docEvangelík 43 - Farní sbor Českobratrské církve evangelické
download 
Stížnost Transkript
Evangelík 43 - Farní sbor Českobratrské církve evangelické
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ale. vy,. milovaní, . . .budujte . .svůj.život. na. přesvaté . . .víře,.modlete . . . se.v Duchu . . Svatém, . . uchovejte . . . se.v lásce . .Boží. a .očekávejte . . . . milosrdenství . . . .našeho . .Pána. Ježíše . . Krista . .k věčnému . . .životu." . . . (epištola . . .Judova . .20-21) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . e va n g e l í k 4 3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . v Praze 6–Střešovicích Náměstí Před Bateriemi 22, 162 00 Praha 6 FARNÍ SBOR ČESKOBRATRSKÉ CÍRKVE EVANGELICKÉ Rozvaha o penězích, aneb přežijeme bez státního příspěvku? . . . . . . . . . . . . . ...................... Poslední lednovou neděli trochu opoždění účastníci bohoslužeb jen s obtížemi hledali místo, kostel zrovna „praskal ve švech“. Podobná situace se několikrát během roku opakuje, zvláště při církevních svátcích a křtech. Máme z toho oprávněnou radost, střešovický sbor prospívá, nechybí žádná generace, při závěrečném poslání děti často zcela zaplní schody v apsidě kostela (a to se zdaleka neodváží vystoupit všechny). Za takové požehnání je potřeba děkovat Pánu Bohu – tato skutečnost se odrazila ve zprávě staršovstva na výročním sborovém shromáždění. Nedaří se však všechno, k čemu jsme se loni zavázali. Potřeba oprav a pokusy o rozšíření nedostačujících sborových prostor nás vedly k rozhodnutí shromáždit vyšší sumy na kontech oprav a dostavby. Ke splnění předsevzetí nám však dosud chybí podstatná částka... V posledních měsících se začalo intenzivně hovořit o připravovaném zákoně o majetkovém narovnání státu s církvemi, jehož součástí by měla být restituce přibližně poloviny zabaveného církevního majetku (jenž je nyní v držení státu) a dále finanční dorovnání za tu část majetku, jež je v držení obcí, okresů a krajů a nelze ji vydat (přibližně 59 mld. Kč splácených po dobu 30 let). Přijetí tohoto zákona povede k plné odluce církví od státu, korunované úplným finančním osamostatněním církví. Pokud návrh zákona projde parlamentem, měl by platit za necelé dva roky – od ledna 2014. Rozvahami o samofinancování církví se zabývá letošní lednové číslo Českého bratra, které rozhodně stojí za přečtení. Před téměř 20 lety jsem se touto tématikou zabývala také. V první polovině 90. let minulého století byla skutečně připravována oprava dehonestujícího zákona o církvích z roku 1949 (který mimochodem platí dodnes!) a přitom se na synodech intenzivně hledal způsob, jak bychom mohli své sbory, senioráty a ústředí církve financovat sami. Tenkrát jsem došla (z hodnověrně odhadnutých příjmů členů naší církve) k tomu, že na úplné pokrytí rozpočtů bychom potřebovali 3–4% z příjmů těch, kteří jsou aktivními členy našich sborů a jsou ochotni přispívat formou sbírek a saláru. Bratr Pavel Stolař (náměstek synodní kurátorky, který má na starosti ekonomické záležitosti církve) ve svém rozhovoru v Českém bratru uvádí, že pokud by 22 tisíc salárníků (což je číslo doložené ze sborových statistik) dospělo k průměrné hodnotě saláru 4 000 Kč ročně, bylo by s takto získanými přibližně 88 miliony téměř po starostech. K tomu bych dodala, že ony „průměrné“ 4 000 Kč za rok činí 3% z ročního „průměrného“ příjmu 134 000 Kč. Řekla bych, že reálný průměrný příjem jednoho „salárníka“ je vyšší i v případě, že do průměru započítáme nevysoké důchody, jež pobírá podstatná část aktivních členů naší církve. Musíme mít totiž na paměti i ten fakt, že v osobě „salárníka“ se velice často skrývá manželská dvojice či celá rodina. Výše uvedená čísla a rozvahy by nás měly uklidnit, ale také povzbudit k tomu, abychom svou „obětavost“ vůči církvi brali vážně a částky pro sborové a církevní hospodaření skutečně zahrnuli do vlastních či rodinných rozpočtů. Pokud se nám podaří rozvrhnout to, co by mělo přijít do sborové pokladny, do měsíčních splátek, bude i příjem církve plynulý a potřebné výdaje bude možno dobře zahrnovat do vyrovnaných rozpočtů sborových i církevních. Lydie Roskovcová sboRový pRogRam . . . .................. Úterý 10:00 setkání maminek – 1., 3. (a příp. 5.) úterý v měsíci 19:00 mládež 19:30 sbor. diakonie (1x za 2měs.) 20:00 třicátníci (1x měs.) Středa 15:00 děti 17:00 konfirmandi 20:30 ztišení, modlitba, zpěv – Taizé (1x měs.) Čtvrtek 15:00 senioři (1x měs.) 17:00 biblická hodina 19.30 studijní bibl. hodina (1x měs.) Neděle 9:30 bohoslužby souběžně nedělní škola pro děti Zveme Vás do kostela na Svatodušní neděli 27. 5. při bohoslužbách od 9:30 bude křest a sv. večeře Páně. O možnostech, jak přispívat na sborové potřeby, se dočtete uvnitř čísla v článku Proč a jak přispívat na sbor. kontak t y . . . . . . . . . . .................. Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Praze 6–Střešovicích, náměstí Před Bateriemi 22, 162 00 Praha 6 Telefon fary a faráře Pokorného 224 312 107, kurátora Fendrycha 725 594 400, farářky Ridzoňové 222 361 121 e-mail sboru: [email protected] sborové stránky: http://evangelik.cz/ Osobní setkání a úřední záležitosti po telefonické domluvě. výRoční sboRové shRomáždění – diskusní a diskutabilní? . . . . . . . . . ...................... K čemu je vlastně výroční sborové shromáždění? A jaké bylo letos to naše střešovické? Zaskočilo mne, překvapilo. Mám z něj smíšené pocity. Byl jsem zvolen předsedou shromáždění. Měl jsem radost, že živě debatujeme, že si všechny zprávy jen formálně „neodsedíme“, že mluvíme o věcech, na kterých nám záleží, ale zároveň jsem měl dojem, že se mi rozhovor nedaří dobře řídit, že není vždycky jasné, oč právě jde, a že se nedokážeme dopracovat k jasnější formulaci návrhů, ale spíš se do nich stále víc zamotáváme a nakonec v nás zůstává jakási rozladěnost. Jeden z těch dvou návrhů, kolem kterých se točila většina rozpravy, se týkal vyznání víry. Zdali náš sbor souhlasí s tím, abychom při bohoslužbách občas vedle klasických vyznání víry (Apoštolského a Nicejsko-cařihradského) společně vyznávali (před křtem, před večeří Páně) nějaké vyznání alternativní. Návrh vyšel z nedávné zkušenosti – namnožil jsem a rozdal do lavic vyznání víry, které vzniklo v prostředí současné Francouzské reformované církve. Diskuse na sborovém shromáždění myslím naznačila, že sbor má pochopení pro pokusy hledat a zkoušet nové věci, zároveň však zazněly výrazné hlasy nabádající k opatrnosti. Třeba abychom se vyhnuli podobnému experimentování o velkých svátcích. Návrh byl po diskusi přijat, má formu doporučení a ponechává prostor pro odpovědnost farářů i staršovstva. Druhý návrh vyjadřoval přání, aby dárky dětem, které jim sbor dává o vánoční slavnosti na čtvrtou adventní neděli, nebyly „komerční“, ale spíše „symbolické“. Nejde jistě o žádnou banalitu, protože nám záleží na tom, jak se děti u nás v kostele cítí, a jsme rádi, že sem chodí. Tento návrh byl po diskusi také přijat, nicméně v následujících dnech se ukázalo, že jsme si dostatečně neujasnili, co vlastně chceme. Když jsme začali mluvit o tom, co tedy bude těmi dárky o letošních vánocích, ukázalo se, že každý tomu rozumíme jinak, případně nerozumíme vůbec. Někteří toto usnesení pochopili také jako kritiku dosavadní praxe, která však byla přece dobrá – děti byly s dárky většinou spokojeny. Sám jsem tomu rozuměl jako pokynu k větší skromnosti (což nemusí vůbec znamenat, že dosud se věci dělaly špatně!), ale rozhodnout bude muset nakonec staršovstvo, jehož úkolem je usnesení sborového shromáždění uvést v život. Co vlastně z téhle zkušenosti plyne? Vedení shromáždění se mi moc nedařilo – napříště by bylo dobré vést rozpravu po formální stránce důsledně (např. dbát na jasnou formulaci návrhů – podle církevních řádů nemusí být podány písemně, ale je nutné, aby bylo přesné znění navrhovatelem nadiktováno do zápisu; dbát na možnost vyjádřit jiný názor, o pozměňovacích návrzích a protinávrzích hlasovat ve správném pořadí apod.). Jednací řád určitě není otravná zbytečnost, ale užitečná pomůcka. A dále – myslím, že by bylo užitečné, kdybychom své názory a návrhy předem ve sboru promýšleli a mluvili o nich na různých setkáních, případně je předjednali se staršovstvem. Skutečně zásadní otázky by se neměly objevit zčistajasna na sborovém shromáždění, nemusíme si totiž uvědomit hned všechny souvislosti. Ale samozřejmě musí být sborové shromáždění zásadně otevřené rozpravě! A toho si považuji, že se u nás takto mluvit může. Snad bychom (my presbyteři) měli umět rozpoznat, kdy jde o zásadní návrhy, a umět požádat sborové shromáždění buď o odklad, protože je třeba o věcech nejprve důkladně pohovořit, anebo se domluvit na takovém znění, které by nechávalo staršovstvu dostatečný prostor, aby konkrétní podobu vzhledem k dopadu takového návrhu domyslelo a dotvořilo. Letošní výroční sborové shromáždění mi připadá užitečné – může nás vyzvat k přemýšlení o tom, k čemu je vůbec dobré a jak by mělo vypadat. Kromě toho, co jsem o něm dosud napsal, jsme si při něm vyslechli zprávu o životě sboru, kterou si můžete přečíst v tomto Evangelíku na jiném místě, a zprávu o hospodaření i zprávu revizní, která nezaznamenala podstatných závad. Zazněly i další návrhy (které přijaty nebyly), např. abychom bohoslužby přenášeli živě internetem anebo abychom na věž instalovali zvony. Byl schválen rozpočet na příští rok. Shromáždění se zúčastnilo sedmdesát sedm členů sboru s hlasovacím právem. Děkuji všem! Pavel Pokorný Střešovický pěvecký sbor zpRáva o životě sboRu za Rok 2011 . . . .................. Sestry a bratři, milí přítomní, jsem ráda, že mohu na začátku potvrdit větu, kterou jsme zde řekli už před třemi lety: střešovický sbor neuvadá. Můžete to poznat, když se při bohoslužbách rozhlédnete kolem sebe, a potvrzují to i statistické údaje: průměrná účast na bohoslužbách byla v loňském roce 104 osob. Faráři pokřtili osm dětí, další tři lidé do sboru přistoupili. Celkový počet členů sboru je nyní 587. Bratr Pavel Pokorný je naším farářem už dvanáctý rok, sestra Lenka Ridzoňová pracuje na menší úvazek od října roku 2009. Jsme za jejich službu vděčni. Víte o tom, že po zhruba pětadvacetileté službě se naše kurátorka, Lydie Roskovcová, rozhodla na konci loňského roku z této funkce definitivně odejít. Novým kurátorem se stal Tomáš Fendrych a ohlášky nyní připravuje sestra Monika Žárská. Víc než rok už funguje naše nová webová stránka. Adresa je táž jako u starší verze: „evangelik.cz“. Na její tvorbě má velký podíl bratr Štěpán Nadrchal. Je přehledná a estetická, grafické ztvárnění je velkou zásluhou bratra Ivana Hozáka. Co všechno se nám ve střešovickém evangelickém sboru s pomocí jeho ochotných členů nabízí? Souběžně s bohoslužbami se koná nedělní škola pro děti. Odcházejí z bohoslužeb se dvěma učiteli zpravidla po druhé písni a dělí se do dvou skupin podle věku. Učiteli nedělní školy jsou – podle abecedy: Olga Brožová, Martin Čech, Alena Fendrychová, Iva Jankovská, Kristina Karasová, Tomáš Kočnar, Romana Kuboňová, Dora a Jonáš Plíškovi, Petr Ryšavý, Ondřej Roskovec, Benjamin a Klára Schneiderovi a Viktor Žárský. Po sbírce se děti vracejí zpátky a (zvláště ty menší) vyřizují sboru poslání – biblický verš vybraný vždy na jeden měsíc. Úplně malé děti mohou být s rodiči při kázání v kanceláři, kde je reproduktor a kázání je tam slyšet. Mnoho dalšího se odehrává i ve všedních dnech. Každý úterní večer se na faře schází naše mládež. > Její setkání se v poslední době oživila, organizaci schůzek si vzali na starost Jonáš Plíšek, Šimon Pokorný a Michal Pfann. Připravený biblický program je vystřídán většinou ještě programem „doprovodným“, na který je často zván host: z našeho sboru to byl například farář Jaroslav Vetter, zvenku Zdeněk Susa, Pavel Ruml, ale třeba i přednášející ze Západočeské univerzity. A jednou za čas je setkání společné i s mládeží ze sboru v Dejvicích. Každé dva týdny se v úterý dopoledne scházejí maminky se svými malými dětmi. Sestra farářka má vždy připraveno povídání pro děti i čtení nebo nějaké zamyšlení pro dospělé. Zpívá se, děti si hrají, někteří zůstávají i na společný oběd. Jednou za měsíc se v úterý večer pořádá schůzka takzvaných třicátníků, které má na starosti sestra farářka. Na biblickou část navazuje program literární, filmový či jinak naučný. Je na místě zdůraznit, že název „třicátníci“ neznamená striktně věk účastníků. Přijít může kdokoliv. Rovněž v úterý, jedenkrát za dva měsíce, se schází k poradě sborová diakonie. Schůzky koordinuje a řídí naše farářka a zpravidla se jich účastní i bratr farář, což vypovídá o důležitosti této služby. Ke sborové diakonii se hlásí zhruba deset sester, na schůzkách se i s faráři domlouvají, jak a komu z našich starších členů sboru můžeme v rámci svých možností pomoci. Především se jedná o návštěvy doma, v nemocnici či v „domově“ nebo o dovoz na bohoslužby a na schůzky seniorů; občas se nám ale povede i pomoc zásadnější. Důležitou součástí je také plánování témat a zvaní vhodných hostů na měsíční seniorská setkávání. Ve středu odpoledne se na faře nejprve scházejí ke své biblické hodině děti. Vyučují je, rozdělené do dvou věkových skupin, oba faráři. Od září se tu probírají starozákonní příběhy, Abrahamem počínaje. Pak přichází pět dívek, připravujících se na konfirmaci, která bude na jaře roku 2013. A ve středu večer, jednou v měsíci, je v kostele ztišení s modlitbami a zpěvem v duchu komunity ve francouzském Taizé. Vždy třetí čtvrtek v měsíci se v diakonickém rámci na faře konají již zmíněná odpolední setkání našich seniorů. Hosté s nejrůznějšími zajímavými tématy jsou pravidlem, v loňském roce to byli například Věra Váchová s vyprávěním o historii a architektuře čtvrti Ořechovka, Oliver Engelhardt o Kirchentagu, Pavel Kočnar, který líčil zkušenosti z práce vězeňského kaplana, ale také třeba zástupce „fair- tradeové“ společnosti Mama Coffee, který nás poučil nejen o pražení kávy, ale i o spravedlivém obchodování. Dovoz potřebných na setkání auty je zajištěn, situace se vylepšila díky zásadní novotě z loňského roku – ke kostelu lze přijet i autobusem, linkou 216! Kromě čtvrtka, kdy je toto seniorské setkání, se později odpoledne koná týdenní biblická hodina. A ve čtvrtek večer je jednou za měsíc biblická hodina studijní: jeden z našich farářů s příchozími obvykle probírá připravované kázání. Je škoda, že návštěvnost příliš nekoresponduje s hojným počtem příchozích na bohoslužby. V pátek pak má každých čtrnáct dnů zkoušku náš pěvecký sbor, který čas od času ozvláštní bohoslužebný řád; řídí jej Jiří Schneider, který občas doprovází hrou na klavír i společný zpěv při bohoslužbách. Navštěvuje seminář církevní hudby Evangelické akademie pod vedením celocírkevního kantora Ladislava Moravetze. Zmínku si zaslouží i dětský pěvecký sbor. Schází se také v pátek, i když zatím nepravidelně, a občas nám zazpívá při bohoslužbách; na organizaci a vedení se podílejí Monika Ryšavá, Lukáš Kuboň a Martin Lepšík. Skoro půl století se v pátek jednou za měsíc scházela víceméně neměnná skupina s příznačným názvem Pátečníci. Zvali si hosty, debatovali k nejrůznějším tématům, připravovali svědomitě i pohoštění. V létě loňského roku se ale takto pravidelně viděli naposled – u Roskovcových na zahradě. Jsou prý v ctihodném věku a nemají už dost energie ke schůzkám, k vymýšlení programu... A mladší následovníky si prý nějak nevypěstovali. Sešli se ale znovu v době adventu a sejdou se zase na jaře, aby probrali historii sboru ve světle jeho blížícího se osmdesátého výročí. Nepravidelnou páteční událostí jsou „filmové večery“. Patří mládeži, kterou na sledování vybraného filmu zve Benjamin Schneider s Matějem Pokorným. Poslední z pravidelných schůzek patří sdružení Víra a světlo. Ti se u nás potkávají v sobotu jednou za měsíc. Středem tohoto společenství, náležícího k pražské Ymce, jsou lidé mentálně postižení, s nimi přicházejí jejich Koncert skupiny Ejhle blízcí i přátelé; o sdružení duchovně pečuje Marta Zemánková, naše bývalá farářka. Víra a světlo letos oslaví čtyřicáté výročí svého založení, její příznivci se chystají na velkou oslavu ve Lvově na Ukrajině. Od podzimu se ve sboru schází skupinka dospělých, kteří se připravují ke křtu. Během roku jsme uspořádali několik cest a pobytů. V únoru odjela sportovně založená skupina na týden do Janských Lázní, v březnu se vypravila další skupina střešovických do hor ještě jednou, tentokrát na víkend do Křížlic. V květnu se zase po dvou letech vydalo asi dvacet lidí do Oss v Holandsku, v létě strávily menší děti týden na táboře ve Hvozdnici a mládež, spolu s několika přáteli z rumunského sboru v Sibiu, byla na výpravě v Německu. V září jsme, jako vždy, pobyli o víkendu v chotěbořském rekreačním zařízení. Považujeme ale také za důležité, aby se o našem sboru dozvídali i lidé odjinud. Takovéto „otvírání“ kostela se děje například, čtyřikrát do roka, při „koncertech na kopci“; před velikonocemi jsme tak mohli slyšet folklórní soubor Chorea bohemica, na podzim známou evangelickou kapelu Ejhle, k níž patří i tři členové našeho sboru (!). Na tyto koncerty nám přispívá úřad Prahy 6. Penězi vybranými na koncertech podporujeme středisko Diakonie Ratolest ve Strašnicích. Rozhodli jsme se tuto pomoc provádět systematicky; ve středisku máme přátele a dvě naše presbyterky v něm pracují. V březnu se někteří z nás připojili k ekumenickému shromáždění. Pořádá se jednou ročně, tentokrát bylo v našem kostele a přivítali jsme při něm katolíky od Svatého Norberta a členy husitské církve z Břevnova. A v květnu se náš sbor podílel na celopražské Noci kostelů, která má přesah nejen celostátní, ale i nadnárodní. Pro nás, ale hlavně pro další příchozí byl kostel 27. května otevřen do půlnoci. Návštěvníci slyšeli hudbu a zpěv různého zaměření i četbu z Bible. V říjnu se v našem sboru konal kurz tvorby biblických postaviček pod vedením Marie Klaškové z Českého katolického biblického díla. Postavičky se používají ve sboru nejvíc při vyprávění malým dětem. K otvírání kostela navenek neodmyslitelně patří i střešovická pohádka v závěru roku, sklízející stále stejné ovace. Loni se hrála japonská lázeňská, ekologicky zaměřená, zvaná Džihiró. Mezi našimi charitativními počiny jmenujme „koncert pro Japonsko“, uspořádaný na konci března – kytarové vystoupení Štěpána Raka a jeho syna. Vybraných víc než 31 tisíc korun převzala humanitární nadace ADRA; peníze byly určeny na pomoc Japoncům po katastrofě způsobené vlnou tsunami a devastujícím zemětřesením. Se stejným záměrem, jenom „v malém“, se konala prodejní výstava keramiky z dílny Hmateliér občanského sdružení Okamžik, které podporuje lidi zrakově postižené. Jistě jste si před vánoci na okenních parapetech v kostele vystavených děl všimli. Peníze z prodeje jsme pak tomuto sdružení odeslali. „Vánoční krabice od bot“ – další charitativně zaměřená iniciativa, nazvaná Světlo pro Šluknovsko; hezký a prospěšný nápad jednoho z evangelických teologů; spočíval v tom, že naše děti se sestrou farářkou v adventní době připravily a zabalily do víc než dvaceti krabic od bot drobné smysluplné dárky k vánocům pro děti z chudých rodin, žijících ve zmíněné oblasti, a bratr farář se podílel jako dopravce na jejich osobním předání. Náš sbor se pokouší působit i v necírkevním prostředí. Pět sester, Ludmila Janská, Naďa Kočnarová, Vendula Prokošová, Lydie Roskovcová a Monika Žárská, navštěvuje pravidelně Domov sociálních služeb ve Vlašské ulici. Klientek je tam nyní méně (některé se odstěhovaly do chráněných bytů) a jsou vedeny k větší samostatnosti. V teplém období roku funguje na dvoře domova kavárna, kde zdatnější z klientek obsluhují. Zde je třeba zmínit i vězeňskou duchovenskou péči. Té se věnují tři naši farníci: Pavel Kočnar je vězeňským kaplanem ve věznici Vinařice, Jana Plíšková působí ve stejné věznici jako dobrovolník, Viktor Žárský je dobrovolníkem ve věznici na Pankráci. Bratr farář Pokorný ukončil v únoru 2011 svou službu ve Fakultní nemocnici v Motole a v říjnu zahájil spolupráci s domácím hospicem Cesta domů. Možná nevíte, že je v našem sboru také knihovna. Sestra Ridzoňová s bratrem Janáčkem ji dávají trochu do pořádku, zpravíme vás, až bude zase plně k dispozici. Je takříkajíc „normální“, že spousta členů sboru pomáhá, o všem se není možné zmínit. Zdůrazněme bratra varhaníka Gregoru a pokladníky, sestru Pospíšilovou a bratra Janáčka, a samozřejmě práci různých střídajících se služeb. Zvlášť chceme zdůraznit ochotu a zkušenou pomoc bratra Ivana Hozáka. Podílel se na vydávání našeho sborového časopisu (takzvaného velkého Evangelíka), na vánoční pohádce, na činnosti stavební komise a na řadě dalších věcí. Především však byl vnímavým a přátelským členem sboru. Jeho úmrtí v létě roku 2011 nás velmi zasáhlo. A na závěr – za všechnu účast a pomoc jsme vděčni a děkujeme – nejen vám, ale i Pánu Bohu, který nám žehná. Za staršovstvo Farního sboru ČCE v Praze-Střešovicích Jana Plíšková jeRonýmova jednota . . . . . ...................... Jeronýmova jednota (JJ) je celocírkevní podpůrný stavební fond, který funguje již od roku 1918. JJ soustřeďuje finanční prostředky v rámci celé ČCE a poskytuje z nich podporu sborům, které zamýšlejí provést nutné opravy a rekonstrukce svých budov. O přidělení prostředků vybraným sborům každoročně rozhoduje odborně fundované představenstvo JJ, které dohlíží na účelnost a hospodárnost stavebních záměrů. JJ poskytuje jednak přímou finanční podporu, jednak bezúročné půjčky. Shromažďování prostředků má trojí formu: ve všech sborech probíhá na jaře do konce května jako účelová sbírka na JJ: přispět je možno u pokladníků při bohoslužbách nebo bankovním převodem (variabilní symbol 911). Výroční shromáždění JJ kromě rozdělení výtěžku Sbírky darů také rozhoduje o udělení Hlavního daru lásky. Tato sbírka je určena k podpoře zpravidla jediného, nejvýznamnějšího projektu. V posledních letech je takto podporovaný projekt předkládán církevní veřejnosti k přispění v ročním předstihu. Pro jeho potřebnost a naléhavost je tato sbírka ve všech sborech ČCE konána o Velikonoční neděli. Sbírka na Jubilejní toleranční dar (JTD), konaná každoročně k výročí vydání Tolerančního patentu (1781), je určena fondu, který poskytuje sborům bezúročné půjčky na stavební účely. Tento fond byl založen v roce 1930 a až doposud svoje poslání naplňuje. Účast sborů na sbírkách JJ je projevem jejich solidárnosti, v našem případě by měla zohlednit to, že jsme v minulých letech patřili k těm šťastnějším sborům, které získaly významnou finanční podporu od státu. Milí členové našeho sboru, prosíme, abyste na tyto skutečnosti při své obětavosti mysleli a pomohli letos vyslat do církve signál, že „střešovičtí“ patří mezi zdravé a soběstačné sbory, umí za to být vděční a nemusí se před jinými srovnatelně velkými sbory z našeho seniorátu červenat. Děkujeme. Tomáš Fendrych hospodaření Fs čce pRaha střešovice v R. 2011 a Rozpočet na Rok 2012 . . . . ...................... Hospodářským otázkám se v uplynulém roce věnovala hospodářská komise staršovstva. Kromě rozpočtu připravuje interní hospodářský předpis, který podrobně stanoví postupy, schvalování a kontrolu účetních dokladů, faktur, objednávek, smluv. Hospodaření v roce 2011 skončilo s přebytkem 189 000 Kč. Díky výrazně menšímu objemu stavebních prací (186 000 proti 1 175 000 Kč v roce 2010) jsme měli nižší náklady a zároveň byla celková obětavost sboru vyšší o téměř 290 000 Kč: 2009 2010 2011 Sborové sbírky 188 954 142 516 136 624 Dary členů 39 270 81 039 73 153 Ostatní dary tuzemské 45 000 – – Sbírka na stavební opravy – – 176 534 Salár 467 950 451 650 524 300 Sbírky mimo sbor 72 000 123 000 174 337 Celková obětavost 813 174 798 205 1 084 948 Na rozdíl od roku 2010 jsme v loňském roce nedostali žádnou dotaci na opravy kostela. Na výdajích v celkové výši 903 000 Kč se podílely zejména tyto položky: n spotřební a kancel. materiál, zboží: dárky pro děti, nástěnka, ohřívač vody, věšáky, součástky na varhany, kancelářské potřeby n spotřeba energie: plyn 84 000, elektřina 37 000, vodné a stočné 13 000 Kč n běžná údržba: provozní režie (opravy a revize) 18 000 Kč n stavební opravy 186 000 Kč: betonové zídky před kostelem 71 000, měděné žaluzie na věži 32 000, katedrální okno s nápisem 30 000, svítidla za 20 000 Kč atd. n církevní repartice a personální fond: 150 000 Kč n ostatní náklady: sbírky mimo sbor za 96 000 Kč, příbytečné, pojištění, bankovní poplatky Z celkových příjmů sboru ve výši 1,092 000 Kč činily: n salár 524 000 proti 451 000 Kč v r. 2010 n sbírky pro sborové potřeby 137 000 proti 142 000 Kč v r. 2010 n další dary sboru 73 000 Kč n sbírky a dary určené mimo sbor 123 000 Kč n dotace (MČ Praha 6) 25 000 (na Koncerty na kopci); oproti 1 020 000 Kč. > Chceme velmi poděkovat všem, kdo v loňském roce přispěli sboru svými dary v peněžní či jiné podobě. Chrámové sbírky považujeme za důležitou součást bohoslužeb, která nijak nenarušuje jejich duchovnost. V loňském roce se uskutečnilo 55 sbírek a celková vybraná částka činila 227 000 Kč (předloni 216 000 Kč). Při průměrné účasti 83 dospělých činil průměrný příspěvek 49 Kč. Co kdybychom pár korun každou neděli přidali? Hospodaření roku 2011 jsme uzavřeli s větším přebytkem než před rokem a větším, než jsme si plánovali. Na bankovních účtech máme 810 000 Kč, z toho 15 000 tvoří fond dostavby kostela, 478 000 je na běžném účtu a 316 000 Kč na účtu vkladovém. V nejbližší době neočekáváme žádné větší výdaje, avšak v horizontu 3–5 let bude potřebná nějaká oprava omítky na kostele, a ta bude jistě stát víc peněz, než máme k dispozici. Náš sbor nemá vytvořený žádný rezervní fond. V našem církevním zřízení se říká, že vytvářet rezervní fond se sborům doporučuje. Rezervní fond se tvoří každoročním odvodem 5% vlastních příjmů sboru až do výše 20% majetku sboru. Do rezervního fondu je možno jednorázově odvést část přebytku sborového hospodaření ve výši schválené příslušným sborovým shromážděním. Myslím si, že bychom měli začít rezervní fond tvořit a vložit do něj část přebytku z roku 2011. Možná bychom si v této souvislosti měli připomenout, jak negativně často vnímá téma církevních restitucí okolní společnost; málo se ale mluví o tom, že zároveň jdeo úplnou ekonomickou odluku církví od státu. Zatímco dnes jsou naši faráři prakticky státními zaměstnanci, během dvaceti let bude příspěvek státu klesat každým rokem o 5%, až nakonec nebude příspěvek žádný. Rozpočet na rok 2012 V rozpočtu na rok 2012 počítáme se vzrůstem ceny energií; kromě stavebních oprav plánujeme obdobné výdaje jako v roce předchozím. Chceme dokončit úpravy zídek před kostelem a farou, stání pro kola, opravy klik a zábradlí na faře, úpravy podlahy, těsnění oken na faře. Náklady odhadujeme na 210 000 Kč a navrhujeme je hradit opět účelovou sbírkou na stavební fond. Od úřadu MČ Praha 6 jsme získali dotaci 50 000 Kč. Ostatní práce, plánované v minulých letech (mobiliář, mříž), nejsou tak akutní, takže je zatím odkládáme. Navrhujeme zabývat se letos náměty, jak upravit a lépe využívat oplocenou plochu severně od kostela. Rozpočet pro rok 2012 je přebytkový (105 000 Kč). Hlavní část příjmů očekáváme z platby saláru (530 000 Kč), sborových sbírek (130 000 Kč) a darů (248 000 Kč). Do položky darů zahrnujeme plánovaný letošní výběr na Stavební fond ve výši 178 000 Kč, který budeme potřebovat, abychom mohli dokončit plánované opravy. V položce ostatní sborové příjmy (ř. 27) jsou zahrnuty především sbírky odváděné mimo sbor ve výši 180 000 Kč. Na pořádání koncertů žádáme provozní dotaci ve výši 20 000 Kč od Městské části Praha 6. Tomáš Fendrych (kurátor) a staršovstvo sboru, 20. 3. 2012 pRoč a jak přispívat na sboR . . . . . . . . ...................... Co děláme V našem sboru se káže, vzdělávají se tu všechny generace při biblických hodinách, vychováváme děti a mládež, scházejí se různé skupiny (společenství rodin s postiženými dětmi, maminky s malými dětmi, pěvecký sbor), odsud organizujeme podporu starých a potřebných (sborová diakonie, humanitární pomoc), sem přicházejí jednotlivci k osobním rozhovorům pro útěchu, povzbuzení a na poradu (pastorace). Faráři takto slouží i nečlenům církve (zvláště v souvislosti se svatbami či pohřby). To vše je možné mj. díky tomu, žemáme kostel, shromažďovací a kancelářské prostory, farářský byt. To vše stojí peníze. Za hospodaření sboru je odpovědné staršovstvo, které každoročně (po nezávislé revizi) předkládá celému sboru ke schválení zprávu o hospodaření a rozpočet. Každý sbor Českobratrské církve evangelické přispívá na činnost vyšších organizačních složek formou tzv. repartic (pro rok 2012 budeme odvádět na reparticích přes 42 000 Kč). Z nich je hrazen provoz seniorátní a celocírkevní kanceláře. Platy farářů a dalších církevních zaměstnanců jsou doplňovány z tzv. Personálního fondu, do něhož každý sbor přispívá podle výše úvazků svých farářů (v roce 2012 náš sbor odvádí 115 500 Kč). Na pomoc sborům při náročnějších opravách a investičních akcích je zřízen solidární fond Jeronymova jednota. dar – individuální dar při význačných (zpravidla rodinných) událostech jako výraz vděčnosti a podpory; snaha podpořit specifickou činnost (účelový dar, např. na práci s dětmi nebo mládeží, na nákup zařízení, na opravy); k tomu je možno uzavřít darovací smlouvu; účelová sbírka – vyhlášena staršovstvem na omezenou dobu a konkrétní účel, např. na opravy, na nákup pomůcek či zařízení, na mimořádné události (návštěva z partnerského sboru); granty – nelze z nich hradit vlastní činnost církve, pouze jednorázové akce, např. pro děti a mládež, koncerty apod. Jak přispívat Do sbírek můžete přispívat při návštěvě kostela, všechny ostatní formy včetně saláru (s výjimkou nedělní chrámové sbírky) je možno vyřídit též individuálně u našich pokladníků (bratr Miloš Janáček nebo sestra Ludmila Pospíšilová) nebo bankovním příkazem či poštovní složenkou přes náš bankovní účet č. 1923451349/0800 (Česká spořitelna). Variabilní symbol (vyjadřuje účel) salár . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 684 Jeronymova jednota . . . . . . . . . 911 varhany (údržba, opravy) . . 682 007 fond oprav . . . . . . . . . . . . . 682 008 sborová diakonie . . . . . . . . 682 011 Specifický symbol (není nutný, napomáhá však identifikaci dárce) – použijte své osobní číslo (pod kterým jste evidováni jakožto členové našeho sboru); toto osobní číslo najdete na titulní straně velkého Evangelíka na adrese vedle svého jména, také vám ho na požádání sdělí bratr farář Pokorný (tel. 224 312 107 nebo 731 314 689 nebo e-mail [email protected]). Odkud získáváme prostředky Veškeré náklady (s výjimkou části farářských platů, která je hrazena ze státních prostředků) jsou kryty ze sbírek a darů. Jsou to: salár – dobrovolný příspěvek člena církve; doporučená výše je 5% celoročních čistých příjmů; doporučený způsob úhrady je měsíční (nebo čtvrtletní) trvalý příkaz z bankovního účtu; chrámová sbírka – probíhá každou neděli při bohoslužbách; vždy je ohlášeno, na jaký účel se vybírá – buď na sborové potřeby (vlastní činnost našeho sboru), nebo ve prospěch jiného subjektu (humanitární pomoc, účely celocírkevní, charita, diakonie aj.); sboR osmdesátiletý . . .................. 1. 9. 1932 synodní rada potvrdila osamostatnění farního sboru Střešovice od Salvátora. Letošní 80. „narozeniny“ sboru si připomeneme při sborovém dni v neděli 23. 9. 2012. Naším hostem a kazatelem bude bratr synodní senior Joel Ruml. Srdečně zveme! kRásné vzpomínky s šílenými zážitky . . . . . . . ...................... Sestra Dobromila Janáková bydlí blízko nás a tak se už ustálilo, že ji bráváme v neděli na bohoslužby autem; teď je ale už delší dobu doma, protože její různé zdravotní potíže neustávají, čeká ji další vyšetření... Při těch četnějších společných cestách nám už leccos o sobě pověděla, a tak víme, že patří k volyňským Čechům; narodila se v Boratíně na Ukrajině. S mojí nabídkou natočit s ní pro sborový bulletin rozhovor souhlasila navzdory zdravotním těžkostem s radostí. Určitě byste měla nejdřív trochu povyprávět, jak jste se vlastně na Ukrajinu dostali. Odešel tam můj pradědeček; nejdřív se ale jeho rodina někdy v polovině devatenáctého století přemístila z Čech na Moravu, kde se evangelíci tolik nepronásledovali. Patřili ke sboru ve Vanovicích. Pradědeček byl truhlář, vyráběl stoly Páně, kazatelny, ve Vanovicích dělal levou věž kostela a je tam jeho křtitelnice. A v roce 1877 odjel s rodinou na Ukrajinu. Z Rakouska-Uherska se tam stěhovalo hodně Čechů. Na hranicích byli za dva dny, dál už nebyla trať, tak si museli najmout židovské povozy; se vším všudy byli na místě za pět dnů. (Když jsme se my pak v roce 47 vraceli z Ruska zpátky do Československa, jsme jeli v nákladních vagonech dvanáct dní!) V Boratíně žili Češi? Ano, Češi tu obec v 70. letech devatenáctého století založili. Žilo tam několik rodin přímo z Vanovic, a pak taky z Podkrkonoší, z Kunštátu. Proč se vlastně pradědeček rozhodl jít na Ukrajinu? Bylo to po prusko-rakouské válce. Hodně lidí přišlo i o „střechu nad hlavou“, o majetek, byla velká bída. Na Ukrajinu se odcházelo dost houfně. A jak na Boratín vzpomínáte vy sama? Jsou hrůzy, které neumím zapomenout, vraždění Židů, ukrajinské partyzány, banderovce... Ale přitom bych řekla, že jsem měla krásné dětství. Žili jsme na různých místech, ale vždycky, když bylo hodně zle, šli jsme do Boratína. Byla to v té době čistě evangelická obec a žilo se tam skutečně podle Desatera. Nikdo se nepomlouval, lidi si pomáhali, neděle byla svátek, chodilo se do kostela a nikdo nepracoval. A kam jste chodila do školy? Já si ty začátky úplně nepamatuji, prý jsem první třídu začala v polské škole v Lucku, to bylo pár kilometrů od Boratína, ale z toho se mi nic nevybavuje. Z té doby se mi vryl do paměti jediný zážitek – jak přišli v roce 39 Rusové a co to bylo za ubožáky. My jsme je šli vítat, tatínek říkal, že jdou na pomoc Polákům vyhnat Němce. To tedy byla armáda! Zoufale špinaví, každý měl jinou čepici, jednu botu jinou než druhou, a ta auta! Neměla okna, neměla dveře, chyběly kapoty, to jsme tedy zírali. My byli všichni nastrojení, byla neděle, vím přesně, co jsem měla na sobě! No, do čtrnácti dnů vyrabovali všechny obchody. Říkáte, že jste měla nádherné dětství, přitom jste tam prožila válku v daleko horších podmínkách, než kdybyste byli zůstali v Čechách. To je pravda. V 41. roce nás dělily 4 dny od deportace do gulagu. Lidi v Boratíně nechtěli do kolchozu a nechtěli se zříct náboženství. Tak v noci přijíždělo NKVD, nařídili lidem obléct se, sbalit si každý třicet kilogramů, a odvlekli je. V létě byla řada na nás, ale čtyři dny před naším transportem přepadl Hitler Sovětský svaz a my jsme už neodjeli nikam. To nás sice zachránilo, ale jinak – z bláta do louže. Já se až teď ve stáří budím z děsivých snů, ve kterých se mi vrací křik Židů. Židovské ghetto bylo blízko, do města se muselo jet tamtudy, a tak tam naši tatínkové shazovali pytle mouky a brambor. Ale pak tam přijeli Němci a sebrali všechny děti. Tak to byl ten křik. Dospělé pak odvezli za město, kde vykopali obrovské jámy, všechny je tam postříleli. Maminka nás zamkla, nesměli jsme vylézt, ale tu střelbu jsme slyšeli, dodnes si to pamatuji. Taky si pamatuji moc živě jedno bombardování. Šla jsem sama přes takový lesík, přiletěla německá letadla a začala bombardovat. Mysleli, že jsou v tom lese schovaní Rusové. Maminka šílela, našla mě tam, byla jsem zalezlá v křoví, pak jsem pár dnů neslyšela. Šílené zážitky. A pak vím, že první třídu jsem musela jako všichni opakovat, protože v Rusku se chodí do první třídy až v sedmi letech; takže když nás zabrali, začínali jsme znovu. Ale to už byla škola v Boratíně. A to byla česká škola? Za Rusů ne, to se učilo v ruštině. Až potom za Němců. Němčina byla každý den, ale učilo se česky. Vy jste nám jednou řekla, že jste v Boratíně žili spolu s rodinou Balabánových, já jsem netušila, že jsou taky odtamtud. Ano. S Lydií Balabánovou jsme byly pokřtěny ve stejný den. Pan farář Balabán tam byl ve službě deset roků, v letech 27 až 37. Poláci mu pak neprodloužili vízum, to bylo jeho štěstí, ten by v gulagu skončil jako první. Narodily se jim tam všechny čtyři děti. Pak na jeho místo nastoupil Jaroslav Opočenský. Kdy jste se vrátili? V roce 47, v polovině mé sedmé třídy. To naše stěhování! Jeden celý vagón byl vyčleněný na církevní věci, vezli jsme varhany, kazatelnu, stůl Páně...Reemigranti se usazovali na Žatecku, ale farář Opočenský, který se vrátil do Čech už v roce 46, šel na Litoměřicko a založil farnost v Chotiněvsi. Za něho se tam postavil evangelický kostel. Dovedete si představit – stavět u nás v padesátých letech kostel?! A kam jste šli v Čechách vy? Přímo do Žatce. Mně bylo patnáct let. Šla jste tedy znovu do školy? Nakonec jsem šla na vyšší školu sociální do Litoměřic a pak do Prahy na pedagogickou fakultu; přidělili mi tělocvik a ruštinu! Já a tělocvik! Ale přibrala jsem si dějepis a ten mě potom dost živil. Kde jste potkala svého muže? V Žatci, když jsem tam učila na základní škole. Po svatbě jsme se odstěhovali do Ústí nad Labem. Ale vysokou školu už jsem nedodělala, měli jsme dceru a já neměla nikoho na hlídání. Manžel vyhrál konkurz na nějaké místo v Praze, on vystudoval zahraniční obchod ještě na Vysoké škole hospodářských věd, uměl výborně cizí jazyky. Tak jsme se přestěhovali někdy v šedesátých letech na Červený vrch v Praze 6. A co vaše zaměstnání? Spíš náhodou jsem zjistila, že na Hradě mají zájem o průvodce, uměla jsem rusky, polsky, dějěpis taky, ale navíc jsem k pohovoru šla ještě se svou sousedkou, která byla dcerou sovětského ministra zahraničí. Asi to pomohlo, vzali nás obě, i když Nataša – uměla rusky, ale jinak nic. A posudek jsem musela mít ze sedmnácti míst! Kde jsem se kdy v životě ochomejtla, třeba i od mých prarodičů! V posudku ředitele školy ve Svobodě nad Úpou, kde jsem kdysi chvíli učila a který byl holič(!), stálo: klady – je pracovitá a umí dobře rusky, zápory – věří v Boha a poslouchá vážnou hudbu. A jak ta vaše práce vypadala? Celé naše oddělení spadalo pod památkáře, kromě polštiny jsem si ještě dodělala srbochorvatštinu; asi dva roky jsem prováděla a pak jsem měla pod sebou všechny průvodce a překladatele a taky kustody, tak se tam honosně říká těm různým dozorcům. Bylo to přes sedmdesát lidí. Když bylo třeba, taky jsem tlumočila – pro Hrad i pro ministerstvo zahraničí. > Které prezidenty jste zažila? Novotného, Svobodu a Husáka. Ten byl nehnusnější. Odporný člověk. Jednou jsem musela překládat do ruštiny jeho dopis veliteli ruských vojsk, nade mnou stál esenbák. Něco tak podlézavého jsem nikdy předtím ani potom neviděla. Taky jsem ale musela tlumočit, když tady byl třeba Brežněv, podal mi ruku, tu jsem si pak asi čtrnáct dnů drhla... Chtěli po vás členství v KSČ? Nechtěli, a nešla bych tam v žádném případě, nepodepsala jsem ani souhlas se vstupem vojsk v srpnu. Napsala jsem, že s tím nesouhlasím. Čekala jsem, že mě vyrazí a že i můj muž přijde o místo. Nestalo se nic. Chodíval za mnou prezident Svoboda, popovídat si, znal se s mým otcem, on byl kapitán. Tak jestli tohle mělo nějakou váhu? Naopak jsem pak měla na starosti ještě pořádání všech koncertů, s veškerou organizaci. Dnes to dělá tým asi dvanácti lidí. Jak dlouho jste na Hradě pracovala? Končila jsem v lednu 89, bylo mi 57 let. Musela jsem skončit – kvůli manželovi, žili jsme pak sedmnáct let na chalupě u Jindřichova Hradce, on byl nemocný, musela jsem být pořád u něho, nešlo to jinak. A jak jste se dostali do našeho sboru ve Střešovicích? Já jsem byla ve sboru v Žatci. Tam jsem měla konfirmaci i svatbu. Tatínek tam byl dlouhá léta kurátor. V Praze jsem nejdřív chodila pokaždé jinam, ale dcera bydlela ve Farní ulici, to je kousek pod naším kostelem, a mně se tam moc líbilo, kostela jsem si všimla, tenkrát mě nenapadlo, že bude nesnáz s tím kopcem. Šla jsem za panem farářem Vetterem – že bych tam ráda chodila. Jenže jsme pak už brzo odjeli na tu chalupu, manžel onemocněl a já tu sedmnáct let nebyla. Před sedmi lety manžel zemřel. Pak jsem se do střešovického kostela vrátila. To už tady byl ale farář Pavel Pokorný. Ano. Přijal mě moc hezky, ale stejně mi trvalo dlouho, než jsem do sboru trochu zapadla. Teď už tam ale mám známé, taky mi pomohla čtvrteční seniorská setkání. Ale hlavně mi pomohl farář a taky jeho žena Daniela. No a teď za mnou jezdí naše farářka Lenka, z toho mám velkou radost, zrovna včera tady byla na kole. Přinesla mi kázání, to mě vždycky potěší. A nějaký pěkný zážitek na závěr? Jednou jsem byla v hladomorně v Daliborce. S jedním architektem, vynikajícím památkářem jsme se tam nechali spustit. Nahoře je takový kruh a na něm mříž a tamtudy se ti odsouzení spouštěli. Lezli jsme po provazovém žebříku. Dobře nám tam nebylo, byl to dost hrozný pocit. Našim seniorům z kostela jsem slíbila, že je po Pražském hradě provedu – dřív, než to všechno zapomenu. Tak bych to měla splnit. My sami s tou manou souvisíme, nejen jako její příjemci. Dostáváme, abychom mohli dát dál. Sejeme, sklízíme, dáváme do stodol – abychom neměli hlad nejen my, ale ani další kolem nás a po nás. Pane Bože, lidi mají hlad. Co s tím? Modlitba. Volání k Bohu. Ale modlitba zavazuje. Nemůžu jen prosit a sama nehnout prstem. Nebo ano? Lenka Ridzoňová Otázky kladla Jana Plíšková děti v kostele . . . . . . . . . . ...................... man hú? co je to? . . . . . . . . ...................... Mana. Když rosa přestala padat, hle, na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní. Když to Izraelci viděli, říkali jeden druhému: „Man hú?“ (Co je to?) Nevěděli totiž, co to je. Mojžíš jim řekl: „To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm“ (Ex 16,14–15). Slzy na krajíčku, nohy se sotva pletou, horko... Pořád jít dál... Poušť. Maminko, já mám hlad. Musíš to vydržet. Maminko, já mám hlad. Musíš to vydržet. Mojžíši, my máme hlad! Co tady na poušti?! Pane Bože, lidi mají hlad. Co s tím? Dostanete křepelky a manu. Jídlo z nebe. Od Pána Boha. Každý den, nově, čerstvě. Ne vaší zásluhou. Cesta pouští jako zkouška odevzdání do Božích rukou. Nelehká zkouška. Čtyřicet let se učit spolehnout, že zítra mana zase bude padat. Protože do zásoby se nasbírat nedá. Rádi si děláme zásoby, pojišťujeme se pro horší zítřek. Nechceme to nechat jen na Pánu Bohu. Něco je dobré si jistit sám, je dobré mít zásobu. Ale něco do zásoby mít nelze. Jak to rozlišit? A odkud padá ta mana? Nebo spíš kde je to nebe, odkud padá? Mana padá, když dáme nejen ze svého nadbytku. Mana padá, když se rozhodneme nějakou drobností šetřit přírodu. Mana padá, když někomu uděláme radost. Miniepištola pro rodiče Všem vám ve Střešovicích, kdo jste Bohem milováni a dítky rozkošnými obdařeni: milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista! Nejprve vzdávám díky svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás všechny, protože dítka v kostele přítomná jsou radostí a chloubou našeho sboru. Je přáním naším a touhou, aby se tu cítila přijata, aby se na ně nikdo nemračil a na ně nehartusil, ba nadto pak, aby tu dětem bylo dobře, aby kostelní prostor vnímaly jako přátelský a svůj. Otevřený kostel, jistě pro děti lákavý svou odlišností od prostor civilních, máť však zároveň svoje citlivá a nebezpečná místa. Nebezpečí představují třeba výšiny – kruchta, kazatelna (pro někoho už stupínky a schůdky), a též elektrické zásuvky, kabely a další zařízení. Citlivé jsou mikrofony, zesilovače, varhany a další hudební nástroje, skla, bílé stěny i dřevěné lavice. Prosíme vás, milovaní rodičové, abyste na toto vše a mnohé další v lásce i střízlivosti pamatovali. Aby děti neuškodily sobě ni druhým lidem ni věcem, s nimiž se potkávají. Aby nám tu společně bylo dobře. K tomu nám dopomáhej Bůh. Na sv. Viktorii, L.P. 2012 Pavel Pokorný (za staršovstvo) modlitby s obRázky . . . . . . ...................... V neděli jsme zvyklí ve Střešovicích napsat do kolujícího sešitu prosby za někoho nebo něco, kdo nebo co nám leží na srdci. Modlitby se pak přečtou nahlas ve společných přímluvách. Nedávno jsme s konfirmandkami zkusili taky vytvořit modlitby. Měly před sebou asi deset různých obrázků a ty jim byly inspirací. Modlit se s obrazem? Fotografie nebo dopis někoho blízkého nám ho zpřítomní a snáz si uvědomíme, že je dobré a potřebné za něho prosit a děkovat. Pohled na noviny nám připomene často neradostné události ve světě. Vůně oběda by mohla být impulsem k poděkování Pánu Bohu... Nebojme se vnímat svět všemi smysly a své smysly otevřít Pánu Bohu. Pane Bože, prosím, aby všecka malá i velká děcka, která žijí v dětském domově, se také někdy setkala s rodiči a měla rodinu. Radost a štěstí jsou v životě důležité, a tak, i když rodinu nenajdou, ať se radují, mají dobrou práci. A až budou mít někdy děti, ať si vzpomenou na své dětství a svým dětem dávají štěstí do života a starají se o ně tak, jak by si to dříve sami přáli... Amen. Pane Bože, děkuji ti za přátelství. Děkuji ti, že máme každý někoho, o koho se můžeme v životě opřít... Amen. Pane Bože, prosíme Tě, abychom se uměli domluvit s ostatními, abychom k sobě byli upřímní a hledali společná řešení. Občas si říkáme, že to nejde, ale stejně bychom se měli snažit s ostatními vycházet... Amen. Lenka Ridzoňová a střešovické konfirmandky senioři si koupili kozu a zbylo ještě na kuřata a kanystRy . . . . . . . . . . . . . ...................... Pravidelné setkání seniorů ve Střešovicích je v adventu spojeno s dárky. Letos dokonce s živými. Poté, co bratři a sestry dostali malý dárek od sboru, ozvala se sestra Věra Čechová s nápadem: „Když už jsme byli takhle obdarováni, tak bychom mohli něco dát zase my. Co kdybychom koupili kozu?“ Slovo dalo slovo a za chvíli kolem stolu putovala prázdná čajová konvice a do ní padaly menší i vetší peníze. Když konvička obešla celý stůl, bylo v ní přesně 1 323 Kč. A tak jsme koupili nejen kozu (900 Kč), ale ještě 20 kuřat (250 Kč) a 4 kanystry na vodu (200 Kč). Co s tím vším budeme ve Střešovicích dělat? Vybrané peníze jsme poslali na konto Člověka v tísni, který akci organizuje. Zajistí nákup a předání těchto zvířat a věcí lidem v Africe nebo Asii. Několika rodinám to bude k užitku a obživě. Mééé. Děkuji. Lenka Ridzoňová oss – pRaha . . . . . . . . . . . . ...................... Je květnový podvečer, prostor před střešovickým kostelem se zaplňuje auty se žlutou poznávací značkou. Mísí se hovory holandské, české, anglické... Naši hosté z partnerského sboru v Oss přijíždějí. Po večeři v hostitelských rodinách se ještě večer scházíme v hostinci U kavalíra v Dejvicích. V pátek prohlídka Prahy reformační s odborným výkladem v holandštině. Důležitou součástí setkání našich dvou sborů je vždy rozhovor na předem domluvené téma. Letos byl východiskem k rozhovoru článek Holanďanky Hebe Kohlbrugge o Václavu Havlovi s názvem Buď dokonalým. O tématu jsme předem mluvili v obou našich sborech, v Praze i v Oss. Během pátečního večera jsme téma probrali společně, letos formou panelové diskuse. Taky nás zástupci jednotlivých sborů seznámili s tím, co se událo během uplynulého roku. Sbor v Oss nyní hledá nového faráře, neboť oba jejich faráři od letoška slouží někde jinde. V sobotu jsme podnikli výpravu na hrad Točník a okolí. Na Točníku jsme měli štěstí na vystoupení sokolníka s dravci. Pro své představení si vybíral spolupracovníky z řad diváků, koženou rukavici a nabízení kusu masa jako lákadla pro dravce si mohli vyzkoušet Češi i Holanďané, děti i dospělí. O šesté večer přijíždíme auty do dvora berounského pivovaru, kluci lezou po vyřazených vojenských vozidlech, obklopuje nás skládka šrotu. Jedna z účastnic zájezdu označí prostředí za brutální. Pro jiné je to navýsost zajímavé. Uvnitř restaurace nás čeká dobrá večeře, bonusem majitele podniku je prohlídka pivovaru. Neděle: vrcholem a závěrem společného víkendu jsou bohoslužby s večeří Páně. Požehnání na konci zní v češtině i holandštině: De Heer verheffe zijn aangezicht over u en geve u vrede. Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Lenka Ridzoňová noc kostelŮ . . . . . . . . . . . . ...................... 1. června proběhne Noc kostelů. Otevřen bude i náš kostel. Program bude následující: 18:00 – dětský pěvecký sbor 18:20 – Mechanický cirkus – divadélko pro děti 19:15 – prohlídka farních prostor 19:30 – varhanní hudba 20:15 – vzpomínka na oběti heydrichiády 21:00 – zpívání s kytarou 21:30 – čtení z Bible – evangelia 22:15 – violoncellový koncert 23:00 – čtení z Bible – žalmy 23:50 – zakončení – společný zpěv 19:00, 20:00 a 22:00 – vyhlížení z věže