K OMUNISMUS J E D N A Z F Á Z Í N O V O V Ě K É H O Ú T O K U

Komentáře

Transkript

K OMUNISMUS J E D N A Z F Á Z Í N O V O V Ě K É H O Ú T O K U
KOMUNISMUS
JEDNA Z FÁZÍ NOVOVĚKÉHO ÚTOKU
Hilaire Belloc
Hilaire Joseph Pierre Belloc (27. 7 1870, La Celle-Saint-Cloud –
16. 7. 1953, Guildford, Surrey) byl synem Francouze a Angličanky,
která konvertovala ke katolicismu. V katolické víře vyrostl, avšak
měl mnoho vlastností, které ho spojují s anglickými konvertity,
jakými byli R. H. Benson, G. K. Chesterton či Graham Green.
Konvertovat v Anglii ke katolické víře znamenalo něco jako stát se
zrádcem národa. Konvertita ve společnosti ztratil své bývalé
postavení, musel začít od samého počátku mezi opovrhovanou
menšinou. Pohnutky těchto mužů tedy musely být silné, nešlo jen
o estetické okouzlení, ale o skutečné povolání a změnu. Svoji víru
museli dokonale obhájit před sebou i před svým okolím. Z tohoto
důvodu vynikali v obraně katolické víry a Církve a byli imunní vůči
"duchu doby.
Hilaire Belloc kritizoval převládající směry své doby, jako byl
socialismus, liberalismus, progresivismus, scientismus a jiné,
zvlášť pro jejich rezignaci na své kořeny, tedy křesťanství v jeho
původní podobě, tedy na katolicismus. V převládající interpretaci
anglických dějin spatřoval nesprávné pojetí role reformace a
katolické Církve. Reformace podle něj přinesla kapitalismus,
zničila přirozenou zbožnost a odvedla pozornost od pravdy
s velkým „P“. Odmítal kapitalismus i socialismus, a jako
alternativu k nim chápal tzv. distributivismus (Otrocký stát 1912).
Komunismus (který je pouze jedním, a pravděpodobně přechodným, projevem novověkého
útoku) hlásá, že je zaměřen k jistému dobru, tedy vymýcení chudoby. Ale už vám neřekne, v čem
ono dobro spočívá; zamlčí, že v jeho plánech je také zničit další věci, které lidstvo obecně chápe
jako dobré: rodinu, vlastnictví (jež je zárukou osobní svobody a důstojnosti jednotlivce), humor,
milosrdenství a vše, co považujeme v životě za správné.
Říkejte si tomu, jak chcete, nazývejte to, jak to činím já zde, „novověkým útokem", nebo, jak si
myslím, že tomu budou brzy lidé říkat, „Antikristem", nebo používejte dočasně vypůjčený pojem
„bolševismus" (což je jen ruské slovo pro politickou „všežravost"). Ať tak či onak, víme, že to
není vzpoura utiskovaných; není to povstání proletářů proti nespravedlnosti a útisku kapitalistů;
je to cosi zvnějšku, jakýsi zlý duch, který zneužívá utrpení lidí a jejich hněv zaměřený proti
nespravedlivým podmínkám.
Dnes stojí tyto věci u našich bran. V posledku se samozřejmě jedná o plod původního rozdělení
křesťanstva během reformace. Začalo to popíráním ústřední autority, a skončilo tvrzením, že si
člověk údajně vystačí sám, přičemž se všude staví velké modly, jež mají být uctívány jako
bohové.
To se neprojevuje jen na komunistické straně, můžeme to také nalézt u organizací, které jsou
proti komunismu;
mezi rasami a národy, kde místo Boha vládne pouhá síla. Tito rovněž stavějí modly, jimž jsou
přinášeny ohavné lidské oběti. I oni popírají spravedlnost a správný řád věcí.
Jsme tu předně svědky obnovy otroctví, tohoto nutného plodu popření svobodné vůle, které jde i
za hranice toho, co tvrdil Kalvín, tedy k popření zodpovědnosti vůči Bohu a schopnosti člověka
jednat. Dvě podoby otroctví, které se postupně objevují a stávají se postupem času v souvislosti s
novověkým útokem na víru vyvinutějšími, jsou otroctvím státu a otroctvím soukromým
společnostem a jedincům.
Slova se dnes používají velmi volně; všude vidíme takového ochromení možnosti jasného
vyjadřování, že téměř jakákoli věta může být mylně pochopena či zlovolně vyložena. Když říkám
„otroctví v kapitalismu", tak se při slově „kapitalismus" vybaví různým lidem různé věci. Pro
jednu skupinu autorů (přiznávám, jedná se o mě) to znamená „vykořisťování mas dosud
svodných lidí několika málo vlastníky výrobních, dopravních a obchodních prostředků". Když
jsou lidské masy zbaveny vlastnictví - nic nevlastní -, stávají se zcela závislé na těch, kteří něco
vlastní; a pokud je v možnostech těchto vlastníků snížit výrobní náklady týkající se lidí, které
vykořisťují, pak tím zástupy pracujících nejen ztrácejí možnost řídit své životy, ale jsou
vystaveny možné nouzi a nejistotě.
Ale někdo jiný pod pojmem „kapitalismus" může chápat prostě právo na soukromý majetek;
dalšímu se vybaví průmyslový kapitalismus s těžkými stroji stojící v protikladu k zemědělské
výrobě. Opakuji, aby měla diskuse smysl, musíme si nejprve vyjasnit pojmy.
Když současný papež hovoří ve své encyklice o „téměř otrockém jhu", má na mysli právě to, co
bylo řečeno výše. Pokud je bezpočet rodin ve státě bez vlastnictví, pak se z těch, kteří kdysi byli
občany, stávají v podstatě otroci. Čím více stát zasahuje a usiluje vytvářet různé záruky životní
úrovně, čím více reguluje mzdy, zavádí povinné pojištění, zdravotní péči, vzdělání a vůbec
celkově přebírá vládu nad životy lidí závislých na mzdě, a to ve prospěch společností a
zaměstnavatelů, tím více rostou podmínky pro zmíněné polootroctví. A pokud bude státní
socialismus tohoto druhu utvářet společnost, řekněme, po tři generace, stane se z něj
zakořeněný zvyk a rámec uvažování, z něhož bude velmi těžké se dostat.
V Evropě se tímto systémem nechala svázat zejména Anglie (ale do jisté míry také mnoho dalších
zemí). Pod jistou úroveň příjmu je člověku přiznáno základní životní minimum, případně
podpora v nezaměstnanosti, kterou mu státní úředníci vyplácejí jako náhradu za ztrátu lidské
důstojnosti. Veškeré jeho rodinné poměry jsou přezkoumávány; jako nezaměstnaný je dokonce
na tyto státní úředníky více odkázán než jako zaměstnaný na zaměstnavatele. Věci se neustále
mění; masy lidí si zatím neuvědomují, k čemu směřují, ale přehlížení lidské důstojnosti, skryté,
ba i otevřené, popírání nauky o svobodné vůli, to vše vede k nutným důsledkům, což ostatně
vidíme v podobě stávajících polootrockých zřízení. A ty se postupem času stanou zcela
otrockými.
Proti zlu mzdového otroctví1 se zde dlouhodobě nabízí, a už se i urputně prosazuje, jisté řešení.
Jeho stručné jméno zní: komunismus, tedy otrocká závislost na státu; daleko pokrokovější a
důkladnější než první případ, kdy jde o otrockou závislost na kapitalistovi.
O moderním „mzdovém otroctví" lze hovořit pouze metaforicky; člověk pracující za mzdu není
svobodný, jako člověk žijící ze svého vlastnictví; musí dělat, co mu řeknou jeho „majitelé", a když
se tento stav netýká pouze menšiny, či dokonce omezené většiny, nýbrž v podstatě celého
obyvatelstva, s výjimkou nesrovnatelně menší třídou kapitalistů, pak se rozměr skutečné
svobody v jeho životě scvrkává, byť právně nemizí. Zaměstnanec ovšem ještě i v těch
nejprůmyslovějších společnostech neupadl do postavení otroka. Stále je podle zákona občanem.
Teoreticky je pořád svobodným člověkem, který uzavírá smlouvu s druhým člověkem o
vykonání určité míry práce za určitou sumu peněz. Člověk, který se zaváže zaplatit, z toho může
či nemusí těžit; člověk, který se zaváže odvést práci, může či nemusí obdržet mzdu, která
odpovídá hodnotě toho, co vykoná. Ale oba jsou čistě vzato svobodní.
Tato první forma společenského zla, vycházející z moderního ducha, je spíše směřováním,
sklonem k otroctví než vlastním otroctvím; v případě rozsáhlých podniků, velkých továren,
monopolů atd. tomu můžete říkat polootroctví, pokud chcete.
Komunismus je ale naprostým otroctvím. Je to moderní nepřítel, který pracuje otevřeně,
nepokrytě a s velkým nasazením. Komunismus popírá Boha, popírá důstojnost, a tím i svobodu
lidské duše a otevřeně zotročuje lidi tomu, co nazývá „státem", ale co je ve skutečnosti sborem
vyvolených úředníků.
Pokud komunismus zcela zavládne, pak nebude nezaměstnanosti, stejně jako není
nezaměstnanosti ve vězení. Nebude nouze ani chudoby, snad jen kdyby si vládci výslovně přáli,
aby lidé trpěli nedostatkem jídla či oblečení, případně je chtěli jakýmkoli jiným způsobem utlačovat. A i kdyby stoupenci komunismu zavedli svůj režim z upřímného přesvědčení, vyvarovali
se lidských slabostí a pracovali jen pro dobro druhých, dosáhli by snad jistého hmotného
pokroku, avšak pouze za cenu zavedení otroctví.
Takové jsou první plody novověkého útoku v sociální oblasti, které mají dopad na společenské
uspořádání. Vracíme se zpět do dob před ustanovením Církve, do pohanství, kdy bylo otroctví
všudypřítomné a kdy na něm spočívalo celé společenské zřízení. Ano, se ztrátou víry se vracíme
zpět do otroctví.
Převzato z knihy The Great Heresies, New York 1938.
Pius XI. o komunismu
(úryvky z encykliky Pia XI Divini redemptoris o bezbožeckém komunismu vydané 19.3.1937)
Názory, které komunisté hlásají, a to usilovněji než kdy dříve takové názory se hlásaly, předstírají, že
přinášejí chudým lidem ulehčení. Nesprávný pojem spravedlnosti, rovnostářství a bratrské sounáležitosti
pracujících prostupuje svým překrouceným, nepravdivým smyslem všechno, co komunisté tvrdí a o co
usilují, takže davy svedené svými klamnými sliby vznětlivě rozvášní tak, jako by je napadli tou nejprudší
nákazou. A to se jim opravdu daří tím snáze v této době, kdy nerovnoměrně rozdělený majetek způsobuje
neobvyklou nouzi, a to nejen několika málo lidem.
Kromě toho olupují člověka o svobodu, která je základem pravidla, podle něhož život se má prožívat
duchovně. Berou mu také jeho lidskou důstojnost a všechno, co by mohlo být jeho mravní oporou, aby se
mohl vzepřít proti skrytě se rozmáhajícímu náporu neřesti. Podle názorů komunistů lidská osoba není nic
jiného než jakési; řekněme kolečko v soustrojí celého světa. Proto popírají přirozená práva jednotlivých
lidí, která jim patří, a přiznávají je společnosti. Mezi lidmi má být naprostá rovnost, proto neuznávají
žádnou pravomoc, kterou Bůh svěřuje rodičům nebo představitelům státní či církevní moci, jelikož, jak
tvrdí, jediným a prvním zdrojem moci i poslušnosti je společnost. Jednotliví lidé nemají vůbec žádné
právo na vlastnictví zboží nebo výrobních prostředků; jestliže totiž výrobní prostředky vytvářejí z
jednoho zboží další zboží, tak jejich vlastnictví vede k tomu, že jedni ovládají druhé. Tvrdí, že jakékoliv
soukromé vlastnictví musí být zrušeno právě proto, že je hlavní příčinou hospodářského zotročování.
Nelze však beztrestně odmítat přirozený zákon ani Boha, jeho původce. Z toho plyne, že komunisté
nemohli a ani nikdy později nebudou moci uskutečnit svůj záměr ani v hospodářství. Nijak nepopírám, že
v Rusku značně přispěli k tomu, že lidé se tam probrali z trvalé zahálky, na niž si zvykli, a že se mohli
snažit všemi silami a jakýmkoliv způsobem, ač často ne správným, dosáhnout většího prospěchu. Ale
bezpečně vím i podle nedávných svědectví, která nelze podezřívat ze zaujatosti, že ve skutečnosti ani v
tomto případě nesplnilo se to, co bylo tak slibné. A navíc hrůzná vláda nahánějící strach uvalila na mnohé
občany jho otroctví. Je rozumné připomenout, že i vláda musí dodržovat určitou svědomitou kázeň a že se
jí musí přizpůsobit každý, kdo s vědomím odpovědnosti bere na sebe úkol vládnout. Ale to nemohou
zajistit komunisté svými zásadami, které mají původ ve smyšlenkách materialismu. Proto tu zůstává
jenom to děsivé zločinecké spiknutí, které lze vidět v Rusku, kde bývalí soudruzi z různých spiknutí a
bojů vzájemně se popravují. Toto hrůzné zločinecké spiknutí nedokáže zabránit zkáze společenského
zřízení. Jak tedy by mohlo udržet v mezích zpustlé mravy. Komunismus již zpočátku se ukázal tak, jaký
skutečně byl, v celé své zločinnosti. Když však časem zjistil, že lidi odpuzuje, změnil způsob svého boje a
snažil se přilákat mnoho lidí a oklamat je jinak, a to tak, že za názory, které samy o sobě jsou dobré a
přitažlivé, skrýval to, oč mu vlastně šlo.

Podobné dokumenty