tady

BRIS
Sven Yrvind
Strávil jsem víc než rok na středně velké plachetnici a kromě jiného jsem došel k poznání, že
velká loď nepřináší více radosti než malá. Postavit velkou loď je drahé a má nákladný provoz.
Také se s ní obtížněji manévruje a hůře se hledá místo v přístavu. Samozřejmě má i své
výhody. Je rychlejší, více uveze a člověk se s ní může předvádět, ale tyhle věci pro mně nejsou
podstatné a tak jsem po zvážení všech pro a proti dospěl k názoru, že se pro mně hodí spíše
loď menší.
Bydlel jsem v podkroví matčina domu. Byla ráda, že jsem zpátky. Požádal jsem jí, zda si mohu
na zahradě postavit malou oceánskou plachetnici. Souhlasila a řekla, že vždy ráda vidí, když
dělám něco tvořivého. Stejného názoru byli i sousedé, kteří byli stále trochu překvapení z toho,
že ten nezbedný synek od vedle přeplul Atlantik na předělaném starém parníku. Psali o tom i
v novinách.
Mezi jabloněmi na zahradě jsem napnul plachtovinu jako ochranu před deštěm. Netrvalo
dlouho a měl jsem návštěvu ze stavebního úřadu. Ptali se mně, zda na to mám povolení.
„Budu tady stavět malou loď. Až ji postavím, plachty zase sundám a vyrazím na moře“, řekl
jsem jim.
„Dokážeš si představit, jak by to vypadalo, kdyby to takhle udělal každý?“, zeptali se mně.
„A dokážete vy si přestavit, jak by to vypadalo, kdyby byl každý úředníkem ze stavebního
úřadu?“, odpověděl jsem.
To je pochopitelně namíchlo a donutili mně, ať plachty sundám. Když se večer matka vrátila
domů a slyšela, co se stalo, rozčílila se. „Svene“, řekla mi, „zmenši trochu plány, vykliď sklep a
postav tu loď tam. Na jaře ji odtamtud nějak dostaneme“.
Sklep nebyl velký, ale já byl skromný. Největší problém byl, že dům byl velmi starý a stál na
bytelných žulových základech, metr tlustých. Sklep byl asi metr a půl pod zemí. Zvenku vedlo
několik schodů k malým dveřím, přes které se bude muset loď vynést ven. Takže jedno z
konstrukčních omezení bylo, jak navrhnout oceánskou jachtu, která bude dost malá na to, aby
prošla dveřmi od sklepa.
Nakonec jsem navrhl loď šest metrů dlouhou a 170 centimetrů širokou, s dvěma stěžni bez
stěhů a lugrovým oplachtěním. Aby měla malý ponor, bude mít sklápěcí ploutev. Budu jí
stavět metodou studeného kopyta, kdy se diagonálně přes sebe lepí vrstvy dýhy. Tuto metodu
jsem se naučil v loděnici Souters ve městě Cowes v Anglii. Abych udržel nízkou váhu, budou
na dně uzavíratelné přihrádky pro uložení zásob. V kajutě pak budu mít necelý metr světlé
výšky, v místě vybrání pro nohy o něco více. Oba konce lodi budou v tloušťce šedesát
centimetrů vypěněny, aby loď byla nepotopitelná. Na stěnách bude čtyřcentimetrová vrstva
izolace, která zvýší vztlak v případě převržení a také mně bude chránit před zimou.
Začal jsem ji stavět 21. června 1971. Byl nejdelší den roce, což je ve Švédsku velký svátek.
BRIS
1
Pojmenoval jsem jí Bris, to znamená švédsky bríza. Podobné slovo existuje v němčině,
francouzštině, španělštině a jiných jazycích, takže nebudu muset jméno složitě vysvětlovat,
jako tomu bylo u mé předchozí lodi.
Když se staví loď, tak všechno trvá mnohem déle, než se původně zdálo. Bylo to hlavně díky
mým omezeným financím. Podzim přešel, ale před vánocemi se vrátil Alan. Podařilo se mu na
Floridě prodat náš parník. Peníze z prodeje mi hodně pomohly. Vrátil jsem matce peníze,
které mi půjčila na letenku z Rio de Janeira do Švédska a zbytek mi vydržel až do jara. Jak
stavba pokračovala, přicházelo se na loď podívat více a více lidí. Loď rostla a zabírala stále
více místa. I ti nejzdvořilejší návštěvníci nedokázali skrývat své obavy, že se loď nepodaří
dostat ze sklepa ven. Každý znal nějakou historku na toto téma a neopomněli se s ní podělit.
Na začátku října konečně přišel můj velký den. Odmontoval jsem nástavbu, sundal dveře a
odstranil zárubně. Otesal jsem jeden z žulových bloků, který vyčníval ze zdi. Dali jsme kilový
balík kávy chlapíkovi s bagrem, který pracoval opodál, aby odstranil schody do sklepa a
protáhl výkop od sklepních dveří dále na zahradu. Pak se nám s partou pomocníků podařilo
dostat loď ven.
Jaké bylo moje zděšení, když jsem zjistil, že loď netěsní u ploutvové skříně. Rok se chýlil ke
konci a já jsem po vší té dřině nechtěl zůstat na břehu další dlouhou švédskou zimu. Měl jsem
v plánu obeplout mys Horn a plout do Pacifiku. Málokdo věřil, že to dokážu. Zvláště jeden
činorodý pán. Byl to podnikatel, který se zajímal o jachting. Zaklepal jednou na dveře sklepa a
zajímal se o můj projekt. Pak se objevil ještě několikrát, poradil, nebo s něčím pomohl.
Sympatický člověk. Jednoho dne mi učinil nabídku. Dá mi tisíc dolarů, když se svou lodí
vyrazím na moře. Já na oplátku uzavřu životní pojistku vinkulovanou na jeho jméno. Přijal
jsem to bez váhání. Neměl jsem konec konců co ztratit.
Stavili jsme se u doktora, ten mně prohlídnul, pak jsme šli do pojišťovny, podepsali papíry a
bylo to.
Vyplul jsem jednoho studeného dne, foukal severní vítr. Mezi lidmi, kteří se se mnou přišli
rozloučit byl i přítel podnikatel.
Brzy se objevil další vážný problém mé lodi. Bris se začala mohutně kývat, výkyv byl až
šedesát stupňů na každou stranu. Důvodem byla setrvačnost těžkých stěžňů bez podpěrných
stěhů. Stěžně jsem si nechal vyrobit na zakázku. Udělal jsem výpočty zatížení a zadal jsem
výrobci rozměry a váhu, deset kilo na stěžeň. Výrobce mi dodal krásné, velmi pevné stěžně.
Jejich jediný problém byl, že byly příliš těžké. Vážily patnáct kilo místo deseti. S obavami
jsem doplul do Německa a pak kanály do Holandska, kde jsem potkal Jannike, zvědavou
nezávislou mladou dívku. Měla přítele, ale tomu řekla, že žárlivost je buržoazní přežitek, který
ona neuznává. Mně řekla to samé. Musel jsem jí přijmout takovou, jaká je, pokud jsem s ní
chtěl být.
Uvědomil jsem si, že musím něco udělat s problémy, které má loď má. Jedni dobří lidé mi
dovolili umístit Bris ve své stodole, kde jsem na ní mohl pracovat. Já však byl rozmrzelý a
zklamaný a místo práce na lodi jsem trávil spoustu času s Jannike.
Jednoho dne, šli jsme zrovna kolem vchodu do velkého knihkupectví, se mi zatočila hlava.
Začal jsem se kymácet. Dal jsem před sebe ruku, abych se zachytil, ale byl jsem příliš slabý,
spadl jsem na zem a omdlel. Když jsem po chvíli přišel k sobě, byla kolem spousta lidí, mezi
nimi Jannike a jedna zdravotní sestra, která mi měřila puls. Přestože jsem byl slabý a právě
jsem se probral z mdlob, upoutalo mně, že sestřička používala k odečítání času při měření
pulsu malé přesýpací hodiny. Jannike mě uklidňovala, že sanitka už je na cestě. Snažil jsem se
BRIS
2
protestovat, ale neslyšela mě. Brzy jsme byli na cestě k ní. Saniťáci mě odnesli na nosítkách do
její postele. Brzy jsem zesílil natolik, že jsme se mohli milovat. Její přítel byl zapomenut.
Situace to byla neudržitelná, musel jsem se postarat o loď. Prodal jsem část těžkého a
nepotřebného vybavení, jako kotevní naviják a kus řetězu, abych získal nějaké peníze. Pak
jsem se vrátil stopem zpátky do Švédska, kde jsem si musel vytrpět, jak mě spousta lidí se
zadostiučiněním vítala slovy: „Vidíš, my jsme ti to říkali“. Od kamaráda jsem si vzal auto a s
přívěsem z půjčovny vyrazil do Holandska pro svou loď.
Po příjezdu jsem hned spěchal za Jannike. Klepal jsem, nikdo neotvíral, ale já věděl, kde
Jannike nechává klíč a tak jsem si odemkl. Uvnitř nikdo nebyl. Ptal jsem se po ní u známých,
ale nikdo jí už řadu dní neviděl. Po třech dnech mi nezbylo, než se s vypůjčeným autem a svou
lodí na vleku vydat na cestu zpátky. Do Švédska jsem dorazil velmi unaven. Zaklepal jsem na
matčiny dveře a otevřít mi přišla Jannike, v náručí držela mimino mé sestry. Prostě jsme se
minuli.
Zimu jsem strávil v Holandsku. Teď bylo jaro. Na zahradě jsem z lodi odstranil ploutev a
ploutvovou skříň. Přístřešek z plachtoviny jsem tentokrát nestavěl, abych nedráždil stavební
úřad. Do lodi jsem zabudoval krátký ploutvový kýl. Jeden můj známý, který dělal domovníka,
mi daroval staré schodiště z borovice, které jim zbylo při opravách domu. Použil jsem jej jako
balast. Do sádrové formy jsem odlil kýl ze 120 kg olova ze starých varhan. Firma Proctor Mast
mi velmi levně prodala použitý desetimetrový hliníkový stěžeň . Zkrátil jsem jej na šest metrů.
Přešil jsem plachty a dal lodi bermudské oplachtění. Nemohl jsem si už dovolit žádné
experimenty.
Když jsem spustil Bris znovu na vodu, byla vodotěsná tak, že jsem u dna nedokázal ani
navlhčit poštovní známku.
Jannike přerušila studium sociologie v Holandsku a rozhodla se vyrazit se mnou. Nastěhovali
jsme se na loď, což se jí velmi líbilo.
Můj děda říkával: „Když jsme vyjížděli na oceán, jezdili jsme severně od Skotska a západně od
Irska. Je to na otevřeném moři, ale dá se dobře využít stáčejících se větrů. Při cestě zpátky
jsme se vraceli přes průliv La Manche, kde fouká hlavně od západu“. Cestu přes Severní moře,
průliv La Manche a Biskajský záliv jsem si vyzkoušel při předchozí plavbě a silný námořní
provoz a písečné mělčiny se mi příliš nelíbily. Rozhodl jsem se, že tentokrát poplujeme
severní cestou.
Na začátku června 1973 jsme byli konečně připraveni vyrazit na sever. Bylo škaredé počasí,
zataženo, liják a silný vítr. Ale vítr foukal z jihu a my se nemohli dočkat, až vyrazíme. Já proto,
že jsem měl velké zpoždění proti původnímu plánu a Jannike se prostě těšila na svou první
plavbu.
Přeručkovali jsme podél hrázdění mola na konec. Jannike se chytla jednoho pilotu. Vytáhl
jsem plachty a řekl jí, ať se pustí. V tu chvíli přišel prudký poryv větru. Loď vystřelila vpřed
jako raketa. Poté co jsem na lodi provedl řadu změn jsem jí ještě neměl v ruce, ale podařilo se
mi protáhnout se s ní úzkým vjezdem do přístavu, i když jsem jí přitom párkrát obouchal o
molo. Náš kurs byl na zadní vítr , déšť nás bičoval a my uháněli vpřed plnou rychlostí, které
byla loď schopna. Jannike se držela lodi jako klíště. Nebyli jsme připoutaní a loď neměla
zábradlí. Vítr neutichal. Odpoledne jsme zakotvili v dobře chráněném přístavu Marstrand.
„Tak co říkáš na tenhle drsný začátek?“, zeptal jsem se Jannike.
„Drsný začátek?“, odpověděla. „Takže takhle to není pořád?“
BRIS
3
Když Jannike řekla svým přátelům, že se mnou hodlá vyrazit na moře v malé, podomácku
vyrobené plachetnici, chtěli jí odradit a vyprávěli jí o hrozných bouřích, které nás v oceánu
čekají. Jannike, která nikdy nebyla na lodi, zato měla velkou představivost, si udělala o
plachtění poněkud nepřesný obrázek.
Počasí hraje velkou roli. Další den foukal ideální svěží vítr a bylo slunečno. Proplétali jsem se
mezi ostrovy, které nás chránily před vlnami na širém moři. Na ostrovech byla i řada
přírodních kotvišť. Vše šlo jako po másle.
Jednoho dne jsme přeplouvali z ostrovů Koster asi třicet mil do Norska. Svěží bríza nám
foukala do boku. Vždy vitální Jannike najednou ztichla. Zanedlouho zbledla a začala zvracet.
Byl jsem překvapený, protože moře se sice houpalo, ale počasí bylo dobré. Jannike byla úplně
vyřízená. Ležela v posteli a sténala. Kromě Janničiny mořské nemoci proběhla přeplavba bez
dalších událostí a i Jannike se po pár hodinách otřepala.
Janničina mořská nemoc mě nicméně přinutila přemýšlet. Naše plánovaná cesta severně od
Skotska a západně od Irska na Madeiru bude hodně drsná. Byla velká šance, že nás potkají
dlouhotrvající silné jihozápadními větry. Hebridy a západní pobřeží Irska budou v mém
závětří a já se budu muset týdny probíjet proti větru, aby nás silný příboj nerozbil o skaliska.
Jakmile vyplujeme, nebude cesty zpět a nebudeme mít možnost zavolat o pomoc. Myslím, že
Jannike by to nezvládla. Když dostala mořskou nemoc na dnešním rozvlněném moři, zdráhal
jsem se domyslet, co by s ní udělala skutečná bouře.
Snažil jsem se jí vysvětlit, že nemůže pokračovat v plavbě. Doprovodil jsem jí na autobusové
nádraží a rozloučil jsem se s ní. Napíšu, až dorazím na Madeiru.
Bez Jannike mi loď připadala studená a cizí. Cítil jsem se osaměle a nebyl jsem si jist, zda
jsem se rozhodl správně, ale Jannike byla pryč a já musel bojovat dál jako chlap. Pokračoval
jsem na jih Norska a odtamtud nastavil kurs na Shetlandy.
Chtěl jsem co nejdříve opustit silný příbřežní provoz a rybářské lodě a tak jsem vyplul do
silného východního větru. Vykřižoval jsem z dlouhého, úzkého fjordu, kde jsem strávil noc,
obeplul mys, nastavil kurs a povolil plachty.
Chtěl jsem jet co nejrychleji a tak jsem vytáhl velkou plochu plachet. Kosatku jsem měl
vyvázanou na čelenu a Bris surfovala po vlnách. Občas se naklonila trochu více a kosatka se
dotkla vody. Věřil jsem, že jsem postavil pevnou loď a pokračoval jsem dál. Najednou se
kosatka ponořila do vody, ozvala se rána a čelen se rozpadl na tři kusy. Prostřední zmizel v
moři a oba krajní se houpaly na svých úchytech. Nebyl to dobrý začátek, jen pár hodin po
vyplutí na širé moře, ale neodradilo mě to. Protože jsem svou loď ještě dobře neznal a
nedokázal jsem správně vybalancovat plachty, postavil jsem jí brzy po západu slunce do driftu.
Byl jsem příliš unavený a neměl jsem automatického kormidelníka.
Následující ráno přineslo dobré počasí. Byl jsem v oblasti vysokého tlaku vzduchu se slabými
větry. Bris se v takových podmínkách dokázala pohybovat dosti rychle. Loď nebyla přetížená a
moře bylo klidné. Nastavil jsem kormidlo tak, že jsem pod něj zapříčil své těžké pohorky a loď
se řídila sama.
Po pár dnech hezkého počasí jsem spatřil ostrov Fair, který leží na půl cesty mezi Orknejemi a
Shetlandami. Povzbudilo mě, že jsem přeplul Severní moře tak rychle a držel se při tom
naplánovaného kurzu. Připadalo mi, že půlku bitvy už mám vyhranou a nebude trvat dlouho a
přistanu na Madeiře. Při pohledu na mapu to vypadalo, že mě čeká lehčí část cesty. Měl jsem
ještě nějaké čerstvé potraviny a tak jsem plný sebedůvěry zamířil rovnou do Atlantiku, aniž
bych zastavil doplnit zásoby.
BRIS
4
Se soumrakem se na obloze objevila šedá mračna a maják na ostrově Fair zmizel za
horizontem. Nechal jsem Severní moře za zády a vplul do Atlantiku. Byl 21. červen, nejdelší
den v roce. Přivítaly mě velké atlantické vlny, jako předzvěst věcí příštích.
Nazítří jemně poprchávalo, vítr foukal proti mně a sílil. Nechtěl jsem se dostat blízko Hebrid
a rybářských lodí okolo nich a tak jsem změnil kurs na západo-severo-západ, abych se dostal
více na širé moře. Vítr dosáhl síly bouře a já zredukoval oplachtění na bouřkové plachty.
Následovaly tři týdny téměř permanentních bouří, které mě zanesly až na 62. rovnoběžku,
blízko Islandu. Ochladilo se. Nepřestával jsem bojovat s počasím. Měl jsem vytažených tolik
plachet, kolik jsme já a loď zvládli. Vlny narážely do lodi s nezměrnou silou. Jedna vlna
odhodila Bris do závětří a naklonila ji téměř do roviny. Hrnky, pánvičky a spousta dalších věcí
přeletělo z jedné strany lodě na druhou. Otevřel jsem poklop kabiny, abych se přesvědčil, zda
je stěžeň stále na svém místě a uviděl, že lano, které tahám za lodí a měřím jím rychlost v
uzlech, vychází na návětrné straně a je protaženo mezi kýlem a kormidlem. Vlna tedy vrhla
Bris alespoň tři metry přes lano dozadu a do strany.
Jindy jsem byl v noci na palubě, abych zrefoval už tak malou bouřkovou plachtu. Stál jsem u
stěžně, loď byla natočena po větru, abych měl sušší palubu. Díval jsem se směrem k zádi, když
jsem uviděl a uslyšel obrovskou lámající se vlnu, která mířila rovnou na mě. Neměl jsem čas
skočit ke kormidlu a tak jsem si sedl na palubu, objal pevně stěžeň rukama a nohama a doufal,
že to dobře dopadne. Bris začala sjíždět po vlně a nabírala rychlost. Rachot vlny a rychlost
lodi byly omračující. Hrozilo, že se loď každou chvíli zaboří přídí do vody. Štěstí však stálo při
mně a loď dojela na spodek vlny v pořádku. Všude kolem byla bílá pěna. Dokončil jsem
refování plachty, otočil loď do návětří a zalezl do podpalubí. Podle bolesti v zádech jsem si
uvědomil, jak křečovitě jsem musel svírat ten stěžeň.
Byly chvíle, kdy jsem byl v pokušení otočit loď a utéct po větru, abych ukončil to nekonečné
narážení vln do trupu lodi, způsobené probíjením se proti větru, ale nejsnadnější cesta
málokdy vede k úspěchu a já už měl za sebou jeden nepovedený start.
Neměl jsem to jednoduché ani s jídlem. Pár dní před mým odjezdem vyhořel v Goteborgu
supermarket a vše, co bylo blízko ohně prodávali za polovic. Výhodně jsem tak koupil čtyřicet
konzerv masových koulí. Ale po třech týdnech neustávajících bouří, kdy jsem měl každý den
masové koule, jsem začal přehodnocovat svůj vztah k tomuto mému nejoblíbenějšímu jídlu.
Ačkoli jsem se tomu zdráhal uvěřit, když mě bouře zanesly na 62 stupeň severní šířky blízko
Islandu, začal vítr přicházet více ze severu a já mohl povolit plachty, nabrat rychlost a radovat
se z toho, že vlny přestaly tlouct do lodi. Uměl jsem už loď mnohem lépe vyvažovat a dokázal
jsem nastavit plachty tak, aby se sama řídila téměř na libovolném kursu. I to přispělo k větší
rychlosti.
Jak jsem se posouval na jih, odkládal jsem jednu vrstvu svetrů za druhou a když jsem se
dostal na zeměpisnou šířku jižního Španělska, mohl jsem se konečně na palubě pořádně umýt.
Měl jsem před sebou ještě kus cesty, až jednoho rána jsem konečně spatřil ostrov Madeira.
Než jsem se přiblížil k přístavu Funchal padla tma, ale tento nekomplikovaný přístav jsem
dobře znal a tak jsem jsem do něj zajel potmě a vyhodil kotvy na stejném místě, jako před
čtyřmi lety v přestavěném parníku. Byly čtyři hodiny ráno. Cesta mi trvala 45 dní. Byl jsem
štíhlý, ale ve formě a loď si poradila se všemi bouřemi, které jí na cestě potkaly.
Byl jsem unavený, ale samým vzrušením jsem nemohl dospat. Vstal jsem brzy, vyřídil
proclení, vyměnil peníze a rychle zamířil na trh pro šťavnaté tropické ovoce. Jistě si dokážete
BRIS
5
představit, jak výtečně mi chutnalo po týdnech strávených na masových koulích připálených
při požáru.
Madeira byla stále tak nádherná, jak jsem si jí pamatoval. Měl jsem se dobře, týdny ubíhaly a
měnily se v měsíce. Stejně jako má předchozí loď i Bris měla malý ponor a byla ukotvena
blízko nábřeží. Měl jsem tak výborný výhled na hezké dívky procházející kolem. Myslel jsem
na Jannike, několikrát mi psala a chtěla přijet. Odpověděl jsem jí, ať přijede, můžeme zkusit
přejet na Kanárské ostrovy, je to pár dní cesty a počasí bývá příznivé.
Na poště jsem se seznámil s Gábi a Jorgem, dvěma mladými Němci, kteří tábořili v horách a
procházeli síť zavlažovacích kanálů zvaných lavadas. Vyprávěli jsme si navzájem své zážitky a
oba pak šli se mnou do přístavu podívat se na loď. Když odcházeli, Gábi mi řekla, že Jorg zítra
odlétá, ale ona zatím zůstává a doufá, že se ještě uvidíme. Nechtěl jsem lézt Jorgovi do zelí a
tak jsem se cítil trochu trapně a nic jsem neříkal. Bylo mi divné, že neodjíždějí spolu. Možná
se nepohodli, ale to se mi nezdálo, protože se k sobě chovali hezky.
O pár dní později jsem se vracel z trhu a uviděl Gábi, jak na mě čeká na schodech mola, kde
jsem měl přivázaný nafukovací člun. Říkala, že ji zajímá moje loď a cestování a tak jsme se
přeplavili na palubu. Zkoušel jsem trochu vyzvídat o jejím příteli, ale řekla mi, že Jorg je její
bratr, se kterým si dobře rozumí a tráví spolu hodně času. Předtím jsem mluvil hlavně s
Jorgem, ale teď jsem se dozvěděl, že Gábi se zabývá matematikou a dokonce jí studuje v
doktorském studiu na univerzitě v Goettingenu. Překvapilo mě to, protože málokterou dívku
baví matematika a tahle byla navíc devatenáctiletá pohledná blondýnka. Ale matematika se
má dělat, když je člověk mladý.
Newtonovi bylo 22, když udělal svůj největší objev a Einsteinovi 25. S Gábi jsme si rozuměli.
Diskutovali jsme o rozdílech mezi Riemanovým a Lebesgueovým integrálem, o konformním
zobrazení a jeho důležitosti pro dvourozměrnou proudovou dynamiku, o tom, jak
Joukowského transformace s jednou komplexní proměnnou dokáže změnit kruh v profil
křídla a o spoustě dalších krásných věcí, které jsem dnes už povětšinou zapomněl. Bavili jsem
se o různých způsobech cestování a o tom, že staří lidé mají peníze, ale na cestování jsou příliš
unavení, kdežto mladí lidé toužící poznat svět dají horko těžko dohromady peníze na
potloukání se s batohem.
Připadalo jí fantastické, že mohu cestovat po celém světě ve své malé lodi jen za pomocí větru
a pádla. Uvědomovala si, že je to velice čistý a zdravý způsob života.
Strávili jsme spolu celý den. Večer jsem jí doprovodil do jejího hotelu a šel spát na loď. Když
jsem se ráno vzbudil, seděla zase na schodech mola. Měla s sebou batoh. Přeplul jsem pro ní
na gumovém člunu.
„Svene“, povídá, „je hloupé abych těch málo peněz co mám utrácela za hotel. Když mě necháš
přespávat na lodi, ušetřím a můžeme si za to kupovat jídlo na trhu a lístky na autobus, abych
ti ukázala hezká místa v horách. Až přijede tvá přítelkyně, vrátím se zpátky do Německa ke
svému výzkumu“.
Řekl jsem si, že Jannike je moderní dívka, která považuje žárlivost za buržoazní přežitek.
Když jsem jí v Holandsku potkal, musel jsem se smířit s tím, že má přítele. Teď bude řada na
ní, aby se smířila s tím, že až přijede, bude na lodi bydlet Gábi.
Takže jsem Gábi přivítal na palubě. Čas s ní ubíhal rychle a jednou při večeři někdo zvenku
zaklepal na loď. Otevřel jsem luknu a venku uviděl rybáře sedícího ve člunu a na zadní lavici
usmívající se Jannike. Přeskočila se svým batohem ke mně na loď. Když uviděla Gábi, příliš se
jí to nelíbilo. Ale obě dívky se k sobě chovaly zdvořile a stejně už bylo pozdě hledat Gábi hotel.
BRIS
6
Na lodi byla jen jedna postel, metr široká, ale nakonec jsme se tam nějak poskládali a řekli si,
že ráno je moudřejší večera.
Ráno Gábi řekla: „Když jsem se přistěhovala na loď, tak jsem slíbila, že odejdu až přijede
Jannike. Ale to jsem ještě nevěděla, co vím teď. Zvykla jsem si na Bris a na Svena a na
svobodný život na malé lodi. Teď sním o širých oceánech a dalekých krajích a o všech těch
úžasných věcech, o kterých mi Sven vyprávěl. Nechci se vrátit do maloměšťáckého Německa a
pokračovat ve výzkumu. Chci se plavit s vámi“.
Jeden muž a dvě přítelkyně na lodi malé jako Bris, to bylo trochu moc. Ale osud občas přináší
krkolomné situace. Když se Gábi přistěhovala na pár dní na loď, nevěděl jsem, že to promění
její sny. Cítil jsem se teď za ní zodpovědný.
Zároveň jsem se cítil zodpovědný i za Jannike. Je pravda, že to byla moderní dívka, kterou
nezajímal tradiční model vztahů mezi mužem a ženou, ale cítil jsem, že tohle na ni bylo trochu
moc. Na druhou stranu je možné, že až vyplujeme, mořská nemoc jí přinutí z lodi odejít.
Rozhodli jsme se, že to vyzkoušíme. Obě dívky odešly na trh nakoupit zásoby, já se potopil a
očistil trup lodi a začal se připravovat na vyplutí po dlouhé době strávené v přístavu. Když
bylo vše hotovo, šli jsme na celnici a pak vyrazili ke Kanárským ostrovům.
Všechno šlo jako na drátkách. Jannike se překvapivě cítila jako starý mořský vlk. Ve třech
jsme si mohli lépe rozdělit práci a nemusel jsem se tolik bát při přejíždění námořních
koridorů s nákladní dopravou. Hlídky jsme drželi po dvou hodinách, takže jsem měl čtyři
hodiny odpočinku v podpalubí s jednou s dívek, zatímco druhá držela hlídku u kormidla.
Na moři nám to fungovalo dobře. Do přístavu jsme dojeli v dobré náladě, ale ta neměla
dlouhého trvání. Na Gábi čekal dopis od rodičů. Dovolili jí jet na Madeiru, protože s ní jel
bratr. Když se ovšem Jorg vrátil sám a řekl jim, že Gábi se ještě týden zdrží, začali si dělat
starosti. Přece jen jí bylo pouze devatenáct, studovala matematiku a byla chloubou rodiny. A
pak jím od ní přišel dopis, že končí se studiem a bude se plavit do Brazílie na lodi vyrobené
někde ve Švédsku ve sklepě. Byli v šoku a v dopise jí vyhrožovali Interpolem a jinými věcmi,
pokud se Gábi okamžitě nevrátí. Dopis byl dlouhý a na Gábi udělal velký dojem. Rozbrečela se
a řekla, že bude muset odjet.
Jannike na sobě nedala nic znát, ale to, že se o mně nebude muset dělit jí potěšilo. Na plavbě z
Madeiry se osvědčila, takže jsem s ní v posádce počítal. Další zastávkou mělo být Rio de
Janeiro. Cesta to bude náročnější než obvyklá přeplavba z Kanárských ostrovů na Barbados.
Je to dále a je potřeba projet rovníkovými tišinami a dostat se do pásma stabilních větrů na
jižní polokouli. Naložili jsme na loď tolik zásob, kolik se do ní vešlo. Místo masových koulí teď
budou naším nejčastějším jídlem konzervy sardinek.
Vyrazili jsme v půlce října, i když nás někteří odrazovali, že sezóna hurikánů ještě neskončila.
Smál jsem se pod vousy a hrdě jím odpovídal, že loď jsem stavěl tak, aby obeplula mys Horn a
hurikánů se nebojím.
Tři dny jsme pomalu driftovali ve větrném stínu Kanárských ostrovů. Pak jsme chytili
severovýchodní pasát a Bris vyrazila jižním směrem západně od Kapverd. Jakmile vítr zesílil,
Jannike dostala znovu mořskou nemoc. Během přeplavby z Madeiry na Kanárské ostrovy na
sobě nedala nic znát, asi ze strachu, že jí vysadím na břeh a budu dál pokračovat jen s Gábi.
Teď, unášení pasátem, jsme se už nemohli vrátit a její sebekontrola polevila. Bylo jí opravdu
zle. Zvracela, nejedla, jenom ležela v posteli a sténala. Nemohl jsem nic dělat. Po čtrnácti
dnech jsem se začal bát, že umře. Týden na to omdlela a spadla na podlahu. Od té doby se
začala zlepšovat, udržela už trochu jídla a začala si číst.
BRIS
7
Zhruba v té době jsem našel ve vlasech první veš. Za pár dní jich bylo víc a netrvalo dlouho a
byl jsem zavšivený až po uši. Neměli jsme na palubě žádné spreje ani krémy a tak jsem se
musel každé vši zbavit ručně. Připadal jsem si trapně, protože vši jsem měl jenom já.
Pokaždé, když jsem se Jannike zeptal, řekla, že vši nemá. Nakonec svolila, ať se jí podívám do
vlasů, protože jí tam něco svědí. Našel jsem tam neuvěřitelné množství vší a vajíček, její
světlé vlasy byly skoro černé, jak se to tam hemžilo vešmi. Tisíce jsme jich vyházeli přes
palubu, ale úplně jsme se jich zbavit nedokázali.
Postupně jsme si zvykli na pobyt na moři. Pevnina a lidská civilizace se zdály být nekonečně
daleko. Byli jsme spokojení v našem malém světě na lodi. Měli jsme malé krátkovlnné rádio,
ale poslouchat zprávy se nám nechtělo. Komunikovat z vnějším světem jsme nemohli.
Vybavení lodi bylo primitivní, neměli jsme ani elektriku. Žili jsme jednoduše a konkrétně. Po
dvou týdnech odloučení na moři, kdy nás moderní civilizace nebombardovala informacemi,
se nám zdálo, že naše kulturní návyky ustoupily do pozadí. Žili jsme teď a tady. Co se stalo
předevčírem, nebo co se stane pozítří, nemělo žádný význam. Tady v pasátech se čas zastavil.
Kolumbus a před ním ptáci od počátku věků tady zakusili stejné moře, stejný vítr a stejné vlny.
Existuje jenom přítomnost. Pokud bylo potřeba něco udělat, udělali jsme to okamžitě a
okamžitě také viděli výsledek.
Jaký to rozdíl oproti člověku žijícímu ve společnosti, kde dělba práce málokdy umožní uvidět
konečný výsledek činnosti, a kde plat pouze přiživuje bankovní konto, ze kterého neustále
odcházejí platby za věci pořízené z dřívějška.
Vrátili jsme se do původního stavu lidského bytí. Když v noci zesílil vítr, okamžitě mě to
probudilo, vyšel jsem na palubu, zrefoval plachtu, rozhlídl se kolem a zalezl zpátky do postele.
Jen se moje hlava dotkla polštáře, už jsem zase spal. V Atlantiku se nám pročistily hlavy a
zostřily smysly.
V rovníkových tišinách bylo velmi horko, ale těch tři sta mil relativního bezvětří jsme přejeli
poměrně rychle. Pak jsme se dostali do oblasti jihovýchodního pasátu a museli jet ostře proti
větru, abychom neminuli roh Brazílie a silný rovníkový proud nás neodnesl nazpět do
severního Atlantiku. Loď narážela do vln a jeden den, kdy jsem tvrdě bojoval proti větru, nás
to odneslo třicet pět mil zpátky.
Ale brzy jsme nabrali rychlost a dělali sto deset až sto dvacet mil denně. Minuli jsme Bahia de
Salvador na pobřeží Brazílie a pokračovali dalších tisíc mil na jih k Riu de Janeiro, nesení
pasátem. A pak, po čtyřiceti osmi dnech a čtyřech tisících mílích strávených na moři jsme
uviděli horu připomínající cukrovou homoli, známou to dominantu Ria a byli jsme rádi, že
jsme se tak přesně trefili.
Yacht klub v Riu je hned vlevo za vjezdem do zátoky Guanabara. Pár lidí se tam pamatovalo
na můj škuner Duga, se kterým jsem tam byl před třemi lety. Čerstvá voda a čerstvé jídlo
chutnají náramně po dlouhé době strávené na malé lodi. Hned jsme si také koupili prostředek
na odvšivování.
Prohlédli jsme si místní pamětihodnosti, Cordovado se sochou Krista, Copacabanu a další
známé pláže a také jsme se věnovali společenskému životu. Nechal jsem vyzvednout loď z
vody a aplikovali jsme nový nátěr proti obrůstání. Po pár týdnech jsme za peníze, které nám
zbyly, nakoupili ovoce a levné potraviny a připravili se k odplutí.
Měli jsme původně v plánu plout do Buenos Aires, ale posádka jedné argentinské jachty nám
vyprávěla o Mar del Plata. Na rubovou stranu mé námořní mapy mi nakreslili náčrtek, jak se
BRIS
8
tam dostat. Nikdy jsem o tom místě neslyšel, ale moje znalosti argentinského zeměpisu byly
tak chabé, že jediné město, které jsem znal bylo Buenos Aires.
Počasí bylo dobré a Jannike tentokrát mořskou nemoc nedostala, koupila si proti ní prášky.
Postupovali jsme rychle na jih. Objeli jsme mys Punta del Este a vjeli do velkého zálivu v ústí
řeky La Plata. Přejížděli jsme záliv směrem k Mar del Plata, když jsme na obloze uviděli velký
černý mrak. Blížil se k nám a vypadal hrozivě. Brzy na to nás zasáhl prudký poryv větru, který
srazil loď stěžněm do vody. Musel jsem vylézt ven a stáhnout plachty, paluba se přitom
nakláněla v úhlu padesáti stupňů. Později jsme zjistili, že to byl obávaný vítr pampero.
Následující dny byla mizerná viditelnost a my se stále blížili k našemu cíli. Brzy nám podle
mých výpočtů zbývalo jen pár mil. Ale zemi jsme nikde neviděli. Co hodinu jsem měřil výšku
slunce, ale výsledek zůstával stejný. Najednou Jannike povídá: „Slyším auta“. Myslel jsem, že
se zbláznila, ale zaposlouchal jsem se taky. Nebylo pochyb, z dálky k nám doléhal šum
městského provozu. Stále jsme nic neviděli, takže to bylo velmi matoucí. Najednou se mlha
rozplynula a my uviděli přímo před námi dva vysoké mrakodrapy a vedle nich čtyřproudovou
dálnici. Po ní byla pláž a na ní tisíce lidí. Více na jih jsme uviděli vlnolam a zamířili k němu.
Dorazili jsme na Silvestra, vánoce jsme strávili na lodi. Za vlnolamem nás uvítalo stádo
lachtanů. Výrostci v motorovém člunu nám ukázali cestu do Klubu Nautico.
Osprchovali jsme se a vyrazili vyřizovat formality. Voják stojící před celnicí mi zapíchl
samopal do břicha a držel přitom prst na spoušti. Řekl jsme mu, že bych se rád proclil a on se
po chvíli váhání rozhodl, že mě nezastřelí a pustil mě dál.
V té době připlouvalo do Argentiny jen málo cizích jachet a většina z nich plula do Buenos
Aires. V Mar del Plata byly cizí jachty vzácností a tak malá loď, jako byla Bris, sem ještě
nepřiplula. Navíc se brzy rozšířila zvěst, že se chystáme plout kolem mysu Horn.
Televize, rádio a noviny přinesly zprávu o „Una Cascara de Nuez“, což znamená skořápka
ořechu a používá se jako označení pro blázna, který připlul „con Amore“, se svou přítelkyní, se
kterou není sezdán. Psal se rok 1974.
Netrvalo dlouho a celé město o nás vědělo. Dostávali jsme spoustu pozvání na návštěvu od
sympatických lidí. Jednou jsme se vrátili k lodi a na břehu nás čekaly dva kartóny hovězích
konzerv, celkem 48 plechovek. Místní rybářství nám darovalo konzervované ryby. Přítel ze
Švédska mi poslal padesát dolarů, za které jsme nakoupili chleba a ovoce. Celníci nás však
nenechali odplout, protože naše loď byla podle nich příliš malá na to, aby mohla obeplout
mys Horn. Další den se konala regata a my s naší lodí jí vyrazili sledovat jako diváci. Zpátky
do přístavu už jsme se nevrátili. Když se setmělo, byla už Bris daleko od přístavu a mířila na
jih k mysu Horn.
MYS HORN
Mar del Plata leží na třicáté osmé rovnoběžce jižní šířky a tak nám netrvalo dlouho, než jsme
se dostali do oblasti „řvoucích čtyřicítek“, silných větrů, které obíhají zeměkouli východním
směrem v zeměpisných šířkách nad čtyřicet stupňů. Kromě silného větru jsme se museli
probíjet i proti falklandskému proudu, který teče na sever. Postupovali jsme pomalu, musel
jsem loď držet hodně proti větru. Jednoho dne, jeli jsme zrovna na boční vítr, zasáhla Bris do
boku lámající se vlna a převrátila jí o třistašedesát stupňů.
BRIS
9
První promluvila Jannike. „Svene, myslím že jsme v nebi“, řekla.
Nevěděl jsem, co tím myslí a tak se ptám: „Co to povídáš?“
A ona na to: „Svene, copak ty neslyšíš ty zpívající anděly?“
Když jsem se dal trochu dohromady, skutečně jsem uslyšel andělskou hudbu. Brzy jsem zjistil,
že vychází z magnetofonu, který při převrácení lodi narazil do stropu tlačítkem „Play“ a začal
přehrávat nahrávku s Bachem.
„Zpátky na zem“, řekl jsem Jannike, „máme co dělat a musíme jednat rychle“.
Během té chvilky, co byla loď vzhůru nohama, dovnitř třemi luknami a čtyřmi větracími
otvory nateklo hodně vody. Jannike, která občas neposlouchala kapitána, nechala otevřenou
jednu skříňku. Z ní se uvolnil plechový kanystr s vodou a rozbil barometr. Knihy, o které jsem
se celá léta dobře staral, vylétly ven a nadělaly díry do stropní izolace. Teď byly rozházené po
lodi a rozmáčely se ve slané vodě.
Vylezl jsem na palubu , abych se podíval, jaké jsou škody. S úlevou jsem zjistil, že nejsou velké,
jen utržený kiking a stěh hlavní plachty. Rychle jsem sundal plachty a ze zádě hodil dvě
pneumatiky přivázané na dlouhém laně jako vodní kotvu.
Zbytek dne jsme vylévali z lodi vodu. Dostala se úplně všude. Vyměnili jsme mokré povlečení.
Pečlivě jsme očistili konzervy, aby nám nezrezivěly. Když se setmělo, byli jsme hotoví. Bouře
se také začala utišovat.
Nazítří jsem všechny větrací otvory a lukny pořádně utěsnil. Začali jsme vše pořádně uklízet a
přivazovat. Teď byla loď připravená na okolní podmínky tak dobře, jak to jen šlo.
Za týden přišla další zkouška. Prudký poryv větru do nás udeřil silou kladiva. Příliš mě to
neznervóznilo, říkal jsem si, že to byl jen ojedinělý závan. Uplynula ovšem půlhodina a vítr
nejen že neustával, ale stále zesiloval. Uvědomil jsem si, že zažijeme něco, co jsem ještě
neviděl. Plachty už byly dole. Ze zádě jsem opět vyvěsil dvě pneumatiky na dlouhém laně jako
vodní kotvu a ta nás tak jako předtím držela zádí do větru. Víc jsem udělat nemohl. Zalezl
jsem do podpalubí a začal si číst knihu „Fyzika pro zvídavé hlavy: Metody, povaha a filozofie
fyzikálních věd“. Napsal jí Eric M. Rogers a byla to bichle o 778 stranách.
Po čtyřech hodinách loď udělala přemet. Záď přeletěla vzduchem přes příď. Ale přípravy se
vyplatily. Vše bylo řádně přivázané a utěsněnými otvory se dovnitř příliš vody nedostalo.
Kajuta zůstala celkem suchá a loď byla v pořádku.
K večeru jsem seděl v kormidelně a díval se ven. Najednou jsem přímo nad hlavou uviděl
hřeben lámající se vlny. A je to tady zase, řekl jsem si, ale Bris zázračně uhnula zadkem a
podařilo se jí z vlny sjet. Bouře trvala celou noc. Měsíc nesvítil a byla naprostá tma. Vlny se
blížily se silným rachotem a po nárazu loď odmrštily na stranu. Kolem čtvrté ráno bouře
zeslábla na sílu vichřice.
Počasí jsme tedy měli velmi zlé, ale ne až tak, jak jsem si představoval. Loď se několikrát
převrátila a udělala přemet, nic vážného se jí však nestalo. Bouře pro mě byly velmi poučné.
Doplňovaly mé teoretické znalosti o tolik potřebnou praxi. Měl jsem spoustu nápadů a navrhl
jsem novou, vylepšenou loď. Do sklepa matčina domu to bylo z naší aktuální pozice blízko
mysu Horn dost daleko, ale kdo chce, ten si cestu najde.
BRIS
10
Na navigační mapě, kterou jsem měl sebou, jsem uprostřed nesmírného oceánu uviděl malou
tečku. Byl to Tristan da Cunha, nejnedostupnější ostrov na světě. Slyšel jsem, že je tam činná
sopka a obyvatelstvo bylo evakuováno. Nevěděl jsem, zda se vrátili ani zda je na ostrově voda.
Byl to docela risk, ale neměli jsme moc na výběr.
Rozhodl jsem se na Tristanu přistát. Změnil jsem kurs, povolil otěže a řvoucí západní vítr nás
začal velkou rychlostí unášet na východ. Po dvou měsících strávených v bouřích se mi
podařilo několikrát změřit sextantem výšku slunce. Provedl jsem výpočty a řekl Jannike, že
zítra ostrov spatříme. Původně jsme měli plout na západ kolem mysu Horn a neměl jsem
žádné mapy této části oceánu, ale v knize Praktická navigace od Američana Bowditche jsem v
příloze S - Polohy ostrovů Jižního Atlantiku našel následující: Tristan da Cunha, osada
Tristan, 37 stupňů 3 minuty jižní šířky, 12 stupňů 18 minut západní délky.
Hořel jsem nedočkavostí a vstal s východem slunce. Naskytl se mi úchvatný pohled. Vzduch
byl křišťálově čistý, viditelnost se zdála být nekonečná. Vstal jsem právě včas abych spatřil,
jak vycházející slunce promítá dva tisíce metrů vysoký ostrov na temný západní obzor. Náš
kurs byl naprosto přesný.
Foukal slabý vítr a zbývalo nám asi devadesát mil, takže k ostrovu jsme připluli za soumraku.
Po setmění jsme uviděli na břehu několik světel, první známka civilizace po padesáti osmi
dnech strávených na moři. Znamenalo to, že ostrov je obydlený.
Neměli jsme žádné mapy a proto jsme se museli blížit velmi obezřetně. Při východu slunce
jsme už byli dostatečně blízko a uviděli na břehu domy tvořící malou osadu. Spatřili jsme i
několik lidí, kteří už byli vzhůru. Prokřižovali jsme proti větru blízko ke břehu a postavili Bris
do driftu u tlustého pásu vodních rostlin, které obklopovaly ostrov, abychom se zorientovali.
Zanedlouho se u nás objevil člun se třemi muži. Zeptal jsem se, zda je na ostrově přístav.
Řekli, že na ostrově je jen malé přístaviště s vlnolamem, odkud spouštějí své čluny. Okamžitě
po přistání musí člun vytáhnout z vody, protože kdykoli může přijít velká příbojová vlna a
člun rozbít. Žádné lodi z venku se na ostrově zatím nepodařilo přistát. Ovšem nikdy se také o
přistání nepokoušela loď tak malá jako Bris.
„Vy jste trosečníci? “, ptali se mě. „Nikoliv“, odpověděl jsem, „jsem filozof na výpravě na kraj
světa a toto je moje dívka“, ukázal jsem na Jannike. „Tak to jste na správné adrese“,
odpověděli se smíchem. „Vaše loď je menší, než naše čluny, takže jí snadno vytáhneme na
břeh“, řekli.
Také nám řekli, že máme štěstí na počasí, protože rozbouřené moře často tvoří tak silný
příboj, že přístaviště nelze použít. Loni jej mohli používat jenom šedesát osm dní v roce.
Přivázali nás k vodním rostlinám, které nás podle nich udrží mnohem lépe, než kdybychom
hodili kotvu. Řekli nám, ať sundáme stěžeň a vrátili se na ostrov připravit naše přistání.
Přijedou pro nás, až bude příznivá výška hladiny.
Sundal jsem stěžeň a místní se za chvíli vrátili. Jeden muž nastoupil na Bris a vzal si do ruky
kormidlo. Druhý zůstal ve člunu a táhl nás směrem k přístavišti. Na vlnolamu stál další
ostrovan, který sledoval příboj a dal nám v pravý čas pokyn k připlutí. Později jsme se
dozvěděli, že je to nejprestižnější práce na ostrově. Jakákoli chyba v odhadu mohla skončit
tragicky.
Když jsme obepluli vlnolam, uviděli jsme zástup lidí sledujících historický okamžik, kdy na
ostrově přistává cizí loď. Muži na přístavišti pomáhali loď vytáhnout, ženy o něco výše na
svahu pletly a vše pozorovaly.
BRIS
11
Bris je malá loď a podařilo se jí snadno vyzvednout na břeh a uložit do bezpečí na kraji
přístaviště.
Kvůli špatnému počasí a změně kurzu naše cesta trvala mnohem déle, než jsme plánovali.
Naše zásoby vody se kvapem tenčily a museli jsme zavést příděly. Takže hned po přistání jsme
se dosyta napili výborné tristanské vody. Pak jsme se začali pomalu seznamovat s okolím.
Ostrov objevil v roce 1506 portugalský mořeplavec Tristao da Cunha. V roce 1815 se zde
vylodil britský vojenský výsadek, aby zabránili případným francouzským pokusům použít
ostrov jako základnu pro osvobození Napoleona, vězněného 1700 mil na sever na ostrově
Svatá Helena. Po pár letech se stáhli, protože ostrov byl příliš daleko a nedal se na něm
vybudovat přístav, takže jako základna pro osvobozovací pokusy byl nepoužitelný.
Ostrov je izolovaný a nedostupný, ale má celkem dobré podmínky k životu. Pět mužů z
vojenského výsadku se rozhodlo zůstat. Jediným problémem byla nepřítomnost žen, ale
pomohl kapitán jedné projíždějící lodi, který na ostrov přivezl pět statných, zdravých žen ze
Svaté Heleny.
Bouřlivé moře byl další problém. Často si vyžádalo krutou daň z ostrovních mužů. Ale nejen
bralo, také dávalo. Námořníci z lodí, které u ostrova ztroskotaly si brali za ženy místní vdovy a
přinášeli čerstvou krev pro budoucí generace. A tak šel život dál na malém ostrůvku
ztraceném uprostřed oceánu.
Tristan je jedním ze tří ostrovů tvořících rovnostranný trojúhelník o straně zhruba dvacet pět
mil. Tristan je nejmladší, asi jeden milión let starý. Slavičí ostrov (Nightingale) a Nedostupný
ostrov (Inaccessible) jsou oba patnáct miliónů let staré.
V době našeho příjezdu žilo na ostrově 292 stálých obyvatel a několik přistěhovalců z Británie
a Jižní Afriky. Všichni žili v osadě Edinburgh. Těsně vedle osady se začala před třinácti lety v
roce 1961 třást země. Několik osadníků na ostrově bylo italského původu a dovtípili se, že se
zřejmě blíží výbuch sopky. Vyslali rádiem depeši, ve které popsali podzemní otřesy a žádali o
pomoc. Za pár dní jim přišla odpověď, že se nemají čeho bát, jelikož ostrov Tristan neleží v
sopečně aktivní oblasti. Ve stejnou chvíli začala směrem k osadě proudit rozžhavená láva.
Jako zázrakem se zastavila co by kamenem dohodil od prvních domů a změnila kurs k moři.
Ostrované mě ujišťovali, že to byl prst boží, který lávu zastavil. Vesničané se rozhodli věřit
spíše svým smyslům, než uklidňující depeši, vyslali SOS a na člunech utekli na Slavičí ostrov.
Ze Slavičího ostrova byli odvezeni do Anglie. Kontakt s vnějším světem je šokoval. Na
Tristanu měli „konzum“, malou prodejnu otevřenou hodinu týdně, kde si mohli nakoupit
základní potraviny a pár dalších nezbytností, jako hřebíky pro muže a jehly pro ženy. V Anglii
byly obchody všude. Ulice vedle ulice, plné obchodů. Jako by to nestačilo, začali je
navštěvovat podomní obchodníci a lákali je na nákup věcí, které vůbec nepotřebovali. Platit
nebylo třeba, stačilo se podepsat na tečkovanou čáru na spodku formuláře.
Na Tristanu existovalo jen velmi omezené množství věcí. Každý věděl, jak vypadá Jiřího nůž.
Když bylo Alanovi horko, sundal si kabát a nechal ho zatížený kamenem vedle stezky. Nikdo
mu jej nemohl ukrást.
Nejen věcí bylo na Tristanu omezené množství. Počet obyvatel byl 293 a když jeden umřel,
bylo jich 292. Jeden ostrovan mi řekl: „V Anglii bylo lidí jako zrnek písku v moři“. Na
Tristanu se všichni zdraví, každý zná každého, to je v Anglii nemyslitelné. Ostrované nebyli na
Anglii připraveni, na anonymní společnost, kriminalitu a nemoci. Když se po dvou letech
zjistilo, že sopka už není aktivní, povolila britská vláda ostrovanům neochotně návrat.
BRIS
12
Ostrované se v Anglii setkali s přebytkem, anonymitou, zločinností a nemocemi. Pro mě
znamenal pobyt na Tristanu pravý opak. Nemusel jsem zamykat loď. Nikdo by mi nemohl
ukrást třeba fotoaparát, protože žádný jiný takový na ostrově nebyl. Všichni mě zdravili a já
začal zdravit je. Jeden večer jsem byl pozvaný na návštěvu a zapomněl jsem kam. Zaklepal
jsem na první dveře abych se zeptal na cestu. Muž, který mi přišel otevřít, mě oslovil: „Ahoj
Svene, co bys potřeboval?“ Neuvědomil jsem si, že už mě všichni na ostrově znají.
Někdo by si mohl myslet, že na tak izolovaném ostrově, jako je Tristan da Cunha, kde
neexistuje placená zábava, musí být strašná nuda. To ovšem nebyla pravda. Neustále jsem byl
zván někam na návštěvu. Při počtu obyvatel těsně pod tři sta měl skoro každý den někdo
narozeniny. Ve skutečnosti se na ostrově dělo mnohem více zajímavých věcí, než na jakémkoli
jiném místě, které jsem navštívil. Kromě běžných společenských událostí, jako narozeniny,
svatby a pohřby se organizovaly speciální události, jako třeba krysařský den. Ostrovani se ten
den rozdělili do týmů a snažili se pochytat co nejvíce krys. Večer pak byla tancovačka a byl
odměněn tým s největším počtem krysích ocásků a tým s nejdelším uloveným ocáskem.
Dvakrát ročně proplouvala kolem ostrova jihoafrická výzkumná loď na cestě do Antarktidy a
pokud to umožnilo počasí, vyložila na ostrově zásoby a tolik žádané novinky ze světa.
Poštovní pytle odnesli do společenské místnosti, ženy se sesedly do kruhu a byly vyvolávány,
když vytáhli dopis na jejich jméno. Muži občas zvědavě nakukovali přes okno dovnitř, ale
netroufli si vejít.
Na Tristanu je i hospoda, rozdělená na dvě místnosti. Jedna místnost je pro muže, druhá pro
ženy. Uprostřed je výčep. Muži a ženy žijí na Tristanu odděleně, tak jak jsou po staletí zvyklí.
Na oslavách narozenin sedí muži v obývacím pokoji a povídají si. Ženy jsou v kuchyni,
povídají si mezi sebou a přitom kmitají pletacími jehlicemi. Ptal jsem se jednoho ostrovana,
proč spolu muži a ženy netráví více času. „Muži se rádi baví o mužských věcech a ženy zase o
ženských“, odpověděl mi. Jak prosté!
Pro člověka moderní doby to možná nezní příliš lákavě, ale pobyt na nejopuštěnějším ostrově
světa mi přinášel radost a potěšení.
Jedna z věcí, zajímavá i pro moderního člověka, jsou zajisté čluny ostrovanů a jejich cesty na
Slavičí a Nepřístupný ostrov. Tyto cesty kombinují zábavu a užitek. Jména člunů mají často v
názvu Británii. Jeden se jmenuje Britská vlajka (délka 8 metrů, šířka 210 centimetrů a
celková výška - nikoli volný bok od hladiny k bortům - 110 centimetrů). Další má název
Brittania (délka 9,1 metru, šířka 240 cm, výška 130), jiná pak Britský obchodník (délka 8,7
metru, šířka 260 cm, výška 150 cm). Všechno jsou to otevřené lodi s přídí i zádí do špice,
postavené z dřevěných žeber obtažených latěmi v pěticentimetrových rozestupech. Obšívka je
z plátna napuštěného barvou, aby nepropouštělo vodu. Původně byly vyráběné ze zbytků
ztroskotaných lodí a plátna z poštovních pytlů. Na ostrově není mnoho dřeva a čluny musí být
lehké aby se daly snadno vytáhnout na přístavišti na Tristanu a na kamenitém břehu na
Slavičím ostrově.
První cesta na Slavičí ostrov se koná na jaře. Ostrované tam sbírají tučňáčí vejce. Pokud se
cesta vydaří, vracejí se s čluny naplněnými tisíci vajec. V létě se jezdí pro guano, hnojivo z
ptačího trusu, které ostrované používají pro hnojení svých bramborových políček. Během
poslední cesty na podzim se loví buřňáci velcí. Tuk těchto ptáků se vyškvaří a ukládá do
sklenic, maso se nasoluje. Během mého pobytu se z podzimní cesty vrátilo šest lodí s více než
20000 ptáky na zimu. Odhadovaná populace buřňáka na souostroví je pět miliónů, takže
ostrované ji lovem neohrožují. Bramborové hranolky smažené na buřňáčím tuku jsou
opravdová lahůdka.
BRIS
13
Když se ostrované vydávají na padesátikilometrovou cestu po moři v otevřených, plátěných
člunech v oblasti řvoucích čtyřicítek, počasí musí být ideální. Ostrované jsou velmi opatrní,
protože i když fouká jen slabý vítr ze správného směru, kdykoli může přijít vlnobití ze
vzdálených bouří. Vzedmutý příboj u Slavičího ostrova neumožní přistát a na návrat může být
pozdě. Nevozí sebou vysílačky, k ničemu by jim nebyly, když z okruhu mnoha tisíc mil
nemůžou čekat žádnou pomoc.
Stávalo se, že mi podmínky pro plavbu připadaly ideální, ale vesničané si hleděli své práce.
Když jsem se jich ptal, proč nevyplouvají, odpovídali: „Na Slavičím ostrově je teď příliš velký
příboj“, nebo „odpoledne se zkazí počasí“. A měli vždycky pravdu. Často museli čekat týdny,
než se počasí umoudřilo, a občas nemohli cestu uskutečnit vůbec. Pokud by vyrazili na jaře
příliš brzy, ptáci ještě nenakladli vejce. Pokud příliš pozdě, vejce už by byla stará, nebo
vylíhlá. Pokud vyrazí brzy na podzim, buřňáci nebudou dostatečně vykrmení, když vyrazí
pozdě, už na ostrovech nebudou. Je to velký risk a výsledek ovlivňuje život na ostrově na celý
rok. Je to velké ostrovní dobrodružství.
Ale jakmile bylo jednoho rána rozhodnuto, že dneska to půjde, zavládlo na ostrově vzrušení.
Každý se co nejrychleji připravuje, panuje nervozita. Je to jako by se schylovalo k velké bitvě.
Na vodu je spuštěno pět či šest člunů. Odjedou od břehu za pomocí vesel a pak vztyčí stěžně a
napnou plachty. Jakmile jsou všechny čluny připraveny, odstartují závod ke Slavičímu
ostrovu. Tam se vylodí a mají se rychle k dílu, aby se mohli co nejdříve vrátit, pokud by se
začalo kazit počasí. Příznivý vítr se na Tristanu nesmí propást.
Většina orné půdy na ostrově je blízko osady Edinburgh. Kromě toho je v jednom
vzdálenějším údolí jabloňový sad a v jiném se pase zdivočelý dobytek. Když přijde čas porážky,
ostrované vezmou poštovní pytle, které mají mnoho druhů použití a odjedou porazit dobytek.
Kusy masa dají do poštovních pytlů, naloží je do člunů a přivezou do osady. Poštovní pytle se
vyperou od krve a jsou připraveny k odeslání odchozí pošty, jako by se nechumelilo.
Nejdůležitější potravinou na ostrově jsou brambory. Pěstují se poblíž osady. Pokud by se
úroda brambor nevyvedla, ostrované by neměli odkud vzít náhradu. Sadí proto brambory na
tři sklizně v intervalech tří týdnů. Pokud silná vichřice zničí nadzemní části jedné sklizně,
později nasazené brambory stihnou do konce sezóny dozrát.
Větry dokáží na ostrově dosáhnout neuvěřitelné síly. Tristan da Cunha je přes dva tisíce
metrů vysoký a jen necelých deset kilometrů široký. Stojí v cestě obrovským bouřím v pásmu
řvoucích čtyřicítek. Hora uprostřed ostrova zesiluje proudění vzduchu a výsledkem jsou větry
o síle hurikánu. Během bouří se přivazují střechy domů k zemi. Jedné bouřlivé noci Bris
poskakovala jako auto jedoucí po rozbité silnici. Budil jsem se co hodinu a přivazoval jsem jí
dalšími lany k zemi a podpíral trámy. Ráno Bris vypadala jako obrovská pavučina. Bouře té
noci zničila brambory, i když byly chráněny kamennou zdí.
Žili jsme s Jannike na lodi vytažené na břeh v rohu přístavu a měli jsme odtamtud dobrý
přehled o dění kolem. A zájem to byl oboustranný. Ostrované měli k moři velký respekt.
Mnozí z nich byli potomci ztroskotaných námořníků, většina měla v příbuzenstvu někoho,
kdo na moři zahynul. Měli i zásobu historek o katastrofách, kterým se jen tak tak podařilo
zabránit. Zajímali se živě o moji loď a o mé zkušenosti. Ostrované navigovali pouze svým
zrakem. Nevěděli dokonce ani jak se používá kompas. Když se zhoršila viditelnost, byli
ztraceni. A na třiceti mílích v jižních mořích se toho může stát spousta.
Jednou se ztratil jeden jejich člun. Jen obrovskou náhodou se jim po pěti dnech na moři
podařilo spatřit Tristan. Námořníci věděli velmi dobře, že jejich otevřené čluny s plátěnou
obšívkou by nemohly obstát, pokud by je vítr odfoukl daleko od ostrova, když nejbližší
pevnina je tisíce mil daleko. Těch pět dní na člunu pro ně musela být noční můra. Celou
BRIS
14
událost způsobilo to, že se cestou zpátky rozhodli vrátit na Slavičí ostrov, kde si jeden člen
posádky zapomněl pušku. Mezitím se zkazilo počasí. Poučení ze špatné zkušenosti, dnes už se
ostrované při zpátečních cestách nikdy nevracejí.
Vědomosti posilují samostatnost a tak jsem se rozhodl seznámit ostrovany s kompasem.
Netrvalo dlouho, abych zjistil, že teoretické vysvětlování nepadalo na úrodnou půdu.
Přizpůsobil jsem tedy výklad místním podmínkám a přestal používat výrazy jako deklinace,
deviace, magnetický pól a zeměpisný pól.
Místo toho jsme šli na pole, kde jsem zapíchl do země tři kolíky představující Tristan, Slavičí
ostrov a Nepřístupný ostrov. Dal jsem kompas do ruky jednomu muži a řekl mu, ať se postaví
ke kolíku představujícímu Tristan. Pak vyrazil ke kolíku představujícímu Slavičí ostrov a
přitom pozoroval kompas. Ostatní muži to po něm zopakovali. Brzy přišli na to, že střelka
kompasu ukazuje při rovné chůzi stále stejným směrem. Pak jsem jim zakrýval hlavu dekou
tak, aby viděli na kompas, ale neviděli, kam jdou a museli najít kolíky reprezentující
jednotlivé ostrovy. Výuka byla velmi úspěšná.
Vysvětloval jsem ostrovanům, že navigace je založená na matematice. Rodiče často
matematice nerozumějí, a přitom chtějí, aby se ji jejich děti naučily. Díky výuce navigace se ze
mě stal na Tristanu učitel. Nebylo to nic oficiálního. Jednou mě rodiče pozvali domů a po
výuce jsem dostal najíst. Pak jsem dostal pozvání od další rodiny a zanedlouho jsem měl
všechny dopoledne zaplněné výukou. Díky tomu jsme se s Jannike každý den zadarmo
naobědvali.
Odpoledne jsem se procházel po ostrově a pozoroval lidi při práci. Častokrát mě upoutala
jejich schopnost improvizovat. Večery jsem trávil v hospodě při sklence džusu a poslouchal
ostrovní historky.
Ostrov spravovala skupina britských vysídlenců, kterým nebylo dvakrát po chuti, že narušuji
zaběhané ostrovní zvyky, učím je navigaci a spřádám plány, jak získávat energii z
šestisetmetrového vodopádu za osadou. Psal se rok 1974, kdy vypukla ropná krize.
Jednoho dne připlula dlouho očekávaná výzkumná loď s nákladem pošty a proviantu.
Ostrovani začali na svých malých člunech zásoby rychle vykládat. Pokud by se zhoršilo počasí,
výzkumná loď by musela odplout, i kdyby náklad ještě nebyl přeložen.
Na lodi kromě odchozí pošty odplula i Jannike. Při naší plavbě se chovala velmi statečně, ale
Bris čekalo ještě hodně špatného počasí a bál jsem se, že by se jí mohlo něco stát.
Chtěl jsem doplout zpátky do Švédska a postavit novou, vylepšenou loď. Cesta je to dlouhá a
je na ní co vidět. A já jsem nespěchal.
Rozhodl jsem se vyplout ke Svaté Heleně, která leží 1700 mil vzdušnou čarou na sever.
Ostrované mě požádali, zda bych odvezl poštu. Budou tak mít příležitost rychle odpovědět na
dopisy, které dostali při zastávce výzkumné lodi. Normálně by museli čekat několik měsíců.
V dobách, kdy se na Tristanu ještě nepoužívaly peníze se za dopis místo známky platilo čtyřmi
brambory. A tak jsem kromě poštovního pytle plného dopisů dostal i plný pytel skvělých
tristanských brambor.
Pečlivě jsem se připravoval na cestu, protože jsem očekával velmi špatné počasí. V pondělí 15.
července, uprostřed tmavé jižní zimy, jsem vztyčil stěžeň a spustili jsme Bris na vodu. Čtyři
silní muži ve člunu poháněném vesly jí odtáhli ven z přístavu. Když jsme propluli hustým
porostem vodních rostlin, odvázal jsem vlečné lano a během pár minut vztyčil plachty. Loď
BRIS
15
nabrala rychlost a za pár hodin se zasněžená špička ostrova Tristan da Cunha začala propadat
do vln. Zimní dny jsou zde krátké a brzy se setmělo. Nazítří už jsem byl s Bris sám uprostřed
širého oceánu s pytlem plným pošty a vyrazil k Jamestownu na Svaté Heleně.
***
Věděl jsem, že prvních tisíc mil bude nejtěžších. Pak se počasí zlepší, protože Svatá Helena
leží v oblasti jihovýchodního pasátu, kde nebývají bouře ani hurikány. Abych se dostal z
pásma bouří, hnal jsem loď co to šlo. Plachty jsem refoval, jen když nebylo zbytí. Během bouří
to s lodí házelo na všechny strany, ale nejvíce mi vadil vysoký, silný zvuk tvořený napjatými
lany na stěžni, který dokázal rozvibrovat celou loď a někdy trval dva či tři dny. Když v noci
svítil měsíc, sedl jsem si občas do kormidelny a s uspokojením pozoroval, jak dobře se loď
chová na rozbouřeném moři.
Ale nejstrašnější událost, která se mi za celou cestu stala, se přihodila za jedné bezměsíčné
noci. Zdálo se mi zrovna o Jannike, jak jí držim v náručí, když mě probudil náraz. Bris se
prudce nadzvedla a pak spadla na bok. Neslyšel jsem žádný hukot padající vlny a uvědomil
jsem si, že jsem narazil do velryby. Byl to jeden z těch obrů, kteří plují v zimním období od
Antarktidy na sever.
Obyvatelé Tristanu mě před velrybami varovali a dávali mi různé rady. Jeden stařec mi říkal:
„Když tě začne obtěžovat velryba, pluj do mělké vody, tam se za tebou neodváží“. Každá rada
drahá, měl jsem to k nejbližšímu břehu několik set mil. Bylo to poprvé, kdy jsem nevěděl, co
mám dělat. Zpanikařil jsem. Plazil jsem se po lodi tam a zpátky a vykukoval z okýnka do
naprosto temné noci. Ale jak minuty ubíhaly a velryba neútočila, začal se mi uklidňovat tep.
Když jsem pak zkontroloval trup a zjistil, že nikudy do lodi neteče, šel jsem spát a byl rád, že
mám loď postavenou z lehké a pevné třikrát olaminované lepené dýhy.
Den za dnem jsem postupoval ke svému cíli. Mířil jsem trochu východně od Svaté Heleny,
abych jí měl v závětří. Čím severněji jsem byl, tím teplejší bylo počasí, až jsem se dostal do
jihovýchodního pasátu, svlékl se do naha a radoval se.
Konečně jednoho večera před západem slunce jsem na horizontu uviděl téměř neznatelnou
linii ostrova Svatá Helena. Přes noc jsem dal loď do driftu a každou hodinu se v noci vzbudil,
abych zkontroloval, zda mě nějaký proud neodnesl příliš blízko břehu.
Další ráno jsem se probudil brzy, celý vzrušený. Ostrov byl stále daleko, ale za úsvitu jsem jej
zřetelně viděl. Tak tady strádal Napoleon poslední roky svého života.
Svatá Helena má příkré břehy, kde se dá málokde přistát. Na ostrově není chráněný přístav.
Protože však leží v oblasti pasátu, není problém zakotvit v závětří ostrova, tak jako jsem to
praktikoval po tři měsíce i já.
Okolo třetí odpoledne jsem proplul kolem zbytků opevnění na mysu u Jamestownu a vplul do
zátoky u města. Začal jsem stahovat plachty a hledal vhodné místo k přistání. Přiveslovali ke
mně dva muži ve člunu a odtáhli mě k přístavišti. Řekl jsem jim, že vezu poštu z Tristanu, ale
nijak je to nepřekvapilo. Dostali totiž z Tristanu telegram a očekávali mě už minulé pondělí.
Omluvil jsem se za nedochvilnost.
BRIS
16
Za chvíli se dostavil správce přístavu, celníci a hraniční stráž. Formality jsme odbyli velmi
rychle. Správce přístavu se při pohledu na mou loď zeptal, zda mám nouzi o peníze. Tak malá
loď v přístavu zřejmě ještě nezakotvila. Potvrdil jsem jeho domněnku a správce přístavu mi
řekl, že za to, že jsem přivezl poštu, nebudu muset platit přístavní poplatky. Ukázalo se, že
pošta z Tristanu byla skutečná výhra. Na Tristanu jsem díky ní dostal pytel plný brambor a na
Svaté Heleně mě osvobodili od přístavních poplatků. Výhody na obou stranách.
Nejslavnější událostí, která se na ostrově kdy stala bylo samozřejmě Napoleonovo věznění a
smrt. Shodou okolností byl zrovna na ostrově anglický filmový štáb, který zde natáčel o
Napoleonovi dokument. Slovo dalo slovo a najali mě, abych hrál Napoleonova sluhu. Dostával
jsem dvě libry denně plus stravu. Práce byla nenáročná a potkal jsem mnoho zajímavých lidí.
Velmi se mi to líbilo.
Známky ze Svaté Heleny jsou ceněným sběratelským artiklem. Místní poštmistr nechal
natisknout sérii u příležitosti připlutí Bris, nejmenší oceánské lodi, která kdy přivezla poštu.
Sadu známek z této série mi pak dal. Později jsem jich několik prodal, abych získal peníze.
Královna Viktorie věnovala Francii dům se zahradou, kde bydlel Napoleon. Vznikla tak
nejmenší francouzská kolonie. Byl zde i francouzský konzul. Vyprávěl mi o krásách Martiniku
a já se rozhodl, že to bude další zastávka na mé cestě.
Po třech měsících na Svaté Heleně jsem vytáhl loď na břeh a natřel spodek barvou proti
obrůstání, abych jí připravil na 4000 mil dlouhou cestu na druhou stranu rovníku. Abych
nemusel veslovat k lodi s proviantem a vodou, naložil jsem všechno dovnitř, dokud byla na
břehu. Když byl nátěr hotový a spustili loď na vodu, přihnal se údolím za Jamestownem svěží
vítr a já bystře vyrazil. Brzy mě unášel stabilní pasát směrem k rovníku a rovníkovým tišinám.
Když přišla prudká dešťová přeháňka, využil jsem jí jako sprchu. Déšť obvykle ustal za deset
až patnáct minut. Jednoho dne však silný déšť nepřestával. Pršelo s nezměněnou intenzitou
celých dvacet čtyři hodin a dalších dvacet čtyři hodin o něco slaběji. Další den mrholilo a pak
se konečně vyčasilo. Zároveň se změnil vítr. Proplul jsem rovníkovými tišinami a dostal se do
severovýchodního pasátu.
Během bouří jsem musel hodně zasahovat do řízení lodi. Teď jsem si všiml, že drát vedoucí od
kormidla je do poloviny prodřený. Měl jsem sice náhradní, ale řekl jsem si, že to se stávajícím
nějak doklepu na Martinik a tam jej vyměním.
Postupoval jsem rychle kupředu a kormidelní drát byl tenčí a tenčí. Minul jsem Barbados
daleko na jeho závětrné straně. Když jsem po čtyřiceti pěti dnech konečně uviděl Martinik,
kormidelní drát praskl. Ani teď se mi jej nechtělo vyměňovat, protože Bris byla tak dobře
vyvážená, že se dala řídit pouhým přenášením váhy. Když jsem přešel na příď, nebo na
závětrnou stranu lodi, Bris se stočila více proti větru. Když jsem přešel na záď, nebo na
návětrnou stranu, Bris odpadla více po větru. Tak jsem řídil Bris poslední míle přes rušné
vody okolo Fort de France a den před Štědrým dnem 1974 jsem zakotvil blízko břehu.
Byl jsem zpátky v civilizaci. Kolem byly další jachty a mohl jsem posílat letecky poštu. Jako
hlavní cíle pobytu na ostrově jsem si dal naučit se francouzsky, seznámit se s francouzskou
školou stavby lodí a jejich námořnickým uměním. Každé ráno a večer jsem půl hodiny
studoval učebnici francouzštiny. Rádio jsem měl naladěno na místní stanice a často jsem
chodil na ostatní jachty a povídal si s posádkami.
Po tři a půl měsících jsem udělal ve francouzštině slušný pokrok a rozhodl se pokračovat dále
na sever do Spojených států a zkusit se něčemu přiučit zase tam. Na americkém konzulátu
jsem si vyřídil vízum a v půlce dubna jsem vyrazil přes Antily na Antiguu, kde jsem zastavil ve
městě English Harbour. Konaly se tam zrovna jachtařské týdny.
BRIS
17
Chtěl jsem, abych před vyplutím do Sargasového moře neměl obrostlé dno a tak jsem udělal
to, co zde přede mnou udělal admirál Nelson - ošetřil jsem dno lodi.
Cesta přes Sargasové moře byla poklidná a pomalá. Četl jsem si knihy a plul rychlostí dvou až
tří uzlů. Jakmile jsem vyjel z Golfského proudu, voda zešedla a ochladila se. Přestal jsem se
koupat v moři.
Blížil jsem se k Newportu a přemýšlel o všech těch lidech, které jsem na své cestě zatím potkal
a jejichž zkušenosti, názory a přátelství mě budou ovlivňovat po zbytek života. V domech a na
ulicích, které se přede mnou vynořovaly z moře žila spousta lidí, jejichž osudy a charaktery
jsem neznal. Ale mnozí z nich se brzy stanou mými přáteli a na to jsem se těšil.
Večer jsem projel kolem Castle Hill a zakotvil v maríně na Kozím ostrově. Věděl jsem z
hovorů s jachtaři, že je to cíl závodu sólových mořeplavců přes Atlantik a že majitel Peter
Dunning je přítelem sólových jachtařů. A skutečně, sotva jsem přistál, byl jsem hned odtažen
do hospody na jídlo a musel jsem svým novým přátelům vyprávět o sobě a oni mi zase
vyprávěli o nich.
Pak zavolali na celnici, ale bylo už pozdě v noci a navíc žádný spěch. Mohl jsem jít na břeh,
pokud neopustím marínu.
Další ráno přišel na loď celník jménem George Monk. Trochu jsem se bál. Měl jsem u sebe jen
tři dolary a padesát centů, což není věru mnoho pro začátek v nové zemi. George Monk byl ale
celkem přátelský chlapík. Zabavil mi tři pomeranče, abych neinfikoval americkou produkci
citrusů a sdělil mi, že je jeho povinností mě informovat, že moje vízum mi neumožňuje v USA
pracovat. Pak se usmál a odešel.
Peter brzy vycítil, že mám méně peněz, než jeho ostatní zákazníci. Začal se ke mně chovat
skoro otcovsky. „Svene“, řekl mi, „tahle loď odplouvá na tři týdny pryč. Postav se zatím na její
místo, dokud se nevrátí“.
Nabídl mi, ať převezu jednu loď do Bostonu. Byla to dobře placená práce, ale odmítl jsem,
protože mi to připadalo jako příliš velká zodpovědnost. Peter si myslel, že se zbytečně
podceňuji, ale moje rozhodnutí respektoval. Na konci doku měl starý ocelový pracovní člun,
který potřeboval nový nátěr. Na tuto práci už jsem se cítil a tak jsem se vrhl do díla. Bylo
poledne, slunce svítilo, byl krásný den. Najednou jsem uviděl celníka George Monka, jak jde
přímo ke mně. Byl jsem v pasti na konci doku. Uvažoval jsem, že se vrhnu do vody a doplavu
na druhý břeh, ale uvědomil jsem si, že bych se daleko nedostal. V hlavě jsem měl pořádný
zmatek, ale snažil jsem se soustředit a pokračoval v natírání.
„Když je hezké počasí a svítí slunce, chodím se sem naobědvat a pozoruji přitom racky“,
utrousil celník, sedl si na molo a zakousl se do sendviče. Soustředil jsem se, abych nerozlil
barvu a pokračoval jsem v natírání.
V Newportu sídlil Cruising World, jeden z největších jachtařských časopisů. Peter Dunning
jim řekl o mém putování. Jednoho dne za mnou na Bris přišel redaktor a chtěl, abych sepsal
článek o svých dobrodružstvích.
Řekl jsem mu, že jsem byl dyslektik a problémové dítě a v životě jsem nic kloudného nenapsal.
Navíc neumím gramatiku a interpunkci. Mé silné stránky jsou matematika a technika a ne
psaní, zvláště v angličtině, která není mým mateřským jazykem.
„Bez obav“, povídá redaktor, „prostě piš, jako bys psal dopis své matce. Já pak po tobě
gramatiku a interpunkci opravím“.
BRIS
18
Nenechal jsem se tak snadno přesvědčit. Nemá to smysl, řekl jsem. Chodil jsem dokonce do
speciální školy pro problémové děti. Šest let se mě tam pokoušeli vzdělávat, ale nakonec to
vzdali.
Redaktor to ovšem nevzdal. „Svene“, řekl, „napíšeš mi článek o patnácti stech slovech a já ti
vyplatím sto padesát dolarů, bez ohledu na to, zda bude článek dobrý, nebo špatný a zda jej
vůbec použijeme“.
Sto padesát dolarů pro mě byly ohromné peníze. Od té doby, co jsem opustil Švédsko jsem žil
za dolar na den. Tak jsem řekl, že udělám, co bude v mých silách.
Vytáhl jsem papír a tužku a začal skládat slova za sebe. Během mé plavby se toho stalo hodně
a kvótu patnácti set slov jsem vyčerpal, už když jsem se ve vyprávění dostal k Madeiře. Šel
jsem do maríny do Peterovy kanceláře a zavolal redaktorovi, že mám problém.
„Musíš to zkrátit“, řekl mi.
„Snažil jsem se, ale stalo se toho tolik zajímavého, že nevím, kde ubrat“, odpověděl jsem mu.
Zdálo se, že jej to nevyvedlo z míry. „OK, přijdu k tobě a pomůžu ti s krácením“. Byl jsem
zvědavý, protože jak se krátí texty nás ve škole neučili. Brzy přišel, sedl si v Bris a dal se do
čtení. Nevyrušoval jsem jej. Po chvíli řekl: „je to dobře napsané“ a četl dál. Nakonec zvedl oči
a řekl mi: „Myslím, že z tebe bude spisovatel“.
Po všech těch letech strávených ve škole, kde mi učitelé neustále opakovali, že ze mě nic
nebude, mě to velice překvapilo. Nevěděl jsem co říct a tak jsem mlčel. Redaktor pokračoval:
„Přijď po obědě k nám do redakce. Budeme mít poradu a uděláme z tvých článků seriál na
pokračování. Přines i fotky, jestli nějaké máš“.
Moje šťastná hodina pokračovala i na poradě, můj text se všem líbil. Rozhodli se, že vyjdou tři
pokračování. Číslo s posledním dílem bude mít na obálce Bris. Když jsem se vracel k lodi,
zdálo se mi, že věci jdou podezřele snadno a někde se musí objevit zádrhel.
Jakmile jsem vyinkasoval první šek, uvědomil jsem si, že skutečně nesním. Brzy jsem dostal
dopis z největšího francouzského jachtařského časopisu Voiles & Voiliers, chtěli koupit práva
pro Francii. Crusing World byl spokojen se sérií tří článků a brzy chtěli více. Publikační práva
jsem prodal do Německa, Dánska, Švédska, Norska a Finska. Byl jsem v pravý čas na pravém
místě. A můj učitel literatury se zřejmě obracel v hrobě.
V jachtařské komunitě v Newportu jsem se stal dosti známým a zvali mě na spoustu party. Na
jedné jsem se seznámil s Dickem Newickem, konstruktérem plachetnic, který se zaměřoval na
vícetrupé lodě a byl autorem několika zdařilých modelů. Byla mezi nimi i dvanáctimetrová
kánoe polynéského typu, která skončila třetí v sólovém závodě přes Atlantik v roce 1968.
Kormidloval jí Tom Follett a jeho výkon byl pro jachtařský svět překvapením. Sám jsem si
jednou polynéskou kánoi vyrobil a tak mě tento koncept zajímal. Přečetl jsem si se zájmem
jejich knihu Projekt Cheers. Když mě seznámili s Tomem Follettem, pozval jsem ho, ať si
přijde prohlédnou Bris. Moje loď na něj musela udělat dobrý dojem, protože řekl Dickovi, že
jsem šikovný stavitel lodí. Dick potřeboval pomoc při stavbě tří malých trimaranů třídy Val
určených pro sólový závod přes Atlantik v roce 1976. Jeho loděnice sídlila na ostrově Martha's
Vineyard jižně od Bostonu, který byl výletním letoviskem pro bohaté se spoustou přístavů,
pláží a atrakcí.
Dick mi nabídl, abych pro něj pracoval. Řekl jsem mu, že bych velmi rád, ale nemám pracovní
povolení. Odpověděl, že s tím si nemusíme dělat starosti. Měl jsem radost, okamžitě kývl na
BRIS
19
jeho nabídku a přeplul na ostrov. Nejznámější místo na ostrově je Chappaquiddick Bridge,
kde měl nehodu Edward Kennedy a kde se natáčel film Čelisti.
Dick byl slavný lodní konstruktér a tak jsem očekával, že přijdu do velké firmy. Ve skutečnosti
Dick pracoval v jedné malé místnosti svého domu a v zahradním přístřešku. Lodě se stavěly v
hale kdesi v zastrčeném koutě ostrova. Pracovali tam dva mladí kluci, se kterými jsem se brzy
spřátelil. Před časem se proslavili tím, že postavili loď, u které bylo zaručeno, že se potopí.
Byla to loď z filmu Čelisti.
Podmínky tedy byly dosti primitivní, ale návrhy a technologie stavby hodně pokrokové. Měl
jsem se co učit. Seznámil jsem se s Kevlarovým laminátem a uhlíkovými vlákny. Naučil jsem
se dělat kopyta, podle kterých se laminovaly produkční formy. Ty se pak používaly při vlastní
kompozitní konstrukci.
Z Dicka se stal můj učitel ochránce. Bral mě sebou plachtit na trimaranu, seznamoval mě s
důležitými lidmi, půjčoval mi nástroje a materiál, abych mohl vylepšit svou loď. Na ostrově
jsem strávil léto, podzim a zimu. Žil jsem na lodi. V zimních měsících jsem si přitápěl starým
topinkovačem z bazaru. Koupil jsem ho za jeden dolar. Za dolar jsem koupil i promítačku
diapozitivů. Byla malá a jednoduchá, neměla zásobník na diapozitivy, jen rámeček, kam se
vešel jeden snímek. Vždycky jsem rád bavil lidi, takže když mě pozvali někam na party,
ukazoval jsem jim fotky a povídal o svých cestách. Čas mi ubíhal rychle a protože jsem měl v
hlavě spoustu nápadů pro svojí novou loď, rozhodl jsem se odplout zpátky do Švédska za svou
matkou, kterou jsem už pár let neviděl a loď tam postavit.
V půlce března jsem opustil Martha's Vineyard a proplul mezi Nantucketem a Cape Codem.
Foukal slabý vítr, viditelnost byla dobrá a za soumraku jsem minul poslední bóje a byl na
otevřeném moři. Mezitím vítr zesílil do vichřice. Nacházel jsem se na šelfových mělčinách
svatého Jiří a zvedaly se vysoké vlny. V noci se mi loď převrhla, což nebylo příliš dobré pro
morálku. Byla to teprve první noc na moři. Lidé mě varovali, že Severní Atlantik dokáže být v
březnu pěkně divoký, protože zima zde ustupuje pomalu, ale já jsem své lodi věřil. Byl jsem
sice mokrý a byla mi zima, ale pokračoval jsem vpřed.
Nějak se mi nechtělo ukončit cestu v Bris a rozloučit se s ní. Čím blíže jsem byl Švédsku, tím
více výmluv jsem si hledal, abych si cestu prodloužil. Zastavil jsem se na nějaký čas na
Azorských ostrovech, pak na jižním pobřeží Anglie, potom na několik týdnů v Norsku až jsem
se konečně pomalu přiblížil k našemu ostrovu Brännö.
Byl jsem rád, že jsem zase viděl matku. Řekla mi, že jí volalo mnoho lidí od novin, kteří se
zajímali o mé putování a tak jsem za pár dní odplul do města, abych se setkal s tiskem.
Psal se rok 1976 a nikdy předtím ani potom nebyl jachting ve Švédsku tak populární. Skoro
každý měl nějakou plachetnici. V televizi a rádiu byly pořady o jachtingu a spousta výstav lodí
na vodě. A do této jachtařské euforie jsem připlul já. Někteří z lidí, kteří mě dříve odsuzovali
jako ztracenou existenci změnili názor a uznali, že jsem dobrý námořník. A to mě potěšilo.
BRIS
20
Přeložil Luděk Chovanec ( [email protected] )
BRIS
21