Jakub Calatrava Motto

Komentáře

Transkript

Jakub Calatrava Motto
Islám. Konečné řešení evropské otázky?
Jakub Calatrava
Motto:
„Velké civilizace nelze podrobit, pokud se nezačnou ničit samy od
sebe“
W. Durant
„I krmená hyena pořád čeká na příležitost ke zradě“
arabské přísloví
„Je pošetilé věřit , že válku je možno vybojovat rokováním nebo
modlitbami“
T. Livius
Úvod
Islám od počátku 8. století byl, v současnosti je a v důsledku populační
exploze arabsko-islámského světa a muslimského obyvatelstva žijícího
v Evropě ještě minimálně dvě desetiletí bude nejzávažnějším faktorem
ohrožení Evropy jako suverénního, politicky a kulturně-civilizačního
prostoru a hrozbou pro existenci dosavadní civilizačně-kulturní identity
evropského kontinentu.
Historická role islámu jako nejvytrvalejšího soupeře, konkurenta a
nepřítele Evropy ještě ani po 1297 letech nedošla svého naplnění.
Latentně přítomné nebezpečí islámu, překryté a přehlušené průběhem
dvou světových válek a konfliktem marxismu-leninismu s liberální
demokracií, dalo pouze pozapomenout na civilizačně
nejnebezpečnějšího nepřítele pro Evropu, který se vždy vyznačoval
trpělivostí, s níž se pokoušel o anexi Evropy.
Díky svému „ obrození“ se islám dostal do své poslední vývojové fáze,
která mu poskytuje jedinečnou šanci definitivně změnit politickou a
religiózní mapu Evropy a přijít tak s konečným řešením evropské
otázky, kterou se snaží vyřešit od roku 711.
Tato šance, která byla islámu dána, má však dvě polohy. Je zavazující,
ale i stresující. Islám si je vědom pozitiv dané situace, která se mu
naskytla v dějinném vývoji Evropy, a to v souběhu demografického
vývoje vlastních sil a negativního působení levicové ideologie na
evropskou populaci a potažmo politickou scénu, rozkládající nejen
základní stavební prvky evropského dědictví, ale i schopnost rozeznat
závažnost nastalé situace a deformující vůli čelit vyvstalému
nebezpečí.
Pocit stresu vyplývá z Alláhova příkazu islamizace, která ovšem
neprobíhá v takovém tempu a nasazení, jak by bylo záhodno, z pocitu
časové tísně, pocitu nedoceněnosti islámu, ukřivděnosti a
nespravedlnosti nemuslimského světa vůči islámu a jeho civilizaci. To
vše zrychluje tlak na rychlejší řešení evropské, potažmo celosvětové
otázky islamizace v závislosti na „božské“ lhůtě, dané hranicí vyhasnutí
populační exploze muslimů ve dvou až třech desetiletích 21. století.
Ideový boj o Evropu
Žijeme v dramatickém a vypjatém období, které je charakterizováno
soupeřením několika ideových koncepcí, které si činí nárok na totální
změnu civilizačního klimatu Evropy.
Starší koncepce se již 1297 let snaží realizovat svůj záměr ve prospěch
monoteistické náboženské koncepce, kterou jsme si zvykli označovat
jako islám.
Druhá koncepce je mladším výhonkem genealogického stromu
socialismu, který od druhé poloviny 60. let 20. století systematicky
utváří evropskou společnost ke svému obrazu, tedy obrazu kulturního
marxismu - Nové levice.
Styčné plochy obou koncepcí daly vzniknout pragmatickému
spojenectví, do kterého ovšem každá ze zúčastněných stran
vstupovala s vlastními představami a záměry. Nepochopení islámu a
hlavně jeho zájmů a cílů vystavilo koncepci Nové levice velkému
nebezpečí spoluúčasti na likvidaci evropské civilizace jako takové.
Pragmatickému spojenectví islámu s evropskou Novou levicí ovšem
historicky předcházelo strategické francouzsko-arabské partnerství,
které přerostlo do celoevropských rozměrů a zapříčinilo změnu
politických preferencí Evropy.
Co svedlo tak nerovnocenné partnery ke vzájemné spolupráci? Je to
souhrn politických, ekonomických a psychologických faktorů, který
vytvořil prospěšné klima pro možnost oboustranné spolupráce na
základě sdílené nenávisti ke společnému rivalu a konkurentu v oblasti
velmocenské politiky, ekonomické expanze, vojenské hegemonie a
nepříteli číslo jedna pro islám, a to pro podporu existence absolutně
nepřijatelného státního implantátu v těle islámu - Státu Izrael.
Politika strategického partnerství ve svém počátku vyšla z pravé strany
politické scény. Ovšem vstupem Nové levice do evropské politiky
dostala tato zděděná koncepce novou ideovou náplň, „překvapivě“
harmonicky souznící s islámsko-arabskými záměry a cíli.
Strategické spojenectví či spolupráce posílilo dominantní roli arabskoislámského účastníka a submisivní postavení evropského partnera,
který přistoupil na politické a ekonomické vydírání.
Jedním z hlavních důvodů spolupráce obou zainteresovaných stran byla
a je touha po mocensky jednotné a civilizačně centralizované Evropě.
Jestliže hnacím motorem evropské levice je vize nové evropské
civilizace, zbavené křesťanského dědictví, pro islám je určující centrální
myšlenka jeho poslání - islamizace světa, tedy i Evropy.
Naivní představa evropské levice o vzniku nové Evropy je téhož rodu
jako šílená vize vzniklá v nacistickém Německu nebo bolševickém
Rusku. Všechny tyto vize mají společného jmenovatele - jsou utopické,
neschopné dlouhodobé existence. Bohužel na rozdíl od historií
prověřené praxe islámu, kterou se nám snaží současná evropská elita
politicky zamlžit a zatajit.
Styčné plochy, které k údivu Nové levice předestřel tzv. umírněný
islám, jsou geniální pastí, kterou Nová levice nerozpoznala a se slávou
sobě vlastní zakomponovala do své koncepce transformace Evropy.
Šejch Fadhlalla Haeri ve své práci „Základy islámu“ v kapitole o jeho
budoucnosti napsal: „Probuzený muslim se v tomto světě chová jako
zdvořilý poutník, který si bere to, co je nepostradatelné pro
pokračování v cestě objevování. Tato stezka začíná uznáním vnějšího
stvořeného světa a vede k objevení neustále přítomného Božského
světla v něm. Když dospějeme do tohoto vyzrálého stavu, pak se
původně lidské kladné vlastnosti, jako láska, štědrost, tolerance a
pomoc ostatním, budou vyskytovat na denním pořádku a stanou se
základem pro morální a spravedlivou společnost.“
A pokračuje dál: „Islám je poslední božskou připomínkou lidstvu, která
se týká lidských možností, povinností a způsobu, jak znovu vytvořit
původní zahradu v našich srdcích a na zemi...“
Typická ukázka textů, které přinutily evropskou levicovou intelektuální
a potažmo i politickou scénu chápat tuto virtuální variantu islámu jako
svého potencionálního strategického spojence pro svůj ideový záměr
transformace evropské civilizace. Vhodným výběrem slovního výraziva,
námětů a pseudostyčných bodů islám dosáhl toho, že Nová levice
uvěřila v možnost použití islámu pro svoji koncepci.
Současností tolik propagovaná a ceněná tolerance přisuzovaná islámu
neodpovídá historické skutečnosti a je proislámskou a proarabskou
propagandou zneužívána k politickým cílům, vedoucím ke změně
smýšlení evropské populace, která má v první fázi tohoto procesu
transformace evropské civilizace tolerovat a programově akceptovat
islám a jeho kulturu jako nedílnou součást evropské civilizace.
Ve druhé fázi tohoto procesu je plánována kvalitativně vyšší,
civilizačně - náboženská koexistence, symbióza, jako přechodové
stádium ke třetímu stupni - splynutí obou civilizací jako finálnímu
stavu. V podání levicově orientovaných evopských elit má být
výsledkem této transformace civilizace nová, kvalitativně vyšší, prosta
všech reliktů původní křesťanské civilizace na území Evropy a
Středomoří.
Tento utopický koncept počítá s využitím takových metod propagandy,
které zajistí úspěšnost transformace a pochopení shodnosti zájmů a
cílů obou partnerů.
To, že shodné nejsou, buď levice nevidí, nebo nechce vidět.
Každopádně hraje svoji roli docela úspěšně, tak úspěšně, že sebemenší
náznaky dvojího úmyslu a chování svého spojence ihned vědomě
zastírá, banalizuje a přesvědčuje sebe sama i evropskou většinovou
populaci o tom, že svůj záměr a cíl má pod kontrolou.
V zájmu islámského spojence je pochopitelně vzbuzovat co nejmenší
pochybnosti, proto mu nečiní sebemenších potíží mlžit, lhát a
informovat o „mírumilovných" důvodech a příčinách startegického
spojenectví, aby Evropa nebyla předčasně vyplašena a nepřehodnotila
pro islám tak výhodnou spolupráci.
Realizace transformace má v praxi pochopitelně svá úskalí a rizika. Od
virtuální a utopické teorie k praxi je velmi daleko a původně jasná
koncepce naráží na nečekané realizační problémy.
Nacházíme se v první fázi koncepce - v procesu akceptování islámu a
jeho tolerance. Nečekaně však narážíme na vlastní islámský
izolacionismus, pramenící z pocitu vlastní nadřazenosti a výsostného
chápání vlastní víry a civilizace.
Původně předpokládaná averze evropské populace vůči islámu byla
překonána agresivním zdůrazňováním vlastní islámské identity
imigrantů, která je v kolizi s plánovaným postupem k zamýšlené
koexistenci, natož k cílové etapě splynutí obou civilizací a vytvoření
civilizace nové.
Tento jev, signalizující antagonisticky odlišný přístup ke spolupráci
obou strategických spojenců, však nebyl důvodem k programovému
znepokojení evropských stratégů a k nápravě chybné strategie jako
celku.
Vedl pouze k nesmyslné diskusi o účinnosti jednotlivých modelů
integrace muslimských imigrantů, ke hledání účinnějších nástrojů pro
začlenění islámské civilizace do domácí evropské.
Neplodnost této nikdy nekončící diskuse pochopitelně vede jen k
jedinému, ke stále se zvětšující roli islámu, vedoucí ne k levicovému
ideálu nové Evropy, ale k intronizaci islámu na celém kontinentu.
Devalvace evropské zahraniční politiky
Podívejme se na dopady strategického spojenectví v zahraniční politice
Evropy a na její možný budoucí vývoj.
Identifikace společného nepřítele si vyžádala i nutnost společného
postupu v oblasti zahraniční politiky. Podmínkou strategického
spojenectví byla ze strany arabských zemí tvrdě požadovaná změna
orientace zahraniční politiky Evropy z proizraelské na protiizraelskou,
proarabskou a propalestinskou. Evropa požadavku Arabské ligy
vyhověla a plně ho realizovala do dnešního dne.
Konkrétně palestinská otázka se tak pro Evropu stala dominantním
problémem blízkovýchodní zahraniční politiky, která hraničí až s
obsesí.Tato uměle přeprogramovaná evropská zahraniční politika
začala plnit úkoly ve prospěch islámu a plně se mu podřídila.
Zahraničně politický posun Evropy má však ještě druhou dimenzi,
mající bezesporu klíčový význam pro budoucnost našeho kontinentu.
Rychlost vyřešení palestinské otázky je v přímoúměrném vztahu k
dořešení procesu islamizace a reislamizace Evropy. Jednoduše řečeno:
čím dříve bude ukončena existence suverénního izraelského státu, tím
dříve bude moci dojít k poslední fázi reislamizace a islamizace Evropy.
Tím dříve se Evropa stane součástí islámského impéria a je jedno,
jakou podobu bude mít. Islám má eminentní zájem na co nejrychlejším
vyřešení palestinské otázky, pochopitelně ve svůj vlastní prospěch.
Palestina jako prioritní politikum a Evropa jako spoluvinník likvidace
samostatného izraelského státu.
Evropa úspěšně svou podporou proarabské, proislámské a
propalestinské politiky pracuje na konečném řešení evropské otázky.
Na ukončení vlastní existence. Jestliže Evropa nechce dobrovolně
podlehnout islámu /?/, má pouze jedinou možnost - odstoupit od
svého spojenectví s Arabskou ligou a vrátit se ke své původní
zahraničně politické orientaci.
I kompromisní řešení, tedy zachovat status quo v otázce řešení
palestinsko-izraelského konfliktu, je pro budoucnost Evropy
výhodnější, než otevřená nebo zastřená angažovanost pro konečné
řešení konfliktu v duchu podmínek strategického spojenectví - tedy ve
prospěch islámu. Ať v podobě řešení vnuceného světovou veřejností
Izraeli formou politicko-doplomatického, ekonomického a finančního
nátlaku, nebo vojenského zásahu.
Čas, získaný odkladem řešení, nebo vítězstvím proizraelské politiky,
který ve svém výsledku znamená další vázání sil islámu na dořešení
palestinské otázky, dává Evropě prostor a čas k vypořádání se s
vnitřním nepřítelem evropské civilizace jak ze strany vlastní levice, tak
islámu.
Politicko-ekonomická, kulturní a finanční provázanost struktur
Evropské unie a Arabské ligy však nedává velkou šanci na radikální
obrat, vedoucí ke změně orientace politiky EU. Projekty jako
Barcelonský proces nebo nejnověji Unie pro Středomoří jsou toho
svědkem.
Prozření Evropě nepřinesl ani šok z 11. září 2001, který mohl Evropu
vrátit do pevných euroatlantických vazeb. Zcela signifikantní pro
evropské politické elity bylo právě jejich následné utvrzení se ve
zvolené cestě a v následném zintenzivnění dalších aktivit, vedoucích k
plánované symbióze obou civilizací. A to z důvodu strachu z nebezpečí,
které vyvolal radikální islám svými akcemi, narušujícími plánovanou
postupnou reislamizaci a islamizaci. Výsledkem byl ještě větší příklon k
tzv. umírněnému islámu, údajnému garantu zvolené to cesty, vedoucí
k vysněné nové Evropě.
Je islám schopen koexistence s většinovou populací Evropy?
Stále častěji zaznívají z řad realisticky smýšlejících politiků,
intelektuálů, novinářů i laiků obavy, vyplývající z konfrontačního
charakteru koexistence muslimů s většinovou evropskou populací.
Nejsou to jen pouze ojedinělé výkřiky, ale zcela legitimně projevené
obavy z vývoje vztahu této minority k naší civilizaci.
Muslimská minorita žije většinou v uzavřených, izolovaných
komunitách, které jsou popřením snah oficiální evropské politiky
integrace.
Odpovídá však pravidlům, stanoveným islámem pro život v
nemuslimské společnosti. Dochází tak ke kolizi oficiálních plánů
imigrační politiky evropských zemí se strategickými zájmy islámu, pro
který je politika integrace muslimů absolutně nepřijatelná.
Vzniká tak podhoubí pro růst sociálně patologických vztahů mezi
muslimy a většinovou populací. Kořenem této reality není nic menšího,
než jen a jen samotný islám.
Střet pohledu hostitelské země a islámu na muslimskou minoritu
pramení z diametrálně odlišných strategicko-taktických záměrů obou
aktérů. Vznikající konfrontace, konflikt zájmů, je těžko řešitelný. Islám
ze svého tisíciletého příkazu neustoupí, evropské státy se snaží nalézt
řešení, ale každý kompromis v této oblasti je řešením evidentně
špatným.
Tolik zdůrazňovaná strategie integrace muslimů začleňováním do
většinové populace a zabraňování vzniku nových ghett není řešením,
ale modifikovanou cestou k vytváření dalších potencionálních ohnisek
pro šíření islámu v těch oblastech, které islámem jsou zasaženy jen
sporadicky. Je to cesta již nepoužitelná, protože islám již dnes má
kvalitně propracovanou taktiku postupného šíření i v oblastech s
minimálním zastoupením muslimů. Celá tato diskuse je jen planým
teoretickým žvaněním, které islámu jen nahrává.
Obrozený islám považuje šariju za právo nadřazené každému
právnímu systému světa. Je tedy zcela evidentní, že požadavek
hostitelské země na občanskou loajalitu a respektování právního řádu,
je zcela v rozporu se zájmy a záměry islámu. Dobrý muslim nemůže
být současně i loajálním občanem hostitelské zěmě. Do této pozice
islám dospěl ve svém procesu obrození a puristického návratu ke svým
kořenům. Odtud pramení reálné nebezpečí pro všechny nemuslimské
společnosti.
Exkluzivita islámu, prosazovaná muslimy, ale zdůrazňovaná i samotnou
evropskou levicovou elitou, nevede k procesu integrace muslimské
minority, ale k dalšímu vytváření izolovaných, separovaných a vládami
tiše tolerovaných ghett, muslimských enkláv, žijících podle práva
šarija, tedy v opozici k právnímu řádu hostitelské země.
Stále vzrůstající počet těchto exteritoriálních enkláv islámu a jejich
zvětšování se v důsledku muslimské populační exploze hrozí
hostitelským zemím nebezpečím vnitřního rozkladu, rozpadu státního
celku na část kontrolovatelnou státními orgány a část
nekontrolovatelnou. Rychle postupující proces vnitřního rozkladu takto
zasažených zemí povede k novému teritoriálnímu rozdělení Evropy.
Exteritoriální enklávy islámu v procesu sjednocování vytvoří strukturu
nového evropského islámského území. Zbytek Evropy s muslimskou
menšinou bude soustavnou infiltrací islámských nadací, organizací a
společností do státní správy, samosprávy, politické struktury, médií,
školství, umění, podnikatelské sféry a vojenství, rozleptáván,
narušován a demontován do té doby, než na základě „demokratických“
voleb do parlamentů získá potřebnou většinu k prosazení svých
vlastních zájmů, zákonů islám zvýhodňujících a v poslední řadě i k
prosazení celého bloku práva šaríja pro vlastní minoritu a poté i pro
nemuslimskou populaci.
Dalším vývojovým krokem bude propojení exteritoriálních enkláv se
zbytkovým územím Evropy. Tak bude postupně vymazán z mapy
Evropy jeden demokratický stát za druhým, až vznikne celoevropský
islámský státní celek. To je možná cesta postupného vývoje Evropy k
její definitivní islamizaci.
Další možnou cestou k etablování islámu v Evropě na úkor evropské
civilizace i levicového projektu nové Evropy, je cesta za pomoci
centralizované Evropské unie, jejíž struktury jsou již dnes natolik
ovlivněny proislámskou lobby, že by v případě plné centralizace hrozilo
akutní nebezpečí statutární instalace komplexního systému nové
evropské identity - v optimálním případě. V apokalyptické variantě
vývoje by pak došlo k intronizaci islámu samotného nebo jakémusi
přechodovému režimu, který by v určitém časovém horizontu v
islámský režim přerostl. Výběr a realizace předložených variant je jen
otázkou souhry objektivních podmínek nejbližšího vývoje EU.
Vše závisí na tom, zda zvítězí varianta centralizované a autoritářské
EU, nebo ne. Pokud ano, bude islámská budoucnost Evropy otázkou
velmi krátkého sledu událostí, odvíjejících se od klíčového okamžiku
vstupu Turecka do EU. Silná a autoritářská EU islámu vyhovuje.
Likvidovat centralizovaný evropský kvazistát by bylo proti zájmu
islámu. Vybudované struktury jsou lehce použitelné, pochopitelně po
jistých nezbytných úpravách. Přechod ze socialistického autoritářského
státu k islámské teokracii by byl velmi výhodný.
Druhá varianta by znamenala postupný a pomalejší nástup islámu. V
úvahu pochopitelně přichází i další eventuality vývoje nebo varianty
možností již předestřených.
Bezradnost stratégů a bída taktiků
V současné době se v Evropě setkáváme s novým jevem, strachem z
evropské muslimské reality a z vlastní budoucnosti. Terror europaeus.
Pro latinské slovo terror existují české ekvivalenty - strach, hrůza,
zděšení či obavy. Evropa má strach a oprávněnou hrůzu. Co vyvolává
tyto vysoce emotivní pocity zmatku a nejistoty, strachu a hrůzy, tolik
se lišících od optimismu, který Evropa prožívala a sdílela po ukončení
studené války? Co vyvolává tuto radikální změnu, která vede k tomu,
že už Evropu nemůžeme oslovit „tu felix Europa“, ba naopak jsme
nuceni diagnostikovat „terror europaeus" při pohledu na
západoevropskou společnost?
Jsou důvodem tohoto specifického strachu nejviditelnější projevy
organizovaného islámského radikalismu, kterému bylo dovoleno v
Evropě se bez vážnějších problémů etablovat? Tedy teroristické akce?
Je to strach z těchto akcí, které jsou vedeny s cílem psychologického
zastrašení většiny evropské populace a z něho vyplývajícího politického
rozhodnutí vládnoucích evropských elit? Elit, které díky své slabosti,
mravní pokleslosti a labilitě tomuto soustředěnému tlaku a
zastrašování podlehly a přistupují k politickým krokům, které by ve
stavu „střízlivosti“ nikdy nepřipustily?
Nebo je tomu naopak a důvodem strachu jsou vědomě i podvědomě
vnímané indicie, dovolující uvažovat o dvojí hře evropského
establishmentu? Tedy jednoduše řečeno - o programové spolupráci s
vlastním nepřítelem? O kolaboraci? Je možné mluvit o „zradě elit"?
Evropa je zděšena a má obavy. Zděšena z výsledků vlastního
demografického vývoje, protože si už dnes uvědomuje všechny
průvodní znaky a signály, které dříve nevnímala nebo nechtěla vnímat.
Evropa má obavy z populačního boomu muslimů v Evropě a z jeho
vlivu na budoucí složení evropské populace. Má oprávněný strach a
obavy ze své vlastní budoucnosti při pohledu na rostoucí evropská
muslimská ghetta.
Rizika budoucnosti jsou zřetelná a diagnoza více než jasná. Jaké
závěry Evropa vyvodí, jaké postupy doporučí? Jakou strategii navrhne,
aby apokalyptická vize budoucnosti nedošla svého naplnění?
Zcela nelogicky a ahistoricky doporučuje řešení, která již historie
dávno vyloučila, cesty, které nevedly k nápravě, ale ke katastrofě.
Na politické scéně se tak znovu objevuje sebevražedný prostředek,
který s „velkým úspěchem“ použila západoevropská politika na konci
30. let minulého století k řešení nebezpečí, které hrozilo z nacistického
Německa.
Appeasement, diplomaticky zastřený v různých aktivitách Evropské
unie, ale i v otevřené formě doporučovaný jako zásadní prostředek k
řešení budoucnosti Evropy, ohrožené demografickým vývojem
muslimské populace na kontinentu i mimo něj.
Je skličující sledovat doporučení tohoto typu obzvláště z našich
historických pozic, protože vyvolávají mrazivé reminiscence s
Mnichovem. Že myšlenka appeasementu je stále živá, svědčí i snaha
určitých evropských kruhů ho aplikovat i při řešení palestinskoizraelského konfliktu. V čí prospěch? Nacházíme stále stejného
společného jmenovatele. Registrujte styčné plochy tzv. palestinské
otázky a evropské situace počátku 21. století!
Nejnovějším příkladem uplatnění politiky appeasementu, ovšem
zahaleného do moderního politicko-diplomatického hávu, je otázka
Kosova. Další úlitba islámu, další pobídka k růstu jeho sebevědomí a
další příklad bezradnosti stratégů a bídy taktiků.
Abychom pochopili nebezpečí, které se skrývá v appeasementu, měli
bychom pochopit jeho podstatu. Jakou má roli? Anglickým termínem
appeasement označujeme uklidnění, uspokojení, chlácholení.
Aplikováno do politiky je to prostředek usmiřování protivníka ústupky.
A podoba těchto ústupků může být různá. Abychom uspokojili, nebo
uklidnili, uchlácholili nebo nedráždili, jsme schopni a ochotni obětovat
cokoliv. Třeba i základní kameny evropského hodnotového systému.
O neexistenci hranic appeasementu vypovídá britský sociolog Walter
Laqueur ve svém díle “Poslední dny Evropy“. Doporučuje, že je
zapotřebí „upustit od útoků na náboženskou víru druhé strany...“,
protože „není moudré mluvit otevřeně a upřímně o jeho negativních
stránkách, neboť kvantita podle marxistické doktríny přerůstá v novou
kvalitu“ - sic! Sledujte i prameny pro argumentaci! Více než výmluvné.
O autocenzuře a otevřené cenzuře ani nemluvě. Cenzura bude
nutností, abychom se v duchu politické korektnosti vyhnuli dráždění
druhé strany: „bude muset v budoucnu padnout víc takových
rozhodnutí, jako bylo rozhodnutí staré TV sítě nevysílat program o
situaci křesťanů v arabském světě...“.
Zdá se tedy, že je nutné z důvodu bezproblémového soužití s
muslimskou minoritou se jí podvolit, podřídit. Není možné na
muslimech chtít jejich včlenění do většinové populace, ba naopak, vyjít
jim vstříc i v jazykové oblasti doporučením, že „nemuslimští obyvatelé
udělají dobře, když si osvojí základní znalosti turečtiny nebo arabštiny,
tak jako se obyvatelé jižní Kalifornie a některých jižních států USA
naučili trochu španělsky“. Ale pozor, porovnáváme neporovnatelné.
Islám a potažmo muslimové jsou nositelé zásadně odlišné civilizace,
usilující o podmanění a likvidaci všech nemuslimských civilizací a
kultur. Tady přirovnání s migrujícími Mexičany kulhá.
Situace je tak vážná, že autor vybízí k tomu, že „by se měla debata
vést o tom, které evropské tradice a hodnoty se stále ještě dají
uchovat“. Z toho explicitně vyplývá, že jsou již některé evropské
tradice a hodnoty, které se již nedají uchovat? Že některé bude
zapotřebí obětovat? Kdo bude rozhodovat o tom, které si ponecháme,
které oslabíme a které obětujeme pro bezproblémový zítřek Evropy v
rámci bezkonfliktního soužití s islámem? Při těchto smyšlenkách mrazí.
Autor doslova píše: „Pro soužití s radikálními politickými náboženstvími
může být ve věku demokracie potřeba nový Machiavelli“. Ale proč
bychom měli uvažovat o soužití? Kdo o to stojí? Věta je navíc politicky
korektní, protože jediné radikální politické náboženství je jen a jen
islám. Doporučení se tedy týká pouze islámu.
Co z tohoto citátu vyplývá? Přežití evropské civilizace v procesu
vnucené koexistence s islámem je v plné závislosti na správné volbě
správné politické strategie a diplomacie.
Řečeno s plnou surovostí - ve vlastní zemi přežijeme jedině tehdy,
když se nebudeme adekvátně bránit, akceptujeme radikální
zpolitizované náboženství (islám) a když operativně zvolíme ty správné
politicko-diplomatické kroky, které povedou k maximální minimalizaci
škod, dopadu to procesu reislamizace a islamizace Evropy!?
Je úžasně povzbuzující autorova argumentace, že „není
pravděpodobné, že se požadavek zavést šaríju, jako nové právo země,
bude nějak zvláště usilovně prosazovat“. Autor geniálně optimisticky a
s plným nadšením pokračuje dál a uklidňuje politicky nekorektní
pesimisty, pochybující o výhodách nové strategie, že „v každém
případě se nemuslimům budou poskytovat“ nějaké výjimky“, že „je
sice fakt, že některé kruhy požadovaly radikální islamizaci, ale v těchto
věcech není vnitřně jednotná ani muslimská komunita“.
Je to opravdu osvobozující pocit, uklidňující, že existence naší
evropské civilizace je prozatím odvislá od nejednotnosti názorů
muslimů, které jsme kdysi přivítali s otevřenou náručí v Evropě jako
hosty.
Lakmusovým papírkem, jakýmsi indikátorem skutečného “srdečního“
vztahu k islámu, je u všech islamofilů a apologetů islámu alergie na
tzv. monolitické chápání islámu a jeho nebezpečí pro evropskou
civilizaci. Nic nerozčílí tyto kruhy víc, než nerespektování různosti
četných směrů a škol islámu. Nic nerozpálí doběla víc, než
generalizování muslimské populace v Evropě a nerespektování jejich
etnického původu. Zdůrazňováním původu a různých skupinových
zájmů Turků, Maročanů, Pákistánců, Alžířanů a dalších se ovšem jen
účelově zastírá a zneviditelňuje faktor, který tyto etnické skupiny
spojuje. Je jím islám. Náboženství, které stojí v opozici proti evropské
civilizaci a je tím tmelem, který pojí, zahlazuje všechny disproporce,
překrývá všechny rozdíly a spojuje zdánlivě nespojitelné. Podceňovat
sílu islámu se nikdy nevyplácelo.
Walter Laqueur podotýká: „Pokud muslimská společenství nenajdou
společného jmenovatele, budou bojovat o vliv a o moc, a není vůbec
jisté, jak to dopadne“. Jsou to slova útěchy, pohrávající si s
myšlenkou, že jde o minimálně dlouhodobou záležitost vývoje, nebo
jde o důkaz neschopnosti pochopit realitu již probíhajících procesů?
Vždyť pokusy o aktivaci “společného jmenovatele“ jsme již zažili. A
fungují spolehlivě. Kauza karikatur ukázala její snadnost a lehkost.
Aktivace “společného jmenovatele“ je tedy realitou. Islám je stále v
pohotovostním režimu, připraven svými dílčími dogmaty kdykoliv
posloužit. Je tedy jen otázka času, kdy bude tohoto prostředku
politicky zneužito ke koordinaci akcí s cílem dosáhnout daného
výsledku v procesu reislamizace a islamizace.
Obdobné argumentace používá autor k diskreditaci fenoménu tzv.
Eurábie, který považuje za sice zajímavý, ale velmi zavádějící pojem,
opět nerespektující etnickou různorodost evropských muslimských
komunit a jejich individuální zájmy, problémy a cíle.
A tak doslova jedním škrtem pera mizí reálné nebezpečí, vyplývající ze
vzájemné spolupráce evropských politických elit s Arabskou ligou,
spolupráce budované desetiletí.“ Neexistuje žádný dobrý důvod, proč
by evropské vlády měly podporovat arabské touhy ovládnout
muslimské komunity v Evropě“.
Nevidět, nevnímat a odmítat realitu nejvlivnějších islámských proudů,
škol a organizací, které se rekrutují z arabského etnika. Nevidět jejich
vítězné tažení muslimskou Evropou. Odmítat jejich vliv na politickou
scénu Evropy. Nevidět výsledky společné euro-arabské politiky, to vše
je buď dílem absolutní slepoty, nebo záměru bagatelizovat,
minimalizovat nebezpečí, které Evropě hrozí. A opět se můžeme ptát z jakého důvodu?
V každém případě to svědčí, tak jako řada předešlých indícií, o
bezradnosti a tápání v odpovědi na otázku, jak na novou realitu
zareagovat, jak se v dané situaci zachovat, jaká opatření přijmout. Jak
Evropu zachovat budoucnosti.
Ale v úvahu přichází i jiné vysvětlení, ilustrující změnu taktiky
evropských levicových elit. Aby zmátla veřejnost a získala si její
ztracenou důvěru, je ochotna takticky a pohotově ukázat na
nejkřiklavější a nepřehlédnutelné průvodní znaky nezvládnuté politiky
integrace muslimů. Obavami o demografický vývoj Evropy získává
pozornost a sympatie velké části společnosti. Souběžně však touto
taktikou dodává sílu své ideové konstrukci, kterou jedním dechem
předkládá spolu s domnělou kritikou nejviditelnějších průvodních znaků
své koncepce transformace evropské civilizace.
Záludnost této taktiky tkví v tom, že pokud se veřejnost ztotožní s
kriticko-analytickou částí demografického problému, poměrně lehce
přijme i navrhovaná řešení a jejich zdůvodnění. V očích průměrného
Evropana je ten, kdo je schopen kritického pohledu, schopen též
vyvodit i správný závěr a navrhnout ideální řešení, se kterým se rád
ztotožní.
Bohužel, tak jak jsme poukázali, jde stále o stejný model se stejně
bezzubými metodami a prostředky, nevedoucími k záchraně evropské
civilizace, ale naopak k jejímu konci. Cestou humanistickomultikulturní koncepce transformace evropské civilizace k definitivní
reislamizaci a islamizaci Evropy. Špatný odhad, nebo záměr?
Pokračujeme však v analýze textu, který mimo jiné dovozuje, že
situace je sice vážná, ale zase ne tak beznadějná pro naši existenci v
nové Evropě.
„Oblasti, ve kterých bude muslimů většina, budou požadovat
autonomii. Separatismus, tedy požadavek úplné nezávislosti je
nepravděpodobný, i kdyby jen kvůli krizové hospodářské situaci v
těchto oblastech". Můžeme tedy s ulehčením počítat maximálně s
autonomními oblastmi, které postupem času povedou ke vzniku tzv.
dvounárodnostních států. Autor však jedním dechem tento model
zpochybňuje, když poukazuje na jeho nefunkčnost i v rámci vlastní
evropské civilizace.
Zpochybňuje i islámský náboženský fundamentalismus a radikalismus,
když uvádí, že „neví se ani jakou přitažlivost bude mít v následujících
letech náboženský fundamentalismus a radikalismus, a lze
předpokládat, že jejich motivace bude slábnout“. Bohužel, jak
současnost ukazuje, není na ústupu a ani se na ústup nechystá. Je
pochopitelné, že zde nebude na věky, ale islám si je velmi dobře
vědom časově omezeného úseku, určeného populačním boomem ke
své populační invazi v Evropě.
Vrcholem autorova cynismu je teze, že „fanatismus muslimských
komunit v Evropě by se neměl přeceňovat...“ a že „neměli bychom
vylučovat ani možnou vzpouru proti fundamentalismu v muslimských
komunitách“. Své tvrzení nepodloží důkazy, pouze konstatuje, že
„takové věci se ve většině jiných náboženství staly“. Zapomíná, že ve
hře je islám, individualita mezi náboženstvími.
V plné nahotě se objevil autorův myšlenkový obzor, když podotkl, že
„mezi intelektuály sílí nechuť k náboženství, které se pod vlivem
radikálních vykladačů stává stále primitivnějším a identifikuje se
především s politickým násilím, zaměřeným proti nevinným civilistům.“
A to je zcela zcestné, když si uvědomíme procentuální zastoupení
liberální muslimské inteligence v celkové muslimské populaci Evropy a
jejich vliv na muslimské komunity. Nemluvě o stále klesající hodnotě
lidského života nemuslimského jedince v očích pravověrných muslimů.
Zcela v duchu naznačené taktiky uklidňování kritické veřejnosti
podává, jako ony pověstné třešničky na dortě, dvě závažná tvrzení,
absolutně nekorespondující s celkovým charakterem jeho
myšlenkových pochodů.
„V moderních dějinách totiž muslimské společnosti tolerancí k
nevěřícím nijak nevynikaly... Pokud se to v průběhu nadcházejících
desítek let nezmění, budou vyhlídky na mírové soužití v Evropě chabé,
jednostranná tolerance, jak se ukázalo, nefunguje“. Nezbývá než
souhlasit a naslouchat dál. “Neměli bychom však vůbec pochybovat o
tom, že i kdyby zvítězil umírněný islám, změní se Evropa k nepoznání“.
Ano, tyto věty zcela vystihují pravou podstatu problému. Ale zároveň
jsou zcela kompatabilní s výše uvedenou taktikou manipulace s
veřejným míněním evropské populace. Protože, jak řekl Samuel
Huntington, „islám zůstane islámem“ a naznačená perspektiva se zdá
být reálnou.
Islám, smrtelné nebezpečí pro Evropu
Základní tezi Samuela Huntingtna o islámu jako zásadním problému
západu jsme uváděli již několikrát. Čas tuto teorii prověřil a spolehlivě
potvrdil.
.strategie slov
Námitka, že hrozbou pro Evropu a celou západní civilizaci je pouze
negativní segment islámu, skrývající se pod takovými názvy jako
politický islám, islamismus, džihádismus či islamofašismus, byl pouze
krátkodobým diplomatickým trikem, sloužícím momentální politické
potřebě. Bohužel je však současně také krátkozrakým prostředkem
evropských politických elit, který slouží jako výchozí pozice jejich
projektu takticko-strategické hry o důvěryhodnost tzv. umírněného
islámu, jehož zájmy se „náhodou“ shodují se západními.
Mnohé naznačuje i terminologie, použitá pro tento segment islámu,
upozorňující na jeho politický původ a prostředky. Termín
islamofašismus je tím nejsilnějším výrazivem, kterého bylo použito s
cílem charakterizovat daný proud. I když původ této působivé
diskreditační taktiky je veskrze levicový, splnil svůj účel hlavně v
podvědomí těch, kterým byl určen. Diskutabilní jsou však druhotné
účinky, odvádějící pozornost od faktu, že tento proud je integrální
součástí islámu, jehož podstatou jsou dvě zcela rovnocenné a
navzájem propojené složky - duchovní a politická.
Taktickým zdůrazňováním duchovního principu, jehož nositelem a
šiřitelem údajně tzv. umírněný islám je, dochází k optickému klamu,
který zvýhodňuje tento proud v očích evropských politických elit jako
spolupodílníka zamýšlené transformace.
Jestliže umírněný islám byl dosazen do této role nositele duchovního
principu, pak o svou důvěryhodnost a pravdivost výpovědi přišel
definitivně po 11. září 2001, kdy mravně selhal pro svoji
nerozhodnost, nečinnost a neschopnost razantně se od politického
islámu distancovat, islám vnitřně očistit a prosadit ho za čistě
náboženský koncept. Toto morální selhání se ve svém důsledku rovná
ztrátě důvěryhodnosti role strategického spojence. Bohužel tomu tak
není v očích evropského levicového establishmentu.
.obrana útokem
Huntingtonovo tvrzení, že islám je odlišnou civilizací, jejíž příslušníci
jsou přesvědčeni o nadřazenosti své kultury a náboženství, zcela
odpovídá skutečnosti a současnému stavu vývoje islámu.
Evropou oblíbená, romanticko-barvotisková verze lidového islámu,
doplněná o moralizující saladinovské prvky s nádechem exotického
folkloru, dávno vzala za své.
Islám dneška je však naprosto jiný. Proces obrození, kterým si prošel
v 70. letech minulého století, ho znovuoživil, znovuzrodil a
zregeneroval natolik, že ve své fundamentalistické podobě se stal
radikálním ve všech svých variacích, které byl schopen stvořit.
A to bez ohledu na to, zda se jedná o Evropou preferovaný,
protěžovaný, alibisticky označený „umírněný“ islám, jehož identifikace
není jednoduchá, či pofidérní, virtuální euroislám, nebo Evropou se
lavinovitě šířící saudskoarabský vahábismus.
Všechny spojuje jedno - návrat ke své podstatě, kořenům, základu,
tedy ke koránu, který je údajným doslovným poselstvím, které Alláh
předal svým věřícím prostřednictvím Muhammada. Korán působí v
bohaté různorodosti všech směrů a škol jako tmel a pochodeň. To je
ten společný jmenovatel, závazný pro všechny bez výjimky.
A bylo by politicky velmi naivní se domnívat, že některá z těchto
variací by byla ochotna od tohoto základu odstoupit, nebo dobrovolně
svolit s korekcemi, či eliminací Evropě nevyhovujících prvků.
Muslimská sounáležitost je založena právě na tomto principu. A pokud
dojde z tábora nepřítele ke zpochybnění byť sebemenšího „údu" této
pospolitosti, dotýká se tím pospolitosti celé a bohužel pro západní
civilizaci i samotného základu. Ačkoliv jsme dnes a denně svědky
vnitroislámských sporů, vůči dotyku zvnějšku je islám velmi citlivý,
nedůtklivý a velmi kompaktní.
Tato rigidní obrana vyústila ve fobii a doktrínu, pro Evropana naprosto
nepochopitelnou a nepřijatelnou, která považuje obranu západní
civilizace a jejich hodnot za útok proti islámu a jeho zájmům.
Tak se dostáváme do absurdní situace, jakéhosi začarovaného kruhu,
ve kterém je Evropě a potažmo celé západní civilizaci dovoleno pouze
přihlížet aktivitám islámu, který ve své radikální a agresivně
expanzivní činnosti je výsostným vykonavatelem nejvyšších zájmů a
kroků, zjevených Alláhem. Kdokoli těmto krokům odporuje, jim se
staví, je kritizuje, je evidentním nepřítelem islámu a je povinností proti
němu zasáhnout. A nezáleží na tom, zda se jedná o kritiku slovem,
písmem, o činnost ofenzivní nebo defenzivní. Vše je hodnoceno jako
nepřátelský postoj vůči islámu.
Je tedy projevem nepřátelství vůči islámu objektivní informace o
historické roli, jakou islám sehrál ve světových dějinách, protože jejich
pohled na krvavou stopu, kterou ve své expanzi zanechal, vidí pouze
prismatem svého příkazu totální islamizace.
Stejným způsobem hodnotí sebemenší kritické zmínky, zprávy o životě
muslimských ghett západní Evropy, žijících podle svatého islámského
práva šaríja, tedy v rozporu s evropským právním řádem.
Projevem nepřátelství vůči islámu se tedy paradoxně může stát řada
práv a svobod, ještě stále garantovaných (?) Evropou, jako svoboda
slova, projevu, shromažďování, náboženského vyznání a dalších
základních prvků západního hodnotového systému, který islám v
Evropě bohatě využívá, respektive zneužívá jen ve svůj vlastní
prospěch. Jde tedy pouze o samoúčelový, jednostranný akt, platný
pouze jednosměrně.
Důkazem jsou tisíce mešit a modliteben, islámských nadací, středisek,
institutů, škol a různých podpůrných organizací po celé Evropě,
kterými Evropa vyjadřuje svůj přístup ke svobodě náboženského
vyznání. Islám však není schopen aplikovat stejný princip tolerance
pro příslušníky vlastní komunity, pro konvertity má jen jedno řešení -
smrt.
Že svoboda náboženského vyznání, slova, projevu a shromažďování je
islámem zneužívána, ale negarantována a nedodržována, svědčí i
ohromný nárůst antisemitismu v řadách evropských muslimů, který je
veden proti židovským sakrálním stavbám, charitativním organizacím,
shromážděním i proti jednotlivcům. Bohužel, opět v zájmu taktiky
„nedráždit“, je tento fakt nemedializován, utajován a neřešen. A s
jídlem roste chuť. A tak bychom mohli pokračovat dál.
.dobýt a pozřít
Svoji klíčovou tezi o islámu jako zásadním problému Západu dokončil
Samuel Huntington poslední charakteristikou: „Islám je posedlý
slabostí své moci."
Islám tradičně chápal západokřesťanskou civilizaci jako civilizaci
méněcennou, zaostalou, barbarskou, bezbožnou, civilizaci, která
nemůže být islámu v ničem přínosem. Pohrdal jí a ostentativně
nevěnoval pozornost změnám, kterými procházela. Ve svém
výsostném vnímání sebe sama jako nadřazeného a finálního Božího
zjevení pro všechno lidstvo, kterému křesťanství a jeho moc musí být
podrobena a islámem nahrazena, se domníval, že jediným možným
řešením pro Evropu je její začlenění do islámského impéria, kterým by
dosáhla všech výhod islámu a jeho civilizace. Proto byla Evropa vždy
chápána jako centrální bitevní pole.
Tradiční podceňování západoevropské civilizace a spoléhání na
nevyčerpatelnost podnětů z vlastních civilizačních zdrojů východu hlavně řecké a perské civilizace, přineslo své plody. Islám si stanovil
kritéria výběru a pevné hranice pro recepci hlavně řeckých civilizačních
impulzů, což jeho vývoj zásadně limitovalo. Postupně docházelo k
vyčerpání těchto zdojů a k zakonzervování islámské civilizace. Začala
se pohybovat v bludném kruhu vlastní výlučnosti a narážet na
nepříjemnou realitu vývoje západoevropské civilizace.
Důsledky této schizofrenní situace byly nejenom vojensko-politické, ale
i psychologické. Disproporce mezi tisíciletí vyznávnou exkluzivitou
poslání islámu a realitou islámské současnosti byly natolik ohromující,
že přinesly frustrující pocity zklamání, bezmoci, ale i nenávisti, zloby a
touhy po odplatě.
Islámské obrození přineslo muslimům novou naději na splnění všech
závazků vůči Alláhovi a jeho požadavkům na islamizaci. Posílilo jejich
sebevědomí a znovuobrodilo falešný pocit jejich nábožensko-civilizační
nadřazenosti.
Došlo však také k jednomu - a to dost významnému kvalitativnímu
posunu ve vnímání naší civilizace. Islám konečně pochopil, že po
vytěžení dosavadních civilizačních zdrojů, je jeho jedinou cestou
záchrany právě ona, civilizace západní. Výsledky její vědy, nové
technologie, know-how, průmysl a v neposlední řadě i vojenský
potenciál.
Tak jako byl v historii islám vpřed hnán nenasytnou touhou po kořisti a
území, kterou zastíral nábožensko-ideologickou rétorikou, tak dnes je
jeho primárním cílem zneužít výsledků západoevropské civilizace k
vlastní regeneraci.
Program strategického partnerství, který garantuje přístup k
západoevropské vědě a technologiím, je pro islám pouze dočasným
řešením, nesplňujícím jeho představu o radikální komplexní
transformaci, nutné k vítězství nad Evropou. A protože nezná jiný
způsob, kterým by se požadovaného zmocnil, než ten, který si již
tolikrát ve své historii ověřil, čeká Evropu osud Perské a Byzantské
říše.
Je to zápas o přežití, boj na život a na smrt. Islám ví, že toto je jeho
poslední šance, která mu byla dána, a pokud ji nevyužije, skončí v
propadlišti dějin, tak jako Muhammad v pekle. O časovém limitu, ve
kterém islám musí svoji regeneraci realizovat, jsme již mluvili. Je dán
muslimským demografickým boomem a má pochopitelně svou hranici.
Do tohoto limitu se islám musí vejít. A odtud pramení všechna jeho
nervozita, zvýšená aktivita, které jsme svědky. Nezapomeňme, že
Alláh muslimy úkoloval. Jen ten fakt, že islám vede o Evropu boj,
trvající téměř 1300 let, s náboženstvím, které Alláh prohlásil za
méněcenné, je velmi stresující a vyvolává řadu provokujících otázek.
Ocitáme se tedy v poslední vývojové fázi islámu, která prokáže buď
jeho životaschopnost a tedy i jeho budoucnost, nebo tomu bude
naopak.
Je tedy evidentně v zájmu islámu expandovat, Evropu anektovat a její
civilizaci pohltit, absorbovat. Respektive pouze to, co dogmatům
islámu neodporuje. Vše ostatní bude nepoužitelné. A jako s
nepoužitelným bude také naloženo.
Islamizace nebo deislamizace Evropy.
Rekapitulace
Současná Evropa je svědkem klíčového zápasu o změnu civilizační
orientace kontinentu. Dva zúčastnění protihráči jsou sice paradoxně
svázáni statutem vzájemného strategického spojenectví, ale ve
skutečnosti každý z nich je vlastně sólovým hráčem s vlastními cíli,
záměry a prostředky.
Starší partner - islám, svoji základní koncepci vytvořil již v 7. století a
v 8. století ji aplikoval na Evropu. Je ve svých cílech neměnný a
konzistentní. K cílenému konečnému stavu naprosté změny
civilizačního klimatu Evropy chce dospět procesem reislamizace a
islamizace.
Reislamizací chápe znovupřijetí, obnovení islámu a jeho kultury v těch
oblastech Evropy, které již islámem zasaženy v minulosti byly. Jde tedy
o území s větším či menším, starším či mladším povědomím
souvislostí historického zápasu islámu o Evropu.
Islamizací se v užším slova smyslu chápe proces nastolení islámu a
jeho civilizace v těch oblastech, které islám v historickém kontextu
svého vývoje nepoznaly. Jde o základní prostředek jeho vítězného
tažení na území tzv. domu války.
Mladší partner navazuje svojí koncepcí na starší modely destrukce
křesťansko-židovské civilizace. Inovace tohoto 200 let starého záměru
spočívá v akceptování spoluúčasti islámu na vzniku civilizace nového
typu.
Jedná se o levicový koncept transformace evropské civilizace
utopického charakteru, mající nedozírné následky na budoucnost
Evropy. Jeho realizováním se totiž vážně narušuje vlastní
obranyschopnost.
Podceněním tisícileté praxe svého strategického spojence a jeho
neměnných záměrů, tak levice nabízí osud Evropy islámskému
konceptu reislamizace a islamizace.
Jak levice odůvodňuje svoji vstřícnost vůči islámu? 1247 let starý
problém zápasu o Evropu mezi křesťanstvím a islámem pominul. Islám
dnes nemusí bojovat proti křesťanské Evropě, protože ta již
křesťanskou není. Současná Evropa není monocivilizační, ale
multicivilizační prostor, kde islám má své plnohodnotné místo a je
součástí civilizace Evropy nového typu. Opustili jsme koncepci
konfrontace, nacházíme se v éře spolupráce, koexistence a nových
možností.
Tuto otevřenost a vstřícnost islám ovšem chápe jako projev slabosti
postkřesťanské civilizace a jako pobídku k prosazení vlastních zájmů
islamizace v širším slova smyslu.
Burcující výsledky kritické analýzy současného stavu koexistence
islámu s většinovou evropskou civilizací, stále vzrůstající požadavky
islámu vůči Evropě, jeho zarážející radikalizace a postupně se šířící
agresivita daly podnět k tomu, aby vznikl nový, realistický pohled na
stav ohrožení evropské civilizace, které hrozí akutní nebezpečí
islamizace, jak ze strany islámu samotného, tak ze strany
zmutovaného projektu nové Evropy v režii evropské radikální levice.
Tento realistický pohled obsahuje následující varující axiomy:
1/ Islám v jakékoli podobě je pro Evropu akutním nebezpečím
2/ Mezi rizikové faktory, které ovlivňují a stále více budou ovlivňovat
budoucnost Evropy, patří:
a/ proces stagnace a vymírání většinové populace Evropy
b/ populační exploze muslimského obyvatelstva v Evropě a v arabském
světě
c/ rozvrat evropské demokracie a její demontáž muslimskou minoritou
usazenou v Evropě
d/ krátkozraká proislámská a proarabská politika evropského
levicového establishmentu
e/ průběh a výsledek palestinsko-izraelského konfliktu.
3/ Analýza současného stavu konfrontace vyvolané islámem
nevylučuje vítězství tohoto koncepčně stmeleného nepřítele.
4/ Proto je zásadní podmínkou přežití evropské civilizace proces
deislamizace - komlex radikálních strategicko-taktických opatření,
vedoucích k obnovení původní křesťansko-židovské identity evropské
civilizace, tedy k eliminaci cizorodého prvku islámu, implantovaného
levicovým experimentem do Evropy.
Závěr
Závěrem citujme Zdeňka Müllera, našeho předního islamistu, který
napsal: „Nelze donekonečna předstírat, že korán vyzývá jen k míru a
toleranci a že prorok islámu nevolal po pomstě a neproléval krev. I za
cenu rizika, že to bude šokovat, je třeba nalézt odvahu říci otevřeně,
že integrismus, z něhož se živí islamismus, není jen dočasnou
„nemocí“ islámu, nýbrž jeho neoddělitelnou součástí. I kdyby se
podařilo zadusit radikální islamismus, zastavit atentátníky a všechny
islamisty zavřít, vždy zůstane v muslimském společenství nějak
přítomen integrismus, jako přání naplňovat doslova to, co se píše v
koránu a zbožné tradici.“
Šimon Peres v jednom ze svých rozhovorů uvedl: „Jak se říká, když
máte bažinu a komáry, nehoňte se za komáry. Vysušte bažinu.“ Fatální
chybou současné analýzy ohrožení evropské civilizace je záměna
příčiny s důsledkem. Marný a vysilující boj proti islamismu pouze
odvádí pozornost od pravé podstaty nebezpečí. Nikdy nekončící honba
za komáry přinese jen oslabení, rezignaci, apatii a pocit marnosti
snažení proti milionové přesile, která však má své epicentrum. Bohužel
ho přes tmavá mračna komárů lze jen těžko zahlédnout. Ale to nás
nezbavuje povinnosti vypořádat se s ním.
Je nejvyšší čas vysušit bažinu, aby se islám nestal konečným řešením
evropské otázky. Je sice historickou pravdou, že všechna tzv. konečná
řešení v evropských dějinách nedošla svého naplnění, ale i tak za
sebou zanechala apokalyptickou spoušť, kterou již není možné nikdy
riskovat. Bohužel však lidstvo stále opakuje své chyby, nikdy se ze
svých chyb nepoučilo. Jaká nás tedy čeká budoucnost?
psáno pro Eurabia.cz, duben 2008
autor je historik, je členem redakce Eurabia.cz

Podobné dokumenty