stáhnout

červenec 2016
Opavský
přírodovědný zpravodaj
Elektronický měsíčník o přírodě a lidech kolem ní nejen na Opavsku
Zemědělka studovala
Raduňský mokřad
Okraje silnic jsou rozkvetlé
květinové zahrádky
Zámecká zahrada ve
Velkých Heralticích
Historie Čujkova mlýna
v Kobeřicích
Se Svatoplukem
Rychlým o mšicích
S podporou Statutárního města Opavy
vydává nezisková organizace Natura Opava
Slovo úvodem
Obsah červencového vydání
Stále se přesvědčujeme o tom, že o přírodě se má učit
v přírodě. Žáci a studenti si ji musí osahat a při jejím
zkoumání zapojit všechny své smysly. Také proto začínáme
červencový Zpravodaj tímto zamyšlením.
Masarykova střední škola zemědělská a Vyšší odborná
škola je spolu s Naturou Opava zapojena do mezinárodního
projektu Fruitfarming. Společně se studenty z Rumunska,
Portugalska a Polska se vzájemně navštěvují a seznamují se
s hospodařením na farmách. V tomto případě se jedná
o ovocnářství.
V posledních letech houbaři nacházejí v naší přírodě
zvláštní houbu, která se k nám dostala až z Austrálie,
Tasmánie a Nového Zélandu. Opravdu vypadá jako
organizmus z jiné planety.
Na Raduňském mokřadu nežije jen hlemýžď zahradní,
ale i vodní plži. Něco si o těchto měkkýších řekneme.
Student Josef Zimola nám napsal článek o stěhování
skalních druhů ptáků do měst. My jsme při této příležitosti
představili, alespoň na fotografiích, naši známou jiřičku
obecnou.
V botanickém okénku se zamyslíme nad okraji silnic,
které někde vypadají jako květinové zahrádky se spoustou
léčivých rostlin.
Navštívíme zámeckou zahradu ve Velkých Heralticích,
kde roste osmikmenná pterokarye jasanolistá a jiné vzácné
stromy.
Představíme další preparát měsíce v Historické budově
SZM vlaštovku obecnou.
Medajlonek tentokrát věnujeme kreslíři Boříku Frýbovi,
který získal prestižní ceny na festivalu kresleného humoru
ve Františkových lázních. Jsme rádi, že s tímto životním
optimistou již léta spolupracujeme.
Představíme historii dalšího mlýna - Čujkův mlýn, který
již v Kobeřicích nemele.
V rozhovoru budeme o mšicích hovořit s pracovníkem
z Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského s Ing. Svatoplukem Rychlým.
Omalovánku na povídku Přechod černým lesem
nakreslil opět Bořík Frýba
Za redakční radu Jakub a Milan Kubačkovi
K zamyšlení
Největší význam má přírodu si osahat
Environmentální výchova
Po prostudování biotopu potoka Velká,
....studovala Zemědělka Raduňský mokřad
Mezinárodní projekt Fruitfarming
Mykologie
Květnatec - houba jako z jiné planety
Zoologie
Vybraní plži v Raduňském mokřadu
„Skalní”druhy ptáků se v posledních
desetiletích stahují do měst
Botanika
Okraje silnic bývají někdy jako rozkvetlé
....květinové zahrádky s léčivkami
Zámecký park ve Velkých Heralticích
Preparát měsíce
Vlaštovka obecná v Historické budově SZM
Osobnost
Bořík Frýba získal hlavní ceny na prvním
festivalu kresleného humoru
Zapomenuté mlýny na Hlučínsku
Čujkův mlýn v Kobeřicích
Rozhovor
Se Svatoplukem Rychlým o mšicích
Červencový kvíz a omalovánka Boříka Frýby
Noční přechod černým lesem
Na titulní straně plovatka bahenní (Lymnaea stagnalis)
rní pranostiky
NJa
apište
nám do redakce
Elektronický měsíčník „Opavský přírodovědný zpravodaj“ je součástí projektu Kalendář přírody Opavska Natury Opava.
Projekt byl podpořen grantem Magistrátu Statutárního města Opavy v roce 2014. Zpravodaj má zviditelnit zajímavosti nejen
o přírodě Opavska, ale také osobnosti a projekty, které souvisí s životním prostředím. Nabízíme všem zájemcům z řad učitelů, obcí,
přírodovědcům a všem, kterým není životní prostředí lhostejné, aby se na měsíčníku podíleli. Můžete zde volně prezentovat své
projekty, myšlenky a zajímavá pozorování. Měsíčník je volně stažitelný ve formátu PDF na stránkách Natury Opava a na stránkách
Statutárního města Opavy. Dále je rozesílaný na školy a obecní úřady v okrese Opava.
Natura Opava - Czech Republic
Edvarda Beneše 30, 747 05 Opava
tel: 00420 737 322 616
[email protected], www.natura-opava.org
www.facebook.com/naturaopava
K zamyšlení
Největší význam má přírodu si osahat
Jak poznáte, že je voda mokrá a bláto mazlavé?
Musíte do ní vstoupit a bahnem se probrodit. Jiná cesta
není, jak poznat životní prostředí tvorů, kteří zde žijí
a zjistit, že každému vyhovuje jen určité prostředí, třeba
jen trochu odlišné.
V tekoucí vodě se kamomil uchytí na hřbetu kamene
vyčnívajícího téměř na hladinu. Rybka mřenka
mramorovaná se schová pod ten kámen, kde je proud
mírný. Hydrobiolog musí ta místa prohledat. Opatrně
prozkoumávat jeho prostředí - habitát. Habitát je to
obydlí, to znamená místo, kde žije nějaký ogranizmus.
Slovo původně vzniklo ze sbírkových štítků “habitat in”.
To znamená vyskytuje se nebo obývá. Dnes se zejména
v anglické literatuře používá ve významu stanoviště
biotop, místo, kde můžete zvíře vylovit a určit.
Při průzkumu přijdete na to, že v potoce, v tůňce nebo
na mokřadu nenajdete místo, které by nebylo obsazeno
nějakým nájemníkem, všude jsou nějací živočichové.
Jedním z typických příkladů jsou meandry potoka
Hvoznice ve Slavkovském lese. Najdeme zde až
neskutečné množství prostředí - habitátů. Ať je to ten
kámen se svou svrchní částí, kterou omývá různě silný
proud nebo jeho zastíněná spodní část, dotýkající se dna.
I boční stěna téhož kamene má jiné životní podmínky,
které zase vyhovují jiným živočichům.
Některé kameny jsou potopené zcela, jiné jsou na vlhké
štěrkové lavici.
A co když se ve vodě ocitne větev? Nastává úplně jiná
situace. Dřevo není kámen, poskytuje zcela jiné životní
podmínky, takže opět jiné prostředí pro jiné živočichy.
Ale abychom nebyli nudní při popisování habitátů,
učiňme pokus. Vezměme si kus drátěného pletiva, třeba
králičího a naskládejme do vytvořeného koše nejen
kameny, kousky dřeva a kůry, které jsou ve vodě už nějakou
dobu. Takovéto košíky vložíme na několik míst v toku. Na
okraj tišiny v meandru, do silného proudu, kde ho musíme
zatížit nebo mezi kameny například do peřeje. Po měsíci
košíky vyjmeme a důkladně prohledáme obsah.
Nejzajímavější bude obsah, který získáme z peřeje.
Budou tam, kromě kamomilů, larvy jepic různých druhů
i larvy pošvatek, pakomárů, různých vodních brouků,
chrostíci se svými schránkami a určitě i nějaké ryby. Mřenka
mramorovaná nebude chybět.
Všechny živočichy je třeba si pečlivě zaznamenat. Ti, co
tento pokus vydrží opakovat několik let po sobě na tomtéž
toku a zjistí případné změny, jsou na nejlepší cestě stát se
hydrobiologem... Můžeme tak sledovat osídlení toku
živočichy během roku i během let. Je to skvělá zpětná vazba
vypovídající o stavu životního prostředí.
Studenti Masarykovy střední školy zemědělské a Vyšší odborné školy v Opavě při prohledávání
mokřadu v Raduni v rámci hydrobiologické exkurze.
Environmentální výchova
Po prostudování biotopu potoka Velká
studovala Zemědělka Raduňský mokřad
Cílem těchto dvou hydrobiologických exkurzí bylo porovnat dva rozdílné biotopy
a to živočišstvo a rostlinstvo v tekoucí a stojaté vodě a porovnat je. Stejně jako
v potoce Velká v opavských Městských sadech, tak i na mokřadu v Raduni byly
odebrány vzorky živočichů ze dna, tentokrát tůní. Studenti vylovené živočichy
určovali a zapisovali do protokolu. Zaměřili jsme se také na rostliny.
Jak jsme již mnohokrát psali, Raduňský mokřad je
ideální pro biologické a environmentální cvičení pro
všechny úrovně škol. Studenti Opavské zemědělky měli
v jarních lekcích možnost srovnat život nejen mezi
tekoucí a stojatou vodou, ale také mezi jednotlivými
lokalitami. Sami se přesvědčili, že například v tekoucí
vodě regulovaného potoku Velká v Městských sadech je
život o mnoho chudší než v neregulované částí toku nebo
právě zde v potoku Raduňka. U raduňských mokřadů
mohli také srovnat stojatou vodu v mokřadu
a v rybnících. V rybnících jsme bohužel nenašli téměř nic
živého. Je to důsledek nevhodného rybničního
hospodaření tj. přerybnění a v důsledku toho snížením
kvality vody, která je pro mnoho živočichů přímo
toxická!!! Naproti tomu mokřad, který je ponechaný
samovolnému vývoji, je přímo oázou života. V porostu
okolo břehu hledají potravu a úkryt desítky druhů
bezobratlých. Porost vodních rostlin funguje také jako
přirozená čistička vody - rostliny odčerpávají z vody živiny
a tím jí “čistí” a zabraňují tak rozvoji sinic a řas. V rybnících
naopak bují sinici i řasy v důsledku vysokého obsahu živin
a to jak těch, které se do vody dostanou formou výkalů
kaprů, ale také v důsledku hnojení rybníků rybníkáři.
Studenti tak na závěr jarních lekcí hydrobiologie
pochopili koloběh živin ve vodě a v ekosystému. Prohlédli
jsme si také vzácné bahenní rostliny jako žebratku
bahenní, bublinatku, zevary, puškvorce, žabníky,
lakušníky a mnoho dalších, po kterých už není
v sousedních rybnících díky výše zmíněných důvodů ani
památky.
Na mokřadu roste žebratka bahenní (Hottonia palustris).
Studenti pozorně poslouchají výklad a sledují své úlovky.
Úlovky určují podle obrázkového klíče.
Na mokřadu se seznamují i s obojiživelníky
Environmentální výchova
Mezinárodní projekt Fruitfarming
V projektu Fruitfarming zaměřeném hlavně na ovocnářství se sešli druhý
týden v červnu studenti z České republiky, Polska, Portugalska s rumunskými
studenty z bukurešťské univerzity u nich doma. Setkání proběhlo ve dnech
9.6. - 15.6. 2016. Českou stranu reprezentovali studenti z opavské Zemědělky
a nezisková organizace Natura Opava.
Hned druhý den po příjezdu jsme se zúčastnili
konference na zemědělské univerzitě v Bukurešti, kde
jsme se něco dozvěděli o pěstování kukuřice, rajčat,
ovocných stromů, o obchodu se sójou atd.
Po konferenci jsme navštívili místní skanzen s typickou
architekturou starých vesnic v Rumunsku. Hned poté
následovala návštěva přírodovědného muzea s expozicemi místní i světové fauny a flory, člověka atd.
V dalších dnech nás čekala návštěva ovocného sadu
místní rodiny, která byla velmi milá a vstřícná. Pěstovali
jabloně, slivoně, hrušně, kdoule, třešně a spoustu dalšího.
Podívali jsme se na barokní kostel v Arges County, kde jsou
pohřbeni první a druhý rumunský král i s manželkami.
Kostel obklopují nádherné zahrady a chodí zde i spousta
mladých lidí, kteří jsou hrdí na své tradice. Po návštěvě
kostela jsme zamířili do místních hor, kde jsme vystoupili
po zhruba 1475 schodech. Hory byly nádherně zalesněné
se spoustou skalních útvarů a nacházelo se v nich jezero
Vidraru (bývalý komunistický symbol).
Další den jsme začali ve výzkumném institutu pro růst
a pěstování ovoce. Jedná se o obrovský areál s ovocnými
sady, výzkumnými laboratořemi a hlavní budovou, kde
jsme si hned po příchodu poslechli prezentaci o středisku
i o pěstování ovoce v Rumunsku. Výzkumný ústav má
v zemi ještě několik dalších poboček kvůli velmi
rozdílnému klimatu v daných oblastech. Šli jsme se
podívat do ovocných sadů, které jsou z části chráněné
sítěmi proti ptactvu. Pěstují zde tradiční odrůdy i odrůdy
jimi přímo vyšlechtěné. Stromy poté prodávají místním
ovocnářův a provádějí výzkum, jak určitá odrůda reaguje
na dané prostředí, klima a půdu. Zaujal nás přístroj na
měření růstu švestek, který posílá naměřené hodnoty do
centrálního počítače. Dozvěděli jsme se, že v dnešní době
rychle stoupá poptávka hlavně po červeném ovoci,
protože obsahuje antioxidanty a lidé ho proto
vyhledávají.
Dále jsme se podívali do virologického a mikrobiologického oddělení, kde vyšetřují choroby ovocných
stromů a pěstují ve zkumavkách nové rostliny, které se
nechávají trochu narůst v místnostech a sklenících, než
budou vysazeny ven do půdy. V sadech pěstují kromě
typických druhů ovoce jako jablka, hrušky, švestky, třešně,
apod. také rakytníky, zimolez kamčatský, damastenské
růže a různé druhy bobulovin jako borůvky, rybíz atd.
Z výzkumného ústavu jsme jeli do konzervárny, kde se
zpracovává ovoce, zelenina i maso. Dovnitř jsme kvůli
hygieně směli vstoupit pouze v ochranném obleku
a síťce na vlasy.
Dále nás čekala návštěva kláštera, o který se stará pouze
11 jeptišek. Ke klášteru patří ještě hospodářství s ovocným
sadem, skleníky, prasaty, kuřaty a krávami. Jeptišky se
o tohle všechno starají skoro bez pomoci.
V úterý, což byl den našeho odjezdu jsme navštívili ještě
jeden ovocný sad, kde jsme se dozvěděli i něco o obchodu
s ovocem. Čekala nás ještě jedna prohlídka skladu na ovoce
a poté už jen cesta domů. Byl to velmi poučný, zajímavý
a příjemný týden.
Napsala Hana Režnarová
Opavští účastníci projektu Fruitfarming v Rumunsku.
Za českou delegaci na univerzitě v Bukurešti promluvil o ovocnářství
Mgr. Radim Lokoč, Ph.D. z Natury Opava.
Uprostřed Mgr. Slawek Janiuk z Polska a úplně vpravo Mgr. Radmila
Šrajerová z opavské Zemědělky.
Mykologie
Květnatec - houba jako z jiné planety
Když nám paní Anna Peterková z Kozmic, a hned na to Jan Gebauer zaslali
fotografie této houby, obrátili jsme na opavského mykologa RNDr. Víta Balnera,
který nám o květnatci Archerově napsal článek a poskytl kvalitní fotografie.
Samozřejmě se s touto houbou také setkal a svůj
odborný článek začal svou osobní zkušeností.
“Lesní cesta vedla kolem porostu vzrostlých
buků, kde jsem ucítil nepříjemný zápach. Zapátral
jsem v paměti: Ano, to by mohl být květnatrec
Archerův. Po chvíli hledání jsem v bukovém listí
našel několik plodnic”.
Květnatec Archerův (Clathrus archeri) je houba, ale
připomíná spíš mořskou hvězdici. Tvarem a zbarvením
uvádí nezkušeného nálezce do rozpaků, cože to vlastně
našel. Mladé stadium je kulovité nebo vejčité, 2-4 cm
široké a připomíná pýchavku, avšak kožnatý povrch je
hladký, bez osténků či zrníček, typických pro pýchavky.
Zatímco ta je na řezu jednolitě bílá, v případě květnatce se
pod kožnatým obalem a rosolovitou vrstvou ukrývá
zárodek plodnice. Zráním obaly „vajíčka“ prasknou
a objeví se 3-8 ramen, která jsou z počátku na vrcholu
spojená. Posléze se rozpojí a rozloží do stran v onu
exotickou hvězdici. Obaly zárodku tvoří jakousi bílou nebo
šedohnědou pochvu. Korálově červená ramena jsou
pokryta kapkami zelenočerné páchnoucí hmoty, která je
plná zralých výtrusů.
Květnatec je hadovkovitou houbou a obdobně jako
hadovky a psivky se rozšiřuje pomocí hmyzu, zejména
much. Ty láká pomocí silného zápachu. Přilákaná moucha
je odměněna cukernými složkami slizu, a protože se slizem
olizuje i výtrusy, stává se výtečným šiřitelem květnatce.
Nálezy květnatce nejsou nikterak výjimečné a stávají se
pravidelným jevem vrcholného léta. Za posledních
minimálně deset let jde jen na Opavsku o 5-10 hlášení
ročně. Nacházíme ho jak v lesích, tak mimo les a velmi
často na člověkem ovlivněných stanovištích, jako jsou
komposty, skládky, křoviště.
Květnatec není náš domácí druh. Jeho domovinou je
Austrálie, Tasmánie a Nový Zéland. Do Evropy (Vogézy
v severní Francii) byl zavlečen v r.1914 pravděpodobně se
zásilkou ovčí vlny. Evropské klima mu zřejmě vyhovovalo,
a tak se začal nekontrolovaně šířit do celé Evropy. Ve 40.tých letech minulého století byl znám z Německa, Velké
Británie, Skandinávie a také ze sousedního Rakouska.
U nás se objevil nejprve v Jižních Čechach v r.1963, ve
Slezsku pak r.1971. Dnes je znám z celé České republiky,
pravidelně roste na Slovensku, Ukrajině a šíří se dál na
východ do Ruska.
Květnatec je druh synantropní a jeho četnost nálezů se
zvyšuje. Není to tedy druh nikterak vzácný a hodný
ochrany, jak se ostatně většina nálezců domnívá. Není to
ani houba jedlá. A tak nezbývá, než se spokojit s tím, že
jsme našli zajímavý a předně velice krásný druh dnes již
naší mykoflóry.
Nálezcem je Anna Peterková z Kozmic. V pravé ruce má hřib smrkový.
Fotografie květnatce od Víta Balnera.
I tyto fotografie mladých plodnic nám zaslal mykolog Vít Balner.
Zoologie
Vybraní plži v Raduňském mokřadu
Pokud si umíme představit stavbu těla plže a víme, kde má srdce, potom ti,
kteří mají žábry před srdcem jsou předožábří. U nás k nim patří bahenka
živorodá. Převážná většina předožábrých plžů žije v moři. Ti, co mají žábry za
srdcem jsou zadožábří a také převážně žijí v moři. Zbývají nám plicnatí, kteří
úspěšně osídlili souš. Tam patří známý hlemýžď zahradní, páskovky,
suchomilky, slimáci a plzáci. U vodních zástupců je to okružák a plovatka.
Některé z nich si představíme.
Hlemýžď zahradní (Helix pomatia) je hermafrodit.
Každý je vybaven samičími a samčími orgány. Při
"páření", při kterém používají tak zvaný "šíp lásky", který
chemicky a mechanicky stimuluje výměnu spermií mezi
oběma jedinci. Svými spermiemi se nemůže oplodnit.
I zde uvidíte v létě hlemýždě, kteří jsou na kmenech
stromů ve výšce, přilepeni uschlým slizem, vylučovaným
nohou. Snad je to ochrana před případnou povodní.
Bahenka živorodá (Viviparus contectus) rodí živá mláďata.
Mají oddělené pohlaví a jsou vejcoživorodé - vajíčka
prodělávají vývoj v těle samice a samice rodí živá mláďata.
Porodí jich až dvacet. Její ulita se uzavírá pevnou záklopkou. Většinu času tráví v bahně u dna.
Okružák ploský (Planorbarius corneus) má červenou krev.
V tělní tekutině je rozpuštěné červené barvivo hemoglobin, které dobře váže kyslík. Živí se řasami a je
mezihostitelem řady parazitárních onemocnění. Často
vyplave na hladinu, aby se nadechl. Vydrží tak pod vodou
mnohem déle než plovatka bahenní.
Plovatka bahenní (Lymnaea stagnalis).
Živí se řasami a částmi zahnívajících rostlin. Je
hermafrodit a každý jedinec klade vajíčka. Dýchá tzv.
vodními plícemi. Má vyvinut zvláštní kornoutovitý dýchací
otvor (pneumostom), který vystrkuje nad hladinu. Přitom
se plovatka zdržuje na spodní straně tenké vrstvy slizu na
povrchu hladiny, nohou vzhůru. Tím, že stlačí vzduch
v plicní dutině, může klesnout až ke dnu. V době sucha si
vytváří ochranu před vyschnutím zvláštní záklopku.
Bahenka živorodá rodí živá mláďata a ulitu uzavírá víčkem.
Na hlavě jsou dva páry tykadel, z nichž ten delší pár nese oči a kratší
pár je orgánem čichu a hmatu. Ústní otvor obsahuje uvnitř radulu, což
je pilníkovitá chitinová destička.
Ulita plovatky bahenní je pravotočivá a protáhle vejčitá.
Ulita okružáka je ze stran zploštěná. Přestože se ulita jeví jako
pravotočivá, stavba těla odpovídá plžům levotočivým, dýchací
i pohlavní otvor jsou na levé straně.
Zoologie
„Skalní”druhy ptáků se v posledních
desetiletích stahují do měst
Mnoho z nás si jistě všimlo, že ve městech přibývá některých ptačích druhů. Jedná
se například o straky obecné, sojky obecné či holuby hřivnáče. Tito ptáci zde
nacházejí dostatek živin ve formě zbytků potravin, a tak jim, zejména tedy druhům
všežravým, oblast města vyhovuje.
Některé druhy, například vrány (obecně i jiní
krkavcovití), si dokonce vybudovaly strategii, která jim šetří
energii vydanou na hledání a zpracování potravy. Jde
o časté případy, kdy pták držící v zobáku ořech či jiný plod se
skořápkou reaguje na červenou a zelenou barvu semaforů.
Jakmile zaregistruje červenou, donese ořech před stojící
automobily, poté odlétne na blízké místo, odkud vyhlíží
zelenou. Ta mu evokuje příznivou situaci, kdy skořápka
ořechu praská pod koly motorových vozidel. Následující
červená znamená odměnu za inteligenci a adaptaci - pták
rychle vyzobává obsah plodu, či s ním odlétá mimo hrozící
nebezpečí.
V městských lokalitách rovněž hledají útočiště druhy,
jež ztrácejí přirozené biotopy pro hnízdiště a města jim
poskytují jakousi náhradu za ně. Jedná se zejména
o „skalní“ druhy, jako je jiřička obecná. Krátký monitoring
hnízd jiřiček v městských lokalitách, který jsem prováděl na
konci května tohoto roku v Českých Budějovicích,
naznačuje, že jiřičky pro své hnízdění upřednostňují
severní stranu (takřka 40% hnízd orientováno na sever),
dále podobnou pozici zaujímá východní a západní strana,
obě s 22%, a nejmenší zastoupení měla hnízda orientovaná
k jihu jen 18%. To je způsobeno nejspíše možným
přehříváním a zbytečným vysoušením hnízd. Podobné
výsledky zaznamenali rovněž ornitologové zabývající se
preferencemi rorýsů obecných. U těch byla zjištěna
preference severní a východní strany.
Jiřičky upřednostňují starší fasády, na nichž materiál na
stavbu hnízd lépe drží a neopadává. Na nových fasádách
jsem zjistil minimum obsazených hnízd. Jiřičky mají také
preferenci konkrétní výšky nad terénem, nejvíce si dle
mého monitoringu hnízda staví ve výšce odpovídající
intervalu od 4. do 8. patra s tím faktem, že ideální je výška
odpovídající sedmému patru. Jedná se zřejmě
o bezpečností tah snižující potenciálně hrozící predaci (tj.
nebezpečí ze země kočky & kuny, případně z velké výšky dravci).
Je patrné, že jiřičkám svědčí lokality s vyšším podílem
nesekané vegetace (možnost úspěšné reprodukce hmyzu,
kterým se živí) a místa, kde se přirozeně zadržuje voda
(využívaní louží stavební materiál pro vytváření hnízd).
I proto bychom se měli snažit udržovat i ve městech jak
sekané, tak i nesekané plošky a do terénu zakomponovat
vodní prvky, mnohdy postačí malá, uměle vytvořená
jezírka.
Napsal Josef Zimola, foto Milan Kubačka.
Podzimní tah jiřiček do tropické Afriky, kde přezimují, probíhá v září.
V druhé polovině dubna se k nám na hnízdiště vracejí.
Jiřičky si staví hnízda většinou pod převisem střechy na vnějších
stěnách budov. Je slepeno z hlinitých hrudek a uvnitř vystláno stébly
a peřím. V jednom roce může vyhnízdit i dvakrát i třikrát.
Mladá jiřička někdy vypadne z hnízda a rodiče
je přesto dokrmí na zemi.
Botanika
Okraje silnic bývají někdy jako rozkvetlé
květinové zahrádky s léčivkami
Cestou z Velkých Heraltic do Malých Heraltic jsme zastavili na odbočce,
kterou kdysi vedla stará silnice mezi těmito obcemi. A stálo to zato!
Měli jsme pocit, že projíždíme květnatou loukou, která
byla rozdělena silnicí. Nikdo ji zde nevysadil ani nezasel.
Vyrostla sama, protože zde rostliny, tvořící pestrobarevný
koberec, našly vhodné životní podmínky.
I zde bylo potvrzeno, že největší rozmanitost
rostlinného pokryvu je tam, kde se střetnou různé biotopy ekotony.
Ekoton je přechodná zóna mezi dvěma a více různými
společenstvy biotopy - ekosystémy. Je to plocha
ekologického napětí, ve které jeden typ vegetace
postupně nahrazuje jiný.
Tyto pásy květnaté louky rostou mezi polem a sterilní
asfaltovou silnicí. Oba tyto biotopy rozděluje ještě
odvodňovací vybetonovaný příkop.
V létě je černá asfaltová silnice zahřívaná sluncem
a teplo si udržuje i v noci. Ze silnice stéká po dešti voda
samospádem do příkopu a tak je zajišťována i závlaha.
Když srovnáme biodiverzitu těchto květnatých pásů se
sousedícím polem, je mnohem vyšší. Je pestřejší a to, co do
rostlinných, tak také živočišných druhů, hlavně hmyzu.
O biodiverzitě silnice se hovořit nedá. Snad se můžeme
zmínit o tom, že na ní srážejí auta ptáky a hmyz. Ty potom
vyhledávají v noci ježci, kteří často na to doplatí vlastním
životem. Sražená zvířata jsou potravou strak a jiných
živočichů, ale to jej již jiná kapitola.
Čekanka obecná (Cichorium intybus) je léčivá rostlina. Z vývaru
z nastrouhaného kořene čekanky se dají připravovat nápoje jako
náhražka v dobách nedostatku kávy (tzv. melta).
Lnice květel (Linaria vulgaris) je používána jako spasmolytikum tlumící
křeče při kolikách a při ledvinových a žlučníkových záchvatech
způsobených kameny.
Pohled ze silnice z Malých Heraltic do Velkých Heraltic, ve kterých je vpravo vidět farní kostel Neposkvrněného početí Pany Marie.
Chrpa luční (Centaurea jacea) je podobně jako jiné chrpy výborná
nektarodárná i pylodárná rostlina. Kvete dlouho a to až do podzimu.
Hadinec obecný (Echium vulgare) je léčivka. Užívá se kvetoucí nať
v koupeli i na některé kožní nemoci a revmatismus nebo ve formě
obkladů na křečové žíly.
Heřmánkovec nevonný (Triplecrospermuc nedorum).
Jestřábník okoličnatý (Hieracium umbellatum).
Vratič obecný (Tanacetum vulgare). Pro své léčivé účinky je silně
aromatický vratič využíván již od dob starověkého Řecka. Sloužil jako
baktericid, anthelmintikum, abortivum, antibiotikum a antirevmatikum. Další využití nalezl jako koření, barvivo, a přírodní insekticid.
Odpuzuje parazity a hmyz, například moly šatní nebo komáry.
Řebříček obecný (Achillea millefolium). Latinské jméno Achillea
připomíná bájného hrdinu Achilla, po němž byla rostlina
pojmenována. Ten údajně ošetřoval pomocí řebříčku krvavé rány
utržené v Trojské válce.
Pastinák setý (Pastinaca sativa).
Mrkev obecná (Daucus carota).
Botanika
Zámecký park ve Velkých Heralticích
Na začátku obce Velké Heraltice u silnice vedoucí z Opavy
do Horního Benešova uvidíte za kamennou zdí pěknou budovu zámku
s upraveným parterem. Navštívili jsme jeho zámecký park.
Zámek je postaven v místě, kde přechází Stěbořická
pahorkatina v pahorkatinu Bruntálskou. Okolí je pěkně
modelované a překvapí vás i pohled od zámku na rybník
a obec.
Historie zámku je bohatá, což se dá říct o každém panství
v této části Slezska. První písemná zmínka je z roku 1265
v době panování Přemysla Otakara II. Původní tvrz byla ve
druhé polovině 17. stol přestavěna pány z Vrbna. Poté se
panství ujal velehradský klášter, který jej spravoval v letech
1694-1762. V té době byl kolem roku 1720 zámek barokně
přestavěn a upravena byla i zahrada. Na začátku 19. století
byla postavena oranžérie. Byly v ní pěstovány citroníky
a pomerančovníky až 4 metry vysoké. Hrabě Evžen z Vrbna
přetvořil zahradu kolem roku 1830 na krajinářský park
o rozloze 6 ha.
Pohled na zámek ve Velkých Heralticích ze silnice od Sádku.
Jedle řecká za zámkem opatřena tabulkou s vyčerpávajícími
údaji o této dřevině. Takto označených dřevin je v parku několik.
Stručný průvodce parkem
Již od brány nás upoutá osmikmenná pterokarye
jasanolistá před průčelím zámku. U hřiště roste mohutný
soliterní jedlovec kanadský a za zámkem na zadní terase je
velmi stará lípa řapíkatá a ještě před ní statná jedle řecká.
Mezi dřevinami objeví laik v parku snadno i platan
javorolistý, lísku tureckou nebo běžný smrk ztepilý a dub
letní. Odborník najde i jedli nikoskou, smrk východní, smrk
sitku, javor kapadockou či javor tatarský.
Vedení domova, který v zámku sídlí, realizovalo nápad,
který by mohl najít uplatnění ve všech zámeckých parcích.
U významných stromů jsou v parku instalovány jmenovky,
které podrobně o vzácné dřevině informují.
Kromě této části parku, která je velmi dobře udržovaná
patří k přírodně krajinářskému parku i jižní část, která se
rozkládá na prudkém svahu. Po úzké strmé pěšince se
schůdky se dostanete do této méně udržované části až do
údolí potoka Herličky.
Z tohoto místa, které sloužilo v minulosti, ale i dnes, jako
zahrady a sady je pěkný pohled na zámek. Za potokem
přechází park v les o 12 ha.
Součástí dendrologické stezky je broukoviště s hmyzím domečkem.
Zajímavosti o dřevinách v parku
Pterokarye jasanolistá (Pterocarya fraxinifolia)
Název je odvozen z řeckého pteron - křídlo a karyon ořech, plody jsou totiž ořechy s blanitými křídly. Tento
druh poskytuje jedno z nejcennějších dřev pro
nábytkářské dýhy, tzv. kavkazský ořech. Tyto dýhy mají
jemnou tmavou dynamickou kresbu. Do Evropy byla první
semena dovezena z Persie okolo roku 1782. Na našem
území byla poprvé zaznamenána roku 1844 v pražské
Královské oboře.
Smrk východní (Picea orientalis)
Smrk východní je jednou z charakteristických dřevin
Kavkazu, kde roste na území přibližně 500 000 ha až do
výšek 2 100 m n. m. Do Západní Evropy byl introdukován již
roku 1770 (Anglie) a roku 1813 se pěstoval v Čechách. Ve
druhé polovině 20. století se zkoušel i jako dřevina pro
zalesňování území ohrožených průmyslovou výrobou.
Jedle nikoská (Abies homolepis)
Jedli nikoskou lze považovat za japonský národní strom.
Za datum introdukce do Evropy se považuje rok 1854.
Jedle řecká (Abies cephalonica)
Až 30 m vysoký strom s šedohnědou, hladkou borkou
a ostře zašpičatělými, poměrně silnými svrchu lesklými
jehlicemi, které však nejsou dvouřadě rozčísnuté jako
u jiných druhů. Tvoří porosty ve vyšších polohách lesních
oblastí Řecka.
Listy jsou 5 až 12 jařmé, dlouhé 20 až 50 cm. Samčí květy jsou jehnědy
dlouhé 20 - 50 cm. Plodem je ořech (1,5 až 2 cm) s blanitými křídly.
Už od brány nás upoutá osmikmenná pterokarye jasanolistá, která roste před průčelím zámku. Text a foto Milan Kubačka.
Preparát měsíce
Vlaštovka obecná v Historické budově
Slezského zemského muzea
Narozdíl od jiřičky obecné, o které píšeme v tomto čísle v souvislostí stěhováním
skalních druhů ptáků do lidských sídlišť, se vlaštovka obecná odlišuje od jiřičky
stavbou hnízda, která umisťuje dovnitř budov, chlévů, kůlen a podobně.
Hnízdo je otevřené shora, vlastně se jedná jen o misku.
Vlaštovka obecná je známý tažný pěvec z čeledi
vlaštovkovitých. Typický vzhled elegantního vlaštovčího
fráčku vytváří dlouhá špičatá křídla a hluboce vidličnatě
vykrojený ocas s prodlouženými ocasními pery. Barva
peří je svrchu černá s modrým leskem a zespod bílá nebo
béžovobílá. Přes hruď se táhne modročerný pruh
a nezaměnitelné je červené zbarvení hrdla a čela, které
je však za letu špatně pozorovatelné. Samice mají kratší
ocasní vidlici, u mladých samců je navíc čelo a hrdlo
rezavé. Vlaštovky létají rychle a razantně často i nízko
nad zemí, kde loví poletující hmyz, nebo nad vodní
hladinou, ze které za letu pijí. Poměrně hlasitý zpěv se
sestává z rychlého štěbetání, během letu se pak ozývají
ostrým „vittvitt!“.
První vlaštovky k nám ze svých zimovišť přilétají
zpravidla od poloviny března. Jedná se o samce, kteří se
vracejí na svá starší hnízda, nebo se vydávají stavět
hnízdo nové. Původně hnízdily vlaštovky ve skalách,
dnes jsou synantropním druhem a k hnízdění si často
vybírají zemědělské usedlosti, chodby a průjezdy.
Typickou plochou otevřenou misku pod střešními trámy
nebo okraji střech lepí z hrudek vytvořených ze směsi
hlíny a slin, zpevněných rostlinným materiálem. Hnízdní
kotlinku pak vystelou stébly a peřím. Samice snáší
v období května až srpna dvě snůšky nejčastěji o 3 - 6
bílých červenohnědě skrvnitých vejcích, na kterých sedí
sama. Mláďata, která opustí hnízdo, rodiče krmí do
doby, než se zcela osamostatní. Po vyhnízdění se
vlaštovky rády zdržují v blízkosti vod a nocují
v rákosinách. Evropské vlaštovky se před odletem na
zimoviště v jižní a tropické Africe shromažďují například
na drátech vysokého napětí a odlétají pak v první
polovině září, opozdilci se objevují až do konce října.
Vlivem ubývání vhodných hospodářských chovů
a budov, používáním pesticidů a také lovem v jižnějších
zemích se dříve početné evropské stavy vlaštovek
snižují. Přirozeným nebezpečím jsou jim menší dravci,
nepřízeň počasí, kdy trpí nedostatkem potravy, a také
náročné migrační cesty. Proto se vlaštovka obvykle
dožívá méně než 5 let, ačkoli dosud nejstarší
kroužkovaný exemplář v Evropě žil 11 let. Shazování
vlaštovčích hnízd (i prázdných) je z důvodu zákonné
ochrany druhu zakázáno, stejně jako bránit vlaštovkám
v dalším zahnízdění po skončení předchozího.
Vlaštovka obecná je rozšířena v Evropě, velké části
Asie, Severní Americe a severní Africe.
Napsala Mgr. Andrea Kučová
Vlaštovka má dlouhá špičatá křídla a hluboce vidličnatě
vykrojený ocas s prodlouženými ocasními pery.
Čelo a hrdlo má rezavé.
Vpravo mladý nevybarvený jedinec. Skvrna je zatím okrová.
Hnízdo vlaštovky je otevřená miska.
Připravované akce
Osobnost
Bořík Frýba získal hlavní ceny na prvním
festivalu kresleného humoru
Vynikajícího kreslíře, který umí nakreslit vtip i karikaturu, známe již mnoho let. Seznámili jsme se s ním
v Městském útulku, kde pracoval téměř deset let jako
ošetřovatel a sběrač exkrementů. Tvrdí, že práce v útulku
byla nejlepší ze všech, které kdy vykonával. Už jenom
proto - nikdo nemůže tvrdit, že po mě neštěkne ani pes,
dodává s úsměvem.
U Frýbů doma se vždy nacházelo nějaké zvířátko. Třeba
vlkodav. Říká o něm, že když je známí spolu viděli na
procházce, pochopil, proč se o takové dvojici prohlašuje
"malý s velkým". Vlkodav je velký pes a Bořík jen o málo
větší. No i když... Vlkodava choval doma v panelákovém
bytě a prý, když si lehal, myslíme toho vlkodava, tak
sousedé pod ním si mysleli, že spadla skříň. Samozřejmě
to myslel s nadsázkou, jako ostatně všechno, co řekne
a nakreslí.
To mi řekl naposledy u nich doma. Nejdřív mne
pozdravil pan domácí kocour Garfield, kterého si donesli
z útulku. Potom jsme se zastavili u akvárií, kde byly vodní
želvy a užovky červené.
Jeho žena paní Hana, kterou láskyplně oslovuje
"Pralinka" , uvařila kávu a šli jsme si povídat do obývacího
pokoje. Tam za námi přišel kocour Garfield a sedl si mě do
klína, jako starý známý.
Až potom mi Bořík ukázal ocenění, která si přivezl
z prvního Mezinárodního festivalu kresleného humoru.
První cenu Zlatý pramen od města Františkovy lázně
a "Zlatého tapíra" hlavní cenu festivalu, pro který nakreslil
i logo. A od lázeňských hostů, kteří vybírali a hlasovali,
obdržel třetí a druhé místo od diváků.
Držel jsem ty ceny v ruce a ani na chvíli jsem
nezapochyboval, že se dostaly do správných rukou.
Nikdy bych o něm neprohlásil, že je dědek Rum, jak se
sám nazývá. Ačkoliv má tři vnuky a hodnou manželku,
vůbec se tak nechová. Žádný mrzout, jak se vám má
vybavit pod tímto jménem, naopak stále srší humorem,
je radost ho potkat.
Je zdatný ilustrátor mnoha knih a my se můžeme
pochlubit, že ilustroval i knížku Příroda Opavska ve čtyřech
ročních obdobích. Školy využívají v environmentální
výchově jeho omalovánky s příběhem, které si stahují
z webových stránek města Opavy.
Omalovánky již od roku 2013 také zdobí stránku
Opavského přírodovědného zpravodaje, který si zrovna
prohlížíte.
Vždy se těšíme na omalovánku, jak se mu tentokrát
podaří vystihnout námi poslaný příběh. Nikdy nás
nezklamal, naopak. Dokáže, jako nikdo jiný vystihnout
atmosféru příběhu, takže se vždy těšíme na další.
Rozhovor s Boříkem Frýbou najdete ve zpravodaji
z června roku 2013.
Na společné fotografii jsou zakladatelé Klubu kreslířů Tapír a také
hlavní duše Mezinárodního festivalu. Kreslířka Lena "Aneer" Pintnerová
a kreslíř Mirek Vostrý. Chybí ještě Pavel "Pata" Talaš, aby byl trojlístek
doplněný. Vše o Tapíru a také všechna čísla časopisu najdete na kkh Tapir.
Zapomenuté mlýny na Hlučínsku
Čujkův mlýn v Kobeřicích
Není zapomenutý, ale provoz je zastaven. Čujkovi zajistili pro syna mlynářské
vzdělání, protože předpokládali, že chleba bude potřeba vždy. Jenže to
dopadlo tak, že chleba bylo potřeba, ale soukromých mlynářů nikoliv.
Nenápadná budova z režných cihel se nachází na ulici
Mlýnská v Kobeřicích, v blízkosti potoka Bílá voda. Dnes již
nepoužívaný vodní mlýn v Kobeřicích se do dnešní doby
zachoval v téměř nezměněné podobě. Jako upomínku na
dobu své slávy je k vidění v trávě před mlýnem staré
mlýnské kolo. Za budovou je rovněž patrný vodní příkop,
kudy zbytková voda odtékala pryč.
Historie mlýna
Antonín Čujek navázal na tradici mlýnů v Kobeřicích
a rozhodl se postavit vedle svého domu mlýn nový. První
zmínka o mlýně Antonína Čujka pochází z roku 1756, kdy
byl mlýn postaven. Zachovala se však pouze zmínka
o tom, že byl opatřen šindelovou střechou. Tento mlýn byl
v roce 1913 zbourán a na jeho základech postaven mlýn
nový, který se zachoval až do dnešní doby. Iniciátorem
stavby byl Jan Čujek a řízením stavby byl pověřen stavitel
pan Štěpán Hanzlík. Z této doby se zachoval na mlýně
německý nápis, který můžeme volně přeložit takto:
„Všem lidem nelze vyhověti.
A vyhovět je umění, že to dokáže jen málokdo.“
Přítok vody byl vyřešen rozdvojením potoka Bílá voda
u hřiště TJ Sokol, který pokračoval přes park a vléval se do
rybníka, který sloužil jako zásobárna vody pro mlýn. Od
něj proudila voda ve čtyřmetrovém příkopu přes ulici
Mlýnskou do mlýna (náznak příkopu je dodnes před
budovou patrný). Před mlýnem bylo nainstalováno
zařízení, které regulovalo přítok vody. Voda poháněla
mlýnské kolo a odtékala příkopem směrem na Osmilány,
kde se opět vlévala do potoka. Stavidlem, které bylo
umístěno před mlýnem, byla voda naháněna pouze při
velkém množství vody v období dešťů, v období sucha se
voda naháněla přímo na mlýnské kolo.
Technologii mlýna dodala a sestavila firma Kladsko.
Později byly stroje zmodernizovány továrnou mlýnských
strojů Prokop Pardubice. Toto zařízení sloužilo po celou
dobu mletí až do roku 1964.
Po roce 1920 byla součástí mlýna malá elektrárna,
která vyráběla elektřinu pro celou vesnici. Generátor byl
zde nainstalován v roce 1921 a po 7 letech odejmut
z důvodu nelegálního odebírání proudu obyvateli obce
a krachu elektrárny. Na ukončení výroby elektrické
energie se také podepsala elektrifikace obce, která
proběhla v roce 1928. Mlýn zůstal nadále přizpůsoben
k provozu na elektřinu i na vodu.
Po smrti Jana Čujka v roce 1951 se posledním
mlynářem na tomto mlýně stal Alfons Čujek, můj děda. Za
jeho života došlo k regulaci potoka a provoz mlýna byl
zajištěn již pouze elektrickou energií.
Otec pana Jana Čujka Alfonz Čujek pod původním nápisem v němčině.
Rodina Alfonze Čujka před mlýnem.
Současný majitel Jan Čujek s upraveným nápisem po znárodnění.
Ve mlýně se pracovalo neomezeně podle potřeby. Při
velkém množství práce i 24 hodin denně. Pracovní síla se
skládala z rodinných příslušníků a někdy vypomáhali
2 pracovníci (1 z Kobeřic, 1 ze Sudic). Poptávka po mouce
byla veliká, od Opavy po Ludgeřovice. Z obilí, které přivezli
soukromníci na semletí, si odvezli 60% mouky, 20%
odpadů na rozprach a zbylých 20% se přepočítávalo na
lístky na chleba, který dostávali v pekárnách. Mouka se do
pekáren vozila nejprve koňským povozem a poté
traktorem, který patřil JZD v Kobeřicích. Kapacita
násypníků byla okolo 2,4 t obilí. Jejich semletí trvalo cca 10
hodin. Semleté obilí muselo projít cyklem celkem 16x.
Z hygienických důvodů musel být mlýn každoročně
před žněmi očištěn od moučných škůdců. Alfons Čujek se
chtěl kromě žita na pečení chleba zabývat také
zpracováním pšenice a celkovým rozšířením výroby. Proto
byl mlýn v létě 1958 zvednut o jedno patro. Tato nástavba
byla neobvyklá v tom, že se střecha nerozebírala, ale byla
zvednuta hevery najednou (dodnes je tato činnost na
fasádě patrná).
Z rozšíření mlýna se však majitel Alfons Čujek dlouho
neradoval. V roce 1961 byl mlýn znárodněn a připadl pod
správu Slezských mlýnů Olomouc, který ukončil činnost
mlýna v roce 1964. Mlýn poté sloužil jako rezerva v případě
krizových situací, např. války, neboť velké mlýny byly
snadnějším a častějším terčem náletů. V té době se syn
Alfonse Čujka Jan, který měl být již 7. generací na Čujkově
mlýně, vyučil mlynářem ve Slatiňanech u Chrudimi. Nikdy
však už ve mlýně pracovat nezačal. Od té doby mlýn chátrá.
Teprve v roce 1990 byla budova na žádost majitelů
navrácena Alfonsu Čujkovi. V roce 1995 se zlomilo mlýnské
kolo vlivem opotřebování, stáří a vlhkostí.
Text: Mgr. Hana Nevřelová, rozoná Čujková
Foto: Milan Kubačka
Technické vybavení mlýna se snaží pan Jan Čujek, syn posledního
mlynáře, udržet. Na opravu mlýna jsou potřeba peníze. Snad by
pomohl nějaký projekt, už jen kvůli tomu vodníkovi.
Autorka textu Mgr. Hana Nevřelová, rozená Čujková.
Z tohoto místa se děti dívají na mlýnské kolo, kde přebývá vodník. Už jen pocit, že tam může opravdu být, je pro děti vzrušující.
Rozhovor
Se Svatoplukem Rychlým o mšicích
“Kdo by neznal mšice? Každý z nás se s nimi setkal, a to zrovna nemusí být
pěstitel rostlin. Stačí si koupit salát na trhu či pokojovou rostlinu, nebo se jen tak
projít do přírody a kouknou se kolem sebe na kytky, keře nebo stromy, všude
tam je můžeme vidět“. Řekl nám v rozhovoru Ing. Svatopluk Rychlý z ÚKZÚZ
Brno, Odboru diagnostiky, Diagnostické laboratoře Opava.
Jak je všeobecně známo, život mšic je nerozlučně spjat
rostlinami, protože sají rostlinnou šťávu. Denně jí jsou
schopny zkonzumovat asi 90 - 115 mg. To sice není moc,
můžete namítnout, ale musíme si uvědomit, že mšice málo
kdy sedí na rostlině sama, nýbrž tvoří kolonie.
Kdybychom chtěli parafrázovat slova klasika, řekli
bychom, jsou malé, rychle se množí a všude vlezou. Znalci
ví, že klasik mluvil o trpaslících, ale o mšicích tato slova platí
snad ještě více. Pojďme se na to podívat.
Jak jsou mšice velké?
Velikost mšic se pohybuje od 1 do 8 mm. Mezi nejmenší
patří třeba mšicím blízce příbuzné korovnice (Adelges),
naopak mezi největší například medovnice (Cinara spp.).
Jako velká část hmyzu mají tělo tvořeno hlavou, hrudí
a zadečkem. Hlava nese tykadla, oči a sosák, jímž může
mšice sát rostlinné šťávy přímo z cévních svazků. Na hrudi
jsou kromě tří párů nohou také dva páry křídel, ale aby to
nebylo tak jednoduché, mohou se v přírodě vyskytovat
i bezkřídlí jedinci, kdy a proč si vysvětlíme později.
To, čím se mšice odlišují od ostatního hmyzu, najdeme
na zadečku, kde jsou mezi 5 a 6 článkem trubičkovité
výrůstky (sifunculi) a také chvostek, kterým je tělo
zakončeno. Tvar a vzájemný poměr délky těchto orgánů se
využívá k přesnému rozlišení jednotlivých druhů.
Larva slunéčka sedmitečného.
Larva pestřenky v kolonii mšic.
Kdybyste měl vybrat jednu vlastnost mšic, které se lidé
nejvíc obávají, která by to byla?
Rychle se množí. To je jedna z vlastností, proč jsou mšice
považovány za škůdce rostlin. Rozmnožovací schopnost je
opravdu mimořádná, uvádí se, že za ideálních podmínek by
z jedné samičky mohlo za 30 dní vzejít až 20 tis. jedinců.
Vývoj od larvy k dospělci trvá týden až 10 dní a každá
samička dokáže přivést na svět 70, nebo dokonce až 1000
potomků.
Nyní se také dostaneme k tomu, proč jsou občas na
rostlinách k vidění kolonie mšic, z nichž ani jedna nemá
křídla, a kdy se naopak objeví okřídlené formy. Generační
cykly jsou poměrně složité. U primitivnějších druhů (které
již systematici z pravých mšic vyřadili), např. u dříve
zmiňovaných korovnic, je cyklus dvouletý. Primární
rostlinou, na které sají je smrk. Tam žijí v hálce
připomínající ananas. Druhý rok pak pokračují ve vývoji na
jiné dřevině kupříkladu modřínu.
Pravé mšice mají cyklus jednoletý. Začínají jej jako
vajíčko, které přezimuje na primární hostitelské rostlině
(zpravidla dřevině), na jaře se z něj vylíhne tzv. zakladatelka
- bezkřídlá samička, která bez oplození (partenogeneticky)
rovnou rodí nové jedince.
Na tomto primárním, nebo jinak řečeno zimním
hostiteli se pak vystřídají dvě až tři pokolení bezkřídlých
samiček, teprve potom, když již rostlinná pletiva stárnou,
se začínají v koloniích objevovat okřídlené samičky
(migrantes), připravené k přeletu na nové sekundární
(letní) hostitele (zpravidla byliny).
Poškození rybízu mšicemi.
Medovnice na borovici.
Mšice broskvoňová na bramboru.
Kolonie mšice makové na pustorylu.
Larva pestřenky (Epistrophe nitidicolis), (foto Vítězslav Bičík).
Soužití mšic s mravenci.
U mnoha druhů se stěhují na zcela druhově nepříbuzné
rostliny. Např. mšice střemchová (Rhopalosiphum padi) se
vylíhne na střemše a pak odlétá na trávy či obilí, mšice
maková (Aphis fabae) přezimuje na brslenu, kalině nebo
pustorylu a pak se stěhuje na mák, cukrovku, bob a mnoho
dalších bylin. Během léta se na sekundárních hostitelích
střídají generace neokřídlené s okřídlenými, které jsou
schopné přeletu.
Mšice tak reagují na měnící se podmínky, aby zajistily
sobě a svému potomstvu vždy dostatek kvalitní šťavnaté
potravy. Na podzim celý cyklus končí tím, že okřídlené
samičky přeletí zpět na zimní hostitele, kde porodí
bezkřídlé vejcorodé samičky. Ve stejnou dobu se v koloniích objevují také okřídlení samečci, kteří následují
vejcorodé samičky na zimní hostitele. Tam dojde k páření
a jsou nakladena vajíčka. Ty jsou schopna přečkat mrazy
i - 40 °C a zajistit tak novou populaci na jaře.
Patrně už máte trochu zamotanou hlavu, ale aby to
nebylo tak jednoduché, mohou mšice ve sklenících,
bramborárnách nebo za mírných zim i venku, úplně
vynechat pohlavní část cyklu a množit se pouze
partenogeneticky. To se pak mluví o neúplném neboli
anholocyklickém vývoji.
Ve zkratce by se dalo říci, že úspěšnost reprodukční
strategie mšic tkví v tom, že se během sezóny množí
nepohlavně z neoplozených vajíček, proto se nemusejí
zabývat vyhledáváním partnera. Rychlost reprodukce se
zvyšuje také tím, že vajíčka se vyvíjí již v těle matky a jsou
rozeny přímo živé larvy. Je-li v přírodě dobrá potravinová
nabídka „nezdržují“ se mšice vytvářením křídel a všechny
samičky jsou bezkřídlé, v období, kdy je třeba naopak najít
nové potravní zdroje, objeví se okřídlené samičky schopné
přeletět i na velmi velké vzdálenosti. Této vlastnosti mšic se
využívá v monitoringu, o kterém se zmíníme v závěru.
Ing. Svatopluk Rychlý na pracovišti ÚKZÚS u mikroskopu.
Rodící se mšice.
Vajíčka mšic na růži.
Hálka korovnice na smrku.
Kolonie mšice střemchové na střemše.
Larva pestřenky požírající mšici (foto Vítězslav Bičík).
Kde je všude můžeme najít?
Je jen málo rostlin, zdali vůbec takové jsou, na kterých
by mšice nesály. Jsou schopny kolonizovat nahosemenné
i krytosemenné rostliny, navíc také kapradiny a mechy. Ve
světě je popsáno asi 4000 druhů mšic z toho u nás žije asi
780 druhů a asi 30 druhů z nich je považováno za škodlivé.
Proč jsou mšice považovány za škůdce?
Je celkem jasné, že i tyto organismy do přírody patří
a mají zde své nezastupitelné místo. Stávají se potravou
jiných živočichů, za všechny jmenujme alespoň slunéčka,
pestřenky, zlatoočky či mšicomary. Ale jak všichni známe
z Ferdy Mravence, pro některé živočichy jsou užitečné
i zaživa. Mravenci, včely a jiní blanokřídlí je vyhledávají pro
produkci medovice, tedy sladkých výkalů, vznikajících
nedokonalým trávením cukrů obsažených v rostlinných
šťávách. Ruku na srdce, kdo z vás ví, že právě medovice je
základní substance, ze které vzniká velmi ceněný tmavý
lesní med. Proto včelaři určitě mšice žijící na lesních
stromech nepovažují za škůdce. Vraťme se ale k původní
otázce. U kulturních rostlin jsou mšice považovány za
škůdce ze dvou důvodů. Prvním je přímá škodlivost
vznikající odčerpáváním buněčných šťáv. Už v úvodu jsme
si uvedli, že množství spotřebované jednou mšicí je
zanedbatelné, zároveň jsme si ovšem také řekli, že mšice
na rostlinách tvoří mnohočetné kolonie. Navíc, je-li rostlina
vystavená stresu z nedostatku vody, má sání mšic opravdu
někdy až fatální důsledky. Výměšky slinných žláz také
mohou způsobovat různé deformace na listech. Negativně
na rostliny působí i vyloučená medovice, která záhy
poroste houbami tzv. černěmi, rostlině se snižuje
asimilační aparát a může se přehřívat. Druhým vážným
důsledkem sání mšic je přenos rostlinných virů.
Z nepřeberného množství vyberme, alespoň ty známé jako
je virus neštovic peckovin, dříve nazývaný šarka švestek,
žlutá zakrslost ječmene, žloutenka řepy, či celý soubor viróz
brambor.
Jak s nimi můžeme bojovat?
Jedním ze způsobů je Monitorování letu mšic.
V šedesátých letech minulého století se v Anglii zemědělští
odborníci rozhodli, že budou monitorovat let mšic, aby
bylo možné předcházet jak přímým škodám sáním, tak
hlavně nepřímým škodám způsobených přenosem virů.
Byla vyvinuta sací past, která ve výšce 12,2 m nasává
pomocí silného ventilátoru vzdušný plankton. Z nasátého
materiálu tak vznikají vzorky, které jsou denně odebírány,
a je z nich zjišťována početnost jednotlivých druhů mšic.
V naší republice vznikla síť těchto sacích pastí na
počátku devadesátých let, a je nepřetržitě provozována
tedy již 25. let. Provozovatelem je Ústřední kontrolní
a zkušební ústav zemědělský a vzorky jsou zpracovávány na
jeho pracovišti v Diagnostické laboratoři v Opavě. Pastí je
na našem území 5 a jsou rozmístěny tak, aby odpovídaly
pěstitelským oblastem. Díky klimatickým podmínkám jsou
u nás v chodu od dubna do listopadu, na rozdíl od Anglie,
kde je jejich provoz celoroční.
Zájemci o výsledky rozborů se je mohou dozvědět
z web. stránek ÚKZÚZ, kde jsou v týdenních přehledech
zveřejňovány v sekci Ochrana proti škodlivým organismům
jako Aphid Bulletin.
Použitá literatura: Havelka, J. a Starý P., Zahrádkář 10/2014
Fryč. D., Naše příroda 6/2015 Jak proti nim můžeme bojovat
Kolonie mšice svízelové na hrušni.
Sací past v Lípě u Havlíčkova Brodu.
Červencový kvíz
Ověřte si své znalosti
Spojovačky (spoj pojmy, které spolu souvisí)
Testové otázky
1) Mezi který hmyz patří mšice?
motýli, mouchy, stejnokřídlý hmyz
2) Čím se mšice živí?
rostlinnou šťávou, napadají vajíčka jiného hmyzu,
bakteriemi
3) Jak dýchá plovatka bahenní ?
plícemi, žábry, celým povrchem těla
4) Jak se rozmnožuje hlemýžď zahradní?
je hermafrodit - to znamená, že produkuje samčí
i samičí buňky, vytváří jen vajíčka, vytváří
A jen spermie
6) bahenka živorodá - dýchá plícemi
7) okružík ploský - dýchá žábry
Rozhodnutí o správnosti
8) Předožábří plži mají žábry za srdcem
Ano
Ne
9) Hlemýžď zahradní loví drobný hmyz.
Ano
Ne
10) Mlži mají lasturu a plži ulitu.
Ano
Ne
5) Jak se jmenuje člověk který studuje měkkýše?
malakolog, mamalog, logopéd
Poznej podle lasturu mlže a ulitu plže
A
Výsledky červnového kvízu:
Testové otázky: 1. savci, 2. létajícím hmyzem, 3. chiropterolog
4. otevřenou tlamou, 5. mlékem
Spojovačky: 6 savec 7 hmyz
B
Rozhodnutí o správnosti: 8 ano, 9 ne, 10 ano
Poznáte, co je na obrázku: A netopýr B vrápenec
B
Omalovánka
Své odpovědi nám můžete zasílat na adresu: [email protected]. Budete zařazeni do soutěže.
Správnost odpovědí si budete moci zkontrolovat v dalším čísle měsíčníku.
Noční přechod Černým lesem
Vraceli jsme se před půlnocí od táboráku. Byli jsme oslepeni táborovým ohněm, takže jsme raději měli stále
ruce v předpažení, abychom chránili obličej před větvemi. Byla absolutní tma a ticho. To pravé ticho před bouří. Oči
si začaly zvykat a my jsme pomalu rozeznávali kmeny stromů, které lemovaly lesní pěšinu. Svítili jsme si před sebe
baterkou. V dálce jsme začali rozpoznávat několik dvojic světýlek. Byly to oči psů. Když jsme se přiblížili, napočítali
jsme jich osm a to jich několik před tím seběhlo po svahu pod cestu.
Spolu s Honzou a Zdeňkem jsme odvážně vykročili proti smečce. Všichni psi se rozutekli, jen jeden zůstal sedět
uprostřed cesty. Jako by si myslel, já na vás stačím i vsedě. Jen tiše vrčel a neštěkal. Tiše jsem pronesl „Pes, který
neštěká, kouše“. Nakonec nám nezbylo, než ho obejít a to znamenalo vystoupat pár metrů do prudkého svahu a za
tím zlým psem opět na pěšinu sestoupit. Bylo to namáhavé. Svah byl kamenitý, nohy podklouzávaly a tak jsme
často neudrželi kužel světla nasměrovaný na psa. Museli jsme ho přece hlídat. Ještě jsme pomohli projít dvěma
kamarádům a mohli jsme si oddechnout. Strašlivý pes byla velká překážka, ale už je za námi.
Než jsme se rozhodli pokračovat, podíval jsem se ještě dozadu. Velmi, ale velmi pomalu ten velký pes vstal a po
třech nohách odskákal. On tu čtvrtou nohu totiž neměl! Ještě, že jsem to viděl jen já.
Jsme nezisková organizace, které se od roku 1992 zabývá vzděláváním, ekologickými službami, péčí
o přírodu, publikační činností a osvětou. Naším krédem je - "učit o přírodě v přírodě". V našem týmu
pracuje řada odborníků jako: ekologové, hydrobiologové, botanici, dendrologové, mykologové, zoologové,
entomologové, herpetologové, krajinní ekologové, geografové, pedagogové, zahradní architekti,
geologové, ekotoxikologové, fotografové, grafici a odborníci v IT, lesníci, zahradníci…
Městům, obcím a organizacím nabízíme odborné služby a poradenství v oblastech vzdělávání
a prezentace regionu (naučné stezky, publikace). Poradíme v otázkách ochrany přírody a krajiny,
rozvoje venkova, získávání dotací, výzkumu a v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí.
Naše projekty jsou velmi populární. Vyznačují se originálním přístupem a pojetím a precizním
grafickým zpracováním. Informace jsou na: www.natura-opava.org
Natura Opava - Czech Republic
E. Beneše 30, 747 05 Opava
tel: 00420 737 322 616
e-mail: [email protected], web: www.natura-opava.org
facebook: www.facebook.com/naturaopava