Listopad - Skaut.cz

Komentáře

Transkript

Listopad - Skaut.cz
OBSAH:
* slovo k zamyšlení
* schůzka ODV
* František Stropek-Bobr vzpomíná
* text Zd. Navrátila-Fetiška (pokrač.)
* Stezka písmáků „v plném proudu“
* „otec Karel“ k lesním školám
* Příběh naděje - br. J. Šolc-Kol
* skaut. slib a zákon v Japonsku
* 135 let od narození ABS
* Když život není příběhem…
* Mikulášský víkend
* prosba redakce
_____________________________________________________________________________________
Co je Bible?
Není to ani historická reportáž, ani soubor
výmyslů, ale záznam zkušeností, které učinili
lidé s Bohem – přímo i nepřímo. Kdo takovou
zkušenost neučinil, tomu jsou ovšem i
svědectví o ní nepřijatelná. Důležité však je,
že tyto zkušenosti si lze ověřit. Ne ovšem
zvenku, z hlediska vnějšího pozorovatele, ale
zevnitř, tj. tak, že do nich vstoupíte a onu
zkušenost
sami
prožijete.
Každý biblický příběh je – ať přímo či
nepřímo – vlastně pozváním, abychom do
něho sami vstoupili, samozřejmě různým
způsobem a podle možností, a tak znovu
prožili to, či sami se podíleli na tom, o čem
vypráví.
natlučeme a tak nás varuje. Však i hebrejské
slůvko zákon – zní tora – znamená původně
ukazatel – totiž cesty, tedy naše „směrovka“ –
tudy jdi a nenatlučeš si. Teprve tomu, kdo na
ni nedbá a natluče si, směrovka ukazuje, že si
za to může sám. Tomu pak se říká v Bibli
soud.
4. Obviňování Boha
Mnozí lidé cítí, že svět není v pořádku. Potud
mají pravdu. Ale v žádném případě nechtějí
připustit svou spoluodpovědnost za tento stav.
Tak hledají, často velmi úsilně, někoho, koho
by mohli obvinit a tak se sami vyvléknout
z viny. Často za vše obviňují Boha. Když prý
je všemohoucí, tak může za vše. A Bůh se
jejich výčitkám nebrání, i když ho tak znovu
křižují. Je to pohodlný protivník. Nebrání se,
nebo přesněji. Brání se jen slovem svých
svědků, kteří lidem vysvětlují, jak to je: Bůh –
křesťanský Bůh! – je jiný. Sestoupil z lásky
k nám a je tu teď ve všem s námi. Nese všecko
s námi, i naši smrt. Je tedy jiný, než si ho oni
představují. Ta jejich představa Boha je
vlastně modla. Tak svým obviňováním
zasahují jen přelud. Jen ten, kdo poznal, že
Bůh je Láska a přesto se lásce vzpírá, je
opravdu proti Bohu. Žel, časem sklidí úrodu,
kterou sázel.
2. Bible a víra
Bible nás nenutí k tomu, abychom věřili v
Boha. Ale lituje těch, kdo víru odmítají,
protože si tím činí těžkým svůj život i svou
smrt. Bible říká: když se odvážíš otevřít oči –
a právě k tomu ti chci pomoci – uvidíš, že Bůh
už je tu s námi (Immanuel – s námi Bůh –
titul Ježíšův podle Mt 1,23), a že i tebe
provede v lásce životem i smrtí. Tak budeš
moci odkládat strach a vcházet i do neznáma
v dobré naději.
3. Biblické zákazy
Je pravda, že v Bibli, jmenovitě ve Starém
zákoně, se často něco zakazuje. Ale není to
proto, že by z nás chtěl Bůh dělat loutky na
drátkách. Kdo pronikne hlouběji do
biblického znění, rozpozná, že jsou to moudré
a láskyplné rady, abychom nedělali to, čím si
ublížíme. Bůh z toho nemá radost, když si
5. Krutosti (zvláště) Starého zákona
Některým lidem se jak Bible celá, tak zvláště
Starý zákon, zdá krutý. To může být, když se
na něj dívají očima současného humanizmu a
prostě dnešní doby. Starověk byl jiný,
1
drsnější, a to se ovšem do Bible leckde
promítá, je to tedy především:
a) Záležitost dobového odstupu. Příklad:
Izraelci mají příkaz rozbít modly pohanů.
Když se však pohanský král sám má za
boha, stává se pro lidi kolem modlou a
potká ho osud modly. Ve starověku se často
popravovalo, drsná společnost se jakoby
„čistila“ popravami zločinců. Vězení byla
většinou jen pro vyšetřovací vazbu (srov.
Apoštol Pavel). Podobně jako otroctví či
patriarchální vazby jsou v Bibli průmětem
doby.
b) Námitky proti krutosti Písma však mohou
mít ještě hlubší kořen: Mohou být
popíráním Boží svrchovanosti. Ve vnitřním
smyslu platí dodnes, že kdo život dává, má
právo jej i vzít. Kdo toto právo (vzít život)
Bohu upírá, popírá tím, že Bůh život dal a
tak tím popírá Boha vůbec. Ale pozor:
máme právo obviňovat někoho, v koho
doopravdy nevěříme? Přičítat vinu nějaké
fikci, abych ji nemusil přičítat sobě, to je
demagogie. Každý demagog vždy hledá
někoho, na koho může všecko svést, i když
v něj už třeba vůbec nevěří.
c) Poctivé je říci: v Bibli jsou věci, které tam
nečteme rádi. Zřejmě jim nerozumíme.
Neškrtáme je však, protože doufáme, že
někdy někomu v budoucnu bude darován
do těchto věcí hlubší vhled.
Prof. Jan Heller
_____________________________________________________________________________________
Hlavní témata pro jednání odboru duchovní výchovy v říjnu 2011:
- předběžné výsledky 1. kola Stezky písmáků
- schválení programu 2. kola Stezky písmáků
- otázky pro 2. kolo Stezky písmáků
- hodnocení semináře ODV pro „nevěřící“
___________________________________________________________________________________
PŘIJEDE SVATÝ MARTIN
NA BÍLÉM KONI?
„zasvěcení“, kdy se prý setkávali se zvláštními
úkazy i s postavami z podzemní říše, kam
vyvoleným bylo dokonce dovoleno vstoupit.
Tedy podobně, jako známe pověsti o
Svatojanské noci.
Není bez zajímavosti si připomenout, že
svatý Martin byl původem Kelt. Podle legend
se narodil v Panonii, což je oblast v dnešním
západním Maďarsku. Už od svých patnácti let
sloužil ve vojsku, kde dosáhl významných
hodností. Vypráví se, že mečem rozťal vpůli
svůj plášť, aby se o něj podělil s mrznoucím
ubohým žebrákem. V devětatřiceti letech na
základě vnuknutí vojenskou dráhu opustil,
dal se pokřtít a později se stal dokonce
biskupem.
K uctění památky svatého Martina se dříve
vyráběly svatomartinské pergameny a psávala
se kouzelná přáníčka, v nichž se lidé obraceli
k tomuto světci o pomoc v nouzi. Také se
pořádaly velké slavnosti a průvody, v jejichž
čele jezdil na koni muž vystrojený jako sv.
Martin a prováděly se různé magické rituály.
Bývalo pravidlem, že na svatého Martina
končila čeledi ve vesnicích celoroční služba a
dostávali výplatu. Na svatého Martina se také
z půdy snesly přeslice a kolovrátky a
domlouvalo se, u koho začnou přástky, čili
období předení lnu a ovčí vlny. Každá dívka
se musela naučit příst „pěkný vlákno“, jinak
Takhle jsme si za našeho mládí desátého
listopadu večer kladli otázku a druhý den, na
svatého Martina, jakmile jsme se probudili,
pádili jsme k oknu, abychom se přesvědčili,
jestli opravdu napadl první sníh. To bylo
jásotu, když se tato známá pranostika
vyplnila, a což teprve, když sníh padal i
během dne!
Svátek svatého Martina připadá na 11.
listopad a jako některé jiné svátky, má i tento
své kořeny už v dobách předkřesťanských.
Jedenáctý listopad býval u Keltů významným
„Dnem trnkových a šípkových duchů“, a již
od 7. listopadu probíhalo u nich tzv.
2
ji čekalo takovéto říkání: „Máš to jako vlas,
jako klas, jak ocas.“ Na přástkách se také
volívala nejlepší přadlena, k čemuž byl
přizván zkušený tkadlec.
K svatomartinským oslavám neodmyslitelně
patřívalo Martinské posvícení a samozřejmě
také posvícenská husa. I tohle je pozůstatek
z keltského období, protože Keltové měli husy
ve velké oblibě a dokonce z jejich kostí věštili
osudy. O posvícení se u nás také peklo různé
magické pečivo, především zakulacené
rohlíky, připomínající podkovy koně svatého
Martina. To však také mělo prapůvod
v uctívání keltské rohaté bohyně.
Znáte lidovou píseň „Na tom bošileckým
mostku“? Pak vězte, že tenhle kamenný
klenutý můstek dosud najdete nad výpustí
z Horusického rybníka, těsně před vstupem
do nevelké jihočeské vesnice, která patřívala
Rožmberkům. Panstvo z Třeboně sem
přijíždělo bavit se a hrát vrchcáby, čili kostky,
takže z těch časů se datuje vznik rozverné
písničky. Bošilec stojí v rovině, obklopen
dvěma velkými rybníky, ale z malého návrší
září do daleka památný kostel, zasvěcený
svatému Martinovi. Prošel mnoha stavebními
úpravami, při nichž byl objeven letopočet
1210. V 18. století byla do jeho interiéru
zasazena vzácná rokoková kazatelna v podobě
velryby. Byla sem přenesena ze zrušeného
kostela sv. Barbory v Třeboni a je široce
známou památkou. Budete-li o svátku svatého
Martina někde poblíž, zajeďte si do
bošileckého kostela na pravidelnou svatomartinskou mši, na niž se scházejí věřící
z širokého okolí.
František Jiří Stropek - Bobr
(další pokračování příště)
_____________________________________________________________________________________
Zdeněk Navrátil - Fetišek: R O V E R S T V Í
Putování k hlubokému skautství
Pociťovat Baden-Powellovo varování před jím vyjmenovanými „úskalími“ jako
omezování svobodného rozletu a užívání „radostí života“ není ten nejlepší způsob vnímání
roveringu. Mladí lidé v tomto věku si jsou už dobře vědomi závaznosti přijetí mravního poselství
skautingu. Stejně tak rozumějí hloubce a neporušitelnosti svého skautského slibu. Rover odmítá
povrchní přístup ke všemu dění. Skautský životní styl mu přináší zdravé sebevědomí, které
nevylučuje osobní skromnost a pokoru. Heslo o službě mu připomíná jeho poslání a úlohu
v pomoci druhým a jeho přínos zdravé a všem přijatelné společnosti. Nestačí však být pouze
poslušným světských zákonů a ustanovení, nevybočovat z jejich mantinelů. Současná platná
legislativa nás totiž nabádá jen k základní občanské slušnosti. My ovšem víme, že „slušnost ještě
není mravností“. V tomto směru jde skauting mnohem, mnohem dál.
„Mravní hodnoty jsou mezi přirozenými hodnotami ty nejvyšší. Výše než genialita,
vzdělání, kvetoucí život, výše než krása přírody a umění, výše než řád a moc státu stojí
dobro, mravní čistota, opravdovost, vnitřní síla a pokora jediného člověka.“
(Immaculata 5/2010 – str. 20)
Takto chápaný a prožívaný rovering vede k opravdovému úspěchu, osobnímu štěstí,
k pravdě i lásce a takto přechází posléze k opravdovému a vrcholnému roverství, které je
ušlechtilým stavem duše jako nejvyšší forma a podoba skautství.
Cesta k nejvyšší Pravdě a Lásce
Od samého počátku se člověk ptá. Hledá důvod všeho bytí, jeho vlastní
smysl a směřování, důvod existence Dobra i Zla. Tato zvídavost je tím, čím se
odlišuje od všech jiných tvorů, kteří jenom „jsou“. Takové úvahy provázejí lidstvo od
nepaměti po celé věky. Dalo by se říci, že takto nějak vznikla filosofie. Descartesovo
„cogito ergo sum“ – „přemýšlím, tedy jsem“ je výmluvným konstatováním podstaty
filosofie. V průběhu uplynulých tisíciletí se objevilo nesčetně filosofických směrů.
Utřídit je a nějakým způsobem „systemizovat“ je téměř nemožné. Pro naši potřebu si
je rozlišíme velmi hrubým měřítkem na dva zcela rozdílné proudy, třebaže s vědomím, že i toto
členění má zejména v hraničních oblastech své slabiny. Nepříliš přesně řečeno půjde o názory
vycházející z hmotné podstaty na jedné straně a z duchovní oblasti na straně druhé.
Zdůvodňovat či dokonce objevovat, na které straně od tohoto pomyslného dělítka stojí
skauting, by bylo zbytečnou ztrátou času. Zdůrazňuje to nejen záměr Zakladatelův, ale i
existence základních mravních pilířů skautingu, denního příkazu i hesla, zásad, které jsou s málo
3
odlišnou mírou naléhavosti uvedeny v ústavách mezinárodních skautských institucí, a také ve
stanovách českého JUNÁKA.
V hlubokém dávnověku si lidé vysvětlovali přírodní jevy – blesk, bouři, burácení hromu,
duhu – působením nadpřirozených sil. Starověké národy, antický Řím i Řecko měly řadu božstev,
kde jednotliví bohové spravovali své „rezorty“. Nám je takové chápání světa hodně vzdáleno, ale
dokážeme je pochopit. Víme, že během tisíciletého vývoje lidstva vznikla a dodnes existují
náboženství, která neznají osobního boha a duchovní život orientují spíše na pravidla chování a
vztahů. Uveďme na tomto místě alespoň ta dvě světově největší. Jádrem buddhismu jsou „čtyři
ušlechtilé pravdy“, jejichž zachovávání očišťuje mysl, čímž se posléze dospěje k poznání všech
souvislostí a tím i k osvobození od znovuzrozování. Šintoismus je soubor lokálně roztříštěných
představ, uctívání předků, přírodních sil, hor, řek, zvířat. Na japonských ostrovech existoval již
v prehistorické době. Také v končinách těchto kultur jsou skauti, s nimiž nás pojí upřímné
bratrství. I pro ně jsou plně zavazující londýnská slova Baden-Powellova z roku 1920.
Křesťanství, které vybudovalo evropskou civilizaci, navazovalo na je předcházející
judaismus a jeho Starý zákon. V něm zjevené pravdy se rozvíjejí ještě dále v Novém zákoně,
neboť Ježíš Kristus o nich řekl, že „nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit“ – (Mt 5,17). Nové učení
přineslo převratné a dodnes stále nedoceňované změny především v mezilidských vztazích nejen
v Evropě, ale všude tam, kam vstoupilo. Jestliže dosud platilo starozákonní „oko za oko, zub za
zub“, pak jeho přikázání lásky k bližnímu, jež Kristus prohlásil za přikázání nejvyšší, bylo pro
jeho četné současníky nepředstavitelné. A ani dnešní doba se s ním, jak jsme toho tak často
svědky, nedokáže plně vyrovnat.
Zlepšené postavení otroků a postupná likvidace otroctví, přiznání stejných práv s muži
ženám, to byly jen první známky nové morálky. Budování špitálů, hospiců pro přestárlé, péče o
nemocné v morových ranách, to vše přinesla církev potřebným. Nebylo vše tak snadné a
samozřejmé a také docházelo k opačným výstřelkům. Bylo to ovšem v naprostém protikladu
s jejím učením, které tehdy, stejně jako dnes, nebylo všem přijatelné svými mravními nároky.
Církev a zejména kláštery byly sídlem vzdělanosti i umění. Řada řeholníků a kněží se stala
významnými vědci. Ale s přibývajícími znalostmi nastávaly učencům mnohé a velké problémy.
Porovnávání výsledků množících se nových vědeckých poznatků se dostávalo často do konfliktu
s dosud chápaným viděním světa. Bylo to zejména osvícenství, které se postavilo proti biblickým
textům, zejména proti knize Genesis, líčící akt stvoření formou pochopitelnou dávným předkům.
Nikdo se nepozastavil nad tím, že např. ani matematika před věky, kdy Bible vznikala, neměla
vůbec žádnou představu o číselných hodnotách, časových údajích, v nichž probíhaly vývojové
etapy světa – v biblické mluvě „dny“. A pro úžasné objevy, kterých věda postupně dosahovala, a
pro jejich pojmenování postrádaly všechny jazyky potřebnou slovní zásobu. Dnes je to
samozřejmé, ale chápat Písmo jako učebnici všeho vědění skutečně nelze, ač i dnes tohoto
primitivního argumentu někteří demagogové beze studu používají.
Paralelně s chápáním duchovní stránky bytí existoval od starověku také pohled
materialistický. Jeho předchůdci byli už mezi mysliteli v raném období řeckém (Demokritos),
modernější formy byly umožněny mnohem později při důsledném rozlišování materiální a
duchovní podstaty všeho (Descartes).
Materialismus v marxistickém pojetí, který je patrně „nejpropracovanější“ a v současné
době nepochybně i nejrozšířenější jeho podobou, vychází ze tří základních premis. Předpokládá
totiž, že svět je hmotné povahy, že hmota existuje věčně a nezávisle na vědomí a konečně, že vše
se v tomto reálném světě vyvíjí, vzniká a zaniká podle jeho vlastní, na vědomí nezávislé
zákonitosti. Metodou tohoto učení je marxistická dialektika, která podporuje chápání všeho
existujícího čtyřmi pohledy. Tvrdí, že svět i všechna jeho jsoucna jsou poznatelná, že se svět a
vše neustále vyvíjí, že tento vývoj je podmíněn nakupením drobných kvantitativních změn, jež
pak vedou ke změně kvality a to skokem (tzv. přeměna kvantity v kvalitu) a že tyto změny
probíhají vzájemným konfliktem protikladů.
Lidské poznání je zejména v poslední době úžasné, nemine snad den, abychom nebyli
konfrontováni s novými poznatky, o jejichž dosahu můžeme v prvém okamžiku jen stěží
spekulovat. Nicméně tvrdit, že nám věda přinese beze vší výhrady odpovědi na všechny otázky,
s nimiž se lidstvo po věky potýká, je poněkud odvážné. Už sám vývoj chápání vzniku a vývoje
vesmíru poukazuje na to, že s věčností světa i jeho podstaty je třeba operovat opatrně. Dnes už
se zdá nezpochybnitelné, že svět a vesmír nejsou „věčné“, že mají svůj počátek. Dospěly k tomu
poslední vědecké úvahy a tento závěr nebyl patrně pro řadu vědců nikterak jednoduchý. Zatím se
tomu říká poněkud decentně velký třesk, kterým se obchází ten „nevědecký“ pojem stvoření. Ale
tato poslední teorie však ani náznakem nenapovídá, co bylo před tímto okamžikem zrodu všeho,
4
zda vůbec je vhodné pátrat po takové odpovědi, když „předtím“ nebylo nic a tedy neexistoval
zřejmě ani čas. „Své cti dbající věda“ si ovšem pojem „stvoření“ nepřipouští, ačkoliv nemalému
počtu upřímně věřících vědců existence Boha jako původce všeho nepřináší žádné konflikty
v jejich bádání a nazírání na svět.
Obtížná je nepochybně také odpověď na otázku, kde se vzalo to nepředstavitelné
množství energie a hmoty (ta má být však podle materialistického učení přece věčná), protože
zdravý lidský rozum a odvěká zkušenost napovídají, že „nic se neudělá samo“. Stejně tak je
zřejmě nejasné, kde se vzala „na vědomí nezávislá zákonitost“, neboť souvislosti i logika vývoje
dění jsou tak provázané, až se zdá v té jejich samozřejmosti, že „by to vše asi ani jinak být
nemohlo“. Domyslíme-li tedy tyto dva pohledy do konečných důsledků, pak patrně dospějeme
k závěru, že prvotní základní axiomy obou hlavních světonázorů, totiž „hmoty stvořené“ na jedné
straně a „hmoty věčné“ na straně druhé, mají původ v hluboké víře svých vyznavačů. Současná
věda skutečně tyto otázky přese všechno své sebevědomí i nesporné úspěchy nezodpoví.
Roverská setkání takové otázky jistě nevyřeší, nenajdou na ně
odpovědi a nepochybně je ani nebudou hledat, ale mohou pro ně být
předmětem diskusí. A mohou současně vést mladé lidi k tomu, aby se
zamýšleli nad problémy světa, jejich vlastního života a svého postavení v
něm, pomáhat hledat cestu k nejvyšší Pravdě a Lásce, jimž slibovali
kdysi věrně sloužit, ale jejichž význam i podstatu tehdy patrně nechápali.
Na počátku své roverské stezky stojí mladí lidé před zásadním
rozhodnutím, doslova na významné křižovatce. Ve vlčáckých smečkách
se jim velice líbilo, hravý program, jehož úroveň v souladu se skautskými
principy zajistil jejich Akela, byl i pro rodiče zárukou, že mají svoje děti
v dobrých rukách. Skautská romantika, výpravy, táboření, různá drobná
dobrodružství, poselství skautského zákona s jeho ušlechtilostí byly
nejen poutavé, ale mohly mnohdy přinášet i jistý pocit hrdosti patřit k takovému společenství.
Skautská stezka se však nemusí v tomto okamžiku uzavřít, jak jsme se o tom zmínili už v úvodu.
Naopak, otevírá se dál a přináší nové a možná i radostnější podněty. Rover už ví dosti přesně,
kam jeho putování povede, zná jeho mravní hodnoty, uvědomuje si však i nepokrytá „lákadla
všech úskalí“, na něž upomíná už Baden-Powell. Může zvažovat, nakolik je duchovní poselství
skautingu i pro něho přijatelné. Ale mohou se přidávat také některé pochybnosti. Pochybnosti o
vlastní vytrvalosti, ale také o tom, zda skautingem nabízené hodnoty jsou skutečnými hodnotami,
nebudou-li pouze omezením vlastní osobní svobody, nebudou-li bránit v užívání všech „radostí
života“. Jak si s nimi poradí mladý muž, mladá žena?
Nedomnívám se, že pochybnosti samy o sobě jsou „hříchem“, že mohou být známkou
nedostatečného přijetí a splynutí se skautskou spiritualitou. Nejsou ani dokladem jen povrchního
chápání hloubky a závaznosti skautského slibu, odmítáním skautského zákona a jeho naučení.
Právě naopak, považuji je za užitečné a snad i velmi důležité. Jsou osobním řešením problémů,
místa v životě, cesty dalšího bytí a směřování. Takto vnímané pochybnosti jsou přece tříbením
vlastních názorů. Lze tak hledat a nacházet nejrůznější souvislosti v jejich plné šíři, potvrzují se
jimi už nalezené závěry, upevňují víru ve správnost dosavadního chápání problémů. Měly by to
být ovšem pochybnosti pozitivní, jimiž se snažíme dobrat skutečné podstaty a pravdy. Od nich
se ostře odlišují opačné přístupy, pochybnosti účelové, destruující, které znevažují problém,
pochybnosti, jejichž cílem je zvrátit diskutovanou otázku, takové, které ignorují všechny
nevyhovující argumenty, tedy pochybnosti neobjektivní a tím ze své vlastní podstaty špatné.
Rovering otevírá svým následovatelům úžasné možnosti. Jde pouze o to, umět jich
využít ve prospěch osobního růstu a k duchovnímu povznášení. Předkládané pravdy vždy
ověřovat svými poznatky, zkušenostmi, umět naslouchat jiným, necouvat před obtížemi, vidět
své poslání ve službě svému okolí, bližním. Heslo „SLOUŽÍM!“ pak není hrozbou, ale ochotným
dobrovolným závazkem. Nejvyšší Pravdě a Lásce může každý skaut ve svých bližních sloužit jak
nejlépe dovede v každé době, jak kdysi, možná jako mladý a vše ještě zcela v plném dosahu
nechápající, radostně sliboval.
Tak bude rover cílevědomě stoupat dále strmou stezkou vzhůru po úbočí Hory Poznání,
stezkou, o níž vypráví indiánská pověst, jak ji připomínal už E. T. Seton. Může pokračovat dál
z míst, kde se začíná otevírat výhled na křehké duchovní krásy a pokusit se dosáhnout toho
obtížně dostupného, ale vytouženého vrcholu s oním nádherným panoramatem skautské
myšlenky v celé její hloubce i kráse. A tam se také – nepochybně – setká a zcela ztotožní
s poznáním a konečným pochopením nejvyšší Pravdy a Lásky.
(pokračování příště)
5
STEZKA PÍSMÁKŮ 2011
- 1. kolo se blíží ke svému závěru
v místě bydliště účastníků během měsíců září a října 2011
– jedná se o zhruba 25 obcí i větších měst naší vlasti,
včetně Prahy.
2. kolo se koná 17. listopadu
v budově sboru CASD v Praze – Smíchov.
Kontaktní osoby organizátorů:
„Junák” - Vladislav Jech ([email protected]) http://krizovatka.skaut.cz/organizace/ustredni-organy/odbory-akomise/odbor_duchovni_vychovy/stezka_pismaku/
„Klub Pathfinder” - David Čančík - ([email protected]) www.pathfinder.cz/5rubriky/stezka/stezka.html
Skauting a lesní školy po válce
Výňatek z knihy Karel Fořt v rozhovoru se Janem
Paulusem, vydalo: Karmelitánské nakladatelství.
Po válce jste pokračoval ve skautingu a s Václavem
Dvořákem jste založili Jihočeskou lesní školu. Co vás
k tomu vedlo?
Obnovení skautingu jsme plánovali už koncem války
v Linci, když jsme seděli v protileteckém krytu a
čekali na bombardování. Skauting měl nakonec štěstí,
že ho Němci zakázali, nemohlo tak dojít k jeho
zneužití. Naopak jeho myšlenek se za války šťastně
ujal Jaroslav Foglar a formou čtenářských klubů a
lovení bobříků dál propagoval skautskou praxi mezi
mládeží, i když pod jiným jménem. Také jeho romány
(už
tehdy
hojně
čtené)
hlásaly
ideály
blízké
skautingu. A tak jsme předpokládali, že o jeho obnovu
bude mít mládež zájem.
Po návratu domů jsme viděli, jak se kolem nás
zakládají skautské oddíly – najednou jich byla všude
spousta, rostly jako houby po dešti, ale pořádně se
nevědělo, co skautování obnáší. Proto jsme se rozhodli zorganizovat tzv.
Lesní školu, výcvikové kurzy určené pro výchovu vedoucích skautských oddílů.
Co obnášela práce instruktorů?
Vzhledem k tomu, že představy kluků o skautingu byly velmi matné – něco mezi
Rychlými šípy a partyzány –, omezili jsme teoretické přednášky na nezbytné
minimum a vyučovali jsme je názorně formou družinového, oddílového a
táborového života. Později jsme věnovali soustavnou péči hlavně nově vzniklým
oddílům a vydávali jsme pro ně oběžník Oddílová rada a časopisy Smečka volá a
Oheň. Časem jsme pořádali i týdenní rádcovské kurzy a v roce 1947 tzv. Tábor
osamělých hlídek jihočeského venkova, aby také venkovští chlapci mohli prožít
pořádný skautský tábor.
Lesní škola tedy úspěšně pokračovala i v dalších letech
Přihlášek bylo hned na začátku tolik, že jsme museli v srpnu uspořádat dva
týdenní kurzy za sebou. A když jsme získali možnost ubytování i na zimu,
naplánovali jsme další dva na vánoční dobu. Tak to probíhalo každý rok s tím
rozdílem, že jednotlivé kurzy byly už čtrnáctidenní. Postupně jsme měli
k dispozici i odborné instruktory ze skautského ústředí, zatímco na začátku
nám pomáhali někteří učitelé nebo hajný, který klukům vykládal tajemství
lesní moudrosti. Vzpomínám si na jednoho učitele z měšťanky, který vyučoval
přírodopis a dovedl kluky tak nadchnout, že se jeden z nich začal věnovat
botanice a dostal přezdívku Kytičkář (později nám v kurzech dělal
6
instruktora, v dospělosti se stal členem mykologické společnosti a někde na
Boubíně objevil houbu, která je podle něho pojmenovaná).
Jenže přišel únor 1948 a postupný zákaz spolků včetně skautingu
Tím naše akce skončily, protože přišel únor 1948. Brzy poté jsme byli my,
kteří jsme vedli Lesní školu, vysvěceni na kněze – tedy já, Tinťa, Báťuška a
Běs. Svěcení proběhlo koncem června, na svátek sv. Petra a Pavla, a
v červenci jsme měli primice. Rozhodli jsme se, že pro absolventy Lesní školy
uspořádáme ještě zvláštní skautskou primici přímo v areálu tábora. Pozvali
jsme všechny účastníky, kterých bylo za ta léta několik set. Ale protože se
už podobné akce po komunistickém puči přísně sledovaly, dali jsme všem pokyn,
aby nevystupovali na místním nádraží, ale nejméně 10 kilometrů odtud – a
zbytek došli pěšky. S potěšením jsme pozorovali, jak se chlapci v předvečer
slavnosti vynořovali z lesa, jak se trousili ze všech stran podle toho, na
kterém nádraží vystoupili.
O tom, že naše skautská primice byla vskutku krásná, svědčí i to, že na ni
někteří ještě po desetiletích vzpomínají, jako třeba kardinál Vlk ve své
knize – tenkrát se jí zúčastnil také jako dospívající skaut.
Zdroj:
http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Karel-Fort-v-rozhovoru-s-Janem-Paulasem.html
Poznámky: a)
Důvodem k tomuto připomenutí je především skutečnost, že
vzpomínky br. Karla Fořta – Fíka jsou také zahrnuty v Historii
skautingu – jistě se máme na co těšit, až bude celá přístupná.
b) Uspořádání textu mírně upraveno redakcí.
_____________________________________________________________________________________
Příběh naděje, který se odehrál v Liberci
před třinácti roky.
V gymnáziu v Jeronýmově ulici byl studentům právě
promítán strhující dokument o životním příběhu letce, plk.
britské královské Air Force, a historika profesora Williams
College v Massachusetts Jana Wienera. Ten inspirující
dokument se jmenoval „Čtyři páry bot“.
Sotva produkce skončila, ozvalo se zaklepání na dveře
učebny a nečekaně vešel sám hrdina válečného nebe nad
Hamburkem a Norimberkem. Jako by sestoupil z projekčního
plátna, dokonce ve stejném tvídovém saku a se zlatými křidélky
na klopě. Třída prožívala minuty překvapení i dojetí.
Přerušila to až jedna studentka nečekaným dotazem, zda
musel náš sen z počátku 90. let o návratu svobody a demokracie oceňovaný celým světem brzy
skončit takovým zklamáním, vzájemným osočováním, tunelováním a rozkrádáním národního
bohatství. Nemohli jsme to dělat lépe?
„Nemohli, proto jsme to ani nedokázali,“ odpověděl Jan Wiener. „Opak by byl popřením
dějinné zákonitosti. Národ, který žil tři sta let pod cizí nadvládnou a donedávna ještě padesát let
v diktatuře, nedokáže zvládat výzvy složité doby, prosperity a pokroku, nenaučil se žít svobodně a
odpovědně. My to nakonec, děvče, všechno překonáme – v to věřím – ale musíme tím pokorně
projít.“
Vybráno ze zamyšlení br. Jana Šolce - Kola „DĚDICTVÍ MINULOSTI - A JAK JSME S NÍM ZA
22 LET NALOŽILI”, které zaslal po výroční členské schůzi Svojsíkova oddílu v září 2011 a jež je
ke stažení na http://www.skaut.cz/kmendospelych/easyfile/file.php?download=20110922071856767.
Poznámka:
Jan Wiener, narozený v roce 1920 v německém Hamburku do česko-německé židovské rodiny, byl
jedním z posledních žijících pamětníků práce 311. československé bombardovací perutě v britském
královském letectvu za druhé světové války; zemřel 24. listopadu 2010.
7
Skautský zákon v Japonsku má 8 bodů:
1. Skaut je důvěryhodný.
2. Skaut je přátelský.
3. Skaut je zdvořilý.
4. Skaut je laskavý.
5. Skaut je optimistický.
6. Skaut je šetrný.
7. Skaut je odvážný.
8. Skaut je vděčný.
Skautské hnutí v Japonsku má z náboženského hlediska mezidominační
charakter (první bod skautského slibu zní: [Slibuji na svou čest, jak
dovedu nejlépe] plnit mé povinnosti k Bohu/Buddhovi a vlasti a
dodržovat skautské zákony); jeho členové jsou povzbuzováni, aby
získávali nezkalené vědomí o existenci Boží.
Skautská organizace v Japonsku není spojena se žádnou politickou
stranou.
Zbývající dva body skautského slibu jsou – druhý: pomáhat bližním
v každé době a třetí: posilovat své fyzické síly, mentální bdělost a morální
pevnost.
Zdroj: http://www.scout.or.jp/e/adult.html
__135 let od narození ABS__
uhájit živobytí. S humorem vyprávěl, jak nosíval velké pecny chleba
z vnitřního města, kde byl chléb
lacinější než na Smíchově, a aby
ušetřil krejcar mýtného za most,
dělal vždy velkou okliku až přes
Karlův
most,
kde
se
mýto
nevybíralo.
Do obecné školy chodil malý Toník
na Smíchově a tam také do gymnázia.
Na učitelském ústavu poté složil
maturitu s vyznamenáním. Pět let
učil na obecné škole, později tělocvik na gymnáziu v Křemencově
ulici a od r. 1914 do 30. června
1937, kdy odešel do penze, na reálce na Žižkově.
Již jako hoch rád zpíval a na učitelském ústavu si školil hlas. Zpěv
a hudba se mu staly po celý život
nejmilejší zábavou. Spolu s věrným
kamarádem učitelem Janem Novákem
(pozdějším místonáčelníkem Junáka)
a ještě se dvěma přáteli Mikolášem
a Černým, studovali komorní a klasickou hudbu a založili Učitelské
kvarteto, později nazvané České pěvecké kvarteto. Uspořádali mnoho
koncertů a sklízeli velké úspěchy i
v cizině, např. v Bulharsku a Turecku. Roku 1902 se odvážili na
cestu do Ameriky, která tehdy stála
320 K, což byla cena lístku do New
Yorku - víc na ni mladý učitel
Antonín Svojsík neměl. Ostatní si
vydělal až na koncertech a ještě
přivezl peníze domů.
Z knihy
náčelníka
Junáka
prof. Bohuslava
Řeháka
„Jak šel
životem“
Zakladatel našeho skautingu Antonín
Benjamin Svojsík se narodil v Praze
na Smíchově 5. září 1876.
Na křestním listu měl jména Antonín
František, jméno Benjamin přijal
teprve jako nejmladší člen - benjamínek Českého pěveckého kvarteta.
Jeho otec byl okresním tajemníkem
ve Dvoře Králové a zemřel ve věku
45 let, když Toníkovi byly teprve
tři roky. Antonín měl ještě tři
bratry a jeho maminka zůstala sama
se čtyřmi malými dětmi a s penzí 30
zlatých měsíčně. Byla ale velmi
statečná, dovedla se obětavě probíjet těžkým životem a dobře vychovat své čtyři chlapce.
A. B. Svojsík vždy vzpomínal s velkou úctou a láskou na svoji maminku, jak po nocích šila prádlo a
jak
se
všichni
bratři
museli
přičiňovat,
aby
mamince
pomohli
8
První, kdo upozornil A. B. Svojsíka
na skauting, byl inž. Meilbeck,
který strávil skoro celý život
v Anglii. Při jednom zájezdu do
Čech r. 1911 vyprávěl Svojsíkovi,
že v Anglii vzniklo hnutí, které je
pro mládež mnohem významnější než
Sokol. Jeho líčení vyvolalo Svojsíkův silný zájem. Vyžádal si od
Meilbecka další informace. Ten mu
posílal výstřižky z anglických novin a poslal mu i Baden-Powellovu
knížku Scouting for Boys. Hned o
prázdninách r. 1911 jel Svojsík do
Anglie, kde si vyhledal skautské
oddíly, chodil s nimi na výlety a
na schůzky do kluboven. Byl nadšen
krásou jejich života v přírodě, jejich energickým a přece ušlechtilým
vystupováním a opravdovostí, s jakou konali svoji práci a plnili
příkazy konání dobra.
Rozhodl se, že se u nás do skautingu pustí. Chtěl se ale ještě
přesvědčit, jak se toto hnutí osvědčuje i jinde. Zajel proto na
zpáteční cestě do Švédska, Belgie a
Dánska, aby viděl, jak vypadá skauting tam, kde není doma, a co
v těch zemích vykonal. Poznal, že
výchova v přírodě - věc do té doby
u nás neznámá, se osvědčuje všude
velmi dobře, stejně jako svérázně
využitá myšlenka výchovy hrou, neboť "i život je velká hra".
Konec léta 1911 trávil ve Vorlovském polesí, kde se pokoušel se
dvěma studenty a čtyřmi venkovskými
chlapci vyzkoušet prvky skautského
táboření. S bratrem své paní Adolfem Stránským překládal knihu Scouting for Boys a byl již v písemném
styku s Baden-Powellem.
Hned po prázdninách sestavil skautský oddíl ze žáků žižkovské reálky
a navštívil i některé vynikající
muže
dr.
Kramáře,
Klofáče,
Soukupa,
prof.
dr.
Masaryka
a
Aloise Jiráska, a radil se s nimi o
novém směru výchovy české mládeže.
Protože Sokol junáctví nepřijal,
musel se Svojsík starat o jeho samostatnou organizaci. Ta vznikla ve
formě Skautského odboru ve Svazu
spolků a přátel pro tělesnou vý
chovu: Brzy však měl skautský odbor
více členů než celý Svaz, a proto
Svojsík založil na ustavující hromadě 15. června 1914 samostatný
skautský
spolek
Junák
český
skaut, jehož prvním starostou se
stal městský fyzik dr. Čeněk Klika.
Do slibného vývoje českého junáctví
hned na jeho počátku rušivě zasáhla
1. světová válka. Br. Svojsík dal
skauty k dispozici pro humanitní
účely, hlavně do služeb Červeného
kříže, ne však pro účely válečné.
Již v roce 1915, v době války a
rakouské perzekuce, se Svojsík odvážil vydávat časopis Junák a udržel jej přes celou válku. První čís
lo Junáka vyšlo 15. ledna 1915 a
bylo celé sestaveno z prací junáků
samotných. Ani těžká válečná doba
r. 1916, spojená s všeobecnou bídou
a nouzí o potraviny, neodradila
bratra náčelníka, aby se svým 18.
oddílem, jehož byl tehdy vedoucím,
netábořil opět pod Lipnicí s asi 15
skauty. Na tomto táboře byl poprvé
i Jiří Wolker a napsal zde svůj
krásný skautský deník.
Asi 300 skautů se udrželo v Praze
přes válku, a ti se na jediné
Svojsíkovo zavolání dostavili 28.
října 1918 do služby Národního výboru. Naši Junáci mohou být právem
hrdi na četná prohlášení o skautech
té doby, jimiž jim bylo uznáno od
nejpovolanějších osob a institucí,
že konali svoji službu vzorně, vytrvale a spolehlivě. Po válce junáckých oddílů přibývalo, rostly i
úkoly skautingu a práce v ústředí.
Ze všeho vždy vyzařovala Svojsíkova
pevná víra, že junáctvím můžeme vychovat
nový
typ
naší
mládeže,
protože je to škola skutečného života pro všechny ty, kteří se
chtějí uplatnit kvalitou své práce.
O
prázdninách
1938
odjel
br.
Svojsík do Ruska, aby se seznámil
s výchovou
ruské
mládeže.
Také
chtěl z vlastního pohledu poznat
nové směry v ruské tělovýchově.
Únavu, již přinášelo nepohodlí cesty, nezvyklá strava a úmorná vedra,
snášel dost těžce a s velkým sebezapřením se vrátil domů 2. 8.
1938. Za týden ulehl s horečkami,
které
stoupaly
i
přes
všechnu
lékařskou péči, dostal zápal plic a
17. září v 9 hodin dopoledne zemřel. Tři tisíce junáků doprovodilo
svého náčelníka na památný vyšehradský hřbitov. Starosta Junáka
dr. Charvát a místonáčelník Jan
Novák řekli za nás za všechny, jaká
bolest
svírala
naše
srdce
nad
9
odchodem našeho náčelníka v době
křivdě, hájí utiskovaných a slapro národ tak osudově těžké... Nad
bých, byť to přinášelo sebevíce
rakví svého druha z mládí a nejosobních škod a nepříjemností a
lepšího přítele mluvil br. Jan
připravovalo o klid třeba na dlouNovák naposledy. Za necelé tři měhou dobu."
síce i on zemřel.
Takoví
lidé
neumírají.
Svojsík
Národ ztratil skvělého, neohrožezanechal stopu tak jasnou a příklad
ného muže, který své junáky učil,
tak zářivý, že nevymizí z duší
že k největším hrdinstvím patří hátěch, které vychoval, jimž svěřil
jit pravdu. "Pravý charakter se vysvé tužby a plány a jimž ukázal
zná citem pro spravedlnost, brání
cestu.
_____________________________________________________________________________
Když život není příběhem
Nuda to je výraz dnešní společnosti/ Nuda to je opak veselosti/ Nuda není jenom smutek/ Nuda
– ani špatný skutek/ Nuda – nechci ji už zažít/ Nuda – to se radši v pekle smažit!!! Tuhle báseň
poslal deváťák Honza K. do literární soutěže a mimo jiné se tak vyjádřil k jednomu ze základních
problémů dnešního života mladých lidí. Tedy – nuda sama není zase žádná novinka. Už Blaise
Pascal jí věnoval několik svých úvah. Jednu z nich začal třeba takhle: Vždyť člověk myslí buď na
strasti, které ho právě tísní, nebo na ty, které mu hrozí. A kdyby si i připadal ze všech stran
celkem bezpečný, omrzelost by jistě neopomenula užít svého osobního práva a vystoupit
z hloubi srdce, kde má své přirozené kořeny, a zamořila by jeho ducha svým jedem. Člověk je
tedy tvor tak neblahý, že by pociťoval nudu, i kdyby k ní neměl žádnou příčinu, jen díky stavu
vlastního ustrojení. To, co je pro dnešní situaci dětí a mladých lidí ovšem typické a – mohu-li to
říci – originální, je rozsah a hloubka toho, jak nuda utváří jejich životy. Z výzkumů školních dětí
například vyšlo, že většina z nich se ve škole nudí alespoň několikrát týdně a celá třetina z nich
každodenně. A to je jen malý výsek toho, kam všude nuda dnes do životů lidí – a zvláště těch
mladých – proniká. Doslova od práce a psacího stolu až do postele a milování.
Z hlediska psychologie je nuda „nepříjemný přechodný duševní stav, v němž jedinec cítí
pronikavý nedostatek zájmu o své obvyklé aktivity a je pro něj obtížné se na ně soustředit“. Nuda
tedy nutně neznamená, že člověk vůbec nemá co dělat, ale spíše to, že se nedokáže pro žádnou
aktivitu nadchnout, i když by si přál se v něčem angažovat. Ačkoliv samotná nuda je často
vnímána jako nepříliš závažná obtíž, sklon nudit se může být projevem či příčinou celé řady
psychologických, fyzických, pedagogických a sociálních problémů. Kupříkladu je jednou
z nejčastějších příčin toho, že dospívající si začnou s drogami.
Nuda není specifický jev jen u člověka – lze ji pozorovat i u zvířat. Takže by se mohlo zdát, že
jde o jakýsi biologicky podmíněných způsob chování, se kterým toho moc nenaděláme. Ostatně i
takhle by se dal vykládat onen Pascalův postřeh, že nuda se vynořuje z lidského nitra s jakousi
železnou zákonitostí. Ovšem to by byla přece jen hodně zjednodušující zkratka. Rysy, které
nalézáme u zvířat, bývají mnohdy u člověka výzvou k tomu, aby právě na nich uplatnil svou
lidskost. Nuda totiž přímo poukazuje k bytostnému určení člověka: je „ontologicky“
nesoběstačný. Své bytí nemůže opírat jen sám o sebe, nýbrž jej musí vztahovat mimo sebe. Jeho
vlastní nitro je samo o sobě příliš prázdné, než aby jej dokázalo skutečně uspokojit. Tato
„prázdnota“ volá po partneru, který do ní vstoupí a tak ji naplní. Je voláním po Ty, díky němuž se
Já teprve stává schopným plného života. V tomhle je situace dnešního člověka jistě stejná, jako
byla před několika sty – nebo několika tisíci – lety. Proč je ten dnešní nudou přece jenom
zasažený daleko masivněji – jak co se týče počtu těch, kteří se dalekosáhle nudí, tak rozsahu,
který nuda v životě lidí získává? Poukážu na čtyři kořeny tohoto stavu, které pokládám za zvlášť
významné.
Ztráta dotyku s realitou
Na první pohled se může zdát, že člověk dnešní západní společnosti má tolik informací a tolik
zkušeností, jako člověk nikdy před tím neměl. Bohužel tyto informace a tyto zkušenosti mu
většinou nezjednávají vůbec žádný opravdový dotyk s realitou. Především se téměř ztratil pro
většinu dětí a mladých lidí kontakt s přírodou. Kolik dnešních dětí si opravdu pohladilo mech,
nabralo vodu z bublajícího potůčku do dlaní a zaposlouchalo se do jejího zurčení? Ukázalo se
například, že naše děti běžně nevědí, jak vypadá kos. Co mohou chlapci zažít na sídlištích, kde
chybějí i pořádná hřiště (ta, hřiště, na kterých jsme se jako kluci proháněli každodenně mnoho
10
hodin s míčem nebo hokejkami, jsou zastavěná nebo proměněná v cosi „okrasného“)? Mizejí i
pískoviště a prostory, kde si dítě mohlo vzít do ruky hlínu a cítit její vláčnost. Život dnešních dětí
a mladých lidí je přes všechnu virtuálně zprostředkovávanou realitu nesmírně chudý na podněty
pro jejich vlastní tvořivost. Pokud rodiče či jiní vychovatelé aktivně nerozvíjejí u dětí jejich
tvořivost – tím, že jim vyprávějí, že je podněcují ke čtení, že je berou do přírody, že si s nimi
povídají a hlavně jim naslouchají – z „chladných médií“ (v prvé řadě televize) se dětem bohatý
vnitřní život nezačne rozvíjet. Známý neuropsycholog a popularizátor vědy František Koukolík
k tomu trefně poznamenává: Život jako nudu připravují svým dětem rodiče, kteří je, coby
náhražce vzájemné blízkosti a rozmluvy, předčasně a na dlouhou dobu vystaví televizi,
počítačovým hrám a iPodům. Doslova jim tím vnitřní život seberou.
Útěk od vztahů ke konzumu
Člověk, jehož vnitřní život je chudý, který není od raného dětství podporovaný k rozvoji vlastní
tvořivosti, hledá zaplnění své prázdnoty nikoliv skrze vlastní aktivitu a vstupování do reálných
vztahů, nýbrž chce ji zaplnit „snadno a rychle“ – tedy konzumem. Étos této společnosti
vyhlašuje: „Cítíš-li se špatně, konzumuj!“ Samozřejmě, že to nemusí být jídlo, co způsobí, že se
budeme „cítit uvnitř šťastni“, jak o tom zpívají Beatles. Hltavost je cesta ke spáse – konzumuj a
měj se dobře!…. V zájmu zvyšování spotřební kapacity nesmí být konzumentům povolen oddech.
Je třeba je napořád držet v bdělosti a ve střehu, ustavičně je vystavovat novým pokušením –
jedině tak zůstanou v stavu nikdy nepolevujícího vzrušení a vlastně také ve stavu trvalého
podezření a neutuchající nespokojenosti. Vnadidla nutící přesunout pozornost musí toto
podezření potvrzovat a zároveň nabízet z jejich nespokojenosti východisko: „Myslíš, že jsi viděl
všechno? Ještě jsi neviděl vůbec nic!“ (Zygmunt Baumann: Globalizace a její důsledky pro
člověka). Je to doslova cesta do „horoucích pekel“. Člověk se snaží „léčit“ svou prázdnotu
závislostí na konzumu, tedy definitivní ztrátou schopnosti překonat ji vlastní tvořivostí a vstupem
do skutečných vztahů.
Důsledkem toho je onen zvlášť obtížný typ nudících se dětí, které k životu přistupují jako k
obrazovce, kterou je možno libovolně přepínat tak dlouho, dokud se na ní neobjeví něco
„zábavného“ V tom výzkumu o nudě dětí ve škole pokládala drtivá většina za viníka svého stavu
„nudného učitele“. Typický nudou ovládaný člověk je přesvědčený, že je to vina těch druhých, že
se on nudí. Nepřipravili mu dostatečně zábavný svět. Ve skutečnosti je to absence jeho tvořivosti
a neschopnost se na něco opravdu pořádně soustředit, co ho činí zajatcem nudy.
Roztříštění časového řádu
Možná vás napadne, že v minulosti lidí vnitřně tvořivých zase tolik nebylo a přesto lidé zdaleka
nudou tolik netrpěli. Zejména ne ti obyčejní“, kteří si každodenně pracně vydělávali na „svůj
chléb“ případně se starali (přesněji staraly) o kupu dětí. Myslím, že podstatou roli v tom hrála
skutečnost, že jejich život byl zasazen do určitého jasného časového řádu. Z našeho hlediska
možná poněkud monotónního, ale spolehlivého a lidem srozumitelného. Rok byl nějak přehledně
strukturován, období dřiny a odříkání nakonec ústilo do nějaké události, na kterou bylo možné se
těšit. A podobně tomu v menším bývalo i v rámci týdne. Tohle všechno se v současném životním
stylu rozpustilo v tříšti událostí, které sice mnohdy pádí strašlivým tempem, ale člověk netuší
odkud kam. Dokonce ani mnohdy neví, co má očekávat v následující hodině nebo i minutě.
Když liška radí Malému princi, jak budovat vztah, upozorňuje ho, že je důležité v něm udržovat
řád, který umožňuje očekávání: „Abych mohla vyzdobit své srdce“ – vysvětluje mu, proč chce,
aby chodil v určitou jasně předem známou dobu, a ne kdy ho to napadne. Lidé Západu jsou dnes
natolik „svobodní“ vůči jakémukoliv časovému řádu, že prakticky nikdy nevědí, kdy by měli své
srdce „vyzdobit“. Ve skvělé analýze současné individualistické a konzumní společnosti nazvané
příznačně Éra prázdnoty zahajuje francouzský sociolog Gilles Lipovetsky kapitolku nazvanou
Prázdnota těmito slovy: „Kéž bych jen mohl něco cítit!“ Tak zní výkřik zoufalství zachvacujícího
stále více lidí. Konzumování stále většího množství stále prchavějších zážitků vede nakonec ke
stavu takové otupělosti, že bez neustálého „zdrogování“ (jedno, zda skutečnými drogami,
hazardem, sexem či „adrenalinem“) mají lidé pocit, že vlastně vůbec nežijí. Vnitřní krajina
takových lidí postrádá jakoukoli plasticitu. Jen tříšť a změť pocitů, stále nenaplněná touha.
Ztráta smyslu
Roztříštění časového řádu života má však za následek i ztrátu schopnosti svému životu vůbec
porozumět. Studentská skupina Krajíc chleba v jedné své písni zpívá: Nuda je ve škole/ Když
není tam co dělat/ Říkám si ty vole/ Už je třeba změna/ Nuda je ve škole/ Když hodina probíhá/
Výklad dávno nestíhám/ A čas mi neubíhá..../ Je to otrava sedět ve škole/ Byl bych radši
11
v hospodě, válel po stole!/ Takhle to dál nejde/ Vždyť já tady usnu/ O co tu jde nechápu/ Přestal
jsem už vnímat/ Z těch vědeckých obratů/ Začínám už dřímat./ Lidé dnešní západní společnosti
také čím dál tím méně chápou „o co tu jde“. Ve společnosti, ale i ve vlastním životě. Už dávno
„výklad nestíhají“.
Dnešní standardní filmy jsou nudné, protože ač jsou v nich k vidění neuvěřitelné věci a děj v
nich pádí šílenou rychlostí, nic se v nich ve skutečnosti důležitého nestane. Pravidelná diagnóza
filmových kritiků pak zní – přes slušné herecké výkony, dobrou kameru a vtipné dialogy byl slabý
scénář. Filmu totiž chyběl skutečně silný příběh. Pochopit život a jeho smysl – to znamená
pochopit ho jako skutečný příběh, ve kterém je smysl jeho pointou. V úvodu své předposlední
kapitolky z Knížky o radosti píše Jiří Mrkvička, jeden z nejvýznamnějších českých psychologů
minulého půlstoletí: Vše, co je v nás lidské, nás vybízí k jediné odpovědi: utvořit vlastní život
jako dobrý příběh. Jako vyprávění, které má svůj začátek, střed i konec; v němž vládne vnitřní
řád. Smysl…
Zdá se, že závěr z toho je jasný: Spolehlivou prevencí proti nudě je dostatek vnitřní tvořivosti a
život zasazený do řádu vztahů i řádu času, probíhající v opravdovém dotyku se skutečností. A to
vše nesené poznáním, že takový život je příběhem režírovaným Boží Láskou. Bohužel z toho
nevyplývá, co naordinovat těm, kteří svou prázdnotu chtějí zalepit neomezeným konzumem a
kteří si myslí, že „být sami sebou“ mohou být jen tak, že zakáží Bohu, aby jim mluvil do života.
Vůči nim mám navíc pak osobní handicap: v životě jsem se nenudil.
Jiří Zajíc - Edy
_____________________________________________________________________________________
MiQuik je již tradiční setkání R&R v jehož rámci
účastníci najdou vzdělání a kulturu ale i setkání
s přáteli, starými či novými. Letos víkend proběhne
již po dvacáté, a to v termínu 2. – 4. prosince 2011.
Už v pátek večer se budou účastníci moci zúčastnit
Festivalu Polibku Múzy, vyhlášení vítězů roverské
umělecké soutěže, letos na téma „na věky”. Nebo
navštívit Komponovaný večer a nechat se jím vtáhnout
do jedinečného kulturního zážitku. V sobotu víkend
ožije svou nejstarší součástí, Mikulášským seminářem,
který
přinese
spoustu
zajímavých
přednášek
z nejrůznějších
oblastí.
Po
sobotě
plné
nových
informací každý jistě ocení uvolněný Taneční Večer. V neděli se pak budou moci účastníci seznámit s letošními i minulými soutěžními filmy „Polibku Múzy”
a filmy navazujícími na téma Semináře v rámci Filmové neděle. Podrobnější informace jsou na: http://www.skaut.cz/mikulas.
PROSBA:
Pošta zachází s našimi obálkami tak „surově“, že ve dvou případech
ztratila štítek s adresou – ještě že vrátila obálky zpět. Prosíme tedy o
SMS na mobil 737 537 534 od těch dvou předplatitelů, kterým číslo
NDS201 nedošlo.
Děkujeme za pochopení Redakce.
_____________________________________________________________________________________
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů
* Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka, v rozsahu 12 stran a v počtu 90 výtisků *
* Redakce: Jiří Zajíc ([email protected]) tel.: 723 963 939 *
* Technické zázemí: Vladislav Jech a Adéla Čapková. *
* Předplatné pro rok 2011 zasílejte redakci podle těchto pravidel:
pro dodání poštou 150,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč;
předplatné pro dodávání počtou pro rok 2012 je sníženo na 100,- Kč. *
* Sponzorské předplatné je neomezeno. *
* Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * Bez jazykové korekce. *
12

Podobné dokumenty