Šiler - Orientální filozofie 2006

Transkript

ORIENTÁLNÍ FILOZOFIE
URČENO PRO DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ
PEDAGOGICKÝCH PRACOVNÍKŮ
VLADIMÍR ŠILER
ESF PROJEKT OP RLZ - OPATŘENÍ 3.2
ČÍSLO PROJEKTU CZ.04.1.03/3.215.1/0104
NÁVRH A REALIZACE MODULOVÉHO SYSTÉMU
DALŠÍHO VZDĚLÁVÁNÍ UČITELŮ V
MORAVSKOSLEZSKÉM KRAJI
OSTRAVA 2006
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Tento projekt byl spolufinancován Evropskou unií a českým státním rozpočtem
Recenzenti:
1. PhDr. Zuzana Ondomišiová
2. Ing. Eliška Treterová
Název:
Autor:
Vydání:
Počet stran:
Orientální filozofie
Dr. Vladimír Šiler
první, 2006
79
Studijní materiály pro distanční kurz: Orientální filozofie
Jazyková korektura nebyla provedena, za jazykovou stránku odpovídá autor.
Určeno pro další vzdělávání pedagogických pracovníků
© Dr. Vladimír Šiler
© Ostravská univerzita v Ostravě
2
Obsah
Jak pracovat s touto učebnicí
Úvod do studia orientální filozofie
7
23
Co je to vlastně Západ?
27
Svítání na Západě
40
Filozofie na Východě
56
Aktuální témata
Jazyková a formální úprava textu
Výběrová bibliografie
Soupis příloh
4
67
73
79
3
Jak pracovat s touto učebnicí
Po absolvování kurzu Orientální filozofie za pomoci této studijní
opory
získáte
•
•
•
•
základní povědomí o jednotlivých kulturních a civilizačních oblastech
Orientu, jejich specifické mentalitě a duchovních tradicích.
přehled o jednotlivých východních filozofických směrech, školách či
soustavách.
povědomí o setkávání Západu s Východem v dějinách i současnosti.
návod k dalšímu metodicky odbornému samostatnému studiu jak kulturních
reálií Orientu, tak dílčích filozofických témat či problémů.
budete schopni
•
•
•
•
•
•
číst odbornou literaturu z oblasti orientální filozofie, náboženství a kultury.
užívat odbornou terminologii.
využít poznatků o orientální filozofii k lepšímu porozumění západní
filozofické tradici.
lépe rozumět současnému dění ve světě, zejména problémům týkajícím se
globalizace, multikulturalismu, náboženské tolerance, transkulturního dialogu
apod.
efektivně aplikovat získané poznatky do své profesní praxe, především
pedagogické.
Kvalifikovaně experimentovat s uváděním některých typicky orientálních
filozofických či duchovních praktik do života – o což se jinak mnoho lidí
snaží, vedeno módními vlnami a atraktivitou exotických témat, avšak
amatérsky, neefektivně, a někdy i nebezpečně.
Potřebný čas ke studiu:
20 hodin.
K další práci s textem studijní opory (orientace v textu, v problematice, zpětné čtení,
řešení úloh): 10 hodin.
Ke studiu základní odborné literatury: 20 – 50 hodin.
K rozšiřujícímu studiu, opakování znalostí získaných předchozím studiem,
vyhledávání informací: 20 – 50 hodin.
4
Studijní plán
Kurz je určen především učitelům v rámci různých forem rozšiřujícího,
inovačního a specializačního studia. Kurz si klade za cíl poskytnout nezbytné obecné
základy pro poznávání orientálních kulturních, duchovních a filozofických tradic,
které pomohou učitelům rozšířit jejich vzdělanostní obzory a nově propojit
mezioborové, zejména společenskovědní souvislosti. Kurz nemá ambice poskytovat
úzce specializované odborné orientalistické vzdělání, ale vědomě setrvává spíše
v popularizující poloze směřující k aplikaci v pedagogické praxi učitelů na
základních a středních školách.
Probíraná látka se omezuje prakticky jen na oblast Indie a Číny, protože
zmiňované oblasti perského, židovského či arabského kulturního světa jsou náplní
výuky jiných předmětů na Ostravské univerzitě. Iniciativním studentům se ale
nebrání, aby si tyto reálie zvolili jako svůj individuální studijní program.
Kurz Orientální filozofie je ve standardní podobě koncipován jako tříměsíční
studium kombinující formu přímé výuky a distančního studia s prvky e-learningu.
Přímá výuka je soustředěna do tří tutoriálů.
Úvodní tutoriál v krátké lekci (45 min.) seznámí studenty s metodikou studia a se
způsoby kontroly samostudia.
První tutoriál (2 x 45 min.) poskytne jednak prostor vyučujícímu (tutorovi), aby
vyložil některé problematické pasáže látky, ale dá i příležitost studentům, aby se
v kolektivu podělili o své zkušenosti ze samostudia, například formou prezentací
svých dílčích výstupů, řízených i spontánních diskusí, ale i veřejným
vyhodnocováním některých ukázkových samostatných písemných studijních úkolů.
Součástí prvního tutoriálu bude i dílčí testování vědomostí.
Krátká přednáška nebo výklad na jedno z následujících (nebo podobných) témat:
- Pojetí člověka v indické filozofii
- Východ a Západ – komplementarita nebo inkomensurabilita?
- Sociálně-etické čtení Tao-te-ťingu
- Věštění podle I-ťingu
V průběhu prvního tutoriálu si studenti rozeberou témata některých dalších
písemných studijních úkolů, na nichž budou následně pracovat.
Druhý tutoriál (2 x 45 min.) bude mít především za úkol závěrečnou kontrolu
studia formou druhého dílčího testu. Vyučující (tutor) může veřejně rozebrat a
vyhodnotit některé písemné studentské práce. Bude i prostor pro diskusi a vzájemnou
výměnu studijních zkušenosti v kolektivu. Někteří studenti mohou představit své
práce, zejména takové, které budou obsahovat cenné pedagogické aplikace.
Krátká přednáška nebo výklad na jedno z následujících (nebo podobných) témat:
- Konfuciánská etika jako duch asijského hospodářského zázraku
5
-
Tradiční japonské pojetí člověka a firemní kultura japonských
podniků
Spor o lidská práva mezi euroatlantickou civilizací a asijskými
politickými systémy
Kontrola plnění dílčích studijních povinností však probíhá nejen formou
dílčích písemných testů v rámci tutoriálů, ale i průběžně formou individuálních
konzultací s tutorem především prostřednictvím elektronické komunikace.
Vlastním výstupem a zakončením kurzu je udělení osvědčení o absolvování
(certifikace).
Poznámka k pravopisu
Tato publikace se přiklání k běžnému jazykovému úzu, a proto zdánlivě
nedůsledně píše například filozofie, ale na druhé straně teosofie.
V transkripci a transliteraci z východních jazyků se přidržuje rovněž běžného
českého jazykového úzu, Pravidel českého pravopisu a standardních encyklopedií a
učebnic – s ohledem na pedagogické užití a spíše popularizující zaměření. Nepoužívá
tedy transkripci užívanou orientalisty ve striktně odborných textech. V samostatné
kapitole však na obtíže spojené s transliterací a transkripcí upozorňuje.
Tučným písmem jsou zvýrazněny zvláště důležité výrazy či jména. Kurzívou
jsou zpravidla uvedeny citace nebo některé cizojazyčné výrazy.
6
Úvod do studia orientální filozofie
Průvodce studiem
V této kapitole se dozvíte:
•
•
•
jak určité předsudky ovlivňují možnosti i výsledky studia kulturních reálií
Orientu.
kdo jsou naši odborníci v oblasti orientalistiky.
co číst, aby člověk poměrně snadno a rychle získal přesně ty poznatky, které
chce a potřebuje.
Získáte schopnost:
•
•
•
základní orientace v oborech, zabývajících se Orientem.
posoudit podle určitých kritérií odbornost a serióznost jednotlivých autorů
a publikací.
efektivně pracovat s bibliografickými soupisy.
Klíčová slova
paradigma, hermeneutika, postmoderna, inkomensurabilita, orientalistika (indologie,
sinologie, japanologie, koreanistika, tibetologie, mongolistika atd), religionistika,
filozofie náboženství, gnóze, teosofie, New Age, esoterika, hermetismus, okultismus
Čas potřebný ke studiu
1 hodina
7
Vstupní předpoklady – odborná paradigmata
Zájemce či student si musí uvědomit, že studium orientální filozofie a východních
kultur vůbec je velmi obtížné a podle některých znalců vlastně v posledku zhola
nemožné. (Například Stanislav Komárek, český filozof a přírodovědec, profesor
biologie a filozofie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, po svých několika
cestách do Číny dospěl k takovému závěru: Pokud se někomu opravdu podaří
pochopit ducha Číny, stane se Číňanem a přestane si rozumět se svými západními
soukmenovci.) Student se musí připravit na několik základních problémů, které si
musí v podstatě vyřešit dřív, než se do studia pustí. Musí tak přijmout jistá
paradigmata, uznávaná v dané vědecké komunitě.
Paradigma je podle Thomase S. Kuhna, amerického teoretika a metodologa
vědy, „soubor uznávaných výsledků dosavadního vědeckého výzkumu, který po jistý
čas slouží společenství odborníků jako model problémů a jejich řešení“. Je to tedy
svým způsobem „vědecké dogma“, které pro určitou dobu a pro určitou komunitu
stanovuje jako závazné pravdy především ony vstupní předpoklady každé
vědeckosti: co jsou to vlastně fakta, jak má správně probíhat vědecký výzkum, jak
funguje vědecká argumentace, jaké přístroje, škály, stupnice, souřadnice apod. se
užívají atd. Paradigma je vlastně onou „vírou ve vědu“, kterou člověk musí mít
vlastně ještě dříve, než se stane vědcem. Paradigma se proto – ať už vědomě, nebo
bezděčně – přijímá v mládí, zpravidla na počátku studií, a přijímá se v podstatě
předvědecky, předkriticky. Na jeho základě je teprve možno rozvrhnout témata, jimiž
se daná vědecká specializace vůbec může zabývat, formulovat určité problémy, které
by tato věda mohla řešit a vybírat efektivní metodologie specifické právě pro tento
obor.
1) Prvním problémem, na který je třeba se připravit při studiu Orientu je především
problém lingvisticko-hermeneutický. Bez znalosti původních jazyků není možné plně
porozumět tamní kultuře a mentalitě. To platí především o Číně. Z některých jazyků
není prostě možné pořídit překlad ani za použití těch nejlepších slovníků.
K porozumění je zapotřebí výkladu, interpretace - a to už je záležitost
hermeneutická. Hermeneutika je nauka o výkladu, o snaze zprostředkovat
porozumění na velkou vzdálenost v čase i prostoru: buď velmi odlehlých
historických epoch, nebo vzájemně hodně si cizích kultur. Hermeneutika je
disciplína literárněvědná, ale v posledku i filozofická. Hermeneutika je ovšem
proces, který nikdy nekončí. Každým výkladem totiž interpret do předávané
informace vnáší také svou subjektivní deformaci, a proto výsledné sdělení bude
nutno následně dále analyzovat a nově interpretovat. Studium orientální filozofie a
kultury, zejména čínské, tak je celoživotním úkolem.
2) Dále je to problém našeho eurocentrického paradigmatu, tedy určitého
předporozumění, soustavy předsudků, osobních i kulturních sympatií a averzí, jimž
se někdy také říká eurocentrický kulturní imperialismus či duchovní kolonialismus.
Jen obtížně jsme schopni zbavit se našeho evropského (židovsko-křesťanského)
pocitu nadřazenosti a výlučnosti. Tyto naše hotové názory a soudy pak fungují jako
filtr, přes který ze studovaných exotických reálií neprojde to, co se nám nehodí do
konceptu, jaký jsme si sami o sobě utvořili.
8
3) S tím souvisí otázka tzv. paradigmatické inkomensurability, tedy
nesouměřitelnosti vstupních předpokladů. Podle Thomase Kuhna, tvůrce teorie
paradigmat, jsou jednotlivé vědecké hypotézy, které fungují jako paradigmata,
vzájemně neslučitelné, neredukovatelné a nesouměřitelné (inkomensurabilní).
Dovedeno do důsledků by to znamenalo, že se – jako zastánci různých paradigmat,
názorových proudů, jako majitelé různých mentalit a kulturních výbav – prostě
nemůžeme dorozumět ani vzájemně pochopit. Opět dovedeno do důsledků by to
znamenalo zavést v teorii i praxi apartheid – nechat jednotlivé rasy, kultury,
náboženství (ale třeba i pohlaví) vyrůstat a vyvíjet se odděleně. To v podstatě tvrdí
teorie, které věří, že lidé pocházejí z několika na sobě nezávislých kulturních
kolébek. Opačnou tezí k inkomensurabilitě je univerzalita. Thor Heyrdahl například
podnikal své cesty proto, aby dokázal, že lidé se nevyvíjeli nezávisle, ale že
jednotlivé kultury spolu navzájem komunikovaly i na oceánské vzdálenosti. Podobně
někteří genetici dnes tvrdí, že pocházíme prakticky z jedné matky (nebo Evy nebo
opice, jak kdo chce), případně ze sedmi takových genetických pra-matek. Naproti
tomu dnešní teoretikové postmodernismu hájí náš roztříštěný svět a libují si, jak je
pěkně pestrý, a varují před snahami hledat společné, obecné, neboť tyto tendence
prý až dosud vždy skončily v uniformitě a totalitě. Tuto otázku si musíme každý
osobně vyřešit, ještě než přistoupíme ke zkoumání něčeho tak jiného a odlišného,
jako je pro nás právě Orient.
4) Pro západního člověka je na Orientě nápadné, jak je tam náboženství zapředeno
do všech oblastí života. Oddělit od sebe filozofii, vědu, náboženství, politiku, práci,
volný čas, soukromý a veřejný život v Orientě nelze tak snadno jako na Západě. To
platí i přesto, že i na Východě došlo podobně jako ve Středomoří v 6. stol. př. n. l.
k tzv. etickému zlomu ve vývoji náboženství, kdy se z tehdejších náboženství
oddělily nové proudy s výrazně etickým nábojem, které namísto dosud dominujícího
kultu zdůraznily náboženství jako osobní cestu života. I tato výrazně spirituální či
„filozofická“ náboženství však postupně opět upadla a ve svých zlidovělých
podobách se navrátila k magicko-mytickému myšlení a kultické praxi. Náboženství
je prostě kulturním a společenským fenoménem, je přirozenou součástí rodinného i
veřejného života a těsně souvisí s osobní i kolektivní identitou a mentalitou.
Rozhodně však není osobní vírou, individuálním vyznáním, interpersonálním
vztahem, tedy něčím svrchovaně osobním a výsostně intimním, jako je tomu na
Západě. Proto když se ptáme na filozofické přesvědčení, myšlenkové konstrukce,
názorové soustavy, životní strategie či způsoby orientace ve světě, musíme si být
vědomi, že na Východě bude filozofie i náboženství vždy v těsné vazbě.
5) Orientální filozofii není možno studovat vskutku odborně, vědecky, bez
současného důkladného studia kulturních a společenských reálií tamních zemí. To
je ovšem úkol pro samostatné jednooborové studium, nadto mnohaleté, v podstatě
celoživotní. Pokud se však přesto chceme i bez těchto solidních základů dobrat
určitého poznání a porozumění, musíme si být vědomi veškeré nehotovosti a
dočasnosti poznatků, které získáme, nepřesnosti obrázků, které si vytvoříme, a
nebezpečnosti zjednodušených závěrů, k nimž dospějeme. V případě našeho
předmětu se odvažujeme studia orientální filozofie proto, že si stále připomínáme, že
nám nejde o orientální filozofii v její svébytné, izolované podobě, ale o orientální
filozofii na Západě, o její recepci v rámci naší kultury a naší filozofie, o její vliv,
který měla a zejména dnes má naši postmoderní současnost v globálním světě.
9
Studium orientální filozofie v domácích podmínkách
Orientální filozofie se u nás jako samostatný obor studovat nedá. Důvody
vyplývají z toho, co už bylo řečeno: Filozofie je v Orientě mnohem více propojena
s náboženstvím, uměním, politikou atd., není ji tedy možno vytrhnout z daného
kulturního kontextu. Nadto neexistuje „orientální filozofie“ jako taková, nanejvýš
filozofie indická, čínská apod. Proto je u nás možno studovat indologii, sinologii,
japanologii apod., ale ne orientalistiku jako celek, a už vůbec ne „pouhou“ orientální
filozofii. Tyto obory se studují na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze,
kde také existuje Indologický ústav a Ústav Dálného východu. Čínská a japonská
filologie se dá studovat také na Filozofické fakultě Univerzity Palackého
v Olomouci, kde je při katedře romanistiky zřízen Kabinet Dálného východu.
Částečně se orientální filozofií zabývá i religionistika, kterou je možno studovat
na Filozofické fakultě, Evangelické teologické fakultě a Husitské teologické fakultě
Univerzity Karlovy v Praze, dále na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity
v Brně a na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Podobně se okrajově
orientální filozofie dotýká i studium kulturní antropologie, etnologie, kulturní a
sociální geografie, dějin umění a jiných oborů.
Ale ani tam, kde se studují speciální orientalistické obory, nejde převážně o
studium filozofie, ale především o studium jazyků, historie, umění, náboženství
apod. Proto prakticky ani nemáme odborníky, kteří by se badatelsky zabývali pouze
orientální filozofií. Máme Orientální ústav Akademie věd, při Filozofické fakultě
Univerzity Karlovy existuje Mezinárodní sinologické centrum, v Praze a v Olomouci
funguje Česko-čínská společnost, ale vlastní filozofie se dostává do záběru vědců
spíše výjimečně, takže má pravdu Egon Bondy, když si - jako filozof - stěžuje, že
skutečných orientalistů u nás je, co by na prstech jedné ruky spočítal.
My však předpokládáme, že náš student nebo zájemce bude chtít studovat
orientální filozofii jen jako doplňkový předmět, a to soukromým studiem.
Předpokládáme také, že nemá čas a možnosti jít náležitě do hloubky a šíře a že se
bude zajímat právě jen o to, co je aktuální, atraktivní, „módní“, tedy co je důležité a
použitelné u nás na Západě. Takový student bude jako nejdůležitější studijní
pomůcku potřebovat vodítko, které mu bude umožňovat v záplavě literatury, která se
dnes na trhu nabízí, vybírat tituly odborné, kvalitní, ale přitom stručné a
srozumitelné. Smyslem naší výuky – přednášek, seminářů, tutoriálů, konzultací – je
právě poskytnout studentům důležité informace a zkušenosti, díky nimž si vypěstují
cit pro kriteria a standardy odbornosti, která jim umožní orientovat se v
ohromné nabídce publikací a informačních a vzdělávacích příležitostí. Na tomto
místě je proto možno poskytnout jen dílčí informace v podobě určitých seznamů
jmen, názvů institucí a bibliografických údajů. Další práci však budou muset studenti
vykonat sami v přímé výuce a domácím studiu.
1) Prvním dobrým vodítkem, které nám na naší cestě za poznáním orientální filozofie
umožní orientovat se a rozlišovat kvalitu, je povědomí o domácích odbornících,
kteří jako autoři, překladatelé, vydavatelé, redaktoři či recenzenti jsou garanty
kvality.
10
2) Dalším vodítkem je povědomí o odborných pracovištích, na nichž tito
kvalifikovaní specialisté působí. Jde o vědecké a vysokoškolské ústavy,
nakladatelství, časopisy, muzea, které zakládají svou prestiž na institucionálně
zajišťované tradici odbornosti (pomocí různých vědeckých rad, systémů akreditací a
certifikací a profesně etických samoregulací v širším intelektuálním poli dané
odborné komunity, často nejen v celorepublikovém, ale i v celosvětovém měřítku).
Ale může jít třeba i o zájmové organizace a jiné instituce nabízející informace a
vzdělávání (například prostřednictvím webových stránek), které mají v odborných
kruzích dobrou pověst. Přehled takových organizací je uveden v Přílohách.
3) A konečně by student měl mít při ruce dobrý seznam titulů odborné i populární
literatury, který mu bude sloužit jako rozcestník, až bude hledat odpověď na určité
konkrétní otázky a problémy.
4) V neposlední řadě by měl být student seznámen i s některými odstrašujícími
příklady neserióznosti, diletantismu, fanatismu, nepoctivosti a přímo zlé vůle, neboť
i s takovými jevy se v oblasti módního orientalismu setkáváme.
Naši známí odborníci na oblast Indie
Zakladateli naší indologické školy na začátku 20. století byli Vincenc Lesný a
Leopold Procházka, znalci buddhismu. Otakar Pertold měl široký záběr,
vybudoval u nás obor filozofie náboženství (dnes říkáme raději religionistika), ale
jako jeden z mála se zabýval také džinismem. Oldřich Friš byl jeden z našich
prvních překladatelů ze sanskrtu.
U jmen neuvádíme vědecké a pedagogické tituly a hodnosti. Z našeho hlediska je
důležitější spíše ten, kdo hodně publikuje, je obecně známý, umí se srozumitelně
vyjadřovat a alespoň částečně se zabývá naším tématem. Na Indologickém ústavu FF
UK samozřejmě působili a působí profesoři, například Ivo Fišer, Kamil Zvelebil,
Jaroslav Vacek. Naproti tomu v Orientálním ústavu AV ČR jsou pracovníci
ozdobeni spíše tituly za jménem. Ale například Zlata Černá, pracovnice Náprstkova
muzea, vynikající odbornice na čínské umění a předsedkyně Česko-čínské
společnosti, používá pouze zastaralý titul prom. fil.
Našimi současnými nejdůležitějšími odborníky na Indii jsou Dušan Zbavitel,
znalec hinduismu a jeho filozofických škol, také významný překladatel, redaktor a
popularizátor, a Vladimír Miltner, znalec buddhismu, který svou lásku k Indii
dovedl až tak daleko, že se tam odstěhoval, aby tam roku 1997 zemřel. Josef
Kolmaš, tibetolog a sinolog, je znalcem tibetského buddhismu, významným
překladatelem a odborným editorem, ale třeba také překladatelem textů tibetského
dalajlámy a jeho osobním tlumočníkem při jeho návštěvách v České republice.
Z dalších jmenujme: Dagmar Marková a Jan Marek, Hana Preinhaelterová, Jan
Filipský, Stanislava Vavroušková, Jan Bečka, Jaroslav Holman, Zuzana
Ondomišiová, Jiří Holba.
Tak trošku mimo oficiální instituce stojí například Karel Werner, původně
nadšenec a amatérský znalec jógy, který se po emigraci do Anglie v roce 1968
vypracoval na světově proslulého indologa, univerzitního profesora, znalce jógy a
11
s ní spřízněných filozofických směrů. Podobně Jaroslav Krejčí, původně ekonom,
po emigraci do Anglie začal studovat religionistiku a stal se profesorem tohoto oboru
na univerzitě. Egon Bondy (vlastním jménem Zbyněk Fišer), původně sinolog,
znalec buddhismu, dnes „poslední marxista“, jak si sám říká, se staví vědomě mimo
oficiální intelektuálské struktury, s našimi orientalisty nekomunikuje a pro jistotu
emigroval na Slovensko, kde však spolupracoval s tamní orientalistkou Marínou
Čarnogurskou na překladu knihy Tao-te-ťing. Mirko Frýba, rovněž původně
amatérský nadšenec jógy, se vrátil ze švýcarského exilu jako vynikající univerzitní
odborník na jógu a příbuzné filozofické systémy. Na vrcholu kariéry, poté co získal
profesuru z oboru psychologie, v roce 2005 odcestoval na Sri Lanku, aby tam
vstoupil do buddhistického kláštera a už nikdy se odtud nevrátil. Boris Merhaut
patří k popularizátorům jógy a indických filozofických směrů mezi vědci.
Další informace o našich odbornících z oblasti orentalistiky je možno najít
v publikaci Jana Filipského1. Výhodou této publikace je, že je dostupná ve fulltextové verzi zdarma na internetu (www.libri.cz).
Naši známí odborníci na oblast Číny
Zakladatelem české sinologie v polovině 20. století byl Jaroslav Průšek. Jeho
žákem je Oldřich Král, profesor sinologie, významný znalec čínské filozofie,
působící prakticky na všech našich orientalistických pracovištích. Dalším
významným zakladatelem české sinologie byl Timoteus Pokora. Jako překladatelka
Tao-te-ťingu u nás proslula Berta Krebsová.
Na Ústavu Dálného východu FF UK působí nebo působili: Olga Lomová,
sinoložka a japanoložka, Vladimír Liščák, sinolog zabývající se buddhismem
v Číně a částečně také taoismem a zenbuddhismem, Helena Heroldová,
japanoložka, Vladimír Ando, znalec taoismu, Miriam Löwensteinová, koreanistka,
Vladimír Pucek, koreanista, Zuzana Ondomišiová, tibetoložka.
Oldřich Švarný, profesor sinologie, odborník na moderní čínštinu, působil také
v Kabinetu Dálného východu při FF UP v Olomouci.
V Orientálním ústavu AV ČR působí nebo působili: Josef Kolmaš, tibetolog a
sinolog, v 90. letech ředitel ústavu, Ĺubica Obuchová, sinoložka, Libuše
Polívková, sinoložka, Dita Horáková, japanoložka, Martin Hála, sinolog, Jan
Bečka, znalec buddhismu v jihovýchodní Asii, Vladimír Ando, znalec taoismu.
Už zmiňovaná Zlata Černá, sinoložka, předsedkyně Česko-čínské společnosti,
působí v Náprstkově muzeu.
Podobně zmiňovaný Egon Bondy je odborníkem na čínskou filozofii, i když
stojícím mimo oficiální odborné instituce.
1
FILIPSKÝ, J. Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. Praha : Libri, 1999.
12
Z významných emigrantů se v poslední době v České republice objevuje Antonín
Líman, profesor japanologie na Torontské univerzitě, znalec a překladatel klasické i
moderní japonské poezie.
O tom, že filozofie souvisí v Orientě prakticky se vším, nás přesvědčí třeba Věna
Hrdličková, znalkyně umění čínských a japonských zahrad.
Seriózní nakladatelství a časopisy a webové stránky
Nakladatelství
Důvěryhodná jsou nakladatelství s dlouholetou tradicí, například: Argo,
Academia, DharmaGaia, OIKOYMENH (Oikúmené), Atlantis, Prostor, Mladá
fronta, Nakladatelství Lidových novin, Votobia, Rozmluvy, Libri, Odeon,
Computer Press, apod.
Některá nakladatelství se však někdy v honbě za ziskem uchylují i k vydávání
komerčních titulů, tvářících se vědecky, z odborného hlediska ale pochybných.
Nejhorší je, že se mezi dobrými knihami daného nakladatelství mohou snadno skrýt
tyto pokleslé formáty. Jde například o nakladatelství: Volvox Globator, Knižní
klub, Železný, BB Art apod.
Ani nakladatelství spjatá s určitými církvemi nebo přesněji s intelektuálskými
kruhy těchto církví nemusí být nutně jednostranně vyznavačsky zaměřená, některá
mají velmi dobrou pověst, například: Karmelitánské nakladatelství, Portál,
Vyšehrad, CDK (Centrum pro demokracii a kulturu), Kalich. To ale neznamená, že
automaticky veškerá jejich produkce je určená akademickým odborníkům a
vysokoškolským studentům.
Spolehlivá jsou nakladatelství univerzit či vědeckých ústavů, např. Karolinum,
Filosofia, Nakladatelství Olomouc. Opatrnost je naproti tomu na místě u publikací
teologických fakult. Ty jsou sice nepochybně vědecky seriózní, ale mohou být
určeny zcela vyhraněnému publiku a předem danému účelu.
Časopisy:
Nový Orient. Časopis určený širší, ale poučené veřejnosti, v němž publikují přední
orientalisté články spíše popularizujícího zaměření.
Archív orientální. Odborný orientalistický časopis, v němž vycházejí články
odborníků v různých světových jazycích.
Religio. Odborný časopis religionistů, v němž vycházejí některé příspěvky ve
světových jazycích.
Dingir. Časopis o dění na náboženské scéně, zejména v oblasti tzv. nových
náboženských hnutí, netradičních směrů a sekt. V časopise publikují odborníci, ale je
určen spíše širší veřejnosti a články mají popularizující zaměření.
13
Orientalische
Literaturzeitung.
Dvouměsíčník
vydávaný
berlínským
nakladatelstvím Akademie v němčině, angličtině a francouzštině. Obsahuje
bibliografické anotace vydávaných publikací a jejich recenze z pera významných
světových odborníku. Neocenitelná pomůcka všech orientalistů.
Webové stránky:
Pro webové stránky platí nejvyšší stupeň obezřetnosti. Na internetu je dnes
samozřejmě možno naleznout prakticky všechny potřebné informace, zejména pokud
člověk ještě i ovládá cizí jazyky. Na druhé straně je ale také internet zanesen
informačním balastem, který může být i pro poměrně zkušeného člověka někdy jen
obtížně odlišitelný od seriózních zdrojů. Vyplatí se proto informace ověřovat z více
zdrojů, u jednotlivých stránek si prověřovat jejich autory, aktualizaci, i případné
ohlasy a reakce odborné veřejnosti.
Například stránky informující o Tibetu www.tibinfo.cz zřejmě z důvodů utajení
před čínskými úřady ponechávají své hlavní autory v anonymitě, ale přesto poskytují
solidní informace. Podobně stránky o Číně www.cinsky.cz vypadají, jako by je
spravovali nadšení amatéři, ale jsou cenným zdrojem seriózních informací. Ale
dokonce někdy i dosti obskurní vyhlížející stránky mohou ve svém obsahu skrývat
cenné poklady, jako například „Deponyho skládka“ (http://depony.bloguje.cz). David
Zbíral svého času jako nadšený student religionistiky na svých stránkách
soustřeďoval materiály dosti rozmanité kvality, mezi nimiž byly i hodnotné texty.
Dnes je Mgr. David Zbíral asistentem katedry religionistiky na Masarykově
univerzitě v Brně a v publikování na webových stránkách pokračuje:
http://mujweb.cz/www/david.zbiral .
Na koho si dát pozor?
Ne vždy musí jít o diletanty nebo podvodníky. Například jistý Nyanasatta C.
Thera, vlastním jménem Martin Novosad (1908 – 1984), žil 40 let v buddhistickém
klášteře na Sri Lance. Nyní v češtině vycházejí překlady jeho textů uvádějících
zájemce do tajů buddhismu. To, že autor je buddhistický mnich, ovšem neznamená,
že jeho publikace musejí být automaticky směrodatné a použitelné ve speciálních
oborech, jako je religionistika nebo indologie. Jiný buddhistický mnich, Němec
Siegmund Feniger (1901 – 1994), novým jménem Nyanaponika Thera, vydává
publikace o buddhistické meditaci a etice. Podobně to platí o německém
buddhistickém mnichovi, který si říká Nyanatiloka a který publikuje v Německu
encyklopedie o buddhismu, z nichž jedna vyšla i v češtině. V těchto případech je ale
jistou zárukou serióznosti, že publikace těchto autorů do češtiny přeložili Dušan
Zbavitel, Karel Werner a Mirko Frýba2.
S velikou obezřetností je proto třeba přijímat texty a popularizační a vzdělávací
aktivity komunit a institucí vyznavačů a ctitelů východních náboženskofilozofických nauk, které samozřejmě i u nás vyvíjejí svou činnost. Tak u nás existují
autentičtí hledači spásy cestou hinduistických duchovních směrů, různé buddhistické
2
NYANASATTA, T. Základy buddhismu. Praha : Alternativa, 1992. (Přel. Dušan Zbavitel).
NYANAPONIKA, T. Jádro buddhistické meditace. Praha : Dharma Gaia, 1995. (Přel. Karel Werner).
NYANATILOKA. Slovo Buddhovo. Praha : Stratos, 1993. (Přel. Mirko Frýba).
14
komunity i zenové školy, hlasatelé taoismu i vykladači I-ťingu. Pro toho, kdo hledá
osobní životní cestu, mohou být jejich rady a příklad jejich autentického životního
stylu směrodatným ukazatelem. Ale pro toho, kdo hledá objektivní informace,
mohou být jejich poukazy příliš jednostranně zaujaté.
Nedůvěra je na místě i u samorostlých českých jogínů a mystiků, jako jsou
například Květoslav Minařík3 nebo Eduard Tomáš4. Nic proti józe ani mystice –
námitka míří proti neschopnosti odborného vhledu do širších kulturních kontextů jak
Východu, tak Západu, kombinované s nedostatkem soudnosti a s pocitem vlastní
výjimečnosti, navíc provázené grafomanstvím a mediálním exhibicionismem.
Mužové tohoto typu jsou jistě osobně poctiví a duchovně hluboce založení, svým
způsobem jsou to silné a výrazné osobnosti, které mohou sloužit jako učitelé
duchovního života, ne však jako učitelé na univerzitách. A ne vždy je možno takto
pozitivní charakteristiky automaticky přenášet na jejich nadšené a často nadšením
zaslepené žáky, následovníky a epigony. Také Tomáš Pfeiffer, úspěšný léčitel, je
možná charismatická osobnost, ale jeho projekty jako „Univerzita Bytí“ nebo
„Filozofický časopis“ svědčí o nehorázném nedostatku sebekritičnosti5. Jiní „mistři“
tajných nauk a duchovního života, jako třeba Robert Nový nebo Aleš Adámek,
neoplývají ani oním charismatem a jejich autorské a nakladatelské počiny bývají
odborníky pokládány přímo za zločiny. Robert Nový vydává většinu svých textů
vlastním nákladem nebo v „obskurních“ nakladatelstvích6, ale jednu knihu, „Tajnou“
knihu rozkoše, se mu podařilo „zveřejnit“ - v tehdy velmi známém a ještě poměrně
seriózním nakladatelství Viktora Koženého Victoria Publishing7. Aleš Adámek si na
vydávání převzatých textů, jež sám nekompetentně překládá, založil vlastní
nakladatelství ADA, které je v odborných kruzích synonymem amatérského
břídilství.
Jak už bylo řečeno, na trhu se objevují četné produkty obnovených hnutí nebo
zcela nových odnoží gnóze, teosofie, New Age, esoteriky, hermetismu, okultismu
atd. Někteří autoři jsou na první pohled „čitelní“, třeba známí teosofové z první
poloviny 20. století Karel Weinfurter a Rudolf Máša. Horší to je s těmi, kteří se
maskují rádoby odborností. Tak například publikace Jiřího Scheuflera Indická
filozofie a křesťanství8 sugeruje dojem, že jde o odbornou komparaci (srovnání), ale
ve skutečnosti se z ní čtenář nedozví nic ani o indické filozofii, ani o křesťanství,
pouze o svérázné teosofické teorii autorově. V tomto případě mohlo být varováním
už nakladatelství – Unitaria, nakladatelství Unitářů, jedné z institučních podob
teosofie. Ještě horší to je s autory, kteří jsou bytostně rozpolcení. Například Milan
Nakonečný je v „civilu“ profesor psychologie, vydávající dokonce zásadní,
všeobecně uznávané a užívané učebnice, ale „jinak“ je to martinista, „expert“ na
renesanční magii a jiné hermetické nauky. Podobně Josef Wolf je uznávaný kulturní
antropolog, autor mnoha seriózních publikací o dějinách člověka, jeho kultury a
společnosti, ale na druhé straně je to taky autor několika religionistických publikací,
jež kolegové religionisté pokládají za – řekněme – nestandardní.
3
a jeho nakladatelství Canopus
a jeho nakladatelství Avatar
5
Viz nakladatelství Dimenze 2 + 2 nebo časopis Bytí.
6
NOVÝ, R. Cesta sedmi vesmíry. Vlastním nákladem. OAI Tantra, 1995.
NOVÝ, R. Kniha o tattvách a tattvická astrologie. Onyx, 1997.
7
NOVÝ, R. Tajná kniha rozkoše. Praha : Victoria Publishing, 1995.
8
SCHEUFLER, J. Indická filozofie a křesťanství. Praha : Unitaria, 1992.
4
15
Z přísně odborného hlediska je celý kruh spolupracovníků kolem nakladatelství
CAD Press Bratislava neseriózní nebo přinejmenším podezřelý. Na druhé straně
těmto nadšeným amatérům, překladatelům a vydavatelům, nemůžeme upřít velké
zásluhy na popularizaci orientální filozofie a východních duchovních nauk, a to ještě
od dob samizdatu, od konce 80. let. Běžnému čtenáři mohou publikace CAD Pressu
beze škody sloužit. Totéž platí pro nakladatelství Pragma nebo Svítání, i když
produkce těchto nakladatelství zpravidla nesnese přísná odborná měřítka.
Odborníci budou se shovívavě chápavým úsměvem shlížet na snažení nadšených
amatérů sdružených kolem časopisů typu Baraka (dříve Mana nebo Gemma), Dotek,
Svítání (slovenská Sofia) apod. Zato s přezíravým úšklebkem budou ignorovat
počínání chytrých podnikavců v časopisech typu Astro, Regenerace, produkujících
zřejmě docela dobře prodejný duchovní kýč, který si ale naštěstí ani na nic jiného
nehraje.
Zato vzdělávací a popularizační aktivity firmy Nová Akropolis jsou z odborného
hlediska přímo matením veřejnosti, protože se snaží budit zdání serióznosti, a přitom
mají jediný cíl: vydělávat na lidské naivitě, neinformovanosti a ochotě nechat se
ohlupovat a finančně zneužívat.
Zcela zvláštním případem je získávání informací z webových stránek. Na
internetu je mnoho i v češtině dostupných webových stránek o východních
náboženstvích a filozofických systémech. Odborná kvalita a informační spolehlivost
těchto stránek je velmi rozdílná. Většinou jde o dílka nadšených amatérů nebo
konkrétních velmi vyhraněných komunit či vyznavačů svérázných cest. Surfování po
těchto stránkách je dobré pro toho, kdo chce mapovat současnou religiózní situaci.
Pro seriózní studium dané problematiky jsou však tyto informace v naprosté většině
případů příliš povrchní a jednostranné.
Čím začít?
Dá se předpokládat, že student potřebuje získat informace a poučený vhled
především snadno a rychle. Musí proto vědět, které publikace či texty není možno
pominout. Potřebuje vědět, kteří autoři, překladatelé, recenzenti, redaktoři a
nakladatelé jsou opravdoví odborníci a garanti kvality. Uvítá i tipy na publikace
stručné, čtivé a přitom hodnotné.
Skutečnou učebnici orientální filozofie v současné době v češtině nemáme. Je to
dáno především tím, že jednotliví odborníci se profilují speciálně na oblast Indie,
Číny, Japonska apod. a necítí se být kompetentní k tomu napsat publikaci, která by
pojednávala souhrnně o všech těchto oblastech.
Poznámky k dějinám filozofie od Egona Bondyho, jejichž první dva díly nesou
název Indická filosofie a Čínská filosofie, nemohou sloužit jako jednoduchá
učebnice. Jsou určeny už poměrně poučeným čtenářům a dají se studovat jen
současně s dalšími publikacemi. Základní informaci a orientaci proto může
poskytnout kapitola Moudrost Východu ve Störigových Malých dějinách filosofie.
Tato publikace je předmětem mnohých stížností a kritik ze strany odborníků, ale jako
16
učebnice se osvědčila, nejdříve v Německu a po roce 1990 i u nás. Její oblibu mezi
učiteli i studenty dokazuje už sedm vydání. Jako encyklopedie může posloužit
Lexikon východní moudrosti vydaný nakladatelstvím Victoria Publishing ve
spolupráci s Votobií. Lexikon přeložili z němčiny naši významní orientalisté, je tedy
současně i prvním vodítkem po naší orientalistické scéně. Obsahuje přehled
standardní transkripce cizojazyčných výrazů do češtiny a bohatou bibliografii
publikací o Orientě v češtině a slovenštině. Jeho nespornou výhodou je, že se
v současné době dá zakoupit s výraznou slevou v prodejnách levných knih.
Výborná je rovněž obsáhlá publikace slovníkového typu Velké postavy
východního myšlení Iana P. McGreala. Naproti tomu Littletonova Moudrost
Východu je spíše populární, vhodná pro mládež a laické zájemce.
Teprve po dlouhém váhání se nechal profesor Oldřich Král přemluvit k sepsání
své učebnice Čínské filosofie. Není to snadná četba pro začátečníky, ale na druhé
straně je to publikace odborníka nejpovolanějšího, z níž je možno s užitkem přečíst
třeba jen některé kapitoly, zejména 30stránkovou vstupní kapitolu nazvanou O
předpokladech, nebo zhruba 20stránkové kapitoly uvádějící do porozumění
základním autorům a textům čínského filozofického písemnictví (Kniha I-ťing, Laoc´, Tao-te-ťing, Konfucius). Čínská filosofie Oldřicha Krále je se svými 373 stranami
nejstručnějším možným popisem dějin čínské filozofie a současně i publikací, která
bude nepochybně dlouho sloužit jako standard odbornosti zejména tím, jak v praxi
předvádí strasti a slasti umění interpretace odlišného metodami komparatistiky a
hermeneutiky.
Rozsahem téměř dvojnásobná je publikace francouzské sinoložky Anne Cheng
Dějiny čínského myšlení. Navzdory objemnosti, nejde o učebnici příliš odbornou a
náročnou, naopak svým způsobem populárnější, než je učebnice Oldřicha Krále,
která se opravdu přísně snaží vyhovět odborným požadavkům.
Kdo se nebojí angličtiny, může sáhnout po dnes už klasické publikaci Yu-Lan
Funga A Short History of Chinese Philosophy. Vznikla sice v 50. letech 20. století,
ale byla od té doby hojně vydávána a užívána a i v našich knihovnách je na ni možno
narazit. Publikaci při psaní své Čínské filosofie využíval Egon Bondy a ani Oldřich
Král ji nezatracuje.
Na obdobné učebnice indické filozofie teprve čekáme. Nakladatelství
DharmaGaia avizovalo na rok 2006 překlad Dějin indické filozofie od Ericha
Frauwallnera.
Vážný zájemce a pečlivý student začne z gruntu a přečte si některou z odborných
publikací o příslušném nábožensko-filozofickém směru. Nejlepší jsou ty z řady
Náboženské tradice světa nakladatelství Prostor. Rovněž publikace Hanse Künga,
které ve čtyřech svazcích porovnávají křesťanství s velkými východními
náboženskými soustavami, poskytují cenné informace právě o tom, jak je Orient
přijímán na Západě.
Optimální kombinací odbornosti, stručnosti, srozumitelnosti a přesného zacílení
na problematiku, která našeho studenta zajímá, jsou i vysokoškolské učebnice –
17
zejména sborníky Karlovy univerzity redigované B. Knotkovou-Čapkovou, ale třeba
i skriptum P. Máchy Hledání středu, navíc relativně snadno dostupné.
Seriózní studium by mělo začínat u původních textů, tedy základních filozofickonáboženských děl Indie a Číny, byť je nebudeme schopni číst v originále.
Vynikajícím úvodem se stručnými ukázkami je publikace Prameny života (J.
Filipský, J. Heller, a kol.), bohužel obtížně dostupná.
Z indické oblasti je možno vcelku s klidným svědomím pominout základní
náboženské texty – védy. Ani upanišády – i když filozofičtější – nepatří k povinné
četbě, zajímáme-li se specificky o filozofii. Naproti tomu je dobré si alespoň
prolistovat Bhagavadgítu, protože četba to není právě poutavá. Z původních textů se
velmi dobře čtou Otázky Milindovy – je to navíc kniha miniaturních rozměrů –
vyšla v tzv. kolibřím vydání. Radhakrišnanovy Dějiny indické filozofie jsou příliš
obsáhlé a nadto se téměř nedají sehnat. Naproti tomu drobná a čtivá publikace
Dušana Zbavitele Hinduismus a jeho cesty k dokonalosti nás dokonale vybaví
vědomostmi o hinduistických filozofických školách. Vedle Dušana Zbavitele je
druhým naším nejvýznamnějším znalcem Indie Vladimír Miltner. Jejich publikace
jsou velmi důležité a navíc čtivé. Je rozhodně užitečné přečíst si některou
z doporučených monografií o Buddhovi.
V čínské filozofické oblasti je možno – a nutno – přečíst, a v lepším případě
vlastnit a číst stále, průběžně, oba základní texty dvou hlavních čínských
nábožensko-filozofických směrů: Tao-te-ťing a Konfuciovy Rozpravy. Kniha Iťing se číst nedá, je to totiž kniha věštecká. Ale člověk, i když není pověrčivý, by si
měl dát chvilku práci a naučit se s knihou pracovat. Když už pro nic jiného, tedy
alespoň proto, aby pochopil, jakého hříchu se dopouštějí ti, kdo vydávají všelijaké
brožury typu I-ťing pro zamilované, I-ťing pro podnikatele apod. Čtivý a
srozumitelný je i Mistr Čuang, v překladu Oldřicha Krále. (Kompletní překlad díla
tohoto taoistického filozofa chystá Oldřich Král na rok 2006.) Čínskou podobu
buddhismu nám přiblíží Sútra srdce a Diamantová sútra nebo Tribunová sútra
šestého patriarchy.
Čínský čchanový nebo japonský zenový buddhismus je nejlépe studovat z některé
z doporučených monografických publikací. Klasikem je ovšem Daisetse Teitaro
Suzuki, jeden z prvních popularizátorů zenu na Západě.
Chce-li člověk pochopit moudrost Východu, nemusí mířit vždy jen přímo a
bezprostředně k filozofii. V Orientě jde přece vždy o širší pojem: mentalitu,
spiritualitu, kulturu, étos. Tu nám často přiblíží i cestopisy, romány, filmy,
dokumenty. Třeba publikace cestovatele Jaromíra Skřivánka a fotografa Zdeňka
Thomy o Indii. O indické „duši“ se může vnímavý člověk dozvědět víc třeba z
novely Herrmanna Hesseho Siddharta nebo z filmu Bernarda Bertolucciho Malý
Buddha.
K orientální filozofie je možno se dokonce vrátit oklikou přes pohádky. Benjamin
Hoff před časem nadchnul širokou veřejnost svou jednoduchou, ale vtipnou parafrází
Medvídek Pú a taoismus. Publikace byla natolik úspěšná, že vyvolala celou řadu
napodobenin a pokračování, jejichž kvalita ovšem zákonitě klesá. Po asi desítce
publikací, vydaných i v češtině, vyšel dokonce i Slovník medvídka Pú.
18
Shrnutí této kapitoly
Výraz „orientální filozofie“ je do jisté míry nepřesný a nešťastný, je umělým
konstruktem Západu. Na Východě neexistuje filozofie oddělená a odlišitelná od
moudrosti, náboženství, kultury, rodinných i národních tradic atd. Navíc neexistuje
ani Východ jako takový, jen řada víceméně oddělených a značně odlišných území,
kultur, náboženství se svébytnými tradicemi a vývojem.
Studium východních myšlenkových a duchovních tradic tedy vyžaduje velmi
specifický odborný přístup a klade na zájemce poměrně značné nároky, pokud jde o
odbourání určitých předsudků a zaujetí žádoucích postojů.
Navzdory tomu, že Orient byl tradičně Evropou vnímán jako značně odlehlý a
cizí, stával se v dějinách často módou. I v současnosti je vlna módního orientalismu
příčinou nadprodukce publikací a různého zboží, včetně komercializovaného
duchovna, v níž není snadné se vyznat. Vodítkem a rozlišujícím znamením kvality a
serióznosti nám mohou být domácí odborníci – orientalisté.
Odborný zájem, který by měl charakterizovat úmysl a záměr vysokoškolského
studenta, se odlišuje od počínání řekněme „pouhého“ hledače pravdy, člověka
toužícího po životní moudrosti či zájemce o duchovno. Odborné studium je typické
svou snahou o věcnost, racionalitu, logiku, metodickou skepsi, nestrannou neutralitu
a objektivitu. Podle toho bude vypadat výběr publikací i metoda studia.
Kontrolní otázka
Rozdělte následující publikace do dvou kategorií podle jejich serióznosti a
důvěryhodnosti z hlediska odborných kritérií uplatňovaných orientalistikou,
religionistikou či filozofií. Označte v levém sloupci znaménkem + publikace
důvěryhodné a znaménkem – neseriózní, případně znaménkem ? publikace, nad
nimiž panují určité rozpaky, ale v zásadě jsou přijatelné.
Advahúta Gíta. (Přel. Aleš Adámek). Praha : ADA, 1996.
Dhammapadam (Cesta k pravdě). (Přel. Karel Werner). Praha : Odeon, 1992.
DUCOURANT, B. Taoismus v denním životě. Bratislava : CADPress, 1992.
Džatáky. Příběhy z minulých životů Buddhy. (Přel. Dušan Zbavitel). Praha :
Dharma Gaia, 1992.
FIŠER, Z. Buddha. Praha : Orbis, 1986. (Druhé vydání pod pseudonymem Egon
Bondy: BONDY, Egon. Buddha. Praha : DharmaGaia, 1995.)
SPAULDING, K., RICHARDS, L. Jednoduchý I-ťing. Praha : Pragma, 1996, 16
s.
PFEIFFER, Tomáš. Bytí – životní filosofie. Praha : Dimenze 2 + 2, 1990.
Regenerace. Časopis pro duchovní život a zdravý životní styl.
Setkání Východu se Západem. Cyklus přednášek o východní filosofii. Nová
Akropolis.
TOMÁŠ, Eduard. Tajemství jogínovo. Praha : Avatar, 1998.
19
Doporučená literatura k této kapitole
Základní encyklopedie:
Lexikon východní moudrosti. Olomouc, Praha : Votobia, Victoria Publishing, 1996.
MILTNER, V. Malá encyklopedie buddhismu. Praha : Práce, 1997, 237 s.
WERNER, K. Malá encyklopedie hinduismu. Brno : Atlantis, 1996, 215 s.
Základní vysokoškolské učebnice:
KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, B. (ed.). Základy asijských náboženství. Judaismus,
islám, hinduismus, džinismus, buddhismus, sikhismus, pársismus. I. díl. Praha :
Karolinum, 2004, 288 s.
KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, B. (ed). Základy asijských náboženství. Taoismus,
konfucianismus, šintoismus, islám ve východní a jihovýchodní Asii. II. díl. Praha :
Studijní opory – příbuzná tematika:
MÁCHA, P. Hledání středu. Světová náboženství v původních textech. Skriptum FF
OU. Ostrava : Ostravská univerzita, 2004, 2005, 169 s.
ŠILER, V. Religionistika. Ostrava : Ostravská univerzita, 2005, 2006, 109 s.
Z ediční řady Náboženské tradice světa nakladatelství Prostor:
EARHART, M. B. Náboženství Japonska. Mnoho tradic na jedné svaté cestě. Praha :
Prostor, 1998.
KNIPE, D. M. Hinduismus. Experimenty s posvátnem. Praha : Prostor, 1997.
LESTER, R. C. Buddhismus. Cesta k osvícení. Praha : Prostor, 1997.
OVERMEYER, D. L. Náboženství Číny. Svět jako živý organismus. Praha : Prostor,
1998.
Z ediční řady Světová náboženství Nakladatelství Lidových novin:
HARTZ, P. R. Taoismus. Praha : Lidové noviny, 1996.
HOOBLER, T., HOOBLER, D. Konfucianismus. Praha : Lidové noviny, 1997.
WANGU, M. B. Buddhismus. Praha : Lidové noviny, 1996.
Učebnice filozofie:
STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. 7. vydání. Kostelní Vydří : Karmelitánské
nakladatelství, 2000, kapitola Moudrost Východu. (Prvních 6 vydání této publikace
vyšlo v nakladatelství Zvon, některá vydání jsou rozšířenější oproti prvnímu, takže
20
mají odlišný počet stran, ale kapitola Moudrost Východu je shodná ve všech
vydáních.)
Další základní publikace (v abecedním řazení):
BATCHELOR, M. Zen. Olomouc : Votobia, 2001, 128 s.
Bhagavadgíta. Praha : Odeon, 1976.
BOISELIER, J. Buddha – cesta probuzení. Praha : Slovart, 1997, 129 s.
BONDY, E. Čínská filosofie. Praha : Vokno, 1992.
BONDY, E. Indická filosofie. Praha : Vokno, 1997.
Buddhismus I. – V. Sborníky. Bratislava : CADPress, 1993nn.
CARRITGERS, M. Buddha. Praha : Odeon, 1994, 104 s.
CARUS, P. Buddhovo evangelium. Bratislava : CADPress, 1994.
CONZE, E. Stručné dějiny buddhismu. Brno : Jota, 1997, 239 s.
DUCOURANT, B. Taoismus v denním životě. Bratislava : CADPress, 1992
FILIPSKÝ, J., HELLER, J. a kol. Prameny života. Praha : Vyšehrad, 1982.
(Ukázky z posvátných knih jednotlivých náboženství se stručnými, ale vynikajícími
úvodními studiemi o jednotlivých náboženstvích.)
FIŠER, Z. Buddha. Praha : Orbis, 1968, druhé vydání pod pseudonymem Egon
Bondy, Dharma Gaia - Maťa, Praha 1995, 194 s.
FRAUWALLNER, E. Dějiny indické filosofie. Praha : DharmaGaia, t. č. v tisku.
FUNG, Yu-Lan. A Short History od Chinese Philosophy. 1. vydání, Princeton
University Press, 1952, 368 s.
HERRIGEL, E. Zen. Olomouc : Votobia, 1996
CHENG, A. Dějiny čínského myšlení. Praha : DharmaGaia, 2006, 688 s.
Chuej-neng. Tribunová sútra šestého patriarchy. Praha : Odeon, 1988 (přel. O. Král).
I-ťing. Kniha proměn. Praha : Maxima, 1995 (přel. O. Král).
KOLMAŠ, J. Buddhistická svatá písma. Praha : Práh, 1995, 92 s. (Odborná
bibliografie kanonických textů buddhismu.)
KONFUCIUS. Rozpravy. Praha : Mladá fronta, 1995.
KRÁL, O. Čchan. Praha : Inspirace, 1990.
KRÁL, O. Čínská filosofie. Pohled z dějin. Lásenice : Maxima, 2005, 373 s.
KRÁL, O. Kniha mlčení. Praha : Mladá fronta, 1994.
KÜNG, H., BECHERT, H. Křesťanství a buddhismus. Praha : Vyšehrad, 1998.
KÜNG, H., VON STIETENCORN, H. Křesťanství a hinduismus. Praha : Vyšehrad,
1997.
KÜNG, H., CHING, J. Křesťanství a náboženství Číny. Praha : Vyšehrad, 1999.
MILTNER, V. Vznik a vývoj buddhismu. Praha : Vyšehrad, 2001, 373 s.
Mistr Čuang. Vnitřní kapitoly. Praha : Odeon, 1992 (přel. O Král).
NÁRADA, M. T. Buddha a jeho učení. Olomouc : Votobia, 1998, 573 s.
Otázky Milindovy. Praha : Lyra Pragensis, 1988 (přel. V. Miltner).
Sútra srdce. Diamantová sútra. Praha : Argo, 1996.
Tao. Výbor z klasických taoistických spisů. Bratislava : CADPress, 1994.
Tao-te-ťing. Praha : Odeon, 1971 (přel. B. Krebsová). 2. vydání, Praha :
DharmaGaia, 1997.
Tibetská kniha mrtvých. Praha : Odeon, 1991, Praha : Vyšehrad, 1994.
WATTS, A. W. Cesta zenu. Olomouc : Votobia, 1995.
WERNER, K. Náboženské tradice Asie. Od Indie po Japonsko. Brno : Masarykova
univerzita, 2002, 711 s.
21
WERNER, K. Náboženství a jižní a jihovýchodní Asie. Brno : Masarykova
ZBAVITEL, D. Hinduismus. Praha : DharmaGaia, 1993, 143 s.
ZOTZ, V. Buddha. Olomouc : Votobia, 1995, 131 s.
HOFF, B. Medvídek Pú a taoismus. Praha : Volvox Globator, 1996.
HOFF, B. Prasátko a te. Praha : Volvox Globator, 1997.
WILLIAMS, J. T. Pú a filosofové. Praha : Volvox Globator, 1997.
ALLEN, R. E. Pú a management. Praha : Volvox Globator, 1998.
ELLEN, R. E., ELLE, S. D. Pú a řešení problémů. Praha : Volvox Globator, 1998.
MELROSE, A. R. Slovník medvídka Pú. Praha : Volvox Globator, 1999.
22
Průvodce studiem
•
•
•
jak pomalu a složitě se rodilo naše pojetí Východu a Západu.
že pojem Západ podstatně souvisí s Římem, zprvu antickým, posléze
křesťanským, katolickým.
že pojem Evropa a evropanství vzniká do značné míry díky vymezení se vůči
světu islámu a dalším „exotickým“ zemím.
•
•
•
nově číst a interpretovat historii naší vlastní (západní) kultury.
lépe rozumět svému místu, z něhož se rozhlížíme po světě, vnímat relativitu
takových pojmů, jako je Západ, Východ, Evropa, euroatlantický prostor apod.
lépe a přesněji chápat vlastní kulturu a možná i rozumět sobě samým.
Klíčová slova
eurocentrismus, kulturní hegemonie, kulturní kolonizace, paradigma
křesťanské exkluzivity, duchovní imperialismus
1 hodina
23
Pojmy Východ a Západ jsou samozřejmě relativní, a to nejen geograficky. Záleží
na tom, kde stojíme. Orient je tak například pro západoevropany už i střední Evropa.
Na francouzských univerzitách kupříkladu mezi orientální jazyky patří i čeština.
Počítáme-li k Západu i Ameriku (euroatlantický prostor), pak například Japonci mají
fakticky onen Západ na východě. Ve skutečnosti ovšem létají na Západ severním
směrem – přes severní pól je to totiž letadlem blíž. Geopolitická a kulturní bipolarita
Orient – Okcident (latinsky oriens – východ, occidens - západ) je ostatně dnes zdá se
nahrazena novou polaritou Sever – Jih, případně překonána pojmem globalizace.
Přesto je ale pro nás Evropa, Západ víc než jen pouhá oblast na glóbu. Je to současně
i náš duchovní domov, prostor také mentální, naše kulturní kolébka. Chceme-li
poznat i jiné oblasti a jiné způsoby života a myšlení, musíme začít od ohledání
vlastního stanoviště, z něhož se rozhlížíme po světě.
Evropa, tedy jádro toho, co dnes označujeme slovem Západ, se začala kulturněgeograficky ustalovat na přelomu starověku a středověku. Už římská říše se na
sklonku své existence začala stále více dělit na západní a východní část, sféry odlišné
kulturně, politicky, ekonomicky i národnostně (sociálně). Křesťanství, které od
počátku našeho letopočtu do tohoto prostoru vstupuje, vyvíjí se v obou těchto
oblastech rovněž odlišně. Hranice, rozdělující tento původně spíš středomořský než
evropský prostor na Západ a Východ, není dána nějakou jednoduchou pomyslnou
osou, taženou ve směru od severu k jihu. Hranice je vlastně stále pružná a mění se
podle intenzity vlivů. Východ například zasahoval svým vlivem do určitých oblastí
Apeninského poloostrova, ze severního pobřeží Afriky ovlivňoval Sicílii a další
středomořské ostrovy i značnou část Španělska. Složité byly posuny dělicí linie na
Balkáně a severně od Dunaje. Východní část bývá pojmenována podle městečka
Byzance, v němž roku 324 n. l. císař Konstantin založil nové hlavní město
(východní) říše římské – Konstantinopolis čili Cařihrad, dnešní Istanbul. Mluví se o
byzantské říši, byzantské kultuře. Nebo bývá Východ pojmenován podle tam
převládající orientace křesťanství – ortodoxie čili pravoslaví.
Do tohoto východního prostoru vstoupil v 7. století n. l. islám. Arabové, původní
nositelé islámu, vstřebali rychle plody byzantské kultury a vzdělanosti a dále se
vyvíjeli nezávisle. Další a další národy, které na východě přijímaly islám, byly tak
nepřímo zasaženy byzantským vlivem, který ale směrem na východ slábl. Národy
východu, které zůstaly křesťanské, eventuálně křesťanské enklávy či menšiny
v islámských zemích, se proti svému mocnému konkurentu bránily tím, že se
zakonzervovaly v pozicích byzantské kultury 8. století, eventuálně 15. století,
protože byzantská říše přestala politicky existovat po dobytí Konstantinopole Turky
v roce 1453. To platí pro takové země, jako je Arménie, Gruzie, Rusko, některá
území na Balkáně.
Západ se naproti tomu kryje s Římem. Západní část Evropy se po dobytí Říma
Góty roku 410 n. l. a následném zhroucení římské říše dlouho nemůže vzpamatovat.
Křesťanství se postupně ujímá dědictví římské říše, i když spíše ve státoprávním než
v kulturním slova smyslu. Papež Řehoř I. Veliký († 602) organizačně sjednotil
západní křesťanství a odřízl je od (pohanského) dědictví antické kultury. Pokusy
obnovit římskou kulturu se objevují až v opakujících se vlnách „renesance“
(znovuzrození) – karolinská renesance (9. století), ottonská renesance (11. století).
24
„velká“ renesance (14. – 16. století). Zdá se však, že skrytým motivem návratu ke
starému Římu je strach z nového nepřítele – islámu, který začíná dorážet z jihu
(Sicílie, Španělsko). Západní Evropa, která se identifikuje s římským
katolicismem, se tak jeví jako prostor, který se stále mírně zmenšuje, stále
přísněji vymezuje vůči všemu odlišnému a stále více se uzavírá do sebe.
Po staletích sporů se obě centra křesťanství – Řím a Cařihrad – nakonec roku
1054 rozcházejí i formálně. Evropa je definitivně rozdělena na Západ a Východ –
církevně, politicky i kulturně. V témže století se podařilo definitivně zabránit
pronikání islámu přes Španělsko, ale vzápětí přichází nový nápor islámských národů
proti oslabené východní byzantské říši. Západ jednak chce vysvobodit svatá místa
křesťanství v Palestině z rukou muslimů, jednak vidí příležitost ještě více ponížit už
tak oslabenou byzantskou říši. Dvě staletí trvající křížové výpravy nepřinesly sice
Západu vítězství, znamenaly však pro západní Evropu intenzivní kontakt s arabskou
kulturou, která jednak stále rozvíjela plody byzantské (a to znamená i antické,
původní řecké) kultury a vzdělanosti, jednak zužitkovala to, co získala stykem s Indií
a Čínou. To byl impuls pro rozvoj vrcholné scholastiky, ale i pro rozmach vrcholně
středověkých technologií. Můžeme říci, že Západ začal nově objevovat Východ a
přišel na to, že Východ je mnohem vyspělejší. Cesta Marca Pola do Číny ve 13.
století byla zatím jen pouhou vlaštovkou mohutné kulturní a myšlenkové výměny,
která začala a změnila duchovní tvář Evropy. Evropa „procitá“ ze středověkého
„temna“ do „slunečního“ věku renesance. Vrací se ke svým původním kořenům –
napřed k Aténám (renesance), pak k Jeruzalému (reformace – návrat k prvotnímu
křesťanství, biblickému, evangelickému). Jednou z vymožeností převzatých od
muslimských Arabů (původem ovšem z Číny) byl kompas, který znamená začátek
nové mořeplavby a velkých zámořských objevů.
Západní Evropa, rozdělená teď už do dvou křesťanských táborů –
římskokatolického a protestantského, nijak neustoupila z pozic svého kulturního
hegemonismu. Objevuje sice nová území, nové kultury, nová náboženství – na
východě i na západě, ale v duchu svého středověkého exkluzivního křesťanského
paradigmatu je pokládá za méněcenné jevy. Proto koná pokusy o násilné
pokřesťanštění celého světa. Vědomě i nevědomky kulturně kolonizuje svět.
Teprve v 18. století, kdy se mění pojetí člověka a rodí se jakási filozofie lidských
práv, objevuje se myšlenka rovnosti všech lidí, dozrává situace k tomu, že i jiné
kultury mohou být pochopeny jako svébytné. V křesťanství se opět objevuje
myšlenka misie – nenásilného získávání lidí pro víru. Misionáři, vracející se
z nových území, jsou zřejmě první lidé, kteří oněm jiným kulturám skutečně
naslouchali a mohou tak přinášet cenné informace. Na druhé straně si evropská
šlechta, zejména francouzská a španělská, všimla, že panovníci muslimských zemí
žijí v mnohem větším přepychu, a začala napodobovat způsob života v arabských a
perských palácích. Tak začala Evropa postupně doceňovat Čínu, zejména pro její
umění (porcelán, dřevoryty), po Napoleonově výpravě objevila Egypt a nakonec
Indii. Dochází k prvním módním vlnám orientalismu, typickým pro období
romantismu a idealismu. Zdá se, že v dozvucích této epochy žijeme dodnes.
Jestliže dnes mluvíme o módnosti a aktuálnosti orientální filozofie, máme běžně
na mysli filozofii indickou a čínskou. Musíme si ovšem být vědomi toho, co je
vlastně onen Západ, který tyto myšlenkové podněty tak lačně přijímá. A dále si
25
musíme uvědomit, že skutečně orientální filozofie (indická a čínská) k nám
nepřichází až v 19. a 20. století, kdy se k nám dostává v podobě literárních textů. Její
vliv byl patrný už i v minulých dobách, ovšem zprostředkovaně – přes národy a
kultury, které ležely geograficky někde uprostřed, zejména přes předovýchodní
islámský svět, ale také přes pravoslavnou východní Evropu.
Západ je vlastně část západní a severní Evropy a část střední Evropy, méně už
Evropa jihozápadní. Východ je pro nás jednak východní Evropa a část střední
Evropy, tedy to, co je pod vlivem pravoslaví a byzantské kultury. Dále je pro nás
Východ svět islámu, tedy hlavně Přední východ, ale i severní Afrika a rozlehlé části
Asie. Nebo můžeme používat slovo Východ ve smyslu skutečně vzdálené, a tedy
exotické oblasti, Východ daleký či dálný – Indie, Čína, Korea, Japonsko – a
přirozeně velké části střední a jihovýchodní Asie.
26
Svítání na západě
Průvodce studiem
•
•
•
že Orient je do jisté míry jen umělý konstrukt západní mysli.
že setkávání Západu a Východu probíhalo už od starověku, ale ve vlnách
s různou intenzitou.
že naše současné módní zaujetí Orientem není zase až tak současné a
moderní, protože mělo své obdoby v minulosti.
•
•
•
•
nově číst a interpretovat historii naší vlastní (západní) kultury.
postupně odbourávat určité předsudky, které naší západní mentalitě brání
náležitě pochopit Východ.
orientovat se na západním tržišti s orientálním „duchovním zbožím“.
lépe a přesněji studovat artefakty východních kultur.
Klíčová slova
paradigma, xenologie, eurocentrismus, helénismus, synkretismus, hermetismus,
esoterika, gnóze, orientalismus, eurocentrismus, teosofie, new age
1 hodina, 2 hodiny samostudium a příprava písemného úkolu.
27
Název této kapitoly jsme si vypůjčili od Otokara Březiny, básníka, který se kromě
jiného také výrazně inspiroval ve své době módními idejemi východní moudrosti.
Tímto astronomicky paradoxním výrokem – svítání na západě – poukazoval na jiný
paradox: my, obyvatelé Západu, pyšní na své domnělé majetnictví Pravdy, Ducha,
Pokroku, se překvapivě můžeme dočkat Prozření, Procitnutí, Osvěty z míst, z nichž
bychom to nečekali. Heslo Ex Oriente lux – Z Východu (přichází) světlo – bylo
v dějinách Západu už vícekrát výrazem zklamání a únavy z vývoje vlastní civilizace
a kultury a idealistického pošilhávání po spáse přicházející z poněkud utopicky
chápaného Východu.
Orient módní
Proč je Orient pro Západ tak atraktivní? Edward. W. Said (1935 – 2003,
Palestinec narozený v Jeruzalémě, vyrostlý v Egyptě a žijící v USA), významný
současný literární kritik, nazývá módní zájem o Orient orientalismus. Jeho kniha
Orientalism9 vyvolala ve své době typicky postmoderní diskusi o podstatě
„jinakosti“, xenologii (nauce o cizím, cizincích), hermeneutice cizoty. Said říká, že
Orient je evropský vynález, že byl už od dob antiky zdrojem romantických tužeb po
exotičnu, dobrodružstvích a úchvatných zkušenostech. Toto Saidovo tvrzení
dokládají i psychoanalytické výzkumy základních kulturních archetypů a symbolů u
různých národů světa. Téměř všude platí to, co říká staré latinské úsloví: Ex Oriente
lux – z Východu (pochází) světlo, čímž se myslí i všechno dobré. Orient je pro
Evropu odedávna obrazem jiného, odlišného. Orient pomáhal Evropě definovat se
vůči němu jako kontrastní jev. Ovšem podle Saida se orientalismus stal nástrojem
evropského kolonialismu. Eurocentrismus nebo etnocentrismus jednotlivých
evropských národů chápe Orient vždy jako něco iracionálního, dětinského,
porušeného, zatímco sebe sama Evropan chápe jako rozumného, ctnostného, zralého
a normálního. To je zárodek evropského rasismu a imperialismu.
Podobnou myšlenku rozvíjí Said v další své knize Covering Islam10, kde
dokazuje, že tradiční evropský (euroamerický) obraz o islámu je směsicí
nedorozumění a záměrných zkreslení produkovaných žurnalisty, politiky, ale i
falešnými odborníky. Takový zjednodušený obraz, založený na nezájmu, lhostejnosti
a nepřesnosti, může vést k nebezpečným důsledkům, zvláště v období různých krizi
v islámském světě. Orientalismus je způsob myšlení založený na ontologickém a
epistemologickém rozlišování mezi Evropou a „zbytkem“ světa. I když je
orientalismus v opakujících se vlnách jakéhosi romantismu výrazem sentimentálních
utopických představ, zůstává nástrojem dělení světa na „naše“ a „cizí“ a je tedy
falešným geopolitickým vědomím. Said vidí tuto negativní stránku orientalismu tak
výrazně, protože se zaměřil na vztah Evropy k islámskému světu; navíc si všímá jen
anglosaské oblasti a Francie.
Naproti tomu třeba Michel Foucault (1926 – 1984), jeden z nejvýraznějších
představitelů současného strukturalismu a postmodernismu, nevidí orientalismus tak
negativně. Asi proto, že vyhlíží k ještě dálnějšímu Východu. Ve své knize Dějiny
9
SAID, E. W. Orientalism. New York – London : Pantheon Books, 1978. Vydání českého překladu
této knihy bylo ohlášeno na rok 2006.
10
SAID, E. W. Covering Islam. London : Routledge and Kenan, 1981.
28
šílenství11 říká, že Orient byl vždy místem, které vymezovalo hranice univerzality
západního rozumu (racionality). Orient je pro něj oním ideálním místem našeho
původu, zdrojem našeho stesku po pravém domově, po návratu. Orient, ačkoliv se jej
kolonizátorský rozum Západu pokoušel neustále dobýt, nám však stále uniká. Je pro
nás nedosažitelný, protože je právě onou mezí, za níž bychom už museli vykročit ze
své racionality. Pro Foucaulta je tedy Orient jakousi metou a současně ideou pravého
původu. Proto tolik inspiroval a motivoval západní kulturu. I když naše pojetí
Orientu jako snové, ideální, utopické oblasti, kolébky kultury, epochy rané fáze
rozvoje lidstva může oslabit naše schopnosti realisticky hodnotit skutečný Orient,
bude to podle Foucaulta vždy hodnocení bez negativních předsudků.
Setkávání Západu s Východem v minulosti
V každém případě se ukazuje, že orientalismus není módní záležitostí až několika
posledních desetiletí. Právě ony módní vlny orientalismu způsobily, že historikové
začali nově zkoumat minulost z tohoto hlediska a – i když bádání zdaleka nejsou u
konce – ukázalo se, že od dob antického Řecka je naše Evropa utkána z daleko více
orientálních prvků, než jsme si donedávna mysleli. Pro staré Řeky byl oním bájným i
reálným Orientem jednak Přední východ, jednak, a to především, Egypt. Možné
styky s Indií a s Čínou ve starověku jsou ještě zahaleny mnoha záhadami. V každém
případě ale dnešní nová četba antických filozofů prokazuje nápadné shody
s myšlením jejich starších indických a čínských kolegů. Říše Alexandra
Makedonského, která na přelomu 4. a 3. století př. n. l. dosáhla až k hranicím Indie,
dala vzniknout helénistické kultuře, neboť díky vybudovaným komunikacím a
navázaným politickým a obchodním vazbám docházelo k mísení řeckých a
orientálních kulturních prvků. Právě helénistická kultura, vrcholící kolem počátku
našeho letopočtu, nápadně připomíná naši dobu – především tím, že se rovněž
měnilo základní kulturní paradigma, ale také revolučním skokem ve všeobecné
informovanosti a následným nábožensko-filozofickým synkretismem, který tolik
připomíná naši postmodernu. Do tohoto světa vstupuje křesťanství a po první tři
staletí se v něm šíří rychleji právě směrem na východ než na západ. Obrat nastává až
za císaře Konstantina, který roku 313 n. l. ukončuje pronásledování křesťanů
v západní části římské říše a křesťanství postupně činí jediným oficiálním
náboženstvím Západu. Tím se už ale začíná středověk a formuje se Evropa jako ono
geopolitické vědomí, jemuž říkáme Západ. Evropan prý je člověk, který obývá
prostor kolonizovaný Římem, ale který co do kulturního původu stojí jednou nohou
v Aténách a druhou v Jeruzalémě. Skrze oba tyto kulturní kořeny je ale do značné
míry ovlivněn právě Orientem.
Jak jsme si už ukázali, další vývoj západní Evropy šel směrem ke stále užšímu
vyhraňování se proti všemu východnímu, čili k ustálení toho, čemu dnes říkáme
Západ.
O první vlně nového zájmu o Východ, kterému bychom s jistými výhradami
mohli říkat raný orientalismus, se dá hovořit až na prahu vrcholného středověku.
Tehdy se setkaly různé vlivy. Především křížové výpravy ukázaly, že muslimské
národy jsou kulturně i technologicky vyspělejší, není možno je snadno porazit a bude
11
FOUCAULT, M. Dějiny šílenství. Hledání historických kořenů pojmu duševní choroby. Praha :
Nakladatelství Lidových novin, 1994.
29
třeba je více respektovat. Následně vybudované vazby na Přední východ, zejména
prostřednictvím různých rytířských řádů, se staly kanály, jimiž začaly proudit
myšlenky. Poněkud jinými cestami, spíše po individuálních cestách obchodníků,
arabských i židovských, dorazilo do Evropy povědomí o arabské filozofii, rozvíjející
aristotelismus. Vzhledem k tomu, že v tehdejší Evropě téměř nikdo neuměl řecky,
z Aristotelových spisů bylo do latiny přeloženo jen málo a u řady myslitelů
převládala orientace na Platóna, eventuálně na novoplatonismus, bylo toto
znovuobjevení Aristotela šokem. A byl tu konečně i třetí vliv: od 11. a 12. století je
patrné jisté znovuoživení předkřesťanských lidových náboženství v jejich
kultivovanější podobě, zvláště různých mýtů, prolínajících se s křesťanskými prvky
(svatý grál, král Artuš, rytíři kulatého stolu apod.). Pozoruhodná byla dlouho
přežívající legenda o králi Janovi, který v sobě spojoval ideál panovníka i velekněze
a vládl v nějaké utopické zemi daleko na Východě. Stávalo se, že roli takové
poněkud mytizované země na Východě pro nejzápadnější část Evropy přebíraly
Čechy. V Čechách se ovšem tento utopický entuziasmus orientoval ještě východněji.
Snad zde sehrála roli vzpomínka na cyrilometodějskou misi, která – v případě, že by
se zdařila – by přimkla naši zemi ke křesťanskému Východu a bratrským
slovanským národům. V úsilí po slovanské liturgii může být prvek vlastenecký, ale i
onen utopicko orientalistický. V kritických dobách působení M. Jana Husa se
vypravila delegace reformních teologů v čele s Jeronýmem Pražským na
pravoslavnou Litvu, aby tam hledala inspiraci a podporu. Čeští utrakvisté vypravili
roku 1452 teologické poselství do centra pravoslaví – Konstantinopole. Když později
štafetu reformace převzala Jednota bratrská, zaměstnávala se neustále myšlenkou, že
někde na východ od Palestiny musí být ideální říše, kde se žije od počátků
křesťanství v duchu evangelia. To byl také jeden z důvodů několika cest
humanistických vzdělanců Jednoty bratrské do Svaté země.
Na přelomu vrcholného středověku a rané renesance v některých zemích, v nichž
to umožňovaly podmínky, vyplulo na povrch množství hermetických (tajných,
uzavřených) společenství pěstujících esoterické (skryté, tajné) nauky, kvetla nová
magie, alchymie, astrologie, oživla stará gnóze. To vše znamenalo do jisté míry
vědomý návrat k antice, byť zprostředkované Židy (kabala) a Araby (alchymie). Ale
objevovala se taky řada prvků skutečně orientálních (Babylón, Persie). Spoje
obstarávaly rytířské řády, tajná bratrstva a sítě cestujících obchodníků. V tomto
prostředí a intelektuálním ovzduší se rodila renesanční věda, která v mnohém
navazovala na to, co staří Řekové už nestačili udělat. Nedocenitelné byly pro ni vlivy
arabské matematiky, geometrie a logiky, které ovšem svou původní vlast měly
v Indii a Číně.
Právě v této době převzala Evropa štafetu vývoje od islámského světa, který od
16. století začal stagnovat. Turci dobyli Konstantinopol roku 1453, čímž ukončili i
formálně dávno už skomírající trosky byzantské říše a kultury. Turci pak pronikali
přes Balkán až do střední Evropy, kde byli zastaveni teprve roku 1683 (u Vídně), ale
kulturně s sebou už nic nového nepřinášeli.
Hlavním cílem zámořských objevitelských cest byl tehdy Východ. Kryštof
Kolumbus vyplul roku 1492 hledat novou cestu do Indie. Nově otevřené zámořské
cesty sice zvýšily kontakty s Východem, ale Evropa byla natolik sebepotvrzena ve
své pýše na vlastní pokrok, že pěstovala pouze onen vztah k Orientu, který popisuje
E. W. Said. Zachovalo se množství zpráv o nejrozmanitějších expedicích ze 16. až
30
17. století. Křesťanští misionáři, mezi nimiž byli na Východě zvláště úspěšní
jezuité, přinášeli do Evropy fantasticky znějící informace o nových územích.
Evropské exkluzívně křesťanské paradigma však zaslepovalo oči, takže si
Evropané vše, co viděli a slyšeli, přeložili zase jen do svého zkušenostního obzoru.
Myšlenka, že by některé kultury mohly být svébytné, srovnatelné s našimi, byla
těžko pochopitelná. Představa, že by některá náboženství mohla být rovnocenná
křesťanství, byla přímo kacířská. Nejen na dogmata uvyklí jezuité, ale ani
protestantští misionáři nebyli schopni věřit vlastním očím, protože to, co viděli,
zpochybňovalo věrohodnost některých biblických výroků. Vnucovala se myšlenka,
že jiné národy dospěly – díky vlastnímu náboženství – k vysoké mravní kultuře
nezávisle na biblicky dosvědčovaném Bohu. Připustit to se ještě dlouho nikdo
neodvážil.
Novověká evropská filozofie, která se v téže době začala rozvíjet, řešila často
tytéž problémy jako filozofie orientální. Ale jen zřídka se našel někdo, kdo si to
uvědomil. Takovými výjimkami byli například Leibniz, Voltaire či Diderot, kteří se
pochvalně vyjadřovali o čínské filozofii. Čínskou kulturu objevila vlastně
francouzská šlechta. Francouzští králové 17. a 18. století rádi napodobovali
rozmařilý dvorský životní styl despotických vládců islámských států. V hledání
nových vzorů se dostali až k Číně, jejíž umění se pak stalo předmětem módních
sběratelských zálib. Francouzští filozofové si ovšem na čínské kultuře a čínském
způsobu vykonávání státní správy všímali něčeho úplně jiného než francouzští
panovníci.
S objevením indické filozofie to bylo složitější. Evropané hledali v Indii od dob
Vasco de Gamy především koření, později roztroušené zbytky křesťanů (křesťanství
sem proniklo v prvních staletích našeho letopočtu). Katoličtí i protestantští misionáři
se urputně bránili vnucující se myšlence, že indický filozofický monoteismus je
starší než biblický. Takže to byli vlastně až francouzští osvícenci a britští deisté,
kdo otřásl křesťanským exkluzivním paradigmatem a podryl slepou důvěru
v absolutní platnost biblických výpovědí. Souběžně s rodícím se badatelským
kritickým přístupem k četbě bible a k historii křesťanské teologie rostla i
vnímavost pro svébytné hodnoty indické kultury.
Francie ovšem měla s Indií méně kontaktů. Anglie měla sice kontakty čím dál
častější, ale převládaly v nich zájmy kolonizátorské, takže v Anglii se prakticky až
do roku 1947 uplatňovala ve veřejném mínění záměrná i bezděčná propaganda, líčící
Indii jako ubohý národ s pokleslou kulturou. Byli to spíše Němci, kteří objevili
Indii.
Nejdůležitější podnět pro nový zájem o Indii (a Orient vůbec) přinesl
výsledek vyloženě vnitroevropského filozofického a kulturního vývoje. Jako
reakce na vrcholící osvícenství se objevuje romantismus. V 70. letech 18. století se
v Evropě nahromadilo množství zpráv o Indii od misionářů, cestovatelů, obchodníků
i kolonizačních úředníků. Mezi nimi i první překlady filozoficko-náboženské
literatury. V této době se mezi klasickými vzdělanci opět zvyšovala citlivost ke
kultuře starých Řeků, v níž byla spatřována kolébka lidstva. Došlo ke srovnávání
řecké a indické kultury; výsledkem bylo zjištění, že indická kultura je starší a že tedy
kolébka lidstva je dál na východě. Této diskuse se zúčastnil také Johann Gottfried
Herder (1744 – 1803). Svými spisy vyvolal vlnu módního romantického obdivu
31
vůči východním národům. (Tato vlna mimochodem povzbudila proces národního
sebeuvědomování slovanských národů. Připomeňme si však v této souvislosti
například i našeho romantického básníka Karla Hynka Máchu a jeho obdiv
k cikánům – tajemnému lidu z Východu.) V Německu začalo víc než kde jinde
v Evropě kvést indologické bádání. Roku 1818 byla v Bonnu otevřena katedra
indologie.
Orient tajemný
V této době a v této atmosféře romantické indománie dozrávali a tvořili
filozofové George Wilhelm Friedrich Hegel (1770 – 1831), Friedrich Wilhelm
Joseph Schelling (1775 – 1854), Arthur Schopenhauer (1788 – 1860), ale také
romantičtí básníci Friedrich Schiller, Johann Wolfgang Goethe a Friedrich
Hölderlin. Všichni byli ovlivněni orientální kulturou, zejména indickou
náboženskou filozofií. Zdá se, že nejdříve si uvědomil Schelling podobnost
problémů, které německá idealistická filozofie řeší, s tématy indické filozofie. Plně
se k filozofickému odkazu Indie přihlásil až ve svém pozdním filozofickém období.
Hegel v diskusi se Schellingem připouští příbuznost filozofických přístupů, ale
přiznává nadřazenost evropskému filozofování. Hegel převzal – ať už vědomě nebo
nevědomky – řadu filozofických řešení od Schellinga a od Indů, ale v duchu své
filozofie dějinného vývoje pokládá všechna předchozí stádia za překonaná a tudíž
bezcenná. Hegel, jakkoli je vnitřně s Orientem silně spřízněn, vytváří paradoxně ve
své filozofii vrchol eurocentrického kulturního paradigmatu. Hegelův vliv v celé
Evropě podněcoval právě onen přezíravý postoj k Orientu, o němž mluví E. W. Said.
Tato Hegelova domýšlivost popudila o osmnáct let mladšího Schopenhauera, který
se navzdory převládajícímu hegelovskému vlivu intenzivně věnoval indologii a stal
se tak nejindičtějším z evropských filozofů. (Dnešní indičtí filozofové přijíždějí do
Německa, „druhého domova véd“, jak říkají, aby v Bonnu, „Benaresu na Rýně“,
studovali právě Schopenhauera.) Schopenhauer měl ovšem už přístup k řadě nových
překladů indických textů, které vycházely díky práci bratří Schlegelů a velkého
popularizátora Indie Maxe Müllera. Na Schopenhauera potom navázal Friedrich
Nietzsche (1844 – 1900), který obohatil své orientální inspirační zdroje ještě o starou
Persii – a sice o dualistický systém Zarathuštrova náboženství.
V této době se ovšem rodila také teorie lidských ras, která se pokoušela doplnit
filozofické koncepce dějinného a kulturního vývoje koncepcí antropologickou.
Nejdůležitějším zastáncem rasové teorie byl Joseph Arthur Comte de Gobineau
(1816 – 1882). Jeho teorie odpovídá termodynamickému zákonu: na počátku přijalo
lidstvo veliké množství energie. Lidské rasy byly původně „čisté“. Na vrcholu
původních ras byla bílá rasa árijská. V průběhu dalšího vývoje však došlo k mísení
ras, které vedlo k jejich znehodnocování. Pokud by to takto šlo dál, dojde
k entropické „tepelné smrti vesmíru“, čili ke kulturní neplodnosti a ztrátě schopnosti
dějinného vývoje lidstva. Pokud by se ale našly ještě mladé národy původního typu,
mohly by vnést svou novou krev do degenerovaných kultur a přispět tak k novému
rozmachu. Indická společnost je podle Gobineaua výsledkem historického spojování
bílých Árijců s původně černým obyvatelstvem. Kastovní systém je však pokusem
vyšších kast uchovat čistou árijskou krev. Tato nauka měla později neblahé důsledky,
když byla nekriticky přejata německým nacionálním socialismem (fašismem).
Rasová teorie a hákový kříž (svastika) – prastarý indický symbol slunečního
32
kruhu, koloběhu života – se tak staly základními poznávacími znameními německého
nacionálního socialismu. Fašističtí ideologové se dovolávali Schopenhauera a
Nietzscheho, ovšem chápali je povrchně, vytrhovali jejich myšlenky z kontextu a
falešně je interpretovali. Rovněž srovnávali podobnost německé středověké mystiky
s indickou spiritualitou. Chtěli se tak povznést nad řecko-římské, ale hlavně nad
semitské (židovské, křesťanské a islámské) tradice a navázat na skutečnou kolébku
Árijců.
Předáci nacionálního socialismu a masy jeho vyznavačů se však v praxi
inspirovali jinde než v dílech Oswalda Spenglera nebo Alfreda Rosenberga, kde
bývají hledány filozofické kořeny fašistické ideologie12.
Na tomto místě se ale musíme přesunout z Německa do angloamerické oblasti.
V roce 1875 založila Helena Petrovna Blavatská, ruská emigrantka, Teosofickou
společnost v USA. Spolu s Henry Steelem Olcottem v ní chtěla rozvíjet prastarou
moudrost (teosofie je spojení slov teologie a filozofie), která je v naší kultuře už
zasutá, ale v textech starověkých národů Orientu je možno ji najít, pokud je ovšem
člověk umí dešifrovat. V roce 1877 vydává Blavatská knihu Isis Unveiled (Odhalená
Isis), v níž oživuje myšlenku dávné gnóze – a sice, že všechny filozofické a
náboženské nauky starých národů obsahují jedno společné poznání. Její druhá kniha
The Secret Doctrine (Tajné učení) z roku 1888 se však už převážně orientuje pouze
na Indii. Teosofické hnutí se začalo rychle šířit po Evropě, po Americe, ale mělo svá
centra i v Indii. Zájem o tajné orientální nauky se stal součástí dobové
euroamerické kultury a v módních vlnách zachvacoval poměrně značnou část
veřejnosti. Celá tato oblast kultury – značně rozsáhlá svými aktivitami a počtem
vydaných publikací - má přirozeně svou vyšší, kultivovanou část, představovanou
například spiritualistickými směry novohegelovské filozofie, ale i části značně
pokleslé do roviny pouhých ideologických pseudofilozofických systémů,
reprezentovaných záplavou brakové literatury tohoto žánru. Blavatská se nechala
inspirovat i teorií ras a prohlašovala, že dominující rasou je teutónská,
indogermánská rasa, což jí samozřejmě zjednalo značnou popularitu v německých
kruzích. Teosofie se v Německu mimořádně ujala na přelomu 19. a 20. století.
Teosofická nakladatelství chrlila množství časopisů a brožur, v nichž se fragmenty
orientální filozofie kombinovaly se starověkou gnózí, středověkými esoterickými
naukami rytířských řádů a především s rasovou antropologickou a kulturní typologií.
Tyto brožury hltali Hitler, Himmler a většina budoucích příslušníků NSDAP.
Zdá se, že filozofický a kulturní romantismus dozníval právě v této době, ovšem
ve velmi zkarikované podobě pseudoorientálních synkretistických nauk. Vlna
zájmu o Orient, esoteriku, hermetismus, teosofii, mystiku apod. zasáhla i naši
zemi. Spektrum této oblasti u nás je rovněž velmi široké – od básnické inspirace
(např. Zeyer, Vrchlický, Březina) přes popularizátory (např. Karel Weinfurter) až
po pouťové dryáčnické brožury a obskurní časopisy. Zájem o tuto scénu poněkud
utichl ve 30. letech, ale znovu se probudil z dřímoty v současnosti. Tak dnes i u nás
existuje téměř nepřehlédnutelná nabídka mnoha nakladatelství a časopisů, které se
tomuto tématu věnují a které v reedicích vydávají často práce vzniklé na počátku 20.
století.
12
GOODRICK-CLARKE, N. Okultní kořeny nacismu : Rakouští a němečtí ariosofisté 18901935, Praha : Votobia, 1998.
33
Setkávání Západu s Východem ve 20. století
Styky mezi filozofií a kulturou Západu a Východu ve 20. století jsou tak bohaté,
že by i jejich stručné vystižení přesahovalo možnosti tohoto pojednání. Je potřeba ale
říci, že výměna teď už probíhá oboustranně, není to už jen pasivní přijímání na
Západě. Východ, zejména Indie a Japonsko, později Čína a Korea, se výrazně
otvírají vlivům ze Západu – ale přitom konají, spíše bezděčně, aktivní misi na
Západě.
Pokračovatelka Heleny Blavatské v Teosofické společnosti, Annie Besantová,
přivezla v roce 1914 do Evropy mladého chlapce Jiddu Krishnamurtiho, kterého
prohlásila za vtělení všech dosavadních mistrů duchovního života. Tajemník
Teosofické společnosti Rudolf Steiner s takovým pouťovým počínáním nesouhlasil,
odtrhl se a založil Antroposofickou společnost, v níž prakticky zužitkoval podněty
orientální filozofie pro pozoruhodné projekty, které mnohdy teprve dnes docházejí
uplatnění (například biodynamické rolnictví, waldorfská pedagogika nebo
antroposofická medicína). Krishnamurti se rovněž později odtrhl od Teosofické
společnosti, ale působil dál v Evropě i USA a stal se tak jedním z prvních učitelů
indického duchovního života na Západě. Od té doby jich jsou – alespoň těch světově
proslulých – desítky.
Je pravda, že 30. a 40. léta znamenala útlum těchto zájmů a snah. V 50. letech,
kdy se opět vzchopil pozitivisticko-technokratický optimismus a na Západě
kulminovala existenciální filozofie, tedy eurocentrické kulturní paradigma, zavládl
načas přezíravý vztah k Orientu. Kolonialismus a imperialismus začal brzy po krachu
britského panství v Indii (1947) užívat jiné metody svého uplatňování, ale nezměnil
své smýšlení. Přesto ale už v 50. letech v určitých kruzích – ovšem ne ve výrazném
počtu – začínají probleskovat první signály opětovného zájmu o orientální filozofii.
Počátky nově pojatého seriózního přístupu k orientální filozofii jsou patrny už
v době meziválečné. Studium společnosti rozšiřuje svůj záběr i na další kultury a
národy. Max Weber (1864 – 1920), jeden z tvůrců moderní sociologie, krátce před
svou smrtí zveřejnil výsledky svého sociologického výzkumu náboženství, zvláště
indického. Obrovské pokroky učinila religionistika, etnografie a rodící se kulturní
antropologie. Všechny tyto disciplíny se intenzivně zabývaly výzkumem tzv.
přírodních národů v dalekých zemích. Pro filozofii byl velmi přínosný příspěvek
psychoanalýzy – k pochopení psychologie náboženství a univerzálních kulturních
symbolů a archetypů. Byl to zvláště Carl Gustav Jung (1875 – 1961), který se
intenzivně věnoval studiu orientální filozofie, ale taky alchymie a astrologie. V roce
1928 píše jako předmluvu k vydání čínského alchymistického spisu Zlatý květ
padesátistránkový text pod názvem Proč je Evropanovi zatěžko pochopit Východ13.
Nemůžeme pominout ani mnohé spisovatele, kteří se – snad povzbuzeni vlnou
teosofie a esoteriky – zajímali o Orient, cestovali po Orientě a psali o něm své
romány. Nebyli to jen Angličané, o nichž by se to - díky jejich přítomnosti v Indii –
dalo předpokládat, ale i Francouzi (za všechny je možno se zmínit o Romainu
13
JUNG, C. G., WILHELM, R. Tajemství zlatého květu: Čínská kniha života. Praha : Vyšehrad, 1997.
34
Rollandovi a jeho knihách o Gándhím a indické mystice), a pochopitelně i Němci (za
všechny budiž zmíněn Herrmann Hesse, který za své Indií a Čínou inspirované
hluboce humanistické romány dostal Nobelovu cenu právě po druhé světové válce –
v roce 1946).
Tradiční orientální filozofie se ve 20. století stala pochopitelně předmětem
solidního výzkumu západních filozofů, stala se standardní součástí učebnic dějin
filozofie i běžným výukovým předmětem na univerzitách. Ale toto pojetí orientální
filozofie jako určité archiválie bylo občas prolomeno, když některý z významných
filozofů, eventuálně celý filozofický směr ukázal, že bere orientální filozofii jako
důstojného partnera v myšlení. To učinil například Martin Heidegger (1889 –
1976), jeden z tvůrců existencialistické filozofie, činila tak celá filozofie života a
různé novohegelovsky orientované filozofické koncepce dějin a kultury.
Tyto práce a výzkumy, uskutečňované ještě v 1. polovině 20. století, však byly
plně zužitkovány a staly se součástí širšího kulturního povědomí až v 60. letech. Jak
už bylo řečeno, v 50. letech se objevily první signály nové citlivosti na Orient, a to
zejména v Americe v mládežnickém hnutí beatniků (v literární podobě například u
takových autorů, jako byli Allen Ginsberg, Lawrence Ferlinghetti, Gregory
Corso, v podobě duchovních vůdců například u takových propagátorů východních
nauk, jako byl Alan Watts nebo Timothy Leary). Rovněž na náboženské scéně,
zvláště v Kalifornii, se začaly objevovat buď na okraji křesťanství, nebo ve zcela
mimokřesťanské části spektra nové implantáty východních náboženství. Tento vývoj
zaznamenal přímo revoluční skok ve druhé polovině 60. let v hnutí hippies. Hippies
byli nadšeni Indií a přímo se vrhali do náručí různých guruů a celých indických hnutí
(například Hare Kršna). Beatles odjeli do Indie, aby se učili meditovat v ašrámu
Mahariši Maheš Jogiho. Ten, povzbuzen tímto svým úspěchem, později vytvořil
techniku tzv. Transcendentální meditace, která se v 70. a 80. letech z pouhé terapie
vyvinula v mnohamilionové pseudonáboženské hnutí.
Od počátku 80. let se v celém euroamerickém světě začíná užívat nový souborný
pojem pro mnohé z těchto jevů, vyplývajících ze setkání Západu s Východem – New
Age (Nový Věk) nebo taky Věk Vodnáře (Age of Aquarius). Označuje se tak jistý
myšlenkový pohyb, ba celá zásadní proměna, proměna paradigmatu (přechod od
mechanistického, karteziánského paradigmatu k holistickému čili celostnímu
paradigmatu), ale označuje se tak i jisté myšlenkové, duchovní spojení podobně
smýšlejících lidí po celém světě (Vodnářské spiknutí nebo spirituální konspirace, jak
říká Marilyn Fegusonová14), protože mluvit o hnutí v sociologickém slova smyslu
není v tomto případě úplně přesné. Ale je tím označen i nový životní styl, soustava
mravních a duchovních hodnot, projevujících se ve všech oblastech života
soukromého a veřejného – od stravování, bydlení, oblékání, přes holisticky pojatou
terapeutickou kulturu, péči o zdraví a štěstí, dále přes oprášené tradiční, ale i zcela
nové náboženské praktiky, až po angažování se pro životní prostředí a rozmanité
alternativní společenské a hospodářské projekty.
V tomto komplikovaném a kontroverzně diskutovaném jevu (který je možná jen
pokusem, jak z určitého úhlu pohledu nazvat to, co zase z jiného úhlu pohledu
dostává název postmoderna) hrají orientální filozofické, náboženské a kulturní
14
FERGUSON, M. The Aquarian Conspiracy. Los Angeles : J. P. Tarcher, 1980. Německy: Die
sanfte Verschwörung. Basel : Sphinx, 1987 (München, Knaur, 1987).
35
prvky významnou roli. Není náhodou, že jeden z hlavních časopisů, kolem kterých
myšlenkové hnutí New Age krystalizovalo, nese název East West Journal.
Nacházíme tu ovšem svorně vedle sebe inspiraci skutečnou orientální filozofií
využitou pro západní myšlení (například pro kosmologii nebo subatomární fyziku) i
pokleslou interpretaci orientálních náboženských prvků ve stylu esoterických
brožurek. Orientální filozofie se dá zužitkovat například pro neobyčejně potřebné
změny v západním pojetí ekologie, ale dá se taky zneužít pro ohlupování lidí a
podvazování
jejich
aktivity,
například
v sektářsky
se
chovajících
pseudonáboženských komunitách. New Age (nebo taky Věk Vodnáře), stejně jako
postmoderna, jsou nálepky užívané prozatím pro příliš velký soubor jevů; jsou tedy
často ještě zdrojem nedorozumění. Ale i když módní výstřelky tohoto hnutí po čase
opět zaniknou, základní tah duchovního a myšlenkového vývoje, vyznačený novým
paradigmatem, zůstane zachován. V duchu tohoto paradigmatu se Evropa (a s ní i
Amerika) jednak vrací ke svým vlastním kulturním kořenům, v nichž – jak jsme si
ukázali – byly živé kontakty s Orientem, a jednak se vydává kupředu díky syntéze
obou tradic – západní a východní.
Setkání Západu s Východem v globálním prostoru v epoše postmoderny
Jedním z důvodů současné masivní přítomnosti východních náboženských a
filozofických (a vlastně vůbec kulturních) prvků v euroamerické kultuře je
postmoderní povaha naší doby. Teoretikové kultury a umění, filozofové,
sociologové a politologové charakterizují postmodernu, epochu po konci moderny
čili moderní doby, zhruba těmito rysy:
-
-
-
-
Konec velkých ideologických systémů, konec veřejného mínění, konec
názorové uniformity.
Konec eurocentrismu, nástup kulturního polycentrismu.
Globalizace, vznik globálního životního pocitu či planetárního vědomí, které ale
není univerzálním kosmopolitním myšlením, nýbrž explozí subkultur na pozadí
celosvětového horizontu.
Holistické paradigma, nový způsob vnímání všech jevů v jejich závislosti na
vyšších celcích, celostní, systémové myšlení.
Krize moderního pojetí rozumu, konec exkluzivní racionality (výlučného
spoléhání na rozum), znovuobjevování intuice, spirituality, znovuobjevování
přírody jako celostního kontextu (tendence k panteismu).
Revivalismus (oživování starého, domněle mrtvého, nové výpůjčky z minulosti).
Konec historického vědomí, konec hegelovského pojetí dějin jako nutného
pokroku. Budoucnost už není předurčená, ale je otevřená. Znovuobjevení
mytického myšlení, cyklického pojetí času. Vše staré je možno uplatnit, ovšem
vytržené z historického kontextu.
Zrušení někdejší „bojové“ linie mezi moderním a tradičním. Postmoderna není
něco úplně nového, je to syntéza nového a starého, moderního a tradičního.
Zrušení někdejší ostré dělicí čáry mezi vysokým a nízkým stylem v myšlení,
v umění i v životě. Postmoderna stírá rozdíly mezi uměním a kýčem, filozofií
a ideologií (jakožto kýčem filozofie). Směšuje vysokou úroveň myšlení a
umělecké tvorby s nízkou úrovní práce sdělovacích prostředků, s bulvárem,
reklamou a komercializací.
36
-
A konečně – postmoderna je programově pluralitní čili je vlastně bez
programu. Jejím nejvlastnějším principem je, že je principiálně bez principů.
Moderní komunikace prokrátily vzdálenosti a udělaly ze světa globální vesnici.
V globalizovaném světě už nic není dost vzdálené, aby mohlo být exotické, okrajové.
V přepestré mozaikovité tříšti nabídky globálních tržišť se stírá rozdíl mezi
většinovým a menšinovým a do módy se tak dostává současně prakticky všechno.
Postmoderní kulturní, myšlenková, duchovní scéna či epocha je proto
synkretistická, eklektická, tzn. směšuje obrovské množství vzájemně nesourodých
prvků, navíc vytržených z jejich původních přirozených souvislostí. V tomto
bezbřehém přejímání chaotických vlivů má pochopitelně své místo i orientální
filozofie. Pro současný Západ je však podobně aktuální prakticky všechno – výtvarné
umění afrických kmenů, hudba australských domorodců, polynézská mytologie či
halucinogenní zkušenosti jihoamerických Indiánů.
Postmoderna tedy může být jedním důvodem současné aktuálnosti orientální
filozofie. Jiným důvodem – vnitřním i hlubším – je jistá logická nutnost současného
setkání Západu s Východem. Západ se totiž dlouho a postupně ustavoval jako
svébytná oblast právě radikálním oddělováním se od Východu, respektive od
společných kořenů, které ležely geograficky někde uprostřed, eventuálně od
někdejšího rozsáhlejšího jednotného celku. Znovuobjevení Východu tedy není
přijetím něčeho nového, jiného, ale logickým doplněním toho, co Západu chybělo
k vnitřní rovnováze, je to návrat k vlastnímu základu. Tuto myšlenku budou rozvíjet
další kapitoly.
Jedním z rysů postmoderní doby je zánik eurocentrismu. Bylo by užitečné vědět,
jak se na přítomnost orientální filozofie na Západě dívají sami Orientálci.
Euroameričané, kteří podniknou výpravu do skutečného Orientu – ať už tak, že čtou
původní texty (navíc v originále), nebo tak, že tam odcestují – bývají velmi
překvapeni. Skutečná orientální filozofie často není taková, jak se na Západě
podávala. A dále: lidé Orientu sami často o této filozofii mnoho nevědí; v žádném
případě podle ní nežijí masy průměrných obyvatel. Orient je zkrátka do značné
míry právě produktem Západu. Někdejší vyspělé orientální kultury dávno zanikly
a prodělaly změny, o nichž toho mnoho nevíme. Svým způsobem se o tom
přesvědčujeme u Orientálců, kteří přijíždějí na Západ v naději, že od jeho vyšší
kultury získají něco, co doma nemají. Tak přijíždějí dnešní indičtí filozofové do
Německa studovat Schopenhauera („nejindičtějšího“ filozofa mimo Indii) a
Nietzscheho. Islámští intelektuálové budují svá nejvýznamnější centra v Londýně a v
Marseille. S filozoficky nejčistšími hinduistickými naukami se dnes setkáme spíše ve
Švýcarsku než v Asii. Zenový buddhismus přerůstá svými výhonky z Japonska a
přináší plody například v Kalifornii. Mezi mladými Japonci je pokládáno za módní
mít svatbu nejen v šintoistickém či buddhistickém chrámu, ale také (navíc) i
s křesťanským knězem. Taková zjištění ubírají orientální filozofii na exotičnosti a
mění nekritický obdiv a přehnaná očekávání ve skutečnou vědeckou střízlivost.
37
Termín orientalismus, jímž na sklonku 70. let 20. století Edward W. Said označil
typický západní způsob vytváření si obrázku o světě islámu z různých předsudků a
myšlenkových stereotypů a klišé, je možno vztáhnout na celý Orient. Orient je tak do
jisté míry umělým výtvorem Západu, který slouží k tomu, abychom se utvrzovali ve
svém pocitu výlučnosti nebo abychom se upínali k utopickým idejím. V dějinách
naší západní kultury a civilizace jsme tak zaznamenali už několikerou vlnu módního
zájmu o Orient – ať už barbarský či mile dětinský, nebo utopicky ideální či vzrušivě
tajemný.
Chceme-li poznávat východní země a jejich kulturu, mentalitu, moudrost či
filozofii, musíme si být vědomi překážek, jimiž jsou především naše předsudky, vžité
myšlenkové kategorie a ustálené kulturní vzorce. Zřejmě se jich nikdy úplně
nezbavíme. Orientálci mají ostatně stejné problémy, chtějí-li podobně poznávat
Západ. S pomocí odborných metod vypracovaných speciálními vědami i filozofií se
nám ale může podařit minimalizovat škodlivý vliv těchto předsudků a otevírat se
skutečnému poznávání a zmoudření.
Podnět k zamyšlení
Vtipným a užitečným myšlenkovým cvičením vždy bylo představovat si, jak by
nás asi viděli – například Marťani.
Přečtěte si tedy v Přílohách obě recenze na knihu Okcidentalismus, která se sice
týká jen islámského světa, ale pokuste se knihu v tomto směru domyslet a položit si
otázku, jak by nás – naši zemi, Evropu, Západ – viděli Indové, Číňané, Japonci, a
zejména, jaké by měli důvody myslet si o nás to, co by si v nutném zjednodušení o
nás vytvořili jako stereotypní obrázek či myšlenkové klišé.
Literatura
BOGUN, W., STRAET, N. Lexikon ezoteriky. Praha : Volvox Globator, 2001.
GOODRICK-CLARKE, N. Okultní kořeny nacismu : Rakouští a němečtí ariosofisté
1890-1935. Praha : Votobia, 1998.
GRENZ, S. J. Úvod do postmodernismu. Praha : Návrat domů, 1997. (Výborný,
srozumitelný a čtivý úvod do postmodernismu z pera amerického autora. V závěru
ovšem autor, zřejmě přívrženec amerického evangelikálního protestantismu, čtenáře
lehce misijně masíruje, aby se odvrátil od postmodernismu a přidal se ke
konzervativním a mírně fundamentalistickým církevním kruhům.)
GUGGENBERG, E. Hitlerovi vizionáři. Okultisté, kteří připravovali cestu třetí říši.
Praha : Brána, 2002.
KÜNG, H. Světový étos. Zlín : Archa, 1992. (V úvodu této pozoruhodné programní
publikace autor podává stručný, ale výstižný popis postmoderní situace.)
LYON, D. Ježíš v Disneylandu. Náboženství v postmoderní době. Praha : Mladá
fronta, 2002, 272 s.
STAMM, H. Pozor, esoterika. Praha : Academia, 2002.
38
Kontrolní test
1) Indickou filozofii pro Evropu objevili spíše filozofové
a) angličtí b) němečtí
c) francouzští
2) Uveďte jméno některého východního gurua či duchovního mistra, který vyvíjí
svou činnost především na Západě či získává si na Západě své přívržence.
3) Uveďte jméno některé východního filozofa (učence, myslitele), který se snažil
(snaží) vést dialog se západním myšlením, případně interpretuje východní myšlení
pro člověka Západu.
4) Jak spolu souvisí ideologie německého nacionálního socialismu (strany NSDAP) a
východní nábožensko-filozofické tradice?
5) Nekritické přijímání orientálních filozofických, náboženských či duchovních
prvků lidmi na Západě může mít buď pro ně osobně nebo pro život západní
společnosti škodlivé následky. Uveďte příklad a popište, jak a proč, případně kdy a
za jakých okolností tento „módní orientalismus“ škodí.
Písemný úkol
Napište krátkou úvahu na jedno z následujících témat:
•
Porovnejte mezi sebou dvě publikace pojednávající o stejném nebo blízkém
tématu – jednu seriózní, odbornou, druhou příliš „populární“, kýčovitou nebo
přímo manipulující.
•
Analogie mezi antickou (řeckou) filozofií a filozofickými systémy Východu.
•
Hranice mezi Východem a Západem v Evropě – kultura, politika, mentalita,
spiritualita.
•
Módní orientalismus a jeho podoby v českých zemích (v minulosti nebo
přítomnosti).
•
Módní orientalismus a postmoderna.
Úvaha může být napsána volnou esejistickou formou, může být značně osobní,
subjektivní, nemusí obsahovat odbornou argumentaci a terminologii, ani vědecký
poznámkový aparát. Při jejím hodnocení se bude přihlížet k myšlenkové originalitě,
stylistické kultivovanosti – ale také přiměřené věcné správnosti.
Optimální rozsah: 3 – 5 stran.
Písemný úkol je nutno zaslat tutorovi v elektronické podobě s dostatečným
předstihem před prvním tutoriálem.
39
Filozofie na Východě
Základní charakteristika jednotlivých oblastí a směrů
Průvodce studiem
•
•
•
zjednodušené charakteristiky typických mentalit jednotlivých oblastí.
názvy hlavních filozofických směrů, škol a nejdůležitějších spisů.
stručný přehled hlavních témat filozofického myšlení v jednotlivých
kulturních oblastech.
•
•
•
•
základní orientace v orientální filozofii.
cílevědoměji postupovat v dalším podrobnějším studiu orientální filozofie.
uvědomovat si podobnosti i zásadní rozdíly mezi východním a západním
filozofickým myšlením.
obohacovat svůj život pokusy o praktickou aplikaci orientálního
filozofického myšlení, které jsou snadnější než v případě západní filozofie.
Klíčová slova
Sanskrt, védy, upanišády, džinismus, buddhismus, čchan, zen, sánkja, jóga,
njája, vaišéšika, mímansa, védanta, čarvaka, guru, brahman, átman,
taoismus, konfucianismus, zenbuddhismus, manicheismus, chasidismus, sufismus
1 hodina
40
Indie
S Indií nás naštěstí pojí společné kořeny v jedné jazykové rodině. Mezi
indoevropské jazyky patří perština, řečtina, latina, jazyky slovanské, germánské,
keltské, ale například i romština. O naší vzájemné příbuznosti nás může přesvědčit
následující ukázka.
sanskrt
pitar
matár
bhratar
vidhava
damas
dvar
řečtina
pater
méter
frater
domos
thura
latina
pater
mater
frater
vidua
domus
-
stará němčina
Fadar
Madar
Brother
Viduvo
Daur
slovanské jazyky
matka
Brat
vdova
Dom, dům
dveře
Komu to ještě nestačí, ať se podívá, jak se v sanskrtu počítá: 1 - ekah, 2 - dvau, 3
– trajah, 4 – čatvarah, 5 – panča, 6 – šaš, 7 – sapta, 8 – ašta, 9 – nava, 10 – daša.
Z filozofického hlediska je na Indii pozoruhodné tzv. védské období. Védy si
s sebou přinášejí Árijští dobyvatelé, kteří přicházejí na Indický poloostrov v polovině
2. tisíciletí př. n. l. Védy jsou však především náboženské texty, obsahující
mytologický a magicko-rituální materiál.
Mnohem filozofičtější jsou až upanišády. Tyto filozoficko-meditativní texty,
jichž se zachovalo několik set, vznikají od 8. století př. n. l. a jsou součástí významné
tradice, kterou už je možno označit za filozofickou školu.
V 6. století př. n. l. se v Indii objevily dva nové významné nábožensko-filozofické
směry. Vardhamán Mahávíra vytváří džinismus a Siddharta Gautama zakládá
buddhismus. V obou náboženstvích se vytvářejí předpoklady pro pěstování
specifických naukových systémů, z nichž nakonec krystalizují určité filozofické
školy. Džinismus zůstal specificky indickým náboženstvím. Buddhismus byl však po
čase z Indie vytlačen a rozšířil se do jiných oblastí jihovýchodní Asie, ale také do
Číny, Tibetu a Mongolska. V Číně se pod vlivem tamního taoismu a konfucianismu
změnil do podoby, která byla označena čchan. Tento typ buddhismu se pak přes
Koreu dostal až do Japonska, kde dostal označení zen.
Ve sporu s buddhismem se původní náboženství Indie zformovalo do podoby,
které dáváme odborný název hinduismus. I v rámci hinduistického náboženství se
daří určitým specifickým filozofickým naukám. Rozlišuje se šest tzv. ortodoxních
hinduistických filozofických škol: sánkhja a jóga, které se vzájemně doplňují,
njája a vaišéšika, které jsou si rovněž velmi blízké, mímansa a védanta.
I v tak silně nábožensky založené Indii se objevily ateistické a materialistické
směry. Nejznámější je tzv. čarvakovská škola.
Poté co do Indie pronikl a rozšířil se islám, docházelo i ve filozofických kruzích
obou těchto tradic k vzájemnému ovlivňování. Za britského koloniálního panství
rostly kontakty s Evropou a i indičtí myslitelé si uvědomili příbuznost a podobnost
filozofických tradic Východu a Západu. Výsledkem tohoto nového sebeuvědomění je
41
tzv. neohinduismus, jehož někteří představitelé pronikali svým vlivem na Západ. Za
všechny je možno jmenovat alespoň několik výrazných učitelů moudrosti - guruů či
hlasatelů nábožensko-filozofických systémů, kteří vzbudili zájem západních filozofů
a intelektuálů: Rámakrišna (1834 – 1886), Vivekananda (1863 – 1902), Ramana
Mahariši (1879 – 1951), Satjá Saí Baba (1926 - ), Svámi Prabhupáda
Bhaktivedanta, známý jako guru hnutí Hare Kršna, Jiddu Krishnamurti (1895 –
1986), Mahariši Maheš Jogi, známý jako zakladatel Transcendentální meditace,
Bhagvan Rajneesh, přezdívaný Osho, jeden z nejznámějších indických guruů na
Západě. Pozornost Západu však upoutal třeba i básník Rabíndranath Thákur
(Tagore) (1861 – 1941) nebo politik Mohandas Karamčand Gándhí (1869 –
1948).
Kdybychom chtěli charakterizovat indickou „filozofickou mentalitu“ jako celek
řečí západní filozofie, pak by hrubé obrysy vypadaly asi takto:
Indie se zabývá především ontologií, táže se po jednotném základu světa, ptá se
na boha či bohy, snaží se vypátrat, co je to poslední, jediné, společné, za
mnohotvárností všech viditelných jevů. Indové se trápí existenciálními otázkami
vztahu svobody a nutnosti, vztahu individuálního osudu a údělu všeho živého,
otázkami nesmrtelnosti a smyslu života.
Tato záliba v metafyzice je přirozeně provázena nedůvěrou k okolnímu světu,
k hmotě, tělu, ke smyslům i smyslnosti. Tento náš svět je pouhé zdání, clona, pravá
skutečnost je někde za ní. Překvapuje nás indická nedůvěra v empirii, smyslovou
zkušenost, ba vůbec nedůvěra v rozum, racionální uvažování. Kritika empirismu a
jednostranného racionalismu se objevila i v Evropě, ale podstatně později než v Indii.
Indové raději rozum vyřazují a věnují se meditaci (rozjímání), kontemplaci (noření
se do nitra), extázi (vytržení). Pokud vytvoří nějakou nauku, rádi ji pěstují jako tajné
učení. Sklon k esoterismu (skrytým naukám), okultismu (temným naukám) či
hermetismu (uzavřeným systémům), jak tyto trendy nazýváme na Západě, je pro
Indii opravdu typický.
Asketický odvrat od vnějšího světa k nitru můžeme nazvat introvertní
paradigma – na rozdíl od extrovertního paradigmatu evropského, díky němuž jsme
pronikli téměř až k hranicím mikro i makro světa a téměř vše jsme si v něm
podmanili. Za tuto úspěšnou expanzi navenek platíme ovšem na Západě daň
v podobě psychických potíží a mezilidských konfliktů, na nichž se přiživují armády
psychologů, terapeutů a poradců. Poměrně pozdě si uvědomujeme, že jsme i u nás
měli introvertní tradici – například Platóna a novoplatonismus, středověkou a barokní
mystiku, iracionalistické filozofie.
Indie dospěla k velkolepé koncepci cykličnosti času a všeho dění. Takzvaná
reinkarnace (převtělování) nebo metempsychóza (stěhování duší) však není tak
primitivní naukou, jak se na Západě často podává. Ani karma není jednoduše osud a
zdánlivá pasivita a lenost Indů není jednoduše fatalismem. Přesto je pravda, že víra
ve lhostejný koloběh všech událostí snímá z člověka pocit osobní odpovědnosti a
demotivuje jeho utilitární etickou angažovanost. Náběh ke kvietismu je pro Indii
rozhodně typický.
42
Indické metafyzické spekulace o vztahu brahmanu (světového, kosmického
ducha, duše, neosobního boha, božstva) a átmanu (individuálního ducha, duše)
vypadají jako velmi jednoduché řešení prostého problému. Átman se oddělil od
brahmanu a pociťuje to jako tragický rozpor. Naštěstí však v sobě nese ještě božskou
jiskru či vzpomínku na původní celek. Touží po návratu, znovusplynutí
s brahmanem. Řešení není kupodivu v nějaké ontologické transakci, ale v pouhém
uvědomění si, že ve skutečnosti k žádnému rozdělení nedošlo, že údajné rozdělení
existuje jen v lidské mysli. Spása, záchrana, tedy spočívá v daném poznání. Toto
téma ovšem indické nauky rozvíjejí nesmírně hlubokým a kultivovaným způsobem –
ostatně opět podobně jako v Evropě třeba platonismus nebo Hegel.
Indická etika míří k požadavku všeobsáhlé lásky. Na náš vkus je to ovšem láska
poněkud chladná, neosobní, neemocionální. Indové ovšem upřednostňují jako
ctnostné právě takové jednání, s nímž nejsou spojeny žádné další skryté osobní
motivy. Křesťané by řekli, že taková láska není možná, a nebo že to není láska, Kant
by ovšem s takovým pojetím nadšeně souhlasil.
Čína
Na Číně je nejnápadnější její svébytnost, samostatnost, uzavřenost do sebe.
Čínská zeď není jen praktické obranné zařízení, ale i symbol čínského
izolacionismu. Nejen my Evropané trpíme pocitem nadřazeností a xenofobií. Čína
sama sebe označuje jako Říši středu. Bělochům říkali Číňané bílí ďáblové a
s Evropany, kteří už od 13. století pronikali do Číny, zacházeli podobně jako my
tehdy s Židy. Díky důsledné izolaci od okolního světa a odolnosti vůči cizím vlivům
si čínská kultura a mentalita uchovala mimořádnou stabilitu, soudržnost a celistvost.
Respektování tradic je proto pro Číňany nejvyšším principem, zaručujícím přežití jak
individuální, tak sociální.
Dalším výrazným charakteristickým znakem Číny je její písmo. Piktografické
písmo je velmi nepraktické, ale kupodivu po tisíciletí sjednocovalo množství
rozmanitých národnostních a jazykových skupin. Lidé se v Číně nedomluví, ale
písmu rozumí všichni. Čínské písmo je ovšem velmi neohebné a nepřesné. Má
obrovskou slovní zásobu, ale chybějí mu abstraktní pojmy. Ty se tvoří spojováním
znaků, to znamená, že mluva je spíše symbolická než pojmová. Chtít se přesně
domluvit, znamená mluvit dlouho. Zato je čínská řeč i písmo vhodná
k emocionálnímu a uměleckému výrazu. Překlad je ovšem téměř nemožný, je možno
pouze parafrázovat to, co je mimo slova – atmosféru, náladu, smysl.
Co se týče filozofie, je na Číně nápadný její zájem o praktický život, etiku a
politiku. Čínská filozofie je výrazně humanistická, člověk je pro ni středem a mírou
všech věcí, ovšem vždy člověk jako společenská bytost, nikdy jako izolovaný
jedinec. Oproti Indii se Čína téměř výlučně zaměřuje na pozemskost a přirozenost.
Jedním z hlavních témat filozofického myšlení je hledání zlatého středu, harmonie,
rovnováhy, nebo – jak my říkáme – problém polarity, duality, dialektiky.
Jedním z hlavních filozofických systémů Číny je taoismus. Odvozuje se z knihy
Tao-te-ťing, jejímž autorem je údajně Lao-c´ (604 – 517 př. n. l.). Velmi
zjednodušeně řečeno hledá taoismus harmonii, moudrost spočívající ve sladění kroku
43
s chodem přírody. Druhým stejně významným směrem je konfucianismus, jehož
údajným zakladatelem je Konfucius (Kung-fu-c´) (551 – 478 př. n. l.).
Konfucianismus se na rozdíl od taoismu neinspiruje tolik přírodou a jejími rytmy, ale
hledá řád pro život společnosti. Zabývá se spíše sociální etikou, ptá se, jak moudře
vycházet s lidmi. Třetím směrem pak je čínská obdoba buddhismu, zvaná čchan,
známější však ve své pozdější japonské verzi jako zen. Buddhismus byl v Číně
výrazně ovlivněn taoismem a konfucianismem. Zejména ve své japonské podobě se
stal školou přirozeného, autentického, spontánního života. Zen hledá osvícení cestou
vyprázdnění mysli. Vyřazením racionality chce dosáhnout správného „naladění na
příjem“, aby mohlo dojít k bezprostřednímu doteku s realitou.
Přední východ
Pokud budeme i Přední východ pokládat za orientální území, pak z náboženskofilozofických směrů pocházejících z této oblasti je možno za aktuální pro Západ
pokládat perský dualismus. Zarathustra (Zarathuštra, Zoroaster), zakladatel
perského náboženství (zorastrismus, parsismus), žijící v 7. stol. př. n. l., vytvořil
nábožensko-filozofickou nauku o střetu světla a tmy, dobra a zla, života a smrti,
která se v pozdějších dějinách evropského myšlení často stávala inspirací pro řešení
problémů dialektiky, naposledy významně pro Friedricha Nietzscheho. Později na
půdě tohoto náboženství vznikl jiný pozoruhodný nábožensko-filozofický směr
nazvaný podle svého zakladatele Máního (215 – 273 n. l.) manicheismus. Tento
směr byl rovněž pro evropskou filozofii stálou inspirací i provokací.
Jak už bylo řečeno, z oblasti Předního východu pochází židovství (judaismus),
křesťanství i islám. Tato náboženství, zejména pak některé jejich směry a instituční
podoby, zakoušejí v posledních dvaceti letech v Evropě i Americe jisté oživení.
Důvody tohoto módního obdivu jsou jistě hluboké a složité a budou mít své kulturní
a sociálně psychické a snad i filozofické zakotvení. Zájem o určité křesťanské
proudy a skupiny však sotva můžeme zahrnout do módní vlny orientalismu. Mohli
bychom tam však zařadit módní zájem o židovství (judaismus) nebo o jeho směr –
chasidismus. Ten sice nemá se skutečným Orientem formálně nic společného
(vznikl v 17. až 18. století na východě Evropě a tam také v 19. století prakticky
zanikl), ale věcně v něm můžeme najít řadu podobností například se
zenbuddhismem. Podobně to platí i o islámském mystickém směru súfismu, který
sice nemá s filozofií nic společného, ale bývá dnes na Západě vnímán jako jedna
z módních mystických alternativ vůči filozofii.
Ukázka
Z čínštiny lze překládat jen velmi těžko, poeticko-filozofickou knihu Tao-te-ťing
pak prakticky vůbec ne, lze ji jen parafrázovat. Porovnejte jednotlivé překlady,
abyste zjistili, nakolik se liší. Snažte se rozpoznat, jakou metodu jednotliví autoři
použili, jak překládali a o co jim asi při překládání především šlo.
44
1. kapitola – typický úvod
1. KAPITOLA
1
Tao co se dá povědět
už není to Tao
Jméno co se dá jmenovat
už není to jméno –
nebo:
Bezejmenné je prapočátkem nebe a země. v nebytí jména je počátek nebe a země
Pojmenované je matkou všeho stvoření. a bytí jména je matka všech věcí –
nahlédnem do jeho tajemství
když o ně nestojíme
Proto ten, kdo zůstává bez žádosti,
a zhlédneme jenom vnějšek
proniká k jádru této tajemnosti;
když se po něm pídíme
kdo je naplněn žádostmi,
postihuje jen vnější tvářnost věcí.
Jsou dvě různá jména toho
co ze stejného vlastně vzešlo
To obojí - ač má rozličná jména co shodně nazveme: Prvopočátek
vyvěrá ze stejného prapůvodu.
a Prvopočátek prvopočátku –
Stejnost - toť hlubina záhadnosti.
to je brána k veškerému tajemství
Záhada všech záhad,
brána veškeré tajemnosti.
Tao, které lze postihnout slovy,
není věčné a neměnné tao;
jméno, které lze pojmenovat,
není věčné a neměnné jméno.
Berta Krebsová
Oldřich Král
1
Cesta, po níž lze kráčet, není věčná Cesta,
jména, která lze jmenovat, nejsou věčná Jména.
Bezejmenné je počátkem nebe a země,
pojmenovatelné je rodištěm bezpočtu tvorů.
Věru: Kdo se zbavil žádostí, vidí tajuplnou hlubinu,
kdo se nezbavil žádostí, vidí omezené věci.
Toto obé je společného původu,
ale rozličného jména.
Tuto jednotu nazývám tajemstvím,
tajemstvím hlubším než jakékoli tajemství,
branou, z níž vycházejí utajené síly.
Jiří Navrátil
čínský originál
45
3. kapitola – ukázka překladů, které jsou ve skutečnosti značně rozdílnou, až
protichůdnou interpretací
3. KAPITOLA
3
Nevynášejte vznešené a lidé se nebudou svářit;
a nevychvalujte těžko dostupné a lidé nebudou krást;
nevystavujte žádoucí a lidská srdce nebudou rozjitřena.
Nepovyšujte moudré a lidé se nebudou svářit
nepřeceňujte nedostupné zboží a lidé se nedají
na lup
neohlížejte se příliš po věcech žádoucích a
nezanesete
do lidských srdcí nepokoj!
Proto: vládne-li moudrý,
vyprazdňuje srdce lidí
a naplňuje jejich mysl;
oslabuje ctižádost lidí
a zpevňuje jejich páteř.
Bez ustání usiluje,
aby lidé byli bez chtivosti a
zchytralosti;
stará se,
aby ti, kdož jsou zchytralí,
se neodvážili zasahovat.
Spravování Světcovo vypadá tak:
vyprázdní srdce lidí
a naplní jim břich
oslabí jejich vůli
posílí skelet –
a lid bude navěky bez poznání a bez žádosti
takže i vědoucí se neopováží cokoli učinit!
Světec nebude dělat nic
a přece všechno jím bude řízeno!
Jednáme-li, aniž zasahujeme,
nic není bez vlády.
Berta Krebsová
Oldřich Král
III.
Kdyby nebyli uctíváni mudrci, nebyly by rozepře mezi lidem. Kdyby si lidé
necenili vzácné předměty, nebyli by mezi nimi zloději. Kdyby zrak nebyl poután
žádoucími předměty, srdce lidí by se nejitřila.
Proto vláda moudrého člověka vyprazdňuje jejich srdce a naplňuje jejich žaludky.
Oslabuje jejich vůli a zpevňuje jejich kosti. Stále se snaží, aby lid neměl vědomosti a
vášně a aby ten, kdo má vědomosti, nesměl zasahovat.
Uskutečňuje-li [mudrc] nečinnost, přináší to vždy pokoj.
Ema Bayerlová
46
3
Nedávat přednost vynikajícím
a lidé si nebudou závidět.
Necenit si těžce dosažitelných statků
a lidé nebudou krást.
Nedívat se na věci, které vzbuzují žádost,
a srdce lidí nebude znepokojeno.
Povolaný vládne takto:
činí jejich srdce prázdným
a jejich tělo statným.
Zeslabuje jejich chtění
a zesiluje jejich kosti.
Dbá o to, aby byli bez vědění a neměli žádostí,
a aby se ti, kdo mají vědění, neodvažovali jednat.
Dělá nedělání –
a vše je v pořádku.
Jiří Navrátil
29. kapitola – o uměřenosti
29. KAPITOLA
Kdokoli se chce zmocnit světa a zacházet
s ním,
ten - jak já jsem viděl - ztroskotá.
Neboť svět je posvátná nádoba,
s kterou nelze zacházet.
Kdokoli s ní chce zacházet, zničí ji.
Kdokoli si ji chce přisvojit, ztratí ji.
Mezi bytostmi některé vedou, jiné
následují.
Dech některých vane jemně, jiných
prudce.
Některé jsou silné, jiné slabé.
Některé se dovršují, jiné uvadají.
To je, proč moudrý odmítá vše,
co je přehnané,
co je výstřední,
co je přes míru.
Berta Krebsová
29
Kdo nakládá se světem
chtěje ho získat
vidím, že neuspěje
Nebo je svět nádoba magická
s níž takto nakládat nelze!
A kdo s ní takto nakládá, prohraje
a kdyby se jí i zmocnil, ztratí ji!
Tak jedni jdou
jiní je následují
jedni zhluboka dýší
jiní popadají dech
jedni sílí
jiní slábnou
jedni na sebe berou
jiní se překocují
Proto se Světec
vzdává nemírnosti
vzdává výstřednosti
vdává povýšení!
Oldřich Král
47
30. kapitola – o pacifismu
30. KAPITOLA
Ten, kdo v radách pozemskému vládci
uplatňuje tao,
nezastrašuje svět řinčením zbraní.
Takové počínání přináší odvetu.
Kde tábořilo početné vojsko,
zarůstá země hložím a bodláčím.
Kudy táhla mocná armáda,
vždy přicházejí hladová léta.
Dobrý se spokojuje dosažením výsledku,
toť vše,
a neodvažuje se uplatňovat dále násilí.
Dosáhl-li výsledku,
nebude se chvástat, nebude se vynášet,
nebude se zpupně chovat;
neboť došel výsledku,
protože nemohl jinak.
Výsledku se nesmí dosahovat násilím,
neboť co je příliš silné,
počne upadat a chátrat;
a to je proti tao.
30
Kdo skrze Tao slouží pánu lidí
neznásilní zbraní svět
neboť se jeho dílo rádo vrací zpět
Kde vojsko přebývá
tam rodí se trn a hloží
za vojskem v sledu
s jistotou zlá léta jdou
dobrý vůdce si vezme kořist vítěznou a
dost
násilím netěží víc –
zvítězil, aniž se chlubí
zvítězil, aniž se činí soudcem
zvítězil, aniž se tím pyšní
zvítězil, že nebylo zbytí
zvítězil, a není násilník!
Neboť co do síly roste
to stárne
a tomu se říká Necesta
a Necesta se brzy končí
Co je proti tao –
předčasně zaniká.
Berta Krebsová
48
Oldřich Král
38. kapitola – rozdílnost překladů
38. KAPITOLA
Vznešená ctnost neprojevuje ctnostnost,
protože je plnost ctnosti.
Nízká ctnost neztrácí ze zřetele
ctnostnost,
protože je bez ctnosti.
Vznešená ctnost nejedná
a nečiní si nárok zasahovat.
Nízká ctnost jedná
a činí si nárok zasahovat.
Vznešená lidskost jedná,
aniž si činí nárok zasahovat.
Vznešená spravedlnost jedná
a činí si nárok zasahovat.
Vznešená obřadnost zasahuje,
a není-li, kdo by s ní souhlasil,
vztahuje paže a donucuje.
38
Svrchovaná Síla
svou Sílu neprojevuje
a proto ji má
Nedokonalá Síla
neopomene svou Sílu projevit
a vůbec ji nemá
Svrchovaná Síla
nečiní nic
a nic není. co by nezasáhla
Nedokonalá Síla
činí leccos
a vždy něco zůstane, co nezasáhla
Svrchovaná Humanita
činí leccos
a nic není, co by nezasáhla
Svrchovaná Povinnost
činí leccos
Tak ztrácí-li se tao - nastupuje ctnostnost, a vždy něco nezasáhla
ztrácí-li se ctnost - nastupuje lidumilnost, Svrchovaný Ritus
ztrácí-li se lidumilnost
- nastupuje činí leccos
ale když nedojde odezvy
spravedlnost,
vrhá se napřed s obnaženými pažemi
ztrácí-li se spravedlnost - nastupuje
obřadnost.
Tak po ztrátě Cesty Taa se obracíme
k síle Te
Obřadnost je zaschlá slupka věrnosti a
po ztrátě síly Te se obracíme k Humanitě
loajality –
po ztrátě Humanity se obracíme
a počátek zmatků.
k Povinnosti
Přemoudřelost je zbujelý květ tao Po ztrátě Povinnosti se obracíme k Ritu
a počátek hlouposti.
Proto muž vskutku velkorysý
vždy se přidržuje jádra, nikoli slupky,
vždy se přidržuje plodu, nikoli květu.
Podržuje jedno a odmítá druhé.
Berta Krebsová
Ritus je pouhá slupka loajálnosti a
spolehlivosti
a počátek rozvratu
Předpovědi jsou na stromu Taa pouhý
květ
a počátek hlupáctví
Z té příčiny:
veliký muž se obírá dužinou
a nelpí na slupce
obírá plody
a nelpí na květech
zbavuje těch druhých, aby podržel prvé
Oldřich Král
49
43. kapitola – typická zásada
43. KAPITOLA
Co je na světě nejpoddajnější
podmaňuje to, co je na světě nejpevnější
Co není hmotné, proniká to, co není
prostupné.
To je, z čeho poznávám prospěšnost
nejednání.
43
Z celého světa nejslabší
přemůže i to nejsilnější
Nebytí vnikne i tam, kde není mezery
a z toho vím, že má prospěch i to, co
nečiní nic
ovšem zřídka se dosáhne na tomto světě
bez slov naučení
prospění bez činu
Poučovat beze slov,
prospívat bez jednání.
Jen málokdo na světě toho dosahuje.
Berta Krebsová
XLIV
Nejslabší vítězí na světě nad nejsilnějším.
Nebytí proniká všude. A nyní, proč vím,
jaký je prospěch z nečinnosti. Není nic na
světě, co by bylo možno srovnat s učením
o mlčení a s prospěchem, jaký je
z nečinnosti.
Ema Bayerlová
50
Oldřich Král
43
To nejměkčí pod nebem
překonává to, co je pod nebem nejtvrdší.
Nejsoucí vniká i v to, co je naprosto
pevné.
Z toho lze poznat cenu nečinění.
Učit beze slov,
působit bez činění,
toho dosahují pod nebem jen málokteří.
Jiří Navrátil
47. a 48. kapitola – zásada nejednání, nevměšování
47
47. KAPITOLA
Je možno poznávat svět,
aniž vykročíme ze svého domu.
Je možno nazírat tao nebes,
aniž vyhlédneme ze svého okna.
Čím dále kdo jde,
tím méně poznává.
To je, proč moudrý
poznává vše – aniž někam jde,
rozlišuje vše – aniž na něco hledí,
dovršuje vše –aniž něco koná.
Ani nevyjdeme ze dveří
poznáme svět
ani nevyhlédneme z oken
uvidíme Cestu nebe
neboť kdo nejdál vychází
zpravidla nejméně pozná
A proto:
Světec, ten věděl, aniž kam cestoval
pojmenoval, aniž se rozhlížel
a vykonal dílo, aniž přiložil ruku k dílu!
48
48. KAPITOLA
Kdo se soustřeďuje na vzdělání,
den ze dne si více osvojuje;
kdo se soustřeďuje na tao,
den ze dne se více oprošťuje.
Postupným oprošťováním
dospíváme nakonec k nejednání.
Nejednáme-li, nezůstává nic,
co by nebylo vykonáno.
Svět lze získat jen trvalým
nevměšováním.
Kdo se vměšuje, nikdy nemůže získat
svět.
Berta Krebsová
Pěstování učenosti
záleží v každodenním přidávání
Pěstování Taa
záleží v každodenním zbavování se a
ubývání
Tak se zbavujem opětovně
až posléze dospějem k nečinnosti:
nic nebudeme činit
a nic nezůstane nevykonáno –
neboť se svět získá nekonáním
neboť žádné konání
nestačí získat svět!
Oldřich Král
47
XLVII
Mudrc poznává svět, aniž by vyšel ze
dveří. Aniž by vyhlédl z okna, vidí
přirozené tao. Čím dále jde, tím méně
poznává.
Proto
moudrý
člověk
nevychází, avšak poznává. Jmenuje
[věci], aniž je viděl. Aniž činí, tvoří.
XLVIII
Aniž bychom vyšli ze dveří,
můžeme poznat svět.
Aniž bychom vyhlédli oknem,
můžeme uzřít Cestu nebe.
Čím dále kdo vyjde,
tím menší jeho poznání.
Proto tedy povolaný:
neputuje, a přece poznává,
nerozhlíží se, a přece pojmenovává,
nečiní, a přece dovršuje.
Kdo se učí, zvětšuje každým dnem [své
51
vědomosti]. Kdo slouží tao, den ze dne
zmenšuje [svá přání]. Za neustálého
omezování dospívá [člověk] k nečinnosti.
Není nic, co by nečinila nečinnost. Proto
se opanování země uskutečňuje vždy
v nečinnosti. Kdo činně zasahuje, není
s to zmocnit se země.
Ema Bayerlová
48
Kdo si hledí učení, denně přibírá.
Kdo si hledí Taa, denně ubírá.
Ubírá a ubírá,
až dojde k nečinění.
Nečiní,
a přece není,co by zůstalo neučiněno.
Říši získává jen ten,
kdo upouští od činění.
Kdo činně zasahuje,
není s to získat říši.
Jiří Navrátil
78. kapitola – voda
78. KAPITOLA
Nic na světě není tak měkké a poddajné
jako voda,
a přece v tom, jak zdolává pevné a silné,
ji nic nepřekoná.
Proto ji nemůže nic zastoupit.
Není na světě, kdo by nevěděl,
že slabé překonává silné,
že poddajné překonává pevné,
a přece nikdo neumí podle toho jednat.
Proto praví moudrý:
Kdo na sebe bere poklesky země,
může být vladařem, hodným jména
nejvyššího obětníka boha půdy.
Kdo na sebe bere neštěstí země,
může být panovníkem, hodným jména
krále světa.
Taková jsou slova pravdy –
i když se zdají protismyslná
Berta Krebsová
78
Na světě není nic měkčího a
poddajnějšího než voda
ale tu zase nic nepřekoná v tom
jak napře se na všechno tvrdé a silné!
A nic ji nedokáže v ničem změnit!
Tak poddajné vítězí nad silným
měkké vítězí nad tvrdým
a všichni na světě to ví
a nikdo to nedokáže uskutečnit!
Proto Světec pravil:
kdo vezme na sebe bláto země
ten je pán země a úrody;
kdo vezme na sebe neštěstí země
ten je nad všemi král!
Rovná slova vypadají jako zvrácená.
Oldřich Král
LAO-C´ Tao te ťing. Překlad Berta Krebsová. 1. vydání, Praha : Odeon, 1971; 2.
vydání, Praha : DharmaGaia, 1997.
KRÁL, O. Tao. Texty staré Číny. Praha : Československý spisovatel, 1971.
CHIN-ŠUN, Jan. Staročínský filosof Lao-c´. Z ruštiny přeložila Ema Bayerlová.
Praha : Státní nakladatelství politické literatury, 1954.
NAVRÁTIL, J. Ve světě taoismu. Praha : Avatar, 1992.
52
Pro zájemce
Porovnejte s uvedenými překlady překlad Václava Cílka a snažte se přijít na to,
v čem a proč se liší.
Porovnejte s českými překlady slovenský překlad Maríny Čarnogurské (na němž
se radami podílel Egon Bondy).
Přečtěte si v Přílohách články týkající se „kauzy“ Ferdinand Stočes a zamyslete se
nad tím, zda a nakolik je výhodou znalost originálního jazyka a kdy a nakolik je
výhodou schopnost poetického vyjadřování v mateřštině.
Snaha vystihnout stručně a jednoduše charakteristiku celého kontinentu nebo
ohromného území, jeho kulturních a duchovních tradic, mentality a specifických
důrazů filozofického myšlení nutně vede ke karikování. Taková stereotypizace je ale
nutná pro počáteční rozvržení látky a zvolení vhodné strategie studia. Smyslem
studia je ale právě odbourávat ona karikující myšlenková klišé a zjišťovat, že ony
učebnicové definice a jednoduchá schémata byly jen pomocnou konstrukcí, že
zkoumané jevy jsou ve skutečnosti komplikované, často nejednoznačné a jen obtížně
zachytitelné do přesných obrysů. V této kapitole jsme tedy podali právě jen ony
karikující obtahy, které nás mají přivést k detailnímu zkoumání terénu.
Studijní úkoly pro první tutoriál
Prostudujte si podle návodů obsažených v předcházejících kapitolách této studijní
opory základní látku k poznání nezbytných reálií jednotlivých zemí Orientu a
zejména se zaměřte na jejich myšlenkové, filozofické, náboženské či duchovní
tradice. Minimálním standardem je kapitola Moudrost Východu ze Störigových
Malých dějin filosofie. V lepším případě si student zběžně pročte například příslušné
kapitoly za sborníků Základy asijských náboženství nebo si prostuduje skriptum P.
Máchy Hledání středu či publikaci Prameny života. Zvídaví a aktivní studenti
pokročí už i k publikacím filozofickým, jako je Králova Čínská filosofie nebo
Chengové Dějiny čínského myšlení, Zbavitelův Hinduismus a jeho cesty
k dokonalosti, ale velmi obezřetně si budou počínat s Bondyho Indickou a Čínskou
filozofií.
Výsledkem toho studia by mělo být úspěšné (75 %) zvládnutí vědomostního testu
následujícího typu při prvním tutoriálu.
Kontrolní test – 1. tutoriál
1. Kolik variant hexagramů obsahuje kniha I-ťing?
a) 6 b) 8 c) 64
2. Co je to mantra?
3. Co je to mandala?
53
4. Co je to tai-či?
5. Co je to satori?
a) čínský obraz malovaný jedním tahem štětcem.
b) prozření, osvícení v zenbuddhismu.
c) sezení v dřepu, meditativní postoj v zenbuddhismu
6. Tao je
a) jednota protikladů ying a yang.
b) vyšší celek spojující dynamické prvky jin a jang.
c) zrušení protikladů Jin a Jan, vyprázdnění
7. Konfucius má výjimečně propracovanou
a) logiku b) metafyziku c) etiku
8. Co je to brahma?
9. Pákistán je stát převážně
a) hinduistický b) islámský
c) buddhistický
10. Buddhistů je v dnešní Indii
a) 90% b) 30% c) 2%
11. Kdyby nebyli uctíváni mudrci, nebyly by rozepře mezi lidem. Kdyby si lidé
necenili vzácné předměty, nebyli by mezi nimi zloději. Kdyby zrak nebyl poután
žádoucími předměty, srdce lidí by se nejitřila.
Tato slova napsal: a) Lao-c´ b) Čuang-c´ c) Konfucius
12. Kdosi byl nespokojen, jak pomalu mu roste obilí. Šel a povytahoval je. Přišel
domů unavený a řekl: Celý den jsem pomáhal obilí růst. Jeho syn běžel rychle na
pole – ale obilí už bylo zvadlé.
Tento příběh je typický pro: a) buddhismus b) konfucianismus c) taoismus
13. Který časopis vycházející v češtině se speciálně věnuje orientalistice?
14. Jmenujte alespoň dva české odborníky – znalce Orientu.
15. Popište rozdíl mezi nirvánou a satori.
16. Popište rozdíl mezi feng-šuej a genius loci.
17. Jak souvisí sufistická mystika s hudbou?
18. Jak souvisí „Hedvábná stezka“ s filozofií?
19. Co může západní tradice nabídnout orientálnímu myšlení jako doplnění a
vyvážení jeho tradic?
54
20. V některých východních nábožensko-filozofických tradicích je výrazně
propojena estetika s etikou. Uveďte příklad a pokuste se prokázat ono propojení.
Písemný úkol pro první tutoriál
Prostudovat jednu z publikací z následujícího
v rozsahu 5 – 10 stran a připojit i vlastní názor,
s tutorem je možno zvolit i jinou publikaci.
učebnicového typu, ale naopak kniha s výrazným
názorem, případně polemickým zaměřením.
seznamu, napsat o
hodnocení a kritiku.
Neměla by to být
tématem, svérázným
ní referát
Po poradě
publikace
autorským
Referát je třeba v elektronické podobě odeslat tutorovi s dostatečným předstihem
před prvním tutoriálem.
FOSTER, P. Becket a zen. Praha : Mladá fronta, 2002.
HEMPEL, H. Heidegger a zen. Praha : Mladá fronta, 2001.
KEHOE, B. Zen a umění internetu. Praha : Nakladatelství Softwarové aplikace a
systémy, 1997.
BRADBURY, R. Zen a umění psát. Eseje o tvořivosti. Praha : Pragma, 1998.
PIRSIG, R. Zen a umění údržby motocyklu. Praha : Volvox Globator, 1996.
CLAREMON, N. Zen a lukostřelba. Bratislava : CADPress, 1996.
MEHTA, G. Karma-Cola. Výprodej tajemného Orientu. Praha : Argo, 1999.
T´SERSTEVENS, A. Předchůdcové Marca Pola. Praha : Lidová demokracie, 1966.
OSTŘANSKÝ, B. Dokonalý člověk a jeho svět v zrcadle islámské mystiky. Praha :
DharmaGaia, 2004.
LENOIR, F. Setkávání buddhismu se Západem. Praha : Volvox Globator, 2002.
Místo referátu o prostudované publikaci je možno jako písemný úkol odevzdat
také překlad relevantního cizojazyčného textu, na němž se student s tutorem
individuálně dohodne.
Mohlo by se jednat například o úryvky z takových titulů:
IVES. C. Zen buddhist social ethics. Ann Arbor, 1994.
FUNG, Yu-Lan. A Short History od Chinese Philosophy. 1. vydání, Princeton
University Press, 1952, 368 s.
KUPPERMAN, J. J. Learning from Asian Philosophy. University od Connecticut,
1999.
HANSEN, C. D. A Daoist Theory of Chinese Thought. Oxford University Press,
2000
Rovněž je možno nahradit písemný referát například souborem komentovaných
přehledů webových stránek s tematikou Orientu.
Další variantou písemného úkolu může být kompletní pedagogická příprava na
výukovou lekci s námětem týkajícím se orientální filozofie.
55
Aktuální témata
Co je na orientální filozofii pro Západ tak atraktivní?
Průvodce studiem
•
•
•
jaká témata či problémy řeší jak západní, tak východní myšlení.
v čem jsou hlavní rozdíly v řešení těchto problémů v různých tradicích
filozofického myšlení.
že na obou stranách – na Západě i na Východě – se najdou originální
myslitelé, kteří se vymykají svým vlastním tradicím a často se stávají nositeli
pokroku a obrody ve svém domovském prostředí.
•
•
•
•
základní orientace v tématech a problémech orientální filozofie.
samostatně pracovat s publikacemi o orientální filozofii a vyhledávat v nich
nová témata souvislosti.
uvědomovat si podobnosti i zásadní rozdíly mezi východním a západním
filozofickým myšlením.
lépe rozumět západní filozofické tradici a zaměřovat ji v nevšední
perspektivě a nových souvislostech.
Klíčová slova
holismus, triadická dialektika. komplementarita
1 hodina
56
Komplementarita nebo inkomensurabilita?
Na tuto otázku nám pomůže odpovědět Jean Gebser (1905 – 1973), svérázný
švýcarský filozof kultury, jehož díla, vznikající od 50. let, fungovala jako barometr a
často s předstihem registrovala změny evropského duchovního klimatu. Opožděná
četba Gebserových spisů je velkou orientační pomůckou a dobrým průvodcem všem,
kdo od 80. let cítí potřebu zabývat se orientálním duchovním odkazem. V knize
Asien lächelt anders (Asie se směje jinak)15 píše, že Evropa už v antickém Řecku
provedla radikálnější rozchod s mytickým myšlením, než to učinila Asie. Asie se
zcela neodloučila od toho, čemu my jsme se naučili říkat iracionální. Orient zůstal u
cyklického pojetí času, kdežto Západ zdůraznil lineární čas a cílevědomé lidské
jednání. Orient myslí v mytických kruzích, věčně se navrací k východisku. Evropa
vsadila na kauzalitu a pojmové myšlení. V Orientě zůstává osud spíše vládcem dějin
než jejich služebníkem, jako je tomu na Západě. Proto taky v Asii zůstaly zachovány
matriarchální prvky vedle patriarchálních brahmánských, konfuciánských a
šintoistických systémů.
V Orientě se individuální lidské já nevylouplo tak výrazně z kolektivního vědomí.
Moudrost není pro Orientálce schopnost individuální orientace ve světě, ale naopak
těsné přiblížení ke kosmickým zákonům. U nás se moudrost proměnila v pouhé
vědění, i když křesťanství napojilo částečně Evropu znovu na staré zdroje moudrosti.
Ale křesťanství dokonalo veliký a dlouhý západní proces procitání já. Ovšem
křesťanství nás přitom zacílilo na konec světa, soud dějin, neopakovatelnost událostí,
zatímco Orient zůstal věrný bezčasovému koloběhu znovuzrození.
Náš skok z magicko-mytického myšlení do myšlení mentálního, pojmového,
provedený zhruba v době Platónově, byl Aristotelem záhy dokonán proměnou
mentálního na čistě racionální. V Indii se o něco takového po Mahavírovi (6. století
př. n. l.) pokusil až Šankara (8. století n. l.), ale nepodařilo se mu zvrátit celý
hinduismus na mentálně-logické myšlení, takže v jeho tradici pokračují jen někteří
osvícení myslitelé. Buddhova nauka byla myšlenkově precizně formulována ve 4. –
6. století n. l., ale poté, co byl buddhismus vytlačen z Indie do Číny a Japonska, zcela
se ztratila jeho jasná myšlenková koncepce. Asiat díky své magicko-mytické
struktuře myšlení nerozlišuje tolik mezi tímto a oním světem, jak bylo ovšem běžné i
v Evropě ještě v raném středověku.
Rozhodující oddělení Západu od Východu nastalo v renesanci, kdy se vyhrotil
přechod z mentálního do racionálního. Člověk se stal obyvatelem jen tohoto světa.
Na místo osobního lidského zrání dosadil vnější vědecko-technický pokrok. Po
sekularizaci všeho náboženského zbožštil techniku.
Orientální fatalismus (který i u nás platil až do antiky a částečně i dále) byl něčím,
co se Orient vždy snažil nějak překonávat. Život jako ne-konání, útěk před životem
do bez-časí je spíše znamením pokleslých forem hinduismu. Buddhismus chápe svou
nirvánu současně jako prázdnotu i plnost, ačkoliv i tady může nastat skluz do
pasivity. Čínský čchan buddhismus, rozvinutý v japonské podobě zenbuddhismu,
nehlásá žádný odvrat od světa, nýbrž činné vyrovnávání se s životními stíny,
bolestmi i strastmi a schopnost těšit se z krásy, kterou nám svět skýtá. Evropané se
15
GEBSER, J. Asien lächelt anders. In: Ausgewählte Texte. München : Goldmann, 1987, s. 49 – 98.
57
domnívají, že nejpozitivnějšími vlastnostmi jsou agresivní aktivismus, usilovná
činnost zaměřená na vnější svět a posedlost úspěchem. To vedlo k rozvoji odlišných
forem techniky na Západě a na Východě. (Nedejme se zmýlit například mimořádným
obchodnickým nadáním Orientálců. Obchod je pro ně pouze zprostředkování, nikoliv
aktivita v technickém slova smyslu.)
Pochopitelně že to, co bylo řečeno o Orientě, platí podobně pro všechny
starobylé kultury – v Africe, Americe, Austrálii, ale v jisté míře dokonce i pro
venkovské obyvatelstvo některých částí jižní Evropy.
Co je tedy na Orientě pro Západ tak atraktivního? To, že Východ a Západ se
odlišují tak, že se právě komplementárně doplňují. Rozdíly mezi nimi se vzájemně
nevylučují, není mezi nimi nesmiřitelný rozpor, ba dokonce se vzájemně přitahují a
ve své odlišnosti se potřebují. To může být jeden z důvodů, proč je pro Západ
orientální filozofie aktuální vlastně neustále.
Racionální a iracionální poznání
Aby to nevypadalo, že orientální filozofie je jediná správná a že její přijetí bude
spásným aktem, který rychle vyřeší všechny problémy naší doby v západní civilizaci,
musíme vzít vážně varovná slova rozhořčeného odborníka: Egon Bondy, vlastním
jménem Zbyněk Fišer, který v 50. letech studoval marxistickou, ale taky indickou a
čínskou filozofii a který se vyprofiloval do role svérázného outsidera a kritika
poměrů a doby, píše v 1. dílu svých Poznámek k dějinám filozofie, nazvaném
Indická filozofie: „Zájem o tyto filozofie se mezi laiky stupňuje, ať už se jedná o zenbuddhismus, či o jógu a védantu. Při skoro naprosté absenci pramenných textů a
vědeckých prací z oboru asijských filozofií udržují se představy často neuvěřitelně
naivní nebo fantastické. Co se laik u nás většinou dozvídá, je teosofická břečka, která
je nejen hloupá, ale výslovně škodlivá. Zmatené – často záměrně zmatené –
představy, které šíří teosofická literatura (ať už z pera indických ,světců´ nebo
euroamerických interpretů), oblbují neméně než oblbovala protireformační
pobožnůstkářská ,literatura pro lid´, jen forma je ,modernější´ a obsah exotičtější.
Jedinou odpomocí může být objektivní seznámení se skutečnou východní filozofií, ne
s jejími odpadky, které za filozofii nelze vůbec považovat.“16
Ukázali jsme už, že většina z toho, s čím se na Západě setkáváme, není skutečná,
pravá, původní orientální filozofie. Přesto se ale můžeme domnívat, že i ona
všeobecná nálada, atmosféra orientalismu signalizuje, že jde o vážný trend. Musíme
ovšem jít k původním pramenům, které už naštěstí i u nás začínají vycházet. I poté
však zůstane jedna potíž, na kterou upozornil už v roce 1928 Carl Gustav Jung –
Evropanovi je nesnadno pochopit Východ. Proč?
Protože jsme duchovno zúžili jen na intelekt. Východ dosahuje poznání kromě
intelektem ještě intuicí a participací. Jde v podstatě o poznání zprostředkované
celým životem, které je širší a hlubší. Intuici není možno zaměňovat s mlhavým
náboženským tušením. My, pyšní na naši vědu, která nás naučila s poznaným
technicky manipulovat, se rádi takovému celostnímu poznání vysmíváme, protože je
16
BONDY, E. Indická filosofie. Praha : Vokno, 1991, s. 7.
58
„nepraktické“. Ale nepřesvědčili jsme se už dostatečně, že jednostranný intelekt
škodí duši? Duch je něco víc než intelekt. Duch obsahuje vedle intelektu i cit
(emoce, instinkty). To vyjadřuje například Čína jednotou mužského a ženského
principu (jin, jang). Orient si uchoval smysl pro paradox, a právě proto si uchoval
rovnováhu. My se svou jednostranností jsme sice získali průraznost, ale obrátila se
proti nám. Opakované vzpoury proti zbožštěnému Rozumu, které se objevují
prakticky od vrcholné scholastiky, jsou vedeny ve jménu tajemna a citu – od mystiky
až po romantismus. Od Rousseaua a markýze de Sade jsou pak navíc ještě vedeny i
ve jménu pudů, což kulminuje ve 20. století vzpourou sexu (erotiky) proti rozumu,
jak o tom svědčí psychoanalýza. Není třeba západní intelekt podceňovat. Ale
zapomněli jsme ho něčím vyvažovat. Nevyřešíme to tím, že se zbavíme intelektu a
vrhneme se do náručí orientálního tajemna, citu či erotiky. Pokud se nám podaří najít
harmonii, překonáme Východ, protože Východ se nám v intelektu nemůže rovnat. C.
G. Jung říká, že z hlediska psychiatrie je nevyléčitelně nemocný ten, kdo není
schopen se změnit. Zdravý a normální naproti tomu je ten, kdo dovede vyrůst nad
sebe sama.
Zdá se, že Západ na to ve 20. století začíná přicházet. Pochopil, že racionální
poznání není jediné a nemusí být vždy nejlepší. Racionální poznání pracuje pomocí
intelektuální observance, kterou vyjadřujeme modelem subjekt – objekt. Už na
počátku 20. století se ovšem objevil problém intersubjektivity, zjistilo se, že určité
pravdy mohou být poznány pouze v osobním vztahu, díky dialogu, tedy podle
modelu subjekt – subjekt, nebo, jak se také říká, já – ty. Posléze se přišlo na to, že
západní pojetí pravdy, rozvíjené už od antiky, je nedostatečné. Alétheia, řecky
pravda, znamená doslova něco neskrytého, čili odhaleného, netajného, zjevného.
Orient si naproti tomu libuje v tajemství, pravdu chápe jako to, co je skryto v nitru;
proto si Orientálci často zahalují tváře a domy stavějí bez oken. I Západ začal
doceňovat iracionální poznání dosahované intuicí. Intuice pracuje nikoli podle
modelu relace, nýbrž identifikace – identifikace subjektu s objektem, eventuálně
s druhým subjektem. Intuitivní poznání je náhlé osvícení, ničím nezprostředkované
totální vědění. Objevuje se obyčejně jako výsledek jistých mystických praktik, i když
většinou se nedá záměrně navodit. Na možnosti iracionálního poznání přicházeli
v Evropě kupodivu právě filozofové nejracionálnější – například Henri Bergson. To,
čemu se v Evropě začalo říkat intuicionismus, pozoruhodně koresponduje například
se zenovým buddhismem, který má staletou praxi v podrývání absolutního nároku
racionalistické logiky. Klasická aplikace zenbuddhistických metod v šermířství a
lukostřelbě našla na Západě své paralely například ve vážné hudbě využívající
stochastických principů nahodilosti, nebo v malířském stylu action-painting
využívajícím spontánnosti, tj. záměrné nezáměrnosti. Jde o pokus napojit se pomocí
intuice bezprostředně na „samu logiku věci“, aby autenticita přirozenosti byla
zachována čistá, neporušená zásahem vědomé intence – s nadějí, že právě tím se
člověk jako pokorný nástroj dá k dispozici nadosobním silám a vyšší logice pravdy
samé.
Iracionální intuitivní poznání se začalo na Západě uplatňovat i v kreativním
(tvůrčím, tvořivém) myšlení a heuristickém (objevném, vynalézavém) myšlení. Bez
těchto nových myšlenkových postupů by už nebylo prostě možné zvládat některé
velmi složité problémy západní civilizace a komplikované otázky současné vědy.
Špičkoví vědci se tak vracejí k tomu, co věděli nejen orientální, ale i naši evropští
59
mystikové. Mluví se o „rapsodickém“ charakteru vědy (Theodore Roszak17), a to
právě oné domněle naprosto nepoetické fyziky a matematiky (jak prokázal například
Fritjof Capra ve své knize Tao fyziky18).
Západ konečně připustil i užitečnost dalšího způsobu orientálního iracionálního
poznání – a sice participace. Poznání získávané participací, čili účastí, pracuje podle
modelu subjekt – vyšší subjekt, v němž se subjekt shledává být součástí vyššího
subjektu. Participací například získáváme poznání svého vlastního já. Participací
zjednáváme našemu já kontinuitu v čase. Člověk rozpomínající se je člověk
participující na svých časoprostorově jiných já. Participativním poznáním je
například to, jak se člověk shledává v panující kultuře, ve svém jazyce apod. Věda
dlouho nechtěla uznat oprávněnost tohoto druhu poznání, které má hodně blízko ke
starověké gnózi, protože toto poznání není zprostředkováno materiálními nosiči, ba
dokonce se zdá, že není vázáno na tradičně pojatý čas a prostor.
Moderní evropská věda dovedla vyrůst nad sebe samu, nad novověkou
racionalitu, a otevřela se i jiné filozofické základně, než byla tradiční evropská.
Začala ovšem nově zužitkovávat i ty evropské filozofické prvky, které byly
v novověku zavrženy – například platónské pojetí idejí, nadřazení esence nad
existencí, gnózi, mystickou identifikaci.
Polarita a dualita – paradoxy dialektiky
Řekli jsme, že jedním z důvodů atraktivity Orientu na Západě je to, jak se oba
doplňují a navzájem přitahují. Viděno z určitého pohledu má však východ něco, co
Západu vždy chybělo a co Západ nemá čím vyvažovat. V tomto případě jde na straně
Západu o jednosměrné přijímání. Nejde o kompenzaci, ale o obrat v západním
myšlení. Problém bychom mohli nazvat otázkou harmonie nebo taky otázkou
polarity a duality či otázkou různých způsobu řešení dialektiky. Zdá se, že Západ se
v těchto věcech vydal nešťastnou cestou a teprve nyní se pokouší to napravit. Tyto
otázky se ovšem úporně řeší v celých dějinách evropské filozofie – výrazně
například v antice nebo u Hegela.
Tomuto tématu ve střetu západní a východní filozofie věnují překvapivě mnoho
pozornosti významní autoři. Jean Gebser věnoval této problematice knihu Verfall
und Teilhabe (Pád a účastenství)19, která nese podtitul O polaritě, dualitě, identitě a
původu. Alan Watts, významný religionista a popularizátor zenbuddhismu
v Americe, napsal knihu Two Hands of God – The Myths of Polarity (Dvě ruce Boha
– Mýty polarity)20 Dokonce i slavný Thomas S. Kuhn, který ve své knize Struktura
vědeckých revolucí21 vytvořil pojem paradigma, dnes tolik užívaný, věnoval svoji
další knihu The Essential Tension (Hlavní napětí)22 úvahám o polaritě. A konečně
17
ROSZAK, T. Where the Wastelend Ends. New York : Anchor Books - Doubleday, 1973. Česky:
Kde končí pustina. Politika a transcendence v postindustriální společnosti. Praha : Prostor, 2005, 441
s.
18
CAPRA, F. Tao fyziky. Praha : Maťa a DharmaGaia, 2004.
19
GEBSER, J. Verfall und Teilhabe. Salzburg : Otto Müller, 1974.
20
WATTS, A. Two Hands of God – The Myths of Polarity. London : Routledge, 1978.
21
KUHN, T. S. Struktura vědeckých revolucí. Praha : Oikúmené, 1997.
22
KUHN, T. S. The Essential Tension. Chicago : University of Chicago, 1977.
60
Fritjof Capra, jaderný fyzik, věnuje v knize Tao fyziky23 podstatnou část třetí
kapitoly problému překonání protikladů.
Na Západě už jsme v antice začali myslet dualisticky, exkluzivně, tzn. ve
dvojicích vzájemně se vylučujících protikladů (myšlení typu buď - anebo). Východ
naproti tomu uvažuje polárně, inkluzivně, tzn. ve dvojicích vzájemně se
doplňujících, vyvažujících (myšlení typu jak to – tak ono, obojí). Tento zdánlivě
jednoduchý problém napáchal řadu potíží, které zasáhly až do praktického života
západního člověka a uzavřel západní vědě možnost proniknout ve 20. století právě
k nejposlednějším tajemstvím hmoty a vesmíru. Teprve ve střetu s orientální filozofií
si moderní člověk uvědomuje blud, v němž žil, a učí se s novým nástrojem – novou
logikou zvládat svůj život a poznávat svět.
V Evropě začal problém dialektiky nově – zcela v duchu Orientu – řešit Fichte, po
něm pak Schelling, k dokonalosti jej dovedl Hegel. Zdá se však, že Evropa Hegelovu
řešení syntézy teze a antiteze neporozuměla. My máme v duchu antiky tendenci
chápat dialektickou syntézu dvou protikladů jako zlatou střední cestu, nepřítomnost
obou extrémů, anebo naopak jako pouhou synkrezi, smíšení obou protikladů. Hegel
však hovoří o nalezení vyšší roviny, na níž už dělení na protiklady neplatí. Z hlediska
oné vyšší roviny tvoří oba protiklady jeden celek, zdánlivá dualita se ukázala být
polaritou. Teprve ve 20. století jsme pochopili triadický (trojný) charakter
dialektiky. Pochopili jsme to, co Číňané označují slovem tao – jednotu protikladných
prvků jin a jang. Pochopili jsme to, co dávní gnostici označovali slovem pleroma –
plnost, jednota všeho.
Nám západním lidem připadá svět složitý (složený), protože se odpojujeme od
přímé účasti na světě (participace, identifikace) a zabydlujeme se ve své subjektivitě,
kterou navíc pokládáme za jediný metafyzický rozměr. Toto zaujetí odstupu
(distancování) za účelem rozlišování (diferenciace) započaté v antice a dokonané
Descartem nám sice umožnilo získat poznání, jímž jsme ovládli předmětný svět, ale
vzalo nám jednak jistotu sebe sama a skutečnou účast na světě, jednak schopnost
zvládat paradoxnost života a poznávat paradoxnost světa.
Monismus
Výraz monismus, užívaný pro označení orientálních filozofických systémů, není
šťastný. Bývá totiž používán vždy spolu se svým protějškem – dualismem. Monisté
byli ti, kdo tvrdili, že všechno je Jedno, že vše je z jednoho prvku, stojí na jednom
základě apod. Toto Jedno v západním pojetí však má charakter něčeho stejnorodého,
vnitřně už dále nerozlišitelného. Orient naproti tomu, když mluví o posledním
základě všeho, pak jím nemyslí nějaký jednoduchý princip, nýbrž všeobsáhlou
plnost, právě onu totální propojenost všech jednotlivin. Monismus jako protějšek
dualismu je produktem našeho rozlišujícího myšlení, redukcionismu, vysvětlování
složitého tím, že je převedeme na jednoduché složky. Orient však chápe Celek jako
něco, co je nadřazeno jakémukoli rozlišování, co je sjednocením všech protikladů.
Základní západní antiteze, jako například hmota a duch, člověk a svět, člověk a bůh
23
CAPRA, F. Tao fyziky. Praha : Maťa a DharmaGaia, 2004.
61
apod., jsou v Orientu zrušeny tím, že je nalezena vyšší rovina, na níž už tyto antiteze
nejen že nestojí proti sobě, ale nedají se vůbec rozlišit.
V Evropě toto věděli už někteří antičtí filozofové, starověcí gnostici i křesťanští
mystikové. Obyčejně však byli všichni prohlašováni za kacíře. Ve 20. století to
konečně za ně za všechny řekl někdo, kdo to dovedl formulovat v kontextu celých
západních dějin filozofie – Alfred North Whitehead (1861 – 1947). Jeho koncepce
holismu (od řeckého holos – celý, celistvý) je dnes všeobecně filozoficky uznávanou
obdobou východní životní moudrosti, pojímající mnohost jevů jako jeden živý celek.
Za vědce to řekl Pierre Teilhard de Chardin (1881 – 1955), paleobiolog a teolog,
ve své teorii evoluce, v níž důležitou roli hraje komplexicita korpuskulí (vytváření
složitých souborů, které se začínají chovat jako samostatné celky). Whitehead a
Teilhard de Chardin se tak stali praotci holistického paradigmatu, filozofického
modelu, který užívají současní vědci k zodpovězení nejzákladnějších otázek
týkajících se celku hmoty, světa a života.
Taoistický životní postoj a procesuální myšlení
Taoismus se v duchu orientálního pojetí světa a života soustřeďuje na konkrétní
lidskou existenci „zde a nyní“. Je proto – podobně jako zenbuddhismus – velice
blízký tomu, k čemu na Západě dospěla v polovině 20. století existencialistická
filozofie. Taoismus, i když se soustřeďuje na člověka vyvázaného ze společenských
a historických souvislostí, si přesto uchovává smysl pro vazbu člověka k přírodním
procesům (a to víc než kterýkoli jiný orientální směr). Příroda – nejbližší životní
prostředí, ale i celý kosmický řád – je člověku nadřazený systém řídící se svými
moudrými zákony, jež člověk nemůže změnit. To nejmoudřejší, co člověk může
udělat, je sladit se s těmito zákony. Taoistický postoj wu-wei, činné nečinnosti, je
postojem receptivnosti, akceptace – širokého otevření se okolnímu světu,
souhlasného přijetí jeho dění a nenásilné spolupráce s jeho průběhem. Jde o
prolomení bariér dělících člověka od aktuální situace. Člověk dovolí situaci, aby ho
pohltila, dává se unášet proudem událostí, ale přitom s nimi skrytým způsobem
spolupracuje. Toto vyřazení vědomého úsilí a snahy o získání kontroly nad světem
nápadně připomíná fenomenologii, filozofickou metodu 20. století, a její pokusy
dostat se blíže k realitě vyzávorkováním intencionality (úmyslu, záměru).
Taoismus má větší respekt k okolnímu světu než západní racionalismus. Je to
postoj skoro až nábožné úcty či estetického obdivu. Člověk je integrován do
(přírodních) procesů okolního světa. Účastní se na něm svým vědomím i
nevědomím. Myslí nejen pojmově, racionálně, ale i myticky a poeticky, čili pomocí
metafor a symbolů. Takový postoj – jak dnes zjišťujeme – má četné přednosti oproti
našemu intelektuálnímu abstrahování, které analyzuje, čili rozbíjí, a provádí selekci,
čili odmítá, zahazuje. Výsledkem západního postoje je matematický vzorec, skica,
teoretický model. Trvalo nám hodně dlouho, než jsme si uvědomili, že mapa, jakkoli
je prakticky užitečná, bohužel není krajinou. Obecná teorie systémů (Ludwig van
Bertalanffy) nás naučila systémovému myšlení. Gestalt psychologie (tvarová,
celostní psychologie) nás naučila celostnímu vnímání. Whiteheadův holismus nám
dal cit pro celek. Když přidáme ještě rozměr času, získáme procesuální myšlení, jež
bude západní obdobou taoistického postoje. O takové užití orientální filozofie pro
západní myšlení se snaží například Fritjof Capra v oblasti subatomární fyziky,
62
v oblasti ekologického myšlení se o to pokouší Arne Naess ve své tzv. hlubinné
ekologii24 a v oblasti biologie například Zdeněk Neubauer (Tao biologie)25.
Od dob Herakleitových se na Západě pořád pokoušíme zapomenout na to, že svět
je tekoucí řeka změn a že i my jsme takovou řekou. Proviňujeme se proti této dávno
a obecně známé pravdě a pokoušíme se brát vážně jen to, co jsme si zastavili, co
jsme vyrvali proudu života. Jsme osudově poznamenáni názorem antických filozofů,
že dokonalé je jen to, co se nemění, co se nehýbe, co se nesměje ani nepláče. Naše
odlidštěná technická civilizace, vybudovaná v lůně umrtvené přírody, je toho
výsledkem.
Orient nám znovu přichází připomenout, že život nás dál strhává svým průvanem,
že příroda nás dál laskavě houpá na svých měnlivých vlnách a že moudrost záleží
v tom nebát se letět a plout.
Další aktuální témata
Orientální filozofie se zabývá více tématy, která jsou pro nás na Západě aktuální,
ať už proto, že jsou nám společná, nebo proto, že jsou právě zdrojem sporů. Ale
často právě taková závažná témata už nebývají předmětem módního zájmu.
Egon Bondy říká, že studium orientální filozofie na Západě by bylo nejužitečnější
pro přírodovědce – od jaderných fyziků až po biology26.
S tím jistě souvisí i jiné aktuální téma – ekologie či ochrana životního prostředí.
Vztah k přírodě v asijských kulturách je do značné míry odlišný od toho, který se
vyvinul v posledních staletích u nás na Západě. Asie má ještě smysl pro posvátno,
který jsme na Západě už ztratili a po němž právě volají ti, kdo chtějí založit novou
etiku vztahu člověka k přírodě, od Lynna Whitea27 přes Gary Snydera28 až po Hanse
Jonase29.
Pozornost by zasloužilo i rozdílné pojetí člověka na Západě a na Východě.
Výrazná koncepce lidské identity, individuality, personality je to, co nás – dědice
antické a židovskokřesťanské tradice - odlišuje od spíše kolektivisticky cítícího
Východu. Na jedné straně je právě toto odlišné pojetí člověka základem téměř
neřešitelných sporů o lidská práva mezi Západem a Východem. Na druhé straně
však už i na Západě přicházíme na to, že naše jednostranně vypjatá metafyzika
subjektivity má na svědomí naše existenciální krize i etické konflikty, a proto
začínáme uvažovat o „fluidní identitě“ či „rozptýlené lokalizaci já“, podobně jako
orientální kultury.
24
NAESS, A. Ekologie, pospolitost a životní styl: Náčrt ekosofie. Tulčík : Abies, 1996.
NEUBAUER, Z. Tao biologie. In: Na vlnách změn. Sborník příspěvků z 12.
mezinárodní konference transpersonální psychologie. Praha : Radost, 1992.
26
BONDY, E. O potřebě studia východních filosofií. In: Filozofia (Slovensko), 1991, č. 5, s. 442
27
WHITE, L., jr. Historické kořeny ekologické krize. In: Filozofický časopis, 2000, č. 5, s. 765 - 779
28
SNYDER, G. Zemědům: Technické poznámky a otázky pro dharmové revolucionáře. Praha :
Dharma Gaia, 2000.
29
JONAS, H. Princip odpovědnosti. Praha : Oikúmené, 1997.
25
63
Zájem o mystiku, či řečeno filozoficky – o filozofii identity, který je na Západě
módní, je ovšem spíše příznakem úpadku. Kdybychom se takto stále jen nořili do
nitra, nikdy bychom nedosáhli těch výsledků v expanzi do okolního světa a
v ovládání přírody, které se staly základem naší civilizace. Mystika svádí k pasivitě,
kvietismu, útěku před odpovědností. Nebezpečně hraničí s nihilismem a
sebezničujícími tendencemi. Mystika je však dobrým protipólem, vyvažujícím
jednostrannosti rozumu. Pokud ji budeme pěstovat v této komplementaritě, může
nám pomoci zachraňovat naše lidské bytí i civilizační přežití.
Studijní úkoly pro druhý (závěrečný) tutoriál
Prostudujte si podle návodů obsažených v předcházejících kapitolách této studijní
opory materiály nacházející se v Přílohách a prostudujte si další publikace a
informační zdroje podle osobního výběru. Snažte se dobrat odborných a přiměřeně
detailních poznatků o určité oblasti vašeho specifického zájmu.
Výsledkem toho studia by mělo být úspěšné (75 %) zvládnutí testu následujícího
typu při druhém tutoriálu. Otevřené testové otázky prověřují porozumění
problematice,
kvalifikovanou
argumentaci a
myšlenkovou
originalitu.
Vyhodnocování je zajisté subjektivní, a proto se každá odpověď boduje v rozpětí 1 –
5 bodů.
Kontrolní test – 2. tutoriál
1. Orientální filozofie se vyskytuje v současné západní kultuře i v pokleslé kýčovité
podobě. Uveďte nejméně tři příklady takových módních artefaktů.
2. Jak se může taoismus uplatnit v západním vědeckém myšlení?
3. Co může západní tradice nabídnout orientálnímu myšlení jako doplněk a
vyvážení jeho tradic?
4. Najděte v indické nábožensko-filozofické tradici něco, co by se dalo využít
v západním ekologickém myšlení (v ochraně životního prostředí).
5. Konfuciánská etika se stává v poslední době důležitým činitelem
východoasijského ekonomického systému. Jak může konfucianismus souviset
s duchem kapitalismu a současnými politickými ideologiemi?
6. Jak argumentují východoasijské autoritářské politické režimy v polemice se
Západem týkající se dodržování lidských práv v těchto zemích?
7. Nekritické přijímání východních nábožensko-filozofických tradic může mít na
obyvatele Západu i zhoubný vliv. Uveďte nějaký příklad.
8. Pokuste se najít orientální analogii k některému z těchto západních filozofických
směrů či škol: sofisté, materialisté, epikurejci.
9. Jak se liší v jednotlivých tradicí zobrazování člověka (lidského těla)
v jednotlivých tradicích?
10. Jak se liší v jednotlivých tradicích pojetí smrti, případně posmrtného života
člověka?
64
Písemné úkoly k druhému tutoriálu
Vyberte si jedno z témat k písemnému zpracování.
Tituly doporučené literatury jsou jen orientační. Studenti si musí další odbornou
literaturu vyhledat sami. Písemná práce musí mít rozsah 10 – 20 stran, musí splňovat
nároky kladené na vysokoškolské studentské práce, tzn. především ctít etiku studia a
vědecké práce, opírat se o odbornou literaturu, pracovat s vědeckou argumentací a
odbornou terminologií a s odborným poznámkovým aparátem. Formálně technická
úprava práce musí odpovídat normám, případně úzu daného oboru či specializace.
Práce musí být odevzdána v elektronické podobě s dostatečným předstihem před
závěrečným tutoriálem.
Filozofie, kultura, umění, politika
• Orientální filozofie a ekologické myšlení
LUŽNÝ, D. Zelení bódhisattvové: Sociálně a ekologicky angažovaný
buddhismus. Brno : Masarykova univerzita, 2000. 185 s.
LUŽNÝ, Dušan. Hledání ztracené jednoty. Průniky nových náboženství a
ekologie. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 2004. 107 s.
• Obdiv k islámskému světu u Karla Maye
• Orientální témata v díle Herrmanna Hesseho
• Orientální inspirace v dílech českých básníků (např. Zeyer, Vrchlický,
Březina apod.)
• Pojetí lidských práv na Západě a na Východě (Filozofické základy a současná
politická diskuse.)
• „Pracovní morálka“ v Orientě. (Asijský management v západních podnicích,
západní management v asijských podnicích.)
NOVÝ, I. Interkulturní management. Praha : Grada, 1996, 144 s.
MATSUMOTO, K. Participativní management. Praha : Grada, 1998.
• Diskuse Huntington – Fukuyama a orientální filozofie
• Substanční a nesubstanční model v ontologii Egona Bondyho (a orientální
filozofie)
• Orientální divadlo a filozofie
• Kaligrafie a filozofie
• Feministické čtení Tao-te-ťingu
• Materialistická filozofie v Indii
• Dialektika v Indii a Číně
• Praktická aplikace zenbuddhismu na Západě
• Jiddu Krishnamurti a pedagogika
Spiritualita
• Evropa a Orient v díle Christopa Dawsona
• Katolická spiritualita inspirovaná Orientem (Hugo Enomiya Lasalle, Thomas
Merton, Anthony de Mello, David Steindl-Rast, Bede Griffiths, Alan Watts a
další.)
Východ a Západ - setkávání a míjení
• v domě
65
•
•
•
•
na zahradě
na talíři
v posteli
BELLINGER, G. J. Sexualita v náboženstvích světa. Praha : Academia, 1998.
KOL. Odvěké tabu a současný člověk. (sborník) Praha : Avicenum, 1971.
VAN LYSEBETH, A. Tantra: kult ženského principu aneb jiný pohled na
život a sex. Praha : Argo, 1995.
ABBOTTOVÁ, E. Historie celibátu. Praha : BBArt, 2005.
CHIA, M. Léčivá láska : Kultivace ženské sexuální energie. Bratislava :
CADPress, 1996.
CHIA, M. Rozvíjení mužské sexuální energie. Praha : Pragma, 1996
ve zdraví a nemoci
Hudba mezi Východem a Západem
• Philip Glass
• Kronos Quartet
• Asian underground
• Hip-hop jako univerzální dorozumívací jazyk
Pedagogická aplikace
• Kompletní příprava série výukových lekcí (nebo výukového cyklu), včetně
prezentací (počítačových, video či audio ukázek)
• Analýza pedagogických pomůcek (metaanalytická studie)
66
Jazyková a formální úprava textu
Jako prakticky v každé odborné oblasti se i v orientalistice setkáváme se
specifickými problémy při psaní odborných textů – včetně studentských prací. Bylo
by proto na místě vysvětlit zásady, jimiž se řídí text této studijní opory, zmínit ale i
jiné možnosti odborné praxe a jazykového úzu a konečně stanovit pravidla pro
písemné práce, jež budou odevzdávat studenti tohoto kurzu.
Jednotná norma – jednoduchý návod?
Pravidla českého pravopisu se na základních a středních školách používají jako
závazná norma. Na vysokých školách platí jen doporučení se jimi řídit – a to právě
vzhledem k poměrně značně rozmanitým potřebám, požadavkům a zvyklostem
jednotlivých vědních oborů. Humanitní a společenskovědní obory se vyznačují
velikou pestrostí a variabilitou, která je jejich předností, filozofie pak nadto často
ještě i svéráznou osobitou originalitou a principiální nespoutaností pravidly. Je vůbec
možno za této situace stanovit, jak by správně měl vypadat text vědecké nebo
studentské práce – po obsahové, formální a jazykové stránce? Někteří odborníci se
domnívají, že ano a vydávají pro tyto účely různé směrnice, návody, a dokonce i
tolik oblíbené brožury – kuchařky.
Brožurek typu Jak napsat diplomovou práci je na trhu hodně – ale naprostá
většina jich je špatných. Většinou proto, že jsou zastaralé – a to i tehdy, když mají
poměrně čerstvé a svěží vročení. Jsou to totiž jen mechanické kompiláty starších
publikací, jejichž ustavičným klonováním si někteří vysokoškolští pedagogové
přilepšují ke svým mizerným platům. Zpravidla berou jen málo a nedůsledně na
vědomí, že už se nepíše na psacím stroji. Jejich autoři rozhodně nepoužívají internet
s takovou intenzitou a bravurou jako studenti, protože by jinak museli vědět, že
diplomové práce a jakékoliv studentské práce se dnes prostě píšou jinak, než jak se
píše v těchto brožurkách. Dále neberou na vědomí například normu ISO 690 o psaní
bibliografických údajů, a už vůbec ne její další variantu ISO 690-2, která popisuje,
jak se má pracovat s internetovými zdroji. Norma ISO 690 vstoupila v platnost roku
2002. Je proto třeba sledovat, zda příslušná brožura - nebo její webová prezentace –
opravdu zohlednila danou normu. Vesele totiž vycházejí další reprinty, stránky se
bezostyšně aktualizují – ale obsah je stále předpotopní.
Nejhorší je, když autor příslušné brožury sám ve své publikaci nedodržuje zásady,
které chce studentům vštípit. Studenti tyto brožury většinou nečtou – ale okopírují
vzory a příklady, které v nich jsou uvedeny. A ty jsou špatné. Někdy velmi špatné.
Dalším problémem je, že některé publikace tohoto typu vznikly pro potřeby
přírodovědných a technických oborů, kde pochopitelně platí určitá specifická
pravidla, ale následně někdo tuto brožuru aplikoval na humanitní disciplíny - a vznikl
hybrid.
Podobně – sociologové díky svým exaktním metodám platí v humanitních vědách
za jistou analogii přírodovědeckých oborů. Ale jejich postupy nemohou být
67
automaticky normou pro ostatní. To ale platí i pro badatelské postupy historiků nebo
třeba etnologů.
Zkrátka po té, co jsme řadu publikací zavrhli, objevila se ta pravá, tedy taková, na
níž z hlediska našeho předmětu a oboru zatím nenacházíme žádnou chybu – i když
není určena přímo filozofům nebo orientalistům. Ač vyšla v Brně, je určena
speciálně studentům Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého. To
znamená, že všechny vzory a příklady v ní uvedené jsou z oblasti teologie. Ale jinak
je celým svým zaměřením docela dobře použitelná pro většinu humanitních oborů,
tedy konkrétně i pro nás. Orientalisté, lingvisté, literární vědci či historici budou mít
jistě celou řadu dalších specifických představ a požadavků, jak má vypadat ideální
studentská práce, ale v zásadě snad nebudou s touto publikaci v rozporu. Proto je
možno s klidným svědomím co nejsrdečněji doporučit:
FILKA, Jaroslav. Metodika tvorby diplomové práce. Brno : Knihař, 2002.
V této publikaci je uvedeno vše, co potřebuje vědět student, ale i odborník –
specialista, k tomu, aby napsal formálně a jazykově dobrý odborný text.
Poučení z chyb
Člověk se často víc poučí z chyb – vlastních i cizích – než ze sebelépe myšlených
moudrých rad. Proto jsou do příloh zařazeny ukázky studentských prací – často
v jejich surové podobě před korekturou se všemi jejich typickými vadami a
nectnostmi. Za příklad vzorné práce i po formální a jazykové stránce může posloužit
diplomová práce Miroslava Horáka Ekopoetika Garyho Snydera. Práce Jonáše
Černého Karma Kagjü má sice efektní vzhled, ale zcela nedostatečný způsob
odkazování na informační zdroje a odbornou literaturu. Samostatný soubor pak tvoří
práce špatné, některé přímo odstrašující. Pomůckou v tomto případě mohou být i
posudky, které jsem na některé z takových prací napsal.
V odborné vědecké komunitě podobnou roli plní recenze uveřejňované
v odborném i populárním tisku. Sbírka článků a recenzí v příloze tak může
studentům pomoci vidět odbornou kritickou reflexi v praxi.
Psaní cizích slov
V orientalistice se často setkáváme s problémem, jak převézt do češtiny
cizojazyčné výrazy, nadto někdy psané zcela odlišným typem písma.
Pro přepis z jazyků se zcela jiným systémem písma používáme tzv. romanizaci,
tedy převedení výrazů do latinky.
Podrobnějším způsobem přepisu je tzv. transliterace. Jejím cílem je důsledná
záměna, nahrazení jednotlivých znaků tak, aby byl možný jejich zpětný převod do
původní znakové soustavy. Proto se často používají různé spřežky, diakritická
znaménka či dokonce zcela specifické, jinde neužívané znaky. Způsoby transliterace
jsou většinou danou odbornou komunitou mezinárodně kodifikované a regulované
68
příslušnou normou (ISO). Takové normy platí například pro některé slovanské
jazyky, arabštinu, hebrejštinu, řečtinu apod. V České republice však tyto normy
nejsou závazné.
Zcela jinou funkci má tzv. transkripce, která přepisuje cizojazyčná slova s cílem
co nejlépe zachytit nejen jejich tvar, ale především výslovnost. Každý jazyk si
zpravidla vytváří svou normu pro transkripci z jiných znakových systémů. V případě
češtiny kodifikují transkripci například z řečtiny či azbuky Pravidla českého
pravopisu. Čeští orientalisté užívají například Standardní český přepis (SČP) pro
transliteraci z čínštiny. Tento systém se ale nyní po téměř 50 letech úspěšného
užívání opouští, protože v odborných textech je dnes díky počítačům možno uvádět
přímo čínské znaky. Sinologové tedy ve svých odborných textech raději používají
mezinárodní transkripci z čínštiny zvanou pinyin (PY). Ta má ovšem nevýhodu, že
český čtenář neznalý angličtiny, nebude vědět, jak přepis v systému pinyin
vyslovovat. Podobné problémy panují i se sanskrtem a jazykem páli – a pochopitelně
i s arabštinou, hebrejštinou či japonštinou. Oldřich Král ve své Čínské filosofii
používá pinyin, což běžnému českému čtenáři poněkud znesnadňuje četbu a zejména
následnou výslovnost čínských výrazů. Přesto ale Oldřich Král u jmen a výrazů,
které už v češtině silně zdomácněly, ponechává jejich běžnou podobu. Naproti tomu
český překlad Dějin čínského myšlení od Anne Cheng používá pohodlnější
standardní český přepis. Vladimír Miltner sám přiznává, že se ve své Encyklopedii
buddhismu neřídí vždy důsledně Pravidly českého pravopisu. Ani Josef Kolmaš ve
své bibliografii Buddhistická svatá písma není vždy zcela důsledný v přepisu
z jazyka páli a různých tibetských jazykových podob. Karel Werner ve svých
českých knihách někdy užívá anglickou transkripci ze sanskrtu a páli. Luboš
Kropáček, náš přední arabista a islamista, v knize Duchovní cesty islámu používá
odbornou transliteraci arabštiny do češtiny. Ale paradoxně publikace Hammudaha
Abdalatiho Zaostřeno na islám, vydaná v češtině péčí Mezinárodního islámského
centra, používá transkripci oficiálně doporučovanou Pravidly českého pravopisu.
Studentům se tedy doporučuje, aby se seznámili s problematikou transliterace a
transkripce a zejména při psaní svých odborných textů se odůvodněně rozhodli pro
jeden z možných systémů a ten v celé své práci důsledně dodržovali.
Text této studijní opory, jak už bylo řečeno, se přidržuje běžného jazykového úzu,
Pravidel českého pravopisu a praxe užívané v nejběžnějších encyklopediích (Diderot,
Universum).
Stručný a dostačující přehled různých způsobů přepisů cizojazyčných výrazů do
češtiny je uveden v Encyklopedii východní moudrosti. Podrobnější návody se pak
nacházejí ve slovnících jednotlivých východních jazyků, ale i v dalších odborných
publikacích.
Politická korektnost aneb diplomatická mluva
Zcela samostatný problém dnes představuje někdy až úzkostlivá snaha někoho ani
slovem neurazit či se nedotknout jeho „svatých citů“. Móda politicky korektního
jazyka, šířící se k nám z USA, je terčem mnoha vcelku oprávněných vtipů, ale
například aféra s karikaturami proroka Mohameda či skandály kolem knihy a filmu
69
Šifra mistra Leonarda i nás Evropany přesvědčily, že i zdánlivě nevinnými slovy či
neutrálními obrázky je možno někomu ublížit a způsobit značné problémy. V silně
odnáboženštěné Evropě si opět musíme zvyknout na to, že pro mnohé národy a
kultury je náboženství stále podstatnou součástí jejich kolektivní i osobní identity.
Bolestně jsme si uvědomili, že nábožensky zanícení lidé (chcete-li – fanatici), nemají
smysl pro humor a ironii. Publicisté, ale i vědci ve svých odborných publikacích
zpřísnili pravidlo nestrannosti a neutrality a velmi obezřetně volí slova a uchylují se
k právnické hantýrce a diplomatické kulantnosti, mluví-li o příslušnících jiných
národů, náboženství, menšin či o jakýchkoli kulturních zvláštnostech a odchylkách
od průměrů a většinových norem. Zvykáme si tedy na to, že označení mohamedáni je
hanlivé, nahrazujeme je muslimy. Váháme, máme-li psát židé nebo Židé, uvádět
letopočet př. n. l. nebo př. Kr., Bible nebo bible, Korán nebo korán, Bůh nebo bůh.
A co teprve když se do věci vloží mocenská politika – není dobré znepřátelit si
Čínu, chcete-li s ní například obchodovat nebo do ní cestovat. Proto pozor na to, co
napíšete o Tibetu či Tchaj-wanu, jak ukazuje následující příklad.
Příklad
Tchaj-wan v zajetí diplomatické mluvy
Příliš diplomatický slovník kazí dojem z jinak kvalitní publikace trojice českých
specialistů.
OLGA LOMOVÁ
sinoložka
Dějiny Tchaj-wanu jsou příběhem ostrova původně obydleného austronéskými
lovci lebek, postupné osídleného uprchlíky z čínské pevniny a posléze objevovaného
Portugalci, Španěly a Holanďany. K čínské říši (kterou krátce předtím ovládla
mandžuská dynastie) byl přičleněn až roku 1685.
Zhruba ve stejné době o ostrov začali projevovat zájem Japonci, kteří jej o dvě stě
let později učinili svou kolonií. Půlstoletí japonské kolonizace Tchaj-wanu je historií
útlaku a násilné asimilace místního obyvatelstva, ale také historií rychlého
hospodářského rozvoje a pronikání západních myšlenkových směrů, které urychlily
modernizaci ostrova.
Po II. světové válce byl Tchaj-wan opět přiřčen Číně a po vítězství čínských
komunistů na pevnině zde nalezla útočiště vláda někdejší Čínské republiky, v níž
hlavní slovo měla politická strana Kuomintang. Následovalo čtyřicet let diktatury
Kuomintangu, drancování ostrova a surové potlačování opozice. Po smrti Čankajška
a po normalizaci vztahů mezi USA a ČLR roku 1979 se diktatura začala drolit a na
počátku 90. let se završil demokratizační proces, jehož úspěšnost vyvrací mýtus o
nevhodnosti demokracie pro společnost vycházející z čínské kulturní tradice.
Touha po sjednocení
Proměna země po zániku autokratickčho režimu vedla také k revizi staré
představy Kuomintangu, že Tchaj-wan je jediným legitimním reprezentantem celé
Číny, a k faktickému uznání existence Čínské lidové republiky v roce 1991. Touha
po sjednocení, o níž hovoří část Tchajwanců, aniž by spěchali s připojením ke
komunistické Číně, zůstává jen projevem vágního pocitu sounáležitosti s čínským
kulturním dědictvím. Naproti tomu ČLR i nadále trvá na tom, že Tchaj-wan je její
70
poslední „dosud neosvobozenou provincií“ a brzké znovupřipojení Tchaj-wanu je
důležitým bodem v agendě čínské velmocenské politiky. Nezříká se přitom ani
použití vojenské síly.
Dějiny Taiwanu vyšly jako 35. svazek edice Dějiny států nakladatelství Lidové
noviny. Napsali je renomovaní čeští odborníci: Ivana Bakešová, mj. autorka
výborných Dějin česko-čínských vztahů, Rudolf Fürst, specialista na čínskou
mezinárodní politiku, a Zdenka Hermanová, známá překladatelka z čínštiny. Autoři
věnují největší pozornost poválečným dějinám ostrova, a zejména vývoji v
posledních patnácti letech, včetně proměňujícího se vztahu k ČLR a zvláštním
vazbám Tchaj-wanu na USA. Politické dějiny a vývoj tchajwanské společnosti
dokreslují údaje o národním emancipačním hnutí na Tchaj-wanu, školství a kultuře.
Vlastní historii ostrova doplňují informace o etnickému složení obyvatelstva a
jazycích, jimiž se na Tchaj-wanu hovoří, o náboženství, literatuře a českotchajwanských vztazích. Práci s knihou usnadňuje rejstřík, přehled literatury k
tématu a další dodatky.
Úzkostlivá snaha po objektivitě
Dějin Tchaj-wanu, které by se dokázaly vyvarovat předsudků - ať pročínských (tj.
zdůraznění úzkého sepětí ostrova s čínskou pevninou), či protchajwanských (tj.
akcentu na jedinečnost ostrova a jeho odvěkou nezávislost na Číně), je zatím ve světě
málo. Našim autorům se podařilo přehledně a přesvědčivě vylíčit události na periferii
čínských dějin a čínské civilizace, aniž by podlehli jednostranné ideologicky
podbarvené interpretaci.
Výsledkem jejich úcty k pramenům je plastický obraz dějin ostrova u čínského
pobřeží, kde sice silně působil čínský kulturní i politický vliv, zároveň však je to
dnes „jiná Čína“, jak kdysi Ivana Bakešová případně pojmenovala svou první knihu
o Tchaj-wanu.
Úzkostlivá snaha být objektivní však autory místy vede k přehnané opatrným
formulacím, a tím i k zatemňování faktů, což nezasvěceného čtenáře nutně uvede do
rozpaků. Matoucí je především způsob užívání oficiálního názvu Čínská republika
pro Tchaj-wan, výraz separatismus jako označení snahy dosáhnout formálního
potvrzení tchajwanské samostatnosti a některé další formulace, které se vyhýbají
věcnému pojmenování situace na Tchaj-wanu a jeho vztahů s pevninskou Čínou.
V tomto směruje je dokonale zavádějící úvod, jehož autorka se snaží rozptýlit
podezření, že by snad Tchaj-wan uznávala za samostatný stát. Přitom je mimo vší
pochybnost, a autoři to jasně ve své knize ukazují, že Tchaj-wan se již sto let vyvíjí
nezávisle na pevninské Číně, má vlastní vládu a prezidenta i odlišný společenský
systém a jeho oficiální představitelé v poslední době upustili od nároků na čínskou
pevninu založených na formální kontinuitě Čínské republiky z roku 1912.
Diplomatické hrátky Čínské lidové republiky
Vláda Čínské lidové republiky používá diplomatickou hru na slovíčka, v níž je
důležité popřít tato historická fakta a v jejímž pozadí visí hrozba přivést
„separatistický“ ostrov k poslušnosti všemi prostředky. Mnozí politici pošetile
přistupují na čínskou hru.
Strach pojmenovat věci pravým jménem a přitakání čínské rétorice jsou v jejich
případě motivovány snahou dosáhnout v Číně politických a ekonomických výhod.
Seriózní historik by se však měl povznést nad politické požadavky té či oné mocnosti
a neměl by se vyhýbat jasnému pojmenovaní pra ve povahy věcí.
71
Ivana Bakešová, Rudolf Furst, Zdenka Hermanová: Dějiny Taiwanu. Vydalo Nakladatelství Lidové
noviny, Praha 2004. 303 stran, doporučená cena 295 Kč, náklad neuveden.
Literatura
KOL. Jak zacházet s náboženskými výrazy. Pravopis, výslovnost, tvary, význam.
Praha : Academia, 2004. (Důležitá publikace, která stanovuje správné tvary
náboženských výrazů z hlediska pravidel českého pravopisu.)
TŘÍSKOVÁ, H. Transkripce čínštiny. Tabulky a návody. Praha : Česko-čínská
společnost, 1999.
K převodu čínských výrazů mezi systému pinyin a Standardní český přepis slouží
automatický převaděč na stránkách www.cinsky.cz.
72
Výběrová bibliografie
Ve výběrové bibliografii jsou uvedeny dostupné publikace v češtině, případně
slovenštině, které představují odborný, vědecký standard, dále publikace, které
obsahují odkazy na další odbornou literaturu, případně na další problematiku.
Populární publikace jsou uvedeny pouze tehdy, pokud jsou vhodné pro další
pedagogické, případně publicistické využití Přednost dostaly publikace novější.
Počet stran se uvádí, jen pokud se to jeví jako významné.
V ideálním případě by měly převládat publikace, které se pokoušejí o
„objektivní“, nestranné informování, které nevycházejí z úzce jednostranných
konfesních pozic, ale zachovávají si odstup a nadhled. Takový přístup se však
prakticky jen stěží podaří. Proto vedle striktně orientalistických či religionistických
prací,
napsaných
„nezávislými“
odborníky,
vydaných
„a-teistickými“
nakladatelskými ústavy, jsou místy zařazeny i publikace napsané nábožensky
zaujatými či jinak duchovně angažovanými autory, vydané třeba i náboženskými
institucemi či kruhy vyznavačů určitých duchovních cest – pokud ovšem jejich obsah
může posloužit i zájemcům z řad širší laické a odborné veřejnosti k získání informací
a orientace v oboru.
Přehled si nečiní nárok na úplnost. Nabízí pouze vodítko a kritéria pro další
hledání. Je určen zejména studentům, učitelům, knihovníkům, sociálním
pracovníkům, žurnalistům apod. Studenti různých studijních oborů si v praktické
výuce – v přednáškách i seminářích – při práci s těmito publikacemi postupně
osvojují schopnost rozlišovat míru odbornosti jednotlivých autorů, stupeň jejich
„předpojatosti“, kvalitu redakční práce nakladatelství, takže by měli být po jisté době
schopni samostatně rozhodnout, které publikace jsou pro který účel vhodné.
Pořadí publikací v jednotlivých kapitolách začíná se zpravidla od slovníkových,
obecně informujících publikací, pokračuje přes zásadní odborné publikace k spíše
populárním V závěru pak jsou zařazeny publikace, které se jen okrajově dotýkají
tématu.
Orientalistika
FILIPSKÝ, J. Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. Praha :
Libri, 1999, 620 s.
KOL. Lexikon východní moudrosti. Olomouc, Praha : Votobia, Victoria Publishing,
1996.
MCGREAL, I. Velké postavy východního myšlení. Slovník myslitelů. Praha : Prostor,
1998, 623 s.
Kulturní tradice Dálného východu. Praha : Odeon, 1980.
LITTLETON, S. C. Moudrost Východu: hinduismus, buddhismus, konfucianismus,
taoismus, šintoismus. Praha : Knižní klub, 1998, 176 s. (Populární publikace.)
73
Základní učebnice religionistiky, základní informace o religionistice:
HELLER, J., MRÁZEK,M. Nástin religionistiky. Praha : Kalich, 1988, 2004.
(Učebnice napsaná teology Evangelické teologické fakulty UK v Praze a určená
především pro studenty teologie. Může však dobře posloužit jako úvod do
religionistiky i dalším zájemcům a širší laické i odborné veřejnosti. O jejích kvalitách
svědčí mimo jiné i fakt, že autoři i recenzenti nakladatelství usoudili, že ani druhé
vydání nemusí být nijak upravováno. Druhé vydání je tedy nezměněné, ale je
doplněno o vynikající bibliografický přehled relevantních publikací vydaných
v češtině, a to i novějších.)
ŠILER, V. Religionistika. Studijní opora pro distanční studium. Ostrava : Ostravská
univerzita, 2005, 109 s. (Obsáhlé přílohy v elektronické podobě.)
Publikace obecně informující o náboženstvích, včetně orientálních.
MÁCHA, P. Hledání středu. Světová náboženství v původních textech. Skriptum FF
OU. Ostrava : Ostravská univerzita, 2004, 2005, 169 s.
FILIPSKÝ, J., HELLER, J. (ed.). Prameny života. Obraz člověka a světa ve starých
kulturách: Přední východ, Írán, Indie, Tibet, Dálný východ, Severní Amerika. Praha
: Vyšehrad, 1982 (s ukázkami z posvátných knih a textů světových náboženství.)
ELIADE, M. Dějiny náboženského myšlení. I. díl – Od doby kamenné po eleusinská
mystéria. Praha : Oikúmené, 1994, 429 s.
ELIADE, M. Dějiny náboženského myšlení. II. díl – Od Gautamy Buddhy k triumfu
křesťanství. Praha : Oikúmené, 1996, 463 s.
ELIADE, M. Dějiny náboženského myšlení. III. díl – Od Muhammada po dobu
křesťanských reforem. Praha : Oikúmené, 1997, 343 s.
Ediční řada nakladatelství Prostor - Náboženské tradice světa. 10 svazků. Každý
představuje odbornou monografii o jednom světovém náboženství nebo o jedné
kulturní oblasti a jejích náboženstvích.
FISHBANE, M. A. Judaismus. Zjevení a tradice. Praha : Prostor, 1996.
FRANKIELOVÁ, S. Křesťanství. Cesta spásy. Praha : Prostor, 1996.
DENNY, F. M. Islám a muslimská obec. Praha : Prostor, 1999.
KNIPE, D. M. Hinduismus. Experimenty s posvátnem. Praha : Prostor, 1997.
LESTER, R. C. Buddhismus. Cesta k osvícení. Praha : Prostor, 1997.
CARRASCO, D. Náboženství Mezoameriky. Kosmovize a obřadní centra. Praha :
Prostor, 1998.
HULTKRANZ, A. Domorodá náboženství Severní Ameriky. Síla vizí a plodnosti.
Praha : Prostor, 1998.
LAWSON, E. T. Náboženství Afriky. Tradice v proměnách. Praha : Prostor, 1998.
EARHART, M. B. Náboženství Japonska. Mnoho tradic na jedné svaté cestě. Praha :
Prostor, 1998.
OVERMEYER, D. L. Náboženství Číny. Svět jako živý organismus. Praha : Prostor,
1998.
74
Ediční řada Nakladatelství Lidových novin - Světová náboženství.
Dosud vyšly čtyři svazky. Každý je spíše populárně vědeckým úvodem do
porozumění danému náboženství. Ilustrace a fotografie. (V ediční řadě Světová
náboženství vycházejí i další tituly, které se však týkají speciálních problémů
křesťanství a jsou zařazeny v příslušném bibliografickém seznamu Základní
informace a o křesťanství.)
WANGU, M. B. Buddhismus. Praha : Lidové noviny, 1996.
HARTZ, P. R. Taoismus. Praha : Lidové noviny, 1996.
HOOBLER, T., HOOBLER, D. Konfucianismus. Praha : Lidové noviny, 1997.
SINGH, N., GUNINDER, K. Sikhismus. Praha : Lidové noviny, 1997.
V následujících čtyřech svazcích německý katolický teolog vždy ve spolupráci
s religionistickým odborníkem na danou oblast provádí srovnávání náboženských a
kulturních tradic.
KÜNG, H., VON STIETENCORN, H. Křesťanství a hinduismus. Praha : Vyšehrad,
1997, 232 s.
KÜNG, H., BECHERT, H. Křesťanství a buddhismus. Praha : Vyšehrad, 1997, 224
s.
KÜNG, H., VAN ESS, J. Křesťanství a islám. Praha : Vyšehrad, 1998, 192 s.
KÜNG, H., CHING, J. Křesťanství a náboženství Číny. Praha : Vyšehrad, 1999, 288
s.
KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, B. (ed.). Základy asijských náboženství. Judaismus,
islám, hinduismus, džinismus, buddhismus, sikhismus, pársismus. I. díl. Praha :
KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, B. (ed). Základy asijských náboženství. Taoismus,
konfucianismus, šintoismus, islám ve východní a jihovýchodní Asii. II. díl. Praha :
WERNER, K. Náboženské tradice Asie. Od Indie po Japonsko. Brno : Masarykova
WERNER, K. Náboženství a jižní a jihovýchodní Asie. Brno : Masarykova
MARKOVÁ, D. (ed.) Náboženství v asijských společnostech. Praha : Orientální
ústav Akademie věd ČR, 1996, 281 s.
KREJČÍ, J. Civilizace Asie a Blízkého východu. Praha : Karolinum, 1993, 307 s.
FILIPSKÝ, J. Encyklopedie indické mytologie. Praha : Libri, 1998, 225 s.
STORMOVÁ, R. Encyklopedie východní mytologie. Praha: Rebo Productions, 2000,
256 s. (Velká, výpravná, bohatě ilustrovaná publikace.)
Indie a její duchovní tradice
MILTNER, V. Příběhy bájné Indie. Praha : Práce, 1973.
MILTNER, V. Indie má jméno Bhárat. Praha : Panorama, 1978.
75
ZBAVITEL, D. Bozi, bráhmani, lidé. Praha : ČSAV, 1964.
ZBAVITEL, D. Moudrost a umění starých Indů. Praha : Odeon, 1971, 330 s.
ZBAVITEL, D. Starověká Indie. Praha : Panorama, 1985.
ZBAVITEL, D., VACEK, J. Průvodce dějinami staroindické literatury. Třebíč :
Arca JiMfa, 1996, 537 s.
ZBAVITEL, D. Bohové s lotosovýma očima. Hinduistické mýty. Praha : Vyšehrad,
1986, 455 s.
ZBAVITEL, D. Otazníky starověké Indie. Praha : Nakladatelství Lidových novin,
1997, 185 s.
PREIHAELTEROVÁ, H. Hinduista od zrození do zrození. Praha : Vyšehrad, 1997,
136 s.
KRÁSA, M., MARKOVÁ, D., ZBAVITEL, D. Indie a Indové. Praha : Vyšehrad,
1997, 472 s.
WERNER, K. Malá encyklopedie hinduismu. Brno : Atlantis, 1996, 215 s.
ZBAVITEL, D. Hinduismus. Praha : Dharma Gaia, 1993, 143 s.
FRIŠ, O. Védské hymny. Praha : DharmaGaia, 1994.
Mahábharáta. Praha : Albatros, 1988.
Bhagavadgíta. Praha : Odeon, 1976.
Otázky Milindovy. Praha : Lyra Pragensis, 1988 (přel. V. Miltner).
Upanišady. Přeložil Dušan Zbavitel. Praha : DharmaGaia, 2004.
RADHAKRIŠNAN, S.:Indická filosofie. I. díl. Praha : Nakladatelství ČSAV, 1961.
RADHAKRIŠNAN, S. Indická filosofie. II. díl. Praha : Nakladatelství ČSAV, 1962.
WATERSTONE, R. Duchovní svět Indie. Praha : Knižní klub, 1996, 184 s.
BONDY, E. Indická filosofie. Praha : Vokno, 1991.
FRAUWALLNER, E. Dějiny indické filosofie. Praha : DharmaGaia, t. č. v tisku.
MILTNER, V. Malá encyklopedie buddhismu. Praha : Práce, 1997, 237 s.
Buddhismus I. – V. Sborníky. Bratislava : CADPress, 1993nn.
Džatáky. Příběhy z minulých životů Buddhy. Praha : Dharma Gaia, 1992 (přel. D.
Zbavitel)
Výbor z buddhistických súter. Bratislava : CADPress, 1995.
BOISELIER, J. Buddha – cesta probuzení. Praha : Slovart, 1997, 129 s.
CARRITGERS, M. Buddha. Praha : Odeon, 1994, 104 s.
CARUS, P. Buddhovo evangelium. Bratislava : CADPress, 1994.
CONZE, E. Stručné dějiny buddhismu. Brno : Jota, 1997, 239 s.
FIŠER, Z. Buddha. Praha : Orbis, 1968, druhé vydání pod pseudonymem Egon
Bondy, Dharma Gaia - Maťa, Praha 1995, 194 s.
KOLMAŠ, J. Buddhistická svatá písma. Praha : Práh, 1995, 92 s. (Odborná
bibliografie kanonických textů buddhismu.)
LESNÝ, V. Buddhismus. Reedice 1. vydání z roku 1948. Olomouc : Votobia, 1996.
MILTNER, V. Vznik a vývoj buddhismu. Praha : Vyšehrad, 2001, 373 s.
NÁRADA, M. T. Buddha a jeho učení. Olomouc : Votobia, 1998, 573 s.
ZOTZ, V. Buddha. Olomouc : Votobia, 1995, 131 s.
PERTOLD, O. Džinismus. Praha : SPN, 1966, 276 s.
76
Čína a její duchovní tradice
KRÁL, O. Čínská filosofie. Pohled z dějin. Lásenice : Maxima, 2005, 373 s.
CHENG. A. Dějiny čínského myšlení. Praha : DharmaGaia, 2006, 688 s.
BONDY, E. Čínská filosofie. Praha : Vokno, 1992.
I-ťing. Kniha proměn. Praha : Maxima, 1995 (přel. O. Král).
Tao-te-ťing. Praha : Odeon, 1971 (přel. B. Krebsová). 2. vydání, Praha :
DharmaGaia, 1997.
KRÁL, O. Tao. Texty staré Číny. Praha : Československý spisovatel, 1971.
KONFUCIUS. Rozpravy. Praha : Mladá fronta, 1995.
KRÁL, O. Čchan. Praha : Inspirace, 1990.
KRÁL, O. Kniha mlčení. Praha : Mladá fronta, 1994.
Mistr Čuang. Vnitřní kapitoly. Praha : Odeon, 1992 (přel. O Král).
Chuej-neng. Tribunová sútra šestého patriarchy. Praha : Odeon, 1988 (přel. O. Král).
Sútra srdce. Diamantová sútra. Praha : Argo, 1996.
Tao. Výbor z klasických taoistických spisů. Bratislava : CADPress, 1994.
KAMENAROVIC, I. P. Klasická Čína. Praha : Nakladatelství Lidových novin,
2001, 284 s. (První publikace nové ediční řady o kolébkách civilizace. Středně
rozsáhlá encyklopedická publikace. Obsahuje tabulky, grafy i přehled transkripce
čínštiny do češtiny.)
FAIRBANK, J. K. Dějiny Číny. Praha : Nakladatelství Lidových novin, 1998, 656 s.
(Autor je zakladatelem moderní sinologie v USA, kniha vyšla v USA v roce 1992. U
nás prakticky nejobsáhlejší a nejlepší odborná publikace na toto téma.)
OBUCHOVÁ, L. Číňané 21. století. Dějiny – tradice – obchod. Praha : Academia,
1999, 288 s. (Spíše popularizující publikace české sinoložky.)
PALÁT, A., PRŮŠEK, J. Středověká Čína. Společnost a zvyky v době dynastie Sung
a Jüan. Praha : DharmaGaia, 2001, 379 s.
BECKER, J. Čína na přelomu století. Praha : BBart, 2002, 396 s.
DUCOURANT, B. Taoismus v denním životě. Bratislava : CADPress, 1992
EBERHARD, W. Lexikon čínských symbolů. Obrázková řeč Číny. Praha : Volvox
Globator, 2001, 296 s.
HALE, G. Feng-šuej: Praktická encyklopedie. Praha : Václav Svojtka, 2001, 256 s.
Tibet a jeho duchovní tradice
Tibetská kniha mrtvých. Praha : Odeon, 1991, Praha : Vyšehrad, 1994.
Svět tibetského buddhismu. Praha : Braba press 93 a Slovart, 1996.
Jádro transcendentální moudrosti. Praha : Dharma Gaia, 1992 (přel. J. Kolmaš).
Sakja-pandita: Pokladnice moudrých rčení. Praha : Odeon, 1984, 1988 (přel. J.
Kolmaš).
SOGJAL – RINPOČHE. Tibetská kniha o životě a smrti. Praha : Radost, 1994 (z
angl. přel. D. Zbavitel)
TÄNDZIN GJAMCCHO (14. dalajlama). O Tibetu a tibetském buddhismu. Praha :
Panorama a Buddhistická společnost, 1992 (z angl. přel. J. Kolmaš), 187 s.
TÄNDZIN GJAMCCHO (14. dalajlama). Úvod do buddhismu. Praha : Radost a
Buddhistická společnost, 2. vydání, Praha : DharmaGaia, 1999, 89 s.
77
LAMA JONGDAN, DAVID-NEELOVÁ, A. Mipam, Lama s Paterou moudrostí.
Praha : Odeon, 1990 (4. vydání)
FA-SIEN. Zápisky o buddhistických zemích. Praha : Odeon, 1972 (přel. J. Kolmaš)
Japonsko a jeho duchovní tradice
WINKELHÖFEROVÁ, V. Japonsko. Praha : Nakladatelství Lidových novin, 1999.
JANOŠ, J. Tajemná země Nippon. Praha : Knižní klub, 1994, 212 s.
JANOŠ, J. Tajmený Nippon. Praha : Libri, 1998, 312 s.
BATCHELOR, M. Zen. Olomouc : Votobia, 2001, 128 s.
HERRIGEL, E. Zen. Olomouc : Votobia, 1996
WATTS, A. W. Cesta zenu. Olomouc : Votobia, 1995.
Ostatní
KLÍMA, O. Zarathuštra. Olomouc : Votobia, 2002, 218 s.
MACHOVEC, M. Indoevropané v pravlasti aneb Život našich předků podle
porovnání jednotlivých jazyků. Praha : Akropolis, 2000.
MA´SÚMIÁNOVÁ, F. Život po smrti v učení světových náboženství. Brno : Jota,
1996.
78
Soupis příloh
V eletronické podobě na CD
Anotace a recenze publikací
Články
Encyklopedická hesla
Studentské práce
Studijní materiály a čítanka textů
Špatné studentské práce a jejich kritiky
Hudební ukázky
79

Šiler - Orientální filozofie 2006

Transkript

Podobné dokumenty

Fanzin ve formátu

ročník 59 - Čtenář - Středočeská vědecká knihovna v Kladně

Mezinárodní vědecká konference Okraj a střed v jazyce a literatuře

35) Proč nejsem evolucionista?

Jazykovědné aktuality 2010/1–2 - Jazykovědné sdružení České

Jazyky, znaky a symboly - od vítka

Informace MVS č. 51 - Jednota českých matematiků a fyziků

Karel Makoň - Závěr Slabikáře na Cestu životem

den památek lidl otevřel

Sáí Rám 0 - Sathyasai.cz

HPV Čína - Studiumchemie.cz

první český orientalista a překladatel Tao-te-ťingu. - CCK-ISC

Slavnost Seslání Ducha svatého

Z knihy J._Pfaff_Techniky_lečeni_barvami

Rozvoj tvořivosti při výuce fyziky

úvod do komunikace - prezentace ke stažení zde - Life