Stáhnout PDF

časopis
pro svobodu jednotlivce
XvI. ročník
LIStoPAd–PRoSInEc 2013
www.nechtenasbyt.cz
L AISSEZ FAIRE
[lese fér]
www.facebook.com/czechLaissezFaire
www.youtube.com/czechLaissezFaire
Miliardáři mají morální povinnost stát se
daňovými exulanty
Scott SuMnER
o
Richardu Bransonovi jsem
měl vždycky relativně vysoké mínění. Ale byl jsem trochu
znepokojen tímto:
Britský miliardář Richard
Branson přišel na internetu s rychlou obranou svého rozhodnutí
žít ve svém soukromém útočišti
na Karibských ostrovech. Tvrdil
přitom, že z Velké Británie neodchází z daňových důvodů, nýbrž
kvůli životnímu stylu.
Reportáž v britských Sunday Times vypočítala daňové výhody, které 63letému
miliardáři přinese přesídlení na Necker
Island na Britských panenských ostrovech.
Velká Británie má 50% daň z příjmu pro
osoby s nejvyššími příjmy, zatímco Necker
má daň z příjmu nulovou. Přestěhování na
Necker znamená, že Richard Branson už
nebude britským rezidentem a jako takový
nebude nadále podléhat její dani z pří-
dáLE ČtětE:
jmu fyzických osob nebo dani z dividend.
Branson nicméně pořád může strávit až
183 dní ve Velké Británii.
„Po 40 letech budování firem a vytváření
pracovních míst ve Velké Británii budu teď
bydlet na Neckeru a budovat neziskovky...
Neodešel jsem z Británie kvůli daním, ale
kvůli svojí zamilovanosti do Britských panenských ostrovů a zvláště do Necker Islandu,
který jsem si koupil, když mi bylo 29,“
napsal Branson v neděli na svůj Virgin Blog.
Samozřejmě jsem rád, že se odstěhoval,
ale jsem zklamán motivem. Branson měl
Scott Sumner
Miliardáři mají morální povinnost
stát se daňovými exulanty
Sandy Ikeda
Sedm nepravd o volném trhu
Marek Numerato
Úřady na zrušení. Slouží jen
některým, platíme je všichni
Tom W. Bell
Města jako společenství vlastníků
Marek Numerato
Likérky, growshopy a kdo dál?
Dominik Stroukal
E-kniha „Lidské jednání“ zdarma
v češtině
(Pokračování na str. 2)
Pocta, kterou etatismus
vzdává svobodě
Bryan Caplan
Pocta, kterou etatismus vzdává
svobodě
Petr Mach
Základy ekonomie (7):
co je vidět a co není vidět
morální povinnost odstěhovat se
z Velké Británie, i kdyby preferoval Londýn před Britskými panenskými ostrovy. Abychom viděli
proč, podívejme se na následující
fakta z utilitaristické perspektivy:
1. Miliardáři mají mnohem
více peněz, než kolik „potřebují“. Totéž samozřejmě platí
pro průměrné Američany, takže
buďme přesnější. Miliardáři mají
velmi malý mezní užitek z celoživotní spotřeby nad 100 miliónů dolarů (2
miliardy Kč). Proto by měli dát aspoň 90 %
svého bohatství na charitu.
2. V zemích jako je Británie nebo Spojené
státy mají (mezní) vládní výdaje tendenci
být z utilitaristického pohledu velmi marnotratné. Více než 90 % vládních výdajů jde
speciálním zájmovým skupinám nebo na
programy sporné hodnoty. Dokonce i programy, které představují základní funkce vlády, jako třeba národní obrana, mají tendenci mít u mezních výdajů nulovou nebo ne-
BRyAn cAPLAn
L
ibertariánům se tahle myšlenka moc líbit
nebude: Vláda mi málokdy říká, abych
něco udělal. Jednou za rok po mně chce
IRS (Internal Revenue Service, americký
berní úřad – pozn. překl.), abych zaplatil
federální daň z příjmu. Jednou za rok po
mně chce Virginie, abych zaplatil státní
daň z příjmu a nechal si zkontrolovat auto.
Jednou za rok mě okres Fairfax nutí zaplatit daň z nemovitosti. Když nepočítám
silniční pravidla, nechává mě vláda být
více než 350 dní v roce.
Jak je to možné, když vláda reguluje
skoro každý aspekt amerického života
a bere si 40 % HDP? Vláda řídí pracovní
trh (obzvlášť pro zahraniční pracovníky).
Vláda rozhoduje o tom, které výrobky si
můžu a nemůžu koupit. Vláda provozuje
obrovský penzijní systém, ze kterého nemůžu uniknout, aniž bych opustil zemi. Jak mě
může vláda tak důkladně ovládat a přitom
mi tak málo rozkazovat?
Odpověď je prostá, ale šokující: Vláda
mě ovládá tím, že ovládá moje obchodní
partnery. Vláda neříká mně, abych platil
DPH (v USA daň z obratu – pozn. překl.);
pouze nutí každou firmu ve Virginii, aby
DPH vybírala. Vláda neříká mně, koho
můžu nebo nemůžu zaměstnat; pouze říká
každé firmě, se kterou obchoduji, koho
(Pokračování na str. 2)
2/
L AISSEZ FAIRE listopad–prosinec 2013
Miliardáři...
(Pokračování ze strany 1)
gativní hodnotu. Pouze malý zlomek výdajů
jde na programy jako redukce chudoby
a medicínský výzkum, kde je aspoň možné,
že vládní výdaje jsou stejně hodnotné jako
výdaje dobře vedené charity.
Chápu, že existují právní překážky, kvůli
kterým je pro lidi jako je Bill Gates těžké
stát se daňovými exulanty. Avšak princip
je jasný; pokud miliardáři mohou úspěšně bránit svoje bohatství před daňovými
úřady, měli by tak učinit. Hladovějící děti
v Africe potřebují tyto peníze mnohem
více, než potřebují starší Američané valo-
Pocta...
(Pokračování ze strany 1)
může a nemůže zaměstnat. Vláda mi ani
neříká, že musím přispívat do sociálního
pojištění; prostě požaduje po mém zaměstnavateli, aby posílal příspěvky mým
jménem.
Proč je vládní donucení v tak velké míře
nepřímé? Většina ekonomů by řekla, že
kvůli transakčním nákladům. Komandovat
Tesco je mnohem jednodušší, než buzerovat všechny jeho zákazníky. Ale tohle
zdůvodnění je neuspokojivé. Vláda se vyhýbá spoustě levných způsobů, jak přimět
občany poslouchat. Například pokud by
vláda opravdu chtěla zasáhnout proti lidem pohrdajícím zákony, mohla by platit
udavačům. Kdokoliv by si objednal ilegální
chůvu nebo nezaplatil DPH při internetových nákupech z jiného státu, musel
by se ohlížet přes rameno dnem i nocí.
(Představte si, kolik odměn by dokázal
získat popelář!) Pokud by za pokuty byli
odpovědní přestupci zákona, nestála by
armáda udavačů vládu ani halíř.
Pokud vám to připadá drakonické, máte
moje preferované zdůvodnění na dohled.
Vlády spoléhají na nepřímé donucení,
protože přímé donucení vypadá jako brutální, neférové a špatné. Kdyby typický
Američan viděl policii vykopnout cizímu
člověku dveře, aby zatkla chůvu bez dokladů a rodiče, kteří si ji najali, byl by na
rizaci svých důchodů, a mnohem více, než
potřebuje armáda bojové stíhačky za 300
miliard dolarů.
Předpokládám, že se nad tímto článkem
zhrozí levičáci, kteří podporují velkou vládu. A také ti libertariáni, které odrazuje
utilitaristický argument, že bohatí mají morální povinnost dávat mnohem více svého
bohatství méně šťastným. Já ale nejsem
v tomhle byznysu proto, abych dělal lidem
radost.
PS: Uvědomte si, že je velký rozdíl
mezi „výdaji“ a „spotřebou“. S nízkými
úrokovými mírami, které vidíme dnes, je
tok spotřeby za 25 let z 50miliónového
zámečku mnohem méně než 50 miliónů
dolarů. Ve skutečnosti je pěkně obtížné
spotřebovat 100 miliónů. Pomyslete na
všechny ty módní domy v londýnském
West Endu, které jsou 95 % času prázdné. Je to ­skutečně dobré využití našich
zdrojů?
PPS: Když už je vláda zpět v práci (článek vyšel těsně po ukončení tzv. „government shutdownu“ – pozn. překl.), nastal
čas na imigrační reformu. Pusťme schoulené masy dovnitř a povzbuďme miliardáře,
aby sakra vypadli ven a vzali si svoje
peníze s sebou.
straně těch cizích lidí. Pokud by typický
Američan viděl regulátory konfiskovat mléko s prošlým datem spotřeby, byl by na
straně člověka, kterému bylo mléko zabaveno. Pokud by typický Američan zjistil, že
jeho soused udal cizího člověka kvůli tomu,
že nezaplatil DPH z přeshraničního internetového nákupu, proklínal by svého souseda, ne toho cizího člověka. Proč? Protože
každý z těchto případů aktivuje tu selskou
morální intuici, že lidé mají povinnost nechat být lidi, kteří nepáchají násilí.[1]
Používat nepřímé donucení je mazaný
způsob, jímž vláda utěší naši morální intuici. Když vláda donutí Tesco, aby vybíralo
daně na sociální pojištění, nevidí typický
Američan, že někdo porušuje svoji povinnost nechat ostatní lidi být. Proč? Protože
si představuje Tesco jako nelidskou „organizaci“, ne jako velmi lidskou „partu
lidí pracujících spolu“. Trik vlády spočívá
v tom, že přesměruje svoje donucování
ke klíčovým dehumanizovaným skupinám,
jako jsou firmy (a cizinci, ale nechtějte,
abych s tím zase začínal[2]). Potom může
vláda donutit firmy k tomu, aby jednotlivcům odepřely širokou škálu možností, aniž
přitom vypadá jako ten, kdo šikanuje.
Kdyby veřejnost plně vstřebala implikace selské morálky, lest vlády by byla
k ničemu. Veřejnost by se podívala na
většinu regulací firem a řekla by: „Takže
parta lidí používá svoje vlastní dovednosti
a svoje vlastní zdroje, aby vydělali peníze.
Jak to sakra ruší vaši povinnost nechat tyto
lidi na pokoji?“
Ano, vlády jsou známé tím, že sebevědomě popírají selskou morálku. Vojna je
samozřejmý příklad. Selská morálka říká:
„Vaše tělo, vaše volba.“ Vojna říká: „Vaše
tělo? Kde berete tyto vlastizrádné představy, vojíne?“ Většinou se vlády snaží jít
cestou nejmenšího odporu. Namísto toho,
aby vláda popřela povinnost nechat lidi na
pokoji, využívá masivní díru: Jsme naprosto
svobodní v tom, abychom uzavřeli s firmou
jakoukoliv dohodu, kterou vláda firmám
dovoluje s námi uzavřít.
Mnoha libertariánům se tohle bude zdát
depresivní, ale nemělo by. Pokrytectví je
slavná pocta, kterou neřest vzdává ctnosti.
Preference vlády pro nepřímé donucení je
pocta, kterou etatismus vzdává svobodě.
Libertariáni nemusí přesvědčovat lidi, že
donucování je špatné. Musíme jenom přesvědčit lidi, že nepřímé donucování firem je
donucování lidí.
Scott Sumner je profesorem ekonomie
na Bentley University. Článek vyšel na
jeho blogu TheMoneyIllusion.com. Přeložil
Martin Pánek.
[1] Huemer‘s Common-Sense Libertarianism
http://econlog.econlib.org/archives/2013/01/
huemers_common-.html
[2] Tell Me the Difference Between Jim Crow and
Immigration Restrictions http://econlog.econlib.
org/archives/2012/03/tell_me_the_dif_1.html
Bryan Caplan je profesorem ekonomie
na George Mason University. Článek
vyšel na blogu EconLog.EconLib.org.
Přeložil Martin Pánek.
(nejhloupější) výrok měsíce
„David Cameron říká, že zisk není neslušné slovo, no tak já říkám, že zisk je sprosté slovo… Myslím, že celý koncept zisku by měl
být velmi zredukován, protože kde je zisk, musí být také manko.“
Britská televizní a filmová hvězda Russell Brand se 23. října 2013 v pořadu Newsnight s Jeremy Paxmanem na BBC rozpovídal o tom,
že podporuje „socialistický rovnostářský systém“. Doporučili bychom mu pravidelnou četbu naší rubriky Základy ekonomie, aby věděl,
že obchod není hra s nulovým součtem, kde jeden získává a jeden ztrácí, nýbrž hra s kladným součtem, ve které jsou na tom obě strany lépe než před ní. Takže kde je na jedné straně zisk, je na druhé straně spokojený zákazník. Perličkou na příslovečném dortu je, že
Brandovo osobní jmění je odhadováno na 15 miliónů dolarů (300 mil. Kč). (mp)
3/
listopad–prosinec 2013 L AISSEZ FAIRE
Základy ekonomie (7):
Co je vidět a co není vidět
Petr Mach
V
sérii krátkých článků představujeme
jednoduchou formou několik základních poznatků ekonomie. V tomto díle
ukážeme, že vždy je něco za něco a že
lidské jednání má vždy efekty přímé, viditelné, ale i nepřímé, které nejsou na první
pohled vidět.
V životě – a tedy v ekonomickém rozhodování – je vždy něco za něco. Pokud
se rozhodneme utratit vzácné zdroje za
jednu možnost, pak je nemůžeme utratit za
druhou možnost. Když nám v notebooku
zbývá elektřina na šedesát minut, můžeme
se podívat na film, ale pak současně nenapíšeme článek. Když máme dvacetikorunu
a rozhodneme se koupit si za ni hamburger, nebudeme moci stejnou dvacetikorunu
utratit za zmrzlinu.
Když nás výrobci zmrzliny nalákají ke
kupování zmrzliny, zvýší se jim tržby o dvacet korun, současně ale výrobci ostatních
věcí zaznamenají o dvacet korun nižší
tržby. Když se z dlouhé zimy radují provozovatelé lyžařských vleků a prodejci plynu
a dřeva, budou na druhé straně smutní výrobci jiných věcí, kteří zaznamenají pokles
tržeb. Když mají dvě děti k dispozici jeden
koláč a sní ho Bára, nemůže stejný koláč
sníst Míša.
Říkáte si, že to je snad jasné. Přesto
mnoho lidí má tendenci chybně usuzovat
z části na celek.
Zástupci zájmových skupin a politici často říkají, že podpora solárních elektráren
vytvoří pracovní místa a povzbudí ce-
lou ekonomiku. Že dotace na Olympiádu
a Velkou cenu motocyklů povzbudí nejen
toto odvětví, ale podpoří ekonomiku jako
celek. Že pobídky pro automobilky a filmové producenty podpoří ekonomický růst.
Vždy, když politici nasměrují peníze lidí
do jednoho odvětví, budou tyto peníze
chybět v jiném oboru. Každý vládní výdaj
je vždy na úkor jiného výdaje.
Francouzský ekonom Frédéric Bastiat
k tomu v polovině 19. století napsal:
„Zažili jste někdy hněv hokynáře
Dobroděje Sedláčka, když jeho nezbedný synek rozbil okno? Kdybyste
mohli pozorovat, co se potom dělo
kolem, tak byste viděli, jak přihlížející
pokyvují hlavou a utěšují hokynáře:
„Všechno zlé je k něčemu dobré.
Koneckonců všichni se musí nějak živit. A kam by přišli sklenáři, kdyby se
nikdy žádné okno nerozbilo?“
Tato utěšující fráze vychází z určité
teorie, kterou je dobré vidět na tomto
prostém příkladu, poněvadž přesně
stejná teorie bohužel ovládá většinu
našich ekonomických institucí.
Dejme tomu, že je třeba vydat
6 franků, aby se napravila škoda
z rozbitého okna. Pokud by někdo
chtěl říci, že tato nehoda podpoří
sklenářské odvětví v objemu 6 franků,
nemůžu proti tomu nic namítat. Sklenář
­přijde, opraví okno a dostane svých
šest franků. Uvnitř duše se raduje
a velebí zlobivého kluka. To je to, co
je vidět.
Jestliže však potom – jak se velmi
často stává – dospějete k závěru, že
je dobré rozbíjet okna, že se tím napomáhá oběhu peněz, že důsledkem
je podpoření průmyslu obecně, pak je
mou povinností zvolat: Zadržte! Vaše
teorie se zastavila na tom, co je vidět, a nebere nikterak v potaz to, co
vidět není!
Zde není vidět to, že když náš hokynář utratil 6 franků za jednu věc,
nemůže je již vydat na jinou věc; není
vidět, že kdyby byl nemusel dát spravit
okno, dal by si kupř. spravit ochozené
boty nebo by si přikoupil další knížku
do své knihovny. Byl by zkrátka nějak
těch 6 franků utratil za věci, za které
je nyní kvůli rozbitému oknu utratit
nemůže.“
Vždy, když bude zas nějaký politik mluvit
o všelijakých podporách, pobídkách, programech a dotacích a bude je obhajovat
s tím, že tyto výdaje povzbudí ekonomku,
vzpomeňme si na to, že vždy je něco za
něco. Snaha politiků podpořit vládními výdaji a pobídkami ekonomiku připomíná dítě,
které nalije z kyblíku do bazénku s velkým
nadšením vodu, kterou před chvílí do kyblíku z bazénku na jeho druhé straně nabralo.
Petr Mach vyučuje ekonomii na VŠEM
a VŠFS. Je předsedou Svobodných.
Sedm nepravd o volném trhu
Sandy Ikeda
S
tejně jako existují nadčasové pravdy,
existují také nadčasové klamy.
Tady je několik nepravd, se kterými jsem
se setkal v poslední době, ale existuje jich
samozřejmě mnohem více. Někteří libertariáni se mnou u všech nemusí souhlasit
(aspoň ne hned).
1)Volný trh vytváří vzácnost a vysoké ceny.
V žádném ekonomickém systému – socialistickém, intervencionistickém nebo
volnotržním – nebude obvykle množství
statku dostatečné, aby uspokojilo poptávku, když je zdarma. Ve volném trhu,
kde si lidé směňují legitimní nároky na
tyto zdroje, budou mít ceny tendenci růst
nebo klesat na úroveň, kde se nabízené
množství rovná poptávanému množství,
a v tom nám ceny pomáhají vyrovnat
se se vzácností. Nejen to, volný trh skrz
systém zisků a ztrát dává podnikatelům
motivaci, aby jednak nabízeli více vzácných zdrojů a jednak k nim nalézali
alternativy. (Ale ne všechen „obchod“
funguje takhle. Viz bod č. 4 dole.)
2) Volný trh znamená, že vláda dává
firmám speciální privilegia. To je velmi rozšířené přesvědčení založené na
myšlence, že pro-market znamená pro-
-business. Ale volný trh je volný právě
proto, že odpírá speciální zákonná privilegia kterékoliv osobě nebo skupině.
Lidé si někdy definují „privilegium“ jako
jakoukoliv výhodu, kterou člověk nebo
skupina může mít nad ostatními. Určitě
takové výhody existují dnes a existovaly
by i na svobodném trhu – člověk se
může narodit do bohaté rodiny nebo
mít větší elán a důvtip – ale tyto výhody
jsou konsistentní s absencí privilegií v libertariánském smyslu, dokud si člověk
tyto výhody získal bez podvádění nebo
iniciace fyzického násilí proti tomu, nad
(Pokračování na str. 4)
4/
L AISSEZ FAIRE listopad–prosinec 2013
kým má výhodu, nebo proti majetku
ostatních.
3)Zdravotnictví před Obamacare bylo volným trhem. Ve skutečnosti to byl velmi intervencionistický trh, jak vysvětluje John
C. Goodman.[1] Obdobně byly chyby
na finančním trhu a na trhu nemovitostí
sotva výsledkem politiky volného trhu[2]
a totéž můžeme říct prakticky o každém jiném odvětví americké ekonomiky.
Volný trh je volný bez zákonných privilegií a zákonné diskriminace; je to to, co
se stane při absenci agrese a v rámci
určitých „pravidel hry“ – těmi jsou např.
soukromé vlastnictví, svoboda spolčování nebo vláda práva. Znovu, není to
profiremní, prospotřebitelské nebo pro-cokoliv, pokud to znamená použití politické moci, abychom záměrně pomohli
některým a jiným uškodili.
4)Volný trh vyžaduje, aby byly všechny
hodnotné zdroje vlastněny soukromě
a obchodovány na trhu. I kdyby to bylo
možné – a nemyslím, si, že to možné
je – není to vždy ten nejlepší způsob,
jak překonat „tragédii obecní pastviny“. Někdy prostě alternativy k individuálnímu vlastnictví fungují lépe. Elinor
Ostromová, která vyhrála Nobelovu
cenu za ekonomii za svůj výzkum problémů typu obecní pastviny, objevila
způsoby, jak lidé po celém světě a po
celou historii lidstva předcházeli konfliktům v záležitostech jako užívání vody
nebo kácení lesů za použití netržních
metod spolupráce (a často bez vlády).
Ano, obvykle si „směňujeme“ laskavosti
v rodině, se známými a někdy s cizími lidmi, aniž potřebujeme formální trh
a tržní cenu. A to je dobře.
5)Volný trh povzbuzuje rasismus, homofobii atd. Je pravda, že na volném trhu
můžete být rasistický homofob a můžete
odmítat žít vedle homosexuálního ba-
revného páru nebo odmítnout uchazeče
o zaměstnání, protože vás uráží, jak
vypadá. Následky těchto rozhodnutí
ale znamenají, že budete platit vyšší
cenu za bydlení nebo vyšší mzdu svým
zaměstnancům, protože jste si záměrně
zúžili škálu svých možností.
Někteří kritici volného trhu se tomuto vysvětlení vysmívají a říkají, že se
nevyrovnává s tím základním rasismem
nebo sexismem. V odpovědi na to se
dá říct spousta věcí, ale omezím se
na dvě. Zaprvé, předsudky nemusí
eliminovat, pokud si za ně každý bude
platit, ale budou omezeny (tzn., že
poptávková křivka po předsudcích má
klesající sklon). Hýčkat si svoje předsudky znamená být ve ztrátě oproti
tolerantnější rodině nebo konkurenceschopnějšímu zaměstnavateli. Zadruhé,
pokoušet se změnit něčí názor na homosexualitu nebo rasismus používáním
nebo hrozbou násilí není účinná metoda; ve skutečnosti dělá víc škody než
užitku a v dlouhém období způsobuje
obrovské komplikace. Volný trh motivuje k zisku ze spolčování s ostatními
a z učení se od ostatních, kteří od vás
můžou být velmi odlišní, kteří žijí mimo
vaše běžné sociální skupiny. Zákonná
povinnost často způsobuje zášť a dobývání renty. Tím podkopává toleranci
nezbytnou ke spojování lidí, kteří jsou
od vás společensky vzdálení.
6)Volný trh podporuje válčení. Je pravda,
že kromě toho, že válka je „zdraví státu“[3] a nepřítel svobody, prospívá také
speciálním zájmům, jako mají firmy vyrábějící válečné zbraně. Ale válka obecně podrývá volný trh.[4] Válka a vládní
zásahy, které ji nezbytně doprovázejí,
omezují trhy (doma i v zemích, se kterými
naše vláda válčí) a svobodu shromažďování, zvyšují většině lidí náklady na naku-
pování a prodávání, zmenšují kupní sílu
domácností i firem a narušují klid, který je
nezbytný pro prosperující volný trh.
7)Volný trh je vždycky efektivní. Skutečný
svět obývají lidé, kteří nemají dokonalé informace, kteří mohou mít špatné
informace a kteří prostě dělají chyby.
„Ideální“ ekonomický systém není takový, ve kterém nikdo nikdy neudělá
chybu; je to takový, ve kterém se chyby, jichž se lidé nevyhnutelně dopustí,
opravují nejúčinnějším možným způsobem. Konkurence na volném trhu vám
dá najevo, že si účtujete příliš mnoho
nebo příliš málo, že přehlížíte možnost
snížit náklady nebo zvednout tržby,
nebo že máte využít novou metodu
spotřeby či produkce. Volný trh není
ideální proto, že by vždycky fungoval
perfektně, ale spíše proto, že opravuje
chyby lépe než kterýkoliv jiný známý
systém.
Stačilo by to na začátek? V příštím článku (vyjde v příštím čísle LF – pozn. překl.)
napíšu další nepravdy, ale tyhle zatím
stačí. Často bývají považovány za všeobecnou pravdu a jsou základem mnohých
nedorozumění.
[1] John C. Goodman: Priceless: Curing the
Healthcare Crisis (Independent Studies in Political
Economy)
[2] Peter Boettke, Steven Horwitz: The House That
Uncle Sam Built http://www.fee.org/the_freeman/detail/the-house-that-uncle-sam-built
[3] Válka je zdraví státu se jmenuje jedna kapitola v knize esejů Stát od levicového intelektuála
Randolpha Bourna. Text: http://www.bopsecrets.
org/CF/bourne.htm
[4] John V. Denson: The Costs of War: America‘s
Pyrrhic Victories
Sandy Ikeda je je profesorem ekonomie
na State University of New York.
Přeložil Martin Pánek.
Úřady na zrušení. Slouží jen některým,
platíme je všichni
Marek Numerato
J
iž několik let se čtenáři časopisu Laissez
Faire mohou v každém čísle setkávat
s rubrikou Úřad na zrušení, kde upozorňujeme na existenci neefektivních institucí
zatěžujících státní rozpočet. Některé z nich
jsou zbytečné, jiné přímo škodlivé.
Téma rušení úřadu si v posledních parlamentních volbách vzala za své Strana
svobodných občanů jakožto jeden ze
svých programových bodů. Konkrétně
představila 26 úřadů a institucí, jejichž
činnost by měla být ukončena nebo by
mělo dojít k úpravě zákonů, které těmto institucím umožňují vybírat výpalné, což se
týká kolektivních správců autorských práv.
Díky volbám se téma dostalo k širší veřejnosti a vyvolalo diskusi o rozsahu kompetencí státního aparátu. Debata opět
ukázala, nakolik je v lidech zakořeněn
názor, že pokud je dnes stát zřizovatelem
nějakého úřadu, jistě to má nějaké opodstatnění a není možné na tomto stavu
nic měnit. Zastánci současného stavu se
domnívají (nebo tento pohled v rozporu
s tím, co si skutečně myslí, obhajují), že
by nás rušení úřadů vystavilo značným
problémům.
5/
listopad–prosinec 2013 L AISSEZ FAIRE
Myšlenka, které bychom se neměli
snadno vzdávat
Sluší se poznamenat, že existence státních úřadů není asi nejpalčivější překážkou, kterou nám zastáncům svobody, stát
klade do cesty. Přece jenom nahlédneme-li
do výčtu státních výdajů, všimneme si, že
položky jako zdravotnictví, sociální pojištění nebo armáda jsou pro daňové poplatníky mnohem větší zátěží. A dost možná lze
v těchto oblastech ušetřit několika jednoduchými kroky více peněz, než lze uspořit
zrušením všech úřadů dosud uvedených
v rubrice „na zrušení“ dohromady. Přesto
bychom se myšlenky, že stát zbavíme zbytečných institucí, neměli vzdávat.
Požadavek na rušení úřadů není pouhým radikálním výkřikem, neustále omílanou mantrou rebelů nebo ničím neopodstatněnou potřebou liberálů ořezávat stát,
jak si nejspíš myslí mnoho našich kritiků.
Tento požadavek nikterak nenarušuje konsistenci naší filozofie, ba naopak je její neodmyslitelnou součástí. Usilujeme-li o svobodu, nesmíme se vzdát žádné možnosti
omezit plýtvání a neměli bychom mlčet ve
chvílích, kdy jsou náklady přenášeny na
nezúčastněné. Přesně to státní úřady, jak si
na následujících řádcích rozvedeme, činí.
Zobecněme si, k čemu většina státních
úřadů slouží a komu, respektive kdo z nich
má prospěch. Někdo může projít seznam
úřadů a jednotlivě o nich říct, že je shledává nepotřebnými nebo jim vytknout nevalnou úroveň poskytovaných služeb, jež
dalece zaostávají za kvalitou servisu, na
jaký jsme zvyklí z tržní sféry. Tvrdit ale, že
státní úřady jsou k ničemu a že nedělají
nic dobrého, je v rozporu s realitou. Každý
úřad má i své zastánce, kteří si jeho činnost
pochvalují. Nikomu nemůžeme brát názor,
že divadelní ústav pečuje o jeho koníček
tak, jak si představuje. Stejně tak můžeme
těžko někomu vyvracet úsudek, že díky
činnosti CzechTourismu (úřad na zrušení
č. 5, vyšlo v LF září 2004) navštěvují jeho
podnik stovky zahraničních turistů ročně.
O čem však pozitivní reakce na adresu
státních institucí svědčí? Pouze o tom, že po
činnosti takových úřadů existuje poptávka.
Nikoli však poptávka celospolečenská.
Není jasné, proč by měl být úřad státní
a proč bychom ho měli platit všichni.
Jsme pro volný trh, ale tohle je
specifické odvětví
Nezapomeňme, že státní úřady mají
oporu těch, kteří na nich přímo profitují. Tím
nemám na mysli pouhé fanoušky divadla,
jejichž přáním je, aby stát o jejich koníček
pečoval. Mluvím o zaměstnancích, kteří se
díky existenci státní instituce mohou těšit
na pravidelnou výplatu, mluvím o politických stranách, které si díky existenci mnoha
významných funkcí na úřadech nemusejí
lámat hlavu s tím, jak odměnit své členy za
projevenou loajalitu. Mluvím také o firmách,
které živí veřejné zakázky pravidelně zadávané státními institucemi a mluvím třeba o již
zmiňovaných majitelích podniků, kterým stát
dohazuje zahraniční turisty. Okruh lidí silně
závislých na existenci úřadů pod státním
dozorem je poměrně široký. Úřady se tak
snadno stávají i chráněnci „pravicových politiků“ nebo „pravověrných kapitalistů“, kteří
jsou přece pro volný trh, ale některá odvětví
jsou ně natolik specifická, že je odmítají
ponechat bez státního dohledu.
Pokud jde o řadové daňové poplatníky,
těm zase mnohdy vyhovuje, že se stát stará
o pro ně významné oblasti (u někoho to
může být divadlo, u někoho výzkum totality
apod.), pokud to nemusí platit jen oni. Tedy
za takových podmínek, že se náklady na
provoz úřadu složí i jedinci, kterým je jeho
činnost naprosto lhostejná. Vážně chceme
tuto nespravedlnost tolerovat?
Složitější je to s institucemi, jež jsou tu
údajně od toho, aby do země nalákaly
investice nebo kupní sílu ze zahraničí, z čehož těží místní podnikatelé. Koruny utracené
cizincem, za jehož návštěvu vděčíme propagační kampani státní agentury, se v konečném důsledku v ekonomice „rozpustí“
a dostanou se ke každému, ospravedlňuje
si stát své kroky před daňovými poplatníky.
Tím po nich ale vlastně chce, aby se zapojili
do hazardní hry zvané letadlo, kde nikdy
netušíte, kolik z vložených prostředků ve
finále uvidíte. Budete-li na dně pyramidy,
máte smůlu. Ale stát provozem úřadů jako
CzechTourism skutečně nedělá nic jiného,
než že daňové poplatníky nutí hrát hazardní
hru. To je stěží akceptovatelné, zvlášť když
si uvědomíme, že dobrovolné účastníky
hazardních her považujeme běžně za pošetilce, ne-li rovnou za osoby trpící formou závislosti, kterou je třeba léčit. Proč tedy máme
tolerovat to, že občany nutí k hazardu stát?
Kdo to bude dělat, když ne stát?
Co je na státních úřadech špatného,
jsme si již řekli. Teď je na místě položit si
otázku, kdo by mohl aktivity zrušených
úřadů převzít? Byli by to nejspíše podnikatelé, různé asociace i neziskové subjekty.
Předpokládejme, že jejich činnost by byla
v některých případech financována koncovými zákazníky, jindy členskými příspěvky
(třeba u asociace turistického ruchu, která
by mohla převzít agendu CzechTourismu)
nebo dobrovolnými dary (to nejspíše u institucí typu divadelního ústavu, kde by se
mohli finančně zapojit divadelní fanoušci).
Je-li po něčem poptávka, vždy se objeví
někdo, kdo to začne nabízet. Jakou formou a za jakých konkrétních podmínek,
to už jsou otázky, u nichž není korektní
předstírat, že známe jasnou odpověď.
Jakkoliv se jí jistě mnozí budou dožadovat.
Předvídavost i fantazie každého z nás
jsou omezeny a možnosti, jak koncipovat
nabídku jednotlivých služeb, téměř nekonečné. Tvrdit dopředu, že tam, kde stát
nějaké činnosti zanechá, nemá podnikatel
šanci uspět, pokud stejnou službu nabídne
na volném trhu, je předčasné. Minimálně
dokud to nikdo nezkusí. Jestliže by se nějaká služba nově nabízená na volném trhu
neujala, pak je zapotřebí uznat, že po ní
neexistuje dostatečná poptávka. Tím pomíjí
důvod, aby byla uměle za přispění peněz
ze státního rozpočtu udržována při životě.
Mnohým jedincům by jistě vadilo, že zatímco dlouhá léta využívali služeb státního
úřadu zdarma, u soukromníka by si za ni
museli zaplatit. Zopakujme ale, že taková
výhrada je chybná už od základu. Není
pravda, že co pro nás dělá stát, je zdarma.
Stát pouze kasíruje skrytě a netransparentně, takže si řada lidí ani neuvědomí, že na
první pohled bezplatná služba je většinou
ve skutečnosti draze zaplacená.
Kromě otázky, kdo by obstarával jednotlivé služby místo státu, patří ve spojitosti
s rušením úřadů k častým dotazům i ten, co
by dělali všichni propuštění zaměstnanci.
Pokud by se rušení úřadů odrazilo i na
snížení daňové zátěže pro firmy, zůstalo
by zaměstnavatelům více peněz na vytvoření dalších pracovních míst. Ta by se
mohla stát útočištěm exzaměstnanců státu.
Většina zaměstnanců státních úřadů žije
navíc v Praze, kde je nezvykle pružný
pracovní trh a naskýtá se zde více šancí
na nové pracovní uplatnění. Zásadní podle
mého názoru je, že by státní zaměstnanci
byli vyrváni ze spárů byrokracií nesmírně
zatíženého prostředí. Měli by šanci konečně poznat práci v mnohem dynamičtějším
prostředí, kde je cílem pracovní aktivity
zvýšit celofiremní zisk a ne konat podle
úředního či politického zadání. Soukromý
sektor se jak známo také mnohem lépe
a rychleji adaptuje na změny (co se nejen
využití moderních technologií a pracovních
postupů týče) než státní správa.
Nevnucujte služby úřadů všem
Shrňme si to. Hlavní výhradou proti státním úřadům je, že popírají princip služby,
kterou její uživatelé financují a odebírají na
základě svého dobrovolného rozhodnutí.
Není pravda, že by státní úřady nikomu neposkytovaly aspoň částečný užitek. Cílem
je ale nevnucovat služby státního úřadu
všem a nenutit všechny daňové poplatníky,
aby na činnost úřadů přispívali. Toho lze
dosáhnout tak, že agendu státních úřadů
převezmou privátní subjekty.
Marek Numerato je šéfredaktorem
webzinu humanaction.cz
6/
L AISSEZ FAIRE listopad–prosinec 2013
Města jako společenství vlastníků
Tom W. Bell
P
ředstavme si své město jako podnik,
jako speciální korporaci. Kdo ho vlastní? Občané? Nikdo? Proč?
Města, jak je známe, nemají akcionáře
– přinejmenším ne v pravém smyslu slova.
Obyvatelé města mají jistá práva, ale
nevlastní podíl v akciovém smyslu slova.
Můžete prodat a koupit akcie firmy Apple,
ale nemůžete koupit a prodat akcie San
Franciska.
Proč nemůžeme vlastnit město stejně
tak, jako můžeme vlastnit komerční akciovou společnost? Jednak proto, že města
nevydávají akcie. Na rozdíl od komerční
společnosti není město vlastněno mnoha
akcionáři, z nichž by každý vlastnil svůj
podíl. Města takhle prostě nefungují.
Místo akcionářů má město obyvatele
a voliče. Místo investorů do akcií financuje
město svoji činnost uvalováním daní a vydáváním dluhopisů. Místo zisku se města
snaží pečovat o veřejné blaho. A když
města zkrachují? Místo, aby vyklidila pole
lepším konkurentům, pokračují i s problémy dál.
Ti, kdo ve městě vlastní pozemky a budovy, by měli mít největší zájem na rozvoji
města, ale ani oni nejsou akcionáři. Ani
úředníci, kteří mají přímý prospěch z příjmů
města, nemají byť jedinou akcii. Město
vlastně nevlastní nikdo. Neměli bychom se
tedy divit, že určité části města připomínají
pozemky nikoho – nepořádek, krádeže,
zanedbávání. Jak by to šlo zlepšit? I v tomto případě
si může veřejný sektor vzít ponaučení
z fungování soukromého sektoru. Zaprvé,
pracoviště mnoha firem často připomínají
města. Za druhé, podniky vlastněné zaměstnanci a společenství vlastníků mohou
prosperovat. Z toho plyne ponaučení, že
města by měla využívat předností akciového vlastnictví.
Pracoviště firem jako města
Všimněte si, jak se někdy soukromá pracoviště podobají městům: Továrny, banky
i obchody mají své interní uličky a ulice,
mají dokonce i své vlastní klima (takže
vždycky někdo nadává, že je moc zima
nebo moc teplo). Většina pracovišť se
podobá městům jen částečně s chodbami
místo ulic a šéfy místo politiků. Ovšem některá pracoviště rozsahem plochy i služeb
města překonávají.
Letecká továrna Boeingu v Everettu ve
Washingtonu má, pokud jde o plochu,
největší budovu na světě. V hale má firma i vlastní ulice (na elektrická vozidla),
železniční stanici, požární stanici, bezpečnostní službu a čističku vody. V areálu
je banka, zdravotní středisko, školka, pět
stánků s kávou firmy Tully a 19 jídelen
a restaurací. Některé velké firemní komplexy obsahují supermarkety, restaurace,
fitness centra a dokonce i bydlení pro
některé zaměstnance. Firma Ford Motor
Company se kdysi pokusila založit celé
město a továrnu na zpracování kaučuku
v Amazonii, projekt firemního města ale
zkrachoval. Jelikož pracoviště se podobají městům svým rozsahem, může studium
pracovišť leccos přinést i pro zlepšení
správy na komunální úrovni.
Firmy vlastněné zaměstnanci fungují
V čem se města mohou poučit z úspěšných pracovišť? Samozřejmě v mnohém.
Jak ukázal Oliver Porter, který pomáhal
zakládat město Sandy Springs v Georgii,
města mohou těžit z obchodního modelu,
který používají velcí developeři a generální dodavatelé. Sandy Springs využívá
výběrová řízení na dodávky většiny služeb
– opravy ulic, údržba parků apod. Město
má jen kontrolní výbor, který sleduje výdaje. Příkladu Sandy Springs následovala
další města ku prospěchu jejich rozpočtu
i občanů.
Další důležité poučení pro městskou
správu představují firmy řízené zaměstnanci. V USA je nyní přes 11 tisíc firem
Chcete pracovat pro leadera ve svém oboru?
Chcete zázemí silné a úspěšné společnosti?
Chcete mít možnost seberealizace
a kariérního růstu?
Hledáme kandidáty na pozici
OBCHODNÍ MANAŽER/KA
Pracovní náplň:
• Rozvoj současných obchodních aktiv a zisk nových příležitostí
v rámci celé ČR
Požadavky:
• VŠ/SŠ – obchodního, ekonomického, technického směru
• Vyjednávací a komunikační dovednosti
• Obchodní myšlení a organizační schopnosti
• Potenciál udržet a rozvíjet vztahy se zákazníky
• Znalost MS Office
• Komunikační znalost AJ / NJ
• Řidičský průkaz sk. B
• Výhodou je zkušenost a prokazatelné úspěchy na podobné
pozici
Životopis zašlete:
[email protected]
7/
listopad–prosinec 2013 L AISSEZ FAIRE
vlastněných zaměstnanci, v nichž pracuje
13 milionů zaměstnanců-vlastníků. Firmy
vlastněné zaměstnanci existují od malých
firem, kde je majitel jediným zaměstnancem, až po obří firmy, jako je baskická
Mondragon Corporation[1] s ročními příjmy přes 18 miliard dolarů a se 152 tisíci
zaměstnanci.
Nejde tedy zdaleka jen o projekty levicových nadšenců. Firmy vlastněné zaměstnanci převládají v oborech jako účetnictví,
právo, medicína, investiční bankovnictví.
Narazíte na ně ve finančních burzách,
v taxislužbách i kamionové dopravě.
Spoluvlastnické podíly hrají klíčovou roli při
rozjezdu garážových firem. Konvertibilní
cenné papíry, opce a další nástroje ke
sdílení základního jmění přisívají k růstu IT
byznysu v Silicon Valley.
Podíly na vlastnictví u nových firem
a u nových měst
Proč podniky vlastněné zaměstnanci
fungují? Protože vlastnictví zaměstnanců
spojuje motivace zaměstnanců a zájmy
podniku jako celku. Studie ukazují, že za
jinak shodných okolností firmy vlastněné
zaměstnanci mají o 6 až 14 procent
vyšší efektivnost. Zaměstnanci s podílem
na zisku pracují usilovněji než námezdní
pracovníci.
Podíly zaměstnanců na vlastnictví pomáhají skloubit zájmy těch, kdo ve společnosti pracují, a společnosti jako celku.
Řízení firmy, na kterém se podílejí investoři
i zaměstnanci, chrání jak investory, tak
zaměstnance-vlastníky. Jaký by byl pravděpodobný výsledek aplikace stejného
principu na města? Pořádek, prosperita
a harmonie.
Města vlastněná obyvateli
Předpokládejme, že by projekt nového
města chtěl následovat příkladu firemních
start-upů a akcie města by se rozdělily mezi investory a rezidenty. Běžné
město dnes něco takového neumožňuje.
Kdyby ale město mělo charakter akciové
společnosti, mohlo by takové začínající
­
město sladit zájmy obyvatel a obce jako
celku.
Takové nově zakládané město by připomínalo běžné spoluvlastnické bydlení, kde
obyvatelé mají hlasovací podíl při správě
domu a společných pozemků. Jinými slovy,
obyvatelé vlastní majitele domu, kde bydlí.
Některé projekty spoluvlastnického bydlení dokonce rozsahem předčí menší města, např. Bronx’s Co-Op City[2] má přes
55 tisíc rezidentů, vlastní obchody, školy,
parky a kostely. Podobně by to fungovalo
v případě celého města, kde by obyvatelé
měli spoluvlastnický podíl.
Jak nejlépe základní jmění rozdělit?
Nejdřív by jako u komerčních start-upů
hlavní balík akcií držel hlavní investor.
Postupnou nabídkou akcií by ale začali
větší a větší podíl držet samotní obyvatelé.
Města samozřejmě nejsou firmy za účelem zisku. Města mají obyvatele. A obyvatelé mají práva. Každé město založené na
spoluvlastnictví by muselo nabídnout záruky těchto individuálních práv, spravedlivý
postup při řešení sporů a vládu práva.
Obyvatelé a další držitelé hlasovacích
práv takové městské korporace by měli
samozřejmě právo volit svého předsedu či
ředitele, měnit stanovy a jinak rozhodovat
o záležitostech města. Jako další ochranu individuálních práv by mohlo každé
takové město přijmout pravidlo „lidového
veta“, které umožňuje každému hlasovat
proti libovolné vyhlášce, nařízení, směrnici apod. Taková ochrana akcionářů
neexistuje ani v konvenčních akciových
společnostech. Princip lidového veta by
mohl obohatit aplikaci korporátního práva pro komunální účely.
Pravidla rozhodování ve společenství
vlastníků
Nad tím, jak nejlépe uplatnit principy
společenství vlastníků či družstva na nová
města, zůstává řada otazníků. Některé
nám zodpoví aplikace plug-and-play
managementu Olivera Portera. Zákon
o právních formách (The Model Business
Corporation Act (2010)), přijatý 24 státy
USA, poskytuje dobrý zdroj vhodných
základních pravidel právních forem a rozhodování na úrovni družstev a společenství vlastníků. Odpovědi na další otázky
přinese až konkrétní praxe.
Města nakonec selhávají, když jejich
obyvatelé nevěnují dostatečnou péči jejich
záchraně. A kdy se obyvatelé přestávají
o obec zajímat? Když si je jimi město jisté.
Když vynucuje bolestivé oběti, aniž by poskytovalo základní služby. Tyto problémy
možná vznikají proto, že města potřebují
vlastníky. Příklady ze soukromých pracovišť mohou městům přinést inspiraci pro nová
řešení starých problémů. Existence firem
vlastněných zaměstnanci ukazuje, jak podíl zaměstnanců na základním jmění může
podporovat obecný zájem. Co by se stalo,
kdyby nově zakládané město nechalo
své obyvatele vlastnit hlasovací vlastnická
práva k městu? Myslím, že by stálo by za
to to vyzkoušet.
[1] http://mondragon-corporation.com/language/
en-US/ENG/Economic-Data/Most-relevant-data.
aspx
[2] http://en.wikipedia.org/wiki/Co-op_City,_
Bronx
Vyšlo v časopise Freeman,
September 2013. Přeložil Petr Mach.
Likérky, growshopy a kdo dál?
Marek Numerato
T
aké se, stejně jako já, domníváte, že
u nás panují žalostné podmínky pro
podnikání, které souvisejí s nadměrnou byrokracií spojenou se založením i provozem
podnikání, daňovým zatížením a regulacemi, jimiž se firmy a živnostníci musejí řídit?
Také se domníváte, že je na čase, aby se
stát vydal směrem, kdy bude překážky pro
podnikání odstraňovat? Že by rozhodně
neměl zavádět překážky nové? Pak jsou
vaše přání zcela v rozporu s realitou posledních dnů.
V krátké době sledujeme již druhý pokus
o minimálně částečnou likvidaci určitého
podnikatelského odvětví. Ačkoliv k jednotlivým případům přistupuje stát odlišně,
výsledek je v podstatě stejný. Drobní podnikatelé takzvaně zavírají krám.
Prvním odvětvím, které se stát rozhodl
řádně pročistit, je výroba alkoholu. Po
metanolové kauze, jež si vyžádala několik desítek obětí, se čeští zákonodárci
rozhodli zpřísnit producentům destilátů
podmínky. A to tak, že zavedli kauci na
kolky, jimiž musejí být vyprodukované
láhve označeny. Výrobci, kteří odeberou
maximálně 25 tisíc kolků, zaplatí půlmilionovou kauci. Pro výrobce, kteří limit
překročí, bude platit kauce pětimilionová.
To už je pro menší a střední podniky likvidační částka. Zvláště výrobci, kteří vyrábí
likéry a ovocné pálenky, běžně používají
láhve menšího objemu a tím pádem potřebují kolků více. Nad hranici 25 tisíc kolků
se dostanou snadno. Složit pětimilionovou
kauci je však pro mnohé z nich nemožné.
Nezbývá jim proto nic jiného, než výrobu
ukončit. Toto rozhodnutí již oznámily likérky Koláček či Arnika. Podle nejpesimistič
(Pokračování na str. 8)
tějších odhadů by je mohly následovat
až stovky firem.
Po výrobcích alkoholových destilátů
si stát vyšlápl i na growshopy, tedy
obchody, které nabízejí potřeby pro
pěstování rostlin zejména pod umělým
osvětlením. Provozování growshopů bylo
dlouhé roky běžně akceptováno a i policií tolerováno. Až do začátku letošního
listopadu. V tuto dobu policie odstartovala v obchodech razie, jejichž součástí
jsou výslechy majitelů i zaměstnanců,
blokování bankovních účtů a zabavování kompletního sortimentu či počítačů.
Probíhají úkony trestního řízení ve více
než 50 samostatných případech, které jsou zaměřeny na trestný čin šíření
toxikomanie. Policie přitom odstartovala razii na základě jednoho rozhodnutí
Nejvyššího soudu, ze kterého vyplynulo,
že zahradnické obchody nesmějí ve své
nabídce vytvářet souběžnou nabídku,
jež by pokrývala řetězec „od semínka
po joint“. Na rozhodnutí většina výrobců zareagovala odstraněním některé ze
součástí řetězce z nabídky. Nejčastěji
šlo o kuřácké potřeby. Těžko můžeme
předvídat, jak dopadnou jednotlivá trestní řízení, ale už dnes je jasné, že ať už
bude jejich výsledek jakýkoliv, z dopadů
razie se budou podnikatelé horko těžko
vzpamatovávat.
Dvě zdánlivě nesouvisející vyšlápnutí
státu na podnikatele mají mnoho společného. V obou případech jde o zásahy proti podnikatelům „přiživujícím se“
na propagaci „nežádoucího životního
stylu“. Tvrdá opatření lze tak veřejnosti
podsunout jako nutné páchání dobra.
V obou případech jsou likvidováni drobní podnikatelé, kteří své činnosti po léta
dávali naprosté maximum. Nyní budou
muset ze dne na den hledat nový způsob, jak uživit nejen sebe, ale mnohdy
i celou svoji rodinu. Nový způsob obživy
budou patrně hledat s obavou, že stát
opět jejich snahu z ničeho nic neutne.
V obou případech stát postihuje poctivce, aniž by řešil skutečná ohniska
problémů. Kauce na kolky stěží zabrání
přítomnosti metanolu v lahvích dovezených neoficiálně ze zahraničí nebo
stáčených načerno v garážích. Stejně tak
prodej marihuany je podporován spíše
díky existenci velkopěstíren, na které je
policie ve většině případů krátká. Pro veřejnost jsou však smrtící kauce a policejní
razie v growshopech signálem toho, že
se stát činí.
Výsledkem je tedy iluze, že nás politici, soudci a policie chrání před šiřiteli
toxikománie a metanolu. Ve skutečnosti
je velmi málo pravděpodobné, že stát
postihne skutečné pachatele. Zato je jisté, že jeho restrikce dopadnou na ty, kteří se ničeho protizákonného nedopustili.
Desítky, možná stovky lidí ukončí živnost,
jejich zaměstnanci přijdou o práci a nejeden člověk přijde o iluze, zda má v této
zemi vůbec smysl podnikat. Kdo ví, které
oblasti podnikání odzvoní hrana příště.
Marek Numerato je šéfredaktorem
webzinu humanaction.cz.
E-kniha „Lidské jednání“
zdarma v češtině
o
doMInIk StRoukAL
d čtyřicátých let dává den co den
historie za pravdu každému jedinému slovu Lidského jednání. A lze si jen
stěží představit jednodušší vyjádření myšlenek svobodné mezilidské směny, nenásilné spolupráce a neustálého pokroku společnosti založené na soukromém
vlastnictví, než je vydání českého překladu Lidského jednání zdarma pro čtečky
a počítače. Není pochyb o tom, že by
se i jinak vždy vážný Ludwig von Mises
radostně pousmál. Pokud chceme vědět,
jak funguje svět kolem nás, co je příčinou
našich společenských problémů a jakou
cestou se vydat k bohatší budoucnosti,
potom není snazší cesty, než začíst se do
Lidského jednání. E-knihu Lidské jednání
zdarma přináší Ludwig von Mises Institut
CZ & SK, který se věnuje zejména vydávání článků a literatury se zaměřením na
rakouskou ekonomickou školu a libertarianismus, pořádá přednášky a letní školy
a je součástí světové sítě institutů stejného
jména. Knihu můžete zdarma stáhnout
ve formátu .pdf, .epub či .mobi na www.
mises.cz/literatura.
Dominik Stroukal je předseda Ludwig
von Mises Institutu Česko & Slovensko
Laissez-Faire, měsíčník pro svobodu jednotlivce. Čte se [lese-fér]. Vydává: občanské sdružení Laissez Faire. Adresa: Anny Rybníčkové 1,
155 00 Praha 5. Tel.: 777 848 037, [email protected]. Šéfredaktor: Martin Pánek. Redakční rada: Petr Mach, Radim Smetka,
Marek Numerato. Internetový archiv: http://www.nechtenasbyt.cz. Číslo účtu: 1011153517/5500. Náměty, články, reakce, zájem
o předplatné, zájem o inzerci uvádějte na výše uvedený kontakt. Registrace MK 8183. ISSN 1212-8597