milimetrová válkA v moři plAstiku
Transkript
milimetrová válkA v moři plAstiku
Ještě před třiceti lety porůstaly almeríjskou polopoušť jen tuhé trnité keře. Dnes tu na třiceti tisících hektarů přikrytých fólií bují zelenina pro celou Evropu Milimetrová válka v moři plastiku Velká čínská zeď, palmový ostrov v Dubaji či montážní hala amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) na Floridě. Všechny tyto gigantické stavby mají jednu věc společnou – údajně jsou vidět až z vesmíru. Ve španělské Almeríi se rozkládá čtvrtý zázrak do této ohromující série. Zdánlivě nekonečná rozloha fóliových skleníků, ve kterých vyrůstá zelenina pro celou Evropu. Mezi jejími listy probíhá nelítostný boj osminohých armád, jehož výsledkem jsou zdravější papriky i životní prostředí. 44 04/12 1974 g 2004 04/12 g 45 Obrovské zeleninové plantáže ve stálém klimatu skleníků jsou rájem pro škůdce. Farmáři jsou proto rádi, že mezi listy žijí pavouci či dravé ploštice. Malí lovci jim pomáhají škůdce zvládat Š panělské sci-fi Při pohledu na přímořskou nížinu západně od města Almería ze svahů Sierry Nevady má člověk pocit, že se místní nechali inspirovat některým z mnoha filmů, jejichž scény ve zdejší malebné krajině vznikaly. Obrovská bílá plocha, jejíž příliv zastavilo až samotné moře, vypadá jako gigantické město na nějaké vzdálené planetě ze ságy Hvězdných válek. Chybějí jen létající talíře či antigravitační skútry. Zato tu žijí zelení obyvatelé, kteří mají místo rukou živoucí sluneční kolektory. Tím však mimozemské asociace končí. Záhadné obyvatele plastikového města, nebo alespoň jejich plody, známe všichni více než důvěrně. Pravidelně totiž cestují i k nám do České republiky a dost možná je právě teď máte na svém vlastním stole. Objevují se na pultech našich obchodů pod názvem španělská rajčata, okurky či cukety. Vyrůstají na více než třech stovkách čtverečních kilometrů potažených fólií, ze které se stavějí zdejší skleníky. Ještě před třiceti lety byla všude kolem jen vyprahlá rovina jedné z nejchudších částí Španělska, pařníky rostoucí jako houby po dešti však celou si46 g 04/12 tuaci obrátily naruby. Dnes almeríjskou polopoušť pokrývá největší rozloha skleníků na světě, která je podle astronautů vidět až z kosmu pouhým okem. Satelity na oběžné dráze také odhalily jeden z paradoxů zeleninové metropole Evropy. Ačkoli v posledních desetiletích průměrná teplota ve Španělsku vzrostla o půl stupně Celsia, v okolí skleníků naopak mírně poklesla. Světlé fóliové moře, pod nímž rostou lilky v teplotě až padesáti stupňů, totiž odráží zpět do atmosféry víc slunečních paprsků než okolní polopoušť. Tím pádem se prohřívá méně a ochlazuje své okolí. Naměřené tři desetiny stupně rozdílu však hrají malou roli, když vezmeme v úvahu zdejší roční průměrnou teplotu kolem dvaceti stupňů a téměř jedenáct měsíců slunečného počasí. Konkurenci ze severnějších částí Evropy farmáři „zatopí“ hlavně v zimě. Na rozdíl od nás mohou pěstovat po celý rok bez nákladů Fólie na sklenících se musí vyměnit každé tři roky. Nepadají tu sice kroupy a nezuří silné větry, svou daň si však vybírá slunce, díky kterému se zdejší byznys tak vyplácí. Pod jeho žhavými paprsky totiž plastik nakonec zkřehne, takže se rozpadá 04/12 g 47 se Lola. „Je to speciální místní odrůda a jsou skvělá do salátů.“ Při chůzi občas zavadím o jemnou pavučinu. Poohlížím se po původcích těchto pastí na hmyz a brzy osminohé tkalce odhaluji. V sítích číhají sotva centimetroví křižáci. „Jsme moc rádi, že je tu máme. Pomáhají nám v boji proti škůdcům,“ vysvětluje farmářka. „Je to nekonečná válka – obrovské množství potravy a ideální klima znamenají, že se ve sklenících škodlivý hmyz množí jako na běžícím pásu.“ Aby farmáři nepřišli o veškerou úrodu, museli dřív stříkat na zeleninu hektolitry chemických pesticidů. Což neprospívalo ani kvalitě plodů, ani životnímu prostředí. Dnes už to většina zdejších farmářů dělá jinak, ekologičtěji. „Nasazujeme proti škůdcům armády miniaturních vojáků. V přírodě má totiž každý škůdce svého přirozeného nepřítele. Když tyto predátory vypustíme do skleníků, udělají veškerou práci za nás.“ Chovem dravého hmyzu či roztočů se už zabývají mezinárodní společnosti, jež prodávají připravené násady farmářům. Těm pak stačí ve sklenících otevřít krabičku. Většina škůdců ničí rostliny tím, že na vytápění, takže zdejší tři milióny tun zeleniny ročně proudí do zbytku Evropy téměř nepřetržitě. Na pulty našich českých obchodů dorazí přibližně čtyři dny poté, co je dělníci ve sklenících sklidí. Hmyz proti hmyzu Rostliny fungují jako živoucí průtokové filtry vody. Nasávají tekutinu kořeny, odpařují ji listy a cestou si z ní berou rozpuštěné živiny, jež potřebují k životu. Zarážející však je, že to mohou dělat v tak obrovském měřítku v nejsušší části Španělska, kde ročně spadne sotva dvacet centimetrů srážek. Tajemství tohoto paradoxu se skrývá pod plachtami almeríjských skleníků. „Sierra Nevada nám slouží jako gigantický okap. Voda, která spadne na tamních svazích, pokračuje podzem48 g 04/12 ními vrstvami až sem k nám. Zde ji pak čerpáme z hlubokých vrtů,“ vysvětluje Lola Gómez Ferrón. Podobně jako dalších šestnáct tisíc rodinných farmářů obhospodařuje své dva hektary skleníků uprostřed fóliové záplavy. „Ještě důležitější jsou však moderní metody pěstování. Většina naší zeleniny roste v hydroponických plantážích. Na rozdíl od obyčejných záhonů tu voda s živinami koluje v uzavřeném okruhu. Všechno, co rostliny nespotřebují, se znovu recykluje.“ Během rozhovoru procházíme mezi zdánlivě nekonečnými řádky rajčat. Je zrovna čas sklizně a ruce česačů se činí tak hbitě, že dokážou za pár minut naplnit celou přepravku červenými, žlutými nebo dokonce tmavozelenými plody. „Ano, i tahle rajčata jsou zralá,“ směje Mezi skleníky a mořem se táhne úzký pás mokřin sloužící tažným ptákům jako jídelna před cestou do Afriky. V těch slaných si hledají potravu pisily, zatímco sladká jezírka obývají vzácné kachnice bělohlavé. vysává šťávy z jejich buněk. Jejich nepřátelé jim však oplácejí stejnou mincí. „Proti třásněnkám nasazujeme dravé roztoče. Na molice, které dokážou úplně zničit úrodu paprik, vypouštíme ploštice rodu Nesidiocoris.“ Tito drobní dravci se dokonce vyskytují i ve volné přírodě Středomoří. „Ploštice svým sosákem probodne tělo molice a vysaje ji stejně jako škůdce rostlinu,“ mne si ruce farmářka. Hmyz však farmářům slouží i při jemnější práci. Speciálně připravené kolonie včel třeba zajišťují opylování květů, aby z nich zelenina vůbec mohla vzniknout. Mezi dvěma moři V místech, kde se stýkají oba živly – ten slaný s plastikovým –, zbývá ještě asi kilometr široký pruh pobřeží. Nezdá se to moc, pro tažné ptáky je to však doslova země zaslíbená. Právě tady si desítky druhů opeřenců dopřávají poslední posílení před letem přes moře do afrických zimovišť. Včetně stálých obyvatel se na tomto úzkém pásu pobřežní přírodní rezervace Paraje Natural Punta Entinas-Sabinar za rok vystřídá více než sto padesát ptačích druhů. Občas se mezi nimi najdou i nečekané rarity. Na místní slaniska se slétají hejna stovek plameňáků růžových, aby si pochutnala na slanomilných korýších. Svou drobnou potravu z vody filtrují podivným zobákem zahnutým jako skoba. Mezi ptáky je to unikátní nástroj. Má totiž na rozdíl od běžných ptačích zobáků horní čelist tenčí než spodní. Při krmení však plameňáci tuto nesrovnalost rychle vysvětlí. Sklánějí totiž hlavu k hladině a noří do vody zobák obráceně. Horní část tedy přebírá funkci té spodní a jemné lamely po stranách zobáku, přes které ladní ptáci cedí vodu, nedovolí drobné kořisti uniknout. Život na rozhraní vody a souše zkrátka vyžaduje specifická přizpůsobení. Svá hnízdní teritoria si v mokřinách obhajují i páry pisil čáponohých. Ačkoli se to nezdá, patří tito nepříliš velcí ptáci mezi světové rekordmany. Mají totiž v poměru k velikosti těla nejdelší nohy. Právě díky nim se mohou brodit mělkými lagunami a hledat zde svou drobnou potravu, aniž by si namočili peří. Některé ze slaných lagun ve skutečnosti vybudovali lidé, aby tu odpařováním získávali z mořské vody sůl. Propracovaný sy stém mělkých nádrží oddělených náspy, kde dřív putovala voda podle zvyšující se koncentrace soli, dnes slouží pouze ptákům. V drobných listech skrývají své trumfy i rostliny, kterým se na prosolených půdách daří. Trefně pojmenované slanorožce či slanomily skladují v těle sůl z bažin, aby udržely životodárný tok vody ve správném směru. Kdyby neměly listy prosolené, okolní slaniska by z nich doslova vysála vodu ven. Zdejší prostředí tvoří pestrou mozaiku pláží, útesů a mokřin, z nichž zdaleka ne všechny jsou slané. Moc dobře to vědí i velmi ohrožené kachnice bělohlavé, jež v rámci Evropy žijí už jen zde, na jihu Španělska. Jsou živoucím důkazem toho, že si pás země mezi skleníky a mořem svou ochranu bezesporu zaslouží. 04/12 g 49