Jana Kuklová: K otázce autistické naladěnosti

Transkript

Jana Kuklová: K otázce autistické naladěnosti
Jana Kuklová
K OTÁZCE AUTISTICKÉ NALADĚNOSTI
„Pouze v sebeuvědomování nalézáme jednotu života a její kontinuitu v nás, která všechny tyto
vztahy (k formám duchovního života v minulosti) nese a udržuje.“
(Martin Heidegger)1
Autismus je charakterizován jako pervazivní vývojová porucha. Pervazivní znamená
všepronikající. Diagnosticky jde tedy o postupné pronikání ‚čehosi‘, co utváří člověka jako celek a
je s ním neustále přítomno.
To, co nazýváme autismem, je vykázáno popisem v rámci zachycení stanovené
symptomatiky a diagnostiky. Autismus je tedy popsán, ověřen, posléze vyskórován a definován v
rámci stanovených škál. Není pochyb o tom, že diagnostické metody a popisy autistické
symptomatiky od dob Leo Kannera a Hanse Aspergera pokročily a umožňují odhalit ono
‚autistické‘ co nejdříve, přesto právě ona ‚nepronikavost‘ této poruchy, totiž právě její celostnost,
zůstává problematickou.
Autismus se tedy problematizuje již svým zařazením. Předně stále nevíme, co to znamená
vývojová porucha a její ‚celostní zasahování‘. Máme vždy na mysli na prvním místě změny ve
fyziologii, v důsledku nichž dochází ke změně v chování, tedy změny na mozku působící
pozorovatelné změny v chování. Jakkoliv u autismu byly takové fyziologické nálezy prokázány,
nedostačují např. na vysvětlení fenoménu ESP zachyceného právě u některých lidí s autismem.
Můžeme se ptát, zda tyto schopnosti s autismem nějak souvisí a mohou být vázány na
nadměrnou senzitivitu v senzorické či haptické oblasti, která je častá právě u lidí s autismem. To vše
jsou zajímavé otázky pro vědu promýšlející koncepci lidského vědomí v souvislosti s mozkovou
činností. Je dokonce možné, že se nám zde otevírá nikoliv pouhá otázka stavby mozku, ale otázka
jakési ‚přesažnosti‘ jeho ‚fungování‘. Jakkoliv to vše může být fascinující, degraduje to autismus na
‚pouhý‘ vědecký fenomén. Tímto směrem se však naše úvaha pohybovat nebude.
Tento esej se snaží ukázat specifika autistické naladěnosti - totiž uchopit tuto otázku z pole
filosofie. Chceme se pokusit nahlédnout autismus jako specifický druh utváření lidského pobytu.
Autismus pro nás může představovat pobyt, jenž se děje tak, že ukazuje pohyby ve světě, které
nazýváme autismem.
Pro filosofii člověk nikdy není jen kráčející tělo. Člověk je celek – Logos – a celek se vždy
vzpírá pouhému popisu a traktování. Vždyť sám člověk je výsostným pohybem bytí, před nímž je
třeba stát s úctou a pokorou. Z tohoto důvodu je třeba brát text pouze jako experimentální esej, či
snad inspirující pokus, nazřít problematiku autismu z jiného pohledu, než je běžné.
Fakticky práce vychází z uchopení ‚kazuistik‘ žen, u nichž byl diagnostikován tzv. vysoce
funkční autismus a které popsaly svou životní zkušenost.
1 Heidegger, M. GA 56/57 in: FIGAL, G. Úvod do Heideggera.Praha: Academia, 2007, ISBN: 978-80-200-1553-2
str.164.
1. ZALOŽENOST AUTISTICKÉHO POBYTU
Založenost člověka představuje jeho vrůstání do světa. O čem to však mluvíme, říkáme-li,
že člověk do světa vrůstá? O ničem menším, než o tom, že když se zpětně ohlédneme, vidíme sebe
a svět, jak stojíme odděleni a zároveň rosteme pospolu. Můžeme si představit, že člověk vrůstá do
světa tak, že se do něj zasazuje, jako květina, která rozvětvuje kořeny a ukotvuje se v půdě. Toto
vrůstání neznamená nic jiného, než že člověk a svět rostou ve vzájemnosti. Stůl, který nás ve dvou
letech převyšuje, se zmenšuje postupně s námi tím, jak rosteme.
Vzájemnost je vzájemný pohyb – usazená vztahovost v jednom pohybu. Můžeme říci, že
díky této vzájemnosti není svět nikdy děsivým místem, zůstává bezpečný, protože jeho kontury se
nikdy nevyhrocují do ničeho ohrožujícího. Tím máme nyní především na mysli, že vzájemnost
zaručuje ‚jednoduchou‘ podobu světa – to, že vidíme barvy, slyšíme zvuky, že stromy jsou vůbec
vnímatelné jako stromy – to, že svět před námi i my s ním rosteme do vzájemné srozumitelné
fyzické podoby.
To je umožněno tím, že vzájemnost sama umožňuje klid. Vše zůstává v klidu a bezpečí. V
této vzájemnosti se pak rodí věc jako něco uzemněného, klidného, postaveného mimo nás. Je
potřeba si uvědomit, že Heideggerova čtveřina ustavuje v tomto pospolitém růstu věc jako klidnou a
bezpečnou a svět jakožto jeden.2 Můžeme říci, že člověk se se světem ‚vylupuje‘, pučí a tvaruje se.
Svět dostává pevné tvary a vzniká jeho horizont.
Zdá se, že v autistickém modu pobývání je právě tato vzájemnost jinak. Svět ‚neroste‘
pospolu, ale zároveň. Užíváme slovo ‚zároveň‘, abychom zdůraznili zejména náhlost tohoto
pohybu. Je to růst ve smyslu náhlosti, což má zásadní vliv na porozumění tomuto specifickému
pohybu. Pohyb ‚pospolu‘ totiž zachovává mezeru pro rozumění společnému udávání, náhlost
nikoliv.3 Náhlost je vnímána jako ‚zničehonic‘, jako ‚najednou‘, svět se v ní vyjevuje náraz – jako
sled neustálých nárazů. Díky tomu se autistický pobyt neustavuje do pevného a klidného, jeho
podloží je pohyblivé, jeho struktury ‚geometrické‘ – tzn. přesně vydefinovatelné.
Jde o zvláštní podloží, zvláštní prostor pobývání, v němž se vše může náhle posunout
kamkoliv. Jako by toto podloží tvořily přímky, úsečky, čtverce, trojúhelníky, jež se mohou kdykoliv
sesunout, přeskupit, smazat svou stranu, nečekaně vyrůst, překrýt se. Tyto přímky a úsečky
samozřejmě nepředstavují geometrické útvary tak, jak je běžně chápeme. Představují metaforu
dohledatelné vztahovosti – autistický svět je utvořen jako dohledatelný referent přesností – určitých
známých tvarů, významů, které se však neukazují ve svém celostním významu, ale ukazují se pouze
jako akcentované části, které utváří celek – celek akcentací, které na sebe působí tak, že utváří
nový, akcentační horizont – čili horizont důrazu.
V autistickém modu pobývání jako by se dělo následující: běžný horizont, který vidíme a
jsme v něm zasazeni, je k nám zničehonic vztáhnut tak, že je vyzvednut, posunut směrem k
nějakému bodu. Představme si to např. tak, že se najednou to, v čem jsme zasazeni, vztáhne k
letícímu ptáku nad naší hlavou. Tento pták představuje bod, s nímž se všechny koncové body útvarů
horizontu spojí, tímto bodem je pak pohnuto a celý horizont se promění – zdeformuje směrem k
letícímu ptáku. Domy a stromy, které vidíme v dálce, se najednou zkřiví, vše se např. posune
doprava. My jako usazeni v krajině, zůstáváme, ale oblast horizontu se k nám najednou podivně
napřáhne. Jak pták pokračuje v letu nad naší hlavou, natahuje se celý horizont jeho směrem, i náš
pohled může sledovat pohyb ptáka, ale nedochází k proměně horizontového obrazu v dáli, nýbrž
zůstáváme zasazeni v tom původním, s nímž se ale, napojeni na ptačí let, pohybujeme skrze náš
pohled.
2 Můžeme též rozumět vzájemnosti jako onomu podržení – jak o něm píše Heidegger v souvislosti se čtveřinou – to,
co ji udržuje a zároveň její uchopení umožňuje. ‚To, čím džbán v sobě něco drží, jsou stěny a dno. Toto podržující je
opět samo možno držet: proto má džbán ucho. HEIDEGGER, M. Básnicky bydlí člověk. Přel. Chvatík, I. 1993.
Praha: Oikoymenh, ISBN 80-85241-40-4, str.9
3 Klademe zde ‚náhlost‘ do protikladu k pohybu ‚po-spolitosti‘. Náhlost zde představuje pohyb "bezmezení".
Založenost autistického pobytu tedy může být kdykoliv akcentována. Pták může
představovat např. zvuk zvenčí, který naruší dosavadní ‚bezpohybovost‘ horizontu. Horizont má
tendenci být rozkolísáván.
Díky této ‚vlastnosti‘ se svět nikdy nestává pevným – neukotvuje se v podloží a pobyt
nemůže zasadit své kořeny tak, jak jsme běžně zvyklí, to zejména znamená, že pobyt nemůže dobře
vrůst do časovosti sám ze sebe.4
Já stejně jako svět je unikající tvarovostí. Nastává pak otázka v čem je svět a já – v čem je
tento nikoliv ‚spolupohyb‘, ale ‚zároveňpohyb‘ zasazený? Nebo jinak, na čem se to přelévá? Jaké je
podloží této jiné vzájemnosti, v níž se pobyt i věci napřahují do oblasti bez kontur? Čili: jak je
založena sama tato založenost?
Tato založenost ukazující se jako dohledatelný referent přesností je charakteristická tím, že
postrádá chorismatický moment – totiž diferenci, v níž by vše mohlo být ukotveno v klidu. Jinými
slovy, v přísné akcentaci nemá sama rozvrhování. Je to založenost, která ústí mimo spáru – die
Fuge, z níž se udává časovost. Autistický pobyt zůstává na okraji, je svým charakterem propastný,
neboť zatímco spára zakládá, propast pouze pohlcuje do temnoty, či vyvrhuje ven do jasnosti. Je to
tedy pobyt úzkostný, ale nikoliv tak, jak úzkosti běžně rozumíme. Není to úzkost, jako prožívání
z-úžení světa, neboť svět není zakotven tak, aby mohl své zužování vykazovat – totiž aby se něco
pevného mohlo vytrácet tak, že je v této ztrátě podržováno. Je to úzkost, v níž je samo Nic, chcemeli samo Bytí ve své naléhavosti, které ale není nikde přimknuté, které se neukazuje jako
ze-světštělé, prosvětlené světlem světa, samo bytí je bráno pryč tím, jak čistě a bezsvětsky
autistickým pobytem prochází.
Mluvíme zde o založenosti autistického pobytu, čili o tom, co zůstává ve všednosti zakryté,
co pouze probleskuje. Chceme ukázat, že z této založenosti je autistický svět a jeho prožívání silně
kontrastní, odtud se i věci napřahují do kontrastu prožívání. V prožívání pak lze vidět, že autistický
pobyt se ztrácí ve věcech, neboť věci ‚přerůstají‘ své běžné kontury a ‚nejdou přečíst‘, právě díky
tomu, že nejsou uktotveny v přirozeném horizontu, který pramení v klidu vzájemnosti světa a
pobytu.
Autista jako by doslova do světa zapadal, a to tak, že je specifickým způsobem ke světu
přimknutý – a to bez mezery, která umožňuje svět rozeznat jako celek, v němž jsem založen, který
je však od mé osoby oddělený. Privace tohoto ‚mezeření‘ způsobuje, že to, co se má vyjevovat ve
spolupohybu a ustavuje svět jako primárně srozumitelný ‚nehýbající se‘ odpadá a zůstává ‚pouhé‘
vy-jevování jako takové, zůstává pouze čistý pohyb kloubení jsoucen do sebe5, v němž ale jsoucí
není zahlédnutelné ve svém klidném porozumění, jako by zůstával jen sám ‚zvuk‘, či ‚zvučnost‘
ontologicky zakládajícího hýbání.
Tato založenost mu svět odpírá a autista upadá do ne-diferencovanosti.
Tato ne-diferencovanost mu buď vše úplně zatemňuje, nebo naopak ‚vyvrhuje svět‘ jako
přesvětlené pole jednotlivostí, které nevykazují ontologickou spojitost6. Odtud pak, pro autistický
4 Jinak formulováno, zdá se, že u autistů je času jen obtížně rozuměno z nepředmětných souvislostí. Toto téma není
jednoduché a bylo by potřeba ho rozpracovat hlouběji.
5 Zde narážíme na Heideggerův text - Anaximandrův výrok: Anaximandrův výrok říká jednoznačně: to, co bytuje v
blízkosti je ... vymknuto z kloubů...vymknuto z kloubů právě jakožto bytující v blízkosti (...) Bytující v blízkosti je v obou
směrech vkloubeno do bytování v oddálení. Heidegger. M. Anaximandrův výrok. Praha: OIKOYMENH, 2012. ISBN
978-80-7298-474-9, str.55-56
6 To znamená, vše musí být znovu získáváno, svět musí pokaždé znovu vyvstat. Autistický pobyt jakoby tak přímo
mohl zakoušet onu "ideu", "jedno" jež Platon v Parmenidovi přirovnává k dennímu světlu a která sama leží mimo
zakusitelné pole a pouze se do světa prolamuje v účasti na něm, ale v takové účasti, která se netýká běžně rozuměných
kategorií jako je místo, či čas, formy, od nichž se odvíjí samo myšlení. Více k ideji in: Platon. Parmenides. Praha:
Oikoymenh, 2010, ISBN: 978-80-7298-163-2 Je tedy možné, že má autistický pobyt k tomuto účastenství přímý,
zkušenostní přístup? in: Platon. Parmenides. Praha: Oikoymenh, 2010, ISBN: 978-80-7298-163-2
Lze si představit, že pobývání na pomezí takového udávání - totiž "vytrženost z času a prostoru", z jeho kauzálnéího
rozvrhování, z oblasti, v níž chápeme čas a prostor jako vzájemnou danost, kde jedno stvrzuje druhé - dává takové
"vytrženost" možnost překračovat běžně rozvrženou zkušenost do oblasti mimosmyslového udávání - telepatie,
jasnozřivost apod. Je však také možné, že tam, kde chybí vstup na společnou půdu pobývání (totiž tam, kde jeden
člověk nemůže k druhému, neboť nemá stejné porozumění prostoru a času a to tak, že se mu vymyká možnost sdílení v
řeči) doléhá na něj toto "nepřístupné společné" skrze přepjetí smyslů, které toto společné vyhmatávají a to tak, že v něm
pobyt musí být vše neustále znovu ‚vydolováno‘ a ‚vyvěšováno‘ na ‚umělá venkovní místa‘, aby to
nezmizelo.
Toto místo venku, které je vytvořeno nemusí, znamenat jen označení věci nápisem,
obrázkem apod., může to být i fenomenální výkon v oblasti paměti, tak jako je to u Temple
Grandin, která si věci katalogizuje a dává do souvztažnosti jako neustále podržované a jasné.
Autistický pobyt pak existuje v neustálém naléhání této ‚jasné zřejmosti - počitatelnosti a
vykazatelnosti o sobě‘, v níž je mu odepřeno vše nepřítomné, tajemné, nepoukazatelné, které není
odkud pochopit. Neboť jak a z čeho ‚vymodelovat‘ ne-přítomnost?
Díky specifické autistické založenosti, kterou jsme popsali, se významným konstituentem
autistického pobytu stává chybění, a to jako oblast chybění základních daností - od prostoru po
druhého. Chybění v tom smyslu, že se autistický pobyt snaží udržet totalitu přítomnosti, aby z ní
mohl vyjít - to je pohyb postavený tak, že se v něm, v tomto pohybu sám pohyb odporuje sám sobě.
Jedna z autistických žen, Wendy Lawson charakterizuje svůj život jako ‚život za sklem‘ . Není zde
však žádná vnější síla, co by toto sklo stavěla! Je to ontologická neprostupnost chybění, která
nenechává věci být tak, aby mohly být nepřítomné a neporozuměné a tím chyběné.
Nutkavé chování, točení, není nic jiného, než pobývání v této nepřítomnosti, která je takto
přístupná a rozuměná, na ‚fyziologické bázi‘ - neboť je-li vše totální, musí být možnost takové
pobývání vyvažovat, ulevit si a odpočinout, ovšem opět v odpovídající razanci.
Otázka pro terapii stále zní, jak se k autistcké založenosti dostat.
2. PROSTOROVOST A AUTISTICKY LADĚNÁ TĚLESNOST
Jak píše Jan Patočka v jedné z poznámek o prostoru, „poněvadž má poloha na věcech nic
nemění, je změna náplně způsobená jen mou vlastní situací, zároveň výměrem ekvivalence mezi
různými aspekty věcí. Je tedy ekvivalentní aspekt odtud – tam aspektu odtamtud – sem, šířková
pozice ekvivalentní hloubkové, vzdálené ekvivalentní blízkému, takže blízké je zároveň vzdálené a
vzdálené blízké etc.“
Pro-pozičnost, kterou zde Patočka popisuje je běžně srozumitelná jako zůstávání věcí na
svém místě. Víme, že když v knihovně pootočíme hlavou, změní se náš směr pohledu, ale police s
knihami zůstávají na svém místě. Pro autistu je často tato zkušenost proměněná. Díky jiné
založenosti, kterou jsme výše popsali a možnosti neustále nové akcentace horizontu často pootočení
hlavou neznamená změnu pohledu, ale změnu na předmětu, která je čtena jako změna předmětu
samotného, předmět se stává zcela novým předmětem. Převrácené jízdní kolo tak může být
vnímáno jako zcela nový předmět.
Uvědomíme-li si, že prostor není jen ‚shromaždištěm tvarovostí‘, je to také oblast, v níž se
šíří zvuky, v níž se setkáváme s lidmi, prostor je utvářen naší tělesností, je to naše tělesnost sama,
která je prostorová, možnosti jeho porozumění se pro autistu ještě zkomplikují.
„Být prostorový či být z prostoru je však zásadní předpoklad toho, aby něco bylo v prostorových
vztazích.“7
Běžně srozumitelná ‚pro-pozičnost’, kterou Patočka zmiňuje v úvodním citátu je však u
autistů často proměněná. Díky jiné založenosti, kterou jsme popsali v předcházející kapitole, nejsou
předměty ‚ukotveny’ v ontologickém pohybu tak, jak o nich Patočka mluví. Pohnutí těla je
nenechává na místě, neboť sám střed této pohnutosti nepodléhá ohraničenosti. Tak je prostor
modifikován nikoliv celostně, ale jednotlivě – je jakoby vtažen k tomu kterému smyslu a teprve
odtud ‚viděn’, teprve odtud procházen.
Díky tomu, může např. stín protnout celou místnost jako další její trám, stát se další pevnou
pobývají jakýmsi ‚para-způsobem‘. Pobyt se dostává do oblasti "překračování původních horizontových daností".
7Patočka, J., Poznámky o prostoru. Praha: CTS, 2003, CFB-03-15/ CTS-03-16, str. 3
součástí, stejně tak jako ostrá plocha světla se může jevit jako hloubka, jako kaluž. Přitom obrat
‚může se jevit jako’ neodpovídá autistickému modu porozumění, neboť jim se svět takto nejeví, ale
skutečně se s nimi tímto způsobem potkává. Dochází tedy k proměně horizontové danosti
tělesnosti8.
Tak je pro autisty odemčena zkušenost, v níž tělo jakoby překračovalo svou tělesnost, svou
‚fyziologickou ukotvenost’. Tato zkušenost je nejčastěji pozorována jako přecitlivělost na určité
smyslové podněty, v níž autista jakoby ‚vychází ze sebe’ - nikoliv snad ve smyslu nějakého
mimotělního zážitku (v něm si člověk uvědomuje, že jeho fyziologické tělo je ve skutečnosti jinde),
ale toto ‚vycházení ze sebe‘ má charakter přímé zkušenosti propojenosti z vnějšími věcmi – s tím,
co se v prostoru nachází, co jím zaznívá....
Vzpomeňme si ještě jednou na proměnu horizontu při jeho vycentrování směrem k letícímu
ptákovi. Je potřeba tento pohyb – tuto akcentaci horizontu – chápat v jeho plném dosahu. Proměna
orientace, která je tímto pohybem způsobena není jen proměnou podoby světa ve smyslu jeho
vnímání, v autistickém modu pobývání dochází k prolnutí ukotveností a jejich vzájemného
prolínání. V tomto prolnutí lze najednou zvuk vidět jako barvu, stejně tak barva může znít, některá
silněji, jiná méně, a to znít v plném významu, který překračuje navíc pouhý zvuk, ale přímo se
dotýká cítění člověka jako celé bytosti – takový zvuk, či barva autistou jakoby přímo prochází. Svět
se mu tak otevírá v nám netušených možnostech vnímání. To může být zdrojem radostné hry, ale i
ohrožujícím impulsem, který má zúzkostňující charakter. Např. ťukání lžiček hostů při společném
obědě v restauraci, které nenarušuje běžného člověka, může se tak pro autistu stát ohrožujícím
zážitkem celostního naléhání, podobnému zavalením hradbou sněhu - čili nehmatatelná zvukovost
se promění, vystoupí do jiné ‚senzorické oblasti‚ a udává se v jejím modu.
Tato jiná založenost tělesnosti je tedy také nesnadná pro všední žití.Můžeme říci, že
autistický pobyt neustále koná namáhavé vnitřní usebírání a to již v tom smyslu, aby mu ‚pouhá
tělesnost‚ zůstala, neboť tělesnost jakoby se z něj ‚rozlévala‘. Autista ze sebe ‚nevyskakuje‘ pod
vlivem nepříjemných zvuků, vizuálních podnětů apod., ale doslova se rozlije ven, stane se zvukem,
předmětem do nichž se jeho tělesnost ‚vlije‘. Pro ‚normálního‘ člověka je tento stav neobvyklý,
může být navozený nějakou psychedelickou látkou, či být ukazatelem nějaké duševní nalomenosti.
Pro řadu autistů vychází tento stav z jinakosti tělesné založenosti, není tedy vyšinutostí, ale
způsobem vztahování, jakkoliv jeho razance překračuje volní schopnosti.
ODEMČENOST VĚCI
Projedeme-li vše, co zde dosud bylo napsáno, musíme konstatovat, že autistický pobyt
zažívá jedinečnou zkušenost procházení světa skrze člověka. Ve vztahu ke světu, jako by
charakteristikou svého prožívání dokázal pobývat v oblasti před svým vlastním zrozením. Tak jako
novorozenec neumí odlišit sebe od své matky a jeho duše jakoby se teprve uzavírala plně v novém
těle, aby mohla do světa znovu vyjít, tak jsou si dány autistický pobyt a svět jakožto vzájemně se
prostupující. Toto prostupování má však v sobě specifický modus uzavřenosti, neboť je náhlé,
nediferencované, totálně zasahující. Jde o totalitu uzavřenosti, kterou můžeme chápat jako držení a
nepřipuštění do srozumitelného udávání se vlastní svobody.
Přesto tato uzavřenost skýtá možnost prožívat svět jako odemčenost věcí - nikoliv ovšem
odemčenost jako porozumění věcem, ale jako možnost stávat se vlastním nediferencovaným
předporozuměním věci vůbec.
Pro novorozence začne být tato nediferencovanost postupně přístupná z onoho vzájemného
pospolitého vývoje člověk-svět, kdy se smysly dítěte pro svět ‚vylaďují‘, dozrávají,
nediferencovanost se postupně ztrácí, věci vyvstávají jako samostatné, srozumitelné objekty, svět
povstává jako událost k porozumění.
8 „Vlastní tělesnost se nám dává jako síla, dynamis (...) tento dynamismus je horizontální danost.“ Patočka, J. Tělo,
společenoství, jazyk, svět. Praha: Oikoymenh, 1995, ISBN: 80-85241-90, str.37
U autistického pobytu se však tento pohyb často polně neodehraje. Smysly dozrají - jsou
pouze pro sebe – ruka hmatá, oko doostřeně vidí atd., ale svět přesto dál zůstane podržen v
možnosti nediferencovanosti, je tedy stále možné v této počáteční nediferencovanosti světa pobývat
a vracet se do ní. A tato možnost pobyt uzavírá pro to, aby mohl zažívat klid při procházení pouze
sebou samým, aby jeho sebe-uvědomění bylo ustálené a naplněné tímto ustavením a aby odtud
mohlo vykročit ze sebe ven – ke světu, k druhému...
Takové pobývání s sebou jednak nese pocit, jako by svět stále nemohl dozrát, doostřit se,
doskládat do neatakujícího celku. Jako by smysly nebyly vlastně uzavřeny, odděleny a byly neustále
otevřeny v možnosti návratu k tomu, aby svět takovým pobýváním nediferencovaně procházel – to
vše je zdrojem nesvobody a úzkosti... A nebyla by úzkost u autismu zároveň bojem o to, aby člověk
tuto odemčenost překročil, naučil se s ní zacházet a aby věci dostaly svůj tvar?
ZÁVĚREČNÉ ZAMYŠLENÍ
Ivan Havel se ve své stati o číslech zmiňuje o případu autistických dvojčat, která jakoby
‚ chutnala matematiku‚ a to aniž ovládala základní algebraické poučky a postupy.
Seděli v koutě, tajemně se usmívali, jak jsem to ještě nikdy neviděl (...) John vyslovil nějaké
šestimístné číslo. Michael číslo opakoval, přikývl a usmál se. Vypadal, jako by číslo vychutnával,
převaloval na jazyku. Pak zase on vyslovil šestimístné číslo. Zpovzdálí vypadali jako dva koštéři,
kteří si předávají vína vzácných chutí a vůní9.
Zdá se, že jiná založenost autistického pobytu ukazuje na možnosti nejen jiného
porozumění, ale i na samotné jiné možnosti založenosti toho, co nás obklopuje. V této jiné
založenosti by bylo možné vnímat hudbu jako hmatatelnou, trojrozměrnou věcnost, barvy jako
zvuky apod. To před námi otevírá nové pole otázek.
Především naše vlastní sebe-uvědomění je určitým sou-zvukem – společným, vyváženým
pohybem člověka a světa. Pokud je tento pohyb nějak vychýlen, má tendenci uvádět se zpět do
rovnováhy. Stejně jako když ztratíme levou ruku a naše tělesnost reaguje posílením pravé, ztratí-li
člověk něco v původním duševním pohybu, je nějak doplněn do celku – aby zůstal v onom Logu s
velkým ‚L‘ zasazen. Je-li autistický pobyt odejitý z lidské pospolitosti kvůli své jiné založenosti,
přehnané citlivosti, nesnadnému rozumění jazyku apod., přesto zůstává ve světě přichycený vlákny,
která nám nemusí být na první pohled srozumitelná, ale v konečném důsledku jsou plně smysluplná.
Učit se rozumět autismu neznamená pochopit ho jako odchylku od normality, ale především
otevřít se jiné cestě vedoucí ke smyslu lidského pobývání.
9 O. Sacks - Muž, který si pletl manželku s kloboukem in: Havel, I. Jak vidíme čísla. ( Příspěvek pro konferenci Kognice
a umělý život X, 31.5.-4.6. 2010, Ostravice), str.6
KAZUISTIKY – ROZBOR:
S osobami, o nichž zde píši, nebylo možné se setkat. Jde o dvě ženy, u nichž byl
diagnostikován tzv. vysoce funkční autismus a které popsaly svou životní zkušenost. Mé úvahy
vychází z autobiografických knih, které o sobě tyto ženy napsaly. Kazuistiky tedy nejsou
zpracované běžným způsobem a doplňují je též mé postřehy z videozáznamů, filmů apod.
Pokud bychom měli určit, co všechny tyto ženy spojuje, pak je to nepochybně boj o možnost
vlastního, svobodného vztahování, a to takového, které je uvolněné a v němž vlastně odpadají do
pozadí všechny tolik zmiňované a vyzdvihované autistické diference, jako zaměřenost na detail,
senzorická přecitlivělost apod. To je velmi daleká a nesnadná cesta, která bohužel není přístupná
každému.
Lze říci, že autistický pobyt je především bojem o své vlastní bytí. Uchopit vlastní
autenticitu zde pak není ani tak snahou o vymanění se z anonymního ‚ono se‘ ve smyslu
předávaného způsobu žití v rámci tradice a společenství, ale jde o překročení vlastní rozdílné
ukotvenosti ve světě. Je potřeba si uvědomit, že skutečně jde v tomto případě o překročení až téměř
své vlastní fyziologické danosti – především odlišnosti míry smyslové vyladěnosti k tomu, co se s
člověkem setkává.
Autistické vykročení k sobě je především a nejdříve naučením jiných způsobů
fyziologického vztahování. Jako by šlo v první řadě o jakýsi ‚behaviorální fyziologický nácvik‚ –
tělesnost, která je ‚rozprostřena do vnějšku‘ je potřeba vztáhnout zpět k sobě.
Schopnost porozumět sobě a složitějším vnějším vztahům pak závisí na tom, do jaké míry se
tento pohyb povede dotyčnému vykonat. Tato ‚chůze po své vlastní roztříštěnosti‘ je doprovázena
stejně nesnadným a nesamozřejmým vrůstáním do řeči. Jen těžko si běžný člověk dokáže představit
obtížnost tohoto úkolu. Jeho ‚splnění‚ spočívá v otevření možnosti porozumění sobě sama, které
dává člověku svobodnou možnost setkávání s ostatními a umožňuje mu setrvávání v pravdivé
všednodennosti.
Případ č. 1 - DONNA WILLIAMS - ‚Nikdo nikde‘
Postřehy z videa:
Žena, která na mne nepůsobí příjemně, je neuvolněná a v nějakém smyslu v křeči, jakkoliv zároveň
vnímám její citlivost... Je zde určitá diskrepance mezi jejím chováním a věkem… .Pohyby jsou
nepřirozené... jako by měly být uvolněné, mladistvé, ale je to jako pozůstatek těchto gest, jako by
vyšly odněkud z minulosti... přitom jsou jakoby něčím zastavované zevnitř, z pohybu, který není
vidět.
(http://www.youtube.com/watch?v=U-UEIGHp8PM)
Donna čte úryvek ze své autobiografie, její hlas je posazený příliš vysoko, nepřirozeně...
(http://www.youtube.com/watch?v=OmnuvcQxc2c)
Tak jako mnohým, byl Donně Willams diagnostikován autismus až ‚zpětně‘, v dospělém
věku. Její případ je obtížně uchopitelný. Jakkoliv její slavná autobiografie ‚Nikdo, nikde‘ poukazuje
svým názvem k problematice autismu velice výstižně, domnívám se, že skutečnost, že byla v dětství
týraná znesnadňuje vyřčení samotné diagnózy poruchy autistického spektra.
Matka a otec se těžko smiřovali, že je Donna jiná, a zřejmě to významně zatížilo vzájemný
vztah obou rodičů. Matka říkala holčičce často jiným jménem. Donna byla sice krásná jako
panenka, ale jinak nesplňovala zjevně její očekávání. Matka Donnu bila, zacházela s ní hrubě a
ponižovala ji spolu s Donniným bratrem10. Celá rodinná situace byla velmi obtížná a holčička
vržená do chaosu trpěla tím, že venku ve světě není žádná péče, která by o ni bojovala.
Brzy Donna začala používat k dialogu se světem dvě osoby - Willieho a Carol. Willie vznikl
samovolně jako reakce na neustálé ohrožující situace uvnitř rodiny, Carol měla předlohu ve
skutečné holčičce, s níž se Donna setkala.
Jak píše Donna ve své autobiografii, počátky existence Willieho sahají asi do období dvou
let.
„…představoval formu ochrany proti vetřelcům v noci (...) zelené oči (...) bála jsem se jich, ale oni
mě podle mne taky (...) Lezla jsem spát pod postel a stávala se Williem (...)Willie dupal a
odplivoval, když se mu něco nelíbilo, ale nejhorší zbraní byl pohled čiré nenávisti, a Donna to
odskákala. (...) Willie se naučil lidem vracet jejich věty jistým způsobem, který měl význam a přitom
je napadal.“ 11
Vznik postavy Carol zasazuje do věku pěti let, kdy měla následující reálný zážitek.
„Jednoho konkrétního dne jsem se houpala na svém stromě(...), přišla ke mně nějaká holčička a
začala mi něco říkat(...). Jmenovala se Carol (...). Šly jsme ke Carol(...). Carolina maminka vzala
žínku a umyla mi obličej. Postavila přede mě něco k pití. Podívala jsem se na to a čekala, až mi
řeknou, co mám udělat.‚Můžeš to vypít‚ řekl hlas. Byla to věta ze slov, prohlášení. Podívala jsem se
na sklenici a na matku a holčičku. Holčička, která seděla na druhé straně stolu, zvedla sklenici a
napila se. Já byla její zrcadlo. Napodobila jsem ji. (...) Chtěla jsem žít v Carolině světě.12“
Carol je do Donnina světa integrována skrze zrcadlo v jejím pokoji.
Carol přicházela zrcadlem (...), vypadala stejně jako já, ale pohled v jejích očích prozrazoval její
totožnost. Byla to opravdu Carol. Začala jsem na ni mluvit a ona mě napodobovala. Rozzlobila
jsem se. Nečekala jsem to od ní. Můj výraz se ptal proč a její se ptal mě. Dohadovala jsem se, že
odpověď je tajemstvím. (...) Začala jsem jí šeptat, dávat obličej blízko k jejímu a divila se, proč se
neotáčí, aby slyšela. Usoudila jsem, že nikomu jinému není dovoleno, aby viděl, jak s ní komunikuji.
(...)Když jsem šla před zrcadlo, vracela se (...), ( uvnitř zrcadla Carolin dům) (...)uvědomila jsem si,
že musím projít přímo do zrcadla...13“
Zrcadlo je zde nepochybně zajímavým fenoménem. V běžné zkušenosti představuje plochu
vloženou mezi mě a svět. Z fenomenologického hlediska lze na zrcadlo však pohlížet také jako na
druh jevení, které nechává svět za mnou. Co to znamená? V jistém modu ustavuje zrcadlo jinak
prostor i čas, neboť tímto necháváním světa ‚za‚ odkrojuje člověka od jeho zasazenosti ‚uvnitř‘
světa. Z prostoru vznikají dvě proti sobě stojící klamné plochy, bez ‚třetího rozměru‘. Zrcadlo tedy
ustavuje jakési bezčasí, v němž mimo zrcadlový rámec jakoby nic není – neboli – mizí zrcadlení.
Zrcadlo abstrahující těmito intencemi od prostoru zároveň tedy odhmotňuje a odtělesňuje a
dotykovost se posouvá k úzkostným modům, neboť není jasné, kde se nachází. Dotkneme li se před
zrcadlem své tváře je vlastně matoucí, že se při tom vidíme před sebou - introjikovaný vnitřní pocit
jako dotek se stává součástí obraznosti.
Carollova Alenka v Říši divů nebývá náhodně vybírána jako popsání schizofrenní existence.
Vlastní vstup do zrcadla je vždy vstupem mimo sebe a svět, mimo prostor a čas, čili pohybem
zdání. Na druhou stranu všechny přemocněné vnitřní kontury, které Lewis Caroll ve své knize
10 Moje matka byla tvrdá stejně jako já jemná....Když matka mluvila, místnost se třásla. Člověk naslouchal i když
neslyšel. Williamsová, D. Nikdo, nikde (Nevšední životopis autistické dívky). Praha: Svoboda, 1995, ISBN: 80-2050462-1, str.25
11 tamtéž, str. 2
12 tamtéž
13tamtéž, str.16
ukazuje – jako pomíchání rozměrů běžných věcí atd. ukazují to, co je ve všednosti zbytnělé a
nepřijaté tak, že to žije samo ze sebe, mimo člověka, svým vlastním příběhem – čili jakousi pravdu
vlastního existování odtrženou od zasazenosti člověka, opuštěnou a neprocítěnou – čili
neoplakanou, nerozradostněnou – stávající se nelidskou a tím na daný pobyt takto naléhající až
pronásledující apod.
Donna však samozřejmě není Alenkou v říši divů. Již proto ne, že postava dívky Carol
přichází ze zrcadla. Vypadá jako Donna, ale má Caroliny oči. Tento obraz je převrácený nikoliv
stranově, ale v jakémsi druhu ‚ontologické perspektivy‘. Vnější podoba je Donny, ale oči patří
Carol. Donna vstupuje do ‚zrcadlení‘ a je ‚modifikována‘ jeho jevením, které bylo výše popsáno.
Tělesnost se stává součástí povrchu, je ‚odražena‘ správně, ale uvnitř vykazuje pohyb přicházení.
Carol v zrcadle dělá stejné pohyby jako Donna, ale je to zúskostňující právě díky přítomnému
pohybu vnitřnímu. Ve skutečnosti je to Donna, kdo přichází, což ji uvrhá do zmatku a silných
emocí, zvláště, když vlastně sama sebe nevidí, neboť se na ni s obrazu dívají Caroliny oči, nikoliv
její.
Carolin pohled je tak zároveň reziduem časově posunuté skutečnosti, a připomíná, že je
Carol také zároveň ‚zde‚, konstituována jako druhá osoba, která stojí ‚vedle‘ Donny, před zrcadlem
a že tam nějak patří - náleží do této oddělenosti. Neboť co se týče zrcadlového obrazu, vidíme v
zrcadle vždy jen sebe a vše, co je nastaveno do našeho a ‚zrcadlového‚ zorného pole - čili i toho,
kdo se do něj s námi dívá.
Autorka se nezmiňuje, jakým způsobem s ní bylo pracováno v psychoterapii, kterou
navštěvovala. Je evidentní, že jako Willie, tak Carol představovaly adaptivní, záchranné vztahování
směrem ke skutečnosti. Willie se nakonec zkonstituoval tak, že zastupoval úzkostné a vystrašené
nitro, které je tak zahnané do kouta, že mu nezbývá než bojovat se vším. Naproti tomu Carol byla
vždy příjemná a ‚starala’ se o sociální spojitost, lidi ji měli rádi.
Skutečnost, že je pobyt tak zahnaný do kouta - což v tomto případě znamená skutečné
omezení prostoru k žití, vtlačení tělesnosti do nemožnosti se pohnout a nastavení něčeho hrůzného a
přesahujícího, co ji v tomto ‚koutě’ – nepohnutí – podržuje, to si lze jen těžko představovat a je
velkým nárokem pro terapeuta na sdílení. Pobyt klienta je tak ohrožen, že si ‚přivádí ze svého nitra
druhého’. To je přece více, než jen duševní rozkol.
Tento ‚zážitek’ Donny Williams nelze zjednodušeně charakterizovat jako schizofrenii, ale
zároveň se domnívám, že nepatří ani do pole autistického prožívání, a to právě svou razancí, s níž
do života vstoupil a s níž s touto ženou setrvává, a to, domnívám se i nadále (jakkoliv už zřejmě co
nejméně ohrožujícím způsobem, neboť se dostal více do oblasti jejího vlastního porozumění sobě
samé).
Donnu Williams, jak sama ve své autobiografii uvádí, stál Willie i Carol, ji samotnou. To je
pro naše další uvažování významný moment a zároveň skutečnost, která není pro autisty
charakteristická. Autisté se často naučí různé druhy tzv. sociálního reagování skrze převzetí
naučených forem jednání od jiných osob - čili může se stát, že také ‚přehrávají’ jiné osoby, aby
zvládli nastalou problematickou sociální situaci, tyto však zůstávají formamy a neintrojikují jejich
niternost.
Pročítáme-li její knihu pozorně, nemůžeme si nevšimnout, že za osobami, které si stvořila
Donna stojí její obrovská touha po vztazích s lidmi, která se nemohla díky rodinné situaci rozvinout
do přijetí sebe a druhého. Tato touha je tak silná a významná, že zastírá i fyziologickou
symptomatiku, které lze skutečně rozumět jako autistickým prvkům (vystupňpvaná zraková a
hmatová vnímavost apod…) To vše (toto autistické) naprosto a jednoznačně ustupuje do pozadí pod
tíhou zážitku setkání s druhým, s holčičkou Carol, která jí ukázala jak se má napít a Donna tomu
poprvé porozuměla – skutečná Carol a sní skutečný svět pronikli až k ní. To je významný moment,
díky němuž lze vznést pochybnost o výsledné diagnostice i přes veškeré autistické rysy, které
Donna Williams ve své knize uvádí.
Charakter Donina prožívání nemusí pramenit z autismu, ale je může být mnohem
pravděpodobněji založen v tom, že jako dítě byla ponechána ve své neobvyklé citlivosti a
představivosti sama sobě, neutěšená a nešťastná14.
TEMPLE GRANDIN - ‚Zvířata mne zachránila’
postřehy z videa:
„...Temple Grandin překračuje plot mezi dobytek. Její tělo vypadá jako mužské, má podobné
pohyby a způsob chůze. Ve spojení s oblečením připomíná farmáře, a to i rytmikou mluvy. Přichází
do ohrady. Lehá si mezi krávy.“15
„...Přichází do přednáškového sálu. Její gesta jsou rozhodná, působí sebejistě, dokáže do promluvy
vložit i vtip, který sál rozesměje... její řeč je silně faktografická, což může být náročné na sledování,
nicméně je po zvukové a rytmické stránce jednolitá, tzn. nevykazuje přelaďování do jiných rolí či
naučených struktur reagování. Zdá se, že i při přednášce, stejně jako při pobytu se zvířaty je Temple
‚doma’. Několikrát se dokonce usměje, její rysy se při úsměvu provolní a hlas plyne rychleji a
odlehčeněji zvukově směrem vzhůru - popsáno takto krkolomně, dá se říci, že i v tu chvíli z ní čiší
opravdová radost, která je ‚její’...“16
„... blízký detail na její obličej při fotografování ( zřejmě v rámci uvedení její nové knihy)...obličej
je napjatý, působí šedivě, jakoby ze sádry, v očích přiblížených do těsné blízkosti kamery jakoby
nikdo nebyl...“17
Temple Grandin se narodila v padesátých letech minulého století. Rodiče si poměrně brzy
povšimli, že s jejich dcerou není něco v pořádku. Nemluvila, stranila se ostatních a trpěla návaly
vzteku a paniky. Autismus byl u ní diagnostikován ve dvou letech, ve čtyřech letech začala mluvit.
Na základní škole se dařil inkluzivní přístup, střední škola byla traumatizující. Spolužáci se
jí posmívali a říkali jí ‚magneťák’, neboť donekonečna opakovala různé sekvence promluv. Dle
svých slov se nad tím dnes usmívá, ale v minulosti to bylo velmi zraňující. Kvůli problémům ve
škole byla dána do internátu pro problémové tenagery. Škola umožňovala těmto dětem jízdu na
koni, jakousi ‚hypoterapii’.
„Jízda na koni není tím, čím vypadá, že je: není to o tom, že na něm někdo sedí a dává
zvířeti příkazy, co dělat.... Opravdová jízda je spíše něco jako baletní tanec či párové
krasobruslení.Je to vztah.“18
Pro Temple Grandin bylo toto setkání s koňmi naprosto zásadní. To je zřejmé i v tom, jak
tento zážitek sama popisuje. Nesdílí tuto zkušenost formou přesného, vpravdě vědeckého popisu,
14 Po napsání tohoto textu jsem zjistila, že pochybnost nad diagnózou Donny Williams vznesli i dva američtí
psychologové (Dr. Fred Volkmar a Dr Kathleen Dillon). Pročítáme-li oficiální webovou stránku Donny na internetu,
nelze přehlédnout, jak ji otázka ‚správné diagnózy‚ leží na srdci, snad až příliš, což vyvolává celkové pochybnosti o
tom, jak to s Donnou Williams opravdu bylo a je. Text, jímž se k celé situaci vyjadřuje na své webové stránce působí v
mnohých rysech až útočně. (http://blog.donnawilliams.net/2009/05/12/after-13-years-of-pain-dr-fred-volkmar-repliesto-donna-williams/)
15THE WOMAN WHO THINKS LIKE A COW - PART 1. In: Youtube: [online].16. 10. 2006
[vid. 2014-08-29]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=46ycu3JFRrA, začátek dokumentu
16TEMPLE GRANDIN - THINKING IN PICTURES. In: Youtube: [online].11. 11. 2010 [vid. 2014-08-29].Dostupné z:
https://www.youtube.com/watch?v=J_3ueIBH5DI, 9:12
17THE WOMAN WHO THINKS LIKE A COW - PART 1. In: Youtube: [online].16. 10. 2006
[vid. 2014-08-29]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=46ycu3JFRrA, 9:55
18Grandin, T., Johnson, C. Animals in Translation. (Using the Mysteries of Autism to Decode Animal Behavior) NY,
2005, ISBN: 0-7432-4769-8, str.5
který je jí vlastní, ale napíše prostě: milovala jsem koně. Zdá se, že dosah tohoto ‚vyznání’ je stejný
jako u ‚normálního člověka’. Milovat znamená být v otevřené uvolněnosti pro druhého, rozumět,
pečovat, starat se o druhého a pociťovat štěstí v tomto společném pobývání, nacházet své ‚pravé
místo’.
Takovéto rozvinutější vyjádření lásky však u Temple Grandin nenalezneme, jakkoliv se pro
ni zvířata stala v životě nesmírně významnými bytostmi, neboť zjistila, že právě s nimi je uvolněná
a je jí dobře. Zvířata se stala i jejím profesním zájmem. Grandinová nabyla titul PhD., publikovala
řadu odborných knih a její originalita myšlení jí přinesla obrovskou popularitu.
Svému uvolněnému pobývání se zvířaty rozumí Temple Grandin skrze vzájemné podobnosti
‚zvířecího vnímání’ a vnímání autistického. Nachází zde vzájemné styčné body a buduje svou teorii
o vnímání založeném na smyslech, říká o sobě, že je tzv. visual thinker – osoba myslící v obrazech.
Dle Grandinové zpracovává autistická mysl podněty podobně jako mysl zvířat. Mezi zvíře a
člověka samozřejmě neklade rovnítko, nicméně samo popsání této teorie dostává člověka na
subjekt-objektové pole rozumění. Temple precizně popisuje svou teorii19, ale zůstává otázkou
nakolik a jakým způsobem ‚vidí za ni’. 20
Grandinová chápe své myšlení jako proces, říká o sobě, že má v hlavě nahrané pásky, že
katalogizuje (obrazy, záznamy) a zdá se, že ji nezajímá a nebo snad ze své podstaty nehledá
založenost vlastního spojování těchto ‚obrazů’ do celku. Její poznatky jsou naprosto
nezpochybnitelným přínosem k porozumění autistického vnímání, ale zdá se, že její ‚učení’ popírá
samo sebe již v tom, že její porozumění zvířatům není v autistickém modu tak, jak ona sama ho
chápe. Neboť se zvířaty je jí dobře z jiného důvodu než proto, že vnímá jejich vzájemné podobnosti
při reagování na různé senzorické situace. Lze se např. ptát, proč v ní nevyvolává úzkost a strach to,
že si lehá mezi dobytek, zatímco kdyby byla ohrada plná cizích lidí, možná by propadla panice....
Proč je jí mezi zvířaty dobře? Je jasné, že může např. se zvířaty odložit řeč, která je pro
autisty složitá a dorozumívat se jinak, nicméně zásadní je dle mého to, že zvířata na ni nepochybně
nemají takový nárok, jaký by mělo lidské společenství. Tímto nárokem není jen řeč, ale sám způsob
lidského vztahování, který je zasazený za – detaily.
Pole takového nárokování, totiž sám celek, který přichází v osobě člověka tak, že je vlastně
před-vztahový, to je neúnosný nárok a obrovský zdroj úzkosti vrhající osobu s autismem do zmatku.
Nic totiž nemůže děsit člověka více, než to, že se neustále - i přes svou permanentní snahu nevyzná,
nerozumí. To, co leká dobytek, jsou snad nepředvídané detaily, to, co leká člověka nějak zasaženého
autismem, je však celek ukrytý za tímto detailem. To je snad mezera, kterou její teorie obsahuje,
totiž že autista může reagovat na některé podněty podobně jako zvíře, ale to, co ho volá a
zúskostňuje je celek, který ho nárokuje na to, aby mu porozuměl. Nicméně, pobýváním mezi zvířaty
jí nepochybně umožnilo do tohoto celku vstoupit, porozumět mu. Tento vstup do celosti, který se jí
tímto podařil jí otevřel i otázku po smrtelnosti.
19
Základní body její teorie lze shrnout následovně:
Zvířata stejně jako někteří autisté:
- nemají myšlení založeno na řeči
- myslí skrze smysly - jsou to vizuální, sluchoví, hmatoví a čichoví myslitelé
- tento jejich způsob vnímání upřednostňuje detaily před celky
viz. přednáška Temple Grandin na University of Michigan (http://www.youtube.com/watch?v=J_3ueIBH5DI)
20 Vědecky by byla jistě zajímavá i neurofyziologická povaha tohoto ‚vidění v obrazech‚. Nemám na mysli lokalizaci
ve vizuální oblasti mozkové kůry, ale spíše vliv této schopnosti na celkové fungování mozku. Temple Grandin říká,
že nemá ve své mysli generalizace objektů, ale pouze jejich konkrétní podoby, a to i v případě stromu. Otázkou je,
jak se celý neurologický systém může vyrovnávat s takovým náporem neustále nových informací - byly by to v
určitém smyslu eidetické variace, které si Temple ukládá a jak říká, dává do různých složek. Zdá se, jako by to měla
být neustálá výkonnost pozornosti. Ta by ale musela být nesmírně vyčerpávající. Tyto jednotlivosti se tedy přece jen
musí ‚odstiňovat‚ na společném podloží kategorizace časových a prostorových (máme-li uvažovat o věci podobně
jako Grandin). Neboť je jasné, že tentýž strom vypadá jinak z jedné strany, jinak z druhé - není zřejmé, zda a jak tito
činitelé spadají do kategorizace k celku (Temple říká, že si všechny poznatky třídí do kategorií), nebo zda jsou tyto
jemnější ‚pohyby‚ ukryté a slouží jako podloží k rozeznávání.
„Věřím, že když jsme sem tato zvířata přivedli, jsme za ně zodpovědní. Proto píše,
Dlužíme jim důstojný život a důstojnou smrt. Jejich život by měl být co nejméně stresující.“21
Zatímco v devadesátých letech Temple říká, že chce, aby po ní v životě něco zůstalo22, z
jejích pozdějších výpovědí je patrné, že má starost o to, kdo po ní bude jednou moci převzít její
práci23. Její starost o sebe se změnila ve starost ‚ o své dílo’, pokračování, o hodnoty, o které
prostřednictvím své práce pečuje.24 Tento posun nepochybně poukazuje na její schopnost vyjití ze
sebe sama směrem k lidskému společenství, v němž se také nepochybně stala sebejistější.
To může dokládat i fakt, že nyní již nepoužívá svůj ‚tlakový stroj’ na odstranění napětí a
25
úzkosti a říká o sobě, že se zařadila mezi objímající lidi.
Bereme-li v úvahu všechny tyto skutečnosti, zdá se, že do budoucna musí dojít k nějaké
vnitřní změně ohledně vnímání vlastní samoty - snad v tom smyslu, že jakkoliv Temple říká, že
nenavazuje afektivní vztahy s lidmi, lidé s ní takové vztahy navazují, čili ona v nich s nimi už je.
Otázkou do budoucna také zůstává charakter bližšího porozumění vlastní smrtelnosti.
Když se Temple Grandin vidíc mrtvého koně jednoho dne, ptá, kam odešel, chce, aby jí
ukázali druh tohoto odchodu v hmatatelné skutečnosti. Chce si ho ‚zkatalogizovat’ mezi různé
poznané odchody, jako je odchod z pošty, z koupelny, z autobusu apod. Smrt je jí nakonec
pochopitelná nejvíce jako‚zprostředkovaná’, když se jí sama může ‚dotknout’, ve chvíli, kdy se
dotýká krávy, která dostává smrtelný zásah na jatkách. Tehdy je jí smrt přístupná jako sou-cítění.
„Uvědomila jsem si, jak vzácný je život a cítila jsem se blíže k Bohu.“26
Smrt druhých (třeba je to ‚jen’ smrt zvířat) je součástí naší odpovědnosti a ozřejmuje naši
vlastní smrt. A smrtelnost jakožto klíčový existenciál nelze bez tohoto plně pochopit.
Závěrem lze říci, že navzdory své ‚jinakosti’ působí Temple Grandin usebraněji, než mnozí
‚normální’ lidé.
21 Grandin, T., Johnson, C. Animals in Translation. (Using the Mysteries of Autism to Decode Animal Behavior) NY,
2005, ISBN: 0-7432-4769-8. str. 307
22 Narážka na stať o Temple Grandin v knize Olivera Sackse Antropoložka na Marsu, kde tímto přáním končí její
příběh.
23 Jiný z důvodů, proč píši tuto knihu je, že chci inspirovat více mladých lidí, aby dělali to, co já. Mám starost o to, kdo
mě nahradí...Grandin, T., Johnson, C. Animals in Translation. (Using the Mysteries of Autism to Decode Animal
Behavior) NY, 2005, ISBN: 0-7432-4769-8. str. 307
24 Temple Grandin je také aktivním ochráncem práv zvířat.
25 Přístroj si vytvořila v osumnácti letech po vzoru fixačního boxu na krávy, který užívají veterináři. Kráva je uzavřena
do kovového boxu ve tvaru V, který ji lehce zmáčkne a přidrží na místě. Kráva se zklidní a může být snadněji
naočkována. Když Temple tato zklidněná zvířata viděla, okamžitě jí bylo jasné, že si nějaký takový stroj musí vyrobit
pro sebe. V životopisném filmu Temple říká, že jí stroj nahrazuje chybějící objetí...Přístroj je v současnosti ve
spojených státech užíván. Sama Temple doporučuje na zklidnění autistických dětí tlakovou metodu, nikoliv však jako
objímání druhým člověkem, ale obejmutí něčím neživým, co dítěti dělá dobře....
26 Citace z filmu Temple Grandin - Emergence Labeled Autistic režie: Mick Jackson, 2010. Předlohou filmu je
stejnojmenná autobiografie .
LITERATURA:
BUBER, M. Já a ty. Praha: Kalich, 2005, ISBN 8070170204
ČÁLEK, O. Skupinová daseinsanalýza ( možnost být sám sebou). Praha: Triton, 2004, ISBN: 807254-539-6ha: Oikoymenh, 2008, ISBN: 978-80-7298-048-3. S
FIGAL, G. Úvod do Heideggera.Praha: Academia, 2007, ISBN: 978-80-200-1553-2
GRANDIN, T., JOHNSON, C. Animals in Translation. (Using the Mysteries of Autism to Decode
Animal Behavior) NY, 2005, ISBN: 0-7432-4769-8
HAVEL, I. Jak vidíme čísla. ( Příspěvek pro konferenci Kognice a umělý život X, 31.5.-4.6. 2010,
Ostravice)
HEIDEGGER, M. Básnicky bydlí člověk. Přel. Chvatík, I. 1993. Praha: Oikoymenh, ISBN 8085241-40-4
HEIDEGGER, M. Bytí a čas. Praha: Oikoymenh, 2008, ISBN: 978-80-7298-048-3.
HEIDEGGER, M. Anaximandrův výrok. Praha: OIKOYMENH, 2012. ISBN 978-80-7298-474-9
HLAVINKA, P. Daseinsanalýza setkání filosofie s psychoterapií. Olomouc: Univerzita Palackého,
Právnická fakulta, 2001, ISBN:
HRDLIČKA, M., KOMÁREK, V. Dětský autismus. (Přehled současných poznatků). Praha: Portál,
2004, ISBN80-7178-813-9
HUSSEY, E. Presokratici. Praha: Rezek; 1997, ISBN: 80-86027-07-4
LAWSON, W. Osobní zpověď ženy s Aspergerovým syndromem. Praha: Portál, 2008, ISBN: 978-807367-389-5, 2008, Praha, Portál,
PATOČKA, J. Poznámky o prostoru. Praha: CTS, CFB-03-15/ CTS-03-16
PATOČKA, J. Tělo, společenoství, jazyk, svět. Praha: Oikoymenh, 1995, ISBN: 80-85241-90-0
Platon. Parmenides. Praha: Oikoymenh, 2010, ISBN: 978-80-7298-163-2
POUTHAS, V., JOUEN, F. Psychologie novorozence (Chování nejmenšího dítěte a jeho
poznávání). Praha: Grada, 2000
SCHOPLER, E. Příběhy dětí s autismem a příbuznými poruchami vývoje : výchova a vzdělávání
dětí s autismem. Praha : Portál, 1999. ISBN 80-7178-202-5
VERMEULEN, P. Autistické myšlení. Praha : Grada, 2006. ISBN 80-247-1600-3
WILLIAMSOVÁ, D. Nikdo, nikde (Nevšední životopis autistické dívky). Praha: Svoboda, 1995,
ISBN: 80-205-0462-1
WITTGENSTEIN, L. Tractatus logico-philosophicus. Praha: Oikoymenh, 2008, ISBN: 978- 807298-284-4.
Ostatní zdroje:
Temple Grandin [Temple Grandin] [film]. Režie Mick Jackson. USA, HBO, 2010.
THE WOMAN WHO THINKS LIKE A COW - PART 1. In: Youtube: [online].16. 10. 2006
[vid. 2014-08-29]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=46ycu3JFRrA
TEMPLE GRANDIN - THINKING IN PICTURES. In: Youtube: [online].11. 11. 2010 [vid. 201408-29].Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=J_3ueIBH5DI
AUTISM MYTHBUSTING N.o. 1with Donna Williams and Anthony Julian. In: Youtube:
[online].5. 4. 2012 [vid. 2014-08-29].Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=UUEIGHp8PM
Pt 1: DONNA WILLIAMS READS Nobody Nowhere; Autobiography of an Autistic Girl. In:
Youtube: [online].3. 2. 2010 [vid. 2014-08-29].Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?
v=OmnuvcQxc2c
DR. WENDY LAWSON AUGUST 2014 - Part . In: Youtube: [online]. 4. 4. 2013 [vid. 2014-0829].Dostupné z: www.youtube.com/watch?v=awg2ygmEoVE

Podobné dokumenty

Svět koní 6/2007

Svět koní 6/2007 Shamira Ibn Ansata Sinan a akãní ukázku zahrnující vzpínání, vyhazování na pobídku nebo klekání pfiedvedl líbiv˘ Gabor S a ·árka Nûmeãková. Orientální atmosféru navodily i ukázky sokolnictví a bfii‰n...

Více

Jakub Holy CV

Jakub Holy CV odvodit z vyšších pojmů a nelze je předvést pomocí nižších. Ale vyplývá z toho, že „bytí" už nemůže představovat žádný problém? Nikterak; vyvodit lze pouze toto: „bytí" není nic takového jako jsouc...

Více

Brochure fruits - Global Fairness

Brochure fruits - Global Fairness dost velké a měly tlustou slupku, takže se během transportu nepoškodily. Jmenovala se Gros Michel neboli Velký Michal. United Fruit Company ji vlastně vytáhla z pralesa a začala ji pěstovat ve velk...

Více

Asijské země včera, dnes a zítra

Asijské země včera, dnes a zítra Ač je Čína třetím největším státem světa, rozhodně to neplatí pro počet obyvatel, kde její prvenství může ohrožovat snad jen Indie. Je to další všeobecně známá informace: Čína je nejlidnatějším stá...

Více