Vztahy mezi Cechy a sudetskymi Nemci v letech 1919

Vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci v letech 1919–38 | Sudetoněmecké krajanské sdruž... Stránka č. 1 z 14
Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
občanské sdružení
Domů » Historie
Vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci v letech 1919–38
Edvard Beneš, praktický vykonavatel Masarykovy protiněmecké politiky
Beneš nebyl spokojen s představou, že se územní otázky budoucího Československa budou řešit na pařížské mírové
konferenci, a zahájil prosazování vlastní a Masarykovy vůle pomocí faits accomplis (dokonaných skutků). Týkalo se to
všech území, kde Češi nebyli nebo neměli většinu – německého pohraničí, kde Češi byli podle sčítání lidu z roku 1913
zastoupeni asi jen 5 % obyvatelstva, Těšínska, kde Němci a Poláci dohromady vůči česky hovořícím představovali většinu,
a Slovenska. První kroky nevoleného parlamentu vedly k obstavení velkostatků (namířeno hlavně proti českým Němcům a
šlechtě vůbec) a k zestátňování železnic. Protože soukromé železnice v pohraničí byly v rukou českých Němců, vyvolalo to
z jejich strany protesty. 9. 1. 1919 byl vznesen návrh na zestátnění lázní (většinou v rukou českých Němců), minerálních
zdrojů. 17. 7. 1919 oznámila vláda, že pracuje na znárodnění dolů a hutí za náhradu. Nakonec se nic z toho nedotáhlo
zcela do konce, ale zvýhodněni byli legionáři zákony z 23. 5. a 24. 7. 1919, které je upřednostňovaly při přijímání do
státních a polostátních podniků, k soudům, policii, finanční stráži. Čeští Němci protestovali, obávali se, že zvýhodnění
půjdou na jejich úkor, a měli pravdu. [Klimek, 2002]
Beneš na mírových jednáních v Paříži tvrdil spojencům v nótě z 20. 5.
1919: „Československá vláda má v úmyslu zorganisovat svůj stát tak,
že za základ národnostních práv přijme zásady uplatněné v ústavě
Švýcarské republiky. Tj. chce z Československé republiky učinit něco na
způsob Švýcarska, přičemž samozřejmě vezme v úvahu specifické
poměry v Čechách… V praxi bude němčina druhým zemským jazykem a
bude se běžně používat ve správě, před soudy a v ústředním
parlamentu na základě rovnosti.“ [Jaksch, 1970] Několikráte ujistil
mírovou konferenci, že Němci budou v ČSR požívat menšinových práv a
v memorandu č. 3 napsal: „Němci budou mít v Čechách stejná práva
jako Čechoslováci… Jazyk menšin bude všude povolen. Žádné menšině
nebude nikdy odepřeno mít své školy, soudce a soudní dvory… Němčina
by měla být druhým zemským jazykem… Režim by byl podobný režimu
švýcarskému. Tento režim bude nastolen v Čechách nejenom proto, že
Češi jsou a vždy byli prodchnuti nejhlubším smyslem pro demokracii,
právo a spravedlnost.“ Nepravdivě udal, že Němců je jen 900 tisíc
(podle jiných zdrojů 800 tisíc nebo 1,5 milionu) a sídlí na území zvícím
2
dohromady jen 8000 km ve čtyřech lokalitách, a že Rakousko-Uhersko
zfalšovalo při předválečném sčítání lidu počet Němců v českých zemích
o 800 tisíc až milion v jejich prospěch.
Spojencům na mírových jednáních tvrdil i takový nesmysl, že většina
dělníků v sudetoněmeckém průmyslu jsou Češi, že v pohraničí českých
zemí neexistují čistě německé okresy, ale pouze smíšené s podílem
Edvard Beneš byl od mládí talentovaným lhářem
(fotografie pochází z r. 1919)
českého obyvatelstva v průměru mezi 30 až 35 %. Tyto Benešovy sliby učiněné oficiálně jménem československé vlády
byly v ČSR utajovány až do 10. 10. 1937, kdy Beneš musel reagovat v deníku Prager Presse pod kryptonymem X. Y. na
výtky SdP (Sudetendeutsche Partei, Sudetoněmecké strany), proč sliby učiněné na mírové konferenci nesplnil. Mírová
konference po Benešově podání z 20. 5. 1919 s ulehčením uzavřela: „Postavení Němců v Čechách jest přirozeně zcela jiné
(než postavení Maďarů a Rusínů). Němci byli ještě před několika málo lety představiteli dominujícího vlivu ve státě. Tvoří
vysoce rozvinutý, velice zdatný element a v minulosti byli kmenem velmi agresivním. Je zřejmé, že blahobyt a možná i
sama existence nového státu bude záviset na tom, s jakým úspěchem stát začlení do svých řad Němce jakožto občany
sobě nakloněné. Právě velikost tohoto úkolu z něj činí úkol od základu jiného charakteru, než jakým by byla pouhá
ochrana jiných menšin, jíž se měla zabývat Komise. Je to úkol, který zasahuje hluboko do srdce všech institucí, takže jeho
řešení bude pravděpodobně nejlépe přenechat Čechům samým. Komise obdržela… od dr. Beneše sdělení, v němž ji tento
informuje, že je úmyslem současně vlády přistupovat k Němcům s maximální liberálností. Návrhy, jež činí, daleko
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist2
3.8.2011
Vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci v letech 1919–38 | Sudetoněmecké krajanské sdruž... Stránka č. 2 z 14
přesahují cokoli, co se komise cítila být oprávněna sama navrhovat. Za daných okolností je tudíž přesvědčena, že by bylo
moudřejší od zvláštních zmínek o Němcích upustit“ [Brügel, 1967]. Toto usnesení nebylo nikdy v ČSR zveřejněno.
Pozemková reforma
Jedním z prvních legislativních aktů nikým nevoleného parlamentu Československé republiky byla pozemková reforma ze
16. 4. 1919, spěšně zahájená ještě před prvními parlamentními volbami, méně proto, aby se předešlo případné bolševické
revoluci, ale hlavně proto, aby se vše odhlasovalo před tím, než budou do parlamentu zvoleni němečtí zástupci (a také
maďarští, polští, rusínští, slovenští). V rámci reformy se konfiskoval bez jakékoli kompensace veškerý majetek císařské
rodiny. Šlechtickým rodům bylo povoleno vlastnit maximálně 150 ha zemědělské půdy nebo 250 (v některých případech
500) hektarů veškeré půdy a půda nad tyto limity se od nich vykupovala za jednu třetinu ceny – byla to skrytá konfiskace
šlechty a zjevná snaha omezit její vliv. Morálním ospravedlněním reformy bylo „odčinění Bílé hory“, což byl důvod zcela
nesmyslný, ale šovinismem zachváceným českým obyvatelstvem byl přijat bez námitek, ba s nadšením. V českých zemích
bylo konfiskováno a vykoupeno za třetinovou hodnotu 2 358 209 ha, na Slovensku 1 661 965 ha, 34 % půdní rozlohy ČSR.
To mělo zcela bolševický rozměr. Co se týká lesů, bylo jich v Čechách zkonfiskováno 60 %, na Moravě 70 % a 700 tisíc ha
na Slovensku a Podkarpatské Rusi. [Groulík] President republiky šel příkladem a nechal zabavit Fürstenbergům zámek v
Lánech a arcivévodovi Josefovi letní sídlo v Topoľčiankách.
Získaná půda se prodala více než půl milionu drobných vlastníků. Vytvořilo se na dva tisíce tzv. zbytkových statků o
výměře cca 100 ha, jež byly podle půdní výměry prodány levněji než půda drobným zemědělcům. Kupci oněch zbytkových
statků museli prokázat, že doma mluví česky, že děti vychovávají po česku, jaké národnosti je choť, zda byli oba jeho
rodiče Češi atp. Složil-li potenciální kupec tuto zkoušku úspěšně, bylo mu vydáno vysvědčení opatřené razítkem Národní
rady, dosvědčující, že jeho „češství je zabezpečeno“. [Rádl] Oficiálně čs. úřady spočetly, že v letech 1921 až 1930 vlivem
pozemkové reformy zmizelo v českých zemích 3250 německých zemědělských usedlostí. [Zeman, 1998] S příslušnými
námezdními silami, protože noví čeští vlastníci české Němce už nezaměstnali.
Během prvních šesti let reformy se vyvlastnilo 239 928 ha a z této rozlohy bylo
přiděleno rolníkům německé národnosti nejvýše šest tisíc ha. [Zeman, 1998]
Reforma probíhala v duchu odčinění „doby temna“, „napravení křivdy spáchané na
Češích po bitvě na Bílé hoře“, a byla přijímána jako dovršení historické spravedlnosti
po třech stoletích. Jejím účelem bylo zbavit cizáckou, především německou šlechtu
majetku, který údajně měla nabýt na úkor odbojné šlechty české po bitvě na Bílé
hoře. Že to byla nepravda, se ignorovalo.
Pro miliony občanů nového státu byla pozemková reforma názornou lekcí, jak
snadno se dají zneužít zfalšované dějiny pro nacionální satisfakci. Většinou si to
nebyli schopni vlivem zkreslených výkladů českých dějin uvědomit. Na rozdíl od nich
si to měly uvědomit vůdčí osobnosti československého státu, především Masaryk. A
ten mlčel.
Politické strany byly v naprosté většině zaměřeny proti německy hovořícímu
obyvatelstvu. Nejmilitantnější protiněmecký postoj zastávala Národně demokratická
strana vedená Kramářem (národní demokracie), hned následována antiněmeckou a
Předseda agrární strany Antonín Švehla,
hlavní architekt pozemkové reformy
antisemitskou Národně socialistickou stranou (národními socialisty). Protiněmecká
byla i katholická strana lidová a překvapivě také i sociální demokraté (oddělením
komunistické strany v roce 1921 strana přišla o křídlo, které by mohlo její
protiněmecký postoj mírnit). O spolupráci a dohodu s německy mluvícími občany
usilovala, ale pouze zčásti, Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrární strana), taktéž někteří
agrárníci na Slovensku se snažili domluvit s maďarskou menšinou (později se obě zemské agrární strany sloučily).
[Zeman, 1998] Jeden z nejvyšších úředníků, předseda Pozemkového úřadu Karel Viškovský prohlásil, že „tam, kde
národnostní poměry rozhodují, vytvoří se místa středních rolníků a z nich jednotné kolonie, aby byli národnostně a
hospodářsky schopni odporu“ (rozuměj: proti německy hovořícím spoluobčanům). Po něm se stal předsedou Pozemkového
úřadu Jan Voženílek a hned se nechal slyšet: „Umožní se zabráním průmyslových podniků počeštění řady továren. To je
významné aktivum naší reformy. Bez reformy pozemkové by se ani český sedlák, ani český kapitál nemohl zmocniti
industrie cukerní.“ V resoluci zastupitelstva strany československých (národních) socialistů se praví: „Pozemková reforma
ve zněmčeném a zmaďarštěném území budiž provázena v plném souhlase s tamními elementy státotvornými,“ tj. s Čechy
a Slováky proti Němcům a Maďarům. (citace podle [Rádl])
Nejhorší na tom bylo, že provedení pozemkové reformy bylo přenecháno k volnému uvážení Pozemkovému úřadu bez
zákonné kontroly. Nikdo neměl žalovatelné právo na příděl půdy a proti rozhodnutí úřadu nebylo odvolání. V praxi se to
dělalo tak, že se na prodej pozemků neoznámila lhůta, aby nemohla vyvstat veřejná konkurence a aby se ostatní zájemci o
věci dověděli až tehdy, když už bylo o prodeji rozhodnuto. [Rádl] V roce 1924 poslanci čs. politické strany Bund der
Landwirte Zierhut a Hanreich v interpelaci v Národním shromáždění uvedli jako odstrašující případ parcelování pozemků
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist2
3.8.2011
Vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci v letech 1919–38 | Sudetoněmecké krajanské sdruž... Stránka č. 3 z 14
velkostatku knížete Liechtensteina a panství Vendôme-Hohenzollern, u nichž se před reformou živily stovky německých
rodin – připadly vesměs Čechům a ony německé rodiny rázem přišly o živobytí. [Klimek, 2002]
Existovala však jedna výjimka vyplývající ze zákona o zabezpečení půdy pro dlouholeté pachtýře, která stanovovala, za
jakých podmínek musí být tomuto pachtýři půda odevzdána. Z pozemků o rozloze 98 tisíc ha v českých zemích dostali
dlouhodobí pachtýři mluvící německy asi 31 tisíc ha, což zhruba odpovídá jejich percentuálnímu podílu. [Zeman, 1998] O
tomto přidělování však rozhodovaly soudy, nikoliv Pozemkový úřad.
Celková bilance pozemkové reformy: prodáno 700 000 ha, z toho
československým občanům německého jazyka jen 61 000 ha; 219 000
ha tzv. zbytkových statků připadlo československým občanům jazyka
československého, 1000 ha občanům jazyka německého. Kromě toho
stát převedl německým obcím asi 6000 ha lesa. Asi 733 000 ha
vyvlastněné půdy si Pozemkový úřad ponechal pro zvláštní účely.
[Zeman, 1998] Přidělování zbytkových statků byl také oblíbený
korupční prostředek, jak si zavázat politiky. Reforma měla i další, pro
Čechy důležitý aspekt. Na parcelovaných velkostatcích byly zakládány
osady s hospodářstvími, která se podle zákona nesměla již dělit,
prodávat a pronajímat (tzv. zbytkové statky). Ty byly i v německy
obydlených územích obsazovány prakticky výhradně Čechy se zjevným
cílem posílit „český“ nebo „státotvorný živel“ v pohraničí, v dobovém
žargonu „počešťovat všemi prostředky zněmčená území“.
Bylo
vytvořeno
65
takových
kolonisačních
míst,
vždy
s
10–15
hospodářstvími. Pozemková reforma byla tedy jedním z nejúčinnějších
opatření k rozrušení homogenity německého osídlení, a tím k ohrožení
jeho vědomí vlasti a existence národnostní skupiny vůbec. [Seibt, 1967]
Velkostatky a zemědělské zpracovatelské podniky, které byly v
německých rukách a zaměstnávaly německý personál, vyměnily po
převodu českým majitelům velkou část personálu za české
zaměstnance. Zbytkové statky poskytovaly obživu pouze novým
českým malorolníkům. Počet pracovních míst, jež byl pozemkovou
reformou pro původní místní obyvatelstvo, tedy pro československé
Němce, ztracen, je odhadován na sto tisíc.
Emanuel Rádl. Jeho tvář dnes téměř nikdo nezná, ačkoli
tento muž již na konci 20. let přesně předpověděl, kam
protiněmecká politika českých šovinistů republiku zavede
Politické poměry v 1. československé republice
Je neoddiskutovatelným faktem. že ústavní listina byla schválena 29. 2. 1920 bez účasti domácích Němců, Rusínů,
Maďarů, v podstatě bez Slováků a bez konsultace s nimi československým parlamentem, který byl vytvořen z delegací
politických stran podle výsledků voleb do Říšské rady v roce 1911 s přibráním tzv. poslanců za Slovensko, kteří byli mnozí
Češi, jako např. Edvard Beneš a Alice Masaryková. Čs. stát hned od počátku náležel jen jednomu privilegovanému národu
v nesrovnatelně větší míře, než tomu bylo v Rakousko-Uhersku. Zákonodárci vyšli z představy, že tzv. menšiny jsou
skupiny trpěných občanů, kteří svá práva přijímají jako dar od státního národa. Čeští politici se tehdy vyjadřovali, že
jakákoliv účast Němců ve vládě by byla flagrantním porušením mírové smlouvy. Ministr financí Alois Rašín se v roce 1920
vyjádřil: „Vybojovali jsme si československý stát a ten musí zůstat českým státem… Podle podmínek míru máme právo
zařídit si naše záležitosti tak, jako by ostatní národnosti vůbec neexistovaly“ [Klimek, 2003-2]
Tzv. revoluční Národní shromáždění dělalo vše, aby oddálilo všeobecné volby (do dubna 1920), protože potřebovalo
odhlasovat klíčové zákony, které by za účasti poslanců menšin neprošly, takže Československo bylo nakonec posledním
státem Evropy, kde se po válce volby konaly.
Češi, Moravané a Slezané s mateřským jazykem německým a polským se za první republiky nepovažovali za
Čechoslováky, protože československý národ nebyl vytvořen ve smyslu politickém, nýbrž na základě jazykovém a
státotvorný národ Čechů (oficiálně československý) učinil snad vše, aby se v novém státě doma necítili. V preambuli čs.
ústavy se pravilo: „My, národ československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa…“ na rozdíl od americké ústavy,
ze které československá ústava opisovala: „My, lid Spojených států, abychom vytvořili dokonalejší jednotu…“ To je
obrovský významový rozdíl. Kde podle preambule čs. ústavy zůstaly národnostní menšiny? Předlitavsko, část rakouskouherské monarchie, kam patřily i české země, pojem národnostní menšina neznalo a úřední (státní) jazyk až do svého
rozpadu nezavedlo. Jazykoví Češi, před válkou autonomisté, se stali založením republiky vášnivými obhájci centralismu.
ČSR byla národní stát založený na jazykovém pojetí národa a ve svém přístupu k menšinám se příčila demokratickým
principům. Situace byla o to vážnější, že podle sčítání lidu v roce 1921 stálo 3,124 milionu německy hovořících obyvatel
proti 6,57 milionům Čechů (bez Slováků). Češi neměli ve státě ani většinu. Německá menšina v československém státě
byla vůbec největší národnostní menšinou v Evropě.
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist2
3.8.2011
Vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci v letech 1919–38 | Sudetoněmecké krajanské sdruž... Stránka č. 4 z 14
A co je horší: k přípravě ústavy nebyly menšiny připuštěny,
ani ji s nimi nikdo nekonzultoval. Výše uvedené údaje ze
sčítání lidu nejsou zcela spolehlivé, Čechů ve skutečnosti
bylo ve státě méně, protože sčítací komisaři mohli
národnost stanovovat proti vůli sčítaných a přiřazovat je ke
státotvornému národu. Židé se před válkou hlásili hojně k
německému obcovacímu jazyku a tak v preventivní snaze
snížit počet Němců v československém státě se ustavila
národnost židovská, což mělo za důsledek, že když se k ní
Žid přihlásil, ztratil práva na výhody, platící pro domácí
Němce … s úřady jednat německy v místech, kde byla
alespoň 20% menšina – neboť již nepatřil k menšině
německé, byť jiný jazyk než němčinu neznal.
Ethnická mapa 1. republiky
Bojovný charakter čs. zákonodárství, upravujícího poměr Čechů k menšinám, hlavně k Němcům a Maďarům, je vidět i ze
zákona o hranicích obcí. Zákon nebyl vytvořen pro zjednodušení administrativy, nýbrž proto, aby náležitým rozdělením
německého obyvatelstva byl jeho vliv v obcích zeslaben. Vláda snížila dále moc němectví tím, že přeložila množství
německých úředníků do českých krajů, kde byli nuceni posílat děti do českých škol, a do německých míst poslala české
úředníky a státní zaměstnance s dětmi, pro které se pak tam zřizovaly školy české (tzv. menšinové). Aby se projevil český
charakter země, byly názvy obcí, ulic a veřejných míst tam, kde byl v užívání jiný název než český, počeštěny a
poslovenštěny. Německé a maďarské názvy se buďto vůbec nesměly užívat, anebo jen jako názvy vedlejší. Příslušný zákon
byl stylisován tak, aby bylo z něho patrno, že Němci nemají žádné právo na veřejné označení míst ve vlastním státě;
pouze ministerstvo vnitra jim mohlo podle svého volného uvážení dovolit, aby užívali německé označení jako vedlejší
název. Musela se zrušit všechna označení, která české úřady pokládaly za nepřátelská Čechům; českých označení
nepřátelských vůči menšinám se tento zákon netýkal.
Na žádost států Dohody s nimi ČSR (stejně jako další nástupnické státy) podepsala 10. 9. 1919 smlouvu, vymezující práva
čs. občanů náležejících „k menšinám ethnickým, náboženským nebo jazykovým“ a obsahující závazek poskytnutí
autonomního postavení Podkarpatské Rusi. Dohled nad jejím dodržováním byl vyhrazen Společnosti národů. Podobným
závazkům nebyly vystaveny státy existující před válkou. Stížnosti na zacházení s menšinami v ČSR byly pak na denním
pořádku, ale protože Beneš měl ve Společnosti národů vysoké postavení, dařilo se stížnosti většinou smetávat se stolu.
Nejpozději od roku 1922 se Československo ve věci porušování práv menšin ocitlo ve stejné linii s Polskem a Rumunskem,
kde ochrana menšin byla ve stavu, jenž několikrát způsobil evropský skandál. [Peroutka]. To potvrzuje i resoluce
Mezinárodního svazu pro Společnosti národů z roku 1922 přijatá proti Československu, Polsku, Rumunsku a Jugoslávii.
Žádala, aby byla rozšířena menšinová jazyková práva, aby menšinám byla dána co nejrozsáhlejší samospráva, a aby byly
zřízeny při radě Společnosti národů zvláštní komise minoritní, které by stížnosti menšin zkoumaly a předkládaly Stálému
dvoru mezinárodní spravedlnosti všechny případy, v nichž se nedodržují smlouvy na ochranu menšin. Československý
delegát proti tomu vehementně protestoval.
Masarykovi nutno připsat k dobru, že se nakonec vyslovil pro autonomii menšin ve svém poselství k desátému výročí
založení republiky 28. 10. 1928 takto: „Z demokratického stanoviska jsem zásadně pro autonomii paralelně probíhající s
přirozeným centralismem vlády… Musím výslovně zdůraznit, že nepovažuji snahy o autonomii za politickou opozici proti
státu.“ [Jaksch, 1970]. V knižních vydáních tohoto Masarykova projevu je ale tento výrok vypuštěn.
Německy mluvící obyvatelé českých zemí byli svým původem velmi různorodí. Většina z nich pocházela z jednoho ze čtyř
germánských kmenů: slezského, hornosaského, francko-hornofalckého a bavorského. Sudety, jako jednotící termín, byl
použit teprve v roce 1902, je název pro pohoří zhruba od Orlických až po Oderské hory (podle některých autorů již od
Chebska [Klimek, 2002]), ve staré Ptolemaiově mapě označených jako Sudeta hyle (Kančí hory). Podle nejnovější práce
určili vědci 94 evropských měst s přesností deset až dvacet kilometrů za pomocí korekcí, protože Ptolemaios střední
Evropu od západu na východ zúžil, zatímco v severojižním směru ji protáhl – Sudeta hyle se nacházejí ve Frankenwaldu.
Sami čeští Němci nejdříve používali název Sudety v ironickém smyslu. Čs. úřady za 1. republiky proti názvu Sudety
(Sudetenland) administrativně i soudně zakročovaly. Použití termínu Sudeten-Deutschland (Sudetoněmecko) bylo
posuzováno jako velezrada.
Navracející se čs. legionáři chtěli dohnat zmeškané válečné činy. Táhli německými oblastmi Čech jako ničitelé pomníků a
památek. V Teplicích, v Chebu a v Aši zdemolovali pomníky Josefa II., v Podmoklech poškodili Schillerův, v Brně
Grillparzerův. V Chebu se strhávání pomníku zúčastnila i místní vojenská posádka, došlo k přestřelkám a krvavým srážkám
jako v Aši. V listopadu 1922 vydal pražský magistrát vyhlášku, kterou se zakazovaly „zpěvy německé v hostincích, hudba
cigánská atp.“ a policie má hned zakročit, když hospodský se prohřeší. Primátor Prahy od roku 1919 Karel Baxa, známý to
antisemita a němcožrout, se pokusil zakázat, aby se na mezinárodní konferenci v Praze mluvilo i německy.
Ačkoliv se státní převrat 28. 10. 1918 obešel bez obětí na životech, obsazování pohraničí českými vojáky od listopadu
1918 si lidské životy vyžádalo. Při obsazování Mostu bylo zabito šest českých Němců, v Moravské Třebové čtyři německé
ženy a chlapec. Podle různých zdrojů mělo být na straně českých Němců straně až 20 obětí, na straně české kolem deseti.
Čeští Němci chtěli prosadit na základě zásady o sebeurčení připojení svých provincií v českých zemích k Rakousku a v den
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist2
3.8.2011
Vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci v letech 1919–38 | Sudetoněmecké krajanské sdruž... Stránka č. 5 z 14
zahájení zasedání vídeňského parlamentu, 4. 3. 1919, vyzvali ke generální stávce.
Čs. vojenské oddíly zahájily do demonstrantů palbu v Kadani, Chebu, Karlových
Varech, Ústí nad Labem, Stříbře a v dalších lokalitách, celkem zahynulo 54 českých
Němců. V Kadani použilo československé vojsko proti civilistům dokonce i kulomet
(22 mrtvých a 30 těžce zraněných).
23. 6. 1920 si vyžádaly nacionálně motivované potyčky v Jihlavě několik lidských
obětí. Po krvavých srážkách vojska s německým obyvatelstvem zvláště v Chebu a
Teplicích se národnostní potyčky přenesly v listopadu i do Prahy, kde bylo
rozvášněnými českými nacionalisty obsazeno mj. Německé divadlo (Stavovské, dnes
J. K. Tyla). Když v lednu 1921 řekl vyslanec Karel Krofta premiéru Janu Černému,
že v Itálii jsou rušiteli pořádku nejen komunisté, ale i „nacionalističtí fascisté“, viděl
v tom ministerský předseda narážku právě na ony národnostní bouře a přiznal:
„Zmařit zabrání Stavovského divadla nebylo možné, byla by tekla krev a byli by
vypověděli poslušnost jak strážníci, tak zvlášť vojsko.“ Nacionálně rozvášněnou
atmosferu doby též podtrhuje, že se úřady neodvážily divadlo Němcům vrátit a čs.
vláda se nakonec raději usnesla jim uvolnit částku potřebnou pro výstavbu nového
Karel Baxa
kulturního stánku. V Praze bylo životu nebezpečné německy i promluvit. Britský
vyslanec Clerk Masaryka upozornil, že těhotná žena anglického činitele „byla
atakována legionáři, že mluví německy (mluvila ovšem anglicky), a její zdravotní
stav hrozí smrtí.“ Čeští politici protiněmecké výstupy vesměs vítali. Tisk národních demokratů dokonce napsal, že pražské
bouře představovaly zatím největší memento Hradu; že naznačují možnost přechodu státu na mnohem šovinističtější linii.
[Klimek, 1996]
V létě 1921 se začaly do pohraničí vypravovat celé vlaky s českými šovinisty, kteří tam pořádali manifestace, a tím
vyvolávali pobouření a střety. V srpnu při jednom takovém vystoupení čs. legionářů v Ústí nad Labem byli dva Němci zabiti
a mnoho dalších zraněno. K násilí sáhlo Československo i v říjnu 1921, když v Maďarsku přistál letadlem císař Karel a
pokusil se sáhnout po osiřelé maďarské koruně. Československo jako jediné mobilisovalo několik ročníků. I v čistě českých
oblastech narukovala jen asi jedna třetina branců. V oblastech Chebska se Sudetoněmci po stovkách vzepřeli
mobilisačnímu rozkazu a uprchli do Bavor. V Kraslicích tekla při demonstracích proti mobilisaci krev, bylo 12 mrtvých
Němců a 10 zraněných a v kraslickém okrese bylo vyhlášeno stanné právo. Zpravodaj ministerstva vnitra v Kraslicích
hlásil, co se dověděl od primáře ošetřujícího zraněné: jeho „jako lékaře prodělavšího válku naplňuje to největším údivem,…
že prý náboje byly zvláště připraveny, aby způsobily obzvláště těžká ranění“. [Klimek, 1996] Jinými slovy: čs. ozbrojené
složky použily proti demonstrantům střely typu dum-dum. Mobilisace proběhla zcela neúspěšně, což se pečlivě utajilo. V
oblastech zemských velitelství v Praze nenarukovalo ke svým jednotkám 35 %, v Brně 31 %, v Bratislavě 28 %, ale v
Chomutově 62 % vojáků. Legionáři mezitím strhli sochu Marie Theresie v Bratislavě. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi
zasahovaly ozbrojené složky státu v rámci stanného práva, incidenty byly krvavé, mrtví byli hlavně z řad slovenských
Maďarů.
Jazykové zákonodárství nové republiky
V roce 1923 došlo v čs. armádě k čistce mezi důstojníky, kdy by snížen podíl důstojnictva z řad čs. Němců. Všichni
důstojníci, kteří neabsolvovali alespoň čtyři třídy českých škol, dostali rozkaz se podrobit „přísné zkoušce z jazyka
služebního, z českých dějin a literatury“. Pro velení vojska byla zřejmě zcela zásadní znalost české literatury. Seznam
otázek z literatury obsahoval i takové absurdity, jak že se jmenovali babiččini psi v Babičce Boženy Němcové. Z důstojníků
německé národnosti trvale nevyhovělo 68,4 %, byť běžnou češtinu ovládali, protože jinak by nebyli do čs. armády z
rakousko-uherské armády převzati, dále 16,6 % Čechů, 13,7 % Slováků a 13,3 % Rusů. Evidentně se jednalo o etnické
čištění. [Fučík, 2009]
V poválečných letech stát rozhodoval o přídělu surovin a uhlí továrnám, a tak podporoval zcela zjevně Čechy proti
Němcům; státní zakázky dostávali jen Češi. Dále stát nařizoval akciovým společnostem propustit určitý počet německého
osazenstva a místo nich zaměstnat české, podporoval hospodářský boj českých měst proti německým (např. Mělníka proti
Ústí nad Labem), nedával Němcům zastoupení v různých organisacích, které ovládal, atd. atp. V roce 1925 se začalo s
„redukcí“ počtu státních zaměstnanců v zajímavém poměru: propuštěno bylo 15 tisíc Čechů a Slováků a 18 tisíc Němců a
Maďarů. Vláda tuto statistiku podle národností nezveřejnila. [Rádl] Atmosferu otravovaly i jiné přehmaty, německy mluvící
účastníci první světové války byli povoláváni na vojenská cvičení, kde byli hromadně degradováni. [Seibt, 1998]
Za úřední řeč (státní jazyk) stanovil zákon v roce 1920 výhradně jazyk československý a reguloval užívání jazyků ve státní
správě, zákonodárství, soudnictví a na veřejnosti. Úředníci státní správy v oblastech s více než 20 % menšinového
obyvatelstva mohli jednat se stranami v jejich neúředním (pomocném) jazyce. Nejen od státních úředníků, nýbrž i od
všech státních zaměstnanců zákon vyžadoval ovládání státního jazyka a předpisoval složení přísné zkoušky z jeho znalosti.
Při projednávání jazykového zákona se vyskytl i jeden kritický hlas, a to přímo ministerského předsedy Tusara: „Tento stát
jsme vybojovali my… a tomuto státu budeme vtiskovat my, Češi, ráz svou prací, svým českým duchem. Ale, pánové,
žádné paragrafy, žádné zákony, žádní policajti ani četníci nám nedovedou ten stát udržet, nedovedeme-li my tomu státu
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist2
3.8.2011
Vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci v letech 1919–38 | Sudetoněmecké krajanské sdruž... Stránka č. 6 z 14
dát takovou vnitřní konstelaci, aby se udržel sám. Na mezinárodní konstelaci se
nesmíme nijak spoléhat. Mezinárodní konstelace je něco měnivého. Ta je dnes
taková a za deset, dvacet nebo třicet roků může být docela jiná.“ [Peroutka]
O šest let později vyšly prováděcí předpisy k jazykovému zákonu, které jeho
uskutečňování konkretisovaly, zpřesňovaly a zpřísňovaly. Na jazykové vymoženosti
byl kladen takový důraz, jako kdyby v nich ležela sama podstata československého
státu. [Rádl] Poslanci v Národním shromáždění směli mluvit pouze ve státním nebo
vlastním jazyce, tedy například maďarští poslanci nesměli pronášet své projevy,
neznajíce slovensky, v němčině, navzdory tomu, že by jim všichni poslanci rozuměli.
Vše se pracně překládalo.
Státním zaměstnancům bylo zapovězeno v práci mluvit jinak než ve státním jazyce
– zde musel např. český Němec mluvit se zákazníkem nebo se svým
spolupracovníkem, též českým Němcem, pod trestem jen česky, nebo železničář,
čs. Němec, prodávající jízdenky nesměl ani v německých sídelních územích pod
sankcí reagovat na požadavek či dotaz pronesený v němčině a musel odpovídat
zásadně ve státním jazyce československém. Předpisy požadovaly znalost češtiny u
Vlastimil Tusar
všech státních zaměstnanců, tedy i u zaměstnanců pracujících v čistě německém prostředí. Všichni, i pomocní dělníci, se
museli podrobit přísným zkouškám z češtiny, jejichž požadavky mnohdy daleko přesahovaly stupeň jejich vzdělání.
[Slapnicka, 1975]
Zkuste si představit českého Němce byť hovořícího plynně česky, jak se, nenavštěvovav české školy, potýká v písemné
části zkoušky s úskalími českého pravopisu, který dodnes dělá problémy většině rodilých Čechů. Podle prováděcího
nařízení k jazykovému zákonu z roku 1926 se písemné a ústní zkoušky ze státního československého jazyka vztahovaly
také na notáře, soudní tlumočníky, geometry, majitele inženýrských kanceláří, důlní inženýry, obvodní a obecní lékaře.
Povinnost označovat českými nápisy všechny živnosti včetně restaurací vedla k tomu, že i v nejzapadlejší vesnici v
německém sídelním území musely mít hospody jídelní lístek nejdříve v češtině a pak v němčině. Menšiny se mohly k
obecním a státním úřadům obracet ve svém jazyce jen tehdy, měly-li v obci, okrese alespoň 20% podíl. Jinak s nimi
musely jednat ve státním jazyce a nesměly mít v těchto místech nápisy v jiném než státním jazyce. Střed Prahy byl plný
cizojazyčných nápisů v různých řečech jako Vacuum Oil Company, Au chat noir nebo Gelateria Italiana, ale německá
označení viset nesměla. Nebyly povoleny žádné veřejné nápisy nebo oznámení v němčině s výjimkou upozornění pro
turisty. Cizinci se nesměli ani v oblastech s alespoň 20% menšinou obracet na úřady v jazyce oné menšiny – to směli jen
příslušníci menšiny trvale tam usedlí. [Rádl] [Zeman, 1998] To dalece přesahovalo to, co ve starém Rakousku postihovalo
Čechy.
Zavedením státního jazyka se nejednalo pouze o otázku národnostní prestiže, nýbrž o citelný zásah do sociálně
ekonomické struktury obživy cizojazyčného obyvatelstva. Podle úřední statistiky českých zemí poklesl počet zaměstnanců
německé národnosti mezi roky 1921–1930 podle oborů o 38 až 48 % s výjimkou školství (pokles jen o 9 %). Nahrazováni
byli českými. V důsledku nesložení zkoušky z úředního jazyka bylo v letech 1921 až 1930 propuštěno ze státních služeb 33
000 zaměstnanců německé národnosti. Údajně to bylo spojeno s reorganisací státních úřadů a podniků, v tomtéž údobí
bylo ale přijato do služeb státních podniků 41 000 Čechů. Do roku 1930 se podíl německých státních zaměstnanců v
českých zemích snížil na 12,7 % při jejich 30% podílu v celkovém počtu obyvatelstva. [Kučera, J., 1999], [Klimek, 2003]
Na podzim roku 1924 konstatoval německý poslanec v rozpočtovém výboru pražského parlamentu Taub, že bylo
propuštěno sedm tisíc německých železničářů, kteří složili úspěšně jazykové zkoušky. Krátce poté se ministr Stříbrný
chlubil, že zásluhou jeho strany bylo 40 000 německých poštovních úředníků a železničářů zbaveno míst a nahrazeno
Čechy. [Jaksch, 1970], [Klimek, 2002]
Pro ilustraci článek v Českém slově z 28. 10. 1925: „Pracovali jsme vytrvale pro práva a posice československého národa,
zatím co druzí o vlastenectví stále mluvili a měřili je pouze silou vášnivých slov a článků. Všude tam, kde českoslovenští
socialisté“ (tehdy ještě bez adjektiva „národní“) „zakotvili, patrny jsou stopy této práce. Národní obrana, zahraniční věci,
pošta, železnice, vedle jiných – jsou dnes resorty nejčeštější, resorty, kde se nám podařilo nejdříve odčiniti křivdy na
národě páchané… Železnice jsou dnes jediným oborem státní správy, který decentralisován, jsa v osmi ředitelstvích –
všude uhájil národnostní většinu československou. Desetitisíce československých úředníků a zřízenců bylo usazeno v tzv.
zněmčeném území… A je tomu více než tři léta, když ministerstvo železnic vydalo jazykové nařízení, do dnes jediné, podle
kterého veškeří zaměstnanci drah museli se podrobiti zkoušce z jazyka státního… Starali jsme se o to, abychom uhájili
národu československému všech práv, která mu v samostatném státě samozřejmě náležejí.“
Emanuel Rádl k tomu podotýká: „Odporné – národnostní nadšení je filosofií nízkých vrstev obyvatelstva!“. [Rádl] Pro
srovnání poměry v Maďarsku ze stejné doby. V nařízení z roku 1924 o jazykových znalostech úředníka v oblastech s
menšinami (alespoň 20 % podíl menšiny) se praví, že ve veřejné službě smí být zaměstnán člověk, který dovede pouze
jazyk dotyčné menšiny. [Trützschler]
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist2
3.8.2011
Vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci v letech 1919–38 | Sudetoněmecké krajanské sdruž... Stránka č. 7 z 14
Zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. se zaměřoval hlavně proti komunistům
a národnostním menšinám. Navržen byl nikoliv jako dočasný prostředek, nýbrž coby
trvalá součást právního řádu. Neúměrně zostřoval tresty za tzv. politické zločiny, za
akce směřující proti jednotě, bezpečnosti a charakteru státu, včetně jejich pouhé
přípravy. Byla jím zcela suspendována demokracie, neboť např. zřídil pro zvlášť
těžké činy proti bezpečnosti země neporotní státní soudy, připouštěl zastavení
periodického tisku, jehož psaní by závažně ohrožovalo bezpečnost státu a jeho
činitelů, porušovalo národní či náboženskou toleranci atd. Některá jeho ustanovení
byla nejasná s možností volného výkladu. Zcela zbytečnou ochranu poskytoval
státním symbolům a ústavním činitelům; urážka presidenta republiky se stala
trestnou. Nejvyšší soud svými výklady zákon ještě zostřoval, takže trestnými se
staly i výroky, že ČSR je vasalem Francie či že císař pán byl lepší než Masaryk.
Onen zákon umožňoval pražským úřadům požadovat, aby sochy z doby mocnářství
byly odstraněny z veřejných prostranství, jako např. znovu vztyčená socha Josefa
II. v Chebu. [Boldt] Když komunistický poslanec Haken postavil v parlamentu před
ministerského předsedu symbolicky láhev lihu ozdobenou čs. vlaječkou zapíchnutou
do korkové zátky a láhev se převrátila a rozbila, byl vydán k trestnímu stíhání pro
Na sklonku života se Masaryk choval stále
méně jako president demokratické země a
stále víc jako nevolený monarcha: trestná
nakonec byla i pouhá polemika s jeho
názory (případ Jakuba Demla)
hanobení státních symbolů. [Klimek, 2002] Od doby přijetí zákona na ochranu
republiky do konce roku 1933 (za deset let) bylo vedeno 6244 politických procesů,
za další dva roky 1931–32 jich bylo již 2728.
16. 10. 1925 byla ve švýcarském Locarnu parafována smlouva, nazývaná též
Rýnský garanční pakt, ve které se Německo definitivně vzdalo nároku na Alsasko-
Lotrinsko a zavázalo se k demilitarisaci obsazené oblasti na levé straně Rýna po odchodu spojeneckých vojsk. Výměnou
dostalo Německo něco pro ně velice výhodného: britsko-italskou garanci německé západní hranice s Francií a Belgií.
[Haffner] Týž den a tamtéž byla podepsána i vojenská dohoda mezi ČSR a Francií. S ČSR a Polskem uzavřelo pak Německo
arbitrážní dohody zavazující smluvní strany neměnit násilně své společné hranice, avšak nezaručované mezinárodními
garancemi jako u západní německé hranice s tím, že hraniční spory bude řešit mezinárodní arbitráž. Mělo se za to, že státy
na východ Německa patří kvůli chybějícímu c. a k. mocnářství do německé sfery vlivu.
Ačkoli potenciální územní požadavky Německa na východě cílily vůči Polsku, mohla z toho vyznívat potenciální hrozba i pro
Prahu. Když Německo odstupovalo od locarnského paktu (7. 3. 1936) a obsadilo demilitarisované Porýní, nezapomnělo
zdůraznit, že obě arbitrážní smlouvy zůstávají i nadále v platnosti. ČSR žádnou jinou smlouvu s Německem o vzájemných
hranicích se již nepokusila sjednat.
Československo v době velké hospodářské krise
Československý export poklesl z více než 21 miliard korun v roce 1928 na méně než 6 miliard v roce 1933. Obzvláště byla
postižena průmyslová odvětví závislá na exportu a ta se nacházela hlavně v Sudetech. Českoslovenští státní příslušníci
německého jazyka byli v době hospodářské krise mnohem více postiženi nezaměstnaností než Češi – v zimě 1933/34
tvořili v ČR dvě třetiny lidí bez práce. Jejich nezaměstnanost přetrvávala i v létech následujících, kdežto u Čechů rapidně
klesala. [Gebel], [Zeman, 1998] V pohraničních oblastech bylo nejen mnohem více nezaměstnaných než ve vnitrozemí, ale
také bankrotů podniků, konfiskací zadlužených usedlostí a živností, sebevražd a nemocí. České banky, podnikatelé a vláda
se starali především o záchranu firem v českých rukách. [Zeman, 2002]
Příčinou postižení Sudet byl převážně spotřební průmysl (textil, sklo, keramika, dřevo), který je na výkyvy nabídky a
poptávky za hospodářské krise zvláště citlivý, jeho vysoká závislost na exportu dodatečně zvýšená rozpadem RakouskaUherska, tj. radikálním omezením vnitřního trhu jen na Československo. Další příčinou krutého dopadu krise byly
strukturní zásahy republikové politiky vůči německy osídleným oblastem, tedy vyloučení německých zaměstnanců a
úředníků ze státní správy, ztráta desetitisíců pracovních příležitostí v důsledku pozemkové reformy, propouštění
německých zaměstnanců politicky a hospodářsky vynuceným zaměstnáváním Čechů v německy osídlených oblastech. Na
vrcholu krise byly z 27 okresů s více než 10 % nezaměstnaných 23 okresy převážně německé. V roce 1936, kdy jinak
všude krise opadala, bylo mezi sudetskými Němci ještě 525 tisíc nezaměstnaných, více než v celé Francii, zatímco mezi
českým obyvatelstvem (při dvojnásobném počtu obyvatel) 311 tisíc. [Seibt, 1998] A to v období mezi rokem 1934 a
mnichovskou konferencí v roce 1938 přecházelo hranice, hlavně do Německa, odhadem 80 až 100 tisíc sudetských Němců
za prací, kteří se tudíž v čs. statistikách nezaměstnaných nevyskytovali. [Gebel] Dokonce může vznikat dojem, že
nezaměstnanost postihovala Němce selektivně, což napovídají následující údaje: ke konci roku 1935 činila nezaměstnanost
v okresech s 80…100 % německého obyvatelstva 19,2 %, při 50–80 % Němců v okrese 17,2 %, při podílu Němců 20–50
% byla nezaměstnanost 10,8 % a při podílu pod 20 % už jen 9,2 %. [Kural, 2008]
Do července 1938 klesla nezaměstnanost v německých oblastech na 14,5 %, v ostatních činila už jen 5,6 %. To velmi
kontrastovalo s Německem, kde nezaměstnanost byla snížena na minimum a kde byly také podstatně vyšší výdělky. Mezi
českými Němci se šířilo přesvědčení, že československé vedení znevýhodňuje sudetoněmecké hospodářství záměrně nebo
z nedbalosti a neschopnosti např. v zadávání státních zakázek českým firmám v německých oblastech, v neexistenci
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist2
3.8.2011
Vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci v letech 1919–38 | Sudetoněmecké krajanské sdruž... Stránka č. 8 z 14
státního programu pro hospodářské posílení postižených oblastí, že sudetoněmecký průmysl je systematicky oslabován a
hospodářství je „čechisováno“. [Zimmermann], [Bohmann], [Boyer, 1995], [Boyer, 1999]
Sudetoněmečtí politici naléhavě a neustále požadovali podporu pomocí státních investic v postižených oblastech, ale
marně. Např. rozpočet ministerstva veřejných prací na rok 1937 přiděloval pouhých 7,7 % finančních prostředků
německým oblastem. [Slapnicka, 1960] Na rozdíl od západních států byla v následnických státech podpora v
nezaměstnanosti nedostatečná, ubohá, v ČSR měli nárok na podporu jen členové odborů (tzv. gentský systém). Ostatní
nezaměstnané musely podporovat obce. A ty byly vbrzku s financemi u konce. V roce 1931 se nezaměstnanost v celém
státě pohybovala okolo 20 %, v pohraničí osídleném Němci přesahoval podíl nezaměstnaných 50 %. O rok později odhadl
Svaz průmyslníků, že 3,3 milionu německého obyvatelstva ČSR se podílí na celkovém počtu nezaměstnaných 60 procenty.
[Klimek, 2003] V roce 1934 byla ČSR v absolutním počtu nezaměstnaných (cca 0,7 mil.) čtvrtá na světě za USA (10,7
mil.), Německem (3,1 mil.) a Velkou Británií (2,2 mil.). V procentech nezaměstnaných patřilo ČSR ve světovém žebříčku
místo páté, v evropském první. [Klimek, 2002]
Československo si zjevně nedovedlo s hospodářskou krisí poradit. Zatímco v roce 1936 už překročil průmysl Evropy stav z
roku 1929 o 8,6 %, v ČSR za ním zaostával o osm procentních bodů. Hlavní příčinou toho bylo, že za krise se snížil
zahraniční obchod ČSR o 70 % a tuto ztrátu se podařilo do roku 1936 zmenšit jen o 15 procentních bodů. V letech 1936–
37 dosahoval obrat zahraničního obchodu 57 %, export 58 % a import 55 % předkrisové úrovně, zatímco národní důchod
už dostihl 92 %. Roku 1937 dosáhl vývoz z ČSR dle hodnoty 40 % předkrisové výše. Podíl ČSR na světovém exportu klesl
od konce 20. let z 1,9 na 1,6 %, obdobně i na průmyslové výrobě. [Klimek, 2002]
Třicátá léta, tzv. zlatá éra československé demokracie
V květnu 1933 se novelisoval jednací řád parlamentu, podle něhož zákony má v prvním čtení předkládat premier nebo
příslušný ministr a vystoupit k nim má přední parlamentní reprezentant každé vládní strany, jednání poslanecké sněmovny
má být přítomno nejméně 30 poslanců a své projevy nesmějí poslanci číst (často totiž předčítali censurou zabavené
články, proti kterým, podchyceným ve sněmovním protokolu, censura již zasáhnout nesměla). Účast poslanců i poté
zůstávala mizivá, a když už se obtěžovali ve svých lavicích sedět, lhostejně mlčeli. Novým jednacím řádem byla
nastoupena cesta k degeneraci čs. parlamentu, urychlil se již stávající odklon od demokracie.
V červenci 1933 parlament přijal novelu zákona o mimořádných opatřeních z roku 1920, nový tiskový zákon, zákon na
ochranu cti, přitvrdil předpisy o tisku ze zákona na ochranu republiky, schválil zákon o stíhání protistátní činnosti státních
zaměstnanců a nedobrovolném překládání soudců. Vláda a úřady nabyly práva vykonávat dozor nad činností spolků a
zastavovat ji, rušit kolportáž a rozšiřování tiskovin, ba porušovat listovní tajemství. Když byl v červnu 1934 přijat další
tiskový zákon, psalo se v zabavených článcích o opatřeních, „kterými si vláda… zajišťuje absolutní diktátorskou moc“ a
zabezpečuje se „nejen před kontrolou parlamentu, ale i před kontrolou tisku a veřejnosti“.
Zákonem č. 131/1936 Sb. o obraně státu se mělo především čelit vojenskému ohrožení republiky ze strany hitlerovského
Německa. Jeho protisudetské zaměření však eskalovalo stávající národnostní konflikt a bylo jedním z důvodů, proč Velká
Británie Československu odmítla v r. 1938 podporu a postavila se na stranu Hitlera (mise lorda Runcimana). Zákon o
obraně státu totiž zavedl v § 19 odst. 9 pojem státně nespolehlivé osoby, a to legislativně neobvyklým, demonstrativním a
spekulativním výčtem: „Důvodem označení za osobu státně nespolehlivou nemůže býti nikdy příslušnost k určitému
jazyku, náboženství nebo rase. Za státně nespolehlivé třeba pokládati zejména osoby, o kterých možno míti důvodně za
to, že by zneužily svého postavení v duchu obraně státu nepříznivém, zvláště pak ty, které vyvíjely nebo vyvíjejí činnost,
směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, ústavní jednotnosti nebo demokraticko-republikánské státní
formě a bezpečnosti Československé republiky anebo proti obraně státu, které k takové činnosti podněcují nebo jiné osoby
svésti hledí, anebo takovou činnost vychvalují, schvalují nebo podporují, které byly příslušníky politické strany, jež byla po
účinnosti tohoto zákona pro protistátní činnost úředně rozpuštěna, které mají podezřelé styky s jinými osobami státně
nespolehlivými anebo s cizinou a p.“ Státně nespolehlivé osoby nesměly řídit podniky strategické důležitosti (jež byly
stanoveny značně širokým výčtem) a nesměly dostávat důležité veřejné zakázky, přičemž zákon v § 19 odst. 6 stanovil, že
„úřady nejsou povinny uvésti důvody pro své rozhodnutí, kterým označí držitele podniku důležitého pro obranu státu za
osobu státně nespolehlivou“, bylo tedy přípustné vydat rozhodnutí bez odůvodnění. Soudní přezkum rozhodnutí o státní
nespolehlivosti byl vyloučen. Významným ustanovením byl § 21 zákona, který upravoval postavení zaměstnanců
strategicky významných podniků. V těchto podnicích nesměli být zaměstnávány osoby státně nespolehlivé a pokud již
zaměstnány byly, musely být okamžitě propuštěny, protože v zákoně se uvádělo: „Pravoplatné rozhodnutí, jímž byl
zaměstnanec označen za osobu státně nespolehlivou, je dostatečným důvodem k rozvázání pracovního poměru s
okamžitou účinností, bez zřetele na jiná ustanovení zákonná nebo smluvní.“
V praxi zákon umožňoval zabavovat v pohraničním pásmu (ve 157 politických okresech) nemovitosti včetně budov, vojsko
rozhodovalo o stavbách, o užívání komunikací, veřejných objektů (i hájenek a loveckých chat), armáda rozhodovala i o
udělování živnostenských licencí atd. [Klimek, 2003] Jakkoli nelze upřít oprávnění Československa zajistit v době ohrožení
přiměřeně svou obranu, způsob, jakým to bylo v zákoně o obraně státu provedeno, v praxi plošnou diskriminací a
rekriminací osob dle libovůle čs. úřadů, které stát zbavit práva se bránit pravomocným rozhodnutím okresních policejních
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist2
3.8.2011
Vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci v letech 1919–38 | Sudetoněmecké krajanské sdruž... Stránka č. 9 z 14
ředitelství o státní nespolehlivosti, prokázalo již potolikáté od založení republiky, že není právním a demokratickým státem.
[Iuridictum]
Dlouhá cesta k Mnichovu
V parlamentních volbách v roce 1935 získala Sudetendeutsche Partei (SdP) v čele s
Konradem Henleinem vůbec nejvíce hlasů (15,2 %, 1 249 530 hlasů) ze všech čs.
politických stran (agrárníci 14,3 %, 1 116 593 hlasy, sociální demokracie 12,6 %, 1
034 774 hlasy). Leč pomocí přepočítávacích koeficientů (k získání jednoho
poslaneckého mandátu např. v Praze byla zapotřebí jen cca polovina hlasů než v
německých volebních krajích) získala o jeden mandát více strana agrární. Hrstka
československých politiků v čele z Hodžou naléhala na účast SdP ve vládě, ale byla
oslyšena. [Klimek, 2003]
Britský premiér N. Chamberlain se již 10. 5. 1936 vyjadřuje v rozhovoru s
americkými novináři, že Československo je v dnešní podobě neudržitelný státní
útvar a že nejlepším řešením by bylo postoupení německých pohraničních oblastí.
[Richter] V srpnu 1936 varuje Vojtěch Mastný, vyslanec v Berlíně, presidenta
Beneše: „Nepodaří-li se naší vládě v nejbližší době dospěti k uspokojivé dohodě se
sudetskými Němci, a to především s henleinovci, nezbytně ztratíme hranice našeho
státu“. Zdůvodňoval to tím, že „v Anglii, zejména ve vrstvách konservativních,
rozmohla se these o útisku Němců v ČSR a o naší nesmířlivosti, a že these tato
ujala se do značné míry i ve Francii“. Beneš však doufal v rozpad SdP a odmítal s
Henleinem jednat [Klimek, 2003].
Volební plakát Sudetoněmecké strany
(„Němče! Tvůj hlas jedině Sudetoněmecké
straně předsedy Konrada Henleina“)
Konrad Henlein, nebyv přizván k vytvoření nebo účasti na vládě, žádá 2. 3. 1937
poprvé otevřeně pro čs. Němce autonomii a právní subjektivitu. Poslanec agrární
strany Stoupal zase požadoval, aby 90 % všech hospodářských podniků bylo „vyhrazeno nároku státního národa“. [Brügel,
1967] V témže březnu 1937 navrhuje ministerský předseda Milan Hodža federalisovat československý stát, vytvořit statut
národnostních menšin vycházející ze stávajících legislativních ustanovení, ale naráží na rozhodný odpor politiků a
ministerských úředníků, zejména však na odpor samotného Beneše. Beneš později existenci Hodžova návrhu zcela popíral
[Kuklík-Němeček], [Trützschler] Již na podzim 1937 začal ve Velké Británii převažovat názor, že hlavním, ne-li jediným
důvodem čs. těžkostí ve vztahu k Třetí říši je „Benešova tvrdohlavost a malá myšlenková pružnost v řešení sudetoněmecké
otázky“. (The Times, 29. 11. 1937, citováno dle [Lukeš])
Ministerskému předsedovi Hodžovi se na přelomu března a dubna 1938 podařilo vynutit si na Benešovi slib účasti SdP ve
vládě, ale až po komunálních volbách. Jaksch, předák německé sociální demokracie a velký přívrženec Československa,
shrnul v listu Sozialdemokrat 29. 3. 1938, že „stát bral existenci milionů neslovanských občanů na vědomí až tehdy, když
to bylo absolutně nezbytné“. Pavel Eisner se vyjádřil k témuž thematu takto: „Česká kulturní germanofobie se stává
pomalu evropským unikátem… Existují i výjimky, ty však nejsou rozhodující pro celkový stav, jenž je ve svém celku
pathologický“ (obě citace dle [Brügel, 1967]).
V dubnu 1938 vláda předložila návrh tzv. národnostního statutu, o němž
informovala svá vyslanectví v Paříži, Londýně a Berlíně, ne však československou
veřejnost (!). Zamýšlí prý připravit „zákon o zabraňování denacionalisaci“, zamezit
„zneužívání (českých) minoritních škol“, doplnit „zákon jazykový, aby přestaly
všechny šikany“, zaručit „menšinám proporcionální účast ve státním rozpočtu“,
upravit „jmenování státních úředníků tak, aby menšiny v dohledné době docílily
svou proporcionální kvótu početní“, zajistit „aby vždy v německých a menšinových
krajích bylo značné procento úředníků jazyka německého a menšinového“, připustit
školskou samosprávu, učinit opatření proti politice „píchání špendlíkem v četnictvu,
policii, soudní, berní a správní službě, na železnicích a poštách“ a vůbec odstraňovat
„třenice jazykové a národnostní v úřadech“. [Churaň]
Sudetoněmci vznesli 24. 4. 1938 tzv. karlovarské požadavky SdP: „Jako utiskovaní
se budeme cítit potud, pokud my Němci nebudeme smět dělat totéž co Češi.
Všechno, co je dovoleno Čechům, musí být dovoleno také nám. Jedním slovem:
Konrad Henlein, politik, který dosáhl
mnohých vítězství; většina z nich se
posléze ukázala být Pyrrhovými
Chceme pouze žít jako svobodní mezi svobodnými. Pokud má v československém
státě dojít ke klidnému vývoji, potom je třeba kromě již naznačeného provést v
rámci budoucího státního a právního řádu trojí revisi – revisi historického mythu,
revisi pojetí slovanské bašty a revisi zahraničně politického postavení:
1. Obnovu plné rovnoprávnosti německé národní skupiny s českým národem
2. Uznání německé národní skupiny jako právnické osoby k ochraně tohoto rovnoprávného postavení ve státě
3. Uznání nedotknutelnosti německého sídelního území
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist2
3.8.2011
Vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci v letech 1919–38 | Sudetoněmecké krajanské sdr... Stránka č. 10 z 14
4. Vybudování samosprávy v německém sídelním území ve všech oblastech veřejného života, pokud jde o zájmy a
záležitosti německé národní skupiny
5. Vytvoření zákonných ochranných opatření pro ty státní příslušníky, kteří žijí mimo uzavřené sídelní území svého
národa
6. Náprava veškerého bezpráví a nahrazení všech škod, které sudetským Němcům v důsledku tohoto bezpráví vznikly
7. Uznání a provedení zásady: v německém území němečtí úředníci a veřejní zaměstnanci
8. Plná svoboda přiznání se k německému národu a německému světovému názoru.“
[Dokumente zur Sudetendeutschen Frage 1916–1967]
Kromě druhé části požadavku ad 8 jsou ostatní z demokratického hlediska nenapadnutelné, byť body 2 a 4 vyžadují
přestavbu státu na federativním základě. Protože před jednáním každá strana své požadavky maximalisuje, aby mohla v
zájmu dohody z nich slevovat, dalo se téměř s jistotou očekávat, že by alespoň od požadavku vyznávat německý
světonázor čeští Němci ustoupili. Jenže k jednání pro neústupnost české strany vůbec nedošlo.
7. 5. 1938 navštívili britský a francouzský vyslanec čs. ministra zahraničí Kroftu a doporučili čs. vládě, aby vyřešila
německou otázku v zemi v mezích, které jsou „slučitelné s integritou československého státu“. [Moravec, E.]
V květnu 1938 proběhla tzv. první (květnová) mobilisace. Německo na ni nereagovalo. Byla vyvolána zprávami o
koncentraci německých vojsk při čs. hranici, které byly nepravdivé a možná šlo o řízenou provokací. Podle britského
historika Zbyňka Zemana nelze ale vyloučit variantu, že Beneš těchto zpráv, které obdrželi i Britové, využil k vojenskému
obsazení pohraničí pod záminkou mobilisace, aby při nadcházejících komunálních volbách zabránil pokusům vyhlásit tato
území za německá. Od květnové krise (mobilisace) považovali francouzský premier Daladier a jeho ministr zahraničí
Bonnet Beneše za hrozbu evropskému míru. Bylo jasné, že Beneš je ochoten obětovat zájmy Evropy malichernému
českému nacionalismu. [Zeman, 2002]
Pro přiblížení německých požadavků uveďme i kvintesenci druhého memoranda, které předložila SdP 9. 6. 1938
československé vládě. Pravilo se v něm, že demokracie vyžaduje rovnost práv a příležitostí pro rozvoj nejenom pro
jednotlivce, nýbrž i pro národy a národnostní skupiny v rámci státu. Definoval se v něm suverénní lid jako sjednocené
národnosti státu, z nichž každá je právnickou osobou s vlastními vládními orgány a s příslušným podílem ve vládě státu.
Každá národnost musí mít své autonomní území s recipročními právy pro menšiny tam žijící. Zákonodárná moc se svěří
parlamentu státu ve všech záležitostech nepatřících do národní autonomie. Parlament se měl skládat z národnostních
skupin poslanců, z nichž každá měla tvořit zákonodárný sněm vlastní národnosti s pravomocí řídit vlastní finance a volit
prezidenta autonomní vlády. Prezidenti autonomních vlád měli být ex officio členy ústřední vlády a nejvyšší obrany státu. V
ministerstvech, která zůstanou pod pravomocí státu, s výjimkou ministerstev obrany, zahraničních věcí a financí, budou
vytvořeny národní sekce. Národní sekce by měly být zřízeny i u soudů druhé instance a u nejvyššího soudu. Státní úředníci
musejí ovládat jazyk svých podřízených, občanů, se kterými by mohli přijít do styku, a ostatních úředníků stejného
postavení. Autonomní správa bude používat jazyk své národnosti. Zvláštní ustanovení pro Prahu zajistí, aby se v ní
všechny národnosti cítily stejně doma. Autonomní správy by měly dostávat peníze ze státního rozpočtu. Nezbytnou
reorganisaci státu musí stanovit zákon, který nebude moci být změněn hlasem většiny. Ve spojitosti s pozemkovou
reformou, vyšším vzděláváním, menšinovými školami, dotacemi bankám a se zákony o legionářích bude nutné poskytnout
německé národnostní skupině reparace za škody způsobené během trvání republiky. [Sládek, M.]
Z uvedeného je jasné, že všechny tyto požadavky byly slučitelné s demokratickým zřízením, ale tomuto pokusu o dosažení
rovnoprávnosti mezi národnostmi se sluchu nedostalo. Vláda sice přijala memorandum SdP jako základ pro diskusi o
řešení, vzbouřil se však český tisk v duchu českého šovinismu: „Naší povinností je v žádném případě neustoupit těmto
provokativním návrhům“ (České slovo). „Rozdělení státu na autonomní jazykové oblasti se samostatnou vládou a
zákonodárným sněmem… by narušilo stát a ochromilo jeho správu“ (Lidové noviny). „Požaduje-li SdP reparace, budeme
muset požadovat reparace za škody způsobené našemu národu za tři sta let“ (Hraničář – všechny citace z tisku dle
[Sládek, M.]).
Menšinám ve státě, zejména Němcům, se od začátku čs. státu dávalo urážlivě najevo, že jsou ve státě neplnoprávní.
Hlavními propagátory a nositeli těchto postojů byli národní socialisté, národní demokraté a národně demokratická mládež,
která si říkala integrální nacionalisté, a všechny (národnostně) české politické strany s výjimkou KSČ. Čeští nacionalisté
ještě uprostřed roku 1938 vyložili svou ideu československého státu takto: „Posláním československé republiky jest býti
národním státem, jenž by sloužil národním cílům státního a vládnoucího československého národa a v němž by
národnostní zlomky byly v postavení národnostních menšin. Občané německé národnosti mohou být rovni členům národa
československého před zákonem, nemohou však míti postavení politicky rovnocenné.“ [Národní myšlenka], [Churaň]
Francouzský ministr zahraničí George Bonnet předal 17. 7. dokument pro čs. vládu, která se podle něj musí zbavit
„ilusorních představ“. V případě války zůstane Jugoslávie stejně jako USA neutrální, Rumunsko a Polsko nepřipustí průchod
sovětské pomoci do ČSR, Francie musí mít jistotu britské ozbrojené podpory, jenže Britové mohou navrhnout arbitrážní
řešení otázky čs. Němců, čímž by rozhodnutí přešlo do třetích rukou. Bonnet řekl čs. vyslanci ve Francii Štefanu Osuskému
otevřeně: „Francie nepovede válku kvůli Sudetům. Na veřejnosti samozřejmě potvrzujeme naši solidaritu, jak si to přeje
československá vláda… aby dosáhla čestného mírového řešení.“ V zájmu přijatelného řešení sporu bude francouzský
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist2
3.8.2011
Vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci v letech 1919–38 | Sudetoněmecké krajanské sdr... Stránka č. 11 z 14
kabinet nadále veřejně připomínat spojenectví s ČSR, „československá vláda musí mít ale pevně na paměti, že Francie,
stejně jako Anglie, do války nepůjde“. [Klimek, 2002]
V srpnu 1938 byla zostřena už tak silná censura. Politici se rozhodli nepřipouštět, aby v tisku docházelo „k projevům o
aktuálních otázkách zahraniční a vnitřní politiky, které by mohly býti vykládány jako znesnadnění jednání o těchto
problémech nebo jako zkreslování skutečné situace nebo vyvolávání nálady odlišné od objektivního zodpovědného klidného
posuzování“. Výsledkem bylo, že sdělovací prostředky zprávy zkreslovaly do růžova, ujišťovaly čtenáře, že demokratický a
pokrokový svět stojí za ČSR, že se ČSR nemůže stát nic zlého, přání se vydávala za pravdy, takže Češi nebyli vůbec
připraveni na nutnost ústupků národnostním menšinám ani na možnost prohry.
Bývalý britský ministerský předseda Lloyd George vytáhl Benešovy sliby o švýcarském uspořádání Československa (do té
doby v ČSR pečlivě utajované) na světlo světa ve svých dvoudílných vzpomínkách Pravda o mírových smlouvách, které
vyšly v Anglii před mnichovskou krisí. Začaly je otiskovat přední britské deníky a způsobily naprostý odvrat britského
veřejného mínění od Čechů. Jeho úsudek o Benešovi v jeho knižních vzpomínkách zněl: „Mezi mnoha neštěstími, která
dopadla na Rakousko ve dnech velké kalamity, jedním z nejhorších bylo, že Československo na mírové konferenci
nezastupoval… Masaryk, nýbrž impulsivní, lstivý, ale mnohem méně chytrý, zato však krátkozraký politik, který
nepředvídal, že čím více uchvátí, tím méně může udržet.“ Názor Lloyda George v předvečer mnichovské krise: „Kdyby
vládci Československa v pravý čas, bez čekání na hrozivý tlak Německa, splnili slib, že poskytnou různým rasám ve své
republice lokální autonomii podle vzoru švýcarské konfederace, mohly být nynější komplikace vyloučeny.“ [Jaksch, 1970]
Teprve lord Walter Runciman donutil československou vládu, aby místo pokryteckých ústupků (tzv. I., II. a III. plán)
předložila čs. Němcům vážný usmiřovací plán, když zcela odmítl tzv. III. plán předložený čs. vládou během jeho mise v
ČSR jako nedostatečný. Na konstruktivní návrhy nebyli Češi vůbec připraveni. Zavládla proto málem panika, ale tehdejší
Benešův tajemník Prokop Drtina sáhl pohotově po memorandu německých sociálních demokratů Runcimanovi a v podstatě
jejich požadavky opsal (poměrné zastoupení ve veřejné službě, novelisace jazykového zákona a miliardová půjčka pro
oblasti postižené krisí, rovnoprávnost národností, vytvoření žup s rozsáhlými kompetencemi). 7. 9. 1938 byl odevzdán
SdP. Ta však na pokyn Berlína jednání o IV. plánu odmítla. České veřejné mínění, ukolébáno optimistickým tiskem, netušíc
téměř nic o vývoji věcí, bylo zcela zaskočeno vládními návrhy.
13. 9. dali Konrad Henlein a Karl Hermann Frank pražské vládě ultimátum, podle kterého měla stáhnout policii z převážně
německých okresů a předat policejní moc starostům, protože československá policie zcela resignovala na udržení pořádku.
Praha nereagovala a vláda to posoudila jako velezradu – rozpustila SdP, Henlein a jeho štáb uprchli do Německa, kde 15.
9. Henlein zakončil svůj projev poprvé osudovou větou: Wir wollen heim ins Reich! (Chceme domů do říše!). Tentýž den,
15. 9., se setkává Chamberlain s Hitlerem v Berchtesgadenu, je rozhodnut mu postoupit čs. území osídlená Němci podle
zásady sebeurčení, protože ztratil, stejně jako celá Velká Británie, důvěru v Beneše a v čs. státní vedení vůbec.
Do věci se zapojil i Mussolini, který 15. 9. v listu Popolo d’Italia požadoval pro české Němce vypsání plebiscitu. Beneš sdělil
francouzskému vyslanci, že plebiscit je nepřijatelný, protože by se pak lidové hlasování muselo povolit také Slovákům a
Rusínům. 21. 9. duce řekl: „Jestliže se dnes Československo nalézá v tom, co lze nazvat ‚delikátní situace‘, je to proto, že
bylo – ano, už je možno říkat – bylo, a já vám to povím přímo: nikoli pouze Československem, nýbrž Česko-NěmeckoPolsko-Maďarsko-Rusínsko-Rumunsko-Slovenskem.“
Požadavek postoupení území Německu byl předložen čs. vládě Francií a Velkou Británií 19. 9. a byl odmítnut. Ministerský
předseda Hodža pak poprosil francouzského vyslance v Praze o písemné vyjádření jeho vlády, že se Francouzi kvůli
českým Němcům nedají na pochod: „Vedoucí muži Československa budou toto krytí potřebovat, aby mohli přijmout
francouzsko-britský návrh.“ Následovala společná francouzsko-britská demarše, kterou doručili oba vyslanci Benešovi 21.
9. 1938 ve dvě hodiny ráno, že nebezpečí války mohou odstranit pouze co nejrychlejší územní ústupky a že v případě
odmítnutí se Velká Británie nepostaví na stranu Francie a Francie nezasáhne. Vláda v 9 hodin ráno postoupení území
Německu s více než 50 % německých obyvatel přijala a podnikla nutné kroky ke své demisi, aby další den demitovala
[Tesař, 2000].
Chamberlain odcestoval hned 22. 9. k Hitlerovi do Bad Godesbergu v představě, že krise je zažehnána a že bude s
Hitlerem jednat už jen o modalitách předání území. Hitler ho ale hned šokoval prohlášením, že plán už nemůže přijmout,
protože aktuální situace v Sudetech je neúnosná, a že je nezbytné respektovat také polské a maďarské územní požadavky,
tj. postoupení čs. území v jejich prospěch. To předtím nežádal. Dále navíc chtěl, aby v některých k Sudetům přilehlých
okresech proběhl plebiscit o tom, zda obyvatelstvo chce zůstat v ČSR, nebo se připojit k Německu, a vznesl nárok na
postoupení i německé enklávy Lanškroun – Moravská Třebová – Svitavy.
V podstatě byl Hitler „mírovým“ řešením nemile překvapen. Byl už zcela zaměřen na připravované válečné rozdrcení
celého Československa. Československá vláda 23. 9. a se svolením Francie a Velké Británie vyhlásila mobilisaci. Hitlerovi
vysvitla opět naděje na zamýšlený vojenský zásah. Byl odhodlán 28. 9. ve 14 hod. nařídit všeobecnou mobilisaci
německých branných sil proti Československu. Diplomatické úsilí nejen Francie a Velké Británie, nýbrž i Mussoliniho, a
Rooseveltův vzkaz, že USA budou v případě vojenského útoku proti Československu Velkou Británii a Francii podporovat,
donutily Hitlera mobilisaci o den odložit [Beran].
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist2
3.8.2011
Vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci v letech 1919–38 | Sudetoněmecké krajanské sdr... Stránka č. 12 z 14
V ČSR se ozvaly hlasy, že godesberské požadavky de facto anulují souhlas Hodžovy vlády z 21. 9. o postoupení území s
převahou německého obyvatelstva, ale nová vláda Syrového tento závazek převzala, o čemž Beneš 25. 9. zpravil Paříž.
Západní spojenci měli za to, že godesberské memorandum je pouze variantou britsko-francouzského plánu, se kterým
Praha již souhlasila. Nová vláda Syrového měla do mnichovské konference jedinou starost: jak podvést vojáky v poli, aby
jim pod nosem vydali nepříteli co nejdříve hlavně chebský a ašský okres, které československé pořádkové jednotky po
sudetoněmeckém povstání nebyly již s to opanovat. Syrový se na zasedání vlády ve svém projevu obával, „aby se o
menších změnách v předpolí pevností vojsko v pevnostech nedovědělo“. Nová vláda neodvolala zásadní souhlas předchozí
vlády s odstoupením území s více než 50 % německých obyvatel navzdory tomu, že jí vláda předchozí svou demisí pro to
vytvořila prostor. Parlament nesvolala a začala se dohadovat, v jakých obvodech se má zjišťovat procento německého
obyvatelstva, kdy se mají území s většinou německého obyvatelstva vydat Německu a v jakém pořadí, a která území by se
možná dala různými manipulacemi zachránit. Mnichovská dohoda byla pro vládu šokem, protože se s ní nikdo nebavil, a
nezachránila nic. Pošlapala jen všechna myslitelná demokratická pravidla a zorganisovala velkolepé vojenské cvičení,
nazývané všeobecnou mobilisací československých branných sil. Mimochodem, mobilisace nebyla dokončena ani v době,
kdy Československo po mnichovské dohodě do 10. 10. předalo území Německu [Tesař, 2000].
Mnichovská dohoda
Na Rooseveltův a britský popud Mussolini navrhl další jednání o sporné záležitosti, z něhož se vyvinula mnichovská
konference čtyř mocností (29. 9. 1938), de facto arbitráž. Hitler k ní přistupoval velmi nerad a z donucení, její úspěch by
pro něho znamenal zřeknutí se rychlého vojenského vítězství nad Československem a omezení zisku jen na Sudety. Ještě
během konference doufal, že ztroskotá, a že tak bude moci začít s válečnou akcí proti Československu, která byla
koncipována jako isolovaná akce, nikoli jako počátek evropské války. Západním spojencům šlo při konferenci jen o to, aby
odvrátili Hitlera od vojenské invaze do Československa, o postoupení území se nejednalo, to už bylo před konferencí
vyřízenou záležitostí. Mnichovská dohoda je tedy založena na faktu postoupení pohraničních území Německu, přijatého
československou vládou již 21. 9. 1938, a určuje, že se tak má stát do 10. 10. V dodatku je zakotven princip mezinárodní
garance nových hranic Československa, ve druhém dodatku se konstatuje, že plánované pokračování konference není
nutné, protože Polsko požadovaná území obsadilo ihned a maďarské požadavky měly být regulovány později, což se stalo
vídeňskou arbitráží 2. 11. 1938. Hitler prohrál. Tvrzení o tom, že teprve mnichovská konference přijala postoupení Sudet
ve prospěch Německa, je tedy uměle vytvořený mythus odvádějící pozornost od skutečnosti, že o postoupení pohraničí
rozhodla, sice pod spojeneckým nátlakem, ale sama československá vláda již před týdnem. Z textu preambule mnichovské
dohody to vyplývá jednoznačně: „Německo, Spojené království, Francie a Itálie, berouce na vědomí zásadní dohodu, které
již bylo dosaženo, o odstoupení sudetoněmeckého území Německu…“ [Sládek, M.]
Této preambuli se čeští historici vyhýbají jako čert kříži, protože by
museli vysvětlovat, že mnichovská konference dala pouze organisační
rámec postoupení území již odsouhlaseného československou vládou.
Obdobně je tomu s českým mythem, že rozhodovali „o nás bez nás“.
Nerozhodovali, pouze odvrátili bezprostřední vojenské rozdrcení celého
Československa, když pohraniční území byla tak jako tak vysloveným
souhlasem československé vlády ztracená. Přijetím podmínek
mnichovské dohody se ČSR zavázala zrušit své vojenské smlouvy a
předat Wehrmachtu své pohraniční pevnosti, nikoli však armádní
výzbroj
a
výstroj.
Hitlerovi
padlo
do
rukou
pouze
pár
pevně
namontovaných pevnostních kulometů – pokud je ovšem ČSR stačila do
několika málo pevností nainstalovat. Německo získalo i několik
muničních továren, zcela nesmyslně postavených za první republiky v
Němci osídleném pohraničí [Tesař, 2000].
Od 20. 9. 1938 začali Poláci, na rozdíl od Němců, na čs. hranicích
soustřeďovat svá vojska. 21. 9. předložili v Černínském paláci územní
požadavky svých zemí vyslanci Polska a Maďarska. Týž den, kdy se
konala mnichovská konference, 29. 9., předal polský vyslanec čs. vládě
ultimátum o vrácení Těšínska, části Spiše, Oravy, železniční tratě Čadca
-Zwardoń polskému státu do 1. 10. (Slovenské republice byla tato
území vrácena Německem 17. 10. 1939.) V rámci mnichovské dohody
připadla Německu i Petržalka s menšinou německých obyvatel a Devín.
Dne 2. 11. 1938 se ve Vídni sešli ministři zahraničí Německa a Itálie,
Joachim von Ribbentrop a Galeazzo Ciano, aby zčásti vyhověli
Reakce dobového tisku na Mnichovskou dohodu
2
maďarským požadavkům na postoupení území na úkor Slovenska. Přiřkli Maďarsku 10 390 km , a tím okresy Senec,
Galanta, Nové Zámky, Levice, Komárno, Lučenec, Rimavská Sobota, Rožňava a Košice, tedy méně, než obnášela území
nepatřící k Horní Zemi (Slovensku) uzmutá Československem po 1. světové válce Maďarsku.
Část čs. generality i politiků sice vyvinula koncem září 1938 na Beneše nátlak, aby se proti Německu vojensky vystoupilo,
ale Beneš to odmítl a jeho protivníci se podvolili. Důvody k tomu byly asi tyto: Francie ve své nótě 21. 9. 1938 zdůraznila,
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist2
3.8.2011
Vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci v letech 1919–38 | Sudetoněmecké krajanské sdr... Stránka č. 13 z 14
že ČSR nepřijde vojensky na pomoc, nepostoupí-li oblasti s více než 50 % německého obyvatelstva Německu. Vojenský
zásah Velké Británie a SSSR byl smluvně vázán na vojenské vystoupení Francie. Francie účinně vystoupit na obranu ČSR
nemohla; když už nic jiného, bránil jí v tom silný německý obranný val (Siegfriedova linie) na západních hranicích s Francií
a Belgií. Kdyby přes to vše Francie vojensky zasáhla, a tudíž SSSR by byl povinen přispěchat na pomoc, byla by jeho
pomoc nicotná, protože Polsko odmítalo přesun Rudé armády přes své území a Rumunsko použití svých železnic. Zbýval
by jen přesun letecký, kterým by se daly denně dopravit do ČSR teoreticky asi nejvýše dva tisíce vojáků s lehkou výzbrojí,
těžkou výzbroj tehdy letadla nebyla v podstatě schopna přepravovat.
Generál Krejčí odhadl, že i kdyby Rudá armáda neprodleně přispěchala ČSR na pomoc, dostala by se na Moravu nejdříve
až za zhruba šest týdnů. Kdyby ČSR francouzskou a britskou nótu z 21. 9. odmítla a došlo by k vojenskému střetu s
Německem, byla by jednoznačně odsouzena jako původce válečného konfliktu a prezident Beneš jako hlavní viník. Francie
by tedy ČSR na pomoc podle smlouvy nepřišla (klauzule o nevyprovokované agresi), Sovětský svaz a Velká Británie také
ne. Společnost národů by ale jednoznačně označila za agresora ČSR. Mobilisovali Češi, nikoliv Němci a mobilisace se
pokládá za casus belli. Pro zajímavost: sovětský vyslanec v Praze Alexandrovskij tvrdil, že Beneš chtěl vyprovokovat SSSR
k „válce proti celému světu“, jen aby se vyhnul lokálnímu, isolovanému konfliktu mezi ČSR a Třetí říší.
Beneš si byl vědom, že v případě nevyhraného ozbrojeného střetu (za dané konstelace nemohl být pro ČSR vítězný) by byl
tak nebo onak obviněn z chybné zahraniční i vnitrostátní politiky. Pod vlivem lidských ztrát z vojenského střetnutí s
Německem, s Maďarskem a Polskem by bylo bývalo vypořádání se s viníkem, tedy s ním, mnohem intenzivnější a
pomstychtivější než při řešení mírovém. Obvinění z rozpoutání války by mu také bylo bývalo znemožnilo se později opět
etablovat jako vůdčí čs. státník.
Grundplanung O. A.
Dodnes se nenašel ani jeden dokument z doby před 12. 9. 1938 (Hitlerova řeč na stranickém sjezdu v Norimberku), který
by plánoval připojení českých území k nacionálně socialistickému Německu. K. H. Frank uvedl po válce do protokolu, že
nikdo z vedení SdP do tohoto data nepovažoval za možné jiné řešení sudetoněmeckého problému, než udělení autonomie,
prostě vedení SdP do doby Hitlerova norimberského projevu připojení k říši neplánovalo. Existuje i svědectví, že v srpnu
nebo září 1938 řekl Henlein své ženě: „Sám nevím, zda nám Hitler pomůže… dosáhnout autonomie nebo zda se rozhodne
násilně vojensky obsadit pohraničí.“ [Gebel]
Kromě dopisu Henleina Hitlerovi z listopadu 1937 neexistuje žádný dokument nebo výrok, který by alespoň náznakem
doložil, že Henlein usiloval o připojení Sudet k Německu nebo s tím počítal. Podle historiků Stanislava Bimana a Jaroslava
Malíře přesvědčilo Henleina teprve přijetí britsko-francouzského ultimata 21. 9. 1938 československou vládou (odstoupení
okresů s více než 50 % německého obyvatelstva Německu), že může dojít k připojení Sudet k říši. Přípravné práce k tomu
zahájil teprve 22. 9.
Jediný, na první pohled vágní dokument, který se zdá potvrzovat přípravu SdP k odtržení Sudet, je tzv. Grundplanung O.
A. Co znamená ona zkratka „O. A.“ se dodnes neví. Nedatované a nepodepsané strojopisné memorandum bylo po válce
podle Ralfa Gebela nalezeno v Aši v Henleinově kanceláři [Gebel], podle jiných zdrojů koncem května 1945 v zámku
v Sukoradech mezi dokumenty Henleinova župního místodržitelství v Liberci, které sem byly uloženy, aby byly uchráněny
před leteckými útoky. Vznik memoranda datují čeští historici do období mezi květnem a srpnem 1938 a jeho text je pro ně
důkazem o úmyslu sudetských Němců získat nadvládu v českých zemí a zlikvidovat český národ.
Velmi pozoruhodné je, že nikde neexistují zmínky o něm, ani odkazy k němu v dalších dokumentech. V německém
spolkovém ministerstvu zahraničí, které archivuje podle zákona všechny dokumenty sudetoněmecké provenience, toto
memorandum není. Po válce bylo předloženo obžalobou a použito jako důkazní materiál v procesech s H. Krebsem a K.
H. Frankem (základní shrnutí obsahu memoranda bylo otištěno v roce 1947 v knize Český národ soudí K. H. Franka) a
poprvé bylo, téměř celé, publikováno komunistickým historikem Václavem Králem až na začátku 60. let [Král, 1972]. V
Internetu lze nalézt fotokopie údajného německého originálu i jeho český překlad.
Podrobíme-li text a okolnosti jej doprovázející analyse, začnou se vynořovat nesrovnalosti zásadního rázu. Dokument byl
nalezen v době, kdy se vše psané německy vyhazovalo vidlemi z oken a pálilo. Proč zrovna tento text zcela výjimečně
nedošel úhony? Zejména dokumenty týkající se Říšské župy Sudety byly téměř beze zbytku zničeny. Proč byl nalezen v
období, kdy československý stát měl plné ruce s vyháněním Němců? Podezřelá je také okolnost, že memoranda nebylo
využito k protiněmeckému poválečnému štvaní a že až do konce 20. století nebyl zveřejněn celý. Z věty „Bratislavské
předmostí na pravém břehu Dunaje připadne Německé říši“, je zřejmé, že text musel vzniknout až po anšlusu Rakouska v
březnu 1938. V protikladu k předchozímu je věta: „S Benešem bojovat prostřednictvím jeho vnitropolitických odpůrců,
jako např. Kramář“ (tato věta nebyla Králem zveřejněna), neboť v té době byl Karel Kramář již delší dobu mrtev. Dále se v
dokumentu navrhují věci, které byly o několik málo měsíců později v ostrém rozporu s míněním vedení SdP (již
začleněného do NSDAP), jako např. připojení moravskoslezských území ke Slezsku („bylo by zřejmě účelné vrátit krnovské
a opavské Slezsko, včetně Hlučínska, do celoslezského svazku“), doporučovaná manželství Čechů a Němců („sňatkům
mezi Němci a Čechy se nemá bránit“). Druhé diametrálně odporovalo zamýšleným asimilačním opatřením a plánům na
oddělení českého a německého živlu v Sudetech, které doporučoval Henlein a vedení NSDAP.
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist2
3.8.2011
Vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci v letech 1919–38 | Sudetoněmecké krajanské sdr... Stránka č. 14 z 14
Při bližším prozkoumání fotokopií údajného německého originálu jsou nápadné i další věci. Na první pohled je jasné, že
dokument byl napsán buď na českém psacím stroji, ß psáno zásadně jako ss, protože se na klávesnici českého stroje
nedostalo pro nedostatek kláves, nebo na německém psacím stroji, který měl i ß, aby písařka zcela nepochopitelně všude
zaměňovala ß za ss. Nedovedu si představit Němce, který by ß nahrazoval ss, když tento znak má ve výbavě psacího
stroje. A proč by měl být napsán na českém stroji? Čech je ale zvyklý přepisovat automaticky ß na ss.
Memorandum Grundplanung O. A. není ani datováno, ani podepsáno. Nemá oporu v jiných dokumentech. Originál není k
nalezení. Německému historikovi Ralfu Gebelovi Archiv MV ČR nepředložil originál, nýbrž pouze fotokopie pocházející z
nedávné doby. [Gebel]. Vypovídací hodnota je tedy mizivá. Označovat jej za akční program SdP je zcela mylné. Co z toho
všeho vyplývá? Grundplanung O. A. je s nejvyšší pravděpodobností český podvrh.
Se svědectvím přichází i Hubert Ripka (jeden z hlavních strůjců vyhnání), který již v
r. 1939 vydal knihu Munich: Before and After, v níž popisuje situaci a názory mezi
sudetskými Němci v souvislosti s předmnichovskými událostmi [Ripka]. K
sudetoněmeckému povstání, které mělo vypuknout po Hitlerově řeči v Norimberku,
12. 9. 1938 napsal: „Rád bych zdůraznil skutečnost, že ačkoliv povstání mělo být
podle štváčů všeobecné, nerozšířilo se na všechny sudetoněmecké kraje. Velká část
území zůstala naprosto nečinná a v několika místech byli Henleinovi terorističtí
agitátoři odehnáni samotnými členy Sudetoněmecké, Henleinovy strany… Většina
sudetských Němců nesympathisovala s národním revolučním socialismem…
Protinacistické živly vždy tvořily nejméně jednu třetinu sudetských Němců… Kdyby
bylo pravdou, že většina sudetských Němců skutečně považovala Hitlera
zastoupeného mezi nimi osobou Henleina za svého vůdce, každý by mohl očekávat,
že by se dychtivě chopili příležitosti, povstali by a osvobodili se od českého jha. Ve
skutečnosti však to byla pouze menšina, složená ponejvíce z nezkušené mládeže,
která projevila nadšení pro pangermánské heslo o sjednocení všech Němců: Ein
Hubert Ripka
Volk, ein Reich, ein Führer… Nemohu ani dostatečně zdůraznit fakt, že požadavek
spojení s Říší nebyl spontánním vyjádřením vůle většiny sudetských Němců. Tento
požadavek byl mezi ně vznesen menšinou pangermánských extremistů, kteří úzce
spolupracovali s Hitlerovým politickým štábem a sledovali jeho instrukce… Jakmile
bylo vzbouření potlačeno (pokus o nepokoje proběhl 13. a 14. 9. 1938), stalo se
předmětem
kritiky
významných
členů
Sudetoněmecké
strany.
Ti
se
zřekli
radikálních vůdců, kteří mezitím uprchli do Německa, a prohlásili věrnost Československu… Ačkoliv Henlein vyhlásil v
říšském rozhlase, že každý sudetský Němec, který uposlechne čs. mobilisační vyhlášku, se dopouští velezrady na
německém národě, jeho vyhrožování příliš nezapůsobilo na sudetoněmecké obyvatelstvo. Až na několik výjimek sudetští
Němci uposlechli mobilisační rozkaz bez váhání.“ ([Ripka] citováno dle [Brügel, 1967], [Berton])
Ripkou zveřejněná fakta se nehodila české zahraniční propagandě už za války, natož domácí propagandě po válce. Protože
Ripkova kniha byla vydána jako neprodejná, prohledávali muži Františka Moravce podle Stanislava Bertona, který cituje
svědectví Karla Lochera, londýnské knihovny, Ripkovu knihu kradli a ničili. [Berton]. Kniha z pochopitelných politických
důvodů nebyla přeložena do češtiny, Československo před světem razilo mythus o sudetoněmeckých rozbíječích státu,
který se stal státní doktrinou poválečné ČSR, lží, na níž je založen československý stát.
Zpět na obsah
http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist2
3.8.2011