takovýho uhlího

TAKOVÝHO
UHLÍHO
Umouněný vzpomínky
Renáta Malá
Mé babičce haldářce
Není nutné si nalhávat, že je hornická tradice na Kladensku plná pověstí o permoníkovi a svaté Barboře, skocích
přes kůži či zručných havířích po šichtě vyřezávajících betlémy. Ani jadrné „kurvy“ nejsou příliš typickou součástí
profesního slangu tak charakteristického pro jiné hornické oblasti. Dokonce ani z běžné procházky po městě
nemusí být současnému návštěvníku jasné, že se nachází v místě s hornickou minulostí sahající do 18. století.
Ještě před několika málo lety, kdy bylo Kladno opatřeno řadou klišé obsahujících většinou slova jako „černé“
nebo „dělnické“, nemohlo být pochyb, že těžba uhlí je vedle kalení oceli hlavní náplní činnosti místního
obyvatelstva. Natřískané „mandelinky“ rozvážely dělníky na šichty a sehnat vyřazený hunt jako zásobník
na vodu nebyl problém.
V příštím roce to bude už deset let od chvíle, kdy se zastavila těžba na posledním kladenském dole, ale
již dlouhou dobu předtím se Kladno postupně začalo měnit. Mizely nepotřebné důlní provozy a s nimi
i dominující těžní věže, některé haldy byly rozváženy, zanikala celá řada hospod, dělnické kolonie byly
přestavovány na moderní rodinná bydlení.
Oproti jiným a třeba i typičtějším hornickým oblastem či místům s hornickou tradicí sahající až k hlubokému
středověku má Kladno ale jednu velkou devizu. A tou jsou lidé jako živé vzpomínky na dobu ještě nedávnou.
Na každém kroku je možné potkat bývalé havíře či další zaměstnance šachet jako hlavní aktéry své doby. Jejich
vyprávění mají nezastupitelnou funkci, která se nedá nahradit bádáním v archivech a která zprostředkovává
prostředí a práci pro „běžného smrtelníka“ často nepředstavitelné. Zvláště práce v podzemí měla svá specifika,
která se jen těžko dají popsat tomu, kdo nikdy šachtu nezažil. Byl to svět vlastních pravidel upravujících vztahy
v partě, svět vytvářející svérázný folklor, svět plný symbolů, svět vlastního jazyka a svět, který se výrazným
způsobem projevoval na povrchu a spolu s jinými faktory vytvářel charakter Kladenska – tak, jak jej známe dnes.
Jestliže se před 100 lety národopisci Kladnu velkým obloukem vyhýbali, protože se to tady permoníky příliš
nehemžilo, měli by napnout síly nyní. Nabízí se jedinečná příležitost prostřednictvím vzpomínek bývalých
havířů zdokumentovat hornickou tradici Kladenska. A ta je i bez permoníků, Barborek či svatých Prokopů
skutečně bohatá.
Zdař Bůh!
Pavla Žvachtová
Se svolením autorky knihy je možné, aby si čtenáři obrázek vymalovali
(pro Nekladeňáky – „mandelinky“ byly oranžové).
3
Na šachtě jsem dělala dva roky
To už ale byla Mayrovka skanzenem a chlapi o fárání už jen povídali. Z horníka se stal průvodce. A povídali
furt, nejen návštěvníkům. A krásně. Vždycky mi přišlo trochu líto, že to se mnou nemůžou poslouchat i mí
přátelé a ostatní „vobyčejný“ lidi. A pak jsem si řekla, že by vlastně mohli.
Umouněný vzpomínky byly sestaveny z nahrávek rozhovorů vedených s pamětníky na podzim a v zimě roku
2010, v době, kdy probíhají demolice zbytků důlních staveb, v době, kdy je hornická sláva města Kladna již
minulostí, v době, kdy už se vzpomíná.
A stejně jako paměť ráda selektuje směrem k „dobrému“ i pamětníci vzpomínají na to hezké, co je těšilo, co
je bavilo. Tímto směrem se vinula témata rozhovorů a následně i témata jednotlivých kapitol knihy, která
rozhodně neosvětlí technické principy rubání uhlí, ale poodhalí třeba to, co vše je možné provést s potkanem…
Jednotlivé kapitoly jsou sestaveny ze vzpomínek mnohdy i deseti pamětníků, některé informace se různí, jiné
doplňují. Kapitoly mají tedy vlastnosti mozaiky, která není vždy dostavěná či soudržná – stejně jako paměť –,
což je vyváženo neutuchajícím hornickým humorem.
Všichni mluvili o dřině a přátelství, těžkých chvílích a srandě, nebezpečí a důvěře, až mě mrazilo. S každým
rozhovorem jsem si víc a víc uvědomovala, jak moc je potřeba tuhle zvláštní vzácnou moudrost uchovat
a předat dál, a to v co nejsyrovější, a zároveň srozumitelné formě. A muselo to být přesně s tím humorem, se
kterým bylo vše naservírováno mně.
Tak vznikla kniha nepřetržitého toku textu, který je koláží historek a vzpomínek různých lidí z různých šachet
a různých období.
Zdař Bůh!
Renáta Malá
4
5
OBSAH
7Obsah
8
Údržbáří zlobili víc
11
I havíří zlobili
11
Parta byla na šachtě bezvadná, kamarádská
14 Každej měl ňákou přezdívku
18 Kolik je kde mužstva
18 Jámu měli na starosti šachťácí
23 Muklové nechodili k nám do šaten
24 Dřív bylo všude plno švábů
27 Svačiny se fasovaly
30Hovniky
31Žump
31 Důlní koně
33 Po válce byla nouze o chlapy
35Permonící?
47 Vod šachty přijely vozejčky s uhlim
k výklopniku
48 Povrch je jedna velká rodina
53 V kolonii se každej s každym zná
54 Kluk v kolonii
56 Zima? Tak na haldu!
56 Manželka, ta moje, mamina, stará
61 Můj tatínek dělal na Mayrovce
61 Na Dnech horníků vyhrávala hornická
dechovka
64 Vyučenci a internáty
68 Ohňaři byli vlastně dvojí
75 Vedoucí byli různý
78 Každá šachta byla jiná
82Slovníček
35Náboženství?
36 Každej řiká, jaký je pod zemí teplo
36 Po celym tom dnu už chtěl každej na pivo
40 Na šachtě měl každej svoji voblíbenou sprchu
40Šichťák
41Kantíny
Kontrola musí být
6
44Bezpečácí
7
ÚDRŽBÁŘÍ ZLOBILI VÍC
My havíří, co jsme dělali na normu, jsme na nějaký
blbovinky moc čas neměli, my jsme měli co dělat,
abysme se nasvačili. Ale ty, co byli placený v časový
mzdě, to bylo něco jinýho, různý údržbáři, ať to byla
strojní nebo hornická nebo jiná údržba, ty si přeci
jenom vobčas nějakej čas vyšetřili a taky nás pěkně
solili.
No zlobil jsem jako zámečnik, to jsem zlobil, to
k tomu patřilo, na šachtě se zlobilo furt. Tam
těch zlobilů bylo víc, třeba člověk šel a bouchnul
do lutny, jo, a teď ten prach všechen, kterej byl
v lutnách, tak vylít a havíří nebyli vidět.
Chlapi jezdili po pasech dólu, to se nesmělo.
Do nejblbějšího místa se pověsila mrtvá myš, no
a ten chlap se jí nemoh vyhnout, že jo. Kolikrát ji
i nabral. Nebo se podlejvalo na pasech. Ty chlapi,
když jeli dólu, tak se za nima na pasy vylila voda, co
zbyla.
Blázen na Rónovce, Josef, tak ten byl u přesypu
a mačkal knofliky. Tam byly dveře a ten pas šel
krz dveře. A aby ten vzduch nemoh utíkat, tak
tam byly z gumy udělaný takovýhle záclony, takže
když jeli havíří po pasech, tak se museli hodně
sklopit, ležet na tom pase, aby ji nedostali vo ty
dřeva, kerý byly nad nima, a projeli krz ty gumy.
Josef šel a ty záclony namazal hovnem. No a teďko
všichni ty havíří, jak jeli za sebou, tak to všichni
měli namazaný na helmách, na čelech. Chytli ho
a zmlátili. A to bylo stejně houby platný.
8
Zas ukrad hasicí přístroje, ty sněhový, dal je mezi
vrata, a když havíří jeli, tak to narafičil nad pas
a pustil to. No a kucí nahatý a zpocený a teďko vjeli
do ledovýho kouře z hasičáků. Tak zas ho chytli
a zas ho seřezali.
Do chodeb se dávaly umělohmotný vaničky jako
zábrany proti ohni, kdyby přišel výbuch. Když
přišel, tak ty vaničky tlakem praskly a voda se vylila
a oheň dál nepostupoval. Tu vaničku Josef vzal, prd
ji pod pas a nalil ji plnou vody. První havíř, kerej jel,
tak do ní spad.
Pověstnej byl nějakej Láďa, drobného vzrůstu,
160 cm výšky, nenechal nikoho na pokoji. On to byl
důlní tesař, dělal přesypy, dělal přechody přes pasy,
dělal všechno. Šikovnej kluk. Na základnách na kříži
si všichni nechávali kabáty. Nebo třeba řemeslnící,
dělal chvilku někde támhle, chvilku někde jinde,
tak měli taky místo, kde se shromažďovali, šli tam
vodsuď udělat nějakou práci a vrátili se. Takže
si tam ty kabáty nechávali. Ale to Láďa nemoh
vidět. Okamžitě kabáty přitlouk hřebíkama, ještě
je vohnul, aby to nešlo vytáhnout, anebo strčil
do rukávů prkno, a to prkno přitlouk přes rukávy
hřebíkama.
Dělával to, dělával to a teď zjistili, kdo to dělá.
Tak se na něj jednou havíří domluvili. U jámy byla
vyklápěcí průvodnice, do ní se dával matriál, nahoře
visel hák s řetězem a na ten řetěz se průvodnice
vytočila. Milýho Láďu na ten řetěz pověsili za pásek
a nechali ho tam viset přes střídání mužstva.
Parta zámečniků
9
Narážeči řekli, ať ho tam nechá, ať ho sundá až další
šichta, která sjede dólu. Takže tam visel, já nevim,
půl hodiny tři čtvrtě na pásku, aby si to pamatoval.
Stejně si nedal pokoj. Potom ho zase chytli, jak dělal
nějakou lumpárnu, tak počkali, až si střelmistr vzal
střelivo z bedny, nacpali ho tam a bednu zavřeli a:
buď zdráv a vesel. Dokud nepřišla další šichta, byl
zkroucenej v tý bedně, která měla tak půl kubiku
obsah, víc ne. Tak tam skučel, aby dal pokoj no.
I HAVÍŘÍ ZLOBILI
Museli. Ta sranda k šachtě patřila jak prdel na hrnec.
Havíří, co dělali na ortě, mi jednou z palnikovejch
drátů vyrobili changůr, indickej hudební nástroj.
A povidaj: „Jak nám budeš hrát a zpívat, podle toho
my budem v rytmu házet.“ Tak nejdřív jsem zpíval
indický písničky, pak ty pomalý, a když jsem jim
začal zpívat Píseň práce a ještě rychle, tak mě vzali,
voblíkli mi do kabátu, krz ramena protáhli halmu
vod lopaty a pověsili mě na řetěz. A teď já nemoh
dólu, že jo, kabát zaplej, teď jsem tam visel a bylo:
„Chceš pustit?“
Já povidám: „Chci.“
„Hm, tak zakokrhej.“
Tak jsem kokrhal, pak jsem musel zpívat, no byla
doba, než mě pustili. Samozřejmě člověk zašel
za roh a bylo: „Kurvy zrzavý, víckrát sem nepřídu.“
Šachta se furt bere jako nejhorší zaměstnání, ale
já si myslim, že neni. No dřina to byla, ale řikám,
kolikrát jsme museli úplně pustit lopatu, jak jsme se
tlemili, protože to prostě nešlo. A nádhera. Přišlo
se ráno do práce a ještě vohnípaný. Votevřely se
dveře a v tu ránu ten řev a už jsme se museli smát.
Všechno se každej snažil vobrátit ve srandu. Když
jsme seděli třeba pod šachtou a teď jsme se všichni
těšili ven, že jo, a von vám zavolal dispečer: „Hele,
musej dělat ještě něco na těžnim stroji, třeba hodinu
musíte vydržet.“ No, ty vado, to byl každej hotovej,
že jo. A ňákej Vlasta tam seděl a řiká: „Kucí, poďte,
zazpíváme si ňákou veselou.“
My jsme se na něj všichni podívali a řikáme: „Ty
blbečku.“
A von začal: „Zomrela mi žena…“
A to byla bomba, sme se začali chlámat a spadlo to
všecko napětí, že jo, a už se zase rozproudila zábava
a bylo veselo.
PARTA BYLA NA ŠACHTĚ
BEZVADNÁ, KAMARÁDSKÁ
Tam, i když si vynadáš i když se mluví sprostě,
pošle jeden druhýho až někam, tam víš, že zkrátka
kdyby se ti udělalo ouvej, tak tě dva chytnou a v tu
ránu jseš tam vocaď venku. To bylo, jako to měli
mušketýří. Jeden za všechny a všichni za jednoho.
Úžasná parta.
Parta havířů
10
11
Dneska jedu vokolo šachty a je mi do breku,
takovou partu, jakou jsem poznal tam, už nikdy
nepoznam, jak tam k sobě byli vohleduplný lidi. To
člověk moh mít na práci cokoli, a když přišel kluk
a řek: „Poď mi pomoct,“ tak se všechno položilo
a šlo se mu pomoct, protože jsi věděl, že jednou
tu pomoc můžeš potřebovat ty, že jo. Pod zemí
se mohlo stát cokoli, takže jsme se museli na sebe
opravdu spoléhat.
A když se šlo někam společně tancovat, to jsi
moh jít tancovat s keroukoli a prostě byla prdel,
že jo. Ale byla to kamarádova žena a tadyhle byla
tákováhle lajna a tim to haslo a nazdar holub. Nikdo
si nedovolil, aby podrazil někoho druhýho.
Když na šachtu přišel falešnej člověk, tak tam
vydržel dva dny a šel pryč. Prostě tam nevydržel,
protože lidi tam k sobě byli tak upřimný, že mu
někdo nasekal zadek. Těm se řeklo třeba: „Ty
vole, ty seš tak křivej, že když spolkneš hřebik, tak
vysereš vejvrtku.“
Anebo: „Ty kurvo, ty když dáš zmiji pusu, tak se jí
narovná ta klikatá čára.“
Je fakt, že když jsi přišel novej, taks byl středem
pozornosti, aniž sis to uvědomoval. Já jsem přišel
na šachtu v době, kdy přibírali tak jednoho člověka
za měsíc jenom. Celá šachta věděla, že přišel nějakej
novej vůl. No zážitek. Jedeš dólu klecí, všichni se
takhle chytli, já na ně koukal a najednou jeden mi
řiká: „Mladej, chyť se, pojedem do zatáčky.“ A já
se blbec chyt. Jsem si pak řikal: „Ty čurane, vždyť
12
přece nemůže bejt ve výtahu zatáčka.“ A takovýhle
špeky vám tam dělali, a tim bylo znát, že vo tobě
vědi. Když jsi přišel třeba ke kleci a stoupnul sis,
bylo: „Hele, tam si nestoupej, pocem.“ A to si toho
chlapa neznal. Každej si tě ved a celá šachta tě celej
měsíc vokukovala, jakej jsi, jak děláš, jestli z tebe
něco bude.
Starý havíří, ty to řeknou vždycky na férovku. Za tři
dny mi přišel jeden říct: „Jó, ty budeš dobrej, tebe
berem.“ A když za tři dny přišli za štajgrem a řekli:
„S tim dělat nebudu,“ tak ho nikdo nechtěl. To
se řeklo vedoucímu: „Toho dáme někde, kde nic
neposere.“
Když přicházeli nový mladý, to se fakt hned poznalo
už podle toho, jak se ten kluk postavil k práci, jakej
byl povahově. Třeba někdo nemusel umět dělat,
ale měl výbornou povahu a trošku mu to pálilo, že
jo. Proto si ho ty kluci do kolektivu vzali. Věděli, že
zase jim tam bude dělat srandu a vytříbí to napětí.
Když ale přišel takovej ňákej kryplík, tak za tři dny
taky sám přišel a řek, že končí, a vodešel ze šachty.
Prostě tam nevydržel.
Byla to dřina, to je fakt, ale byl to krásnej život.
Když jsem přišel na šachtu, tak ten první měsíc jsem
chodil domu a normálně jsem brečel. Řikám: „Ty
vole, já tam nebudu!“ Já jsem se tak bál. Teď tam
na tebe všechno padne a teď si řikáš, jak každej řiká:
ty vole, tam nejsou vokna, tam nemáš kam utýct.
Ale řikám si, já nemůžu zpátky na Poldovku, to by
se mi všichni smáli, že jo: „Alé, havíř přišel, hrdina!“
A teď ty kecy, co by byly. Hele, a po měsíci to ze mě
spadlo, úplně najednou jsem přišel do práce a mně
to nevadilo. Si řikám: hele, mně nic nevadí. Tak
jsem si prostě tak nějak zvyk. Byl to stejnej pocit,
jako když sedim dneska v práci, tady v trafice.
Já když jsem přišel na šachtu, tak jsem neměl strach,
to ne. Já jsem se nikdy ničeho nebál. To nebyl
strach, byl to takovej divnej pocit. Třeba když jsme
jeli dólu, každej řikal, že je to jako vejtah, a vono to
jako vejtah nebylo. To se utrhlo a jelo to dólu jako
blázen. No a nahoru, to máš žaludek až v rozkroku,
to si řikáš: kurva, to je ale fofr.
A pak dóle, to jsem měl takový špatný tušení.
Tři první měsíce jsem si nesed nikde, kde byl
vodevřenej nahoře strop, kde to bylo vypadaný.
To dříví shnije a tim tlakem pak vypadne. Ty
cimrhajři, co vopravovali vypadaný shnilý dřevo,
to nemohli stačit, to bylo i 20 metrů vypadaný. No
a po třech měsících člověk zjistí, že fakt nejde se
tomu vyhejbat. To bys ani nikam nedošel. Musíš
zavřít voči, nebo nekoukat nahoru, koukat do země
a zkrátka jít. Pak už tě to ani nevadilo, jestli támhle
je něco vypadlýho. Než se něco semlelo. To si zas
člověk chvíli dával majzla a byl vopatrnej, ale jenom
chvíli, pak si na to člověk zase zvykne.
Šachta neni jen vo práci, ale taky děsně moc vo
psychice. Když se šlo na tuplovku, na 16 hodin, tak
už jsme toho ke konci měli tákhle. To už jsme seděli
u šachty a řikali jsme si: kurva, ať už jsem venku,
ať jdu na pivo, ať si dám třeba dvě tři piva nebo ať
se vožeru, ale ať už jsem pryč vocaď, protože to je
deprese, že jo.
Kolikrát si člověk řekne, hergot, člověče,
zaplaťpánbu, žes to dotáh do konce, žes to všechno
přežil tady na tý šachtě, že k něčemu nedošlo. Jó,
ňáký úrazy byly, to samozřejmě, to jako jó, ale
zase u toho byla většinou sranda. Měl jsem úraz,
žebra naražený, játra chycený. Přetrhnul se řetěz
u vrátku a ten hák mě vzal. No tak mě naložili
na káru, vezli ven a bylo: „Jardo, co jsi dělal?“ A já
řval: „Na Bělehrád!“ To jsem se ale nemoh smát,
protože to byla hrůza. Přišli za mnou do nemocnice
a teď takový ty frky a já povidám: „Běžte do prdele,
protože já se nemůžu smát, mě všechno bólí a vy
mi tady vyprávíte frky, vy bejcí.“ Druhej den tam
za mnou přišla pani a sháněla se po mně. Voni jí
vomylem řekli: „Ten včéra umřel.“ No to muselo
bejt něco hroznýho pro tu ženskou! Ale von to
byl někdo jinej, zaplaťpánbu, nebyl jsem to já.
Zaplaťpánbu jsem tady ještě dneska a je to dobrý
a jsem tady rád.
A že tam nejsou okna, je blbost. Jsou tam, buď
dvě, anebo štyry, podle toho, kolik je úseků anebo
kolik je kombajnů. Na každý stěně je spodní vokno
a horní vokno. Řiká se tak místu, kde rube kombajn.
Přejíždí z jednoho vokna do druhýho.
13
KAŽDEJ MĚL ŇÁKOU PŘEZDÍVKU
To muselo bejt. I na známky si to chlapi psali.
Přezdívky měly vždycky nějaký racionální
jádro, že to bylo z nějakýho příběhu. Já jsem byl
Senek, protože když jsem se vyučil a přišel jsem
na Vaňkovku, tak jsem byl přidělenej k předákovi,
kerej byl Ostravák a on vždycky: „Senku, tak to
nemožeš, to musiš tak.“ No a to mi potom zůstalo.
Já jsem byl na šachtě asi půl roku a tenkrát začal
Karel Zich – Je to paráda. A mně se to hrozně líbilo
a já si to pořád zpíval: „Je to paráda…“ a furt. Asi
za tři dny kousek dál vode mě kluci: „Hele, kde je
Paráda?“
Řikám: „Kdo to je?“
„No to seš ty, ty vole.“
Vod tý doby se mě to drží.
Krkovička, ten to dostal, protože furt žral jak ten
řeznik z tý pohádky. A von byl i postavou takovej.
Ten si třeba u práce dokázal i lehnout, a když
utahoval šrouby, tak já mu řikám:
„Karle, to nemůžeš utáhnout takhle vleže.“
„Všechno de,“ a ležel a jednou rukou utahoval
šrouby.
Pepikovi jsme řikali zase Šejna. Tenkrát
za komunistů, jak utek ten generál, tak to je podle
něj. Pepik furt vo Šejnovi, tak dostal Šejnu.
14
Vedoucí, ten měl Gajdu. Nevim proč, ale řikalo se,
že už jeho táta to míval.
Pat a Patašon – jeden velikánskej, druhej malinkej
a střízlíček.
Přezdívky těch, který se rádi chvástali u ženskejch,
to už byly moc sprostý. Byly názvy třeba jako
Buldozer dámskejch ložnic.
Jarda dělával na ÚV KSČ, a když přišel zpátky, tak
automaticky přezdívka Komouš.
Vencovi se řikalo Násoska, protože ten vylez ze
šachty, vzal džbánek a řek mámě: „Já jdu pro čtyři
piva.“ Mezitim jich deset v hospodě udělal a pak
teprv přišel s tim džbánkem domu.
Jirka měl Šarika. Tenkrát běžel seriál Čtyři z tanku
a pes. A von furt: „Ty vole, ten Šarik.“ A vod tý doby
má Šarika.
A třeba ženský, co byly nahoře, tak těm se řikalo
třeba Ta kozatá. Prostě byla kozatá.
„Víš kerá?“
„Nevim.“
„No Ta kozatá.“
„Jo, už vim kerá.“
Bohouš měl Pani vodu. Byla zabijačka a pozvali
Bohouše, ať jim s tim píchne. No všechno
přichystaný, vlezli do chlívka. Bohouš držel prase
na provázku za nohu, aby ho řezník moh bouchnout
v chlívku, protože ty dvorky byly malinký. Najednou
se vozvala rána a řev. Řeznik volá: „Pani, vodu!“
A von: „No štajgr! Já volat Polaky, Polaky a Polaky
ani muky.“ To se pak vžilo, to bylo pořád: „Polaky,
Polaky a Polaky ani muky.“
A pani: „Jakou? Studenou, nebo horkou?“
Na Rónovce byla jedna nádherná figurka. Lojzik,
starej alkoholik, Bílej vůl se mu řikalo. Na přilbu mu
někdo dokonce přidělal rohy a von v tom normálně
chodil na šichtu. Von už to měl trošku šáblý, ale
jinak to byl nedoštudovanej kněž.
„Studenou. Prase uhlo a já jsem praštil Bohouše.
Do nohy.“
Ten zůstal ležet a prase běhalo dál. Vod tý doby
mu to zůstalo: Pani vodu. Bohouš byl signalista ze
Šilerky. My starý pacholcí jsme si ho dobírali. Třeba
jsme byli v kleci nastoupený, čekali, až zazvoní.
Jakmile zazvonil signál na jízdu, tak jsme začali
všichni: „Pani vodu.“ Jenomže von nás jednou
vypek. Zařvali jsme a von dal klec na stát, měl tam
připravenou hadici se studenou vodou, no a jak jsme
byli už v tý jámě, tak nás tam zkropil, že jsme byli jak
vodnící. A řiká: „Jakou? Studenou. Teplá neni.“
Na Vaňkovce na ražení překopu ve skále pracoval
jeden Ital Muccino Angelo. Už v Čechách byl leta
letoucí, snad dvacet let a nikdy se nenaučil česky.
Byl na vodlehlym pracovišti, kde měl po boku
chodby tři signalizační dráty. Když se kdekoli
zmačkly, tak se dalo zvonit buď nahóru, nebo
dólu. Muccino měl navrtáno na vodstřel a zvonil.
Nikdo nic, protože už se blížil konec směny a Jarda
Polák byl dost pohodlnej střelmistr. Už se mu
tam nechtělo, takovou dálku. Já jsem po směně
vodebíral práci a řikám: „Muccino, dneska jste si
nevydělali ani na slanou vodu za takovejhle výkon.“
V tý jejich brigádě soc prc, když tenkrát začínal
chlastat, mu dali pokladnu klubu do správky, aby
jako měl zodpovědnost, a tim se chlastat vodnaučil.
A je jasný, že ji prochlastal.
Měl takovou butilku, do kerý si dával čepovat pivo.
Aby ji nikam nemusel tahat, když šel ze šichty, tak
ji vždycky píchnul před kantínou do popele, co tam
byl na posyp.
Ráno ji vždycky vyhrabal ani to nemyl a nechal si
tam načepovat. Schválně nám pak nabízel napít, ale
nikdo si nedal. To bylo smradu!
Měl každý voko jinam. Nikdo jsme nikdy nevěděl,
na koho z nás kouká. Von se naklonil, takhle
se podival a vždycky řikal: „Kam čumim, tam ji
majznu.“
15
Známku jsi přendaval mezi tabulema „Sjezd“ a „Výjezd“
16
Střídání mužstva
17
KOLIK JE KDE MUŽSTVA
Pod zem se nechodilo jen tak, to nešlo. To se vo
všech muselo vědět, kolik je kde mužstva. Kdyby se
stal nějakej malér, aby se hned vědělo, kam se má
vlítnout.
Ve starejch dobách měl každej svoje cáchovní
číslo. Měl ho v kapse, a když šel na šichtu, tak ho
vodevzdal. A pak už byla taky samoobsluha, že ho
pověsil na tabuli. Podle tý tabule se pak poznalo,
kolik toho je pod zemí.
No a pak se to udělalo natřikrát. Zaprvý jsi dával
známku. Byly tam tabule „Sjezd“ a „Výjezd“. Takže
jsi měl svůj plech se svym číslem a ten si dal z jedný
tabule na druhou. Pak sis vzal lampu a zetpéčko, to
je sebezáchrannej přístroj, takže v lampárně vo tobě
taky věděli a ještě ke všemu tě cáchoval dole štajgr,
že to bylo jištěný, že i na pracoviště ses dostal. Měl
takovou knížečku a do tý ti udělal čárku, když jsi
přišel. Pak hlásil počet nahóru, a to muselo sedět
s lampárnou. Třikrát jsi byl jištěnej.
Ženský v lampárně musely ty lampy dolejvat
louhem. Na skříni měly takovou bednu a taky
magnet na votvírání těch lamp. Ženský s tim takhle
cukly a vono se to vodevřelo. Na Mayrovce byla
parta bezvadnejch ženskejch. A na Rónovce byla
jako lampářka maminka Lucky Bílý, Zaňáková se
menovala.
Když se stal někde nějakej fofr, že by to někoho
zavalilo, ženský z lampárny vyběhly a hned podle
18
známek: ten tady neni, ten tady neni, ten tady je.
A pak zas byla spolupráce cáchovna s lampárnou.
Při střídání mužstva chodilo stovky lidí z koupelí,
známky věšelo. Stovky lidí chodilo do šaten,
známky si bralo. Místa je tam málo, tak si některý
havíří na známky namalovali znamínka.
Třeba Řípa. Von se ten chlap menoval Řípa, řikali
jsme mu Řepoň, tak tam má nakreslenou řípu.
Lojza Vypítko tam má půllitr. Johny Vůl to tam má
napsaný. Tondovi Čuňasovi tam někdo namaloval
prasečí hlavu. Ba i jedno znaménko je svítící logo
firmy Renault. I taková přezdívka tady byla. To byl
Moravák ze Strážnice. Dokud byl dobře naladěn,
tak to bylo: strýcu sem, strýcu tam, když ale nebyl
dobře naladěn, tak to bylo: ty svítící logo firmy
Renault.
JÁMU MĚLI NA STAROSTI
ŠACHŤÁCÍ
Museli dělat prohlídky, celej lanovej most měli
na starosti. Dopravu do jámy, všechno dólu,
nahoru. Byli přijímaný čistě na povrch jako šachťák,
nepřicházeli třeba od zámečniků. Všichni šachťácí
byli dobrý. Všechno mělo přesnej řád a bylo to
naprogramovaný, aby to šlapalo.
Když dopravovali matriál dólu, anebo vyjížděli vozy
nahoru, tak nesměli ject v kleci lidi. Na Mayrovce,
jakmile se stal ouraz, ihned museli pustit dólu
Nastoupený u klece
19
chlapa, šachťáka, kterej zkontroloval šachtu
a s ourazem vyjel nahóru. Neexistovalo, aby jely
vozy dólu a nahoru lidi. To se vždycky musela
udělat prohlídka.
Na Rónovce kontrolovali šachtu – jako jámu –
vždycky v noci šachťácí. Ráno přišli kováří a ty
kontrolovali lano a klec. Kontrola vydržela 24 hodin.
Na nárazišti Robert byl kamrlik pro narážeče.
Na něm bylo křídou napsáno Hladomorna. Tam totiž
sedával narážeč z Libušína, kerej měl snad 180 kilo,
a když neměl co na práci, tak věčně žral a žral.
Přijel jsem na šichtu. Když člověk nechtěl nic
vedoucímu, tak se přišlo přes šatny, koupele
a lampovnu na první patro ke kleci. Když přijela
klec, lidi už byly připravený. Vystoupili lidi, který
jeli zdola, na opačnou stranu, než jsme stáli my.
Dozor u klece zabouch dvířka, oznámil signalistovi,
že je to v pořádku, a ten čekal na signál zespoda.
Když signál dostal, tak to vodmávnul a už se jelo.
Když jedete dólu šachtou, už jedete do práce, tak
už je to na prd, že jo? A teď ráno v půl šestý, všichni
zticha a takhle to s váma mlátí v tý kleci a dva se
tam bavěj a řiká jeden druhýmu: „Ty vole, já bych
v životě ženskou neuhodil, fakt ne, to bych si radši
nechal useknout ruku, ale tu svoji, tu bych ztřískal.“
A takovýhle hlášky, jo. To tam pak všechno
vybouchlo, že jo. A čůralo smíchy v tu ránu. A to
právě dělalo tu partu. A pak bylo i půl roku: „Užs ji
zmlátil?“ A takhle to tam šlo se všim.
20
Mužstvo sjelo dólu a pak už se vozil jen matriál.
To už byl forf. Třeba na Mayrovce se jezdilo
s matriálem dvanáct metrů za vteřinu a s lidma
jenom polovic, aby se nikomu nic nestalo. Pak byl
ještě mimořádnej sjezd v osm hodin a mimořádnej
výjezd ve dvanáct.
Když jsem tehdá štajgroval na Mayrovce, tak se
mi jednou stalo, že jsem potřeboval vyject nahoru
během šichty. Ke kleci jsem přišel v době, kdy
se těžilo. Signalistovi jsem řikal, že potřebuju jet
nahoru vyfasovat střelivo a sject zase dólu, abych
ještě moh vodpálit to pracoviště. Ono tam bylo
špatný větrání a za tu dobu toho střídání směn
by se to zatim uvětralo. On povidá: „Hele, teď
se těží, a tak budeš muset chvíli počkat. Sedni si
a voraž.“
Signalista má takovej výkon zaměstnání jako
na Staroměstskym náměstí, jak je na radnici u toho
vorloje ten smrťák. Takhle tahá za zvoneček. Když
se těžilo, tak byl signál dvakrát zazvonit. Když jeli
lidi, tak zvonil tři a dva. A von ten signalista, jak měl
naučenou rutinu dvakrát, tak se splet. To byl rachot!
Žaludek jsem měl až pod krkem, jak to jelo rychle.
To nebyla jízda, to byl let. Můžu to přirovnat – no
leda kosmonaut Gagarin.
Nahoře i dole u jámy byl narážeč, signalista. A s nim
se šlo domluvit: „Hele, já potřebuju rychle vyject
nahoru. Já potřebuju udělat tohlecto…“ Zkrátka,
von tě nepustil, kdyby hrom na hromu byl, von
nesměl. Ale když tě znal, tak jsi moh vyject nahoru,
tak tě pustil, ale nesměls mu zalhat, viď. Já když
jsem řek, že potřebuju nutně do dílen, něco si
tam udělat a svezt to dólu, tak aby nemuseli dělat
kvuli tobě prohlídku, tak tě šoupnul na vůz a jedou
s tebou stejnou rychlostí jako s matriálem.
Člověk, i když je zámečník, a ví, že je ňáký pnutí
něčeho, stejně ho překvapí, když pak s tebou vyletí
klec třeba půlmetru nahoru a pak se teprv spustí
dólu do zarážky. To si představ, jak těch pět set
metrů se prodlouží. Lano je železný, člověk by si
řek, že se to nemůže natahovat. Ale natahuje se
to! Takže když jsi vyjel nahoru a zastavilo to, tak ti
vyletěl žaludek nahoru, a když jsi jel dólu, tak sis
myslel, že propadneš podlahou do žumpu.
S lidma se prostě muselo jezdit poloviční rychlostí,
šest metrů za vteřinu. Tak to srovnej, výtahy
v paneláku jezděj jeden a půl metru za vteřinu.
Rozjíždělo se to pomalu a zvyšovalo to rychlost.
Ale s matriálem, s tim se nikdo nemazal. A že tam
vobčas někdo byl, tak to byla jeho blbost. Ale
nesmělo se to.
Kdo měl známosti s klukama, co naráželi vozejky
do klece, tak měl veliký štěstí. Když potřeboval
utect, tak šel za nima, voni zvedli telefon, jestli
je nahoře čistej vzduch, a už se jelo. Já jsem třeba
v deset hodin utek z práce. Ale normálně si to
nikdo nelajs, protože to bylo všechno nahoře
kontrolovaný. Kolikrát se totiž něco vopravdu
stalo a začalo se lezt po známkách, kdo je pod
zemí. No a jak tam známka nebyla a tys pod zemí
nebyl, tak to byl průser. Když dobře, tak jenom
pokuta, v tom horšim to byl vyhazov. V tý době,
kdy už byl boj vo práci, tak se každej bál. Ale
za komoušů to bylo normálně v pohodě, to tě
za půlku rumu vytahli. V šest se sjelo a v sedm
už byl člověk nahoře. To šlo všechno, ty vado,
ale muselo to bejt všechno rozumně, to bylo
domluvený i se štajgrem.
Štajgři dělali tohleto právě nejvíc. Von třeba
v sobotu přišel a řiká: „Hele, já bych dneska, Franto,
potřeboval třeba…“ Nebo měl doma skládat uhlí
nebo něco.
A já řikám: „Tak di do prdele. Dyť se nic neděje.
A kdyby tě sháněl dispečer, tak řeknu, že jsi tam
a tam a až přídeš, že se vozveš.“
Když ho sháněli, to jsme byli i domluvený, že jsem
vyfáral a zavolal jsem mu. Von řiká: „No jo, no jo, já
už jdu k šachtě.“ A dispečer? Dispečer to taky věděl.
Von ze sebe dělal takovýho hloupýho. Šlo to takhle
dělat.
A pak bylo zase fakt, že jsem šel za štajgrem
a řikám, že potřebuju vodejít dřív. Tak mě poslal
k jámě na mimořádnej výjezd.
Řiká: „Jeď, vole, tu šichtu ti krátit nebudu.“
Jak se tak řiká: ty mně, já tobě. Nikdo nikdy nikoho
neprásk. Všechno zůstalo mezi náma. Když se dóle
něco stalo, tak se to taky dóle snědlo, nikdo s tim
nešel nahoru.
21
MUKLOVÉ NECHODILI K NÁM
DO ŠATEN
Muklové chodili jinym vchodem, dveřma, co
jsou na Robertku. Ze špinavejch koupelí směrem
do šachty byl kolotoč. U něj byla taková červená
kukaň, ve který seděli bachaří a hlídali, aby jim
muklové neutekli. Museli to mít celý pohlídaný,
takže třeba ty pěkný starý točitý schody byly
zabedněný, aby nemohli utýct na střechu. I lezní
oddělení, to sou žebřiky podél celý šachty, muselo
bejt zamčený. Tam se dal poklop a ten se zamykal.
Taky se stalo, že mukl zmizel a po těch cikcak
žebřikách vylez, ale naboural palicí do poklopu
a zjistil, že se nemůže dostat ven. Tak začal bouchat,
bachaří mu šli vodevřít a ten vylez a pad, že jo.
No ten byl mrtvej, 500 metrů po schůdkách vylez.
Takže toho sebrali hned.
Šli jsme domu z Pátýho lana, to se chodilo
výduchem a tam byl hašplíř s muklama. Voni
dřepěli a chlastali kvásku. Tak jsem jim sprostě
vynadal a povidám: „Dej sem ten baňok.“ Vzali ho
a celýho mě polili. To bylo strašný, já smrděl! Si asi
řikali: dobře ti tak, blbečku, měls nám to nechat
vychlastat.
Kvásek – to byly chlebový kůrky, který muklové
zalili vodou a ještě k tomu ne ledacjakou, ta byla
ze žumpů. Pak chodili a řikali: „Hele, ty jseš můj
kamarád, nechceš náhodou, že bys nám koupil to
droždí?“ Tenkrát jedno deka droždí stálo korunu.
To droždí tam naložili, a jak to kvasilo, to bylo bílý
jako mlíko. A smrdělo to. Z lágru byla vyčleněná
parta policajtů-bachařů, který to hledali. Muklové
si to zakopávali do země, aby to nikdo nenašel.
Měli poznávací znamení, vysrali se na to. Takže
ty bachaří šli, a kde viděli, že je nasráno, tak hned
motyku a…
Já když jsem na šachtu nastoupil, tak jsem věděl
prdlajs, co jsou to trestancí. A ten jeden mukl,
takovej Cikánek, byl na přesypu a řiká: „Hele,
vedoucí, vy jste prej ten vedoucí pasařů, já bych
chtěl od vás, abyste mi dal kolečko.“
Já povidám: „Prosim tě, ty jsi úplně blbej, ty jsi
Cikán a jseš blbej. Kolečko tady v šachtě? Na co
kolečko? V šachtě jsou všude pasy a lopaty. Hází se
to na pasy a ty to vodvezou.“
„Já vim, ale vedoucí, já bych to kolečko.“
„Vole, řikám ti, kolečko tady neni.“
A Zdeněk takhle do mě strčil a povidá: „Pocem,
kolečko – to je prášek.“
„Na co to potřebuje?“
„Zapíjej to, aby se voblbli. Počkej, já mu zejtra
přinesu kolečko.“
Druhej den přines skleničku a tam bylo asi třicet
prášků, žlutejch, a dal mu to.
Mukl se ptá: „Sou dobrý?“
Dispečer
22
23
Zdeněk povidá: „Vynikajicí.“ A von měl Zdeněk
tehdá zácpu, a tak mu ještě povidá: „Vole, ty prášky
jsou silný, jeden, maximálně dva.“
Von to do sebe blbec nasázel, no a za chvíli šel,
nahoru na hlavu tý čtvrtý. Přiběh a za chvíli znova.
A teď jsi viděl: bunda, tričko, kalhoty, všechno
zesraný jako kráva. Tou chodbou to šlo po větru
na nás a já povidám: „Kluci, tak tady už nebudu.
Ty vole, ten smrdí už na dálku, ten kluk zesranej.“
Nakonec na tý hlavě zůstal, zastavily se pasy a my
jsme nemohli domu. Přijeli bachaří a ty mu dali, co
se do něj vešlo.
Za tři neděle u přesypu – já povidám: „Nazdár.“
Von na mě kouká a povidá: „Šéfe, žlté už ne.
Jenom bílé.“
Jemu nevadilo, že ho zmydlili a že ho zavřeli.
„Žlté už ne.“
Pod Pátym lanem, jak byl násyp, byl trychtýř
ovládanej pákou. Starej mukl, novej mukl. A novej,
Čonka se menoval, byl zvědavej co a jak, co tam je.
A nešla forota, tak co budeme dělat? Starej mukl
řiká: „Tak se podivej do toho násypu nahoru, jestli
něco nejde.“ On tam strčil palici, ten mu ji tam
přiskříp, slík mu kalhoty, no a použil ho. Od tý doby
se řiká: „Nejsem blbec, copak mám na čele napsáno
Čonka?“
Ty uměli, ty klucí muklové. Ty byli kolikrát tak
šikovný, ty vado. To tam byli dva, jeden takovej
malej, takhle držel skobu. Druhej vzal palici a řek
24
tomu malýmu: „Jestli tu skobu nebudeš držet, tak
tě zabiju.“ Já jsem si vždycky řikal: ty vole, ten má
po ruce, to je hotovka. No a na první ránu byla
skoba napůl ve zdi, na druhou ránu tam byla celá.
DŘÍV BYLO VŠUDE PLNO ŠVÁBŮ
Toho jsi měl plnou tašku. Anebo když se ti poved
fórek, tak toho měl někdo plnej chleba, místo
škvarků. A taky takový malinký myšky tady byly.
A když pak udělali překop na Rónovku, tak to
všechno sežrali potkaní.
Švábi byli pak už jenom v šatně. To byli takový, že
když jsi ráno přišel jako první a rozsvítils, taks slyšel,
jak běhaj. Tý vado, tam jich bylo. Tos ho nakopl,
a když se to povedlo, tak mlasknul třeba vo schod,
to udělalo ph a prasknul úplně. To jsme pak většinou
volali hygienu, protože tos po nich normálně šlapal,
to bylo fakt až hnusný. No a to se vždycky první
propouštěly uklízečky.
Ale vobčas se tam náhodou vobjevily i jiný zvířata.
Jednou se stalo, že když svezli dólu dříví, tak tam
pak lítal ptáček. To bylo krásný. Najednou von
tam lítal třeba vrabec nebo kosák. Všichni jsme ho
lovili a pak jsme ho poslali nahoru. Jednou nám tam
dokonce lítal i holub.
Potkani pak ovládli celý podzemí. To sis musel
hlídat i tašku se svačinou, jak to nebylo někde
pověšený, tak byla svačina fuč. A někdy ani to
nepomohlo.
Prostřelení překopu z Mayrovky na Rónovku v březnu 1979, střelmistr Karel Hepner z Libušína
25
Někdo po ňom třeba hodil matku nebo šroub a trefil
ho. Vono to někam zalezlo a tam to chcíplo. To pak
bylo smradu, no to bylo na blití.
Když třeba ušel plyn nebo byl votřes, tak voni se tak
rychle stěhovali, žes to neviděl. Ty byli mazaný.
A když měli hlad, tak žrali i izolaci z kabelů. Je fakt,
že když jsme přišli po sobotě, po neděli do práce
a seděli jsme v těch vagonkách malejch, tak ty
potkaní byli tak hladoví, že nám normálně skákali
do vagonu. Aby nám dali pokoj, tak jsme jim museli
hodit třeba kus chleba nebo kus salámu.
To bylo ticho, chodba jako hrob. A teď se začali
scházet havíří a najednou bylo vidět, jak zpoza
všech těch želez vykukujou najednou hlavy, ty vado,
a těch byly mraky.
Jednou tam hořelo a ten výduch byl celej pod
kouřem, takže se tam nesmělo. Když nás tam pak
pustili, tak jsme šlapali normálně po mrtvejch
potkanech. To bylo úplně hrozný, to jsem si řikal,
kde takový množství potkanů se tam vzalo.
Potkan je zajímavý zvíře i z toho důvodu, že třeba
jsi šel dělat dva kilometry daleko a ten potkan
si tě normálně našel. Třeba i ty dva kilometry.
A kdyžs tam zůstal dělat nastálo, tak se za tebou
všichni přestěhovali, to byli normální magoři.
Byl tu jeden mukl, kerej nosil vojenskou zelenou
tašku. Dával do ní kus chleba, a když viděl, že se
ta taška hejbá, tak ji vzal a šláp na ni. To byla fakt
zábava. Druhej den přišel a měl v tom svačinu.
26
Já jsem jako zámečník měl dóle bednu s nářadim
a chlapi tam pod zámek strčili potkana. Ta bedna
byla ve výklenku, a jak tam bylo prdlajs vidět a jak
jsem ji chtěl vodemknout, tak jsem na toho potkana
šáh. Udělalo se mi tak špatně, že jsem musel vyfárat.
Dodnes to nemůžu ani vidět. Vnučka má doma
v teráriu takovou tu bílou myš, už přes rok. Ještě
jsem u nich nebyl.
My jsme na Mayrovce měli jednoho oblíbence.
Potkana Vaška. Ten měl tak veliký koule, žes v tom
mouru poznal jeho stopu. To bylo vidět, jak jde ten
vocas a ty dvě čárky. Tos vytáh svačinu a von vylez.
Byl tak dva metry vod tebe a koukal na tebe, až mu
hodíš.
U nás na patře na Šilerce byl potkan Pepíček.
Vychovával si ho Josef a pravidelně ráno v devět
mu dával svačinku. Když měl vodpolední, tak mu
dával tak ve štyry. Pepa byl už naučenej tak chodit.
A najednou se ztratil. Nepřišel. A my řikáme: „Josef,
máš ho v prdeli.“ Ale von za 14 dní přišel a měl pět
mladejch. Vona to byla Pepička.
Ale jinak, potkan jako zvíře je vošklivej. A je to
hroznej bojovnik. Když ho chytíte do pasti, tak von
si ukousne nohu, aby se vosvobodil. Anebo když
jsme třeba našli za železem hnízda, ne že bysme
do nich chtěli lézt, ale prostě jsme je votevřeli, tak ta
máma nám byla schopná skočit až na prsa, ty vado.
Prala se za mladý, teda úplně hrozně moc.
Postavili jsme dva potkany proti sobě a ten silnější
přepral toho slabšího. Abysme se těch potkanů
aspoň trošku zbavili, výherce jsme pak vypustili
do revíru. To byl už kanibal a začal požírat ty další.
Vyprdnul se na chleba a na salám. Úplně jsme se jich
vlastně zbavili, až když se přestaly fasovat svačiny.
Potkan se snad vůbec nedá zabít. Dědek jednoho
topil v kýblu, a když už myslel, že je po něm, tak
ho z tý vody vyndal a zahodil. Potkan se voklepal
a začal běhat po kabelech.
Chlapi do něj pustili 380 a ani to ho nezabilo. To je
horší jak ženský.
SVAČINY SE FASOVALY
Svačiny začli dávat koncem šedesátejch let a já měl
nejradši bůček.
A hořký kafe ze žaludů se vařilo. Fakt, normálně
žaludy. To hořký pít bylo v dole dobrý na to vedro
a žízeň. A když to přivezli zeshora a bylo to studený,
kór v zimě, jé, to se lemtalo.
Fasovala se žaludovina. To byla melta. Proč se tomu
tak řikalo, nevim, ale bylo to dobrý.
A taky vodáky, vokyselená voda. To byly sudy,
který byly na rámu důlního vozejku, no a tam byl
kohoutek, a to se chodilo pro vodu z těch pracovišť.
A záchranáří na Rónovce – to byla elita, ty fasovali
černou kávu. Ale jenom když šli do těžký akce, když
to trošku stálo za hovno. U dispečera byly po 20
dekách pytliky. Jeden s kafem a jeden s cukrem.
To se vždycky vzala tří- nebo pětilitrová banda
a zavolalo se: „Budeme brát kafe.“ Tak lampářky
daly vařit vodu a bylo krásný teploučký kafíčko.
Taky šéf vždycky pospíchal dólu ráno a my jsme se
domluvili jednou nebo dvakrát a vychlastali jsme mu
to, než přišel. Von pak s náma nemluvil. To už tam
zbyl jen ten lógr. No ten nám dal.
Když se šlo na šichtu, ve svačinárně jsme vyfasovali
balíčky a jelo se dólu. Ještě než sedli do vláčku,
tak prvni nedočkavci už vytahovali svačinu. Než
se dojelo někam na úsek, tak už to měli v sobě.
No a pak se nesvačilo. Jestliže někteří si tu svačinu
nechali, tak na tu měli čas akorát v době, když
vodstřelili a čekali, až se vyvětrá pracoviště. To se
najedli a hurá zase do toho. Tam u těch horniků,
na figurách, tam moc času nebylo.
Obyčejně byly takový svačinky, třeba paštika
a jasně, že chleba k tomu. Ale byly třeba různý
salámy, na který se člověk nemoh ani podivat, natož
pak to sníst. Hlavně takový ty, my jsme tomu řikali,
že to je sloní bok. To byly kusy špeku nakrájenýho,
a jak to bylo v igelitovejch pytlikách, tak to když
jsi votevřel, tak to smrdělo jak fialky. Takže to šlo
po pasech ven všechno. To se zahazovalo ihned, že
jo.
Klucí to chtěli zahodit, já jsem řikal: „Hele, soused
má psa.“ Tak jsem mu přines, řeknu, třeba osum
kousků tady toho sloního boku. Řikám: „Puňto,
podivej se, co ti páníček přines.“ Pes k tomu přišel,
takhle sklopil ocas a odešel. No to vůbec nežral.
27
Takovýhle svačiny tenkrát byly a mysleli si, buhvíco
nám nedávaj.
do toho papíru, ale byli lidi, který to normálně
vyndali a sprdli a hned si olízali prsty a bylo.
Nakonec jsme se dohodli, že nejlepší ze svačin byl
chleba mazanej sádlem a cibulí. Když se to sádlo
v tom teple rozpustilo, vsáklo se do toho chleba,
nemělo to chybu. To byla výborná svačina.
Bylo to tam takový, no jako mezi lidma, no.
Bylo taky výborný vohřejvat si uzeniny. Píct buřty
a klobásky tim, že se sundal ten skleněnej kryt ze
světla, v papíru zabalený se to strčilo dovnitř, kryt se
přišrouboval a žárovka to krásně vohřála. Za tři čtyři
hodiny vůně po celym revíru. Do tý doby, než byl
průšvih. No tak se to pak nedělalo na ranní šichtě,
ale dělalo se to odpoledne a v noci.
Špatná byla taky tlačenka. Dole v tom teple, kdyžs ji
nechal dvě tři hodiny, tak se ti úplně rozsypala.
Uzenej bůček taky v tom teple změknul, byl takovej
voslizlej, jíst se to nedalo. No takže vona zase velká
škoda nevznikla, když se v roce 90 svačiny přestaly
dávat. Každej si nosil z domova, na co měl chuť.
Když přestali dávat svačiny, tak bylo zajímavý, jak
ubyli potkani. Když se to fasovalo, tak se to hodilo
na zem a potkan šup! A teď, když si to každej nosil
z domova, tak se začalo šetřit. To jsme dostávali
od šachty akorát pitnej režim. To bylo kafe, čaj
anebo sódovku. To byly tři věci, který dávali
zdarma.
Fasování pitnýho režimu – voda, soda, čaj
28
Svačilo se, nó – v mezích normálu prostě. Když jsme
dělali někde, kde tekla voda ze stropu, tak jsme
si i umyli ruce. Když ne, tak se to zabalilo aspoň
Tam byl třeba Karel, kterýmu jsme řikali Kášlik. A to
byl hroznej hamoun, ten by sežral po sobě i to, jak
se řiká. Von měl třeba pověšenej kabát a zajímavý
je u těch potkanů, že oni vám vlezou i do kapsy,
a dostali se do toho kabátu a prostě tu svačinu mu
načli. Von vyndal tu svačinu z kapsy a řiká: „To
je dobrý.“ Ten nakouslej krajíc prostě vodkrojil
a zbytek sežral.
Standa dělal vedoucího větrání, takže chodil
po celym revíru. A ten měl pořád hlad. Než to celý
prošel, tak chlapum vyraboval všechny svačiny.
A to von už věděl, kdo nosí dobrý svačiny. Jeden
nosil po zabijačce chleba se sádlem a tam měl taky
vohromný škvarky v tom. Tak jsme se na Standu
domluvili a doběhli jsme ho. Namazali jsme chleba,
ale jenom sádlem a místo škvarek jsme tam nacpali
šváby. Standa přišel a automaticky to zbodnul.
Taky se fasovaly volejovky. A protože jsme věděli,
že nám to Karel sežere, von nám ty svačiny vždycky
sežral, tak tu konzervu volejovek jsme votevřeli
a vylili jsme ji. Nalili jsme do toho klasickej volej
ložiskovej, dali jsme k tomu nakousanej chleba
a zmizeli jsme. Čekali jsme za vratama, co bude.
Tak von přišel, nikde nikdo, vzal chleba a takhle to
žral. A ten byl pak normálně v nemocnici, protože
to sežral.
29
Třeba měl někdo v kapse dobrou svačinu, chleba se
sádlem, tak mu ji chlapi zbaštili. Namazali mu novej
chleba vazelínou, a aby to trochu vypadalo, tak
tu vazelínu mu posypali uhelnym prachem, takže
když do toho kousnul, tak to chroupalo. Anebo mu
do toho chleba na vazelínu dali šváby a on místo
do škvarku kousnul do švába. Ten pak ještě tři dny
nejed potom.
Chlapi na šachtě fachali tvrdě, tak byli nenažraný.
Třeba Pepík, ten baštil jak polskej zájezd. Seděl, měl
takovou tašku, vinul se mu z ní salám a von kousal
a kousal. Si řikám, to neni možný, vždyť to už musí
mít snědený a řikám: „Josef, kde se to bere?“ Von
votevřel tu tašku a měl tam smotanej půl druhýho
metru kabanosu a jenom ho popotahoval.
Byl tam nějakej Karel. My jsme mu řikali Krkovička.
A to bylo s vodpuštěním hovado. To když se řeklo:
„Karle, tady stuj,“ tak jste se mohla spolehnout, že
se za vosum hodin vrátíte a Karel tam stál a nedělal
nic. A když jsem tam přišel a řikám: „Karle, ne
abys usnul.“ Tak Karel řiká: „Né, neboj.“ A přišel
jsem za hodinu a Karel se vopřel normálně vo zeď
a jako kůň spal vestoje. Nechal si rozsvícený světlo,
abysme ho viděli, a já řikám klukum: „Ty vole, von
tam snad hnípe, ten blbec.“ Tak jsme tam přišli
a Karel normálně takhle hlavu vopřenou, před
hubou mu visel pavouk, a když natáh, tak pavouk
pomalu letěl do huby a zase zpátky.
Von byl v rámci svejch možností pracovitej, von
dělal hodně tuplovek, že jo, ale měl mlsnou
30
držku. Když bral vejplatu, tak si přines celou veku,
rozřízlou napůl, namazanou sýrem a v tom měl
dobrejch třicet deka uheráku. To si pokryl dalšim
sýrem a zavřel, a ty vole, votevřel hubu a von ji tam
jenom soukal. Sežral to, vytáh dvoulitrovou coca
colu, tu vypil nadvakrát. Řikám: „No tak je po platě,
to je dobrý, viď Karle?“ Řikal: „No jo, to teď
máme hrnce plný a všechno.“ Ale když bylo daleko
po platě, tak chodil a vybíral svačinu normálně
z vozů, co kluci vyhazovali, nedojedenou.
dobytkové, že nedošli ani na pas a prdli to v chodbě.
A přestav si, když to shnilo a ty jsi šel kolem…
Pánové! Dvakrát v tejdnu ten žump byl vykydanej!
Tam šel s lopatou a s flaškama domu.
Záchody tam byly, to je jasný, ale nikdo na ně
nechodil. Musely tam bejt z nějakejch těch
hygienickejch důvodů, ale nepoužívaly se. Hovniky.
To bylo takový dřevěný sedátko a pod nim kýbl.
Rudla pak povidá: „Ty vole, vy jste se do toho
žumpu dali. Ten je čistej jak vokno.“
ŽUMP
Já jsem jezdil s mašinkou a Karel stál takhle
u vozů s uhlim, když jezdili k šachtě, a řval na mě:
„Přibrzdi.“
Na svádění důlních vod byla taková vychytávka. To
se udělala jáma třeba metr na metr dvacet a do ní
vtejkaly ty vody. Zámečnící tam prdli čerpadlo, a to
tahalo tu vodu ven.
Na Mayrovce byli koně, co já vim, odnepaměti.
A byli tu do roku 1957. To se tam místo koní dala
dieselová lokomotiva.
„Proč?“
„No já si něco vemu.“
A vybíral ty svačiny.
Tak takhle se svačilo na šachtě.
HOVNIKY
Dřív byly hovniky. To byly takhle velký sudy,
železný, a na tom bylo sedátko. Když se hovnik
nasral, tak ho hovnikář vzal a vodvez na vozejku
k šachtě a šlo to nahoru. Celej ten sud. Venku se to
vysypalo, vystříkalo vodou a zase to šlo nazpátek.
A když pak byly pasy, tak se všichni sebrali a šli
se vysrat na přechod na pas. No a byli i takový
Na Mayrovce byl kousek pod šachtou velikej žump.
A ten žump nechtěl nikdo kydat. Každejch čtrnáct
dní byl plnej. Přes ten žump šel pas a to pak bylo
furt plný, bahno tam padalo. Rudla vždycky přišel
a povidá: „Máte hovno co na práci, koukejte tam ten
žump vykydat.“ Standa povidá: „Hele, čoveče, to
bysme mohli udělat jinak.“
A byl tam ňákej Tonda, furt hladovej po něčem.
Ten se sebral a šel z práce do Kladna. Vzal to přes
Vinařice a všechny popelnice vodevřel. Každej den
si našel ňákou flašku, zkrátka, kterou vodevzdával,
zálohovanou. Měl na autobus a na pomeranč.
Takhle chodil dennodenně jo, krkoun. Přitom
spoustu peněz, svobodnej, starej mládenec.
A Standa povidá: „Ty vole, my tady házíme prázdný
flašky vod piva na pasy, zapícháme je, vole, do toho
žumpu.“
DŮLNÍ KONĚ
Já jsem znal Karla a Barona. Měli stáje pod zemí.
Vyjížděli na povrch jen v případě nějaký nemoci
nebo úrazu. Taky se vyvezli jednou za půl roku
na kontrolu.
Když jsem přišel na šichtu, musel jsem si v koupelích
vyzvednout polštář pod chomout, protože ten se
vozil každej den ven uschnout. Koně byli nakrmený.
Nakrmil je noční. Já jsem musel nakrmit pro
odpoledního. Měl jsem připravenej vůz, vyhrábnul
jsem kobližky a vyvezlo se to ven. Po šichtě jezdili
koňácí ven vo půl hodiny dřív, protože vozili ten
polštář.
Koní měli maštale na výdušný straně, takže
když na revíru hořelo, museli se vzít a převíst
do náhradního stání. Tam na ně nešel špatnej
vzduch. Na zdravym větru se akorát museli
přikrejvat, protože tam byla zima.
31
To nebyli ledacjaký koní. Třeba Karel, to byl kolega.
Když mi zhasla lampa, udělala se tma a upad jsem
do dráhy, tak mě nepřekročil. I když měl plný
vozejky, tak to udržel.
A taky byli pěkně chytrý. Von přesně věděl, kolik
má za sebou připojenejch vozejků. A když mu tam
dal člověk jeden navíc, tak se zasek a nešel. Zabejčil
se a ani vo krok.
Vopratě jsme neměli a neřikalo se žádný hyjé nebo
čehý. Řikalo se jenom: „Karle, poď, dem.“
Měl akorát ohlávku. Tou se přivazoval ke žlabu,
aby neběhal po revíru. A někdy jsme ho schválně
nepřivázali a von se šel proběhnout.
Kolikrát koňák přišel do maštale a voni tam nebyli.
Tak bylo jasný, že je najde u sena.
Ten kůň byl dokonce tak chytrej, že si sám dokázal
přehodit vejhybku.
Koně taky uměli bejt pěkný kurvy. Na tý chodbě,
kde jezdili, se musela pořád vyměňovat zlámaná
výdřeva. Opravovala ji parta dřevičů. To byli
muzikanti, takže potřebovali ranní šichtu a vyspat
se. Jim nevadilo, že za ranní nemaj žádný zvláštní
platy, voni měli tu svojí muziku. Když zrovna jeli
koně, oni si zdřímli a pak podle potřeby vyměnili
jednu dvě stojky. Kabáty měli pověšený na hřebiku
a v nich všechno i svačiny.
Ten kůň přesně věděl. kolik má za sebou připojenejch vozejků
32
Kadlik přišel, v klidu si ji vytáh a došel s ní až nahoru.
Tam ji teprv rozbalil z papíru a celou sežral. Baron,
ten byl zase na cigára. Pro cigáro byl schopnej
udělat cokoliv. Normálně je žral.
Jednou stáli u krámu se zabržděnym korbáčem. Uhlí
naložíno. A Lukeš, kočí z Rónovky, děsnej spiťar,
šel do kantíny na pivo.
Já mu povidám: „Pane Lukeš, ať vám ty klucí
neutečou!“
„Cha! Ty nevodvede nikdo, kdyby se zbláznil.“
Tak jsem přešel přes silnici, na dlani jsem držel dvě
cigára. Řikám: „Barone!“ A už byl u mě. Jak uviděl cigára, bylo mu všechno
jedno. Šel normálně se zabržděnym vozem, auta,
neauta, přes silnici vod krámu ke kantíně.
Kočí hned: „Jéžišimarjá!“
A já: „Tak zejtra lahvinku, pane Lukeš!“
PO VÁLCE BYLA NOUZE
O CHLAPY
To je jasný. Tak chodily normálně fárat i ženský.
Dólu. Na povrchu ženský dělaly vždycky, ale v týhle
době je posílali i pod zem.
Já jsem z tý slavný generace vokolo Lánský akce. To
bylo samý hurá, hurá a najednou je člověk pod zemí
a nikde žádný baby. Teda skoro. Zažil jsem tam dvě,
ale to byly ženský!
33
Jedna makala u pomocný šachty, narážela vozy
do klece. To byl trochu jinej typ ženský, my jsme jí
řikali, no, úplně jinak.
Druhá, Božena Živná, to byla manželka
akademickýho malíře Živnýho, tady na Mayrovce
jsme vod něj taky měli malovaný vobrazy.
Božena, to byla moc parádní pani. Ta dělala přímo
na předku, mezi chlapama. To bylo něco, to byla
ženská!
Nikdo z nás nedoved pochopit její řeč, její
slovosled, prostě nic. To bylo: „No co čumíš? – Máš
chuť na kozy, viď? – Běžte do prdele, hajzlové! –
Ná, cukrátko…“ Každýmu učednikovi dala cukrátko,
taková byla.
Vona byla strašně fajnová, před tou se muselo
smekat… Co na půl? Na kilometr! Tu práci ani
nepotřebovala snad, manžel by ji uživil. Chtěla ale
dokázat, že co umí chlap, umí i ženská.
Byla halt jiná doba, jinej mrav.
PERMONÍCÍ?
Na permoníky a tyhle blboviny tady nikdo nevěřil.
To tady nebylo. Ani dědek Šinágl, a ten tady byl leta
letoucí, vo ničem takovym nemluvil.
Ale jednou jsem na to málem uvěřil, hele. Šli jsme
na figuru a koukáme, von tam byl takovejhle malej
kabátek. No fakt nekecam, růžovej kabátek. Si
řikáme: „Je to v prdeli, sou tu permonící.“ A už se
zezádu řítí Rudla a prej: „Co tu blbnete? Volové,
to mi dala stará, to je po dětech. Abych si tim prej
votíral čelo.“
Na hlavní štrece byl žlab na vodu pro koně a nad
nim byl ve skále vytesanej kříž. Nikdo už neví, kde
se tam vzal, ale vobčas zbělel. To je jasný, to vzal
někdo třeba hřebik a voškrábal to, aby to vypadalo.
Jasně že se pak řikalo, že to dělaj permonící, ale
nikdo na to nevěřil.
NÁBOŽENSTVÍ?
Modlitební křížky tady žádný nebyly. To ani ty starý
dědci vo něčem takovym nemluvili, a ty by to věděli.
Jediný náboženství, se kterym jsem se na dole
setkal, bylo, když si ňákej jehovista zapomněl
ve vagonku ten svuj časopis Strážná věž. Tak jsem
si to vždycky přelouskal a zase to tam nechal. Bylo
tady dost jehovistů, voni chodili na šachtu, aby
nemuseli na vojnu, to voni nesměj.
Ani když se stalo nějaký to neštěstí, tak to bolelo,
ale křížky se nedělaly.
Jenom U taliána, jak se řikalo, tam křížek byl. Tam
zemřel válečnej zajatec, Ital. Ale chvíli po válce se
všechny tyhle věci zrušily.
Já si pamatuju jedinej křížek. Na překopu Rónovky
a Zápotockýho, tam byl. Tam se z nešťastný
Božena Živná
34
35
lásky vodpálil štajgr. Sed si na krabici se střelnym
prachem, blbec. Někdo mu tam udělal dřevěnej
křížek. Vždycky, když jsme šli vokolo, tak bylo
vidět, že se vo to někdo stará. Vočišťoval ten křížek
a vobčas tam i ňákou tu kytku dal.
KAŽDEJ ŘIKÁ, JAKÝ JE POD ZEMÍ
TEPLO
Ale u jámy je hrozná zima. Tam vtahuje vzduch,
kerej se vochladí vo vodu, a tý tam teče hrozný
množství. Zase když jste někde dál, tak tam je
vedro. Na figurách jsme měli taky 36 stupňů a 95 %
vlhkosti. Tam z nás jenom čůralo. Tam jsme dělali
skoro nahý. Měli jsme jenom trenky anebo chlapi
starý měli jenom zástěru jako minisukni, boty
a pásek s lampou a čepici. To bylo všechno.
Když přicházeli třeba novinářky nebo tak, tak utikal
vždycky ňákej vedoucí:
„Chlapi, voblíct, dou sem baby.“
Tak jsme se museli voblíct a baby čuměly. Ale tam
to nešlo, v tom vedru. To jsme byli tak vyždímaný,
že já jsem za tu šichtu dokázal vychlastat šest litrů
sódovky a furt jsem měl žížeň. Přišel jsem k šachtě
na výjezd a řikám klukum: „Dejte mi někdo napít,
nebo chcípnu.“ A přišel jsem domu a zase. Už
jsem chtěl třeba jenom polívku. Vodu, vodu, vodu
a vokurky. Salátový. Museli jsme se halt nějak
přizpůsobit.
Šachta byla boj. Boj s přírodou. Byla to ohromná
kolektivní práce. Ale když se ty kolektivy semkly
a lidi se zapřeli, tak dokázali porazit i tu přírodu
i všechny ty živly.
PO CELYM TOM DNU UŽ CHTĚL
KAŽDEJ NA PIVO
Přišla půl druhá a každej chtěl hned vyfárat
ven. Klec nahóru začínala ject v půl druhý nebo
ve čtyřicet. Ke kleci se moc spěchat nedalo, protože
to by si člověk rozbil držku, lítal by v těch kolejích
a chlapi byli většinou rozumný. Ale stejně všichni
chtěli bejt první u klece, protože než klec vyjede
nahoru přes 500 metrů a než to sjede zase dólu, tak
to trvá x minut a autobusy jezději ve dvě pět, ve dvě
deset, že jo.
Takže aby se člověk stačil vykoupat, převlíknout
a dát si dvě piva a dva panáky s kamarádama, to
musel bejt u klece první. Autobusy tomu byly takhle
přizpůsobený, takže než se vykoupali poslední,
akorát jel autobus, takže každej pospíchal.
Ale stejně. Jako první šli starý havíří. To byla
taková hierarchie. Ty na to měli nárok. To si nikdo
nedovolil je předběhnout, ty prostě přišli a jeli. My
jsme třeba stáli u klece a von si normálně stoupnul
přede mě a já koukam jako to a ostatní řikaj: „Nech
to bejt, ty můžou.“
A hurá do sprch
36
37
Jako první nastupovali dědkové a nejmladší šli
vždycky poslední. Dědci řikali: „My musíme. Nám
už to dýl trvá, než se umejem, než dojdem dólu, vy
to seběhnete, že jo.“ V tom ty dědkové měli pravdu.
Do klece se do jednoho oddělení vešlo šest
chlapů a někdy i dvanáct. Zetpéčko i lampu jsi
měl na vopasku a teďs tam nahučel a bylo sedmej
a vyfoukni a osmej a devátej a já chci taky nahoru
a hotovo.
Nahoře to bylo další zdržení. Na Mayrovce byly
mezi šachtama dvoje vrata. Třeba na Nejedlym to
nebylo. Nad vratama když svítilo červený světlo,
tak jsi nesměl votevřít dvéře, musel jsi počkat, až
zhaslo. To bys v šachtě vobrátil vzduch. Teprve až
když ty druhý dveře byly zavřený, červený světlo
zhaslo, tys moh vejít do tý komory. A když vás šlo
deset, tak do tý komory se vás deset vešlo. Čekat
na dveře, to bylo zase zdržení pár minut a tři piva,
nebo jedno…? No to bylo špatný, že jo, u havířů.
To muselo bejt tři piva aspoň.
A teď jsme, hele, letěli jako blbci a rychle a věšáky
dólu a slíknout, pak to všechno mazalo tou
chodbou, kdo bude první a rychle vykoupanej.
Člověk se naučil tak mejt, že byl za deset minut
umytej. A dobře umytej. A když, tak ten zbytek vzal
ručnik. Kruhy pod vočima stejně zůstaly, to nešlo, to
je, jak když se ženská namaluje, to pak taky nejde dólu.
Pak si chlapi umyli navzájem záda a byla lítačka
po těch schodech jak vrtule do čistejch šaten.
38
Na to pivo byla domluva. Takovej ten fofrník ňákej,
kterýmu nevadilo, že měl takovýhle kruhy pod
vočima a že je špinavej jako prase, tak tomu jsme
řekli: „Di a kup pivo.“ Tak von tam naběh, my jsme se
v klidu vykoupali, to byla taky vychcávka spíš. A von
už tam dupal, že jo, a čekal na nás. Tak jsme dali to
pivo, byli jsme třeba tří, a tak jsme to votočili každej,
že jo, aby to bylo zaplacený. No a šlo se domu.
Ale mam třeba kamaráda, to jsme po noční šichtě
ve tři čtvrtě na šest vyfárali a ten byl za dvě minuty
vykoupanej. Ale vykoupanej, to on nebyl špinavej.
Za dvě minuty se stačil vykoupat. V 6:20 mu jel
autobus domu. Do těch 6:20 stačil vypít deset piv.
Kam je dal, nevim, ale viděl jsem to na vlastní oči.
Deset piv vypil. Von jich taky dělal pětadvacet třicet
za den, že jo. Co si budem povidat. Ale během
týhletý půlhodiny tak stačil vypít deset piv.
Tam se točila vosmička tenkrát. Pak už byla desítka,
tak to bylo lepší. Von dělal havíře, tak von byl
vypocenej z toho ortu. Moc si do práce tý vody asi
nenosil, ale šetřil si žížeň na ráno a namydlil to tam.
Domu si kupoval vždycky soudek, s manželkou ho
měli napůl.
Anebo jsi utikal ven a teďs tam přišel a pivo nebylo,
protože došlo. Chlap narážel a autobus už byl
tady. Taks tam zůstal až do večera. No tak jsi dělal
tuplovku Na půdě.
A taky tam byli takový borci, že: „Dáme ještě jedno…“
Řikám: „Ty mně vyliž prdel.“
A na pivo…
39
A pak jsem tam přijel třeba večer, když jsem šel
suplovat na noční, a voni tam ještě stáli. Půllitr rumu
v sobě, každej sedm dvanáctek. Řikám: „Vy volové,
vy vypadáte.“
A to už vedoucí řiká: „Di domu. Ani nefárej, hele.“
Rovnou je posílal domu. Voni takhle nalitý a šli by
rovnou na noční, blbcí.
NA ŠACHTĚ MĚL KAŽDEJ SVOJI
VOBLÍBENOU SPRCHU
K tý po šichtě chodil. To mohly bejt všechny vostatní
volný, ale každej měl tu svoji. A třeba sejtko, když
bylo zanesený, tak si ho ten chlap vyčistil. Staral
se o ni. Kohoutky měl na starosti lázeňskej, míchal
vodu. Ta nesměla bejt ani horká, ani studená. A to
bylo vždycky: „Ty zmetku, co to je?! Vždyť je to
studený.“ A ještě hůř taky.
Vždycky někdo zařval: „Záda!“ Stoupli jsme si
do boxu a myli jsme si navzájem záda.
Takys moh jít do sauny. Ta byla několikrát v tejdnu
votevřená a byl tam masér.
A stalo se, že mě vedoucí vytáh ven třeba už v půl
dvanáctý. A teď mi neměl kdo umejt záda, to bych
musel mít ňáký ty štětky. Na Mayrovce naštěstí byla
taková pani, malinká, už stará, chudinka. V tý době
mi bylo třeba čtyřicet, ale jí už pětašedesát. No tak
jsem vždycky zavolal: „Tetá!“ A teta přišla a umyla
mi záda. To bylo normálka.
40
Jednou nás jelo ven pět a my blbcí hned: „Tetá! Záda!“
Teta naběhla a povidá:„Blbcí! Je vás tady halda,
nevotravujte!“
Já jsem za ní šel a řikám: „Halejďte se, nezlobte se,
já se vomlouvám, to bylo jen tak ze srandy…“ Pak se
ptam, jestli jí to mytí chlapů nevadí, a vona: „Hele,
takovýhle fracky, jako jsi ty, mám doma dva. A starší.
Koupeme se v jedný vaně, takže se vídáme, a já jsem
máma, ne nějaká hej ty nebo počkej nebo bába ňáká.“
Jenže nějakej blb vyloženej si pak šel stěžovat. Že
prej když se dou koupat, se na ně ňáká ženská chodí
koukat. Na nahatý havíře. No úplnej nesmysl!
Takže pak babičku propustili a dali tam chlapa,
důchodce. No a ten už nám ty záda nemyl. Ten se
na nás vysral.
ŠICHŤÁK
Dřív ještě nebyly ty prodloužený autobusy,
harmoniky, a když jelo plno mužstva, tak jezdil
autobus s vlekem. Normálně za autobusem byl
připojenej ještě jeden vůz, takovej malej, bez
motoru. Tenkrát se ještě v autobusech kouřilo.
A kuřácí chodili právě do toho vleku. To bylo
narvaný. A ta mlha, že skoro nebylo vidět!
Jednou, když jsme jeli ze Šilerky na Kladno, tak
najednou revizor… Prošel autobusem a vlez
do vlečňáku. Standa neměl týdenku a ten revizor
ho začal hoblovat. A co teď? No někdo šikovnej dal
prostě signál autobusákovi, aby zastavil. Když zastavil,
vodevřely se dvéře a revizor se vystrčil ven a jelo se.
Jak se dostal domu, nikdo neví. Bylo to po vodpolední
šichtě, v zimě. Takže mráz a mlha. Vystrčili ho
na vidlici k Vaňkovce, U Myslivny se tam řiká.
A průšvih z toho taky nebyl. Nikdo se vo tom nikdy
ani slůvkem nezmínil.
KANTÍNY
Dokud se v kantíně tady na Mayrovce vařilo, bylo to
fajn. S tim pivem to nebylo tak divoký, protože když
si ten havíř sedřenej, vypocenej po šichtě dal dvě
piva, tak už mu to začalo kecat a už jazyk přes jazyk.
A ty hrdinové, co celej den po šichtě prochlastali,
v noci se přišli vyspat na lavici do koupelí anebo
prochlastali celou noc… No to se nechalo udělat
jednou za mnoho let. To se nenechalo dělat často,
protože jednou dvakrát to za něj ta parta udělala,
ale potřetí: „Trhni si nohou, abys věděl, když my
za tebe děláme, tak teďka můžeš dělat ty na nás.“
Takže vono to zas tak jednoduchý nebylo.
Jako záchranář jsem se dostal na spoustu šachet
a musim říct, že nejlepší to bylo na Nosku. Tam byla
pěkná kantína. To se po nějaký tý havárii vyfáralo
a třeba i v jednu ráno bylo teplý jídlo. Jinde nám
poslali leda tak paštiku.
Na Nosku se měli, tam se v kantíně dokonce
čepovalo pivo. U nás na Šilerce byla taky kantína
a pak tam byl krámek a tam jsme šli třeba na pivo.
Tam jsme si dali dvanácku, no a po čtvrtý dvanácce
už jsme byli… no už roztažený prsty, a když do toho
šel ňákej panák rumu, tak to už bylo hotovo. A pak
nás viděl vedoucí a řiká: „A domu!“ Anebo: „Pod
zem, ať vás nevidim!“ No a bylo to vyřízený. Je teda
fakt, že se nikdy nic nestalo. Asi na tom něco bude,
že vožralý maj kliku.
A to je nejhorší, co tě může potkat, protože to se
za dvě hodiny nevypotí. To jsem sjel dólu. První se
mi zved kufr, ale hrozně a teď se mi chtělo zvracet.
Šel jsem a teď tam byl Venca a řiká: „Di se zašít.“
Tak jsem šel za remízu, tam jsem si sed. Štyry
hodiny… V životě mi nebylo tak zle. Jak se změnil
ten tlak, no ty vado… zvracet a já nevim co. Sem si
řikal, já tady snad chcípnu nebo co. Seděl jsem tam
na kolejích, vždycky vyběh dědek, flák mi facku.
„Seš vzhůru? Seš živej?“ „Jo.“ Bum a spal jsem dál.
A dědek mi každou hodinu budil.
Dólu jsi nemoh přijít zmaštěnej, protože tam bylo
málo kysliku. To ti bylo blbě! Ale to ses takhle potil
a za dvě hodiny jsi byl ready. Na dvě hodinky ses
vopřel někde tady vo štulc, aby tě nikdo neviděl.
Za dvě hodinky pod tebou byla louže a mohl jsi jít.
A jestli si někdo někdy vzal dólu pivo, nebylo to
dobrý na pití. Nebylo studený zaprvní. Zadruhý ta
pachuť piva v ústech, to nebylo dobře. Ta hořká
káva nebo hořkej čaj, melta, co se fasovala, nebo
kyselej čaj – nenechávalo to pachuť. To bylo na to
napití nejlepší.
41
Paní Růženka
42
A dalšího…
43
BEZPEČÁCÍ
Nebudu menovat, ale tady byl hroznej člověk,
kterej byl přes tu bezpečnost práce a každej se ho
bál. My jsme přišli na pasy. V pět hodin. S Vencou
a voba zhasnuto, že jo. Čekali jsme, až se sfárá, a už
to začalo s náma klimbat a najednou šel bezpečák.
Došel k nám a povidá: „Nazdar, pánové.“
Řikáme: „Zdář, co jé, takhle brzy?“
„Nó, taky to potřebuju projít, abych věděl co a jak.“
A sed si vedle nás takhle, no a najednou mi povidá:
„A vůbec, kde máš masku?“
A já jsem vždycky, abych to neměl na sobě, tak jsem
si ji dal na řetízek takhle nahoru, jak byly vyvěšený
pasy. Já povidám: „Nahoře.“
„Cože?“
„No nahoře.“
„Poď se mnou.“ Pod náma byl dispečink a on jim
povidá: „Frantiku, posílám ti nahoru jednoho
pracanta, von si, čoveče, zapomněl masku.“
A tak jsem byl zticha a řikám si: no, ty vole, já mu
povidám, že mam masku tajhle nahoře na řetízku
nad hlavou, že mi visí, a von si myslí, že ji mam
nahoře, že mi vyveze… Ale to není zas tak špatný,
že jo… nahoru… Tak jsem se sebral do klece
a hezky jsem vyjel.
Hlavně bezpečně
44
45
A nahoře: „Franto, řekni, že potřebuju v dílně velkej
vitvort a aspoň takovejch deset malejch. A řekni to
Bandičkovi.“
Tak Franta tam volá a povidá: „Co děláte, volové, že
tam máte ještě vitvortový šrouby?“
Já povidám: „To je taková stará mašina, čoveče…“
Bandička už věděl, že velkej vitvort je flaška rumu
a že deset malejch je deset piv, a už jsem s tim fáral
hezky dólu.
Já nevěděl, že tam ten blbec ještě bude. Se tam
vracim, tam tma. Tak si řikám, ten už je v prdeli,
ten už šel do revíru. Jo a vono hovno. Voni měli
zhasnuto a chrápali voba. A tejď já du a tejď mi tam
cinkaly ty flašky. Pokládal jsem to vopatrně, vono
to stejně zacinkalo, véď. A von povidá: „Neser mi,
já vim, vole, že tady máte pivo. Dej sem pivo a jinak
máš průser jako kráva a pokuta tě nemine.“
Tak jsem mu dal to pivo. Flašku rumu jsem tam
nechal a Venca povidá: „Vyndej tu flašku.“
Já povidám: „Vole, já žádnou nemám.“
Von tam do tý tašky hráb a řiká: „Á, tady je.“
No tak já jsem se sebral a odcházel jsem pryč. A von
mi chytil a povidá: „A aby sis nemyslel, že nemáš
průser, tak máš. Ty mi přídeš na ROH na schůzi a ty
tam napíšeš účast.“
Když se šlo pod zem, tak bezpečácí dělali
na mostech mezi šatnama a klecí kontroly.
46
Na obouch koncích mostu byly dveře, u kerejch
stál bezpečák, takže když už tam vlezeš, tak už
neni cesty zpátky, že bys řek, že sis třeba něco
zapomněl. Už přes něj musíš buď projít, anebo
musíš dejchnout a vodneseš to.
Mně se taky stalo, že jsem věděl, že stoprocentně
nadejcham.
A řikám chlapum: „Já jsem zmaštěnej jak ještěrka,
pánové. Vám to bouchne, když vám do toho
fouknu.“ A nes jsem takový těžký věci.
„Když bys byl vožralej, tak tohle ani neuneseš.“
A šel jsem, viď. Fouknout mi nedali.
Na šachtě, když někoho chytili prvně, tak 500 korun
pokuty, 1000 korun podruhý, potřetí vyhazov.
Ale dělalo se to tak, že ta šachta nechtěla chlapum
ublížit, takže se napsala výpovědní smlouva
dohodou.
Na kouření bejvaly kontroly přímo u jámy. To dělal
většinou bezpečnostní technik a kouření se potíralo.
Pamatuju si, že koncem padesátých let se normálně
v dole kouřilo. Potom vyšly nový předpisy a kouření
se zakázalo.
VOD ŠACHTY PŘIJELY VOZEJČKY
S UHLIM K VÝKLOPNIKU
POVĚZ NÁM, RŮŽENKO,
KDY SE BUDEŠ VDÁVAT,
KDY BUDEŠ NA KOLÁČE ZADĚLÁVAT.
Tam se to vyklopilo do zásobníku a pak to šlo
na sejta a propadávalo to. Tim se uhlí třídilo.
Pozdějš byly prádla, to bylo už modernější.
Nejmodernější byla těžkokapalinová třídírna
na Šilerce.
Taky jsme tam měli jednu pani, která milovala
Malkovice. Třídila hlušinu nade mnou. A Ledce pro
ni byly prostě špatný. Tak jsem to jednou zastavila
a napsala jsem tam:
U pasů byly ženský a přebíraly to, nebo vybíraly
velký kusy, když na ně byla zakázka. Taky dříví
vybíraly, co přijelo po pasech, to pak bylo jako
deputát.
Na povrchu pracovalo spoustu ženskejch. Byly třeba
taky u šachty. Pouštěly prázdný vozy, vono to mělo
sklon a tam byla páka, tu zmačkly a naražeč měl dva
prázdný vozy v kleci.
V šedesátym třetim roce jsem chvilku dělala
na povrchu, to jsem byla těhotná. Dělala jsem
na prádle. Tam se čistilo uhlí vod hlušiny. Já už jsem
měla přeci jenom bříško, ale byli tam taky študenti
a ty nám pomáhali. Byli ty kluci takový šikovný. To
se třídilo a voni vždycky: „Matko, sedněte si.“
A pak jsem byla taky u výklopniku, to znamená, že
zezdola přišlo uhlí a nahoře to vyjelo hlušinu a tam
jsem to vyklopila. Pak to jelo zase zpátky prázdný
dólu. Tam pracoval Václav. Já jsem se tehdy měla
vdávat. On mi napsal na ten vagonek, já na to nikdy
nezapomenu, hezky krasopisně napsal:
MALKOVICE, MALKOVICE PĚKNÁ VES,
JAK TAM ČLOVĚK PŘÍDE JEDNOU,
NEZAŠTĚKNE PO NĚM PES.
A ona se začala smát a: „Rozárko, to jsi určitě
napsala ty.“
Párkrát jsem byl taky na povrchu, dělat mezi
ženskejma. To byla krásná práce. Ale jinak ty
ženský, to byli normální chudáci, to byly novodobý
votrokyně. Ty ženský, když vypad plnej vůz uhlí,
ten vůz sám vo sobě váží 400 až 500 kilo a v tom
byla ještě tuna uhlího anebo tuna hlušiny, a ty
ženský to zvedaly ručně. Taková velká páka na to
byla, my jsme tomu řikali šmajchlovka.
Já jsem to třeba přizvedával a ty ženský si na to
stouply a nahazovali jsme to na koleje. Ty holky,
ty byly kolikrát tak nadřený, že jsem řikal, ty jo, to
přece neni možný, že tohle ženská vydrží.
Tam všude ohromný množství prachu, teď vedro.
Byly pod plechovou střechou, v létě tam bylo
třeba 40 stupňů. A v zimě zas kláda, žes málem
chcípnul. Ta ženská si jednou za dvě hodiny mohla
dojít na záchod. Chlap si prostě někde stoupne
47
a vyčurá se, že jo, ale prostě u ženský to nejde.
Ženská si prostě musela vodskočit. A to tam ještě
na ně kolikrát řvali: „Ty krávo, co tady děláš?“
Já jsem tam byl asi pětkrát nebo šestkrát, vždycky
když třeba ňáká vomarodila nebo měly dovolenou
a měli málo lidí. Řikali: „Hele, pomůžeš na vrchu.“
Řikám: „Hele, to je jedno, jesli mam bejt nahoře,
nebo dóle, že jo.“ Tak jsem tam pomahal. Až jsem ty
ženský vobdivoval. Bylo mi jich hodně líto, ale byly
kouzelný a byly milý.
Jiřinka, kerý jsme řikali Ta kozatá, seděla, vono to
tenkrát bylo nějak rozbitý. Vona ráda nosila dekolt,
protože měla co ukázat. Naproti ní seděl štajgr
Pepa. Von se vždycky kasal, jakej je dělnik na baby
a tohle. Jiřinka jedla zmrzlinu a káplo jí to akorát
mezi prsa, véď. Von tam takhle koukal a vona řiká:
„Co čumíš, vole, tak si lízni.“
To bylo takový haló, protože Pepa začal koktat a byl
v prdeli v tu ránu, že jo.
A Jiřka řiká: „Umí hovno.“
A přitom výborná ženská, že jo. Vona to fakt
nemyslela špatně, no prostě takhle se tam mluvilo.
Takhle to tam bylo. Prostě x tisíc chlapů a dvacet
ženskejch, tak ty ženský tam byly vobletovaný. Ta
ho tenkrát ale utla, to bylo něco tak kouzelnýho.
Tak jsme Pepovi pak furt řikali: „Tak si lízni.“
A Pepa nad tim pořád přemejšlel, nad těma
48
ženskejma a pak asi po půl roce zamyšleně sedí, my
jsme se bavili zrovna vo kouření a řiká:
„Ty vole, to je zajímavý, se šukáním jsem přestal ze
dne na den, ale kouřit jsem se nevodnaučil.“
POVRCH JE JEDNA VELKÁ
RODINA
Když jsem začátkem šedesátejch let šla pracovat
na povrch na Mayrovku, tak jsem začínala
na vochrannejch pomůckách. Montérky jsem
vydávala, teplý kabáty, rukavice, přilby. Měla jsem
takovou agendu, zapisovala jsem tam každýho
jménem.
Pak jsem přešla do elektrodílny, ale teda nechtělo
se mi tam, to víte, mezi mužský. Potom jsem byla
ve spisovně a z úseků jsem přebírala spisy, ty
cáchovnice, a srovnávala je tam. Taky jsem chodila
do známkovny, když tam zrovna marodili.
Pak jsem dostala na starost svačiny, ale tam se mi
zase moc nechtělo. Vokolo chodili drbani a my jsme
to musely před nima zamykat.
Svačiny byly v balíčkách, šunka, párky a takový
to tlustý. Přivezli to na platech a vyvezlo se to
do svačinárny výtahem. Někdy chlapi nadávali,
hlavně když dostali takový ty velký buřty. A jinak
jim to chutnalo, prej. Jé, a když jsem měla jít
do dílny, no to bylo něco. Tam takový mladý kluci
byli. Já jsem řikala vždycky: „Jéžiš, já tam nepudu.“
Prádelna
49
Nejdřív jsem jim jenom nosila svačiny, ale pak mi
koupili kárku a já jim vozila piva.
Taky elektroměry jsem chodila vopisovat, všechny
jsem je na Mayrovce vobíhala.
Ještě prádlo jsem dělala, to špinavý. V lampárně
jsem věšela a louhem nalejvala lampy. Všecko jsem
dělala, ale mně to bylo jedno, já jsem to všecko
dělala ráda.
Mistra jsem měla moc hodnýho i ty vedoucí chlapi
byli fajn i ty klucí v dílně byli takový slušný. A mistr,
pan Chládek, von vždycky: „Prosím vás, šla byste
tam.“ To nebylo žádný: „Jděte tam.“ A já řikám:
„Já tam jdu, pane mistr.“ A šla jsem ráda. A to
jsem třeba uklidila ve svačinovym koutě, a než
jsem se vzpamatovala, už jsem zas někam letěla.
Na vydávání čaje třeba, čajda často marodila.
Nejvíc mě bavil archiv.
Ženskejch tady na povrchu bylo přes třicet a hezkej
vztah jsme měly mezi těma holkama. To ať byla
z kanclu, nebo uklízečka, všecky jsme si tykaly.
Hodně jsme všecky k sobě šly a bylo to takový
domácí.
Pak jsme taky měly ty brigády, a to se jezdilo
na střediska. Jezdilo se na Hubertus, to je
za Karlovejma Varama, a taky na Lánov, to bylo
vod Rónovky. To se všichni z šachet sebrali a jelo
se. Chodili jsme na vycházky, zpívalo se tam
a tancovalo.
A v CO jsem byla taky, v Červenym kříži, to tehdá
bylo v každym podniku. To jsme jezdili na soutěže
a bylo to moc hezký. To nás sezvali a bylo školení,
sestřička z nemocnice nám všechno vysvětlovala.
A měli jsme uniformy.
MDŽ se nám vždycky moc líbilo. To bylo krásný.
Ze všech úseků se sbíraly peníze a my jsme vždycky
dostaly kytky, víno nám kupovali, vobložený
chlebíčky, utěrky, ručníky, no prostě všechno.
A každá ženská, co tu byla, dostala to stejný co
ostatní. Byla hudba a tancovalo se, no krásný to
bylo.
Povrch dolu byl taková velká rodina. A to řikaly
třeba i ženský ze Šilerky, že my to tu máme takový
pěkný, že ony se k sobě takhle hezky nemaj.
Na Mayrovce to byl hezkej kolektiv.
To třeba kluci z truhlárny přišli a: „Hele, tady máš
prkýnko.“ A já mu zas koupila pivo.
Měli se tu všichni rádi.
A spousta vedlejších výrobků tady vznikla. Korbele
se tu dělaly v truhlárně. A to si buďto chlapi nosili
domu, nebo se to dávalo k různejm příležitostem.
V propagaci malovali obrazy Mayrovky, pak to šlo
do truhlárny, tam se to zarámovalo a dávalo se to
ke Dni horníků.
Povrch jede na pobyt
50
51
V KOLONII SE KAŽDEJ
S KAŽDYM ZNÁ
Manžel dělal vedoucího povrchu na Mayrovce,
a tak ho šachta chtěla mít při ruce, takže jsme se
roku 1959 přestěhovali tady nad Mayrovku. Vona to
byla dost zodpovědná práce a furt ho sháněli. Když
byla nějaká porucha, tak von jezdil i dólu. Měl vedle
postele telefon a i v noci mu volali. Prostě když se
něco stalo, tak všechno přes něj. Takže bylo pro
šachtu výhodnější, když dostal tohle bydlení hned
nad šachtou, aby pro něj nemuseli pořád jezdit až
na Krétu, kde jsme dříve bydleli.
Když jsme sem přišli, tak to tady bylo vošklivý
a zdevastovaný. A zima tady byla.
Mně bylo 27 let a syn šel do první třídy.
Kolonie byla taková rodina. Každej se s každym znal
a každej každýmu pomáhal. A trochu to tak zůstalo
dodnes.
My, malý klucí, jsme se tady všichni znali a měli
jsme k sobě blízko. Lítali jsme spolu po haldách.
Všichni naši tátové sem přišli za prací. Takže ty, co
tady teď bydlej, jsou všichni potomcí vedoucích
úseků, závodních a štajgrů.
pár metrů přes silnici. My jsme ještě zažili, když
vězni chodili na šachtu přes silnici pěšky, seřazený
v útvaru. To se vždycky musela zastavit doprava
a na každý straně stál jeden strážnej se psem. Pro
malý kluky z kolonie to bylo něco, to byla podívaná!
V pozdější době už je převáželi autobusama.
Za našim barákem, tam dál, jsou dva kalový rybníky,
tak třicet metrů dlouhý. Do nich se čerpala důlní
voda. Museli to vodkalovat, protože tam sedal
uhelnej prach. A jednou začas to vždycky museli
vodbagrovat nebo ručně lopatama vyházet. A pak
se to pouštělo takovym korytem do Jiřskýho potoka,
a tim to doteče až do Vltavy.
Tady na Mayrovce se ze šichty chodilo naproti
do kantíny, anebo pak nahoru, tomu se řikalo
Na půdě. Vobsluha byla bezvadná, protože to byli
vobyčejný lidi tady z Vinařic, že jo, známý, který
vyšli každýmu tak nějak na ruku. Byla to hospoda,
kde se normálně pilo a tancovalo. Byl tu jukebox
a tancovalo se s místníma holkama.
Ve Vinařicích se vokolo roku 49–50 postavily
baráky pro horníky, tam já bydlim dodnes. Když
byla detonace na šachtě, tak to věděly celý Vinařice,
to ti normálně cinkaly skleničky a válenda s tebou
jezdila.
Šachty v kolonii živily skoro každýho. I já jsem pak
šla pracovat na šachtu jako vostatní.
Mayrovka
52
Součástí mayrovácký kolonie byla i věznice.
Vězni pracovali nejen na Mayrovce, ale vozili
je i na ostatní doly. Na šachtu je to z věznice jen
53
KLUK V KOLONII
Táta dělal vedoucího povrchu na Mayrovce a já jako
kluk jsem tady lítal po haldách a po vokolí. I za tátou
jsem moh chodit, normálně do provozu.
To jsme šli s klukama do truhlárny, jestli by nám
truhlář neudělal kolty ze dřeva.
Voni si na nás, na malý kluky, vždycky udělali čas.
Von nám je normálně na počkání pěti klukum udělal
a povidá: „Klucí, běžte za Pergnerem, von vám
je vymaluje.“ Tak jsme šli za Pergnerem nahoru
do propagace. Ten si sednul a začal míchat barvy
a pak to začal natírat. My jsme koukali jako blázní.
Zlatou barvou je vymaloval a my jsme každej měli
kolt. Šli jsme tam vocaď celý šťastný.
Ty haldy byly úžasný, u Homole byly všude starý
vyházený hunty. Teď v tom byl bordel, my jsme
v tom hrabali. Karbidky jsme si tam vocaď nosili
a taky karbid. Na 1. máje se tim střílelo. To se dalo
do krabice vod barvy, udělala se dirka a vodpálilo se
to. Tak takhle jsme blbli.
V sobotu a v neděli vzádu v areálu nikdo nebyl. My
jsme tam lítali po vyskládanejch kulatinách, co byly
připravený na výdřevu. A na rybníkách se blblo.
Tam jsme se v létě i koupali. Sice to bylo špinavý,
ale nám to nevadilo. Jak tam byl mour, tak se to
chytalo na chloupkách, a když člověk vylez, tak byl
celej špinavej, to byla sranda.
A po těch haldách jsme běhali, to ještě nebyly tak
zarostlý. Sbírali jsme ty otisky plavuní a přesliček.
V šedesátejch letech haldy ještě hořely, protože
to bylo živý a naváželi tam. V těch místech, kde to
prohořívalo, to bylo nebezpečný, tomu jsme se
vyhejbali. Hlavně to jedno místo. A doma se řikat
nesmělo, že tam chodíme.
Jarda na haldy a tam dozádu nesměl, to ne. To on
věděl, že tam nesmí, ale taky se povedlo, že měl
úraz. Rozbil si hlavu, a to zrovna tady na šachtě
doktor nebyl, tak jsme šli do lágru, aby mu to tam
vošetřili.
Všichni na mě čuměli z voken, co tak malej kluk dělá
v lágru. A ještě se zkrvavenou hlavou.
A mě tam s nim nepustili, to ne. Musela jsem počkat
před věznicí.
Když jsem pak chodil na hutní průmyslovku, tak
jsme měli kovárny jako předmět a mně nešly tehdá
udělat skoby. Táta mě vzal do kovárny na šachtu,
tady byl ňákej pan Lesák z Vinařic, a ten mě dva dni
ty skoby učil. To abych vůbec dostal lepší známku
než pětku. Bylo to pěkný, tady v kovárně, von mi
tam ukazoval třeba, jak vykovával růži.
Halda
54
55
ZIMA? TAK NA HALDU!
Bylo to těžký, ale nic jinýho mi nezbylo. Byl to život.
To byl rok 1963. Vodstěhovala jsem se
do šachteního bytu. Ivanku jsem měla a Zděnka.
Ten byt byl dost studenej, a i když jsem měla tedy
havíře, tak bral jenom deset metráků ročně uhlího,
takže nám to uhlí nestačilo. Tak co mě napadlo – jít
na haldu. Tak jsem se stala haldářkou.
Bylo strašně daleko nakoupit. Vod toho mostu jsem
chodila nakoupit až nahoru k vodojemu. S taškama
a kočárkem, přes tu šachtu, teď Ivana byla celá
černá. Tenkrát jsem byla mladá, tak jsem si z toho
nic nedělala.
Když přivezli na haldu ty opuky z dolu
Zápotockýho, tak jsem z nich vyklepávala kladívkem
proužky toho uhlího. Kladívko jsem měla po tátovi,
ševcovský. A tou vidličkou to šlo hezky vyťukávat.
Ale stejně to nebyla žádná sranda, protože to
bylo nejmíň třicet čtyřicet ran, než jsem se dostala
doprostřed. Pravý uhlí to taky nebylo, to když se
dalo do kamen, tak to mělo samej mour. Ale dávalo
to teplo.
Měla jsem dvě malý děti a dvoje kamna.
Na tý haldě jsem byla taky pětkrát denně. To byla
takováhle hromada hlušiny a takovejhle proužek
uhlího. Když jsem měla plnej kýbl, tak jsem to
vodnesla domu a šla jsem zase. To nás tam taky
ťukalo třeba šest sedum. A já jsem si tam vlastně
i vodpočinula, seděla jsem tam s tim kýblem.
Ta halda chvilkama i kouřila, to voni tam toho
třeba navezli moc. A to uhlí někde dokonce hořelo.
Kolikrát jsem si spálila nohy. Žhavý uhlíky mi padaly
do bot. A tou haldou lezt, to bylo taky něco, kameny
tě podjížděly.
56
V letě to bylo krásný, protože to bylo jako na chatě.
Když ale přišla zima, tak to bylo hrozný. No tak
na haldu, že jo. A na tý haldě to tak doutnalo, že tam
sníh nebyl.
Oba na to s dědou rádi vzpomínáme, děda řiká:
„Haní, tam to bylo krásný, chodili jsme na stromy
a chodili jsme na uhlí.“ A kolikrát i bažanta jsem
picla a udělala jsem ho a kolikrát i zajíce. Ty zvířata
byly chytrý a v zimě se stahovaly na ten tábor kolem
šachty. Zajíci tě chodili pod voknama, laně, všechno
tam bylo. Tam byla nádherná příroda.
Halda byla pro mě ráj, protože jsem měla uhlí. Bylo
to strašně těžký, ale že jsme tam byli šťastný a měli
jsme se rádi, tak vůbec to těžký nebylo.
MANŽELKA, TA MOJE, MAMINA,
STARÁ
My jako zámečnící jsme měli na starosti pasy. Ty
jezdily po takovejch válečkách, a když se ňákej
ten váleček podělal a měl ještě zdravý ložiska, tak
jsme vyměnili tu poškozenou část. Zbylo z toho
vždycky ňáký to železo, který jsme si naskládali
A pak bylo!
57
do vozu, šachťácí nám to vyvezli a my jsme jim za to
dali, řeknu, flašku rumu. Naložilo se to na traktor
a vodvezlo do šrotu. Pavel nám dělal účetnictví
a peníze za šrot vždycky vzal a vodvez do Kladna
uložit na knížku. Pak jsme po ňákym tom čase šli
na taneční zábavu s manželkama a přítelkyněma.
To se tak udělalo asi třikrát, ale pak už to nešlo,
protože ty vožralý chlapi, který neměli svoje ženy,
tak votravovali, že jo.
Prachy za šrot a nějaký ty vodměny jsme si vždycky
schovávali kolektivně na knížku. Dokonce jsme si
nechávali strhávat z vejplaty. A pak bylo! Jednou
dvakrát do roka jsme si šli všichni někam sednout
a baby jsme vzali s sebou. Ty dostaly dárky každá,
na těch knížkách jsme měli dost peněz, takže
dostaly třeba kabelky. My jsme se vožrali jako
vždycky a baby se taky vožraly. Zatancovalo se
a byla sranda.
Manželka vo mě nikdy strach neměla, protože
věděla, že se o sebe umim postarat. Ale je pravda,
že když jsme dělali třeba tuplovku a někdy delší, tak
to už volala, co se děje. Když zjistila, že jsem ve dvě
hodiny vodešel z práce, tak už mi nesháněla. To
věděla, že už někde sedíme, že už někde paříme.
Když odešel na šichtu, no nebyl to přímo strach,
ale takovej divnej pocit. Neklid. A pak když přijel
šichťák a von nevystoupil, to už jsem se bála, tak
jsem začala shánět. Naštěstí byl vždycky někde
na pivu. Dobře to vždycky dopadlo.
Manželky dóle
58
To pití k šachtě patřilo. A voni i ty manželky to
nějakym způsobem asi tolerovaly, většina z nich
teda. Někerý taky ne. Ale většina jo, kór když fáraly
pod zem. To se dělalo třeba na MDŽ. Viděly, jak to
tam vypadá, do čeho ty chlapi dou a za co jim nosej
ty koruny. Takže to pití braly.
Já jsem jednou přišel domu asi druhej den až ňák.
S tou mojí jsme šli na návštěvu k tchýni a manželka
si jí stěžovala: „Mami, von se mi vožral.“
A tchýně, na to nezapomenu: „Vdala jsi se? Ženská
má na sobě devět sukní, aby pod ně všechno
schovala. Až se vrátíte domu, uvař mu česnečku.“
Tak tam nepochodila, ale šla k mojí mámě. No
a moje máma mě zprdla, že jsem se vožral. No jo,
tyhlety akce už skončily, dneska du třeba na pivo,
a to jó, to chodim každej den, ale dam si tři piva a du
domu.
Aby to ženský viděly, tak jsme je měli dóle párkrát
i načerno. A teď ty tam koukaly jako to. A vono to
bylo dobrý. Ty ženský viděly, že na šachtě se musí
vopravdu makat jako šrouby. No a když tam bylo to
oficiální fárání, jakože tam šly ženský s kolektivem,
tak jsme je vzali vždycky na takový to trošku bu, bu,
bu.
Já jsem jednou s tátou byla pod zemí. Já jsem
nechtěla, ale Švejcarka jela taky a: „Pojeď s námi.“
A tak jsem jela. Měly jsme ty mundůry, jako havíří
jsme byly. No bylo to strašný. V životě už bych tam
nejela ani za nic. To se takhle klinkalo, když se to
59
rozjelo dólu. Já se táty držela. Švejcarka, ta ne, ta
byla taková vodvážnější. Když se sjíždělo dólu, tak
tam všude tekla voda. V celý šachtě pršelo. Šachťácí
byli voblečený v gumovejch voděvech a voda tekla
na ně. Pak jsme šly chodbama a druhou šachtou
jsme zase vyjížděly zpátky. Zamazaná jsem byla, jak
nevim co.
Některejch ženskejch mi i bylo líto, když třeba měly
kluky vožraly. Stály u vejplatního vokýnka a čekaly,
až zabere peníze. Za nim stáli dva, těm už dlužil, že
jo. A před nim tam stála ženská s dvěma dětma, ty
vado, a brečela.
MŮJ TATÍNEK DĚLAL
NA MAYROVCE
Byl tesař. Mně v tý době mohlo bejt tak devět deset
let. Neprožívala jsem ani tak moc, co se v dole
dělalo, protože otec moc sdílnej nebyl, tak to nešlo.
Prožívala jsem spíš to, že byl otec velice dobrej
a tvrdej pracovnik, a tak byl přísnej. To nebylo říct:
„Udělej to.“ Von se prostě podival a šla jsem zamest
dvůr, on se podival doprava, tak jsem mu vyčistila
boty, nalevo – karbidku. A karbid jsem musela dát
do lampy.
Až po čase jsme mluvili o tom, co dělal na šachtě,
prej dřevěný výztuhy.
Můj syn šel místo vojny na Šilerku. Nechtěla jsem
to, ale von tam přece šel. Já jsem nocí nespala,
protože když po šichtě nepřišel, tak jsem měla
strach, že se tam…
To jsem mu kolikrát šla naproti až na Hradečno,
a když jsme se potkali, řikám: „To mně nemůžeš
vzkázat, že tam seš dýl nebo něco?“
Když se Vojta na šachtě vyučil, tak měl jít fárat
do Ostravy, jenže von měl dva metry a tam jsou
prej nízký sloje. Tak mu vedoucí řek: „Hele, Vojto,
ty jsi dobrej, tak zůstaň tady.“ Mně se na synovi
líbilo, že to nebral jen tak, lehkovážně. Von mně
tehdy jednou řek: „Mami, víš, že mně dal ten štajgr
důvěru? Řídim pas dóle.“ Já si to vůbec neumim
představit, já bych tam nešla ani za nic.
NA DNECH HORNÍKŮ
VYHRÁVALA HORNICKÁ
DECHOVKA
A taky na hornickejch pohřbech hrály hornický
kapely. Skoro každá šachta měla svou kapelu.
Na Mayrovce ji svýho času vedl pan Václav
Beznoska, na dole Max to byl pan Antonín Kabát,
na Šilerce byl kapelníkem pan Václav Moravec
a třeba na Nosku pan František Šitta. Nedá se
říct, která kapela byla nejlepší, ale největší byla
na Šilerce.
Hornící odcházeli stářím, a když nějaká kapela
měla vystoupení a nějaký hudebnící jí chyběli,
Dřevič
60
61
Mayrovská hornická kapela
62
Ty slávy
63
tak si kapely muzikanty půjčovaly. Bylo to všechno
provázaný, kapely mezi sebou nesoutěžily.
Já jsem hrál v padesátých šedesátých letech na dole
Max a nejvíc se mi líbilo hrát na Dni horníků. To
se hrálo přímo na tom dole, to byla veliká sláva.
A taky se mi líbilo, když jsme hráli v Libušíně,
kde se pořádaly tenkrát 1. máje. V sedm hodin
ráno jsme dělali budíček. Chodili jsme po ulicích,
po hlavních ulicích Libušína. Oslava byla od devíti
hodin a tam se scházeli právě lidi z Libušína, ze
Svinářova, z Třebichovic a z dalšího okolí. Byli
jsme v uniformách a můžu říct, že to bylo takový
nadšený. Ty lidi to brali jako skutečnou oslavu
Svátku práce. A když šel průvod, tak tam nebyli
nastoupený jenom občané a hornící, ale i baráčnící
a různé organizace mladých a Národní fronty.
Naše kapela měla za úkol zahrát ty hymny
a udržovat náladu a atmosféru 1. máje.
Hornící, který uměli hrát na nějakej hudební
nástroj, tak měli výhodu i v tom, že v pracovní době
dělali nácvik a dostávali nějakou finanční odměnu.
Vyjeli na povrch dřív, normální pracovní doba byla
do dvou a oni vyjeli třeba v půl dvanáctý. Cvičili
přímo na šachtě, třeba v kulturní místnosti.
My jsme rádi chodili popít s klukama i ženský jsme
společně vzali, ale na Hornický dny, tam se nikdo
necpal. Tam nikdo nechtěl chodit. Chodili tam lidi,
co byli třeba předácí, ve svý době slavnej Heneš
třeba. Voni měli nějakou tu politickou kariéru, tak
tam šli a už to šlapali trošku, aby se dostali někam
64
vejš. Ale my jako vobyčejný jsme vždycky řikali:
„Vyliž nám, vole, prdel. Di s tim do hajzlu.“ Nikdo
tam prostě nechtěl chodit, a když už se tam šlo, tak
tam šel člověk úplně votrávenej. Vedoucí to viděli,
tak to bylo: „Vydrž to ještě chvilku.“ Já řikám: „Já už
tady prostě nebudu.“ Tak jsem zmizel pryč. A šlo se
na pivo.
Bylo to dělaný hlavně pro vyznamenání, to jsi
seděl a koukal a řikal sis, kór když jsi věděl, co
to je za člověka, no tak vůl má další pecku, no.
Uměl mlejt hubou a prodal to. Všichni jsme třeba
věděli, že je to lempl. Tak se to ale dělalo. A dělalo
se to i za toho dalšího režimu, nejenom za toho
komunistickýho. To už je vod první republiky.
Pořád se někomu tleská a ten vobyčejnej člověk si
řiká: to je ale blbec.
VYUČENCI A INTERNÁTY
Jo, mně bylo tenkrát čtrnáct let. To bylo moc málo,
do učení na havíře mě nechtěli pustit. Ani moje
máma si to nepřála. Když mě ale uznali za sociální
případ a já se navíc přestěhoval k tátovi, na havíře
jsem přece šel. Vyučil jsem se na Mayrovce.
Po vyučení nás rozdělili na různý šachty podle
potřeby. Bydleli jsme na internátě v Srbech.
Na horniky ve svý době nedal dopustit Gottwald.
Hodně je podporoval. My jsme třeba byli během
dvou let třikrát na Lánech. A ty sklady na internátě
v Libušíně, co nechal vybavit! Tehdá se třeba to
Já jsem horník, kdo je víc?
65
kolo Favorit vůbec nesehnalo, ale na internátě jich
bylo dvě stě! Taky lyže sjezdový, běžky, hokejový
i fotbalový vybavení pro pár manšaftů, nástroje pro
celý dechový orchestry…
Jo, to tenkrát na Lánech na přelomu čtyřicátejch
a padesátejch Gottwald řikal: „Každej z vás přiveďte
za rok tři nový učně a sejdem se tu zas.“ A taky to
bylo.
To bylo samý: „Já jsem horník, kdo je víc?“ Všichni
uniformy. No něco k dvanácti tisícum se nás tam
sešlo. Ten se vo učně uměl postarat. Agitka no.
Na internátě se děly všelijaký věci. Vytvářely
se pracovní kolektivy, mládežnický úderky, no
a soukromnik už pak nebyl skoro nikdo. Kromě
elektrikářů a zámečniků už byl v kolektivu celej
pracovní úsek, brali se i pasaři, obsluha, dopravácí…
Získávaly se peníze za sběr a vyvážení dřeva nebo
železa, to šlo všechno do společnýho fondu i různý
zvláštní odměny. Každej měsíc se dělaly výrobní
porady s celejma rodinama a z těch fondů se
nechávali vyučit nebo dokonce i vyštudovat sirotci
po zemřelejch hornicích.
No a museli jsme taky získávat další mládežníky.
To bylo potřeba, protože úderky zaváděly nový
metody. Kombajny, lomový štíty, stěnování. Tyhle
novoty nikdo ze starejch chlapů neuznával, tak
jsme prostě byli potřeba my mladý, abysme to
vyzkoušeli.
My jsme třeba měli mládežnickou kombajnovou
úderku Marie Majerový. Moc platný nám to ale
nebylo, bába Majerová byla lakomá. Vona vždycky:
„Svazácí! Já jsem vám něco přivezla! Řidič vám to
dá.“ A voni to byly starý knihy vyřazený z knihoven.
Udělali jsme jednou i takovou akci, abysme
vodnaučili vyučence chlastat a utrácet. Mezi
Šilerkou a Vaňkovkou totiž byla vosamotě hospoda
Mrákavy. To nebylo dobrý, tam se nechávaly
velký peníze, psalo se to na dveře, takže se tam
točily veliký dluhy. Na Svazu mládeže jsme dlouho
přemejšleli, co s tim udělat. No a jednou na tom
internátě čumim z vokna a vidim, že přijel Milan
na pětistovce. A to bylo něco pro kluky, to je jasný.
Já si řikám: sakra, z toho by se dalo něco udělat.
Tak jsme založili takový skupiny, komuny jsme tomu
řikali. Bylo jich tam celá řada. To se dalo dohromady
deset vyučenců a vo vejplatu dal každej dvoustovku
nebo dvěstěpadesátku. Pak se tahaly lístky
z klobouku. Kdo měl na tom lístku motorku, šel si
motorku druhej den vybrat a musel šetřit dál. Kdyby
udělal bulku, to byla neomluvená směna, tak by mu
ty peníze, který už tam měl nastřádaný, propadly,
nebo by motorku musel vrátit. Takže se všichni
drželi. Až na pár případů, ale to byly výjimky.
Takhle to pokračovalo, dokud se nenašetřilo
i na toho posledního. Pro motorky jsme vybudovali
garáže u internátu.
Agitka
66
67
Dopadlo to nakonec tak, že celej internát úplně
hučel, jak to všechno vyjíždělo na těch mašinách.
Mrákavy zkrachovaly.
Byla i zábava. Navázali jsme družbu se zdravotní
školou a v tom srbeckym internátě se pak dělaly
různý hrátky mládeže. Proto je na Kladně mnoho
manželství zdravotní sestra/havíř, důlní technik/
doktorka a podobně. Tam u nás se to právě všechno
spárovalo.
V úderce byl taky nějakej Jurda. Jeho holka přišla
najednou do jinýho stavu a voni neměli peníze
na svatbu. Dumali jsme, dumali, no a nakonec že jim
uděláme svazáckou svatbu. To bylo slávy! Ze Srb
na kladenskou radnici vyjely tři autobusy. Vepředu
a vzadu jela vždycky kolona motorek, těch bylo
hrozně moc, aspoň vosumdesát. A na tom prvnim
autobuse byla veliká cedule:
ČASY SE MĚNÍ
CO BYLO, NENÍ
TAKHLE SE U NÁS
SVAZÁCI ŽENÍ
Když se pak asi za sedum let rozcházeli, řekli jsme si
jenom: „No, svazáckej rozvod dělat nebudem.“
OHŇAŘI BYLI VLASTNĚ DVOJÍ
Byl klasickej ohňař-záchranář a sluníčkovej
ohňař. Ty sluníčkový (nebo taky studený) nesměli
jít do zásahu. Voni třeba neměli záchranářský
zkoušky nebo jim to doktor už nenapsal, starejm
záchranářům. A na akce je už nepustil. Voni měli
třeba na práci dělat záplavy na hlavních štrekách,
nastavovat požární vodu, prostě práci na zdravym
větru. Mohli i k ohni, ale nesměli do aparátu. Ty byli
skoro furt na povrchu, takže sluníčkový.
Jsme jim řikali: „Dejchavko starej, pusť mě na to.“
Ale vono jim bylo taky třeba šestačtyřicet. No už
měli něco za sebou.
U záchranařiny to bylo hodně náročný. Byl to velikej
stres. Ale ty chlapi to vždycky zvládli. Museli si
udržet klidnou hlavu. V nejvypjatějších situacích,
když šlo kolikrát vo držku, vždycky řek někdo ňákou
blbost, ňákou srandu. Z těch kluků to napětí pak
všechno spadlo a práce potom byla úplně jiná. Už se
dělalo s klidem.
Do záchranářskýho sboru byli chlapi vybíraný, tam
nemoh jen tak někdo.
Každá ta šachta měla svuj záchranářskej sbor.
Hospodařil s nim velitel sboru. A to nebyli jenom
ohňaři. Tam byli taky mašináři, protože plyny mohly
dojít až k šachtě, tak aby mohli lidi přivezt a vodvezt
v tom přístroji dýchacim. Byli tam elektrikáří,
protože mohlo bejt potřeba v přístroji přehodit fázi.
Záchranáří
68
69
Pak tam byli mechanicí, který se starali o dýchací
přístroje. Byli tam zámečnicí, havíří a mnohý další.
Bylo to, řeknu, 90 lidí, který byli k dispozici. To
všechno tam k tomu patřilo.
V jedný četě bylo pět lidí. Na šichtu šly společně
nejmíň dvě čety. Jedna četa byla v zásahu a druhá
byla v pohotovosti, hlídala. Anebo když to bylo
něco velkýho, tak šly čtyři čety. Dvě byly v zásahu
a dvě čety je hlídaly. A když byl opravdu velkej
průšvih, tak se k domácí četě přivolaly ještě další
a třeba i hlavní báňská, takže pak se tam během
dvou tří hodin sešlo i pět šest čet.
Čety se předháněly. Každej řikal: „Naše četa je ta
nejlepší. Vám bysme kdykoli natrhli prdel.“
Ale to bylo jenom slovně, že jo. V zásahu
v přístrojích žádný soutěžení nepřipadalo v úvahu.
Všechno se muselo dělat s klidem, rozvahou
a hlavně bezpečně.
My jsme byli taky takový. Řikalo se nám Rudá
pětka. My jsme byli skoro všichni ve straně a teď
ještě ty rekordy. Složili jsme tenkrát dokonce
i básničku:
JSME RUDÁ PĚTKA ZÁCHRANÁŘŮ
POD VEDENÍM LÁDÍKA
KDO CHCE S NÁMI DĚLAT REKORD
AŤ NAŘÍDÍ SI BUDÍKA.
Tenkrát na Hubertuse jsem čet tu básničku
tak procítěně, že šéf, když to slyšel, spadnul
z kulečníku.
Ty ostatní čety, ty jména neměly.
Když se lezlo k nějakýmu vohni, tak se často stalo,
že nebylo vidět na krok, protože ty prostory byly
plný kouře. Až teprve když se vzduch vyčistil, tak
jsme viděli, co jsme měli nad sebou, ty zatrhaný
skály.
Do kouře se muselo vlezt, vystrčit koncovku
a zajistit to. Z povrchu vedly stovkový trubky, až
k požáru byly natažený. Koncovka byla ta poslední
a musela bejt co nejvejš. Trubkama se prováděl
záplav. Zezhora šla samospádem voda s popelem.
Tím se utěsnil vstup k požářišti, aby tam nemoh
kyslik a ven nemoh kysličník uhelnatej.
No a pak šup na pivo. Vystrčení koncovky trvalo
třeba tejden, než se to povedlo. Takže se to
pak muselo vždycky oslavit. Chodili jsme dólu
do Sokolovny nebo k Bejčkům do Švermova. Bylo
to takový slavnostnější, ale dopadlo to obyčejně
stejně, že jo. Po šichtě se normálně chodilo jenom
na ty dvě. Vymetli nás v deset a bylo to.
Jako záchranář jsem se dostal skoro na všechny
šachty. Na Maxovku, Vaňkovku, ale to všechno
bylo už v době, kdy končily. Na Mayrovce jsem
zasahoval několikrát. Taky na Nosku i Zápotockym.
Občas se poved i nějakej průšvih. Na Mayrovce se
jednou stalo, když tu měli velkej oheň, že se nám
70
záplavový trubky ucpaly. A to musel bejt fofr, aby se
to rozhejbalo.
Když se něco takovýho stalo u nás na šachtě, tak se
vzal špic a tim se do trubek suverénně uhodilo, aby
se popel votřás a znova se rozjel. Jenže na Mayrovce
měli dobývací vodu, v hydru bylo kolik atmosfér,
a než jsme stihli kamarádovi říct, aby do toho
špicem nebouchal, tak už to bylo. Trubka bouchla
jak granát. Klika byla, že se nikomu nic nestalo.
Akorát jsme všichni byli mokrý jak myši.
Ta naše parta držela spolu, byla to rodina. Jednou
jsme měli domluveno, že se na Silvestra sejdeme
u Kašpara. Když jsem přicházeli dólu na Brandejsek
ke hřišti, tak tam už na nás čekal šéf a bylo: „Jeden,
dva, tři, čtyři. To je dobře. No a já jsem pátej,
jedeme na Nosek, je tam průšvih.“
Manželky slavily Silvestra samy u Kašpara a my jsme
mazali na Nosek. Vrátili jsme se domu třetího nebo
čtvrtýho. Takhle to u záchranářů chodilo, to jinak
nešlo.
Strach byl, to je jasný. Hlavně v tom případě, když
se šlo pro nějaký ty chlapy. Tam to hrozilo velkym
průšvihem. Strach byl, ale nesměl si ho člověk nějak
moc připouštět. V partě nás bylo pět a závisel jeden
na druhym. Takže kdyby jeden se zbláznil a začal
utikat, tak ty ostatní ho museli dohnat, protože četa
by nebyla schopná nic udělat, musela by se vrátit.
Takže člověk musel mít pro strach uděláno.
To se kolikrát povedlo, že někerý chlapy začala
bolet hlava. Bylo to tim, že se báli, že jdou
do velkýho průšvihu, a tak si z nervozity moc
utahli masky. Neprokrvovala se jim kůže na hlavě
a začala je bolet hlava. Nebo naopak třeba ten
chlap řek, že nepude, že musí domu, že musí třeba
někam na výbor. Prostě se vymluvil. Když to udělal
předem, bylo to dobrý. Ale když pak se vymluvil
pod zemí, třeba že mu nejde přístroj, tak to byla
velká chyba. To se stalo třeba při tom průšvihu
na Nosku. Báli se chlapi, havíří se báli, normálně, ale
nesměli si to připouštět. To se nedá svítit.
Chlapi ale už byli zkušený mazácí a věděli, co si
můžou lajznout, a co ne. Zával o sobě dával vědět,
že příde. Začlo vocintávat uhlí nebo skály se začly
trošku drolit.
Pod zemí se hlavně poslouchalo. A když se něco
blížilo, to člověk poznal. A bylo: „Tak poď, vole,
mažem.“
A žuch a hotovo. Ty chlapi byli zkušený, tak to
poznali.
Záchranáři měli k sobě ještě blíž, myslim než havíří.
Havíří se nějak i hádali, co jsem viděl. Taky měli
kvůli čemu, protože tam byly tři party na jednu
figuru, a když ta jedna to flinkala, tak ty druhý šli
a vynadali jí, protože ty jeli od metru anebo od tuny.
Tam se dělat muselo.
U těch záchranářů to bylo takový jiný. Zaprvý tam
byli daleko víc závislí jeden na druhym. Zadruhý
71
nás bylo jenom pět v šichtě, takže jsme si dokázali
nějakym způsobem vyhovět. Museli jsme si věřit,
museli jsme se znát a vědět, co druhej udělá a jak
se zachová. To se poznalo i v tý hospodě, jakej kdo
je, protože někdy se chodilo bez aparátů a kysličník
uhelnatej, když je ho víc, tak má podobný účinky
jako alkohol. Člověk začíná bejt takovej voblblej.
A někdo je veselej a někdo je blbej, když se
vožere, co si budem povidat. Takže v tý hospodě se
zjišťovalo, jakou kdo má povahu, aby pak nezačal
jančit. To bylo taky důležitý. Hornící prostě museli
pít, to měli v náplni. A u těch ohňařů bylo napětí
přece jenom větší, a tak i ty oslavy byly takový
trošku větší.
Taky mezi mladejma a starejma se halt musel
udělat pořádek. My jsme tehdá přišli právě samý
mladý a tam byli starý mazácí a voni toho kolikrát
zneužívali i na nás třeba něco sváděli: „Hele, voni se
na to vysrali, ty mladý.“
Ten rozdíl mladý/starý, ten je věčnej. Oni byli
zkušený mazácí a my mladý ucha, ale my jsme
na tom byli fyzicky líp než voni. Takže když jsme
třeba kopali novou prachárnu, tak dědci na nás tim
výkonem vůbec neměli. Von ten vedoucí potom
viděl, jak to je, takže jsme si tam udělali nějakej
respekt. Někerý ty starý se nám snažili stačit, ale
neměli na to a pak nás začli brát, protože věděli, že
nejsme ňáký tůdle nebo támhle. Vyšlapali jsme si
tam cestičku.
U záchranářů to chodilo i tak, že jsme byli
namíchaný. To byli třeba tři mladý a dva starý. Ty tři
mladý šli na tu těžší práci. To jsme chodili sami, to
nám ani nemusel někdo řikat.
To bylo: „Chlape, voraž, my tam na to vlítnem
a uděláme to. Ty si dej cigáro.“
A tak to chodilo.
Já, když jsem pak končil, tak to bylo taky tak.
Vedoucí mně dával dva tři kluky k ruce. „Dělat
nebudeš, budeš na ně koukat.“
Takže jsem je pozoroval, ale přitom jsem jim třeba
přitáh matriál, připravil jsem jim ho, aby mohli dělat.
Pak jsem tam seděl a pouštěl jsem jim ten motor
žlabovej, ale furt člověk měl nějakou zodpovědnost,
furt ty mladý kluky hlídal, aby neudělali krávovinu.
To nebylo jen tak, to se všechno dělalo nad uhlim
těsně pod skálou v těch nejvyšších místech,
ve vyrubanejch prostorách. To bylo takový, že
člověk musel furt koukat a sledovat ty ucha. To mi
bylo 42 a u ohňařů jsem měl vyfáráno 21 let.
Ty klucí to brali: „Sedni, dědku, voraž a my tam
vlítnem.“ To byli mladý klucí, řeknu vo patnáct
dvacet let mladší než já. To byli tahouní, stejný jako
my předtím.
Zával
72
73
VEDOUCÍ BYLI RŮZNÝ
Někerý byli pěkný pitomci, ale my jsme na Šilerce
měli fakt úžasnýho. Pan Novotný, Gajda jsme mu
řikali, šachtou žil. To byl jedinej z vedoucích, co
se při zavírání šachty rozbrečel. Byl to ten nejlepší
vedoucí na světě, za nim moh člověk přijít s čímkoli
a vždycky mu porozuměl.
To bylo: „Franto, já jsem slyšel že…“
A já: „Pane vedoucí, já myslel, že vy nikdy nic neslyšíte.“
„Jó, máš pravdu, nic jsem neslyšel.“
Ten když jel na dovolenou, tak se ještě po cestě
zastavil na šachtě, normálně sfáral, jestli je všechno
v pořádku, a pak stejně každej den volal.
Jmenuji se Novotný Jiří a začínal jsem roku 1960
jako dělník v známkovně na Šilerce a neuměl jsem
lautr nic. Končil jsem roku 2002 jako vedoucí výroby
Šilerky a Tuchlovic.
Práci na dolech jsem bral jako koníčka. Byl to boj
s přírodou a člověk si musel umět poradit. Hodně mi
naučili lidi. Dělnící a technicí. Byli to lidi hrubšího
zrna a byli výborný. Trvalo mi patnáct dvacet let,
než jsem se vypracoval, než jsem se všechno naučil.
A i pak se bylo pořád co učit.
Dřevění chodby
74
Pracovalo se bez sluníčka, bez voken a v prachu.
Často se mi o hornictví zdá a ty lidi dodnes ve snech
vidim jako na dlani. Na šachtě jsem si našel
i manželku, byla zdravotní sestra.
To už jsem štajgroval a byl rok 1964. Havířům
jsem voznámil, že budu mít 28. listopadu svatbu.
Koupil jsem týmu sud piva, to se tak dělalo. Svatba
vyjížděla vodsuď z Ledců. Přijely dvě šestsettrojky
a ta moje si přála mít svatbu na Staroměstský
radnici v Praze. V hotelu Moskva u Prašný brány
pak proběhlo to společenský setkání. Manželka
mi celou cestu domů seděla na klíně, vrátili jsme
se k půlnoci. Vodevřely se vrata, vjelo se na dvůr
a u schodiště do domu stálo dvanáct párů dřevění
chodby. Měl jsem tam svou přilbu ze šachty
a náčiní. Ještě to bylo přefálovaný, akorát jim tehdá
nedovolili, aby mi sem dali i uhlí, že to by bylo
moc drahý. A visely tam plakáty s přáním. To bylo
fantastický. Havíří se odpoledne sjeli a tohle nám
přichystali. Se svou manželkou jsem první kroky
prošel dřevěním chodby.
Práce na šachtě byla drsná, ale ty vztahy byly vysoce
lidský.
Jako vedoucí výroby a jako vedoucí likvidace
havárií jsem měl zvyk se před odjezdem ze šachty
stavit u dispečerů a ptát se, jestli je všechno
na dole v pořádku. A jednou dispečer povidá:
„Vypad důl Tuchlovice. Vypadla elektřina.“
Takže nešly ventilátory. Důl sice chvíli přirozeně
větrá, ale v havarijním plánu bylo zakotvíno,
že bysme po nějaký době museli vodvolávat
posádku. Povolal jsem znalýho pracovníka Láďu,
výbornýho člověka. Povidám: „Láďo, ty už jsi asi
doma, ale nedá se nic dělat, máme malér, musíme
75
ject na Tuchlovice.“ Na dole jsme zjistili, že
vypadla výdušná jáma, která byla v lesejku asi dva
kilometry za Tuchlovicema, a šli jsme to zkoumat.
Láďa vzal jednu kobku za druhou a najednou
povidá: „Koukej!“ Von se do tý trafostanice
dostal lišák a zkratoval vedení. Jeden lišák dokázal
vodstavit celej důl. Obnovili jsme provoz dolu
a jelo se spokojeně domu.
První velkej rekord na Kladně udělal kolektiv Karla
Heneše. Tam se vytěžilo 35 055 tun uhlího a v tý
době to byl nejvyšší výkon na Kladensku. Rekord
začal tak, že měl Heneš obrovskou radu kolektivu.
Radilo se 16 až 20 zástupců z toho kolektivu,
co všechno se musí připravit a udělat, aby se
to podařilo. Projednávaly se záležitosti nejen
technickýho rázu, ale i finanční záležitosti: co to
přinese a že je to potřeba pro tu šachtu. Rekord se
rozjel. Jel 31 dní. A ten rekord se podařil.
U závěrečnýho výjezdu byla u jámy hudba, květiny,
hlášení, hostí z okresu, z kraje, z báňskýho úřadu,
z města. Byla to zkrátka obrovská sláva, kdy sjede
osádka do dolu a pak se zastaví šachta a ta osádka
vyjíždí podávat hlášení. Všechno nasvícíno, kamery
jsou, sbírá se to pro televizi.
Pak se dou ty havíří vosprchovat a v kantíně je guláš,
pohoštění, pivo. Vedoucí pracovníci to zhodnotěj
a blahopřejou. Prostě obrovská událost pro lidi,
radost nad dílem, co se povedlo. Hrdost nad tou
prací. A samosebou radost i těch hospodářskejch
pracovníků.
Vzápětí přišli z Československý televize, že by se
takovej rekord moh natočit jako film pro festival
do NDR a že by se to natáčelo od prvního dne, jak
vzniká, až po tu slávu. Ten rekord začal prvnim
májem. Po průvodu bylo shromáždění v Hotelu
Kladno, kde proběhla ustavující porada, což už
natáčel štáb.
Protože byl ten rekord sledovanej kamerama, tak to
byla otázka nejen pracovní, ale i politická. Výsledky
se totiž často zpochybňovaly, že si ty rekordy
vymejšlíme. A teď si považte, že i při všem úsilí se
ten rekord nepoved! A bylo to zaznamenaný. Ten
film se jmenoval Karle, uděláte to? Jestli se ten film
promítal, ani nevim.
Mám radost z toho, že se mi podařilo stmelit
kolektiv havířů a techniků, tam museli pomahat
i dopraváří, pasaří, probírkáří a údržbáří a další.
Všichni museli bojovat pro to, aby se to dařilo.
Prostě tim žila celá šachta. Když se havířům dařilo,
tak byly paničky pěkně voblečený a byly plný
hospody.
Když se splnil plán, tak to pomohlo tý šachtě, ale
taky to pomohlo těm lidem. Každej čekal, kolik
v tom sáčku bude mít. A když to bylo dobrý, tak si
manželky havířů vážily. Bylo nutnou módou doby,
aby se o kolektivech mluvilo. Byl tlak svrchu. Ono
by se tomu dolu nedařilo, kdyby neplnil plán. To
byla taková doba, takovej velkej mazec.
Heneš přebírá Zlatou hvězdu hrdiny „soc prc“
76
77
Ale stejně nejdůležitější byli ty lidi. Ty udřený
havíří. Smekám klobouk před jejich prací.
na Šilerce jsme třeba z Mayrovky neměli rádi
nikoho. Kdo dělal na Nosku, měl švába na mozku.
A byly i vyhraněný chvilky. Seděl jsem
jednou za stolem v kanceláři a chytil jsem se
s kombajnérem. Von po mně ve vzteku hodil
kličkou vod kombajnu, která mi přistála na stole.
A já s nim druhej den stavěl hráň na závale
v porubu. Zapomnělo se na to, co bylo včera, a jelo
se dál.
A taky pak do hospody ve městě chodil každej se
svojí partou, dohromady ne.
Snažil jsem se znát každou chodbu a něco se od lidí
naučit. Když řekli zespoda, že potřebujou třeba
do kombajnu novej sichrák, tak člověk musel vědět,
vo co de, protože jinak by musel volat mechanika.
Člověk musel umět všechno, musel se to v kolektivu
naučit.
KAŽDÁ ŠACHTA BYLA JINÁ
Každá šachta, ať už Rónovka, Šilerka, Maxovka
nebo jakákoli jiná, byla specifická. Měla svoje
lidi, který si drželi svoje zvyky. Bylo toho
hodně společnýho, ale v některejch věcech se
to hodně lišilo, že jo. Mezi šachtama se to lišilo
i technickym vybavenim. Šilerka byla poměrně dost
modernizovaná.
Každá šachta měla svoji kantínu. Většinou se
tam točilo i pívo, prodával se tam tvrdej alkohol
a všecko, takže ty lidi se většinou stahovali do tý
svý kantíny, a to bylo uzavřený společenství. Tady
78
Když horník přišel do novýho kolektivu, tak se
musel přizpůsobit, musel převzít to, jak to tam
prostě vypadá. Von třeba řikal: „My jsme to dělali
takhle a takhle.“ Ale každej mu samozřejmě řek:
„Hele, u vás dobrý, ale tady se to dělá takhle.“
Prostě musel jsi se přizpůsobit tomu, kde jsi dělal.
A za tejden jsi byl stejně mezi náma.
Přijít na šachtu z fabriky, třeba z Poldovky nebo
z jakýhokoli jinýho oboru, je vohromná změna. Tam
se ten život vodehrává úplně jinak, to je vo něčom
úplně jinym. Pro mě to bylo hodně těžký, protože
když mi bylo 9 let, tak se mi na šachtě zabil táta. Já
jsem si řikal, že v životě na šachtu nejdu, a máma
mi to taky zakázala, abych tam chodil. Ale pak jiná
možnost práce ani nebyla, tak jsem si řek: kašlu
na to a zkusim to. Je to úplně jiný prostředí i chování
lidí. Hlavně je něco jinýho bejt na povrchu a něco
jinýho je zkrátka bejt dóle. Těch 700 metrů dólu,
ten rozdíl mezi vrchem a spodem, neni v žádný
fabrice. V žádnym podniku ty lidi tak nedrželi při
sobě jako v dole. Vona to byla i nutnost.
Dóle to bylo hodně jiný, nebyly tam vokna a i ty
vzdálenosti byly jiný. Dole je to všechno kratší.
Ty chodby ti přídou, že jsou jenom jako, a lidi byli
vodkázaný jeden na druhýho.
Byl závislej jeden na druhym
79
A hlavně, ty ženský…
80
Všechno to vlastně bylo pro ty naše ženský
81
SLOVNÍČEK
aparát
v tomto kontextu pracovní přístroj
záchranáře
název revíru; místní určení
prašná expozice počet odfáraných směn, po kterých už
havíř nesměl do podzemí (zavedeno
po roce 1989)
baňok
nádoba na tekutiny (i několikalitrová)
cimrhajři/
dřeviči
horníci, kteří rozšiřovali tlakem
zdevastované chodby
fedrovat
těžit
figura
pracoviště, ražba
forota
uhlí; dovážka, zásoba uhlí
halma
násada od lopaty
hašplíř
obsluha vrátku (strojního navijáku)
remíza
hlava
konec dovrchní chodby, kde začínalo
položení; místní určení
stanoviště lokomotiv, depo pro opravy
pod jámou
signalista
obsluha náraziště na povrchu a v dole,
která dávala signál strojníkovi (někdy
totožná s narážečem)
koncový vypínač
hráň
dřevěná hranice stavěná pro zpevnění
chodby v místech, kde ústila chodba
do vyrubané prostory
překop
chodba vedená kamenem
přefálování
fál je dřevěná krajina, která se používala
na zajištění stropu a boků mezi páry
výztuže dřevěné chodby
přesyp
místo, v němž padá uhlí z jednoho pásu
na druhý; uzel pásové dopravy
Děkuji všem, kteří mi pomohli záznamy pamětníků
proměnit v knihu.
Jára Grubner – ohňař-záchranář – Rónovka
Franta Paráda
Dušan Piederman – emeritní revírník – Mayrovka
Petr Lehečka
Jan Uváček – důlní technik-střelmistr – Mayrovka
Tomáš Voldráb
Franta Korynta – zámečník – Mayrovka
Pavla Žvachtová
Venca Beznoska – zámečník – Mayrovka
Dáša Šubrtová
Miloš Koudela – dispečer – Šilerka
Zuzka Vlčková
Jaroslav Vyšín – obyvatel kolonie u Mayrovky, syn
vedoucího povrchu dolu
bratři Chalupové
Olga Vyšínová – obyvatelka kolonie u Mayrovky,
manželka vedoucího povrchu dolu
hunt
důlní vůz
ládovat
nabíjet vývrt trhavinou
stojky/bočnice nohy výztuže chodby
František Vondra – koňák, revírník – důl Mayrau
lutna
trubka větrání
špic
Růžena Stárková – dcera a matka horníka
okna
místo na začátku a na konci stěnového
porubu pro zajetí dobývacího kombajnu
mukl
trestanec
násyp
místo, kde končí pásová doprava uhlí;
uhlí padá do vagonků
narážeč
obsluha náraziště na povrchu a v dole,
která narážela vozy do klecí (někdy
totožná se signalistou)
pracoviště, čelba
palnikové dráty dráty vedoucí od rozbušky, kterými se
propojovaly nálože
pár dřevění
chodby
1 stropnice + 2 stojky výztuže; jedna
kompletně zabudovaná výztuž
motyka na přibírání uhlí (když bylo
špatně odstřeleno); důlní motyka
štajgr/revírník/ vedoucí směny
důlní technik
Jára Grubner
Honza Jan Černohorský
Hana Hodková – haldářka – halda u Zápotockého
sichrák
do kombajnu
ort
82
Pátý lano
Ráda bych poděkovala všem pamětníkům, kteří
si na mě udělali čas a ochotně odpovídali na mé –
někdy i hloupé – dotazy.
Jiří Novotný – vedoucí výroby Šilerky a Tuchlovic
Karel Fryč – důlní technik – Vaňkovka, Šilerka
parta Společné ze Šilerky:
výdušná strana
chodba, kterou odcházel špatný vzduch
od pracoviště
Franta Paráda – dopravní údržba (předtím stěnový
havíř)
vyklápěcí
průvodnice
dřevěné hranoly, které vodí klec v jámě
Jula Nagy – dopravní údržba
záplav
zařízení na povrchu, které přivádí směs
popela a vody k požářišti
záplavové
trubky
doprava směsi popela a vody k požářišti
Petr Fejfar – mašinář
Šarik Jirka Veltruský – elektrikář
Paroháč Venca Jelínek – štajgr
Fanda Korejtko – signalista
Ostatní pamětníci si přáli zůstat v anonymitě.
83
TAKOVÝHO
UHLÍHO
Umouněný vzpomínky
Renáta Malá
Vydalo občanské sdružení Arteum ve spolupráci
s Klubem přátel hornických tradic – Kladno o. s.,
za podpory Středočeského kraje ČR.
Odborní poradci: Jaroslav Grubner, Franta Paráda
Fotografie z archivu Klub přátel hornických tradic – Kladno o.s.
sestavil Tomáš Voldráb, str. 55: autor Jaroslav Vyšín
Redakce a jazykové korektury: Petr Lehečka
Grafická úprava: Libor Kačaba, Studio Altair
Vytiskl: Integraf Náchod
1. vydání 2010
náklad 1 000 kusů
© Arteum, 2010
ISBN 978-80-254-9189-8
84