Orl-2016-2

Komentáře

Transkript

Orl-2016-2
2016-2
kognitivně disonantní občasník,
informační destilátor, internetové(nejen)
výstřižky ve fraku, splaskávač simulákrů,
rozpouštěč falešných egregorů,
narušovač zpráchnivnělých paradigmat,
kompenzátor hypotékového novinářství,
flokulant mediálního žaboklamu,
širokopásmové dráždidlo, argenteum
oppositus coffeteria pragensis,
kanonizátor síťové pomíjivosti, virtuální
plátek k propagaci holé skutečnosti,
homeopaticko psychedelický, ke kořeni
jdoucí, kvadratura k zahnívajícímu
veškrnistánu
http://orl.bloger.cz
[email protected]
ORL 2016-2
Motto:
„Oni přece tvoří Dějiny, co je jim do lidí.“
Jiří Fuchs
strana 2
Obsah čísla
O zvedání telefonů a věcech kolem........................................................................................................................................................................................................... 1
Profesor Petr Piťha o islámu a o tom, kdo řídí rozklad světa..................................................................................................................................................................... 2
Náš svět se právě láme............................................................................................................................................................................................................................. 4
Belgický dům hrůzy. Skuteční vládci Evropy tu beztrestně mučí a znásilňují děti.................................................................................................................................... 10
Blátivá věda............................................................................................................................................................................................................................................ 13
Je život kvantový jev? Nové odvětví biologie klade provokativní otázky................................................................................................................................................ 16
USA očekávaly, že ISIS obsadí Damašek v říjnu...................................................................................................................................................................................... 20
Kolaborantský reflex.............................................................................................................................................................................................................................. 22
Kalergiho plán: legální genocida evropských národů pomocí míšení ras................................................................................................................................................. 23
Projekt EUROMED.................................................................................................................................................................................................................................. 25
Účastník Majdanu: „Ano, střelil jsem policisty do zátylku“...................................................................................................................................................................... 28
Globální kapitalismus se prý začíná blížit feudalismu.............................................................................................................................................................................. 29
Obrovská změna, miliony lidí bez práce. A že nás zachrání uprchlíci?..................................................................................................................................................... 30
Vyspělý svět zchudne. Čeká nás veselá chudoba?.................................................................................................................................................................................. 33
Brdy v prekambriu a význam českého proterozoika................................................................................................................................................................................ 34
Oni přece tvoří Dějiny, co je jim do lidí.................................................................................................................................................................................................... 36
Zvířecí společnost a společná věc........................................................................................................................................................................................................... 40
Neziskovky: Od demokracie k totalitě..................................................................................................................................................................................................... 42
Václav Cílek: Šaría už v Evropě lokálně funguje...................................................................................................................................................................................... 44
Vyslání pozemních jednotek do Sýrie. Co tak najednou?......................................................................................................................................................................... 48
G. G. Preparata: Kdo dal moc Hitlerovi (recenze)................................................................................................................................................................................... 49
Recep Erdogan, boxer zatlačený do rohu................................................................................................................................................................................................ 52
Saturn and Phase Cycles......................................................................................................................................................................................................................... 54
Za pravou Evropu.................................................................................................................................................................................................................................... 58
Nechci, aby muslimové zničili vaši zemi jako tu mou............................................................................................................................................................................... 65
Vysoká hra překladatelů? Nač se zapomnělo ve sporech o "křesťanech z Iráku"..................................................................................................................................... 69
ORL 2016-2
O zvedání telefonů a věcech kolem
O zvedání telefonů a
věcech kolem
Václav Umlauf
Začněme charakteristickým článkem z Rusy
placeného webu Sputnik (Slovenské „biologické zbraně“ pro Rusko ), který u nás
vcelku statečně čelí vlastní propagandou oné
společné prozápadní propagandě všech
velkých webů placených korporátkami. Státní zemědělský odbor Ruské federace vyzval
kolegy ze Slovenska k projednání problému
dodávky řezaných květin, do kterých Slováci
vpašovali zakázaný re-export holandských
řezaných květin. Rusům nevyhovují holandské květiny od dob, kdy samozvaný „mezinárodní tribunál“ v Holandsku vyšetřuje
sestřelení letadla na lince MH17 tak, že každý krok vyšetřování nechává odsouhlasit
ukrajinskou stranou, která letadlo s největší
pravděpodobností sestřelila. Tak se asi k pravdě nedojde.
Proto také nedojdou řezané květiny z Holandska do Moskvy. Rusové k tomu ovšem chytře
využili embarga EU, a po jeho zavedení udělali reciproční kroky. Ovšem s typicky ruskou
prozíravostí a inteligencí, která totálně zahanbuje současné simpletony v EU řízené telefonem z USA. Pokud chcete opravdu vědět,
jací ignoranti nám skrze EU vládnou, podívejte se na dosažené vzdělání současného
předsedy Evropského parlamentu . Po
úporně dobytém středním vzdělání chtěl být
Martin Schultz profesionálním fotbalistou. Po
práci v knihkupectví a po úspěšném boji s
alkoholismem šel konečně do politiky a nakonec skončil na nefotbalovém, ale lépe placeném postu. V Německu totiž nejde zavést
turbostudium pro politiky, jako to fungovalo
a funguje v Česku.
Takže k věci. Holanďané zvedli telefon a
jejich květiny začali dodávat Slováci stejně pilně, jako Bělorusové začali dodávat do Ruska
tropické plodiny. A stejně jako letadla tzv.
"neutrálních států" začala zbraněmi pilně zásobovat ISIL v Sýrii a v Iráku, dokud Iráčané
Západ nevarovali, že tato letadla začnou
sestřelovat.
Jde mi o zvedání telefonu, které charakterizuje šílenou západní představu o tom, jak se
má dělat světová politika. Když začali prohrávat Západem podporovaní teroristé v Sýrii,
tak Cameron chtěl, aby Putin zvedl telefon a
zavolal Asadovi. Prezident Sýrie se měl podle
Camerona konečně spakovat, odjet do Moskvy a exilovat tamtéž. Plán B byl v tomto případě podobný jako v Libyi, kde se Kaddáfí
holt nespakoval, tak byl spakován. Dnes už
zdejší ISIL dříve podporovaný Západem
(Francie, Itálie, USA) zapaluje celé západní
rafinérie, kvůli kterým se tato země zničila.
Mluvčí MZ Ruska, Maria Zacharovová, nesmírně vtipná a inteligentní dáma (podívejte
se na její US-protějšky ), se pak v médiích
zeptala, kdo tedy zavolá Islámskému státu,
aby toho nechal a šel taky pryč ze Sýrie. Tedy
na Západ a do wahábistických islámských států podporovaných EU, USA a Izraelem.
Američané řídí telefonem celý ukrajinský
Nulandistán. A když Bushovi borci od CIA
zvedli telefon, tak si obratem zařídili EUmučírny v Rumunsku a v Polsku. Minimálně
Polsko bylo za provozování těchto mučíren
oficiálně odsouzeno v roce 2013 (Polsko zažije 3. prosince den mezinárodní ostudy ).
Zvedání telefonů charakterizuje západní styl
řízení světa. Jeden zavolá, druhý poslechne,
jak jinak. A korporátní presstituti pak radostně a pilně zaplesají, jak si všichni rozumíme, a jak je ten svět nádherně řízen. Na rozdíl od toho pekelníka Putina, který nechce
zvedat telefon už málem ani zoufalému
Obamovi. Ani nejezdí do Davosu, kam letos
poslal obyčejné specializované úředníky z ministerstva.
Zvedání telefonů charakterizuje totální úpadek politické racionality a definuje vazalské
režimy podřízené červeným telefonům
strana 1
ORL 2016-2
O zvedání telefonů a věcech kolem
jednoho korporátního promile. Podle analýzy OSN (OXFAM) má 80 nejbohatších lidí
světa větší majetek než 3,6 miliardy nejchudších lidí na Zemi. Jejich zájmy v
žádném případě nejsou našimi zájmy.
Nemohou jimi být proto, že tato děsivá nerovnost stále roste a podíl moci na HDP zeměkoule těchto superbohatých se stále
zvětšuje. A skrze smlouvy jako TTP a TTIP
si chtějí pojistit korporátní moc nad celými
státy. Proč ne, když si už koupili jejich politiky, i ty na úrovni předsedy Evropského
parlamentu. Dřív bylo populární psát o tzv.
"zradě elit". Například prezident Zeman tím
omlouvá selhání jeho generace v roce 1968.
V naší generaci je to mnohem horší, my
jsme prohráli vytunelovaný Samet na celé
čáře.
A nyní se dokonce z levicových intelektuálů
stali političtí infantilové pobírající plat od
korporátek, které skrze placené politické
simpletony řídí ministersky, parlamentně a
jinak ony "levicové" a "pokrokové" instituty
a školy, kam tito inteligenti chodí na pár
hodin do práce a na kafe. A stejní simpletonové řídí celé státy a potažmo i EU. Pro
mne už dávno není žádný rozdíl mezi kavárenskými hochy z Respektu placenými Bakalou, knížetem a bůh ví kým, a pražskou
levicovou kavárnou placenou tzv. "státem".
Ta první parta se prodala kompletně a má
mobil trvale zapnutý. Doba je zlá, Putin pekelník, finanční a ekonomická krize na krku,
dolar na hnoji, porouchané US-letadlové
lodě v doku, kde se klepou před ruskými ra-
ketami, a vůbec - nebezpečí číhá na každém
kroku, a dokonce i na rodné hroudě, viz tento
článek. Boj proti terorismu musí být neúprosný a také bude, viz represívní kroky proti
nezávislému tisku v Čechách a na Slovensku
kolem webu Aeronet . Pochopitelné je, že k
tomu mlčí korporátky, ale je zcela nepochopitelné, že k tomuto nezákonnému postupu mlčí
nezávislý tisk. To nás mají sundávat jako
slepice na hřadě, jednoho po druhém?
Infantilní levice vytrubuje své vlastní ideje za
korporátní plat a jedno procento jí zařídilo
pohodlné pískoviště, kde se mohou vydovádět. Tedy do doby, než velká korporátní
Máma zvedne telefon a zavolá politickým,
fízláckým a státním chůvám na pískovišti, že
sranda skončila a že je třeba jít domů. Jestli
nechtějí dostat na ekonomicky vypolstrovaný
zadek. Je na čase, aby se česká kavárenská
levice přestala infantilně držet korporátních
sukní. Stačí se podívat, jak skandinávští anarchisté a tzv. "utopičtí socialisté" ve 30. letech
zakládali družstevní podnikání . Tehdejší
levičáci se naučili živit vlastním podnikáním
tak skvěle, že dnes z toho žijí všechna bytová
paneláková družstva, která zdejší neoliberální
mafiáni ještě nestačili vytunelovat.
Takto nejde žít. Kdo si to uvědomuje, ten nemůže žít ve světě zdání vytvářeném telefonáty
od těch, kteří toto jednostranné spojení na
zbytek poskoků mají a využívají. Dějiny lidstva se zcela jednoduše posunuly vpřed v momentu, kdy někdo přestal zvedat telefon. Pak
přestal individuálně přežívat s vlastním vy-
plašeným pudem sebezáchovy fedrovaným
vyděračskými korporacemi a jejich telefonáty. Takový občan přestal být vyděšeným sociálním zvířetem a stal se politickou bytostí,
protože šel svobodně koexistovat s druhými.
http://news.e-republika.cz/article3483-O-zvedani-telefon%C5%AF-av%C4%9Bcech-kolem
Profesor Petr Piťha o
islámu a o tom, kdo řídí
rozklad světa
Kněz a profesor Petr Piťha, mimo jiné též
bývalý ministr školství, promluvil v internetové televizi DVTV. Ve velmi nezvyklém vystoupení varoval před „režiséry dějin“ páchajícími nakonec jen zvěrstva, a
za opomíjeného nepřítele naší civilizace
jmenoval „boha konzumu“. Právě on nám
prý brání nalézt své kořeny, které bychom
tak zoufale potřebovali v probíhající náboženské válce s islámskými radikály.
strana 2
ORL 2016-2
Profesor Petr Piťha o islámu a o tom, kdo řídí rozklad světa
Dnešní doba je podle kněze Piťhy velmi
zmatená a velmi nebezpečná. Stačí si prý na
půl hodiny pustit televizní zprávy, aby si
člověk uvědomil, v jak děsivé době žije. Na
dotaz moderátorky Drtinové, zda televizní
zpravodajství není jen virtuální realitou, reagoval skepticky: „Už jste někdy slyšela, aby
se virtuální mrtví virtuálně pohřbívali?“ Svět
je podle něj ve válce.
Podle něj již téměř došlo k rozpadu kulturních hodnot západní civilizace. A to je ne
důsledek, ale naopak jedna z příčin současné války. „Hovořit o západní civilizaci
jako o křesťansko-židovsko-antické, to už je
dnes passé. Jsou tu už jen malé zbytky,“
soudí kněz.
Popření těchto starých zásad je podle něj
přitom vždy průšvih. A je jedno, zda je to
dnes, když ji zpochybňují islamisté, nebo
dříve, když Antonín Novotný tvrdil, že postaru se žít nedá.
„Jsme v náboženské válce. A bohužel džihád
je válkou genocidní, takže s ním si nelze
hrát,“ varoval Piťha. Náboženskou válkou
byl podle něj i nacismus. Nacisté si totiž vytvořili vlastní náboženství. „Oni si vymysleli
toho svého nadčlověka. A pak už za ním šli
a byli ochotni vymýtit všechno, co k němu
nepatřilo,“ vysvětloval.
Dnes jsme podle něj kromě války, kterou
nám vyhlásili radikální islamisté, ve velmi
zvláštní válce, kterou si nejsme ochotni přiznat. Je to válka neviditelná a nepřítel je
těžko uchopitelný. Provizorně jej nazval „režiséři dějin“. Piťha prý těmto lidem rozhodně
nezávidí. „Režiséři dějin vždycky chtějí udělat
díru do světa, a dojdou akorát k masovým
hrobům,“ poznamenal.
A kdo je dnes tímto „režisérem dějin?“ „Je to
několik málo osob toužících ovládnout světovou ekonomiku,“ uhodil Piťha. Konkrétní
jména prý nezná, protože se o tyto věci nezajímá.
Důvody, proč se tak stalo, jsou podle Piťhy
jednoznačné: „Přitakali jsme božstvu
konzumní společnosti, ve které je to už
všechno vzhůru nohama,“ vysvětluje. „Je proti
zdravému rozumu, když se spotřebovává pro
výrobu. Má se vyrábět pro spotřebu,“ uvádí
pro příklad, jak se ekonomická realita postavila na hlavu. A lidé, kteří ovládají obchod
a finanční toky, nám podle něj „sahají na lidskou důstojnost a svobodu takovým způsobem, že se to zatím ještě nekonalo“.
Podle Piťhy si mnozí neuvědomují, jak je
jimi v této hře pohybováno. A to včetně takových, kteří v této hře dokázali uspět a vydělat velmi slušné peníze.
„Já se ptala na to, kdo je naším nepřítelem,“
poznamenala do ticha očividně zaskočená
Daniela Drtinová. Pak reagovala na Piťhova
slova dotazem, zda tedy je vůbec možné, aby
lidé tomuto „konzumnímu pokušení“ čelili.
Piťha připustil, že pevný člověk se ubránit
dokáže, ale je to hodně náročné. „Dnes jsou
ty tlaky tak obrovské, že selhání jednotlivců
skoro nelze odsuzovat,“ myslí si. Je však třeba
stále to vnímat jako selhání a bojovat s tím.
Naděje, že se to změní, je však podle kněze
vždycky. Tuto naději však nesmíme zaměňovat s očekáváním úspěšného výsledku. To,
že si člověk řekne, že bude čelit konzumu,
rozhodně neznamená, že se mu to podaří.
Věřící podle něj mohou čerpat naději ze své
víry, protože vědí, že i když je zabijí, tak se
jich ujme ten, kvůli kterému je zabili.
Moderátorku pak ještě zajímalo, jestli neselhala sama církev, ze které se stal velký světový finančník a developer. Piťha připustil, že
křesťanství „může být hlásáno velmi nevěrohodně“. Cestou je podle něj to, že lidé by
měli hledat svou víru sami. „Já nevěřím v
kněze, já věřím v Boha,“ vysvětloval svůj postoj.
Podle Piťhy je nezbytné, abychom v sobě
Boha nějakým způsobem opět našli. Takového Boha, který naší civilizaci kdysi definoval.
„Stát v náboženské válce a nemít Boha, to je
skoro beznaděj,“ obává se. A že naše současná
válka je náboženská, o tom bychom prý neměli pochybovat.
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Profesor-Petr-Pithau-Drtinove-o-islamu-a-o-tom-kdo-ridi-rozklad-sveta-419136
strana 3
ORL 2016-2
Náš svět se právě láme
že změny ve společnosti dává důsledně do
souvztažnosti se změnami v přírodě.
S popularizátorem vědy Václavem Cílkem
můžete v lecčems i nesouhlasit – ale do veřejné diskuse přináší inspiraci, nutí člověka
přemýšlet. „Myslím, že jsme teď v situaci,
kdy jsme bezradní – a máme na to nárok. Ale
co má cenu, je ptát se, zkoušet porozumět,“
nabízí cestu, jak se člověk může v současném
světě plném překotných změn zorientovat, nepropadnout strachu, najít východiska.
On sám si v současnosti všímá zvláště klimatických změn, oteplování planety a nedostatku
vody v mnoha regionech. Právě to podle doktora Cílka přimělo k pohybu masy migrantů –
jejichž příliv může zásadně proměnit, dle vyznavačů katastrofických scénářů i zničit, západní civilizaci…
Náš svět se právě láme
Vývoj civilizace zkoumá skrz naskrz, ale
civilizační „výdobytky“ si raději drží od těla.
Doma nemá internet, a teď prý zvažuje, že
se zcela odřízne i od elektronické pošty. Na
náš tablet se dívá až podezíravě.
„Chodí mi denně stovky mailů, já stačím
vyřídit sotva čtyři. Ještě teďse zabývám těmi
z období kolem Vánoc,“ poukazuje Václav
Cílek na neúnosný informační tlak okolního
světa ve své pracovně uvnitř zánovní budovy
Geologického ústavu AV ČR v pražských Lysolajích. Stačí se rozhlédnout po místnosti a
je zřejmé, že bezpečněji než ve světě jedniček
a nul se cítí v prostředí klasických papírových
knih.
Však jich také spoustu sám napsal. Vidíme
kolem sebe publikace věnované jeskyním, vývoji klimatu v českých zemích či třeba
„Středním Brdům – horám uprostřed Čech“.
Ač je původní profesí geolog, šíře jeho záběru
je až neuvěřitelná. Je pro něj zároveň typické,
Svět se dal do pohybu, zčásti nepochybně i
kvůli nedostatku vody. Nakolik lze sucho považovat za „shůry dané“ přírodními zákonitostmi a nakolik je zaviněno člověkem?
Vysvětlím to na dvou úrovních. První je globální – obsah skleníkových plynů v atmosféře
je zcela jednoznačně z mnoha procent lidská
záležitost. Druhá se týká samotné krajiny.
Dělal jsem například studii o dopadech klimatických změn na Afghánistán, na žádost
Afghánců. A když jsem se začetl do některých publikací, které vypracovali hlavně Britové, ukázalo se, že v Afghánistánu bylo v
uplynulém desetiletí několik extrémně
strana 4
ORL 2016-2
Náš svět se právě láme
suchých let, přičemž ale srážky byly mírně
nadprůměrné.
Problémem je nerovnoměrnost dopadu srážek – s tím toho mnoho nenaděláme –, ale i
zadržení vody v krajině. A s tím již mnohé
dělat můžeme. Afghánci od dob války se
Sovětským svazem přišli až o 90 procent
lesů. Výsledkem je, že teď přijdou srážky ve
správném ročním úhrnu, ale jelikož to počasí je extrémnější, tak častěji spadnou jako
přívalové deště. A protože už tam není
žádný les, stromy vodu nezachytí…
Má se tím zabývat mezinárodní společenství, nebo tamní vláda?
Abychom něco změnili s vodou v daném
místě, stačí často vyčistit škarpu. To je rozdíl oproti kysličníku uhličitému v atmosféře,
kde už většinou potřebujete nějakou dohodu
na nadnárodní úrovni.
Debata o klimatických změnách se vyvíjí: v
90. letech jsme od mnohých politiků slýchali, že žádné klimatické změny vlastně
nejsou, následně, že možná jsou, ale zdaleka
není jisté, zda za ně může člověk. Posléze,
že možná jsou způsobeny i člověkem, ale
nemá cenu proti nim bojovat, je lépe se jim
přizpůsobit. Dnes už se tvrdí, že proti oteplování se bojovat má, jak ukázal i poslední
summit v Paříži…
Ten diskurz se určitě změnil. Pařížský klimatický summit mimochodem není moc zajímavou záležitostí, protože reálné kroky
stejně nemohl přinést.
Ale pozitivní je, že se o tom vůbec jedná, a to
s přiznáním, že klimatické změny doopravdy
existují. Není tady už pochybnost a uznává to
i veřejnost – jelikož s tím má osobní zkušenost. Zároveň si politici začali být vědomi
toho, že něco dělat s klimatem znamená udělat něco hlavně s energetikou. A to je velmi
nákladné. Třeba Britové, kterým energetika
zastarala, protože se o ni nezajímali, nemají
jako stát dost peněz na její obnovu. A tak hledají i soukromé zdroje, které by jim pomohly.
Podobné problémy řeší další země. Ovšem
udělat něco reálného s klimatem, pokud to
neudělají zároveň ti ostatní, je v podstatě ekonomická sebevražda. Budete investovat
mnoho peněz do nějakých alternativ a ohrozí
vám to konkurenceschopnost.
Držím Němcům palce
Jak se díváte na krok Německa, které se o své
vůli rozhodlo jít cestou alternativních zdrojů a
odbourání jaderné energetiky?
Celý svět čeká, nakolik to Němci zvládnou. Já
si myslím, že odstavení jaderné energetiky byl
chybný krok, ale rozhodně Němcům držím
palce, aby se jim to, na čem pracují, povedlo.
Pokud by došlo k technologickému průlomu –
vyřešilo se hlavně skladování získané energie
–, tak to doopravdy změní svět.
Pro mě je ta záležitost ale nyní spíše nepříjemná, jelikož Němci teď mají nejvyšší emise
CO2 ve své historii a dalších 20 let to nebude
lepší. Aby vykryli výpadky jaderné energe-
tiky, počítají s navyšováním těžby uhlí o dvě
procenta každý rok.
Do jaké míry bylo německé rozhodnutí racionální, a nakolik souviselo s politickou situací,
kdy se vládní CDU/CSU dostala pod tlak Zelených?
Němečtí energetici mi řekli, že kdyby paní
Merkelová nesouhlasila s odstavením jaderných elektráren, asi by nebyla znovu zvolena. Byla to tedy politická nutnost. Ono se to
opakuje i s migranty. Němci nevěděli jak na
to, ale rozhodli se nakonec „jít do toho“.
Dokážete Němce pochopit?
strana 5
ORL 2016-2
Náš svět se právě láme
oni ze všech sil vytvářejí nový energetický
model a pokud se povede, doopravdy budou
světoví lídři.
Kdy se ukáže, zda je jejich cesta dobrá, nebo
špatná?
Myslím, že do deseti let by to mělo být
celkem zjevné.
Dotkl jste se i tématu migrantů. Jak se díváte
na rozhodnutí Angely Merkelové otevřít jim
brány? Nebyla by kritizována i v případě, že
by zůstaly zavřeny? Řeklo by se, hamižní
Němci ukázali svou pravou podstatu, myslí
jen na sebe a své zisky...
To je jen spekulace, neumím odpovědět.
Když to budeme probírat horem dolem, stejně
nic nezměníme.
Co argumenty, že jejich populace rychle
stárne, potřebují pracovní sílu?
Velmi těžko. Jako se vždy říkalo, že Rusko
nelze pochopit rozumem, tak jsem si teď
uvědomil, že i Němci mají dvě zcela rozdílné polohy. První je taková ta technokratická, racionální, předvídatelná, a druhá je
takový ten německý idealismus, který je
schopen v krajním případě třeba i zavést
zemi do světové války. Je to iracionální,
téměř mystická složka národa, těžko pochopitelná. Nicméně to odstavení jaderné
energetiky začalo jako politická objednávka
a Němci jsou hrozně pracovití, systematičtí
a hlavně je za nimi silná ekonomika. Takže
Viděl jsem německé studie s odhadem, kolik
migrantů bude zaměstnáno. Ta nejskeptičtější
říká 2 procenta uprchlíků během dalšího
roku, ta nejoptimističtější mluví o 10 procentech...
Německo je sice exportně orientovaná ekonomika, stejně jako my, ale já to vnímám tak,
že v jihovýchodní Asii, kam i Němci vyvážejí, během dvaceti třiceti let přibude nová miliarda pracujících. A tato miliarda nemá sociální pojištění, na rozdíl od Němců i nás.
Asiaté jsou z podstaty flexibilnější a pracovitější. Ta miliarda lidí se bude snažit uživit za
každou cenu, bude je to stimulovat, aby byli
kreativnější. A skončí to tak, že Asie přestane
dovážet větší část evropského zboží.
My neustále žijeme v přesvědčení, že jsme
proexportní ekonomika – ale svět se právě v
této době láme.
Méně lidí vyrobí víc
Mluvili jsme o klimatických změnách i názorech politiků, že by se těmto změnám měl
člověk spíše přizpůsobit. A teď, když se část
těch lidí přizpůsobuje – vydala se hledat nový
domov v klimaticky příznivějších regionech –,
tak se tomu hrozně divíme.
Já začal psát o migrantech zhruba v roce
2003. To bylo po povodních, kdy nás klimatická změna zajímala. Minimálně od té doby
se mluví o několika desítkách milionů lidí,
kteří z environmentálních důvodů budou
muset opustit svou vlast. Regiony, o které půjde, byly zřejmé: Blízký východ, severní Afrika. Minimálně od té doby je zřejmé, že se
schyluje k velkému problému. Každý velký
problém je ale drahý, nikoho neláká k řešení... A potom následovalo „arabské jaro“.
Jisté je, že z politiky se zcela vytrácí
dlouhodobá perspektiva. Vy totiž něco uděláte
a plody vaší koncepční práce sklidí někdo
úplně jiný. Proto to žádného politika nezajímá. Ale to je jen část pravdy. Ta druhá spočívá v tom, že státy mají velmi vysoké mandatorní výdaje a už jim nezbývají peníze téměř
na nic. A když studujete historii kolapsu, je to
téměř pokaždé tak, že víte, že vám hrozí něja-
strana 6
ORL 2016-2
Náš svět se právě láme
lem 22. století před Kristem, kdy docházelo
ke komplexnímu kolapsu celého pruhu civilizací od povodí Indu až po Egypt, nastala
velká migrace. Šlo o následky sucha… NATO
a zejména Američané vždy měli tendenci se
zabývat globálními změnami klimatu, měli to
naučené od 2. světové války.
A ukázalo se, že ony scénáře z minulosti se
opakují: nedostatek vody, proudy migrantů,
stavba plotů a valů. Mimochodem stavba
Velké čínské zdi je tradiční a legitimní záležitost. I tato zeď má totiž několik starších předchůdců, aby se ti barbaři měli o co zarazit.
A na té zmíněné konferenci byla jasnozřivě
rozeznána situace, která se k překvapení nás
všech realizovala v Sýrii.
ké nebezpečí, ale abyste je odvrátil, musel
byste investovat obrovské prostředky.
A to se nikomu nechce, vzbuzuje to
kontroverzi. Tak se nedělá nic, nebo se přijímají jen polovičatá řešení.
Sdílíte tedy katastrofické scénáře, že západní
křesťanská civilizace spěje do velké krize či
snad k zániku, tak jak zanikly i jiné civilizace?
Někdy v roce 1994 jsem byl pozván na setkání NATO v tureckém Kemeru. Debata s
názvem Kolaps světa rozebírala situaci ko-
Jaký vliv na společenské pohyby má demografie? Ve třetím světě je populační růst velmi rychlý a my musíme přiznat, že v zásadě
vymíráme. Nestanou se nakonec Blízký východ a Afrika přece jen jakousi porodnicí Evropy, aby zdejší firmy měly kde brát pracovní
síly?
Moje vize ekonomiky je jiná: dvanáct patnáct
procent lidí bude v budoucnu vyrábět dost
zboží pro všechny.
Protože je tu velká robotizace průmyslu a v
zemědělství by zaměstnanost mohla jít nahoru, jen kdyby měli lidé vlastní hospodářství.
A jak říká ekonom Milan Zelený, ve vyspělých ekonomikách jsou lidé vypuzovaní i ze
služeb.
Domnívám se tedy, že stále menší počet lidí
bude dělat všechno pro ty ostatní. Nové pracovní síly nemusí být vůbec zapotřebí, jak už
jsem zmínil u Německa.
Zatím to ale vypadá tak, že v Evropě lépe placená práce je, a migrace je nejen o suchu, ale
také o tom, že když je někde přebytek levných
sil, přelijí se jinam. Je tedy řešením vytvořit
„pevnost Evropa“, když tujsou tyto „nevyrovnané tlaky“?
To je moc spekulativní, byť připouštím, že je
tu tendence k vyrovnávání tlaků. Mně běží
hlavou hned několik scénářů. Jeden, že se
ustanoví mechanismus přijímání lidí, které
doopravdy potřebujete. Někteří jsou hodně
pracovití – třeba egyptští Koptové. Druhý scénář: skončí to jako vždycky v evropské historii válkou a okupací, vzpomeňme šíření
Osmanské říše...
Ale zdůrazňuji, otázka je příliš spekulativní.
Ono totiž hlavním důvodem, proč o tom všem
vůbec hovoříme, je v konečném důsledku
strach. Kvůli tomu začínáme vytahovat něco
jako evropské hodnoty. Dvacet let média vychovávají lidi k jejich negaci, a najednou,
když jsme ohroženi, se to hodí.
Ale z čeho je ten strach? Že ztratíme životní
úroveň, budeme žít ve společnosti vystavené
násilí. Na jednu stranu opouštíme základy,
která vytvořily Evropu – to nemusí být jen
křesťanství, ale třeba antický svět –, koho
dneska zajímá?
strana 7
ORL 2016-2
Náš svět se právě láme
Opouštíme vlastní porodnost, oslabujeme se
ničením zemědělské půdy, a tak mohu jít
dál.
Prostě systematicky pracujeme na ničení
Evropy a jsme v klidu. Ale v okamžiku, kdy
do toho vpadne jiná kultura, tak se v nás
vzedme staletá historická zkušenost: že to
znamená buď bolestnou asimilaci, nebo konec.
Nečekejme na spasitele
A nevybudí to naopak v nás to dobré? Nezvýší se třeba následkem onoho ohrožení a
strachu u nás opět porodnost, nezačneme se
lépe starat o krajinu?
Třeba ještě jinak: Giambattista Vico, italský
barokní filozof, historik a právník, zakladatel filozofie dějin, hovoří o vycházení z určitého bodu. Dojdete někam, dál už to ale
nejde, a musíte se vrátit.
Profesor Milan Zelený takhle zase mluví o
globalizaci a lokalizaci. Důležité je, že v
okamžiku, kdy globalizační paprsek slábne a
vy ještě nevidíte ten bod, kam se vrátit, jste
bezradní. Myslím, že jsme teď v situaci, kdy
jsme bezradní – a máme na to nárok. Ta
cesta zpět reálně ještě neexistuje. Ale co má
cenu, je ptát se, vyhledávat ji, zkoušet porozumět.
Uvažují takhle naši vůdci?
Žádné vůdce nemáme. Vůdci světa dnes
víceméně dávají pozor, co se děje, a pak na
to nějak oportunisticky reagují. To víte,
Charles de Gaulle by se dnes v politice neuplatnil, byl by příliš jiný.
Lidé chtějí po politicích rychlá a rázná řešení,
ale současné problémy se rychle řešit nedají.
Zřejmě i proto dochází k polarizaci
společnosti a vidíme i obrovské znechucení,
mnozí se opět rezignovaně stahují na svéchalupy...
Koncept čekání na spasitele je chybný – musíme to být my sami! Důležité je vidět dnešní
svět realisticky, a tomu brání část evropské
ideologie, příliš mnoho multikulturalismu.
Používáme slova k zastírání věcí, ne k objevování.
My potřebujeme doktora, který nám řekne diagnózu. V okamžiku, kdy tu situaci jasně uvidíte, vidíte i nějaká řešení. Ne sice všechna,
ale taky se nemusí jít cestou velké reformy.
Stačí odstraňovat chyby systému, aniž by se
musel vytvářet nějaký nový supersystém.
Jsou tu lidé jako třeba Petr Robejšek, kteří
prosazují využívání takzvaného Paretova principu 80/20. To znamená věnovat se jen podstatným faktorům, soustředit se jen na to, co
změnit lze. Neřešit nepodstatné.
S panem Robejškem souhlasíte?
Ano. Snaha neřídit všechno je dobrá. A v
okamžiku, kdy nastavíte konstruktivní kurz,
tak vás to zklidní. Ty pozitivní kroky dodávají
člověku sílu.
Každopádně lidé nevědí, co bude, jen intuitivně cítí, že to bude už jen horší...
Ten pocit lidé měli už před utečeneckou krizí. Je otázka, nakolik je to
oprávněný pocit, nakolik i důsledek
mediální politiky plné krizí a katastrof.
Takže si pocit strachu sami zesilujeme,
aniž by to často mělo reálné opodstatnění?
Možná bych odpověděl jinak – že v letech řekněme 1960 až 2010 byl ten
strach až abnormálně nízký. Jinak
celou dobu v historii Evropy tu ten
strach přítomen byl, třeba obavy z hladu. Přesto je zajímavé, že ti naši předci žili relativně spokojeněji. Těžko sice
soudit, ale zřejmě určitý optimismus,
který měl základ v manuální práci, byl
větší.
Říkáte, že 60. léta a následující desetiletí byla až moc klidná... Ale proč? Že
se začalo zapomínat na válku?
Bylo to asi podobné jako začátek 20.
let. Po válce se vždy uvolní velké kreativní síly v umění, hudbě, budování
společnosti, v ekonomice. Dojde k rozmachu, svět má sice hodně stínů, ale
perspektivně najednou vypadá líp. Malíř a básník Vladimír Kokolia říká, že
když je v místnosti 20 stupňů, tak je
rozdíl, když tam přicházíte z prostředí
o 22 stupních, nebo z 18. Šedesátá léta
jsou těch 18 stupňů, a my jsme teď v
situaci těch 22.
strana 8
ORL 2016-2
Náš svět se právě láme
Pokud hledáme paralely, nejsme náhodou ve
stejné situaci jako v 30. letech, kdy nazrávala situace k válce? Je cítit obrovské napětí
mezi křesťanským a muslimským světem,
zároveň ale mezi východním a západním
křesťanstvem, nebo mezi muslimskými šíity
a sunnity. Lze všechno ještě vyřešit
jednáním?
Věřím, že ano. V Izraeli už tři roky slýchávám od rabínů – i když ne od všech –, že
situaci s Palestinci může vyřešit jen válka.
Ale stále se i tam jedná. V Evropě bych o
válce opravdu nemluvil. Pokud bych měl
skončit nějak
optimisticky: možná poprvé v historii máme
šanci se nějak domluvit. Zejména proto, že
se lidé války bojí víc než kdykoliv dříve v
historii.
http://www.dotyk.cz/06-2016/19_nas-svet-se-prave-lame
strana 9
ORL 2016-2
Belgický dům hrůzy. Skuteční vládci Evropy tu beztrestně mučí a znásilňují děti
Belgický dům hrůzy.
Skuteční vládci Evropy tu
beztrestně mučí a
znásilňují děti
Sexuální orgie jsou běžnou kratochvílí
mocných po celé Evropě. Oběťmi jejich
perverze jsou statisíce dětí, které už nikdo
nikdy nenajde. Policie a státní moc o tom ví,
ale jen bezmocně přihlíží.
To, co chci dnes vyprávět, zní neuvěřitelně.
Mohu každému jen doporučit, aby se tím
hlouběji nezabýval ani tehdy, pokud má zaměstnání státního zástupce nebo policisty.
Hrozila by mu totiž okamžitá profesní smrt
(v lepším případě).
V tomto příběhu jde totiž o smrt dětí, jejich
mučení, zneužívání a úmyslné vraždění. Zatímco Evropou před pár měsíci otřásaly obrazy utopeného dítěte jednoho uprchlíka, fotografie těchto dětí nikdy neuvidíte. A
pokud náhodou ano, utíkejte velmi rychle,
protože se nacházíte v akutním ohrožení
života. Setkáte se s mocí, se kterou nic nesvede ani policie.
Občas jsem o tomto problému již psal. Využiji svou svobodu, abych nebyl závislý na nějaké straně, vydavateli, úřadu nebo orgánu.
Mohu zde pouze vyprávět příběhy, protože
náš nezávislý magazín, který v překladu znamená „zpravodajské zrcadlo (Der Nachrichtenspiegel), nemá žádné právní oddě-
lení a ani nemá k dispozici nekonečné zdroje,
které by nám umožnily cestování a dobrodružné vyšetřování.
Máme k dispozici jen hledání stop na internetu a klasický způsob, který kombinuje fakta a
střípky z různých zdrojů, abychom se přiblížili pravdě. Podobně jako královští šašci si
můžeme dovolit svobodu, která je jiným
zpravodajským médiím zakázaná.
Občas tak narazíme na příběhy – vskutku neobyčejné příběhy, které se odehrávají v okolí
Belgie. Tedy mimo jiné země, která zplodila
velmi podivného prznitele dětí. Další příběhy
pocházejí od jiných lidí, kteří mi občas zkřížili cestu. Například příběh malé dívky, která
byla rodiči speciálně vychována k tomu, aby
byla nabídnuta jako ,,zboží“, jež jim umožní
vstoupit do ,,nejvyšších kruhů.“ Takhle se na
to ale nedívejte. Zamyslete se nad tím, co
všechno lidé udělají pro peníze. Přemýšlejte o
tom velmi pečlivě, co všechno pro peníze již
děláte vy.
Ne, nebudu vám prozrazovat, odkud tyto příběhy mám. ,,Vítr mi pošeptal jednu píseň,“
řekl jednou Franz Josef Strauss, když chtěl
ochránit svoje zdroje. Vítr občas šeptá i mně
do ucha.
Kromě toho, co byste dělali se zdroji? Aby
oběť znovu podstoupila trapný výslech? Má se
přinutit, aby svědčila v záři reflektorů před veřejností? K čemu? Nenajdete žádného soudce,
který by se věcí zabýval, žádného státního zá-
strana 10
ORL 2016-2
Belgický dům hrůzy. Skuteční vládci Evropy tu beztrestně mučí a znásilňují děti
stupce, žádného policistu. Ano, tohle všechno se děje. Jen o tom nikdo neví.
Ano, Belgie. Existuje tam takový noblesní
dům, který je ukrytý za vysokými zdmi a je
obklopen prázdnými staveními. Nikdo tam
nechce žít, protože žít tam je extrémně nebezpečné. Pověst domu vyzařuje daleko do
okolí. Víte, že nemůžete jít na procházku,
protože jinak vás okamžitě odklidí silní,
dobře vyzbrojení muži. Muži, kteří pronášejí
jasná varování, jaká známe jinak jen z filmů. Ví se tady, že se děti na ulici nenechávají samotné bez dozoru. Nejlepší je nepouštět je na ulici vůbec a odstěhovat se
hodně, hodně daleko. To je také důvod, proč
v bezprostřední blízkosti takového domu
nikdo nežije.
Důvodem pro takové varování je, že v noci
někdy přijede mnoho velkých, těžkých limuzín. Scény jako z filmu Stanleyho Kubricka „Eyes Wide Shut“, kde se hlavní hrdina náhodně ocitnul na tajných orgiích, jsou
realitou. (Po dokončení filmu, který podrobně odkrývá zvrácenosti mocných tohoto
světa, jen těsně před jeho uvedením do kin,
Stanley Kubrick „nečekaně“ zemřel – poznámka Šifry.)
V tomto domě hrůzy se setkává mocná elita,
která si dopřává velmi zvláštní potěšení. Potěšení, při kterých hrají hlavní roli malé
děti. Ano, samozřejmě, existují naivní a
obětaví lidé, které případ nejznámějšího pedofila Marka Dutrouxe probudil a kteří takovouto stopu sledují. Skončí přesně tam,
kde normálně skončit mají, totiž na policii.
Tam všichni zažijí stejnou zkušenost. Mezi
„čtyřma očima“ je policisté varují, aby celé
záležitosti nevěnovali další pozornost. Sami si
zahrají na „čerta“, aby ostatní odradili, a drželi je tak od této věci stranou. Tady nehrozí
jen pár úderů, tady hrozí okamžitá smrt.
Strašné, že? Ve středu Evropy, v blízkosti belgicko-německé hranice, je nedotknutelný
dům, ve kterém se dějí nepochopitelné věci.
Dům, od kterého se odvrací i státní moc. A
má strach. V takovém domě se můžete setkat
se skutečnými pány Evropy. Jak jinak nazvat
postavy, které mají moc zastrašit exekutivu
celého státu?
Existence takového domu a mnoha jiných
podobných v podstatě není žádné velké tajemství. Takže můj malý příběh vám neřekne nic
nového. Ne, doopravdy, podívejte se na „média hlavního proudu“. Časopis Spiegel již
v roce 1996 napsal o „Růžovém baletu“.
„Do hledáčku vyšetřovatelů z Neufchâteau se
nyní opět dostaly tzv. Růžové balety. To jsou
sexuální party vyšších tříd, na kterých si užívají doktoři, advokáti, politici, ochránci státu
a vysocí úředníci justice, s luxusními
prostitutkami nebo dámami volnějších mravů.
Orgie se počátkem osmdesátých let dostaly
před soud poté, co jedna žena byla záhadným
způsobem zabita. Na jedné party totiž vyhrožovala tím, že odhalí účast nezletilých na
takových akcích.“
Přečtěte si článek úplně v klidu. Narazíte totiž
i na Marka Dutrouxe. ,,Růžové balety“ byly
známé již od sedmdesátých let a šest svědků,
kteří o nich chtěli vypovídat, byli zabiti
,,Vražednou bandou z Brabantska“. Ta mimo
jiné poslala na smrt dalších 20 lidí a nikdy nebyla dopadena. To je opravdová moc.
Také tato moc zasáhla, když vyšetřovatelé narazili na Dutrouxe. Zemřelo 27 svědků (dnes
je to už 30 lidí), mezi nimi také policisté a
státní zástupci, aby nebyla ohrožena teorie o
osamělém pachateli. Já říkám ano, tady se setkáváme se skutečnou mocí, která ovládá Západ. Budu znovu citovat z výše uvedeného
„média hlavního proudu“:
strana 11
ORL 2016-2
Belgický dům hrůzy. Skuteční vládci Evropy tu beztrestně mučí a znásilňují děti
,,Vždy, když v posledních letech v Belgii
zmizely děti, přistály na účtu M. Dutrouxe
částky ve výši 40 000 – 60 000 marek. Stále
není známo, od koho peníze přišly. Tomuto
příjemci sociálních dávek patřilo víc než půl
tuctu domů, vlastní akcie, má byt v daňovém
ráji v Panamě a má přibližně 200 000 marek
úspor, jak zjistili vyšetřovatelé.“
Odkud tyto částky pocházejí? To nezajímá
nikoho, alespoň nikoho, komu je život milý.
Vidíme, že zneužívání dětí není levné. On
stmelil nejvyšší kruhy do pevného společenství. „Ochrana úplně shora“ je přirozený následek takových aliancí k získávání potěšení
(viz časopis Spiegel).
Jde ještě o jiné věci než „jenom“ o sex. Časopis Zeit o tom v roce 2004 napsal: „Regina Loufová vylíčila detaily vražd, nástroje k
mučení z kovu a pouta z napájecích kabelů.
Některé její popisy se později potvrdily během vyšetřování.“
Samozřejmě že její výroky byly justicí označeny jako nepravdivé. Justicí, kterou nevyvede z klidu ani masivní úmrtí svědků.
Všichni v případě Dutroux zaznamenali
stejnou zkušenost jako lidé, kteří se chtěli
věnovat našemu „Domu hrůzy“.
Setkali se s absolutní mocí, s mocí, která by
v demokracii neměla ani existovat. A přesto
mučí a vraždí děti před našima očima bez
jakýchkoliv následků. Pár jich ještě existuje.
Tady, kde žiji, což je přímo na hranici s
Belgií, se na výsledky vyšetřování, které ne-
bude nikdy uzavřené, nečeká. Tady se už chápe, co to znamená, když expert uvedl, že
Dutroux je sice brutální psychopat, ale není to
žádný pedofil (viz Wikipedia).
Tady už všichni pochopili, odkud tyto peníze
pocházejí. Tady na místě údajně existují sítě
rodičů, kteří si telefonují, když okolo školy
nebo školky projede auto s belgickou poznávací značkou. Příležitostně se také dají
nalézt reklamní letáky s poznámkami, kdy a
kde takové auto okolo školky projelo. Strach
lidí, kteří se toho zlověstného domu v Belgii
obávají, je cítit i tady. 30 000 eur za dítě.
Z toho je některým lidem špatně.
To jsme rádi, že si můžeme v klidu sednout a
říct, že u nás v Německu takové věci neexistují. Pokud se to vůbec děje, tak je to čistě belgický problém a stalo se to už dávno. Ale tak
to není. Také tady v Německu se sociální pracovníci, kteří se starají o děti na ulici, setkávají každou chvíli s ubohými dušemi, které
byly distribuovány na večírky bohatých. Oficiálně o tom ale nechce mluvit nikdo, což jsem
si nedávno mohl znovu ověřit. Proč znovu
opakovat zážitky, které se už odehrály v
Belgii? Proč se konfrontovat s mocí, která je i
pro policii nepřemožitelná?
V Německu to ale někdo už zažít musel. Třeba Mandy Koppová, která byla v 16 letech
přinucena k prostituci a potom pachatele poznala v soudní síni – byl to soudce. Následky?
To zachytil Spiegel: „Jako nezletilá byla přinucena k prostituci, vězněna a týrána. O dvacet let později vyšla Mandy Koppová se svým
příběhem na veřejnost. Podklady dokazují, že
určitá část soudnictví pro ni nebyla vůbec
žádná pomoc, právě naopak. Byla totiž ocejchována jako prostitutka.“
V této souvislosti dokonce padla tato závažná
slova: ,,Zacházení předsedy SPD Karla Nolleho se svědky, to je skutečná bažina. ,Saská
bažina je ve skutečnosti právnímu státu hodně
vzdálená. Nedemokraticky zachází se svědky,
novináři, poslanci a zaměstnanci Státního úřadu na ochranu ústavy, jehož součástí je justice a vláda státu. To vše je dnes důležitější než
kdy jindy.“
A znovu. I tady je setkání s mocí, které stát
nevzdoruje, protože ho infiltrovala a ovládla.
To neplatí jen pro Německo.
Dokonce i ve Velké Británii existuje krytí pro
zneužívání dětí úplně shora. Ministerský
předseda a ,,261 vlivných osobností veřejného
života, včetně 76 politiků“ jsou v podezření.
Mimo jiné se uvádí, že každé 20. dítě ve
Velké Británii bylo zneužíváno. Prostě šílenost. Počet případů zneužívání v této zemi
se blíží k milionu!
Zneužívání dětí probíhá jako masový sport
nejen v Rotherhamu. Rotherham? Ano, psal o
tom deník Die Zeit: ,,Návštěva anglického
Rotherhamu: 1400 dívek zde bylo zneužíváno
pákistánskými gangy. Místní labouristická
vláda to zamlčuje celé roky.“
strana 12
ORL 2016-2
Belgický dům hrůzy. Skuteční vládci Evropy tu beztrestně mučí a znásilňují děti
Zjistíme vůbec někdy, proč jsou pákistánské
bandy chráněné? Dá se tušit, že mají
podobnou funkci v systému v Rotherhamu
(a v celé Anglii) jako Marc Detroux v
Belgii? Pákistánci jako distributoři (dětí)
pro orgie mučení vyšší třídy? Tato zcela
nové aliance je reálně myslitelná.
V Londýně se policie již v sedmdesátých letech setkala s pedofilními kruhy (viz
Augsburger Allgemeine). Takže vidíme, že
problém zapletení státní moci do zneužívání
dětí je velmi starý problém.
Nakonec přirozeně nesmí chybět Portugalsko (viz Zeit): ,,V Lisabonu bylo obviněno
šest mužů a jedna žena, kteří po léta zneužívali sirotky. Mezi pachateli byl televizní
moderátor a politik.“ TV moderátor a politik. Elita, která je schopná platit takové
ceny.
Vždy nás odbydou stejným vysvětlením.
Jsou to pedofilové a konec. V oblasti pedofilie se příliš dobře nevyznám, poznám ale
jazykový kořen slova, které obsahuje
slovo ,,láska“. Tagesspiegel tvrdí, že pedofil
má být ,,empatický“, ale nemá ,,žádnou
kontrolu nad podněty“. O tom ale vůbec nemluvíme. Mluvíme o demonstraci moci,
únosu, mučení, znásilňování a vraždách. Nemluvíme o lidech, kteří nedopatřením vnímají tělesný vzhled dítěte jako klíčový stimul pro svoji sexualitu.
My mluvíme o zločincích nejhoršího druhu,
jejichž moc sahá tak daleko, že stát je proti
nim zcela bezmocný.
Nemluvíme jen o pedofilech, kteří jsou sami
za hranou. To je samo o sobě už tak dost
hrozné. Mluvíme o psychopatech, kteří cíleně
a záměrně po celé Evropě vyrobili tento likvidační průmysl na děti, kde se kvůli „potěšení“
pro vyšší kruhy „ztratí“ statisíce dětí.
To je úplně jiná kvalita šílenství. Od té doby,
co mi vítr zazpíval písničku o podivném
domě v Belgii, ji mohu zpívat dál jen pod přísahou, že raději obětuji svůj život, než abych
odhalit informátora, jenž byl jen krátce
hostem v sousedství a měl strach, že ho zabijí,
pokud by prozradil příliš mnoho detailů.
Proč vlastně vyprávím tento příběh navzdory
skutečnosti, že na světě není síla, která by
tyhle prznitele dětí mohla zastavit?
Protože musí být vyprávěn, abyste konečně
pochopili, že svět není ,,karneval“, i když vám
to celý den říkají v televizi. Věřit takovému
příběhu byste neměli. Snadno se může stát, že
budete mít smrtelnou nehodu nebo se u vás
objeví sebevražedné sklony.
Zůstává ještě jedna otázka. Proč něco takového dělá člověk, který vlastně není pedofil? Ale
to už je téma na jiný příběh.
http://www.casopis-sifra.cz/belgicky-dum-hruzy/
Blátivá věda
Pavel Letko
Ve středu 17. února 2016 proběhla v
Akademii věd v Praze přednáška
Prof. Ing. Františka Walda, CSc.:
Pád mrakodrapů Světového obchodního centra .
Z necelých dvou hodin jsem si odnesl jednak zvukový záznam a jednak
přesvědčení, že již nikdy nebudu
propagovat zvýšení výdajů na vědu a
výzkum. Alespoň ne paušálně. Mám
totiž takový dojem, že vědecká pospolitost funguje spíše jako cestovní
kancelář pro vyvolené. V tom naši
vědci směle konkurují našim senátorům. Vyvolenými jsou prostí
slouhové režimu, nic více. Stejně
jsem měl již dříve pocit, že spolek Sisyfos,
který tuto akci pořádal, některé své bludné
balvany přiděluje na politickou či lobbistickou
objednávku. Tuto cenu spolek podle svých
slov uděluje z těchto důvodů.
Pro zvýraznění přínosu jednotlivců i různých
spolků k matení české veřejnosti a rozvoji blátivého způsobu myšlení.
Mezi držiteli tohoto „antivědeckého“ ocenění
se mj. ocitli: psychiatři Stanislav Grof a Raymond A. Moody, umělci Karel Gott, Jaroslav
Dušek a Igor Chaun, dále Petr Hájek či Erich
von Däniken.
strana 13
ORL 2016-2
Blátivá věda
To se mně zdá trochu za vlasy přitažené, jakoby Karel Gott předal anticenu Zlatého
slavíka předsedovi Sisyfa Bc.Leoši Kyšovi
či Jaroslav Dušek Zlatou malinu v kategorii Nejhorší herec Františku Waldovi .
Část naší vědecké obce prostě dělá to, co vždycky. Symbioticky souzní se stávající řádem a pořádkem, a to i za cenu pěstování
nikoliv vědy, ale pavědy. Proto ve
středověku dokazovali jejich duchovní předci placatost Země, později předpovídali
nemožnost létání a smrt při překročení 30
km/h, aby zcela nedávno se sovětskými vědci poroučeli větru dešti. Zpět k přednášce.
Proč nevážně? Protože bych se nerad dočkal
žaloby od pana profesora. Platím hypotéku,
našetřeno také nemám, takže následující
řádky lze brát jen a jen jako humoristickou
vložku. Možná na tom něco bude, plné znění
přednášky se jistě brzo objeví na internetu,
prezentace pana profesora je již nyní ZDE
a některá další vyjádření najdete ZDE .
Nicméně neberte níže uvedené vážně. Jsem
pouhým laikem, něco se mi zdálo a navíc
jsem stoupencem různých spikleneckých teorií, zejména v politice. Hloupě věřím, že politika se dělá v zákulisí a je z převážné části postavena na spiknutí, tedy na neveřejném,
tajném jednání různých aktérů.
Nejdříve vážně
Věřím také, že se tajné služby různých států
pokoušejí jednat tajně, což se jim s výjimkou
českých tajných služeb většinou i daří. V neposlední řadě věřím, že tzv. "spiklenecké teorie" mají své místo ve společnosti podobně
jako teorie o hmotě, vesmíru, monetární ekonomii či putovním požáru. Některé teorie se
potvrdí, jiné budou vyvráceny a další čekají
na ověření. Přesně tak to má s teoriemi být.
Jinak bychom byli zpět tam, kde už jsme v
čele s KSČ byli. Ostatně ne náhodou jeden z
posluchačů přednášky na závěr poznamenal,
že „je to jak za bolševika“. Mně také předseda spolku Sisyfos, bakalář Leoš Kyša, připomínal, nevím proč, Miroslava Štěpána .
Pro ty nenapravitelné důvěřivce v oficiální
verzi George Bushe a jeho přátel přinesla
přednáška přece jen některá zklamání. Tradovaný důvod zřícení budov hořením leteckého benzínu nedrží ani náš profesor, ani
žádný jiný známý odborník. Jde jen o verzi
laickou, nepoučenou, kdo se jí drží, mohl by
být laureátem příštího balvanu. Stejně tak za
zřícením nestála váha letadel. Oficiální verze
ve stručnosti říká, že za zřícením budov
WTC 1, 2 a 7 stály požáry kancelářského
vybavení. V druhé řadě stála za kolapsem
budovy narušená část sloupů údajnými letadly v jádře (WTC1,2) a poškozený sloup v
rohu budovy troskami (WTC 7).
A nevážně
Bude-li nadále pokračovat v buldočí sveřeposti jistě bude zakrátko docentem všech věd.
Já jsem se však cítil také jako za bolševika,
neboť bezmoc pohledu z hlediště na tribunu,
z níž vám říkají věci naprosto neuvěřitelné, je
stejná tehdy i dnes. V mysli mně vyvstává
vždy otázka. Říkají to z přesvědčení nebo pro
prachy? Odpověď je však už známa. Drtivá
většina pro to druhé. Svědčí o tom pokles
členů komunistické strany na 5 % z celkového počtu před listopadem 1989.
Taková situace však není vlastní jen naší
zemi. I v USA se k požadavku nového vyšetřování okolností pádu WTC 1, 2 a 7 připojilo
na svém sjezdu jen přes 4 % odborníků z řad
American Institute of Architects. Lépe je totiž
„dělat svou vědu“ své putovní požáry a do ničeho nestrkat nos a na nic se neptat. Jak se
říká „kdo se ptá, moc se dozví“. A kdo se dozví, letí. Nikoliv na dobře placené
přednáškové turné po celém světě, ale z práce,
do předčasného důchodu, jako fyzik Steven E.
Jones .
Svobodu bádání ano, ale demokracii si rozvracet nedáme. Vědu je třeba zapřáhnout do
služeb lidu. Možná i proto světoví vědci,
včetně našich specialistů, zjistili před 14 lety,
že požár se šíří od vyhořelých částí k těm nedotčeným. Prostě stromy v lese hoří a požár
má tendenci se šířit na stromy ještě nezasažené. Tam kde stromy shoří, požár dohasne a
pokračuje jinam. Jde o tzv. "Putovní požár",
který se začal studovat až po 11. září 2001,
viz ZDE , čas 2.00min. Tento teplonosný
turista rozehřál spoje a nosníky v New Yorku,
ty se chvíli roztahovaly a zase smršťovaly, až
to celé spadlo do svého půdorysu. Na tempu
pádu, tempu zrychlení kolapsu budovy prý
strana 14
ORL 2016-2
Blátivá věda
není nic divného, aniž ovšem je o něm něco
panu profesorovi známo. Podobně studii
svého kolegy doc. Ing. Ivana Němce Csc
zná, viděl ji, ale prakticky jí nečetl. Slyšel,
že dospěla k opačným výsledkům než práce
Waldova, ale prakticky jí nečetl. Viděl, ale
nečetl, nicméně se mu zdá povrchní.
Za to bezpečně ví, že byly použity šrouby
M16, kteréžto jsou celkem akorát, jsou takovým základem a v Evropě jsou považovány za šrouby dostatečné. Jenže v Americe,
jak se prý ukázalo, to na druhou stranu nestačilo. Možná i proto se několik minut vedla debata, zda jsou šrouby M16 dost bytelné
čili nic. Já jako Evropan se přikláním k názoru pana profesora a dalších odborníků, že
em šestnácky jsou akorát. Podobně jako mé
43. Totiž boty 43. I když nevím, tady mně
stačí, stačily-li by mně i v USA? A pokud
stačí mně, budou také stačit každému? Na
takovou otázku bude věda teprve hledat odpovědi. Ale čert vem mé boty. Hlavně, že už
věda našla pádnou odpověď na pád tří budov s ocelovou konstrukcí. Prý to nakonec
nebylo tak těžké. Normální výpočet trvá
hodinu, ale tady přece jen šlo o
komplexnější událost, a tak výpočet trval
dva měsíce. Nu, nepočítal to pan profesor na
tabuli nebo tak něco, ale špičkové počítače
se špičkovým softwarem. Dva měsíce to
procesor louskal a máme výsledek. Učebnicový prostorový progresivní kolaps. Prostě
se to frkne do mašinky a vypadne učebnice.
Takové pěkné vyprávění mně připomnělo
film „Jáchyme hoď ho do stroje“. Tam vypa-
dl z počítače zaručený kondiciogram, tady zaručený kolaps.
Možná i proto jsem se po přednášce pana
profesora zeptal, kde ještě ve světě k takovému učebnicovému kolapsu došlo? Kde se
vlivem požáru podobná konstrukce podobně
zhroutila? Prý v japonském Kobe se po zemětřesení zřítily podobně 4 budovy. Myslel
tuto?
to není to samé. Zemětřesení a
požár. Tak prý v Anglii po výbuchu plynu. Asi Ronan Point v
Newhamu ve východním Londýně.
Nu, ale takový progresivní kolaps
v Anglii vypadá přece jen trochu
jinak než trosky WTC v New
Yorku, ne?
A jsme u problému, jakým pseudověda manipuluje ve prospěch
moci, ze které tyje. Již Lev
Nikolajevič Tolstoj před sto lety
rozpoznal ve vědě „nové náboženství sloužící především jejím šamanům“. Taková „věda“ se
zdá poněkud „blátivá“ i mně a
nejenom mně. Nevěšme však
hlavu, v tomto případě má pro
nás Západní věda dobrou zprávu
plnou naděje:
Prof. Ing. František Walda, CSc napsal(a):
Budovy vzdorovaly úspěšně mimořádné
situaci (výpočty se dnes zjišťuje, jak mohly
tak dlouho vydržet). Změny v předpisech
nejsou třeba. (str. 56, prezentace Prof. Ing.
Františka Walda, CSc)
Těžko říci. Tehdy bylo zničeno 400 tisíc budov, jak najít ty pravé čtyři, tedy ty „profesorské“? Možná ovšem profesor Wald cítil, že
Ano, jak se říká, operace se zdařila, pacient
zemřel. Je s podivem, že nám tak dlouho vydržel.
http://news.e-republika.cz/article3520-Blativa-v%C4%9Bda
strana 15
ORL 2016-2
Je život kvantový jev? Nové odvětví biologie klade provokativní otázky
Je život kvantový jev?
Nové odvětví biologie
klade provokativní otázky
Objev kvantové mechaniky se řadí mezi největší intelektuální výkony lidstva. Již její
průkopníci ve 20. letech minulého století
spekulovali, že by tajemné jevy kvantové fyziky mohly vysvětlit podstatu života. Studie
z několika posledních let ukazují, že možná
nebyli daleko od pravdy. Začíná éra kvantové biologie?
Na začátku 21. století biologové stále zkoumají, co je vlastně život. Sada projevů, jako
je metabolismus, dráždivost, rozmnožování,
o nichž jsme se učili na základní škole?
Schopnost systému procházet darwinovskou
evolucí? Nebo jen specifický způsob, jak
kus hmoty nakládá s informacemi? Definicí
jsou doslova stovky a pořád „něco“ chybí.
Vysvětlení této otázky by mělo určitě značný
dopad na celou společnost. Vědcům by
ukázalo, kudy se ubírat při snaze o vytvoření
umělého života nebo jak hledat život jinde
ve vesmíru. Možná bychom přišli na to, že
může existovat i jiný život než „ten náš“ založený na DNA, a to přímo zde na naší
planetě.
V případě života platí to, co kdysi prohlásil
slavný fyzik Richard Feynman: „Co neumíme sami vytvořit, tomu nerozumíme“. V
roce 2010 dokázal průkopník v oblasti syntetické biologie Craig Venter se svým tý-
Kde najít víc
mem oživit bakterii, do níž vložil zcela uměle
sestavenou DNA. Ač to byl ohromný výkon,
stvořením života to nazvat nemůžeme – šlo
vlastně jen o přeskládání již připravených
„součástek“ z přírody. Podle Feynmana tedy
stále platí, že životu vlastně nerozumíme.
Skupina seriozních vědců však nyní věří, že
jsme na prahu nové éry – tvrdí, že jsou na
stopě pověstné „životní síly“, kterou je možná
samotná fyzikální podstata biologických procesů.
Každodenní kvantová „strašidelnost“
Kvantová mechanika popisuje jevy, které se
odehrávají převážně na atomové a subatomové
úrovni. Je to svět, v němž nelze popsat fyzikální objekty (částice) pomocí přesně definovaných veličin tak, jak je popisuje klasická
fyzika a jak jsme zvyklí z naší běžné reality.
Panuje zde fundamentální princip neurčitosti,
takže částice lze popisovat pouze na základě
pravděpodobnostní vlnové funkce.
strana 16
Anglicky rozumějící čtenář
může na YouTube při zadání
hesla „quantum biology“ najít
několik velmi zajímavých vědeckých seminářů a workshopů
s účastí kapacit, jako je například fyzik a nositel Templetonovy ceny Paul Davies či fyzik Jim Al-Khalili a mikrobiolog Johnjoe McFadden, kteří v
roce 2014 vydali první popularizační knihu na téma kvantová
biologie s názvem „Life on the
Edge – The Coming of Age of
Quantum Biology“ (Život na
hraně – Příchod věku kvantové
biologie). Právě posledně zmínění autoři ve své knize shrnují
veškeré dosavadní výzkumy v
různých oblastech a vyslovují i
odvážnou hypotézu, o níž se
zmíníme na konci článku.
ORL 2016-2
Je život kvantový jev? Nové odvětví biologie klade provokativní otázky
Dobře zdokumentované jsou podivné jevy,
jako je superpozice (jedna částice může být
na dvou místech zároveň nebo rotovat v protichůdných směrech), kvantové tunelování
(částice prochází energetickou „zdí“, aniž by
na to měla energii), kvantová provázanost
(dvě částice se chovají synchronizovaně nehledě na to, jak daleko jsou od sebe vzdálené). Zajímavostí při tom je, že všechny
tyto jevy probíhají jen tehdy, dokud nedojde
k měření. Jakmile nějakým způsobem získáme informaci, co se s danou částicí děje,
přinutíme ji vystoupit z kvantového světa. A
protože ve vesmíru dochází k nějakému měření neustále (částice spolu interagují a předávají si informace), naše běžná realita je již
klasická: nelze procházet zdmi či být na
dvou místech zároveň.
Teoretický základ kvantové mechaniky byl
položen ve 20. letech minulého století, a ač
některé její projevy vypadají „strašidelně“
(alespoň tak to vnímal Albert Einstein), byly
mnohokrát potvrzeny experimenty a využity
v praxi. Díky nim dnes používáme například mikroprocesory, elektronové mikroskopy a magnetickou rezonanci – uvádí se,
že až třetina současného světového HDP vyplývá z pochopení kvantově mechanických
jevů. Velké diskuze se ovšem vedou o tom,
jak kvantové podivnosti interpretovat. Jestliže je celý vesmír včetně nás postaven z
kvantových částic, které se chovají „strašidelně“, pokud se nikdo nedívá, co to říká o
naší realitě? Není divu, že téma během 20.
století hluboce ovlivnilo světovou kulturu i filozofii.
Již dva z prvních objevitelů kvantové mechaniky, fyzikové Niels Bohr a Erwin Schrödinger (známý vyslovením paradoxu o
živé/mrtvé kočce), uvažovali o vztahu nově
objevených zákonitostí k biologii. Ještě dál
došel Schrödinger, jehož esej z roku 1944
„Co je život?“ inspirovala celou následující
generaci vědců včetně objevitelů DNA Jamese Watsona a Francise Cricka. Myšlenka spojení kvantové mechaniky s biologií zde byla
nastíněna, ale až do začátku 21. století u většiny seriozních vědců budila spíše úsměv. Experimenty s částicemi, které se ocitají v superpozici, tunelují skrz bariéry či jsou na
dálku vzájemně provázané, totiž fyzikové
většinou realizují ve speciálních přístrojích, v
izolovaném prostředí vakua a v teplotách blízkých absolutní nule. Naproti tomu život se
odehrává ve velmi teplém, mokrém a rušném
prostředí buňky, kde již vládnou zákony klasické fyziky.
S počátkem 21. století se ovšem něco změnilo. V respektovaných vědeckých časopisech
začaly vycházet studie dokumentující význam
kvantových jevů v biologických procesech,
jako je magnetorecepce u ptáků, fotosyntéza,
činnost enzymů nebo čich. Díky technologiím
21. století je možné tyto jevy čím dál přesněji
měřit na různých místech a pomalu se tak
otevírá celé nové vědecké pole: kvantová biologie. A brzy si začala připisovat zajímavé výsledky.
Rostliny jsou kvantové počítače
V letech 2007 až 2010 byly v časopise Nature
publikovány první studie dvou nezávislých výzkumných týmů, které oba došly k závěru, že
kvantová mechanika hraje důležitou roli ve
fotosyntéze. Tento prapodivný jev byl nazván
„kvantová procházka“. O co při ní jde?
Když světlo v podobě fotonů dopadá na list
rostliny nebo na buňku fotosyntetizující bakterie, je v zájmu života co nejefektivněji tuto
energii zužitkovat. Foton dopadne na molekulu chlorofylu a odevzdá svou energii v
podobě excitonu, což je jakási miniaturní
„baterie“ složená z uvolněného elektronu (záporný náboj) a díry po něm (kladný náboj).
Exciton je velmi nestabilní, a pokud nemá
jeho energie přijít nazmar, musí co nejdříve
překonat vzdálenost několika nanometrů skrz
poměrně rozsáhlou molekulu do speciálního
reakčního centra, které slouží jako trvalejší
úložiště energie. Jakou cestou se při tom
vydá?
Schéma průchodu excitonu (tedy ne zcela
přesně řečeno kombinace volného elektronu a kladně nabité díry) FMO bílkovinou v
strana 17
ORL 2016-2
Je život kvantový jev? Nové odvětví biologie klade provokativní otázky
průběhu fotosyntézy. Exciton v podstatě
putuje několika cestami naráz, byť je na
začátku i na konci jen jeden.
Dříve si vědci mysleli, že trasa excitonu je
prostě náhodná, jako chůze vrávorajícího
opilce. Tento dílčí proces fotosyntézy má ale
ohromující efektivitu téměř 100 % a matematicky to prostě nevycházelo. Jak to, že se
téměř žádný exciton neztratí? Zde dochází
na kvantovou teorii: ta totiž připouští, že
částice v superpozici může putovat několika
trasami zároveň v podobě vlnové funkce. A
přesně to se prokázalo i v případě fotosyntézy: exciton provádí „kvantovou procházku“
několika cestami zároveň a tam, kde nejdříve dorazí do reakčního centra, se zhmotní a
předá svou energii.
Chlorofyl tak vlastně funguje jako kvantový
počítač, který bravurně řeší známý matematický problém obchodního cestujícího (to je
v podstatě problém, jak matematicky najít
nejkratší možnou cestu všemi danými body
na mapě, pozn. red.) Princip „kvantové procházky“ fyzikové dobře znají například z
tzv. dvojštěrbinového experimentu, učebnicového příkladu kvantové mechaniky, v
němž jedna částice (když není pozorována)
prolétá oběma štěrbinami stínítka zároveň.
Jak se ale tato hra může odehrávat uvnitř
mokré a přeplněné živé buňky?
Záhada v oku červenky
Červenka obecná (Erithacus rubecula) je
nenápadný ptáček, s nímž se můžeme běžně
setkat i u nás (například ve vysílání Slow TV
z krmítka v Makově). Populace žijící ve
Skandinávii jsou známé tím, že pravidelně
migrují do teplejších krajin poblíž Středozemního moře. Jak při tom poznají, kudy
mají letět? Již v 70. letech 20. století se zjistilo, že červenka se orientuje mimo jiné s pomocí biologického kompasu (podobně jako
třeba poštovní holubi) neboli smyslu pro
magnetorecepci.
Záhadou však bylo, jak to dělá. Při experimentech, kdy vědci migrující ptáky chytili do
klece a vystavovali umělému magnetickému
poli, se zjistilo několik zajímavých věcí: biologický kompas se musí nacházet v pravém
oku (když bylo zakryté, červenka netrefila),
funguje jen za světla určité vlnové délky a co
je nejzajímavější, nerozlišuje sever a jih, nýbrž sklon magnetických siločar (když vědci
póly zaměnili, reagovala červenka stejně, rozdíl způsobila až změna úhlu magnetického
pole).
Znázornění směru siločar magnetického
pole vůči zemskému povrchu naznačuje, jak
by mohly ptáci „vidět“ (a to zřejmě doslova)
svým tzv. inklinačním kompasem
Jde tedy o takzvaný inklinační kompas. Pták
svým pravým okem zřejmě doslova vidí siločáry Země, jež jsou blíže na rovníku téměř
rovnoběžné s horizontem, kdežto u pólů míří
kolmo do země. Celá věc je tím ještě záhadnější. Jak může nesmírně slabé magnetické pole Země (méně než 100 mikrotesla)
ovlivnit jakoukoli chemickou reakci v oku
červenky tak, aby mohla siločáry vidět?
V roce 1976 přišel německý chemik Klaus
Shulten se studií, za kterou sklidil u editorů
časopisu Science a mnoha dalších vědců posměch: magnetorecepce může být způsobena
citlivým mechanismem dvou kvantově
provázaných volných radikálů. Kvantová
provázanost je záhadný projev nelokálního
působení, kdy se dvě od sebe odloučené částice chovají synchronizovaným způsobem. Například dva provázané elektrony se ocitnou v
superpozici, kdy oba rotují zároveň ve dvou
protichůdných směrech (spinech). Když pak
jeden z nich při měření (interakci) ukáže svůj
jednoznačný spin, změní se okamžitě i spin
jeho partnera, ačkoli v tu chvíli může být na
třeba na druhém konci vesmíru.
Výsledky z roku 2004 ukazují, že citlivý
kompas v oku červenky je nejspíše tvořen
právě takto vyladěnými dvojicemi elektronů,
které slouží jako „střelka“ určující průběh
chemických reakcí. Tyto elektrony zprvu tvoří
kvantově provázaný pár v chemických vazbách bílkoviny kryptochrom, která se nachází
na sítnici ptačího oka. Když na molekulu dopadne světlo, vznikají volné radikály a dvojice
strana 18
ORL 2016-2
Je život kvantový jev? Nové odvětví biologie klade provokativní otázky
elektronů, které kdysi tvořily vazbu, se tak
od sebe vzdálí. Způsob jejich synchronizovaného tance je velmi citlivý i na slabé
magnetické pole Země. To sice nedokáže
samo rozbít či vytvořit chemickou vazbu,
dokáže ale ovlivnit spin „elektronových dvojčat“, a ta následně po boku svých atomů zařídí příslušnou změnu v dalších reakcích.
Mozek malého ptáčka tak při letu vlastně
pracuje s jednotlivými elektrony!
Enzymy, čich a genetický kód
Kniha Life on the Edge kromě dvou zmíněných příkladů popisuje další slibné oblasti
výzkumu. Například se ukázalo, že enzymy,
biokatalyzátory, jež jsou zcela zásadní pro
fungování všech živých organismů, si při své
činnosti pomáhají tunelováním elektronů a
dokonce i mnohem větších protonů (vodíkových jader). Jde o další kvantový jev, kdy
se částice „odhmotní“ na jedné straně energetické bariéry a následně se objeví na
straně druhé. Enzymy tyto principy dokážou
inteligentně využít při úžasně efektních
reakcích, jako je například totální přestavba
pulce v žábu s pomocí kolagenu a enzymu
kolagenázy.
mohou mít zcela odlišný pach a naopak zcela
rozdílné molekuly mohou vonět podobně. V
této záhadě jde přitom o velké peníze – parfumérský průmysl by dal miliony za možnost
syntetizovat nové vůně podle chemického klíče. Zatím nejpřesnější vysvětlení spolu s
konkrétními experimentálními doklady přináší teorie, že kromě tvaru molekuly jde také o
způsob její vibrace. Receptory v našem nose
přitom pravděpodobně dokážou tyto vonné
vibrace molekul vnímat opět s pomocí mechanismu kvantového tunelování.
Někteří vědci se také vyjadřují ke kvantové
informaci v genetickém kódu. Molekula DNA
kóduje informace s pomocí čtyř bází aminokyselin spojených vodíkovými můstky a
kvantové zákony při tom zajišťují nesmírnou
přesnost kopírování genů. To však ještě neznamená, že se jedná o skutečné „kvantové
výpočty“, jaké byly objeveny při fotosyntéze.
Zatím neověřenou hypotézou zůstává, zda za
mutacemi, jež se považují za motor evoluce,
právě nestojí inteligentní práce s tunelováním
elektronů na úrovni vodíkových vazeb.
Jsem kvantový, tudíž jsem
Věhlasný matematik Roger Penrose před časem přišel s nápadem, že lidská schopnost vědomí musí být umožněna nějakým druhem
kvantového výpočtu. S pomocí dalšího vědce,
anesteziologa a psychologa Stuarta Hameroffa, v roce 1994 vyslovili hypotézu, že kvantové výpočty by se mohly odehrávat v takzvaných mikrotubulech, proteinových
Kvantové tunelování možná vysvětlí i
dlouholetou záhadu čichu. Po desetiletích
výzkumu se totiž stále nedaří zjistit, čím je
dán specifický zápach chemických sloučenin. Teorie receptorového klíče a zámku,
kdy hraje roli tvar molekuly, nesedí, protože
chemikálie s téměř totožnou molekulou
strana 19
Obrázek: „Život se odehrává na
hraně kvantového a klasického světa. Živá buňka je jako loď, jejíž
štíhlý kýl zasahuje až do kvantové
úrovně reality a může využívat
jevů, jako je kvantové tunelování a
provázanost tak, aby se udržela
naživu. Toto spojení s kvantovým
světem musí žvé buňky aktivně
udržovat s pomocí termodynamických bouří – molekulárního
šumu – který namísto aby kvantovou koherenci rušil, podporuje
ji.“ Obrázek 10.3. - „Možná, že
smrt představuje situaci, kdy živé
organismy ztratí spojení s uspořádaným kvantovým světem a jdou
vydány napospas chaotickým termodynamickým jevům.“
ORL 2016-2
Je život kvantový jev? Nové odvětví biologie klade provokativní otázky
vláknech obalujících nervové buňky. Zdá se,
že tento názor za dvacet let většinu neurobiologů a kvantových fyziků nepřesvědčil –
mimo jiné proto, že se neprokázalo, že mikrotubuly vůbec hrají nějakou roli ve zpracování informací v mozku.
Přesto výzkumy pokračují dál a objevují se
další slibné myšlenky či spekulace spojující
mozkové procesy s kvantovou mechanikou.
Otázka vědomí je však natolik komplexní,
že si na definitivní odpovědi ještě chvíli počkáme. Seth Lloyd z univerzity MIT, který
se sám podílel na objevu kvantových procesů ve fotosyntéze, se v jednom televizním
pořadu vyjádřil: „Kvantová mechanika je
záhada, vědomí je záhada a vlasy Donalda
Trumpa jsou záhada – to ale neznamená, že
ty tři mají něco společného.“
Jim Al-Khalili a Johnjoe McFadden v knize
Life on the Edge však jdou nad rámec
pouhého shrnutí nedávných objevů z oblasti
kvantové biologie. Předpovídají, že význam
kvantové mechaniky je pro život zcela zásadní – a že možná právě v něm spočívá
sama podstata života. V posledních třech letech se totiž hlavně na příkladu fotosyntézy
ukázalo, jak je možné, že život dokáže udržet kvantovou koherenci – což je právě onen
stav, v němž se mohou projevit efekty jako
superpozice, tunelování a provázanost. Na
rozdíl od vědců, kteří při experimentech
částice izolují v mrazu a vakuu, totiž příroda
používá jiný trik.
Uvnitř každé živé buňky najdeme termodynamický chaos mnoha proudících molekul, které vytvářejí trvalý šum. Studie týkající se fotosyntézy ukazují, že právě tento specifický
šum o různých frekvencích buňka aktivně moduluje tak, aby kvantové jevy mohly probíhat
a přinést biologické výhody. Buňka tak stojí
doslova na hraně klasického a kvantového
světa, získává informační benefit, ale jen tak,
aby nenarušila citlivou kvantovou koherenci.
Autoři z toho vyvozují, že možná právě toto
je onen dlouho hledaný životní princip, který
dělí kameny, krystaly a mrtvá těla od živých
organismů. Buňku si můžeme představit jako
loď z pevných materiálů, která pluje v rozbouřeném termodynamickém moři molekul,
které tvoří naši klasickou realitu. Aby se v nestabilním a chaotickém prostředí nepřevrátila,
používá precizně vyvážený kýl, který zasahuje
až hluboko do světa kvantového. Jakmile se
však z různých důvodů ono citlivé spojení přeruší, nastává smrt. Zatím je to jen odvážná a
hypotéza, kterou není nutné brát vážně - ale
kdo ví, zda nás kvantové biologové nakonec o
své pravdě nepřesvědčí.
http://technet.idnes.cz/kvantova-biologie-03g-/veda.aspx?
c=A160216_123201_veda_mla
USA očekávaly, že ISIS
obsadí Damašek v říjnu
Alexander Mercouris
V článku v britských novinách ruský velvyslanec v Británii odhaluje, že Rusům bylo západními mocnostmi řečeno, že po vyhlášení
bezletové zóny USA se ISIS zmocní Damašku.
Aleksander Jakovenko, ruský velvyslanec
v Británii, přišel v pondělí prakticky s bombou, i když prošla zcela bez povšimnutí.
V článku v tištěné verzi londýnského Evening
Standard na obranu ruské politiky v Sýrii přišel s následujícím mimořádným odhalením:
„V létě nám bylo řečeno našimi západními
partnery, že v říjnu Damašek padne do rukou
IS (Islámského státu).
Co plánovali dále nevíme. Pravděpodobně by
přelakovali extremisty na bílo a přijali je jako
sunitský stát rozprostírající se v Iráku a Sýrii.“
Léto – kdy tyto rozhovory mezi západními
mocnostmi a Rusy údajně probíhaly – byl čas,
kdy USA probíraly s Tureckem a Jordánskem
zřízení bezletové zóny a bezpečných útočišť
v Sýrii.
V tomto článku jsem probíral, jak je dnes
„bezletové zóna“ prostě jen eufemismem pro
americké bombardování.
Jakovenko proto v podstatě říká, že USA
plánovaly v létě zahájit bombardování a svržení syrské vlády za vědomí, že to v říjnu povede k vítězství Islámského státu a jeho obsazení Damašku.
strana 20
ORL 2016-2
USA očekávaly, že ISIS obsadí Damašek v říjnu
Russia Insider již dříve vysvětlil, že důvodem ruského zásahu v Sýrii bylo zamezit
USA vyhlásit bezletovou zónu, tj. zahájit
bombardování s cílem svrhnout syrskou vládu.
Fakt, kdy Jakovenko říká, že USA Rusům
řekly, že to povede k obsazení Damašku Islámským státem v říjnu, vysvětluje, proč
Rusové pocítili potřebu jednat tak, jak učinili.
Říká však Jakovenko pravdu?
První věcí je, že britská a americká vláda
nepopřely to, co říká.
To však není průkazné. Není těžké vidět,
proč by si britská a americká vláda mohly
myslet, že ve světle zápalné povahy toho, co
Jakovenko říká, by popření poskytlo jeho
komentářům více publicity, a že mlčet je
lepší.
Je-li tomu tak, tak fakt, že Jakovenkovy komentáře prošly téměř zcela bez povšimnutí,
ukazuje, že tento přístup zafungoval.
Je však Jakovenko dostatečně vysoce postaveným, aby znal podrobnosti rozhovorů, které probíhaly v létě mezi Rusy a západními
mocnostmi, jak říká?
Odpověď na tuto otázku je téměř jistě ano.
Ačkoliv Londýn již není nejdůležitějším
místem pro ruské diplomatické komentáře
v západní Evropě, zůstává důležitým místem
a jakýkoliv představitel jmenovaný ruským
velvyslancem v Británii je z definice vy-
sokým představitelem, u kterého Moskva zajistí, že je dobře informován.
Pokud probíhaly rozhovory toho druhu, jak
Jakovenko říká, byl by o nich téměř jistě plně
informován.
To, co Jakovenko říká, je také konzistentní
s věcmi, které známe.
V létě – když se právě zmocnil Palmyry – byl
Islámský stát na postupu, což činilo pravděpodobným, že by se do podzimu mohl dostat
do Damašku.
Syrská armáda mezitím utrpěla řadu těžkých
ztrát a byla nucena se stáhnout z provincie Idlib.
Ve světle toho všeho, v kontextu amerického
bombardování, není nepravděpodobné, že
USA řekly v létě Rusům, že Islámský stát se
zmocní Damašku v říjnu.
Co se týká amerických rozhovorů o zřízení
bezletové zóny a bezpečných útočišť, na tom
nebylo nic tajného a veřejně se to vědělo.
Proč však by USA říkaly Rusům, že očekávají, že Islámský stát se zmocní Damašku
v říjnu?
Na to není těžké odpovědět.
Nikdo si začátkem léta nemyslel, že je vůbec
pravděpodobné, že by Rusové zasáhli v Sýrii
vojensky. USA si pravděpodobně myslely, že
nic neriskují, když Moskvě řeknou o svých
vojenských plánech a o jejich pravděpodobných důsledcích.
USA pravděpodobně očekávaly, že hrozba
bombardováním vedoucím k obsazení Damašku Islámským státem Moskvu vyděsí a
přesvědčí Rusy, aby donutili Assada odstoupit, což bylo americkým cílem celou dobu.
V tomto případě USA vážně podcenily odhodlání Rusů a jejich ochotu jednat, aby zabránili naplnění toho, čím USA vyhrožovaly.
Celkově dává Jakovenkovo odhalení smysl a
je proto pravděpodobně pravdivým.
Ukazuje to, jak nezodpovědnou se americká
syrská politika stala.
Ve stejné době, kdy USA předstíraly, že bojují s Islámským státem, ve skutečnosti připravovaly kroky, o kterých věděly, že usnadní
jeho vítězství.
Dokonce i kdyby to bylo zamýšleno jen jako
diplomatická hra, bylo to něco mimořádného.
Rodiny amerických obětí dřihádistického teroru by se jistě cítily zrazeny, pokud by to
někdy zjistily, přičemž není obtížné si představit konsternaci a vzájemné obviňování ve
Washingtonu, když Rusové neočekávaně zabránili realizaci americké strategie tím, že zasáhli tak, jak zasáhli.
Co se týká lidí v Damašku – ušetřených nejen
amerického bombardování, ale i vlády Islámského státu – a lidí v Evropě – kteří by čelili
mnohem větší záplavě uprchlíků, pokud by se
to, co Washington řekl Rusům, naplnilo –
v obou případech mají důvody být vděční Ru-
strana 21
ORL 2016-2
USA očekávaly, že ISIS obsadí Damašek v říjnu
sům za to, že zajistili, že se věci odvíjely
jinak.
http://zvedavec.org/komentare/2016/02/6780-usa-ocekavaly-zeisis-obsadi-damasek-v-rijnu.htm
Kolaborantský reflex
Dlouho jsem přemýšlel o tom, co mi připomíná obecně rozšířená nechuť evropských sdělovacích prostředků podávat
informace o trestných činech migrantů,
píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.
V duchu jsem se vrátil do dob, kdy mé vousy nebyly bílé, ale sedmibarevné a došlo mi,
že novináři přistupují k negativním zprávám
o hledačích lepšího života stejně jako jejich
předchůdci v době totality k referování o
trestných činech příslušníků Střední skupiny
sovětských vojsk „dočasně“ dislokovaných v
Československu. Totéž se předtím stalo za
Druhé světové války. Zkrátka, o žádných okupantech se nikdy špatně nepsalo.
Nesmělo se informovat o ničem, co odporovalo dobovým ideologiích, nejprve nacismu, potom tzv. socialismu. Dohlíželi na to
bdělí cenzoři. Za obou totalit se Češi stali
mistry Evropy v psaní a čtení mezi řádky.
A v listopadu 1989 statisícové davy
demonstrantů hlasitě odsuzovaly všechny
reportéry, kteří lhali, a oceňovaly ty, kteří
se nebáli říci pravdu. Svobodu slova považovali Češi za natolik důležitou, že neváhali
za ni bojovat a položit za ni i své životy, jak
dokládají pamětní desky na budově rozhlasu
na Vinohradské třídě.
Bohužel, to všechno již dávno odnesl čas.
Přestože podobu veřejného prostoru neurčuje žádná ideologie, „pouze“ to, co se nazývá politickou korektností, „objektivita“
českých veřejnoprávních médií nápadně
připomíná druhou polovinu osmdesátých
let. O všem, co je důležité, informují tendenčně a nemají žádné problémy s lhaním.
Připomínají mi Rudé Právo v roce 1988- 9,
když referovalo o protirežimních demonstracích nebo o Palachově týdnu. Jako kdyby mladí redaktoří použili televizní archiv a poučili
se v něm o tom, jak se i v době internetu dá
hloupě a nepřesvědčivě lhát.
Obávám se, že si ani oni, ani nikdo z jejich
politických dirigentů neuvědomuje, jak nebezpečnou hru rozehráli. Zatímco situace
v médiích opravdu nejvíc ze všeho připomíná konec osmdesátých let, který bez použití násilí vyřešila Sametová revoluce, nálada ve společnosti spíše odpovídá konci
let třicátých, se všemi negativními důsledky s tím spojenými. Existuje příliš
mnoho příznaků, které ukazují, že míra
obecné naštvanosti přesahuje mez, ve které
možné násilné řešení současné krize již nikoho neděsí. Spíše vyvolává pozitivní očekávání.
Incidenty, které zasáhly redaktory veřejnoprávní televize a rozhlasu na demonstraci na Hradčanském náměstí, by měly v
politicích a vedení médií probudit alespoň
pud sebezáchovy, když už ne svědomí.
Snad je ještě čas na návrat k objektivnímu
zpravodajství jako prvnímu předpokladu
zklidnění situace. Krize pokročila natolik, že
každá lež, každá nepovedená manipulace veřejným míněním nás posouvá k jejímu násilnému řešení víc než plamenné projevy zastánců politiky tvrdé ruky.
Migrační krize dospěla do stádia, v němž
se dá zabránit katastrofě pouze použitím
hrubé síly, jak při ochraně hranic Evropské unie, tak i k udržení elementárního
pořádku v regionech postižených masovým
přílivem migrantů. To ovšem naráží na
dvě vážné překážky: tou prvou je neochota
(a neschopnost) evropských politických elit
strana 22
ORL 2016-2
Kolaborantský reflex
silové řešení přijmout. Tu druhou,
vážnější, představuje skutečnost, že všem
členským zemím EU chybějí policejní a
armádní síly schopné migraci zastavit a
čelit možným důsledkům tohoto kroku.
Trumfy v rukou totiž mají stratégové Islámského státu a jejich spojenci. Předpokládané
koordinované teroristické útoky ve více evropských zemích EU nejspíše zcela ochromí
a povedou k jejímu rozpadu.
Nemohu proto vyloučit, že onen kolaborantský reflex evropských médií hlavního
proudu je diktován pudem sebezáchovy.
Pak by ovšem stěhování národů opravdu
mělo charakter řízené invaze, jak tvrdí
někteří politici. A předvídaví jedinci se
včas hlásí ke spolupráci s vítězy. Přál
bych nám všem, aby to nebyla pravda.
http://prvnizpravy.parlamentnilisty.cz/zpravy/politika/jaroslavbasta-kolaborantsky-reflex/
Kalergiho plán: legální
genocida evropských
národů pomocí míšení ras
Masová imigrace je fenoménem, jehož příčiny jsou nám umně skrývány Systémem, a
„multietnická“ propaganda se snaží nás
přesvědčit o její nevyhnutelnosti. V tomto
článku vám chceme ukázat, že tato imigrace
není spontánním jevem. Chtěli by nám
namluvit, že je to nevyhnutelný důsledek
historie, ale ve skutečnosti je to plán vytvořený na papíře a připravovaný po desítky let,
aby zcela zničil tvář Starého kontinentu.
Panevropa
Málo lidí ví, že jedním z hlavních protagonistů evropského procesu je člověk, který
plánoval a programoval genocidu evropských
národů. Jedná se o obskurní osobnost, o jejíž
existenci veřejnost ani neví, ale kterou
„mocní“ považují za otce zakladatele Evropské unie. Je to Richard Nicolaus hrabě von
Coudenhove-Kalergi, rakouský politik s
japonskými předky a českoslovensým občanstvím (1894-1972) (Viz heslo české wikipedie zde.). Ze zákulisí, mimo světla projektorů,
se mu podařilo zatáhnout do svých sítí nejvýznamnější hlavy států. Ti pak podpořili a
provedli jeho projekt evropského sjednocení.1
(Pozn. Orgonet: Dle pozn. 1 byli mezi prvními
podporovateli čeští politici Masaryk a Beneš.)
V roce 1922 založil Kalergi ve Vídni hnutí
„Panevropan“, které předjímalo nastolení
Nového světového řádu založeného na Federaci národů řízené Spojenými státy. Sjednocení
Evropy mělo být prvním krokem k jediné
světové vládě. S nástupem fašismu v Evropě
musel být plán na čas zastaven a Panevropská
unie byla nucena se rozpustit. Ale po druhé
světové válce se Kalergimu podařilo díky
frenetické a neúnavné aktivitě a díky podpoře
Winstona Churchilla, zednářské lóže B’nai
B’rith a významných deníků jako New York
Times prosadit projekt do vlády USA.
1
(Gerd Honsik, “Il Piano Kalergi”)
Podstata Kalergiho plánu
Ve své knize „Praktický idealismus“ Kalergi
prohlašuje, že obyvatelé budoucích „Spojených států evropských“ již nebudou původními národy Starého kontinentu, ale bude
to druh zvířeckých podlidí vzniklých míšením
ras. Tvrdil, že je nezbytné „křížit“ evropské
národy s asiaty a černochy, aby vzniklo
mnohaetnické stádo bez specifických
vlastností, snadno ovladatelné elitami u moci.
„Člověk budoucnosti bude smíšené krve.
strana 23
ORL 2016-2
Kalergiho plán: legální genocida evropských národů pomocí míšení ras
Mnohost národů bude nahrazena budoucí
euroasijsko-negroidní rasou, velmi
podobnou starým Egypťanům."2
Kalergi prohlásil, že je třeba zrušit právo
na sebeurčení národů, a postupně eliminovat národy za použití etnických separatistických hnutí nebo jinorodé masové
imigrace.
Aby elity mohly ovládnout Evropu, předpokládal přetvoření homogenních národů
v křížený lid. Těmto křížencům připisoval
charakteristické vlastnosti jako je například krutost, nevěrnost. Tento nový
křížený lid měl být vytvořen, aby mu
mohla být elita nadřazena.
Nejprve měla být odstraněna demokracie, čili moc lidu, a poté lid sám pomocí
křížení. Bílí měli být nahrazeni kříženou
rasou, snadno ovladatelnou.
Tím, že by se zrušil princip rovnosti všech
před zákonem a zabránilo by se kritice
menšin, které by byly chráněny výjimečnými zákony, by se podařilo ovládnout
masy. Politikové oné doby Kalergimu naslouchali, západní mocnosti se soustředily
na jeho plán, noviny a tajné americké
služby financovaly projekty. Vůdci evropské politiky vědí, že právě Kalergi je strůjcem naší Evropy řízené Bruselem a
Maastrichtem. Kalergi, neznámý veřejnému mínění, je pokládán za otce
Maastrichtu a multikulturalismu.
Revoluční v jeho Plánu je to, že nekáže
genocidu jako nástroj získání moci, ale že
předpokládá vytvoření „podlidí“, kteří
vzhledem ke svým negativním
vlastnostem jako neschopnost a nestabili-
2
Kalergi, Praktischer Idealismus
ta budou tolerovat a přijímat „vznešenou
rasu“, elitu.3
Od Kalergiho k dnešku
I když o Kalergim nemluví žádná školní
učebnice, jeho ideje inspirovaly dnešní Evropskou unii. Jeho přesvědčení, že evropské národy se musí smísit s černochy a asiaty, aby
byla zničena jejich identita a vznikla smíšená
rasa, je základem veškeré evropské politiky
tváří v tvář integraci a obraně menšin.
Při tom všem nejde o humanitární důvody.
Tyto direktivy jsou vydávány s nelítostnou
rozhodností za účelem realizace největší genocidy v historii.
Na počest Kalergiho byla ustanovena Evropská cena Coudenhova-Kalergiho. Každé dva
roky jsou jí odměňování evropeisté, kteří se
obzvláště vyznamenali v naplňování jeho zločinného Plánu. Mezi nimi jsou osobnosti kalibru Angely Merkelové, která dostala tuto
cenu jako první v roce 2010, a Herman van
Rompuy, který ji dostal v roce 2012 na speciálním kongresu ve Vídni, který se konal na
oslavu 90 let panevropského hnutí. Na fotografii za ním je vidět symbol panevropské
unie: červený kříž přes zlaté slunce, symbol
řádu rozekruciánů.
OSN prosazuje tuto genocidu svým neustálým
vybízení k přijímání miliónů uprchlíků, aby
se kompenzovala nízká porodnost v Evropě.
3
Honsik, op.cit.
Zpráva divie „Obyvatelstvo“ OSN v New
Yorku z ledna 2000 má název „Migrace k náhradě původního obyvatelstva: řešení pro
stárnoucí a upadající populace“.
Podle této zprávy bude Evropa potřebovat v roce 2025 159 miliónů imigrantů. Ptáme se, jak je možné učinit tak
přesný odhad, jinak, než že imigrace
byla připravována studována „na papíře“.
Ve skutečnosti je jisté, že snížená porodnost by v Evropě mohla být snadno
zvrácena pomocí opatření k podpoře
rodin. A je zcela jasné, že genetická výbava Evropanů nebude ochráněna přínosem odlišné genetické výbavy, ale že
takto se urychlí její vymizení.
Takže jediným cílem těchto opatření je
zcela denaturovat národ, přeměnit ho ve
společnost lidí bez jakékoli etnické, historické a kulturní soudržnosti.
Teze Kalergiho plánu vytvořily a dodnes tvoří základ oficiální politiky
vlád, které prosazují genocidu evropských národů pomocí masové imigrace.
G. Brock Chisholm, bývalý ředitel Světové
zdravotnické organizace, nám dokonale představil lekci od Kalergiho, když řekl:
"Co lidé musejí všude rozvíjet, to je kontrola porodnosti A smíšená manželství (mezirasová), za účelem vytvoření jediné rasy v
jediném světě, závislé na centrální autori-
strana 24
ORL 2016-2
Kalergiho plán: legální genocida evropských národů pomocí míšení ras
tě.“ 4
Závěr
Když se rozhlédneme kolem sebe, zdá se, že
Kalergiho plán je plně realizován. Stojíme
před opravdovou přeměnou Evropy v třetí
svět.
Axiomem „nového občanství“ je multikulturalismus a nucené míšenectví. Evropané
jsou trosečníky míšenectví, potopení hordami asijských a afrických přistěhovalců. Smíšená manželství produkují každý rok tisíce
míšených jednotlivců: „Kalergiho dětí“.
Pod dvojím tlakem desinformací a ohlupování lidí, díky masovým komunikačním
prostředkům byli Evropané dotlačeni k popření svého vlastního původu, k zapomenutí
svých vlastních etnických identit. Prosazovatelé globalizace se snaží je přesvědčit, aby
vzdát se své vlastní identity je pokrokovým
a humanitárním aktem, a že „rasismus“ je
chybný, a to proto, že by z nás rádi měli
slepé konzumenty.
V tuto dobu je naprosto nutné reagovat na
lži Systému, probouzet duch vzpoury u Evropanů. Bude třeba ukazovat všem, že integrace masové imigrace se rovná genocidě.
Nemáme jinou možnost než se vzbouřit, alternativou je etnická sebevražda.
Další zdroje (nepřeložené):
4
«USA Magazine», 12/08/1955
http://www.dailymotion.com/video/x2v9don
https://fr.wikipedia.org/wiki/Richard_Nikolaus_de_CoudenhoveKalergi
https://sitamnesty.wordpress.com/plan-kalergi/
http://fr.sputniknews.com/french.ruvr.ru/radio_broadcast/no_progr
am/279173069/
http://www.czechfreepress.cz/evropa/kalergiho-plan-legalni-genocida-evropskych-narodu-pomoci-miseni-ras.html
Projekt EUROMED
mi v oblasti Středozemního moře (EU –
MEFTA) je posílení spolupráce v oblasti
správy cílené migrace mezi partnerskými státy. Kromě států Evropské unie sem patří Alžírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Sýrie, Maroko, Tunisko a Palestina. Deklarovanými cíly jsou propagace možnosti
legální migrace, vysvětlování výhod migrace
vzhledem k trvale udržitelnému rozvoji, boj
proti nelegálnímu obchodu a ilegální migraci.
Za projektem stojí Evropská komise a DG
EurpeAid, které jej i financují.
Program počítá s přistěhováním 56 miliónů
muslimů do zemí sedmadvacítky mezi lety
2010 – 2050. K této číslici dospěl statistický
úřad EU Eurostat. Předběžný odhad 56 miliónů či dokonce 80 miliónů migrantů, jak uvádí
Salim Murad z New york University in Prague, má vyrovnat demografický úbytek v celé
Evropě.
Před lety byl v tichosti zahájen proces známý
pod zkratkou EUROMED (Euro-Mediterranean Partnership) či spíše barcelonský
proces, který v sobě kromě posilování kulturního, ekonomického a politického partnerství mezi členskými státy EU a středomořskými sousedy, ukrývá doplnění počtu obyvatel
starého kontinentu metodou přesidlování.
Smyslem projektu, který se původně vyvinul
z dohody o volném obchodě mezi EU a země-
Projekt EUROMED je veden na ministerské
úrovni a mezi odborníky, kteří mají za úkol
zpracovat zákonné předpisy a nařízení v oblastech migrace. Projekt je zatím ve stavu příprav a zároveň i odkladu na rok 2012. V českých masmédiích se o něm prakticky nehovoří, na internetu se mu věnují povětšinou weby
s kritickým pohledem na islámský fundamentalismus, džihád i zákon šaría.
Již v současnosti – i přes odklad spuštění
projektu EUROMED - existují evropská
města a státy, kde je EUROMED takřka realitou. A je třeba zdůraznit, že se praktické
strana 25
ORL 2016-2
Projekt EUROMED
zkušenosti zmíněných lokalit diametrálně
rozcházejí s očekávanými cíly.
Je vůbec v zájmu současných Čechů, potažmo Evropanů, podporovat tento projekt?
Jaká jsou pozitiva a negativa? Má Česká
republika možnost odmítnout podílení se na
jeho realizaci – tj. být dobrovolným anebo
nedobrovolným příjemcem tisíců přistěhovalců z muslimských zemí?
Pro začátek je nutné zhodnotit možná pozitiva a negativa EUROMED projektu.
Údajnými pozitivy tohoto projektu jsou podpora důchodového systému, posílení vazeb
mezi národy a kulturami kolem Středozemního moře a v neposlední řadě eliminace
ilegální migrace.
Jak již bylo řečeno výše, negativa se
projevují již v současnosti, ještě před oficiálním spuštěním projektu. Jedná se zejména
o národnostní a kulturní intoleranci
provázenou pouličními nepokoji, ale jde i o
nechuť přistěhovalců respektovat zákony a
zvyklosti hostitelské země – viz zákony některých evropských zemí o zákazu zakrývání
obličeje burkou, zákaz týkající se žen a
jejich šátků atp.
V našich zeměpisných šířkách se se znepokojením sledují i nejrůznější iniciativy
muslimských menšin, které přicházejí se
snahou budování modliteben a mešit.
A pokud se bavíme o možnosti, že by Česká
republika eventuálně odmítla podílet se na
realizaci tohoto projektu? V Lisabonské
smlouvě jsou obsaženy mechanismy, které
umožní Evropské unii na základě společné
imigrační politiky a řízení migračních toků
přerozdělovat imigranty mezi jednotlivé státy
EU. Pokud by ČR s něčím takovým nesouhlasila, nemůže přiliv imigrantů na své území zablokovat, protože již nemá právo veta.
Lidem bylo po řadu let vštěpováno, že multikulturismus je prostě ten „dobrý, hodný,
správný a politicky korektní“. Režisér van
Gogh – podříznutý fanatickým muslimem
řekl: „Multikulturismus je zdvořilé ustupování
agresivnímu hostovi, který Vám přišel vybydlet dům“. Německý autor Thilo Sarrazin ve
své knize islám kritizuje jako zdroj násilí a
obviňuje islámské imigranty z toho, že se nechtějí integrovat. Sarrazin říká: „ Žádné jiné
náboženství v Evropě nemá takové požadavky, a žádná jiná imigrantská skupina nezávisí tolik na sociálním systému, a žádná
není tak spojena s kriminalitou“. Názory na
islamizaci jsou skutečně rozdílné. Prostě
jedni tleskají a druzí zuří, hodně se též mezi
našinci mluví o tom, že Evropa už dávno není
křesťanská. To vše se děje i přes tragickou
zkušenost Spojených států Amerických z 11.
září 2001, kdy bojovníci se Al Kaidy rozhodli
zničit budovy Word Trade Centre v New
Yorku. Tímto datem je odstartována neuvěřitelná spousta bezpečnostních opatření, prohlídek, scanů kabelek či jiných příručních zavazadel - jednoduše vyjádřeno „bezpečnostní
šikana“, která se dotýká každého – a nejen evropského - jednotlivce. I tyto události a
mnoho podobných, které se od té doby udály,
ovlivnily vnímání a přijímání muslimských
obyvatel ještě stále většinovým obyvatelstvem
Evropy.
Historicky to však není poprvé, kdy se Evropa
cítí ohrožena – byli to v minulosti i mohamedáni, kdo evropský kontinent okupoval. Je
však třeba si zdůraznit, že obyčejně se národy
semkly, když se cítily v úzkých, hájily svá
území, tradice, ženy a děti. A následně své
tradice opět oživily. Evropská unie, i přes varování jednoho z největších euroskeptiků v
dějinách EU Václava Klause, už zřejmě
rezignovala na udržování tradičního života na
starém kontinentě, vzdala také boj o tradiční
náboženství, hodnoty, způsob života – vlastně
o jakoukoli neislámskou existenci. Opravdu je
za tím vším jen dlouhodobý úbytek evropského obyvatelstva?
Se smutnou realitou úbytku obyvatelstva se
potýká také Česká republika. Naše populační
křivka je „živena,“ stejně jako v jiných státech Evropské unie, zejména dětmi imigrantů.
Cizinců nyní v ČR žije přes 410 000 a legálně
jich u nás pracuje necelých 300 000. Statistiky uvádějí, že například v prvním pololetí
roku 2010 šlo na konto migrace až 90 procent
celkového přírůstku obyvatel ČR, kdy se ze
zahraničí přistěhovalo o skoro 51,4 tisíce lidí
více, než se vystěhovalo. Počet obyvatel České republiky stoupl meziročně o 65 tisíc na
nynějších více než 10 miliónů, což výrazně
ovlivnili právě přistěhovalci ze zahraničí.
Nezbytnou podmínkou pro udržení funkčnosti
současného důchodového systému je předstrana 26
ORL 2016-2
Projekt EUROMED
poklad, že všichni přistěhovalci budou pracovat a platit daně. S tím, že myšlenka je to
pěkná, ale k realitě má daleko se nyní potýkají například Francie a Velká Británie. Ty
mají v současnosti na svých územích celkem
asi deset miliónů muslimů. Očekávaného
ekonomického přínosu se však nedočkaly.
Imigranti nejenže nic Evropě nepřispívají,
snad jen s výjimkou Turků v SRN, ale
naopak zvyšují během recese její nezaměstnanost i náklady vynakládané sociálním záchytným systémem obou států. Starý kontinent však není vstřícný jen povolováním přistěhovalectví vyznavačům islámu.
Nemalá finanční podpora poskytovaná muslimským zemím je snad ještě významnějším
počinem dokládající nadstandardní vztahy
Evropy s muslimským světem.Finanční podporou zemí vyznávajících islám se zabývá
řada mezinárodních konferencí. Jednou takovou byla i konference v Paříži, během níž
získali Palestinci od západních zemí příslib
darů ve výši až 7,4 miliardy dolarů, jež by
měly být použity na realizaci snu palestinské
samosprávy o Palestinském státu. Překvapením už ani není, že nejvíce peněz věnovala Evropská unie – 650 miliónů dolarů.
Následují Spojené státy s 555 miliony dolarů
a v neposlední řadě Saudská Arábie. Konference v Paříži se účastnili zástupci 68 států a
20 světových organizací.
Třetí největší muslimskou zemí v EU je Německo, které si muslimy doslova hýčká, jich
má na svém území již více než tři miliony.
Pro 120ti tisícovou komunitu muslimů teď v
německém Kolíně nad Rýnem vzniká jedna z
největšíchmešit . Už brzy nebudou turisté obdivovat jen kolínskou katedrálu, ale i minarety, které v Ehrenfeldu postaví Turecko-islámské unie (Ditib). Projekt bude stát kolem 20
miliónů eur a zaplatí ho příspěvky 800 sdružení patřících k Ditib. Rozhodnutí podpořili
němečtí sociální demokraté, zelení, liberálové
a levice. Kupole moderní stavby má dosahovat 35 metrů a po stranách vyrostou dva
55 mětrů vysoké minarety. V EU je momentálně průměrná porodnost bělošských maminek 1,3 dítěte na matku. Podle průzkumu
by to však muselo být minimálně 2,1. Při
hodnotách nižších, nelze udržet populaci a nastává vymírání národa. Žádná kultura na světě
nepřežila, pokud neměla porodnost nad 1,9
dítěte na matku.
Za vším ale nejsou pouze rodičky, ale takéislámská imigrace, jež od roku 1990 tvoří
asi 90 procent veškerého evropského přistěhovalectví. Soumrak tradičních náboženství a
kultur v Evropě padá na řadu evropských
zemí. Jednou z nich je Francie, u které se odhaduje přechod na islám za necelých čtyřicet
roků, stejný osud čeká i Velkou Británii, kde
už je přes tisíc mešit, některé přestavěné z
kostelů. V Nizozemsku bude mít islám většinu už za patnáct let a ještě dřív bude ruskou
armádu tvořit z téměř poloviny muslimové.
Jen Německo prý vydrží s přechodem na islám až do roku 2050. Otázkou zůstává, jak
dlouho může trvat, než se v České republice
naprosto pokojnou cestou dostanou do parlamentu zástupci muslimů, než začnou mít
většinu, a kdy naše ženy začnou nosit
šátek…?
Za 20 let má být v Evropě i díky programu
EUROMED počet muslimů vyšší než 104 miliony. Libijský vůdce Muahamar Kadáfi v
roce 2008 prohlásil: „Proč umírat za islám?
Nepotřebujeme už teroristy ani sebevražedné
atentátníky. Přes 50 milionů muslimů v Evropě ji sami změní za pár desítek roků na islámský kontinent…“.A off rekord pak prohlásil: „Utlučeme vás vaginami našich žen“.
Podle studie americké BrookingsInstitution
muslimská porodnost trojnásobně přesahuje
porodnost nemuslimských Evropanů, a tak se
do roku 2015 muslimské společenství rozroste
na dvojnásobek, zatímco nemuslimská komunita se o tři a půl procenta zmenší. Podle jiné
americké studie v roce 2050 bude muslimského vyznání asi pětina Evropanů, a nebo i
polovina, zejména stane-li se členem EU Turecko.
Co vlastně může způsobit taková islamizace z
náboženského hlediska? Prosadit islámský zákon šaría je jednou z povinností každého
muslima. Tento islámský zákoník je inspirován koránem a příkladem proroka Mohameda, který se oženil s šestiletou Ajíšou a od
jejich devíti let s ní souložil (sunna), nařídil
kamenování nevěrných žen, usekávání končetin zlodějům, ustanovil podřadnost žen a nemuslimů. Muslimů v Evropě přibývá a s nimi
i rozsudky podle islámu…
strana 27
ORL 2016-2
Projekt EUROMED
Václav Janoušek
http://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/projekt-euromed
Účastník Majdanu: „Ano,
střelil jsem policisty do
zátylku“
Muž, který se zúčastnil v roce 2014 protestů za demokracii a svobodu na Majdanu řekl, jak zastřelil dva policisty.
„Říká se, že jsem zabil ranou do zátylku,
a je to pravda ... nemohl jsem čekat, až
se rozvinou," uvedl.
Obyvatel Lvova Ivan Bubenčik, který se
označil za účastníka protestů na
kyjevském náměstí Nezávislosti, uvedl, že
20.února 2014 osobně zastřelil dva příslušníky zvláštních sil Berkut, který byl
po převratu rozpuštěn.
Na rozhovor s Bubenčikem, které zveřenilo
Bird in Flight, upozornila řada ukrajinských
médií. Bubenčik uvedl, že nejpozději do 20.
února po požáru v Domu odborových svazů
(stojící na náměstí Nezávislosti – pozn.) se
protestující přestěhovali do konzervatoře, ze
kterého stříleli z loveckých zbraně po speciálních silách. Podle něj, v dopoledních hodinách dne 20. února jeden z účastníků přinesl
na euromajdan útočnou pušku Kalašnikov a
75 nábojů.
„Střílel jsem z nejvzdálenějšího okna od
Majdan za sloupky ve třetím patře. Odtam-
tud jsem jasně viděl policejní štíty ... a vybral jsem si ty, co veleli. Neslyšel jsem je, ale
viděl gesta. Vzdálenost nebyla velká, takže
na oba velitele stačily dva výstřely ... říkají,
že jsem je zabil ranou do zátylku, a je to
pravda, tak se stalo, že byli zády ke mně a
neměl jsem možnost čekat, až budou rozvíjet. Jak Bůh určil, tak bylo provedeno,“
sdělil suše.
Vedoucí odboru zvláštního vyšetřování Generálního prokuratury Ukrajiny Sergej Gorbatjuk uvedl v komentáři ukrajinské službě
BBC, že Bubenčik již dříve figuroval v případě vražd na Majdanu, ale vznést vůči
němu podezření bylo nemožné kvůli rozhodnutí Nejvyšší rady: „Podle rozhodnutí
Nejvyšší rady, všechny osoby, které se
účastnily trestných činů proti policistům (v
době Majdanu - pozn.), spadají pod případy
amnestie. Jejich případy musí být uzavřeny.
Nemohou být zatčeni, a nesmí být proti nim
vzneseno podezření."
Poté, co ukrajinská vláda odmítla koncem
roku 2013 podepsat asociační dohodu s EU,
se hlavní náměstí v Kyjeve stalo středem protestů. Později se Majdan stal i místem tvrdého
střetu opozičních aktivistů a bezpečnostních
sil za použití střelných zbraní a „molotovových koktejlů“. Důsledkem byly ztráty
desítek životů na obou stranách.
Historie střelby na lidi při nepokojích v
Kyjevě v únoru 2014 hrála významnou
roli při uchopení moci tehdejší opozicí. Ale
kromě jednostranného pohledu typu „ďábelský Berkut“ versus „bojovníci za demokracii,
svobody a evropské hodnoty“, které přejímaly
západní sdělovací prostředky (včetně českých), se zároveň začaly ozývat hlasy, že
vraždění na Majdanu nebylo jednostranné.
Spekulace se v tomto případě se posílily poté,
co byl na internetu zveřejněn záznam telefonického rozhovoru ze dne 26. února, kdy ministr zahraničí Estonska Urmas Paet hovořil s
tehdejší šéfkou diplomacie EU Catherine
Ashtonovou. Během jednání Paet prohlásil, že
„rychle roste chápání skutečnosti, že za těmi
ostřelovači nebyl Janukovyč, a za nimi stál
někdo z nové opozice“.
strana 28
ORL 2016-2
Účastník Majdanu: „Ano, střelil jsem policisty do zátylku“
(kou, prvnizpravy.cz, birdinflight.com, foto:
arch.)
Globální kapitalismus se
prý začíná blížit
feudalismu.
Ilona Švihlíková vytáhla čísla, jaká tu naposledy byla za Napoleona
„Řada problémů je vytěsňována. To, co se
chápe jako minoritní disfunkce, jako poškozování životního prostředí nebo problém nerovnosti a chudoby, ve skutečnosti není chyba tohoto systému, ale jeho integrální součást,“ uvedla Švihlíková. V současné době
tak podle ekonomky můžeme jednoduše
konstatovat, že systém nesplňuje očekávání
ani potřeby většiny lidí. „Snažila jsem se vybrat několik problémů, zajímavých a možná
v českém prostředí málo frekventovaných.
První otázka je nerovnost a konvergence.
Nerovnost jak uvnitř států, mezi státy i celkově. Konvergence je otázka dohánění, přibližování se. Další problém je otázka setrvalé stagnace a také zda to, jak dnes uvažuje-
me o růstu, je adekvátní a jestli by nám změna nezpůsobila šok,“ shrnula na začátek
Švihlíková a pak se věnovala podrobněji
jednotlivým bodům. Setkání, na kterém také
ekonomka vystoupila, pořádala Alternativa
zdola v pražském Domě odborových svazů.
Švihlíková: „Do současného systému se
nám vracejí feudální prvky.“
Ekonomka popsala způsob, jak vznikají nerovnosti mezi státy i uvnitř jednotlivých zemí.
„Mzdy neodpovídají růstu produktivity práce.
Jsou tu jiné síly, které tomu brání. Ve
společnosti roste nerovnost, omezuje se kupní
síla. Jedním z následků je dost významné zadlužování domácností,“ uvedla také Švihlíková. Spojené státy americké jsou podle ní v
ekonomické oblasti často předvojem změn
událostí. „Ve vyspělých zemích se nám objevuje renta, to znamená, že do současného
systému se nám vracejí feudální prvky, to
znamená rentiérské struktury,“ podotkla. I v
zemích, které mají na vyšší úrovni sociální
systém, si jedno procento lidí koncentruje bohatství. „Je to všeobecná tendence celého systému, což vytváří obrovské nerovnováhy. Jsou
to velmi varující čísla,“ doplnila.
Návrat k feudalismu? Nerovnost nás vrací
k roku 1820
Jedno procento lidí kumuluje obrovské množství bohatství, masivní část populace má ale
minimálně stagnující kupní sílu. „I OECD,
která není úplně progresivní institucí, přišla s
tím, že se nám nerovnost vrací k roku 1820,
což odpovídá feudálnímu návratu s rentou.
Dokonce i Mezinárodní měnový fond teď přinesl varující zprávy, co se týká nerovnosti a
neudržitelnosti. Neudržitelnost nespočívá jen
v sociální dimenzi, že je to vrcholně sociálně
nespravedlivé, ale také v ekonomické dimenzi,“ vysvětlila Švihlíková. A že bohatství
proteče seshora dolů? To je nesmysl. „Mimochodem vy, když zapojíte hlavu, tak na to přijdete okamžitě, Mezinárodní měnový fond s
tím přichází za 30 let a teď to zveřejnil.
Dokonce udělali i studii, při které zjistili, že
koncentrace bohatství u zmiňovaného
jednoho procenta lidí vede k závažnému poškozování ekonomiky. Je ale otázka, zda se s
tím něco udělá,“ dodala.
Země jsou v pasti středního příjmu a
nemohou dál
Švihlíková zmínila i problematiku sociální
mobility, respektive přibližování úrovní
jednotlivých států: „Vyspělé země se posichrovaly, vytvořily si takové struktury a hospodářské politiky, že je velmi obtížné je dohnat. Vidíme to, že se čím dál více zemí ocitá
v tzv. pasti středního příjmu a nemůže nikam
dál. Tohle například řeší Brazílie.“ Pak se věnovala příčinám nepříznivého stavu. „Máme
tady nadnárodní korporace, které ovládají
mezinárodní dělbu práce. Ještě když jsem já
končila VŠE, ovládaly dvě třetiny mezinárodního obchodu, dnes je to 80 procent.
Většinou mají sídlo v některé z vyspělých
zemí a rozhodují, co se bude vyrábět, s jakou
přidanou hodnotou a tu hlavní si samozřejmě
strana 29
ORL 2016-2
Globální kapitalismus se prý začíná blížit feudalismu.
nechávají doma včetně výzkumu a vývoje.
Liberalizace je nástroj vítězů, to už věděli
Němci v 19. století, když odmítli liberalizační politiku tehdy Velké Británie, která
získávala velký náskok.“
Švihlíková: „Už teď trpím, když mám vykládat makroekonomii.“
V závěru své přednášky Švihlíková zmínila
ještě řadu otázek, které se do budoucna
otevírají: „Můžeme změnit optiku našeho
systému, když nezměníme finanční systém?
Vidíme závažné úvahy, jež se týkají nejen
udržitelnosti současného systému. Už teď
trpím, když mám vykládat studentům
makroekonomii, protože tři čtvrtiny věcí
jsou minimálně problematické. Pojetí peněz
atd.“ Upozornila na prognózy o tom, že se
světová ekonomika bude ocitat v trvalé
stagnaci, která vznikne nedostatečnou poptávkou, což je spjato i s vysokou nezaměstnaností. Téma nastolil v podstatě
ekonom z mainstreamu Larry Summers.
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Globalni-kapitalismus-se-pry-zacina-blizit-feudalismu-Ilona-Svihlikova-vytahla-cislajaka-tu-naposledy-byla-za-Napoleona-398891
Obrovská změna, miliony
lidí bez práce. A že nás
zachrání uprchlíci?
Americký miliardář a filantrop maďarského původu George Soros na nedávném Světovém ekonomickém fóru v
Davosu varoval, že se řítíme do stejné
krize jako v roce 2008 a jsme k tomu
stejně slepí. Zatímco tehdy praskla bublina nadhodnocených rizikových hypoték,
tentokrát podle něj praskne nafouknutá
Čína. Její „tvrdé přistání“ se prý přenese
do celého světa a tvrdě zasáhne všechny.
Jak reálná je tato jeho hrozba další brzké
světové krize?
Formulovala bych to spíše tak, že jsme se z
Velké recese nijak moc nepoučili a pokračujeme v politice, která nás k ní přivedla. Ani
kvantitativní uvolňování, či záporné úrokové
sazby neřeší základní problém vyspělých
zemí, a to je disproporce mezi kapitálem a
prací. Politika fiskální konsolidace, kterou tak
vehementně prosazuje Německo, situaci v eurozóně zhoršuje a destabilizuje. Ušetřeny
nejsou ani rozvíjející se ekonomiky. Některé
dostaly úder kvůli nízkým cenám primárních
komodit a řada z nich trpí odlivem kapitálu ze
země. To je i případ Číny. U ní bych rozlišila
dvě tendence. Jedna je objektivní a ukazuje
nám, že se čínská politika nevyhnula chybám,
ať už je to nárůst stínového bankovnictví,
rychlý nárůst dluhů v ekonomice a vposledku
právě silný odliv kapitálu ze země. Myslím, že
představitelé Číny si budou muset více uvědomit, že v případě finančních trhů jaksi nehrají
na svém hřišti a že nelze uvolnit mnoho parametrů najednou. Osobně se domnívám, že
bude nutné omezit odlivy kapitálu ze země,
protože žádné devizové rezervy nejsou nekonečné, a to ani ty bilionové ne. Navzdory
uklidňování – na které jsme koneckonců ze
strany centrálních bankéřů zvyklí, stačí vzpomenout na Draghiho – je podle mne potřeba
jednat.
Druhá věc je ovšem psychologická, kdy jak
říká americký ekonom Nouriel Roubini, se finanční trhy chovají jako maniodepresivní psychotici, takže momentálně je „in“ atak na
Čínu, který má samozřejmě i politický podtext. Nedělejme si iluze, že je to nějaké „neutrální hodnocení.“ Útok na Čínu může být tedy
minimálně částečně i iracionální, ale jak říkal
Keynes: trhy mohou zůstat iracionální déle,
než vy zůstanete solventní.
Jedním z hlavních témat fóra byly změny,
které přináší takzvaná čtvrtá technologická revoluce. Zvýrazní ještě více propast
mezi těmi nejvyspělejšími a rozvojovými
státy? Které země by z ní měly nejvíce
profitovat?
strana 30
ORL 2016-2
Obrovská změna, miliony lidí bez práce. A že nás zachrání uprchlíci?
To je velká otázka. Některé studie, například ta Citigroup a Oxford, uvažují, že
některé ekonomiky – jmenovitě právě Čína
– mohou být čtvrtou technologickou revolucí
zasaženy ještě silněji než země vyspělé, kde
už proces automatizace a Internetu věcí
částečně probíhá. Stejně tak sporné je, co to
znamená „profitovat“. Vyspělé země samozřejmě dělají vše pro to, aby si udržely technologický náskok. Stačí se podívat na dohodu Transpacifického partnerství a najdeme
tam řadu restriktivních opatření k tomu, aby
rozvíjející se ekonomiky zůstaly v nejlepším
případě rozvíjející. Jenomže čtvrtá technologická revoluce bude podle mého názoru
představovat tak obrovskou změnu, že si vyspělé země, obávám se, v tuto chvíli nedostatečně uvědomují, co vše způsobí.
Jakým způsobem se už teď čtvrtá technologická revoluce promítá do ekonomiky a co především může v nejbližší
době přinést?
Čtvrtá průmyslová revoluce zasáhne řadu
sektorů: od zpracovatelského průmyslu po
služby – typicky administrativní práce.
Hlavním problémem s ní spjatým je, co
s uvolněnými lidmi. Ráda bych varovala
před jednoduchoučkou extrapolací, která
probíhá asi takto: no a co, průmyslové revoluce vždy měnily strukturu ekonomiky a například při té první se lidé uvolnění ze zemědělství přesunuli do průmyslu. Tentokrát
ale hovoříme o vyšší, kvalitativní změně.
Nejenže je čtvrtá průmyslová revoluce silně
pracovně-úsporná a bude klást na pracovní
sílu značné kvalifikační nároky. Je tu také
problém, do jakého dalšího sektoru by se lidé
měli přemístit. Uvědomte si, že sektor služeb
je už dnes ve vyspělých zemí velký, naddimenzovaný, jednak v oblasti finančních služeb
a také v oblasti pracující chudoby. Podívejte
se na Spojené státy, které obvykle startují
trendy, tam je to perfektně vidět. Pracující
chudoba v maloobchodu je udržována státem,
který tyto firmy – Wal Mart typicky – dotuje
potravinovými poukázkami pro pracující
chudé. Nechci tím v žádném případě říct, že
je málo práce, ale že se bude měnit její podoba a také financování. Není divu, že se stále
více hovoří o nepodmíněném základním příjmu.
Se čtvrtou průmyslovou revolucí má být do
budoucna spojen úbytek nynějších pracovních míst, do pěti let by se jich mělo
ztratit pět milionů. Dá se očekávat, že
podobný počet jiných míst naopak v souvislosti se čtvrtou technologickou revolucí
může vzniknout a tedy nejsou namístě
přehnané obavy, protože stroje nahrazovaly lidskou práci od počátku kapitalismu?
Částečně už jsem odpověděla v předchozí
otázce. Ale otevíráte tu jiný problém, možná
víc filozofický než ekonomický. Proč máme
stroje? Abychom nahradili lidskou práci.
Volný čas byl i pro některé ekonomy skutečným symbolem svobody člověka. Tak proč
se ho tolik bojíme? Protože to přinese změny,
na které nejsme připraveni – ani ekonomicky,
institucionálně, ale ani psychologicky.
Podobně se bál i J. M. Keynes, největší ekonom 20. století, když se ptal, zda člověk bude
schopen využít volného času moudře …
I proto si myslím, že role práce je pro sebeidentifikaci člověka nezastupitelná. Jen ji budeme muset jinak definovat – práce se nerovná zaměstnání – a v té lepší variantě počítat s velkou rolí veřejného sektoru. V té horší
budou přebyteční lidé přesouváni do vězení,
nebo „využiti“ ve válkách. Koneckonců jsem
tyto scénáře podrobněji popsala ve své knize
Přelom, od Velké recese k Velké transformaci.
Pokud bude rychleji pracovních míst
ubývat než přibývat, nestanou se tak trochu lichými předpoklady a zdůvodnění
především v Německu, že stárnoucí populace potřebuje infúzi v podobě pracovních sil z migrační vlny, které budou
starší generaci „vydělávat na důchody“?
Bez ohledu na migrační vlnu, ta představa, že
lidé musejí vydělávat na důchody, ukazuje naprosté neporozumění produktivitě práce a
současným trendům. Vždyť právě automatizace ukazuje, že produktivita může významně
růst, aniž by bylo potřeba více lidí. To jen náš
důchodový systém, spočívající na zdaňování
marginalizovaného faktoru – tedy práce, ten
nám znemožňuje vidět realitu. Nezáleží ani
tak na počtu lidí, jako na vytvořeném bohatství a jeho redistribuci. Zdaňovat dále práci
strana 31
ORL 2016-2
Obrovská změna, miliony lidí bez práce. A že nás zachrání uprchlíci?
považuji za nerozumné. Je potřeba zdanit
kapitál, finanční zejména. Právě Německo
bylo na Davosu zmíněno jako země, které
ubude velký počet pracovních míst v souvislosti s přechodem na průmysl 4.0.
Německý ministr financí Wolfgang
Schäuble na fóru prohlásil, že je třeba investovat miliardy do řešení uprchlické
krize. Jak se migrační krize v nejbližší
budoucnosti může promítnout do ekonomiky evropských zemí? A mohlo by jít
alespoň částečně i o návratnou investici,
nebo nelze čekat, že by zmíněné miliardy
posloužily jinak než k přímé konzumaci
v podobě zajištění bezprostředních potřeb migrantů jako ubytování, jídlo, ošacení, sociální dávky a podobně?
V tomto ohledu by se jeho vyjádření dalo
chápat jako pokus o nastartování růstu extenzivní cestou, tedy nárůstem obyvatel. Ale
průmysl 4.0 – a Německo je jedním z průkopníků – jde zcela opačným směrem. To se
poněkud míjí. A stejně tak je třeba si uvědomit, že v německých vyjádřeních je
hodně nejasností. Nejprve podle paní kancléřky multikulturalismus selhal, jak řekla
v roce 2010, pak je naopak záchranou, a
pak zase říká, že migranti zůstanou jen
kratší dobu a posléze předpokládá jejich návrat. Takovéto signály jsou zcela nesrozumitelné, neboť každý z těch postojů vyžaduje
jiné řešení. Jinak se budu připravovat na přijetí velkého počtu migrantů na kratší časový
úsek a jinak připravovat dlouhodobou in-
tegraci. Mám pocit, že němečtí představitelé
sami nevědí, co chtějí, ale o to razantněji to
vyžadují od ostatních zemí.
Americký viceprezident Biden varoval, že
robotizace a automatizace „může zničit
střední třídu“, která se dobře nevzpamatovala z poslední krize. Dala byste mu za
pravdu, a proč by měla být právě tato skupina nejohroženější?
Myslím, že je to poměrně racionální uchopení
situace. Chudí jsou už dnes mimo pracovní
trh, respektive jako pracující chudí budou
moci zůstat – dokud budou stále levnější než
stroje. Připomínám, že když američtí pracovníci v pohostinství začali stávkovat za vyšší mzdy, byla odpověď jasná: nahradíme vás
stroji. Takže tam se může počítat s tím, že
budou dále pracující chudí a dotovat celé toto
„podnikání“ bude stát pomocí těch potravinových poukázek. Mimochodem skvělá
vizitka 21. století.
Čtvrtá technologická vlna ovšem zasáhne dominantně střední třídu – tedy administrativu,
obslužné profese i zpracovatelský průmysl, se
střední kvalifikací. Od Aristotela víme, že stabilita politického systému je dána stabilitou
střední třídy. Koneckonců, pohyb vidíme už
nyní ve Spojených státech – stačí se podívat
na americkou volební kampaň, která opravdu
ukazuje, že se střední třídou již nyní „něco
děje.“
Někteří ekonomové upozorňují, že přínosy
z technologických změn jsou velmi ne-
rovnoměrně rozdělovány, čímž roste nerovnost ve společnosti. Jsou nějaká reálně
uskutečnitelná opatření, která by tento jev
co nejvíce minimalizovaly?
Nárůst nerovnosti je takový, že ani ti mainstreamoví ekonomové už nemohou dělat, že to
nevidí. Můžete třeba rozporovat Oxfam, ale
podrobné analýzy OECD a MMF, to dokonce, tam už to jde hůř. Jedním z problémů je,
že tu máme jedno procento nejbohatších, které nežije ani tak ze zisku, ale spíše z renty. Je
to využívání privilegované mocenské pozice a
dělají samozřejmě vše proto, aby si ji udrželi.
Takže čistě racionálně, samozřejmě že jsou
opatření, jak minimalizovat nerovnost. Stačí
se podívat na daňové ráje, zneužívání transferových cen, cest, jak dobývat rentu … to
nejsou nemožnosti. Ale nutně narazíte na ono
parazitické a mocné jedno procento. A to se
nebude chtít nechat zkrotit. Může to také
skončit velkým střetem, který vyústí v otřes
celého systému. Protože takových situací, kdy
se parazitická elita nechtěla vzdát svých pozic,
už bylo v dějinách vícero. Teď si představte,
jak by vypadal svět, kdyby tato „elita“ měla
kontrolu právě nad tím technologickým procesem. To se ocitáme plně v dystopickém světě.
S tím souvisí i skutečnost, na níž
dlouhodobě upozorňuje Mezinárodní organizace práce, že se reálné mzdy odpojily
od produktivity práce. Jakým způsobem
by si „masa pracujících“ mohla vymoci,
aby si z toho „většího koláče“ mohla
strana 32
ORL 2016-2
Obrovská změna, miliony lidí bez práce. A že nás zachrání uprchlíci?
ukousnout v závislosti na své rostoucí
produktivitě víc? Existují pro to nějaké
nástroje?
Marginalizované postavení práce souvisí
s mnoha faktory: s globalizací, která
umožňuje přesouvat výroby po celém světě a
zapojovat tak země do závodu ke dnu, s pracovně-úspornými technologiemi a také politikami, které od 70. let „přejí“ více kapitálu
než práci. Finanční kapitál je nadnárodní a
může utéct, stát a jeho občané utéct
nemohou …
Tento trend, o kterém píše ILO, trvá od 70.
let minulého století. Je tedy spjat s globalizací a s neoliberální politikou. Můžete ho
mírnit, například tím, že nebudete oslabovat, ale naopak podporovat odbory, že
místo nadnárodních struktur budete budovat
lokální, které mají tendenci k větší sociální
spravedlnosti jako třeba družstva. Ale ten
hlavní problém mezi kapitálem a prací takto
zcela nevyřešíte. To je právě omyl sociálních demokracií, které pořád chtějí kapitál
„krotit“ a nějak nechápou, že on už je dávno
nepotřebuje. A že si je koupí, což se mu koneckonců téměř všude povedlo.
Za jak velký problém lze považovat
jednak chudobu těch, co pracují, ale vydělávají si málo, jednak situaci těch, kteří v novém světě nebudou „použitelní“ a
budou tedy „přebyteční“?
Ve vyspělých zemích je to čím dál větší
problém. Přebytečné lidi nemáte nutně ve
statistice, ale poznáte to z míry participace na
pracovním trhu. A zase se můžeme podívat
na USA, které ukazují trendy, a vidíme, že ta
míra participace tam silně klesá. Tito lidé si
budou postupně hledat své zastoupení, pokud
tedy někdo nepřijde dříve s tím, že se jim sebere volební právo, což u pravice najdeme a
bezesporu s tím zase někdo vyrukuje. Frustrace voličů je podle mě jedním z hlavních znaků probíhající kampaně v USA. Nedůvěra
v politický systém může vyústit v preferenci
řekněme netradičních kandidátů, nebo v následný boj mimo standardní politický rámec.
Ale představovat si, že to „jen tak přejde“, by
byl hodně velký nerozum.
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Obrovska-zmenamiliony-lidi-bez-prace-A-ze-nas-zachrani-uprchlici-To-se-zcela-miji-na
opak-predvida-Ilona-Svihlikova-budouci-vyvoj-422180
Vyspělý svět zchudne. Čeká
nás veselá chudoba?
Václav Cílek
Předpokládám, že budoucnost bude směsicí
velice starých a velice nových postupů, tedy
kombinací „low-tech a high-tech“ přístupů.
Těch starých, protože se za ta staletí či tisíciletí osvědčily, a těch nových, protože šetří čas
a energii a umožňují nikdy předtím nevídané
věci, jako je třeba filtrování vody na
nanovláknových filtrech. Očekávám, že vyspělý svět celkově zchudne a bude nucen spotřebovávat méně surovin a energií. Tomuto nejspíš nevyhnutelnému procesu se říká „demate-
rializace“. Nebude možný bez změny spotřební kultury a nového postoje k jednoduchosti, kterému podle Seneky (Listy Luciliovi) říkám „důstojná či dokonce veselá chudoba“.
Jeden z významných myslitelů současné doby
je bývalý anglikánský biskup z Canterbury
Williams Rowan, který přemýšlí o něčem, co
bych nazval teologickou ekonomií, tedy o
způsobu, jak vrátit do života staré hodnoty a
ctnosti. Nedomnívá se totiž, že by současná
chronická ekonomická krize byla řešitelná
jenom nějakými novými, chytřejšími ekonomickými nástroji, protože její nemoci leží
hlouběji – ve sféře kultury. Kultura je založená na způsobu, jak vnímáme svět. Pokud
se domníváme, že se jedná o boj o přežití a
získání moci včetně ekonomické převahy nad
strana 33
ORL 2016-2
Vyspělý svět zchudne. Čeká nás veselá chudoba?
ostatními, tak nejspíš do středu své kultury
zaklejeme destrukční mechanismy válek a
konfliktů, které nejprve použijeme proti nepříteli a poté, co v našem světě zdomácní, i
proti sobě. Dlouhodobě příznivější situace
nastane, když si jsme víc vědomi podhoubí
světa, tedy jeho vzájemné propojenosti.
Ekonomická krize pravděpodobně není o
penězích, ale o nás samých. Má kulturní kořeny a odráží to, jak vidíme svět.
Petrarca říkal, že vidíme jen to, na co se díváme. Tento výrok je pro mne základní metodický návod, jak zacházet se světem.
Pokud svoji pozornost upřeme jen jedním
směrem – třeba na zisk, tak nám uteče
všechno ostatní. Vytěsněné věci jako je třeba atmosféra, medúzy či půdní baktérie si
pak nějakou dobu skoro neviditelně žijí
svým životem, ale pak najednou vtrhnou do
našeho života způsobem, kterého si nemůžeme nevšimnout.
George Orwell navrhoval, že náprava myšlení začíná nápravou jazyka, ale asi to bude
složitější. Myslím si, že se v poslední době
jako kra grónského ledovce odtrháváme od
přirozeného základu světa, se kterým jsme
byli až do této chvíle srostlí, a hnáni neviditelnými větry od pólů směřujeme do míst,
kde roztajeme. Rovněž jsme znásilnili čas a
Chronos si to věru nedá líbit. Jednou se
stromy vysmějí nám i rychlému internetu,
protože už někdy od ordoviku, kdy rostliny
jako je nádherná Cooksonia, začaly obhlížet
pevnou Zemi, pochopily měřítko, ve kterém
se dá žít, a rychlost, s jakou se toho dá dosáhnout. Příliš vysoký strom se může vyvrátit,
ale i žít chráněn jinými pralesními tvory.
Krásné solitérní duby mívají jen střední velikost, které dosáhly pomalým růstem. Ve
středoevropské krajině dorůstají určité
mohutnosti snad jenom medodárné lípy a některé stromy rostoucí na zvlášť chráněných
místech. Užitkové stromy s výjimkou polodivoké teplomilné oskeruše (Sorbus domestica) jsou skoro vždy malé, anebo střední velikosti. Angličané milují mohutné libanonské
cedry pro jejich schopnost žít dlouho a ve
vichřicích času sílit pomalu, ale tento obdiv
nepřenáší na rychle rostoucí a snadno se rozpadající topol. Jenže my žijeme spíš v době
topolů než v době cedrů.
To, že rostlinná říše za posledních 300 milionů let nevymyslela žádný „smart tree“, víc
ukazuje na limity naší civilizace, než na omezenou invenci přírody.
https://echo24.cz/a/iytxL/vyspely-svet-zchudne-ceka-nas-vesela-chudoba
Brdy v prekambriu a
význam českého
proterozoika
Na dobu skoro 230 milionů let došlo k náhlému ochlazení možná až na úroveň kolem –40
°C.
Proterozoikum bylo dřív nazýváno starohory
anebo algonkium a většina geologů jej neměla
příliš ráda. Jedná se totiž o navzájem podobné
našedlé horniny, jejichž celková mocnost dosahuje ve středních a západních Čechách kolem deseti kilometrů a jež se tvořily víc než
sto milionů let.
Nejstarší české horniny jsou staré nikoliv
jednu miliardu let, jak jsme se ještě nedávno
domnívali, ale moderní věrohodné datace
udávají pro nejstarší blovickou formaci „jen“
650 milionů let. I za tuto dobu se toho ale
může hodně stát. Velké mocnosti proterozoických hornin nejsou způsobeny tím, že by se
v nějaké neustále poklesávající pánvi nahromadily kilometry sedimentů, ale mnohonásobnými přesuny hornin v neustále se zužujícím prostoru.
strana 34
ORL 2016-2
Brdy v prekambriu a význam českého proterozoika
České proterozoikum je tedy dlouhé a
komplikované. Obsahuje jen mikroskopické
zkameněliny a jeho horniny jsou našedle
„maskovány“ rozptýlenou organickou
hmotou, protože v dobách jejich sedimentace jednak byla nízká úroveň kyslíku v atmosféře, takže docházelo jen k pomalé oxidaci
uhlíkatých sloučenin, jednak mořský bazén
byl poměrně hluboký. Při detailním pohledu
nalezneme v proterozoiku velice rozmanité
horniny – např. vulkanity, které vznikaly v
okolí ostrovního oblouku, jako dnes někde v
Japonsku; odolné křemité buližníky, tmavé
břidlice s vysokým obsahem stopových prvků a zejména písčité droby. Nenápadné proterozoikum si tak přece jen našlo své ctitele,
ale doopravdy mu rozumí jen několik málo
lidí.
Mladší část proterozoika prošla několika klimatickými zvraty, které považujeme za největší klimatickou změnu, jakou jsme
schopni v dějinách Země vůbec zaznamenat.
Na dobu skoro 230 milionů let došlo k náhlému ochlazení možná až na úroveň kolem –
40 °C.
Země zamrzla a ještě tak před 635 miliony
let vypadala jako obří sněhová koule. Život
se tehdy rozvíjel zejména v okolí podmořských horkých pramenů vázaných na
vulkanická centra, jako třeba na Kokšíně.
Můžeme si je představit jako teplé oázy,
které ale spolu téměř nekomunikovaly. Pravděpodobně právě zde se předpřipravovala
tzv. kambrická exploze života – tedy náhlý
vývoj stovek dosud nikdy neviděných život-
ních forem. V každé tepelné oáze totiž
vznikaly poněkud jiné, jenom na toto místo
vázané organismy, a když se Země oteplila,
tak se podél pevninských šelfů mohly dál šířit
a vyvíjet. Ale pohled na evoluci života se stále
proměňuje, takže to mohl být nástup predátorů, který donutil ostatní, měkké a ve fosilním
záznamu většinou „neviditelné“ organismy vytvářet pevné schránky, jež se zachovaly do
dnešní doby.
Proterozoikum úzce souvisí s nastupujícím
kambriem, i když je odděluje nějaká velká
globální klimatická krize – možná náhlé oteplení způsobené únikem metanu ze dna moří.
V Brdech se s proterozoikem setkáme hlavně
na západním a jižním okraji území, ale jinak
podkládá větší část Brd. Teprve u Bohutína a
zejména dál na jih je proterozoikum omezeno
zásadní hranicí středočeského švu, kterým
prostupují žulové horniny středočeského plutonu. Proterozoikum má ještě jeden pro lidi
zásadní význam – obsahuje stopové prvky,
které umožňují vznik ložisek. Představme si,
že o celé stamiliony let později kolem tehdy
ještě horkého středočeského plutonu kolují
horké vody, které po zlomech a trhlinách pronikají hluboko do proterozoika. Rozpouštějí
přitom horninotvorné minerály, takže do roztoků přecházejí kovové prvky, jako je pro
Příbramsko tak důležitý uran, stříbro, měď,
zinek, olovo a zlato.
Tyto prvky jsou vynášeny směrem k povrchu,
kde roztoky chladnou a mění se jejich chemismus. Na mineralizovaných zlomech tak
vznikají rudné žíly. Za nejstarší mineralizaci
považujeme křemenné žíly se zlatem či molybdenitem, pak následují polymetalické (doslova mnoho prvků obsahující) žíly například
Březových Hor a nejmladší jsou karbonátové
žíly se smolincem. Podmínky jejich vzniku
můžeme studovat pomocí drobných dutinek
vyplněných plyny a roztoky. Z tohoto studia
vyplývá, že například zlaté žíly jílovského
pásma, které dnes vycházejí na povrch,
vznikaly v hloubkách nejméně 5 km! Ve
středočeské oblasti byly erozí odneseny celé
kilometry proterozoického souvrství. Zvětrávaly a uvolňovaly těžké minerály včetně
odolného zlata do mladších sedimentů. To je
zřejmě důvod existence desítek malých, často
od pravěku využívaných zlatých ložisek rozesetých po celých Čechách.
Třeba hradiště Zavírka nad Obecnicí leží v
tak nehostinné krajině, že důvodem jeho založení by mohly být polymetalické žíly březohorského revíru i zlatonosné sedimenty bohutínské Litavky, kde pásmo rýžovnických
kopečků leží mezi Řimbabou a soutokem s
příbramskou Litavkou. Tam jsme v dobách
našich hornických studií chodili, byť s nevelkým výtěžkem, rýžovat zlato. V okolí
buližníkových skalek se občas setkáváme s jámami, odkud byly vybírány železné rudy
vzniklé zvětráváním tmavých břidlic bohatých
na pyrit.
Význam českého proterozoika můžeme
shrnout těmito body:
•
Jedná se o jeden z významných
dlouhých vrstevních sledů, který je
strana 35
ORL 2016-2
Brdy v prekambriu a význam českého proterozoika
navíc jen slabě metamorfován.
Předpokládáme, že jednou jej budeme intenzivně zkoumat z hlediska
vývoje života, a to možná nejenom
na Zemi, ale také na Marsu či
dalších planetách. Zatím jen na
Marsu byly nalezeny kulovité útvary
podobající se některým tvarům z
českých buližníků. Ale ani na Marsu, ani v Čechách si však nejsme
jisti, zda se jedná o zbytky například sinic či řas, anebo o anorganické kulovité útvary („zkamenělé
bubliny“).
•
•
•
Na kontakt proterozoika se středočeským plutonem jsou vázána mimořádně bohatá ložiska rud a
uranu, které kolem sebe vytvářejí
celé aureoly malých, ale v pravěku a
středověku důležitých lokalit, jež
jsou dnes zapomenuty či vyčerpány.
Proterozoické sledy v sobě obsahují
spility, jejichž zvětráváním vznikají
bohatší a hlubší půdy typicky porostlé smíšeným lesem květnatých
bučin. V kvalitě substrátu leží
hlavní rozdíl mezi chudými kambrickými a bohatšími proterozoickými Brdy na jihu území.
Bez proterozoické biologické evoluce by svět kambrických organismů
vypadal jinak a možná by byl
mnohem chudší. V poslední době se
celé české proterozoikum pro svou
velkou mocnost a zachovalost stává
evropským terénem, kde se dají sledovat složité jevy růstu a rozbíjení a
následovného spojování kontinentů.
Můžeme se na něj dívat jako na „melanž“, tektonickou směs různých ostrovů a fragmentů pevniny.
Nejdůležitější proterozoickou lokalitou Brd je
okrajový Kokšín s výskyty stromatolitů (viz
dále) a zvláštní mineralizací neobvyklých minerálů, jako jsou selenidy či fosforečnany
vzácných zemin. Různé typy jednoduchých
fosilních biologických povlaků jsou rovněž
uváděny z lokality Vranovka u Spáleného Poříčí, Dlouhé skály u Příkosic a Železného
Újezda.
Z krajinářského hlediska jsou významné
buližníkové a metabazitové skalky např. na
Okrouhlíku, Drštce a Palcíři, kde se bohatší
ráz vegetace nejvíc podobá Křivoklátsku.
Tento text je úryvkem z knihy
Václav Cílek, Pavel Mudra, Zdenka Sůvová a
kol.
Střední Brdy – hory uprostřed Čech
Dokořán 2015
http://www.scienceworld.cz/neziva-priroda/brdy-v-prekambriu-avyznam-ceskeho-proterozoika/
Oni přece tvoří Dějiny, co
je jim do lidí
Rozhovor s mimoakademickým filosofem
Jiřím Fuchsem o imigrační krizi
Pane Fuchsi, co Vás na imigrační krizi
nejvíc zaráží?
Zaráží mě spousta věcí. Ale abychom nebyli
hned zkraje negativní, dá se to říct i takto:
Současná imigrační krize je mezní společensko-politickou situací, a takové situace vždycky skýtají mimořádné příležitosti k poučení o lidském jednání. Dnes se tedy můžeme
více než kdy jindy leccos dozvědět: o
manipulační síle médií – o časté naivitě
dobrých úmyslů – o nesnadnosti uznat závažné omyly – o chtěné slepotě sluníčkářů – o
obludných rozměrech politicko-mediálního
pokrytectví – o ideologickém fanatismu a následném vychovatelském komplexu intelektuálů – o rezistenci zdravého rozumu vestrana 36
ORL 2016-2
Oni přece tvoří Dějiny, co je jim do lidí
řejnosti – o „demokratické“ propasti mezi
elitami a veřejností – o trestuhodné
lhostejnosti politiků k bezpečnosti jejich voličů – o nelidské závislosti politiků na volebním úspěchu – o totalitním chování a
frapantní nezodpovědnosti bruselských špiček – o vysoké frekvenci konfuzních pojmů
(lidská práva, tolerance, solidarita, milosrdenství, povinnost, nenávist…)…
Jaké závažné omyly máte na mysli?
Především je tu soubor omylů o multikulturalismu, které vyúsťují do jeho kladného
hodnocení. Dále jsou tu omyly, které souvisejí s postmoderní mentalitou, s její relativizací myšlenkových a mravních hodnot.
Není náhodou, že se multikulti ideologii daří
právě v postmoderním klimatu. V nejhlubší
poloze se pak nacházejí zamrzlé a uctívané
omyly moderních filosofů o pravdě, o
člověku a o mravnosti, které ten neblahý
postmoderní relativismus stvořily;
moderním intelektuálům se staly doslova
drogou. A konečně tu máme řadu mylných
až sofistických soudů, které se vrství kolem
imigrační krize – o muslimech, o hrozbách
muslimské imigrace, o humanitě, o lásce a
nenávisti či o domnělé mravní vyspělosti
sluníčkářů a údajné morální pokleslosti
jejich kritiků.
Za pozornost stojí urputná životnost zmíněných druhů omylů: filosofických, ideologických i praktických.
V čem se multikulturalismus mýlí? Existuje dnes přijatelná alternativa k soužití
různých kultur? Bylo by například
správné nutit přistěhovalce, aby se vzdali
svých zvyků?
Když se mluví o absurditách multikulturalismu, nemyslí se tím to, co přináší v dějinách
běžné přistěhovalectví; řeč je o multikulti jakožto jedné z variant dominantní ideologie
současného Západu. Neomarxisté v ní
společnostem sugerují, že stále se prohlubující
etnicko-kulturní rozrůzněnost je tím nejlepším, co je může potkat. V normálních poměrech je přistěhovalecká politika řízena rozumnou mírou, s povinným ohledem na
soudržnost společnosti. V ideologicky poblázněném světě kulturních marxistů je ale všechno jinak; především rozumnost je v něm na
obtíž. Je překonána ideologicky nadřazenými
postuláty, podle nichž se mají západní
společnosti od základu změnit a hodnotově
reorganizovat. Jejich kulturní identita má být
rozpuštěna. Homogenní státy a monokulturní
národy musejí zmizet.
V pozadí líbivých řečí o setkávání kultur, o
jejich plodném dialogu, vzájemném naslouchání a obohacování nestojí jen blouznivý
ideál osvícenců o všelidském sjednocení. Neomarxisté rozpoznali v přistěhovalectví skrytou revoluční sílu. Zapojili ho tedy do svého
tažení a učinili z něj účinný nástroj rozkládání
nenáviděné západní civilizace. Falešná rétorika multikulti humanistů má jen zakrýt de-
struktivní potenciál bezmezného mísení ras či
kultur a jeho konfliktotvorné účinky.
Žádoucí alternativou k představám multikulturalistů o soužití různých kultur by byl tedy
návrat k rozumu a politické zodpovědnosti.
Ten by také umožnil prozíravější imigrační
politiku a rozhodování o tom, jaké zvyky přistěhovalců respektovat. V současnosti se ale
zdá být rehabilitace rozumu v nedohlednu.
Elity Západu propadly ideologii neomarxistů,
která se intelektuálně i politicky etablovala do
té míry, že k vystřízlivění by mohl vést jen
nějaký pořádný otřes či spíše jejich série.
Jak bychom tedy měli reagovat na lidi, kteří přicházejí do Evropy? Vždyť i my se
můžeme ocitnout v obtížné situaci.
Podobně jako úžasný slogan „Kdo je proti
uprchlíkům, nahrává islamistům“ pochází i
dnes důsledné užívání termínu „uprchlíci“
(s podtextem „válkou zbědovaní“) z nějakého
ideového multikulti centra pro politické korektory. U nich je, jak víme, ideologie nad
realitou a politicky korektní lež víc, než pravda. Kdo ale nemá rozum zastřený zvrácenou
ideologií a mediálním ohlupováním, ten mezi
běženci rozlišuje a z dostupných informací ví,
že ti skuteční uprchlíci jsou v menšině. Pro
jednou tedy také preferujme nějakou tu
menšinu a pomáhejme skutečným
uprchlíkům. To ještě neznamená automatické
občanství a už vůbec ne pomoc za cenu sebezničení; milosrdenství bez rozumu není milosrdenstvím.
strana 37
ORL 2016-2
Oni přece tvoří Dějiny, co je jim do lidí
V Bruselu je však místo jen pro otevřené.
Všichni tam tedy mají srdce dokořán, a proto otevřeli dokořán i hranice; uvítací výbory
posunuli až k nim. Uchváceni vlastní humanitou honem odhodili zkostnatělé právo
(přece ty nebožáky nebudeme střílet) a nahradili ho objevnými slogany: „Člověk není
ilegál“, „Všichni tvoříme jedno lidstvo“,
„Naše země je i Vaše“. Názorný příklad
nadřazenosti ideologických zájmů a direktiv
nad zákonem v podání madam Merkelové.
Tón následného vzepětí slaboduchosti udala
mocná kancléřka. I takový Jandourek z jejích not vyčetl, že se teroristé neplahočí
s běženci, protože přece mají na letadla. Jiní
zase apelují na tvrdá srdce prostých duší připomínkou, že jsme také měli své uprchlíky.
Prosté duše ovšem zatvrzele namítají, že ti
kdo prchali z komunistického ráje, nešli na
Západ ničit jeho kulturu; měli naopak vůli
se integrovat. To se však nedá říct o muslimech, kteří Západem z velké části pohrdají.
Problémem jsou tedy imigranti ekonomičtí a
hlavně imigranti dobyvatelé. Ti se nedají rozumně chápat jako oběti války. A právě o ně
se vede s multikulti sluníčkáři spor. Jandourek se sice nad termínem „sluníčkář“ durdí,
je prý přihlouplý. Jen jestli to nebude tím,
že sám dobře cítí, jak je trefný. Ctitelé politické korektnosti skrývají problém současné
imigrace pod všezahrnující termín
„uprchlík“, ve víře, že samo pojmenování
změní realitu; ve skutečnosti ji jen zastírá.
Co je špatného na tom, když si chce někdo
zajistit lepší podmínky pro sebe a svoji rodinu?
Samo o sobě není na takovém úsilí špatného
nic. Když to není zajišťování na úkor druhého
či za každou cenu, je dokonce pochopitelné.
Něco jiného ovšem je, když egoistickou morálkou (ne)vychované a „lidskými právy“ poblázněné elity současného Západu začnou
v souvislosti s ekonomickými migranty kázat
o právu na materialisticky definované štěstí.
Logika takového poučování by sice vedla
k ospravedlnění jakéhokoli jednání, zaměřeného k hédonickému štěstí jednajícího. Ale
elity proti ní mají ideologickou pojistku:
v multikulti světě jsme takto velkorysí jen
k privilegovaným menšinám; k nim patří i
současní migranti. Rubem takové velkorysosti
je pak zvláštní sklon k bezpráví vůči těm, kdo
s jejich privilegováním nesouhlasí.
Teoreticky je samozřejmě možné vyvracet
postmoderní hédonismus a ideologické
čachrování s lidskými právy. Prakticky ale
není proti takové dogmaticko-mocenské svévoli argument, který by ji aktuálně zastavil.
S multikulti fanatiky by snad mohlo pohnout,
jen kdyby na vlastní kůži zakusili kruté následky své velkorysé humanity, třeba v roli
okradených, znásilněných, truchlících… Když
to potká jiné, jsou aspoň někteří z nich jen na
pár minut před kamerami „zděšeni“.
Z křesťanského prostředí ale přichází eticky
zajímavější snaha o porozumění pro ekonomické migranty. Přejme i druhým, co přejeme
sobě a svým dětem. Zajišťujme jim stejné
možnosti, jaké hledáme pro sebe. Takový je
přece požadavek zlatého pravidla, jež je
dokonalou antitezí egoistického sebezvýhodňování – obecného to principu mravní zloby.
Pomáhat imigrantům k lepšímu životu je prý
tedy mravní povinností. Jenže, podobné
aplikace mravních pojmů a zásad vyvolávají u
lidí, schopných prohlédnout jejich účelovost,
odpor k samotné morálce.
Nekončící přívaly imigrantů, jak nám je naděluje štědrý Brusel, totiž neatakují jen náš
egoismus, který se skutečně léčí nezištnou pomocí druhým. Ohrožují i zabezpečení těch,
k nimž máme přednostní povinnost; tedy příslušníků rodiny a národa. Také mravní povinnost je přirozeně diferencovaná. Lidský jedinec je prostě stvořen tak, že má větší zodpovědnost za vlastní rodinu a národ než za
stav lidstva. To ale megalomaničtí ideologové
a sociální inženýři, proměňující své frustrace
a odvážné vize v příkazy doby, nikdy nepochopí. Vedle konfliktu elit s širokou veřejností
tedy přináší současná imigrace i vážnější
konflikt ideologického projektu s požadavky
přirozeného mravního zákona.
Zlaté pravidlo totiž není na straně proponentů
imigrační tsunami, jak se zdá vyznavačům
etiky soucitu – a to ani v aplikaci na čistě
ekonomické přistěhovalce. Neboť vylučuje
typicky ideologické předimenzování nějaké
populární, obvykle emočně nabité kvality
(milosrdenství, pomoc potřebným) do extrému; nepřipouští její absolutizaci na úkor
strana 38
ORL 2016-2
Oni přece tvoří Dějiny, co je jim do lidí
druhých. Zlaté pravidlo totiž žádá, abychom
jednali s druhými tak, jak bychom rozumně
(ne jakkoli) chtěli, aby oni jednali s námi. A
my bychom přece nemohli rozumně chtít,
aby se druzí námi nechali bezohledně přivádět na mizinu, abychom žili na jejich účet.
Nemohli bychom se tedy s čistým svědomím
stát součástí tažení milionových mas k ekonomickému, společenskému a kulturnímu
zruinování hostitelských zemí jen proto, že
jsou jejich levicoví politici zfetovaní multikulturalismem a egoisticky počítají s našimi hlasy. Proto se Evropané právem ohrazují jak proti údělu „pro dobrotu na žebrotu“,
který jim ordinují jejich elity, tak i proti
hloupému obviňování ze sobeckých postojů
k záplavě migrantů, jímž je tito etičtí analfabeti častují. Skutečnost, že většinu migrantů
tvoří muslimové, pak dává vizi rozkladu evropských společností daleko reálnější obrysy; představuje ohrožení vyššího řádu.
Nemohli by ale imigranti představovat
pro vymírající Evropu vítané pracovní
síly?
No ovšem, vymírající Evropa. Jaká to morová rána postihla Evropu. Proti tomu byly
ty středověké pouhou lokální epidemií. A je
tu ještě jeden rozdíl. Dříve šel mor na vrub
civilizačně podmíněným možnostem hygieny; dnes má příčinu ideologickou. Ano, ikony radikálního feminismu uvěřily kulturním
marxistům, že tradiční rodina je zdrojem
masivních, přímo fašistických nespravedlností. Snažily se tedy, aby byla především
odstraněna skandální nerovnost muže a ženy.
Ta prý primárně spočívá v jednostranném
uvalení břemene mateřství. V patriarchátu prý
vládl mýtus o mateřství jako přirozeném údělu ženy. Moderní filosofie však naštěstí ukázala, že žádná lidská přirozenost neexistuje;
podle ní jsou jen socio-interakce. Ideologové
vtipně navázali všelékem rovnostářství a ordinují ho vyspělým společnostem až do bezvědomí. Nic divného, že se jako na zavolanou
roztrhl pytel s lidskými právy žen: mají prý
právo na potrat, na rovné kariérní příležitosti,
na mužský modus seberealizace, na plné hédonické vyžití…. Porodnost Evropy v důsledku těchto převratných vymožeností sice
závratně klesá, ale zato se zrodily nové evropské hodnoty; a běda těm, kdo je nectí.
hledisko bezpečnostní. Pohled na imigranty a
jejich přínos je ale u multikulturalistů diametrálně odlišný. Proto musejí od rozumných kritérií odhlížet. Ideologií nepostižení odborníci
však rizika aktuálního masového zalidňování
Evropy dobře vidí. Spočívají v neintegrovatelnosti bezpočtu imigrantů, z důvodů vzdělanostních či náboženských. Zpravodajské
služby se už dnes dokonce odvažují hlásit, že
zvláště muslimové budou integraci vzdorovat.
Takže imigranti spíše posílí řady nezaměstnaných, oslabí systémy podpory a
urychlí islamizaci Evropy. Zkušenost s pátými kolonami muslimů v evropských městech
je sice elitami zamlčovaná, ale o to víc výmluvná. Tím se ohlašuje hlavním problém
současné imigrační krize.
Internímu masakrování rodin v rámci nového
hodnotového paradigmatu Evropy logicky odpovídá masivní invaze přistěhovalců. Jestliže
vymíráme, potřebujeme přece doplnění
zvnějšku; to snad pochopí každý. Ale tuto
jednoduchou logiku lze chápat i méně optimisticky. Když už jsme nerozumným rovnostářství fanatických feministek přivolali jednu
smrtelnou civilizační chorobu, budeme ji léčit
nerozumnou imigrační politikou fanatických
multikulturalistů, která neblahé účinky té
první choroby ještě umocní. Ideologický záměr revolučních neomarxistů tak dojde svého
naplnění: sebevražda Západu bude dokonána.
Nehází se ale v takovém pohledu všichni
muslimové do jednoho pytle? Neměli by se
rozlišovat umírnění muslimové a islamisté,
státy muslimské a islámské? Když např.
shodíme teroristické útoky nebo
silvestrovské přepadávání žen na
uprchlíky/imigranty/muslimy, neznamená
to uplatňování principu kolektivní viny?
Rozumná imigrační politika zohledňuje společenský přínos podle celé řady kritérií. Mezi
ně patří na prvním místě integrovatelnost a
No ovšem, „všechny do jednoho pytle“. Tato
pohotová replika na jakoukoli kritiku muslimů či islámu mezi multikulturalisty
zdomácněla. Denně tu mantru slýcháme
v různých tóninách od vzdělaných i polovzdělaných, ale pořád nedokáže kritiky umlčet?
Čím to asi bude? Natvrdlostí či nenávistí „islamofobů“? Nebo si snad zatvrzelí kritici islámské migrace oblíbili samotný princip kostrana 39
ORL 2016-2
Oni přece tvoří Dějiny, co je jim do lidí
lektivní viny? Víme, že se neomarxisté s kritiky oblíbených menšin nepářou. Okamžitě
je stigmatizují jako x-foby a ještě přitom ve
vlastních očích morálně povýší. Když pocítí
potřebu svou pronikavou diagnózu intelektualizovat, sáhnou po principu kolektivní
viny a cítí se být na výši i myšlenkově. Tak
snadno se však ani charakter, ani moudrost
nezískávají. Podsouvat oponentům princip
kolektivní viny je ale lákavé.
Vítači muslimských imigrantů tedy omračují
oponenty nezpochybnitelnou leč banální
pravdou, že všichni přece nejsou teroristé.
V obecné rovině sporu vytahují kartu
umírněných muslimů. V obou případech
nabývají dojmu, že kritiky vyřídili, protože
je usvědčili z nespravedlivého uplatňování
kolektivní viny. Když ale kritici říkají, že
muslimská imigrace je hrozbou, vůbec tím
netvrdí, že každý muslim je terorista, fanatik či mravně nezralý. To jen sluníčka si tu
ve svém ideologií zdevastovaném myšlení
pletou pojmy striktně obecné a kolektivní;
v oněch se totiž predikát o celku týká všech
jeho členů, v těchto však nikoli. Je-li les napaden kůrovcem, neznamená to, že je jím
napaden každý strom v daném lese. Takže
advokáti multikulti podsouvají oponentům
nemravné užití kolektivní viny z nepochopení jejich kritiky; tudíž neprávem.
Shoda je tedy v tom, že jen někteří muslimové jsou teroristy, a že jen někteří
v Evropě zvyšují kriminalitu. Copak ale
křesťané nemají na svědomí také mnoho
zločinů?
Tato relativizace muslimské hrozby se v souvislosti s migrační krizí také ujala. Dokonale
ji ovládá Schwarzenberg, který např. přišel
s objevem, že víc lidí zemře na silnicích než
rukou muslimských teroristů. Takže podle něj
máme chápat terorismus jako součást života,
jako daň za vyspělou civilizaci. Někteří experti zcela vážně doporučují, abychom se
s ním prostě naučili žít. Chtělo by se říct: „jak
stoické“; ono je to však především hloupé.
Ano se smrtí je nutné v životě počítat; stejně
tak s katastrofami. Ale vraždění je trochu jiná
kategorie. Doposud mu lidé aktivně čelili.
Ovšem morálním relativismem osvícení
ideologové už umí integrovat do společenského života i vraždění, jako div ne jeho
plnohodnotnou složku.
Poukaz na to, že i křesťané vraždí, tu mimo
jiné prozrazuje, že si tu účelový relativizátor
popletl argumentační logiku. Jistěže má každá
komunita své zločince. V kontextu problému
imigrace ale prakticky nejde o to, abychom
hodnotili, která kultura či společnost fakticky
produkuje víc zločinců. Jde o to, jestli je rozumné vítat muslimy, o nichž je zřejmé, že
z důvodů své víry nemají na rozdíl od jiných
k jejímu násilnému prosazování daleko. Jaké
hodnoty tedy mají převýšit předpokládaný
prudký nárůst zločinnosti v zaplavené Evropě? Mají to být ideologicky pervertovaný
humanismus či stejně tak ideologicky
zfalšovaná lidská práva? Nebo snad dobré po-
city elit z jejich domnělé ušlechtilosti? Jestliže
vyspělé demokracie tak těžko zápasí s domácím organizovaným zločinem, nezdá se být
moc rozumné, když otevřou hranice nábožensky motivovanému zločinu muslimů.
Bezpečnostní hledisko je však pro elitní humanisty naší doby irelevantní. Oni přece tvoří
Dějiny, co je jim do lidí.
Jiří Fuchs je mimoakademickým filosofem,
patří ve filosofickém myšlení mezi linii ortodoxnější novoscholastiky. Mimo akademické
kruhy přednáší už z dob před listopadem
1989, v současnosti je v kontaktu s Občanským institutem.
http://christnet.cz/clanky/5670/fuchs.url
Zvířecí společnost a
společná věc
Václav Umlauf
Pozoruji v poslední době i mezi mými známými, že radikálně stoupla míra hysterických a
iracionálních reakcí na cokoliv úplně normálního. To vůbec nemluvím o nějakých
uprchlících, terorismu, válce a podobně. Tam
jsou zvířecí reakce lidí do jisté míry oprávněné, protože je automaticky spouští pud sebezáchovy. Islámští filosofové jako Avicenna
už v 11. století věděli, že i zvířata mají formu
tohoto elementárního úsudku. Například ovce
vidí něco podobného vlkovi. Pak udělá závěr,
že to je doopravdy vlk a prchá, nebo provádí
jiné obranné činnosti. Proto nalepíme na
strana 40
ORL 2016-2
Zvířecí společnost a společná věc
skleněnou zeď ve městě siluetu letícího rorýse. Holub dělá při pohledu na tuto siluetu
stejné instinktivní závěry jako ovce při pohledu na vlka. Avicenna nazval tento zvířecí
úsudek termínem „wahm“ a pozdější latinská scholastika jej přeložila jako „vis aestimativa“, čili schopnost správného odhadu,
nebo instinktivního úsudku.
Selhání demokratických schopností
Česká společnost ztratila za 20 let úspěšné
výstavby neoliberalismu základní demokratické mechanismy dané na úrovni jednotlivce. Mezi ně patří: veřejné jednání politicky
svobodného člověka (řecky: práxis), svobodný a vlastní úsudek o tom, co je
společné dobro (řecky: fronésis) a schopnost
najít správný střed politického jednání vyjádřeného středem mezi extrémy (latinsky:
recta ratio). Z těchto základních politických
vlastností pak Aristotelův spis Politika koncipuje pojem zákona, který si dává politická
komunita jako optimální střed společného
jednání. Zákon pak tvoří společnou
univerzální míru politické výtečnosti jednotlivého občana. V politicky jednající komunitě
výše uvedených občanů je jimi daný zákon
vyjádřením racionálně pojaté svobody všech
(řecky: isonomía). Zákon pak tvoří společný
střed jednání a je vytvořený v prostoru názorově konfliktní debaty svobodných lidí, kteří
se navzájem přesvědčují racionálními argumenty (řecky: pólemos).
Podívejte se na dnešní situaci v EU vykrádané
jedním procentem a korporacemi, nebo na
poslední pokus v nekonečné řadě legálních
zlodějen Sněmovny, která legalizuje rozkrádání společného dobra. Ke zbytku méně či
více úspěšných pokusů o zlodějny viz heslo
"parlamentní zpravodaj", nebo ještě lépe
"sněmovní Mordor". Ve Sněmovně právě v
přímém přenosu běží pokus o privatizaci základních dat o našem zdravotním stavu
(Kauza NZIS aneb Jak udělat ze státního úřadu korporátní trafiku ). Předtím to byly Skarty a tak dále. Celá řada začala Klausovou
privatizací pod zhasnutým světlem a skončila
jeho amnestií této gigantické zlodějny. K
tomu jsem psal článek Trojí metr spravedlnosti .
Tvorba zákonů v Česku má zásadně oligarchický charakter, protože slouží velkým zájmovým skupinám a jejich zvířecím instinktům, tedy zbytnělému pudu sebezáchovy
jednoho procenta. To chce mít nekonečnou
moc a chce žít věčně, což chceme všichni.
Ale někteří víme, že to nejde, a snažíme se
podle toho svůj pozemský život upravit. Jsou
však mezi námi i naprostí šílenci. Ti si
namlouvají, že jsou tak důležití, že jsou
vlastně nesmrtelní. Proto chtějí mít neomezenou moc, chtějí neomezeně lhát a neomezeně ničit ostatní lidi výše uvedeným legálním
způsobem. Klasická politická teorie Aristotela
a Platóna věděla, že po vládě oligarchie přijde
období společenského chaosu, lokálních válek, uprchlíků a boje proti terorismu. Toto období nestability a rozpadu státních celků pak
ukončí jeden diktátor a tyran. K tomuto rozpadu politické komunity viz článek Aristotelés, Řecko a dnešní EU .
Není to fatální vývoj, protože lidé jsou svobodní. Ale když je těch svobodných málo a
jsou navíc už v koncentráku, nebo na útěku,
či v emigraci (nacistické Německo, SSSR, komunistické Československo), pak je to holt
těžké. Nebo jsou jako dnes ve společenské
izolaci dané lživými médii. Pak je vývoj k
diktatuře v podstatě nevyhnutelný. Po chaosu
hospodářské krize v Německu si Hitlerův
režim podporovaný velkými oligarchy a zájmovými skupinami z celého západního světa
nakonec přála i velká většina Němců. Tedy do
té doby, než skončili na východní frontě a u
Stalingradu. Jen pro pořádek připomeňme, že
pro západní korporátky nadšené Sorosem
už není nepřítelem číslo jedna terorismus, ale
Rusko.
Vytunelovanou blbou náladu vystřídala
společenská hysterie, vztek, agresivita
strana 41
ORL 2016-2
Zvířecí společnost a společná věc
A nyní k té vyplašenosti a iracionalitě mezi
obecným lidem. Kdyby lidi byli ovce nebo
holubi, tak jejich přirozená odhadovací
schopnost jim sama instinktivně řekne, jak
se mají v dané krizové situaci zachovat.
Tyto přírodní reflexy ale v politickém systému nefungují. Politika není příroda, ale lidský svobodný výtvor postavený mimo přírodní řád. Tomuto výtvoru je třeba rozumět,
protože je to dílo našeho svobodného
jednání, přemýšlení, politické a jiné kultury.
Proto slovo "krize" je v řečtině odvozeno od
slova "krínein", což znamená schopnost
správného úsudku schopného oddělit věci od
sebe, analyzovat dění a soudit jej.
Lidé u nás už dobře vědí, že republika jako
společný výtvor jim nepatří, že na něj nemají vliv, že se jim stal nebezpečným, a že se v
něm systematicky a celoplošně lže, a tím pádem i krade. Protože nemají společný svět,
tak se každý z nich utíká do svého vlastního.
Ale ví, že tento jejich malý svět jim může
kdokoliv sebrat mávnutím ruky. To poprvé
poznal a rozebral řecký filosof Hérakleitos z
Efezu před 2,5 tisíci lety. Zakládal
společnou vládu svobodných lidí v Efezu, a
hned poté viděl její úpadek.
Oligarchičtí dravci mají instinkty zásadně
postavené mimo obecné dobro. Jejich zvířecí instinkty je správně vedou k loupení dobra obecného. Dělají to pilně a zdatně, protože si namlouvají, že jsou všemohoucí a nesmrtelní. To se to pak loupí, že ano. Viz náš
nedávný článek Psychopaté . Hůře je na
tom obecný lid, který z podstaty věci (tj. z
podstaty omezeného společenství smrtelníků)
životně závisí na tom, čemu se říká „společná
věc“, neboli „res publica“. A protože obecný
lid obecně ví, že vlastní hloupostí, zbabělostí,
nesvobodou, pitomostí, leností atd. tuto
společnou věc prodal oligarchickým vlkům,
pak je všeobecně vyplašený, nervní, iracionální, vzteklý.
A pozor, teď to přijde. Takový ovčan jedná
nikoliv jako "racionálně" uvažující zvíře v
rámci animální „vis aestimativa“. Ovčan je na
tom ve své politické a společenské vyplašenosti hůř než zvíře. Vzhledem ke
společnému dobru už žádnou instinktivní odhadovací schopnost nemá, ani ji mít nemůže.
Politika totiž, jak jsme řekli výše, nemůže mít
zvířecí charakter, protože je svobodnou
činností postavenou mimo kauzalitu přírody.
Kradení a loupení je naopak zcela zvířecí
schopnost. Například zvířata žijící v sociálně
založené smečce naloví a pak chtějí úlovek v
klidu sežrat. Ale jsem silnější, tak jim tu
společně nalovenou kořist sežeru já. A protože jsem pak plný energie, tak je pro jistotu
sežeru taky, ať v lese zbytečně neotravují.
Co dělat, ve trojím vydání
Lidi instinktivně tuší, že se na ně pořádá tento
lov a že společná věc dostává v současné politice jednoho procenta mohutně na prdel. Pak
mají na vybranou tři možnosti.
• Budou dělat jako že nic a nechají se
sežrat. To je současná česká verze politiky.
• Vyděšení ovčani se porvou mezi sebou, a pak se už jako zcela bezmocní
nechají sežrat. To pomalu začíná být
současná česká verze politiky.
• Občané začnou jednat a dají bráněné
společné věci obecní zákon určující
rozumný a společný střed politické
racionality. To je realita nových hnutí
a stran v politice na demokratickém
Západě.
Třetí veze je klíčová. Nově vytvořená „res publica“ bude politicky jednající občany kolektivně chránit. Zákony znovu dostanou sílu
nikoliv ze středové pozice individuální a iracionální chamtivosti oligarchů, ale ze středové
pozice rozumných, svobodných a politicky aktivních lidí. Už aby to bylo, moc času EU ani
Česku nezbývá.
http://news.e-republika.cz/article3516-Zvi%C5%99eci-spole
%C4%8Dnost-a-spole%C4%8Dna-v%C4%9Bc
Neziskovky: Od
demokracie k totalitě
Financování tzv. neziskového sektoru z veřejných rozpočtů se plíživě stává jedním z nejpodstatnějších témat této země. Nekonečné
seznamy příjemců dotací budí pohoršení neúčinností, nákladností nebo i úplnou absurditou
účelů, k nimž jsou peníze použity.
strana 42
ORL 2016-2
Neziskovky: Od demokracie k totalitě
Rozhořčení nad tím, jak nesmyslně jsou
často utráceny naše daně, by však nemělo
být hlavním předmětem diskuze o neziskovkách. Problém dotací neziskovému sektoru
je hlubší. Je to problém systémový,
problém, který ohrožuje samotné demokratické uspořádání.
Občané z veřejných prostředků platí nevolené subjekty, které prosazují politickou
agendu. Ještě jednou zdůrazňuji — politickou. Ne agendu pomoci bližním, kterou
se zaštiťují.
Aniž by musely projít volbami, získávají
tzv. neziskové organizace peníze na to,
aby ovlivňovaly politická rozhodnutí, zákony, samu budoucnost země.
Lidé z neziskovek používají peníze veřejnosti na prosazování zákonů. Nejsou to
peníze dobrovolných dárců, jsou to peníze
z daní, získané pod záminkou prospěchu pro
daňového poplatníka. Stále více jsou však
používány hlavně na to, aby se jednou nastavené penězovody nepřerušily. A na získání
moci. Protože ten, kdo stanovuje zákony,
má moc. Toto už nejsou charitativní projekty. Toto není ochrana přírody, není to sociální práce. Toto je lobbismus placený daňovými poplatníky.
Bohužel, současný stav je ještě horší. Od
ovlivňování zákonů, kdy neziskové organizace musely ještě svádět boj s legitimními politickými subjekty, jsme se posunuli dál.
Nyní už si dokonce osobují výhradní právo
rozhodovat. Neziskovky samy sebe nadřadily
nad občany, nad demokracii. Vyvinuly postupem času důmyslný systém, jak se vymknout
kontrole a postavit dokonce zcela mimo
demokratickou diskuzi úvahy o tom, jak voličům tuto kontrolu vrátit. Prohlásily samy
sebe za nezměnitelné dobro, o němž nelze
diskutovat. Prostřednictvím řady mechanismů, včetně evropských struktur, se stále více
vymykají byť jen potenciálním možnostem
kontroly. Pokusy o její navrácení voličům,
tam, kde v demokracii jedině patří, jsou prohlašovány za nelegitimní, dokonce za antisystémové.
Když jsem se obrátil na Jakuba Patočku, ekologického aktivistu, zakladatele hnutí DUHA
a sveřepého bojovníka za referendum o brněnském nádraží, s žádostí o podporu pro vypsání referenda o imigrační politice země,
rezolutně prohlásil, že o ničem takovém
občané hlasovat nemohou. Občané podle
něj nemají právo hlasováním ovlivnit politiku vlastního státu! O nádraží rozhodovat
mohou, o budoucnosti pro sebe a své děti ne.
O tom si osobují rozhodnout lidé jako Patočka.
Nejde o arogantní postoj jednoho levicového
extrémisty, jde o ilustraci typického uvažování lidí z tzv. neziskového sektoru. Moc,
kterou postupně pod záminkou pomoci občanům získali, nehodlají vrátit.
Neziskový sektor vyrostl na tvrzeních o pomoci společnosti, na údajně charitativních
projektech, na projektech sociální pomoci. To
už je ale pryč. Nyní představuje neziskový
sektor paralelní vládu. To, co mu bylo svěřeno, a na co získává peníze, začal považovat
za dobytá území. Lidé jako Jakub Patočka už
nemají občany za dobrovolné dárce, které
musí přesvědčovat, ale za poddané, za neprivilegovanou vrstvu společnosti, která nemá
právo rozhodovat o své zemi.
Veřejným financováním de facto politických
subjektů, které však nejsou podřízeny volebnímu mechanismu výběru a schvalování, se moc
přesouvá za hranice demokracie. Část vlády
je vyjmuta z kontroly voličů. Je to antidemokratický stav, něco, co je v přímém konfliktu
se samotným politickým systémem. Peníze
občanů jsou přesouvány lobbistickým skupinám, které následně ovlivňují politiku
strana 43
ORL 2016-2
Neziskovky: Od demokracie k totalitě
země ve svůj prospěch. Nelze je zvolit,
nelze je odvolat.
Řeknu to rovnou: Toto není demokracie.
Je to vřed totality bující v jejím těle.
http://www.svobodny-svet.cz/965/neziskovky-od-demokracie-ktotalite.html
Václav Cílek: Šaría už v
Evropě lokálně funguje
Patříte prý do Klubu českých reakcionářských intelektuálů – spolu s egyptologem
Miroslavem Bártou, generálem Petrem
Pavlem a politologem Petrem Robejškem.
Je to kavárenský vtípek, nebo jste nějaký takový spolek opravdu založili?
Kolegové z A2, kteří tento klub ohlásili, rozumí síle negativní reklamy a pomáhají
nám. Představte si, jak by znělo, že „Pokrokoví myslitelé došli k úžasným poznatkům…“
Ale když napíší, že reakcionářští intelektuálové zase vymysleli šílenou kravinu, tak se to
ujme. Spolek jsme nezakládali, ale dvakrát
jsme se účastnili něčeho jako školení či semináře pro Českou armádu a Poslaneckou sněmovnu na téma Dynamika komplexních
společností.
Ale dlouhou dobu jsem byl nečestným členem
Popovického montanistického superklubu.
Plnil jsem však špatně své povinnosti – nečestný člen má například právo sežrat ostatním členům spolku svačinu –, tak mě pro pasivitu vyškrtli. Podobné problémy mě doprovází již dlouho. Od dětství jsem chtěl být
parazit společnosti, ale hanebně jsem selhal,
takže mě nakonec ani nevzali do Lidových
milicí.
S diskusním fórem Komplexní společnosti
přišel před třemi lety právě Miroslav Bárta, ale teprve v posledních asi dvou letech
dochází ke změně – z různých iniciativ
včetně té vaší se konečně začíná uvažovat
koncepčně veřejně a tenhle trend se už
projevuje dokonce i na vládní úrovni. Ministerstvo průmyslu a obchodu na podzim
2014 aktualizovalo Státní energetickou
koncepci do roku 2040 a například 23.
března 2015 schválila Bezpečnostní rada
státu dlouhodobý výhled obrany Česka do
roku 2030. Termín komplexní společnost
však užívá zatím poměrně úzká skupina
vědců – nebo řekněme šířeji intelektuálů.
Tedy: Co je to komplexní společnost?
Vycházíme z definicí amerického historika
Josepha Taintera, jehož základní kniha Kolapsy složitých společností vyšla i v českém
překladu (Dokořán 2009). Ale moje celková
anabáze je o dost delší. Někdy v roce 1994
jsem byl pozván do tureckého Kemeru, kde
NATO pořádalo konferenci Klimatická změna a kolaps pravěkých společností. Klimatologové a archeologové zde společně řešili
poměrně záhadný, skoro současný rozpad
civilizací v oblasti od údolí Indu přes
Mezopotámii až k Nilu, který proběhl před
více jak čtyřmi tisíci lety. Dnes to vnímám
úplně prorocky, protože o čem jsme tehdy
teoreticky diskutovali, to se dnes skutečně
nejméně v Egyptě a v Mezopotámii, tedy
hlavně v Iráku a Sýrii, děje a v údolí Indu,
zejména v pakistánské části, asi i dít bude.
Komplexní společnost je taková, v jejíž samoobsluze je víc jak tisíc druhů zboží. Takové
množství znamená širokou škálu vztahů a
transakcí a tato složitost stojí tolik energie, že
to nakonec nepřináší žádný velký zisk, a to
společnost hubí. Podobně právní složitost hubí
právo do té míry, že v ně přestáváme věřit.
Rovněž administrativa může dlouhodobě
přežít, jen když je jednoduchá. Když se stává
stále víc komplexní, tak dojde do bodu, kdy
se zhroutí a je nastolena jednoduchost. Tento
proces však může znamenat, že z rozvinutého,
skoro milionového antického Říma vznikne
jednoduché středověké město o čtyřiceti tisících obyvatelích.
Protože je v našich samoobsluhách asi o
dost více než tisíc druhů zboží, splňujeme
strana 44
ORL 2016-2
Václav Cílek: Šaría už v Evropě lokálně funguje
předpoklad kolapsu patrně v celé euroamerické oblasti. Studie Anny Kadeřábkové a Václava Šmejkala věnovaná administrativním podmínkám podnikání v
České republice v mezinárodním
srovnání v roce 2005 přinesla zajímavý
údaj. V rámci Evropské unie mělo Česko
šesté nejhorší postavení. A vůbec nejhůř
na tom byli tehdy v Řecku. Ta šestá příčka by mohla vést k uspokojení, že jsme
na tom ještě dobře a za Řeckem se snad
nechystáme. Ale ve stavebnictví byly podle Světové banky podmínky pro získání
stavebního povolení v Česku suverénně z
celé EU nejkomplikovanější, českého
stavebníka čekalo 31 procedur, daleko za
námi byli s 25 procedurami Poláci a
Lotyši.
Podobné údaje se týkají otvírky nových ložisek. Před rokem 2005 dokázaly západní státy zahájit těžbu ložiska do osmi let od skončení průzkumu, je to průměr pro víc jak
stovku ložisek. V posledním desetiletí se ta
doba prodloužila už na 18 let! To je právě ta
složitost, která nám bere schopnost nejenom
akce, ale také adaptace na změnu. Proto vnímám zjednodušování jako nutnost. Ne
všechno – například část práva – jde zjednodušit. V tom případě je však navrženo, aby
schválené zákony měly doložku, která sleduje jejich dopady a umožňuje rychlé změny. Aby to nebylo tak, že s pětiletým zpožděním přijmeme špatný zákon, který pak za
deset let budeme opět amatérsky látat.
Když budeme schopní adaptace a akce,
můžeme i jako komplexní společnost kolaps ovlivňovat, vybalancovat? To se přece
zatím žádné civilizaci nepodařilo, ani východořímské říši, která dokázala vzdorovat velice dlouho.
Není to tak úplně pravda. Při vhodné organizaci věcí a správné funkci institucí – jsou
to totiž mnohem víc instituce než jedinci, kdo
vytváří civilizaci – se dá rozklad, kolaps,
krize oddalovat a zmírňovat. Krize mi přijde
něco jako déšť, co dopadá na všechny, ale
někdo má deštník a jiný holé ruce. Klasický
je případ rozpadu městských států v Sumeru,
které pod náporem sucha a kočovníků sice
kolabovaly, ale ty dobře řízené vzdorovaly až
o 150 let déle než ty s ledabylou vládou.
K aktuální politice se vyjadřujete zřídka.
Sledujete ji?
Spíš sleduji strukturu politiky, než abych znal
politiky jménem nebo věděl, do které strany
patří. Zajímá mne styl, kultura politiky, vnímání času, a to z hlediska toho, jak se proměňuje doba. Důležitější jsou pro mě analýzy a
syntetické studie, anebo sledování pro nás
okrajových jevů – třeba nedávno hladových
bouří ve Venezuele, které byly způsobené nízkými cenami ropy. Loni na jaře bylo velmi
zajímavé pozorovat květnovou vlnu veder
v Indii a pak červnovou vlnu veder v Pákistánu.
Hodně vypovídají ceny potravin a komodit.
Třeba na Čínu se dívám pohledem údajů, kolik železa dovezla, což je přímý indikátor
toho, jak se v Číně staví. Dění na Blízkém vý-
chodě sice vnímám přes ceny pšenice, ale tam
se teď odehrává ve vztahu ke křesťanům něco
velice závažného, co by se dalo nazvat genocidou. Islamizace mě zajímá ve smyslu vnitřní
islamizace, tedy jak státy islamizují samy
sebe a jak potom i samotným muslimům začíná silová interpretace islámu vadit a vzniká
kolem ní vnitřní opozice. Jenže skoro nic
z toho neprorazí skrz českou mediální sebestřednost.
Hodně se dnes mluví o oligarchizaci politiky. Podnikatelé vstupující do politiky
slibují obvykle ty deštníky. Dá se tenhle
trend vysvětlovat jako reakce na složitost a
jako nepředvídaný způsob zjednodušování?
Proces oligarchizace, ať již jej nazveme
jakkoliv, může to být i lobbing velkých firem,
je myslím nejlépe popsán v USA. Princip je
ten, že máte něco jako volební štáb, kde
pracují psychologové a mediální experti. Ti
po desetiletích výzkumů zejména v oboru reklamy mají vypracované postupy ovlivňování
veřejnosti. Když čtete, jak to probíhá od získání zadání přes manipulovaný průzkum, uvedení několika mediálních témat a sledování,
která na lidi zaberou, tak si téměř s hrůzou
uvědomíte, jak člověk či firma, kteří mají
peníze a přístup na mediální trh, můžou zásadním způsobem ovlivnit veřejné mínění.
Fareed Zakaria řekl, že více demokracie neznamená více svobody, protože manipulací
s lidmi způsobíte, že volí určitou stranu či řešení. Takže pro mne je oligarchizace zejména
strana 45
ORL 2016-2
Václav Cílek: Šaría už v Evropě lokálně funguje
symbolem informační mlhy, ve které nevíte,
čemu vůbec můžete věřit.
Loni na jaře jste znovu navštívil Navažskou rezervaci v Novém Mexiku. Co jste
viděl?
Uvědomil jsem si, že sice existuje proces integrace menšin, ale také dezintegrace. Karel
May někde líčí soužití dvou etnik, bělochů a
indiánů, píše o dvou stromech, které vyrostly vedle sebe a jejich větve se spojily. No a
na to jeden z indiánů namítne, že když se ty
větve hodily do ohně, tak se zase oddělily.
Tohle mi přijde být zásadní i z hlediska
nových evropských minorit. Za dobrého
ekonomického počasí srostou s místní populací, ale v ohni změn – které považuji za
pravděpodobné – se zase rozpojí. Jinak u
současných indiánů je dobře vidět ambivalence doby – část kmene podléhá obezitě, nezaměstnanosti a násilí, ale druhá –
menší – část obnovuje jazyk a tradiční kulturu. Je pak na člověku, zda se z lenosti či z
hlouposti rozhodne pro blbou, sebevražednou náladu, anebo je aktivní, sice
unavený, ale jinak vcelku radostný.
Některé vaše čtenáře a posluchače vyvádí
z míry, když varujete před migrační
vlnou. V čem vidíte rizika?
Především se pojďme podívat na čísla.
V České republice dnes máme legálně asi
460 000 imigrantů. Jsou mezi nimi i lidé ze
států, jako jsou Svatá Lucie nebo Svatý
Kryštof a Nevis. Počet nelegálních cizinců
se odhaduje možná až kolem 150 000. Tak-
že již v reálu žije v ČR kolem 6 procent
imigrantů. Přitom v průměrném evropském
státu je to 7 až 8 procent. Už dnes dosahuje
podíl cizinců na některých pražských sídlištích kolem 12 procent, ale nepůsobí to žádné
větší problémy. Problémy můžou vzniknout,
když dosavadní přirozený migrační příliv z nějakých příčin překročí absorpční schopnosti
společnosti. U nás, stejně jako jinde.
Češi podle těch čísel tedy žádní xenofobové
nejsou.
Kdyby byli Češi xenofobní, tak by museli
dávno začít šílet. 60 000 Vietnamců a
100 000 Ukrajinců pro ně není žádný
problém.
Proč?
Zásadní rozdíl je v tom, zda se přicházející
cizinci rozhodují žít mezi Čechy, Francouzi či
Němci, nebo jestli vytvářejí oddělená ghetta.
Ukrajinci ghetta nevytvářejí, Vietnamci udržují komunitu, ale ghetta také nevytvářejí.
Sapa není ghetto, ale tržnice, jen trochu jiná
než třeba pražské Palladium nebo ostravská
Nová Karolina. Ostatně webové stránky Sapy
to manifestují: obchodní a kulturní centrum.
A hodně Čechů tam rádo jezdí za nákupy
nebo za jídlem.
V západní Evropě ale ghetta postupně vyrostla. Dá se jejich vzniku bránit?
Těžko. Historie ukazuje, že vytrvávají celá
staletí. Příklady jsou jednoduché – třeba Řekové v Malé Asii měli od roku zhruba 1000
dost času na to, aby srostli s Turky. Ale
dlouhodobě se udržela i srbská menšina
v Budapešti, řecké a arménské čtvrti v Levantě a konec konců i pro mne nerozeznatelní
Vlámové a Valoni před pár lety málem zrušili
Belgii.
Zrovna tak můžeme uvažovat i o tom, kdy se
rozpustí maďarská menšina na Slovensku. A
pokud ani tahle nadsázka nestačí, tak si připomeňme, jak v českých zemích dopadlo staleté
splývání Němců se Slovany. Proto si myslím,
že budoucí Evropa bude Evropou etnických
souostroví a že třeba v Německu budou syrské či afghánské čtvrti existovat ještě za 300
let.
Vy si to dovedete představit?
Jak tato etnická či náboženská souostroví
fungují, ukazuje příklad Španělska mezi 8. a
15. stoletím. Často se uvádí, že to bylo období
mírumilovného spolužití mezi muslimy,
křesťany a židy. To je do značné míry mýtus,
který vznikl až v 19. století. Historickým základem spolužití – convivencie – jsou především jasně dané právní a ekonomické
hranice mezi etniky. Částečný mír fungoval
jen tehdy, když každá víra měla svá pravidla a
naučila se respektovat sousední.
Prakticky to probíhá tak, že každé etnikum –
příkladem jsou historické čtvrti Jeruzaléma –
kontroluje své teritorium. To je přesně situace
například muslimských předměstí ve Francii,
kde se jasně uplatňuje snaha nepustit na své
území lidi odjinud a zejména ne policii jako
symbol moci jiného etnika. V podstatě to znamená, že již dnešní Evropa se v některých oblastech mlčky smiřuje s existencí jiného
právního systému – šaríe.
strana 46
ORL 2016-2
Václav Cílek: Šaría už v Evropě lokálně funguje
Třeba, že v Bruselu sice sídlí vrcholné evropské instituce, které kromě jiného vytvářejí i čím dál složitější právní normy,
ale v tom samém Bruselu existuje čtvrť
Molenbeek s dvacítkou mešit a nespočtem muslimských modliteben, v
kavárnách sedí jen muži a policie, která
by měla vynutit právo vznikající ani ne
půl hodiny chůze od Molenbeeku, se tam
zrovna dvakrát neodvažuje?
Pro mne je situace jednoznačná – šaría již
v Evropě lokálně funguje a rozrůstá se. Závažnou diskusi na toto téma vedl přední britský intelektuál, básník, teolog, bývalý
canterburský arcibiskup Rowan Williams.
Není to důvod k radosti, ale když se na věc
podíváte hlouběji, tak některé prvky šaríe
jsou rovněž prvky důstojného náboženského
života, které může křesťan – ale již ne postkřesťan – akceptovat. Potíže však nastávají,
když se nějaká skupina – vzpomeňte si na už
jmenované sobě blízké Vlámy a Valony –
začne domnívat, že je ten druhý šidí. Convivencia měla své limity. Pokud nevydrží,
skončí to bouří či dokonce pogromem jako
v Granadě, nebo etnickým násilím.
Další věcí, kterou je třeba si uvědomit, je,
že jako každý mladý člověk se potřebuje stát
sám sebou, tak každá menšina, která doroste
určité velikosti, chce vzít svůj život do svých
rukou. Jak silné je toto nutkání, víme z dialogu mezi Skoty a Angličany, ale máme
přece i svou vlastní silnou a přitom nedávnou zkušenost: vztah mezi Čechy a
Slováky. Těžko si dva národy mohou být
bližší, přesto se jejich cesty osamostatnily a
dnes vedou vedle sebe – ale každý z národů
na svém. A teď si představte národy s odlišnou etnicitou, historií, kulturou a vírou.
Současnou situaci podle mě trefně charakterizuje příměr, který jsem slyšel na nějakém
semináři. Přednášející říkal, že arabský islám
se k nám vztahuje podobně jako křesťanství
k židům. Křesťané mají pocit, že když mají
Nový zákon, tak ten Starý už tak moc nepotřebují a že vlastně judaismus je tím pádem
zastaralý. Podobně mají mnozí muslimové pocit, že když je Prorok pečetí všech proroků,
tou nejvyšší a vše zahrnující autoritou, tak
křesťanství už není nutné, už se přežilo, a to
nejlepší, co křesťané ke svému štěstí mohou
udělat, je konvertovat k islámu.
Čím si vysvětlujete islamofobii, která se v
Česku začala projevovat, i když tu skoro
žádní muslimové nejsou?
Myslím si, že je správnější mluvit o historické
zkušenosti či paměti. Rakousko se postupně
etablovalo jako evropská supervelmoc. Její
opodstatnění spočívalo v tom, že měla za úkol
zastavit ne-evropskou supervelmoc,
Osmanskou říši. Jak asi Češi reagovali na obležení Vídně či na víc jak stoletou okupaci
Budína? No báli se, báli se celé generace,
protože věděli, co s „turkem“ přichází. Stačí
si přečíst například barokní modlitbu na
ochranu proti Turkům. Turek byl v té době
téměř synonymem muslima. Dobře vnímali,
že islám se za předchozích tisíc let stáhl
jenom ze tří oblastí – z jižního Španělska,
Krymu a Sicílie.
Dva známí prognostici už se vyslovili. Jak
se do budoucnosti díváte vy?
Skončí to tak, že Evropa se opět rozdělí na
západní, střední a východní. Dělení bude
etnické a náboženské. Muslimové a křesťané
k sobě budou muset hledat cestu, protože na
sebe prostě budou narážet. Na společných
muslimsko-křesťanských hranicích by mohli
stát heretikové obou náboženství. Třeba tací
jako Ruysbroek, podivuhodný, vlámský
teolog ze 14. století, by si mohli dobře rozumět s mysliteli, jako byl perský vzdělanec a
súfistický mystik z 13. století Džalaludín
Rúmí. Je ovšem otázka, kolik místa v budoucím světě bude patřit bezvěrcům. Pokud současné politické strany zvolí nějaký druh
ideologie a neporozumí reálné situaci, budou
nahrazeny radikály z druhé části spektra. Evropa zaspí své příležitosti, ale jen dočasně.
Otřese se a opět povstane. Myslím, že tak za
padesát až sedmdesát let už to bude zase v pohodě.
Václav Cílek
(1955) je geolog, klimatolog, spisovatel a popularizátor vědy. Vystudoval Přírodovědeckou
fakultu Karlovy univerzity, obor geologie ložisek. Přestože se ve své práci zabývá především změnami klimatu a prostředí, vývojem české krajiny a interakcemi mezi přírodou a civilizací, najdeme v jeho knihách
přesahy směrem k literatuře, religionistice, filozofii, teologii, výtvarnému umění nebo hudbě všech žánrů. Z jeho knih připomeňme
Krajiny vnitřní a vnější, Makom, Borgesův
svět, Prohlédni si tu zemi či Kameny a
strana 47
ORL 2016-2
Václav Cílek: Šaría už v Evropě lokálně funguje
hvězdy. Anglická verze knihy esejů Dýchat s
ptáky (To Breathe with Birds), kterou loni
vydalo nakladatelství University of Pennsylvania Press, byla nominována na ceny
Sigurda Olsona a Johna B. Jacksona, které
jsou určeny knihám o přírodě a geografii.
http://literarky.cz/civilizace/89-civilizace/21471-vaclav-cilek-ariau-v-evrop-lokaln-funguje
Vyslání pozemních
jednotek do Sýrie. Co tak
najednou?
Fulvio Scaglione
Přes všechny ty diskuse v Ženevě zůstává
jádro syrské otázky stejné - nikdo nikdy nechtěl doopravdy porazit ISIL. A už vůbec ne
ona slavná koalice 60 zemí pod vedením
USA a Saúdské Arábie, která teď s klidem
mluví o pozemní operaci.
Dokazují to zprávy posledních dní. Saúdská
Arábie, Spojené arabské emiráty a Bahrajn
jsou oficiálně ochotni vyslat do Sýrie pozemní
síly. Učiní tak, podle svých slov, pokud se na
tom koalice shodne. Neboli, pokud jim to
Spojené státy povolí a podpoří konkrétně pozemní operaci. Zároveň ze severu hrozí Turecko, že udělá to samé. Nebo ještě lépe – nehrozí, ale připravuje se ke vstupu do Sýrie s
jednotkami, které budou samozřejmě mávat
vlaječkou humanitární mise na podporu
uprchlíků nebo některé ohrožené menšiny.
Pozemní operace. Proč až teď?
Nikdo z nich jasně neříká, že chce jít porazit
ISIL. Jestli se rozhýbají, budou se s největší
pravděpodobností snažit jít proti Asadovi a na
pomoc takzvaným „umírněným rebelům“,
mezi nimiž je ve skutečnosti všechno možné,
včetně pořádné porce džihádistů, kteří jsou
po mnoho let vyzbrojováni a financováni monarchiemi Perského zálivu. Turci zase, pokud
vstoupí do Sýrie, učiní tak rovněž z protikurdských pohnutek. A pak je otázka, jak půjde
dohromady jejich nevraživost vůči Kurdům
(na Erdoganovu žádost byli vyloučeni ze
ženevských rozhovorů, přestože právě oni
proti ISIL bojují v první linii) se záměrem
bojovat proti islámskému terorismu.
Míru přetvářky ale daleko více dokresluje
jiná věc. Vždyť po mnoho let obyvatelé Blízkého východu, stižení morem ISIL, říkali a
opakovali, že se pouhým bombardováním ničeho nedosáhne. Po dlouhá léta dokonce
mírumilovní křesťanští biskupové této oblasti
požadovali rozhodnější intervenci s pozemními jednotkami. A stejný názor zastávali
vojenští analytici a stratégové – bez
vojenských bot v terénu, říkali také oni, se
ISIL nedá porazit.
A celá léta dostávali odpověď, že to není
možné, že by to bylo ještě horší, a tak dále a
tak dále. Nyní, z ničeho nic, to lze. Nyní, z ničeho nic, jsou tu ochotné země jako
dobrovolníci pro onu pozemní operaci, která
byla po dva roky absolutně nemyslitelná. Jde
o pořádný obrat, pokud k návrhům Saúdské
Arábie a spol. připočteme tisíc italských vojáků, kteří by měli být rozmístěni v Iráku, americké speciální oddíly, které již operují vedle
Kurdů atd.
Jak je takový přemet možný? Odpověď je
samozřejmá: všechno změnila ruská intervence. Saúdové, Američané a spol. nikdy neměli
skutečný záměr ISIL porazit, ale chtěli ho
pouze držet pod kontrolou, zatímco se plnil
plánovaný úkol – porazit Asadův režim. Co na
tom, že mezitím tu byly miliony uprchlíků z
Iráku a ze Sýrie, co na tom, že zuřila občanská válka. Jediným skutečným cílem bylo
svržení Asada.
Teď tyto země přepadla mučivá pochybnost:
Co kdyby, místo toho, mohl zvítězit Assad s
podporou Rusů, Íránců a Hizballáhu? Proto, a
jen proto, nyní mluví o vyslání pozemních
jednotek. Tedy té samé operace, kterou mohly schválit dříve. V podstatě jsou Rusové v
Sýrii jenom od loňského září, času měly dost.
strana 48
ORL 2016-2
Vyslání pozemních jednotek do Sýrie. Co tak najednou?
Pokud by americko-saudská koalice byla
opravdu zasáhla proti ISIL, místo toho, aby
s ním zacházela jako se spojencem, ruský
zásah (ať už na něj máme jakýkoli názor) by
se těžko uskutečnil. A opět: cokoli si myslíme o Vladimíru Putinovi, tamtěm lidem se
nedá důvěřovat.
http://news.e-republika.cz/article3504-Vyslani-pozemnich-jednotek-do-Syrie-Co-tak-najednou
G. G. Preparata: Kdo dal
moc Hitlerovi (recenze)
Květa Pohlhammer Lauterbachová
Kniha Guido Giacomo Preparata vyšla pod
originálním názvem Conjuring Hitler: How
Britain and America Made the Third Reich v
roce 2005. Pokouší se o nový pohledu na
období světových válek od roku 1900–1945.
Celou knihu v angličtině si můžete stáhnout
zde . Ústředním bodem knihy je nástup
Hitlera od roku 1919 až do roku 1941, který
zde vystupuje jako žádoucí a podporovaný
proces ve smyslu kalkulací představitelů
anglo-americké světové politiky.
Hitler figuruje jako radikálně–nacionalistický vůdce Němců, který je žene do záhuby. Na jeho příchod čekaly anglo–americké
elity a připravovaly mu půdu pro jeho nástup. Preparata činí tento pohled věrohodným především ve svých brilantních ana-
lýzách vývoje ekonomiky meziválečného období: k politice válečných reparací a státních
dluhopisů mezi roky 1919–1932, k německé
inflaci 1919–1923 až po světovou hospodářskou krizi, která vypukla v roce 1929. Zabývá
se zaměstnaneckou politikou národního socialismu a vyzbrojováním Německa po roce
1933.
Autor je profesí ekonom, vyučoval na americké univerzitě jako hostující profesor. Po
vyjití díla mu však bylo odmítnuto místo
řádného profesora na této univerzitě a dnes
působí jako profesor kriminologie na
univerzitě v Ottawě. Jeho kniha vyšla v angličtině v roce 2005 a v roce 2009 byla vydána
německy ve Švýcarsku nakladatelstvím Perseus. Z tohoto německého překladu pod názvem „Wer Hitler mächtig machte“ jsem také
čerpala. Po Suttonovi, který byl za svá výjimečná díla Wall-Street a vzestup Hitlera a
Wall-Street a bolševická revoluce rovněž diskriminován, se jedná o dalšího autora, jehož
práce může pomoci objasnit postoje Němců v
dnešní Evropě, jejich sebemrskačský postoj
ke své minulosti, se kterou se nedokázali vypořádat a vydobýt si postavení nezávislého,
svobodného státu. Suttonovo dílo jsem komentovala v seriálu Role Číny, MMF, Rozvojové banky BRICS a BIZ při přípravě nové
světové měny .
Z knihy lze pochopit lokajské ohýbání hřbetu
současného Německa ke všem příkazům, které pocházejí od velkého bratra, včetně postojů
k současné uprchlické krizi. Musíme vnímat
problematiku poválečného Německa objektivně a kriticky, včetně způsobu, jakým se z
Německa stala hospodářská velmoc, o čemž
velmi dobře píše Yannis Varoufakis ve své
knize Globální Minotaurus . Německo nyní
určuje osud dalších evropských národů, které
stahuje do turbulencí chaosu v EU. Do této
Evropy jsme naivně a ochotně vstoupili v domnění, že se bude jednat o mírový projekt,
umožňující férovou spolupráci v Evropě. Což
se ukázalo jako velký, nesplněný sen. Německo se může stát opět centrem, odkud se
bude šířit požár po celé Evropě.
Z předmluvy knihy
Nacismus. Pro mnohé se stal tento pojem
utkvělou představou, zejména pro ty, kteří mu
jako ideologii podlehli a byli konfrontováni s
jeho nejhoršími stránkami. Jako Ital si vzpomínám na fašismus podle vyprávění mého dědečka z otcovy strany, na které pak reagovala
babička. Zdálo se mi, že se nikdy neodkázal
odpoutat od citových vazeb, které ho poutaly
k Mussolinimu, Němcům, válce a všem
hrůzám té doby. V těch dobách, kdy podlehl
nadšení, si přál, aby tato osa vyhrála válku a
maloval si, jak by to vypadalo, kdyby Francie
tak brzy nepadla a tím nebyl urychlen katastrofální pád Itálie. Válečnou zkušenost si přinesl nakonec z Balkánu, přežil a cítil se nerozlučně spjat se starým světem dlouho po roce
1945 až do své smrti.
strana 49
ORL 2016-2
G. G. Preparata: Kdo dal moc Hitlerovi (recenze)
Můj otec a já, „modernisté“, jsme museli
poslouchat jeho tirády a snášet jeho vážně
míněné přednášky, které se nesly v duchu
jeho zkornatělého světového názoru, který
nahrával naší provokativní, nepřípustné a neslýchané otázce: co by to znamenalo, kdyby
nacisté zvítězili. Samozřejmě jsme byli poučeni, že tato ideologie přinesla Evropě
prokletí a ospravedlnila tak amerikanizaci
poraženého.
Jenže ta Pax Americana, mír, který následoval, měl ve svých základech sám pochybnou hodnotu. Začal nukleárním holocaustem, přinesl snad blahobyt a dokonce
nadbytek pro západní svět, ale málo míru
pro zbytek světa. A to, co zbylo v dotyčné
části Západu, poskytovalo málo útěchy:
Němci a Italové byli poníženi na jakési skupiny bez vlastní identity.
V současné době neexistuje v kolektivních
představách Západu nic horšího než nacismus, žádná větší manifestace brutality v dějinách, nelidskosti a vymývání mozků, než
byla tato vláda režimu, který držel na lopatkách 12 let střední Evropu. Nacisté napáchali dosud nevídané násilí na životech.
Hrůzy během války se nakupily do takové
výše, že porážka Německa skončila morálním kamenováním ze strany vítězů, které
dodnes trvá a nebylo ukončeno.
Od této doby se na nás valí záplava knih,
článků, předpisů a filmů, které produkují
Anglo-američané a rozšiřují je přes jimi nakoupená média a nakladatelství. V každém
místě, kde se koná debata k tématu nacismu,
je předem blokován jakýkoliv jiný pohled,
který by nebyl v souladu s „pravdou“ establišmentu.
nací. Mým úmyslem je spíš zachytit bod,
odkud začíná útok, za účelem osvětlení událostí z hlediska zpětného pohledu na dřívější
léta.
Pravdou má být, že se Evropa kompromitovala válečným běsněním vyšlým ze svého středu, proklatými Němci, kteří vtáhli své evropské bratry a sestry do války a tudíž si zaslouží
a musí akceptovat dobře míněnou nadvládu
svého „amerického strýčka“.
Neboť oficiální vyprávění jsou často z velké
části zatížena jednostranně. Popisují-li je
Němci, pak se jedná o vykolejené skřípaní
zuby a omluvy. Popisují-li události Angličané
a Američané, jsou vedena subtilními přáními,
která se stávají otcem myšlenky. Všeobecně
se však vyhýbají problematice vzniku a zrání
nacismus. Toto období se většinou odbude
jako zmatená mezihra, za hlavní rys je vydávána sžíravá touha starého Německa po pomstě a z toho odvozené působení „silných dějinných sil“ a „iracionalismu“, nakonec dvou
polovičatých a ve své podstatě bezvýznamných pojmů.
Chtěl jsem rozumět tomu, jak k tomu všemu
mohlo dojít. Ptal jsem se, jak mohla Evropa
spáchat takovou sebezničující sebevraždu a
vzdát se cizímu vládci, posedlému ideologií,
která je jinak koncipovaná než ta stará, ale
stejně násilnická a barbarská. Abych našel odpověď, bylo zřejmé, že se budu muset vrátit
do samého počátku těchto dějin, které přineslo prokletí nacismu.
Proč se to všechno stalo?
Jako absolvent ekonomie jsem obrátil svou
pozornost k rozmachu německého hospodářství za nacistů a finančním předpokladům,
které toto hospodářské ozdravení uvedly do
chodu, což se stalo později i předmětem mé
disertační práce. Výsledky mého zkoumání se
však během dalších deseti let podstatně rozšířily.
V této studii nemám v úmyslu vytvoření nástinu hrůz, která spáchali Němci za II. světové
války. Ty už byly dostatečně zmapovány a
podrobeny důkladnému vyšetřování – ačkoliv
spíše s autentickou, spíše voyeuristickou fasci-
Strohé odbytí problému rozmachu nacismu se
dá odvodit ze dvou faktorů.
• Za prvé je to období dějin, který zahrnuje období, kdy se vylíhnul hitlerismus, je obtížný pro svou komplexitu. A s tímto se nedají psát žádné
dobré filmové scénáře.
• Za druhé se zdá, jako by bylo záměrně bráněno vypracování detailní
analýzy, protože by snad někdo mohl
odhalit víc, než je zdrávo. Pravda, že
nacisté nebyli hříčkou náhody, by
mohla vyjít na světlo.
Teze této knihy staví na faktech uvádějících,
že v období patnácti let (1919–1933) fušovaly
strana 50
ORL 2016-2
G. G. Preparata: Kdo dal moc Hitlerovi (recenze)
angloamerické elity do německé vnitřní politiky s cílem dosáhnout vzniku extremistického reakcionářského politického hnutí a
tato hnutí pak postavily jako šachovou
figurku do své intrikami protkané šachové
partie.
A máme tu vypuknutí hospodářské krize na
Západě v roce 1930 a příval hlasů voličů,
kteří dali hlas národním socialistům. Tady
předávají liberální dějepisci štafetu ekonomům, kteří jsou známí tím, že krizím vůbec nerozumí (anebo spíš nechtějí rozumět,
pozn. překladatelky). A ti pak vrhají míč
zpět historikům, kteří mají nakonec poslední slovo v rozsáhlých a útrpných tirádách, týkajících se vzestupu nacistů k moci.
Jakmile se vynořila tato téměř religiózní antisemitská sekta na konci I. světové války v
převleku politické strany (NSDAP) a vytvořila akceschopnou strukturu, věnovaly jí britské elitní kluby stálou pozornost a přešly
roku 1931, kdy se Výmarská republika
dostala do krize a začala se rozpadat k tomu,
aby ji polooficiálně schvalovala a nakonec
skončil tento vývoj maskovaným objetím s
nacistickými kruhy ve 30. letech. Tím není
řečeno, že si Hitlera vymysleli Angličané.
Nicméně vytvořili podmínky, za kterých
mohl fenomén nabírat na síle, a Anglie se
rozhodla národní socialisty finančně podporovat a podporovat vyzbrojování Německa s
vyhlídkou, že pak bude snadnější s německou politikou manipulovat.
Bez systematické a pilné "ochrany" ze strany
angloamerických elit, současně posílené o
Sovětský svaz, by žádný Vůdce a nacistické
hnutí nevzniklo. Politická dynamika nacistické strany vděčila za svůj úspěch všeobecné
nestabilitě v Německu, která byla vytvořena
zcela uměle. Vznik tohoto vraku hospodářství
však umožnil nakonec z angloamerických finančním elitám a firmám na Wall-Streetu vytlouct pro sebe to nejlepší.
Těmi kluby a elitami míním etablované a historicky dlouhou dobu udržovaná bratrstva,
která ovládala anglosaský Commonwealth.
Tyto byly jsou složeny z dědiců bankovních
dynastií, zástupců diplomatických sborů,
rodových kast, vysokých důstojníků a vládní
aristokracie, kteří jsou stále pevněji propojení
a vytvářejí složité konstitucionální pletivo
„moderních demokracií“.
Tyto kluby jednají, vládnou a pěstují vzájemné vztahy a vytvářejí ideově kompaktní oligarchii, do které kooptují vybrané příslušníky
střední třídy, kteří jsou využíváni jak filtr
mezi oligarchickou třídou a lidským "materiálem", určeným pro kanóny válek. Tyto příslušníky střední třídy nelze nazvat jinak než
zbabělci.
Segmentované voličstvo v parlamentních
demokraciích představuje vrstvu, která však
ve stávajícím volebním systému šanci prosadit
svou vůli volebním aktem. Jedná se o nejsubtilnější model oligarchické vlády, kdy
oprávnění voliči nemají možnost podílet se na
výkonu moci. Jejich účast na volbách a jakási
politická angažovanost není ničím jiným, než
přemluvením voličů k nutnému „konsensu“.
Tímto souhlasem dají nakonec voliči, aniž by
si toho byli vědomi, souhlas k důležitým rozhodnutím, která byla přijata zcela někde jinde
před volbami.
Historie, která je popsána v této knize, je historií britského impéria, které vytvořilo kolem
roku 1900 ze strachu před rostoucím vlivem
Německa tajný plán na gigantické obklíčení
eurasijského kontinentu. Hlavním cílem tohoto titánského obležení bylo zabránit vytvoření
aliance mezi Německem a Ruskem. Pokud by
se tyto dvě země spojily v těsném hospodářském a politickém „objetí“, argumentovaly
vůdčí síly této strategie, byly by schopny svými zdroji, lidským potenciálem i vojenskou silou ohrozit trvání britského impéria. Tímto
odůvodněním vedla Británie výjimečnou
kampaň za roztržení Eurasie, kdy byly povolány do služby impéria Francie, Rusko a nakonec i Spojené státy, aby bojovaly proti Německu.
Je potřeba, aby si západní země uvědomily a
měly neustále před očima, že existuje ještě
něco horšího než nacismus, a tou je hydra
angloamerických bratrstev, pro které je rutinou vzkříšení jakékoli obludy, která rozpoutá
plameny války. A že bojový pokřik a bitvy
mezi pohany a zneužitými, proti sobě štvanými náboženskými skupinami mají posloužit
pouze k dosažení imperialistických cílů elit.
http://news.e-republika.cz/article3511-G-G-Preparata-Kdo-dal-mocHitlerovi-recenze
strana 51
ORL 2016-2
Recep Erdogan, boxer zatlačený do rohu
Recep Erdogan, boxer
zatlačený do rohu
Tereza Spencerová
Na počátku bylo gesto -- loni v lednu Rusko
věnovalo Turecku klíče od zemního plynu
pro Evropu. Na konci bylo rovněž gesto –
sestřelení ruského bojového letounu nad Sýrií – a takřka idylické a dynamicky se rozvíjející vztahy mezi oběma zeměmi se
rázem propadly pod bod mrazu. Vladimir
Putin turecký útok označil za „bodnutí do
zad“ a dal Ankaře najevo, že bude muset zaplatit velkou cenu. Nebyla to prázdná slova –
následovalo omezení víz pro turecké občany,
zákaz charterových letů do Turecka, embargo na turecké dovoz i zákaz další činnosti
tureckých stavebních firem v Rusku. V čistě
ekonomické rovině ruské embargo na turecké zboží a služby snížilo turecký export
jen v lednu o skoro 15 procent a bez očekávaných asi 4,5 milionu ruských turistů,
kteří by v Turecku utratili očekávaných 4,5
miliardy dolarů, padá celý turistický průmysl
a na pobřeží Egejského i Středozemního moře
je na prodej na 1300 hotelů. A Ankaře se nedaří najít ani případný náhradní zdroj za ruský zemní plyn; v úvahu přichází vlastně jen
spojenecký Ázerbájdžán, ale i toto spojenectví má své limity – Turecko loni z Ruska
dovezlo 55 procent své spotřeby zemního plynu, konkrétně 27 miliard krychlových metrů,
což je 1,4krát více než celková roční ázerbajdžánská těžba. A co víc, Ázerbájdžán si
očividně nechce znepřátelit Rusko, a tak se
v jeho sporu s Tureckem beztak nechce nijak
výrazně angažovat. K tomu sílí i regionální
izolace Ankary; Egypt, Řecko a Kypr posilují
ekonomickou, energetickou a politickou
spolupráci a Turky nechávají ostentativně
stranou. (Že by to byl hlavní důvod, proč turecké stíhačky pravidelně narušují vzdušný
prostor sousedního Řecka?)
Z tohoto pohledu si lze vsadit na to, že si turecký prezident Recep Erdogan už musel
v duchu položit otázku, zda s oním ruským
bombardérem náhodou nepřestřelil.
Ekonomickou situaci Turecka, která už příliš
nepřipomíná „zázrak“ minulé dekády, přitom
provázejí další ruské „kárné“ tahy na geopolitické šachovnici, které mají na Ankaru ve své
podstatě ještě větší dopad. V první řadě je řeč
o spojenectví Ruska se syrskou kurdskou
stranou YPG, kterou v Turecku označují za
teroristickou. Kurdové přitom mají podporu
nejen Ruska, ale i Spojených států, a tak se
jejich oddílům daří postupovat severem Sýrie
u tureckých hranic. Na jedné straně tím sice
(s tichým souhlasem USA i Ruska?) úspěšně
maří plány na počátek „ukončení nepřátelských akcí“, k čemuž mělo dojít už v pátek,
na straně druhé ale porážejí „turecké“ džihádisty (včetně Al Kajdy) v oblasti, přerušují zásobovací linie Daeše z Iráku i Turecka a
společně se syrskou armádou rychle postupují
na „hlavní město“ Daeše v Sýrii, na Rakká.
To vše přitom v Ankaře jen zesiluje pocit
noční můry v podobě budoucího kurdského
státu na severovýchodě Sýrie, který by nepochybně posílil touhu tureckých Kurdů (přinejmenším) po autonomii. Leteckou podporou
Kurdů Rusko současně zrušilo turecké plány
na vytvoření „nárazníkového pásma“ na severu Sýrie, která byla sice oficiálně motivována
humanitárními důvody, ale ve skutečnosti spíš
měla Kurdy připravit o území. Aktuálně se na
straně Turecka nejvíce angažuje německá
kancléřka Angela Merkelová, která kvůli podivným kšeftům s Tureckem kolem migrační
vlny volá dokonce i po vyhlášení „čehosi jako
bezletové zóny“ nad Sýrií, ale Rusko její návrhy nejenže odmítá, ale ruské stíhačky navíc
provázející německá průzkumná letadla nad
Sýrií tak zatím činí „profesionálně a bez incidentů“. Navíc se objevují zprávy, podle nichž
Rusko Turecku pohrozilo, že na zvažovanou
pozemní invazi do Sýrie odpoví taktickými
jadernými zbraněmi, a přesunulo nejmodernější stíhačky na arménskou leteckou
základnu Erebuni, která leží jen 20 kilometrů
od tureckých hranic. Příprava na válku?
strana 52
ORL 2016-2
Recep Erdogan, boxer zatlačený do rohu
Možná, zcela určitě ale další zátaras v Erdoganových plánech.
Turecko má proti tomu všemu v rukávu
vlastně jen trumf v podobě možného
uzavření Bosporu, což by mělo pro Rusko
zásadní obchodní i vojenské dopady, ale pro
takovou eskalaci konfliktu s Ruskem (a na
severu Sýrie) má Ankara vlastně jen slovní
podporu svých spojenců z NATO, což je
trochu málo.
Pokračující dělostřelecké ostřelování kurdských oddílů a jejich spojenců na severu Sýrie zdá se proto být z tureckého pohledu
maximem možného v Sýrii, byť pokračují i
turecké nálety proti iráckému Kurdistánu a
dokonce prý i proti kurdským pozicím
v Íránu. Žádné strategické výhody těchto
útoků ale Turecko nezískává, a tak se ve výsledku zdá, že nepřátelství mezi Ruskem a
Tureckem bude sice pokračovat, ale v
otevřenou válku přece jen nepřeroste.
Americká komanda a ruské letectvo
Ankara sice zřejmě vysílá do Sýrie stovky
svých vojáků na pomoc Al Kajdě i svým ultranacionalistům z řad Šedých vlků, aby
ubránili město A´záz přímo na hranicích,
které je podle ruských zdrojů hlavním (a
snad posledním) tranzitním bodem pro zásobování džihádu na severu Sýrie, ale naráží
na další problém. Z některých zpráv západních médií lze totiž vyvozovat, že mezi
tamními kurdskými oddíly, které podporují
svorně Rusové i Američané, a jejich spojenci působí američtí vojenští „poradci“ od elit-
ních Zelených baretů. Tomu by napovídala i
žádost Pentagonu, aby Rusko ze svých bombardovacích plánů vynechalo „rozsáhlé oblasti“ na severu Sýrie, kde působí americká
komanda.
Samozřejmě, pokud Pentagon vyslal ke kurdské YPG a jejím spojencům svá komanda, vyvstává řada otázek. Například zda došlo
k rozkolu mezi Pentagonem a CIA ohledně
podpory džihádu v Sýrii. Příklady Libye nebo
tajné kontakty americké armády s Damaškem
ukazují, že by to nebylo poprvé, kdy se generalita Pentagonu jeví být mnohem racionálnější, než zbytek amerického establishmentu, a co víc, pokračující boje mezi džihádisty
podporovanými Spojenými státy a Kurdy
podporovanými Spojenými státy opravdu naznačují, že se „něco děje“. Není také jasné,
zda americká komanda působí na severu Sýrie
na základě americko-ruské dohody, nebo co
to vše vlastně může znamenat pro budoucnost
Sýrie jako takové, v každém případě by to vše
ale mohlo vysvětlovat, proč Recep Erdogan
nemůže svým americkým spojencům přijít na
jméno.
Ještě větším „šokem“ je pro Ankaru americká
výzva adresovaná Turecku i Kurdům současně, aby zastavili palbu, protože tím Washington „strčil Turecko i Kurdy do jednoho
koše“. Když pak ještě Washington vyzval Turecko a Rusko, aby mírnily svou válku (zatím
jen) slov, odmítl turecký požadavek zpřetrhat
své vazby s YPG a v principu vyloučil
možnost, že by Kurdy chtěl nějak omezovat
v bojovém rozletu, Erdogan se už neudržel a
obvinil Spojené státy z otevřeného vyzbrojování Daeše. Prý už před několika měsíci požadoval po Obamovi vysvětlení, proč jde
polovina amerických zbrojních dodávek Kurdům a druhá polovina končí u Islámského státu. Podle všeho měl na mysli podivný příběh
s americkým výcvikem a vyzbrojování
„umírněných“ syrských rebelů, kteří poté
okamžitě přecházeli na stranu džihádu.
Možná ale odkazoval k dodávkám zbraní
Kurdům loni v říjnu, kdy přinejmenším část
výzbroje skončila v rukou Daeše. Ve své podstatě je to ale vcelku jedno, protože spojení
mezi USA a vznikem Daeše nebo jeho využíváním v syrské válce až tak velkým tajemstvím opravdu není. Ale především, od nejspíš
hlavního sponzora Daeše podobné kritiky
znějí opravdu pokrytecky podle přísloví o zloději, který křičí „chyťte zloděje“…
Nicméně, aby těch „šoků“ pro Erdogana nebylo zase příliš, zamítl Západ (plus Ukrajina)
v Radě bezpečnosti OSN ruskou rezoluci,
která měla přimět Turecko ukončit dělostřelecké ostřelování severu Sýrie. Americká
velvyslankyně Samantha Powerová obvinila
Rusko, že chce jen „odpoutat pozornost“ od
svého vlastního angažmá, zatímco třeba Francii obsah rezoluce nezajímal už vůbec a k odmítnutí stačilo konstatování, že Rusko přece
podporuje Asada. Takto formulovaná podpora Turecku zdá se být v současnosti maximem, kam až je Západ ochoten dojít, a přitom se odehrává v době, kdy v americkém
Kongresu sílí podezření, že Barack Obama ve
skutečnosti nemá definovanou žádnou blízstrana 53
ORL 2016-2
Recep Erdogan, boxer zatlačený do rohu
kovýchodní politiku, či oficiálně strategii
„boje proti Islámskému státu“, přenechal iniciativu Rusku a sám jen těká a těká…
Rány do hlavy
Lze předpokládat, že podobné „drobné gestíčko“ v RB OSN Recepu Erdoganovi ke
spokojenosti příliš nepomůže, tím spíš, že
do všech jeho plánů navíc vstoupila domácí
realita. A ta by – přinejmenším v teorii –
měla tureckému vedení připomenout, že
když má vlastní zemi v plamenech, mělo by
se víc soustředit na hašení požárů a nikoli na
agrese k sousedům.
Středeční exploze nálože v autě, při níž v
centru Ankary nedaleko sídel premiéra, parlamentu i generálního štábu zahynuly bezmála tři desítky příslušníků turecké armády,
zprvu nesla všechny znaky false flag operace
– Erdogan totiž z masakru okamžitě obvinil
syrské Kurdy, „pěšáky v zahraničních službách“, čímž si vytvářel záminku k agresi do
Sýrie. Syrská YPG nicméně zodpovědnost
odmítla a ukázala prstem na Daeš, přičemž
ale jedním dechem slíbila Erdoganovi
„velkou válku“ s Ruskem, pokud vstoupí do
Sýrie, protože Rusko se prý za Kurdy jednoznačně postaví. (Zvláštní byla i reakce Ruska, které masakr v Ankaře ostře odsoudilo
coby „barbarský zločin“ a zdůraznilo
„nutnost jednoty všech zemí v boji proti
mezinárodnímu terorismu“, jako kdyby si
bylo jisté, že pachateli jsou nějací džihádisté
ze Sýrie potažmo Iráku. Když se pak
k útoku přihlásila takřka neznámá kurdská
skupina Sokoli kurdské svobody (TaK),
Ankara i Moskva svorně přišly o žádanou píárovou munici.)
O pouhý den později se pak terčem útoku stal
další turecký vojenský konvoj, tentokrát
v kurdském Diyarbakiru, načež se v médiích
objevily zprávy o nejméně 150 Kurdech, které
turecká armáda údajně upálila zaživa při
svých „kárných operacích“ v Cizre na kurdském jihovýchodě Turecka.
Erdogan ze všeho nejvíc připomíná boxera,
který by si to chtěl rozdat hned s několika
protivníky, ale možná si už ani neuvědomuje,
že je sám dávno zahnán do kouta, kde mu přibývající rány na hlavu brání vnímat realitu a
vhodit bílý ručník. Je jeho armáda po řadě
ideologických čistek v nejvyšším velení a
s nedostačující výzbrojí s to zvládnout vnitřní
válku proti Straně kurdských pracujících
(PKK) a současně i agresi do Sýrie? A opravdu se může Ankara při úvahách o invazi do
Sýrie opírat jen o pomoc takových „válečníků“, jako je Saúdská Arábie či Spojené
arabské emiráty? Jeho jedinou skutečnou nadějí by byl skutečný vstup NATO do Sýrie,
ale to by nejspíš znamenalo válku s Ruskem a
proto je tato vize spíš jen teoretická, nemluvě
už o tom, že USA a Evropa považují „nenáviděné“ Kurdy za jednoho z hlavních partnerů
v boji proti Daeši a proto důvody turecké
agrese nesdílejí.
Recep Erdogan a s ním i celá jeho země se
zdá být čím dál víc nejistá a nestabilní. A
opuštěná. Dna už bylo takřka dosaženo, což
bývá ideální čas stanovit si nové priority.
http://www.literarky.cz/blogy/tereza-spencerova/21552-receperdogan-boxer-zatlaeny-do-rohu
Saturn and Phase Cycles
How Saturn and Phase Cycles Function
No set rule exists as to how Saturn governs timing in the historical process. As Emerson
said, “A foolish consistency is the hobgoblin
of little minds.” That is one of the tricky logogriphs of astrological judgment. Some astrological texts have attempted to make up
rules. Unfortunately, in the next crisis, or in
the next major development, those rules
always failed in their application. An astrological procedure does exist that enables the astro historian to arrive at a deeper understanding of events that have either happened or
are occurring presently. This is called phase
theory.
To the Sumerians, the first astrologers in history, the first light of the crescent Moon, seen
a little after sunset, was the beginning of the
new month.
Phase theory was first employed by the ancient Sumerian astrologers. Tracking the
Moon in its various stages of illumination is
called lunation theory. The lunation cycle was
the first phase tool to be used by astrology
thousands of years ago. Simply put, the Sun
and Moon and Earth have a cycle, wherein the
strana 54
ORL 2016-2
Saturn and Phase Cycles
etc. Everyone feels that something major is
going on during this configuration.
These configurations were first given to us by
the Sumerians and in the 20th century developed and applied to modem astrological
practice by Dane Rudhyar. Astrology has taken eight of these configurations and given
them names and meanings.
Phase theory can work with any two planets.
Instead of using the cycle of the Sun and
Moon, we will apply phase theory to Saturn
and its motions by transit in relationship to a
starting point. This position can be a natal or
original position of Saturn, or a natal Sun. Let
us then follow Saturn through all the years of
its transiting phases. Thus, of the eight phases, we begin with:
The New Phase—O to 45 degrees. The
birth. This phase begins at the conjunction
and goes to the frrst octile, the 45° aspect.
This aspect can be between Saturn in the sky
and natal Saturn, or between transiting Saturn
and the natal Sun.
Moon orbits about the Earth, and in the sky
increases in light, and then decreases. Each
configuration of the Sun, Moon and Earth
has an impact on the individual and on
collective humanity.
Much has been written on the Full Moon—
its stirring up of madness in asylums, the
frenetic criminal activity that the police attempt to control, spring tides and neap tides,
One of the most important times in the chart
of a historical personage or of a nation is
when Saturn conjoins its Sun. When this conjunction occurs, two events can happen. It can
mean a rise in power. When Franklin D. Roosevelt was sworn in as President (March 3rd,
1933) Saturn was exactly conjunct his natal
Sun. The day Eisenhower was elected President, in November of 1952, Saturn by transit
was exactly conjunct his natal Sun. Histori-
cally, this transit has to do with something
new being born in the chart of that individual
or nation. With Eisenhower and Roosevelt it
was an ascension of power; with Vice-President Nixon, who left office the day Saturn
conjoined his natal Sun, it was the beginning
of a new life.
They were all functioning under the Sun/Saturn phase influence.
In a nation’s chart, when Saturn conjuncts the
Sun of that chart, one can safely say that some
new structure is being born, that perhaps
some old structure is dying. When Saturn was
sitting right atop the U.S. Sun (1776 chart) in
August of 1974, President Nixon resigned
from office. While this event was part of a
larger cycle (see the essay, One Hundred and
Fifty Years of Jupiter/Saturn), astrologically,
one could assert that the executive power was
undergoing a complete restructuring.
Was it better for America that the power of
the presidency was restructured, giving a new
preponderance of power to the legislative
branch? I can not make such a judgement,
even more than a generation after the event,
not until the prejudices of the day are finally
dissolved in the multitude of years, and the
essential truth of a situation becomes clear to
all.
Whether this new energy was beneficial to humanity or not is an extremely difficult judgment for the historian to make. It could take
as long as a century to find out the truth.
strana 55
ORL 2016-2
Saturn and Phase Cycles
Opening Crescent—45 to 90 degrees. The
first reality check. The new has been born,
and Saturn has moved to forty-five degrees
ahead of that initial position (whether a transiting Saturn to natal Saturn, or transiting
Saturn to natal Sun or some other point).
This placement is called the crescent phase.
What was born—sometimes quietly and at
other times with loud fanfare–now gets
tested by saturnine reality. At the 45 degree
aspect, the test can be rather severe; at 51
degrees, a need often arises to spiritualize
the original impulse. One can be given a vision of the meaning of the whole thing.
Many intuitions at this phase. At the 60
degree aspect, a stabilization of form can
occur. This is often when the first successes
are experienced by the structure that was
born at the new phase. At the 72 degree
aspect, called the quintile, this structure
learns to function on a wider scale, more
brilliantly and often in a unique manner.
The crescent phase establishes in the real
world whatever is being created. This mechanism often has to do with getting separated from whatever it was that helped give
birth to the new structure.
First Quarter—90 to 135 degrees. Structuring in the world. This configuration, commonly called the first quarter square, is the
most active of all the aspects. The phrase
“where angels fear to tread” applies to this
phase: It is so energetic! The impulse, the
new structure, has had time to grow and
develop and establish itself. Now it moves
out into the world and has a powerful interaction with it. In the ancient and in traditional
astrology, squares have been called “malefic”.
I have always felt this definition to be highly
judgmental. Natally, Bill Gates has a Sun
square Uranus, and it is what he used to build
one of the largest computer companies in history; Winston Churchill had an almost exact
Mercury square Uranus, and supported himself his entire life by writing, even winning a
Nobel for his history of World War II. Squares (and oppositions and octiles) are building
blocks, and define how you create and what
you contribute. Squares are not “bad”. Sometimes they show a need to integrate two differing energies. Phase squares always demand
an active exercise of the powers of the
structure that was born during the new phase.
The first quarter demonstrates a need to move
out actively into the world and meet its
challenges. If something is done in the world,
if a project is begun, if a new government is
founded, if a new political party is started,
you may always get a rough estimate of where
it is going, how successful it will be, if you
look at its first Saturn (to natal) square, and
observe what it is doing at that time. This first
quarter square of Saturn in the sky to natal
Saturn occurs seven years after the initial
impulse of creation, the new phase. At ninety
degrees, this phase is the most dynamic; the
120° aspect is more stable and quiet, but it
still has that energy.
The Gibbous Phase—135 to 180 degrees.
Re-adjustment. In this phase, the initial
impulse, which has actively moved out into
the world, is now refined, made more powerful. The gibbous begins at the trioctile (135°),
where there can be a confusion of intent. The
direction in which the impulse is heading can
sometimes be derailed needing to be put back
on track. At the biquintile (144°), the agency
or group embodying the impulse can become
quite ingenious in achieving its goals. At the
inconjunct (150°) there can be a certain falling away, a separation from what the person
or agency or organization considers useless or
no longer needful. There can also be a falling
back into past habit patterns, into past ways
of doing things, not beneficial to the integrity
of what is being done. This is when, for
example, that old rejected government plan is
pulled back off the shelf (perhaps by a certain
subgroup within the organization or bureaucracy), and is, with all its flaws, resubmitted for approval, and accepted. Occurrences
like this are common under the gibbous phase. Under the gibbous influence there occurs a
readjustment as to how the energies must be
applied in the world.
Full—180 to 135 degrees. Flowering or reorientation. During the full phase one of two
events will occur: a flowering, a blossoming
of the energy that began at the new; or a disintegration of the original impulse, and a new
beginning. One or the other always occurs.
When President Ronald Reagan experienced
the transit of Pluto opposing his natal Saturn
in October of 1983, two significant events
strana 56
ORL 2016-2
Saturn and Phase Cycles
occurred in his administration. First, after
the Iranian suicide terrorist bombing of the
Marine barracks in Beirut, Lebanon (Oct.
23, 1983), in which 241 Marine and Navy
personnel died, he ordered a withdrawal of
American forces. Second, within the same
week, in order to protect the lives of 1100
Americans living there, he sent the military
into Grenada, a small Latin American country that was suffering a reign of terror. The
president was experiencing an opposition of
transiting Pluto to his natal Saturn. For
President Reagan, this was a period when he
found his stride as president, when the exercise of power became a joy instead of a burden. Many political personages, organizations and groups are destroyed when
Pluto makes one of its two-year-long oppositions to a Saturn. Since the president
weathered the opposition and was not destroyed by this transit, it is my judgment that
he was using the awesome power of the
American presidency in a karmically just
manner.
Examining the ascent-to-power chart of the
Nazi Party (Jan. 30, 1933, Berlin, 11:30
AM), we find that when Pluto opposed the
Saturn in that chart, two interesting
occurrences happened. Eisenhower landed
in North Africa, wiping out the armies of
Rommel, capturing over 200,000 soldiers;
and the army of General Pauling, capitulated at a location in Russia called Stalingrad.
While it took two more years to end that
war (as Pluto moved towards the opposition
of the Sun of that chart), this was the time,
ruled by Saturn, when everyone on both sides
knew who was going to win the war. In this
example, the opposition of Pluto to the
ascent-to-power-Nazi-chart Saturn pointed to
an outcome of disintegration.
Closing Gibbous—135 to 90 degrees. Smooth functioning. I have found that when this
phase is emphasized, the agency, or nation, or
historical process is now in its own, is functioning as it was born to, as it was meant to, and
will continue to do so all the way to the
closing 45 degrees, the balsamic phase. At the
1500 aspect, the inconjunct, there will be that
tendency to go off in bizarre directions; but if
that historical impulse has made it to the Full
phase and survived, then it will continue for
many years.
Last Quarter—90 to 45 degrees. Outer
vibrancy, internal withdrawal. In Rudhyarian
psychology, this is a period when the personality begins to withdraw, focus its awareness on
interior matters, when it seeks to create new
structures in its life. I have found that when a
person or nation is under a last quarter
influence, they are still very much out in the
world maintaining an influence in world
events. This influence may be stronger than
any other time in their life. Wellington destroyed a tradition of centuries-old military
aristocracy in Europe at the Battle of Waterloo, when transiting Saturn formed a partile
square to his natal Sun. Was this an influence
impelling him to withdraw from the world in
order to recreate himself? Possibly.
After that battle he never fought again. But
this was an inner decision, one not forced on
him by outside events.
President Carter came to power under this
configuration (in his case, with a verified and
true chart, progressed Sun to progressed
Moon). I can cite numerous other examples.
The last quarter square is often not as active
as the first quarter, possibly because whatever
is under this influence does not need this
activity. If change is required, or if integration of differing energies is the order of
the time, that impulse may arise from the inside. Though the personage or agency may weary of their power and expertise, or may have
grown corrupt, function in the world flows
quite well during this phase.
The Balsamic Phase—45 to 0 degrees. Dissolution. A period of withdrawal, a slow release of old structures. If the agency or personage or party or corporation is going to move
into a new phase (and many often do), they
may receive visions of the new but may not be
able to act upon them.
Much of America’s political stability is derived from a two party system. Generally, one
party is liberal, while the other is conservative, one represents the common man, while
the other whatever aristocracy or elite is in
power at the time. When a party enters its
balsamic period, it tends to lose power. Its
strana 57
ORL 2016-2
Saturn and Phase Cycles
ideas appear old and threadbare (and they
usually are). The party continuously loses
elections simply because people don’t believe its philosophical and political messages
(and the people are usually right). What
once was truth is now doctrinaire fiction.
The time has come to release the old forms,
the all-too-crystallized ideas that don’t apply
to a present human condition any more. A
new political truth must be created so that
the ideas and motivating philosophy of the
faction, the political party, can be reborn.
One can apply phase theory to all the
planets, to the Moon and the Sun, to the
bright stars. When Saturn is a part of one of
these configurations, a clear, definite event
of historical significance often takes place.
One may ask, “How is Saturn interpreted
historically?” The answer is that, like sand
flowing through a sieve, it will make itself of
use in any manner possible. To determine
the location of each grain is beyond our present abilities.
An examination of the natal position of Saturn in the chart of a president, a prime minister, or a king will tell you about the nature of that administration, government, or
rulership. One can examine Saturn in its relationship with the other planets—with Jupiter, or Neptune, or Uranus, or Pluto. One
can examine Saturn in relationship to the natal Sun or Saturn in the chart of a leader, a
nation, a group. All these examinations will
instruct the astro-historian.
Tracking the movement of Saturn in relation
to a natal chart is the swiftest and easiest technique to gain an understanding of the meaning of the events taking place.
náboženství a společnosti, pozn. překl.), uvidíme před sebou sociologický obrázek Evropy,
jejíž společenský řád trvale ovládá princip tří
hlavních kast: žreců, vojáků a výrobců.
How Saturn and Phase Cycles Work
V různých historických etapách a pod různými označeními se s takovou stratifikací evropských společenství skutečně setkáváme.
Za pravou Evropu
Alexandr Dugin
Ještě něco doutná v našem lidu, co ho odvrací
od propasti zvané moderní Evropa, ale
setrvačnost směřování je příliš silná a úsilí,
které je nutné vynaložit na opravdovou
konzervativní revoluci, musí být obrovské.
Jak se nevyhnutelný konec Evropy týká Ruska? To je složitá a živá otázka, vzhledem
k tomu, že ruská kultura, náboženství a sama
ruská civilizace má evropské a středomořské
kořeny. Rusko je část věčné Evropy a osud
Starého světa nám nemůže být lhostejný,
vzhledem k tomu, že ve značné míře je i naším osudem.
Věčná Evropa: tři kasty
Současná evropská civilizace je historickým
pokračováním civilizace středomořské. V této
posloupnosti převládá indoevropská složka a
základní jazykovou a kulturní matricí Evropy
je indoevropská tradice.
Pokud si připomeneme rekonstrukci třístupňového systému Georgese Dumézila (18981986, francouzský komparativní filolog, který
se mj. zabýval analýzou protoindoevropského
Klasickým projevem takového řádu se jeví
nejstarší éra středomořských společenství počínaje obdobím achájských výbojů a homérského Řecka. Podobný systém byl charakteristický pro klasické Řecko a Řím, s výjimkou
období úpadku, kdy se posilovala politická
pozice „městských obyvatel,“ což přineslo
smíšení vyšších kast s delokalizovanými
rolníky a nový typ – obchodníka, který byl
cizí klasické indoevropské společnosti. Tento
typ obchodníka se vytvořil spolu s degradací a
materializací vojenské třídy (což je popsáno
v Platónově Státu jako fenomén timokracie),
ale mohl se vytvářet i „dole“ specifickou sociální odchylkou bývalých zemědělců nebo
městských řemeslníků. Nedá se vyloučit, že
vytvoření typu obchodníka bylo důsledkem
vnějších vlivů ve vztahu k indoevropskému
kulturnímu okruhu, například fénických a
obecně semitských, kde byl obchod široce
rozšířenou společenskou činností. Obyvatelé
měst, občané („měšťané“) představovali
v městských řeckých státech specifické sociální prostředí, ve kterém byly tři klasické
složky indoevropské společnosti deformovány.
Přinejmenším to tak popsal Aristoteles v Politice. Moc božských králů – žreců (posvátná
strana 58
ORL 2016-2
Za pravou Evropu
monarchie) se proměnila v tyranii. Vláda
vojenské aristokracie se změnila v dominanci finanční oligarchie a organické samořízení
etnicky stejnorodých a solidárních občin
(politea) se změnilo v „demokracii,“ moc
náhodného a nejednotného davu sjednocovaného pouze obýváním stejného městského teritoria.
Řím v éře svého rozkvětu indoevropské
třístupňové hierarchii opět vrátil správné
proporce. Ovšem i v Římské říši bylo období úpadku charakterizováno podobným
jevem vytváření nediferencované městské
většiny.
Rozšíření křesťanství, které není původním
indoevropským kulturním fenoménem, ale
stalo se jím v rámci řecko-římského kulturního kontextu, umožnilo oživení základů
indoevropské kultury, což vyvrcholilo v evropském středověku.
Na konci středověku opět zvedá hlavu městské „občanské společenství,“ roste význam
obchodnické třídy – konec konců buržoazní
Evropa Anglie, Holandska a Francie s konečnou platností právně ustanovuje demokratický společenský model. Důležité je, že
hlavní postavou evropského novověku se
stává buržoa (obchodník, podnikatel, makléř), který se v klasických indoevropských
společnostech nacházel buď na jejich periferiích, nebo úplně chyběl. Podrobnou a detailní sociologickou analýzu role a funkce buržuje podávají ve svých programových pracích známí evropští sociologové Max Weber
– s obhajujícím přístupem (v češtině: Weber,
Max: Metodologie, sociologie a politika.
Praha. Oikoymenh, 2009. Kapitola Protestantská etika a duch kapitalismu.) a Werner
Sombart – s kritickým přístupem (Sombart,
W.: Der Bourgeois. München und Leipzig.
Duncker and Humblot, 1913. V ruštině: Zombart, V.: Buržua. Nakladatelství Nauka,
1994).
A tak, podle Dumézila, současná západoevropská civilizace je indoevropská svou přirozeností a původní strukturou a proto se v jejích základech nalézá trojfunkční (třístupňový) model. Ale novověk do této struktury
vnesl a postupně postavil do centra element
geneticky cizí této indoevropské struktuře,
který je v konceptuálním konfliktu s její klasickou matricí.
Úpadek Evropy podle Spenglera, Danilovského, Sorokina
Jestliže Dumézilova analýza tří hierarchických stupňů (tří společenských funkcí)
ukazuje na významný odklon novověké Evropy od indoevropské pyramidy s objevením
se indoevropskému společenství cizí postavy
buržuje, pak jiní autoři používající civilizační
přístup k problému (Oswald Spengler, Nikolaj
Danilevskij, Pitirim Sorokin) se shodli v názoru, že cyklus evropské civilizace se dostal
do fáze úpadku. Římsko-germánský svět
(podle Danilevského) prožívá epochu stáří,
ztrácí svou životní sílu, energii, rozkládá se
v materiálnosti a smyslovosti. Spengler celou
svou teorii postavil na doložení toho, že faustovský duch dovedl Západ k duchovní katastrofě, život organické kultury uhasl a změnil
se v čistě technickou a odcizenou civilizaci.
Pitirim Sorokin ze svého pohledu tvrdil, že
Evropa v novověku dosáhla konce smyslové
fáze rozvoje svého sociokulturního systému a
octla se na okraji propasti. Sorokin rozlišoval
celkem tři typy sociokulturních systémů: systém idejí (čistě duchovní), idealistický (vyvážený) a smyslový (materialistický). Když
smyslový systém dochází ke svému konci a
úpadku, znovu jej nahrazuje systém idejí,
k čemuž podle Sorokina má dojít i v Evropě
v blízké době.
Všechny tyto teorie mluví o tom, že v rámci
evropské civilizace jako celku (jakkoliv je
tento rámec u různých autorů odlišný) současný moment této civilizace představuje terminální fázi, období rozpadu, úpadku,
degradace a agónie. To znamená, že evropský
Logos se nalézá v poslední třetí fázi své cyklické manifestace – na protipólu dětství Evropy v období antickém a její dospělosti v dobách evropského středověku.
Desakralizace Evropy (Guénon, Evola)
Ještě mnohem ostřejší diagnózu stanovili
novověké Evropě tradicionalisté. Podle francouzského tradicionalisty Reného Guénona se
evropská moderna stala výrazem anticivilizace, ztělesněním všeho toho, co protiřečilo duchu, Tradici, posvátnosti. Sekularizace, humanismus, naturalismus, mechanicismus a rastrana 59
ORL 2016-2
Za pravou Evropu
cionalismus, podle Guénona, jsou projevy
ducha zvrácenosti, který ovlivňuje všechny
společnosti, ale který právě v moderní Evropě získal tak absolutní a rozsáhlé postavení, že byl povýšen na normu a princip.
Období úpadku znaly i tradiční společnosti,
ale současná Evropa vytvořila v plném
smyslu antispolečnost, ve které jsou všechny
přirozené proporce narušené: božské
transcendentní měřítko je odmítnuto, religiozita odvržena na sociální periferii, naproti
tomu se nejvyššími hodnotami staly matérie
a množství, pomíjivost a smyslovost, individualismus a egoismus.
dě máme co dělat s Antievropou, s její zlomovou degenerací a deformací. Buržoazii
Evola považoval za dekadentní třídu a demokracii, racionalismus, scientismus a humanismus za formy duchovní a sociálněpolitické
nemoci.
Guénon tvrdí, že vše, co má vztah k Tradici,
v Evropě není ve skutečnosti evropské a
v mnohem čistší a plnější formě to lze nalézt
u národů Východu. Ve skutečnosti je evropskou jen fragmentace Tradice, její zkreslení
a překroucení, převedení na nízkou lidskou a
racionalistickou úroveň. Guénon interpretuje
Západ doslova jako zemi, kde zapadá slunce
duchovnosti a přichází „soumrak bohů.“
Při hodnocení vztahů mezi pohlavími v současné evropské civilizaci se názory různých
autorů hluboce liší. Na jedné straně, podle
úvah švýcarského Johanna Bachofena a německého Maxe Wirtha, Evropa je postavena
na patriarchátu a v závislosti na vzdalování se
od prastaré éry matriarchátu tyto patriarchální
tendence (apollinismus, dominance mužského
racionalismu) narůstají. Novověká racionalistická filozofie a věda takové názory na první
pohled potvrzují. Z takových analýz vycházeli
mnozí filozofové života (Friedrich Nietzsche,
Henri Bergson, Ludwig Klages, Max Scheler,
Georg Simmel, Leopold Ziegler, Hermann
Keyserling a další), kteří vyzývali k osvobození se z „otcovské dominance“ v evropské
kultuře. Na druhé straně však Julius Evola a
někteří další myslitelé, například Otto Weininger, poukazovali na to, že novověk vyzdvihl jako prioritní materialistické, smyslové,
Téměř stejně hodnotí soudobou Evropu italský filozof Julius Evola, který nicméně uvádí, že evropská tradice přítomná v antice a
středověku a sahající svými kořeny do heroické epochy ještě může být obnovena a Západ může být zachráněn z této propasti, do
které ho uvrhla současnost. Obnovení tohoto
heroického ducha Západu bylo pro Evolu
životním dílem. Ale ve vztahu k novověké
Evropě měl ta nejpřísnější negativní hodnocení, neboť vycházel z toho, že v této perio-
Oba, Guénon i Evola, konstatovali úplnou a
hlubokou desakralizaci (odsposvátnění) Evropy, ale Evola doufal v možnost resakralizace. Guénon to považoval za málo pravděpodobné a předpovídal Starému světu brzkou
a nevyhnutelnou smrt.
Otázka genderové agendy současné Evropy
empirické hodnoty odpovídající spíše ženskému kosmickému principu. Proto Evola formuloval tezi, že žijeme v éře Kali Yugy, kde
převládá princip „temné ženskosti,“ chaosu,
zmatku a smrti, což nejvíce odpovídá právě
ženskému negativnímu aspektu. Evropa je
v tomto smyslu koncentrací takové „temné gynekokracie,“ královstvím bohyně Kálí, ve kterém naopak pro mužský heroický princip
obecně není místo. Pokud zdroje evropské
tradice, podle Evoly, spočívají v heroickém
mužském principu, pak evropská současnost
je přímým protikladem tohoto principu, jeho
antipodem.
To je potvrzováno rozšířením feminismu a
rozsáhlou legalizací homosexuálních vztahů a
různých zvráceností.
Tři pohledy na osud Západu
Počátky středomořské civilizace předurčily
základní parametry jejího historického bytí až
do dnešní doby. Proto když mluvíme o
„úpadku Evropy,“ o krizi západní civilizace,
ať už vědomě nebo nevědomě máme na mysli
krizi Logu světla, apollónskou tragedii (Dugin, A.G.: V poiskach ťjomnogo Logosa.
Akademičeskij projekt, 2014). To je maximálně explicitně vyjádřeno u Evoly, ale o něčem analogickém uvažují i všichni ostatní autoři, kteří stanovují západní civilizaci smrtelnou diagnózu. Ať už si to uvědomujeme
nebo ne, pokud mluvíme o krizi Západu,
máme na mysli krizi apollinského Západu,
Západu antiky a středověku.. Právě za
strana 60
ORL 2016-2
Za pravou Evropu
Apollóna truchlí ti, kteří rozpoznali katastrofičnost soudobé západní kultury (pozn.
překl.: k apollinismu a apollónskému principu, viz např. J. Evola: Jezdit na tygru.
Tritón, Praha 2009).
Pokud tomu tak je, finální fázi historického
cyklu středomořské civilizace musíme chápat jako „Apollónův odchod,“ jeho „odstranění,“ „zmizení,“ jeho „útěk.“ V takovém případě je počátečním bodem
středomořské civilizace moment radikálního
vítězství Apollóna nad Kybelé, Velkou
Matkou, a konečným bodem, v němž se nacházíme, Apollónovo oslabení, jeho pád, konec jeho vlády. Tajemné mýty o nadcházejícím konci vlády Diovy, zejména příběh o
spolknutí Métis a zrození Atény mohou mít
přímý vztah k témuž (pozn. překl.: pokud
jde o mýtus samotný viz např. zde). Konec
západní civilizace je koncem vlády
apollónského Logu světla.
V takovém případě z pohledu samotného
apollónského Logu je tato historie cestou po
klesající křivce, z vyššího bodu do nižšího.
Vrchol je počátkem středomořské kultury,
dno je současným místem, na němž se nachází západní civilizace. Abychom si představili toto schéma názorněji, tak první fáze
– druhé tisíciletí před Kristem – byla
ranným stádiem, Apollónovým dětstvím, od
poloviny 1. tisíciletí před naším letopočtem
do středověku bylo stádium Apollónovy zralosti (odpovídající rozmachu platónismu) a
nakonec slábnutí, stáří a degenerace Logu
světla v novověkém racionalismu až do iracionální agónie v éře postmoderny.
Pokud však tu samou křivku budeme sledovat
z pohledu Logu temnoty Kybelé, obrázek
bude ve své podstatě jiný. Na počátku bude
podřízení ženského principu mužskému, ale
pro Logos Kybelé tento apollónský počátek
není jeho začátkem. Logos Kybelé svými kořeny sahá hluboko do předindoevpropské
nebo neindoevropské minulosti. S ním sousedící oblasti jsou například Egypt nebo
prostředí semitské (pokud zůstaneme ve
Středomoří). Proto Kybelé vidí Apollónův
vpád jako epizodu a to celkem rychlou, ve
srovnání s hlubinným podzemním obdobím
Velké Matky. Nicméně v helénských mýtech
uznává svoji porážku v titánomachii a gigantomachii a truchlí pro své děti, které zahynuly
rukou olympských bohů. V té míře, v jaké
slábne Apollónova moc, se postupně osvobozuje, rány Titánů se postupně hojí a Titáni se
začínají pomalu ubírat k zemskému povrchu.
Jako první z Titánů se na Olymp vrací
Prométheus. Titán se snaží napodobit bohy, se
svou chtonickou moudrostí převezme jejich
posvátné schopnosti vlády. Pro velkou Matku
je to pokrok a je to tak správně, protože
v míře ve které slábnou síly bohů, narůstají
síly Titánů. Novověk je jejich dobou.
„Pokrokem“ je třeba rozumět pouze úspěch
chtonických a hypochtonických sil, uvolnění
starodávných sil uvězněných v Tartaru. Je to
pomsta hory Otris, protiútok armády Gigantů
na Flegrejských polích, útok na Olymp. Ko-
nec západní civilizace a cesta k tomuto konci
je pro chtonické síly opravdovým rozvojem,
pokrokem, naplněním existence a dosažením
dlouho očekávaného triumfu. To je podstatou
humanismu moderny.
Na druhé straně může výsledkem pokroku být
„království ženy“ (křesťanská Apokalypsa to
popisuje jako „babylónskou nevěstku,“ „ženu
oděnou purpurem a šarlatem,“ „sedící na šelmě,“ viz kapitola 17. Janova Zjevení v Novém
zákoně, pozn. překl.). To se shoduje s definicí
naší doby jako éry Kali Yugy, fází vlády temné bohyně Kálí, podle hinduistické tradice.
Ti, pro které žádná krize západní civilizace
neexistuje, v převážné většině k západní civilizaci nepatří. Není to hlas západní civilizace,
je to hlas Logu temnoty. Eurooptimistou
může dnes být pouze neevropský člověk.
Jednotná Evropa: Říše zahrad Apollónových
Zde je třeba ujasnit, jak je možné Evropu
chápat.
O existenci Evropy můžeme mluvit od počátku 2. tisíciletí před Kristem, konkrétně od
vpádu a usazení se indoevropských kočovných
válečnických solárně-patriarchálních národů
ve Středomoří, kdy vznikla do současnosti jediná panevropská civilizace vykazující řadu
zásadních charakteristik. To je středomořská
civilizace ve svém čtyřtisíciletém rámci.
Tato civilizace se obecně vyznačuje rozhodnou dominancí apollinského logu, verstrana 61
ORL 2016-2
Za pravou Evropu
tikální hierarchickou strukturou světa,
společnosti a myšlení, solárním kultem uctívání nebeských bohů, třístupňovým systémem kast, jednoznačným patriarchátem a
logocentrismem. Evropa je zemí Apollónovou, zemí boha s lukem a lyrou, je projekcí hyperborejského Severu a jeho primordiální (původní) tradice. Příběh o únosu Evropy (Európy) Diem v podobě býka je
možné interpretovat v tomto případě jako
vzetí ženského matriarchálního pincipu
z chtonického prostředí a jeho přenesení do
nebeské oblasti mužské nebeské dominance.
Sem patří také příběhy o proměnách pozemských žen v souhvězdí, například Dionýsova
manželka Ariadné, která tak jako i sama
Európa pochází z Kréty, považované za ohnisko matriarchální kultury. Na historické
úrovni tomu mohla odpovídat praxe kočovných válečnických kmenů (především
indoevropských) tradičně pociťujících nedostatek žen (kvůli obtížím kočovného života a
permanentních válek vedených pastevci –
muži), která spočívala v získávání nevěst
z usedlých a převážně matriarchálních zemědělských společenství (Dugin, A.G.: Etnosociologija. Akademičeskij projekt, 2011).
Apollón je na archaických památkách zobrazován jako pastýř nesoucí na plecích
jehně. Odtud pochází celá řada pastýřských
metafor; pastýř v kontextu apollinské kultury je král, prorok, patriarcha a dokonce i
Bůh.
Opravdová Evropa znamená nepodmíněnou
dominanci Apollónova Logu světla nad
Logem temna Kybelé. Logos temna Kybelé je
v evropské kultuře potlačen, navíc Kybelé
v tomto kontextu ztrácí legitimní právo na
disponování autonomním Logem, je odsouzena k mlčení, němotě, temné kakofonii nesrozumitelných zvuků. Zem je bez rozumu v rozumném nebeském vesmíru Apollónově. Pouze Dionýsos, bůh šílenství, má klíč k myšlení
Velké Matky.
Tato dominance Apollóna nad Kybelé
s pevným postavením Dionýsa na straně
Olympu je také definicí jediné opravdové Evropy. Ženský princip unesený olympskými
bohy se proměňuje solárním působením
v panenskou Pallas Athénu, božství, ve kterém, i když jsou uchovány znaky ženského
principu (tkaní, had Erichthonios doprovázející všude Athénu), dominují přísně mužské
vlastnosti: rozum a odvaha, archetypální
přednosti první a druhé indoevropské kasty.
Moudrost Athény odpovídá žrecům a posvátným králům. Její odvaha je statečností
druhé kasty. Tkalcovství je symbolem řemeslníků integrovaných do celkového třístupňového systému. Za takových okolností je Evropa jako unesená žena vyjmutá z chtonického prostředí projekcí Athény, to znamená, že
je takovou nádobou ženskosti, ve které se
vlastně ženské proměnilo transmutací v mužské, solární, olympské.
Athéna, jsa pannou, nejenže nerodí, ale sama
se nenarodila v plném smyslu slova, tak jak
vyšla z hlavy Diovy, postrádajíc spojení se
zemí a ženstvím. Evropa je synonymum
transmutace ženského principu – přírody, matérie, hmoty – do mužské struktury, do eidetického světa (tj.světa podstat, oproti materiálnímu světu vnějškových projevů, pozn. překl.). Je to přenesení z dolního do horního, potvrzení nebeské země ztělesněné formou zahrady. Zahrada, to je zkulturněná příroda.
Je to antiteze lesa a dříví (což znamená matérie), tak jako oseté pole je antitezí nahodile
rostoucích divokých rostlin. Pole a zahrady
jsou výtvory mužů, projekce jejich regulující
racionální vůle. Je to nižší úroveň olympského
kosmu, ale Démétér, bohyně úrody, má strukturu proměněného ženství, které je součástí
světelného a očišťujícího mužského kontextu.
Bohyně Rhea a Gaia, princip Kybelé, jsou
proměněny v bohyně kultivované půdy, kdy je
veškerá pozornost soustředěna na mužské
sémě a ne na onen materiální základ, do kterého sémě vstupuje aby se ujalo, vyrostlo a
nechalo zrodit nové sémě. Nikoliv půda na
poli rodí obilné klasy, ale semeno (z agronomického hlediska vlastně ano, ale pro vyjádření vztahů mezi ženským a mužským principem by bylo snad vhodnější tento vztah popsat tak, že ženský princip rodí, zrozuje, tj.
dává vzniknout materiálnímu světu, klasu viditelnému, zatímco sémě, mužský princip,
metafyzicky skrytá podstata ze světa idejí, ji
oplodňuje, vkládá in-formaci, čehož smysl se
v Duginově připodobnění poněkud ztrácí,
pozn. překl.). Rostliny v zahradě nerostou proto, že jim dává existenci Matka Země jako
v lese, ale proto, že pečlivý a pracovitý zahradník je zasadil a opečovával v souladu
strana 62
ORL 2016-2
Za pravou Evropu
s promyšleným a realizovaným plánem, eidetickým programem (zde není jasné, zda
autor myslí zahradníkem resp.realizací jeho
plánu mužský princip, protože pak by na původní „divoké“ úrovní ženství (Matka Země,
les, chaos) jakoby chyběl, ačkoliv ta je jím
právě kultivována. K lepšímu objasnění
problematiky tohoto druhu bych doporučil
čtenáři přečtení např. této publikace: Julius
Evola: Metafyzika sexu, Volvo Globator,
Praha 2009, k danému tématu jedna z nejobšírnějších prací, pozn. překl.). Evropa je
civilizační prostor zkultivované ženskosti
umístěné do mužského rámce. Je to kultura, v níž původní samorodá a divoká Kybelé
byla proměněna v Démétér (paradigma
zkultivované půdy), Héru (paradigma
manželky), Athénu (paradigma mužské
ženskosti), Artemidu (paradigma nevinnosti).
Taková jedinečná Evropa může být viděna
jako věčná struktura. „Věčná“ v relativním
smyslu, ve srovnání s historickými epochami
probíhajícími v souvislosti s ní.
Na měření času je nezbytný pevný souřadnicový systém. Pro měření historické doby je
nezbytný rovněž souřadnicový systém, ale už
ne kosmického, nýbrž sémantického plánu.
Evropská historie má význam pouze jako
soubor epoch realizujících se uvnitř tohoto
nezbytného systému, kterým je „věčná Evropa,“ její Logos. Je to Logos středomořské
civilizace, která je civilizací právě proto, že
všechny její procesy probíhají v séman-
tickém poli jednou a navždy zvítězivšího
Olympu, v záři boha-slunce. Evropa je věčná
ve stejném smyslu, jako je věčné Slunce.
Samo o sobě je neměnné ve vztahu k ročním
obdobím nebo denní době. Pro nás vychází a
zapadá, slabě svítí v zimě a v létě sálá teplo.
Ale samo o sobě je Slunce neměnné – pro něj
není den nebo noc, zima nebo léto. Evropa je
zemí Apollónovou. Je stále jedna a táž, ale
my pozorovatelé žijící stále na oběžnici evropského Logu zažíváme na nás samých jeho
epochy, podléháme jim svou účastí na nich.
Evropský čas, hodiny Evropy v její struktuře
významů – proto to jsou sluneční hodiny,
gnómóny či vodní klepsidry – se počítají podle míry blízkosti či vzdálenosti od slunečního
Logu světla. A jako je dlouhý roční cyklus a
krátký denní, tak i v evropské historii je
mnoho vírů, malých, středních a velkých,
v souvislosti s nimiž se společnost vzdaluje
svému centru a znovu se k němu navrací
v nové fázi sémantické spirály. Evropa ve
svém filozofickém měřítku je představována
platónskou filozofií v helénské kultuře jako vrcholný projev Logu světla. Platónismus je vítězstvím bohů nad Titány ve sféře myšlení.
Ve stejném období jako Platónova a Aristotelova filozofie, rodí se koncept univerzální říše
uvedený do reality Alexandrem Velikým a dosahující vrcholu za starověkého Říma. Filozofie a politika Apollónova (v podobě teorie i
praxe budování říše) se slučují v impérium.
Křesťanství je později také pronikáno helénským duchem a po té, co se stalo oficiálním
náboženstvím Říma, podporuje a upevňuje
tento platónsko-imperátorský vektor
ospravedlňujíc jej obrácením k nové, tentokrát křesťanské metafyzice a teologii. Od 4.
století našeho letopočtu se stává označením
pro sjednocenou Evropu křesťanství,
křesťanská oikúmené, která je nástupkyní
středomořského civilizačního obsahu jak ve
filozofii, tak i v politice. A tento stav přetrvává všeobecně po celé období středověku.
Novověk jako Antievropa
Až v novověku, když evropská historie vstoupila do poslední fáze své historické existence,
se stáváme svědky probuzení Logu temna
Kybelé plazícího se zpod oslabené olympské
nadvlády. Had byl zbaven okovů, osvobozen a
začíná se připravovat na odvetu. Z mytologického úhlu pohledu je to probuzení Titánů,
jejich nový pokus přehodnotit výsledky kdysi
prohrané a neustále bojované a věčně prohrávané bitvy. Je to povstání chtonických sil,
nespoutané démonické matérie. Je to útok na
Krista, kastovní společnost, na indoevropskou
cestu, na sakrální tradici, není to to, co dělalo
Evropu Evropou. Tak se rodí Antievropa,
stejně podobná pravé, jako je Antikrist
podobný Kristu. Tato Antievropa jedná jménem Evropy, které se postupně zevnitř
zmocňuje. Titáni v boji vytlačují bohy
z Olympu a počínají vládnout jejich jménem.
To jsou buržoazní revoluce a příchod třetího
stavu, ale už ne stavu indoevropských zemědělců, ale nositelů jiného, obchodního, fénického, thalasokratického, námořního ducha
strana 63
ORL 2016-2
Za pravou Evropu
(viz koncepce boje atlantického a kontinentálního principu, z níž nejen Dugin
v podstatné míře vychází, pozn. překl.). Je to
návrat Atlantů tam, kam Herkulovy sloupy
odpíraly přístup – nec plus ultra.
Novověk je smrtí Evropy a její proměnou
v něco úplně jiného. Středomořská civilizace si částečně ponechává svou tvář, ale je od
základu přeformátována zevnitř, obydlena
radikálně jinými obyvateli, kteří vystoupili
z hlubokých sklepů, podzemních chodeb a
zmocnili se dřívějších legitimních obyvatel,
z nichž učinili zajatce.
Tato fáze probíhá od 16. století do dnešních
časů na poli městské literární kultury, která
vznikla během křesťanského středověku. To
je nové bitevní pole, kde se věčným protivníkům bohů Evropy podařilo dosáhnout
nemyslitelných úspěchů. Filozofie a politika
se staly bitevním polem, na němž Antievropa mohla zaujmout vedoucí pozice.
Moderna je návratem Velké Matky a jejího potomstva. Had Python se vrací a
provádí protiútok na Apollóna. Svatyně
v Délfách je uzavřena. To znamená, že
Python se vrátil k vládě.
Posledním akordem evropského dramatu je
20. století. Evropa v agónii sbírá sílu, aby
vybojovala svůj poslední boj s Antievropou
(což naprosto jasně chápou Martin Heidegger nebo Julius Evola, Ernst Jünger nebo
Oswald Spengler), ale utrpí porážku –
vojenskou, politickou, ideologickou, filozofickou, technologickou. Ve druhé polovině
20. století triumf Moderny a Logu temna jsou
natolik očividné, že nemají významné soupeře. Odpor byl zlomen, nastala vláda Titánů
(Duginův postoj k této problematice a k vymezení moderny a postmoderny pro přesnější pochopení např. zde, srov. též např. zástupce západních myslitelů, Alaina de Benoist, zkrácený
text, pozn. překl.).
V takové situaci je postmoderna „poslední pečetí.“ V tomto novém modelu vidíme kulturní
a civilizační proporce, které nemají nic
společného s tím, co by se dalo a mělo být
zváno „Evropou.“ Evropa, v níž Python zabíjí
Apollóna a Titáni pohlcují a stravují ke své
potěše Dionýsovo srdce a navždy zapomínají
na „jimi zabitého boha,“ zaměřivše se na
klidné odpolední strávení pozřeného, nemůže
být nazvána „Evropou.“ Je to už něco jiného.
Antievropa a Rusko
Ruské pravoslaví, ruské impérium, ruský
jazyk, ruská kultura a ruská hierarchická
společnost (kněží, vojáci, pracující), to je jeden z pólů apollónské civilizace, slunečních
zahrad a polí. Navíc Byzanc, jejímiž pokračovateli jsme, byla přímou dědičkou helénského ducha, jeho nejarchaičtější oblastí, kde se
původní evropské hodnoty – patriarchát, heroismus, odvaha, olympská vertikální hierarchie, askeze (to znamená nejen například
skromnost, ale v původním řeckém významu
veškerou praxi vedoucí k upevňování disciplíny, pozn. překl.), sebeobětování – uchovaly
lépe a déle, než jinde. Například platónismus
pronikl do západní Evropy právě z Byzance
autentičtější, než při zprostředkování
arabským předáním dědictví Aristotelovo.
Proto je Rusko částí věčné Evropy a osud
Starého světa nám rozhodně nemůže být
lhostejný, vzhledem k tomu, že ve značné
míře je i naším osudem.
Kromě toho, ruská kultura posledních staletí
je hluboce ovlivněna Antievropou, povstalými
Titány demokracie, liberalismu, materialismu
a vědeckého světového názoru. Nejen bolševici nebo liberální elity 90. let přinesli do Ruska
duch materialistické civilizace. Byli jsme pod
vlivem ďábelských čar rozkladu mnohem dříve, když jsme nastoupili cestu „modernizace.“
Evropská moderna je proces likvidace věčné
olympské sakrální Evropy, jejího nahrazení.
Jenže do Ruska pod rouškou „Evropy“ nejvíce
přicházely právě tyto dekadentní, regresivní,
titánské a kybeléské tendence. Pod egidou
„evropeizace“ bylo z Rusů vyháněno vše, co
mělo právě vztah k pravé Evropě: křesťanství,
říše, hierarchie, patriarchát, askeze a orientace na ducha, to znamená základy kultury idejí
a idealismu (podle Sorokina). To vše bylo zaměňováno materialistickým feminoidním
technokratickým smetím, titánskými lžimýty
pokroku a rozvoje. Apollón zná věčnost, nezná rozvoj a pokrok. Evropa a pokrok jsou
vzájemně se vylučující věci. Ale poslední
staletí se uskutečňují monstrózní změny. Naše
společnost uvázla v Antievropě.
Geniální ruský prorok Fjodor Dostojevskij
v řadě svých románů ukázal, že všechny zástrana 64
ORL 2016-2
Za pravou Evropu
padní ideje přinesené na ruskou zemi z Antievropy u nás selhávají – kapitalismus
v románu Výrostek, socialismus v Běsech,
individualismus v Zločinu a trestu. Pravá
Evropa je v Třetím Římu, v pravoslaví a
caru, v křesťanství a ruské tradici, v zemi a
národních slovanských obyčejích, v obřadech starobylého indoevropského lidu.
V epoše postmoderny se smrt Evropy stává
zjevnou. V míře, ve které se orientujeme na
Západ a podléháme mu, se podílíme na
úpadku Logu světla. Nebyli jsme to my, kdo
začal nový cyklus titánomachie, ale ochotně
jsme se do něj zapojili a dokonce jsme se
v 20. století snažili dostat do jeho čela. Bohužel se tímto směrem i nadále ubíráme a
pouze skutečnost, že dnes máme poněkud
odstup a něco odmítáme, nám dává poslední
šanci odvrátit se od Antievropy a zachránit
to, co zůstalo z pravé Evropy. Tato šance je
nevelká. Destruktivní procesy posledních
staletí odvedly svoji práci. V té míře, v jaké
jsou současní Rusové „evropeizovaní“ a
„současní,“ jsou také beznadějně a nevyléčitelně nemocní.
Ještě něco doutná v našem lidu, co ho odvrací od propasti zvané moderní Evropa či
Západ. Ale setrvačnost směřování je příliš
silná a úsilí, které je nutné vynaložit na
opravdovou konzervativní revoluci, sluneční
a vpravdě evropskou, musí být obrovské. Je
očividné, že se nám nepodaří zůstat stranou
od finálního cyklu titánomachie, ve kterém
se Titánům podařilo realizovat odvetu.
Avšak … je lepší prohrát s Bohem, než vyhrát s ďáblem. Alespoň se právě takto vytváří
opravdová heroická indoevropská etika. Ale
pokud budeme s plnou rozhodností bojovat do
posledního vítězného konce, kdo ví, jak se
události vyvinou. Antievropu je nezbytné vyvrátit z kořene, spálit na prach, zbylé chtonické síly poslat zpátky do propasti Tartaru.
To od nás žádá pravá Evropa. Naše stará,
věčná, skutečná Evropa. Evropa Krista
Všemocného.
tečným uprchlíkům. Pomáhá nadaci Generace 21 s křesťanskými uprchlíky z Iráku,
kteří jsou v ČR. Ti, kdo zabili křesťany v
údolí Ninive, ti, kteří je okradli o jejich
majetek, znásilnili jejich ženy a ukřižovali
jejich děti, byli jejich sousedé, jejich nejlepší přátelé, jejich spolupracovníci – muslimové.
Překlad: Pavel Křížek
zdroj: Evrazia.org
http://outsidermedia.cz/za-pravou-evropu/
Nechci, aby muslimové
zničili vaši zemi jako tu
mou.
Salman Hasan je uprchlík z Iráku. Pochází z muslimské šíitské rodiny, ale
opustil islám a stal se křesťanem. Muslimové ho za to chtěli zabít, sám byl zajatcem Islámského státu. Varuje před islámem, podle něho se jedná o velmi zlou
doktrínu, která motivuje lidi páchat zlé
činy, vraždit a znásilňovat. Varuje Čechy,
aby si nenechali zničit svou zemi muslimy.
Říká, že drtivá většina takzvaných uprchlíků doopravdy uprchlíky nejsou, a jsou nástrojem džihádu a obsazení Evropy muslimy. Sám totiž pracoval a pomáhal v
uprchlických táborech a pomáhal sku-
Proč jste opustil islám a stal jste se
křesťanem?
Narodil jsem se do šíitské muslimské rodiny a
celý život do mé konverze ke křesťanství jsem
žil jako dobrý muslim. Jednoho dne lékař
zjistil, že mám rakovinu kůže, měl jsem i
leukémii, velmi špatně jsem viděl, a tak jsem
nosil velmi silné brýle. A všechny moje modlitby i modlitby mé rodiny k Alláhovi nepomohly. A když mi doktor řekl, že mi zbývají
tři čtyři měsíce života, žádné léčení nepomohlo, tak jeden člověk, který se mnou v Německu studoval, se za mě modlil. Já jsem
vlastně ani nechtěl, aby to dělal, protože to
byl Němec a pro mě byl každý Němec
křesťan. On se za mě pomodlil, ale nic se bezprostředně nestalo. Ale pak jsem se vrátil
domů, šel jsem spát a ráno jsem jako obvykle
strana 65
ORL 2016-2
Nechci, aby muslimové zničili vaši zemi jako tu mou.
hledal brýle. Ale když jsem otevřel oči – a
bez brýlí jsem normálně neviděl – všiml
jsem si, že na levé ruce už nemám nádor.
Vyskočil jsem z postele, šel jsem do koupelny a byl jsem šokován, když jsem v zrcadle
uviděl, že jsem byl úplně uzdraven a že vidím bez brýlí. Byl to Bůh křesťanství, který
mě uzdravil, bůh islámu to neudělal. To byl
důvod, proč jsem začal hledat Boha
křesťanů.
Když jsem řekl muslimům, že mě „haleluja“
uzdravilo – protože to bylo jediné, co jsem
si pamatoval z modlitby toho člověka – tak
mě vyhodili z mešity a už jsem se tam
nemohl nikdy vrátit. Nazývali mě „káfirem“
(nevěřícím – pozn. redakce) a odpadlíkem.
Oni chtěli, abych řekl, že mě uzdravil Alláh,
ne „haleluja“. Chtěli, abych lhal. To byl začátek toho, že jsem pomalu, ale jistě odešel
od islámu. Ale zjevil se mi Bůh křesťanství.
Takže to je důvod, proč jsem opustil islám a
začal nový život.
Obáváte se trestu smrti? Za odpadlictví
od islámu je dle islámu trest smrti…
Od začátku mi vyhrožovali, že mě zabijou.
Mnozí muslimové mě uráželi a plivali mi do
obličeje. Když jsme se potkali na ulici, tak
mi posunky ukazovali, že bych měl zemřít.
Takže se samozřejmě bojíte, protože vám
mohou něco udělat. Ale myslíte si, že když
jste v Německu, tak vás to může nějak
ochránit, nebo si říkáte, že tam to ti lidé neudělají. Ale v mysli tento nepříjemný pocit
ohrožení máte.
Myslíte si, že islám je zlý a špatný jako takový?
Již jako malý chlapec jsem byl učen principům islámu. Musel jsem umět memorovat
vše, co jsem se učil, musel jsem to umět recitovat. Většině z toho jsem ale nerozuměl. Protože každý se totéž učil nazpaměť a citoval to
v mešitě, doma či při setkání šíitů, tak se mi
to zdálo být správné. Toto jsou kupříkladu některé věci, které mě učili: „Křesťané jsou lháři, protože tvrdí, že Ježíš byl ukřižován, ale
Korán říká, že ho Alláh vzal do nebe před
ukřižováním.“ „Křesťané jsou lháři, protože
zfalšovali Bibli. Protože tam není napsáno
Mohamedovo jméno.“ „Židé jsou dětmi opic
a prasat. A to byl Boží trest nad nimi, protože
neposlouchali Boha.“ Též říkali, že je normální znásilnit jakoukoli ženu, protože není
muslimka a protože je „káfir“ (nevěřící). Znásilnit ji je pro muslima halal (povolené –
pozn. redakce), čili za její znásilnění podle islámu není trest. Ve jménu islámu je normální
zabíjet ty lidi, kteří se nechtějí obrátit na islám.
Všechno toto islámské učení jsem ve své
mysli považoval za správné, dokud jsem nenašel Boha Bible a On nenašel mne. On mi
ukázal Cestu. Proč bych měl mít právo zabíjet
kohokoli jiného jenom proto, že není muslim? Proč bych měl mít právo znásilnit jakoukoli ženu jen proto, že není muslimka? Proč
bych měl věřit Koránu, který říká, že Ježíš nebyl ukřižován, když Korán byl napsán více
než 600 let po Bibli?
Všechno toto dokazuje, že islám není náboženství, nýbrž doktrína Zla, protože učí
malého kluka, že zabíjet je normální, že znásilňovat je normální. Nyní vidíme islám
v praxi. Nejde jen o Islámský stát. Boko Haram nenazývají lidé pravým jménem, nenazývají je muslimy. Ale to je špatně. Islámský
stát je islámský a řídí se podle islámu. Boko
Haram jsou muslimové následující učení Koránu. Média se těmto skupinám snaží dát názvy – al-Káida, an-Nusrá a podobně. Ale měli
bychom je nazvat pravým jménem – jsou to
muslimové následující učení islámu. A dle
jejich skutků můžeme poznat, že jsou zlí.
Někteří obhájci islámu na Západě říkají,
že v Bibli také jsou napsány některé
špatné věci, že křesťané v minulosti také
udělali zlé věci; a obhájci islámu například zmiňují Starý zákon. Co byste odpověděl na tyto argumenty?
Tyto argumenty jsou mylné. Nelze považovat
za stejné dvě odlišné věci. Ano, v Bibli je
řada pasáží hovořících o zabíjení a ničení, ale
tyto hovoří o konkrétní události v určité době
pro určitý případ, nemají univerzální platnost
do budoucna. Nevidíte, že by Izrael a Židé na
někoho útočili. Kdybyste šel zpět do historie,
tak založili království a žili v pokoji. Bránili
se pouze útokům nepřátel. Až do dnešních
dnů se vždy bránili. Zatímco v Koránu jde o
platnou doktrínu, která platí i nyní i v budoucnu a pokračuje od doby Mohameda.
V Koránu se píše: „Zabíjejte židy“, „zabíjejte
křesťany“, „zabíjejte káfiry (nevěřící)“!
strana 66
ORL 2016-2
Nechci, aby muslimové zničili vaši zemi jako tu mou.
Mnoho lidí si myslí, že slovo „káfir“ znamená nevěřící ve smyslu „ateista“, ale slovo
„káfir“ zahrnuje každého, kdo nevěří v islám. Takže káfirem je křesťan, žid, buddhista či ateista. Jenom proto, že nejste muslimem, jste káfirem, jste nepřítelem. Toto je
doktrína islámu.
Pokud jde o křesťanství, tak Ježíš řekl,
abychom milovali své nepřátele. Řekl, že
pokud budete bojovat mečem, tak mečem
sejdete. Ježíš nepovzbuzoval lidi, aby zabíjeli, ale aby odpouštěli a milovali. Proto když
kteříkoli křesťané, například křižáci, i když
byli reakcí na to, co dělal islám, činili zlo,
bylo to v neposlušnosti učení Ježíše Krista.
Ale muslimové páchají zlo z poslušnosti
k učení Alláha a doktríně Mohameda a jeho
hadísům (učení Mohammeda, které se také
nazývá tradice. Sunna je Mohammedův
život – jak žil to, co je psáno v Koránu.
Šaría vychází z Koránu, sunny a hadísu –
pozn.red.). Takže v tom je obrovský rozdíl.
Pokud křesťané páchají zlo, protiví se vůli
Ježíše Krista, Boha. Když zlo činí muslimové, řídí se příkazy islámu. Islám vás učí
zabíjet. Křesťanství říká, abyste nezabíjeli.
Zmínil jste křížové výpravy. Nemají snad
křesťané právo na sebeobranu? Primárním účelem křížových výprav bylo
osvobodit Svatou zemi, kterou dobyli
muslimové a která byla před tím
křesťanská. Křižáky pozval byzantský císař, bylo to původně území Byzantské
říše… Pokud jsem křižákem, který brání
svou rodinu a svůj lid, mohu dle vašeho
pohledu zabít toho, kdo chce zabít mě a
mou rodinu, můj národ?
Neřekl jsem, že nemáte právo se bránit. Řekl
jsem, že křížové výpravy byly reakcí na to, co
dělal islám. Víme, že pod jedním chalífou
bylo zničeno více než 30 tisíc kostelů a že
křesťané byli pod útokem. Celý Blízký východ a celá severní Afrika byly původně
křesťanské. Takže křesťané prosili své bratry,
aby je chránili a aby jim pomohli. Máme
právo na sebeobranu. Ale nemáme doktrínu,
která nám přikazuje „jdi a zabíjej“, když lidé
neuvěří v naši víru. To je rozdíl mezi islámem
a křesťanstvím.
Český kněz Tomáš Halík řekl, že my
křesťané věříme s muslimy ve stejného
Boha. Co si o tom myslíte?
S tím nemohu souhlasit. Kdybychom si vzali
jen to minimum, co lidé o křesťanské víře
vědí, Desatero přikázání… Bůh Desatera
říká: „Nezabiješ!“ Zatímco bůh islámu říká:
„Zabíjej!“ Bůh Desatera říká: „Nepožádáš
ženy bližního svého.“ Bůh Koránu ti dovoluje
uzurpovat si, unést a znásilnit ženu jakéhokoli
nemuslima, což Mohamed sám praktikoval.
Mohamed si dokonce vzal ženu svého adoptivního syna. Bůh Bible stvořil muže a ženu a
Ježíš řekl: „Jeden muž, jedna žena.“ Zatímco
bůh Koránu dovoluje mít jednu dvě tři čtyři
ženy plus konkubíny a otrokyně. Ve válce si
můžete vzít sexuálních otrokyň, kolik chcete.
Tohle je jakási praktická a etická rovina rozdílů.
V teologické rovině bůh islámu popírá, že
Ježíš Kristus je Boží syn. Když budeme číst
v Prvním listu sv. Jana čtvrté kapitole od
prvního verše až do třetího, tak ten to říká
velmi jasně, že ten, kdo vyznává, že Kristus
přišel v těle, tedy Bůh se stal člověkem a žil
mezi námi, tak má ducha od Boha. A kdokoli
to popírá, tak má ducha Antikrista. (Pozn.red.
– „Milovaní, nevěřte všemu, co je duchovní,
ale rozlišujte, zda jsou ti duchové z Boha. Do
světa totiž vyšla spousta falešných proroků.
Podle tohoto poznávejte Božího Ducha: každý
duch, který vyznává Ježíše Krista přišlého v
těle, je z Boha. Žádný duch, který Ježíše nevyznává, ovšem není z Boha, ale je to ten duch
Antikrista, o němž jste slyšeli, že má přijít. Už
teď je na světě!“ 1Jan 4, 1–3)
Takže je velmi jasné, že Bůh křesťanů a bůh
islámu není ten samý. Muslimové sice mají
některé rituály, které se možná snaží křesťanství napodobit, a napodobují i mnoho židovských rituálů, ale to neznamená, že vyznávají stejného Boha. Mám speciální studii o
Alláhovi. Vzali jméno Alláh, což je v arabštině doslovný překlad pro slovo Elohim, a použili to v Koránu, aby mohli říkat, že jsme
stejní. Ale slovo Alláh je v islámu používáno
pro jiného boha. Bůh Bible je živý Bůh, bůh
islámu je Pánem tohoto světa (pozn. redakce
– v křesťanské teologii a v Písmu je Pánem
tohoto světa nazýván ďábel), je z ducha Antikrista.
Co si myslíte o těch křesťanech, kteří obhajují islám a říkají, že to je náboženství
strana 67
ORL 2016-2
Nechci, aby muslimové zničili vaši zemi jako tu mou.
míru? Proč to dělají? Jsou někým uváděni v omyl? Jsou to zrádci Krista? Co si
myslíte o jejich motivech? Je to naivismus?
Říkáme, že znát svého nepřítele je poloviční
výhrou v bitvě. A Bůh Bible říká, že jeho lid
zahyne kvůli nedostatku poznání. Hodně
křesťanů nezná svou víru. To je tragické. A
mnoho křesťanů je spíše jako svět než jako
Kristus. Takže... když nevíte, kdo jste, tak
je těžké vysvětlit, kdo jsem já. Je zde také
po celém světě velká propaganda o islámu,
která se mu snaží dát velmi dobrý obraz na
veřejnosti a prezentovat ho jako náboženství
míru. Lidé na Západě jsou klamáni.
My, křesťané z Iráku, a to nemluvím jenom
o sobě, ale o těch, kteří mají a předávají víru
již po 1900 let, známe opravdovou tvář islámu. Muslimové křesťany stále pronásledovali a zabíjeli, pronásledují a zabíjejí. Pomalu,
ale jistě. Již od doby, co islám přišel. Takže
když si někteří lidé stoupnou a řeknou „muslimové jsou normální lidé“, tak s nimi budu
souhlasit. Ale řeknu, že islám není jako
křesťanství a že muslimové jsou ovlivněni
zlým duchem. I když jsou muslimové velice
laskaví a přátelští, tak tento duch zla je
může ve vteřině obrátit ke špatnostem.
Máme důkazy z nedávné historie. Ti, kdo
zabili křesťany v údolí Ninive, ti, kdo je
okradli o jejich majetek, znásilnili jejich
ženy a ukřižovali jejich děti, byli jejich sousedé, jejich nejlepší přátelé, jejich spolupracovníci – muslimové. Mnoho z těchto musli-
mů zavolalo svým sousedům, křesťanům, kteří utekli, a řekli jim: „Víš, teď bydlím v tvém
domě.“ Toto máme zaznamenané.
Takže si myslím, že je naivní, pokud ne přímo zlé, podpořit islám a říkat, že je jako my.
Ale křesťané to dělají. Mohu říct, že jsou zaslepeni Pánem tohoto světa (ďáblem – pozn.
redakce) a musí se probudit. Pokud se nepoučíme z historie, budeme zničeni. Proto mám
touhu jezdit po České republice a učit o tom
lidi. Nechci, aby tato země, Česká republika,
byla zničena jako moje země, Irák.
Český prezident Miloš Zeman řekl, že islám je anticivilizace, oponuje muslimské
imigraci. Co si myslíte o pozicích českého
prezidenta?
Od začátku jsem říkal, že tohoto muže respektuji. Respektuji vašeho prezidenta. Nejen
proto, že jsem v České republice. Možná je
mnoho lidí, kteří ho nemají rádi, možná říká
něco, co každému nesedí, ale v jedné věci má
pravdu, a to když říká, že současná migrace je
organizovaná invaze. Jenom před několika
dny turecký prezident přiznal, že to organizují. Mám prezidenta Zemana rád pro jeho velmi statečná prohlášení. Říká, proč by měl
dovolit muslimům přijít do této země, když
v Německu útočí na synagogy – 70 let po
skončení druhé světové války. Musíme být
moudří.
Rozumím mu, když říká, že zde nechce muslimy, protože v islámu není obsažena žádná
civilizace. Mnozí nerozumí tomu, co islám
chce. Islám prosazuje zničení všech ostatních
civilizací a vytvoření své vlastní, jediné, která
ovládne celý svět. A svět se bude řídit učením
Mohameda a Alláha. Toto učení je velmi nehumánní a hodně brutální. Učení islámu je
v rozporu s českou ústavou. Ta říká, že před
zákonem jsou si všichni rovni, ale islám říká,
že muži jsou nadřazeni ženám a muslimové
jsou nadřazeni nemuslimům, káfirům. Takže
proč bych měl toto zlo přinášet do vlastního
domu, když tomu mohu zabránit? Tudíž postoj prezidenta Zemana je správný.
V islámu je obsažena doktrína „hidžra“, tedy
doktrína imigračního džihádu, která funguje
již od doby Mohameda. Kalendář islámu, hidžra, začal imigrací. Takže muslimský letopočet nezačíná údajnými zjeveními Mohameda
ani narozením Mohameda, ale začíná
okamžikem, kdy Mohamed imigroval
z Mekky do Mediny. Imigraci praktikovali
muslimové od počátku jako způsob invaze a
prostředek dobytí a podrobení si území a lidí.
Do mé vlastní země Iráku muslimové přišli
jako imigranti, byla to Mohamedova rodina
po jeho smrti. O deset let později, když
k nám vtrhli arabští muslimové z jihu, Mohamedova rodina pomohla dobýt naše města,
protože se naučili naše metody, znali naše
cesty a plány a mapy. Takovýto imigrační džihád praktikoval i Mohamed s jinými muslimy. Vyslal je do dnešní Etiopie. Tam také
měli šířit islám. Ale Etiopané byli moudří.
Řekli jim: „Buďte jako my, jezte jako my a
žijte v pokoji. Nenuťte nás být jako vy.“
Hodně z těch muslimských imigrantů opustilo
strana 68
ORL 2016-2
Nechci, aby muslimové zničili vaši zemi jako tu mou.
islám a konvertovalo ke křesťanství. Zbytek
odešel zpět. Mohamed požadoval ženy těch,
kteří konvertovali. Je to napsáno v jeho
životopise.
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Uprchlik-z-IrakuDle-islamu-je-spravne-zabijet-krestany-zidy-i-ateisty-Nechci-abymuslimove-znicili-vasi-zemi-jako-tu-mou-A-Halik-a-Zeman-422950
Vysoká hra překladatelů?
Nač se zapomnělo ve
sporech o "křesťanech z
Iráku"
Objevilo se několik verzí překladu a dokonce
i tvrzení, že imigrantova slova, která přenášela
televizní reportáž, byla úplně jiná slova, než
ta, jež překladatel překládal. Ze zmatků vyvstala pořádná mela, z níž čněla prohlášení
některých politiků (např. T. Okamury), že
bychom neměli přijímat žádné uprchlíky.
Snad ještě hůř to vypadalo na sociálních sítích, kde spousta normálně rozumných lidí
došla k závěru, že muslim nebo křesťan, vsjo
ravnó, beztak to jsou neuctiví "čmoudi" s
mentalitou naprosto neslučitelnou, s tou naší.
Pokud ten skandál někomu neprospěl, pak
Bloku proti islámu, respektive iniciativě
IvČRN, které tvrdí konzistentně a dlouhodobě, že nejsou proti uprchlíkům jako takovým,
ale že jim vadí islámská imigrace. Pomoc
blízkovýchodním nemuslimům naopak vítají.
Dále nejspíš uškodil iniciativě Generace21,
což je křesťansky orientovaná charita pomáhající křesťanům z Blízkého východu. Nepomohl ani TV Prima, která sice může působit
"ostře protiimigračně", zůstala však na ní pachuť neprofesionality.
To tady nikdo neumí arabsky?
Vřelo to internetem celý minulý týden.
Reportáž TV Prima, v níž prý
křesťanský uprchlík p. Batto projevil
"nedostatek vděku", když přirovnal ubytování nabídnuté českou stranou ke
"kravínu". Nebo možná nepřirovnal nikdo to pořádně neví.
Takový dojem musel z toho všeho mít nezúčastněný divák. Dva překladatelé najatí Primou, jeden tvrdící to a jeden totéž, a přece ne
totéž; k tomu různé "nezávislé překlady", třeba od umírněného - a to bez irone - tuniského
muslima Hatem Berrezougy (odkaz
zde: http://berrezouga.blog.idnes.cz/c/495291
/uprchlicka-iracka-rodina-ztracena-v-prekla-
du.html). V celém tom zmatku naprosto zaniklo pár skutečností.
Především, kdo byli oni dva překladatelé, kteří se tak ochotně zhostili tlumočnické práce?
Chci-li se zeptat na poměry v islámské komunitě, zeptám se nějaké exmuslimky. Tentokrát
je situace zjednodušená tím, že prvým z překladatelů byl jistý ing. Nazih Albahri, dlouholetý manžel exmuslimky Marty Albahri,
dámy, s níž jsem měl tu čest natočit rozhovor
(zde: https://www.youtube.com/watch?
v=8_cBNLoDDU4) a která o své otřesné
zkušenosti uveřejnila i několik textů (napřklad http://www.parlamentnilisty.cz/arena/n
azory-a-petice/Marta-Albahri-Chceme-dalsipravdomluvne-muslimy-ze-Syrie-Chcemedalsi-mesity-a-modlitebny-zla-420762). Svědectví paní Albahri hovoří jednoznačně - o
pana inženýra by se měly zajímat orgány
činné v trestním řízení. Svědectví však nehovoří jen překladatelově vysoce nestandardním přístupu k manželství. Hovoří i o
tom, že se jedná o islámského radikála, muže
s těsnými vazbami na politické, obchodní a
také justiční prostředí, muže, se zaobírá poměrně rozsáhlými obchodními operacemi
(mj. pomáhá svým souvěrcům se zřizováním
firem v ČR) - a je, krom toho všeho, soudním
překladatelem. Zamyslete se nad tím vším:
Máme tady protřelého byznysmena, chlapíka,
který ví, kudy se takříkajíc točí kola - a tento
pán se obtěžuje tlumočit pro jednu televizní
stanici zdánlivě nedůležitý rozhovor s naprosto bezvýznamným azylantem.…
strana 69
ORL 2016-2
Vysoká hra překladatelů? Nač se zapomnělo ve sporech o "křesťanech z Iráku"
Ještě zajímavější figurkou je "druhý překladatel", který překlad ing. Albahriho bryskně
tuje překladatelskou a tlumočnickou činnost
ze a do více než 50 jazyků - s důrazem na
arabštinu http://kalimat.cz/?lang=cs. A specializuje se, jak také jinak, na překlady soudní,
obchodní a diplomatické. Obrázek poví víc,
než 1000 slov.
Vlevo p. Homsí, uprostřed český velvyslanec
v Saudské Arábii. Takové překladatelské kšefty si přece nenecháte vyfouknout... Zkrátka ti překladatelé nebyly žádné malé ryby, ale
naopak největší představitelné ryby.
potvrdil. Jmenuje se Adam Homsi (nebo též
Adami Nizar Homsi nebo Abdulkádir Nizar
Homsi - oni si kluci ta jména rádi mění) a
není to žádné ořezávátko: Je členem "rady
muslimské ummy" (což jsou, podle všeho,
frajeři, stojící za českými mešitami jako jakási správní rada). Podobně jako ing. Albahri podniká ve "zprostředkování velkoobchodu; programování, poradenství a souvisejících činnostech; činnostech v oblasti
nemovitostí; a konečně překladatelských a
tlumočnických činnostech". Takto se sám
reprezentuje
zde http://rejstrik.finance.cz/71084428-bcabdulkadir-nizar-homsi/. Zde zase nijak neskrývá nemalé sebevědomí a mimo jiné se
chlubí, že pracoval pro Ministerstvo vnitra
jako překladatel v oblasti migrace
(https://cz.linkedin.com/in/ahomsi).
Nejnověji vystupuje jako zakladatel a jednatel společnosti Kalimat, s.r.o., která posky-
Zákulisní vysvětlení je vcelku jednoduché ing. Albahri je "dlouholetý kamarád" východočeského "externího redaktora" Primy,
p. Bohumila Rouba, který celou reportáž točil. No a pan Homsi je zase kamarád a obchodní partner ing. Albahriho.
OK, může být - jenže povězte mi, kolik "externích redaktorů" se dlouhá léta kamarádí s
arabskými byznysmeny a kolik byznysmenů si
svých kamarádů váží natolik, že opustí jistě
lukrativnější činnosti a jedou cosi natáčet,
místo aby tu práci svěřili někomu podřízenému? To, co se stalo, je, jako by vám nové
Windows přijel nainstalovat osobně Bill Gates, nebo jako by Vám z angličtiny překládal
kulturní atašé americké ambasády. Holt má
pan redaktor Roub kvalitní styky.
Kterak si kluci arabští vystřelili z
křesťanů
Celé to začne dávat smysl, až když se na věc
podíváte mohamedánskýma očima. Ať už obchodně - chlapíci jako Albahri a Homsi po-
stavili svou živnost na tom, že umí jazyky a
znají poměry v Česku - nebo politicky.
Chlapíci s jejich talentem totiž mohou ovlivňovat byznys, média, justici i politiku - a protože to jsou správní muslimové, jistě tak činí
tak ve prospěch svých souvěrců a v neprospěch špinavých nevěřících. Islám má v
tomto směru oproti Česku strategickou výhodu: Překladatelské a jiné kšefty pevně drží
chlápci blízci špičkám českých mešit (případně přímo špičky českých mešit). Současné
místní katedry arabistiky, které by jim měly
vychovávat konkurenci, pořádají pro své student(k)y soutěže v recitaci Koránu a za směrodatné pokládají názory lidí, jako je Dr.
Ostřanský, který si klade za cíl "lakovat islám
na růžovo", a prof. Kropáček, podle něhož si
islám "hluboce váží žen".
Pro takové lidi - a teď myslím nejen Albahriho a Homsího, ale i Ostřanského a Kropáčka představují blízkovýchodní křesťané v lepším
případě nebezpečnou konkurenci - v horším
pak smrtelné nebezpečí. Ti křesťané totiž umí
arabsky a k tomu zpravidla nějaký evropský
jazyk (angličtinu, francouzštinu aj.). Po
zvládnutí češtiny by mohli naše mohamedány,
stejně jako islámofilní arabisty, snadno vytlačit z překladatelských kšeftů a manipulací. I
kdyby nezvládli češtinu, mohli by pracovat
jako analytici tisku, šifranti, analytici odposlechů - prostě být zatraceně užiteční v probíhajícím civilizačním střetu. Stát, organizace
jako BPI, exmuslimové a exmuslimky - ti
všichni by mohli bohatě využít jejich práce.
Mohamedánští "překladatelé" by se dostali
strana 70
ORL 2016-2
Vysoká hra překladatelů? Nač se zapomnělo ve sporech o "křesťanech z Iráku"
pod kontrolu - a je dost dobře možné, že
bychom se nestačili divit.
Jenže ti křesťané sotva přijeli. Nevyznají se
v poměrech, jsou dezorientováni, stýská se
jim po domově (i po domově, odkud jste
museli prchnout, se Vám bude do smrti stýskat - zeptejte se posrpnových exulantů). Nesestříhaný a Albahrim tlumočený rozhovor
prý původně trval dvě hodiny. Kdo není mediálně zdatný, napráší na sebe za dvě hodiny
úplně všechno, i to, co o sobě sám nevěděl.
Uvědomme si ještě něco. Islám sice v
křesťanech vidí "lid knihy" a arabští
křesťané na Blízkém východě přežili pod islámskou nadvládou přes 1000 let, podmínkou přežití však je podřízené postavení.
Postavení polo-lidí, jak je definuje "smlouva
o ochraně" - slavná dhimma. V okamžiku,
kdy se arabský křesťan přestane chovat podřízeně, je z něj naopak úhlavní nepřítel. Pánové Albahri a Homsí to musí vědět - znají
svůj islám dobře. A co může být zábavnějšího, a současně alláhovi milejšího, než ty parchanty křesťanské trochu pošpinit a zdiskreditovat, tím uvést ve zmatek české odpůrce
imigrace, a ještě se výborně pobavit.
A to se přesně stalo.
Přijímáme křesťany zámožné, nebo
křesťany potřebné?
V následné mediální smršti byl vyzdvihován
ještě jeden aspekt. Zpovídaný křesťan, pan
Batto, se nechal slyšet, že na Blízkém východě žil zámožně, vlastnil snad kdesi dům,
patřil ke vzdělané vyšší třídě a příchodem do
Čech si ekonomicky pohoršil. A hned se
spustil povyk - proč pomáhat křesťanským
buržujům, a ne křesťanským chudákům, kteří
hnijí někde v jordánských táborech? A komu
Generace21 vlastně pomáhá, když si vybrala
tyto zámožné lidi? Povyk zdánlivě oprávněný
– ale.
Uvědomme si, v jaké situaci jsou lidé z Generace21 - tedy iráčtí křesťané v Evropě již žijící a jejich místní křesťanští přátelé. Vědí, že
jejich blízkovýchodním souvěrcům hrozí
genocida. Někde okamžitá, jako na území
pod kontrolou Islámského státu, všude jinde
"jen" potenciální - v případě, že se moci
ujmou radikálové, jací dnes ovládají Islámský
stát. Současně vědí, že všechny do Evropy nedostanou - blízkovýchodních křesťanů je ještě
pořád několik milionů. Vědí také, že sem, do
Evropy, se momentálně hrnou miliony islámských připrchlíků, v jejichž moci je rozpoutat
"blízkovýchodní" peklo i tady.
V takové situaci bych se osobně snažil dostat
sem arabskou křesťanskou elitu - tedy lidi
vzdělané, možná zámožné, určitě se těšící autoritě ve svých komunitách a schopné organizovat budoucí diasporu, zachovat vzdělanost a tradici své kultury, v neposední řadě
účinně pomoci evropskému protiislámskému
hnutí. Ono to platí pro všechny genocidy představte si, že jste židovský mecenáš ve 30.
letech, a máte možnost zachránit z Německa
100, nebo třeba 1000, židovských obyvatel před jistou smrtí. Je to představa otřesná, ale
nejspíš byste též přednostně zachránili vědce
jako Einsteina, hudebníky jako Berlinskeho,
juristy jako Arendtovou - a až pak neznámé
příštipkáře a podomní obchodníky. Možná
byste přibrali i zámožné lidi, aby měl celou
"exilovou operaci" kdo financovat. Předpokládám, že tomu tak je, i když mi to nikdo z
Generace21 nepotvrdil, čemuž se při závistivosti některých lidí nedivím.
Ono je taky dobré si uvědomit, že proti islámistické besnotě není zámožnost žádnou
ochranou - tak jako zámožnost mnoha německých, polských nebo českých Židů nezachránila dotyčné před besnotou nacistickou.
Prima je v tom nevinně
Uvedu jenom pro pořádek. Věřím, že stanice
opravdu chtěla natočit nezávislou reportáž ...
třeba o tom, že ani křesťanští imigranti nejsou
nutně svatí (což nikdo netvrdil - proč by
byli?). Nebo nechtěla vůbec nic, jen udělat
rozhovor - a sedla na lep arabským kamarádíčkům svého externího redaktora. Dovedu si
představit, že vedení stanice bylo samo zděšeno, co vlastně reportáž rozpoutala - a začalo
kolotoč výmluv a mlžení, tak typické pro každého, kdo se netušeně a bez varování ocitne v
epicentru sporu.
Pokud bych měl dramaturgům a redaktorům
Primy něco vytknout, tak právě ono "netušeně". Ve věci blízkovýchodních křesťanských
imigrantů totiž skutečně jde o mnoho. O to,
zda si monopol na komunikaci úřadů s
arabským světem ponechají radikálové typu
strana 71
ORL 2016-2
Vysoká hra překladatelů? Nač se zapomnělo ve sporech o "křesťanech z Iráku"
Albahriho a Homsího; o to, zda se nemuslimští Arabové (kterých bylo v ČR pár i
před před příletem iráckých křesťanů) odhodlají nebo neodhodlají mluvit o své zkušenosti s islámem; o to, zda naše republika
přispěje k přežití blízkovýchodních
křesťanských kultur - kterým Evropa vděčí
za opravdu mnohé, byť si to neuvědomuje.
Samozřejmě nevidím do hlav panu Battovi,
ani lidem z vedení Generace 21, ale přinejmenším některá jejich vyjádření - "Každý z
mé rodiny něco umí a my chceme pracovat
pro Českou republiku" - naznačují, že jsou
připraveni bojovat. Za svou komunitu, stejně
jako za svoji novou vlast. Jako ostatně všichni opravdoví exulanti.
http://www.parlamentnilisty.cz/profily/Doc-Martin-Konvicka-PhD-104562/clanek/Vysoka-hra-prekladatelu-Na-co-se-zapomnelove-sporech-o-krestanech-z-Iraku-67537
strana 72

Podobné dokumenty

stáhnout - Panny Marie Královny míru

stáhnout - Panny Marie Královny míru svým bratrem Boleslavem. Např. na vztahu k německému císaři nebo na mírnosti a shovívavosti k provinilcům. Boleslav by rád vzal vládu do svých rukou. A tak – přemluven svými rádci – zve Václava na ...

Více

zde - Fragmenty

zde - Fragmenty EU. Oni se naopak snaží zachovat zdání, že všechno je v naprostém pořádku. Toto pokrytectví nemohu sdílet a svou „dobrou příležitost k mlčení“ nevyužiji. Právě proto, že jsem představitelem země po...

Více

Orl-2016-6

Orl-2016-6 kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, internetové(nejen) výstřižky ve fraku, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, narušovač zpráchnivnělých paradigmat, kompenzátor ...

Více

číslo 2013-7 - Otevřený Rozšalovávací List

číslo 2013-7 - Otevřený Rozšalovávací List ekonomické fórum v Davosu v globální zprávě rizika pro rok 2012 zmiňuje flexibilní formu řízení,“ připomněl pro ParlamentníListy.cz Václav Cílek.

Více