V. Hyklová-Rytmická gymnastika

IKS - RYTMICKÁ GYMNASTIKA (PRO STUDUJÍCÍ
OBORU TVS NA FTK UP)
Úvod
RG vede k účinnému, harmonickému a esteticky působícímu pohybu. Cvičení jsou zaměřena
ke správnému držení těla, k všestrannému tělesnému rozvoji a k získání specifických
pohybových dovedností. Jejich zvládnutí vede až k pohybovému výrazu.
Rytmická gymnastika se výrazně podílí na tvorbě a provedení pohybových skladeb, včetně
hromadných vystoupení (Novotná, 1999).
Vývoj rytmické gymnastiky a příbuzných pohybových činností
v osnovách školní tělesné výchovy
Ikona5
V této kapitole se dozvíte, jak….Všechny nás zajímá minulost, zda bylo dříve slepice, či
vejce….stejně tak je důležité znát kořeny předmětu, se kterým se dnes více seznámíte. Vítejte
na začátku.
Ikona1
Osvojení si vědomostí a poznatků o historii rytmické gymnastiky.
Ve vývoji vyučovacích předmětů existovala vždy různá pojetí, podmíněná především
společenskohistorickými zřeteli – totiž cíli výchovy a vzdělání v určitém historickém
období.M+S
RG je typem hudebně pohybové výchovy, který se vydatně opírá o zkušenosti předchozích
generací. Od vystoupení Isadory Duncanové našla tělesná výchova bohatou zásobu podnětů v
rozvoji novodobého moderního tance, který se oprostil od jednostranné závislosti na
klasickém baletu, vynašel originální postupy hudebně pohybové výchovy i techniky a
zejména se ukázal v mnoha směrech přístupným i pro organické využití v tělesné výchově.
M+S
Návaznost rytmické gymnastiky na tyto velké proudy a zjevy v minulosti i přítomnosti je
plynulá a nenápadná, avšak cenná rozšířením pohledu na základní problém estetického
pohybu lidského těla.M+S
Rytmická gymnastika představuje v osnovách školní tělesné výchovy složku relativně
mladou. Její místo a tradice jsou dány návazností na příbuzný komplex učiva, který
nacházíme v osnovách tělesné výchovy od prvního desetiletí 20. století. Pojetí tohoto učiva
bylo ovlivňováno vývojovými tendencemi rytmiky, vycházejícími z pedagogického systému
E.J. Dalcrozeho, a objevuje se v souvislé linii osnov až do roku 1960, kdy byla do osnov
zařazena poprvé umělecká gymnastika (od roku 1969 změněn název na „moderní“).M+S
První pokusy o rytmickou výchovu se k nám dostaly už před I. Světovou válkou, a to
především zásluhou dvojice sokolských pracovníků Antonína Očenáška a Karla Pospíšila,
kteří poznali Dalcrozovu metodu za svého pobytu v Hellerau u Drážďan v letech 1911-1914.
Své poznatky shrnuli v obdivuhodném díle „Základy rytmického tělocviku sokolského“z roku
1928.jil
Nejvýznamnější osobnosti jednotlivých směrů ve světě
Období
Osobnosti
Přínos
1865 - 1950
Emil Jaques - Dalcroze
Hudební a taneční
pedagog, skladatel,
choreograf
-reformátor pohybové
výchovy
Autorství termínu
gymnastique
rythmique
Tři obory
 - sluchová
cvičení
 - rytmická
gymnastika
 - improvizace
1878 - 1927
Isadora Duncanová
Tanečnice
Zásadní podněty
k rozvoji moderního
výrazového tance
1879 - 1958
Rudolf von Laban
Taneční pedagog a
choreograf
Vypracoval systém,
který rozvíjel
prostorové myšlení a
cítění: tzv. Labanova
krychle
1895 - 1982
Carl Orff
Skladatel hudby
Idea: vychovávat děti
přirozeným spojením
řeči, hudby a taneční
gymnastiky
Orfeův hudební
instrumentář: ozvučná
dřívka, činelky,
tamburínky, bubínky a
melodické nástrojexylofony, metalofony,
zobcové flétny
Nejvýznamnější osobnosti jednotlivých směrů u nás
1845 - 1918
Klemeňa Hanušová
Teoretický a praktický
základ českému pojetí
tělěsné výchovy dívek a
žen „cvičení rytmická“.
Dílo: „Dívčí tělocvik“
1884 - 1966
Eliška Bláhová
Zkušební komisařka u
státní zkoušky
z rytmiky a
gymnastiky
1921-založení Dívčí
akademie v Brně
1925-zavedení státní
zkoušky z rytmiky a
gymnastiky
1929-„Pohyb, rytmus,
výraz“
1893 - 1983
Jarmila Kroschlová
Vedoucí učitelkou pro
nauku o pohybu a
pohybovou analýzu
Hellerauská škola
rozšířena na její podnět
o studium novodobé
Docentka pro jevištní
pohyb, novodobou
taneční techniku a
výrazový tanec
taneční techniky a
výrazového tance
Propagovala pohybovou
kulturu mezi širokou
veřejností
1901 - 1977
Milča Mayerová
Choreografka
1958-pro II.celostátní
spartakiádu masovou
skladbu Rozsévačka
1912 - 1989
Jarmila Jeřábková
Učitelka
Propracování dětské
pohybové výchovy
1956-skladba
s kovovými tyčemi pro
sportovní gymnastky na
Olympijské hry v
Melbourne
A. Očenášek a Karel
Pospíšil
Sokolští pracovníci,
kteří poznali
Dalcrozovu metodu
1928-„Základy
rytmického tělocviku
sokolského“
1913 - 1915
A. Dubská
Spolek Jaques –
Dacrozovy metody:
- kurzy pro děti a
mládež.
Během I. sv.
války
Dr. Helena Vojáčková
Přivedla do Prahy
gymnastický systém
lékařky Bess
Mesendieckové
Vývoj rytmické gymnastiky a příbuzných pohybových činností v osnovách školní tělesné
výchovy
1867
Učebná osnova
tělocviku na škole
měšťanské 1987
Prvky rytmických
cvičení v okruhu
„Prostocviky“
1911-1913
Osnovy
„Prosté cviky“,
„Pořadové cviky“
1934
„Učební osnovy
tělocviku pro žactvo
středních škol“
Poprvé samostatný oddíl
s názvem „Rytmika“
Je nutno vyzvednout
požadavek na
samostatnou tvůrčí
činnost žákyňimprovizaci
2. pol. 30.let
A. Dubská, M. Majerová,
J. Kroschlová
Založení svazu Tanec –
rytmika – gymnastika
(T-R-G).
Spojil se se Svazem
moravsko-slezských
učitelek rytmiky(veden
Eliškou Bláhovou)
1945-1946
„Přechodné učební
osnovy pro školy
obecné, měšťanské a
střední na školní rok
1945/46
Učivo rozděleno:
a) Průprava
b) Výkon
c) Soustředění
V oddílu A) je zahrnuta
Gymnastika rytmická a
taneční
V oddíle C) pak Rytmika
a tanec
1948
„Učební plán a
učební osnovy pro
školy střední“
Uvádějí k okruhu učiva
„Rytmika a tanec“
požadavek podporovat
rytmickou a pohybovou
tvořivost.
1954
„Učební osnovy pro
6.-11.postupný
ročník všeobecnéě
vzdělávacích škol“
Nejpropracovanější
osnovy v poválečném
období.
1960
„Jednotné osnovy
tělesné výchovy pro
chlapce a dívky od 6
do 19 let.“
Poprvé zařazena
umělecká gymnastika
jako nové sportovní
odvětví
Po roce 1960
Rozmach estetické
pohybové výchovy
žen v mimoškolní
oblasti
1974
„Osnovy tělesné
výchovy pro střední
školy“
Diferenciace:
 rytmická
gymnastika a
tanec jsou
koncipovány jako
estetická
pohybová
výchova
 moderní
gymnastika
(dříve umělecká)
pojetí sportovní
Během posledních desetiletí pronikly zákonitě do osnov tělesné výchovy progresivní
tendence, které představují různé gymnastické a taneční směry. Důsledkem toho je zavedení
jednotícího názvu učiva moderní a rytmické gymnastiky ve školní TV jako „rytmická
gymnastika“, v niž se prolínají prostředky gymnastiky, tance a hudby.
Ikona4
RG je typem hudebně pohybové výchovy, který se vydatně opírá o zkušenosti předchozích
generací.
Od vystoupení Isadory Duncanové našla tělesná výchova bohatou zásobu podnětů v rozvoji
novodobého moderního tance.
Pojetí učiva bylo ovlivňováno vývojovými tendencemi rytmiky, vycházejícími z
pedagogického systému E.J. Dalcrozeho.
První pokusy o rytmickou výchovu se k nám dostaly už před I. světovou válkou zásluhou
dvojice sokolských pracovníků Antonína Očenáška a Karla Pospíšila.
Carl Orff, skladatel hudby, přišel s idou vychovávat děti přirozeným spojením řeči, hudby a
taneční gymnastiky.
Rytmická gymnastika
Ikona5
V této kapitole se dozvíte, co je RG a co je jejím obsahem.
Ikona1
Osvojení si vědomostí a poznatků o rytmické gymnastice a jejím obsahu.
Rytmická gymnastika
 Je jedna z nejpropracovanějších forem hudebně-pohybové výchovy
 Vychází z úzké vazby hudby a pohybu, kultivuje estetický pohybový projev,
podněcuje tvořivost
 Obohacuje svou náplň využíváním klasického tance, novodobého moderního tance a
dalších tanečních technik
Co je gymnastika?
Rytmická gymnastika je druh gymnastiky a současně jedna z nejpropracovanějších forem
hudebně-pohybové výchovy. Vychází z úzké vazby hudby a pohybu, kultivuje estetický
pohybový projev, podněcuje tvořivost, preferuje centrální pohyby. Obohacuje svou náplň
využíváním klasické techniky (baletu) a dalších tanečních technik.
Obsah rytmické gymnastiky se dále dělí na programy cvičení bez náčiní – rytmiku, cvičení s
náčiním, tance.
RG vede k účinnému, harmonickému a esteticky působícímu pohybu. Cvičení jsou zaměřena
ke správnému držení těla, k všestrannému tělesnému rozvoji a k získání specifických
pohybových dovedností. Jejich zvládnutí vede až k pohybovému výrazu.
Rytmická gymnastika se výrazně podílí na tvorbě a provedení pohybových skladeb, včetně
hromadných vystoupení (Novotná, 1999).
Schéma
Cvičení základní:
a) zdravotní a vyrovnávací
b) všestranně rozvíjející (kondiční)
RG
Cvičení specifická:
a) hudebně pohybová příprava
b)pohybové školení
c) základy techniky cvičení bez náčiní
d) základy techniky cvičení s náčiním
Cvičení základní:
Cvičení zdravotní a vyrovnávací (kompenzační). Zaměřují se na vytváření prospěšných
pohybových návyků, na osvojování a udržování nervosvalové souhry a rytmické svalové
práce ve spojení se správným dýcháním, na správné držení těla a na přiměřené tvarování
postavy (Kostková, 1990).
Cvičení všestranně rozvíjející (kondiční). Zajišťují v rytmické gymnastice dostatečnou
intenzitu a všestrannost. Záměrně působí především na rovnoměrný rozvoj pohybových
schopností – síly, rychlosti, vytrvalosti, pohyblivosti a obratnosti. Ovlivňují funkční zdatnost
kosterního, svalového, dýchacího a srdečně cévního systému i všech dalších orgánů našeho
těla (Kostková, 1990).
Cvičení specifická
Hudebně pohybová příprava je zaměřena na pochopení a osvojení si základních principů
vztahů mezi pohybem a hudbou, přičemž se jako metodického prostředku využívá především
jednoduchých rytmicko-metrických tvarů (struktur).
Pohybové školení vede k dokonalému ovládání poloh a pohybů jednotlivých částí těla ve
shodě s přiměřenou funkční náročností a se zásadami správného držení těla, s technickými
a estetickými požadavky, platnými pro gymnastický pohyb. Směřuje k pochopení a osvojení
si principů základních pohybů dolních končetin, trupu, hlavy a paží, které mají své uplatnění
jak v koordinovaném zapojování do celistvých pohybů těla, tak i v souladu jeho pohybu s
náčiním. Vytváří se základní předpoklady pro zvládnutí techniky tvarů cvičení bez náčiní
i s náčiním (Kostková, 1990).
Základy techniky cvičení bez náčiní:
zahrnují vybrané taneční kroky, skoky, rovnovážné tvary a obraty. Taneční prvky jsou jednak
prostředky rytmického výcviku, jednak vazebnými prvky pro spoje s dalšími pohybovými
tvary. Skoky mimo zaměření na zvládnutí techniky pohybu jsou využívány i jako prvek
dynamické gradace a proto se uplatňují všude tam, kde je třeba zdůraznit svalové úsilí,
výbušnost, dynamický vrchol hudebně pohybového celku apod. Uplatnění pohybových tvarů
rovnováhy v obsahu rytmické gymnastiky se vztahuje především k rozvoji koordinace,
statické a dynamické síly a kloubní pohyblivosti. Obraty slouží rovněž jako prostředek
rozvoje koordinace současně i orientace v prostoru.
Základy techniky cvičení s náčiním směřují k tomu, aby se tato cvičení stala významným
prostředkem:
 rozvoje koordinace, zručnosti, rychlosti reakce, prostorové orientace a specifického
druhu rovnováhy (vyvažovaní náčiní)
 působícím na změnu pohybu těla vzhledem k tvaru , rozměru, hmotnosti a materiálu
náčiní

podporujícím průběh pohybu v těla v čase, síle i prostoru, což vede i k posílení
zvládnutí hudebně pohybových vztahů
 emotivního, aktivizujícího pohybového projevu cvičenek spojeného se vztahem k
předmětu určité estetické kvality
 rozvoje představivosti a fantazie, projevující se v individuální a skupinové tvořivosti.
Rytmická gymnastika skýtá téměř nevyčerpatelné možnosti, jak působit na rozvoj osobnosti
cvičenek od útlého po vysoký věk (Kostková, 1990).
Ikona4
Rytmická gymnastika je druh gymnastiky a současně jedna z nejpropracovanějších forem
hudebně-pohybové výchovy.
Obsah rytmické gymnastiky se dále dělí na programy cvičení bez náčiní – rytmiku, cvičení s
náčiním, tance.
Schéma
Cvičení základní:
a) zdravotní a vyrovnávací
b) všestranně rozvíjející (kondiční)
Cvičení specifická:
a) hudebně pohybová příprava
b)pohybové školení
c) základy techniky cvičení bez náčiní
d) základy techniky cvičení s náčiním
RG
Hudba
Ikona1
V této kapitole se seznámíte s významem hudby v rytmické gymnastice, jejich složkách a
využití.
Ikona5
Osvojení si vědomostí a poznatků o hudbě, jejích složkách a využití v rytmické gymnastice.
Typickým rysem rytmické gymnastiky je vazba gymnastického pohybu na hudební doprovod.
Vzájemná souhra obou těchto výchovných činitelů – hudby a tělovýchovného pohybu –
určuje svými zákonitostmi i vlastní uspořádání látky rytmické gymnastiky.
Podle Kostkové, Mihule, Šťastné a Walové cvičit při hudbě znamená posílit emocionální
stránku cvičební jednotky, cvičenky vnitřně obohatit a nejen to – znamená to také dát cvičení
estetickou formu a zdůraznit to, co vede ke zušlechtění osobnosti i pohybu. Hudba přispívá k
tomu, že cvičení získává vnitřní řád, který harmonizuje pohyby lidského těla a ekonomizuje
je.
Hudba má v tělesné výchově a sportu obvykle poněkud specifickou podobu:jestliže se
například spojuje s gymnastickým cvičením, musí tuto praktickou stránku respektovat a svou
formou i obsahem vyhovovat danému užití tzv. hudba užitá, uplatněná tak, aby se při ní dalo
dobře cvičit, na ni tančit, při ní pochodovat….Aniž bychom vyvíjeli volní úsilí, připojujeme k
hudebnímu podnětu často spontánní pravidelné pohupy, podupávání, taktovací pohyby paže a
ruky (Kostková, 1990).
Hudbu je třeba vybírat s velkým citem, vkusem a znalostmi. Je třeba přihlédnout k věku žáků,
pohlaví, pro které má sloužit. Hudba v gymnastice posiluje především emocionální stránku
cvičební jednotky. Navozuje přes sluchové receptory optimální situaci, ovlivňující duševní
sféru žáků a tím i jejich dobrou náladu. Hudba dává cvičení vnitřní řád, který harmonizuje
pohyby lidského těla a ekonomizuje je, ale též zkvalitňuje pohyb (Kostková, 1990).
Hudba při cvičení v rytmické gymnastice musí na děti působit emocionálně, zajímat je a
získat si je. To předpokládá i při prostotě formy obsahovou pestrost a přitažlivost. Patří k
tomu také zvláštní ohlas v psychice: hudební doprovod je totiž schopen přinášet odpočinek a
usnadňovat fyzickou práci (Mihule, 1994).
Hudba je zde tak důležitá, až se stává rovnocenným partnerem celkového působení (Novotná,
1994).
Respektovat řád hudby znamená brát v úvahu její výrazové složky, zejména tempo, rytmus,
takt, formu, melodii, harmonii, dynamiku a celkový charakter.
Základní soulad mezi hudbou a pohybem spočívá v respektování pulsu počítacích dob,
označovaného též jako metrum. Počítací doba je základní jednotkou hudebně metodického
a hudebně pohybového členění (Krapková, 1995).
Proud počítacích dob je členěn pravidelně se opakujícími dobami akcentovanými
(přízvučnými) do skupin o dvou, třech či více dobách, kterým říkáme takty. Přízvučnou
(těžkou) dobou je první doba taktu. Přízvuk označujeme značkou >.Graficky od sebe takty
oddělujeme tzv. taktovými čárami.
Nota celá – plynulý, vedený pohyb, probíhající po celou dobu jejího trvání (kroužení trupem,
vlna trupem, čelné, bočné kruhy paží, přechod z vyšší polohy do polohy nižší apod.)
Půlová nota – švihový pohyb (kruhy paží, hmity předklonmo apod.)
Čtvrťová nota – charakteristická pro pochod, chůzi.
Osminová nota – charakteristická pro běh
Šestnáctinová nota – plynulý, vedený pohyb nebo pohyb komplexního charakteru
(šestnáctiny jsou velmi rychlé a není možné vyjádřit pohybem každou dobu).
Rytmus
Náš každodenní život probíhá v určitém rytmu, který námi není běžně vnímán, přesto jej
neustále opakujeme – spánek, aktivita, jídlo, odpočinek atd.
Hudba působí na pohyb především rytmem tak, že vyvolává určité pohybové reakce
(podupávání nohou, brnkání prstů, pohyby hlavou apod.). a rytmicky stmeluje i početnější
skupiny lidí v pohybu (tanec) (Kostková, 1990).
V každé pohybové činnosti se uplatňuje významným způsobem rytmus, a to tím, že dává
pohybu organizovanost a ekonomizuje jeho průběh. Rytmická struktura se tak jeví jako
relativně samostatný základ hudební skladby – časově dynamická kostra (Kostková, 1990).
Rytmus se projevuje střídáním dlouhých a krátkých, přízvučných a nepřízvučných tónů. V
širším významu se chápe rytmus jako časově dynamické členění skladby a v ještě obecnější
poloze vůbec jako časový řád (Krapková, 1995).
Co se rozumí termínem rytmický model je zřejmé: je to uzavřené seskupení rozmanitých
délkových a dynamických hodnot, jehož hranici obvykle udává nejjednodušším způsobem
opakování. Někdy se takovým rytmickým modelům říká zjednodušeně rytmy.
Ze sledu počítacích dob se vytvoří řada počítacích dob…v pravidelném tikotu hodinového
kyvadla vyposloucháme například střídání „ráz-dva“(„tik-tak“) dokonce i tehdy, když pro to
objektivně ani nejsou dány předpoklady. Tomuto jevu říkáme subjektivní rytmizace
(Kostková, 1990).
Pravidelně se vracející se impulsy (ať už hudební nebo pohybové) musí souviset se
zvyklostmi běžnými v hudební či tanečně gymnastické praxi (Kostková, 1990).
Tempo
Je rychlost, s jakou se hudební skladba provádí. V pohybu rozumíme tempem rychlost jeho
provedení. Zvolené tempo pro určitý pohyb „…vyplyne také z toho, v jaké oblasti sled
podnětů realizujeme. Ovlivní je pohybující se hmota, její dispozice pro cyklické pohyby,
takže jiné hodnoty budou vybrány pro optimální tempo v pohybu dolní končetiny, paže,
prsteníku apod.“(Mihule 1984). Tedy jiné tempo vyžaduje pohyb celého těla, jiné zase pohyb
paže (Krapková, 1995).
Osobní tempo je výsledkem psychomotorických dispozic jednotlivce a podílí se na něm
individuální pohyblivost i délka končetin, celková hmotnost. Osobní tempo souvisí s
temperamentálním založením, s celkovou vzrušivostí, dynamikou nervosvalových
reakcí…Jednotlivec je schopen se pružně přizpůsobit kolektivním tempu cvičení (Krapková,
1995).
Členění tempa:
Tempa pomalá (asi 40-60 počítacích dob za minutu) – základní italská označení Largo –
Adagio – Lento
Tempa střední (asi 60-120) Andante – Moderato – Allegretto
Tempa rychlá (asi 120-200) Allegro – Vivace – Presto
(Kostková, 1990).
Takt
V taktech se tedy pravidelně střídají doby přízvučné (těžké) s nepřízvučnými (lehkými).
Takty, které mají pouze jeden přízvuk, jsou jednoduché. Jsou to takty o dvou dobách
(dvoudobé) a o třech dobách (třídobé). Takty o vyšším počtu dob jsou složeny z taktů
jednoduchých. Nazývají se takty složené. Mají proto dva přízvuky, hlavní > a vedlejší -.
Ke cvičení se nejčastěji používá hudby v jednoduchých taktech (dvou či třídobý), z taktů
složených jsou nejčastější takty čtyřdobý a šestidobý (Krapková, 1995).
Dynamika
Odstínění (různý stupeň) síly tónů. „Vyjádřit pohybem základní dynamické stupně forte
(silně) – piano (slabě) znamená nejen porozumět dynamice pohybu (ve smyslu odpovídajícího
zapojení svalové práce), ale současně též základům výrazové techniky. Vede to od prvků
uplatnění síly k zvládnutí pohybu těla v prostoru a více než jindy umožňuje pohyb v pravém
smyslu procítit (Mihule 1984). Vedle dynamických stupňů forte a piano existuje řada jemných
dynamických odstínů, např. velmi silně (fortissimo), středně silně (mezzo forte), velmi slabě
(pianissimo) apod.
Základní dynamický stupeň
Forte – silně
Piano – slabě
Pohybové vyjádření
Pohyb rázný, energický, provedený silou,
svalovým napětím, důrazem.
Vyjádření prostorovými změnami:
Pohyb rozvádíme do prostoru, zvětšujeme útvar.
Pohyb plynulý, uvolněný, s menšímsvalovým
napětím.
Vyjádření prostorovými změnami:
Útvar stahujeme do středu nebo ho rušíme,
zmenšujeme počet cvičenců v útvaru.
Přirozenému sebevyjádření cvičenek i skupinovému výrazu je třeba dávat v rytmické
gymnastice příležitost a právě dynaka dává k tomu dobré předpoklady, protože vede od prvků
uplatnění síly k zvládnutí pohybu těla v prostoru a umožňuje pohyb v pravém slova smyslu
procítit. Vyjádřit pohybem dynamické krajnosti forte-piano znamená nejen porozumět
dynamice pohybu (ve smyslu odpovídajícího zapojení svalové práce), ale současně též
základům výrazové techniky (Kostková, 1990).
Dynamika odstínění (různý stupeň) síly tónů. „Vyjádřit pohybem základní dynamické stupně
forte (silně) – piano (slabě) znamená nejen porozumět dynamice pohybu (ve smyslu
odpovídajícího zapojení svalové práce), ale současně též základům výrazové techniky
(Kostková, 1990).
Melodie
Nás při poslechu hudební skladby zaujme nejdříve. Melodií rozumíme uzavřenou řadu tónů
různé výšky a délky, vyjadřující hudební myšlenku. Může značně ovlivnit výběr pohybového
obsahu. Melodie může mít obrys stoupající – tóny se většinou postupně zvyšují, nebo klesají
– tóny se snižují. Pohyb by měl být sladěn rozsahem, směrem a plynulostí s výškou, trváním a
plynulostí tónů (Krapková, 1995).
Celkový charakter hudby
Též výraz hudby. Je dán způsobem řazení jednotlivých tónů za sebou. Tóny mohou být
vázané – legato, odrážené – staccato apod. Charakter a provedení pohybu je nutné volit podle
nálady hudebního doprovodu (lehce, důrazně, hravě žertovně apod.). Je tedy zřejmé, že
nedůrazný, zatěžkaný hudební doprovod nebudeme provádět relaxační cvičení, a naopak na
hudbu vázanou, plynulou výrazné, krátké a energické pohyby (Krapková, 1995).
Reprodukce
Pro kvalitní reprodukci potřebujeme kvalitní záznam. Sestavujeme-li hudební celky,
necháváme mezi jednotlivými skladbami krátké pauzy (6-10sec.). Poskytnou čas soustředit se
a upozornit na další cvičení. Delší pauzy jsou potřebné také mezi celky pro jednotlivé
tématické části vyučovací jednotky, pokud si je nezaznamenáme odděleně na různá média.
V tělocvičnách, kde nejvíce pracujeme s hudbou, bývá většinou málo kvalitní akustika, která
nepříznivě snižuje úroveň poslechu. Pro kvalitní reprodukci je lépe použít více reproduktorů.
Umisťujeme je tak, aby byl pokryt celý ozvučovaný prostor přímým signálem. Nikdy
neumisťujeme reproduktory na stěnách proti sobě (Krapková, 1995).
Didaktické poznámky
Pro pohotovou manipulaci umístíme hudební přehrávač v tělocvičně tak, aby byl lehce
přístupný a nejblíže místu, odkud řídíme pedagogický proces. Citlivě volíme hlasitost
reprodukce a průběžně ji regulujeme. Například při běhu, poskocích zesílíme, při cvičení na
místě, nebo chceme při průběhu cvičení zasáhnout slovem, tlumíme. Hudbu nikdy
nepřekřikujeme. Příliš tichá, nezřetelná reprodukce, obdobně jako příliš hlasitá, poslechově
unavuje. Ztrácí se motivační efekt hudby a omezuje se pozornost cvičících. Ve větších
tělocvičnách je vhodné použít zesilovač. Pauzy, které vznikají využijeme například k
relaxačnímu cvičení řízeného slovem nebo k zadání pohybového úkolu (Krapková, 1995).
Začínáme-li pracovat s hudbou v tělesné výchově, doporučujeme ji zpočátku využívat v
menších úsecích (ne v celé vyučovací jednotce). Ve školní tělesné výchově to bude úvodní a
průpravná část. Průpravnou část sestavujeme podle platných zásad a pro tento účel vybíráme
též hudební doprovod nás při poslechu hudební skladby zaujme nejdříve. Melodií rozumíme
uzavřenou řadu tónů různé výšky a délky, vyjadřující hudební myšlenku. Může značně
ovlivnit výběr pohybového obsahu. Melodie může mít obrys stoupající – tóny se většinou
postupně zvyšují, nebo klesají – tóny se snižují. Pohyb by měl být sladěn rozsahem, směrem
a plynulostí s výškou, trváním a plynulostí tónů (Krapková, 1995).
Příklad sestavení hudebního doprovodu:
1-2 skladby –střední až rychlé tempo-aktivace organismu (2-4minuty)
1skladba pomalé tempo-cvičení na značkách, správné držení těla, pohyblivost, přesnost,
rozsah, koordinační cvičení (2-3minuty)
1-2 skladby – střední, rovnoměrné tempo- procvičení hlavních svalových skupin (síla,
pohyblivost, kompenzace) 2-3minuty
1 skladba – rychlé tempo – poskoky, taneční kroky a variace (2-3minuty)
1 skladba – střední až pomalé tempo – rovnováha, koordinace, relaxační cvičení (1-2minuty).
5-6skladeb = 9-16 minut!
Toto schéma není neměnné (záleží na didaktickém úkolu. Pro celohodinový program 45minut
stačí 12-15 skladeb 2-3 minutových.
Pohybový obsah budou tvořit převážně cvičení všestranně rozvíjející, zajišťující dostatečnou
intenzitu a všestrannost. Dále cvičení zdravotní a vyrovnávací, zaměřující se na vytváření
prospěšných pohybových návyků, osvojování a udržování nervosvalové souhry a rytmické
svalové práce, na spojení se správným dýcháním, na přiměřené tvarování postavy. Velkou
pozornost je třeba věnovat správnému držení těla (Krapková, 1995).
Puls počítacích dob je pro RG pojem zásadní důležitosti. „Cvičení na doby“ potom znamená,
že zdůrazňujeme existenci počítacích dob cvičení slovně (Krapková, 1995).
Ikona4
Typickým rysem rytmické gymnastiky je vazba gymnastického pohybu na hudební
doprovod.
Hudba přispívá k tomu, že cvičení získává vnitřní řád, který harmonizuje pohyby lidského
těla a ekonomizuje je.
Respektovat řád hudby znamená brát v úvahu její výrazové složky, zejména tempo, rytmus,
takt, formu, melodii, harmonii, dynamiku a celkový charakter.
Rytmus se projevuje střídáním dlouhých a krátkých, přízvučných a nepřízvučných tónů. V
širším významu se chápe rytmus jako časově dynamické členění skladby a v ještě obecnější
poloze vůbec jako časový řád (Krapková, 1995).
Rytmický model: je to uzavřené seskupení rozmanitých délkových a dynamických hodnot,
jehož hranici obvykle udává nejjednodušším způsobem opakování. Někdy se takovým
rytmickým modelům říká zjednodušeně rytmy.
Ze sledu počítacích dob se vytvoří řada počítacích dob…v pravidelném tikotu hodinového
kyvadla vyposloucháme například střídání „ráz-dva“(„tik-tak“) dokonce i tehdy, když pro to
objektivně ani nejsou dány předpoklady Tomuto jevu říkáme subjektivní rytmizace.
Tempo je rychlost s jakou se hudební skladba provádí.
Optimální tempo je zvolené tempo pro určitý pohyb „…vyplyne také z toho, v jaké oblasti
sled podnětů realizujeme.
Takt střídání doby přízvučné (těžké) s nepřízvučnými (lehkými). Takty, které mají pouze
jeden přízvuk, jsou jednoduché. Jsou to takty o dvou dobách (dvoudobé) a o třech dobách
(třídobé). Takty o vyšším počtu dob jsou složeny z taktů jednoduchých. Nazývají se takty
složené.
Dynamika odstínění (různý stupeň) síly tónů
Melodií rozumíme uzavřenou řadu tónů různé výšky a délky, vyjadřující hudební myšlenku.
Celkový charakter hudby výraz hudby.
Reprodukce - pro kvalitní reprodukcí potřebujeme kvalitní záznam. Sestavujeme-li hudební
celky, necháváme mezi jednotlivými skladbami krátké pauzy (6-10sec.). Delší pauzy jsou
potřebné také mezi celky pro jednotlivé tématické části vyučovací jednotky, pokud si je
nezaznamenáme odděleně na různá média. Pro pohotovou manipulaci umístíme hudební
přehrávač v tělocvičně tak, aby byl lehce přístupný a nejblíže místu, odkud řídíme
pedagogický proces. Příklad sestavení hudebního doprovodu: Pro celohodinový program
45minut stačí 12-15 skladeb 2-3 minutových. Pohybový obsah budou tvořit převážně
cvičení všestranně rozvíjející, zajišťující dostatečnou intenzitu a všestrannost. Dále
cvičení zdravotní a vyrovnávací, zaměřující se na vytváření prospěšných pohybových
návyků, osvojování a udržování nervosvalové souhry a rytmické svalové práce, na spojení se
správným dýcháním, na přiměřené tvarování postavy. Velkou pozornost je třeba věnovat
správnému držení těla (Krapková, 1995).
Správné držení těla
Je dynamický pojem, který zahrnuje nejen statické poměry organismu při stoji, ale i správné
využívání svalstva v klidu i pohybu za měnících se podmínek. Držení těla je zajišťováno
nepodmíněným posturálním reflexem, na nějž působí během růstu člověka četné podmíněné
reflexy kladné či záporné. Rozvoj správného držení těla zajišťuje potom převaha podnětů
kladných, na nichž se účastní celé okolí dítěte – veškerá společnost, hlavně však rodina a
škola. Úloha učitele je v tomto procesu nezastupitelná. Měl by být především vizuálním
vzorem (KOS 1992).
Přesto, že správné držení těla je v detailu individuálně odlišné (různá hmotnost částí těla,
délka pák, somatický a nervový typ) je možné určit společné znaky správného držení těla:
1. Chodidla, (paralelní postavení) pro větší stabilitu jsou o několik centimetrů oddálena,
váha těla je umístěna na přední části chodidel.
2. Dolní končetiny stahem hýžďových svalů jsou vytočeny v kyčelních kloubech mírně
zevnitř.
3. Pánev stahem břišních svalů a svalů hýžďových je mírně podsazena (pocit tahu
břišních svalů přes boky vzad).
4. Hrudník je „vytažen“ z pasu vzhůru (nadnesen).
5. Ramena jsou rozložena do stran, tažena mírně dolů a vzad. Lopatky jsou rozloženy
naplocho k hrudníku.
6. Hlava se drží zpříma, šíje je protažena vzhůru (tzv. „dlouhý krk“), brada s přední linií
krku svírá pravý úhel.
Při vytváření správných pohybových návyků jsou rozhodující:
 přesně cílená gymnastická cviční, vědomě prováděná
 pravidelně opakovaná
 znalost jejich významu
 průběžná kontrola
Nutné je též vysvětlovat význam správného držení těla (po stránce estetické, zdravotní,
sociální), vytvářet u žáků představu dokonalého těla a hlavně snahu žáků je docílit (KOS
1992).
Nezbytnou přípravou ke správnému držení těla je uvědomělé zapojování svalových skupin,
tzv. uvědomovací cvičení. Z velkého množství pohybových možností vybíráme ty, které
bezprostředně ovlivňují správné držení těla. Půjde především o práci břišních svalů, pánve a
svalů hýžďových, svalů zádových a mezilopatkových, pohyblivost páteře a končetin.
Uvědomovací cvičení vyžadují dokonalou koncentraci, proto cvičíme zpočátku v pomalém
tempu, časté jsou výdrže pro kontrolu výchozích a průběžných poloh pohybu. Provádíme je
převážně v nízkých polohách, opakovaně (lépe bez hudby, cvičení řídíme hlasem) (Krapková,
1995).
Příklady:
Ikona6e
1. Z. p.: leh – upažit
d) zvolna napínat pravou a levou nohu vpřed, uvolnit
e) střídavě zvolna napínat pravou a levou nohu vpřed, uvolnit
Poznámka: neprohýbat se v bederní části páteře
f) střídavě a zvolna napínat pravou a levou paži stranou
Poznámka: bez úklonu, nevytahovat ramena, paže v přesném upažení
g) totéž, současně obě paže (od sebe, s pocitem „roztrhnout se“)
2. Z. p.: úzký leh roznožný pokrčme – upažit (nebo připažit), dlaně na zem

stahem hýžďových a břišních svalů mírně podsadit pánev a bederní část páteře
přitisknout k zemi (břicho se vtáhne, „propadne“) – výdrž – povolit.
Poznámka: výdrž taková, abychom si uvědomili práci svalů
3. Z. p.: jako cv. 2

podsadit pánev stahem hýžďových svalů, protlačit vzhůru – výdrž – zvolna zpět
do z. p. (páteř pokládat k podložce zvolna a postupně, obratel po obratli, pánev
poslední) – uvolnit.
4. Z. p.: klek sedmo, levá ruka na podbřišek, pravá hřbetem na bedra

mírným nadlehčením vysadit pánev, levou rukou zatlačit na podříšek a dopomoci
sklopení pánve – mírným nadlečením podsadit pánev, pravá ruka zatlačí na bedra
dopomůže opačnému sklopení pánve.
Obměny:
a) pokrčit upažmo dolů, ruce v bok, skrčit vzpažmo zevnitř, ruce v týl
h) ve stoji rozkročném – podsadit pánev v mírném podřepu rozkročném
Poznámka: poloha pánve:
vysazená – zvětšuje se prohnutí v bederní části páteře
podsazená – bederní část páteře se zakulatí
kolmá – prohnutí se vyrovnává
5. Z. p.: klek sedmo, připažit

stahem hýžďových a břišních svalů a podsazením pánve klek – uvolnit a zpět do z.
p.
6. Z. p.: úzký sed roznožný pokrčme, ruce na kolena

podsadit pánev, páteř se mírně zakulatí – výdech – protlačením pánve vpřed
vyrovnat postavení pánve, vytáhnout páteř vzhůru, rozložit ramena doširoka –
nádech (event. Předpažením vzpažit zevnitř, hled vzhůru)
Obměna: totéž v sedu roznožném, tureckém. Paže: upažit, předpažit a zpět
7. Z. p.: klek sedmo, ohnutý předklon, spojit ruce za tělem

zvolna rovný předklon, hlava v prodloužení trupu – nádech – zvolna zpět do z. p.
Obměna: stoj rozkročný, hluboký ohnutý předklon, spojit ruce za tělem (páteř
vyrovnáváme do rovného předklonu postupně, hlava pohyb dokončuje)
Poznámka: uvědomujeme si oblast šíje a hlavy
8. Z. p.: sed pokrčmo, vzpažit

zvolna mírný prohnutý předklon – střídavě hmity ve vzpažení vzad a zpět do z. p.
Obměna: v sedu roznožném, tureckém
Pomocí těchto příkladů postupně získáme pocit protažení, uvolnění, zpevnění jednotlivých
svalových skupin a ujasníme si východisko pohybu, jeho nasazení, průběh a ukončení
(Krapková, 1995).
Ikona4
Správné držení těla je dynamický pojem.
Správné držení těla je v detailu individuálně odlišné (různá hmotnost částí těla, délka pák,
somatický a nervový typ) je možné určit společné znaky správného držení těla.
Při vytváření správných pohybových návyků jsou rozhodující:
 přesně cílená gymnastická cviční, vědomě prováděná
 pravidelně opakovaná
 znalost jejich významu
 průběžná kontrola
Nutné je vysvětlovat význam správného držení těla (po stránce estetické, zdravotní,
sociální), vytvářet u žáků představu dokonalého těla a hlavně snahu žáků je docílit.
Nezbytnou přípravou ke správnému držení těla je uvědomělé zapojování svalových skupin,
tzv. uvědomovací cvičení.
Didaktika v rytmické gymnastice
Ikona5
V této kapitole se seznámíte s didaktikou, motorickým učením a jeho fázemi.
Ikona1
Osvojení si vědomostí a poznatků motorického učení, jeho fázích.
I v RG a ve všech jejích formách uplatňujeme systémový přístup k tělovýchovnému procesu,
který nám umožňuje řešit i složité situace v jeho řízení. Vyžaduje však respektování
zvláštností a vzájemné vazby jeho čtyř základních prvků, tj. obsahu, osobnosti a činnosti
cvičitelky, osobnosti a činnosti cvičenek a podmínek, za kterých je tělovýchovný proces
uskutečňován (Kostková, 1990).
Osvojování pohybu – motorické učení
Každé učení – tedy i motorické - je procesem dlouhodobým, který probíhá v několika na sebe
plynule navazujících fázích. V motorickém učení zahrnují dlouhou dobu od vytváření
představy o pohybu až k jeho dokonalému osvojení, které je podmínkou sportovního
mistrovství i tvořivého uměleckého pohybového výrazu (Kostková, 1990).
Fáze motorického učení:
1. fáze – Vytváření pohybové představy a první pokusy o provedení cviku
+ K úvodu této fáze patří vhodná motivace (radost z pohybu, rytmicky a emocionálně
působící hudba, motiv módnosti, motivace výkonu a soutěžení…)
- Pro tuto fázi je charakteristické, že pohyb je prováděn s velkým úsilím, ale malou
koordinací, poněvadž jsou aktivovány k činnosti i svaly, které pro daný pohyb nejsou
nutné. Zde dochází k nejčastější metodické chybě, kdy cvičitelka, která pohyb ovládá,
cvičí v rytmu, který je pro ni vhodný, ale zapomíná, že cvičenky pohybově méně vyspělé
musí na provedení stejného pohybu vynaložit větší úsilí, které omezuje optimální rozsah
pohybu a jeho funkčnost (Kostková, 1990).
2. fáze – Nácvik pohybu, jeho zpřesnění a zpevňování
Charakteristické pro tuto fázi je opakování pohybu. Stále stejný způsob opakování je
únavný, a proto musí cvičitelka hledat vhodné prostředky, které působí na cvičenky jako
aktivizující změna tvaru – místo postavení na značkách volné seskupení, rozdělení do
skupin, kruh atd., změna rytmu – střídání melodického hudebního a zvukově
jednoduchého rytmického doprovodu apod.
3. fáze – Zdokonalování pohybu, jeho automatizace a zaměření na výkon a pohybový
výraz. Postupným opakováním se zdokonalováním a zpevňováním se pohyb začíná
automatizovat, nevyžaduje soustředění pozornosti na průběh a cvičenky se mohou
zaměřit na jeho využití – v rytmické gymnastice na soulad s hudbou, na pohybové
ztvárnění určitého prožitku, většinou inspirovaného hudbou, na jednotné provedení v
pohybových skladbách, na psychické uvolnění při celkové relaxaci apod.. Hledisko
kvality musí jednoznačně převýšit hledisko kvantity (Kostková, 1990).
4. fáze - dokonalý pohyb, jeho plná automatizace, využití ve sportovním mistrovství a ve
tvořivém pohybovém výrazu
Reprezentuje ji např. mistrovství závodnic moderní gymnastiky nebo taneční a
pantomimický projev nejlepších umělců. Nicméně má pro cvičitelky i cvičenky velký
význam, poněvadž dokonalý pohyb a jeho sledování jim přináší divácké uspokojení a
současně působí jako vzor k dalšímu učení a tím i k další kultivaci pohybu (Kostková,
1990).
Ikona4
Didaktika v RG
 systémový přístup k tělovýchovnému procesu, který nám umožňuje řešit i složité
situace v jeho řízení.
 respektování zvláštností a vzájemné vazby jeho čtyř základních prvků, tj. obsahu,
osobnosti a činnosti cvičitelky, osobnosti a činnosti cvičenek a podmínek
 osvojování pohybu – motorické učení - je procesem dlouhodobým, který probíhá v
několika na sebe plynule navazujících fázích.
1. fáze – Vytváření pohybové představy a první pokusy o provedení cviku
2. fáze – Nácvik pohybu, jeho zpřesnění a zpevňování
3. fáze – Zdokonalování pohybu, jeho automatizace a zaměření na výkon a pohybový
výraz.
4. fáze – Dokonalý pohyb, jeho plná automatizace, využití ve sportovním mistrovství a
ve tvořivém pohybovém výrazu
Vyučovací jednotka
Ikona5
V této kapitole se seznámíte se skladbou vyučovací jednotky, s hledisky její účinnosti, s
metodami.
Ikona1
Osvojení si vědomostí a poznatků o vyučovací jednotce, jejích částech a metodách.
Organizace výuky
Struktura vyučovací jednotky se člení na úvodní, hlavní a závěrečnou část. Toto členění pro
mě není dogmatem, ale hlavním vodítkem, ovšem souhlasím s Berdychovou (1962), že sled je
třeba v hlavních rysech zachovat.
Úkoly jednotlivých částí hodiny dle (Kostková, 1990).
7. Úvodní část: nástup, navození dobré pracovní pohody, seznámení s úkoly a pokyny k
organizaci, příprava organismu na zátěž (zahřátí, uvolnění)
8. Průpravná část: příprava na hlavní část, postupné procvičení svalstva, důraz na
správnost držení těla, osvojování jednoduchých pohybových dovedností, výchova
rytmického cítění
9. Hlavní část: rozvoj pohybových schopností, nácvik a osvojování pohybových
dovedností a osvojování různé techniky pohybu i s využitím náčiní a nářadí, výchova
rytmického cítění a estetického provádění pohybu, tvořivá činnost jednotlivkyň i
skupin cvičenek, prověřování úrovně rozvoje pohybových schopností a stupně
osvojení pohybových dovedností
10. Závěrečná část: uklidnění, navození pocitu uspokojení ze cvičení, zhodnocení,
naznačení spojení s příští cvičební hodinou, ukončení
11. Ve všech částech působí cvičitelka výchovně vlastním příkladem, stanovením
úměrných požadavků, využíváním situací k formování kladných charakterových a
morálně volních vlastností cvičenek, zvláště žákyň a dorostenek.
Pro stanovení účinnosti vyučovací jednotky jsou důležitá tři hlediska.
Dělení dle Kostkové, Mihule, Šťastné, Wálové:
 hledisko přiměřenosti fyzické zátěže a obtížnosti cvičení vzhledem k věku, úrovni a
postupnému zvyšování stupně rozvoje pohybových schopností a pohybových
dovedností
 hledisko vhodné emocionálnosti (přitažlivosti) spojené s psychickou relaxací,
prožitkem, pocitem uspokojení nad dosaženým výkonem a kvalitou pohybu a se
vznikem a uvědomělým prohlubováním trvalého vztahu k pravidelně prováděné
tělesné výchově
 hledisko výchovné účinnosti spojené s formováním osobnosti cvičenek, s vytvářením
dobrých meziosobních vztahů vedoucích k upevňování kolektivu
Vytyčené cíle tělovýchovného procesu jsou dosahovány různými způsoby – různými
metodami práce. V jejich tvůrčím využívání se v nejvyšší míře projevuje pedagogické
mistrovství cvičitelek (Kostková, 1990).
Metody práce dle Kostkové, Mihule, Šťastné, Wálová:
Slovní (verbální) metody:
 popis cviku
 vysvětlení a výklad
 opravování chyb
 hodnocení
Názorné (demonstrační) metody:
 ukázka
Malý zásobník pohybových příkladů
Nejdříve si všimneme základních poloh, ze kterých nejčastěji vycházíme.
1. Leh – volně připažit, ramena rozložit doširoka a současně je táhnout dolů, lopatky a bederní
část páteře přitisknout k podložce. Stahem břišních svalů nenásilně zatáhnout břicho. Celé
tělo je protaženo do dálky.
Chyby: - přílišné napětí v těle
- prohnutí v bederní páteři
2. Leh na břiše – volně připažit, tělo protáhnout do dálky, nebo skrčit vzpažmo zevnitř, čelo
opřít o hřbet rukou (tato poloha dobře fixuje pánev).
Chyby: - přílišné napětí v těle
3. Sed – nohy propnout v kolenou a nártech. Trup, šíji a hlavu vytáhnout vzhůru (z pánve),
pánev protlačit mírně vpřed, volně připažit.
Chyby: - nedostatečné napětí v těle
- hlava se „propadá“ mezi ramena a ta padají vpřed
4. Klek – mírným stahem břišních a hýžďových svalů upevnit postavení pánve (pánev mírně
podsazena). Ramena rozložit doširoka a táhnout je dolů. Chodidla napnuta, (nárty se opírají o
zem). Volně připažit.
Chyby: - povolené břišní svaly a tím vysazená pánev
- hlava „zapadá“ mezi ramena
- celkové uvolnění
- chodidla vztyčena, opora o prsty nohou
5. Klek sedmo – stahem břišních svalů vyrovnat bederní zakřivení páteře, hlavu a trup držet
zpříma a táhnout vzhůru. Chodidla napnuta (nárty se opírají o zem), volně připažit.
Chyby: viz výše
6. Vzpor klečmo – paže a stehna jsou kolmo k zemi, hlava v prodloužení trupu. Břišní a
hýžďové svaly mírně staženy. Ruce se opírají o zem v šíři ramen, prsty směřují vpřed dovnitř.
Chodidla napnuta.
Chyby: - celkové uvolnění- záklon hlavy
- prohnutí v bederní páteři
- hlava a paže „zapadají“ do ramen
7. Stoj spojný – viz výše (společné znaky správného držení těla).
Příklady:
Ikona6e
1. Z. p.: klek sedmo – připažit vzad, spojit ruce za tělem.
 zvolna prohnutě předklon a ohnutě vzpřim
Poznámka: cvičit plynule s důrazem na pohyb šíje a hlavy, která pohyb dokončuje.
2. Z. p.: vzpor klečmo
I 1. – 2. páteř ohnout, předklon hlavy
3. – 4. páteř prohnout, záklon hlavy
SLOUČIT Poznámka: cvičíme zvolna a plynule, šíje a hlava jsou vždy v prodloužení
trupu.
3. Z. p.: vzpor klečmo
I 1. – 2. páteř ohnout – skrčit přednožmo pravou
3. – 4. páteř prohnout – zanožit pravou
SLOUČIT Poznámka: viz. cv. 2, v zanožení napnout koleno i nárt.
4. Z. p.: stoj rozkročný – hluboký ohnutý předklon – volně předpažit vzhůru
I 1. – 2. zvolna rovný předklon – pokrčit upažmo
předloktí svisle vzhůru – hled vpřed
3. – 4. zpět do z.p.
5. Z. p.: stoj rozkročný – připažit vzad, spojit ruce za tělem
I 1. – 4. zvolna prohnutě předklon
II 1. – 4. zvolna ohnutě vzpřim
SLOUČIT Obměny: pohyb vedeme opačně – ohnutě předklon, prohnutě vzpřim
Poznámka: oba pohyby plynule spojit. Hlava dokončuje pohyb a dokresluje linii
zakřivení.
6. Z. p.: sed zkřižný skrčmo, pravou přes – pokrčit upažmo, předloktí svisle vzhůru
 zvolna zvedat a spouštět pokrčené paže
Poznámka: paže stlačovat vzad, nepředklánět hlavu.
7. Z. p.: leh na břiše – vzpažit zevnitř, dlaně na zem

střídavě vzpažit vzad levou a pravou nebo oběma pažemi.
8. Z. p.: podpor na pravém předloktí vpravo ležmo, levá opřena dlaní před tělem
 hmitání levou vzhůru a zpět (v malém rozsahu) chodidlo vztyčeno
Poznámka: pohyb nohyb je ostrý, udržet správnou polohu pánve, nevysazovat.
9. Z. p.: leh pokrčmo pravou - upažit
I 1. přednožit povýš levou – předpažit
2. přinožit levou – upažit
3. zvednout pánev (levá noha v prodloužení trupu)
- paže výdrž
4. = 2.
10. Z. p.: podpor na pravém předloktí vpravo ležmo – unožit levou, uchopi levou kotník levé
I 1. přinožit pravou (k levé noze)
2. zpět do z. p.
11. Z. p.: sed – předpažit
 střídavě vysouvat pravou a levou nohu vpřed (pánev vysouvat vpřed) paže doprovázejí
pohyb nohou
Totéž vzad.
Poznámka: udržet vzpřímený trup, nohy propnuté v kolenou a nártech.
12. Z. p.: úzký sed roznožný pokrčme, chodidla rovnoběžně – předpažit
 zvolna ohnutým předklonem leh (hlavu a ramena nepokládat na podložku) a ohnutě
zpět do z. p.
Poznámka: pohyb trupu je plynulý a končí v rovném (vytaženém) sedu.
13. Z. p.: leh - připažit
I 1. – 2. hrudní předklon – skrčit přednožmo pravou, uchopit koleno pravé
3. – 4. totéž opačně
SLOUČIT Obměna: v rychlejším tempu, obě nohy nad zemí, chodidla vztyčena.
Poznámka: dbáme na maximální napínání nohou (tah do dálky).
14. Z. p.: sed - připažit
I 1. – 3. zvolna ohnutě leh (hlava se pokládá poslední)
4. výdech
II 1. – 3. zvolna ohnutě rovný sed (pohyb začít předklonem hlavy)
4. nádech
SLOUČIT Obměna: v sedu pokrčme pravou (levou) – připažit.
15. Z. p.: podpor vzadu na předloktích sedmo – skrčit přednožmo vpravo
I 1. – 2. přednožit roznožmo povýš, chodidla vztyčit
3. – 4. skrčit přednožmo vlevo
SLOUČIT Poznámka: udržet vzpřímené držení hrudníku.
16. Z. p.: klek – skrčit vzpažmo zevnitř, ruce v týl
I 1. – 2. náklon vzad a pootočit trup vpravo – upažit, hled na pravou paži
3. – 4. zpět do z. p.
SLOUČIT Poznámka: při náklonu udržet trup zpevněný, paže v přímce.
Ikona4
Vyučovací jednotka
Struktura vyučovací jednotky se člení na úvodní, hlavní a závěrečnou část. Toto členění
není dogmatem.
Ve všech částech působí cvičitelka výchovně vlastním příkladem, stanovením úměrných
požadavků, využíváním situací k formování kladných charakterových a morálně volních
vlastností cvičenek, zvláště žákyň a dorostenek.
Účinnost vyučovací jednotky:
 přiměřenosti fyzické zátěže a obtížnosti cvičení
 emocionálnost (přitažlivosti)
 hledisko výchovné účinnosti spojené s formováním osobnosti cvičenek, s
vytvářením dobrých meziosobních vztahů
Metody:
Slovní (verbální) metody:
 popis cviku
 vysvětlení a výklad
 opravování chyb
 hodnocení
Názorné (demonstrační) metody:
 ukázka
Referenční seznam
Lössl, J. (1999). Estetický pohyb jako zdroj dětské radosti I. Praha: Česká obec sokolská
ústřední škola.
Kos, B. (1992). K problematice správného držení těla ve školní TV. In: Těl. Vých. Mlád., 7,
58,1992.
Kostková, J. et al. (1990). Rytmická gymnastika. Praha: Olympia
Krapková H. (1995). Rytmická gymnastika a současné gymnastické aktivity s hudbou ve
školní tělesné výchově. Olomouc: UP
Mihule, J. (1994). Pohyb a hudba. Sport report, 27 (3). 104
Novotná, V. (1994). Pohyb a hudba. Sport report, 27 (3). 104
Novotná, V. (1999). Pohybová skladba. Praha: Karolinum.