Dějiny eucharistických kongresů

Dějiny eucharistických kongresů Eucharistické kongresy jsou jedním
z nejmladších projevů eucharistického kultu mimo mši. Jejich počátky
jsou spojeny s osobou Emilie Tamisiérové (1834–1910), která později
přijala řeholní hábit. Během svého života potkala mnoho lidí, kteří měli
vliv na její duchovní život, především sv. Petra Juliána Eymarda (1811–
1868), zakladatele Kongregace eucharistiánů; jehož horlivost přinesla
plody v podobě eucharistických kongresů.
V roce 1873 se v Paray-le-Monial v kapli před vystavenou
Nejsvětější svátostí sešlo 60 francouzských delegátů a ti spolu s asi tisíci
věřícími zasvětili Francii Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Tato událost měla
na E. Tamisiérovou velký vliv a rozhodla se zorganizovat eucharistickou
pouť do Avignonu.
První regionální eucharistický kongres se tedy konal roku 1874 v
Avignonu. V roce 1876 již mělo eucharistické procesí v Avignonu
charakter celonárodní. Padl návrh, aby se každoročně v jednom kostele
ve Francii konala národní eucharistická pouť. Návrh byl přijat a účastníci
pak poslali pozdrav také papeži. Lev XIII. byl této myšlence nakloněn a
všem signatářům dopisu udělil své požehnání. Tím získala myšlenka
nejvyšší církevní schválení.
Ještě téhož roku se konala národní eucharistická pouť ve Faverney,
té se účastnilo 7 biskupů, asi 1000 kněží a 25 000 věřících. Byl to
úspěch, a tak byl zřízen výbor pro konání eucharistických kongresů.
Papež Lev XIII. bulou z 29. dubna 1879 podpořil ideu Emilie Tamisiérové
spočívající v konání mezinárodních eucharistických kongresů. V roce
1880 byly ve Francii vydány dekrety omezující řeholníky, a právě v této
situaci se stále častěji ozývaly hlasy volající nejen po eucharistických
poutích, ale zvláště po opravdových eucharistických kongresech. Bylo
navrženo, aby se první mezinárodní eucharistický kongres konal v Belgii
– zemi, kde žila sv. Juliána, jež stála u zrodu slavnosti Božího Těla.
V Belgii byla myšlenka konání eucharistického kongresu příznivě
přijata, ale jak v Belgii, tak v Holandsku probíhal předvolební boj a zápas
o konfesijní školství. Bylo tedy rozhodnuto konat mezinárodní
eucharistický kongres ve Francii a jako nejvhodnější místo bylo vybráno
Lille. První mezinárodní eucharistický kongres se tedy konal v Lille roku
1881. Byl inspirován živou vírou v reálnou přítomnost Ježíše Krista ve
svátosti eucharistie, která byla vyjádřena zejména při slavnostních
adoracích a ve velkém procesí. Dekrety papeže sv. Pia X. o četnosti
přijímání, Sacra Tridentina synodus (1905), a o časném přijímání dětí,
Quam singularis (1910) způsobily, že příprava a slavení kongresů se
staly příležitostí k podpoře častého přijímání dospělých a časného
prvního sv. přijímání dětí.
Během pontifikátu papeže Pia XI. se mezinárodní eucharistické
kongresy začaly slavit na všech kontinentech.
Počínaje 35. eucharistickým kongresem roku 1952 v Barceloně se
mezinárodní eucharistické kongresy začaly nazývat statio orbis a slavení
eucharistie se stalo centrem a vrcholem všech způsobů a forem
eucharistické zbožnosti, které se vyskytly v průběhu konání jednotlivých
eucharistických kongresů.
Závěrečné slavení eucharistického kongresu Statio orbis bývá
obvykle celebrováno osobně papežem. První papež, který byl osobně
přítomen na kongresu mimo město Řím, byl Pavel VI. v roce 1964 v
indické Bombaji.
Celkem se za období papežů od Lva XIII. do Benedikta XVI. konalo
50 mezinárodních eucharistických kongresů. Poslední z nich byl 2012
v Dublinu, příští je naplánován na rok 2016 do Cebu na Filipínách.
Organizační struktury Uspořádání eucharistického kongresu na
mezinárodní úrovni není v silách jednotlivce. Existují proto trvalé struktury
- stálé pontifikální komité, existuje také instituce národního delegáta.
Účelem komité je pomáhat a dohlížet nad pořádáním
eucharistických kongresů. Zkoumají se návrhy měst, kde by se kongres
mohl konat, a tyto návrhy jsou pak předloženy papeži. V čele komité stojí
prezident (od 15. 10. 2001 je jím kardinál Jozef Tomko). Po každém
konání kongresu komité připravilo a publikovalo zprávu, obsahující čtené
texty a diskuse v různých kongresových sekcích, projevy, které byly
proneseny při veřejných setkáních, a mnoho jiných informací.
Národní delegát je jmenován biskupskou konferencí. Má za úkol
povzbudit současnou pastorační praxi a připravit zprávu obsahující
informace o stavu eucharistické úcty a života v zemi pro plenární
shromáždění v souladu s přípravou eventuálních národních a diecézních
eucharistických kongresů.
Hlavní teologické myšlenky eucharistických kongresů
Historie pořádání mezinárodních eucharistických kongresů je delší
než jedno století. Každý kongres kladl důraz na jiný aspekt
eucharistického tajemství nebo problematiky křesťanského života.
Víra v reálnou přítomnost Ježíše Krista v eucharistii byla jedním z
hlavních impulzů pro vlastní konání eucharistických kongresů a pro
eucharistickou úctu vůbec. Devatenácté století bylo stoletím „smrti Boha“
a společnost se stále více odkláněla od náboženství a různých projevů
zbožnosti. I z tohoto důvodu se heslem prvního kongresu stala myšlenka
„Eucharistie spasí svět“. Panovalo zde přesvědčení, že obnova
křesťanského života přichází skrze eucharistii.
V přípravě kongresů od roku 1905 se kladl důraz na rozšíření
učení obsažené v nových dekretech sv. Pia X. Konaly se katecheze a
přednášky vztahující se ke slavení svátosti smíření a přijímání eucharistie
dětí a dospělých. Při slavení těchto kongresů se zaznamenalo velké
množství rozdané eucharistie při přijímání během kongresu. Například při
kongresu ve Vídni (1912) přistoupilo 1 000 000 dětí (byly připravovány
různými eucharistickými společnostmi) ke svému prvnímu svatému
přijímání; v Buenos Aires (1934) bylo sv. přijímání podáno 100 000 dětí,
400 000 mužů a 700 000 žen.
Po 26. kongresu v Římě roku 1922 započal Pius XI. novou řadu
kongresů, zahrnující místní církve ze všech pěti kontinentů. Jednou za
dva roky se měly konat kongresy, jichž by se účastnili zástupci ze všech
světadílů, a důraz byl kladen na misijní přípravu.
Další fáze v historii mezinárodních eucharistických kongresů začala
s přípravami na 35. eucharistický kongres v Barceloně (1952).
Nejdůležitějším, centrálním bodem (statio orbis) celého kongresu se
stala mše namísto závěrečného eucharistického procesí. Při přípravě
byla soustředěna pozornost na katecheze o mši, aby napomohly chápání
mše jako slavení velikonočního tajemství. Byla zde snaha vychovat věřící
„k aktivní a vědomé účasti“ na eucharistickém slavení.
Vztah kongresů k mariánské tematice
Již na prvním kongresu byla Maria titulována jako „Naše Paní
Nejsvětější svátosti“. Téma Maria a eucharistie se slavilo na 29.
mezinárodním eucharistickém kongresu, který se konal v Sydney v roce
1928. V poutním místě Lurdy se kongres konal již třikrát: v letech 1899,
1914 a 1981. Na kongresu v Seville v roce 1993 byla Maria oslovována
titulem „Hvězda evangelizace“.
Ekumenická dimenze a mezináboženský dialog
V současnosti je kladen důraz na problémy současného světa,
ekumenismus a také mezináboženský dialog.
Při přípravě kongresů konaných po II. vatikánském koncilu byla
vybírána témata, která se často týkají palčivých problémů světa – hledání
solidarity, svobody, spravedlnosti a míru. Po kongresech je vždy mnoho
viditelných znaků podpory charity, solidarita a soucit s chudými, například
dům pro opuštěné staré lidi v Nairobi, Seville a Wroclawi nebo hnutí
„Jedno srdce, jedno tělo“ v Soulu, které stále pokračuje v pomoci chudým
místním církvím) a zdravotnická klinika pro chudé v Římě u hlavního
vlakového nádraží Termini. Pořádají se různé sbírky za účelem pomoci
potřebným.
K přípravné fázi kongresů bývají často zváni představitelé odloučených
křesťanských církví a různých křesťanských komunit, aby se podíleli na
teologických setkáních. Kde je to uznáno za vhodné, jako například v
Nairobi v roce 1985 a v Soulu 1989, mohou být přizváni i zástupci jiných
náboženství. Papež Jan Pavel II. při závěrečné adoraci na 45.
eucharistickém kongresu v Sevile (1993) řekl: „Připojte se ke mně a
ptejme se společně Ježíše Krista. Celá církev najde ještě větší sílu
uskutečnit novou evangelizaci, kterou potřebuje celý svět, evangelizaci v
eucharistii a skrze eucharistii“ (L’Osservatore Romano, 13. června 1993).
Zpracováno podle: http://www.teologicketexty.cz/casopis/2009-1/Nastin-dejin-mezinarodnich-eucharistickychkongresu.html