zde - Didaktis

Transkript

zde - Didaktis

1. Dialekt
U s. 11
Protože otec gdiš to podepsáu, toš podepsaua ceuá ďeďina, a gdiž vistúpíu, tož zas vistúpiua ceuá ďeďina. A toš potom sme bili
mezi ťema, keré jako kulaki označili a vihoďili. Z drušstva jagdiš. A dali nám to najhorší pole, keré egzistovalo na Popofsku. Ale opravdu
najhorší. A tak sme to vidržali až do teho šedesátého roku. Já sem bíu potom u pétépé a ďeuáu sem na stavbje, celú tú dobu.
Ono to biuo prosťe no… Gdo sa tam dostáu a neumňéu ďeuat, toš to bíu chudák. To bíu opravdu chudák. Ale gdo sme bili kluci
ze zemňeďelství, toš tehdi sme bili zviklí aj, toš tak sme to vidržali. Ale biuo to opravdu tvrdé. Jeden sa nám tam postřelíu…
Huavňe tam biuo dost kňezú, no tak ťi tam bili leda rok, potom uš to popropúšťali. Šak to sú fšelijaké ti kňíški, keré sa jako dajú
přečíst. Ve štiriapadesátém to jako končiuo, pétépé, jag umřéu Gotvald a ten Stalin suavní a totok, toš sa to zrušiuo. Ale mi sme bili plánovaňí, že pojedem na Sibiř. Enomže potom sa to už jaksi tak trošičku uvouňiuo tá disciplína.
Nebiuo tam sranda, no. Já gdiš sem tam dojéu, toš sem si říkáu: „Panebože, toš co bude? Konec svjeta lebo co?“ To bíu takoví víchodňár tam, natporučík, a ten: „Gdo neposlechne, bude sebevrach!“ A začáu nad nama střílat ze samopala. No tag jag říkám: kluci z ďeďini si
zvikli. Nekeří ne. Já sem si tam našéu kamarádi. Nó já sem si nesťežováu.
Eva Šnajdarová: Diferenční nářeční slovník obce Popovice
Pozn.: Text je přepsán foneticky.
u – znak pro obalované l
KULTURNÍ HODNOTY A VZTAH K NIM (U s. 10, PS s. 8)
Literatura pro 1. ročník středních škol - Průvodce pro učitele - přepis audionahrávek
Přepis audionahrávek z učebnicové sady Literatura pro 1. ročník středních škol tvoří nedílnou součást této sady.
Žádný text nesmí být publikován a šířen žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Určeno pouze pro vzdělávací účely.
© DIDAKTIS 2008
2. Epos o Gilgamešovi
PS s. 21
Po dvaceti dvouhodinách jídlo si ulomili,
po třiceti dvouhodinách k spánku uléhali.
Tu uviděl Gilgameš studnu, jejíž voda byla chladná.
I sestoupil dolů, aby se umyl v její vodě.
Had ucítil vůni té rostliny,
vylezl z vody a rostlinu odnes.
A ihned odhodil kůži.
Usedne Gilgameš a hořce pláče;
po tváři jeho stékají slzy.
Za ruce uchopil Uršanábiho, lodivoda:
„Pro koho, Uršanábi, ruce mé se namáhaly,
pro koho strávena je krev mého srdce?
Ni špetku dobra jsem pro sebe nedosáhl,
jen lev země pro sebe sama vykonal dobro!
To nyní na dvacet dvouhodin odnese příval vod.
(…)
Po dvaceti dvouhodinách jídlo si ulomili,
po třiceti dvouhodinách k spánku uléhali,
až do Uruku hrazeného dorazili.
Gilgameš pozná marnost svého snažení po věčném životě, vrací se do svého města a nachází útěchu v díle vlastních rukou, v hradbě
urucké. Oslavnými slovy, shodnými s verši
prologu první tabulky, vrací se báseň k svému počátku. Jedenáctou tabulkou původně končil epos o Gilgamešovi.
Tu pravil Gilgameš k němu, k Uršanábimu, lodivodovi:
„Na hradbu uruckou vystup, Uršanábi, procházej se po ní,
prozkoumej základy její, bedlivě prohlédni cihly! Což její cihly nejsou z pálené hlíny?
Což základy její nepoložilo mudrců sedm?
Jeden sar je město, jeden sar zahrady a jeden sar předměstí i s pozemky Ištařina chrámu.
Tři sary předměstí kolem Uruku se táhnou.“
Epos o Gilgamešovi, přeložil Lubor Matouš, upraveno
SYROPALESTINA (U s. 23, PS s. 21)
© DIDAKTIS 2008
3. Starý zákon – O Potopě
První kniha Mojžíšova, Genesis
PS s. 23
I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. Litoval,
že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. Řekl: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy
i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.“ Ale Noe našel u Hospodina milost. Toto je rodopis Noeho: Noe byl muž spravedlivý,
bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem. A Noe zplodil tři syny: Šéma, Cháma a Jefeta. Země však byla před Bohem zkažená
a plná násilí. Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu.
I řekl Bůh Noemu: „Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí. Udělej si
archu z goferového dřeva. V arše uděláš komůrky a vysmolíš ji uvnitř i zvenčí smolou. A uděláš ji takto: Délka archy bude tři sta loket, šířka padesát loket a výška třicet loket. Archa bude mít světlík; na loket odshora jej ukončíš a do boku archy vsadíš dveře. Uděláš v ní spodní, druhé i třetí patro. Hle, já uvedu potopu, vody na zemi, a zahladím tak zpod nebe všechno tvorstvo, v němž je duch života. Všechno,
co je na zemi, zhyne. S tebou však učiním smlouvu. Vejdeš do archy a s tebou tvoji synové, tvá žena i ženy tvých synů. A ze všeho, co je
živé, ze všeho tvorstva, uvedeš vždy po páru do archy, aby s tebou zůstali naživu; samec a samice to budou. (…)
A Hospodin za ním zavřel. Potopa na zemi trvala čtyřicet dní, vod přibývalo, až nadnesly archu, takže se zdvihla ze země. Vody zmohutněly a stále jich na zemi přibývalo. Archa plula po hladině vod. Vody na zemi převelice zmohutněly, až přikryly všechny vysoké hory,
které jsou pod nebesy. Do výšky patnácti loket vystoupily vody, když byly přikryty hory. A zahynulo všechno tvorstvo, které se na zemi
pohybuje, ptactvo, dobytek i zvěř a také všechna na zemi se hemžící havěť, i každý člověk. Všechno, co mělo v chřípích dech ducha života,
cokoli bylo na suché zemi, pomřelo. Tak smetl Bůh vše, co povstalo, co bylo na povrchu země: od lidí až po zvířata, po plazy a nebeské
ptactvo, všechno bylo smeteno ze země. Zachován byl pouze Noe a to, co s ním bylo v arše. Mohutně stály vody na zemi po sto padesát
dnů. (…)
Když pak přešlo čtyřicet dnů, otevřel Noe v arše okno, které udělal, a vypustil krkavce; ten vylétával a vracel se, dokud se vody na zemi nevysušily. Pak vypustil holubici, kterou měl u sebe, aby viděl, zda vody z povrchu země ustoupily. Holubice však nenalezla místečka,
kde by její noha mohla spočinout, a vrátila se k němu do archy, neboť vody dosud pokrývaly povrch celé země. Vztáhl tedy ruku, vzal ji
a vnesl ji k sobě do archy. Čekal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici z archy. A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle,
měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Tak Noe poznal, že vody ze země ustoupily.
1. kniha Mojžíšova 6,5–8,19, upraveno
© DIDAKTIS 2008
4. Nový zákon – O narození Ježíše
Evangelium podle Matouše
PS s. 23
Narození Ježíšovo událo se takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha
svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl
Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin
ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel‘, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘. Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna, a dal mu jméno
Ježíš. Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je
ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel Herodes, znepokojil se
a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli:
„V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: ,A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť
z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.‘“ Tedy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas,
kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi,
abych se mu i já šel poklonit.“ Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila
nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí.Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli
na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země. Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni
do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“ On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‚Z Egypta jsem povolal svého syna.‘ Když Herodes
poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který
vyzvěděl od mudrců. Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše: ‚Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své
děti a nedá se utěšit, protože jich není.‘ Ale když Herodes umřel, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi v Egyptě a řekl: „Vstaň, vezmi
dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život.“ On tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a vrátil se
do izraelské země. Když však uslyšel, že Archelaos kraluje v Judsku po svém otci Herodovi, bál se tam jít; ale na pokyn ve snu se obrátil
do končin galilejských a usadil se v městě zvaném Nazaret – aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský.
Matouš 1,18–2,23, ekumenický překlad, upraveno
© DIDAKTIS 2008
5. Euripides – Medea
Medea
Ó hrůza, co mám činit? Prchla odvaha,
jak v jasné oči dětí svých jsem pohlédla.
Ó ne já nemohu! Pryč, vy hrozné myšlenky!
Já odvedu své děti s sebou ze země.
Což musím sama sebe trestat dvojnásob,
bych zkázou dětí jejich otce ranila?
Oh nikdy, nikdy! Pryč, vy hrozné myšlenky!
Však co to dělám? Chci tak výsměch utržit
svých nepřátel, jež nechám trestu ujíti?
Ne, musím jednat! Hanba, jak jsem zbabělá,
že v slabosti jsem sklesla k slovům
změkčilým!
Mé dítky, jděte domů! Kdo však za hřích má
být zde, mít účast na mých obětech, ať sám
dbá o sebe! Má ruka bude pevná dost!
Ó ne, ach ne, mé srdce, nečiň toho, ne!
Ó, nech je, nešťastnice, šetři synů svých!
Až budeš v dáli, přec ti budou útěchou!
Však při bozích pomsty, v říši smrti sídlících,
to nestane se nikdy, abych vydala
své drahé děti potupě svých nepřátel!
Ty musí zemřít… Já, ač jejich rodička,
když bude nezbytné, je sama usmrtím.
Je rozhodnuto, nelze, nelze ustoupit!
(…)
Iason
Ty vyvrheli, ženo nejvýš protivná
i mně i bohům, všemu rodu lidskému,
tys měla sílu proklát mečem děti své,
ty, jejich matka, a v nich, zničilas i mne,
a vykonavši tento zločin bezbožný,
máš ještě smělost dívati se na slunce
a zemi? Kletba tobě! Dnes to jasně zřím,
však tenkrát jsem byl slepý, když jsem
z domova,
U s. 33
Iason
(pokračuje)
z té divočiny, vedl si tě do Řecka,
tu bídnici, jež otce, vlast svou zradila!
Tvých činů kletbu na mne bozi svalili.
Tys bratra zavraždila v rodném domě svém
a tak jsi vešla na mou krásnopřídou loď:
to byl tvůj začátek! A potom stala ses
mou chotí, zrodilas mi děti, synky dva,
a z líté žárlivosti jsi je zabila!
Ó, toho nebyla by žádná z řeckých žen
se dopustila! A já jsem ti před nimi
dal přednost, vzal jsem si tě, zmar
a zkázu svou
ne ženu, líté zvíře! Skylly, běsnící
kdes na západě, ty jsi ještě divější!
Však tebe neranil bych ani tisíci
snad nadávkami – ty jsi drzost vtělená:
zhyň, hnusný tvore, krví dětí zbrocený!
Mně zbývá jenom oplakávat osud svůj.
Já nebudu se těšit z mladé manželky,
a dětí, jež jsem zplodil, jež jsem vychoval,
už neoslovím zaživa – jsou ztraceny!
Medea
K těm slovům tvým bych mohla velmi
obšírně
ti odvětiti. Ale otec Zeus to ví,
co já ti prokázala, a jaks jednal ty.
Tys nesměl, nesměl mého lože zneuctít
a žije slastný život, vysmívat se mně,
a nesměla mne beztrestně tvá princezna
ni tchán tvůj Kreón vypuditi ze země!
Nuž chceš-li, jmenuj si mě třebas ohavou
či lítou zvěří nebo divým netvorem:
však jsem tvé srdce ranila, jak zasloužíš!
Euripides: Trójanky a jiné tragédie,
přeložili Ferdinand Stiebitz a Olga Valešová, upraveno
EURIPIDES (U s. 33, PS s. 31)
© DIDAKTIS 2008
6. Plutarchos – O lásce
U s. 35
Všemi Menandrovými komediemi bez rozdílu se vine jeden základní motiv: láska, jež je prostupuje jako vzduch, který všichni dýcháme. Přizveme tedy k našemu zkoumání tohoto muže, který je nanejvýš nadšeným ctitelem a služebníkem boha Eróta, neboť také pronesl
o lásce myšlenky hodné filozofa. Prohlásiv, že se s milujícími děje něco podivuhodného – jak tomu doopravdy je, rozhovoří se hned
o tom; náhle však upadá do rozpaků a uvažuje sám u sebe:
Co v lásce vlastně rozhoduje skutečně? Snad zrak? – Toť hloupost! Pak by všichni museli se zamilovat stejně… Zrak nic neliší. Či rozkoš
styku poutá k sobě milence? Dva mají tutéž ženu: jeden nepocítí nic a vytratí se hrdě, druhý láskou mře… Ne! Vnitřní krize – to je ona choroba, a koho stihne, v srdci nese zranění.
Uvažujme, jaký smysl mají ta slova. Láska musí mít nezbytně nějakou zvláště silnou a podnětnou příčinu, lze-li věřit tomu, že ta příčina netkví ani v zahledění se, ani v tělesném styku; snad jsou to jakés takés popudy, hlavní zdroj a kořen toho citového zaujetí je někde
jinde. Ale ovšem způsob, jak se to autor snaží dokazovat, je povrchní a nesprávný. Nesoudí přece stejně každý zrak, právě tak jako nemá
každý stejnou chuť. Je přece rozdíl mezi zrakem jednoho a zrakem druhého člověka a už od přírody bývá ten nebo onen lépe vybaven
a zkušenostmi lépe připraven, aby poznával krásu: u hudebníků se to děje v oblasti harmonie a melodií, u malířů v tvarech a obrazech.
Tak prý kdysi odpověděl Nikomachos laikovi, který prohlásil, že mu Zeuxidova Helena nepřipadá krásná: „Podívej se na ni mýma očima,
a bude ti připadat božská.“ Také voňavkáři mívají o vůních a přirozeně i kuchaři o pokrmech cvikem a zvykem vytříbenější úsudek, než
máme my. Říci opětně, že milujícího nespoutává důvěrný styk, poněvadž obcují-li dva s touž ženou, upadá jeden v porobu, zatímco druhý sebevědomě odchází, je asi takové, jako kdyby se řeklo, že labužník Filoxenos není otrokem svých chuťových požitků, protože se při
ochutnávání týchž jídel nic podobného nepřihodilo Antisthenovi. Nebo že se Alkibiades vínem neopil, protože Sokrates, jenž pil stejné
víno, zůstal střízlivý.
Ale zanechme už těchto úvah a obraťme pozornost k dalším slovům, v nichž už Menandros pronáší svůj vlastní názor. „Vnitřní
krize – to je ona choroba.“ Ano, je tomu tak. Musí dojít k dokonalému setkání obou elementů, činného i trpného, mezi nimiž se vyvine
určitý vztah. A není schopna dosáhnout svého cíle složka činná, nepřipraví-li jí ve všem půdu složka trpná. V tom tkví úspěch, přivedouli okolnosti v rozhodující chvíli složku činnou do styku s tou složkou, jež je ochotna se poddat.
Plutarchos: O lásce a přátelství, přeložili Václav Bahník a Zdeněk K. Vysoký, upraveno
PLUTARCHOS (U s. 35, PS s. 33)
© DIDAKTIS 2008
7. Homér – Ilias
Achilles se chystá do boje
PS s. 30
On však po břehu mořském se ubíral, Achilles slavný, strašlivým hlasem křiče a vyvolal achajské vůdce. Tenkrát i tací muži, co dlívali
v táboře vždycky: veškeří řidiči lodní, již kormidla na péči měli, také kdo správcové jídel jim bývali, třídiči zásob, vesměs, tehdáž aspoň,
šli do sněmu, neboť se zjevil Achilles – dlouhý čas byl trudného válčení vzdálen.
Dva se též belhali na sněm, již Areu sloužili v bitvách, udatný Týdéovec a Odysseus, hrdina slavný, opřeni o kopí svá, neb dosud je
bolely rány. Tito pak v prvních řadách si na sněmu usedli oba. Naposled Agamemnon se dostavil, vladyka mužstva, poněvadž raněn byl
též – jej v zuřivé válečné seči, Koón, syn Antenorův svým kopím kovaným ranil.
Když pak už achajské mužstvo se vesměs do sněmu sešlo, Achilles rychlý v běhu tu povstav, promluvil takto:
„Vidíš, Átreův synu, zda tohle kdy na prospěch bylo oběma nám, jak tobě tak mně – když s bolestí v duši svárem hubícím ducha jsme
vzplanuli – pro pouhou dívku! Měla ji Artemis ctná svým šípem na lodích zabít, v den, když Lyrnéssos zbořiv, jsem sám si ji z kořisti
vybral – nebylo tolik by mužů zde do půdy zarylo nehty rukou nepřátel našich, když já byl zachvácen hněvem! Hektoru ovšem a Tróům
to prospělo – Achajci, myslím, hněv tvůj budou i můj mít v paměti po dlouhou dobu!
Co však stalo se dřív, již nechejme, ač je nám krušno, v prsou milené srdce pak ukroťme – vždyť je to nutné! Nyní od hněvu svého již
upouštím – nesluší přece, abych jen urputně pořád byl rozhněván.“
Homérova Ilias, přeložil Otmar Vaňorný, upravano
HOMÉR (U s. 32, PS s. 30)
© DIDAKTIS 2008
8. Aischylos – Oresteia
PS s. 31
Klytaimnestra
Co se to děje? Proč tak po domě křičíš?
Otrok
Volám, že mrtví živého ubíjejí!
Klytaimnestra
Běda mi! Rozumím té tvojí řeči!
Úskokem zahyneme, jako jsme vraždili sami.
Dejte mi rychle sekeru, kterou lze zabít,
ať poznáme brzy, kdo zvítězí z nás!
Tak vidíte, tak jsem už klesla ve svojí bídě!
Orestes
Tebe teď hledám. Tamten má svůj díl.
Klytaimnestra
Ó, běda mi! Jsi mrtev již, můj čacký Aigisthe?
Orestes
Ty miluješ ho? Spočineš s ním tedy i v jednom hrobě! Neopustíš jej tak ani po smrti!
Řecká dramata, přeložil Vladimír Šrámek
AISCHYLOS (U s. 33, PS s. 31)
© DIDAKTIS 2008
9. Platon – Dialog Faidon
O převtělování
PS s. 32
Ti, kdo se oddávali labužnictví, chlípnosti a opilství, berou na sebe pravděpodobně podobu oslů a podobných zvířat. Ti, kdo holdovali
nespravedlnosti, tyranství a chamtivosti, berou na sebe podobu vlků, jestřábů a supů. Nejšťastnější jsou ti, kdo usilovali o všeobecnou
lidskou a občanskou ctnost, kterou nazýváme rozvážností a spravedlností, ale která v nich vznikla jenom návykem, bez rozumového
poznání. Ti se převtělují do podoby krotkých tvorů, včel a mravenců, nebo do podobného druhu lidí, a tehdy se z nich zase rodí pořádní
muži. Do společnosti bohů však se dostane pouze ten, jehož duše zůstává čistá a kdo je milovníkem moudrosti.
Platon: Myšlenky, přeložila Klára Košková
PLATON (U s. 34, PS s. 32)
© DIDAKTIS 2008
10. Ovidius – Umění milovat
Nesčetné možnosti v cirku
U s. 41
Také ti uniknout nesmí ni závod šlechtěných koní, přemnoho výhod má cirkus, do něhož lidé se cpou. Nemusíš tajemství různá
v něm sdělovat pomocí prstů, nemusíš znamení tam přijímat namísto slov. Sedni si blizoučko dívky, v tom nikdo ti nebude bránit, bokem,
pokud jen můžeš, tiskni se na její bok. Nechce-li, naštěstí čára vás nutí k sobě se tisknout, musíš se dotýkat dívky, prostor to nezbytně
chce. Tady pak musíš hledat, jak družný rozhovor začít, o čem dnes kdokoli mluví, o tom s ní začni i ty. Horlivě vyzvídej na ní, čí koně to
vjíždějí, a hned, ať je to kdokoli, přej mu, bude-li ona mu přát. Slavnostní průvod až půjde, kde jinoši vcházejí v zápas, na počest Venuši
mocné nadšeně tleskej i ty. Spadne-li, jak se stává, snad dívce do klína písek, musíš ho pečlivě rukou ze šatů vyklepat jí. Jestli tam nebude
žádný, přec klepej, i není-li žádný – příčina každá buď vhod, abys jí posloužit moh. Příliš spuštěný plášť když bude jí na zemi ležet, seber
ho z nečisté hlíny, zdvihni ho ochotně výš. Pohled na její nožky se naskytne ihned tvým očím, dovolí to i dívka v odměnu za službu tvou.
Také se ohlédni včas, ať kdokoli za vámi sedí, aby jí kolenem svým netlačil do něžných zad. Povrchní duch se drobnostmi získá – i polštářek dívčin hbitě urovnat rukou leckomu prospělo již; k užitku bylo i mírným ji vánkem vějíře chladit nebo jí pod něžné nožky hloubenou
stoličku dát.
Publius Ovidius Naso: O lásce a milování, přeložili Rudolf Mertlík a Jana Svobodová
PUBLIUS OVIDIUS NASO (U s. 41, PS s. 39)
© DIDAKTIS 2008
11. Catullus – Kniha veršů
Nebezpečné zvíře
U s. 43
Nic ty se, Rufe, nediv, že netouží nižádná žena
tobě, ať sebe víc chceš, přiblížit měkký svůj klín,
ani kdybys ji lákal i darem vzácného roucha,
kdyby jí od tebe skvost barvami všemi hrál vstříc.
Prožluklá jakási pověst ti působí, brachu, tu škodu:
v podpaží tvém – tak dí – páchnoucí kozel má skrýš.
Ten je postrachem všech; vždyť náramně zlé je to zvíře,
s nímž věru žádná z děv nechce mít důvěrný styk.
Proto buď zabij kozla, tu krutou pohromu nosů,
nebo se nediv už nic, proč nechce žádná tě mít.
Gaius Velerius Catullus: Zhořklé polibky, přeložila Dana Svobodová
GAIUS VALERIUS CATULLUS (U s. 43, PS s. 41)
© DIDAKTIS 2008
12. Vergilius – Aeneis
O pádu Tróje
PS s. 38
Rázem umlkli všichni a napjatě hleděli na něj: Aeneas počal tedy a vysoko z lehátka mluvil:
„Nevýslovný bol, má královno, obnovit velíš, kterak trójskou říši a bědné království naše vyvrátil řecký lid. Já sám jsem viděl ty hrůzy,
maje v nich velkou účast. Kdo mohl by všecko to líčit…, aniž by potlačil pláč?
Též noc již kloní se rosná chvatně a západ hvězd již počíná vybízet k spánku. Když však tolik si přeješ, bys poslední útrapy Tróje
slyšela líčit krátce a zvěděla osudy naše, ačkoli vzpírá se duch, a pouhé se vzpomínky hrozí, počínám.
Zlomeni válkou a osudem od cíle hnáni vůdcové řeckých vojsk – když tolik míjelo roků, návodem Pallady božské si zbudují koně jak
horu, pobivše žebra té stavby kol dokola fošnami z jedlí: za šťastný návrat prý dar, jak roznesli šálivou pověst.
Losují z vybraných reků a zvolené potajmu zavrou do temných útrob jeho a zbrojným vyplní lidem vnitřek nesmírných dutin a rozsáhlé koňovo břicho.
Ostrov z pověsti známý je vidět na dohled z Tróje, Tenedos, bohatý statky, když trójské království kvetlo – teď jen zátoka pouhá a stanice nejistá lodím. Plují směrem k němu a na pustém břehu se skryjí.
Mníme, že zmizeli z Tróje a odpluli do Řecka větrem… tak již Trójská zem je zbavena předlouhých strastí! Brány se rozletí v ráz: nás
těší v achajský tábor vejít – teď prázdný kraj, jen pusté pobřeží mořské. „Tady byl Dolopů zástup, zde tábořil Achilleus krutý, zde bylo
jejich loďstvo a tadyhle bývaly boje.
Někteří nad zhoubným darem, jenž určen prý Minervě panně, žasnou, nesmírné stavbě se divíce. Thymoites první radí vtáhnout
v město a tam jej postavit na hrad – ať již s úmyslem lstným, ať trójský osud tak určil.
Avšak Kapys a jiní, kdo lepší měl rozvahu v duši, řecký ten úskočný dar, v němž jistou tušili zradu, kázali do moře svrhnout neb zatopit pod ním a spálit nebo mu prorazit břicho a prozkoumat dutiny skrýše.
Lid však neví, co počít, a tříští se v mínění různá.
Ejhle, tu Laokoon svůj velký předběhne průvod, spěchaje z výšin hradu a zardělý zdaleka volá:
,,Jaké to šílenství velké, ó nebozí krajané moji! Mníte, že Řek je pryč? Což myslíte, že je kdy jaký bez klamu danajský dar? Buďto je
řecký lid v tom dříví zavřen a ukryt, anebo přístroj tento je zroben na naše hradby…
Vergilius: Aeneis, přeložil Otmar Vaňorný
PUBLIUS VERGILIUS MARO (U s. 40, PS s. 38)
© DIDAKTIS 2008
13. Píseň o Rolandovi
PS s. 52
Skvěl se den a slunce planulo, v lesku září všechno zbrojení – tisíc polnic dojem zvyšuje. Velký hluk ten slyší Frankové. „Tuším,
brachu,“ vece Oliver, „s pohany se asi utkáme.“ „Kéž to Bůh dá!“ – Roland odpoví. „Třeba-li, stát budem za králem. Musíš bídu nésti
pro pána, velké horko, velkou zimu též, třeba hlavu musíš nasadit. Nuž, hleď každý velkých sobě ran, a zlá píseň o nás nepěje. Křiv jest
pohan, křesťan právo má – však já špatný příklad nedám vám.“
(…)
Bitva tuhá, všeobecná jest, hrabě Roland však se neleká; buší bodlem, pokud vydrží, – při patnácté ráně rozbil je. Tasí Durandal,
svůj dobrý meč, na Cherubla s koněm žene se, zdrtí leb se skvoucím kamením, zasekne mu zrovna do vlasů, rozetne mu oči, ba i tvář,
bílý pancíř drobných prstenců, celé tělo až ku vidlici, sedlo až – to zlatem zdobeno; v kom meč mu při tom uvázl, však i tomu páteř rozťal
v ráz. –
Píseň o Rolandovi, přeložil Jiří Pelán, upraveno
PÍSEŇ O ROLANDOVI (U s. 52, PS s. 52)
© DIDAKTIS 2008
14. Píseň o Nibelunzích
Vyprávění o tom, jak Siegfried poprvé spatřil Kriemhildu
V tu chvíli vyšla panna
jako den v rozbřesku
z ponurých temných mračen,
a bylo po stesku,
jejž dlouho v srdci nosil
z rytířů leckterý:
nyní ji tedy spatřil
líbeznou, plnou nádhery!
Její šat skvostně zářil
drahými kameny
a tváře obestíral
lesk sladce ruměný,
pán sebenáročnější
nezaváhal, zda uzná,
že v celém světě není
krása tak převelice luzná.
Jako když záře luny,
nad jiné zázračná
a mocnější než hvězdy,
se line nad mračna,
tak v čele dam se skvěla,
krásná a spanilá.
V tu chvíli mysl reků
se nadobyčej vznítila.
Řad skvostných komorníků
šel sborem před pannou.
Zvědavi na nádheru,
sotva kdy vídanou,
vznešení páni valem
se přihrnuli blíž,
Siegfried hned v žalu tonul,
hned v blaženosti stoupal výš,
třeba si v duchu říkal:
„Nejsem tě nehoden?
Nesním já o své lásce
jen pošetilý sen?
Zůstat však tobě vzdálen,
omrzel by mě svět.“
Tak přemítaje, počal hned blednout,
hned zas ruměnět,
ano, náš milý rytíř
stál tam tak omámen,
jako by ho pan malíř
na bílý pergamen
kunštovně vymaloval.
I budiž řečeno,
že švarnějšího reka
neznalo lidské plemeno.
Průvodci luzných paní
všem pánům pokynuli
ustoupit o krok, páni
splnili jejich vůli,
srdce se rozbušila,
slastně se ztajil dech
a vešly dámy krásné
a skvělé v dvorských způsobech.
Pak burgundský pan Gernot
takovou vedl řeč:
„Stojí zde rek, jenž pro nás
udatně zvedl meč,
Günthere, dobrý bratře,
teď sluší se i vám
veřejně všechno splatit.
Tu radu ve cti předkládám.
Bude nám ku prospěchu,
jestliže Siegfriedovi
ještě dnes na váš pokyn
sestra svůj pozdrav poví;
a protože by muže
poprvé pozdravila,
získáš si tou ctí pána,
jemuž je vlastní moc a síla.“
PS s. 53
Panovníkovi blízcí
se rozeběhli hned
pánovi z Nizozemí
tuto řeč povědět:
„Král dovolí vám přijmout
zde, v jedné ze síní,
pozdrav své panny sestry
a k vaší cti tak učiní!“
Rytíř tu zprávu v duchu
s radostí uvítal,
v té chvíli jeho srdce
netížil více žal,
ano, směl spatřit dceru
vznešené královny
a slyšet její pozdrav,
dvorný a jistě čarovný.
Neboť jak uviděla
hrdého mládence,
pravila panna, planouc
barvami ruměnce:
„Siegfriede, chrabrý reku,
vítejte slavně k nám!“
Ta slova jeho duši
povznášela až k výšinám.
Poděkoval jí, dívčí
ruku vzal do dlaně
a pak šli něžně spolu.
Nejednou po panně
pan rytíř v zalíbení
a ona právě tak,
arciže pouze kradmo,
obraceli svůj vroucí zrak.
Zda přitom něžným stiskem,
zda stiskem milostným
tu bílou ruku tiskl?
O tom já málo vím.
Že by však bylo jinak,
zdá se mi k nevíře,
když dívka známkou přízně
poctila pana rytíře.
Popravdě tenkrát v máji,
v té krásné roční době,
nemohl v duši cítit
více než tehdá v sobě
pocítil milostného
blaha a nadšení:
té dívce dal své srdce
a nyní kráčel vedle ní.
Nejeden pán si říkal:
„Jaká to podívaná!
Kdyby mně místo jemu
šla po boku ta panna
či v objetí mi dlela,
nic bych se nehněval.“
Sotva kdy lépe sloužil
rek dívce, jíž byl otcem král!
Kdokoli z tamních hostí,
páni i leníci,
každý měl oči pouze
pro krásnou dvojici.
Nakonec směla panna
hrdinu políbit
a myslím, že v něm pranic
nemohlo vzbudit sladší cit.
Dánský král k tomu dodal:
„Pro tento polibek
musel se v ranách svíjet
nejeden chrabrý rek.
Vždyť Siegfriedovu sílu
jsem poznal i já sám.
Nedopusť, dobrý Bože,
aby zas přiharcoval k nám!“
Píseň o Nibelunzích, přeložil Jindřich Pokorný
PÍSEŇ O NIBELUNZÍCH (U s. 53, PS s. 53)
© DIDAKTIS 2008
15. Konstantin a Metoděj – Proglas
Jsem předzpěv k svatému evangeliu.
Jak dříve předpověděli proroci,
Kristus přichází shromáždit národy,
neboť jest světlem tohoto světa.
Splnilo se to v tisíciletí tomto sedmém.
Oni totiž řekli: Slepí prohlédnou
a hluší uslyší slovo Písma.
Neboť jest třeba poznati Boha.
Proto slyšte, Slované, toto:
Dar tento jest zajisté od Boha daný,
dar boží jest to údělu na pravici,
dar duším, nikdy se nekazící,
těm duším, které jej přijmou.
Matouš, Marek, Lukáš a Jan
učí všechen lid a praví:
Všichni, kdož spanilost svých duší
vidíte, neboť toužíte radovat se,
zapudit temnotu hříchu,
a zbavit se zkázy tohoto světa
a rajský život nalézti
a uniknout plameni hořícímu,
slyšte nyní svým rozumem,
slyšte, všechen lide slovanský,
slyšte Slovo, přišlo od Boha,
U s. 58
slovo krmící lidské duše,
slovo posilující srdce i rozum,
slovo toto, připravující k poznání Boha.
Jako bez světla se nepotěší
oko patřící na všechno stvoření boží,
nýbrž vše není ani krásné, ani viditelné,
tak je to i s každou duší bez knih,
jež nezná zákona božího,
zákona knižního a duchovního,
zákona zjevujícího ráj boží.
Neboť který sluch, jestliže rachot hromu
neslyší, může se báti Boha?
Dále chřípí, nečichají-li vůně květu,
kterak pochopí zázrak boží?
Vždyť ústa, jež necítí sladkosti,
činí člověka jako kamenným.
Ještě víc však duše bez knih
zdá se být v lidech mrtva.
Přeložil Josef Vašica
KONSTANTIN A METODĚJ (U s. 58, PS s. 58)
© DIDAKTIS 2008
16. Dalimilova kronika
Kapitola 30
Bratr řevnil na Václava,
že mu patří zeměspráva,
že žít musí v jeho stínu.
Dal ho pozvat na hostinu,
že prý slaví synův křest.
Připravil však podlou lest.
K Václavovi z Boleslavi
přišel člověk netresktavý
s radou: „Vyskoč na koně,
sice dojdeš k úhoně.
Opusť kvapem tato místa,
bratr záhubu ti chystá.“
Na to pravil svatý muž:
„Příteli, já vím to už.
Dobro ke mně přivedlo tě,
já však nelpím na životě,
a když nežádá bůh víc,
pro něj rád jdu smrti vstříc.
Aby duše byla hodna
pouti k nebeskému trůnu,
kalich od rtů neodtrhnu,
jak náš Pán chci pít až do dna.
Svatý Michal za tu číš
přivede mě k bohu blíž.“
Potom klidný, vznešený
rozloučil se se všemi.
Vstal, šel ke kostelu hbitě,
kde Boleslav s druhy skrytě
číhal na něj pod schody.
Václav dík vzdal za hody
bratrovi. Ten vytáh ale
meč a smál se jeho chvále:
„Vždy jsem dělal, cos ty kázal,
vždy jsem sloužil ti jak vazal.
I dnes posloužím ti mečem.
Konec udělám tvým řečem.“
U s. 61
Sotva ruku ale vztáh,
zachvátil ho hrozný strach,
ucho bratru uťal v chvilce
a ruka mu sklouzla z jílce.
Svatý Václav ten meč zdvih.
Pravil: „Tvůj čin splatit mohu.
Nechci se však rouhat bohu.
Prolít tvou krev byl by hřích.
Zde je tvůj meč. Vezmi jej
a své dílo dokonej.“
Potom poklek u dveří.
Boleslav hned zve svou hordu,
stěžuje si, láteří,
obviňuje bratra z mordu.
Ten dál v modlitbu se hrouží,
duši poroučí v dlaň boží.
Přichystáni k strašné ráně,
jak když opustil je rozum,
Hněvisa a Štyrsa v mžiku
vnoří do něho svou dýku.
To se stalo léta Páně
devět set a dvacet osm.
Že Boleslav bratra na kvas
pozval, dostal jméno Strachkvas
jeho syn. Ze strůjců vraždy
potrestán byl nebem každý.
Hněvisa se propad s koněm,
Štyrsa, jak je známo o něm,
malomocí zkoušel tuze.
Celý rod žil po zásluze
leta v neustálé bázni
a mnozí v něm byli blázni.
Kronika tak řečeného Dalimila, přebásnila Hana Vrbová
DALIMILOVA KRONIKA (U s. 61, PS s. 61)
© DIDAKTIS 2008
17. Kosmas – Kronika česká
Kniha první
PS s. 60
Podle učení geometrů se dělí povrch zemský na dvě polovice, z nichž jednu zaujímá pod svým jménem Asie, druhou Evropa s Afrikou.
V Evropě leží Germanie a v jejích končinách směrem k severní straně daleko široko se rozkládá kraj, kolem dokola obklíčený horami,
jež se podivuhodným způsobem táhnou po obvodu celé země, že se na pohled zdá, jako by jedno souvislé pohoří celou tu zemi obklopovalo a chránilo. Povrch této země tenkrát zaujímaly širé lesní pustiny bez lidského obyvatele, zněly však hlasně bzukotem rojů včel a zpěvem rozličného ptactva. Zvěře bylo ve hvozdech bez počtu jako písku v moři nebo jako hvězd na nebi a nikým neplašena těkala cestou
necestou; houfům dobytka sotva stačila země. Se stády soumarů sotva se mohlo měřiti i množství kobylek, co jich v létě po polích skáče.
Vody tam byly čisťounké a k lidskému užívání zdravé, rovněž i ryby chutné a výživné. Je to divná věc a lze z ní uvážiti, jak vysoko se
vypíná tato země: nevtéká do ní žádná cizí řeka, nýbrž všechny toky malé i velké, pojaty arci do větší řeky, jež slove Labe, tekou až do Severního moře. A poněvadž tato země za těch časů ležela nedotčená rádlem a do té doby ještě do ní nevešel člověk, který by se jí dotekl,
uznávám za vhodnější o její úrodnosti či neúrodnosti pomlčeti, než říci něco nezaručeného. Když do těch pustin vstoupil člověk, ať to byl
kdokoli – neznámo s kolika lidmi – hledaje příhodných míst k lidským příbytkům, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně,
a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zařídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky,
jež s sebou na ramenou přinesl. Tehdy starosta, jehož ostatní jako pána provázeli, mezi jiným takto promluvil k své družině: „Druhové,
kteří jste nejednou snášeli se mnou těžké trudy cesty po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte oběť příjemnou svým bůžkům, jejichž
zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, kdysi osudem vám předurčené. To jest ona, to jest ona země, kterou jsem vám – jak se
pamatuji – častokrát sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete,
podnebím k obývání příjemná. Vody jsou všude hojné a nad obyčej rybnaté. Zde se vám nebude ničeho nedostávati, protože nikdo vám
nebude škoditi. Ale když takový, tak krásný a tak veliký kraj jest ve vašich rukou, rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno pro tu zemi.“
Ti hned, jako z božského vnuknutí, zvolali: „Poněvadž ty, otče, sloveš Čech, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země
slula Čechy?“
Tehdy starosta, jsa dojat touto předpovědí svých druhů, jal se z radosti líbati zemi, maje radost, že se má nazývati jeho jménem, pak
vstal a obojí dlaň zdvíhaje k nebeským hvězdám, takto počal mluviti: „Vítej mi, země zaslíbená, tisícerými tužbami od nás vyhledávaná, kdysi v čas potopy lidu zbavená, nyní jako na památku lidstva nás zachovej bez pohromy a rozmnožuj naše potomstvo od pokolení
do pokolení.“
Kosmova Kronika česká, přeložili Karel Hrdina a Marie Bláhová
KOSMAS (U s. 60, PS s. 60)
© DIDAKTIS 2008
18. Alexandreida
Rady Aristotelovy
Poslúchaj mne tuto sada,
toť jest mojě prvnie rada:
Jměj dvór svój po kněžskéj vnadě,
své šlechticě jměj v svéj radě;
chovaj sě obojětníkóv,
hospodnie čsti proradníkóv!
Ti toho jsú obyčějě:
oko sě jich vešdy směje,
jazyk jmajú vňuž meč v sobě,
jenž seče straně na obě.
Z chlapieho řáda nikoli
ijednoho v čest nevoli;
nebo chlap, když jest povýšen,
nesnadně bude utišen.
Zlé kolo najviece skřípá,
malý had najviece sípá
a chlápě najviece chlípá.
Aspis slóve hádek jeden,
ten jest tak velmi nezbeden,
jakž nedbá ijedněch kúzel,
hlavu stáhne jako uzel;
když kto kúzly chce jej jieti,
nemóže ničse prospěti;
jedno ucho k zemi stulí
a druhé chvostem zatulí.
A takéž chlap, když bude vyší,
dobřě slyšě, však neslyší.
Kteříž potok voden bude,
ten sě vždy viece zabude
než která hluboká řěka,
jěžto širocě vytieká.
Takéž chlap, když obohatie,
když sedí, daní neplatě,
dobřě znav, však nepozná tě.
Avšak ktož jmá dobré nravy,
ktoliž jest své viery pravý,
nebo ač i pokolenie
některý sbožného nenie:
však jsú dóstojni čstnosti,
když dbajú o múdrosti;
neb najvěčšie šlechta tu je,
kdež smysl nravy okrašluje.
Šlechetný ščěp bývá z pláni,
když sě starý peň oplaní:
tak z chuzších bývajú páni.
Když sbožie neb smysla nenie,
v šlechtě bude porušenie.
A pakli sě kdy to udá
vtazovati tobě súda,
pro dar nepřěvracuj práva,
jakž juž pohřiechu sě stává.
PS s. 62
Kterúž stranu peniez súdí,
druhá sě naprázdno trudí,
nejeden sě tiem oblúdí.
Buď lehek proti chudému,
protiven buď protivnému;
nenieť nikde tako tuhý,
chceš-li, budeš jemu druhý.
Přěd zástupem prvý bývaj,
svých sě ludí nepokrývaj;
a když tě tu uzřie tvoji,
tu rád každý tobě sstojí.
Když pastýř přěd vlkem srší.
toho sě stádo rozprší,
ten jest nehoden své vrši.
Potom, mój kněžiče, věz to:
ač kde dobudeš město,
dobytek, poklad vybera,
všěcky svojě ludi sbera,
otplacujž každému míle
podlé skutkóv, úsilé.
Juž v službě nýnie otplátka,
že hospodnie milost vrátka,
zle sě brž než dobřě zračí;
jak sě z mračna nebe zmračí,
tak sě hospoda rozpáčí.
Snad jsi chud, že nejmáš dáti?
Uč sě v tom rady chovati:
když dobudeš, tehdy dávaj,
a když nejmáš, oběcávaj.
Lékař vždy jmá čáku k sěči,
pták rád slyší, kdežto skřěčí,
sluha věří slibnéj řěči.
To ti naposled povědě,
jenž k tvéj čsti najlepšie vědě:
v rozkoši sě neobložuj,
u panosti neumnožuj;
ač sě v tom dvém neostřěžeš,
sám sě tiem najviec sviežeš.
Plodu nedá moklé pole,
a čest i v rozkoši vóle,
nesedí na jednom stole,
Juž ti všicku radu krácu,
v jedno slovo sě navrácu:
milosrden buď k nevinnému,
najviece k člověku svému.
Chovajž tvrdě mojě slova,
budeť služba vždy hotova
a ve čsti vždy obnova.“
Alexandreida, připravil Václav Vážný
ALEXANDREIDA (U s. 62, PS s. 62)
© DIDAKTIS 2008
18. Alexandreida
Rady Aristotelovy
PS s. 62
pokračování
po kněžskéj vnadě – po způsobu knížat, jak to dělají knížata
obojětníkóv – falešníků
čsti – cti, pocti
z chlapieho řáda – ze stavu poddaných
chlap – neurozený člověk, poddaný, sedlák
sě… zabude – zapomene se, rozzuří se
sbožie – majetek, jmění, bohatství
buď lehek – buď vlídný, laskavý
tuhý – nemilosrdný, krutý
sě… nepokrývaj – nevyhýbej se
hospoda – pán, panovník, správce
skřěčí – křičí, volá
sě… neobložuj – neoddávej se
neumnožuj – nepřeháněj
sě… sviežeš – zardousíš se, zadávíš se
tvrdě – pevně, řádně, přísně, vytrvale
budeť… vždy obnova – dobudeš… vždy nové slávy
ALEXANDREIDA (U s. 62, PS s. 62)
© DIDAKTIS 2008
19. Mastičkář
Rubín
Prav to každý juž vás druh k druhu,
že ke všelikému neduhu
i ke všelikéj nemoci
mého mistra masti mohú spomoci.
Ktož jmá kterú nádchu v nozě,
od tohoť jmá mléko kozie.
A ktož jmá zimnici v týlu
neb snad neskrovnú kýlu
neb snad jmu dna lámá uši
neb jmá snad čirvy v duši,
to vše mój mistr usdraví
í všie nemoci zbaví.
Mastičkář
Rubíne, skóro-li mé masti budú?
Rubín
Jednak, mistře, přěd tobú budú,
až jich z pytlíka dobudu.
Mastičkář
Rubíne, južť je počal mazanec kvísti.
Rač mi masti sěm mé vyčísti!
Mastičkář
Kto chcete rady slyšěti,
móžete sěm rádi hleděti!
Rubín
Požehnaj mě, Boží synu i svatý Duše,
ať mne ďábel nepokúšie!
Rubín
(k Mastičkáři)
Toto ti je, mistře, pirvá puška,
od téť sě počíná vole jako hruška;
najpirvéť bude jako dýně
a potom bude jako skříně.
Toto je, mistře, puška druhá,
od téť zpleskajiú vole tuhá;
coť ona pirvá neduha zapudí,
a tatoť viece neduha zbudí.
A toto ti jest puška třetie,
pro tuť baby s skřietkem k čertu vzletie.
Toto ti je, mistře, puška čtvirtá,
tať pohříchu jako nebozězem virtá.
A u pátéj měl jsem tři svirčky
a pól čtverta komára;
tu je snědla onano baba stará.
Tato ti jest, mistře, mast z Babyloně;
v niejt je taká drahá vuoně,
ktož jie kúpí, tako tvirdie,
pójde od nie pzdě a pirdě.
A toto ti jest mast tak drahá,
žeť jie nejmá Viedně ani Praha.
Činila ju paní mladá,
vše z komárového sádla,
pzdin k niej málo přičinila,
aby birzo nezvětřěla.
Tuť mi všickni najlépe chválé.
Pompkni jie tam k sobě dále,
ať jie každý nepokúšie;
tať jedno k milosti slušie!
U s. 69
Rubín
(pokračuje)
A tatoť, mistře, najlépe vonie;
znamenaj, co je do nie!
Bych jie komu v zuby podal,
že bych to vám viděti dal,
všdy by sě dřéve zatočil,
než by jednú nohú kročil.
A tuto mast činil mnich v chyšcě
mnich sedě na jěptišcě.
Ktož jie z vás okusí koli,
vstane jmu jako pól žebračie holi.
A to jest mast nade všě masti,
ale nenieť jie v téjto vlasti.
Tlukúť jiu žáci na školném prazě
leč buď v teple, leč na mrazě.
Ale nemóž-ti jie žváti,
jedno oblú v život cpáti.
Ale to z vás každá věz,
žeť pěkné léčí bez peněz.
Pakli nepěkná příde s dary,
téjť lacniej dadie páry,
buď od čirta, buď od chlapa,
i posledniej dadie kvapa.
A pakli je v kteréj nemoci,
kažte jiej přijíti na tři noci,
budeť sdráva jako ryba,
neb tú mastiú nebývá chyba.
A jiných mastí jmáš dosti,
prodávajž jě, ažť někto stepe tvé kosti. – Silete!
Rubín
(k Pustrpalkovi)
Birzo masti natluc dosti,
po čas budem mieti hosti!
Dřéves mi jie byl dal málo,
až sě jie mnohým nedostalo.
Přikydniž mi jie sěm viece,
ať nečakajú stojiece!
Jiných, mistře, pušek jmáš piln krám
a z těch učiníš, co chceš sám.
(…)
(pokračuje)
Mastičkář
Milé panie, sěm vítajte,
co vem třěba, toho ptajte!
Slyšal sem, ež dobrých mastí ptáte.
Teď jich u mne pln krám jmáte!
Letos, den svaté Mařie,
přinesl sem tuto mast z zámořie.
Nynie, u Veliký pátek,
přinesl sem tuto mast z Benátek.
Tať má mast velikú moc,
žeť usdravuje všelikú nemoc.
Jest-li v uonomno kútě která stará baba
a jest na jejie břišě kóžě slába,
jakž sě túto mastí pomaže,
tak sobě třetí den zvoniti káže.
Líčíte-li sě, panie, rády,
túto mastiú pomažete líčka i brady,
tať sě mast k tomu dobřě hodí,
ale dušiť velmi škodí.
MASTIČKÁŘ (U s. 69, PS s. 69)
© DIDAKTIS 2008
19. Mastičkář
Marie
Mastičkář
Milý mistře, my sě mladým liudem slúbiti
nežádámy,
proto také masti nehledámy,
kromě náš smutek veliký zjěvujem tobě,
že náš Jesus Kristus pohřeben v hrobě.
Proto bychom chtěly umazati jeho tělo,
aby sě tiem šlechetnějie jmělo.
Máš-li mast s myrrú a s tymiánem,
s kadidlem a s balšánem, dobrý druže, tu
prodaj nem!
Zajisté, panie, když u mne té masti ptáte,
teď jie u mne velikú pušku jmáte.
Letos, den svatého Jana,
činil sem tuto mast z myrry a z tymiána.
Přičinil sem k tomu rozličného kořenie,
v němž jest silné božie stvořenie.
Jest-li které mirtvé tělo,
že je dlúho v hrobě hřbělo,
bude-li tú mastiú mazáno,
tiem bude šlechetnějie zachováno.
U s. 69
pokračování
Marie
Milý mistře, rač nem to zjěviti,
zač nem jest tu mast… přijieti.
Mastičkář
Zajisté, panie! Když sem jiným liudem takú
mast prodával,
za tři hřivny zlata sem ju dával,
ale pro veliký smutek vám
za dvě hřivně zlata dám.
Staročeské drama, připravil Josef Hrabák, upraveno
Rubín – mastičkářův pomocník
jednak – hned
mazanec – druh pečiva, Pomazaný (o Kristovi)
puška – nádoba, schránka
přičinila – přidala
pompkni – postrč
nepokúšie – nezkouší
jedno – jenom, jedině
leč… leč – buď… buď, ať… ať
žváti – žvýkat
oblú – najednou, v celku
život – břicho
páry – máry
dadie kvapa – vypudí, vyžene
stepe – ztluče, zbije
silete – mlčte
Pustrpalk – druhý mastičkářův pomocník
ež – že
teď – zde, nyní
slúbiti – líbit
umazati – pomazat
MASTIČKÁŘ (U s. 69, PS s. 69)
© DIDAKTIS 2008
20. Závišova píseň (úryvek)
Orel divnú vášni mievá:
své děti v slunce obrátí,
tuť je v té horkosti zhřievá,
davť jim v tu světlost hleděti.
Kteréž jasně vzřieti nemóž
v slunce, toť sobě nespomuož,
ihned je z hniezda vyvrátí.
Takým orlem nazývám ji,
pro nižť srdcem v túhách lkaji,
strach mne, žeť mi život ztratí.
Ach, mé očko,
má útěcho, má radost!
Pro světlost,
jíž má najkrašší svietí, mosím túžiti.
Mé srdéčko
se leká bez přestanie
spadenie,
jakožto orlíček spadna, tuť mu jest strach mieti.
U s. 73
Jakožto lev, když koli svým hlasem zúpí,
své dietky vykúpí,
ihnedť jich smrt odstúpí,
já také boje se smrti žádám promluvenie.
Labut, divný pták, zpievá umieraje,
také já, smutný žák,
umruť v túhách zpievaje
pro mú milú žádnú, když se neráčí smilovati nade mnú.
Auch, auvech, má milá,
již si mě umdlila!
Ještě by mě od smrti vykúpila,
by se mnú jedinké slovce promluvila.
Slunéčko stkvúcie,
ruožě světlúcie,
srdce i tělo dávaji v tvojě rucě,
duši mú porúčěji Bohu milému,
ač mne neráčíš živiti.
Dřěvo sě listem odievá: Milostné verše pěti století, uspořádal Vladimír Janovic
vášni – choutku
jich – od nich
divný – zvláštní, podivuhodný
žádnú – žádanou, milou žádoucí
by se mnú – kdybys se mnou
světlúcie – zářící, zářivá
ač – jestli
živiti – nechávat při životě
ZÁVIŠOVA PÍSEŇ (U s. 73, PS s. 73)
© DIDAKTIS 2008
21. Život svaté Kateřiny
Ježíši, kterak tvá nevěsta
žalostně stála obnažena
k větší slávě tvého jména,
jakž ti přislíbila kdysi,
mimo tebe nechtějíc si
vyvolit jiného chotě.
Proto těžká muka pro tě
ráda pokorně trpěla,
neb hebkosti toho těla
katané nelitovali,
tu žádoucí kůži drali
svými biči ze vší síly,
takže zřels od každé žíly
stopu v kůži krví psánu
a nejednu krutou ránu
na jejím přečistém těle.
Tak nesla pro svého přítele
na znamení věrné lásky
z šesti barev čisté pásky,
jako milá pro milého
nosí věrně barvy jeho.
První barvu v obličeji
nesla, neboť líčka její,
jež kvetla v bílé a v červeni,
změnivše se z utrpení,
krve sice nepozbyvše,
ale svou krásu ztrativše,
zelenala se teď studem,
že před tím pohanským bludem
stála donaha svlečena.
Vroucí láskou naplněna,
sepjavši své ruce k sobě,
zavřevši své oči obě,
mlčky nachýlila hlavu.
Tak ji pohané, únavu
neznajíce, bičovali
a od jejich ran stékaly
jí zářné slzy z očí jasných
v horkých krůpějích po krásných
tvářích pro bolest zběsilou.
Druhou barvu nesla bílou
za naději pro svět zdejší.
Ba, které kdy byl milejší
který choť nežli té drahé,
když její bílé tělo nahé
skvělo se tu před pohany
a na něm zakvítaly rány
svatou krvavou červení,
jíž pacholci zlořečení
zkropili tu bělost skvoucí.
Mezi tím mnohou kvetoucí
krví orosenou růži
bylo zřít v mase i v kůži,
PS s. 68
jak se háčky v tělo vťaly
a ji od kosti vyrvaly a
na povrchu zůstavily:
uvadnuvši pak za chvíli,
černala se bolestivě.
Pátou barvu žalostivě
nesla kvůli své věrnosti
svému ženichu k libosti
jako služka Boha Syna.
Nejedna zlá podlitina
mukou k srdci jí dolehla,
pod kůží krví naběhla,
temně modře zbarvila se
a mezi rány rozlila se,
kamkoli kat mířil bičem.
Neuvěřím tomu v ničem,
že by nyní která panna
byla tak choti oddána,
tak věrna v milostné touze,
by proň čelila pouze
jedné z ran, jichž Kateřina,
milá dcera mateřina,
mnoho set na sobě měla.
V šestou barvu pak dospěla
a týž význam připjala si,
v němž její líbezné vlasy
také zde muka trpěly,
vlasy, jež se dráže skvěly
nežli všechno zlato země.
Ty pocuchány daremně
chvěly se po její šíji
a tam, kde ty biče bijí,
mezi žíně zapleteny,
i s kůží byly vytrženy,
a když biče švihly zase,
zůstávaly vbity v mase,
a tu v krvi se blýskaly.
Tak ty svaté barvy plály
na té panně zbičované
v mase i v podlité ráně,
bíle, černě a zeleně,
modře, žlutě a červeně,
každá v své vlastní podstatě.
Ach, to láska tu bohatě
všechny stany své rozbila,
že ta panna Bohu milá
může strpěti to bití!
Drahé Izoldy napití
předtím bylo jí podáno,
když ve snách bylo dokonáno
její snoubení s Tristanem,
jenž je nad vší věcí pánem
a nad nějž není druhého.
Život svaté Kateřiny, přeložil Jiří Pelán
ŽIVOT SVATÉ KATEŘINY (U s. 68, PS s. 68)
© DIDAKTIS 2008
22. Podkoní a žák
A když žák svú řeč vylíči,
dvořák sě inhed vztýči,
hněvivě naň třasa hlavú,
hrozě jemu rukú pravú
řka: – Jižť nepřězřím toho déle,
byť pak bylo i v kostele.
Mluvíš na mě, ještoť nenie.
I zda již úfáš v své svěcenie?
Dřiev než dočakáš plešě,
budeš ty utopen v měše,
jakož sě i jiným děje.
I v tom-li jest tvá naděje?
Dřiev než ty budeš prelátem,
spieše ješče budeš katem,
neb najviec biřici, kati,
vše bývají literáti.
Téhož ty také nezbudeš,
po maléj chvíli katem budeš.
Ješčeť věrně razi tobě:
přizři, již jest čas, o sobě,
a já s dobrých lidí pomocí
řemeslať chci dopomoci.
Tudy něčso psoty pozbudeš
a potom oběšen budeš.
To řek, ruku naň opřěže
a žák ho k sobě za vrch dosěže,
k tomu jej v hlavu udeři.
Tak se druh v druha vpeři
za vrch tak nelítostivě,
druh druhu hlavu křivě.
K tomu pohlavci suší
pleskají okolo uší.
PS s. 71
Tak zaroveň bez rozpači
druh druha pod se tlačí;
hrozný hřmet jde o podlahu,
i sen i on búchá hlavú,
nepoddada sě druh druhu.
Rvášta sě chvíli tak dlúhú,
drúce sobě usta rózno,
až mě by hleděti hrozno.
Nechtě sě dívati tomu,
brach sě preč z toho domu,
ana sě za vrch vláčíta.
Rujtaž sě, dokud ráčíta!
Toť jest krčemná příhoda,
neb sě pivo pie, a ne voda.
Dnes, ktož rád do krčmy chodí,
častokrát sě jemu přihodí,
žeť zvie příhody někaké
a k tomu noviny také.
Mnohémuť sě tak zráčí,
najviec, ktož sě tam omráčí,
žeť má doma co praviti.
Avšak sě je lépe zbaviti
a v noci, jakž čas jest, spáti
a doma novin dočakati.
Staročeské satiry Hradeckého rukopisu a Smilovy školy, připravil Josef Hrabák
dvořák – sluha u dvora, na panském sídle
inhed – ihned, hned
nepřězřím – nedovolím, nestrpím, nepřipustím
úfáš – doufáš
razi – radím
přizři… o sobě – postarej se o sebe
za vrch – za hlavu
sen – zájm. ten, tento
rvášta sě – rvali se
sě… vláčíta – smýkali se, tahali se
rujtaž sě – rvěte se
sě… zráčí – stane se
zbaviti – nechat na pokoji
PODKONÍ A ŽÁK (U s. 71, PS s. 71)
© DIDAKTIS 2008
23. Karel IV. – Vita Caroli
PS s. 71
Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli ani jediného hradu svobodného, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v domech měšťanských jako jiný měšťan. Hrad pražský pak byl zcela opuštěn,
pobořen a zničen, neboť od časův krále Otakara II. byl celý ztroskotán až k zemi. Na tom místě jsme dali vystavěti nově veliký a krásný
palác s velikým nákladem, jak je dnes patrno kolemjdoucím. V té době jsme poslali pro svou manželku, ježto byla až dosud v Lucembursku. Ta pak přišedši měla po ruce prvorozenou dceru, jménem Markétu. V těch pak dobách dal nám otec náš markrabství moravské
a toho titulu jsme užívali. Když pak obec šlechetných mužů Čech přihlédla k tomu, že pocházíme ze starobylého rodu českých králů,
poskytla nám z lásky pomoc, abychom mohli získati zpět hrady a královské statky. Tehdy jsme znovu nabyli s velikými náklady a úsilím
hradů: Křivoklátu, Týřova, Světlíku, Litic, Hradce Králové, Písku, Nečtin, Zbiroha, Tachova, Trutnova v Čechách; na Moravě pak Lukova,
Telče, Veveří, hradů olomouckého, brněnského a znojemského a mnoho jiných statků zastavených a zcizených od koruny. A měli jsme
mnoho rytířů, kteří byli hotovi nám sloužiti, a království prospívalo den ode dne; obec dobrých nás milovala, zlí pak se nás báli
a vystříhali se zla.
Spravedlnost sdostatek vládla v království, ačkoli páni stali se většinou tyrany a nebáli se krále, jak se slušelo, protože si byli království
mezi sebe rozdělili. A tak drželi jsme vladařství nad královstvím, zlepšujíce je den ode dne po dva roky… Po těchto událostech přišel náš
otec do Čech a přivedl s sebou svou manželku, kterou si vzal za královnu, jménem Beatrix, dceru vévody bourbonského, z rodu králů
francouzských, s ní potom zplodil jediného syna, jménem Václava. Tehdy zlí a lstiví rádcové zvítězili nad námi u našeho otce, vlastního
prospěchu hledajíce; byli to i Čechové i páni z hrabství lucemburského. Přistupujíce k našemu otci, namlouvali mu říkajíce: „Pane, mějtež
se na pozoru; váš syn má v království mnoho vašich hradů i mnoho přívrženců; proto bude-li dlouho takto nadužívati své moci, vyžene
vás, kdykoli bude chtíti; neboť jest sám i dědicem království i pochází z rodu českých králů a velmi jest milován od Čechů, vy však jste
král přišlý. To pak říkali, hledajíce prospěchu a vlastních výhod, aby jim svěřil hrady a statky královské. On pak natolik uvěřil jejich
radám, k nám pojal nedůvěru a odňal nám proto všechny hrady i správcovství v Čechách a v markrabství moravském. A tak nám zbyl
holý titul markraběte moravského beze vší podstaty.
Karel IV.: Vlastní životopis, přeložil Jakub Pavel
KAREL IV. (U s. 71, PS s. 71)
© DIDAKTIS 2008
24. Petr z Mladoňovic
O umučení Mistra Jana Husa
U s. 78
Petr z Mladoňovic byl přímým účastníkem kostnického koncilu. Činil si poznámky při přelíčeních, opatřil si opisy dokumentů, různých listin, žalob, odpovědí, dopisů, traktátů a kázání, českých i latinských. Materiál použil spolu s vlastními vzpomínkami k vylíčení
celého děje, aby o něm podal všem zprávu.
Nato katové pod ním zapálili; a Mistr hned hlasitě jal se zpívati nejdříve Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi, potom Kriste,
synu Boha živého, smiluj se nade mnou, a dále Jenž jsi se narodil z Marie Panny. A když tak potřetí začal zpívati, v tom vítr vmetl mu plamen do tváře; i modle se v duchu pohyboval rty a hlavou, a tak duši v Pánu vydechl. Co umlkl, bylo viděti, že se hýbe, dříve než vydechl
duši, asi tak dlouho, jak by bylo lze rychle odříkati dvakrát neb nejvýš třikrát Otče náš.
Když pak dříví oněch otepí a provazy shořely a zbytky těla ještě stály visíce za krk v onom řetěze, hned katové strhli to ohořelé tělo i se
sloupem k zemi a spalovali je přiloživše na oheň ze třetího vozu dříví; a chodíce dokola, kyji rozbíjeli kosti, aby tím rychleji shořely na popel. A našedše hlavu, kyjem ji rozbili na kusy a znovu vhodili do ohně. A když našli jeho srdce mezi vnitřnostmi, nabodli je na konec
zašpičatěného kyje jako na rožeň, a zvláště je opékajíce a spalujíce propichovali je oštěpy, a konečně všecko obrátili v popel. A šat vhodili
katové do ohně i se střevíci z rozkazu onoho Klema a maršálka, kteří řekli: „Aby snad Čechové to neměli za svaté ostatky; a my ti to dobře
zaplatíme.“ Což i učinili. A tak i všechen popel ze shořelých dřev naložili na káru a hodili do proudu Rýna, jenž tam blízko teče.
Petr z Mladoňovic: Pašije Mistra Jana Husi, přeložila A. Matějů – Janáčková
MISTR JAN HUS (U s. 78, PS s. 78)
© DIDAKTIS 2008
25. Hádání Prahy s Kutnou Horou
V čas všie búře i hřímanie,
země hnutie, krup, blýskanie,
o němž svatý Jan pověděl,
když jest Bozskú tajnost viděl,
stal sě zázrak nevídaný
a od věkóv neslýchaný
teď nedávno v České zemi.
Vzemši sobě rok určený,
hádala sě Praha s Horú
před ctným sborem všeho tvoru,
při němž Kristus pán sedieše,
právě činy vše súdieše.
Praha stáše na pravici,
Hora v kútě na levici.
Praha slušné, ctné postavy,
žena krásná bez ohavy,
jasných očí, múdré řeči,
v zlatohlavě ctně sě rděci.
Hora, ženka pohrbilá,
k zemi hleděc a blíkavá,
šeplíc řečí ulyzavú,
otmlúváše, vrtlíc hlavú,
jenž mějieše i v té době
kuklík s kytlí sšit na sobě.
Stojec Praha tu poctivě,
však mluvieše dost horlivě
a řkuc: „Súdce vševědúcí,
Králi, Pane všemohúcí,
rač nás málo přeslyšeti,
mé pře mierú přeměřiti,
vinu vahú převážiti,
neb važitel duší jsi ty!
Přeslyš mě teď s mú súpeří,
učiň rovnost, jakožť věři,
nebť jest vešken súd Bóh tobě
dal, kterýž jest měl vždy v sobě,
aby tě ctně všichni ctili,
jakož Otci se klaněli!“
Potom vece přísně k Hoře:
„Zdali nevieš svého hoře,
U s. 82
tobě jistě budúcieho,
že mi činíš mnoho zlého,
protivného, bezprávného,
ohavného, ukrutného,
jsuc mi věkem vlastní dcerú,
stavem dievkú podrobenú,
jakož musíš sama znáti,
ač mé groše chceš kovati.
Aj, mé věrné dcery, syny
hanieš, hubíš, a bez viny,
za mé groše je kupujíc,
ižádného nelitujíc
ani věku, ani stavu
ještě méně nežli bravu,
majíc ot mne sbožie, chválu,
v mnohých vlastech ohlášenú.
Jáť sem tě tu osadila
a svým statkem sbohatila,
svým pokrmem tě krmila,
svým uměním ctně učila.
Tak-li mi ctně odplacuješ,
zlým mé dobré otměňuješ?
Taks hanebně znevděčněla,
nenieť v tobě ctnosti žíla!
Teď Pán sedí všie milosti,
všakť nelíbí nevděčnosti,
nébrž slúhu nevděčného
vydal katóm mocně jeho.
Ktož zlé za dobré otplácie,
budeť mieti zlé domátcie,
a jakož to v Písmě čteme,
nevděčného viera mine,
jakožto led letní splyne
aneb voda zbytná zhyne.
A čiež viera zahynula,
ctnost ižádná nezóstala;
neb kmen, základ každé ctnosti
jestiť viera v své celosti,
a jakž Pavel svatý praví,
bez viery Bohu ižádný
nemóž sě člověk slíbiti.“
Husitské skladby Budyšínského rukopisu, připravil Jiří Daňhelka
tajnost – tajemství
blíkavá – poloslepá, špatně vidící
ulyzavú – pošklebnou, poťouchlou
kuklík – kapuce
s kytlí – s halenou a sukní
málo přeslyšeti – chvíli vyslyšet
ižádného – žádného, nikoho
sbožie – jmění, bohatství, majetek
slíbiti – líbit
BUDYŠÍNSKÝ RUKOPIS (U s. 82, PS s. 82)
© DIDAKTIS 2008
26. Jan Hus – Přátelům v Čechách, list
PS s. 78
V Kostnici 10. června 1415
(…)
Věrní a v bohu milí páni, panie, bohatí i chudí! Prosím vás a napomínám, aby pána boha poslúchali, jeho slova velebili a rádi slyšeli
a plnili. Prosím vás, aby pravdu boží, kterúž sem z božieho zákona psal a z řečí svatých kázal a psal, aby sě té drželi. Prosím také, ač by kto
ote mne slyšal na kázaní neb súkromie co proti pravdě boží aneb ač bych kde psal, jenž, ufám bohu, toho nenie, aby toho nedržel. Prosím
také, ač kto viděl jest mé lehké obyčeje v mluvení aneb v skutciech, aby sě jich nedržel, ale aby za mě boha prosil, aby mi ráčil odpustiti.
Prosím, aby kněží dobrých obyčejóv milovali a velebili a je ctili, a zvláště jenž pracují v slovu božiem. Prosím, aby sě varovali lstivých lidí,
a zvláště kněží nehodných, o nichž die spasitel, že jsú v rúšě ovčiem a vnitř vlcie hltaví.
Prosím pánóv, aby své chudině milostivě činili a právě ji spravovali. Prosím měšťanóv, aby své obchody právě vedli. Prosím řemeslníkóv, aby věrně své dielo vedli a jeho požívali. Prosím slúh aby svým pánóm věrně slúžili. Prosím mistróv, aby súce dobřě živi své
žáky věrně učili, najprvé aby boha milovali, pro jeho sě chválu učili a pro prospěch obce a pro své spasenie, ale ne pro lakomstvie ani
pro svěcské zvelebenie. Prosím studentóv i žákóv jiných, aby mistróv svých v dobrém poslúchali i následovali, aby sě pilně pro boží chválu
a pro spasenie své i jiných lidí učili.
(…)
Psal sem list tento vám v žaláři v okovách, čekaje nazajitřie na smrt odsúzenie, maje plnú náději v bohu, abych pravdy božie neustupoval a bludóv, kteréž jsú na mě křiví svědkové svědčili, abych sě neodpřisahal. Kterak se mnú pán bóh činí a se mnú jest v dobrých
pokušeních, poznáte, až sě u boha v radosti s jeho pomocí shledáme.
(…)
Výbor z české literatury doby husitské I, připravili Bohuslav havránek, Josef Hrabák, Jiří Daňhelka a kol.
aby – abyste
ač by…slyšal – kdyby…slyšel
pracují v slovu božiem – jsou kazatelé
jsú v rúšě ovčiem – srov. Mat. 7,15
aby milostivě činili – aby byli laskavi
právě – správně, řádně, spravedlivě
MISTR JAN HUS (U s. 78, PS s. 78)
© DIDAKTIS 2008
27. Petr Chelčický – Sieť viery
PS s. 80
Protož nám k užitku se praví: „Noc pominula, a den se přiblížil; protož, odvrhnouce skutky temnosti, oblecme se v odění světla, abychom ve dne poctivě chodili.“ Noc nevědomosti pohanské a slepoty židovské minula, když Kristus, Syn Boží, pravé světlo, přišel na svět,
aby osvítil ty, kteříž v stínu smrti bydleli.
Protož z řeči počaté na ty věci k užitku mnohému pohleďme. Nejprve přední řeč, že v noci slepoty duchovní všeliké práce lidské marné jsou těch, kteří nedošli světla v Kristu jako dne jasného.
A v tom se dotýče stránky nejpotřebnější, k nížto křesťan rozumný především z víry má zříti. Poněvadž všeliké pokolení lidské
zaneprázdněno jest úsilími těžkými, z těch úsilí čekajíc užitků časných, a mnozí věčných užitků nadějí se, ale v noci to vše konají: protož
rozumní lidé, kteří věří, že nyní jest čas práce, kterouž se zasluhuje věčné radosti, vždy se mají báti, aby v noci nevědomosti a slepoty díla
jejich nebyla dělána, neboť jsou marná.
A tu se škoda pozná marných děl, když se přestěhuje člověk na onu stranu s prázdnýma rukama. Čeho se chytí tu, kdež se dí: „Kopati
nemohu, žebrat se stydím?“ Neboť tam bohatec nemohl jediné krůpěje míti ani vyžebrati. Protož co hroznějšího než to, upadnouti
do věčnosti chudoby s prázdnýma rukama? Kteréžto věci líným se přihodí, kteří čas užitečný zameškají pro lenost; neboť líný nechtěl
v létě dělati, protož v zimě bude žebrati, a nebude jemu dáno. A druhým se přihodí upadnouti do věčnosti chudoby s prázdnýma rukama,
o nichž jest již pověděno, kteří, ač mnoho dělají prací těch, o nichž se domnívají, že by radosti nebeské za ně hodni byli, ale v noci hříchů
a slepoty přebývajíce, neuloví to, což se domnívají. Protož nejprvnější potřeba jest, aby sluha pečlivý na to pozor měl, aby dělaje ve dne
dělal.
Petr Chelčický : Síť víry, novočesky upravil František Šimek
PETR CHELČICKÝ (U s. 80, PS s. 80)
© DIDAKTIS 2008
28. Niccolo Machiavelli – Vladař
U s. 93
Jak spravovat obce a země, které před obsazením žily podle vlastních zákonů
Jestliže nově získané státy byly zvyklé žít podle vlastních zákonů a svobodně, jsou zde tři možnosti, jak si je uchovat: za prvé zničit
je, za druhé osobně se v nich usídlit a za třetí nechat je žít podle jejich zákonů, vybírat daně a dosadit tam vládu několika málo mužů,
kteří se starají, aby ti země zůstala nakloněna. Taková vláda, nastolená z vůle vladařovy, je si vědoma, že se nemůže obejít bez jeho přízně
a pomoci, a musí všemožně dbát, aby hájila jeho zájmy. Obec, zvyklou žít svobodně, lze snadněji udržet s pomocí jejích vlastních občanů
než jinak.
Příkladem jsou Sparťané a Římané. Sparťané dobyli Athény a Théby, zavedli tam vládu několika mužů, ale přece je nakonec ztratili.
Římané vyvrátili Kartágo a Numantii, a neztratili je. Řecko však spravovali podobně jako Sparťané, ponechali mu svobodu a vlastní zákony a neměli úspěch. Byli pak nuceni pobořit mnoho měst, aby si tuto provincii uchovali.
Protože po pravdě jediným spolehlivým prostředkem, jak si udržet provincii, je zničit ji. Kdo se zmocní města uvyklého svobodnému
životu a nevyvrátí je, může čekat, že ono zničí jeho. Znovu a znovu se občané bouří ve jménu svobody a starého řádu. Ani dlouhá léta, ani
prokázaná dobrodiní nevyhladí vzpomínku na ně. Dělej co dělej, nevneseš-li rozkol do jejich řad nebo nezničíš-li je, nezapomenou na svobodu a staré poměry a při každé příležitosti o ně znovu usilují. V Pise vzniklo povstání sto let poté, co se octla v područí Florenťanů.
Jinak je tomu v případě, že občané města nebo provincie jsou zvyklí žít pod vladařem a jeho rod vymře. Zvykli si poslouchat, někdejšího vládce už nemají, o volbě nového z vlastních řad se nedohodnou a svobodně žít nedovedou. Nesahají proto tak ochotně ke zbrani,
nový vládce je snadno získá a udrží na uzdě. V republikách koluje živější krev, prudší nenávist a silnější touha po pomstě. Vzpomínka
na někdejší svobodu lidem nepopřává a ani nemůže popřát klidu. Nejjistější způsob je buď je zničit, nebo se v nich usídlit.
Niccolò Machiavelli: Vladař, přeložil Josef Hajný
NICCOLÒ MACHIAVELLI (U s. 93, PS s. 95)
© DIDAKTIS 2008
29. Marco Polo – Milion
U s. 93
Za provincií Tibetem leží směrem na západ provincie Cayndu, která má krále a je poddána velkému chánovi. Je tam mnoho měst
a hradů, také jezero s takovým množstvím perel, že kdyby je velký chán nechával svobodně lovit a vyvážet, jejich velká cena by se pro přílišné množství značně zmenšila. Avšak velký chán nedovoluje, aby byly svobodně loveny. Kdyby se někdo opovážil lovit perly bez králova
svolení, byl by zabit.
V této provincii žije spousta gudderi, od nichž se získává pižmo. Jezero, v němž jsou perly, chová též hojnost ryb. Kraj rovněž oplývá
rozmanitými druhy ptactva a také v něm žije mnoho lvů a medvědů a velký nadbytek jelenů, daňků, rysů a srnců.
Víno se v této provincii nerodí a nemají vinice, avšak dělají výborné víno z obilí, rýže a různých bylin. Je tam převeliké množství hřebíčku, sbírají ho z nevelkých stromečků, které mají maličké větvičky, kvetou drobným bílým květem a i semeno je malé. Velmi hojný tam
je zázvor, rovněž skořice a nadbytek jiného aromatického koření, které se do našich končin nedováží.
Na horách v této provincii se nacházejí ve značném množství velmi krásné drahokamy, které se nazývají tyrkysy, avšak bez souhlasu
velkého chána je nikdo nesmí dobývat.
Obyvatelé této provincie jsou modláři. Muži jsou ze svých model tak pomateni, že věří, že si získají jejich přízeň, jestliže své manželky
a dcery nabídnou pocestným. Když jakýkoli cizinec na cestách prochází jejich zemí a vstoupí do domu kohokoli, pán domu okamžitě
zavolá manželku, dcery a ostatní ženy, které žijí v jeho domě, nařídí jim, aby hosta a jeho druhy ve všem poslouchaly, a po tomto příkazu
odejde, onoho cizince s jeho druhy nechá ve svém domě jako pána a neodváží se vrátit se, dokud onen tam chce zůstat. Cizinec tedy pověsí svůj klobouk nebo nějaké jiné znamení na dveře domu, takže když se pán domu chce vrátit, protože si myslí, že host už dům opustil,
uvidí-li na dveřích ono znamení, okamžitě se obrátí, takže tam cizinec může ještě dva tři dny zůstat. Tento zaslepený a zavrženíhodný
zlozvyk zachovávají všichni v celé provincii Cayndu a nikdo to nepovažuje za svou hanbu, protože to činí poctě bohů. Věří také, že jim
bozi za tuto laskavost prokázanou cestujícím poskytnou bohatou úrodu na jejich pozemcích.
Marco Polo: Milion neboli O zvycích a poměrech ve východních krajích, přeložil Václav Bahník
MARCO POLO (U s. 93, PS s. 95)
© DIDAKTIS 2008
30. François Villon – balada
U s. 94
Znám mušku v mléce tonoucí,
znám, šat jak lidi přejinačí,
znám slunný čas i vichřici,
znám jabloň, kde se plody zračí,
znám strom, jejž čerstvá míza smáčí,
znám vše, co stejné, neměnné,
znám, kdo jsou pilní i kdo štváči,
znám cokoli, jen sebe ne.
Znám drahý kabát po límci,
znám mnicha, jak se v kápi mračí,
znám pána, jde-li sloužící,
znám mnišku, v závoji když kráčí,
znám podle křiku, kde jsou rváči,
znám labužníky ztřeštěné,
znám sud, neb vína druh mi značí,
Znám koně, mezka, oslici,
znám těžký náklad, co je tlačí,
znám Blažku, Bělu po líci,
znám vrhcáb, pro nějž hoří hráči,
znám lživé sny, co vidí spáči,
znám Čechy bludem zmámené,
znám Řím, jenž mocí na blud tlačí,
Znám vše, ač nic bych neznal radši;
znám chlapy mdlé i ruměné,
znám Smrt, jež všechny pod zem vtlačí,
François Villon: Šibeničník, přebásnila Jarmila Loukotková
FRANÇOIS VILLON (U s. 94, PS s. 96)
© DIDAKTIS 2008
31. Pierre de Ronsard – Lásky
U s. 96
Když nemohu se těšit, jak bych chtěl,
z tvých krásných očí, které utrápí mě,
chci změnit sídlo, zvyk, bych v létě, v zimě
už nezřel tě a nikdy neslyšel.
Nemohu, žel, se těšit vzájemně
bez ruky tvé, jež srdce svírá v pouta,
bez hlasu, jenž jak Siréna mne poutá
před zrakem tvým, jenž oslňuje mě.
Čím více myslím, jak tě nemilovat,
tím míň jsem toho schopen, leda bych
prch daleko. Však strach se ve mně zdvih,
bych na cestě, v svém srdci láskou provát,
nehořel stále víc, vždyť pravda učí:
čím víc kdo prchá, tím víc se tu mučí.
Pierre de Ronsard: Lásky a jiné verše, přebásnil Vladimír Holan
PIERRE DE RONSARD (U s. 96, PS s. 98)
© DIDAKTIS 2008
32. Michel de Montaigne – Eseje
U s. 97
Naši vychovatelé nás učí, jak máme žít, když už máme život za sebou. Sto žáků si uhnalo příjici, než se dostalo k Aristotelově lekci
o zdrženlivosti. Cicero říkal, že i kdyby mu bylo dáno žít život dvou lidí, na studium lyrických básníků by z toho volný čas neobětoval.
Naše dítě má ještě mnohem více naspěch: výchově je povinno věnovat pouze patnáct nebo šestnáct let života, zbytek náleží činnosti.
Vynaložme tento krátký čas na poučení nezbytná. Takovéhle jsou přehmaty: vypusťte všechny ony trnité subtility dialektiky, jimiž se náš
život polepšit nemůže, a volte prosté rozpravy filosofické, snažte se je vybírat vhodně a rozebírejte je zrale: vždyť jsou snazší k pochopení
než Boccacciova povídka. Filosofie má čím promlouvat k rodícímu se člověku zrovna tak jako k člověku vetchému.
Jsem téhož názoru jako Plutarch, že Aristoteles jistě nezdržoval svého velkého žáka uměním obratného skládání sylogismů nebo
základy geometrie, avšak vštěpoval mu spíš dobrá naučení, týkající se smělosti, odvahy, šlechetnosti, zdrženlivosti a sebejistoty, aby se
ničeho nebál; a s touto výzbrojí ho ještě v dětském věku vyslal, aby se zmocnil vlády nad světem, a to pouze celkem s třiceti tisíci pěšáků,
čtyřmi tisíci koní a čtyřiceti dvěma tisíci štítů. Ostatní nauky, praví, Alexandr náležitě ctil a vynášel jejich znamenitost a půvab; ale i když
v nich měl jakoukoliv zálibu, jen nesnadno by se byl nechal ošálit svou náklonností tak, aby je chtěl pěstovat. (…)
Tak to říká Epikuros na počátku svého listu Menikeovi: Nechť ani ten nejmladší neuhýbá filosofii, a ani ten nejstarší nechť jí není
unaven! Kdo si vede jinak, zdá se prohlašovat, buď že pro něj k šťastnému životu ještě nenastala doba, anebo že už je za ním.
Ze všech těchto důvodů nechci, aby toho chlapce uvězňovali. Nechci, aby byl vydán na pospas melancholické náladovosti nějakého
zuřivého školmistra. Nechci mu prznit ducha tím, že by jej po způsobu ostatních udržoval v námaze a v práci po patnáct nebo šestnáct
hodin denně jako nějakého nosiče. A také bych nepokládal za dobré, kdyby se snad zjistilo, že se chlapec vlivem nějaké samotářské
a melancholické letory věnuje knižnímu studiu s přehnanou pílí, aby v něm taková píle byla živena: to dělá děti neschopnými občanského obcování a odvrací je to od zaměstnání lepších. A kolik jsem jen viděl za svých časů lidí zhlouplých nezřízenou žádostivostí vědění!
Karneades se jí dal tak pobláznit, že již nenašel volnou chvíli, aby si stříhal vlasy a nehty. Rovněž si nepřeji, aby mu jeho ušlechtilý mrav
kazil nějaký nevychovanec a hrubián.
Michel de Montaigne: Eseje, přeložil Václav Černý, upraveno
MICHEL DE MONTAIGNE (U s. 97, PS s. 99)
© DIDAKTIS 2008
33. Dante Alighieri – Božská komedie, Peklo
Zpěv první
PS s. 92
Ve věku pětatřiceti let, v noci, Dante zabloudí v temném lese. Za úsvitu se pokouší z něho vyjít, zamíří k vrchu ozářenému sluncem,
ale tři šelmy (pardál – smyslnost, lev – pýcha, vlčice – lakota) mu brání v cestě. Málem se zřítil do propasti, jak před nimi ustupoval.
A tu se mu zjeví Vergiliův stín a nabízí mu jako jediné východisko sestup do pekel a cestu očistcem k ráji. Peklem a očistcem povede
jej Vergilius, na prahu ráje bude na něho čekat Beatrice.
V čase, kdy život je vpolou své pouti,
jsem zabloudil, kolem byl temný les,
já z pravé cesty zabředl v houšť proutí.
Ach, těžko se to říká ještě dnes,
neschůdný, hustý hvozd divoce trčí,
jen vzpomenu a obchází mne děs!
Trpko je v něm, že smrt jen už je trpčí,
Ale i za dobro vděčím těm tmám,
a o tom psát chci, ostatní ať mlčí.
Jak octl jsem se v lese, nevím sám,
šel jsem jak v snách, jen nejasně jsem tušil,
že mimo pravou cestu klopýtám.
Když jsem však přišel pod návrší
uzavírající to údolí,
jež úzkostí mi rozmrazilo duši,
tu vzhlédl jsem a spatřil vrcholy,
jež oběžnice oblévala jasem,
za nímž jít přímo může kdokoli.
Polevil trochu strach, běžící s třasem
jezerem mého srdce v úzkostech
po celou noc, již tady probloumal jsem.
A jako ten, kdo popadaje dech
vyvázne z moře a ohromen civí
na hrozné vody, v kterých hledal břeh,
tak ještě v běhu můj duch úzkostlivý
se podíval na průsmyk pod horu,
jímž nepronikl dosud nikdo živý.
Po chvíli jsem se vydal nahoru
tím pustým svahem, trochu odpočatý,
hledaje nohou pevnou oporu.
A na tom srázu, hned u jeho paty,
hle, vstane pardál, vlní se jak had,
vláčný a mrštný, celý kropenatý,
podívám se a on zůstane stát,
a dokonce mi v další cestě brání,
že málem už chci zpátky utíkat.
A to se stalo právě za svítání,
stoupalo slunce uprostřed svých hvězd,
jak v den, kdy boží láska kolotání
do krásných věcí rozhodla se vnést.
Zdolám tu šelmu, víra ve mně hlesla,
v tom rozbřesku jsem viděl dobrou zvěst,
a bylo jaro, byla sladká vesna.
A přesto jsem se zhrozil ještě víc,
když lev se zjevil, šelma stejně děsná.
A zdálo se, že přichází mi vstříc
zuřivý hladem, vlála nad ním hříva,
sám vzduch se nad ním chvěl jak plamen
svic.
A vlčice, hle taky je tu, chtivá
a všeho lačná, přitom vychrtlá,
a co sklíčila lidí odjakživa,
hrůza vidět to dovršení zla,
cítil jsem, jak má naděje se hroutí,
víra že dojdu na vrch, opadla.
Byl jsem jak ten, kdo touží zbohatnouti,
a ocitne se v čase samých ztrát
a s pláčem v nitru nad nimi se rmoutí.
Ta šelma na mne zpátky, dolů, k zemi,
kde zmlká slunce, byl to dlouhý pád.
Když jsem však padal, tu on zjevil se mi,
ve chvíli, kdy jsem klesal do hlubin
a byl po dlouhém mlčení jak němý.
V té pustině, kde roste jenom blín,
jsem křikl na něho: „Měj slitování,
ať kdokoli jsi, člověk nebo stín!“
„Člověk jsem byl,“ vydechl, „Mantovani
byli mí rodiče, z lombardských niv.
Narodil jsem se k sklonku panování
Julia Caesara, on umřel dřív,
než poznal mne, a v Římě za Augusta
v čase falešných bohů byl jsem živ.
A byl jsem básník, uchvátil má ústa,
ten co se vrátil z Tróje, Aeneas,
když lehla hrdá popelem a zpustla.
Proč se však vracíš? Chceš se trápit zas?
Nádherná hora nezdá se ti schůdná?
Zdroj radosti a příčina všech krás?“
„Jsi Vergilius, pramenitá studna,
z níž rozlévá se řeka v jazyku?“
odpověděl jsem a tvář sklonil rudna.
Ty naše světlo a cti básníků,
kéž jsem tě, lásko, četl dost a bystře
a hodně vyčet ze tvých veršíků.
Ty jsi můj autor, tobě říkám: Mistře,
jen od tebe jsem přejal krásný styl
a za své pocty vděčím jen tvé jiskře.
Kvůli té šelmě jsem se odvrátil,
pomoz mi od ní, ty jsi tolik věděl,
ztiš tlukot tepen a chvění mých žil.“
„Musíš jít jinou cestou,“ odpověděl,
když viděl, že mám oči plné slz,
„chceš-li se dostat přes ten pustý předěl,
ta šelma, nad níž v tobě křičel hnus,
nedá člověku po své cestě projít,
uštve ho k smrti ve štvanici hrůz.
Ta umí krutost s ničemností spojit,
jen větší hlad v ní vzbouzí každý hlt,
jen věčně lačnět, jen se neukojit.
Páří se s kdekým a než přijde Chrt,
zobjímá nejednoho živočicha,
až Chrt jí zchystá bolestivou smrt,
není živ z peněz a ze statků břicha,
ctnost, láska, moudrost Chrta živila,
je zrozen v šatech, jež nenosí pýcha.
On Itálii zbaví všeho zla,
umřeli pro ni po krvavém křestu
Eurial, Turnus, Nissus, Camilla.
On požene ji pak od města k městu
a uvrhne ji zpátky do pekel,
odkud jí závist ukázala cestu.
Radím ti dobře, se mnou abys šel
tím věčným místem, kde padají slzy,
já povedu tě peklem našich těl
a uslyšíš tam skřehotání hrůzy
a věkovité duchy strachem řvát,
ať přijde druhá smrt a přijde brzy.
Dante Alighieri: Božská komedie, Peklo,
přeložil Vladimír Mikeš
DANTE ALIGHIERI (U s. 92, PS s. 90)
© DIDAKTIS 2008
34. Francesco Petrarca – Zpěvník
PS s. 93
V beznaději se odvažují i hrozeb,
že od své lásky mocí upustí.
Žel, plané jsou prosby i hrozby,
život míjí v nevyslyšení.
Já nikdy nebyl znaven láskou k vám
a nebudu, má paní, pokud žiji.
Jen slzami, jež bez konce se lijí,
a záštím k sobě samu umdlévám.
Ať raději však hrob jen holý mám,
než dopustit, že vaše jméno vryjí
v ty balvany, jež kosti toho kryjí,
kdo mohl žít a bezduch leží tam.
A proto jestli srdce oddané
vám není pro smích a vás uspokojí,
kéž se mu od vás přízně dostane.
Bloudí však, jestli jinou pomstu strojí
váš hněv. Co čeká, to se nestane.
Dík za to lásce buď a vůli mojí!
Celé dny lkám. A potom v noci, když
smrtelné lože spočinout mi nedá,
propukám v pláč, bol dvojnásob se zvedá:
tak marním v slzách čas a vleču kříž.
Zlá vláha v očích stoupá výš a výš
a v srdci žal. Jsem ze všech tvorů, běda,
ten poslední. Tak důsledně mne hledá
milostný šíp, že neznám klidu již.
A zatím převedla mě přes vrchol
od slunce k slunci, z šera do šera
ta žitím zvaná, krátká k smrti dráha.
Však čísi vina trpčí než můj bol:
ta, jež sám cit, má spása, důvěra,
mě vidí v plamenech a nepomáhá.
Francesco Petrarca: Sto sonetů Lauře, přeložil Václav Renč
FRANCESCO PETRARCA (U s. 91, PS s. 93)
© DIDAKTIS 2008
35. Giovanni Boccaccio – Dekameron
Den šestý, Příběh čtvrtý
PS s. 94
Počíná se šestý den, během něhož se pod vladařením Elisy vypráví o těch, na něž byl zaměřen nějaký vtip, oni však jej odrazili buď
pohotovou odpovědí, nebo se předvídavě vyhnuli ztátě či nebezpečí či hanbě.
Příběh čtvrtý
Chichibio, kuchař Currada Gianfiglianziho, pohotovou odpovědí obrátí v úsměv Curradův hněv a ujde tak pohromě, jež mu od Currada hrozí.
Lauretta se již odmlčela a všichni na výsost vychvalovali Nonnu, když královna přikázala Neifile, aby pokračovala. Ta pravila:
Nejenom pohotová mysl, roztomilé paní, skýtá mluvčím podle okolností vhodná, užitečná a pěkná rčení, nýbrž i náhoda, pomocník
bázlivců, klade jim na jazyk taková slova, na něž by nikdy v klidu duše nepřišli; zamýšlím vám to dokázat svým příběhem.
Currado Gianfiglianzi, jak mohla každá z vás vidět a slyšet, byl vždy urozeným, štědrým a skvělým občanem našeho města – a protože
žil po rytířsku, bavil se neustále psy a ptáky, necháme-li nyní stranou jeho vážné práce. Jednoho dne ulovil u Peretoly se svým sokolem
jeřába, a poněvadž shledal, že pták je tučný a mladý, poslal jej svému dobrému kuchaři, jenž slul Chichibio a byl z Benátek, a vzkázal mu,
aby jeřába upekl k večeři a aby jej řádně připravil.
Chichibio, jenž jako každý Benátčan byl prázdná hlava, oškubal tedy jeřába, dal ho na oheň a jal se ho pečlivě péci. Když byl jeřáb už
skoro upečen a šířil vůkol velkolepou vůni, stalo se, že do kuchyně vešla jistá venkovanka jménem Brunetta, do níž byl Chichibio náramně zamilován, a sotvaže ucítila vůni a spatřila jeřába, začala úlisně žadonit, aby jí dal Chichibio jedno jeřábí stehýnko.
Chichibio jí odpověděl písničkou:
„Ode mne nedostanete to, paní Brunetto, ode mne nedostanete to, paní Brunetto.“
To Brunettu rozzlobilo a řekla:
„Při víře Kristově, jestli mi je nedáš, nedostaneš ode mne už nikdy to, co se ti líbí.“
Krátce – padlo mnoho slov a nakonec Chichibio, aby svou paní nerozzlobil ještě víc, uřízl jeřábu jedno stehýnko a dal jí je.
Když byl potom Curradovi a jeho hostu předložen jeřáb bez jednoho stehna, Currado se tomu podivil, dal si zavolat Chichibia a tázal
se, kam se podělo jeřábovo druhé stehno.
Lhář Benátčan mu okamžitě odvětil:
„Pane, jeřábi mají pouze jednu nohu a jedno stehno.“
To Currada v té chvíli rozzuřilo a pravil:
„Jakže, ďáble? Že mají jen jednu nohu a jedno stehno? Myslíš, že jsem jaktěživ neviděl jiného jeřába, než je tenhle?“
Chichibio pokračoval:
„Je tomu tak, pane, jak vám říkám. A je-li vám libo, ukážu vám to na živých.“
Protože se Currado nechtěl – s ohledem na přítomné hosty – dál přít, řekl:
„Jelikož říkáš, že mi to ukážeš na živých, ačkoli já sem něco takového nikdy neviděl ani neslyšel, půjdu se na to zítra ráno podívat
a s tím se nyní spokojím; leč při těle Kristově ti přísahám, bude-li tomu jinak, že tě dám spořádat tak, že budeš na mé jméno s lítostí vzpomínat, co živ budeš.“
GIOVANNI BOCCACCIO (U s. 92, PS s. 94)
© DIDAKTIS 2008
35. Giovanni Boccaccio – Dekameron
Den šestý, Příběh čtvrtý
PS s. 94
pokračování
Pro tento večer tedy rozhovor skončil, ale nazítří ráno, jakmile nadešel den, Currado, ještě nasupený, vstal, protože ho ve spaní hněv
nepřešel, a kázal, aby byli přivedeni koně. Nařídil Chichibiovi, aby vsedl na oře a jel k řece, na jejímž břehu bývalo před rozedněním vidět
jeřáby, po cestě pak řekl:
„Hnedle uvidíme, kdo včera lhal, zda ty, nebo já.“
Chichibio vida, že Curradův hněv ještě trvá a že bude muset svou lež dokázat, aniž dosud věděl jak, ujížděl po Curradově boku s největším strachem na světě a kdyby to bylo šlo, byl by tuze rád upláchl; to však udělat nemohl, a tak se díval chvíli dopředu, chvíli dozadu
a na všechny strany a bylo mu, jako by vše, co vidí, byli jeřábi stojící na dvou nohou.
Když dorazili skoro až k řece, spatřil na břehu dřív než ostatní dobrý tucet jeřábů, kteří všichni stáli na jedné noze, jak to jeřábi dělávají, když spí. Neprodleně je ukázal Curradovi a řekl:
„Podíváte-li se, pane, na tamhlety jeřáby, můžete se dosti dobře přesvědčit, že jsem včera večer mluvil pravdu, řka, že jeřábi mají pouze jednu nohu a jedno stehno.“
Když je Currado zhlédl, řekl:
„Počkej, hned ti ukážu, že mají dvě.“
Načež přistoupil co možno nejblíže a zvolal: „Ho, ho!“ – po kterémžto zavolání se jeřábi postavili na obě nohy, udělali několik kroků
a jali se prchat.
Tu se obrátil Currado ke Chichibiovi a řekl mu:
„Tak co tomu říkáš, mlsoune? Nezdá se ti, že mají nohy dvě?“
Poděšený Chichibio, nevěda, jak se z toho dostat, odpověděl:
„Ano, pane, ale včera večer jste nezavolal: Ho, ho! Kdybyste to byl udělal, byl by jeřáb vystrčil i druhou nohu, jako udělali tito.“
Curradovi se Chichibiova odpověď tak zalíbila, že se jeho hněv obrátil ve smích a veselost, a pravil:
„Máš pravdu, Chichibio, měl jsem to udělat.“
A tak se Chichibio pohotovou a šprýmovnou odpovědí vyhnul pohromě a smířil se s pánem.
Giovanni Boccaccio: Dekameron, přeložil Radovan Krátký
GIOVANNI BOCCACCIO (U s. 92, PS s. 94)
© DIDAKTIS 2008
36. Miguel de Cervantes – Důmyslný rytíř don Quijote
PS s. 100
de la Mancha
Kapitola I., jež líčí stav a působení slavného rytíře dona Quijota de la Mancha
(…)
Když už jeho rozum byl tak popleten, napadla ho nejpodivnější myšlenka, na jakou kdy na světě blázen přišel, totiž, že je vhodné
a nutné jak pro rozmnožení jeho cti, tak pro dobro země, aby se stal potulným rytířem, vyrazil do světa na koni a ozbrojen, hledat dobrodružství a napodobit vše to, o čem se dočetl, že bludní rytíři konali: napravovat křivdy a účastnit se nebezpečných příběhů, jejichž zdarem
došel by věčného jména a slávy. Ubožák se viděl už za zdatnost svého ramene nejméně s korunou trapezuntského císaře na hlavě: a tak
ponoukán přepodivnou svou zálibou v těchto příjemných smyšlenkách, pospíšil si převraceti svoje přání v skutečnost.
První, co udělal, bylo, že vyčistil zbroj po svých pradědečcích, jež zrezivělá a pokrytá mechem válela se po dlouhá staletí zapomenuta
v koutě. Vyčistil ji a spravil, jak se jen dalo; ale viděl, že mnohé na ní chybí, jmenovitě že neobsahuje helmu s hledím, ale pouhou přílbu:
ale zde pomohl jeho důmysl, i vyřezal z tuhého papíru dolení část helmice, jež spojena s přílbou, podobala se helmici úplné. Je ovšem
pravda, že chtěje vyzkoušet její pevnost a odolnost proti sečné ráně, vytáhl meč, ťal do ní dvakrát a hned první ranou zničil rázem vše,
co lepil dlouhý týden: snadnost, s jakou z ní nadělal kousků, ho přece jen trápila, a aby se proti tomu nebezpečí pojistil, upevnil novou
helmu, do níž se dal, uvnitř několika železnými pruty; teď byl konečně spokojen s její odolností, a aniž ji podrobil další zkoušce, přijal ji
do své zbroje a pokládal za nejdokonalejší helmici s hledím.
Potom si šel prohlédnout svého koně, a ačkoliv měl mozolů více než je čtyráků do realu, a více chyb než herka Gonelova, rytíři se
zdálo, že se mu nevyrovnají ani Bucefal Alexandrův, ani Babieca Cidův. Čtyři dny myslil jen, jaké mu dát jméno: protože (jak si říkal sám
u sebe) nebylo by rozumné, aby kůň rytíře tak slavného a ostatně sám sebou tak ušlechtilý byl bez významného jména, i snažil se vymysliti je tak, aby hlásalo, čím kůň byl dřív, než náležel potulnému rytíři, a čím je nyní: neboť bylo velmi náležité, aby, když přece její pán mění
svůj stav, také kobyla změnila jméno a přijala nové a zvučné, odpovídající novému řádu a povolání: a tak po mnoha jménech, jež utvořil,
přeměnil, zavrhl, slepil, rozlepil a zase sestavil ve své paměti a obraznosti, nakonec jej nazval Rocinante, jménem podle něho vznešeným,
zvučným a stejně zřetelně povídajícím, že byl dosud pouhou herkou, že však nyní je prvním ze všech koní světa.
Když byl tedy dal svému koni tak hezké jméno, chtěl pojmenovati ještě sám sebe a přemýšlením o tom strávil nový týden; nakonec
se nazval don Quijote: podle čehož, jak bylo řečeno, usoudili autoři této pravdivé historie, že se bezpochyby jmenoval Quijada, a ne
Quesada, jak chtěli namluviti jiní. Ale vzpomenuv, že statečnému Amadisovi nestačilo jmenovat se jen tak suše Amadis, nýbrž že připojil
k tomu i jméno svého království a vlasti, chtěje ji proslavit, a říkal si Amadis Galský, rozhodl se i on, jako dobrý rytíř, vést si po jeho příkladu a zvát se donem Quijotem z La Mancha, čímž podle svého mínění velmi zřetelně označoval svůj rod i vlast, poctěnou tím, že si z ní
bral přídomek.
Maje zbraň vycíděnu, místo přílby helmici s hledím, pojmenovav koně a pokřtiv sebe, pochopil, že mu již neschází nic, leč najít si
dámu a zamilovat se do ní: neboť bludný rytíř bez lásky, toť strom bez listí a plodu a tělo bez duše.
Miguel de Cervantes y Saavedra: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, přeložil Václav Černý
MIGUEL DE CERVANTES (U s. 98, PS s. 100)
© DIDAKTIS 2008
37. William Sheakspeare – Hamlet
První dějství
Vystoupí Duch a Hamlet.
Hamlet
Kam mě to vedeš? Mluv! Dál nepůjdu!
Duch
Poslouchej!
Hamlet
Poslouchám.
Duch
Blíží se hodina, kdy musím zpět
do mučivých a sirných plamenů.
Hamlet
Ubohý duchu!
Duch
Nechci litovat, chci abys soustředěně
vyslech to,
co ti teď řeknu.
Hamlet
Mluv! Já poslouchám.
Duch
Musíš mě pomstít, až mě vyslechneš.
Hamlet
Co?
Duch
Jsem přízrak tvého otce, odsouzený
po nocích nějaký čas obcházet
a za dne v plamenech se trápit hlady,
až těžké hříchy ze dnů mého žití
vyhoří v ohni. Nemít zakázáno
svěřovat tajemství své věznice,
nejslabší slůvko z mého příběhu
zbrázdilo by ti duši, zmrazilo
tvou krev, oči ti vyrazilo z důlků,
chomáč tvých hustých vlasů rozpletlo,
až jeden každý vlas by rovně stál
jak bodlina na vzteklém dikobrazu.
Ale ta zpráva o věčnosti nesmí,
se donést k živým uším. Slyš, ó slyš!
Jestlis měl někdy svého otce rád.
Hamlet
Ach bože!
Duch
Pomsti tu zvrácenou a hnusnou vraždu!
Vraždu tak hnusnou jako každá vražda;
ta však je obzvlášť zvrácená a hnusná.
Hamlet
Honem s tím ven! Ať mohu na křídlech
rychlých jak myšlenka či záchvěv lásky
řítit se k pomstě!
Duch
Vidím, že jsi schopný.
Však bys byl tupější než tlusté býlí,
které si v klidu hnije v bahně Léthé,
kdybys byl zůstal klidný. Poslouchej:
Uvádí se, že ve spánku mě uštkl
v zahradě had; tak sprostě podvádějí
falešnou zprávou o mém úmrtí
sluch celé říše. Ty však, chlapče, věz:
PS s. 103
Duch
(pokračuje)
ten had, co uštkl tvého otce, nosí
teď jeho korunu!
Hamlet
Že jsem to tušil!
Můj strýc!
Duch
Ano, to krvesmilné zvíře!
Důvtipně lhal a uměl zrazovat –
zlé umění a důvtip, když má moc
tak svést – , až pro svůj chtíč si oblomil
mou naoko tak ctnostnou královnu.
Taková zpronevěra, Hamlete!
Na mně, když moje láska důstojně
šla ruku v ruce se svatebním slibem!
A spustit se mi s ubožákem, který
je od přírody v porovnání se mnou
hotový chudák!
Cudnost se nehne, i když oplzlost
namlouvá si ji s tváří anděla.
Chlípnost však omrzí i rajské lože,
a byť spojená s nebešťanem, půjde
popást se na hnůj.
Tiše! Jako bych cítil ranní vánek!
Musím být stručný. Spal jsem na zahradě,
jak jsem měl odpoledne ve zvyku.
V tu jistou chvíli přikrad se tvůj strýc
s lahvičkou šťávy z prokletého blínu
a do průchodů uší nalil mi
ten leprovitý výtažek; co je
tak nepřátelský lidské krvi, že
jak rtuť se rychle rozběhne tělem,
pronikne každou brankou, každou stezkou,
a s náhlou silou zahustí a srazí,
jak ocet nakapaný do mléka,
řídkou a zdravou krev. To proved mně.
V tu chvíli jsem byl pokryt vyrážkou.
Jak Lazar odporně jsem zestrupatěl
po hladkém těle.
Tak ve spánku mi bratr naráz vzal
můj život, korunu i královnu!
Tak jsem byl podťat v rozkvětu svých hříchů;
nesmířen, nepomazán, bez zpovědi,
bez účtování poslán složit účet,
obtížen všemi svými nedostatky.
Taková hrůza! Hrůza hrůzoucí!
Jestli máš kousek citu, nestrp to!
Nedopusť, aby v loži dánských králů
se rozvalila krvesmilná neřest!
Jakkoliv ale připravíš ten čin,
mysli si neposkvrň, a na matku
úklady nestroj: nech ji nebesům
a trnům, které rostou v její hrudi –
ty ať ji bodají. A teď už sbohem!
Světluška hlásí, že se blíží úsvit:
pomalu zháší svoje bledé světlo.
Buď sbohem, sbohem, sbohem! Nezapomeň!
WILLIAM SHAKESPEARE (U s. 100, PS s. 102)
© DIDAKTIS 2008
37. William Sheakspeare – Hamlet
První dějství
Hamlet
Nebeská vojska! Země! A co dál?
Mám přidat peklo? Fuj! Drž se, drž se, srdce!
A vy mi, svaly, nezestárněte
a napřimte mě! Nezapomeň, říkáš?
Chudinko duchu! Dokud paměť sedí
v té vyšinuté kouli! Zapomenout?
Hned ze zápisníku své paměti
vymažu všechny hloupé poznámky,
normy a formy, všecku knižní moudrost,
co jí tam obkreslilo moje mládí.
Jen tvoje přikázání bude žít
ve svazcích mého rozumu, a nic,
žádný škvár vedle něho – přísahám!
PS s. 103
pokračování
Hamlet
(pokračuje)
Proradná ženská!
Ty lotře, lotře, usměvavý lotře!
Zápisník sem, ať si to poznačím:
člověk se může usmívat a smát,
a je to lump. V Dánsku to aspoň jde. –
Tak, strejčku, už jsi tam. Teď moje heslo.
Zní: Sbohem, sbohem, sbohem! Nezapomeň!
Přísahal jsem.
William Shakespeare: Hamlet, kralevic dánský, přeložil E. A. Saudek
© DIDAKTIS 2008
38. William Shakespeare – Richard II.
Jednání první
PS s. 104
Bolingbroke
(pokračuje)
Teď na tebe, Tomáši Mowbrayi,
se obracím a mého pozdravu
si dobře dbej; neb co chci promluvit,
zde na zemi svým tělem zodpovím,
neb nesmrtelnou duší v nebesích.
Ty’ s odbojník a zrádce, příliš ctný
svým rodem být jím, příliš zlý, bys žil;
neb čím se krásněj’ čistý blankyt skvěje,
tím ohyzdnější mrak, jenž po něm spěje.
A protož znovu důrazně a krátce
řku tobě do hrdla, žes’ podlý zrádce,
a stvrdím, chce-li král můj, vše, co dím,
svým mečem spravedlivě taseným.
Mowbray
Ať chlad mých slov zde z chladu neviní
mé rozhořčení. Ženským soubojem
a láteřivým křikem svárlivých
dvou jazyků se nedá rozřešit
náš spor. Krev žhoucí musí ustydnout,
by spravila to. Přec však nemohu
se vychloubati trpělivostí
tak ukrotlou, bych dal se okřiknout
a neřek’ slova. Úcta šetrná,
již chovám k Vaší Milosti, mi brání
na prvním místě s uzdy pouštěti
teď Vaši Milost snažně prosím jen,
by k souboji nám stanovila den.
Richard II.
Vy hněvem rozpálení šlechtici,
mnou ovládat se dejte. Tato žluč
se bez pouštění krve očistí. –
Ač nelékař, tak předpisuji dnes,
neb velká zášť chce příliš velký řez.
Buď zapomněno, odpuštěno zas;
buď smír, neb k braní krve není čas.
Ať v začátcích to skončí. Ujče, slyšte,
my Norfolka, vy svého syna ztište.
Jan z Gauntu
Můj věk mne vede ke smírčímu slovu:
můj synu, odhoď výzvu Norfolkovu.
Dík oběma; však jeden lichotí,
jak zřejmo z toho, proč jste přišli sem:
druh druha z velezrady viníce.
Mluv, strýče z Herefordu, co za vinu
zde kladeš vévodovi z Norfolku,
Tomáši Mowbrayovi?
Richard II.
A Norfolk jeho.
Jan z Gauntu
Harry, – váháš snad?
mám k poslušnosti dvakrát vyzývat?
Richard II.
Dím: Odhoď, Norfolku! – v tom není rady!
Především,
ať svědkem řeči mé jsou nebesa!
Jen jako milující poddaný
o drahou svého krále bezpečnost
se staraje a nenávisti prost
zle zplozené, dnes jako žalobce
přicházím sem před knížecí tvůj trůn. –
Mowbray
K tvým nohám, králi, sám se vrhám tady.
Chtěj život můj, však šetř mne hanby jisté;
svůj život jsem ti dlužen, jméno čisté,
jež na vzdor smrti žije na mém hrobě,
v lup černé bezcti nikdy nedám tobě.
Jsem ztupen, viněn, snížen, v duši vjela
mi utrhačství jedovatá střela;
Londýn. V královském paláci. Vystoupí Král Richard, Jan z Gauntu s jinými Šlechtici
a Družinou.
Richard II.
Mluv, starý Jene z Gauntu, věkem ctný
ty Lankastre, zdaž’ s, jak tvá přísaha
ti ukládá a tvoje povinnost,
sem přived svého syna smělého,
Jindřicha Hereforda, by dovodil
svou bouřnou obžalobu nedávnou,
– nám tenkrát nedal čas ji vyslechnout, –
již vznesl na vévodu z Norfolku,
Tomáše Mowbraye?
Jan z Gauntu
Já přivedl ho, panovníče můj…
Richard II.
A dále to mi řekni: Zkoumal’ s jej,
či z dávné záště viní vévodu,
neb čestně jako dobrý poddaný,
znak zřejmé zrady na něm objeviv?
Jan z Gauntu
V té příčině, co zkoušet jsem jej moh’,
pro zjevnou hrozbu Vaší Milosti
to učinil, a ne ze staré záště.
Richard II.
Někteří z družiny
odejdou.
Je tedy zavolejte před náš trůn,
neb tváří v tvář a s čely chmurnými
chcem’ sami vyslechnouti žalobce
i viněného mluvit svobodně.
Jsouť oba hrdí, hněvu plných duší,
jak oheň náhlí, jako moře hluší.
Vystoupí Bolingbroke
a Mowbray.
Bolingbroke
Ať žije mnohá léta blahých dnů
můj milostivý král a drahý pán!
Mowbray
Den každý blahost předešlého množ,
až nebe, zemi štěstí závidíc,
dá nesmrtelnost vaší koruně!
Richard II.
Bolingbroke
© DIDAKTIS 2008
38. William Shakespeare – Richard II.
Jednání první
Mowbray
mi utrhačství jedovatá střela;
to zhojit můž’ jen z jeho srdce krev,
kde jed byl zlíhnut.
Richard II.
Nutno krotit hněv.
Sem výzvu dej! – lev leoparda staví.
Mowbray
Však skvrny nezmění mu. Hanby žhavý
mi sejmi znak a výzvu dám ti hned.
Můj drahý pane, nejčistší, co svět
nám dává za poklad, je ryzí čest;
a bez ní člověk pozlacená jest
jen hlína, jíl jen barvou nalíčený.
Šperk pod desíti zámky uzamčený
jest mužný duch, jenž věrnou hruď obývá.
Má čest je život můj, s ním v jedno splývá;
mou vezmi čest a život můj s ní hyne.
Tož, králi, nežádám si přízně jiné
krom té, bych svoji čest směl hájit sám,
neb jí jsem živ a za ni umírám.
PS s. 104
pokračování
Richard II.
Nuž začni, strýče, ty; vrať výzvu jeho.
Bolingbroke
Chraň Bůh mou duši zla tak ohavného!
Má schlíplého mne vidět otcův hled?
mám snížit se, žebráckým strachem bled,
před tímto drzým sketou? Dřív než zraní
můj jazyk čest mou takovou chabou zbraní,
neb slůvkem odvolání podle zazní,
dřív chci ten nástroj zotročilý bázní
v drť rozkousat a s krví vplivnu jej
v sám hanby týn, Mowbrayův obličej!
William Shakespeare: Král Richard II., přeložil Zdeněk Urbánek, upraveno
Richard II. – král
Jan z Gauntu – králův strýc
Jindřich Bolingbroke – vévoda z Herefordu, syn Jana z Gauntu, pozdější král Jindřich IV.
Tomáš Mowbray – vévoda z Norfolku
© DIDAKTIS 2008
39. Geoffrey Chaucer – Canteburské povídky
Povídka sluhy kanovníkova
Když tento svatý příběh skončen byl
a my ujeli nějakých pět mil,
u Boughtonu na lukách se začal hnát
za námi člověk, černočerný šat
balil mu bílou komži navespod.
Najatý jeho grošák cedil pot
a tak se svítil, že to byl až strach;
měl na tři míle ostruh v slabinách.
I jeho sluhy kůň se stejně štval
a tak se potil, že až klopýtal.
Náprsník pěna kryla mu – a jaká! –
až zkropenatěl od ní jako straka.
Dvojitá brašna od sedla mu padla,
to byla, zdá se, všechna zavazadla.
Nalehko, letně, vyjel si ten pán.
Já v duchu dumal, jsa tím upoután,
co je to zač; až potom jsem si všim,
že nosí kuklu s pláštěm přišitým;
a nakonec ten dojem ve mně vznik,
že nějaký to bude kanovník.
Na stužce klobouk spad mu do zátylí,
vždyť nejel krokem ani klusem; pílil
za námi hurtem, zbrklý byl to cval.
List lopuchový do kukly si dal,
to před potem a před horkem prý chrání.
Potil se ale, až byl k popukání!
Jak kdybys destiloval řebříček
a jitrocel, tak pot mu s čela tek.
A muž ten zvolal, když se dostal blíž:
„Bůh, panstvo veselé, vás ochraniž!
Bodal jsem koně, hnal se o překot
jen kvůli vám, a je-li vám to vhod,
rád bych se, páni, poveselil s vámi!“
I jeho sluha pravil s úklonami:
„Když, vzácní páni, vyjeli jste zrána
z té hospody, já upozornil pána
a mistra svého, a on v okamžení
zatoužil po vás, má rád pobavení
a taškařici nikdy nezkazí.“
„Ať Bůh tě za to, brachu, provází,“
děl hostinský náš, „neboť, jak se zdá,
tvůj pán si vtipem s nikým nezadá
a šprýmař, sázím, z očí hledí mu.
Může dát cestou něco k lepšímu,
čím společnost by pomoh rozesmát?“
„Kdo, pane? Pán můj? Nechci vám tu lhát,
pokud jde jen o legraci a šprým,
to zná ažaž; ten, kdo by žil však s ním
tak jako já a poznal ho tak líp,
žas by, kam sahá jeho um a vtip
v každičké věci, kterou jednou zkusí!
Ten, pánové, vám umí tropit kusy,
co z vás by, myslím, sotva někdo sved,
kdyby ho pán můj k tomu nepřived.
Jak nic se zdá, však tvrdím – v zájmu všech
PS s. 105
by bylo blíž ho znát, všem na prospěch –
a vsadím všechno pozemské své jmění,
že známost s ním by nikdo nevyměnil
za pytel zlata, neboť, jak jsem řek,
je to až div, jaký má úsudek;
co zmůže on, to nikdo nezmůže.“
„Hm, copak je to tedy za muže?“
děl hostinský náš. „Je snad učenec?“
„Co, učenec? V tom vězí větší věc!“
ten sluha řek. „Když libo, vážení,
hned naznačím vám jeho umění.
Můj pán by uměl, tolik řeknu vám
(však vše, co umí, nevím ani sám,
a poznal jsem trik jeho ledakterý!),
kraj, kterým jedem, až ke Canterbury,
obrátit naráz celý naruby,
odhalit jeho vnitřní útroby
a stříbrem je či zlatem vydláždit!“
„Pozdrav tě!“ ztratil hostinský náš klid,
když vyslech tohle, všecek překvapen.
„Tady mi někde něco neklape!
Je-li tvůj pán tak velký vědátor,
má-li být ctěn a sloužit jako vzor,
proč nedbá o sebe, proč je tak sešlý?
Plášť, který stojí za zlámanou grešli,
a pro něho? Ať přijdu o zdraví,
jestli to není hadr děravý!
Proč záplatu si lípá na záplatu,
jestli má možnost nakoupit si šatů,
když umí to, cos nám tu vyprávěl?
To, milý brachu, to bych vědět chtěl!“
„Proč?“ sluha řek. „Co mě se ptát je platné?
Ten, pánbůhví, už nikdy nezbohatne!
(Nerad bych ale něco odvolával,
pst! proto před ním, udělal by kravál!)
Má rozumu až moc, to myslím já,
a všeho moc, jak víme, škodívá,
a jak dí učenci, se mění v hřích.
A v tom je pán můj hlupák, řekl bych.
Člověk, co mívá příliš velký um,
je někdy sváděn k špatným záměrům,
a můj pán taky, až mě jímá zlost.
Pánbůh to naprav, už jsem řekl dost!“
„Nic naplat, brachu,“ hostinský náš řek,
„je-li tvůj pán ten vtipu výlupek,
který ti stál za tolik orací,
pověz nám, co má vlastně na práci?
A řekni nám, kde má ten pán tvůj byt?“
„Na kraji města,“ sluha hned se chyt,
„v těch doupatech a slepých uličkách,
kam stáh se lapka kdejaký a vrah,
co ukrývá své temné živobytí
a na světlo a před lidi se štítí;
a tak i my, když pravdu říct už mám.“
GEOFFREY CHAUCER (U s. 103, PS s. 105)
© DIDAKTIS 2008
39. Geoffrey Chaucer – Canteburské povídky
Povídka sluhy kanovníkova
„A“ hostinský děl, „když už se tě ptám,
proč ve tváři tak špatnou barvu máš?“
„Při svatém Petru! Sper to satanáš!“
vykřik ten sluha, „foukám celý den
do výhně, ta je příčinou všech změn!
Zrcadlo? Pane, nemám chvilku na to,
učím se těžce rozmnožovat zlato.
Mísíme, třeme, oči u plamene,
nadarmo ale vpřed nás touha žene,
nevyjde nikdy naše zbožné přání.
Leč v mnoha lidech vzbuzujeme zdání
a půjčujem si zlato; libru snad
či dvě, či tucet, co kdo může dát,
a necháme je myslet, my že hravě
tu jednu libru proměníme na dvě!
Je to jen lež, leč máme naději,
že naše zkoušky jednou uspějí.
Však věda před námi tak rychle kvačí
že naše námaha jí nepostačí,
že vždycky se nám někde vytrácí,
a nakonec z nás budou žebráci.“
Zatímco sluha s takovou si ved,
ten kanovník se přitočil a hned
pln podezření našpičatil uši.
Jak říká Cato: provinilec tuší
v každičkém slově, ať jde o cokoli,
že se to týká toho, co ho bolí.
A tak ho tedy hnalo podezření
blíž k sluhovi a k jeho klábosení.
PS s. 105
pokračování
A když ho zaslech, hnedka tropil hluk:
„Tak dost už toho! Dál už ani muk!
A jestli ne, tak zpřerážím ti kosti!
Špiníš mě tady v téhle společnosti
a odhaluješ to, co měl bys krýt!“
„Tak?“ udělal náš hostinský. „Jen klid!
Nic nedbej na hrozby a mluv jen dál!“
A sluha na to: „Nač bych se ho bál?“
A kanovník, když viděl, co se děje,
že sluha vyzradí ty jeho reje,
pryč rychle ujel, pro hanbu a vztek.
„Teď povím všechno,“ na to sluha řek,
„teď zažijete pěkný žert a špás.
Když už je pryč, tak ať ho vezme ďas!
Ať by mi strkal měďáky či zlato,
já jsem s ním skončil, páni, slovo na to!
To on mě přived do té šlamastyky;
ať pojde v hanbě za ty svoje triky!
To není pro mě, tahle chytristika,
to dobře vím, ať kdo chce co chce říká.
A přece, přes tu dřinu, strast a žal
a pot a smůlu jsem se nesebral
a nemoh jsem se vymotat z těch chyb.
Teď aby Pánbůh osvítil můj vtip
a já vám uměl všechno povědět!
Leč aspoň kousek vypovím vám teď;
když pán je pryč, já s jeho uměním
nic nechci tajit, povím vám, co vím.“
Geoffrey Chaucer: Canterburské povídky, přeložil František Vrba
GEOFFREY CHAUCER (U s. 103, PS s. 105)
© DIDAKTIS 2008
40. Jan Blahoslav – Filipika proti misomusům
U s. 108
Ale již tuto snad někdo dí, že já učené a učení chválím. Ano, tak jest, že chválím to obé, i učení neb umění i umělé lidi, ale nechválímť
těch, ježto učení neb umění zle zneužívají. Příkladně dím: Chválíme víno a chválíme i pití neb užívání vína, ale opilství a opilých nechválíme a summou nechválíme zlého užívání dobrých, od Boha daných věcí. Abusus non tollit rem; dobrý jest meč, avšak někomu dobře,
jinému velmi zle posloužiti může.
Ještě díš snad: „Příliš mnoho tomu umění a učeným připisuješ. Ano dobří muži někteří říkají, že skrze učené v církev zavedení přišlo,
že by se snad i Jednotě to přihoditi mohlo.“ Respondeo: Ten příliš mnoho umění a učení připisuje, kdož by se domníval, že bez umění
sedmera etc. nemůže pravda Boží, to jest sv. evangelium kázáno býti aneb že by na těch uměních neb učeních záleželo spasení. Ale kdož
to praví? Však by musil velmi prostý býti. (…) Jať za to mám, že (…) těm zajisté, kteříž v slovu Božím pracovati mají (…), potřebí daru
božího k tomu zvláštního, jenž slove výmluvnost, tj. aby uměli předkládati, učiti, napomínati, vystříhati etc. (…) Dával z počátku Pán
dary své, výmluvnost, vykládání řeči etc. sluhám svým tak zázračně, že se nebylo potřebí tomu učiti; ale potom přestali divové a zázrakové. (…) A poněvadž Duch Páně znal, že výmluvnost jest potřebná v církvi, tedy i té výmluvnosti neškodí se přiučiti, když a komuž možná, leč by kdo chtěl očekávati, až mu zázračně Bůh s nebe svrže výmluvnost, jako by sedlák nesel a neoral, ale čekal, až mu bude s nebe
manna pršeti.
Jan Blahoslav: Vady kazatelův a Filipika proti nepřátelům vyššího vzdělání v Jednotě bratrské, připravil František A. Slavík, upraveno
misomusům – těm, kteří nenávidí múzy; nepřátelům múz, vyššího vzdělání
učení neb umění – vědu nebo vzdělanost
umělé lidi – vzdělané lidi
abusus non tollit rem – zneužívání věci neodstraňuje ji samotnou
ano, dobří muži někteří říkají – někteří muži však říkají
v církev zavedení přišlo – do církve se dostaly omyly
respondeo – odpovídám
bez umění sedmera – sedm svodobných umění, které ve středověku tvořily vyšší vzdělání (gramatika, dialektika, rétorika, aritmetika, geometrie, muzika a astronomie)
v slovu Božím pracovati – kázat, šířit slovo boží
JAN BLAHOSLAV (U s. 108, PS s. 110)
© DIDAKTIS 2008
41. Mikuláš Dačický z Heslova – Paměti
Léta 1620
U s. 112
A tak dáleji toliko o vojně slyšáno a nařizováno bylo. Valní ta dvě vojska v království Českém lidu císařského a konfederátorův
českých sobě odporná, jedni po druhých a před druhými jse podle fortelův dávaje, až jse obojí dostali ku Praze, městu hlavnímu, na
hůru Bílou tak řečenou, nedaleko obory a stavení, jež sluje Hvězda; tu vojsko české, nemaje na sebe pozoru a opatrnosti, jsou od vojska
císařského přikvačeni plným šlachtorduňkem, zvláště od kyrysaruov, a hned jim střelba velká (jenž stráží náležitou opatřena nebyla) jest
odňata, a tak vojsko české rychle rozraženo. Uhři dali jse dle jich obyčeje nejprve v utíkání; to vidouce české rejtarstvo, tolikéž učinili;
jízda moravská pozastavivše jse a nemohla sami odolati, vzavše škodu, coufli a také naoutěk jse dali; pěchota opuštěná utrpěla, jako by na
masné krámy uvedena byla. A tak to vojsko císařské pole a vítězství obdrželo, jež sobě vojsko české za jisto pokládalo.
V té bitvě zahynul jest také Jetřich Šatný z Olivetu, mladý člověk.
Hned pak po té porážce král Fridrich palatinus jako omámený s manželkou, dětmi a při něm někteří, jenž jse ho přidrželi, pobravše
s sebou, čož mohli, dali jse také z Prahy na utíkání, před jse davše z království Českého, a jak mohli, jse salvírovali, na neopatrnost a nesprávu oficírův vojenských naříkajíce. Stala jse jest tu hanba, lehkost, posměch Čechuom a potracena starobylá chvála česká, následující
pak zhouba a žalost převeliká! Nebo Pražané všech tří měst pražských, hned po té porážce lid ten vojenský císařský do měst pražských
beze všeho odporu vpustivše, jse k ruce císaři Ferdinandovi poddali, a hrad pražský také opanován; lid pak ten do měst pražských puštěný dáleji sobě v týchž městech pražských provozovali podlé vůle své, bohatství a loupeže nabejvajíce. Dále pak lid císařský poznavše, že
žádného juž odporu v Čechách nemají, dali jse sem i tam po vší České zemi v loupení, plundrování, braní, všeckny kouty vyhledávajíce
i nebohé lidi jímajíce, hlavy zatahováním, i jinak je ohněm, pro vyjevení a vyhledání peněz skrytých, mučíce, trápili i usmrcovali, takže
hrozno a žalostivo bylo o tom rozprávěti etc. A tak nic jiného nebylo nežli: ach, ouvé a běda, dej a berme! Ani katolitským římského
náboženství odpuštěno a prominuto nebylo; jen dej všechno a věř sobě, jak chceš! Mnozí, i s dětmi do lesův utíkajíce, tam mřeli, etc.
Takhle Pán Buoh na Čechy dopustiti a je trestati ráčil a to bez pochybnosti pro hříchy jich, pejchu, marnost, nesvornost, nespravedlnost
etc.; nebo zůstávaje předtím v marnostech a rozkošech světa tohoto, nesmírnou nádhernost v šatstvu bohatém, kroji, mustry rozličnými
potvornými, starým Čechuom, předkům svým, nepovědomými, páchali a provozovali v slavném hodování a pangetování, a soužením
chudých lidí, jenž jse práva a spravedlnosti dovolati nemohouce, úpěli, k Bohu na pomstu volali a žalovali etc.
Vše a brzo potom: po podání jse Pražanuov jiná města česká jse také císaři Ferdinandovi poddávajíce, lid vojenský císařský do měst
pouštěti, přijímati, vychovávati na velikou svou škodu a další záhubu museli a přitom z peněz šacováni byli. Tábor město toliko odepřelo,
a přijavše do města své puntovníky, jse zavřeli, k bránění se hotovíce.
Mikuláš Dačický z Heslova: Paměti
konfederátorův – spojenců
sobě odporná – sobě nepřátelská
lehkost – zlehčení, pohana
mustry rozličnými – různými vzory, druhy
MIKULÁŠ DAČICKÝ Z HESLOVA (U s. 112, PS s. 114)
© DIDAKTIS 2008
42. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – Putování
Kapitola 21., Opět v Kairu
U s. 112
Cítili jsme se unavení, plní prachu a špíny. A tak jsme se rozhodli, že se půjdeme vykoupat. Zkusili jsme to postupně v několika
lázních, ale všude nám řekli, že se tam myjí jen ženy. Až po dlouhé době se nám podařilo najít také lázně pro muže. Byli jsme však překvapeni, jak dobře byly zařízeny. Na dvoře stála mramorová kašna s čistou vodou. Lazebník nás nejdříve zavedl do malé místnosti, kde
jsme se mohli svléknout a kde naše šaty hlídali; dal nám kus modrého plátna na oblečení. Společná lázeň byla dlážděná různobarevným
mramorem a uprostřed stropu bylo široké okno; také lavice byly mramorové. Lazebník nás však uvedl do malé místnosti, kde jsme mohli
být sami za zavřenými dveřmi. I tam bylo všechno z mramoru a ve zdi tři mosazné kohoutky: z jednoho tekla horká, z druhého vlažná
a z třetího studená voda; mohli jsme si natočit, kolik jsme chtěli. Nebyla tam žádná kamna, ale bylo tam horko jako u nás v dobře vytopené lázni. Lazebník přišel za námi, jednoho po druhém nás třel a masíroval; nařídil nám ulehnout a tahal nás za ruce i za nohy, jako by
z nás chtěl vytřást duši, klekl si nám na záda a tlačil nás rukama. Oproti jiným nakládal s námi ještě jemně, i když to bolelo; ale pak jsme
se cítili lehčí a hbitější. Hlavy jsme si museli umýt sami.
Pro Turky je mytí velmi důležité, protože jen čistí smějí vejít do mešity a i doma se jen tak smějí modlit.
Slyšeli jsme, že zejména ženy chodí velmi rády do lázní – a často se na ně také vymlouvají, i když jde o zcela jinou záležitost, třeba
o milostnou schůzku. Ale lázně mají rády, scházejí se tam, jedna druhé prokazuje pozornost, a zejména tam se shromažďují, kam chodívá
některá vyhlášená krasavice, aby ji viděly a mohly jí případně posloužit. Jakousi mastí, zvanou rusma, si potírají místa, kde se chtějí zbavit
vlasů, stejně jako muži si dávají břitvou holit brady a hlavy.
Musím říci, že turecké lázně se mi zdají mnohem důstojnější než lázně v zemích, kde se obě pohlaví koupou společně, jako v Badenu
nebo ve Švýcarsku. A přitom víme, že římské a jiné thermy, kde se konaly různé rozkoše a kratochvíle, přišly k nám vlastně z Asie. Strávili
jsme v lázni skoro dvě hodiny a báli jsme se, že budeme platit mnoho, ale požádali nás toliko o dva majdyny za osobu.
Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce z království Českého do Benátek, odtud do Země svaté, země Judské a dále do Egypta,
a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Přepsal František Kožík.
KRYŠTOF HARANT Z POLŽIC A BEZDRUŽIC (U s. 112, PS s. 114)
© DIDAKTIS 2008
43. Václav Hájek z Libočan – Kronika česká
Táboří nechtěli než kostely hubiti
PS s. 112
Při tom času, když byli v Praze táboří, Orebští, Žatečští, Lounští, Slanští, jednoho dne svolavše obce Starého i Nového měst pražských,
hajtmané nasadili konšeluov na rathouzy a tu se všickni spuntovali a zapsali, aby se císaři Zigmundovi nepoddávali, a pokudž jích
životuov stává, aby se jemu protivili, jeho (ač byl pravý po otci dědic a po bratru nápadník) do země a zvláště do Prahy, jenž jest stolice
královská, nepouštěli a za pána ho nemívali, protože jest protivník božího kalichu; také aby kláštery bořili a žádným domuom božím
neodpouštěli, kdež by se koli s ními v přijímaní z kalichu srovnati nechtěli. A kněžím rozkázali, aby na den svatých Petra a Pavla apoštoluov všudy po všech kostelech oznámili, každý aby z kalicha přijímal, žádnú nepřípravú ani hříchy se nezastíraje; pakli by kdo zanetbal,
že takovému neplatí než hrdlo. To slyšíce ještě neporušení křesťané, než by ten neřád podnikli a s takovými krve prolévači bez zpovědi a svatého pokání tu velebnú svátost tak lehkomyslně přijímali, radějí opustivše statky i domy ven z města s pláčem vyšli, a tak okolo
sedmdesáti v Starém Městě a v Novém tolikéž domuov pustých zůstalo. Kněží pak někteří a zvláště táborští takové neřády velmi chválili
a na ten čas zlí i dobří, všecko byli jednostajní křesťané krom těch, kteříž jsú z kalichu nepřijímali, ty táboří za prokleté držali, a kteříž
přijímali, by pak o tom žádné víry neměli, za bratry věrné byli přijímáni.
Václav Hájek z Libočan: Kronika česká
VÁCLAV HÁJEK Z LIBOČAN (U s. 110, PS s. 112)
© DIDAKTIS 2008
44. H. J. Ch. von Grimmelshausen –
Dobrodružství Simplicia Simplicissima
Setkání s poustevníkem
U s. 121
Simplex svou hloupost ukazuje tím, jak odpovídá a jak se dotazuje.
– Jak se jmenuješ?
– Kluk.
– To vidím, že nejsi děvče, ale jak ti říkali otec a matka?
– Neměl jsem otce ani matku.
– Tak kdo ti dal tu košili?
– Aj, moje mamka.
– Jak ti tedy říkala tvá mamka?
– Říkala mi kluku a také šelmo, ušatý osle, neotesaný klacku, uhvozhřenče a potvorníku.
– A kdo byl mužem tvé mamky?
– Nikdo.
– S kým tedy tvá matka v noci spávala?
– S mým tatíkem.
– A jak ti říkal tvůj tatík?
– Také mi říkal kluku.
– Ale jak se jmenuje tvůj tatík?
– Jmenuje se tatík.
– Ale jak na něho volává tvá matka?
– Tatíku nebo také mistře.
– Nikdy mu neříkala jinak?
– Ano, říkala.
– Jak tedy?
– Ty troupe, ty hovado, zvyjedený lotře, starý sráči a jistě ještě jinak, když se zlobila.
– Ty jsi věru nevědomý hlupák, nevíš-li jméno ani svých rodičů, ani své vlastní.
– Aj, však ty je také nevíš.
– Umíš se také modlit?
– Ne, jenom naše mamka mydlívala, když prala.
– Na to se neptám, ale na to, umíš-li otčenáš?
– To ano.
– Tak říkej.
– Náš milý otče, kterýž jsi nebe, posvěceno buď jméno, přijde tvá říše, tvá vůle nebe a země, dej nám vinu, jako my dáváme svým
viníkům, neuveď nás ve zlé pokušení, ale zbav nás říše a moc a sláva věčná, amen.
– Tys nikdy neviděl kostel?
– Viděl, můj tatík v něm pařil prase.
– Bože, mě netrestej! Nevíš nic o našem Pánu Bohu?
– Ano, býval doma na dveřích na obrázku; moje mamka ho přinesla z posvícení a přilepila ho tam.
– Ach, dobrotivý Bože, teď teprve poznávám, jak velikou milostí a dobrodiním jest, když se dáš poznati, a jak není ničím člověk,
jemuž se nezjevíš. Ach, Pane, dovol mi, abych ctil tvé svaté jméno, abych byl hoden děkovati ti za tuto milost tak, jako jsi byl milostivě
štědrý, uděliv mi ji! Slyš, Simplicie, neboť jinak tě nemohu nazvati, když se modlíš otčenáš, musíš to říkat takto: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěceno budiž jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá na nebi i na zemi, chléb vezdejší nám dej…
– Počkej, sýra k tomu?
– Ach, milé dítě, mlč a uč se; toho je ti více třeba než sýra; jsi ještě neotesaný kluk, jak ti říkala tvá mamka; takovému chlapci, jako jsi
ty, nesluší, aby skákal do řeči starému muži, ale aby mlčel, poslouchal a učil se; kdybych jen věděl, kde bydlí tvoji rodiče, rád bych tě k nim
zavedl a poučil je hned, jak mají vychovávat děti.
– Nevím, kam mám jít: náš dům je vypálen, mamka utekla a zas přišla i s Uršulou a také s tatíkem; naše děvečka ležela ve stáji a nutila
mě, abych vzal nohy na ramena.
– A kdo spálil dům ?
– Ha, přišli takoví železní muži, seděli na takovém čemsi, velikém jako voli, ale bez rohů; popíchali ovce a krávy a prase a tak jsem
tedy utekl; a potom ten dům spálili.
– A kde byl tvůj tatík?
– Ha, ti železní muži ho svázali, naše stará koza mu lízala nohy, tatík se musel smát a dal těm železným mužům mnoho bílých grošů,
velikých a malých, taky pěkně žluté a jiné krásné svítivé věci a pěkné šňůry s bílými kuličkami.
H. J. CH. VON GRIMMELSHAUSEN (U s. 121, PS s. 125)
© DIDAKTIS 2008
44. H. J. Ch. von Grimmelshausen –
Dobrodružství Simplicia Simplicissima
Setkání s poustevníkem
U s. 121
pokračování
– Kdy se to stalo?
– Aj, když jsem měl hlídat ovce; chtěli mi sebrat taky mé dudy.
– A kdys měl hlídat ovce?
– Aj, což to neslyšíš? Když přišli ti železní muži! A potom řekla naše Anna, co má vlasy jak ze slámy, abych taky utekl, jinak prý mě ti
rejthaři seberou, ale ona myslila ty železné muže, a tak jsem utekl a přišel sem.
– Kam chceš jíti teď?
– Nevím; chci zůstat zde u tebe.
– Nechat si tě tu, to není ani mou, ani tvou věcí; jez, pak tě zavedu zase k lidem.
– Aj, řekni mi tedy také, kdo je to lidé?
– Lidé jsou tvorové jako ty a já; tvůj tatík, tvá matka a vaše Anna jsou také lidé.
– Haha.
– Teď běž a jez.
Takový byl náš rozhovor, při němž na mne poustevník často pohlédl s hlubokým povzdechem, nevím, zda proto, že tak litoval mé
převeliké hlouposti a nevědomosti, či z oné příčiny, kterou jsem zvěděl teprve o mnoho let později.
H. J. Ch. von Grimmelshausen: Simplicius Simplicissimus, Kronika Třicetileté války, přeložil Jaroslav Zaorálek
H. J. CH. VON GRIMMELSHAUSEN (U s. 121, PS s. 125)
© DIDAKTIS 2008
45. John Milton – Ztracený ráj
O Potopě
…hry, šprýmy, veselost,
besedy a plesy všudy panují;
sňatky, smilstvo, cizoložstva, únosy,
jak kde na potkání Lada vábila;
potom od kvasů se rojí k různicím.
Posléz mezi ně kmet přijde velebný,
vyjevuje nad jich skutky nelibost
velikou a svědčí proti cestám jich:
často v schůzky přichází, a nalezna
radovánky, žehrá, káže pokání
duším u vězení k soudu schovaným
brzkému. Než darmo jest! I přestane
kárati a umkne od nich stany své.
Potom roubav stromy rostlé na horách,
počne sdělávati koráb ohromné
velkosti a loktem dýl i šíř i výš
vyměří a oklejuje vůkol klím;
v boku dvéře postaví, a pokrmu
nabrav, zásobí i lid i zvěř, a aj,
zázrak divný! Přijde v řádě určitém
z ptactva, hovad všech i hmyzu drobného
sedmero neb dvé a posléz kmet a tři
jeho synové a čtyry ženy jich.
PS s. 125
Uzavřeltě Hospodin. I povstane
vítr polední, a křídly černými
vana široko, mrak vešken pod nebem
sžene; hory mhu a páry k posile
vykuřují; visí jako tmavý strop
husté s nebe mračno; již se lije déšť
přívalem, a lije se, až neznáti
zemi. Vyzdvižen jsa, splývá na vodě
koráb bezpečně a čelem rohatým
protírá a kolébá se po vlnách.
Každé lidu sídlo zchvátí potopa;
všecka sláva jich a pýcha hluboko
pohřížena jest a moře mořem se
kryje neobmezeným. Kde nedávno
v skvostných kralovala bujnost palácích,
řvou a hnízdí nyní mořské potvory.
Z lidské rodiny, tak velmi zmnožené,
zbytek celý v ouzkém plyne korábu…
John Milton: Ztracený ráj, přeložil Josef Jungmann
JOHN MILTON (U s. 121, PS s. 125)
© DIDAKTIS 2008
46. Jan Amos Komenský – Labyrint světa a ráj srdce
Mámení se přitovaryšilo
U s. 126
1. To když on se mnou mluví, hle, teď po straně jakýsi – nevěděl jsem, muž-li či žena (nebo divně jaks zakuklený byl a okolo něho
jako mhla se dělala) – k nám se přiloudě, dí: „Všudybude, kam s tímto pospícháš?“ „Do světa ho vedu (dí on), prohlédnouti jej žádostiv
jest.“
2. „A proč beze mne? (řekl onen zase): víš, že tvá prováděti, má ukazovati, co kde jest, jest povinnost. Nebo Její Milosti královny vůle
není, aby kdo do království jejího vejda sám sobě, co vidí a slyší, dle líbosti vykládal a něco tu mudroval: než aby se jemu, co a k čemu,
která věc jest, povědělo, a on na tom přestal.“
3. Odpověděl Všudybud: „Zdaž každý tak drzím jest, aby s jinými zároveň na řádech našich přestati neměl? Než tento tuším uzdy
potřebovati bude: dobře, podiž!“ Takž se k nám připojil a šli jsme.
4. Já pak sobě na mysli: „Bodejž bych já jen tuto zaveden nebyl: titoť se o jakous na mne uzdu smlouvají.“ I dím k novému tomu tovaryši: „Příteli, neměj za zlé, rád bych také tvé jméno věděl!“ Kterýž řekl:
„Já jsem tlumočník královny světa Moudrosti, kterýž sobě to poručeno mám, abych jak se čemu v světě rozuměti má, vyučoval.
Protož já všechněm, co jich v světě uhledáš, starým i mladým, urozeným i neurozeným, hloupým i učeným, všecko, co k pravé světské
moudrosti přináleží, v mysl vkládám a je k veselosti a dobromyslnosti přivodím: ježto by beze mne i králové, knížata, páni a všickni
nejstkvostnější lidé v divných tesknotech byli a smutně na světě čas trávili.“
5. Na to já: „Šťastně by mi tě Bůh za průvodčího dal, milý příteli, jestliže to pravé jest. Nebo já se proto do světa pouštím, abych sobě
vyhlídl, co by v něm nejbezpečnějšího a nejpotěšenějšího bylo, toho abych se chytil: tebe tedy takového rádce maje, snáze sobě vybrati
moci budu.“ „O tom nepochybuj,“ řekl on. „Neb ač v království našem všecko znamenitě ušlechtile spořádané a veselé uhledáš, a že se
všechněm královny naší poslušným dobře vésti může, porozumíš: však vždy, pravdať jest, jedno povolání a obchod nad druhý víc pohodlí
a zvůle má; budeš sobě ze všeho, co budeš chtíť, vybrati moci. Jáť všecko, co jak jest, vyložím.“ I dím: „Jak pak tobě říkají?“ Odpověděl:
„Jméno mé jest Mámení.“
Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce
JAN AMOS KOMENSKÝ (U s. 126, PS s. 130)
© DIDAKTIS 2008
47. Jan Amos Komenský – Didaktika
Kapitola VIII., Že mládež nejlép pospolu cvičiti, a tak že škol potřeba
PS s. 130
Rozumějíce již tedy, že mládež, strůmkové ráje Božího jsouce, nemohou jak plané v lese dříví sami růsti, než že jakožto ovocní stromové sázíni, štěpováni, v zrůstu svém opatrně zpracováni býti musejí: vizmež, kdo a jak to činiti má.
Náleží vlastně a předně práce ta rodičům, aby, co zplodili, to také odchovávali; ne na těle jen (nebo o to, jakožto špatnější zemskou
částku, vždycky menší starost býti má), ale na mysli a rozumu tím, čímž by rostli, je opatrujíce. To že Abraham činíval, Pán Bůh jemu svědectví vydal: Znám (prý) jej, že přikáže synům svým a domu svému, aby ostříhali cesty Hospodinovy. Což aby všickni jiní rodičové činili,
poroučí Bůh v zákoně takto: Budeš slova má často opětovati synům svým a mluviti o nich, když sedneš v domě svém, když půjdeš cestou
svou, a léhaje i vstávaje. A svatý Pavel dí: Otcové nepopouzejte k hněvu dítek vašich, ale vychovávejte je v cvičení a v napomínání Páně.
Ale že pak rodičové k tomu, aby dítky své zdárně cvičili, často jsou nezpůsobní buď pro neumění a hloupost, že sami vycvičeni nejsou
buď pro nedbalství a lhostejnost, buď pro choulostivost, buď pro zaměstknání přílišná při obchodu a živnosti a neb v obecných úřadích,
(jako králové, páni, úřadné osoby, kupci sem tam jezdící etc. a k dítkám svým stačovati nemohoucí); tou příčinou začat jest hned od starodávna obyčej ten, aby osobám k tomu vybraným, pobožným, vážným, rozumným mnohých rodičů dítky svěřovány a k cvičení oddány
byly. Jacíž mládeže učitelé, mistři, školmistři, preceptoři, profesoři, a jak kde slovou; sama pak místa, do nichž se k učení schází mládež,
auditoria, scholae, ludi litterarii, collegia, gymnasia, academiae etc., to jest sluchárny, cvičírny, školy, leterní hry, kolleje, akademie a jinak
nazývají se.
Jan Amos Komenský: Veškeré spisy J. A. Komenského, Díl 4., Didaktika s Informatorium, upraveno
JAN AMOS KOMENSKÝ (U s. 126, PS s. 130)
© DIDAKTIS 2008
48. Bohuslav Balbín – Rozmanitosti z historie Království českého PS s. 132
I. kniha, VII. kapitola
O význačnějších českých horách a jejich pozoruhodnostech. České pohraniční hory. Hora Říp uprostřed Čech, Petřín a Bílá hora.
Hory náležící původně nekatolíkům.
Na počátku této kapitoly jsem tedy napsal o lesích a horách, jež obklopují českou zemi. Umínil jsem si, že teď napíšu také něco o jiných kopcích, vždyť hornatá a vysoko položená krajina – Čechy takové jsou – se může pyšnit svým horstvem. Hleďme si tedy zde pouze
vnitrozemských hor, jež – abych tak řekl – stojí v Čechách, ale nesvažují se mimo ně (jako Obří, Novohradské hory či pásma náležící Šumavě), tedy hor, jež jsou celým svým rozpoložením, celými svými základy naše, doopravdy české. Uvnitř země stojí u Roudnice hora Říp
(Zřit, jako bys řekl „místo zřené“), stejně známá v celé zemi jako Čechovi, zakladateli kmene, hora, jež nemá soupeře ani co sobě rovného.
Samotná se rozprostírá na rozsáhlé a úrodné planině. Poněvadž bylo vše pokryto hlubokými lesy, pronikl na tuto horu Čech, jak vykládají
staré anály, a zde se usídlil, když si prohlédl krajinu v onom místě. Nedaleko odtud se usadili ti, kdož přišli zároveň s ním, totiž Pšované,
Vršovci a jiní, ale přemyslovským knížatům se později zalíbil Vyšehrad s okolní krajinou. Na úpatí Řípu spravoval Čech po dlouhá léta
svůj lid, až se naplnil jeho osud. Tehdy byl za velkého nářku lidu pochován a obci bylo dáno jméno Ctiněves, to je Ves úcty, totiž pro čestné místo a náhrobek, který s velkou námahou vybudoval svému otci prostý lid. Pulkava, který napsal kroniku na počátku vlády Karla IV.,
říká, že za jeho doby ještě poutníci ukazovali náhrobek znatelný podle nějakého oblouku či navážky. Se svými druhy jsem tam tedy vše
pečlivě probádal, ale neshledal jsem jedinou stopu. Hora je slavná tím, že Čechovi, prvnímu vůdci kmene, poskytla domov a ochranu a že
si nepochybně přál ve své poslední vůli být tam pochován. Na vrcholu hory lze spatřit kapličky se zvonem a pěknou věžičkou, což předkové spojili v jedinou stavbu tak, že vznikla jakási stavba dokonalosti a úcty. A tak se dá projít z první do druhé a do třetí. Poněvadž nyní
jméno Říp téměř již zaniklo, nazývá se ten kopec horou sv. Jiří. Někteří lidé vyprávějí z doslechu, že se na den sv. Jiří konají poutě; tehdy
tam kněží vodí na mše a kázaní lid z Roudnice a sousedních obcí. Kolem kaple sv. Jiří jsou také pochováváni obyvatelé některých vesnic,
jmenovitě obec Rovné pochovává své mrtvé na Řípu. Kapli vysvětil Jindřich Zdík, olomoucký biskup, na příkaz pražského biskupa roku
1126. Hora je také proslulá lovem orlů. Viděl jsem zde v létě či začátkem podzimu odchyt orlů, sokolů a všech druhů jestřábů a zmíním se
o tom v části o ptácích v Čechách.
I když jsou pražská města obehnána hradbami a náspem, uzavírají ve svém okrsku kopce. Petřín se dnes jmenuje hora sv. Vavřince
podle kaple, kterou dal na onom kopci zřídit sv. Václav, poněvadž pohanští modloslužebníci tam zapalovali hranice a různými způsoby
vyvolávali démony viditelné v plamenech. Sv. Václav, aby odstranil uctívání pohanských bohů, stanovil lidem za učitele sv. Vavřince, který
svou krví uhasil a překonal plameny. Od té doby ustaly kejklířské modloslužby.
Bohuslav Balbín: Krásy a bohatství české země, výbor z díla Rozmanitosti z historie Království českého
BOHUSLAV BALBÍN (U s. 128, PS s. 132)
© DIDAKTIS 2008
49. Bedřich Bridel – Co bůh? Člověk?
Když si myslím o Bohu,
všecken se mi rozům tratí,
ach, dále víc nemohu,
všecko se míhá a krátí,
o tom nestíhlém moři,
ó ty bezedná propasti,
před nimž se všecko koří,
nemůžeš nijakž obstáti.
Aristoteles stoku
nemohše v moři seznati,
coť já o tom potoku
mohu v Bohu vyskoumati?
Nelze-li pochopiti
tu mořskou semtam zátoku,
musí mne pochopiti
sama, bude na poskoku.
PS s. 133
Když si myslím o Bohu,
což mám dělati, musím díti:
Ach, Bože, víc nemohu,
rač mně v sobě potopiti!
Čim dál o něm rozjímám,
všecken se zouplna točím.
Kam půjdu, Bože, jinám?
Do tvé velebnosti vskočím!
Tak, tak, jak nejvíc mohu,
červíček na zemi vzdychám,
o všeckomocném Bohu,
k němužto rychle pospíchám.
Já, ten nejmenší cvrček,
k nohám trůnu jeho padám,
zeměplazí červíček,
cosi v temnostech předkládám.
Bedřich Bridel: Co bůh? Člověk?
BEDŘICH BRIDEL (U s. 129, PS s. 133)
© DIDAKTIS 2008
50. Jean de La Fontaine – Lišák a hrozny
U s. 140
Šel lišák Gaskoněc (i Normanďan moh být) a hladem mřel. Tu vysoko kdes na terase uviděl hroznů několik, jichž povrch rudl
v matné kráse.
Rád by je chytráček spořádal k snídani, však tuze vysoko mu visí.
„Jsou zelení,“ hned dí. „Ať vandráci je sní.“
Není tak líp než stýskati si?
Jean de La Fontaine: Bajky, přeložil Gustav Francl
JEAN DE LA FONTAINE (U s. 140, PS s. 146)
© DIDAKTIS 2008
51. Ludwig van Beethoven – Óda na radost
Závěr 9. symfonie
U s. 144
FRIEDRICH SCHILLER (U s. 144, PS s. 150)
© DIDAKTIS 2008
52. Moliere – Tartuffe
V domě Orgonově. Vystoupí Elmíra a Orgon.
Elmíra
Přisuňme ten stůl a vlezte si pod něj.
Orgon
Já?
Elmíra
Aby vás nebylo vidět.
Orgon
Ale proč pod stůl?
Elmíra
Proboha, nezdržujte,
vím, co dělám:
pod stůl, ani muk.
Orgon
Podřizuji se, ale nerad.
Jsem zvědavý, co mi ukážete.
Elmíra
Orgon vleze pod
stůl.
To uvidíte. Hádám, že vám to vezme řeč.
Elmíra
Abych nezapomněla: bude to trochu
choulostivé,
takže se nevzrušujte,
ať řeknu co řeknu, berte to shovívavě.
Dělám to kvůli vám!
Musím k němu být něžná,
aby odložil masku, pokrytec.
Musím nadbíhat jeho chtíči
a neklást mu žádný odpor.
To abych ho zmátla, doopravdy ne!
Jakmile zasáhnete, přestanu,
takže je všechno ve vašich rukou.
Až usoudíte, že jste viděl dost,
zarazte jeho chlípný nápor
a zachraňte svou ženušku.
Jde přece o vás, tak ukažte, kdo jste.
A – To je on. Pssst! Zalezte.
PS s. 143
Elmíra
(pokračuje)
když budeme pořád spolu.
Takže tu s vámi mohu klidně být,
v zavřeném pokoji,
a nastavit srdce… možná nečekaně…
vašemu žáru.
Tartuffe
Vy a ten tón?
Onehdy jste mluvila jinak.
Elmíra
A to vás pohněvalo?
Ale pak nevíte, co je srdce ženy!
A co to znamená, když se
slabounce bráníme.
To v nás bojuje
stud s touhou,
láska v nás hoří,
ale ostych ji hasí,
ano, svým způsobem se bráníme, ale ten
způsob!
Ten prozrazuje, že se vzdáváme.
Když ústa ctnostně odmítají,
vlastně tím všechno slibují…
Ach! Co vám to tady prozrazuji!
Já ztrácím všechny zábrany!
Ale když už se takhle spouštím:
copak bych Damise tak strašně zdržovala,
copak bych tichounce poslouchala
vaše vyznání od začátku do konce?
Copak bych brala všechno tak, jak jsem to
brala,
kdyby mi váš návrh nebyl po chutí?
Proč jsem vás nutila,
abyste odmítl sňatek s Marianou,
proč?
Abych vám naznačila, že o vás má zájem jiná
a že by trpěla,
kdyby vás měla ztratit.
Tartuffe
Ujišťuji vás, že je nesmírně příjemné
slyšet taková slova z milovaných úst.
Jejich med mnou protéká
jako nejlahodnější mok.
Vaše přízeň je mým nejvyšším cílem,
vaše láska mým rájem,
ale když dovolíte,
mám jisté pochyby.
Co když ta slova upřímnost jen předstírají,
aby mě donutila couvnout před svatbou?
Mohu-li být otevřený,
mou důvěru si nezískáte,
dokud mne neoblažíte důkazem,
že mohu pevně věřit
ve vaši rozkošnou náklonnost.
Elmíra
Zakašle, aby upozornila manžela.
Ale já… proč spěcháte?
Chcete mou lásku vyčerpat hned na začátku?
Já se tu mořím s nejněžnějším vyznáním,
a vám to není dost,
vy chcete přeskočit hned na konec.
Přichází Tartuffe.
Tartuffe
Prý se mnou chcete mluvit.
Elmíra
Ano. Ale důvěrně.
Ne, napřed zavřete dveře.
Ať nedopadneme jako posledně.
To tedy bylo překvapení!
Ten Damis kvůli vám tak řádil,
viděl jste, že jsem dělala všechno možné,
aby se utišil a otci nic neříkal, ale…
Byla jsem tak rozrušená,
že mě vůbec nenapadlo, abych všechno
popřela.
Chválabohu to dobře dopadlo
a nemusíme se už bát.
Manžel si vás tak váží…
Ten by vás nepodezříval ani zanic.
Víte, co říká? Prý pomlouvačům sklapne
nejvíc,
MOLIÈRE (U s. 136, PS s. 142)
© DIDAKTIS 2008
52. Moliere – Tartuffe
Tartuffe
Elmíra
Lásku nedělají slova.
Čím méně je kdo hoden, tím méně doufá,
čím větší štěstí, tím větší nedůvěra:
raději okusit, a ověřit až pak.
Já, tvor nehodný vaší lásky,
že bych uspěl s takovou troufalostí?
Ne, madam. Neuvěřím
dokud mou touhu nepřesvědčí skutek.
Tartuffe
Nechcete lékořici?
Elmíra
Och, na moje průdušky
je slabá všechna lékořice na světě.
Tartuffe
To je nepříjemné.
Elmíra
Ani nevíte, jak.
Ta vaše touha, to je tyranka!
A jde z ní hrůza.
Vy chcete lásku na rozkaz,
vy si ji chcete vynutit.
To vás nic nezastaví? Ani vydechnout se
nesmím?
Taková bezohlednost!
Chtít bez okolků to, o co se prosí!
Tak surově zneužívat
něčích sympatií!
Tartuffe
Zkrátka a dobře, strach není na místě,
všechno zůstane mezi námi:
zlé může být jen to, co se neutají,
a běda těm, kdo budí veřejné pohoršení!
Ale kdo hřeší tajně, nehřeší.
(…)
Elmíra
Prosím vás, podívejte se za dveře,
jestli na chodbě není manžel.
Tartuffe
No ne! Vy se bojíte manžela?
Někoho, kdo spolkne všechno na světě?
A kdo by byl šťastný, že nás našel spolu?
Toho jsem vycvičil tak, že nevěří vlastním
očím!
Elmíra
Tartuffe odejde,
Orgon vylézá zpod
stolu.
Ať. Jen se podívejte
a pořádně.
Orgon
Měla jste pravdu. Je to krysa.
Jsem ohromen, jsem zdrcen.
Elmíra
Blázníte? Ještě ne!
Zpátky! A počkejte až do konce,
ať máte jistotu
a nemusíte věřit domněnkám.
Orgon
Ne. Taková zmije se ještě nevylíhla.
Elmíra
Proboha, žádné unáhlené soudy!
Musíte se důkladně přesvědčit,
aby nedošlo k mýlce.
Tartuffe
Když neodmítáte mé dvoření,
proč odmítáte podat jasný důkaz?
Elmíra
Ale jak bych vám mohla být po vůli
a neurazit Nejvyššího, o kterém pořád
mluvíte?
Tartuffe
Pokud mé touze stojí v cestě jen on,
taková překážka je pro mě hračka.
A měla by být i pro vás.
Elmíra
Vy se ho nebojíte?
Tartuffe
Ale madam! Ty směšné obavy!
Znám výborný recept proti skrupulím:
ano, určité radosti Nejvyšší zakazuje,
ale je možno se s ním dohodnout.
V případě nutnosti lze vědecky
posunout meze našeho svědomí
a nesprávný počin
vyvážit správným účelem.
Do těchto tajemství vás, madam, zasvětím,
když dáte se vést.
Nebojte se. Ukojit mou touhu.
Na moji odpovědnost. Beru to na sebe.
Vy ale máte kašel.
Elmíra naléhavě
kašle, aby upozornila manžela.
Elmíra
PS s. 143
Strašný.
Molière: Tartuffe, přeložil Antonín Přidal
Elmíra – Orgonova druhá žena
Damis a Mariana – Orgonovy děti z prvního manželství
MOLIÈRE (U s. 136, PS s. 142)
© DIDAKTIS 2008
53. Voltaire – Candide
Jak Candida vychovali na krásném zámku a jak ho odtud vyhodili
PS s. 145
Ve Vestfálsku, na zámku pana barona Thunder-ten-Tronckha žil mladík, kterého příroda obdařila neobyčejně jemnými mravy. Jeho
duševní hodnoty mu bylo možno vyčíst z obličeje: myslel prostince, své názory vykládal bez oklik – mám takový dojem, že právě pro tyto
vlastnosti mu začali říkat Candide. Služebnictvo, které si na zámku odsloužilo už nějaký ten křížek, mělo za to a pošuškávalo si o něm,
že je synem sestry pana barona a jednoho počestného šlechtice ze sousedství, jehož zámecká slečna nepojala za chotě, ježto prý nemohla přenést přes srdce, že vzácný pán může dokázat svůj šlechtický původ jen do sedmdesátého prvého kolena, jelikož bouřlivé doby ho
připravily o zbytek rodokmenu.
Pan baron patřil mezi nejmocnější panstva ve Vestfálsku, k čemuž ukazovalo už to, že měl na zámku dveře a okna, v největší síni pak
dokonce i koberec. V čas potřeby měl smečku, kterou tvořili psi ze všech jeho dvorů, měl předjížděče a jízdní myslivce, jimiž byli jeho
čeledínové, a zpovědníka. Tento úřad vykonával vikář ze sousední vsi. Všichni ho oslovovali „milostpane“ a smáli se, když dával k lepšímu rozličné šplechty a povídačky.
Paní baronka vážila kolem tří set padesáti liber. Uměla také důstojně uvítat hosty, čímž na vážnosti ještě získávala. Její sedmnáctiletá
dcera Kunhuta byla vysoké postavy, plných tvarů a svěžího vzhledu – syn baronův opět důstojným obrazem svého otce.
Měli v domě i zázračného proroka. Slul Panglos a vychovával mladého Candida. Jak už v mladém věku jinak ani nemůže být, Candide
mu naslouchal oddaně a věřil všemu, co mu Panglos v hodinách vštěpoval. Měl to už tak říkajíc v povaze.
Panglos vyučoval metafyziko-teologo-kosmolo-nigologii. Podivuhodně dokazoval, že nikdy není následku bez příčiny a že na tomto
světě, který je nejlepší ze všech možných světů, je zámek milostpána barona nejhezčím ze všech zámků a paní baronka nejlepší ze všech
myslitelných baronek.
„Je dokázáno,“ říkával, „že nic na světě nemůže být uspořádáno jinak než tak, jak to uspořádáno je. A jelikož všecko bylo stvořeno za
nějakým účelem, musí mít všecko účel ten nejlepší. Jen si všimněte: nosy byly zřejmě stvořeny tak, abychom na nich mohli nosit brýle.
A hle, zde je důvod, proč máme brýle. Nohy jsou dole zahnuté proto, abychom na nich mohli nosit boty. Proto máme boty.
Kamení bylo stvořeno proto, abychom je otesávali a stavěli z něho zámky. A jelikož největší baron v kraji musí nejlíp bydlet, má náš
milostpán nejhezčí zámek. Vepři byli stvořeni k tomu, abychom je jedli. Jíme tedy vepřové celý rok. Z toho vyvozuji, že lidé, kteří razili
názor: všecko je dobré, neřekli nic jiného než hloupost, poněvadž měli prohlašovat, že všecko na světě je nejlepší.“
Candide poslouchal Panglosa oddaně, a poněvadž se mu nenedostávalo naivní neposkvrněnosti, věřil všemu. Nalézal totiž v slečně
Kunhutě neobyčejné zalíbení.
Neodvažoval se jí to však nikdy říci. Usuzovat takto: největším štěstím je býti baronem Thunder-ten-Tronckhem. Na druhém místě je
největším štěstím býti slečnou Kunhutou, na třetím vídat ji denně, a konečně na čtvrtém místě je poslouchat mistra Panglosa, největšího
myslitele z celého kraje a tudíž i největšího filozofa na světě.
Jednoho dne se Kunhuta procházela v lesíku nedaleko zámečku, v lesíku, jemuž říkali park, a spatřila v houští doktora Panglosa, jak
dává hodinu experimentální fyziky mladé matčině komornici.
Ta dáma byla drobné postavy, černovlasá, dosti sličná a chápavá. Slečna Kunhuta měla náramné vlohy k vědám; pozorovala tichounce
a bez dechu opětovné pokusy, zřela doktorův dostatečný důvod i příčiny i následky a vracela se odtud všecka vzrušena, zamyšlena
a prodchnuta touhou stát se rovněž moudrou a učenou. Přemýšlela o tom, že by docela dobře mohla být dostatečným důvodem Candidovým a Candide naopak zase dostatečným důvodem jejím.
Cestou do zámku potkala Candida a začervenala se. I Candide se začervenal. Řekla mu třaslavým hláskem: Dobrý den, načež
Candide cosi rozpačitě zablekotal.
Nazítří po obědě, jak tak odcházeli od stolu, octli se zničehonic za španělskou stěnou. Kunhuta upustila kapesníček, Candide jej zdvihl. Kunhuta vzala Candida za ruku a mladý muž mladé dámě zulíbal nevinně ruce.
Je pravda, že ono líbání bylo prudké, neobyčejné, půvabné. Zraky zasvítily, ústa se setkala, kolena se začala třást, a ruce bloudily sem
tam. (Ani pořádně nevěděly kudy.)
V této chvíli však šel kolem španělské stěny pan baron Thunder-ten-Tronckh. Spatřil příčinu i následek, vyhodil Candida ze zámku
a dal mu na cestu několik mocných kopanců.
Kunhuta omdlela.
Když pak přišla k sobě, obdržela od paní baronky něco pohlavků, a tak v tom nejkrásnějším a nejpříjemnějším zámku na světě byli
všichni všudy náramně poděšeni.
Voltaire: Candide, přeložil Radovan Krátký
VOLTAIRE (U s. 139, PS s. 145)
© DIDAKTIS 2008
54. Daniel Defoe – Život a zvláštní podivná dobrodružství
Robinsona Crusoea, námořníka z Yorku
PS s. 147
Nyní jsem přemýšlel, jak bych si udělal kamenný hmoždíř, poněvadž nebylo naděje, že bych se kdy v díle tak zdokonalil, abych si sám
zařídil mlýn. Tu však jsem se setkal s velikými potížemi, neboť v žádné z řemeslných prací jsem se tak naprosto nevyznal jako v kamenictví, a pak jsem k tomu ani neměl nástroje. Po kolik dní jsem pátral krajinou po vhodném kameni, dosti velkém, abych z něho vyhloubil
hmoždíř, ale žádný jsem nenalezl, leda skaliny, které jsem nedovedl ulomit ani vypáčit. A pak na ostrově ani nebylo vhodné horniny, leda
pískovec, který by však nesnesl údery těžkého tlouku a nedával by mouku nesmíšenou s pískem. Po dlouhém a marném hledání kamene
jsem se vzdal své myšlenky a rozhodl jsem se, že si vyhlédnu pěkný, veliký špalek tvrdého dřeva, který naleznu daleko snáze. Vybral jsem
nejsilnější kmen, jaký bych dovedl porazit, odřízl jsem z něho špalek a přisekal jej širočinou do náležité podoby. Potom jsem jej namáhavě vyhloubil ohněm, podobně jak to činívají brazilští Indiáni, když dělají kanoe. Pak jsem přistrouhal palici neboli tlouk z železového
dřeva a tak jsem měl připravený hmoždíř, abych po žních mohl v něm roztloukat obilí na chlebovou mouku.
Nyní se mi naskytla nová těžká úloha: jak udělám síto nebo prosévací pytlík, abych mouku zbavil plev, neboť bez těchto potřeb není
možno se pustit do pečení chleba. To byla potíž, ježto jsem neměl, čím bych si vypomohl. Vzpomněl jsem si, že bych mohl prosévat
mouku jemnou látkou. Ale tu jsem byl zase v koncích, po kolik týdnů si nevěda rady. Plátno, které jsem ještě měl, bylo již na hadry, kozí
srst jsem spřádat neuměl, a kdybych to i dovedl, neměl jsem přec k tomu potřebné nástroje. Jediné, nač jsem si vzpomněl, bylo, že mezi
lodnickými šaty je několik mušelínových nákrčníků. Sešiv jejich několik, udělal jsem tři sítka, která mi po několik let dobře sloužila. Jak
jsem si pomohl později, povím až na svém místě.
Teď bylo načase, abych přemýšlel také o pečení chleba a jak vše zařídit, až budu mít obilí doma. Především jsem neměl kvasnice, ale
poněvadž jsem si nevěděl rady, netrápil jsem se tím příliš. Horší to bylo s pecí, která mi působila mnoho starostí. Posléze jsem se odhodlal
k takovémuto pokusu: uhnětl jsem několik nehlubokých, ale širokých pekáčů, asi tak dvě stopy v průměru a devět palců zvýši. Ty jsem
vypálil podobně jako kdysi hrnce a uschoval jsem je. Když pak jsem začal péci, položil jsem pekáče na ohništi obezděné cihlami vlastní
výroby, které ovšem byly trochu pošpatnělého tvaru. Když všechno dřevo přehořelo v řeřavé uhlí, rozprostřel jsem je pěkně po plotně
a nechal je zde, až se cihly rozpálily. Pak jsem smetl všechen popel, nasázel bochníky a poklopiv na ně pekáče, všechno jsem zahrabal
popelem, aby se horko zvýšilo a neprchalo. A takto jsem upekl své ječné chleby tak pěkně jako v nejlepší peci na světě. Ba ještě více,
v krátkém čase jsem se vycvičil v pravého cukráře. Pekl jsem rozličné sušenky a koláče z rýžové mouky, jenom na dorty a pirožky jsem se
neodvažoval, nemaje potřebné přísady ani lepší maso, než je kozí a ptačí.
Není divu, že všechny tyto přípravy mi zabraly většinu času v třetím roce mého pobytu na ostrově, pomyslím-li, že mezitím jsem musil obdělávat pole a sklízet novou žeň. Požal jsem včas obilí, snesl je domů, jak nejlépe se dalo, a uložil jsem je v klasech do velkých košů
až do času, kdy jsem je mohl vymnout, neboť jsem neměl ani cep, ani plátek.
Daniel Defoe: Robinson Crusoe, přeložili Albert Vyskočil a Timotheus Vodička
DANIEL DEFOE (U s. 141, PS s. 147)
© DIDAKTIS 2008
55. Johann Wolfgang Goethe – Faust
Ve studovně
PS s. 148
Faust
Ó, blažen, komu v bitev gloriole
kol skrání vavřín zkrvaven se vine,
kdo po zběsile protančeném kole
v objetí milenčině zhyne!
Ó žel, že vznešeného ducha moc
mě nesklátila, zázrak v mroucím oku!
Mefistofeles
A přece kdosi v onu noc
nedopil toho zahnědlého moku.
Faust
Kdo klepá? Dál! Zas bude někdo obtěžovat?
Mefistofeles
Já.
Faust
Dál!
Mefistofeles
Musíš to třikrát opakovat.
Faust
Nu dál!
Faust
Špehovat, zdá se, je tvým řemeslem.
Mefistofeles
Tak se mi zamlouváš.
Takhle se můžem domluviti.
Že z hlavy brouky vyhnat chci ti,
co kavalíra mne tu máš
v hedvábném plášti, v rudém šatě
a na něm prýmky v samém zlatě,
na čapce péro kohoutí,
kordisko nabroušené v pase;
a radu-li chceš přijmouti,
choď se tak rovněž v brzkém čase,
bys volný, ničím nepoután,
poznával život ze všech stran.
Mefistofeles
Ne všeho: mnohého však vědom jsem.
Faust
Když tehdy z nejstrašnější tíže
mě sladce vytrh známý hlas,
to, co mne k dětství ještě víže,
pazvukem blaha podved zas;
teď proklínám, co v duši bují
svodem a kouzlem mámivým,
co v truchlivé ji vězní sluji
lichotně lichým klamem svým!
Proklínám nejdřív domýšlivost,
jíž duch svou mdlobu zastírá,
proklínám prázdných zjevů lživost,
jež na smysly se přitírá.
Proklínám, co nás ve snu šálí,
slávy a jména prázdný vzruch,
věci jež patřit nám se zdály,
ženu a dítě, sluhu, pluh!
Proklet buď mamon, když nás nutí
svým zlatem k přeudatné hře,
či pro vilné když spočinutí
nám upravuje polštáře!
Buď réva s hrozny ohnivými,
buď láskou žhoucí kleta hruď,
zhyň naděj, víra – před jinými
však trpělivost kleta buď!
Faust
Mefistofeles
Mne v každém šatě sevře zoufání,
v něž těžký život pozemský se zvrací;
jsem příliš stár, bych směl jen hrát si,
jsem příliš mlád, bych směl být bez přání.
Čeho že od světa smím žádat?
Jen odříkat se máš! Jen strádat!
To je ten věčně stejný zpěv,
jenž v uši všem se zarývá,
jímž chrčí, pokud proudí krev,
každičká chvilka chraptivá.
Zrána se v slzách probouzím,
neb trpkou úzkost cítím ze dne,
jenž mi svým celým trváním, jak vím,
ni jedné tužby nesplní, ni jedné,
leč předtuchu vší slasti hřejivé
mi samovolně sepsuje a strhá
a vše, co v prsou hárá, tvořivé,
pošklebnou střízlivostí zmrhá.
Pak úzkostně mi na lože je jít,
noc nadejde-li se sny svými,
neb mně, mně nedaruje klid:
já budu soužen viděními.
Bůh, jenž mi v prsou přebývá,
vzruší mé nitro nejvnitřnější,
však, nechť i nad mou duší vládu má,
nic nedokáže v sféře vnější;
a tak mi život těžkým břemenem;
mně hořko být; jen smrti dychtiv jsem.
(…)
Mefistofeles
To zazpívali
mí diblíčci malí.
K činu a k slastnému mládí
slyš, přemoudřele ti radí:
v svět máš být vyveden!
Ven z té samoty ven,
v níž smysly a šťávy se tratí,
chtějí tě vylákati.
A přec jen bývá nevítána; všem.
JOHANN WOLFGANG GOETHE (U s. 142, PS s. 148)
© DIDAKTIS 2008
55. Johann Wolfgang Goethe – Faust
Mefistofeles
S tím hořem nahrál sis už dosti,
jež jako sup ti život užírá;
nejhorší chátra jistotu ti dá,
žes člověk v lidské společnosti.
Leč tak tomu není, já nehodlám
svrhnout tě mezi tu sebranku tam.
Já mezi duchy nejsem mocný duch;
ale jestliže chceš, abych byl tvůj druh
při putování živobytím,
dobrá, jak se ti poddán cítím
a od této chvilky již
jsem tvůj, jsem tvůj tovaryš,
a jestliže vhod se ti zdám,
budu tvůj sluha, tvůj chám.
Faust
A na mně co zas ty si vyžádáš?
Mefistofeles
Ach, na to ještě dlouhou lhůtu máš.
Faust
Ne, ne! Neb čert je egoista
a zbůhdarma se dozajista
nebude starat o zisk náš.
Podmínky řekni; jasně, co a jak.
Takový sluha, to není jen tak.
Mefistofeles
Zde poslušen chci býti tvého slova,
bez dechu ve všem po vůli ti být.
Až onde shledáme se znova,
mně ty máš stejným oplatit.
Faust
Což, onde, o to nedbám již.
Až tento svět mi rozdrtíš,
svět onen zroď se nebo ne!
Zde z této země prýští moje slasti,
zde toto slunce svítí na mé strasti;
jenom až smím to všechno střásti,
co chce, nechť potom nastane!
Ta novina mi lhostejná je,
zda lásky tam a zášti říš
a zdali též ty cizí kraje
cos mají jako hloub a výš.
PS s. 148
pokračování
Mefistofeles
Pak smíš se toho odvážiti.
Jen vejdi v smlouvu, abys v tomto žití
všechny mé čáry, zkouzlen, zřel.
Dám ti, co člověk ještě neviděl.
Faust
Co můžeš dát, ty nebožácký ďase!
Což lidský duch, vzňat po vznešeném jase,
kýms, jako tys, byl chápán kdy?
Leč krmi dej, jež rozlačňuje vždy,
a zlata rudého dej poklady,
jež na dlani se roztekou jak rtuť,
dej hru, při níž se nevyhrává,
či dívku, kterou tisknu na svou hruď,
zatímco s druhem mým už znamení si dává,
dej světlo slávy božsky krásné,
jež meteorem vzplá i zhasne!
Ukaž mi plod, jenž, než je střesen, hnije,
či strom, jenž den co den vždy znova
zelený je!
Mefistofeles
Ty nezlekáš mne tímhle vším,
takové poklady ti opatřím.
Johann Wolfgang Goethe: Faust, přeložil Otokar Fischer
JOHANN WOLFGANG GOETHE (U s. 142, PS s. 148)
© DIDAKTIS 2008
56. Friedrich Schiller – Loupežníci
PS s. 150
Loupežník Moor
Stůjte – ještě slovíčko, než půjdem dál. – Dejte pozor, vy škodolibí biřicové mých barbarských rozkazů. – Od této
chvíle přestávám být vaším hejtmanem. – V studu a hrůze tu odkládám tuto krvavou hůl, pod níž jste se domnívali, že smíte hřešit, kalit nebeské světlo svými černými skutky. – Jděte si kam chcete. – My už nikdy nebudeme mít
společnou cestu.
Jiný loupežník
Ha, ty malomyslný! Kam se poděly tvé vznešené plány? Byly to bubliny, jež se rozplynuly smrtelným chroptěním
ženy?
Loupežník Moor
Byl jsem blázen, který se domníval, že svět učiní krásnějším ohavnostmi a že zákony udrží tím, že je ruší. Říkal
jsem tomu pomsta a právo. Osoboval jsem si, věčná Prozřetelnosti, právo vybrušovat zuby tvého meče a napravovat tvou nespravedlnost – ale – ó prázdné dětinství – tu stojím na konci strašlivého života a uvědomuji si teď,
hrůzou jektaje zuby, že dva lidé jako já by rozvrátili celou stavbu mravního světa. Milost – milost chlapci, který
chtěl zasahovat do tvého díla – jen a jen tvá je pomsta. Ty nepotřebuješ lidské ruky. Ovšem, teď již není v mé moci,
abych napravil minulost – co je zničeno, zůstane zničeno… co jsem povalil, nikdy už nepovstane. Ale přece mi ještě něco zbylo, čím mohu zase usmířit uražené zákony, čím uzdravím pohaněný řád. Požaduje oběti – oběti, která
celému lidstvu dokáže jeho neporušitelný majestát – tou obětí jsem já sám. Já sám za něj musím dát život.
Jiný loupežník
Vezměte mu meč – chce se zabít!
Loupežník Moor
Blázni! Ranění věčnou slepotou! Myslíte snad dokonce, že smrtelný hřích může vyrovnat smrtelné hříchy? Myslíte,
že by harmonie světa mohla získat takovým bezbožným zlozvukem? Živého mě dostanou. Jdu, abych se vydal do
rukou spravedlnosti.
Jiný loupežník
Spoutejte ho! Zbláznil se.
Loupežník Moor
Vím sice dobře, že by se mě spravedlnost zmocnila v pravý čas, chtějí-li tomu mocnosti nebeské. Ale snad by mě
přepadla ve spánku, snad by mě zastihla na útěku, snad by mě jala mečem a násilím; a pak bych přišel i o poslední
zásluhu, že jsem pro ni dobrovolně podstoupil smrt. Proč mám dál zlodějsky skrývat život, který mi z úrady nebeských strážců už dávno nepatří?
Jiný loupežník
Jen ho nechte, ať si jde. Je to velikášství. Položí život, aby ho obdivovali.
Loupežník Moor
Mohli by mne obdivovat. Vzpomínám si na chuďasa, s kterým jsem cestou mluvil; je to nádeník a má jedenáct
dětí. – Vypsali tisíc dukátů tomu, kdo prý vydá velkého loupežníka Moora soudu živého. – Tomu člověku mohu
pomoci.
Friedrich Schiller: Loupežníci, přeložil Otokar Fischer, upraveno
FRIDRICH SCHILLER (U s. 144, PS s. 150)
© DIDAKTIS 2008
57. Carl Philipp Emanuel Bach – začátek Symfonie v C dur
PS s. 151
STURM UND DRANG (U s. 135, PS s. 151)
© DIDAKTIS 2008

zde - Didaktis

Transkript

Podobné dokumenty

Moji drazí sponzoři, S láskou vás zdraví Vaše milovaná Anu Shilpa

Rýžová miska

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr

zde ke stažení