Církev charismatická, institucionální a hierarchická, společenství

Komentáře

Transkript

Církev charismatická, institucionální a hierarchická, společenství
Den 7
Církev charismatická, institucionální a hierarchická, společenství svatých
Co je to „církev“?
Řecký výraz pro církev „ekklesia“ znamená vyvolení. My všichni, kdo jsme byli pokřtěni a věříme
v Boha, jsme vyvolení Bohem. Společně tvoříme církev. Kristus je podle Pavlových slov hlavou církve.
My jsme jejím tělem.
Přijímáme-li svátosti a nasloucháme-li Boţímu slovu, pak je Jeţíš v nás a my v něm a to je církev. Úzké
ţivotní společenství všech věřících s Jeţíšem líčí Písmo svaté v nových a nových obrazech: jednou hovoří
o Boţím lidu, podruhé o Kristově nevěstě; církev je nazývaná matkou, Boţí rodinou nebo je přirovnávána
ke svatební společnosti. Nikdy však není pouhou institucí, jenom nějakým „církevním úřadem“, který
člověk můţe odsunout stranou. Mohou nás rozčilovat její chyby a nedostatky, ale nikdy se od ní
nemůţeme distancovat, protoţe se Bůh pro ni neodvolatelně rozhodl a protoţe se od ní navzdory všem
jejím hříchům neodvrátil. Církev je Boţí přítomností mezi námi lidmi. Uţ proto bychom ji měli milovat.
„Církev je stará paní se spoustou vrásek. Jenţe je to má matka. A na matku ruku nevztáhneš“. (K. Rahner
SJ)
Proč si Bůh přeje církev?
Protoţe nás nechce zachránit jako jednotlivce, nýbrţ jako společenství. Přeje si, aby se celé lidstvo stalo
jeho lidem.
Nikdo se nedostane do nebe nějakou asociální cestou. Ten, kdo myslí pouze na sebe a na spásu vlastní
duše, ţije asociálně. Něco takového není myslitelné ani v nebi ani na zemi. Bůh přece není asociální; není
to osamělá a soběstačná bytost. Bůh v Trojici je v sobě „sociální“, je to společenství, věčné sdílení lásky.
Podle boţího modelu je také člověk orientován na vztahy, sdílení, účast a lásku. Neseme zodpovědnost
jeden za druhého. Tu se Hospodin zeptal Kaina: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ On odpověděl: Nevím. Copak
jsem já stráţcem svého bratra?“ (Gn 4,9)
Co je úkolem církve?
Církev má ve všech národech světa dávat vzklíčit a růst Boţímu království, které uţ započalo v Jeţíši.
Kamkoliv Jeţíš přišel, nebe se dotýkalo země: začalo Boţí království, království pokoje a spravedlnosti.
Církev slouţí tomuto království. Není samoúčelná. Měla by jednat pouze tak, jak jednal Jeţíš. Nadále
vykonává posvátná znamení – svátosti. Šíři Jeţíšova slova. Proto je církev přes všechnu svou slabost
mocnou částí nebe na zemi.
Proč je církev více než pouhá instituce?
Protoţe je tajemstvím – mystériem, které je lidské a zároveň boţské.
Opravdová láska nezaslepuje, naopak dává prohlédnout. S pohledem na církev je to stejné: vnějším
pohledem vnímáme církev jako pouhou duchovní instituci – zařízení, s jejími historickými událostmi, ale
také omyly a dokonce zločiny – je to církev hříšníků. Tento pohled ale nejde do hloubky. Jeţíš totiţ vyšel
nám hříšníkům natolik vstříc, ţe svou církev nikdy neopouští, i kdybychom ho kaţdodenně zrazovali.
Toto nedílné spojení lidského a boţského, hříchu a milosti, tvoří tajemství církve. V pohledu víry je proto
církev nezrušitelně svatá.
1
Co je na Božím lidu jedinečné?
Zakladatelem tohoto lidu je Bůh Otec. Jeho vůdcem je Jeţíš Kristus. Zdrojem jeho síly je Duch Svatý.
Vstupní branou je křest. Jeho důstojnost spočívá na svobodě Boţích dětí. Jeho zákonem je láska. Pokud
tento lid zachovává věrnost Bohu a hledá nejprve Boţí království, dokáţe měnit svět.
Boţí lid se nepodobá ţádnému lidskému společenství. Nepodřizuje se nikomu neţ Bohu samému. Má být
jako sůl, která dává pokrmům chuť; jako kvas, který všechno prokvasí; jako světlo, které zahání temnotu.
Ten, kdo patří k Boţímu lidu, musí počítat s tím, ţe se dostane do otevřeného konfliktu s lidmi, kteří
popírají Boţí existenci a nedbají na Boţí přikázání. Avšak ve svobodě Boţích dětí se člověk nemusí bát
ničeho, dokonce ani smrti. „Církev se nemůţe chovat jako podnik, který mění svou nabídku okamţitě,
jakmile poleví poptávka.“ (kard. K. Lehmann)
Církev charismatická - o co jde?
Církev je chrámem Ducha Svatého, je prostorem ve světě, ve kterém je dokonale přítomen Duch Svatý.
Izrael uctíval Boha v Jeruzalémském chrámě. Tento chrám uţ dnes neexistuje. Jeho úlohu převzala církev,
která není vázána jen na jediné určené místo. Kde jsou dva… Církev oţivuje Jeţíšův Duch: přebývá ve
slovech Písma svatého a v posvátných znameních – svátostech. Ţije v srdcích věřících a promlouvá
v jejich modlitbách. Vede je a obdarovává je svými dary – charismaty. Ten, kdo se spolehne na Ducha
Svatého, můţe i dnes zakusit skutečné zázraky. Mezi základní charakteristiky charismatické obnovy patří
ţivý vztah k Jeţíši Kristu, zkušenost s působením Ducha Svatého, především s dary Ducha, za které se
povaţuje např. sluţba, schopnost vyučovat, proroctví, uzdravování, modlitba v jazycích (glosolalie),
evangelizace, rozlišování, vedle tradiční a spontánní i hlasitá a společná modlitba, kterou mohou
doprovázet různá gesta (pozvedání či vkládání rukou). Charismatická církev je orientována misijně,
zaměřuje se na evangelizaci.
Proč církev není demokratickou organizací?
Princip demokracie zní: Veškerá moc vychází z lidu. V církvi však všechna moc vychází z Krista. Proto
má církev hierarchickou strukturu. Avšak Kristus jí zároveň propůjčil také kolegiální strukturu.
Hierarchický prvek v církvi se zakládá na tom, ţe v ní jedná sám Kristus skrze zasvěcené nositele úřadu.
Ti proto mohou konat nebo udělovat to, co by nemohli konat nebo udělovat sami ze sebe, tedy na Jeţíšově
místě udělují svátosti a s jeho zplnomocněním vyučují. Kolegiální prvek v církvi spočívá v tom, ţe Kristus
svěřil ucelenou víru společenství dvanácti apoštolů, jejichţ následovníci řídí církev za předsednictví
Petrova úřadu.
Církev institucionální a hierarchická – o co jde?
Podle římskokatolického církevního zákoníku Codex Iuris Canonici (1983) přísluší označení ‚církev‘
celosvětovému společenství vedenému, řízenému a reprezentovanému římským papeţem. Tato církev se
„dělí“ na partikulární církve (ecclesiae particulares), čili diecéze, a tyto zase na farnosti. Tento instituční
rámec odpovídá představě, ţe církev je dokonalá společnost (societas perfecta), která zaručuje všem, kteří
k ní s plným souhlasem k formulovanému učení náleţí, dosáhnout spásy a věčné blaţenosti.
Proč může existovat jen jedna církev?
Tak jako je jen jeden Kristus, můţe existovat jen jediné Kristovo tělo, jediná Kristova nevěsta. On je
hlava, církev je tělo. Církev je zaloţená na základě apoštolů Tento základ je podnes nosný. Víra apoštolů
se v církvi předává z generace na generaci pod vedením Petrova úřadu. Ten vykonává svou vůdčí úlohu
v lásce. Rovněţ svátosti, které Jeţíš svěřil kruhu apoštolů, bez ustání působí ve své původní síle. V církvi
jsou duchovní a laici a jako Boţí děti mají stejnou důstojnost. Jsou pověřeni rovnocennými, i kdyţ
rozdílnými úkoly. Posláním laiků je v celém světě budovat Boţí království. S nimi působí zasvěcení
nositele úřadu, duchovní, jimţ je svěřena sluţba řídit církev, vyučovat a posvěcovat. V obou stavech pak
2
existují křesťané, kteří se zvláštním způsobem dávají Bohu k dispozici v čistotě, chudobě a poslušnosti,
např. řeholníci. Úkolem kaţdého křesťana je vydávat svědectví evangeliu vlastním ţivotem. Bůh kaţdého
vede zvláštní cestou. Jedny posílá jako laiky, aby v rodině budovali Boţí království uprostřed světa. Jiným
svěřuje pastýřskou sluţbu a uděluje povolanému člověku ve svátosti kněţství pro tuto cestu svou boţskou
sílu. Laik není křesťanem druhé kategorie, protoţe má podíl na Kristově kněţském úřadě. Pečuje o to, aby
lidé v jeho okolí poznávali evangelium a učili se milovat Krista. Svou vírou ovlivňuje společnost,
ekonomiku a politiku. Úkolem papeţe jako nástupce svatého Petra je být hlavou biskupského kolegia
a zárukou jednoty církve. Jako nejvyšší autorita v oblasti pastorace a v učení bdí nad tím, aby byla hlásána
pravá víra. Biskupové zodpovídají za svěřenou místní církev a spoluzodpovídají za celou církev. Musí být
v prvé řadě apoštoly, věrnými svědky Jeţíše, který jim svěřil poslání. Vykonávají svůj úřad mocí
apoštolského zmocnění, nejsou tedy jen jakýmisi papeţovými pověřenci či pomocníky, ale pracují pod
vedením papeţe.
Církev svatá, katolická, apoštolská?
Církev není svatá proto, ţe by byli svatí všichni její členové, ale proto, ţe svatý je Bůh, který v ní působí.
Všichni členové církve jsou posvěceni křtem. Svatí jsou ti, kdo milují – ne snad proto, ţe by to nějak
obzvlášť dobře uměli, ale proto, ţe se jich dotkl Bůh. Lásku, kterou od Boha přijali, pak vlastním
originálním způsobem předávají dalším lidem. Kdyţ pak dojdou k Bohu, nadále posvěcují církev, protoţe
„své nebe proţívají tak“, ţe nám jsou oporou na cestě ke svatosti.
Církev je katolická, protoţe ji Kristus povolal k tomu, aby vyznávala celou víru, aby střeţila a udílela
všechny svátosti, aby všem zvěstovala radostnou novinu a poslal ji ke všem národům.
Církev je apoštolská, protoţe je zaloţena na apoštolech, zachovává jejich tradici a je vedena jejich
nástupci. Jeţíš povolal apoštoly jako své nejbliţší spolupracovníky. Byli jeho očitými svědky. Po svém
zmrtvýchvstání se jim mnohokrát zjevil. Daroval jim Ducha Svatého a rozeslal je jako své zplnomocněné
vyslance do celého světa. V rodící se církvi byli zárukou jednoty. Své poslání a zplnomocnění předali
vkládáním rukou svým nástupcům – biskupům. Tak se to děje podnes a tento postup se nazývá apoštolská
posloupnost.
Co znamená „společenství svatých“?
Ke společenství svatých patří všichni lidé, ţiví i zemřelí, kteří vloţili veškerou svou naději v Jeţíše a kteří
k němu byli přivtěleni křtem. Protoţe tvoříme v Kristu jedno tělo, ţijeme ve společenství zahrnujícím jak
nebe, tak i zemi. Patří do ní ţiví i zemřelí, ať ještě procházejí procesem očišťování, nebo uţ jsou v Boţí
slávě, známí i neznámí, velcí světci i docela nenápadní lidé. Můţeme si navzájem pomáhat bez ohledu na
hranici smrti. Můţeme prosit o přímluvu své patrony nebo oblíbené světce, ale i své zesnulé příbuzné,
o nichţ věříme, ţe jsou u Boha. A naopak svými přímluvami můţeme přispět na pomoc našim zemřelým
blízkým, kteří ještě procházejí vlastním očištěním. Cokoliv jednotlivec vykoná nebo vytrpí pro Krista,
připočítává se k prospěchu všech. Bohuţel však zároveň opačně platí, ţe kaţdý hřích toto společenství
poškozuje. „Máme v nebi Matku. Protoţe je v Bohu a s Bohem, je nablízku kaţdému z nás, zná naše
srdce, slyší naše modlitby, dokáţe nám pomáhat svou mateřskou dobrotou a podle Pánových slov nám
byla dána za matku, na kterou se můţeme obracet v kaţdičkém okamţiku.“ (Benedikt XVI.)
3

Podobné dokumenty

Církev Vyvolaných

Církev Vyvolaných Ve Své velké milující laskavosti a milosti Yahuwah odpouští nevědomost, která vede k uctívání v pohanské svátky. „[Yahuwah] však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje ...

Více