Normanská dynastie

Transkript

Normanská dynastie
Vzdělávání
Seznam skotských správních oblastí dle
počtu obyvatel (2004)
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Toto je seznam skotských správních oblastí dle počtu obyvatel, zdroj General Register
Office for Scotland [1].
Pořadí
Správní oblast
Počet obyvatel
1.
Glasgow
578 790
2.
Edinburgh
457 830
3.
Fife
356 740
4.
Severní Lanarkshire
323 420
5.
Jižní Lanarkshire
306 280
6.
Aberdeenshire
235 440
7.
Highland
213 590
8.
Aberdeen
202 370
9.
Renfrewshire
170 000
10.
Západní Lothian
163 780
11.
Falkirk (správní oblast)
149 150
12.
Dumfries a Galloway
148 340
13.
Dundee
142 170
14.
Perth a Kinross
138 400
15.
Severní Ayrshire
135 830
16.
Východní Ayrshire
119 400
17.
Jižní Ayrshire
111 780
18.
Scottish Borders
109 730
19.
Angus
109 170
20.
Východní Dunbartonshire
105 960
21.
Východní Lothian
91 800
22.
Západní Dunbartonshire
91 400
23.
Argyll and Bute
90 870
24.
Východní Renfrewshire
89 600
25.
Moray
88 120
26.
Stirling
86 930
27.
Inverclyde
82 130
28.
Střední Lothian
79 190
29.
Clackmannanshire
48 630
30.
Na h-Eileanan Siar (Vnější Hebridy)
26 370
31.
Shetlandy
22 000
32.
Orkneje
19 590
Normanská dynastie
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Normanská dynastie
země
Normandie, Anglie
tituly
vévoda z Normandie, král
Anglie
zakladatel
Rollo
rok založení
911
konec vlády
1135
poslední
Jindřich I. Anglický
vládce
Normanská dynastie je obvyklý výraz pro rod, ze kterého pocházeli vévodové Normandie
po Normanském záboru (1066) a králové Anglie až do roku 1154, kdy je vystřídali
Plantageneti.
První anglickým králem z rodu byl Vilém Dobyvatel. Jeho syn Jindřich I. Anglický však
zemřel bez mužského dědice. O trůn tak bojovali vnoučata Viléma Dobyvatele, Matylda
Anglická (od které se pak odvozovala moc Plantagenetů) a Štěpán III. z Blois.
Normandští vévodové byli:

Rollo, 911–927

Vilém I. Normandský, 927–942

Richard I. Normandský, 942–996

Richard II. Normandský, 996–1026

Richard III. Normandský, 1026–1027

Robert I. Normandský, 1027–1035

Vilém I. Dobyvatel, 1035–1066 (stal se králem Anglie)
Vévodové Normandie a králové Anglie:

Vilém I. Dobyvatel, 1066–1087

Vilém II. Ryšavý, 1087–1100 (nebyl vévodou Normandie)

Robert II. Normandský, 1087–1106 (nebyl králem Anglie)

Jindřich I. Anglický, 1100–1135; 1106–1135

Vilém Aetheling, 1120 (nebyl králem Anglie)
Rodokmen[editovat | editovat zdroj]
Rol
lo
vé
vo
da
no
rm
an
dsk
ý
Vil
ém
I.
vé
vo
da
no
rm
an
dsk
ý
Ric
har
d I.
vé
vo
da
no
rm
an
dsk
ý
Ric
har
d
Ro
ber
t II.
II.
vé
vo
da
no
rm
an
dsk
ý
Ro
ber
t I.
vé
vo
da
no
rm
an
dsk
ý
arc
ibis
ku
p
ro
ue
nsk
ý
Ric
har
d
III.
vév
od
a
nor
ma
nd
ský
Ric
har
dz
Évr
eux
hra
bě
z
Évr
eu
x
Ral
ph
de
Ga
cé
pá
n
Ga
cé
Vilém I. (II.) Dobyvatel
král anglický, vévoda
normandský
Robert II.
vévoda normandský
Vilém I.
hrabě flanderský
Vilém z Évreux
hrabě z Évreux
Richard
Vilém II. Ryšavý
vévoda z Bernay král anglický
Robert de Gacé
pán Gacé
Jindřich I.
král anglický, vévoda
normandský
Vilém III. Aetheling
vévoda normandský
Vilém I. Dobyvatel
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vilém I. Dobyvatel
král Anglie a vévoda normandský
Vilém I. Dobyvatel
Doba vlády 25. prosinec 1066 – 9. září
1087
Korunovace 25. prosinec 1066
Narození
Úmrtí
asi 1028
9. září 1087 (asi 59 let)
Rouen
Předchůdce Harold II. Godwinson
Nástupce
Vilém II. Ryšavý
Královna
Matylda Flanderská
Potomci
Robert II.
Richard
Vilém II.
Adéla
Agáta
Konstancie
Jindřich I.
Cecílie
Alice
Dynastie
Normanská dynastie
Otec
Robert I. Normandský
Matka
Herlette z Falaise
Vilém I. Dobyvatel (cca 1028 – 9. září 1087) byl jako Vilém II. Normanský v letech 1035 –
1087 normandský vévoda a v letech 1066 – 1087 navíc anglický král. Z anglosaských kronik
před Normanským záborem je znám jako Vilém Bastard.
Byl nemanželským potomkem vévody Roberta I. Normandského a jeho neurozené milenky
Herlevy (Arlette) z Falaise, která byla dcerou koželuha. Sám Vilém později v dospělosti
nadepisoval své listiny jako Wilhelmus cognomine bastardus [pozn. 1] I navzdory svému
nelegitimnímu původu se stal dalším v řadě normanských vévodů, kteří vládli Normandii již
od dob Rolla Normanského. Po předčasné smrti svého otce, který zemřel při návratu z pouti
do Svaté země v roce 1035, získal Vilém jako sedmileté dítě vládu v Normandii. Jeho
poručníky a ochránci se v této době stali tři mocní muži - arcibiskup Robert z Rouenu, vévoda
Alan Bretaňský a hofmistr Osbern. I přesto byl Vilémův život často v nebezpečí a jeho dětství
a dospívání se odehrávalo v ovzduší neustálých intrik a strachu. Dva z jeho ochránců - vévoda
Alan a hofmistr Osbern byli dokonce zavražděni. Roku 1046 došlo k otevřené vzpouře proti
Vilémovi, když se kolem Vilémova bratrance Guye Burgundského seskupilo několik
nespokojených normandských feudálů a podporovali Guye v jeho požadavcích na získání
vévodského titulu. Vilém se obrátil s prosbou o pomoc na svého lenního pána, francouzského
krále Jindřicha I. Společně pak vojska Guye Burgundského porazili. V sedmnácti letech se
stal Vilém oficiálně vévodou. V prvních letech dospělosti se proslavil jako zdatný voják v
turnajích a rebeliích, které nakonec vedl i proti svému nedávnému spojenci francouzskému
králi Jindřichovi, se kterým sousedil v Bretani.
Roku 1049 se v Eu Vilém oženil s Matyldou, dcerou hraběte Balduina Flanderského. K
uzavření tohoto manželství se váže jistá příhoda o tom, že Vilém nejprve musel Matyldu zbít,
protože se odmítala vdát za bastarda, potom však souhlasila, protože ji svým činem
přesvědčil, že je pevný a vytrvalý ve svých cílech. Matyldě pak měl být Vilém na svou dobu
nezvykle věrný. Manželé spolu zplodili devět dětí.
Obsah
[skrýt]

1 Boj o anglický trůn

2 Vilém Dobyvatel jako král Anglie

3 Odkazy
o
3.1 Poznámky
o
3.2 Reference
o
3.3 Externí odkazy
Boj o anglický trůn[editovat | editovat zdroj]
Na jaře roku 1051 obdržel Vilém důležité poselství od anglického krále Eduarda Vyznavače.
Bezdětný Eduard určil za svého nástupce na anglickém trůně právě svého normanského
příbuzného Viléma.[pozn. 2] Král Eduard tak učinil navzdory velké nelibosti rodu Godwinsonů,
kteří si rovněž činili nárok na trůn. Po Eduardově smrti v lednu 1066 vznesl tedy Vilém nárok
na anglickou korunu. Spolu s ním však vznesl nárok i norský král Harald III. Hardrada. Na
trůn ale nakonec usedl Eduardův švagr Harold II. Godwinson.
Vilém Dobyvatel (středověká miniatura)
„
Po smrti svatého anglického krále Eduarda, když knížata zápasila o
království, zmocnil se žezla zločinný Harold, kdysi vévoda Anglů. Vládu
se mu snažil vyrvat jeho bratr jménem Tosti a pozval na pomoc
norského krále Haralda a irského krále. Anglický král zabil Tostiho,
irského krále i Haralda a celé jejich vojsko...
“
— Adam Brémský[1]
V září 1066 se Vilém, ještě jako normandský vévoda, pokusil pouze s několika tisíci muži
překročit kanál La Manche, aby se stal vládcem Anglie. Anglický trůn získal 25. prosince
1066 poté, co 14. října porazil v bitvě u Hastingsu vojsko posledního anglosaského krále
Anglie Harolda II., který v této bitvě padl.
„
...byli obráceni na útěk a prchali, jakmile se jim k tomu naskytla
příležitost, někteří na ukořistěných koních, většina po vlastních
nohou... Normané... je neúnavně pronásledovali, vraždili provinilé
uprchlíky a dělali s nimi krátký proces, zatímco kopyta jejich koní
vykonávala rozsudky smrti nad těmi, kteří jim padli pod nohy.
“
— Vilém z Poitiers[2]
Dobytí Anglie Normany mělo v jejích dějinách zásadní vliv. Došlo tak k nahrazení původně
anglosaské kultury za normanskou.[pozn. 3] Dalším aspektem bylo zavedení francouzského
způsobu feudalismu a francouzštiny coby jazyka aristrokracie, a v neposlední řadě tak byl
položen základ britské říše, která později ovlivňovala prostřednictvím svých kolonií značnou
část světa.
Vilém Dobyvatel jako král Anglie[editovat | editovat zdroj]
Vilémův stříbrný
Po dobytí Anglie musel Vilém čelit mnoha rebeliím proti normanské nadvládě. Do jejich čela
se postavili anglosaští šlechtici, jejichž majetky byly po jejich porážce vždy přiděleny
Vilémovým normanským druhům a věrným šlechticům. Vilém nejprve odebral majetek všem,
kteří bojovali po boku Harolda II., a potom vzbouřencům. Jednotkami majetku byly tzv.
rytířské lány (knight´s fee), které v době války musely dodat jednoho plně ozbrojeného rytíře.
Po této exekuci majetku si Vilém ponechal 1422 manství, jeho nevlastní bratr Robert z
Mortrain 795 a druhý bratr biskup Odo z Bayeux 439. Asi pět tisíc normanských rytířů se
stalo zároveň vojáky i statkáři. Normané v Anglii žili jako okupační armáda, stavěli hrady na
svou obranu proti poddaným. Anglosaských obyvatel bylo asi 1,5 milionů, Normanů jen deset
tisíc. Mnohem více než místní odpor ohrožovala Vilémovu moc dánská invaze roku 1069.
Dánský král Sven si totiž rovněž činil nárok na anglický trůn, jelikož byl synovcem
anglického krále Knuta Velikého. Dánové nakonec uzavřeli s Vilémem mír.
Vilém Dobyvatel a Matylda Flanderská (nákres náhrobku z kostela sv. Štěpána v Caen)
Roku 1070 Vilém sesadil některé anglické biskupy a žádní angličtí biskupové už nebyli
jmenováni. Do roku 1086 zanikla stará anglosaská šlechta a do popředí se dostávala
normanská aristokracie mluvící odlišnou řečí. Dějiny Anglie byly spojené až do roku 1204 s
dějinami Normandie. Starý anglosaský jazyk se začal mísit s francouzštinou (peace-paix,
court-cour).
Roku 1086 nechal Vilém sepsat první kompletní anglickou pozemkovou knihu Domesday
Book, do níž byli zapsáni všichni držitelé půdy. Podle této knihy bylo v Anglii 9 300 držitelů
půdy ze strany šlechty a duchovenstva, 85 tisíc svobodníků, 108 tisíc poddaných a 25 tisíc
otroků, ze kterých se v příštím století stali nevolníci.
Ve Francii se objevovala snaha Vilémovu moc omezit. V čele stál francouzský král Filip a
hrabě Fulko z Anjou. Do rebelie proti otci se zapletl i nejstarší syn Robert, a to hlavně proto,
že nemohl využívat peníze ani moc, které mu plynuly z toho, že byl dědicem. Bojištěm se stal
Vexin, sporné území na břehu Seiny mezi Rouenem a Paříží. Do Normandie vpadla posádka
pevnosti Nantes a Vilém se vydal v červenci 1087 na odvetu, při tažení však byl těžce zraněn
a převezen do kláštera sv. Gervase v Rouenu. Navzdory všem neshodám určil za příštího
vévodu Normandie svého syna Roberta. Synu Vilémovi svěřil správu Anglie a syn Jindřich
obdržel značný obnos peněz. Vilém Dobyvatel zemřel 9. září 1087 a jeho pozůstatky byly
převezeny do kostela sv. Štěpána v Caen, kde byl pochován. V 16. století během
náboženských válek byl králův mramorový náhrobek i hrob zničen.
Po pohřbu začal ihned spor mezi jeho syny. Boje probíhaly v Anglii a Normandii, nakonec z
nich vyšel jako vítěz Jindřich.
Jindřich I. Anglický
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jindřich I. Anglický
král Anglie
Jindřich I. na královském trůnu (dobová
miniatura)
Doba vlády
1100–1135
Korunovace
5. srpna 1100
Narození
1068?
pravděpodobně Selby
Úmrtí
1. prosinec 1135
Saint-Denis-en-Lyons
Pochován
klášter Reading
Předchůdce
Vilém II. Ryšavý
Nástupce
Štěpán III. z Blois
Královna
Matylda Skotská
Adeliza z Lovaně
Potomci
Eufémie
Matylda Anglická
Vilém Aetheling
Dynastie
Normanská dynastie
Otec
Vilém I. Dobyvatel
Matka
Matylda Flanderská
Jindřich I. Anglický zvaný Beauclerc (1068? – 1. prosinec 1135, Saint-Denis-en-Lyons) byl
anglický král normanského původu. Jindřich byl čtvrtým synem Viléma I. Dobyvatele,
přičemž se jako první z nich narodil na anglické půdě po normanském záboru z roku 1066. Po
svém starším bratru Vilémovi II. nastoupil na anglický trůn a v roce 1100 porazil svého
nejstaršího bratra Roberta, a stal se tak vévodou z Normandie. Byl nazýván Beauclerc pro
svoji vzdělanost, a také Lion of Justice,[pozn. 1] protože zdokonalil tehdejší legislativní a
administrativní systém.
Jindřichova politika je posuzována rozporuplně. Na trůn nastoupil v době, kdy byl jeho bratr
Robert na první křížové výpravě. Na počátku vlády jej plně zaměstnávaly boje s Robertem o
nadvládu v Anglii a Normandii. Podařilo se mu obě země spojit poprvé od smrti otce v roce
1087. Baronům potvrdil Listinu svobod, která se stala základem pozdější Magny Charty
Libertatum.
Zbytek Jindřichovy vlády byl plný justičních a finančních reforem. Snažil se omezit zneužití
moci svých úředníků jejich pravidelnými obměnami. Během jeho vlády začaly mizet rozdíly
mezi anglosaskou a normanskou populací a Jindřich sám si vzal manželku ze starého
královského saského rodu. Usmířil se s církví a vyrovnal staré spory vzniklé během vlády
jeho bratra. Nemohl však zajistit hladké nástupnictví své osoby, protože svého syna Viléma
ztratil při ztroskotání lodi White Ship. Přál si (a své barony přísahou zavázal k tomu), aby se
jeho nástupkyní stala dcera Matylda, avšak místo toho se po jeho smrti rozhořela dlouhá
občanská válka.
Obsah
[skrýt]

1 Život
o
1.1 Nástup na anglický trůn
o
1.2 Vláda
o
1.3 Rodina
o
1.4 Závěr života

2 Vývod z předků

3 Odkazy
o
3.1 Poznámky
o
3.2 Reference
o
3.3 Literatura
o

Skotské klany (skotskou gaelštinou clann = potomstvo) představují druh sociálního
uspořádání ve Skotsku. Členové klanů mají společné předky a používají společné
příjmení (např. Mackenzie, MacDonald, MacLeod, Mackay). Každý klan byl veden
náčelníkem. Většina klanů má vlastní tartanové vzory většinou pocházející z 19.
století. Členové klanu nosí jako znak příslušnosti ke klanu kilty, plédy, šerpy, kravaty,
šátky, nebo jiné oděvy vyrobené s příslušným tartanovým vzorem.

Moderní obraz skotského klanu, který obléká svůj vlastní tartanový vzor a obývá
určité území byl zpopularizován v díle skotského spisovatele Waltera Scotta.
Příslušníky klanu jsou obyvatelé oblasti kontrolované rodovým náčelníkem. Součástí
skotského společenského dění jsou klanové sněmy. Existuje mylná představa, že
každý člověk, který nese jméno klanu, je přímým potomkem náčelníků. Mnozí
členové klanu nejsou příbuzní náčelníka a jeho příjmení přijali jako výraz solidarity či
aby měli zajištěnou ochranu.

Organizace klanu[editovat | editovat zdroj]

Členství v klanu[editovat | editovat zdroj]

Slovo clann může ve skotské gaelštině znamenat potomky, děti nebo následovníky.
Klan byla velká skupina lidí, v podstatě širší rodina, ve které se předpokládalo, že její
členové jsou potomky jednoho předka a všichni musí být oddaní klanovému
náčelníkovi. Částí klanu jsou i takzvané „sept“, rodiny které nejsou příbuzné s
náčelníkem klanu, ale jsou mu podřízeny.

Život[editovat | editovat zdroj]
Jindřich se narodil mezi květnem 1068 a květnem 1069, pravděpodobně v Selby v Yorkshiru.
Jeho matka, Matylda Flanderská, byla potomkem Alfréda Velikého.[pozn. 2] Královna Matylda
pojmenovala svého malého syna po svém strýci, francouzském králi Jindřichovi I. Jelikož byl
nejmladším synem rodiny, očekávalo se, že se bude věnovat církevní kariéře, díky čemuž
dostal hlubší vzdělání, než bylo v té době obvyklé. Byl prvním normanským králem na
anglickém trůnu, který hovořil plynně anglicky.
Vilém před svou smrtí v roce 1087 rozdělil své země mezi zbylé tři syny. Robert pro svou
neschopnost a nedobré vztahy s otcem nebyl stanoven následníkem a získal jako odškodnění
Normandii,[1] anglická koruna připadla mladšímu bratru Vilému Rufusovi. Nejmladší Jindřich
získal finance ve výši 5000 liber stříbra. Jindřich se snažil starší bratry poštvat proti sobě
navzájem, avšak neuspěl, podepsali smlouvu, že pokud jeden z nich zemře bez dědice,
připadne jeho země druhému.
Nástup na anglický trůn[editovat | editovat zdroj]
2. srpna 1100 byl Vilém II. nešťastnou náhodou zabit šípem při lovu v Novém lese. Vévoda
Robert, který měl podle dohody na uprázdněný trůn nastoupit, se ještě nevrátil ze Svaté země.
Jelikož nebyl přítomen a měl mezi anglickými šlechtici špatnou pověst, podařilo se
Jindřichovi obsadit královskou pokladnici ve Winchesteru a již 5. srpna se nechat korunovat.
[2]
Svoji pozici upevnil vydáním Listiny svobod, která šlechticům přiznala více práv na úkor
krále a je považována za předchůdkyni Magny Charty.
Jindřich se oženil 11. listopadu 1100 s Edith, dcerou skotského krále Malcolma III. Edith byla
také vnučkou Eduarda Vyznavače, a tak tímto sňatkem byla spojena normanská linie se
starým anglosaským královským rodem. Sňatek však notně rozladil normanské barony, jako
gesto dobré vůle si tedy Edith alespoň změnila jméno na Matylda, které bylo pro Normany
obvyklejší.[3] Na druhou stranu se Jindřich tímto sňatkem stal mnohem přijatelnějším
panovníkem pro anglosaskou populaci. Anglický dvůr se během vlády Jindřicha a Matyldy
stal centrem literárních a hudebních aktivit, mnohá z děl básníků té doby byla věnována
královně Matyldě. Jindřich svou ženu v jejích zálibách podporoval.[4]
Bitva u Tinchebray (středověká iluminace)
Robert se vrátil z kruciáty o několik týdnů později doprovázen movitou italskou manželkou a
věhlasem bojovníka s nevěřícími a v červenci 1101 se vylodil v Portsmouthu v pokusu o
uchvácení anglické koruny. Začalo vyjednávání. Bratři se posléze v Altonu dohodli, že si
Jindřich nechá Anglii a vyplatí Robertovi každoroční důchod dvou tisíc liber.[2] Jindřich poté
pronásledoval bratrovy straníky a vykázal je do exilu. Roku 1105 se Jindřich rozhodl Roberta
jako hrozbu svému postavení trvale eliminovat a vypravil se s armádou přes kanál La Manche
do Normandie. Ráno 28. září 1106, přesně 40 let po vylodění Viléma Dobyvatele v Anglii,
začala rozhodující bitva jeho dvou synů, Roberta a Jindřicha.
„
Oba bratři bojovali jedinkrát proti sobě, aby ustaly spory, které každý
den krví sytily půdu. Spravedlivým Božím soudem bylo vítězství
přiznáno příteli míru a spravedlnosti a jeho nepřátele byli rozprášeni...
“
— dobová kronika[5]
Bitva se odehrála u malé vesničky Tinchebray. Střet byl naprosto neočekávaný a
nepřipravený. Jindřich se svou armádou pochodoval na jih od Barfleur směrem k Domfrontu a
Robert vedl své vojsko z Falaise do Mortain. Setkali se na křižovatce v Tinchebray a boj
probíhal na linii asi 7 kilometrů dlouhé. K večeru se Robert pokusil o ústup, ale byl zajat
Jindřichovými muži.
Poté, co Jindřich porazil armádu svého bratra, Roberta uvěznil.
„
Nedržel jsem jej v železech jako zajatého nepřítele, nýbrž ubytoval jsem
jej jako urozeného poutníka v královském paláci...
“
— Jindřich I. papeži Kalixtovi II. roku 1119 [6]
Nejdříve byl cenný zajatec umístěn v londýnském Toweru, později na hradu v Devizes a
nakonec v Cardiffu. Robertovi se z Cardiffu podařilo uprchnout, ale jeho kůň uvázl v bažině a
Robert byl znovu chycen. Aby Jindřich zamezil dalším útěkům, dal Robertovi vypálit oči.
Robert strávil v bratrově vězení celých dvacet osm let,[7] zdá se, že zemřel jako osmdesátiletý
stařec a byl pohřben v kostele sv. Petra v Gloucesteru.
Jindřich podřídil normandské vévodství anglické koruně a sjednotil tak země svého otce.
Roku 1113 se pokusil zmenšit chronické potíže v Normandii zasnoubením svého nejstaršího
syna Viléma Aethelinga Matyldě, dceři Fulka V., hraběte z Anjou, který byl vážným
nepřítelem.
Potopení Bílé lodi (dobová iluminace)
„
Král Jindřich pobýval po celý rok v Normandii kvůli válce s
francouzským králem, hrabětem z Anjou a hrabětem flanderským...
Anglie za to draze platila četnými daněmi, od nichž nebylo úlevy po
celý rok.
“
— Anglosaská kronika[8]
Fulko z Anjou na stranu Jindřicha I. přešel teprve po svatbě Matyldy a Viléma v červnu 1119.
Manželství nemělo dlouhého trvání, Vilém se v zimě roku 1120 utopil a Matylda se odebrala
za zdi kláštera.
„
Rytíři utonuli, utonul dědic trůnu. Anglie pláče, zemřela šlechta její...[4]
“
Král Jindřich zadržel Matyldin vdovský podíl a tím opět vzplanuly spory s Fulkem z Anjou.[9]
Roku 1127 byl Jindřichův synovec Vilém Clito, Robertův syn, uznán flanderským hrabětem a
král Jindřich v obavě před uplatněním Vilémova nároku na Normandii navrhl Fulkovi
manželské spojení své dědičky Matyldy a Fulkova syna Geoffreye.[8] Dynastická svatba se
konala v červnu 1128.[pozn. 3]
Vláda[editovat | editovat zdroj]
Král Jindřich (středověká iluminace)
Jindřich po nenadálé Vilémově smrti převzal celý bratrův dvůr i státní správu. Po korunovaci
vydal listinu svobod, v níž napadal politiku svého bratra a slíbil zemi dobrou vládu. Straníky
hodlal získat udělováním výsad a dalekosáhlých úlev, což se mu vyplatilo v okamžiku
Robertova vylodění roku 1101, když na jeho straně zůstala anglická církev i bývalí přívrženci
Viléma Rufuse v čele s Robertem z Bellême a jeho bratry. O rok později král začal
konfiskovat majetky hrabat z Montgomery, k nímž patřil právě Robert, a půdu hraběte Viléma
z Mortain. Roberta vyhnal do exilu v Normandii, kde měl své další majetky a měl tak podklad
k snažení o znovuzískání svých ostrovních statků.[2]
Vláda byla v prvních letech ovlivněna děním v Normandii a také myšlenkami nového
gregoriánského reformního hnutí, které ohrožovalo tradiční královskou moc nad církví.
Stoupenci reformy tvrdili, že král je jako laik podřízen všem kněžím, protože nakládá pouze s
těly, kdežto kněží s dušemi. Neuznávali dosud uplatňovanou představu, že pomazaný král je
posvěceným zástupcem Boha. V letech 1103 až 1107 byl Jindřich ve sporu o investituru s
Anselmem, arcibiskupem canterburským, který odmítal složit mu přísahu věrnosti a vysvětit
králem dosazené preláty. Kompromis byl uzavřen po králově strategickém vyčkávání roku
1107 v Londýně. Jindřich se vzdal práva jmenovat biskupy a opaty, ale ti mu museli přísahat
věrnost, výměnou za poskytnutí opatských či biskupských statků. Po Anselmově smrti roku
1109 nechal jeho stolec celých pět let neobsazený. [7]
Král potřeboval zvýšit příjmy královské pokladny, které plynuly 85 % z celkových
doložených důchodů z půdy, lenního panství a jurisdikce[10], a prováděl centralizaci své vlády.
Provedl několik sociálních a justičních reforem, včetně vydání Listiny svobod a obnovení
zákonů Eduarda Vyznavače.
Rodina[editovat | editovat zdroj]
Jindřich měl s uměnímilovnou[3] manželkou Matyldou tři děti. Dcera Eufémie zemřela v
mládí, Vilém, jediný Jindřichův legitimní syn, zahynul 25. listopadu 1120 při ztroskotání lodi
White Ship u normandského pobřeží; kromě něj byly mezi mrtvými i dvě Jindřichovy
nemanželské děti. Ztráta syna znamenala pro Jindřicha i ztrátu jeho jediného nástupce. Z
legitimních potomků mu zbyla pouze dcera Matylda, která se po mnoha životních peripetiích
stala královnou Anglie.
29. ledna 1121 se Jindřich, těžce zasažený rodinným neštěstím,[pozn. 4] po domluvě
canterburského arcibiskupa Raula znovu oženil. Vyvolenou se stala Adeliza z Lovaně, dle
současníků krásná žena s pokojnou povahou, kterou hluboce trápilo, že není schopná dát králi
dědice.[11]
Jindřich oplakávající utopeného syna a dědice (dobová miniatura)
Když tak Jindřich zůstal bez mužského potomka, podnikl bezprecedentní krok a přinutil své
barony přísahat věrnost a nástupnická práva své dceři Matyldě. Roku 1135 navštívil Jindřich
Normandii, aby viděl své vnuky, děti Matyldy a Geoffreyho z Anjou. Ve vnoučatech nalezl
velkou oblibu, ale brzy se začal hádat se svou panovačnou[12] dcerou a zetěm a tyto spory jej
zdržely v Normandii déle, než plánoval.
Závěr života[editovat | editovat zdroj]
Jindřich zemřel 1. prosince 1135 na otravu jídlem, přejedl se svými milovanými mihulemi v
normandském Saint Denis en Lyons. Vnitřnosti byly pohřbeny v katedrále v Rouenu a tělo
bylo převezeno do Anglie a pohřbeno v opatství v Readingu, které ve 14 letech založil.[pozn. 5]
„
Každé z jeho vítězství v něm jen vzbuzovalo strach, aby o to, čeho
dosáhl, nepřišel, a tudíž, ač se zdálo, že je z králů nejšťastnější, byl
vlastně nejbědnějším z nich.
“
— Jindřich z Huntigdonu[13]
Ačkoliv angličtí baroni přísahali podporovat Matyldu jako budoucí královnu, trůn nakonec
získal Jindřichův synovec Štěpán z Blois, syn Jindřichovy sestry Adély. Spory mezi Štěpánem
a Matyldou vyústily v dlouhou občanskou válku, označovanou jako „Anarchie“. Vleklý,
téměř dvacetiletý spor pustošící zemi nakonec po smrti Štěpánova staršího syna Eustacha
urovnala dohoda o nástupnictví Matyldina syna, Jindřicha Plantageneta.
Skotská gaelština
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Skotská gaelština (Gàidhlig)
Rozšíření
Počet mluvčích
Skotsko
62 000
Klasifikace
Indoevropské jazyky

o
Keltské jazyky

Písmo
Goidelské jazyky
Latinka
Postavení
Regulátor
Bòrd na Gàidhlig
Úřední jazyk
Skotsko
Kódy
ISO 639-1
gd
ISO 639-2
není
ISO 639-3
gla
Ethnologue
GLS
Wikipedie
gd.wikipedia.org
Skotská gaelština (gaelsky Gàidhlig, anglicky Gaelic, čti [gálik]) je goidelský jazyk keltské
větve indoevropské jazykové rodiny. Je příbuzná irštině a manštině. Společně se skotštinou a
angličtinou je jedním z jazyků, kterými se hovoří ve Skotsku.
Dodnes jí mluví skotští Gaelové na severozápadním pobřeží Skotska, na souostroví Hebridy a
část také v kanadském Novém Skotsku, kde si někteří Skotové dodnes udržují své tradiční
zvyky.
Dvojjazyčný silniční ukazatel poblíž trajektu na ostrov Mull
Podle sčítání lidu v roce 2001 bylo ve Skotsku 92 400 lidí (1,9 % skotské populace)
schopných číst, psát, mluvit nebo rozumět gaelsky. Více než polovina jich žije v oblasti
Highlands (Vysočina). Nezanedbatelná část gaelských mluvčích žije ve městech, např. přes
20 % jich žije v glasgowské aglomeraci.[1]
Gaelština nemá ve Skotsku status úředního jazyka, skotská vláda se ji však snaží chránit jako
menšinový jazyk. V oblastech s gaelsky mluvícím obyvatelstvem jsou úřední nápisy a silniční
ukazatele dvojjazyčné. Jednacím jazykem Skotského parlamentu je angličtina, ale občané
mají právo se na parlament nebo jednotlivé poslance obracet v gaelštině a dostat gaelskou
odpověď. Pokud poslanec gaelštinu neovládá, musí sám zařídit překlad a parlament mu
posléze náklady proplatí.[1]
Mapka ukazuje používání skotské gaelštiny na mapě Skotska.
Obsah
[skrýt]

1 Pravopis

2 Gramatika

3 Jazyk v dějinném kontextu

4 Vzorový text
o


4.1 Všeobecná deklarace lidských práv
5 Odkazy
o
5.1 Související články
o
5.2 Externí odkazy
6 Reference
o
6.1 Externí odkazy (gaelsky a anglicky)
o
6.2 Externí odkazy (česky)
Pravopis[editovat | editovat zdroj]
Gaelská abeceda obsahuje 18 písmen; kromě toho se ale samohlásky vyskytují i s diakritikou
(čárka doleva):
velká: A À B C D E È F G H I Ì L M N O Ò P R S T U Ù
malá: a à b c d e è f g h i ì l m n o ò p r s t u ù
Písmena jsou tradičně pojmenovaná podle jmen stromů – ailm (jilm), beith (bříza), coll
(líska).
Gramatika[editovat | editovat zdroj]
Hlavní článek: Gramatika skotské gaelštiny
Skotská gaelština má mnoho rysů podobných češtině, ale samozřejmě se v ní vyskytuje i
mnoho rysů odlišných. Mezi nejvýraznější patří:

ke změně tvaru slova nedochází při skloňování, časování apod. pouze na jeho konci, ale i na
jeho začátku (tzv. lenitace).

podstatná jména mají pouze dva rody, mužský a ženský, a čtyři pády (nominativ, vokativ,
genitiv a dativ).

přídavná jména se kladou až za jméno podstatné.

zájmena se mnohdy spojují s předložkou do jednoho slova (tzv. předložková zájmena)

kromě desítkové číselné soustavy existuje i tradiční dvacítková, která je navíc dosud
používanější než desítková

přítomný čas se vždy tvoří s použitím slovesa „být“; pro některé specifické případy existuje
zvláštní forma času budoucího (tzv. čas budoucí relativní); častá jsou slovesa složená z více
slov

velmi často se používají částice, zvláště místo české předpony či přípony

gaelština používá člen určitý (nikoliv však neurčitý)

ve větě je zpravidla nejdříve sloveso, teprve poté následuje podmět
Jazyk v dějinném kontextu[editovat | editovat zdroj]
názvy ve Skotsku kolem roku 1400 podle Davida Rosse, Scottish Place-Names, (Edinburgh, 2001)
Skotská gaelština
Angličtina
Nornština
Jazyk, z nějž se současná skotská gaelština vyvinula, přinesli na území dnešního Skotska irští
osadníci v 5. století n.l. Klasická gaelština, používaná zejména pro literární účely, byla dlouhá
staletí společná pro Irsko i Skotsko. K rozšíření skotské gaelštiny přispěl i úspěch keltské
křesťanské církve, jejímž střediskem byl klášter na ostrově Iona. V 10. století byla skotská
gaelština jazykem s vysokou prestiží, který se používal pro literární, politické i náboženské
účely.
Úpadek skotské gaelštiny začal v 11. století, kdy se král Malcolm III. zvaný Canmore
(zkomolenina gaelského přízviska „ceann mòr“, tj. „velká hlava“, v přeneseném významu
„velký náčelník, vůdce“) oženil s anglosaskou princeznou Margaret, která se později stala
jednou ze skotských národních světic. Margaret byla hluboce zbožná a kultivovaná žena a
usilovala o zvýšení kulturní i náboženské úrovně Skotska. Pod jejím vlivem upřednostnil
Malcolm, ač sám mluvčí gaelštiny, používání latiny při bohoslužbách a přiklonil se
k římským církevním zvyklostem na úkor domácích keltských tradic. Malcolm taktéž usiloval
o feudální uspořádání Skotska, které se značně odlišovalo od klanové společnosti. Během
následujících staletí se gaelsky mluvící oblasti omezily na Vysočinu a Hebridy.
Po smrti královny Alžběty I. byl jejím nástupcem prohlášen skotský král Jakub VI. Stuart a r.
1603 byl korunován anglickým králem jakožto Jakub I. Stuart. Královský dvůr se přesunul do
Londýna a s ním i většina ambiciózní skotské aristokracie. Skotsko tak přišlo o své přirozené
kulturní centrum. Král Jakub navíc usiloval o centralizovaný stát a existence svébytné gaelské
kultury a fakt, že část skotské populace hovoří skotskou gaelštinou, ideu celistvého Skotska
narušovaly. Král se proto zasazoval o potlačení skotské gaelštiny a vydal v tomto směru i
několik legislativních nařízení, postavení gaelštiny se týkají např. Ionské zákony (Statutes of
Iona).
K úpaku gaelštiny výrazně přispělo i potlačení jakobitských povstání v r. 1715 a 1745.
Rebelie měly na Vysočině a na Hebridách značnou podporu a následné represe se jich proto
silně dotkly. Až do r. 1782 bylo zakázáno nosit kilty a další součásti tradičního oděvu a hrát
na skotské dudy.
V 18. a 19. století také probíhaly odsuny obyvatelstva (Highland Clearances) z Vysočiny a
Hebrid, aby se mohly pozemky, které dříve patřily jednotlivým rodinám, sloučit a použít jako
pastviny pro výnosnější chov ovcí. První, relativně poklidná fáze odsunů spočívala zejména
v stěhování obyvatelstva do pobřežních neúrodných oblastí a velkých měst, druhá, násilnější,
v některých případech zahrnovala i vystěhování rodin či celých vesnic do Ameriky. Na tyto
traumatické události reaguje řada tradičních básní a písní a vyjadřují se k nim i autoři jako
např. Sorley MacLean.
Odsuny, rozsáhlá emigrace, legislativní omezení a negativní postoj části společnosti ke
skotské gaelštině způsobil rapidní pokles počtu mluvčích. Obrat nastal ve 20. století, kdy se
skotské gaelštině začalo dostávat oficiální podpory. Od r. 1999 zasedá v Edinburghu
obnovený skotský parlament, který mimo jiné rozhoduje o většině otázek souvisejících
s gaelštinou. Oficiálním orgánem, který má skotskou gaelštinu na starosti, je Bòrd na
Gàidhlig. Britská vláda navíc r. 2001 ratifikovala Evropskou chartu minoritních a
regionálních jazyků, jíž se zavázala k podpoře a ochraně skotské gaelštiny, velštiny, skotštiny
a irštiny. R. 2003 byla Charta ratifikována i vzhledem k manštině a kornštině.
V současné době je gaelština vyučovacím jazykem v některých školkách a školách, gaelská
akademie Sabhal Mòr Ostaig nabízí i vysokoškolské programy vyučované plně v gaelštině.
Univerzity v Edinburghu, Glasgow, Aberdeenu a Bonnu, stejně jako Univerzita Vysočiny a
Západních ostrovů nabízí programy, kde lze studovat skotskou gaelštinu a kulturu gaelského
Skotska.
Vzorový text[editovat | editovat zdroj]
Všeobecná deklarace lidských práv[editovat | editovat zdroj]
gaelsky Tha gach uile dhuine air a bhreth saor agus co-ionnan ann an urram 's ann an còirichean.
Tha iad air am breth le reusan is le cogais agus mar sin bu chòir dhaibh a bhith beò
nam measg fhein ann an spiorad bràthaireil.
česky
Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a
svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.
Irština
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Irština (Gaeilge)
Rozšíření
Irsko, Spojené království,
Počet mluvčích 448 000
Klasifikace

Indoevropské jazyky
o
Keltské jazyky

Písmo
Goidelské jazyky
Latinka
Postavení
Regulátor
Úřední jazyk
Foras na Gaeilge
Irsko, Severní Irsko (Spojené království), Evropská
unie
Kódy
ISO 639-1
ga
ISO 639-2
gle (B)
gle (T)
ISO 639-3
gle
Ethnologue
GLI
Wikipedie
ga.wikipedia.org
Irština (také irská gaelština) je goidelský (gaelský) jazyk keltské větve
indoevropské jazykové rodiny, blízce příbuzný skotské gaelštině.
Irštinou se mluví v Irské republice a Severním Irsku jako menšinovým jazykem
(vedle angličtiny), získala však status národního a úředního jazyka Irska. Irsky
mluvící obyvatelé se soustřeďují především v oblastech zvaných Gaeltacht, které jsou
v situovány přibližně do oblastí západně od Galway s přilehlými Aranskými ostrovy,
oblast v okolí města Bangor a přilehlého poloostrova. Menší oblasti jsou i ve
vnitrozemí.
Na západě ostrova mluví irštinou jako mateřským jazykem asi 50 tisíc lidí. V
Severním Irsku není irština úředním jazykem, nicméně je úředně považována za
menšinový jazyk. Dnes se irská vláda snaží o jakési „znovuvzkříšení“ irštiny na
základě různých programů, např. zavedení irštiny na úřadech, školách, v televizi a
rozhlase. Pro turistu vyvstávají jisté potíže, když se dostane do oblastí Gaeltacht, kde
se setká pouze s ukazateli v irštině, na což mapy často nemyslí. Po celé zemi je
většina nápisů dvojjazyčných v podobě anglicko-irské. Jen malá část mladé generace
umí jazykem předků mluvit, větší část populace je schopna pasivně rozumět. Asi 30
000 žáků mimo Gaeltacht navštěvuje základní a střední školy s výukou vedenou v
irském jazyce, jejich počet přitom narůstá. O chod těchto škol se stará nevládní
organizace Gaelscoileanna. Některé obory lze v irštině studovat na univerzitě,
především na Národní universitě v Galway (Ollscoil na hÉireann).
Irská státní televize TG4 vysílaná v irštině, podobně i rádiová stanice. V Severním
Irsku je malá část vysílání BBC vedena v irštině, případně s výukovými programy.
Irština se až do 60. let minulého století psala irskou unciálou, písmem užívaným od
raného středověku. Opuštění unciály ve prospěch moderních typů písma bylo dlouho
předmětem sporu, podobně jako v Německu opuštění fraktury. Před příchodem
křesťanství se irština psala keltským oghamem.
Teprve 13. června 2005 se irština stala jedním z úředních jazyků EU (s účinností od
roku 2007), tedy po více než třech desetiletích od vstupu Irska v roce 1973.
Obsah
[skrýt]

1 Charakteristika

2 Pravopis

o
2.1 Samohlásky
o
2.2 Souhlásky
3 Gramatika
o
3.1 Počáteční mutace
o
3.2 Podstatná jména
o
3.3 Člen
o
3.4 Přídavná jména a příslovce
o
3.5 Zájmena
o
3.6 Číslovky
o
3.7 Slovesa
o
3.8 Spona
o
3.9 Předložky
o
3.10 Spojky a částice
o
3.11 Homonyma

4 Různé

5 Vzorový text
o

5.1 Všeobecná deklarace lidských práv
6 Odkazy
o
6.1 Externí odkazy
Charakteristika[editovat | editovat zdroj]
Následující vlastnosti jsou pro irštinu význačné:

větná skladba typu VSO (Verb-Subject-Object) - na prvním místě ve větě stojí
přísudek, za ním podmět, potom předmět,

gramatické kategorie jmen zahrnují dvě čísla (singulár a plurál), tři pády (nominativ,
genitiv a vokativ + někde pozůstatky dativu) a dva rody (maskulinum a femininum),
Gaeltacht - území, kde se ještě mluví irsky

psaná forma se výrazně liší od mluvené, časté jsou spřežky a nevyslovované znaky,
takže slovo mívá často znatelně méně hlásek než písmen,

v pravopise se dále uplatňuje pravidlo tzv. úzkých a širokých hlásek - výslovnost
všech souhlásek závisí na charakteru sousedních samohlásek (/e/, /i/ se nazývají
úzké, ostatní široké),

v určitém postavení slov jejich počáteční souhlásky podléhají změnám, tzv. mutacím,

neexistuje samostatný výraz pro „ano“ a pro „ne“, tyto se obvykle nahrazují
opakováním dotyčného slovesa v požadovaném tvaru,

předložky se spojují s osobními zájmeny v jednotná slova, např. le + tú > leat, „s
tebou“,

velmi často se vyskytují předložkové vazby. Příklad: Níl a fhios ag m'athair go bhfuil
tú anseo. = "Můj otec neví, že tu jsi." - doslova „Není toho znalost u mého otce, že jsi
ty tady“. Samostatné sloveso „mít“ neexistuje, opisuje se: níl ticéad agam = "nemám
jízdenku", doslova „není jízdenka u mě“.

spolu se skotskou gaelštinou a manštinou patří k takzvaným q-keltským jazykům (na
rozdíl od p-keltské velštiny, bretonštiny a kornštiny). Často proto na místech, kde je
ve velštině hláska p, je v irštině k. Hláska p se v původně irských slovech nevyskytuje
(ale je relativně častá v již dávno přejatých slovech, která se považují téměř za
domácí, takže písmeno p je součástí irské abecedy).
Pravopis[editovat | editovat zdroj]
Irština používá písmen a, á, b, c, d, e, é, f, g, h, i, l, m, n, o, ó, p, r, s, t, u, ú. Písmena j,
v a z se vyskytují vzácně v přejatých slovech, k, q, w a y se prakticky nepoužívají.
Dříve používaná irská unciála
Vztah mezi psanou a mluvenou podobou je složitý. Ačkoliv v padesátých letech
proběhla reforma pravopisu, která odstranila některé tiché souhláskové spřežky (např.
pův. aedhea dnes psáno ae, pův. idhe na konci slova se dnes píše í), pravopis zejména
souhlásek stále ve větší míře odpovídá středověké výslovnosti.
Samohlásky[editovat | editovat zdroj]
Samohlásky mohou být dlouhé a krátké a nabývají pěti hodnot jako v češtině, tj. a, e,
i, o, u, navíc v nepřízvučných slabikách se vyskytuje neurčitá samohláska ə.
Pravopis vychází ze zásady, že každá psaná souhláska má měkkou a tvrdou
výslovnost (v irštině caol a leathan, znamená úzký resp. široký). Každý shluk
souhlásek má výslovnost buď měkkou, či tvrdou, přičemž odlišení se dosahuje volbou
samohlásek tento shluk obklopujících: písmena e a i značí měkkou výslovnost, a, o, u
tvrdou. Následkem toho se často vyskytují dvojice (někdy trojice) samohlásek, kde
jedna značí výslovnost a druhá (a příp. třetí) vyznačuje tvrdost/měkkost (výjimkou je
v dnešním pravopise ae považované za jednu tvrdou samohlásku. Pravidlem je, že
pokud je jedna z nich označená čárkou, čte se dlouze jako v češtině, zatímco druhá (a
případně třetí) se nečte. Pokud není žádná označena čárkou, je pro člověka neznalého
irštiny těžké poznat, kterou samohlásku má číst. Orientační výslovnost je uvedena v
tabulce:
Samohlásky
výslovnost
psáno
přízvučná nepřízvučná
a
a
o
o
u
u
Poznámky *):
ai
a
Hláska e se zapisuje jako e na konci slova, jinak
jako ei.
e, ei*
e
i
i
Výslovnost spřežky io závisí na následující
souhlásce, např. ios čteme is, zatímco ion on nebo
un.
ə
i
Výslovnost spřežky ao závisí na dialektu.
oi
o
ui
i
ea
a
Přízvuk je obecně stejně jako v češtině na první
slabice, v jižních nářečích na první dlouhé slabice,
pokud je jedna z prvních třech slabik dlouhá (ve
výslovnosti, tj. např. eo se považuje za dlouhou
slabiku).
e
io
i nebo u*
ao
é nebo í
aoi
í
ae, aei é
eo,
eoi
ó
ia
íə
ua
úə
uai
úi
Souhlásky[editovat | editovat zdroj]
Následující tabulka udává přibližně výslovnost souhlásek. Spřežky mb, nd, ng, gc, ts
a bhf slouží k indikaci počáteční mutace - čte se první písmeno resp. v posledním
případě bh, druhé písmeno pomáhá určit základní tvar slova (např. u tvaru gcat víme,
že základní tvar je cat = kočka). Tyto spřežky mohou být jen na počátku slova, s
výjimkou ng.
Spřežky bh, ch, dh, fh, gh, mh, ph, sh a th se vyskytují také v počátečních mutacích
(např. cat → chat), ale mohou se vyskytovat i uvnitř slov. Pokud je irština psána
unciálou, což je i dnes časté např. na vývěsních štítech, místo písmene h se používá
tečka nad předchozím písmenem.
Souhlásky
psáno
výslovnost
Poznámky *):
gh představuje hlásku γ, tj. znělý protějšek ch, podobně se vyslovuje g např. v
nizozemštině.
ng představuje hlásku ŋ, zadopatrovou nosovku, jako např. v angl. koncovkách -ing.
Stupeň palatalizace t a d závisí na nářečí, výslovnost
, dž je charakteristická spíš pro sever (Ulster) a anglické rodilé mluvčí.
Měkkost souhlásky je obecně výraznější před tvrdou samohláskou a naopak.
Například de (= od, z) čteme spíš de, zatímco deoch (= nápoj) čteme ďoch či džoch.
Obdobně bó (= kráva) se čte jako se píše, zatímco buí (= žlutý) čteme spíše bwí než
bí.
tvrdá
měkká
p
p, pw
p, pj
ph
f, fw
f, fj
b, bp
b, bw
b, bj
bh, bhf
v, w
v
fh
tiché
tiché
m, mb
m, mw
m, mj
mh
v, w
v
c
k, kw
k, kj
ch
ch, chw
chj, h
g, gc
g, gw
g, gj
gh
gh*
j
ng
ng*
ng*
t, ts
t
tj, ť, c,
*
th
h
h
d, dt
d
dj, ď, dž*
dh
gh
j
n, nd
n
n, ň
r
r
r
l
l
l, ľ
s
s
š
h,sh
h
h
Výslovnost spřežek th, gh, dh, bh, mh se může měnit po samohlásce. Tak třeba th a
často ani gh a dh na konci slova se nevyslovují, např. áth (= brod) čteme á; adh, agh
vyslovujeme aj, ogh se čte ou, abh či amh vyslovujeme au apod.
Samotné h se vyskytuje jen na začátku slova a je vždy malé, i když vlastní slovo
začínáme velkým písmenem (např. Poblacht na hÉireann = Irská republika).
Obdobně může před samohláskou vlivem mutací vzniknout t nebo n, protože tato
písmena mohou fungovat i jako součást slova, pro snadnou rozlišitelnost mutací se
oddělují pomlčkou (např. an t-úll = jablko, čteme dohromady). Pokud je ovšem slovo
psáno s velkým písmenem, pomlčku možno vynechat (An tAontas Eorpach =
Evropská unie). Všechny prefixy počátečních mutací se píšou malým písmem, i když
jinak píšeme kapitálkami.
Gramatika[editovat | editovat zdroj]
Počáteční mutace[editovat | editovat zdroj]
Irština rozlišuje dva základní typy počátečních mutací (ve velštině jsou tři).

Oslabení (ir. séimhiú, angl. lenition), spočívalo původně ve změně plozívní (závěrové)
hlásky na frikativní (úžinovou). To zůstalo při mutaci b, p, a tvrdého k, g, které se
mění na v, f, ch, γ. V jiných případech se výslovnost změnila, takže původní θ a ð na
místě oslabených t a d vystřídaly hlásky h a γ. V pravopise se tato mutace značí
přidáním h za původní písmeno a podléhají jí slova začínající na b, c, d, f, g, m, p, s, t.
Dříve se také (nesprávně) tato mutace označovala jako přídech.

Zákryt (budu používat toto jako překlad anglického eclipsis = zatmění, název je
pravděpodobně odvozen od reprezentace této mutace v písmu. Irsky urú.) mění
neznělou souhlásku na příslušnou znělou a znělou na odpovídající nosovku.
Označuje se v psaném jazyce připsáním nové hlásky před původní (přičemž g se
mění na ng). Podléhají mu slova začínající na b, c, d, f, g, p, t.
Krom toho se vyskytují další typy mutací:

Změna s → t (v pravopise značeno ts)

U slov začínajících na samohlásku
o
prefix h
o
prefix n-
o
prefix t-
U slov, která začínají na hlásky neumožňující počáteční mutaci, tato neprobíhá a
počátek slova zůstává beze změny. Role počátečních mutací byla původně fonetická,
dnes nesou i gramatický význam. Detailněji viz jednotlivé gramatické kategorie níže.
Podstatná jména[editovat | editovat zdroj]
"Pozor děti"
Podstatná jména jsou tradičně členěna do pěti tříd (deklinací - díochlaonadh).
Rozpoznat třídu je nejsnazší podle tvaru genitivu. Díky historickému vývoji došlo ke
změně tvarů plurálu a mnohdy i genitivu u značného množství slov, takže znalost
zařazení podstatného jména pod určitou deklinaci ještě negarantuje schopnost správně
skloňovat.
1. První třídu tvoří jména mužského rodu končící na tvrdou souhlásku. Genitiv je
tvořen měkčením koncové souhlásky. Např. nominativům bád (= člun), fear (= muž)
odpovídají genitivy báid a fir. Vokativ je stejný jako genitiv. Při měkčení se koncové
-ch mění na nevyslovované -gh
2. Druhá třída je tvořena až na tři výjimky jmény ženského rodu. Genitiv se tvoří
koncovkou -e + příp. měkčením poslední souhlásky. Např. long (= loď) → loinge, coill
(= les) → coille. Někdy původní e není díky změně pravopisu a výslovnosti vidět teach (= dům) → tí (původně, tighe). Vokativ singuláru je u druhé až páté třídy stejný
jako nominativ.
3. Třetí třída sestává jak z mužských, tak z ženských jmen. Genitiv se tvoří koncovkou
-a a případně tvrzením poslední souhlásky. Př.: loch (= jezero) → locha, feoil (=
maso) → feola.
4. Čtvrtou třídu tvoří většinou mužská jména končící na samohlásku nebo zdrobňující
příponu -ín (př. rí = král). Genitiv je stejný jako nominativ.
5. Pátá třída je nejméně pravidelná. Tvoří ji převážně ženská jména. Genitiv se tvoří
tvrzením poslední souhlásky, koncovkou -ach, u jmen končících na samohlásku
koncovkani -d, -n. Př.: máthair (= matka) → máthar, beoir (= pivo) → beorach, cara
(= přítel) → carad.
Plurál existuje silný a slabý. Slabý plurál je tvořen měkčením končící souhlásky (to
převažuje u první třídy, kde je pak nominativ plurálu stejný jako genitiv singuláru),
nebo koncovkami -a, -e v závislosti na tvrdosti či měkkosti koncové samohlásky (to
převažuje u druhé třídy). U třetí až páté třídy převažuje silný plurál. Ten je tvořen
nejčastěji příponami -anna, -acha, -í, méně často -ta, -tha a dalšími.
Genitiv slov majících slabý plurál je stejný jako nominativ singuláru, u slov se silným
plurálem jako nominativ plurálu. Vokativ plurálu je u slov se slabým plurálem tvořen
z nominativu singuláru příponou -a, u slov se silným plurálem je v plurálu vokativ
stejný jako nominativ. Příklady z první deklinace:
nom. sg.
gen. sg. vok. sg. nom. pl. gen. pl.
fear
vok. pl.
fear (= muž) fir
fir
fir
feara
bás (= smrt) báis
báis
básanna básanna básanna
V oslovení předchází vokativu vždy částice a, která způsobuje oslabení první
souhlásky následujícího slova, tudíž správný tvar oslovení je např. a fhir! = muži!.
Člen[editovat | editovat zdroj]
V irštině existuje jen určitý člen an. Člen způsobuje počáteční mutace následujícího
slova.


V jednotném čísle je v nominativu tvar an, přičemž dochází
o
u ženských jmen k oslabení první hlásky jména (an mháthair = ta matka),
kromě jmen začínajících na d, t.
o
u ženských jmen začínajících na s ke změně na t (an tsúil = to oko)
o
u mužských jmen začínajících na samohlásku k přidání předpony t- (an t-úll =
to jablko)
V genitivu jednotného čísla pro mužská jména je tvar také an, přičemž dochází
o
oslabení první hlásky jména (an fhir = toho muže), kromě jmen začínajících
na d, t.
o
u jmen začínajících na s ke změně na t (an tsolas = toho světla)

V genitivu jednotného čísla pro ženská jména je tvar členu na, přičemž
o

V množném čísle je tvar členu na, přičemž v nominativu
o

u jmen začínajících na samohlásku se přidá prefix h (na hoibre = té práce)
se přidává prefix h k ženským jménům (na hoibreacha = ty práce)
v množném genitivu pak dochází
o
k zákrytu první hlásky (na bhfear = těch mužů)
o
k dodání prefixu n- před slova začínající na samohlásku (na n-éan = těch
ptáků)
Pokud je slovo určeno přívlastkem tvořeným určitým jménem v genitivu, považuje se
za určité a člen se před něj už neklade. Např. Baile Átha an Rí (Athenry - město v
Irsku) znamená doslova město toho brodu toho krále.
Přídavná jména a příslovce[editovat | editovat zdroj]
Přídavné jméno se klade za podstatné jméno. Pokud to je v ženském rodě, dochází k
oslabení počátečního písmena přídavného jména, tedy např. velká žena = bean mhór,
ale velký muž = fear mór. V genitivu je to opačně, v plurálu pak dochází k oslabení
první hlásky adjektiva jen v nominativu a jen když podstatné jméno má koncovku
silného plurálu. Některá přídavná jména jsou užívána ve formě předpony, pak, jako i
u jiných složenin, dochází k oslabení poč. písmena druhé části složeniny (seanfhear =
starý muž).
Přídavná jména umístěná za jménem podstatným se spolu s ním skloňují. To znamená
obvykle v genitivu měkčení poslední souhlásky v mužském rodě a příponu -e v
ženském, v plurálu pak přípony -e nebo -a. Adjektiv končící v nominativu na
samohlásku si udržují tento tvar i v dalších pádech.
Stupňování: komparativ získáme většinou pomocí měkčení poslední souhlásky a
přípony -e. Někdy je stupňování nepravidelné: (maith = dobrý → fearr, mór = velký
→ mó). V porovnávající větě se před komparativ klade částice níos (is í an Rúis níos
mó ná Éirinn = Rusko je větší než Irsko). Superlativ je vyjádřen stejným tvarem jako
komparativ. Rozlišujeme podle kontextu (is í an Rúis an tír is mó ar an domhan =
Rusko je největší země na světě). Obvykle se (zjednodušeně) uvádí, že rozlišení
komparativ vs. superlativ je ekvivalentní použití níos vs. is.
Příslovce tvoříme z přídavných jmen pomocí částice go (maith = dobrý, go maith =
dobře).
Zájmena[editovat | editovat zdroj]
Osobní zájmena mají několik forem. Kromě základní formy existuje forma emfatická,
používaná pro zvýraznění zájmena. Některá mají rozdílný tvar pokud jsou v podmětu
nebo v předmětu:
já
zákl. mé
ty
tú
on
sé
ona
sí
my
muid, sinn
vy
sibh
oni
siad
podmět
emf. mise tusa
předmět zákl. mé
thú
seisean sise muidne, sinne sibhde siadsan
é
í
muid, sinn
sibh
iad
emf. mise thusa eisean
ise
muidne, sinne sibhde iadsan
Navíc existuje zájmeno středního rodu ea, které je dnes používáno jen velmi omezeně
ve větách typu Is ea. = Je to tak.
Přivlastňovací zájmena jsou
Stuart (zámek)
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zámek Stuart
Zámek Stuart (anglicky: Castle Stuart), se nachází ve Skotsku na pobřeží zálivu
Moray Firth, nedaleko Inverness (cca 16 km severovýchodně), střediska skotské
Vysočiny (Highlands).
Zámek byl postaven pro třetího hraběte z Moray mezi lety 1619 až 1625. Dílo bylo po
dlouhodobém užívaní bez větších oprav kompletně zrestaurováno na přelomu 19. a
20. století. Dnes funguje jako luxusní ubytovací zařízení.
Nedaleko zámku se nalézá místní hřbitov s malým kostelíkem, jenž není součástí
stavby a je užíván pro nedaleké vesničky Fisherton a Newton.
Moray Firth
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Moray Firth z pevnosti Fort George
Topografie
Moray Firth je fjord na severu Velké Británie, konkrétně na východě Skotska.
Zasahuje 56 km do vnitrozemí, kde se postupně mění na Beauly Firth, odkud se lze
díky Kaledonskému kanálu dostat přes Loch Ness, Loch Oich a Loch Lochy až k
Atlantickému oceánu. Záliv je rozdělen na dvě větší části, oddělené úžinou mezi
pevností Fort George a městem Fortrose.
V minulosti (cca kolem roku 800) byl právě Moray Firth hranicí mezi územím vlády
Vikingů (na jihozápad od zálivu) a skotských kmenů (na jihovýchodě).
Díky tomuto zálivu omývá Severní moře severovýchodní část města Inverness, pro
jehož obyvatele (a nejen je) je Moray Firth obrovským přírodním bohatstvím ať už v
podobě ryb, delfínů, velryb nebo 800 km dlouhého skalnatého, ale i písčitého pobřeží,
se spoustou druhů flóry a fauny. Záliv má také bohaté zásoby ropy, která se zde také
těží.
Na krajích zálivu lze navštívit historická města jako Inverness, Cromarty, Nairn,
Balintore, nebo Fortrose, pevnost Fort George, či zámek Stuart.
Kaledonský kanál
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kaledonský kanál
Kaledonský kanál (anglicky: Caledonian Canal) je průplav ve Skotsku, který
spojuje Severní moře na východě a Atlantický oceán na západě. Délka celého kanálu
je 96 kilometrů (je nejdelší ve Skotsku) a prochází z Inverness do jezera Loch Ness,
dál do jezera Loch Oich a přes další jezero Loch Lochy ústí nedaleko města Fort
William do Atlantického oceánu.
Kanál je v provozu od roku 1822, kdy jej dokončil Thomas Telford. Překonání
výškového rozdílu (celkem 20 metrů) je na kanále vyřešeno systémem zdymadel,
kterých je zde po celé délce celkem 29. Zdymadla v činnosti lze vidět v místě zvaném
Neptune's Stairscase, nebo Fort Augustus.
Thomas Telford
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Thomas Telford
Narození
9. srpna 1757
Dumfriesshire
2. září 1834 (ve věku
Úmrtí
77 let)
Westminster
Místo odpočinku Westminsterské opatství
architekt, stavební
Povolání
inženýr a autor
autobiografie
Ocenění
člen Královské
společnosti
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Thomas Telford (9. srpna 1757 Westerkirk, Skotsko – 9. září 1834) byl stavební
inženýr.
Narozen ve Westerkirku ve Skotsku. Vyučil se kameníkem a pracoval na různých
stavbách v Edinburghu, Londýně a v Portsmouthských docích. V roce 1787 se stal
stavebním inženýrem veřejných prací v hrabství Shropshire. V roce 1790 byl pověřen
první samostatnou velkou prací, kterou byl most přes řeku Severn v Montfordu
(Montford Bridge).
Ellesmerský kanál[editovat | editovat zdroj]
Pontcysyllteský akvadukt přes údolí řeky Dee v severním Walesu (červen 2005)
Velkým úspěchem se stal Ellsmereský kanál, průplav spojující uhelné doly a
železárny ve Wrexhamu s Chesterem a Shrewsbury. Součástí této stavby je jeden
z technických divů průmyslové revoluce – Pontcysyllteský akvadukt, překlenující
údolí řeky Dee. Je 305 m dlouhý a má 19 litinových oblouků. Koryto kanálu bylo
konstruováno z litinových desek spojovaných rybinovou drážkou a zpevněných
cementem. Kanál je dodnes v provozu a plavba po něm patří k nezapomenutelným
turistickým zážitkům.
Kaledonský kanál[editovat | editovat zdroj]
Kaledonský kanál
Po dokončení Ellsmerského kanálu se Telford vrátil do rodného Skotska a řídil stavbu
Kaledonského kanálu, který mimo jiné prochází jezerem Loch Ness. Mezi jeho další
proslulé stavby patří visutý most Menai Suspension Bridge (1819–1826) spojující
ostrov Anglesey s pevninou ve Walesu a londýnské doky (Katherine's Docks 1824–
1828). Byl rovněž významným stavitelem britské silniční sítě. Za svůj život postavil
více než 1000 mil silnic (např. Londýn – Holyhead).
Wrexham
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wrexham
Kostel svatého Jiljí
Poloha
Souřadnice
53°2′47″ s. š., 2°59′36″ z. d.
Stát
Spojené království
země
Wales
hrabství
Clwyd
Wrexham
Wrexham, Wales
Rozloha a obyvatelstvo
Počet obyvatel
61 603
Správa
Oficiální web
www.wrexham.gov.uk
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Wrexham je město na severu Walesu. Lidská činnost v oblasti Wrexhamu se datuje
do mezolitu. Na počátku střední doby bronzové se oblast stala centrem
kovozpracujícího průmyslu. Město je sídlem fotbalového klubu Wrexham FC
založeného roku 1864. Několikrát se zde konal putovní festival National Eisteddfod.
V roce 2011 zde žilo 61 603 obyvatel. Nachází se zde Kostel svatého Jiljí ze
čtrnáctého století (v patnáctém byl přestavěn).
Mezolit
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Doba kamenná

paleolit
o
nejstarší paleolit
o
starý paleolit
o
střední paleolit
o
mladý paleolit
o
pozdní paleolit

mezolit

neolit

eneolit
Mezolit (z řec. mesos, μεσος = střední a lithos, λιθος = kámen) nebo také střední
doba kamenná označuje období mezi 10 000 př. n. l. až 8000 př. n. l. a končí
začátkem neolitizace Evropy. Mezolit je pokračováním paleolitu za změněných
přírodních podmínek a spíše jen tradičně uznáván za samostatné období.
Obsah
[skrýt]

1 Chronologie

2 Pohřeb z Téviec - Muzeum Toulouse

3 Změna podnebí, vegetace a fauny

4 Potrava a její získávání

5 Sídlení a bydlení

6 Nástroje
o
6.1 Kamenná industrie
o
6.2 Organické materiály

7 Umění

8 Mezolitici a neolitici

9 Nejvýznamnější evropské lokality

10 Odkazy
o
10.1 Reference
o
10.2 Literatura
o
10.3 Externí odkazy
Chronologie[editovat | editovat zdroj]
Vzhledem k postupnému šíření zemědělství se spodní chronologická hranice mladší
doby kamenné (neolitu) udává na různých územích rozdílně. Pro střední Evropu platí
cca 5500 př. n. l.. Na Předním východě nastává po konci pleistocénu již prekeramický
neolit a o mezolitu, jako lovecko-sběračské adaptaci na holocénní klima, zde tedy
většinou ani nemluvíme. Mezolit začíná na konci poslední doby ledové (resp. po
jejím posledním studeném výkyvu - ml. dryas - 9600 př. n. l.), kdy nastává rychlé
oteplování a nastupuje období geologické současnosti (holocénu). V závislosti na
změně podnebí se mění vegetace a mizí řada zástupců glaciální fauny. Člověk
prokázal vysokou schopnost adaptace a přizpůsobil se novým podmínkám.
Pohřeb z Téviec - Muzeum Toulouse[editovat | editovat zdroj]
Mezi lety 1928 až 1934 bylo objeveno a archeologicky prozkoumáno mezolitické
osídlení a pohřebiště na ostrůvku Téviec západně od poloostrova Quiberon v Bretani
(Francie)[1]. Téviec patří k několika málo mezolitickým nalezištím v Bretani. V době
před 6 000 až 5000 roky, byl ostrov Téviec v laguně a Lamanšský průliv ještě
neexistoval (takže na území dnešní Anglie bylo možno vstoupit pěšky)[2]. Tyto
lokality jsou umístěny na odpadových (kuchyňských) hromadách, které obsahují
především skořápky mořských měkkýšů, korýšů, kosti sépií, ryb, ptáků, kytovců a
suchozemských savců[3], stejně jako úlomky po opracování pazourku. Právě v
místech, kde lovci-sběrači žili a odhazovali zbytky mušlí a kosti, pohřbívali své
zemřelé[4]. Toto nahromadění schránek mořských živočichů způsobilo, že se hroby
(pohřby) zachovaly; uhličitan obsažený v lasturách izoloval kosterní pozůstatky od
kyselé zeminy[4].
Nástroje vyrobené z kostí a parohů jsou na nalezišti hojné. Kamenné pozůstatky
zahrnují množství geometricky opracovaných nástrojů a součástí zbraní ze štípaného
pazourku. Podle nového datování vznikly před 6 740 až 5 680 roky; naznačují tak
mnohem delší osídlení než se dříve předpokládalo a jež skončilo současně se začátky
neolitu[5].
V nalezišti Téviec bylo deset hrobů, které celkem obsahovaly pozůstatky 23 jedinců,
dospělých i dětí[6]. Přítomnost úlomku pazourku zaraženého a uvízlého v obratli
jednoho jedince svědčí o násilné smrti[7]. Hroby byly často spojené s rituálním
ohništěm a mohly být pokryty vrstvou větších kamenů nebo kamenných desek [8].
Hroty šípů byly nalezeny a odebrány z několika dalších koster; je dosti
pravděpodobné, že se jednalo o pohřby po hromadném zabíjení[2].
V této hromadě lastur a kostí bylo také nalezeny stovky ostří nožů z pazourku, tisíce
šípů, desítky sekyr z paroží jelenů, dvě desítky krátkých dýk z kančích kostí a další.
Kostry byly vyzdviženy a jsou uloženy v několika francouzských muzeích a v
pařížském Ústavu lidské paleontologie[9].




Jeden z pohřbů z Téviec byl věnován do muzea v Toulouse. Kostra vpravo byla
považována za mužskou a ta vlevo za ženskou. Při rekonstrukci exponátu (1997 až
2010), byl analyzován antropology, paleontology, archeology, botaniky, zoology,
malakology a vědci dalších oborů. Při této nové studii se obě pánve ukázaly být
ženského pohlaví [2]. Zejména analýza vzorků DNA potvrzuje, že se jedná o dvě ženy
ve věku 25 až 30 let. Byla též vyšetřena mitochondriální DNA jednoho ze dvou
jedinců a bez překvapení odpovídá té nejběžnější genetické sekvenci, která je známa
u současných Evropanek[10].
Kostry vykazují stopy násilné smrti[4]. Podle expertizy paleoantropologa a soudních
lékařů[11] jsou na lebce kostry vpravo stopy po pěti úderech do hlavy, z nichž dva byly
smrtelné, a nejméně jedno poranění šípem mezi očima. Levá kostra vykazuje stopy po
dvou úderech do hlavy. Nicméně, někteří archeologové mají za to, že tyto stopy
mohou být důsledkem hmotnosti vrstvy zeminy nad pohřbem[12].
Obě těla byla pečlivě pohřbena v jámě vykopané z poloviny v podloží a z půlky ve
vrstvě kuchyňských odpadků (úlomků lastur a kostí), kterými byla jáma zahrnuta.
Část hrobu je chráněna střechou z paroží jelenovitých [2]. Pohřební výbava zahrnuje
nástroje z pazourku a zejména krátké dýky z kostí kance, a také pohřební klenoty
vytvořené z lastur mořských živočichů vrtaných a spojených do náhrdelníků, náramků
a řetězů a kruhů na nohy. Některé z kostěných objektů mají ryté linky a další prvky[2].
Změna podnebí, vegetace a fauny[editovat | editovat zdroj]
V důsledku oteplování se z jihu navracelo lesní rostlinstvo. Nejprve bříza a borovice,
poté líska a pak se postupně rozšiřoval smíšený dubový les s dubem, jilmem, lípou a
jasanem. Ve výrazně teplých a suchých sprašových stepích pokračoval vývoj
černozemí. Voda z tajících ledovců se shromažďovala v jezerech a tvořila prostředí
bohaté na ryby. S lesem se šířil los, jelen, srnec, divoké prase, zubr, medvěd, při
vodních tocích se objevil bobr a vydra. Dále pes, zajíc a želva.
Potrava a její získávání[editovat | editovat zdroj]
Od chladnomilné stádní zvěře otevřené tundry (kůň, sob polární) se lovci museli
přeorientovat na lesní, spíše jednotlivě či v malých stádech žijící zvěř. Většího
významu nabyl rybolov a lov vodního ptactva. Zejména zesílil podíl sběru lesních
plodů. Chladné podnebí ledových dob umožňovalo konzervaci potravy mrazem, v
mezolitu bylo nutné ji obstarávat pravidelně. Jeden nezdar při lovu už v mezolitu
neznamenal ohrožení existence. Zvířata žila rozptýlena v prostoru lesa. Lov byl (na
rozdíl od paleolitu) více individuální. K lovu se užíval luk, šípy a přinejmenším místy
i pes (jako první domestikované zvíře). Mezolitiky skončila epocha lovců a sběračů.
Sídlení a bydlení[editovat | editovat zdroj]
Rozptýlenost zdrojů potravy znamenala i rozptýlenost osídlení. Osady byly malé,
během roku se pravděpodobně stěhovaly podle zdrojů obživy (lov – rybolov – sběr).
Na jednom místě se mohlo jen stěží uživit větší množství lidí po celý rok. Nevíme, na
jaké vzdálenosti se stěhovali, ale víme, že sídliště byla vyhledávána opakovaně.
Osady sestávaly z nevelkých lehkých nezahloubených chat. Na některých sídlištích
byly nalezeny oválné nebo nepravidelné jámy, ojediněle s kůlovými jamkami. Tyto
zahloubené objekty byly snad sezónními obydlími pro chladnější období, lehká letní
obydlí zřejmě nezanechala výraznější stopy.
Nástroje[editovat | editovat zdroj]
Kamenná industrie[editovat | editovat zdroj]
Znakem je především výrazná mikrolitizace všech nástrojů, která započala již v
předchozím období. Typologickým znakem jsou geometrické tvary: trojúhelníky,
lichoběžníky, kruhové úseče a jednoduché příčně retušované hrůtky.
Organické materiály[editovat | editovat zdroj]
Na sídlištích konzervovaných rašelinou (Velká Británie, Dánsko, Skandinávie,
Pobaltí) byly nalezeny početné nástroje a zbraně z jeleních a sobích parohů, dále
předměty ze dřeva (luky, lopaty). Ve Freisacku (Braniborsko, západně od Berlína) byl
nalezen fragment rybářské sítě, dále dřevěný plovák, části vesel, provázky atd. V
Holandsku byl nalezen člun. Hojně se používaly kostěné a parohové nástroje
(harpuny, oštěpy). Také lyže a saně.
Umění[editovat | editovat zdroj]
Umění v nálezech téměř úplně chybí, doklady se nezachovaly, jen ve východním
Německu jsou doklady umělecké činnosti jako ornamentika na kostěných a
parohových nástrojích (ryté linky, čárky, vrypy).
Mezolitici a neolitici[editovat | editovat zdroj]
Během 6. tisíciletí byli lovci a sběrači vystřídáni pastevci a zemědělci neolitu. V
dochované materiální kultuře se v celé Evropě však nenachází žádný náznak či
předzvěst převratných následujících hospodářských změn. V mnoha regionech
severní Evropy mezolitici zřejmě ještě po nějakou dobu přežívali a stali se tak
současníky neolitických zemědělců, jinde pravděpodobně převzali novou civilizaci a
přispěli tak k jejímu rychlému šíření.
Neolitici preferovali sprašové půdy, které mezolitici vyhledávali jen sporadicky, takže
ke kontaktům (početně omezených skupin) takřka nedocházelo. Rychlý demografický
růst neolitiků učinil z lokálních skupin mezolitického obyvatelstva během několika
staletí nevýznamnou menšinu, jejichž životní prostor se neolitickou expanzí stále více
zmenšoval. Mnohé technologické prvky považované za neolitické, jako jsou broušené
kamenné nástroje či keramika, jsou nalézány již v „mezolitických“ vrstvách.
Nejvýznamnější evropské lokality[editovat | editovat zdroj]

Olenij ostrov (na Oněžském jezeře, 300 km severovýchodně od Petrohradu)

Lepenski Vir (Srbsko)

Star Carr (Velká Británie)
Neolit
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Doba kamenná

paleolit
o
nejstarší paleolit
o
starý paleolit
o
střední paleolit
o
mladý paleolit
o
pozdní paleolit

mezolit

neolit

eneolit
Neolit nebo také mladší doba kamenná je pravěké období (zhruba 8 000 až 5 000 let
před naším letopočtem), ve kterém se namísto dosavadního lovu a sběru stává
hlavním zdrojem obživy zemědělství.
Samotný výraz neolit pochází z řeckého neos = nový a lithos = kámen a odráží v
názvu jeden z typických prvků tohoto období (viz níže). Tato tzv. neolitická revoluce
začíná na Blízkém východě někdy v 8. nebo v polovině 7. tisíciletí př. n. l. a ukončuje
tak období mladého mezolitu; neolit ovšem na různých územích začíná odlišně, podle
toho, jak rychle či pomalu se sem šířila znalost prvotního zemědělství, které je
rozhodujícím znakem období. Ve střední Evropě se uvažuje o 6. tisíciletí př. n. l..
Někdy ve 4. tisíciletí př. n. l. pozvolna přerůstá v období eneolitu.
Obsah
[skrýt]

1 Typické rysy

2 Vznik zemědělství

3 Domestikace zvířat

4 Teorie týkající se rozšíření
o
4.1 Difuzionistická teorie
o
4.2 Autochtonistická teorie
o
4.3 Substrátová teorie

5 Prekeramický neolit

6 Kultury, skupiny

7 Literatura

8 Související články

9 Externí odkazy
Typické rysy[editovat | editovat zdroj]
Neolitická doba se vyznačuje následujícími aspekty:

zemědělství - ve střední Evropě hlavně pěstování obilnin a luštěnin a chov domácích
zvířat

výroba keramických nádob, keramika

výroba první broušené a vrtané industrie

počátky vědomé výroby oděvů

usedlý způsob života spojený se stavbou trvalých domů (v paleolitu pouze stany a
chaty netrvalého charakteru)
Vznik zemědělství[editovat | editovat zdroj]
V 10. nebo v 9. tisíciletí př. n. l. došlo v oblasti tzv.úrodného půlměsíce (tj. v oblasti
dnešní Palestiny, Sýrie, Turecka, Íránu a Iráku) ke změnám ve způsobu získávání
obživy počátkem zemědělství v návaznosti na oteplení v holocénu po poslední době
ledové. V předchozích dobách byl obživou lov a sběr přírodních plodů, hlíz a zrn
divokých trav. Lidé postupně začali sami účelově pěstovat obilí (hlavně pšenici a
ječmen) a chovat dobytek (ovce, kozy, hovězí dobytek). Vedle obilnin také pěstovali
hrách, čočku, proso, len, mák, boby, výjimečně i oves a žito.
Nejstaršími sídlišti, kde byla archeologicky zaznamenána přítomnost obilnin, jsou

Mureybit v severní Sýrii (odhadované stáří nálezu 8050–7542 př. n. l.),

Ali Koš v Íránu (7500–6750 př. n. l) a

Jericho v Jordánsku (7000 př. n. l.).
Podobná centra se o něco později vytvořila i ve Střední Americe a na Dálném
východě v oblasti Žluté řeky (Chuang-che)).
Nejstarší známou společenskou resp. náboženskou stavbou je Göbekli Tepe, snad už z
10. tisíciletí př. n. l.
Domestikace zvířat[editovat | editovat zdroj]
Zároveň se začátkem pěstování obilnin, došlo i k domestikaci divokých zvířat.
Zpočátku si lidé pravděpodobně vytvářeli tzv. živé konzervy. Tj. drželi v zajetí
mláďata ulovených zvířat a vykrmovali je k pozdější spotřebě. Archeologicky nejsme
schopni u kosterního nálezu postihnout, jestli se jednalo o „živou konzervu“ či již
plně domestikované zvíře. Až později došlo k výraznému zmenšení velikosti
chovaných zvířat. Nejstarší nálezy kostí ovce ze sídliště pocházejí ze Zarev
Chemi/Shandaru (9 000 př.n.l.). Nálezy kozy se objevují později - kolem 7 500 - 6750
př.n.l. Kosti hovězího dobytka byly nalezeny v Jerichu (7 000 - 6750 př.n.l.), Agrisse
(6 500 př.n.l.) a Knossu (6 100 př.n.l.). Domestikovaný vlk - pes se objevil na
sídlištích mimo úrodný půlměsíc a to ve Star Carr (Anglie) a v Seckenberg Moor
(Německo, cca 7 500 př.n.l.). Nelze vyloučit, že sloužil (i) jako potrava.
Teorie týkající se rozšíření[editovat | editovat zdroj]
Difuzionistická teorie[editovat | editovat zdroj]
Neolit se šíří difuzí - pronikáním nových skupin obyvatel z oblastí úrodného
půlměsíce - Turecko, Syropalestina, Kurdistán přes Balkán, do střední Evropy. S
tímto fenoménem měl souviset i příchod Indoevropanů do Evropy. Autorem a
hlavním představitelem byl Vere Gordon Childe.
Autochtonistická teorie[editovat | editovat zdroj]
Neolit vzniká přímo na místě: vytvářejí se lokální místa neolitizace. Zastávají ji
především středoevropští badatelé pro místní vývoj: O.Menghin nebo R.Pittioni.
Substrátová teorie[editovat | editovat zdroj]
Kombinace předchozích uvažuje o pronikání neolitického obyvatelstva na území
mezolitiků.
Prekeramický neolit[editovat | editovat zdroj]
Pojem vztahující se k specifickému období na blízkém Východě, Balkáně a egejské
oblasti, kdy místní obyvatelstvo sice znalo zemědělství, ale nedokázalo ještě vyrábět
keramiku, resp. keramické nádoby. Protože keramické nádoby a střepy z nich patří
mezi nejdůležitější archeologické nálezy, vzniklo pro toto období specifické
pojmenování.
Kultury, skupiny[editovat | editovat zdroj]

Kultura s lineární keramikou

Kultura Vinča

Kultura bukovohorská

Kultura s vypíchanou keramikou

Kultura potiská

Protolengyel

Lengyelská kultura

Kultura s moravskou malovanou keramikou

Jarmucká kultura
Literatura[editovat | editovat zdroj]

Ivan Pavlů, Marie Zápotocká: Současný stav a úkoly studia neolitu v Čechách,
Památky archeologické 2/1979, str. 285-318

Radomír Pleiner: Pravěké dějiny Čech, Academia, Praha 1978

Vladimír Podborský a kolektiv: Pravěké dějiny Moravy, Muzejní a vlastivědná
společnost, Brno 1993, ISBN 80-85048-45-0

Podobné dokumenty

TRANSFORMACE (The Shift)

TRANSFORMACE (The Shift) “zapadnout” a respektovat pravidla hry života a vytvořit lepší podmínky pro nás a pro naše rodiny. Ale zároveň mnozí z nás objevili, že ve snaze vyvořit víc = větší dům, lepší auto, vyšší plat, atd...

Více

ISSUE 04 / 2014 – free PDF

ISSUE 04 / 2014 – free PDF Tak nějak to napsal Carl Jung v jedné ze svých knih. Šťastní můžeme být pouze tehdy, když je náš život uveden do rovnováhy, a bohužel, bez ohledu na to, zda se nám to líbí nebo ne, hybnou silou mus...

Více

PDF/formát A4

PDF/formát A4 a v noci nad krajinou létává pod černou oblohou, sedlákům krávy zabı́jı́ tou mocı́ čarovnou. 5. Jiný zas na křı́ž přı́sahal, že jejı́ kouzla zná, v noci se v černou kočku měnı́ dı́...

Více

studie daniela samka - Department of Anglophone Literatures and

studie daniela samka - Department of Anglophone Literatures and komunistů. Události roku 1948 byly provedeny lidmi, kteří uvěřili, že účel světí prostředky, a připuštěny mnoha dalšími, kteří z vystrašenosti, které se naučili za Protektorátu, a díky zoufalé naiv...

Více

medsoft 2016 - Creative connections

medsoft 2016 - Creative connections služby knihoven (VISK) 2 – Mimoškolní vzdělávání knihovníků“ a v „Programu podpory výkonu regionálních funkcí knihoven“. Výsledky byly dále využity při přípravě katalogu prací, konkrétně knihovnick...

Více