gēo ic rīcne cyning bćr byfigende blōde bestēmed. Mé jméno

gēo ic rīcne cyning bćr byfigende blōde bestēmed. Mé jméno

Rōd is mīn nama: gēo ic rīcne cyning
bær byfigende blōde bestēmed.
Mé jméno je Kříž: kdysi jsem nesl,
třesa se, krví smáčen, mocného krále.
nápis na tzv. Bruselském kříži
Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za
nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: ‚Proklet je
každý, kdo visí na dřevě.‘ To proto, aby požehnání dané
Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy,
abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru.
List apoštola Pavla Galatským 3,13–14
Text & Translation © Jan Čermák, 2005
Illustrations © Michaela Tůmová, 2005
© Vojtěch Ripka – Jitro, 2005
ISBN 80–903106–8–0
Sen o kříži
Přeložil Jan Čermák
Nakladatelství Jitro, 2005
Obsah
Seznam zkratek
Úvod
Významná data a události anglosaské epochy
O pokoře králů a posvěcené zemi
Kult svatého Kříže
Kult svatého Kříže v důležitých datech
Ruthwellský kříž, báseň v kameni a Vercelliská kniha
Sen o kříži (text básně)
Staroanglický verš a jeho stavba
Poznámka k překladu
Poznámky k textu
Vizte a slyšte a pozvedněte hlas: kříž mluví k člověku
Prameny a literatura
6
7
13
21
33
39
45
59
75
79
83
113
129
Seznam zkratek
Dt
Ef
Gen
J
L
Mk
Mt
PG
Pís
PL
Sk
Zj
Ž
Pátá kniha Mojžíšova, Deuteronomium
List apoštola Pavla Efezským
První kniha Mojžíšova, Genesis
Evangelium podle Jana
Evangelium podle Lukáše
Evangelium podle Marka
Evangelium podle Matouše
Patrologia Graeca
Píseň písní
Patrologia Latina
Skutky apoštolské
Zjevení Janovo
Žalm(y)
Úvod
Nedlouhou báseň, novodobými vykladači nejstarší anglické literatury tradičně nazývanou Sen o kříži (Dream
of the Rood) a zachovanou v jediném rukopisu z konce
desátého století, složil neznámý křesťanský autor patrně
již ve století osmém. Sen tak náleží k okruhu raných
staroanglických náboženských básnických skladeb,
zároveň se jim však řadou jedinečných rysů – zejména
málomluvnou citovostí a epicky dramatickou i teologicky odstíněnou vizí Ukřižování – zřetelně vymyká.
Jazykem a slohem příznačným pro starou ústní
germánskou hrdinskou poezii tato báseň líčí setkání
kříže s Kristem ve chvíli Ukřižování, tak jak je ve
svém snu uprostřed noci spatřil člověk, který sama
sebe charakterizuje jako osamělého hříšníka. Výpověď o tomto snovém vidění je podána v první osobě
a v jejích čtyřech částech se o slovo dělí člověk a kříž.
V první, vizionářské části hříšník vypráví, jak se mu kříž
ve zjevení ukázal ve dvou podobách: jako prostředník
spásy, majestátní kosmické znamení poseté drahokamy,
i jako strůjce smrti, krvavý popravčí nástroj. Ve druhé
části, jež je svým tónem heroicko-elegická, promlouvá
sám kříž o tom, jak se nástrojem Ukřižování stal
a jak v této úloze paradoxně osvědčil nejvyšší věrnost
Ukřižovanému, o němž hovoří jako o svém pánu. Ve
třetí, homiletické části se pak kříž obrací řečí kazatele
k člověku, a to s výkladem smyslu Kristovy i své oběti
a s výzvou k následování. Člověk dostává slovo zpět
v závěrečné, čtvrté části, která vyznívá jako vroucná
výpověď o věčné naději i touze doputovat prostřednictvím kříže do hodovní síně na nebesích.
Ukřižování je přitom v básni podáno jako svrchovaně
paradoxní akt. Smrt v něm vykupuje život. Kristus se
jako starogermánští hrdinové chystá k poslednímu
boji, v němž je však jeho jedinou zbraní heroická vůle
pokorně zemřít. Kříž, zobrazený jako neochvějný člen
Kristovy družiny, beze zbytku naplňuje věrnost, vedle
statečnosti a štědrosti nejvyšší starogermánskou ctnost,
tak, že svého vládce před smrtí nezachrání.
Jako výrazný inspirační zdroj tu působí raně středověký kult kříže, podnícený konstantinovskou
legendou o kříži jako triumfálním znamení a Kristově
hrdinském atributu. Báseň se však přesto obejde bez
výrazného symbolismu a na rozdíl od soudobé hymniky si uchovává citovou i výrazovou strohost. Zároveň
se tato středomořská tradice křesťanského, a tedy
literárního heroismu v básni prostupuje s hrdinskou
tradicí domácí, založenou v duchu starogermánských
válečnických ctností a závazků, opěvaných ve skladbách ústní slovesnosti, jež se moderním časům ve
valné většině nedochovaly. Sen o kříži tak lze číst
jako básnickou výpověď, jež byla součástí civilizačního
zápasu Anglosasů o prosazení křesťanských hodnot.
Byla možná pokusem přiblížit anglosaské vojenské
aristokracii, vychované podle zásad starogermánského
hrdinského zákoníku, prostřednictvím poetické vize ze
slov a obrazů starobylé řeči předků duchovní podstatu
a smysl Kristovy oběti a Krista samého představit jako
vládce hodného následování.
Tomu by nasvědčoval i další výjimečný rys Snu
o kříži. Jako jediná staroanglická báseň se totiž alespoň
zčásti zachoval v epigrafické podobě: neúplných dvanáct
veršů původem z druhé, hrdinsko-elegické části básně,
je runami, tedy dávným písmem staré Germánie, vyryto
na nejpozoruhodnějším anglosaském kamenném kříži
ve vesnici Ruthwell na jihozápadě Skotska, který
vznikl nejspíše v první polovině osmého století za doby
tzv. northumbrijské renesance. Runový nápis na kříži
doprovází jednak série reliéfních biblických obrazů
s latinskými glosami, jednak keltský vegetativní a zvěrný
ornament. Raná podoba básně, dochované v rukopisu
jihoanglického původu, tedy existovala už nejméně
o dvě století dříve na anglosaském severu. Stejně jako
kříž, také ona byla plodem rozvinuté klášterní kultury
v anglosaském království na sever od řeky Humber,
těžící z živých kontaktů nejen s Římem, ale především
s irskými kláštery.
Vyslovuje se [riwl].
Vzdálenější ozvěnou textu básně zní ještě krátký nápis na tzv.
Bruselském kříži nejspíše z konce desátého století, který této knížce posloužil jako motto. Tato anglosaská práce z přelomu 10. a 11.
století, dnes uložená v bruselské katedrále sv. Michaela a Gudily,
sloužila jako relikviář a obsahovala patrně úlomek dřeva z Kristova
kříže, který roku 885 poslal anglosaskému králi Alfrédovi Velikému
papež Marinus.
Negramotní anglosaští velmoži a válečníci, dosud
vázaní hrdinským mravním řádem dědů a znalí
starých zpěvů o bojích s netvory, podlých úkladech
a nelítostných pomstách, proto jistě nebyli jedinými
a pravděpodobně ani prvními, ke komu se neznámý
tvůrce Snu o kříži obracel. Svou vizí chtěl oslovit také
a dost možná především čtenáře duchovního stavu. Pro
ně byla tato vize básnickým zpodobením ústředního
tématu křesťanské věrouky subtilně překlenujícím
rozporná teologická stanoviska, která na půdě soudobé
církve existovala zejména v otázce Kristovy přirozenosti
a podstaty Ukřižování. Po více než dvou stoletích disputací se teologové nedlouho předtím, než Sen o kříži
nejspíše vznikl, usnesli na tom, že Kristus je jedinou
osobou o dvojí přirozenosti, božské a lidské, osobou,
v níž se sjednocuje vykupitelská schopnost trpět jako
člověk za člověka s vykupitelskou mocí zmrtvýchvstání
a konečného vítězství nad silami zla. Ukřižování se
pak stává aktem božské i lidské vůle k nejvyšší oběti
i okamžikem věčného triumfu, nad nímž smrt nemá
moc. Tato křehká rovnováha, kdy jedno i druhé je vždy
přítomno zároveň, nachází svůj odraz v textu básně,
zejména pak v její ústřední, hrdinsko-elegické části. Její
autor, kazatel bytostně zaujatý teologickou polemikou
své doby, si ve svém textu podává ruce s básníkem znalým příběhů, jež zachytila dávná poezie předků. Tento
Na rozdíl od způsobu, jímž Ukřižování výtvarně i slovesně v barvitých podrobnostech zobrazuje středověk vrcholný, kdy Kristova
oběť a smrt v kruté, nikterak nezastírané agónii konečnému triumfu
předchází.
10
způsob, jímž se tvůrce Snu o kříži jemně, skrytě a přece
pronikavě vyrovnává s věroučnými nesnázemi své doby,
je posledním z velmi originálních rysů, kterými jeho
výtvor překračuje rámec staroanglické náboženské poezie, jejíž nejvlastnější metodou i obsahem byla biblická
parafráze.
11
Významná data a události anglosaské epochy
kolem 410
Římský císař Honorius sděluje britským králům, že
jejich země již nejsou součástí Římské říše.
Stažení římských legií z Británie.
?449
Příchod Anglů, Sasů a Jutů do Británie: jutští (?) bratři Hengest a Horsa, pozvaní britským králem Vortigernem, odrážejí útoky Piktů a Skotů, ale záhy si sami
podmaní království Kent.
kolem 518
Britové porážejí Sasy na blíže neurčeném místě zvaném
Mons Badonis (Mount Badon).
Za keltského odboje proti germánským vetřelcům
vznikají pověsti o králi Artušovi.
po 530
Sasové vytvářejí království Essex (Jižní Sasy) a Middlesex (Střední Sasy).
po 550
Anglové zakládají království Northumbrie, Východní
Angly (East Anglia) a Mercie.
kolem 563
Sv. Kolumba zakládá keltskou misii a klášter na ostrově
Iona.
13
597
Sv. Augustin (pozdější sv. Augustin z Canterbury) přináší poselství papeže Řehoře Velikého a s ním i římské
křesťanství do království Kent.
607
V Londýně postaven první chrám sv. Pavla.
617–633
Edwin králem Northumbrie.
kolem 625
Lodní pohřeb v Sutton Hoo (podle nejranější datace).
627
Římská misie přichází do Northumbrie: král Edwin
pokřtěn.
633
Edwin zabit pohanským králem Mercie Pendou.
634
Na northumbrijský trůn nastupuje Oswald.
635
Keltská misie z Iony vedená sv. Aidanem (†651) přijata
v Lindisfarne.
Západosaský král Cynegils přijímá křesťanství.
642
Král Oswald zabit Pendou.
653
Anglosaští církevní hodnostáři Benedikt Bishop
a Wilfrid pobývají v Římě krátce poté, co dal byzantský
císař Konstans II. v reakci na výrok druhého lateránského
sněmu (649) uvěznit a poslat do vyhnanství papeže Martina I. Tento koncil potvrdil duothelétistickou pozici
Říma (proti oficiálnímu monothelétistickému stanovis14
ku Byzantské říše): Kristus měl dvojí vůli, vedle božské
i lidskou, jež s božskou byla v naprosté shodě. Kristovo
přijetí kříže je tedy zároveň aktem svobodné lidské vůle.
655
Penda zabit Oswym, nástupcem Oswaldovým.
664
Synoda ve Whitby rozhoduje střet keltského a římského křesťanství ve prospěch římského ritu.
657–680
Hilda se stává abatyší v klášteře Whitby. Náboženskou
aliterační poezii tam skládá první známý anglosaský
básník, pastevec Cædmon.
Začíná zlatý věk northumbrijské vzdělanosti (Beda Ctihodný; Lindisfarneská evangelia (Lindisfarne Gospels),
Codex Amiatinus, kamenné kříže v Bewcastlu aj.).
672
V Hertfordu se schází první synod anglosaské církve.
674
Benedikt Bishop zakládá klášter Monkwearmouth.
po 678
Počátek anglosaských misií na kontinent.
679
Do northumbrijského kláštera Monkwearmouth je
přivezen rukopis akt lateránského sněmu (649), v nichž
teolog Maximos Vyznavač odmítl doktrínu monothéletismu o dvojí přirozenosti Kristově, božské a lidské,
avšak spjaté jedinou, božskou vůlí.
Tuto doktrínu odmítá ve shodě s názorem papežského
stolce koncil anglosaské církve v Hatfieldu.
15
680
Biskup Wilfrid se účastní římského koncilu, který definitivně potvrzuje stanovisko papežského stolce v otázce monothelétismu. Ten je o rok později na šestém
všeobecném koncilu v Konstantinopoli prohlášen za
heretické učení.
687
Umírá Cuthbert, biskup lindisfarneský.
kolem 700
První dochované staroanglické texty.
716
Na mercijský trůn nastupuje Æthelbald (zavražděn r.
757); jeho a Offova (†796) vláda je dobou politické nadvlády Mercie nad ostatními anglosaskými královstvími.
718
Sv. Bonifác (Winfrid, *před 680 – †755) zahajuje anglosaskou misii na území dnešního Německa a Belgie.
730–750
Pravděpodobný vznik Ruthwellského kříže.
731
Beda Ctihodný (†735) dokončuje své Církevní dějiny
anglického lidu (Historia ecclesiastica gentis Anglorum), jedno z nejvýznamnějších děl raně středověké
historiografie.
782
Anglosas Alcuin (*?735 – 804) přichází do Cách ke
dvoru Karla Velikého, aby se významně podílel na jeho
kulturní reformě.
787
Počátek vikinských nájezdů na anglosaskou Anglii.
16
793
Vikingové plení klášter v Lindisfarne.
795
Vikingové plení klášter na Ioně.
kolem 800
Konsolidace čtyř velkých království – Northumbrie,
Mercie, Východních Angel (East Anglia) a Západních
Sas (Wessex).
po 800
Vrchol tvorby náboženského básníka Cynewulfa.
825
Západosaský král Ecgbert si podrobuje království Mercie; počátek sjednocení anglosaské Anglie.
851
Vikinští nájezdníci, Anglosasy označovaní jako Dánové,
v Anglii poprvé přezimují.
870
Vikingové zabírají Východní Angly.
871
Západosaským králem se stává Alfréd Veliký (849–899);
svou říši rozšíří a povýší na království Anglosasů.
876
Vikingové zakládají Království yorské.
878
Alfréd Veliký poráží Vikingy a ve Wedmore s nimi
uzavírá mírovou smlouvu, jež je základem budoucího
rozdělení moci.
880
Ze čtyř velkých anglosaských království zůstávají pouze
Západní Sasy.
17
?886
Ustanoveny hranice vikinské moci v Anglii (tzv. Danelaw). Alfréd zabírá Londýn. V přesvědčení, že vikinské
útoky jsou trestem za hříchy jeho lidu, vytyčuje v dalších letech na svou dobu velkorysý program obnovy
křesťanské víry a vzdělanosti v domácím jazyce, tzv.
staré angličtině. Jádrem programu jsou překlady z latiny
(Orosius, Boëthius, Řehoř Veliký aj.) a jako významný
politický dokument vznikají první letopisy Anglosaské
kroniky (Anglo-Saxon Chronicle).
po 890
Další vlna vikinských nájezdů.
896
Alfréd buduje systém lodní obrany proti Vikingům.
899–954
Konsolidace anglosaské centralizované moci.
899–924
Za vlády Alfredova syna Edwarda Staršího se severní hranice anglosaského království posunují k řece Humber.
924
Na trůn nastupuje Æthelstan, král Anglosasů (924–927)
a král Angličanů (927–939; po připojení Northumbrie);
vznik Anglie v politickém smyslu a také zhruba v jejích
novodobých hranicích.
937
Æthelstan poráží dublinské Vikingy a strathclydeské
Velšany a Skoty v bitvě u Brunanburhu.
Na paměť tohoto vítězství vzniká oslavná báseň Bitva
u Brunanburhu (Battle of Brunanburh), psaná u vědomí zřetelné národní identity Angličanů.
18
954
Umírá Erik Krvavá Sekyra, vikinský vládce Yorku.
Yorští Vikingové se podrobují králi Éadredovi.
959–975
Vláda krále Edgara Mírotvorce ve znamení silného
vojenského státu a klidu zbraní.
970
Rozklad církevní organizace v zemi, způsobený dlouhými boji s Vikingy, a následný úpadek řeholního života
ústí v benediktinskou reformu klášterů. Reforma se šíří
z Francie a za podpory krále Edgara, který nepřeje světskému kléru, ji v anglosaské Anglii zosobňují Dunstan,
arcibiskup canterburský, a jeho žáci Æthelwold a Oswald.
950–1000
Vznik čtyř hlavních kodexů obsahujících staroanglickou
poezii včetně tzv. Vercelliské knihy, obsahující Sen o kříži.
po 980
Nová vlna vikinských útoků.
991
Angličané se střetávají s Vikingy u Maldonu. Na paměť
tohoto střetnutí vzniká báseň Bitva u Maldonu (Battle
of Maldon).
990–992
Ælfric (asi 950 – asi 1010), spolu s Wulfstanem jeden
z nejvýznamnějších pozdně anglosaských církevních
učitelů a vlivný tvůrce staroanglické prózy, píše Všeobecné homilie (Catholic Homilies).
993–998
Ælfricovy Životy svatých (Lives of Saints).
19
994
Olaf Tryggvason a Sven Vidlí Vous obléhají Londýn;
zavedení daně zvané Danegeld.
1002
Anglický král Æthelred se žení s Emmou Normanskou.
1013
Sven Vidlí Vous donutí Æthelreda k odchodu do
vyhnanství v Normandii a nastupuje na anglický trůn.
kolem 1014
Arcibiskup yorský Wulfstan (†1023) píše Vlkovo kázání
k Angličanům (Sermo Lupi ad Anglos).
1016–1042
Vláda dánského krále Knuta a jeho synů.
1018
Knut (†1035) se stává dánským králem.
1042–1066
Anglický král Edward Vyznavač (Edward the Confessor), syn Æthelredův, se vrací z Normandie.
5. ledna 1066
Edward umírá bez dědice; o den později králem prohlášen Harold Godwine, představitel nejmocnějšího
šlechtického rodu v zemi; nejasný nástupnický nárok
na trůn (druhým pretendentem je Vilém I. Normanský) vede až k bitvě u Hastings.
14. října 1066
Bitva u Hastings – vítězství Normanů nad Anglosasy.
25. prosince 1066
Anglickým králem korunován Vilém I. Normanský.
Starou angličtinu nahrazuje v písemném úředním styku
normanština; zvolna se začíná rodit nová, anglo-normanská
literární tradice.
20
O pokoře králů a posvěcené zemi
Král Oswin byl vysoký a sličný, uhlazený v řeči, dvorných
způsobů a štědrý stejně k urozeným jako neurozeným …
z dalších ctností, jichž se mu v obzvláštní míře dostalo, byla
prý největší jeho pokora … Jednou daroval biskupu Aidanovi skvělého koně, aby – ač byl uvyklý chůzi – jej mohl
použít, kdyby musel překročit řeku nebo v nějakém jiném
nutném případě. Krátce poté Aidan potkal žebráka, a ten
jej požádal o almužnu. Biskup ihned seskočil a koně i s jeho
královským postrojem mu nabídl; byl totiž nesmírně soucitný, přítel chudáků a otec nebohých. Král se to dověděl,
a když se pak s biskupem setkal, pravil, než usedli k večeři:
„Pane biskupe, proč se ti zachtělo dát žebrákovi královského koně, jenž byl určen tobě? Což nemáme mnoho méně
vzácných koní či jiných věcí, jež by pro chudáky bývaly dost
dobré, aniž bys ty býval musel dát žebrákovi koně, kterého
jsem vybral zvlášť po tebe?“ Na to biskup obratem odvětil:
„Ach, králi, co to říkáš? Snad ti není onen syn klisny dražší
nežli syn Boží?“ Poté se odebrali k jídlu. Biskup usedl na
svém místě a král, který se právě vrátil z lovu, se spolu
s družiníky ohříval u ohně. Náhle si vzpomněl na to, co
mu biskup řekl; bez váhání odepjal meč, podal ho jednomu
z družiníků a pospíchal za biskupem. Padl mu k nohám
a prosil jej za odpuštění. „Od této chvíle,“ pravil, „o tom již
nikdy nepromluvím ani nebudu posuzovat, co nebo kolik
21
z mých statků máš dávat synům Božím.“ Když to biskup
viděl, velice se ulekl; ihned vstal, krále zvedl a prohlásil, že
bude zcela spokojen, zaplaší-li král svůj smutek a usedne
k hostině. Král se zase rozveselil, jak jej biskup zapřísahal
a žádal, zato ten byl stále smutnější a nakonec začal prolévat slzy. Když se ho jeden z kněží zeptal jeho rodnou řečí,
jíž král ani jeho družiníci nerozuměli, proč pláče, Aidan
odpověděl: „Vím, že král již nebude dlouho naživu, neboť
jsem dosud nepotkal pokorného krále. Myslím proto, že již
zakrátko bude zbaven života, neboť tento lid si takového
vládce nezaslouží.“
A zanedlouho se biskupova temná proroctví vskutku naplnila … on sám přežil zavraždění krále, kterého miloval,
o pouhých dvanáct dní…
Beda Ctihodný, Církevní dějiny anglického lidu, III,14
Epizodu z konce života Oswina, posledního z vládců
samostatného severního království Deira, a jeho irského
biskupa Aidana, který do severních anglosaských výsep
přivedl keltskou misii z ostrova Iona – oba zemřeli
roku 651 – podává nejvýznamnější anglosaský historik,
northumbrijský mnich Beda Ctihodný (asi 673–735)
jistě především jako exemplární vyprávění o ústřední
křesťanské ctnosti, pokoře. Zároveň však tato epizoda
prozrazuje leccos o politickém a duchovním klimatu,
z něhož od druhé poloviny sedmého století vyrůstala
anglická klášterní kultura i se svými kamennými kříži
a duchovní poezií.
Vydání Colgrave–Mynors, s. 258–9, překlad J. Č.
22
Germánský zábor Británie, který se započal v polovině pátého století a klíčová území si stačil podmanit
do konce století šestého, znamenal zpřetrhání všech
podstatných vazeb – politických, administrativních,
kulturních i jazykových – s historickou tradicí římské
Británie. Jádrem nové civilizace anglosaské se tak
staly ctnosti, na nichž závisel úspěch germánských
vojenských družin zápasících v čase temných století
a stěhování národů o nový životní prostor. Na takových
taženích se v zápase o půdu, drahé kovy a zbraně válečníci shlukovali kolem uhrančivých vůdců a ti je pro své
záměry získávali bezvýhradnou statečností, nezlomnou
vůlí a strhujícím slovem. Základním kamenem prvotní
germánské i pozdější anglosaské společnosti byl vztah
mezi pánem – původně vůdcem válečné družiny či
kmenovým náčelníkem, později velmožem nebo králem – a členy této družiny, pozdějšími many či leníky.
Tento vztah byl založen na obapolné věrnosti. Ta se ze
strany družiníků projevovala statečností a oddanou připraveností k boji; pán svou věrnost družině zase dával
najevo pohostinností, štědrými dary a ochranou jejích
členů (ochranou samozřejmě o to účinnější, oč sám
byl bohatší, a tedy mocnější a obávanější). Tito muži
svorně věděli, že život je jen propůjčenou sumou dní,
že plyne ve stínu vševládného osudu a neodvratné smrti
z válek, přírodních pohrom a nemocí, a těmto mocnostem uměli čelit jen dobrým válečnickým jménem
zaživa a nehynoucím věhlasem po smrti. Heroický étos
jejich života v bludném kruhu výbojů, úkladů a pomst
25
se příliš nezměnil ani po příchodu křesťanských věrozvěstů do anglosaských království.
Také raná Northumbrie byla královstvím ustavičně
usilujícím o politickou a územní stabilitu: vedle vyčerpávajících mocenských střetů mezi vládci dvou historických zemí, Deiry a Bernicie, které království tvořily,
šlo northumbrijským vladařům také o udržení převahy
nad rivaly v zápase o anglosaskou hegemonii, zejména
Mercií, a zároveň o rozšiřování držav do hloubky britského území na západě a severozápadě. Také Oswin,
stejně jako germánští vládcové, o nichž píše již koncem
prvního století po Kristu římský dějepisec Tacitus,
musel vedle vznešenosti (nobilitas), kterou osvědčoval
nejen svými mravy a velkolepostí dvora, ale především
urozeným původem, projevovat také statečnost (virtus).
Ta spočívala nejen v odvaze osobní, ale i ve věrné
družině, a tedy připravenosti vojenské. A právě statečností se Oswin z obrazu své doby vymykal: raději než
boj se zbraní v ruce patrně vedl zápasy vnitřní, jako byl
ten s vlastní pýchou, který zaznamenal Beda. Po sedmi
či osmi letech vesměs mírumilovné vlády se tak Oswin
odmítl za nevýhodných podmínek utkat s vojskem
Oswyho (Oswiu), svého příbuzného a krále bernicijského. A protože pokora byla v hrdinském světě ve
srovnání s bojechtivou statečností ctností neblahou,
nezachránila Oswina ani příslovečná štědrost od toho,
aby byl zrazen svými věrnými a svým královským
vyzyvatelem úkladně zavražděn.
O životě v hrdinském řádu srov. Bēowulf, překlad a komentář Jan
Čermák, Praha: Torst, 2003, zejména s. 25–42.
26
Oswy dal vzápětí na místě vraždy postavit klášter,
aby se tamní společenství modlilo za spásu duše jeho
i jeho oběti, avšak tento svár mezi pokorou a odvahou
výstižně vykresluje strategické nesnáze, s nimiž se
Aidan a další věrozvěstové museli v rané anglosaské
společnosti potýkat.
Ať králové a velmoži dávali přednost odvaze před
pokorou a krevní mstě před smířlivostí sebevíc,
křesťanství se bez jejich hmotné pomoci a ochrany
nemohlo obejít ani zdaleka tak, jak se Aidan obešel bez
Oswinova oře. Jinak řečeno, úspěch křesťanství záležel
v prvé řadě v tom, do jaké míry se vyrovná s hodnotami
heroického věku.
V řídce zalidněné krajině vycházel zpočátku náboženský a církevní život výhradně z klášterů. Ty mohly
být zakládány nejen s výhradním svolením a hmotnou
podporou aristokratické elity, ale především na jejích
pozemcích, a jejich osud závisel i nadále na stálosti
politické moci, na bohatství a na ochraně urozených
patronů. Kláštery a kostely tak zprvu vznikaly nedaleko
hodovních síní šlechticů. To mnišská společenství stavělo do paradoxního postavení, protože právě na uro Jako typický „putující“ keltský biskup byl Aidan stejně doma
na dvoře Oswinově i Oswyho. – Úkladné vraždy králů, osvědčujících
křesťanské ctnosti podobně jako Oswin, jsou v dějinách anglosaské Anglie dobře doloženy nejen z toho důvodu, že původci záznamů
o nich byli mniši, ale nejspíš i proto, že byly skutečně poměrně časté.
Vzácností nebyly ani případy, kdy smrtící ránu králi zasadil některý
z členů jeho družiny: Beda např. zaznamenává osud východosaského
krále Sigberta, kterého roku 653 zavraždili jeho vlastní příbuzní za to,
že neplnil stavovskou povinnost krevní msty, a za to, „že byl až příliš
smířlivý ke svým nepřátelům“ (Církevní dějiny, III, 22).
27
zenou vrstvu anglosaské společnosti musela být jejich
evangelizační a pastorační činnost zaměřena především,
měla-li být úspěšná, tj. chtěla-li prostoupit celou společenskou hierarchii. Jen tak mohla raná anglosaská
církev doufat v příliv nové krve do klášterů, v rozvoj
sítě farností a v postupné duchovní povznesení země.
Bohatí patroni proto museli být bratrsky káráni tak,
jak se dostalo pokárání Oswinovi od Aidana, a nezřídka
se k výtkám stavěli docela jinak než on. Nejpádnějším
důkazem o tom je fakt, že pohanství zůstávalo podstatným problémem ještě hluboko v osmém století, tedy
dlouho po příchodu římské i irské misie do anglosaské
Anglie. Tento paradox ve vztazích mezi světskou mocí
a duchovním stavem měl zůstat význačnou hybnou
silou vývoje po celý středověk.
Dobové historické zdroje, jež jsou samozřejmě prameny klášterními, se ovšem zmiňují především o těch
velmožích, kteří dávali přednost hodnotám podobným
Oswinovým. Z těchto pramenů víme, že četní aristokraté vznik klášterů nejen podporovali a na své půdě
zakládali, ale že do nich za různých okolností a v nejrůznějších okamžicích své životní pouti i vstupovali.
Někteří, jako třeba nejproslulejší northumbrijský světec
Cuthbert, se v nich dokonce stali představenými. Právě
mimořádnost jejich počínání, daná snad i výjimečností
jejich společenského stavu, jejich příběhu vyhradila
místo v kronikách. Takový byl příběh mercijského
šlechtice Gúthláka (c. 674–714), který, jat jedné noci
po návratu z vojenského tažení znenadání bázní Boží,
zakusil obrácení z válečníka, naplňujícího dávné hrdin28
ské ideály na loupeživých výpravách, v mnicha a posléze
poustevníka i světce. Z válečníka se mnichem stal
také Benedikt Bishop (†689). Tento vysoce urozený
northumbrijský šlechtic založil na půdě, již dostal od
svého krále coby zasloužilý válečník, významné dvojklášteří Monkwearmouth–Jarrow a na svých několika
cestách do Galie a Říma zprostředkoval severu Anglie,
v té době stále ještě ležícímu na samém okraji křesťanského světa, technické novinky i četné statky duchovní,
především obrazy a knihy.
I tak jistě zůstávalo mezi mocnými stále dost těch,
kdo byli patrony nehodnými nebo kdo zažili obrácení
pouze nedokonalé. Roku 734 podává Beda Ctihodný
v listu Ecgberhtovi, biskupu yorskému a bratru
northumbrijského krále Eadberhta (737–758), nejdůležitější dobové svědectví o neblahém stavu severoanglické církve v první polovině osmého století.
Biskupa nabádá k nápravě poměrů vzrušeným tónem,
prozrazujícím hluboké znepokojení u vědomí blížícího
se konce života, jejž celý zasvětil zdaru Božího díla mezi
Anglosasy. Beda v listu píše o nesčetných klášterech,
jež si prý toto označení zaslouží pouze v řeči těch
největších pošetilců, protože jsou neužitečné Bohu
i člověku. V nich se „opaty“ nazývají královští úředníci,
kteří si své nepravé kláštery koupili za peníze věnované
králům a těží z jejich pošetilých donací. Své kláštery
Činnost kameníků a sklářů, které s sebou Benedikt přivezl, znamenala zásadní pokrok v anglosaské církevní architektuře. Nepřímo
se zasloužil také o rozvoj liturgického zpěvu.
Beda zemřel následujícího roku.
29
a kostely zalidňují nehodnými mnichy, jež jejich pravá
společenství vyobcovala, a vůbec každým, kdo jde právě
kolem, a společně v nich pak krmí tělo spíše než duši.
Milujíce svět, holdují smíchu, tlachům, obžerství, vínu
a smilstvu a ještě žádají pozemskou odměnu od těch,
jimž se zaslíbili sloužit. Takových klášterů je prý tolik,
že se vůbec nedostává půdy, jež by byla královskou
odměnou mladým velmožům a zasloužilým válečníkům, takže ti buď odcházejí bojovat za moře, nebo se
doma oddávají bohapustému životu. A tak ti, kdo se
vydávají za služebníky Boží, nejenže nechtějí prodat vše,
co mají, ale touží získat ještě i to, co jim nepatří, a slepí
vedou slepé.10 Je nejvyšší čas, vyzývá Beda Ecgberhta,
zachránit náš lid před starými chybami, ať si nepočíná
jako pohané.
Zdá se tedy, že evangelizační dílo nebylo v desetiletích,
kdy vznikl Ruthwellský kříž a patrně i raná podoba Snu
o kříži, zdaleka završeno a že takových věrozvěstů, jako
byl Bedův list, kamenné kříže a duchovní poezie, bylo
Božímu lidu vně bran klášterů i v jejich nitru hojně
zapotřebí. Dosvědčuje to ve svém listě Ecgberhtovi
sám Beda:
„Rovněž je nutno, abys věnoval starostlivou péči těm,
kdo dosud setrvávají ve světském životě, tak … abys pro
ně nezapomínal získávat vhodné učitele spásného života
a vedl je kromě jiného také k pochopení toho, jakými skutky
Moderní historiografie těmto klášterům a kostelům dala přídomek „vlastnické“.
10 Srov. L 12,33; Mt 15,14.
30
nejvíce potěší Boha, jakých hříchů se ti, kdo se Bohu touží
zalíbit, mají zdržet, jak upřímným srdcem mají v Boha
věřit, s jakou zbožností se mají obracet v prosebných modlitbách o Boží dobrotivost, kterak mají opevňovat sami sebe
i všechny své statky přečasto a horlivě znamením Kristova
kříže před ustavičnými nástrahami nečistých duchů…11
11 Councils and Ecclesiastical Documents Relating to Great Britain and Ireland, sv. III, vyd. A. W. Haddan a W. Stubbs, Oxford:
Clarendon Press, s. 314–326, citát s. 323. překlad J. Č.
31
Kult svatého Kříže
Lidé dosud navštěvují a ve velké úctě chovají místo,
kde Oswald, chystaje se do bitvy, vztyčil znamení svatého
Kříže a na kolenou prosil Boha, aby v nejvyšší nouzi seslal
nebeskou pomoc těm, kdo jej uctívají. Vypráví se zkrátka,
že když byl kříž chvatně zhotoven a jáma, v níž měl stát,
vykopána, on sám kříž v horlivé víře uchopil, zasadil do
jámy a zpříma jej držel, dokud válečníci kolem nenavršili
zeminu a kříž neusadili. A poté celé vojsko oslovil mocným
hlasem: „Poklekněme společně a prosme Boha všemohoucího, živého a pravého, aby nás ve svém milosrdenství
ochránil před pyšným a zuřivým nepřítelem, neboť On ví,
že boj podstupujeme ve spravedlivé věci k záchraně svého
lidu.“ I učinili všichni, kterak přikázal, a vytáhli proti
nepříteli, právě když svítalo, a dobyli vítězství, jakého jejich
víra zasluhovala.
Beda Ctihodný, Církevní dějiny anglického lidu, III,212
Ne každá bitva ve znamení kříže skončila vítězstvím
tak, jako roku 633 střetnutí northumbrijského krále
Oswalda s britským krutovládcem Cadwallou. Na to
bylo rozložení sil a střetání pohnutek a žádostí světských vládců až příliš nejasné a nejednoznačné. Zato
v podstatnějších, duchovních zápasech o povznesení
12 Vydání Colgrave–Mynors, s. 214, překlad J. Č.
33
anglosaského prostoru se kříž stal ústředním znamením
ochrany a naděje, v němž nakonec bylo jeho vyznavačům dáno zvítězit. Také v Anglii, stejně jako jinde
v západní Evropě, hlásal svou božskou moc, odvozenou
od Kristova kříže skrze Ukřižování, jednak v různých
hmotných podobách, jako byly relikviáře, jednak jako
gesto osobní zbožnosti a součást obřadu a konečně i jako
slovesné sdělení. Kdysi symbol potupné smrti, který
křesťané, posměšně označovaní jako „uctívači kříže“
(crucicolae), nejprve nahrazovali skrytými, zástupnými
znaky (cruces dissimulatae), jako byl Beránek Boží, kotva
či monogram Chi-Rho, nyní vymezoval posvěcený,
a tedy nedotknutelný prostor krajiny i duše, dodával
zavazující platnost právním listinám, na stránkách
rukopisných kodexů vybízel k invokacím, stvrzoval
hodnotu mincí, ryzost klenotů i čistotu úmyslů těch,
kdo podstupovali boží soud, nabízel posvátné útočiště
uprchlíkům a na návrších a křižovatkách ukazoval
putujícím cestu fyzickou i duchovní.
Jako projev osobní zbožnosti mělo znamení kříže
moc chránit mikrokosmos těla a ducha i zvláštní sílu
prosebnou. Účinnost modlitby se stupňovala, pokud
při ní posvátnou podobu kříže zaujímalo celé tělo prosebníkovo ať už vestoje, vkleče či vleže tváří k zemi.
Jako prostředek uzavírající cestu ďáblovi a všemu, co
působí a čím se pyšní, například nemocem či působení
jedu, chránilo v poslední hodince, vyhánělo zlé duchy
a stejně jako Pravý kříž, který byl ztracen a znovu
nalezen, pomáhalo nacházet nebo vracet ztracené či
ukradené předměty.
34
Zajímavé svědectví o některých z těchto dobových
rituálních funkcí znamení kříže přináší nevelký,
avšak archaický soubor anglosaských kouzel. Prastaré
pohanské obyčeje a formule se v nich slévají s naivní
vírou křesťanskou. Kříž v nich působí jako mocná síla,
schopná třeba přivést nazpět ukradený dobytek nebo
vrátit plodivou sílu polím:
…V noci, dříve, než se rozední, vezmi čtyři drny ze čtyř
částí své země a poznač je, jak dříve ležely. Vezmi pak olej
a med a kvasnice a mléko od všech druhů dobytka, které se
na tom pozemku pasou, a kus z každého druhu stromu,
jenž na těch místech roste, vyjma stromů s tvrdým dřevem,
a část každé známé byliny, vyjma jediného lopuchu. Na
všechno nalij potom svěcenou vodu, kápni třikrát na spodní
část těch drnů (na jejich místa) a prones pak tato slova:
Crescite, rosťte, et multiplicamini, a množte se, et
replete, a naplňte, terram, zemi. In nomine patris et filii
et spiritus sancti sitis benedicti.13
A k tomu přidej také třikrát Otčenáš.
A ty drny odnes potom do kostela a kněz ať nad
nimi odezpívá čtyři mše a to zelené nechať je obráceno
k oltáři. A potom ať jsou drny odneseny nazpět tam,
kde ležely prve, ještě než slunce zapadne. A ať kněz
udělá z osiky čtyři znamení Kristova kříže a na každé
rameno každého z nich ať napíše: Matheus a Marcus,
Lucas a Johannes. Poté ona Kristova znamení polož na
dno děr po drnech, a řekni:
13 ‚Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, buďte požehnány.‘
35
Crux Matheus. Crux Marcus. Crux Lucas, crux sanctus
Johannes.14
Vezmi pak ty drny a polož je na původní místo. A řekni
pak devětkrát ona slova Crescite a Otčenáš také tolikrát.
A otoč se k východu a pokloň se pokorně devětkrát a přitom
říkej tato slova:
Postaven k východu, prosím o přízeň,
slavného prosím Pána, mocného prosím prince,
prosím svatého strážce nebes,
zemi prosím a oblohu
a spravedlivou, svatou Marii
a nebeskou sílu a síň vysokou,
bych tento zpěv z milosti Boží
moh’ pronésti a pěti, pevnou vůlí
pozvednout plody k prospěchu vezdejšímu,
neochvějnou vírou naplnit zemi
a pastviny zkrášlit; prorok praví,
že v pozemské říši přízeň získá,
kdo dává almužny spravedlivě, dle vůle Pána.
Otoč se třikrát ve směru běhu slunce, padni na zem
a odříkej litanie. Pomodli se pak Sanctus, sanctus, sanctus,
až do konce. Poté zapěj s rozpřaženýma rukama Benedicite a Magnificat a Otčenáš třikrát. A poruč (zemi) do
ochrany Kristovy i svaté Marie i Svatého kříže s chválou
14 ‚Kříž Matoušův. Kříž Markův. Kříž Lukášův. Kříž svatého
Jana.‘
36
a úctou, a ku prospěchu toho, kdo tu zemi vlastní, a všech
těch, kteří jsou mu poddáni…15
Přestože anglosaští teologové opětovně ujišťují, že
kříži se křesťané klanějí pouze tělesně, zatímco v duchu
veškerou úctu projevují Pánu, proměňovala horlivá víra,
artikulovaná zejména v modlitbách, hymnech, přísahách a některých právních ustanoveních, kříž nejednou
v podivuhodnou živou bytost. Tak je tomu v samém
závěru úryvku z právě citovaného kouzla stejně jako
v jedné zakládací listině kentského krále Wihtréda
z roku 697, kde stojí psáno:
„Tento dar stvrzují ruce všech přítomných znamením
kříže, takže na toho, kdo se toto ustanovení opováží proti
Boží vůli porušit, sestoupí v pomstě kříž Kristův, leda by se
dotyčný jak náleží včas v nápravě obrátil…“16
Nejdůležitější materiální podobou kříže byla pak
znamení, jež prostor fyzický, makrokosmos, přetvářela
v posvěcenou zemi. Nejprve jako prosté korouhve víry,
15 Část staroanglické průpovědi k nápravě půdy (Æcer-bōt, MS.
B. M. Cotton Caligula A vii, fol. 176a–178a) v překladu Miloše
Komance (Kterak napravit zemi), srov. Sudby lidí, stezky spásy, Sborník překladů z anglické středověké literatury, uspořádal Jan Čermák,
Ústav anglistiky a amerikanistiky FFUK ve spolupráci s Kruhem
moderních filologů, Praha 2004, s. 24–25.
16 J. M. Kemble, Codex Diplomaticus Ævi Saxonici, English
Historical Society, Londýn 1839–48, I. 49; citováno Stevensem
(1904:32–33). – Kříži vdechují život také hymny a antifony latinské,
srov. k tomu citaci v pozn. k v. 42 (oddíl Poznámky k textu, s. 101).
37
kolem nichž se jako bojovníci krále Oswalda shromažďoval lid k modlitbě a poslechu slova Božího, posléze
jako ukazatele cest či nositelé paměti, uchovávající
blahou či neblahou událost nebo úmysl toho, kdo kříž
vztyčil. Kolem mnoha takových křížů vyrůstaly kláštery
či kostely, budované do čtyř světových stran v uspořádání upomínajícím na kříž Kristův, který v kosmickém rozpětí obepjal svět. Hranice takto vymezeného
prostoru opět stanovovaly kříže, značené – obřadně,
s velkým průvodem, za biskupova žehnání, modliteb
a zpěvu litanií při jednotlivých zastaveních – v rozích
nejprve křižmem a posléze zhmotnělé ve dřevě či
kameni. Takovým znamením modlitby, katecheze
a proměněné země mohl bývat i šestimetrový kříž ze
dvou kvádrů červeného pískovce, který dnes stojí pod
střechou farního kostela ve skotské vesnici Ruthwell.
38
Kult svatého Kříže v důležitých datech
312
Před vítěznou bitvou s rivalem Maxentiem spatří
Říman Konstantin na nebi kříž spolu se slovy V tomto znamení zvítězíš (podle jedné verze konstantinovské
legendy), zažívá konverzi a stává se prvním křesťanem
na západořímském trůně.
Následným výnosem prohlašuje křesťanství za úřední
náboženství říše.
Z potupného znamení se stává uctívaný symbol spásy.
326
Vznik legendy o sv. Heleně: Konstantinova matka Helena nachází v Jeruzalémě dřevo Kristova kříže.
Konstantin dává na místech, kde měl být Kristus ukřižován a vzkříšen, postavit chrámy.
335
V Jeruzalémě se poprvé slaví svátek sv. Kříže. Do Svaté
země začínají proudit poutníci z celého křesťanského
světa.
417
Theodosios II. dává v Jeruzalémě vztyčit proslulý kovový kříž, později zdobený zlatem a drahokamy.
454
Papež Lev I. dostává od jeruzalémského biskupa posvátný úlomek z Kristova kříže.
39
V příštích stoletích patří tyto relikvie, považované za
předměty nadané nadpřirozenou mocí, v křesťanském
světě k nejvzácnějším darům.
569
Fragmenty sv. Kříže se dostávají do Poitiers a tamní
biskup Venantius Fortunatus skládá velkolepé hymny
k jeho poctě.
Kult kříže postupně sílí v celé západní Evropě.
597
Věrozvěsti papeže Řehoře Velikého přicházejí na setkání s kentským králem Æthelberhtem v průvodu, na
jehož čele je nesen kříž.
633
Mnich Paulinus se po smrti northumberského krále
Edwina a dočasném neúspěchu své severní misie vrací
i s královým zlatým křížem do Kentu.
Edwinův nástupce Oswald vztyčuje před bitvou s obávaným vojskem keltského tyrana Cadwally dřevěný kříž
a stejně jako Konstantin v tomto znamení zvítězí.
655
Papež Vitalian posílá northumbrijské královně Eanflæd
darem kříž se zlatým klíčem zhotovený z pout apoštolů
Petra a Pavla.
678
Podle Bedy Ctihodného (Historia abbatum, 9) přiváží
Benedikt Bishop z Říma typologický obraz, na němž
je Mojžíš s hadem na žerdi a Syn člověka „vyvýšený na
kříž“ (in cruce exaltatus).
40
692
Synod v Konstantinopoli („Trullanum II.“) schvaluje
zobrazování ukřižovaného Krista namísto dosavadních
symbolů, zejména Beránka Božího.
726–843
Obrazoborecký boj v Byzantské říši: věroučný spor mezi
ikonoklasty a ikonoduly.
790
Karel Veliký v právnickém pojednání Quattuor Libri
Carolini ustanovuje, že předmětem adorace je pouze
Bůh, nikoli obrazy svatých; ikony není třeba odmítat,
ale ani uctívat. Úcta přísluší pouze znamení kříže, evangeliu, ostatkům svatých a posvátným nádobám.
po r. 800
V anglosaských velkopátečních obřadech se poprvé
soustavně objevují modlitby a antifony ke cti sv. Kříže.
kolem 810
Northumbrijský mnich Æthelwold se ve spise O opatech lindisfarneských zmiňuje o chrámu ve tvaru kříže
(podle jiných zdrojů takový kostel dal po svém vítězství
postavit už král Oswald).
815
Karel Veliký posílá papeži Lvu III. darem krucifix (jedna z prvních zmínek o krucifixu v západní Evropě).
816
Podle ustanovení třetího koncilu anglosaské církve
v Chelsea jsou veškeré dokumenty „potvrzené znamením posvátného kříže Kristova“ platné a závazné.
43
883
Papež Marinus posílá darem úlomek Pravého kříže
západosaskému králi Alfrédovi, sjednotiteli Anglosasů.
po r. 950
Tzv. Ecgberhtův pontifikál obsahuje liturgické směrnice
ke svátkům Nalezení a Povýšení sv. Kříže.
kolem r. 973
Regularis concordia, základní dokument anglosaské benediktinské reformy klášterů, vymezuje obřady Adoratio Crucis (Uctívání kříže) a Depositio Crucis
(Pohřbení kříže) v rámci obřadů Velkého pátku.
po r. 1000
V anglických modlitebních knihách se objevují první
modlitby ke sv. Kříži.
1066
Eduard Vyznavač je pohřben se zlatým krucifixem.
Anglický král Harold II. Godwine se modlí ke sv. Kříži
před bitvou s Normany u Hastings.
44
Ruthwellský kříž, báseň v kameni a Vercelliská kniha
Ruthwellský kříž je nejdokonalejším dochovaným
výtvorem raně středověkých northumbrijských kameníků.17 Svým rozsáhlým cyklem reliéfních biblických
a ornamentálních vyobrazení (celkem původně snad
až čtyřiadvaceti), délkou staroanglického runového
textu ani kombinací run a latinských nápisů v latince
(část latinského textu byla dokonce zapsána runami)
nemá v anglosaském sochařství vůbec obdoby. Prvním
svědectvím o tomto kříži je zpráva jistého starožitníka,
který kříž v ruthwellském kostele spatřil na přelomu
šestnáctého a sedmnáctého století, přibližně čtyři desítky
let předtím, než se kříž stal terčem útoku skotských protestantských ikonoklastů. Ti jej strhli, rozlámali a část
reliéfů, ornamentálních vzorů i latinského a runového
textu nenávratně poničili. Když se ruthwellský farář
Henry Duncan pokusil počátkem devatenáctého století
jednotlivé části kříže shledat a sestavit, ukázalo se, že
příčné kamenné břevno se ztratilo nadobro18 a poškození
dalších částí spolehlivou celkovou rekonstrukci vylučuje.
Popis původní podoby kříže je tedy nutně jen přibližný
a interpretace ztracené části runového textu19 spočívá
17 Fotografie horní části jižní strany kříže na s. 41
18 Bez jakýchkoli předloh tak muselo být vytesáno nové.
19 Zachovaných run je 268 (Howlett 1976:54), Ó Carragáin (1987–
45
pouze na filologicky poučené spekulaci, přičemž ani
latinský text se nezachoval v úplnosti.
Každou ze širších stran kříže – dnes severní a jižní,
avšak původně patrně východní a západní – zdobilo
kdysi devět až deset rozměrnějších reliéfních panelů,
rámovaných latinskými nápisy. V křížení svislého
a příčného břevna se po každé straně nacházel centrální okrouhlý menší panel, obklopený vždy čtyřmi
dalšími. Bylo jich tedy snad po obou stranách celkově
deset. Základní umělecká inspirace těchto reliéfů je
středomořská, někteří historikové umění hledají jejich
souvislosti i se skulpturami z doby římské Británie.20
Předpokládá se také, že obrazy byly původně barevné
(barvy nanesli northumbrijští kameníci na vrstvu
sochařské sádry).
Plochu užších stran kříže – dnes východní a západní,
dříve patrně severní a jižní – vyplňuje ve čtyřech
panelech, z obou stran po jednom v horní i dolní
části kříže, zvěrný a vegetativní ornament21 keltské
inspirace. Ornament je ze tří stran – zcela nahoře na
nejužší straně a po obou okrajích svislých – rámován
runovým nápisem, v dolní části kamene nenávratně
ztraceným (stejně tak byla poškozena příslušná reliéfní
vyobrazení na širších bocích kříže). Zatímco dolů ubíhající latinské nápisy jsou tesány kolmo k vertikální
ose, runy na svislých okrajích byly do kamene vepsány
8:8; 56, pozn. 13) shrnuje bádání v otázce délky runového záznamu
odhadem, že původní text čítal nejméně 480 runových znaků.
20 O tom srov. již Saxl (1943).
21 Tzv. inhabited vine scroll, viz předsádka knihy.
46
kolmo k ose horizontální, takže je pozorovatel může
číst, aniž by musel naklánět hlavu. Z tohoto uspořádání i z faktu, že runy byly na každé „řádce“ zapsány
po dvou až čtyřech znacích tak, jak to prostor směrem
dolů se rozšiřujícího kamene umožňoval, a bez valného ohledu na hranice slabik či slov, řada badatelů
vysuzuje, že runový zápis byl do kamene vytesán, teprve
když byl kříž vztyčen.22
Nejspodnější z velkých panelů severní strany byl
zásahem ikonoklastů takřka úplně zničen. Všeobecně
se předpokládá, že zpodoboval Narození Páně.23 Následující panel zachycuje útěk Svaté rodiny do Egypta,
námět v raně středověkém umění velmi vzácný, s pouhými zbytky glosujícího textu.24 Také další panel je
spjat s Egyptem: zobrazuje dvě postavy, které latinský
nápis určuje jako Pavla Thébského a Antonína Egyptského, zakladatele mnišského hnutí, jak „lámou chléb
v poušti“.25 Následující panel je nejrozměrnější ze všech
a zpodobuje Krista v majestátu (Majestas Domini) jako
spravedlivého soudce,26 s pravou rukou pozvednutou
a svitkem, znázorňujícím snad Knihu života,27 v ruce
22 Avšak otázka, za jak dlouho se to stalo, může už být pouze
předmětem dohadů, protože současný stav literárněhistorického ani
archeologického poznání na ni odpověď nedává.
23 Saxl (1943:5, pozn. 5) dovozuje, že na panelu je dosud patrný
obrys z profilu zachycené sedící Panny Marie.
24 Viz vyobrazení na str. 111.
25 Srov. Jeroným, PL 23, 25.
26 Srov. Sk 17,31. – Tento Kristův atribut potvrzuje rovněž doprovodný latinský nápis.
27 Srov. Zj 20,12.
47
levé. Před Kristem se v úctě sklánějí blíže neurčitelná
zvířata ve spodní části panelu.28 Nejhořejším z velkých
panelů na severní straně kříže je pak reliéf zpodobující
Jana Křtitele s Beránkem Božím v náručí, doprovázený
pouhým fragmentem někdejšího nápisu.
Nejspodnější z velkých panelů jižní strany, opět těžce
poškozený, znázorňoval Ukřižování. Nad ním se nachází
scéna Zvěstování s Pannou Marií a Archandělem Gabrielem a neúplnou citací Lukášova evangelia 1,28 z Vulgáty (Přistoupil k ní anděl a řekl: „Buď zdráva, milostí
zahrnutá, Pán s tebou, požehnaná ty mezi ženami.“).
Další reliéf v pořadí zachycuje Ježíše, jak uzdravuje
slepce. Latinská glosa je opět neúplná – jde o zlomek
1. verše 9. kapitoly Janova evangelia (cestou … uviděl …
slepého od narození). Nad Uzdravením slepého je panel
s odpouštějícím Kristem, jemuž u nohou sedí Marie
Magdalská.29 Je rámován úsekem z veršů Lukášova
evangelia 7,37–8 (…přišla s alabastrovou nádobkou
vzácného oleje, s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám,
začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy…).
Poslední z velkých panelů jižní strany zachycuje výjev
28 Úctyplný postoj zvířat je znázorněn jemným detailem v podobě jejich zdvižených a překřížených předních nohou. Saxl (1943:1–2)
dovozuje, že proto nejde o ilustraci Krista šlapajícího po zvířecích
hlavách v typologickém naplnění Žalmu 91,13, ale spíš o Eusebiův komentář k němu (PG 23, 1156n.) Potvrzuje to i latinský nápis
k panelu, který říká, že zvířata a draci v poušti poznali Spasitele světa.,
viz vyobrazení na str. 97
29 Viz vyobrazení na str. 85
48
Navštívení Panny Marie s pouhým zlomkem latinského
textu, ovšem zapsaného runami.30
O menších reliéfech na obou stranách křížení
kamenných břeven lze s jistotou říci jen poměrně
málo. Nejhořejší reliéf v křížení na severní straně,
jediný v této části kříže, o němž je možno poznamenat cosi určitějšího, znázorňuje ptáka (patrně orla)
v listoví, symbol Nanebevstoupení Páně. Pokud jde
o křížení na jižní straně, zachovaný nejhořejší reliéf,
zobrazující Jana Evangelistu s orlem, jeho atributem,31 dává tušit, že kolem dokola průsečíku břeven
se kdysi nacházely obrazy všech čtyř evangelistů.
Centrální reliéf potom zachycoval snad Beránka
Božího. Vzhledem k tomu, že na současné podobě
kříže zaujímá nejnižší pozici z těchto okolitých
panelů – pozici nad scénou Navštívení – reliéf zachycující lučištníka, je možné, že při rekonstrukci kříže
v devatenáctém století se tento panel omylem ocitl
zde, a nikoli na protilehlé, severní straně. Význam
reliéfu střelce s napjatým lukem, který by tak mířil
na Kristova orla, zůstává nejasný; na základě ikonografických souvislostí s jinými raně středověkými
skulpturami by mohl představovat ztělesnění zla
– pekelných sil, pohanů a kacířů.
Zvěrný a vegetativní ornament na užších stranách kříže
– tradiční keltský vzor s ptáky ve větvoví – je možno
30 Alternativní výklad obě postavy identifikuje jako Martu a Marii,
sestry Lazarovy, viz vyobrazení na str 23.
31 Zbytek latinského nápisu („IN…UM“) se obecně vykládá jako
fragment verše J 1,1: Na počátku bylo Slovo…
49
vztáhnout k teologické vazbě mezi Kristovým křížem
a Stromem života v První knize Mojžíšově, resp. ve
Zjevení Janově.32 Další biblickou souvislostí je pak
obraz ptactva nalézajícího útočiště na Hospodinových
stromech (Žalm 104,17), ve stínu větvoví cedru na
izraelské hoře (Ezechiel 17,22–24), obraz ptáků hnízdících na stromě vyrostlém z hořčičného zrna, jež se
přirovnává k nebeskému království (Matoušovo evangelium 13,31–32), a také představa Krista jako pravého
vinného kmene (Janovo evangelium 15,1–7).
Runový záznam, ač proti textu latinskému zaujímá
méně významné místo na užších stranách kříže
(stejně jako je tomu s pouhým ornamentem ve srovnání s biblickými reliéfy), zůstává nesmírně významnou složkou celého monumentu. Žádný dochovaný
runový nápis z anglosaského období není tak rozsáhlý,
žádný – snad jen s výjimkou tzv. Franksovy schránky
– také nezaznamenává text literární povahy. Filology
datován do první poloviny osmého století, pochází
z doby, kdy runy, písmo nadané původně snad mocí
pohanského obřadu, tuto temnou gloriolu již ztratilo
a začalo sloužit ryze praktickým účelům, a to přirozeně v křesťanských kontextech (mince, náhrobní
a pamětní nápisy apod.). Zásadní literárněhistorický
význam tohoto runového zápisu pak spočívá v tom, že
vychází z téhož básnického textu jako staroanglická
duchovní báseň Sen o kříži, objevená coby součást
tzv. Vercelliské knihy teprve roku 1822.
32 Srov. představu stromového kříže, rozvinutou v pozdějších stoletích zejména v architektuře.
50
Ta vedle Snu obsahuje staroanglickou poezii i prózu
různého duchovního obsahu, shromážděnou bez zřejmého
jednotícího principu. Z celkem šesti básnických textů v ní
zahrnutých má ke Snu o kříži nejzřetelnější tematické
vazby epos Helena, z prozaických textů pak kázání a homilie na téma Kristova utrpení a Posledního soudu, volněji
dále ještě jedna ze zkrácených staroanglických verzí Života
sv. Gúthláka. Nepříliš bohatě vypravená Vercelliská kniha
vznikla v druhé polovině desátého století v kentském
jazykovém okruhu, patrně v Canterbury. V severoitalském
městečku Vercelli nedaleko Milána, které jí dalo jméno
a v jehož katedrální knihovně je dnes uložena, se ocitla
patrně prostřednictvím anglických poutníků do Říma
nejspíše na přelomu jedenáctého a dvanáctého století,
v době, kdy dozníval největší rozkvět tohoto městečka.33
Runový text lze rozčlenit ve shodě s Ó Carragáinem
(1987–8:15–26) do čtyř tzv. sentencí, chápaných jednak
jako jednotky významu jazykového, jednak jako jednotky
smyslu duchovního, podněcující meditaci. 34
33 V této době je ve Vercelli doložena existence hospitale Scottorum.
34 Srov. Ó Carragáin (1987–8:11). Ve shodě s ním je v hranatých
závorkách uveden text doložitelný z novověkých svědectví filologů
a starožitníků o Ruthwellském kříži. V lomených závorkách je umístěn
text navržený v rekonstrukci Howlettově (1976); hvězdičky označují
úseky textu, jež Howlett do své rekonstrukce zařadil transpozicí z textu
Snu o kříži. Český překlad zde vychází, tam, kde je to možné, z překladu
Snu o kříži, v ostatních úsecích je překladem doslovným. Některé znaky
v latince reprodukují fonologické rozdíly signalizované runami (např.
symbol ḡ udává velární výslovnost g, symbol g výslovnost palatální).
Runová podoba prvých dvou sentencí je překreslena na str. 53, podoba
druhých dvou pak na str. 54. Stejně jako u textu Snu o kříži, také ve
znění čtyř sentencí ruthwellských byly doplněny délky samohlásek.
51
1. sentence (východní – dříve patrně severní – strana,
text vytesán nad ornamentem vodorovně a kolmo podél
pravého okraje)
1 [+ Ond]geredæ hinæ ḡod almeʒttig [.] þā hē walde
on ḡistīḡa
1 Odložil šat Bůh všemohoucí [.] Když chtěl vystoupit
vzhůru
2 mōdig f[ore allæ] men
2 směle před všemi lidmi
3 [būḡa] /ic ne dorstæ
3 sklonit se /neměl jsem odvahu
4 *ac scealde fæstæ standa/
4 *však musel jsem pevně stát/
2. sentence (východní – dříve patrně severní – strana,
text vytesán kolmo podél levého okraje)
5
5
6
6
7
[Āhōf] ic riicnæ yningc [.]
Mocného nesl jsem krále [.]
heafunes h[l]āfard hælda ic ni dorstæ
pána nebes naklonit se měl jsem strach35
[b]ismæra[d]u unget men bā æt[ḡ]ad[re i]c [wæs
m]iþ blōdi bist[e]mi[d]
7 lidé se nám smáli oběma dvěma byl jsem smáčený krví
8 bi/ḡoten of þæs ḡuman sīda *siþþan hē his ḡāstæ
sendæ/
8 /jež tomu člověku vytryskla z boku *poté co ducha vydal/
35 Vzhledem k nedostatku inperpunkce je rovněž možný překlad
„naklonit pána nebes měl jsem strach“.
52
3. sentence (západní – dříve patrně jižní – strana,
text vytesán nahoře nad ornamentem a kolmo podél
pravého okraje)
9 [+] kris[t] wæs on rōdi.
9 Kristus byl na kříži.
10 hweþræ þēr fūs[æ] fearran kw[ō]mu
10 přece však tam dychtiví zdáli spěchali
11 [æ]þþilæ til ānum ic þæt al bi[hēald]
11 vznešení společně36 já byl jsem svědkem
12 sā[ræ] ic w[æ]s mi[þ] s[or]ḡu[m] gidrœ̄[fi]d h[n]āḡ
/ic þām secgum til handa/
12 smutkem bolestně soužen sklonil jsem se /těm mužům
do rukou/
4. sentence (západní – dříve patrně jižní – strana, text
vytesán kolmo podél levého okraje)
13 [m]iþ s[t]rē[l]um giwundad
13 probodaného střelami
14 alegdun hīæ hinæ limwœ̄rignæ gistoddun[n] him
[æt his lī]cæs [hēa]f[du]m
14 položili jej k smrti znaveného37 stanuli mu v hlavách
15 [bih]ēa[ld]u[n] [h]ī[æ þ]ē[r] /heafunæs dryctin
*ond hē hinæ þēr hwīlæ restæ amen/
15 hleděli tam /na nebes vládce *a on na chvíli spočinul
amen/
36 Jiný výklad spojení til ānum je ‚k (tomu) jedinému‘.
37 Nepoměr mezi tímto překladem a v. 63 ve Snu je dán snahou
o opisný překlad kompozita limwērigne na úkor slovesa ālēdon ve Snu.
55
Je nesporné, že obsah těchto čtyř sentencí koresponduje tematicky i jazykově s úseky druhé strukturní
části Snu o kříži. Stejně tak je zřejmé, že čtyři sentence
ruthwellského runového textu mohou být považovány
za uzavřený celek i svébytný básnický útvar. Jaký je
však přesný časový a literárněhistorický vztah obou
verzí, zůstává navzdory četným pokusům o vysvětlení
nejasné. Otevřené přitom zůstávají všechny možnosti:
že autor krátké básně v kameni vyšel ze Snu o kříži;
že tato nedlouhá báseň naopak inspirovala tvůrce Snu
o kříži k tomu, aby pregnantně ztvárněný obraz Ukřižování jako dramatické interakce mezi Kristem, křížem
a člověkem zásadně, tematicky i kompozičně, rozvedl;
že obě verze, krátká i dlouhá, vyšly ze společné předlohy, která existovala nejpozději na přelomu sedmého
a osmého století. Nakolik se pak Sen o kříži, v dochované podobě prokazatelně svěřený pergamenu až ve
druhé polovině století desátého, této předloze stačil
vzdálit, je záhadou samostatnou a za současného stavu
poznatků neřešitelnou. V této konfiguraci otevřených
možností se nicméně zdá odůvodněné předpokládat,
že tvůrce „kamenné“ krátké verze netvořil z ničeho, že
z nějaké předlohy vybíral a že se tato metoda výběru
v jeho básni projevila místy chybějícími aliteračními
vazbami. Hlasy tvrdící, že kratší báseň byla do kříže
vytesána mnohem později a že přitom vyšla z verze
nepříliš odlišné a ne o mnoho starší než Sen o kříži,
musejí zároveň připustit, že z hlediska filologického je
text „kamenné“ básně možno datovat do desátého právě
tak jako do osmého století. Fakticky je tak o obou
56
textech, ruthwellské „kamenné“ básni i Snu o kříži, ve
světle tohoto odborného sporu možno říci vlastně jen
to, že fakt existence i charakter poměru obou verzí je
pozoruhodným, i když nepřímým dokladem toho, že
pouť tohoto textu anglosaskými stoletími byla nejspíš
dlouhá a křivolaká a že téma, které zachytil, na této
pouti nacházelo opakovanou odezvu.38
38 Za její součást musí být považován také nápis na Bruselském
kříži.
57
Sen o kříži
(text básně)
59
Hwæt! Ic swefna cyst secgan wylle,
h[w]æt mē gemǣtte tō midre nihte,
syðþan reordberend reste wunedon.
þūhte mē þæt ic gesāwe syllicre trēow
on lyft lǣdan, lēohte bewunden,
bēama beorhtost. Eall þæt bēacen wæs
begoten mid golde. Gimmas stōdon
fægere æt foldan sceatum; swylce þǣr fīfe wǣron
uppe on þām eaxlegespanne. Behēoldon þǣr engel Dryhtnes ealle,
fægere þurh forðgesceaft. Ne wæs ðǣr hūru fracodes gealga.
Ac hine þǣr behēoldon hālige gāstas,
men ofer moldan, ond eall þēos mǣre gesceaft.
Syllic wæs se sigebēam, ond ic synnum fāh,
forwunded mid wommum. Geseah ic wuldres trēow,
wǣdum geweorðode, wynnum scīnan,
gegyred mid golde; gimmas hæfdon
bewrigene weorðlīce wealdes trēow.
Hwæðre ic þurh þæt gold ongytan meahte
earmra ǣrgewin, þæt hit ǣrest ongan
swǣtan on þā swīðran healfe. Eall ic wæs mid sorgum gedrēfed.
Forht ic wæs for þǣre fægran gesyhðe. Geseah ic þæt fūse bēacen
wendan wǣdum ond blēom; hwīlum hit wæs mid wǣtan bestēmed,
beswyled mid swātes gange, hwīlum mid since gegyrwed.
Hwæðre ic þǣr licgende lange hwīle
behēold hrēowcearig Hǣlendes trēow,
oððæt ic gehȳrde þæt hit hlēoðrode.
5
10
15
20
25
Slyšte – já vyslovím skvostný svůj sen,
jenž obestřel mne, když noc byla v půli
a lidé bez hlesu leželi a spali.
Před sebou spatřil jsem úžasný strom,
jak stojí ve vzduchu zalitý světlem;
to zlaté znamení, zářící dřevo,
v končinách země žhnulo drahokamy,
pět se jich třpytilo na příčném břevnu.
Zraky naň upírali lidé kolkolem země
– to nebyl nástroj smrti nehodného –,
zástupy andělů úradkem krásných,
svatých duchů, vše slavné stvoření.
Strom vítězně strměl, mne stravoval hřích,
soužily viny. Ten slavný strom,
vznešeně oděný, všecek ve zlatě,
vyzařoval radost; byl to strom Vládcův,
halil jej ryzí příkrov rubínů.
I skrz to zlato však zřel jsem dávný
úklad proklatců, když kříž ponejprv
napravo zrosil se krví. Celý byl jsem rozechvěn starostí,
zakoušel strach o krásný ten úkaz, když tu znamení, hotovo k záhubě,
zas se pokrylo barevným hávem; hned prýštila z něj voda
a tokem jej třísnila krev, hned se zas třpytilo skvosty.
Spasitelův strom leže jsem sledoval
po dlouhou dobu se smutkem v duši,
když náhle zaslechnu znít jeho hlas.
Ongan þā word sprecan wudu sēlesta:
„þæt wæs gēara iū, (ic þæt gȳta geman),
þæt ic wæs āhēawen holtes on ende,
āstyred of stefne mīnum. Genāman mē ðǣr strange fēondas,
geworhton him þǣr to wǣfersȳne, hēton mē heora wergas hebban.
Bǣron mē ðǣr beornas on eaxlum, oððæt hīe mē on beorg āsetton,
gefæstnodon mē þǣr fēondas genōge. Geseah ic þā Frēan mancynnes
efstan elne mycle þæt hē mē wolde on gestīgan.
þǣr ic þā ne dorste ofer Dryhtnes word
būgan oððe berstan, þā ic bifian geseah
eorðan sceatas. Ealle ic mihte
fēondas gefyllan, hwæðre ic fæste stōd.
Ongyrede hine þā geong hæleð, (þæt wæs god ælmihtig),
strang ond stīðmōd; gestāh hē on gealgan hēanne,
mōdig on manigra gesyhðe, þā hē wolde mancyn lȳsan.
Bifode ic þā mē se beorn ymbclypte; ne dorste ic hwæðre būgan tō eorðan,
feallan tō foldan sceatum. Ac ic sceolde fæste standan.
Rōd wæs ic ārǣred. Āhōf ic rīcne Cyning,
heofona Hlāford, hyldan mē ne dorste.
þurhdrīfan hī mē mid deorcan næglum; on mē syndon þā dolg gesīene,
opene inwid-hlemmas. Ne dorste ic hira nǣnigum sceððan.
Bysmeredon hīe unc būtū ætgædere. Eall ic wæs mid blōde bestēmed,
begoten of þæs guman sīdan, siððan hē hæfde his gāst onsended.
Feala ic on þām beorge gebiden hæbbe
wrāðra wyrda. Geseah ic weruda God
þearle þenian. þȳstro hæfdon
bewrigen mid wolcnum Wealdendes hrǣw,
scīrne scīman, sceadu forð ēode,
wann under wolcnum. Wēop eal gesceaft,
cwīðdon Cyninges fyll. Crist wæs on rōde.
30
35
40
45
50
55
Takto promlouval první ze stromů:
„Dosud mám v mysli, ač dávno již tomu,
kterak mě skáceli na kraji lesa,
z kořene mne vyvrátili, jali vrazi krutí,
ať před zraky všech jejich zločince zvedám;
na zádech nesli mě potom mužové vzhůru na návrší,
kde vztyčil mě nepřátel dav. Tu spatřil jsem Pána veškerenstva,
jak plný síly a chvatně chce na mne vystoupit.
Když zřel jsem, jak chvějí se končiny země,
neměl jsem odvahu ohnout se či prasknout,
vzepřít se Slovu. Všechny ty soky
mohl jsem porazit, leč stál jsem pevně.
Mladý rek odložil šat – byl to Bůh všemohoucí –,
že směle vyšplhá na šibenici strmou,
před zraky mnohých lidstvo zachrání.
V jeho objetí jsem se zachvěl, však schýlit jsem se bál,
padnout do končin země, vždyť pevně měl jsem stát.
Tak vztyčili mne v kříž. Mocného nesl jsem Krále,
Pána nebes, naklonit se měl strach.
Ze zášti pak mi tělo protkli temnými hřeby,
však zlým ranám navzdory zdráhal jsem se jim škodit.
Smáli se nám oběma dvěma. Celý byl jsem smáčený krví,
jež člověku vytryskla z boku, poté co ducha vydal.
Na onom vrchu viděl jsem ještě
mnoho zlého. Pán zástupů byl
rozepjat v mukách. Mrtvého Vládce
tělo zahalila mračny temnota,
zářivé světlo zastřely siré
stíny pod nebem. Vše stvoření plakalo,
želelo Králova pádu. Kristus byl na kříži.
Hwæðere þǣr fūse feorran cwōman
to þām æðelinge. Ic þæt eall behēold.
Sāre ic wæs mid [sorgum] gedrēfed, hnāg ic hwæðre þām secgum tō handa,
ēaðmōd elne mycle. Genāmon hīe þǣr ælmihtigne God,
āhōfon hine of ðām hefian wite. Forlēton mē þā hilderincas
standan stēame bedrifenne; eall ic wæs mid strǣlum forwundod.
Ālēdon hīe ðǣr limwērigne, gestōdon him æt his līces hēafdum,
behēoldon hīe ðǣr heofenes Dryhten, ond hā hine ðǣr hwīle reste,
mēðe æfter ðām miclan gewinne. Ongunnon him þā moldern wyrcan
beornas on banan gesyhðe; curfon hīe ðæt of beorhtan stāne,
gesetton hīe ðǣron sigora Wealdend. Ongunnon him þā sorhlēoð galan,
earme on þā ǣfentīde; þā hīe woldon eft sīðian
mēðe fram þām mǣran þēodne; reste hē ðǣr mǣte weorode.
Hwæðere wā ðǣr [h]rēotende gōde hwīle
stōdon on staðole, syððan [stefn] ūp gewāt
hilderinca; hrǣw cōlode,
fæger feorgbold. þā ūs man fyllan ongan
ealle to eorðan; þæt wæs egeslic wyrd!
Bedealf ūs man on dēopan sēaþe. Hwæðre mē þǣr Dryhtnes þegnas,
frēondas gefrūnon...........................
gyredon mē golde ond seolfre.
60
65
70
75
Zdáli však k Princi přece jen někteří
dychtivě spěchali. Já byl jsem svědkem.
Smutkem bolestně soužen, přec jsem se pokorně sklonil
odhodlán v ruce těch věrných. Vzali Boha všemohoucího,
sňali jej z těžké trýzně. Mne, potřísněného krví,
na místě nechali stát; celý byl jsem probodán střelami.
Tomu, jenž znaven byl k smrti, spolu stanuli v hlavách,
hleděli na nebes Vládce. On po velikém zápase
na chvíli uondán spočinul. Ubijci na dohled mužové
jali se hotovit hrob. Když ztesali jej z jasných kamenů,
vložili doň Strůjce všech vítězství. S večerem začali, nebozí,
zpívat smuteční zpěv, že Pána slávy už záhy
zemdleni mají zanechat na místě s malou jen družinou.
Zatímco žalozpěv vznášel se vzhůru,
my tuze dlouho tyčili se tam,
mokvali krví. Mrtvola chladla,
vznosný dům ducha. Pak začali nás všechny
srážet do prachu. Jak strašlivý osud!
Pohřbili nás v hluboké jámě, leč věrní a přátelé Pánovi
zvěděli, kde jsem…
zkrášlit mě znali zlatem a stříbrem.