1 STRUČNÉ DĚJINY MĚSTA KRNOVA Mgr. Vladimír Blucha Město

1 STRUČNÉ DĚJINY MĚSTA KRNOVA Mgr. Vladimír Blucha Město

STRUČNÉ DĚJINY MĚSTA KRNOVA
Mgr. Vladimír Blucha
Město Krnov je vsazeno do půvabné jesenické krajiny, jejíž zeleň sestoupila s kopců a
lesů až do samého města, aby objala jeho domy a ověnčila alejemi široké třídy.
Zaposlouchejme se nyní do vyprávění o pohnuté minulosti Krnova.
Jeho osídlení člověkem sahá daleko, až k samému úsvitu dějin naší země. Na krnovské
půdě žil člověk podle archeologických nálezů již před 30 000 lety. V místě zvláště příhodném
pro obranu a poskytujícím v povodí dvou řek dostatek lesních plodin, zvěře (mamut, medvěd,
bizon, nosorožec) a ryb žili pravěcí lovci. Po jejich činnosti zůstaly vzácné a nemnohé
památky - kosti z mamuta a jeskynního medvěda. Své nástroje a zbraně vyráběli z pazourků
dopravených sem severským ledovcem. Ze starší i ze střední doby kamenné jsou však nálezy
na Krnovsku vzácné. Teprve ze třetího tisíciletí před n. l. jsou patrny častější doklady lidské
civilizace. To se již v našich krajích objevují první zemědělci přicházející od jihovýchodu.
Žili v osadách s dřevěnými domy, pěstovali obilí, zabývali se chovem dobytka a nosili
domácky tkané oděvy. Též zbraně a nástroje mladší doby kamenné jsou již dokonalejší. Jsou
to hlazené sekerky s vrtanými otvory, klíny, motyky a sekeromlaty. Jejich nalezištěm je
Cvilín a okolí Šelenburku. Byly též nalezeny zbytky sídlištních jam na odvráceném svahu
kopce Cvilína.
Do kraje pronikalo cizí obyvatelstvo, v souvislosti s rostoucí dělbou práce se
navazovaly obchodní styky, usedlé obyvatelstvo bylo čas od času ohrožováno. Proto lidé na
okolních zalesněných kopcích budovali hrazená útočiště, která za přikopem, palisádovou
hradbou a ochranným valem, poskytovala ochranu v nebezpečných dobách. Je krnovskou
zvláštností, že takových opevněných sídlišť ze sklonku mladší doby kamenné je zde několik.
Přímo nad městem, na vrchu Cvilíně, zůstaly skrovné zbytky prehistorického valu, v němž
bylo obětiště a posvátná studánka sloužící kdysi pohanskému kultu. Ostatně náboženská
funkce zůstala tomuto místu až do našich dob, o čemž svědčí poutní chrám viditelný z širého
kraje. Opevnění Cvilína s vysokými a strmými stěnami na úpatí bylo na svou dobu jistě velmi
dokonalé. Svědčí o tom skutečnost, že ještě v 18. století Prusové po obsazení Krnova
využívali jeho zbytků. Za Cvilínem, na kopci nad Červeným Dvorem, jsou patrny ještě dnes v
lese pozůstatky dalšího 2,5 km dlouhého militárního valu. Můžeme jej spatřit při procházce
lesní cestou od statku na Cvilíně směrem k Úvalnu. Na obou místech bylo nalezeno mnoho
kamenných nástrojů z pazourků, hrotů šípů, přeslenů, čepelek, seker, zbytky drtidel obilí,
nožíky do srpů, zbytky nádob a keramiky. K dalšímu pokroku lidské společnosti přispělo
zejména užívání kovů - mědi a bronzu. Na Cvilíně bylo nalezeno 7 měděných náramků,
měděná sekerka a jiné předměty. Rozsáhlé sídliště starší doby bronzové s chatami bylo
zjištěno v okolí staré brumovické pískovny. Jedná se o tzv. větéřovský typ, na němž jsou
patrné vlivy mohylové kultury z Moravy. Po něm následuje kultura zemědělského lidu
popelnicových polí. Rozsáhlé pohřebiště tohoto lidu bylo na svahu mezi Šelenburkem1 a
Červeným Dvorem. Nacházelo se zde několik tisíc hliněných popelnic obsahujících
pozůstatky spálených mrtvých těl. Způsob pohřbívání dal jméno lidu této kultury, který osídlil
nejen Šelenburk, ale i Cvilín. Třetí sídliště lidu popelnicových polí bylo na Kosteleckém
vrchu, kam nás zavede cestička z Bezručova vrchu. Dodnes jsou zde zbytky kamenné hradby.
Všechna tři hrazená sídliště v blízkém okolí Krnova ovládala cesty vedoucí údolími, které se
sbíhaly v prostoru dnešního města. Že to byly živé cesty, které s rostoucí hustotou osídlení a
dělbou práce sloužily obchodu, dosvědčují nálezy římských mincí. Na přelomu letopočtu
neodolal zemědělský lid nátlaku Keltů, kteří přišli do kraje a zakládali své vlastní osady,
přičemž docházelo i ke splývání obyvatelstva. Obchodní styky s římskými provinciemi
1
Hrad Šelenburk nese jméno po Šelenbercích od 16. století. Ve starých českých pramenech se nazývá Cvilín.
1
dokládají nálezy římských mincí v Krnově - Kostelci (dvakrát stříbrný Antonius), na Cvilíně
(bronzová mince Valentiniána I. 364-375 n. l.), v Zátoru (bronzová mince císaře Gratiana
367-383) a dále v Bohušově a Osoblaze. Pravěké valy v okolí Krnova již věkem sešly a jsou
většinou patrné jen zasvěceným zrakům. Prošla mnohá staletí, vystřídali se obyvatelé.
Se slovanským osídlením Krnovska lze počítat nejpozději od 6. století. Jejich mohutné
hradiště s kamennými a hliněnými hradbami je nedaleko osady Víno u Slezských Rudoltic. S
pohnutím zjišťujeme z písemné zprávy tzv. Geografa bavorského z 9. století, že zdejší kraj
byl osídlen slovanským kmenem Holasiců, na jehož jméno nás upomíná vesnice Holasovice
mezi Krnovem a Opavou. Pozdější Krnovsko bylo součástí holasického území spravovaného
z pěti hradišť. Jedním z nich byl i Cvilín (Czewelin), který byl nepochybně dřevěný a stál v
místech dnešní zříceniny gotického hradu Šelenburku. Věrohodnost tohoto názoru dokazují
mimo jiné též zbytky slovanských zásobnic, keramiky a nástrojů, uložených nyní v městském
muzeu v Krnově. Pozoruhodné jsou zejména tzv. cvilínské poháry.
Odedávna přináleželo Krnovsko, jako součást území obývaného kmenem Holasiců, k
Moravě. Správním střediskem Holasicka byly Holasovice, později Hradec u Opavy, a zhruba
od poloviny 13. století Opava. Od té doby se začíná také užívat nového názvu Opavsko nebo
Země opavská.
Jistě přichází na mysl i otázka vzniku města Krnova. Musíme však konstatovat s
Palackým, že "dějezpytec vysílá otázek na tisíce nadarmo do temné a hluché noci věkův
minulých a zableskuje-li se mu tam něco po různu, bývá často chybno, světlo-li jest, anebo
jen bludička". Ano, počátky města Krnova, zvláště jeho založení, či povýšení na město, jsou
zahaleny v dějinnou roušku a nikdy se již zřejmě nedovíme přesné datum jeho vzniku. Nebylo
založeno "na zelené louce", ale vyvíjelo se velmi dlouhodobě. Nasvědčuje tomu jistá
nepravidelnost v půdorysu středověkého města. Zdá se, že původní jádro Krnova bylo v
prostoru od dnešního zámku k farnímu kostelu sv. Martina. Tam snad stával kdysi dvorec
nebo tvrz se zemědělskou půdou směrem na západ. Kostelík se hřbitovem byl asi
předchůdcem pozdějšího chrámu. O založení Krnova nebo jeho povýšení na město se
nedochovala žádná listina. Lze předpokládat, že snad vznikl jako osada, kupecká stanice, a v
město se vyvinul na přechodu dvou řek, v místě, kde se rozvíjelo zemědělství, řemesla a
obchod, asi ve 12. nebo 13. století. Měl původní slovanské (české) obyvatelstvo, o čemž
svědčí jeho první dochovaný název K y r n o w ("circuitum quendam in districtu Holascensi,
Kyrnow vulgariter nuncupatum cum omnibus appendiciis suis, willis, agris, pratis, silvis,
fluminibus). Stejné stanovisko zastávali němečtí historikové, například dr. Königer. Uvedený
citát je z listiny z 27. dubna 1240, kterou daruje český král Václav tišnovskému klášteru
"újezd lidově zvaný Kyrnow, v kraji holasovickém".
Ve starší literatuře bývá uváděno, že Krnov získal městská práva někdy mezi léty 1221
a 1253. Studiem pramenů však o tom nelze získat jistotu. Výsledek kritického zkoumání
dosavadní literatury i dostupných pramenů můžeme shrnout ve zjištění, že rok 1221, který je
datem tzv. chařovského privilegia (Chařová je předměstím Krnova), nelze brát v úvahu, neboť
jak uvádí J. Kejř, "sestavovatel listiny měl asi po ruce některou listinu markrabí Jindřicha
Vladislava a použil jejího vzoru ke koncipování úvodních a závěrečných částí listiny
chařovské. Tento základ pak naplnil ustanoveními, která jsou v rozporu s listinami té doby, a
to v rozporu tak zásadním, že nelze ani na okamžik vážně připustit autentičnost pramene, a je
nutno jej zcela vyloučit ze zkoumání nejstarších dějin města Krnova a jeho okolí". Chařovské
privilegium se nedochovalo v originále, ale v opise z 18. století, který byl pořízen podle opisu
ze 16. stol. Ten je třeba pokládat za nedostatečně průkazný. Listina krále Václava z r. 1240 je
pravá a přináší cenný doklad o existenci českého názvu Krnova jako statku, dvorce, tvrze
nebo vsi, nikoliv však jako města. Rok 1253 je rokem zakládací listiny města Horního
Benešova, založeného podkomořím Benešem z Benešova. Jako svědek je na této listině mimo
jiných osob uveden i fojt Sigfrid z Krnova (Sifridus advocatus de Jegerdorf). Z jeho titulu
2
bývala doposud vyvozována jistota o městských právech Krnova k roku 1253. Takový názor
však musíme vzhledem k nejnovějším vědeckým pracím opravit. V oblasti slezských a
severomoravských měst byl sice městský fojt zván advocatus, ale existuýí doklady, ve kterých
titul advocatus patřil i fojtu vesnickému nebo fojtu újezdnímu. Pokud tedy není jiných
dokladů, nemůžeme s naprostou jistotou hovořit o Krnovu v roku 1253 jako o městu, i když
určitá pravděpodobnost zde již je. Poprvé se vyskytuje německé jméno Jegerdorf, což
nasvědčuje o počátcích německé kolonizace Krnova. První autentická listina určená již městu
Krnovu byla vydána českou královnou Kunhutou na Hradci u Opavy dne 31. srpna 1279.
Potvrzuje v ní, že Krnovu přikázal její manžel král Přemysl Otakar II. do městského obvodu
vsi Bližčice, Chomýž, Kostelec o Chařovou. Rok Přemyslova privilegia však zde není
uveden. Letopočet 1262, který bývá uváděn někdy v literatuře, v autentických pramenech
není. Byl převzat ze ztraceného potvrzení krnovských privilegií od Karla VI. z 18. století,
tedy z doby o 500 let mladší. Ani zde nebyl rok 1262 uveden v textu, ale jen na okraji. Při
hledání prvních zpráv o městu Krnovu se setkáme s listinou z roku 1269, která se přímo
netýká Krnova, ale mezi jejími svědky je opět Sigfrid z Krnova. Poněvadž o tuto listinu se
opírají oslavy 700 let trvání města Krnova v roce 1969, budeme jí věnovat pozornost.
Velehradskému klášteru patřil dvůr v Malých Hošticích a ves Velké Hoštice u Opavy.
Velehradský opat Hartlib však bez vědomí konventu a královského svolení prodal toto zboží
opavskému měšťanu Lohenovi za 88 hřiven stříbra. Když Hartlib zemřel a jeho nástupce opat
Lupín se dověděl o tajném prodeji, podal ihned žalobu ke královské komoře na měšťana
Lohena. Král Přemysl Otakar II. nařídil věc vyšetřit. Lohen dostal strach z následků a byl
ochoten ke smíru. Obě strany se sešly dne 4. září 1269 v minoritském klášteře v Opavě k
jednání. Lohen vrátil velehradskému klášteru statek, mlýn a jiné požitky z Malých Hoštic,
zůstalo mu zboží ve Velkých Hošticích. Byla o tom sepsána listina s uvedeným datem a v
řadě svědků je na velmi důležitém místě uveden známý Sigfrid z Krnova. Na prvních místech
jsou osoby duchovní, následují osoby označené "milites" a po nich fojtové měst. Na prvním
místě z nich je Gumpert z Hlubčic se svým bratrem, po něm Sigfrid z Krnova, a pak Vilém
Strippir z Opavy s bratrem. Nakonec jsou uvedeni někteří opavští měšťané. Listina zachovává
přísně pořadí svědků podle hodnosti a významu té doby. Krnovský Sigfrid je uveden před
opavským fojern a Opava je již v roce 1269 prokazatelně městem. Sigfrida je již tedy třeba
považovat za skutečného měšťana a podle J. Kejře "snad i rychtáře krnovského a tudíž přiznat
Krnovu pro rok 1269 postavení města". Takový závěr lze podepřít i zprávou z listinaře české
královny (blíže neuvedené). V ní si česká královna stěžuje svému choti na násilnosti, které
činí šlechtic Milita jejím lidem v Krnově "in Jegerdorf civitas". Jeho lidé zranili čtyři
krnovské měšťany, z nichž dva zemřeli. Vrahové byli odsouzeni k smrti, načež Milita oblehl
město svými hlídkami a nástrahami. Není zde uveden letopočet zprávy, předcházející dopis
má uvedenou odesilatelku královnu M., tedy Markétu. Je tedy potvrzení, že Krnov v době
Přemysla II. již byl městem. Konečně v Kunhutině listině z roku 1279 se uvádí, že král
Přemysl Otakar II. přidělil čtyři vsi do obvodu města Krnova.
Na základě uvedených skutečností je možno prohlásit, že Krnov byl s jistotou městem
v době českého krále Přemysla Otakara II. a za pevný časový bod lze považovat datum 1269.
To znamená, že někdy před rokem 1269 se Krnovu dostalo městského zřízení a patří k
nejstarším městům u nás. Z druhé poloviny 13. století známe názvy okolních slovanských
osad - Dubnice, Býkov, Chomýž, Kostelec, Uvalno, Hošťálkovy a jiné.
Opavsko bylo pevně v rukou Přemyslovců. Situace se zkomplikovala po smrti
Přemysla Otakara II. (zemřel 1278). Moc na Opavsku strhla na sebe nejprve královna vdova
Kunhuta, podporovaná mocným feudálem Závišem z Falkenštejna, svým milencem a později
i manželem. Avšak brzy vystupuje s nároky na Opavsko i Mikuláš - prvorozený nemanželský
syn zemřelého krále Přemysla Otakara II. Po několikerých šarvátkách strhl na sebe nakonec
moc Mikuláš, zvaný též Opavský. Zatímco Opavané mu kladli odpor, Krnované mu zůstali
3
věrni, takže blízký hrad Cvilín se mu stal zprvu knížecím sídlem. Mikuláš nezapomněl, že do
Opavska přicházel vlastně skrze Krnovsko a již roku 1281 měšťanům krnovským "pro
zásluhy jejich, ježto jeho (Mikuláše), když přicházel do země Opavské za pána uznali a v
náhradu za práce a služby prokázané, též za škody jiné, které před příchodem jeho utrpěli",
daroval 24 lánů lesa při potoku protékajícím Hošťálkovy až po vodu Opavici. Tyto lesy drželo
město až do konce čtyřicátých let 20. století. Téhož roku dal ke spáse svého královského otce
i svých potomků krnovskou faru pod patronát Řádu německých rytířů. Roku 1298 byl jako
svědek mezi opavskými měšťany při zakládání vsi Větřkovic u Vítkova Henricus Pellifex
dictus de Gagerdorph. Význam města se zvětšoval. Přispěl k tomu i majestát krále Jana daný
na Fulneku dne 2. července 1316, kterým obdrželo město výroční trh. Od roku 1325 mohlo
krnovské právo soudit i krevní vinu, což bylo výsadou předních měst. Krnovu je udělil kníže
Mikuláš II.
Důležitým mezníkem ve vývoji Opavska se stal rok 1318, kdy se tato země stává
samostatným knížectvím v rámci koruny české. Zůstaly tu však i nadále svazky, které je
poutaly k Moravě. Bylo to především domácí zemské právo moravské a dále i to, že Opavsko
tehdy největším dílem spadalo do jazykově české oblasti, přesto, že se tu od počátku 13.
století počali stěhovat kolonisté z Německa a Flander. Německá kolonizace, která následovala
po vlně kolonizace domácí, tj. slovanské, zasáhla hlavně západní končiny Krnovska a
samotné město Krnov. Opavsko, jak se vytvořilo v roce 1318, nemělo dlouhého trvání. Již
roku 1377 dochází k dělení Opavska mezi knížecí bratry. Kníže Hanuš I. obdržel Ratibořsko a
asi čtvrtinu Opavska s městy Krnovem a Bruntálem. Od roku 1377 začíná Krnovsko existovat
jako samostatný útvar, později zvaný Krnovské knížectví. Nebylo celistvým územím, nýbrž v
různých ostrůvcích a výběžcích se rozbíhalo do vlastního Opavska a sousedního Hlubčicka.
Prvním správním střediskem Krnovska byl hrad Fürstenwald nedaleko Vrbna. Pak se trvale
stává sídlem správy, soudu i sídlem knížecím rostoucí město Krnov. Se vznikem Krnovska
jako samostatné země vznikají i vlastní zemské instituce: zemský soud (cúda), zemští úředníci
(sudí - cúdař, písař, komorník apod.) i zemské právo krnovské. Všechny tyto instituce mají
vzor na Moravě. Právo krnovské země je svou povahou právem moravským, od něhož i
později v pochybných právních případech bralo poučení.
Až k počátkům města sahá tradice krnovské textilní výroby. V roce 1379 bylo zřízeno
na řece bělidlo, pravděpodobně v místech dnešního Říčního okruhu. Textilních výrobků v
Krnově asi značně přibývalo, neboť v témže roce je založen v městě obchodní dům se
suknem, osvobozený od daní. V jeho šestnácti komorách bylo prodáváno zboží vyrobené v
Krnově a v hodinu vzdáleném okolí.
Pestré jsou i další osudy Krnovska. Když kníže Hanuš I. zemřel, zastavil jeho syn
Hanuš II. téměř celé knížectví Vladislavovi Opolskému. Tento zástavní pán povolil městu
zakoupit od Peška Čelma dědinu Trmantice (dnes v Polsku, asi 2 km od krnovského
Hlubčického předměstí). Ale již roku 1390 předal zástavu Vladislav Opolský moravskému
markrabímu Joštovi z rodu Lucemburků. Jošt utužil stará pouta mezi Krnovskem a Moravou.
Podle moravského vzoru byly za něho zavedeny zemské desky krnovské, zřídil instituci
zemského hejtmana a město Krnov osvobodil od placení mýta na celé Moravě. Ke zvelebení
městského špitálu přispěl penězi a dovolil pro něj zakoupit ves Jindřichovice (dnes v Polsku).
Špitál byl nedaleko minoritského kláštera a mniši se snažili o jeho přemístění, poněvadž měli
obavy ze šíření různých nemocí, o které nebylo ve středověku nouze.
Po Joštově smrti roku 1411 připadlo Krnovsko dědictvím pod přímou vládu českého
krále Václava IV. Ten listem daným v Praze roku 1418 potvrdil městu Krnovu všechny
svobody a zaručil, že Krnovsko neodtrhne od české koruny a markrabství moravského. Když
roku 1420 král Zikmund dlel ve Vratislavi, Krnované nelenili a vypravili k němu opět
poselství, jemuž potvrdil všechna práva. Ale král nedodržel slovo a dal krnovské knížectví v
zástavu knížeti Ludvíku Břežskému. Roku 1422 stává se pánem na Krnovsku Hanuš II.,
4
potomek Mikulášova rodu přemyslovského. V následujícím roce však umírá a po něm vládne
vdova Helena se synem Mikulášem V. Hrad Cvilín náležející doposud ke knížectví OpavskoHlubčickému připadl okolo roku 1440 ke Krnovsku a stal se sídlem knížecím. Na něm
krnovští stavové zasedali na zemském sněmu a tam byly uloženy zemské desky (úřední knihy
se zápisy o jednání soudu, vázané do desek). Je to zřejmé ze zápisu pocházejícího z roku 1463
"Přede mnú Vrochněm z Lubovic, starostú cvilínským, komorníkem, sudím a písařem
vystúpili poslové a vložili do desk Jakubovice". Kníže Hanuš vydává své listy na Cvilíně. Je
to například list daný v pátek na den sv. Františka roku 1471, kterým povoluje prodej
bližčického statku.
Na čas se zmocnil Krnovska uherský král Matyáš Korvín. Při válečné výpravě roku
1474 proti krnovskému knížeti Hanušovi III. pobořil hrad Vartnov (nedaleko Úbla), hrad
Fürstenwald, dobyl Cvilína a Krnova. Město velmi utrpělo velkým požárem založeným jeho
vojskem, neboť bylo tehdy téměř celé postaveno ze dřeva a často lehlo popelem. U
Albrechtické tvrze dne 30. srpna čekal král Matyáš ve stanu zajatého knížete. Důvodem
Matyášova počínání byla Hanušova věrnost českým králům Jiřímu z Poděbrad a Vladislavovi
II. Předním zemanem a proslaveným vojevůdcem na Krnovsku byl tehdy Bernart Běrka z
Násilé, pán hradu Vartnova a pozdější komoří zmíněných obou českých králů. Kníže Hanuš
Krnovský českým reversem, zpečetěným měšťany krnovskými, odevzdal své knížectví
Matyášovi jako záruku, že se dostaví do vězení do Vratislavi. Král nechal Krnovsko spravovat
Janovi Bělíkovi z Kornic a jeho hejtmanům Mikulášovi Hrdému z Klokočné a Urbanovi.
Zároveň Matyáš Korvín potrestal pana Stoše Albrechtického a Bernarta Běrku z Násilé,
kterému sebral jeho statky a připojil je ke komoře knížecí. Slíbil, že Krnovsko vrátí Hanušovi,
ale slib nesplnil. Vládl zde z titulu českého krále do své smrti roku 1490. V druhém roce
svého panování na Krnovsku nechal v Krnově razit královskou minci. Byl to groš a půlgroš.
Oba platily nejen na Krnovsku, ale i v ostatním Slezsku. Zajímalo by nás jistě, na kterém
místě v Krnově byly groše raženy. Bohužel se nedochovaly žádné zprávy ani doklady o tom,
kde mincovna stála. Domněnky vedou ke krnovskému zámku či minoritskému klášteru.
Rovněž se nedochovalo jméno mincmistrovo.
Krnovský groš měl na líci královský znak rozdělený do pěti polí. V levém horním poli
byl uherský znak (pruhy), v pravém horním poli český lev, v levém dolním poli lužický znak
(býk) a v pravém dolním poli slezská orlice. V prostředním poli byl znak Matyáše Korvína havran držící v zobáku kámen. Legenda obsahuje text: Mathias Primus D. G. R. Bohemie.
Znamená to Matyáš První z Boží milosti král český. Na rubu měl groš madonu na trůně s
dítětem na pravé paži a s jablkem v levé ruce. Po stranách jsou písmena J a S, zřejmě
počáteční písmena mincmistrova jména. Na okraji je nápis GROSSUS CARNOVIENSIS, tj.
groš krnovský. Půlgroš je s grošem téměř shodný, jeho velikost je však menší a text na líci je
zkrácen na Mathias Primus Rex Bohemie. Podobné groše nechal Matyáš razit i ve Vratislavi.
Naskýtá se otázka, proč krnovský groš nemá na rubu znak města Krnova, který v té době již
dávno existoval (doložen k roku 1311). Madona bývala na uherských mincích a město Krnov
asi z vděčnosti k uherskému králi za právo razit minci na groši krnovském madonu ponechalo.
Snad to bylo též výrazem Matyášových snah o připojení Slezska ke koruně uherské.
Král Matyáš obnovil městu roku 1485 všechna privilegia, poněvadž mu všechna při
zmíněném požáru shořela. Propůjčil také Krnovu právo pečetit červeným voskem. Po smrti
Matyáše stává se Krnovsko předmětem sporů. Český král Vladislav II. prohlásil Krnovsko za
uvolněné léno koruny české. V té době již bylo k němu připojeno i Hlubčicko. Král dal takto
zvětšené knížectví svému věrnému služebníku a příteli panu Janu Šelenberkovi z Kosti, o
němž se dočítáme v Palackého Dějinách: "Postava jeho je vznešená a jakousi zvláštní
velebnost jeví jeho tvář; a co Cicero přičítá ušlechtilým mravům, nachází se u něho: největší
vážnost s největši vlídností spojená. Vtip jeho jest ostrý, paměť věrná ve všem, cokoli kdy
slýchal, vídal a čítal, a výmluvnost taková, jaké bych se u našinců nenadál. Nad řeč jeho není
5
nic vážnějšího, nic není sličnějšího, nic ozdobnějšího ani hojnějšího... Bez něho věc důležitá
žádná se nevyjednává; v soudu zemském slovo jeho platí za důkaz." Palacký uvádí slova
Bohuslava z Lobkovic charakterisující muže, který byl českým kancléřem v létech 1479 až
1503. Ten se měl stát krnovským knížetem. Na Krnovsko si však také činila nárok kněžna
Barbora Krnovská, sestra knížete Hanuše, zapuzeného Matyášem Korvínem. Byla prý nadána
štědrostí ducha. Svědčí o tom i způsob jakým byl spor o Krnovsko obratně vyřešen. Stalo se
tak sňatkem mezi synem Jana ze Šelenberka Jiřím a dcerou Barbořinou. Po jistý čas vykonává
Jiří ze Šelenberka vládu na Krnovsku společně s Barborou a teprve po její smrti (asi roku
1510) stává se sám pánem, užívaje titulu pán na Kosti, v Krnově a Hlubčicích. Tím končí
vláda přemyslovských knížat v Krnově.
Šelenberkové vládli krnovskému knížectví jen krátce. Nechali opravit poškozený hrad
Cvilín od té doby nazývaný po nich též Šelenburk. Mezitím již došlo ke značnému odklonu
Krnovska, zmenšeného ještě za života Barbory Krnovské o Bruntálsko, od Moravy mezi
slezská knížectví. Pozoruhodné ovšem je, že od doby Václava IV. vzrůstá sebevědomí
krnovských stavů, přestože sestávali vesměs z drobné české šlechty zemanské. A jsou to
právě drobní zemané, kteří nepochybně pod vlivem vlny národního nadšení propukajícího v
českých zemích s hnutím husitským, v čele se zemským sudím krnovským Bartošem z
Držkovic zavedi český jazyk jako úřední řeč. Stalo se tak nejdříve v zemských deskách
krnovských roku 1426 a později na zemském soudě a v právu. S první českou písemnou
památkou se na Krnovsku setkáváme již dříve, roku 1419. Tehdy byl vydán poločeský nález
bližčickému fojtu Mikuláši, v němž stálo: "Nicolao judici in Bleyschicz přisúzeno X. hřiven
na Násile, že Vilém nestál k súdu." (Pozn. - X. čteme deset.) V tom směru předešlo Krnovsko
jak Moravu tak i samotné Čechy. Mimo jazykového vlivu nenašlo husitské revoluční hnutí ani
po stránce náboženské ani sociální na Krnovsku silnější odezvu. Husitská spanilá jízda prošla
severní částí knížectví roku 1428. Patnácté století tedy posílilo český živel na Krnovsku a
ještě za Šelenberků na začátku 16. století je toto území a jeho obyvatelstvo stále převážně
české, zejména drobná šlechta, venkovský lid a chudší vrstvy v Krnově. Německé
obyvatelstvo je však zastoupeno ve značné míře.
Velmi důležitým mezníkem v dějinách města i celého knížectví je rok 1523, který měl
dalekosáhlé důsledky pro jeho další vývoj. Na českém trůně tehdy seděl mladý a slabý král
Ludvík Jagellonský, k němuž dokázal snadno najít cestu markrabí Jiří Hohenzollern, synovec
krále Vladislava II. V českém sněmu, který měl chránit celistvost a zájmy českého státu, našlo
se dosti těch, kteří kladli své osobní výhody nad zájmy národní a státní. A tak není divu, že
přes majestát krále Ludvíka z 29. října 1522, v němž se král slavnostně zavazoval, že "od
království českého a koruny jeho neměl dávati a odcizovati žádného dědictví, ani manství, ani
žádných gruntův, buďto v Čechách, aneb v říši, aneb v knížectvích slezských, cokoli tam ku
koruně příslušelo", podařilo se Hohenzollernům získat Krnovsko, které se tak stalo
odrazovým můstkem pro jejich příští rozpínavou politiku ve slezských knížectvích. Po
marných pokusech z roku 1514 získat pro tento rod Opavsko, koupil markrabí Jiří
Hohenzollern z větve Ansbašské od Jiřího z Šelenberka, pána na Kosti, v Krnově a
Hlubčicích celé krnovské knížectví za 58.900 uherských zlatých. Z jakých důvodů prodej Jiří
z Šelenberka uskutečnil není dobře známo. Jisto však je, že se tak stalo ke značné škodě české
věci na Krnovsku a ke škodě zájmů českého státu. Koupi stvrdil majestát krále Ludvíka daný
na Budíně v pátek po Navštívení P. Marie roku 1523.
V rodě Hohenzollernů se Krnovsko udrželo téměř sto let. Hned první z nich, již
zmíněný markrabí Jiří, se snažil na Krnovsku zavádět podobné poměry jaké Hohenzollernové
řázně uplatňovali ve svých zemích. Především to byla důrazná snaha posílit knížecí moc.
Prvním krokem k tomu bylo ustanovení cizince za zemského hejtmana, v rozporu se starými
svobodami a právy zemskými. Hodlal také zavést nové zemské zřizení. V jeho snahách
pokračoval jeho nástupce Jiří Bedřich, a to mnohem bezohledněji. Zcela bezostyšně začal
6
sahat na stavovské svobody, zřídil zvláštní "nařízenou vládu", sestávající vesměs z Němcú,
potlačoval domácí zemské právo a dokonce se snažil zavést německý jazyk jako výhradní
úřední řeč do zemských úřadů krnovských. Na krnovské radnici byly zemské desky, svěřené
purkmistru a městské radě k ochraně, násilím a neslýchaným způsobem otevřeny za
nepřítomnosti úředníků zemských. Zemský komorník pan Beneš z Drahotuš odmítl svou
přitomnost při tomto násilném aktu slovy: "Než bych při tom byl, raději bych pod zemí tak
hluboko byl, jak nebe nade mnú vysoko jest." Čeští stavové na Krnovsku se však postavili
proti hohenzollernskému knížeti v jeho snaze vytlačit starý zemský jazyk. "Toto (krnovské)
knížectví užívá řeči moravské a spravujeme se od časů nepamětných právem a zvyky
moravskými" a dále stavové roku 1564 zdůrazňují, že mnozí z nich neumějí vůbec německy,
jiní velmi málo, ale nikdy tolik, aby se opovážili v záležitostech tak závažných, jako je
zasedání soudu a sněmu, hovořit německy. Spor se dostal až k císaři Maxmiliánovi, který se
postavil proti Hohenzollernům. Nestalo se tak ovšem z lásky k českému jazyku, ale především
proto, že tento Habsburk tušil v Hohenzollernech nesmiřitelné protivníky a příští konkurenty
v mocenské politice středoevropské. Stavové čeští se tedy v roce 1570 ubránili. Čeština
zůstala i nadále úředním jazykem, ale zároveň s němčinou, která byla též připuštěna jako
úřední jazyk.
Němčina se však stále více šířila díky hospodářské politice knížete i bohatých
měšťanů. O záměrnosti tohoto procesu svědčí například to, že poněmčování se nejvíce
projevovalo právě na vesnicích v přímém vlastnictvi hohenzollernského knížete. V roce 1523
v nich bylo 270 usedlostí českých, 166 německých, 49 nejistých a 132 opuštěných gruntů. V
roce 1559 se poměr změnil takto: Čechů bylo 197, Němců 612 a nejistých 58. Uvedená čísla
vycházejí z urbářů krnovské komory. Na šlechtických statcích bylo poněmčování zásadně
mírnější. Z této pohnuté doby se zachoval pěkný český popis města Krnova: "Miesto Krnow
dobre a znamenite y dosty pewne k brani w swe wohradie s dosti welikym przedmiesti, kterez
(na)misto zwolnie a spanile lezli przi czistych horach a rzekach y przi gistem hoynem kraji a
gest w tomz miestie sluzba bozie czista u ffary, w klassterze y pózy ginych kostelich".
Je nutno přiznat, že Hohenzollernové se snažili zlepšit na Krnovsku hospodářské
poměry. Markrabě Jiří nechal na místě starého dřevěného přemyslovského zámku v Krnově
postavit od základů nový kamenný zámek. Stalo se tak asi na začátku třicátých let 16. století.
V jedné žalobě z roku 1532 totiž čteme "že při tom byl na zámce v Krnově". Roku 1533
nařídil dbáti v Krnově o větší čistotu, aby se nenechávalo mršin ležeti v městě, aby si každý
před svým domem pořídil dlažbu a aby také trh byl opatřen dlážděním. Městské radě bylo
nařízeno vyzvednout poklady z minoritského kláštera a uschovati je na radnici.
Hohenzollernové zaváděli luteránství a Krnovsko se dokonce stalo ohniskem náboženských
reforem ve Slezsku, s nimž se svazky stále utužovaly.
Při zavádění nového náboženství si horlivý přívrženec Lutherův nepočínal příliš
vybíravým způsobem. Městská fara byla odebrána německému řádu, kapli minoritského
kostela dal krnovský kníže svému zámeckému stolaři i se zahradou, aby si zde zřídil obytný
dům.
Lid si nerad zvykal na všechny novoty a tak kníže nařídil každému, kdo nechtěl pod
obojí přijímat, aby se do půl roku z Krnovska odstěhoval. Na faru byli dosazeni noví pastoři.
Mezi nimi zvláště vynikala svérázná figurka mistra svobodného umění Jana Paulina. Roku
1535 nastoupil po svém předchůdci, neboť ten ač ženatý žil na faře ještě s další ženou. Jan
Paulinus se zakrátko oženil s bohatou vdovou - kramářkou. Jeho svatba vyvolala ve městě
pozornost lidu. Krčmář Vavřinec, přestože byl purkmistr, si dokonce odseděl v roce 1538
několik dnů ve věži za to, že o paní farářové mluvil neuctivě.
Paulinus však vedl lehkovážný život, který vzbuzoval u lidu nelibost. Při jednom jeho
kázání v roce 1541 povstal zemský písař krnovský Šebestián Tendl, vyčetl mu ostře jeho
hříchy a prohlásil, že o tom ceduli na radnici přibije. Krnovský kníže mu v tom však zabránil,
7
když ho nechal vsadit na šest dnů do věže. Po smrti markrabí Jiřího (zemřel 1543) zanechal
Paulinus nadobro úřadu pastora a stal se kramářem. Přitom zakrátko velmi zbohatl. Žil prý i
nadále nepoctivě, neboť jako purkmistr zpronevěřil 50 zlatých uherských českého kazatele
Jana Bobra na radnici pro jeho děti uložené, a také 48 tolarů věnovaných paní Maternovou
studujícím. Musel všechno nahradit a po "obecné bouři" v květnu 1553 "pro uvarování
dalšího neřádu z města Krnova bydlením i vším statkem jinam se odebral".
Stal se měšťanem opavským, ale zde byli dobře znalí jeho krnovských kousků. A když
zjistili, že při kramářství šidí, požádán byl krnovský městský soud o svědectví. Zde 23.
prosince 1560 vypovídalo 29 svědků o tom, že Jan Paulinus zadržoval peníze, v minoritském
klášteře a kostele sebral ornát a vosk, nechal zedníkem dva dny otloukati šlechtické erby na
náhrobních kamenech, aby je pak prodával, zašantročil velkou pergamenovou knihu z
klášterní knihovny a mnoho knih z fary, od umírajících vydřel na 600 zlatých. O jeho činnosti
v Krnově se zpívaly hanlivé písně. Spory opavských s Paulinem, opírající se též o krnovské
svědectví, se ocitly až ve Vratislavi. Roku 1565 nebyl již Jan Paulinus mezi živými. Svědectví
o jeho krnovském pobytu se nachází v kroměřížském archivu.
Život ve městě rozděleném již na měšťany a chudinu nebyl snadný. V roce 1551
vypukla v Krnově velká drahota a hlad. Radní protokol zaznamenal tehdejší bídu a píše, že
mnoho lidí umřelo hladem a chudina peče chléb ze sušené kůry stromů. Pořádek ve městě
měl zajišťovat městský řád. Nejstarší, jehož datum vzniku neznáme, měl 18 článků. Čtvrtý z
nich zní: "Kdo by o svatbách při tanci se točil, zohýbal, skákal - propadne nech žena nech
muž 12 grošů, anebo na tři dni do klády přijde. Mladík tančící, který by se svlékl, propadne
kabát a dán bude do vězní." Devátý: "Sklepnice, která čepujíc nedá pravé míry, bez milosti
přijde do halže (na pranýř).
Patnáctý: "Ženská v šenku veřejném zastižená pokuty dá 6 grošů i více, ano přijde i do
šatlavy." Z jiného městského řádu, z roku 1551, několik zajímavých úryvků: "Kdo by
nechodil k stolu Páně, budiž z města vypraven. V neděli a ve svátky nikdo na koni nebo voze
nejezdiš na dědiny. Noční tance se zapovídají, zvláště pak točivé a honivé; o svatbách smí jen
dvanáct a dvanáct pár tančit najednou. O pohřbech nemá se choditi jak stádo beží, nýbrž
napřed mužové, pak ženy. Pro smrad neprodávat kořalky ve světnicích, nýbrž venku. Zlořád,
že ženy po kostele hromadně navštěvují šestinedělky, u nich po celý den vysedávají, se krmí a
napálejí, při čemž své duchovní, měšťany a měšťanky poklepávají, se staví; i ukládá se
kmotřičkám. aby to opatřily, kolik a které osoby připustiti."
V Krnově se razily knížecí mince. Roku 1562 kníže Jiří Bedřich dostal přísnou důtku,
že jeho mincmistr přes císařské mandáty skupuje zlato a stříbro ve Slezsku a na Moravě v
horách, kde nemá právo nakupovati. Markrabí se omluvil, že o tom nic neví. Velké příjmy
mělo město z prodeje piva, neboť mnoho vesnic bylo povinno odebírat pivo z Krnova. Mezi
těmito 35 vesnicemi byly Pelhřimovy, Loděnice, Neplachovice, Jilešovice, Sosnová, Býkov,
Brantice, Radim, Velké Hoštice, Kravaře, Kouty; ostatní dnes leží na území Polska. Někteří
šlechtici, mezi nimi Albrecht z Fulštejna, však porušili krnovskou míli a začali na svém
panství odebírat cizí pivo. Toho využil krnovský kníže pro své politické záměry a získal
město Krnov na svou stranu v zápase o domácí právo proti šlechtě. Smrtí Jiřího Bedřicha
vymřela ansbašská větev rodu Hohenlollernů. Jiří Bedřich odkázal ještě za svého života
Krnovsko příbuznému rodu brandenburských Hohenlollernů. Ti pak drzeli knížectví fakticky,
nikoliv však podle práva. Čeští králové neuznávali nikdy jejich vládu na Krnovsku, neboť
jako odumřelé léno mělo připadnout českému králi.
Vláda Hohenzollernů skončila knížetem Janem Jiřím, který pokračovat v poněmčování
Krnovska. Absolutistický způsob vlády musel později zmírnit, aby získal více podpory.
Krnovským stavům potvrdil, že zemským hejtmanem se může stát příště jen domácí šlechtic.
Dne 14. června 1610 se konala v Krnově slavná svatba Jana Jiřího s princeznou Emou
Kristinou Virtemberskou. Jestě dlouho žily vzpomínky lidu na slavnostní vjezd knížecího
8
průvodu do města, kde se po pět dnů konaly svatební slavnosti s velkým množstvím hostů. Ti
se podíleli svou účastí na slavnostních průvodech městem, tancích, rytířských hrách,
ohňostrojích, hostinách a jiných veselích. Není tedy divu, že pro prostý lid, žijící v nuzných
poměrech, bylo toto divadlo po několik generací nezapomenutelným zdrojem vyprávění.
Začátek vlády Jana Jiřího Krnovského byl idylický, avšak události začaly směřovat k
vážným problémům. Kníže již nevěnoval tolik pozornosti zvelebení města jako jeho
předchůdci, za nichž byly zpevněny městské hradby a brány, postavena zeď později zvaná
Švédská s knížecím letohrádkem, dobudován a ozdoben ornamentálními sgrafity byl kostel
sv. Martina. Svou pozornost upřel k politickým událostem, které dozrávaly v českém
království. Jan Jiří Krnovský v době stavovského odboje proti Habsburkům stál v čele
slezských stavů jako vojevůdce. V roce 1618 přivedl své vojenské oddíly a postavil je pod
velení Jindřicha Matyáše hraběte Thurna, nejvyššího hejtmana a velitele stavovského vojska.
Místo Ferdinanda II. byl zvolen českým králem 26. srpna 1619 Bedřich Falcký. Navštívil též
Krnov a Jan Jiří se stal jeho horlivým přívržencem. I po bitvě na Bílé hoře odolával
habsburským vojskům. Vojenské operace, odehrávající se na východním bojišti, které tvořila
Morava a Uhry, vedl od poloviny roku 1621 Jan Jiří Krnovský. Ve jménu "zimního krále"
Bedřicha Falckého a s podporou Ladislava Velena ze Žerotína obsadil východní Moravu a
spoléhal na pomoc Gabriela Bethlena, knížete sedmihradského. Ten dlouho obléhal
Bratislavu, nepřišel na pomoc vojsku Jana Jiřího Krnovského a dokonce tajně s císařem
jednal. Bethlen podepsal dne 6. ledna 1622 s císařem Ferdinandem mír v Mikulově, kde na
krnovského knížete bylo zapomenuto. Jeho odpor proti Habsburkům nezlomil císař ani
říšskou klatbou, ani tím, že mu Krnovsko zkonfiskoval. Jan Jiří pokračoval i nadále v
protihabsburském odboji na Slovensku, kde však náhle roku 1624 umírá. Tak končí cesta
nastoupená slavnou krnovskou svatbou, cesta marného boje o moc.
Porážkami svého knížete trpěli i jeho poddaní. Nesmírné útrapy však před obyvateli
Krnovska teprve stály, byli teprve na začátku třicetileté války. V důsledku porážky Jana Jiřího
Krnovského došlo i na Krnovsku k pobělohorským konfiskacím. Ferdinand II. prohlásil toto
knížectví za uprázdněné léno české koruny a udělil je Karlu z Lichtenštejnu. Krnovští stavové
ho zprvu neuznávali, ale již v červnu 1622 se nový kníže ujal vlády. Po Přemyslovcích,
Šelenbercích a Hohenzollernech nastupuje na Krnovsku čtvrtý vládnoucí rod. Karel z
Lichtenštejnu, který byl již od roku 1613 knížetem opavským, pocházel ze starobylého
panského rodu. Byl sice odchovancem českobratrských škol, záhy však přestoupil na
katolickou víru a ve stavovském odboji zůstal věrný Habsburkům. Třicetiletá válka Krnovsko
těžce postihla. Lichtenštejn sice dovolil ve městě luterské vyznání, ale silně podporoval
rekatolizaci, dále omezil městskou samosprávu tím, že do městské rady dosadil tzv. knížecího
rychtáře, zastupujícího zájmy knížete. Takový postup ovšem vyvolával odpor u krnovských
měšťanů, který se otevřeně projevil, když se u Krnova objevilo dánské vojsko. Chování Karla
z Lichtenštejnu vyvolalo u Krnovských sympatie k Dánům, projevující se tím, že jim otevřeli
městské brány. Dlouho se však z této ochrany netěšili. Druhého července 1627 se město
muselo vzdát vojsku Valdštejnovu, obdrželo pokutu 20.000 tolarů a většina měšťanů, aby
předešla ještě rozsáhlejším represáliím, přešla ke katolictví. Značná část šlechtického majetku
byla převedena do cizích rukou.
Leště horší časy však nastaly, když se třicetiletá válka dostala do konečné fáze.
Císařská vojska se střídala se Švédy a v ničem se od sebe při drancování a vydírání nelišila.
Lid na Krnovsku nesl těžké břemeno. Musel vojáky živit, platit pokuty a byl i tělesně trestán.
Mnozí tehdy utíkali z vesnic pryč, skrývali se v lesích, přidávali se ke zběhlým vojákům a
nakonec i loupili. Švédové poprvé přitáhli ke Krnovu v červnu 1642, v listopadu téhož roku
obsadili předměstí, zapálili je a generál Torstenson uložil krnovským měšťanům zaplatit
60.000 tolarů výpalného. V říjnu 1643 se Torstenson opět objevil u Krnova, odstřeloval město
z kanónů, zapálil znovu předměstí, ale musel s nepořízenou odtáhnout. Teprve vojska
9
generála Königsmarka dobyla Krnov dne 6. listopadu 1645. Byla zde usazena švédská
posádka, která zabezpečovala Švédům spojení s jejich olomouckou posádkou. V městě bylo
pěší i jízdní vojsko. Postupně se s jeho obyvateli sbližovalo, jak o tom svědčí křestní matrika
města Krnova, v níž se od roku 1646 objevují v zápisech i křty dětí švédských vojáků,
důstojníků i místních luteránů. V téže matrice najdeme zápisy katolických kněží označené na
stránce křížkem i písmo luteránského pastora, který křížek nedělal. Teprve v červenci 1650
opustili Švédové Krnov. Několik jich zde zůstalo, neboť se v Krnově oženili. Katolický písař
matriky ji opět převzal a ke jménu svého luterského předchůdce připsal německy "svůdce
duší" a přikreslil k jménu kaplana i rektora Henelia šibenici s oběšencem.
Pobělohorské události, třicetiletá válka a různé konfiskace přinesly celému Krnovsku
hrozná utrpení, vylidnění vesnic a ohromné škody hmotné i kulturní. Nejcitelnější ztrátou byl
postižen český jazyk. Zatímco ještě roku 1632 Karel Eusebius Lichtenštejn potvrdil stavům i
městu Krnovu privilegia česky a krnovský zemský hejtman Jan Bedřich Lichnovský roku
1627 znal jen několik slov německých, do roku 1666 došlo již k tak silnému poněmčení, že
čeština mizí z úřadů. Vesnice zpustly a nemoci sužovaly zbylé obyvatelstvo. Pomalu a s
obtížemi se odstraňovaly neradostné následky dlouhotrvajících bojů. V nejobtížnější situaci
byl poddaný lid. Šlechta bez ohledu na zbídačené obyvatelstvo a na poloosídlené vesnice
velmi tvrdě vymáhala robotní povinnosti, kterými zajišťovala obdělávání své půdy. K náhradě
utrpěných škod používala vrchnost zvýšených dávek a peněžních poplatků. I postavení města
Krnova nebylo příliš růžové. Ale mír přinesl po tolika letech opět postupný rozvoj řemeslné
výroby a obchodu. Krnov byl významným střediskem řemesel, o čemž svědčí značný počet
cechů ve městě. Nejstarším v Krnově byl cech pekařů a perníkářů. Obdrželi jej v roce 1371 od
purkmistra a městské rady, zatímco rybářům byl udělen roku 1516, ševcům 1523, soukeníkům
1570, kožešníkům 1578, zámečníkům, hodinářům, puškařům, ostružníkům, hřebařům,
mečířům 1581, sládkům a sladovníkům 1599, kloboučníkům 1630, masařům 1630, bednářům,
kolařům a truhlářům 1630, hrnčířům 1630, solníkům 1630, řemenářům 1695, blanařům 1715,
mlynářům 1774. Jednotlivé cechy měly své řády pro mistry i tovaryše. Zejména tovaryšské
řády byly někdy dost přísné. Kožešníci v něm například hrozili tomu, kdo přestoupí předpisy,
že bude muset nosit železný nákrčník, podobný obojkům na zlé psy. Uvnitř měl ostré ostny a
vážil kolem 20 kg. Řemenáři zase zakazovali učňům nosit oděv ušitý ze sametové látky, za
kloboukem nosit ozdobné peří a u pasu dýku. Výjimku mohli povolit jen cechovní tovaryši.
Cechovní truhlice, pečeti i jiné památky na krnovské řemeslné cechy jsou uloženy v
městském muzeu.
Koncem 17. a v průběhu 18. století již narůstaly předpoklady pro přechod z řemeslné
malovýroby k výrobě manufakturní. V té době již Krnovsko zcela splynulo se Slezskem,
nikdy však nebylo nejmenších pochybností o tom, že je i nadále součástí českého státu.
Osobou lichtenštejnského knížete bylo spojeno s Opavskem. Stavovsky zůstalo Krnovsko i
Opavsko na sobě nezávislé. Obě země měly vlastní sněmy, zemské soudy i zemské desky.
Lichtenštejnové prokázali vídeňským panovníkům neocenitelné služby, ale v důsledku stále
vzrůstající královské moci byla jejich knížecí moc stále více oklešťována. Nakonec jim zůstal
knížecí titul s drobnými vrchnostenskými oprávněními a rozsáhlý pozemkový majetek, jehož
rozloha na Krnovsku a Opavsku ještě při pozemkové reformě roku 1919 činila téměř 9.400
hektarů. S úpadkem knížecí moci šel v době vzrůstajícího absolutismu ruku v ruce i úpadek
stavovské moci. Krnovské zemské stavovské orgány se stávají čím dál tím více
bezvýznamnými. Tento proces byl urychlen událostmi po roce 1740, které přinesly Krnovsku
i samotnému knížecímu městu neblahé následky.
Královský rod vymřel Karlem VI. po meči. To vedlo k válkám o dědictví habsburské,
nazývaným též válkami slezskými. Marie Terezie bránila panovnický trůn, ale nedovedla
zabránit ztrátě téměř celého Slezska. Pruský král Bedřich II. vznesl nároky na Krnovsko,
neboť prý bylo jeho hohenzollernským předkům v roce 1622 neprávem konfiskováno. O
10
Krnovsko a později o celé Slezsko vznikl spor, vedený nejdříve papírově právnickými
formami mezi Bedřichem II. a Marií Terezií. Bedřich později opustil cestu právnických
argumentů a pruská armáda vtrhla do Slezska. Prvního ledna 1741 obsadila Vratislav, neboť
slabé rakouské posádky rychle ustupovaly a snažily se zachytit alespoň v obklíčení v
Hlohově, Břehu a Nise. Již 10. dubna 1741 byla vojska rakouské panovnice rozprášena v
bitvě u Molvic a po dalších střetnutích konečně v bitvě u Chotusic poražena dne 17. května
1742. Jedenáctého června 1742 vratislavský mír potvrdil porážku Rakouska a Prusku přinesl
Horní a Dolní Slezsko a hrabství kladské. Tak byl český stát ochuzen. Zbylo mu jen část
Nisska, Krnovska, Opavska a Těšínsko.
Rok 1742 znamenal pro Krnovsko těžkou ztrátu. Celé Hlubčicko, které bylo součástí
Krnovska, a území po levém břehu Opavy a Opavice bylo od krnovského knížectví
odloučeno, zůstalo jen torzo. Státní hranice se posunula až k městu Krnovu, které se tak stalo
pohraničním městem. Jen malé předmostí na sever od města bylo ponecháno pro jeho další
rozvoj. Při jednání s Pruskem zastupoval Marii Terezii lord Hynford. Počínal si velmi horlivě
a podbízel pruskému králi příliš mnoho. Předběhl svého krajana lorda Runcimana o necelá
dvě století. Marie Terezie se pokusila získat ztracené území zpět, ale marně. Války vedené v
letech 1744 a 1745 a dále 1756-1763 jen potvrdily vítězství Pruska. Obě prošly opět
Krnovskem, ale téměř polovina Krnovska již zůstala na pruské straně hranic. Ještě roku 1778
dne 24. listopadu došlo na Kosteleckém vrchu k bitvě mezi rakouskými a pruskými oddíly.
Kostelec byl zapálen a téměř celý se svými dřevěnými domy shořel. Zachován zůstal kostel,
který Prusové chránili, neboť v něm měli skladiště, a statek, kde byli ubytováni pruští
důstojníci. Hospodářské důsledky rozdělení země znamenaly zpomalení vývoje Krnovska.
Dosavadní obchodní orientace na Slezsko se musela měnit, poněvadž ji stála v cestě nová
státní hranice. Hospodářství se muselo přeorientovat na styky s Moravou, Rakouskem a
zvláště Vídní, která musela nahrazovat styky s Vratislaví. Do správní organizace zbytku
Slezska zasahoval stát. Bylo vytvořeno tzv. České nebo Rakouské Slezsko. V roce 1782 byla
tato část Slezska dokonce sloučena s Moravou, jejíž součástí byly od dávných dob takzvané
moravské enklávy, mezi nimi i Osoblažsko. Nižšími správními útvary v Rakouském Slezsku
byly krajské úřady. Jeden z nich byl v Těšíně a druhý pro Opavsko a Krnovsko byl zřízen v
Krnově a roku 1793 přestěhován do Opavy.
Za zmínku stojí i další dvě krnovské události z období slezských válek. Je to pobyt
pruského krále Bedřicha II. v Krnově. Koncern října 1778 obsadilo pruské vojsko město.
Tehdy přišlo do Krnova, chráněného hradbami, na 16.000 vojáků od Petrovic. V jejich čele
byl Bedřich II. Vyhověl žádosti o milost pro město, vymínil si ubytování svých vojáků, k
zástupci minoritského řádu se však otočil zády. Sám se nenastěhoval do připraveného
krnovského zámku, ale ubytoval se v domku knížecího šafáře (stával mezi nynější
Albrechtickou ulicí a pedagogickou školou). Jsou známa jeho slova, že ´´má čest bydlet v
prasečinci Jeho Výsosti knížete z Lichtenštejnu´´. U šafáře pobýval se svými generály a
pruskými princi. Pobyt pruského krále před branami Krnova trval do 2. listopadu 1778. Z
Krnova odjel za doprovodu černých husarů. Trápení krnovských občanů ještě nebylo u konce.
Dne 1. dubna 1779 kolem půldesáté dopoledne zpozorovali krnovští měšťané ve svém městě
požár. Hořelo na třech místech - u minoritského kláštera, na Vodní ulici a v jedné stáji. Oheň
se šířil velmi rychle, takže během tří hodin zachvátil celé město s výjimkou nynější Ulice 25.
února. Město se změnilo ve spáleniště, z něhož se zvedaly zdi školy, zámku, radnice a farního
kostela. Velmi podezřelé bylo to, že požár vznikl současně na třech místech, a že pruská
posádka hodinu před jeho zpozorováním celá i se střelným prachem a kanóny odtáhla za
město "na cvičení".
Byly to nejsmutnější velikonoce, jaké se kdy v Krnově slavily. Oheň zničil majetek
většiny obyvatel města a také mnohé umělecké a kulturní památky. Obnovený farní kostel,
zámek i jiné budovy ztratily na své hodnotě a architektonické čistotě. 28. srpna téhož roku
11
navštívil Krnov císař Josef II. Prohlédl si bývalá pruská opevnění v okolí města. Odpoledne
vykonal projížďku na koni, vyjel na Cvilín, odkud si prohlédl širý kraj. K šesté hodině večerní
vyšel na pěší prohlídku požárem zničeného města. Vše na něj zapůsobilo zdrcujícím dojmem,
takže se vyjádřil, že viděl již mnohé požáry, ale tak hrozné následky ohně, jako zde v Krnově,
ještě nespatřil. A tak Krnovští znovu stavěli své město, postižené již tolikrát válečnými
událostmi. Městská rada řešila finanční problémy rozprodejem majetku města - dvorů, polí,
luk a lesů. Tak byl prodán dne 28. prosince 1791 poslední městský dvůr, rozparcelován mezi
sedmnáct osob, které se tam usadily a založily osadu Guntramovice. Koncem 18. století zůstal
městu jen zlomek jeho původního majetku. Byl to městský les mezi Starými a Novými
Purkarticemi, ježnický les, Cvilín a menší les u Guntramovic. I městský špitál zchudl natolik,
že jeho správa musela prodat ves Jindřichovice.
Na přelomu 18. a 19. století se dostává do popředí v Krnově výroba suken a lněného
zboží. Krnovští soukeníci vyráběli jednobarevné látky, které barvili v cechovní barvírně,
stávající nedaleko kostelíka sv. Ducha. Úprava plátna poté pokračovala na knížecí valše u
Chařové. Tam však byl zvýšen poplatek z 6 na 12 krejcarů za kus. Počet pláteníků stále rostl a
tak cech zakoupil za 6.350 zlatých mlýn, přestavěl ho a 12. září 1798 byla uvedena do
provozu nová cechovní valcha. Během slavnosti k otevření nové valchy bylo vypito deset a
čtvrt věder vína. Poněvadž výroba stále vzrůstala, je v roce 1803 otevřena ještě cechovní
valcha v Kostelci. Krnov byl na začátku 19. století jedním z nejvýznamnějších textilních
středisek. Roku 1824 je zde zaznamenáno 276 soukeníků, 9 postřihovačů, 70 tkalců plátna a
15 pletačů. Bylo to přes 55 % všech řemeslných výrobců v Krnově. Ale řemesla přicházela do
úpadku a vývoj směřoval k zavádění velkovýroby. To pochopil především soukeník Alois
Larisch. Roku 1832 koupil blízko krnovské radnice starší hostinec a upravil jej na tkalcovnu,
prádelnu a barvírnu sukna, kde se ještě pracovalo ručně, ale objevila se již dělba práce a tedy
zvýšení produkce. Naopak život plátenických rodin se stával stále bídnějším. Od pěti hodin
ráno pracovali všichni až večer do setmění. Vysoké daně a konkurence větších dílen způsobila
jejich ožebračování. Mistři se snaží prodávat své zboží do Polska a Uher, ale řemeslům již
dochází dech.
Z roku 1834 se dochoval popis města Krnova, z něhož uvedeme některé zajímavé
poznatky. Krnov leží na poštovní cestě z Krnova do Prudníku. Je uzavřen do hradeb s baštami
a příkopy, které mohou být naplněny vodou. Vlastní město má 256 domů, z nichž nejhezčí
jsou na náměstí. Všechny jsou z kamene, některé docela hezké a s jedním poschodím. Na levé
kostelní věži s bicími hodinami je byt věžného, který pomocí hlásné trouby oznamuje čas a
také požáry. V minoritním klášteře s celami pro 30 mnichů je toho času jen jeden mnich a
jeden nezasvěcený bratr. V městském špitále jsou místa pro 6 mužů a 6 žen. Zemský dům, v
němž do roztržení Slezska zasedal krnovský zemský sněm, byl změněn zčásti na dívčí školu a
zčásti na palírnu. Horní předměstí má 72 měšťanských a 39 ostatních domů, dvůr, mlýn, 2
hospody, jeden právovarečný dům, celkem 158 domů a 1128 obyvatel. Hlubčické předměstí 70 měšťanských a 22 ostatních domů, dvůr, dva mlýny, celkem 110 domů a 859 obyvatel.
Opavské předměstí - 60 měšťanských a 7 ostatních domů, panská budova, špitál, pila, dvě
hospody, celkem 87 domů s 741 obyvateli. Celé město i s předměstími obývalo 5456
obyvatel, z toho 2610 mužů a 2846 žen.
Obyvatelé se živili výrobou lněných látek a suken. Za posledních dvacet let však
výroba klesla no polovinu. Výrobky byly dodávány do Vídně a do Haliče. Ve městě bylo 162
právovarečných domů a domů s právem šenkovat víno, 16 masných krámů, 18 pekařských
krámů, 26 obuvnických krámů, 8 holičů, 2 lékárny a dále 8 obchodů smíšeným zbožím, 6
hospod, 1 barvíř, 1 barvíř černého zboží, 1 slévač, 1 zlatník, 3 hodináři, 1 knihvazač a dosti
krejčích, obuvníků, kovářů, zámečníků, stolařů, kolářů, sedlářů, řemenářů, kožišníků aj.
Město mělo tehdy 5 výročních trhů, 4 dobytčí trhy a každé pondělí týdenní trh. Základní
vzdělání dětem poskytovala farní škola s dvěma učiteli, střední vzdělání hlavní škola s třemi
12
třídami, v nichž učili tři učitelé a jeden katecheta. Dříve zde bývalo farní gymnasium
(Gymnasium parochiale). V Guntramovicích bylo 17 domků a 89 obyvatel, v Chomýži 63
dřevěné domky a 418 obyvatel, v Chařové 34 domky a 300 obyvatel, v Mariánském Poli 40
domků a 228 obyvatel, na Ježníku 34 dřevěných domků a 186 obyvatel, v Kostelci 87 domků,
statek, mlýn a od roku 1803 valcha s pilou, 582 obyvatel.
Na začátku čtyřicátých let jsou dvě třetiny pláteníků bez práce. Mnozí se snaží uživit
nádenickou prací na stavbě říšské silnice Opava - Krnov - Prudník. Larischův poměrně velký
podnik brzy pocítil nedostatek dobré vlněné příze, doposud odebírané z okolních vesnic. V
touze po zvětšení zisků zakoupil Larisch v dubnu 1841 valchu soukenického cechu u řeky
Opavy v Kostelci i s vodním právem. Představení tohoto cechu se snažili zabránit přestavbě
valchy v továrnu, ale marně. Podnikatel získal povolení Krnovského magistrátu již 5. května a
zahájil stavební práce na nové přádelně. Byla vybavena mykacími, česacími a spřádacími
stroji, dovezenými k nám z Holandska a Belgie. Jednodušší a menší stroje poháněl člověk, u
větších se využívalo síly vodní energie. Přesné datum zahájení provozu této první krnovské
továrny neznáme. Víme jen, že v roce 1844 byla již v plném provozu. Tento proces se jeví
poněkud opožděný v porovnáni s jinými městy. Bylo to způsobeno tím, že mezi krnovskými
soukeníky, vyrábějícími zboží střední kvality, nebylo bohatých jednotlivců. Svou úlohu zde
sehrály i dopravní potíže, vzniklé při uchvácení Slezska Pruskem.
Do první poloviny 19. století spadá pobyt českého básníka Josefa Krasoslava
Chmelenského v Krnově. Pořizoval na Moravě a ve Slezsku soupis majetku olomouckého
arcibiskupa i lichtenštejnských panství. O jeho pobytu v Krnově svědčí dopis odeslaný 13.
června 1838 z Krnova F. L. Čelakovskému. Po něm napsal z Krnova ještě čtyři dopisy, v
nichž si vesměs stěžuje na potíže se svým zdravím. Svůj krnovský pobyt obohatil verši
věnovanými Jindřichovu a Slezským Rudolticím. Ve své sbírce Kvítí polní z Moravy a ze
Slezska obdivoval chov ovcí v Jindřichově. Ve Slezských Rudolticích uviděl v troskách slávu
bývalého proslaveného zámku hraběte Hodice. Zakrátko Chmelenský předčasně umírá, k
čemuž zřejmě přispěla jeho práce ve Slezsku.
V Krnově mezitím narůstaly sociální problémy. Již v roce 1847 zde došlo k hladovým
bouřím a demonstracím chudiny a dělníků. Ale to byla jen předehra k revolučním událostem v
městech i na vesnicích, jejichž vyvrcholením byl rok 1848. Sociální problémy si na Krnovsku
razí cestu na povrch politického dění. V nedalekých Hošťálkovech se srocuje selský lid z
celého panství, útočí na zámek a hrabě Arco jen taktak prchá v kočáře pryč a zachraňuje si
holý život. V Krnově je ustavena měšťanská garda k ochraně pořádku. Vídeňský říšský sněm
musel řešit rozpory na venkově celého mocnářství. Výsledkem bylo zrušení poddanství a
feudálních povinností. Návrh zákona přednesl rodák ze sousedního Úvalna poslanec Hans
Kudlich. 31. srpna 1848 schválila většina 174 poslanců proti 144 hlasům (36 poslanců nehlasovalo) zákon o zrušení poddanství, který byl pak 7. září schválen císařem. Ještě dnes bývá
někdy Hans Kudlich uváděn jako osvoboditel selského lidu. Po pravdě musíme říci, že jeho
zásluha spočívá v tom, že se svými druhy podal příslušný návrh vídeňskému parlamentu.
Zrušení feudálních povinností bylo vynuceno vývojem hospodářství i společnosti.
Hans Kudlich byl synem úvalenského sedláka, hospodařícího na rozloze 25,5 hektarů.
Ve svém životopise vzpomíná, že jeho otec měl ve své knihovně starou kroniku města Krnova
a životopis Jana Žižky z Trocnova. V politice zastával ideu velkoněmeckou, jejímuž
uskutečnění stáli v cestě jako překážka Habsburkové. Po opadnutí revoluční vlny v Rakousku
odešel ze své vlasti před pronásledováním a našel útočiště v městě Hobok u New Yorku. Tam
působil jako lékař a ve věku 94 let zemřel 10. listopadu 1917.
Z vděčnosti mu postavil selský lid mauzoleum nad rodnou obcí na kopci zvanérn
Strážiště. Stojí tam dodnes jako rozhledna, zatímco urna s jeho popelem je uložena na
úvalenském hřbitově.
13
Feudální zřízení u nás v polovině 19. století zaniklo a s ním i krnovské knížectví. V
roce 1850 vzniklo z většiny území krnovského knížectví a z osoblažské moravské enklávy
okresní hejtmanství v Krnově.
Město se pomalu probíralo k čilejšímu životu. Zájem o politické dění přivedl v roce
1849 k životu první krnovskou tiskárnu, přičemž 15. dubna 1851 vyšlo první číslo místních
novin "Das Echo, ein Blatt zur Unterhaltung für geselliges Leben".
V šedesátých letech žil Krnov vleklým sporem o městský les, darovaný městu ve 13.
století. Předmětem sporu byl nárok na užívání lesa. Proti obecnému užívání se postavili tzv.
starousedlí měšťané, kteří takové právo reklamovali jen pro sebe. Spor je pro nás zajímavý,
poněvadž krnovský lékárník Jan Spatzier začal shromažďovat listiny a dokumenty k dějinám
města Krnova. Vytvořil svou obětavou prací tzv. Spatzierovu sbírku a darovaí ji brněnskému
muzeu. Dnes se nachází v Zemském archivu v Opavě a v opisech v krnovském archivu. Je to
doposud nedoceněná a nevyčerpaná studnice ke studiu dějin města. Majitel krnovské lékárny,
založené již v 16. století, vychoval vzdělaného syna. Dr. Konvall Spatzier se vydal v roce
1898 na cestu kolem světa. V Pekingu se stal svědkem boxerského povstání a byl tam
považován za Rusa. Jeho čínské sbírky byly bohužel v padesátých letech 20. století převezeny
z krnovského muzea do Prahy. Při návštěvě Ameriky se seznámil s Edisonem a krátce u něj
pobýval.
Zájem o minulost města Krnova vyústil v založení muzea. Dne 3. května 1882 podal
ředitel reálky Josef Wünsch žádost městské radě o zřízení muzea. Byla vyřízena kladně a
muzeální sbírky byly shromažďovány v budově vyšší reálky (dnes gymnasium). Další
muzeum otevřel Krnovský živnostensko-průmyslový spolek dne 6. prosince 1896 svou
výstavou. Toto muzeum mělo průmyslové a umělecko-historické oddělení. Nacházelo se v
budově staré hlavní školy u kostela sv. Martina, po druhé světové válce zbourané. V roce
1911 sloučila městská správa obě muzea dohromady a přemístila je do minoritského kláštera.
Druhá polovina 19. století znamená pro město Krnov dobu velkého rozvoje. Přispěl k
tomu zejména textilní průmysl. V městě zbavujícím se postupně sevření svých hradeb, bašt a
bran se objevovalo stále více továrních komínů. Z roku 1862 máme již bezpečné zprávy o
zavádění parních strojů a o mechanické textilní výrobě. Tovární budova s tímto letopočtem
stojí dodnes na nádvoří závodu Karnola na Říčním okruhu 12. Továren stále přibývalo a
Krnov předčil v textilním průmyslu Opavu, Odry i Bílovec. Surovinou byla vlna, převážně
dovážená ze Slovenska, dále také z Ruska a asi 10 % bylo nakupováno na trzích v Anglii a v
Holandsku (ze zámoří). V roce 1865 byla v Krnově zřízena plynárna.
Jakkoliv byl Krnov v té době ještě malým městem, navazoval čile spojení s okolním
světem. Již v prosinci 1630 byl ve městě ustanoven pěší posel, který pomáhal udržovat
poštovní kurs z Vratislavi přes Krnov na Opavu. V 18. století bylo poštovní spojení Krnova
rozšířeno jízdní poštou na Hlubčice a Bavorov, Bohumín, Fryštát, Ratiboř, Čenstochovou,
Brno, Olomouc aj. Pošta byla zřízena v Krnově asi roku 1701. Poštmistr míval ještě obvykle
šenk a zajišťoval ve službě dopravu dopisů i osob na určeném úseku poštovního spojení. Mezi
prvními poštmistry v Krnově vynikal zejména Jan Poppe dobrou znalostí němčiny, češtiny a
latiny. Osobní doprava koncem 18. století stále vzrůstala, takže pošta musela pořizovat další
vozy i koně. Zejména k tomu přispělo zavedení vodní léčby Vincencem Priessnitzem v
Gräfenberku (Jeseníku) roku 1826. V lázeňské sezóně musel krnovský poštmistr Jacobi
vydržovat dvanáct i více párů koní, několik kočárů a potřebný personál, aby zajistil hladkou
dopravu lázeňských hostů do Gräfenberku. Zdá se, že krnovskou poštou projely některé
významné osoby, mezi nimi i N. V. Gogol při své cestě za "vodním doktorem" V.
Priessnitzem. V roce 1855 dospěla železnice do nedaleké Opavy, odkud se cestovalo do
Krnova omnibusem s dvaceti místy pro cestující. Cena zpáteční jízdenky byla 3 K 20 hal.
Stará pošta se v Krnově nacházela v domě vedle dřívějšího Domu služeb na Hlavním náměstí
č. 4. Telegrafní spojení získal Krnov 1. října 1862.
14
Zásadní změnu v poštovním provozu, v životě města i okolí způsobilo železniční
spojení. Zahájení provozu na železničních tratích Krnov - Olomouc, Krnov - Opava a Krnov Jindřichov v roce 1872 a Krnov - Hlubčice v roce 1873 přispělo k dynamickému rozvoji
krnovského průmyslu. Ještě před otevřením olomoucko-krnovské dráhy byl dne 28. července
1872 přidělen do Krnova František Křižík. Telegrafní a návěstní zařízení zde instalovala
vídeňská firma Bela Egger, jejíž majitel při svém pobytu v Krnově dal podnět Křižíkovi, aby
zkonstruoval nový typ vzdálenostního návěstidla, ovládaného elektricky. Mladý Křižík udělal
v Krnově první krok na své dráze českého vynálezce. V době svého krnovského pobytu se
František Křižík, jemuž šlo na 26. rok, oženil. Na naléhání své ženy, které se v německém
městě nelíbilo, se v srpnu 1873 Křižíkovi přestěhovali do Plzně, kde získal také lepší
existenční podmínky než v Krnově. Na Křižíkův pobyt v Krnově, kde získal mladý vynálezce
sebedůvěru, upomíná pamětní deska na budově železničního učiliště (pozn.: dnes SOŠ
dopravy a cestovního ruchu) na Revoluční ulici. Přesné Křižíkovo bydliště v Krnově se
bohužel zatím nepodařilo zjistit.
V posledních desetiletích 19. století přibývalo ve městě neobvykle mnoho továren.
Bylo zde 17 továren na výrobu suken, vlněného, hedvábného a stávkového zboží, příze,
punčoch a tkanin. Rozvinutý textilní průmysl vytvořil podmínky pro vznik továrny na
tkalcovské stavy a stroje. Výroba varhan nabyla v roce 1873 továrního charakteru. Průmysl
byl doplněn ještě výrobou likérů, octu a hořčice, pivovarem a sladovnou, strojírnou a
slévárnou atd. V okolí Krnova bylo málo továren. V Městě Albrechticich byla založena roku
1872 menší továrna na hospodářské stroje, továrnička na zpracování ovoce a tkalcovna.
Válcovna plechu a drátovna byla z Albrechtic, k jejich škodě, odstěhována do Bohumína. V
Třemešné a v Loučkách byly malé textilky a v Osoblaze cukrovar.
S růstem továren rostl též počet dělníků. Krnov se stal brzy vyznamným střediskem
dělnického hnutí. V roce 1863 vznikl Katolický dělnický a řemeslnický spolek, který teprve
hledal dělnictvu cesty pro zlepšení jeho údělu, podléhal pasivitě a vedl své členy k odevzdání
do vůle boží. O čtyři léta později byl založen Podpůrný a vzdělávací spolek, vyvíjející svou
činnost prostřednictvím přednášek, schůzí, veřejných shromáždění a četby. Textilní dělníci
vytvořili v roce 1871 Fachverein der Manufaktur, Fabriks und Handwerkarbeiter. K velké
stávce textiláků došlo v Krnově, podobně jako v Bílsku a jinde, roku 1872. V roce 1872 bylo
v Krnově celkem 233 členů dělnických spolků, v roce 1875 jich bylo 116 a 1880 tento počet
stoupl na 240 členů, Při soudním procesu v Brně roku 1875 byli souzeni i vůdcové
krnovských textiláků a o tři roky později stál před soudem reprezentant textiláků František
Bonaventura z Krnova. Již v počátcích dělnického hnutí v Krnově patřilo mezi
nejuvědomělejší i české dělnictvo. Dokazuje to založení českého dělnického spolku
"Svornost" v Krnově roku 1877. Mezi textilním dělnictvem se v důsledku podvýživy šířila
tuberkuloza. Smluvená pracovní doba nebyla dodržována. Soudobé prameny hovoří o tom, že
v Krnově bylo houkáno v továrnách v 18 hodin na znamení konce pracovní doby, ale ve
skutečnosti se pracovalo až do 20 hodin. Roku 1884 pracovalo v krnovských textilkách 3.000
dělníků, z toho dvě třetiny žen o mladistvých. Týdenní výdělky mužů byly 4-5 zlatých, žen 4
zlaté, mladistvých 1-2 zlaté a dětí 80 krejcarů až jeden zlatý. V roce 1890 bylo zaměstnáno v
Krnově 4.100 dělníků, z toho 40 % žen.
Krnov byl mateřskou organizací většiny dělnických spolků ve slezském textilním
průmyslu. Odtud vyšly podněty k založení spolků v Jeseníku, na Bruntálsku, v Odrách,
Vítkově apod. Krnovští byli v čilém styku s libereckými a brněnskými textiláky i s dělnictvem
ve Vídni. Prostřednictvím těchto kontaktů byla šířena na Krnovsko sociálně demokratická
literatura. Významnou osobností mezi dělnickými pracovníky v Krnově byl Hugo Schmidt.
Byl vypovězen z Liberce a v Krnově vytvořil organizační centrum hnutí. Jako člen sociálně
demokratické strany hlásal Marxovy a Lassallovy myšlenky. Šířil socialistickou literaturu
získanou z Vídně, Německa a Švýcarska.
15
Krnovští byli zastoupeni i na různých dělnických konferencích a sjezdech. Na sjezdu
sociálně demokratické strany v Marcheggu roku 1875 byl tkadlec J. Reymann, v Atzgersdorfu
o dva roky později tkadlec F. Bonaventura. Na sněmu brněnských textiláků v letech 1882 a
1887 byli krnovští delegáti. Český dělník Jan Malát z Krnova zdůrazňoval též jazykovou
rovnoprávnost v dělnickém hnutí. Na hainfeldském sjednocovacím sjezdu rakouské sociálně
demokratické strany byl delegátem Schwarz. Rakouské sociální demokraty zastupoval na
pařížském kongresu roku 1889 mimo jiné i Josef Franz z Krnova.
Mezi nejčtenější dělnické listy v sedmdesátých a v osmdesátých letech patřily v
Krnově Volksfreund z Brna, Zukunft z Vídně a z českých pak Budoucnost, Dělnické listy,
Duch času a prostějovský Hlas lidu, jehož dopisovatelem byl krnovský Malát. Když byl
soustružnický pomocník Josef Salzmann dopraven postrkem v roce 1889 zpět do Krnova pro
svou účast na vídeňském dělnickém hnutí, byl jeho případ projednáván i ve vídeňském
parlamentu. 8. července téhož roku vypukla stávka textiláků, která přes pronásledování
dělníků byla vítězně ukončena začátkem srpna. Na jaře roku 1890 se již konaly agitační
přípravy na první oslavy 1. máje jakožto dělnického svátku i v Krnově. Řečníky na schůze do
slezských textilních měst dodával Krnov. Obavy z těchto příprav se projevily ve Svazu
textilních průmyslníků v Krnově, který se dotazoval slezské zemské vlády na její názor a
stanovisko vídeňské vlády. Odpověď byla rozpačitá a doporučovala jednotný postup v místě a
hrozbu represáliemi za porušení klidu a živnostenského řádu. Zákaz oslav se vláda neodvážila
vydat. V Krnově uveřejnil Hugo Schmidt v místním tisku "Zasláno", kde vyzýval všechny
podnikatele, aby poskytli na 1. máje dělníkům volno k účasti na oslavách. Majitelé textilek
nechtěli o splnění tohoto požadavku ani slyšet, ale když uviděli spontánní přípravy, nakonec
dali skoro všichni volno těm, kdo se chtěli na 1. máji podílet. V Hohlbaumově strojírně na
výrobu tkalcovských stavů a strojů se dělníci zavázali, že zameškané hodiny na 1. máje
odpracují o některém svátku. Po městě byly rozvěšeny plakáty velkého formátu, které zvaly
lid k účasti na dělnickém svátku na střelnici (dnes zahrada u Domu dětí a mládeže v Krnově).
Továrny zastavily práci v 8 hodin a za hodinu již začala oslava svátku pracujících. Projevy se
konaly za účasti asi čtyř až pěti tisíc lidí. Hugo Schmidt, Josef Zimmermann, Antonín Kolář
řečmili německy a Jan Malát česky s ohledem na 500 přítomných českých dělníků.
Požadovali zvýšení mezd o 35 %, úpravu poměrů v továrnách ve smyslu pařížské rezoluce aj.
Malát však svůj projev nedokončil, poněvadž byl okřikován, aby už s českou řečí přestal.
Takové zkalení dělnického svátku těžce nesl. Byl hluboce přesvědčen, že je správné šířit
socialistické myšlenky mezi krnovskými Čechy v rodném jazyce.
Odpoledních oslav se zúčastnilo na 7.000 osob. Továrníci pak po oslavách propustili z
práce dělníky z těch továren, kde nebylo osazenstvo při oslavách jednotné. V sousedním
Horním Benešově se v červnu střetli dělníci s četníky. Proto bylo v Krnově zakázáno dělnické
shromáždění připravované na 27. července s odůvodněním, že "v dnešní podrážděné náladě
dělnictva v zemi se bylo obávat ohrožení veřejného blaha".
Rozvoj průmyslu i města pokračoval i na začátku 20. století. Telefonní spojení získal
Krnov roku 1890. První automobil vlastnil majitel mlýna od roku 1904. Výrazem bohatého
města byla stavba nové radnice v letech 1901 - 1903, městské spořitelny, škol a jiných
veřejných budov. Krnovské náměstí bylo v roce 1905 svědkem demonstrací za všeobecné
volební právo. Ve volební agitaci roku 1907 stál v popředí sociální demokracie v Krnově opět
Hugo Schmidt. Při předvolebním shromáždění v Dělnickém domě byl však postižen
ochrnutím mozku a zemřel ve věku 63 let. Byl pohřben na krnovském hřbitově, kde mu byl
postaven mramorový pomník v životní velikosti. 30. května 1909 se konalo za ohromné účasti
dělnictva slavnostní odhalení.
Konec první světové války byl v Krnově poznamenán hladovými bouřemi. Před žněmi
byl v průmyslovém městě velký nedostatek chleba. Před okresním hejtmanstvím (dnes
Rusovo nám. 1) se 23. června 1917 shromáždil dav protestující proti zmenšení přídělu chleba
16
na lístky. V bouřlivé náladě obrátilo několik výkřiků pozornost na pekařství na Zámeckém
náměstí. Hladoví demonstranti, popuzeni keťasením obchodníků, vnikli do krámu a rozdělili
si chléb mezi sebou. Krajský soud v Opavě odsoudil pak účastníky bouří na čtrnáct dnů až tři
týdny těžkého žaláře za jeden bochník chleba.
V roce 1918 vznikla samostatná Československá republika. Dne 27. prosince 1918
vstoupilo do Krnova české vojsko. Město se dále rozvíjelo a rozšiřovalo zvláště výstavbou v
severozápadní části. Česká menšina byla posílena a pečovala o spolkový i kulturní život.
České divadlo se hrálo v hotelu Tiroler (dnes Slezský domov) a od roku 1928 v novém
městském divadle. Byly zakládány české školy obecné, měšťanské a posléze i gymnasium.
V třicátých letech doléhá i na Krnovsko odezva hitlerovské ideologie. Její tvůrce a
"Vůdce" neváhá a ihned po obsazení Krnova začátkem října 1938 přijíždí s německou
armádou do města, aby se z balkónu radnice vystavil na obdiv davům, které ještě tehdy
netušily, kam je zavede.
Tvrdou daň muselo splatit německé obyvatelstvo nacismu. Mnohé rodiny ztratily své
otce a syny. Noviny "Jägerndorfer Zeitung" přinášely v posledních válečných letech příliš
mnoho smutečních oznámení v černém orámování. Ale i město a jeho průmysl bylo válkou
značně poškozeno. Před postupující Rudou armádou bylo obyvatelstvo města na jaře 1945
evakuováno.
Dne 5. května 1945 zaujala postavení u Krnova 159. Dněstrovská pevnostní brigáda
pod velením generála I. N. Vinogradova a ráno 6. května po silné dělostřelecké palbě
zaútočila směrem od Petrovic na město. Po pouličním boji byl Krnov již v poledních hodinách
osvobozen.
Začala nová historie krnovského pohraničí.
O PŮVODU A VÝZNAMU JMÉNA KRNOV
Jméno Krnov se poprvé vyskytuje roku 1240 v podobě Kyrnow. Je utvořeno
přivlastňovací příponou -ov od osobního jména Krn a znamenalo původně "Krnův majetek
(snad hrad)". Kdo onen Krn byl - to ovšem dnes říci nemůžeme, protože o lokaci města není
dochován písemný doklad. Jeho osoba není historicky doložena a předpokládáme ji pouze na
základě výkladu názvu města. Tato nesnáz nás však nemusí trápit. Jen velice málo míst se
může pochlubit tím, že zná svého zakladatele, po němž je místo nazváno (tak například
Brušperk, z něm. Brunnesberg po olomouckém biskupovi Brunovi ze Schaumburku, nebo
Boršov u Svitnu po Boršovi z Rýzmburku). Jisté však je, že Krn byl Slovan, a to Čech
(nemíníme tím "obyvatel Čech", nýbrž uživatel českého jazyka, což je pro slezskou oblast
velmi důležité). Jeho jméno je totiž odvozeno od kořene krn-, který ještě dnes slyšíme ve
slovech zakrněti, zkrnělý opod. Jméno dostal onen Krn podle toho, že byl asi malé, jakoby
zakrnělé postavy, nebo podle toho, že měl nějakou tělesnou vadu způsobující malý vzrůst.
Mnohá osobní jména (příjmení ve starých dobách nebyla, vyvinula se později) vznikla právě
pojmenováním osoby podle jejího tělesného vzezření (Dlúhý, Vysoký, Chromek, Škareda,
Krch, Vlasák atd.); dochována jsou dodnes v našich příjmeních.
Protože ve jméně Krn bylo tzv. slabikotvorné r, bylo vyslovováno s malým průvodním
vokálem (hláskou) y, i. Povaha této hlásky je pro jazykový výklad důležitá, protože ukazuje
na český původ jména. Tvar Kyrnow se nevyskytuje pouze roku 1240, ale i později - roku
1334 a dokonce ještě roku 1688 (Pán Ferdinand Burckhard, pán z Aychendorfu, dědičný pán
na Kravaři, Kútách a Sednicích, Jeho královské Milosti radda a assesor v knížectví
Kyrnovským. Latinské jméno Krnova - Carnovia vychází rovněž z české předlohy: ve
jménech českých, v nichž je slabikotvorné r, mají latinské zápisy -ar (Kr - Car), přípona -ov
má podobu -ovia.
17
V Čechách i na Moravě je několik místních jmen, která vznikla z osobních jmen
utvořených k základu Krn- (Krnčice k osobnímu jménu Krnek, Krnovice ke jménu Krn, Krnín
ke jménu Krně, což byla mazlivá podoba jména Krn, Krnůvky - zdrobnělina ke Krnovice,
dále Krnsko, Krňany). Nedaleko Olomouce je dokonce stejnojmenná osado Krnov. Odvozená
jména od Krn- jsou doložena i v jiných slovanských jazycích, např. Krnský hrad - Karnburg,
též curtis Carantana v Korutanech, kde bylo původně slovanské hradiště, v Jugoslávii je hora
Krn (2245 m n. m.) severozápadně od Lublaně, nedaleko italských hranic mezi městy Kobarid
a Bohinjska Bystrica - v bulharštině, makedonštině, srbochorvatštině, slovinštině, polštině, ba
dokonce v řečtině (Kurnos). Zdá se, že původ jména Krn a i "Krnóv (Krnův) majetek či hrad",
tedy Krnov, je prastarý. Pro zajímavost připomínáme, že archeolog dr. Lumír Jisl předpokládá
přítomnost Slovanů na Krnovsku nejpozději od 6. století našeho letopočtu. Německý název
Jägerndorf je poprvé doložen teprve roku 1253 jako Jegerdorf.
Jako kuriozitu lze uvést, že se vyskytl také výklad jména Krnov od latinského cornu,
tj. roh, například lovecký. K této domněnce vedl městský znak Krnova, na němž jsou
zobrazeny právě tři rohy. Je velmi starý, doložen již roku 1311. Pruský panovník Bedřich II.
dokonce zaměňoval latinské jméno Krnova Carnovia s Carnuntem, římskou pevností na
Dunaji (dnes Hainburg v Rakousku, nedaleko Bratislavy). Tyto názory jsou nesprávné a bude
lépe když se přidržíme jazykově podloženého výkladu vycházejícího od osobního jména Krn.
Je pozoruhodné, že krnovský kopec Cvilín má svého jmenovce v Polsku. Na podrobné
mapě totiž najdeme severovýchodně od Noweho Targu u obce Mszana Dolna vrch Cwilin. Že
by shodnost názvu obou kopců naznačovala směr stěhování slovanských kmenů z východu na
západ?
Bylo by jistě zajímavé a užitečné zabývat se podrobněji výkladem místních jmen na
Krnovsku.
(Zpracováno s použitím materiálů dr. Rudolfa Šrámka, CSc., vědeckého pracovníka
Ústavu pro jazyk český ČSAV v Brně.)
ZNAK MĚSTA KRNOVA
S počátky města Krnova ve 13. století souvisí i městský znak poprvé doložený roku
1311, o němž můžeme předpokládat, že pochází rovněž ze 13. století.
Nejstarší podoba znaku zobrazuje tři červené zlatem pobité rohy v modrém poli, které směřují
do tří různých stran. Náustky rohů se sbíhají u zlatého kruhu ve středu. Mezi rohy jsou tři
stříbrné šesticípé hvězdy. Stejná podoba znaku je na městské pečeti zavěšené na listině z 16.
června 1311, v níž rychtář Petr (Petrus) a konšelé města Krnova uznávají krále Jana
Lucemburského za svého pána a vzdávají mu hold.
Znak zůstal beze změny po staletí. Ještě roku 1641 jej nese městská pečeť. Později se v
pozadí renesančního štítu s městským znakem objevují přikrývadla (fanfrnochy - vlající kusy
látek, původně chránící bojovníka před nepřízní počasí) a nad štítem stříbrná přilbice s
výhledovým prostorem chráněným mřížováním. Přilbice má nasazenou korunu, nad níž se
vznáší roh a nejvýše pak šesticípá hvězda. Tak vznikl tzv. velký znak města Krnova.
Zdůrazňoval důležitost knížecího sídelního města. Na staré krnovské radnici, zbořené koncem
19. století, býval tento znak a byl zkrášlen arabeskami ve zlaté a modré barvě. Na nové
radnici postavené v letech 1901-1903 lze vidět znak města na střední části věže, nad hlavním
vchodem a v obřadní síni.
To je vše co o znaku města Krnova víme. Bohužel nikde se nedochovala zpráva
vysvětlující vznik znaku a sdělení co symbolizuje. O tom historické prameny mlčí, Je sice
známo několik pokusů o výklad znaku, ale jsou to jen hypotézy bez jakýchkoliv podkladů. Na
místě dnešního Hlavního náměstí prý stával domek myslivce, kolem něhož pak byly
18
postaveny další domky. Lovecké rohy ve znaku prý na to upomínají. Tento výklad však
nevysvětluje proč jsou rohy tři a opomíjí hvězdy a kruh uprostřed.
Podle jiného výkladu, snad věrohodnějšího, se jedná o rohy hojnosti, symbolisující tři
obchodní cesty (z Olomouce, Opavy a Hlubčic) sbíhající se v Krnově na náměstí. Dodnes ústí
na Hlavní náměstí tři ulice - Hobzíkova (původní směr cesty od Olomouce), ulice 25. února
(směr od Hlubčic) a úzké naměstí minoritů (od Opavy). Ve znaku rohy směruje ze tří stran ke
kruhu uprostřed (kruh německy das Ring, což znamená též náměstí). Stříbrné hvězdy prý
znamenají naději kupců na dobrý obchod a šťastný návrat.
Skutečností zůstává, že město Krnov má městský znak, který je zajímavý a patří k
nejstarším. Barvám znaku odpovídají barvy městské vlajky - modrá, zlatá (žlutá) a bílá.
Na závěr ještě přehled vzniku známějších budov v Krnově: bývalý soud na náměstí Hrdinů
1854-5, synagoga na Soukenické ulici 1871, gymnasium 1875-6, 2. ZŠ 1877-8, 1. ZŠ 1891-3,
4. ZŠ 1878-9, Tkalcovská škola na náměstí Míru 1890-1, bývalá 3. ZDŠ na Opavské ulici
1908-9, zdravotnická škola (bývalá budova ONV) 1905-6, radnice 1901-3, spořitelna 1906-7,
Dům dětí a mládeže (bývalý Střelecký dům) 1907-8, kino Mír (bývalý Dělnický dům) 1903,
nemocnice 1910-12.
19