zde - Hi-fi

Komentáře

Transkript

zde - Hi-fi
Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!
Dějiny současnosti:
Zápas o Svatou zemi
Referát:
Jak čistý je váš počítač?
Téma:
cena: 40 Kč / polovina pro prodejce
321
v prodeji od 20. ledna 2009
sˆ™‘>ꏈ—ˆ‘Žœ
‡’ꆈ>‹’ê–™?—„
“•’ꎄW‡>‹’ê™êŽ„W‡>ê™?Ž˜
ŽˆêŽ„W‡>ꏈ—ˆ‘†ˆê‡5•ˆŽ
™B’™Uꖈ•™Œ–±ê“’ŒO—?‘B±ê˜…œ—’™5‘B±ê“•’‘5ˆê„˜—
•ˆˆ•™˜—ˆê’‘Œ‘ˆê‘„êššš­–—˜‡ˆ‘—„Šˆ‘†œ­†
zˆêz{|klu{êhnluj€ê™W‡œê˜Oˆ—dB—ˆ·
[[email protected]@/1YTQBE
JOEE
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
EDITORIAL
Vážené čtenářky, vážení čtenáří!
Když jsme si zvolili na redakční schůzce v jakési
žoviální náladě za téma dalšího čísla otázku
vztahů, pravděpodobně jsme zapomněli přemýšlet nad tím, jaký si tím na sebe pleteme
bič. Těžko hledat téma, které by bylo vice
abstraktní, leda bychom se snad rozhodli psát
o „člověku“.
Na druhou stranu ale také těžko hledat téma,
o kterém by bylo popsáno tolik papíru. Vztahy
táhnou. Regály v knižních supermarketech přetékají bestsellery s kroužky, šipkami a křížky
na obálkách, které řeší, z které planety jsou
muži a z které ženy, sami si jistě vzpomenete
na dobu, kdy různé knižně vydávané zásady
„asertivity“ plnily funkci sociálního Desatera.
Vlna vztahových reflexí tím nekončí: porůznu
dostáváme rady jak vyzrát na agresivního šéfa,
vyjít s rodiči nebo sbalit kluka snů.
Vztahům totiž neunikne nikdo. Každý má
nějakou tu rodinu, partnera, známé nebo práci.
A nutno dodat, že každý má také nějakou tu
kaňku. Idoly s perlovými svatbami, vnoučaty
na prestižních univerzitách a labradorem spokojeně pobíhajícím po zahrádce si pěstujeme
jen proto, abychom je mohli s o to větší radostí
protáhnout bulvárem, když se odnikud vynoří
mladý hoch s jemnými rysy.
Kudy do tématu, mimo nějž nestojí nic. Výrobním
způsobem novináře je zjednodušení a tak jsme
postupovali i my. Do moře vztahů jsme zapustili několik sond, jejichž výsledky vás čekají na
následujících stránkách. Dozvíte se něco o vztahových klišé, která fungují jako žádoucí modely
i jako zdroje traumat. Připravili jsme reportáž
o vrbách, kterým se lidé svěřují – prolínají se
v ní povolání psychologů, prostitutek, knězů
i kadeřnic. A konečně jsme se zabývali i fenoménem vskutku současným – seznamováním po
internetu. Jak se seznámit v prostředí, kde lze
bulíkovat snadněji než kdekoli jinde?
Vztahům se konečně nevyhneme ani v dalších
článcích mimo hlavní téma čísla. Text o historii
izraelsko-palestinského konfliktu nabízí myšlenku, že dokud se nestřílí, je dobře.
OBSAH
fejeton:
králíček
nevinný do
každé rodiny
vztahy
Průlet černou
dírou
vztahy
vztahy
Česká rodina
Rendez-vous
tady, teď a v kině on-line
/Brodilová/
/Šiman/
/Mucki/
/Stern/
Pošli to dál
Jak milá je
„Milá Sally“?
Velmi nebezpečné
vztahy
/Černý/
/Budka/
4 – 5
dějiny
přítomnosti:
Zápas o Svatou
zemi
6 – 7
8 – 9
reportáž:
Kněz, barman
a blondýna
referát:
Jak čistý
je váš počítač?
/Havlín/
/Dvorská/
10 – 11
rozhovor:
Petr Wajsar
/Procházka/
/Fiala/
12 – 13
14 – 15
~:
komiks:
Žena podle
Samorost
komerce? Leští, /Bažant, Novák/
myje PVC!
/Kaňák/
křížovka
16 – 17
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
18 – 20
kultura:
LITERATURA
/Marečková/
/Ptáček/
hudba
/Veselý/
21
22
kultura:
DIVADLO
uličníci:
stalo se že...
/Drábek/
/Kusý/
23
SMS a E-maily:
24 – 25
světozor:
Olympic’s true
costs
/Megaphone, Canada/
film
/Procházka/
27
28
29
30
Tomáš Havlín
Foto na obálce: David Pokorný (z představení souboru Derevo, www.derevo.org)
spojení
vábnička na příště
Redakce Nový Prostor
Vyšehradská 27/423,
Praha – Nové Město, 128 00
tel.: 220 199 301 (302)
sms: +420 774 789 079
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Příště se podíváme na téma stále aktuálnější,
ghetta. Pokusíme se přiblížit si jejich vznik a vývoj
s důrazem na srovnání situace u nás a v zahraničí.
Těšit se můžete třeba na reportáž z Francie a jejích
arabských čtvrtí.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Jan Stern
králíček nevinný do každé rodiny
Milí konzumenti,
tak je to tady. Krize dorazila i do naší kotliny.
Změní nás všechny. Přežijí jen ti nejflexibilnější. Avantgardisty nových druhů přežití, kteří
nám všem ukazují cestu, jsou u nás filmaři.
Musím říct, že jsem v poslední době nadšen
z vývoje českého filmu. S potěšením konstatuji, že filmy se dnes již neomezují jen na
unylé zápletky a stále se opakující příběhy,
ale nabízejí divákovi čím dál širší informační
servis. Takže když umělec ztvárňuje jakýsi umělecký záměr v montérkách, dá se to vydržet,
neboť se za ním povětšinou skví logo výrobce
dejme tomu střešních tašek Bramac, čímž jsem
jako divák prostě a jednoduše zorientován na
trhu střešních krytin, na němž bych byl jinak
zcela dezorientován. Tomuto zvícerozměrnění filmového umění se říká odborně „product
placement“, jak možná víte.
Jakýmsi vrcholem tohoto nového potěšitelného trendu je pátý díl populárních „Básníků“
Dušana Kleina, který se nesmazatelně zapsal do
mé duše romantickou scénou v drogerii Teta,
jejímiž prostornými uličkami mezi regály si
razila cestu milenecká dvojice, přičemž zaplňovala košík saponáty, změkčovači a jinými
užitečnými chemikáliemi. Po této scéně jistě
již každý pochopil, že product placement lze
integrovat do filmového obrazu zcela nenásilně, a že je budoucností náš všech.
Jen mne osobně trochu mrzí, že byl režisér Klein
donucen natočit tři první díly své série v době
normalizační šedi, čímž je mnoho scén těchto
starých filmů poněkud prázdných a nudných.
Když v prvém dílu básník Šafránek recituje své
Borůvce „namaluju tvoje ruce, dvě ještěrky
na opuce“ těžko se člověk zbaví dojmu, že
zde autoři poněkud tápou a obtížně hledají
uměleckou skulinu v tlaku doby. A přitom již
tehdy mohl Pavel Kříž recitovat kupříkladu
„natřu tvoje ruce krémem, jež obohacen karoténem“. A poezie by bylo taky habaděj. A možná
i poměrně srovnatelné.
Product placement, tedy reklama nenápadně
integrovaná do uměleckého díla, je geniální
myšlenka. A v době krize nás může všechny
zachránit. Jeden český sociolog mi nedávno
poslal mailem vtip. Dovolím si ho zacitovat:
Veverka sedí na stromě a louská oříšky. Rozlouskne první – stříbrné šaty. Rozlouskne
druhý – zlaté šaty. Rozlouskne třetí – svatební
šaty. Veverka se rozpláče, schoulí se na větvičku a vzlyká: „Se kvůli zasraný pohádce ani
nenažeru“.
No, za starých časů by takový vtípek snad
stačil. Ale v nových poměrech přežije tento
archaický žánr jen sotva. Konzument dnes
potřebuje víc a tisknout časopis je příliš drahá
legrace na to, abychom v něm dávali prostor
holému vtipu, který nemá širší informační
rozměr. Dovolím si býti průkopníkem a nabídnu vám onen žertík vylepšen za laskavého
přispění několika báječných obchodních
partnerů. Tak tedy: Králíček Duracell sedí na
stromě a loupe banán Chiquita, který není jen
tak obyčejný banán. Sloupne první – nová
kosmetická řada Gucci for women like you.
A nyní i nová pánská řada Dark Rebel. Sloupne
druhý – a je to Pepsi. Ale Ask for more! A tak
sloupne třetí – a hle, svatební šaty od návrhářky Blanky Matragi. Duracel se rozpláče,
pláče den, dva dni, tři dni, týden a protože má
pořád dost energie, vychrlí ze sebe: „Se kvůli
zasraný pohádce Tři oříšky pro Popelku Václava Vorlíčka (nyní na DVD i s bonusy, filmem
o filmu a nepoužitými scénami) ani nenažeru.
Ovšem můžu jít případně do sušenek Bebe,
tam mám navíc vlákninu a vyvážený poměr
živin na celý den“.
No vidíte – jde to a ne že ne! Jen trochu kreativity a spokojeni mohou být všichni. Divák má
svých 40 procent humoru, obchodní partner
zkomunikoval, co potřeboval, a my umělci,
finančně saturováni, můžeme dál naplňovat
svůj tvůrčí záměr.
A tohle je teprve začátek. Product placement
může zachránit i jiné nevýdělečné žánry.
Kupříkladu poezii. Nářky, že knihy básní mají
dnes minimální náklady a nemohou si na
sebe vydělat, slyšíme stále a odevšad. Ale co
páni básníci pro svou uplatnitelnost na trhu
udělali? Dosud prakticky nic. Já sám nejsem
poetou, ale dovolím si dát prostý příklad všem
nevyléčeným veršotepcům, že možnosti tu
zkrátka jsou. Drobnou úpravou textu povýtce
klasického:
Poštovní vůz doručovatelské společnosti UPS
na rohu ulice
to není nějaká lecjaká věc
lidé si ho váží velice
a hodnotí čtyřmi hvězdičkami zákaznické
spokojenosti
Psaníčka do něj házejí ze dvou stran
ale i větší zásilky do 10 kilogramů (do 2kg bez
příplatku)
Psaníčka jsou bílá jako pel
a čekají na 234 vozů společnosti po celé ČR
aby jak čmeláci a vítr je do dálek rozesely
tam kde jsou srdce, blizny červené,
vystužené tukem Flora
snižující hladinu cholesterolu.
Když na ně psaní doletí
pravidelná konzumace přinese své plody
nikdy ne trpké!
A teď mi řekněte, proč to u nás pořád nejde?
V čem je problém? Volám: Dosti neproductových
umělců!
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Obama v učebnicích
ilustrace: vojta šeda
Do učebnic dějepisu se Barack Obama propracoval už
teď. Co se tam o něm ale napíše, bude záležet na konkrétních rozhodnutích, učiněných až konečně usedne
do prezidentského křesla v Oválné pracovně. Na nudné
koktejlové večírky a odpolední pospávání v úřadě, tak
jak to praktikoval ve dvacátých letech jeho předchůdce
Calvin Coolidge, to ale tentokrát nevypadá. Kromě
akutních krizí na Středním východě a v Afghánistánu
je situace potenciálně velmi problematická i v Iráku,
Severní Koreji nebo Íránu; humanitární krize obrovského rozsahu hrozí ve východním Kongu a hned za
hranicí se Mexiko rozkládá pod tlakem organizovaného
zločinu. Teplota planety navíc roste...
Aby toho nebylo na nového prezidenta málo, v samotných USA se hroutí největší automobilky zaměstnávající miliony dělníků, nezaměstnanost výrazně stoupla
na 7,5%. Rodiny, které nemohou dále splácet hypotéky, jsou nemilosrdně vyhazovány z domů a desítky
milionů lidí nemají vůbec žádné zdravotní pojištění.
Státní pokladna je nebezpečně zadlužená a její dluhy
se budou ještě dále zvyšovat. Na řešení toho má tedy
docela dost. Bude určitě zajímavé sledovat, čím se
Barack Obama rozhodne alespoň začít.
Kryštof Kozák
Od hajlování do čela televize
Piotr Farfal se ve vysoké politice zas tak dlouho
nepohybuje. Ve svých 31 letech je spíš začátečník, ale některé triky už stihl odkoukat.
„Tímhle gestem se mohou lidé prostě vítat nebo
loučit,” reagoval na otázku, zda se poznává
na fotce, na které se skupina hochů z krajně
pravicové Národní obrody Polska „vítá nebo
loučí” zdviženou pravicí.
Kdyby byl Farfal řadový nýmand, celá věc by asi
spadla pod stůl. Problém je ale v tom, že mluvíme o muží, který na přelomu roku opanoval
veřejnoprávní televizi TVP. Přitom je zřejmé,
že fotkou příběh nekončí a celé faux pas těžko
vysvětlíme mladickým poblouzněním. Farfal
totiž nebyl prostý „zvedač”. Pro časopis NOP
Meč (Szczerbiec) napsal řadu článků a jak začal,
tak také pokračoval. „Má-li se národ svébytně
a zdravě vyvíjet, jsou nutné tvrdé represe vůči
Židům. Je na čase úplně se jich zbavit. Bez
slitování a falešného soucitu,” cituje Gazeta
Wyborcza z plátku Front, do kterého Farfal psal
a který také pomáhal vydávat. Odtud vedly jeho
kroky do ultrapravicové a donedávna vládní Ligy
polských rodin, která cílevědomého mladíka
katapultovala až do dozorčí rady veřejnoprávního kanálu. Neštěstí bylo na světě.
Celý případ připomíná kauzu Josefa Tomáše,
donedávna mluvčího českých komunistů.
I u něj vyšlo najevo, že v 90. letech vydával
časopis – Týdeník Politika –, ve kterém sestavoval seznamy Židů ve veřejné sféře. Existují
zde ale i rozdíly. Dělat mluvčího opoziční
partaje a šéfovat televizi pro čtyřicet milionů
lidí je přeci jen jiná káva. Čeští komunisté se
mluvčího navíc promptně zbavili. To Poláci
si budou muset počkat. Farfal totiž zůstane
v křesle minimálně do března, kdy chce vláda
Donalda Tuska prosadit nový mediální zákon.
Do té doby se mohou těšit na nějaké nové
a zajímavé relace.
Tomáš Havlín
Chvála normálnosti
Veřejná doprava v zemi by se měla již brzy
ocitnout v časově neomezené stávce. Hrozí
odboráři z dopravních centrál. Autobusy, vlaky, tramvaje a metro jednoho zimního rána
prostě nevyjedou. Podle nachystaných odborů
se k protestu mohou připojit třeba popeláři,
učitelé nebo pošťáci. Dopraváci mají plnou
podporu kolegů z dalších třiceti dvou svazů.
Stávka míří na ministerstvo financí. Ministr
Kalousek chce mimo jiné zrušit režijní jízdenky nebo stravenky. Navrhl nový zákon o dani
z příjmů. Daňové výjimky, kam výše zmíněné
patří, chce vypustit. Odborářům místo nich
nabízí zaměstnanecký paušál. A omluvu, že vše
dostatečně nevysvětlil. Jde o lehce nesrozumitelný spor, kde se mobilizují silné zbraně. I když
zaměstnanci zřejmě ve finále nepřijdou ani
o korunu. V čase, kdy se v jiných zemích mohut-
ně propouští i státní zaměstnanci. Připomíná
to nedávné volby. Sociální demokraté vyhráli
„malé“ hlasování mobilizací proti třicetikorunovým poplatkům u lékaře. Řinčíme zbraněmi
při malichernostech a velkým problémům se
vyhýbáme? Nebo už naštěstí nemusíme řešit
dějiny, jen každodennost?
Martina Křížková
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autorka: Zuzana Brodilová
Průlet černou dírou
Od narození nám realita servíruje vztahy v tisíci různých podobách. S jejich přesvědčivým výkladem jsme ovšem na štíru... Cirkus? Nadechnutí svobody? Svěrací kazajka
norem a očekávání? Anebo dostředivá černá díra se svůdnou přitažlivostí, která
ale v každém okamžiku hrozí pohltit vše, co je nablízku?
Když milostným poblouzněním zmatený čtenář
zadá do katalogu Národní knihovny heslo „vztahy“, objeví se mu 16033 odkazů na tituly, které
pravděpodobně zachytí každý bod na škále od
absolutního poradenského braku, přes růžový
sliz, až po ty, které rozblikají kontrolku „pozor,
velká pravda na dosah“. I pro ty odvážné přitom
lépe staromilsky setrvat ve vyhřáté, i když trochu zatuchlé knihovně – zadání takového hesla
do internetového vyhledavače může leckterého
experimentátora přivést k hranici psychospirituální krize. Třeba fotky té nahé paní a jejího
koně jsem vážně vidět nechtěla.
Kdo tedy ví, co a jak se vztahy? Hodí se definice
výčtem? Dobrá, takže vědět by mohla paní učitelka, taky kadeřnice, ta paní s koněm (brrr),
dealer od vedle, manželský poradce, jehož ordinace praská ve švech stejně jako jeho vlastní
manželství, sousedka, otec Fura z pevnosti
Boyard, vy sami… Nikdo a všichni zároveň.
Pravdu! Ale jakou?
Každý má svůj vlastní patent na vztahy, posvěcený věkem, zkušenostmi, osobními uklouznutími či naopak neposkvrněností průšvihem.
Nebo třeba znalostí všech epizod nekonečného
televizního seriálu, kde křehké vztahy hrají
vždycky prim. Přesto ale žádný z vlastníků
zaručených vztahových receptů (tedy vlastně
úplně každý, na koho si vzpomenete) ne a ne
setřít z bot tu trochu cirkusových pilin, které
nakonec nepřehlédne ani ten sebenadšenější
spoluhledač. Všichni jsme totiž zároveň polapeni v sítích, které jsme si upletli. Všichni jsme
vtaženi do zašmodrchaného propletence vztahů,
který v okamžitém střihu přechází od variací
černobílých filmů s Oldřichem Novým do bizarního thrilleru s prvky hororu. A za minutu zase
zpátky k pohádkově jednoduchému Kristiánovi.
Či je snad libo trocha perverze od Passoliniho?
Všichni (i s režiséry, kameramany a asistentkami
střihu) jsme součástí té velké vztahové černé
díry, definované nezaplnitelností a extrémní
přitažlivostí, která vtahuje a schovává do nicoty
miliony svých hvězd – co se vzdalují a přibližují
ve vesmíru mezi láskou a nezájmem. A která je
logicky obtížně uchopitelná.
O vztazích (stejně jako o černé díře) toho víme
spoustu, ale není a nejspíš to nikdy nebude ani
zlomek skutečného. Možná i právě proto, že
každý jsme jejich součástí. Koneckonců třeba
není nutné vědět vždycky všechno.
V cirkusu s názvem „vztahy“ není potřeba
zevrubné přípravy a znalosti programu – stačí
prostě přijmout jedno z míst. Někdy jako divák,
jindy jako účinkující. Na nezúčastněný výraz
se přitom nehraje, i když některá představení
– jak už to tak v cirkusech bývá – lépe nevidět.
Piliny ovšem může zvířit zmatený klaun, stejně
jako světaznalý akurátní principál či elegantní akrobat na visuté hrazdě – volba je (aspoň
v tomto ohledu) na vás.
Nakrm si svou černou díru…
Svou bezedností vzbuzuje černá díra dojem
prázdna a vnitřní potřeba často velí prázdné
zaplňovat. I tu černou díru by jeden chtěl
v záchvatu něhy nakrmit dosyta, aby měla
konečně dost. Stálo by to za to si začít s támhle tím fešákem, co vypadá jako by se každý
měsíc jezdil na pár dní povyrazit do Sao Paula?
Nebo s tamtou roztomilou černovláskou v růžových punčocháčích? Nebo s oběma najednou?
Řeknou vám konečně oni, že chtějí černou
dírou letět ve vašem obětí (aspoň na chvíli)
nebo uslyšíte zase něco o vztahu s vámi jako
pouťovém autodromu? Černá díra je otesánek,
co nikdy nebude mít dost, takže bez obav,
apetit hned tak nezmizí. Naopak. Jen pozor
– se zkaženým žaludkem už to přestává být
zábava.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Jakub Černý
Jak milá je „Milá Sally“?
Fenomén vztahových poraden, „deseti tipů“ jak na to, kontaktážních rubrik a podobných sloupků, se hojně objevuje (nejen) v bulvárním tisku, ale i na různých webech
jako oblíbená obsahová stálice. Pomáhají nebo naopak šíří nebezpečné myšlenkové
stereotypy?
Často je spolehlivost univerzálních rad
a odvážných interpretací zaštítěna titulem
radícího a výčtem jeho profesionálních
zásluh – každému může být hned jasné, že
jeho nebo její výklad světa nese punc nezpochybnitelnosti. Ale má to nějaký efekt? Je
kolem nás méně nespokojených párů, rozvedených manželství nebo pachtících se „singlů“? Nevšiml jsem si. Možná je to dokonce
naopak.
Připravili jsme proto pro vás příklady několika charakteristik těchto závratně účinných,
ultrarychlých postupů a oslnivých rad, které
z nás dělají tápající hlupáky, neznalé principů vztahové magie. A doporučení/varování
hned na úvod: „čtení vztahových rubrik vede
k sladkému brainwashingu“.
jdou fikaně. Kdo si totiž přizná svou hloupost
a nerozumnost? Málokdo. A pro ty ostatní se
nabízí jasná podprahová „mesidž“: „Dělej
to tak, jak je psáno. Jsi neposlušný našich
doporučení a neděláš? Tak jsi hloupý a budeš
určitě vytrestán.“ Jedna z takových vzorových
rad pro ženy:
Ot: Jak na muže působí, když mu žena po
společně prožité noci odkryje karty a dá
mu najevo svůj zájem?
Od: „Žena je tím okamžitě v nevýhodě. To je
prostě konec! Chytrá žena by měla v té situaci
naopak říci: Kamaráde, bylo to skvělé, ale vážně
nevím, co dál.“
Neděláte to tak? Že se nestydíte! Jako správná chytrá žena byste na sobě měla rozhodně
zapracovat...
1) Použití ultimát, aneb „poslechni nás, nebo
se z toho až do smrti nevyhrabeš“ – tyto fígle
pseudoporadenských mágů bývají uvozeny
slovy jako „nikdy“, „vždycky“ nebo „celý zbytek
života“, „jediné“ apod. Typicky vypadají třeba
takto:
Ot.: Manžel má milenku a nechce s tím nic
dělat…
Od.: „Dobrý den, jediné co můžete udělat, je
sebrat se a vztah ukončit.“
nebo
„Pokud zjistíte, že s partnerem nejste kompatibilní, celý život budete nesvá a budete se
trápit.“
Tak a máte to. Rychlý soud a hrozba doživotního ortelu, ani pořádně nevíte proč. Kdo
ale určí, co to znamená být ve vztahu „kompatibilní“? Nevíte? Nevadí. „Rada nad zlato“
totiž často otevírá prostor pro rady další.
A taky pro velký výdělek. Není výjimkou,
že v závěru takové odpovědi dostanete od
některé z vykutálených poraden nabídku
nějakého rovněž zaručeného, ale samozřejmě
placeného kurzu, nebo knížky. Třeba zrovna
s názvem „Kompatibilita ve vztahu“.
3) Proniknutí do jádra potíží tazatele, při
minimální znalosti širších souvislostí a pozadí
problému – tyto zkratky jsou časté zejména
v časopiseckých a některých internetových
poradnách. Většinou to vypadá tak, že zoufalý člověk napíše pět řádků o svém problému
a ODBORNÍK na druhé straně suverénně interpretuje podstatu problému jako po mnoha
hodinách intenzivní psychoterapie. Jedna
z četných webových poraden tak na kratičký
mail svého klienta odpovídá:
„Osobně se domnívám, že ve Vašem případě se
klidně může jednat o jakýkoliv nesprávně fungující mechanismus a nezpracovaná traumata
na úrovni Vašeho ženského principu…“
nebo
„Podle toho, co jste napsal, se jednoznačně
jedná o problém neurotické povahy s naprosto
nejednoznačnou příčinou.“
Předpokládám, že odpověď, která vás označí
za jednoznačného neurotika s nezpracovanými traumaty na všech úrovních, navíc
s nesprávně fungujícími mechanismy (a těžko
říct, co to vlastně znamená) Vás zcela uklidní.
Koneckonců napsat, že diagnostikování je
věcí osobního kontaktu s psychologem/terapeutem/psychiatrem a jakékoliv jednoznačné
závěry přes internet dělat nelze, by zvládnul
každý žabař. Opravdu „správný“ odborník na
2) Apel na naši chytrost, rozumnost, správnost apod., aneb „jediná je správná cesta pro
poslušné ovečky“. Autoři těchto rad na nás
svém místě musí přece mít vysvětlení vždy
a za všech okolností, ámen.
4) Určování toho, co je pro Vás důležité, co
musíte a nesmíte – zde platí podobný mechanismus, jako u předchozího bodu. Odborník
tu vystupuje jako ten, který ví více než Vy.
Ví, co je pro Váš vztah důležité, co je třeba
udělat. To vše na základě několika málo řádků, které se o Vás dozvěděl z dopisu či mailu.
Rady obsahují slovní spojení jako: „Teď je
pro Vás nejdůležitější….“, nebo „nezbývá
Vám než….“, případně „ Měl/a byste tohle
a onohle…“.
Příkladů by mohlo být více, o rady odborníků
není nouze. Jejich odhalení přitom vlastně
není nijak složité. Stačí sledovat náznaky více
či méně maskovaných snah o vnucení svého
pohledu na život a vztahy. A takových snah
je všude kolem habaděj!
Kam ale míří a čím bychom se jejich přijímáním stali? Jednoznačnou odpověď Vám
bohužel po vzoru uvedených příkladů nedáme.
Věříme, že si ji najdete sami…
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Jan Šiman
Česká rodina tady, teď a v kině
Idylické vztahy v rodině mohou být individuálně příjemné, ale pozornost českých filmových scénáristů nepřitahují. Zajímavou dramatickou látku jim nabízí až narušení,
problémy a nervozita. Dokládá to filmová sklizeň posledních let.
V české kinematografii nevznikla v poslední době žádná série filmů s jednou rodinou
jako tomu bylo třeba na přelomu šedesátých
a sedmdesátých let v homolkovské trilogii
režiséra Jaroslava Papouška. Na druhou stranu
se objevilo v posledních letech několik filmů
z dílny několika různých režisérů, které sledují různé rodiny, potýkající se s podobnými
problémy.
Nevěrné hrátky
Poměrně oblíbeným filmovým námětem je
soužití několika osob v milostném troj- i víceúhelníku. Muž si zvolí za životní partnerku
svou vyvolenou, ta jeho lásku opětuje, ale po
nějakém čase jeden z nich zjistí, že jej nazvdory
manželskému slibu věrnosti nepřestali přitahovat ostatní ženy či muži. To, čeho se jim doma
nedostává, si pak snaží vynahradit milostnými avantýrami, prožitými mimo společnou
domácnost.
Michaela Pavlátová ve snímku s příznačným
názvem Nevěrné hry (2003) podala psychologickou sondu do života manželského páru,
ve kterém klavíristka Eva tak dlouho hledá
milostné uspokojení u svého manžela Petra,
se kterým odešla z Prahy na Slovensko, až jej
nalezne u jeho přítele Andreje.
Poměrně zajímavý propletenec vztahů může
divák pozorovat ve filmu Duše jako kaviár
(2004) režiséra Milana Cieslara. V popředí
režisérova zájmu jsou dva manželské páry
– Jana a Jan, Karin a František. Jan se tajně
miluje s Karin. Jana tuší, že je jí manžel nevěrný. Podobně je na tom i František. Oba své
trápení svěří svým blízkým přátelům, kterými
jsou pro Janu právě Karin a pro Františka Jan.
O to větší šok oba podvedení prožijí, když vyjde
pravda najevo.
Neurovnané milostné poměry mezi několika
manželskými či milostnými páry se řeší také
v Návratu idiota (1999) Saši Gedeona, Samotářích (2000) Davida Ondříčka, Paralelních
světech (2001) Petra Václava či Medvídkovi
(2007) Jana Hřebejka.
Rodiče a děti
Velmi často využívaným dramatickým prvkem
bývá generační konflikt, odehrávající se v rámci
jedné rodiny. Děti, zejména v pubertálním věku,
pohrdají životním stylem a názory rodičů. Prarodiče mají pocit, že jejich děti nevychovávají
své potomky tak dobře jako kdysi oni a rodiče
jsou na tom většinou ze všeho nejhůře, protože
bojují na obě strany.
Zvláštní kapitolu tvoří tzv. teenagerské komedie (Snowboarďáci, Rafťáci, Experti), ve kterých se jejich mladí protagonisté snaží žít „na
plný plyn“ a rodiče jim v tom zkrátka překáží
svými neustálými výchovnými připomínkami
nebo i jen pouhou přítomností.
Na generaci současných teenagerů se zaměřil
i režisér Tomáš Vorel ve svém posledním filmu
Gympl (2007), kde dochází k výraznému konfliktu zejména v rodině studenta Petra Kocourka, ve které schází otec a matka na výchovu
svého syna evidentně nestačí. Své problémy
a frustraci pak léčí tím nejsnadněji dostupným
a nejméně účinným způsobem – alkoholem.
Druhou rodinou, ve které jsou rodinné vztahy
dosti narušeny, je rodina Petrovy spolužačky
a dívky Pavly Malířové, která si absolutně vůbec
nerozumí se svým despotickým otcem.
Zajímavý generační konflikt podává vítězný snímek loňského ročníku Famufestu Bába režisérky
Zuzany Kirchnerové. Jeho ústředními postavami
jsou Veronika a její stará, těžce nemocná babička, upoutaná na nemocniční lůžko. Babička se
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
ke smůle své vlastní i svých příbuzných ocitla
v té nepříjemné životní situaci, kdy už příliš
nežije, ale zároveň ještě není mrtvá. Veronice,
která místo mezi svými vrstevníky tráví svůj
volný čas společně s nemocnou babičkou, je to
vše na obtíž. Její situace je natolik bezvýchodná, že se odhodlá k zoufalému činu a pokusí se
jak sobě samé, tak své babičce ulevit tím, že se
ji pokusí otrávit. Ani to se ovšem nepovede…
Když se lékařům podaří babičku zachránit, je
to pro obě dvě dar nebo trest?
spolupracovnicí Drahomírou Královou snímek
Kruh (2001), ve kterém společně ztvárnily osud
desetileté Fanynky, která se úspěšně zabývá
sportovní gymnastikou. Při jednom ze závodů
se vážně zraní a je upoutána na invalidní vozík.
Divák může sledovat, jak si Fanynka zvyká na
svou novou životní situaci i to, jak na ni reaguje
její okolí, zejména spolužáci ve škole. Samozřejmě, že s touto nepříjemnou událostí se musí
vyrovnat i oba rodiče, byť jsou rozvedení a již
žijí odděleně.
Nemůžu žít s tebou ani bez tebe
Ke generačnímu střetu mezi otcem, synem
a vnukem dochází i v posledním snímku režiséra
Vladimíra Michálka O rodičích a dětech (2008).
Čtyřicetiletý syn chodí se svým sedmdesátiletým otcem jednou za měsíc na pravidelné
procházky, během nichž vedou řeči o životě.
Často filosofují či vzpomínají, ale ze všeho
nejvíce se hádají. Vyčítají si chyby, kterých se
jeden na druhém, byť již před dávným časem,
dopustili. Otec navíc klade svému synovi otázky, týkající se jeho zdravotního stavu a návštěv
u lékaře, s takovou důsledností a pečlivostí, že
celý jejich rozhovor působí, jako kdyby byli oba
o třicet let mladší, než ve skutečnosti jsou. Do
toho všeho se na scéně objevuje vnuk, o kterém
dosud neměl syn ani tušení a jehož otcem se
stal před lety v Martině, kde sloužil na vojně.
Jen o rok později natočila režisérka Monika
Elšíková snímek Archa pro Vojtu (2002), jehož
hlavním hrdinou je chlapec Vojta, postižený
Downovým syndromem. Tato skutečnost má
přirozeně vliv na život celé rodiny a všichni
se musí zařídit podle Vojty. Jeho rodiče jsou
nuceni koupit starší dům a sestra Anička si musí
zvykat na nové kamarády v novém městě. Navíc
musí díky Vojtově chorobě čelit posměškům ze
strany spolužáků i třídní učitelky.
Život rodiny, byť opět neúplné, je rovněž narušen trvalým postižením retardovaného hrdiny
filmu Václav (2007) Jiřího Vejdělka. Zatímco
matka se svým postiženým synem soucítí,
jeho bratr na něho žárlí, protože se domnívá,
že rodiče Václavovi vždy věnovali více pozornosti než jemu. Matka se všemi silami snaží
zabránit Františkovým pokusům o umístění
Václava do ústavní péče. Rodinné vztahy ještě
více zkomplikuje tragická událost, při níž dojde
ke spáchání trestného činu a následujícímu
Václavovu odsouzení a uvěznění. Tragédie je
o to komplikovanější, že příčinou jeho spáchání
byl souboj obou bratrů o přízeň Františkovy
milenky Lídy, se kterou je nevěrný své manželce
Majce.
film rodinného tandemu otce a syna Svěrákových Vratné lahve (2007).
Jak manželé Hánovi z Michálkova, tak manželé
Tkalounovi ze Svěrákova filmu si neustále
navzájem činí různé naschvály a zejména
muži v obou filmech si neodpustí jedinou
příležitost, jak svou drahou polovičku něčím
pozlobit.
Jak František Hána, tak Josef Tkaloun si nejsou
ochotni připustit, že již dávno nejsou žádní
mladíci a oba se neustále dopouští různých
„klukovin“. Josef Tkaloun si najde zaměstnání
jako kurýr a rozváží po Praze zásilky, František Hána na své ženě zase neustále zkouší své
recesistické kousky.
Zajímavostí je podobný závěr obou filmů,
když v obou případech použili tvůrci stejný
motiv. Oba scenáristé dopřáli svým hrdinům
symbolicky i doslova se „povznést“ nad své
přízemní strasti letem balónem nad krajinou.
S tím rozdílem, že zatímco Tkalounovi letí oba
společně, pan Hána letí sám a paní Hánová
zůstává dole při zemi. Ona byla totiž vždy
o něco opatrnější a zodpovědnější, než její
manžel…
Naše dítě má problém a my s ním
Divácky vděčné a přitažlivé bývá i prostředí
rodiny, jejíž člen buď trpí nějakou nevyléčitelnou chorobou nebo se vážně zraní a s novou
životní situací se musí vyrovnat nejen on sám,
ale i jeho blízcí a okolí.
Klasička českého dětského filmu Věra ŠimkováPlívová natočila ve dvojici se svou celoživotní
V nedávné době vznikly také dva filmy, které
zobrazují vztah dvou starších manželských
párů. V obou případech je vášnivá láska dávno
pryč a zdá se, že několikaleté manželství je již
jen trvalou vzpomínkou na ni. Obě manželské
dvojice ale přesto působí dojmem, že i když se
již možná příliš nemilují, mají se stále velmi
rády.
Prvním z těchto snímků je film Babí léto (2001)
Vladimíra Michálka a druhým z nich je poslední
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Margita Mucki
Rendez-vous on-line
Nemůžu se nabažit tvojí přítomnosti. Znovu a znovu mě překvapuje, jak si rozumíme.
Obdivuju, co všechno víš a kde všude jsi byl. Je krásné, jak často myslíme na stejné věci
ve stejnou chvíli. Jako bychom byli zvláštně propojeni. Myslím na tebe. Přitahuješ mě.
Moc... ani mi nevadí, že jsme se nikdy neviděli.
Prvních několik vět není uloupeno z progresivní
dadaistické hry, ba ani z deníku zdegenerovaného potomka šlechtického rodu dožívajícího
trudné dny ve sklepení rodinného sídla. Takové
myšlenky má možná šéf vaší kanceláře, možná
učitelka vašeho vnuka, možná naše pošťačka,
nebo téměř kdokoli s počítačem a připojením
k internetu. Možná třeba vy. Nebo třeba já.
Co všechno monitor unese
Potřeba nebýt sám, sdílet a navazovat vztahy,
nás provází každým okamžikem a tak jednoduše
využíváme jakékoli příležitosti, abychom ji
naplnili. Zkuste si vzpomenout kolik hodin
denně či týdně trávíte u počítače, jak často
svištíte po internetu. Pro většinu euroamerické
populace je jen máloco snazší než stisknout
knoflík, vyťukat adresu, číst zprávy, psát
vzkazy, sledovat fotky, hrát hry. A když jsme
v prostředí, které je nám příjemné a umíme
se v něm pohybovat, je přirozené debatovat,
vtipkovat, flirtovat, hádat se, svěřovat se,
zakládat a ukončovat přátelství, zamilovat se
nebo si užít virtuální sex.
Vyhněme se reklamou na stavební spoření
zavánějícímu klišé typu „devětadvacetiletému
Janovi z Prahy“, mluvme raději o mně. Těsně po
pětadvacátých narozeninách, slušně placené
místo podnikové právničky, za sebou dva delší
vztahy, nedávný rozchod z vlastní vůle, deset,
patnáct bližších kamarádů ze studií, jednou
týdně orientální tanec, večírek, žádné zvlášť
odporné osobní zvyky. Moderní žena se nebojí
techniky, proto na internetu jako doma. Až se
tak v debatě o nedostatku ropy/ ideální barvě
obývacího pokoje/ výhodách plavání s kruhem
či nafukovacími křidélky, jeden z diskutujících
začne jevit vtipně-zajímavě-zvláštní. Dobře
mířenou glosou dávám najevo, že i já občas
posnídám vtipné kaše a o pár aktualizací
později si vyměňujeme invektivy v soukromé
poště. Vodní sporty nejsou věčné, ale máme
si co říct i o filmech, jihoasijské kuchyni,
Přátelích zeleného údolí a včelařství a ačkoli
jeho oblíbenému Kabaretu Zlatá kozačka vážně
nemůžu přijít na chuť, každý nový vzkaz mě
těší. Potkáváme se i v jiných debatách, často
se shodneme, podpoříme, nebo víme, jaký
názor bude mít ten druhý. Vím, že se mu líbí
zrzky, což mě jako majitelku rudých vlasů víc
než těší. I když nejsem u počítače, vzpomenu
si na něj při obědě, cestou metrem, v čekárně
u zubaře, někdy taky když usínám. Dokonce
jsem se přistihla, že se vztekám při představě,
že má další virtuální kamarádky! Vím, že na mě
myslí a jsem zvědavá, jaký měl den...
Jak dlouho bude naše přátelství pokračovat?
Kam až zajde? Budeme se chtít poznat? A budeme se chtít poznat oba? Zklameme se? Zamilujeme se? Co se stane, když potkám okouzlujícího
kolegu v práci? Přestaneme si psát? A je vůbec
normální být si tak blízko s někým, koho vlastně
neznám?
Na co si to (ne)hrajeme?
Výzkumy a studie pomáhají zodpovědět jen
poslední otázku. S virtuálním přítelem nás
svedla dohromady snadnost a lehkost komunikace, anonymita, kterou můžeme či nemusíme
dodržet, možnost mírně poupravit, či zcela
změnit svou identitu. To všechno vyvolalo
otevřenost, s níž posílám polibek na dobrou
noc, aniž by bylo vidět, jak moc se červenám.
Většina našich vět se navíc ukládá, můžeme si
tedy místo vzpomínání příjemný pocit, který
v nás vzbuzují, znovu prožít jedním kliknutím.
10
Nevadí ani, že se občas nepotkáme v reálném
čase, každý vzkaz počká, dokud si jej nevyzvednu. Ačkoli jsme se neviděli, v myslích se nám
postupně vytvořil plastický obraz druhého,
máme představu o hlase, gestech, mimice, smíchu. Máme také svou vizi myšlenek, motivace
a povahy toho druhého. Někdy nás napadá,
jestli je všechno jen další velká on-line hra
a s kolika dalšími lidmi si ten druhý ještě hraje.
A dokud se nepotkáme, bude tahle představa
z valné části odrážet nejen naše přání a potřeby, ale i pozitivní a negativní zkušenosti a jen
maličko informace, jež jsme si poskytli.
Navázat jakýkoli typ vztahu v kyberprostoru,
ať už záměrně prostřednictvím seznamky, nebo
náhodně v on-line hře, debatě, na diskusním
serveru či chatu je jednoduché a běžné. Ze zkušeností aktérů virtuálně zrozených přátelství
nemohu při nejlepší vůli vyvodit, co bude dál
s námi. Možností je mnoho: objeví se reálný
obhájce plaveckého výcviku s kruhem a odpůrce
moderních technologií v jedné osobě. Nikdy
nepřekonáme strach z možného zklamání a dál
budou laškovat jen naše virtuální identity.
Možná bude v červenci svatba. Nebo se vážně
ukáže, že si píšu s pošťačkou! ... Asi bychom
se měli vidět. Nakonec dostaveníčko nad rekomandem je taky nová zkušenost!
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Alexandr Budka
Velmi nebezpečné vztahy
Není dobře člověku samotnému, praví Bible. Dnes ovšem stále více lidí dochází k závěru,
že být sám je jednodušší. Partnerské vztahy prostě neumíme, kladné vzory z minulosti
nejsou a doba lásce nepřeje.
Dvě knihy o partnerských
vztazích, které stojí za to číst:
Louis Evely
Láska a manželství
Ústí nad Orlicí
2000
P. J. O’Rourke
Jak se dnes chovat ve společnosti
Olomouc
1997
Přitom žijeme v historicky ojedinělém období.
Jediným důvodem, proč dnes s někým žít, je
láska. Partnera, natož rodinu a děti už dnes
nepotřebujeme k přežití, ani nás do nich
nenutí společnost nebo náboženství. Dříve
byl bezdětný svobodný člověk v jistém věku
podezřelý, dnes je to mnohdy nutný kariérní
předpoklad. Celý dnešní svět je nastaven na
usnadnění individuální existence, „singles“
mají dnes k dispozici dokonalý servis služeb
a tento způsob života je nepřímo doporučován. Vždyť osamělý jedinec je ideálním konzumentem, o nic se s nikým nedělí, nemusí
se uskromňovat ve svých tužbách a nic mu
nepřekáží v kariéře.
Poslední lidé v mém okolí, kteří spolu strávili
opravdu celý život, byli babička s dědečkem. Ne
že by jim spolu bylo tak dobře a prožili šťastné manželství, ale potřebovali se navzájem
a rozvod pro ně byl něco nepředstavitelného.
Pamatuji se na vyprávění z babiččina mládí,
že znala jakousi rozvedenou ženu z Holešovic,
což v té době byla kuriozita, o které se mluvilo
ještě na opačném vltavském břehu. Rozvod byl
tehdy zábavou vyšších vrstev, jež se rozšířila
až dlouho po válce. Dnes rozvod opět vychází
z módy, vyžaduje totiž svatbu a ta zase dostatečně pevný a dlouhý partnerský vztah, což jsou
dnes již velmi neobvyklé jevy.
Partnerské vztahy jsou dnes zkrátka největším
zdrojem frustrace. Vyžadují takovou míru osob-
ní zralosti, komunikačních schopností, empatie
a altruismu, jaké většina lidí nedosahuje a proto
v nich nutně selhává. Skutečně pevný a láskyplný vztah, a jiný, jak bylo řečeno, už dnes nemá
smysl udržovat, je nutně ztrátovou záležitostí. Vyžaduje více dávat než dostávat a to zní
racionálně uvažujícímu člověku nesmyslně.
Jistě, „když ji miluješ, není co řešit“, ale láska
se dnes příliš často zaměňuje s chemickou euforií. Skutečná láska nemá co dělat s pocity, ale
s důvěrou. Vyžaduje ochotu se druhému vydat
do rukou, vzdát se svých obran, což v dnešním
světě zní velmi sebevražedně. Není tedy divu,
že vztahy založené na lásce vykazují takovou
nestabilitu.
Nejen, že odpadly všechny vnější tlaky, které
nás s našimi protějšky dříve držely pohromadě, ale přibyla spousta pokušení, o nichž lidé
neměli potuchy. Dříve bylo snadné být věrný
svému partnerovi, postarala se o to sociální kontrola okolí a nedostatek příležitostí,
včetně obtíží vzájemné diskrétní komunikace.
Dnes jsme zahlceni komunikačními prostředky
a společenskými kontakty, denně potkáváme
množství lidí, kteří se na první pohled jeví
mnohem atraktivněji než partner, jehož stinné stránky už jsme měli příležitost zevrubně
poznat. To vše vyžaduje pevný morální postoj,
kterého se nám nedostává. Nikdo si nic neodříká, nevypočitatelná doba naopak vybízí ke
konzumaci požitků, dokud jsou. Dlouhodobá
partnerství se tak změnila v jakousi sériovou
monogamii. Lidé jsou spolu, dokud je to baví
a nepotkají někoho lepšího, pak následuje další
maximálně tří, čtyřletý vztah.
Tradiční morálka a přístup k partnerským vztahům už jsou nade vší pochybnost nepoužitelné,
nic lepšího však není k dispozici. Velmi komicky zní ohánění některých politiků tradičními
hodnotami v situaci, kdy většina lidí své
rodiny nesnáší a jen málokdo by stál o takový
vztah, jaký měli jeho rodiče. Málokdo je však
schopen se s tradiční morálkou zcela rozejít,
i když ji nedokáže naplňovat. Sexuální revoluce šedesátých let je takřka zapomenuta,
sociologové sledující chování mládeže od té
doby zaznamenali několik vln „nové cudnosti“,
kdy se s intimními vztahy nijak nespěchá. Asi
nejzajímavější přístup k partnerským vztahům
dnes reprezentují tzv. polyamoristé. Důsledně odlišují lásku a zamilovanost a neukončují
kvůli ní předchozí vztah. Případný milenec či
milenka se stávají přiznanou součástí společného života. Jde o kompromis mezi tradiční
rodinou a volnou láskou, jehož výsledkem je
jakási milostná komunita. Ostatně i v zákoně
o rodině je uvedeno, že nevěra není důvodem
pro rozvod. Tím nejčastějším je naproti tomu
vzájemné odcizení, prokletí dneška. Překonat
ho a vydat se dobrovolně někomu do rukou je
možná největší dobrodružství, jaké lze v dnešním zpohodlnělém světě zažít. V případě neúspěchu může být útěchou, že nic tak spolehlivě
nezajistí zájem okolí, jako zpackané partnerství
a ošklivý rozchod.
11
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Jaroslav Fiala
Izraelský prezident
Šimon Peres se kdysi
vyjádřil o urovnání
izraelsko-palestinského
konfliktu slovy: „Můžete
sice udělat omeletu
z vajec, ale nemůžete
vyrobit z omelety vejce. To,
oč usilujeme, vypadá jako
XX
proměna omelety ve vejce.“
Zápas o Svatou zemi
Jen málo témat vyvolává tak prudké emoce
a provází tak protichůdné názory jako blízkovýchodní konflikt. Občas se při tom objeví
názor, že židovsko-arabský spor je projevem
odvěkého střetu dvou civilizací: západní,
židovsko-křesťanské a východní, muslimské.
Podíváme-li se však do historie, najdeme dost
příkladů, kdy spolu Židé a Arabové vycházeli
slušně. Například v rámci Osmanské říše, kde
sice Židé neměli rovnoprávný status s muslimy,
ale žili v relativním klidu zvláště v porovnání
s Evropou, kde se k nim křesťané chovali mnohem hůře. Krvavé pogromy, stejně jako další
formy útlaku tu nebyly ničím výjimečným. V 8.
století dokonce sami Židé souhlasili s tím, aby
Arabové obsadili Pyrenejský poloostrov, neboť
je zde utiskovali křesťanští vládci.
Zásadní obrat ve vztahu Židů a Arabů nastal
až po první světové válce. Tehdejší dohodové
mocnosti potřebovaly spojence proti Němcům
a Turkům, a tak přislíbily arabským kmenům,
které žily v područí Osmanské říše, nezávislost
za pomoc ve válce, a souběžně Židům zřízení
domoviny v Palestině. Jenže své sliby nedodržely. Vítězná Velká Británie a Francie si Blízký
východ rozdělily mezi sebe, potlačily arabská
povstání a začaly vydávat nařízení, která omezila přistěhovalectví židovských sionistů z Evropy.
Tato koloniální taktika v duchu hesla „rozděl
a panuj“ se ale dlouhodobě nevyplatila.
Britové si nárokovali Palestinu a dosadili do
zdejších úřadů spřátelené muslimy, kteří tu měli
udržovat pořádek politikou tvrdé ruky. Jenže
12
tito „místodržící“ měli zároveň strach z toho,
že jim Židé skoupí všechnu půdu, na které žili po
staletí jejich předci, a že se nedočkají slíbené
samostatnosti. Začalo tak docházet k násilným
střetům, přičemž po nástupu Hitlera přišla do
Palestiny (i přes britská omezení) další vlna
židovských uprchlíků. Napětí se stupňovalo
a Arabové i Židé si čím dál víc nedůvěřovali. Definitivní přelom nastal po druhé světové válce. Po
úmorných průtazích se vítězné státy dohodly
na tom, že Židé, kteří přežili hrůzy holocaustu
a bloudili Evropou, osídlí Palestinu. Ta měla
být podle rezoluce OSN rozdělena na židovskou
a arabskou část, avšak s tímto dělením nesouhlasili Arabové. Tak se zrodil konflikt.
Kdo s koho?
Vznik státu Izrael doprovázela krvavá arabsko-izraelská válka, v jejímž důsledku tehdy
z téměř milionu arabských obyvatel Palestiny
zbylo v Izraeli jen něco přes 130 000. Ostatní se
přesunuli na palestinská území, která ale zabraly
okolní arabské státy. Pro palestinské Araby se
válka a události s ní spojené vžily jako tzv. AnNakba (katastrofa). Symbolem násilností se
stal masakr Arabů ve vesnici Dejr Jásin v dubnu
1948, jenž si vyžádal kolem 200 obětí, měl za
následek odvetnou vraždu desítek Židů a masový
arabský exodus. Sám izraelský premiér David
Ben Gurion v této souvislosti prohlásil: „Musíme
vyhnat Araby a zaujmout jejich místo, abychom
ochránili své právo usadit se. Arabům, kteří žijí na
izraelské půdě, nezbývá než uprchnout.“
Sousední arabské země se s existencí Izraele
nesmířily, avšak následující arabsko-izraelské
války pro ně skončily fiaskem. Pro Izraelce byla
naproti tomu nejúspěšnější šestidenní válka
v roce 1967, jež se zároveň stala klíčovou pro
další směřování konfliktu. Právě v ní totiž Izrael obsadil pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu
a východní Jeruzalém, tedy místa, o která vedou
Izraelci spory s palestinskou samosprávou.
Palestinští Arabové roztroušení v uprchlických
táborech mezitím vytvářeli politické instituce,
které měly stát v čele jejich budoucího státu.
Zároveň se tu ale zrodily teroristické organizace,
které se s politickými orgány často kryly. Takto
v šedesátých letech vznikla známá Organizace
pro osvobození Palestiny (OOP), jejíž předák
Jásir Arafat se postavil do čela Palestinců,
odmítal uznat existenci Izraele a kryl ozbrojené akce.
Po porážce arabských států ve válce na
židovský Den smíření (Jom Kippur) došlo
k urovnání konfliktu s Egyptem, což završily
dohody z Camp Davidu v roce 1979. I když mír
s Káhirou zastiňovaly množící se teroristické
útoky, války s OOP v Libanonu a další vlny
násilí, Arafat se v průběhu osmdesátých let
umírnil. Uznal stát Izrael a dal najevo, že je
ochoten ke kompromisu, který by vedl ke smíru
a k ustavení palestinského státu. To se ovšem
nelíbilo radikálnějším palestinským Arabům,
kteří Arafatovi nevěřili a založili jiná hnutí,
z nichž vynikl především Hamás. Jeho vůdci
se rozhodli vytvořit na území celé Palestiny
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Izraelské střely vlevo, palestinské vpravo.
islámský stát, přičemž využili neúspěch následujících izraelsko-palestinských mírových
rozhovorů.
Zmařené naděje
Často se můžeme setkat s výroky typu: „Izraelci učinili Palestincům v devadesátých letech
historické ústupky. Nabídli jim 80 % jejich
území, ale Arafat a Palestinci to odmítli. To se
už nikdy nebude opakovat.“ Jenže vykládat
neúspěch mírového procesu jen jako důsledek
jednostranného selhání je dost zjednodušující. Jednání Izraelců s Arafatem se sice nesla
ve znamení ústupků, ale nikdy nevyřešila ty
nejpodstatnější problémy. Především to, že
Palestinci nekompromisně požadovali území,
která Izrael zabral v šestidenní válce v roce 1967
včetně východního Jeruzaléma, stejně jako
návrat části palestinských uprchlíků na území
židovského státu, na což izraelské delegace
nepřistoupily.
Novinář z týdeníku Economist Antony La Guardia
přirovnal mírová jednání k situaci, ve které si
člověk chce najmout dům, je majitelem vpuštěn
dovnitř, ale konečné podmínky se dozví až po
uzavření smlouvy. Rozhovory totiž provázela
výstavba izraelských osad na území Západního
břehu a v okolí Jeruzaléma, což nedávalo velké šance na úspěch. Ze strany radikálnějších
Palestinců zároveň neustaly ozbrojené atentáty,
které nejen podrývaly autoritu jejich delegace,
ale zároveň svazovaly ruce Izraelcům. Ani Arafat
nevedl nejlepší politiku – odmítal opačné názory
a jeho podřízení prosluli korupcí, což mu ubralo
hodně stoupenců. Když se v roce 2000 pokusil
americký prezident Bill Clinton zprostředkovat
dohodu, Arafat se domníval, že ustoupil, jak
nejdál mohl, a konečný souhlas s palestinským
státem na územích, která mu nabídli Izraelci,
odmítl.
Přesto nelze říci, že mírový proces nic nepřinesl.
Především ukázal, že spolu obě strany mohou
jednat, a znamenal uznání palestinské politické
samosprávy, což byl oproti předchozím letům
pokrok. Celkový neúspěch ovšem vedl k radikalizaci na obou stranách. Zatímco izraelský
premiér Jicchak Rabin věřil, že mír je možný
(a za toto přesvědčení v roce 1995 zaplatil vlastním životem, atentát na něj spáchal stoupenec
izraelské krajní pravice), vláda Ariela Šarona se
na počátku nového tisíciletí této naděje vzdala.
Konflikt bylo podle ní možné udržet jen v jistých
mezích. Palestinci vyhlásili ozbrojené povstání,
intifádu, přičemž v ovzduší teroristických útoků
došlo k izraelskému útoku na některá města
na Západním břehu, jehož palestinské části
byly poté od Izraele odděleny betonovou zdí.
Izraelci však zároveň naplnili některé dohody
z devadesátých let a v roce 2005 vyklidili pásmo
Gazy.
Právě v Gaze však došlo na počátku nového
tisíciletí k ekonomickému poklesu – až o 40 %
oproti předchozímu desetiletí. Frustraci z chudoby a zmařené naděje z mírového procesu
využilo radikální hnutí Hamás, které vyhlásilo
svým cílem zničení státu Izrael a zároveň bylo
schopné zajistit v Gaze nezbytné sociální služby. V roce 2006 zde Hamás zvítězil ve volbách,
na což Izrael zareagoval tak, že hranice Gazy
izoloval. Islamisté sem začali dovážet finanční
prostředky z Íránu a Sýrie, z nichž velká část šla
na nákup zbraní a vývoj raket Kassám. S jejich
pomocí byla ostřelována izraelská města v blízkosti Gazy (především Sderot a Aškelon), avšak
i obyvatelstvo Gazy bylo čas sod času vystaveno
odvetným izraelským náletům. Kolotoč násilí
a nesplněných dohod se vyostřil na konci roku
2008, kdy sem vpadla izraelská armáda.
Každá strana konfliktu obvykle obviňuje tu
druhou, že střet zapříčinila ona. Snaha psát
vyváženě o blízkovýchodním sporu znamená
vstoupit na tenký led, neboť se vždy najdou
argumenty, které jedni vyvrací a druzí potvrzují. Výsledkem je, že důvodů pro obhajobu první
strany bývá na vkus té druhé až moc. Smyslem
tohoto textu ale není hledat ty, kdo „vystřelili
první“ a nesou větší díl viny. Pokus o hledání
takové odpovědi totiž vypovídá spíš o tom, že
střet na Blízkém východě zplodil mnoho předsudků a nenávisti. Je pravděpodobné, že až
utichne střelba v Gaze, zloba, která je v lidech
nashromážděná, bude znovu bránit v cestě
k dialogu a k tomu, aby na Blízkém východě
zavládl mír. Najde se nakonec východisko, jak
v tomto začarovaném kruhu „vyrobit z omelety
vejce“? To dnes nikdo netuší.
Autor je historik, působí na Ústavu světových
dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
I američtí židé protestují proti současné válce. A ty rozhodně
nelze podezřívat ze sympatií k Hamásu.
13
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Tomáš Havlín
Kněz, barman a blondýna
Kdo se nechce stat zvířetem a zdálky obcházet lidská stavení, musí se svěřovat. Občas
to ale vypadá, že není komu. Za rodinou prostě nepůjdete, partner(-ka) nejeví zájem
o vaše potřeby a přátele nechápou význam slova tajemství. Pak nezbývá než hledat vrbu.
Kde rostou?
„Potřeba svěřovat se nejspíš souvisí s tím, že
jsme společenští tvorové. Bez sdílení bychom
ani nebyli lidé,” říká mladá psychoterapeutka
Anna Kolářová. Sedí v křesle, popíjí čaj a občas
se jí do rozhovoru vkrádají profesní triky. Kdo
viděl Seana Penna v Dead Man Walking nebo
si ze Zločinu a trestu pamatuje sklíčeného
Raskolnikova, musí jí dát zapravdu. Svěřit se
je lidské.
V ideálním případě by na vyřešení spousta
problémů stačila empatická rodina, partner
nebo záchranná síť přátel. Skutečnost ale ideálu nedostojí. „Asi se mi nestalo, že by rodina
byla u některého pacienta plně funkční,” tvrdí
Kolářová.
Bezpečný vztah
Když selhává okolí, je čas vydat se k vrbě. Že
je to terapie léčivá dokládá Borovského holič
Kukulín. Ten nesměl říct o oslích uších krále
Lávry žádnému smrtelníkovi, ale dokud neuhasil nutkání, líčko vadlo a mladé tělo den ode
dne chřadlo. Vysvobodila ho až Viklovská vrba:
„Hned tu noc se holič z domu vypravil, zkusit,
co mu stařec v lese poradil,/ a našeptal do vrby
hltavě,/ co král Lávra skrývá na své hlavě, pak
se uzdravil.”
Kukulínův vztah k dřevině snese srovnání se
vztahem pacient-psycholog. Rozdíly tady samozřejmě jsou. Od vrby nelze čekat kvalifikovanou
radu, co se životem – je to přeci jen kus dřeva.
Na druhou stranu existují i shody. Hlavně v tom,
že vrba i psycholog nabízí bezpečný vztah, ve
kterém se člověk nemusí bát zneužití. „Za své
peníze prostě získáváš člověka, jehož jediným
zájmem je stát na tvé straně a snažit se zlepšit
tvůj život. Nechce tě podrazit, nechce žádné
výhody. Ve vztahu k němu můžeš vyzkoušet věci,
které bys jinde nemohl a říct věci, které bys jinde
neřekl,” vysvětluje třiadvacetiletý student Petr,
který navštěvuje psychologa pravidelně.
Kolářová dodává, že je to pro mnoho lidí vůbec
poprvé, co bezpečný vztah zažívají. Připomíná ale, že nastávají situace – ačkoli extrémní
– kdy ani tato vrba nesmí udržet jazyk za zuby.
Psychologové ani psychiatři totiž nejsou zbaveni oznamovací povinnosti a pokud zjistí, že
se pacient dopustil vážného trestného činu
14
– například vraždy, znásilnění, penězokazectví
nebo zavlečení letadla do ciziny –, musí zapojit do hry státního zástupce. Plně bezpečnou
vrbou jsou pak z tohoto pohledu pouze advokáti
a duchovní. Zatímco psycholog může být trestán, pokud vraždu zamlčí, kněz může být trestán, když ji oznámí. „Za porušení mlčenlivosti
hrozí exkomunikace,” říká Jiří Ptáček, katolický
farář z pražského kostela sv. Voršily. Právní řád
mlčenlivost duchovních respektuje.
Čistý rejstřík před Bohem
Samozřejmě se nedá říct, že od dysfunkčních
vztahů v blízkém okolí vede přímá cesta k psychologovi. Existuje široká škála dalších míst,
kde lze odkládat strasti. Jedním z nich jsou
zmíněné církevní zpovědnice, i když Jiří Ptáček
přiznává, že dřevěná budka v kostelním přítmí
není žádný mus: „Už jsem zpovídal i v hospodě
U Zpěváčků. Samovolně to vyplynulo z upřímného
rozhovoru.”
Zpověď u kněze se od sezení u psychologa liší
v tom, že za psychologem chodí lidé s duševním
problémem, za knězem s duchovním proviněním, tedy s hříchem. „Každý člověk má nějaký
hřích. Je podstatné, aby ho uznal a litoval. Kdo
sám sebe odsoudí, toho Bůh neodsoudí,” říká
kněz. Člověk by se podle něj měl vyvarovat
toho, aby hledal zdroj pochybení v okolnostech
nebo obviňoval všechny ostatní: „V takovém
případě není možné udělit rozhřešení.” Omezení
zpovědi spočívá v malém prostoru pro řešení
nezaviněných problémů. Podle Jiřího Ptáčka
to ale neznamená, že by se o ně církev nezajímala. Na řadu ovšem přicházejí až v dalších
rozhovorech s duchovním.
Pro věřící, kteří se ve zpovědích (a ke zpovědím) naučí chodit, nabízí systém zajímavé
výhody, především čístý rejstřík před Bohem.
Sám Ptáček se v této oblasti rád situuje do
role pracovníka duchovní údržby. „Když chodí
člověk ke zpovědi pravidelně, je to jako prohlídka
u zubaře,” říká. Výsledkem je umazání trestných
bodů za duchovní přestupky, které ale nemůže
provést sám kněz. „Ten pouze z moci boží oznamuje, že trestné body umazal Bůh.”
Církevní zpověď tak nabízí věřícím to, co
schází Jeffu Bridgesovi, když v Králi rybáři
bezcílně bloudí po ulicích. Nepřímo zavinil
smrt několika lidí a přestože o něj světské soudy nejeví zájem, odpuštění je v nedohlednu.
„Proč nemůžu zaplatit pokutu a odejít, jako
každý normální člověk?” stýská si. Nesporným
plusem křesťanství navíc je, že rozhřešení je
skoro zadarmo. „Do 6. století byl celý ten proces
natažený na dlouhé období. Člověk musel hřích
veřejně vyznat a pak následovalo těžké pokání,
kdy musel prokázat, že se změnil,” vzpomíná
Ptáček. Dnes je ale situace jiná, katarze dokonce předchází trest: „Pokuty se neplatí. Nejprve
se dává rozhřešení a pokání se vykonává později.
Stačí přiznat svou vinu, vyjádřit lítost a projevit
touhu se změnit. Jestli se ale touha naplňuje,
to už se nekontroluje.”
Znal jsem jednoho
Pro ty, kdo do kostela nechodí, se nabízí další
možnosti. Barmani nedávají moc rad, natož
rozhřešení, ale vyplakat na rameni se jim dá
vždycky. „Lidé obvykle chtějí, aby je přitom
nikdo další neslyšel. Přijdou, když kolem nikdo
není, anebo mě třeba pozvou na panáka,”
říká Václav, který točí pivo na úpatí pražské
Letné.
Cestu za ním najdou jak štamgasti, tak zcela
neznámí lidé, kteří by za jiných okolností do
podniku nevkročili. „Nedávno mi tady brečel
policejní psycholog, kterému v práci neprodloužili
smlouvu,” vzpomíná. Vedle práce jsou hlavním tématem vztahy. Probrat je nepřicházejí
ani tak mladí dvacátníci, kteří si vše pořeší
mezi sebou, jako spíš hosté kolem čtyřicítky.
„Nejčastěji mluví o vztazích k rodičům. Začínají
totiž přicházet na to, proč s nimi nejsou schopni
vycházet. Uvědomují si, že se jim sami v mnohém
podobají a že budou jednou stejní jako oni. Ta
podobnost je štve a rodičům ji vyčítají,” tvrdí
Václav.
V takových případech se mění v cosi na způsob
knihovníka. Každému, kdo si myslí, že přichází
s jedinečným a nejtěžším bolem světa, bryskně
nalistuje odpovídající kapitolu příbuzného
osudu. „Někdy si připadám jako Švejk. Na
svěřování totiž obvykle reaguji slovy ‚A to já
jsem znal jednoho…’, protože příběhy se mi tu
hromadí, a tak mezi nimi vidím různé analogie,”
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
říká. Jestli to pomáhá, těžko říct, ale přísun
zpovídajících to zejména v pozdních nočních
hodinách neztenčuje.
Zejména mužům se pak nabízí ještě jedna
možnost. „Chlapi se nám svěřují. O tom, jak
se některý rozvádí anebo mu to doma neklape
tady slyším tak třikrát do týdne. Už to ani nevnímám jako svěřování,” říká sedmadvacetiletá
světlovláska Zuzana, která pracuje v jednom
z žižkovských nočních klubů. Muži v erotických
podnicích zdaleka neodkládají jen své tělesné
šťávy. Zuzaně se prý občas dokonce stane, že si
zaplatí půlhodinu a celou ji provykládají. „Asi
jsem jim sympatická. Občas mě jejich příběhy
i trochu dojmou, ale zas ne moc. Beru to tak,
že jde o součást práce. Slevu jim určitě nedám,”
směje se.
Vrbové háje
Široká nabídka institucionalizovaných i polooficiálních vrb neznamená, že každý najde tu
svojí. Výzkumy potvrzují, že větší šanci na
úspěch přitom mají ženy. Ne že by se zejména se složitými problémy svěřovaly, zatímco
muži je zatloukají, ale na rozdíl od nich jsou
schopné na svoji podporu mobilizovat mnohem
širší sociální sítě. Nemají jednu vrbu v podobě
nejlepšího kamaráda, mají jich deset.
„Probíráme spolu úplně všechno. Nemoce, muže,
děti i jídlo,” vypočítává kadeřnice Jaruška.
Výhoda podobného svěřování spočívá hlavně
v tom, že se svými zákaznicemi udržuje dlouhodobě vřelé vztahy. Většina z nich k ní chodí
už dvacet pět let a tak nejde o žádnou jednorázovou úlevu. „Za tu dobu už detailně znám
jejich příběhy a vím, co která bude říkat. Můžu
jim tak lépe poradit. Často mi třeba i po letech
přijdou poděkovat s chválí si, jak jim pomohla
rada, kterou si sama už ani nepamatuju,” říká.
Taková síť může sloužit jako improvizované
podpůrné družstvo. „Když vím, že má některá
žena problém, se kterým by jí jiná mohla pomoci, mohu je zkontaktovat,” dodává sympatická
padesátnice.
Před samotou nebo potížemi, které se nesnadno
sdílí i s dobrou vrbou, si ale nemůže být jistý
nikdo. Zejména stáří a umírání často kombinuje
oba tyto prvky. „Lidi, se kterými se setkávám,
stojí blízko smrti, ale rodina, se kterou by to
mohli sdílet, je buď nenavštěvuje vůbec, nebo
jen zřídka,” říká Sylvie Stretti, která pracuje
jako duchovní v nemocnici a v léčebně dlouhodobě nemocných. Pacienti prý v takových
situacích spoléhají jeden na druhého. „Chodí
třeba společně na cigaretu. Ti, kteří ještě mohou
chodit, pomůžou těm, kteří už ne. Venku si spolu povídají a celé to připomíná středoškolskou
přestávku mezi hodinami,” vypráví. I tady platí,
že nejlepší vrby jsou ty nejbližší, ať už fyzicky
nebo duševně. Nejpraktičtější ale je založit si
přímo vrbový háj a možnosti svěřování kombinovat. Když jedna vrba uvadne, pořád ještě
zbudou další.
15
Jak čistý je váš počítač?
Nový počítač spokojeně vrní a vy ze svého kupu máte radost, o tom žádná. Kdo z nás ale
něco ví o podmínkách jeho vzniku? Když o situaci v čínských továrnách na elektroniku
mluvili tamní aktivisté, měli posluchači pocit, že se v otázce práv dělníků vrací někam
do dob počátků průmyslové revoluce…
Po vzoru fair trade sítě s potravinami, květinami a rukodělnými výrobky ze zemí globálního
Jihu, která dbá na environmentální a sociální
aspekty jejich produkce, se začíná formovat
mezinárodní kampaň za férovou elektroniku.
Problémy s hardwarem
Prohřešky elektroniky na životním prostředí
jsou již delší dobu tématem vědeckého výzkumu
i kampaní nevládních organizací. Greenpeace
má svou počítačovou ekohitparádu a v časopise Environmental Science and Technology,
hojně citovaném v příslušné odborné komunitě,
zrovna vychází článek zabývající se toxickými
chemikáliemi v elektronickém odpadu a jejich
zvýšeným obsahem v prostoru recyklačního
provozu ve východočínském Taizhou. Pracovní podmínky zaměstnanců v elektronickém
průmyslu jsou však zatím územím vcelku
neprobádaným.
Na sklonku minulého roku se v Praze a Brně v rámci evropského přednáškového turné mihli Jenny
Chan a Charles Ho z Hongkongu. Oba se v rámci
nevládní organizace SACOM angažují za práva čínských pracujících a proti praktikám nadnárodních
společností, které své značkové produkty nebo
jejich součásti nechávají vyrábět v Číně.
16
Lakota je cool
„Geiz ist geil,“ praví se v proslulé reklamě na
německý diskontní řetězec s elektronikou
Saturn. V Německu se tento slogan stal heslem
éry nízkých cen, v Číně by se mohl stát heslem
éry překotného ekonomického růstu bez ohledu
na pracující a životní prostředí. Za ten vděčí
mj. své pozici největšího světového výrobce
elektroniky – počítačů, mobilních telefonů,
MP3, herních konzolí a dalších produktů.
Sektor informačních technologií patří k nejrychleji rostoucím průmyslovým odvětvím. Na špičce
počítačového průmyslu nalezneme Hewlett
Packard, za ním těsně v závěsu Dell a Acer. Nejen
ProcureITfair
Kampaň zvyšuje povědomí o nerespektování
pracovních podmínek a znečišťování životního
prostředí v počítačovém průmyslu a žádá politiky a veřejné instituce zodpovědné za veřejné
nákupy, aby svou nákupní silou působili ve směru dodržování mezinárodních pracovních práv
a environmentálních standardů v globálních
počítačových řetězcích. V Česku ji zaštiťuje
Ekumenická akademie Praha. Informace lze
získat na www.ekumakad.cz/procureITfair.
díky sponzoringu posledních olympijských her
známý koncern Lenovo také začíná nabírat na
síle. Tyto a další firmy již dávno neztrácí čas
s vlastní na práci náročnou výrobou počítačů
a dalších produktů, neprovozují již ani velké
sklady. Obojí přenechávají dodavatelským firmám v Číně, Indii, Vietnamu, Thajsku, Malajsii,
Singapuru, Jižní Koreji a jinde.
Elektronický průmysl je přeborníkem inovací,
stále nových produktů a ještě novějších modelů. Cena výrobku ležícího na skladě klesá o 12% za týden, v časech krize podstatně rychleji.
Nadnárodní koncerny tlačí na krátké dodací
lhůty, pružnou a levnou výrobu. Životnost
Jenny Chan a Charles Ho z organizace SACOM
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Excelsior Electronics
Firma zaměstnává ve městě Dongguan 4000
osob vyrábějících desky s plošnými spoji,
čipové soupravy a grafické karty. Odběrateli
jsou Fujitsu Siemens Company, Apple, Sony,
AMD a dle zaměstnanců také Intel, který však
vztah popírá. Zjištěná porušování čínského
právního řádu zahrnují (1) neposkytování
kopií pracovních smluv zaměstnancům, (2) až
370 pracovních hodin za měsíc v dobách produkčních špiček (více než dvojnásobek běžné
osmihodinové pracovní doby), (3) absence
volných dnů v dobách produkčních špiček,
(4) vyplácení platů nižších než je zákonná
mzda a (5) nedostatečné sociální pojištění.
Zaměstnanci nejsou školeni v bezpečnosti
práce s chemickými látkami, u některých bylo
zjištěno poškození kůže. Také si stěžovali na
přítomnost vlasů a hmyzu v jídle a špinavé
a hlučné ubytovny.
produktů je stále kratší a hory elektronického šrotu vyváženého zejména do Číny a Indie
rostou. Nejlépe škudlit na výrobě a recyklaci
se dá tam, kde tomu nikdo nebrání.
Autorka: Alice Dvorská
výzkumu nevládní organizace SACOM, která ve
dvou továrnách ve městech Dongguan a Huizhou zpovídala 45 zaměstnankyň a zaměstnanců. Z výše uvedeného důvodu se výzkum SACOM
uskutečnil bez vědomí vedení továren. „Pracuji
jako stroj a můj mozek zrezivěl,“ shrnula svůj
pocit z práce v jedné z nich devatenáctiletá
dělnice z čínské autonomní oblasti Guangxi.
Nejen ona se netěší ochraně čínského právního řádu a nejen její život nesestává prakticky
z ničeho jiného než z mizerně placené práce
(viz rámečky). Zpovídaní zaměstnanci obou
továren nebyli seznámeni se svými právy podle
pravidel zadavatelských korporací.
Jako i ve zbytku světa, také v Číně se situace
pracujících díky současné ekonomické krizi
zhoršuje. „Pro vlastníky a manažery dodavatelských firem je krize vítaným zdůvodněním,
proč neinvestovat do důstojných pracovních
podmínek zaměstnanců. Řada továren také
propouští a lidé nedostávají státem stanovené
odstupné,“ říká Jenny Chan. To se samozřejmě
netýká jen elektronického průmyslu, mezi
prvními masově propouštějícími byli v Číně
dodavatelé hračkářského koncernu Disney.
Compeq Technology
Mladá, levná a flexibilní
„Česko má deset milionů obyvatel?“ divila se
v Brně Jenny Chan. „V Číně máme 130 milionů
vnitrostátních migrantů za prací, to je třináctkrát obyvatelstvo celé vaší země!“ A protože
Čína není Česko, nestěhují se zde lidé za prací
z Horní Dolní do Prahy, ale tisíce kilometrů
z chudých venkovských oblastí do průmyslových
center, celá třetina z nich do pobřežní provincie
Guangdong. Ve městech, kde pracují, nemají
nárok na trvalý pobyt. Svatby, porody, školní
docházka dětí, pobírání důchodu, rehabilitace
v případě pracovního úrazu – to vše je povoleno
pouze v místě původního bydliště. Průmyslová
centra a v nich sídlící neprůhledné propletence
firem, státních úředníků a odborů tak sklízejí
plody cizí levné práce, skryté náklady ponechávají na chudých domovských provinciích.
Počítačový průmysl má moderní a čistou
image, avšak pracovní a zdravotní podmínky v továrnách dodavatelských firem jsou
dosti předpotopní a nehygienické. Značkové
koncerny s výjimkou Fujitsu Siemens Computers a několika málo dalších sice podepsaly
společná pravidla zacházení se zaměstnanci,
ale reálná zlepšení na sebe nechávají čekat.
Narůstá také nespolehlivost inspekcí v provozovnách dodavatelských firem prováděných
týmy zadavatelských korporací nebo třetími
stranami. Vlastníci továren a manažeři vyvinuli
řadu fíglů, jak ošálit oko a ucho inspektora, od
falešných výplatních pásek po trénink zaměstnanců, co mají návštěvám říkat.
Většina čínských migrantů za prací jsou svobodné mladé ženy ve věku 16-25 let. Jejich pracovní podmínky byly v loňském roce předmětem
vládně-kapitalistickému tlaku na ekonomický
růst a nehájí práva pracujících,“ konstatuje se
ve zprávě SACOM.
A jak tedy? „Za zakládání nezávislých odborů
hrozí v Číně vězení. A také my jako aktivisté
dbáme na svou bezpečnost. Pokaždé, když
cestujeme na pevninskou Čínu, naši rodiče se
o nás bojí. Proto přemýšlíme o bezpečnějších
možnostech, jak pracující podpořit. Jednou
z cest jsou tréninky zaměstnanců na zvýšení
jejich sebevědomí. Mohou si pak zvolit vlastní zástupce a komunikovat a vyjednávat se
zástupci firmy. Tato organizace na základní bázi
a posílení pozice pracujících je hlavním cílem.
Pracující jsou v dějinách zásadním hybatelem
opravdových změn na trvale udržitelné bázi,“
nastiňuje možnou cestu k férovější (nejen)
elektronice Jenny Chan.
Na řadě amerických a západoevropských středních a vysokých škol již dávno patří k dobrému
tónu zajímat se o pracovní podmínky v zemích
globálního Jihu. Studenti a učitelé svou kupní
sílu využívají k nátlaku na nadnárodní korporace
a zasazují se za zlepšení pracovních podmínek
dělníků a dělnic v továrnách na oblečení a další
Firma zaměstnává ve městě Huizhou 7000
osob vyrábějících desky s plošnými spoji.
Odběrateli jsou Dell, Lenovo, Fujitsu Siemens
Company, Apple, Motorola a Nokia. Zjištěná
porušování čínského právního řádu zahrnují
(1) vyplácení platů nižších než je zákonná mzda
zaměstnancům ve zkušební době, (2) nižší než
zákonné sazby za přesčasy a (3) zdržování
výplat. Až čtyřhodinové přesčasy denně jsou
povinné. Zaměstnanci si stěžovali na bolesti
zad, krku a ramen z důvodu až dvanácti hodin
denně strávených na nevyhovujících židlích
a pokutování manažery továrny za nedodržení
předepsaného držení těla. Ochranné pomůcky
pro manipulaci s chemikáliemi byly nedostatečné. Zaměstnanci mají předepsaný účes a držení
těla při zdravení nadřízených a zákazníků.
Nepovolená shromáždění jsou trestána. Mezi
jedenáctou hodinou večerní a šestou ranní není
zaměstnancům povoleno vycházet z firmou
vlastněných ubytoven.
Přes odbory cesta nevede
„Čínským zákonem stanovená minimální mzda
je příliš nízká,“ myslí si Jenny Chan. Navíc se
liší místo od místa. Vezměme příklad provincie
Guangdong: základní minimální mzda ve městě
Dongguan obnáší v přepočtu 2160 Kč, ve městě Huizhou 1620 Kč. Bojovat v rámci odborů
za zvýšení mezd a další zlepšení pracovních
podmínek je v Číně iluzí. „Státem kontrolované
odbory ACFTU mají monopol na odborovou organizaci v celé Číně. Jako nástroj vlády neodporují
zboží. Nyní je na řadě elektronika. V dobách
globalizace ekonomiky nelze totiž využívat
pouze jejich výdobytků, je třeba globalizovat
i solidaritu. Když ne kvůli čistému svědomí, tak
kvůli nám samotným. Také u nás tlačí nadnárodní
korporace u svých dodavatelských firem na pružnou a levnou výrobu na úkor důstojných pracovních podmínek jejich zaměstnanců.
Autorka je odborná pracovnice v oblasti
životního prostředí.
17
Nová hudba?
Lehký, ale soustavný tlak na pilu
18
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Petr Procházka
Petr Wajsar není jen HI-FI
Česká hudba zamrzla. Je v pasti. Nejen v politice, ale i v hip hopu či elektronice nás
třeba Slováci dalece předběhli. Existují však skrytí avataři nové hudby, nových postupů, vzešlí z klasického hudebního základu a vzdělání. Česká hudba není mrtvá. Je jen
skrytá a těžko ji vykutat v závalu rádiových a televizních šarád.
Chci se s tebou bavit o pojmu
„nová hudba“. Nová hudba se vždycky
poznala až podle toho, že se z ní stalo
něco obecně přijímaného – viz např.
Schönbergova dodekafonie nebo v popu
nevědomé (protože byli samoukové)
harmonické postupy Beatles. Jak se dá
odhadnout „nová hudba“?
Termín „nová hudba“ už je v hudebním světě
ustanoven coby terminus technicus jako New
Music nebo Musica nova. Hovoříme-li o „nové
hudbě“, tak mluvíme vlastně o tzv. „vážné
hudbě“ vzniklé v letech před druhou světovou
válkou a trvající v podstatě dodnes. V té době
se některá hudba stávala harmonicky složitou,
tedy jen „pro fajnšmekry“, začala se oddělovat
od běžné koncertní produkce a vznikaly různé
odborné spolky. „Nová hudba“ je tedy termín
pro hudbu, která je napsána pro poučeného
posluchače, u kterého se předpokládá, že
se pohybuje v branži a vnímá určité postupy
v hudbě užité. Nezřídka je to také termín pro
hudbu vzniknuvší v souvislosti s akademickou
půdou.
Takže pojem „nová hudba“ buď existuje
(chceme-li) anebo neexistuje?
„Nová hudba“ určitě existuje a vždy existovat
bude, i když bude třeba mít v každé době jiný
název, ale vždycky to bude ta její část, která
je směrována k menšinové skupině poučených
posluchačů či profesionálů. Jakmile vstoupí do
mainstreamu, přestane být novou hudbou.
Deset neúspěchů?
Pojedenácté to vyjde…
Průkopníci to ale mají vždycky těžké
a častokrát umřou hlady nebo v lepším
případě skončí u jiného zaměstnání.
Vydrží jen ti nejodolnější a nejtvrdohlavější. Jak je to s podporou mecenášů
nebo grantových programů?
Tohle je zrovna věc, na kterou mě se ptej! Já
jsem před vstupem na konzervatoř ani nevěděl,
že chci být skladatel. Měl jsem za sebou pár
písní a líbilo se mi, jak vypadají noty. Když jsem
se pak v páťáku rozhodl, že chci být skladatel,
dostal jsem v náhradu za odcházejícího Milana
Svobodu Michala Pavlíčka, který mne uvedl do
„kšeftu“, aniž bych měl jakoukoli zkušenost
a znalost. Jen kus talentu. Kdybych neměl jeho,
tak dneska asi čistím koberce. Samozřejmě jsem
dělal i další věci, ale nikdy jsem nebyl nucen
shánět peníze na přežití. Nějak se pak časem
stalo, že jsem se dostal k těm správným lidem,
kteří mi nabídli spolupráci na projektech, které
mě baví. Ono kolikrát není potřeba sehnat moc
peněz, stačí třeba udělat jenom něco zadarmo,
nebo do toho lehce zainvestovat.
Je to podobné jako u filmařů, kteří
stejně jako hudební skladatelé potřebují
větší finanční zázemí pro uvedení svých
projektů. A tady je právě ten spor, riziko
pro případné sponzory – jak poznat, že
vložené prostředky do díla mají smysl?
Petr Wajsar (*1978) – skladatel, aranžér,
orchestrátor, hráč na klavír a kytary, zpěvák,
textař, kapelník ultramoderního tělesa
HI-FI, skupiny EWaVe a monstrózního festivalového projektu Mandelbrotovy Kostičky.
Absolvent skladby na HAMU u profesora
V. Riedlbaucha a téhož oboru na oddělení
populární hudby a jazzu pražské Konzervatoře. Skladba emitgaR pro klavír a smyčcový
orchestr reprezentovala Český rozhlas na
Mezinárodní tribuně skladatelů 2002. Úzce
spolupracuje se smyčcovým kvartetem Epoque Quartet a komorním orchestrem Berg.
Z množství orchestrálních skladeb zmiňme
Africa pro symfonický orchestr, Beránek
měsíc pro ženský sbor, smyčcový orchestr,
bicí nástroje a elektroniku, Signály nebo
Bellvoices pro komorní sbor, smyčcové kvarteto, bicí a elektroniku. Spolupracuje např.
s Michalem Pavlíčkem na filmové hudbě nebo
muzikálech, jako sólový zpěvák vystupuje
ve slavné úplatkářské divadelní hře Ivánku,
kamaráde, můžeš mluvit...?, píše hudbu
k divadelním hrám a mj. vytváří multimédia.
Jeho poslední velkou skladatelskou prací
je balet Maryša pro plzeňské Tylovo divadlo.
Ale ono spíš jde o to, do toho neustále „bušit“.
To, že se deset projektů nepovede, neznamená,
že se nepovede jedenáctý, nebo že někdo, kdo
má větší produkční možnosti a přitom podobné
umělecké cíle, si tě na tom desátém nevšimne
a nenabídne ti spolupráci. Mě osobně se vyplácí
lehký, ale soustavný tlak na pilu a intenzivně si
něco konkrétního přát, věci si pak žijou svým
vlastním životem.
A když někdo nemá přesvědčovací
talent, nemá dar slova? Z něčeho je
potřeba žít.
Mně je třicet, zatím nemám rodinu a děti
a udržovat životní úroveň je pro mě o dost
jednodušší než pro většinu vrstevníků. Na
druhou stranu mám dost „kšeftů“, kterými
si vydělávám na svá hobby, což je stále moje
autorská tvorba. Navíc my skladatelé máme
Ochranný svaz, takže když už se něco chytne,
chodí peníze za provedení, což je pro mnohé
autory v současné době i jediným zdrojem
slušného příjmu.
Spojujeme freetekno s jazzem
Odjakživa experimentuješ. Jakým
způsobem je možné prakticky fungovat
a ještě si ponechat fantazii či esprit
autorské tvorby?
Kromě autorské tvorby mám široký rozptyl
činností, dělám orchestrace, aranžmá, hraju na
klavír, na kytaru a zpívám. Jsem člověk, který
nikdy neměl rád ten systém „teď se něčeho
chytnu a budu to dělat celej život“.
19
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Všude jsem jakoby na skok a snažím se vybírat
takovou práci, i pokud jde o „kšeft“, která
mě někam posune a na které se naučím něco
užitečného. A musím přiznat, že mně osobně
dal mnohem víc zkušeností hektický režim tvorby
užité hudby (filmová, divadelní), než nějaké
dlouhé filozofické rozjímání. Když má na něco
člověk málo času, zjistí mnohem líp, co funguje
a co je opodstatněné, než když má nekonečnou
možnost věci měnit a předělávat. V tom bych
práci na užité tvorbě viděl spíš jako přínos
než jako omezení. Pravdou je, že někteří mí
kolegové s tím budou těžkou souhlasit.
a přitom na nikoho nezapomněl. Všechna
hudba, kterou s lidmi z kapel máme rádi, se
nám spojuje v hudební materiál, který je, jak
doufáme, osobitý a žádný z těch vlivů by neměl
mít takovou převahu, abych naší hudbu mohl
k něčemu konkrétnímu přirovnat. Obecně se
však dá říct, že moje inspirace těží velkou
mírou z hudby amerického „postdavisovského“
jazzu, orchestrální avantgardy, odkazu minimalistické hudby a také z elektronické taneční
Texty HI-FI jsou rozmanité,
využívají nejen českého jazyka,
ale i angličtiny a různých uměle
vytvořených jazyků. Jaká je pro tebe
důležitost textu?
Před třemi lety jste dali spolu se
sbormistrem Lukášem Prchalem
a Ester Kočičkovou dohromady
monumentální těleso Mandelbrotovy Kostičky – spojení cca šedesátičlenného smíšeného sboru, rockové
rytmiky, elektronických zvuků
a recitace. Cosi podobného už tady
bylo – dnes již kultovní soubor
Kuličky. Tam někde byla inspirace?
Odjakživa si rád hraju se slovy. Slovo je pro
mě nejen nositelem konkrétního významu,
ale i melodické a rytmické informace bez
ohledu na smysl slov. Správné použití
slova v hudbě je pro mě velmi důležitým
elementem, mnohokrát důležitějším, než
melodie samotná. Při každé příležitosti se
snažím zachovat přirozený rytmus řeči,
pokud chci, aby textu bylo rozumět. Kromě
konkrétních významových textů se také
zabývám rytmickou mluvou, anglickými
texty, beatboxem a hrdelním zpěvem. Na
toto téma jsem v rámci studia na HAMU
napsal i bakalářskou práci s názvem
„Deklamace češtiny v hudbě z rytmického
hlediska“.
Kostičky jsou projekt, který se k odkazu
Kuliček nepokrytě hlásí. Jde o jakési
rozšíření a osobité uchopení jejich
hudebního výrazu, který našemu týmu
velmi vyhovuje. Já jsem se do textů Ester Kočičkové zamiloval na první pohled
a okamžitě jsem slyšel hudbu. To je pro
mě v tvorbě nejdůležitější. Brzy už připravujeme křest desky. Co se však týče
koncertní činnosti, je samozřejmě dost
obtížné tak rozsáhlé těleso uživit, takže
náš zájem v současné době směřuje také
ke sponzoringu a grantům.
Řekni ještě něco k tvé poslední
velké skladatelské práci – baletu
Maryša.
hudby, klubové scény. S HI-FI rádi hrajeme
na techno parties mezi jednotlivými DJ sety
stejně jako v jazzových klubech. Podobné je to
s EWaVe v rámci jazzových a vážnohudebních
festivalů. Všechna tato prostředí jsou nám
blízká.
Balet Maryša je projekt, který chystám pro
plzeňské Tylovo divadlo s choreografkou
Alenkou Peškovou a je to pravděpodobně
nejrozsáhlejší dílo, na kterém jsem dosud
pracoval. Je přepracováním divadelní hry
bratří Mrštíků a kombinuje v sobě prvky
klasického i soudobého baletu a herecké akce.
Stejně tak to je s hudební složkou, která kromě ucelených baletních čísel využívá prvků
scénické a filmové hudby. Kombinuje zde také
zvuk symfonického orchestru s elektronikou
a rockovým základem.
Když jsem pročítal tvoje internetové
stránky, zdá se mi, že HI-FI a EWaVe
nejsou často k vidění. Snad kromě
již téměř domovského Blues sklepa.
Nechtělo by to přitvrdit na pilu, aby
tyhle tvé děti nezanikly na úbytě?
Na výročním megakoncertě Michala
Pavlíčka jsi hrál klávesové party Michaela Kocába. Ona tatrmanovská maska
s šílenými brýlemi vypadala coby jakési
popíchnutí do sporu Pavlíčka s Kocábem
o Pražský výběr.
Jsem člověk, který dlouhá léta trávil v dobrovolné izolaci u synťáku s pevnou vírou, že
dobrá hudba se prosadí sama. Časem mi došlo,
že to není tak úplně pravda. Ona se ta dobrá
hudba sice prosadí, ale musí se jí pomoct. Před
rokem a půl jsem proto oslovil absolventa oboru
hudební management na pražské HAMU Jirku
Sklenáře, aby nám s kapelou trochu pomohl.
Význam mojí masky jsi odhadl velmi dobře.
Mimochodem, ten kostým jsem si pořídil v den
koncertu, kdy jsme se při odpolední předkoncertní procházce potloukali v ulicích kolem
Sazka arény s dívčím sborem Brécy, který na
koncertě taky účinkoval. Brýle jsem koupil ve
zdravotnických potřebách za 20 korun a rukavici v obchodě pro zahrádkáře.
Kromě skládání a Kostiček máš
ještě dvě kapely – HI-FI a EWaVe.
Vím, že hudbu je těžké popisovat,
ale zkus to.
HI-FI je kapela, jejíž styl nazýváme „freetekjazz“. Její hudební kořeny spočívají v naší
společné zálibě v elektronické taneční hudbě
a jazzu. Při vymýšlení písní pro HI-FI si relaxuju, v textech si hraju se slovy a ta kapela pro
mě a pro všechny kolegy znamená především
velikou zábavu a odlehčení, je to prostě kapela určená pro klubovou scénu. Naproti tomu
EWaVe je spojení smyčcového kvarteta Epoque
quartet, geniální brněnské zpěvačky, houslitky
a autorky Gabriely Vermelho, mého beatboxu
a elektronické složky. Tato sestava mě tedy nutí
ke kompozici propacovanějších skladeb, které
lze hrát nejen na jazzových festivalech, ale
i v rámci koncertů a festivalů klasické hudby.
Odjakživa si hraju se slovy
Můžeš jmenovat nějaké inspirace kapel
ze světa?
Mluvit o vlivech je pro mě opravdu hodně těžké.
Je jich příliš na to, abych někoho jmenoval
20
Od té doby dostaly věci poměrně rychlý spád,
o čemž se ostatně můžete přesvědčit na našich
stránkách. S EWaVe je to trochu těžší, kluci
mají mnoho aktivit v rámci jiných kapel, ale
i tento projekt se probouzí k životu, takže jej
bude možné brzy spatřit při živé produkci.
Blues sklep nám ale nabízí jedinečnou možnost
pořádat pravidelné akce ve stejném prostoru,
což je věc, která je pro kapelu neocenitelnou
pomocí.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor |
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Jan Kaňák
Žena podle komerce? Leští, myje PVC!
Špinavá holčička, co dospěje v krásnou a elegantní dámu. Pohádka? Jenže dáma se
v ranní sprše mění na rozcuchanou buřičku, která bez zaváhání opustí dosavadní
život, aby se mohla s partou podobně zvláštních kamarádů toulat v kabrioletu světem.
Psychodrama? Ne, jenom obyčejná česká reklama v životním příběhu holčičky, která
se naštěstí nenarodila.
Vliv médií na identitu, tedy na to, za co se
považujeme, je za poslední léta solidně
proprané téma. Internet, televize i časopisy
skutečně mohou za určitých okolností ovlivňovat způsob, jakým člověk vnímá svět, sebe
i druhé. To, co se k nám z médií dostává, si
přitom logicky vykládá každý po svém – jinak
zapůsobí reklama inzerující služby pojišťovny
na vašeho osamělého souseda, jinak na čerstvě
vdanou kolegyni z práce. Co (a zda vůbec něco)
udělá taková reklama s vaší mladší sestrou,
za všech okolností vymazleně oblečenou
teenagerskou, už je nad možnosti lidské
představivosti. Jak by to ale vypadalo, kdyby
reklama působila na zkušenostmi absolutně
nepoznamenaného člověka? Jak by od kolébky
po stáří vypadala žena, kterou bychom bez
dalších podmínek vydaly do rukou tvůrcům
českých reklam?
Šťastná nebo zbitá špindíra?
Když se taková „reklamní“ dcerka českým kreativcům skutečně „narodí“, ještě to docela jde.
Vesele pobíhá po zahradě spolu s chlapci a užívá si legrace ze špinění oblečení, může zajít
na party, kde se hromadně konzumují jistě
lahodné jogurty, nebo může zkombinovat obě
zábavy najednou. Už tady je ale třeba notné
dávky štěstí, protože pokud nebude mít mámu,
která používá ten správný prací prostředek,
zřejmě neujde pravidelnému výprasku – ty
skvrny z krásných, bílých a oblíbených triček
už totiž nikdy nikdo neodstraní.
Jak bude růst, kluků bude v jejím okolí
ubývat, hrát si bude spíš s dalšími dívkami
s panenkami, každopádně na sebe ale bude
muset už tehdy hodně dbát. To v praxi znamená pravidelné používání parfému značky
její panenky, mytí hlavy šampónem, který
zaručí upravené, lesklé a pevné vlasy, a to
i v hodinách dětského baletu.
Napnutá ponožka i pokožka
A s přibývajícími roky se situace nezjednoduší.
K upraveným vlasům a parfému přibude hlavní
úkol – péče o domácnost. Co všechno musí
takové reklamní děvče odrostlé jogurtovým
parties zvládnout? Není toho málo… Vyprané
prádlo i pleť, vlasy ve stejné fazóně i barvě
v dešti, na poušti, na kole i s dětmi (uff, to
budou náročné dny) a navíc ty patálie s voňavkami… Když se ráno ovoní nějakou „divokou“,
manžel a děti budou jen zaraženě zírat na
zápraží – vyvoněná hospodyňka, najednou
rozcuchaná a plandavá, sjíždí z ložnice po
zábradlí točitého schodiště vstříc dobrodružnému světu mimo domov. Ať už si pod
tím představujeme cokoliv.
Až voňavka vyprchá a žena-divoška se vrátí
domů, může se těšit na spoustu zábavy – příprava svačinek pro potomky, úklid – především
toalet (pokud zbude čas tak i dalších částí
domu), praní a samozřejmě pečení. Nesmí
ale zapomenout ani na kariéru. Nejlepší
a nejčastější je přitom jednoznačně povolání modelky. Může být ovšem i učitelkou
(s mírami modelky), případně hráčkou
na violoncello (tytéž míry). Volný čas
pak pohltí cesty s manželem za nákupy
či tulení a vinutí se s dalšími takřka
neoděnými dívkami okolo tohoto
muže ( jednoho!) za aromatického
doprovodu parfémů – a to i těch, co
jsou pro muže, kteří si ze sebe umí
dělat legraci.
podpory. S kdejakým jogurtem v ruce bude
běhat za svými vnuky a hladit je po vlasech
(a to nejlépe před autobusem plným dalších
dětí – to ostatně mají děti nejraději). Večery
se pak ponesou ve znamení tance s manželem
v obýváku na parketách (přičemž třetí do party
bude jakýsi „zaručeně fungující preparát“),
které pak bude samozřejmě třeba po propařené noci a šmouhách od valčíku a tanga řádně
vycídit.
Podtrženo sečteno. Děvče vydané do rukou
reklamních tvůrců je pasováno do role celoživotní pomahačky, která se stará o ostatní,
byt a svoji krásu. K tomu jí stačí jíst celé
dopoledne balíček sušenek, které mě osobně
většinou nevydrží ani na hodinu, nebo starý
a osvědčený jogurt (který mimochodem jako
jediný bude příčinou jejích návštěv u terapeuta).
Jogurtové parties
vol. 2.
Ve stáří se stopy naší
„reklamní“ dcerky trochu
vytrácejí. Podle zatím
kusých informací, které
máme (dle všech ukazatelů, však i toto
období brzo získá
na reklamní síle), ji
čeká návrat k v dětství osvědčeným
mejdanům,
tentokrát však
spíše v roli
technické
21
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
V tajence naleznete japonské přísloví.
Lenivý
člověk
Hudební
nástroj
z pál.hlíny
Obchodní
sleva
Německá
Představenorma citliný kláštera
vosti filmu
Značka
scandia
Spatřit
Kyselá
pochutina
Textilní
rostlina
Evropan
Český
básník
Pašované
zboží
(např. Torzo
života)
Narození
dítěte
Souhlasit
Vyhnanec
Žirafovitý
savec
Řecký
filozof
V poloze
vkleče
Napodobenina
Inic.zpěvačky Sumac
3. DÍL
24 hodin
Tyčka
(v plotě)
Hra
„o vše"
tální skladba
Ovocná
zahrada
Jízdní vojín
s kyrysem
Tuzexová
poukázka
Na tomto
místě
Latinskoa-
Název
značky
dusíku
Plátěné
přístřeší
Tržiště surreyského
hrabství
v Anglii
Anglický
filmový
herec
(Michael)
Pohovka
Sultanát
sousedící
se Saúds.
Arábií
SPZ aut
Mělníka
Panenka
(dětsky)
Soubor
zásad
Vesnická
čeládka
Firma v Bystřici p. H.
Pracovat
na poli
meric.tanec
Český
architekt
Indián žijící
poblíž Kanads.jezer
Nasávati
Němec
Druh mořské zátoky
Gal
Dřív.měděná mince
(4-krejcar)
Nalévat
2
100 m
Zřejmě
Přístroj na
měř.spadlých srážek
TAJENKY
Instrumen-
Ulpívat
Čínský
dramatik a
novelista
Mongolský
pastevec
Pronásledovaní
2. DÍL
TAJENKY
Monumen- Tvá osoba
tální socha Kodaňský
poblíž
zábavní
pyramidy
park
Žlutohnědá hlinka
Australský
vačnatec
Výrobce japonských
počítačů
Prohra
níka Dejneky
Syst.hodnoceníšachistů
Římská
čtyřka
Fáze
Měsíce
Luční
porost
Osobní
zájmeno
Včelí
produkty
kých cigaret
Trumf
v bridži
Kožešina
kolem krku
Ledovcový kotel
Bicykl
Primitivní
plavidlo
(zastarale)
Zn.rakous-
Sibiřský
kozorožec
Soukromý
detektiv
Závěrečné
(sportov.)
utkání
lipnice(bot.)
Žádaná
Starořímské mince
Koktavý
člověk
Inic.výtvar-
Německy
„silný"
Pouze
(nářečně)
Rostlina
Mateřská
škola (zkr.)
Označení
výbušniny
Papoušek
Vysoké
karty
1. DÍL
Cizokrajný
strom
Citoslovce
bolesti
TAJENKY
Státní arbitráž (zkr.)
Poznámka
(žurnalistická)
Ostnatá
pouštní
rostlina
Kazisvět
Podmáslí
z kozího
mléka
Mláďata
dravého
ptáka
Zámezí
ve sportu
(mn.č.)
Vyluštění tajenky z čísla 317: „...květák není nic jiného než pořádně vycepované zelí“ Mark Twain
Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Hana Mokrá (Řevnice), Šimon Koudelkla (Praha), Marianna Fendrychová (České Budějovice)
Soutěží se o: 3x knihu DIVNOPIS 2 – Proč se to tak jmenuje. Pokračování čtenářsky úspěšné publikace.
Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod:
www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected] Firemní
prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.
22
Chemická
značka
hliníku
POMOC: AAD,
Epsom,Kao,Naar,
Poa,udometr,YS.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Jiří Ptáček
Malovat levou zadní
Dříve než Alice Nitinová před rokem odjela na dvouletou stáž na akademii v Amsterdamu, začínala v Čechách získávat pověst jedné z nejslibnějších malířek její generace.
Od novoroční zastávky v Galerii Jelení se proto čekalo, že tuto pověst může potvrdit.
Bohužel, na to si ještě budeme muset počkat.
Výstava Raz dva není špatná, za jiných okolností
by dokonce mohla upozornit na autorčin talent.
Jenže to už není potřeba. Situaci Alice Nikitinové
je totiž možné přirovnat k napjatému očekávání
druhého alba určitého hudebního interpreta. To
má dokázat, jestli interpret umí zopakovat výkon
z prvního alba a ještě k němu něco přidat. Výstava Raz dva je ale spíš pilotním singlem, z jehož
poslechu se (opět) zdá, že na to Nikitinová má,
ale těžko se z něj dá cokoliv odvozovat.
Měla jsem to jedna dvě
Název Raz dva může odkazovat k jednoduchosti,
s jakou si Nikitinová s výstavou poradila. Do první
ze dvou místností galerie rozvěsila drobné malby,
jejichž námětem je číslo jedna. Do zadní umístila
obrázky s námětem dvojky.
Co plátýnko, toť svěží malířské cvičení ve skladbě
ploch a barev. Pozitivní na nich je, že se Nikitinová v první řadě věnovala estetice malby. Také
je správné ocenit humor a nadhled celé výstavy,
protože dávají zapomenout, že obrazům chybí
„důležité téma“. Stejně tak příjemná je okázalá
nanicovatost, s níž Nikitinová pouze spočítala
a očíslovala místnosti galerie. Po autorčiných
minulých výstavách však máme právo očekávat
víc.
Výhody oranžové vesty
Alice Nikitinové je mimořádně výtvarně citlivá a také dostatečně bystrá. Vymyslí vtipné
náměty, namaluje je prostě a přitom s očividnou
schopností těžit přinejmenším ze dvou odlišných
uměleckých tradic. Jestli totiž z jejího příjmení
někdo vytušil nečeský původ, nemýlil se. Rodačka
ze Žatce je způli Ukrajinkou a mezi obě země dělí
svůj osobní a umělecký život. Od svého profesora
Jiřího Sopka z pražské AVU tak načerpala něco
z jeho smyslu pro přehledné používání velkých,
jásavě barevných ploch, z východní avantgardy si
formálně i motivicky leccos půjčuje od Maleviče,
El Lissitského a jim blízkých.
Výmluvné v tomto ohledu byly její velké malby
pouličních pracovních čet v oranžových vestách
citující z Malevičových obrazů ruských rolníků.
Není to ovšem zlehčující hra s vysoce seriózními cíli avantgardních umělců, co tyto obrazy
vyvyšuje nad jedničky a dvojky z Jelení, ale sama
odvaha k monumentalizaci malby. Rozvinout
obraz do monumentálního měřítka je totiž náročnou zátěžovou zkouškou každého talentu, která
odhalí jeho rozsah a hranice. Nikitinová v této
zkoušce před časem obstála. Proto je sebelépe
zvládnutá mozaika malých obrázků určitým
krokem zpět. Je z ní sice zřejmé, jak uvolněně,
samozřejmě a sebevědomě maluje. Na druhé
straně neobsahuje neotřelá řešení komorního
formátu, ani riziko, že jedničky a dvojky budou
považovány za pokus o velký výkon. Máme si
vystačit se zjištěním, že to malířce jde od ruky.
Internetové demáčky
Překvapení, že se Alice Nikitinová rozhodla
výstavu pojmout právě takto, umocňuje pohled
do archivu její internetové stránky. Z uplynulého
roku zde prezentuje celou řadu výjimečných obrazů. Navazují sice na ověřená témata a například
téměř dvoumetrová vertikální malba odmotané
role toaletního papíru nebo geometrie koštěte
zaklíněného napříč plátnem jsou opět obrazy
opomíjených i opovrhovaných všedností, avšak
nad malířským přednesem Alice Nikitinové se
tají dech. Patří se uznat, že s menším počtem
takových „nezveřejněných demosnímků“ by
výstava pravděpodobně nebudila tak odlehčený
dojem a nevytvořila souvislost s charakterem
prostoru galerie. Jednalo by se „pouze“ o výstavu
výjimečných obrazů.
Alice Nikitinová: Raz dva.
Galerie Jelení, Praha.
IVAN SVOBODA
Samostatné výstavy mladého pražského umělce Ivana Svobody by šlo spočítat na prstech jedné ruky, ale když na nějakou dojde, bývá to zážitek. Svoboda natáčí
krátká příběhová videa, jejichž děj posouvá střídáním téměř statických obrazových sekvencí a psaných mezititulků. Čas v nich uplývá pomaleji, než jsme u filmů
zvyklí, a to přitahuje naši pozornost k delikátnímu nakládání s obrazy a slovy. Texty jako by pocházely z novinových zpráv, jen tu a tam jimi probleskne nějaký
silně emocionální detail. Na nasnímaných záběrech je zase všechno pečlivě uspořádané a načančané, ale všechna ta krása má jen skrýt všudypřítomný neklid.
Bizarnostem Svobodových vyprávění je těžké uvěřit, ale je možné poddat se jejich logice. Pak se nám totiž může přihodit, že zahlédneme možnost, že život může
být složený složený pouze z bizarních příběhů a že i kdyby takový byl, stejně nemůžeme dělat nic jiného, než do nich vložit všechny své touhy a naděje.
Ivan Svoboda: Dva domy. galerie mladých, Radnická 4, Brno (www.kultura-brno.cz/galerie). Výstava potrvá do 28. ledna.
23
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autorka: Tereza Marečková
Podhoubí půlnoci
Místo, kde bylo nalezeno mrtvé tělo Kryštofa, je černou dírou v ekosystému. Hluchým
bodem přírodního vesmíru. Mrtvý kruh v poli vítězných bolševníků znamená čirou
a věčnou smrt, kterou nikterak nenaruší znovuprobuzené bujení tlející budoucnosti.
Polem těchto podivínských a zlověstných rostlin občas projíždí vlak, z jehož okýnka
mrtvolu zahlédli dva chlapci. Jsme na konečné, v nedělitelné smrti, která v tomto světě
nemá obdoby. Jsme v kořání půlnoci.
Kryštof, Andrej a květina
Kdysi dávno pradávno žil v daleké zemi japonský
šlechtic, který zasvětil svůj život vypěstění
nejkrásnější podoby smutku – temné a záhadné květiny nesoucí jméno Půlnoc. Chyba se
odehrává v posledních dnech života tohoto
pozoruhodného druhu. Zaplete se do příběhu
mladého překupníka s vzácnými druhy rostlin
Kryštofa, obtočí se kolem jeho celoživotního
kamaráda Andreje, z dálky zavoní (jejich) ženě
Nině, je urychlovačem v nálevu jejich životů.
Prověří důkladně jejich vztahy a ustrojení, protože její kořínky proniknou vším, až k smému
srdci.
Tento klasický a přeci nečekaně pointovaný
trojúhelník je vykolíkován přes celou knihu.
Přátelství začíná v dětství, v sudetském
lese provoněném jehličím a dobrodružstvím
s pozůstatky války a dřívějšího života lesa.
(Podobně pak v jiné životní etapě voní deštné
pralesy kuchané skalpely civilizace.) Šindelkova
slova tu lákají na lep všechny smysly, vzájemně
se zintenzivňují, zrak proniká chutěmi, čich
ohmatává prostor, slova svobodně přeskupují
skutečnost. Les slov tu má svůj vnitřní organický řád, právě jako les dětství, který musí
všichni tři vbrzku opustit.
Odvážná chyba
Autor splétá látku příběhu z různě pružných
vláken a nitek. Celek ale místy hrozí roztrhnutím, místy prošoupáním, a to především pro
nevyrovnanou zátěž, jakou na jednotlivé úseky
nakládá. Tento postup je ovšem přesto v mnoha momentech pozoruhodný a nikdy neztrácí
zacílení, pouze se kvůli nevyváženosti místy
rozdrobuje pozornost, jakou kniha vyžaduje.
Asociativně básnivá a rozkošnicky měkká próza
se přestřihne do strohé a precizní řeči úředního
policejního zápisu, aby pak část převyprávěla
děj klasickou beletrií, dialogem. A tak je to
stále, jako když chodec prochází různými
povrchy, částmi lesa. Nejjistější si je ovšem
v místech, kde se může zastavit, podívat se do
nebes a pak dovnitř, do podhoubí slov, na jejich
hmatatelnou vůni, prozodickou vizualistu. Ale
i v pasážích, kde hrdina jedná, nebojí se autor
vézt děj po křehké pěšince básnivého zobrazení.
Právě na těchto místech hrozí, že čtenář sejde
z cesty, že se záměr rozředí do nestopovatelna.
Vedle Kryštofa je tedy hlavním tahounem rytmu
antagonista zhoubné rostliny, který přichází
z podobně magických končin a motá hlavu všem
detektivům i přímým aktérům.
Teplý a mokrý svět skleníku byl pro hlavního
hrdinu Kryštofa dělohou, v níž se zrodila jeho
láska k nejkřehčí a nejdůmyslnější kráse. Teprve
v ní se nalézá. Ale někde v této lásce musí být
omyl, když se později začíná živit usmrcováním
vzácných jedinců všemožných druhů orchidejí.
Provádí nenápadnou vivisekci pralesa, aby pak
v paranoidním strachu zkratoval i poslední šanci těchto rostlin na přežití – život v luxusním
teráriu znuděných boháčů. „Buněčné výbuchy“,
které jsou „vyslovením jména Božího“ jsou
znakem jejich převráceného vztahu k přírodě.
Někde se stala chyba.
Románová delikatesa má mírně morbidní příchuť a lehce surrealistický ocásek. Květiny její
obrazivosti září barvami, při bližším pohledu
ale vidíme, že v tu a tam je jejich krása přeci
jen kašírovaná.
Marek Šindelka
Chyba
Pistorius, 2008
Novinky na knihkupeckých pultech:
Vladimir Nabokov
Mášeňka, Překlad – Pavel Dominik, 2008
Nabokovův první publikovaný román, vycházející
zčásti z autorových vlastních zážitků, se točí
kolem milostného vztahu mezi emigrantem Lvem
Glebovičem Ganinem a Mášeňkou, jeho někdejší
první láskou.
24
Alison Bechdelová
Rodinný ústav – Rodinný tragikomix
Překlad – Petra Kůsová, Argo, 2008
Autorka shromáždila obrázky, které si malovala od sedmé
třídy, deníky, které si psala od deseti let, mapy jednoho
malého městečka v Pensylvánii, staré seznamy nákupů, fotky,
dopisy… Vzniklo vzácně komplexní dílo.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Karel Veselý
Podzimní lidé
Slovenský projekt Abuse/The Autumnist vydává své druhé album, na kterém servíruje
posluchačům sofistikovanou elektroniku plnou nálad.
Změnit jméno svého hudebního projektu trochu zavání uměleckou sebevraždou. Slovenský
hudebník Vlado Ďurajka se k tomu odhodlal
a jeho Abuse jsou od nynějška známí jako The
Autumnist. Není za tím roztržka v kapele, snaha
upoutat na sebe pozornost nebo pokus udělat
rebranding, Vlada jen přestalo bavit, že si ho
lidé pletli s death metalovými spolky stejného
jména. The Autumnist jsou totiž všechno jen
ne extrémisti. Jejich hudba by se dala popsat
jako sofistikovaná elektronika a nové album
pokračuje v cestě, kterou Ďurajko nastoupil
před osmi lety na EP 4th Floor Sinking.
Elektronické blues
Projekt Abuse debutoval v roce 1999 na kompilaci Be Infected vol. 2 nezávislého slovenského labelu Alien Records. Abuse se už tehdy
vymykali z estetiky bezútěšných zvukových
kompozic žánru dark ambientu, který mají na
Alien Records v popisu práce. Výše zmíněné
debutové EP už bylo postavené na výrazných
rytmech a samplingu a spíše se blížilo pokusům
projektů kolem labelu Ninja Tune – The Cinematic Orchestra nebo Funki Porcini navázat
prostředky klubové hudby na jazzové postupy
minulosti. Svoji verzi orchestrálního jazz, jak
si ho vysnila generace taneční elektroniky
dotáhl do konce na debutovém albu The Great
Outdoors z roku 2004. CD nosič tehdy originálně obsahoval také datovou stopu, v níž se
nacházel záznam koncertu na kterém Abuse
jako čtyřčlenné koncertní kombo obsah studiové nahrávky přehrálo. Srovnání prozradí, že
jako živá kapela zněli Abuse o poznání svěžeji
a bezprostředněji než jako studiový projekt.
Aktuální album nazvané prostě The Autumnist
obsahuje více živých nástrojů. Mezi nimi analogové syntezátory, klarinet, melodiku nebo
trumpetu. Většinu nástrojů hraje Ďurajka sám,
vypomáhají mu třeba trumpetista Matúš Homo-
la nebo basák Martin Turzík. Větším zapojením
živých elementů získala hudba hloubku a ještě
to podtrhlo „sluchátkové“ kvality projektu.
Při prvním poslechu se vám pod kůži dostane
dramatická atmosféra v The Heist, nervní
breakbeaty v The Novelist nebo rovný rytmus
v The Shore, v níž zpívá americká vokalistka
Tracy Miller. Skladby posmutnělou atmosférou
evokují podzimní nálady, ale v žádném případě
se neutápí v samoúčelné melancholii. Ďurajka
drží svoje jazzové „blues“ na uzdě.
Energie zůstala na koncertě
Škatulkovat The Autumnist je práce pro sebevraha. Ďurajka se pohybuje na tenké linii mezi
jazzem, ambientem a elektronikou, aniž by se
nechal žánry omezovat a stojí především na
pevných nohou svého talentu. Výsledek se svým
maximálním citem pro atmosféru nakonec se
nejvíce podobá filmové hudbě: mistrně technicky zvládnuté, chirurgicky dokonalé a náladotvorné. Byla to asi nevyhnutelná cesta pro
někoho, kdo vzešel ze scény tzv. inteligentní
taneční hudby. V okamžiku, kdy dokonalé
zvládnutí techniky a hudební talent starého
střihu dovoluje vplést do hudby jakékoliv zvuky
a dává autorovi nekonečné možnosti jak s nimi
naložit, je už jen krok k tomu chtít s ní vyprávět
příběhy.
Ďurajkovi nakonec přece jenom něco z darkambientních začátků zůstalo – smysl pro to brát
svoji hudbu smrtelně vážně. The Autumnist jsou
na druhém dlouhohrajícím albu tak sofistikovaní a technicky dokonalí, až je to někdy na škodu.
(Ostatně podobná věc se na posledních deskách
stala třeba českým EOST nebo Ohm Square.)
A narozdíl od The Great Outdoors tu tentokrát
není alternativní koncertní provedení, které by
do dokonale propracovaných skladeb vpustilo
trochu energie. Nebuďme ale příliš přísní. Pro
pozorné posluchače a fajnšmekry zvuků skrývá
The Autumnist dost uspokojivého materiálu,
bude zajímavé sledovat, jestli se Ďurajkovi
se svojí chytrou elektronikou podaří prorazit
i v cizině.
The Autumnist The Autumnist, Deadred/
Starcastic, 2009.
Barbara Morgenstern - Berlínská básnířka mezi styly
Že svět ví o talentu Barbary Morgenstern je zásluha Gudrun Gut (bývalé členky Einstürzende Neubauten), jejíž vydavatelství
Monika Enterprise si dalo za úkol podporovat zajímavé ženské interpretky ze současné alternativní scény. Barbara Morgenstern se
na scéně pohybuje deset let, když v počátku skládala hlavně čistě elektronické skladby. Spolupracovala s veličinami německého
klubového undergroundu jako jsou Pole nebo Robert Lippock. Postupem času do své hudby zapojovala klavír, vlastní hlas a neobvyklé texty, až se dostala k současné podobě v níž kombinuje chladné techno rytmy a pop. Je to zvláštní nadstylový amalgán
(elektronický šanson ?), který je stejně osobní jako zábavný. Barbara do Prahy přijede představit své páté studiové album BM.
Barbara Morgenstern (Německo), 23.1. 2009, Rock Café, Praha
25
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Mirek Drábek
Krepsko a Theater Labor
barokní hostina, po které se divák nenasytil
O Petru Niklovi je známé, že je to lovec v krajinách fantazie, že je to bludný rybář v dámských
šatech a možnosti naznačené jeho zálibou
v malých loutkových objektech, které létají
velkým prostorem, může dovysvětlit či posunout dál spojením s dalšími kreativními umělci.
V minulosti to byla například skupina Trabant,
Tvrdohlaví, nebo Jaroslav Dušek, Laurychovo
divadlo, a nyní se tomu tak stalo spojením s divadelní skupinou Krepsko a Theater Labor
(premiéra 19. a 20. prosince 2008 v experimentálním prostoru Roxy/NoD).
Námětem produkce byl dnes již pozapomenutý, byť ve své době jeden z nejlepších malířů
své doby, Hans Rottenhammer (1564-1625),
jehož díla se rozšířila téměř po celé Evropě.
Škoda, že barokní hostina, kde se postavy před
očima diváků vynořují a rozkvétají pozvolna
jako květiny v celé své kráse, není dramatem,
nýbrž jen náhrdelníkem pocitů a vjemů, což
nám avizuje i stručný a věcný program. Škoda, že se dostáváme do měsíčních krajin snů
a nejsme atakováni něčím zásadním. Za tónů
vlastní hudby před divákem hrané, jak už to
u alternativně orientovaných umělců bývá,
na nečekané strunné nástroje, na trosky nebo
doslova vraky klavírů, klavichordů, na různé
plechové rekvizity, za doprovodu vlastních
hlasivek, přistává tanečnice a snáší se ze
stropu jako anděl. Výborně, ale co dál? Chceme
zápletku. Chceme nebezpečí, které známe
z vlastního života, a toho se nám dostává
bohužel jen ve značně zředěné podobě. Variace pravděpodobně na italské období našeho
malíře (pocházel z Mnichova, ale nejplodnější
období se označuje jako azurové), rozehrané
opakovaným vstupem a představováním herce
Vojty Švejdy, je fenomenální hrou hodnou
absolventů vysoké školy. Je to však zase jen
hra pro hru doplněná zvukovou malebností,
která si zaslouží ocenit za to, že nás dovzdělává a odkrývá zapadlého vlastence na poli
umění.
26
Před mýma očima se otevírají obrazy, ve kterých by se zdálo pěkné žít. Je to organismus
a oáza. Je to kompaktní, ale i částečně šikovně
zaranžované akvárium, a jak to u snů bývá, tak
to, co se odehrává před našimi zraky, je líbezné,
poskytující možnosti nesčetných interpretací,
ale zároveň i nenapadnutelné, protože to je
vším a zároveň ničím. Jak napsal Martin Ryšavý
lepší je sen špatný nežli žádný.
Přesto všechno, že tohle představení je posunem oproti předešlému průzkumu Krepska
(Krepsko – fig.41.iiris. – premiéra 15. 12. 2008
NoD). To bylo představením jedné herečky o druhu, který není jedovatý a rozpuká výhradně
o samotě, tedy odéru, po kterém umírají víly, je
třeba podotknout, že síla Krepska stále zůstává
převážně ve výtvarné, hudební a poeticko-
lyrické složce díla, za kterou výrazně pokulhává
ta dramatická. Ta, o které představení je.
Nadešel čas, aby Krepsko protrhlo hlavou zeď,
nebo se bude stále opakovat a točit v miniaturách, ačkoli, jak napsal Franz Kafka, umělcům
Krepska může připadat, že sledují namalovaný
obraz na zdi, jak neustále hlavou zeď již prorážejí. Dřívější nápaditost se mění ve stereotypy,
pohlazení a krásné věci starého a dětského světa
jsou jen naaranžované a postrádají vizi a nebezpečí, třebaže provazochodkyně a anděl trávící
polovinu představení na hrazdě mě ubezpečuje,
že určitá naděje zde přece jen je.
Premiéra 19. 12. 2008
Experimentální prostor Roxy/NoD
SOPRÁN ZE SLAPSKÉ PŘEHRADY
HAMLET
Hra o muži, co šel pro mléko a vrátil se s ním. Láďa nerad tančí a nelíbí se mu svět okolo.
Obzvlášť Brno. Ale není se čemu divit, když mu Přemek Podlaha v Receptáři na neděli
zničil kariéru, protože mu chtěl pomoci. Najde Láďa někoho, kdo by ho poslouchal? Třeba
na Slapech? Anebo jsou v chatkách stejně hluší lidé jako všude jinde?
Nejpodivnější hra W. Shakespeara v překladu Zdeňka Urbánka,
rozporuplná sama v sobě a přitom lákající neustále každou
nastupující generaci. V hlavních rolích Jiří Vyorálek a Anežka
Kubátová nebo Gabriela Štefanová.
Režie: Tomáš Svoboda, Napsal: Petr Kolečko, Hrají: Zdena Hadrbolcová, Jana Stryková,
Markéta Frösslová, Marie Štípková, Ladislav Hampl, Režie: Tomáš Svoboda. 21. 1. 2009 19:30,
Divadlo A studio Rubín – Malostranské náměstí 9, Praha 1
28. 1. 2009 středa 19:00, premiéra 17. 1. 2009,
Divadlo Husa na provázku, Zelný trh 9, 602 00 Brno,
Scéna centra experimentálního divadla v Brně
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Petr Procházka
Veřejný nepřítel č. 1
Nejdražší projekt v historii francouzské kinematografie (80 milionů euro) se snaží
evokovat slavné gangsterky sedmdesátých let. Je poklonou žánru, zároveň však i výrazem lenosti přijít s něčím novým.
Život a historii největšího francouzského zločince 20. století se za třicet let od jeho smrti
pokoušelo zfilmovat množství tvůrců včetně J.
P. Belmonda. Jacques Mesrine byl však natolik
barvitou postavou na to, aby se nevešel do
jednoho filmu. Byl to chlapec z dobré rodiny.
Voják, který sloužil v Alžírské válce. Děvkař,
který se zamiloval. Nezodpovědný otec. Přeborník v útěcích z vězení. Krutý násilník. Pravý
gangster i populární hrdina. Byl to muž tisíce
tváří. Proto, když se ke scénáři A. R. Dafriho
inspirovaného Mesrinovou biografií dostal
režisér Jean-Francois Richet, zvolil formu
dvou snímků, které chronologicky mapují život
„veřejného nepřítele č. 1“ (jak byl Mesrine už
za svého života titulován). Z producentského
hlediska je rozdělení „životopisné gangsterky“
na dva díly pochopitelné, divácky však zrádné.
První část je pouze popisnou rozehrávkou, která
ale může diváka poměrně snadno odradit od filmařsky mnohem vydatnější části druhé. Zvláště
když výtečně natočený a dramaticky vypjatý
úvod jedničky vlastně předem prozradí finále
celého dvoudílného eposu. Je cítit, že režisér
Richet má za sebou zkušenost hollywoodské
akční produkce (Přepadení 13. okrsku) a u formy
akčního filmu zůstal i v tomto případě, byť jej
tentokráte pojal trochu víc po francouzsku.
Hlavním znakem Veřejného nepřítele je vysoká
míra řemesla v rámci žánru. Richet vypráví
moderně včetně děleného obrazu na několik
samostatných filmových oken, kdy jednu a tutéž
scénu můžeme vidět z jiného úhlu a v lehce jiné
časové rovině, čímž účinně a přitom srozumitelně vtahuje diváka do příběhu a stupňuje narůstající hrozbu. Na druhou stranu se vyprávění
podřizuje klasické formě filmového životopisu,
jenž začne koncem a pak skočí zpět do hrdinova
mládí, odkud postupuje běžně chronologicky.
Mesrin se postupně vypracovává z pozice lokálního zloděje na agresivního hráče pařížského
podsvětí, který si troufá na přepadení bank
a únosy. Během pár let stihne dítě, sérii zločinů
s přítelkyní, Kanadu, triumfální vystoupení
v poutech před médii i mučení za mřížemi.
V tomto okamžiku první film končí s titulkem
Pokračování. Cítíme se okradeni, protože
první díl vlastně není filmem, nýbrž pouhým
prologem k filmu. Teprve Veřejný nepřítel č. 1:
Epilog je filmařskou lahůdkou v pravém slova
smyslu. Je napínavější, překvapivější a efektnější. Ve dvojce se Richet opravdově chytil své
velké šance nového tvůrce mafiánských filmů.
Pravdou je, že není možné jít na dvojku, pokud
za sebou nemáte jedničku. Druhý díl obsáhne
útěk od soudu, převleky, výtečnou akci v metru
made in famu
a navíc vyrovnané protihráče. Vincent Cassel si
totiž coby gangster Mesrine už nadobro vydobyl statut hvězdy. Ať loupí, brutálně vraždí,
zaštiťuje se politickými hesly nebo cukrově
svádí, vždy a všude chorobně rád předvádí,
každou z podob mu až nechutně věříte. Co na
tom, že se takřka nic o povaze slavného zločince
nedozvíte. Veřejný nepřítel č. 1 neřeší psychologické důvody Mesrinova konání, ale ukazuje,
co je skutečně zač. Nezajímají ho oficiální ani
zločinecké zásady společnosti. Jen se na nich
přiživuje a účelově své gangsterské chování tlačí do politické roviny. Film je slibným náznakem
k návratu staré dobré francouzské gangsterky.
Divák by si však měl najít čas shlédnout oba
díly brzy po sobě, jinak se nit celého příběhu
snadno přetrhne.
Výměna
Čtyři krátké školní filmy s velmi zábavnými
nápady: Radio Kebrle, Vračka, Draci a I am
Bigger and Better (nominace na studentského Oscara) – černá groteska, veselý
dokument, lyrika dětství a sci-fi s robotem.
Hvězdně obsazený film s ambicemi na
Zlatý glóbus i Oscara. Svobodné matce
(Angelina Jolie) se ztratí devítiletý syn.
Dítě, které jí po pěti měsících policie
předá, však není její.
Made in FAMU (ČR, 2007, režie: Z. Durdil,
K. Tasovská, T. Vrána, M. Duda, 73 min.)
Výměna (USA, 2007,
režie: Clint Eastwood)
27
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Milan Kusý
Ostuda na půjčku
Stalo se, že jsem donedávna bydlel u jedné
paní v podnájmu. Strávil jsem u ní více než dva
a čtvrt roku. Abych jí nejmenoval, říkejme jí
třeba Eulálie. Eulálie je přes svůj zralý věk pětapadesáti let osoba přinejmenším svérázná.
Již od dětství byla trochu nemocná, musela
užívat léky proti bolesti a ve škole byla osvobozená od hodin tělocviku. Poslední dobou
se léčí ještě u psychiatra a psychologa a tak
jí prášků výrazně přibylo. To by nebylo samo
o sobě tak hrozné, avšak všechny tyto léky
už léta zapíjí krabicovým vínem a s oblibou
si dává rum. Paní Eulálie pracuje v jednom
hypermarketu jako pokladní, střídá se jí krátký
a dlouhý týden. Jednou má tedy dva dny volna
a další týden pět, což se periodicky opakuje.
V těchto svých volných dnech se systematicky
krmí svými prášky, kterým říká „miláčkové
moji“ a k tomu pije již zmíněné víno a rum.
V těch dnech jsem měl vždy strach přijít
k večeru domů, protože jsem věděl, jak to tam
bude vypadat. Byly jen dvě možné varianty.
Paní Eulálie v euforii skákala radostí u na
plné pecky puštěné televize a magnetofonu
zároveň a za tohoto strašlivého rachotu sebou
následně plácla na zem a mlátila sebou tak
dlouho, až se umlátila k spánku, lež kde lež.
Druhou možností bylo, že paní Eulálie již byla
v okamžik mého příchodu umlácená a tak jsem
mohl jít také spát.
Tato dáma si byla nucena v létě vybrat dovolenou. Řekl jsem jí tehdy, „jeď aspoň na tři dny
k mamince, dokud jí ještě máš!“. Souhlasila
až poté, když jsme se s prodejcem Borisem
domluvili, že jí k mamince odvezeme a zase
přivezeme zpět, když přidá na benzín. My jsme
zatím měli v plánu prodávat ve Velkém Meziříčí
a okolních městech Nový Prostor.
Eulálie vybrala z již založené půjčky několik
tisíc, nakoupila tři kila klobás, navařila asi
deset litrů chilli guláše a dva dny smažila řízky.
Když bylo vše hotovo a nastal den D, poučila mě
a Borise, že se musíme chovat důstojně, protože
ona je ve svém rodišti hvězda a tak jí nesmíme
udělat ostudu. Toto jsme přislíbili a spokojená
paní Eulálie odešla do blízké restaurace, kde
se náležitě zdunila rumem. Ráno jsme vyrazili
na cestu a Eulálie ve voze vydatně popíjela
krabicové víno z nakoupeného kartónu. Do
cíle dorazila již ve velmi těžké podnapilosti,
pozdravila se s maminkou a my šli prodávat
do města Nový Prostor. K večeru jsem vzal
kytaru a šli jsme se pobavit do příjemné letní
restaurace. Paní Eulálie si dala dvakrát dvě
deci a dva rumy, načež na tři hodiny usnula
na stole. Po probuzení si dala rum a odvedli
jsme ji domů.
Ráno jsme s Borisem šli opět prodávat a večer
se konalo grilování klobás u jejího bratra na
zahradě. Byli tam velmi příjemní lidé, krásně
jsme se pobavili, jen Eulálie jako hvězda opět
zcela vyhasla. Další den ráno jsme vyrazili zpět
do Prahy a odváželi paní Eulálii s dokonalou
ostudou. Na závěr tohoto tragikomického
příběhu se musím zamyslet nad tím, jak jsem
mohl tak dlouho u paní Eulálie bydlet a nestát
se přitom těžkým alkoholikem. Možná za to
vděčím jejímu špatnému příkladu.
Všechny vás zdraví váš prodejce Milan Kusý
PLATNÉ PRŮKAZKY PRAŽSKÝCH PRODEJCŮ
Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců,
kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou
průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená
fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce,
který kazí pověst skutečných prodejců i samotného
časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou
průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují
a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým
Prostorem pro vykonávání této činnosti.
28
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
sms a e-maily
Dobrý den, dovolte, abych vyjádřil silný protest a rozhořčení nad
stranou 28 vánočního čísla Nového Prostoru (č.319), kde začíná
reklama Unicef. Spolu s následující 8 letou konžskou uprchlicí,
14 letou kambodžskou prostitutkou a podvyživeným konžským
kojencem je zde uveřejněna fotografie malého buddhistického
mnicha s tímto textem: „Dorji (6 let) prožije v klášteře Wang-di
v Bhútánu už druhé „Vánoce“. Dostal se sem po smrti otce, když
onemocněla i jeho maminka. Dorji jako buddhista Vánoce neslaví,
takže prožije takový obyčejný den: vstane v 5 hodin ráno, bude
se učit svaté texty až do oběda, odpoledne jej čeká další učení
a modlitby, možná přijdou i vesničané pro výklad horoskopu.
Navečer jej učitel vyzkouší a pokud bude vše umět, nedostane bití.
Večeře tady bývají skromné: rýže, čaj, sušenky. A protože z kláštera
už cesta zpět není, musí se připravit na mnoho a mnoho takovýchto
„Vánoc“.“ Protestuji zejména proti kontextu, ve kterém je malý
buddhistický mnich dáván do analogie s opravdu trpícími dětmi
z Afriky, protestuji proti lživé informaci, že v buddhistickém klášteře je bití běžné a výjimka je, když nepřijde, protestuji proti lživé
informaci, že z buddhistického kláštera není cesty zpět! Žádám vás,
aby v následujícím čísle NP byla uveřejněna omluva a informace
byly uvedeny na pravou míru.
S pozdravem MgA. Milan Popelka
Vážený pane magistře, děkuji Vám za Vaši reakci na speciální vklad
UNICEF ve vánočním čísle Nového Prostoru. Cílem našeho vkladu bylo
ukázat české veřejnosti životní podmínky dětí v těch částech světa,
kde UNICEF aktivně rozvíjí programy pomoci. Vklad jsme sestavovali
tak, abychom zachovali geografickou rovnováhu a zahrnuli i země
a problémy, o kterých se u nás moc nepíše. Jednou ze zemí, kterou
z České republiky již několik let podporujeme, je Bhútán. Loni jsme
tam díky laskavosti českých příznivců poslali 2,5 milionu Kč na osvětu
a zlepšení podmínek malých chlapců, kteří žijí v buddhistických klášterech, což je jeden z problémů, kterými se UNICEF v Bhútánu zabývá.
Do klášterů tam jsou přijímáni chlapci již od věku 5 – 6 let. Žádný
z nich tam není ze svého rozhodnutí nebo přesvědčení, z větší části to
jsou sociální důvody, které rodiče nebo jiné příbuzné těchto chlapců
přinutí k tomuto rozhodnutí. Já sama jsem v Bhútánu byla třikrát
(z poslední cesty pochází fotografie, která byla v NP uveřejněna) a při
každé z cest jsem měla možnost tyto kláštery navštívit a s chlapci
hovořit. Situace, kterou jsme v NP popsali, není nijak přehnaná, spíše
naopak jsme neuváděli všechny podrobnosti o podmínkách, které
ve velké části klášterů přetrvávají. V Bhútánu nejsou tělesné tresty
zakázány a v klášterech, které jsem měla možnost navštívit, se jako
prostředek k udržení kázně používají. Ráda bych zdůraznila, že principem práce UNICEF je nezasahovat do místních kulturních podmínek
a tradic – s jedinou výjimkou tam, kde tyto tradice poškozují zdraví
nebo šanci na rozvoj dětí. Přijímání malých chlapců do klášterů, kde
nedostanou žádné formální vzdělání, kde si nemohou hrát a normálně
prožívat dětství, kde často není zavedena ani pitná voda a není možné
dodržovat základy hygieny, kde jsou používány tělesné tresty - to jsou
podmínky, kde je práce UNICEF velmi potřebná. Součástí našeho programu v Bhútánu je zapojení místního ministerstva pro buddhismus,
pracujeme také s představenými klášterů, snažíme se o osvětu mezi
obyvatelstvem a velmi konkrétně zlepšujeme podmínky v klášterech
např. zavedením pitné vody nebo poskytnutím učebních pomůcek,
aby se malí mniši mohli naučit také číst, psát a počítat. Rádi bychom
dosáhli toho, aby chlapci, kteří již v klášterech jsou, měli možnost
prožít zdravé dětství a nebyli pozadu oproti dětem, které navštěvují
standardní školu. Naše osvětové programy směřují k tomu, aby do
klášterů vstupovali mladí muži až ve věku, kdy jde o jejich vlastní
přesvědčení, nikoli rozhodnutí někoho z jejich příbuzných. Rozumím
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
tomu, že někoho může tento „jiný“ pohled na situaci v buddhistických
klášterech rozhořčit. Vzhledem k tomu, že vše, co jsme ve vánočním
vkladu uvedli, je založeno na konkrétních a pravdivých faktech,
nebudeme usilovat o zveřejnění jakékoli opravy nebo omluvy. Smyslem vkladu bylo získat prostředky na tyto důležité programy pomoci
dětem. Věřím, že i tento malý příběh tomu pomůže.
Srdečně zdraví Pavla Gomba
Paní Gombo, právě jsem začal litovat všech peněz, které jsem kdy
formou darů UNICEFu poskytl, protože byly použity na cesty a platy
lidí jako jste Vy. Myslím, že osvětu byste potřebovala především
Vy. Váš pohled na věc není „jiný“, je naprosto zcestný. Především,
dávat do jedné roviny postavení hladovějících dětí v Africe a malých
mnichů v buddhistických klášterech považuji za naprostou nehoráznost, připomínající čínskou komunistickou propagandu. Jen schází
pověstné opium lidstva. Opravdu jste přesvědčena, že vedle skutečně
trpících afrických dětí leží další největší problém v bhútánském klášteře? Už ta (údajně Vaše) fotografie Vás usvědčuje ze lži. Přijímání
chlapců ve věku okolo šesti let je zavedená tisíciletá tradice ve všech
buddhistických klášterech lámaistického typu, stejně tak vstávání
v brzkých ranních hodinách. Za to získají pevné a zajištěné postavení
ve společnosti a možnost dosáhnout osvícení o kterém se Vám ani
nesní. Co myslíte tím formálním vzděláním? Průměrný buddhistický
mnich si pamatuje větší množství textů, než by sepsalo deset takových Gomb do konce života a především majících tisícinásobně větší
smysl. Hlavním studijním cílem buddhistických textů je rozvinout
dobré kvality, jako jsou láska a soucit, a tak odstranit negativní
emoce, jako jsou připoutanost, nenávist a nevědomost. Myslíte, že
máte právo chtít měnit tisícileté zavedené postupy, myslíte, že jste
schopna jim poskytnou něco lepšího? V klášteře se mnichům kromě
buddhistického učení dostává i základů všeobecného vzdělání. Mladí
mniši se v klášterní škole vzdělávají v „buddhistických předmětech“
jako např. filozofie, klášterní disciplína, studium kanonických textů,
buddhistická etika. Kromě toho se v klášterech vyučuje také logika,
rétorika, matematika, základy medicíny a astrologie. Nadaní a nejschopnější z mnichů mohou potom pokračovat ve studiu na věhlasných klášterních univerzitách.Tělesné tresty v buddhistických klášterech nejsou rozhodně každodenní praxí, jak píšete ve svém textu,
ale spíše výjimkou už proto, že se to neslučuje s učením soucitu. A co
ten Váš naprostý nesmysl, že z buddhistického kláštera není cesty
zpět? A chcete snad, aby do naší základní školy vstupovali děti až
půjde o jejich vlastní přesvědčení, nikoli rozhodnutí někoho z jejich
příbuzných? To jsou ta konkrétní a pravdivá fakta? A Vy chcete radit
bhútánskému ministerstvu? To z Vás musí mít dost legraci. Proč jste
si pro vaši reklamu nevybrali bezprizorní děti živořící v ulicích Moskvy? Proč jste si nevybrali udřené děti otročící v čínských fabrikách
na výrobu hraček? Není to proto, že by UNICEFu Rusko a Čína dělalo
velké nepříjemnosti? To od Bhútánského království nehrozí, že? Jak
je to ubohé a trapné! A povědomé. Ale proč chodit tak daleko, někdy
si zajeďte například do Čech pod Kosířem a zajistěte zavedení pitné
vody pro malé Romy. Málo exotické pro Vás, že? Váš postoj, který
vyjadřujete ve svém dopise a publikovaném textu považuji za krajně
nezodpovědný, nepravdivý a evidentně načichlý názory, které neumím nazvat jinak než bolševické. Spolu se svými přáteli, se kterými
jsem o Vašem textu a Vaší odpovědi diskutoval, jsme se dohodli, že
nadále již nebudeme poskytovat finanční dary UNICEF, protože vaše
postoje nejsou evidentně v souladu s ideami, které UNICEF navenek
hlásá a budeme toto svoje rozhodnutí šířit mezi další okruh přátel.
Naštěstí tu jsou další organizace, pomocí kterých je možno pomáhat
potřebným dětem.
MgA. Milan Popelka
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VZTAHY | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Megaphone, CanadaJohn Nevim
Olympic’s true costs
When One World Trust recently reviewed 30 international organizations and companies
for its Global Accountability Report, the International Olympic Commission was rated
dead last—largely because of a lack of transparency.
Sad end of the Pierre Coubertain´s ideal.
This shouldn’t come as too much of a surprise
to people in Vancouver, who have seen Olympic
unaccountability reach new heights over the
past year.
The biggest news came last month when a leak
exposed city council’s secret $100 million loan
to the developer of the Athletes’ Village. Many
blamed Judy Rogers, Vancouver’s then-city
manager, for pushing the loan without revealing
the fact that the city’s finance manager had grave
reservations and resigned over the deal. Rogers
was also on the Olympics board of directors,
which some saw as a conflict of interest.
“With serious issues like homelessness, affordable housing and crime facing our City,
there must be an end to the secrecy that continues to surround the $100 million loan of
taxpayer dollars to a private firm, the Millennium Development, to complete the Olympic
Village project,” said Gregor Robertson in
a press release during November’s municipal
campaign.
Just a week into off ice, Robertson f ired
Rogers and asked external auditors to review
the city’s financial arrangements around the
Olympic Village (although Robertson said the
dismissal had nothing to do with the loan). But
the leak showed that there’s a lot happening
behind closed doors that we’re not hearing
about and may not f ind about for years to
come.
The public got another reminder of how yellow
the Olympic snow is earlier this month when
30
the BC Auditor General slammed the provincial
government for withholding the true cost of
the Games. John Doyle claimed the province
is hiding about $170 million from the Olympic
budget by conveniently excluding security,
health services and money spent by BC Hydro,
BC Lottery Corp. and ICBC.
“I think they could be more transparent and I’m
the third auditor-general in a row to say this,”
Doyle told the Vancouver Sun.
If three different auditor generals can’t find out
the truth about the Games, it doesn’t bode well
for the rest of us. This lack of transparency is not
an accident. The Olympics have consistently been
vague about financial details, only presenting the
good news about sponsorship and ticket numbers
but little in the way of budget setbacks.
Even something as mundane as fair ticket prices
calls into question the accountability of Vanoc
and its partners. It is now official Olympic
policy to “let the buyer beware” when talking
about ticket fraud. Even with a public lottery
for Olympic tickets, most people will end up
turning to scalpers and paying top dollar for
coveted events.
ShowTimeTickets.com has promoted 2010 event
tickets with the caveat, “Prices are subject to
change however all orders are guaranteed by
contract once confirmed.” So you can count on
tickets, but you may not pay what you initially
think.
To combat price gouging, Olympic organizers plan on setting up an official site that
promises to resell tickets at face value. But
why would anyone use it when they can sell
tickets through eBay and craigslist without
price restrictions?
However, tickets will be just half the problem
for tourists. This past year saw the growth of
locals offering to rent their homes during the
Games. But Vanoc has done nothing to ensure
tourists won’t be gouged when they arrive in
Vancouver or discern whether any of these
listings amount to real accommodation.
The closest Vanoc comes to giving visitors some
accountability is the 2010 Destination Planner,
an online resource that includes some sparse
accommodations listings and looks like it was
prematurely launched.
The 2010 Winter Olympics is just over a year
away. That gives Vanoc some time to clean up
its act and start opening up its books. But if
things continue the way they’re going, expect
more secret deals and hidden costs and less
accountability.
Slovníček:
blunder – hrubý omyl, trapas, zpackat něco
affordable - cenově dostupný
conveniently – pohodlně, obyčejně
vague – nejasný, nezřetelný
setbacks – překážky, neúspěchy, zhoršení
situace
mundane – světský, pozemský, kosmický
né cesty do š
č
e
p
kol
Bez
y
Zapojte se
do projektu pro školy,
děti a rodiče
bezpečnější ulice zdravější prostředí lepší podmínky pro chodce a cyklisty
Uzávěrka přihlášek 15. 3. 2009
Více informací na www.prazskematky.cz
a http://magistrat.praha-mesto.cz
Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Finančního mechanismu EHP a No
orského finančního mechanismu prostřednictvím Nadace rozvoje občanské společnosti a hlavním městem Prahou.
www.oziveni.cz
Tiráž
Kodex prodejce
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je
nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí
pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky.
Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce,
publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Vyšehradská 27/423, Praha – Nové Město, 128 00,
tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, e-mail: [email protected] koncept:
Robert Sztarovics, výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553,
šéfredaktor: Alexandr Budka, redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín, Zuzana
Brodilová, korektury: Silvie Kratochvílová, grafik: Štěpán Bartošek, grafický
koncept: www.lab-ad.cz, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309,
Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]novyprostor.cz), Alena Vosáhlová
([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Pekařská 18, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776
782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy,
U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový
dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha,
tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301
00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt,
tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová,
tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách
700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32,
Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.
Ministerstvo práce
a sociálních věcí ČR
www.prazskematky.cz
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
Prodejce Nového Prostoru nesmí:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5.Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9.Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Stížnosti na prodejce v Praze
prosíme telefonujte na 608 259 039,
Alena Vosáhlová
V Brně na 776 782 468, Gábina
Hrozinová
Sbírkový účet je od
21. 3. 2008 obnoven.
Číslo účtu: 1061013598/5500
NETESTOVÁNO NA ZVÍŘATECH
Testuje se ještě kosmetika na zvířatech?
Můžeme věřit společnostem, které prohlašují, že na zvířatech netestují?
Není to už dávno zakázáno?
A jak je to s prostředky pro domácnost?
Odpovědi najdete na www.netestovanonazviratech.cz

Podobné dokumenty

Brožura pro tisk - Pražská muzejní noc 2016

Brožura pro tisk - Pražská muzejní noc 2016 Co se jedlo ve 14. století a co všechno ještě nebylo objeveno? Ochutnejte v naší krčmě dobové pokrmy a nápoje, připravené podle historických pramenů. Vstupní hala. | Čas: 19.00–0.00 Noční výměna kn...

Více

březen – duben 2008

březen – duben 2008 V které době to bylo, je otázka pro vás..... (Malá nápověda – bylo to v roce, kdy se zrodil Shaman a pár dní před prošoupáním bot při nejslavnějším pochodu). Svatbu neplánujeme a dětí bych chtěl ho...

Více

ARGO spol. s r. o.

ARGO spol. s r. o. jeho Dějin krásy. Co je vlastně opakem krásy? Na tuto otázku hledá autor odpověď na stránkách výpravné ilustrované publikace, kde na příkladech děl literárních i výtvarných ukazuje, že opak krásy s...

Více

Seznamte se 2013_Sestava 1

Seznamte se 2013_Sestava 1 Edice APEL – v roce 2004 založil Zelený kruh ve spolupráci s Hnutím DUHA ediční řadu APEL, jejímž cílem je přicházet s novými a v českých poměrech okrajově diskutovanými tématy ochrany životního pr...

Více

1 Výroční Velká Sedma za rok 2013 Umístění

1 Výroční Velká Sedma za rok 2013 Umístění 33./ XAVIER BAUMAXA: Ing Pavel Pavel (66) – 7T/0/1/0 – 2./11. – (Dawntempo / Xavi & Bady, 2013), http://xavierbaumaxa.cz/ 34./ BURIAN feat. ZDENĚK SVĚRÁK: Chodil jsem mnoho let (63) – 7T/1/0/0 – 1....

Více