Magicka kucharka

Komentáře

Transkript

Magicka kucharka
Jméno: Olga Vasatkova
Objednávka: 18425
Následující text vznikl za přispění editora, grafika, sazeče, korektora a
mnoha dalších. Všichni vám společně s autorem děkujeme za zakoupení této
knihy.
Pokud jste se k textu dostali bez zaplacení a kniha se vám líbila, podpořte
prosím vznik publikace zakoupením jedné kopie na http://www.eReading.cz/.
text © Otomar Dvořák, 2011
grafická úprava © Kameel Machart, 2011
ISBN 978-80-87517-08-6
„V KOTLI COSI BUBLÁ, VAŘÍ, TAJEMNÉ
DÍLO SE DAŘÍ...“
Zvu vás na výlet proti proudu času: do černé, očazené kuchyně, kde kouř štípe do očí a tančící
plameny vrhají po stěnách pitvorné stíny. Visící svazky bylin, kotle, hmoždíře a zvláštně
tvarované nádoby, hořkosladké vůně, možná i ten černý kocour, který se vyhřívá na peci,
a skřítek harašící kdesi mezi pánvemi, dotvářejí charakter tajné laboratoře vesnické
čarodějnice. Skutečná vědma žila někde za vsí, možná byla ženou uhlíře na lesní mýtině či
včelaře brtníka s jeho chaloupkou na muří noze, možná to byla žena kováře, který ovládal
démona ohně, nebo mlynáře, spřáteleného s vodníky a čerty.
Ale magie „vládkyně krbu“ nebyla vyhrazena jen takovýmto specialistkám. Ještě před sto
lety každá hospodyně na vesnici byla tak trochu čarodějnicí a znala staré magické postupy,
jimiž zajišťovala prosperitu rodu. To ona proměňovala suroviny, dodávané muži, v energetickou,
ale i duchovní a mystickou sílu. Mnohé kuchyňské rituály nám mohou z dnešního hlediska
připadat dětinské a směšné, měly však svou tradicí ověřenou úlohu při napojení na duše předků
a kromě skutečných přesahů do astrálních dimenzí stmelovaly i společenství pokrevních
příbuzných kolem „jednoho stolu, jedné mísy a jednoho ohně“.
autor
kapitola první
OHEŇ
Zapálení ohně
Dnes
nám to připadá jako samozřejmost, kterou provádíme jaksi bezděčně: vyjmeme
z krabičky zápalku a škrtneme, přidržíme plamínek pod kusem zmuchlaných novin...
Napadlo vás někdy, že zapálení ohně je čarodějnický úkon, při němž vyvoláváme na svět
neklidného a proměnlivého „démona požírače“?
Naši předkové chápali oheň jako živou bytost, tělesně přítomného boha, ke kterému je
třeba se chovat s náležitou úctou. Pronášeli k němu prosby, házeli do něj symbolické dary,
obětovali mu drobty chleba a kosti, věštili z pohybu a barvy plamenů, z jisker a kouře. Věřili, že
oheň léčí a uzdravuje. Ostatně ani vědci nepopřou jeho desinfekční a koncentrační sílu. Plamen
je vlastně hmota ve stádiu prudké, bouřlivé přeměny a dokáže proto s sebou strhávat
a spalovat i různé škodlivé energie.
Pokud tedy chcete rozdělat oheň postaru, potřebujete k tomu křesadlo a troud (práchno).
Křesadla mívala různé konstrukce, ale jejich základem bývala vždy ocílka, škrtající o kousek
křemene – podobně jako u dnešních zapalovačů. Vykřesané jiskry dopadaly na troud. Tento
černý prášek se získával ze sušené dužiny chorošů, cizopasných stromových hub. Jakmile troud
začal doutnat, přiložilo se k němu suché chrastí a jemně se foukalo, dokud nevyskočil plamínek.
Dobová rytina zobrazující prodavače troudu.
Oheň v domácím krbu nesměl nikdy vyhasnout; věřilo se, že takový prohřešek by způsobil
těžké pohromy a přivolal by do domu nemoc. Jedině když zemřel některý člen rodiny, uhasil se
oheň v krbu a nechaly se plát jen svíčky na prkně s nebožtíkem. Po návratu z pohřbu přinesla
hospodyně nový oheň od sousedů. Ovšem takováto vzájemná služba byla projevem nejhlubší
důvěry; dát oheň někomu neznámému by znamenalo vydat se mu na milost a nemilost
a riskovat ohrožení samotného srdce domácnosti. Planoucí oheň byl totiž nezastupitelným
energetickým centrem domu, hořel nepřetržitě ve dne i v noci, v létě i v zimě. Samozřejmě
vládkyně krbu odlišovala jeho formy udržovací, kdy tvrdé dubové poleno po dlouhou dobu
řežavělo pod hromádkou teplého popela, od pracovních, jimiž byly vysoký plamen, nízký
plamen, žhavé uhlíky, horký kouř, ale také horké kameny a cihly, na které se přímo pokládalo
těsto (což byla technika využívaná v pecích). Horké kameny se někdy vkládaly přímo do nádob,
jejichž obsah se měl uvést do varu.
Velikonoční znovuzrození (zmrtvýchvstání) se týkalo i ohně. Na Bílou sobotu býval před
kostelem zapalován „svatý oheň“, který kněz kropil vodou svěcenou na Tři krále a zapaloval od
něj svíci zvanou paškál, se kterou vnášel do chrámu nové „světlo Kristovo“ (lumen Christi).
Povinností hospodyně bylo donést žhavé oharky z tohoto posvátného velikonočního ohně domů
a jimi znovu rozdělat oheň v domácím krbu, uhašený při pašijích na znamení Kristovy smrti.
Tento obřad má však tradici již předkřesťanskou; je symbolem neustálé obnovy života.
Za nejmagičtější a jedině účinný proti očarování a nemocem byl považován takzvaný „živý“
nebo také „čistý“ oheň, který musel být rozdělán tím nejpradávnějším pravěkým způsobem:
třením dřeva o dřevo (tedy oheň, jehož zárodky spí přímo ve dřevě).
Vznik černé kuchyně
Mnozí z nás už si nedovedou představit správné rozložení ohnišť uvnitř někdejšího domu. To,
že užívám množného čísla není náhoda; vesnické domy se dřív rozlišovaly podle počtu ohnišť –
od jednoohnišťových až po trojohnišťové. Dokonce se platila daň podle počtu ohnišť v domě.
Počet ohnišť ovšem nijak nesouvisí, jak by nás snad mohlo napadnout, s počtem vytápěných
místností. Všechna ohniště byla soustředěna na jediném místě!
Základem bylo otevřené ohniště, často vyvýšené na špalku udusaného jílu obloženého
kameny. Tady vařila hospodyně na otevřeném ohni v hliněných hrncích, přistrčených do přesně
odhadnutých vzdáleností od plamenů, vložených do řeřavých uhlíků nebo umístěných na železné
trojnožky. Někdy visel nad tímto ohništěm železný kotel na řetěze a háku (říkávalo se mu
kumhar).
Dávným symbolem ohně byl salamandr.
Ohniště bývalo už od pravěku umísťováno v zadním rohu vpravo ode dveří. Byl to jeden
z posvátných prostorů místnosti zvané jizba (odvozeno snad z románského slova estuva =
vytápěti; tedy místnost vytápěná na rozdíl od síně, která byla chladná). V západoslovanských
zemích bylo již od 10. století zvykem, že otevřené ohniště bylo umístěno před pecí. Zatímco
ohniště tedy sloužilo k vaření, ať už polévek, kaší, masa atd. (občas i k opékání masa, ryb
a těsta na rožni), pec byla určena k pečení – především chleba, ale také různých placek,
koláčů a dalšího pečiva. Jejím předchůdcem býval plochý kámen, na němž se rozdělal oheň;
když se kámen rozpálil, oharky se z něj smetly a položila se na něj těstová placka. Pec je
ovšem dokonalejší; rozpálená kamenná či cihlová komora sálá i z boků a shora, takže pečivo se
peče stejnoměrně. U nás bývaly pece dvojího druhu: na severu spíše hranolovité s rovnou
vrchní plochou, na níž se spalo a kde se také sušilo zrní, len a konopí. Na jižní Moravu
a Slovensko zasahoval z Maďarska a Balkánu typ kupolovité pece. Kromě pečení držela pec
dlouho teplo a proto zejména v zimním období byla základem vytápění domu (a spaní na
vyhřáté peci bylo přímo „protekčním“ privilegiem – často bývalo toto místo vyhrazeno pro
menší děti).
Vzpomínáte na pohádku O perníkové chaloupce, kde se ježibaba chystá posadit děti na
lopatu a šoupnout je do pece, aby si je upekla? Nuže, to není žádná pohádková nadsázka, ale
obraz jednoho běžného léčebného postupu. Čeněk Zíbrt píše: „O dětech, které mnoho jedí
a přec nerostou, se říká, že mají ostarka. Takové dítě se prý dalo vyléčit jediným způsobem.
Posadili ho na dřevěnou lopatu a šoupli do pece, vyhřáté po pečení chleba. Když se vzpouzelo,
tak ho k lopatě přivázali.“ Nedonošené děti dávaly porodní báby do pece „zapékat“; šlo vlastně
o jakousi primitivní náhražka inkubátoru. Také nemocný, který trpěl zimnicí a zahleněním, byl
namazán tukem a nahý uložen do vyhřáté pece, aby z něj „horkost nemoc vytáhla“.
Koncem 18. století přibyla další vymoženost: sporák. V podstatě to bylo ohniště uzavřené
dokola zídkou a svrchu překryté železnými, litinovými pláty, které se rozpálily a na nichž se dalo
vařit „úsporně“, s menší spotřebou dřeva. Na rozdíl od pece, ze které se po rozpálení uhlíky
vymetly, pod pláty sporáku se oheň stále udržoval – i během vaření a pečení.
Pro uložení paliva sloužily takzvané „polenice“. Jsou to dva rovnoběžné trámy asi metr pod
stropem jizby, zasazené do protilehlých roubených stěn. Na nich bylo naskládáno dřevo
k topení, vysychalo tam a přitom nezabíralo prostor na podlaze.
Kouř z pece a ohniště se původně nikam neodváděl; rozlézal se po jizbě, tvořil šedivý oblak
pod stropem a unikal dveřmi nebo zvláštním okénkem, ponechaným nad nimi k tomuto účelu.
Dnešní člověk by zřejmě v takové zakouřené místnosti dlouho nevydržel. Hladina kouře nutila lidi
zdržovat se a vykonávat různé práce co nejníž při podlaze. Sedávalo se proto na nízkých
špalcích a stoličkách nebo přímo na zemi na otepích slámy či ovčích kožešinách. Takový stav
byl v chalupách zemědělců ještě ve středověku.
V dalším vývoji se projevovala snaha zbavit se nepříjemného kouře a tak došlo k tomu, že
teplá pec sice zůstala v obytné jizbě, ale její dvířka (čelisti) byly vyvedeny do síně, jakési menší
místnosti, skrze kterou se vcházelo do jizby. Tam bylo přemístěno i otevřené ohniště. Nad ně
byl umístěn lapač kouře, dřevěné, dole se rozšířující bednění, omazané hlínou, aby se
nevznítilo. Kupodivu tento prvotní komín nekončil na střeše, jak je dnes dobrým zvykem, ale na
půdě, kde vrcholil kamenným uzávěrem s bočními otvory k zachycení jisker. Kouř z půdy
odcházel škvírami mezi došky a „zauzením“ doškové slámy fungoval jako prevence proti jejímu
plesnivění.
Tento typ komína, který oddělil kouř od ohně, se nazýval koch a prostor pod ním kochyně
(kochat, kuchat znamenalo původně oddělovat). A tak vznikla naše známá kuchyně. Od zbytku
síně ji ještě později oddělili příčkou, takže byla opravdu černá – přece jen stále trochu
zakouřená a tajemně zšeřelá (často bez oken nebo jen s jedním malým okénkem). Většinu
místa v ní zaujímalo ohniště a nad ním sazemi pokrytý odsávací otvor komína (v pozdější době
již kamenného nebo cihlového), jímž stále hučel průvan a za větrného počasí v něm bolestně
naříkala meluzína.
Začazené ohniště bylo nutno často vymazávat jemně rozdělanou hliněnou kaší. Hned za
mokra kreslily ženy pomocí prstů na čerstvě vymazané stěny ohniště a do podkomína pásy
a vlnovky a tiskátkem vyřezaným z řepy či bramboru a namočeným do vápna mezi ně
umisťovaly růžice a hvězdy. Byly to symboly země, vody a základních životních principů (blíže je
poznáme v kapitole o ornamentu). Fungovaly jako magická ochrana proti požárům, ale také
nebezpečným démonům, ďáblům a čarodějnicím, které s oblibou vnikají do domu komínem
(pozoruhodná jsou ovšem svědectví o různých typech blesků, zejména kulových, které se
vynořily z komína; možná zde jako důležitý činitel funguje elektrická vodivost sazí a kouře).
V mnohých hospodářstvích existovaly letní kuchyně: během teplého období bylo ohniště
umístěno na dvoře pod otevřeným přístřeškem a také pec měla další dvířka, vedoucí ven mimo
dům.
Pomůcky a nádoby
K
vybavení otevřeného ohniště patřilo několik nezbytných pomůcek. Železný pohrabáč
k manipulaci s hořícím dřevem a uhlíky, dále železný koník, zvaný též kozlík, o nějž se
podpírala hořící polena a někdy se na něm také opékalo maso, rožeň a různě tvarované
kované trojnožky, na které se stavěly nádoby. K peci ještě náležely dvouzubé vidle lyrovitého
tvaru, jimiž se vkládala dovnitř polena (právě těmito vidlemi jsou vyzbrojeni pohádkoví čerti!),
ohřeblo – to byla půlkruhovitá či trojúhelníková dřevěná deska na tyči a složila k vyhrabávání
uhlíků a popele z rozpálené pece a samozřejmě dřevěná lopata na sázení chleba a pečiva.
Na sázení chleba a pečiva do pece používala hospodyně dřevěnou lopatu.
Až do zavedení „sporáků“ se nejen k uchovávání potravin, ale i k vaření na otevřeném ohni
používalo především hliněné nádobí. Mělo specifické tvary a přesné určení. Něco napovídají už
názvy: máslák, smetaník, mlékáč, kvašňák, pařák, povidlák. Máte však představu, jak vypadal
srostlík? To byla spojená dvojice džbánovitých nádob se společným kruhovým uchem nahoře.
Používal se k nošení dvou chodů (např. polévky a kaše) na pole. Nebo koutňák, úzký a hluboký
hrnec s uchem nahoře na způsob košíčku: v něm kmotra obřadně přinášela šestinedělce silnou
slepičí polévku. Baňaté džbány se zúženými hrdly sloužily k uchovávání tekutých potravin (co
nejmenší plocha hladiny přicházela do styku s okysličujícím vzduchem).
Hliněné nádoby, které nebyly zevnitř glazované, se musely pravidelně „větrat“, aby v jejich
pórech nezahnívaly organické zbytky a nezpůsobovaly nepříjemný zápach. Po vymytí horkou
vodou a vydrhnutí bílým křemičitým pískem je hospodyně napichavala dnem vzhůru na plaňky
plotu a nechávala je tam i několik dní na větru a slunci „vydýchat“. Tyto džbánky a hrnce na
plotech dvorů a zahrad patřívaly ke koloritu vsí, ale dnes už je tam uvidíte dost vzácně.
kapitola druhá
VODA
Ochránci pramenů a démoni studní
K
povinnostem žen kromě ochrany domácího krbu patřila i péče o vodu. Dnešní člověk už
mnohdy ani nevnímá pozoruhodnost této zázračné kapaliny; prostě otočí kohoutkem a voda
teče. Dříve však přinášení vody do domu patřilo k významným rituálům. Příruční zásobu vody
bylo nutno pravidelně doplňovat. Ze svého dětství vzpomínám na velkou nádobu z červené
kameniny, která stála v temné síňce babiččiny venkovské chalupy. Byla přiklopena prkenným
„deklem“ a temná hladina pod ním dýchala zakletým chladem. Každý pátek odpoledne se
s dřevěným soudkem jezdilo k obecní studni pro vodu. K přenášení menšího množství vody
sloužily různé štoudve, konve a vědra.
Hospodaření s vodou by nebylo myslitelné bez práce mistrů bednářů.
Aby voda zůstávala dobrá a zdravá, bylo nutno chovat se ke studnám a pramenům
s maximální úctou. Pro ochranného vodního ducha, který původně míval v domácích studnách
podobu ženské bytosti zvané studénečka či morijánka, marjánka a byl obdobou rusalky,
vládnoucí přirozeným pramenům v lesích a na lukách, se ve sváteční dny přinášely obřadní
dary. Ačkoliv již roku 1092 kníže Břetislav II. ve svém výnosu přísně zakázal přinášet oběti
pramenům, nikdo na to nedbal. Etnograf Antonín Václavík dokládá, jak se ještě na konci 19.
století dodržoval na českém venkově zvyk, že jedna z dcer (panna), odcházela o štědrovečerní
půlnoci ke studni a házela do ní oplatku mazanou medem, kousek vánočky, půl jablka a ořech
se slovy: „Studničko, studničko, nesu ti štědrého večera, abys nám dobrou vodu dávala.“ Na
Vysočině se házelo na velikonoční neděli do studny malované vejce.
Studna se mohla zkazit, když se v ní usídlil zlý démon, zobrazovaný jako ohyzdná,
bradavčitá ropucha (žába na prameni), černý had nebo kohout s hadím ocasem a čtyřma
nohama (bazilišek). Staré zanesené studny, v nichž docházelo k tlení živočišných zbytků, bylo
opravdu obtížné znovu vyčistit, protože ten, kdo se do takové studny spustil, byl ohrožen
nedostatkem vzduchu a koncentrací jedovatých plynů, což bylo označováno jako baziliškův
jedovatý dech. Pravdou však je, že zanedbaná studna má cosi společného s opuštěným,
rozpadajícím se domem; v onom mezidobí, kdy už stavba nepatří člověku, ale ještě se jí plně
nezmocnila příroda, stává se silným ohniskem negativní energie.
Proto pravidelné čištění lesních studánek a pramenů bývalo nedílnou součástí jarních
obřadů. Čerstvá voda byla mocným symbolem čistoty, zdraví a hojnosti. Hospodyně o Štědrém
večeru stloukala v máselnici proudnou vodu, aby v nastávajícím roce měla „tolik mléka jako
vody v potoce“. Tento akt je odborně nazýván „sympatetická magie“ – tj. snaha určitou činností
navodit vznik něčeho jiného, ale podobného.
Je zvláštní, když se na náměstí historických měst podíváte do starobylých kašen. Dno se
třpytí spoustou drobných mincí. Je úžasné, jak je tento zvyk oběti vodních duchům hluboko
zafixován v lidském podvědomí. Děti napodobují rodiče, líbí se jim hodit desetník do kašny.
Když se lidí zeptáte, proč to dělají, odpoví, že „pro štěstí“ nebo „aby se sem ještě někdy
vrátili“.
Voda a hospodaření s ní na vyobrazení z Komenského Orbis Pictus.
Cosi napovídají zmínky o „vodě poutníků“, které zaznamenal v minulém století polský
badatel Poniatowski. Zjistil, že karpatští Huculové vykopávali při cestách studny pro pocestné,
kteří za to byli povinni modlit se při pití za duše zemřelých. Odtud též stavění křížů u studen,
nebo obráceně byly stavěny nádoby s vodou na zvláštním sloupku opatřeném stříškou, zejména
na křižovatkách cest. Vida, proč na náměstí, kde se křižují všechny cesty, patří kašna! Voda je
nabídnuta k pití ptákům a duším předků, které bývají v lidových představách do ptáků často
vtěleny. A vhozená mince je tedy obětí nejen vodním nymfám, ale také duchům předků, aby
dobře střežili naše kroky na cestě životem.
Čarodějnice z „černé kuchyně“ ovšem přesně rozlišovala různé druhy vody. Ne každá voda
je vhodná ke každému účelu. Zejména pro zadělání těsta na kouzelné a věštecké pečivo (jak si
o tom budeme ještě podrobněji povídat) bylo nutno brát vodu z přesně předepsaného místa;
například z lesní studánky, z polní studánky, z brodu, z pramene, který prýští ze skály a pod.
Záleželo také na době, v níž se voda nabírá. Jiná je voda před úsvitem, jiná v poledne a jiná
v noci za měsíčního úplňku. Zcela specifickým typem magického ovlivňování vody je její
svěcení.
Desatero způsobů svěcení vody
Nádoba
se svěcenou vodou vítá každého křesťana při vstupu do kostela, aby ze sebe
symbolickým gestem smyl vlivy hříšného světa; také židé se myjí po styku s duchovně nečistými
prvky (například i po návratu z pohřbu) a muslim bez omytí nohou nesmí vstoupit do mešity.
Ale ani pro pohany nebyla svěcená voda žádnou novinkou a používali ji jako účinný
prostředek k zahánění zlých duchů, nemocí a k různému čarování. Tato dávná pohanská tradice
se v našem lidovém prostředí udržela souběžně s křesťanstvím. Proto se zřejmě Jan Křtitel
(později i sv. Jan Nepomucký) stal tak oblíbenou postavou vodní magie a nymfa střežící
prameny se proměnila v Pannu Marii. Folkloristé a etnografové nasbírali řadu poznatků
o lidovém využívání vody. Mnohé se nám mohou z pohledu dnešního moderního člověka zdát
bizarní a nesmyslné; ukážeme si však, že v sobě obsahují velice racionální základ.
Nejmocnější voda se nabírala v místech, kde se slévaly tři prameny, kde bylo u pramene
trojcestí, nebo alepoň na hranici tří katastrů. Říkalo se jí trojhraničná. Musela se nabírat těsně
před východem slunce, dřív, než nějaký pták přeletí vodu, protože tím by už byla poskvrněna
a znehodnocena, a nesmělo se přitom promluvit jediné slovo. Ke kladným úkonům byla nabírána
po proudu, k negativním proti proudu. Zvlášť mocná byla voda nabíraná na Velký pátek, při
úplňku. Ma zmizení vyrážky byla však účinnější voda nabíraná při ubývajícím měsíci a zvlášť ta,
která přepadávala přes mlýnské kolo.
„Hašená“ nebo-li „uhlenková voda“ se tvořila tak, že do nádoby, přes kterou položili křížem
dva proutky, se po devaterém opakování zaříkávací formule vhazovaly žhavé uhlíky
z jalovcového dřeva. Podobný význam měla voda z kovářského kadlubu, ovšem nesmělo se o ni
požádat, kovář ji musil sám nabídnout.
Dobré bylo, když se na dně nádoby nechávaly ležet stříbrné mince (je chemicky prokázáno,
že stříbro působí ve vodě desinfekčně). Voda určená k exaktickým nebo věšteckým praktikám
se nechávala stát nepřikrytá pod hvězdným nebem, aby do ní napadaly „nebeské jiskry“.
„Ostrá voda“ byla ta, která se přelévala přes ostří sekery a „odražená“ se nabírala
z potoka, do jehož dna se zabodl nůž, plužné krojidlo, vidle, šavle nebo jakýkoliv špičatý
předmět.
Velmi ceněná byla „voda střelná“, jejíž získání bylo spojeno se značným nebezpečím. Marie
Vaňharová zapsala svědectví z Velké Bíteše, kde střelnou vodu pro léčení těžce nemocného
opatřil místní hajný. Šlo o vodu ze studánky, do které se střelilo z pušky nebo pistole, když se
předtím odprosila Panna Maria a pomodlil „bolestný růženec“. Výstřelem do studánky se totiž
Panně Marii (někdy též víle či rusalce) způsobila bolest. Když však touto vodou omývali
nemocného, do týdne se postavil na nohy.
Voda ve studni se mohla zkazit, když se v ní usídlil zlý démon zobrazovaný často jako bazilišek – kohout s hadím
ocasem a osmi nebo čtyřma nohama.
Velmi účinná byla rosa, sbíraná před úsvitem tím způsobem, že se z trávy a listů keřů
střásala na bílý jemný šátek a ten se pak ždímal do nádoby na dojení. Samozřejmě záleželo na
tom, z jakého druhu rostlin se rosa střásá, protože léčivé a kouzelné byliny umocňovaly její
vlastnosti. Nejlepší byla ta nasbíraná na Zelený čtvrtek či ráno ve svátek sv. Jana Křtitele.
Voda svěcená křesťanským knězem v kostele byla též ceněna, ale lidé si k ní doma
přidávali svoje vlastní magické svěcení nebo se snažili jinými způsoby zvýšit její sílu.
K nejobvyklejším způsobům lidového umocňování náleželo míšení kostelní svěcené vody
z různých let. Na Slovensku míchali svěcenou vodu až z dvanácti let; čím míchanější, tím prý
byla účinnější, hlavně proti čarodějnicím a upírům.
Umytím zemřelého bylo možno vodu změnit ve vodu mrtvou. Ocelové zbraně, které byly
kaleny v takové „mrtvé vodě“, působily prý zhoubněji, než kdyby měly ostří napuštěna jedem.
Voda z mrtvého se musela vylít na kamenité a vyprahlé místo nebo na skálu.
Naopak „živá voda“ je ta, ve které vykoupali novorozence. Lila se ke stromům a dítě se tak
stávalo pokrevním bratrem stromu. Na Horácku zakopávali k témuž stromu i placentu.
Všechny tyto „úpravy“ vody mohou dnešnímu vědecky založenému člověku připadat
absurdní. Ovšem nejde jen u subjektivní pocity těch, kdo v moc svěcené vody věří (i když jsou
také velmi důležité!). Prudkým úderem, čeřením, provzdušněním, stykem s ohněm, elektrickým
výbojem, dotekem nerostů, kovů, rostlin, lidského či zvířecího těla, určitým způsobem
kondenzace a zachycením jemných vibrací mění molekuly vody dost podstatně své vlastnosti.
Zmíněnými manipulacemi se z čisté vody stává cosi podobného tolik vysmívaným a přesto
účinným homeopatickým lékům. Voda je totiž skvělým nositelem vložené informace a lze ji
skutečně nabít mocnou, ať už kladnou či zápornou energií.
Měsíc v úplňku dával na Velký pátek vodě zvláštní moc.
Řeklo by se „obyčejná voda“ – a přesto je to úžasná, tajemná a ve všech aspektech
působení dosud ne dost prozkoumaná látka. A tak k ní přistupujme s úctou, jaká jí náleží. Ani
její očistnou sílu nesmíme přetěžovat – starý zvyk našich předků, házet věci zlé a nečisté do
vody, protože ta už si s nimi poradí, je při dnešních kvantech odpadu zcela neúnosný. Většina
našich řek (zejména na dolních tocích) už nemá očistnou sílu, ba právě naopak – kromě
chemického a biologického znečištění v sobě nesou i spoustu negativní energie; proto koupání
v nich je nebezpečné i pro duševní rovnováhu člověka.
Čím lépe zakončit tuto „vodní kapitolu“, než krásnou modlitbou huculských děvčat, kterou
pronášejí nad vodou ve chvíli, kdy se ráno na sv. Jana Křtitele objeví Jitřenka:
„Dobrý den, vodičko, jardánečko, nejstarší matičko. Omýváš hory, kořeně, kameně, obmyj
i mne narozenou, pokřtěnou, od vší nečistoty, abych byla spanilá jak vesna, pěkná jak zora
jasná; jak se lidé radují z vesny, tak aby i mne milovali; abych byla syta jak podzim a bohatá jak
země.“
kapitola třetí
OBILÍ
Tráva života
Vědci
se dnes již shodují v názoru, že člověk je sice „všežravec“, ale ve své prapůvodní
podstatě je především „pojídačem semen“. Odpovídá tomu i lidský chrup, jehož stoličky fungují
podobně jako mlýnské kameny. Je pravděpodobné, že ve stepních oblastech byly už od
pravěku lidské populace závislé na výživě, kterou jim poskytovala moučná semena některých
trav. Není divu, že tajemství obilnin bylo spojeno s božským principem „Velké Matky“, jejíž kosti
jsou pohřbívány do země, aby se znovu obalily „masem“ a vrátily se na povrch nasytit vlastním
tělem hladovějící „děti“. Zrození obilného klasu z temnot podsvětí patřilo k nejhlubším
tajemstvím eleuzínských mystérií ve starověkém Řecku. Jeho prozrazení se trestalo smrtí.
Staří Slované rozlišovali dva druhy obilnin, jimž souhrně říkali pšeno a rež. Pšeno – to byla
semena, která se musela před dalším zpracováním otlouct, omlít, zbavit ostrých tvrdých slupek
a osin. Naproti tomu rež takové loupání a čištění nepotřebovala.
Vzhledem k tomu, že ostatní pšenové trávy (např. oves a ječmen) neměly v potravě našich
předků tak zásadní význam, zůstalo nakonec tohle označení pro jediný druh obiloviny – pšenici.
Zleva: pšenice, oves, žito, ječmen, kukuřice, pohanka a rýže.
Pšenice je plodinou přicházející z božské zahrady ráje, z biblického Edenu mezi řekami
Tigridem a Eufratem. Mimo jiné byla ceněna pro jednu pozoruhodnou vlastnost: její rozemletá
semena se dobře spojují s vodou a vytvářejí lepivou hmotu (kaše a těsta). Následným
odpařením vody vzniká soudržná látka zcela nových vlastností (pečivo). Vliv na „pečivost“ má
obsah lepku, což je zvláštní směs bílkovin přítomná v obilkách. Lepek po nasycení vodou
bobtná a váže moučná zrna k sobě. Kde lepek chybí, tam při pečení vzniknou jen různé
„zapékané kaše“, které musíte jíst lžící a mají hodně daleko ke klasickému pečivu. Jako pojiva
nelepkových těst se většinou používá vaječných bílků, ale i tak vzniknou pouze „nákypy
a pudinky“. Dají se sice krájet nožem na plátky, ale ke klasickému „chlebu“ mají hodně daleko.
Ano, chlebu! Slovo chléb totiž původně vyjadřovalo onu tajemnou proměnu a bylo souhrným
označením pro veškeré pečivo z obilné mouky. O magickém procesu pečení si budeme
vyprávět v samostatné kapitole.
Možná vás překvapí, že pšenici považovali naši předci ještě na konci prvního tisíciletí po
Kristu za cosi luxusního a exotického. Původní obilninou Slovanů, od nichž ji převzali i Germáni,
bylo – jak sám jeho název napovídá – žito (čili životodárné, požívané). Často se pro něj,
podobně jako pro pšenici, užívalo souhrné označení „rež“ (dodnes se mu tak říká na
Slovensku). Jde zřejmě o jediný druh obilí, který vznikl a byl vyšlechtěn na území Evropy. Žitný
chléb pro dny všední a žitný perník pro dny sváteční – tak vypadal prapůvodní výběr pečiva ve
vsích i na hradištích. Žitná mouka obsahuje méně lepků než pšeničná, ale přesto dost na to,
aby se těsto dobře vázalo. Je tmavší a na chuť sladší. A pevná žitná (režná) sláma měla
význam i ve stavebnictví; po dlouhá tisíciletí byla v podobě došků hlavní krytinou na střechách
venkovských stavení. Využívala se i k pletení rohoží.
Naproti tomu ječmen je hostem z Afriky. Už před 10 000 lety se pěstoval na území dnešní
Etiopie a dodnes patří v Africe spolu s prosem k základním obilninám. K nám se však dostal
velikánskou oklikou přes Čínu a území dnešního Ruska. Chléb z ječné mouky není příliš chutný;
je suchý a drobivý. Proto se ječmen častěji než na mouku zpracovával do podoby oloupaných
a čištěných zrn – krup. Ještě ve středověké kuchyni ječmen patřil k základním surovinám: ječné
obilky se pražily, drtily a z drti se vařily polévky i kaše a pekly se z nich placky. Nejzajímavější
je však schopnost ječmene měnit v zrně při klíčení zásobní škroby na cukry. Následným
opražením takto naklíčených zrn dojde ke karamelizaci – vzniká slad. Ten měl různorodé využití,
ale pro nás je důležitý jako základ k výrobě tradičního evropského piva.
Podle mínění odborníků byl oves původně plevelem v žitných a pšeničných polích.
Jezdecké národy Střední Asie, zejména Skythové, brzy rozpoznali jeho užitečnost pro výživu
koní. Zvířata krmená ovsem mají krásnou lesklou srst a hřívu, živé oko, jsou bujnější, ale
především výkonnější. Proto oves brzy zdomácněl v Evropě mezi Kelty a Germány a začal být
samostatně pěstován a šlechtěn. V severozápadní Evropě a na Britských ostrovech, kde se
jiným obilninám příliš nedařilo, zatímco oves si ve zdejším vlhkém a chladném klimatu přímo
liboval, začali si z něj Skandinávci a britští Anglosasové – vlastně z nouze – připravovat pokrmy
a stal se jedním z hlavních zdrojů jejich potravy. Dokonce z něj vařili pivo (v Belgii se ovesné
pivo vaří dodnes). Nejtypičtějším způsobem úpravy ovesných obilek je vločkování, při němž se
obilky spaří v páře nebo horké vodě, usuší, zbaví obalů (plušek) a slisují.
Naši předkové nepovažovali oves za potravinu pro člověka. Například moje babička
vzpomínala, jak se ve svém dětství na šumavské samotě podivovala, když jí starší bratr po
návratu z první světové války vyprávěl, že Angličané jedí oves. Představovala si anglické
gentlemany, jak se živí ze žlabu spolu se svými koňmi, a velice se tomu smála.
Proso bývalo kdysi evropskou obdobou rýže; ostatně tato tráva s rozložitými latami
jednokvětných klásků je rýži velice podobná (a také luční trávě lipnici, s níž jsou příbuzné). Od
nepaměti se proso pěstovalo v oblastech kolem Dunaje. Dnes už ho ovšem málokdo zná,
protože rýže ho z našeho jídelníčku vytlačila. Dodnes jsou však různé druhy prosa hlavní
obilninou Afriky. Zrnka mají velice tvrdé obaly (pluchy) a proto se z nich v jahelcích, zvláštních
ručních mlýncích s hrotitými kameny tyto pluchy strhávaly. Oloupané obilky se nazývají jáhly. Na
rozdíl od rýžové mouky, která nemá lepek a nehodí se tudíž na pečení, lze z prosné mouky
péct placky a chléb. Dokonce se vařilo prosné pivo a pálila prosná kořalka.
Neloupané proso je velmi tvrdé a proto, když si ho chcete uvařit opravdu po hodně
starodávném způsobu, musíte ho v dostatečném, nejméně několikahodinovém
předstihu namočit do vody. Pak ho scedíte a rozvaříte v mírně osoleném mléce na
kaši. Ta se jídala sypaná perníkem a maštěná máslem.
Pohanka – jak už název napovídá, je to plodina, která přišla od pohanů, podobně jako její
příbuzná rebarbora (původně re barbara – od barbarů). Pochází z Mongolska, Mandžuska
a přilehlých oblastí Sibiře. Do Evropy ji patrně ve 13. století přinesli křižáci ze svých výprav. Ti ji
poznali od Arabů. Tehdy se jí také říkalo „saracénské obilí“. Nemá však s obilnými trávami
vůbec nic společného, její rozložitá lupena připomínají spíše jakýsi lopuch a nad nimi rozkvétají
trsy bílých kvítků. Ty po oplození dozrávají v plody, ostře trojboké nažky, které pod slupkou
skrývají škrobnatý obsah. Po vyloupání se z nich mele pohanková krupice nebo se lámou na
krupky. V době bídy se z pohankové krupice pekl velmi tmavý chléb; byl však mazlavý a působil
nadýmání. Pro nízký obsah lepků se totiž pohanka nehodí k pečení. Ještě v 18. století bývala
u nás běžnou plodinou a pohanková kaše patřila k tradiční součásti českého jídelníčku. Poté
však postupně vymizela; dosud se častěji jídá ve Švýcarsku, Polsku a Rusku. V Itálii
z pohankové mouky připravují polentu, tuhou kaši, která se dá krájet.
Pohanková kaše
Pohanku nasypte do studené pražnice (nebo litinové nádoby) a za stálého míchání ji
pražte na středně silném ohni asi 10 minut. Pak ji nasypte do vroucí osolené vody.
Když voda vzkypí, vařte 20 až 30 minut na mírném ohni. Pohanka silně bobtná, proto
nešetřte vodou. Na talířích polijte rozškvařenou slaninou, v níž jste osmažili cibulku.
To jsou zhruba všechny základní obilniny, s nimiž pracovala dávná „kuchyňská čarodějnice“.
Rýže začala být známa až v 16. století, kdy se začala pěstovat v jižní Itálii a u nás byla dlouho
jen exotickou pochoutkou šlechty a bohatších měšťanských vrstev. Protože se v našich
podmínkách nedala pěstovat, venkov se o ni nezajímal.
A víte, co je to „turecké žito“? Tuto zvláštní plodinu údajně přinesli na jižní Slovensko
a Moravu Rómové z Turecka a Rumunska někdy v 17. století. Mattioli ve svém proslulém
herbáři však správně odhalil, že „toto žito, kteréž tureckým nazývají, slušně slauti má indyánské,
nebo v Západní Indii a ne v turecké zemi roste“. Už je vám to jasnější? Ještě ne? Nuže,
Západní Indie je tehdejší zeměpisné označení pro Ameriku. A „turecké žito“ známe dnes pod
původním indiánským názvem „cucuroco“. Ano, kukuřice. Vědělo se o ní, ale přesto v české
kuchyni nikdy nezdomácněla.
Sedlák při setbě obilí z vyobrazení v Orbis Pictus Jana Ámose Komenského.
Jídlo Obilné matky
Představme
si čas, kdy léto vrcholilo a do zlátnoucích lánů se chystali vyrazit ženci se srpy
(ano, se srpy, obilí se pečlivě odsekávalo po hrstkách, jít na něj s kosou by se považovalo za
barbarství, ta se se užívala jen ke kosení trávy). Žena v černé kuchyni měla v tu dobu napilno;
nejen, že musela zásobit jídlem pracovníky na poli, ale také vyndala z komory a vyčistila starou,
po několik generací děděnou pražnici. Podoba této nádoby by se dala nejlépe přirovnat k velké
hliněné pánvi, mnohdy o průměru až půl metru. Četné pražnice nacházejí archeologové už ve
zbytcích pravěkých zemědělských sídlišť, z čehož usuzují, že jde o jeden z nejstarších způsobů
přípravy obilné potravy. Opražením rozdrceného zrna se získával trvanlivý základ mnoha jídel,
ovšem před zahájením žní šlo o významný rituál. Ne zcela dozrálá zrna, sklizená v takzvané
„voskové zralosti“, někdy dokonce celé klasy byly zvolna praženy nad ohněm, až získaly
typickou oříškově nasládlou chuť. Pojídaly se s medem a mlékem na počest Obilné matky
a většinou šlo o slavnostní jídlo v době, kdy se blížily žně. Toto jídlo nazývané „pražmo“ bylo
považováno za nesmírně posilující, očišťující tělo i duši. Což potvrzují i odborníci, jinak skeptičtí
k esoterickým úvahám o „duchovní auře potravin“, neboť v tomto období má klas nejvyšší
obsah aktivních bílkovin, vitamínů a minerálů.
Ale i ze zralých zrn se vařila některá „magická jídla“. Například zcela zvláštní nám dnes
může připadat staroslovanský vánoční pokrm – pšenice s mákem. Chcete ji zkusit?
Pšenice s mákem
Namočte tedy pšeničné zrní přes noc, pak ho uvařte v mírně osolené vodě doměkka,
zceďte, omastěte máslem, polijte rozpuštěným medem a hustě posypte umletým,
lehce opraženým mákem.
Spojení máku s obilným zrnem ukazuje, že jde o kouzlo, mající zajistit hojnost tohoto zrna
při příští sklizni (aby ho bylo tolik, jako makových zrníček v každé makovici). Ale jde také
o vztah ke světu duchů a zemřelých, jak o tom budeme hovořit v dalších kapitolách.
Středověké zobrazení práce na poli a ve mlýně.
Tajemství mouky
Ovšem pražmo bylo jídlo úzce sezónní a tedy výjimečné, protože konzumovat nedozrálé klasy
na úkor tvrdého zrna, to byla svým způsobem určitá marnotratnost, nežádoucí hodování „na
dluh“. Většina zrna se měla změnit v běložlutý či žlutohnědý prášek – mouku. Možná si ani
neuvědomujeme, že mouka je dodnes hlavní surovinou při přípravě lidské stravy. Každá
hospodyně již od pohledu pozná mouku hrubou, polohrubou, hladkou, bílou (obsahující jenom
jádra zrn) a tmavou (kde jsou rozemlety i povrchové vrstvy zrna). Větší zkušenost už potřebuje,
aby pouhým pohledem, přičichnutím, ochutnáním zjistila, jestli jde o mouku žitnou nebo
pšeničnou. Jenže staří mlynáři rozeznávali desítky druhů mouky zdánlivě stejného původu,
například pšeničné. Přesto se každý z těch typů pšeničné mouky odlišoval nejen strukturou, ale
i chutí a vůní. Při těch drobných rozdílech záleží na počasí a vláze během růstu a zrání obilí, na
složení půdy pole a nadmořské výšce, na způsobu sklizně a skladování, na technice mletí.
Děda mi vyprávěl historku o mlynáři, který se pomstil jednomu člověku za nějaké příkoří tím, že
mu namlel mouku z čerstvě sklizeného, ještě poloměkkého zrní; když dotyčný pojedl chléb
z této mouky, myslel, že nastala jeho poslední hodinka. Tak silné křeče a nadýmání mu sevřely
útroby.
Mlýny klapaly na českých potocích od ranného středověku.
Ačkoli mlýny klapaly na českých potocích od ranného středověku, většina vesnických
kuchařek si ještě koncem 18. století mlela mouku sama. Bylo to praktičtější se skladovacích
důvodů. Lépe se uchová v zásobě celé zrno než mouka, která rychleji žlukne, hořkne a je
napadána moučnými červy. Ruční žernovy se skládaly ze dvou kamenů navlečených na
společné ose; jeden byl pevný a druhý otočný, opatřený rukojetí. Otvorem uprostřed se do nich
sypalo zrní a na obvodu vypadávala vymílaná mouka a otruby. Mouka byla velmi hrubá. Pokud ji
chtěla mít hospodyně jemnější, musela ji vracet do žernovu a znovu přemílat. Byla to práce
těžká a namáhavá.
Namletá mouka se uchovávala v moučnicích, bytelných truhlách stojících na dřevěných
hranolech, aby se dnem nedotýkaly země a mouka v nich odspodu nevlhla.
Ta pravá alchymie začínala před zahájením pečení. Dnes už v kuchyních skoro nenajdete
velké moučné síto, nezbytnou rekvizitu každé kuchařky. Vzpomínám, jak jsem jako dítě z uctivé
vzdálenosti přihlížel, když babička nabírala tu bílou záplavu dřevěnou lopatkou a sypala ji na
síto, které pak uvedla do pohybu zručnými krouživými pohyby a mezi jeho drobnými oky se
začal sypat dolů do díže jemný prach. Přitom už mouku nemlela ani nepřinášela z obecního
mlýna, ale kupovala ji v obchodě. Přesto dodržovala starý zvyk, papírové pytlíky roztrhla a jejich
obsah vsypala do moučnice, jejíž vnitřek byl dřevěnými přepážkami rozdělen na přihrádky: pro
hladkou mouku, hrubou, krupičku, krupici... Vzpomínám, že na dně síta zůstávalo cosi ošklivého,
jakési vláknité žmolky, slupky, plevy, občas zrnko, které uniklo rozemletí. Když se tam objevili
drobní, zmítající se červíci, babička si těžce povzdechla: znamenalo to, že moučnice je
napadena a její obsah musí celý projít sítem, aby se očistil. Jinak by červi mouku „zamořili“, což
znamená, že by ji přežvýkali, změnili v odporné chuchvalce a především by i ta zbývající
načichla nakyslým, karbolovým pachem.
Úkolem síta nebyla však jen čištění. Původně se teprve přesíváním oddělovala jemná,
hladká mouka od hrubších zlomků, které zůstaly na sítě a které hospodyně využila do kaší,
omáček nebo polévek.
Obilí bylo pečlivě odsekáváno srpy po hrstkách – nikoli kosou.
Moučné síto, vypletené žíněmi nebo konopnými vlákny, mělo pro svojí čisticí schopnost
velký význam jako magická rekvizita. Etnografové dokládají, že u Slovanů a Ugrofinů bývalo síto
nejtypičtější pomůckou k věštění budoucnosti. Odborně se této činnosti říká koskinomancie.
Používalo se také k odhalování zlodějů. Skrz síto prý neprojde žádné zlo, protože jeho plocha je
vlastně tvořena ze samých malých křížků. A kříže jsou magické zámky, uzavírající prostor před
volným pohybem neviditelných energií.
A tak se hrací kostky, ořechy, žaludy a další předměty natřásaly na sítě a z jejich vzájemné
polohy se odhadovala budoucnost. Pod síto se schovával novorozenec, aby se ho nezmocnily
„divoženky a strigy“, přes síto se cedila očistná voda na dobytek před první pastvou a skrze
jeho oka bylo možno pozorovat duchy a čarodějnice a zůstat jimi nespatřen.
S přesíváním mouky souvisela další, ještě důležitější činnost – její míchání. Možná víte, že
například čajové lístky nebo kávová zrna se míchají z různých druhů k dosažení zcela
specifických chutí, že se právě tak míchají vína. Nuže, stejný proces se dodržoval u mouky.
Nejběžnější bylo míchání staré mouky s novou, aby se zlepšila chuť té staré. Mícháním se však
především dosahovalo potřebné koncentrace lepků, které jsou základem úspěšného pečení. Na
správných poměrech závisela chuť i struktura budoucího pečiva. Nejčastější bývala směs
mouky pšeničné a žitné, takzvaná mouka chlebová. Ovšem kuchyňská čarodějnice třeba
míchala správnou „koláčovou mouku“ z pěti druhů mouky pšeničné a tří druhů žitné. Některé
směsi byly tajemstvím mlynářů či hospodyň, předávané z generace na generaci, včetně zcela
specifických přísad, jako třeba rada přidat do směsi „pár lžic mouky hrachové či bukvicové,
bramborového škrobu a podobně“.
kapitola čtvrtá
CHLÉB
Oplodnění a zrod „božího těla“
Možná
jste se ještě nezamýšleli nad významem chleba a vína, považovaných za tělo a krev
Boží a symbolicky přijímaných v kostelích ústy věřících. Tento takzvaný chléb není ovšem
žádný skutečný chléb; hostie je oplatka, naprosto čistá směs z vody a mouky, nekynutá,
nekvašená. Zato víno je výsledkem kvašení. Tyto dva prvky jsou zde demonstrovány odděleně,
aby se ukázalo, že oplatka je projevem pevné hmoty, kdežto víno je neustále se přelévající
duchovní energií. Kvašení bývalo vždy chápáno jako vstup přetvářejícího ducha do hmoty.
Kynutý bochník chleba byl přirovnáván k břichu těhotné ženy.
Kvasný proces je rituál, náročný a složitý. I zde musí být trvale přechováváno semeno,
oplodňující zárodek, kvásek, který způsobí bobtnání, nabývání a růst. Látky, které prošly
kvašením, jsou vlastně živé, aktivní. Je to výsledek spolupráce s mikroorganismy, ale má
hluboké duchovní přesahy. Proč asi židé přísně dodržovali svátky nekvašených chlebů?
Nekvašené pečivo bývalo totiž považován za čisté, panenské, dosud neposkvrněné. Například
oráči, když zjara poprvé vyjeli do polí, dostávali s sebou k jídlu takzvané „přesňáky“,
vroubkované obdélníky z nekvašeného těsta, což byl symbol pole, do něhož teprve mají
vniknout rádlem a oplodnit ho k nové úrodě. Kynoucí bochník chleba býval naproti tomu
přirovnáván k těhotné ženě a jejímu narůstajícímu břichu.
Dřina u chlebových necek
Pojďme se společně podívat
do doškové chalupy před takovými čtyřmi stoletími. Hospodyně
se chystá k pečení chleba. Dělá to stejně, jako to dělávala její matka, babička a prababička.
K přípravě těsta má speciální chlebové necky, podlouhlý žlab vydlabaný z jednoho kusu
stromového kmene. Tyto necky nikdy nevymývá – na jejich dně jsou zaschlé zbytky starého
těsta. Zdánlivě nehygienické, ale nezbytné. Žena nalije do necek trochu vlažné vody – a spící
zbytky ožijí. Když nabobtnají, přisype přesátou mouku a důkladně míchá velkou dřevěnou
lopatou – „kopistí“. Nakonec promísené těsto v neckách urovná a necky zakryje třeba ovčí
houní, aby bylo pěkně v teple. Kvasinky začnou pracovat a vytvářejí plyn, jehož bubliny přemění
moučnou kaši v hmotu plnou miniaturních dutinek.
Někteří badatelé soudí, že v ranně středověkých podmínkách byla v zimě příprava
kvašeného chleba obtížná a je možné, že v největších mrazech se kvašený chléb vůbec nedal
péci.
Řada různých žehnání a zaříkadel, používaných během práce nepřímo svědčí o tom, jak
náročný, složitý a delikátní to byl proces. Celý průběh se mohl pokazit jak špatným kynutím, tak
během pečení. Na počátku novověku se chlebové necky, vytesané z půlky stromového pně,
začaly používat jen k vyválení bochníků, zatímco těsto kynulo v oválné díži, jakémsi sudu
s víkem, vyráběném z prkének bednářským způsobem. Mistr bednář je musel skládat tak, aby
letokruhy („růst roků“) směřovaly nahoru, ve směru stoupání kynoucího těsta. Před mísením
dělala hospodyně kopistí nad díží tři kříže a do jejího okraje zabodla nůž, aby odradila těsto od
úmyslu překynout a utéct. Při kynutí se nesmělo kolem díže chodit, dotýkat se jí, zametat ve
světnici, bouchat, křičet nebo hlasitě mluvit, aby se těsto „nepolekalo a nespadlo“.
Zatímco těsto kynulo, musela hospodyně roztopit pec, pak vkleče na zemi v neckách
nadělala bochánky a nechala je dokynout na pomoučených slaměných ošatkách. Jakmile se
vnitřek pece rozpálil, vhodila dovnitř tři hrachová zrnka, aby „uklidnila salamandry“, pak
vyhrabala pohřeblem a pečlivě vymetla namočeným pometlem zbytek žhavých uhlíků
a dřevěnou lopatou tam vsadila tři až pět chlebů.
Středověká rytina zachycuje hospodyni při přípravě chleba.
První bochník před sázením požehnala třemi křížky a aby ho později poznala, udělala
v horní kůrce tři dolíčky. Při vkládání do pece ho provázela slovy: „Pán Bůh napřed a chlebíček
za ním.“ Tento „žehnaný“ bochník se často používal při domácím léčení. Běda, kdyby
hospodyní nějaký bochník upadl na zem, když ho nesla k peci! Větší neštěstí si snad ani nelze
představit. V takové chvíli bylo téměř jisto, že do měsíce někdo z rodiny umře.
Naplněnou pec pak se slovy „svěřujeme ti boží dárek“ uzavřela prknem, v pozdějších
dobách již železnými dvířky. Asi za půl hodiny pecny „přesazovala“. Vyndala je z pece, rychle
omyla vodou a ty méně pečené dala na místa více pečených. Zda je již chléb dobře propečený
zjišťovala poklepem. Hotové bochníčky vkládala do ošatky, vrchní kůrkou dolů, spodní kůrku
ometla od případných zbytků popelu, a chléb odnesla k vychladnutí do komory.
Energie lidská a přírodní se násobí v chlebovém bochníčku a činí z něj opravdu cosi velice
mocného. Rozdělit se s někým o svůj chléb je činem velkého symbolického významu, je to totéž
jako dát kus sebe, kus svého těla a duše. Proto v pohádkách kouzelná bytost obdarovaná
chlebem se stane mocným ochráncem hrdiny. Právě tak byl host přijímán do rodiny tím, že
snědl kousek chleba z rukou pána domu; teprve pak směl překročit práh, aniž by vnesl do domu
zlo a neštěstí. Věřilo se totiž, že zlý démon, můra nebo čarodějnice nedokáže nabídnutý chléb
pozřít: buď ho odmítne nebo se na něm začne dusit. Pokud ho přijme, nemůže už nikdy tomu,
kdo ji chlebem obdaroval, uškodit. Zde lze spatřovat původ staroslovanské tradice vítání hostů
chlebem a solí (což je další magická látka, jak si povíme později). Také voda, kterou chléb
hospodyně omývala při sázení do pece, měla mocné vlastnosti vody svěcené. Staré
čarodějnické knihy doporučují: „Vykrop kolem stavení kruh vodou, kterou byl třikrát vlažen chléb
třikrát v peci přesazovaný, a žádné strašidlo ani čarodějnice nebude mít k tvému domu přístup.“
Chléb se vždy pekl do zásoby, byť krátkodobě, a nikdy se nekonzumoval čerstvý. Způsobů
uložení chleba je známa řada a mezi nejstarobylejší patří jeho umístění v „kolébce“, v dostateně
vysoko na provazech zavěšené ošatce, aby nevlhl a neplesnivěl, a také aby k němu nemohly
myši a děti. Dnes už si ani nedovedeme představit, že bychom chléb ukrývali před dětmi, aby
nám ho nechodily mlsat; díky snadné dostupnosti nám zevšedněl a přestal být považován za
pochoutku. A je to možná škoda...
Příprava chlebového kvásku
A bychom si předem ujasnili pojmy: kvásek a kvas jsou dvě různé věci. Kvásek je ono „semeno
kvašení“, v němž necháváme neustále přežívat potřebné mikroorganismy. Kvas je „pracující“
základ těsta.
Takže: do větší mísy dáme 250 g žitné mouky, 1/4 litru vlažné vody a dvě lžíce šťávy
z kysaného zelí (možno nahradit nastrouhanou cibulí). Vše dobře promícháme,
přikryjeme utěrkou a necháme na teplém místě (na peci) v teplotě kolem 30 stupňů po
dobu tří dnů.
Po třech dnech smícháme kvásek s dalšími 300 g žitné mouky a 1/4 litrem teplé
vody (30 stupňů). Povrch uhladíme, přikryjeme a necháme 14 hodin při teplotě 20
stupňů. A máme kvas.
Desetinu kvasu před započetím výroby chleba odebereme a schováme jako další
kvásek. Pak uděláme chlebové těsto, které ochutíme solí a kmínem, tvoříme
bochánky a před pečením je necháme na prkně ještě chvíli dokynout.
Z kvásku si podle potřeby znovu uděláme kvas tak, že k němu přidáme 300 g
mouky a 1/4 litru teplé vody... a proces se opakuje pořád dokola. Třeba do
nekonečna.
Malá škola chlebové magie
Chléb nechyběl při žádném z magických obřadů v průběhu roku, ani při významných předělech
lidského života, jako je zrození, svatba, přivedení dětí na svět a smrt. Také do nově
postaveného domu vstupovali hospodář a hospodyně s bochníkem čerstvého chleba a miskou
soli v ruce – a jeho položením na stůl a zapálením ohně zasvětili obydlí. Chléb zahalený bílým
lněným ubrouskem ležel na stole vedle planoucí hromničky i při bouřce, aby odvrátil zlobu
zuřících živlů.
Kdo nosil při sobě neustále chléb a sůl, byl chráněn před veškerým zlem. Nikde také
nezabloudil. Dokonce ani v lese, jestliže hned při jeho okraji vysypal drobečky z kapsy. Ale ne
všechny; mohl je ještě potřebovat, kdyby, nedej Bůh, potkal hejkala, narazil na mokřině na
světýlka, nebo kdyby ho tančící víly vtáhly mezi sebe do smrtícího kola. I v takovém případě
hrst chlebových drobků rozhozených do vzduchu ruší veškerá mámení. A pokud je zrovna
svatojánská noc a kdesi pod skalami či v hradní zřícenině před vámi ze země nenadále vyskočí
modravé plamínky, neváhejte, sáhněte do kapsy pro chlebové drobty a směle je vrhněte do
pekelného ohně. Země se s rachotem otevře a na její povrch se vyvalí zářivé hromady zlaťáků,
neboť jste právě zlomili moc zlých duchů nad zakletým pokladem.
A proč se má chléb krájet nad bílým ubrusem? Právě proto, aby se ani jeden drobeček
neztratil. Drobečky, které nepoužijete k čarování, patří jako daň a potrava ohni. A když
hospodyně po pečení čistily vál, musely smetenou mouku a zbytky těsta vysypat k ovocným
stromům, aby dobře rodily, nebo hodit na vyhrazené místo smetiště jako dárek pro lesní ženy.
Ty si pro ně v noci přijdou, aby jimi nakrmily své děti a nekradly pak novorozeňata lidem.
Lidé žijící na okrajích hlubokých lesů prý také v noci nechávali na stole bochník chleba
a nůž, aby se uchránili před hejkalem. Ten, když v noci vešel do domu a spatřil bochník, hned
ho rozkrojil na dvě poloviny a zase v klidu odešel. Patrně jde o jakýsi rituál vybití energie, která
by jinak mohla být spícím nebezpečná.
Kdo při sobě nosil dvakrát pečený chléb (tedy suchar, biscuit nebo-li sušenku), byl
bezpečný před vodníkem i tehdy, když zvonili večerní klekání, což je jinak doba, kdy vodní
démon má největší sílu a moc.
Žádnou moc také neměla a nikdy neublížila z ručnice vystřelená koule tomu, kdo snědl
kousek chleba omočený ve vlastní krvi. Podle staré pověry se takový člověk v časech válek stal
nezranitelným. Je to opět další varianta dávného rituálu „božského těla a krve“ – násobení
zárodků života.
Ovšem nejvyšším potvrzením přítomnosti Boží býval chléb, který začal krvácet sám od
sebe. Ptáte se, jestli je něco takového možné? Ano, takových případů je doloženo po celý
středověk velké množství. Dovedete si představit vzrušení věřících, když kněz vyňal ze
schránky v oltáři hostii – a ona byla pokryta skvrnami temně rudé krve, která z ní dokonce
někdy odkapávala? Daniel Sedlčanský napsal roku 1592: „Velký zázrak, kterýž Pán Bůh
v Čechách ve vsi Chrtenici při jednom chudém člověku učinil, neboť když manželka jeho chleba
napekla, třetího dne, když jej krájela, krev z něho vyrazila.“ Jindy byla ovšem krev v chlebu
nebo mléce přičítána zlověstným kouzlům nepřátelských čarodějnic.
Příčina zázraku je však docela prozaická. Jde o druh baktérie (Bacterium prodigiosum),
která si libuje ve vlhkém temném prostředí, napadá látky organického původu a při své látkové
výměně vytváří červené barvivo prodigiosin. To je prý zdravotně neškodné, ale jistě mi dáte za
pravdu, že pohled na chléb prosáklý krvavými skvrnami člověku chuti nepřidá.
Tekutý chléb
Pod
tímto pojmem si mnohý pivař představuje svůj zlatavý mok, ale původně šlo
o staroslovanský nápoj „kvas“, dodnes oblíbený v Rusku. Při jeho výrobě byly ztvrdlé chlebové
odkrojky znovu oplodněny kvasným procesem a donuceny vydat i poslední zbytky energie:
Kvas
Ve velkém hrnci přiveď do varu asi dvacet pět litrů vody, do které přidáš 400 g žitné
mouky, 400 g žitného sladu a 800 g tence nakrájeného žitného chleba. Převař a nech
ustát. Vychladlý přečerpej do jiné nádoby, kam přidáš 600 g cukru a kousek kvasnic.
Když se cukr a kvasnice dobře rozpustí, slij kvas do lahví a za 3 až 4 dny ho můžeš
pít.
Chudší lidé svůj kvas dělali pouze z krajíců žitného chleba, které nechali ve vodě rozpustit
a zakvasit. V každé domácnosti bývala nádoba, ve které se takový kvas připravoval a kde
každá spotřeba byla hned doplňována dalším chlebem a vodou. To byl takzvaný hnědý kvas.
Bledý kvas, který obsahoval hodně kyseliny uhličité, a proto také hodně pěnil, byl nazýván
obilným šampaňským.
Vzpomínám, že moje babička mívala za oknem velkou láhev od okurek, ve které kvasilo
„chlebové víno“. Brzy po ránu v něm zlatě jiskřily sluneční paprsky; ten obraz patřil ke koloritu
kuchyně. Tvrdila, že se chutí vyrovná tokajskému.
Mnich při tradiční výrobě kvasu.
Nepřišli jste na chuť ruskému kvasu? Tak si uvařte chlebové kyselo, které se dělalo ze
zbytků těsta, když se pekl chléb:
Do vyššího hrnečku dáme kus syrového chlebového těsta, polijeme vlahou vodou
a necháme v teple asi 4 hodiny státi. Čerstvé hříbky nakrájíme na plátky a podusíme
na másle, sušené povaříme předem v mléce. Houby pak vhodíme do vroucí slané
vody s kmínem, do téže vody přidáme těsto, dobře rozmícháme a vaříme ještě čtvrt
hodiny. Polévkou se na talířích zalévají míchaná vajíčka, usmažená na másle.
Dorazit se můžete „vosáklým chlebem“:
Do kvásku z chlebového těsta rozmícháte vejce a rozředíte ho trochou horké vody.
Zbytky ztvrdlého chleba v něm obalíte jako řízky, a když pořádně nasáknou těstem,
ponoříte je na pár vteřin do vroucí vody (aby těsto ztuhlo, ale chléb se nerozmočil).
Vyndají se na mísu a posypou tvarohem nebo strouhaným perníkem. Omastí se
kalovou kaší, což je pěna, která se sbírá z povrchu přepouštěného másla.
A na závěr naší chlebové hostiny mírně opojný desert, který je jednou z desítek chlebových
kaší, jimiž oplývala staročeská kuchyně:
Osmaž něco topének chlebových, pak je přelej červeným vínem a dobře rozetři na
hustou kaši. Okořeň jalovcem a kmínem a dobře oslaď medem.
Těsto, které ušlo stovky kilometrů
Před
pár lety nám jedna známá přinesla kelímek s nepříliš vábně vonící hmotou a k tomu
umaštěný lísteček s návodem. Byla z toho trochu v rozpacích; že prý ten neobvyklý dar dostala
od známých, že je to zárodek jakéhosi posvátného chleba, jehož cesta začala před desetiletími
ve Vatikánu, kde prvnímu těstu požehnal sám papež. Každý si prý má to zvláštní pečivo upéct
jen jednou za život, přinese mu to štěstí. Zárodky těsta pak má rozdat všem ostatním lidem,
které má rád a na nichž mu záleží. Připadalo jí to podivné, něco jako známé pyramidové hry
typu „letadlo“. Přesto si nakonec koláč upekla.
Zaujalo mě to. Určitě to nemělo nic společného s papežem, ale přesto mi připadalo zvláštní,
kdo asi přišel na nápad obnovit dávné mystérium nepřerušeného řetězce oplodněných
chlebových zárodků, které jsou pojídány „v kruhu sbratření“. Je to ovšem chléb sladký, který
má blíž k mystickému koláči, o kterém si budeme brzy také vyprávět.
Nuže, jak onen posvátný chléb vzniká? Od někoho dostanete těsto (nebo si ho
můžete udělat, jak psáno dále, a začít ten kruh sami). Těsto necháte v pokojové
teplotě na jednom místě, zakryté utěrkou 5 dní. Jednou denně ho zamícháte dřevěnou
vařečkou. Pátého dne k němu přidáte 3 dcl vlažného mléka, polohrubé mouky,
krupicového cukru a necháte stát dalších 5 dní. Desátý den přidáte totéž ještě jednou,
důkladně promícháte a rozdělíte na 4 díly. Jeden si necháte a tři dáte třem různým
lidem.
Do svého dílu živého těsta přidáte 3 vejce, 2 dcl polohrubé mouky, 1 prášek do
pečiva, vanilkový cukr, 1/4 sklenky oleje, hrst strouhaných oříšků, hrst rozinek
a upečete na vymazaném plechu...
Chuť je docela dobrá, starý kvásek jí dodává jemně nakyslý nádech. Důležité je ovšem
duševní rozpoložení, v jakém toto pečivo jíte. To se ostaně týká všech obřadních jídel.
Pozor na koláče!
Když se chystáte péct vánoční cukroví, koláče, velikonoční mazance, vdolky, koblihy, bábovky
a další z bezpočtu známých druhů pečiva, jistě vás ani nenapadne, že vás čeká veliké čarování,
že v tu chvíli máte v rukou osudy členů své rodiny, že možná ovlivníte běh času a zasáhnete do
soukolí samotného vesmíru. Nevěříte? Opravdu ne? Tak dříve než zaděláte na těsto si přečtěte
něco o tom, co se vlastně chystáte dělat.
Čekáte hosty a tak jste se rozhodli upéct jim ke kávě koláč. Ale pozor! U starých Slovanů
darovat někomu koláč znamenalo nabídnout mu uzavření závazné smlouvy – a pokud dotyčný
koláč přijal, smlouvu tím potvrdil. Jíst společně koláč znamenalo zpečetění pokrevního bratrství.
Není to ještě tak dávno, co se o družbadlné neděli (třetí neděli před prvním jarním měsíčním
úplňkem) scházely dosud svobodné dívky ve spolku vrstevnic (družiček), aby pořádaly mezi
sebou zvláštní hry a obřady. Při krájení koláče družbance, který společně upekly z přinesených
surovin a na němž každá čtvrtka byla s jiným mazáním, si navzájem přísahaly věrné sesterství
až do smrti. Jde zřejmě o pozůstatek někdejších „děvích klanů“, vykonávajících v rámci občiny
významné magické funkce, protože se věřilo, že panny jsou ve velmi těsném spojení
s přírodními silami a zlo nad nimi dosud nemá žádnou moc.
Z podobných důvodů jsou tak významné svatební a pouťové koláče. Rozesílání koláčků
před svatbou je vlastně zajišťováním přízně a podpory všech obyvatel obce novomanželům.
Pokud by někdo svatební koláčky odmítl, je to vyhlášení nesmiřitelného nepřátelství. Také
krájení svatebního koláče byl přesný rituál a načínala ho nevěsta před prvním tancem. Napřed
podělila družičky, aby se také do roka vdaly. Svatební koláče se dělaly poschoďové, zdobené
snítkami jalovce a ověšené ovocem, ořechy a drobným figurálním pečivem. Národopisec
prof. Václavík zaznamenal, jak na Luhačovicku ještě koncem 19. století posazovali na střed
svatebního koláče takzvanou „chuť“, keříček bylinky máčky rolní, která byla považována za
účinné afrodisiacum (zvyšující sexuální výkonnost). Keřík ovíjelo šest těstových válečků. Zřejmě
šlo o symbol stromu života a jeho ochránce, moudré hady. Častěji však seděla na vrcholu
svatebního koláče holubička, nebo dva „líbající se“ holoubci.
Koláč byl především symbolem obnovujícího se kruhového cyklu a hospodářské prosperity.
Měl dvě základní formy: věnec a mazanec.
Věnec, do jehož středu se vkládaly další dary se postupně vyvinul v jakýsi těstový koš
plněný ovocem, tvarohem, mákem, máslem a různými bylinami a tento symbol hojnosti byl jako
oběť předkládán božstvům. Náplň pak byla za neustálého chvalořečení obřadně pojídána,
zatímco okolní těsto se většinou schovávalo. Jeho kousků se pak užívalo při léčení lidí
i dobytka, drobty se sypaly při setí obilí do brázd ke zvýšení úrody, kus koláče za trámem
dovedl zabránit požárům a vhozen do studny zajistil nezávadnost vody. Při významných
událostech se pekl opravdu významný koláč. Dosud se vzpomíná na moravské svatební koláče,
které bývaly tak veliké, že se musela probourat větší dvířka do pece, aby se tam mohly vsadit.
Přímo monumentální prý bývaly dožínkové koláče starých Slovanů. Mnich Saxo Grammaticus
se zmiňuje o obětním koláči předkládaném Svantovítovi v proslulé Arkoně, který v přepočtu vážil
asi 85 kg a měl v průměru dva metry. Byl vezen na zvláštním voze taženém párem bílých volů.
Také koleda znamená kruhovou obchůzku s prosbou o koláče. Naproti tomu mazanec je
modelem slunce, proto má být na povrchu zlatavý a pěkně kruhový. Do jeho středu před
vsazením do pece vyryla hospodyně ostrým dřívkem (nikdy nožem!) rovnoramenný křížek nebo
svastiku. V Rumunsku a Bulharsku naopak dělají kříž vystouplý ze dvou válečků těsta
položených přes sebe. To není křesťanský symbol, ale prastarý magický zámek, uzavírající
vstup zlým a nečistým silám. Mazanec měl být vždy z té nejbělejší pšeničné mouky a při pečení
se hojně potíral tukem. Jeho těsto se barvilo šafránem, aby bylo co nejžlutší. Mazance se
o velikonocích přinášely zabalené v zeleném šátku do kostela a kladly na stupně oltáře, kde je
kněz posvětil. Je to typické pečivo slunovratu, tvář slunečního boha.
Usoudili jste, že s hosty se nechcete pobratřit a tak společné pojídání koláčů si raději
odpustíte a zůstanete při staré dobré bábovce. To byste tomu dali!
Bábovka, babůvka, baba nebo též babka je vůbec nejmagičtější pečivo. Vždyť má tvar
hvězdy s otvorem uprostřed! Také se jí na rozdíl od vánočky říkalo novoročka a původně se
vázala k zimnímu slunovratu. Když si uvědomíme její pohanský původ, pak nás může překvapit,
jak úzce souvisí s betlémskou hvězdou a Pannou Marií. Baba je rodička, matka matek, dárkyně
bytí i nebytí. Je také manželkou a současně matkou slunce (vzpomeňte na pohádku Tři zlaté
vlasy děda Vševěda). Jako stříbrovlasá stařena Večernice ukládá stařečka Slunce k spánku,
bdí nad ním a ráno jako zlatovlasá panna Jitřenka ho vypouští z náruče na nebe v podobě
zářivého pacholátka. Je patronkou věštkyň a tkadlen osudu.
Otvor uprostřed bábovky slouží k jejímu zavěšení nad prahem domu. Pod hvězdou – babou
musí projít každý příchozí. Ale otvorem uprostřed upečené hvězdy se můžete také dívat do
budoucnosti. Proto bývala bábovka z hutného kynutého těsta přinášena jako dárek ke křtinám
a zavěšována nad kolébku novorozence. Bábovkou bývala tradičně pohoštěna žena, která
pomáhala rodičce. Samozřejmě, co jiného by měla jíst porodní bába než bábovku?
To už se pro nezávazné hosty hodí spíš koblihy, které se dávají pro štěstí a hojnost. Proto
jsou smažené v omastku, zadělávané smetanou a uvnitř plněné dobrými povidly rozředěnými
slivovicí nebo jeřabinami či brusinkami „svářenými s medem“. Ale pro jistotu hostům
nepřipomínejte, že je to model skutečného koňského trusu (starší tvar jejich názvu je kobylihy,
tedy to, co zůstává ležet za kobylou). Jsou symbolickým dárkem klibny, veselé koňské příšery
masopustních průvodů.
Máte to marné. Ať se pokusíte upéct cokoli, vždycky vám vyjde něco magického. A tak
odhoďte předsudky a pojďte upéct něco tak magického, až z toho všichni úžasem zkamení.
Udělejte si pravou postružeň. Je to placka na strouhání, tedy důkladně tvrdá, ale nesmírně
účinná. Lžička prášku z této placky zvýší dojivost krávy i potenci vašeho muže. Nevěříte?
Zkuste, zde je recept:
Staroslovanská postružeň
Slej do kotle vodu se sedmi různých studní (jedna z nich by měla být studánka
v polích a jedna studánka lesní). Neuškodí též přidat malou misku čerstvě střásané
rosy. V této vodě pak vyvař byliny, natrhané toho dne před východem slunce zčásti
v lese a zčásti na říčním (potočním) brodu, kde jezdívá mnoho vozů a dobytka. Z bylin
ať jsou to hlavně jahodník, podražec, hlohové větévky, plody šípku, jehnědy a lísky.
Vývarem zadělej husté těsto z žitné mouky a při jeho válení nepromluv jediného slova
a neohlížej se, i kdyby ti za zády zněly nejpodivnější zvuky. Upeč z těsta nekynutou
placku. Za ranního šera ji vynes na kopec a podrž tak, aby na ni padl první paprsek
vycházejícího slunce. Budeš-li při tom nahá, tím lépe. Placku pak doma schovej do
bílého lněného ubrousku a používej dle potřeby.
Není houska jako houska
Možná jste se, milé pekařky, unavily sháněním vody ze sedmi studní při pokusu vyzkoušet můj
recept na postružeň, a tak jste se tentokrát zařekly, že už se k žádnému pečení vyprovokovat
nenecháte, a nakoupily jste pro rodinu v samoobsluze ty nejobyčejnější housky.
Vydržte ještě chvíli, než se do nich zakousnete! Chci vám připomenout, že jako houska se
původně označovalo pečivo ve tvaru osmičky. Prostě takové schematické housátko. Je to znak
nekonečna a také prý lidské duše. Ani podobnost s houslemi není náhodná. Věci prostě mají
mnohem hlubší souvislosti, než si myslíme. Máte opravdu v ruce housku? Nebo některou
z jejích příbuzných: pletýnku, uzel, žemli či veku?
Ukrojte si lásku, peníze nebo smrt!
Pletýnka je obdobou provazu, spojuje minulé, současné i budoucí, připomíná ony tři navzájem
se ovíjející hady ze starověkých Delf. Navršením pletýnek na sebe od nejširší po nejužší vznikl
model obilného klasu, používaný jako obřadní pečivo při zimním slunovratu. Ano, je to naše
důvěrně známá tradiční vánočka. Do vánočkového těsta hospodyně ukrývaly různé poklady:
zrnka hrášku, kousky sušeného ovoce, rozinky, oříšky, ale také mince, přívěsky, prstýnky nebo
miniaturní zvířátka a panáčky. Společné pojídání vánočky se tak současně stávalo věštbou: co
kdo našel ve své porci, to předurčovalo jeho budoucí osud. O velikonocích se v některých
krajích vkládala do pletence na jednom konci „hlavička“ z obarveného vejce. Takovou „kukelku“
často dostávala nevěsta od kmotry nebo družiček jako magický příslib budoucího potomka.
Vždyť pevně zavinutá nemluvňata tehdy opravdu připomínala vánočky. Představa malého
človíčka jako zrajícího zrna v klasu měla hluboký esoterní význam, i když z praktického hlediska
pevné zavinutí dítěte mělo u něj zabránit „pokřivení kostí“.
Co nabízely panny k „okoštování“?
Pletené pečivo také úzce souviselo s obřady postřižin,
kdy byli dospívající přijímáni do kruhu
dospělých. Konávaly se o letnicích a zachovalo se o nich jen málo útržkovitých údajů. Je však
jisté, že dlouhé pletené vrkoče z „přesného“ (nekvašeného) těsta, které se stáčely do věnečků
a po upečení se zdobily pentlemi a lučním kvítím, měly znázorňovat ustřižený dívčí cop.
S obřady dospělosti souviselo vzájemné načínání a koštování zvláštního pečiva
roznášeného po vsi dvanácti až čtrnáctiletými chlapci a dívkami. Podle vyprávění pamětníků se
tento obřad dodržoval na Moravě ještě ve třicátých letech dvacátého století. Matky pro své
dcery napekly kruchánky, což byly bochníčky přeťaté napříč hlubokou rýhou a hojně posypané
mákem. I tento druh housek najdeme dodnes v pekařstvích a ani nás nenapadne, jak erotické
je to pečivo. Napodobuje totiž tvar krušinky, což je moc hezký a poetický lidový název pro onen
orgán rozkoše a rození v ženském klíně. Pro dospívající chlapce pak pekly uzel, také dodnes
známý druh houskového pečiva. Jen se zamyslete, co vám jeho tvar – dva obloučky a výbojně
trčící špice – připomíná. Makované kruchánky se sypaly hrubým cukrem, kmínované uzly
krystalky soli. Symbolika mužského a ženského principu tak byla dotažena až do detailů.
Na Štěpána nebo na Nový rok pak mladí lidé obcházeli vsí a dávali sousedům a sousedkám
„načít“ či „okoštovat“ makůvku nebo kmíňáka. Ten, jemuž bylo pečivo nabídnuto, odkrojil si z něj
nožem plátek a snědl ho. Mládenci přitom pronášeli tradiční žádost „aby je dobří ludé pochválili
a vzali je na službu“, děvčata si přála, aby je „někdo v nastupujúcím roku dobře načál a aby
nedostala načatého“. Když se jim dostalo pochvaly a přání šťastného života, někdy i drobných
dárků a přípitku „na kuráž“ (a často též dvojsmyslných vtípků), šli o dům dál. Vypadá to jako
vzpomínka na někdejší schvalování pohlavní zralosti celou občinou.
Velikonoční pečiva nazývané „jidáše“
Máte chuť na mrváň?
Žemle
a veka jsou jen jiné názvy pro původní kruchánek a vždycky mají vaginovitý tvar
děleného bochníčku. Naše prababičky však pekly i jiné houskové útvary. Byly to především
„mrváně“, pozapomenuté pečivo, které kdysi patřilo k nejoblíbenějším a nesmělo chybět při
žádném obřadu od narození až po smrt. Nemocný byl často léčen „protahováním přes mrváň“,
pomocí mrváňů se věštilo. Jak vlastně takový mrváň vypadal?
Mrváň se pekl z tuhého kynutého těsta, které se vyválelo do podlouhlé šišky a ta se
svinula do kroužku o průměru asi 30 cm a trochu přimáčkla, aby se zploštila. Vnější
okraje se kolem dokola hluboko nařezaly nožem. Při pečení se jizvy roztáhly a vzniklo
husté vroubkování. Staré hospodyně říkaly, že správný mrváň má být „zúbkovaný“
nebo ještě lépe „chlupatý“. Možná je napodobeninou dožínkového věnce z klasů.
Jinou variantou je ozdobení hladkého okraje řetízky z těsta.
Magická spirála
Mrváně souvisely s obyčeji vážícími se k přivolávání jara a zajišťování budoucí úrody. Kromě
nich pojídali naši předkové o Zeleném čtvrtku ležaté osmičky „housky“ a na Velký pátek
mnohem známější „jidáše“ nazývané také „zavíjance“ nebo „točenice“. Tyto hadovitě stáčené
spirály jsou prý symbolem života. Je pozoruhodné, kde naši dávní předkové na tuto myšlenku
přišli. Základní kód života, informační spirála DNA, je právě takto stočena uprostřed každé
živočišné buňky. Zvláštní kámen u vchodu proslulé pravěké hrobky Newgrange v Irsku je celý
pokryt rytinami zavinutých spirál. To něco napovídá. Těstové spirály se jedí v den smrti boha –
v křesťanském pojetí je to ukřižování Krista. A každý s pojídajících si maže „jidáše“ medem,
magickou látkou nabitou silným energetickým potenciálem, která je schopná nadlouho uchovat
a konzervovat to, co do ní bylo ponořeno. Jidáše byly zřejmě původním pečivem pohřebních
hostin. Ze starých záznamů vyplývá, že mrváně a točenice vhazovali pozůstalí za nebožtíkem při
zasypávání hrobu a přinášeli je na mohylu ve výroční den, jako oběť zemřelým.
Baby koláčnice
Ty
z vás, milé čtenářky, které žijí na venkově, určitě vědí, co je to „velké pečení“. Dochází
k němu dodnes v některých vesnicích před svatbami, poutěmi a dalšími významnými svátky.
Ovšem nedá se srovnat s tím, které nastávalo za časů našich babiček, kdy se kolem roztopené
pece shromáždily všechny ženy z příbuzenstva, kmotry a sousedky. Na některé náročnější
druhy pečiva byly zvány profesionálky, kterým se říkalo koláčnice nebo také koláčové baby.
Během pečení měly hlavní slovo: kromě pracovních postupů znaly i veškeré potřebné magické
a věštecké praktiky. Často objížděly celé okolí, putovaly ze svatby na svatbu a z poutě na pouť
a některé byly pro věhlas svého jména zvány i do velmi vzdálených obcí. Úpadek jejich řemesla
nastal teprve s rozvojem cukrářských a pekařských dílen.
Zpíváte při pečení správnou píseň?
Folklorista D. Marinov popsal čarování, jaké se provozovalo při přípravě novoročního pečiva na
ukrajinských vesnicích. Mouka se prosívala třikrát přes tři síta v kouři, který se valil ze
sušených čarovných bylin, házených na rozpálené dřevěné uhlí. K mísení těsta se užívalo vody
přinesené ze studny v bílém kotlíku, na jehož dně byly položeny sušené květy mateřídoušky
a vřesu a list kapradí. Toto nošení bylo vyhrazeno ženě, která se provdala v posledním
podzimu a ještě nerodila: při nesení vody nesmělo se na ni promluvit. Těsto pak mísila nejstarší
žena jehlicí z jařma.
Během mísení a pečení se zpívaly zvláštní popěvky (Např. „Krivále a vočepec, rozpalte
nám dobře pec, na slavíčka, na růžičku, rzivou lišku, veveřičku...“). Byla to zaříkávání, aby se
pečení podařilo, ale současně i způsob odměřování času: po přezpívání určité písně bylo těsto
správně vykynuté nebo byl tak akorát čas vytáhnout ho z pece. S rukama umazanýma od těsta
vybíhaly ženy do sadu a otíraly si je o kmeny ovocných stromů se slovy: „Stromečku, obroď!“,
což nebylo jen zajišťování hojnosti ovoce v příštím létě, ale upevňovala se tím zvláštní vazba
mezi plodností stromů a budoucích rodiček.
Udělejte si vopravený koláč
Ze
slovenského Pováží je doložena tvorba takzvaných vopravených koláčů – což je
staroslovanská varianta čarování, o němž etnografové soudí, že bylo kdysi vlastní všem
indoevropským národům.
Chcete to také zkusit? Vyválely jste z těsta dostatečně velký kruhový koláč? Tak si
připravte řadu koláčových náplní s kašovitou konzistencí, které běžně znáte: rozdělaný tvaroh,
mletý mák uvařený v mléce, švestková povidla, rozvařená jablka atd. Velmi důležitá je barva
podkladu, protože si k ní musíte připravit kontrastní „drobenku“ z tvrdého tvarohu, sekaných
oříšků, makového a lněného semínka, sušených červených jeřabin a černých borůvek nebo
bezinek, hrachu vařeného v karamelu, rozinek atd. Proces má dvě fáze. V té první stříkáte na
plochu koláče kašovité substance pomocí plátěného sáčku s ustřiženým rohem (čili tvoříte
takzvanou náložku), v té druhé pak po povrchu ornamentujete sypáním (čemuž se právě říká
voprava).
Tvar koláče může být diagramatickým znázorněním vesmíru.
Jistě teď chcete namítnout: ale to přece není vůbec nic zvláštního! To je naprosto běžné
zdobení koláčů!
Jenže dávná baba koláčnice vytvářela na koláči tajemnou strukturu tvarů, která je velmi
příbuzná s indickými mandalami či obrazci z různobarevných písků, pomocí nichž léčí a věští
indiánští šamani. Je to vlastně diagramatické znázornění vesmíru a symbolicky vymezuje
jednotlivé sféry duchovního světa. Základem, podobně jako u mandaly, je rozdělení velkého
kruhu do řady postupně se zmenšujících soustředných mezikruží, zobrazujících posvátné okrsky
ducha – od těla tělesného na okraji až ke sféře nejvyšší a božské uprostřed. Spojení
jednotlivých sfér pak naznačují příčné linie, které koláč dělí na čtvrtky – trojúhelníky dotýkající
se navzájem svými vrcholy. Vnitřní plochy výsečí jsou vyplňovány růžičkami, kosočtverečnými
bránami a ležatými křížky – zámky. Středový kříž bývá zdůrazněn, například celými půlkami
mandlí (v dřívějších dobách fazolí). V jeho centru pak leží bod, pupek světa (označovaný
hinduisty jako hora Méro, mystický střed vesmíru). Pokládalo se tam jablíčko, růže nebo z těsta
upečený ptáček – symboly věčného Svatého Ducha.
Dobře „vopravený“ koláč je ohniskem obrovské energetické síly a právě tak, jako písečné
kruhy indiánů jsou po dokončení obřadně rozmetány, je i koláč rozkrájen a sněden. Řezy se
vedou podle siločar „načarované“ sítě (mnohdy si už neuvědomujeme, že původní význam slova
„čarování“ je naplňování kreslené čáry kosmickou silou). Ano, dodnes krájíme velký kulatý koláč
na čtvrtky, na trojúhelníkové výseče a ani nás nenapadne, že bychom ho mohli krájet jinak,
třeba na podélné proužky.
Podle toho, jak se upečení koláče a jeho zdobení podařilo, se dalo soudit na přízeň či
nepřízeň osudu pro budoucí čas. Když svatební koláč při pečení pukl, byla to téměř tragédie
a uplakaná nevěsta se ho snažila pomocí bílku s cukrem „zacimentovat“ aby nikdo nic nepoznal,
protože tato trhlina byla znamením, že ani její panenství už není neposkvrněné.
Svatební koláč z jihočeských blat.
Tajemné Boží milosti
Tohle zvláštní pečivo se chystalo pro poutníky, vydávající se na cestu k posvátným
místům a také pro oráče, než z jara poprvé vyjeli do polí. Boží milosti se pekly
z nekynutého těsta zadělávaného smetanou a měly tvar čtverců, kosodélníků nebo
i kroužků ve velikosti od 10 do 30 cm. Pozoruhodné bylo ozubení okrajů (připomínalo
ozubená kola z nějakého stroje). Vytvářelo se tak, že okraje se nařízly a sudý plátek
se vždy přehnul a přilepil zpět. Středy těchto „milostí“ byly ozdobeny buďto třemi
kruhovými okénky vykrojenými náprstkem, nebo třemi řezy, takže vznikly tři podélné
průlomy. V některých krajích existovala neozubená varianta koláčků s kruhovými
otvory kolem dokola, takže připomínala kotouč tlouku na stloukání másla.
Způsob použití „božích milostí“ je zahalen tajemstvím. Soudí se, že při pohledu skrze otvory
v pečivu mohl zbloudilý poutník poznat „správnou cestu“ a také odhalit zlého ducha, skrytého
v cizím člověku. Když pečivem otáčel tak, že mu jednotlivé otvory kolovaly před očima, spatřil
prý za nimi jiný svět: buď budoucnost nebo minulost.
Něco o užívání „děravého pečiva“ napovídá zachovalý popis původní huculské svatby
v Karpatech. Při odchodu z cerkve (kostela) líbali se novomanželé, otáčeli se třikrát kolem sebe
a vzájemně se na sebe dívali přes koláček „boží milosti“, aby prý „stihli své štěstí a smrt je
nerozloučila“. V dalším průběhu svatby se nevěsta křižovala koláčkem a dívala se skrz něj
k východu slunce, točila se třikrát kolem dokola k slunci. Když vešla do domu (ženich zůstal na
dvoře), položily jí družičky na oči ženichův koláček a ptaly se: „Kam je nejlépe vidět?“ Nevěsta
odpověděla: „Na všech stranách jsou krásní lidé, ale nejkrásnější je měsíc nad nádvořím se
sklánící.“ Nato otec odvázal nevěstě její koláček, který měla červenou stužkou připevněný
k zápěstí, a odnesl ho na dvůr k ženichovi, kterému ho také přiložil na oči s otázkou: „Kam je
nejlépe vidět?“ Ženich odvětil: „Na všech stranách jsou krásní lidé, ale nejkrásnější je hvězda,
která v domě svítí.“
Oba koláčky pak družba s mládenci zavěsili nad práh domu novomanželů.
„Boží milosti“ však byly využívány ještě mnoha dalšími způsoby. Například skládáním
vzájemně posunutých ozubených placek na sebe vznikaly „růžičky“, symboly panenství
a tvůrčího ducha přírody.
Také chystáte na vánoce věšteckou mísu?
Pokud chcete říct ne, hned vás vyvedu z omylu. V každé rodině je přece o vánocích na stole
mísa vánočního cukroví. Co tam vidíme? Miniaturní věnečky, hvězdičky, smrkové šišky,
oblíbené „pracny“, jejichž tradičním tvarem je poutnická mušle sv. Jakuba, ryby, zajíčky, vosí
hnízda (nebo spíš modely původního tvaru včelích úlů), podkovy, nafouklé polštářky, vanilkové
rohlíčky obalované v cukru (vlastně měsíční srpky) a spoustu dalších bizarních tvarů s různými
polevami či náplněmi.
A právě na Nový rok bývalo tradicí, že se rodina sesedla kolem stolu, všichni její členové
postupně sahali do mísy a naslepo lovili různá pečiva. Čeho se kdo napoprvé dotkl, to si musel
vzít. A podle symbolu, jaký si vytáhl, se soudilo, co ho v příštím roce očekává. Ovšem některé
tvary vánočního pečiva našich předků by nám možná dnes připadaly poněkud bizarní až
šokující.
Zkuste například předložit hostům „vianočný bosman“, zvláštní sváteční koláč, který se
připravoval v okolí slovenského Zvolena, kde se obřadně jedl k snídani o prvním vánočním
hodu. Na povrchu byl pomazán medem a oblepen drobným pečivem ve tvaru žab, ještěrek,
hadů, šneků a svastik (hákových křížů). Nevím, jestli by se hosté neotřásli odporem a nezačali
vás podezírat z černé magie. A přesto všechny tyto figury jsou velice pozitivními symboly Matky
Země a zárukou její budoucí plodnosti.
Z podobných důvodů se na Moravě v den svátku sv. Jiří pekly trdelníci. Byly to dlouzí,
z těsta vyválení hadi, navíjení na kovový válec zvaný trdlo. Na něm se pak opékali nad plameny
ohně stejným způsobem jako maso na rožni. Také v jižních Čechách pekly hospodyně těstového
hada vpleteného do „žebříčku“. O Velikonocích kladly toto pečivo do polní brázdy, aby tak
ovlivnily budoucí bohatou úrodu. Proč zrovna hada, zvíře obávané a vzbuzující odpor? Toto
mínění o hadech je však poměrně novodobé. Pro naše dávné předky byl had vyslancem
podsvětí, posvátným synem země, jíž se neustále dotýká celým povrchem těla, bytostí, která
zná tajemství života a smrti. Ještě na něho narazíme v dalších souvislostech.
Pečené figurky zvířat často nebývaly určeny k jídlu, ale pouze k čarování. Jistě znáte
proslulé „vizovické pečivo“, které se zavěšovalo na ratolesti (ochranné větve – ratovat znamená
chránit), májky, létéčka a vánoční stromky. V Rusku kolem 20. března pekly selky těstové
ptáky, natíraly je medem, křídla a hlavičky jim polepovaly bronzovým pozlátkem. Říkalo se jim
žavoronky. Chlapci a děvčata je zavěšovali na ploty nebo je přehazovali přes střechy, zpívajíce
přitom: „Dobří ptáčkové, přileťte do naší země, hej! Vlci a medvědi, uskočte do cizích zemí,
hej!“ Přivolávání jara se tu spojovalo s představou ptáků jako dobrých duší zemřelých předků.
Říčice, srdcata a očepák
Na můj článek o magickém pečivu reagovala paní magistra Pakostová ze Soběslavi. Napsala
mi: Pocházím z jižních Čech a ve zdejší oblasti soběslavských blat byla v minulosti tradice
lidového rituálního pečiva velmi rozvinutá. V místním muzeu v Soběslavi je možno vidět obrovské
koláče – říčice, zhotovované pro blatské svatby, posvícení i pohřby a svatební „srdcata“.
Zajímavý mi připadá pletený útvar na hrotu srdce svatebního koláče. Nazývají ho pramen.
Vypadá, jako by tryskal ze zamilovaného srdce do vyšších sfér. Zvláštním typem jihočeského
svatebního koláče byl také tzv. očepák. Tradiční univerzální kruhový tvar se v tomto případě
nahrazoval tvarem srdcovým; šlo totiž o koláč určený speciálně pouze pro ženy, a to pro ty,
které se podílely na „ženské práci“ – očepení nevěsty při svatebním obřadu.
Paní Pakostová mě také upozornila na pozoruhodnou symboliku perníkové Římské
podkovy. Skládá se z dvanácti podkůvek, spojených v uspořádání po třech do čtvrtí, které
dohromady tvoří jednu velkou podkovu. Souhlasím s jejím názorem, že se jedná o znázornění
cyklů roku, slunečních i měsíčních (čtyř ročních období po třech měsících). A proč zrovna tvar
podkovy? Kůň je posvátným zvířetem slunečních bohů (např. staroslovanského Svantovíta)
a také symbolem osudu. A zajištění šťastné budoucnosti bylo hlavním úkolem obřadního pečiva.
kapitola pátá
MED
Mocná trojice
Jak
víme ze Starých pověstí českých, praotec Čech slíbil svým potomkům zemi oplývající
mlékem a strdím. Pokud netušíte, co je strdí, pak upřesňuji, že se jedná o staročeský název
pro tekutý med. Hojnost medu a mléka byla zkrátka považována za znamení blahobytu, což
nám dnes může připadat divné. Jenže med, mléko a vejce (a také krev, jejíž postavení je však
trochu zvláštní) nejsou jen tak ledajaké látky: jsou to energetické koncentráty, obsahující
všechny nutné složky pro stavbu a správné fungování těla. Hmyz, savci a ptáci tvoří med, mléko
a vejce jako zdroj výživy pro první chvíle života svých mláďat. Je zajímavé, že v této mocné
triádě jsou zastoupeny tři základní druhy pozemských živočichů. Naši dávní předci správně
postřehli, že med, mléko a vejce neobsahují jen stavební látky potřebné pro tělo (proto je dávali
dětem), ale také nehmotnou energetickou složku, jíž se vyživuje duše (a proto je jako obětní
potraviny nabízeli duším zemřelých). Každý čtvrtek nechávaly hospodyně trochu mléka, medu
a obilné kaše, v mimořádných situacích i krve, na misce za pecí nebo za trámem pro domácího
ochranného skřítka. Kdyby na něj někdy zapomněly, mohl by se rozzlobit a celou rodinu
potrestat nemocí.
Med je spolu s mlékem a vejci součástí mocné triády energetických prvků obsahujících všechny složky nutné pro
stavbu a fungování těla.
Zázračný med
Složitý
vztah mezi květy, včelami a člověkem se vytvářel po celá tisíciletí. Med byl
nejzákladnějším zdrojem cukrů a zahuštěné vývary z ovoce, mrkve, lékořice, javorové či
březové mízy mu nikdy nemohly konkurovat. Sice už za císaře Karla IV. k nám byl jako exotická
pochoutka dovezen třtinový cukr, ale prostý vesnický člověk zřejmě neměl o jeho existenci ani
tušení. Teprve počátkem 19. století se začal cukr získávat ze speciálně vyšlechtěné řepy.
Mimochodem na celosvětovém rozšíření řepného cukru mají zásluhu Poláci a Češi, neboť na
jejich území byl v době nouze o třtinový cukr rychle uveden do praxe objev slezského chemika
F. K. Acharda a zbudovány první řepné cukrovary na světě.
Matka, dělnice a trubec včely medonosné
Vraťme se však zpátky do časů, kdy se do hustých pralesních hvozdů vydávali odvážní
muži, zvaní brtníci. Ti vyhledávali brti – tak se říkalo dutinám starých stromů, osazeným
divokými včelami. Brtníci uměli „stopovat“ včely, sledovat dráhy jejich letů z rozkvetlých lesních
pasek až k brti, která však často byla vysoko nad zemí. Nezbývalo než k ní vyšplhat; proti
útokům včel, bojovně hájících svůj majetek, se bránili kouřem (složení vykuřovadel patřilo
k jejich cechovním tajemstvím). Nevítaným konkurentem jim byl medvěd, přesto k němu
pociťovali hlubokou úctu jako ke starodávnému lesnímu bohu, prapředku člověka. Ostatně již
v názvu zvířete (je to název zástupný, protože původní jméno šelmy se nesmělo z rituálních
důvodů vyslovovat) slyšíme, že je to ten, který ví o medu.
Později si brtníci „své úly“ označovali různými znameními vysekanými do stromu a posléze,
když vyzkoumali způsob, jímž včely zakládají nový rod, odnesli čerstvě zrozenou královnu
i s jejím rojem do připraveného dutého špalku u svého bydliště. Je zajímavé, že staré úly mají
antropomorfní, t.j. zlidšťující podoby: jsou vyřezány do tvaru figur, které snad původně
znázorňovaly lesní démony. Typická bývá „břichatá baba“, těhotná žena, v jejímž břiše je
vletový otvor úlu. Často na vrchol úlu pokládali zvířecí lebku, ať už koňskou, kravskou nebo
ovčí. Proč naši předkové považovali úl za tajemnou bytost?
Podle brti (dutina stromu s divokými včelami) získal své jméno i medvěd brtník.
Včely jsou totiž cosi nepostižitelného. Ano, žijí s člověkem, ale přesto je nelze považovat za
domácí či ochočené. Je to svět sám pro sebe, tajemný a vzrušující, vlastně jakýsi kolektivní
organismus, propojený podobnými vazbami jako buňky v lidském těle. Vědci to nazývají
„superorganismus“ a dokonce už změřili poměrně silné elektrické pole, které se kolem úlů
vytváří. Každá včela má v přední části bříška síťově uspořádáno kolem miliónu nepatrných
krystalků magnetitu. Je to zařízení, které zřejmě slouží k její orientaci podle magnetického pole
Země a také ke komunikaci s ostatními včelami. Elektrostatický náboj uvnitř úlu je tak
významný, že když vložíte do úlu magnet, včely začnou být zmatené a své plásty začnou stavět
křivě a chaoticky. Naši předci i bez vědeckých měřicích přístrojů přesně chápali, že včelstvo,
s královnou matkou jako srdcem ve svém centru, tvoří jedinou bytost, a tento fakt zdůrazňovali
vnější podobou úlů.
Je pochopitelné, že med vznikající v tak silném energetickém ohnisku má zcela mimořádné
vlastnosti (a stejně tak vosk, propolis a dokonce voda; časně ráno chodívaly ženy sbírat rosu
usazenou na úlech – ta byla ceněna jako velice mocný lék).
Med je také velmi trvanlivý; nejen díky vysoké koncentraci rostlinných cukrů, ale i proto, že
obsahuje inhibiny, což jsou látky zamezující růstu baktérií. Proto ho naše prababičky často
používaly ke konzervaci potravin. Ze stejného důvodu se také využíval při balzamování –
kronikáři například zaznamenali, že mrtvola Alexandra Velikého, který zemřel na válečném
tažení, byla zpátky domů přepravena v sudu s medem.
Slaměný úl a plástev medu
Jak rozeznat různé druhy medu
Nejvzácnější je med lipový: Je jasně žlutý s příznačnou lipovou vůní. Bývá k vidění jen zřídka,
protože lípa sice kvete každoročně, ale meduje (má dostatečné množství cukerného nektaru ve
květech) jen jednou za pět až sedm let a potřebuje k tomu teplé a vlhké noci. Ta, která roste na
vlhčím místě, meduje častěji. Je to jedno z tajemství lípy. A protože kvete koncem června, po
sv. Jánu, bývala též nazývána letniční strom.
Černý med (může být též tmavohnědý nebo tmavočervený) – je medovicový. Medovice je
natrávená míza, kterou vylučují mšice a červci na rostlinách (vlastně jsou to jejich výkaly)
a včely ji sbírají. Také se jí říká „mravenčí mléko“, protože ji s oblibou chodí lízat mravenci.
V medovicovém medu převažuje cukerná sloučenina dextrin. Černý med býval určen jako obětní
pokrm pro duše zemřelých a podsvětní démony.
Med vřesový je červený, silné vůně, velmi hustý.
Med z černého bezu je hnědý, kašovitý.
Med borůvkový je zlatožlutý, tekutý.
Med z řepky, hořčice a ohnice je citrónově žlutý s olejnatou příchutí.
Med z vrbovky má světle nažloutlou barvu, lahodnou vůni a chuť, rychle krystalizuje.
Vyskytuje se v lesnatých krajích, kde jsou velké paseky, které každoročně pokrývá kvetoucí
vrbovka.
Nejběžnějším typem je med luční. Bývá žlutý až světle hnědý, tekutý, časem krystalizuje.
Med jetelový, vojtěškový a víčenový je barvy vodojasné až zlatožluté, krystalizuje
sněhobíle v celé hmotě, takže se dá krájet nožem.
Med akátový je vodojasný až nepatrně nažloutlý s nazelenalým odstínem, voní po
akátových květech. Zůstává dlouho tekutý díky velkému obsahu fruktosy.
Med ovocný z kvetoucích ovocných stromů (také z jehněd a kočiček hned na jaře) se
většinou vůbec neprodává. Je spotřebován včelami ke krmení plodu. Je velmi světlý, silně voní
a snadno krystalizuje.
Kapitola o chovu včel nechybí ani v Komenského spise Orbis Pictus.
Zcela zvláštním typem, se kterým se můžete setkat jen vzácně – a ono není skutečně o co
stát – je takzvaný med smrti. Včely ho nedopatřením vytvoří, když v jejich okolí hromadně
kvetou některé jedovaté byliny. Včelímu potomstvu to zřejmě tolik nevadí, ale pro člověka je
takový med jedovatý. Většinou je to med podzimní, hlavně z luk, na nichž kvetou ocúny.
Naprostou pohromou se staly v době baroka takzvané alpské růže (dnes je známe jako
rododendrony), které si šlechtici vysazovali v zámeckých parcích. Včely se houfně vrhaly na
tuto hojnou pastvu a vyráběly nebezpečný med, způsobující i v malém množství závratě a silnou
žaludeční nevolnost.
Med smrti býval využíván k velmi zlověstným kouzlům.
Mýtus perníkové chaloupky
Ten příběh známe od nejrannějšího dětství:
uprostřed strašidelného, temného lesa se skrývá
chaloupka, od níž se šíří opojná, sladce kořenná vůně. Ano, je celá, celičká z perníku! Jenže
kdo neodolá a kousek uloupne, ten padne do spárů strašlivé, lidožravé ježibaby. Jistě, jde tu
o symbol pokušení, jemuž je třeba odolat, o hledání skutečné matky a skutečné lásky...
Psychoanalytici pohádku rozebrali a našli v ní řadu prastarých, vlastně už od pravěku
tradovaných vzorců chování, takzvaných archetypů. Nás ovšem teď pohádka zajímá z jediného
hlediska: Proč je záludná lesní chaloupka právě z perníku?
Chaloupka lidožravé ježibaby byla postavena z medového perníku.
Již jsme si říkali, že mnohé druhy pečiva (např. velikonoční jidáše) se při pojídání mazaly
medem. Když však je těsto s medem přímo smíšeno (v jiných, ale obdobných případech pak
s mlékem nebo vejci), stává se magicky mnohem účinnějším. V perníkovém těstě se násobí
síla živého chlebového kvasu se silou medu. Je to vlastně medový chléb, posvátný pokrm bohů.
Děti, které loupají perníček ze střechy svatyně, se vlastně dopouštějí svatokrádeže a trest
hned následuje. Mají být vsazeny do pece a upečeny jako náhrada za pečivo, které tak
neprozřetelně pozřely. Lze si docela reálně představit, že zbloudilé děti se dostaly do
posvátného háje, z hladu se pustily do připravených obětin a byly přistiženy obětníkem –
žrecem. Základ pohádky o perníkové chaloupce může být opravdu velice starý...
Pečivo z mouky, medu a koření se totiž nachází už v egyptských hrobech a také antičtí
spisovatelé se zmiňují o obyčejích starých Řeků rozdávat perníky různých tvarů o určitých
svátcích. To platí i o Římanech; v Itálii byly ve vykopávkách objeveny hliněné formy na medové
pečivo, které měly symbolickou podobu a tedy i význam. Mnohé tyto tvary přetrvaly až do
dnešní doby – např. oblíbené srdce. Medový chléb (někdy též označovaný jako medový koláč)
býval přinášen jako oběť válečnému bohu Martovi. Ani v době křesťanství však Římané
nehodlali ustoupit od starodávného zvyku a nosili dál medový koláč – tentokrát sv. Markovi.
Označovali ho jako Marci panis (Markova oběť). Naši předkové si to počeštili na marcipán.
Církev tento název více doporučovala, protože slovo perník jí zavánělo pohanstvím. Je prý
odvozeno od pána blesku Peruna a původní perníky se vyráběly ve tvaru Perunových
hromových seker. Byly na Perunův svátek (20. července) obětovány pod posvátnými duby na
ochranu před ničivými letními bouřemi.
Současně však med tmelící těsto byl symbolem síly, která zajišťuje trvalé duchovní spojení
– ať už se zemřelými předky, na jejichž hrobech se perník obřadně pojídal, tak mezi živými
lidmi. Odtud plyne velký význam perníku a vůbec medu v milostné magii. Perníkové srdce se
stalo symbolem spojení dvou milenců. Často také dávné hospodyně předkládaly perník
ochranným domácím skřítkům a pokud chcete spatřit opravdového trpaslíka, můžete ho přilákat
jedině na perníkové koláčky zkropené krví černého kohouta.
Vyrobte si tradiční perník (například klatovský)
Opravdu klasický
nestihnete, protože byste ho musely zadělat už před deseti lety. Ano, tak
dlouho se má nechávat odležet perníkové těsto. Skutečně klasický perník zraje jako víno.
Dokonce se zachovaly závěti perníkářů, kde svým potomkům odkazují nejen po celé generace
děděné perníkové formy, ale i dobře vyzrálé těsto! Ale vy ho zvládnete i za měsíc. Jen
s odvahou do toho a půl je hotovo!
První půlku těsta zvanou záděl vyrobíte takto: smícháte v míse 250 g hladké pšeničné
a 250 g žitné mouky. Poté 250 g medu a tolikéž cukru svaříte s šestnáctinou litru vody
v parní lázni. Vařicí nalijete na mouku v míse, promícháte a půl hodiny důkladně
hnětete na vále. Přitom podsypáváte moukou, aby se vám nelepilo. No, a pak už
nezbývá, než dát těsto do studena odpočinout. Alespoň na 1 měsíc, když už nemáte tu
trpělivost čekat celá léta. Staří pernikáři samozřejmě záděl rozdělávali ve velkém,
uchovávali ho ve sklepě v dřevěné kádi, pokaždé odebrali jen množství potřebné
k pečení a zbytek nechávali dál zrát.
Konečně těsto celé natěšené vytáhnete. Jestli jste ho udělaly dobře, bude pěkně
tvrdé. Ale žádný strach: postavíte ho do páry nad hrnec, v němž vaříte vodu, a ono
vám za nějakou tu hodinku změkne natolik, že ho dokážete rozválet na válu. Pak ve
lžíci sádla (eventuelně ve dvou žloutcích) rozmíchejte po lžičce tlučené skořice,
badyánu, hřebíčku, muškátového květu, anýzu, na špičku nože jedlé sody, 5 g
amonia, 60 g strouhaných mandlí a špetku citrónové kůry. Potřete tím rozválenou
placku, stočte jí a prohnětávejte, čím déle tím lépe. Nechte vychladnout a znovu
rozválejte na tlouštku asi 0,75 cm (říkávalo se na dvě stébla nebo na brk). Vykrájejte
potřebné magické tvary zvířátek či symbolů a každý z nich potřete žloutkem. Pak je
nasázejte na vyhřátý, voskem potřený plech a upečte.
Hojnost medu a mléka byla považována za známku blahobytu.
Původně se zpracované těsto vtlačovalo do formy vysypané hrachovou moukou. Až do 16.
století se užívalo tvořítek z pálené hlíny, pak je nahradily dřevěné, ozdobně vyřezávané. Mnohé
z nich, zejména ze 17. a 18. století, patří k nejkrásnějším projevům řezbářského umění.
Používalo se tvrdé dřevo, především z hrušně, ale i švestky, ořechu či třešně.
Potom se perník vyklopil z formy na plech a dával do pece. Staré perníky se na povrchu
nijak nezdobily, vypadaly jako kachle s reliéfem a s lesklým, zlatavě hnědým povrchem. Potíraly
se během pečení cukrovou nebo medovou vodou. Teprve s příchodem jarmareční velkovýroby
v minulém století, kdy se začaly vykrajovat plechovými tvořítky z rozválené placky, takže vznikl
jen plochý obrys, se výzdoba na ně začala malovat různě barvenými polevami, nebo se na ně
lepily papíry s natištěnými obrázky.
Ve výzdobě perníků přetrvala tradice zobrazení obětních zvířat a mocných bytostí, démonů.
Proč asi je zobrazován čert a Mikuláš právě na pernících? A také kdysi oblíbeny husar je
vlastně vtělením dávného bojovníka Marta, a možná i jeho slovanské obdoby Peruna. O srdci
jsme se již zmiňovali. Dále se v perníkových tvarech a ornamentech v široké škále uplatňovaly
prvky, o kterých budeme podrobněji hovořit v souvislosti s velikonočními vejci.
Nemusí kvasit jen těsto
Podle pověstí se staří Čechové opájeli medovinou. Není to tak jednoznačně pravda, běžnějším
nápojem už v oněch legendárních dobách bylo pivo, vyráběla se i různá ovocná vína. Medovina
byla především nápojem svátečním a rituálním; kvašením se z ní uvolňovala „skrytá síla medu“,
aby mohla vstoupit do pijícího.
Chcete mít vlastní medovinu? Zde je asi dvě stě let starý recept na jeden z četných
tradičních druhů:
Na medovinu se nejlépe hodí akátový nebo vřesový med. 10
litrů medu a 50 litrů
měkké vody se vaří 3 hodiny, přičemž se stále sbírá pěna na povrchu se objevující.
Když se žádná pěna více neukazuje, odstaví se nádoba z ohně a vychladlý roztok se
slije do soudku. Hrst chmele s čistým oblázkem se dá do mušelínového sáčku
a ponoří do sudu. Asi za 10 dnů začne tekutina kvasit a kvas potrvá asi 14 dnů. Sud
má ležet s otevřenou špuntovnicí v chladném, nikoli však studeném sklepě. Jakmile
přešel prvý kvas, přetáhne se medovina opatrně do jiného čistého sudu a ponechá se
opět kvasit. Po druhém zkvašení se stáčí do lahví, které se dobře zazátkují, zapečetí
voskem a uloží ve sklepě. Teprve za rok jest vhodná k pití.
kapitola šestá
KREV a MLÉKO
Nápoj bílého hada
Božena
Němcová zaznamenala pověst o vesnické matce, která se podivovala, že její tříleté
děcko vypije neobvykle mnoho mléka. Jednou ho proto nenápadně sledovala a zjistila šokující
věc. Dítě si položilo mističku na zem mezi otevřené dveře, zaťukalo lžící o práh – a v tu chvíli se
odkudsi připlazil obrovský bílý had, vnořil do misky svůj rozeklaný jazyk a jedl spolu s ním.
Matka vykřikla, rychle dítě odtáhla stranou a hada zahnala. Samozřejmě, že to neměla dělat.
Děcko onemocnělo a zemřelo. Uražený „had hospodáříček“ si ho vzal k sobě.
Tento obraz v sobě skrývá hluboké tajemství mateřství. Had je ochranný duch a jeho barva
vyjadřuje, že nepatří do hmotného světa. A proč je mléko bílé? Bílá je barvou věčnosti, čistoty,
neposkvrněného trvání. Mléko zahání nemoci a působí jako prostředek proti rostlinným
i živočišným jedům. Má v sobě přírodní sedativa, zklidňuje a navozuje dobrý spánek. Je darem
rodiček a ochránkyň. Zatímco Matka Země krmí lidi chlebem, pak Matka Zvířat je krmí
mlékem. Člověk se stal jakýmsi „věčným mládětem“ krávy, kozy či ovce.
Udělejte si „starý sýr“
Možná vás překvapí,
že naši předkové nekonzumovali téměř vůbec mléko v čerstvé „sladké“
podobě. Hospodyně ho nechávala k dalšímu zpracování neviditelným mikroorganismům, které
ho „natrávily“. Kyselé mléko pak bylo surovinou pro přípravu mnohých jídel. Navíc se z něj dala
snadno oddělit pevná bílkovinná složka. Pamatuji, jak babička nalila zkyslé kozí mléko do
plátěného pytlíku, položila ho na dřevěný žebříček nad hrnec, na něj dala prkýnko a zatížila ho
velkým kamenem. Fascinovaně jsem pozoroval, jak se vyboulené boky látky potí namodralými
krůpějemi. Trvalo to den, dva a v plátně zůstal bochníček tvarohu, který měl na povrchu krásně
otištěnu strukturu látky.
Ovšem pro výrobu sýrů se proces „natrávení“ mléka urychloval přidáním skutečných
žaludečních šťáv telat, kůzlat nebo jehňat. Tento výtažek ze žaludků mláďat je znám pod
označením syřidlo. Po jeho přidání se mléko okamžitě srazilo a zhrudkovatělo.
To, čemu dnes říkáme tvaroh, spadalo dříve pod obecné označení sýr. Můj děda si ze
zbytků kozího tvarohu, který už byl ve spíži delší dobu a na povrchu začínal být oslizlý, vyráběl
„starý sýr“. Prohnětl ho s kmínem, solí a mletou paprikou, případně trochu zvlhčil pivem,
napěchoval do hrnku kameňáčku, přikryl pokličkou a nechal zrát třeba týden nebo čtrnáct dní.
Tvaroh se slil v jednolitou želatinovou hmotu, která voněla podobně jako olomoucké tvarůžky
a měla ostře pikantní chuť.
Ano, sýry jsou další surovinou, v níž probíhají tajemné procesy přeměny. Bakterie je
přičinlivě rozkládají na stále jednodušší prvky; pokud ten proces včas nezastavíme, sýr se úplně
rozteče na páchnoucí kaši. Proces rozkladu se zastaví sušením, uzením, pařením v horké páře,
nebo naložením do solného roztoku. Tak vzniknou trvanlivé sýry.
Tělo se rodí z krve aneb Pochoutka upírů
Vzpomínám, jak jsem při zabijačce držel hrnec pod krkem umírajícího vepře a míchal unikající
krev, aby se nesrazila. Zažíval jsem při tom zvláštní pocit; odpor a znechucení společně
s podivným vzrušením, skoro až jakousi rozjařeností. Krev je znamením smrti nebo zrození:
každopádně je však její objevení podvědomě spojováno s pocitem bolesti a utrpení. Naši
předkové ji považovali za mocnou oživující látku, za sídlo duše.
Ze stejného důvodu židé nejedí krev, protože by to bylo zneuctění božského principu.
Pečlivě dbají, aby maso bylo „košer“, to znamená, aby v něm nezůstala ani špetka sražené
krve. Vracejí ji Bohu, který ji zvířatům propůjčil, aby mohla žít a růst. Možná se tím chtěli
výrazně odlišit od „pohanů“, u nichž naopak patřilo pojídání krve k významným rituálům.
Zatímco mléko byla chápáno jako tekutina ochranná, jemná, konejšivá, pak krev je naopak
tekutinou oživující, aktivizační, dokonce vzbuzující bojovnost a sexuální chtíč. Samozřejmě:
zatímco mléko nám zvířata dávají dobrovolně, získání krve je vždy spojeno s násilím
a zraněním, ne-li přímo se smrtí.
Krev je tekutinou aktivizační, dokonce vzbuzující bojovnost a sexuální chtíč.
Jistě si vzpomenete, jak starořecký hrdina Odysseus u bran podsvětí nalil do jamky v zemi
beraní krev – a hned se začaly slétat ze všech stran šedé stíny mrtvých, aby se napily. On
však je odháněl a počkal na stín věštce, od něhož chtěl radu. Duše zemřelých totiž mohou, když
se napijí krve, získat na čas opět podobu a hlas. Právě tak se mohou pomocí krve zhmotnit
různí démoni. Proto se při vyvolávání neviditelných strážců pokladů, duchů křižovatek či
trpaslíků-gnómů vždy obětuje nějaké zvíře. Krví se pečetily osudové smlouvy (třeba s ďáblem),
dokonce i při staročeských svatbách družba slavnostně stínal kohouta a jeho krví kropil ženicha,
nevěstu i svatebčany.
Zemřelý člověk, který se nehodlal smířit se svou smrtí, vstával v noci z hrobu a chodil živým
krást krev. Upír se stal populární postavou hororů. Ovšem ve skutečnosti u člověka
„napadeného upírem“ šlo o ztrátu energie a imunity; dnes se takový stav odborně označuje jako
syndrom chronické únavy. Léky předepisované vesnickými vědmami obsahují povzbudivé
a desinfekční látky, zejména další nezbytnou rekvizitu upírských hororů – česnek.
Nuže, zkuste si jen tak preventivně uvařit jeden osvědčený lék proti upírům. Tato polévka se
podávala těm, kdo slábli vysáváni upírem či můrou:
Celer uvaříme s kmínem a na talíři rozmačkáme, k tomu přidáme tři utřené stroužky
česneku, špetku majoránky, nadrobíme starší chléb opražený na oleji a vše zalijeme
vodou, ve které se vařil celer.
Bílá a rudá
Teď už možná lépe chápete, proč se o nějaké dívce říkalo, že je to „holka krev a mlíko“. Není
tím myšlena jenom jemná bílá pleť a červené tváře, ale také zmíněné vlastnosti těchto dvou
látek. Bílá a rudá, jing a jang, dva věčně se svářící principy, které uvádějí svět do chodu. Mléko
je ženský prvek, krev je prvek mužský. Žena „krev a mlíko“ je tedy něžná a zároveň bojovná,
mateřsky starostlivá a při milování vášnivá.
Ovšem když se někdy při dojení opravdu objevila v mléce krev, bylo to chápáno jako velice
zlověstné znamení. Takové „zkažení mléka“ bylo přičítáno neblahému vlivu čarodějnic. Proto
sedláci kolem vchodů chlévů zabodávali vidle hroty nahoru. Prý tím zamezovali čarodějnicím
přistát. Pouhá pověra? Jenže tahle zdánlivě nesmyslná činnost má racionální jádro: železné
hroty působí jako antény, které k sobě přitáhnou a svedou do země negativní energetické
proudění.
Vypráví se, jak jeden hospodář střelil z pušky do dížky s krvavým mlékem a v téže chvíli se
zhroutila jedna žena v sousedství, jako by ji zasáhla střela. Teprve pak si hospodyně
vzpomněla, že tahle baba si od ní nedávno vyprosila trochu mléka a zřejmě ho použila
k očarování krávy.
Zdálo by se, že trocha krve v mléce by neměla vadit, není to nic jedovatého.
Starogermánští bojovníci před bitvou míchali v číších krev a mléko a pili tento nápoj k poctě
hromovládného Thora. Získali tím prý úžasnou sílu a zuřivost. Jenže kromě toho, že krev v díži
čerstvě nadojeného mléka je neklamným znamením poranění či nemoci zvířete, způsobuje
u mléka neblahé zhořknutí při kysnutí a také srážení při vaření. Nemusí se ovšem jednat
o skutečnou krev, ale o výměšky již zmiňovaných mikroorganismů bacterium prodigiosum,
způsobující i „krvácení chleba“.
Méko je označováno jako tekutina ochranná, jemná a konejšivá.
Krev svatojakubského kozla
V
jedné z pohádek se vypráví o tom, jak čarodějnice chystala pro mladého hrdinu koupel
v horkém mléce, ze které vyšel mladší a krásnější. A proslulá je legenda o Čachtické paní,
která se prý koupala v teplé krvi děvčat, aby si zachovala věčné mládí.
V truhle starých vesnických čarodějnic jste mohli najít dvě lahvičky, jednu s bílým a jednu
s černým práškem. Bylo to sušené mléko šestinedělky a sušená krev svatojakubského kozla.
Když byl někdo postižen mrtvicí, zánětem žil či trombózou, rozpustila léčitelka trochu vzácných
prášků v octě (každý zvlášť) a namáčela do nich střídavě obklady.
Teď vám možná tane na jazyku otázka: Co vlastně je svatojakubský kozel?
Ještě koncem minulého století se na českém venkově konával zvláštní, krutý obřad, jehož
cílem bylo získání magické krve. Tehdy, na sv. Jakuba (25. července) býval démon plodnosti,
zosobněný vybraným kozlem, slavnostně obětován. Kozel byl okrášlen pentlemi a za doprovodu
svobodných dívek, oblečených jako družičky, dopraven na vrchol kostelní věže (někdy též na
skálu, pokud byla nějaká vhodná v okolí). Tam byl vyvlečen na prkno, vystrčené z okénka
zvonice, a to pak mládenci rozhoupávali tak dlouho, až se strachem šílené zvíře smeklo a zřítilo
dolů. Tam už stáli připravení diváci, aby se dychtivě vrhli na potlučené tělo. Připraven byl
samozřejmě řezník s nožem, aby trpící zvíře dorazil a vypustil z něj velice ceněnou krev.
Zachoval se dopis z roku 1636, v němž šafářka píše hraběnce Černínové: „S poručením
Vaší Milosti, nechala jsem toho kozla shoditi, aby se v něm čistě krev srazila, na sv. Jakuba
o slunce východu a tu krev jsem usušila a lůj přepustila a nyní Vaší Milosti posílám.“
A jezuita Bauer o pár desítek let později poznamenává: „Kozlové o sv. Jakubu či k počátku
toho měsíce bývají z vysokého místa svrženi, sebraná jejich krev se zachovává pro všelijaké
náhlé srdeční příhody a jistá částka dává se v octě, jestli která žíla v těle lidským se přetrhla
a krev se usedla, zase se rozplyne v ní.“
Bezesporu v těle padajícího kozla dochází k šokové reakci, která do jeho krve i ostatních
tkání vyplavuje celé spektrum hormonů a chemických látek – a ty mohou působit léčivě. Těžko
ovšem něco takového experimentálně ověřovat. Nevím, jak by se v dnešní době s podobným
drastickým způsobem „výroby léků“ vyrovnali ochránci zvířat.
Sušené krvi svatojakubského kozla je přičítána magická moc.
Staročeská černá jícha
Krev
ovšem bývala především mimořádnou energetickou potravinou. Například středověcí
Mongolové se při svých dlouhých nájezdech, kdy celé dny a noci trávili v sedlech, posilovali krví
vlastních koní. Šikovně jim nabodli žílu a přitiskli ústa k ráně. Napili se, ranku zamázli jílem
a cválali dál.
My známe vařenou krev v podobě zabijačkové polévky a jelítkového prejtu, dříve však
bývala důležitou složkou omáček.
Středověké kuchařské předpisy uvádí 99 druhů omáček (tehdy se jim říkalo jíchy a šalše).
Název omáčka pochází od toho, že sousta masa nebo chleba držená v prstech si strávníci do
těchto hustých kašovitých tekutin namáčeli (jako my dnes do hořčice), kdežto polévkou se
nakrájené tuhé složky – třeba osmažený chléb, kousky masa, vařená řepa, vejce, později
brambory – na míse polévaly a jedlo se to lžící. Základem většiny omáček byla krev, pivo nebo
víno. Nejtypičtější byla černá omáčka, která se vařila nejméně den předem, aby se rozležela.
Můžete si ji vyzkoušet:
Do černého piva se vmíchala krev s octem, pak se přidaly sušené švestky, rozinky,
ořechy, bezinková povidla a strouhaný perník a vše se povařilo. Je podobná klasické
polévce, doložené ze starověké Sparty, která byla oblíbena ve vojenských táborech.
Vařila se z krve, octa, cibule a dochucovala solí a medem.
Ovšem naše prababičky – kromě období zabijaček – nejčastěji užívaly k přípravě polévek
kyselého mléka, syrovátky a podmáslí, tedy „odpadních“ produktů mléčného hospodaření. Tím
se rodina nasytila a nic nepřišlo nazmar. Také všechny ostatní druhy polévek sloužily ke
zpracování zbytků nebo k úspornému stravování v době bídy; minimální množství zeleniny,
mouky, tuku, vajec, sýra, případně masa dodalo chuť velkému množství teplé vody, jíž se
snadno zaplnil hladový žaludek.
A co se zbytky těsta, vyškrabanými z díže, které už nestačily ani na samostatnou placku?
Čarodějnice z černé kuchyně si věděla rady: směle je přihodila do polévky. Tak vznikly nejen
různé polévkové „zavářky“, ale ukázalo se, že vařené těsto je docela chutné a je možno ho
používat jako samostatný pokrm. Přes halušky a noky vede přímá cesta k našim oblíbeným
knedlíkům.
Tvrdí se, že jde o původní germánský vynález (ovlivněný možná Kelty), z dob, kdy
Markomané z Bohemie sváděli tuhé boje s Římany. Ve vojenských táborech nebyl čas na
pečení chleba a tak se bojovníci spokojili s náhražkou: hroudami těsta vařenými přímo
v polévce spolu s masem, zeleninou a kořením. Přicházející Slované pak se svojí příslovečnou
vynalézavostí celý postup mnohonásobně vylepšili. Už na počátku 15. století se Mistr Jan Hus
zlobí, proč Čechové užívají německý výraz „knödel“, když lze říkat pěkně po česku „šiška“. Jak
je vidět, neuspěl ani on, ani pozdější obrozenci, a my pořád vaříme knedlíky. A občas jako
vzpomínku na jejich původ i „knedlíčkovou“ polévku.
Mléko představuje ženský princip, krev zosobňuje princip mužský.
Ale nemusíme se ve svém vlastenectví cítit dotčeni. Vždyť špagety, makaróny a nudle,
národní jídlo Italů, také nevymysleli Italové. Přinesl je do Benátek jako zajímavý vynález
obchodník Marko Polo. Ten zjistil, že Mongolové a Číňané si berou na dlouhé cesty přes
asijské pouště a velehory sušené proužky těsta, které jim vydrží téměř neomezeně dlouho. Pak
je stačí jen povařit ve vodě v kotlíku nad ohněm a jídlo je hotovo. To se zalíbilo benátským
námořníkům a tradice „pasty“ (česky těsta) se rychle šířila po celé Itálii.
Ale abychom se vrátili k našemu původnímu tématu. Víte, čemu se říkalo „krváky“? Tohle
speciální jídlo připravovaly hospodyně v okolí Koněprus u Berouna. Byly to kulaté knedlíky
z tužšího (snad houskového nebo bramborového) těsta plněné dušenou husí krví.
kapitola sedmá
SŮL
Sůl nad zlato
Morální ponaučení známé pohádky pochází z doby poměrně nedávné, kdy už byla sůl skutečně
považována za cosi levného a obyčejného. Jestliže však sestoupíme hlouběji do propasti času,
pak zjistíme, že sůl v chatrči pravěkých zemědělců patřila ke skutečným pokladům, střeženým
jako oko v hlavě. Byla to totiž jediná součást potravy, kterou si tehdejší člověk nemohl opatřit
vlastními silami. Solné stezky, po nichž putovaly karavany obchodníků se solí, protínaly křížem
krážem celou tehdejší Evropu. Mohutná ložiska v alpském Hallstattu se stala zdrojem
nesmírného bohatství a vysoké životní úrovně zdejších obyvatel. U nás byl proslulý solný
pramen pod Slánskou horou, tam, kde dnes stojí město Slaný.
Těžko říct, kdy se stal tento jediný jedlý nerost nezbytnou součástí lidské stravy. Cosi
napovídá okolnost, že býložravá zvířata vyhledávají sůl v době, kdy se musí živit pouze
zaschlými rostlinami a větvičkami. Sůl totiž zajišťuje v těle rovnovážné hospodaření s vodou. A je
nezbytnou složkou trávicích šťáv, což je vlastně slabá kyselina solná. V dobách nedostatku soli
se ji lidé snažili nahrazovat hořkými a palčivými bylinami nebo popelem. Nejlépe nahradí sůl
popel z pálených listů jitrocele.
Sůl umírá ve vodě a znovu se z ní rodí...
Očistná síla soli
Mučené
čarodějnice při inkvizičních procesech vypovídaly, že ďábel je na sabatech bohatě
hostil, ale všechno jídlo bylo mdlé, bez jediné špetky soli. Neblaze proslulý francouzský soudce
Henry Boguet napsal na počátku sedmnáctého století ve svém spisku Hanebná řeč čarodějníků:
„Sůl, která umírá ve vodě a po odpaření vody se znovu zrodí, představuje nesmrtelnost – a tu
ďábel obzvlášť nenávidí. Bůh již ve Starém zákoně poručil dávat sůl do všech obětí a obětin,
které mu jsou určeny; proto se jí také používá spolu s olejem při křtu, neboť sůl očišťuje a olej
naplňuje silou. Když necháme sůl na misce, vtáhne do sebe všechnu vlhkost a zlé pachy
z povětří. Sama sebe obětuje, aby lidem bylo lépe; proto je sůl obrazem Krista. V každém jejím
krystalu je vestavěn malý kříž. Sůl je proto symbolem čistoty a pravdy, ale také moudrosti.
Zbožní lidé jsou solí země. A ze všech výpovědí před svatou inkvizicí je zřejmé, že Bůh svým
tajemným rozhodnutím nedovolí, aby se jí o sabatu používalo, aby tak čarodějníkům dokázal,
že vše, co dělají, je pouhá pošetilost.“
Cechovní znamení horníků ze solných dolů.
Stanovisko inkvizitora je ovšem jednostranné, nerozlišuje totiž černou a bílou magii. Vždyť
co je to vlastně církevní křest? Zcela jasně akt bílé magie! Proto „dobré čarodějnice“ se soli
rozhodně nebály. Etnograf J. Martjan při průzkumu slovenských lidových zvyků zaznamenal
ještě na počátku minulého století informaci o tom, že čarodějnice dávají sůl do mravenišť, aby
mohly dál čarovat. Chodí ji vybírat nahé na svátek sv. Jiří.
O této „mravenčí soli“ máme zprávy i z Čech. Hrubé kusy soli, zahrabané po určitý čas do
mraveniště, byly pokládány za velmi účinný lék při zánětech a horečkách. Lze předpokládat, že
v krystalické mřížce soli se skutečně mohla zachytit mohutná energie produkovaná mravenčím
společenstvím; kromě toho sůl nasákla kyselinou mravenčí. Vzniklo cosi, co bylo protikladem
(nebo lépe řečeno druhým silovým pólem) proti včelímu medu.
Jinak vládkyně černé kuchyně používala sůl jako univerzální čisticí, desinfekční
a konzervační prostředek. Roztokem soli a octa vymývala soudky a vědra, police ve sklípcích
a spižírnách, aby je zbavila nežádoucích pachů. Do soli se nakládala zelenina, maso, ryby
a houby. Pomocí slané vody se vyvolávalo dávení při otravách, sůl si mladé dívky přidávaly do
koupelí, aby byly „pěkné a hladké“.
Chlebem a solí uvítal hospodář hosta přede dveřmi, dříve, než ho pozval k překročení
domovního prahu, a tím ho očistil od negativních sil, které se na něho mohly během cesty
nabalit. Pozření soli příchozím bylo také znamením upřímnosti jeho úmyslů. Jak už bylo řečeno,
temná magie sůl nesnáší a proto zlý čarodějník či za člověka přestrojený démon by se snažil
snědení chleba se solí vyhnout, a tím by se prozradil.
kapitola osmá
VEJCE
Vejce jako obraz světa
Vejce se svojí tenkou a přesto nepropustnou skořápkou bylo chápáno našimi dávnými předky
jako unikátní nádoba, v níž skrytě přebývá budoucí život; byla to posvátná schránka, prvotní
grál (je příznačné, že v náhrobcích sv. Balbína a sv. Theodory byly nalezeny mramorové
napodobeniny vajec). Jako příslib znovuzrození (vzkříšení) byla vejce přinášena na mohyly
k hodokvasům s mrtvými předky a často byla zakopávána do hrobů. Žloutek byl označován jako
„skryté slunce“ a v uspořádání vejce byl spatřován model vesmíru (což není zase v tak velkém
rozporu s nejnovějšími vědeckými objevy!). Také v základech středověkých domů se při
rekonstrukcích často narazí na zbytky vajec, která měla zajistit odolnost stavby proti všem
nepříznivým vlivům. V této souvislosti mi napadá, že pověst o vejcích přivážených dle císařova
rozkazu na stavbu Karlova mostu nemusí být daleko od pravdy (mimochodem bílky se skutečně
přidávaly do malty a žloutků staří malíři užívali jako pojiva temperových barev při malbě
deskových obrazů).
Neobvyklá novoročenka
Magické
schopnosti vajec mělo umocnit jejich barvení a zdobení. I tady se vycházelo ze
zkušeností s nádobami. „Báby chtějí na dně kříž, aby hrnec líp vařil,“ prohlásil jeden ruský
hrnčíř v roce 1928 jako odpověď na dotaz etnografa Kuftinova, proč vyrývá znamení kříže do
dna vyráběných nádob. Přesto se dodnes v mnohých publikacích dočteme, že obrazce na
dnech nádob vykopaných na staroslovanských hradištích byly značkami výrobce nebo majitele.
Je to důkaz neschopnosti některých historiků pochopit psychologii magického nazírání světa.
Vždyť i povrchové zdobení keramiky mělo od nejstarších dob zcela jednoznačné poslání; ony
pásy vypichovaných bodů, ryté vlnovky, voluty a další ornamentální tvary se zcela jistě
vztahovaly k budoucímu obsahu mis, hrnců a džbánů. Měly ho chránit před působením zlých sil
a podporovat kvalitu a hojnost uchovávaných potravin.
Zajímavý názor na smysl zdobených vajec – velikonočních kraslic – zveřejnil již
v padesátých letech náš přední znalec této problematiky prof. Antonín Václavík: „Není-li zde
použití moderního termínu přílišným zploštěním a zatemněním původního významu, mohl bych
říci, že kraslice byla dříve svého druhu novoročenkou; nesla ovšem celou řadu znaků, kterých
dnešní novoročenka nemá, protože byla ve vědomí dárce i obdarovaného spojována se
zajištěním štěstí. Důvodně si představuji, že tato vejce byla zprvu ‚znakována‘ moudrými babami
jako strážkyněmi rodů, majícími v patrnosti potřeby i bolesti jednotlivců. Malovaná vejce byla
očekávána žádostivě a s vnitřním napětím, protože jejich prostřednictvím přicházelo k člověku
neodvratné znamení osudu. Tomuto poslání napovídají tradované mýty a zkazky o kraslici ve
vztahu ke konci světa.“
Rituál zdobení
Magický
obřad spojený s malováním vajec zažil ještě poměrně nedávno (ve třicátých letech
dvacátého století) polský etnograf W. Szuchiewizc při návštěvě Zakarpatské Ukrajiny. Píše
o tom:
„Připadali jsme si jako chlapci, přenesení do kouzelného, tajuplného světa, když jsme na
jaře, v době tání, kdy jižní vítr burácel v karpatských lesích, vstoupili – po předchozím postu –
do osamělé huculské chaty. V oblacích kouře a sladce vonících výparů vosku jsme u ohniště
spatřili tři stařeny, zasvěcené do obřadu. Každá z nich mezi prsty zručně otáčela vejcem a tiskla
k němu nepohnutý ukazovák druhé ruky, zpod nějž nepatrně vyčníval konec pisátka – trubičky
naplněné rozehřátým voskem.
Zpěv jedné ženy vystřídala brzy modlitba druhé, potom se opět odmlčely všechny tři. Tak
se to opakovalo, ne po hodiny, ale po celé dny a noci. Každá nová příchozí byla přivítána
formulemi, které platily jen pro toto dění, pro tento kroužek, pro tuto dobu, a ona odpovídala
podobným způsobem. Kdo byl jednou svědkem, ten ví, že tu běží o víc než barvení vajec a že
obřad je právě tak významný jako ornament, jímž byla vejce zdobena.“
Kraslice je ve vědomí dárce i obdarovaného spojena se zajištěním štěstí.
Malý slovník „znaků“ a „ochraničin“
Při svém průzkumu prof. Václavík zjistil, že kresby na kraslicích jsou dosud v lidovém prostředí
označovány jako „znaky“ nebo „znamena“. Usuzuje, že řazení znaků bývalo kdysi určitým
druhem sdělení, ale nejen to; jejich vzájemná vazba současně zajišťovala majiteli trvání věci či
stavu se všemi účinky.
Průzkumem v terénu odhalil, že ony znaky se nevyskytují pouze na velikonočních vejcích,
ale též na výšivkách, ve výzdobě domů, na nádobách, hospodářském nářadí a řadě dalších
předmětů. Mnohdy jsou tato „znamena“ využívána jako slovní zaklínadla nebo magická gesta.
Osnova pro magický zápis
Typický
tvar vejce nabízel několik možností, jak rozvrhnout jeho plochu. Dalo se rozdělit
podélně nebo příčně (takzvané poledníkové a rovníkové půlení), na čtverce a obdélníky
(okénkování), diagonálně šikmo či křížově (křivé okénkování), umístit centra sdělení na špičky
vejce nebo použít takzvané elipsování, kde jsou obě špičky volné a obvod vejce je zdoben třemi
až sedmi vejčitými okny (což prý patří mezi nejstarší osnovy, kde šlo o záměrné pomalování
vejce tvary vajec).
Zvířecí cesty
Důležitým prvkem na „znakovaném“ vejci jsou takzvané cesty, což jsou z obou stran uzavřené
ornamentální pásy. Nejznámější byly včelí cesty, mravenčí cesty, ptačí cesty a hadí cesty.
Starý pojem cesty nevznikl až z cesty jako geometrického útvaru v krajině, ale z představy
putování. Taková cesta šla kolem sféroidu, čili tvořila prstencové objetí vejce napříč. Pouze
cesta blesková byla vedena od vrcholu vejce dolů.
Proč je zachycováno putování určitých zvířat? Zvíře zřejmě symbolickou formou vyjadřuje
různé lidské vlastnosti. Ze zkušenosti sibiřských šamanů a indiánských medicinmanů také víme,
že takzvané silové zvíře je průvodcem duše při astrálním putování do jiných dimenzí.
Pro toto tvrzení lze najít důkazy ve slovanském bájesloví. Mravenci tu byli považováni za
nositele lidské duše, která unikala člověku ve spánku, a za věštce dobrých věcí. Prof. Václavík
sebral na moravských vesnicích pozoruhodné výroky o tom, že mravenci čistí zemi a o Velkém
pátku se slézají na místo, kde hoří poklady, aby se tam ohřívali. Pokud chtěl člověk nějaký
předmět očistit a naplnit mimořádnou energií, zahrabal ho na určitý čas do mraveniště.
Připomeňme, co jsme si řekli o „mravenčí soli“...
Protikladem mravenčí soli byl včelí med. O jeho významné funkci v černé kuchyni jsme si už
také povídali. Včely byly považovány za vtělení dobrých, pracovitých předků a záruku rodové
prosperity. Při smrti hospodáře a narození dědice bylo nutno zaklepat na úl a oznámit jim tuto
novou skutečnost.
Nejen cesty se stylizovanými podobami putujícího hmyzu, ale i mravenčí kopy, včelí úly
a plásty se staly součástí zakreslovaného kódu.
Bludné duše zemřelých lze spatřit v podobě bílého motýla nebo holubice. V Rusku je slovo
„dušečka“ lidovým výrazem pro motýla. Když se někomu o Zeleném čtvrtku podařilo chytit
motýla, mohl se prý stát neviditelným. Ale také se říkalo: „Nezabíjej můru, mohl by to být tvůj
dědeček“. Dokonce i živý člověk mohl opouštět ve spánku své tělo v podobě nočního motýla –
můry a odsávat lidem sílu.
Holub byl znamením věrné a očištěné duše a často se zobrazoval na náhrobních sloupech,
pomnících a křížích. Labuť pokládali za vtělení zemřelých panen. Tito ptáci (a také páv
a slavík) se stávali součástí eroticky zacílených „zvířecích cest“.
Mimořádné postavení mezi magickými zvířaty měl had. Tajemný bílý had byl ochráncem
domu (takzvaný had hospodáříček) a jeho sykot varoval obyvatele před blížícím se neštěstím.
Jako strážce prahu ho s oblibou vyřezávali na vstupní brány a dveře, jejichž závěsy byly také
často tepány v podobě hadů. Kupodivu stylizovanou podobu hada najdeme i na lidových
náhrobcích, dokonce křesťanských, ačkoli se to zdá být v rozporu s tvrzením bible o zlověstné
úloze hada při vyhnání člověka z ráje.
Na vejcích (a výšivkách) je had zachycen jako vlnovka plazící se linií cesty. Také spirála
bývá někdy označována jako stočený had.
Dalšími magickými zvířaty jsou jelen, kůň, kohout. Často jsou používány jen některé části
zvířecího těla, např. žabí oči (kroužky s tečkou uprostřed), zaječí uši (kosé křížky s kroužky
na koncích), beraní rohy, vlčí zuby (trojúhelníčky se zahnutou špicí). Ty však už nepatří „na
cesty“, ale jsou součástí dalšího magického prvku, který bychom mohli definovat jako linie
obranné.
Ochranné hrázky
Jestliže je ornament jen na jedné lince a na druhé straně zůstává otevřený, není už to cesta, ale
hrázka. Na hrázce se většinou řadí symboly ochranné, které mají odpuzovat přicházející zlo.
Jejich nápadným znakem jsou ostré hrany a hroty; v této grafické skupině se uplatňují zejména
trní, ostny, kůl, šíp, vidle, hrábě, sekáč, ježek, rak, pijavice, drápy, zuby, kly, rohy, parohy,
zobáky, oči, křídla a peří ptáků nadaných zvláštní silou.
K nejvýznamnějším obranným znamením patří kříže. Kříž vyjadřoval uzavření cesty, jeho
pomocí byl uzamčen přístup zlu. Zajímavá je ovšem jeho podvojná vlastnost: člověk sice sám
sebe chránil záměrným vytvářením křížů, ale zděsil se, když někde v přírodě narazil na
samovolně vzniklý kříž. Považoval ho za nástrahu, past čarodějnic a přivolavatele neštěstí.
Logicky předpokládal, že kdosi se snaží uzavřít cestu jemu. Většinou nepokoušel osud, vrátil se
a snažil se pokračovat v cestě jinudy.
Dokonce když hospodář v sadě zjistil, že dvě větve ovocného stromu rostou křížem,
okamžitě je odřízl, protože by prý způsobily uschnutí celého stromu. Domníval se, že takový
kříž by zavřel cestu stoupající míze.
Ze stejného důvodu byly považovány za nebezpečná místa křižovatky cest a musely být
chráněny magickým opatřením, které poutníkovi dovolovalo překonat křižovatku bez úhony
(posvátným sloupem, stromem, sochou světce nebo dalším posvěceným křížem, který
neutralizuje neblahý vliv kříže přírodního).
Na vejci často najdeme hrázky, kde se střídají rovné a kosé kříže.
Ta k é svastika (hákový kříž) se často vyskytuje v kraslicových ornamentech. Podle
některých badatelů je to znázornění rotujícího kříže (napovídal by tomu její lidový název
„mlynok“), který prý je symbolem slunce koulejícího se po nebi. Napadá mi, že v případě
svastiky by mohlo spíše jít o znázornění kola osudu, mlýnu života a smrti poháněného božských
dechem, nebo také čtyř ročních období a čtyř bran vedoucích do centra všeho bytí. Pojmu čtyř
bran, měnících neustále svou polohu, by odpovídal zvláštní jev, který si ani Václavík nedovedl
vysvětlit: na čtyři okraje svastikového kříže byl ve slovanských zemích připojován další obranný
znak, a to šíp, hrábě, vidle, ostruha, dráp atd. Václavík tvrdí, že „věšet takové předměty na
předpokládané sluneční paprsky může být jen dokladem zániku původního smyslu svastiky“.
Stará vesnická vědma vytvářející obrazec to zřejmě chápala poněkud jinak. Prostě se
snažila posílit jeho obranné funkce dalšími odstrašujícími předměty. Je doloženo, že i běžný
latinský kříž vesničané, považující se za křesťany, často natírali česnekem, obalovali ho trním
a kropili svěcenou vodou, aby byl „mocnější proti strigám a vlkodlakům“.
Svastika či „mlynok“ je symbolem slunce koulejícího se po nebi.
Nesmírně zajímavé ovšem je, že svastika a mnohé další tvary, které pod názvy stromečky,
lopaty a parohy nacházíme na kraslicích, jsou uvedeny jako schémata různých typů komet
a nebeských úkazů v takzvané Hedvábné knize, která byla nedávno objevena v Číně, v hrobce
z 2. stol. př. Kristem. Svastika je zřejmě schematickým znázorněním čtyř poloh souhvězdí
Velkého vozu, tak, jak se mění během čtyř ročních období; pozorovateli ze Země se jeví, jako
by toto souhvězdí kroužilo kolem hvězdy Polárky.
Ale to bychom se dostali příliš daleko od tématu „znakovaných vajec“.
Půlsvastika – sekáč, vypadá jako jedno rameno vyjmuté ze svastiky. Může znázorňovat
oboustranně ostrý, nebezpečný nástroj, točící se hůl, ale také rovnováhu sil (ve schématu
Velkého vozu jsou to dvojice jaro – podzim nebo léto – zima).
Skřítkovy nohy, muří nohy – pod tímto lidovým označením se skrývá pentagram, mocné
ochranné znamení. Býval malován na štíty domů, na dveře, na veřeje, na okna a také na
kolébky. Chrání především proti můrám, démonickým bytostem, které dusí člověka ve spánku.
Na kraslicích se postupem doby proměnil ve stylizovaný kvítek a v původní podobě ho najdeme
jen na nejstarších dochovaných typech zdobení.
Pentagram
K zamezení průniku zlých bytostí se užíval hexagram, známý jako židovská hvězda či
Šalamounova pečeť. Někde mu říkali „smutná růže“.
Nejprostším a nejuniverzálnějším prostředkem je magický kruh, zvaný lidově „kolo“.
Zatímco kříž (a také pentagram) uzavírá linii cesty, kruh uzavírá prostor a neponechává v něm
žádné podezřelé kouty. Víra v jeho moc vyvěrala ze starých představ celistvosti, nepřerušované
síly, proudění v linii, která nemá začátek ani konec. Prof. Václavík zachytil ještě v první polovině
dvacátého století zajímavé stopy využívání kruhu v praktické „magii všedního dne“.
Ve své knize píše:
„Na Senecku ponocný před ohlášením půlnoční hodiny kreslil kolem sebe svěcenou křídou
kruh, otvíral váček s kouskem chleba a česnekem a pak se postavil na střed, aby se ubránil
před dosahem nedobrých mocností. Také jsem viděl na Slovensku, jak dřevorubci z okolí
Marmaroše rýsovali kolem sebe v pravé poledne sekerou kruh, když slyšeli podezřelé zvuky
v lese. Jiná zpráva svědčí o zakarpatských horalech, ryjících za bílého dne kolem sebe nožem
kruh, poněvadž se báli rusalek.“
Spojení dvou kruhů (ležatá osmička) je prastarým symbolem pro nekonečno.
Hexagram
Znaky živlů
Vlnovka je symbolem tekoucí vody; na pravěkých nádobách měla zřejmě přispět k magickému
naplnění nádoby. Voda byla synonymem hojnosti. Václavík píše o svých poznatcích z průzkumu
na Moravě:
„Dvojnásobné až trojnásobné vlnovky, zvané ‚voda na vodu‘, kreslené prsty nad ohništěm na
Slovácku, Zálesí i na Senicku, měly patrně chránit dům před požárem. Na moravských
Kopanicích a v okolí nazývají se krátké vlnovky ve výšivce ‚danajky‘ a ‚danušky‘. To by snad
mohlo souviset s řekou Dunajem, s nímž, jak se zdá, souvisí i tanec ‚danaj‘.“
Tato domněnka se mi, přes veškerou úctu k panu profesorovi, nezdá pravděpodobná. Spíš
bych hledal stopu pojmenování u dávné bohyně Danu, Matky vod, uctívané tajemným národem
Danajců, o němž nacházíme zmínky po celé Evropě, zejména však v irských a řeckých
pověstech. Danajci vytvořili svébytnou kulturu, ale pod náporem indoevropských národů se
později uchýlili na pustá místa: do kopců, lesů a jeskyň. Byli ztotožněni s elfy, vílami
a rusalkami.
Kromě „proudné vody“ nalezneme na kraslicích znak vodního pramene, studny. Podle
svědectví nasbíraných Václavíkem jsou rozeznávány „studničky otvorené“ a „zavreté“.
Nejčastější je studnička otevřená, kterou tvoří několik kosých křížků řazených vedle sebe. Kříž
se čtvercem uprostřed značí studnu zavřenou.
Oheň se objevuje v podobě stylizovaného plamene, z něhož se v průběhu času stal
takzvaný „růžičkový pupenec“ nebo trojúhelník se třemi vrcholy, zvaný někdy „tři vrchy“. Odtud
pochází i trojzubec a dvouhroté vidle lyrového tvaru, což bylo původně nářadí k přikládání polen
do pece. Právě těmito vidlemi jsou vyzbrojeni pohádkoví čerti. Na novějších kraslicích se
vytratilo povědomí souvislosti s tímto nástrojem a v jeho typickém tvaru je hledána podoba
tulipánu.
S ohňovou magií souvisí i ohřeblo, což bývala přiříznutá půlkruhová, trojúhelníková či
lichoběžníková deska s tyčovitým držadlem a sloužila k vyhrabávání ohně a popela z pece.
Ohřeblo známe jako název i jako typický stylizovaný tvar v lidovém ornamentu na kraslicích,
názedních malbách, ve výšivkách, krajkách a dřevořezbě. Podobný význam, související
s ohněm, ale i z blahobytem, má dřevěná lopata určená k sázení chleba do pece.
Symbolem větru byla rotující větrná růžice, označovaná též jako vířivá nebo ubíhavá růže.
Její moc vězela v zachycení otáčivé energie.
Symboly čtyř elementů: oheň, voda, vzduch a země
Znaky blahobytu, štěstí a dlouhého života
Znakem
zdraví, síly a plodnosti jsou atributy dubu – žalud a dubový list. Žalud sedící
v kalíšku je erotickým znakem mužské potence a jeho protikladem jsou paprsčité kosočtverce,
zvané chújky nebo dlúhé růže, které znázorňují ženské pohlavní orgány (a jejichž zprofanovanou
podobu dobře známe s kresbiček na záchodcích).
Velice typickým prvkem lidových ornamentů je jablko, pradávný nástroj milostné a erotické
magie.
Příslibem hojnosti jsou makovice plné nespočetných drobných zrníček, které však
současně symbolizují sny, spánek a smrt (snad pro známou přítomnost opia v máku).
K blahodárným rostlinným znakům patří trojlístek a čtyřlístek (dnes ho nazývají jatelinka,
ale původně zřejmě šlo o květ fazole). Plody fazolí se po obvodu vejce řadily do řetízků; jejich
význam byl v zajišťování dostatku jídla. Patřily totiž v našich krajích spolu s hrachem
k nejstarším plodinám a byly nejvšednějším jídlem (jejich postavení v novověku zaujaly
brambory). Na Luhačovicku se donedávna luštěninám říkalo „strava“. Výrobky z mouky včetně
chleba se chápaly jako jídla svátečnější. Pomocí různobarevných fazolí se také věštilo. Fazole
a boby jsou známy už ze starořímských novoročních slavností.
Slunce se objevuje v podobě ozubeného kolečka nebo paprsčité polokoule. Známe
takzvané půlslunce, které snad znázorňuje slunce vycházející; často ho nacházíme i ve štítech
chalup, zejména na Valašsku. Měsíc se kreslí jako srpek a někdy bývá ztotožňován se srpem.
Symbol slunce má při zdobení kraslic zásadní význam.
Nejvýznamnější místo v ornamentu je vyhrazeno hvězdě. Věřilo se, že současně s každým
člověkem se na nebi rodí jeho hvězda a hasne současně s jeho smrtí. Záblesk padající hvězdy
byl znamením něčí smrti a na severní Moravě se tradovalo, že není dobré se za padající
hvězdou dívat, protože by mohla s sebou strhnout i duši náhodného pozorovatele. Také bylo
zakázáno ukazovat na nějakou hvězdu prstem. Matky napomínaly děti: „Kdybys náhodou ukázal
na tu svou, zhasla by a umřel bys.“
Huculové věřili, že se hvězda smrtí dobrého člověka vrací zpět do slunce. Známé je dodnes
rčení „narodit se pod šťastnou hvězdou“. Jasná a velká hvězda patřila šťastným a zdravým
lidem, hvězda malá, bledá a blikající byla hvězdou nešťastných a nemocných.
Hvězdy se zpravidla malovaly na špičky kraslic a musely mít sudý počet paprsků, protože
lichým počtem by se přivolávala smrt.
K důležitým prvkům na jarních zdobených vejcích patřilo zobrazení hromu a duhy. Už jsem
se zmiňoval o svislých „bleskových cestách“, které jsou často pro zdůraznění efektu ostře
klikaté. Prof. Václavík uvádí zajímavou zkušenost ze svého pátrání v roce 1940:
„V rodině Ambrožově ve Štítném v Zálesí jsem nalezl tři staré kraslice uložené ve sklenici.
Pro velké stáří však s nimi nebylo možno manipulovat, aniž by se rozpadly. Zaujala mě na nich
už dost vybledlá kresba svazku prutů mezi dvěma srdci (ta srdce však byla zřejmě přizdobeným
zpodobením šípů). Na můj dotaz, co kraslice představuje, mi bylo řečeno, že jsou to „barónky“,
ale význam slova už nikdo z rodiny nedovedl vysvětlit. Teprve po letech se mi ujasnilo, že by
mohlo jít o „parómky“, tedy Paromovy (Perunovy) střely, které bůh bouře vrhá z oblaků.“
Několikanásobné obloučky bývají interpretovány jako duha. Podle prastarých lidových
představ je duha mostem, po němž zemřelí přecházejí do ráje. Věřilo se, že tam, kde se konec
duhy dotýká země, se v hlíně tvoří zlaté mince. Souvisí to z nálezy takzvaných duhovek,
keltských mincí, které bouřkové přívaly vyplavovaly z polí. Duhovky byly velice ceněny jako
ochranný talisman. Také se věřilo, že lze snadno získat zlato tím, když se vrhne kus obyčejného
kovu do duhy; ale to prý mohlo stát člověka i celou krajinu život, kdyby se duha protrhla
a způsobila potopu.
Žebřík je specifickým druhem cesty, která spojuje nižší sféry s vyššími. Někdy má podobu
stromečku s větvemi stavěnými jako příčle jedna nad druhou. Najdeme tu asociace s biblickým
Jákobovým žebříkem, po němž sestupují andělé, ale také se šamanským stromem, který
koření v „dolním světě“ a proniká naším světem do „světa horního“. Ptáčci u příček žebříku či
na větvích stromu symbolizují duše zemřelých.
Znaky věštecké
V
nejstarším moravském ornamentu se vyskytoval „hrozen“, složen z několika plných k sobě
řazených čtverečků. Prof. Václavík odhalil, že řada etnografů se mýlila, když ho považovala za
stylizovaný hrozen vína. Ten se vyskytuje ve stejném ornamentu a jeho bobule jsou kulaté, jak
mají být.
V tomto případě, dle potvrzení starých vyšívaček z Podluží, šlo o kostky, jimiž hrávali kdysi
muži při noční stráži nad zemřelým, na hřbitově, v novoročí a především při hodech. Hrací
kostky se často nacházejí ve slovanských hrobech z 9. – 11. století. Je zřejmé, že nešlo o hru
k ukrácení dlouhé chvíle, ale o věštecký úkon, spojený s otázkami kladenými duším zemřelých.
Dalším záhadným motivem na kraslicích i výšivkách je takzvaná „síťová růža“. Ve
skutečnosti symbolizuje opravdu síto, o jehož věšteckém využití jsme si již povídali.
Na Valašsku se často na kraslicích a výšivkách mužských košil objevuje prastarý motiv
virgule, důležitého nástroje hledačů vody. Z neznalosti původního obsahu ho mnoho
národopisců považovalo za mariánský monogram.
Občas se v ornamentu objevuje „vlčí žebro“ nebo „čertovo žebro“. V tomto případě jde o list
kapradí, které vždy náleželo k mocným věštícím prostředkům. Ukazovalo v čas pašijí
a o kupalské (svatojánské) a štědrovečerní noci skryté poklady. Jeho čarovného květu se mohl
zmocnit jen nahý člověk (tato nahota je často upřesňována jako nahota těla i duše!) a to v době,
kdy zemřelí přicházeli na zem. Napomáhalo k vševědoucnosti a všemohoucnosti.
Základní prvky a motivy, které se vyskytují na kraslicích.
Prvky, pomocí nichž se tvoří „magická slova“
Prof.
Václavík sestavil tuto základní tabulku kraslicových „znaků“. Některé z nich se podařilo
vysvětlit, jiné jsou dodnes zahaleny tajemstvím.
Jisté je pouze to, že ani tečky a čárky nesloužily k pouhému vyplňování prázdného prostoru,
ale měly funkci jakési interpunkce. Například otečkováním kolem motivu se měla vyjádřit jeho
mnohost. Čárkami stavěnými kolmo na motiv nebo ostrými klíny a trojpaprsky se vyjadřovalo
hoření, vyzařování nebo pohyb základního znaku. Obloučkování kolem zobrazeného prvku
zdůrazňovalo jeho slavnostnost, posvátnost.
Nahodilé nejsou ani číselné vztahy k této struktuře znakových zápisů. Sudá čísla znamenala
v lidové tradici ženu, lichá muže. Proto se i v magických praktikách dbalo na to, aby se počet
úkonů i prostředků (například házení uhlíků do vody) odehrával v příslušném počtu, jinak by se
mohlo nemocnému uškodit. I při smrti se mužům vyzvánělo v trojném rytmu, ženám v dvojném.
Jednička znamenala samotu a nebezpečí. Proto bylo pondělí obávaným dnem
a nedoporučovalo se začínat žádnou důležitou práci (modré pondělí – modrá je studená barva
prázdnoty). Šťastná byla trojka a všechny její násobky. Čin získává trvalou hodnotu teprve
tehdy, když se opakuje třikrát (známe z pohádek). Právě tak je mocné devatero kvítí či kruh
rozdělený na dvanáct dílů (to vidíme, když se podíváme na své hodinky, na rozdělení roku, na
horoskop, na počty zasvěcenců či mystických učedníků).
Také sedmička je považována za příznivou, ovšem jeden prvek z té řady bude ztracen. Tak
se tradovalo, že když má matka sedm synů, bude jeden z nich vlkodlakem; když má sedm dcer,
bude jedna čarodějnicí. Známá je pohádka Sedmero krkavců, kde sedm synů zakletých
v krkavce vysvobodí až osmé dítě, jejich sestra. Je zajímavé, že pomlázková vejce dávala
děvčata sedmi chlapcům, ale jedno, osmé, si nechávala pro sebe, čímž bylo zamezeno
neštěstí, které by jinak muselo potkat jednoho z nich.
Také hvězdy, malované na kraslicích a vyšívané na krojích, bývají u Slovanů především
osmicípé. Podobu osmiček mělo obřadní pečivo – mrváně. Osmička zřejmě symbolizovala
spojení dvou světů, dokonalost a rovnováhu.
V průběhu času, tak jak se ztrácelo pochopení pro původní významy znaků, přecházelo se
ke stále větší samoúčelné dekorativnosti (např. hadí nebo vodní cesty byly doplňovány lístečky
a květy, jako by se jednalo o stonek popínavé rostliny).
Vidíme, že veškeré linie a ornamenty na velikonočním vejci jsou vlastně prvky jakéhosi
obrázkového písma, jímž se předává příjemci konkrétní sdělení. Stejně důležitou úlohu jako tvar
má však i barva těchto symbolů...
Barevný kód světa
Červené neboli krásné
Slovo krásné bylo původně synonymem pro červené (a v některých slovanských jazycích se
tento význam ještě zachoval). Odtud i výraz „krášlit“ (malovat na červeno) a „kraslice“ (červená
vejce). Nejstarší typy barvených vajec se skutečně pouze máčely do červené barvy. Takto
vzniklé „kraslice“ se stávaly jednoznačným symbolem životní vitality.
Symbolizuje červená barva oheň nebo krev? Odpověď zní: obojí. Je to vnitřní oheň, prudké
spalování energie, které vyvolává radost a vzrušení. Archeologicky je doloženo sypání
nebožtíků červeným práškem, které mělo zřejmě zemřelým zajistit aktivní posmrtnou existenci:
červené nitro hrobu je uspokojí, jinak by hledali potřebnou krev venku a brali by ji živým.
Červeň také převažovala v oblečení nevěst a v symbolických předmětech – růžích, šátcích,
pentlích, jablíčkách a vejcích – které si navzájem dávali milenci. Je to barva mládí, vitality, lásky
a vášně, odpuzuje negativní síly a nedovolí zlým očím, aby uhranuly. Červené prvky ve výzdobě
kraslice mají na obdarovaného působit právě v tomto smyslu.
Žlutá – barva zrání
Je to barva slunce, medu a obilí. Symbolem hojnosti v zemědělských civilizacích byla vždy
hromada žlutého obilného zrna či lán zralých klasů. Podlahy venkovských chalup se před
velikonoci sypaly žlutým pískem, děvčata byla šlehána žlutými pruty, pila se „zhřívanica“ –
kořalka svařená se šafránem. Také velikonoční pečivo se barvilo šafránem a potíralo vaječným
žloutkem. Když koledník reptá: „Jaký je to mazanec, bez koření bez vajec“, myslí tím kořením
právě šafrán a závaznost velikonočního žlutění těsta.
Žlutá je symbolem plodnosti, hojnosti, sytosti, bohatství. Žlutě zdobená vejce přinášejí
obdarovanému právě tyto prvky.
Modrá – barva odříkání
Na Valašsku se říká, že sen o planých trnkách přináší žalost. Fiala a čekanka jsou kvítky
milenců, kteří se musejí navždy rozejít. Tmavomodré součástky oděvu nosívaly dříve vdovy
a staré ženy. Panna Maria je přioděna modrým pláštěm nebes, do kterého zahalí všechny
opuštěné. S modrou barvou se pojí vědomí povinnosti a namáhavé práce, ale také nostalgie
a smutek (pověstné blues amerických černochů). Modrá je barvou hypnotického spánku, transu
a touhy po nekonečnu.
Maďarský etnolog Fél Edit při svých výzkumech zjistil, že modré oblečení bylo nošeno
čaroději a bosorkami a že modří byli v lidové představě duchové: nakonec se modrá stala
nezbytnou barvou úboru všech nebešťanů. Je to barva jiného světa, protikladného k našemu,
světa studeného, bez teplé krve a ohně.
Co se stane, když tyto dva protilehlé póly, teplou červenou a studenou modrou, smícháme?
Ano, vznikne nám podivuhodná barva fialová, symbol nejhlubšího duchovního zasvěcení.
Vyjadřuje syntézu protikladů, díky níž existuje svět. Fialový plášť oblékali nejmocnější mágové
a zmocnili se ho i římskokatoličtí kněží, kteří ještě v karolínské době mívali liturgická roucha
v barvě modré.
Modrá a fialová na vejcích vyjadřuje zmíněné aspekty. Jestliže například dala dívka chlapci
modře zdobené vejce, byl to náznak, že musí být trpělivý, protože jejich láska jim není přána...
Zelená – barva růstu
Jestliže jsme řekli, že kombinace duchovní modři s červenou krví těla přináší fialovou barvu
mystického dovršení, pak kombinace téže modři se sluneční žlutí přináší zelenou barvu svěžesti
a růstu, která stojí na samém počátku jako barva příslibu budoucího zrání. Zelený věneček na
hlavách dívek byl znakem panenství, právě tak jako zelená kytička za kloboukem mládenců.
Tyto atributy se slavnostně odkládaly až při svatbě.
Největší úctě se v našich zemích těšily zelené ratolesti (od slova „ratovat“, které ve
staroslověnštině znamenalo chránit). Májky, létéčka, velikonoční, dožínkové a vánoční věnce
a stromky, okrášlené (tedy doplněné o červenou a žlutou barvu), byly nezbytnou rekvizitou
všech lidových obřadů.
Zelená je tedy barvou věčného návratu, znovuzrození a nadějného očekávání, ale
v negativním významu též nezralosti a pošetilosti (hanlivý výraz „zelenáč“).
Zelené vejce přináší obdarovanému naději, příslib, případně nabídku ke smíru a odpuštění.
Doplňkové barvy
Bílá je pro nás symbolem čistoty, ale u našich předků to bývala barva smuteční, vyhrazená
zemřelým. Proto je bílé vejce „mrtvé“ a musí být oživeno malováním, aby se probudilo. Snad je
tu asociace na spánek přírody pod sněhovým příkrovem.
Za nejděsivější barvu považovali staří Slované černou. Je to prázdnota, nic, nepřítomnost
světla a barev. Vyjadřuje také přísnost, asketičnost a nesmiřitelnost. Je proto s podivem, že
původní slavnostní (ale i smuteční) bílá byla během posledních dvou století nahrazena i na
venkově černou. Černě oblečený člověk jako by chtěl zůstat utajený, neviditelný, splynout s nocí
a tmou. Je to barva prvopočátku všeho, barva dosud skryté a neprojevené moci. Vyjadřuje
neúprosnou vládu nad věcmi i lidmi. Při malování kraslic se používá pro zvýraznění kontur, je to
barva linií bez vlastního barevného významu. Jestliže však vyplňuje větší plochy, je v tom něco
nebezpečného a zrádného.
Způsoby barvení vajec
Samozřejmě,
že dávné „malérečky“ si musely barvy sami vyrobit. Používaly běžných
rostlinných barviv. Vzpomínám na krásně cihlově červená vejce, které moje babička vařila
v odvaru z cibulových slupek. Vkládala je do studeného, dobře rozleželého vývaru, kde je
nechala přes noc, a teprve druhý den ráno je v této barvě uvařila.
Červenou barvu dal vejcím také odvar z byliny mořeny barvířské, která je dnes dost vzácná,
ale dříve se právě pro podobné účely (také k barvení látek) pěstovala v zahrádkách.
Základem hnědavých odstínů byl odvar ze sena. Speciální směs pro krásně hnědou barvu
tvoří jarní žito, seno, dubová kůra a pražený kořen čekanky. Bledou žluť dodal oves, sytou žluť
šafrán. Zelená barva se získávala vařením v petrželové nati.
A víte, jak dávné kouzelnice získávaly černou barvu? Je to docela jednoduché. Vařte vejce
ve šťávě z kyselého zelí spolu s rezavými hřebíky.
Malý průvodce českými kraslicemi
„Malérečky“
kraslic v jednotlivých oblastech Čech a Moravy mají své, po mnoho generací
předávané specifické techniky, vzory a barevné kombinace, podle nichž můžete přesně určit
původ zdobeného vejce.
Jihočeské kraslice batikované patří k nejrozšířenějším. Jsou zhotovovány batikou
(voskováním míst, na nichž barva nechytne) za použití špendlíku, čímž vznikají typické
kapkovité útvary, řazené do „cest“ po obvodu vejce. Příznačné jsou pro ně „řetízky“
a „hvězdice“.
Vnorovské kraslice se jmenují podle vesnice na Moravě, kde má tato technika původ.
Batikují se pomocí stužky (duté trubičky), příznačná je pro ně kombinace geometrických
a květinových vzorů a žlutooranžové a červené barvy.
Valašské kraslice jsou dalším typem batikovaných kraslic. Příznačným prvkem jsou
symboly probuzení a „zmrtvýchvstání“ – kohouti a slunce. V barevné škále převládá červená
a oranžová s černými výplněmi.
Velmi se jim podobají kraslice slavkovské, které se však odlišují důrazem na květinové
cesty. Také kraslice z Ostrožské Lhoty mají „prosperitní cesty“ tvořené obilnými klasy
a jetelíčky v „životodárných barvách“ – oranžové, červené a bílé. Kraslice z Popovic na Hané
s batikovanými květinovými vzory jsou specifické tím, že kombinují pouze červenou a bílou
barvu.
Naproti tomu velmi zvláštní jsou kraslice z Ostrožské Nové Vsi na moravském Horňácku.
Převládá v nich černá barva, jinde neoblíbená a obávaná. Tím ostřeji se od ní odráží žlutá
a červená.
Pro jižní Čechy (zejména u Jindřichohradeckých kraslic) jsou typické trojúhelníčky – „vlčí
zuby“ jako ochranný prvek na hrázkách nad květinovými cestami.
Geometrických symbolů bohatě užívají kraslice z Dolních Němčan na Moravském
Slovácku. Na obvodu jsou rámovány věncem z rozmarýnku. Jejich barevná škála patří
k nejpestřejším: kombinují červenou, oranžovou, zelenou a fialovou barvu. Fialové plochy jsou
dobarveny po vlastním batikování, zelená vznikne „sama“ přebarvením oranžových ploch
fialovou barvou.
Složitou technologii používají takzvané „zelové (zelné) kraslice“ z Moravského Slovácka.
Napřed se celé vejce obarví na oranžovo, plochy, které mají zůstat oranžové se zakryjí voskem
pomocí trubičky, dále se vejce ponoří do červené barvy, plochy, které mají zůstat červené se
opět zakryjí voskem. Nakonec se vejce ponoří do šťávy z kyselého zelí a barva ploch, které
nejsou zakryty voskem, se vyleptá do běla.
Ke svérázným technikám patří reliéfní kraslice, kdy je ornament kreslen pomocí barvených
vosků, které na vejci zůstanou. Původ této techniky je v okolí Velkých Pavlovic.
V okolí obce Borkovany na jižní Moravě je staré centrum vyškrabovaných kraslic. Černou
nebo temně modrou plochu vejce pokrývá hustá bílá síť rostlinných motivů.
Slámové kraslice se polepují ústřižky suchých obilných stébel, což je oblíbeno zejména
v kraji krále Ječmínka – na Hané.
Vzkaz z hlubin pravěku
Zdobení vejce mělo tedy kdysi charakter důvěrného dopisu a ten, kdo rozuměl jeho „znakům“,
okamžitě poznal, jestli kraslice, kterou právě dostal, je vyznáním lásky, gestem usmíření,
výzvou k rozchodu, přáním blahobytu, ochranou před dalekou cestou. Některá malovaná vejce
se schovávala na čestném místě ve „svatém koutě“ světnice do příštích velikonoc, jiná se
zahrabávala do hrobů a do brázd polí, vkládala pod žlab dobytku a pod trámy střechy.
Nejčastěji však bývala obřadně oloupána a snědena; na prášek roztlučené skořápky se
sypaly ke stromům nebo do žrádla dobytku. Vypadá to jako mrhání trpělivou prací zdobitelek,
ale právě v pomíjivosti tohoto záznamu se spatřovala jeho síla. Neboť ten, kdo snědl malované
vejce, naplnil se sám vnitřně smyslem záznamu, která na něm byl zapsán. Stejně se zachází
s indickými mandalami a s pískovými obrazci indiánů. Ostatně i naši vesničané vytvářeli ještě
před sto lety nádherné ornamenty vysypávané z písku, květů a různých plodin, jimiž pokrývali ve
slavnostní dny celé dvory a návsi.
Na rozdíl od běžných amuletů tedy velikonoční vejce fungovalo jako vnitřní ochrana, jako
program, který musí vstoupit do nitra člověka. Vždyť i v bibli se mluví o knize, kterou dal anděl
prorokovi sníst (např. v Apokalypse sv. Jana) a poté se jeho duše naplnila poznáním
nejhlubších tajemství.
Člověk jedl magické zárodky života – „znamenaná vejce“ – aby se zapojoval do věčného
koloběhu zániku a znovuzrození. Když tento tradiční zvyk přestaneme chápat jen jako půvabnou
dekoraci, poznáme, že máme před sebou podivuhodný kód, který k nám promlouvá až odkudsi
z hlubin pravěku.
Máte už na stole ošatku krásně malovaných kraslic? Jste připraveny obdarovat každého ze
svých blízkých zdobeným vejcem, které mu naznačí nějaké vaše tajné přání, přinese mu
ochranu nebo štěstí?
Tak můžete ještě připravit obřadní jídlo zvané „syrek“ – pochází z pravoslavných rodin na
východním Slovensku. Jeho název nemá nic společného se sýrem; zřejmě se mu tak říká pro
podobný postup srážení hmoty do pevného stavu.
Vaječný syrek
Do mísy rozbijete takových deset vajec, rozšleháte je s trochou plnotučného mléka
nebo sladké smetany, přidáte půl lžičky soli a několik lžic medu. Vzniklou kaši nalijete
do ubrousku, pevně zavážete a ponoříte do vroucí vody. Když hmota ztuhne do jakési
hroudy, vytáhnete ji z vody a dáte upéct do trouby (nebo stylově do pece), kde se
pekou velikonoční mazance. Na Boží hod velikonoční hospodyně syrek obřadně
krájela a každý člen rodiny ho musel kousek sníst před zahájením svátečního oběda.
kapitola devátá
BYLINY
Zelinky a zelí
Jakmile
na jaře roztál sníh a v hřejivých paprscích slunce se začaly klubat na svět zelené
prstíčky bylin a trav, vyrážela vládkyně černé kuchyně na první lov. Rituální pojídání jarní zeleně
bylo oslavou návratu plodivých sil; racionálně ho lze samozřejmě vysvětlit naléhavou potřebou
vitamínů po dlouhé zimě, kdy se konzumovala jídla z uskladněných a sušených potravin. Jenže
světlá jarní zeleň má v sobě ještě další energii, kterou už nelze vyjádřit chemickým rozborem.
Jen se podívejme na tu úžasnou sílu, s jakou křehký stonek dokáže prorazit ztvrdlou hlínou,
kamením nebo dokonce betonovým chodníčkem či uválcovaným asfaltem cesty. Později už
svou energii věnuje květům a plodům, ale v časném jaru je ještě každý lísteček obalen zvláštní
aurou, jejíž vyzařování jsou schopni zachytit někteří senzibilové.
Zleva: kopřiva, pampeliška, sedmikráska, jetel a čekanka.
Mezi nejoblíbenější jarní „zelinky“ patřily kopřivy, pampeliška, sedmikráska, čekanka,
jetel, jitrocel. Hospodyně je rozsekala do polévek, udusila jako špenát, ve směsi s vejci
a moukou z nich připravovala speciální velikonoční jídlo, kterému se říkalo hlavička nebo
nádivka (vlastně jakýsi zapékaný svítek). Bylo hlavní přílohou k jehněčímu nebo kozlímu masu
na Boží hod velikonoční. Mimochodem, ke kořenění tohoto obětního zvířete se používal další
jedlý plevel, penízek rolní. Také posilující polévka z kopřiv je výborná a jednoduchá: stačí
mladé žahavky uvařit ve vodě a krásně zelený vývar osolit a rozšlehat do něj vejce.
Smetánka lékařská (pampeliška) z Mattioliho herbáře.
U pramenišť a studánek trhaly ženy při východu slunce listy řeřišnice nebo potočnice
a připravovaly z nich jídlo na počest ochranných vodních duchů. Můžete si ho zkusit také.
Pořádnou otýpku potočnicových a řeřišnicových listů naškubejte na malé kousky,
smíchejte s nasekanou cibulí, okyselte šťovíkem a trochou jablečného octa, osolte
a přidejte pár lžic smetany.
Namlsali jste se pojídáním zelinek? Tak můžete jarní orgie dovršit pravou velikonoční
polévkou podle receptu legendární M. D. Rettigové:
Nasbírej čerstvého opence, řebříčku, jahodového a fialkového listí, chudobku, kerblík,
petrželku, kmínové listy, přidej mladé zelené cibulky. Zalij to všechno masovým
vývarem a vař do měkka (asi 10 minut). Bylinky musí zůstat pěkně zelené. Pak je
sceď a nadrobno posekej, vrať zpátky do vývaru a zavař se zálivkou ze smetany
s rozmíchanou moukou. Po odstavení z ohně tam ještě vraž čtyři žloutky rozmíchané
ve smetaně. Podávej se smaženou žemlí.
Všechny rostliny, jejichž zelené listy bylo možno pojídat, označovali naši předkové
jednotným názvem zelí. Ale podobně jako u pšenice se nakonec tento název vztáhl k jediné,
nejtypičtější plodině. A tak když si k vepřové s knedlíkem poručíme zelí, je nám naprosto jasné,
o co jde. Dostaneme na talíř vařenou brukev zelnou.
Kdysi v síni nebo sklípku každé venkovské chalupy stála dřevěná bečka naloženého zelí.
Byla to životně důležitá potravina, která se jedla takřka denně, šťáva z kysaného zelí se pila
jako nápoj a byla základem polévek. Pomáhala udržovat metabolismus těla v rovnovážném
stavu. Patří k dalším představitelům všemocných kvasných procesů.
Nakládání zelí patřilo k velkým podzimním rituálům. Vzpomínám, jak se hlávka umístila do
pojízdných saní krouhadla a jezdilo se s ní sem tam, a tak se tvrdé listy „hoblovaly“ o zespodu
nastavený ostrý nůž a do necek pod krouhacím stolem padaly v podobě tenkých dlouhých
proužků. Ty se sypaly do beček, kde v nich bosýma nohama přešlapovaly dívky s vyhrnutými
sukněmi, což byl vskutku zajímavý pohled. Šlapáním zelí se zaprvé vytlačoval vzduch a vznikala
těsně slisovaná hmota, zadruhé se uvolňovala šťáva, která pak zabraňovala okysličování. Ke
šlapání zelí patřily různé popěvky a zaklínadla. V naplněné bečce brzy nastal proces mléčného
kysání, vyvolaný mikroorganismem patřícím do rodu streptokoků (ano, v jejich příbuzenstvu
jsou i ti, co způsobují angínu!). Zelí natrávené hodným streptokokem patrně vymysleli Tataři
a od nich se metodu naučili a ještě ji vylepšili Slované. Ti s ní pak v průběhu středověku
seznámili celou Evropu.
Oldřich Šuleř ve svých vzpomínkách z Valašska přesně popsal výrobu zelí v chalupách
beskydských horalů:
List z višně se položí na dno vypařené bečky, šlapat se musí jen nohama, protože
zelí tlučené dřevěnou palicí je mazlavé, s mírou osolit (raději nedosolit než přesolit!),
prosypat kmínem, přidat celý kopr i s dřevnatou lodyhou, našlapanou bečku nahoře
dobře přikrýt celými zelnými listy, na ně dát kruhové dřevěné víko a zatížit pořádným
kamenem. A ještě nasadit březovou trubičku, aby voda mohla při kvašení odkapávat
a nezapomenout přikrýt bečku dekou, aby byla pořádně v teple. A pak se chodilo na
kyselicu, pila se místo vody a šla všem náramně k duhu. Zelí bylo součástí všech
jídel, pořád ho byl navařený velký kastrol na kamnech a při každém ohřívání se
přimastilo, protože jak se říká na Valašsku, „zelé nikdy nepřemastíš“. Považovalo se
také za mocný lék. Když bolela hlava, zabalila se hrst zelí do hadříku a přiložila na
čelo. Po hrsti kyselého zelí se dávalo v zimě ovcím, aby nedostaly motolici.
A zbojníci, když se vydávali přes hory, chroupali pořád kyselé zelí a zapíjeli ho hlty
slivovičky, a tak vydrželi při síle celý den, oči měli jako rys a nohy jako strunky, žádný
žandár je nepopadl!
Tajemství svatojánských bylin
Vědma
v černé kuchyni zpracovávala spoustu bylinek na masti, čaje, lihové kapky a další
lektvary, ale to je oblast, která přesahuje magické funkce potravy. A navíc bylo již o lidovém
léčitelství a bylinkářství napsáno dostatek jiných knih.
Přesto se zmíním alespoň o několika z pověstných svatojánských bylin. Jedna z nich
nesměla chybět na žádné svatbě, jejími voňavými snítkami byl ozdoben stůl a celý svazek květů
byl zavěšen nad domovním vchodem, jako mocná ochrana proti uhranutí čarodějnicemi a před
útoky můr. Ale také svobodné dívky si ji o tajemné svatojánské noci dávaly pod polštář, aby si
přivodily věštecké sny o mládenci, který je pro ně osudem vyvolen. Tuhle vysokou vytrvalou
bylinu najdete v lužních lesích a kolem horských potoků a její název tužebník napovídá, jakou
funkci mívala v milostné magii. Z květů se vařila marmeláda a sirup a výhonky se jedly jako
salát. Používala se také k aromatizaci pálenky, vína a piva. Tužebníkový čaj se doporučuje pro
ženy trpícími sexuálními zábranami.
Při slově majoránka se nám dnes nejspíš vybaví jaternicový prejt, bramboračka nebo
guláš, a netušíme, že jde o magickou rostlinu, doloženou již ze starého Egypta. Naši předkové jí
říkali „marjánka“ a pěstovali její načechrané keříčky s tuhými lístky v zahrádkách či květináčích.
V čarodějnických rituálech ji spojovali s postavou Panny Marie kořenné, jejíž svátek se drží 15.
srpna. Toho dne se v kostele světily byliny, plody a semena, jimž se pak v lidovém léčitelství
připisovala zvláštní moc. Tento obřad je znám již z 9. století a navazoval snad na dávný svátek
plodů.
Panna Maria zřejmě nahradila pohanskou Maru (Mořenu) bohyni smrti a zrození, čili věčné
obnovy života. Připomeňme si, že Mořena je o Smrtné neděli před velikonoci házena dívkami do
potoka jako slaměná příšera, ověšená prázdnými vaječnými skořápkami, ale pak je přinášena
zpět do vsi v nové podobě, jako zelený, pestře zdobený stromeček – létéčko, který je vydáván
za její dceru Majolenku (Marjánku), vládkyni studánek a květů. Bohyně Marjánka je tedy
i ochránkyní zamilovaných a odvar z lístků „marjánky“ přivolává „krásné sny“. K podobným
účelům bylo využíváno listů konopí.
Jestli chcete, jako pravé kuchyňské čarodějnice, milostně očarovat vyhlédnutého muže,
předložte mu k obědu kuře, připravené po staročesku se zelenou jíchou. Je to velmi
jednoduché: před pečením vycpěte útroby kuřátka šalvějí, majoránkou, mátou a petrželkou.
A víte, co je to nechřest? Nevíte? A přitom pořád dost hojně roste třeba na skalách
středního Povltaví. Ta rostlina je zajímavá tím, že vlastně nevytváří listy, ale její dlouhé
šlahouny jsou pokryty něčím na způsob jemného, měkkého jehličí. A v létě na nich zrají malé
červené bobulky. Spolu s dužnatým, kaktusovitým netřeskem tvoří dvojici ochranných
„hromových koření“. Věřilo se, že do míst, kde obě rostliny rostou, nikdy neuhodí blesk. Proto
naši předkové netřesky záměrně vysazovali na doškových střechách a také je vařili jako zvláštní
obřadní jídlo v době letních bouří. Ovšem proslulejší pochoutkou se stal zahradnicky
vyšlechtěný nechřest (lépe řečeno jeho nerozvinuté, rašící puky). V této formě se k nám dostal
až v 17. století z Německa pod názvem špargl (zkomolené latinské asparagus). Dnes se mu
říká zkráceně chřest.
Rostlinou s přímo zlověstnou pověstí je pelyněk černobýl. Jeho hořká vůně jako by patřila
k čarodějnické kuchyni. Přitom je to užitečná léčivka a vynikající koření, zejména na tučná
masa, protože podporuje dobré trávení. Záleží však na množství. Stačí 15 gramů pelyňku, aby
u člověka vyvolalo křeče, mdloby, zkrátka stav dost podobný epilepsii. Nejzrádnější jsou jeho
výluhy v alkoholu. Například pověstný pelyňkový nápoj absint byl ve Francii po určitou dobu
zakázán, protože jeho pravidelné pití vedlo k demenci a oslepnutí. Pamatuji, jak v pražské
kavárně Slávii jsem se vždy fascinovaně díval na obraz Piják absintu, kde se před secesním
švihákem vynořuje zelená příšera. Pelyněk černobýl spolu s „ďáblovými oříšky“ – semeny
jedovatého durmanu – býval součástí čarodějných mastí, vyvolávajících pocity létání. V dobách
honů na čarodějnice se často jako usvědčující důkaz bralo, že dotyčná měla doma zásobu
nasušeného černobýlu. A to stačilo, aby skončila upálením na hranici.
Pastor A. Carrichter popsal před dvěma stoletími zlověstný rituál: „Takto činí dívky, když se
vzdálil jejich miláček a trápí ho, aby se musel k nim vrátit. Tu vezmou rostliny, které k libosti
satana a v jeho jménu utrhnou, hlavně černobýl, přesličku, kozí pysk a kapradí, koupí nový
hrnec, vloží do něho byliny a vlijí vodu nabíranou při úplňku, rozdělají pod ním oheň, vaří tu
roztodivnou věc a volají toho člověka, kterého si přejí, házejíce přitom do nádoby jeho vlasy,
které mu při posledním setkání potají odstřihly. Jestliže pak takový člověk nemůže k nim pro
nějakou zábranu přijíti, tu si zoufá, ztratí rozum nebo zemře hrůzou...“
Je zajímavé, že ruská baba-jaga, lesní stařena, nelétá jako naše čarodějnice na koštěti, ale
dělá „sedmimílové“ skoky v hmoždíři a odráží se paličkou. Tím je obrazně vyjádřeno, že v tomto
hmoždíři stloukala koření na létací mast.
Pelyněk černobýl
Hmoždíř býval jednou z nejcennějších součástí černé kuchyně. Byl drahý, protože se
vyráběl z litiny či tvrdých bronzových slitin, ovšem nezbytný; ještě počátkem dvacátého století
ho hospodyně používala jako univerzální nástroj k rozmělnění různých koření, bylin a přísad.
Pro drcení hrubších materiálů sloužila stoupa (vlastně dřevěný válec s tyčí, která se do něj
zasouvala jako píst). Jejich funkci později převzaly specializované mlýnky s klikou – na maso, na
mák, na strouhanku, na kávu. Přesto hmoždíř zůstával nezbytnou pomůckou na rozmělňování
koření, například při přípravě perníku.
Naše prababičky roztloukaly v hmoždíři pražené žito s praženým kořenem další zajímavé
rostliny – čekanky. Ta dodala barvu a hořčiny. Vyrobily tak tmavohnědý prášek, ze kterého
vyvařením ve vodě vznikl univerzální nahořklý nápoj – žitná káva. Její obliba na konci
devatenáctého století vytlačila ze snídaní dosavadní kyselé mléčné či nahořklé pivní polévky.
Ještě si vzpomínám, jak děda každé ráno jídal polévkovou lžící z půllitrového hrnku „nadrobíno“,
což byl na kostky rozkrájený chléb, zalitý oslazenou žitnou kávou s kozím mlékem. Také jsem to
„povinně“ jídal a nemohu říct, že by to byla nějaká zvláštní pochoutka.
Nejen pelyněk, čekanka, hořec, hořčice, zeměžluč, vrbová nebo dubová kůra byly
zdrojem povzbuzujících hořkých silic. Nejklasičtější hořkou bylinu hledaly kořenářky ve vrbových
a olšových houštinách u potoků. Je to jedna z mála evropských popínavých lián – chmel
otáčivý. Bez něj si dnes nedovedeme představit chuť piva. Možná ale nevíte, že chmel má
kromě chuťových i konzervační účinky: může za to látka zvaná lupulin, která je součástí
nažloutlé chmelové moučky, produkované samičími šišticemi. Není to tedy pyl, jak si někdo
myslí. Tenhle zajímavý prášek působí útlumově, vyvolává ospalost a potlačuje sexuální
vzrušení. Je tedy pravým protikladem „nápojů lásky“ a staré vědmy užívaly silného odvaru
z chmele k tlumení nežádoucích vášní. Možná by se nad tím měli zamyslet někteří pivaři.
Zleva: hořčice, potočnice, čekanka a chmel.
Ale proč si neuvařit domácí pivo? Hospodyně ho dřív připravovala jako speciální nápoj pro
sváteční dny. Vařilo se všude, kde se pěstovalo obilí. Má sice trochu odlišnou chuť od piva, na
které jsme zvyklí, ale možná, že pivo, kterým se vydatně napájeli naši keltští a slovanští
předkové, by nám také jako pivo nepřipadalo. Základem je opět magický kvasný proces,
energetická přeměna hmoty oplodněné malými organismy – kvasinkami.
Nuže, na pražnici nad ohněm se upražil naklíčený ječmen nebo žito, pak se rozemlel
v žernovu nebo roztloukl ve stoupě. Vy si můžete ulehčit práci a použít žitnou meltu,
občas ještě prodávanou jako surovina „náhražkové kávy“. Na takových pět litrů
potřebujete asi 200 g. Ta ovšem nemá přírodní slad a proto musíte směs více osladit
(350 g cukru). Do nádoby přidáte pár lžic medu, hrst chmele a zalijete šesti litry vody.
Vaří se tak dlouho, dokud se alespoň litr neodpaří. Necháte vychladnout, pak v troše
vývaru rozmícháte chlebový kvas (nebo 20 g droždí) vlijete zpátky a necháte působit –
nejméně osm hodin. Pak sceďte přes plátýnko a naplňte soudek nebo láhve – důležité
je nechat v nádobách asi 10% volného prostoru, jinak dojde k výbuchu. Za pět dní by
pivo mělo být zralé a vhodné ke konzumaci.
A ještě jako prémii vám přidám návod na hořký elixír staré čarodějnice:
Po 1 dkg hořkého jetele (vachty trojlisté), pelyňku, zeměžluče a asi 1/3 dkg
jalovcových bobulek a hrst drobně krájeného sladkého dřeva (lékořice) se nechá
máčet nejméně 14 dní v 1 litru žitné kořalky. Uloží se v dobře zazátkovaných lahvích.
Je velmi dobrý při špatném trávení.
Tajemné schránky osudu
Jablka
Stařena vhodila poleno do krbu, pak se otočila a hleděla na Modroočku. Dlouze
a zkoumavě, jako by jí svým pohledem pronikala až na dno duše. Ještě nikdy nevypadal tak
staře. Její tvář byla v té chvíli podobna kůře vrby nad jezerem. Konečně pohnula vyprahlými rty
a ztěžka promluvila:
„Máš jablko?“
Dívka bezelstně vytáhla ze záňadří jablko a položila ho před sebe na stůl.
„Važ si ho,“ řekla stařena. „Jablko darované z lásky má velikou moc. Převelikou moc!
Dokud bude zdravé, tak i ten, kterého miluješ, bude zdráv. Až on zestárne, i jablko zestárne
s ním. Slupka svraská tak jako jeho tvář, dužina vyschne tak jako jeho tělo. Ale toho se neboj,
to bude trvat dlouho, moc dlouho. Také ty budeš stárnout a proto žádnou změnu nezpozoruješ.“
Stařena přistoupila blíž a pozvedla nad červeným plodem žilnatou ruku. Cosi zamumlala
a z konečků prstů jí vyšlehla fialová záře. Jablko na stole se pohnulo, začalo rytmicky pulzovat,
jako by se v něm ukrývalo rychle tlukoucí srdce.
„Chraň své jablko!“ zvýšila stařena slavnostně hlas. „Máš v rukou život své lásky. Kdybys do
jablka vrazila nůž, v tu chvíli zabiješ toho, kterého miluješ!“
Dívka sebou polekaně trhla a v bezděčném ochranném gestu přikryla plod oběma rukama.
Její oči se ustrašeně zvětšily a v úpěnlivé němé prosbě se upřely na stařeninu tvář.
Té přejel po rtech sotva znatelný záchvěv úsměvu.
„Pozoruj denně jablko, protože ten, na kterého myslíš, odejde daleko odtud, do světa
plného nebezpečí. A přesto s tebou zůstane spojen neviditelným vláknem. Na svém jablku
poznáš, jestli mu hrozí zkáza nebo smrt, jestli je zničeno jeho tělo nebo duše...“
Pro tuto scénu z románu Sekera strážců jsem využil informací o starém rituálu jablka, tak,
jak ho zachytili etnografové, ale i četné pohádky. Představy o výjimečném postavení jablka jako
symbolu světa (zlaté jablko králů), sídlu duše a vciťování (plod stromu poznání), možná
vyplynuly z jeho trvanlivosti. Je to jediný z našich ovocných plodů, který dokáže svěží a šťavnatý
přežít mrazivou zimu a dočkat se nového jara. Lze do něj zaklít část duše, své druhé já, a takto
darovat někomu něco ze sebe. Proto jablko vždy fungovalo v milostné magii, bylo symbolickým
zásnubním darem.
Uvědomme si, jak rozličné úkoly jsou mu přisouzeny v pohádkách a mýtech. Princezna vhodí
jablko mezi nápadníky, z nichž si nemůže vybrat; ke komu se zakutálí, ten je jí souzen. Jiné
kouzelné jablíčko se koulí před dívkou a vyvede ji z bludiště černého lesa. Král je těžce
nemocen, když z jeho stromu krade jablka tajemný pták. Známe Paridův soud: má vybrat ze tří
bohyň tu nejkrásnější předáním zlatého jablka. V jablku je skryto nejhlubší poznání a Eva ho dá
okusit Adamovi – což je obrazné vyjádření sexuálního spojení. Sněhurka je usmrcena jedovatým
jablkem – citem nenávisti, který do něj vložila macecha čarodějnice. Hrdina Artuš navěky spí na
bájném Avalonu, což se dá přeložit jako Ostrov jablek. Vládkyní jablečného ostrova je víla
Morgana (známe „fatu Morganu“ – doslova Morganino zrcadlo – v němž ukazuje přeludné
obrazy světa).
Jablko je plodem osudu. Zejména bylo oblíbené červené, v barvě krve a tím pádem i života
a činorodé aktivity.
Vánoční stromek, jehličnan, který zůstává vždy zelený, se zdobí červenými jablíčky
a zlatými ořechy, tedy plody, schopnými rovněž jako jedlička či smrček beze změny přečkávat
zimu. Z téhož důvodu se stala jablka a ořechy spolu s obřadním pečivem hlavním vánočním
darem pro koledníky. Stromek býval někdy nahrazován přímo jablkem, takzvaným ježkem. Do
velkého jablka ze všech stran nabodáte špejle a na ně napícháte hrozinky, sušené švestky
a jeřabiny a navážete červené, zelené a žluté stužky.
Při slavnostech zimního slunovratu se otvíralo jablko, aby lidé poznali svou budoucnost.
Vánoční rozkrajování jablek jistě znáte: jádřinec ve tvaru pěticípé hvězdičky přináší štěstí
a zdraví, křížek věští nehody a možnost smrti, červivost předpovídá nemoc. K tomu vám dám
jednu „tajnou radu“: na vánoční věštění si neberte panenské jablíčko. Mívá většinou jen čtyři
semenná pouzdra, takže nejčastěji ze všech tvoří křížek.
K věštění sloužila i jablečná jadérka. Dvanáct jich vhoďte do misky s vodou. Kolik jich
vyplave na hladinu, tolik bude v příštím roce suchých měsíců.
Nebo zkuste oloupat jablko tak, aby slupka zůstala v celku a tvořila jedinou spirálu. Třikrát jí
zatočte nad hlavou a odhoďte. Po dopadu vytvoří symbolický tvar, který je odpovědí na otázku,
kterou jste při odhazování vyslovili.
Chcete si zajistit, abyste v příštím roce nezabloudili? Jablíčko rozdělte na tolik dílů, kolik je
u štědrovečerního stolu osob. Každý svůj dílek sní a dívá se přitom ostatním do očí. Kdyby
kdokoli z přítomných příští rok zabloudil, ať už v lese nebo v životě, stačí si vzpomenout, s kým
jedl o Vánocích jablko.
Moje babička ze Šumavy připravovala tradiční novoroční jídlo: rozstrouhala jablka,
přisladila je, pak je trochu rozředila hovězí polévkou a vmíchala kousky vařeného
hovězího masa. Je to velmi zajímavá chuťová kombinace. Toto jídlo prý dodává sílu
a odvahu.
A ještě recept na jablečný ocet, který má velký význam v léčitelských praktikách. Užívá se
k čištění těla. Pro udržování správného metabolismu a proti únavě užíváme 2 až 3 lžičky do
sklenice vody dvakrát či třikrát denně. Hlavně ho však lze využít k okyselení zeleninových salátů
a dalších jídel; na rozdíl od syntetického kupovaného octa je totiž produktem přírodních
kvasných procesů.
Jablka i s jádřincem nastrouháme do nádoby, aby zaplnila polovinu jejího obsahu,
přidáme cukr (na každý litr 10 dkg) a chlebovou kůrku. Přikryjeme prodyšným
plátnem, zavážeme a necháme v teple kvasit. Každý den obsah promícháme. Po 3
týdnech přecedíme a necháme dalších 6 týdnů stát, tentokrát bez míchání.
Přefiltrujeme a zase necháme odstát. To opakujeme, dokud není kvašení ukončeno
a ocet se nestane čirým a průzračným.
Ořechy
Zatímco jablko se přímo nabízí k nakousnutí, je tedy prvkem citovým, pak ořech skrývá své
tajemství pod tvrdou skořápkou a není tak jednoduché se k němu dostat. Ořech býval vždy
ztotožňován se skrytou moudrostí, jejíž dosažení je spojeno s obtížemi a sebezapřením.
I tady narážíme na odkaz dávné keltské mytologie. V krajině „jiného světa“ (můžeme ji
chápat i jako oblast našeho podvědomí, plného archetypů – obrazů z počátků lidské existence)
roste prý posvátná líska. Její plody padají do hluboké studny s křišťálovou vodou. V ní plave
obrovský pstruh, který se ponořenými ořechy živí, a je proto nejmoudřejším tvorem na světě.
K němu odcházeli v transu druidové při duchovním putování, aby získali potřebnou radu. Někteří
si přinesli ze své cesty vzácný dar: tři lískové ořechy. Jejich rozlousknutím lze splnit trojici
velkých úkolů.
Nepřipomíná vám ta vlastnost lísky něco? Ano, v pohádce o Popelce pomohou tři oříšky
odhalit hrdince její skutečnou podstatu, její vnitřní, dosud skrývanou a ponižovanou krásu. Také
Přemysl (jeho jméno znamená uvážlivý, moudrý) zasadil lísku, která na stadickém posvátném
poli dodnes roste.
I rozlousknutím ořechu lze odhalit svoji budoucnost. Jestli je jádro vyschlé či začernalé, jsou
to zlé zvěsti. Symbolický význam má i jeho tvar.
Nejstarším domácím ořechem je líska, rostla tu odjakživa. Méně už se ví, že v lidové
kuchyni se jako ořechy běžně užívaly bukvice a také žaludy, které však musíme napřed povařit
a pak usušit, případně opražit, abychom je zbavili nepříjemných hořčin.
Vlašský ořech, jak název napovídá, k nám přišel z Itálie až ve středověku, ale rychle
zdomácněl. Jeden vánoční zvyk je všeobecně známý: Půlky skořápek vlašských ořechů
naplněné voskem, které plují po hladině a v nichž hoří knot, byly zvány „loďky osudu“. Lidé je
pouštěli na míse s vodou o Štědrém večeru, aby věděli, kam světélko jejich života dopluje a jak
brzy zhasne. Podobné hořící člunky z ořechů či ze stromové kůry pouštěla vesnická mládež za
letního slunovratu – o svatojánské noci – po proudu potoků a řek.
Švestkový čert
V
zpomínám, jak babička trpělivě navlékala na niť sušené švestky, jednu za druhou. Pod
rukama jí vznikala tajemná bytost. Malý démon s článkovitým tělem se vynořoval z šera
dloužících se předvánočních večerů. Byl možná posledním pozůstatkem pravěkých bytostí,
tajemných ochránců stodol, sýpek, krechtů a sušáren ovoce. Jeho bratranci jsou slaměný muž –
stodolník, zelný strašák a řepný bubák, zvaný někdy smrtka. Jejich úkolem nebylo jen plašit
zvířata a ptáky, kteří dostali na plodiny chuť, ale především zamezit přístupu negativním
energiím, zastrašit je, vstoupit do boje se zlými duchy a čarodějnicemi. Proto byly tyto figuríny,
vyráběné z příslušných plodin, očarovány zaklínadly – např. „Kdo ty švestky ukradne, tomu ruka
upadne“. Taková ohniska kletby, soustředěná v hmotném nosiči, se nazývají egregor.
Slívy (od staroslovanského slova „sliv“, které označovalo právě onu švestkově modrou
barvu) byly pro naše předky nejdůležitějším ovocem. Teď vás možná napadá: jaký je vlastně
rozdíl mezi slívami a švestkami? Inu, před několika staletími se na vánočních trzích staly velmi
populárními takzvané arabské slívy neboli sebestiky, velké sušené tropické peckovice,
dovážené ze Sýrie a Egypta. Kupci ten výraz různě komolili, říkali švebtiky, svestiky, švestky.
Podle nich se i našim sušeným slívám začalo říkat podobně. Takže čerstvý plod se nazýval
slíva a usušený švestka. Dnes výraz švestka zcela nahradil původní slívu, kterou nám připomíná
pouze nápoj slivovice.
Podzimní sklizeň slív patřila mezi nejvýznamnější události roku. Přímo ve slivnicových
(švestkových) sadech stály sušárny, malé domky, z jejichž komínů se na podzim hustě kouřilo.
Ovoce se tady sušilo na zasouvatelných dřevěných lískách v několika patrech nad sebou.
Přezrálé švestky kvasily ve velkých kádích jako základ tradičního alkoholického nápoje.
Především se však vařila povidla.
Pravá povidla jsou poněkud jiná než ta, která dnes běžně kupujeme nebo vyrábíme.
Nepřidával se do nich žádný cukr a jako konzervační prostředek sloužil jablečný ocet.
Švestková dřeň se hodně dlouho vařila v kameninové nádobě vymazané máslem. Muselo se
nepřetržitě míchat, ale od středu, nikdy ne při krajích! Tam totiž zůstávala vrstvička
rozpuštěného másla, bez níž by hotová povidla nikdo nedostal z nádoby ven. Tak se
pokračovalo až do maximálního odpaření vody, kdy za měchačkou zůstávala „hluboká
cestička“. Po nějakém čase povidla důkladně vyschla a proměnila se v tuhou, pružnou hmotu.
Z ní se dle potřeby vždy kus odsekl a rozvařil v troše vody pro další použití, třeba jako základ
omáčky, náplň knedlíků či pečiva.
Na Valašsku se ovšem švestkám říká trnky a slaví se tu slavné trnkobraní. Trnky jsou
skutečně nejbližší příbuzné švestek. Dá se z nich vyrábět vynikající sladkotrpká marmeláda,
která se v některých krajích používá jako příloha k drůbeži nebo zvěřině místo tradičních
brusinek. Problém odpeckování trnek (a také třešní) nejlépe řeší staročeský cedník – vlastně
baňatý hliněný džbánek, jehož stěny jsou rozčleněny spoustou podélných otvorů s ostrými
hranami. Povařené ovoce se nasype dovnitř a roztírá se po stěnách dřevěnou měchačkou.
Prolisovaná hmota se pasíruje skrz otvory ven a po chvíli trpělivého míchání vám uvnitř chrastí
jen samotné pecky.
Trnkový likér
Zralé trnky se naloží do čistého lihu. Do láhve asi třílitrové se dá 1 litr lihu, kousek
skořice, několik zrnek nového koření a hřebíčku, puškvorec. Postaví se na slunce. Po
5 až 6 dnech se dolije tolik převařené, vychladlé vody, kolik je lihu, a opět nechá na
teplém místě. Po několika týdnech se slije a dle potřeby filtruje. Barva je krásně rudá
a chutí podobá se dalmatskému vínu. Čím je likér starší, tím je lepší. Podobně lze
připravit likér z pelyňku, zeměžluči či květu velkokvěté divizny.
Semena zrození a smrti
Hrách
„Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku...“ Tenhle výrok jistě znáte; pohádka
o Budulínkovi a lstivé lišce patří mezi základní příběhy, na nichž se dítě učí, že některým
lákavým slibům se nemá věřit. Ovšem její původní mystický rozměr už nám dnes uniká. Liška
byla u starých Slovanů jakýmsi Prométheem; právě ona ukradla ze síně bohů oheň a přinesla
ho lidem. Přitom si popálila kožich a proto je dodnes rezavá. Rozezlený Perun ji proklel a ona je
od těch dob vyhnancem, který se musí život krádežemi a hájit svůj život za pomoci lsti. Liška
však také přináší z podzemní nory, z hlubin podsvětí a nevědomí, na svět lidské děti. Je tedy
patronkou rodiček, teprve později ji nahradili vrána a čáp. Proto se nevěsty posazovaly na liščí
kožešinu. Ovšem liška mohla někdy dětskou dušičku opět odnést – dítě zemřelo. To se v oněch
dobách stávalo poměrně často.
Teď vás možná napadá otázka, proč v knize o tajemství lidové kuchyně rozprávím tak
dlouze o lišce. Nuže, Budulínek, jak víme, je liškou přistižen, když pojídá hrášek. A hrách
souvisí se skrytou energií, je to životní síla utajená v malé kuličce. Vydrží téměř neomezeně
dlouho a přesto ho stačí navlhčit, aby během několika dní vyhnal mohutný klíček. Hrách je
příslibem znovuzrození. Proto i nevědomá Popelka přebírá hrách, než ji vysvobodí holubi – duše
předků a nechají ji rozlousknout oříšky moudrosti.
Původně rok, řídící se lunárním kalendářem, začínal svátkem hrachu a lišek. Ano, známá
pohádka o Budulínkovi se váže k přesnému datu v kalendáři. Šest neděl před prvním jarním
úplňkem – velikonoci – se slavila liščí neděle, zvaná též někde pučálná.
Na tento svátek mladé dívky připravovaly pučálku, tradiční jarní obřadní pokrm, a nosily ji
chlapcům do hospody. Udělejte si ji také, je to výborná křupavá chuťovka k pivu:
Hrách necháte napučet, aby už skoro začínal klíčit, pak ho dáte na plech, omastíte
sádlem, osolíte, posypete cukrem a pepřem (když ještě nebylo známo toto exotické
koření, užívalo se roztlučených sušených listů peprníku, který roste na mokřinách.).
Pak dáte do pece nebo do trouby a upečete do zlatova.
Budulínek však spíše než pučálku jedl hrachovou kaši, která se v tento den dělávala dětem.
Zde je recept:
Liščí kaše
500 g zeleného hrášku uvaříme v mírně osolené vodě do měkka. Z másla a mouky
připravíme světlou jíšku a do ní uvařený hrášek prolisujeme. Přidáme trochu smetany
a povaříme. Nakonec osladíme velkou lžící medu.
V některých vsích obcházel vesnici pučálník, chlupatý muž, v kožiše a beranici chlupy
navrch, tloukl na dveře, a když mu otevřeli, naházel do síně hrách smíšený se sazemi a smetím,
aby ho hospodyně přebraly. Jinde chodila žena převlečená za lišku, kropila všechny vodou,
rozdávala z košíku preclíky a přála hospodyním hodně kuřátek a housátek.
Mák
Preclíky jsou obřadním pečivem tohoto dne a souvisí s další magickou plodinou – mákem.
Poslechněme si, co o staré tradici z Křivoklátska vypravuje sběratel Václav Krolmus:
„Na Liščí neděli pekou hospodyně jednou v roce preclíky. Zadělají těsto z pšeničné mouky,
jež se na hrubo utluče, z něho udělají pletené kroužky, a když zkynou, uvaří je v kotli. Potom je
mákem a solí hustě posypou a dají do pece nebo trouby dopéci. To vše matky činí v noci, aby
děti nevěděly. Nato každá matka, kolik má dětí, tolik si opatří vrbových proutků a na každý
proutek navlékne několik preclíků a zavěsí je na stromy do zahrady. Před východem slunce
vzbudí děti a vypravuje jim: Milé děti, běžela tudy liška, nesla preclíky na ocase, a jak v sadě
bujně vyskakovala, uvízly jí některé na stromech. Běžte se podívat, snad tam ještě nějaké
najdete! V zahradě se děti pomodlí a snědí preclíky, aby byly zdravé a nebolely je zuby...“
Pečivo hustě sypané mákem... Tahle drobná modročerná zrníčka jsou symbolem hojnosti.
Kdo dokáže spočítat jejich množství v makovici? O svatbách házeli svatebčané na ženicha
a nevěstu hrsti máku a zrní, aby nikdy netrpěli nouzí. Rozemletým mákem uvařeným v mléce se
také plnily těstové schránky, jejichž název nám napovídá, že mají něco společného s bohatstvím
a s božím požehnáním – buchty (bochte).
Jenže existuje ještě druhá, temná a mystická tvář máku. Je to bylina snů, spánku a smrti.
Staří Slované zřejmě znali jeho opojné vlastnosti, i když sbíráním opia, mléčné šťávy
z nezralých makovic, se nikdy nezabývali. Jako prostředek tišící bolesti používaly venkovské
vědmy makovinu, odvar ze suchých, vyluštěných makovic. Někdy ji také dávaly neklidným
dětem, když nechtěly v noci spát.
Z Moravy je doložen kuriózní zvyk, související s černou magií; zloděj obsypával dům, kde
chtěl krást, mákem, aby domácí tvrdě spali. Mák souvisel i s „věčným spánkem“; při hostinách
předků se sypal na hroby a býval nazýván „potrava duší“. Maková jídla se připravovala na
počátku listopadu o svátcích mrtvých.
Omáčka pro duše předků
200 g máku umeleme a povaříme v 1 litru mléka. Ochutíme skořicí a hřebíčkem,
přidáme dvě lžíce medu, zahustíme strouhaným perníkem, přisolíme. Do omáčky se
lámou „dušečky“ nebo „kosti“, pečivo z vánočkového těsta ve tvaru osmiček. Je to
tradiční obřadní jídlo na dušičky.
V čas sucha sypali mák do studní, aby přišel déšť. Z obavy, aby se utopenec nevrátil jako
vampýr, nesměl se zplesnivělý mák nikdy vyhazovat do vody, ale raději do trní, štěrku apod.
Mák byl i dobrou ochranou proti čarodějnicím a démonům; před filipojakubskou a svatojánskou
nocí ho hospodář rozsypal na zápraží domu, a také u stájí a chlévů. Bylo to velmi prozíravé
opatření. Zlá bytost totiž nesmí minout takové místo, dokud všechna zrnka neposbírá, což jí
může trvat až do rána, do prvního kohoutího zakokrhání, kdy její moc končí.
Divoký „vlčí mák“ patřil k ochranným prostředkům proti vlkodlakům a upírům. Nejúčinnější
prý býval ten, který vyrostl bez setí na hrobě sebevraha. Jeho červené květní lístky nebo
makovice se nosily ve škapulíři, plátěném sáčku zavěšeném na holém těle.
Podle jedné z verzí pohádek o Popelce přebírá dívka hrách smíchaný s mákem. Chápu to
jako symbolickou činnost: její povinností je oddělit zrození a smrt a najít mezi nimi prostor pro
svůj život.
Tance vil a posvátné houby
Propojení slovanských zemědělců s lesem se utvrzovalo při svátcích letního slunovratu, které
zřejmě kdysi patřily k nejdůležitějším rituálům roku. Mladí lidé o slunovratové noci odcházeli do
lesů, aby tam „tančili s vílami“. Na první pohled se to jeví jako velmi neopatrné počínání. Vždyť
právě tehdy slunce, které spočinulo v „nulovém bodě“ obratníku, ztrácí moc nad podsvětními
silami a ty se derou každou skulinkou na povrch, aby slavily orgie dočasného triumfu.
Jenže dávní Slované věděli, jak se v lese plném tajemných přeludů správně chovat.
Zapalovali ochranné ohně na výšinách, očišťovali se proskakováním plameny (a možná
i chozením bosýma nohama po žhavém uhlí), pouštěli loďky a vory s planoucími ohništi po
řekách a potocích, chodili lesem a kolem polí se zapálenými pochodněmi, věnčili se květy
a bylinami s magickým vyzařováním a oddávali se sexuálním hrátkám, neboť, jak potvrzují
taoisté, při pohlavním spojení mužského a ženského principu se uvolňují nesmírně mocné
energie.
A právě těmito energiemi se rády živily víly, éterické poloprůsvitné bytosti, jejichž síla vězela
v předlouhých vlasech. Jak praví pohádky: ztráta jediného vlasu znamená pro vílu smrt. Jsou
obdobou řeckých nymf a najád, severských elfů, germánských nix a udin a keltských divon.
Vynořují se z bran mezi světy a kruhovými tanci vytvářejí magická spojení. Získat si přízeň víly
bylo pokládáno za velké štěstí. Na druhou stranu se za porušování pravidel, urážky
a neuposlechnutí pokynů vydaných lidem dovedou víly krutě mstít: pomatou rozum člověka,
způsobí mu schizofrenii, zkratují jeho neuronové mozkové spoje, nechají ho rozpolceného
a trpícího jedinou touhou – následovat eroticky vzrušující přelud víly do „jiného světa“. Takto
postiženého nešťastníka nazývali „vilovnjak“. Ostatně výraz „vilný“ se občas používá dodnes ve
významu „bláznivý, eroticky posedlý“.
Důležité bylo přilákat víly do polí, protože jejich plodivé tance zaručovaly bohatou úrodu.
V porostech prý po nich zůstávaly tajemné kruhy polehlých nebo naopak nebývale bujně
vzrostlých klasů. Nenapadá vás něco? No ovšem, fascinující obilné kruhy jsou dnes v popředí
zájmu mnohých záhadologů, spekuluje se nad tím, jestli nám takto nejsou předávány vzkazy
mimozemských civilizací – a přitom se zřejmě jedná o velice prastarý jev. Důkazy o něm máme
i ze středověku, kdy byla víra v přírodní bytosti potírána a mnozí kazatelé horlili, že na pole
bezbožných rolníků chodí v noci kosit ďábel.
A ještě jedna důležitá činnost napomáhala ke styku mezi Slovany a vílami – pojídání hub.
Omamné vlastnosti muchomůrek a některých dalších „jedovatých“ druhů znali už pravěcí
lovečtí šamani a rituální konzumaci přesně odměřených množství (větší dávka by samozřejmě
znamenala smrt) využívali „k uvolnění duše pro putování mezi světy“. Ovšem Slované – zejména
jejich východní a západní větev – byli houbami přímo posedlí – a tato svérázná vášeň u nich
přežívá dodnes. Zatímco jiné národy na houby pohlížejí s nedůvěrou, bojí se jich a maximálně
konzumují jeden jediný druh (žampióny, lanýže apod.), našince cosi vábí a láká, aby se prodíral
mlázím, brouzdal rosnými pasekami, rozhrnoval spadané listí a hledal s posedlostí ohaře,
větřícího stopu. Houbaření se nedá srovnat se sbíráním jahod či jiných lesních plodů; odvažuji
se tvrdit, že právě u Slovanů je to geneticky zabudovaná magická vazba.
Zleva: smrž, hřib, muchomůrka císařská, muchomůrka červená a žampion.
Vlákna podhoubí totiž prorůstají podzemím, propojují navzájem kořeny stromů, keřů, trav
a bylin, jsou to vodiče bioproudů a skrytých vzruchů. Dají se přirovnat k nervovým vláknům. Při
svém růstu se stáčejí do kruhů a tvoří uzliny, z nichž v příhodný čas vyrážejí plodnice. Staří
Slované se zřejmě uměli napojit na tento skrytý podzemní mozek lesa a z jeho energetického
pole čerpali informace i energii. Pojídání plodnic bylo v první řadě symbolickým aktem, jakýmsi
předchůdcem a obdobou křesťanského přijímání „večeře Páně“ – ne nadarmo bývaly houby
nazývány „zemním masem“ či „lesním chlebem“. Zřejmě se jednalo o jednu z mnoha forem
sbratřování s „dobrými lesními démony“. Folklórní tradice potvrzují, že vesničané houby
považovali za dar vil, neboť také ony často vytvářejí na lesní půdě podivuhodné kruhy. Důležitá
je i spojitost růstu hub s měsíčními fázemi, tímto „ženským aspektem“ přírodních cyklů.
Každopádně nás houbová magie předků dědičně poznamenala a většina cizinců nechápavě
kroutí hlavou nad vzrušením, jaké se zmocňuje každého východního a západního Slovana, když
jenom ucítí příznačnou vůni vydávanou dorůstajícím podhoubím.
V černé kuchyni venkovské čarodějnice se vyskytovaly některé zvláštní druhy hub, mnohdy
označované v dnešních houbařských atlasech jako jedovaté. Nepoužívaly se ovšem k jídlu, ale
jen ke kořenění. Našli bychom tam modrozelenou strmělku anýzovou (ta je sice neškodná, ale
má tak silnou anýzovou chuť, že smaženice z ní by byla asi odporná), stroček trubkovitý, který
hospodyně sušila a roztloukala v hmoždíři na prášek (dodá jídlu silnou houbovou vůni a příchuť),
ryzec peprný (je pálivý jak feferonka), špička česneková (jak už název napovídá, dá jídlu
česnekovou chuť), kulaté hlízy pestřce (silně voní, ale je prý dost jedovatý).
Houby se kdysi zpracovávaly nejen sušením, nakládáním do soli nebo do octového nálevu,
ale k jednomu z nejstarších postupů patří jejich mléčné kvašení. Můžete si ho sami vyzkoušet:
Kvašené houby
Celé kloboučky omytých a dobře osušených ryzců nebo hříbků ukládáme do
kamenného hrnce a dobře stlačujeme. Každou vrstvu prosypeme směsí z cibule
pokrájené na proužky, pepře, nového koření, bobkového listu a soli. Poslední vrstvu
přiklopíme kulatým, dobře umytým prkénkem a zatížíme kamenem, vypařeným
v horké vodě. Houby postupně pouštějí šťávu a sesedají se. Můžeme je postupně
doplňovat novými vrstvami čerstvě nasbíraných. Šťáva z hub však musí zakrývat
povrch. Někdy se stane, že na vrchní straně prkénka vybují plíseň. Nic si z toho
neděláme, opatrně ji seškrábneme, kámen i prkénko vydrhneme rýžákem, vypaříme
a znovu houby zatížíme. Po týdnu jsou vykvašené.
Při studiu starých kronik z oblasti Křivoklátských lesů jsem narazil na zmínky o zvláštních
houbových jídlech. Zajímavé jsou například „houbové škubánky“:
Sušené houby se v hmoždíři roztlučou na prach a ten se pak s trochou mouky nasype
na horké brambory, nechá zapařit a řádně rozšťouchá.
A jak by vám chutnaly houby vařené s řepným sirobem a švestkami? Přiznám se, že jsem
se to zatím neodvážil vyzkoušet...
Skřeti z podsvětí
Nejen
podhoubí, ale podstatná část všech rostlin zůstává skryta v zemi, aby tam vedla
tajemný, našim očím neviditelný život. V kořenech se soustředí zásobní živiny, jsou vlastním
tělem rostliny; to, co vystupuje nad zem, jsou jen její údy, končetiny a rozmnožovací orgány.
Většině rostlin nijak neublíží, když je připravíme o nadzemní části, ale zahynou, když jim
vezmeme kořen. Naši předci již dávno pochopili, že v kořeni je srdce rostliny, v něm dlí její
duše.
Proto se mluví o poustevnících, že se živili kořínky. Já jsem si jako dítě představoval, že
žvýkali tuhé kořeny trávy a stromů; jenže i v přírodě má mnoho rostlin chutné kořeny, třeba
lopuch, andělika, puškvorec, mrkváč. A mezi kořínky se počítala i sladká domácí mrkev,
červená a žlutá řepa, tuřín, vodnice, pastinák, palčivá ředkev a křen, takže poustevníkův stůl byl
vlastně dost bohatý.
Navíc lidi fascinovalo, že kořeny dokáží vytvářet bizarní tvary; jejich větvení často připomíná
chapadla podzemních chobotnic. A někdy má kořen doslova lidské rysy. Tohoto podzemního
mužíka, skřítka, považovali vesničané za skutečnou bytost, schopnou nezávislého života. Velmi
známým atributem středověkých mágů se stala mandragora, středomořská rostlina
s narkotickými účinky, jejíž tlustý kořen se často větví do čtyř výběžků, připomínajících ruce
a nohy s dlouhými prsty na koncích. Kolem dobývání mandragory vznikl složitý rituál: věřilo se,
že při tahání ze země strašlivě křičí a z jejího hlasu by mohl nepřipravený člověk zešílet. Tvrdilo
se také, že skutečně mocná a živá mandragora naroste pouze pod šibenicí, v místě, kam
skanulo semeno oběšence.
Lidskou podobu mívá i legendami opředený asijský kořen ženšen. Ovšem nemusíme hledat
jen v exotických zemích. Nedávno jsem narazil na záhoně při sklizni mrkve na jeden exemplář,
který vypadal opravdu zvláštně. Měl ruce, nohy – mezi nimi dokonce jeden kolmý kořínek,
připomínající ztopořený mužský úd – a v horní části hlavního kořene příčnou puklinu, jak
rozšklebená ústa. Ostře ohraničený, zeleně zbarvený vrcholek připomínal čepičku. Vystavil jsem
si mrkvového skřítka na psacím stole a mnozí známí, kteří mě přišli navštívit, jím byli
překvapeni; domnívali se, že jsem ho nějak záměrně upravil. Bohužel, časem se scvrkl, změknul
a podlehl hnilobě. Možná jsem ho měl uložit do nějaké konzervační látky...
Historická vyobrazení mandragory – středomořské rostliny s narkotickými účinky.
Staré záznamy rozhorlených inkvizitorů často zmiňují skřeta či ďáblíka, kterého prý
čarodějnice mají doma ve sklenici, pravidelně ho koupou v mléce a víně, oblékají ho do
miniaturních šatiček a radí se s ním o všech věcech minulosti i budoucnosti. Nejspíš se jednalo
právě o tyto kořenové mužíčky.
Ale ani k výrobě čarodějných mastí nemusely naše vědmy shánět zrovna cizokrajnou
mandragoru. Stačil jim všude hojný skalní kořen. Tvrdíte, že ho neznáte? Ale znáte, dáváte ho
běžně do bramboračky, do svíčkové... Jenže se u nás nazývá počeštěnou podobou původního
latinského výrazu pro skalní kořen – petroselinum. Ano, je to petržel. Kromě množství různých
minerálních látek obsahuje důležité silice apion a myristicin, které dráždí ledviny a způsobují
stahy svalů a překrvení. Proto je petržel součástí urologických čajů. Užívala se také k umělému
vyvolávání potratů. A jestli byste dokázali sníst na posezení velké množství syrové petržele,
dostali byste se do omámeného stavu, kdy budete ztrácet stabilitu, začne vám hučet v uších
a ovládne vás pocit, že nic nevážíte a že byste mohli vzlétnout. A tak není divu, že skalní kořen
– petržel býval vždy důležitou přísadou čarodějnických mastí a lektvarů.
Možná vás nikdy nenapadlo, že tahle běžně užívaná zelenina je vlastně jedovatá droga.
Jenže, jak říkají zkušení léčitelé: o tom, jestli je něco jed nebo lék, rozhoduje množství. Kdyby
náš žaludek byl schopen pojmout naráz pět kilo brambor, také bychom se přiotrávili solaninem,
který je v nich obsažen.
K výbavě čarodějné kuchyně patřila i podzemní část jedné rostliny s opravdu zlověstným
názvem – hadí mord. Známější je pod označením černý kořen. Tvrdilo se, že je mocným
ochranným prostředkem proti jedovatým hadům. Stačilo prý přinutit zmiji, aby se do kořene
zakousla, a okamžitě zahynula. Podle sympatetické (podobnostní) magie však hrála důležitou
úlohu jeho podoba; opravdu připomíná dlouhého černého hada. Proti uštknutí se nosil kus
tohoto kořene zavěšený na krku či přivázaný k noze. Jinak je však hadí mord velice chutný
a často se pěstuje na záhonech jako zelenina. Uvařte si ho někdy, abyste byli odolnější proti
hadům:
Hadí mord napřed „svléknete z kůže“, zbavíte ho černé slupky, pod níž se skrývá bílá
dužina. Vytéká z ní mléčná šťáva (latex). Oloupaný hned vhoďte do okyselené vody,
jinak vám vlivem vzdušného kyslíku ošklivě zhnědne. Pak ho nakrájejte na kousky
a uvařte v mléce zředěném vodou, které mírně přisladíte. Nechte ve vývaru
vychladnout, sceďte, dejte na mísu a přelijte směsí jablečného nebo vinného octa
a oleje, do níž jste rozmíchali syrové vejce, na drobno posekanou cibulku
a petrželovou nať.
Načasovaná biologická zbraň
Kolem oken vesnických chalup bývaly zavěšeny copánky spletené z cibule a česneku. I když to
vypadá velice esteticky, jejich účel byl zcela jiný než pouze zdobit. Tyto dvě štiplavé cibuloviny
jsou ve službách člověka už přes 6.000 let a odborníci se domnívají, že jde o nejstarší kulturní
plodiny vůbec, dokonce pěstované dříve než obilí. Přitom nejde o potravinu, jíž by se mohli lidé
zasytit, spíše jsou počítány mezi koření. Je však pozoruhodnou skutečností, že právě jen díky
cibuli a česneku dokázalo lidstvo přežít a nevyhynulo pod náporem zhoubných epidemií.
Dělníci na stavbách pyramid ve starověkém Egyptě se živili chlebovými plackami, cibulí
a pivem a tato zdánlivě jednotvárná strava jim stačila zajistit výkonnost po mnoho let. Cibule
totiž obsahuje bílkoviny, minerály, vitamíny a antibiotika; a to vše v jediné, malé „konzervě“.
Obě rostliny sehrály také důležitou úlohu při okolnostmi vynuceném přechodu člověka
k převážně masité stravě, protože pomáhaly při kuchyňské úpravě masa rozložit živočišné
bílkoviny na stravitelnější složky.
Chemický rozbor česneku ukazuje, že rostlina hromadí ve svých stroužcích zajímavý soubor
látek. Takzvaná česneková silice je dusíkatá látka, obsahující síru, ale především sufoxid S –
allycistein, krátce zvaný alliin. Ten je však ukrytý v molekulách rostlinného pletiva jako
načasovaná bomba; teprve při narušení ochranných stěn zareaguje se vzdušným kyslíkem
a začne se bouřlivě štěpit, přičemž vydává charakteristický česnekový pach. Proto je třený
česnek účinnější než krájený nebo vařený vcelku. Chemický útok alliinem nevydrží většina
kvasinek, hub, prvoků, bakterií, ba i některých virů. Je velkou záhadou, k čemu česnek zbraň
tak těžkého kalibru potřebuje. Vysvětlení, že je to jeho způsob sebeobrany proti různým
škůdcům, zní sice docela pravděpodobně, jenže chemický rozbor také prozradil, že stroužky
česneku obsahují látky, odpovídající svým složením mužským a ženským pohlavním hormonům.
Česnek je tedy schopen geneticky ovlivňovat vývoj člověka! A to už je opravdu cosi magického,
záhadný jev, jehož původ a důvod se ztrácí v mlhavých hlubinách věků.
Naši předkové měli vždy k česneku hlubokou úctu. Jeho bílé stroužky považovali za
ztělesnění narůstajícího měsíčního srpku, za dar mocné bohyně Hekáté, vládkyně nočních cest
a křižovatek. Proto česnek umístěný nad okna a dveře vytváří neprostupnou hráz upírům,
můrám a dalším bytostem temnot, které by se rády přiživily napojením na biopole spícího
člověka a odsátím určitého množství jeho energie by ho zbavili životních sil. Jako ochrana proti
uhranutí a napadení démony byl česnek součástí škapulířů, nošených na hrdle či jinde na těle.
A byl také nezbytnou přísadou obřadních jídel. Je zajímavé, že židé připravují veškeré maso
s pořádným množstvím česneku, aby se uchránili před neblahým vlivem zbytků zvířecí krve.
U nás se naopak česnek (a jeho sestřenice cibule) přímo přidává do „krvavých jídel“ jako jsou
prejty, zabijačkové polévky, tlačenky a pod. Spojení česneku s rituály krve je více než zjevné.
Přidává se však i k dalším energetickým koncentrátům. Zkusili jste už někdy topinku „po
valašsku“? Opečený plátek tmavého chleba namažte medem a posypte tence nakrájenými
plátky česneku. Je to zvláštní, ale překvapivě dobrá chuťová kombinace.
Nápoj stoletých
Tři stroužky česneku rozetřete a dobře rozmíchejte v 1 litru kysaného mléka, přidejte
špetku sušeného, drceného peprnce (nebo pálivé papriky), osolte a pijte chlazené.
Nezapomněli jsme na něco?
Nad podzimními poli se válí namodralý dým a splývá s podvečerními mlhami; ta nahořkle čpavá
vůně v nás vyvolává záchvěv nostalgie, pocit něčeho odcházejícího a nenávratného... Dým
bramborové natě, ohníčky pasáčků, horká hlíza s černou slupkou obalenou popelem hřeje
promrzlé dlaně...
Brambor se stal typickou stravou chudých, symbolem skromnosti a nenáročnosti. Byl přijat
za každodenní jídlo, ale nestal se magickou plodinou. Vstoupil na český venkov poměrně
pozdě, v polovině 18. století. Zatímco jihoameričtí Indiáni v Andách pořádali různé rituály
k uctívání bramborového ducha a sušené hlízy (chunos) dokonce používali jako peníze (je
zajímavé, že brambory neuměli uskladňovat a tak až do příští úrody je přechovávali sušené),
u nás už byl při příchodu nové plodiny tradiční okruh jídel uzavřen. Jenom silná neúroda obilí
a následný hladomor donutil sedláky, aby začali plodinu, na niž hleděli s velkou nedůvěrou,
pěstovat a jíst.
Nejzáhadnější je na bramborách jejich český název. Obecně se soudí, že je odvozen od
Braniborska, odkud k nám byly poprvé dováženy. To je však omyl! Brambory u nás začali
zavádět irští františkáni, kteří měli své centrum v pražském klášteře U Hybernů (Hybernia byl
staročeský název pro Irsko). V Irsku totiž byly v té době brambory už dvě stě let zcela běžnou
plodinou. Takže se dá říct, že Keltové vlastně pomocí brambor zachránili starou Bohemii, svou
bývalou vlast. Na českém venkově se v té době pro novou americkou plodinu běžně užívaly
názvy „zemáky“ nebo „erteple“ (z němčiny: zemní jablka). Kdo vymyslel slovo „brambory“ je
záhadou. Prý to původně znělo „bamboly“, což byl výraz pro něco oblého, jako třeba „bambule“.
Proč by si tam někdo potom přidával „r“? Tím se výslovnost nijak nezjednodušila, ba právě
naopak. Ovšem ta hrčivost má blízko ke keltským jazykům...
Napadá mě odvážná spekulace, nepotvrzená jakýmkoli historickým dokladem, ale přesto
velmi vzrušující. Mýtický keltský hrdina a král Bran, poté co byl smrtelně zraněn v bitvě, poručil,
aby mu uťali hlavu a pohřbili ji na Bílé hoře nad Londýnem – na místě dnešního Toweru.
Branova hlava pohřbená v hlubinách Bílé hory se stala symbolem spásy a záchrany, ochraným
talismanem (palladiem) Británie. Nevzpomněli si irští františkáni na tento symbol, když
zachraňovali Čechy před hladem pomocí kulatých podzemních hlíz, a nenazvali novou plodinu
„Branovou hlavou“? A nebyla v tom i skrytá narážka na naši Bílou horu (a na jejich konflikt
s Británií)?
Je „Bran bor“ tajemným zaklínadlem, propojujícím nás z dávným keltským odkazem
prostřednictvím indiánské plodiny?
A aby se vám nad touto záhadou lépe přemýšlelo, udělejte si netradiční bramborové
lívanečky:
Nastrouhejte brambory, promíchejte s dvěma vejci a jemně nakrájenou cibulí, osolte,
okořeňte pepřem a muškátovým oříškem. Pokud je těsto příliš řídké, zahustěte ho
bramborovou moučkou. Rozpalte olej, lžíci do něj těsto pokládejte a vymačkejte do
tvaru placiček. Do zlatova je po obou stranách opečte. A teď pozor! Hotové placičky
silně pomažte rozvařenými jablky.
kapitola desátá
MASO
Zabijačka
Mnohde na venkově můžete být ještě dnes svědky starého zimního rituálu – zabíjení prasete.
Většinou však už nemívá onu atmosféru, jakou známe třeba z Alšových či Ladových obrázků.
Jen si představme tu scénu: pára z horké vody a kouřících vnitřností vytváří tajemnou mlhu, bílé
tělo visí na háku a dychtiví psi, motající se pod nohama řezníka, jako v transu chlemtají sníh
nasycený krví. Děti i dospělí přihlížejí katovské práci řezníka a mají v očích zvláštní výraz,
v němž se mísí podvědomý strach s rozjařeností vládců nad životem a smrtí...
Vepř, fungující po celý rok jako konzument odpadů a vypasený podzimní úrodou žaludů
(stáda domácích vepřů se totiž ještě ve středověku toulala volně lesem střežena pasáčkem),
poskytoval v nejtěžším období roku energii potřebnou k přežití. Archeologické nálezy potvrzují,
že člověk se stal masožravcem během krutých ledových dob, kdy neměl na vybranou – buď
musel zahynout hlady, nebo začít pojídat těla jiných živých tvorů, protože jedlých semen a plodů
byl kritický nedostatek. Je zajímavé, že právě vepři mají podobnou sebezáchovnou reakci
a nepohrdnou mršinou nebo živým tvorem, kterého se jim podaří popadnout, i když rostlinné
stravě dávají přednost. Připadá mi, jako by člověk a vepř byli od nepaměti spjati poutem
příbuzného způsobu obživy. Na rozdíl od jiných zvířat, zabíjených v jiném ročním období,
představoval vepř velkou zásobu masa a především tuků. V chladné zimě bylo dost času na
zpracování hmoty, která by za parného léta podléhala rychlé zkáze.
Hovězí maso se dřív jídávalo jen výjimečně. Důvod byl celkem prostý: bylo to příliš mnoho
masa najednou, a to ze zvířete, které mohlo poskytovat jiný, dlouhodobý užitek, zejména
v podobě mléka a tělesné síly při dopravě a orbě. A tak se hovězí maso dostalo do hrnce
v černé kuchyni jednou za několik let a to v okamžicích spíše kritických.
Historik Zdeněk Smetánka zaznamenal, jak ještě počátkem padesátých let dvacátého
století byl na oravské Maguře svědkem zvláštního jevu: „Jednoho večera jsme si všimli, že
široká vrata selského dvorce byla pootevřena a v záři, která z nich vycházela, se objevovaly
přicházející a odcházející postavy. V tradiční uzavřenosti zdejších osadníků a téměř neměnném
rytmu prací to byl jev nevídaný, vzbuzující obavy. Byla již hluboká tma, když přišel domů
hospodář, u něhož jsme byli ubytováni. Přinášel zpola naplněný, krví promočený plátěný pytlík.
Na dotaz, co se děje, odpověděl, že se sousedovi zranila kráva, museli ji porazit a gazdové i ze
vzdálenějšího okolí přicházeli solidárně odkoupit kus dobrého a kus špatného masa, aby se
poněkud zmírnila sousedova škoda. A na náš dotaz, zda i jindy kupuje hovězí maso, odpověděl
záporně a dodal, že není potřebné!“
Lidé nikdy běžně nekonzumovali syrové maso (kromě občasného pojídání krve a vnitřností),
ale od nejstarších dob se ho snažili upravovat a přizpůsobit svému trávicímu systému. Na rozdíl
od šelem není totiž člověk k trávení masa vybaven. Už pravěcí lidé proto syrové maso drtili
s různými rostlinnými přísadami, nechávali ho rozležet v soli, sušili na slunci, ale především ho
tepelně zpracovávali – ať už opékáním nad plameny, vařením ve vodě či uzením v kouři.
Zvláštní je, že člověk pojídá pouze býložravce a maximálně všežravce. Skutečné šelmy
a draví ptáci jsou z lidské stravy vyloučeni (s výjimkou studenokrevných tvorů jako např. ryb).
Příčina vězí zřejmě v tom, že svalová hmota vzniklá proměnou jiné svalové hmoty je už příliš
nestravitelná; vhodnější je, když se mezi rostlinnými bílkovinami a živočišnými bílkovinami
nachází jenom jeden stupeň potravinového řetězce.
Zabití vepře bylo zvláštním svátkem smrti a proměny. Hospodyně odsouzence zvala
vlídnými slovy, hladila ho, snažila se ho uklidnit zaříkávacími formulemi. Cílem bylo zabít zvíře
nečekaně, aby maso nebylo pokaženo látkami, vylučovanými do těla při strachu a úzkosti,
současně však usmířit jeho ducha, aby se nechtěl mstít. Možná vás ještě nenapadlo, že tradiční
úprava vařené vepřové hlavy, která sedí uprostřed stolu na míse, má v rypáčku poslední
kousek zeleně a symbolicky tak hoduje s ostatními, je pozůstatkem původních šamanských
praktik.
Poslechněme si pro srovnání záznam z finské „medvědí svatby“, hostiny, při níž je obřadně
pojídán ulovený medvěd, a která se u Laponců zachovávala ještě na počátku dvacátého století:
„Medvědovu hlavu umístili na čestné místo stolu a ostatní uvařené části těla rozložili v mísách
kolem v takovém pořádku, jako je na živém těle. V čele stolu usedla dívka, zasvěcená
medvědovi, jako jeho nevěsta. Ta jediná směla krájet maso a podávat ho ostatním. Při
hodování se zpívaly runy za doprovodu kantele (strunný drnkací nástroj) o původu medvěda,
o tom, jak ho vychovávala Paní lesa, jak byl statečný a silný a jak zahynul nešťastnou náhodou,
takže nelze svalovat vinu za jeho smrt na lovce.“
Domnívám se, že staroslovanská „zabíjačka prasete“ byla obdobným rituálem. Nasvědčuje
tomu nejen umístění prasečí hlavy na čestném místě při hostině, ale také její obložení jitrnicemi
a jelítky, obsahujícími játra a krev, tedy hlavní nosiče životní energie.
Vraní polévka a moravští vrabci
V
zpomínám na babiččino vyprávění, jak počátkem dvacátého století na šumavské samotě,
když byla měsíčná, úplňková noc, vyrazili její bratři na raky. S vyhrnutými nohavicemi se
brouzdali potůčkem a hmatali pod podemletými kořeny vrb a olší. Klepetáče vyhazovali na břeh
a dívky je tam sbíraly do košů. Doma pak raky nasypaly do kotle s vroucí vodou a přidaly k nim
pár snítek kopru. Vylupování malých kousků masíčka z klepítek považovali sedláci za zábavu
pro děti, nikoliv za seriózní jídlo dospělých. Později však raky vozili do města na trh, kde byli
vyžadováni jako pochoutka a „postní jídlo“ na stolech boháčů.
Raci byli vcelku běžnou součástí jídelníčku.
Žáby a hlemýždi se u nás nikdy nestali běžnou součástí lidového jídelníčku, jako tomu bylo
třeba ve Francii. Kronikářské záznamy však mluví o tom, že v hladových letech lidé v Čechách
pražili na pražnicích a v pecích luční kobylky a sarančata a dokonce je pak mleli na mouku
a z té pekli placky. Známý dobrodruh Jiří Zeman, zkoušející způsoby přežití v divočině, mi
potvrdil, že mají výbornou, jakoby oříškovou chuť. Ostatně kobylky patřily k oblíbené stravě
poustevníků. Čeněk Zíbrt zaznamenal, jak pasáčci na Moravě chytali chrousty, rozloupávali je
a s chutí pojídali žlutavou mastnou kuličku, skrývající se v obrněné hrudi brouků.
V hladových letech lidé v Čechách pražili kobylky a dokonce je mleli na mouku.
Zcela typické bylo pro celý středověk a novověk – dokonce až do začátku dvacátého století
– povolání ptáčníka. Dosud najdeme leckde v krajině místa, která nesou název Na Čihadle. To
znamená, že tam kdysi stávala bouda z chvojí, v níž se skrýval ptáčník, neboli čihař,
a pozoroval pasti, klece a návnady potřené lepem. Denně nachytal několik desítek zpěvných
ptáků. Spotřeba bývala značná. Dnes nám něco takového připadá jako barbarství, ale dřív to
býval běžný doplněk jídelníčku. Čížkové, strnadi, kosové a špačci, svázaní za nožky do velkých
věnců, patřily k běžnému koloritu městských jarmarků a trhů, zatímco na venkově si každý
nachytal ptáky pro vlastní potřebu. Jen nad některými platilo staré tabu: například se nikdo
nesměl dotknout vlaštovky nebo čápa, kteří byli v Čechách a na Moravě považováni za vtělení
ochranných domácích duchů.
A jak se ptáci připravovali? Na všechny možné způsoby. Například ze sojek, vran,
havranů a strak se vařila výživná, posilující polévka. Chcete návod?
Vraní polévka
Především je nutno vědět, že se tito ptáci místo škubání stahují, protože jejich kůže je
hořká. Nejchutnější jsou mladí těsně před vylétnutím z hnízd. Stažené a vykuchané
krkavcovité ptáky rozsekáme na kousky a vaříme je nejméně hodinu ve vodě
s kořenovou zeleninou a pokrájenými houbami.
Moravské vrabce jistě znáte, jsou to výpečky z vepřového masa. Ale jestlipak vás někdy
napadlo, že jde o imitaci skutečných vrabců? Tito hojní, nenároční a přizpůsobiví ptáci bývali
našimi předky pokládáni za vybranou lahůdku. A tak jsem vám ve starobylých návodech našel
recept na zaručeně pravé moravské vrabce. Nejlépe je připravovat je po žních, kdy jsou
vypasení z pšeničného zrní.
Moravští vrabci
Oškubejte a vykuchejte čtyři vrabce, zbavte je hlaviček, operte, prosolte a nechte
odležet. Dno kastrůlku se vyloží plátky slaniny, do toho se vloží vrabci, posypou
strouhankou a pod pokličkou se dusí. Občas se podlévají. Hotoví vrabci se narovnají
na mísu, polijí vlastní šťávou a obloží dušeným kyselým zelím.
Z vrabců můžete připravit i staročeské sváteční jídlo, které se jídalo o letnicích, na které
později křesťané umístili svátek Božího těla:
Vrabci s perníkem
Vezmi něco pěkných vrabců, oškub je čistě a vykuchej, osol, vlož je na rendlík
s máslem a opeč. Pak na ně vlij pohár dobrého červeného vína, postrouhej tvrdým
perníkem nebo chlebovou kůrkou, posyp hrubě tlučeným cukrem a přidej něco
citrónové kůry. Podus asi půl hodiny.
Ďáblovo maso
„Čarodějnice vaří v kotlích na prokletém ohni jedovaté byliny promísené s kousky zvířat nebo
lidských těl,“ přiznala Anna Marie Gaubertová, souzená inkvizicí v Toulouse. Jako bychom
v těch slovech slyšeli ohlas dávných mystérií starořeckého „vlčího Dia“ či kult germánské
„Ódinovy smečky“. Podle tvrzení kanibalů, dodnes se tajně vyskytujících v Africe, Jižní Americe
a Polynésii, působí některé druhy masa na člověka jako narkotikum. Do stavu zvláštního
omámení či útočné zuřivosti ho přivádí zejména pojídání masožravých šelem – a lidí.
Když nahlédneme do středověkých čarodějnických receptů, najdeme tam zcela zvláštní
výběr používaných zvířat: ropuchy, ještěrky, netopýry, housenky, pavouky, krtky, krev ptáka
dudka a chocholouše, zaječí mozek, křepelčí srdce... Přísady mají významy symbolické
a astrologické, současně však obsahují chemické sloučeniny schopné vyvolávat zvláštní reakce
v lidském organismu. Tuto vlastnost má ostatně každé jídlo; záleží jen na kombinacích
a množství, jestli nám něco prospěje či uškodí. Jedovaté a narkotické vlivy určitých tělesných
tkání mohly být využívány i léčebně.
Z dětství si vzpomínám na radu, kterou obdržela jedna sousedka pro „chudokrevné dítě“
a diskutovala s mojí babičkou, jestli to má zkusit nebo ne. Bylo jí totiž doporučeno, aby dítěti
udělala karbanátky z rozemletých myší... Že jelení a beraní lůj je nejlepší na rozpraskanou
vyschlou kůži, patrně víte. Ještě naše prababičky mívaly v almárce jako cenný lék kelímek se
psím sádlem, kterým mazaly namožená záda a revmatické klouby. Za ještě účinnější se
považovalo medvědí sádlo – a jenom potají se špitalo, že někdo získal sádlo lidské...
Německý teolog a filosof Albert, nazývaný pro svou učenost Veliký, sepsal ve 13. století
obrovskou sbírku čarodějnických návodů a receptů, které posbíral mezi vesnickými vědmami
a kouzelníky a sám praktickými pokusy ověřil. Některé jsou opravdu kuriózní, jen poslouchejte:
„Nemohu se zdržet, abych vám nesdělil tajemství, která se týkají hlemýžďů. Pálil
jsem hlemýždě zaživa v peci ve starém hrnci. Po 15 dnech jsem je semlel na prášek.
Smíchal jsem jej s mléčnou kaší nebo je vmíchal do polévky dětem, které už nesály
z prsu a tímto lékem jsem vyléčil všechny druhy kýly. Pro ty, kteří by se štítili, je
možno prodestilovat směs minerální vodou, podávat ji svařenou s javorovým či
březovým sirupem nebo medem. I takto má stejný účinek jako v prášku. Další účinný
lék je, když pacient bere stejnou dávku hlemýžďů spolu se stejnou dávkou rozmarýnu.
Obojí se naseká a dobře promíchá. Směs se vloží do kelímku, který se pevně uzavře
a na čtyřicet dní se uloží pod koňský hnůj. Po čtyřiceti dnes se kelímek vyjme, jeho
obsah se smíchá s olejem a uloží do pevně uzavřených sklenic. Sklenice se pak dá
na několik dní na slunce. Tento lék je dobrý na koliky, kterými trpí ženy před porodem
a po porodu.“
Pozoruhodné, že? Zvlášť, když si uvědomíme, že tímto výzkumem lidových praktik se
zabýval církevní hodnostář. Třinácté století však bylo ještě k magii poměrně tolerantní.
Hysterický strach z čarodějnic propukne až o čtyři století později.
Chcete být krásné a neodolatelné? Albert Veliký má pro vás jedinečnou radu:
Mast starých čarodějnic
„Starší ženy, které chtějí být ještě pěkné a chtějí si svou krásu dlouho udržet, by měly
používat tuto doporučenou mast, po které zmizí všechny vrásky a poškozená kůže
opět dostane svou barvu a původní vzhled.
Vezměte trus ještěrek, sépiovou kost, vinný kámen z bílého vína, oškrabek
z jeleního parohu a rýžovou moučku. Drťte tuto směs dlouho v hmoždíři a pak
prosejte na jemný prášek. Ten pak na noc namočte do destilované vody, do níž jste
dali něco mandlí, slimáka z vinice a květy divizny; novou směs musíte smíchat
s bílým medem a vše pak znovu rozdrtit v hmoždíři. Hotová mast se uloží do
stříbrné nebo skleněné nádoby, která musí být naprosto čistá. Mastí potíráme denně
obličej, ruce, prsa i krk. Výsledek je jedinečný, jak každý brzy sám pozná.“
To ovšem tvrdí Albert Veliký. Já případné reklamace nepřijímám...
Čarodějnice na sebe často brávala podobu zvířat.
kapitola jedenáctá
VÁNOCE
Magická štědrovečerní hostina
Štědrý večer...
Pokusme se na chvilku zapomenout na pyramidy darů pod elektricky zářícím
stromkem, na koledy z reproduktorů a dysneovského Santa Clause, odmysleme si chuť
bramborového salátu se smaženým řízkem. Jak vypadala taková štědrovečerní večeře
v chalupě vědmy z černé kuchyně?
Stůl, ze kterého se jedlo, byl důkladně umyt, vykouřen jalovcem a černobýlem a prostřen
bílým ubrusem. Na všech rozích ukryla hospodyně pod ubrusem malé hromádky čočky nebo
máku, symbolů hojnosti. Pod stůl se rozhodila sláma a křížem (do tvaru X) položily dvě sekery.
Nohy stolu se omotaly a svázaly železným řetězem.
Večeři zahájil hospodář modlitbou, pak pootevřel dveře a zval do domu duše předků. Mrtví
hodovali s živými, byl jim vyhrazen zvláštní talíř, kam se odkládal kousek od každého jídla. Také
dobří duchové a andělé přicházeli pojíst s lidmi.
Večeře měla mít devět chodů (devítka je magické číslo hlubin a zrození). Začínalo se
oplatkami potřenými medem a česnekem nebo šípkovými či trnkovými povidly. Potom se
podávala zasmažená, jíšková polévka s houbami. Na Chodsku se místo ní jedla hustá houbová
omáčka. Houby patřily k posvátným štědrovečerním jídlům, říkalo se jim „maso země“ a věřilo
se, že rostou z vůle vil a skřítků: některé jsou chutné a posilují, jiné mohou člověka omámit či
usmrtit. Například čarodějnice prý s oblibou pojídaly červené muchomůrky (což se zřejmě
zakládalo na pravdě, muchomůrka způsobuje zvláštní opilost, delirium a narkotické vidiny).
Černý kuba bylo jídlo z krup, hřibů modráků a česneku. Česnek byl dalším nezbytným
ochranným jídlem: zahání nemoci, přízraky a upíry.
Na závěr štědrovečerní večeře se louskaly ořechy.
Na svátečním stole nesměly chybět kaše: prosná, krupičná a hrachová. Ty byly zárukou
hojnosti, právě tak jako vánočka, pečivo pletené do podoby klasu. K ní se podávala omáčka
z rozvařeného sušeného ovoce.
Na závěr večeře se louskaly ořechy a rozkrajovala jablka. Toto pojídání bylo spojeno
s věštěním (hvězdička či křížek v jádřinci, utváření ořechu či jeho vyschlost, zčernalost). Také
drobné pečivo ve tvaru zvířecích figurek, hvězd, věnečků, křížků a dalších posvátných symbolů
sloužilo k věštění a obětování mrtvým. Hojně se popíjelo pivo, zejména černé sladové.
Zbytky od večeře se odnášely do stáje zvířatům a zakopávaly pod ovocné stromy
v zahradě, hospodář končil modlitbou a propouštěl duchy předků i přátelské démony, posílal je
zpátky do podsvětí, do polí a do lesů.
Z ořechů a sušených švestek se o Vánocích vyráběly figurky a drobné hračky.
A teď pár receptů vhodných na vánoční stůl:
Chlebovník (z Náchodska)
Do kastrolu vložíme vrstvu strouhaného tvrdšího chleba, zvlhčíme trochu mlékem,
osolíme, posypeme vrstvou škvarků a jemně nakrájené cibule. Pak opět vrstvu chleba,
opět škvarky s cibulí, až je kastrolek plný. Poslední vrstvu tvoří chléb. Zapečeme
zvolna v troubě. Podáváme se syrovým kysaným zelím.
Polabská omáčka
Do hrnce s půllitrem horké vody dejte lžíci žluté jíšky a tolik švestkových povidel, aby
omáčka byla řádně hustá. Dochuťte skořicí, citrónovou kůrou a trochou rumu. Vhoďte
sušené višně (vypeckované), hrozinky, jedlé jeřabiny, sekané mandle a vše nechte
přejít varem. A teď pozor: touto omáčkou se polévá vařené uzené maso. Jako příloha
se podává bramborový knedlík.
Černý kuba (z Krkonoš)
Jídlo možná známé, ale proč ho nepřipomenout. V jednom hrnci uvaříte vyprané
krupky, ve druhém udusíte na másle a cibulce namočené sušené houby. Aby byl kuba
skutečně černý doporučovaly se hřiby modráky a křemenáče. Obsah obou hrnců
promíchejte, přidejte sůl, pepř, majoránku, česnek a pokud máte vepřovou krev, tak ji
tam bez rozpaků vmíchejte. Směsí naplňte vymaštěný pekáč a upečte v troubě.
Staročeský kapr s černou omáčkou
Kapra nasekáme na porce, osolíme a necháme odležet. Pak ho napícháme na rožeň
a prokládáme silnými pláty jablek a chleba. Opékáme nad ohněm. Sejmeme z rožně.
Kapra dáme zatím stranou na mísu a věnujeme se omáčce. Chlebové topinky
a pečená jablka utlučeme v hmoždíři nebo umeleme a vmícháme do rybího vývaru.
Přilijeme červené víno, přidáme pepř, tlučený hřebíček, šafrán, lžíci medu a špetku
soli. Povaříme asi patnáct minut a pak vlijeme na připravené porce kapra. Před
podáváním kapra ozdobíme smaženými jablky a sypeme skořicí.
Jablko – zde vyobrazení podle Mattioliho herbáře – má své nezastupitelné místo na štědrovečerním stole.
kapitola dvanáctá
OBŘADY
Obřadní jídla v průběhu roku
Dvanáct
proměn Měsíce během jednoho slunečního oběhu a dvanáct symbolických znamení
zvěrokruhu... Tento zemědělský cyklus „věčného návratu“ nacházel svůj odraz i v černé kuchyni
venkovské hospodyně. V naší knize jsme si mnohokrát ukázali, jak je určité jídlo těsně spjaté
s příslušným svátkem, vyjadřuje jeho skrytý smysl a je mnohdy hlavním nositelem magické
operace, která má zajistit budoucí úrodu, plodnost, zdraví a ochranu rodiny. Udělejme si na
závěr malý přehled:
Dvanáct symbolických znamení zvěrokruhu představuje zemědělský cyklus „věčného návratu“ a má svůj jasný obraz i v
černé kuchyni venkovské hospodyně.
Původní rok kdysi nezačínal prvním lednem, ale byl to takzvaný „přirozený rok“, který se
otvírá probouzením přírody ve znamení berana. Stěžejním datem byl první jarní úplněk, který je
ovšem vůči slunečnímu datování pohyblivý. Velikonoce jsou vlastně posledním pozůstatkem
původního lunárního kalendáře. Mají svou „předehru“ ve čtyřicetidenním půstu od Popeleční
středy do Božího hodu.
Popeleční, škaredá, černá středa, zvaná též Adamův den, byla původně začátkem
Nového roku. Vše staré shořelo na popel a Nový svět se z tohoto popela teprve rodí. Po
masopustním hýření se jedl suchý chléb a sušené ovoce.
l. neděle postní – černá, pučálná, liščí připadá do období mezi 8. únorem a 14. březnem.
Liška přináší nový oheň.
Obřadní jídlo: Hrachová pučálka, hrachová kaše, preclíky sypané mákem.
2. neděle postní – pražná
Obřadní jídlo: Pražmo z naklíčeného obilí, kaše z opraženého obilí.
3. neděle postní – kýchavná
V březových hájích se provádělo navrtávání bříz a čerpání březové šťávy, která se pila,
nebo se z ní vařil sladký sirup.
4. neděle postní – růžová, družebná
Obřadní jídlo: Družbadlný koláč, který společně připravovaly a jedly svobodné dívky na
uzavření pokrevního sesterství (dívčí klany), čočková pučálka.
5. neděle postní – smrtná spojená s vynášením Smrtky a přinášením Marjánky.
Obřadní jídlo: Přesňáky a mrváně z nekynutého těsta, k tomu omáčky z rozvařeného
sušeného ovoce.
6. neděle postní – květná
Obřadní jídlo: Polévky z jarních bylinek a květů. V tento den bylo zakázáno cokoli péct, aby
se „nezapekl květ“, protože potom by se neurodilo ovoce.
Po celé postní období se jedla hrachová i čočková pučálka.
Zelený čtvrtek
Obřadní jídlo: Vše, co je zelené – špenát, kopřivy, kapusta, různé druhy zelí, aby byl člověk
celý rok zdráv.
Peklo se obřadní pečivo ve tvaru závitnic – jidáše. Jedly se mazané medem před východem
slunce a kousek se házel do studny. Ze stejného těsta se dělaly i figurky ve tvaru ovcí, koz,
slepic, ptáčků a lidských postaviček.
Někde se jidáše pekou až na Velký pátek.
Boží hod velikonoční
Obřadní jídlo: Pečený beránek nebo kůzle s vaječnou nádivkou a čerstvými bylinkami,
červeně obarvená vejce vařená natvrdo, šunka, mazance barvené na žluto mrkvovou šťávou
nebo šafránem, těstové věnce, boží milosti smažené na sádle, chléb, červené víno. Pokrmy
hospodyně ráno nesla do kostela na mši a nechala posvětit. Část z nich se obětovala poli,
zahradě a studni. První sousto se jedlo vstoje na znamení úcty. Kdokoli v tu dobu vešel do
stavení, musel s domácími okusit posvěceného jídla.
Pondělí velikonoční
Obřadní jídlo: Odpoledne pojídání kraslic a mazanců v přírodě, na loukách a na kopcích,
spojené s rituálními hrami (např. koulení vajec, volání skřivánka atd.)
2l. dubna, slavnost pastvin
Obřadní jídlo: Mléko, sýr, máslo a mléčné kaše.
23. duben a 24. duben (sv. Vojtěch a sv. Jiří) – den hadů, otvírání země, obřady plodnosti.
Obřadní jídlo: Pečená holoubata, trdelníci (těstoví hadi, pečení na tyči nad ohněm).
Věřilo se, že toho dne je voda ve studnách jedovatá.
25. duben (sv. Marek) – zažehnávání škůdců obilí
Obřadní jídlo: Marcipán.
Také se připravuje slaná placka; její význam je však spíše věštecký. V předvečer svátku se
dívka, která chtěla spatřit svého milého, postila od západu slunce. Během noci pak zadělala na
placku; nabrala do půlky vaječné skořápky jako do odměrky sůl a přidala stejné množství
pšeničné a ječné hrubé mouky. Při pečení placku na vrchní straně označila symbolem ležatého
kříže (X). Nechala ji na stole a otevřela dveře dokořán. Když usnula, zdálo se jí, že vstoupil její
budoucí milý a placku obrátil. Jestliže byla ráno placka skutečně křížem dospod, bylo to
znamení neodvratnosti osudu; dotyčný za ní přijde, i kdyby nechtěl.
Toho dne býval na polích obětován černý pes a jeho přepuštěné sádlo se schovávalo
k léčebným účelům.
30. duben a 1. květen – sv. Filip a Jakub, Valpuržina noc, svátek čarodějnic, májové rituály
(stavění májek).
Obřadní jídlo: Malé koláčky s mákem, mrváně, boží milosti, pečené kuře, chléb sypaný solí
a kmínem, cibule, česnek. Toho dne se nesmí vydávat z domu nic, co je vyrobeno z mléka nebo
hovězího masa, případně z kůže, rohů, kopyt apod. Zlá čarodějnice by mohla i pomocí
maličkého kousku másla či sýra vrhnout kletbu na krávu a zbavit ji mléka.
Letnice, rozalie, rusalčí dny – svatodušní svátky – další pozůstatek lunárního kalendáře, slaví
se 50 dnů po velikonocích – mezi 10. květnem až 13. červnem. Uctívání planých růží, postřižiny,
jízdy králů, střílení „ku ptáku“ (střelecké soutěže).
Obřadní jídlo: Pečení zpěvní ptáci, koroptve, křepelky. Pečivo: vrkoče, copánky, karásky,
kruchánky, uzle, věnce, koláče. Květy růží nakládané v sirupu či medu, šípková zavařenina.
24. červen – starý letní slunovrat – astronomicky je již 21. června. V předvečer je proslulá
svatojánská noc.
Obřadní jídlo: Kosmatice – na sádle smažené květy černého bezu, koláčky s květy černého
bezu a sušenými bezinkami, pražmo ze zeleného, nedozrálého obilí, máslo, med.
Mimořádná je síla svatojánských bylin: třezalka roní červenou šťávu, krev sv. Jana; kapradí
vykvétá, což znamená, že ve tmě modravě světélkuje, sbírají se jeho výtrusy a uhněte se z nich
kulička, zvaná lesní vosk (léčivo, afrodisiakum, magická látka, která prý činí člověka
neviditelným a dovolí mu rozumět řeči zvířat).
Magickou sílu má i máslo, stlučené během svatojánské noci.
Pražmo se připravovalo i na sv. Markétu (13. července), kdy často začínaly žně.
25. červenec – den svatojakubského kozla shazovaného z věže.
Obřadní jídlo: Pečený kozel s rozmarýnem a šalvějí, mrváně.
Dožínky byly posuvné, podle reálného konce sklizně.
Obřadní jídlo: Velké „mandalové“ koláče, těstové věnce a klasy, obilná kaše, zdobený
chléb, pivo, sůl.
Keltové drželi vždy 1. srpna svátek úrody a plodnosti Lughnassadh. Germáni mu říkali
Lammas. Zřejmě ho lze ztotožnit se „svátkem chleba“ pohanských Slovanů. V knize Nigel
Pennika „Rok, tradice a svátky“ jsem se dočetl zajímavou věc, týkající se právě prvosrpnových
obřadů: „O této slavnosti první sklizně se požne první obilí, upeče se z něj bochník chleba
a obětuje se bohyni Frygg jako díkuvzdání. Účastníci slavnosti stoupali po spirálovité cestě na
kopec ve tvaru bochníku, na jehož vrcholu chléb vhodili do posvátného ohně...“ Tyto umělé
pahorky dodnes nacházíme v pravěkých úrodných oblastech; nejen v anglickém Silbury Hill, ale
i u nás v Libomyšli nebo v Rudné u Prahy.
10. srpen – sv. Vavřinec, patron ohně.
Obřadní jídla: Nakládané jeřabiny, maso pečené na rožni, slané placky pečené na plotně či
horkém kameni, sladké lívance sypané mákem.
15. srpen – svátek Velké Matky, Panny Marie kořenné, později církví přejmenovaný na
Nanebevstoupení Panny Marie.
Obřadní jídlo: Tuřín, červená řepa, mrkev, černý kořen, ředkev – zkrátka vše, co vyrostlo
pod zemí.
Kořeny – ale i plody a semena – se berou do kostela k posvěcení, pak mají ochrannou
a léčivou moc.
28. září – sv. Václav, 29. září sv. archanděl Michael
Dva svátky, které splynuly u nás v jeden. Zatímco v západních zemích je archanděl Michael
zobrazován jako bojovník s kopím, vedoucí do boje nebeské pluky či „svaté rytíře z posvátných
hor“, u nás jeho funkci převzal sv. Václav.
Obřadní jídlo: Pečený kohout (pták volající slunce a zahánějící démony tmy), perníky ve
tvaru jezdce a kohouta.
Pečený kohout byl obřadním jídlem na den sv. Václava
1. a 2. listopad – svátek mrtvých, samhain, křesťanské svátky všech svatých a dušiček.
Obřadní pokrmy: Maková kaše, buchty plněné mákem, vařené těstové šišky obalované
v mletém máku, studené mléko, máslo, dušičky nebo-li kosti (pečivo ze dvou vzájemně
překroucených válečků těsta).
11. listopad – svátek sv. Martina
Symbol rozdílení úrody a zisku, neboť Martin se dělí s chudákem a svůj plášť, ale také čas
ochranných duchů, kteří nás zahřejí v přicházející zimě – s tím zřejmě souvisí i symbolika
hřejivého husího peří. Tento svátek pravděpodobně splynul ze „dnem vína“, původním
vinobraním.
Obřadní jídlo: Pečená husa se zelím, koláče, velké buchty, nazývané cihly a plněné povidly
nebo mákem (dostávali je jako výslužku odcházející čeledíni), rohlíky prázdné i plněné (rohy
a podkovy sv. Martina, jimiž děvčata obdarovávala své milé), mladé víno (letošní burčák a první
ochutnávka loňského vína).
Pečená husa se připravovala na sv. Martina.
Adventní čas zahrnuje během čtyř týdnů řadu svátků s obchůzkami symbolických postav –
maskovaných démonů: Barborky, Lucie, Ambroži, Perchty.
Králem těchto bytostí z mrazivé zimní říše je bezesporu sv. Mikuláš, který přichází
v předvečer 6. prosince v doprovodu andělů a ďáblů (dříve i smrti, klibny a dalších příšer):
Obřadní jídlo: Jablka, ořechy, sušené ovoce (švestkoví čerti), figurky z marcipánového
těsta v podobě Mikuláše, čerta, jezdce na koni (husara), děťátka, ptáčka, kohouta, jelena,
ještěrky nebo hada. Vyskytovala se tu i abstraktní symbolika – věnce a labyrintové propletence.
24. prosinec – Štědrý den
V předvečer dávného svátku zimního slunovratu (časem tu samozřejmě opět došlo
k posunu, slunovrat je už 21. prosince) se uchovala jedna z mála tradičních obřadních večeří.
Podávala se při východu první hvězdy, čímž zároveň končil adventní půst.
Obřadní jídla: Hrachová polévka, houby – buď s kroupami, česnekem a krví (černý kuba),
nebo zapečené s houskou a vejci jako nákyp (hubník), pukance s mákem a medem, muzika
(omáčka z rozvařeného sušeného ovoce s rozinkami, ořechy, perníkem a medem), uzené maso
ve sladké černé omáčce, vánočka, těstový věnec, drobné figurální pečivo, jablka, ořechy.
Vánoční kapr se stal tradicí až od 19. století jako symbol Krista, rybáře lidí. Část pokrmů ze
štědrovečerního stolu se dávala dobytku, kladla ke kořenům stromů do zahrady a sypala do
studně. Smyslem prastaré oběti bylo vyjádřit vzájemnost osudů celého hospodářství.
26. prosince – sv. Štěpána (den koní)
Prastarý svátek koní. Tento den se v kostele světil oves a lidé po sobě házeli zrní.
Obřadní jídlo: Pečivo v podobě podkovy a koníčků, veliký pletený koláč, který dostávali ti,
co se starali o koně. Byl to vlastně věnec, upletený ze tří pramenů, zdobený rozmarýnou,
pozlacenými ořechy a pentlemi. Čeledíni si nesli koláče uvázané na holi přes rameno a pořádali
s nimi průvod obcí.
27. prosince – sv. Jana Evangelisty
Obřadní jídlo: Víno, které se nechávalo posvětit v kostele. Podávali ho se slovy: „Pij lásku
sv. Jana“. Ve středověku bylo zvykem žehnat a pít víno ke cti sv. Jana i při jiných příležitostech
– při zahájení pouti do Svaté země, před odchodem do války. Přípitky na sv. Jana převzala
také renesanční pijácká bratrstva. Na venkově lidé věřili, že víno vypité v den svátku sv. Jana
ochrání před hadím uštknutím.
Na venkově lidé věřili, že víno vypité v den svátku sv. Jana ochrání před hadím uštknutím.
1. ledna – Nový rok
Postupem času byly na tento den přeneseny některé obřady, vážící se kdysi k původnímu
novoročí v měsíci březnu.
Obřadní jídlo: Bábovka – novoročka, novoroční koláč, bochánek, do něhož jsou zapíchány
obarvené pruty, nahoře svázané do podoby stanu a ukončené kyticí. Na ně jsou navěšena
jablka, zlacené ořechy, perníkové figurky, mašle z červených stužek a věnec z dýňových jader
a sušených trnek. Koláč je vezen obcí a nejváženější z obyvatel ho nakrojí a všechny podělí. Na
vykrojené místo každý z podělených položí peníz.
Na Nový rok se nesmí jíst žádný pták ani drůbež, aby neuletělo štěstí.
6. ledna – večer tříkrálový, dvanáctá noc
Neobcházeli jenom tradiční tři králové, ale večer, když padla tma, také „příšerný kozel“,
démonický symbol plodnosti, který pronásledoval mladé dívky. Typický je pokřik kozlů: „Dejte
nám holky nebo vdolky!“ Zvyk možná navazuje na obřady satyrů a silénů, lesních duchů ve
starověkém Řecku.
Obřadní jídlo: Vdolky smažené na sádle a mazané švestkovými nebo hruškovými povidly.
Přástkové slavnosti – vrkoč a dlouhá noc
V období ledna až února, kdy se ženy scházely ke společnému předení lnu, vrcholila tato
práce slavností „dlouhé noci“. Pořádala ji svobodná dívka, která toho roku nejvíc napředla
a byla zvolena „královnou noci“.
Obřadní jídlo: Vrkoč – poschoďový koláč. Po obvodu pleteného těstového věnce jsou
zabodány ozdobené hůlky, na ně je napíchnut menší věnec, a tak stále nahoru až do špičky
ukončené kyticí rozmarýny. Obvykle mívá pět „pater“. Je obdobou svatebního koláče. Chléb,
jahelník (zapečená kaše z jáhel), buchtičky polité odvárkou (omáčka ze švestkových povidel),
vařená slepice s kroupami a rozinkami, pivo, rosolka.
2. února – Hromnice, svátek svěcení svíček, jejichž plamen chrání před bouřemi a vším zlem.
Obřadní jídlo: Medové certle, což byly jakési bonbóny ze škvařeného medu s ořechy.
Svíčky se dělaly ze včelího vosku a proto byly Hromnice dnem blahořečení včelám.
Hospodář hned po návratu z kostela obcházel s hořící posvěcenou hromničkou třikrát úly, aby
měl hojnost medu a aby byly včely chráněny před zloději.
Masopust – další pohyblivý svátek lunárního kalendáře, zahrnující neděli, pondělí a úterý před
popeleční středou, čili závislý na datu velikonoc (40 dní před velikonoci). Může se tedy
pohybovat v rozmezí od 1. února do 7. března.
Masopust byl původním vyvrcholením roku, něco na způsob toho, co dnes prožíváme na
Silvestra. Maskované průvody a tance měly za cíl vyhnat z obce zlé démony a všechny neblahé
stíny minulosti. Vše vrcholilo půlnocí masopustního úterka, kdy se pochovávala basa a bůh
bláznů Bakchus. Pak přicházela popeleční středa, pokorné přijetí nového začátku.
Obřady masopustu původně souvisely s rituálem „medvědí svatby“ a „posvátného koně“
(obě masky jsou pro masopust nejtypičtější). Už v názvu svátku slyšíme, že jde o „puštění
masa“ nebo „masový půst“, tedy půst naruby. A skutečně se v tyto dny odehrávaly jakési žravé
orgie a opájení lidí živočišnými bílkovinami. Dnes už se ovšem o masopustu nezabíjí a nepojídá
ani medvěd, ani kůň; zůstalo jen poslední z trojice obětních zvířat – vepř (který je připomínán už
o Štědrém dni a na Nový rok jako „zlaté prasátko“, posel vracejícího se slunce). Někde též
rituálně popravovali kohouta nebo trhali hlavu huse a obětovaná zvířata pak byla obřadně
snědena. Masopust byl považován za svátek řezníků.
Přípravou na masopust býval tučný čtvrtek před masopustní nedělí, kdy se konala
zabijačka.
Obřadní jídlo: Vařené vepřové maso s křenem, kyselým zelím a jablky.
Masopustní neděle, pondělí, úterý
Obřadní jídlo: Vepřová hlava vařená v celku, pečený vepřový ocásek, jaternice, jelita,
tlačenka, vepřová pečeně, krvavá polévka s kroupami, zabijačková omáčka z vnitřností,
kvašené zelí se slaninou, knedlíky, koblihy plněné povidly a neplněné šišky, obojí smažené na
sádle, mrváně, boží milosti, teplé škvarky, pivo, slivovice nebo žitná pálenka.
Obřadní dary pro maškary: Dlouhé klobásy, jitrnice, jelita, koblihy, šišky, mouka, vejce,
máslo, mák, jablka.
Pak přišla popeleční středa a nastalo opět období půstu a střídmého pojídání praženého
hrášku. Roční cyklus se začal rozbíhat od nového začátku...
OKOLO JEDNÉ MÍSY...
Skupina lidí sedí v kruhu kolem ohně a opéká si kusy masa nabodnuté na prutech; je to chvíle
pohody, bezpečí, doplňování energie, pocit vzájemné sounáležitosti a narůstající síly. Tenhle
prastarý rituál pračlověka přežívá hluboko v našem podvědomí; když si chceme udělat radost,
rozděláme si ohýnek, opékáme buřty a opět se cítíme volní, fascinovaní pomíjivým životem
plamenů a zázračnou proměnou jedlé hmoty.
Staroslovanský výraz „oběd“ naznačuje, že se jedná o jídlo v kruhu (ob-jed; předložka ob
znamená dokola, např. i ve slovech objížďka, obhlídka, obejmout, obsáhnout apod.). Oběd tedy
původně neznamenal pouze polední jídlo, ale jakékoli společné jídlo. Má blízko k oběti,
odevzdání něčeho ze sebe velkému kruhu, všeobjímající moci.
V chaloupkách rolníků, v měšťanských domech i na panských hradech se lidé vždy scházeli
kolem ohně a mísy. Jíst z jedné mísy, z jednoho kotle, čerpat společnou sílu... Mýtus grálu,
posvátné nádoby, která všechny nasytí a napojí – tělesně i duševně – nemluví o ničem jiném.
Žádné důležité jednání, žádná smlouva se neobejde bez jídla. I Kristus pečetí své pozemské
poslání Poslední večeří.
Náš výlet proti proudu času pomalu končí. Oheň pohasl a změnil se v hromádku řežavých
uhlíků, černá kuchyně ještě víc potemněla, rozvěšené nádoby připomínají podivné bájné tvory
a ve vzduchu tkví dráždivé vůně. Drobní skřítci koboldi sbírají pod lavicí zakutálené drobečky
a děd hospodáříček se hrabe z pelíšku za trámem, aby zkontroloval, jestli na něj hospodyně
tentokrát nezapomněla. Je uspokojen, když najde na své misce trochu kaše.
Je čas zavřít knihu, sfouknout svíčku a ulehnout v teplém tichu plném magické síly. Snad
budeme snít o tajemství jídla, o kuchyňském čarování, které nás mnoha nitkami propojuje
s přírodou, s mystériem času a s mezníky lidského osudu.
Autor o sobě
Jmenuji
se Otomar Dvořák, žiji v Praze ve Vršovicích, moje manželka Eva Zajícová je
výtvarnice. Kdysi jsem vystudoval FAMU, obor dramaturgie a scénáristiky a poté jsem
vykonával mnoho různých povolání, od uklízeče ve škole, přes dělníka v továrně až po
vedoucího kulturního domu, což mi umožnilo poznat život ze všech stran. Zhruba před patnácti
až dvaceti lety jsem se nejčastěji vyskytoval na divadelních jevištích, ale také v šatnách,
zkušebnách, dílnách (a barech, samozřejmě!), například v pražském Semaforu, v Městském
divadle Zlín nebo v loutkovém divadle Lampión v Kladně – a to jako herec, dramaturg či autor.
Ještě před „sametovou revolucí“ jsme s Michaelem Kocábem natáčeli ilegální videoklip
„Snaživec“ a během ní oficiální baranndovský film „Pražákům, těm je hej“. V „Tankovém
praporu“ jsem popíjel vodku v roli jednookého ruského generála a Jiřího Wimmera jsem děsil
v komedii „Horor aneb Četba na dobrou noc“, kterou jsme společně napsali pro ostravskou
televizi. Ve Zlíně jsme s Milanem Nytrou (nyní klávesista skupiny Buty) napsali a s režisérem
Morávkem inscenovali velkolepě výpravný muzikál Frankenštein, což byl v roce 1993 jeden
z prvních českých muzikálů – a patrně se líbil, protože dostal cenu diváků a hrál se dva roky.
V televizi jste mohli má dílka také kdysi vídat na stanici Prima, kde jsem připravoval několik dílů
publicistického seriálu „Záhady a mystéria“.
Čtenáři mě zprvu znali hlavně z novin, neboť jsem nějaký čas pracoval jako novinář
v regionálních denících či v různých časopisech, které ovšem zanikaly dříve, než jsme se stačili
opít na počest prvního čísla. Osudové bylo zřejmě mé setkání s partou nadšenců, která se
shromáždila kolem redakce časopisu „Fantastická fakta“ (jména jako Mackerle, Mareš, Česal,
Mátl, Stingl, Vokáč nebo Šiška zasvěcencům napoví, že se tam tehdy sešel skutečný výkvět
české „záhadologie“). S Fantastickými fakty jsem prožil sedm krásných let. Výpravy na záhadná
místa, stopování duchů, přízraků a mimozemšťanů, podivné předměty, zvířata, která by neměla
existovat, kruhy v obilí, kamenné linie, pyramidy... To byl podivuhodný svět, ve kterém jsem se
vrátil do let klukovských objevů a dobrodružství. Jenže všechno hezké má svůj konec...
Naštěstí v době, kdy časopis zanikal, jsem začal vydávat knížky. Bestsellerem se stal
projekt „Utajené dějiny Čech“, na němž jsem spolupracoval s Alešem Česalem a Vladimírem
Mátlem. Naše fantastická hypotéza, že dějiny jsou vlastně magickou válkou o informační kód
podsvětí, vyvolala nečekaný zájem čtenářů, takže kniha letos vyšla již v pátém vydání
a nakladatel nás přemluvil, abychom ji rozšířili o třetí díl.
Odhalování různých tajemství mě přivedlo i k novému úhlu pohledu na svět. A tak moje další
cesta vedla docela zákonitě k odhalování „génia loci“, skrytého ducha krajiny, k hledání
překvapivých souvislostí mezi podobou skal, hor a údolí, lidskými stavbami, toky řek, osudy lidí,
kteří na určitých místech žili a příběhy a pověstmi, které si o nich vyprávěli. Z toho vznikla celá
série netradičních cestopisů: Strážci hor a pramenů, Pole slunečního býka, Řeka sedmi jmen,
Ohře – měsíční řeka, Krajinou Čertovy brázdy...
A protože krajina a lidé v ní vyprávějí příběhy, zkouším tyto příběhy vyprávět formou
povídek a románů; z nichž největšího ohlasu dosáhl příběh z Rudolfinské Prahy „Císař
alchymistů“ nebo tragická historie největšího teroristického útoku na Prahu, organizovaného
francouzským králem Ludvíkem IV. (každý, komu o této epizodě našich dějin vyprávím, bývá
překvapen, že ve školní výuce dějepisu o tom nic neslyšel).
Nyní jsem tedy spisovatelem na „volné noze“. Napsal jsem už asi kolem třiceti knížek; také
jsem „spáchal“ několik divadelních her, televizních scénářů a písňových textů. Často jsem zván
na různé besedy a přednášky do knihoven, regionálních sdružení, muzeí či na „cony (účastníci
vědí, o co jde – prostě srazy přívrženců určitého žánru literatury). Dokonce občas dělám
průvodce při speciálních výletech po různých zajímavých místech naší země, zahajuji výstavy
výtvarníků, a kdo ví, co ještě...
Seznam receptů
Boží milosti
Bramboráčky s jablky
Černá omáčka (z piva a krve)
Černý kuba
Domácí pivo
Hadí mord
Hořký elixír staré čarodějnice
Houbové škubánky
Hrachová pučálka
Chlebová kaše s vínem
Chlebové kyselo
Chlebovník
Chlebový kvásek
Jablečný ocet
Kvašené houby
Kysané zelí
Lék na kýlu z hlemýžďů
Liščí kaše (z hrášku)
Liščí preclíky
Mast starých čarodějnic (kosmetická)
Moravští vrabci (z vrabců)
Mrváň
Nápoj stoletých (z česneku a mléka)
Novoroční jablka s hovězím masem
Omáčka pro duše předků (maková)
Pohanková kaše
Polabská omáčka (černá)
Polévka proti upírům (celer a česnek)
Posvátný chléb ,,vatikánský“
Prosná kaše
Pšenice s mákem
Salát vodních duchů (z potočnice a řešetnice)
Staročeská medovina
Staročeský kapr s černou omáčkou
Staroslovanská postružeň
Staroslovanský kvas
Švestková povidla
Tradiční klatovský perník
Trnkový likér
Vaječný syrek
Velikonoční polévka s bylinkami
Věštecká solná placka
Vosáklý chléb
Vrabci s perníkem
Vraní polévka (z mladých vran)
Použitá literatura
Československá vlastivěda III. – Lidová kultura; Orbis, Praha 1968 * Frolec Václav: Vánoce
v české kultuře; Vyšehrad, Praha 1988 * Václavík Antonín: Výroční obyčeje a lidové umění;
ČAV, Praha 1959 * Karrer Iso: Zvěrokruh a lidový rok; Eugenika, Praha 1998* Krolmus Václav:
Staročeské pověsti, zpěvy, hry a obyčeje; Praha 1845 * Pennick Nigel: Rok, tradice a svátky;
Dita, Praha 1994 * Sallmann Jean Michel: Čarodějnice, ďáblovy nevěsty; Slovart, Bratislava
1994 * Skorňakov, Věník, Větvička: Zelená kuchyně; Lid. nakl. Praha 1988 * Staněk Josef:
Ukrojte si u nás; Práce, Praha 1989 * Vlčková, Dienstbier: Koření, houby, víno; Lid.nakl. Praha
1986 * Vondruška Vlastimil: Církevní rok a lidové obyčeje; Dona, Praha 1991 * Vitebsky Piers:
Svět šamanů; Práh, Praha 1995 * Zíbrt Čeněk: Veselé chvíle v životě lidu českého; Vyšehrad,
Praha 1950...
...a především zažloutlé a otrhané kuchařky bez titulního listu a „zaručené recepty“ psané do
školních sešitů podivně krouceným písmem dávno zemřelých prababiček, které jsem nalézal
mezi zaprášenými poklady na půdách starých domů.
autor
MAGICKÁ KUCHAŘKA
tajemství černé kuchyně podle receptářů starých čarodějnic
Otomar Dvořák
Vydalo nakladatelství Machart jako svoji 30. publikaci v dubnu 2011. Vydání druhé.
Grafická úprava: Kameel Machart
ISBN 978-80-87517-08-6

Podobné dokumenty