docKairos - Miroslava Dvořáková
download 
Stížnost Transkript
Kairos - Miroslava Dvořáková
1 Kairos I.díl Miroslava Dvořáková „Nevěřím v osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv. Věřím však v osud, který ho ovládne, když neudělá nic.“ Neznámý autor. Prolog Cleveland 1997 Těkala očima po stropě a vztekala se. Tak to je konec? Nic víc? Vždycky si myslela, že na závěr přijde něco výjimečného, ale teď to vypadalo, že umře docela obyčejně, sešlostí věkem. Skrze nedovřené dveře zaslechla tlumené zvonění z haly. Po chvíli k ní Elizabeth přiváděla nějakého muže. „Nerad ruším, paní Fischerová. Jmenuji se Kairos a zastupuji Hart&Haim.“ Jeho přízvuk byl stěží patrný, ale hned poznala, že se narodil za Atlantikem. Advokátní kancelář Hart&Haim zastupovala jen ta největší esa politického a vědeckého světa. Vlastně neznala jinou, která by ve státech měla delší historii. Sekla pohledem po Elizabeth. Neteř pokrčila rameny a zakňourala: „Pan Kairos nám předložil zplnomocnění, tetičko a dokonce se i legitimoval, ale jestli chceš, můžeme zavolat doktora Mortona… Možnost, že by se jí právě tihle chtěli podbízet s pozůstalostním řízením, Sáru dohnala k záchvatu štěkavého smíchu. Trvalo jí padesát let, než díky starému receptu na levné leštidlo na boty narychlo naškrábanému na předsádce babiččiny kuchařky vybudovala prosperující kosmetickou firmu. Všechno začalo večer po matčině pohřbu, kdy jí a sestrám otčím naznačil, že už pro ně v domě není místo. Mohly pobrat, co unesou a do rána zmizet. Sestry se vrhly na matčin šatník, ona na knihy. Jejich cesty se rozešly. Zatímco sestry se rychle provdaly, ona přes den uklízela v nemocnici, a přes noc z vazelíny, kterou v nemocniční laboratoři stejně plýtvali, začala v pronajatém skladišti vyrábět krémy na boty. Rodinu neplánovala, protože starosti o jiné by rozptylovaly. Sára chtěla úspěch. Postupně získávala další odběratele, pak už nemusela krást vazelínu, postavila vlastí výrobní závod. Roky běžely, firma se pod důsledným vedením rozvíjela. Vyváželi do Jižní Ameriky, Evropy, do Jižní Afriky, do Austrálie. Po padesátce Sáru poprvé zamrzelo, že prošvihla osobní život a vrhla se to napravit. Ale na to, aby našla protějšek, který by o ni stál jen kvůli ní samotné, už byla příliš bohatá a známá. Po šedesátce pochopila, že je to marné. Tváře stále mladších milenců rozpíjel čas, odkládané plány na adopci dítěte nadobro pohřbila. Přestala střídat asistenty a zaměřila se podporu vzdělání, výzkumu a vědy. Přestože styky s rodinou přerušila v den matčina pohřbu, na sklonku života k sobě potomstvo svých zesnulých sester pustila. Ale nikdo z příbuzných neprokázal dost inteligence a disciplíny, aby po ní mohl vedení firmy převzít. Většinu majetku tedy odkázala univerzitě, zbytek rozdělila mezi rodinu. Vedena přesvědčením, že příčinou všeho zla je právě zahálka, nechala každému jen tolik, aby mohl nechat vystudovat děti nebo zaplatit operaci... A teď se tu objeví kdosi od Harthaimů a žádá o rozhovor? Bylo docela dobře možné, že se někdo chtěl na jejím odchodu ještě přiživit. „Netřeba,“ odsekla neteři, a obrátila se na příchozího: „Mám svého právníka. Závěť jsem už podepsala a měnit ji nebudu.“ Ten ale zavrtěl hlavou. „Kvůli tomu jsem nepřišel. Prosím o soukromý rozhovor.“ Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 2 Sarah se škodolibě usmála. Co se závěti týkalo, bylo zábavné sledovat, jak se příbuzní včetně Elizabeth neustále obávají dalších změn. Už jen proto se rozhodla ho vyslechnout. Gestem vykázala neteř za dveře, a naznačila mu, aby se posadil. Zůstal stát. Jeho tmavě hnědé čokoládové oči starou dámu hypnotizovaly. „Tak tedy spusťte," broukla pod vlivem jeho pohledu trochu nesvá, „ale stručně, protože umírám.“ Nepatrně se uklonil a řekl: „Proto jsem vlastně tady. Nejdříve upřesnění. Nejde ani tak o rozhovor, jako spíše problémy s navigací. Kdybych je neodstranil, mohla byste mít na cestě problémy.“ To byl vtip? Pokud tu měl někdo právo žertovat, byla to jedině ona. Taková drzost! V rozhořčení ohrnula ret a zasyčela: „Vypadněte.“ Jakoby ji přeslechl. Pokrčil rameny. Jeho hlas klesl do omluvného tónu: „Chápu, že vás to šokuje. Je potíž, že jste při vědomí. Mnohem jednodušší to bývá s lidmi v kómatu." Slova plynula jako hustý lesní med. O to více Sáru kontrast s významem vyřčeného děsil. Zalapala po dechu a pokusila se vzepřít na loktech. Hadička od infuze vedoucí ke stojanu se napjala, aparatura zarachotila. Ještě více ji překvapilo, když muž ve chvíli, kdy se už už měl začít smát, aby konečně situaci proměnil v žert, konejšivým hlasem tónem zubaře třímajícího kleštičky, řekl: „Zůstaňte v klidu. Nebude to bolet." Vzduch se zavlnil a Kairovy obrysy se začaly rozpíjet jako zamáčený akvarel. V prvních vteřinách starou dámu napadlo, že přesně tak se umírá. Stále intenzivně slyšela detaily hovoru z vedlejšího salonu i vzdálené údery věžních hodin na městské radnici. Čas se zpomalil. Návštěvníkova postava nabývala na objemu, změnila tvar i barvu. Hodiny stále odbíjely. Sářin dech sípal. Nad postelí se tyčilo černo fialové dvoumetrové šupinaté monstrum s opancéřovaným hrudníkem a bodlinatou hlavou. Z hrubého obličeje vážně shlížely temně hnědé oči. Pracka zakončená černými drápy se v naprostém tichu pomalu snášela k nehybnému tělu. Její oči se rozšířily hrůzou. Kdyby se v pokoji nacházel senzibil, zaznamenal by, jak příšera několikrát po sobě pomalými plynulými pohyby přejíždí prackami asi deset centimetrů nad povrchem Sářina těla. Osoby znalé alternativních metod léčení by si zajisté povšimly, že tak činí od kotníků k zátylku, což je přesně opačně proti obvyklému směru, jakým léčitelé „uhlazují auru“. Ostatně, zkušeného senzibila by určitě překvapilo, že barva Sářiny aury je čistě hnědá. Ne špinavě hnědá, jaká vzniká smícháním různých barevných typů, a o jaké se říká, že ji mívají nehodní lidé, ale krásně hnědá, v odstínu popírajícím všechny vědecké poučky. V pokoji však nikdo další kromě příšery a Sáry nebyl. Vyděšená dáma absolutně nechápala, co se děje. O auru se stejně jako většina ostatních lidí nezajímala a nikdy ji ani nenapadlo, že by ji mohla po menším cvičení uvidět. Docela dobře se bez toho celý život obešla. Pod netvorovým vlivem barva aury postupně nabírala na sytosti, jasně obalovala celé tělo, až byla nejtmavší právě nad temenem umírající. Netvor si spokojeně vydechl, když se z tohoto hnědého fluida nad Sářinou hlavou zformovalo tenké dlouhé vlákno, jehož konec v jediném mocném výronu jako bičem vystřelil skrz hmotu nábytku a obložení stěn pokoje kamsi do nekonečna. Výsledkem byl pulzující hnědě zářící kokon kolem, jehož výběžek v podobě stále se ztenčujícího vlákna vedl do nicoty. Nic z toho však nebylo viditelné prostým zrakem pro obvyklé členy domácnosti. Každý, kdo by do pokoje nahlédl, by uviděl jen hrůzou strnulou Sáru a příšeru. Když bylo po všem, Kairos se k ženě naklonil, lehce ji pohladil po vrásčité skráni, a šeptl: „Teď jste připravená." Pak se změnil zpět do lidské podoby, a s tváří prostou emocí, odešel. Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 3 Za pět minut Sarah Fischerová zemřela. Kapitola první: Konec oslav Praha 1999 Stál na balkoně a sledoval, jak se na město snáší soumrak. Na říjen bylo nezvykle teplo. Vzduch mu připadal hustý a sladký jako melasa. Skoro se zdálo, že kdyby přelezl zábradlí, a pořádně se odrazil, mohl by tím vlídným povětřím proplouvat. Dopil zbytek sektu a rozmarně se té představě zasmál. Důvod k oslavě skutečně měl. Bylo po volbách. Poslanecký mandát měl v kapse a strana, za kterou kandidoval, získala nejvíce hlasů. Zítra začnou koaliční vyjednávání. Dole se otevřely dveře. Gratulanti vedeni jeho polovičkou se hrnuli k zaparkovaným vozům. Rychle se zacouval od zábradlí do bezpečí knihovny. Už se přece se všemi rozloučil, je z náročné kampaně příliš unaven. Jen ať to u Kocoura na jeho účet pořádně oslaví. Spokojeně se ušklíbl. Člověk ty pijavice nesmí příliš rozmazlovat. Škoda, že to bez nich v politice nejde. Ale po celé dvě hodiny, co se jim ve svém domě věnoval, dokázal být skromný, laskavý a vstřícný. Tento dojem spolehlivě roznesou dál. Vlastní ženu neošálí, ale Ilona ví, kdo ji živí, a udělá vše pro to, aby nimbus udržela. Než konečně vypadli, zcela se setmělo. Podpálil třísky a posadil se ke krbu. Civěl do plamenů a plánoval. Po letech pečlivého plánování, intrik a mravenčí práce s informacemi se tu konečně rýsovala vyhlídka na získání ministerského křesla. Protože nikdy neříkal „ne“, byl vstřícný k médiím, blahosklonný vůči šílencům z občanských sdružení a dobročinných nadací, důsledně dbal, aby si nikoho nenaštval, stal se přijatelným kandidátem pro všechny… „Taky mám ráda oheň.“ Překvapeně se otočil. Ze stínu vyplula postava v rudých krajkových šatech. Nejdřív si myslel, že zlatavý odstín její pleti způsobují odlesky plamenů. Pod jejím pohledem si připadal nesvůj, a ačkoliv se vždycky pyšnil perfektní pamětí, rozčilovalo ho, že si na ni nepamatuje. Proti své vůli se otřásl, na zádech jej pošimral pramínek potu. Proč tak divně civí? Neměl se zač stydět. V devětačtyřiceti byl stále štíhlý, tmavé vlasy mu světácky prokvétaly stříbrem a na hluboké hnědé oči dostal skoro každou. Vstal a zmohl se na ironický výpad: „Má žena s přáteli už odjela. Něco jste si tu zapomněla?“ Zavrtěla hlavou. „Pro něco jsem si přišla.“ Přistoupila ještě blíž a vztáhla ruku k jeho hrudníku. V prvním zlomku vteřiny mu proletělo myslí, že jde o komplot formující se středolevé koalice. Vzápětí pocítil shodný vjem jako tehdy, když mu na prstech ulpěly šupinky z křídel nočního motýla. Pak přišla bodavá bolest u srdce. „Ty…ty…ty jsi smrt?“ Propadal do tmy a zuřil, že právě nyní, když má před sebou tak skvělé vyhlídky, umírá. Slyšel tlumený smích a brebentění. Otevřel oči a seznal, že leží na kanapi ve starobyle zařízené knihovně s kazetovým stropem s vysokými okny s vlajícími průsvitnými záclonami. Podél stěn se táhly skříně nacpané knihami. Idylu rušila skupina harantů hrajících si podlaze. Napočítal jich sedm. Šest asi předškolního věku a jedno menší, nejspíš tříleté. Holčička Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 4 v modrém kloboučku měla na nohou kolečkové brusle a ničila jimi lak na parketách, kluk v pruhovaném triku mrskal švihadlem tak, že bylo jen otázkou času, kdy rozbije první skleněnou vitrínu. Usoudil, že zkolaboval na společenské akci. Okamžitě se na hostitele naštval. Taková nezodpovědnost! Co ta děcka? A proč ho okamžitě neodvezli do nemocnice? S otráveným zavrčením se vydrápal z pohovky a vydal ke dveřím. Cestu mu zkřížil kluk v pirátském triku a téměř mu podrazil nohy. Ani se nenamáhal nezdobu okřiknout, už aby byl pryč. Nakonec se úspěšně zmocnil kliky a vykročil. V normálním případě by byl vyšel na chodbu. Ale tady nebylo obvyklého vůbec nic. Rozum se vzpíral. Kráčel prostorem, ačkoliv nohy neměly oporu. Nad sebou, pod sebou, všude kolem, nesmírně daleko a přece důvěrně názorně se skvěla vesmírná tělesa. Kam jen oko dohlédlo, zářily v kosmické černi hvězdy s korálky oběžnic a mihotaly se vzdálené mlhoviny. Kousl se do rtu, a přesto ucítil sladkou kapičku. Ve vzduchoprázdnu by se dávno udusil, proto usoudil, že to musí být sen. Pak si vzpomněl na povolební oslavu a zapomenutou návštěvnici. Tak přece jen komplot opozice. Jako jediné racionální vysvětlení přijal skutečnost, že mu dali něco do pití. Vlastně by se měl cítit poctěný, že z něj mají takový strach. Ale on se z toho dostane. Ohlédl se po dveřích do knihovny. Stále tam ještě byly. Obdélník otevřený v kosmickém prostoru lákavě vybízel k návratu. Odhodlaně vyrazil zpět. Napochodoval do knihovny, pečlivě za sebou zavřel, posadil se na pohovku a čekal na probuzení. Dětičky se shromáždily kolem. „Teď si nás všimne,“ konstatovalo děvče v pruhovaných podkolenkách. „Nevypadá moc vyděšeně,“ ušklíbl se kluk ve žlutých šortkách. „Je to politik, Kire,“ broukl ten v pirátském triku, „ti se umějí přetvařovat. Ale ve skutečnosti je podělanej strachy.“ Pak ke Karlovi přistoupila holčička v červených šatičkách, černých lakovaných polobotkách, s hladkým pážecím účesem. Pečlivě vytočila nožku v kotníku a vší silou mu dupla podpatkem na palec. „Au!“ zařval a napřáhl se, aby útočnici chytil za útlá ramínka. Dřív, než tak stačil učinit, se v místě, kde stála, podivně zavlnil vzduch a místo dítěte tam byla kouzelná zlatovlasá bytost v krvavě rudých krajkových šatech. Karlovy paže jí dopadly těsně nad pas. Rozmarně se uchichtla, když od ní v úleku odskočil. Ladně se k němu snesla na pohovku a hlasem, ne nepodobným kočičímu předení, pronesla: „My už se přece známe. Můžeš mi říkat Mimoza. Všechno, cos viděl za dveřmi, je reálné. Prostor je ve skutečnosti děravý jako cedník. Všude fičí kosmický průvan. Dimenzionální průduchy se otevírají a zavírají a my se tím vším prolínáme.“ Zbývající nezbedové vypadali znuděně nebo netrpělivě. Kluk ve žlutých šortkách odněkud vytáhl velkou krabici a usmolenýma rukama sestavoval model kosmického plavidla z plastových dílců. Karel sledoval, jak se ohání tubičkou se zřejmě nevyčerpatelnou zásobou agresivního syntetického lepidla, jak spojuje k sobě hrany kokpitu a ještě stíhá potřísnit parkety, křeslo, podnožku, kobereček a hranu karetního stolku…a všechno to starobylé zařízení je postupně leptáno a nenapravitelně ničeno. Ano, to musí být zlý sen. Děvče v modrém kloboučku si utahovalo šněrování svých kolečkových bruslí a hubená dívčina v pruhovaných podkolenkách okázale žvýkala. Ostatní cosi brebentili a pošťuchovali se. Potlačil nával paniky a znovu sám sebe ujistil, že i ty nejkvalitnější drogy jednou působit přestanou. Musel dostat koňskou dávku, protože kolem capartů viděl různobarevné jiskření. Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 5 Zajímavé bylo, že každé dítě svítilo jinak. Chce to jen vydržet. Aby zabil čas, rozmarně se zeptal: „Takže, vy jste bohové?“ Jeho dotaz vyvolal salvu smíchu. „Bohové?“ vypísknul modelář, rudě zasršel a na jeho místě seděl vychrtlý stařec s bílými vlasy a dlouhým vousem. „Takto si představuješ Boha, že?“ smál se stále ještě smíchem dítěte. „My jsme Síly. Bohové jsou prach pod našima nohama,“ ozvalo se v místnosti. Ohlédl se za hlasem a shledal, že promluvila Síla mající podobu nejmenšího dítěte. Seděla na podlaze a mezi roztaženýma nožkama zaníceně vyrývala malým dlátkem složitý obrazec do lakovaného povrchu parkety. Slova se znovu ujala Mimoza: „Bohové existují jen díky vám, uhlíkatým. Stvořili jste je díky té špetce vesmírné energie, které říkáte duše. A protože se bohové a běsové zrodili z vaší víry, mají tendenci podle toho jednat. Jistě uznáš, že často věříte nesmyslům, které se mezi sebou vzájemně popírají. Podle toho to taky na některých světech vypadá. Když je těch blbostí příliš, přicházíme to srovnat.“ „Zvlášť Pozemšťané, jsou úplně nemožní,“ uchichtla se Síla v pruhovaných punčocháčích. Mimoza se skeptickou grimasou přikývla a dodala: „Mají nejvyšší koncentraci božstev na měrnou jednotku povrchu planety. Proto jsme taky veškeré působení na Zemi zatrhli. Všechny entity vzešlé z víry zůstávají striktně za Hranicemi existence ve svých esoterických dimenzích. Lidé, kteří vymýšlejí další, jsou pro vývoj svého druhu nebezpeční, a je třeba pohlídat, aby se jejich duše do koloběhu nevracely ani po smrti. Pro ně byla zřízena tato deponie. Tebe teď čeká příležitost, kterou udělujeme jednou za sto let. Staneš se správcem Evolučního trezoru.“ „Jak ten…Evoluční trezor vypadá?“ zeptal se Karel. „Mrkni z okna a uvidíš,“ houkl raubíř v pirátském triku. Karel zamžikal. Zdálo se mu, že kluk modrozeleně zasršel. Za bílou záclonou se rozprostírala okrasná zahrada a dál k obzoru se táhla narudlá písečná pláň. Nebe mělo špinavě žlutou barvu. Slunce ani mraky vidět nebylo. „Palác je na sto let tvůj,“ řekla Síla v podobě vousatého kmeta. „V jeho zdech žijí bytosti stvořené pro tvé pohodlí. Když se budeš nudit, můžeš přijímat návštěvy. Plesy ve správcově paláci jsou vyhlášené. Kromě tvého Boha, který tyto akce už léta ignoruje, přijdou všichni, které pozveš. Až tu skončíš, dostaneš výslužné. Třeba vlastní svět, kde si budeš usměrňovat dějiny.“ Karel se odvrátil od okna. „Jaká je podstata té práce?“ „Budeš vyřazené kontrolovat,“ ozvala se zamračená baculatá hnědovláska. Děvče v modrém kloboučku se na ni usmálo a řeklo: „Už se nezlob, Tess.“ Pohodilo hlavou směrem ke Karlovi a dodalo: „To je Tessulah. Naučí tě to metálnímu vlínání. Budeš vstupovat do jejich vědomí a zpomalovat jejich mentální vibrace. Klíč spočívá v emocích. Veselé vzpomínky – rychlé vibrace, smutné vzpomínky – pomalé vibrace. Čím pomaleji entita vibruje, tím je vazba na tuto esoterickou dimenzi pevnější.“ Mimoza dodala: „Mají podobu šedavých přízraků, ale pokud se vibrace zrychlí, vpíjí se do šedé trocha barvy. To ti při hledání pomůže. Vím, jak rád diskutuješ o politice, historii a filosofii. To všechno si můžeš užít.“ „Jen jestli na to bude stačit,“ odfrkla Tessulah a v mžiku se změnila do podoby éterické stříbrovlasé víly. Knihovnou se prohnal mrazivý závan. Karel si všiml, že má ve vlasech krystalky jinovatky. Mimoza se uličnicky uchichtla: „Tessulah se tváří uraženě, protože při volbě tvého předchůdce šťastnou ruku neměla, ale v mentálním vlínání je z nás nejlepší. Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 6 Pirát netrpělivě rozhodil rukama. „Je ti to jasné?“ „Více méně,“ konstatoval Karel. „Jen mi řekněte, jsem mrtvý nebo živý?“ Tessulah kysele našpulila rtíky: „Tvé tělo na Zemi zakopou do země. Stvořila jsem ti dokonalejší. Vypadá jako původní, ale tvá fyziologie a vylepšení v mozku poslouží jako nástroj ke zpomalování vyřazených entit. Abys neurážel náš vkus, vybrala jsem ti fyzickou kondici z doby vrcholu sil. Stárnout už nebudeš.“ Kapitola druhá: Evoluční trezor Bral to jako výlet za hranice reality, přesvědčený, že se jednou probudí a vrátí k voličům. Dokonce se dobře bavil. Nejvíce jej zaujala kosmologie. Zjistil, že teorii o Velkém třesku je třeba doplnit o několik překvapujících detailů. Zdejší verze zněla takto: Když se v bezčasí neexistence prolnuly energie se zrnkem času, zrodila se Prapodstata, prvotní myšlenka. Byla tak intenzivní, že vybuchla a tehdy vzniklo sedm Vesmírných Sil. Jakmile si tito „Pradávní“ začali uvědomovat sami sebe, rozeběhl se čas. Síly si daly jména, dokonce se několikrát přejmenovaly a začaly mentálně „žít“. Zpětně to období nazvaly První fází tvoření. Karel Pradávné poznal jako zralé mocnosti. Za miliardy let existence si vytvořili typické identifikační rysy. Tak třeba poťouchlá oranžově vyzařující Cintie se předváděla v podobě holčičky v modrém kloboučku. Její růžová kamarádka v pruhovaných punčoškách vystupovala s vizáží pubertálního žabce. Nikdy se nepředstavila, proto si ji Karel označil jako Punčošku. Rudě prskajícího Kira zaznamenal v podobě zamračeného caparta ve žlutých šortkách, i jako starozákonního proroka. Otravného tyrkysově vyzařujícího Gnose potkával nejčastěji jako raubíře v pruhovaném pirátském triku. Časem poznal, že právě Gnos se rád dělal daleko hloupějším, než ve skutečnosti byl. Oranžového Setha nepoznal jinak, než v podobě batolete. Důvěrně poznal uštěpačnou bleděmodrou Tessulah vystupující v podobě kudrnaté hnědovlásky nebo éterické stříbrně mrazivé víly. Nejvíce jej okouzlila zlatá Mimoza. Jiskřila energií a vtipem, její přitažlivost vyvolávala brnění po těle. Pradávní jako věční a všemocní si mohli dovolit chovat se pošetile. Každé vybočení od rutiny vítali s nadšením chovanců domova důchodců. Když se jich Karel vyptával na notoricky známá fakta, reagovali rozmarně. Někdy ho zcela ignorovali, jindy jej obdařili zasvěceným výkladem. Tak se dozvěděl, že poté, co ve Vesmíru v První fázi tvoření vzniklo sedm Sil, ještě spousta energie zbyla. Ve Druhé fázi došlo k materializaci. Energie se uložila do hmoty, vznikla první kosmická tělesa a stopy živého vědomí Prapodstaty jsou tak až do současnosti přítomny v genetickém kódu každého atomu a každé buňky. Třetí fáze tvoření dosud trvá. Některé jiskry se díky rozpínání vesmíru kondenzaci vyhnuly a dosud prskají v nekonečných dálkách Vesmíru osamocené a nevyužité. Existuje fyzikální prostor dostupný živočišným bytostem a prostor esoterický dostupný bytostem energetickým. Mezi nimi je mnoho přechodných typů. Po celém Vesmíru jsou myriády světů na kterých žijí více či méně hmotné bytosti. Podle podílu hmoty a energie jsou civilizace technokratické nebo magické. Většina to má tak půl na půl. Bytosti se rodí se a umírají a jejich duše kolují z energie do hmoty, tam a zpět. Svůj rodný vesmír, který si Pradávní příhodně pojmenovali Vesmír, je od jiných vesmírů oddělen předěly. Všechny vesmíry jsou součástí univerza… Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 7 Jednou se Karel a Tessulah jako obvykle potulovali po dunách. Síla proměněná do energického klubíčka vyhledávala studijní objekty. „Tady,“ ozvala se ze vzdálenosti dobrých děti set metrů od skaliska tvaru koňské hlavy. „Pomaleji by to nešlo?“ rozčilovala se, když se k ní zvolna vydal. Tradičně komunikovala úsečně a arogantně. Než se přiblížil, už se skláněla k šedé mírně namodralé poloprůsvitné entitě zhroucené u paty skály. „Když máme tak naspěch, mohla jsi mě sem přenést,“ zahučel. „Nejsem kurýr,“ prskla Síla, vzala ho za ruku a položila ji na zatracencovu hlavu. „A teď se soustřeď,“ řekla, „a ne jako minule. Nejdřív vyladíš emoční hladiny. Až se ti zcela otevře…“ „Jo, já vím,“ sykl. Už to zkoušeli snad posté. Cílem bylo objekt uchlácholit. Potom by zpomalení nemělo být problémem. Zavřel oči a vyslal do dřímající mysli výběžky vědomí. Wu-Suian v době své smrti pracovala pro čínský vesmírný program. Jako malá sbírala panenky Barbie a chodila do přírody. Zastávala názor, že náš Vesmír je jen jedním z mnoha univerz v prostoru. Zemřela při banální dopravní nehodě. Karel se probíral její pamětí a usiloval se navázat kontakt. „Hej, madam, jak se vede?“ začal bodře, „víte, že s tím Vesmírem jste měla pravdu? Je jich nekonečně mnoho. A ještě něco: Smrt neexistuje…“ Wu-Suian se konečně začala probírat z letargie, ve které se díky nízké energetické hladině nacházela. Téměř neznatelně růžově zasršela a vydechla: „Kdo jste? A co se to se mnou stalo?“ „Jsem přítel,“ zaševelil Karel. „Přešla jste z jedné roviny existence do další. Nemějte obavu, toto je pouze přechodná fáze, ve které testujeme váš mentální stav. Můžete si vzpomenout na nejhorší chvíle svého života, prosím?“ „Proč?“ chtěla vědět Wu-Suian. Její myšlenky se vyděšeně tetelily. „Svět, do kterého se dostanete, sestává z čisté duchovní energie,“ lhal přesvědčivě. „Než do něj odejdete, musíme nejhorší a nejsmutnější emoční zážitky eliminovat, abychom do něj nezanesli infekci.“ „Dobře,“ povzdechla si Číňanka. Vyvolala ve své mysli vzpomínky na násilnického dědečka, a na zpackané manželství se stranickým funkcionářem a trapný rozvod. Ačkoliv měla v této podobě blíže k představě, než k bytosti z ohraničeným tělem, přesto se pod vlivem vzpomínek na nikdy nenaplněnou potřebu lásky rozechvěla lítostí a vztekem. „Teď!“ štěkla Tessulah. Karel hluboko vnořený do Wu-Suianiny mysli zpočátku na pobídku nereagoval. Skoro to vypadalo, že ho její stav paralyzoval. To by mohlo být nebezpečné. Síla jej musela energeticky pošťouchnout. Až pak se rozhoupal, pomalu po jako po kapičkách začal zklidňovat Číňančiny energetické vibrace zpomalovat až k bazálním hodnotám. Zatracená se pod jeho dlaní jako by poskládala do sebe a na zemi z ní zbyl jen šedý cár. „Co to zase bylo?“ zaburácela. „Vypadal jsi, jako po dávce cihusu! A tím pustým lhaním zbytečně ztrácíš čas! Kdybych tě nehlídala, ještě ji pozveš na pudink!“ vztekala se Síla, když byli na cestě k dalšímu objektu. Dotčeně obrátil oči v sloup. Lamentaci nebylo třeba brát vážně. Pradávní měli veškeré citové výlevy odpozorované od smrtelníků nebo bytostí vzešlých z víry. Pokud byli ve hmotném těle, svět byl pro ně jevištěm. Lehce se zvedl z podřepu a z rukou si oprášil pomyslný prach. „Je přece jedno, jakým způsobem ji dostanu,“ zabručel vzdorně. „Nakonec ji mám, kde jsem chtěl.“ Modře sršela a mrazila okolní vzduch. Vznášela se asi půl metru nad zemí, paže založené na prsou, na tváři měla výraz absolutního opovržení. „Jistě,“ štěkla. „Chápu, proč je z tebe Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 8 Mimoza celá pryč. Zabývá se výzkumem lidského chování. Minule zmínila, že si pořídí sbírku výrazných typů. Musím jí říct, aby nezapomněla na tebe.“ „Víš, co mi vrtá hlavou?“ vybafl a máchl paží kolem, „proč tu vlastně mrháme časem?“ Zatvářila se zaraženě. „Co tím myslíš?“ „Jestli jsou vyřazení, proč je tu vůbec držíte?“ Obrátila oči v sloup. „Tupec zůstane tupcem. Asi jsi zapomněl, že smrt neexistuje, že? Každá entita je jedinečnou kombinací informací a energie. Nemůžeme ji prostě jenom tak vymazat… Představ si, že knihy v knihovně nebo soubory archivované v datovém úložišti zničit nebo vymazat můžeš. Ale tady ty ne, protože mají duši a ta je…příliš houževnatá. Proto je musíme konzervovat.“ „Ale kdybyste je pustili, po reinkarnaci by si stejně nic nepamatovali,“ namítnul. „Jo, ale potenciál, který je přivedl na scestí, když vymýšleli nová božstva a nové démony, by se neztratil. Naopak, ještě by se zvýšil. Jsou prostě příliš otravní.“ „Myslíš tvůrčí,“ řekl zlomyslně. „Tsss“ „A vůbec!“ rozkřiknul se. „Kdo by si na konci dvacátého století vymýšlel nové bohy? Vždyť by to byl masochismus!“ To už se Tessulah chechtala na plné kolo. „Nevidíš si na špičku nosu. Jsme zase u téhož. Jak si představuješ boha? Pro tisíce lidí to je mrtvý popový zpěvák. Hrůza. Věřil bys, že má svůj svět, kde drnká na kytaru? Pro další tisíce je to vousatý chlápek se zeleným turbanem. Pro další krokodýl, kterému nosí za úsvitu kuřata, aby jim pod hladinu nestahoval jejich děti. A pro další je to Flian Hvé, nepostradatelný robotický pomocník císaře Umida z nejpopulárnější celosvětové počítačové hry. Jak je komu libo.“ V jemně rozptýleném světle mírně stoupali po rudém písku směrem ke skalnatému návrší. Ve všeobecném tichu jejich hlasy připomínaly tlumené plácání ptačích křídel. „Stejně mi ten způsob připadá příliš komplikovaný,“ nedal pokoj. „Nechat je rozptýlené v terénu…Pokud se s…ehm recyklací nepočítá, dalo by se uskladnění i monitoring řešit mnohem efektivněji. Zavedl bych evidenční systém, uspořádal bych je do nějakých kontejnerů… Vždyť, kdo se s nimi má pořád hledat…“ Tím asi překročil meze, protože Stříbrná nadskočila jako bodnutá: „Áááá!“ vypískla, „ale oni musí mít iluzi přirozeného prostředí! Určitou míru chaosu, která jim dá možnost zachovat tvůrčí potenciál aktivní!“ „Neříkala jsi, že jsou vyřazení?“ „Pro pozemské účely ano, ale existují predikce časových vláken, podle kterých…“ Stříbrovlasá se odmlčela. Karel se zvědavě ohlédl přes rameno, aby se jí podíval do tváře. Zastihl ji v rozpacích. Vypadala, jako kdyby ji načapal na hruškách. Rychle se vzpamatovala, když jí došlo, že prozradila víc, než chtěla. Její krásný obličej zbrázdil nenávistný škleb. Zatřepala znechuceně hlavou, zasypala ho sprškou ledových krystalků a houkla: „Dnes končíme, mám tě plné zuby. A žádná vylepšení už nevymýšlej, nebo budeme hledat nového správce.“ Přetavila se do jiskrného vřetena, a prolnula se pryč. Karel se nemohl se ubránit dojmu, že slečna „studený čumák“ je proti němu zaujatá. Bylo všeobecně známo, že Tessulah a Mimoza jsou rivalky a z těch dvou je Mimoza ta mazanější. Vždyť i tentokrát to byla Tessulah, která Peklu vybrala špatného správce Axela, a Mimoza to musela po ní napravit. Narychlo sehnala jeho a její volba byla skvělá. Tessulah si žárlivost na Mimozu vybíjela na Karlovi. Ještě žádný pekelný správce nikdy nedostal tak tvrdou a důslednou výchovu. Oč víc se do něj navážela, o to více se snažil. Po třech letech Tessulah prohlásila, že už ho nemá čemu učit. Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 9 Ostatní Síly nevěřícně kroutily hlavami. Ale Karel svou dovednost demonstroval v terénu a obstál. Dál mohl pracovat sám. To období patřilo k nejlepším, co kdy zažil, přestože byl doposud přesvědčený, že sní hodně dlouhý sen. O nereálném vnímání času pod vlivem drog už mnohokrát četl. Stále čekal, že se už brzy probudí v knihovně u vyhaslého ohniště a stihne ranní zprávy. V Paláci sedával s démony u mariáše, dole na pláních vedl diskuse s velikány dějin. Vyřazení byli za jakýkoliv kontakt vděčni tím spíše, že navzájem se jim kvůli energetickému deficitu komunikovalo stěží. S Pradávnými, a s Mimozou zvlášť, si užíval bujaré pitky a jednou za čtvrt roku pořádal vyhlášené plesy pro vesmírná božstva. Hned na tom prvním přijal zástupce olympské dimenze, ačkoliv božský Héfaistos, kterého jako kluk obdivoval nejvíce, jej zklamal. Když se loučili, kovář otráveně prohodil, že ta Pýthie asi musela být opilá. Karel netušil, co tím myslel, ale bylo mu trapné se kohokoliv vyptávat a tak to pustil z hlavy. Jinak se k němu všichni bozi i běsové chovali mile. Bohyně věčného mládí Hébé dokonce byla vstřícná až nad míru. Zábava, kterou práci s vyřazenými smrtelníky prokládal, se mu po čase začala zajídat. Aby se ubránil rutině, začal si z poznatků jednotlivých misí dělat poznámky. Tak jako byli Pradávní tvořeni čistou energií, lidské duše jí měly alespoň zlomek. Ve stavu bytí, v jakém se Karel nyní nacházel, mohl tento zlomek pozorovat. Stejně jako kouzelníci a šamani i on viděl auru. Subjekty podle ní řadil do dvanácti skupin a vysledoval spoustu přechodných typů. Jako mladičký student si kdysi přivydělával počítáním horoskopů a nyní se k astrologii vrátil, protože dvanáct základních typů podle aury přesně korespondovalo s členěním dvanácti typů zodiaku. Mluvil se subjekty, počítal jejich horoskopy, zaznamenával synergie mezi osobnostními rysy a vyzařováním aury. Na stole jeho pracovny se kupily knihy. Astrologické učebnice, teorie chaosu, matematika fraktálů, teorie egregoru, holismus. Čistě z praktického hlediska ho provokovalo, na kolik vysoce výkonných osobností tu naráží. Většina magické schopnosti užila jen minimálně. Takový Churchill je použil jen jako instinkt, se kterým se vyhýbal atentátům, zatímco Hitler šel mnohem dál… Ale nemělo cenu tuto záležitost dál rozebírat, ostatně, proto tu nebyl. Síly jeho počínání sledovaly s mírným pobavením. Jenom Gnos jedovatě utrousil, že takové bádání může jednoho přivést na scestí, a že si ho dobře pohlídá. I přes Gnosovo varování však ve svém výzkumu pokračoval, protože mu to pomáhalo překonat netrpělivost, se kterou vzhlížel k budoucnosti. Ve třetím desetiletí pobytu v Evolučním trezoru se vracel z obchůzky a těšil se na klidnou pracovnu. Tou dobou se frekvence návštěv Pradávných omezila na minimum, ale jemu to nevadilo. Jenom by ho zdržovali. Sotva sto metrů od zahradní brány, tedy v místech, kam se zatracení běžně vůbec neodvažovali, mu do cesty vletěla nazelenalá mátoha. Dokonce to vypadalo, jakoby na něj čekala. Když si ji vzal do parády, ukázalo se, že má co činit s příslušníkem jednoho z řádů římsko-katolické církve. Ilja zemřel při bombardování Varšavy na konci druhé světové. Karel se prolínal jeho vědomím a četl v něm jako v knize… Docela blahobytné dětství, potíže s panovačným otcem, komplexy méněcennosti, seminář, tajné neřesti ve stodole s děvčetem, zlomené srdce, další tajné neřesti prokládané výčitkami, nekonečný vnitřní svár odhodlání a pohybností, který nakonec přehlušila hrůza války, každodenní strach a služba, obyčejná slušnost, smrt v rozvalinách…Ten člověk do poslední chvíle sloužil vyšším cílům, ale nebude těžké ho zpomalit, protože je plný absurdních výčitek. Ale ještě je času dost… Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 10 Právě, kdy chtěl šťourání v Iljově paměti zarazit, aby se ho mohl dotázat, co jako katolický mnich dělal ve varšavském židovském ghetu, se dostal do vrstvy, která do dějového kontextu nezapadala. Spatřil Ilju za řečnickým pultíkem v prostorném sále, za zády měl obří interaktivní obrazovku, na které se v rychlém sledu odvíjela doprovodná prezentace. Na stolcích posluchačů trůnily notebooky… Technické vybavení odpovídalo přelomu milénia, kdy měl být Ilja dobrých padesát let po smrti. Výjev se vzápětí rozplynul, ale Karel prolínání raději ukončil. Co to sakra bylo? S úmyslem podivného zatracence pořádně rozpitvat, s ním zapředl diskusi. Překvapilo ho, že Ilja je na rozdíl od ostatních absolutně při smyslech. Prohlásil, že ho princip Evolučního trezoru irituje. „Proč jsou na Zemi paranormální fenomény tabuizovány a exaktní vědecký přístup glorifikován? Proč Pradávní vývoj na Zemi „usměrňují“ tak razantně, zatímco jinde nechávají všechno být?“ zlobil se. „To opravdu nevím. Původně jsem si myslel, že o vyřazení rozhoduje fenomén dobra nebo zla,“ přiznal Karel, „a docela mě překvapilo, když jsem zjistil, že je to omyl.“ „Naše morálka je nezajímá,“ podotkl duchovní, „pro je důležitá jenom hra a tvorba.“ „Proč tedy tolik povyku náboženstvím?“ pozastavoval se správce, „jak k tomu ta božstva vlastně přijdou, když se nesmí projevit? Všechna náboženství jedou jen ze setrvačnosti, nové zázraky se jaksi…nekonají. Co se stane, až lidem dojde, že modlitby nefungují?“ „To se nestane,“ usadil ho Ilja. „Podceňuješ sílu víry.“ „Uniká mi smysl,“ povzdech si Karel.“ „Bytosti víry sice přímo zasahovat nemohou,“ řekl Ilja, „ale jsou součástí morfotvorného pole. Vstupují do snů a podprahového vnímání, a zaměstnávají fantazii. To se Pradávným hodí, protože to odvádí pozornost od něčeho důležitějšího.“ „Zdá se mi to až moc komplikované,“ kroutil hlavou Karel. Ilja usazený v pískovém dolíku zády opřený o hladký balvan přikývl. „Představ si to tak, že lidé jsou udržováni v dojmu, že za zrcadlem je svět idejí. Tajemný a svůdný, který je tabu a tím je přitažlivější. Někteří viděli ve snech bohy, jiní ďábly, další démony. Ale který Pozemšťan kdy slyšel o Pradávných? Existují mimo naši časovou linii. Pro ně totiž lineární běh času neplatí. Když se jim některý z projektů nepovede, zaslepí dějovou větev, a do krizového okamžiku naroubují novou. Všechno už tu jednou bylo, říká se na Zemi. Vždy, když je civilizace v největším rozmachu, objeví se teorie o kataklyzmatech. Následný kolaps teorii potvrdí, ale nezbývá nikdo, kdo by to mohl zaznamenat. Klimatický zlom, či srážka s meteoritem, vše začíná od začátku. Síly se snaží lidstvo dusit, ale zničit je podle všeho nechtějí. I po poslední Době ledové člověku tolerovaly založení nové civilizace. Má to své omezení. Pradávní sami součástí nadstavovaných časových smyček být nemohou. Protože v celém časoprostoru existují jen jednou, dávají si záležet, aby při manipulaci s prostoročasem byli mimo, protože jinak by to mohlo nabourat kontinuitu.“ Karlovi šla hlava kolem. Kde mohl ten mnich přijít k tolika informacím, když celé půl století se napůl při smyslech ploužil tady po pláni? Rozechvěle se rozhlédl kolem. V strnulém povětří a oranžovém přísvitu byli u oblého kamene sami dva. A vedli pěkně nebezpečné řeči. Napadlo ho, že po špatné zkušenosti s Axelem to může být zkouška jeho bdělosti. A tento nebezpečně dobře informovaný zatracenec může být provokatér. I jeho vzpomínky s ohledem na ten podivný výlet do jedenadvacátého století budou nejspíš falešné. Po zádech mu přejel mráz. Černoprdelník ale, snad to bylo tím, že byl jen jako nazeleno obarvená pavučinka, bezstarostně rozvíjel své teorie dál. „Asi je to štve, že jen pozorují. Vynahrazují si to, když na Zemi posílají emisary v podobě umělých stvůr. Takové, co nás kvůli jasným barvám loví.“ Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 11 „Tak to jsem nevěděl,“ broukl chápavě Karel, rozhodnutý nedat se nachytat. „Škoda, že nikdo z vás nevěděl, na si měl dát pozor. Nepochopili jste, že jste v nějakém vyhroceném okamžiku svých schopností použili.“ Ilja zeleně zablikal a provinile se usmál. „No, pokud bychom hovořili o mně, tak já jsem o svém daru věděl moc dobře. Dokonce jsem ho i užíval. Když jsem nesl do gheta sulfoamid, a nechtěl jsem, aby mi u brány prohledávali batoh, uměl jsem je přinutit, aby si batohu prostě nevšímali…“ „Ale valné většině z ostatních to nedošlo,“ oponoval Karel. „Čarovali v přesvědčení, že mají jenom štěstí. Vědomě nebo nevědomě, pod záminkou dobra nebo kvůli prospěchu, pod záštitou náboženství nebo čehokoliv jiného, stejně končí v jednom pytli, tady. Co pořád nechápu, je proč, ať si Pradávní argumentují, jak chtějí. Vždyť evoluce je žádoucí fenomén. Na jiných světech – a to jsem prostudoval všechny encyklopedie v knihovně – evoluční trezory nevedou.“ „Odpověď neznám,“ ušklíbl se bezelstně Polák, „ale možná, že stav věcí dospěl do chvíle, kdy by to měl někdo prozkoumat. Něco mi říká, že to budeš právě ty. A nazývej věci pravými jmény. Evoluční trezor? My, za našich časů tomu říkali jinak. Tohle je přece...“ Dřív, než mohl myšlenku dokončit, dal se Karel do práce. Připomněl mu jeho domnělé selhání, když se jako čerstvý seminarista na seně pomuchloval s notářovic Maryškou, a zpomalil jeho vibrace tak, že po třiceti vteřinách z tepající entity zůstala jen pápěra mihotající se nad ostrou hromádkou rudého kamení. Když se vrátil k paláci, pochopil, proč jednal tak prudce. Že je toto Peklo? To mu došlo už dávno. No a co? Tehdy, po třiceti letech, konečně uznal, že žádný sen tak dlouho netrvá. Smířil se s tím, že Síly jsou stejně reálné, jako Evoluční trezor, jehož správcem jej na celých sto let ustanovily. Jeho politická kariéra na Zemi byla definitivně pohřbena. Setkání s Iljou ho zneklidnilo. Vrtalo mu hlavou, co to mělo znamenat. Pokud by snad Ilja byl nastrčeným provokatérem, kterého Pradávní angažovali, cítil se ukřivděně. On přece svou práci dělá na sto procent. Nebo ne? Potřeboval to probrat s někým jiným, než s démony nebo bohy, jejichž názory byly poplatné víře. Ale Síly tou dobou řádily na předělu, kde mezi Vesmírem a konkurenčním Jinovesmírem vykopaly válečnou sekyru s Jinosilami. Karlovi tedy nezbylo, než trpělivě čekat. Smířený s nevyhnutelným prohloubil studia. Ale místo vyjasnění, se vše dále zamlžovalo. Časové nesrovnalosti se opakovaly. Nejdříve Ilja, potom jistá pasačka jménem Hedvika, narozená 1601, oběšená za vypuzení plodu ve svých sedmnácti letech. Při úplně rutinní kontrole paměti subjektu se do záznamu vloudil výjev, jak Hedvika coby statná nejméně čtyřicetiletá matrona kráčí po dlážděném hradním nádvoří a přináší vodu od studny. Dalším případem byl Jasper, který zemřel po předávkování heroinem. Tvrdil, že feťákem se stal proto, že se mu ztratila adoptovaná pětiletá dcera. Holčička Daniela Stephany zmizela neznámo kam z oplocené zahrady v sobotu dopoledne během deseti minut, kdy zašel do garáže pro konev. Vzápětí se v záznamu objevil výjev, kdy dceru v hádce kráká za vlasy, ale to jí už bylo nejméně patnáct. Všechny ty podivnosti Karla děsily. Co je špatně? Byli to Gnosem nastrčení provokatéři? Nebo je problém v systému? Nechybují snad běsové, kteří duše do Pekla dopravují? Napadlo jej, že kdyby došlo k fatální chybě, byť ne jeho vinou, mohl by Síly naštvat a jeho odměna by byla fuč. Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 12 Pokud jde o systémovou chybu, musí to Silám oznámit. Možná, že ho za včasné upozornění dokonce pochválí. Předchozí správce zklamal, ale on se o odměnu připravit nenechá. Za století otravné rutiny si naplánoval svobodné cestování. Podívá na světy, o kterých si v encyklopedii dimenzí zatím jen četl. Jeho cílem budou akademický Hematit, tajemný Rabden, i zatracovaný dračí Keison… Jenže, než se Silám uráčí tahanice s Jinosilami ukončit, může uplynout spousta času. Co že to Síly říkaly o tom předchůdci? Že svou práci sabotoval? On přece nic takového nedělá. Ale co když si to nenechají vysvětlit! Chtěl vědět, jestli jde o zkoušku, chybu v systému, nebo vzácný jev, na který ho jen zapomněli upozornit. Rozhodl se, že musí možnému nedorozumění předejít. Jediným, kdo by mu mohl poskytnout vysvětlení, byl Axel. Viděl ho jen jedenkrát, v první den. Tehdy jej Tessulah poslala, aby ho vyhledal. Na planinách za palácem narazil na velmi bledého světlovlasého muže. Působil vyčerpaně a odevzdaně, téměř jako chodící mrtvola. Jediné, co jiskřilo životem, byly ostře modré oči. Bylo zjevné, že si uvědomuje, že dohrál. „Mám tě vystřídat,“ oznámil mu Karel a pokynul služebným démonům. Pobledlý chlápek se nevzpíral, ale když jej odváděli, ještě se otočil a křikl: „Pozor na cesty nejmenšího odporu!“ Od toho dne Axela neviděl. Kapitola třetí: Axelův příběh Karel od Sil jednou zaslechl poznámku, ze které vyrozuměl, že Axel bručí v podzemí. Palác byl veliký a nikdy si nenašel čas, aby jej prozkoumal. Nastal čas to udělat. Vybavený loučemi se zanořil do temné hlubiny schodiště, až došel na kruhové prostranství, odkud se rozbíhalo do stran několik chodeb ústících do malých slepě zakončených kruhových kobek. V cele na konci třetí z chodeb se na zemi bělala chvějivá hromádka. Ovanul ho hnilobný závan. Zatoužil utéct, ale jeho hrůza nebyla větší, než jeho ambice. Sehnul se a posvítil si. Oči tvora pokrývala bílá mázdra, do rozedraných ran v kůži stékala ze stropu po kapkách voda. Bylo nesnadno uvěřit, že by mohlo jít o Axela. Jediným způsobem to vyloučit, bylo se mu podívat do hlavy. Vztáhl ruku k hlavě, s odporem položil dlaň na lepkavou rozbředlou kůži. Vědomím bytosti cloumala naprostá hrůza. Zdravý rozum byl dávno pryč. Karel ale nebyl ve vlínání snaživým žákem nadarmo. Když už je tady, jenom tak se nevzdá. Usilovně se zanořil do nejspodnějších pater paměti v naději, že pokud se mu podaří se zachytit v raném období vývoje, dostane se ve vyjeté stopě co nejdál. Povedlo se, našel moment, kdy bylo subjektu asi šest let. Dál sledoval linii průběžně. Vše, co přečetl, si ukládal do své vylepšené paměti a ještě dokázal setrvat v pozorovatelském odstupu. Alexander, se narodil v rakouské šlechtické rodině v roce 1735. Byl až třetím synem v pořadí a proto na něj rodina nekladla tak vysoké nároky jako na starší bratry. Svá studia vážně nebral, místo toho chodil po hospodách, vymetal bordely a nelegální herny. Tak se ve Vídni po jedné prohýřené noci dostal do drápů upírky Evy. Jeho mrtvé tělo našli žebráci ve strouze a ještě než mu stačili prošacovat kapsy, znovu povstal jako upír a všechny je zakousl. Duše byla pryč, těla se zmocnil démon. Neměl svědomí, ale inteligence, paměť a charisma mu zůstaly. Cítil se báječně. Konečně bude svobodný! Bez věčného otcova sekýrování, matčina kvokání. Vypravil se do rodného domu, postupně odpravil rodiče i bratry. Bez problému se stal pánem Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 13 rodových držav. Rodina patřila k méně majetné větvi rakouské nobility, ale i tak vlastnila spoustu akrů půdy a několik hradů a zámků. Jako sídlo si vybral tehdy notně zanedbaný hrad Hartheim v horních Rakousích nedaleko Lince. Chtěl svůj nový život nějak odlišit. Přestal používat staré rodové jméno a začal si říkat von Hartheim. Jen co se usadil, krajem se začaly šířit podivné zvěsti. Až podezřele často i naprosto zdraví lidé umírali ve spánku ze dne na den. Nikoho ani ve snu nenapadlo tento fenomén spojovat s mladým pánem z Hartheimu. On sám za světla ven nevycházel, ale často k sobě zval sousední barony, včetně jejich manželek a dcer. Matinky očekávaly, že bude chtít zajistit pokračování rodu. Šlechtické dcerky v sousedství trápily zvláštní sny, plné vzrušení. Ráno se budily unavené, nebo se nevzbudily vůbec. Jak čas běžel, začal se Alexander nudit. Cestoval po Evropě. Přemisťoval se noci, zatímco přes den se skrýval před světlem. Začaly jej zajímat věci, kterými dříve opovrhoval. Jako upír měl mnohem bystřejší smysly. Slyšel tepání srdcí, vnímal šumění krve v žilách. Vychutnával si jejich strach a s rozkoší sledoval smrtelný pot. Reakce kořisti jej přitahovaly. Fyziologie a endokrinologie a lékařská věda obecně jej zaujaly natolik, že si v Berlíně koupil dům poblíž lékařské fakulty a nechal vybudovat podzemní chodbu spojující školní budovu se svým sklepem. Zapsal se ke studiu medicíny. Trvalo mu to déle a musel překonávat větší obtíže, než jiní, ale měl jednu velkou výhodu. Nestárnul. Získal lékařský diplom a dal se k armádě a stal se válečným chirurgem. To, co si jiní ošklivili, řezničinu na válečném poli, on přímo miloval. Byl v Prusko-rakouské válce v roce 1866, v mexické válce v roce 1867, Pruskofrancouzské válce v roce 1870… Když zraněného vysál, ještě si liboval, jak dokáže skloubit příjemné s užitečným. Každá zábava se ale nakonec přejí. Rok 1901 zastihl Alexandera v nemocnici, kterou sám pomáhal zakládat. Aby udržel dobrý dojem, začal i léčit. Jako ředitel a hlavní donátor šéfoval hejnu primářů, kteří vládli jednotlivým oddělením. Provoz nemocnice sponzoroval z toho, co po nocích sebral bohatým známým. Sejf schovaný za obrazem s příhodnou hotovostí, ze které se dalo něco odebrat, se vždycky našel. A pak se zaběhlý režim zhroutil. Jednou večer se chystal jedno ze zákoutí čelního laloku pravé mozkové hemisféry. Z pitevny přinesl mozek mladé selky. V úmrtním listu stálo, že zemřela na horečku omladnic. Jen von Hartheim věděl, že pravou příčinou smrti byl jeho hlad. Teď si pobrukoval, nad kvalitou vzorku. Vytáhl mozek z fyziologického roztoku a uchopil skalpel. Laboratoř ozářilo žlutozelené světlo. Udiveně vzhlédl. Uprostřed místnosti stála dívka s pletí jako padlý sníh. Oči jí ohnivě zářily. Šedivé vlasy s perleťovým leskem divoce poletovaly kolem její hlavy, ačkoliv v laboratoři nebyl průvan. Pomalu se blížila a v ruce držela bič. „Co jsi zač?“ pronesl do mrtvého ticha. V ruce držel skalpel, před sebou mozek kořisti. Když mu civěla do očí, cítil, že o něm ví úplně všechno. „Jsem Nemesis, bohyně Spravedlivé odplaty,“ odpověděla hlubokým melodickým hlasem. „A vím, kdo jsi ty.“ Obešla stůl, u kterého stál. Pomalu se k němu blížila. „Ta nejodpornější zrůda, kterou jsem za tisíce let musela potkat,“ pokračovala a její nádhernou tvář zbrázdil nenávistný škleb. „Pradávní tě chtějí v Pekle, ale když tě dodám později, nic se nestane.“ Ukázala na Gertrudin mozek. „Na hranicích existence jsme se potkaly, a ona mi všechno řekla! Když umírala, a prosila tě o slitování, protože nezůstane nikdo, kdo by se o dítě postaral, tys jí odpověděl, že nemusí mít strach. Že toho sirotka brzy jeho útrpného těžkého údělu zbavíš. Ó, a ještě ses smál!…Tsss, tsss, tsss…Z novorozeněte je přece tak málo krve…Vyplatí se ho vůbec zabíjet?“ Nápadně si přendala bič z jedné ruky do druhé a dodala: „Gertruda mě poprosila, abych tě zastavila. To jsem nemohla ignorovat. Dokonce jsem ji vzala sebou, aby se na tom mohla podílet.“ Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 14 Napřáhla se, šlehla, a rozsekla mu kůži na líci. Chladná krev skanula na laboratorní stůl. Se šíleným zavytím se v laboratoři objevil lesklý rotující prstenec. Ani kouř ani prach ani voda. Zatočil se před upírovýma očima, prostoupil lebeční kost a splynul s jeho vědomím. Gertrudina duše posedla jeho mysl. V těkavých sekvencích jej zavalovala záběry lepkavé a horké hrůzy, když přisátý k jejímu hrdlu chlemtavě nasával poslední kapky její krve, zatímco umírala a v duchu prosila Boha o pomoc. Viděl sám sebe jejíma očima, zalykal se odporem a současně se strachoval o slabě kníkající novorozeně v malé postýlce opodál. Vypuklo peklo výčitek. Pod tíhou viny se skácel se k zemi, házel sebou a chrčel. Mezitím na něj dopadaly rány biče. Nesnesitelný tlak jej připravil o vědomí. Nemesis jej vzbudila kopancem dřív, než vyšlo slunce. Zatímco si rval vlasy, skučel a zvracel, dovlekla ho do ložnice a smýkla na postel. Když popadl dech, otázal se: „Její duše…už je pryč?“ „Jistě,“ odpověděla Nemesis usazená na komodě s bičem nonšalantně složeným v klíně. „Ujistila jsem ji, že dítě bude v bezpečí.“ „Pořád ji cítím,“ chrčel. „Tolik let jsem byl bez duše a teď jako bych ji znovu měl.“ Překvapeně zvedla obočí. Seskočila z komody a natáhla ruku k jeho hlavě. „Hm, něco v tobě je,” připustila váhavě. “Ale Gertrudina duše to není. Je to cosi, co po ní zbylo.“ Zamyšleně se podívala na rukojeť biče. „To asi můj bič Odplaty. Gertrudina duše ti připomněla pocit viny. A šlehy biče to v tobě ukotvily. Nemáš sice duši, ale svědomí ano. Ale to už je fuk. Jdeme do Pekla. Síly budou koukat, jak brzy...“ „Chápu,“ blekotal, „jenom mě mrzí, že nemohu nic napravit.“ „A co bys chtěl napravovat?“ ušklíbla se bohyně. „Život jim nevrátíš.“ „Výnosy z charity na provoz nemocnice nestačí. Musel jsem opatřovat finance i jinak,“ ošil se. „Až zmizím, nevím, co se stane s tím sirotkem a ostatními. Budou to muset zavřít. I když to vypadá divně, pořád jsem víc lidí vyléčil, než zabil.“ „No to je ohromné,“ hýkla posměšně, „chceš odklad? No, proč ne? Času dost. Budu tě kontrolovat.“ Ten tam byl usměvavý Herr doktor Xander. Po nemocničních chodbách se ploužil jako stín. Pro krev si pod záminkou výzkumu nechával posílat na jatka, změnil dokonce i jméno. Stal se z něj Axel. Nemesis se objevovala kdykoliv a kdekoliv. Když chtěla, dávala se vidět pouze Axelovi, ale když se jí zlíbilo, nabírala hmotnou vizáž dámy oblečené v decentním kostýmku, která se pana barona přišla pozeptat na zdraví příbuzného. Zraňovala jej výčitkami a častovala jedovatými poznámkami. Její hluboký hlas mu zněl v uších, i když byla pryč. Vypukla první světová válka. Měl nemocnici plnou vojáků znetvořených otravnými bojovými látkami. Vnímal jejich vztek a strach. Tehdy poprvé Nemesis požádal, aby to skončili. „A proč?“ zeptala se. Unaveně rozhodil rukama:„ Ten jejich řev mě drásá.“ „Kdysi ti zněl jako rajská hudba,“ namítla. Seděla na komodě, její rudé oči žhnuly do šera. „Kdysi,“ odvětil a sáhl si na tenkou jizvu po jejím biči. Zavrtěla hlavou: „Bude tě tu ještě třeba. Chystá se další válka.“ Seskočila s poznámkou, že už půjde. Najednou nechtěl, aby zmizela. „Neodcházej ještě,“ vyhrkl. Sice mu palčivě připomínala, čím se stal, ale byla jedinou bytostí, se kterou o tom mohl mluvit. Když byla dobře naložená, vedli rozhovory o historii a filosofii. Většinou to zakončila hořkou moralizující ťafkou, ale ve vzácných chvilkách se oba zapomínali. Od sporu, zda byl Nero blázen či zločinec, se dostali ke starému Římu a od Antiky nenásilnou cestou sklouzli Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 15 k zábavě o gastronomii na Nemesidině rodném Olympu…Když se jí přiznal, že stran těch proslavených olympských hostin se jí chtěl už dávno zeptat, jak že to bohové mají s metabolismem, propukla v cinkavý smích. Rychle ji zase přešel, ale právě tyto okamžiky prosvětlovaly jeho pochmurnou existenci. Tentokrát ale byla strohá jako režně tkané plátno. „Proč? Stýská se ti po mém biči?“ Provokativně ho sjela pohledem. „Líbí se mi tvůj hlas. Slýchám ho ve snech.“ Její tvář se nenávistně stáhla. „A co můj krk? O tom se ti nezdává?“ zasyčela a byla ta tam. Od toho dne se mu začalo zdávat o jeho obětech. Pochopil, že je to dáreček za jeho opovážlivost. A pokaždé, když se z hrozivé noční můry probudil, ji u sebe v ložnici našel uvelebenou na komodě, uhnízděnou nahoře na skříni, nebo dokonce stočenou do klubíčka v nohách jeho postele. Úsměšky jitřila jeho rány. Nemohl ji vystát. Žadonil, aby jej nechala na pokoji, nebo ho odnesla. Přes den měl spoustu práce v nemocnici, v noci hrozivé sny a pak ještě její úšklebky. Byl unavený. Jednou se vzbudil, až když na něj soudcova dcera Dorotka upírala mrtvé oči. Zpocený děsem se posadil a v temnotě rozeznal Nemesis jen na dosah vzdálenou. Seděla na pelesti s rukama založenýma na prsou. „Tys byl ale divoch,“ pronesla uznale. „Aspoň někdo se tu cítí dobře,“ povzdechl si. Ve snaze odklonit její pozornost se rozhodl otázat na věc, která mu už dlouho vrtala hlavou: „Za ta dvě století, co jsem na světě, jsi jedinou bohyní, kterou jsem potkal. Vlastně jsem na vás do té doby vůbec nevěřil. Ani ostatní upíři, které jsem potkal, nikoho tvého druhu neznají. Jak je to možné?“ Pohodila hlavou, jako by chtěla zaplašit neklid. Ve vlasech odrážela měsíční svit. „Pradávní to po pádu Atlantidy zakázali,“ pronesla zamyšleně, „angažují nás, když potřebují vyřídit něco, nač by jejich stvůry nestačily. Moje postavení je speciální, protože účel mé činnosti se se záměry Pradávných přesně shoduje.“ Sledoval její bledou tvář osvětlenou měsíčními paprsky a zasněně se usmíval. „Jsi nejen speciální, Nemesis, ale i…krásná,“ vybafl dříve, než to stačil zarazit. Její tvář se stáhla do zlostné masky. „Ty jeden odporný, drzý…,“ zasyčela a zmizela. Té noci už neusnul. Musel pořád myslet Nemesis. Její poslání romantice příliš prostoru nedávalo, ale musela přece vědět, že není ošklivá… Přesto jí to ještě nikdo za celý dlouhý život neřekl. Až teď on. Monstrum bez duše, kterého Síly chtěly v Pekle, si dovolil obtěžovat pozorností samotnou bohyni… Taková troufalost! Bušil pěstmi do polštářů, když mu došlo, že se do své odplaty zamiloval. Dalšího dne se probudil uprostřed noci, ačkoliv se mu nic nezdálo. Zmateně naslouchal úderům věžních hodin z náměstí. Byly dvě po půlnoci. „Nemesis?“ zeptal se ostražitě. „Tady jsem,“ ozvalo se klidně. Seděla na skříni a rozverně mrskala štíhlýma nohama. Vzápětí se lehce snesla dolů a řekla: „Blížil se zlý sen. Tentokrát sis ho přivolal sám, proto jsem tě probudila.“ Nedůvěřivě zakoulel očima. „Už mě tedy necháš na pokoji?“ „Já ano. Stejně pro tebe stejně není…úniku. Ty sám ale sny ovlivnit nedokážeš.“ „Myslíš, že budou v Pekle stát o šíleného upíra? Co kdybys mě tam konečně odnesla?“ Zavrtěla hlavou a nezvykle něžně ho pohladila po spánku. „Třesky plesky.“ Přiložil ruku na její malou dlaň. V hrudi ho prudce bodalo, do očí mu vyhrkly slzy. Moc dobře věděl, co dělá, ale v té chvíli to nedokázal zarazit. „Miluji tě,“ zachraptěl. „Vím, jak si stojím, ale stejně jsem ti to musel říct.“ Prudce se mu vysmekla a sykla: „Jsi jenom zrůda!“ Zmizela v jediném mžiku. Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 16 Zůstal sám. Věděl, že bohyně jej i nadále hlídá, ale už se mu neukazuje. Myslíval na křivku jejích rtů. O jejích očích už věděl, že pokud se nehněvá a neplanou rudě, mají barvu medu lesních včel. Po válce se nemocnice dostala do finančních potíží. Německo trpělo kontribucemi, přišla inflace. Prostředky na provoz získával vylupováním bohatých sídel. Jako známou berlínskou osobnost jej často zvali na večírky. Vždy zazářil vtipným bonmotem a zmizel jako kometa. Takto obhlídl terén a za pár dní se vypravil na lup. Nějakou dobu to šlo jako po másle, až jednou jej překvapil bratr hostitelovy choti. Shodou okolností byl bankéřův švagr farářem. Ve tři ráno ten dobrý muž načapal Axela v pracovně pána domu u otevřeného sejfu. Jen Bůh ví, proč se farář místo pohrabáče vyzbrojil krucifixem. Proti upírovi by byl pohrabáč zbytečný, ale krucifix ho, jako tvarový zářič přitlačil ke zdi. Zatímco duchapřítomný farář svolával hromy a blesky, maskovaný Axel uvězněný zářením křesťanského symbolu, se nemohl hnout. Noc za okny začínala blednout. Třeba shořím dřív, než domácí doběhnou, konejšil se. Potupné odhalení však bylo zmařeno příchodem Nemesis. Objevila se v oblaku zelenožlutého světla. Stanula mezi užaslým farářem a upírem a svým tělem odstínila paralyzující vlny kříže. Drapla Axela za ruce a hlesla:.„Jdeme.“ Tehdy Axel poprvé skočil dimenzionálním portálem. Dopadli přímo do jeho postele. Kdyby nebyl upírem, vyrazilo by mu to dech. Ležel na zádech a Nemesis spočívala na jeho hrudníku. Její vlasy voněly a šimraly v nose. Napjatý jako struna naslouchal rytmu jejího dechu. Ač bohyně zrozená z víry, přesto dýchala jako vzrušená žena. Čekal, že ho každou chvíli tvrdě odmrští, ale ona se zavřenýma očima mlčela. Neodolal a lehounce ji pohladil po zádech. Zavrněla, až se zajíkl a potom k němu vzhlédla. Snesl se k sevřeným rtům a políbil ji. Další pobídku nepotřeboval. Upír a bohyně spravedlivé odplaty ze sebe servali šaty a pomilovali se. Ráno se probudil sám. Už nikdy více nepřišla. Věděl, že Nemesis se za svůj úlet stydí a bolelo ho to víc, než všechny staré viny. Mezitím se dostal k moci Hitler. Začala druhá válka. Psal se rok 1942. Pokud chtěl Axel nemocnici udržet, musel se zapojit do válečné mašinerie. Byl úředně přidělen doktoru Karlu Brandtovi, který se později stal osobním lékařem vůdce. Brandt měl pověst špičkového chirurga, ale byl zrůdou v lidské kůži. Měl na starosti eliminaci „duševně méněcenných,“ aby nemohli znečišťovat árijskou rasu. Hrad Hartheim, který kdysi patřil Axelově rodině, byl vybrán jako vhodný objekt pro program euthanasie. Brandt přidělil Axela k přípravě zařízení, s tím, že později bude celý provoz podléhat Axelově odbornému vedení. Cílem byla smrt. Plavovlasý a modrooký Axel, navlečený v uniformě byl ztělesněním čisté rasy. Brandt zahrnul Axela fotodokumentací a metodickými pokyny z podobného vzorového ústavu. Na každé úmrtí formulář. Odchodu do plynových komor předcházelo lékařské vyšetření kvůli stanovení fiktivní příčiny smrti. Viděl sestry s vlčími pohledy, jak čistí plynové komory od výkalů a zvratků. Viděl příkop, kam se sypal popel z kremačních pecí. Viděl výsledky „vědeckých“ pokusů na živých lidech. Brandt Axelovi projevoval naprostou důvěru a Axel z toho šílel tím spíš, že Nemesis hned zpočátku musel slíbit, že nebude měnit místo pobytu. Slib hodlal dodržet, ale odmítal se podílet na zvěrstvech, která se na Hartheimu chystala. Plánoval, že Brandta zabije a sám se nechá spálit sluncem. Jenomže Hitler Brandta na poslední chvíli vyslal na inspekční cestu na východní frontu. Tam za ním Axel nemohl. Oficiálně práci pro armádu odmítl a v očekávání restriktivních opatření se rozhodl to skoncovat. Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 17 Seděl v ředitelské kanceláři u otevřeného okna a čekal, až začne svítat. neodneseš, počkám na slunce, lásko,“ řekl do ticha. „Jestli mne „Okamžitě to zavři, blázne,“ štěkla dříve, než se zhmotnila. Pak se sama vrhla k oknu. „Stýskalo se mi,“ řekl šťastný, že ji zase vidí. Zlost ji opouštěla a její oči měnily barvu, až se ustálily v odstínu medu lesních včel. Obešla stůl a vletěla mu do náruče. Zachytil ji, jako záchranný kruh. Pochopil, že i ona k němu něco cítí. „Ještě jednou,“ vydechla, „a naposledy, tě chci.“ Její nohy si obtočil kolem pasu. Položil ji na stůl, a šeptal jí do ucha, jak moc ji miluje, přes všechno, co přijde. Pak jej doručila jako opožděnou poštovní zásilku a zmizela. Kráčel chodbou vznešeného paláce a nahlížel do komnat prosvětlených vysokými okny zdobenými průsvitnými povlávajícími záclonami. Na konci chodby našel kancelář. Za starosvětsky zařízeným psacím stolem seděla éterická víla se stříbřitými vlasy prorostlými chladivými krystalky. „To je dost, že jsi tu,“ řekla a vrátila Axelovi duši. Omdlel a několik dnů se učil tu tíhu snášet. Tessulah tou dobou razila hypotézu, že nejlepším správcem Pekla může být jedině ten, kdo prožívá peklo vnitřní. Neměla sice představu, co přesně to obnáší, ale logicky předpokládala, že když upírovi po sto padesáti letech řádění vrátí lidskou duši, mohlo by to fungovat. Až tehdy se Axel dozvěděl, že celý jeho život včetně upíří existence, pečlivě zaranžovali Pradávní. Práci, pro kterou byl takto připravován, ale zásadně odmítl. „To zpomalování vibrací je sadismus!“ prskal, „připomínat jim stále dokola vlastní chyby! Chyby jsou výsledkem nevědomosti! Už tak je hrůza, že tu trčí navěky! Takový trest si nezaslouží nikdo!“ Uražená Tessulah mrazila jako sněžná fréza. „O žádný trest nejde, podřadný tvore. Nemesis byla přehnaně aktivní. Měla tě přinést hned a ne se s tebou babrat. Chtěli jsme syrový materiál.“ Upír odhodlaně trval na svém: „To mě radši uvařte v kotli, ale na Mengeleho si hrát nebudu.“ Řekli mu, že když to nepůjde po dobrém, přesvědčí ho po zlém. Hodili ho do jámy. Na podrobnosti dávno zapomněl. Všechno je jedno velké nyní. Drápe se jámou plnou krvavého bahna. „Xandere, podvol se, a všechno to utrpení skončí…,“ syčí hlasy a připomínají jeho upíří jméno. „Nejsem Xander. Kdo jsem? Axel. Jen s tím jménem za něco stojím.“ Propadá se do hlubin, přistává na kamenné podlaze. Touží po spánku, ale ledová voda mu to nedovolí. Postavy s černými pařáty jej někam vlečou a nenechávají jej ani na okamžik v klidu. „Nechci to vnímat, Bože já nechci.“ „Ten ti nepomůže,“ ozve se mazlivý hlas.„Otevři oči! No tak otevři oči!!“ Není žádná minulost ani budoucnost. Je jen jediná bolavá přítomnost, ze které není úniku. Bolest, ze které vede jen jediná cesta. Pokud se podvolí, všechno skončí. Na tělo dopadají těžké rány. Slyší, jak kosti praskají… „Přišel jsi k rozumu?“ zeptal chlapeček. Seth. „Nedovolíme ti zešílet.“ Když se celý cyklus opakoval nesčetněkrát, Axel kývl. Stal se správcem Pekla. Tessulah ho učila mentálnímu vlínání, ostatní Pradávní jim s povykem dělali společnost. Projevovali se rozmarně. Někdy se honili po chodbách, jindy je doprovázeli a hlídali, jestli práci dělá pořádně. Stále si něco štěbetali a on mlčel. Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 18 Noci bývaly protkány sny. V jedněch snech stále dokola prožíval mučení, v těch druhých se horce miloval s Nemesis a ona jej vždycky před vyvrcholením odnesla do Pekla. Probouzel se zoufalý a roztoužený. Po deseti letech dostal důvěru a zůstal na to sám. Procházíval po pláni a prolínal se do myslí zatracených duší. Cítil obsahy jejich životů, znal jejich bolesti a strachy. Zatím nenarazil na nikoho, kdo by na své chyby nemyslel a bál se, až bude muset zasáhnout. Věděl, že když odmítne, skončí hůře než posledně. Pak si vzpomněl, co mu první den v Pekle řekla Tessulah: „Nemesis se s tebou neměla babrat. Chtěli jsme syrový materiál.“ Uvědomil si, že už dávno syrovým materiálem není. A tak pokaždé, když narazil na bytost, která nebyla úplně ztracená, místo, aby její zoufalství prohloubil, obrátil její pozornost ke vzpomínkám na pěkné okamžiky. „Všichni někdy ubližujeme,“ promlouval k zatraceným. „Vzpomeň si tu ženu v čekárně u doktora. Půjčila jsi jí kapesník. Plakala a ty ses ustrnula. Nebyla jsi často vlídná, ale tehdy jsi to dokázala…“ Náhodné setkání Zpočátku to byl úplně stejný den jako všechny ostatní… Axel se vracel se do pekelného paláce a v mysli mu hlodaly stále tytéž otázky. Věděl, že Pradávní dřív či později jeho sabotáže odhalí. Hledal způsob, jakým jejich pozornost odklonit, ale zatím ho nic nenapadalo. Vešel do okrasné zahrady a procházel špalírem soch antických polobohů. V té chvíli jej něco zaplavilo. Absolutně cizorodého a tak intenzivního, že ho to rvalo na kusy, hořelo to a mrazilo současně. Bylo to jen slabým odvarem vjemu, jaký zakusil, když mu Tessulah před lety vrátila duši. Udělalo se mu nevolno, až se musel zachytit jedné ze soch. Sesunul se k jejímu podstavci. Sakra, uvažoval, jsem přece dávno mrtvý. Nemá mi být z čeho zle. Pak, aniž by to nějak usměrnil, se mu bleskově připomínaly nejrůznější chvíle jeho existence následované chaotickou změtí myšlenek, dojmů názorů, z nichž jen některé patřily jemu samotnému. Propadal se do mlhy… Zatímco jeho vědomí bylo paralyzované, jeho podvědomí se s návštěvníkem čile seznamovalo. (Následující komunikaci si pak s odstupem třiceti let mohl z nejhlubší úrovně Axelova podvědomí „přečíst“ Axelův nástupce v úřadě pekelného Správce, při své misi ve sklepních katakombách). Entita se představila jako Jiskra. Zrodila se z Prapodstaty jako třetí produkt fáze tvoření. Létala Vesmírem, sledovala transformace hvězd, výbuchy supernov, vydávala se červími děrami do dalších končin zprohýbaného prostoru, ale ze všeho nejvíce hledala interakci. Nerozlišovala mezi hmotným a nehmotným, zajímaly ji vůle a intelekt. Už prošmejdila Vesmír v nesčetně dimenzích, ale zatím ji nikdo nezaujal do té míry, aby riskovala splynutí. V těchto končinách cítila přítomnost myslících subjektů, ale nechápala, proč jsou jejich energické vibrace tak pomalé a proč je jejich „nálada“ tak pokleslá…Jiskra netušila, že subjekty si zoufají proto, že samy sebe se pokládají za „mrtvé“. Neznala rozdíl mezi pojmy „mrtvý“ a „živý“. Axelovo podvědomí Jiskře ten rozdíl objasnilo. Jiskru vysvětlení příliš neuspokojilo. Pro ni bylo zásadní, zda subjekt tvořivou energií disponuje, či nikoliv. Dodala, že i to byl jeden z důvodů, proč si k interakci vybrala právě Axela. Zdůraznila, že ji přitáhla naléhavost situace, v jaké se nachází. Axelovo podvědomí chtělo vědět, co taková interakce obnáší. Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 19 Jiskra odvětila, že v zásadě jde o prostou výměnu informací. Dodala, že se a ohledem na mentální kompatibilitu postará, aby byl subjekt na vědomé úrovni stresujících zážitků interakce uchráněn. Až se subjekt Axel probere z letargie, nic z tohoto rozhovoru si nebude pamatovat. Taková odpověď Axelovo podvědomí naštvala a vyděsila současně. Protestovalo, snažilo se vetřelce nějakým způsobem vypudit, ale ten se už s věkovitou arogancí naplno jeho výsostného území zhostil. Nejdříve si Jiskra ujasnila princip Evolučnílo trezoru i Axelovu zdejší roli. Vycítila, jak moc se mu způsob zacházení s vyřazenými příčí, a že je ochoten práci správce sabotovat, jakkoliv bylo jeho odhodlání troufalé a ano - beznadějné. Dosadila si nové poznatky do souvislostí. Seznala, že Axel je svým způsobem exot. Po bližším seznámení s jeho pamětí porozuměla, jakým způsobem lidé rozlišují mezi mrtvým a živým a zaregistrovala, že Axel je zvláštní tvor, obdařený duší, která konzervuje a současně ujařmuje divokou složku démona, kterým byl kdysi ještě jako „smrtelník“ nakažen. Pak „To“ Jiskra konečně pochopila. Něco bylo nové. Už od počátku splynutí zakoušela nesmírně silné dosud nepoznané vjemy, které nejdříve ignorovala, protože je historicky neměla s čím porovnat, a až nyní vyhodnotila, že jde o „city“. Byla zaskočená. Koupala v oceánu Axelových emocí. Zvláště zaujatě vychutnávala lásku a její protiklad nenávist. Byla natolik rozjařená, až se toho sama zalekla. Vyděsila ji možnost, že by tak stále rozprostřená v podvědomí subjektu mohla o svou svobodu přijít. Něco takového zatím riskovat nechtěla, protože neměla jistotu, že by se kdy dokázala odpoutat. Na experimenty je vždycky času dost, ostatně ani sám subjekt se jí na to nezdál připravený. Stejně jako Pradávní, kteří toto místo stvořili, i ona pocházela s téže Prapodstaty. Se zdejšími Silami se do křížku pouštět nechtěla… Proto se rozhodla subjekt opustit a hledat dál. Jelikož se svému hostiteli cítila za intenzivní prožitky zavázaná, rozhodla se ho na rozloučenou obdarovat. Věnovat mu nástroj ku pomoci, který hledal. Dokonce se tím nástrojem na mžik sama stane, aby mu dala hmotnou formu a zanechala v něm magickou stopu. Načež z hmotného objektu vyklouzne a půjde si po svých… Interakce Jiskry a Axela netrvala déle, než 10 minut pekelného času. Když se probral, napolo ležel, napolo seděl na podstavci mramorové nymfy. Potácivě se zvedl a s hlavou plnou zmatených otázek klopýtal k bráně paláce. Nechápal, co se to s ním dělo… Osprchoval se, a když se ve skříni své ložnice prohraboval prádlem, uhodila jej do nosu vůně mentolu, která mu připomněla tetu Iris. Intenzita vzpomínky jej dohnala až k smíchu. Svalil se na postel a smál se, protože si za víčky promítal tetiny mechově zelené toalety, příšerně nařasené sukně se spoustou látky, klobouky s vycpanými kolibříky a atlasovými stuhami. Iris ač dítě osmnáctého století, mu nyní ve světle souvislostí připadala velice moderní svým způsobem myšlení a způsobem komunikace. Setkával se s ní nejčastěji mezi jedenáctým a čtrnáctým rokem svého lidského života, v letech 1746 až 1750, než jej otec poslal studovat do Vídně. Mezi malým Alexandrem a tetou Iris panovalo podivné souznění. Přijížděla do Lince v dvoukolce tažené nablýskaným ryzákem Willym a jen co se přivítala se švagrovou a bratrem, hned se ptala po nejmladším synovci, aby mu předvedla nový hlavolam. Sedávali spolu nad dřevěnými špalíčky a drátěnými smyčkami a bádali nad principy jejich prostorového uspořádání. Při tom jen tak mimoděk rozprávěli o filosofii a etice, literatuře a politologii. Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 20 Po té, co odešel na studia, už Iris neviděl. Až když se stal upírem, a ptal se o ní, bylo mu řečeno, že paní baronka už před lety duševně onemocněla. Prý děsila svoje bližní obsahem zmatených snů. Byla hysterická a agresivní, prorokovala rodině děsivou zkázu skrze jednoho zkaženého člena. Proto byla umístěna do kláštera svaté Jenovefy. Tehdy se také dopátral svého původu. Pozdě ale přece se z rodinných listin dočetl, že ve skutečnosti není synem svých rodičů, ale nemanželským synem „tetičky“ Iris. O otci nikde ani slovo. To mnohé vysvětlovalo. Docela ho to naštvalo… Upír Alexander se těšil, že Iris svou návštěvou pravdivost předpovědí potvrdí, ale když klášter jednou v noci navštívil, Iris tam nenašel. Při cestě domů jej zaujala atraktivní soudcova dcera Dorotka, a tetu pustil z hlavy. Vlastně až teď po staletích se podivil, že se nikdy nedozvěděl, kam vlastně Iris zmizela. Nejspíš ve své paranoie utekla a někde samotná v lese zemřela, a vedení kláštera záležitost ututlalo. Teď, když zase měl duši, mohl na matku vzpomínat s vděčností a láskou. Ještě si dokázal vybavit její podobu, tak jak ulpěla v paměti čtrnáctiletého Alexandra. Iris, energická, plnoštíhlá, pokaždé v šatech v zeleném odstínu. Šaty jí seděly natolik těsně, že působila dojmem, že si je záměrně nechává šít o něco menší. Odmítala nosit napudrovanou paruku. Pyšnila se kaštanovými vlasy s narudlými záblesky. Měla jiskrné oči. Působila tak, že je neustále na odchodu. Očima, nevinně modrýma, prošmejdila všechny kouty v jediném vzedmutí své pozornosti. Jazykem jako břitva vzala každému řeč dřív, než se kdo stačil nadechnout. Muselo být pro ni těžké hrát tetu vlastnímu synovi, ale určitě to bylo lepší, než kdyby ho pod nátlakem rodiny odložila do sirotčince, jak to v těch časech bývalo zvykem. Stejně si nakonec žila po svém a rodině natruc se nikdy neprovdala… Prudce se posadil a zatřepal hlavou. Cítil se podivně zranitelný. Nechápal, proč si tak živě vybavil právě Iris. Možná pro to její zaujetí hlavolamy. Iris rozmazleného Alexandra díky hlavolamům vedla k trpělivosti. Co Silám nějaký podstrčit? Ale to by muselo být něco jiného, než propletenec drátků. Pokojem se prohnal mrazivý závan. Pak se nad ebenovým odkládacím stolkem přímo ze vzduchu zmaterializoval třpytivý objekt. Těleso tvaru čtyřbokého jehlanu sestávalo z desítek barevných kamenů. Průsvitné a krásné kameny házely duhovými záblesky. Axel třeštil oči, když se úkaz pomalu snášel na desku stolku, až zůstal klidně ležet. Vstal a jeden z kamenů, ten usazený přímo na špičce jehlanu zkusmo uchopil a opatrně od zbytku tělesa oddělil. Kameny nebyly pospojované napevno. Přiblížil si kámen k oku. Průsvitný, fialový. Mohl by to být neobyčejně čistý ametyst vybroušený tak, že měl nesčetné množství plošek. Počítal je. Možná osmadvacetistěn. Podíval se na zbytek jehlanu. Místo, kde fialový kámen na vrcholku původně spočíval, bylo prázdné a připravené pro usazení právě toho jediného kamene, který nyní držel v dlani. Hlavolam, pochopil. To je přesně ten hlavolam, který může Síly zaujmout. Aniž by dál bádal nad jeho původem, jal se studovat jeho strukturu. Potřeboval ho přenést do knihovny a nastražit jako vějičku. Musí být přichystaný na den, kdy Síly přijdou na kontrolu. Trvalo celé tři roky, než se naučil pyramidu rozložit a složit dohromady. Počmáral stohy papírů. Pak přenesl kameny do knihovny a naaranžoval hlavolam na stolek ke krbu, kde rád sedával. Už jen čekal, až Síly přijdou. Díval se do barevných odlesků, které kameny házely. Mnohokrát neodolal a pyramidu znovu rozebral a zase složil. Přitahovala pozornost, jakoby měla hypnotickou sílu. Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 21 Běžně býval pořadatelem pekelných plesů správce, ale v Axelově éře všechny plesy připravovaly Síly. Pozemští i cizí bohové, kteří se jindy o pozvánky přímo rvali, v posledních letech dělali rozpačité grimasy. Nafoukaný Mazda se dokonce nechal slyšet, že od doby, co Peklu správcuje upír, jeho prestiž upadá. Bohyně Isis uštěpačně prohodila, že ten podivínský upír asi chápe lépe, než samotné Síly, že není na patřičné úrovni a proto zalezl někam do tmy, jak mu přísluší. Zatímco tedy Axel i tentokrát přípravy ignoroval, Síly chystaly výzdobu a občerstvení, vybíraly hudbu i doprovodná představení. Mimoza zajistila taneční vystoupení Delflisín až z Jinovesmíru, Kir přivlekl tři obrněné štíry z dimenze Xia, se kterými se chystal zápasit. Axel zatím seděl v knihovně u jehlanu a čekal, až za ním Síly přijdou. Konečně uslyšel hopsání za dveřmi. „Ahoj, jak se vede?“ pozdravil, když jej Síly obklopily. „Konečně mluví,“ zajásal Seth. „Říkal jsem, že si zvykne,“ odfrkl Gnos. „Ale aby pomohl s plesem nebo aspoň přivítal hosty, to ho nenapadne,“ utrhlo se děvče v pruhovaných punčoškách. Axel pokrčil rameny a zabručel:„Myslím, že na upíra nikdo zvědavý není, ale jestli na tom trváš…“ Když se zvedal z křesla, dal si záležet, aby to vypadalo jako nešikovnost a narazil koleny do stolku. Pableskující čtyřstěn se s mohutným rachotem rozletěl. Jednotlivé části hlavolamu se s cinkotem kutálely a blýskaly v odlescích plamenů z krbu. „Jů! Co to máš?“ vypískly Síly. Překřikovaly se a vrhaly se k zemi. Soupeřily, kdo bude mít víc jednotlivých kousků skládačky. „To je hlavolam,“ broukl ledabyle Axel. „Tak půjdeme?“ Nešli nikam. Všichni Pradávní skládali z kamenů různé tvary, hádali se, kradli si kameny navzájem. Axel je nakonec nechal v knihovně a šel do postele. Ples v zrcadlovém sále zatím samovolně pokračoval. Kouzelná hudba duněla palácem, v zahradě bouchal ohňostroj, štíři určení k zápasu s Gnosem, se nakonec zakousli navzájem. Plán vyšel. Nazítří byly Síly pryč. Kameny si odnesly s sebou. Po celé následující desetiletí se Pradávní v Pekle objevovali jen sporadicky a především proto, aby si postěžovali. Jablkem sváru byly kameny z hlavolamu. Nikoho nenapadlo kontrolovat Axelovu práci. Návštěva Sametový hlas ho probudil uprostřed noci. „Vstávej, Axeli…“ V šeru pokoje se rýsoval světlý ovál její tváře rámovaný hřívou jiskřivě perlových vlasů. Jenom další sen, co ho nechá s prázdnýma rukama. „Zase mi zmizíš,“ zachraptěl. Bohyně Odplaty se na kraji postele neklidně ošila:„Ano, ale až zařídím, co musím. Nemáme čas, takže mě, prosím poslouchej.“ Natáhl k ní ruku, a když se nerozplynula, konečně tomu uvěřil. Naposledy se viděli před třiceti lety. „Síly vědí, že porušuješ pravidla,“ řekla, „čekají, až se nešikovně prozradíš. Aby tvá práce nevyšla nazmar, pomohu ti. Duše, které jsi nadlehčil, odvedu z Pekla ven.“ Otázky, na její roli v jeho příběhu, které jí tolikrát chtěl položit, že kamsi vytratily. Místo toho se jí zeptal, na budoucí osud těch utečenců. „Otevřu jim bránu za Hranice existence. Dostanou další šanci a Země bude zase barevnější,“ řekla. Pak se její krásná tvář ustaraně stáhla: „Ale ty tím portálem neprojdeš, jsi příliš těžký. Je mi líto, že jsem tě Silám odchytila. Dřív jsem o tom nepřemýšlela. Byla jsem ráda, že na Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 22 rozdíl od ostatních Olympanů, mám povolený přístup na Zemi. Pokusím se vymyslet, jak tě dostat ven. Mohla bych kontaktovat Jinosíly. Kameny z tvého hlavolamu je prý zaujaly. Můj bratr Thanatos by mi s tím možná mohl pomoct, protože Epigon ho v černém chrámu navštěvuje. Ten darebák by tě mohl dostat za předěl, a potom…“ „Další šarvátka s Jinosilami?“ přerušil ji, „nic takového. O Epigonovi jsem už slyšel. Bylo by to z louže pod okap, navíc bys v tom byla zapletená ještě víc. Já už si nějak poradím. Vždyť Pradávné znáš, jsou strašně nejednotní. I kdyby zjistili, co jsem natropil, než se uradí, co se mnou provedou, může uplynout klidně několik měsíců…“ Vyšli spolu do planin a Nemesis otevřela dimenzionální průchod. Entity nadlehčené vibracemi pozitivní energie samy vystoupaly k portálu. Nadešla chvíle se rozloučit. Jejich ústa se setkala tak opatrně, jako by každý naléhavější dotek mohl jemné předivo reality rozbít. Pak se Nemesis s povzdechem odtáhla a řekla: „Nikdy tě nepřestanu milovat.“ Ještě dlouho poté cítil doteky jejích paží a měkkost rtů, na pocit dokonalého naplnění, když ji svíral v náručí. Chodil po nevlídné krajině a urovnával si myšlenky. Nechtěl Nemesis děsit, a proto jí neřekl, že utéct dříve, než mu na to přijdou, s největší pravděpodobností nestihne. Trvalo to pouhé tři dny. Vracel se z planin a v ústrety mu kráčel neznámý muž. Tři zlověstní šupinatí démoni z technických prostor paláce ploužící se za jeho zády věstili pořádný průšvih. Cizinec něčím připomínal advokáta. Ačkoliv se držel zpříma, vypadalo to, že má místo kostí chrupavky. Takže nepřipomínal žraloka, ale spíše jesetera. Působil blahosklonně a arogantně současně. „Mám tě vystřídat,“ řekl věcně. Další vzpomínky splývaly v nekonečném koloběhu bolesti a beznaděje. Po třiceti letech zůstala z modrookého Axela slepá a pološílená troska drkotající zuby ve chvíli, kdy si Karel ukládal do paměti její vzpomínky. Karel vyklouzl z Axelovy mysli. Kdyby neměl sucho v ústech, řval by děsem. Zubožené tělo se pod jeho rukou vzepjalo. Polekaně odskočil. Očima těkal po stísněné prostoře kobky, dokud nenašel chodbu vedoucí ke schodišti. Ztuhlé svaly odmítaly službu, ale stačilo si jen připomenout tu beznaděj a bolest, jíž byl zprostředkovaně vystaven, a vyletěl nahoru na to šup. Dopotácel se do malachitem vykládané koupelny. Vrazil hlavu do proudu ledové vody. V hlavě mu hučela stále tatáž slova: „Pozor na cesty nejmenšího odporu“. Kapitola čtvrtá: Kulička pepře Avataři Po návratu katakomb se pekelný správce cítil jako zpráskaný pes. Účel mise naplněn nebyl, a navíc měl hlavu plnou zážitků, na které by nejraději rychle zapomněl. Protože po Silách stále nebylo ani vidu ani slechu, pokračoval v práci. Zaujalo ho, jak Nemesis Axelovi řekla, že po té, co se zatracenci, které propustí, znovu narodí, bude Země zase o něco barevnější. Prohloubil tedy studium aurických barev. Skutečnost, že každý ze zatracených „nějak“ barevně vyzařuje, bral jako samozřejmost od samého začátku. Barev bylo celkem dvanáct. A každá entita emitovala jen jednu barvu. Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 23 Dlouho si myslel, že je to obecně platné pro všechny, ale ze studia a konečně z narážky Nemesis, která mu vrtala hlavou po čtení Axelovy paměti, pochopil, že ostatní lidé na Zemi se od zatracených kvalitou aury zásadně liší. Nejeví se tak „barevní“, protože vyzařují všech dvanáct barev současně. Přemýšlel nad tím, že Pradávní zatracené možná eliminují právě proto. Jedenáct ze dvanácti barev jim přece chybí. Z klinických pokusů, pozorování v terénu, ověřování prostřednictvím horoskopů, nalezl statisticky významnou souvislost mezi jednobarevností subjektu a tvůrčími schopnostmi. Došel k závěru, že všechny entity deponované v trezoru bez ohledu na morální profil mají morfotvornou roli. Pokud ještě tito jednobarevní zatracení žili na Zemi, právě jejich tužby, myšlenky a činy ovlivňovaly jednání ostatních lidí, těch „normálních“ s dvanáctibarevnou aurou a inspirovaly potenciální následovníky. V literatuře se už dříve setkal s pojmem „avatar“. Termín označoval bytost nadanou vyšší úrovní rozvoje vědomí. Budha, Ježíš, Mohamed, Hitler, Atilla i Nero byli Avatary. Všechny je tu našel a každý vyzařoval jen jednou barvou ze dvanácti možných. Karel tak rozpoznal manifestaci fenoménu Morfogenetických polí. Pochopil, že právě avataři morfotvornou matrici vytvářejí. Tento rys souvisí s datem narození. Učencům to během dějin neušlo. Specifické osobnostní rysy, si vyložili vlivem hvězd, a dali tím základ hvězdopravectví. Avatar uhlazuje cestu ostatním stejně, jako první běžkař razí stopu ostatním. Úkaz se projevuje třeba tak, že konstruktér v Austrálii vymyslí převratné technické řešení a záhy po té na druhém konci světa, třeba na Islandu, nezávisle na předchozím, někdo druhý vymyslí absolutně totéž. To se děje, je to vědecky ověřené. Když je myšlenková forma utvořena, neztrácí se. Pokud se na problému pracuje více místech současně, každé další opakování tvůrčího nápadu je snazší, protože odpovědi na klíčové otázky již jsou součástí informačního pole. Ve dvacátém století přišel s teorií Morfogenetických polí Rupert Sheldrak a nazval ji Formotvorným zapříčiněním. Ale staré kultury to znaly tisíce let. Skutečnost, že Avatary se stávali Pozemšťané, kteří při naplňování svých tužeb mimoděk začali využívat magii, se ve světle nových poznatků Karlovi zdála téměř podružná. Jejich morfotvorná role ho zajímala mnohem více. K jejich smůle právě nevědomé „čarování“ přitahovalo lovce. Čím více jedinec tvořivě působil, tím více se jeho aura vyjasňovala, až začala prosvítat skrz dimenzionální trhliny, kde číhají selekční komanda. Nebylo důležité, zda talent užíval vědomě, ani k jakým cílům… Zkoumáním jejich minulosti Karel ověřil, že někteří bývají „zastaveni“ ve svém rozletu násilnou smrtí, jiní přijdou o rozum a malá skupinka se dokonce dožívá vyššího věku. O selekci se starají Masury, Mutichury a Grokti - vyslanci Sil, lidským zrakům neviditelní. Vše naznačovalo na vývoj, který Síly potlačují. Jejich dílo se začalo vyvíjet podle vlastních pravidel. Proto vytvořily Evoluční trezor. Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 24 Odhaloval záhady pekelné selekce a dál vzorně vykonával práci. Občas vyskakoval od stolu, pobíhal po pracovně a vyhazoval knihy z polic. Stávalo se to ve chvílích, když se mu do mysli vetřely vzpomínky, které načetl z Axelovy paměti. Přistihl se, že s upírem vede fiktivní diskuse. Seděl například s přáteli u oběda, bavili se o muzeu hodin v dimenzi Tren. Přistihnul se, jak při zasvěceném monologu o přesýpacích hodinách poukazuje na obrázkový katalog z pekelné knihovny. Mnohem později mu došlo, že tu knihu v ruce nikdy neměl. Katalog s jistou při které ho mrazilo, v regálu našel, s Axelovou záložkou na stránce s pojednáním o exponátu, o kterém u oběda mluvil. Nepříjemné byly hororové výjevy z Alexandrovy upíří kariéry. Hrůzu vyvolávaly zážitky z nemocnice, když se Alexander změnil v Axela, vzpomínky na jámu s horkým bahnem, kterou Axela Síly přinutily vzít pekelný úvazek a nejhorší byl kratinký záblesk muk, za poslední průšvih, kdy Karel načítání upírovy paměti naštěstí ukončil. Snažil se cizí vzpomínky potlačovat, ale téměř dvě stě let života plného bestiality, zkušeností i moudrosti, se ignorovat nedalo. Zpočátku upírem opovrhoval. Takový potenciál a on to všechno zahodí kvůli nějakým předem ztraceným idejím. Taky se jeho ubohosti štítil. Nemohl si nevšimnout, že s ním Mimoza a Tessulah při každé z návštěv stále cosi nepěkného podnikají. Ani ho nenapadlo toho zoufalce litovat. Jen ať si sežere, co navařil... Pak se Síly konečně objevily, plné dojmů z expedice v univerzu Jinjin. Karel nahlásil tři atypické časové nesrovnalosti zaznamenané při zpomalování a zajímal se, co tento fenomén znamená. Dozvěděl se, že se jedná o zatoulané a fragmenty neplatných časových vláken, které se někdy samovolně naváží do těch stávajících. Dostalo se mu pochvaly za všímavost a ujištění, že nejde o nic vážného. S tímto jevem se nejspíš ještě několikrát setká. Tím byl jeho problém vyřešen. Původně plánoval Síly požádat, aby ho Axelových vzpomínek zbavily, ale nakonec si to rozmyslel. Proč by se měl přiznávat, že kvůli prkotině zpanikařil? Že se natolik snížil, že se vypravil pro odpovědi až k vyvrženci? Ukazovat vlastní zranitelnost se nevyplácí. Nechal Síly odejít, aniž by se o návštěvě ve sklepení zmínil. Po čase zaznamenal, že jej provokuje černý hřbet tlusté knihy se zlatě vyraženými písmeny v polici napravo ode dveří. Byla to lékařská kniha o duševních poruchách. Když ji zlostně vyhazoval z police, pokaždé s hlasitým úderem dopadala na podlahu a spolehlivě se rozevírala v místě, kde začínala kapitola pojednávající o sociopatii. Provokovalo ho to k nepříčetnosti. „Co po mně chceš, ty přecitlivělý chudáku! Ty shnilá nulo!“ řval na nepřítomného Axela. Dál se tedy Karel nic netušícímu a tou dobou už zcela šílenému upírovi posmíval pro jeho idealismus. Později se smířil s tím, že zoufalec je jeho součástí, ale on se tím zblbnout nenechá. Rozbory vzpomínek zkoumaných entit dokazovaly, že na Zemi se jednou za několik let narodí tři až čtyři noví nositelé rozvoje vědomí. Při hledání faktoru, který by pomohl pravděpodobnost výskytu Avatarů na Zemi v čase a místě stanovit, použil astrologická data v kombinaci s plastickou proměnnou intervalu zrození. Sestrojil matematickou formuli. Nazval ji „Vzorcem Egregoru“. Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 25 Dál hostil na kvartálních plesech božstva z okolních dimenzí a vyptával se jich na historii a kulturu uhlíkatých, kteří je vírou stvořili. Bylo nesmírně zajímavé to poslouchat i z této strany. Občas se snažil navázat hovor s Héfaistem, ale Diův syn nad ním stejně jako poprvé ohrnoval nos. Karel se v duchu zamýšlel nad vyhlídkou, že v budoucnosti, až se ze svého správcovství vyváže, se jejich vztahy určitě zlepší. Jestliže mu Síly garantovaly nesmrtelnost a slíbily, že ho naučí cestovat portály, budou si s Héfaistem si téměř rovni. Pak tomu nafoukanci dokáže, že stojí za rozhovor. „Já tedy nejsem žádný sociopat, vážně ne,“ mumlal si sám pro sebe, aniž by jej kdokoliv, kromě brouků v jeho vlastní mysli, z něčeho takového podezíral. Na plese, který Cintie zorganizovala při příležitosti Gnosova vítězství v hádankářské soutěži v univerzu Jinjin, se Karel před jednou otravnou dryádou zašil v baru. Tam se k němu připojil polobůh Marsyas. Pili tequilu. Rohatý Marsyas nebyl na takovou sílu zvyklý a skončil pod stolem už po čtvrté sklenici. „Nic nevydržíš, Marsye,“ houkl pod stůl Karel, „teď abych si k diskusi hledal někoho jiného…“ „Jestli se vůbec někdo obětuje,“ ozvalo se za jeho zády. Ohlédl se přes rameno. V šeru prosvíceném barevnými světly zahlédl středně urostlého muže. Na tváři mu hrál uštěpačný úsměv. Ten chlap si říkal o potíže. Pekelný správce se naježil. „A my se známe?“ „Démon Chaosu,“ představil se provokatér a jeho ústa se pohrdavě stáhla. Karel běsa sjel kritickým pohledem. Tak o tomto běsovi slyšel úplné legendy. Jako obřího pásovce ho stvořily Jinosíly společně se Silami, aby v obou univerzech provokoval evoluční tlak. Kam došlápnul, vše zbořil. Spokojeně se ušklíbnul, když shledal, že navzdory decentnímu večernímu obleku nemá boty. Vzpomněl si, co o něm kdysi vyprávěla Cintie. Tvrdila, že Démon Chaosu je otrok povinný na rozkaz stvořitelů zničit, nač ukážou. Připustila, že se osvědčil, ale jinak je to prý směšná postava, protože za ta tisíciletí své existence zpitoměl. Místo aby ve volném čase budil hrůzu a užíval si prestiže, jakýmsi záhadným způsobem se nakazil city. Kdykoliv může, bere na sebe podobu smrtelníka a prezentuje se jako Horácius. Poslání ničitele prý vykonává s krajním odporem, v lidské podobě demonstrativně nenosí boty a dokonce skládá verše. Karel usoudil, že Démon Chaosu je patrně blázen. Rozhodl se, že k němu bude milý. S blahosklonným úsměvem k němu napřáhl pravici. „Ehm, tak to mne velice těší, že vás poznávám.“ Démon však jeho ruku přehlédl a řekl: „Mne ne.“ Karel potlačil nepříjemný pocit v břiše a stále s úsměvem pokračoval: „Přesto vám přeji dobrou zábavu, Horacio.“ „Pro vás, prosím, Démon Chaosu,“ pronesl skrze sevřené rty běs, „Horacio jen pro přátele.“ Pak se odvrátil a dál se o Karla nestaral. Pekelný správce zalapal po dechu. Jistě, jak čas šel, nabyl podezření, že všichni ti bohové a běsové se s ním baví jen proto, že je pod ochranou Sil. Byl pro ně zábavnou figurkou, která po sto letech upadne do zapomnění, ale aby mu to někdo napálil tak napřímo, to se ještě nestalo. Snad právě proto si předsevzal, že až jeho služba skončí, a znovu bude pánem svého času a osudu, ještě všem těm snobům ukáže... Teď však cítil, jak jej oblévá stud. Rychle se rozhlédl kolem. V baru byl rámus a každý se staral o své. Delflisína Iktie se svíjela na klíně bohu Glomovi, Kir hrál v kostky s Epigonem o tři žluté kameny, které se nápadně podobaly drahokamům z Axelovy pyramidy, skupinka běsů z temné dimenze Wenfidik burácivě tleskala tanečnici, hopsající na protějším stole. Vypadalo to, že si jejich rozhovoru nikdo další nevšiml. Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 26 „Nic si z toho nedělej, Karlíku, …škyt,“ ozvalo se zpod stolu. „Horác je stejný idealista, jako můj strýc Héfaistos.“ Karel si s hrůzou vzpomněl na Marsya. Sehnul se pod stolní desku a pomohl mu nahoru. Vůbec se mu nelíbilo, že všechno slyšel. Nejlepší bude, když tu jeho opici ještě přiživí. Ale král satyrů jeho ruku s láhví nad sklenicí zarazil. „Víno je mnohem lepší,“ zabručel a dodal: „Nic si z toho nedělej, ty za nic nemůžeš, škyt. Zase té krůtě naletěli. A teď si zklamání vylévají na tobě.“ Karel se zamračil. „Vůbec nechápu, o čem mluvíš, Marsye.“ Polobůh se opilecky zapotácel a konejšivě Karla poplácal po rameni. „Jak říkám, klidně na to zapomeň. Nikdo nemůže překročit svůj stín.“ Karel byl příliš velký perfekcionista, aby mu to dál nevrtalo hlavou. „Kdo je ta krůta? Jaké zklamání?“ Marsyas se však zvednul a odešel si načepovat víno. Karel se tedy znovu obrátil na Horacia: „Tak mi to tedy vysvětli ty, démone. Ať vím, proč jsem tě tak zklamal.“ Snažil se, aby to znělo jako nadsázka, ale cítil, že démona neošálí. Horacio ke Karlovi vzhlédl. „Pýthie,“ sykl. „Před miléniem vyřkla věštbu, že tvůrce-ničitel je na cestě. Bytost překračující hranice. Jeho rodištěm má být Peklo. Když Axel tehdy před třiceti lety tolik zatracených vrátil do systému, mysleli jsme, že tvůrce-ničitel je na cestě. Ale zatím se nikdo ze znovuzrozených kýženým způsobem neprojevil. Takže musíme čekat dál. Novým správcem jsi teď ty. S tebou se žádného posunu nedočkáme, takže…“ Démon se zarazil a znechuceně se zašklebil. „Proč ti to vlastně povídám? Tobě…“ Karel se křivě usmál. „Axel dopadl na hubu a ty si koleduješ taky,“ řekl kousavě. „Tak starý a tak hloupý! V čem se my dva lišíme? Oba sloužíme a jiné cesty není.“ Démonova tvář se zlobně stáhla. Už chtěl něco odseknout, když byli vyrušeni. Skrze kamennou stěnu se k nim prolnulo oranžové jiskřivé klubíčko a zhmotnilo se v éterickou Jinosílu s čokoládově zbarvenou pletí a dlouhou oranžovou hřívou. Laškovně se usmála, vyhoupla se Horaciovi na klín, vlepila mu polibek na tvář a zapředla:. „Tak tady ses mi schoval, ty darebo!“ Démon ji se smířeným povzdechem objal a zamručel: „Nebylo těžké mne najít, má paní.“ Karel je se zájmem pozoroval. Ifigenie, protože tak se Jinosíla jmenovala, zahrnula démona spoustou přeslazených lichotek, pokračovala výčtem drbů, které načerpala rozhovory s bohyněmi a pak se pustila do obšírného zdůvodňování plánovaného zásahu v dimenzi Kuosibo, kam chtěla Horacia poslat zničit tři světy v soustavě Gsí. Mlela a mlela a Horacio mlčel a přikyvoval, ale jeho hezký obličej se stále více podobal kamenné soše. Až nyní při důkladném pozorování bylo Karlovi patrné, že démon na barové židličce nesedí, nýbrž se nad ní neznatelně vznáší. „Já přece vím, miláčku, že máš své ohledy,“ podotkla mazlivě Ifigenie, „ale musíš pochopit, že Emdewané už dosáhli kritické hranice. Ty jejich časoprostorové signety prostě musíme zarazit.“ „Jistě, drahá,“ řekl rezignovaně démon. Ve chvíli, kdy Ifigenie opět spustila stavidla své výmluvnosti, se Horáciovy oči nakrátko setkaly s Karlovýma. Pekelný správce se až otřásl, když pomyslný vzkaz, který mu démon tím pohledem poslal, rozluštil. Byla to odpověď na otázku, kterou Karel Horaciovi položil, než je Ifigenie vyrušila. Bylo to něco v tomto smyslu: „Oba děláme svinstvo, ale já na to, na rozdíl o tebe, nejsem pyšný.“ Vzápětí Horacio vstal, sesmekl Jinosílu ze svého klína, kouzelně se na ni usmál, uchopil ji za ruku a řekl: „Půjdeme se podívat do tanečního sálu?“ Provázený jejím nadšeným švitořením odcházel, či spíše odplouval, protože se nedotýkal podlahy. Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky 27 Karel si ještě vybavil, co mu o Horaciovi ještě řekla Cintie: „V tom, jak se navzdory své přirozenosti snaží o mír a pokoj, je něco přitažlivého. Ifigenie s Taunií, někdy dokonce i Barbara, si ho berou na hraní. Ifigenie to dělá pokaždé, když se porafá s Epigonem. Ale Horacio, místo, aby si to užíval, spíš odevzdaně čeká, až je to přestane bavit. Je to zkrátka trouba.“ Karel se rychle připojil k veselé bandě u barového pultu a zbytek plesu protančil a promiloval s bohyní mamonu z dimenze Flewin. Zážitek s Horaciem téměř dokonale vytěsnil, dokud na něj téměř po týdnu v tichu pracovny opět nezaútočily Axelovy vzpomínky. Axel, Axel, Axel. Chtěl být ušlechtilý, a jak dopadl? V krvi a hnisu. Tudy cesta nevede. Ozvěny Axelovy osobnosti dřímající v záznamech vzpomínek, Karlovi nedávaly spát. Útočily znenadání ve chvílích, kdy to nejméně čekal. Bez cíle se potloukal nádherným palácem. Jeho nohy se bořily do vzácných koberců, oči se těkaly po vystavených uměleckých dílech. Ale místo, aby jej to těšilo, nabýval dojmu, že sochy na něj hrozí vulgárními gesty, osoby na obrazech se mu pošklebují, a skříně vykládané exotickými dřevy a slonovinou se výsměšně lesknou. Jedině práce na pláních a studium jej nutily k disciplíně. Dál se věnoval výpočtům vzorce, pomocí kterého se dalo stanovit, kde a kdy se na Zemi narodí další Avataři. Když výzkum dokončil, definitivně se zbláznil. Ukrýval se ve skříni, a když se odvážil vylézt, tak jen proto, aby rozbíjel nádobí a nábytek. Po té, co sedával u stolu s bohy, už pro něj odměna v podobě vlastní dimenze, ve které by si mohl hrát na nesmrtelného, ztratila kouzlo. Měl báječný vzorec, který toužil vyzkoušet v praxi, ale věděl, že k tomu nikdy nedostane příležitost. Loajální poskok se někam vytratil. Záviděl Axelovi, protože ten dokázal jednat bez ohledu na následky. A záviděl Horaciovi, protože ten jako uměle stvořený démon musel činit, k čemu byl určen a zbavený možnosti volby nemohl trpět pocitem viny. Když začal hledat cestu jak z té šlamastyky ven, nebylo to z hrdinství, ale z nutnosti. Kairos Miroslava Dvořáková [email protected] E-knihy ke stažení od Mirky
Podobné dokumenty
Charakteristika doby – klasicismus, osvícenství, preromantismus
žánrových podobách. Předmětem jeho rané satiry byla náboženská situace v zemi ,
Příběh o kádi. Svým černým humorem proslul jeho pamflet Skromný návrh, jak
zabránit tomu, aby děti chuďasů nepřipadal...
1 787,48 kB
Je třeba provést VŢDY řádné vyčištění a desinfekci přístroje před jeho aplikací u další osoby.
Vyhneme se tak moţnosti přenosu infekcí mezi klienty. Viz část 3., instrukce ohledně čištění
a desinfe...
Rozhovor s I.S., Babylon, březen 2007
mechanismu, čili místo na světě, a jaké jsou jejich „perspektivy osobnostního rozvoje“. Přitom pozorovala
a zaznamenávala reakce dotazovaných, aby je pak v nějakém schématu
pošoupla o trochu výš ne...
krbová kamna Roman Hanuš – řemeslo, zákazník a kreslení firetube
na kterém ještě ráno řvali v lese ptáci, spolehlivě odděláte jakákoliv kamna.
Otázka pátá a poslední – šeď nebo styl?
To už je otázka pro fajnšmekry, které kromě
příklady
(ff). U druhé rasy jsou housenky jednobarevné (ss) a zámotky barvy žluté (FF). Jak budou fenotypově vypadat kříženci? Jaké
bude složení potomstva v další generaci, získané křížením těchto hybridů m...
Kairos - Miroslava Dvořáková
zabránit. Právě, když se Kairos rozhodl, že jej může dál nechat osudu, přihodila se věc, která
ho donutila zůstat. Charles Faust s blokem pod paží přecházel z přednášky na seminář.
V areálu univers...
