docOrl-2016-2
download 
Stížnost Transkript
Orl-2016-2
2016-2 kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, internetové(nejen) výstřižky ve fraku, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, narušovač zpráchnivnělých paradigmat, kompenzátor hypotékového novinářství, flokulant mediálního žaboklamu, širokopásmové dráždidlo, argenteum oppositus coffeteria pragensis, kanonizátor síťové pomíjivosti, virtuální plátek k propagaci holé skutečnosti, homeopaticko psychedelický, ke kořeni jdoucí, kvadratura k zahnívajícímu veškrnistánu http://orl.bloger.cz [email protected] ORL 2016-2 Motto: „Oni přece tvoří Dějiny, co je jim do lidí.“ Jiří Fuchs strana 2 Obsah čísla O zvedání telefonů a věcech kolem........................................................................................................................................................................................................... 1 Profesor Petr Piťha o islámu a o tom, kdo řídí rozklad světa..................................................................................................................................................................... 2 Náš svět se právě láme............................................................................................................................................................................................................................. 4 Belgický dům hrůzy. Skuteční vládci Evropy tu beztrestně mučí a znásilňují děti.................................................................................................................................... 10 Blátivá věda............................................................................................................................................................................................................................................ 13 Je život kvantový jev? Nové odvětví biologie klade provokativní otázky................................................................................................................................................ 16 USA očekávaly, že ISIS obsadí Damašek v říjnu...................................................................................................................................................................................... 20 Kolaborantský reflex.............................................................................................................................................................................................................................. 22 Kalergiho plán: legální genocida evropských národů pomocí míšení ras................................................................................................................................................. 23 Projekt EUROMED.................................................................................................................................................................................................................................. 25 Účastník Majdanu: „Ano, střelil jsem policisty do zátylku“...................................................................................................................................................................... 28 Globální kapitalismus se prý začíná blížit feudalismu.............................................................................................................................................................................. 29 Obrovská změna, miliony lidí bez práce. A že nás zachrání uprchlíci?..................................................................................................................................................... 30 Vyspělý svět zchudne. Čeká nás veselá chudoba?.................................................................................................................................................................................. 33 Brdy v prekambriu a význam českého proterozoika................................................................................................................................................................................ 34 Oni přece tvoří Dějiny, co je jim do lidí.................................................................................................................................................................................................... 36 Zvířecí společnost a společná věc........................................................................................................................................................................................................... 40 Neziskovky: Od demokracie k totalitě..................................................................................................................................................................................................... 42 Václav Cílek: Šaría už v Evropě lokálně funguje...................................................................................................................................................................................... 44 Vyslání pozemních jednotek do Sýrie. Co tak najednou?......................................................................................................................................................................... 48 G. G. Preparata: Kdo dal moc Hitlerovi (recenze)................................................................................................................................................................................... 49 Recep Erdogan, boxer zatlačený do rohu................................................................................................................................................................................................ 52 Saturn and Phase Cycles......................................................................................................................................................................................................................... 54 Za pravou Evropu.................................................................................................................................................................................................................................... 58 Nechci, aby muslimové zničili vaši zemi jako tu mou............................................................................................................................................................................... 65 Vysoká hra překladatelů? Nač se zapomnělo ve sporech o "křesťanech z Iráku"..................................................................................................................................... 69 ORL 2016-2 O zvedání telefonů a věcech kolem O zvedání telefonů a věcech kolem Václav Umlauf Začněme charakteristickým článkem z Rusy placeného webu Sputnik (Slovenské „biologické zbraně“ pro Rusko ), který u nás vcelku statečně čelí vlastní propagandou oné společné prozápadní propagandě všech velkých webů placených korporátkami. Státní zemědělský odbor Ruské federace vyzval kolegy ze Slovenska k projednání problému dodávky řezaných květin, do kterých Slováci vpašovali zakázaný re-export holandských řezaných květin. Rusům nevyhovují holandské květiny od dob, kdy samozvaný „mezinárodní tribunál“ v Holandsku vyšetřuje sestřelení letadla na lince MH17 tak, že každý krok vyšetřování nechává odsouhlasit ukrajinskou stranou, která letadlo s největší pravděpodobností sestřelila. Tak se asi k pravdě nedojde. Proto také nedojdou řezané květiny z Holandska do Moskvy. Rusové k tomu ovšem chytře využili embarga EU, a po jeho zavedení udělali reciproční kroky. Ovšem s typicky ruskou prozíravostí a inteligencí, která totálně zahanbuje současné simpletony v EU řízené telefonem z USA. Pokud chcete opravdu vědět, jací ignoranti nám skrze EU vládnou, podívejte se na dosažené vzdělání současného předsedy Evropského parlamentu . Po úporně dobytém středním vzdělání chtěl být Martin Schultz profesionálním fotbalistou. Po práci v knihkupectví a po úspěšném boji s alkoholismem šel konečně do politiky a nakonec skončil na nefotbalovém, ale lépe placeném postu. V Německu totiž nejde zavést turbostudium pro politiky, jako to fungovalo a funguje v Česku. Takže k věci. Holanďané zvedli telefon a jejich květiny začali dodávat Slováci stejně pilně, jako Bělorusové začali dodávat do Ruska tropické plodiny. A stejně jako letadla tzv. "neutrálních států" začala zbraněmi pilně zásobovat ISIL v Sýrii a v Iráku, dokud Iráčané Západ nevarovali, že tato letadla začnou sestřelovat. Jde mi o zvedání telefonu, které charakterizuje šílenou západní představu o tom, jak se má dělat světová politika. Když začali prohrávat Západem podporovaní teroristé v Sýrii, tak Cameron chtěl, aby Putin zvedl telefon a zavolal Asadovi. Prezident Sýrie se měl podle Camerona konečně spakovat, odjet do Moskvy a exilovat tamtéž. Plán B byl v tomto případě podobný jako v Libyi, kde se Kaddáfí holt nespakoval, tak byl spakován. Dnes už zdejší ISIL dříve podporovaný Západem (Francie, Itálie, USA) zapaluje celé západní rafinérie, kvůli kterým se tato země zničila. Mluvčí MZ Ruska, Maria Zacharovová, nesmírně vtipná a inteligentní dáma (podívejte se na její US-protějšky ), se pak v médiích zeptala, kdo tedy zavolá Islámskému státu, aby toho nechal a šel taky pryč ze Sýrie. Tedy na Západ a do wahábistických islámských států podporovaných EU, USA a Izraelem. Američané řídí telefonem celý ukrajinský Nulandistán. A když Bushovi borci od CIA zvedli telefon, tak si obratem zařídili EUmučírny v Rumunsku a v Polsku. Minimálně Polsko bylo za provozování těchto mučíren oficiálně odsouzeno v roce 2013 (Polsko zažije 3. prosince den mezinárodní ostudy ). Zvedání telefonů charakterizuje západní styl řízení světa. Jeden zavolá, druhý poslechne, jak jinak. A korporátní presstituti pak radostně a pilně zaplesají, jak si všichni rozumíme, a jak je ten svět nádherně řízen. Na rozdíl od toho pekelníka Putina, který nechce zvedat telefon už málem ani zoufalému Obamovi. Ani nejezdí do Davosu, kam letos poslal obyčejné specializované úředníky z ministerstva. Zvedání telefonů charakterizuje totální úpadek politické racionality a definuje vazalské režimy podřízené červeným telefonům strana 1 ORL 2016-2 O zvedání telefonů a věcech kolem jednoho korporátního promile. Podle analýzy OSN (OXFAM) má 80 nejbohatších lidí světa větší majetek než 3,6 miliardy nejchudších lidí na Zemi. Jejich zájmy v žádném případě nejsou našimi zájmy. Nemohou jimi být proto, že tato děsivá nerovnost stále roste a podíl moci na HDP zeměkoule těchto superbohatých se stále zvětšuje. A skrze smlouvy jako TTP a TTIP si chtějí pojistit korporátní moc nad celými státy. Proč ne, když si už koupili jejich politiky, i ty na úrovni předsedy Evropského parlamentu. Dřív bylo populární psát o tzv. "zradě elit". Například prezident Zeman tím omlouvá selhání jeho generace v roce 1968. V naší generaci je to mnohem horší, my jsme prohráli vytunelovaný Samet na celé čáře. A nyní se dokonce z levicových intelektuálů stali političtí infantilové pobírající plat od korporátek, které skrze placené politické simpletony řídí ministersky, parlamentně a jinak ony "levicové" a "pokrokové" instituty a školy, kam tito inteligenti chodí na pár hodin do práce a na kafe. A stejní simpletonové řídí celé státy a potažmo i EU. Pro mne už dávno není žádný rozdíl mezi kavárenskými hochy z Respektu placenými Bakalou, knížetem a bůh ví kým, a pražskou levicovou kavárnou placenou tzv. "státem". Ta první parta se prodala kompletně a má mobil trvale zapnutý. Doba je zlá, Putin pekelník, finanční a ekonomická krize na krku, dolar na hnoji, porouchané US-letadlové lodě v doku, kde se klepou před ruskými ra- ketami, a vůbec - nebezpečí číhá na každém kroku, a dokonce i na rodné hroudě, viz tento článek. Boj proti terorismu musí být neúprosný a také bude, viz represívní kroky proti nezávislému tisku v Čechách a na Slovensku kolem webu Aeronet . Pochopitelné je, že k tomu mlčí korporátky, ale je zcela nepochopitelné, že k tomuto nezákonnému postupu mlčí nezávislý tisk. To nás mají sundávat jako slepice na hřadě, jednoho po druhém? Infantilní levice vytrubuje své vlastní ideje za korporátní plat a jedno procento jí zařídilo pohodlné pískoviště, kde se mohou vydovádět. Tedy do doby, než velká korporátní Máma zvedne telefon a zavolá politickým, fízláckým a státním chůvám na pískovišti, že sranda skončila a že je třeba jít domů. Jestli nechtějí dostat na ekonomicky vypolstrovaný zadek. Je na čase, aby se česká kavárenská levice přestala infantilně držet korporátních sukní. Stačí se podívat, jak skandinávští anarchisté a tzv. "utopičtí socialisté" ve 30. letech zakládali družstevní podnikání . Tehdejší levičáci se naučili živit vlastním podnikáním tak skvěle, že dnes z toho žijí všechna bytová paneláková družstva, která zdejší neoliberální mafiáni ještě nestačili vytunelovat. Takto nejde žít. Kdo si to uvědomuje, ten nemůže žít ve světě zdání vytvářeném telefonáty od těch, kteří toto jednostranné spojení na zbytek poskoků mají a využívají. Dějiny lidstva se zcela jednoduše posunuly vpřed v momentu, kdy někdo přestal zvedat telefon. Pak přestal individuálně přežívat s vlastním vy- plašeným pudem sebezáchovy fedrovaným vyděračskými korporacemi a jejich telefonáty. Takový občan přestal být vyděšeným sociálním zvířetem a stal se politickou bytostí, protože šel svobodně koexistovat s druhými. http://news.e-republika.cz/article3483-O-zvedani-telefon%C5%AF-av%C4%9Bcech-kolem Profesor Petr Piťha o islámu a o tom, kdo řídí rozklad světa Kněz a profesor Petr Piťha, mimo jiné též bývalý ministr školství, promluvil v internetové televizi DVTV. Ve velmi nezvyklém vystoupení varoval před „režiséry dějin“ páchajícími nakonec jen zvěrstva, a za opomíjeného nepřítele naší civilizace jmenoval „boha konzumu“. Právě on nám prý brání nalézt své kořeny, které bychom tak zoufale potřebovali v probíhající náboženské válce s islámskými radikály. strana 2 ORL 2016-2 Profesor Petr Piťha o islámu a o tom, kdo řídí rozklad světa Dnešní doba je podle kněze Piťhy velmi zmatená a velmi nebezpečná. Stačí si prý na půl hodiny pustit televizní zprávy, aby si člověk uvědomil, v jak děsivé době žije. Na dotaz moderátorky Drtinové, zda televizní zpravodajství není jen virtuální realitou, reagoval skepticky: „Už jste někdy slyšela, aby se virtuální mrtví virtuálně pohřbívali?“ Svět je podle něj ve válce. Podle něj již téměř došlo k rozpadu kulturních hodnot západní civilizace. A to je ne důsledek, ale naopak jedna z příčin současné války. „Hovořit o západní civilizaci jako o křesťansko-židovsko-antické, to už je dnes passé. Jsou tu už jen malé zbytky,“ soudí kněz. Popření těchto starých zásad je podle něj přitom vždy průšvih. A je jedno, zda je to dnes, když ji zpochybňují islamisté, nebo dříve, když Antonín Novotný tvrdil, že postaru se žít nedá. „Jsme v náboženské válce. A bohužel džihád je válkou genocidní, takže s ním si nelze hrát,“ varoval Piťha. Náboženskou válkou byl podle něj i nacismus. Nacisté si totiž vytvořili vlastní náboženství. „Oni si vymysleli toho svého nadčlověka. A pak už za ním šli a byli ochotni vymýtit všechno, co k němu nepatřilo,“ vysvětloval. Dnes jsme podle něj kromě války, kterou nám vyhlásili radikální islamisté, ve velmi zvláštní válce, kterou si nejsme ochotni přiznat. Je to válka neviditelná a nepřítel je těžko uchopitelný. Provizorně jej nazval „režiséři dějin“. Piťha prý těmto lidem rozhodně nezávidí. „Režiséři dějin vždycky chtějí udělat díru do světa, a dojdou akorát k masovým hrobům,“ poznamenal. A kdo je dnes tímto „režisérem dějin?“ „Je to několik málo osob toužících ovládnout světovou ekonomiku,“ uhodil Piťha. Konkrétní jména prý nezná, protože se o tyto věci nezajímá. Důvody, proč se tak stalo, jsou podle Piťhy jednoznačné: „Přitakali jsme božstvu konzumní společnosti, ve které je to už všechno vzhůru nohama,“ vysvětluje. „Je proti zdravému rozumu, když se spotřebovává pro výrobu. Má se vyrábět pro spotřebu,“ uvádí pro příklad, jak se ekonomická realita postavila na hlavu. A lidé, kteří ovládají obchod a finanční toky, nám podle něj „sahají na lidskou důstojnost a svobodu takovým způsobem, že se to zatím ještě nekonalo“. Podle Piťhy si mnozí neuvědomují, jak je jimi v této hře pohybováno. A to včetně takových, kteří v této hře dokázali uspět a vydělat velmi slušné peníze. „Já se ptala na to, kdo je naším nepřítelem,“ poznamenala do ticha očividně zaskočená Daniela Drtinová. Pak reagovala na Piťhova slova dotazem, zda tedy je vůbec možné, aby lidé tomuto „konzumnímu pokušení“ čelili. Piťha připustil, že pevný člověk se ubránit dokáže, ale je to hodně náročné. „Dnes jsou ty tlaky tak obrovské, že selhání jednotlivců skoro nelze odsuzovat,“ myslí si. Je však třeba stále to vnímat jako selhání a bojovat s tím. Naděje, že se to změní, je však podle kněze vždycky. Tuto naději však nesmíme zaměňovat s očekáváním úspěšného výsledku. To, že si člověk řekne, že bude čelit konzumu, rozhodně neznamená, že se mu to podaří. Věřící podle něj mohou čerpat naději ze své víry, protože vědí, že i když je zabijí, tak se jich ujme ten, kvůli kterému je zabili. Moderátorku pak ještě zajímalo, jestli neselhala sama církev, ze které se stal velký světový finančník a developer. Piťha připustil, že křesťanství „může být hlásáno velmi nevěrohodně“. Cestou je podle něj to, že lidé by měli hledat svou víru sami. „Já nevěřím v kněze, já věřím v Boha,“ vysvětloval svůj postoj. Podle Piťhy je nezbytné, abychom v sobě Boha nějakým způsobem opět našli. Takového Boha, který naší civilizaci kdysi definoval. „Stát v náboženské válce a nemít Boha, to je skoro beznaděj,“ obává se. A že naše současná válka je náboženská, o tom bychom prý neměli pochybovat. http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Profesor-Petr-Pithau-Drtinove-o-islamu-a-o-tom-kdo-ridi-rozklad-sveta-419136 strana 3 ORL 2016-2 Náš svět se právě láme že změny ve společnosti dává důsledně do souvztažnosti se změnami v přírodě. S popularizátorem vědy Václavem Cílkem můžete v lecčems i nesouhlasit – ale do veřejné diskuse přináší inspiraci, nutí člověka přemýšlet. „Myslím, že jsme teď v situaci, kdy jsme bezradní – a máme na to nárok. Ale co má cenu, je ptát se, zkoušet porozumět,“ nabízí cestu, jak se člověk může v současném světě plném překotných změn zorientovat, nepropadnout strachu, najít východiska. On sám si v současnosti všímá zvláště klimatických změn, oteplování planety a nedostatku vody v mnoha regionech. Právě to podle doktora Cílka přimělo k pohybu masy migrantů – jejichž příliv může zásadně proměnit, dle vyznavačů katastrofických scénářů i zničit, západní civilizaci… Náš svět se právě láme Vývoj civilizace zkoumá skrz naskrz, ale civilizační „výdobytky“ si raději drží od těla. Doma nemá internet, a teď prý zvažuje, že se zcela odřízne i od elektronické pošty. Na náš tablet se dívá až podezíravě. „Chodí mi denně stovky mailů, já stačím vyřídit sotva čtyři. Ještě teďse zabývám těmi z období kolem Vánoc,“ poukazuje Václav Cílek na neúnosný informační tlak okolního světa ve své pracovně uvnitř zánovní budovy Geologického ústavu AV ČR v pražských Lysolajích. Stačí se rozhlédnout po místnosti a je zřejmé, že bezpečněji než ve světě jedniček a nul se cítí v prostředí klasických papírových knih. Však jich také spoustu sám napsal. Vidíme kolem sebe publikace věnované jeskyním, vývoji klimatu v českých zemích či třeba „Středním Brdům – horám uprostřed Čech“. Ač je původní profesí geolog, šíře jeho záběru je až neuvěřitelná. Je pro něj zároveň typické, Svět se dal do pohybu, zčásti nepochybně i kvůli nedostatku vody. Nakolik lze sucho považovat za „shůry dané“ přírodními zákonitostmi a nakolik je zaviněno člověkem? Vysvětlím to na dvou úrovních. První je globální – obsah skleníkových plynů v atmosféře je zcela jednoznačně z mnoha procent lidská záležitost. Druhá se týká samotné krajiny. Dělal jsem například studii o dopadech klimatických změn na Afghánistán, na žádost Afghánců. A když jsem se začetl do některých publikací, které vypracovali hlavně Britové, ukázalo se, že v Afghánistánu bylo v uplynulém desetiletí několik extrémně strana 4 ORL 2016-2 Náš svět se právě láme suchých let, přičemž ale srážky byly mírně nadprůměrné. Problémem je nerovnoměrnost dopadu srážek – s tím toho mnoho nenaděláme –, ale i zadržení vody v krajině. A s tím již mnohé dělat můžeme. Afghánci od dob války se Sovětským svazem přišli až o 90 procent lesů. Výsledkem je, že teď přijdou srážky ve správném ročním úhrnu, ale jelikož to počasí je extrémnější, tak častěji spadnou jako přívalové deště. A protože už tam není žádný les, stromy vodu nezachytí… Má se tím zabývat mezinárodní společenství, nebo tamní vláda? Abychom něco změnili s vodou v daném místě, stačí často vyčistit škarpu. To je rozdíl oproti kysličníku uhličitému v atmosféře, kde už většinou potřebujete nějakou dohodu na nadnárodní úrovni. Debata o klimatických změnách se vyvíjí: v 90. letech jsme od mnohých politiků slýchali, že žádné klimatické změny vlastně nejsou, následně, že možná jsou, ale zdaleka není jisté, zda za ně může člověk. Posléze, že možná jsou způsobeny i člověkem, ale nemá cenu proti nim bojovat, je lépe se jim přizpůsobit. Dnes už se tvrdí, že proti oteplování se bojovat má, jak ukázal i poslední summit v Paříži… Ten diskurz se určitě změnil. Pařížský klimatický summit mimochodem není moc zajímavou záležitostí, protože reálné kroky stejně nemohl přinést. Ale pozitivní je, že se o tom vůbec jedná, a to s přiznáním, že klimatické změny doopravdy existují. Není tady už pochybnost a uznává to i veřejnost – jelikož s tím má osobní zkušenost. Zároveň si politici začali být vědomi toho, že něco dělat s klimatem znamená udělat něco hlavně s energetikou. A to je velmi nákladné. Třeba Britové, kterým energetika zastarala, protože se o ni nezajímali, nemají jako stát dost peněz na její obnovu. A tak hledají i soukromé zdroje, které by jim pomohly. Podobné problémy řeší další země. Ovšem udělat něco reálného s klimatem, pokud to neudělají zároveň ti ostatní, je v podstatě ekonomická sebevražda. Budete investovat mnoho peněz do nějakých alternativ a ohrozí vám to konkurenceschopnost. Držím Němcům palce Jak se díváte na krok Německa, které se o své vůli rozhodlo jít cestou alternativních zdrojů a odbourání jaderné energetiky? Celý svět čeká, nakolik to Němci zvládnou. Já si myslím, že odstavení jaderné energetiky byl chybný krok, ale rozhodně Němcům držím palce, aby se jim to, na čem pracují, povedlo. Pokud by došlo k technologickému průlomu – vyřešilo se hlavně skladování získané energie –, tak to doopravdy změní svět. Pro mě je ta záležitost ale nyní spíše nepříjemná, jelikož Němci teď mají nejvyšší emise CO2 ve své historii a dalších 20 let to nebude lepší. Aby vykryli výpadky jaderné energe- tiky, počítají s navyšováním těžby uhlí o dvě procenta každý rok. Do jaké míry bylo německé rozhodnutí racionální, a nakolik souviselo s politickou situací, kdy se vládní CDU/CSU dostala pod tlak Zelených? Němečtí energetici mi řekli, že kdyby paní Merkelová nesouhlasila s odstavením jaderných elektráren, asi by nebyla znovu zvolena. Byla to tedy politická nutnost. Ono se to opakuje i s migranty. Němci nevěděli jak na to, ale rozhodli se nakonec „jít do toho“. Dokážete Němce pochopit? strana 5 ORL 2016-2 Náš svět se právě láme oni ze všech sil vytvářejí nový energetický model a pokud se povede, doopravdy budou světoví lídři. Kdy se ukáže, zda je jejich cesta dobrá, nebo špatná? Myslím, že do deseti let by to mělo být celkem zjevné. Dotkl jste se i tématu migrantů. Jak se díváte na rozhodnutí Angely Merkelové otevřít jim brány? Nebyla by kritizována i v případě, že by zůstaly zavřeny? Řeklo by se, hamižní Němci ukázali svou pravou podstatu, myslí jen na sebe a své zisky... To je jen spekulace, neumím odpovědět. Když to budeme probírat horem dolem, stejně nic nezměníme. Co argumenty, že jejich populace rychle stárne, potřebují pracovní sílu? Velmi těžko. Jako se vždy říkalo, že Rusko nelze pochopit rozumem, tak jsem si teď uvědomil, že i Němci mají dvě zcela rozdílné polohy. První je taková ta technokratická, racionální, předvídatelná, a druhá je takový ten německý idealismus, který je schopen v krajním případě třeba i zavést zemi do světové války. Je to iracionální, téměř mystická složka národa, těžko pochopitelná. Nicméně to odstavení jaderné energetiky začalo jako politická objednávka a Němci jsou hrozně pracovití, systematičtí a hlavně je za nimi silná ekonomika. Takže Viděl jsem německé studie s odhadem, kolik migrantů bude zaměstnáno. Ta nejskeptičtější říká 2 procenta uprchlíků během dalšího roku, ta nejoptimističtější mluví o 10 procentech... Německo je sice exportně orientovaná ekonomika, stejně jako my, ale já to vnímám tak, že v jihovýchodní Asii, kam i Němci vyvážejí, během dvaceti třiceti let přibude nová miliarda pracujících. A tato miliarda nemá sociální pojištění, na rozdíl od Němců i nás. Asiaté jsou z podstaty flexibilnější a pracovitější. Ta miliarda lidí se bude snažit uživit za každou cenu, bude je to stimulovat, aby byli kreativnější. A skončí to tak, že Asie přestane dovážet větší část evropského zboží. My neustále žijeme v přesvědčení, že jsme proexportní ekonomika – ale svět se právě v této době láme. Méně lidí vyrobí víc Mluvili jsme o klimatických změnách i názorech politiků, že by se těmto změnám měl člověk spíše přizpůsobit. A teď, když se část těch lidí přizpůsobuje – vydala se hledat nový domov v klimaticky příznivějších regionech –, tak se tomu hrozně divíme. Já začal psát o migrantech zhruba v roce 2003. To bylo po povodních, kdy nás klimatická změna zajímala. Minimálně od té doby se mluví o několika desítkách milionů lidí, kteří z environmentálních důvodů budou muset opustit svou vlast. Regiony, o které půjde, byly zřejmé: Blízký východ, severní Afrika. Minimálně od té doby je zřejmé, že se schyluje k velkému problému. Každý velký problém je ale drahý, nikoho neláká k řešení... A potom následovalo „arabské jaro“. Jisté je, že z politiky se zcela vytrácí dlouhodobá perspektiva. Vy totiž něco uděláte a plody vaší koncepční práce sklidí někdo úplně jiný. Proto to žádného politika nezajímá. Ale to je jen část pravdy. Ta druhá spočívá v tom, že státy mají velmi vysoké mandatorní výdaje a už jim nezbývají peníze téměř na nic. A když studujete historii kolapsu, je to téměř pokaždé tak, že víte, že vám hrozí něja- strana 6 ORL 2016-2 Náš svět se právě láme lem 22. století před Kristem, kdy docházelo ke komplexnímu kolapsu celého pruhu civilizací od povodí Indu až po Egypt, nastala velká migrace. Šlo o následky sucha… NATO a zejména Američané vždy měli tendenci se zabývat globálními změnami klimatu, měli to naučené od 2. světové války. A ukázalo se, že ony scénáře z minulosti se opakují: nedostatek vody, proudy migrantů, stavba plotů a valů. Mimochodem stavba Velké čínské zdi je tradiční a legitimní záležitost. I tato zeď má totiž několik starších předchůdců, aby se ti barbaři měli o co zarazit. A na té zmíněné konferenci byla jasnozřivě rozeznána situace, která se k překvapení nás všech realizovala v Sýrii. ké nebezpečí, ale abyste je odvrátil, musel byste investovat obrovské prostředky. A to se nikomu nechce, vzbuzuje to kontroverzi. Tak se nedělá nic, nebo se přijímají jen polovičatá řešení. Sdílíte tedy katastrofické scénáře, že západní křesťanská civilizace spěje do velké krize či snad k zániku, tak jak zanikly i jiné civilizace? Někdy v roce 1994 jsem byl pozván na setkání NATO v tureckém Kemeru. Debata s názvem Kolaps světa rozebírala situaci ko- Jaký vliv na společenské pohyby má demografie? Ve třetím světě je populační růst velmi rychlý a my musíme přiznat, že v zásadě vymíráme. Nestanou se nakonec Blízký východ a Afrika přece jen jakousi porodnicí Evropy, aby zdejší firmy měly kde brát pracovní síly? Moje vize ekonomiky je jiná: dvanáct patnáct procent lidí bude v budoucnu vyrábět dost zboží pro všechny. Protože je tu velká robotizace průmyslu a v zemědělství by zaměstnanost mohla jít nahoru, jen kdyby měli lidé vlastní hospodářství. A jak říká ekonom Milan Zelený, ve vyspělých ekonomikách jsou lidé vypuzovaní i ze služeb. Domnívám se tedy, že stále menší počet lidí bude dělat všechno pro ty ostatní. Nové pracovní síly nemusí být vůbec zapotřebí, jak už jsem zmínil u Německa. Zatím to ale vypadá tak, že v Evropě lépe placená práce je, a migrace je nejen o suchu, ale také o tom, že když je někde přebytek levných sil, přelijí se jinam. Je tedy řešením vytvořit „pevnost Evropa“, když tujsou tyto „nevyrovnané tlaky“? To je moc spekulativní, byť připouštím, že je tu tendence k vyrovnávání tlaků. Mně běží hlavou hned několik scénářů. Jeden, že se ustanoví mechanismus přijímání lidí, které doopravdy potřebujete. Někteří jsou hodně pracovití – třeba egyptští Koptové. Druhý scénář: skončí to jako vždycky v evropské historii válkou a okupací, vzpomeňme šíření Osmanské říše... Ale zdůrazňuji, otázka je příliš spekulativní. Ono totiž hlavním důvodem, proč o tom všem vůbec hovoříme, je v konečném důsledku strach. Kvůli tomu začínáme vytahovat něco jako evropské hodnoty. Dvacet let média vychovávají lidi k jejich negaci, a najednou, když jsme ohroženi, se to hodí. Ale z čeho je ten strach? Že ztratíme životní úroveň, budeme žít ve společnosti vystavené násilí. Na jednu stranu opouštíme základy, která vytvořily Evropu – to nemusí být jen křesťanství, ale třeba antický svět –, koho dneska zajímá? strana 7 ORL 2016-2 Náš svět se právě láme Opouštíme vlastní porodnost, oslabujeme se ničením zemědělské půdy, a tak mohu jít dál. Prostě systematicky pracujeme na ničení Evropy a jsme v klidu. Ale v okamžiku, kdy do toho vpadne jiná kultura, tak se v nás vzedme staletá historická zkušenost: že to znamená buď bolestnou asimilaci, nebo konec. Nečekejme na spasitele A nevybudí to naopak v nás to dobré? Nezvýší se třeba následkem onoho ohrožení a strachu u nás opět porodnost, nezačneme se lépe starat o krajinu? Třeba ještě jinak: Giambattista Vico, italský barokní filozof, historik a právník, zakladatel filozofie dějin, hovoří o vycházení z určitého bodu. Dojdete někam, dál už to ale nejde, a musíte se vrátit. Profesor Milan Zelený takhle zase mluví o globalizaci a lokalizaci. Důležité je, že v okamžiku, kdy globalizační paprsek slábne a vy ještě nevidíte ten bod, kam se vrátit, jste bezradní. Myslím, že jsme teď v situaci, kdy jsme bezradní – a máme na to nárok. Ta cesta zpět reálně ještě neexistuje. Ale co má cenu, je ptát se, vyhledávat ji, zkoušet porozumět. Uvažují takhle naši vůdci? Žádné vůdce nemáme. Vůdci světa dnes víceméně dávají pozor, co se děje, a pak na to nějak oportunisticky reagují. To víte, Charles de Gaulle by se dnes v politice neuplatnil, byl by příliš jiný. Lidé chtějí po politicích rychlá a rázná řešení, ale současné problémy se rychle řešit nedají. Zřejmě i proto dochází k polarizaci společnosti a vidíme i obrovské znechucení, mnozí se opět rezignovaně stahují na svéchalupy... Koncept čekání na spasitele je chybný – musíme to být my sami! Důležité je vidět dnešní svět realisticky, a tomu brání část evropské ideologie, příliš mnoho multikulturalismu. Používáme slova k zastírání věcí, ne k objevování. My potřebujeme doktora, který nám řekne diagnózu. V okamžiku, kdy tu situaci jasně uvidíte, vidíte i nějaká řešení. Ne sice všechna, ale taky se nemusí jít cestou velké reformy. Stačí odstraňovat chyby systému, aniž by se musel vytvářet nějaký nový supersystém. Jsou tu lidé jako třeba Petr Robejšek, kteří prosazují využívání takzvaného Paretova principu 80/20. To znamená věnovat se jen podstatným faktorům, soustředit se jen na to, co změnit lze. Neřešit nepodstatné. S panem Robejškem souhlasíte? Ano. Snaha neřídit všechno je dobrá. A v okamžiku, kdy nastavíte konstruktivní kurz, tak vás to zklidní. Ty pozitivní kroky dodávají člověku sílu. Každopádně lidé nevědí, co bude, jen intuitivně cítí, že to bude už jen horší... Ten pocit lidé měli už před utečeneckou krizí. Je otázka, nakolik je to oprávněný pocit, nakolik i důsledek mediální politiky plné krizí a katastrof. Takže si pocit strachu sami zesilujeme, aniž by to často mělo reálné opodstatnění? Možná bych odpověděl jinak – že v letech řekněme 1960 až 2010 byl ten strach až abnormálně nízký. Jinak celou dobu v historii Evropy tu ten strach přítomen byl, třeba obavy z hladu. Přesto je zajímavé, že ti naši předci žili relativně spokojeněji. Těžko sice soudit, ale zřejmě určitý optimismus, který měl základ v manuální práci, byl větší. Říkáte, že 60. léta a následující desetiletí byla až moc klidná... Ale proč? Že se začalo zapomínat na válku? Bylo to asi podobné jako začátek 20. let. Po válce se vždy uvolní velké kreativní síly v umění, hudbě, budování společnosti, v ekonomice. Dojde k rozmachu, svět má sice hodně stínů, ale perspektivně najednou vypadá líp. Malíř a básník Vladimír Kokolia říká, že když je v místnosti 20 stupňů, tak je rozdíl, když tam přicházíte z prostředí o 22 stupních, nebo z 18. Šedesátá léta jsou těch 18 stupňů, a my jsme teď v situaci těch 22. strana 8 ORL 2016-2 Náš svět se právě láme Pokud hledáme paralely, nejsme náhodou ve stejné situaci jako v 30. letech, kdy nazrávala situace k válce? Je cítit obrovské napětí mezi křesťanským a muslimským světem, zároveň ale mezi východním a západním křesťanstvem, nebo mezi muslimskými šíity a sunnity. Lze všechno ještě vyřešit jednáním? Věřím, že ano. V Izraeli už tři roky slýchávám od rabínů – i když ne od všech –, že situaci s Palestinci může vyřešit jen válka. Ale stále se i tam jedná. V Evropě bych o válce opravdu nemluvil. Pokud bych měl skončit nějak optimisticky: možná poprvé v historii máme šanci se nějak domluvit. Zejména proto, že se lidé války bojí víc než kdykoliv dříve v historii. http://www.dotyk.cz/06-2016/19_nas-svet-se-prave-lame strana 9 ORL 2016-2 Belgický dům hrůzy. Skuteční vládci Evropy tu beztrestně mučí a znásilňují děti Belgický dům hrůzy. Skuteční vládci Evropy tu beztrestně mučí a znásilňují děti Sexuální orgie jsou běžnou kratochvílí mocných po celé Evropě. Oběťmi jejich perverze jsou statisíce dětí, které už nikdo nikdy nenajde. Policie a státní moc o tom ví, ale jen bezmocně přihlíží. To, co chci dnes vyprávět, zní neuvěřitelně. Mohu každému jen doporučit, aby se tím hlouběji nezabýval ani tehdy, pokud má zaměstnání státního zástupce nebo policisty. Hrozila by mu totiž okamžitá profesní smrt (v lepším případě). V tomto příběhu jde totiž o smrt dětí, jejich mučení, zneužívání a úmyslné vraždění. Zatímco Evropou před pár měsíci otřásaly obrazy utopeného dítěte jednoho uprchlíka, fotografie těchto dětí nikdy neuvidíte. A pokud náhodou ano, utíkejte velmi rychle, protože se nacházíte v akutním ohrožení života. Setkáte se s mocí, se kterou nic nesvede ani policie. Občas jsem o tomto problému již psal. Využiji svou svobodu, abych nebyl závislý na nějaké straně, vydavateli, úřadu nebo orgánu. Mohu zde pouze vyprávět příběhy, protože náš nezávislý magazín, který v překladu znamená „zpravodajské zrcadlo (Der Nachrichtenspiegel), nemá žádné právní oddě- lení a ani nemá k dispozici nekonečné zdroje, které by nám umožnily cestování a dobrodružné vyšetřování. Máme k dispozici jen hledání stop na internetu a klasický způsob, který kombinuje fakta a střípky z různých zdrojů, abychom se přiblížili pravdě. Podobně jako královští šašci si můžeme dovolit svobodu, která je jiným zpravodajským médiím zakázaná. Občas tak narazíme na příběhy – vskutku neobyčejné příběhy, které se odehrávají v okolí Belgie. Tedy mimo jiné země, která zplodila velmi podivného prznitele dětí. Další příběhy pocházejí od jiných lidí, kteří mi občas zkřížili cestu. Například příběh malé dívky, která byla rodiči speciálně vychována k tomu, aby byla nabídnuta jako ,,zboží“, jež jim umožní vstoupit do ,,nejvyšších kruhů.“ Takhle se na to ale nedívejte. Zamyslete se nad tím, co všechno lidé udělají pro peníze. Přemýšlejte o tom velmi pečlivě, co všechno pro peníze již děláte vy. Ne, nebudu vám prozrazovat, odkud tyto příběhy mám. ,,Vítr mi pošeptal jednu píseň,“ řekl jednou Franz Josef Strauss, když chtěl ochránit svoje zdroje. Vítr občas šeptá i mně do ucha. Kromě toho, co byste dělali se zdroji? Aby oběť znovu podstoupila trapný výslech? Má se přinutit, aby svědčila v záři reflektorů před veřejností? K čemu? Nenajdete žádného soudce, který by se věcí zabýval, žádného státního zá- strana 10 ORL 2016-2 Belgický dům hrůzy. Skuteční vládci Evropy tu beztrestně mučí a znásilňují děti stupce, žádného policistu. Ano, tohle všechno se děje. Jen o tom nikdo neví. Ano, Belgie. Existuje tam takový noblesní dům, který je ukrytý za vysokými zdmi a je obklopen prázdnými staveními. Nikdo tam nechce žít, protože žít tam je extrémně nebezpečné. Pověst domu vyzařuje daleko do okolí. Víte, že nemůžete jít na procházku, protože jinak vás okamžitě odklidí silní, dobře vyzbrojení muži. Muži, kteří pronášejí jasná varování, jaká známe jinak jen z filmů. Ví se tady, že se děti na ulici nenechávají samotné bez dozoru. Nejlepší je nepouštět je na ulici vůbec a odstěhovat se hodně, hodně daleko. To je také důvod, proč v bezprostřední blízkosti takového domu nikdo nežije. Důvodem pro takové varování je, že v noci někdy přijede mnoho velkých, těžkých limuzín. Scény jako z filmu Stanleyho Kubricka „Eyes Wide Shut“, kde se hlavní hrdina náhodně ocitnul na tajných orgiích, jsou realitou. (Po dokončení filmu, který podrobně odkrývá zvrácenosti mocných tohoto světa, jen těsně před jeho uvedením do kin, Stanley Kubrick „nečekaně“ zemřel – poznámka Šifry.) V tomto domě hrůzy se setkává mocná elita, která si dopřává velmi zvláštní potěšení. Potěšení, při kterých hrají hlavní roli malé děti. Ano, samozřejmě, existují naivní a obětaví lidé, které případ nejznámějšího pedofila Marka Dutrouxe probudil a kteří takovouto stopu sledují. Skončí přesně tam, kde normálně skončit mají, totiž na policii. Tam všichni zažijí stejnou zkušenost. Mezi „čtyřma očima“ je policisté varují, aby celé záležitosti nevěnovali další pozornost. Sami si zahrají na „čerta“, aby ostatní odradili, a drželi je tak od této věci stranou. Tady nehrozí jen pár úderů, tady hrozí okamžitá smrt. Strašné, že? Ve středu Evropy, v blízkosti belgicko-německé hranice, je nedotknutelný dům, ve kterém se dějí nepochopitelné věci. Dům, od kterého se odvrací i státní moc. A má strach. V takovém domě se můžete setkat se skutečnými pány Evropy. Jak jinak nazvat postavy, které mají moc zastrašit exekutivu celého státu? Existence takového domu a mnoha jiných podobných v podstatě není žádné velké tajemství. Takže můj malý příběh vám neřekne nic nového. Ne, doopravdy, podívejte se na „média hlavního proudu“. Časopis Spiegel již v roce 1996 napsal o „Růžovém baletu“. „Do hledáčku vyšetřovatelů z Neufchâteau se nyní opět dostaly tzv. Růžové balety. To jsou sexuální party vyšších tříd, na kterých si užívají doktoři, advokáti, politici, ochránci státu a vysocí úředníci justice, s luxusními prostitutkami nebo dámami volnějších mravů. Orgie se počátkem osmdesátých let dostaly před soud poté, co jedna žena byla záhadným způsobem zabita. Na jedné party totiž vyhrožovala tím, že odhalí účast nezletilých na takových akcích.“ Přečtěte si článek úplně v klidu. Narazíte totiž i na Marka Dutrouxe. ,,Růžové balety“ byly známé již od sedmdesátých let a šest svědků, kteří o nich chtěli vypovídat, byli zabiti ,,Vražednou bandou z Brabantska“. Ta mimo jiné poslala na smrt dalších 20 lidí a nikdy nebyla dopadena. To je opravdová moc. Také tato moc zasáhla, když vyšetřovatelé narazili na Dutrouxe. Zemřelo 27 svědků (dnes je to už 30 lidí), mezi nimi také policisté a státní zástupci, aby nebyla ohrožena teorie o osamělém pachateli. Já říkám ano, tady se setkáváme se skutečnou mocí, která ovládá Západ. Budu znovu citovat z výše uvedeného „média hlavního proudu“: strana 11 ORL 2016-2 Belgický dům hrůzy. Skuteční vládci Evropy tu beztrestně mučí a znásilňují děti ,,Vždy, když v posledních letech v Belgii zmizely děti, přistály na účtu M. Dutrouxe částky ve výši 40 000 – 60 000 marek. Stále není známo, od koho peníze přišly. Tomuto příjemci sociálních dávek patřilo víc než půl tuctu domů, vlastní akcie, má byt v daňovém ráji v Panamě a má přibližně 200 000 marek úspor, jak zjistili vyšetřovatelé.“ Odkud tyto částky pocházejí? To nezajímá nikoho, alespoň nikoho, komu je život milý. Vidíme, že zneužívání dětí není levné. On stmelil nejvyšší kruhy do pevného společenství. „Ochrana úplně shora“ je přirozený následek takových aliancí k získávání potěšení (viz časopis Spiegel). Jde ještě o jiné věci než „jenom“ o sex. Časopis Zeit o tom v roce 2004 napsal: „Regina Loufová vylíčila detaily vražd, nástroje k mučení z kovu a pouta z napájecích kabelů. Některé její popisy se později potvrdily během vyšetřování.“ Samozřejmě že její výroky byly justicí označeny jako nepravdivé. Justicí, kterou nevyvede z klidu ani masivní úmrtí svědků. Všichni v případě Dutroux zaznamenali stejnou zkušenost jako lidé, kteří se chtěli věnovat našemu „Domu hrůzy“. Setkali se s absolutní mocí, s mocí, která by v demokracii neměla ani existovat. A přesto mučí a vraždí děti před našima očima bez jakýchkoliv následků. Pár jich ještě existuje. Tady, kde žiji, což je přímo na hranici s Belgií, se na výsledky vyšetřování, které ne- bude nikdy uzavřené, nečeká. Tady se už chápe, co to znamená, když expert uvedl, že Dutroux je sice brutální psychopat, ale není to žádný pedofil (viz Wikipedia). Tady už všichni pochopili, odkud tyto peníze pocházejí. Tady na místě údajně existují sítě rodičů, kteří si telefonují, když okolo školy nebo školky projede auto s belgickou poznávací značkou. Příležitostně se také dají nalézt reklamní letáky s poznámkami, kdy a kde takové auto okolo školky projelo. Strach lidí, kteří se toho zlověstného domu v Belgii obávají, je cítit i tady. 30 000 eur za dítě. Z toho je některým lidem špatně. To jsme rádi, že si můžeme v klidu sednout a říct, že u nás v Německu takové věci neexistují. Pokud se to vůbec děje, tak je to čistě belgický problém a stalo se to už dávno. Ale tak to není. Také tady v Německu se sociální pracovníci, kteří se starají o děti na ulici, setkávají každou chvíli s ubohými dušemi, které byly distribuovány na večírky bohatých. Oficiálně o tom ale nechce mluvit nikdo, což jsem si nedávno mohl znovu ověřit. Proč znovu opakovat zážitky, které se už odehrály v Belgii? Proč se konfrontovat s mocí, která je i pro policii nepřemožitelná? V Německu to ale někdo už zažít musel. Třeba Mandy Koppová, která byla v 16 letech přinucena k prostituci a potom pachatele poznala v soudní síni – byl to soudce. Následky? To zachytil Spiegel: „Jako nezletilá byla přinucena k prostituci, vězněna a týrána. O dvacet let později vyšla Mandy Koppová se svým příběhem na veřejnost. Podklady dokazují, že určitá část soudnictví pro ni nebyla vůbec žádná pomoc, právě naopak. Byla totiž ocejchována jako prostitutka.“ V této souvislosti dokonce padla tato závažná slova: ,,Zacházení předsedy SPD Karla Nolleho se svědky, to je skutečná bažina. ,Saská bažina je ve skutečnosti právnímu státu hodně vzdálená. Nedemokraticky zachází se svědky, novináři, poslanci a zaměstnanci Státního úřadu na ochranu ústavy, jehož součástí je justice a vláda státu. To vše je dnes důležitější než kdy jindy.“ A znovu. I tady je setkání s mocí, které stát nevzdoruje, protože ho infiltrovala a ovládla. To neplatí jen pro Německo. Dokonce i ve Velké Británii existuje krytí pro zneužívání dětí úplně shora. Ministerský předseda a ,,261 vlivných osobností veřejného života, včetně 76 politiků“ jsou v podezření. Mimo jiné se uvádí, že každé 20. dítě ve Velké Británii bylo zneužíváno. Prostě šílenost. Počet případů zneužívání v této zemi se blíží k milionu! Zneužívání dětí probíhá jako masový sport nejen v Rotherhamu. Rotherham? Ano, psal o tom deník Die Zeit: ,,Návštěva anglického Rotherhamu: 1400 dívek zde bylo zneužíváno pákistánskými gangy. Místní labouristická vláda to zamlčuje celé roky.“ strana 12 ORL 2016-2 Belgický dům hrůzy. Skuteční vládci Evropy tu beztrestně mučí a znásilňují děti Zjistíme vůbec někdy, proč jsou pákistánské bandy chráněné? Dá se tušit, že mají podobnou funkci v systému v Rotherhamu (a v celé Anglii) jako Marc Detroux v Belgii? Pákistánci jako distributoři (dětí) pro orgie mučení vyšší třídy? Tato zcela nové aliance je reálně myslitelná. V Londýně se policie již v sedmdesátých letech setkala s pedofilními kruhy (viz Augsburger Allgemeine). Takže vidíme, že problém zapletení státní moci do zneužívání dětí je velmi starý problém. Nakonec přirozeně nesmí chybět Portugalsko (viz Zeit): ,,V Lisabonu bylo obviněno šest mužů a jedna žena, kteří po léta zneužívali sirotky. Mezi pachateli byl televizní moderátor a politik.“ TV moderátor a politik. Elita, která je schopná platit takové ceny. Vždy nás odbydou stejným vysvětlením. Jsou to pedofilové a konec. V oblasti pedofilie se příliš dobře nevyznám, poznám ale jazykový kořen slova, které obsahuje slovo ,,láska“. Tagesspiegel tvrdí, že pedofil má být ,,empatický“, ale nemá ,,žádnou kontrolu nad podněty“. O tom ale vůbec nemluvíme. Mluvíme o demonstraci moci, únosu, mučení, znásilňování a vraždách. Nemluvíme o lidech, kteří nedopatřením vnímají tělesný vzhled dítěte jako klíčový stimul pro svoji sexualitu. My mluvíme o zločincích nejhoršího druhu, jejichž moc sahá tak daleko, že stát je proti nim zcela bezmocný. Nemluvíme jen o pedofilech, kteří jsou sami za hranou. To je samo o sobě už tak dost hrozné. Mluvíme o psychopatech, kteří cíleně a záměrně po celé Evropě vyrobili tento likvidační průmysl na děti, kde se kvůli „potěšení“ pro vyšší kruhy „ztratí“ statisíce dětí. To je úplně jiná kvalita šílenství. Od té doby, co mi vítr zazpíval písničku o podivném domě v Belgii, ji mohu zpívat dál jen pod přísahou, že raději obětuji svůj život, než abych odhalit informátora, jenž byl jen krátce hostem v sousedství a měl strach, že ho zabijí, pokud by prozradil příliš mnoho detailů. Proč vlastně vyprávím tento příběh navzdory skutečnosti, že na světě není síla, která by tyhle prznitele dětí mohla zastavit? Protože musí být vyprávěn, abyste konečně pochopili, že svět není ,,karneval“, i když vám to celý den říkají v televizi. Věřit takovému příběhu byste neměli. Snadno se může stát, že budete mít smrtelnou nehodu nebo se u vás objeví sebevražedné sklony. Zůstává ještě jedna otázka. Proč něco takového dělá člověk, který vlastně není pedofil? Ale to už je téma na jiný příběh. http://www.casopis-sifra.cz/belgicky-dum-hruzy/ Blátivá věda Pavel Letko Ve středu 17. února 2016 proběhla v Akademii věd v Praze přednáška Prof. Ing. Františka Walda, CSc.: Pád mrakodrapů Světového obchodního centra . Z necelých dvou hodin jsem si odnesl jednak zvukový záznam a jednak přesvědčení, že již nikdy nebudu propagovat zvýšení výdajů na vědu a výzkum. Alespoň ne paušálně. Mám totiž takový dojem, že vědecká pospolitost funguje spíše jako cestovní kancelář pro vyvolené. V tom naši vědci směle konkurují našim senátorům. Vyvolenými jsou prostí slouhové režimu, nic více. Stejně jsem měl již dříve pocit, že spolek Sisyfos, který tuto akci pořádal, některé své bludné balvany přiděluje na politickou či lobbistickou objednávku. Tuto cenu spolek podle svých slov uděluje z těchto důvodů. Pro zvýraznění přínosu jednotlivců i různých spolků k matení české veřejnosti a rozvoji blátivého způsobu myšlení. Mezi držiteli tohoto „antivědeckého“ ocenění se mj. ocitli: psychiatři Stanislav Grof a Raymond A. Moody, umělci Karel Gott, Jaroslav Dušek a Igor Chaun, dále Petr Hájek či Erich von Däniken. strana 13 ORL 2016-2 Blátivá věda To se mně zdá trochu za vlasy přitažené, jakoby Karel Gott předal anticenu Zlatého slavíka předsedovi Sisyfa Bc.Leoši Kyšovi či Jaroslav Dušek Zlatou malinu v kategorii Nejhorší herec Františku Waldovi . Část naší vědecké obce prostě dělá to, co vždycky. Symbioticky souzní se stávající řádem a pořádkem, a to i za cenu pěstování nikoliv vědy, ale pavědy. Proto ve středověku dokazovali jejich duchovní předci placatost Země, později předpovídali nemožnost létání a smrt při překročení 30 km/h, aby zcela nedávno se sovětskými vědci poroučeli větru dešti. Zpět k přednášce. Proč nevážně? Protože bych se nerad dočkal žaloby od pana profesora. Platím hypotéku, našetřeno také nemám, takže následující řádky lze brát jen a jen jako humoristickou vložku. Možná na tom něco bude, plné znění přednášky se jistě brzo objeví na internetu, prezentace pana profesora je již nyní ZDE a některá další vyjádření najdete ZDE . Nicméně neberte níže uvedené vážně. Jsem pouhým laikem, něco se mi zdálo a navíc jsem stoupencem různých spikleneckých teorií, zejména v politice. Hloupě věřím, že politika se dělá v zákulisí a je z převážné části postavena na spiknutí, tedy na neveřejném, tajném jednání různých aktérů. Nejdříve vážně Věřím také, že se tajné služby různých států pokoušejí jednat tajně, což se jim s výjimkou českých tajných služeb většinou i daří. V neposlední řadě věřím, že tzv. "spiklenecké teorie" mají své místo ve společnosti podobně jako teorie o hmotě, vesmíru, monetární ekonomii či putovním požáru. Některé teorie se potvrdí, jiné budou vyvráceny a další čekají na ověření. Přesně tak to má s teoriemi být. Jinak bychom byli zpět tam, kde už jsme v čele s KSČ byli. Ostatně ne náhodou jeden z posluchačů přednášky na závěr poznamenal, že „je to jak za bolševika“. Mně také předseda spolku Sisyfos, bakalář Leoš Kyša, připomínal, nevím proč, Miroslava Štěpána . Pro ty nenapravitelné důvěřivce v oficiální verzi George Bushe a jeho přátel přinesla přednáška přece jen některá zklamání. Tradovaný důvod zřícení budov hořením leteckého benzínu nedrží ani náš profesor, ani žádný jiný známý odborník. Jde jen o verzi laickou, nepoučenou, kdo se jí drží, mohl by být laureátem příštího balvanu. Stejně tak za zřícením nestála váha letadel. Oficiální verze ve stručnosti říká, že za zřícením budov WTC 1, 2 a 7 stály požáry kancelářského vybavení. V druhé řadě stála za kolapsem budovy narušená část sloupů údajnými letadly v jádře (WTC1,2) a poškozený sloup v rohu budovy troskami (WTC 7). A nevážně Bude-li nadále pokračovat v buldočí sveřeposti jistě bude zakrátko docentem všech věd. Já jsem se však cítil také jako za bolševika, neboť bezmoc pohledu z hlediště na tribunu, z níž vám říkají věci naprosto neuvěřitelné, je stejná tehdy i dnes. V mysli mně vyvstává vždy otázka. Říkají to z přesvědčení nebo pro prachy? Odpověď je však už známa. Drtivá většina pro to druhé. Svědčí o tom pokles členů komunistické strany na 5 % z celkového počtu před listopadem 1989. Taková situace však není vlastní jen naší zemi. I v USA se k požadavku nového vyšetřování okolností pádu WTC 1, 2 a 7 připojilo na svém sjezdu jen přes 4 % odborníků z řad American Institute of Architects. Lépe je totiž „dělat svou vědu“ své putovní požáry a do ničeho nestrkat nos a na nic se neptat. Jak se říká „kdo se ptá, moc se dozví“. A kdo se dozví, letí. Nikoliv na dobře placené přednáškové turné po celém světě, ale z práce, do předčasného důchodu, jako fyzik Steven E. Jones . Svobodu bádání ano, ale demokracii si rozvracet nedáme. Vědu je třeba zapřáhnout do služeb lidu. Možná i proto světoví vědci, včetně našich specialistů, zjistili před 14 lety, že požár se šíří od vyhořelých částí k těm nedotčeným. Prostě stromy v lese hoří a požár má tendenci se šířit na stromy ještě nezasažené. Tam kde stromy shoří, požár dohasne a pokračuje jinam. Jde o tzv. "Putovní požár", který se začal studovat až po 11. září 2001, viz ZDE , čas 2.00min. Tento teplonosný turista rozehřál spoje a nosníky v New Yorku, ty se chvíli roztahovaly a zase smršťovaly, až to celé spadlo do svého půdorysu. Na tempu pádu, tempu zrychlení kolapsu budovy prý strana 14 ORL 2016-2 Blátivá věda není nic divného, aniž ovšem je o něm něco panu profesorovi známo. Podobně studii svého kolegy doc. Ing. Ivana Němce Csc zná, viděl ji, ale prakticky jí nečetl. Slyšel, že dospěla k opačným výsledkům než práce Waldova, ale prakticky jí nečetl. Viděl, ale nečetl, nicméně se mu zdá povrchní. Za to bezpečně ví, že byly použity šrouby M16, kteréžto jsou celkem akorát, jsou takovým základem a v Evropě jsou považovány za šrouby dostatečné. Jenže v Americe, jak se prý ukázalo, to na druhou stranu nestačilo. Možná i proto se několik minut vedla debata, zda jsou šrouby M16 dost bytelné čili nic. Já jako Evropan se přikláním k názoru pana profesora a dalších odborníků, že em šestnácky jsou akorát. Podobně jako mé 43. Totiž boty 43. I když nevím, tady mně stačí, stačily-li by mně i v USA? A pokud stačí mně, budou také stačit každému? Na takovou otázku bude věda teprve hledat odpovědi. Ale čert vem mé boty. Hlavně, že už věda našla pádnou odpověď na pád tří budov s ocelovou konstrukcí. Prý to nakonec nebylo tak těžké. Normální výpočet trvá hodinu, ale tady přece jen šlo o komplexnější událost, a tak výpočet trval dva měsíce. Nu, nepočítal to pan profesor na tabuli nebo tak něco, ale špičkové počítače se špičkovým softwarem. Dva měsíce to procesor louskal a máme výsledek. Učebnicový prostorový progresivní kolaps. Prostě se to frkne do mašinky a vypadne učebnice. Takové pěkné vyprávění mně připomnělo film „Jáchyme hoď ho do stroje“. Tam vypa- dl z počítače zaručený kondiciogram, tady zaručený kolaps. Možná i proto jsem se po přednášce pana profesora zeptal, kde ještě ve světě k takovému učebnicovému kolapsu došlo? Kde se vlivem požáru podobná konstrukce podobně zhroutila? Prý v japonském Kobe se po zemětřesení zřítily podobně 4 budovy. Myslel tuto? to není to samé. Zemětřesení a požár. Tak prý v Anglii po výbuchu plynu. Asi Ronan Point v Newhamu ve východním Londýně. Nu, ale takový progresivní kolaps v Anglii vypadá přece jen trochu jinak než trosky WTC v New Yorku, ne? A jsme u problému, jakým pseudověda manipuluje ve prospěch moci, ze které tyje. Již Lev Nikolajevič Tolstoj před sto lety rozpoznal ve vědě „nové náboženství sloužící především jejím šamanům“. Taková „věda“ se zdá poněkud „blátivá“ i mně a nejenom mně. Nevěšme však hlavu, v tomto případě má pro nás Západní věda dobrou zprávu plnou naděje: Prof. Ing. František Walda, CSc napsal(a): Budovy vzdorovaly úspěšně mimořádné situaci (výpočty se dnes zjišťuje, jak mohly tak dlouho vydržet). Změny v předpisech nejsou třeba. (str. 56, prezentace Prof. Ing. Františka Walda, CSc) Těžko říci. Tehdy bylo zničeno 400 tisíc budov, jak najít ty pravé čtyři, tedy ty „profesorské“? Možná ovšem profesor Wald cítil, že Ano, jak se říká, operace se zdařila, pacient zemřel. Je s podivem, že nám tak dlouho vydržel. http://news.e-republika.cz/article3520-Blativa-v%C4%9Bda strana 15 ORL 2016-2 Je život kvantový jev? Nové odvětví biologie klade provokativní otázky Je život kvantový jev? Nové odvětví biologie klade provokativní otázky Objev kvantové mechaniky se řadí mezi největší intelektuální výkony lidstva. Již její průkopníci ve 20. letech minulého století spekulovali, že by tajemné jevy kvantové fyziky mohly vysvětlit podstatu života. Studie z několika posledních let ukazují, že možná nebyli daleko od pravdy. Začíná éra kvantové biologie? Na začátku 21. století biologové stále zkoumají, co je vlastně život. Sada projevů, jako je metabolismus, dráždivost, rozmnožování, o nichž jsme se učili na základní škole? Schopnost systému procházet darwinovskou evolucí? Nebo jen specifický způsob, jak kus hmoty nakládá s informacemi? Definicí jsou doslova stovky a pořád „něco“ chybí. Vysvětlení této otázky by mělo určitě značný dopad na celou společnost. Vědcům by ukázalo, kudy se ubírat při snaze o vytvoření umělého života nebo jak hledat život jinde ve vesmíru. Možná bychom přišli na to, že může existovat i jiný život než „ten náš“ založený na DNA, a to přímo zde na naší planetě. V případě života platí to, co kdysi prohlásil slavný fyzik Richard Feynman: „Co neumíme sami vytvořit, tomu nerozumíme“. V roce 2010 dokázal průkopník v oblasti syntetické biologie Craig Venter se svým tý- Kde najít víc mem oživit bakterii, do níž vložil zcela uměle sestavenou DNA. Ač to byl ohromný výkon, stvořením života to nazvat nemůžeme – šlo vlastně jen o přeskládání již připravených „součástek“ z přírody. Podle Feynmana tedy stále platí, že životu vlastně nerozumíme. Skupina seriozních vědců však nyní věří, že jsme na prahu nové éry – tvrdí, že jsou na stopě pověstné „životní síly“, kterou je možná samotná fyzikální podstata biologických procesů. Každodenní kvantová „strašidelnost“ Kvantová mechanika popisuje jevy, které se odehrávají převážně na atomové a subatomové úrovni. Je to svět, v němž nelze popsat fyzikální objekty (částice) pomocí přesně definovaných veličin tak, jak je popisuje klasická fyzika a jak jsme zvyklí z naší běžné reality. Panuje zde fundamentální princip neurčitosti, takže částice lze popisovat pouze na základě pravděpodobnostní vlnové funkce. strana 16 Anglicky rozumějící čtenář může na YouTube při zadání hesla „quantum biology“ najít několik velmi zajímavých vědeckých seminářů a workshopů s účastí kapacit, jako je například fyzik a nositel Templetonovy ceny Paul Davies či fyzik Jim Al-Khalili a mikrobiolog Johnjoe McFadden, kteří v roce 2014 vydali první popularizační knihu na téma kvantová biologie s názvem „Life on the Edge – The Coming of Age of Quantum Biology“ (Život na hraně – Příchod věku kvantové biologie). Právě posledně zmínění autoři ve své knize shrnují veškeré dosavadní výzkumy v různých oblastech a vyslovují i odvážnou hypotézu, o níž se zmíníme na konci článku. ORL 2016-2 Je život kvantový jev? Nové odvětví biologie klade provokativní otázky Dobře zdokumentované jsou podivné jevy, jako je superpozice (jedna částice může být na dvou místech zároveň nebo rotovat v protichůdných směrech), kvantové tunelování (částice prochází energetickou „zdí“, aniž by na to měla energii), kvantová provázanost (dvě částice se chovají synchronizovaně nehledě na to, jak daleko jsou od sebe vzdálené). Zajímavostí při tom je, že všechny tyto jevy probíhají jen tehdy, dokud nedojde k měření. Jakmile nějakým způsobem získáme informaci, co se s danou částicí děje, přinutíme ji vystoupit z kvantového světa. A protože ve vesmíru dochází k nějakému měření neustále (částice spolu interagují a předávají si informace), naše běžná realita je již klasická: nelze procházet zdmi či být na dvou místech zároveň. Teoretický základ kvantové mechaniky byl položen ve 20. letech minulého století, a ač některé její projevy vypadají „strašidelně“ (alespoň tak to vnímal Albert Einstein), byly mnohokrát potvrzeny experimenty a využity v praxi. Díky nim dnes používáme například mikroprocesory, elektronové mikroskopy a magnetickou rezonanci – uvádí se, že až třetina současného světového HDP vyplývá z pochopení kvantově mechanických jevů. Velké diskuze se ovšem vedou o tom, jak kvantové podivnosti interpretovat. Jestliže je celý vesmír včetně nás postaven z kvantových částic, které se chovají „strašidelně“, pokud se nikdo nedívá, co to říká o naší realitě? Není divu, že téma během 20. století hluboce ovlivnilo světovou kulturu i filozofii. Již dva z prvních objevitelů kvantové mechaniky, fyzikové Niels Bohr a Erwin Schrödinger (známý vyslovením paradoxu o živé/mrtvé kočce), uvažovali o vztahu nově objevených zákonitostí k biologii. Ještě dál došel Schrödinger, jehož esej z roku 1944 „Co je život?“ inspirovala celou následující generaci vědců včetně objevitelů DNA Jamese Watsona a Francise Cricka. Myšlenka spojení kvantové mechaniky s biologií zde byla nastíněna, ale až do začátku 21. století u většiny seriozních vědců budila spíše úsměv. Experimenty s částicemi, které se ocitají v superpozici, tunelují skrz bariéry či jsou na dálku vzájemně provázané, totiž fyzikové většinou realizují ve speciálních přístrojích, v izolovaném prostředí vakua a v teplotách blízkých absolutní nule. Naproti tomu život se odehrává ve velmi teplém, mokrém a rušném prostředí buňky, kde již vládnou zákony klasické fyziky. S počátkem 21. století se ovšem něco změnilo. V respektovaných vědeckých časopisech začaly vycházet studie dokumentující význam kvantových jevů v biologických procesech, jako je magnetorecepce u ptáků, fotosyntéza, činnost enzymů nebo čich. Díky technologiím 21. století je možné tyto jevy čím dál přesněji měřit na různých místech a pomalu se tak otevírá celé nové vědecké pole: kvantová biologie. A brzy si začala připisovat zajímavé výsledky. Rostliny jsou kvantové počítače V letech 2007 až 2010 byly v časopise Nature publikovány první studie dvou nezávislých výzkumných týmů, které oba došly k závěru, že kvantová mechanika hraje důležitou roli ve fotosyntéze. Tento prapodivný jev byl nazván „kvantová procházka“. O co při ní jde? Když světlo v podobě fotonů dopadá na list rostliny nebo na buňku fotosyntetizující bakterie, je v zájmu života co nejefektivněji tuto energii zužitkovat. Foton dopadne na molekulu chlorofylu a odevzdá svou energii v podobě excitonu, což je jakási miniaturní „baterie“ složená z uvolněného elektronu (záporný náboj) a díry po něm (kladný náboj). Exciton je velmi nestabilní, a pokud nemá jeho energie přijít nazmar, musí co nejdříve překonat vzdálenost několika nanometrů skrz poměrně rozsáhlou molekulu do speciálního reakčního centra, které slouží jako trvalejší úložiště energie. Jakou cestou se při tom vydá? Schéma průchodu excitonu (tedy ne zcela přesně řečeno kombinace volného elektronu a kladně nabité díry) FMO bílkovinou v strana 17 ORL 2016-2 Je život kvantový jev? Nové odvětví biologie klade provokativní otázky průběhu fotosyntézy. Exciton v podstatě putuje několika cestami naráz, byť je na začátku i na konci jen jeden. Dříve si vědci mysleli, že trasa excitonu je prostě náhodná, jako chůze vrávorajícího opilce. Tento dílčí proces fotosyntézy má ale ohromující efektivitu téměř 100 % a matematicky to prostě nevycházelo. Jak to, že se téměř žádný exciton neztratí? Zde dochází na kvantovou teorii: ta totiž připouští, že částice v superpozici může putovat několika trasami zároveň v podobě vlnové funkce. A přesně to se prokázalo i v případě fotosyntézy: exciton provádí „kvantovou procházku“ několika cestami zároveň a tam, kde nejdříve dorazí do reakčního centra, se zhmotní a předá svou energii. Chlorofyl tak vlastně funguje jako kvantový počítač, který bravurně řeší známý matematický problém obchodního cestujícího (to je v podstatě problém, jak matematicky najít nejkratší možnou cestu všemi danými body na mapě, pozn. red.) Princip „kvantové procházky“ fyzikové dobře znají například z tzv. dvojštěrbinového experimentu, učebnicového příkladu kvantové mechaniky, v němž jedna částice (když není pozorována) prolétá oběma štěrbinami stínítka zároveň. Jak se ale tato hra může odehrávat uvnitř mokré a přeplněné živé buňky? Záhada v oku červenky Červenka obecná (Erithacus rubecula) je nenápadný ptáček, s nímž se můžeme běžně setkat i u nás (například ve vysílání Slow TV z krmítka v Makově). Populace žijící ve Skandinávii jsou známé tím, že pravidelně migrují do teplejších krajin poblíž Středozemního moře. Jak při tom poznají, kudy mají letět? Již v 70. letech 20. století se zjistilo, že červenka se orientuje mimo jiné s pomocí biologického kompasu (podobně jako třeba poštovní holubi) neboli smyslu pro magnetorecepci. Záhadou však bylo, jak to dělá. Při experimentech, kdy vědci migrující ptáky chytili do klece a vystavovali umělému magnetickému poli, se zjistilo několik zajímavých věcí: biologický kompas se musí nacházet v pravém oku (když bylo zakryté, červenka netrefila), funguje jen za světla určité vlnové délky a co je nejzajímavější, nerozlišuje sever a jih, nýbrž sklon magnetických siločar (když vědci póly zaměnili, reagovala červenka stejně, rozdíl způsobila až změna úhlu magnetického pole). Znázornění směru siločar magnetického pole vůči zemskému povrchu naznačuje, jak by mohly ptáci „vidět“ (a to zřejmě doslova) svým tzv. inklinačním kompasem Jde tedy o takzvaný inklinační kompas. Pták svým pravým okem zřejmě doslova vidí siločáry Země, jež jsou blíže na rovníku téměř rovnoběžné s horizontem, kdežto u pólů míří kolmo do země. Celá věc je tím ještě záhadnější. Jak může nesmírně slabé magnetické pole Země (méně než 100 mikrotesla) ovlivnit jakoukoli chemickou reakci v oku červenky tak, aby mohla siločáry vidět? V roce 1976 přišel německý chemik Klaus Shulten se studií, za kterou sklidil u editorů časopisu Science a mnoha dalších vědců posměch: magnetorecepce může být způsobena citlivým mechanismem dvou kvantově provázaných volných radikálů. Kvantová provázanost je záhadný projev nelokálního působení, kdy se dvě od sebe odloučené částice chovají synchronizovaným způsobem. Například dva provázané elektrony se ocitnou v superpozici, kdy oba rotují zároveň ve dvou protichůdných směrech (spinech). Když pak jeden z nich při měření (interakci) ukáže svůj jednoznačný spin, změní se okamžitě i spin jeho partnera, ačkoli v tu chvíli může být na třeba na druhém konci vesmíru. Výsledky z roku 2004 ukazují, že citlivý kompas v oku červenky je nejspíše tvořen právě takto vyladěnými dvojicemi elektronů, které slouží jako „střelka“ určující průběh chemických reakcí. Tyto elektrony zprvu tvoří kvantově provázaný pár v chemických vazbách bílkoviny kryptochrom, která se nachází na sítnici ptačího oka. Když na molekulu dopadne světlo, vznikají volné radikály a dvojice strana 18 ORL 2016-2 Je život kvantový jev? Nové odvětví biologie klade provokativní otázky elektronů, které kdysi tvořily vazbu, se tak od sebe vzdálí. Způsob jejich synchronizovaného tance je velmi citlivý i na slabé magnetické pole Země. To sice nedokáže samo rozbít či vytvořit chemickou vazbu, dokáže ale ovlivnit spin „elektronových dvojčat“, a ta následně po boku svých atomů zařídí příslušnou změnu v dalších reakcích. Mozek malého ptáčka tak při letu vlastně pracuje s jednotlivými elektrony! Enzymy, čich a genetický kód Kniha Life on the Edge kromě dvou zmíněných příkladů popisuje další slibné oblasti výzkumu. Například se ukázalo, že enzymy, biokatalyzátory, jež jsou zcela zásadní pro fungování všech živých organismů, si při své činnosti pomáhají tunelováním elektronů a dokonce i mnohem větších protonů (vodíkových jader). Jde o další kvantový jev, kdy se částice „odhmotní“ na jedné straně energetické bariéry a následně se objeví na straně druhé. Enzymy tyto principy dokážou inteligentně využít při úžasně efektních reakcích, jako je například totální přestavba pulce v žábu s pomocí kolagenu a enzymu kolagenázy. mohou mít zcela odlišný pach a naopak zcela rozdílné molekuly mohou vonět podobně. V této záhadě jde přitom o velké peníze – parfumérský průmysl by dal miliony za možnost syntetizovat nové vůně podle chemického klíče. Zatím nejpřesnější vysvětlení spolu s konkrétními experimentálními doklady přináší teorie, že kromě tvaru molekuly jde také o způsob její vibrace. Receptory v našem nose přitom pravděpodobně dokážou tyto vonné vibrace molekul vnímat opět s pomocí mechanismu kvantového tunelování. Někteří vědci se také vyjadřují ke kvantové informaci v genetickém kódu. Molekula DNA kóduje informace s pomocí čtyř bází aminokyselin spojených vodíkovými můstky a kvantové zákony při tom zajišťují nesmírnou přesnost kopírování genů. To však ještě neznamená, že se jedná o skutečné „kvantové výpočty“, jaké byly objeveny při fotosyntéze. Zatím neověřenou hypotézou zůstává, zda za mutacemi, jež se považují za motor evoluce, právě nestojí inteligentní práce s tunelováním elektronů na úrovni vodíkových vazeb. Jsem kvantový, tudíž jsem Věhlasný matematik Roger Penrose před časem přišel s nápadem, že lidská schopnost vědomí musí být umožněna nějakým druhem kvantového výpočtu. S pomocí dalšího vědce, anesteziologa a psychologa Stuarta Hameroffa, v roce 1994 vyslovili hypotézu, že kvantové výpočty by se mohly odehrávat v takzvaných mikrotubulech, proteinových Kvantové tunelování možná vysvětlí i dlouholetou záhadu čichu. Po desetiletích výzkumu se totiž stále nedaří zjistit, čím je dán specifický zápach chemických sloučenin. Teorie receptorového klíče a zámku, kdy hraje roli tvar molekuly, nesedí, protože chemikálie s téměř totožnou molekulou strana 19 Obrázek: „Život se odehrává na hraně kvantového a klasického světa. Živá buňka je jako loď, jejíž štíhlý kýl zasahuje až do kvantové úrovně reality a může využívat jevů, jako je kvantové tunelování a provázanost tak, aby se udržela naživu. Toto spojení s kvantovým světem musí žvé buňky aktivně udržovat s pomocí termodynamických bouří – molekulárního šumu – který namísto aby kvantovou koherenci rušil, podporuje ji.“ Obrázek 10.3. - „Možná, že smrt představuje situaci, kdy živé organismy ztratí spojení s uspořádaným kvantovým světem a jdou vydány napospas chaotickým termodynamickým jevům.“ ORL 2016-2 Je život kvantový jev? Nové odvětví biologie klade provokativní otázky vláknech obalujících nervové buňky. Zdá se, že tento názor za dvacet let většinu neurobiologů a kvantových fyziků nepřesvědčil – mimo jiné proto, že se neprokázalo, že mikrotubuly vůbec hrají nějakou roli ve zpracování informací v mozku. Přesto výzkumy pokračují dál a objevují se další slibné myšlenky či spekulace spojující mozkové procesy s kvantovou mechanikou. Otázka vědomí je však natolik komplexní, že si na definitivní odpovědi ještě chvíli počkáme. Seth Lloyd z univerzity MIT, který se sám podílel na objevu kvantových procesů ve fotosyntéze, se v jednom televizním pořadu vyjádřil: „Kvantová mechanika je záhada, vědomí je záhada a vlasy Donalda Trumpa jsou záhada – to ale neznamená, že ty tři mají něco společného.“ Jim Al-Khalili a Johnjoe McFadden v knize Life on the Edge však jdou nad rámec pouhého shrnutí nedávných objevů z oblasti kvantové biologie. Předpovídají, že význam kvantové mechaniky je pro život zcela zásadní – a že možná právě v něm spočívá sama podstata života. V posledních třech letech se totiž hlavně na příkladu fotosyntézy ukázalo, jak je možné, že život dokáže udržet kvantovou koherenci – což je právě onen stav, v němž se mohou projevit efekty jako superpozice, tunelování a provázanost. Na rozdíl od vědců, kteří při experimentech částice izolují v mrazu a vakuu, totiž příroda používá jiný trik. Uvnitř každé živé buňky najdeme termodynamický chaos mnoha proudících molekul, které vytvářejí trvalý šum. Studie týkající se fotosyntézy ukazují, že právě tento specifický šum o různých frekvencích buňka aktivně moduluje tak, aby kvantové jevy mohly probíhat a přinést biologické výhody. Buňka tak stojí doslova na hraně klasického a kvantového světa, získává informační benefit, ale jen tak, aby nenarušila citlivou kvantovou koherenci. Autoři z toho vyvozují, že možná právě toto je onen dlouho hledaný životní princip, který dělí kameny, krystaly a mrtvá těla od živých organismů. Buňku si můžeme představit jako loď z pevných materiálů, která pluje v rozbouřeném termodynamickém moři molekul, které tvoří naši klasickou realitu. Aby se v nestabilním a chaotickém prostředí nepřevrátila, používá precizně vyvážený kýl, který zasahuje až hluboko do světa kvantového. Jakmile se však z různých důvodů ono citlivé spojení přeruší, nastává smrt. Zatím je to jen odvážná a hypotéza, kterou není nutné brát vážně - ale kdo ví, zda nás kvantové biologové nakonec o své pravdě nepřesvědčí. http://technet.idnes.cz/kvantova-biologie-03g-/veda.aspx? c=A160216_123201_veda_mla USA očekávaly, že ISIS obsadí Damašek v říjnu Alexander Mercouris V článku v britských novinách ruský velvyslanec v Británii odhaluje, že Rusům bylo západními mocnostmi řečeno, že po vyhlášení bezletové zóny USA se ISIS zmocní Damašku. Aleksander Jakovenko, ruský velvyslanec v Británii, přišel v pondělí prakticky s bombou, i když prošla zcela bez povšimnutí. V článku v tištěné verzi londýnského Evening Standard na obranu ruské politiky v Sýrii přišel s následujícím mimořádným odhalením: „V létě nám bylo řečeno našimi západními partnery, že v říjnu Damašek padne do rukou IS (Islámského státu). Co plánovali dále nevíme. Pravděpodobně by přelakovali extremisty na bílo a přijali je jako sunitský stát rozprostírající se v Iráku a Sýrii.“ Léto – kdy tyto rozhovory mezi západními mocnostmi a Rusy údajně probíhaly – byl čas, kdy USA probíraly s Tureckem a Jordánskem zřízení bezletové zóny a bezpečných útočišť v Sýrii. V tomto článku jsem probíral, jak je dnes „bezletové zóna“ prostě jen eufemismem pro americké bombardování. Jakovenko proto v podstatě říká, že USA plánovaly v létě zahájit bombardování a svržení syrské vlády za vědomí, že to v říjnu povede k vítězství Islámského státu a jeho obsazení Damašku. strana 20 ORL 2016-2 USA očekávaly, že ISIS obsadí Damašek v říjnu Russia Insider již dříve vysvětlil, že důvodem ruského zásahu v Sýrii bylo zamezit USA vyhlásit bezletovou zónu, tj. zahájit bombardování s cílem svrhnout syrskou vládu. Fakt, kdy Jakovenko říká, že USA Rusům řekly, že to povede k obsazení Damašku Islámským státem v říjnu, vysvětluje, proč Rusové pocítili potřebu jednat tak, jak učinili. Říká však Jakovenko pravdu? První věcí je, že britská a americká vláda nepopřely to, co říká. To však není průkazné. Není těžké vidět, proč by si britská a americká vláda mohly myslet, že ve světle zápalné povahy toho, co Jakovenko říká, by popření poskytlo jeho komentářům více publicity, a že mlčet je lepší. Je-li tomu tak, tak fakt, že Jakovenkovy komentáře prošly téměř zcela bez povšimnutí, ukazuje, že tento přístup zafungoval. Je však Jakovenko dostatečně vysoce postaveným, aby znal podrobnosti rozhovorů, které probíhaly v létě mezi Rusy a západními mocnostmi, jak říká? Odpověď na tuto otázku je téměř jistě ano. Ačkoliv Londýn již není nejdůležitějším místem pro ruské diplomatické komentáře v západní Evropě, zůstává důležitým místem a jakýkoliv představitel jmenovaný ruským velvyslancem v Británii je z definice vy- sokým představitelem, u kterého Moskva zajistí, že je dobře informován. Pokud probíhaly rozhovory toho druhu, jak Jakovenko říká, byl by o nich téměř jistě plně informován. To, co Jakovenko říká, je také konzistentní s věcmi, které známe. V létě – když se právě zmocnil Palmyry – byl Islámský stát na postupu, což činilo pravděpodobným, že by se do podzimu mohl dostat do Damašku. Syrská armáda mezitím utrpěla řadu těžkých ztrát a byla nucena se stáhnout z provincie Idlib. Ve světle toho všeho, v kontextu amerického bombardování, není nepravděpodobné, že USA řekly v létě Rusům, že Islámský stát se zmocní Damašku v říjnu. Co se týká amerických rozhovorů o zřízení bezletové zóny a bezpečných útočišť, na tom nebylo nic tajného a veřejně se to vědělo. Proč však by USA říkaly Rusům, že očekávají, že Islámský stát se zmocní Damašku v říjnu? Na to není těžké odpovědět. Nikdo si začátkem léta nemyslel, že je vůbec pravděpodobné, že by Rusové zasáhli v Sýrii vojensky. USA si pravděpodobně myslely, že nic neriskují, když Moskvě řeknou o svých vojenských plánech a o jejich pravděpodobných důsledcích. USA pravděpodobně očekávaly, že hrozba bombardováním vedoucím k obsazení Damašku Islámským státem Moskvu vyděsí a přesvědčí Rusy, aby donutili Assada odstoupit, což bylo americkým cílem celou dobu. V tomto případě USA vážně podcenily odhodlání Rusů a jejich ochotu jednat, aby zabránili naplnění toho, čím USA vyhrožovaly. Celkově dává Jakovenkovo odhalení smysl a je proto pravděpodobně pravdivým. Ukazuje to, jak nezodpovědnou se americká syrská politika stala. Ve stejné době, kdy USA předstíraly, že bojují s Islámským státem, ve skutečnosti připravovaly kroky, o kterých věděly, že usnadní jeho vítězství. Dokonce i kdyby to bylo zamýšleno jen jako diplomatická hra, bylo to něco mimořádného. Rodiny amerických obětí dřihádistického teroru by se jistě cítily zrazeny, pokud by to někdy zjistily, přičemž není obtížné si představit konsternaci a vzájemné obviňování ve Washingtonu, když Rusové neočekávaně zabránili realizaci americké strategie tím, že zasáhli tak, jak zasáhli. Co se týká lidí v Damašku – ušetřených nejen amerického bombardování, ale i vlády Islámského státu – a lidí v Evropě – kteří by čelili mnohem větší záplavě uprchlíků, pokud by se to, co Washington řekl Rusům, naplnilo – v obou případech mají důvody být vděční Ru- strana 21 ORL 2016-2 USA očekávaly, že ISIS obsadí Damašek v říjnu sům za to, že zajistili, že se věci odvíjely jinak. http://zvedavec.org/komentare/2016/02/6780-usa-ocekavaly-zeisis-obsadi-damasek-v-rijnu.htm Kolaborantský reflex Dlouho jsem přemýšlel o tom, co mi připomíná obecně rozšířená nechuť evropských sdělovacích prostředků podávat informace o trestných činech migrantů, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta. V duchu jsem se vrátil do dob, kdy mé vousy nebyly bílé, ale sedmibarevné a došlo mi, že novináři přistupují k negativním zprávám o hledačích lepšího života stejně jako jejich předchůdci v době totality k referování o trestných činech příslušníků Střední skupiny sovětských vojsk „dočasně“ dislokovaných v Československu. Totéž se předtím stalo za Druhé světové války. Zkrátka, o žádných okupantech se nikdy špatně nepsalo. Nesmělo se informovat o ničem, co odporovalo dobovým ideologiích, nejprve nacismu, potom tzv. socialismu. Dohlíželi na to bdělí cenzoři. Za obou totalit se Češi stali mistry Evropy v psaní a čtení mezi řádky. A v listopadu 1989 statisícové davy demonstrantů hlasitě odsuzovaly všechny reportéry, kteří lhali, a oceňovaly ty, kteří se nebáli říci pravdu. Svobodu slova považovali Češi za natolik důležitou, že neváhali za ni bojovat a položit za ni i své životy, jak dokládají pamětní desky na budově rozhlasu na Vinohradské třídě. Bohužel, to všechno již dávno odnesl čas. Přestože podobu veřejného prostoru neurčuje žádná ideologie, „pouze“ to, co se nazývá politickou korektností, „objektivita“ českých veřejnoprávních médií nápadně připomíná druhou polovinu osmdesátých let. O všem, co je důležité, informují tendenčně a nemají žádné problémy s lhaním. Připomínají mi Rudé Právo v roce 1988- 9, když referovalo o protirežimních demonstracích nebo o Palachově týdnu. Jako kdyby mladí redaktoří použili televizní archiv a poučili se v něm o tom, jak se i v době internetu dá hloupě a nepřesvědčivě lhát. Obávám se, že si ani oni, ani nikdo z jejich politických dirigentů neuvědomuje, jak nebezpečnou hru rozehráli. Zatímco situace v médiích opravdu nejvíc ze všeho připomíná konec osmdesátých let, který bez použití násilí vyřešila Sametová revoluce, nálada ve společnosti spíše odpovídá konci let třicátých, se všemi negativními důsledky s tím spojenými. Existuje příliš mnoho příznaků, které ukazují, že míra obecné naštvanosti přesahuje mez, ve které možné násilné řešení současné krize již nikoho neděsí. Spíše vyvolává pozitivní očekávání. Incidenty, které zasáhly redaktory veřejnoprávní televize a rozhlasu na demonstraci na Hradčanském náměstí, by měly v politicích a vedení médií probudit alespoň pud sebezáchovy, když už ne svědomí. Snad je ještě čas na návrat k objektivnímu zpravodajství jako prvnímu předpokladu zklidnění situace. Krize pokročila natolik, že každá lež, každá nepovedená manipulace veřejným míněním nás posouvá k jejímu násilnému řešení víc než plamenné projevy zastánců politiky tvrdé ruky. Migrační krize dospěla do stádia, v němž se dá zabránit katastrofě pouze použitím hrubé síly, jak při ochraně hranic Evropské unie, tak i k udržení elementárního pořádku v regionech postižených masovým přílivem migrantů. To ovšem naráží na dvě vážné překážky: tou prvou je neochota (a neschopnost) evropských politických elit strana 22 ORL 2016-2 Kolaborantský reflex silové řešení přijmout. Tu druhou, vážnější, představuje skutečnost, že všem členským zemím EU chybějí policejní a armádní síly schopné migraci zastavit a čelit možným důsledkům tohoto kroku. Trumfy v rukou totiž mají stratégové Islámského státu a jejich spojenci. Předpokládané koordinované teroristické útoky ve více evropských zemích EU nejspíše zcela ochromí a povedou k jejímu rozpadu. Nemohu proto vyloučit, že onen kolaborantský reflex evropských médií hlavního proudu je diktován pudem sebezáchovy. Pak by ovšem stěhování národů opravdu mělo charakter řízené invaze, jak tvrdí někteří politici. A předvídaví jedinci se včas hlásí ke spolupráci s vítězy. Přál bych nám všem, aby to nebyla pravda. http://prvnizpravy.parlamentnilisty.cz/zpravy/politika/jaroslavbasta-kolaborantsky-reflex/ Kalergiho plán: legální genocida evropských národů pomocí míšení ras Masová imigrace je fenoménem, jehož příčiny jsou nám umně skrývány Systémem, a „multietnická“ propaganda se snaží nás přesvědčit o její nevyhnutelnosti. V tomto článku vám chceme ukázat, že tato imigrace není spontánním jevem. Chtěli by nám namluvit, že je to nevyhnutelný důsledek historie, ale ve skutečnosti je to plán vytvořený na papíře a připravovaný po desítky let, aby zcela zničil tvář Starého kontinentu. Panevropa Málo lidí ví, že jedním z hlavních protagonistů evropského procesu je člověk, který plánoval a programoval genocidu evropských národů. Jedná se o obskurní osobnost, o jejíž existenci veřejnost ani neví, ale kterou „mocní“ považují za otce zakladatele Evropské unie. Je to Richard Nicolaus hrabě von Coudenhove-Kalergi, rakouský politik s japonskými předky a českoslovensým občanstvím (1894-1972) (Viz heslo české wikipedie zde.). Ze zákulisí, mimo světla projektorů, se mu podařilo zatáhnout do svých sítí nejvýznamnější hlavy států. Ti pak podpořili a provedli jeho projekt evropského sjednocení.1 (Pozn. Orgonet: Dle pozn. 1 byli mezi prvními podporovateli čeští politici Masaryk a Beneš.) V roce 1922 založil Kalergi ve Vídni hnutí „Panevropan“, které předjímalo nastolení Nového světového řádu založeného na Federaci národů řízené Spojenými státy. Sjednocení Evropy mělo být prvním krokem k jediné světové vládě. S nástupem fašismu v Evropě musel být plán na čas zastaven a Panevropská unie byla nucena se rozpustit. Ale po druhé světové válce se Kalergimu podařilo díky frenetické a neúnavné aktivitě a díky podpoře Winstona Churchilla, zednářské lóže B’nai B’rith a významných deníků jako New York Times prosadit projekt do vlády USA. 1 (Gerd Honsik, “Il Piano Kalergi”) Podstata Kalergiho plánu Ve své knize „Praktický idealismus“ Kalergi prohlašuje, že obyvatelé budoucích „Spojených států evropských“ již nebudou původními národy Starého kontinentu, ale bude to druh zvířeckých podlidí vzniklých míšením ras. Tvrdil, že je nezbytné „křížit“ evropské národy s asiaty a černochy, aby vzniklo mnohaetnické stádo bez specifických vlastností, snadno ovladatelné elitami u moci. „Člověk budoucnosti bude smíšené krve. strana 23 ORL 2016-2 Kalergiho plán: legální genocida evropských národů pomocí míšení ras Mnohost národů bude nahrazena budoucí euroasijsko-negroidní rasou, velmi podobnou starým Egypťanům."2 Kalergi prohlásil, že je třeba zrušit právo na sebeurčení národů, a postupně eliminovat národy za použití etnických separatistických hnutí nebo jinorodé masové imigrace. Aby elity mohly ovládnout Evropu, předpokládal přetvoření homogenních národů v křížený lid. Těmto křížencům připisoval charakteristické vlastnosti jako je například krutost, nevěrnost. Tento nový křížený lid měl být vytvořen, aby mu mohla být elita nadřazena. Nejprve měla být odstraněna demokracie, čili moc lidu, a poté lid sám pomocí křížení. Bílí měli být nahrazeni kříženou rasou, snadno ovladatelnou. Tím, že by se zrušil princip rovnosti všech před zákonem a zabránilo by se kritice menšin, které by byly chráněny výjimečnými zákony, by se podařilo ovládnout masy. Politikové oné doby Kalergimu naslouchali, západní mocnosti se soustředily na jeho plán, noviny a tajné americké služby financovaly projekty. Vůdci evropské politiky vědí, že právě Kalergi je strůjcem naší Evropy řízené Bruselem a Maastrichtem. Kalergi, neznámý veřejnému mínění, je pokládán za otce Maastrichtu a multikulturalismu. Revoluční v jeho Plánu je to, že nekáže genocidu jako nástroj získání moci, ale že předpokládá vytvoření „podlidí“, kteří vzhledem ke svým negativním vlastnostem jako neschopnost a nestabili- 2 Kalergi, Praktischer Idealismus ta budou tolerovat a přijímat „vznešenou rasu“, elitu.3 Od Kalergiho k dnešku I když o Kalergim nemluví žádná školní učebnice, jeho ideje inspirovaly dnešní Evropskou unii. Jeho přesvědčení, že evropské národy se musí smísit s černochy a asiaty, aby byla zničena jejich identita a vznikla smíšená rasa, je základem veškeré evropské politiky tváří v tvář integraci a obraně menšin. Při tom všem nejde o humanitární důvody. Tyto direktivy jsou vydávány s nelítostnou rozhodností za účelem realizace největší genocidy v historii. Na počest Kalergiho byla ustanovena Evropská cena Coudenhova-Kalergiho. Každé dva roky jsou jí odměňování evropeisté, kteří se obzvláště vyznamenali v naplňování jeho zločinného Plánu. Mezi nimi jsou osobnosti kalibru Angely Merkelové, která dostala tuto cenu jako první v roce 2010, a Herman van Rompuy, který ji dostal v roce 2012 na speciálním kongresu ve Vídni, který se konal na oslavu 90 let panevropského hnutí. Na fotografii za ním je vidět symbol panevropské unie: červený kříž přes zlaté slunce, symbol řádu rozekruciánů. OSN prosazuje tuto genocidu svým neustálým vybízení k přijímání miliónů uprchlíků, aby se kompenzovala nízká porodnost v Evropě. 3 Honsik, op.cit. Zpráva divie „Obyvatelstvo“ OSN v New Yorku z ledna 2000 má název „Migrace k náhradě původního obyvatelstva: řešení pro stárnoucí a upadající populace“. Podle této zprávy bude Evropa potřebovat v roce 2025 159 miliónů imigrantů. Ptáme se, jak je možné učinit tak přesný odhad, jinak, než že imigrace byla připravována studována „na papíře“. Ve skutečnosti je jisté, že snížená porodnost by v Evropě mohla být snadno zvrácena pomocí opatření k podpoře rodin. A je zcela jasné, že genetická výbava Evropanů nebude ochráněna přínosem odlišné genetické výbavy, ale že takto se urychlí její vymizení. Takže jediným cílem těchto opatření je zcela denaturovat národ, přeměnit ho ve společnost lidí bez jakékoli etnické, historické a kulturní soudržnosti. Teze Kalergiho plánu vytvořily a dodnes tvoří základ oficiální politiky vlád, které prosazují genocidu evropských národů pomocí masové imigrace. G. Brock Chisholm, bývalý ředitel Světové zdravotnické organizace, nám dokonale představil lekci od Kalergiho, když řekl: "Co lidé musejí všude rozvíjet, to je kontrola porodnosti A smíšená manželství (mezirasová), za účelem vytvoření jediné rasy v jediném světě, závislé na centrální autori- strana 24 ORL 2016-2 Kalergiho plán: legální genocida evropských národů pomocí míšení ras tě.“ 4 Závěr Když se rozhlédneme kolem sebe, zdá se, že Kalergiho plán je plně realizován. Stojíme před opravdovou přeměnou Evropy v třetí svět. Axiomem „nového občanství“ je multikulturalismus a nucené míšenectví. Evropané jsou trosečníky míšenectví, potopení hordami asijských a afrických přistěhovalců. Smíšená manželství produkují každý rok tisíce míšených jednotlivců: „Kalergiho dětí“. Pod dvojím tlakem desinformací a ohlupování lidí, díky masovým komunikačním prostředkům byli Evropané dotlačeni k popření svého vlastního původu, k zapomenutí svých vlastních etnických identit. Prosazovatelé globalizace se snaží je přesvědčit, aby vzdát se své vlastní identity je pokrokovým a humanitárním aktem, a že „rasismus“ je chybný, a to proto, že by z nás rádi měli slepé konzumenty. V tuto dobu je naprosto nutné reagovat na lži Systému, probouzet duch vzpoury u Evropanů. Bude třeba ukazovat všem, že integrace masové imigrace se rovná genocidě. Nemáme jinou možnost než se vzbouřit, alternativou je etnická sebevražda. Další zdroje (nepřeložené): 4 «USA Magazine», 12/08/1955 http://www.dailymotion.com/video/x2v9don https://fr.wikipedia.org/wiki/Richard_Nikolaus_de_CoudenhoveKalergi https://sitamnesty.wordpress.com/plan-kalergi/ http://fr.sputniknews.com/french.ruvr.ru/radio_broadcast/no_progr am/279173069/ http://www.czechfreepress.cz/evropa/kalergiho-plan-legalni-genocida-evropskych-narodu-pomoci-miseni-ras.html Projekt EUROMED mi v oblasti Středozemního moře (EU – MEFTA) je posílení spolupráce v oblasti správy cílené migrace mezi partnerskými státy. Kromě států Evropské unie sem patří Alžírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Sýrie, Maroko, Tunisko a Palestina. Deklarovanými cíly jsou propagace možnosti legální migrace, vysvětlování výhod migrace vzhledem k trvale udržitelnému rozvoji, boj proti nelegálnímu obchodu a ilegální migraci. Za projektem stojí Evropská komise a DG EurpeAid, které jej i financují. Program počítá s přistěhováním 56 miliónů muslimů do zemí sedmadvacítky mezi lety 2010 – 2050. K této číslici dospěl statistický úřad EU Eurostat. Předběžný odhad 56 miliónů či dokonce 80 miliónů migrantů, jak uvádí Salim Murad z New york University in Prague, má vyrovnat demografický úbytek v celé Evropě. Před lety byl v tichosti zahájen proces známý pod zkratkou EUROMED (Euro-Mediterranean Partnership) či spíše barcelonský proces, který v sobě kromě posilování kulturního, ekonomického a politického partnerství mezi členskými státy EU a středomořskými sousedy, ukrývá doplnění počtu obyvatel starého kontinentu metodou přesidlování. Smyslem projektu, který se původně vyvinul z dohody o volném obchodě mezi EU a země- Projekt EUROMED je veden na ministerské úrovni a mezi odborníky, kteří mají za úkol zpracovat zákonné předpisy a nařízení v oblastech migrace. Projekt je zatím ve stavu příprav a zároveň i odkladu na rok 2012. V českých masmédiích se o něm prakticky nehovoří, na internetu se mu věnují povětšinou weby s kritickým pohledem na islámský fundamentalismus, džihád i zákon šaría. Již v současnosti – i přes odklad spuštění projektu EUROMED - existují evropská města a státy, kde je EUROMED takřka realitou. A je třeba zdůraznit, že se praktické strana 25 ORL 2016-2 Projekt EUROMED zkušenosti zmíněných lokalit diametrálně rozcházejí s očekávanými cíly. Je vůbec v zájmu současných Čechů, potažmo Evropanů, podporovat tento projekt? Jaká jsou pozitiva a negativa? Má Česká republika možnost odmítnout podílení se na jeho realizaci – tj. být dobrovolným anebo nedobrovolným příjemcem tisíců přistěhovalců z muslimských zemí? Pro začátek je nutné zhodnotit možná pozitiva a negativa EUROMED projektu. Údajnými pozitivy tohoto projektu jsou podpora důchodového systému, posílení vazeb mezi národy a kulturami kolem Středozemního moře a v neposlední řadě eliminace ilegální migrace. Jak již bylo řečeno výše, negativa se projevují již v současnosti, ještě před oficiálním spuštěním projektu. Jedná se zejména o národnostní a kulturní intoleranci provázenou pouličními nepokoji, ale jde i o nechuť přistěhovalců respektovat zákony a zvyklosti hostitelské země – viz zákony některých evropských zemí o zákazu zakrývání obličeje burkou, zákaz týkající se žen a jejich šátků atp. V našich zeměpisných šířkách se se znepokojením sledují i nejrůznější iniciativy muslimských menšin, které přicházejí se snahou budování modliteben a mešit. A pokud se bavíme o možnosti, že by Česká republika eventuálně odmítla podílet se na realizaci tohoto projektu? V Lisabonské smlouvě jsou obsaženy mechanismy, které umožní Evropské unii na základě společné imigrační politiky a řízení migračních toků přerozdělovat imigranty mezi jednotlivé státy EU. Pokud by ČR s něčím takovým nesouhlasila, nemůže přiliv imigrantů na své území zablokovat, protože již nemá právo veta. Lidem bylo po řadu let vštěpováno, že multikulturismus je prostě ten „dobrý, hodný, správný a politicky korektní“. Režisér van Gogh – podříznutý fanatickým muslimem řekl: „Multikulturismus je zdvořilé ustupování agresivnímu hostovi, který Vám přišel vybydlet dům“. Německý autor Thilo Sarrazin ve své knize islám kritizuje jako zdroj násilí a obviňuje islámské imigranty z toho, že se nechtějí integrovat. Sarrazin říká: „ Žádné jiné náboženství v Evropě nemá takové požadavky, a žádná jiná imigrantská skupina nezávisí tolik na sociálním systému, a žádná není tak spojena s kriminalitou“. Názory na islamizaci jsou skutečně rozdílné. Prostě jedni tleskají a druzí zuří, hodně se též mezi našinci mluví o tom, že Evropa už dávno není křesťanská. To vše se děje i přes tragickou zkušenost Spojených států Amerických z 11. září 2001, kdy bojovníci se Al Kaidy rozhodli zničit budovy Word Trade Centre v New Yorku. Tímto datem je odstartována neuvěřitelná spousta bezpečnostních opatření, prohlídek, scanů kabelek či jiných příručních zavazadel - jednoduše vyjádřeno „bezpečnostní šikana“, která se dotýká každého – a nejen evropského - jednotlivce. I tyto události a mnoho podobných, které se od té doby udály, ovlivnily vnímání a přijímání muslimských obyvatel ještě stále většinovým obyvatelstvem Evropy. Historicky to však není poprvé, kdy se Evropa cítí ohrožena – byli to v minulosti i mohamedáni, kdo evropský kontinent okupoval. Je však třeba si zdůraznit, že obyčejně se národy semkly, když se cítily v úzkých, hájily svá území, tradice, ženy a děti. A následně své tradice opět oživily. Evropská unie, i přes varování jednoho z největších euroskeptiků v dějinách EU Václava Klause, už zřejmě rezignovala na udržování tradičního života na starém kontinentě, vzdala také boj o tradiční náboženství, hodnoty, způsob života – vlastně o jakoukoli neislámskou existenci. Opravdu je za tím vším jen dlouhodobý úbytek evropského obyvatelstva? Se smutnou realitou úbytku obyvatelstva se potýká také Česká republika. Naše populační křivka je „živena,“ stejně jako v jiných státech Evropské unie, zejména dětmi imigrantů. Cizinců nyní v ČR žije přes 410 000 a legálně jich u nás pracuje necelých 300 000. Statistiky uvádějí, že například v prvním pololetí roku 2010 šlo na konto migrace až 90 procent celkového přírůstku obyvatel ČR, kdy se ze zahraničí přistěhovalo o skoro 51,4 tisíce lidí více, než se vystěhovalo. Počet obyvatel České republiky stoupl meziročně o 65 tisíc na nynějších více než 10 miliónů, což výrazně ovlivnili právě přistěhovalci ze zahraničí. Nezbytnou podmínkou pro udržení funkčnosti současného důchodového systému je předstrana 26 ORL 2016-2 Projekt EUROMED poklad, že všichni přistěhovalci budou pracovat a platit daně. S tím, že myšlenka je to pěkná, ale k realitě má daleko se nyní potýkají například Francie a Velká Británie. Ty mají v současnosti na svých územích celkem asi deset miliónů muslimů. Očekávaného ekonomického přínosu se však nedočkaly. Imigranti nejenže nic Evropě nepřispívají, snad jen s výjimkou Turků v SRN, ale naopak zvyšují během recese její nezaměstnanost i náklady vynakládané sociálním záchytným systémem obou států. Starý kontinent však není vstřícný jen povolováním přistěhovalectví vyznavačům islámu. Nemalá finanční podpora poskytovaná muslimským zemím je snad ještě významnějším počinem dokládající nadstandardní vztahy Evropy s muslimským světem.Finanční podporou zemí vyznávajících islám se zabývá řada mezinárodních konferencí. Jednou takovou byla i konference v Paříži, během níž získali Palestinci od západních zemí příslib darů ve výši až 7,4 miliardy dolarů, jež by měly být použity na realizaci snu palestinské samosprávy o Palestinském státu. Překvapením už ani není, že nejvíce peněz věnovala Evropská unie – 650 miliónů dolarů. Následují Spojené státy s 555 miliony dolarů a v neposlední řadě Saudská Arábie. Konference v Paříži se účastnili zástupci 68 států a 20 světových organizací. Třetí největší muslimskou zemí v EU je Německo, které si muslimy doslova hýčká, jich má na svém území již více než tři miliony. Pro 120ti tisícovou komunitu muslimů teď v německém Kolíně nad Rýnem vzniká jedna z největšíchmešit . Už brzy nebudou turisté obdivovat jen kolínskou katedrálu, ale i minarety, které v Ehrenfeldu postaví Turecko-islámské unie (Ditib). Projekt bude stát kolem 20 miliónů eur a zaplatí ho příspěvky 800 sdružení patřících k Ditib. Rozhodnutí podpořili němečtí sociální demokraté, zelení, liberálové a levice. Kupole moderní stavby má dosahovat 35 metrů a po stranách vyrostou dva 55 mětrů vysoké minarety. V EU je momentálně průměrná porodnost bělošských maminek 1,3 dítěte na matku. Podle průzkumu by to však muselo být minimálně 2,1. Při hodnotách nižších, nelze udržet populaci a nastává vymírání národa. Žádná kultura na světě nepřežila, pokud neměla porodnost nad 1,9 dítěte na matku. Za vším ale nejsou pouze rodičky, ale takéislámská imigrace, jež od roku 1990 tvoří asi 90 procent veškerého evropského přistěhovalectví. Soumrak tradičních náboženství a kultur v Evropě padá na řadu evropských zemí. Jednou z nich je Francie, u které se odhaduje přechod na islám za necelých čtyřicet roků, stejný osud čeká i Velkou Británii, kde už je přes tisíc mešit, některé přestavěné z kostelů. V Nizozemsku bude mít islám většinu už za patnáct let a ještě dřív bude ruskou armádu tvořit z téměř poloviny muslimové. Jen Německo prý vydrží s přechodem na islám až do roku 2050. Otázkou zůstává, jak dlouho může trvat, než se v České republice naprosto pokojnou cestou dostanou do parlamentu zástupci muslimů, než začnou mít většinu, a kdy naše ženy začnou nosit šátek…? Za 20 let má být v Evropě i díky programu EUROMED počet muslimů vyšší než 104 miliony. Libijský vůdce Muahamar Kadáfi v roce 2008 prohlásil: „Proč umírat za islám? Nepotřebujeme už teroristy ani sebevražedné atentátníky. Přes 50 milionů muslimů v Evropě ji sami změní za pár desítek roků na islámský kontinent…“.A off rekord pak prohlásil: „Utlučeme vás vaginami našich žen“. Podle studie americké BrookingsInstitution muslimská porodnost trojnásobně přesahuje porodnost nemuslimských Evropanů, a tak se do roku 2015 muslimské společenství rozroste na dvojnásobek, zatímco nemuslimská komunita se o tři a půl procenta zmenší. Podle jiné americké studie v roce 2050 bude muslimského vyznání asi pětina Evropanů, a nebo i polovina, zejména stane-li se členem EU Turecko. Co vlastně může způsobit taková islamizace z náboženského hlediska? Prosadit islámský zákon šaría je jednou z povinností každého muslima. Tento islámský zákoník je inspirován koránem a příkladem proroka Mohameda, který se oženil s šestiletou Ajíšou a od jejich devíti let s ní souložil (sunna), nařídil kamenování nevěrných žen, usekávání končetin zlodějům, ustanovil podřadnost žen a nemuslimů. Muslimů v Evropě přibývá a s nimi i rozsudky podle islámu… strana 27 ORL 2016-2 Projekt EUROMED Václav Janoušek http://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/projekt-euromed Účastník Majdanu: „Ano, střelil jsem policisty do zátylku“ Muž, který se zúčastnil v roce 2014 protestů za demokracii a svobodu na Majdanu řekl, jak zastřelil dva policisty. „Říká se, že jsem zabil ranou do zátylku, a je to pravda ... nemohl jsem čekat, až se rozvinou," uvedl. Obyvatel Lvova Ivan Bubenčik, který se označil za účastníka protestů na kyjevském náměstí Nezávislosti, uvedl, že 20.února 2014 osobně zastřelil dva příslušníky zvláštních sil Berkut, který byl po převratu rozpuštěn. Na rozhovor s Bubenčikem, které zveřenilo Bird in Flight, upozornila řada ukrajinských médií. Bubenčik uvedl, že nejpozději do 20. února po požáru v Domu odborových svazů (stojící na náměstí Nezávislosti – pozn.) se protestující přestěhovali do konzervatoře, ze kterého stříleli z loveckých zbraně po speciálních silách. Podle něj, v dopoledních hodinách dne 20. února jeden z účastníků přinesl na euromajdan útočnou pušku Kalašnikov a 75 nábojů. „Střílel jsem z nejvzdálenějšího okna od Majdan za sloupky ve třetím patře. Odtam- tud jsem jasně viděl policejní štíty ... a vybral jsem si ty, co veleli. Neslyšel jsem je, ale viděl gesta. Vzdálenost nebyla velká, takže na oba velitele stačily dva výstřely ... říkají, že jsem je zabil ranou do zátylku, a je to pravda, tak se stalo, že byli zády ke mně a neměl jsem možnost čekat, až budou rozvíjet. Jak Bůh určil, tak bylo provedeno,“ sdělil suše. Vedoucí odboru zvláštního vyšetřování Generálního prokuratury Ukrajiny Sergej Gorbatjuk uvedl v komentáři ukrajinské službě BBC, že Bubenčik již dříve figuroval v případě vražd na Majdanu, ale vznést vůči němu podezření bylo nemožné kvůli rozhodnutí Nejvyšší rady: „Podle rozhodnutí Nejvyšší rady, všechny osoby, které se účastnily trestných činů proti policistům (v době Majdanu - pozn.), spadají pod případy amnestie. Jejich případy musí být uzavřeny. Nemohou být zatčeni, a nesmí být proti nim vzneseno podezření." Poté, co ukrajinská vláda odmítla koncem roku 2013 podepsat asociační dohodu s EU, se hlavní náměstí v Kyjeve stalo středem protestů. Později se Majdan stal i místem tvrdého střetu opozičních aktivistů a bezpečnostních sil za použití střelných zbraní a „molotovových koktejlů“. Důsledkem byly ztráty desítek životů na obou stranách. Historie střelby na lidi při nepokojích v Kyjevě v únoru 2014 hrála významnou roli při uchopení moci tehdejší opozicí. Ale kromě jednostranného pohledu typu „ďábelský Berkut“ versus „bojovníci za demokracii, svobody a evropské hodnoty“, které přejímaly západní sdělovací prostředky (včetně českých), se zároveň začaly ozývat hlasy, že vraždění na Majdanu nebylo jednostranné. Spekulace se v tomto případě se posílily poté, co byl na internetu zveřejněn záznam telefonického rozhovoru ze dne 26. února, kdy ministr zahraničí Estonska Urmas Paet hovořil s tehdejší šéfkou diplomacie EU Catherine Ashtonovou. Během jednání Paet prohlásil, že „rychle roste chápání skutečnosti, že za těmi ostřelovači nebyl Janukovyč, a za nimi stál někdo z nové opozice“. strana 28 ORL 2016-2 Účastník Majdanu: „Ano, střelil jsem policisty do zátylku“ (kou, prvnizpravy.cz, birdinflight.com, foto: arch.) Globální kapitalismus se prý začíná blížit feudalismu. Ilona Švihlíková vytáhla čísla, jaká tu naposledy byla za Napoleona „Řada problémů je vytěsňována. To, co se chápe jako minoritní disfunkce, jako poškozování životního prostředí nebo problém nerovnosti a chudoby, ve skutečnosti není chyba tohoto systému, ale jeho integrální součást,“ uvedla Švihlíková. V současné době tak podle ekonomky můžeme jednoduše konstatovat, že systém nesplňuje očekávání ani potřeby většiny lidí. „Snažila jsem se vybrat několik problémů, zajímavých a možná v českém prostředí málo frekventovaných. První otázka je nerovnost a konvergence. Nerovnost jak uvnitř států, mezi státy i celkově. Konvergence je otázka dohánění, přibližování se. Další problém je otázka setrvalé stagnace a také zda to, jak dnes uvažuje- me o růstu, je adekvátní a jestli by nám změna nezpůsobila šok,“ shrnula na začátek Švihlíková a pak se věnovala podrobněji jednotlivým bodům. Setkání, na kterém také ekonomka vystoupila, pořádala Alternativa zdola v pražském Domě odborových svazů. Švihlíková: „Do současného systému se nám vracejí feudální prvky.“ Ekonomka popsala způsob, jak vznikají nerovnosti mezi státy i uvnitř jednotlivých zemí. „Mzdy neodpovídají růstu produktivity práce. Jsou tu jiné síly, které tomu brání. Ve společnosti roste nerovnost, omezuje se kupní síla. Jedním z následků je dost významné zadlužování domácností,“ uvedla také Švihlíková. Spojené státy americké jsou podle ní v ekonomické oblasti často předvojem změn událostí. „Ve vyspělých zemích se nám objevuje renta, to znamená, že do současného systému se nám vracejí feudální prvky, to znamená rentiérské struktury,“ podotkla. I v zemích, které mají na vyšší úrovni sociální systém, si jedno procento lidí koncentruje bohatství. „Je to všeobecná tendence celého systému, což vytváří obrovské nerovnováhy. Jsou to velmi varující čísla,“ doplnila. Návrat k feudalismu? Nerovnost nás vrací k roku 1820 Jedno procento lidí kumuluje obrovské množství bohatství, masivní část populace má ale minimálně stagnující kupní sílu. „I OECD, která není úplně progresivní institucí, přišla s tím, že se nám nerovnost vrací k roku 1820, což odpovídá feudálnímu návratu s rentou. Dokonce i Mezinárodní měnový fond teď přinesl varující zprávy, co se týká nerovnosti a neudržitelnosti. Neudržitelnost nespočívá jen v sociální dimenzi, že je to vrcholně sociálně nespravedlivé, ale také v ekonomické dimenzi,“ vysvětlila Švihlíková. A že bohatství proteče seshora dolů? To je nesmysl. „Mimochodem vy, když zapojíte hlavu, tak na to přijdete okamžitě, Mezinárodní měnový fond s tím přichází za 30 let a teď to zveřejnil. Dokonce udělali i studii, při které zjistili, že koncentrace bohatství u zmiňovaného jednoho procenta lidí vede k závažnému poškozování ekonomiky. Je ale otázka, zda se s tím něco udělá,“ dodala. Země jsou v pasti středního příjmu a nemohou dál Švihlíková zmínila i problematiku sociální mobility, respektive přibližování úrovní jednotlivých států: „Vyspělé země se posichrovaly, vytvořily si takové struktury a hospodářské politiky, že je velmi obtížné je dohnat. Vidíme to, že se čím dál více zemí ocitá v tzv. pasti středního příjmu a nemůže nikam dál. Tohle například řeší Brazílie.“ Pak se věnovala příčinám nepříznivého stavu. „Máme tady nadnárodní korporace, které ovládají mezinárodní dělbu práce. Ještě když jsem já končila VŠE, ovládaly dvě třetiny mezinárodního obchodu, dnes je to 80 procent. Většinou mají sídlo v některé z vyspělých zemí a rozhodují, co se bude vyrábět, s jakou přidanou hodnotou a tu hlavní si samozřejmě strana 29 ORL 2016-2 Globální kapitalismus se prý začíná blížit feudalismu. nechávají doma včetně výzkumu a vývoje. Liberalizace je nástroj vítězů, to už věděli Němci v 19. století, když odmítli liberalizační politiku tehdy Velké Británie, která získávala velký náskok.“ Švihlíková: „Už teď trpím, když mám vykládat makroekonomii.“ V závěru své přednášky Švihlíková zmínila ještě řadu otázek, které se do budoucna otevírají: „Můžeme změnit optiku našeho systému, když nezměníme finanční systém? Vidíme závažné úvahy, jež se týkají nejen udržitelnosti současného systému. Už teď trpím, když mám vykládat studentům makroekonomii, protože tři čtvrtiny věcí jsou minimálně problematické. Pojetí peněz atd.“ Upozornila na prognózy o tom, že se světová ekonomika bude ocitat v trvalé stagnaci, která vznikne nedostatečnou poptávkou, což je spjato i s vysokou nezaměstnaností. Téma nastolil v podstatě ekonom z mainstreamu Larry Summers. http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Globalni-kapitalismus-se-pry-zacina-blizit-feudalismu-Ilona-Svihlikova-vytahla-cislajaka-tu-naposledy-byla-za-Napoleona-398891 Obrovská změna, miliony lidí bez práce. A že nás zachrání uprchlíci? Americký miliardář a filantrop maďarského původu George Soros na nedávném Světovém ekonomickém fóru v Davosu varoval, že se řítíme do stejné krize jako v roce 2008 a jsme k tomu stejně slepí. Zatímco tehdy praskla bublina nadhodnocených rizikových hypoték, tentokrát podle něj praskne nafouknutá Čína. Její „tvrdé přistání“ se prý přenese do celého světa a tvrdě zasáhne všechny. Jak reálná je tato jeho hrozba další brzké světové krize? Formulovala bych to spíše tak, že jsme se z Velké recese nijak moc nepoučili a pokračujeme v politice, která nás k ní přivedla. Ani kvantitativní uvolňování, či záporné úrokové sazby neřeší základní problém vyspělých zemí, a to je disproporce mezi kapitálem a prací. Politika fiskální konsolidace, kterou tak vehementně prosazuje Německo, situaci v eurozóně zhoršuje a destabilizuje. Ušetřeny nejsou ani rozvíjející se ekonomiky. Některé dostaly úder kvůli nízkým cenám primárních komodit a řada z nich trpí odlivem kapitálu ze země. To je i případ Číny. U ní bych rozlišila dvě tendence. Jedna je objektivní a ukazuje nám, že se čínská politika nevyhnula chybám, ať už je to nárůst stínového bankovnictví, rychlý nárůst dluhů v ekonomice a vposledku právě silný odliv kapitálu ze země. Myslím, že představitelé Číny si budou muset více uvědomit, že v případě finančních trhů jaksi nehrají na svém hřišti a že nelze uvolnit mnoho parametrů najednou. Osobně se domnívám, že bude nutné omezit odlivy kapitálu ze země, protože žádné devizové rezervy nejsou nekonečné, a to ani ty bilionové ne. Navzdory uklidňování – na které jsme koneckonců ze strany centrálních bankéřů zvyklí, stačí vzpomenout na Draghiho – je podle mne potřeba jednat. Druhá věc je ovšem psychologická, kdy jak říká americký ekonom Nouriel Roubini, se finanční trhy chovají jako maniodepresivní psychotici, takže momentálně je „in“ atak na Čínu, který má samozřejmě i politický podtext. Nedělejme si iluze, že je to nějaké „neutrální hodnocení.“ Útok na Čínu může být tedy minimálně částečně i iracionální, ale jak říkal Keynes: trhy mohou zůstat iracionální déle, než vy zůstanete solventní. Jedním z hlavních témat fóra byly změny, které přináší takzvaná čtvrtá technologická revoluce. Zvýrazní ještě více propast mezi těmi nejvyspělejšími a rozvojovými státy? Které země by z ní měly nejvíce profitovat? strana 30 ORL 2016-2 Obrovská změna, miliony lidí bez práce. A že nás zachrání uprchlíci? To je velká otázka. Některé studie, například ta Citigroup a Oxford, uvažují, že některé ekonomiky – jmenovitě právě Čína – mohou být čtvrtou technologickou revolucí zasaženy ještě silněji než země vyspělé, kde už proces automatizace a Internetu věcí částečně probíhá. Stejně tak sporné je, co to znamená „profitovat“. Vyspělé země samozřejmě dělají vše pro to, aby si udržely technologický náskok. Stačí se podívat na dohodu Transpacifického partnerství a najdeme tam řadu restriktivních opatření k tomu, aby rozvíjející se ekonomiky zůstaly v nejlepším případě rozvíjející. Jenomže čtvrtá technologická revoluce bude podle mého názoru představovat tak obrovskou změnu, že si vyspělé země, obávám se, v tuto chvíli nedostatečně uvědomují, co vše způsobí. Jakým způsobem se už teď čtvrtá technologická revoluce promítá do ekonomiky a co především může v nejbližší době přinést? Čtvrtá průmyslová revoluce zasáhne řadu sektorů: od zpracovatelského průmyslu po služby – typicky administrativní práce. Hlavním problémem s ní spjatým je, co s uvolněnými lidmi. Ráda bych varovala před jednoduchoučkou extrapolací, která probíhá asi takto: no a co, průmyslové revoluce vždy měnily strukturu ekonomiky a například při té první se lidé uvolnění ze zemědělství přesunuli do průmyslu. Tentokrát ale hovoříme o vyšší, kvalitativní změně. Nejenže je čtvrtá průmyslová revoluce silně pracovně-úsporná a bude klást na pracovní sílu značné kvalifikační nároky. Je tu také problém, do jakého dalšího sektoru by se lidé měli přemístit. Uvědomte si, že sektor služeb je už dnes ve vyspělých zemí velký, naddimenzovaný, jednak v oblasti finančních služeb a také v oblasti pracující chudoby. Podívejte se na Spojené státy, které obvykle startují trendy, tam je to perfektně vidět. Pracující chudoba v maloobchodu je udržována státem, který tyto firmy – Wal Mart typicky – dotuje potravinovými poukázkami pro pracující chudé. Nechci tím v žádném případě říct, že je málo práce, ale že se bude měnit její podoba a také financování. Není divu, že se stále více hovoří o nepodmíněném základním příjmu. Se čtvrtou průmyslovou revolucí má být do budoucna spojen úbytek nynějších pracovních míst, do pěti let by se jich mělo ztratit pět milionů. Dá se očekávat, že podobný počet jiných míst naopak v souvislosti se čtvrtou technologickou revolucí může vzniknout a tedy nejsou namístě přehnané obavy, protože stroje nahrazovaly lidskou práci od počátku kapitalismu? Částečně už jsem odpověděla v předchozí otázce. Ale otevíráte tu jiný problém, možná víc filozofický než ekonomický. Proč máme stroje? Abychom nahradili lidskou práci. Volný čas byl i pro některé ekonomy skutečným symbolem svobody člověka. Tak proč se ho tolik bojíme? Protože to přinese změny, na které nejsme připraveni – ani ekonomicky, institucionálně, ale ani psychologicky. Podobně se bál i J. M. Keynes, největší ekonom 20. století, když se ptal, zda člověk bude schopen využít volného času moudře … I proto si myslím, že role práce je pro sebeidentifikaci člověka nezastupitelná. Jen ji budeme muset jinak definovat – práce se nerovná zaměstnání – a v té lepší variantě počítat s velkou rolí veřejného sektoru. V té horší budou přebyteční lidé přesouváni do vězení, nebo „využiti“ ve válkách. Koneckonců jsem tyto scénáře podrobněji popsala ve své knize Přelom, od Velké recese k Velké transformaci. Pokud bude rychleji pracovních míst ubývat než přibývat, nestanou se tak trochu lichými předpoklady a zdůvodnění především v Německu, že stárnoucí populace potřebuje infúzi v podobě pracovních sil z migrační vlny, které budou starší generaci „vydělávat na důchody“? Bez ohledu na migrační vlnu, ta představa, že lidé musejí vydělávat na důchody, ukazuje naprosté neporozumění produktivitě práce a současným trendům. Vždyť právě automatizace ukazuje, že produktivita může významně růst, aniž by bylo potřeba více lidí. To jen náš důchodový systém, spočívající na zdaňování marginalizovaného faktoru – tedy práce, ten nám znemožňuje vidět realitu. Nezáleží ani tak na počtu lidí, jako na vytvořeném bohatství a jeho redistribuci. Zdaňovat dále práci strana 31 ORL 2016-2 Obrovská změna, miliony lidí bez práce. A že nás zachrání uprchlíci? považuji za nerozumné. Je potřeba zdanit kapitál, finanční zejména. Právě Německo bylo na Davosu zmíněno jako země, které ubude velký počet pracovních míst v souvislosti s přechodem na průmysl 4.0. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble na fóru prohlásil, že je třeba investovat miliardy do řešení uprchlické krize. Jak se migrační krize v nejbližší budoucnosti může promítnout do ekonomiky evropských zemí? A mohlo by jít alespoň částečně i o návratnou investici, nebo nelze čekat, že by zmíněné miliardy posloužily jinak než k přímé konzumaci v podobě zajištění bezprostředních potřeb migrantů jako ubytování, jídlo, ošacení, sociální dávky a podobně? V tomto ohledu by se jeho vyjádření dalo chápat jako pokus o nastartování růstu extenzivní cestou, tedy nárůstem obyvatel. Ale průmysl 4.0 – a Německo je jedním z průkopníků – jde zcela opačným směrem. To se poněkud míjí. A stejně tak je třeba si uvědomit, že v německých vyjádřeních je hodně nejasností. Nejprve podle paní kancléřky multikulturalismus selhal, jak řekla v roce 2010, pak je naopak záchranou, a pak zase říká, že migranti zůstanou jen kratší dobu a posléze předpokládá jejich návrat. Takovéto signály jsou zcela nesrozumitelné, neboť každý z těch postojů vyžaduje jiné řešení. Jinak se budu připravovat na přijetí velkého počtu migrantů na kratší časový úsek a jinak připravovat dlouhodobou in- tegraci. Mám pocit, že němečtí představitelé sami nevědí, co chtějí, ale o to razantněji to vyžadují od ostatních zemí. Americký viceprezident Biden varoval, že robotizace a automatizace „může zničit střední třídu“, která se dobře nevzpamatovala z poslední krize. Dala byste mu za pravdu, a proč by měla být právě tato skupina nejohroženější? Myslím, že je to poměrně racionální uchopení situace. Chudí jsou už dnes mimo pracovní trh, respektive jako pracující chudí budou moci zůstat – dokud budou stále levnější než stroje. Připomínám, že když američtí pracovníci v pohostinství začali stávkovat za vyšší mzdy, byla odpověď jasná: nahradíme vás stroji. Takže tam se může počítat s tím, že budou dále pracující chudí a dotovat celé toto „podnikání“ bude stát pomocí těch potravinových poukázek. Mimochodem skvělá vizitka 21. století. Čtvrtá technologická vlna ovšem zasáhne dominantně střední třídu – tedy administrativu, obslužné profese i zpracovatelský průmysl, se střední kvalifikací. Od Aristotela víme, že stabilita politického systému je dána stabilitou střední třídy. Koneckonců, pohyb vidíme už nyní ve Spojených státech – stačí se podívat na americkou volební kampaň, která opravdu ukazuje, že se střední třídou již nyní „něco děje.“ Někteří ekonomové upozorňují, že přínosy z technologických změn jsou velmi ne- rovnoměrně rozdělovány, čímž roste nerovnost ve společnosti. Jsou nějaká reálně uskutečnitelná opatření, která by tento jev co nejvíce minimalizovaly? Nárůst nerovnosti je takový, že ani ti mainstreamoví ekonomové už nemohou dělat, že to nevidí. Můžete třeba rozporovat Oxfam, ale podrobné analýzy OECD a MMF, to dokonce, tam už to jde hůř. Jedním z problémů je, že tu máme jedno procento nejbohatších, které nežije ani tak ze zisku, ale spíše z renty. Je to využívání privilegované mocenské pozice a dělají samozřejmě vše proto, aby si ji udrželi. Takže čistě racionálně, samozřejmě že jsou opatření, jak minimalizovat nerovnost. Stačí se podívat na daňové ráje, zneužívání transferových cen, cest, jak dobývat rentu … to nejsou nemožnosti. Ale nutně narazíte na ono parazitické a mocné jedno procento. A to se nebude chtít nechat zkrotit. Může to také skončit velkým střetem, který vyústí v otřes celého systému. Protože takových situací, kdy se parazitická elita nechtěla vzdát svých pozic, už bylo v dějinách vícero. Teď si představte, jak by vypadal svět, kdyby tato „elita“ měla kontrolu právě nad tím technologickým procesem. To se ocitáme plně v dystopickém světě. S tím souvisí i skutečnost, na níž dlouhodobě upozorňuje Mezinárodní organizace práce, že se reálné mzdy odpojily od produktivity práce. Jakým způsobem by si „masa pracujících“ mohla vymoci, aby si z toho „většího koláče“ mohla strana 32 ORL 2016-2 Obrovská změna, miliony lidí bez práce. A že nás zachrání uprchlíci? ukousnout v závislosti na své rostoucí produktivitě víc? Existují pro to nějaké nástroje? Marginalizované postavení práce souvisí s mnoha faktory: s globalizací, která umožňuje přesouvat výroby po celém světě a zapojovat tak země do závodu ke dnu, s pracovně-úspornými technologiemi a také politikami, které od 70. let „přejí“ více kapitálu než práci. Finanční kapitál je nadnárodní a může utéct, stát a jeho občané utéct nemohou … Tento trend, o kterém píše ILO, trvá od 70. let minulého století. Je tedy spjat s globalizací a s neoliberální politikou. Můžete ho mírnit, například tím, že nebudete oslabovat, ale naopak podporovat odbory, že místo nadnárodních struktur budete budovat lokální, které mají tendenci k větší sociální spravedlnosti jako třeba družstva. Ale ten hlavní problém mezi kapitálem a prací takto zcela nevyřešíte. To je právě omyl sociálních demokracií, které pořád chtějí kapitál „krotit“ a nějak nechápou, že on už je dávno nepotřebuje. A že si je koupí, což se mu koneckonců téměř všude povedlo. Za jak velký problém lze považovat jednak chudobu těch, co pracují, ale vydělávají si málo, jednak situaci těch, kteří v novém světě nebudou „použitelní“ a budou tedy „přebyteční“? Ve vyspělých zemích je to čím dál větší problém. Přebytečné lidi nemáte nutně ve statistice, ale poznáte to z míry participace na pracovním trhu. A zase se můžeme podívat na USA, které ukazují trendy, a vidíme, že ta míra participace tam silně klesá. Tito lidé si budou postupně hledat své zastoupení, pokud tedy někdo nepřijde dříve s tím, že se jim sebere volební právo, což u pravice najdeme a bezesporu s tím zase někdo vyrukuje. Frustrace voličů je podle mě jedním z hlavních znaků probíhající kampaně v USA. Nedůvěra v politický systém může vyústit v preferenci řekněme netradičních kandidátů, nebo v následný boj mimo standardní politický rámec. Ale představovat si, že to „jen tak přejde“, by byl hodně velký nerozum. http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Obrovska-zmenamiliony-lidi-bez-prace-A-ze-nas-zachrani-uprchlici-To-se-zcela-miji-na opak-predvida-Ilona-Svihlikova-budouci-vyvoj-422180 Vyspělý svět zchudne. Čeká nás veselá chudoba? Václav Cílek Předpokládám, že budoucnost bude směsicí velice starých a velice nových postupů, tedy kombinací „low-tech a high-tech“ přístupů. Těch starých, protože se za ta staletí či tisíciletí osvědčily, a těch nových, protože šetří čas a energii a umožňují nikdy předtím nevídané věci, jako je třeba filtrování vody na nanovláknových filtrech. Očekávám, že vyspělý svět celkově zchudne a bude nucen spotřebovávat méně surovin a energií. Tomuto nejspíš nevyhnutelnému procesu se říká „demate- rializace“. Nebude možný bez změny spotřební kultury a nového postoje k jednoduchosti, kterému podle Seneky (Listy Luciliovi) říkám „důstojná či dokonce veselá chudoba“. Jeden z významných myslitelů současné doby je bývalý anglikánský biskup z Canterbury Williams Rowan, který přemýšlí o něčem, co bych nazval teologickou ekonomií, tedy o způsobu, jak vrátit do života staré hodnoty a ctnosti. Nedomnívá se totiž, že by současná chronická ekonomická krize byla řešitelná jenom nějakými novými, chytřejšími ekonomickými nástroji, protože její nemoci leží hlouběji – ve sféře kultury. Kultura je založená na způsobu, jak vnímáme svět. Pokud se domníváme, že se jedná o boj o přežití a získání moci včetně ekonomické převahy nad strana 33 ORL 2016-2 Vyspělý svět zchudne. Čeká nás veselá chudoba? ostatními, tak nejspíš do středu své kultury zaklejeme destrukční mechanismy válek a konfliktů, které nejprve použijeme proti nepříteli a poté, co v našem světě zdomácní, i proti sobě. Dlouhodobě příznivější situace nastane, když si jsme víc vědomi podhoubí světa, tedy jeho vzájemné propojenosti. Ekonomická krize pravděpodobně není o penězích, ale o nás samých. Má kulturní kořeny a odráží to, jak vidíme svět. Petrarca říkal, že vidíme jen to, na co se díváme. Tento výrok je pro mne základní metodický návod, jak zacházet se světem. Pokud svoji pozornost upřeme jen jedním směrem – třeba na zisk, tak nám uteče všechno ostatní. Vytěsněné věci jako je třeba atmosféra, medúzy či půdní baktérie si pak nějakou dobu skoro neviditelně žijí svým životem, ale pak najednou vtrhnou do našeho života způsobem, kterého si nemůžeme nevšimnout. George Orwell navrhoval, že náprava myšlení začíná nápravou jazyka, ale asi to bude složitější. Myslím si, že se v poslední době jako kra grónského ledovce odtrháváme od přirozeného základu světa, se kterým jsme byli až do této chvíle srostlí, a hnáni neviditelnými větry od pólů směřujeme do míst, kde roztajeme. Rovněž jsme znásilnili čas a Chronos si to věru nedá líbit. Jednou se stromy vysmějí nám i rychlému internetu, protože už někdy od ordoviku, kdy rostliny jako je nádherná Cooksonia, začaly obhlížet pevnou Zemi, pochopily měřítko, ve kterém se dá žít, a rychlost, s jakou se toho dá dosáhnout. Příliš vysoký strom se může vyvrátit, ale i žít chráněn jinými pralesními tvory. Krásné solitérní duby mívají jen střední velikost, které dosáhly pomalým růstem. Ve středoevropské krajině dorůstají určité mohutnosti snad jenom medodárné lípy a některé stromy rostoucí na zvlášť chráněných místech. Užitkové stromy s výjimkou polodivoké teplomilné oskeruše (Sorbus domestica) jsou skoro vždy malé, anebo střední velikosti. Angličané milují mohutné libanonské cedry pro jejich schopnost žít dlouho a ve vichřicích času sílit pomalu, ale tento obdiv nepřenáší na rychle rostoucí a snadno se rozpadající topol. Jenže my žijeme spíš v době topolů než v době cedrů. To, že rostlinná říše za posledních 300 milionů let nevymyslela žádný „smart tree“, víc ukazuje na limity naší civilizace, než na omezenou invenci přírody. https://echo24.cz/a/iytxL/vyspely-svet-zchudne-ceka-nas-vesela-chudoba Brdy v prekambriu a význam českého proterozoika Na dobu skoro 230 milionů let došlo k náhlému ochlazení možná až na úroveň kolem –40 °C. Proterozoikum bylo dřív nazýváno starohory anebo algonkium a většina geologů jej neměla příliš ráda. Jedná se totiž o navzájem podobné našedlé horniny, jejichž celková mocnost dosahuje ve středních a západních Čechách kolem deseti kilometrů a jež se tvořily víc než sto milionů let. Nejstarší české horniny jsou staré nikoliv jednu miliardu let, jak jsme se ještě nedávno domnívali, ale moderní věrohodné datace udávají pro nejstarší blovickou formaci „jen“ 650 milionů let. I za tuto dobu se toho ale může hodně stát. Velké mocnosti proterozoických hornin nejsou způsobeny tím, že by se v nějaké neustále poklesávající pánvi nahromadily kilometry sedimentů, ale mnohonásobnými přesuny hornin v neustále se zužujícím prostoru. strana 34 ORL 2016-2 Brdy v prekambriu a význam českého proterozoika České proterozoikum je tedy dlouhé a komplikované. Obsahuje jen mikroskopické zkameněliny a jeho horniny jsou našedle „maskovány“ rozptýlenou organickou hmotou, protože v dobách jejich sedimentace jednak byla nízká úroveň kyslíku v atmosféře, takže docházelo jen k pomalé oxidaci uhlíkatých sloučenin, jednak mořský bazén byl poměrně hluboký. Při detailním pohledu nalezneme v proterozoiku velice rozmanité horniny – např. vulkanity, které vznikaly v okolí ostrovního oblouku, jako dnes někde v Japonsku; odolné křemité buližníky, tmavé břidlice s vysokým obsahem stopových prvků a zejména písčité droby. Nenápadné proterozoikum si tak přece jen našlo své ctitele, ale doopravdy mu rozumí jen několik málo lidí. Mladší část proterozoika prošla několika klimatickými zvraty, které považujeme za největší klimatickou změnu, jakou jsme schopni v dějinách Země vůbec zaznamenat. Na dobu skoro 230 milionů let došlo k náhlému ochlazení možná až na úroveň kolem – 40 °C. Země zamrzla a ještě tak před 635 miliony let vypadala jako obří sněhová koule. Život se tehdy rozvíjel zejména v okolí podmořských horkých pramenů vázaných na vulkanická centra, jako třeba na Kokšíně. Můžeme si je představit jako teplé oázy, které ale spolu téměř nekomunikovaly. Pravděpodobně právě zde se předpřipravovala tzv. kambrická exploze života – tedy náhlý vývoj stovek dosud nikdy neviděných život- ních forem. V každé tepelné oáze totiž vznikaly poněkud jiné, jenom na toto místo vázané organismy, a když se Země oteplila, tak se podél pevninských šelfů mohly dál šířit a vyvíjet. Ale pohled na evoluci života se stále proměňuje, takže to mohl být nástup predátorů, který donutil ostatní, měkké a ve fosilním záznamu většinou „neviditelné“ organismy vytvářet pevné schránky, jež se zachovaly do dnešní doby. Proterozoikum úzce souvisí s nastupujícím kambriem, i když je odděluje nějaká velká globální klimatická krize – možná náhlé oteplení způsobené únikem metanu ze dna moří. V Brdech se s proterozoikem setkáme hlavně na západním a jižním okraji území, ale jinak podkládá větší část Brd. Teprve u Bohutína a zejména dál na jih je proterozoikum omezeno zásadní hranicí středočeského švu, kterým prostupují žulové horniny středočeského plutonu. Proterozoikum má ještě jeden pro lidi zásadní význam – obsahuje stopové prvky, které umožňují vznik ložisek. Představme si, že o celé stamiliony let později kolem tehdy ještě horkého středočeského plutonu kolují horké vody, které po zlomech a trhlinách pronikají hluboko do proterozoika. Rozpouštějí přitom horninotvorné minerály, takže do roztoků přecházejí kovové prvky, jako je pro Příbramsko tak důležitý uran, stříbro, měď, zinek, olovo a zlato. Tyto prvky jsou vynášeny směrem k povrchu, kde roztoky chladnou a mění se jejich chemismus. Na mineralizovaných zlomech tak vznikají rudné žíly. Za nejstarší mineralizaci považujeme křemenné žíly se zlatem či molybdenitem, pak následují polymetalické (doslova mnoho prvků obsahující) žíly například Březových Hor a nejmladší jsou karbonátové žíly se smolincem. Podmínky jejich vzniku můžeme studovat pomocí drobných dutinek vyplněných plyny a roztoky. Z tohoto studia vyplývá, že například zlaté žíly jílovského pásma, které dnes vycházejí na povrch, vznikaly v hloubkách nejméně 5 km! Ve středočeské oblasti byly erozí odneseny celé kilometry proterozoického souvrství. Zvětrávaly a uvolňovaly těžké minerály včetně odolného zlata do mladších sedimentů. To je zřejmě důvod existence desítek malých, často od pravěku využívaných zlatých ložisek rozesetých po celých Čechách. Třeba hradiště Zavírka nad Obecnicí leží v tak nehostinné krajině, že důvodem jeho založení by mohly být polymetalické žíly březohorského revíru i zlatonosné sedimenty bohutínské Litavky, kde pásmo rýžovnických kopečků leží mezi Řimbabou a soutokem s příbramskou Litavkou. Tam jsme v dobách našich hornických studií chodili, byť s nevelkým výtěžkem, rýžovat zlato. V okolí buližníkových skalek se občas setkáváme s jámami, odkud byly vybírány železné rudy vzniklé zvětráváním tmavých břidlic bohatých na pyrit. Význam českého proterozoika můžeme shrnout těmito body: • Jedná se o jeden z významných dlouhých vrstevních sledů, který je strana 35 ORL 2016-2 Brdy v prekambriu a význam českého proterozoika navíc jen slabě metamorfován. Předpokládáme, že jednou jej budeme intenzivně zkoumat z hlediska vývoje života, a to možná nejenom na Zemi, ale také na Marsu či dalších planetách. Zatím jen na Marsu byly nalezeny kulovité útvary podobající se některým tvarům z českých buližníků. Ale ani na Marsu, ani v Čechách si však nejsme jisti, zda se jedná o zbytky například sinic či řas, anebo o anorganické kulovité útvary („zkamenělé bubliny“). • • • Na kontakt proterozoika se středočeským plutonem jsou vázána mimořádně bohatá ložiska rud a uranu, které kolem sebe vytvářejí celé aureoly malých, ale v pravěku a středověku důležitých lokalit, jež jsou dnes zapomenuty či vyčerpány. Proterozoické sledy v sobě obsahují spility, jejichž zvětráváním vznikají bohatší a hlubší půdy typicky porostlé smíšeným lesem květnatých bučin. V kvalitě substrátu leží hlavní rozdíl mezi chudými kambrickými a bohatšími proterozoickými Brdy na jihu území. Bez proterozoické biologické evoluce by svět kambrických organismů vypadal jinak a možná by byl mnohem chudší. V poslední době se celé české proterozoikum pro svou velkou mocnost a zachovalost stává evropským terénem, kde se dají sledovat složité jevy růstu a rozbíjení a následovného spojování kontinentů. Můžeme se na něj dívat jako na „melanž“, tektonickou směs různých ostrovů a fragmentů pevniny. Nejdůležitější proterozoickou lokalitou Brd je okrajový Kokšín s výskyty stromatolitů (viz dále) a zvláštní mineralizací neobvyklých minerálů, jako jsou selenidy či fosforečnany vzácných zemin. Různé typy jednoduchých fosilních biologických povlaků jsou rovněž uváděny z lokality Vranovka u Spáleného Poříčí, Dlouhé skály u Příkosic a Železného Újezda. Z krajinářského hlediska jsou významné buližníkové a metabazitové skalky např. na Okrouhlíku, Drštce a Palcíři, kde se bohatší ráz vegetace nejvíc podobá Křivoklátsku. Tento text je úryvkem z knihy Václav Cílek, Pavel Mudra, Zdenka Sůvová a kol. Střední Brdy – hory uprostřed Čech Dokořán 2015 http://www.scienceworld.cz/neziva-priroda/brdy-v-prekambriu-avyznam-ceskeho-proterozoika/ Oni přece tvoří Dějiny, co je jim do lidí Rozhovor s mimoakademickým filosofem Jiřím Fuchsem o imigrační krizi Pane Fuchsi, co Vás na imigrační krizi nejvíc zaráží? Zaráží mě spousta věcí. Ale abychom nebyli hned zkraje negativní, dá se to říct i takto: Současná imigrační krize je mezní společensko-politickou situací, a takové situace vždycky skýtají mimořádné příležitosti k poučení o lidském jednání. Dnes se tedy můžeme více než kdy jindy leccos dozvědět: o manipulační síle médií – o časté naivitě dobrých úmyslů – o nesnadnosti uznat závažné omyly – o chtěné slepotě sluníčkářů – o obludných rozměrech politicko-mediálního pokrytectví – o ideologickém fanatismu a následném vychovatelském komplexu intelektuálů – o rezistenci zdravého rozumu vestrana 36 ORL 2016-2 Oni přece tvoří Dějiny, co je jim do lidí řejnosti – o „demokratické“ propasti mezi elitami a veřejností – o trestuhodné lhostejnosti politiků k bezpečnosti jejich voličů – o nelidské závislosti politiků na volebním úspěchu – o totalitním chování a frapantní nezodpovědnosti bruselských špiček – o vysoké frekvenci konfuzních pojmů (lidská práva, tolerance, solidarita, milosrdenství, povinnost, nenávist…)… Jaké závažné omyly máte na mysli? Především je tu soubor omylů o multikulturalismu, které vyúsťují do jeho kladného hodnocení. Dále jsou tu omyly, které souvisejí s postmoderní mentalitou, s její relativizací myšlenkových a mravních hodnot. Není náhodou, že se multikulti ideologii daří právě v postmoderním klimatu. V nejhlubší poloze se pak nacházejí zamrzlé a uctívané omyly moderních filosofů o pravdě, o člověku a o mravnosti, které ten neblahý postmoderní relativismus stvořily; moderním intelektuálům se staly doslova drogou. A konečně tu máme řadu mylných až sofistických soudů, které se vrství kolem imigrační krize – o muslimech, o hrozbách muslimské imigrace, o humanitě, o lásce a nenávisti či o domnělé mravní vyspělosti sluníčkářů a údajné morální pokleslosti jejich kritiků. Za pozornost stojí urputná životnost zmíněných druhů omylů: filosofických, ideologických i praktických. V čem se multikulturalismus mýlí? Existuje dnes přijatelná alternativa k soužití různých kultur? Bylo by například správné nutit přistěhovalce, aby se vzdali svých zvyků? Když se mluví o absurditách multikulturalismu, nemyslí se tím to, co přináší v dějinách běžné přistěhovalectví; řeč je o multikulti jakožto jedné z variant dominantní ideologie současného Západu. Neomarxisté v ní společnostem sugerují, že stále se prohlubující etnicko-kulturní rozrůzněnost je tím nejlepším, co je může potkat. V normálních poměrech je přistěhovalecká politika řízena rozumnou mírou, s povinným ohledem na soudržnost společnosti. V ideologicky poblázněném světě kulturních marxistů je ale všechno jinak; především rozumnost je v něm na obtíž. Je překonána ideologicky nadřazenými postuláty, podle nichž se mají západní společnosti od základu změnit a hodnotově reorganizovat. Jejich kulturní identita má být rozpuštěna. Homogenní státy a monokulturní národy musejí zmizet. V pozadí líbivých řečí o setkávání kultur, o jejich plodném dialogu, vzájemném naslouchání a obohacování nestojí jen blouznivý ideál osvícenců o všelidském sjednocení. Neomarxisté rozpoznali v přistěhovalectví skrytou revoluční sílu. Zapojili ho tedy do svého tažení a učinili z něj účinný nástroj rozkládání nenáviděné západní civilizace. Falešná rétorika multikulti humanistů má jen zakrýt de- struktivní potenciál bezmezného mísení ras či kultur a jeho konfliktotvorné účinky. Žádoucí alternativou k představám multikulturalistů o soužití různých kultur by byl tedy návrat k rozumu a politické zodpovědnosti. Ten by také umožnil prozíravější imigrační politiku a rozhodování o tom, jaké zvyky přistěhovalců respektovat. V současnosti se ale zdá být rehabilitace rozumu v nedohlednu. Elity Západu propadly ideologii neomarxistů, která se intelektuálně i politicky etablovala do té míry, že k vystřízlivění by mohl vést jen nějaký pořádný otřes či spíše jejich série. Jak bychom tedy měli reagovat na lidi, kteří přicházejí do Evropy? Vždyť i my se můžeme ocitnout v obtížné situaci. Podobně jako úžasný slogan „Kdo je proti uprchlíkům, nahrává islamistům“ pochází i dnes důsledné užívání termínu „uprchlíci“ (s podtextem „válkou zbědovaní“) z nějakého ideového multikulti centra pro politické korektory. U nich je, jak víme, ideologie nad realitou a politicky korektní lež víc, než pravda. Kdo ale nemá rozum zastřený zvrácenou ideologií a mediálním ohlupováním, ten mezi běženci rozlišuje a z dostupných informací ví, že ti skuteční uprchlíci jsou v menšině. Pro jednou tedy také preferujme nějakou tu menšinu a pomáhejme skutečným uprchlíkům. To ještě neznamená automatické občanství a už vůbec ne pomoc za cenu sebezničení; milosrdenství bez rozumu není milosrdenstvím. strana 37 ORL 2016-2 Oni přece tvoří Dějiny, co je jim do lidí V Bruselu je však místo jen pro otevřené. Všichni tam tedy mají srdce dokořán, a proto otevřeli dokořán i hranice; uvítací výbory posunuli až k nim. Uchváceni vlastní humanitou honem odhodili zkostnatělé právo (přece ty nebožáky nebudeme střílet) a nahradili ho objevnými slogany: „Člověk není ilegál“, „Všichni tvoříme jedno lidstvo“, „Naše země je i Vaše“. Názorný příklad nadřazenosti ideologických zájmů a direktiv nad zákonem v podání madam Merkelové. Tón následného vzepětí slaboduchosti udala mocná kancléřka. I takový Jandourek z jejích not vyčetl, že se teroristé neplahočí s běženci, protože přece mají na letadla. Jiní zase apelují na tvrdá srdce prostých duší připomínkou, že jsme také měli své uprchlíky. Prosté duše ovšem zatvrzele namítají, že ti kdo prchali z komunistického ráje, nešli na Západ ničit jeho kulturu; měli naopak vůli se integrovat. To se však nedá říct o muslimech, kteří Západem z velké části pohrdají. Problémem jsou tedy imigranti ekonomičtí a hlavně imigranti dobyvatelé. Ti se nedají rozumně chápat jako oběti války. A právě o ně se vede s multikulti sluníčkáři spor. Jandourek se sice nad termínem „sluníčkář“ durdí, je prý přihlouplý. Jen jestli to nebude tím, že sám dobře cítí, jak je trefný. Ctitelé politické korektnosti skrývají problém současné imigrace pod všezahrnující termín „uprchlík“, ve víře, že samo pojmenování změní realitu; ve skutečnosti ji jen zastírá. Co je špatného na tom, když si chce někdo zajistit lepší podmínky pro sebe a svoji rodinu? Samo o sobě není na takovém úsilí špatného nic. Když to není zajišťování na úkor druhého či za každou cenu, je dokonce pochopitelné. Něco jiného ovšem je, když egoistickou morálkou (ne)vychované a „lidskými právy“ poblázněné elity současného Západu začnou v souvislosti s ekonomickými migranty kázat o právu na materialisticky definované štěstí. Logika takového poučování by sice vedla k ospravedlnění jakéhokoli jednání, zaměřeného k hédonickému štěstí jednajícího. Ale elity proti ní mají ideologickou pojistku: v multikulti světě jsme takto velkorysí jen k privilegovaným menšinám; k nim patří i současní migranti. Rubem takové velkorysosti je pak zvláštní sklon k bezpráví vůči těm, kdo s jejich privilegováním nesouhlasí. Teoreticky je samozřejmě možné vyvracet postmoderní hédonismus a ideologické čachrování s lidskými právy. Prakticky ale není proti takové dogmaticko-mocenské svévoli argument, který by ji aktuálně zastavil. S multikulti fanatiky by snad mohlo pohnout, jen kdyby na vlastní kůži zakusili kruté následky své velkorysé humanity, třeba v roli okradených, znásilněných, truchlících… Když to potká jiné, jsou aspoň někteří z nich jen na pár minut před kamerami „zděšeni“. Z křesťanského prostředí ale přichází eticky zajímavější snaha o porozumění pro ekonomické migranty. Přejme i druhým, co přejeme sobě a svým dětem. Zajišťujme jim stejné možnosti, jaké hledáme pro sebe. Takový je přece požadavek zlatého pravidla, jež je dokonalou antitezí egoistického sebezvýhodňování – obecného to principu mravní zloby. Pomáhat imigrantům k lepšímu životu je prý tedy mravní povinností. Jenže, podobné aplikace mravních pojmů a zásad vyvolávají u lidí, schopných prohlédnout jejich účelovost, odpor k samotné morálce. Nekončící přívaly imigrantů, jak nám je naděluje štědrý Brusel, totiž neatakují jen náš egoismus, který se skutečně léčí nezištnou pomocí druhým. Ohrožují i zabezpečení těch, k nimž máme přednostní povinnost; tedy příslušníků rodiny a národa. Také mravní povinnost je přirozeně diferencovaná. Lidský jedinec je prostě stvořen tak, že má větší zodpovědnost za vlastní rodinu a národ než za stav lidstva. To ale megalomaničtí ideologové a sociální inženýři, proměňující své frustrace a odvážné vize v příkazy doby, nikdy nepochopí. Vedle konfliktu elit s širokou veřejností tedy přináší současná imigrace i vážnější konflikt ideologického projektu s požadavky přirozeného mravního zákona. Zlaté pravidlo totiž není na straně proponentů imigrační tsunami, jak se zdá vyznavačům etiky soucitu – a to ani v aplikaci na čistě ekonomické přistěhovalce. Neboť vylučuje typicky ideologické předimenzování nějaké populární, obvykle emočně nabité kvality (milosrdenství, pomoc potřebným) do extrému; nepřipouští její absolutizaci na úkor strana 38 ORL 2016-2 Oni přece tvoří Dějiny, co je jim do lidí druhých. Zlaté pravidlo totiž žádá, abychom jednali s druhými tak, jak bychom rozumně (ne jakkoli) chtěli, aby oni jednali s námi. A my bychom přece nemohli rozumně chtít, aby se druzí námi nechali bezohledně přivádět na mizinu, abychom žili na jejich účet. Nemohli bychom se tedy s čistým svědomím stát součástí tažení milionových mas k ekonomickému, společenskému a kulturnímu zruinování hostitelských zemí jen proto, že jsou jejich levicoví politici zfetovaní multikulturalismem a egoisticky počítají s našimi hlasy. Proto se Evropané právem ohrazují jak proti údělu „pro dobrotu na žebrotu“, který jim ordinují jejich elity, tak i proti hloupému obviňování ze sobeckých postojů k záplavě migrantů, jímž je tito etičtí analfabeti častují. Skutečnost, že většinu migrantů tvoří muslimové, pak dává vizi rozkladu evropských společností daleko reálnější obrysy; představuje ohrožení vyššího řádu. Nemohli by ale imigranti představovat pro vymírající Evropu vítané pracovní síly? No ovšem, vymírající Evropa. Jaká to morová rána postihla Evropu. Proti tomu byly ty středověké pouhou lokální epidemií. A je tu ještě jeden rozdíl. Dříve šel mor na vrub civilizačně podmíněným možnostem hygieny; dnes má příčinu ideologickou. Ano, ikony radikálního feminismu uvěřily kulturním marxistům, že tradiční rodina je zdrojem masivních, přímo fašistických nespravedlností. Snažily se tedy, aby byla především odstraněna skandální nerovnost muže a ženy. Ta prý primárně spočívá v jednostranném uvalení břemene mateřství. V patriarchátu prý vládl mýtus o mateřství jako přirozeném údělu ženy. Moderní filosofie však naštěstí ukázala, že žádná lidská přirozenost neexistuje; podle ní jsou jen socio-interakce. Ideologové vtipně navázali všelékem rovnostářství a ordinují ho vyspělým společnostem až do bezvědomí. Nic divného, že se jako na zavolanou roztrhl pytel s lidskými právy žen: mají prý právo na potrat, na rovné kariérní příležitosti, na mužský modus seberealizace, na plné hédonické vyžití…. Porodnost Evropy v důsledku těchto převratných vymožeností sice závratně klesá, ale zato se zrodily nové evropské hodnoty; a běda těm, kdo je nectí. hledisko bezpečnostní. Pohled na imigranty a jejich přínos je ale u multikulturalistů diametrálně odlišný. Proto musejí od rozumných kritérií odhlížet. Ideologií nepostižení odborníci však rizika aktuálního masového zalidňování Evropy dobře vidí. Spočívají v neintegrovatelnosti bezpočtu imigrantů, z důvodů vzdělanostních či náboženských. Zpravodajské služby se už dnes dokonce odvažují hlásit, že zvláště muslimové budou integraci vzdorovat. Takže imigranti spíše posílí řady nezaměstnaných, oslabí systémy podpory a urychlí islamizaci Evropy. Zkušenost s pátými kolonami muslimů v evropských městech je sice elitami zamlčovaná, ale o to víc výmluvná. Tím se ohlašuje hlavním problém současné imigrační krize. Internímu masakrování rodin v rámci nového hodnotového paradigmatu Evropy logicky odpovídá masivní invaze přistěhovalců. Jestliže vymíráme, potřebujeme přece doplnění zvnějšku; to snad pochopí každý. Ale tuto jednoduchou logiku lze chápat i méně optimisticky. Když už jsme nerozumným rovnostářství fanatických feministek přivolali jednu smrtelnou civilizační chorobu, budeme ji léčit nerozumnou imigrační politikou fanatických multikulturalistů, která neblahé účinky té první choroby ještě umocní. Ideologický záměr revolučních neomarxistů tak dojde svého naplnění: sebevražda Západu bude dokonána. Nehází se ale v takovém pohledu všichni muslimové do jednoho pytle? Neměli by se rozlišovat umírnění muslimové a islamisté, státy muslimské a islámské? Když např. shodíme teroristické útoky nebo silvestrovské přepadávání žen na uprchlíky/imigranty/muslimy, neznamená to uplatňování principu kolektivní viny? Rozumná imigrační politika zohledňuje společenský přínos podle celé řady kritérií. Mezi ně patří na prvním místě integrovatelnost a No ovšem, „všechny do jednoho pytle“. Tato pohotová replika na jakoukoli kritiku muslimů či islámu mezi multikulturalisty zdomácněla. Denně tu mantru slýcháme v různých tóninách od vzdělaných i polovzdělaných, ale pořád nedokáže kritiky umlčet? Čím to asi bude? Natvrdlostí či nenávistí „islamofobů“? Nebo si snad zatvrzelí kritici islámské migrace oblíbili samotný princip kostrana 39 ORL 2016-2 Oni přece tvoří Dějiny, co je jim do lidí lektivní viny? Víme, že se neomarxisté s kritiky oblíbených menšin nepářou. Okamžitě je stigmatizují jako x-foby a ještě přitom ve vlastních očích morálně povýší. Když pocítí potřebu svou pronikavou diagnózu intelektualizovat, sáhnou po principu kolektivní viny a cítí se být na výši i myšlenkově. Tak snadno se však ani charakter, ani moudrost nezískávají. Podsouvat oponentům princip kolektivní viny je ale lákavé. Vítači muslimských imigrantů tedy omračují oponenty nezpochybnitelnou leč banální pravdou, že všichni přece nejsou teroristé. V obecné rovině sporu vytahují kartu umírněných muslimů. V obou případech nabývají dojmu, že kritiky vyřídili, protože je usvědčili z nespravedlivého uplatňování kolektivní viny. Když ale kritici říkají, že muslimská imigrace je hrozbou, vůbec tím netvrdí, že každý muslim je terorista, fanatik či mravně nezralý. To jen sluníčka si tu ve svém ideologií zdevastovaném myšlení pletou pojmy striktně obecné a kolektivní; v oněch se totiž predikát o celku týká všech jeho členů, v těchto však nikoli. Je-li les napaden kůrovcem, neznamená to, že je jím napaden každý strom v daném lese. Takže advokáti multikulti podsouvají oponentům nemravné užití kolektivní viny z nepochopení jejich kritiky; tudíž neprávem. Shoda je tedy v tom, že jen někteří muslimové jsou teroristy, a že jen někteří v Evropě zvyšují kriminalitu. Copak ale křesťané nemají na svědomí také mnoho zločinů? Tato relativizace muslimské hrozby se v souvislosti s migrační krizí také ujala. Dokonale ji ovládá Schwarzenberg, který např. přišel s objevem, že víc lidí zemře na silnicích než rukou muslimských teroristů. Takže podle něj máme chápat terorismus jako součást života, jako daň za vyspělou civilizaci. Někteří experti zcela vážně doporučují, abychom se s ním prostě naučili žít. Chtělo by se říct: „jak stoické“; ono je to však především hloupé. Ano se smrtí je nutné v životě počítat; stejně tak s katastrofami. Ale vraždění je trochu jiná kategorie. Doposud mu lidé aktivně čelili. Ovšem morálním relativismem osvícení ideologové už umí integrovat do společenského života i vraždění, jako div ne jeho plnohodnotnou složku. Poukaz na to, že i křesťané vraždí, tu mimo jiné prozrazuje, že si tu účelový relativizátor popletl argumentační logiku. Jistěže má každá komunita své zločince. V kontextu problému imigrace ale prakticky nejde o to, abychom hodnotili, která kultura či společnost fakticky produkuje víc zločinců. Jde o to, jestli je rozumné vítat muslimy, o nichž je zřejmé, že z důvodů své víry nemají na rozdíl od jiných k jejímu násilnému prosazování daleko. Jaké hodnoty tedy mají převýšit předpokládaný prudký nárůst zločinnosti v zaplavené Evropě? Mají to být ideologicky pervertovaný humanismus či stejně tak ideologicky zfalšovaná lidská práva? Nebo snad dobré po- city elit z jejich domnělé ušlechtilosti? Jestliže vyspělé demokracie tak těžko zápasí s domácím organizovaným zločinem, nezdá se být moc rozumné, když otevřou hranice nábožensky motivovanému zločinu muslimů. Bezpečnostní hledisko je však pro elitní humanisty naší doby irelevantní. Oni přece tvoří Dějiny, co je jim do lidí. Jiří Fuchs je mimoakademickým filosofem, patří ve filosofickém myšlení mezi linii ortodoxnější novoscholastiky. Mimo akademické kruhy přednáší už z dob před listopadem 1989, v současnosti je v kontaktu s Občanským institutem. http://christnet.cz/clanky/5670/fuchs.url Zvířecí společnost a společná věc Václav Umlauf Pozoruji v poslední době i mezi mými známými, že radikálně stoupla míra hysterických a iracionálních reakcí na cokoliv úplně normálního. To vůbec nemluvím o nějakých uprchlících, terorismu, válce a podobně. Tam jsou zvířecí reakce lidí do jisté míry oprávněné, protože je automaticky spouští pud sebezáchovy. Islámští filosofové jako Avicenna už v 11. století věděli, že i zvířata mají formu tohoto elementárního úsudku. Například ovce vidí něco podobného vlkovi. Pak udělá závěr, že to je doopravdy vlk a prchá, nebo provádí jiné obranné činnosti. Proto nalepíme na strana 40 ORL 2016-2 Zvířecí společnost a společná věc skleněnou zeď ve městě siluetu letícího rorýse. Holub dělá při pohledu na tuto siluetu stejné instinktivní závěry jako ovce při pohledu na vlka. Avicenna nazval tento zvířecí úsudek termínem „wahm“ a pozdější latinská scholastika jej přeložila jako „vis aestimativa“, čili schopnost správného odhadu, nebo instinktivního úsudku. Selhání demokratických schopností Česká společnost ztratila za 20 let úspěšné výstavby neoliberalismu základní demokratické mechanismy dané na úrovni jednotlivce. Mezi ně patří: veřejné jednání politicky svobodného člověka (řecky: práxis), svobodný a vlastní úsudek o tom, co je společné dobro (řecky: fronésis) a schopnost najít správný střed politického jednání vyjádřeného středem mezi extrémy (latinsky: recta ratio). Z těchto základních politických vlastností pak Aristotelův spis Politika koncipuje pojem zákona, který si dává politická komunita jako optimální střed společného jednání. Zákon pak tvoří společnou univerzální míru politické výtečnosti jednotlivého občana. V politicky jednající komunitě výše uvedených občanů je jimi daný zákon vyjádřením racionálně pojaté svobody všech (řecky: isonomía). Zákon pak tvoří společný střed jednání a je vytvořený v prostoru názorově konfliktní debaty svobodných lidí, kteří se navzájem přesvědčují racionálními argumenty (řecky: pólemos). Podívejte se na dnešní situaci v EU vykrádané jedním procentem a korporacemi, nebo na poslední pokus v nekonečné řadě legálních zlodějen Sněmovny, která legalizuje rozkrádání společného dobra. Ke zbytku méně či více úspěšných pokusů o zlodějny viz heslo "parlamentní zpravodaj", nebo ještě lépe "sněmovní Mordor". Ve Sněmovně právě v přímém přenosu běží pokus o privatizaci základních dat o našem zdravotním stavu (Kauza NZIS aneb Jak udělat ze státního úřadu korporátní trafiku ). Předtím to byly Skarty a tak dále. Celá řada začala Klausovou privatizací pod zhasnutým světlem a skončila jeho amnestií této gigantické zlodějny. K tomu jsem psal článek Trojí metr spravedlnosti . Tvorba zákonů v Česku má zásadně oligarchický charakter, protože slouží velkým zájmovým skupinám a jejich zvířecím instinktům, tedy zbytnělému pudu sebezáchovy jednoho procenta. To chce mít nekonečnou moc a chce žít věčně, což chceme všichni. Ale někteří víme, že to nejde, a snažíme se podle toho svůj pozemský život upravit. Jsou však mezi námi i naprostí šílenci. Ti si namlouvají, že jsou tak důležití, že jsou vlastně nesmrtelní. Proto chtějí mít neomezenou moc, chtějí neomezeně lhát a neomezeně ničit ostatní lidi výše uvedeným legálním způsobem. Klasická politická teorie Aristotela a Platóna věděla, že po vládě oligarchie přijde období společenského chaosu, lokálních válek, uprchlíků a boje proti terorismu. Toto období nestability a rozpadu státních celků pak ukončí jeden diktátor a tyran. K tomuto rozpadu politické komunity viz článek Aristotelés, Řecko a dnešní EU . Není to fatální vývoj, protože lidé jsou svobodní. Ale když je těch svobodných málo a jsou navíc už v koncentráku, nebo na útěku, či v emigraci (nacistické Německo, SSSR, komunistické Československo), pak je to holt těžké. Nebo jsou jako dnes ve společenské izolaci dané lživými médii. Pak je vývoj k diktatuře v podstatě nevyhnutelný. Po chaosu hospodářské krize v Německu si Hitlerův režim podporovaný velkými oligarchy a zájmovými skupinami z celého západního světa nakonec přála i velká většina Němců. Tedy do té doby, než skončili na východní frontě a u Stalingradu. Jen pro pořádek připomeňme, že pro západní korporátky nadšené Sorosem už není nepřítelem číslo jedna terorismus, ale Rusko. Vytunelovanou blbou náladu vystřídala společenská hysterie, vztek, agresivita strana 41 ORL 2016-2 Zvířecí společnost a společná věc A nyní k té vyplašenosti a iracionalitě mezi obecným lidem. Kdyby lidi byli ovce nebo holubi, tak jejich přirozená odhadovací schopnost jim sama instinktivně řekne, jak se mají v dané krizové situaci zachovat. Tyto přírodní reflexy ale v politickém systému nefungují. Politika není příroda, ale lidský svobodný výtvor postavený mimo přírodní řád. Tomuto výtvoru je třeba rozumět, protože je to dílo našeho svobodného jednání, přemýšlení, politické a jiné kultury. Proto slovo "krize" je v řečtině odvozeno od slova "krínein", což znamená schopnost správného úsudku schopného oddělit věci od sebe, analyzovat dění a soudit jej. Lidé u nás už dobře vědí, že republika jako společný výtvor jim nepatří, že na něj nemají vliv, že se jim stal nebezpečným, a že se v něm systematicky a celoplošně lže, a tím pádem i krade. Protože nemají společný svět, tak se každý z nich utíká do svého vlastního. Ale ví, že tento jejich malý svět jim může kdokoliv sebrat mávnutím ruky. To poprvé poznal a rozebral řecký filosof Hérakleitos z Efezu před 2,5 tisíci lety. Zakládal společnou vládu svobodných lidí v Efezu, a hned poté viděl její úpadek. Oligarchičtí dravci mají instinkty zásadně postavené mimo obecné dobro. Jejich zvířecí instinkty je správně vedou k loupení dobra obecného. Dělají to pilně a zdatně, protože si namlouvají, že jsou všemohoucí a nesmrtelní. To se to pak loupí, že ano. Viz náš nedávný článek Psychopaté . Hůře je na tom obecný lid, který z podstaty věci (tj. z podstaty omezeného společenství smrtelníků) životně závisí na tom, čemu se říká „společná věc“, neboli „res publica“. A protože obecný lid obecně ví, že vlastní hloupostí, zbabělostí, nesvobodou, pitomostí, leností atd. tuto společnou věc prodal oligarchickým vlkům, pak je všeobecně vyplašený, nervní, iracionální, vzteklý. A pozor, teď to přijde. Takový ovčan jedná nikoliv jako "racionálně" uvažující zvíře v rámci animální „vis aestimativa“. Ovčan je na tom ve své politické a společenské vyplašenosti hůř než zvíře. Vzhledem ke společnému dobru už žádnou instinktivní odhadovací schopnost nemá, ani ji mít nemůže. Politika totiž, jak jsme řekli výše, nemůže mít zvířecí charakter, protože je svobodnou činností postavenou mimo kauzalitu přírody. Kradení a loupení je naopak zcela zvířecí schopnost. Například zvířata žijící v sociálně založené smečce naloví a pak chtějí úlovek v klidu sežrat. Ale jsem silnější, tak jim tu společně nalovenou kořist sežeru já. A protože jsem pak plný energie, tak je pro jistotu sežeru taky, ať v lese zbytečně neotravují. Co dělat, ve trojím vydání Lidi instinktivně tuší, že se na ně pořádá tento lov a že společná věc dostává v současné politice jednoho procenta mohutně na prdel. Pak mají na vybranou tři možnosti. • Budou dělat jako že nic a nechají se sežrat. To je současná česká verze politiky. • Vyděšení ovčani se porvou mezi sebou, a pak se už jako zcela bezmocní nechají sežrat. To pomalu začíná být současná česká verze politiky. • Občané začnou jednat a dají bráněné společné věci obecní zákon určující rozumný a společný střed politické racionality. To je realita nových hnutí a stran v politice na demokratickém Západě. Třetí veze je klíčová. Nově vytvořená „res publica“ bude politicky jednající občany kolektivně chránit. Zákony znovu dostanou sílu nikoliv ze středové pozice individuální a iracionální chamtivosti oligarchů, ale ze středové pozice rozumných, svobodných a politicky aktivních lidí. Už aby to bylo, moc času EU ani Česku nezbývá. http://news.e-republika.cz/article3516-Zvi%C5%99eci-spole %C4%8Dnost-a-spole%C4%8Dna-v%C4%9Bc Neziskovky: Od demokracie k totalitě Financování tzv. neziskového sektoru z veřejných rozpočtů se plíživě stává jedním z nejpodstatnějších témat této země. Nekonečné seznamy příjemců dotací budí pohoršení neúčinností, nákladností nebo i úplnou absurditou účelů, k nimž jsou peníze použity. strana 42 ORL 2016-2 Neziskovky: Od demokracie k totalitě Rozhořčení nad tím, jak nesmyslně jsou často utráceny naše daně, by však nemělo být hlavním předmětem diskuze o neziskovkách. Problém dotací neziskovému sektoru je hlubší. Je to problém systémový, problém, který ohrožuje samotné demokratické uspořádání. Občané z veřejných prostředků platí nevolené subjekty, které prosazují politickou agendu. Ještě jednou zdůrazňuji — politickou. Ne agendu pomoci bližním, kterou se zaštiťují. Aniž by musely projít volbami, získávají tzv. neziskové organizace peníze na to, aby ovlivňovaly politická rozhodnutí, zákony, samu budoucnost země. Lidé z neziskovek používají peníze veřejnosti na prosazování zákonů. Nejsou to peníze dobrovolných dárců, jsou to peníze z daní, získané pod záminkou prospěchu pro daňového poplatníka. Stále více jsou však používány hlavně na to, aby se jednou nastavené penězovody nepřerušily. A na získání moci. Protože ten, kdo stanovuje zákony, má moc. Toto už nejsou charitativní projekty. Toto není ochrana přírody, není to sociální práce. Toto je lobbismus placený daňovými poplatníky. Bohužel, současný stav je ještě horší. Od ovlivňování zákonů, kdy neziskové organizace musely ještě svádět boj s legitimními politickými subjekty, jsme se posunuli dál. Nyní už si dokonce osobují výhradní právo rozhodovat. Neziskovky samy sebe nadřadily nad občany, nad demokracii. Vyvinuly postupem času důmyslný systém, jak se vymknout kontrole a postavit dokonce zcela mimo demokratickou diskuzi úvahy o tom, jak voličům tuto kontrolu vrátit. Prohlásily samy sebe za nezměnitelné dobro, o němž nelze diskutovat. Prostřednictvím řady mechanismů, včetně evropských struktur, se stále více vymykají byť jen potenciálním možnostem kontroly. Pokusy o její navrácení voličům, tam, kde v demokracii jedině patří, jsou prohlašovány za nelegitimní, dokonce za antisystémové. Když jsem se obrátil na Jakuba Patočku, ekologického aktivistu, zakladatele hnutí DUHA a sveřepého bojovníka za referendum o brněnském nádraží, s žádostí o podporu pro vypsání referenda o imigrační politice země, rezolutně prohlásil, že o ničem takovém občané hlasovat nemohou. Občané podle něj nemají právo hlasováním ovlivnit politiku vlastního státu! O nádraží rozhodovat mohou, o budoucnosti pro sebe a své děti ne. O tom si osobují rozhodnout lidé jako Patočka. Nejde o arogantní postoj jednoho levicového extrémisty, jde o ilustraci typického uvažování lidí z tzv. neziskového sektoru. Moc, kterou postupně pod záminkou pomoci občanům získali, nehodlají vrátit. Neziskový sektor vyrostl na tvrzeních o pomoci společnosti, na údajně charitativních projektech, na projektech sociální pomoci. To už je ale pryč. Nyní představuje neziskový sektor paralelní vládu. To, co mu bylo svěřeno, a na co získává peníze, začal považovat za dobytá území. Lidé jako Jakub Patočka už nemají občany za dobrovolné dárce, které musí přesvědčovat, ale za poddané, za neprivilegovanou vrstvu společnosti, která nemá právo rozhodovat o své zemi. Veřejným financováním de facto politických subjektů, které však nejsou podřízeny volebnímu mechanismu výběru a schvalování, se moc přesouvá za hranice demokracie. Část vlády je vyjmuta z kontroly voličů. Je to antidemokratický stav, něco, co je v přímém konfliktu se samotným politickým systémem. Peníze občanů jsou přesouvány lobbistickým skupinám, které následně ovlivňují politiku strana 43 ORL 2016-2 Neziskovky: Od demokracie k totalitě země ve svůj prospěch. Nelze je zvolit, nelze je odvolat. Řeknu to rovnou: Toto není demokracie. Je to vřed totality bující v jejím těle. http://www.svobodny-svet.cz/965/neziskovky-od-demokracie-ktotalite.html Václav Cílek: Šaría už v Evropě lokálně funguje Patříte prý do Klubu českých reakcionářských intelektuálů – spolu s egyptologem Miroslavem Bártou, generálem Petrem Pavlem a politologem Petrem Robejškem. Je to kavárenský vtípek, nebo jste nějaký takový spolek opravdu založili? Kolegové z A2, kteří tento klub ohlásili, rozumí síle negativní reklamy a pomáhají nám. Představte si, jak by znělo, že „Pokrokoví myslitelé došli k úžasným poznatkům…“ Ale když napíší, že reakcionářští intelektuálové zase vymysleli šílenou kravinu, tak se to ujme. Spolek jsme nezakládali, ale dvakrát jsme se účastnili něčeho jako školení či semináře pro Českou armádu a Poslaneckou sněmovnu na téma Dynamika komplexních společností. Ale dlouhou dobu jsem byl nečestným členem Popovického montanistického superklubu. Plnil jsem však špatně své povinnosti – nečestný člen má například právo sežrat ostatním členům spolku svačinu –, tak mě pro pasivitu vyškrtli. Podobné problémy mě doprovází již dlouho. Od dětství jsem chtěl být parazit společnosti, ale hanebně jsem selhal, takže mě nakonec ani nevzali do Lidových milicí. S diskusním fórem Komplexní společnosti přišel před třemi lety právě Miroslav Bárta, ale teprve v posledních asi dvou letech dochází ke změně – z různých iniciativ včetně té vaší se konečně začíná uvažovat koncepčně veřejně a tenhle trend se už projevuje dokonce i na vládní úrovni. Ministerstvo průmyslu a obchodu na podzim 2014 aktualizovalo Státní energetickou koncepci do roku 2040 a například 23. března 2015 schválila Bezpečnostní rada státu dlouhodobý výhled obrany Česka do roku 2030. Termín komplexní společnost však užívá zatím poměrně úzká skupina vědců – nebo řekněme šířeji intelektuálů. Tedy: Co je to komplexní společnost? Vycházíme z definicí amerického historika Josepha Taintera, jehož základní kniha Kolapsy složitých společností vyšla i v českém překladu (Dokořán 2009). Ale moje celková anabáze je o dost delší. Někdy v roce 1994 jsem byl pozván do tureckého Kemeru, kde NATO pořádalo konferenci Klimatická změna a kolaps pravěkých společností. Klimatologové a archeologové zde společně řešili poměrně záhadný, skoro současný rozpad civilizací v oblasti od údolí Indu přes Mezopotámii až k Nilu, který proběhl před více jak čtyřmi tisíci lety. Dnes to vnímám úplně prorocky, protože o čem jsme tehdy teoreticky diskutovali, to se dnes skutečně nejméně v Egyptě a v Mezopotámii, tedy hlavně v Iráku a Sýrii, děje a v údolí Indu, zejména v pakistánské části, asi i dít bude. Komplexní společnost je taková, v jejíž samoobsluze je víc jak tisíc druhů zboží. Takové množství znamená širokou škálu vztahů a transakcí a tato složitost stojí tolik energie, že to nakonec nepřináší žádný velký zisk, a to společnost hubí. Podobně právní složitost hubí právo do té míry, že v ně přestáváme věřit. Rovněž administrativa může dlouhodobě přežít, jen když je jednoduchá. Když se stává stále víc komplexní, tak dojde do bodu, kdy se zhroutí a je nastolena jednoduchost. Tento proces však může znamenat, že z rozvinutého, skoro milionového antického Říma vznikne jednoduché středověké město o čtyřiceti tisících obyvatelích. Protože je v našich samoobsluhách asi o dost více než tisíc druhů zboží, splňujeme strana 44 ORL 2016-2 Václav Cílek: Šaría už v Evropě lokálně funguje předpoklad kolapsu patrně v celé euroamerické oblasti. Studie Anny Kadeřábkové a Václava Šmejkala věnovaná administrativním podmínkám podnikání v České republice v mezinárodním srovnání v roce 2005 přinesla zajímavý údaj. V rámci Evropské unie mělo Česko šesté nejhorší postavení. A vůbec nejhůř na tom byli tehdy v Řecku. Ta šestá příčka by mohla vést k uspokojení, že jsme na tom ještě dobře a za Řeckem se snad nechystáme. Ale ve stavebnictví byly podle Světové banky podmínky pro získání stavebního povolení v Česku suverénně z celé EU nejkomplikovanější, českého stavebníka čekalo 31 procedur, daleko za námi byli s 25 procedurami Poláci a Lotyši. Podobné údaje se týkají otvírky nových ložisek. Před rokem 2005 dokázaly západní státy zahájit těžbu ložiska do osmi let od skončení průzkumu, je to průměr pro víc jak stovku ložisek. V posledním desetiletí se ta doba prodloužila už na 18 let! To je právě ta složitost, která nám bere schopnost nejenom akce, ale také adaptace na změnu. Proto vnímám zjednodušování jako nutnost. Ne všechno – například část práva – jde zjednodušit. V tom případě je však navrženo, aby schválené zákony měly doložku, která sleduje jejich dopady a umožňuje rychlé změny. Aby to nebylo tak, že s pětiletým zpožděním přijmeme špatný zákon, který pak za deset let budeme opět amatérsky látat. Když budeme schopní adaptace a akce, můžeme i jako komplexní společnost kolaps ovlivňovat, vybalancovat? To se přece zatím žádné civilizaci nepodařilo, ani východořímské říši, která dokázala vzdorovat velice dlouho. Není to tak úplně pravda. Při vhodné organizaci věcí a správné funkci institucí – jsou to totiž mnohem víc instituce než jedinci, kdo vytváří civilizaci – se dá rozklad, kolaps, krize oddalovat a zmírňovat. Krize mi přijde něco jako déšť, co dopadá na všechny, ale někdo má deštník a jiný holé ruce. Klasický je případ rozpadu městských států v Sumeru, které pod náporem sucha a kočovníků sice kolabovaly, ale ty dobře řízené vzdorovaly až o 150 let déle než ty s ledabylou vládou. K aktuální politice se vyjadřujete zřídka. Sledujete ji? Spíš sleduji strukturu politiky, než abych znal politiky jménem nebo věděl, do které strany patří. Zajímá mne styl, kultura politiky, vnímání času, a to z hlediska toho, jak se proměňuje doba. Důležitější jsou pro mě analýzy a syntetické studie, anebo sledování pro nás okrajových jevů – třeba nedávno hladových bouří ve Venezuele, které byly způsobené nízkými cenami ropy. Loni na jaře bylo velmi zajímavé pozorovat květnovou vlnu veder v Indii a pak červnovou vlnu veder v Pákistánu. Hodně vypovídají ceny potravin a komodit. Třeba na Čínu se dívám pohledem údajů, kolik železa dovezla, což je přímý indikátor toho, jak se v Číně staví. Dění na Blízkém vý- chodě sice vnímám přes ceny pšenice, ale tam se teď odehrává ve vztahu ke křesťanům něco velice závažného, co by se dalo nazvat genocidou. Islamizace mě zajímá ve smyslu vnitřní islamizace, tedy jak státy islamizují samy sebe a jak potom i samotným muslimům začíná silová interpretace islámu vadit a vzniká kolem ní vnitřní opozice. Jenže skoro nic z toho neprorazí skrz českou mediální sebestřednost. Hodně se dnes mluví o oligarchizaci politiky. Podnikatelé vstupující do politiky slibují obvykle ty deštníky. Dá se tenhle trend vysvětlovat jako reakce na složitost a jako nepředvídaný způsob zjednodušování? Proces oligarchizace, ať již jej nazveme jakkoliv, může to být i lobbing velkých firem, je myslím nejlépe popsán v USA. Princip je ten, že máte něco jako volební štáb, kde pracují psychologové a mediální experti. Ti po desetiletích výzkumů zejména v oboru reklamy mají vypracované postupy ovlivňování veřejnosti. Když čtete, jak to probíhá od získání zadání přes manipulovaný průzkum, uvedení několika mediálních témat a sledování, která na lidi zaberou, tak si téměř s hrůzou uvědomíte, jak člověk či firma, kteří mají peníze a přístup na mediální trh, můžou zásadním způsobem ovlivnit veřejné mínění. Fareed Zakaria řekl, že více demokracie neznamená více svobody, protože manipulací s lidmi způsobíte, že volí určitou stranu či řešení. Takže pro mne je oligarchizace zejména strana 45 ORL 2016-2 Václav Cílek: Šaría už v Evropě lokálně funguje symbolem informační mlhy, ve které nevíte, čemu vůbec můžete věřit. Loni na jaře jste znovu navštívil Navažskou rezervaci v Novém Mexiku. Co jste viděl? Uvědomil jsem si, že sice existuje proces integrace menšin, ale také dezintegrace. Karel May někde líčí soužití dvou etnik, bělochů a indiánů, píše o dvou stromech, které vyrostly vedle sebe a jejich větve se spojily. No a na to jeden z indiánů namítne, že když se ty větve hodily do ohně, tak se zase oddělily. Tohle mi přijde být zásadní i z hlediska nových evropských minorit. Za dobrého ekonomického počasí srostou s místní populací, ale v ohni změn – které považuji za pravděpodobné – se zase rozpojí. Jinak u současných indiánů je dobře vidět ambivalence doby – část kmene podléhá obezitě, nezaměstnanosti a násilí, ale druhá – menší – část obnovuje jazyk a tradiční kulturu. Je pak na člověku, zda se z lenosti či z hlouposti rozhodne pro blbou, sebevražednou náladu, anebo je aktivní, sice unavený, ale jinak vcelku radostný. Některé vaše čtenáře a posluchače vyvádí z míry, když varujete před migrační vlnou. V čem vidíte rizika? Především se pojďme podívat na čísla. V České republice dnes máme legálně asi 460 000 imigrantů. Jsou mezi nimi i lidé ze států, jako jsou Svatá Lucie nebo Svatý Kryštof a Nevis. Počet nelegálních cizinců se odhaduje možná až kolem 150 000. Tak- že již v reálu žije v ČR kolem 6 procent imigrantů. Přitom v průměrném evropském státu je to 7 až 8 procent. Už dnes dosahuje podíl cizinců na některých pražských sídlištích kolem 12 procent, ale nepůsobí to žádné větší problémy. Problémy můžou vzniknout, když dosavadní přirozený migrační příliv z nějakých příčin překročí absorpční schopnosti společnosti. U nás, stejně jako jinde. Češi podle těch čísel tedy žádní xenofobové nejsou. Kdyby byli Češi xenofobní, tak by museli dávno začít šílet. 60 000 Vietnamců a 100 000 Ukrajinců pro ně není žádný problém. Proč? Zásadní rozdíl je v tom, zda se přicházející cizinci rozhodují žít mezi Čechy, Francouzi či Němci, nebo jestli vytvářejí oddělená ghetta. Ukrajinci ghetta nevytvářejí, Vietnamci udržují komunitu, ale ghetta také nevytvářejí. Sapa není ghetto, ale tržnice, jen trochu jiná než třeba pražské Palladium nebo ostravská Nová Karolina. Ostatně webové stránky Sapy to manifestují: obchodní a kulturní centrum. A hodně Čechů tam rádo jezdí za nákupy nebo za jídlem. V západní Evropě ale ghetta postupně vyrostla. Dá se jejich vzniku bránit? Těžko. Historie ukazuje, že vytrvávají celá staletí. Příklady jsou jednoduché – třeba Řekové v Malé Asii měli od roku zhruba 1000 dost času na to, aby srostli s Turky. Ale dlouhodobě se udržela i srbská menšina v Budapešti, řecké a arménské čtvrti v Levantě a konec konců i pro mne nerozeznatelní Vlámové a Valoni před pár lety málem zrušili Belgii. Zrovna tak můžeme uvažovat i o tom, kdy se rozpustí maďarská menšina na Slovensku. A pokud ani tahle nadsázka nestačí, tak si připomeňme, jak v českých zemích dopadlo staleté splývání Němců se Slovany. Proto si myslím, že budoucí Evropa bude Evropou etnických souostroví a že třeba v Německu budou syrské či afghánské čtvrti existovat ještě za 300 let. Vy si to dovedete představit? Jak tato etnická či náboženská souostroví fungují, ukazuje příklad Španělska mezi 8. a 15. stoletím. Často se uvádí, že to bylo období mírumilovného spolužití mezi muslimy, křesťany a židy. To je do značné míry mýtus, který vznikl až v 19. století. Historickým základem spolužití – convivencie – jsou především jasně dané právní a ekonomické hranice mezi etniky. Částečný mír fungoval jen tehdy, když každá víra měla svá pravidla a naučila se respektovat sousední. Prakticky to probíhá tak, že každé etnikum – příkladem jsou historické čtvrti Jeruzaléma – kontroluje své teritorium. To je přesně situace například muslimských předměstí ve Francii, kde se jasně uplatňuje snaha nepustit na své území lidi odjinud a zejména ne policii jako symbol moci jiného etnika. V podstatě to znamená, že již dnešní Evropa se v některých oblastech mlčky smiřuje s existencí jiného právního systému – šaríe. strana 46 ORL 2016-2 Václav Cílek: Šaría už v Evropě lokálně funguje Třeba, že v Bruselu sice sídlí vrcholné evropské instituce, které kromě jiného vytvářejí i čím dál složitější právní normy, ale v tom samém Bruselu existuje čtvrť Molenbeek s dvacítkou mešit a nespočtem muslimských modliteben, v kavárnách sedí jen muži a policie, která by měla vynutit právo vznikající ani ne půl hodiny chůze od Molenbeeku, se tam zrovna dvakrát neodvažuje? Pro mne je situace jednoznačná – šaría již v Evropě lokálně funguje a rozrůstá se. Závažnou diskusi na toto téma vedl přední britský intelektuál, básník, teolog, bývalý canterburský arcibiskup Rowan Williams. Není to důvod k radosti, ale když se na věc podíváte hlouběji, tak některé prvky šaríe jsou rovněž prvky důstojného náboženského života, které může křesťan – ale již ne postkřesťan – akceptovat. Potíže však nastávají, když se nějaká skupina – vzpomeňte si na už jmenované sobě blízké Vlámy a Valony – začne domnívat, že je ten druhý šidí. Convivencia měla své limity. Pokud nevydrží, skončí to bouří či dokonce pogromem jako v Granadě, nebo etnickým násilím. Další věcí, kterou je třeba si uvědomit, je, že jako každý mladý člověk se potřebuje stát sám sebou, tak každá menšina, která doroste určité velikosti, chce vzít svůj život do svých rukou. Jak silné je toto nutkání, víme z dialogu mezi Skoty a Angličany, ale máme přece i svou vlastní silnou a přitom nedávnou zkušenost: vztah mezi Čechy a Slováky. Těžko si dva národy mohou být bližší, přesto se jejich cesty osamostatnily a dnes vedou vedle sebe – ale každý z národů na svém. A teď si představte národy s odlišnou etnicitou, historií, kulturou a vírou. Současnou situaci podle mě trefně charakterizuje příměr, který jsem slyšel na nějakém semináři. Přednášející říkal, že arabský islám se k nám vztahuje podobně jako křesťanství k židům. Křesťané mají pocit, že když mají Nový zákon, tak ten Starý už tak moc nepotřebují a že vlastně judaismus je tím pádem zastaralý. Podobně mají mnozí muslimové pocit, že když je Prorok pečetí všech proroků, tou nejvyšší a vše zahrnující autoritou, tak křesťanství už není nutné, už se přežilo, a to nejlepší, co křesťané ke svému štěstí mohou udělat, je konvertovat k islámu. Čím si vysvětlujete islamofobii, která se v Česku začala projevovat, i když tu skoro žádní muslimové nejsou? Myslím si, že je správnější mluvit o historické zkušenosti či paměti. Rakousko se postupně etablovalo jako evropská supervelmoc. Její opodstatnění spočívalo v tom, že měla za úkol zastavit ne-evropskou supervelmoc, Osmanskou říši. Jak asi Češi reagovali na obležení Vídně či na víc jak stoletou okupaci Budína? No báli se, báli se celé generace, protože věděli, co s „turkem“ přichází. Stačí si přečíst například barokní modlitbu na ochranu proti Turkům. Turek byl v té době téměř synonymem muslima. Dobře vnímali, že islám se za předchozích tisíc let stáhl jenom ze tří oblastí – z jižního Španělska, Krymu a Sicílie. Dva známí prognostici už se vyslovili. Jak se do budoucnosti díváte vy? Skončí to tak, že Evropa se opět rozdělí na západní, střední a východní. Dělení bude etnické a náboženské. Muslimové a křesťané k sobě budou muset hledat cestu, protože na sebe prostě budou narážet. Na společných muslimsko-křesťanských hranicích by mohli stát heretikové obou náboženství. Třeba tací jako Ruysbroek, podivuhodný, vlámský teolog ze 14. století, by si mohli dobře rozumět s mysliteli, jako byl perský vzdělanec a súfistický mystik z 13. století Džalaludín Rúmí. Je ovšem otázka, kolik místa v budoucím světě bude patřit bezvěrcům. Pokud současné politické strany zvolí nějaký druh ideologie a neporozumí reálné situaci, budou nahrazeny radikály z druhé části spektra. Evropa zaspí své příležitosti, ale jen dočasně. Otřese se a opět povstane. Myslím, že tak za padesát až sedmdesát let už to bude zase v pohodě. Václav Cílek (1955) je geolog, klimatolog, spisovatel a popularizátor vědy. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity, obor geologie ložisek. Přestože se ve své práci zabývá především změnami klimatu a prostředí, vývojem české krajiny a interakcemi mezi přírodou a civilizací, najdeme v jeho knihách přesahy směrem k literatuře, religionistice, filozofii, teologii, výtvarnému umění nebo hudbě všech žánrů. Z jeho knih připomeňme Krajiny vnitřní a vnější, Makom, Borgesův svět, Prohlédni si tu zemi či Kameny a strana 47 ORL 2016-2 Václav Cílek: Šaría už v Evropě lokálně funguje hvězdy. Anglická verze knihy esejů Dýchat s ptáky (To Breathe with Birds), kterou loni vydalo nakladatelství University of Pennsylvania Press, byla nominována na ceny Sigurda Olsona a Johna B. Jacksona, které jsou určeny knihám o přírodě a geografii. http://literarky.cz/civilizace/89-civilizace/21471-vaclav-cilek-ariau-v-evrop-lokaln-funguje Vyslání pozemních jednotek do Sýrie. Co tak najednou? Fulvio Scaglione Přes všechny ty diskuse v Ženevě zůstává jádro syrské otázky stejné - nikdo nikdy nechtěl doopravdy porazit ISIL. A už vůbec ne ona slavná koalice 60 zemí pod vedením USA a Saúdské Arábie, která teď s klidem mluví o pozemní operaci. Dokazují to zprávy posledních dní. Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Bahrajn jsou oficiálně ochotni vyslat do Sýrie pozemní síly. Učiní tak, podle svých slov, pokud se na tom koalice shodne. Neboli, pokud jim to Spojené státy povolí a podpoří konkrétně pozemní operaci. Zároveň ze severu hrozí Turecko, že udělá to samé. Nebo ještě lépe – nehrozí, ale připravuje se ke vstupu do Sýrie s jednotkami, které budou samozřejmě mávat vlaječkou humanitární mise na podporu uprchlíků nebo některé ohrožené menšiny. Pozemní operace. Proč až teď? Nikdo z nich jasně neříká, že chce jít porazit ISIL. Jestli se rozhýbají, budou se s největší pravděpodobností snažit jít proti Asadovi a na pomoc takzvaným „umírněným rebelům“, mezi nimiž je ve skutečnosti všechno možné, včetně pořádné porce džihádistů, kteří jsou po mnoho let vyzbrojováni a financováni monarchiemi Perského zálivu. Turci zase, pokud vstoupí do Sýrie, učiní tak rovněž z protikurdských pohnutek. A pak je otázka, jak půjde dohromady jejich nevraživost vůči Kurdům (na Erdoganovu žádost byli vyloučeni ze ženevských rozhovorů, přestože právě oni proti ISIL bojují v první linii) se záměrem bojovat proti islámskému terorismu. Míru přetvářky ale daleko více dokresluje jiná věc. Vždyť po mnoho let obyvatelé Blízkého východu, stižení morem ISIL, říkali a opakovali, že se pouhým bombardováním ničeho nedosáhne. Po dlouhá léta dokonce mírumilovní křesťanští biskupové této oblasti požadovali rozhodnější intervenci s pozemními jednotkami. A stejný názor zastávali vojenští analytici a stratégové – bez vojenských bot v terénu, říkali také oni, se ISIL nedá porazit. A celá léta dostávali odpověď, že to není možné, že by to bylo ještě horší, a tak dále a tak dále. Nyní, z ničeho nic, to lze. Nyní, z ničeho nic, jsou tu ochotné země jako dobrovolníci pro onu pozemní operaci, která byla po dva roky absolutně nemyslitelná. Jde o pořádný obrat, pokud k návrhům Saúdské Arábie a spol. připočteme tisíc italských vojáků, kteří by měli být rozmístěni v Iráku, americké speciální oddíly, které již operují vedle Kurdů atd. Jak je takový přemet možný? Odpověď je samozřejmá: všechno změnila ruská intervence. Saúdové, Američané a spol. nikdy neměli skutečný záměr ISIL porazit, ale chtěli ho pouze držet pod kontrolou, zatímco se plnil plánovaný úkol – porazit Asadův režim. Co na tom, že mezitím tu byly miliony uprchlíků z Iráku a ze Sýrie, co na tom, že zuřila občanská válka. Jediným skutečným cílem bylo svržení Asada. Teď tyto země přepadla mučivá pochybnost: Co kdyby, místo toho, mohl zvítězit Assad s podporou Rusů, Íránců a Hizballáhu? Proto, a jen proto, nyní mluví o vyslání pozemních jednotek. Tedy té samé operace, kterou mohly schválit dříve. V podstatě jsou Rusové v Sýrii jenom od loňského září, času měly dost. strana 48 ORL 2016-2 Vyslání pozemních jednotek do Sýrie. Co tak najednou? Pokud by americko-saudská koalice byla opravdu zasáhla proti ISIL, místo toho, aby s ním zacházela jako se spojencem, ruský zásah (ať už na něj máme jakýkoli názor) by se těžko uskutečnil. A opět: cokoli si myslíme o Vladimíru Putinovi, tamtěm lidem se nedá důvěřovat. http://news.e-republika.cz/article3504-Vyslani-pozemnich-jednotek-do-Syrie-Co-tak-najednou G. G. Preparata: Kdo dal moc Hitlerovi (recenze) Květa Pohlhammer Lauterbachová Kniha Guido Giacomo Preparata vyšla pod originálním názvem Conjuring Hitler: How Britain and America Made the Third Reich v roce 2005. Pokouší se o nový pohledu na období světových válek od roku 1900–1945. Celou knihu v angličtině si můžete stáhnout zde . Ústředním bodem knihy je nástup Hitlera od roku 1919 až do roku 1941, který zde vystupuje jako žádoucí a podporovaný proces ve smyslu kalkulací představitelů anglo-americké světové politiky. Hitler figuruje jako radikálně–nacionalistický vůdce Němců, který je žene do záhuby. Na jeho příchod čekaly anglo–americké elity a připravovaly mu půdu pro jeho nástup. Preparata činí tento pohled věrohodným především ve svých brilantních ana- lýzách vývoje ekonomiky meziválečného období: k politice válečných reparací a státních dluhopisů mezi roky 1919–1932, k německé inflaci 1919–1923 až po světovou hospodářskou krizi, která vypukla v roce 1929. Zabývá se zaměstnaneckou politikou národního socialismu a vyzbrojováním Německa po roce 1933. Autor je profesí ekonom, vyučoval na americké univerzitě jako hostující profesor. Po vyjití díla mu však bylo odmítnuto místo řádného profesora na této univerzitě a dnes působí jako profesor kriminologie na univerzitě v Ottawě. Jeho kniha vyšla v angličtině v roce 2005 a v roce 2009 byla vydána německy ve Švýcarsku nakladatelstvím Perseus. Z tohoto německého překladu pod názvem „Wer Hitler mächtig machte“ jsem také čerpala. Po Suttonovi, který byl za svá výjimečná díla Wall-Street a vzestup Hitlera a Wall-Street a bolševická revoluce rovněž diskriminován, se jedná o dalšího autora, jehož práce může pomoci objasnit postoje Němců v dnešní Evropě, jejich sebemrskačský postoj ke své minulosti, se kterou se nedokázali vypořádat a vydobýt si postavení nezávislého, svobodného státu. Suttonovo dílo jsem komentovala v seriálu Role Číny, MMF, Rozvojové banky BRICS a BIZ při přípravě nové světové měny . Z knihy lze pochopit lokajské ohýbání hřbetu současného Německa ke všem příkazům, které pocházejí od velkého bratra, včetně postojů k současné uprchlické krizi. Musíme vnímat problematiku poválečného Německa objektivně a kriticky, včetně způsobu, jakým se z Německa stala hospodářská velmoc, o čemž velmi dobře píše Yannis Varoufakis ve své knize Globální Minotaurus . Německo nyní určuje osud dalších evropských národů, které stahuje do turbulencí chaosu v EU. Do této Evropy jsme naivně a ochotně vstoupili v domnění, že se bude jednat o mírový projekt, umožňující férovou spolupráci v Evropě. Což se ukázalo jako velký, nesplněný sen. Německo se může stát opět centrem, odkud se bude šířit požár po celé Evropě. Z předmluvy knihy Nacismus. Pro mnohé se stal tento pojem utkvělou představou, zejména pro ty, kteří mu jako ideologii podlehli a byli konfrontováni s jeho nejhoršími stránkami. Jako Ital si vzpomínám na fašismus podle vyprávění mého dědečka z otcovy strany, na které pak reagovala babička. Zdálo se mi, že se nikdy neodkázal odpoutat od citových vazeb, které ho poutaly k Mussolinimu, Němcům, válce a všem hrůzám té doby. V těch dobách, kdy podlehl nadšení, si přál, aby tato osa vyhrála válku a maloval si, jak by to vypadalo, kdyby Francie tak brzy nepadla a tím nebyl urychlen katastrofální pád Itálie. Válečnou zkušenost si přinesl nakonec z Balkánu, přežil a cítil se nerozlučně spjat se starým světem dlouho po roce 1945 až do své smrti. strana 49 ORL 2016-2 G. G. Preparata: Kdo dal moc Hitlerovi (recenze) Můj otec a já, „modernisté“, jsme museli poslouchat jeho tirády a snášet jeho vážně míněné přednášky, které se nesly v duchu jeho zkornatělého světového názoru, který nahrával naší provokativní, nepřípustné a neslýchané otázce: co by to znamenalo, kdyby nacisté zvítězili. Samozřejmě jsme byli poučeni, že tato ideologie přinesla Evropě prokletí a ospravedlnila tak amerikanizaci poraženého. Jenže ta Pax Americana, mír, který následoval, měl ve svých základech sám pochybnou hodnotu. Začal nukleárním holocaustem, přinesl snad blahobyt a dokonce nadbytek pro západní svět, ale málo míru pro zbytek světa. A to, co zbylo v dotyčné části Západu, poskytovalo málo útěchy: Němci a Italové byli poníženi na jakési skupiny bez vlastní identity. V současné době neexistuje v kolektivních představách Západu nic horšího než nacismus, žádná větší manifestace brutality v dějinách, nelidskosti a vymývání mozků, než byla tato vláda režimu, který držel na lopatkách 12 let střední Evropu. Nacisté napáchali dosud nevídané násilí na životech. Hrůzy během války se nakupily do takové výše, že porážka Německa skončila morálním kamenováním ze strany vítězů, které dodnes trvá a nebylo ukončeno. Od této doby se na nás valí záplava knih, článků, předpisů a filmů, které produkují Anglo-američané a rozšiřují je přes jimi nakoupená média a nakladatelství. V každém místě, kde se koná debata k tématu nacismu, je předem blokován jakýkoliv jiný pohled, který by nebyl v souladu s „pravdou“ establišmentu. nací. Mým úmyslem je spíš zachytit bod, odkud začíná útok, za účelem osvětlení událostí z hlediska zpětného pohledu na dřívější léta. Pravdou má být, že se Evropa kompromitovala válečným běsněním vyšlým ze svého středu, proklatými Němci, kteří vtáhli své evropské bratry a sestry do války a tudíž si zaslouží a musí akceptovat dobře míněnou nadvládu svého „amerického strýčka“. Neboť oficiální vyprávění jsou často z velké části zatížena jednostranně. Popisují-li je Němci, pak se jedná o vykolejené skřípaní zuby a omluvy. Popisují-li události Angličané a Američané, jsou vedena subtilními přáními, která se stávají otcem myšlenky. Všeobecně se však vyhýbají problematice vzniku a zrání nacismus. Toto období se většinou odbude jako zmatená mezihra, za hlavní rys je vydávána sžíravá touha starého Německa po pomstě a z toho odvozené působení „silných dějinných sil“ a „iracionalismu“, nakonec dvou polovičatých a ve své podstatě bezvýznamných pojmů. Chtěl jsem rozumět tomu, jak k tomu všemu mohlo dojít. Ptal jsem se, jak mohla Evropa spáchat takovou sebezničující sebevraždu a vzdát se cizímu vládci, posedlému ideologií, která je jinak koncipovaná než ta stará, ale stejně násilnická a barbarská. Abych našel odpověď, bylo zřejmé, že se budu muset vrátit do samého počátku těchto dějin, které přineslo prokletí nacismu. Proč se to všechno stalo? Jako absolvent ekonomie jsem obrátil svou pozornost k rozmachu německého hospodářství za nacistů a finančním předpokladům, které toto hospodářské ozdravení uvedly do chodu, což se stalo později i předmětem mé disertační práce. Výsledky mého zkoumání se však během dalších deseti let podstatně rozšířily. V této studii nemám v úmyslu vytvoření nástinu hrůz, která spáchali Němci za II. světové války. Ty už byly dostatečně zmapovány a podrobeny důkladnému vyšetřování – ačkoliv spíše s autentickou, spíše voyeuristickou fasci- Strohé odbytí problému rozmachu nacismu se dá odvodit ze dvou faktorů. • Za prvé je to období dějin, který zahrnuje období, kdy se vylíhnul hitlerismus, je obtížný pro svou komplexitu. A s tímto se nedají psát žádné dobré filmové scénáře. • Za druhé se zdá, jako by bylo záměrně bráněno vypracování detailní analýzy, protože by snad někdo mohl odhalit víc, než je zdrávo. Pravda, že nacisté nebyli hříčkou náhody, by mohla vyjít na světlo. Teze této knihy staví na faktech uvádějících, že v období patnácti let (1919–1933) fušovaly strana 50 ORL 2016-2 G. G. Preparata: Kdo dal moc Hitlerovi (recenze) angloamerické elity do německé vnitřní politiky s cílem dosáhnout vzniku extremistického reakcionářského politického hnutí a tato hnutí pak postavily jako šachovou figurku do své intrikami protkané šachové partie. A máme tu vypuknutí hospodářské krize na Západě v roce 1930 a příval hlasů voličů, kteří dali hlas národním socialistům. Tady předávají liberální dějepisci štafetu ekonomům, kteří jsou známí tím, že krizím vůbec nerozumí (anebo spíš nechtějí rozumět, pozn. překladatelky). A ti pak vrhají míč zpět historikům, kteří mají nakonec poslední slovo v rozsáhlých a útrpných tirádách, týkajících se vzestupu nacistů k moci. Jakmile se vynořila tato téměř religiózní antisemitská sekta na konci I. světové války v převleku politické strany (NSDAP) a vytvořila akceschopnou strukturu, věnovaly jí britské elitní kluby stálou pozornost a přešly roku 1931, kdy se Výmarská republika dostala do krize a začala se rozpadat k tomu, aby ji polooficiálně schvalovala a nakonec skončil tento vývoj maskovaným objetím s nacistickými kruhy ve 30. letech. Tím není řečeno, že si Hitlera vymysleli Angličané. Nicméně vytvořili podmínky, za kterých mohl fenomén nabírat na síle, a Anglie se rozhodla národní socialisty finančně podporovat a podporovat vyzbrojování Německa s vyhlídkou, že pak bude snadnější s německou politikou manipulovat. Bez systematické a pilné "ochrany" ze strany angloamerických elit, současně posílené o Sovětský svaz, by žádný Vůdce a nacistické hnutí nevzniklo. Politická dynamika nacistické strany vděčila za svůj úspěch všeobecné nestabilitě v Německu, která byla vytvořena zcela uměle. Vznik tohoto vraku hospodářství však umožnil nakonec z angloamerických finančním elitám a firmám na Wall-Streetu vytlouct pro sebe to nejlepší. Těmi kluby a elitami míním etablované a historicky dlouhou dobu udržovaná bratrstva, která ovládala anglosaský Commonwealth. Tyto byly jsou složeny z dědiců bankovních dynastií, zástupců diplomatických sborů, rodových kast, vysokých důstojníků a vládní aristokracie, kteří jsou stále pevněji propojení a vytvářejí složité konstitucionální pletivo „moderních demokracií“. Tyto kluby jednají, vládnou a pěstují vzájemné vztahy a vytvářejí ideově kompaktní oligarchii, do které kooptují vybrané příslušníky střední třídy, kteří jsou využíváni jak filtr mezi oligarchickou třídou a lidským "materiálem", určeným pro kanóny válek. Tyto příslušníky střední třídy nelze nazvat jinak než zbabělci. Segmentované voličstvo v parlamentních demokraciích představuje vrstvu, která však ve stávajícím volebním systému šanci prosadit svou vůli volebním aktem. Jedná se o nejsubtilnější model oligarchické vlády, kdy oprávnění voliči nemají možnost podílet se na výkonu moci. Jejich účast na volbách a jakási politická angažovanost není ničím jiným, než přemluvením voličů k nutnému „konsensu“. Tímto souhlasem dají nakonec voliči, aniž by si toho byli vědomi, souhlas k důležitým rozhodnutím, která byla přijata zcela někde jinde před volbami. Historie, která je popsána v této knize, je historií britského impéria, které vytvořilo kolem roku 1900 ze strachu před rostoucím vlivem Německa tajný plán na gigantické obklíčení eurasijského kontinentu. Hlavním cílem tohoto titánského obležení bylo zabránit vytvoření aliance mezi Německem a Ruskem. Pokud by se tyto dvě země spojily v těsném hospodářském a politickém „objetí“, argumentovaly vůdčí síly této strategie, byly by schopny svými zdroji, lidským potenciálem i vojenskou silou ohrozit trvání britského impéria. Tímto odůvodněním vedla Británie výjimečnou kampaň za roztržení Eurasie, kdy byly povolány do služby impéria Francie, Rusko a nakonec i Spojené státy, aby bojovaly proti Německu. Je potřeba, aby si západní země uvědomily a měly neustále před očima, že existuje ještě něco horšího než nacismus, a tou je hydra angloamerických bratrstev, pro které je rutinou vzkříšení jakékoli obludy, která rozpoutá plameny války. A že bojový pokřik a bitvy mezi pohany a zneužitými, proti sobě štvanými náboženskými skupinami mají posloužit pouze k dosažení imperialistických cílů elit. http://news.e-republika.cz/article3511-G-G-Preparata-Kdo-dal-mocHitlerovi-recenze strana 51 ORL 2016-2 Recep Erdogan, boxer zatlačený do rohu Recep Erdogan, boxer zatlačený do rohu Tereza Spencerová Na počátku bylo gesto -- loni v lednu Rusko věnovalo Turecku klíče od zemního plynu pro Evropu. Na konci bylo rovněž gesto – sestřelení ruského bojového letounu nad Sýrií – a takřka idylické a dynamicky se rozvíjející vztahy mezi oběma zeměmi se rázem propadly pod bod mrazu. Vladimir Putin turecký útok označil za „bodnutí do zad“ a dal Ankaře najevo, že bude muset zaplatit velkou cenu. Nebyla to prázdná slova – následovalo omezení víz pro turecké občany, zákaz charterových letů do Turecka, embargo na turecké dovoz i zákaz další činnosti tureckých stavebních firem v Rusku. V čistě ekonomické rovině ruské embargo na turecké zboží a služby snížilo turecký export jen v lednu o skoro 15 procent a bez očekávaných asi 4,5 milionu ruských turistů, kteří by v Turecku utratili očekávaných 4,5 miliardy dolarů, padá celý turistický průmysl a na pobřeží Egejského i Středozemního moře je na prodej na 1300 hotelů. A Ankaře se nedaří najít ani případný náhradní zdroj za ruský zemní plyn; v úvahu přichází vlastně jen spojenecký Ázerbájdžán, ale i toto spojenectví má své limity – Turecko loni z Ruska dovezlo 55 procent své spotřeby zemního plynu, konkrétně 27 miliard krychlových metrů, což je 1,4krát více než celková roční ázerbajdžánská těžba. A co víc, Ázerbájdžán si očividně nechce znepřátelit Rusko, a tak se v jeho sporu s Tureckem beztak nechce nijak výrazně angažovat. K tomu sílí i regionální izolace Ankary; Egypt, Řecko a Kypr posilují ekonomickou, energetickou a politickou spolupráci a Turky nechávají ostentativně stranou. (Že by to byl hlavní důvod, proč turecké stíhačky pravidelně narušují vzdušný prostor sousedního Řecka?) Z tohoto pohledu si lze vsadit na to, že si turecký prezident Recep Erdogan už musel v duchu položit otázku, zda s oním ruským bombardérem náhodou nepřestřelil. Ekonomickou situaci Turecka, která už příliš nepřipomíná „zázrak“ minulé dekády, přitom provázejí další ruské „kárné“ tahy na geopolitické šachovnici, které mají na Ankaru ve své podstatě ještě větší dopad. V první řadě je řeč o spojenectví Ruska se syrskou kurdskou stranou YPG, kterou v Turecku označují za teroristickou. Kurdové přitom mají podporu nejen Ruska, ale i Spojených států, a tak se jejich oddílům daří postupovat severem Sýrie u tureckých hranic. Na jedné straně tím sice (s tichým souhlasem USA i Ruska?) úspěšně maří plány na počátek „ukončení nepřátelských akcí“, k čemuž mělo dojít už v pátek, na straně druhé ale porážejí „turecké“ džihádisty (včetně Al Kajdy) v oblasti, přerušují zásobovací linie Daeše z Iráku i Turecka a společně se syrskou armádou rychle postupují na „hlavní město“ Daeše v Sýrii, na Rakká. To vše přitom v Ankaře jen zesiluje pocit noční můry v podobě budoucího kurdského státu na severovýchodě Sýrie, který by nepochybně posílil touhu tureckých Kurdů (přinejmenším) po autonomii. Leteckou podporou Kurdů Rusko současně zrušilo turecké plány na vytvoření „nárazníkového pásma“ na severu Sýrie, která byla sice oficiálně motivována humanitárními důvody, ale ve skutečnosti spíš měla Kurdy připravit o území. Aktuálně se na straně Turecka nejvíce angažuje německá kancléřka Angela Merkelová, která kvůli podivným kšeftům s Tureckem kolem migrační vlny volá dokonce i po vyhlášení „čehosi jako bezletové zóny“ nad Sýrií, ale Rusko její návrhy nejenže odmítá, ale ruské stíhačky navíc provázející německá průzkumná letadla nad Sýrií tak zatím činí „profesionálně a bez incidentů“. Navíc se objevují zprávy, podle nichž Rusko Turecku pohrozilo, že na zvažovanou pozemní invazi do Sýrie odpoví taktickými jadernými zbraněmi, a přesunulo nejmodernější stíhačky na arménskou leteckou základnu Erebuni, která leží jen 20 kilometrů od tureckých hranic. Příprava na válku? strana 52 ORL 2016-2 Recep Erdogan, boxer zatlačený do rohu Možná, zcela určitě ale další zátaras v Erdoganových plánech. Turecko má proti tomu všemu v rukávu vlastně jen trumf v podobě možného uzavření Bosporu, což by mělo pro Rusko zásadní obchodní i vojenské dopady, ale pro takovou eskalaci konfliktu s Ruskem (a na severu Sýrie) má Ankara vlastně jen slovní podporu svých spojenců z NATO, což je trochu málo. Pokračující dělostřelecké ostřelování kurdských oddílů a jejich spojenců na severu Sýrie zdá se proto být z tureckého pohledu maximem možného v Sýrii, byť pokračují i turecké nálety proti iráckému Kurdistánu a dokonce prý i proti kurdským pozicím v Íránu. Žádné strategické výhody těchto útoků ale Turecko nezískává, a tak se ve výsledku zdá, že nepřátelství mezi Ruskem a Tureckem bude sice pokračovat, ale v otevřenou válku přece jen nepřeroste. Americká komanda a ruské letectvo Ankara sice zřejmě vysílá do Sýrie stovky svých vojáků na pomoc Al Kajdě i svým ultranacionalistům z řad Šedých vlků, aby ubránili město A´záz přímo na hranicích, které je podle ruských zdrojů hlavním (a snad posledním) tranzitním bodem pro zásobování džihádu na severu Sýrie, ale naráží na další problém. Z některých zpráv západních médií lze totiž vyvozovat, že mezi tamními kurdskými oddíly, které podporují svorně Rusové i Američané, a jejich spojenci působí američtí vojenští „poradci“ od elit- ních Zelených baretů. Tomu by napovídala i žádost Pentagonu, aby Rusko ze svých bombardovacích plánů vynechalo „rozsáhlé oblasti“ na severu Sýrie, kde působí americká komanda. Samozřejmě, pokud Pentagon vyslal ke kurdské YPG a jejím spojencům svá komanda, vyvstává řada otázek. Například zda došlo k rozkolu mezi Pentagonem a CIA ohledně podpory džihádu v Sýrii. Příklady Libye nebo tajné kontakty americké armády s Damaškem ukazují, že by to nebylo poprvé, kdy se generalita Pentagonu jeví být mnohem racionálnější, než zbytek amerického establishmentu, a co víc, pokračující boje mezi džihádisty podporovanými Spojenými státy a Kurdy podporovanými Spojenými státy opravdu naznačují, že se „něco děje“. Není také jasné, zda americká komanda působí na severu Sýrie na základě americko-ruské dohody, nebo co to vše vlastně může znamenat pro budoucnost Sýrie jako takové, v každém případě by to vše ale mohlo vysvětlovat, proč Recep Erdogan nemůže svým americkým spojencům přijít na jméno. Ještě větším „šokem“ je pro Ankaru americká výzva adresovaná Turecku i Kurdům současně, aby zastavili palbu, protože tím Washington „strčil Turecko i Kurdy do jednoho koše“. Když pak ještě Washington vyzval Turecko a Rusko, aby mírnily svou válku (zatím jen) slov, odmítl turecký požadavek zpřetrhat své vazby s YPG a v principu vyloučil možnost, že by Kurdy chtěl nějak omezovat v bojovém rozletu, Erdogan se už neudržel a obvinil Spojené státy z otevřeného vyzbrojování Daeše. Prý už před několika měsíci požadoval po Obamovi vysvětlení, proč jde polovina amerických zbrojních dodávek Kurdům a druhá polovina končí u Islámského státu. Podle všeho měl na mysli podivný příběh s americkým výcvikem a vyzbrojování „umírněných“ syrských rebelů, kteří poté okamžitě přecházeli na stranu džihádu. Možná ale odkazoval k dodávkám zbraní Kurdům loni v říjnu, kdy přinejmenším část výzbroje skončila v rukou Daeše. Ve své podstatě je to ale vcelku jedno, protože spojení mezi USA a vznikem Daeše nebo jeho využíváním v syrské válce až tak velkým tajemstvím opravdu není. Ale především, od nejspíš hlavního sponzora Daeše podobné kritiky znějí opravdu pokrytecky podle přísloví o zloději, který křičí „chyťte zloděje“… Nicméně, aby těch „šoků“ pro Erdogana nebylo zase příliš, zamítl Západ (plus Ukrajina) v Radě bezpečnosti OSN ruskou rezoluci, která měla přimět Turecko ukončit dělostřelecké ostřelování severu Sýrie. Americká velvyslankyně Samantha Powerová obvinila Rusko, že chce jen „odpoutat pozornost“ od svého vlastního angažmá, zatímco třeba Francii obsah rezoluce nezajímal už vůbec a k odmítnutí stačilo konstatování, že Rusko přece podporuje Asada. Takto formulovaná podpora Turecku zdá se být v současnosti maximem, kam až je Západ ochoten dojít, a přitom se odehrává v době, kdy v americkém Kongresu sílí podezření, že Barack Obama ve skutečnosti nemá definovanou žádnou blízstrana 53 ORL 2016-2 Recep Erdogan, boxer zatlačený do rohu kovýchodní politiku, či oficiálně strategii „boje proti Islámskému státu“, přenechal iniciativu Rusku a sám jen těká a těká… Rány do hlavy Lze předpokládat, že podobné „drobné gestíčko“ v RB OSN Recepu Erdoganovi ke spokojenosti příliš nepomůže, tím spíš, že do všech jeho plánů navíc vstoupila domácí realita. A ta by – přinejmenším v teorii – měla tureckému vedení připomenout, že když má vlastní zemi v plamenech, mělo by se víc soustředit na hašení požárů a nikoli na agrese k sousedům. Středeční exploze nálože v autě, při níž v centru Ankary nedaleko sídel premiéra, parlamentu i generálního štábu zahynuly bezmála tři desítky příslušníků turecké armády, zprvu nesla všechny znaky false flag operace – Erdogan totiž z masakru okamžitě obvinil syrské Kurdy, „pěšáky v zahraničních službách“, čímž si vytvářel záminku k agresi do Sýrie. Syrská YPG nicméně zodpovědnost odmítla a ukázala prstem na Daeš, přičemž ale jedním dechem slíbila Erdoganovi „velkou válku“ s Ruskem, pokud vstoupí do Sýrie, protože Rusko se prý za Kurdy jednoznačně postaví. (Zvláštní byla i reakce Ruska, které masakr v Ankaře ostře odsoudilo coby „barbarský zločin“ a zdůraznilo „nutnost jednoty všech zemí v boji proti mezinárodnímu terorismu“, jako kdyby si bylo jisté, že pachateli jsou nějací džihádisté ze Sýrie potažmo Iráku. Když se pak k útoku přihlásila takřka neznámá kurdská skupina Sokoli kurdské svobody (TaK), Ankara i Moskva svorně přišly o žádanou píárovou munici.) O pouhý den později se pak terčem útoku stal další turecký vojenský konvoj, tentokrát v kurdském Diyarbakiru, načež se v médiích objevily zprávy o nejméně 150 Kurdech, které turecká armáda údajně upálila zaživa při svých „kárných operacích“ v Cizre na kurdském jihovýchodě Turecka. Erdogan ze všeho nejvíc připomíná boxera, který by si to chtěl rozdat hned s několika protivníky, ale možná si už ani neuvědomuje, že je sám dávno zahnán do kouta, kde mu přibývající rány na hlavu brání vnímat realitu a vhodit bílý ručník. Je jeho armáda po řadě ideologických čistek v nejvyšším velení a s nedostačující výzbrojí s to zvládnout vnitřní válku proti Straně kurdských pracujících (PKK) a současně i agresi do Sýrie? A opravdu se může Ankara při úvahách o invazi do Sýrie opírat jen o pomoc takových „válečníků“, jako je Saúdská Arábie či Spojené arabské emiráty? Jeho jedinou skutečnou nadějí by byl skutečný vstup NATO do Sýrie, ale to by nejspíš znamenalo válku s Ruskem a proto je tato vize spíš jen teoretická, nemluvě už o tom, že USA a Evropa považují „nenáviděné“ Kurdy za jednoho z hlavních partnerů v boji proti Daeši a proto důvody turecké agrese nesdílejí. Recep Erdogan a s ním i celá jeho země se zdá být čím dál víc nejistá a nestabilní. A opuštěná. Dna už bylo takřka dosaženo, což bývá ideální čas stanovit si nové priority. http://www.literarky.cz/blogy/tereza-spencerova/21552-receperdogan-boxer-zatlaeny-do-rohu Saturn and Phase Cycles How Saturn and Phase Cycles Function No set rule exists as to how Saturn governs timing in the historical process. As Emerson said, “A foolish consistency is the hobgoblin of little minds.” That is one of the tricky logogriphs of astrological judgment. Some astrological texts have attempted to make up rules. Unfortunately, in the next crisis, or in the next major development, those rules always failed in their application. An astrological procedure does exist that enables the astro historian to arrive at a deeper understanding of events that have either happened or are occurring presently. This is called phase theory. To the Sumerians, the first astrologers in history, the first light of the crescent Moon, seen a little after sunset, was the beginning of the new month. Phase theory was first employed by the ancient Sumerian astrologers. Tracking the Moon in its various stages of illumination is called lunation theory. The lunation cycle was the first phase tool to be used by astrology thousands of years ago. Simply put, the Sun and Moon and Earth have a cycle, wherein the strana 54 ORL 2016-2 Saturn and Phase Cycles etc. Everyone feels that something major is going on during this configuration. These configurations were first given to us by the Sumerians and in the 20th century developed and applied to modem astrological practice by Dane Rudhyar. Astrology has taken eight of these configurations and given them names and meanings. Phase theory can work with any two planets. Instead of using the cycle of the Sun and Moon, we will apply phase theory to Saturn and its motions by transit in relationship to a starting point. This position can be a natal or original position of Saturn, or a natal Sun. Let us then follow Saturn through all the years of its transiting phases. Thus, of the eight phases, we begin with: The New Phase—O to 45 degrees. The birth. This phase begins at the conjunction and goes to the frrst octile, the 45° aspect. This aspect can be between Saturn in the sky and natal Saturn, or between transiting Saturn and the natal Sun. Moon orbits about the Earth, and in the sky increases in light, and then decreases. Each configuration of the Sun, Moon and Earth has an impact on the individual and on collective humanity. Much has been written on the Full Moon— its stirring up of madness in asylums, the frenetic criminal activity that the police attempt to control, spring tides and neap tides, One of the most important times in the chart of a historical personage or of a nation is when Saturn conjoins its Sun. When this conjunction occurs, two events can happen. It can mean a rise in power. When Franklin D. Roosevelt was sworn in as President (March 3rd, 1933) Saturn was exactly conjunct his natal Sun. The day Eisenhower was elected President, in November of 1952, Saturn by transit was exactly conjunct his natal Sun. Histori- cally, this transit has to do with something new being born in the chart of that individual or nation. With Eisenhower and Roosevelt it was an ascension of power; with Vice-President Nixon, who left office the day Saturn conjoined his natal Sun, it was the beginning of a new life. They were all functioning under the Sun/Saturn phase influence. In a nation’s chart, when Saturn conjuncts the Sun of that chart, one can safely say that some new structure is being born, that perhaps some old structure is dying. When Saturn was sitting right atop the U.S. Sun (1776 chart) in August of 1974, President Nixon resigned from office. While this event was part of a larger cycle (see the essay, One Hundred and Fifty Years of Jupiter/Saturn), astrologically, one could assert that the executive power was undergoing a complete restructuring. Was it better for America that the power of the presidency was restructured, giving a new preponderance of power to the legislative branch? I can not make such a judgement, even more than a generation after the event, not until the prejudices of the day are finally dissolved in the multitude of years, and the essential truth of a situation becomes clear to all. Whether this new energy was beneficial to humanity or not is an extremely difficult judgment for the historian to make. It could take as long as a century to find out the truth. strana 55 ORL 2016-2 Saturn and Phase Cycles Opening Crescent—45 to 90 degrees. The first reality check. The new has been born, and Saturn has moved to forty-five degrees ahead of that initial position (whether a transiting Saturn to natal Saturn, or transiting Saturn to natal Sun or some other point). This placement is called the crescent phase. What was born—sometimes quietly and at other times with loud fanfare–now gets tested by saturnine reality. At the 45 degree aspect, the test can be rather severe; at 51 degrees, a need often arises to spiritualize the original impulse. One can be given a vision of the meaning of the whole thing. Many intuitions at this phase. At the 60 degree aspect, a stabilization of form can occur. This is often when the first successes are experienced by the structure that was born at the new phase. At the 72 degree aspect, called the quintile, this structure learns to function on a wider scale, more brilliantly and often in a unique manner. The crescent phase establishes in the real world whatever is being created. This mechanism often has to do with getting separated from whatever it was that helped give birth to the new structure. First Quarter—90 to 135 degrees. Structuring in the world. This configuration, commonly called the first quarter square, is the most active of all the aspects. The phrase “where angels fear to tread” applies to this phase: It is so energetic! The impulse, the new structure, has had time to grow and develop and establish itself. Now it moves out into the world and has a powerful interaction with it. In the ancient and in traditional astrology, squares have been called “malefic”. I have always felt this definition to be highly judgmental. Natally, Bill Gates has a Sun square Uranus, and it is what he used to build one of the largest computer companies in history; Winston Churchill had an almost exact Mercury square Uranus, and supported himself his entire life by writing, even winning a Nobel for his history of World War II. Squares (and oppositions and octiles) are building blocks, and define how you create and what you contribute. Squares are not “bad”. Sometimes they show a need to integrate two differing energies. Phase squares always demand an active exercise of the powers of the structure that was born during the new phase. The first quarter demonstrates a need to move out actively into the world and meet its challenges. If something is done in the world, if a project is begun, if a new government is founded, if a new political party is started, you may always get a rough estimate of where it is going, how successful it will be, if you look at its first Saturn (to natal) square, and observe what it is doing at that time. This first quarter square of Saturn in the sky to natal Saturn occurs seven years after the initial impulse of creation, the new phase. At ninety degrees, this phase is the most dynamic; the 120° aspect is more stable and quiet, but it still has that energy. The Gibbous Phase—135 to 180 degrees. Re-adjustment. In this phase, the initial impulse, which has actively moved out into the world, is now refined, made more powerful. The gibbous begins at the trioctile (135°), where there can be a confusion of intent. The direction in which the impulse is heading can sometimes be derailed needing to be put back on track. At the biquintile (144°), the agency or group embodying the impulse can become quite ingenious in achieving its goals. At the inconjunct (150°) there can be a certain falling away, a separation from what the person or agency or organization considers useless or no longer needful. There can also be a falling back into past habit patterns, into past ways of doing things, not beneficial to the integrity of what is being done. This is when, for example, that old rejected government plan is pulled back off the shelf (perhaps by a certain subgroup within the organization or bureaucracy), and is, with all its flaws, resubmitted for approval, and accepted. Occurrences like this are common under the gibbous phase. Under the gibbous influence there occurs a readjustment as to how the energies must be applied in the world. Full—180 to 135 degrees. Flowering or reorientation. During the full phase one of two events will occur: a flowering, a blossoming of the energy that began at the new; or a disintegration of the original impulse, and a new beginning. One or the other always occurs. When President Ronald Reagan experienced the transit of Pluto opposing his natal Saturn in October of 1983, two significant events strana 56 ORL 2016-2 Saturn and Phase Cycles occurred in his administration. First, after the Iranian suicide terrorist bombing of the Marine barracks in Beirut, Lebanon (Oct. 23, 1983), in which 241 Marine and Navy personnel died, he ordered a withdrawal of American forces. Second, within the same week, in order to protect the lives of 1100 Americans living there, he sent the military into Grenada, a small Latin American country that was suffering a reign of terror. The president was experiencing an opposition of transiting Pluto to his natal Saturn. For President Reagan, this was a period when he found his stride as president, when the exercise of power became a joy instead of a burden. Many political personages, organizations and groups are destroyed when Pluto makes one of its two-year-long oppositions to a Saturn. Since the president weathered the opposition and was not destroyed by this transit, it is my judgment that he was using the awesome power of the American presidency in a karmically just manner. Examining the ascent-to-power chart of the Nazi Party (Jan. 30, 1933, Berlin, 11:30 AM), we find that when Pluto opposed the Saturn in that chart, two interesting occurrences happened. Eisenhower landed in North Africa, wiping out the armies of Rommel, capturing over 200,000 soldiers; and the army of General Pauling, capitulated at a location in Russia called Stalingrad. While it took two more years to end that war (as Pluto moved towards the opposition of the Sun of that chart), this was the time, ruled by Saturn, when everyone on both sides knew who was going to win the war. In this example, the opposition of Pluto to the ascent-to-power-Nazi-chart Saturn pointed to an outcome of disintegration. Closing Gibbous—135 to 90 degrees. Smooth functioning. I have found that when this phase is emphasized, the agency, or nation, or historical process is now in its own, is functioning as it was born to, as it was meant to, and will continue to do so all the way to the closing 45 degrees, the balsamic phase. At the 1500 aspect, the inconjunct, there will be that tendency to go off in bizarre directions; but if that historical impulse has made it to the Full phase and survived, then it will continue for many years. Last Quarter—90 to 45 degrees. Outer vibrancy, internal withdrawal. In Rudhyarian psychology, this is a period when the personality begins to withdraw, focus its awareness on interior matters, when it seeks to create new structures in its life. I have found that when a person or nation is under a last quarter influence, they are still very much out in the world maintaining an influence in world events. This influence may be stronger than any other time in their life. Wellington destroyed a tradition of centuries-old military aristocracy in Europe at the Battle of Waterloo, when transiting Saturn formed a partile square to his natal Sun. Was this an influence impelling him to withdraw from the world in order to recreate himself? Possibly. After that battle he never fought again. But this was an inner decision, one not forced on him by outside events. President Carter came to power under this configuration (in his case, with a verified and true chart, progressed Sun to progressed Moon). I can cite numerous other examples. The last quarter square is often not as active as the first quarter, possibly because whatever is under this influence does not need this activity. If change is required, or if integration of differing energies is the order of the time, that impulse may arise from the inside. Though the personage or agency may weary of their power and expertise, or may have grown corrupt, function in the world flows quite well during this phase. The Balsamic Phase—45 to 0 degrees. Dissolution. A period of withdrawal, a slow release of old structures. If the agency or personage or party or corporation is going to move into a new phase (and many often do), they may receive visions of the new but may not be able to act upon them. Much of America’s political stability is derived from a two party system. Generally, one party is liberal, while the other is conservative, one represents the common man, while the other whatever aristocracy or elite is in power at the time. When a party enters its balsamic period, it tends to lose power. Its strana 57 ORL 2016-2 Saturn and Phase Cycles ideas appear old and threadbare (and they usually are). The party continuously loses elections simply because people don’t believe its philosophical and political messages (and the people are usually right). What once was truth is now doctrinaire fiction. The time has come to release the old forms, the all-too-crystallized ideas that don’t apply to a present human condition any more. A new political truth must be created so that the ideas and motivating philosophy of the faction, the political party, can be reborn. One can apply phase theory to all the planets, to the Moon and the Sun, to the bright stars. When Saturn is a part of one of these configurations, a clear, definite event of historical significance often takes place. One may ask, “How is Saturn interpreted historically?” The answer is that, like sand flowing through a sieve, it will make itself of use in any manner possible. To determine the location of each grain is beyond our present abilities. An examination of the natal position of Saturn in the chart of a president, a prime minister, or a king will tell you about the nature of that administration, government, or rulership. One can examine Saturn in its relationship with the other planets—with Jupiter, or Neptune, or Uranus, or Pluto. One can examine Saturn in relationship to the natal Sun or Saturn in the chart of a leader, a nation, a group. All these examinations will instruct the astro-historian. Tracking the movement of Saturn in relation to a natal chart is the swiftest and easiest technique to gain an understanding of the meaning of the events taking place. náboženství a společnosti, pozn. překl.), uvidíme před sebou sociologický obrázek Evropy, jejíž společenský řád trvale ovládá princip tří hlavních kast: žreců, vojáků a výrobců. How Saturn and Phase Cycles Work V různých historických etapách a pod různými označeními se s takovou stratifikací evropských společenství skutečně setkáváme. Za pravou Evropu Alexandr Dugin Ještě něco doutná v našem lidu, co ho odvrací od propasti zvané moderní Evropa, ale setrvačnost směřování je příliš silná a úsilí, které je nutné vynaložit na opravdovou konzervativní revoluci, musí být obrovské. Jak se nevyhnutelný konec Evropy týká Ruska? To je složitá a živá otázka, vzhledem k tomu, že ruská kultura, náboženství a sama ruská civilizace má evropské a středomořské kořeny. Rusko je část věčné Evropy a osud Starého světa nám nemůže být lhostejný, vzhledem k tomu, že ve značné míře je i naším osudem. Věčná Evropa: tři kasty Současná evropská civilizace je historickým pokračováním civilizace středomořské. V této posloupnosti převládá indoevropská složka a základní jazykovou a kulturní matricí Evropy je indoevropská tradice. Pokud si připomeneme rekonstrukci třístupňového systému Georgese Dumézila (18981986, francouzský komparativní filolog, který se mj. zabýval analýzou protoindoevropského Klasickým projevem takového řádu se jeví nejstarší éra středomořských společenství počínaje obdobím achájských výbojů a homérského Řecka. Podobný systém byl charakteristický pro klasické Řecko a Řím, s výjimkou období úpadku, kdy se posilovala politická pozice „městských obyvatel,“ což přineslo smíšení vyšších kast s delokalizovanými rolníky a nový typ – obchodníka, který byl cizí klasické indoevropské společnosti. Tento typ obchodníka se vytvořil spolu s degradací a materializací vojenské třídy (což je popsáno v Platónově Státu jako fenomén timokracie), ale mohl se vytvářet i „dole“ specifickou sociální odchylkou bývalých zemědělců nebo městských řemeslníků. Nedá se vyloučit, že vytvoření typu obchodníka bylo důsledkem vnějších vlivů ve vztahu k indoevropskému kulturnímu okruhu, například fénických a obecně semitských, kde byl obchod široce rozšířenou společenskou činností. Obyvatelé měst, občané („měšťané“) představovali v městských řeckých státech specifické sociální prostředí, ve kterém byly tři klasické složky indoevropské společnosti deformovány. Přinejmenším to tak popsal Aristoteles v Politice. Moc božských králů – žreců (posvátná strana 58 ORL 2016-2 Za pravou Evropu monarchie) se proměnila v tyranii. Vláda vojenské aristokracie se změnila v dominanci finanční oligarchie a organické samořízení etnicky stejnorodých a solidárních občin (politea) se změnilo v „demokracii,“ moc náhodného a nejednotného davu sjednocovaného pouze obýváním stejného městského teritoria. Řím v éře svého rozkvětu indoevropské třístupňové hierarchii opět vrátil správné proporce. Ovšem i v Římské říši bylo období úpadku charakterizováno podobným jevem vytváření nediferencované městské většiny. Rozšíření křesťanství, které není původním indoevropským kulturním fenoménem, ale stalo se jím v rámci řecko-římského kulturního kontextu, umožnilo oživení základů indoevropské kultury, což vyvrcholilo v evropském středověku. Na konci středověku opět zvedá hlavu městské „občanské společenství,“ roste význam obchodnické třídy – konec konců buržoazní Evropa Anglie, Holandska a Francie s konečnou platností právně ustanovuje demokratický společenský model. Důležité je, že hlavní postavou evropského novověku se stává buržoa (obchodník, podnikatel, makléř), který se v klasických indoevropských společnostech nacházel buď na jejich periferiích, nebo úplně chyběl. Podrobnou a detailní sociologickou analýzu role a funkce buržuje podávají ve svých programových pracích známí evropští sociologové Max Weber – s obhajujícím přístupem (v češtině: Weber, Max: Metodologie, sociologie a politika. Praha. Oikoymenh, 2009. Kapitola Protestantská etika a duch kapitalismu.) a Werner Sombart – s kritickým přístupem (Sombart, W.: Der Bourgeois. München und Leipzig. Duncker and Humblot, 1913. V ruštině: Zombart, V.: Buržua. Nakladatelství Nauka, 1994). A tak, podle Dumézila, současná západoevropská civilizace je indoevropská svou přirozeností a původní strukturou a proto se v jejích základech nalézá trojfunkční (třístupňový) model. Ale novověk do této struktury vnesl a postupně postavil do centra element geneticky cizí této indoevropské struktuře, který je v konceptuálním konfliktu s její klasickou matricí. Úpadek Evropy podle Spenglera, Danilovského, Sorokina Jestliže Dumézilova analýza tří hierarchických stupňů (tří společenských funkcí) ukazuje na významný odklon novověké Evropy od indoevropské pyramidy s objevením se indoevropskému společenství cizí postavy buržuje, pak jiní autoři používající civilizační přístup k problému (Oswald Spengler, Nikolaj Danilevskij, Pitirim Sorokin) se shodli v názoru, že cyklus evropské civilizace se dostal do fáze úpadku. Římsko-germánský svět (podle Danilevského) prožívá epochu stáří, ztrácí svou životní sílu, energii, rozkládá se v materiálnosti a smyslovosti. Spengler celou svou teorii postavil na doložení toho, že faustovský duch dovedl Západ k duchovní katastrofě, život organické kultury uhasl a změnil se v čistě technickou a odcizenou civilizaci. Pitirim Sorokin ze svého pohledu tvrdil, že Evropa v novověku dosáhla konce smyslové fáze rozvoje svého sociokulturního systému a octla se na okraji propasti. Sorokin rozlišoval celkem tři typy sociokulturních systémů: systém idejí (čistě duchovní), idealistický (vyvážený) a smyslový (materialistický). Když smyslový systém dochází ke svému konci a úpadku, znovu jej nahrazuje systém idejí, k čemuž podle Sorokina má dojít i v Evropě v blízké době. Všechny tyto teorie mluví o tom, že v rámci evropské civilizace jako celku (jakkoliv je tento rámec u různých autorů odlišný) současný moment této civilizace představuje terminální fázi, období rozpadu, úpadku, degradace a agónie. To znamená, že evropský Logos se nalézá v poslední třetí fázi své cyklické manifestace – na protipólu dětství Evropy v období antickém a její dospělosti v dobách evropského středověku. Desakralizace Evropy (Guénon, Evola) Ještě mnohem ostřejší diagnózu stanovili novověké Evropě tradicionalisté. Podle francouzského tradicionalisty Reného Guénona se evropská moderna stala výrazem anticivilizace, ztělesněním všeho toho, co protiřečilo duchu, Tradici, posvátnosti. Sekularizace, humanismus, naturalismus, mechanicismus a rastrana 59 ORL 2016-2 Za pravou Evropu cionalismus, podle Guénona, jsou projevy ducha zvrácenosti, který ovlivňuje všechny společnosti, ale který právě v moderní Evropě získal tak absolutní a rozsáhlé postavení, že byl povýšen na normu a princip. Období úpadku znaly i tradiční společnosti, ale současná Evropa vytvořila v plném smyslu antispolečnost, ve které jsou všechny přirozené proporce narušené: božské transcendentní měřítko je odmítnuto, religiozita odvržena na sociální periferii, naproti tomu se nejvyššími hodnotami staly matérie a množství, pomíjivost a smyslovost, individualismus a egoismus. dě máme co dělat s Antievropou, s její zlomovou degenerací a deformací. Buržoazii Evola považoval za dekadentní třídu a demokracii, racionalismus, scientismus a humanismus za formy duchovní a sociálněpolitické nemoci. Guénon tvrdí, že vše, co má vztah k Tradici, v Evropě není ve skutečnosti evropské a v mnohem čistší a plnější formě to lze nalézt u národů Východu. Ve skutečnosti je evropskou jen fragmentace Tradice, její zkreslení a překroucení, převedení na nízkou lidskou a racionalistickou úroveň. Guénon interpretuje Západ doslova jako zemi, kde zapadá slunce duchovnosti a přichází „soumrak bohů.“ Při hodnocení vztahů mezi pohlavími v současné evropské civilizaci se názory různých autorů hluboce liší. Na jedné straně, podle úvah švýcarského Johanna Bachofena a německého Maxe Wirtha, Evropa je postavena na patriarchátu a v závislosti na vzdalování se od prastaré éry matriarchátu tyto patriarchální tendence (apollinismus, dominance mužského racionalismu) narůstají. Novověká racionalistická filozofie a věda takové názory na první pohled potvrzují. Z takových analýz vycházeli mnozí filozofové života (Friedrich Nietzsche, Henri Bergson, Ludwig Klages, Max Scheler, Georg Simmel, Leopold Ziegler, Hermann Keyserling a další), kteří vyzývali k osvobození se z „otcovské dominance“ v evropské kultuře. Na druhé straně však Julius Evola a někteří další myslitelé, například Otto Weininger, poukazovali na to, že novověk vyzdvihl jako prioritní materialistické, smyslové, Téměř stejně hodnotí soudobou Evropu italský filozof Julius Evola, který nicméně uvádí, že evropská tradice přítomná v antice a středověku a sahající svými kořeny do heroické epochy ještě může být obnovena a Západ může být zachráněn z této propasti, do které ho uvrhla současnost. Obnovení tohoto heroického ducha Západu bylo pro Evolu životním dílem. Ale ve vztahu k novověké Evropě měl ta nejpřísnější negativní hodnocení, neboť vycházel z toho, že v této perio- Oba, Guénon i Evola, konstatovali úplnou a hlubokou desakralizaci (odsposvátnění) Evropy, ale Evola doufal v možnost resakralizace. Guénon to považoval za málo pravděpodobné a předpovídal Starému světu brzkou a nevyhnutelnou smrt. Otázka genderové agendy současné Evropy empirické hodnoty odpovídající spíše ženskému kosmickému principu. Proto Evola formuloval tezi, že žijeme v éře Kali Yugy, kde převládá princip „temné ženskosti,“ chaosu, zmatku a smrti, což nejvíce odpovídá právě ženskému negativnímu aspektu. Evropa je v tomto smyslu koncentrací takové „temné gynekokracie,“ královstvím bohyně Kálí, ve kterém naopak pro mužský heroický princip obecně není místo. Pokud zdroje evropské tradice, podle Evoly, spočívají v heroickém mužském principu, pak evropská současnost je přímým protikladem tohoto principu, jeho antipodem. To je potvrzováno rozšířením feminismu a rozsáhlou legalizací homosexuálních vztahů a různých zvráceností. Tři pohledy na osud Západu Počátky středomořské civilizace předurčily základní parametry jejího historického bytí až do dnešní doby. Proto když mluvíme o „úpadku Evropy,“ o krizi západní civilizace, ať už vědomě nebo nevědomě máme na mysli krizi Logu světla, apollónskou tragedii (Dugin, A.G.: V poiskach ťjomnogo Logosa. Akademičeskij projekt, 2014). To je maximálně explicitně vyjádřeno u Evoly, ale o něčem analogickém uvažují i všichni ostatní autoři, kteří stanovují západní civilizaci smrtelnou diagnózu. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, pokud mluvíme o krizi Západu, máme na mysli krizi apollinského Západu, Západu antiky a středověku.. Právě za strana 60 ORL 2016-2 Za pravou Evropu Apollóna truchlí ti, kteří rozpoznali katastrofičnost soudobé západní kultury (pozn. překl.: k apollinismu a apollónskému principu, viz např. J. Evola: Jezdit na tygru. Tritón, Praha 2009). Pokud tomu tak je, finální fázi historického cyklu středomořské civilizace musíme chápat jako „Apollónův odchod,“ jeho „odstranění,“ „zmizení,“ jeho „útěk.“ V takovém případě je počátečním bodem středomořské civilizace moment radikálního vítězství Apollóna nad Kybelé, Velkou Matkou, a konečným bodem, v němž se nacházíme, Apollónovo oslabení, jeho pád, konec jeho vlády. Tajemné mýty o nadcházejícím konci vlády Diovy, zejména příběh o spolknutí Métis a zrození Atény mohou mít přímý vztah k témuž (pozn. překl.: pokud jde o mýtus samotný viz např. zde). Konec západní civilizace je koncem vlády apollónského Logu světla. V takovém případě z pohledu samotného apollónského Logu je tato historie cestou po klesající křivce, z vyššího bodu do nižšího. Vrchol je počátkem středomořské kultury, dno je současným místem, na němž se nachází západní civilizace. Abychom si představili toto schéma názorněji, tak první fáze – druhé tisíciletí před Kristem – byla ranným stádiem, Apollónovým dětstvím, od poloviny 1. tisíciletí před naším letopočtem do středověku bylo stádium Apollónovy zralosti (odpovídající rozmachu platónismu) a nakonec slábnutí, stáří a degenerace Logu světla v novověkém racionalismu až do iracionální agónie v éře postmoderny. Pokud však tu samou křivku budeme sledovat z pohledu Logu temnoty Kybelé, obrázek bude ve své podstatě jiný. Na počátku bude podřízení ženského principu mužskému, ale pro Logos Kybelé tento apollónský počátek není jeho začátkem. Logos Kybelé svými kořeny sahá hluboko do předindoevpropské nebo neindoevropské minulosti. S ním sousedící oblasti jsou například Egypt nebo prostředí semitské (pokud zůstaneme ve Středomoří). Proto Kybelé vidí Apollónův vpád jako epizodu a to celkem rychlou, ve srovnání s hlubinným podzemním obdobím Velké Matky. Nicméně v helénských mýtech uznává svoji porážku v titánomachii a gigantomachii a truchlí pro své děti, které zahynuly rukou olympských bohů. V té míře, v jaké slábne Apollónova moc, se postupně osvobozuje, rány Titánů se postupně hojí a Titáni se začínají pomalu ubírat k zemskému povrchu. Jako první z Titánů se na Olymp vrací Prométheus. Titán se snaží napodobit bohy, se svou chtonickou moudrostí převezme jejich posvátné schopnosti vlády. Pro velkou Matku je to pokrok a je to tak správně, protože v míře ve které slábnou síly bohů, narůstají síly Titánů. Novověk je jejich dobou. „Pokrokem“ je třeba rozumět pouze úspěch chtonických a hypochtonických sil, uvolnění starodávných sil uvězněných v Tartaru. Je to pomsta hory Otris, protiútok armády Gigantů na Flegrejských polích, útok na Olymp. Ko- nec západní civilizace a cesta k tomuto konci je pro chtonické síly opravdovým rozvojem, pokrokem, naplněním existence a dosažením dlouho očekávaného triumfu. To je podstatou humanismu moderny. Na druhé straně může výsledkem pokroku být „království ženy“ (křesťanská Apokalypsa to popisuje jako „babylónskou nevěstku,“ „ženu oděnou purpurem a šarlatem,“ „sedící na šelmě,“ viz kapitola 17. Janova Zjevení v Novém zákoně, pozn. překl.). To se shoduje s definicí naší doby jako éry Kali Yugy, fází vlády temné bohyně Kálí, podle hinduistické tradice. Ti, pro které žádná krize západní civilizace neexistuje, v převážné většině k západní civilizaci nepatří. Není to hlas západní civilizace, je to hlas Logu temnoty. Eurooptimistou může dnes být pouze neevropský člověk. Jednotná Evropa: Říše zahrad Apollónových Zde je třeba ujasnit, jak je možné Evropu chápat. O existenci Evropy můžeme mluvit od počátku 2. tisíciletí před Kristem, konkrétně od vpádu a usazení se indoevropských kočovných válečnických solárně-patriarchálních národů ve Středomoří, kdy vznikla do současnosti jediná panevropská civilizace vykazující řadu zásadních charakteristik. To je středomořská civilizace ve svém čtyřtisíciletém rámci. Tato civilizace se obecně vyznačuje rozhodnou dominancí apollinského logu, verstrana 61 ORL 2016-2 Za pravou Evropu tikální hierarchickou strukturou světa, společnosti a myšlení, solárním kultem uctívání nebeských bohů, třístupňovým systémem kast, jednoznačným patriarchátem a logocentrismem. Evropa je zemí Apollónovou, zemí boha s lukem a lyrou, je projekcí hyperborejského Severu a jeho primordiální (původní) tradice. Příběh o únosu Evropy (Európy) Diem v podobě býka je možné interpretovat v tomto případě jako vzetí ženského matriarchálního pincipu z chtonického prostředí a jeho přenesení do nebeské oblasti mužské nebeské dominance. Sem patří také příběhy o proměnách pozemských žen v souhvězdí, například Dionýsova manželka Ariadné, která tak jako i sama Európa pochází z Kréty, považované za ohnisko matriarchální kultury. Na historické úrovni tomu mohla odpovídat praxe kočovných válečnických kmenů (především indoevropských) tradičně pociťujících nedostatek žen (kvůli obtížím kočovného života a permanentních válek vedených pastevci – muži), která spočívala v získávání nevěst z usedlých a převážně matriarchálních zemědělských společenství (Dugin, A.G.: Etnosociologija. Akademičeskij projekt, 2011). Apollón je na archaických památkách zobrazován jako pastýř nesoucí na plecích jehně. Odtud pochází celá řada pastýřských metafor; pastýř v kontextu apollinské kultury je král, prorok, patriarcha a dokonce i Bůh. Opravdová Evropa znamená nepodmíněnou dominanci Apollónova Logu světla nad Logem temna Kybelé. Logos temna Kybelé je v evropské kultuře potlačen, navíc Kybelé v tomto kontextu ztrácí legitimní právo na disponování autonomním Logem, je odsouzena k mlčení, němotě, temné kakofonii nesrozumitelných zvuků. Zem je bez rozumu v rozumném nebeském vesmíru Apollónově. Pouze Dionýsos, bůh šílenství, má klíč k myšlení Velké Matky. Tato dominance Apollóna nad Kybelé s pevným postavením Dionýsa na straně Olympu je také definicí jediné opravdové Evropy. Ženský princip unesený olympskými bohy se proměňuje solárním působením v panenskou Pallas Athénu, božství, ve kterém, i když jsou uchovány znaky ženského principu (tkaní, had Erichthonios doprovázející všude Athénu), dominují přísně mužské vlastnosti: rozum a odvaha, archetypální přednosti první a druhé indoevropské kasty. Moudrost Athény odpovídá žrecům a posvátným králům. Její odvaha je statečností druhé kasty. Tkalcovství je symbolem řemeslníků integrovaných do celkového třístupňového systému. Za takových okolností je Evropa jako unesená žena vyjmutá z chtonického prostředí projekcí Athény, to znamená, že je takovou nádobou ženskosti, ve které se vlastně ženské proměnilo transmutací v mužské, solární, olympské. Athéna, jsa pannou, nejenže nerodí, ale sama se nenarodila v plném smyslu slova, tak jak vyšla z hlavy Diovy, postrádajíc spojení se zemí a ženstvím. Evropa je synonymum transmutace ženského principu – přírody, matérie, hmoty – do mužské struktury, do eidetického světa (tj.světa podstat, oproti materiálnímu světu vnějškových projevů, pozn. překl.). Je to přenesení z dolního do horního, potvrzení nebeské země ztělesněné formou zahrady. Zahrada, to je zkulturněná příroda. Je to antiteze lesa a dříví (což znamená matérie), tak jako oseté pole je antitezí nahodile rostoucích divokých rostlin. Pole a zahrady jsou výtvory mužů, projekce jejich regulující racionální vůle. Je to nižší úroveň olympského kosmu, ale Démétér, bohyně úrody, má strukturu proměněného ženství, které je součástí světelného a očišťujícího mužského kontextu. Bohyně Rhea a Gaia, princip Kybelé, jsou proměněny v bohyně kultivované půdy, kdy je veškerá pozornost soustředěna na mužské sémě a ne na onen materiální základ, do kterého sémě vstupuje aby se ujalo, vyrostlo a nechalo zrodit nové sémě. Nikoliv půda na poli rodí obilné klasy, ale semeno (z agronomického hlediska vlastně ano, ale pro vyjádření vztahů mezi ženským a mužským principem by bylo snad vhodnější tento vztah popsat tak, že ženský princip rodí, zrozuje, tj. dává vzniknout materiálnímu světu, klasu viditelnému, zatímco sémě, mužský princip, metafyzicky skrytá podstata ze světa idejí, ji oplodňuje, vkládá in-formaci, čehož smysl se v Duginově připodobnění poněkud ztrácí, pozn. překl.). Rostliny v zahradě nerostou proto, že jim dává existenci Matka Země jako v lese, ale proto, že pečlivý a pracovitý zahradník je zasadil a opečovával v souladu strana 62 ORL 2016-2 Za pravou Evropu s promyšleným a realizovaným plánem, eidetickým programem (zde není jasné, zda autor myslí zahradníkem resp.realizací jeho plánu mužský princip, protože pak by na původní „divoké“ úrovní ženství (Matka Země, les, chaos) jakoby chyběl, ačkoliv ta je jím právě kultivována. K lepšímu objasnění problematiky tohoto druhu bych doporučil čtenáři přečtení např. této publikace: Julius Evola: Metafyzika sexu, Volvo Globator, Praha 2009, k danému tématu jedna z nejobšírnějších prací, pozn. překl.). Evropa je civilizační prostor zkultivované ženskosti umístěné do mužského rámce. Je to kultura, v níž původní samorodá a divoká Kybelé byla proměněna v Démétér (paradigma zkultivované půdy), Héru (paradigma manželky), Athénu (paradigma mužské ženskosti), Artemidu (paradigma nevinnosti). Taková jedinečná Evropa může být viděna jako věčná struktura. „Věčná“ v relativním smyslu, ve srovnání s historickými epochami probíhajícími v souvislosti s ní. Na měření času je nezbytný pevný souřadnicový systém. Pro měření historické doby je nezbytný rovněž souřadnicový systém, ale už ne kosmického, nýbrž sémantického plánu. Evropská historie má význam pouze jako soubor epoch realizujících se uvnitř tohoto nezbytného systému, kterým je „věčná Evropa,“ její Logos. Je to Logos středomořské civilizace, která je civilizací právě proto, že všechny její procesy probíhají v séman- tickém poli jednou a navždy zvítězivšího Olympu, v záři boha-slunce. Evropa je věčná ve stejném smyslu, jako je věčné Slunce. Samo o sobě je neměnné ve vztahu k ročním obdobím nebo denní době. Pro nás vychází a zapadá, slabě svítí v zimě a v létě sálá teplo. Ale samo o sobě je Slunce neměnné – pro něj není den nebo noc, zima nebo léto. Evropa je zemí Apollónovou. Je stále jedna a táž, ale my pozorovatelé žijící stále na oběžnici evropského Logu zažíváme na nás samých jeho epochy, podléháme jim svou účastí na nich. Evropský čas, hodiny Evropy v její struktuře významů – proto to jsou sluneční hodiny, gnómóny či vodní klepsidry – se počítají podle míry blízkosti či vzdálenosti od slunečního Logu světla. A jako je dlouhý roční cyklus a krátký denní, tak i v evropské historii je mnoho vírů, malých, středních a velkých, v souvislosti s nimiž se společnost vzdaluje svému centru a znovu se k němu navrací v nové fázi sémantické spirály. Evropa ve svém filozofickém měřítku je představována platónskou filozofií v helénské kultuře jako vrcholný projev Logu světla. Platónismus je vítězstvím bohů nad Titány ve sféře myšlení. Ve stejném období jako Platónova a Aristotelova filozofie, rodí se koncept univerzální říše uvedený do reality Alexandrem Velikým a dosahující vrcholu za starověkého Říma. Filozofie a politika Apollónova (v podobě teorie i praxe budování říše) se slučují v impérium. Křesťanství je později také pronikáno helénským duchem a po té, co se stalo oficiálním náboženstvím Říma, podporuje a upevňuje tento platónsko-imperátorský vektor ospravedlňujíc jej obrácením k nové, tentokrát křesťanské metafyzice a teologii. Od 4. století našeho letopočtu se stává označením pro sjednocenou Evropu křesťanství, křesťanská oikúmené, která je nástupkyní středomořského civilizačního obsahu jak ve filozofii, tak i v politice. A tento stav přetrvává všeobecně po celé období středověku. Novověk jako Antievropa Až v novověku, když evropská historie vstoupila do poslední fáze své historické existence, se stáváme svědky probuzení Logu temna Kybelé plazícího se zpod oslabené olympské nadvlády. Had byl zbaven okovů, osvobozen a začíná se připravovat na odvetu. Z mytologického úhlu pohledu je to probuzení Titánů, jejich nový pokus přehodnotit výsledky kdysi prohrané a neustále bojované a věčně prohrávané bitvy. Je to povstání chtonických sil, nespoutané démonické matérie. Je to útok na Krista, kastovní společnost, na indoevropskou cestu, na sakrální tradici, není to to, co dělalo Evropu Evropou. Tak se rodí Antievropa, stejně podobná pravé, jako je Antikrist podobný Kristu. Tato Antievropa jedná jménem Evropy, které se postupně zevnitř zmocňuje. Titáni v boji vytlačují bohy z Olympu a počínají vládnout jejich jménem. To jsou buržoazní revoluce a příchod třetího stavu, ale už ne stavu indoevropských zemědělců, ale nositelů jiného, obchodního, fénického, thalasokratického, námořního ducha strana 63 ORL 2016-2 Za pravou Evropu (viz koncepce boje atlantického a kontinentálního principu, z níž nejen Dugin v podstatné míře vychází, pozn. překl.). Je to návrat Atlantů tam, kam Herkulovy sloupy odpíraly přístup – nec plus ultra. Novověk je smrtí Evropy a její proměnou v něco úplně jiného. Středomořská civilizace si částečně ponechává svou tvář, ale je od základu přeformátována zevnitř, obydlena radikálně jinými obyvateli, kteří vystoupili z hlubokých sklepů, podzemních chodeb a zmocnili se dřívějších legitimních obyvatel, z nichž učinili zajatce. Tato fáze probíhá od 16. století do dnešních časů na poli městské literární kultury, která vznikla během křesťanského středověku. To je nové bitevní pole, kde se věčným protivníkům bohů Evropy podařilo dosáhnout nemyslitelných úspěchů. Filozofie a politika se staly bitevním polem, na němž Antievropa mohla zaujmout vedoucí pozice. Moderna je návratem Velké Matky a jejího potomstva. Had Python se vrací a provádí protiútok na Apollóna. Svatyně v Délfách je uzavřena. To znamená, že Python se vrátil k vládě. Posledním akordem evropského dramatu je 20. století. Evropa v agónii sbírá sílu, aby vybojovala svůj poslední boj s Antievropou (což naprosto jasně chápou Martin Heidegger nebo Julius Evola, Ernst Jünger nebo Oswald Spengler), ale utrpí porážku – vojenskou, politickou, ideologickou, filozofickou, technologickou. Ve druhé polovině 20. století triumf Moderny a Logu temna jsou natolik očividné, že nemají významné soupeře. Odpor byl zlomen, nastala vláda Titánů (Duginův postoj k této problematice a k vymezení moderny a postmoderny pro přesnější pochopení např. zde, srov. též např. zástupce západních myslitelů, Alaina de Benoist, zkrácený text, pozn. překl.). V takové situaci je postmoderna „poslední pečetí.“ V tomto novém modelu vidíme kulturní a civilizační proporce, které nemají nic společného s tím, co by se dalo a mělo být zváno „Evropou.“ Evropa, v níž Python zabíjí Apollóna a Titáni pohlcují a stravují ke své potěše Dionýsovo srdce a navždy zapomínají na „jimi zabitého boha,“ zaměřivše se na klidné odpolední strávení pozřeného, nemůže být nazvána „Evropou.“ Je to už něco jiného. Antievropa a Rusko Ruské pravoslaví, ruské impérium, ruský jazyk, ruská kultura a ruská hierarchická společnost (kněží, vojáci, pracující), to je jeden z pólů apollónské civilizace, slunečních zahrad a polí. Navíc Byzanc, jejímiž pokračovateli jsme, byla přímou dědičkou helénského ducha, jeho nejarchaičtější oblastí, kde se původní evropské hodnoty – patriarchát, heroismus, odvaha, olympská vertikální hierarchie, askeze (to znamená nejen například skromnost, ale v původním řeckém významu veškerou praxi vedoucí k upevňování disciplíny, pozn. překl.), sebeobětování – uchovaly lépe a déle, než jinde. Například platónismus pronikl do západní Evropy právě z Byzance autentičtější, než při zprostředkování arabským předáním dědictví Aristotelovo. Proto je Rusko částí věčné Evropy a osud Starého světa nám rozhodně nemůže být lhostejný, vzhledem k tomu, že ve značné míře je i naším osudem. Kromě toho, ruská kultura posledních staletí je hluboce ovlivněna Antievropou, povstalými Titány demokracie, liberalismu, materialismu a vědeckého světového názoru. Nejen bolševici nebo liberální elity 90. let přinesli do Ruska duch materialistické civilizace. Byli jsme pod vlivem ďábelských čar rozkladu mnohem dříve, když jsme nastoupili cestu „modernizace.“ Evropská moderna je proces likvidace věčné olympské sakrální Evropy, jejího nahrazení. Jenže do Ruska pod rouškou „Evropy“ nejvíce přicházely právě tyto dekadentní, regresivní, titánské a kybeléské tendence. Pod egidou „evropeizace“ bylo z Rusů vyháněno vše, co mělo právě vztah k pravé Evropě: křesťanství, říše, hierarchie, patriarchát, askeze a orientace na ducha, to znamená základy kultury idejí a idealismu (podle Sorokina). To vše bylo zaměňováno materialistickým feminoidním technokratickým smetím, titánskými lžimýty pokroku a rozvoje. Apollón zná věčnost, nezná rozvoj a pokrok. Evropa a pokrok jsou vzájemně se vylučující věci. Ale poslední staletí se uskutečňují monstrózní změny. Naše společnost uvázla v Antievropě. Geniální ruský prorok Fjodor Dostojevskij v řadě svých románů ukázal, že všechny zástrana 64 ORL 2016-2 Za pravou Evropu padní ideje přinesené na ruskou zemi z Antievropy u nás selhávají – kapitalismus v románu Výrostek, socialismus v Běsech, individualismus v Zločinu a trestu. Pravá Evropa je v Třetím Římu, v pravoslaví a caru, v křesťanství a ruské tradici, v zemi a národních slovanských obyčejích, v obřadech starobylého indoevropského lidu. V epoše postmoderny se smrt Evropy stává zjevnou. V míře, ve které se orientujeme na Západ a podléháme mu, se podílíme na úpadku Logu světla. Nebyli jsme to my, kdo začal nový cyklus titánomachie, ale ochotně jsme se do něj zapojili a dokonce jsme se v 20. století snažili dostat do jeho čela. Bohužel se tímto směrem i nadále ubíráme a pouze skutečnost, že dnes máme poněkud odstup a něco odmítáme, nám dává poslední šanci odvrátit se od Antievropy a zachránit to, co zůstalo z pravé Evropy. Tato šance je nevelká. Destruktivní procesy posledních staletí odvedly svoji práci. V té míře, v jaké jsou současní Rusové „evropeizovaní“ a „současní,“ jsou také beznadějně a nevyléčitelně nemocní. Ještě něco doutná v našem lidu, co ho odvrací od propasti zvané moderní Evropa či Západ. Ale setrvačnost směřování je příliš silná a úsilí, které je nutné vynaložit na opravdovou konzervativní revoluci, sluneční a vpravdě evropskou, musí být obrovské. Je očividné, že se nám nepodaří zůstat stranou od finálního cyklu titánomachie, ve kterém se Titánům podařilo realizovat odvetu. Avšak … je lepší prohrát s Bohem, než vyhrát s ďáblem. Alespoň se právě takto vytváří opravdová heroická indoevropská etika. Ale pokud budeme s plnou rozhodností bojovat do posledního vítězného konce, kdo ví, jak se události vyvinou. Antievropu je nezbytné vyvrátit z kořene, spálit na prach, zbylé chtonické síly poslat zpátky do propasti Tartaru. To od nás žádá pravá Evropa. Naše stará, věčná, skutečná Evropa. Evropa Krista Všemocného. tečným uprchlíkům. Pomáhá nadaci Generace 21 s křesťanskými uprchlíky z Iráku, kteří jsou v ČR. Ti, kdo zabili křesťany v údolí Ninive, ti, kteří je okradli o jejich majetek, znásilnili jejich ženy a ukřižovali jejich děti, byli jejich sousedé, jejich nejlepší přátelé, jejich spolupracovníci – muslimové. Překlad: Pavel Křížek zdroj: Evrazia.org http://outsidermedia.cz/za-pravou-evropu/ Nechci, aby muslimové zničili vaši zemi jako tu mou. Salman Hasan je uprchlík z Iráku. Pochází z muslimské šíitské rodiny, ale opustil islám a stal se křesťanem. Muslimové ho za to chtěli zabít, sám byl zajatcem Islámského státu. Varuje před islámem, podle něho se jedná o velmi zlou doktrínu, která motivuje lidi páchat zlé činy, vraždit a znásilňovat. Varuje Čechy, aby si nenechali zničit svou zemi muslimy. Říká, že drtivá většina takzvaných uprchlíků doopravdy uprchlíky nejsou, a jsou nástrojem džihádu a obsazení Evropy muslimy. Sám totiž pracoval a pomáhal v uprchlických táborech a pomáhal sku- Proč jste opustil islám a stal jste se křesťanem? Narodil jsem se do šíitské muslimské rodiny a celý život do mé konverze ke křesťanství jsem žil jako dobrý muslim. Jednoho dne lékař zjistil, že mám rakovinu kůže, měl jsem i leukémii, velmi špatně jsem viděl, a tak jsem nosil velmi silné brýle. A všechny moje modlitby i modlitby mé rodiny k Alláhovi nepomohly. A když mi doktor řekl, že mi zbývají tři čtyři měsíce života, žádné léčení nepomohlo, tak jeden člověk, který se mnou v Německu studoval, se za mě modlil. Já jsem vlastně ani nechtěl, aby to dělal, protože to byl Němec a pro mě byl každý Němec křesťan. On se za mě pomodlil, ale nic se bezprostředně nestalo. Ale pak jsem se vrátil domů, šel jsem spát a ráno jsem jako obvykle strana 65 ORL 2016-2 Nechci, aby muslimové zničili vaši zemi jako tu mou. hledal brýle. Ale když jsem otevřel oči – a bez brýlí jsem normálně neviděl – všiml jsem si, že na levé ruce už nemám nádor. Vyskočil jsem z postele, šel jsem do koupelny a byl jsem šokován, když jsem v zrcadle uviděl, že jsem byl úplně uzdraven a že vidím bez brýlí. Byl to Bůh křesťanství, který mě uzdravil, bůh islámu to neudělal. To byl důvod, proč jsem začal hledat Boha křesťanů. Když jsem řekl muslimům, že mě „haleluja“ uzdravilo – protože to bylo jediné, co jsem si pamatoval z modlitby toho člověka – tak mě vyhodili z mešity a už jsem se tam nemohl nikdy vrátit. Nazývali mě „káfirem“ (nevěřícím – pozn. redakce) a odpadlíkem. Oni chtěli, abych řekl, že mě uzdravil Alláh, ne „haleluja“. Chtěli, abych lhal. To byl začátek toho, že jsem pomalu, ale jistě odešel od islámu. Ale zjevil se mi Bůh křesťanství. Takže to je důvod, proč jsem opustil islám a začal nový život. Obáváte se trestu smrti? Za odpadlictví od islámu je dle islámu trest smrti… Od začátku mi vyhrožovali, že mě zabijou. Mnozí muslimové mě uráželi a plivali mi do obličeje. Když jsme se potkali na ulici, tak mi posunky ukazovali, že bych měl zemřít. Takže se samozřejmě bojíte, protože vám mohou něco udělat. Ale myslíte si, že když jste v Německu, tak vás to může nějak ochránit, nebo si říkáte, že tam to ti lidé neudělají. Ale v mysli tento nepříjemný pocit ohrožení máte. Myslíte si, že islám je zlý a špatný jako takový? Již jako malý chlapec jsem byl učen principům islámu. Musel jsem umět memorovat vše, co jsem se učil, musel jsem to umět recitovat. Většině z toho jsem ale nerozuměl. Protože každý se totéž učil nazpaměť a citoval to v mešitě, doma či při setkání šíitů, tak se mi to zdálo být správné. Toto jsou kupříkladu některé věci, které mě učili: „Křesťané jsou lháři, protože tvrdí, že Ježíš byl ukřižován, ale Korán říká, že ho Alláh vzal do nebe před ukřižováním.“ „Křesťané jsou lháři, protože zfalšovali Bibli. Protože tam není napsáno Mohamedovo jméno.“ „Židé jsou dětmi opic a prasat. A to byl Boží trest nad nimi, protože neposlouchali Boha.“ Též říkali, že je normální znásilnit jakoukoli ženu, protože není muslimka a protože je „káfir“ (nevěřící). Znásilnit ji je pro muslima halal (povolené – pozn. redakce), čili za její znásilnění podle islámu není trest. Ve jménu islámu je normální zabíjet ty lidi, kteří se nechtějí obrátit na islám. Všechno toto islámské učení jsem ve své mysli považoval za správné, dokud jsem nenašel Boha Bible a On nenašel mne. On mi ukázal Cestu. Proč bych měl mít právo zabíjet kohokoli jiného jenom proto, že není muslim? Proč bych měl mít právo znásilnit jakoukoli ženu jen proto, že není muslimka? Proč bych měl věřit Koránu, který říká, že Ježíš nebyl ukřižován, když Korán byl napsán více než 600 let po Bibli? Všechno toto dokazuje, že islám není náboženství, nýbrž doktrína Zla, protože učí malého kluka, že zabíjet je normální, že znásilňovat je normální. Nyní vidíme islám v praxi. Nejde jen o Islámský stát. Boko Haram nenazývají lidé pravým jménem, nenazývají je muslimy. Ale to je špatně. Islámský stát je islámský a řídí se podle islámu. Boko Haram jsou muslimové následující učení Koránu. Média se těmto skupinám snaží dát názvy – al-Káida, an-Nusrá a podobně. Ale měli bychom je nazvat pravým jménem – jsou to muslimové následující učení islámu. A dle jejich skutků můžeme poznat, že jsou zlí. Někteří obhájci islámu na Západě říkají, že v Bibli také jsou napsány některé špatné věci, že křesťané v minulosti také udělali zlé věci; a obhájci islámu například zmiňují Starý zákon. Co byste odpověděl na tyto argumenty? Tyto argumenty jsou mylné. Nelze považovat za stejné dvě odlišné věci. Ano, v Bibli je řada pasáží hovořících o zabíjení a ničení, ale tyto hovoří o konkrétní události v určité době pro určitý případ, nemají univerzální platnost do budoucna. Nevidíte, že by Izrael a Židé na někoho útočili. Kdybyste šel zpět do historie, tak založili království a žili v pokoji. Bránili se pouze útokům nepřátel. Až do dnešních dnů se vždy bránili. Zatímco v Koránu jde o platnou doktrínu, která platí i nyní i v budoucnu a pokračuje od doby Mohameda. V Koránu se píše: „Zabíjejte židy“, „zabíjejte křesťany“, „zabíjejte káfiry (nevěřící)“! strana 66 ORL 2016-2 Nechci, aby muslimové zničili vaši zemi jako tu mou. Mnoho lidí si myslí, že slovo „káfir“ znamená nevěřící ve smyslu „ateista“, ale slovo „káfir“ zahrnuje každého, kdo nevěří v islám. Takže káfirem je křesťan, žid, buddhista či ateista. Jenom proto, že nejste muslimem, jste káfirem, jste nepřítelem. Toto je doktrína islámu. Pokud jde o křesťanství, tak Ježíš řekl, abychom milovali své nepřátele. Řekl, že pokud budete bojovat mečem, tak mečem sejdete. Ježíš nepovzbuzoval lidi, aby zabíjeli, ale aby odpouštěli a milovali. Proto když kteříkoli křesťané, například křižáci, i když byli reakcí na to, co dělal islám, činili zlo, bylo to v neposlušnosti učení Ježíše Krista. Ale muslimové páchají zlo z poslušnosti k učení Alláha a doktríně Mohameda a jeho hadísům (učení Mohammeda, které se také nazývá tradice. Sunna je Mohammedův život – jak žil to, co je psáno v Koránu. Šaría vychází z Koránu, sunny a hadísu – pozn.red.). Takže v tom je obrovský rozdíl. Pokud křesťané páchají zlo, protiví se vůli Ježíše Krista, Boha. Když zlo činí muslimové, řídí se příkazy islámu. Islám vás učí zabíjet. Křesťanství říká, abyste nezabíjeli. Zmínil jste křížové výpravy. Nemají snad křesťané právo na sebeobranu? Primárním účelem křížových výprav bylo osvobodit Svatou zemi, kterou dobyli muslimové a která byla před tím křesťanská. Křižáky pozval byzantský císař, bylo to původně území Byzantské říše… Pokud jsem křižákem, který brání svou rodinu a svůj lid, mohu dle vašeho pohledu zabít toho, kdo chce zabít mě a mou rodinu, můj národ? Neřekl jsem, že nemáte právo se bránit. Řekl jsem, že křížové výpravy byly reakcí na to, co dělal islám. Víme, že pod jedním chalífou bylo zničeno více než 30 tisíc kostelů a že křesťané byli pod útokem. Celý Blízký východ a celá severní Afrika byly původně křesťanské. Takže křesťané prosili své bratry, aby je chránili a aby jim pomohli. Máme právo na sebeobranu. Ale nemáme doktrínu, která nám přikazuje „jdi a zabíjej“, když lidé neuvěří v naši víru. To je rozdíl mezi islámem a křesťanstvím. Český kněz Tomáš Halík řekl, že my křesťané věříme s muslimy ve stejného Boha. Co si o tom myslíte? S tím nemohu souhlasit. Kdybychom si vzali jen to minimum, co lidé o křesťanské víře vědí, Desatero přikázání… Bůh Desatera říká: „Nezabiješ!“ Zatímco bůh islámu říká: „Zabíjej!“ Bůh Desatera říká: „Nepožádáš ženy bližního svého.“ Bůh Koránu ti dovoluje uzurpovat si, unést a znásilnit ženu jakéhokoli nemuslima, což Mohamed sám praktikoval. Mohamed si dokonce vzal ženu svého adoptivního syna. Bůh Bible stvořil muže a ženu a Ježíš řekl: „Jeden muž, jedna žena.“ Zatímco bůh Koránu dovoluje mít jednu dvě tři čtyři ženy plus konkubíny a otrokyně. Ve válce si můžete vzít sexuálních otrokyň, kolik chcete. Tohle je jakási praktická a etická rovina rozdílů. V teologické rovině bůh islámu popírá, že Ježíš Kristus je Boží syn. Když budeme číst v Prvním listu sv. Jana čtvrté kapitole od prvního verše až do třetího, tak ten to říká velmi jasně, že ten, kdo vyznává, že Kristus přišel v těle, tedy Bůh se stal člověkem a žil mezi námi, tak má ducha od Boha. A kdokoli to popírá, tak má ducha Antikrista. (Pozn.red. – „Milovaní, nevěřte všemu, co je duchovní, ale rozlišujte, zda jsou ti duchové z Boha. Do světa totiž vyšla spousta falešných proroků. Podle tohoto poznávejte Božího Ducha: každý duch, který vyznává Ježíše Krista přišlého v těle, je z Boha. Žádný duch, který Ježíše nevyznává, ovšem není z Boha, ale je to ten duch Antikrista, o němž jste slyšeli, že má přijít. Už teď je na světě!“ 1Jan 4, 1–3) Takže je velmi jasné, že Bůh křesťanů a bůh islámu není ten samý. Muslimové sice mají některé rituály, které se možná snaží křesťanství napodobit, a napodobují i mnoho židovských rituálů, ale to neznamená, že vyznávají stejného Boha. Mám speciální studii o Alláhovi. Vzali jméno Alláh, což je v arabštině doslovný překlad pro slovo Elohim, a použili to v Koránu, aby mohli říkat, že jsme stejní. Ale slovo Alláh je v islámu používáno pro jiného boha. Bůh Bible je živý Bůh, bůh islámu je Pánem tohoto světa (pozn. redakce – v křesťanské teologii a v Písmu je Pánem tohoto světa nazýván ďábel), je z ducha Antikrista. Co si myslíte o těch křesťanech, kteří obhajují islám a říkají, že to je náboženství strana 67 ORL 2016-2 Nechci, aby muslimové zničili vaši zemi jako tu mou. míru? Proč to dělají? Jsou někým uváděni v omyl? Jsou to zrádci Krista? Co si myslíte o jejich motivech? Je to naivismus? Říkáme, že znát svého nepřítele je poloviční výhrou v bitvě. A Bůh Bible říká, že jeho lid zahyne kvůli nedostatku poznání. Hodně křesťanů nezná svou víru. To je tragické. A mnoho křesťanů je spíše jako svět než jako Kristus. Takže... když nevíte, kdo jste, tak je těžké vysvětlit, kdo jsem já. Je zde také po celém světě velká propaganda o islámu, která se mu snaží dát velmi dobrý obraz na veřejnosti a prezentovat ho jako náboženství míru. Lidé na Západě jsou klamáni. My, křesťané z Iráku, a to nemluvím jenom o sobě, ale o těch, kteří mají a předávají víru již po 1900 let, známe opravdovou tvář islámu. Muslimové křesťany stále pronásledovali a zabíjeli, pronásledují a zabíjejí. Pomalu, ale jistě. Již od doby, co islám přišel. Takže když si někteří lidé stoupnou a řeknou „muslimové jsou normální lidé“, tak s nimi budu souhlasit. Ale řeknu, že islám není jako křesťanství a že muslimové jsou ovlivněni zlým duchem. I když jsou muslimové velice laskaví a přátelští, tak tento duch zla je může ve vteřině obrátit ke špatnostem. Máme důkazy z nedávné historie. Ti, kdo zabili křesťany v údolí Ninive, ti, kdo je okradli o jejich majetek, znásilnili jejich ženy a ukřižovali jejich děti, byli jejich sousedé, jejich nejlepší přátelé, jejich spolupracovníci – muslimové. Mnoho z těchto musli- mů zavolalo svým sousedům, křesťanům, kteří utekli, a řekli jim: „Víš, teď bydlím v tvém domě.“ Toto máme zaznamenané. Takže si myslím, že je naivní, pokud ne přímo zlé, podpořit islám a říkat, že je jako my. Ale křesťané to dělají. Mohu říct, že jsou zaslepeni Pánem tohoto světa (ďáblem – pozn. redakce) a musí se probudit. Pokud se nepoučíme z historie, budeme zničeni. Proto mám touhu jezdit po České republice a učit o tom lidi. Nechci, aby tato země, Česká republika, byla zničena jako moje země, Irák. Český prezident Miloš Zeman řekl, že islám je anticivilizace, oponuje muslimské imigraci. Co si myslíte o pozicích českého prezidenta? Od začátku jsem říkal, že tohoto muže respektuji. Respektuji vašeho prezidenta. Nejen proto, že jsem v České republice. Možná je mnoho lidí, kteří ho nemají rádi, možná říká něco, co každému nesedí, ale v jedné věci má pravdu, a to když říká, že současná migrace je organizovaná invaze. Jenom před několika dny turecký prezident přiznal, že to organizují. Mám prezidenta Zemana rád pro jeho velmi statečná prohlášení. Říká, proč by měl dovolit muslimům přijít do této země, když v Německu útočí na synagogy – 70 let po skončení druhé světové války. Musíme být moudří. Rozumím mu, když říká, že zde nechce muslimy, protože v islámu není obsažena žádná civilizace. Mnozí nerozumí tomu, co islám chce. Islám prosazuje zničení všech ostatních civilizací a vytvoření své vlastní, jediné, která ovládne celý svět. A svět se bude řídit učením Mohameda a Alláha. Toto učení je velmi nehumánní a hodně brutální. Učení islámu je v rozporu s českou ústavou. Ta říká, že před zákonem jsou si všichni rovni, ale islám říká, že muži jsou nadřazeni ženám a muslimové jsou nadřazeni nemuslimům, káfirům. Takže proč bych měl toto zlo přinášet do vlastního domu, když tomu mohu zabránit? Tudíž postoj prezidenta Zemana je správný. V islámu je obsažena doktrína „hidžra“, tedy doktrína imigračního džihádu, která funguje již od doby Mohameda. Kalendář islámu, hidžra, začal imigrací. Takže muslimský letopočet nezačíná údajnými zjeveními Mohameda ani narozením Mohameda, ale začíná okamžikem, kdy Mohamed imigroval z Mekky do Mediny. Imigraci praktikovali muslimové od počátku jako způsob invaze a prostředek dobytí a podrobení si území a lidí. Do mé vlastní země Iráku muslimové přišli jako imigranti, byla to Mohamedova rodina po jeho smrti. O deset let později, když k nám vtrhli arabští muslimové z jihu, Mohamedova rodina pomohla dobýt naše města, protože se naučili naše metody, znali naše cesty a plány a mapy. Takovýto imigrační džihád praktikoval i Mohamed s jinými muslimy. Vyslal je do dnešní Etiopie. Tam také měli šířit islám. Ale Etiopané byli moudří. Řekli jim: „Buďte jako my, jezte jako my a žijte v pokoji. Nenuťte nás být jako vy.“ Hodně z těch muslimských imigrantů opustilo strana 68 ORL 2016-2 Nechci, aby muslimové zničili vaši zemi jako tu mou. islám a konvertovalo ke křesťanství. Zbytek odešel zpět. Mohamed požadoval ženy těch, kteří konvertovali. Je to napsáno v jeho životopise. http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Uprchlik-z-IrakuDle-islamu-je-spravne-zabijet-krestany-zidy-i-ateisty-Nechci-abymuslimove-znicili-vasi-zemi-jako-tu-mou-A-Halik-a-Zeman-422950 Vysoká hra překladatelů? Nač se zapomnělo ve sporech o "křesťanech z Iráku" Objevilo se několik verzí překladu a dokonce i tvrzení, že imigrantova slova, která přenášela televizní reportáž, byla úplně jiná slova, než ta, jež překladatel překládal. Ze zmatků vyvstala pořádná mela, z níž čněla prohlášení některých politiků (např. T. Okamury), že bychom neměli přijímat žádné uprchlíky. Snad ještě hůř to vypadalo na sociálních sítích, kde spousta normálně rozumných lidí došla k závěru, že muslim nebo křesťan, vsjo ravnó, beztak to jsou neuctiví "čmoudi" s mentalitou naprosto neslučitelnou, s tou naší. Pokud ten skandál někomu neprospěl, pak Bloku proti islámu, respektive iniciativě IvČRN, které tvrdí konzistentně a dlouhodobě, že nejsou proti uprchlíkům jako takovým, ale že jim vadí islámská imigrace. Pomoc blízkovýchodním nemuslimům naopak vítají. Dále nejspíš uškodil iniciativě Generace21, což je křesťansky orientovaná charita pomáhající křesťanům z Blízkého východu. Nepomohl ani TV Prima, která sice může působit "ostře protiimigračně", zůstala však na ní pachuť neprofesionality. To tady nikdo neumí arabsky? Vřelo to internetem celý minulý týden. Reportáž TV Prima, v níž prý křesťanský uprchlík p. Batto projevil "nedostatek vděku", když přirovnal ubytování nabídnuté českou stranou ke "kravínu". Nebo možná nepřirovnal nikdo to pořádně neví. Takový dojem musel z toho všeho mít nezúčastněný divák. Dva překladatelé najatí Primou, jeden tvrdící to a jeden totéž, a přece ne totéž; k tomu různé "nezávislé překlady", třeba od umírněného - a to bez irone - tuniského muslima Hatem Berrezougy (odkaz zde: http://berrezouga.blog.idnes.cz/c/495291 /uprchlicka-iracka-rodina-ztracena-v-prekla- du.html). V celém tom zmatku naprosto zaniklo pár skutečností. Především, kdo byli oni dva překladatelé, kteří se tak ochotně zhostili tlumočnické práce? Chci-li se zeptat na poměry v islámské komunitě, zeptám se nějaké exmuslimky. Tentokrát je situace zjednodušená tím, že prvým z překladatelů byl jistý ing. Nazih Albahri, dlouholetý manžel exmuslimky Marty Albahri, dámy, s níž jsem měl tu čest natočit rozhovor (zde: https://www.youtube.com/watch? v=8_cBNLoDDU4) a která o své otřesné zkušenosti uveřejnila i několik textů (napřklad http://www.parlamentnilisty.cz/arena/n azory-a-petice/Marta-Albahri-Chceme-dalsipravdomluvne-muslimy-ze-Syrie-Chcemedalsi-mesity-a-modlitebny-zla-420762). Svědectví paní Albahri hovoří jednoznačně - o pana inženýra by se měly zajímat orgány činné v trestním řízení. Svědectví však nehovoří jen překladatelově vysoce nestandardním přístupu k manželství. Hovoří i o tom, že se jedná o islámského radikála, muže s těsnými vazbami na politické, obchodní a také justiční prostředí, muže, se zaobírá poměrně rozsáhlými obchodními operacemi (mj. pomáhá svým souvěrcům se zřizováním firem v ČR) - a je, krom toho všeho, soudním překladatelem. Zamyslete se nad tím vším: Máme tady protřelého byznysmena, chlapíka, který ví, kudy se takříkajíc točí kola - a tento pán se obtěžuje tlumočit pro jednu televizní stanici zdánlivě nedůležitý rozhovor s naprosto bezvýznamným azylantem.… strana 69 ORL 2016-2 Vysoká hra překladatelů? Nač se zapomnělo ve sporech o "křesťanech z Iráku" Ještě zajímavější figurkou je "druhý překladatel", který překlad ing. Albahriho bryskně tuje překladatelskou a tlumočnickou činnost ze a do více než 50 jazyků - s důrazem na arabštinu http://kalimat.cz/?lang=cs. A specializuje se, jak také jinak, na překlady soudní, obchodní a diplomatické. Obrázek poví víc, než 1000 slov. Vlevo p. Homsí, uprostřed český velvyslanec v Saudské Arábii. Takové překladatelské kšefty si přece nenecháte vyfouknout... Zkrátka ti překladatelé nebyly žádné malé ryby, ale naopak největší představitelné ryby. potvrdil. Jmenuje se Adam Homsi (nebo též Adami Nizar Homsi nebo Abdulkádir Nizar Homsi - oni si kluci ta jména rádi mění) a není to žádné ořezávátko: Je členem "rady muslimské ummy" (což jsou, podle všeho, frajeři, stojící za českými mešitami jako jakási správní rada). Podobně jako ing. Albahri podniká ve "zprostředkování velkoobchodu; programování, poradenství a souvisejících činnostech; činnostech v oblasti nemovitostí; a konečně překladatelských a tlumočnických činnostech". Takto se sám reprezentuje zde http://rejstrik.finance.cz/71084428-bcabdulkadir-nizar-homsi/. Zde zase nijak neskrývá nemalé sebevědomí a mimo jiné se chlubí, že pracoval pro Ministerstvo vnitra jako překladatel v oblasti migrace (https://cz.linkedin.com/in/ahomsi). Nejnověji vystupuje jako zakladatel a jednatel společnosti Kalimat, s.r.o., která posky- Zákulisní vysvětlení je vcelku jednoduché ing. Albahri je "dlouholetý kamarád" východočeského "externího redaktora" Primy, p. Bohumila Rouba, který celou reportáž točil. No a pan Homsi je zase kamarád a obchodní partner ing. Albahriho. OK, může být - jenže povězte mi, kolik "externích redaktorů" se dlouhá léta kamarádí s arabskými byznysmeny a kolik byznysmenů si svých kamarádů váží natolik, že opustí jistě lukrativnější činnosti a jedou cosi natáčet, místo aby tu práci svěřili někomu podřízenému? To, co se stalo, je, jako by vám nové Windows přijel nainstalovat osobně Bill Gates, nebo jako by Vám z angličtiny překládal kulturní atašé americké ambasády. Holt má pan redaktor Roub kvalitní styky. Kterak si kluci arabští vystřelili z křesťanů Celé to začne dávat smysl, až když se na věc podíváte mohamedánskýma očima. Ať už obchodně - chlapíci jako Albahri a Homsi po- stavili svou živnost na tom, že umí jazyky a znají poměry v Česku - nebo politicky. Chlapíci s jejich talentem totiž mohou ovlivňovat byznys, média, justici i politiku - a protože to jsou správní muslimové, jistě tak činí tak ve prospěch svých souvěrců a v neprospěch špinavých nevěřících. Islám má v tomto směru oproti Česku strategickou výhodu: Překladatelské a jiné kšefty pevně drží chlápci blízci špičkám českých mešit (případně přímo špičky českých mešit). Současné místní katedry arabistiky, které by jim měly vychovávat konkurenci, pořádají pro své student(k)y soutěže v recitaci Koránu a za směrodatné pokládají názory lidí, jako je Dr. Ostřanský, který si klade za cíl "lakovat islám na růžovo", a prof. Kropáček, podle něhož si islám "hluboce váží žen". Pro takové lidi - a teď myslím nejen Albahriho a Homsího, ale i Ostřanského a Kropáčka představují blízkovýchodní křesťané v lepším případě nebezpečnou konkurenci - v horším pak smrtelné nebezpečí. Ti křesťané totiž umí arabsky a k tomu zpravidla nějaký evropský jazyk (angličtinu, francouzštinu aj.). Po zvládnutí češtiny by mohli naše mohamedány, stejně jako islámofilní arabisty, snadno vytlačit z překladatelských kšeftů a manipulací. I kdyby nezvládli češtinu, mohli by pracovat jako analytici tisku, šifranti, analytici odposlechů - prostě být zatraceně užiteční v probíhajícím civilizačním střetu. Stát, organizace jako BPI, exmuslimové a exmuslimky - ti všichni by mohli bohatě využít jejich práce. Mohamedánští "překladatelé" by se dostali strana 70 ORL 2016-2 Vysoká hra překladatelů? Nač se zapomnělo ve sporech o "křesťanech z Iráku" pod kontrolu - a je dost dobře možné, že bychom se nestačili divit. Jenže ti křesťané sotva přijeli. Nevyznají se v poměrech, jsou dezorientováni, stýská se jim po domově (i po domově, odkud jste museli prchnout, se Vám bude do smrti stýskat - zeptejte se posrpnových exulantů). Nesestříhaný a Albahrim tlumočený rozhovor prý původně trval dvě hodiny. Kdo není mediálně zdatný, napráší na sebe za dvě hodiny úplně všechno, i to, co o sobě sám nevěděl. Uvědomme si ještě něco. Islám sice v křesťanech vidí "lid knihy" a arabští křesťané na Blízkém východě přežili pod islámskou nadvládou přes 1000 let, podmínkou přežití však je podřízené postavení. Postavení polo-lidí, jak je definuje "smlouva o ochraně" - slavná dhimma. V okamžiku, kdy se arabský křesťan přestane chovat podřízeně, je z něj naopak úhlavní nepřítel. Pánové Albahri a Homsí to musí vědět - znají svůj islám dobře. A co může být zábavnějšího, a současně alláhovi milejšího, než ty parchanty křesťanské trochu pošpinit a zdiskreditovat, tím uvést ve zmatek české odpůrce imigrace, a ještě se výborně pobavit. A to se přesně stalo. Přijímáme křesťany zámožné, nebo křesťany potřebné? V následné mediální smršti byl vyzdvihován ještě jeden aspekt. Zpovídaný křesťan, pan Batto, se nechal slyšet, že na Blízkém východě žil zámožně, vlastnil snad kdesi dům, patřil ke vzdělané vyšší třídě a příchodem do Čech si ekonomicky pohoršil. A hned se spustil povyk - proč pomáhat křesťanským buržujům, a ne křesťanským chudákům, kteří hnijí někde v jordánských táborech? A komu Generace21 vlastně pomáhá, když si vybrala tyto zámožné lidi? Povyk zdánlivě oprávněný – ale. Uvědomme si, v jaké situaci jsou lidé z Generace21 - tedy iráčtí křesťané v Evropě již žijící a jejich místní křesťanští přátelé. Vědí, že jejich blízkovýchodním souvěrcům hrozí genocida. Někde okamžitá, jako na území pod kontrolou Islámského státu, všude jinde "jen" potenciální - v případě, že se moci ujmou radikálové, jací dnes ovládají Islámský stát. Současně vědí, že všechny do Evropy nedostanou - blízkovýchodních křesťanů je ještě pořád několik milionů. Vědí také, že sem, do Evropy, se momentálně hrnou miliony islámských připrchlíků, v jejichž moci je rozpoutat "blízkovýchodní" peklo i tady. V takové situaci bych se osobně snažil dostat sem arabskou křesťanskou elitu - tedy lidi vzdělané, možná zámožné, určitě se těšící autoritě ve svých komunitách a schopné organizovat budoucí diasporu, zachovat vzdělanost a tradici své kultury, v neposední řadě účinně pomoci evropskému protiislámskému hnutí. Ono to platí pro všechny genocidy představte si, že jste židovský mecenáš ve 30. letech, a máte možnost zachránit z Německa 100, nebo třeba 1000, židovských obyvatel před jistou smrtí. Je to představa otřesná, ale nejspíš byste též přednostně zachránili vědce jako Einsteina, hudebníky jako Berlinskeho, juristy jako Arendtovou - a až pak neznámé příštipkáře a podomní obchodníky. Možná byste přibrali i zámožné lidi, aby měl celou "exilovou operaci" kdo financovat. Předpokládám, že tomu tak je, i když mi to nikdo z Generace21 nepotvrdil, čemuž se při závistivosti některých lidí nedivím. Ono je taky dobré si uvědomit, že proti islámistické besnotě není zámožnost žádnou ochranou - tak jako zámožnost mnoha německých, polských nebo českých Židů nezachránila dotyčné před besnotou nacistickou. Prima je v tom nevinně Uvedu jenom pro pořádek. Věřím, že stanice opravdu chtěla natočit nezávislou reportáž ... třeba o tom, že ani křesťanští imigranti nejsou nutně svatí (což nikdo netvrdil - proč by byli?). Nebo nechtěla vůbec nic, jen udělat rozhovor - a sedla na lep arabským kamarádíčkům svého externího redaktora. Dovedu si představit, že vedení stanice bylo samo zděšeno, co vlastně reportáž rozpoutala - a začalo kolotoč výmluv a mlžení, tak typické pro každého, kdo se netušeně a bez varování ocitne v epicentru sporu. Pokud bych měl dramaturgům a redaktorům Primy něco vytknout, tak právě ono "netušeně". Ve věci blízkovýchodních křesťanských imigrantů totiž skutečně jde o mnoho. O to, zda si monopol na komunikaci úřadů s arabským světem ponechají radikálové typu strana 71 ORL 2016-2 Vysoká hra překladatelů? Nač se zapomnělo ve sporech o "křesťanech z Iráku" Albahriho a Homsího; o to, zda se nemuslimští Arabové (kterých bylo v ČR pár i před před příletem iráckých křesťanů) odhodlají nebo neodhodlají mluvit o své zkušenosti s islámem; o to, zda naše republika přispěje k přežití blízkovýchodních křesťanských kultur - kterým Evropa vděčí za opravdu mnohé, byť si to neuvědomuje. Samozřejmě nevidím do hlav panu Battovi, ani lidem z vedení Generace 21, ale přinejmenším některá jejich vyjádření - "Každý z mé rodiny něco umí a my chceme pracovat pro Českou republiku" - naznačují, že jsou připraveni bojovat. Za svou komunitu, stejně jako za svoji novou vlast. Jako ostatně všichni opravdoví exulanti. http://www.parlamentnilisty.cz/profily/Doc-Martin-Konvicka-PhD-104562/clanek/Vysoka-hra-prekladatelu-Na-co-se-zapomnelove-sporech-o-krestanech-z-Iraku-67537 strana 72
Podobné dokumenty
stáhnout - Panny Marie Královny míru
svým bratrem Boleslavem. Např. na vztahu k německému císaři nebo na mírnosti
a shovívavosti k provinilcům. Boleslav by
rád vzal vládu do svých rukou. A tak – přemluven svými rádci – zve Václava na ...
zde - Fragmenty
EU. Oni se naopak snaží zachovat zdání, že všechno je v naprostém pořádku. Toto pokrytectví nemohu sdílet
a svou „dobrou příležitost k mlčení“ nevyužiji. Právě proto, že jsem představitelem
země po...
Orl-2016-6
kognitivně disonantní občasník,
informační destilátor,
internetové(nejen) výstřižky ve fraku,
splaskávač simulákrů, rozpouštěč
falešných egregorů, narušovač
zpráchnivnělých paradigmat,
kompenzátor ...
číslo 2013-7 - Otevřený Rozšalovávací List
ekonomické fórum v Davosu v globální zprávě rizika pro rok 2012 zmiňuje flexibilní formu řízení,“ připomněl pro ParlamentníListy.cz Václav
Cílek.
