Filmová a televizní fakulta AMU Katedra scénáristiky a dramaturgie

Filmová a televizní fakulta AMU Katedra scénáristiky a dramaturgie

KSD:
1.
verze
Filmová a televizní fakulta AMU
Katedra scénáristiky a dramaturgie
2013/2014
formát:
165x235
papír KB:
90g Amber volume
barevnost:2/2
rozsah:
300 stran
obálka:
CKB lepenka
(hnědá-bílá) 235g
barevnost obálky:2/2
náklad:
300 kusů
vazba:
V2 otabind
+ klopy
Filmová a televizní fakulta AMU
Katedra scénáristiky a dramaturgie
2013/2014
Filmová a televizní
fakulta AMU
Katedra scénáristiky
a dramaturgie
2013/2014
str. 002
str. 003
str. 004
str. 005
str. 006
str. 007
str. 008
str. 009
str. 010
str. 011
str. 012
str. 013
str. 014
str. 015
→Obsah
Bc.1
022
Bc.2
104
Bc.3
Bohuslav Vojtěch
Csicsely Lukáš
Dvorská Veronika
Halama Michal
Klasová Terézia
Mištová Jaroslava
Nováková Tereza
Plhoň Tomáš
Semler David
→024
→038
Hlásková Vendula
Honzková Aneta
Kmec Matúš
Konrád Daniel
Krajčírová Alice
Litschová Karolína
Moravec Ondřej
Nevolníková Barbora
Peroutka Jan
→106
→118
Hašek Václav
Hosenseidl Radek
Jarošová Andrea
Kabelková Adéla
Kolářová Klára
Mašinová Milada
Námerová Barbora
Rubášová Taťjana
Struhala Adam
Svoboda Petra
Šindelka Marek
→048
→062
→076
→092
→132
→144
→158
→168
→178
186
→188
→198
→208
→218
Mgr.1 232
Mgr.2 264
Dufková Kristina
Hrdý Lukáš
Koubek Petr
Nedvědová Kristina
Pokorná Dagmar
Soukupová Irena
Trojánek Hynek
Úšela Jan
Bobreková Anna
Grajciar Marek
Hájek Bruno
Kajánková Lucia
Kocábek Daniel
Pařízková Tereza
Šifra Miroslav
→234
→240
→254
str. 016
→266
→276
→286
str. 017
→Úvod
str. 018
str. 019
Sborník Katedry
scenáristiky a dramaturgie FAMU,
který držíte v ruce, si zaslouží
zvláštní úvod pouze a právě proto,
že je v této podobě a rozsahu
prvním svého druhu. Věříme nicméně,
že se stane běžnou každoroční
součástí života katedry a že díky
němu budou studenti a pedagogové
FAMU i širší veřejnost získávat
lepší povědomí o tom, co se na KSD
děje: jaká témata naše studenty
zajímají, jakým způsobem se je
snaží uchopit, jaký styl je jim
blízký. Už jen kdyby to studentům
FAMU usnadnilo cestu ke vzájemné
spolupráci, byl by účel tohoto
sborníku naplněn vrchovatě.
Filmový scénář je obvykle
vnímán jako návod k upotřebení,
na jehož konci teprve stojí
dílo hodné zájmu. Scénář není
snadné číst, scénář je obtížné
prezentovat, i proto je povaha,
krása a náročnost projektů, na
kterých studenti KSD pracují,
obvykle skryta zrakům publika.
Přitom scénář má svůj vlastní
režim a oblast působení a jeho
bytostná nezavršenost dává autorské
osobnosti, která za ním stojí,
možnost uvažovat o různých podobách
jeho uplatnění (jednou z nich je
přirozeně film, jinou třeba komiks,
román nebo divadelní hra – to
všechno jsou cesty, po kterých se
naši studenti a absolventi ve své
praxi vydávají). Scénář není žádný
polotovar, scénář není „literární“
ani „obrázkový“, scénář je především
projektivní: v ideálním případě
v něm jde o jasně a suverénně
zformulovanou uměleckou vizi, která
hledá způsob své aktualizace. Budiž
to návodem ke čtení.
Mgr. Martin Ryšavý
vedoucí KSD
Úvod
Úvod
str. 020
str. 021
→Bc.1
Bc.1
Vojtěch Bohuslav
Lukáš Csicsely
Veronika Dvorská
Michal Halama
Terézia Klasová
Jaroslava Mištová
Tereza Nováková
Tomáš Plhoň
David Semler
str. 022
str. 023
Vojtěch Bohuslav
→VYZVĚDAČI
str. 024
str. 025
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Narodil se do rodiny hlavního propagandisty KSČ,
bolševického politika, který stál za smrtí Milady Horákové
a desítek dalších lidí. Po osmašedesátém emigroval do
západního Německa, kde právě frčelo hnutí Hippies, a stal
se součástí jedné z květinových komun. Když doba rozkvětu
hnutí pominula a většina původních Hippíků se i se svými
ideály asimilovala do většinové společnosti, vrátil se Vlk
zpátky do Čech, kde pod záštitou pionýra založil dětský
oddíl. Někdejší ostrůvek svobody, zahalený do aerosolu
květinové vůně ze západu pozdních šedesátých let, přetrval
i do porevoluční doby. A Vlk si nestačil uvědomit, že
vůně kytek vyprchala a beatnické ideály jsou v hektické
porevoluční době dávno pasé.
Postava
Dialog
v hlavě) a neschopnost odolat manipulaci a pokušením, která
oddíl pro patnáctiletého kluka skýtá.
Adamem jsem tak trochu já sám. A z potřeby vyrovnat se
s rozporuplnou zkušeností se pokouším o ní vyprávět.
Vymezit jí pevné místo v hlavě a z vybledlých představ,
dětských vzpomínek, bizarních výjevů z oddílových her,
z útržků rozhovorů, které mi uvízly v paměti, sestavit
něco tak precizního a organizovaného jako filmový scénář.
Snad z odvahy i zbabělosti psát o něčem, co se mi nestalo.
Ale hlavně z pocitu nutnosti, že co jiného přeci sdělovat
a sdílet, než to, co se mě osobně dotklo a co považuji za
celospolečensky významné. Skoro jako nějaké dávné zlo,
které se všelijak mění a reinkarnuje, prostupuje napříč
historií a dobami a nelze ho nijak potřít ani úplně
zničit. V tom mi připadá dnešní doba obzvlášť těžká, že
ono abstraktní „zlo“ nemá jasnou podobu a rozdrobilo se do
dílčích „zílek“, které není snadné odhalit, natož se vůči
nim vymezit.
Nacházíme se v současnosti a Vlkovo společenství tvrdohlavě
hlásá volnou lásku. Ideologie oddílu čerpá z hnutí Hippies,
potažmo z různých východních nauk, a také z Vlkovy milované
antiky, přičemž z obojího si bere to, co se autorovi
projektu hodilo nejlépe - z květinových šedesátek zalíbení
ve společné nahotě, z antiky ideál kalokagathia. Vlk
touží po harmonickém splynutí těl a duší, jeho cílem je
výchova krásných a chytrých nadlidí. A na techniky výchovy
a manipulace měl nejlepšího učitele – svého otce, jehož
bolševické metody, ponižování a psychický nátlak prosákly
do struktury oddílu, aniž by si to jeho stvořitel plně
uvědomoval.
Nakonec by Vyzvědači měli být obrazem Vlkovy komunity.
Komunity a jeho samotného – rozesmátého hippísáka, jenž
statečně emigroval, aby utekl vlivu svého otce, i zrůdy,
temného tahače za nitky, který negativně ovlivnil životy
stovek mladých lidí. Vyzvědači jsou příběhem o manipulaci,
o tom kam až je možné v dnešní době zajít. Příběhem o vině
a (její) ambivalenci. Abych se tohle pokusil vyprávět,
vybírám si jako Vlkovy oběti děti v hraničním věku, kdy si
(alespoň latentně) začínají uvědomovat, že s oddílem není
něco v pořádku. Vzdalují se svým rodičům, kteří tento fakt
opomíjí a přičítají „věku“. Anna se právě stala vedoucí
a oddíl pro ni znamená náplň života. Adam by ho rád zcela
vyměnil za longboarding, kterému propadl, a v oddíle ho
drží hlavně zájem o Annu. Jenže z oddílu se neodchází
snadno. Jakmile některý z členů váhá, jestli zůstat, zbytek
velké „rodiny“ se semkne, aby si člena udržel. Pochybnosti
spouštějí důmyslný mechanismus nástrah a neviditelných
nitek, na jejichž konci stojí právě Vlk. V Adamovi se bije
potřeba vymanit se (racionální volání na poplach někde
Vojtěch Bohuslav
str. 026
Vyzvědači
str. 027
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
INT. VLKŮV OBÝVÁK. VEČER.
Postava
Dialog
Vlk pohlédne na Annu. Položí květináč zpět na místo.
Postaví se vedle Donatellova Davida v zahradě.
Vlkův obývák. Šero. Několik různě umístěných lampiček
vyzařuje měkké světlo. Na obývák navazuje velká zimní
zahrada s bonsajemi. Mezi rostlinami křeslo s orientálním
vzorem. Celou jednu stěnu prostorné místnosti zabírá
knihovna. Abstraktní obrazy, africké masky. Nábytek je
z exotického dřeva. V rozích repliky antických soch –
nasvícené. Rozložená kožená pohovka. Promítací plátno
na stěně před ní je potemnělé. Skončil filmový klub,
který u Vlka doma pravidelně probíhá. U kruhového stolu
s občerstvením sedí pět lidí – Anna, Adam, Vlk, vedoucí
Císař a Jolana. Osazenstvo stolu mlčí, ujídá ovoce
z talířků. Jolana sedí naproti zimní zahradě, prohlíží si
Vlkovy bonsaje.
ANNA:
Sbírala jsem nálepky, když jsem byla
malá. Lepily se do takovejch alb
a různě vyměňovaly. Něco jako známky…
ADAM:
„Já sbírám známky. Táta mi dal spoustu
svejch starejch alb. Má tam různý
kuriozity, známky z Kuby a tak. Taky
z období protektorátu... Bavili ho
prostě politikové… Já mám radši
exotický známky se zvířatama nebo
loděma…“
JOLANA:
„Ty jsou krásný, ty bonsaje. Jak dlouho
je vlastně pěstuješ?“
VLK:
„To je hezká věc ty známky no… Jak
jasně a stručně vypovídají o době…
Moc hezká věc… Mám spoustu pohledů
a dopisů, můžeš si je prohlídnout,
a kdyby se ti třeba zamlouvaly nějaký
známky…“
VLK:
„Asi už třicet let. Některý jsem si
přivez z Německa. Támhleten největší,
ten je nejstarší. Ten jsem teda získal
už jako bonsaj, ale vyrostl aspoň
o čtvrt metru za tu dobu, co ho mám.“
Adam kývne. Vlk se posadí zpět ke stolu.
JOLANA:
CÍSAŘ:
„To musí bejt náročný, starat se o ně.“
„A máš nějaký další sbírky, Vlku?“
VLK:
VLK:
„My staří a nemocní máme čas na různé
hloupůstky… zaštipování kleštičkama,
závažíčka. Je to piplačka…“
„Mě zajímalo, jestli vy něco sbíráte,
Císaři, ty se snažíš vyhnout odpovědi,
co?“
Vlk vstane, přejde do zimní zahrady a uchopí malý květináč.
Pyšně si prohlíží bonsaj. Nehty uštípne malý zelený výhonek
a sklepne ho na zem.
CÍSAŘ:
„Já nic nesbírám. Leda zážitky.“
Vlk se zasměje.
VLK:
„Vždycky jsem považoval za důležité,
aby člověk něco sbíral. Hlavně
v dětství. Je to projev soustavného
zájmu o jednu konkrétní věc. To
je důležitý, aby se člověk takhle
profiloval. Tak co, kdo z vás něco
sbírá?“
Vojtěch Bohuslav
str. 028
VLK:
„No dobře. To je ale něco jinýho,
zážitky jsou prchavé. V tom je právě
krása sbírání předmětů, že za každým
nějaký ten zážitek a příběh leží.
Ostatně u knih….“
Vyzvědači
str. 029
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Postava
Vlk pokyne směrem k velké knihovně.
Kéž by mně vaše ruka náležela.
Chtěl bych ji spoutat zlatým prstenem.
Pak byste mně snad patřila celá!
Mé srdce hoří pro vás plamenem.
Ach Manon Lescaut, já se nepoznávám.
Co bylo včera, není už.“
VLK:
„…je to jasný. Ty, kromě našich
osobních, obsahují zapsaný cizí
příběhy. Cizí příběhy, který pojímáme
za vlastní, který se nám vkradou do
života a můžou ho měnit…“
Dialog
Poslední verše čte Anně přímo do ucha. Anna se směje.
Ošívá se.
CÍSAŘ:
„Takže ještě knihy kromě bonsají…“
ANNA:
„Vlku, to stačí.“
Vlk pokývne. Vstane a přejde ke knihovně. Přejíždí prstem
po hřbetech knih. Vytáhne útlou knížku ve zdobné vazbě,
prohlíží si titul, který nevidíme.
Vlk přejde k Adamovi, uchopí ho jednou rukou za rameno.
Třese s ním. V druhé ruce má rozevřenou knihu. Recituje,
jako by mluvil za Adama. V pauze mezi verši zvedne oči na
Annu.
VLK:
(šeptem, pro sebe)
„A lidi…“
VLK:
„Pučí mi vousy, běda, čím se stávám!
„Ach, Manon Lescaut, Manon! Já jsem
muž!“
Uchechtne se.
ANNA:
„Cože?“
Jolana vstane od stolu. Usmívá se. Vlk přestane recitovat.
VLK:
JOLANA:
(čte)
„Manon Lescaut.“
„Klidně pokračuj. Já jenom už musim
jít. Zítra vstávám.“
Otevře knihu na náhodném místě a začne recitovat. Nejprve
tiše, potom nahlas a procítěně.
Císař se také zvedne.
CÍSAŘ:
VLK:
„Půjdu s tebou, Jolanko, i když jsi
jenom Jolanka a ne Manon.“
„Manon, ach Manon z Arrasu!“
„Manon je moje umřít pro krásu.“
„Manon podobná andělům, Manon pro niž
zlořečím všem svým přátelům.“
Jolana se usměje, Císař k ní přistoupí a pohladí ji
po rameni. Vlk odloží knihu a potřese si s oběma na
rozloučenou.
VLK:
Přednes nabývá na hlasitosti. Vlk se přiblíží ke stolu
s naslouchajícími členy oddílu. Recituje procítěně, hovoří
k Anně, jako by ona byla jeho Manon.
„Dej si na něj pozor, na pacholka. On
je taky - muž!“
JOLANA:
VLK:
„A jakej…“
„Manon. Milenko! Ach Manon! Dítě…
Manon, ach Manon, Manon! Miluji tě!
Vojtěch Bohuslav
str. 030
Vyzvědači
str. 031
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Dvojice odchází. Vlk se posadí ke stolu, kde už sedí jen
zamlklá Anna s Adamem. Vlk s uličnickým pohledem cvrnkne
prsty Anně do boku, ta zakroutí pohoršeně hlavou a odtáhne
se. Adam ujídá zbytky občerstvení. Anna odchází na záchod.
Vlk se židlí přesune blíž k Adamovi a začne cvrnkat do
něj.
Postava
Dialog
Vlk vstane. Stoupne si za Adama, chytne ho za ramena
a začne ho velkou silou masírovat.
ADAM:
„Au, Vlku, nech mě!“
VLK:
VLK:
„To není jedno. Pověz…“
„Tak ty seš takovej sběratel, jo?“
ADAM:
Adam krčí rameny.
„Vlku, to bolí.“
VLK:
Do místnosti vstoupí Anna. Pozdvihne obočí nad situací, do
které vstoupila. Vlk přestane s masírováním. Adam vstane,
pohlédne na Annu.
„Je to hezký no.“
Adam mlčí.
ADAM:
VLK:
„Musím už jít.“
„Adame, ty zase mlčíš! A přitom kdybys
mluvil…“
Anna pokývne.
ADAM:
ADAM:
„Nemlčim.“
„Půjdeš…půjdeš taky?“
Vlk se zasměje.
ANNA:
„Já ještě zůstanu.“
VLK:
„Ale tak co, některý holky zakřiknutý
kluci přitahujou.“
ADAM:
ADAM:
„Aha. Tak, já teda půjdu. Tak…ahoj.“
Adam se rozejde ke schodům.
„Ty děláš jako by mi šlo jenom
o holky.“
VLK:
„Počkej!“
VLK:
„A ne snad?“
Adam se zarazí, ohlédne se na Vlka.
ADAM:
VLK:
„Ne.“
„Nechoď ještě.“
VLK:
ADAM:
„A o co ti jde, kromě holek?“
„Já…“
Adam pokrčí rameny. Zakroutí hlavou.
VLK:
„Ještě není tak pozdě. Viď Aničko?“
ADAM:
„To je jedno.“
Vojtěch Bohuslav
str. 032
Vyzvědači
str. 033
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
ANNA:
Postava
Dialog
Adam přestane s masírováním. Ruce leží bezvládně na
Anniných ramenou. Vlk se přiblíží. Posadí se na postel za
Adama. Uchopí pevně jeho ruku a položí ji Anně na prso.
Adam se trochu brání, ale nakonec povolí a ruku nechá na
místě. Anna zírá nepřítomně před sebe. Vlk si kleká těsně
za Adama, chopí se jeho druhé ruky, pokládá ji Anně do
rozkroku. Pak začne Adamovi šeptat do ucha.
„Ne.“
Anna přistoupí k rozložené pohovce, posadí se na okraj, pak
se položí. Zvedne nohy na pohovku a schoulí se do klubíčka.
Vlk se posadí do ornamentálního křesla mezi bonsajemi a dá
se do čtení knihy, která ležela na křesle rozevřená. Adam
stojí pořád na stejném místě, kouká střídavě na Annu a na
Vlka.
VLK:
(napodobuje hlas Anny)
„To je hřebeček, ten Adam, úplně z něj
čiší mládí.“
ANNA:
(tiše)
„Pojď sem…“
Adam stáhne obě ruce. Uchopí Annu za ramena. Vlk se
zasměje. Přejede dvěma prsty zezadu Adamovi kolem páteře.
Adam na ni poplašeně pohlédne. Pak pomalu uvede tělo do
pohybu. Posadí se na okraj pohovky. Anna si po chvíli opírá
hlavu o jeho stehno. Adam je nervózní. Trochu se třese.
Tichý zvuk kroků. Šoupavý. Vlk. Dosedá na pohovku na stranu
Anny. Pohladí ji několikrát jemně po vlasech. Anna zavře
oči.
ADAM:
„Au…“
Vlk vstává, mizí. Anna s Adamem na posteli. Anna si lehá na
bok. Adam ji po chvíli následuje, lehá si proti ní. Chytne
ji za ruku.
VLK:
(k Adamovi)
„Není to tak složitý.“
ADAM:
„Mám tě rád, Aničko.“
Adam po chvíli napodobí Vlkův pohyb. Vlk mizí. Adam se
skloní k Anně a políbí ji letmo na spánek. Kouká se na ní.
Anna otevře oči a pootočí hlavu tak, že si s Adamem koukají
do očí.
Z kuchyně se ozývají zvuky – cinkání nádobí
(Vlk se pustil do přípravy jídla).
VLK:
(voice-over, napodobuje hlas Adama)
„Konečně jsem se odvážil ji políbit, tu
dívku mých mokrých snů.“
Adam se prudce otočí. Opodál stojí Vlk a usmívá se.
Adam se přisune blíž k Anně a políbí ji na ústa. Oba zavřou
oči. Líbají se. Po chvíli přestanou, jen leží proti sobě
a koukají se na sebe.
INT. KUCHYNĚ. NOC.:
Vlk smaží na pánvi omeletu. Pochechtává se pro sebe. Vyhodí
umně omeletu do vzduchu a zachytí ji na pánvičku. Pak ji
přesune na talíř. Připravuje další.
VLK:
„Teď bych ji chtěl namasírovat, ale
nevím, co by na to řekla.“
Anna pohlédne na Adama. Posadí se na postel do tureckého
sedu. Adam si sedne za ni a začne ji jemně masírovat.
INT. OBÝVÁK. NOC.:
Vlk vchází do obýváku s dvěma talíři s omeletou. Adam leží
v nezměněné poloze, Anna sedí v tureckém sedu a zírá do
knihovny. Vlk zakroutí hlavou. Zasměje se. Položí talíře na
stůl a sám se k němu posadí.
VLK:
VLK:
(voice-over, napodobuje hlas Anny)
„Hmmm, ten Adam je ale masér.“
Vojtěch Bohuslav
str. 034
„Taková příležitost, Adame…“
Vyzvědači
str. 035
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Postava
Dialog
Anně začnou téct slzy. Utře si je hranou ruky. Vstává,
odchází beze slova z místnosti. Je slyšet, jak sbíhá
schody. Vlk se usmívá.
VLK:
„Omeletu?“
Adam se na něj otočí. Zakroutí hlavou. Vydá se za Annou
pryč. Nervózně se otáčí za vlkem.
ADAM:
„Ahoj…“
Vlk uchopí omeletu a zakousne se. Odvrátí se od Adama. Ten
odchází.
Vojtěch Bohuslav
str. 036
Vyzvědači
str. 037
Lukáš Csicsely
→Předvečer
sv. Mikuláše
str. 038
str. 039
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Následující text se má ke scénáři jako trailer k filmu:
Postava
Dialog
Petr:
(Radostně, nahlas.)
„Už je tady, už je tady!!“
Malé město, večer, 5. prosince
V onen čas se na onom místě prohání tlupy maskovaných
čertů a pronásledují malé dareby. Čerti bývají opilí, děti
rozjívené a pro Petra je to všechno nové. Matka jej pustila
teprve poprvé – je to pro něj velký večer, až by se nechalo
říct iniciační. A průvodcem mu bude Vojta.
Ohrne záclonu a nahlédne z okna, lekne se a skrčí.
Petr:
(Zaraženě.)
„Není, to není on …“
Chlapci leccos uvidí – Mikuláše i upíra; leccos zažijí
– pouliční válku i ohňostroj a hodně se naběhají a možná
dostanou přes prdel. A bude to paráda, páč čerti jsou
čertí, sníh bílý a oheň…
MATKA (Hlas):
„A kdopak to je?“
Petr:
„Nějaký lidi.“
Výňatek 1
Matka:
(Představa.)
Exteriér – noc, pustá ulice čerstvě zasněžená a osvětlená
pouliční lampou. Stále sněží, je mlha.
„Jdu tam …“
Petr:
(Zařve.)
Ne prosím, ne, už ne, na to už jsem
velkej!“
Sněží. Vločky se pomalu snáší a vrší v neporušený povlak
– takřka neporušený, je v něm vidět spěch jedněch nohou.
V mléčné mlze se rýsují obrysy, noří se z ní černé siluety
a špiní ji – jsou to čerti, jeden černější než druhý,
kohosi štvou, kohosi pronásledují a vlají za nimi hrozné
cáry. Jeden má rudý plyšový jazyk, hlavu ze staré čepice,
roztržený kabát, co vlaje, kalhoty z kůže, co se lesknou
a v ruce kmen břízky. Druhý má škrabošku z plastu a rohy
z kravských kostí, nylonové kadeře, svetr samou díru a gatě
jakbysmet ale metlu pevně spletenou. Třetí má tvář z gumy,
nos z gumy a vlasy z plastu, oděn v žíních, co se kroutí,
vleče řetěz, co řinčí a točí jím a točí … Čtvrtý má na
hlavě masku býka, hruď holou ale od krve, dál jen kaťata
z hověziny a tyč probitou hřeby. Běží, kohosi štvou, kohosi
pronásledují. Stopy pronásledovaného ve sněhu rozdupou
a šíleně řvou, ale není to slyšet – jen sněží – zloba jim
křiví tváře. Cení zuby, mlátí vzduch, štvou a štvou …
Výňatek 2
Interiér, exteriér – vchodová chodba, domovní dveře.
Petr vzhlíží. Stojí proti němu tři obrovité postavy –
Mikuláš, čert a anděl. Petr zaraženě vzhlíží. Matka si
stoupne vedle něj a obejme ho kolem ramen, je o mnoho
vyšší. Čert se nakloní k Petrovi a neživou masku mu nacpe
těsně před tvář. Petr civí. Maska se nehýbe, ozve se za ní
hlas.
Čert:
„Tááák řekni básničku a odměnou
dostaneš, co zasloužíš!“
Interiér – večer, dětský pokoj, rodinný domek.
Petr dál zaraženě zírá. Čert se narovná, podrbe na gumové
hlavě a tázavě kývne na matku. Matka Petra jemně sevře.
Ozve se zvonek, PETR se lekne. Sedí u psacího stolu na
jezdící židli, odrazí se. Židle odjede a Petr seskočí.
Přižene se k oknu.
Lukáš Csicsely
Matka:
„Povídej, Petříku, nějakou si jistě
pamatuješ.“
str. 040
Předvečer Sv. Mikuláše
str. 041
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Petr náhle spustí.
Postava
Dialog
Petr:
„Ty jo a je jich tů hodně?“
Petr:
(Mechanicky odříkává)
„Komáři se ženili, bzum bzum ženili,
kapku vína neměli, bzum bzum neměli …“
Vojta:
„Uvidíš.“
Petr:
Výňatek 3
„A maj pořádný metly?“
Interiér, exteriér – vchodová chodba, domovní dveře.
Vojta:
(Mlčí.)
Matka stojí ve dveřích, za prahem Vojta, hovoří spolu. Petr
vytáhne z botníku vestu a přetáhne ji přes bundu, ohlédne
se, zda ho někdo nepozoruje. Vytáhne římskou svíci a strčí
si ji do kalhot. Jde ven, jenže svíce je moc dlouhá a tak
jde jak s dřevěnou nohou. Pekelně se soustředí. Přejde
práh, mine matku.
Petr:
„… Doufám, že to nejsou takový troubové
jako chodí k nám.“
Vojta:
(Mlčí, shlíží na zem.)
Matka:
„Nezapomněl sis čepici?“
Petr:
„A kde vlastně jsou?“
Petr se otočí a doklátí se k věšáku, rozhovor nepokračuje,
matka ho pozoruje. Sundá čepici z věšáku a snaží se jít co
nejpřirozeněji, nedaří se. Projde kolem matky.
Vojta:
(Zadumaně.)
„No tady ne – tady nic – ani stopa, ani
cestou k tobě jsem nikoho nepotkal…“
Matka:
„Nebolí tě noha, zlatíčko?“
Petr:
Petr:
„Aha, kde sou?“
(Důrazně frázuje):
„Ne. Do-brý. A sem Petr! Ne –
zlatíčko.“
Vojta:
„Uvidíme, rozhlídnem se.“
Výňatek 4
Petr:
„Ty jo, tak to sem zvědavej. Ty
a doufám, že nás nedostanou.“
Exteriér – zasněžená silnice v zástavbě rodinných domků.
Petr s Vojtou jdou v poprašku čerstvého sněhu pozlaceného
světlem lamp. Petr vrávorá na své dřevěné noze, Vojta se
rozhlíží po sněhu. Petr Vojtu vytrženě bombarduje otázkami.
„Vojta se zastaví a zapíchne oči do
Petra.“
Vojta:
Petr:
„Jestli takhle budeš běhat, tak tě teda
dostanou! Proč deš jak dement?“
„A kam teď půjdem?“
Vojta:
Petr:
„Uvidíš.“
Lukáš Csicsely
„Haha, to budeš koukat!“
str. 042
Předvečer Sv. Mikuláše
str. 043
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Petr strčí ruku do kalhot a slavnostně vytáhne římskou
svíci.
Postava
Dialog
Vojta:
(Vyvalí oči.)
„Ses zbláznil? Málems mě trefil!
A prozradíš nás!“
Vojta:
„Ježiš, ty seš jelito a co s tím jako
budem dělat?“
Petr:
„Koukej!“
Petr:
(Nadšeně.)
„Viděls jakou to dělá parádu?“
Vojta:
„Dej to sem, jelito!“
(Jde k němu.)
Výňatek 5
Petr namíří níž, vyletí zelená světlice. Vojta se musí
sklonit, aby ho netrefila.
Exteriér – vrchol kopce.
Petr přiskočí s planoucím zapalovačem. Vojta si připálí
a s cigaretou se vážně zahledí do krajiny. Petr si za jeho
zády hraje se zapalovačem – škrtá, točí jím, oheň dělá
obrazce, odběhne s ním jak s pochodní. Vojta vstřebává klid
tmy a vyděluje z něj vzdálené hluky – tlumené rány, štěkot;
zazní tření dvoukolí o kolejnice.
Vojta:
(Řve.)
„Co děláááš?!?“
Petr:
„Promiň, promiň.“
(Namíří vzhůru.)
Vojta:
„Přijíždí vlak, to asi jedou městský –
ty – to bude maso.“
Petr:
(Nereaguje.)
Vojta:
Vyletí zas zelená světlice, Petr za ní užasle civí. Vojta
využije jeho nepozornosti, rozmáchlým gestem odhodí
cigaretu, skočí po něm a srazí ho k zemi. Chlapci se
svalí do sněhu a Petrovi svíce upadne. Svíce se odkutálí
a vystřelí žlutou světlici mezi stromy. Chlapci se k ní
po čtyřech přiženou a naráz ji popadnou. Leží vedle sebe,
nataženýma rukama pevně drží svíci a boky do sebe naráží.
(Vážně.)
„Slyšíš ty rány? To je ze sídláku, tam
je to vždycky vostrý. Koukni.“
Vojta ukáže prstem k panelákům, kde se tu a tam zableskne.
Chvíli sleduje panoráma paneláků, když tu mu těsně nad
hlavou proletí malá rudá světlice a na panorámatu vybuchne.
Vojta se zděšeně ohlédne. Petr stojí, drží zapálenou
římskou svíci a pyšně míří vzhůru.
„Pusť!“
Vojta:
„Ty pusť!!“
Petr:
„Podívej, to je paráda – a pak že je to
k ničemu …“
Lukáš Csicsely
Petr:
str. 044
Ze svíce vylétne červená světlice, Vojta se zvedne. Petr se
drží svíce. Vojta Petra vláčí ve sněhu, dokud neuklouzne.
Leží teď proti sobě na bocích a nataženýma rukama se
o svíci přetahují. Vojta se zapře nohou do Petra a zatlačí,
až Petrovi nohy vyletí – vyletí zelená světlice. Petr se
tím dostane na kraj kopce a pomalu sjíždí dolů, až strhne
i Vojtu a rychlost se zvýší. Kutálí se dolů. Zastaví je
zasněžený keř – vyletí žlutá světlice. Vojta se dostane nad
Petra, zaklekne ho a už už se mu chystá svíci vytrhnout –
vyletí modrá světlice vzhůru – když se nedaleko ozve řev.
Předvečer Sv. Mikuláše
str. 045
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Vojta zpozorní, pustí svíci. Po úbočí mezi stromy kvapí
černá postava a vydává zvířecí hluk.
Postava
Dialog
obstupují, ohlédne se. Černá masa je naštěstí dosud za ním.
Blíží se však víc a víc a je hrozivá: Cení zuby z gumy.
Mlátí metlami o zem. Řinčí řetězy. Točí jimi. Hrozí pěstmi.
Naráží do sebe. Napíná se. Petr v běhu zavře oči, jenže ve
tmě z hluku vystupují slova a doráží na něj.
Vojta:
(Vyskočí na nohy.)
„Čert! Vstávej!!“
Čert 1:
Vojta zírá do tmy, odkud asi vyšel hluk a pomalu couvá,
ohlédne se na Petra. Petr leží a civí.
„Pocem skrčku!“
Čert 2:
Vojta:
„Ti zakroutím krkem!“
„Vstávej, jelito!!!“
(Kopne do něj.)
Čert 3:
„Smrade!“
Ze svíce oním směrem vyletí červená světlice.
Čert 4:
Petr:
„Tě rozpráším!“
„Viděls? Nic tam není.“
Čert 5:
Petr vstane. Chlapci poslouchají, zírají do tmy, je ticho.
Petr tam namíří svíci. Čekají na světlici. Náhle se zas
ozve hrozivý hluk a mezi kmeny se zjeví černá postava
s napřaženou metlou. V tu ránu z Petrovi svíce vyletí modrá
světlice a narazí přímo do ní. Je to čert – zařve, metla
odletí, on spadne.
„Mázánku!“
Čert 6:
„Tě rozmáznu!“
Petr:
(Hystericky řve.)
„Ježíííš, já ho zabíííl!!!“
Vojta:
Petr zabere, zakloní hlavu, otevře oči. Na horizontu se
zvětšují paneláky. Probudí v něm naději – už tam budou –
zabere, opře se do protivětru hlavou, lapá po dechu, až
mu sliny tečou. Sklopenýma očima následuje stopy Tomáše
s Vojtou. Hluk houstne a tu náhle stopy přibudou, zmnoží se.
…
„Ale prd zabil, bež, dem, uteč …“
Výňatek 6
Exteriér – okraj sídliště.
Sněží. Na zemi ve sněhu je velká stopa těla po pádu, je
zašpiněná sazemi a míří od ní jak zář od hvězdy všelijaké
otisky – tu plazení, tu zadku, tu nohou, je tu i šedý flek
od výbuchu; v pozadí je slyšet hluk, blíží se. Přes sněhový
reliéf se proženou nejprve dva páry nohou a trochu jej
naruší, za okamžik jedny a mnoho nezmění a nakonec horda
nohou a reliéf je rozmetán.
Petr běží, ale jeho tvář značí, že to jde těžko, zhluboka
dýchá. Záda Vojty s Tomášem se vzdalují. Hluky Petra
Lukáš Csicsely
str. 046
Předvečer Sv. Mikuláše
str. 047
Jaroslava Mištová
→Intimity
str. 048
str. 049
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Výsledkem scenáristického semináře v letním semestru prvního
ročníku, pod vedením Prof. Lubora Dohnala na katedře
scenáristiky, je překvapivě scénář. Třicetistránkový příběh
psaný pro prvácké klauzury, ze kterého jsem měla vybrat
nějaký úryvek, a přispět jím v tomto sborníku.
Postava
Dialog
Veronika:
„Ten začátek bída. Večeře a samý kecy…“
Emma (24) a Veronika (24) sedí u stolečku v luxusní
kavárně, obě v dobré náladě. Veronika pije krásně nazdobené
kapučíno s pečlivě vyrobeným vzorem, Emma opatrně sbírá
pěnu z latéčka. Obě vypadají dokonale. Oblečené, nalíčené
i učesané ve stejném stylu - jako kdyby byly jedna.
Rozhodla jsem se pro několik rozhovorů z průběhu celého
scénáře, které představí jednu bojovou/vztahovou linii
příběhu. Rozhovory dvou holek – věčně spřízněných duší
a příležitostných rivalek. Vypráví o pohodlné jízdě
v zažitých životních vzorcích, dokud jim někdo nepřehází
znaménka. Anebo možná ony samy sobě, a třeba i všichni
navzájem.
Veronika:
„No ale nakonec to STÁLO za to!“
Zasměje se šibalsky Veronika. Emma se na ni nepřítomně
usmívá. Veronika se znovu napije kapučína, olízne si pěnu
z úst a s nadšením vykládá dál.
Veronika:
„On měl tak krásný ruce! Pořád něco
mlel a já se mu koukala na ty ruce jak
je měl položený na tom stole…“
Veronika si při vyprávění hraje se šálkem kapučína před
sebou – objíždí ukazováčkem kolem dokola jeho okraje, potom
pomalu přejíždí přes ouško šálku a líčí celou situaci
s labužnickým potěšením.
Veronika:
„A pak si s nima odhrnul vlasy za ucho
a já sem si říkala, že přelezu ten stůl
a to ucho mu snad olíznu!“
(vložený záběr/představa – detail mužské ruky odhrnující si
vlasy za ucho. Veronika skočí na stůl jako divoká šelma,
přeleze ho a vrhne se na překvapeného Emmaa)
Veronika se směje. Emmě už nezbyla na latéčku žádná pěna,
se kterou by si mohla hrát, a tak se normálně napije.
Veronika si při pohledu na její šálek uvědomí, co dělá
s rukama a přestane - odsune šálek stranou. Po několika
slovech si ale mimoděk začne hrát s vlasy.
Veronika:
„No a pak jsme šli ke mně, že jo.
Aaa... Možná se s ním sejdu ještě
jednou!“
Jaroslava Mištová
str. 050
Intimity
str. 051
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Emma:
Postava
Dialog
Emma:
„S Emmaem?“
„Jsme jenom přátelé.“
Veronika:
„S vlasama a rukama!“
Veronika se zase napřímí a zasměje se. Na rty si nanese
rtěnku, naprázdno mlaskne a teatrálně pronese:
Veronika přehnaně pečlivě artikuluje, teatrálně
gestikuluje, předvádí vlasy a ruce a směje se. Emma se také
zasměje. Veronika přimhouří oči a zkoumavě sleduje Emmu, ta
z toho znervózní.
Veronika:
„Zlomilo by mi srdce, kdyby to bylo
jinak!“
Emma:
Veronika:
„Zlomilo by mi srdce, kdybys ty mu
nechtěla zavolat.“
„Hele...“
Emma:
Prohodí Emma na oplátku, jízlivě, ale přátelsky. Na zem
upadne Veroniky zlatá rtěnka, kutálí se směrem ke stolku za
nimi.
„No?“
Veronika:
„Co ty?“
* * *
Emma:
Veronika stojí u vedlejšího stolku a sleduje zlatou
rtěnku v Tomášově (27) levé ruce. Tomáš drží v pravé ruce
ručně balenou zapálenou cigaretu - a Veronika ji pozoruje
ostřížím zrakem. Tomáš si z cigarety potáhne a druhou rukou
podává Veronice rtěnku.
„Já nic.“
Veronika:
„Jak nic?“
Emma:
Veronika:
„No jak, co já?“
„Na někoho čekáte?“
Veronika:
* * *
„Jako třeba jestli se ještě vídáš
s Petrem, ne?“
Emma ani nemrkne a bez sebemenšího zaváhání, klidným, až
lhostejným hlasem odpoví.
Emma:
„Už moc ne.“
Veronika a Emma sedí ve své oblíbené kavárně, té z prvního
záběru, jen u jiného stolku. Veronika vyndává sáček čaje
z hrnku - elegantně ho chytí mezi palec a ukazováček,
zvedne, položí na lžičku, omotá šňůrkou, odloží stranou.
Vše soustředěně a přepečlivě, jako promyšlenou choreografii.
Emma svůj sáček čaje máchá v hrníčku sem a tam, dělá s ním
v horké vodě vlny a ta se pomalu barví. Jakmile Veronika
odloží sáček, podívá se zkoumavě na Emmu.
Veronika se k ní důvěrně nakloní a škádlivě se na ni
zasměje.
Veronika:
„Bylas s Tomášem v kině jo?“
Veronika:
„Tak to bych mu mohla zavolat! Vždycky
se mi líbil. Teda jestli by ti to
nevadilo!“
Jaroslava Mištová
str. 052
Emma ani nezvedne oči od hrníčku a dál v něm máchá pytlík
čaje, teď s ním krouží kolem dokola a dělá v hrnku vír.
Intimity
str. 053
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Emma:
Postava
Dialog
Veronika:
„Jo.“
„Tam to řve, tak nebudu muset
poslouchat!“
Veronika:
„Říkal že to bylo blbý…“
Emma pustí pytlík čaje zpátky do hrnku a káravě na Veroniku
vykulí oči.
Emma změní směr kroužení
Emma:
Emma:
„Tomáš je fajn!“
„Ne.“
Veronika se zasměje a pokusí se z toho udělat vtip, i když
to myslela vážně.
Veronika:
„Takže to bylo dobrý??“
Veronika:
Snaží se z ní Veronika vytáhnout informace, trošku zvýší
hlas, aby Emmu probudila a tázavě povytáhne obočí. Emma
pustí pytlík čaje do víru v hrníčku, ten se tam ještě
chvíli sám motá a Emma zvedne hlavu k Veronice.
„Já vím. Dělám si srandu.“
Emma znova zvedne sáček nad hrnek, je chvíli ticho.
Veronika se zase začne šibalsky usmívat “pod vousy” a mírně
zakroutí hlavou “nenene”.
Emma:
„Já myslím že to nebyl špatnej nápad.
Jenom se jim to asi nepodařilo nějak
úplně vyjádřit…“
Veronika:
„Nesnáším když chlapi kouřej. Ale když
se podívám na něj, jak si tu cigaretu
strčí do pusy… Nejradši bych mu ji z tý
pusy vzala a strčila si ji tam taky!“
Veronika dosedne do křesílka, opře se zády, protočí oči
v sloup, spráskne ruce do klína.
Veronika:
„Zase je bráníš. Takže to bylo blbý.“
(vložený záběr/představa - Detail na Tomášovu ruku
s cigaretou, strčí si ji do pusy, potáhne. Veroničina ruka
mu vyndá cigaretu z pusy, on vyfoukne kouř, ona mu olízne
rty)
Emma:
„Ale ne. Jenom to prostě mohli využít
líp…“
Veronika štěbetá a špulí u toho ilustrativně pusinku. Emma
otočí oči v sloup a směje se, Veronika předvádí dál.
Veronika si pokyvuje hlavou, jako kdyby právě na něco
důležitého přišla.
Veronika:
„Tak jako při tom trošičku mhouří
očička... Si říkám při čem ještě se
takhle tváří!“
Veronika:
„Asi ho vezmu do SOLIDNÍ NEJISTOTY.“
(vložený krátký záběr/představa, ve které Tomáš na zádech
v posteli mírně zaklání hlavu a s přimhouřenýma očima
vzdechne)
Emma:
„Jo vezmi.“
Emma zase chytí pytlík čaje, zvedne ho nad hrnek a dívá se,
jak z něj kape voda.
Jaroslava Mištová
Emma znechuceně odhodí pytlík s čajem na talířek.
str. 054
Intimity
str. 055
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Emma:
Postava
Dialog
Emma:
„Ne! Fuj! Nemluv o tomhle když ho znám
ježíši!“
„Půjčoval si ode mě knížku.“
Veronika:
Veronika zvedne hrníček, upíjí čaj a pobaveně sleduje
scénku, kterou předvádí Emma. Emma schová hlavu do dlaní,
předkloní se, skučí, jako kdyby chtěla myšlenku vyhnat
z hlavy. Pak se opře dlaněmi o stůl a vážně na Veroniku
promluví.
„A na čem jste byli?“
Emma:
„Na ničem.“
Veronika:
Emma:
„Jakto?“
„Mám ho ráda. Nechci si představovat
jak se u toho tváří!“
Emma:
„Nestihli jsme to.“
Veroniku celá tahle scénka pobaví, směje se jí.
Veronika:
Veronika:
„Jakto?“
„Jenom nekecej! Tak sorry no…“
Emma:
Veronika se opře do křesílka, v rukou šálek čaje. Emma sedí
jako na jehlách, ruce položené na stole a káravý pohled.
„Ujela mu tramvaj.“
Veronika:
* * *
„Takže jste nikam nešli?“
Veronika a Emma sedí v jejich oblíbené kavárně, jen
u jiného stolku. Veronika sype do svařáku cukr a míchá ho
lžičkou. Emma si vymačkává do čaje citrón.
Emma:
„Takže jsme šli ke mně.“
Veronika se na to zamračí a nabručeně odpoví.
Veronika:
„V sobotu to bylo v NEJISTOTĚ dobrý.“
Veronika:
„Aha. No jo. Do tý NEJISTOTY taky
přišel pozdě. Kecá, prostě chodí
pozdě.“
Emma:
„Tak to je super.“
Emma dál pečlivě vymačkává celý citrón, Veronika se napije
svařáku a kouká na Emmu jako při výslechu.
Emma soustředěně lžičkou pitvá citrón a vyškrabává z něj
do čaje i dužinu, trochu se u toho mračí a přesvědčivě jí
odpovídá.
Veronika:
„Mluvilas teď někdy s Tomášem?“
Emma:
„Ne, minule přišel včas.“
Emma:
„Jo.“
Veronika:
„Výjimka potvrzuje pravidlo!“
Veronika:
„A co?“
Emma:
„Ne, to se může stát.“
Jaroslava Mištová
str. 056
Intimity
str. 057
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
S povzdechem se Emma na Veroniku podívá.
Postava
Dialog
Emma:
„Ne, to jsem si nevšimla - já ho
neočuchávám.“
Emma:
„No co je, nikdy ti neujela tramvaj?“
Veronika:
Veronika mhouří oči a podezřívavě a káravě Emmě odpovídá.
„To já jo.“
Veronika:
Emma:
„Hele…“
„Že sis všimla nebo že ho očucháváš?“
Emma:
Veronika:
„Ho?“
„Obojí!“
Veronika:
Emma:
„Nebraň ho!“
„Že se ptám.“
Emma:
Veronika:
„Já ho nebráním!“
„Tak si třeba všimneš příště…“
Veronika:
„Nesnášíš když lidi choděj pozdě!“
Veronika ji provokuje a Emma jenom zakroutí hlavou a cucá
kyselý čaj a snaží se u toho nešklebit.
Emma:
* * *
„Ne že nesnáším… Nemám to ráda. Ale
říkám, může se to stát!“
Veronika se na chvíli odmlčí a labužnicky cucá svařák,
začne se blaženě usmívat.
Emma a Veronika sedí v jejich oblíbené kavárně. Emma je
zase duchem nepřítomná, Veronika se tváří bojovně. Před
sebou každá sklenici s vodou.
Veronika:
Veronika:
„Nezamilovávej mi ho!“
„Hm. A všimla sis jak hezky voní?“
Emma:
(vložený záběr/představa, ve které Veronika Tomáše očuchá
na jeden nádech – jak feťák kokain – přejetím obličeje po
nahém břiše, přes hrudník a skončí svými rty těsně u jeho)
„Já nic nedělám.“
Emma ji odpovídá nezúčastněně, na Veronice je vidět náznak
naštvání, uražení, rozrušení.
Emma se napije čaje, je strašně kyselý, zašklebí se.
Veronika:
Emma:
„To určitě.“
„Co?“
Emma:
Veronika:
„Jenom se bavíme.“
„No. Že Tomáš hezky voní, nevšimla
sis?“
Veronika:
„My se bavíme. Ty ho zamilováváš. Já
jsem si ho našla!“
Jaroslava Mištová
str. 058
Intimity
str. 059
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Emma zírá do stolu, nereaguje, chvíli je ticho. Veronika se
uklidní, tváří se vážně a zkoumavě sleduje Emmu.
Postava
Dialog
Emma:
„Pane bože! Já ho mám ráda, já se s ním
nechci vyspat!“
Veronika:
„Hele ty ho máš fakt ráda?“
Veronika se zase opře do křesílka a mluví na Emmu povýšeně.
Emma protočí oči v sloup, jakože je to úplná blbost
a naštvaně odsekne.
Veronika:
„No vidíš, tak to je moc hezký, že ho
máš ráda. Tak si s ním rovnou můžeš
taky moc hezky zašukat!“
Emma:
„Seš trapná.“
Emma je vzteklá, obě jsou rozčilené.
Veronika se předkloní, opře se lokty o stůl a mluví už zase
naštvaně, uraženě.
Emma:
„Šukat můžeš každýho. Ale ráda nemůžeš
mít každýho!“
Veronika:
„Ty ses do něj zamilovala, že jo?!“
(krátký záběr/představa Emmy jak se svými rty přibližuje
k těm Tomášovým. Záběr přeruší Veronika když promluví…)
Emma:
„Vůbec ne. Jsme jenom přátelé!“
Veronika:
Veronika:
„Takže se s ním můžu vyspat já?“
„Hm, pěkný.“
Emma:
Emma:
„Ty se můžeš vyspat s každým!“
„Jo, to je pěkný!“
Veronika:
„Já myslela jako že je fakt pěkný jak
mi tady kecáš!“
Obě se trucovitě odmlčí, Emma se napije vody a Veronika
si do svojí skleničky vodu dolije. Obě se koukají uraženě
a každá jiným směrem.
Veronika:
Emma:
„Tak já se s ním teda vyspím.“
„Prosim tě…“
Emma:
Emma vztekle zvedne telefon, který měla položený uprostřed
stolu a Veronika po něm přejížděla prstem a mačkala na něm
jen tak tlačítka.
„Klidně.“
Emma:
„Ty taky musíš na všechno šahat!“
Veronika:
„No ty by sis taky měla občas na něco
šáhnout, už ti z toho docela slušně
hrabe!“
Jaroslava Mištová
str. 060
Intimity
str. 061
Tereza Nováková
→
str. 062
Zastřelit racka
str. 063
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Scénář, na kterém v současné době pracuji, se odehrává
v menším pražském divadle typu Divadla Na zábradlí. Příběh
začíná ve chvíli, kdy do divadla přijíždí postarší ruský
režisér, aby zde se souborem nazkoušel inscenaci. Hlavní
postavou filmu je herec Jakub, který je manželem herečky
Gábiny, přičemž oba jsou členy divadelního souboru.
Tajemství, které se snaží před režisérem ututlat, je,
že se dvojice v současné době rozvádí. Rozvod přitom
přichází spíše z jedné strany – Gábiny, Jakub se s rozvodem
a s faktem, že si Gábina již našla nového partnera, ke
kterému může utéct, vyrovnává jen velmi těžko. Tajemství
ovšem přirozeně vyjde na povrch, a režisér, který se již
při své práci s podobnými komplikacemi setkal a nevyzněly
pro něj a pro jeho práci příznivě, s oběma herci pracovat
odmítá a dává dvojici ultimátum: zůstat může jen jeden
z nich. Způsob, jakým se oba herci se situací vyrovnávají,
souvisí nejen s tím, jaké mají vyhlídky a jací jsou jako
lidé, ale přirozeně se při jejich rozhodování ukazuje, jaké
city jeden k druhému chová a jaký je a byl jejich osobní –
milostný vztah.
Postava
Dialog
Tématice divadla jsem se věnovala již ve svých dvou
divadelních hrách, v prvním mém dramatickém textu
(z mého dnešního pohledu již spíše úsměvném) s prostým
názvem Herečky, podruhé v textu Malá zemětřesení (který
v současnosti zkoušíme). Ráda bych už motiv divadla
opustila, ale prozatím mám stále potřebu se k němu vracet
a zpracovávat jej na pozadí různých příběhů, jak je tomu
i v případě tohoto scénáře.
Důvodů, proč jsem si vybrala zrovna tento příběh ke
zpracování do scénáře pro středometrážní film, je více.
Zaprvé jsem se snažila najít příběh, který mohu situovat do
jediného prostředí – a to nejlépe do prostředí, které samo
nějak „hraje“ a je mi známé. V divadle se sice pohybuji na
amatérské úrovni, ale troufám si říci, že jsem ho nějakým
způsobem poznala a nadále ho poznávám – stále mě baví se
jím nějakým způsobem zabývat.
Dále mě na příběhu zajímá (nedobrovolná) sevřenost skupiny
lidí, která nabízí různé situace. V tomto případě se jedná
o divadelní soubor, v jiném případě by ale mohlo jít
o školní třídu, o pracovní oddělení v určité firmě apod.
Dále je to samozřejmě milostný vztah, který má skončit.
Tedy lépe řečeno: vztah, který končí, ale ještě definitivně
neskončil, trvá, ale už je pro něj konec naplánován (tedy
formálně a částečně prakticky).
A nakonec – chtěla jsem (pod vlivem několika tematicky
podobných filmů, z nichž nejortodoxnějším případem je určitě
My Dinner with Andre Louise Malla) vytvořit víceméně
upovídaný film (jež mám v oblibě), který přechází od malých
osobních příběhů k diskuzi o tom, co to divadlo je a co to
znamená v něm pracovat.
Tereza Nováková
str. 064
Zastřelit racka
str. 065
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
OBRAZ 11 INT/DOPOLEDNE DIVADLO – ZKUŠEBNA
Postava
Dialog
MICHAIL:
„Jak dlouho jste vy dva byli… nebo teda
jste manželé?“
Přicházíme do rozjeté čtené zkoušky. Všichni opět sedí
kolem stolu. Jen DALIBOR není již přítomen.
VIKTORIE:
„Jste bezvadně zachovalý a ženám se
jistě líbíte.“
Až teď MICHAIL ke dvojici vzhlédne a zpraží je přísným
důstojným pohledem. JAKUB se podívá na GÁBINU, ta se po
něm ale neotočí, dívá se pevně, ale odevzdaně na MICHAILA.
Pauza, nepříjemné ticho a dusno.
JAKUB:
MICHAIL:
„Tak co byste ráda?“
„Můžete namítnout, že mi do toho nic
není, samozřejmě.“
VIKTORIE:
„Před herečkou si všichni sedáte na
zadek. A basta!“
GÁBINA:
„Sedm let.“
JAKUB:
MICHAIL:
„To je idealismus.“
(chápavě a pomalu přikývne)
Takže nějakej rok to trvalo.“
VIKTORIE:
„Ženy se do vás vždycky zamilovávaly
a věšely se vám na krk. To je taky
idealismus?“
JAKUB si měří MICHAILA pohledem, GÁBINA se smutně ušklíbne.
MICHAIL:
„No byl bych to snad radši nevěděl, ale
lidi jsou drbny a rádi na sebe občas
napráskaj, bohužel. Jenomže já už tuhle
hru jednou prohrál. Já už to nechci.“
MICHAIL:
„To stačí. Dáme si pauzu na oběd.“
Herci jsou překvapeni jeho rázností a přerušením –
především VIKTORIE a JAKUB. Ostatní začínají vstávat
a balit se, někteří odcházejí. JAKUB se podívá tázavě na
VIKTORII, ta pokrčí trochu rameny. JAKUB se podívá na
MICHAILA, ten mu dá očima i gestem znamení, aby zůstal.
Vidíme GÁBINU, ta se neohlíží, obléká si svetr. MICHAIL se
na ni dívá. GÁBINA už je téměř na odchodu.
GÁBINA krátce přikývne, JAKUB se zadívá do stolu, opře si
levou tvář o ruku.
MICHAIL:
„Takže si to rozmyslete a do pátku mi
prosim řekněte. Rád bych věřil tomu, že
byste to zvládli, ale… riskovat se mi
to popravdě moc nechce.“
MICHAIL:
„Gábino, sedněte si ještě na chvíli.“
MICHAIL si chvíli oba měří pohledem, potom se trochu smutně
chápavě usměje, vstane a kývne dvojici na pozdrav, bere do
ruky bundu a odchází.
JAKUB zpozorní, zamračí se. VIKTORIE si oblékne kabát,
popadne tašku, udělá nešťastnou grimasu k JAKUBOVI
a odchází. JAKUB si sedne. MICHAIL se dívá do stolu, tváří
se velmi vážně, GÁBINA se podívá na JAKUBA. MICHAILOVI
trvá, než započne svou řeč. Chvíli se škrábe na obočí,
poposedává, odkašlává si, mne si obličej.
Tereza Nováková
Dvojice zůstane sama. GÁBINA je otočená k JAKUBOVI bokem
tak, že jí není vidět do tváře. Oba sedí nehnutě a mlčí.
Za nějakou chvíli se GÁBINA pohne jako první – sehne se
ke kabelce, otevře jí, začne v ní hledat. Vytáhne zrcátko
a rtěnku, začne si malovat ústa. JAKUB ji pozoruje trochu
nechápavě. Po chvíli sledování se mu rozzáří oči a ironicky
str. 066
Zastřelit racka
str. 067
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
se ušklíbne, opře se o židli a zadívá se do nikam před
sebe.
Postava
Dialog
GÁBINA se maluje, dokud neslyšíme zvuk zavírajících se
dveří. V tu chvíli GÁBINA odloží rtěnku, zavře oči a zkřiví
tvář v pláč.
JAKUB:
„Že by randíčko?“
OBRAZ 12 INT/VEČER DIVADELNÍ BAR
GÁBINA neodpovídá, dál se maluje, nevidíme jí do obličeje.
JAKUB se uchechtne.
JAKUB přichází do baru. Za ním stojí BÁRA, u stolků
herci a návštěvníci, MICHAIL telefonuje ve stoje v rohu
místnosti. JAKUB jde k baru, stoupne si k němu, BÁRA
zrovna připravuje kávu. JAKUB se nahne přes bar pro Bářiny
cigarety, jednu si vezme a zapálí, BÁRA se otočí.
JAKUB:
„No jasně.“
Po chvíli JAKUB vstane, zakloní se, protahuje si krk
a záda. Poté přechází ke dveřím z místnosti.
BÁRA:
„Není zač. Dáš si kafe?“
GÁBINA se zarazí, podívá se na něj – vzhlédne. Tváří se
dopáleně.
JAKUB jen nesouhlasně zakývá hlavou, opře se oběma lokty
o bar a dívá se někam nad sebe.
GÁBINA:
MILAN (VO):
„Jakube, víš, co jsi?“
JAKUB se zastaví, pokrčí rameny, otočí se na ni.
„Dobrý den.“
„Hajzl třeba?“
JAKUB se otočí s ironickým zahořklým výrazem na muže, který
promluvil a stojí teď vedle něj. Je to MILAN, docela hezký,
ale celkem přehlédnutelný padesátník v prostém černém
svetru a tmavých džínách. Vypadá zdvořile a inteligentně.
„Já myslela, že se o tebe můžu opřít.
Vidiš, jak jsem blbá.“
BÁRA se za chvíli otočí, spíš náhodou. Když si všimne
příchozího, přejde od kávovaru k baru a slušně se na MILANA
usměje.
JAKUB:
GÁBINA:
JAKUB:
BÁRA:
„Tak se opři! Mám ti podsunout rámě,
dámo?“
„Pardon, co si dáte?“
MILAN trochu zaváhá.
GÁBINA:
„Jdi, běž! Já to vyřešim, jdi!“
MILAN:
„No tak možná taky kávu, ale já jsem se
chtěl hlavně zeptat – nevíte, jestli
už herci skončili? Mám tu vyzvednout
Gábinu Švarcovou.“
JAKUB:
„Ty vždycky všechno vyřešíš, Gábinko.
To se mi na tobě líbí! Ty nikoho
nepotřebuješ!“
GÁBINA:
„Hm, tak už vypadni.“
Do JAKUBA jakoby uhodilo, rychle se na něj otočí – sekne
po MILANOVI nepřátelský zkoumavý pohled, MILAN jej ovšem
nezaregistruje (nebo to ignoruje) a dívá se stále na BÁRU.
BÁRA na sobě nedá nic znát a stále se usmívá.
JAKUB zakývá teatrálně (jako pejsek v autě) několikrát
hlavou. Potom se otočí na podpatku a odchází.
Tereza Nováková
str. 068
Zastřelit racka
str. 069
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
BÁRA:
Postava
Dialog
MILAN:
„Jojo, už skončili. Tu kávu s mlíkem?“
„Je to tam hezký, jenom tam nikdy
nedokážu trefit.“
MILAN:
„Poprosim, děkuju.“
GÁBINA:
„Je to ještě daleko?“
BÁRA se otočí opět ke kávovaru. MILAN chvíli jen tak stojí,
potom se nějak přirozeně podívá na JAKUBA. Pozorujeme
Jakuba, jak cítí jeho pohled, ale dívá se jinam, pokuřuje.
Je mu ona situace nepříjemná, odolává, aby se na MILANA
neotočil. Dál kouří a snaží se vypadat „přirozeně“
a nevyvedený z míry. Po chvíli típne cigaretu a obrátí se
na něj.
MILAN:
„Snad ne.“
Opět dusné ticho. MILAN viditelně zpomalí.
MILAN:
„Nechceš se na chvilku zastavit?“
JAKUB:
„Počasí na pytel, co? Buď leje, nebo je
zas hic.“
GÁBINA:
„Ubíhá nám čas, ne? Kvůli tý
rezervaci.“
MILAN je překvapen, otočí se na něj a spíš ze slušnosti se
usměje a přikývne. Trvá to ale jen krátce, JAKUB se totiž
najednou odsune od baru a odchází ke stolu na druhé straně
baru, kde sedí kolegové - herci. MILAN dostane svou kávu,
přikývne na poděkování a chopí se malé nádobky s mlékem.
MILAN:
(s úsměvem)
No to jo.“
OBRAZ 13 EXT/VEČER ULICE NĚKDE NA MALÉ STRANĚ
Ulicí prochází vedle sebe GÁBINA s MILANEM. Nebaví se mezi
sebou, ale kolem nich je paradoxně hluk – nějaká partička
mladých lidí na zastávce tramvaje, kterou míjeli, se
o něčem hlasitě hádá. GÁBINA se tváří chladně, MILAN sahá
pro telefon, dívá se, kolik je hodin.
Dvojice jde ulicí dál, ztrácí se nám z dohledu. MILAN se
přiblíží ke GÁBINĚ, vezme jí kolem ramen, pohladí ji a opět
se vzdálí, jdou takhle s mezerou mezi sebou dál vpřed.
OBRAZ 14 INT/NOC DIVADELNÍ BAR
Bar je poměrně narvaný. Hraje hudba, tu ale přehlušuje ruch
bavících se lidí. JAKUB sedí u stolku u zdi hned vedle
automatu na cigarety. Jiní herci už zde nesedí. U JAKUBA
sedí další dva lidé, cizinci, baví se německy mezi sebou
(mladý pár). Občas se ozve a ukáže opilý a energický
kulisák – dlouhé našedlé vlasy, obtloustlý.
MILAN:
(s klidným úsměvem)
Sakra. Už je osm.“
GÁBINA nijak nereaguje. MILAN se na ni podívá, chvíli ji za
chůze sleduje.
JAKUB kouří cigaretu, sedí zde už nějakou dobu, dívá se po
lidech s nedůvěrou, zdá se být trochu roztěkaný.
MILAN:
Přichází BÁRA, jde k JAKUBOVI. Ten si jejího příchodu
všimne s malým zpožděním, trochu se lekne, znejistí.
„Není ti zima?“
GÁBINA:
JAKUB:
„Ne, dobrý.“
„Dám si… dvanáctku. Ale malou, Baruš.“
MILAN se na GÁBINU dál nedívá, ale očividně si neví se
situací rady.
Tereza Nováková
BÁRA se přátelsky usměje a odchází k jinému stolu.
str. 070
Zastřelit racka
str. 071
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
JAKUB se krátce podívá na pár vedle sebe. Ti si ho vůbec
nevšímají. Dívka si zrovna ulízává vlasy do culíku, mladík
něco zapáleně povídá, dívka se trochu rozesměje a spíná si
vlasy.
Postava
Dialog
Eva se na něj decentně usměje, JAKUB jí podá také ze
slušnosti – sám od sebe – ruku.
JAKUB:
„Jakub.“
JAKUB se opět rozhlédne po místnosti. Vidí různě staré
lidi, genderově trochu nevyrovnanou skupinku – je zde
mnohem víc mužů, přibližně jeho věku a mladší.
Chvíli ticho. Jakub se napije. Pak si všimne, že si ho
Fedora neustále prohlíží, provokuje ho pohledem. JAKUB
je z toho chvíli očividně trochu nervózní, potom se ale
„nechá“ a dlouhý pohled jí opětuje, ale neflirtuje.
Pár vedle něj se hřmotně rozesměje. JAKUB se na ně neotočí,
ale očividně je vnímá – slyší. Začnou se bavit německy,
jeden mluví přes druhého, smějí se.
Přichází BÁRA, už se neusmívá, pohlédne na dívky, zareaguje
jen EVA, která se otočí.
BÁRA položí před JAKUBA malé pivo. JAKUB ani nevzhlédne,
dívá se do stolu
FEDORA stále hypnotizuje JAKUBA pohledem a nevnímá okolí.
Napije se – vypije více než do poloviny sklenice jakoby měl
obrovskou žízeň. Potom si sklenici prohlédne, prohlíží si
ji delší dobu se zvláštním zaujetím.
OBRAZ 15 INT/NOC DIVADELNÍ BAR
Posun v čase – stejné místo, jen o cca hodinu později.
Německý pár už u stolu nesedí. FEDORA sedí vedle JAKUBA,
EVA stále naproti nim na stejném místě. Všichni (především
JAKUB s FEDOROU) se očividně dobře baví, dobrá nálada.
JAKUB dopíjí pivo z velkého půllitru, dívky mají nějaké
míchané nápoje.
Najednou se odněkud vynoří dvě asi stejně stará děvčata
(25 let), cosi si šeptají a chichotají se. Přichází
k JAKUBOVI. Jedna – EVA – je krátkovlasá a průměrně hezká
vyhublá dívka. Druhá – FEDORA – je hezká světlovláska,
extravagantně oblečená, silně nalíčená, na pohled dost
sebevědomá.
FEDORA:
„Ne, řekni – ale fakt. Přijdou ti spíš
blond nebo spíš zrzavý?“
FEDORA:
(k JAKUBOVI)
Ahoj, hledáme místo k sezení, nemůžem
k vám?“
JAKUB se podívá na dvě volné židle naproti němu a se
zamyšleným pohledem na ni pak jen přikývne.
JAKUB se na ni dlouze podívá, usmívá se laškovně. V tu
chvíli přichází BÁRA, bere ze stolu prázdné panáky, pokládá
na stůl nové plné. EVA je od ní přebírá a pokládá jeden
před každého.
JAKUB:
Dívky se posadí a obě si nějakou dobu jen vyměňují pohledy
a úsměvy.
„Jsou takový medový.“
FEDORA:
FEDORA:
„Prej medový!“
„Já jsem Fedora.“
FEDORA se rozesměje, podívá se na EVU a u toho se přitiskne
k JAKUBOVI ramenem a směje se. Záběr na JAKUBA, ten se
také směje, ačkoli ne tolik. FEDORA spod stolu vyndá ruku
a položí ji svérázně bez ostychu JAKUBOVI na koleno.
JAKUBOVI trochu zmrzne úsměv, natáhne se pro pivo a napije
se.
Dívka mu podá ruku (namalované nehty, spousta šperků).
JAKUB jí stiskne, FEDORA s ním dlouhým pohledem flirtuje.
FEDORA:
„Tohle je Eva.“
Tereza Nováková
str. 072
Zastřelit racka
str. 073
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Postava
Dialog
OBRAZ 16 INT/NOC DIVADELNÍ BAR – TOALETY
Nevidíme ještě žádné lidi. Záběr na umyvadlo a záchod.
Slyšíme přerývavé dýchání (obou).
FEDORA (MO):
„Podívej – vidíš to?“
JAKUB (VO):
„Já ti s tím pomůžu.“
FEDORA (VO):
„Ne, ty nic nedělej! Rozepnu ti pásek.
Rozepínám ho. Nic nedělej! Jsme spolu
na hajzlech, dva cizí lidi, a takhle
bloncka tě teď hrozně chce. Nic o ní
nevíš, možná ti řekla i falešný jméno.
Na tom nesejde.“
JAKUB (VO):
„Počkej-“
FEDORA (VO):
„Nic nedělej! A zavři oči.“
Slyšíme JAKUBA trochu vzdychat.
FEDORA (VO):
„A teď mi šáhni sem. Počkej, já tě
povedu.“
Slyšíme vzdychnout i FEDORU.
Tereza Nováková
str. 074
Zastřelit racka
str. 075
Tomáš Plhoň
→TEAM BUILDING
str. 076
str. 077
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Korporace. Svébytný organismus uzavřený neprodyšnou zdí
sádrokartonových překližek kanceláře. Prostředí tak typické
pro naše životy na prahu 21. století. Být jen kolečkem ve
velkém mechanismu, o jehož účelu jsme už dávno zapomněli
přemýšlet. Přesto jsou těmi klíčovými součástkami obyčejní
lidé se svými touhami, potřebami, s každodenními bitvami
zakončenými prohrou nebo vítězstvím.
Postava
Dialog
Přesto však jistý etický pohled obsahuje, což je snad
dostatečně funkční podhoubí pro existenci silných
charakterů a vzbuzení zájmu o jejich osudy. V novém
tisíciletí už práce přestává být náplní našich životů.
Stává se jen nechtěným prostředkem, jak dosáhnout našich
cílů. Jaké to jsou? To sami nevíme. Jsou někde tam.
Jinde. Ale rozhodně ne tady, na té kancelářské židli před
plazmovou obrazovkou. Možná by se stačilo sebrat a odejít.
Zkusit štěstí někde jinde. Nebo toho připraveného žebříčku
využít. Stoupat příčku po příčce a doufat, že tam nahoře
nás čeká osobní svoboda. Jakou cenu jsme ale pro její
dosažení schopni obětovat?
Scénář s pracovním názvem Team building jeden takový
organismus sleduje. Očima Zdeňka, pracovitého, možná až
příliš sebevědomého mladého muže, který se snaží uprostřed
nekonečné rutiny zůstat nad věcí, vidíme jeden den, lépe
řečeno večer, v jeho životě a životě dalších kolegů, kteří
se zrovna účastní karnevalu pro korporátní život tak
typického – team buildingu.
Následující úryvek obsahuje úvodní sekvenci scénáře.
Postavy jsou zde zachyceny uprostřed své každodenní rutiny.
Jsou nastíněny jejich vztahy a problémy, které budou řešit.
Většina filmu se bude odehrávat mimo kancelář, v horské
lovecké chatě na firemním večírku.
Snímek záměrně využívá stylistické prvky známé
z konverzačních komedií a západních sitcomů, aby tak
všední realitu „bílých límečků“ ukázal z humorného
a demytizujícího pohledu. Nechce však být třeskutou fraškou
ani satirou zesměšňující tento fenomén. Bere ho takový jaký
je. Jako nezměnitelnou realitu.
Komické prvky chce naopak použít k přiblížení vztahů mezi
charaktery, oněmi pěšáky každodenní pracovní nudy. Ti jsou
– každý po svém – konfrontování s nemilosrdnými pravidly
této moderní reality. Zdeněk se bude muset rozhodnout,
jestli chce nečinně přihlížet neúprosnému běhu korporace
ve stylu „jdeme přes mrtvoly“. I jeho bláznivé punkerského
kamaráda Kurta čekají nemilé kompromisy. Team buildingu se
navíc účastní Zdeňkova bývalá přítelkyně Martina, která má
už několik nepříjemných kompromisů za sebou. To bude pro
naši hlavní postavu velmi stresující konfrontace, která ho
hned v úvodu přiměje k rozhodnutí nepozorovaně firemní akci
opustit. Musí ale čelit své neúprosné šéfové, Božence. Když
do horské chaty navíc přijíždí nový ředitel společnosti
Slavíček, brzy se ukáže, že to není Boženka ani Martina,
proti komu by měl Zdeněk směřovat svůj vztek, ale právě on.
Řada současných českých filmů o sobě halasně tvrdí, jak
zachycuje svou dobu, generaci nebo jak se vypořádává
s tím či oním problémem. Team building nechce být takovým
snímkem. Má být především zábavným, citlivým a emocionálně
(doufejme) silným příběhem. Nechce být moralistní ani
přehnaně hodnotící.
Tomáš Plhoň
str. 078
Team Building
str. 079
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
INT., kancelář, open space, den
Postava
Dialog
Stážista se zamračí a odchází. Zdeněk se znovu podívá na
Kurta, stále v zajetí svého vlastního světa, sluchátka na
uších.
Ručičky plastových hodin zavěšených na stěně pomalu tikají.
Ukazují půl jedenácté dopoledne. Jejich zvuk přehlušuje
čilý ruch pracovního dne. Bušení do klávesnic, zvonění
telefonů, sem tam nějaké to slovo.
ZDENĚK:
„Ty mě neslyšíš, že ne?“
Soustředěně, jako by chtěl urychlit jejich běh, pozoruje
hodiny mladý muž za kancelářským stolem, Zdeněk (okolo
třiceti let). Je oblečen klasickým poloformálním stylem –
letmo přežehlená lněná košile, nevýrazná kravata, trochu
rozcuchaný účes.
Kurt opět souhlasně přikývne. Zdeněk se na chvíli zamyslí
a otevře jednu z přihrádek svého stolu. Tam jsou tři
plechovky čipsů. Vezme jednu z nich natáhne ji před Kurta.
ZDENĚK:
„Když tohle otevřeš, vystřelí ti to do
ksichtu“
Hodiny jeho přání ignorují a tak Zdeněk stočí svůj pohled
zpět k počítači. Pohne myší, zaťuká do klávesnice a opře se
do židle. Podívá se na protější stranu jeho stolu, kde je
čelem k němu posazen jeho kolega Kurt. Krátké mastné vlasy
zastřižené na pár milimetrů velmi nevhodně doplňuje ocásek
plazící se po jeho temeni. Pokud je Zdeňkovo oblečení
trochu ležérní, je to Kurtovo vyloženě zanedbané s několika
fleky. Na hlavě má velká sluchátka a hlavou pohupuje do
rytmu.
Kurt zase souhlasně přikývne, tentokrát s o poznání větším
nadšením, a natáhne se po plechovce. Jakmile otevře víčko,
přímo do obličeje mu vystřelí proud konfet. Kurt leknutím
padá ze židle.
Tlumený výbuch a Kurtův pád upoutá pozornost osazenstva
kanceláře. Zamračené a otrávené pohledy Zdeňka probodávají
skrz na skrz. Ten si z toho nic nedělá.
Zdeněk se nakloní ke Kurtovi. Jejich pohledy se setkají.
ZDENĚK:
ZDENĚK:
„Jenom klid, zkouška na vánoční
večírek, máme to pod kontrolou“
„Kurte, udělal si mi to logo pro RSC?“
Kurt přikývne. Dál pohupuje hlavou do rytmu
Kolegové se otáčejí zpět ke svým klávesnicím a monitorům.
To už se oblak konfet snesl k zemi a Kurt se znovu usadil
do židle. Vypadá nadšeně jako malé dítě.
ZDENĚK:
„A… pošleš mi ho?“
KURT:
Kurt opět přikývne, ale jinak nereaguje. Ještě než stihne
Zdeněk cokoliv říct, kdosi ho vyruší.
„Hej, husté! Tys věděl že to bouchne,
že?“
STÁŽISTA:
ZDENĚK:
„Šlo by to takhle? Myslim, že to mám.“
U jeho stolu stojí mladý Stážista, lehce přes dvacet let,
očividně plný ostychu. Před Zdeňka natahuje papírové
složky. Ten si je vezme, položí na stůl a porovná s údaji,
které má u sebe. Něco v nich zaškrtne a zakroutí hlavou.
„Ne, měl z toho vylézt nějakej normální
grafik, kterej by mě tolik nesral, ale
myslim že ho tam nedali“
Zdeněk se ironicky dívá do útrob prázdné plechovky.
KURT:
ZDENĚK:
„A měl by pro tebe ten normální grafik
schovaný překvapení?“
„Ne, ne, takhle určitě ne. Tohle
opravte.“
Tomáš Plhoň
str. 080
Team Building
str. 081
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Kurt se zatetelí a jako by předváděl kouzelnický trik,
šáhne do náprsní kapsy. Z ní vytáhne smotanou cigaretu
marihuany. Zdeněk se v šoku ohlíží kolem, zda si toho někdo
všiml.
Postava
Dialog
Vytrhne sluchátka z počítače a změť kakofonických
kytarových tónů se rozezvučí celou kanceláří. Vytočené
pohledy spolupracovníků se znovu otáčejí k jejich stolu.
ZDEŇEK:
ZDENĚK:
„Ztlum to ty vole“
„Ty vole schovej to“
KURT:
„Šak jasné to mám na večer“
Kurt pokrčí rameny a zapojí kabel sluchátek zpět. Hudba
utichne. Kurt si nasadí sluchátka na uši a dál se pohybuje
v rytmu, jako by k žádné konverzaci nedošlo.
Schovává marihuanu zpět do kapsy.
ZDENĚK:
„Počkej, ty nemůžeš jít na koncert“
ZDENĚK:
„Na večer?“
Kurt nereaguje, místo toho si začne notovat.
KURT:
KURT:
„No…? Na koncert…? Haló?“
„Švááááááb…“
Než Zdeněk odpoví, znovu ho vyruší mladý stážista a ukazuje
mu papírové složky.
ZDENĚK:
„Dneska je team building“
STÁŽISTA:
KURT:
„Tak! Tady!“
„Odpornej jak shnilý smetí“
Zdeněk si bere složky, otevírá je, zahledí se a Kurta vnímá
jen na půl.
ZDENĚK:
„Kurte…“
KURT:
KURT:
„Kritická situace! Nejlepší punková
alternativa 80-tých let znova na
scéně!“
Zdeněk směrem ke Kurtovi nechápavě pokrčí rameny, zavře
složky a vrátí je stážistovi.
„Šváááááb…“
Zdeněk otráveně vzdychne, znovu otevře šuplík, vyndá další
plechovku a zamíří s ní na Kurta. Ten vyděšeně ucukne, ale
ještě než Zdeněk stačí vystřelit, opět přichází Stážista se
složkami.
ZDENĚK:
STÁŽISTA:
„Ne je to zase špatně…“
Pokořený stážista odchází pryč. Kurt se ale dostává do
varu.
„Tak teď už to ale musí bejt správně“
Zdeněk odkládá plechovku a otevírá desky. Něco zaškrtne
a praští do stolu.
KURT:
ZDENĚK:
„Ty pičo kde žiješ?… teď to tu mám,
chceš si to poslechnout?“
Tomáš Plhoň
str. 082
„No výborně… to ti teda Vážně
gratuluju.“
Team Building
str. 083
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Stážista je nepokrytě nadšený jako by zrovna uběhl maraton
jako první. Zdeněk zavírá desky a podává mu je. Papírové
složky zachytí pevná ruka. Nepatří ale stážistovi. Patří
Božence. Zdeňkově šéfové, asi padesátileté, poněkud
silnější, asertivní ženě.
Postava
Dialog
Zdeněk pokrčí rameny a šáhne po papíře na stole.
ZDENĚK:
„Nevim, jakýho kouzelníka zaměstnáváme
v účtárně, ale to co mi poslali, nedává
ani trochu smysl“
BOŽENKA:
„Nerušim vás?“
Podává jí papír, ta si ho prohlíží, přejíždí po něm očima,
potom si prohlíží Zdeňka.
Pomalu otevírá desky. Stážista a Zdeněk ji s napětím
sledují.
BOŽENKA:
„Poď se mnou“
ZDENĚK:
„Ahoj Boženko, ne, zrovna sme tady
s mladým připravovali…“
Boženka se k němu otočí zády a dá se na odchod. Zdeněk se
vysouká ze židle a jde za ní.
Boženčina ruka uchopí první list ve složce a dá si ho
k očím. Zaostřuje. Vidíme, že na čtverečkovaném papíře je
rozehraná partie lodí.
INT – kancelář, open space a chodba, den
„Nasupená Boženka prochází rázným
krokem kanceláří. Zdeněk ji dobíhá
a jde vedle ní.“
BOŽENKA:
„No… pěkně nám zaučuješ stážistu,
Zdeňku… moc pěkně“
BOŽENKA:
„Víš, jak by to vypadalo kdyby
sme takhle zaučovali všechny nový
zaměstnance?“
ZDENĚK:
„Náhodou, je dobrej, potopil mi tři
křižníky“
ZDENĚK:
BOŽENKA:
„Došly by naše zásoby čtverečkovanýho
papíru“
„Neměl si náhodou něco dělat?“
ZDENĚK:
BOŽENKA:
„Já mám jako jedinej všechno dávno
hotový“
„Debile, tobě tak ještě někoho svěřim“
ZDENĚK:
BOŽENKA:
„To udělej, aspoň z nich nevyrostou
takový androidi jako ty okolo“
„Tak to gratuluju. A proč si mi jako
jedinej neposlal účetní výkaz za
poslední měsíc“
BOŽENKA:
„Co to meleš prosim tě?“
ZDENĚK:
„Protože mi asi jako jedinýmu nesedí
čísla s účtárnou“
BOŽENKA:
„Co?“
Tomáš Plhoň
str. 084
Zdeněk se zastaví a Boženka s ním. Pozoruje ho. Zdeněk se
nahne k jednomu z pracovních stolů, za kterým stojí Radim.
Velmi dobře upravený a pohledný kolega s nagelovanými
vlasy. Zdeňkův výraz se náhle změní ze škádlivého na
tragický, téměř pohřební.
Team Building
str. 085
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
ZDENĚK:
„Prosim tě, Radime… byl jsem
teď u doktora víš a vypadá to špatně.
Ta rakovina konečníku se šíří…už se mi
to dostalo i do plic a do očí a…vypadá
to, že na tu schůzku přístí středu ve
14:30 to nestihnu.“
Postava
Dialog
Boženka kývne k obrazovce počítače. Zdeněk se otráveně
přisune k obrazovce.
ZDENĚK:
„Už se někdy od pádu Cařihradu stalo,
že by sis přečetla vlastní mail?“
BOŽENKA:
Radim automaticky otevře diář a velmi vlídně, ale
automaticky k mu odpoví.
„Ty seš vážně vtipnej jak pohřební
průvod, tak co?“
RADIM:
ZDENĚK:
„Jasný, kouknu… hmmm… mohli bysme to
přeložit na 15:30?“
„Spam, spam, spam… zvětšení penisu, to
by se ti mohlo hodit?“
ZDENĚK:
BOŽENKA:
„Jo, to by asi šlo… sbohem… Radime“
„Myslíš, že když máš nejvíc klientů,
že seš v pohodě? Tahle firma de do
hajzlu. Jsme v těžký ztrátě a zeshora
nám nasadili novýho ředitele. Já toho
Slavíčka znám, jeho těma klauniádama
neoblbneš“
Zdeněk se ohlédne zpátky na Boženku a vítězoslavně se
usměje. „Vidíš?“ jako by říkal. Boženka otráveně zakroutí
hlavou a vejde do dveří od své kanceláře. Zdeněk ji
následuje a zavře za sebou dveře.
INT - kancelář Boženky, den
ZDENĚK:
„Když nechce klauniády, tak proč jedeme
na blbej team bulding na Šumavu?“
„Boženka udělá po kanceláři pár kroků
a postaví se před svůj počítač.“
Boženka mlčí. Místo odpovědi vzdychne.
BOŽENKA:
„Sedni si ty pako“
BOŽENKA:
„Takže ty tvoje čísla nesedí?“
Zdeněk si sedá na Boženčinu židli. Na stole se kýve čínský
ptáček a zobe z vody. Hračka pravidelně těká ze strany na
stranu. Zdeněk zachytí její zobáček.
Zdeněk zakroutí hlavou. Boženka nasadí rozkazovačný tón.
BOŽENKA:
ZDENĚK:
„Novej mail… adresát… Václav Slavíček…
předmět… dementi v účtárně…“
„Co to sakra je?“
BOŽENKA:
ZDENĚK:
„Čínskej ptáček, boží, ne?“
„To znám, to je z Máchy, ne?“
Zdeněk zakroutí nechápavě hlavou a opře se do židle.
BOŽENKA:
„Piš… Vážené malé zakomplexované
hovado…“
BOŽENKA:
„Víš, že by tahle židle mohla jednou
bejt tvoje, kdybys nebyl takovej vůl?
Co je novýho?“
Tomáš Plhoň
str. 086
Zdeněk ťuká do klávesnice. Na obrazovce se objeví nápis
“vážený pane Slavíčku”
Team Building
str. 087
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
BOŽENKA:
„Odjakživa patřilo k tradici naší
společnosti zaměstnávat 80 procent
retardovaných slintajících opic.
Přesto byste se měl zamyslet, jestli
bylo chytré přesunout je z oddělení
marketingu do účtárny. V příloze jejich
poluce z tohoto týdne“
Postava
Dialog
Boženka se otočí skrz prosklennou kancelář ukáže do open
spacu. Kurt tam sedí. Stále má sluchátka na uších. Na jeho
obrazovce běží porno.
ZDENĚK:
„Ale to přece…“
BOŽENKA:
„Je to hotová věc“
Zdeněk dál píše mail a překládá ho do korektní řeči. Zjevně
je na něco podobného zvyklý. S posledním ťuknutím do
klávesnice se vítězoslavně opře do židle.
ZDENĚK:
„Poslouchej mě“
ZDENĚK:
BOŽENKA:
„Bravo. A novýho pana ředitele mám
oslovovat jenom hovado nebo celým
jménem?“
„Skončili sme“
ZDENĚK:
„Boženko…“
BOŽENKA:
„Ať tě ani nenapadne na tom team
buildingu něco vyvést. Je to tvoje
šance se před novým šéfem pěkně
předvést.“
Boženka otevře dveře od kanceláře a čeká. Zdeněk chvíli
hledá slova, ale z přísného pohledu jeho šéfové se zdá být
jasné, že by byla zbytečná. Zvedne se a odchází.
INT – open space, den
ZDENĚK:
„Měl sem pro něj připravenou super
plechovku s překvapením, ale Kurt byl
rychlejší“
Zdeněk vychází z kanceláře. Chce jít zpátky na své
místo, ale uprostřed místnosti se zarazí. Všechny tváře
v kanceláři míří jedním směrem. K ženě v červeném kostýmku.
Ke Zdeňkovi je otočená zády a nahlas cosi přednáší.
BOŽENKA:
„Toho ostravskýho vola mi vůbec
nepřipomínej. Jestli se nebudeš snažit,
dopadneš stejně jako on“
MARTINA:
„A po těch několika formalitách
a následném občerstvení bude následovat
bowling, na který se určitě všichni
těší“
ZDENĚK:
„Jak jako on?“
U jednoho ze stolů stojí účetní Simona, velmi obdařená
čtyřicátnice. Stojí vedle Stážisty a pobaveně do něj drbne.
BOŽENKA:
„V pondělí ho propustíme“
SIMONA:
ZDENĚK:
„Ty jo, bowling! Aspoň si konečně šáhnu
na pořádný koule“
„Cože? proč Kurta?“
BOŽENKA:
Stážista se nesměle odvrátí pryč.
„Proč Kurta?“
Tomáš Plhoň
str. 088
Team Building
str. 089
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
MARTINA:
Postava
Dialog
ZDENĚK:
„A dovolte mi nakonec být teď trochu
osobní, a říct, že já a…“
„Boženko, prosim tě já… já na ten team
building nemůžu“
V tu chvíli se žena v červeném kostýmku otočí směrem ke
Zdeňkovi. Jeho mladým obličejem projde mráz jako by spatřil
přízrak. Také žena v kostýmku, Martina, se na chvíli
nepatrně zarazí. Zdeněk odvrátí tvář. Martina pokračuje
jako by nic.
BOŽENKA:
„Cos to říkal?“
ZDENĚK:
„Nezlob se… ta Šumava dneska… nemůžu…
mám pro to osobní…“
MARTINA:
„…a ředitel Slavíček se na vás moc
těšíme“
Zdeněk pátrá pohledem po nějaké záchraně. Někomu, kdo by
ho probudil ze sna. Prázdné tváře kolegů, stoly, počítače,
Boženka. Stojí přímo za ním. Podívá se jí do obličeje.
BOŽENKA:
„Osobní?! To je přesně to, co mě vůbec
nezajímá!“
Zabouchnuté dveře div nevyrazí Zdeňkovi zuby. Zaražený se
otáčí a jako mrtvola se přicourá ke svému stolu. Nechá
tělo dopadnout na židli. Kouká do prázdna. Podívá se na
svou pravou ruku. Na pravé ruce, na prostředníčku, má
vytetovanou malou ležatou osmičku. Kurt Zdeňka chvíli
sleduje, potom se napřáhne, zamíří na něj plechovku
a otevře víčko.
ZDENĚK:
„Ale to je…“
BOŽENKA:
„Ta holka co u nás pracovala na
recepci. Ovšem teď již nová sekretářka
generálního ředitele…neptej se mě, jak
toho asi dosáhla…“
KURT:
„Héj, pičo, kritická situace!“
Přímo do Zdeňkovi tváře letí proud konfet. Vytvoří kolem
něj oblak a snášejí se k zemi. Zdeněk neraguje. Mlčí.
Martina skončila s proslovem a jde přímo k Božence. Jen tak
mimoděk pozdraví Zdeňka.
MARTINA:
„Čau… ahoj Boženko“
Obě ženy se přátelsky obejmou na pozdrav.
BOŽENKA:
„Nazdar pani asistentko, gratuluju…tak
se uvidíme na šarádě“
MARTINA:
„Večer, zatim pa“
Martina rychlým krokem odchází, jako by pospíchala. Zdeněk
zůstává přikován k zemi. Boženka se otáčí a vrací se zpátky
do kanceláře, ale ještě předtím jí Zdeněk zastavuje.
Tomáš Plhoň
str. 090
Team Building
str. 091
David Semler
→
str. 092
Na Mlejně
str. 093
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Rodinné drama s prvky komedie, které se dotýká témat
rasismu, homofobie a traumat z dětství.
Postava
Dialog
INT. MLÝN. JÍDELNA. POLEDNE
V místnosti, v jejímž rohu je ohromná kachlová pec, stojí
dlouhý dřevěný stůl se svátečním ubrusem. V jeho čele sedí
dědeček PEPA (75) v teplácích a vytahaném triku. Pepa je
většinu času nabručený, ale občas z něho vytryskne proud
veselí, který většinou pramení z možnosti někoho přivést
do rozpaků. Za stolem sedí také SABINA (29) zahalená do
dlouhých afrických sukní a s šátkem na hlavě a její muž
PAPIS (35). Papis je Afričan z Gambie; má svalnatou postavu
v upnutém tílku a volných afrických kalhotách, delší černé
vlasy má zapletené do dredů. Mluví česky, ale má silný
africký přízvuk. Jejich děti Sebastián (8) a Jantibi (6)
sedí mezi nimi. Oba na sobě mají tepláky se špinavými
kolenya vytahaná trička. Sebastián, dítě ze Sabinina
předchozího vztahu, je štíhlý a bledý chlapec s dlouhými
blonďatými lokýnkami, Jantibi je mulat s velkýma očima
a blonďatými kudrlinkami na hlavě.
Adam a Sabina jsou nevlastní sourozenci, kteří mají
společného otce a odlišné matky. Jejich otec se předávkoval
heroinem, když bylo Adamovi pět a Sabině čtrnáct, od
té doby spolu nebyli příliš v kontaktu. Jednou z mála
příležitostí se setkat, je návštěva jejich společných
prarodičů na samotě ve Středních Čechách, které všichni
říkají „Mlejn“.
Babička s dědečkem mají svých starostí dost; kromě
pětapadesátiletého manželství a smrti jediného syna, se
však musí vypořádat i s nevyvedenými vnoučaty. Vnučka
Sabina si vzala Afričana a čeká s ním už druhé dítě a vnuk
Adam zvažuje, zda jim má svěřit pravdu o své sexuální
orientaci.
U plotny stojí babička Květa (70); je silně nalíčená a na
sobě má tmavě modrý kalhotový kostým. Na svůj věk vypadá
velmi dobře, nejmíň o 15 let mladší než Pepa. Většinou se
snaží mluvit spisovně a často se do jejího hlasu vkrade
mírně teatrální patos. Květa stojí u plotny pece, která
slouží jako odkládací pult pro nanošené hrnce s jídlem
z kuchyně, a nabírá Pepovi na talíř polévku. ADAM (20) se
svojí matkou MAGDOU (45) stojí vedle ní, jakoby jí chtěli
asistovat. Oba jsou ve sportovním oblečením a působí
upraveně.
KVĚTA:
„Dědo, ty si dáš hodně, viď?“
PEPA:
„Že se ptáš.“
KVĚTA:
„Ádo, odnes talíř dědečkovi.“
Adam odnáší talíř. Květa nabírá polévku do dalších talířů.
Pepa si otvírá pivo.
PEPA:
„Papisi, dáš si taky?“
PAPIS:
„Tak jenom trochu, děkuju.“
David Semler
str. 094
Na mlejně
str. 095
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Pepa naleje Papisovi do sklenice trochu piva.
Postava
Dialog
KVĚTA:
„Adámek si nandá sám. A Magdi, ty chceš
kolik?“
KVĚTA:
„Papisi, já myslela, že ty alkohol
nesmíš?“
MAGDA:
„Mě stačí taky málo.“
PAPIS:
„Výjimečně si dám.“
„Sedají si ke stolu.“
KVĚTA:
KVĚTA:
„Sabinko, ty si dáš kolik?“
„Něco mě nutí, popřáti vám dobré
chuti.“
SABINA:
„Mě stačí málo, babi. A klukům dej taky
tak jednu naběračku.“
osTATNÍ:
„Dobrou chuť.“
JANTIBI:
KVĚTA:
„Já chci dvě!“
„Já nevím, jak vám, ale mě připadá ta
polévka vynikající!“
SABINA:
„Prosim tě, a kdo to zas bude po tobě
dojídat?“
SABINA:
„Je moc dobrá, babi!“
Jantibi udělá uraženou grimasu, ale nevydrží pohled Sabiny
a za chvíli se rozesměje.
MAGDA:
„Je skvělá, Květo.“
PEPA:
„Ostatní přikyvují a souhlasně
přizvukují.“
„Magdo, ty nepiješ pivo, viď?“
MAGDA:
KVĚTA:
„Ne, děkuju.“
„To jsem ráda!“
KVĚTA:
PEPA:
„Ale víno si dáš!“
„Mohla jsi tam dát ještě cibuli.“
MAGDA:
KVĚTA:
„Na mě je hrozně brzo takhle k obědu.
Spíš až večer.“
(úsečně)
„Ano, to jsem mohla. (na Adama) Adámku,
povídej mi něco. Co škola? Studuješ
pořád tu angličtinu?“
PEPA:
„To se divim.“
Adam:
ADAM:
„Anglistiku, no. Jde to.“
(na Květu)
„Já si nandám sám. (Na Magdu) ši.“
Květa:
„A co známky? Máš furt samý?“
David Semler
str. 096
Na mlejně
str. 097
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Adam:
Postava
Dialog
Květa vstane od stolu a začne sklízet prázdné polívkové
talíře. Adam s Magdou vstanou také a pomáhají. Adamodnese
talíře do kuchyně, Květa se postaví znovu k peci a nandává
po jednom na talíře druhý chod.
„To už dávno ne.“
Květa:
„No proto! To už byla hrozná nuda, když
jsi vždycky na vysvědčení přinesl samé
jedničky. Ale já byla také taková.
Vždycky jsem byla nejlepší ze třídy.“
Květa:
(nejspíš na Papise a Jantibiho)
„Udělala jsem vám zvlášť hovězí, takže
se nemusíte ničeho bát.“
Pepa:
„Ty jseš vždycky ve všem nejlepší,
Květuško.“
Papis:
„Dobře, děkujeme, babi.“
Květa:
Jantibi:
„Ano, jistě!“
„Kdyby to bylo vepřový, tak to nejim.“
Pepa:
Květa:
„Takovej Sebastián, ten radši nenosí
vysvědčení vůbec!“
(s předstíraným překvapením)
„Vážně? A Proč?“
Sebastián sklopí oči.
Jantibi:
„Protože mi to nechutná.“
Sabina:
(spíše k Magdě a Adamovi)
„V jeho škole dostávaj na konci
pololetí jenom slovní ohodnocení.“
Květa:
„A tys to někdy jedl?“
Jantibi:
Pepa:
„Ne.“
„Prosimtě, jak můžou shrnout půlroční
práci dítěte do několika vět? Za
předpokladu, že teda nějakou práci
vyvinou.“
Květa:
„Tak jak můžeš vědět, že ti to
nechutná?“
Sabina:
Jantibi:
„To je uplně jinej přístup, než
v klasický škole, dědo. Děti si tam
můžou rozvíjet svoji individualitu
a kreativitu“
„Protože jsem muslim!“
Květa:
„Aha...“
Pepa:
Sabina:
„Já se pak po obědě Sebastiána
zeptám, jak individuálně přistupuje
k matematice!“
Květa:
(opět na Magdu a Adama)
„My kluky do ničeho nenutíme. Je to na
nich, jak se rozhodnou.“
Jantibi horlivě přikyvuje.
„Nechte ho, chudáka, dyť se nemůže ani
v klidu najíst!“
David Semler
str. 098
Na mlejně
str. 099
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Postava
Květa:
Dialog
byl před tim už nejmíň desetkrát
přeloženej?“
„To je jasný, že nejí vepřový, když to
vidí u táty. Sebastiánku, ty si ale
vepřový masíčko dáš, viď?“
Adam:
„Tak hlavní asi je, že přeložil
kompletně celou Shakespearovu tvorbu
a ještě ji opatřil důkladnejma
poznámkama a vysvětlivkama.“
Sebastián:
„Ano, prosím.“
Květa:
„A kolik, hodně?“
Pepa:
„Třeba o tom, že byl Shakespeare
homosexuál?“
Sebastián:
„Trošku.“
Adam s Magdou se na sebe opatrně podívají.
Květa:
„Dám ti hodně, ať je z tebe velký kluk.
Ták. Adámek si nandá sám a Magdička
taky.“
Adam:
„S tim Hilský zrovna nesouhlasí.“
Květa:
Posadí se opět ke stolu.
„Tohle slovo se smí ještě používat?
Myslela jsem, že teď se jim říká
„gayové“. Stejně jako cikánům se musí
říkat „Romové“, ačkoli s Římem nemají
podle mě nic společného.“
květa:
„Podle mě je angličtina nejhezčí jazyk.
Francouzština je taky krásná, ale
angličtinu mám nejradši! Co, Magdi?“
Magdě zaskočí kus masa a Adam jí bouchne do zad.
Magda:
„No, jo.“
Pepa:
„Babička se snaží bejt za každou cenu
„in“.“
Květa:
„S angličtinou se domluvíš všude,
prostě všude! A že jsem toho
procestovala hodně, když jsem byla
v ČEDOKU. Učí tam ještě Hilský?“
Květa:
„Ano! Aspoň někdo tady jde s dobou.
“
Adam:
Pepa:
„Má jenom přednášky, semináře už
nevede.“
„Jantibi, ty už jsi dojedl?“
Jantibi:
Květa:
„Ano!“
„Párkrát jsme se potkali na rautu na
britské ambasádě.“
Jantibi rozhodně přikyvuje. Má složený příbor, ačkoli talíř
má ještě zpola plný jídla.
Pepa:
„No jo, pan překladatel! Řekněte mi,
jak někdo může dostat rytířskej řád
za to, že přeloží dílo autora, kterej
David Semler
str. 100
Sabina:
„Papis to po něm dojí, dědo.“
Na mlejně
str. 101
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Postava
Dialog
Pepa:
„Tak mladíku, příště si laskavě nandej
tolik, kolik sníš!“
Jantibi:
„To mi nandala babička.“
Květa:
(odevzdaně)
„To jsem mu nandala já.“
Pepa:
„To mě nepřekvapuje, že ani ta bába
nemá rozum. A ty příště nežaluj.“
Květa:
„Ne každej musí sežrat na posezení
všechno, co se před něj postaví!“
„Pepa vstane a se svým talířem jde ke
dveřím.“
Pepa:
„Tak v takový společnosti opravdu nemám
potřebu zůstávat.“
Květa:
„Jaký společnosti? Jako mojí?“
Pepa za sebou bouchne dveřmi.
Květa:
(pokrčí rameny)
„Asi mojí.“
To je boží trest tohle to! Ale za co, řekněte mi, za co?
Adam:
(potichu Magdě)
„To je přesně ten důvod, proč jsem si
chtěl nandat sám.“
David Semler
str. 102
Na mlejně
str. 103
→Bc.2
Vendula Hlásková
Aneta Honzková
Matúš Kmec
Daniel Konrád
Alice Krajčírová
Karolína Litschová
Ondřej Moravec
Barbora Nevolníková
Jan Peroutka
Vendula Hlásková
→ŽABčina hra
→Dravci
str. 106
str. 107
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
DROBNÁ ESEJ O VELKÉ ADAPTACI
Dialog
Hrdinka té růžové knihy se mnou vyrůstala. Má ale oproti
mě tu výhodu, že fyzicky je jí pořád devět, zatímco já
mám za sebou pětinu století. Žabka, jak jí říká mamka, na
svůj věk není dítě přemoudřelé nebo výjimečné, to by bylo
otravné, je to holčička, která touží po tom, aby kolem ní
nebyli smutní lidé, a nějakým minimálně trochu zázračným
způsobem se jí daří svému okolí pomáhat, aby se neštěstí od
nich odvracelo. Pozoruje svět dospělých a bez znalosti jeho
zákonitostí a pravidel mu rozumí daleko více než dospělí
samotní a často jí přijde nepochopitelné, jak se dospělí
chovají.
V dobách, kdy nám bývalo devět, svět vypadal úplně jinak.
Dospělost představovala něco nedosažitelného, moudrého
a vytouženého. Koukáme-li na to ovšem zpětně tou dospělou
optikou, v mnohém jsme byli v devíti letech moudřejší než
jsme nyní a zjišťujeme, že není v rámci dospělosti příliš
o co stát. Svět se nám tehdy jevil jinak komplikovaným
a nerozuměli jsme, proč dospělí tolik prožívají různé věci.
Nechápali jsme, proč si nešťastná žena, která se cítí
osaměle, prostě nevezme nějakého manžela a nemá s ním děti.
Vždyť je to tak jednoduché. Přišlo nám nepochopitelné,
proč táta, když nemá práci, prostě nejde a nezačne někde
jakkoliv pracovat. Třeba by mohl být policistou! To je moc
vzrušující! Nedocházelo nám, že ta žena má příliš vysoké
nároky na muže a především sama na sebe a nenapadlo nás, že
táta jakožto akademický malíř nemůže jen tak obléci mundůr
a jít pomáhat a chránit.
Žabčin příběh pojmenovaný Mami, mám tě ráda, který
momentálně adaptuji, napsal William Saroyan v roce 1956.
Mamka s Žabkou žijí samy a mamka se snaží uchytit se jako
herečka. Proto i s dcerou opouští Kalifornii a jede do New
Yorku, kde jedině člověk může u divadla prorazit. Nemít
s sebou Žabku, nejspíš by se musela vrátit do Kalifornie
a dál chodit na večírky a koukat na televizi, v níž by se
sem tam objevila v nějaké reklamě nebo hloupém seriálu.
Žabičce se ale podaří získat pro mamku roli ve hře, která
sice nebude u většinového publika oblíbená, ale zaručeně
bude krásná. Má to ale háček – hra zatím obsahuje jen roli
pro Žabku, mamčin part může být klidně do hry dopsán,
nicméně hra stojí na postavě malé holčičky. Žabka se musí
rozhodnout, zda-li roli vezme a stane herečkou, o což
příliš nestojí. Ví ale, že mamka bude pak šťastná, protože
se jí splní to, po čem touží, a o to Žabce jde. Roli
holčičky vezme. Pro mamku se obětuje, ale upřímně – být
malou herečkou je vlastně docela vzrušující.
Naše idoly byly neochvějné a dokázali jsme jim odpustit
všechno. Maminky a tatínkové po nocích potají oblékali
kostýmy superhrdinů a zachraňovali universum před jistou
zkázou. Proto jsme jim v neděli ráno museli odpustit, že
celé dopoledne prospí. Měli na to nárok. Dokázali nás
zklamat jen, když něco slíbili a svůj slib nedodrželi. Pak
jsme se na ně zlobili a říkali jim, že je nenávidíme.
Přesto jsme se jim chtěli podobat. Pomáhali jsme maminkám
péct cukroví a chtěli jsme mít stejné šaty, s tátou jsme
hráli fotbal, baseball nebo šachy a jednou jsme v tom
chtěli být stejně dobří jako on. Já osobně od doby, kdy
jsem se naučila číst, toužila po četbě stejných knih, jako
četli moji dva hrdinové. Po mnoha stránkách detektivních
a historických románů, jimž jsme nerozuměla, konečně mamce
upadla od ruky malá růžová knížka, v níž jsem našla obsah
pro malou holčičku velice srozumitelný. Kniha vyprávěla
o holce asi tak staré jako já a její mamce, která vypadala
úplně stejně jak ta moje. K té knize jsem se v průběhu
následujících let pořád vracela. Posloužila mi třeba jako
základ pro dialogické jednání v rámci mluvního cvičení
někdy v tercii, namalovala jsem podle děje pár obrázků,
které se pořád někde vystavují, a mohla jsem díky němu
machrovat, jak hluboce mám nastudovaného „toho arménského
autora, co napsal Tracyho tygra, přece“, přestože na tygry
v mém případě došlo až o hodně později.
Vendula Hlásková
Postava
Atmosféru Saroyan buduje citlivým vnitřním monologem
Žabky, skrz který je celá realita nazírána. Žabka vypráví,
co se jí přihodilo tak, jak to dítě vnímá – přímo, čistě
a bez kliček. Některé situace dokáže popsat barvitě, do
posledního detailu a slova dialogu, jindy zas zdánlivě
závažné momenty, které by člověk objektivně vnímal jako
body zlomové, přeskakuje jednou věcnou větou. Do vyprávění
se vkrádají i její myšlenky a otázky, které si klade,
jelikož dění ve světě dospělých často nerozumí. Saroyan
ovšem věděl, proč dítě nerozumí. S drobně ironickou
kritikou lidského pokolení staví svou holčičku do polohy
moudře naivního dítěte, co bezděčně léči neduhy světa. Její
úvahy tak jsou kladeny před čtenáře s určitým autorovým
nadhledem, který se ovšem dokáže ztratit za dětskou
naivitou.
str. 108
Žabčina Hra / Dravci
str. 109
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Právě pasáže, kde autor schovaný za dítě přemýšlí o různých
věcech, mi přijdou cenné a nerada bych o ně přišla. Proto
Žabčin monolog rozděluji do dvou částí - první věcné
a druhé myšlenkové. Díky té první postupujeme v ději,
poznáme, co je Žabce libé a jaký má vztah třeba k reálnému
New Yorku. Ten kupříkladu pro mne v jejích očích zastupuje
jakési obecné město, kde se vyskytují potřebná místa jako
honosný hotel nebo zelený park s kolibříky. Město jako
takové je stylizované a trochu kulisně kašírované, což
koresponduje nejen s dětským vnímáním světa a symbolickou
rovinou, ale i s možností teoretické realisace projektu,
jelikož Žabčin New York může být postaven klidně v Praze.
Postava
Dialog
INT. SALON, SOUČASNOST
Za okny salónu jsou stažená mračna a trochu poprchává. Na
prázdné prostranství před domem se snáší šedá mlha. Šero
z venku zavaluje i salón samotný včetně na polici u okna
stojícího starého vycpaného kondora (nebo spíš sokola,
poštolky nebo jiného menšího dravce, jelikož kondor andský
má kolem 18 kg a rozpětí křídel i přes tři metry a sokol
kalifornský nebývá o moc menší - v rámci udržení jednoty
však titulujme našeho dravce kondorem), který je omšelejší
o něco víc než okolí. Jedno oko mu visí na posledním
vlásku čehosi ven z důlku, druhé už je nenávratně pryč. Na
parapetu, kam zřejmě kdysi padající oko dopadlo, se kupí
zrníčka pilin.
V rovině druhé - myšlenkové, autor formuje vnitřní
svět hlavní postavy v její hlavě. Abych se vyhnula
monologičnosti vnějšího hlasu, tyto druhé momenty vsazuji
do divadelní hry, kterou Žabka s mamkou zkoušejí,
a jejíž příběh si přizpůsobuji svým potřebám. Žabka tak
na jevišti může nejen říkat to, co jí Saroyan vložil do
hlavy, ale i se podle toho patřičně chovat. Tento postup
se mi zdá výhodný nejen proto, že nepřijdu o autentická
Saroyanova slova, ale i proto, že skrz rozvrstvení různých
fází přípravy představení budu moct vytvořit jakousi
metafyzickou bezčasou realitu, která bude mít svá vnitřní
pravidla nepropadající zákonitostem vnějšího světa. Tak
se možná dostanu hlouběji do Žabčina ducha, možná snáze
pochopím ji i schovaného autora.
Ta zrníčka čísi ruka v bílé rukavičce smete drobným
smetáčkem na malou lopatku. Je to ruka Adély, asi
šedesátileté ženy ve stejnokroji služebné. Ta se párkrát
otočí po salónu a pohlédne na na sofa sedící dámu, asi
čtyřicetiletou, jejíž šedá ustaraná tvář by mohla patřit
podstatně starší ženě. Naproti ní sedí její syn Eduard.
Matka kývne na Adélu, jako že už je vše v pořádku, že může
jít, a ta se vykolébá z místnosti, přičemž po cestě ještě
uhladí a upraví krémový a prachem zažloutlý potah kanape,
z pod nějž vykukuje zelenobíle pruhovaný - sytě barevný
a pro místnost v tomto stavu značně nepřiměřený - původní
potah nábytku.
Otázkou ovšem zůstává, zda-li Žabčin svět pochopím správně.
Během let, která jsem s ní trávila, jsem v jejím světě
rozuměla vždy něčemu trochu jinému. Dohromady mi to ale
smysl dávalo pokaždé, tak co? Bylo to vždy správně? A jak
je to s mým pochopením teď, vydávám se správnou cestou? Umí
dospělý dětský svět pochopit? A pokud ano, umí jej popsat?
Saroyan to uměl. Budu to umět i já? Tvrdit si to netroufnu,
nezbývá mi než doufat, že Žabce dokážu porozumět, protože
upřímně - ještě zas tak moc dospělá nejsem.
Matka nepřítomně míchá v porcelánovém hrnečku čaj s mlékem.
Na čele má přiložený bílý kapesník.
Jako ukázku své již hotové práce přikládám krátkou adaptaci
povídky z cyklu Skořicové krámy Bruna Schulze nazvanou
Dravci, která vznikla v rámci druháckého adaptačního
semináře. K Žabce se hodí tematicky, protože tatínek
hlavního hrdiny Eduarda je hrdinný dravec. Nebo není?
Eda se podívá z blízka. Chvilku ptáka studuje. Pak se otočí
na matku. Přisedne k ní na sofa.
Eduard se rozhlíží po místnosti, až pohledem spočine opět
na kondorovi (či sokolovi, jak je libo). Eda se zvedne
a jde si jej prohlédnout z blízka. Prohlíží si jeho zobák
s výrůstky, šedé peří, zaprášené pařáty. Najednou se v peří
jeho křídel mihne cosi černého a zajede to do ptákova
vnitřku. Brouk?
EDUARD:
„Už dávno jsem se tě chtěl zeptat - to
je otec, viď?“
Vendula Hlásková
str. 110
Žabčina Hra / Dravci
str. 111
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Matka i Eduard se podívají k oknu, kde trůní kondor.
Postava
Dialog
INT. JÍDELNA, MINULOST
Na kondorovi přistane paprsek slunečního světla. Za okny
přestává pršet. Stejným pohledem přecházíme do dalšího
obrazu.
Otec se marně snaží rozřezat tuhé maso na talíři. Pohlédne
na tabuli v jejímž středu je rozporcované tělo velkého
pečeného kusu drůbeže. Matka na druhé straně stolu sedí
nad prázdným čistým talířem a pozoruje otce. Ten vytrvale
žvýká, nakonec nepoživatelný kus masa vyplivne. Adéla se
ozve ode dveří.
INT. SALON, MINULOST
Okenice se najednou otevřou, záclony rozevlají. Venku
svítí slunce a kolem to hraje všemi barvami. Z otevřeného
okna najednou vyletí živý kondor plný energie. Několikrát
oblétne pozemek, vznáší se nad kurníkem se slepicemi,
holubníkem, jezírkem s kachnami a labutěmi, v jehož okolí
se prochází osamocený páv.
ADÉLA:
„Já jemnost paní říkala, že paví maso
se nedá jíst.“
Otec třískne rukama do stolu a vstane. Přejde k oknu. Venku
se zatahuje.
Výhled z okna zakryje mužská postava, třicátník
s vyhrnutými rukávy od košile a ve slušivé vestičce. Je to
otec.
INT. SALON, SOUČASNOST
Starší Eda sedí stále vedle matky. Ta mlčí.
Otec se otočí od okna a sundavaje si těžkou ptáčnickou
koženou rukavici usmívá se do pokoje směrem k místu, kde
tušíme sedací nábytek.
EDUARD:
„Jaký smysl mají potom všechny ty klepy
a lži, co roztrušuješ o otci?“
Na zelenobílém sofa sedí matka, mladší, krásnější, ale
v pohledu stejně příkrá, a na jejím klíně maličký Eduard,
který baculatými ručkami tleská v nadšení z představení
s kondorem.
Matka se zvedne a přejde k polici, kde upraví paví pera.
INT. SALON, MINULOST
Otec přejde k sofa a syna i matku políbí. Matka se na něj
ovšem ani neusměje, jen mu podá dítě a zvedne se ze sofa.
Přejde k polici, na níž leží bílá krabice. Otevře ji. Je
plná pavích per, která matka vezme a snaží se je narovnat
do vedle stojící vázy.
Pera ve váze se natřásají pod mužskýma rukama. Salón
kolem je stejně honosný a zářivý jako v prvním případě
v minulosti jen s tím rozdílem, že z venku nesvítí tak
šíleně žhavé slunce. Naopak venku je zataženo a když otec
přejde k oknu a otevře okenice, vítr mu je vyrve z ruky.
Otci se její počínání nelíbí.
Otec si u okna natáhne ptáčnickou rukavici a začne vábit
kondora. Pták se však neukazuje.
OTEC:
„A není to trochu morbidní?“
Vyhlédne z okna na své pozemky.
Matka se jen kysele usměje. Hodiny začnou tlouct dvanáct.
Otevřou se dveře a v nich stojí mladá Adéla.
EXT. POZEMKY
OTEC:
„Už jdeme, děkujeme, Adélo.“
Vendula Hlásková
str. 112
Otec kráčí v kožených holinách nehostinnou zahradou, tráva
je rozbahněná, pořád trochu poprchává, kolem holubníku,
kurníku, dojde k jezírku. Rozhlíží se kolem sebe. Na ruce
má ptáčnickou rukavici. Vábí svého kondora, ovšem bez
výsledku. V tom na něj zavolá jakýsi služebný, co vábí
s ním.
Žabčina Hra / Dravci
str. 113
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
„Pane, našel jsem jej.“
po čele leze šváb. V rámci snahy zavraždit brouka bolestivě
udeří syna do hlavy.
SLUŽEBNÝ:
Otec se k němu vydá. Na zemi leží mrtvé tělo dravce.
Postava
Dialog
Matka, která předtím seděla nepřítomně v křesle začne
křičet stejně jako malý Eda.
INT. SALON, SOUČASNOST
MATKA:
Matka se otočí na vyčkávajícího Eduarda.
„Ty jsi blázen! Jsi blázen!!!“
MATKA:
„Ale s těmi šváby je to pravda, sám si
přeci pamatuješ...“
Otec ji ale nevnímá, dál šermuje, teď úplně na prázdno,
s brouky v jeho okolí.
Matka popadne plačícího syna a vyvede jej ze salónu.
Matka pohlédne k psacímu stolu u okna.
INT. CHODBA, MINULOST
INT. SALON, MINULOST
Matka za sebou a Edou zavře dveře a obejme jej. Z druhé
strany dveří je slyšet otcův marný boj. Eda přestane štkát.
Po chvilce zvuky boje z vedlejšího pokoje utichnou.
U stolu sedí otec, hlavu ve dlaních. Někdo zaklepe na
dveře.
OTEC:
INT. SALON, MINULOST
„Dále.“
Otec vyčerpáním padl na gauč. Ztěžka oddechuje. Hledí do
stropu. Začne si prohlížet své ruce. Nehty má zšedlé, místy
zčernalé. Kontroluje kůži na lokti. Je zrohovatělá.
Ve dveřích se objeví jakýsi muž nesoucí velkou bílou
krabici. Otec ukáže na stůl. Muž krabici na stůl donese
a zase zmizí za zavřenými dveřmi. Otec krabici otevře.
Je v ní onen kondor (sokol) vycpaný a hrdě stojící na
podstavci. Otec jej vyndá. Na dně bílé krabice se zjeví
velký černý brouk - šváb. Druhý přelezl z kondorova
podstavce na otcovu ruku. Otec jej rychle shodí zpět do
krabice, kondora postaví na stůl začne zuřivě mlátit do
papírových stěn krabice, až ji i se šváby v ní celou zničí.
Venku se strhne fujavice a možná i zahřmí.
INT. SALON, SOUČASNOST
Na gauči najednou sedí sám Eda. Gauč je potažen oním
bezpečnostním přehozem. Od pavích per se ozve matka.
MATKA:
„Tvůj otec byl vždycky fascinován
divnými věcmi. Třeba tím ptačím
hnusem.“
Z okna je vidět, jak pozemky chřadnou. Na hladině rybníka
už nejsou žádné kachny ani labutě, trávu už nahradilo
bahno.
Matka vytáhne z vázy paví pera, snaží se je muchlat
a ničit, hodí je na zem a šlape po nich. Při tom křičí.
Výhled z okna opět zahradí otcova postava, otec má na sobě
župan, je zarostlý a trochu špinavý. Na okenici stojí
vycpaný kondor. Po okenici přeběhne šváb. Otec do ní praští
pěstí. To samé se odehraje i na parapetu. Otec se nikdy
netrefí.
MATKA:
„Adélo! Adélo!“
INT. SALON, MINULOST
Otec chvilku boxuje s oknem, pak si uvědomí, že na něj
zřejmě někdo hledí. Zezadu jej pozoruje Eduard, asi
osmiletý. Otec se k němu rozejde. Pak si ale všimne, že mu
Vendula Hlásková
K matčinu řevu z minulého obrazu se přidá i řev otce.
str. 114
Žabčina Hra / Dravci
str. 115
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
OTEC (M.O.):
Postava
Dialog
INT. SALON, SOUČASNOST, den
„Adélo! Adélo!“
Šváb běží po parketách a najednou jej zašlápne černý dámský
střevíc. Je to matčin střevíc.
Po zemi běhá několik černých švábů, do parket se sem tam
zabodne ostří kopí.
Adéla aranžuje na místo, kde byla paví pera, čerstvé
květiny. Matka ji pozoruje a přikyvuje.
Adéla vtrhne do salónu. Otec poskakuje po pokoji a bodá
kopím do země.
MATKA:
OTEC:
„To už je dobré, Adélo. Ještě zameťte
podlahu a dejte si volno. Děkuji.“
„Tady máte, vyneste ten hnus.“
Otec podá Adéle kopí, na jehož ostří je napíchnuto asi šest
švábů jako na špízu. Adéla od otce vezme kopí a bojácně
přikývne.
Eduard kouká z okna. Pohlédne na kondora.
EDUARD:
„A přece jsem přesvědčen, že ten kondor
je on.“
Otec ze zdi sundá další kopí a ještě než Adéla opustí
místnost pokračuje v boji s brouky.
MATKA (M.O.):
INT. SALON, MINULOST, POSUN V ČASE
„Ale zlatíčko, víš přeci, že tatínek je
cestovní obchodník a sem tam v noci se
dokonce i objeví doma.“
Je noc, starý kondor kouká z okna. Už je značně omšelý,
obě oči však ještě drží v důlcích. Otec kondora sleduje.
Najednou po kondorově křídle proběhne šváb a zaleze v okolí
hlavy do ptákových útrob. Otec se po něm ožene, ale
nestihne jej. Snaží se k broukovi dostat, ale neví kudy.
V hysterii začne kondorovi páčit oko. Po chvíli to vzdá
a uvědomí si, jak ptáka zdevastoval. Chvilka klidu přeroste
v další hysterii. Otec začne prohlížet své tělo.
Pozemky za oknem jsou prázdné, žádný kurník ani holubník,
jen tráva. Na jezírku plave jedna kachna. Eduard zatáhne
závěs.
INT. CHODBA, MINULOST
Velkou klíčovou dírkou z chodby otce v pokoji sleduje malý
Eda. Otec sebou nepřirozeně trhá, sem tam zmizí synovi ze
zorného úhlu. Rve ze sebe župan, nepřirozeně se prohýbá.
Pak padne na zem a syn jej nevidí vůbec. Chvíli je ticho
a nic se v pokoji nehýbe. Průhled klíčové dírky něco
zacloní. Je to tělo velkého švába.
Eda se vyděsí a odskočí ode dveří. Nevěřícně kouká na
klíčovou dírku.
INT. SALON, MINULOST
Šváb přeleze z kliky na dveře a z nich dolů na parkety. Pak
běží po parketách a kolem se začne rozednívat.
Vendula Hlásková
str. 116
Žabčina Hra / Dravci
str. 117
Aneta Honzková
→
str. 118
Podzemní Prameny
str. 119
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Olga Tokarczuk, jedna z nejpopulárnějších současných
polských autorek. Kniha Denní dům, noční dům se přirovnává
k domácím kronikám, které si ve staropolských dobách rodiny
vedle. Zaznamenávaly se do nich náboženské písně, důležité
politické dění, pověsti, sny, účty, významné rodinné
události, recepty, a podobně. Denní dům, noční dům je tedy
koláží nejrůznějších příběhů, motivů a postav existujících
na polozapomenutých českopolských hranicích. A jelikož si
tento kraj žije vlastním, magickým životem, není divu,
že občas jsou tyto postavy a jejich příběhy opravdu
neobyčejné.
Postava
Dialog
KRYSTÝNA
(část adaptačního scénáře) Krystýna sedí za stolem, na sobě
má růžovou košili. V malém zrcátku si na rty nanáší vrstu
rudé rtěnky.“
ŽENA:
„Dnes je nad Varšavou slunečno,
na západě Polska zataženo a možné
přeháňky.“
Krystýna se zastaví u špulení rtů do zrcátka a trochu
vyplašeně se otočí přes rameno, kde vedle sebe slyší
skřípavý ženský hlas. Nikdo tam není. Ostatní v kanceláři
bez povšimnutí pracují. Krystýna zaklapne zrcátko a vrací
se k práci.
„…Právě tu noc se mi zdálo, že Marta měla na zádech zárodky
blanitých křídel. Sundala si blůzu z ramen a ukazovala mi
je. Byla malá, ještě srostlá s kůží, zmačkaná jako motýli
křídla, jemně pulzovala. ‚Takže takhle to tedy je,‘ řekla
jsem, protože jsem byla přesvedčena, že ta křídla všechno
vysvětlují…“
ŽENA:
„Klobouky hub pokropíme rumem, žloutky
utřeme s máslem.“
Nejdůležitější je to, co přežívá a pokračuje. Příroda,
potomci.
Krystýna se znovu vyplašeně otočí. Nic. Ostatní dámy
pracují.
Touha žít, i když je někdy jednodušší neexistovat.
Všechno má svou temnou a světlou stránku.
Krystýna se skloní nad formulář a co nejvíc soustředěne
vyplňuje nějaké údaje.
Není podstatné stavět nové, ale zachránit to, co se
rozpadá.
ŽENA:
„Ráno jsem se probudila a otevřela
oči.“
Krystýna dál vyplňuje. Jednou rukou si zacpe ucho, ze
kterého hlas slyší přicházet a trochu sevře rty.
ŽENA:
„Je suis desolé, je ne comprends pas.“
Krystýna odhodí tužku, vstane od stolu, zaskřípe u toho
židlí a ženy v kanceláři se po ní trochu rozzlobeně
podívají. Krystýna se rozpačitě usměje a pospíchá směrem
k toaletám. Hlas v její hlavě nepřestává.
ŽENA:
„A metály na pupcích vrahů svítící,
A cudnost panny sprostě zkurvenou,
A sílu křehkým bičem zlomenou.“
Aneta Honzková
str. 120
Podzemní Prameny
str. 121
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
ŽENA:
Postava
Dialog
Krystýna se skloní, úzká sukýnka jí přitom obepíná hýždě.
„Znaven už vším, od všeho chtěl bych
utéct Tam, Však zemru-li, svou lásku
samu zanechám.“
Krystýna si nad umyvadlem opláchne pracně namalovaný
obličej, pod očima se jí rozpíjí černá řasenka. Hlas
nepřestává. Zacpe si obě uši.
A.MOS:
„Nezouvejte se. Je tu hroznej bordel.
Balím se.“
Krystýna se usměje. Dívá se Amosovi do očí.
KRYSTÝNA:
KRYSTÝNA:
„Tak jsem tady.“
„Přestaň, přestaň, přestaň. Jak mám
takhle pracovat?“
A.MOS:
„Prosím?“
Krystýna se zavře v jedné z kabinek a rozpláče se. Mezi
jejími tichými vzlyky se ozve jemný mužký hlas.
KRYSTÝNA:
„To jsem já. Jsem tady.“
AMOS:
„Pšššt. Tiše.“
Amos se rozesměje. Vede Krystýnu malým bytečkem plným
krabicemi s knihami a napůl zabaleným kufry do obýváku.
Krystýna utiší svůj pláč. Není si jistá, zda hlas mluví
k ní nebo k ženě. Vyčkává, zda ženský hlas znovu začne.
A.MOS:
„Promiňte, ale známe se odněkud?“
AMOS:
„Neboj se. Jmenuji se Amos.“
Amos znovu potáhne z cigarety, projde se po pokojíku k oknu
a zpátky ke Krystýně.
Krystýna si z tváře otře slzy.
A.MOS:
KRYSTÝNA:
„Jasně, jasně, viděl sem vás na tý
party… vy jste… vy jste…“
„Kde jsi?“
Krystýna výjde z kabinky, upraví se v zrcadle.
Luská prsty jakoby mu to mělo pomoct si vzpomenout.
Amos:
KRYSTÝNA:
„V Mariandu.“
„Pane A.Mosi, já vám všechno
vysvětlím.“
Hlas utichne. Krystýna si upraví vlasy, prohlédne se
v zrcadle a odchází z toalet.
Amos pokrčil rameny, típne cigaretu do přeplněného
popelníku, z křesla zvedne pomuchlané povlečení a hodí
ho na jednu z krabic plnou knih. Pokyne Krystýně, aby se
posadila a ze země zvedne proužkovanou, sepranou košili
svého pyžama, kterou si navleče na hubené tělo.
Krystýna nervózně stojí před Amosovým bytem. V ruce žmoulá
papírek s adresou, který si opsala na poště ze zlatých
stránek.
KRYSTÝNA:
KRYSTÝNA:
„Proč na mě nemluvíš?“
Zamumlá si tiše sama pro sebe a čeká na Amosovu odpověď.
Ticho. Zaklepe na dveře.
Aneta Honzková
„Pane A. Mosi, zdá se vám někdy
o něčem?“
Amos si zapálí další cigaretu a trochu se uchechtne.
str. 122
Podzemní Prameny
str. 123
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
A.MOS:
Postava
Dialog
Amos si prohlíží své ruce, na prstech a nehtech má inkoust.
„To je teda votázka. Vy ste z novin?
Podívejte, já žádný rozhvory dávat
nebudu. Jak vidíte, balim se. Stěhuju
se. Všecko mám zařízený.“
A.MOS:
„Vážně? Nedáte si pivo?“
Krystýna zavrtí hlavou. Amos vstane.
KRYSTÝNA:
„Ne, já nejsem z novin.“
A.MOS:
„Já si dám.“
A.MOS:
„Ne? Tak vodkud ste?“
Odejde za nízkou zídku, která odděluje „obývací pokoj“ od
kuchyně a otevře lednici.
Krystýna povzdechne nad zoufalostí situace.
Krystýna vstane, upraví se a prochází se po pokoji. Na
stole u okna stojí psací stroj a v něm papír s rozepsanou
básní.
KRYSTÝNA:
„Pane A. Mosi-“
A.MOS:
A.MOS (m.o.):
„Andřej. Tak se menuju.“
„Vážně si nedáte?“
Krystýna se postaví a podá mu ruku.
KRYSTÝNA:
„Ne, díky.“
KRYSTÝNA:
„Já jsem Krystýna. Krystýna
Poplochová.“
Krystýna přistoupí k psacímu stroji, ale nestihne si báseň
přečíst. Amos se vrací do pokoje, upíjí pivo z láhve.
Posadí se zpátky do křesla, Amos si sedne naproti ní, nohu
přes nohu, kouří.
A.MOS:
„Popravdě sem myslel, že ste vodsud.
Dokonce sem měl pocit, že se snad
známe.“
KRYSTÝNA:
„Jmenuji se Krystýna-“
Krystýna se nadějně usměje.
A.MOS:
„To už ste řikala.“
KRYSTÝNA:
„Ano?“
Krystýna se trpělivě usměje a pokračuje.
A.MOS:
KRYSTÝNA:
„Že sme se potkali… Snad na tý oslavě
u Jaszka. Možná mezi náma něco bylo…
promiňte, byl sem tam vopilej.“
„Je mi třicet let a pracuji v bance
v Nové Rudě. Víte, kde to je?“
Amos nezaujatě zavrtí hlavou.
Krystýna zavrtí hlavou, rozpačitě si dá promínek
neposedných vlasů za ucho a posadí se zpátky do křesla.
KRYSTÝNA:
„Je to asi pětadvacet kilometrů od
Pietna.“
Aneta Honzková
str. 124
KRYSTÝNA:
„Ne, nikdy jsme se předtím neviděli,
pane A. Mosi.“
Podzemní Prameny
str. 125
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
A.MOS:
Postava
Dialog
A.MOS:
„Andřeji. Tak jak teda můžete tvrdit,
že mě znáte?“
„Podívejte, slečno, musim si toho ještě
hodně zařídit. Mám schůzku a musim si
dobalit… už je pozdě.“
Napije se a tázavě hledí Krystýně přímo do očí.
A.MOS:
„Ste vod státní bezpečnosti?“
Krystýně se v očích lesknou slzy a přemáhá pláč. Postaví
se a odchází do chodby. Obléka si svůj lehký svetřík. Amos
stojí u dveří a chvíli otálí s otevíráním. Krystýna otevře
sama, seběhne schůdky a odchází pryč.
KRYSTÝNA:
„Ne, já pracuji v bance.“
A.MOS:
„Podívejte, já mám pas, všecko mám
legálně zařízený a vodjíždím z týhle
zkurvený země. Není nic, co byste mi
mohli udělat.“
Krystýna sedí u stolu, vypadá, že každou chvíli usne. Je
teď nenalíčená, vlasy má rozpuštěné, a vypadá vlastně
mnohem přirozeněji, než pod vší tou vrstvou řasenky
a pudru.
Někdo zahrká židlí u jejího stolu a posadí se.
A.MOS:
KRYSTÝNA:
„Poslední vlak do tý vaší Rudy jede až
ráno.“
„Ne, prosím, pane A. Mosi…“
Krystýna se začne přehrabovat v kabelce, vytáhne peněženku
a z ní občanský průkaz. Ukáže ho Amosovi.
Krystýna polekaně zvedne tvář a podívá se na Andřeje Mose
sedícího naproti ní.
KRYSTÝNA:
A.MOS:
„Vidíte? Nejsem od žádné Státní
bezpečnosti.“
„Zavolal sem si na informace.“
Krystýna se smutně usměje. Amos úsměv vrátí.
Amos se vztekle postaví, zavrtí hlavou.
A.MOS:
A.MOS:
„Bez všeho toho malování na obličeji
vám to sluší mnohem víc.“
(odmlčí se)
„Takže vám se vo mě teda zdálo. A co
sem v tom snu dělal?“
„To nic nedokazuje. Co po mně chcete?“
KRYSTÝNA:
„Pane Andřeji,
(na jeho jméno dá obzvláště důraz)
„znám vás, protože se mi o vás zdálo.
Našla jsem si vaše jméno a adresu
v telefonním seznamu a přijela jsem za
vámi.“
Krystýna znovu sklopí zrak a míchá čaj v hrníčku.
KRYSTÝNA:
„Nic. Jen jste na mě mluvil.“
Amos dál vrtí hlavou.
A.MOS:
„A co sem vám říkal?“
KRYSTÝNA:
„Co mám udělat, abyste mi uvěřil?“
KRYSTÝNA:
„Že jste se do mě zamiloval.“
Aneta Honzková
str. 126
Podzemní Prameny
str. 127
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
A.MOS:
Postava
Dialog
A.MOS:
„Nedáme si ještě pivo? Nebo víno? Než
půjdeme spát...“
„V kterém?“
KRYSTÝNA:
Krystýna přikývne. Amos zmizí v kuchyni, ke Krystýně se
donáší cinkání sklenic, řinčení nádobí, tekoucí voda.
Nervózně se ohlédne, zda na ni Amos nevidí, a pomalu dojde
k psacímu stroji.
„V levém.“
Amos se nakloní a začne líbat Krystýnino ucho. Jeho hubená
propadlá hruď se pohybuje nad tou její v polorozepnuté
košili a podprsence.
Očima se zastaví u názvu básně, není schopna číst dál.
Noc v Mariandu. Krystýna prsty jemně přejede po klapkách
stroje.
A.MOS:
„Takhle?“
A.MOS:
Krystýna odvrací
stále tiskne rty
se svým prázdným
v psacím stroji.
„Píšu básně.“
Krystýna stojí zády k Amosovi se zatajeným dechem.
A.MOS:
tvář na druhou stranu od Amosovy, Amos
k jejímu uchu, přiráží své tělo. Krystýna
nezúčastněným pohledem dívá na název básně
Noc v Mariandu.
Krystýna sedí na posteli, Amos v polosedu dokuřuje
cigaretu. Potom vstane a odejde do koupelny. Krystýna si
zapne košili a natahuje si silonky.
„Máte ráda poezii?“
Krystýna stále nereaguje a Amos zneklidní.
Amos se vrací z koupelny.
A.MOS:
„Je to jen hloupost, takový nápad...
Líbí se vám?“
Stále zády k němu nepatrně přikývne. Amos dlaní přejede po
jejich zádech, Krystýnino tělo se zachvěje. Rukou sjede na
bok, přidá i druhou.
KRYSTÝNA:
„Proč ses do mě zamiloval?“
Tázavě k němu zvedne pohled, zatímco si snaží navléct
druhou silonku.
A.MOS:
Krystýna se otočí. Dívají se s Amosem přímo na sebe. Amos
rukou zajede do jejích vlasů, přítáhne Krystýnu k sobě
a políbí ji, příliš prudce, negalantně. Povalí Krystýnu
na rozložené křeslo a snaží se jí rozepnout halenku,
zatímco ji líbá na krku. V Krystýnině tváři není ani náznak
vrušení, něhy, nebo citu. Jen podivná empatie. Sama si
svlékne silonky, Amos ze sebe strhne oblečení a vyhrne
Krystýně sukni.
„Cože?“
KRYSTÝNA:
„V mém snu. Říkal jsi, že mě miluješ.“
A.MOS:
„Ty seš vážně praštěná. Poď spát.“
KRYSTÝNA:
A.MOS:
„Co tím chceš říct, že jsem praštěná?“
„Tak jak jsi mě v tom snu slyšela?“
A.MOS:
KRYSTÝNA:
„No že seš cvok. Blázen.“
„Mluvil jsi mi v uchu.“
Naleje do sebe sklenku whisky, který stojí na nočním
stolku.
Aneta Honzková
str. 128
Podzemní Prameny
str. 129
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
A.MOS:
Postava
Dialog
KRYSTÝNA:
„Přijelas bůhví odkud za cizím chlapem,
tvrdíš, že byl ve tvým snu a že tě
miluje a pak se s ním vyspíš. To je
celý. Jsi cvok.“
„Za dvě hodiny můžu jet ranním
autobusem. Počkám na nádraží.“
Popadne do ruky lodičky, které leží na zemi vedle
rozkládacího křesla a vyběhne z domu.
KRYSTÝNA:
„Ale ty jsi Amos z mého snu. To ty jsi
mě svedl.“
A.MOS:
„Sem Andřej. Nejsem žádnej Amos.“
KRYSTÝNA:
„A co Mariand?“
A.MOS:
„Jakej Mariand?“
KRYSTÝNA:
„Tvoje báseň. Noc v Mariandu.“
Amos se rozesměje. Zapálí si další cigaretu, snad nikdy
nepřestává kouřit. Krystýna jej zmateně pozoruje.
A.MOS:
„To je hospoda na náměstí. Choděj
tam všichni místní ožralové chlastat
vodku.“
KRYSTÝNA:
„A o tom jsi napsal báseň?“
Amos vyfoukne kouř a přikývne.
A.MOS:
„Mh. Vím, že je to na hovno. Už sem
napsal lepší kousky.“
Krystýna si konečně natáhne silonky po celé délce nohou.
Zvedne se.
A.MOS:
„Poď spát, prosim tě.“
Krystýna zavrtí hlavou, rozcuchané vlasy jí zavlájí okolo
hlavy.
Aneta Honzková
str. 130
Podzemní Prameny
str. 131
Alice Krajčírová
→A
→Minutkové
adaptace
str. 132
str. 133
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
A:
„Drahý, zhasni světla,
ať mají naše duše chvíli soukromí.
A ráno přichází s hořkosladkými
zprávami:
Ještě stále nejsi hrdinou ponořeným
v hloubkách.
Hallelujah - nový den.
Jsme o kousek blíž…“
(MØ – Glass)
Postava
Dialog
Podrážděný
adaptace textu Podrážděný (Robert Walser)
INT. LOŽNICE. RÁNO.
Člověk se probouzí na jedné straně postele. Je to muž,
může mu být k šedesátce. Působí, jako by se předchozí noci
příliš nevyspal. Unavený, strhaný. Vlasy mu trčí v šedivých
shlucích nad hlavou. Chvíli pak v posteli jen tak sedí,
dokud se neozve hlas, který jako by mu snad vycházel
z duše. Hlas promlouvá, svěřuje se. Vysvětluje.
Tvořím adaptaci. Adoptovala jsem knihu Den co den od
amerického autora Davida Levithana, ale zdá se mi, že
vychovávat ji v duchu amerického bestselleru jí příliš
nesvědčí. Svěřila se mi se svým pocitem. Prý se cítí, jako
by ztrácela svůj původní smysl. A tak ho hledáme.
VOICEOVER1:
„Jsem už tak trochu… rozdrobený.
Rozbodaný a rozmačkaný, rozdupaný
a proděravělý.
Roztlučený v moždíři, řekl bych. Už se
poněkud drolím a opadám, ano, ano!“
Knihou provádí tajemná bytost, která sama sebe označuje
jako A, aniž by sám/a věděl/a, odkud se vzal/a. Nemá totiž
tělo... a to s sebou nese určitá úskalí. Třeba to, že si
musíte půjčovat od jiných. Ale jak žít vlastní život, když
se každý den probudíte v cizí posteli? Bez přátel, bez
rodiny, bez lásky. A jak být sám sebou, aniž by člověk
manipuloval s životy jiných? A jak člověk pozná, že je
člověkem a ne ďáblem?
Den 1
Den 2
Den 3
Den…
Den 5993
A na pouti za vlastní identitou skládá své já jako koláž
z příběhů jiných. Prochází den za dnem realitou, do které
nezasahuje, protože se bojí. Bojí se, že krade. Dojde ale
do bodu, kdy zjistí, že z úcty k ostatním musí nakonec
jejich životy ovlivňovat, pokud je chce zachovat. Pokud
chce žít.
Muž se zatváří trochu znepokojeně, zamračí se. Odkopne
peřinu v povlečení z šedého saténu.
VOICEOVER1:
„Propadám se a postupně vysychám.
Jsem už tak trochu spařený a spálený,
ano, ano! To je tím.
Starý ještě v žádném případě nejsem,
osmdesát mi ještě zdaleka není, ale už
mi také není šestnáct. Trochu opadávám,
drolím se jako omítka. To je životem.
Jsem už snad trochu vyžilý? Hm, může
být…“
Muž si promne tvář, oči, na chvíli nechá dlaně bezvládně
odpočívat na své tváři. Jednu ruku si položí na čelo,
přesně tak, jak se kontroluje teplota nebo když člověk
zkrátka neví, co se to děje. Vypadá bezradně. Zvedne se
z postele, rozhlídne se, pak pootevře okno, aby se nadechl
čerstvého vzduchu. Chladné intenzivní světlo zpod zatažené
oblohy. Ozývající se hlas začíná mít uklidňující tón.
Mou ukázkou jsou kratší útvary, říkejme jim třeba…
Minutkové adaptace
VOICEOVER1:
„Stárnu a trochu uvadám, ale to
vůbec nic neznamená, ačkoliv trochu
podrážděný a vyžilý, to mohu být.
Příliš podrážděný ale ne, mám jen své
vrtochy. Někdy jsem trochu podivínský.
Alice Krajčírová
str. 134
A / Minutkové adaptace
str. 135
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Ale… jsem dost houževnatý, o tom mohu
každého s určitostí ujistit! Opakuji:
jsem neobyčejně odolný a HOUŽEVNATÝ!“
Muž si prohlíží pokoj. Všechno vypadá nedotknutě
a nedotknutelně. Peřina snad ani není zmačkaná, jako by
v ní nikdo nikdy nespal. Zašmátrá pod prázdnou manželskou
postel, nic. Stiskne ušní boltce a zatřepe hlavou. Není
si jistý, odkud hlas pochází. Trochu méně hluchý pak
v zrcadle zpozoruje svůj obraz, trochu si šťouchne do
tváří, hraje si s nimi, jako by byly z aspiku.
Postava
Dialog
VOICEOVER1:
„Totiž doufám, že jsem. Tak trochu.
Teda ne, nedoufám, v takové věci se
nedoufá, ale obávám se toho, ano
obávám. Spíš obava, než naděje, to
bezpochyby. Ale strach, že bych byl
příliš podrážděný, to určitě nemám.
Mé vrtochy mi nenahánějí ani trochu
strachu.“
Jeden z šuplíků spadne muži na nohu. Naříká do kamenného
ticha, protínaného pouze hlasem zvrchu. Muž se odbelhá ven
ze dveří.
VOICEOVER1:
„Vždyť je jen přirozené, že se časem
začneme trochu drolit, ale to nevadí.“
Muž se od zrcadla raději rychle odvrátí. Stoupne si
doprostřed pokoje s rukama založenýma v bok. Místnost
je spíš prázdná, není to ale tím, že by zde obyvatelé
bydleli krátce, ale stejně jako celý byt je stylizovaná
funkcionalisticky. Jednoduché geometrické tvary, čistota.
Návštěva galerie moderního designu. Není zde ani mnoho
nábytku, přesto je místnost členitá, s několika rohy (více,
než čtyřmi!).
INT. JÍDELNA. DEN
Muž vstoupí do další místnosti, která je snad ještě
jednodušší než ložnice. Uprostřed je dlouhý stůl se čtyřmi
židlemi po každé straně a po jedné v obou čelech. Uprostřed
stolu maličký sukulent ve stříbrném květináči. Muž se
posadí ke stolu. Sám, s těžkou hlavou podepřenou rukama.
Kouká okolo. Zarazí se na obrazu dvou surrealistických
ještěrů. V obrazu se na okamžik něco pohne. Jeden z ještěrů
zamává dlouhým tmavým jazykem.
Vtom se ozve další hlas, trochu mladší, také mužský.
Muž v tomto amorfním prostředí představuje nesrovnatelně
složitou strukturu. Na pozadí světlých zdí vystupuje jeho
stará vrásčitá tvář, otáčející se kolem dokola - muž si
místnost prohlíží centimetr po centimetru.
VOICEOVER2:
„Vy jste podrážděný.“
VOICEOVER1:
VOICEOVER1:
„…ale já vydržím a obstojím!
Jsem poměrně dost neohrožený.
Ale trochu podrážděný jsem, to
bezpochyby. Velmi pravděpodobně jsem
tak trochu podrážděný. Je docela dobře
možné, že jsem.“
„Velevážený pane, to já dobře vím,
vím, že jsem už tak trochu rozdrobený
a podrážděný.“
První hlas zní tak trochu vítězně, s noblesou se chladně,
až cynicky uchichtne.
VOICEOVER1:
Muž se vyplíží z místnosti.
„Jsem naprosto klidný…
přestože tak trochu stárnu, drolím se
a uvadám, což je přirozené a proto to
dobře chápu.“
INT. PRACOVNA. POZDĚJI RÁNO.
Muž vkročí dovnitř. Kovový nábytek působí chladně a těžce.
Muž otvírá šuplíky pracovního stolu, dveře skříněk, všechny
jsou prázdné.
Alice Krajčírová
VOICEOVER2:
„Ty JSI podrážděný!“
str. 136
A / Minutkové adaptace
str. 137
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
VOICEOVER1:
Postava
Dialog
MUŽ:
„Ano, jsem neobyčejně podrážděný!“
První hlas se začne smát. Muž si zajede prsty do vlasů.
Začne shazovat židle jako posedlý, pak vyběhne z místnosti
do další místnosti.
„Nu ano, jen pojď a klidně mi to pověz!
Já ti děkuji, my si rozumíme!“
Leží tam vedle sebe rohlík a chleba. Muž na ně kouká bez
hnutí. Za zády se mu ozve trochu znepokojený ženský hlas.
INT. KUCHYŇ. DEN
ŽENSKÝ HLAS (M.O.):
„Vezmi si rohlík miláčku, je ještě
úplně čerstvý.“
Muž přichází do kuchyně. Na lince je vyskládané snad
všechno nádobí, pěkně v řadách. Vše je pečlivě srovnané,
neměnný řád bytu. Muž zrychlí, shazuje nerezové nádobí
z linky, to cinká o betonovou podlahu. Poslední kousek
dopadne.
Muž vytáhne rohlík, nad chlebem chlebník naopak zaklapne
a odchází. Chlebník je uzavřený jako vězeňská cela.
VOICEOVER1:
VOICEOVER1:
„Podrážděný… hmmm… vůbec nejsem
podrážděný.“
„Všichni jsme tak trochu podráždění.
„Kdo se směje, není tak úplně
podrážděný. Kdo ještě snese pravdu, ten
není ještě doopravdy podrážděný.“
Hlasy zesílily. Je blízko dráždivému zdroji. Přihořívá. Muž
dýchá nahlas, poháněn vzrušením a strachem. Kmitá zrakem.
Sebere ze země trychtýř, s pochybnostmi si ho strčí do ucha
a odposlouchává na různých místech místnosti.
VOICEOVER2:
„Ty jsi ale opravdu podrážděný!“
VOICEOVER1:
„ANO, jsem opravdu podrážděný, já vím.“
První hlas pokračuje zdvořile a způsobně. Muž stane před
velkým nerezovým chlebníkem.
VOICEOVER1:
„Vrtochy, vrtochy musí člověk mít
a odvahu s nimi žít. To se dokonce
rýmuje. Pak se žije docela dobře.
Nikdo nesmí mít ze svého malého
podivínství strach. Strach, to je vůbec
pošetilost.“
VOICEOVER2:
„Jste silně podrážděný.“
Muž se přiloží ucho k chlebníku a chlebník otevře.
Alice Krajčírová
str. 138
A / Minutkové adaptace
str. 139
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Adaptace povídky Škrtič labutí ze souboru Noc pod gilotinou
(Auguste de Villiers de L‘Isle-Adam)
EXT. PŘÍRODNÍ PARK, U JEZÍRKA. DEN.
Emeritní profesor Tribulat Bonhomet sedí na lavičce
u jezírka, ohraničeného téměř nepropustnými stromy parku.
Je docela pěkný den, občas okolo projde i nějaký ten
člověk nebo dva. On je docela vystrojený, stejně jako když
přednášel na univerzitě - tmavě hnědé nevýrazné sako,
přesně padnoucí stejnobarevné kalhoty, poctivě vyžehlená
košile a naleštěné lakýrky, ze kterých nepatrně vykukují
bílé ponožky.
Postava
Dialog
Tribulat ho několik minut bez hlesu sleduje. Potichu se
k němu plíží, aby si ho mohl prohlédnout zepředu, uslyší
však blížící se mladé hlasy v křoví opodál, tak se otočí
a stáhne se zpět. Když se podívá k jezírku, kocour už tam
není.
INT. TRIBULATŮV POKOJ. NOC.:
Tribulat si zapne starý ale honosný radiový přijímač,
vydávající příjemně šumivou směsici hudby. Tóny se roznesou
po malém setmělém pokoji plném knih poskládaných do
úhledných komínů, profesor je doplňuje nevrlým hlubokým
broukáním až brumláním. Sedí zabořený v křesle, podmračený
a pohroužený do sebe, knížku o labutích na klíně. Poklepává
do ní netrpělivě prsty, nesleduje však rytmus skladby.
Na hladině je hejno dvanácti nebo patnácti labutí.
Pozoruhodné je, že jediná z nich je zbarvená do tmava,
v zobáku svírá kámen.
TRIBULAT:
„…zpívá těsně před smrtí.“
Tribulat si čte v jakési knížce, přes jejíž okraj pokukuje
po kolemjdoucích.
Rádio vzápětí ztichne. Profesor sedí dál, s obličejem jemně
ozářeným lampou, nakvašený, mrzutý, zamyšlený.
Když konečně nalistuje stránku s labutěmi, položí si knihu
do klína a prsty si přidržuje čtený řádek, aby neztratil
nit. Chvíli labutě bez výrazu pozoruje, pak obrátí
pozornost zpět do knížky. Pod obrázkem bílé labutě je
kratičký text zakončený větou:
EXT. PŘÍRODNÍ PARK, U JEZÍRKA. VEČER.
Tribulat usedá na stejnou lavičku, jako předchozí den.
Napětím ztuhne, stejně jako kocour z minulého večera,
a číhá, ve vzrušeném očekávání kmitá očima po cestě.
Kocour se nakonec s přicházející tmou objeví na stejném
místě jako minule.
„Labuť zpívá těsně před smrtí.“
Tribulat sebou cukne. Zvedne hlavu k labutím, které stále
stejně klidně plují po hladině, ani hlásku nevydají. Napne
uši, nic. Ještě chvíli tam tak sedí, knihu v rukách, aniž
by jí věnoval nějakou další pozornost, zaposlouchaný do
tichého plynutí, až se mu začnou s přicházející tmou klížit
oči… ale pak vydá jedna z labutí pronikavý sten, ostatní se
splaší a všechny společně odplují na druhou stranu rybníka.
Přesně to je chvíle, kdy se Tribulat zvedá ze své číhací
polohy, ale pak zase hned skrčí a opatrně našlapuje.
Tentokrát dělá, že si kocoura nevšímá, pouze se usadí
vedle něj do jemu podobné polohy. Opisuje jeho nehybnost.
Zírají společně na labutě, které si jich nakonec přestanou
všímat a stejně jako předtím spokojeně plují po jezírku.
Ti dva jenom čekají a čekají, jako by trénovali svůj
pozorovatelský talent.
Na břehu přímo před Tribulatem sedí bez pohnutí docela
velké zvíře, pořád ale trochu menší, než sám Tribulat.
Profesor přijde blíž, aby odhalil kocoura atypických
rozměrů. Trochu se bojí, tak vezme malý kamínek a hodí mu
ho na záda. Chce aby byl kocour vylekanější, než on sám, až
si ho konečně všimne. Kocour se však ani nehne. Rozcuchaný,
stařičký, tam sedí v celé své hrozivosti bez hnutí jako
sfinga. Sošně pozoruje labutě.
Alice Krajčírová
Tribulat opět sedí v křesle. Vypadá unaveněji než předchozí
den. Pomačkaně. Polyká na prázdno. V jeho očích se leskne
posedlost. Stále klepe netrpělivě prsty do dřevěných
opěradel křesla.
Tribulat opět usedá vedle kocoura. Zpočátku vypadá
zklamaně, potom spíš naštvaně.
str. 140
A / Minutkové adaptace
str. 141
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
TRIBULAT:
„Jsou to jen hloupé husy.“
Otočí se na kocoura, který se vytrvale, s odvěkou
trpělivostí zírá dál před sebe.
TRIBULAT:
„No… co seš to za šelmu?“
Vyčítá kocourovi, zatímco vedle něj klečí na všech
čtyřech. Luská mu prsty před obličejem. V kvádru to vypadá
nepřiměřeně. Jako by ho labutě už ani nezajímaly, bláznivě
mává kolem kocoura, aby ho upoutal, ale nic. Ani záchvěv.
Tribulat se ve zvířecí poloze dostane k cestičce, kde se
zvedne, naposled ohlédne za poklidným jezírkem a rázným
krokem odchází.
Postava
Dialog
Paprsky měsíce znenadání osvítí Tribulata, černé vody
i labutě. Černá labuť vrhne mezi labutě kámen, aby je
varovala, ale je pozdě. Tribulat se se strašlivým výkřikem
vrhne do hejna posvátných ptáků pažemi nataženými.
Železnými prsty postupně svírá útlé něžné labutí krky.
Labutě sebou divoce mlatí, ale Tribulat nepovoluje. Drží
pevně. Okolo se vznáší bělostné peří jako důkaz marných
pokusů umlátit ho vlastními křídly. Těla labutí plavou na
hladině.
Podívá se na kocoura, který stále klidně a sošně pózuje
na břehu bez jediného pohybu. Před jeho kocouří tváří
se vznáší peří jako sněhové vločky. Tribulat se uvolní
a položí se na hladinu. Čeká na zpěv, zatímco pomalu klesá
pod tíhou svého nastrojení, až zmizí pod vodou úplně.
INT. NEMOCNIČNÍ CHODBA. NEUTRÁLNÍ ČAS.
Tribulat sedí zabořený v křesle. Oči má dokořán otevřené,
stíny zvenčí se mu míhají přes obličej. Setrvává bdělý
v tajemné obrně, zuby křečovitě scvaknuté, poodhalené
pod nadzvenutým rtem. Dýchá zhluboka, vypadá, jako by byl
v silných mukách.
Tribulat blouzní v leže na pojízdném lůžku. Zatímco
projíždí chodbou, nad ním se sklání skupinka sester
v bílých pláštích. Vzrušeně o něčem debatují, v rychlosti
na sebe štěbetají. Z pohledu Tribulata však nemají tváře
lidí, nýbrž labutí. Natahují na sebe dlouhé krky.
Smrtelně bledý Tribulat, zpomaleně a pomateně kouká ze
strany na stranu a usmívá se jako omámený. Tribulatova
agónie. Naslouchá jejich zrychlené konverzaci, která k němu
doléhá jakoby z dálky, příjemně tlumená a harmonická.
U jezera sedí kocour. Něco se k němu plíží zezadu po všech
čtyřech. Má to na sobě kožené rukavice a tmavý kožich. Je
to Tribulat.
Opatrně našlapuje na suché větve, praskání nikterak
nenarušuje původní podezřelé ticho. Dokonce i labutě spí,
jenom ta černá hlídkuje okolo hloučku.
TRIBULAT:
„Zpívají. Konečně zpívají.“
Tribulat míjí kocoura. Vkročí s neslýchanou opatrností, ale
pouze jednou nohou do mělké vody. Téměř nedýchá. Postupuje
dál po mělčině, dokud neuvidí, že černá labuť na chvíli
zpozorněla. Pozastaví se. Dál směřuje pouze nepatrným
pohybem k hloučku labutí.
Tribulat zůstane pokojně v jediné neměnné poloze.
Nemocniční chodba zhasne. Tribulat je tu sám s očima plnýma
dojmu, který si z toho VŠEHO odnesl, s očima dokořán.
Ve tmě se usmívá. Slyší v duchu tlukot vystrašeného srdce
černé labutě, která si neví rady. Ostatní labutě vytahují
hlavy zpod svých bledých, stříbřitých křídel, jako by je
tlukot probudil.
K tlukotu srdce se postupně přidávají i tlukoucí srdce
ostatních labutí, což vytváří melodii, která Tribulata
povzbuzuje a pobádá.
Alice Krajčírová
str. 142
A / Minutkové adaptace
str. 143
Karolína Litschová
→Hrozní
str. 144
str. 145
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Jako předlohu svého prvního celovečerního scénáře jsem
si vybrala knihu Nepolepšitelné děti ze sídla Ashton Tajemné vytí od spisovatelky Maryrose Woodové. Kniha je
určena dětem tak od desíti let, ale svým humorem si získá
i starší čtenáře. Atmosférou nám může příběh připomínat
Řadu nešťastných příhod a dějem Mauglího smíchaného s Janou
Eyrovou. Ale svým vtipem a ironií je to, z mého pohledu,
kniha v současné dětské literatuře naprosto jedinečná.
Postava
Dialog
Penelopa s hospodyní prochází domem k salónu. Paní Clarková
po celou dobu cosi štěbetá, ale Penelopa se snaží nenápadně
zaregistrovat a vstřebat všechen ten luxus, který je
kolem ní. Obrovský interiér, který snad nikde nekončí
a za každými dveřmi můžeme vidět další dveře a další, až
do nekonečna. Přepychový tmavý nábytek, který se leskne
stejně, jako to broušené sklo, které je v něm vystavené.
Měkký koberec, na kterém se Penelopa zdrží o trošku déle
než hospodyně, udělá na něm krok tam a zase zpět a tam.
A noha se v něm proboří hluboko mezi květinové ornamenty.
Sametové závěsy v oknech, kterých se Penelopa snaží
dotknout pokaždé, když kolem nějakého prochází, ale nikdy
se jí to úplně nepovede.
Příběh se odehrává ve Viktoriánské době. Hlavní hrdinka
Penelopa (15) přijíždí na tajemné sídlo Ashton, aby se
zde ucházela o pozici vychovatelky. Penelopa je sama
ještě dítě, ale již se těší na své malé žáčky. Těší se
a představuje si. Je trochu naivní a hodně snílek. Každá
její úvaha, hlubší pohled přechází ve fantaskní obrazy,
které jsou občas pouze výplody dětské mysli, někdy ale
také ironizují a staví se kontrastně k realitě. Zároveň
je Penelopa i dívkou vzdělanou, zodpovědnou, neohroženou
a především slušnou. V tom nad ní stále bdí bývalá učitelka
slečna Montimerová. Její hlas se usídlil Penelopě v hlavě,
odkud komanduje či dohlíží a připomíná chytrá úsloví.
V inzerátu na místo vychovatelky stálo: Přijmeme ihned
energickou vychovatelku pro tři temperamentní děti.
Požadujeme znalost francouzštiny, latiny, dějepisu,
etikety, kreslení a hudby- zkušenost se zvířaty vítána!
A tak Penelopu šokuje, že jejími žáky budou nakonec tři
nalezené děti, které nejspíš vychovali vlci. Nedá na sobě
ovšem nic znát a místo cizích jazyků začne výuka lidského
chování.
Mým cílem je ve scénáři posílit hororovou atmosféru,
najít cestu pro zobrazení fantazie hlavní představitelky
a vytvořit tak pohádkový příběh pro děti i dospělé. Jelikož
kniha nespadá zrovna do vysoké literatury a je zamýšlena
pro opravdu malého čtenáře, má mnoho much, které je třeba
najít a vychytat. Je tak třeba obzvláště zreálnit chování
vlčích dětí a přizpůsobit Penelopino chování tomu, že
s mnoha situacemi a vynálezy se
Vlci jsou v různých kulturách vnímáni různě. Někde jsou
spojováni se sluncem, někde se smrtí. Každopádně s lidmi po
lidsku, s vlky po vlčím… ale možná je to jen má vlčí mlha.
Karolína Litschová
str. 146
Hrozní
str. 147
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
PANÍ CLARKOVÁ:
„Díky bohu, že jste přijela! Lady
Konstance se po vás ptala každou
čtvrthodinu po celý boží den. Ale
nebuďte tak vystrašená, drahoušku,
nejedete pozdě. To jen Lady Konstance
je trošinku netrpělivá, to je všechno.
Ježinkote, teď jsem vás určitě
vystrašila, ale to vůbec tak nemělo
být. Lady Konstance je samozřejmě
velice ráda, že jste tady, bude mít
ohromnou radost. Prý jste absolvovala
na nějaké akademii. To se naší paní
musí líbit. Jistě musíte být ohromně
vzdělaná. To já toho, o vzdělání
a tak, příliš nevím. Ale jak se tak na
vás dívám, vy sama jste ještě dítě,
slečno…“
Paní Clarková vchází s Penelopou do salónu, který je
připraven k pohovoru. Je vyzdoben ve stylu baroka, barevný,
zlatem zdobený a je tak pečlivě připravený, že to vše
vypadá spíše jen jako kulisy. Závěsy ve velkém otevřeném
okně připomínají oponu. Dvě polstrované židle připravené
pro dva aktéry. Na malém stolku je položen čajový podnos.
Když Paní Clarková zavírá dveře za Penelopou, slyšíme
najednou podivný zvuk - AUUUU!!!!!!!!… ale klidně to mohly
být ty právě se zavírající dveře. Paní Clarová nějak
znervózní, ale dál ve svém monologu pokračuje.
Postava
Dialog
AUUU!!! Paní Clarková se ho snaží překřičet a žene si to
k otevřenému oknu.
PANÍ CLARKOVÁ:
„A vy jedete Bůh ví odkud a jistě bez
svačiny…“
Penelopa rychle využije nádech paní Clarkové, která zrovna
přivírá okno a skočí jí do řeči.
PENELOPA:
„Z Heatcote. Jedu z Heatcote. Nezlobte
se, že vás přerušuji, ale co je to,
prosím vás, za podivný zvuk?“
Paní Clarková s odpovědí otálí. U ní nezvykle dlouhá pauza.
Ale jen proto, aby mohla začít mluvit ještě zmatečněji
a rychleji než dosud.
PANÍ CLARKOVÁ:
„Jaký zvuk? Já jsem nic neslyšela.
Ááá, vy možná myslíte, tamto, to byly
nejspíše nějaké stroje na úpravu
něčeho. Stromů a věcí a tak. Určitě ne
žádný podivný zvuk, prosim vás. To ste
mě vylekala.“
Říká paní Clarková a zavře okno úplně.
PENELOPA:
PANÍ CLARKOVÁ:
„To se omlouvám. Já jen, že pro mě
nebyl identifikovatelný. Nikdy jsem se
se zemědělskou výrobou vlastně přímo
nesetkala.“
„Tady si sedněte drahoušku. Určitě máte
hlad. Máme tu čaj, ale mohu donést
sendviče. Já sama neujdu ani půl míle
a už si něco musím dát.“
Paní Clarková kývá hlavou, aniž by Penelopu pochopila.
Znovu slyšíme zvuk AÚÚ- tlumenější.
Paní Clarková se nahne k Penelopě a zašeptá..
PANÍ CLARKOVÁ:
PENELOPA:
„Víte, vždy musím mít něco u sebe.“
„Děti tu musejí být nesmírně šťastné.
Takového prostoru. Tolik zajímavých
věcí, vůní a zvuků k pozorování.“
Pak před Penelopu vystrčí svá ňadra a vytáhne z výstřihu
umaštěný papírový balíček. Penelopu v danou situaci
fascinují více ta obrovská prsa než balíček s jídlem.
Rychle si uvědomí, kam se to podívala a odvrací červenající
tvář druhým směrem. A v tu chvíli se opět ozve ten zvuk-
Karolína Litschová
PANÍ CLARKOVÁ:
„Ano, ano, strašně šťastný. Tss,
neuvěřitelně, šťastný.“
str. 148
Hrozní
str. 149
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
PENELOPA:
Postava
Dialog
LADY KONSTANCE:
„A jaké jsou?“
„Dobrý den, slečno Lumleyová. Posaďte
se.“
Najednou začne poplašně zvonit zvonek. Paní Clarková
poskočí.
PANÍ CLARKOVÁ:
„Pardon. Už na nás zvoní Lady
Konstance.“
Obě dámy se posadí. Lady Konstance také vypadá nervózně
a očima těká po místnosti. Penelopa se nemůže na lady
Konstance vynadívat - na její obličej, na její šaty
a šperky.
SLEČNA MORTIMEROVÁ (m.o.):
„Agáta Swanburnová vždy říkala: Zboží
z obchodu se dá snadno zapomenout
v drožce. To, co ale máte uvnitř,
zašantročíte jen stěží, i když ani to
není nemožné.“
A na to se paní Clarková vydá ven z pokoje, aniž by se
ještě na Penelopu podívala. Zavře dveře a mluví a při
tom se vzdaluje, až se nám její štěbetání úplně ztratí
z doslechu.
PANÍ CLARKOVÁ:
„Půjdu jí říct, že jste tady. Počkejte
zde. Hlavně neotevírejte to okno,
nalétal by sem hmyz a to Lady Konstance
nesnáší. Nesnáší i hluk a mnoho slunce
a nebo moc tmy a také…“
Penelopa zůstává v salónu sama. Hodiny na stěně tikají.
Penelopa nervózně zaklepe prsty o stůl, ale pak rychle ruku
stáhne se zaleknutím, co to dělá. Narovná se, prohlídne
si boty, šaty. Tik, ťak. Upravuje si sukni, snaží se její
povrch vyhladit dohladka, bez jediného záhybu. A tak jako
před tím zmizel hlas paní Clarkové, tak se teď k salónu
přibližuje klepot dámských podpatků. Je velice rychlý
a stále silnější. Najednou ustane a dveře do salónu se
otevřou. Naprosto v klidu a pomalu dovnitř vchází Lady
Konstance, jako kdyby před tím celou dobu neběžela.
Penelopa se postaví a udělá malé pukrle. Celou dobu ale
z lady nespustí oči. Je (snad stejně jako my) naprosto
vyvedená z míry jejím vzevnějškem.
LADY KONSTANCE:
„Dáte si čaj?“
PENELOPA:
„Ráda, děkuji.“
Lady Konstance se poněkud nešikovně chopí čajové konvice
a plní šálek. Jak tak sedí, promění se v porcelánovou
panenku, stejně dokonalou a křehkou, s maličkatým nadobím.
A panenka Konstance se otáčí k Penelopě a promlouvá.
PANENKA KONSTANCE:
„Omluvte mě, prosím, jsem nervózní.“
PENELOPA:
„V pořádku.“
A Penelopa zas již mluví s lady.
LADY KONSTANCE:
Lady Konstance je velmi půvabná. Může jí být tak dvacet
let. Má veliké modré oči, výrazné rty, červené tváře. Své
světlé vlasy má vyčesané nahoru. Šaty krásně podtrhují
její úzký pás a plné poprsí. Mají velikou sukni a nabírané
rukávy. Jejich látka má zvláštní barvu - blankytně modrou,
ale jakoby se leskla a odstíny barvy se měnily.
„Ještě nikdy jsem s žádnou budoucí
vychovatelkou rozhovor nedělala.“
PENELOPA:
„Pro mě je to také poprvé.“
A Penelopa se podívá ne své obyčejné boty a tmavé šaty.
PENELOPA:
„Dobrý den, velice mě těší.“
Karolína Litschová
str. 150
Hrozní
str. 151
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
....pokračování scény...
Postava
Dialog
PENELOPA:
„To už může být pozdě.“
Penelopa chvilku běží chodbou. Příliš jí to ale v plášti
a šatech nejde, je zadýchaná. Přejde jen do rychlého kroku.
Když schází po schodech dolů, vyběhne za ní paní Clarková.
Penelopa jde dál a paní Clarková ji pronásleduje.
PANÍ CLARKOVÁ:
„Slečno, vy mně nerozumíte!“
PENELOPA:
PANÍ CLARKOVÁ:
„Raději mi povězte, kolik těch zvířat
tam vlastně je. Jak dlouho tam takhle
vyvádějí?“
„Slečno! Slečno Lumleyová! Co to
děláte?“
PENELOPA:
„Jdu se podívat, co se to tu děje“
To jsou již u stodoly. Paní Clarková vklouzne před Penelopu
a zastoupí jí vrata.
PANÍ CLARKOVÁ:
PANÍ CLARKOVÁ:
„Bez doprovodu se nesmíte volně
pohybovat po pozemcích!“
„V té stodole jsou děti.“
PENELOPA:
PENELOPA:
„Děti? S těmi rozdrážděnými psy?“
„Nic takového ve smlouvě psáno nebylo.“
Paní Clarková jen oddychuje. Neví, co říci. Upřeně se na
Penelopu dívá a dál brání vrata svým mohutným tělem
PANÍ CLARKOVÁ:
Stůjte!
PENELOPA:
PENELOPA:
„To tedy není příliš moudré.“
„Paní Clarková, copak jste hluchá?“
A zazní zatím nejhrozivější: AU!AU! AU!!!!!!!, které
neustává.
Penelopa se zalekne své vlastní odvahy. Na vteřinu se
zastaví a dá si ruku před ústa, aby se omluvila za to, co
z nich vypustila.
PENELOPA:
„Co když se děti bojí o své milované
poníky? Běžely dovnitř, aby je
ochránily.“
PENELOPA:
„Ve vší úctě, samozřejmě.“
Paní Clarková se také zarazí, ale to se již Penelopa otáčí
a jde rychlým krokem dále.
PANÍ CLARKOVÁ:
„Poníky? Žádné nemáme.“
PENELOPA:
PENELOPA:
„V té stodole je raněné zvíře. Možná
jich je i víc!“
Penelopa s paní Clarkovou vzádech vychází z domu a míří ke
stodole.
„Já bych na jejich místě udělala to
samé!“
Penelopa odstrčí vystrašenou hospodyni stranou, opře se
plnou vahou do vrat stodoly a ty se otevřou. Dovnitř
pronikne trochu toho světla, které ještě venku je a vytí
ustane.
PANÍ CLARKOVÁ:
„Měla byste počkat, až se domů vrátí
lord Frederik.“
Karolína Litschová
str. 152
Hrozní
str. 153
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Před Penelopou se rozkládá obrovský prostor plný
neorganizovaných hald sena a pytlů se zrním . V tichu se
ozývá jen nervózní oddychování paní Clarkové.
Postava
Dialog
PENELOPA:
„Co je to? Paní Clarková, co je to?
A kde jsou ty děti?“
PENELOPA:
Paní Clarková se pokřižuje.
„Haló!“
PANÍ CLARKOVÁ:
Penelopa udělá svůj první krok dovnitř. Snaží se být
nebojácná.
„Vlci, jsou to vlci.“
Penelopa se narovná, ruce nechá podél těla. Otáčí se dokola
po přibližujících se zářících očích.
PENELOPA:
„Zvířátka, jste v pořádku?“
PENELOPA:
Něco přeběhne z jedné strany na druhou. Jako přízrak.
Penelopa jde dále, blíže ke tmě. Paní Clarková zůstává
vystrašeně stát na místě. Penelopa jde stále pomaleji,
opatrněji. Najednou se úplně vzadu, ve tmě, rozsvítí tři
páry očí.
(šeptem)
„Vlci…“
Penelopa v hlavě listuje knihou. Atlas zvířat. Listuje tam.
Ursus americanus - Medvěd Baribal - PŘEVÁŽNĚ VEGETARIÁN
PENELOPA:
Penelopa se točí. Oči se přibližují.
„Maličtí, pojďte sem.“
„Paní Clarková stojí, ruce u sebe,
jakoby se modlila.“
Penelopa napjatě čeká. Oči se pomalu přibližují, ale zas
se zastaví. Jeden pár někam zmizí. Na Penelopu se upírají
již jen čtyři oči. Penelopa se nervózně rozhlíží. Otočí se
k paní Clarkové.
PANÍ CLARKOVÁ:
„Já to říkala. Pane bože, říkala.“
PENELOPA:
„Měli bychom je nějak nalákat.“
Listuje zpět. Vulpes vulpes- Liška obecná. KOŘIST: KRÁLÍCI,
ZAJÍCI
„Nalákat?“
Penelopa se zastaví. Paní Clarková vše sleduje s otevřenými
ústy. Vrčení se zesiluje.
„Pojďte mi pomoci.“
Fenek. Hyena. Vydra. Dingo. šakal. Stránky nalistují Canis
Lupus- Vlk obecný. JEJICH KOŘIST MŮŽE BÝT I 10X VĚTŠÍ.
PANÍ CLARKOVÁ:
PENELOPA:
Paní Clarková zavrtí hlavou a ještě couvne. Mezi tím se ve
tmě ztratil další pár očí. Penelopa se cítí obklíčená.
Penelopa odvážně stojí, čelem ke tmě, čelem k nebezpečí. Na
světlo se noří obrysy tvorů na čtyrech nohách… s dlouhými
vlasy… lidské postavy… blíží se až na světlo - Penelopu
obkličují tři děti - vlčí děti.
PENELOPA:
„Tvorové, pojďte sem, ať se na vás
podíváme.“
Penelopa se přikrčí a žmoulá o sebe před sebou prsty, jako
kdyby v nich něco měla a vydává mlaskavé zvuky k nalákání
zvěře. Jedny oči se rozsvítí nalevo, druhé napravo, další
před Penelopou. Přibližují se. Začíná se ozývat vrčení.
Karolína Litschová
str. 154
Jsou nahé, neuvěřitelně zacuchané, dlouhovlasé, špinavé,
poškrábané, na těle jizvy od kousanců. Jsou si podobné,
stejná barva vlasů, stejně drobní - sourozenci. Dva
chlapci, jeden tak 10 let, druhý tak osm a nejmladší je
holčička, tak 5 let.
Hrozní
str. 155
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Děti se zasekly tak na metr od Penelopy a vrčí. Penelopa se
otáčí k paní Clarkové.
Postava
Dialog
LORD FREDERIK:
„Ale je to fascinující trojlístek.
Příhodný pro vědecká studia, že? Asi
chcete slyšet, jak to s nimi celé bylo
a kde jsem je našel.“
PENELOPA:
„Jsou to děti. Jsou to ty děti.“
...Pokračování scény...
Jakoby se lord chtěl podívat na Penelopu, ale jeho samolibě
zářící oči se stejně dívají daleko za ni.
Pracovna je obrazárna a lovecký salónek v jednom. Na zdech
visí portréty všech Ashtonů, co jich kdy na světě bylo.
Každý z nich má dlouhý nos, šikmé čelo, špičaté uši. Pod
každým obrazem je mosazná destička se jménem - Admirál
Percival Racine Ashton/ Ctihodný soudce Pax Ashton/ Lord
Edward Ashton... A mezi těmito snobskými portréty visí
lovecké trofeje lorda Ashtona. Ale ne jen jejich lebky
či parohy. Všechno jsou to celé vycpané hlavy. Od malých
králíčků po obrovského losa.
PENELOPA:
„To by bylo jistě užitečné, tím se
třeba vysvětlí, proč jsou v takovém
stavu.“
LORD FREDERIK:
„Slečno, byla jste někdy na honu?“
PENELOPA:
Pod touto dekorací stojí u masivního psacího stolu sám lord
Frederik Ashton. Vypadá stejně jako všichni ti Ashtoni
na portrétech nad ním. Lord kouří doutník a odklepává do
popelníku ve tvaru lišky. Mluví, zabrán do svých vlastních
slov. Pohled upřen pryč.
„Ne. Abych řekla pravdu, já se zvířaty
soucítím.“
LORD FREDERIK:
„Ále, vy soucítíte se zvířaty? To je
škoda.“
Penelopa sedí na druhé straně stolu. Kouř z doutníku jí
štípe do očí.
...Pokračování scény...
LORD FREDERIK:
„O neposlušných dětech se někdy říká,
že vyrostly mezi vlky. To jste musela
slyšet, ne?“
Lord se pousměje a Penelopa kýve hlavou.
LORD FREDERIK:
„Tihle tvorové, ale mezi vlky nejspíš
vyrostli doopravdy.“
PENELOPA:
„Omlouvám se, ale chápu dobře, že to
nejsou vaše vlastní děti?“
LORD FREDERIK:
„Moje? To jistě ne. Nemám ponětí komu
patří a ani mě to moc nezajímá.“
Karolína Litschová
str. 156
Hrozní
str. 157
Ondřej Moravec
→BRAUTIGENOVA
MELOUNOVÁ
PASTORÁLA
str. 158
str. 159
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Neměl jméno a žil v melounovém cukru, v místě, které se
utopilo v idylické představě, že naše ego se rozmělní
a všude bude jenom sladké nebytí, kde přemýšlení není už
potřeba a svědomí už dávno neexistuje.
Postava
Dialog
dílo v obrazově realističtější, tedy hrané, podobě.
Jednotlivé obrazy jsou v předloze velmi konkrétní, skoro
až banální, přesto mají na sobě stopu jakési zenové
poezie. Próza zrozená ze subtilních slov jde ale jen
obtížně přenést do „filmového haiku“. Scénář tak pracuje
s konkrétními obrazy pokud možno opatrně. Jen minimální
použití vnitřního hlasu hrdiny suplují konkrétní obrazy,
které přešlapují mezi groteskou a poezií, mezi kýčem
a zjitřenou fantazijností.
Melounové podobenství Richarda Brautigana vypráví příběh
jedné vesničky jménem jáMOR, ve které se barevný svět, jak
jej viděli mnozí hippies, otočil vzhůru nohama. Hlavní
hrdina zašel tak daleko ve své touze po oproštění se od
svého „já“, že nemá ani stálé jméno. Je pouhou ozvěnou mezi
skalami, deštěm, který chytil do dlaně, dítětem, které si
hraje mezi stromy. Je to prostě ON.
Jednou z klíčových scén, která je pro Brautiganovo dílo
charakteristická, je ta, kde hrdina vykládá svůj příběh,
jak se potkal s tygry a jak jej připravili o rodiče.
V následné ukázce tak je demonstrován styl, s jakým jsou
jednotlivé symboly filmově přetvářeny a interpretovány.
Kdo jsou to tygři? A jak je ve filmu zobrazit tak, aby si
zachovali svou hravost a přitom nezaměstnali při realizaci
dvaceti členný team animátorů?
ON nemá moc věcí na práci. Píše knihu o svém prázdném,
melounovým cukrem vystlaném životě, o tom, jak se cukr ze
žlutých melounů pojí se pstružími slzami a vzniká z něj
melounopstruží olej, o tom, jak se zamiloval do Margaret,
ale protože možná až příliš „nevědomky přemýšlela“ nad
světem, tak ji vyměnil za sladkou Pauline. ON vypráví
i o neŽITOVI, opilci, kterého nikdo ve vesnici nechápal,
který chtěl otevřít svým druhům oči, ukázat jim, že svět
není jen sladká horská dráha, ale že utrpení je jedním
z hlavních významů života a bez něj, nejde na tomto světě
být. Jediní, kteří mlčky přihlížejí sladkonosné zkáze,
jsou pstruzi, moudří a věční, proplouvající potoky v okolí
jáMORU. Nikdo jim nerozumí, nikdo do nich nevidí. Ale oni
vědí.
Brautiganova pastorála je i prazvláštní pohádkou nepohádkou
o tom, co by se stalo, kdyby ze života vymizeli tygři. Ti,
kteří byli nositeli utrpení, smrti, krvavou šťávou života,
která se prosakovala do země a nechávala po sobě skvrny,
které nešly vyprat. Tygři jsou tak v Brautigenově díle
jedním z hlavních symbolů, odkazem na minulou civilizaci,
která se nechávala pohlcovat stále novými a novými
výdobytky. V novém světě jsou na každém rohu jejich sochy,
snad jako připomínka hrůz, které kdysi lidé zakoušeli.
Současní obyvatelé jáMORU o nich ale už mnohé nevědí. Byli
to dobří pěvci? Uměli násobilku? Kdo ví?
Přepsat Brautiganovo dílo do filmové řeči, se může jevit
jako jakási „tygří jednohubka“. Tedy cosi, co si představit
lze jen velmi obtížně. Možná by se nabízela alternativa,
v podobě jakési animované „melounové ponorky“, kde je vše
možné, kde tygři bez problémů pojídají lidi a povídají
si s dětmi o tom, kolik je tři krát tři. Přesto, zde
prezentovaný scénář si klade za cíl vykreslit Brautioganovo
Ondřej Moravec
str. 160
Brautigenova Melounová pastorála
str. 161
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
OBRAZ 27:
EXT. - PŘED JEHO CHATOU - VEČER
Postava
Dialog
Na stěnách jsou nakreslené různé hieroglyfy. Vedle nich
stojí několik kresbiček, které připomínají oheň v různých
podobách - louče, vybuchující sopka, táborový ohýnek, cosi
jako ohnivý déšť. Na stěnách je také několik pověšených
artefaktů. Artefakty visí na korálcích a opět připomínají
oheň v různých podobách.
Slunce pomalu zapadá. Jde níž, níž a ještě níž. Čekání. ON
stojí s lucerničkou venku, kouká na západ slunce. Dlouho,
pomalu, jakoby nemohl vyjít dříve, než padne tma.
Dojde k potůčku, který se točí kolem jeho domu. V jednom
místě se potůček rozšiřuje. Po jeho stranách je vidět
několik soch, vyřezaných evidentně z melounů a dotvořených
dalšími materiály. Mají velikost trpaslíka.
ON má před sebou otevřený sešit. Je umolousaný, špinavý
jako on sám i jako celá světnice. Do sešitu píše dětsky
neohrabaným písmem číslice: 3 X 3 =
Matka s otcem se míhají v čemsi, co připomíná kuchyni. Oba
jsou nervózní. Jejich sošný úsměv už dávno zmizel. Lítají
od plotny k peci, od pece ke džberu s vodou. Pletou se sobě
navzájem pod nohy.
Jedna vypadá jako cvrček v nadživotní velikosti. Pohádkově
rozkošný, asi až kýčovitý. Vedle něj další dvě zvířátka veverka a jezevec. Na druhé straně potoka je pak dvojice
o malinko vyšších soch. Muž a žena. Dívají se pod sebe do
potoka.
OTEC:
„Můžeš se mi tady prosím tě přestat
plíst? Už fakt…“
Pod hladinou jsou vidět dvě zlatavá světýlka. Jsou drobná,
přesto v rostoucí tmě se stále více vynořují a září.
MATKA:
ON se zadívá nejprve na světýlka, poté se zrakem upne na
obě postavy.
„Jdi do háje. Děláš, jako bys byl
jedinej, co tady pracuje.“
ON (VOICEOVER):
„Jo. Nikdy mi nešla násobilka.“
Pomalu se obraz zaměřuje stále více na tváře soch. Opět
jsme v jakémsi tranzu, kdy pozorujeme jen obličeje dvou
lidí, které se stále přibližují. Poté se velmi pomalu oba
obličeje prolnou do dvou reálných postav.
Otci přetečou nervy. Podrážděně zasekne sekáček do masa
a výhružně, skoro až vražedně se dívá na matku. Z pece se
kouří. Prostor působí jako malé předpeklí.
OTEC:
„Aha, tak takhle tedy.“
Otec se stále přibližuje k matce. Ta začíná být trochu
nervozní. Přesto se snaží nepodléhat panice.
OBRAZ 28
INT. - CHATA RODIČŮ - VEČER (VZPOMÍNKA) MATKA:
„Ne, já… tak jsem to nemyslela, pochop,
jen…“
OTEC a MATKA stojí vedle sebe v maličké světnici, která je
snad ještě strožší než ta, ve které bydlí ON. Oba se dívají
před sebe jako dvě sochy, pak se najednou pohnou.
Otec se na ní jedovatě usměje. Je děsivý.
Matka se otočí bokem. Otec se napřáhne s velkým sekáčkem.
Ostří rozřízne velký kus masa na dřevěném prkénku. Matka se
ohýbá k peci a vyndavá z ní čerstvě upečený chleba.
OTEC:
„Opravdu?“
MATKA:
ON, jako malé šestileté dítě, sedí za stolkem. Okolo není
už nic, jen je na zemi položených pár dek na seně, kde
rodina spává.
Ondřej Moravec
„Jen jsem už z toho všeho unavená,
prosím…“
str. 162
Brautigenova Melounová pastorála
str. 163
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
ON zvedá oči od sešitu, tuší, že se něco blíží. Otec se
stále přibližuje k matce. Sekáček, který zlostně zasekl do
masa, má opět v ruce.
Postava
Dialog
PRVNÍ TYGR:
„Jen pěkně seď a my ti povíme pohádku.“
Je slyšet, jak tygři mlaskají a odtrhují maso ze svých
obětí. Ty se ale nehýbou. Krvavý nůž leží na podlaze. Z těl
vytéká ještě čerstvá krev.
MATKA:
„Richarde…“
ON sleduje, jak je otec už skoro u matky. Jeho pohled se
ale pomalu přesouvá na stíny, které stojí za oběma rodiči.
Jsou jiné. Místo lidské hlavy je tu velká chlupatá koule,
místo rukou velké tlapy s vytaženými drápy.
DRUHÝ TYGR:
„Tak jakou pohádku chceš slyšet? Znám
jednu pěknou o zajíčkovi.“
Křupne chrupavka. ON odvrátí zrak kamsi do neurčita ke
dveřím.
On shlédne dolů do sešitu. Na řádku je napsáno
3 X 3 = tygři
ON:
„Já žádnou pohádku nechci.“
Ozve se křik matky. On pohlédne na otce s matkou - jen dva
páry roztažených zorniček přeskakují z jednoho na druhého.
Nůž. Vidlice. Kouř.
DRUHÝ TYGR:
„V pořádku.“
ON sleduje souboj na stěně. Dva tygři se tu navzájem perou,
vstávají na zadních, ohánějí se tlapami a sekají dlouhými
zuby.
ON se otočí zády zabijákům. Poodstoupí od nich, usedne do
postele, nebo spíše pelechu, kde společně spávali. Za jeho
zády je stále vidět, jak se tygři ládují.
V pozadí je slyšet řev ženy a muže. Praskot kostí. Trhání
masa. Šelest ohně. ON si zakrývá oči.
PRVNÍ TYGR:
Za chvíli ruch utichne. ON sedí přimrazený k židli, ani
se nehne. Pomalu rozevírá prsty a škvírkou kouká po místě
činu. Na zemi leží tělo jeho matky, bez hlavy. Ta je
zakutálená o kousek vedle. ON zase zatáhne škvírky, je
vyděšený. Chvěje se.
DRUHÝ TYGR:
„Moc nás to mrzí, opravdu!“
„Nojo, fakt! My bysme to nedělali,
kdybysme nemuseli.“
PRVNÍ TYGR:
„Neumíme žít jinak.“
PRVNÍ TYGR:
„Neboj, neublížíme ti.“
DRUHÝ TYGR:
„Jsme jako vy.“
ON se pokusí uklidnit. Zhluboka popadne dech
DRUHÝ TYGR:
„Dětem neubližujeme.“
ON se odhodlá dát dolů ruce z obličeje. Snaží se nedívat na
místo, kde leží jeho mrtví rodiče. Stínoví tygři jsou stále
přilepení na stěně. Už ale leží a okusují imaginární kosti
svých kořistí.
ON přejíždí rukou po stěně u pelechu. Přejíždí přes malůvky
ohně. Vypadají jako pravěké nástěnné malby. Narazí rukou na
schematickou kresbu člověka.
PRVNÍ TYGR:
„Mluvíme stejně, myslíme stejně,
jenom…“
ON svěsí ruku dolů podél těla. Neví, jestli má brečet,
jestli se má začít vztekat. Je zmatený. Dojde ke stolu, kde
Ondřej Moravec
str. 164
Brautigenova Melounová pastorála
str. 165
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
je otevřený sešit se vzorcem 3 x 3 = tygři.
Postava
Dialog
PRVNÍ TYGR:
„Tak devět krát devět.“
ON:
„Mohli byste mi pomoct s násobilkou.“
ON:
„Devět krát devět je medvěd.“
DRUHÝ TYGR:
„Prosím?“
ON sedí za stolem, zrak stále odvrácený od stínových tygrů.
Vidí, jak dávají packy dohromady, postupně vysunují jeden
dráp za druhým a počítají.
ON:
„S násobilkou.“
DRUHÝ TYGR:
DRUHÝ TYGR:
„Pravda. To mě nenapadlo.“
„Aha, násobilka.“
ON:
PRVNÍ TYGR:
„Máš pravdu. Jste jako my.“
„No.“
Tygři chvíli mlčí. ON sebere odvahu a ještě se podívá na
těla svých rodičů. Cáry oblečení na těle jsou narudlé. Otec
má nůž zabodnutý v krku. ON jenom smutně kývne. Vezme si
sešit a zadívá se na stín jednoho z tygrů.
Mlaskání a praskání šlach a kostí utichne. Tygři se teď oba
posadí a koukají jeden na druhého jako dvě sfingy.
DRUHÝ TYGR:
„Co potřebuješ vědět?“
ON:
„Kolik je 3 x 3“
Vypadá to, jako by se na sebe oba dívali, ač z tygra vidíme
jenom černý obrys. Obraz se opět přibližuje k tygrovi
blíže a blíže. Za chvíli jdou rozeznat i licousy. Uši má
nastražené. Postupně se ve stínu začne objevovat tygří
tvář.
DRUHÝ TYGR:
„Devět.“
ON:
„Ne.“
PRVNÍ TYGR:
„Jak ne?“
ON:
„Tři krát tři jsou tygři.“
Jeden z tygrů se poškrábe tlapou na hlavě.
DRUHÝ TYGR:
„No, to nevím, tak málo nás zase není.“
ON:
„A kolik vás teda je?“
Ondřej Moravec
str. 166
Brautigenova Melounová pastorála
str. 167
Barbora Nevolníková
str. 168
→
Bludy z nudy
str. 169
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Sacha má štrnásť rokov. Na štrnásť rokov sa ale nespráva,
necíti a ani jeho život nepripomína život bežného školáka.
Žije v prominentnej časti Paríža so svojou matkou, svoj čas
delí medzi školu, nočný život a občasné víkendy s otcom,
ktorý má inú rodinu. Sacha sa nudí, tak experimentuje.
Sacha sa nudí až do momentu, kedy stretne Augustina.
Postava
Dialog
Predloha do značnej miery nesie prvky filmového premýšľania:
je oprostená od priznanej chronológie, koncipovaná skôr
ako sled najzásadnejších scén Sachovho doposiaľ krátkeho
života, vyzýva potenciálneho záujemcu o adaptačný scenár
o vlastnú interpretáciu textu. Cyklenie obdobných zážitkov
spojených s prebdenými nocami v Augustinovej spoločnosti
poskytuje zázemie pre formálne nápady, ktoré pomôžu
ilustrovať náladu, asi najkľúčovejšiu zložku pre pôsobivosť
textu v knihe aj v scenári. Sila knihy spočíva práve
v subjektivite prežitku a autorovom uchopení látky, ktoré
by som chcela v čo najväčšej miere zachovať aj v scenári.
Román Bludy z nudy francúzskeho mladého autora,
vystupujúceho pod pseudonymom Sacha Sperling, žánrovo
najlepšie zapadá do neslávne známej škatuľky “coming
out of age“. Nesnaží sa ale o portrét doby, ani o jej
prikrášľovanie, napriek tomu je tam prítomná nálada jednej
generácie, zaznamenávaná priamo jedným z jej účastníkov
a tvorcov.
Priložený úryvok zo scenára je pomerne uzavretou sekvenciou
z druhej polovice príbehu.
„Slečna mě položí na lavici. Zrovna, když si na mě sedá
obkročmo, myslím na to, že jsme si spolu vyměnili akorát
těchto dvanáct slov: „kolik/ti/je/chceš/tančit/je/mi/
šestnáct/půjdem/si/sednout/ok“. Vítejte v jednadvacátem
století, éře „nárazovek“ a vodky s ovocným džusem. “
Sacha Sperling, Bludy z nudy.
Sacha má vo svojom mladom veku túžbu po veľkých emóciách,
ale zároveň veľkými gestami opovrhuje. Vzťahy pre neho
neznamenajú skoro nič, pozerá sa na ne svojim ironizujúcim
pohľadom, snaží sa dištancovať od svojich rovesníkov, ale
na druhej strane si zakladá na tom, kým sa obklopuje.
V jeho živote chýba otcovská figúra, je plodom vzťahu
dvoch bývalých príslušníkov hnutia hippie, ktorí sa nikdy
nezobrali. O úsilie svojho otca začleniť sa do jeho života
navonok ani nestojí.
Napriek tomu, že príbeh sa odohráva v prítomnom čase,
miera nadhľadu nad sebou samým, svojim konaním a okolím
naznačuje, že Sacha je už starší. Na svoj život sa pozerá
retrospektívne, spätne mapuje svoj vzťah s Augustinom,
ktorý sa jedného dňa stal neoddeliteľnou súčasťou jeho
života a o rok sa z neho znovu vytratil. Čas, ktorý spolu
prežili je relatívny, v momente prežitku veľmi intenzívny
ale spätne sa mení len na útržkovitý, nekompletný záznam
jedného vzťahu. Ich kamarátstvo postupne prerastie
v milenecký vzťah, prvý, ktorý pre Sachu niečo znamená.
Celovečerný scenár podľa tejto knihy, ktorý vytváram
v rámci adaptačného zadania v druhom ročníku, čerpá vo
veľkej miere z knihy, ale nedrží sa jej príliš striktne.
Barbora Nevolníková
str. 170
Bludy z nudy
str. 171
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
INT. AUGUSTINOVA IZBA, VEČER
Postava
Dialog
SACHA:
„Čo ty?“
Sacha s Augustinom sú usadení na zemi. Izbu osvetľuje iba
obrazovka televízora, do ktorej obidvaja hypnotizovane
a sústredene zízajú a na všetko vrhá slabé, modrasté
svetlo. Poza ich chrbty vnímame aj pohyb na obrazovke
- je rozdelená na dve polovice, označené ich menami, na
ktorých sa vo vyľudnenej základni uprostred púšte pohybujú
skupinky vojakov. Jediným zvukovým podnetom v izbe je ich
frenetické stláčanie konzoly a zvuky výstrelov z hry, inak
fungujú v absolútnej tichosti.
AUGUSTIN:
„Nič moc. Prázdne mesto, paráda. Pár
krát som bol von s Martine. Myslím, že
ma miluje.“
SACHA:
„A ty ju?“
AUGUSTIN:
Na Augustinovej polovici sa objaví veľký nápis “YOU LOST”,
na Sachovej “YOU WIN”. Augustin nespúšťa oči z obrazovky,
len položí konzolu. Vedľa neho sa Sacha začína vrtieť,
pozerá na neho s nervóznym očakávaním. Aby zabránil
zbytočným pohybom, zapáli si cigaretu. Augustin dvihne
ruky do vzduchu, naťahuje si chrbát. Spustí ruky, natiahne
sa k Sachovi a cigaretu mu zoberie. Potiahne si z nej sám
a ľahne si na zem. Sacha sa nad tým len pousmeje, ale
situácia je razom uvoľnenejšia.
„Ja milujem, keď niekto miluje mňa.“
SACHA:
„Ale od nej to predsa nič neznamená.“
Augustin sa zdvihne zo zeme. Nechápavo pozrie na Sachu.
Vzápätí akoby mu niečo došlo, zdvihne sa ešte viac, nasadí
posmešný výraz.
AUGUSTIN:
AUGUSTIN:
„Ty žiarliš!“
„Ešte sa neteš. Príde odveta.“
SACHA:
„Leží na zemi, ruka za hlavou.“
„Nie, len si myslím, že-“
AUGUSTIN:
AUGUSTIN:
„Čo prázdniny?“
„Ty žiarliš! To je neuveriteľné.“
SACHA:
SACHA:
„Ako každý rok. Nevlastný brat bude mať
dieťa.“
„Ja sa len snažím povedať, že je dosť
hlúpa.“
AUGUSTIN:
AUGUSTIN:
„On má každý rok dieťa?“
„Prehovoril pán intelektuál. Pozri
sa, kde sedíš a čo robíš, nechcem
ťa sklamať, ale filozofia tu dnes na
programe nie je.“
Sacha sa pousmeje.
SACHA:
„Nie, to je prvé. On tam teda ani
nebol, má už vlastnú rodinu, ale
slávnostne nám to bolo oznámené. Ale
okrem mňa to už vlastne všetci vedeli.
A mne je to jedno.“
Sacha sa trochu stiahne a urazí. Augustin to vycíti
a mierne zjemní tón, rozpráva sa s ním zmierlivejšie.
AUGUSTIN:
„Pozri, mne je to celkom jedno, ale čo
s tým podľa teba asi tak mám robiť?“
Odmlčia sa. Augustin nevyzerá, že by príliš dával pozor.
Barbora Nevolníková
str. 172
Bludy z nudy
str. 173
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
„Tak sa s ňou rozíď.“
zdvihne a prečíta si správu. Nechápavo naň pozrie. Zaklapne
notebook a sadne si. Ešte stále pozerá na telefón.
SACHA:
AUGUSTIN:
„Prečo by som to robil? Ja sa s ňou
rozchádzať nechcem. Ak sa chceš ty, tak
to urob sám.“
Postava
Dialog
Trasúcimi rukami vytočí Augustina. Telefón zvoní, na druhej
linke ho nikto nedvíha. Martine sa postaví a kráča po izbe.
Začína mierne plakať.
Hovor skúsi zopakovať ešte raz, ale rovnako neúspešne.
Rozplače sa už naplno, sadne si na zem, chrbtom sa oprie
o posteľ, dlane v rukách. Hystericky vzlyká.
Sacha ožije. Pozerá chvíľu Augustinovi do očí. Augustin len
mykne plecom. Sacha sa nechá vyprovokovať. Vstane, prejde
k Augustinovej posteli. Je tam položený jeho telefón.
SACHA:
„Tak Martine, kde ťa máme…“
Augustin ho len pobavene pozoruje. Sacha sa začína
predvádzať.
SACHA:
„Martine, nechcem ti kecat ani robit
falosne nadeje tak to radsej nechame
tak. dik za vsetko. augustin.“
Takto zotrvá len pár sekúnd a plač úplne utne. Oči má
čierne od rozmazaného makeupu, ale iba si ich ledabolo
utrie, rozhodne vstane a prejde ku stolu. Z pohárika na
ceruzky vyberie nožničky, sadne si na stoličku, zavrie oči.
Otvorenými nožničkami si prejde cez zápästie.
Nič sa nedeje. Nie je viditeľná žiadna rezná rana ani krv.
Martine otvorí oči. Nožničky sú zalepené od lepidla. Snaží
sa ho zoškrabať, ale odlepuje sa len ťažko. Tresne nimi
o stôl a vyjde preč z izby.
INT. KÚPEĽŇA MARTINE, VEČER
Pozrie na Augustina. Ten si medzičasom zapálil ďalšiu
cigaretu. Sacha ťukne do telefónu.
Martine otvorí skrinku nad umývadlom v kúpeľni. Popresúva
zopár fľaštičiek, až nájde, čo hľadala - malú lekárničku.
Otvorí ju, chaoticky sa prehrabáva niekoľkými krabičkami
liekov bez zjavného cieľa. Napokon sa rozhodne pre jednu,
otvorí ju a všetky tabletky z plata si vytláča do dlane.
SACHA:
„Odoslané.“
Hodí telefón na posteľ, odkiaľ ho zobral a zvezie sa na zem
k Augustinovi. Zoberie mu cigaretu z úst podobne, ako mu
ju na začiatku scény bral Augustin. Ten sa v dobrej nálade
otočí späť k obrazovke televízie.
Do pohárika si napustí vodu, sadne na zem, opretá o vaňu.
Po jednej si začne tabletky dávať do úsť a zapíjať vodou.
Tabletka, voda, tabletka, voda, drží sa striktného tempa.
Pozerá pred seba, v očiach sa jej znovu zbierajú slzy.
AUGUSTIN:
„Švihaj, pomsta čaká.“
INT. IZBA MARTINE, VEČER
INT. IZBA MARTINE, DEŇ
Martine si líha na posteľ. Obradne a pomaly, akoby sa pred
niekým štylizovala, hoci miestnosť je prázdna. Urovná si
vlasy, zavrie oči, ruky spojí a preloží na hrudi. Zhlboka
sa nadýchne a zostane ležať na posteli. Vydrží tak asi tri
sekundy, kým ju napne na zvracanie. Vykloní sa mimo obraz,
to, čo sa deje, napovedá len zvuk.
Izba Martine ničím nevybočuje zpredstavy o priemernej
dievčenskej izbe. Biele steny, obliečky s kvetinovým
vzorom, prevažne biely nábytok. V rohu písací stôl, nad
ním nástenka s fotkami malej Martine a súčasnej Martine vekový rozdiel medzi fotkami nie je príliš priepastný.
Martine leží na posteli, notebook má opretý o kolená. Na
posteli jej zavibruje mobil. Pomalým, znudeným pohybom ho
Barbora Nevolníková
str. 174
Bludy z nudy
str. 175
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Postava
INT. NEMOCNICA, NEURČITÝ ČAS
Dialog
je, našťastie, čin vašej dcéry bez
výraznejších poškodení, je potrebné,
aby sme ho vnímali ako volanie
o pomoc.“
Pod umelým svetlo v nemocnici na všetko okolo uvaľuje
nepekný, neprirodzený zeleno-biely odtieň. Martine, ležiaca
v posteli a napojená na hadičky kvôli tomu vyzerá ešte
nezdravšie, ako normálne. Je bledá, vlasy má v pramienkoch
začesané dozadu. V izbe v nemocnici je sama.
Martinini rodičia len ticho pozerajú. Lekár si oprie dosky
o hrudník.
LEKÁR:
Pred izbou na chodbe sú jej ustarostení rodičia. Matka je
hysterická, tlmene vzlyká, čo jej manželovi lezie na nervy,
no necháva ju plakať mu na ramene. Hladká ju po chrbte,
ale nedá sa povedať, že by to bol upokojujúci pohyb, sú to
krátke, trhané, drsné pohyby. Matka je mierne neprítomná,
pozerá do izby na spiacu Martine; otec komunikuje
s lekárom, ktorý stojí pri nich.
„Navrhoval by som sedenie u psychiatra
minimálne raz do týždňa a zvážil zmenu
prostredia.“
INT. AUGUSTINOVA IZBA, NADRÁNOM
LEKÁR:
„Tak teda… vaša dcéra bude v poriadku,
možnosť trvalých následkov môžeme vďaka
rýchlej hospitalizácii určite vylúčiť,
navyše, väčšina z toho, čo prehltla bol
spasmoveralgin a teda liek relatívne
neškodný aj pri väčšom množstve.“
Sacha s Austinom sedia v Augustinovej izbe v rovnakej
polohe, v akej sme ich predtým zanechali - usadení na zemi
v tureckom sede, s konzolami pred sebou a pohľadom upretým
pred seba. Vonku svitá.
SACHA:
„Koľko je hodín?“
Lekár zdvihne oči od karty, z ktorej čítal informácie.
Pozrie sa na Martininých rodičov, povzdychne si.
AUGUSTIN:
„Neviem.“
LEKÁR:
„Neviem, či ste už uvažovali nad ďalším
krokom, ale... Dá si dole okuliare.“
Odmlčia sa. Na obrazovke pred nimi je stále rovnaká hra,
ako predtým, navzájom strieľajú buď do seba, alebo do
iných, nie je to úplne jasné.
LEKÁR:
SACHA:
„Urobila niekedy niečo podobné?“
„Ideš dnes do školy?“
Martinina matka zastaví svoje vzlykanie a rázne, až
pobúrene sa ohradí.
AUGUSTIN:
„To záleží.“
MARTININA MAMA:
SACHA:
„Samozrejme, že nie! Ako si to vôbec
môžete myslieť, keby niečo také už-“
„Na čom?“
AUGUSTIN:
Lekár ju zahriakne.
„Či pôjdeme spať, alebo nie.“
LEKÁR:
„Nie je potrebné sa rozrušovať,
je to len otázka. Rutinná. Aj keď
Barbora Nevolníková
str. 176
Chvíľu ich ešte pozorujeme, skrz ich chrbty, ako búšia do
hernej konzoly.
Bludy z nudy
str. 177
Jan Peroutka
→
Byl to démon
(H. Kuttnera)
str. 178
str. 179
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
V současnosti pracuji pod vedením Mgr. Marka Vajchra na
adaptaci novely Běta od Egona Bondyho. Jedním z východisek
pro výběr předlohy mi bylo rozhodnutí zvolit knihu
od českého autora. První volba padla právě na Egona
Bondyho, konkrétně na poměrně rozsáhlý román Cybercomics.
Nakonec ale došlo ke změně nejen knihy, ale i autora,
abych se po zahájení prací na scénáři rozhodl vrátit se
opět k Bondymu. Tomu předcházel takřka mystický zážitek
v podobě snu, ve kterém jsem uvažoval právě o adaptování
novely Běta. Znovu jsem si tento text přečetl a usoudil,
že v podstatě odpovídá tomu, co (a o čem) bych opravdu
chtěl psát. Prozaické dílo Egona Bondyho je velmi
zajímavým doplňkem k jeho práci filosofické. Nejinak je tomu
i v případě této novely, která dle mého názoru v mnohém
doplňuje Bondyho myšlenky zformulované v jeho známém textu
Útěcha z ontologie, kde se mimo jiné vyjadřuje k případu
jednotlivce, který se snaží o naplnění svého cíle, ačkoli
je již dopředu zcela jasné, že se mu to nemůže podařit.
Podobný je i osud Alžběty Blumové, ženy, o níž je novela
Běta. Téma nemožnosti sdílet s ostatními svůj vnitřní svět,
téma nevyhnutelného nepochopení je tím, co spatřuji v této
knize jako zásadní. Zásadní pro mě jako pro čtenáře, i jako
pro autora adaptace.
Postava
Dialog
NA DVOŘE
Hudba
Děvčata vejdou na dvorek. Ten osvětluje jen svítidlo nade
dveřmi. Zastaví se pod stromem.
LARKINOVÁ:
„Beo, vysvětli mi to maso, nějak to
nechápu.“
BEATRICE:
„No… to maso je pro něj. On to tak
chce. Jinak je zle.“
LARKINOVÁ:
„On?“
Beatrice přikývne.
BEATRICE:
„Mám strach. Všichni máme strach.
A nemůžeme nic dělat.“
Předkládám krátkou ukázku, která je fragmentem textu, jenž
vznikl ve třetím semestru. Jedná se o adaptaci povídky Byl
to démon z pera Henryho Kuttnera. Zaměřil jsem se zde na
postavu Jany Larkinové, která přichází do prostředí jí sice
známého, ale které má nyní před Janou své tajemství. Hlavním
předmětem mého zkoumání byla nevyhnutelná izolovanost
Jany od okolního světa a praktická nemožnost tyto hranice
prolomit. Filosof Georges Bataille nazývá takový stav
(imanentní každému člověku) diskontinuitou a připomíná
vzácné (a nikdy trvalé) momenty kontinuity, kdy se jednomu
člověku podaří „splynout“ s člověkem jiným. V případě Jany
to byla především sestřenice Bea – vnitřní světy obou dívek
se krátce proťaly, následoval však nevyhnutelný pád. Izolaci
vůči okolnímu světu si snad uvědomuje každý průměrně vnímavý
jedinec, přesto jde dle mého názoru o téma, které není ještě
zcela prozkoumané, natož vyčerpané. Na konci textu Jana
umírá a umírá jako opuštěný jedinec, kterému se nepodařilo
sdílet svůj svět s ostatními (a zároveň zcela pochopit
a pocítit tajemství světů těch druhých).
LARKINOVÁ:
„Něco přece musí jít udělat.“
BEATRICE:
„Ukážeme ti to dole.“
Dívky se zastaví u stromu a opřou se. Dívají se na hvězdy.
BEATRICE:
„Bejt tak někde daleko. Jako ty hvězdy…
Máš kluka, Jano?“
LARKINOVÁ:
„No, něco takovýho.
(usměje se)“
BEATRICE:
„Jaký to je bejt s klukem? Ty víš, co
myslim.“
LARKINOVÁ:
„Ale Beo, to se přece nedá takhle
říct.“
Jan Peroutka
str. 180
Byl to démon
str. 181
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
BEATRICE:
Postava
Dialog
BOBBY:
„Jo, já vím… chtěla bych se někoho
dotýkat, hladit jeho kůži. Pomalu
prsty přejíždět každý záhyb jeho těla.
Nekonečně dlouho…“
„Já taky nechci.“
KARLÍK:
„Á! Bobby se bojí! Bobby se bojí!“
Dívky teď mlčí, dívají se na oblohu. Bea vezme zvolna Janu
za ruku. Nedrží se ale pevně, jen konečky jejich prstů jsou
propletené.
BOBBY:
„Nebojim se. Ale už mě to nebaví. Proč
nehrajeme něco jinýho?“
BEATRICE:
BEATRICE:
„Chtěla bych někoho mít, někoho svýho.
Chtěla bych se s ním celý dny líbat
a nemyslet na nic, nemyslet na tohle
všechno.“
„Emilko, nemusíš s námi chodit.“
EMILKA:
„Já půjdu. Nebojím se.“
Bea se dívá na nebe, pak se otočí k Janě, stoupne si na
špičky a políbí jí. Podívá se Janě do očí, obě dívky se
zasmějí, políbí jí znovu. Obě se zase opřou o strom.
Dívají se nahoru na hvěždy. Najednou se Jana obrací k domu
a spatří v okně nového strýce. Trhne sebou. Chytá Beu za
zápěstí a běží s ní do domu.
KARLÍK:
„A já chci vidět světýlka!“
BEATRICE:
„No tak, žádný světýlka tam nejsou!“
KARLÍK:
JANA USÍNÁ
„Jó! Jsou tam! Aspoň někdy tam jsou!“
Hudba:
BEATRICE:
„Nejsou.“
Jana leží v posteli, dívá se do stropu. Přemýšlí. Na stropě
pokoje se mihotají světla z ulice. Ale kolem je ticho…
KARLÍK:
„A jsou! Ty je nevidíš, seš pitomá.
Pojďme ho nakrmit.“
DEN A MASO
Je den, děti jsou v kuchyni. Dospělí nejsou poblíž. Děti si
kreslí, hrají apod. Zvenku přijde Beatrice. Z tašky vytáhne
balíček a hodí jej na stůl. Je to maso zabalené v papíru.
Beatrice vyjde jako první. Balíček drží v ruce. Ostatní se
pomalu zvedají. Jana stále stojí opřená o linku.
KARLÍK:
BEATRICE:
„Tudy, Jano. Pojď za mnou!“
„Jana mi dala trochu peněz.“
„Karlík ještě pobízí Janu gesty.“
KARLÍK:
„Půjdeme tam nahoru?!“
(podívá se tázavě na Beatrice a Janu)
KARLÍK:
„Musíme se dostat nahoru na půdu.
V koupelně je ve stropě sklápěcí
žebřík. Musíme vylézt na vanu, jinak na
něj nedosáhneme.“
LARKINOVÁ:
„Nevím. Možná bych s vámi jít neměla.“
Jan Peroutka
str. 182
Byl to démon
str. 183
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
LARKINOVÁ:
Postava
Dialog
EMILKA:
„A co moje oblečení?“
„Nechci dolů, nechci tam…“
KARLÍK:
LARKINOVÁ:
„Tam se neušpiníš. No tak pojďme.“
„Vždyť nemusíš.“
Karlík se chce protlačit dopředu, ale Bea už stojí na
okraji vany a zatáhne za kroužek ve stropě. Vedle vany se
spustí schůdky. Nahoře není tma, okénky ve střeše vniká
dovnitř trochu světla. Bea stoupá nahoru. Pak se ozve její
hlas.
EMILKA:
„Ale musím…“
LARKINOVÁ:
„Půjdu hned za tebou. Nemusíš se bát.“
BEATRICE:
„Tak pojďte! Janičko.“
Emilka se tedy pomalu vydá na můstek. Jana za ní. Oči
upřené na Emilku.
Beatrice jde bez ohlížení první. Jana se za ní dívá.
Beatrice dojde k prknu, které vede přes trámy pod další
krov. Přejde prkno a vrátí se.
TETA BESSIE:
„Jano!“
KARLÍK:
„Neudělalas to dobře. Myslelas na něco
špatnýho.“
Hlas tety se ozývá odněkud ze spoda. Jana se zarazí, otočí
se za sebe, potom se znovu podívá dopředu, ale Emilka tam
není.
TETA BESSIE:
Bea je celá bledá.
„Janičko! Jano?“
LARKINOVÁ:
Jana už nakročí, že bude pokračovat dál, ale ozve se další
zavolání.
„Beo…“
BEATRICE:
TETA BESSIE:
„Musíš myslet na něco jinýho! Neboj se!
Jdem!“
„No tak. Jani? Kde jsi?“
Jana se otočí a vrací se zpět.
S Karlíkem za sebou jde Bea znovu přes prkno. Karlík si pro
sebe drmolí své zaříkávadlo.
KARLÍk:
„Opice, stolice, rozmlácená palice…
Hadička, přilbička, zkrvavená
hlavička…“
Beatrice zmizí, po ní Karlík. Potichu a zvolna je následuje
Bobby. Emilka stojí před Janou a chvěje se.
LARKINOVÁ:
„No tak, Emilko.“
Jan Peroutka
str. 184
Byl to démon
str. 185
→Bc.3
Radek Hosenseidl
Andrea Jarošová
Adéla Kabelková
Klára Kolářová
Milada Mašinová
Taťána Rubášová
Adam Struhala
Marek Šindelka
Radek Hosenseidl
→O vzduchoplavbě
str. 188
str. 189
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Postava
Dialog
Základům řízení průměrně velké vzducholodě se Edna naučila
velmi dobře a velmi rychle. V deseti už měla vlastní
jednomístné vznášedlo a v patnácti mohla přepravovat
i důležité náklady, i když zatím ještě bez živé posádky.
Přestože její bratr ovládal vzduchoplavbu stejně jako
ona, on sám by nikdy nemohl přepravit ani jedinou bednu
chlazených krevet nebo sušených plodů, které Edna zvládala
vozit až k hranicím tajuplných Mračen. Asaf uměl vzdušná
plavidla otočit hlavou dolů nebo s nimi ve vzduchu udělat
vývrtku. Jenže krevety a sušené mango by něco takového jen
špatně snášely. A tak dělal Asaf vývrtky a Edna vozila
mango a oba se přitom tajně báli chvíle, kdy se Mračna
rozestoupí a odhalí své tajemství.
Ednu a Vladčinou metou je pečený páv na víně, Anežka odmítá
stát se projektem svého bratra.
Anežka je hodné děvče. Vzdělané, rozumné a cílevědomé.
Naučila se to tak od rodičů. Ti jsou taky takoví. Věří, že
dobro zvítězí a zlo bude potrestáno. Ví, čemu se v životě
vyhnout a co a jak nejhospodárněji využít. Vědí, co je
život.
Pokaždé, když tuhle možnost popřela, rozčílil se tak, že
by do Mračen nejraději vletěl plnou rychlostí i bez ní.
Jenže Anežka věděla, že to neudělá. Ať už jí o svém výletu
za bouřkové mraky navykládal cokoli, nepochybovala, že se
k nim nikdy neodvážil o jedinou píď blíž než ona, tak co si
teď má co dovolovat jí říkat, co je pro ni dobré?
Mračna se před nimi dmula jako nezdolná hradba z černého
kamene. Jakýkoliv útok by byl marný. Zatímco kámen se dá
rozbít, mraky veškeré snahy o rozmetání lhostejně pohlcují
a pokud se samy nerozhodnou, nenechají nikoho nahlédnout
dovnitř. Asaf si byl jistý, že jedině nalezení trhliny
v bobtnající stěně bouřkových mraků může Edně zaručit, že
nebude do konce života rozvážet zásoby potravin. „Ale já
je rozvážím ráda,“ říkala mu vždycky. „Vůbec ne!“ volal na
ni on ze své kolébající se lodě. „Vždycky jsi přece chtěla
pracovat v meteorologickém balónu!“ To byla pravda.
Přestože Anežka pohádkám již odrostla a stihla mezitím
dokončit vysokou školu, příběhy o Edně, jak je vymýšlí její
kamarádka Miriam, si poslechne ráda. Je zvědavá, co se
ukrývá za Mračny, ale než se to dozví, raději by se měla
věnovat svému oboru – koneckonců, nestudovala přece vysokou
školu jen tak pro nic za nic. Ví, k čemu má vysoká být. Na
průzkum Mračen jistě bude mít spoustu času někdy později.
Anežčin bratr Daniel má příběhy o Edně rád taky. Udělalo
by mu radost, kdyby s nimi Miriam prorazila do televize,
jak o tom stále sní. Udělalo by mu ale ještě větší radost,
kdyby se jeho sestra Anežka rozhodla prozkoumat Mračna dřív
než Edna, protože on sám už to dávno udělal. Pochopil,
že teprve za Mračny se skrývá ten pravý život. Ten
opravdový život, kdy se okamžik vychutnává plnými doušky,
budoucnost neexistuje a všeobjímající láska barví oblaka do
červánkova. Jaká je to škoda, že Anežka čeká na Ednu, až na
strašidelný konec nebe doletí ona a řekne jí, co viděla.
A tak když Anežka nejdříve nedostane vysněnou práci
ve zpravodajském oddělení státní televize (i přes to,
že dodržela všechny správné postupy, jak takové věci
dosáhnout), bere na sebe Daniel roli Asafa, aby Anežku
naučil ty nejlepší triky na světě. A nebojí se do Anežčina
vzdělávání zapojit ani Miriam a její přítelkyni Vlaďku,
jejíž veškeré síly se v posledních týdnech soustředí na
blížící se finále soutěže ve vaření. Ovšem zatímco Miriam má
Radek Hosenseidl
str. 190
O vzduchoplavbě
str. 191
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Letiště, odletová hala, int., ráno
Postava
Dialog
Anežka se podívá na mobil a pak ho hodí do tašky.
Kousek stranou od přepážek stojí hlouček cestujících, jde
o nějaké dvě rodiny. Dospělí se spolu baví, nedávají moc
pozor na děti. Matka se posléze rozhlédne.
Dan:
„Co říkali naši?“
Anežka:
Matka:
„Kdy?“
„Kde je Vilík?“
Dan:
Od zařízení na obalování kufrů průhlednou fólií se ozývá
smích několika lidí a výrazný dětský řehot. Malého chlapce
Vilíka právě omotává fólie za asistence obsluhy. Matka
přibíhá a začíná nadávat muži obsluhujícímu stroj, jestli
je dospělý a jestli má rozum.
„Tys jim ráno nevolala?“
Anežka:
„Abych si všechno dala do pytlíků,
kdyby v nákladovým prostoru něco
vyteklo. A abych na sebe dávala pozor.“
Kolem prochází Dan s Anežkou. On jí nese krosnu, ona si
nese příruční tašku do letadla.
Dan:
„Jsi naštvaná?“
Dan:
„Ježiš, to je super, to chci taky!“
Anežka:
„Proč bych měla bejt naštvaná?“
Sleduje, jak se matka snaží dítě vymotat z fólie. Příliš jí
to nejde, a tak jí jde na pomoc i zbytek rodiny.
Dan:
„Připadáš mi tak. Ale je to super.“
Dan:
„Poď se nechat omotat!“
Anežka:
„Co?“
Anežka:
„Za stopade?“
Dan:
„No, že doopravdy jedeš…“
Letiště, odletová hala, int., ráno
Anežka:
Anežka s Danem sedí na plastových sedačkách a čekají na
výzvu k nástupu do letadla. Dan pošilhává po stroji na
obalování kufrů. Anežka mlčí a sleduje tabuli s odlety.
„Prosím tě, už toho fakt nech.“
Dan:
„Co jsem zas řekl?“
Dan:
„Těšíš se?“
Anežka:
„Furt opakuješ, jak je to super. Tak si
sám jeď někam, když se ti to tak líbí.“
Nic.
Dan:
Dan:
„Jsi nějaká zaražená od rána.“
„Ty seš hned taky nasraná.“
Anežka:
Anežka:
„Nevyspala jsem se.“
Radek Hosenseidl
„Tak mně to pořád necpi… Co Filip?“
str. 192
O vzduchoplavbě
str. 193
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Dan:
Postava
Dialog
Zřízenec:
„Dobrý. Máme dneska sraz. Jedu za ním
potom. Odsud.“
„Takhle dovnitř nemůžete.“
Poukazuje na fólii, kterou má Anežka kolem hlavy.
Anežka na to dlouho nic neříká.
Dan:
Anežka:
„Jak to myslíte, že nemůže? Pípákáma
prošla, žádnou bombu v tom nemá.“
„Měl by ses na něj vysrat. Nic mu
nedlužíš, nejsi za něj zodpovědnej,
nic od něj nepotřebuješ. Akorát tě
využívá.“
Zřízenec:
„Sundejte to prosím vás.“
Anežka se najednou zvedne a háže si na záda krosnu.
Dan:
„To je hrozná buzerace.“
Dan:
„Kam zas jdeš?“
Dan Anežce odmotává fólii a motá si ji na vlastní hlavu.
Anežka:
Zřízenec:
„Zabalit batoh…“
„Takhle tam doopravdy nemůžete...“
Anežka odchází a Dan zůstává na sedačkách sám. Sleduje lidi
kolem. Po chvíli se ozve Anežčin telefon, který tu nechala
v tašce. Dan chvíli nic nedělá, ale pak se podívá směrem
k balení, Anežka je stále ve frontě. Odhodlá se hovor
přijmout. Jde o sestřinu budoucí šéfovou z televize.
Anežka:
„On taky nikam neletí, sakra. Já
letím!“
Odtáhne Dana stranou. Ten si ještě stále upravuje fólii.
Dan:
Anežka:
„Ehm, prosím? Nene, totiž, tady její
bratr. Daniel. Určitě. Já jí to
vyřídím. A co jí mám vyřídit? Nebo
zavolejte za chvíli… Cože?! Ale ségra…
Jo, jasně. No… Říkala, že jste ji
nevzali. Co se změnilo? Jaké podmínky?
Takže jí mám říct, že ji berete? Jo,
hm, dobře. Nashle.“
Dan vypne hovor. Sedne si a vrátí telefon Anežce do tašky.
Když vzhlédne, vidí sestru, jak táhne batoh zabalený ve
fólii. Usmívá se. Utržený kus fólie má omotaný i kolem
hlavy.
„Tady ti to trčí.“
Dan:
„To je naschvál, nech to tam.“
Ozve se zvonění Anežčina telefonu. Sourozenci na sebe
koukají. Dan jako kdyby chtěl upozornit na telefon, ale
neudělá to.
Anežka:
„Ozvu se, až doletím.“
Dan jenom přikývne.
Anežka:
„A těším se. Strašně moc.“
Letiště, int., ráno
Telefon pořád zvoní.
Oba stojí u vchodu do chobotu vedoucího do letadla.
Zastavil je zřízenec kontrolující doklady.
Radek Hosenseidl
str. 194
O vzduchoplavbě
str. 195
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Postava
Dialog
Dan:
„Chtěl jsem ještě jenom… To… Popřát ti,
ať se ti daří.“
Náhle změní tón.
Dan:
„A hlavně si užívej života, nauč se
tancovat tango, mluvit španělsky
a porcovat bejky. A natoč o tom
reportáž a všichni se z tebe v televizi
poto!“
„Anežka na něj beze slova kouká.“
Dan:
„Po-pokaděj, no. vlastně ty už do
tý televize beztak nechceš, viď?
A nekoukej na mě jak máma.“
Anežka:
„Ty jsi blbej.“
Dan:
„Ty víc.“
Dají si pusu na rozloučenou. Anežka postoupí k průchodu.
Telefon přestane zvonit. Anežka mává.
Anežka:
„Hasta la pasta!“
Radek Hosenseidl
str. 196
O vzduchoplavbě
str. 197
Adéla Kabelková
→Dva
str. 198
str. 199
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Celovečerní bakalářský scénář, žánr psychologické drama
s prvky černého a absurdního humoru.
Postava
Dialog
VESTIBUL DIVADLA, INT. - PODVEČER
Nervózní Magda (24) čeká po představení ve vestibulu na
herce, mezi nimiž je i Petr.
Když bylo Magdě osm, stala se jí ošklivá věc. Propadl se
pod ní led na rybníku a začal jí docházet kyslík. Pak ale
viděla kulatý obličej zrzavého mladíka s tak světlými
řasami, že jeho oči vypadaly skoro jako holé. A potom
Magdu vytáhl táta. Teď je Magdě dvacet čtyři a celý život
se touží setkat s oním mladíkem, o kterém vůbec nic neví.
Věří, že vše zařídil osud a že on je její životní partner.
Během představení amatérského divadla se Magda konečně
setkává s živým předobrazem své dětské vize. Jmenuje se
Petr, chce být komik a jako malý měl nehodu v závodním autě
svého otce. A, jaký div, rovněž jako malý chlapec viděl
v kritické chvíli jakousi tvář. Ta tvář patřila Magdě.
Magda a Petr si vůbec nerozumí. Nemají stejný smysl pro
humor, stejné záliby a vůbec se nechápou. Dokonce nejsou
ani stejné znamení. Rozhodnou se vyzkoušet společné soužití
na tvrzi Hubertov, o kterou se mají přes léto starat.
Zoufale se snaží přijít na to, proč se v dětství navzájem
viděli, když z nich rozhodně nebude pár a docela si lezou
na nervy. Za asistence bizarních figur z okolí tvrze
a skautského oddílu začínají zjišťovat, že existuje-li
vůbec něco jako osud, rozhodně to není romantik a ani jim
neplánuje partnerskou budoucnost.
Magda:
„Není to trapný?“
Magdina kamarádka Eva (25), dívka s umělým hrtanem
vydávajícím specifický robotický hlas, zavrtí hlavou, ukáže
na směrovku HERECKÉ ŠATNY.
DIVADELNÍ ŠATNA, INT. - PODVEČER
Vidíme zrzavého mladíka se světlými řasami Petra (24). Na
kulatém obličeji má pár rudých fleků ze stresu a nervozity.
Snaží se je zapudrovat. Podívá se na sebe do zrcadla.
Všimne si nánosu pudru na tváři a znechuceně se pozoruje.
Vychází z šatny a cestou si raději otírá obličej do
kapesníku.
VESTIBUL DIVADLA, INT. - PODVEČER
Dívky se přesunují k šatnám.
Magda:
„A co mu mám říct?“
Eva si už už chce zmáčknout umělý hrtan a promluvit, když
se objevuje Petr. Magda si jej dlouze prohlíží. Petr je
Magdou rovněž fascinovaný.
Magda:
„Já… já vím, že to bude znít šíleně,
ale… viděla jsem tě… Kdysi… Když…“
Petr jí skočí do řeči a doplní Magdu.
Petr:
„Když jsi málem umřela.“
Magda je šokovaná. Eva se gentlemansky vytrácí
Adéla Kabelková
str. 200
Dva
str. 201
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
ZÁVODNÍ DRÁHA, EXT. - NOC
Postava
Dialog
Petr:
„Při nárazu ti puknou kolenní jamky
během dvou desetin vteřiny…“
Venkovní automobilová dráha delší dobu nevyužívaná. Na
rozsáhlé asfaltové silnici jsou vyskládány staré pneumatiky
od kol.
Magda neví moc co říct, zkusí rovněž nadhodit informaci
o své nehodě.
Petr a Magda se mlčky prochází po dráze. Jsou nervózní.
Petr Magdu zkušeně vede na místo, které jí chce ukázat. Je
vidět, že se zde vyzná.
Magda:
„Chlad zase prodlužuje období klinické
smrti. Měla jsem o pár minut víc
než třeba vodáci v jezu. Organismus
je paralyzovaný zimou a nemá takové
tendence zvracet.“
Petr:
„A tady dřív stávala taková tlumící
zídka. Táta si stěžoval na svazu, že se
o ni spíš někdo parádně rozseká, než že
by někomu zachránila život.“
Petr se napřímí. Jakoby Magdu neposlouchal.
Magda:
Petr:
„Táta je závodník?“
„Tátovi se skoro nic nestalo. Neztratil
ani vědomí.“
Petr:
„Kdysi jezdil rally. Nižší ligu. Máma
se i tak o něho šíleně bála. Já se
nesměl k autům ani přiblížit.“
Magda přemýšlí, je jí zima.
Magda:
„Znamenalo to něco? To, že jsme se
viděli… Pořád se na to sama sebe ptám.“
Petr vede Magdu trochu víc stranou.
Petr:
Petr se pokouší zlehčit situaci.
„Ale jednou jsem ho ukecal. Ohromný
tajemství.“
Petr:
„Třeba mi máš dělat navigátorku.
A vyhrajem pak mistrovství!“
„Petr prohrabává nízké křoví.“
Petr:
Magda na něj nevěřícně hledí. Petr se rozesměje.
„Poprvé jsem tě viděl tady.“
Magda:
Petr rozhrnuje křoví a ukazuje místo Magdě. Ta neví, co si
o celé situaci myslet, ale pokouší se jí být zaujata.
„Ty se nebojíš aut? Na mě teda nepůsobí
dobře ani vana.“
Petr:
Petr:
„Když tátovi selhaly brzdy, vyhodilo mě
to až sem. Náraz do hlavy… Chvíli tma.
Pak nic… A pak ty.“
„Neblbni! Pro mě ta nehoda byla ohromná
výzva! Potlačení sebe sama, strachu
z toho, co tě oslabuje! Sednout si do
auta znova a věřit jen sám sobě! Dlouho
jsem chtěl být závodník! Ale pak jsem
si uvědomil, že dneska se tím těžko
uživíš.“
Magda chce Petra obejmout, ale on se nevědomky otočí k ní
zády a klekne si do místa, které odhalil keř. Magda ucukne
v prázdném objetí a konsternovaně hledí na místo, které jí
ukazuje Petr.
Adéla Kabelková
str. 202
Dva
str. 203
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Magda:
Postava
Dialog
Eva:
„Hm. Asi je to těžší, než být komik.“
(robotickým hlasem)
„Hlavně s ním nesedej do auta.“
Petr si ji přeměřuje.
Magda se rozezlí.
Petr:
„Náhodou máme deset procent z lístků.“
Magda:
„Nech si to! Ten začátek mohl být
lepší, ale máme další šanci!“
Magda je bezradná. Sedne si na obrubník. Je jí do breku.
Magda:
Otec:
„Pořád jsem doufala, že se tohle jednou
stane. Že se potkáme… Představovala
jsem si to v milioně situací… jednou
jsem tě dokonce objevila spát ve
spacáku na irském pobřeží.“
„Na Hubertově, to sotva!“
Magda:
„A?“
Magda nasupeně pěchuje věci do kufru.
Petr vůbec nechápe, co Magda říká. Magda začíná brečet.
Otec:
Magda:
„Neměl jsem ti o tom vůbec říkat…
Strašit tam jako nějaká kastelánka…
A ještě se starou Kytkovou! Ta už teda
taky neni žádná malina…“
„To jako že jsi zrzavej, blbečku!“
Petr ji nejistě obejme kolem ramen.
Petr:
„Asi bychom se oba prostě jen měli víc
snažit.“
Otec se odmlčí, jakoby zavzpomínal na mládí. Nadechne se
a pokračuje.
Otec:
„U vody, kde ses málem utopila! Seš ty
vůbec ještě svéprávná?“
U MAGDY DOMA, INT. - DEN
Magda jde k otci.
Prostorný obývací pokoj, kterému dominuje stará knihovna.
Magda skládá ze sušáku oblečení. Některé háže na hromadu,
která má přijít do kufru. Magdin otec (50), zpěvák
bigbítové kapely, žehlí vybrané kusy oblečení na žehlicím
prkně. Na gauči sedí Eva.
Magda:
„Všechno do sebe zapadá! Konečně můžu
zjistit, proč jsem ho viděla! A Petr to
má stejně!“
Otec:
„Mně se to nelíbí. Vůbec ho neznáš
a jedeš s ním na celý léto někam do
prdele.“
Otec podává Magdě úhledně složený komínek jejího čerstvě
vyžehleného oblečení.
Otec:
„Ale dojedem tě zkontrolovat, rozumíš?
… Mohli bychom tam i zahrát. To sem ti
neřikal? Tady Evča nám fakt něco hekne
do mikrofonu!“
Magda:
„Právě proto, že ho neznám! Nemůžu se
hned vzdávat…“
Adéla Kabelková
str. 204
Dva
str. 205
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
(robotickým hlasem)
„Huhú.“
Slyšíme šouravé zvuky. Magda s Petrem se na sebe podívají.
Otevírá jim PANÍ KYTKOVÁ (60). Aktivní postarší paní
s nabarvenými dlouhými červenými vlasy, na nichž jsou vidět
odrosty. Na sobě má riflovou vestu. Rozzáří se jí úsměv na
tváři. Podívá se na Magdu
Eva se na Magdu ušklíbne.
Eva:
Postava
Dialog
PANÍ KYTKOVÁ:
„Dyť ty seš celej táta!“
VLAK, INT./EXT. - DEN
Poté si paní Kytková přísně změří Petra, kterému naskákaly
rudé fleky ze sluníčka.
Úzká vlaková chodbička, drncání vlaku.
Petr stáhne okénko dolů, vykloní se z jedoucího vlaku. Po
chvíli se k němu přidá Magda. Sledují ubíhající krajinu.
PANÍ KYTKOVÁ:
„Měl byste se víc mazat, mladej pane.
Vy ste úplnej adept na rakovinu.“
Po chvíli vidíme jedoucí vlak s otevřenými okny. Z jednoho
z nich vykukuje Magda a Petr. Petr před přívalem vzduchu
zavírá oči. Do obličeje se mu navíc po chvíli derou Magdiny
vlasy, takže Petrův obličej není skoro vidět.
NÁDRAŽÍ, EXT. - DEN
Turistická mapa, na ní zvýrazněné modré, červené a zelené
turistické trasy.
Magda drží mapu, natáčí ji. Petr do ní jemně žďuchne. Ukáže
na v dáli se vypínající malou tvrz s kulatou věží.
Petr si nasadí Magdinu krosnu. Do rukou bere své dva malé
kožené kufry.
Zezadu vidíme drobné siluety Magdy a Petra, jak vychází
vstříc tvrzi Hubertov.
PŘED TVRZÍ, EXT. - DEN
Magda s Petrem stojí před starou tvrzí. Jedná se o bývalé
sídlo, které postupem času sloužilo jako lovecký zámeček
a přistavěla se k němu bachratá kulatá věž. Tvrz působí
omšele a zašle. Nikde nikdo není. Nedá se však upřít, že by
místo nemělo svůj zvláštní půvab.
Magda si všímá cedule z kartonu, na níž je napsáno KASA.
Nejistě ji následují.
Magda s Petrem dojdou k těžkým dubovým dveřím s klepadlem.
Magda jej bere, klepe.
Adéla Kabelková
str. 206
Dva
str. 207
Klára Kolářová
→
str. 208
Ke zdi
str. 209
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Ke zdi je scénář dystopického dramatu, délka cca 85 minut.
Ústředním tématem snímku je soucit a pocit zodpovědnosti,
které nakonec převáží nad ideologickým přesvědčením.
Postava
Dialog
u Jakubovy matky, jež plete realitu se vzpomínkami (a Jana
často považuje za svého malého syna, Jakuba), Jakub shání
léky. Cesta za doktorem je pro něj přehlídkou hnusu. Násilí
a sobectví vyhrávají nad ideály. Jan mezitím předstírá pro
Jakubovu matku, že je skutečně její syn, chce, aby byla
stará paní spokojená. Dostává se tak do obdobné situace
jako Jakub – dělá ze sebe někoho, kým není.
Hlavní postavou je Jakub, třiatřicetiletý muž. Žije
ve společnosti, která mu připadá nespravedlivá. Po
jaderných válkách lidstvo odvrhlo vyspělou techniku.
Střední vrstva zcela vymizela, lidstvo se přeskupilo ve
vrstvy privilegovanou a dělnou. Privilegovaní, jichž je
mnohonásobně méně, žijí za vysokými zdmi, disponují zdroji
a silou. Jenže tento stav není dlouhodobě udržitelný.
Po Janově uzdravení vyráží s Jakubem do sběrného zařízení.
Jenže v Jakubovi už se něco zlomilo. Zkouší o Janovi
vyjednávat – poukazuje na jeho nízký věk, naivitu,
odtrženost, dlouhodobou izolaci. Jenže odpovědí je mu jen
chladná ideologická poučka. Jakub se tedy nakonec rozhodne.
Vyráží s Janem dál. Přijal svou zodpovědnost za druhou
lidskou bytost.
Evropa se přeskupila v několik federací. Tu
středoevropskou, v níž žije Jakub, řídí prezident, který
je dlouhodobě v kómatu. Jeho správní rada to tají. Jakub
je do prezidentova domu, kde žije také jeho syn, snacha
a vnuk Jan, nasazen jako agent. Dělná vrstva totiž
chystá revoluci. Ta vypukne po smrti prezidenta. Někteří
privilegovaní jsou hned zastřeleni. Jiní (jako na příklad
prezidentův syn) zvolí dobrovolnou smrt vlastní rukou.
Jakubův úkol je jednoduchý – přivést Jana do sběrného
zařízení, kde se rozhoduje o osudu dětí z privilegované
vrstvy. Jestli jsou ještě natolik malé, aby mělo smysl
je převychovat. Nebo jestli si zaslouží stejný osud jako
jejich rodiče.
Janova matka chápe situaci a Jakuba prosí, aby Jana odvedl
– tomu slib nedělá problém, nahrává ostatně jeho plánu.
Sama matka zůstává v domě napospas svému osudu – cítí, že
její přítomnost by syna mohla ohrožovat, někdo by ji mohl
poznat. Janova matka si na Jakubovi vymámí slib, že se
o syna postará, a Jakub, ač nerad, na to přistoupí. Toto
rozhodnutí však ovlivní dál jeho nazírání Jana.
Vyráží spolu na cestu. Jan je celou dobu přesvědčen, že
míří do bezpečí za matčinými vzdálenými příbuznými, kteří
ho ukryjí.
Jakub i Jan se během svého putování seznamují s jiným
prostředím – pro jedináčka Jana je to svět za zdí, který
neodpovídá tomu, co mu vtloukali do hlavy, a pro Jakuba je
to zas svět revoluce a jejích důsledků, který neodpovídá
tomu, čemu věřil.
V okamžiku, kdy Jan onemocní, je Jakub nucen se o něj
postarat. Zatímco Jan leží několik dní v horečkách
Klára Kolářová
str. 210
Ke zdi
str. 211
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
EXT. LES - NOC
Postava
Dialog
JAN:
„Lžete!“
Jakub se snaží rozdělat oheň. Moc mu to nejde. Hranice
ze dřeva mu padá. Zápalky, které má s sebou, jsou vlhké
a nefungují.
JAKUB:
Jakubovi zbývá poslední sirka. Škrtne.
JAN:
„Uklidni se.“
(dutě)
„Už je na to moc velká.“
Sirka slabě zasvítí a hned zhasne.
JAN:
Jan brečí.
(do ticha)
„Co udělají s mámou?“
Jakub je rozpolcen mezi vztekem a soucitem. Mlčí.
EXT. LESNÍ CESTA - DEN
Slunce vysoko na obloze, je poledno, parno. Z Jakuba leje
pot. Jan je myšlenkami příliš mimo na to, aby se zaobíral
počasím.
JAN:
„Co…“
JAKUB:
JAKUB:
„Nechceš si na chvíli odpočinout?“
„Já tě slyším!“
A myslí tím pochopitelně na sebe.
Jakub se dívá na nezapálenou hranici.
Jan zvedne beze slova pravou dlaň, na které má fixkou
napsáno NE.
JAKUB:
„Nevím.“
později:
JAN:
„Chci to vědět.“
JAKUB:
„Nemáš žízeň? “
JAKUB:
„Vážně to nevím.“
Jan zvedá zamítavou dlaň.
Jan dlouho mlčí, dívá se do tmy. Nakonec se odhodlá:
JAKUB:
„Kurva, co je todle za pózu?“
JAN:
„Ublíží jí?“
Jan mlčí.
JAKUB:
JAKUB:
„Ženy a děti nechávají na pokoji.
Většinou je převychovaj.“
JAN:
„Ty se jako nehodláš se mnou vůbec
bavit, jo?“
Janova zamítavá dlaň.
„Nemůžou mámu taky převychovat?“
JAKUB:
„Možná.“
Klára Kolářová
str. 212
Ke zdi
str. 213
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
EXT. LES - VEČER
Postava
Dialog
později
Jakub je naštvaný. Sedí naproti Janovi, který prázdně zírá
do ohně. Jakub opéká kus křehkého masa, je to nějaké malé
lesní zvíře.
Už je ráno. Bledé světlo. Jakub sbírá bobule.
Najednou málem zakopne o zvíře. Je to liška. Naříká už jen
slabě.
JAKUB:
„Chceš ještě?“
Pohledem se od Jakuba vzdalujeme. Zvuk zvířecího naříkání
přestane, Jakub jí pomohl ukončit trápení.
Jan beze slova zvedne pravou dlaň s nápisem NE.
EXT. LESNÍ CESTA - DEN
později
Jan už spí u vychladlého ohniště. Vedle sebe má pravou dlaň
s NE otočeným vzhůru.
Vlhko, těžko, studeno. Ze stromů padá voda. Všechno je
oslizlé, šedé a nepřátelské. Jedno z prvních podzimních
dopolední.
Jakub přehrabuje vychládající uhlíky.
Najednou se ozve podivný zvuk. Jakub ztuhne.
Jan něco ze spánku zamumlá a Jakub se po něm otočí.
Jan se zastaví.
Janovi se svezla levá ruka hřbetem dolů a Jakub vidí, že
i na levé dlani je opět napsáno NE - Jan si pojistil obě
ruce, vůbec nepočítal s kladnou odpovědí.
Zaposlouchají se. Šustění je blíž.
JAKUB:
(zastaví se)
„Schovej se.“
později
Noc, těsně před úsvitem. Kdesi v dálce na obloze se už
světlá. Jan a Jakub spí. Všechno svoje oblečení mají
naházené na sobě. Najednou Jan otevře oči. Zaposlouchá se
do noci. Vzbudily ho zvuky. Naříkavé zvuky.
Jan se snaží odklidit do bezpečí, ale má slabé, strachem
podlomené nohy. Upadne.
Šustění se rychle přibližuje. Rozhrnou se větve.
Chvíli přemýšlí, jestli by měl vstát.
HLAS MUŽE:
„Stujte.“
Podívá se po Jakubovi. Ten spí.
Hlas patří mladému muži, asi tak pětadvacet let. Má v rukou
zbraň. Je sám.
Jan neochotně vstává. Je mu zima. Bere si svetr.
Jde po zvucích. Pod nohama mu zapraská větvička, což ho
vyděsí.
MUŽ:
„Dokladujte se.“
Dojde ke zdroji zvuků. Je to liška. Umírá. Něco jí napadlo
a teď leží a mele z posledního.
Jakub vykročí směrem k muži, ten zamíří zbraní přímo na ně.
MUŽ:
Naříká čím dál tím tišeji.
„Stujte, kde jste, kurva.“
Jan nechápe, co by měl udělat. Rozhodně nedokáže zvířeti
ublížit.
Klára Kolářová
Jakub se ani nehne. Dokonce i Jan přestal strachem hekat.
str. 214
Ke zdi
str. 215
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
JAKUB:
Postava
Dialog
JAKUB:
„Nemáme doklady, příteli.“
„Prostě jsme měli štěstí.“
MUŽ:
JAN:
„Ale!“
„Je jich tady víc?“
JAKUB:
JAKUB:
„Můžeme to vysvětlit.“
„Mířej opačnym směrem, nahoru nad
město.“
MUŽ:
„Dneska už jsem slyšel spoustu
vysvětlování sviní jako vy dva.“
Jan se příliš bojí toho, co by uslyšel jako odpověď, co to
znamená, že míří “nahoru, nad město”.
Vystřelí. Střela jde kus od Janovy hlavy.
EXT. LOUKA - DEN
MUŽ:
„Vzal jste synka na vejlet, co? Nám
neutečete.“
Jakub leží na louce a dívá se na oblohu. Mraky.
Nepřipomínají mu, ani nám, vůbec nic.
JAKUB:
Zacílí.
(vnitřní monolog)
„Byl bych tak rád, kdybych věřil, že
někde nad námi je něco spravedlivýho.
Ale nic takovýho není. Jen hustá teplá
tma.“
JAKUB:
„Mám něco, co by vás mohlo zajímat.“
MUŽ:
„Mě nezajímaj vaše prachy.“
Jakub zavírá oči.
JAKUB:
„To vim.“
MUŽ:
„Syn už má z toho pěkně nasráno.“
Vyděšený Jan zavírá oči a upadá do mrákot.
později
Je šero. Jan leží na zemi, sám. Není přikrytý, leží tam
prostě tak, jak byl.
Kus dál se Jakub halí do teplých svršků. Dívá se do mapy.
O Jana se v tu chvíli nestará.
Jan si všímá toho, že si pomočil kalhoty. Vstává. JAN:
„Jak jste ho…“
Klára Kolářová
str. 216
Ke zdi
str. 217
Milada Mašinová
→
Vrcholky hor
→Mor
str. 218
str. 219
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Mé texty se odehrávají ve světech, které značně připomínají
ten náš a zároveň se od něj výrazně odlišují. V mých
scénářích znovu propukají dávno vymýcené nemoci, vdovy jsou
zatloukány v bytech, manželé sobě navzájem přidělováni.
Lidé se snaží s vyššími instancemi, státem, osudem vyrovnat
podle svých schopností. Hrdinové jsou labilní, zlí, dobří,
sobečtí i bezohlední. Atmosféra je krutá, hororová,
nepřátelská. Samota vítězí.
Postava
Dialog
EXT . ULICE VE MĚSTĚ - ODPOLEDNE
Konec září. Ludmila (22) v černém podzimním kabátě jde po
ulici. V náručí nese velkou bílou kytici, ze které visí
stuha s nápisem „Šťastnou cestu!“.
Ludmila vypadá velmi sklesle, ruce se jí trochu třesou.
Má černé vlasy spletené do dvou copů, které jsou uchyceny
v šíji. Velké modré oči. Je bledá, ale dost hezká.
Vrcholky hor
Ludmilu míjí kolemjdoucí. Není jich však mnoho, ulice
nejsou nijak přeplněné lidmi, spíše poloprázdné. Ponurá
skupina pubescentů vedená učitelem (muž v černém s odznakem
kruhu a hvězdy na klopě). Muži, občas ženy s dětmi. Dětí
a žen je o něco méně, než mužů.
Jedná se o celovečerní scénář, v němž hlavní hrdinka
Ludmila ztrácí sestru a získává manžela, kterého nechce.
Touží uniknout nenáviděným principům, avšak cesta
k vrcholkům hor není snadná.
Běžný den.
Lidé jsou oblečeni nevýrazně, šedivě, není možné
jednoznačně rozpoznat z jejich módy dobu. Nejvíce se jejich
styl podobá letům 1960–1970.
Ulicí, velmi podobné ulicím v Praze nebo ve Vídni, projíždí
plechové, zašlé automobily.
Rozdíl, mezi naším a tímto světem je možno jasně zaznamenat
pohledem do oken - všechna okna činžovních domů mají
uprostřed zavěšen zvláštní přívěšek na dlouhém řetízku.
Kyvadlo.
INT. ČINŽOVNÍ DŮM U SCHRÁNEK – ODPOLEDNE
Ludmila vchází do činžovního domu (vysoké stropy, ornamenty
zdobené schodiště, ale vše je zašlé, omšelé a unavené, snad
kdysi luxusní, nyní oprýskané). Ludmila nahlíží do plechové
schránky, odemyká ji a vytahuje z ní dost objemný dopis.
Prohlíží si dopis ze všech stran.
Ze schodů schází sousedka v domácím oblečení a pantoflích.
Sousedka je asi padesátiletá laskavá paní s pejskem. Tváří
se trochu rozpačitě.
SOUSEDKA:
„Dobrý den!“
(dodá trochu osobněji, pohnutě)
„A klidné loučení Ludmilko, dobře to
dnes zvládněte!“
Milada Mašinová
str. 220
Vrcholky Hor
str. 221
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
LUDMILA:
Postava
Dialog
LUDMILA:
„Dobrý den. Děkuji.“
„Kde je Sisi?“
Sousedka Ludmilu soucitně pozoruje. Její malý bílý pejsek
poskakuje okolo a trochu štěká. Ludmila zamkne schránku
a jde k výtahu.
MARYLA:
„Ty kytky dej do salónu. A utíkej se
převlíct! Za chvíli budou čtyři! “
SOUSEDKA:
LUDMILA:
(k pejskovi)
„Už jdu, Toníku!“
(k Ludmile)
„Tak za chvíli nashledanou! “
„Potřebuju s ní mluvit!“
MARYLA:
„Je u sebe.“
LUDMILA:
INT. BYT SISI, PŘEDSÍŇ - DEN
„Nashledanou.“
Ludmila prochází kolem vystresované Maryly do bytu.
V předsíní (která ústí na jedné straně do obýváku a na
druhé straně vede k ložnicím) se tlačí tři hudebníci
- snaží se dostat dveřmi do obýváku basu, mají jisté
problémy.
Ludmila čeká na výtah. Konečně výtah přijede. Ludmila do
něj nastoupí.
INT. VÝTAH - DEN
Ludmila za sebou zavírá dveře výtahu. Je to velmi malý
prostor, kromě hlavních výtahových dveří jsou uvnitř ještě
druhé dveře, které musí Ludmila zavřít a zajistit háčkem.
Potom stiskne číslo 5. Výtah se rozjede. Ludmila pohlédne
na objemný dopis. Atmosféra jako v krabici.
HUDEBNÍK 1:
„Musíme votevřít to druhý křídlo.
Takhle to neprojde.“
HUDEBNÍK 2:
„Ježiš pozor na to! Dyť to vomlátíte,
zejtra mám další rozlučku, ta basa musí
bejt v cajku!“
INT. CHODBA V 5. PATŘE - DEN
Ludmila vystupuje z výtahu a zamíří doleva k bytu, kde
bydlí se svou sestrou. Na schodišti v pátém patře je
umístěn ohromný věnec s bílými pentlemi a nápisem: „V ráji
na nás čekejte, v našich srdcích zůstaňte“.
Ozve se spláchnutí záchodu. Do předsíně vyjde z toalety
Tanečnice (27), drobná, do drdolu vyčesané tmavé vlasy
a výrazné, perfektní líčení, oblečená v baletních piškotech
a dresu. Její hubený hrudník a vystouplé klíční kosti
skoro vzbuzují soucit. Dívka má zvlaštní, melancholický
pohled a do hladka oholené ruce.
Ludmila jde k bytu.
Dveře do bytu Sisi jsou otevřené, na prahu stojí Maryla
(38), paní, která má všechno na starosti a snaží se svůj
úkol splnit co nejzodpovědněji. Maryla má krepaté nazrzlé
vlasy a je nalíčená způsobem, který svědčí o tom, že se
obvykle nelíčí (naoranžovělá rtěnka na zubech, černá barva
na řasy jí opadala i kolem očí); na sobě slavnostní tmavě
šedé šaty, boty na podpatku, v kterých zřejmě neumí moc
chodit. Právě upravuje dekorace, které jsou před vchodem.
Dvě velké bílé vázy s květinami, vedle je zdobená krabice
a v ní různé drobnosti - hračky, mince, vzkazy na papíře,
dětské obrázky.
Milada Mašinová
Tanečnice si všimne Ludmily, která se snaží vymotat ze
změti hudebníků a dostat se za Sisi do pokoje.
TANEČNICE
(velmi plaše a pokorně)
„Dobrý den.“
Pohled tanečnice padne na tlustý orazítkovaný dopis
v Ludmiliných rukou.
str. 222
Vrcholky Hor
str. 223
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
LUDMILA:
Postava
Dialog
SISI:
„Dobrý den.“
„Tak to jsem ráda! Aspoň něco se
dozvím. Otevři to!“
Tanečnice baletním krokem proklouzne kolem hudebníků do
obýváku, kde lze tušit jejího partnera.
Ludmila roztrhne obálku a vytáhne tlustý úřední dopis minimálně dvacet papírů.
TANEČNÍK:
(ze salónu)
„Tak teď dáme ještě jednou ten poslední
polibek, nesmíš zapomenout zvednout tu
ruku pořádně!“
LUDMILA:
(čte první stránku)
„Vážená slečno, vzhledem k tomu, že
jste dovršila 22 let, přiblížila
se i Vám chvíle v životě ženy
nejdůležitějí, tedy manželství.
Na základě podrobných analýz
a léty prověřených postupů vám
vládní zmocněnci vybrali pro Vás
nejvhodnějšího partnera-“
INT. BYT SISI, SISIN POKOJ - ODPOLEDNE
Ludmila vchází dovnitř, stále drží květiny a dopis.
Sisiin pokoj je jednoduchá bílá ložnice s toaletním stolkem
a skříní. Dvojitá postel. Vše je čisté, ale nijak luxusní.
Spíše staré než starožitné. Barva na bílém nábytku se již
značně odlupuje.
Do pokoje vejde vystresovaná Maryla.
MARYLA:
Vedle obyčejného toaletního stolku u okna je němý sluha. Na
němém sluhovi je velkolepě naaranžovaný černý závoj pošitý
drobnými perlami.
„Sisi - Tak jak jsi - Ty ještě nemáš
ten závoj? Vždyť už jsou čtyři! Ludmilo
- prosím tě, pomoz jí s tím, za deset
minut musí být v obýváku!“
Sisi (35) sedí u toaletního stolku. Je oblečená v černých
jednoduchých šatech, černé silonky se švem, černé boty
na nízkém podpatku. Na krku má subtilní zlatý řetízek
s přívěškem ve tvaru kruhu. Pudruje si bledý obličej.
Snaží se působit klidně a vyrovnaně, je ale zjevné, že se
nesmírně ovládá.
Zatímco mluví, jde Maryla k toaletnímu stolku a bere z něj
květiny, které Ludmila koupila.
MARYLA:
(k Ludmile)
„A kdy se převlíkneš?!“
SISI:
„Ludmilo! Díky za ty kytky! Dala bys je
prosím do obýváku k Robertovi?“
Ludmila chce proti Maryle protestovat. V tu chvíli si
Maryla všimne dopisu, který má Ludmila v rukou.
LUDMILA:
MARYLA:
„Už to přišlo.“
(překvapeně, znervózněle)
„Tobě už přišel ten dopis! …Tak to Sisi
přečteš večer, máte čas až do osmi.“
Sisi je evidentně velmi zaujatá.
SISI:
Maryla mezitím za sebou zavírá dveře a u toho volá na
někoho v předsíni, kdo donesl chlebíčky.
„Vážně! Ukaž!“
Ludmila donese dopis k Sisi. Květiny odloží na toaletní
stolek.
Milada Mašinová
MARYLA:
„To jste hodná Mirko! Dejte ty
chlebíčky do kuchyně, prosím vás, já
str. 224
Vrcholky Hor
str. 225
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Postava
Dialog
musím zkontrolovat kytky a pak se ještě
trochu upravit, úplně se mi rozpadly
vlasy.“
Dveře se zavřou. Zvuky z předsíně doléhají do ložnice jen
tlumeně.
SISI:
(statečně)
„Pomůžeš mi s tím?“
Ludmila schová dopis do své džínové sukně.
Ludmila češe Sisi vlasy do absolutně hladkého, nízkého
drdolu. Sledujeme detailně, jak hřeben projíždí rovnými
prameny vlasů, Ludmila se dotýká sestřiny hlavy. Je
silně rozrušená. Ludmila si dává hřbet ruky před ústa,
aby nepropukla v pláč. Sisi zvedne ruku a stiskne ruku
Ludmilinu. Ludmila se k Sisi přitiskne, objímá jí zezadu
kolem krku, tiskne se k jejím vlasům. Sisi se snaží udržet
pod kontrolou, ale není to snadné.
Sisi pustí Ludmilu.
SISI:
„Uklidni se. Vždyť o nic nejde.“
S vyrovnaným úsměvem, ale roztřesenou rukou ukáže k němému
sluhovi.
SISI:
„Dones mi ho prosím.“
Ludmila donese Sisi závoj z němého sluhy. Upevní jí ho na
hlavu.
SISI:
„Annin závoj – nevěděla jsem, že si ho
obleču tak brzo.“
Sisin odraz v zrcadle. Na hlavě má velkolepý černý závoj
s bílými perličkami. Trochu nejistě se usmívá.
Milada Mašinová
str. 226
Mor
str. 227
Komiks Mor vznikl jako adaptace závěrečného scénáře
z prvního ročníku, a to v rámci spolupráce katedry
scenáristiky a katedry ilustrace na UMPRUM.
Autorkou ilustrací je Petra Josefína Stibitz.
Josefína Stibitz
str. 228
Mor
str. 229
Josefína Stibitz
str. 230
Mor
str. 231
→
Mgr.1
Kristina Dufková
Lukáš Hrdý
Petr Koubek
Kristina Nedvědová
Dagmar Pokorná
Irena Soukupová
Hynek Trojánek
Jan Úšela
Kristína Nedvědová
→Sněží
str. 234
str. 235
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Její magisterský scénář s pracovním názvem Satelit se
bude opírat o to, co Kristinu na KSD nejvíce za dobu
jejího studia zaujalo. Tím je místo a to jak ovlivňuje
autora i postavy ve scénáři. Scénář - pohádkový příběh
o mladé unuděné holce, která žije na hranici starého města
a satelitu. Společně se svými přáteli si hraje na poslední
prázdné parcele a jednoho dne se na ní zjeví vysněný dům,
který splňuje všechna dětská očekávání. S domem se ale
i objevuje Elegán, který ukořistí jedno z dětí. Hrdinka
mého příběhu se tak bude muset seznámit s tím, že existuje
stará a nová magie místa, a že na světě jsou čarodějové zlí
a dobří. A že jeden z čarodějů je i její babička, která ji
dopomůže získat kamarádku zpět pomocí starých a ověřených
kouzel. Příběh vychází ze zkoumání a atmosféry městských
periferií a jejích zákonitostí. Film bude animovaný a bude
vznikat pod rukou animátora Jakuba Kouřila (Mechanický
dědeček, Malý Cousteau).
Postava
Dialog
Synopse
TEREZA (27) je docela překvapená, že letní oslava jejího
OTCE (55), je ve skutečnosti oznámení zasnoubení s novou
nastávající. Ona ani její sestra PETRA (25) netušily, že
se něco takového v otcově životě chystá. Pro Terezu - na
rozdíl od své sestry - je otcovo zasnoubení definitivním
koncem původní rodiny. Při následné návštěvě matky
a babičky, vnímá Tereza tuto dvojici jako ubohý kontrast
k lesku a přepychu otcova nejen milostného života. Rozhodne
se využít otcovo pozvání na svatbu k tomu, aby nejen
vrátila řád do rodiny a jejího fungování, ale aby i otci
dokázala, že jako rodina mají stále smysl. Jenomže tento
Terezy cíl se nijak neslučuje s osobními pocity zbytku
rodiny. Terezy matka ESTER (52) se už dávno přenesla přes
bolest z rozchodu s manželem a je jí jedno, koho a proč
si znovu bere. Chce žít svůj život, který ale v lecčem
připomíná stagnaci a lenost. Petra zase žije v celoživotním
stresu z hledání toho pravého, bez ohledu na reálný stav
věcí. Babička se připravuje na smrt a rekapituluje svůj
život, který shledává jako - ne příliš šťastný. Terezu
tohle ale jednoduše nezajímá. Nátlakem a odříkávání si
svého vlastního osobního života, se snaží zvrátit osudy
svých blízkých. Během svého umanutého plánu předělání
svých blízkých ji do cesty vstupují různá nová fakta o své
rodině, které musí zpracovat. Všechny totiž žijí úplně jiný
život, než si Tereza myslí. Petra nemůže Tereze přiznat,
že má nefunkčního partnera a přivést ho na svatbu. Ester
nemůže Tereze přiznat, že jí vadí vlastní pohodlnost.
A babičky věčné rozhovory pro samu sebe odhalují, že ani
ona nebyla k Tereze upřímná a její manželství s dědečkem
byly ve skutečnosti dva rozdělené světy. I důležitá
rozhodnutí, jako pohřbení dědečka, se odehrávala bez její
přítomnosti. A tak se Tereza dozvídá, že rodina nevěděla
kam dědečka pohřbít. Rodinná hrobka totiž ještě neexistuje.
Dědečkův hrob je tedy na zahradě. Tereza po tom všem, musí
uznat, že každý má právo na svůj vlastní, ač nepovedený
život. Rozprášení dědečkova popela na místě, kde byla
rodina šťastná, se stane jediným možným činem, kterým
Tereza rodině pomůže.
V současné době se Kristina věnuje přípravě natáčení
celovečerního filmu Sněží, z něhož je i ukázka. Tento film
by měl být jejím debutem jak scenáristickým (tzn. že se
konečně něco reálně natočí) ale i režijním (tzn. že to
jinak nešlo). Čeká ji roční natáčení dokumentu pro ČT
Ženy ve vědě (dramaturg/scénář) a pracuje na dlouhodobém
projektu o městech Tel Aviv, Mostar a Talin (scénář/režie).
Plus je na volné noze, takže se projekty a situace mění
každý týden, za což se dá jen poděkovat Pánu Bohu.
Film vzniká jako debut - v produkci Frame Films. Jedná se
o magisterský projekt Kristiny Nedvědové a producentky
Jitky Kotrlové. V nejbližší době nás čeká natáčení teaseru
a objíždění evropských workshopů. Předpokládaný termín
realizace a zároveň náš sen- je léto 2015. Kristina se
navzdory svému původnímu zaměření scenáristy bude na filmu
podílet i režijně. Tuto pro ni novou polohu si ověřuje
i nyní při natáčení první části dokumentárního filmu
Tři (popisuje tři města Tel Aviv, Mostar a Tallinn) ve
spolupráci s Tomášem Elšíkem (tento rok debut Message from
Dement ze Sao Paula).
Ukázka ze scénáře připravovaného celovečerního filmu Sněží.
Kristína Nedvědová
str. 236
Sněží
str. 237
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Tereza klimbá na gauči u televize. Když v tom slyší, jak
bouchly dveře na zahradu. Probere se a vypne televizi.
Nastražené uši. Co to bylo? V okně na zahradu vidí babičku.
Stojí v měsíčním světle v sadu. Stromy vrhají dlouhé
a ostré stíny. Tereza rychle vstane z gauče.
Postava
Dialog
Tereza:
„Jak jeho?“
Babička se otočí a vrací se zpět do domu. Šourá se. Tereza
podezřívá babičku z nevěry s kosmonautem. Výhružně se
zeptá.
Babička bloumavě chodí po zahradě. Možná i trochu smutná,
kouká na nebe. Tereza stojí na prahu domu.
Tereza:
„A kde byl děda?“
Tereza:
„Babi?“
Babička:
„To mi bylo u prdele.“
Ale babička na ni nereaguje. Tereza se víc zachumlá
do svého županu a vydá se trochu třesoucí se nohou za
babičkou. Ta stojí přesně na hranici světla, které vrhá
lampa u vchodu domu. Dál už je jen temnota noci. Do té
Tereza hledí docela vystrašeně. Na konci stínu už nevidí
nic. Zastaví se vedle babičky, podívá se také na nebe. Hned
se jí tvář změní. Uvolní. Nebe je totiž magické.
Tereza nad slovy babičky vytřeští oči a podívá se za ní.
Babička pomaličku pochoduje k domu. Tereza se znovu podívá
na nebe, kde se kříží mnoho vesmírných družic, blikají
letadla. Babička se zastaví a otočí se na vnučku.
Babička:
„Je ti smutno, viď?“
Babička:
„Byla jsem ještě mladší než ty, když
jsem čekala tvojí mámu.“
Začne s vyprávěním tak, jak to umí jenom babičky. Tereza
poslouchá a dívá se na hvězdy.
Tereza se snaží zakrýt, že jí je mírně do pláče. Schová
bradu do županu a neotočí se. Babička zakroutí hlavou
a pokračuje v cestě do domu. Nohy jí šustí o mokrou trávu.
Rosa se vsakuje do bačkor.
Babička:
Babička:
„S mámou ani s tátou nezestárneš, ty
budou pod drnem dřív než ty… měla bys
bejt s tím, kdo tě do hrobu jednou
doprovodí.“
„Stála jsem tady u věšáku na prádlo,
byla noc jako tahle a věšela jsem
prádlo. Měla jsem ráda, jak pak druhý
den vonělo, víš?“
Tereza nezáživně kývá.
Babička:
„A tam nahoře někde, byl Gagarin.“
Tereza v záklonu hlavy, trochu nechápe. Zamračí se.
Babička:
„A já si říkala, jestli mě vidí? Z tý
vejšky? Jestli vidí, jak tady věšim
prádlo? A jsem jenom jeho?“
Tereza se konečně podívá na babičku, která teď jak ve
světelném tunelu mizí v útrobách domu. Chce se na něco
zeptat, ale stažené hrdlo jí to nechce dovolit. Babička
zmizí ve dveřích a Tereza má náhle pocit, že ji někdo ze
tmy sleduje. Pomalu otočí hladu směrem do tmy. Vítr se
opře do větví a my i Tereza máme na chvíli pocit, že snad
slyšíme šepot. Stěna z temnoty, jak kdyby se posunula
o metr k ní. Tereza uklouzne na rose, ale nebrání ji to
v tom aby běžela rychlostí blesku za babičkou do bezpečí
domova.
Babička se přestane dívat do hvězd. Podívá se před sebe do
temnoty. I Tereza se tam podívá.
Kristína Nedvědová
str. 238
Sněží
str. 239
Hynek Trojánek
→
str. 240
NA ŠTĚSTÍ STŮJTE
FRONTU ANEB PŘÍBĚH
JEDNOHO FONTU
str. 241
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Chci dělat věci, které budou srozumitelné nejen pro mě
či pro moji generaci, ale i pro moje rodiče, tetičky
a strejdy. Nechci otravovat svět svým zhrzeným a zlomeným
nitrem a pak se divit, že to nikoho nezajímá. Nechci psát
texty, které ocením jenom já a pak kárat všechny kolem za
to, že je nepochopili.
Postava
Dialog
NA ŠTĚSTÍ STŮJTE FRONTU ANEB PŘÍBĚH JEDNOHO FONTU
Film Na štěstí… je fiktivním dokumentem o životě a smrti
designéra Vincenta Connara, autora fontu Comic Sans. Tento
font, vycházející z komiksové estetiky, je od roku 1995
součástí každého operačního systému Microsoft Windows, díky
čemuž se rychle rozšířil mezi typografie neznalé uživatele.
Právě odborná neznalost a nevkus uživatelů způsobily, že
se font osvobodil ze stránek komiksů a začal se objevovat
na tiskovinách a materiálech všeho druhu – od svatebních
oznámení přes vývěsní štíty až po menu v restauracích,
pročež je odborníky z grafických oborů dodnes zatracován
a nenáviděn. Nenávistné snahy vyústily dokonce k založení
iniciativy Ban Comic Sans či k programům, které vám Comic
Sans na webu automaticky převedou na font jiný.
Veškerou tvorbu chápu jako snahu o dialog teď a tady.
Nevěřím v dělání věcí, které teď tak úplně nikoho
nezajímaj, ale jednou, počkej, jednou to někdo ocení.
Víc a víc cítím potřebu nebavit se o geniálních scénářích,
na které v šuplících usedá prach, ale co možno nejvíce,
byť limitně, se blížit realizaci. Nerealizovaný scénář
vnímám jako auto bez motoru, které můžete ukazovat, tunit,
vyvíjet, ale když si do něj sednete, je vám trošku smutno,
protože prostě nejezdí…
Fiktivní dokumentární film Na štěstí… chce do absurdity
dotáhnout některé fanatické aspekty výše zmíněného reálného
příběhu a zároveň poodhalit postavu samotného autora fontu.
Přikládám námět na fiktivní dokumentární film, který bych rád
udělal. Jednou…
Zcela vyfabulovaný příběh je vyprávěn prostřednictvím
několika postav, které byly při klíčových událostech, jež
formovaly Vincentův život. Postavy popisují své zážitky
s Vincentem, které následně vidíme banálně inscenovány
a konstruovány (podobně lo-fi, jako například rekonstrukce
loupežných přepadení v televizních novinách). Postavy stojí
vždy v prostoru, jehož se vyprávění týká a ve kterém se
zároveň odehrávají inscenované části.
Dále přikládám ukázku z celovečerního scénáře Takoví
pitomci. Jedná se o práci z druhého ročníku studia, kdy
jsem se pokusil o adaptaci knihy Archeologie přítomnosti
od italského autora Sebastiana Vassalliho. Ústřední
dvojici, italský pár, který tak dlouho bojuje za lepší
svět, až s údivem zjistí, že uběhlo několik dekád a světové
uspořádání je stále nedobré, jsem přesunul do Prahy
a příběh přefabuloval do místních podmínek.
Výchozím a zároveň konečným bodem příběhu je Vincentův
honosný dům, ze kterého Vincent před smrtí několik let
nevycházel, protože před ním probíhala permanentní
demonstrace proti jeho osobě a jeho fontu. Právě v tomto
domě psal Vincent dopis na rozloučenou, který je dalším
zdrojem informací pro příběh a zároveň se přímo obrací
k postavám. Právě díky dopisu se dokument vůbec točí –
dopis nedávno zveřejnil účastník poslední demonstrace proti
Comic Sansu, během které byl Vincent zabit.
Skrze autentické vzpomínání postav, které je často
v rozporu se čteným dopisem se tak dohromady skládá
příběh nešikovného, neoblíbeného a rozmazleného chlapce
vyrůstajícího na vesnici, jehož otec je místní starosta
a matka maluje Kinder vajíčka v továrně. Rodiče jsou
přesvědčení, že Vincent po mámě zdědil obrovský výtvarný
talent - pravda je ovšem taková, že talent Vincent ani máma
nemá.
Hynek Trojánek
str. 242
NA ŠTĚSTÍ STŮJTE FRONTU ANEB PŘÍBĚH JEDNOHO FONTU
str. 243
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Jakožto aktivní rodiče úzkostlivě sledují Vincentovy výkony
ve výtvarce, které nejsou nijak oslnivé – odbornice matka
a otec silou své pozice zakročí a učitelka ustoupí (než
se s nimi hádat, to mu radši tu jedničku na vysvědčení
napíšu).
Postava
Dialog
Vincent si v dopise stěžuje na učitelku ze zakládky, která
je prý zdrojem problémů: díky ní žil celý život ve lži, to
právě ona mu dodala důvěru. Svým rodičům vinu nepřičítá,
chtěli prý pro něj to nejlepší.
Učitelka, která vlivem dopisu přišla o práci, ho doteď
nenávidí.
Vincent je tak přesvědčený o svém talentu, neb ho o tom
doma i ve škole ubezpečují. Vincent se připravuje na
zkoušky do Prahy. Když otec vidí, že se na školu nedostal,
bere peníze z veřejného rozpočtu a coby úplatek je podstrčí
do školy (rozhovor s tím, který úplatek přijmul).
Vincent vyšel s dopisem před barák a chtěl ho hodit do
schránky – kdosi mu ho sebral a zmizel, zbylý dav ho
utloukl k smrti.
Ve škole ho spolužáci nenávidí, tuší totiž, jak se na
školu dostal. Vincent se rozhodne, že jim to ukáže: jako
domácí úkol Vincent v baru před očima štamgastů navrhuje
font Comic Sans. Pověst lidového tvůrce písma z hospody se
šeptandou šíří celou Prahou a do onoho podniku mu ohledně
dalšího vzhledu písma chodí radit kde kdo, od maminek
s dětmi až po důchodce.
Zbývá dodat, že internetové komunity na podobný film
vysloveně čekají. Přestože již toho o Comic Sansu bylo
napsáno a řečeno mnoho, stále přitahuje pozornost. Právě
fiktivní absurdní příběh je adekvátní reakcí na příběh
absurdní avšak reálný.
TAKOVÍ PITOMCI
Svůj návrh písma posílá Vincent sebevědomě firmě Microsoft,
kde se jeho infantilně vyhlížejícím náčrtkům porotci
vysmívají. Jeden z porotců si však splete hromádky skic
a Comic Sans omylem zařadí mezi fonty, které prošly výběrem
(rozhovor s ním).
PŘED ÚSTAVEM
Po zběsilé jízdě sesedají JAKUB i BÁRA z kol a stojí
zčistajasna před velikou budovou kdesi na Hájích.
Vypadá jako bývalý zámek, je oplocená, je na ní cedule:
DIAGNOSTICKÝ ÚSTAV. Za okny se občas někdo mihne, žádnou
konkrétní činnost však vyčíst nelze.
Za Vincentem přichází osoba z Microsoft a předává mu kufřík
s penězi jako honorář za font. Vincent se přijede pochlubit
za rodiči, jeho otec je ve vězení za vytunelování úřadu.
Vincent se ptá, na co ty peníze šli, otec mu to nechce
říct. Vincent mu hrozně vynadá, jak prý to mohl udělat
a nedá mu ze svého výdělku ani korunu (rozhovor s člověkem
z vězení, který byl svědkem rozhovoru).
BÁRA pozoruje vynervovaného JAKUBA, snaží se ho uklidnit.
Bára:
„Lidi jsou tady jen na pár týdnů, nikdo
se tu moc nezabydluje, nehrozí, že
by ho někdo výrazněji šikanoval. Je
to tu rychlý proces a jsou zvyklý na
všelicos. Než ho odsoudí, bude tady tak
akorát…“
Vincent chodí spokojeně po městě, všude se to hemží jeho
fontem. Vincent chodí na večírky, užívá si slávy, kolegovéspolužáci mu hrozně závidí a chtějí se pomstít.
Zvrat: matka umírá a řekne mu, jak to bylo s jeho talentem
a s penězi, které otec ukradl. Vincentova milenka / modelka
ho opouští, protože se najednou zjišťuje, že Comic Sans
není tak super (pomsta spolužáků ze školy, kteří soustavně
informují veřejnost o nedostatcích písma Comic Sans).
JAKUB si zapaluje cigaretu a pokyvuje hlavou, jako že je mu
to všechno naprosto jasné.
Bára:
„Ráno jsem sem volala. Jmenuješ se
JAKUB TRUHLÁŘ, že jo?“
Vincent se schovává doma.
JAKUB se na BÁRU tázavě otočí.
Celý svět přemalovává návěstní štíty jiným fontem.
Hynek Trojánek
str. 244
NA ŠTĚSTÍ STŮJTE FRONTU ANEB PŘÍBĚH JEDNOHO FONTU
str. 245
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Bára:
Postava
Dialog
Vrátná (M.O.):
„Na autě máte logo studia a představ
si, máte dokonce i stránky, kde máš
fotku…“
„Přejete si?“
Jakub:
„Dobrý… Rád bych za JONÁŠEM SOCHORKOU.“
JAKUB pokyvuje chápavě hlavou. Z držáku na kole si vytahuje
láhev s pitím a dlouze pije.
Vrátná (M.O.):
„Návštěva?“
Bára:
„Říkali, že to není problém, pokud
JONÁŠ potvrdí, že tě zná, tak tě za ním
pustí. Říkala jsem, že tu budeme něco
po poledni.“
JAKUB se podívá na hodinky.
Jakub:
Jakub:
„Ano.“
Hlas v reproduktoru utichne. JAKUB čeká, co se bude dít.
Nemotorně přešlapuje přede dveřmi, které se po chvíli
rozletí. Stojí v nich rázná žena kolem padesáti, na sobě
má světlou uniformu, připomínající tu nemocniční, ale více
pohodlnější, více sportovní.
„Jsme přesný jak smrt.“
Vrátná:
BÁRA se na něj povzbudivě podívá, pokyne hlavou směrem ke
vchodu.
„No pojďte, pan SOCHORKA kvůli vám
zatím neměl oběd, čím dřív se nají, tím
lépe.“
Bára:
„Jenom řekneš, jak se jmenuješ.“
JAKUB típne cigaretu a vydává se na cestu. Těsně před vraty
se otočí.
Jakub:
JAKUB vchází dovnitř, VRÁTNÁ ho vede spletitými uličkami
veliké budovy. Dlouhé a nepříjemně jednobarevné chodby
zejí prázdnotou – všichni jsou na obědě. VRÁTNÁ JAKUBA
sebevědomě vede labyrintem.
Vrátná:
„Nenechaj si mě tam, že ne?“
„Vaše dcera říkala, že jste se dlouho
neviděli.“
Bára:
„Bohužel, je ti víc než osmnáct…“
JAKUB zpozorní a doběhne na úroveň vrátné, která štráduje
pár metrů před ním.
Jakub:
„Hm.“
Jakub:
„Prosím?“
JAKUB zatáhne za kliku velké zelené brány a vstupuje do
areálu.
Vrátná:
„No, ráno volala.“
V ÚSTAVU
Jakub:
Rozlehlá zahrada, zrezlý stojan na kola, několik složených
cihel, prázdno. JAKUB přechází ke dveřím se zvonky, pomalu
a nejistě. Nápis vrátnice na jednom ze zvonků je podtržený
červenou fixou. JAKUB na něm dlouze podrží prst.
Hynek Trojánek
„Jo…“
Vrátná:
„Ale JONÁŠ si vás evidentně dobře
pamatuje.“
str. 246
NA ŠTĚSTÍ STŮJTE FRONTU ANEB PŘÍBĚH JEDNOHO FONTU
str. 247
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
„Jak… jak se má?“
je unavený, má kruhy pod očima, rozcuchaný, to vše přes to,
že se zde evidentně nevyhne pravidelné hygieně. JAKUB usedá
vedle JONÁŠE, sleduje ho a přemýšlí, co říct.
Jakub:
VRÁTNÁ se zastaví ve svém pochodování a otočí se přímo na
JAKUBA.
Postava
Dialog
Jakub:
„Jak to tady zvládáš?“
Vrátná:
„Jste jeho první návštěva, je dost
izolovaný.“
JAKUB chápavě kývne. Stoupají po schodech až k lítačkovým
dveřím do menší společenské místnosti. Před nimi se vrátná
zastaví.“
JONÁŠ se dívá všude jinde, jen ne JAKUBOVI do očí. Hraje
si se šňůrkou, která po obvodu utahuje přidělené kalhoty.
Mluví velmi nezřetelně, má problémy s artikulací, i přes
určitou zastřenost zní však jeho hlas pevně a sebevědomě.
Jonáš:
„Tady asi dobře. Ve vězení to bude
horší.“
Vrátná:
„Po celou dobu tam bude sedět výchovný
asistent. Je to nutné, doufám, že vám
to nebude moc vadit. Není tam přímo od
toho, aby přesně naslouchal tomu, co si
povídáte, je tam spíš tak… pro jistotu.
Máte 20 minut.“
Jakub S Jonášem
JAKUB dlouho mlčí, neví jak pokračovat. Hledá ta správná
slova. JONÁŠ je na jednu stranu rád, že přišel, na druhou
stranu jím tak trochu opovrhuje. Je to jen další z mnoha
lidí, kteří si ho během těch několika málo dní zevrubně
prohlížejí.
Jonáš:
„Jestli se mě chceš na něco zeptat, tak
se prostě zeptej.“
JONÁŠ sedí v koutu společenské místnosti a kouká se z okna,
vedle něj sedí mladý ramenatý muž a něco si ťuká do mobilu.
Místnost slouží k širšímu setkávání či snad výuce, je zde
několik školních lavic, židle, tabule, flipchart.
JAKUBOVI se klepou ruce, potí se, oči se mu zalévají slzami
z bezvýchodné situace.
Když se otevřou dveře, JONÁŠ se otočí směrem na JAKUBA
a asistent přestane psát do mobilu a vstává a přichází
k JAKUBOVI. Podává mu ruku.
JONÁŠ se mu nečekaně zadívá zpříma do očí.
Jonáš:
„Jo. Fakt se to stalo.“
Asistent:
„Dobrý den.“
Jakub:
„Zdravím.“
Asistent:
„Budu tady v rohu, moc si mě
nevšímejte, jenom kdyby něco…“
JAKUBOVI naplno vhrnou slzy do tváře. JONÁŠOVI také, bez
ohledu na to co říká, to není nijak překvapující. Je jasné,
že pod tenkou verbální slupkou drsnosti je to jen mladý
kluk, kterému se něco nepovedlo. A nyní je rád za to, že
se může svobodně vybrečet před někým, koho zná. Hraje si
zuřivě se šňůrkou na kalhotách, omotává se mu kolem prstů,
které bělají bez přívodu krve.
JONÁŠ vzlyká se slzami v očích a do toho vyráží jednotlivé
úseky vět.
Jakub:
„Jasný.“
Jonáš:
JONÁŠ sleduje JAKUBA, jak se k němu blíží. Vypadá hrozně –
Hynek Trojánek
str. 248
NA ŠTĚSTÍ STŮJTE FRONTU ANEB PŘÍBĚH JEDNOHO FONTU
str. 249
Scéna
Postava
Dialog
„Byl
toho
jsem
Ano,
Scéna
jsem sjetej. Copak to nevíš? Jsou
plný noviny i televize! Prostě
se vyfetoval a zastřelil jsem je!
já, syn SOCHORKOVÝCH!“
JONÁŠ vzlyká a celý se klepe. JAKUB chvíli váhá, nakonec
se k němu instinktivně přibližuje a chystá se ho obejmout,
snad aby ho umlčel. JONÁŠ ho odstrčí a jen přilévá další
olej do ohně.
Postava
Dialog
Je to směs naštvanosti pramenící z toho, že se JAKUB
dozvídá něco, co už možná dost dlouho věděl, ale odmítal
si to připustit. Dlouho tušil, že SOCHORKOVI asi byli tak
trochu pitomci, ale doufal, že se právě od JONÁŠE dozví,
že tomu tak nebylo. Ale stalo se to, z čeho měl strach –
vědomí, že jsou pitomci, se nejen potvrdilo, ale i možná
trochu prohloubilo.
Poté, co se oba pozorují a oba se jak se patří vybrečí,
nakloní se JAKUB k JONÁŠOVI, obejme ho a pošeptá mu.
Jonáš:
„Utekl jsem na pár dní z domu a pak se
vrátil pro peníze, chtěli jsme odjet
s IVKOU do Španělska, ONDRA mi vlezl do
cesty… Kdyby zůstal spát…“
JAKUB brečí, každé JONÁŠOVO slovo je jako hřebík, který do
něj zatlouká.
Jakub:
„Moc mě mrzí, co se stalo.“
JONÁŠ se kouše do spodního rtu, utírá si oči.
JAKUB ODCHÁZÍ
Jonáš:
„Stejně se o mě starali jen proto, že
chtěli, abych byl jako oni. Sobci!“
JAKUB se na něj zčistajasna utrhne. Křičí tak, až ho to
samotného překvapí. Ví, že to co sám říká, není tak docela
pravda, ale prozatím odmítá připustit a dát za pravdu
JONÁŠOVI.
JAKUB odchází, u dveří sedí ASISTENT, opět si hraje
s mobilem, takovýchto setkání zažil mnoho a vůbec nic to
s ním už nedělá. JAKUB si utírá oči, ASISTENT mu otevírá
dveře a povzbudivě se s ním loučí.
Asistent:
„Trefíte dolů? Všichni jsou teď na
obědě.“
Jakub:
„Byli to ti nejhodnější
a nejvelkorysejší lidi, jaké kdy
najdeš! Vůči všem… a hlavně vůči tobě!“
JAKUB souhlasně pokývá. Omámeně se vymotává z labyrintu
chodeb, potácí se ke vstupním dveřím. Zmáčkne tlačítko,
které dveřmi zabzučí a otevře je, vychází ven a lapá po
čerstvém vzduchu.
JAKUB S BÁROU ODCHÁZÍ
JONÁŠ se bojí, brání se, má hrozný strach, nechce ztratit
snad jediného člověka, který jím hned neopovrhuje, na
druhou stranu nemůže připustit, aby lhal. Brečí, bojuje
o všechno, o své právo na pravdu.
BÁRA vyhlíží JAKUBA, který se k ní areálem zahrady blíží.
JAKUB přijde až k ní, okamžitě se sápe po kolu, jakoby
chtěl hned odjet. BÁRA mu zastoupí cestu, tentokrát ne jako
při pohřbu, ale opravdu rázně a rozhodně, lačně na něj
hledí a nedočkavě čeká, co z něj vypadne.
Jonáš:
„Vždyť říkám, to bylo z těch prášků…
Mizernej fet.“
Bára:
„Jak to probíhalo?“
JAKUB to poslouchá, pláče naplno, vzlyká, ohlíží se po
asistentovi, který se po nich občas podívá, ale jinak
je zcela chladný a imunní, vůbec ho nezajímá, co se tu
odehrává.
Hynek Trojánek
Jakub:
„Suprově.“
str. 250
NA ŠTĚSTÍ STŮJTE FRONTU ANEB PŘÍBĚH JEDNOHO FONTU
str. 251
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
JAKUB strčí do BÁRY, aby se propracoval ke svému kolu,
chystá se hned šlápnout do pedálů a odjet.
Postava
Dialog
Jakub:
„Byli to takoví pitomci.“
Jakub:
„Moc mě těšilo. Díky moc za pomoc
a třeba někdy… v lepších časech.“
Jakubův hlas postupně nabírá na síle a mění se v rozhodné
a klíčové vyznání.
Jakub:
JAKUB odjíždí na kole, BÁRA ho s otevřenou pusou pozoruje.
Po zhruba padesáti ujetých metrech JAKUB prudce zastaví,
otáčí se na kole a jede zpět. BÁRA ustoupí, JAKUB přímo
před ní zabrzdí, chvíli šmátrá v batohu a nakonec vytahuje
kazetku, kterou před tím vylosoval z archivní bedny ve svém
bytě.
„Pitomci, kteří věřili tomu, že po svém
nezachrání jen zvířátka a migranty,
ale i jedno dítě z děcáku. A přestože
to dítě to vůbec nepotřebovalo, vůbec
o to nestálo, oni byli odhodlaný ho
nasměrovat na správnou cestu a ukázat
mu ty jediné zaručeně pravé dveře…
Asi to tak muselo být, že aby byli
šťastní oni, musel JONÁŠ být nešťastný.
Vážně netoužil žít ve světě obklopeném
intelektuály, samozvanými umělci
a fanatickými aktivisty.“
Jakub:
„Na. Autentický nesestříhaný materiál,
domácí video božských SOCHORKOVÝCH.
Užívej!“
JAKUB zavírá batoh a chystá se zase odjet, BÁRA si
překvapeně prohlíží kazetku, dřív než JAKUB stihne zmizet,
chytí ho za ruku.
JAKUB to dořekne a podívá se s úsměvem na BÁRU, která
dychtivě poslouchá.
Bára:
Jakub:
„Počkej – co na tom je?“
„Tak takoví byli. Ale je samozřejmě
jednodušší věřit tomu, že byli skvělý
a báječní a jediná chyba byla, že
při adopci šáhli po velmi netvárném
dítěti…“
JAKUB se zhluboka nadechne, celá věc se SOCHORKOVÝMI ho už
hodně zmáhá a unavuje.
Jakub:
„Většinu svých aktivit si více či méně
dokumentovali. Nevím vlastně, co z toho
přesně mělo vzejít. Asi byli i tady
o krok napřed a chtěli mít zkrátka svůj
mediální obraz pevně ve svých rukou…“
BÁRA dlouho stojí a přemýšlí. Nechce se jí vyslovit tak
banální otázku, váhá.
Bára:
„Jaký… jaký vlastně byli?“
Jakub:
„Byli to…“
JAKUB se na kole lehce uvolní, už není v napruženém
sportovním postoji, ve kterém by byl ihned schopný odjet.
Hynek Trojánek
str. 252
NA ŠTĚSTÍ STŮJTE FRONTU ANEB PŘÍBĚH JEDNOHO FONTU
str. 253
Jan Úšela
→Veselá
str. 254
str. 255
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Zrovna jsem v prváku na magistru. To znamená, že je to
jediný rok, kdy nemusím odevzdávat scénář. Ten můžu psát
celé dva roky, takže se předpokládá, že na něj bude fůra
času, bude vybroušený, dobrý, nejlepší. Takže co psát?
Postava
Dialog
Int. den – věž kostela
Jsme uvnitř věže kostela. Jsou tu starobylé dřevěné trámy
a hlavně hodinový stroj. Na stěně jeho mechanismu visí
obyčejně vypadající hodiny napojené na stroj. Hlasitě na
nich tiká vteřinová ručička. Tik-tik-tik-TIK! Za chvíli
bude celá. Deset-devět-osm-sedm…
Už jsem dělal něco, co bych nazval symbolistní freudiánská
komedie, experimentální adaptační drama v proudu vyprávění
a naposled to bylo autobiografické psychiatrické lovestory.
Takže jedna podivnost za druhou. Jako zlatý hřeb svého
scenáristického studia chci udělat konečně něco bez ujetých
přívlastků a hlavně něco, k čemu mám vztah a co znám. Takže
píšu komedii z vesnice. Vesnice moravské, vesnice valašské,
vesnice jako je ta má rodná, nikoliv středisková. Lidi jsou
v ní takoví… prostě naši. Jako všichni Moraváci tam máme
trochu mindrák z Prahy a Čech a taky tam žijou ještě nějaké
tradice, lidi třeba chodí do kostela, chodí na mrskačku,
staví máju, vodí barana. U nás jsme si tak nějak blíž a já
tam jsem prostě doma, ale zase… je to zkrátka zapadákov,
zamindrákovaný, malý, uťáplý… Rozporuplná situace. Takže
teď v hlavě strojím něco jako oslavu a zároveň kritiku,
ale nejvíc se chci bavit a poprvé v životě nehlásat žádnou
spásu světa nebo sebe samého. Protože takový já bývám a už
mě to nebaví. Takže tohle má být prča prčovní a možná má
i něco říct, ale spíš ani ne. Prostě pojďme se zasmát,
ale zase ať to není úplná krávovina a má to taky nějakou
hodnotu.
Obraz 2:
Ext. den – věž kostela
Věž venkovského kostelíku zvenčí. V celou kostelní zvon
odbije.
Krátce vidíme malebnou valašskou vísku pod kostelním
návrším, která je zaklíněná mezi kopce. Na zelených
stráních se pasou ovce, v ďolíčku rostou rodinné domky.
Zvon ještě cinká bim-bam, ale to už naše oko zaostří na
domky v údolí.
Obraz 3:
Ext. den – vesnice Veselá
Místní vandrák Haryk v upnutém tričku vzoru sedmdesátých
let a s kalhoty-zvonáči potáhne ze svého žvára a pak se
skloní nad vyvrácenou obecní cedulí s názvem „Veselá“,
naloží ji na svůj dvoukolák a jede pryč.
Tohle jsou moje východiska. Abych je naplnil, hledal
jsem nějaký vzorec. Jak vytěžit historky z rodné vísky,
být trochu obdivný a trochu kritický? Můj hlavní hrdina
je popstar, 25letý Milan Pagáč, Český slavík Mattoni,
samozvaný prorok, showman a samotář, co se narodil
v moravské dědině Veselá, z které rychle prchl za
větším světem. A teď je donucen se vrátit domů, do toho
nenáviděného zapadákova, kde žijou jeho rodiče, jeho babi
s dědou, kamarádi, dětské lásky, známý pan farář a vůbec –
kde ho všichni znají jako zakřiknutého ňoumu, kterým kdysi
býval a kterým už být nechce. A víc neřeknu, ještě byste
mi můj příběh vyfoukli! Ale když nad tím tak přemýšlím,
autobiografické a psychiatrické to asi krapet bude, ale
autor se asi nikdy nevyhne sám sobě… Tož tak.
Asi padesátiletý muž (otec Pagáč) v modrých montérkách
s plexisklem přes obličej drží v ruce křovinořez a seče
trávník na rovinaté zahradě. Nevšimne si ježka ležícího
v trávě. Kolem stříká krev.
Na jiném místě vesnice sedí asi 20letý svalnatý mladík
v trenkách a s nahým trupem (René) na plastové tatrovce
pro děti, kýve koly dopředu a dozadu, kouří a sleduje
blonďatého kloučka, který lopatičkou zahrabává do
pískoviště vousatého padesátníka, asi svého dědu, jemuž už
trčí jenom hlava.
Jinde na jiném dvoře dřepí vytáhlý vychrtlý dvacátník
(„Moul“) s vlasy po ramena a dlouhým vousem, který se svýma
vyboulenýma očima skrytýma pod silnými brýlemi hypnoticky
hledí do očí svého dlouhosrstého jezevčíka, jehož drží
oběma rukama za hlavu.
Jan Úšela
str. 256
Veselá
str. 257
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
V jiném dvoře je zase dlážděná terasa a na ní na
podprdelníku sedí v tureckém sedu bledý 20letý blonďák
(Kuba) v bílém triku a kraťasech. Má zavřené oči a ruce
s dvěma vztaženými prsty spíná k nebi. Proti němu z dlažby
roste trnka, na níž je připlácnut schematický obraz třetího
oka v trojúhelníku.
Postava
Dialog
FARÁŘ:
„Není jiná možnosť?“
„Není.“
Obraz 4:
Ext. den – vesnice Veselá
Teď je tu čerstvě opravená vesnická škola, jejíž fasáda je
vyvedená v teplých barvách a na níž se skví nápis Veselá
škola. Na žebříku v otevřeném okně stojí mladá učitelka
(Maruška), která do okna věsí šňůru s dětskými výtvory
ptáčků a chvíli se přitom zasněně hledí ven.
Stmívá se. František jede na svém zgarbu domů. Na hlavě má
rádiovku, aby mu vítr nerozfoukal jeho vlásky. Míjí Haryka
s dvoukolkou, který se vrací ze sběrny. Veze si basu piv.
Obraz 5:
Int. noc – obývák babi Pagáčové
Babi Pagáčová, šedovlasá buclatá sedmdesátnice, leží
u otevřeného okna ve svém obýváku na kanapi, před ní na
křesle šedivý pudl Rudla, společně sledují detektivku.
Televizi sice nevidíme, ale slyšíme zvuk, v němž vřeští
zabíjená žena hrůz ou. Babi zakrývá Rudovy oči svou rukou.
Korpulentní babi se svou stříbrnou trvalou
na svém kanapi v teď už ztemnělém obýváku,
jen televize. Na křesle před ní sedí Rudla
s ní. Běží zprávy, v podkresu ke komentáři
s kriminální rekonstrukcí hraje dramatická
To na ulici před jedním z rodinných domků sedí za
jednoduchým dřevěným stolkem dvacetiletý zrzek Laďa, před
sebou má troje skořápky a magicky jimi míchá, až je slyšet
kulička ukrytá pod jednou ze skořápek. Laďa míchání dokonči
a šibalsky mrkne okem, až vidíme, že proti němu se shlukují
malé děti na kolech a kolečkových bruslích, které povykují
a prsty ukazují každé na jinou skořápku. Laďa se ale usměje
a objeví kuličku ve své dlani, takže od každého z dětí
inkasuje drobné peníze, jež ukládá do své kovové kasičky.
stále leží
kde svítí
a kouká se
o reportáži
hudba.
Z TELEVIZE (m.o.):
„Vrah pravděpodobně odemkl byt
vlastními klíči, vplížil se do pokoje
s nožem v ruce a…“
Vchází František. Pes štěkne a seskočí z křesla, babi se
úlekem otočí ke dveřím. František si sedne na jeho místo.
Babičky a dědečci stojí se svými čagánky frontu na zpověď.
Vevnitř klečí děda František, štíhlý sedmdesátník s třemi
chlupy na hlavě. Na sobě má postarší oblek. Ve tváři se mu
zračí napětí. I farář je vážný.
Z TELEVIZE (m.o.):
„Šestnáctkrát bodl poškozenou K.H. do
hrudi.“
BABI:
DĚDA FRANTIŠEK:
„Dal ti rozhřešéní?“
„Pane faráři, nedá sa nic dělat“
DĚDA FRANTIŠEK:
Kněz se poškrábe na vousech.
„Dal.“
FARÁŘ:
„Víte, že normálně bych neměl…“
Děda hladí psa Rudlu sedícího po jeho boku. V televizi
ukazují záběry na místo činu zalité krví.
DĚDA FRANTIŠEK:
BABI:
„Vím.“
Jan Úšela
„V lednici je eště žemlovka ze
včerejška.“
str. 258
Veselá
str. 259
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
„Nechcu.“
mužů v hledišti je rezervovaná. Ženy se tlačí k pódiu,
ohrazená masa se vlní jak neklidné moře.
„Nechtěj. Rudla to sní za tebe.“
Na projekci za pódiem začnou poblikávat čísla odpočítávání.
7-6-5, dav v očekávání odpočítává nahlas.
„Na co to zas čučíš, babko?“
4-3 - zaostřujeme na číslice na projekci. 2-1 – až se
rozplyneme v poslední číslici a zatmí se.
DĚDA FRANTIŠEK:
BABI:
DĚDA FRANTIŠEK:
BABI:
Postava
Dialog
Úvodní TITULKY.
„Zprávy, nevidíš?“
„Už je po krimi. Konečně ukazují
zvířátko na závěr.“
Přitom stále slyšíme zvuk ze sálu. Dav skanduje a ječí, zdá
se, že hvězda vchází na pódium.
Skutečně, do mikrofonu nejdřív zachrčí hluboký mužský hlas,
který pak řekne jediné slovo:
DĚDA FRANTIŠEK:
„Kdyby sis tak radši četla…“
PAGÁČ (m.o.):
BABI:
„Ahoj!“
„Kdy mu to řeknem?“
A dav v odpověď nesrozumitelně ječí.
DĚDA FRANTIŠEK:
„Zitra.“
Pak se začnou ozývat první tóny akustické kytary, jež
publikum zřejmě již bezpečně zná a doprovází je ovacemi.
Pak se konečně zklidní, když zpěvák začne zpívat.
BABI:
„Dobře.“
PAGÁČ (m.o.):
DĚDA FRANTIŠEK:
„Jsou slova, co myslí mou rotují
Jsou hebká jak navátý sníh
Má milá zašeptám potají
Modlitbu něžnou do tváří tvých
Jsi tak půvabná, až srdce zabolí
Budu tvůj rytíř, rozbiju soukolí!
Tak buď tu, když život se zastaví
Když tuhnu a hledám svou něhu
Bez nás dvou loďka se neplaví,
Ta, co dopluje k břehům.
Vždyť ty jsi má a já tvým jsem
Snad nastokrát, každičkým dnem!“
„Už to začíná?“
BABI:
„Za chvílu.“
Obraz 6:
Int. noc – koncertní sál
Tma, zvuky ječícího davu, v němž jsou slyšet hlavně ženské
hlasy. Jako na koncertě, když je obecenstvo v očekávání.
Reflektory se začnou střídavě rozsvěcet a zhasínat, takže
chvíli vidíme prázdné pódium s hudebními nástroji a pak
zas prd. Zvyšuje se napětí. Reflektory poblikávají v čím dál
kratších intervalech, tváře fanynek jsou plné očekávání.
Napětí, napětí, obrovské napětí… a opruz v obličeji mužů
donucených na tenhle koncert doprovázet své polovičky.
R:
„Smutky si zaletuj
Budu tvůj stůj co stůj
Tak směj se, co to jde!
Ať slunce nám svítí vstříc
Krajinou blýskavic
Blýskavic!
Konečně se rozsvítí definitivně. I když jinak se zatím nic
nového neděje. Ale fanynky ječí a piští, zatímco menšina
Jan Úšela
str. 260
Veselá
str. 261
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Postava
Dialog
Na naše spojení zlo je tak krátký!
Tak chtěj víc
já dám nastokrát zpátky!
Až se my budem ptát, co svět náš
znamená
Opřu se o tvůj bok v tmách
A ty snad budeš jako já zmámená
Až na náš svět dopadne prach
Tak buď tu se mnou a neměj závrať
Jestli jsme prokletí , neřeším, tak ať
Prokletí nepřízní osudu
Zavátí mocí zlých her
Bez tebe v boji sám nebudu
Nespláchne nás z povrchu tér
Věř mi, že být spolu je krásné
Až dokonce, až lampa nám zhasne!“
čaj, nad nímž se snobsky ošklíbá. Vysoko v rohu místnosti
je zavěšená televize, v které běží nám známý koncert,
jenž ale nevidíme. Zatímco většina ostatních štamgastů
ho sleduje jen zběžně, baví se mezi sebou a hospoda tak
ševelí, Laďa i Kuba spínají k obrazovce své oči. To už ale
ve dveřích stane vytáhlý vykulený Moul v džínové bundě
a černých riflích ohrnutých nad vysokými kanadami, které
mají kovové přezky, které nejsou zapnuté a cinkají. Moul za
sebou zavře, rozhlédne se po lokále, pak koukne na televizi
a hned míří k výčepu, kde najde ovladač televize. Ten
vezme, namíří ho na obrazovku, až přístroj vypne. A je tma.
R:
Obraz 7
Int. noc – různá prostředí
A hudba hraje dál i v dalším obraze.
Obývák u babi Pagáčové: Babi leží na gauči a baští krekry,
vedle ní na křesle Rudla s čumákem zabořeným do žemlovky,
na dalším křesle děda Pagáč. Sledují právě běžící TV
koncert vnuka Milana.
Totéž se děje u Pagáčů rodičů. Máma Pagáčová, mladistvá
padesátnice s mikádem na hlavě, brýlemi na očích a pyžamu
s medvídkem, sleduje svého synka pozorně, ale s celkem
přísným výrazem tváře. U toho baští křupky. Táta Pagáč
(sekáč z předchozích záběrů) zatím sedí na vedlejším křesle
ve svém béžovém pyžamu, jehož vršek je zakasaný do gatí
a v kterém se mu dělá pivní břicho. Hlavu má vyvrácenou
vzad, ústa otevřená – chrápe. Máma na něj zpola rezignovaně
kouká, pak čistě ze zvyku mlaská a pak si ho už radši
nevšímá a otáčí hlavu na obrazovku.
Jinde ve vsi: V hospodě U Kachlíků to zatím šumí. Oprýskaný
patrový barák hlásá dávno zašlou slávu. Když se otevřenými
okny podíváme dovnitř, vidíme buclatou hospodskou
Kachlíkovou obsluhovat většinově pánské osazenstvo. Mezi
postaršími kouřícími chlápky sedí i naši hrdinové – zrzavý
Laďa s půllitrem před sebou a bledý blonďatý buddhista
Kuba, který je oblečen v elegantním obleku s vestičkou, co
sem vůbec nepadne, a který má taky před sebou pytlíkový
Jan Úšela
str. 262
Veselá
str. 263
→
Mgr.2
Anna Bobreková
Lucie Bokšteflová
Marek Grajciar
Daniel Kocábek
Tereza Pařízková
Anna Bobreková
→
str. 266
Americké nebe
str. 267
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Thalii je patnáct. Má drobnou dětskou postavu, vyholenou
hlavu a nápadně, leč precizně nalíčený obličej. Je
sarkastická, vtipná a nekompromisní. Setkání s ní ve
vás vyvolá dojem, že jste ještě nikdy nepotkali živější
a energičtější bytost. Thalia ví všechno o líčení
a o své zkušenosti se dělí s ostatními prostřednictvím
instruktážních videí na internetu. V jednom z takových
videí, věnovanému romantickému mejkapu vhodnému na rande,
přeje svým divákům hezkého Valentýna. „Páni, svatý
Valentýn!“ uvědomí si najednou a v jejích obvykle zářivých
očích se objeví stopy smutku, které rychle zamaskuje
obvyklou ironií a prohlášením: „Právě na Svatého Valentýna
mně diagnostikovali! Měli byste mi popřát hezké výročí!“
Postava
Dialog
prostředí vstoupila jako „dívka s maskou“, sama jako jediná
žádnou masku nepotřebuje a nemá. James se nechá přemluvit
k Thaliině špehování, což vyústí v odhalení připomínající
slavnou scénu z Romea a Julie, kdy ho Thalia načapá pod
balkonem. James si to včas uvědomí, odhodí foťák do křoví
a pozve překvapenou Thalii na rande. Z improvizovaného
záchranného plánu se vyklube překvapivě silný vztah, který
donutí oba mladé lidi přehodnotit dosavadní život a vyvolá
rozporuplné reakce ze strany jejich rodin a blízkého okolí.
Navíc se zdá, že jakkoli těžké je se do showbussinessu
dostat, vymanit se z jeho pout může být ještě těžší.
Zvlášť, pokud jste již zavedená firma. Thalia při tom všem
stále ještě podstupuje léčbu rakoviny a mediální štvanici
učiní přítrž až její hospitalizace. Obklopená dětmi ve
stejné situaci, Thalia si připomene pravý důvod svého
líčení. S Jamesovou pomocí zahájí neziskový projekt pro
podporu sebevyjádření u mladých pacientů rakoviny, se
kterým dosahuje silných léčebných výsledků.
Thalia má rakovinu. Už pět let podstupuje chemoterapie
a terapie ozařováním, které se vyznačují tím, že spolu
s nádorovými buňkami likvidují i ty zdravé. Thalia vypadá
o tři roky mladší. V nemocnici často stráví i několik
měsíců za sebou. Thalia se odmítá vzdát normálního života
a po návratu z nemocnice se začleňuje zpět. Protože nesnáší
paruky a soucitné a vystrašené pohledy jsou jí nepříjemné,
sáhne po mejkapu. Používá ho jako nástroj pro zvýraznění
té části těla, na které ji nemoc zohavit nedokázala. Pro
Thalii není líčení maskou, za kterou by se schovávala.
Naopak, slouží jako vyjádření Thaliina nároku na
vlastnictví svého těla, o které neustále bojuje s nemocí.
Toto je v kostce námět mého magisterského scénáře. Je
inspirovaný skutečným příběhem Talie Castellano, která
zemřela v červenci 2013 na následky rakoviny a preleukémie.
Bylo jí teprve 13 let. Talia si svůj sen stát se maskérkou
hvězd nesplnila, její videa byla však pro mnohé inspirací.
Její temperament a nezdolný optimismus doteď naplňuje mnohé
úžasem a přináší jí stále nové fanoušky.
Díky svému temperamentu a talentu se Thalia stane nejdříve
internetovou a posléze celomediální senzací. Thalia dostane
šanci vyzkoušet si vysněnou práci maskérky celebrit
a nahlédne za oponu divadla showbusinessu. Její přítomnost
vyvolává v již zavedených pracovnících showbusinessu zájem,
který ovšem nemá nic společného se soucitem. Thalia je jen
dalším objektem, se kterým je dobré být viděn, protože to
zapůsobí na fanoušky.
Ve svém scénáři bych chtěla dovést Taliin příběh o něco
dál a nechat filmovou Thalii zažít jak odvrácenou stranu
slávy, tak první lásku. Divák by měl tak příležitost ji
lépe poznat a naplno ocenit její charakter. Doufám, že
identifikace s touto nesmírně silnou osobností dodá mnohým
lidem odvahu a oprávnění k tomu, vzít život do vlastních
rukou. Thalia to dokázala, navzdory rakovině, tlaku bulváru
a strachu svých blízkých.
Thalia si to naplno uvědomí až v momentě, kdy se ocitne
na party svého idolu teenage zpěváka Justina a je svědkem
jeho opilých sexuálních eskapád s taktéž nezletilými
fanynkami. Při útěku z party Thalia narazí na mladého
bulvárního fotografa Jamese. Namísto toho, aby Thaliin útěk
zdokumentoval, ještě jí v něm podá pomocnou ruku a postará
se, aby se dostala v pořádku domů. James nesnáší svou práci,
teď ovšem zná Thaliinu adresu a zaměstnavatel mu za fotky
z jejího soukromí slibují velké peníze. Thalia pokračuje
v povinném kolečku po televizních talkshow a módních akcích
s novou obezřetností. Uvědomí si, že ačkoliv do tohoto
Anna Bobrecková
str. 268
Americké Nebe
str. 269
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Česká studentka Jana (22) letí do Ameriky na letní
brigádu spolu s budoucím kolegou Kosťou (21). Zúčastní se
v Nashvillu školení pro podomní prodejce encyklopedické
Knihy a pod vedením krásné manažerky Armíny (25) se
vydávají do městečka Conway v Arkansasu. Jana chce dokázat
rodičům, že si dovede sama vydělat peníze, kdežto Kosťa
bere tuto práci jako hereckou roli.
Postava
Dialog
ARMÍNA:
„Hej! Nenápadně!“
JANA si všimne, že má AMBER vzadu na krku vytetovaný
indiánský lapač snů.
Později, už nad jídlem:
25 INT. DEN ARMÍNINA HONDA
JANA:
„Vaši žijou v Chorvatsku?“
Ubíhající krajina za oknem auta, sérii venkovsky laděných
záběrů korunuje pohled na ceduli ARKANSAS.
ARMÍNA:
„Jo, maj domek u moře. Na Makarský
riviéře.“
JANA sedí vedle ARMÍNY, která řídí a přitom ladí autorádio.
Konečně najde popovou stanici, hrající nejnovější hity.
KOSŤA vzadu na sedadle protestuje a navrhuje poslech
country. Armína ho odbyde a doporučí mu, aby si vydělal na
vlastní auto.
JANĚ zazáří oči. KOSŤA se tváří uznale.
KOSŤA:
„Proč nejsi přes léto tam? U moře,
zadáčo…“
KOSŤA se opře zpátky do sedadla a načuřeně zírá z okýnka.
Minou ceduli s nápisem „Welcome to Conway!“
ARMÍNA:
26 EXT. DEN PARKOVIŠTĚ PŘED MEXICKOU RESTAURACÍ
ARMÍNINA HONDA zaparkuje, zamlklý KOSŤA a vůdkyně ARMÍNA
vystupují první, po nich JANA, které vždycky všechno
trvá déle než ostatním lidem. KOSŤA otevře ARMÍNĚ dveře
restaurace, ona to gesto bere jako samozřejmost a beze
slova projde dovnitř, když KOSŤU míjí JANA, tak mu poděkuje
kývnutím hlavy. Jeho nálada se nepatrně zlepší.
(nechápavě)
„Flákat se doma, když můžu tady dělat
kariéru?“
JANA se na KOSŤU podívá, on uhne očima a nasaje brčkem
mléčný koktejl, vypije ho do dna.
Od prázdného koktejlu se rozhlédneme po stole plném
neodnesených talířů se zbytky jídla a prázdnými sklenicemi,
je o chvíli později a ARMÍNA se zlobí:
27 INT. DEN MEXICKÁ RESTAURACE
AMBER, dvacetiletá servírka (vypadá na Mexičanku, ale je
severoamerická Indiánka) jim rozdá meníčka. ARMÍNA se
nakloní přes stůl ke svým svěřencům, očima loupne po
ARMÍNA:
„Kde je ta Mexičanka, nemám na to celej
den!“
odcházející AMBER a tichým hlasem se stopou pohrdání říká:
ARMÍNA:
„Když někdo… skončí… v průběhu léta,
měl by odjet zpátky domů. Občas někdo
zůstane a dopadne jako tahle levná
pracovní síla z Mexika.“
KOSŤA s JANOU se za AMBER nepříliš duchaplně otočí, ARMÍNA
na ně otráveně zasyčí:
Anna Bobrecková
ARMÍNA se rozhlíží a důrazně dává najevo, že chce zaplatit.
AMBER kolem nich projde, okatě ji přitom ignoruje. JANA
na AMBER zavolá, ta se přišourá k jejich stolu a kouká do
země.
ARMÍNA:
„Chceme zaplatit.“
AMBER kývne, koukne se na účtenku, zamumlá cenu, nedívá se
na jejich stůl ani na ně. JANA s ARMÍNOU to nechápou, KOSŤA
str. 270
Americké Nebe
str. 271
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
se tím baví - vyškubne AMBER účet a začne rozpočítávat
útratu na tři díly, u toho blahosklonně gestikuluje.
Postava
Dialog
JANA na ni rozpačitě hledí.
AMBER:
KOSŤA:
„Nerozumíš mi jediný posraný slovo.“
„Můžete zatím odnést ty talíře,
prosím?“
AMBER se na něj zadívá, je v obličeji silně bledá. Sklopí
oči k talířům s nedojedenými zbytky jídla. V jejích očích
na chvíli jako by neexistovalo nic než talíře. Zbytky jídla
na nich narostou do obřích rozměrů a zaberou veškeré její
zorné pole. AMBER si přitiskne dlaň na ústa, otočí se na
podpatku a odchází pryč. ARMÍNA vstane a mává na MANAŽERA
restaurace, ten to ovšem viděl a spěchá AMBER zastavit.
AMBER MANAŽEROVI vrazí do ruky svou zástěru a dřív než on
stačí něco říct, umlčí ho zvednutím ruky.
AMBER:
„Neopovažuj se mě dotknout! Mám poruchu
příjmu potravy, jasný?!“
MANAŽER:
„Nemusíš to jíst, proboha, jenom
odnýst!“
AMBER vyběhne ven z restaurace, MANAŽER se otočí a při
pohledu na ARMÍNIN stůl nahodí omluvný výraz.
28 EXT. DEN PARKOVIŠTĚ PŘED MEXICKOU RESTAURACÍ
AMBER se opírá o svůj omlácený tmavomodrý Chevrolet Camaro
a kouří, do tváře se jí pomalu navrací barva. MANAŽER
otevírá dveře vycházející ARMÍNĚ a omlouvá se jí, ona ho
ujišťuje, že je vše v pořádku a jde k autu. AMBER se při
pohledu na ně ušklíbne odporem. MANAŽER se zamračeně zadívá
na AMBER a přejede si hranou ukazováčku přes krk. AMBER
odvrátí pohled a potáhne z cigarety. ARMÍNA s KOSŤOU se
usazují do auta, JANA teprve vychází z restaurace. Když
míjí AMBER, starostlivě se u ní zastaví.
ARMÍNA zatroubí, KOSŤA na ni mává z auta. JANA se na AMBER
omluvně usměje, AMBER si odplivne a JANA kluše k HONDĚ.
AMBER se opře o auto a znovu potáhne z cigarety.
Armína ubytuje Janu s Kosťou u americké maminy Lily (48).
Následující den Jana a Kosťa na kolech následují Armíninu
Hondu do města na snídani a pak stráví den objížděním
přiděleného sousedství, klepáním na dveře a prezentací
Knihy lidem. Jana má problém se na prodej soustředit.
Kosťa je zcela v roli a prodá hned několik výtisků. Janiny
zážitky se promítají do jejích snů – první noc se jí zdálo
o Indiánech, teď má lehce erotický sen o Armíně. Janiny
výsledky se během následujících dnů nezlepší, je čím dál
unavenější a večer v pokoji pláče do tmy.
Tma se rozplyne. Jana je křísena Amber, omdlela totiž
následkem vedra přímo na zahradě této výstřední Indiánky.
Dívky se spřátelí, což Armína vidí jen jako další
rozptylování od práce. Lily je jasné, že se Jana pro
podomní prodej nehodí a poradí jí, ať se pokusí od Armíny
získat číslo svého pojištění. Pak by si mohla najít jinou
práci.
Armína vezme Janu do svého rajonu a snaží se ji „doškolit„.
Jana je otrávená Armíninými donucovacími metodami a odejde
za Amber. Amber Janu vezme k jezeru, kde blbnou ve člunu
a ještě víc se sblíží.
Další den se Jana při prodeji vyleká protitornádové sirény
a večer se s Amber pro uklidnění zhulí. Holky vyrazí do
města na rande. Ráno se Jana vzbudí v Ambřině náruči.
Vylekaně spěchá do práce, ale má příliš velkou kocovinu.
Konfrontována Lily a Armínou se Jana rozhodne od nich
odstěhovat. Při pokusu vyplížit se uprostřed noci za pomoci
Amber je Jana načapána Armínou, která vyvolá rvačku.
Rozzlobená Lily je vyhodí.
JANA:
„Jste v pořádku?“
AMBER:
(silný jižanský přízvuk)
„Tak hele, nejsem magor! Měla jsem
anorexii, jasný?“
Anna Bobrecková
str. 272
Jana se konečně přestěhuje k Amber. Vztah dívek se
prohlubuje, není ovšem zdaleka ideální. Jana získá práci
jako umývačka nádobí v jednom z místních pajzlů a následně
vidí ve snu sebe samu jako submisivní manželku Amber, což
ji zneklidní.
Americké Nebe
str. 273
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Postava
Dialog
Ambřin bratr Simon přijede na návštěvu a řekne Amber, že
by si Gabby rád vzal k sobě. Amber se sestry nechce vzdát.
Jana má sen, v němž spolu Simon a Amber bojují na nože.
Amber Janu ujistí, že nedopustí, aby se jí nebo Gabby něco
stalo. Jana a Gabby jsou Ambřina rodina.
Armína s Kosťou se díky známým Lily dozvědí, kde Jana
pracuje.
Druhý den se za Janou v práci staví Armína a s Janinou
social security kartou v ruce láká Janu zpět do spárů
NorthEastern. Jana jí vše odkýve a číslo svého pojištění má
konečně ve své ruce.
Amber se hádá se Simonem v kuchyni, k Janě do pokoje se
přijde schovat uplakaná Gabby. Jana slyší zvuky tříštěného
nádobí, zamkne se s Gabby v pokoji. Amber se Simonem
vyjednávají s Janou přes zamčené dveře. Jana odemkne
a Simon se hned zaměří na Gabby, ta ho vyzve, aby odešel.
Amber ve spánku objímá Gabby, bledá a roztřesená Jana
zvrací v koupelně a pak si sbalí své věci.
Jana klepe ráno na dveře Lilyna domu. Lily Janu vezme za
Brianem, který se se svou kapelou chystá nahrávat demo
v New Yorku. Brian nabídne Janě, aby jela s nimi.
Amber s Gabby čekají na Janu před domem Lily. Jana se
s nimi loučí, Amber dochází, že je to rozchod. Amber
a Gabby odjedou domů, kde na ně čeká Simon. Sourozenci se
usmíří.
Jana sedí v dodávce mezi členy Brianovy kapely a míří do
New Yorku.
KONEC
Anna Bobrecková
str. 274
Americké Nebe
str. 275
Lucia Kajánková
→Inverze
str. 276
str. 277
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Píše další krátký film o bazénu (protentokrát včetně
chlórované vody), z nějž následuje ukázka a jako
magisterský scénář rodinné drama, kde se bude cestovat
v čase. Prvních šest minut filmu z celkových šestadvaceti.
Postava
Dialog
EXT. VENKOVNÍ BAZÉN, NOC
Oblaka bílé mlhy stoupají z umělohmotně modré hladiny
venkovního bazénu, která se chvěje pod ostrým světlem
stadionových reflektorů.
RENÉ (15), v sportovních plavkách s logem týmu, plaveckých
brýlích a gumové čepici se za ruce vytáhne o zábradlí
schůdků jako o bradla a jediným pohybem vyklouzne z vody.
Je bosá a rychlými kroky po kluzkých kachličkách doťape
k skleněným dveřím do vnitřního bazénu a šaten.
Zátáhne za kovové madlo, ale dveře se ani nehnou. Posune
si brýle nahoru na čelo - kolem očí má vyrýsované jejich
otisky. Zamračí se. Popadne madlo oběma rukama a lomcuje
dveřma - nic.
Zpoza dveří je slyšet přidušené dívčí chichotání.
René bouchá rukou na sklo.
Malá dlaň zevnitř otře zamžené sklo a v kruhu se zubatým
okrajem se René ukáží dva holčičí obličeje - KAROLÍNĚ (16)
visí prstence mokrých vlasů kolem obličeje, který protáhne
do výsměšně smutné masky, kterou dlouho neudrží - a začne
se smát. Menší ZOE (14) se tváří vážně, ale cukají jí
koutky úst, když René ukáže prostředníček. Karolína pokrčí
rameny, vezme Zoe za loket a společně zmizí dolů po
schodech.
René nakopne dveře - zapomínaje, že je bosá, a tvrdě si
narazí palec. Poskakuje na jedné noze a bezhlase nadává.
Světlo za dveřmi zhasne, zůstane jen slabá záře zespoda,
kde jsou sprchy a šatna.
René se chvěje, objímá si ramena a rozhlíží se. Projde za
roh - dívá se na gigantický bazén uvnitř, kolem kterého
slabé bezpečnostní světla odhalují prázdnotu prostoru
a znepokojivý klid modré hlubiny. Když mrkne, přeostří
na svou vlastní tmavou siluetu, která se chvěje na pozadí
bazénu.
René vezme plastovou židli, zapomenutou na terase už
od léta a třískne ní o skleněnou tabuli. Sklo se ani
nezachvěje, ale kinetická energie ji odmrští zpátky a ona
uklouzne a přistane na zadku.
Lucia Kajánková
str. 278
INVERZE
str. 279
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Do očí se jí od bolesti a vzteku nahrnou slzy, když
neohrabaně vstává.
Postava
Dialog
fotoaparát a fotí je. Připlave k nim a otočí fotoaparát
v natažené ruce tak, aby byly v hledáčku všechny tři.
Cvakne.
Přejde ke kraji terasy. Dole jezdí ve čtyřech proudech auta
a přibližuje se tramvaj. Nevidí ale žádné lidi a nedohlédne
na východ z budovy. Zvedne ruce a mává.
STŘIH
René splývá na vodě, pomalu kope chodidlama s růžově
nalakovanými nehty.
RENÉ:
(křičí)
„Hej! Já sem tady! Pomozte mi někdo,
než tady kurva umrznu!“
Auta dole pořád nevšímavě projiždějí, bílý proud světel
se míjí s rudým a nízko nad nimi se přelévá hmota mlhy
a smogu, do které se rozpíjejí.
Elektronická informační cedule na skokanské věži hlásí,
že voda má teplotu 26,5 °C a vzduch -2 °C. Je 22:00. Pak
zhasne. S hlasitým cvaknutím zhasínají světla ozařující
bazén. Přes obličej René se přelévá voda. Zavře oči.
TITULEK:
„INVERZE“
René spustí ruce. Nekontrolovatelně se jí třesou pootevřené
rty a všimne si že na pramenu vlasů, který vyklouzl zpod
čepice, se zformovala vrstvička námrazy.
INT. PÁRA, NOC
Zoe sedí na vrchním schodu, kolena přitažená k čelu
a nesrozumitelně si pro sebe brumlá.
Klouzavě proběhne zpátky k venkovnímu bazénu. Podívá se na
tyčící se skokanskou věž se třemi můstky a vydá se nahoru.
Karolína leží o schod níže, protahuje se a zadívá se na
Zoe. Štouchne ji palcem u nohy.
René stojí na hraně nejvyššího můstku, objímá si ramena
a rozhlíží se. Pohledem se zastaví na hraně prázdné
tribuny. Kouše se do rtu. Stáhne si plavecké brýle z čela
na oči, pevně zmáčkne víčka k sobě a vykročí do prázdna.
KAROLÍNA:
„Ty brečíš?“
TITULKOVÁ SEKVENCE:
ZOE:
(tluměně)
„Ne, vole, ten vzduch je moc horkej
a bolí mně na plicích.“
EXT. VENKOVNÍ BAZÉN - POD VODOU, NOC/DEN
René špičkama napřed prorazí hladinu a střet jejího těla ve
zrychlení s vodou způsobí obrazec vln, které se symetricky
šíří až ke stěnám bazénu.
Karolína seskočí dolů. Vytahuje se na špičky, zvedne ruce
nad hlavu a pomalu je spouští.
René uvolněně splývá pod hladinou, z nosu jí stoupají
bubliny vzduchu. Dívá se na stínohru vlastních pomalu se
pohybujících rukou a nohou na dně.
Oblak horké páry vyletí z rour za dřevěnou mříží. Karolína
se poleká, poskakuje, protože na podlaze se už nedá stát.
KAROLÍNA:
Usměje se, švihne nohama a roztočí se do kotoulu.
„Jdeš?“
STŘIH
Karolína přešlapuje z nohy na nohu a dívá se na Zoe - ta
nereaguje. Karolína otevře ošoupané kovové dveře a vyjde
ven.
Přes hladinu do vody dopadají slunečné paprsky. Zoe
a Karolína obě zadržují dech a usmívají se do bublin,
které jim jdou z úst. René má v ruce kompaktní vodotěsný
Lucia Kajánková
str. 280
INVERZE
str. 281
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
INT. SPOLEČNÉ SPRCHY - ŽENY, NOC
Postava
Dialog
UKLÍZEČKA (M.O.):
„Hele! Žádný holení, neumíte ani číst,
vy malý děvky?“
Karolína, zarudlá z páry, prochází otevřeným prostorem
vykachličkovaným na bledě zelenou. Dívky se sprchují,
ždímají plavky, češou se a tlachají jedna přes druhou.
Pod jednou ze sprchových hlavic v řadě stojí SÁRA (16)
a růžovou žiletkou si holí podpaží.
INT. PÁRA, NOC
Zoe leží natažená na vrchním schodě parní místnosti. Po
celém těle má rudé fleky z přehřátí. Pomalu zhluboka dýchá
a pozoruje kapky, které se formují na stropě a po chvíli
vlastní vahou padají dolů.
Karolína se postaví vedle ní a zmáčkne čudlík uprostřed.
Spustí se voda silným proudem a Karolína s vyjeknutím
odskočí.
„To je studená, blbko.“
Jedna kapka dopadne Zoe do oka - posadí se a mne si
obličej. Dívá se kolem po prázdné místnosti - zdá se jí, že
bílé zdi zahřáté vroucí vodou na ní padají.
„Tak uhni. Musíš to dělat tady? Je to
nechutný.“
Shlédne dolů a vidí, že zpod zavřených dveří dovnitř vtéká
voda, pokrývá podlahu a přibližuje se k schodům na nichž
sedí Zoe. Zírá s vytřeštěnýma očima a vykřikne.
„Trhni si. Mám rande, tak šetřím čas.“
Otevřou se dveře a v nich stojí Uklízečka s hadicí, z níž
se leje proud vody.
SÁRA:
KAROLÍNA:
SÁRA:
Sára se na Karolínu ušklíbne. Ta se podívá dolů, kde
kolem jejích nohou víří v pěně ze šampónu kratičké tmavé
chloupky.
UKLÍZEČKA:
„Co tady ještě děláš? Hejbni se.“
Zoe, pořád roztřesená v panice, neohrabaně slézá ze schodů.
KAROLÍNA:
„Hnus.“
Vejde TRENÉRKA (27) a neslyšně pokyne Uklízečce „Nechte
nás“. Zavře za sebou dveře a dívá se na Zoe.
Karolína se otočí na patě a přejde do dalšího oddílu,
kde celou zeď kreje zrcadlo. Dvě dívky si suší vlasy pod
hučícím horkým větrákem a třetí si mačká před zrcadlem
uhry. Karolína obrátí oči v sloup a otevře dveře do šatny,
přestože z ní pořád kape voda.
TRENÉRKA:
„Nemáš co bys mi řekla, Zoe?“
ZOE:
„Asi - že děkuju.“
Mine UKLÍZEČKU (50) s hadicí v jedné ruce a kýblem v druhé.
TRENÉRKA:
UKLÍZEČKA:
„Za co děkuješ?“
„Zrovna jsem vytřela, nelez tam.“
ZOE:
Karolína ji ignoruje, stejně jako piktogram zakazující
„mokrý vstup“ do šaten, projde a drcne do dveří, aby
Uklízečku bouchly do zadku. Uklízečka zavrtí hlavou
a zanadává, spustí hadici a šourá se směrem ke sprchám.
„Že ste to na nás neřekla.“
TRENÉRKA:
„Už to nikdy neudělám.“
ZOE:
„To chápu.“
Lucia Kajánková
str. 282
INVERZE
str. 283
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Postava
Dialog
TRENÉRKA:
„Ne, to chci slyšet.“
ZOE:
(mlčí, pak tiše)
Už to nikdy neudělám.“
TRENÉRKA:
„Ještě jednou a budu ti to možná
věřit.“
ZOE:
(kašle)
„Můžem ven?“
„Trenérka se na ni jenom dál dívá.“
ZOE:
„Už to nikdy neudělám.“
TRENÉRKA:
„Kde je René?“
ZOE:
„Šla hned pryč. Na celej ten váš trest
se zvysoka - to.“
Zoe se prosmýkne kolem ní ven a běží ke sprše. Pustí na
sebe ledovou vodu a zakrývá si ústa, aby nekřičela.
Lucia Kajánková
str. 284
INVERZE
str. 285
Daniel Kocábek
→San Piego
str. 286
str. 287
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Následující ukázka pochází z diplomového scénáře „San
Piego“, jehož první verze byla dokončena v květnu 2014.
Jde o road movie na pěti kilometrech, komedii o čtyřech
přátelích, kteří se po delší době sejdou, aby naplnili
tradici a vyrazili společně autem do kina na nový díl své
oblíbené filmové série. Jenže v San Piegu, jak se jinak
říká Pardubicím, právě vypuká evakuace a starým kamarádům
přibude do vozu nezvaná pasažérka, a tak se pět kilometrů
do centra města pořádně protáhne.
Postava
Dialog
ext. náměstí republiky, odpoledne - / - int. auto
1738
Červené Polo se sune zácpou přes pardubické Náměstí
Republiky kolem Zelené brány. Řidiči po sobě troubí. Přes
přechod jde několik fanoušků v pardubických hokejových
dresech a šálách. Auto před naším Pólem má na sobě
samolepku pardubického klubu a hokejový mini dres přisátý
na okýnku.
Filip pevně svírá volant oběma rukama. Klouby mu zbělely.
Mračí se na mini dres s číslem 73. Ani o milimetr nehne
hlavou.
Ondra na místě spolujezdce naopak kouká všude kolem sebe,
nemůže se uklidnit. Z telefonu položeném mezi sedadly mu
hraje písnička a on si ji pobrukuje, plácá do palubovky
a pokyvuje hlavou. Pravidelně pokukuje po Filipovi a zřejmě
mu chce něco říct, ale Filip ho ignoruje.
Na zadním sedadle si Roman pořád ještě hraje s Filipovým
telefonem, Lucie ukazuje rybičce Ťapce město okolo a Miloš
poslouchá písničku.
Ondra si brouká s písničkou,
ONDRA:
(zpívá si)
„A pak sem řek hej,
chtěl bych tě darling,
a ona řekla co bude dál,
a hráli sme -“
Filip jediným pohybem vypne přehrávání. Ondra se nadechne
a položí Filipovi ruku na rameno.
ONDRA:
„Něco mi říká, že bych se ti měl asi
omluvit…“
Filip otočí hlavou o devadesát stupňů, přesně, a mračí se
na člověka vedle sebe. Ondra skloní hlavu a vytáhne obočí,
ale vůbec nevypadá tak roztomile jako Kocour v botách ze
Shreka.
ONDRA:
„Promiň…?“
Daniel Kocábek
str. 288
San Piego
str. 289
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Filip se radši vrátí k hypnotizování mini dresu.
Postava
Dialog
ONDRA:
„Jen jednoho uřvanýho čokla.“
ONDRA:
„Co by na mým místě udělal Rocky, no?!“
ROMAN:
(čte)
„Zapomenu lístky.
Nezaparkujeme kvůli hokeji.
Bude obrovská zácpa.
U Parama začne evakuace.
…tys s tím počítal, jo?“
FILIP:
„Jel by se podívat na film se Stallonem
v hlavní roli.“
ONDRA:
„Ne, volal by jméno svý holky a chtěl
by si ji vzít!“
Filip přikyvuje.
FILIP:
ONDRA:
„Ale až po boji!“
„Kam to vůbec píchnem?“
ROMAN:
(skočí jim do toho)
„Co všechno se může posrat.“
Sukova třída je čtyřproudovka, na jejíchž okrajích se dá
v hodinách hokejového utkání legálně parkovat. Všude je
však plno. Polo míjí nepřerušovanou řadu zaparkovaných
prázdných aut. Filip zapne blinkr vpravo.
Roman čte z Filipova telefonu.
ROMAN:
ONDRA:
„V kině někdo nahlásí bombu.
Posere se projektor.
V sále někdo dostane infarkt.
Zavolá mi Lenka.
Dostanu akutní průjem.
Akutní oslepnutí.
Masivní, celoměstský výpadek proudu.
Apokalypsa.
Ondra se zblázní a unese nás svým autem
na druhej konec republiky, kde se ožere
a bude chtít přeplavat rybník.“
„Ondra dorazí pozdě. To by sedělo. Bude
mít málo benzínu, to nic. Píchneme
gumu. To taky ne.“
LUCIE:
„Co to máš?“
Ondra se otočí na Romana. Filip hypnotizuje mini dres.
Jedou kolem bývalého hotelu Grand a najíždějí na Sukovu
třídu. Auta troubí.
ROMAN:
„Filip tady má seznam věcí, který se
dneska mohly podělat. To je dlouhý, ty
vole! Třeba,“
To se klukům líbí. Kromě Filipa. Roman odkládá telefon
k tomu Ondrovu mezi sedadla. Zatáčejí do ulice U Stadionu.
MILOŠ:
„Já sem pro.“
(čte)
„Budeme mít nehodu.
Odejde motor nebo se auto prostě nějak
posere.
Srazíme chodce!“
ONDRA:
„Škoda že neřídím.“
LUCIE:
„Jak je možný, že tě nenapadlo dát
tam“můj nejlepší kámoš mě zradí?”
Tomu se Roman nahlas zasměje.
Daniel Kocábek
str. 290
San Piego
str. 291
Scéna
Postava
Dialog
Scéna
Postava
Dialog
ROMAN:
„Jděte do háje, film začíná za
deset minut. Jestli to po tom všem
neuvidíme…!“
Z nepropustné řady parkujících aut jedno vyjíždí pryč
a Filip okamžitě vtrhne na jeho místo, přičemž nabourá vůz
před sebou. Rána a rachot.
FILIP:
„Jo!
Daniel Kocábek
str. 292
San Piego
str. 293
→Tabulky
str. 294
str. 295
→
19/6/2014
Klauzurní postupové zkoušky I. ročníku bak. studia KSD FAMU
26/6/2013
Klauzurní postupové zkoušky I. ročníku bak. studia KSD FAMU
Student
Scénář
Vedoucí práce
Student
Scénář
Vedoucí práce
Bohuslav Vojtěch
Vyzvědači
Doc. Petr Jarchovský
Hlásková Vendula
Mnoho povyku pro Lindu
Prof. Lubor Dohnal
Csicsely Lukáš
Předvečer sv. Mikuláše
Prof. Lubor Dohnal
Honzková Aneta
Doma, daleko
Doc. Petr Jarchovský
Halama Michal
Nu-generation
Doc. Petr Jarchovský
Konrád Daniel
Báj báj skul
Prof. Lubor Dohnal
Klasová Terézia
Bude leto
Prof. Lubor Dohnal
Krajčírová Alice
Bezhlavě
Prof. Lubor Dohnal
Mištová Jaroslava
Intimity
Prof. Lubor Dohnal
Litschová Karolina
Panychida
Doc. Petr Jarchovský
Nováková Tereza
Zastřelit racka
Doc. Petr Jarchovský
Moravec Ondřej
Šedesátileté ticho
Doc. Petr Jarchovský
Plhoň Tomáš
Na jedné lodi
Doc. Petr Jarchovský
Nevolníková Barbora
Être triste
Prof. Lubor Dohnal
Semler David
Mlejn
Prof. Lubor Dohnal
Peroutka Jan
Růžová mlha
Doc. Petr Jarchovský
12/9/2013
Klauzurní postupové zkoušky II. ročníku bak. studia KSD FAMU
Student
Scénář adaptace
Autor předlohy
Název předlohy
Vedoucí práce
Hosenseidl Radek
Toulavý autobus
Steinbeck John
Toulavý autobus
Mgr. Martin Ryšavý
Jarošová Andrea
Operace Brando
Grunberg Arnon
Modré pondělky, Statisté
Mgr. Jiří Dufek
Kabelková Adéla
Lvi mezi námi
Capote Truman
Vánoční vzpomínka, Návšťěvník
Prof. Lubor Dohnal
na Den díkůvzdání
Kolářová Klára
Kapucínská krypta
Roth Joseph
Kapucínská krypta
Mgr. Marek Vajchr
Mašinová Milada
Nenávidím a miluji
Stýblová Valja
Nenávidím a miluji
Prof. Lubor Dohnal
Rubášová Taťána
Melancholický muž
Juráček Pavel
Deník Pavla Juráčka
BcA. Jaroslav Pozzi
Struhala Adam
Maminka
Bukowski Charles
Šunkový nářez
Mgr. Jiří Dufek
Šindelka Marek
Zůstaňte s námi
Šindelka Marek
Zůstaňte s námi
Mgr. Martin Ryšavý
25/9/2013
Bakalářské státní zkoušky III. ročníku bak. studia KSD FAMU
Student
Scénář
Dufková Kristýna
Divná holčička a křeček polní
Teoretická práce
Fantomická postava a její
11/10/2013
Magisterské státní zkoušky KSD FAMU
Vedoucí práce
Student
Scénář
Prof. Lubor Dohnal
Jestřábová Iva
Tátova volha
BcA. Jaroslav Pozzi
vliv na strukturu filmu
Hobzik Adam
Bordel
Poláček Vít
Člověk
Jelen
vytváření věrohodnosti
Mgr. Jiří Dufek
scénáře na českém trhu
Koubek Petr
Lázně
Pokorná Dagmar
Kdo si Annu pamatuje
Mgr. Jiří Dufek
Mgr. Jiří Dufek
Existenciální moment v žánrové
BcA. Jaroslav Pozzi
struktuře gialla
Trojánek Hynek
Vymalováno
Doc. Petr Jarchovský
Narace ve filmech Benedeka
Mgr. Marek Vajchr
Fliegaufa
Úšela Jan
zobrazení historie
v evropských filmech
Titka Štefan
Teargarten
Lemur a lenochod
Mgr. Jiří Dufek
Dvacet jedna gramů. Modulární
vyprávění
Mgr. Jiří Dufek
Prof. Lubor Dohnal
Scénář - vznik, forma a styl
Mgr. Jiří Dufek
Nalezený čas
Mgr. MgA. Borjana Dodova
a historiografie: způsob
BcA. Jaroslav Pozzi
Prof. Lubor Dohnal
Uplatnění celovečerního
Mgr. Martin Ryšavý
Prof. Lubor Dohnal
Historický film
internetovém prostředí
Hrdý Lukáš
Vedoucí práce
Doc. Petr Jarchovský
Stáří v českém filmu
Prof. Lubor Dohnal
Hraný webseriál v českém
Teoretická práce
Mgr. Jiří Dufek
amerického scénáře
Toul Martin
Poklesky vášně
Prof. Lubor Dohnal
Maska a tvář komedie po
italsku
Mgr. Jiří Dufek
str. 298
str. 299
→Tiráž
Sborník katedry scenáristiky a dramaturgie
kolektiv autorů
Vydala Akademie múzických umění v Praze
Redakční rada:
Lucia Kajánková
Klára Kolářová
Alice Krajčírová
Barbora Nevolníková
Hynek Trojánek
Korekce:
Aneta Honzková
Grafická úprava
a sazba:
Štěpán Marko
Písmo:Replica Mono Pro
Fotografie:
Jiří Bartoš
Štěpán Marko
Tisk:
PROTISK, s.r.o.
Náklad:
300 ks
Vydání:první
Praha 2014
978-80-7331-321-0
www.scenaristika.cz
www.famu.cz
Distribuce:www.namu.cz