Problémy a praktiky spravedlnosti a nespravedlnosti

Problémy a praktiky spravedlnosti a nespravedlnosti

Explorační strategie studia diskursivních praktik
(ne)spravedlnosti
Diskusní text
Jiří Kabele1
Cíle a výzkumné úlohy explorační strategie ........................................................................................3
(Ne)spravedlnostní relevance výpovědí................................................................................................4
(Ne)spravedlnostní relevance na základě porozumění .........................................................................6
Navrhované pojetí diskursivních praktik (ne)spravedlnosti.................................................................9
Metodologický posun k diskursivním korpusům................................................................................14
Závěry pro strategii ............................................................................................................................17
Spolu s Martinem Hájkem rozvíjíme ucelenou strategií, která bude prozkoumávat relativně všestranně
komunikaci týkající se nespravedlnosti a spravedlnosti (dále (ne)spravedlnosti). Zajímají nás proto v prvé
řadě diskursivní praktiky, které se vážou na tuto specifickou komunikaci. V širším horizontu našeho
prozkoumávání komunikačního terénu (ne)spravedlnosti leží ovšem také nejrůznější typy formálně i
neformálně institucionalizovaných praktik (ne)spravedlnosti počínaje diskriminací a konče třeba
soudnictvím. S ohledem na skutečnost, že jsme součástí evropského právního prostoru určovaného EU,
v níž se převážně komunikuje anglicky, chceme přeměřenou pozornost věnovat také v angličtině rozvíjené
komunikaci „about (in)justice“, potažmo i „about (un)fairness and (in)equity“.
V první fázi hodláme využít pro rozvinutí strategie převážně počítačovou textovou analýzu (computer text
analysis, dále CTA) coby protějšek obsahové analýzy a či diskursivní/narativní analýzy. Pro vstupní sázku
na textovou analýzu máme tyto rozhodující důvody:
1
Text vychází ze spolupráce na explorační strategii a z mnoha společných diskusí s kolegou M. Hájkem. Čerpá tedy i
z jeho myšlenek či uvádí jím ovlivněné postřehy. V kratší verzi byl diskutována na týmy Praktiky a i připomínky
z této diskuse byly do něho zapracovány.
1
–
Časné proměny společenské komunikace posilují diskursivní rozměr sociálního konstruování
reality.
(„Zanedbatelné“ náklady na přepravu a skladování informací vyvolávají celou řadu paradoxních
jevů, které zásadně proměňují komunikací o všech veřejně důležitých záležitostech. Pro tuto
úvahu je důležité, že veřejná komunikace stále zřetelněji získává charakter diskursivní soutěž,
která zakládá trh pozornosti.)2
–
Diskursivita je konstitutivní vlastností praktik (ne)spravedlnosti.
(Řešení otázek spravedlnosti a práva je zvláštním způsobem závislé na komunikaci. Proto také
vztahy jazyka a práva jsou námětem četných odborných pojednání.)3
CTA je nepochybně důležitým výzkumným nástrojem korpusové lingvistiky.4 Může být ale rovněž využita
pro studium společenských problémů? Zásadním krokem k takovému alternativnímu využití CTA je přijetí
diskursivního pojetí komunikace, která respektuje že, lidé svým vypovídáním, ale také vyhledáváním a
přijímáním výpovědí „něco dělají“.5 Toto „dělání hubou“, jak by řekla moje babička, má nepochybně
úzký, ale také proměnlivý vztah k dělání „rukama a nohama“. Následující text diskutuje důsledky přijetí a
uplatnění takového diskursivního pojetí komunikace, které činí z textové analýzy přirozený komplement
k metodologiím obsahové, diskursivní i narativní analýzy.
Nejprve uvedu cíle explorační strategie a charakterizuji její výzkumné úlohy. Otázka rozvinutí explorační
strategie opírající se v první fázi o textovou analýzu nastoluje problém (ne)spravedlnostní relevance
výpovědí. Jde o to, jaké výpovědi máme zahrnout do korpusů, jak je můžeme dělit a skládat. Musíme mít
dále na mysli, že argumentace zakládající sestavení analyzovaných korpusu rozhodnou měrou předurčuje
interpretační možnosti statistických nálezů textové analýzy. Teprve po probrání problému relevance se
dostávám k oddílům, ve kterých hlouběji objasňuji pro strategii klíčové diskursivního pojetí komunikace:
Navrhované pojetí diskursivních praktik (ne)spravedlnosti a Metodologický posun k diskursivním
korpusům.
2
Hodnota výpovědí je zde určená zcela mengerovský, je určována zvě(í)davostí, která nutí příjemce se výpovědí
zabývat. Menger: Principles of Economics. 1976; Kabele: Koordinační moc a nemoci vlastnění, vládnutí a
poznávání. 2002; Hnilička: Spam jako nezamýšlený důsledek rozvoje internetu. 2005
3
Např. Gibbons: Language and the Law. 1999; Mellinkoff: The language of the law. 1973; Solan: The language of
judges. 1993; Jackson: Law, fact, and narrative coherence. 1988; Schauer: Law and language. 1993; Tiersma: Legal
language. 1999; Brooks and Gewirtz: Law's stories: narrative and rhetoric in the law. 1996
4
U zrodu korpusové lingvistiky stále český emigrant Henry Kucera. Kucera and Nelson: Computational Analysis of
Present-Day American English. 1967
5
Austin: Jak udělat něco slovy. 2000
2
Cíle a výzkumné úlohy explorační strategie
Explorační strategie studia diskursivních praktik (ne)spravedlnosti reaguje na skutečnost, že stále
objemnější část „diskursu (ne)spravedlnosti se odehrává v rámci veřejně dostupné elektronické
komunikace a může se tak stát předmětem studia, které využívá CTA. Strategie by měla v prvé řadě
poskytnout uspokojivé odpovědi na tyto otázky: Může být uvažovaná strategie přínosem pro pochopení
role praktik (ne)spravedlnosti v rámci rozvoje společnosti a jejich proměn? Může nabídnout významná
témata pro soustředěný zaměřený výzkum? V dané chvíli spojujeme explorační strategii s těmito
problémově vymezenými cíli:
•
Jakou povahu mají diskursivně úspěšné spravedlnostní nároky?
•
Co činí či může činit sociální jevy spravedlnostně exponovanými?
•
Jakým způsobem diskursivní praktiky (ne)spravedlnosti formují praktiky (ne)spravedlnosti jako celek?
Předností textové analýzy je popis vztahů a rozdílů podporovaný vizualizací.6 Představené cíle explorační
strategie studia diskursivních praktik (ne)spravedlnosti jsou ovšem širší, zřetelně přesahují do oblasti
explanačního a normativního přístupu.7 Jsem si vědom tohoto rozporu, ale zvolená formulace cílů má tu
výhodu, že otevírá prostor pro návazné užití obsahové a diskursivní analýzy.
V rámci takto obecně vymezených cílů se hodláme soustředit na výzkumné úlohy zabývající se zdroji
naléhavosti a dynamické nesamozřejmosti: (i) vztahu nespravedlnosti a spravedlnosti, (ii) vztahu
spravedlnosti bez přívlastku8 a s přívlastkem „sociální“? Dále předpokládáme, že diskursivních praktik
(ne)spravedlnosti, které se uplatňují ve veřejné a soukromé, právní a mimoprávní, odborné a laické sféře,
se mohou lišit.9 Zajímat nás bude samozřejmě také otázka, zda případně nalezené diskursivní rozdíly
budeme moci uvádět do souvislostí s „ne–diskursivními“ praktikami (ne)spravedlnosti a s dynamikou
moderních společností? Vidíme též možnost studovat diskursivními tlaky, kterým byla, je a bude česká
společnost vystavena v oblasti spravedlnosti v souvislosti se vstupem do EU. Zvláštní kapitolu zde tvoří
vysoké překladatelské nároky (česko–anglickými a anglicko–českými), které z pochopitelných důvodů
zvlášť poznamenávají diskursivní praxi (ne)spravedlnosti. Konečně chceme věnovat trvale pozornost – i
6
Hájek, Kabele, Vojtíčková: „Zázemí“ a „bojiště” v usilování o spravedlnost: textová analýza odborářského,
lidskoprávního a feministického diskursu.
7
Explanační přístup hledá příčiny zjišťovaného stavu uplatňování spravedlnosti a normativní naopak studuje
koncepce spravedlnosti, a proto se nestále pohybuje na rozhraní popisu, rozpravy a konstituce uvažovaných koncepcí
a ideálů. Elster: The Empirical Study of Justice. 1995
8
Používáno bývá více přívlastků spravedlnosti, např. kriminální spravedlnost apod. Takto vznikající sousloví ovšem
pak mohu nabývat „posunutý“ význam, který nelze odvodit z kombinace pojmů.
9
V delším výhledu by se ohniskem našeho zájmu mohly stát i ostatní témata týmu Praktiky, např. vázané na gender a
na postavení menšin a cizinců v ČR.
3
s ohledem na úlohy řešené v týmovém projektu Praktiky i celém dílčím projektu – také souvislostem mezi
diferenciací praktik (ne)spravedlnosti a obecnou sociální diferenciací.
(Ne)spravedlnostní relevance výpovědí
Komunikace týkající se spravedlnosti a nespravedlnosti10 má mnoho tváří, může být implicitní anebo
explicitní, psaná i nepsaná, mění se dle diskursivního i věcného kontextu, mění se i historicky atd. Není
proto vždy snadné rozhodnout, co do této komunikace této patří a co již nikoli. Tím spíše je obtížné
rozhodovat pro koho – pro jaké tvůrce a adresáty –, kdy a jaké výpovědi mohou být důležité. Vzniká tak
problém relevance dobře známý z informatiky, která řeší problém, jak vyhledávat dokumenty, které co
nejvíce odpovídají potřebám osob obracejících se na informační služby. Výsledky více než padesátiletého
výzkumu, které shrnuje např. studie Steffana Mizzaro,11 jasně ukazují, že při takto informačně chápané
relevance je ve hře mnoho faktorů. Je to způsobeno tím, že uvažovaná relevance je totiž – zjednodušeně
řečeno – relací mezi textem–dokumentem a problémem uživatele, který tuto relevanci jako relaci ustavuje.
Svou roli tedy sehrává nejen téma (předmětná oblast, která potenciálního uživatele zajímá, topic), ale také
úloha (aktivita, pro níž chce potenciální uživatel text využít) a samozřejmě také kontext, který významně
může ovlivňovat posudky relevance.
Poslední závěr je pro nás důležitý, protože chceme rozvíjet diskursivního pojetí komunikace.
(Ne)spravedlnostní relevance výpovědí se nemůže vyčerpávat pouze tematickou relevancí (topic or
thematic relevance), ale musí také brát v potaz – alespoň konceptuálně) souvislosti vázané na užití textu
(task relevance) a jejich kontextovou podmíněnost. Svými důsledky to znamená, že určité skupiny
výpovědí a textů mohou patřit do studované komunikace odlišným způsobem, který může, ale také nemusí
měnit strategii studia, jenž se snaží takové diskursivní praktiky prozkoumávat. Všechny uvažované
okolnosti – téma, úlohy i kontext – umožňují diversifikovat centrum výzkumného zájmu a měnit
perspektivy pohledu. Vtiskávají studiu diskursivních praktik (ne)spravedlnosti logiku vyšetřování,12 která
za pochodu rozvíjí design uplatnění nejen textové, ale i dalších možných typů analýz.
V dalším výkladu problém relevance pracovně zúžím na otázku tematické relevance a ukážu i při
takovémto zjednodušení oblast (ne)spravedlnosti skýtá celou řadu výzkumných problémů. Na názvu mého
diskusního textu může zarazit slovní konstrukce (ne)spravedlnost, která zastupuje dvojici pojmu
nespravedlnost a spravedlnost. Tvoří ji, jak to ostatně naznačuje povaha konstrukce s přidaným prefixem
10
Sféra uplatňování spravedlnosti a práva představuje tzv. metainstituci, tj. instituci sloužící řešení problémů
ustavování institucí, které již řeší praktický problém. U všech těchto metainstitucí lze odůvodněně předpokládat
podobnou komplikovanost.
11
Mizzaro: Relevance: The Whole History. 1997; Harter Stephen P.: Variations in relevance assessments
Measurement. 1997
12
Kabele: Metodologie intervenčního heuristického vyšetřování. 2000
4
ne–, pojem a jeho antonymum. Takto lexikálně příponou ne– vyznačené páry pojmů mohou představovat
asi namnoze klasickou diskursivní nesouměřitelnost: pojem spravedlnost je pozitivem k negativu
nespravedlnost a navzájem se vylučují, zároveň ale hovoříme–li obecně o spravedlnosti, řeč se týká také
nespravedlnosti. Nespravedlnost je ve výpovědích rozhodně častěji charakterizována jako absence
spravedlnosti než naopak. Banální důsledek popisované skutečnosti je fakt, že slova vázané na kmen
spraved* mají v komunikaci zhruba o jeden řád vyšší frekvence. V případě českého pojmu spravedlnost a
nespravedlnost je tento poměr při vyhledávání Googlem 162 ku 20 tisícům, v anglických pojmech justice
a injustice je tento poměr 89.9 ku 5,8 miliardám.13 U přídavných jmen se tento nepoměr o něco snižuje, ale
stále zůstává značný (v případě spravedlivý/nespravedlivý je 44,8 ku 12,7 tisíc, v případě
equitable/inequitable je 10,1 ku 0,56 miliardám).14
Uvedené nálezy zavdávají důvod k provokativní otázce, zda vypovídání, kde se explicitně hovoří o
spravedlnosti a o nespravedlnosti se neliší způsobem, který nelze vysvětlit jen vznikem pojmu
nespravedlnost negací z pojmu spravedlnost. Pro možný rozdíl hovoří ještě i jiné nejen takto diskursivně
chápané okolnosti. Dosti obecně je totiž například přijímána představa,15 že existuje zásadní rozdíl mezi
tzv. citem pro spravedlnost a pocity nespravedlnosti. Lapidárně bychom mohli tento rozdíl vyjádřit takto:
pocity nespravedlnosti v nás působí samovolně, určitě a jsou autentické, i když náš cit pro spravedlnost je
neurčitý a může i selhávat. Vyžaduje totiž ještě navíc odstup, a tedy zapojení reflexe. Vědomí, že lidé
situačně vědí–cítí přesněji a konkrétněji, co je nespravedlivé, než to, co by bylo či je spravedlivé, že
nahlížejí spravedlnost stranicky, zakládá uznaně podstatu některých praktik spravedlnosti. Mám na mysli
nejen instituty nezávislosti a podjatosti soudce či rozhodčího, ale také povahu mnoha procedurálních
ustanovení v občanských a trestních řádech.
Chápeme-li dualitu spravedlnosti/nespravedlnosti jako problematickou opozici, maně problematizujeme
samotný pojem spravedlnosti. Tím spíš se nemůžeme stavět do pozice, že víme, co to je spravedlnost, ani
nemůžeme z této moci vědění suverénně a nezpochybnitelně rozhodovat o (ne)spravedlnostní relevanci
výpovědí. Víme ovšem, že soukromé i veřejné vypovídání o nespravedlnosti a spravedlnosti se váže:
•
na různé institucionální, jazykově též namnoze rozeznávané podoby vypovídání – osočování, diskuse
o způsobech rozdělování, soudní líčení anebo parlamentní rozpravy atd.
•
na různé arény vypovídání – síně, sněmovny, média, nakladatelství, PR agentury atd.
13
Google nabízí při vyhledávání jen odhady počtu stran, o nichž je známo, že jsou málo přesné právě tehdy, jestliže
se jedná o velmi frekventované pojmy. Nicméně těmito chybami odhadu nelze vysvětlit řádové rozdíly v početnosti
výskytu.
14
Data pro just a unjust není možné použít, protože slov just znamená nejen spravedlivý, ale ještě častěji je užívané
jako příslovce právě. Proto je zde nepoměr ještě o jeden řád větší 487 ku 3 miliardám.
15
Pro moderního člověka není velkým překvapením, že lidé jako oběti jsou více citliví na nespravedlnost než ti, kteří
tuto nespravedlnost potenciálně působí. Gray: Justice. Viz též Hayek: Právo, zákonodárství a svoboda. 1) Pravidla a
řád. 1991
5
U některých z nich máme větší jistotu, že se týkají spravedlnosti či nespravedlnosti a u jiných menší.
Značnou jistotu, že analyzujeme pro (ne)spravedlnost relevantní výpovědi, nám poskytují nejen
encyklopedické statě zabývající se spravedlnosti, anebo sbírky výpovědí, kde se slovo spravedlnost anebo
nespravedlnost v nějaké své lexikální mutaci vyskytují. Spravedlnostní relevance výpovědí však nemusí
být vždy takto explicitní. Spíše je zřejmě typická relevance implicitní,16 která může být signalizována
nejrůznějšími způsoby. Např. použitím pojmů odkazujících na spravedlnost, jako např. pojmu práv. Jindy
pro nás může být signálem proto, abychom se o výpověď zajímali ve vztahu ke spravedlnosti povaha
autora a místo zveřejnění, protože představuje uznávanou arénu vypovídání o nespravedlnosti. Konečně
nepominutelným signálem může být i to, že výpověď jednoduše sami anebo druzí interpretujeme jako
(ne)spravedlnostně relevantní.
Situace navíc není taková, že zdroje z méně jistě relevantních výpovědí můžeme jednoduše pomíjet. Spíše
musíme při sestavování korpusů předpokládat, že spolu s jistější relevancí dochází ke drastičtějšímu a
hlavně nenáhodnému výběru výpovědí. Celé kategorie výpovědí se tak mohou dostávat mimo hru,
přestože
při
komunikačním
řešení
otázek
spravedlnosti
sehrávají
klíčovou
roli.
V případě
(ne)spravedlnosti se můžeme dále odůvodněně domnívat, že ve značném, možná převažujícím množství
případů je (ne)spravedlnostní relevance vázána na textuální anebo situační kontext. Povahy samotné
výpovědi vytržená z kontextu proto žádným způsobem nenasvědčuje tomu, že je (ne)spravedlnostně
relevantní. Například výrok: „Slávia vyhrála utkání jen díky penaltě.“ může být stejně tak pouhým
popisem anebo spravedlnostním nárokem. Spravedlnostním nárokem se stává pro všechny fanoušky
potrestaného týmu, kteří „viděli“, že penalta byla nařízena nespravedlivě. Platí ovšem i obrácené tvrzení,
ani výpovědi, u nichž můžeme předpokládat relativně zaručenou relevanci, například signalizovanou
slovem spravedlnost, relevantní být nemusejí. Banálním příkladem je tvrzení, že se tiskové oddělení
Ministerstva spravedlnosti přestěhovalo z druhého do třetího patra.
(Ne)spravedlnostní relevance na základě porozumění
Skutečnost, že o (ne)spravedlnostní relevanci výpovědi rozhoduje porozumění, které bere v úvahu i
skutečnosti v samotné výpovědi nevyjádřené nás staví před značné problémy při sestavování korpusů.
Víme totiž, že rozumějící mohou disponovat odlišnými znalostmi a musíme proto předpokládat – právě
když se jedná o spravedlnost – že mohou být straničtí. Je–li určování (ne)spravedlnostní relevance na
16
Když spor začne být formulován v termínech spravedlnosti a práva, stává se mnohem obtížněji řešitelný bez
zásahu vnější autority. Maiese: Justice Conflicts.
6
základě porozumění takto neurčité, a proto nespolehlivé, stává se nutně překážkou pro jakékoliv
„mechanické“ sestavování korpusů.
V nastolené perspektivě bychom se vlastně měli ale ptát, jak to, že se řeč o spravedlnosti nepromění
v babylonské zmatení jazyků, kde sice všichni hovoří stejným jazykem, ale výpovědím si každý rozumí,
jak je mu libo. I když náš tisk mnohdy takové změtení jazyků připomíná, přece jenom se zdá, že
komunikace o nespravedlnosti stejně tak laická jako odborná by nebyla možná bez elementárního
„porozumění“ spravedlnosti, které je v zásadě kulturně sdílené.17
Dovoláváme–li se sdíleného elementárního „porozumění“ spravedlnosti, je třeba také zdůraznit, že toto
porozumění zároveň představuje Pandořinu skřínku, která otevírá manévrovací prostor pro svůdnou
samozřejmost, sebeklam, vědomé i nevědomé zkreslování, demagogii, spekulaci, matení, zaujatou
selektivitu, obecně nedůvěryhodné zacházení s fakty i idejemi, které nenacházíme jenom u laiků, ale také i
u právníků a ostatních společenských vědců. Není to jen pozitivistická tradice, která nás nutí k opatrnosti
při spoléhání se na tuto relevanci, ale samo porozumění (ne)spravedlnosti. Stranickost a účinky „zájmově“
podmíněné perspektivy pro rozumění jevům i jejich souvislostem tvoří přece jeho konstitutivní součást.
Uvědomování si tohoto faktu totiž patří k vzývanému elementárnímu porozumění (ne)spravedlnosti.
Uvažované tušení–věření–vědění o principech, které zakládají (ne)spravedlnostní relevanci, lze podle dále
představené pracovní hypotézy nahlížet jako praktické zobecnění z našich pocitů nespravedlnosti. Týkají
se toho, jak „to chodí“ ve světě a kdy pocity nespravedlnosti vznikají a přicházejí v úvahu. Jestliže
přetlumočíme toto zobecnění do sociologického jazyka, získává toto vědění následující podobu: Lidé a
organizace žijí v institucionalizovaných vzájemnostech. Jejich základ spočívá mimo jiné v tom, že tyto
vzájemnosti zaručují zavedené a uznávané způsoby přisvojování a rozdělování zdrojů, výhod z činností a
uznání, resp. uvalování nevýhod na druhé a jejich sdílení. V zavedených vzájemnostech tedy každý ví, co
jsou jeho práva. Ví to alespoň v tom smyslu, že některé postupy druhých v něm vyvolávají silné pocity
nespravedlnosti a jiné nikoli. Otázku spravedlnosti se trvale otevírá proto, že ani jednotlivci, ani
organizace nemohou jednat ve světě, aniž by uplatňovali své vícestranné pohledy na ono přisvojování a
rozdělování zdrojů, výhod a uznání.18
Problém spravedlnosti je tímto v zásadě moderním19 porozuměním spravedlnosti pevně poután k problému
koordinace lidských činností při řešení praktických i nepraktických problémů. Sama spravedlnost se stává
17
Viz např. Maine: Ancient Law. 1897; Durkheim: Společenská dělba práce. 2004
V teoretické a filosofické literatuře je uvedená otázka tematizována jako problém distributivní anebo procedurální
spravedlnosti. Naše formulace v zásadě respektuje tyto dvě perspektivy. Připomenout si dále můžeme, že teorie
distribuční spravedlnosti jsou dvojího typu: argumentují rovností oprávnění anebo rovností výsledného rozdělení.
Konečně bychom neměli zapomenout, že rozdělovány nejsou jenom zdroje, výhody a uznání, ale současně i
odděleně také břemena, nevýhody a ostudy, jak nás na to upozorňuje Ulrich Beck. Unger: Law in Modern Society.
1971; Beck: Riziková společnost: Na cestě k jiné moderně. 2004; Rawls: Teorie spravedlnosti. 1995; Hayek: Právo,
zákonodárství a svoboda. 1) Pravidla a řád. 1991; Dworkin: Když se práva berou vážně. 2001
18
7
svou povahou bytostně diskursivní záležitostí. Aby se vícestranné pohledy na přisvojování a rozdělování
zdrojů, výhod a uznání mohly uplatňovat a soupeřit, aniž by došlo na čistě silové řešení rozporných
nároků, musejí být tyto nároky zveřejněny a musí existovat postup, který stanoví, čí pocity
nespravedlnosti jsou oprávněné a čí nikoli. Je zřejmé, že tyto postupy mají nutně diskursivní povahu.
Nárok na existenci postupu rozhodování o oprávněnosti pocitů nespravedlnosti asociuje instituci práva.
Aby právo přímo vstupovalo do hry, musejí být splněny dvě podmínky: (i) postupy zjišťování
oprávněnosti nároků se musejí opírat o předem stanovené přípustné praktiky argumentovaného uplatnění
pravidel pro rozsouzení sporu a (ii) musí být účinně vynutitelný respekt všech stran vůči právům, které
zjednávají nikoli sami účastníci či autority jejich členské skupiny, ale specializované intervenující právní
instituce. Naplnění obou těchto podmínek je transakčně nákladné, a proto není možné předpokládat, že
právo by mohlo řešit otázku spravedlnosti jako celek. Významná role náleží proto vždy i mimoprávním
postupům, i když i ty se mohou více či méně opírat o platné právo.
Není také nikde dáno, že otázka spravedlnosti byť tematizovaná, musí být řešena. Mezikulturní a
historické pohledy na život společností nás přesvědčují o tom, že dokonce mnohdy ani nemusejí být
z pohledu cizince anebo současníka tematizovány. Pocity nespravedlnosti týkající se přisvojování a
rozdělování zdrojů a výhod vyjadřované v jiné kultuře anebo jiné době nejsou sdělovány, protože nemají
žádnou naději na příznivou odezvu anebo dokonce jsou považovány za nepřípustné. Sociálně neexistují.
Když řešíme problém případné diskursivní netematizace nespravedlnosti, nemusíme mít na mysli nějaké
„drastické“ mezikulturní či historické rozdíly. I jen letmé srovnávání kontinentální a angloamerické
diskursivní scény nás přesvědčuje o tom, že podmínky pro tematizaci nespravedlnosti se mohou lišit i
v současných vyspělých zemích, které si jinak jsou velmi blízké. V angličtině jsou s jednou českou
spravedlností asociovány hned tři pojmy justice, equity a fairness.20 Pojem equity21 patří mezi těžko do
19
Např. již David Hume spatřuje zdroj spravedlnostních nároků v soutěži o vzácné statky. Jedná se tedy o pozemsky
a nikoli transcendentně ukotvenou spravedlnost ve stvořeném světě. Gray: Justice.
20
V češtině máme spravedlivost a spravedlnost. Jsou vnímané jako synonymické.
21
Řada indicií nasvědčuje tomu, že pojem equity angličtině „ztrácí“ svůj stabilní význam spolu s reformou
soudnictví, která více než před sto lety sjednotila v anglosaských zemí soudnictví a původně oddělné zákonné a
kancléřské soudy (v USA ekvitní soudy). Příznaky uvažované „ztráty“ významu jsou dvojího rázu, na jedné straně se
tohoto pojmu zmocňuje ekonomický diskurs, na druhé straně v řadě pojednání mizí rozdíly mezi justice a equity,
neboť oba pojmy sdílí v zásadě tatáž výkladová schémata. Durkheim: Společenská dělba práce. 2004
Pro kancléřské soudy bylo typické, že vyřizovaly žaloby – žádosti dovolávající se alternativní autority než tvoří
zákonné soudy. Původně se jednalo o autoritu krále, která později byla delegována na kancléře a jim zřizované
soudy. Tyto kancléřské soudy nebyly porotní a řídily se 18 bohatě precedenty vroubenými maximami ekvity:
1. Equity regards as done that which ought to be done.Ekvita považuje za udělané to, co by mělo být udělané2.
Equity will not suffer a wrong to be without a remedyEkvita nestrpí, aby křivda nebyl napravena 3. Equity is
EqualityEkvita je rovnost4. Equity regards substance rather than formEkvita zvažuje spíše podstatu než formu5. One
who seeks equity must do equityKdo hledá ekvitu musí jí konat6. Equity aids the vigilant, not those who slumber on
their rightsEkvita pomáhá bdělým, nikoli těm, kteří se neberou za svá práva7. Equity imputes an intent to fulfill an
obligationEkvity počítá se snahou plnit závazky 8. Equity acts in personam.Ekvita jedná vždy osobně9. Equity will
8
češtiny přeložitelné pojmy. Pro překlad pojmu fairness je v češtině pomalu přijímána počeštěná férovost.
Anglo–saské porozumění spravedlnosti by se nicméně dle Sapir–Worfovy hypotézy mělo výrazně lišit od
českého, resp. kontinentálního. V tomto kontextu je třeba také vidět dříve ohlášenou úlohu: studium
diskursivních tlaků, kterým byla, je a bude česká společnost vystavena v oblasti spravedlnosti
v souvislosti se vstupem do EU.
Stejná okolnost staví před naší explorační strategii studia českých diskursivních praktik (ne)spravedlnosti
úkol, zahrnout do úvah i shody a rozdíly mezi spravedlností a férovostí. Zatím mohu nabídnout jenom
svůj vstupní náhled na tento problém. Férovost se od spravedlnosti liší tím, že se v českém jazykovém
prostředí pravděpodobně asociuje zejména s dobrovolně přijímaným herním uspořádání a v posudku
neférovosti není obsažen nárok na asistenci právní autority, dovolává se spíše autority účastníků. Ve
sportu, kde má tento pojem svůj původ ovšem existují sudí s kompetencemi posuzovat i férovost hry.
Shrňme si řečené: Vyjadřování pocitů nespravedlnosti stejně jako vznášení, vyvracení či rozsuzování
spravedlnostních nároků je v našem přístupu nevyhnutelně spjato (i) s praxí uplatňování vícestranných
pohledy na přisvojování a rozdělování zdrojů, výhod a uznání, stejně jako (ii) s řešením takto vznikajících
sporů mezi protichůdnými nároky. Tuto praxi lze studovat v podobě praktik, které v tomto případě budeme
nazývat diskursivními praktikami (ne)spravedlnosti. Explorační strategie jejich studia by se měla zabývat
rozrůzněnou proměnlivostí těchto diskursivních praktik, ale také jejich případným vlivem na praktiky
(ne)spravedlnosti. Měla by přitom respektovat odlišné typy (ne)spravedlnostní relevance diskursivních
praktik. Úspěch takovéto explorační strategie studia pak ovšem závisí nejen na již probraných možnostech
garantovat (ne)spravedlnostní relevance analyzovaných výpovědí, ale také na účelném stanovení cílů a
výzkumných otázek strategie, tj. na přiměřeném pojetí diskursivních praktik (ne)spravedlnosti a na
vyřešení některých metodologických problémů spjatých s využitím nástrojů CTA v rámci takto rozvíjené
explorační strategie. Navrhovaná řešení těchto nároků diskutují následující dva oddíly textu.
Navrhované pojetí diskursivních praktik (ne)spravedlnosti
O zvolené pojetí diskursivních praktik (ne)spravedlnosti se již de facto opíral náš výklad problému
(ne)spravedlnostní relevance studovaných výpovědí. Zde jen navíc hodlám při výkladu navrhovaného
not concern itself with abstract wrongsEkvita se nezabývá abstraktními křivdami10. Equity abhors a forfeitureEkvita
si oškliví pokuty11. Equity does not require an idle gestureEkvita nežádá prázdných gest12. One who comes into
equity must come with clean handsKdo chce vstoupit do ekvity musí mít čisté ruce13. Equity delights to do justice
and not by halvesEkvita má požitek ze spravedlnosti a ne z prospěchu jedné strany14. Equity will take jurisdiction to
avoid a multiplicity of suitsEkvita využívá soudní moci k tomu, aby zabránila mnohonásobnosti soudních sporů15.
Equity follows the lawEkvita sleduje zákon16. Equity will not aid a volunteerEkvita nespoléhá na dobrovolníky17.
Between equal equities the law will prevailMezi rovnými ekvitami získává převahu ta, která je blíž zákonu18.
Between equal equities the first in order of time shall prevailMezi rovnými ekvitami získává převahu ta, která byla
uplatněná první
9
pojetí postupovat soustavně tak, abych případně přispěl ke společnému chápání klíčových pojmů: praktika
a diskursivní praktika při jejich aplikaci na téma (ne)spravedlnosti.
Začneme pojmy praktika a praxe?22 Praktikám můžeme rozumět jako individuálním nebo kolektivním
aktům či akcím, které slouží k řešení či zvládání problémů a přijímaných výzev, tj. záležitostí, které
vyžadují řešení či nutí něco dělat pro uskutečnění nějakých vizí. Praktikami tedy jednotlivci, skupiny a
organizace něco určitého dělají, konají, provádějí, činí, způsobují, hrají atd., tj. jednají ve snaze
spoluurčovat dění či běh událostí. Blízké jsou pojmy: postupy, rutiny, techniky, procedury či způsoby
zacházení. Pojmy jako taktiky a strategie jsou rovněž asociované, ale v navrhovaném pohledu vnášejí do
hry ještě další – herní – perspektivu.
V navrhovaném pojetí bude praxe představovat všechny praktiky vykonávané a vykonané v rámci určité
kulturně specifické oblasti činností či jednání. Praktiky samozřejmě mohou být jednoduché i složité, tj.
často sestavené z celé řady dílčích praktik. Kultura specifické oblasti činností či jednání více či méně
zřetelně předurčuje nejen výskyt praktik, ale také jejich parcelizovatelnost, skladebnost, zastupitelnost,
výlučnost i směnitelnost. Navržené pojetí praxe je tak obecné, že se snad nedostává do příkrého rozporu s
bohatým rejstříkem filosofických a antropologických pojetí praxe. Nám především otevírá prostor pro
hledání „pravidel“ nejen výskytu uvažovaných praktik, ale také jejich formování či přeměny.
Všechny praktiky v nějaké míře cíleně, přímo či nepřímo zasahují do světa druhých a mohou být proto ve
smyslu námi chápané (ne)spravedlnostní relevance chápané jako více či méně spravedlivé či
nespravedlivé anebo férové či neférové (v angličtině just or unjust, fair or unfair, equitable or inequitable).
(Ne)spravedlnostně exponovanými praktikami můžeme rozumět takové praktiky, které nezanedbatelně
často vzbuzují anebo snadno mohou vzbuzovat pochybnosti, že jsou spravedlivé či férové. S odkazem na
naše porozumění (ne)spravedlnostní relevanci, se zřejmě jedná o praktiky, které vytvářejí asymetrie práv a
omezení, sociálních příležitostí a rizik tam, kde je očekávaná a za přiměřenou považovaná symetrie anebo
naopak vytvářejí symetrie sociálních práv, příležitostí či rizik tam, kde by „měla být“ asymetrie.
Předpokládáme, že lidé sdílejí vědění o tom, že některé praktiky jsou spravedlnostně exponované a toto
22
Rodokmen pojmů praktika a praxe – v angličtině practice a practices označují obojí najednou – je úctyhodný,
zejména kdybych přihlížel k jejich filosofické tradici. Moje chápání je povýtce sociologické a stejně jako má teorie
duálního sociálního konstruktivismus vede k americkému pragmatismu. Je výrazně spojen s všeobecně přijímanou
Meadovou teorií herního osvojování rolí. U Garfinkel jsou relevantní výklady vztahující se na pojem rutiny a její
vylíčitelnosti (accountability), u Foucaulta – praktiky moci, u Goffmana analýza rámců a interakční rituály.
Goffmanův strategický přístup má mnohé společné s Crosiérovým chápáním jednání, atd. Mohl bych připomenout
Bourdiérovu teorii jednání, celý sociální konstruktivismus anebo institucionální ekonomii.
10
vědění účinně tyto praktiky formuje.23 Dále předpokládáme, že samo toto vědění je významnou měrou
diskursivně utvářené.24
Typickými příklady (ne)spravedlnostně exponovaných praktik jsou ve světě zaměstnání např. vyplácení
prémií, povyšování, výběrová řízení, podávání výpovědí atd. Podrobné procedurální popisy soudních
postupů, ale třeba i rozprav v parlamentu, ukazují, že i zde se jedná o (ne)spravedlnostně exponované
praktiky či lépe praxe. Rozdíl mezi uvedenými dvěma typy praktik – např. výplatami a vynášením
rozsudků – je ovšem zřejmý, jedny v první plánu neřeší problém spravedlnosti, zatímco druhé jsou naopak
právě na jeho řešení zaměřené, a proto je také jejich spravedlnostní relevance zřetelnější.
Praktikami (ne)spravedlnosti budeme označovat takové praktiky, které řeší problémy anebo výzvy
týkající se výslovně či nevýslovně spravedlnosti. Jsou tedy výrazem snah vědomě (deklarovaně) působit
nespravedlnost či naopak usilovat o její nápravu či zjednávat spravedlnost. Praktiky spravedlnosti bývají,
ale nemusejí být nutně (ne)spravedlnostně exponované. Na úrovni praktik můžeme identifikovat „jasné“
praktiky spravedlnosti (souzení, obhajoba, vyšetřování atd.) i „jasné“ praktiky nespravedlnosti
(stigmatizace a diskriminace, předsudečně vidění, podvádění, nekalé soutěžení, okrádání jak je
rozeznávají např. trestní zákoníky a správní řády). „Jasnost“ uvedených praktik spravedlnosti ovšem
nebrání tomu, aby byly zneužity jako praktiky nespravedlnosti a opačně.
Praktiky jsou vykonávané a obhajované či ospravedlňované. Lidé – aktéři i jejich partneři – si je
představují, plánují a popisují je. Praktiky zpravidla proto zahrnují nejen tělesně ovládané konání, ale také
rozvažování, komunikaci, vyjednávání, poradenské rozhodování atd. V tomto smyslu je naše perspektiva
blízká Habermasové pojetí komunikativního jednání.25
Připustíme–li, že praktiky mohou být vymezeny nejen typickou oblastí uplatnění – v našem případě
(ne)spravedlnosti – ale také modalitou jednání užívaného pro řešení či zvládání problému, můžeme dospět
k pojmu diskursivní praktiky.26 U těchto praktiky je vymezující modalitou jazyková komunikace:
vypovídání, promlouvání a zveřejňování textů určené soukromým osobám anebo nějaké veřejnosti.
Diskursivní praktiky tedy představují individuální nebo kolektivní komunikační akty či akce, které slouží
k řešení či zvládání komunikačních problémů a výzev, tj. takových komunikačních záležitostí, které
23
Z tohoto předpokladu vychází četné experimentální výzkumy spravedlnosti, když navozují umělé spravedlnostně
exponované situace a sledují, jak lidé na ně reagují, anebo zjišťují pomocí dotazníků, interview a skupinových
rozhovorů postoje k takovýmto událostem. Např. Elster: The Empirical Study of Justice. 1995; Fetchenhauer and Xu
Huang : Justice Sensitivity and Distributive Decisions in Experimental Games. 2004
24
Intenzivně je tato okolnost zkoumaná například u tzv. organizační spravedlnosti, kde je ve hře nejen rozdělování
zdrojů, ale také výkon autority. Ambrose: Contemporary justice research: A new look at familiar questions. 1998
25
Stejné východisko volí i teorie duální sociální konstrukce reality. Habermas: The Theory of Communicative
Action. Reason and the Rationalization of Society. 1986; Kabele: Přerody. Principy sociálního konstruování. 1998
26
Diskursivní praktiky mají samozřejmě blízko k Austinovým řečovým aktům s jejich ilokuční a perlokuční složkou.
Austin: Jak udělat něco slovy. 2000
11
vyžadují řešení či nutí něco dělat tvorbou, uplatňováním a využíváním jazykových výpovědí. Všechny
diskursivních praktiky náležející k určité kulturně specifické společenské komunikaci ponesou označení
diskursivní praxe.V pojmu diskursivní praktiky (ne)spravedlnosti dochází k průniku dvou typů vymezení
oblastí uplatnění a modalitou jednání. Jedná se tedy i individuální nebo kolektivní komunikační akty či
akce, které slouží k řešení či zvládání komunikačních problémů a výzev spojených s řešením problémů
anebo výzvy týkající se výslovně či nevýslovně spravedlnosti.
Za touto logickou „hrou“ s pojmy poučený čtenář snadno může postřehnout nápad založit konstrukci
pojmů praktiky a praxe analogicky k Foucaultově konstrukci pojmů výpověď a diskurs. Zvolil jsem tuto
strategii záměrně. Může usnadnit řešení některých metodologických problémy spjatých s překlenutím
světa konání a vypovídání. Možnost vztahovat diskursivní praxi k praxi obecně je nejen velice svůdná, ale
také pro zde navrhované studium diskursivních praktik (ne)spravedlnosti je klíčová, jak si ještě ukážeme.
V kritické diskursivní analýze se hovoří o souvislosti diskursivní a nediskursivní či také sociální praxi,
které spolu dialekticky souvisejí, anebo o tom, že metodologicky je třeba respektovat zahrnutí diskursu
v sociální praxi.27
Nabízená konstrukce je sice analogická vůči Foucaultově,28 ale také zavádí do hry nový pragmatický
rozměr: služebnost aktů a akcí pro řešení problémů, která u Foucaulta není. Každá výpověď vsazená do
kontextu vypovídá – pokud není předmětně sebereflexivní29– nejen o něčem jiném – o předmětu–, ale také
o tom, čeho má být touto výpovědi dosaženo, jaký komunikační problém či výzva má být pomocí ní
řešena. Právě tento druhým moment nás bude zajímat, když na ní budeme pohlížet jako na diskursivní
praktiku. Naše diskursivní praktiky jsou tedy výpovědi nahlížené či studované z uvažované „pragmatické“
perspektivy, která nekončí u řešení komunikační záležitosti, ale má přesah ve snaze nějak zasáhnout do
mimojazykového dění. Zde uvažovaná diskursivní praxe a Foucaultovy diskursy jsou ve své materialitě
totožné, tvoří je stejná množina výpovědí. Protože ale na ně pohlížíme odlišně, resp. ve zde nabízené
perspektivě k výpovědím přistupujeme vyhraněněji, nedá se dost dobře říct, že jsou zcela totožné.
Když jsem dříve konstatoval, že praktiky jsou představované, popisované a obhajované jejich aktéry i
druhými, poukazoval jsem na to, že bychom těžko nalezli praktiky, které by v nějakém smyslu
nezahrnovaly v sobě diskursivní praktiky. Mám tím na mysli, že Na formování, uplatnění a rozšíření
jakýchkoli praktik, jak to předpokládají ve své teorii institucionalizace Berger a Luckmann se podílí
27
Povznesení souvislostí diskursu s praxí na vyšší typ „dialektických“ souvislostí svědčí o tom, že autoři čerpají z
mně nepříliš blízké hegelovské a marxistické tradice. Fairclough: The Dialectics of Discourse. 2001 Jorgensen, M.,
Phillips, L. (2002). Discourse Analysis. As Theory and Method. Sage
28
Foucault: Diskurs, autor, genealogie. 1994; Foucault: Archeologie vědění. 2002
29
Příkladem takové výpovědi je známá tvrzení: „Tato věta je nepravdivá.“
12
komunikace. Jen u některých praktik je verbální komunikace či dokonce tvoří jejich podstatu. Spolu
s Martinem Hájkem jsem přesvědčeni o tom, že v případě praktik (ne)spravedlnosti, platí jak tvrzení o
nezastupitelnosti, tak i o podstatnosti jazykové komunikace při jejich provádění, formování i proměně.
Proto se také domníváme, že je třeba věnovat značnou pozornost rozvoji explorační strategie studia
diskursivních praktik (ne)spravedlnosti.
S každou výpovědí je spojen implicitní komunikační nárok na pozornost a respekt vůči sdělení, který
může a nemusí přesahovat komunikaci. Výpovědi si díky tomuto nároku konkurují a stávají se součástí
více či méně deformované diskursivní soutěže.30 Uvedené nároky – na pozornost a respekt vůči sdělení –
neznamenají totéž a samozřejmě nemusejí být vyslyšeny. Nicméně možnost, že budou vyslyšeny, je
klíčovou složkou Foucaultovy funkce existence, která je typická pro výpovědi.31 Výpovědi, které usilují o
pozornost a respekt vůči sdělení kvůli tomu, že je třeba řešit problémy anebo výzvy týkající se výslovně či
nevýslovně spravedlnosti, můžeme v prvním přiblížení spojovat se čtyřmi modalitami vypovídání: s
nárokováním, s posuzováním a souzením, odhalováním principů anebo adresováním výzev druhým.
V souladu s uvažovanými modalitami, jejichž výčet nemusí být úplný, nás budou tedy při studiu
diskursivní praktiky (ne)spravedlnosti zajímat spravedlnostní nároky, posudky, principy a výzvy.
Spravedlnostní nárok32 je argumentované tvrzení, že jedna osoba má práva, která byla druhou osobou
poškozena, anebo jakékoliv jiné označení záležitostí anebo osob jako nespravedlivých či spravedlivých.
Výpovědi mající povahu diskursivní obrany proti spravedlnostním nárokům, můžeme rovněž považovat
za spravedlnostní nároky, i když explicitní podobu spravedlnostního nároku nemusejí mít. Představují pak
kontextově určené spravedlnostní nároky.
Spravedlnostní nároky mohou být implicitní anebo explicitní, tj. mohou anebo nemusí být vyjadřovány
jazykem poukazujícím zřetelně na spravedlnostní povahu nároku. Za zřetelný poukaz lze považovat: (i)
označení záležitostí jako nespravedlivých či spravedlivých, anebo (ii) užití jazyka, který je typický pro
prameny práva, konstitutivní řády, právní principy apod. Spravedlnostní nárok nemusí být uznán, pak
ovšem proti sobě stojí přinejmenším dva rozporné nároky a vzniká spor o tom, co je spravedlnost, Takové
spory může v krajním případě rozhodnout jen třetí strana.
Spravedlnostní posudek je argumentované tvrzení, jaká mají osoby ve sporu práva či jaké práva měla a
mají mít možnosti se prosazovat. Spravedlnostní princip je argumentovaným tvrzením, jaké předpoklady
30
Kabele: Rozvoj, dynamizace a sdružování. Rozvaha o snesitelnosti rozvoje. 2004
Dobře je tato skutečnost patrná např. na spamové reklamě. Hnilička: Spam jako nezamýšlený důsledek rozvoje
internetu. 2005
32
Nárok týkající se férovosti by mohl být vymezen např. takto: jedná se o argumentované tvrzení, že stávající
pravidla hry, jejich praktické uplatňování, či mimořádné okolnosti nějakou osobu zvýhodňují či znevýhodňují oproti
jiným osobám při jednání. Do této kategorie by patřilo i jakékoliv jiné prosté označení záležitostí jako férových či
neférových.
31
13
musejí být splněny, aby práva všech osob byla zajištěna a uspokojena, tj. aby bylo dosaženo spravedlnosti.
Spravedlnostní výzva je argumentovaná a neadresná výzva o obnovení spravedlnosti. Je důležité si
uvědomit, že spravedlnostní posudky, principy a výzvy vždy latentně obsahují spravedlnostní nárok.
Přispívají k utváření rozhraní mezi nespravedlností a spravedlností, a tím zpětně zavazují jednotlivce a
organizace takové rozhraní respektovat.
Diskursivní praktiky (ne)spravedlnosti po tomto doplňujícím výkladu se jeví jako: (i) praktiky explicitního
i implicitního vznášení a vyvracení spravedlnostních nároků, (ii) transformace těchto nároků do
zavazujících výroků, jak je třeba s těmito nároky zacházet v rámci souzení, diskuse a konstituce
spravedlnostních principů anebo při obecném vyzývání ke spravedlnosti. Uvažované diskursivní praktiky
(ne)spravedlnosti jsou ve vztahu k praktikám spravedlnosti v několikanásobném vztahu: jsou jejích
součástí, referují o nich i jsou zdrojem diskursivního tlaku, který tyto praktiky formuje a mění.
Diskursivní praktiky (ne)spravedlnosti tvoří v případě spravedlnostně exponovaných praktik in potencia –
proto jsou exponované – jejich významnou komunikační složku. Ta se ovšem zpětně podílí na utváření
těchto exponovaných praktik, protože případně činí jejich součástí též praktiky spravedlnosti.
Metodologický posun k diskursivním korpusům
Explorační strategie studia diskursivních praktik (ne)spravedlnosti, jak jsem již uvedl, reaguje na
skutečnost, že stále objemnější část diskursu či diskursivní praxe (ne)spravedlnosti se odehrává v rámci
veřejně dostupné elektronické komunikace a může se tak stát předmětem studia využívajícího CTA
(počítačovou textovou analýzu). Abychom využili nové příležitosti, která nám skýtají webové
vyhledávače anebo vyhledávače vytvářené speciálně v rámci CTA, musíme se důkladně zamyslet nad
možností využívat její nástroje pro analýzu diskursivní praxe. Vyhledávače umožňují vytvářet speciální
sbírky textů, které budeme dále nazývat diskursivní korpusy: tj. sbírky výpovědí s jasně vymezenými (i)
okruhy autorů, (ii) formami a místy publikace, (iii) typy či žánr textu anebo (iv) tématy vázanými na
relevantní exponované praktiky. Promyšleně získávané, různě rozsáhlé korpusy nám pak ale také dovolují
prvotně věnovat pozornost „řádu vypovídání“, který se týká nejen lingvistického utváření výpovědí, ale
také jejich hodnoty určované pragmatickým rozměrem komunikace. 33
Navržený a k diskusi předkládaný metodologický posun k diskursivním korpusům částečně může řešit
rozpory ve Foucaultově vymezení diskursu. Foucault na jedné straně hovoří o materialitě diskursu, pevně
jej svazuje s konkrétní množinou výpovědí (měl by to být korpus), na druhé straně jak výpovědi, tak
33
Vracíme se tak v lingvistice opuštěnému motivu hodnoty, který – inspirovnán Mengerem – nastolil již de Saussure:
mechanismus jazyka se řídí na úrovni označujícího i označovaného identitami a rozdíly; přičemž první jsou
protiváhou druhých tak, že všechny identity se stávají sdílenými hodnotami. Menger: Principles of Economics. 1976;
Saussure: Kurs obecné lingvistiky. 1989
14
diskurs spojuje s vysoce abstraktními nároky, týkající se jeho řádu. Diskursu coby množině výpovědí je
dle Foucaulta společný řád v jejich rozptýlení, v rozmístění (i) objektů, (ii) modalit vypovídání, (iii)
pojmů, (iv) výběru tématiky. Tímto řádem je totiž dáno, že výpovědi patří do jedné diskursivní formace a
jsou proto součástí téhož diskursivního pole, v jehož tlacích jsou formovány výše rozeznávané prvky a
rysy diskursu: objekty, modality vypovídání, pojmy, vybírané tématiky.
Naznačený rozpor vlastní Foucaultově vymezení diskursu se přenáší i na úroveň výpovědi. Je konkrétně
materiální, ale současně platí, že: „Výpověď není struktura (tj. soubor vztahů mezi různými prvky, jež
dovolují patrně nekonečný počet konkrétních modelů); je to funkce existence, jež patří k vlastnictví znaků
a na základě které lze následně rozhodovat, analýzou či intuicí, jestli „dávají smysl“ či nikoli, podle
jakého pravidla následují jeden za druhým nebo leží vedle sebe, co označují a jaký druh jednání je
vyvolán jejich formulací.“ Výpověď není ani jednotka, ale znovu „funkce, která křižuje oblast struktur a
možných jednotek a která je odkrývá s jejich konkrétními obsahy v čase a prostoru“. (133) Funkci, která je
konstitutivní pro výpověď, je třeba popsat jako takovou, tj. v činnosti, v jejích podmínkách, popsat
pravidla, jimiž se řídí a pole, na němž operuje. Popisovat výpověď jako diskursivní událost (jedinečnou),
je otázkou definování podmínek, za kterých se může prosazovat funkce, která dává skupině znaků její
existenci, specifickou tím, že umožňuje jevit jako vztah k jisté doméně znaků i jako opakovatelná
materialita.
Analýza diskursivního pole se pak – dle Foucaulta – snaží uchopit výpovědi v přesné specifičnosti jejich
výskytu, kterou vyjadřují podmínky její existence, hranice pole a vztahy k jiným výpovědím. Cílem je
ukázat, proč výpovědi nemohly být jiné, jak se zmocňují míst, která žádná jiná nemohou zaujmout. Jde
mu o popis diskursivních regulativů, které jsou charakteristické pro diskursivní skupiny, které nejsou
arbitrární a přesto leckdy zůstávají nepostřehnuty. Těmto diskursivním regulativům se snaží porozumět
právě jako pravidlům formování: tj. jako podmínkám existence výpovědí – avšak také jejich koexistence,
zachování, modifikace a zmizení – v daném diskursivním rozmístění.“ (62).
Diskursivní pole formující výpovědi, má být analyzováno s cílem rozpoznat jeho regulativy. Jaké jsou ale
jeho hranice, resp. hranice jemu příslušející diskusní formace? Jak určíme, které výpovědi jsou coby
Foucaultovy funkce vystaveny vlivu regulativu tohoto a nikoli jiného diskursivního pole, bez toho, že
bychom měli jakoukoliv představu o tom, jaké jsou zdroje působnosti těchto regulativu. Foucaultův
diskurs myšlený v zásadě jako kruhově sebeplodný řád připomínající ne náhodou Hayekův kosmos34, je
pro mě přijatelné východisko. Odpovídá ideji diskursivní soutěže a představě, že se rodí sebeplodný řád
34
-
Hayek rozlišuje dva druhy sociálních řádu:
Kosmos (řád), tj. sebeplodný endogenní řád, vznikající samovolně osvojováním dovedností, které se utvářejí
bezděčně přizpůsobováním se proměnlivému světu
15
diskursu veškerého vypovídání, v němž se projevuje souhrnný efekt nejrůznějších více či méně
deformovaných diskursivních soutěží, které zakládají jednotlivé diskursy a jejich složky. V jednotlivých
soutěžích ovšem vždy o něco jde a vypovídání je tedy spojeno s relativně určitými pragmatickými záměry,
které spočívají v řešení komunikační problémů a výzev. Foucault sám tento problém rekonstrukce dosahu
působnosti diskursivního pole a identifikace výpovědí polem formovaných nemusel ve svých analýzách
řešit. Prováděl je čistě intuitivně. Byl svrchovaným arbitrem toho, co jsou výpovědi, které patří do
diskursivní formace a co značí. Intuice týkající se povahy rozebíraného diskursu kruhově určovaly, co jsou
výpovědi, a vice versa intuice pravidel formování získané z výpovědí zpřesňovaly jím rozpoznávanou
povahu diskursu.
Pojem diskursivního pole, který již u Foucaulta asociuje fyzikální pole, zůstává vhodný i pro naše další
analýzy všude tam, kde se budeme při studiu diskursivních korpusů zabývat omezením či dokonce
pravidly, které formují výpovědi a rozhodují o jejich uplatnění, tj. vzbuzují pozornost, řeší komunikační
anebo zprostředkovaně i nekomunikační problémy a výzvy. Diskursivní soutěž a služebnost společně
diferencují vypovídání formované diskursivním polem a je proto nejen možné, ale přímo nutné při studiu
jeho regulativů vytvářet a analyzovat variantně sestavované diskursivní korpusy respektující povahu
historicky se utvářející soutěže a nároky vyplývající z uvažované služebností zkoumaného vypovídání.
Chápeme–li takto diskursivní pole analýzy diskursivních korpusů, umožňují nám činit nejen soudy o
diskursivních praktikách spojených se studovaným diskursivním polem, ale s určitou obezřetností i o
praktikách, na nichž se tyto diskursivní praktiky podílejí.35
Pro sestavování korpusů a užití dále uváděných počítačově zakládaných programu je nutné stanovovat
„jednotkové“ výpovědi. Foucaultovo zdůraznění funkce ve spojení s výpovědí je potud přínosné pro
řešení tohoto problému, že drasticky otázku jednotky otevírá. Máme považovat za jednotku při
sestavování a analýzách diskursivních polí slova, věty, odstavce, oddíly textu, celé texty, hypertexty či
sborník textů? Máme se držet této lingvistické a literární strukturace anebo rozvíjet jiné ustavení jednotek
specifické pro diskursivní pole nebo máme vycházet vstříc přednostem a nevýhodám zvolených programů.
Programy CTA (např. Hamlet36), které nepočítají s „žádnou“ vstupní kategorizací výpovědí, se musejí
opírat o uvedenou lingvistickou, literární a informatickou (dále jen lingvistickou) strukturaci textu.
Umožňují studovat frekvence, konkordance a kontexty zejména slov v textech, abstraktech, titulech či
-
Taxis (organizace), tj. řád, který je vytvořen na základě objednávky konkrétní účelnosti, je zakotven podstatně v
psaných pravidlech hry, která vznikla na základě nějakého projektu organizace. Hayek: Právo, zákonodárství a
svoboda. 1) Pravidla a řád. 1991
35
O pojmu „diskursivního pole“, který má povýtce epistemologický charakter pojednáváme v připravovaných
studiích, které se rozbory takových to polí zabývají. Kabele: Sémantická a diskursivní pole (in)justice a
(ne)spravedlnosti, Hájek, Kabele, Vojtíčková: „Zázemí“ a „bojiště” v usilování o spravedlnost: textová analýza
odborářského, lidskoprávního a feministického diskursu.
36
http://www.apb.cwc.net/homepage.htm
16
jiných reprezentacích textů apod. Také programy na obsahovou analýzu zpravidla počítají s jednotkami
vycházejícími z lingvistické strukturace, ale před zpracováním je zkoumající navíc obsahově kategorizují
či měří (programy na obsahovou analýzu). Existují ovšem také programy (např. ATLAS/ti), které
umožňují výběrově jednotky analýzy konstruovat interpretací, která texty, rozhovory, dokumenty apod.
transformuje do sítí citací, kódů a návazných poznámek. I zde přichází v úvahu statistická analýza,
přestože výzkumníci v tomto případě většinou sázejí od začátku na kvalitativní interpretaci.
Závěry pro strategii
Všechny analýzy textů počítající s nasazením specializovaných programů se – jak vidno – musejí nějakým
způsobem s „problémem jednotky“ více či méně reflektovaně vypořádávat. Mají–li být užitečné přímo pro
sociologický výzkum, foucualtovská funkce by neměla být zapomenuta. V tomto diskusním textu
příspěvku se omezím hlavně na problém využití programů prvního typu, které nepředpokládají vstupní
interpretativní zpracování textových jednotek před vlastní „statistickou“ analýzou. Využívají nástrojů CTA
pro modelování a vizualizaci diskursivních polí pomocí multidimensionálním škálování anebo klastrové
analýzy. Nepůjde mi zde ale o diskusi metodologických problémů spojených s využitím těchto nástrojů,
ale o zmapování příležitostí, které tyto nástroje, k rozvinutí explorativní strategie skýtají.
Metodologickými problémy využívání nástrojů CTA pro modelování a vizualizaci diskursivních polí se
podrobněji zabýváme v již citovaném článku s Martinem Hájkem a Kateřinou Vojtíškovou: „Zázemí“ a
„bojiště” v usilování o spravedlnost: textová analýza odborářského, lidskoprávního a feministického
diskursu. Jeho design navrhl Martin Hájek. Rozvržení tohoto šetření poukazuje ke dvěma dimenzím
explorativní strategie studia diskursivních praktik (ne)spravedlnosti. Studium lze zaměřit:
•
na srovnání diskursu různě spravedlnostně exponovaných praktik (v daném případě se jedná o
praktiky spoluurčované odborářským, lidskoprávním a feministickým diskursem).
•
na výpovědi odlišné (ne)spravedlnostní relevance (v daném případě byla relevance vázaná na
publikační místa – webové stránky angažovaných občanských sdružení).
Poslední zvažovanou dimenzi v tomto případě tvoří lingvistická strukturace textů, umožňující odlišně
chápat analyzované výpovědi. Předmětem našich analýz – jak bylo již naznačeno – mohou být sborníky a
monografie, články/webové stránky, oddíly textů, odstavce, souvětí, věty, fráze, slova/pojmy.37
37
Obecně nás mohou zajímat slova/pojmy: (i) frekventované, (ii) jejich důležitost je stvrzena nějakou autoritou
(například výkladového slovníku) a (iii) jejichž relevance je odvozována od zvolené strategie a jejích nálezů. Takto
strategicky je dán náš zájem o opozici spravedlnost vs. nespravedlnost, o „nepřeložitelnost“ anglického pojmu
equity apod.
17
Předpokládáme totiž, že tato strukturace je pevnou součástí „řádu vypovídání“, který hodláme studovat.
Pravidla této strukturace působí především jako společné rámování,38 které mohou vypovídající různým
způsobem využívat, ale nemohou je zásadním způsobem přetvářet. Zejména ne v krátkém čase. Tvoří
proto společné omezení velkým skupinám tematicky rozrůzněných diskursivních polí. Pravidla
lingvistické strukturace nám proto potenciálně umožňují „řád vypovídání“ paralelně studovat na úrovni
uvedených klasických jednotek lingvistické strukturace – např. sborníků, článku/webový stran, oddílů
odstavců, souvětí, vět, frází a slov/pojmů. Přitom je zřejmé, že vyšší jednotky coby „výpovědi“ mají své
reprezentanty – tituly, podtituly, abstrakta – a na ně se může naše analýza vztahovat.39
Studium diskursivních praktik pomocí CTA nás staví před potrojnou kombinatoriku: typů exponovanosti
X úrovní relevance X úrovní strukturace textů. Srovnatelnou výhodou textové analýzy je poměrně
nenákladný způsob explorace uvažované variety, jakož i možnosti zahrnout do studia dříve již také
naznačenou problematiku srovnávání odlišných jazykových oblastí, v našem případě angličtiny a češtiny.
Cílem explorační strategie studia diskursivních praktik není však snaha na jisté úrovni detailnosti
homogenně zmapovat naznačenou varietu. Spíše jde o najití cesty v této nesnadno zvladatelné varietě,
která vede k rozpoznání klíčových regulativů diskursivního pole (ne)spravedlnosti. Na této cestě je nutné
počítat se zapojením dalších typů analytických programů a analýz – obsahové, diskursivní i narativní,
rámcové i metaforické, ale také s uplatněním teoretických vhledů vázaných na výsledky již provedených
analýz a pohledů jiných odborníků.40
Ve strategiích lingvisticky orientovaného využití CTA je přijímanou zásadou snaha vyvářet co největší a
celou komunikaci zahrnující korpusy. Má se za to, že takové korpusy zachycují veškerou rozmanitost
jazykových výpovědí a umožňují studovat jazyk jako systém. Z hlediska naší explorační strategie studie
diskursivních praktik je třeba orientovat se opačně na „malé“ diskursivní korpusy41 s jasně vymezenými (i)
okruhy autorů, (ii) formami a místy publikace, (iii) typy či žánr textu anebo (iv) tématy vázanými
relevantní exponované praktiky. Velké, navíc třeba jako v případě Googlu přirozeně vznikající korpusy,
mohou být pro tuto strategii cenné zejména jako zdroje sestavování úžeji vymezených diskursivních
korpusů.
38
Zabývá se jím analýza tematické struktury (Topical Structure Analysis). Hoenisch: The Theory and Method of
Topical Structure Analysis.
39
I nižší jednotky například odstavce můžeme pracovně otitulkovávat. Tím bychom se ovšem již dostali na pole
příbuzné neprobíraným typů příležitostí spojených s využitím dalších programů.
40
Kabele: Metodologie intervenčního heuristického vyšetřování. 2000
41
Např. Powell: Visualizing Co-occurrence Structures in Political Language: Content Analysis, Multidimensional
Scaling, and Unrooted Cluster Trees . ; Bashor: Content Analysis of Short, Structured Texts: The Need for
Multifaceted Strategies.
18
Literatura
1.
Ambrose, Maureen L. (1998): "Contemporary Justice Research: A New Look at Familiar Questions".
Organizational Behavior and Human Decision Processes. 75(1):1-22.
2.
Austin, John. (2000): Jak udělat něco slovy. Praha: Filosofia,
3.
Bashor, Harold. "Content Analysis of Short, Structured Texts: The Need for Multifaceted Strategies". Journal
of Diplomatic Language. 1(4).
4.
Beck, Ulrich. (2004): Riziková společnost: Na cestě k jiné moderně. Prah: SLON,
5.
Brooks, P. and P. D. Gewirtz. (1996 ): Law's Stories: Narrative and Rhetoric in the Law. New Haven: Yale
University Press,
6.
Durkheim, Émile. (2004): Společenská dělba práce. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury,
7.
Dworkin, Ronald. (2001): Když Se Práva Berou Vážně. Praha: Oikoymenh,
8.
Elster, Jon. (1995): "The Empirical Study of Justice." In: Pluralism, Justice and Equality, eds. D. Miller and
M. Walzer. Oxford: Oxford University Press, Pp. 81-98.
9.
Fairclough, Norman. (2001): "The Dialectics of Discourse". Textus. 14(2):231-42.
10.
Fetchenhauer, Detlef and Xu Huang . (2004): "Justice Sensitivity and Distributive Decisions in Experimental
Games". Personality and Individual Differences 36 (2004) 10151029. 36:1015-29.
11.
Foucault, Michel. (1994): Diskurs, autor, genealogie. Praha: Svoboda,
12.
———. (2002): Archeologie vědění. Praha: Hermana a synové,
13.
Gibbons, John. (1999): "Language and the Law". Annual Review of Applied Linguistics (1999), 19: 156-173
.
14.
Justice. In: The Philosophy of Law: An Encyclopedia, ed. C. B. Gray. Garland Publishing, Pp. 465-67.
15.
Habermas, Jürgen. (1986): The Theory of Communicative Action. Reason and the Rationalization of Society.
London: Polity Press,
16.
Harter Stephen P. (1997): "Variations in Relevance Assessments Measurement". Journal of the American
Society for Information Science. 47(1):37-49.
17.
Hayek, Friedrich. (1991): Právo, zákonodárství a svoboda. 1) Pravidla a řád. Praha: Academia,
18.
Hnilička, Tomáš. (2005): "Spam jako nezamýšlený důsledek rozvoje internetu". Karlova universita v Praze,
Fakulta sociálních věd, c:\ju-aktualni\učení\BAK_DIP\Hnilička\Hnilicka_DP_Spam.doc.
19.
Hoenisch, Steve"The Theory and Method of Topical Structure Analysis" [Web Page]. Available at "c:\juaktualni\InstAnal+Rules\DA\Functional linguistics\Discourse Analysis and Text Linguistics§.doc".
20.
Jackson, B. S. (1988): Law, Fact, and Narrative Coherence. Merseyside, UK: Deborah Charles Publications ,
21.
Kabele, Jiří. (1998): Přerody. Principy sociálního konstruování. Praha: Karolinum,
22.
———. (2000): "Metodologie intervenčního heuristického vyšetřování." In: Filipov II, ed. Josef Kandert.
Praha: Institut sociologických studií, UK FSV, Pp. 113-36.
23.
———. (2002): "Koordinační moc a nemoci vlastnění, vládnutí a poznávání." In: Konsolidace vládnutí a
podnikání v ČR a v Evropské unii I: Umění vládnout, ekonomika a politika, vol. 1, eds. Jiří Kabele,
Lubomír Mlčoch, and Stanislav Pscheidt. Praha: Matfyzpress, Pp. 9-28.
24.
———. (2004): "Rozvoj, dynamizace a sdružování. Rozvaha o snesitelnosti rozvoje." In: Rozvoj české
společnosti v EU: Výzvy a rizika. Sociologie - Prognostika a správa, eds. Jiří Kabele, Martin
Potůček, Irena Prázová, and Veselý Aleš. Praha: Matfyzpress, Pp. 43-77.
19
25.
Kucera, Henry and Francis Nelson. (1967): Computational Analysis of Present-Day American English.
Providence RI: Brown University Press,
26.
Maiese,
27.
Maine, Henry. (1897): Ancient Law. London: John Murray,
28.
Mellinkoff, D. (1973): The Language of the Law. Boston: Little, Brown ,
29.
Menger, Carl. (1976): Principles of Economics. New York and London: New York University Press,
30.
Mizzaro, Stefano. (1997): "Relevance: The Whole History". Journal of the American Society for Information
Science. 48(9):810-832.
31.
Powell, Lawrence. "Visualizing Co-Occurrence Structures in Political Language: Content Analysis,
Multidimensional Scaling, and Unrooted Cluster Trees ". Journal of Diplomatic Language. 1(4).
32.
Rawls, John. (1995): Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing,
33.
Saussure, Ferdinand d. (1989): Kurs obecné lingvistiky. Praha: Odeon,
34.
Schauer, F. F. (1993): Law and Language. New York: New York University Press,
35.
Solan, L. (1993): The Language of Judges. Chicago: University of Chicago Press ,
36.
Tiersma, P. M. (1999): Legal Language. Chicago: University of Chicago Press ,
37.
Unger, Roberto. (1971): Law in Modern Society. New York: The Free Pres,
Michelle:
"Justice
Conflicts"
[Web
Page].
Available
aktualni\DEV_LAW_RULES\Spravedlnost\Injustice\justice_conflicts.doc.
at
c:\ju-
20