Hejčínské OKO - Farnost Olomouc Hejčín

Hejčínské OKO
Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně
ČERVEN 2016
Hejčínský kostel – IV. zastavení křížové cesty akad. sochaře Jana Neckaře,
jehož 90. výročí narození si v červnu připomínáme (foto P. Jan Maria
Vianney Hanáček, O.Carm.)
Úvodník
Máme před sebou měsíc červen, poslední měsíc školního
roku. Po květnu, který je tradičně věnován Panně Marii, je měsíc červen zasvěcen Ježíšovu Srdci. V modlitbě litanií k Ježíšovu Srdci si hlouběji uvědomujeme, jaké je jeho nitro. Hovorově
bychom mohli říci: co je Ježíš zač, jaký je člověk. Obdivujeme
ho, projevujeme mu vděčnost a úctu a zároveň prosíme, abychom se mu podobali: „Ježíši tichý, Srdce pokorného, přetvoř
naše srdce podle Srdce svého.“
Závěr školního roku bývá zpravidla náročný nejen pro školáky, studenty a učitele, ale i rodiny samotné. Prosím vytrvejte
a nepřestaňte se modlit!
Rád bych vás pozval na farní guláš, který se bude konat na
farní zahradě v neděli 19. června po mši svaté v 10 hodin. Jedná se o mimořádnou událost v životě farnosti, kdy se schází
celá farnost nejen k bohoslužbě, ale i k jídlu a přátelskému posezení. Proto nebude ranní mše svatá v 7 hodin. Přijďte a vezměte někoho s sebou.
Závěrem bych zmínil myšlenku nového plzeňského biskupa
Tomáše Holuba, která mě oslovila při národní pouti do svatyně
Božího milosrdenství v Krakově-Lagiewnikách: Můžeme důvěřovat v Boží milosrdenství, protože Bůh je mocný a silný.
P. Marian
2
Svatý
rok milosrdenství
BULA MISERICORDIAE VULTUS (TVÁŘ MILOSRDENSTVÍ), KTEROU PAPEŽ FRANTIŠEK VYHLÁSIL MIMOŘÁDNÝ SVATÝ ROK MILOSRDENSTVÍ (7)
19. Kéž slovo odpuštění dojde ke
všem a pozvání zakusit milosrdenství
nenechá nikoho lhostejným. Moje pozvání ke konverzi se obrací ještě naléhavěji k těm, kdo jsou svým způsobem
života daleko od Boží milosti. Mám na
mysli zejména muže a ženy, kteří patří ke zločinným uskupením jakéhokoli typu. Prosím vás k vašemu dobru,
abyste změnili život. Žádám vás o to
jménem Božího Syna, který, ač potíral
hřích, nikdy neodmítl žádného hříšníka. Neupadněte do oné děsivé pasti přesvědčení, že život závisí na penězích a že ve vztahu k nim všechno ostatní ztrácí
hodnotu a důstojnost. To je pouhá iluze. Peníze si neodneseme na onen svět. Peníze nedávají pravé štěstí. Násilí používané ke hromadění peněz prosáklých krví nás nečiní mocnými ani
nesmrtelnými. Všichni dříve, či později předstoupíme před Boží
soud a nikdo nebude moci uniknout.
Tatáž výzva ať dojde i k lidem, kteří podporují korupci anebo jsou jejími spoluviníky. Tato zahnívající rána společnosti je
těžkým hříchem, který volá k nebi, protože podkopává základy osobního i společenského života. Korupce brání hledět do
3
budoucna s nadějí, protože svojí zpupností a chtivostí maří plány slabých a utiskuje ty nejchudší. Je to zlo, které hnízdí v každodenních činnostech, aby se pak rozšířilo jako veřejné pohoršení. Korupce je zatvrzelost ve hříchu, která má v úmyslu nahrazovat Boha iluzí peněz jakožto formou moci. Je to dílo temnot,
nesené nedůvěrou a intrikami. Corruptio optimi pessima, říkal
oprávněně svatý Řehoř Veliký, aby vyjádřil, že se nikdo nemůže cítit imunním před tímto pokušením. K jeho zdolání v osobním životě i ve společnosti je nezbytná rozvážnost, bdělost, oddanost a průzračnost spolu s odvahou korupci oznámit. Pokud
totiž není otevřeně potírána, dříve, či později nás činí spoluvinnými a zničí nám život.
Toto je příhodná doba ke změně života! Toto je chvíle dotyku
srdce. Tváří v tvář spáchanému zlu, i těch nejhorších zločinů,
je čas uslyšet pláč nevinných, připravených o majetek, o důstojnost, o to, co mají rádi, i o život samotný. Zůstat na cestě zla je pouze zdrojem klamu a smutku. Pravý život je zcela
jiný. Bůh neúnavně podává ruku. Vždycky je ochoten naslouchat a já také, stejně jako moji bratři biskupové a kněží. Důležité je pouze přijmout výzvu k obrácení a podrobit se spravedlnosti, zatímco církev nabízí milosrdenství.
Kurz
lektorů
–
ex post
Jak jste jistě mnozí zaregistrovali a v nemalém počtu se
i zúčastnili, proběhl v naší farnosti v nedávné době kurz lektorů. Chtěl bych na tomto místě poděkovat MgA. Martině Pavlíkové za to, že byla skvělým nástrojem Božím. Těžko něco dodat k tomu, když je člověk obdařen charismatem a tento Boží
4
dar předává dále druhým lidem, neboť sám je ho plný. Magistra
Pavlíková takovým člověkem bezpochyby je, a proto stálo zato
prožít s ní čtyři hodiny času.
Myslím, že i hojná účast našich lektorů doplnila vydařenou
mozaiku společenství stolu Božího slova. Škoda, že nevyužili
této možnosti všichni, kdoví kdy se taková příležitost k sebereflexi služebníka Božího slova bude opakovat.
Osobní nadšení z tohoto kurzu mě neustále nutká k myšlence uspořádat ještě jeden kurz, který by se věnoval duchovnímu
a osobnostnímu rozměru lektora. Jistě, vše podstatné lze vyčíst
z knížečky Vezmi a čti od biskupa Josefa Hrdličky. Ale jak jsme
se mohli utvrdit i při setkání s magistrou Pavlíkovou, mluvené
slovo má mnohem hlubší dopad na lidskou duši. Je to možná
trochu troufalé, ale byl bych moc rád, kdyby se takový doplňkový kurz podařilo otci Marianovi zajistit. Zajet na hlubinu ve službě Boží – to je přece vznešený úkol par excellence!
Daniel Dehner
Pozdrav
všem farníkům z H ejčína
a okolí
Milí farníci,
chtěli bych vám poděkovat, že jste
nás v den svatby přišli podpořit svou milou přítomností, a těm, kteří se nemohli
zúčastnit, děkujeme za modlitby, zaslaná přání a gratulace. Velmi si toho vážíme a věříme, že také díky vašim modlitbám jsme mohli prožít krásný a pokojný
5
svatební den. Děkujeme také těm, kteří se podíleli na výzdobě
kostela a rozdávání koláčků.
Přejeme vám krásné a požehnané červnové dny.
Anna a Tomáš Ulrichovi
Uměním
ve službě
Bohu
K umělcům, kteří svými výtvarnými realizacemi vyzdobili náš
chrám sv. Cyrila a Metoděje již v čase jeho dokončení v roce
1932 (Julius Pelikán, Jano Köhler, Franta Anýž), přiřazujeme od
poloviny 90. let i dílo a jméno akad. sochaře Jana Neckaře.
V té době postupně zrálo rozhodnutí obohatit chrámový interiér křížovou cestou. Na studiích k tomuto dílu pracoval autor
již řadu let předtím. O uskutečnění tohoto činu se velmi zasloužili karmelitáni, kteří po roce 1990 svým konventem „zabydleli“
hejčínskou faru. Jan Neckař k nim měl vřelý vztah, jak vyplývá
z rozhovoru, který s ním vedl pan Jiří Hubička začátkem května 2002. Měl být otištěn v Oku jako pozdrav k blížícím se mistrovým narozeninám. Člověk míní, Pán Bůh mění. Náhlé úmrtí
umělce překvapilo rodinu, přátele a text se stal nakonec nekrologem, jak se o tom pan Neckař zmínil spíše v žertu v jedné
své odpovědi. Text je plný lidské moudrosti, umělecké zralosti
a křesťanské pokory. Protože je nám líto cokoli z něj vynechat,
otiskujeme jej v plném znění znovu. Dne 25. června 2016 si připomínáme 90. výročí mistrova narození. Pamatujme na něho
modlitbou... R.I.P.
L. K.
***
6
Dne 24. května 2002 jsme se v našem kostele rozloučili s akademickým sochařem a restaurátorem Janem Neckařem. Několik týdnů před jeho odchodem z tohoto světa jsme spolu začali připravovat tento rozhovor. Seděli jsme u něho v kuchyni, ze
které byl pěkný výhled na věž našeho kostela, a povídali jsme
si. I když zůstala spousta věcí nedokončených, protože jsme je
chtěli, „potom, až to nanečisto sepíšu“, dopracovat, byla by velká škoda nechat tyto řádky založené v šuplíku. On sám se na
dokončení článku těšil a dost na to spěchal. Při našem posledním setkání řekl: „Jirko, já bych nechtěl, aby z tohoto rozhovoru byl nekrolog.“
Přijměte proto, prosím, tento článek jako mou omluvu Janu
Neckařovi za to, že jsme spolu rozhovor nestihli dokončit (říkal
jsem mu, že času máme dost), a jako poděkování za jeho dlouholetou práci, která se určitě dá nazvat službou Bohu.
Zajímalo by mě, jaké byly Vaše začátky a zda jste svůj talent zdědil po někom z rodiny.
Cestu k umění jsem začínal jako úplný samouk, protože v rodině jsem žádný příklad nebo vzor neměl. Otec byl zedníkem
a matka dělala u sedláků, kde sloužila, než se vdala. Moji rodiče byli prostí věřící a víru hluboce žili. Nikdo potřebný u nás nikdy neměl dveře zavřené. Když do naší vesnice přišli třeba podomní obchodníci, které nechtěl nikdo vzít na nocleh, říkali lidé:
„Běžte k Neckařce, ta vás vezme.“ Maminka pomohla každému
a nikdy se nebála, že by nám mohl někdo něco vzít nebo nám
něco udělat. Jsem rád, že jsem měl takové rodiče – že se mám
k čemu vracet. Začal jsem chodit u nás na vesnici do obecné
školy, trojtřídky. Do měšťanky jsem chodil do sousedního městečka Rájec. Tenkrát se platilo školné, které mi bylo ze sociálních důvodů prominuto. Již v obecné škole jsem rád ve volném
7
čase vyřezával různé věci jako zvířátka, panáčky a jiné. Vyřezávání bylo mojí velkou zálibou. V měšťance jsem se dobře učil, ale nikdy jsem nepočítal s tím, že bych šel studovat.
Čekal jsem, že po skončení povinné školní docházky se půjdu
učit. Ale na co, to jsem ještě ani ve třinácti letech nevěděl. Chtěl
jsem, aby to bylo řemeslo, kde se pracuje se dřevem, například
modelářství. Teprve ve čtrnácti letech jsem náhodou listoval ve
starém kalendáři a našel jsem inzerát jedné řezbářské dílny pro
chrámové umění v Brně, kde se dělaly sochy a řezby pro kostely. Řekl jsem to rodičům a ti mi v této dílně zařídili, že jsem tam
mohl nastoupit do učení. Přestože toto povolání vůbec neznali,
naprosto mi v něm nebránili. Tak jsem se v roce 1940 stal řezbářem v Brně.
Jak jste dále rozvíjel tuto svou zálibu a jak pokračovalo
vaše studium?
Brzy jsem poznal, že jsou věci, které se v dílně nemohu naučit. Začal jsem tedy chodit do večerního kurzu modelování ve
Škole uměleckých řemesel. Doplňoval jsem své vzdělání a kupoval si knihy o umění, které vydával F. Borový, například knihy
o Michelangelovi, J. V. Myslbekovi, Václavu Levém, Fr. Bílkovi atd. Zajímala mne historie, dějiny umění, náboženská literatura. Měl jsem rodiče hluboce věřící, kteří mi dali dobrý základ. Nežil jsem však vždy v prostředí, které by mi bylo příznivě nakloněno, a tak jsem se musel sám utvrzovat a vzdělávat
ve víře.
Už v době učení jsem měl představu, že svou prací chci sloužit Bohu, a cítil jsem, že mám jít studovat dál, a to na uměleckou školu. To jsem však mohl uskutečnit až po skončení války.
V lednu roku 1944 jsem složil závěrečnou učňovskou zkoušku.
Ještě několik měsíců jsem pracoval jako řezbář a posledního
8
půl roku do konce války jsem byl totálně nasazen do povrchových dolů, kde se těžil slévárenský písek. Hned po skočení války jsem udělal přijímací zkoušku na čtyřletou Školu uměleckých
řemesel v Brně. Zpočátku jsem byl spokojený. Bylo tam hlavně
modelování, dějiny umění, kresba a předměty, které souvisely
s uměním. Ale v roce 1946 tam byly zařazeny předměty, které
nesouvisely s prací, na kterou jsme se připravovali a která nás
zajímala, jako například ruština, účetnictví apod. Proto jsem se
rozhodl, že půjdu na Akademii do Prahy.
Po úspěšném složení talentové zkoušky v roce 1947 jsem
byl přijat na Akademii, i když jsem neměl maturitu. Tenkrát brali jednu desetinu z přihlášených. Studoval jsem celkem šest let u prof. J. Laudy a prof. O. Španiela. Měl
jsem štěstí na profesory. Byli
to velmi dobří sochaři, žáci
Jana Štursy a J. V. Myslbeka. Tam jsem dostal velmi solidní sochařský základ. Tenkrát tam vyučovaly velké osobnosti. Například dějiny umění přednášeli
V. V. Štech, B. Stefan, anatomii pak MUDr. Josef Zrzavý.
Do roku 1949 bylo hlavním
kritériem studia modelování.
Byli jsme vedeni k pracovní poctivosti. V ateliéru jsme
strávili všechen volný čas.
Jan Neckař: Petr Eben, sádra
(60. léta 20. stol.)
9
Měl jsem štěstí – v Praze jsem se seznámil se staršími katolickými vysokoškoláky. Chodili jsme do kroužku, který vedl Josef Zvěřina a Růžena Vacková. Navštěvovali jsme přednášky
u dominikánů (Metoděj Habáň, Silvestr Braito, Jiří Maria Veselý). Tam jsem se seznámil s mnoha přáteli na celý život. Například s Petrem Ebenem, hudebním skladatelem, se kterým se
stýkám dodnes. Duchovním otcem kroužku byl Josef Zvěřina.
Vzpomínám si rád na exercicie, které vedl v Košicích pro české i slovenské výtvarníky. Bylo to velmi dobré, dostali jsme dobrý základ, který mne utvrdil v mém programu sloužit Bohu svým
uměním. Dr. Zvěřina byl výtečný kněz, umění rozuměl, studoval
je na Sorbonně v Paříži.
Škoda, že vše brzy skončilo únorem 1948. Zavinily to poměry, které zavládly na škole a ve společnosti. Prověrky jsem zažil
v roce 1949. Nic jsem nezapřel, byl jsem ochoten odejít ze školy.
Na Akademii proběhly prověrky celkem mírně. Jelikož jsem měl
velmi dobrý prospěch a byl jsem z chudé rodiny a vyučen, prověrkami jsem s připomínkami prošel. Vždy jsem jednal s otevřeným hledím a vždy jsem vystupoval jako věřící. Jeden z mála na
AVU jsem nebyl ve Svazu mládeže. Bylo to velmi těžké období. Byl jsem rozhodnut ukončit studium. Říkal jsem si, že nebudu měnit své přesvědčení, že můj děda umřel bez vysoké školy
a můj otec také školu neměl, a když ji nebudu mít ani já, že se
svět nezboří, že Bůh se o mě postará. Podporu jsem měl u rodičů. Za dobu šesti let, co jsem byl na škole, jsem se stěhoval
na šest různých míst. Po skončení AVU byla vybrána má státní práce (figurální plastika) pro výstavu na přehlídce Československého výtvarného umění v jízdárně Pražského hradu. Potom jsem musel na vojnu, sloužil jsem za Čepičky dvacet šest
měsíců. Domů z vojny jsem se vrátil ve třiceti letech.
10
Řekněte také něco o své rodině a kde jste se seznámil
se svou manželkou.
Oženil jsem se, když mi bylo jedenatřicet let. Manželka, Dobroslava Prostějovská, byla profesorkou výtvarné výchovy a učila na základní škole ve Velké Bystřici, kde jsme bydleli v podnájmu. Z Velké Bystřice jsme se po pěti letech odstěhovali do Olomouce. Začínali jsme s prázdnýma rukama. Seznámili jsme se
v kostele u dominikánů, kam jsme chodili na přednášky, modlitby a katecheze. Také jsme se zúčastnili exercicií, které dominikáni pořádali. Máme dvě dcery, Janu a Dobroslavu, a také jednoho vnuka.
Co následovalo po skončení
studia, kde jste všude pracoval
a co jste dělal?
V cizím prostředí jsem těžko hledal práci, jelikož mě tu nikdo neznal. Ze začátku jsme byli odkázáni na příjem manželky. Začal jsem
Výběr z pamětních medailí
11
restaurovat, byly to práce řezbářské. Měl jsem práci u Sv. Tomáše v Praze, v Mnichově Hradišti, v Olomouci v kapli Božího Těla, v slavnostním sále Hradiska u Olomouce a v interiéru chrámu v Uničově. Vedle toho jsem vytvořil i nějaké plastiky
a medaile. Velká práce byla u Panny Marie Sněžné v Olomouci,
a to restaurování varhan. Dále jsem tam restauroval hlavní oltář a několik bočních oltářů. Na této práci jsem strávil dvacet let.
V šedesátých letech jsem začal pracovat na křížové cestě. Při
Jan Neckař při práci
12
této práci jsem důkladně pročítal evangelia, rovněž díla Flavia,
Ricciarelliho, Hynka, Bishopa a jiné. Stále jsem měl na mysli,
že sakrální umění musí sloužit. Přistupoval jsem k tomuto úkolu s vírou a pokorou. Před Bohem je každá práce stejně cenná,
ať jsem umělec nebo obyčejný nádeník. Záleží jen na tom, jak
je dělaná. Každý jsme dostali hřivnu a na nás záleží, jak s ní budeme hospodařit.
Naše křížová cesta v Olomouci-Hejčíně: Kde všude je
a jak dlouho vznikala?
Měl jsem velkou radost z toho, když mi několik lidí řeklo, že
ani nezpozorovali rozdíl mezi tím, když tu křížová cesta nebyla,
a nynějším stavem, kdy tu je. To pro mě znamená, že do tohoto
kostela dobře zapadá, že neruší. Troufám si říci, že sem patří.
K jejímu vzniku: První skicu jem začal dělat v roce 1968
a bylo to Obnažení Pána Ježíše (desáté zastavení). Dále v pořadí byla Panna Maria a Jan pod křížem (dvanácté zastavení)
a pak v průběhu asi dvaceti let následovala ostatní zastavení.
Při vzniku křížové cesty jsem chtěl, aby její příběhy byly čitelné i z dálky, chtěl jsem je přiblížit všem věřícím. Chtěl bych se
s vámi podělit o jeden svůj osobní zážitek při svěcení této křížové cesty. Měl jsem velmi silný pocit, jako by vedle mne stál můj
otec a říkal: „Dobře, dobře to, chlapče, děláš.“
Kromě zdejšího kostela je tato křížová cesta ještě v Horní Lidči, Křelově a Herne v Německu. Patnácté zatavení je však pouze v Horní Lidči a zde, v Olomouci-Hejčíně.
Jaký je Váš vztah k našemu kostelu?
Dříve jsem na mši svatou chodil do města, neboť tam pro mě
bylo lepší tramvajové spojení. V poslední době však chodím raději sem, do Hejčína, neboť jsou tu dobří lidé, kteří se navzájem
13
znají. Je tu dobrý kolektiv, líbí se mi i zpěv, který doprovází každou mši svatou. Dá se zde dobře soustředit. Karmelitáni, kteří
tu nyní působí, jsou požehnáním pro celé okolí.
Jak byste zhodnotil Vy sám svou práci a co nyní děláte?
Chtěl jsem být pokorným dělníkem na vinici Páně. Před Bohem má každá práce stejnou cenu, jen záleží na tom, jak je konána. Měli bychom mít stále na mysli, že jednou budeme skládat účty z toho, jak jsme hospodařili s hřivnou, kterou jsme dostali. Vzpomínám, jak nám
prof. O. Španiel vyprávěl
o katedrálách v Paříži, které
mají úžasné portály se sochami. My neznáme autory, kteří je dělali. Byli pokorní. Víme jen to, že byli velkými umělci.
Nyní mám rozpracované
reliéfy Matky Terezy a doktora Schweitzera, dvou velkých osobností dvacátého
století.
Vždy jsem byl přesvědčen, že svým uměním mám
sloužit Bohu. Vždy jsem byl
dělníkem v jeho službách.
Jan Neckař: Otec (50. léta 20. stol.) Tuto
bustu pan Neckař považoval za svoji nejzdařilejší práci. Před odlitím do bronzu byl
model za přívalového deště zničen, když
voda zaplavila slévárnu. Zachovala se
pouze tato fotografie.
14
S Janem Neckařem
hovořil Jiří Hubička
STRUČNÁ BIOGRAFIE JANA NECKAŘE
• Narozen 25. června 1926 v Ráječku, okr. Blansko.
• Vyučen řezbářem v Brně.
• Studia: 1945–47 Škola uměleckých řemesel v Brně; 1947–53
Akademie výtvarných umění v Praze u profesorů Jana Laudy a Otakara Španiela.
• Od roku 1953 zastoupen svými pracemi na kolektivních výstavách v Praze, v Brně, v Olomouci a v roce 1989 na přehlídce restaurátorského umění v Praze.
• Realizace: plastiky ve Velké Bystřici, Horní Moštěnici, reliéfy
Jiřího z Poděbrad, Jindřicha Zdíka, papeže Pia VI., Karla IV.;
větší počet bust a komorních plastik, reliéfní křížová cesta;
od roku 1971 účast na rozsáhlých restaurátorských pracích
v Praze (chrám sv. Tomáše), v Olomouci (kaple Božího Těla,
klášter Hradisko, chrám P. Marie Sněžné), v Uničově (bývalý kostel dominikánů, dnes hudební síň).
• Zemřel 16. května 2002 v Olomouci.
Světec
měsíce
„TOUŽÍM PO SBORU BOŽÍCH VYVOLENÝCH!“
Svatý Vít, syn vznešeného Římana, pohana Hylase z přístavního města Mazara del Vallo na západním pobřeží ostrova Sicílie, byl od své křesťanské chůvy Krescencie a jejího bohabojného manžela Modesta tajně pokřtěn a vychován v křesťanské
víře.
Když bylo Vítovi asi 12 let (legendy se různí), proslechlo se, že
císař Dioklecián chce vyhubit křesťanství. Tu Hylas zpozoroval,
15
že jeho syn je křesťanem. Ulekl se a začal mu domlouvat, aby
ho odvrátil od náboženství, jež považoval za pošetilé. Avšak Vít
stál pevně ve víře a řekl svému otci: „Kéž bys i ty poznal pravého Boha a jeho Syna Ježíše Krista!“ Hylas odvětil: „Vím, že Kristus, jehož nazýváš Bohem, byl ukřižován za časů Pontia Piláta.“ Vít na to odpověděl: „Ano, ale je to veliké a svaté tajemství.“
Hylas: „Trest to byl a ne tajemství.“ Vít: „Toto ukřižování je naší
spásou. Sám sebe vydal, abychom měli věčnou spásu, a proto nic na světě mne neodloučí od Krista!“ Hylas však nepřestal
domluvami, sliby i hrozbami naléhat na syna, aby ho odvrátil od
víry Kristovy.
Císařský náměstek Valerián se dozvěděl, že Hylasův syn pohrdá bohy a klaní se Kristu. Zavolal Hylase a napomenul ho,
aby synovi domluvil, neboť, jak pravil, „křesťané budou jako nepřátelé bohů vyhlazeni“. Hylas poslechl a přemlouval syna, ale
když viděl, že veškeré domlouvání je marné, požádal náměstka
Valeriána, aby dětinskou tvrdošíjnost zlomil úřední mocí. Valerián si tedy Víta zavolal a tázal se ho v přítomnosti otce: „Proč se
zdráháš obětovat nesmrtelným bohům?“ Vít odpověděl: „Neklaním se kamenům a dřevu, klaním se toliko pravému Bohu, Kristu.“ Otec zaúpěl: „Ach! Naříkejte se mnou všichni! Můj syn se
sám vrhá do záhuby.“ Vít řekl: „Nevrhám se do záhuby, ale toužím po sboru Božích vyvolených!“
Náměstek dal Víta zmrskat a odevzdal ho opět otci.
Otec se snažil přivést syna
na jiné myšlenky lichocením, lehkou hudbou, luzným tancem mladých otrokyň a podobně. Ale nepo16
dařilo se mu Víta svést. Proto, aby neupadl sám v podezření,
že je příznivcem křesťanů, rozhodl se odevzdat svého syna náměstkovi.
Mezitím si umínili Modest a Krescencie, že prchnou. Vít prohlásil, že půjde s nimi. V noci všichni tři vsedli na loďku a ujeli
na lukánské pobřeží v jižní Itálii. Zde se přiznali bez ostychu ke
Kristu a hlásali zjevně svatou víru. Byli chyceni, a když nechtěli Kristovu víru zradit, byli odsouzeni k smrti. Vít byl ponořen do
kotle naplněného vřelou smolou a roztaveným olovem. Vyvázl
neporušen. Všichni byli nataženi na skřipec a hrozně trápeni, až
skonali. Rok smrti je obvykle uváděn 305.
Vít byl brzy vzýván jako ochránce proti mnoha nemocem
(zvláště proti padoucnici) a pro více povolání se stal patronem.
V českých zemích je sv. Vít uctíván jako jeden z patronů české země, náleží do sboru čtrnácti svatých pomocníků. Na jeho
počest bylo po celém světě vysvěceno mnoho chrámů, nejznámější však je katedrála na Pražském hradě.
V 8. století byly jeho ostatky přeneseny do francouzského
St. Dennis a odtud do kláštera v Corvey. Rámě sv. Víta bylo německým králem Jindřichem I. darováno svatému knížeti Václavu, který k Vítově poctě zbudoval začátkem 10. století na
Pražském hradě chrám (čtyřapsidovou rotundu). Král a císař
Karel IV. pak ve 14. století získal další část Vítových ostatků,
uložených v Pavii, a uložil je do nového chrámu stavěného na
Pražském hradě (chrámu, jenž měl být původně zasvěcen Panně Marii a patronům českých zemí) – tento chrám je pak pojmenován jako chrám sv. Víta a je dodnes jedním z nejmajestátnějších chrámů Evropy. Světcovy ostatky jsou dnes uloženy v oltáři sv. Víta v ochozu za hlavním oltářem.
Liturgická připomínka sv. Víta připadá na 15. června.
Zdroj: Naše světla
17
Smějeme
se s redakční radou
Z knihy Tomáš Marný z Bludovic: A přece se točí... Murphyho zákony o církvi. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002
Evangelizace jako nástroj jednoty:
V jedné věci jsou věřící s nevěřícími plně zajedno: nemají rádi
evangelizace.
Zákon neslučitelnosti vyššího vzdělání a schopnosti
evangelizovat:
Schopnost evangelizovat je nepřímo úměrná teologickému
vzdělání křesťana: jinými slovy, z dosud neprobádaných důvodů se schopnost a ochota evangelizovat umenšuje se vzrůstajícím IQ a vzrůstajícím teologickým vzděláním.
Votípkův paradox:
Ovšem schopnost evangelizovat u jedinců s nižším IQ a s absencí teologického vzdělání ‒ vlastně také nic moc!
Zákon evangelizovatelnosti doc. Snobíka:
Z druhé strany vzato, je dokázáno, že ochota nevěřících nechat se evangelizovat zčásti korensponduje s inteligencí evangelizátora a jeho projevu.
Charoušův univerzální princip duchaplné evangelizace:
Rozhodujícím faktorem evangelizace je stejně působení Ducha Svatého.
Funďákův dodatek:
To ovšem s inteligencí ani se vzděláním nutně nesouvisí.
18
Závěr prof. Poťouchlého:
A jsme, kde jsme byli!
Hledáme
nového grafika
Říkám to nerad, ale Veronika Lojdová končí se sazbou Hejčínského oka – z důvodu stěhování z Olomouce. Chtěl bych jí
osobně moc poděkovat za její nasazení, s kterým se do této náročné bezplatné práce dala. Pán Bůh zaplať!
Žel, i když byl proveden určitý průzkum, nepodařilo se najít vhodnou náhradu. Neznamená to sice, že by kupříkladu už
prázdninové číslo Hejčínského oka nemohlo vyjít, protože nebude mít kdo sázet. Ale je časově dost obtížné skloubit pořádnou redaktorskou práci se sazbou, zvláště když jde o ukrojení volného času. Je to služba, leč náročná. Člověk to musí dělat rád, musí mít v srdci, že to dělá pro lidi, kteří směřují k Bohu,
pro dobro farnosti. A je potřeba mít na to čas zhruba jeden pracovní týden v měsíci – tedy po večerech (či v jiný časový úsek
dne), nikoliv celé dny. A také je potřeba umět pracovat v programu, který je vhodný pro sazbu, včetně kvalitního tiskového výstupu fotografií. Je dobré toto všechno uvážit předem. A také
je nutné počítat s tím, že šéfredaktor nemívá malé požadavky,
i když v jádru je shovívavý…
Věřím, že i přes vše výše uvedené, se najde v brzké době někdo, kdo by byl schopen dané požadavky splnit aspoň z části
a našel odvahu to zkusit. Nebojte se a kontaktujte mě na e-mail
[email protected]. Čím dříve, tím lépe. Děkuji.
Daniel Dehner
19
Výmalba
hejčínského kostela
pokračuje
Od roku 2013, kdy se začalo s výmalbou kostela, se postupně vymalovaly boční stěny hlavní lodě, pravá a levá vedlejší loď
kostela a minulý rok stěna nad kruchtou u varhan, a to vše v celkové částce 1.141.445 Kč. Z toho dotace z Olomouckého kraje,
Magistrátu města Olomouce a Ministerstva kultury během těchto let činily celkem 651.000 Kč. Zbývá zrestaurovat ještě čelo
kruchty a prostor pod kruchtou, dále kaple u křtitelnice a sedes,
presbytář s vítězným obloukem a také opravit drobné skvrny na
stropě. To vše v předpokládané výši 735.016 Kč.
V letošním roce jsme byli nečekaně úspěšní ve všech žádostech o dotaci. Uvidíme, zda se nám podaří obnovu výmalby již letos dokončit. Z Ministerstva kultury z programu Podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou
působností dostaneme příspěvek ve výši 100.000 Kč, z Olomouckého kraje z dotačního titulu Obnova kulturních památek
obdržíme 200.000 Kč a ze statutárního města Olomouce z programu Individuální dotace odboru kancelář primátora získáme
dotaci ve výši 100.000 Kč.
Restaurátorské práce by měly být zahájeny předběžně na začátku prázdnin a neobejdou se bez úklidu kostela. Proto vás
s předstihem prosím o pomoc s úklidem kostela před nedělními
bohoslužbami. Až přijde správný čas, sledujte prosím dobu úklidu kostela oznámenou v nedělních ohláškách v kostele nebo
na webu farnosti www.farnost-olomouc-hejcin.cz. Již nyní mockrát děkuji.
P. Marian
20
INFORMACE
Aktuální informace naleznete také na farních webových
stránkách www.farnost-olomouc-hejcin.cz.
ZMĚNA BOHOSLUŽEB V HEJČÍNSKÉM KOSTELE: V neděli 19. června bude mše svatá pouze v 10 hodin.
Setkávání maminek ke společné modlitbě je každou středu
v 10 hodin v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií.
Setkání nad Biblí s Mariánem Jahodou – poslední v tomto
školním roce – bude v neděli 5. června v 19 hodin v hejčínském
kostele v místnosti nad sakristií.
V pondělí 6. června je svaté Pavlíny, spolupatronky metropolitního chrámu a olomoucké arcidiecéze, patronky města Olomouce.
Noc kostelů proběhne v pátek 10. června. Kromě hejčínského kostela se do ní zapojí i kostel sv. Mikuláše v Horce nad Moravou. Mše svatá v Hejčíně v ten den začne již v 17 hodin. Podrobný program najdete na webových stránkách farností nebo
na www.nockostelu.cz.
Potravinová sbírka Krajíc chleba pro chudé se uskuteční v neděli 12. června. Pomoc může mít finanční i materiální podoZpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně.
buAdresa
a výtěžek
bude použit na zajištění jídla pro lidi bez domoredakce: Římskokatolická farnost, Cyrilometodějské nám. 1, 779 00 Olomouc 9,
va v Olomouci.
se e-mail:
zejména
potraviny na vaření polévek
tel.:Sbírají
585 425 025,
[email protected].
Redakční rada: Daniel Dehner, Jaroslav Franc, Ludmila Kolková, Veronika Labounková,
– luštěniny, cibule, brambory,
polévkové koření, olej, sůl, ocet,
Bohumil Tříska, o. Norbert Žuška.
pepř, těstoviny,
vejce,s. r.zelenina
celer, česTiskrýže,
Maticemouka,
cyrilometodějská
o., Olomouc(mrkev,
2006.
Příští číslo: 5. února 2006.
nek apod.). Dále čaj, káva, cukr, sirup, paštiky a jiné konzervy.
21
16
První svaté přijímání dětí v Horce nad Moravou bude v neděli 12. června při mši svaté v 8.20 hodin.
V katedrále sv. Václava v Olomouci je jáhenské svěcení v sobotu 18. června v 9.30 hodin a kněžské svěcení je v sobotu 25. června 2016 rovněž v 9.30 hodin. Pamatujme ve svých
modlitbách na nové svěcence.
V sobotu 18. června od 9 hodin bude úklid hejčínského kostela.
Příprava farní zahrady na farní guláš bude odpoledne od 16 hodin.
Farní spoření a sbírka na výmalbu kostela bude v neděli
19. června.
Farní guláš se letos uskuteční v neděli 19. června na farní zahradě po skončení mše svaté v 10 hodin. V ten den nebude
mše svatá v 7 hodin. Na programu bude i tradiční soutěž o nejlepší buchtu. Vyplněný objednávkový lístek, který je k dispozici
vzadu v kostele, odevzdejte prosím do neděle 12. června. Věci
do tomboly přinášejte průběžně, nejlépe po mši svaté.
Modlitební večer chval bude v hejčínském kostele v místnosti
nad sakristií v úterý 21. června v 19.30 hodin.
Setkání seniorů proběhne ve čtvrtek 23. června v 10 hodin
v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií.
V pátek 24. června o slavnosti Narození sv. Jana Křtitele
a ve středu 29. června o slavnosti apoštolů sv. Petra a Pavla budou v Hejčíně mše svaté v 17.30 hodin v kostele, a nikoliv
v kapli Panny Marie.
U příležitosti 150. výročí narození arcibiskupa Leopolda Prečana, který mj. nechal postavit hejčínský kostel, probíhá v ar22
cibiskupském paláci v Olomouci výstava věnovaná tomuto olomouckému arcibiskupovi. Kdo byste měl zájem o společnou komentovanou prohlídku této výstavy s odborným průvodcem, přijďte v sobotu 25. června v 15 hodin před arcibiskupský palác. Vstupné: 30 Kč.
Čtvrtek 30. června je výročním dnem posvěcení olomoucké
katedrály. V tento den při návštěvě katedrály lze získat za obvyklých podmínek plnomocné odpustky.
Návštěva nemocných se uskuteční ve čtvrtek 30. června.
V Chomoutově se uskuteční po několika letech poutní mše
svatá v místní kapličce zasvěcené Navštívení Panny Marie.
Poutní mše svatá bude v neděli 3. července v 8.20 hodin. V ten
den nebude mše svatá v Horce nad Moravou. V případě deště
se pouť zruší a mše svatá bude v Horce nad Moravou v obvyklém čase v 8.20 hodin.
Slavnost sv. Cyrila a Metoděje oslavíme letos v úterý 5. července. Mše svatá bude v 17 hodin. Hlavním celebrantem bude
jezuita P. Petr Havlíček.
Informace a přihlášky na Světové dny mládeže konané
v Krakově v červenci 2016 najdete na internetových stránkách
https://krakov2016.signaly.cz.
Bratři karmelitáni zvou mladé muže ve věku 18–40 let zvažující duchovní povolání na duchovní obnovu nazvanou Čas
pro Boha, která se koná v klášteře karmelitánů v Kostelním Vydří od 31. července do 4. srpna 2016. Bližší informace najdete
na www.karmel.cz.
23
Ve dnech 7.–10. října 2016 se uskuteční tradiční víkend mužů
„Chlapi sobě“. Stejně jako vloni budeme pobývat v Písařově.
Podrobnější informace budou včas oznámeny, zatím si zarezervujte termín ve svých kalendářích.
Hledáme nového grafika pro sazbu Hejčínského oka. Podrobnosti uvnitř zpravodaje.
Připomínáme, že existují také farní webové stránky farnosti
Křelov – www.farnost-krelov.unas.cz a Horka nad Moravou –
www.farnosthorka.webnode.cz.
***
Z Centra pro rodinný život Arcibiskupství olomouckého:
Zveme všechny na pravidelnou pouť za víru v našich rodinách, která se uskuteční v neděli 12. června. Pouť povede od
katedrály sv. Václava v Olomouci do baziliky Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce. Cesta je dlouhá
cca 8 km a jde zhruba o 2 hodiny chůze. Podle svých fyzických
sil a možností se můžete k pouti přidat: ve 12.45 – 13.00 hodin (sraz) před katedrálou sv. Václava nebo asi ve 14.30 hodin
pod kopcem v Samotiškách (zde je také možné nastoupit na
autobus a vyvézt se nahoru) nebo v 15.00 hodin na mši svaté v bazilice na Svatém Kopečku. V letošním Svatém roce
milosrdenství pouť vždy zahájíme (ve 13.00 hodin) projitím
Svaté brány milosrdenství s možností získání plnomocných
odpustků. Bližší informace najdete na www.rodinnyzivot.cz.
Kontaktní osoba: Marcela Řezníčková, tel. 587 405 251, e-mail:
[email protected].
Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně.
Adresa redakce: Římskokatolická farnost, Cyrilometodějské nám. 1, 779 00 Olomouc 9,
tel.: 585 425 025, mobil: 775 970 461, e-mail: [email protected], internet: www.farnost-olomouc-hejcin.cz.
Redakční rada: Daniel Dehner, Jaroslav Franc, Ondřej Koupil, Jaroslava Krejčí, Veronika Lojdová, P. Marian Masařík.
Tisk Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 2016.
Příští číslo: 3. července 2016.