100 Esej

▪ Obsah
7
▪ Opona
39
▪ Dílna
90
▪ Čtená
98
▪ Esej
104
▪ Propadliště
120
▪ Poslední strana
Dopis na rozloučenou
Šeptání na papíře
Vůně pečiva a svařeného mléka
Můj milý Lucilie…
Den mne znavil k smrti…
Na závěr básně
Berte to třeba takhle,
jako vztaženou ruku…
Text Michal Šanda
Přemítání o dopisech, e-mailech,
textových zprávách
Text George Blecher
Proč bych chtěl napsat o dopisech?
Protože jsem je nikdy nepsal…
Text Petr Jacenko
Dopisy. Těch se můžeš dotknout.
Jaký je papír?
Text Kristin Dimitrova
(čtyři dopisy z roku 1911)
Text Ivan Motýl
Text Karel Šebek
9
▪ Paopona
Míním se totiž nechat zpopelnit
(samozřejmě po smrti) a rozhodl
jsem se tak odkázat Muzeu urnu
se svým popelem…
Text Petr Král
11
42
▪ Dílna
94
▪ Deset otázek
100
▪ Esej
Odchozí pošta
Machoninová & Ulickaja
Vůně papíru a hlad
Rozhovor s ředitelem Poštovního muzea
Janem Galuškou nad mizejícím
uměním korespondence. O proměnách
v komunikaci i v komunikacích.
Text Gabriel Pleska
Překladatelka Alena Machoninová
se ptá ruské spisovatelky
Ludmily Ulické
Tady vůně papíru znepokojuje a psát
inkoustem se rovná psát krví…
Text Halyna Pahuťak
108
▪ Propadliště
Milá Vlněno!
Koláž z korespondence sběratelů odznaků
Sestavila Barbora Šedivá
Foto David Konečný
▪ Kulatý stůl
Moderna s postmodernou všechno
rozbily, takže lze psát cokoli
a jakkoli…
Kulatý stůl na téma dopis
a epistolární literatura
Účastníci Radim Kopáč, Aleš Haman,
Jan Suk, Michal Šanda, Jakub Šofar
48
▪ Lóže
V dopisech
Korespondenční rozhovor s Jiřím Skálou
Text Kateřina Tučková
58
▪ Chór
Ó dobo dopisů…
Básně Ivan Blatný, Ivan Wernisch,
Radek Malý, Ivan Petlan, Petr Hruška,
Vít Slíva, Tomáš Mazáč, Karel Škrabal,
Zdeněk Volf
Sestavil Ivan Petlan
64
▪ Dopis Gagarinovi
Dopis Gagarinovi
Československá literární soutěž
23
▪ Anketa
Jakou roli ve vašem životě sehrál
či sehrává dopis?
Text Julie Bělomlinská, Marianna Gejde,
Ota Filip, Jiří Kratochvil,
Marie Kubátová, Ivan Matoušek,
Lubomír Martínek
30
▪ Dílna
Z korespondence
80
Velmi milý příteli, vidím, že už ani nemá
smysl se dál omlouvat, moje dopisy
a vzkazy se staly stejně nereálné
jako moje cesty do Prahy…
Text Petr Král, Karel Šebek
Kam zmizel první kosmonaut
▪ Dopis Gagarinovi
rozhovor s cestovatelem
Miroslavem Zikmundem
Text RozRazil
88
▪ Dopis Gagarinovi
Pod vlajkou Hnutí KOCMOC
Příběh svérázného rakouského
kosmonauta
Text Marek Sečkař
4
5
Anketa ▪ Text Julie Bělomlinská, Marianna Gejde, Ota Filip, Jiří Kratochvil, Marie Kubátová, Ivan Matoušek a Lubomír Martínek.
Foto David Konečný
Jakou roli ve vašem životě sehrál či sehrává dopis?
▨ Julie Bělomlinská (Юлия Михайловна
Беломлинская), narozena 1960, ruská
básnířka, prozaička, výtvarnice, herečka
a publicistka.
Někdo moudrý přirovnal život k jízdě
autobusem: jedni sedí po směru jízdy,
očima napřed, a druzí proti směru, očima
pozpátku. První žijí sny, druzí vzpomínkami. První jsou motory pokroku, druzí
ochránci tradic. A jeden by bez druhého
nebyl — autobus je přece jeden.
Ve skutečném autobuse nikdy nemohu
sedět proti směru — hned se mi začne
točit hlava, ale v životě jsem právě naopak
zase ta, která se dívá očima pozpátku.
Už v dětství jsem pochopila, že ne každá
nová věc je lepší než stará, a potom bylo
období, kdy jsem se rozhodla, že každá
stará věc je lepší než nová. Věřila jsem
tomu dlouho.
Měla jsem přezdívku „živý anachronismus“, ve dvaceti letech!
Vždycky jsem měla ráda oblečení
ze second handů a věci z bleších trhů.
Narodila jsem se v Petrohradu,
ve městě-muzeu staré architektury,
a právě Petrohrad ve mně pravděpodobně
probudil zálibu ve starých časech.
Ale plně pochopit skutečnost,
že v autobuse spolu s tradicionalisty jedou
také pokrokáři, mi pomohlo až úplně jiné
město, New York.
Málokdo si uvědomuje, že New York
je vlastně také muzeem architektury,
architektury 20. století. Co se týče
energie architektonické krásy, je pro
mě New York jediným městem, které se
nebojí couvnout před mým rodným Petrohradem.
A tam, v New Yorku, kde jsem prožila
víc jak deset let života, jsem pochopila,
jak důležití jsou pro ochránce snílci. A my
jsme zase důležití pro ně.
Takže je asi pochopitelné, co znamená
dopis pro ty, kteří se na cestě dívají očima
nazpět.
22
23
24
A to by se jinak myšlenka dopisu mohla
úplně vypařit!
Protože se objevily telefony a videotelefony a další vymoženosti typu vše-
možných skypů. A další podobná hlučná
zařízení pro urychlení spojení.
To všechno je na mě ale nějak moc
rychlé. I telefonní hovor — je vždycky tak
neočekávaný. Jsem pro telefon moc pomalá.
Telefon je pro mě past a léčka.
A skype taky nemám ráda, nemám ho,
ani net ani rádio ani televizi.
Zato mám ale notebook a už mě nikdo
nepřesvědčí, že husí pero je lepší než
propiska.
Ne, tady si musím přesednout ze své řady
a tvrdit, že propiska je lepší a psací stroj
ještě lepší.
Elektronická pošta dala dopisům nový
život.
Napíšeš dopis a bleskurychlým poslem
ho posíláš jakoby do vedlejšího domu.
To je krása.
S psaním rukou jsem se defi nitivně
rozloučila, stejně se mi to pořádně nikdy
nedařilo, jsem totiž přeučená levačka.
Takže moji milovaní, kteří čítávali
moje kilometry dlouhé milostné dopisy
rukou, jsou skutečnými hrdiny.
Ráda dostávám nejen milostné dopisy.
Pracovní s dobrými zprávami jsou také
dobré.
Vedle elektronické pošty jsou ještě
i různé sociální sítě, které obnovily žánr
krátkých vzkazů. Nepleťte to ale s telegramem!
Krátké vzkazy jsou také druhem dopisu.
Dopis, to je znamení spokojeného
života, možnost úniku před shonem.
Ráno člověka, který se dívá pozpátku,
to není ani telefon ani rádio.
Ideálně je to klidné prohlížení ráno
doručené pošty anebo například přinesených novin…
Tak vypadá moje ráno.
Vstanu, uvařím si kávu a zapnu notebook…
Tam je moje pošta i ranní noviny.
Mám takovou čínskou truhličku z barevného kartonu, kam schovávám doručené milostné dopisy. Ještě mám i jinou,
s dopisy od dcerky. To všechno jsou
znamení minulého století.
Ukládat dopisy v notebooku není
dobré ani spolehlivé.
A není mi ani jasné, jak by je potom,
kdyby něco, bylo možné obřadně házet
do ohně za zpěvu romance z repertoáru
Isabelly Jurijevové:
Svázané širokou stuhou, uchovávané léta,
můj ortel je však vyřčen — sbohem navždy už!
Krb hoří, zachvácena ohněm
naposled vzplanula slova lásky…
To se mi nelíbilo, a tak jsem si svůj
poslední epistulární román vytiskla na
tiskárně. Poté jsem dopisy položila vedle
sebe do obálek: moje dopisy do žluté, jeho
do zelené.
Mých dopisů bylo celkem 64. Jeho 37.
I když on je mnohem významnější spisovatel.
Obálky s dopisy jsem převázala širokými hedvábnými stuhami: jeho dopisy
fialovou, svoje oranžovou.
Teď jsou v bezpečí v té samé truhličce
na milostné dopisy…
A pokud bude potřeba, klidně mohou
podstoupit Obřadní Spálení.
Ono je vlastně jednodušší žít život
starých časů a ochraňovat tradice než
pohánět pokrok. Je k tomu však potřeba
sílu vůle. A přirozená příslušnost k těm
řadám, které jsou v protisměru jízdy.
V mých verších a písních se motiv dopisu
objevuje často. Jedna z básní o rodném
Petrohradu končí těmito slovy:
… Jsem vcelku poslední hlupák,
neumějící se modlit k Bohu,
rozbíjející si čelo
z nezvyku, pokolikáté už
Petrohrad — holubník podkrovní…
Letitý poštovní holube,
poneseš psaníčko,
tak promluv slovíčko za nás!
val zvláštní vybavení v podobě obálky,
poštovní známky, pošťáka, který by jej
mohl doručit a na jehož odpovědnosti
také bylo, jestli vůbec dorazí — takový
dopis, to byl celý podnik! V závislosti na
vzdálenosti příjemce měl mezi okamžikem psaní a obdržením dopisu uplynout
nějaký čas, od několika dnů až po několik
týdnů. Fakticky byl dopis zasílán do vzdálené budoucnosti, v níž je možná (kdo
ví?) už všechno jinak a to, co je napsáno
v dopise, zcela ztratilo svůj smysl. Třeba
se adresát přestěhoval nebo umřel nebo
úplně zapomněl na existenci odesílatele. Je tedy jasné, že obdržení takového
dopisu bude pro něj cestou do minulosti,
kde odesílatel mluví o věcech, které se
možná také už dávno změnily a nejsou
takové, jak je popisuje. Tenkrát to nikomu
nepřišlo zvláštní, byla to samozřejmost.
Nicméně psát a přijímat dopisy neznamenalo jen sdílet informaci nebo udělat
přátelské gesto, ale šlo i o vytváření
jakési virtuální, imaginární skutečnosti,
která byla nedílnou součástí každodenní
reality a času, který existuje mimo náš
čas fyzický a ve kterém existujeme běžně.
Člověk, který psal dopis, vytvářel nějakou
zvláštní budoucnost a tímto prohlašoval
tuto skutečnost za stejně hodnotnou
a možná dokonce i mnohem hodnotnější
než to, co ještě není a co jako takové
nikdy ani nebude. S příchodem a rozvojem dalších komunikačních možností,
které poskytují okamžitou komunikaci
s adresátem, se papírový dopis postupně
začal považovat za anachronismus, pozůstatek, vyumělkovaný rozmar. Zároveň se
virtuální budoucnost stala něčím, co už
můžeme vnímat jen z odstupu a kde si
těžko dokážeme představit svou nor-
▪
(Z ruštiny přeložila Lucie Řehoříková,
překlad básní Anna a Ivan Petlanovi)
▨ Marianna Gejde (Марианна Марковна
Гейде), narozena 1980, ruská básnířka,
prozaička a překladatelka.
Ještě před několika desetiletími dopis,
tenkrát ještě psaný na papíře, potřebo-
mální existenci. Jako by byla ještě jedna
síť, která udržuje náš pohled na svět jako
na komplexní celek, teď je ale zředěná
a rozpustná. Urychlené zprávy jsou nyní
kratší, ale posílané častěji, a proto získaly
téměř telegrafní charakter: každá z nich
se snaží zachytit nějaký okamžik, myšlenku nebo situaci, která má momentální
hodnotu, ale prakticky v ní stěží najdeme
podrobný popis minulých událostí. Jako
soudržné vyprávění, ucelený obraz, nám
tedy minulost uniká. Zároveň se stává
mlhavou, proměnlivou a nejistou osobnost autora dopisu i jeho příjemce: oba
mluví o nějakém momentálním záblesku
přítomnosti, o nějakém bodě, který však
nemůže s jistotou garantovat kontinuitu
a souvislost. Staré dopisy a staří lidé,
kteří je psali, v nás mohou vyvolávat pocit
nostalgie, snad jediné věci, která nás
ještě spojuje — protože jimi být už pravděpodobně nikdy nebudeme moci. ▪
(Z ruštiny přeložila Polina Zolina)
▨ Ota Filip, narozen 1930, spisovatel.
Jeden dopis sehrál v mém životě
nešťastnou roli:
Dne 21. srpna 1969 odpoledne jsem
seděl v redakci ostravského nakladatelství Profi l sám. Poslouchal jsem rádio,
tedy Vídeň, a slyšel o událostech toho
dne, prvního výročí sovětské okupace,
pro mě hrůzné zprávy, a dokonce i autentické reportáže, v němčině.
Cítil jsem se jako uzavřen v neprodyšné místnosti. A v tom stavu jsem
si vymyslel, co bych ve výročí tragického 21. srpna 1968 udělal, kdybych
mohl. Tak jsem v nakladatelství sedl
k psacímu stroji a na sedmi průklepech
Foto David Konečný
▪ Julie Bělomlinská
mu ale odpověděla, že všechno bude
„v pohodě“, a pustila jsem se do práce.
Protože jsem za sebou už měla, ano
kromě veršů a písní, také kilometry
milostných dopisů, které jsem psala
celý život a které pravděpodobně zhatily
všechny moje pokusy stát se pro někoho
normální manželkou. Nebo alespoň vynikající mrchou milenkou.
Oba milostné projekty — jak „žena“,
tak „kurtizána“ — se s třískotem rozbily.
Zato však vykvetl pochybný projekt
spisovatelky.
Myslela jsem si, že profesionální dráha
spisovatelky mě odnaučí vášni k epistulárním románům, ale epistulární romány
pokračovaly dál.
Bylo příjemné psát dopisy těm, kteří se
mnou sdíleli byt nebo seděli v lavici: napsat dopis a taky ho hned osobně doručit.
Samozřejmě vždycky mě rozčilovala
pomalá cesta dopisů, pokud je bylo nutné
posílat poštou.
Dobře si pamatuji, že skutečná tragédie Romea a Julie není v tom, že mají
takové příbuzné — v hádce, ale v tom, že
zkrátka oslík je pomalejší než kůň. Kdyby
posel od fra Lorenza přivezl svůj dopis
dříve, tak by se veronští milenci mohli
dožít zlaté svatby.
V mládí existovaly i různé druhy
doporučených dopisů a také telegramy.
To všechno se mi ale nelíbilo: muselo se
jít na poštu nebo telegraf a tam ještě bylo
třeba vyplňovat jakési formuláře…
Telegramy jako takové se mi vůbec
vždycky zdály být výsměchem nad významem dopisu.
A snila jsem… ne samozřejmě, v mé
„řadě“ se snít nemá, vzpomněla jsem
si ale přesto na všechny ty požehnané
pohádkové časy, kdy bylo možné
jakýkoliv dopis odeslat některým velikánem v sedmimílových botách.
Vzpomněla jsem si, jak fantasté v sousední „řadě“ snili a snili… až konečně pro
náš „autobus“ vymysleli internet a elektronickou poštu.
Foto archiv M. G.
Foto archiv J. B.
Je to přece jeden z nejstarších způsobů
komunikace.
Dopisy píšu odjakživa. Do té doby, než
jsem se naučila psát, jsem rodičům psala
dopisy v obrázcích — úplně jako prvobytní
lidé. Potom jsem psávala dopisy kamarádkám.
A v nich byla všechna vysvětlení školních dívčích přátelství a hádek — vždycky
jsem se snažila vysvětlovat právě dopisy.
Protože klidná výměna monologů
je podle mě lepší než hádka naživo, kde
často vítězí ten s lepším hlasem.
Pak tento zvyk ze školních let přešel
také do rodinného života: ani s dcerkou
ani s muži jsem nevysvětlovala ani se
nehádala, vždycky jsem dávala přednost
starému dobrému dopisu.
Nemám ráda telefon v žádné podobě:
ať už se jedná o dlouhé důvěrné rozmluvy
nebo rychlé, vždy neočekávané pracovní
telefonáty.
Můj současný status „spisovatelky“ je
odvozen od mé záliby psát dopisy.
Poslední muž, se kterým jsem nějakou
dobu žila, si každý den pročítal moje
monology všech našich neshod a nakonec
prohlásil, že to všechno už je v podstatě
hotová kniha „Návod na rodinný život“
a že je škoda, že čtenářem je jen on sám.
Že jsem přece opravdu spisovatelka,
a proto bych měla své dopisy také vydávat. Řekl to úplně vážně, bez sarkasmu,
v jednom z těch světlých momentů
našeho života. Zasmála jsem se, ale jeho
slova jsem si zapamatovala.
A po nějaké době mi nečekaně navrhli
napsat prozaickou knihu.
Vydavatel se mě zeptal, jestli jsem už
někdy prózu psala, a já přece nepsala nic
kromě básní a písniček. Odvážně jsem
▪ Marianna Gejde
▪ Ota Filip
25
jsem si vymyslel a sepsal své, dnes
uznávám, fantasmagorické aktivity,
do kterých bych se v té dusné náladě dne
21. srpna 1969 rád pustil, kdybych
mohl.
Pět kopií — jednu kopii jsem si
nechal — a jeden originál sepsaného
textu jsem vložil do obálek s adresami
Gustáva Husáka, gen. Svobody, ÚV KSČ,
jakož i tehdejšího ostravského primátora, jméno mi vypadlo, tajemníka
Krajského výboru KSČ Mamuly — jehož
jméno jsem nezapomněl — a redakce
deníku KSČ Nová svoboda.
Obálky s adresami jsem nechal ležet
na psacím stole a řekl jsem si, že si ještě
rozvážím, jestli je zítra odešlu.
22. srpna 1969 jsem do nakladatelství
přišel až odpoledne a paní sekretářka
Pásková mi sdělila, že ty obálky z mého
psacího stolu už odeslala…
Podlomila se mi kolena a sevřelo hrdlo.
Pět dní jsem — zbytečně — doufal, že
mě estébáci „nevyhmátnou“. Vyhmátli
mě brzy ráno ve středu 27. srpna 1969.
Až později jsem se dozvěděl, že StB měla
zaregistrované vzorky písma téměř
všech psacích strojů…
Krajský soud v Ostravě, zvaný
„krajzak“, mi za „hrdinství“, kterého
jsem se vlastně nedopustil, „napařil“
18 měsíců „natvrdo“. ▪
▪ Jiří Kratochvil
26
▨ Marie Kubátová, narozena 1922,
spisovatelka.
Dopis je skromné slovo o pěti písmenech,
a přesto zahrnuje mnoho témat jako prostředník pro dohovor lidí s lidmi, institucí s institucemi, a proto má i mnoho
tváří.
Uvědomila jsem si to, když jsem
odevzdávala písemnou pozůstalost své
maminky, spisovatelky Amálie Kutinové,
do archivu Památníku písemnictví ve Starých Hradech. V proměnách času i přesunů adres jsem pokládala kamenný hrad
Arnošta z Pardubic za útočiště, které
přesahuje práh času a vrací dar řeči těm,
kteří už promluvit nemohou.
Když jsem v gotickém křídle odevzdávala maminčiny krabice písemností, cítila
jsem chlad: v regálech odpočívaly temné
krabice jako rakve na slzy, které svět
nevidí, na nedopsané knížky a nedosněné
sny, a zároveň naději, že tu najdeme
i slova, která se zapsala do paměti jako
do trezoru s poklady, a že je tam odplaví
Léthé.
Chtěla jsem si znovu popovídat
s maminkou i o době, která rámovala její
život, a proč se z role pražské spisovatelky sama přeřadila na poutnici po stezníčku starodávných krkonošských pohádek a zapomenutých písní. Hledala jsem,
zda najdu i číslo časopisu „Srp a kladivo“,
kde se autor ve svém příspěvku zabýval
otázkou, zda se sběratelka nedopouští
vykořisťování krkonošského lidu, když
zapisuje jeho paměti… Ten časopis jsem
nenašla. Slyšela jsem maminku, v rodné
valaštině řekla: „Víš, na názor má mět
každý právo. Ale nebylo to psáno pěknú
češtinú, a kdyby doba vzala kotrlenec,
nebylo by to ke cti pisateli ani novinám.
Tož takové písemnosti nezaslúžija být
mezi lejstry k uchování, a tož je ani nehledaj.“
Tu mi můj paměťový trezorek pootevřel skulinku a tou se z časů mého dětství
vybavila „zlatá mísa“. To byla o Vánocích
maminčina schránka na vánoční poštu.
Maminka byla desátá dcera učitele Jana
Taubera, který spravoval ve valašské
obci Štítná školu, jež nesla název „Škola
císaře a krále Františka Josefa Prvního“.
Když čas rozvál kantorovy děti po světě,
scházel se rod u vánočního stolu, a kdo
nemohl přijet, poslal pozdravení. Babička
Foto Vltava-Labe-Press
Foto Petr Kopřiva
▨ Jiří Kratochvil, narozen 1940,
spisovatel.
Základní význam. Všechno, co ve spisovatelském řemesle umím, jsem se naučil
při psaní dopisů. Možná že to nejcennější, co jsem kdy napsal, jsou právě
dopisy: v celé literatuře není totiž nic
přirozenějšího než dopisy (tak proč
po čertech píšeme romány, eseje,
povídky, hry!), to ony spojují skutečnost
s literaturou v jedinečný dvojjediný
tvar, jedině v dopisech se může profánní
se sakrálním tak mrštně propojovat
a na jediné dopisové straně může být
zároveň zlomek té nejabstraktnější
úvahy se záznamem nejkonkrétnějšího
(skutečnosti, jíž jde ještě od nozder
pára!), jen v dopisech může autor začínat
myšlenky a s klidnou myslí je opouštět
dříve, než se čeho dobere, a právě ta
stěží počatá myšlenka je oním magickým zámotkem, z něhož se třeba jednou
někomu z těch dvou — adresátovi nebo
pisateli — ještě něco zázračného vyklube,
a jedině v dopisech jsou vždy rozkošné
anakoluty i výpadky paměti, jedině
v dopisech je psaní stejně samozřejmou
slastí jako dýchání, plavání, snění…
Přitom ovšem nesouhlasím s publikováním svých už několika stovek dopisů,
ať to mé nejdůležitější zůstane hezky
rozmetáno po světě. Dvacet roků si píšu
pravidelně s Květoslavem Chvatíkem,
strukturalistou a literárním teoretikem, jsou toho dva kufry dopisů, jeden
v Monaku, druhý v Moravském Krumlově,
Chvatík několikrát přišel s nápadem,
abychom ty dopisy publikovali. Vždy jsem
odmítl. Dopisy jsou má naprostá svoboda,
jíž už publikovaná literatura není. A tím
teď nemyslím jen téma těch dopisů, myslím nádhernou svobodu nepublikovat, jen
si tak psát pro potěšení přátel. Publikovat
dopisy, to nejkrásnější, co jsem kdy napsal, bych považoval za neodpustitelnou
zradu. ▪
▪ Marie Kubátová
27
Foto Honza Baka
▪ Ivan Matoušek
28
jako lék. Tak to chápal i lékař, který otce
opatroval: „Když se syn neozývá, posílejte
pozdravy pořád dokola a já budu hrát
fi latelistu, který se zajímá.“ Roli fi latelisty
přejal další lékař a taky listonoš a tatínek usnul v blaženém čekání na dopis
od syna, který se jednou vrátí. Tu bych
chtěla poděkovat i poštovským panáčkům, kteří tu hru na naději hráli s námi.
Počítám mezi ně i horského listonoše,
který si dělal zastávky i tam, kde pošta
mlčela. Na mou otázku, proč si prodlužuje
trasu i k babkám, kterým nikdo nepíše
a noviny neodebírají, řekl: „Ty jsou jako
čekanky u cesty… Čekají aspoň na to
pozdravení. Na mý dobrýtro.“ A já pro
ty poštovské panáčky, kteří roznášejí
i naději, psala jsem „Pohádky poštovských skřítků“.
Snad bych měla mezi očekávané
dopisy zařadit z pokladů své horácké
panímámy i válečné „Feldpostkarty“.
Neobsahovaly mnoho slov, jen zprávu,
že jsem živ a zdráv. Svůj vklad citů propašoval voják „za císaře pána“ do adresy:
„Spanilomyslné vlastence Emince
Kubátové, Benetzko, Oesterreich
v Čechách.“
Horák byl ve své šetrnosti šetrný
slovy. Když panímáma poslala korespondenční lístek se slovy „Přijeťte
v mundurech, budeme kopat bandory“,
byl to pokyn účelný, stejně jako „Přijeďte ve svátečním, v Merklově hrajou
divadlo“. ▪
▨ Lubomír Martínek, narozen 1954,
spisovatel.
Dopis a emigrace jsou téměř synonyma.
Dopisy rodičům, přátelům, bývalým
a občas i budoucím milenkám psané
s vědomím, že jejich prvním čtenářem
bude s největší pravděpodobností fízl,
jsou nedílnou součástí emigrantova
poznávání lidských povah a utvářejí
jeho pohled na svět. Jsou však také
dopisy psané souputníkům, kteří se
z nejrůznějších důvodů rozhodli rovněž
osidlovat jiné kouty světa. Člověk tak
získává příjemný pocit, že obývá několik
zemí zároveň. A jak přibývá cest a nová
mateřština pozbývá tajemství, mohutní
korespondence s dalšími alter ego,
vyšlými z odlišných traumat a radovánek, s nákladem jiných zhovadilostí,
které na něj otčina naložila i tehdy,
když otce v životě nepoznal. Pozvolna
tak vzniká lehounká pavučina, do níž
lze polapit to, co jsme průběžně považovali za podstatné a svěřili papíru, zasunuli do obálky a opatřili známkou. Jenže
pokrok zastavit nelze. Režimy, v nichž
měl hlavní slovo kádrovák, domovní
důvěrník a drbna, sice odnesl čas, ale ti,
kdo v nich otravovali vzduch, neodešli.
To pro ně vznikají pestrobarevné deníky
zabývající se soukromím každého, kdo
by mohl upoutat zájem platícího čtenáře.
Jejich počet možno odhadnout dle výše
nákladu. Od špičkových politiků přes
intelektuály, lékaře, technickou inteligenci až po dělníky a trhovce, kdekdo
si rád počte o nějakém tom neštěstí.
Rovněž vydavatelé si v lovu na čtenáře
pomáhají korespondencí kohokoli
s kýmkoli, i tehdy, když pisatel a adresát
dali jasně najevo, že si publikaci svých
dopisů nepřejí. Listovní tajemství zmizelo stejně nenávratně jako mléko, které
umí zkysnout, a máslo bez řepky. Tak
člověku nezbývá než si radost z psaní
dopisů odepřít, lítat po světě a domáhat se vrácení svých glejtů, aby je mohl
zničit. Jeden nikdy neví, koho si literární
historici, v něž se fízlové proměnili,
vyberou za svou příští oběť. Pardon,
objekt svého bádání… Když nerespektovali ani přání Hemingwaye, nositele
Nobelovy ceny, co proti nim zmůže obyčejný hledač rovnováhy? ▨
Foto David Konečný
Tauberová, která usedala v čele stolu,
důstojná v černém krajkovém čepečku
na bílých vlasech, všechny pozdravy
a dopisy předčítala a skládala do blýskavé mísy k betlému. Pamatuji dopis
moravského strýce Ozefa: „Tož vás všecky
z celého srdca pozdravuju. Kdo se teho
roku narodil, teho vítám. Kdo se oženil,
má moju sústrast. Kdo odešel, buď mu
země lehká. Váš strýc Ozef, mistr kolářský a broumovský měšťanosta.“ Posledním dědicem oné „zlaté mísy“ byla moje
maminka a po ní nyní já. Zdědila jsem
mísu i s maminčiným vzkazem: „Komu sa
daří, nepíše. Píše, komu sa nedaří a potřebuje slyšet dobré slovo.“ Dodala: „A ty,
když ťa cosi hněte, nepiš dopis, ale piš
knížky.“
Maminka vedla čilou korespondenci
s babkami, s dětmi, kterým se stýskalo,
s takovými „pastorky Páně“. K důležitým
dopisům patří dopis kapelmajstra
Tuláčka z Ponikýho, doprovázený mapkou, kde byly zakroužkovány všechny
hospody, kde kapela hrála. Tam byla pro
maminku naleziště písniček, a tak se
pracovní mapa Tuláčkovy kapely a spisovatelčiny cesty sbratřovaly.
Otec, ač stavební inženýr, si dopisoval
s venkovskými tělocvičnými jednotami,
pro které založil nakladatelství a vydával
časopis „Pořadatel“. V korespondenci se
sokolíky byly i dopisy hudebního skladatele Gustava Rooba, psané na notovém
papíře.
Mezi dopisy očekávanými s láskou
byly pro mého otce dopisy od syna, který
emigroval. Odešel jako geolog, který
potřeboval styk s nalezišti, tedy z lásky
k oboru. Jeho pozdravy z cest po pěti kontinentech udržovaly otce v závěru života
▪ Lubomír Martínek
29
Z korespondence
Dílna ▪ Text Petr Král, narozen 1941, básník. Karel Šebek, narozen 1941, básník. Foto archiv Petra Krále
Jilemnice, 7. října (19)66
Velmi milý příteli,
vidím, že už ani nemá smysl se dál omlouvat, moje dopisy a vzkazy se staly stejně
nereálné jako moje cesty do Prahy (…).
Nevím už opravdu, jsem-li tu já, či není-li
tu místo mne zase jiný Šebek, který se
zas po dlouhé době pokouší psát na stroji.
Všechno se beznadějně zamotalo; a tahle
končina se prý pořád ještě jmenuje Jilemnice. To je nedorozumění. Nezbývá asi, než
probudit se zase jednou na papíře a všechno
si to ověřit. Tak já to zkusím.
(…)
Ještě krátce k těm příhodám z mé zdravotní dovolené, která, jak už jsem naznačil
v dopise a telefonicky, byla dosti pestrá.
Jelikož jsem si tehdy na konci srpna uvědomil, že za sebe co nejdřív provdám nějakou
dívku, a protože jsem se tohoto úkolu zhostil tak svědomitě, že jsem dokonce sehnal
dívky dvě, a to za jediný večer, bylo nutno
se vzhledem k novému stavu věcí nějak
přeorientovat. To znamená, že jsem jednak začal řádně pít, kouřit atd., onemocněl
jsem s tou rukou, zanechal svých bývalých
čachrů v Jilemnici a odebral se se zmíněnými osobami do Vrchlabí, kde jsem doufal,
že vyrazím z rodičů nějaké peníze. Dostalo
se mi vydatné finanční pomoci i ubytování
na chatě, a to zejména vzhledem k erotickému zájmu mého dospívajícího bratra
o jednu z dívek, otcovu zájmu padesátiletého vepře o obě dívky, a v neposlední řadě
matčině určité pohodlnosti (jedna z dívek
pak mou matku „zastupovala“ v buffetu pro
zedníky na místní stavbě, kde matka pracuje). Zkrátka, vznikl naším vpádem (byl
jsem prvně za dosti dlouhý čas u rodičů déle
30
než půl hodiny) mezi vrchlabskými Šebky
ohromný a nevylíčitelný blázinec, z něhož
se doposud ne a ne vzpamatovat. Milý Petře,
nemám dost sil ani chuti se o tom dál široce
rozepisovat. Byly to dny trávené většinou na
naší chatě u letiště, kde, dostatečně zásobeni tím nejlacinějším vínem a bohatým
sortimentem kuřiva (Taras Bulba), bohudík
většinou o samotě, jsme (já a dvě uvedené
letušky) posouvali den za dnem čas odjezdu
z Vrchlabí, nakonec jsme už z čiré nudy chodili za bílého dne „na houby“ téměř nazí, opíjeli jsme nebohého pstruha, kterého chytla
jedna z dívek v potoce, vínem (skutečně lze
opít i rybu — byl úplně tuhý a probral se zase
až ve studené vodě). Byl jsem odměněn za
své zásluhy a doslova znásilněn jednou
z dívek (která toto cvičení pak ještě několikrát se střídavým úspěchem opakovala),
nakonec jsem se z toho všeho málem doopravdy zbláznil, připraven o to poslední, co
mám, totiž o poctivost, začal jsem opravdu
halucinovat, slyšel jsem hlasy (ponejvíc hlas
podobný hlasu mého otce, který mi šeptal
do ucha různé odpornosti), měl jsem i jakési
tělové či jiné halucinace (např. jsem jednou
v noci, když jsem ležel sám na palandě, cítil,
jak mne zlehka objímají jakési průzračné
ruce, velice dlouho a něžně — na rozdíl od
těch dvou řeznických pomocnic) atd. Ale už
jsem aspoň z toho hnoje venku. Jedna z těch
světlušek je už doma — ve Znojmě, druhá
pracuje někde daleko od Jilemnice — nevím,
takže mne už tyhle příšery nenavštěvují,
jedině v noci, když spím.
Zato mi však zůstalo přátelství s jilemnickou VB, jejímž členům se velmi zalíbilo
v mém „dopomáhání k příživnictví a klamání
orgánů“ (po jedné slečně bylo celostátní
pátrání na žádost rodičů — kromě toho šlo
o dívky pochybné pověsti), a to je sedativum,
které teď nutně potřebuji, abych neskákal
z okna. A kromě toho je podzim (v kotelně
se topí listím — je ho tu inflace).
(…)
Zdravím tě v noci a děkuju za všechno
Tvůj Karel
Hoření Vrchlabí (u strýčka Oty),
24. října 66
Velice milý Petře,
píšu zas na úplně jiném stroji, sedím na
zcela jiném místě, pod jiným stropem,
s jiným prázdnem v hlavě, než je jilemnická krajina. Venku už od rána prší
zcela vrchlabsky a já pro samé bubnování
kapek sotva slyším své skřehotání, jak se
ho snažím vyluzovat na stroji. Už by tady
měly být zase vrány, abych si připadal kdekoliv jako doma. A sníh. Bohužel, zatím
se přihodilo jen to, že se mi podařilo opět
onemocnět, a zdá se, že tentokrát to bude
na delší dobu, a že budu snad i internován.
Jde samozřejmě opět o mé dráty v hlavě,
které se začínají doopravdy trhat, a někdo
si myslí, že to dá ještě někdy dohromady.
Tak je nechám při tom. (Pravděpodobně
půjdu na nějaký čas do léčení do Hradce
Králové, kde jsem už jednou byl, na „nervové oddělení“ — lékaři tam jsou velmi
nervosní — takže mám naději, že se budu
nějaký čas konečně doopravdy fl ákat mezi
SESTŘIČKAMI (!), a že budu mít konečně
možnost trochu psát, aniž bych byl rušen
babičkou: to je, aspoň z tohoto hlediska,
pro mne dosti dobré, než abych nad ostatním, co se k tomu přidružuje, dále skuhral.)
(…) píšu Ti slíbené otázky, které jsem
posledně nestačil dát do dopisu (…):
Kdybys měl poklad a měl ho někde
ukrýt, kde by to bylo nejspíš? (…)
Která česká slova Ti připadají z nejodpornějších?
Kdy jsi se v dětství nejvíc bál? Dětská
strašidla? A kdy jsi prožíval největší úzkost
v dospělosti?
Chtěl bys, aby po Tvé smrti bylo Tvé tělo
vystaveno v mausoleu?
(…)
Která část Jilemnice bys chtěl, aby byla
ve Strašnicích především?
(…)
Co bys chtěl, aby bylo vystaveno z knih?
Kdybys měl svět vidět již jen v jediné
barvě, v jaké by to bylo?
V kterého člena ptačí říše by ses chtěl
nejradši proměnit? A v kterého ne?
Tak to by zatím bylo všechno. Jinak se nic
neděje, já jsem jen na menší procházce,
a velmi brzy napíšu svou další adresu. Přál
bych si, aby to byly Kosmonosy. Uzavřel
bych tak konečně přátelství mezi oběma
městečky a můj životní cíl by tím byl téměř
dosažen.
Ať žije surrealismus a policie!
Zdravím tě pod rákoskou deště
odpoledne z Vrchlabí,
Tvůj oddaný Karel
(Na obálce připsáno: „Ještě otázka: zda bys
byl ochoten si se mnou vyměnit babičku.
K.“)
Strašnice, 30. říjen 66
Vzácný Karle,
▪ Karel Šebek v Kosmonosích (kolem roku 1985)
jsem přese všechno rád, že nejsi internován, přes téměř ideální pracovní podmínky,
které bys tím podle vlastních slov byl na
čas získal. A protože myslím, že nejlépe
dám tuto svou radost najevo tím, že včas
odpovím na Tvůj dopis, přistoupím rovnou
k zodpovídání otázek. (…)
Poklad. První problém ovšem představuje poklad samotný. Začal jsem si jej
kdysi promyšleně budovat za vojenskými
dráty, kdy jsem, „všemi opuštěn“, nazýval s postupujícím podzimem stále zjihleji zárodky svého budoucího bohatství
krabičky od zápalek, které jsem začal
schraňovat v krabičce od doutníků — ale
31
zůstalo dodnes pouze při těch krabičkách.
Něco by se snad ale při troše dobré vůle
a při notné dávce zbytečné píle našlo: mé
plnicí pero, lístek papíru s poznamenanými rozměry mého mateřského znamení,
a samozřejmě, jestli jednou, nedejbože,
neopatrně stoupne, i mrtvá Denisa…
Stohy nepopsaného papíru. Celá podzimní
příroda. Fotografie Boha Otce na výletě.
Smuteční páska na vousy. Puška na dívky.
Kus uhlí a brambora. Láhev jedu a ampulka
whisky. Barevná stereoskopická fotografie
aktu Dany Zátopkové. Většina lidí, dobře
spoutaných a s roubíky v ústech. Akvarium
s utopeným psem. Obrovský pomník svých
vlastních bot. Své kravaty. Hůl pro případ,
že by se mi zachtělo spáchat sebevraždu.
A ještě jedna hůl pro zcela opačný případ.
Popel z vánočního stromku od posledních
vánoc. Jánošíkův čakan, Žižkova páska
na oko, Tyršův karabáč, knihovna Vlasty
Buriana, Mao Ce-Tungovy plavky, umělé
zuby Grety Garbo. Ale hlavně: pořádné,
nedobytné, vytopené, luxusní, defi nitivní
vlastní doupě. A to by zároveň sloužilo za
úkryt pokladu. Pro zmatení stop by patrně
bylo nejlépe zřídit doupě hned pod mým
skutečným příbytkem, s tak dokonale
ukrytým vchodem, abych ani já sám jej
nenašel. (…) Jaký by byl Tvůj poklad, kam
bys jej ukryl? (…)
Nejodpornější jsou mi v češtině všechny
zdrobněliny, hlavně tak, jak je Češi používají v souvislosti se svými „rozkošemi“:
„ještě jedno pivečko?“, „pěkně vínečko, šunčičku, cigaretku…“, „takový krásný, malý
kozičky“. Moment, jenom se vyzvracím. Tvá
slova?
V dětství jsem se strašlivě bál popelářů,
náletů, Mikuláše s čerty, sklenářů, brusičů,
hluchoněmých, zubaře, injekcí a matky.
Taky „dědka“, co číhal na děti, když šly ze
školy. A polednice, kterou jsem si představoval jako naši služku tak, jak šla jednou
oblečená za ježibabu na maškarní ples.
Pana Pešla, když nás jednou hnal z lusek
s řemenem, který si vytáhl z kalhot, a ty
mu tak celou dobu, co za námi běžel, padaly
do lusek. Bál jsem se také Vackova, kam
jsem si umisťoval Foglarova Stínadla.
Samozřejmě noční les. Být sám doma, když
jsou dospělí na návštěvě. Fobie představy
dveří, u nichž někdo z druhé strany bere
32
za kliku. Nutkavá neurosa nahlížení pod
postele, není-li tam někdo. Strach před
trestem za utrhávání nožiček a křídel broukům. Strach ze sršňů, škvorů a pijavic. Psi
a hadi. Utopenci. Pytláci. Kominíci, když se
na ně příliš neopatrně sáhne. Ruští vojáci,
kteří berou hodinky a jedí děti. Rozzuřená
dospělejší mládež. Rozběhnutý, uhřátý
fotbalista při utkání, s kterým se je marné
pokoušet navázat rozhovor. Rybáři, když
se u vody promluví. Průvodčího pohled
v tramvaji, když se na něj nedívá matka.
Bulharský zahradník z konce Počernické
ulice a jeho milenky páchnoucí po zkažené
zelenině. Jeho zelenina. Snad největší
dětský strach jsem zažil, když se na mne
tehdy o táborovém slavnostním dnu vrhlo
to medium a zavřelo mne do cimry v jedné
chatě Letního tábora YMCY dřív, než sta-
čili přijet rodiče a vzít mě pod ochranu. Má
největší dospělá úzkost bude asi ze snu, nejspíš ze snu z loňského vojenského cvičení,
kdy jsem u jakési prkenné boudy navečer
právě ve chvíli, kdy jsem se obrátil k Marie,
jež před ní ve snu seděla, abych ji ujistil,
že na světě je, zvlášť právě za soumraku,
všechno v pořádku, právě v tu chvíli jsem
zpozoroval na její tváři rychle se stupňující
hrůzu z něčeho, co se nezadržitelně blížilo
za mými zády, aby můj optimismus usvědčilo nejdrastičtěji ze lži. Přesto jsem se ve
chvíli, kdy se mne hrozná věc za zády už
už dotýkala a kdy Maria už vyrážela „smrtelný“ výkřik, probudil zaplavován erupcí
nádherné ejakulace. Tvoje odpověď na
otázku?
Nechtěl bych, aby mé tělo bylo po smrti
vystaveno v mausoleu, ale aby zato už za
mého života každá velká mrtvola vystavená kde po světě v mausoleu ve chvíli,
kdy by se jí pohlédlo do tváře, nabyla na
okamžik mých rysů. A přál bych si, aby se
po mé smrti musely po celém světě děti učit
ve škole nazpaměť můj podrobný životopis.
Ty?
(…)
Ve Strašnicích mi chybí především jilemnický ponocný. Co bys Ty chtěl na oplátku
ze Strašnic do Jilemnice?
(…)
Z knih bych jednou chtěl vidět sestaveno
všechno, Prahu i její obyvatele, něžně listovat všemi stránkami dívek, aby se chodilo
do lesa číst a utíkalo se do města zpátky
mezi staré svazky před deštěm knih, abychom si na noc dávali pod hlavu knihy
a platili v restauracích básněmi za vybrané
knihy pro naše bibliofi lské žaludky. Aby
se na podzim zas jako kdysi na strništích
pálily knihy. Ty?
Chtěl bych vidět svět ve všech odstínech
šedi jako ve fi lmu. Ty?
Chtěl bych se proměnit v sokola. Za žádnou cenu bych nechtěl být kachnou. Ty?
(…)
Byl u mne nedávno Martin, jako obvykle
mlčel, takže ani nevím, zda jsme ho s Prokopem, který byl u mne rovněž, trochu
rozptýlili. Snad se zas na kus řeči zastaví.
Babičku bych si s Tebou rád vyměnil;
ještě raději a uspokojivěji by na mne zapůsobilo, kdybyste to ani Ty, ani ona nezpozorovali. Ale to se bohužel nestane. Zdravím
tě ze svého soukromého sanatoria
Petr
V Jilemnici 13. 11. 66
Velmi milý Petře,
▪ Karel Šebek — topič
pozdrav od stroje. Protože jsem v poslední
době zamilován téměř do každé ženy, kterou potkám na ulici, bez ohledu na stáří,
vzhled apod., a jelikož mám tudíž o sebe
strach, že se dopustím nějakého výstřelku,
který by skončil pro dotyčnou ženu tragicky, protože by jí to příliš nelichotilo,
straním se lidí. Krátce řečeno: nejen ženy
nemohu ani vidět, ale i muže, do kterých
zamilován nejsem. Proto jsem taky odjel
na tři dny do Jilemnice a jsem zde v celém
prvním patře vilky sám (babička je ve
Vrchlabí), abych opisoval a taky Ti napsal
dopis, který dlužím. Právě před chvílí jsem
rozečetl humoristický román Přítel Vítězslav Nezval od Jiřího Svobody a myslím, že
zůstane rozečten. Jinak se ale příliš nenudím: žiju ze své „nemoci“ jak jen můžu nejvíc. Málo se sice teď směju, ale hodně píšu.
A to je samo o sobě dost velká legrace.
Jelikož kromě psaní a ostatního s tím
souvisejícího psaní nedělám v poslední
době doopravdy nic, až na to, že trochu
spím a občas jím, nemohu zde tentokrát,
jak to bývá zvykem v naší korespondenci,
vypsat žádný zážitek či dobrodružství,
které by mne potkalo. Snad jen jedno: když
jsem se jednou v noci trochu vrátil k svému
někdejšímu vrchlabskému voyeristickému
„způsobu života“, tj. vycházet jen v noci,
jak to teď vůbec dělám nejen z voyerských
pohnutek, které si už příliš nepřipouštím,
aby mne to mohlo mrzet, spatřil jsem poblíž
vrchlabského „lágru“ (někdejší tábor SA),
bylo to velmi pozdě v noci, v osamělém
činžáku, stojícím pod svahem, takže je
do jeho oken velmi dobře ze svahu vidět,
jedno opuštěné rozsvícené okno, v kterém
se pohybovala nějaká drobná silueta. Ano,
pozdě v noci, skoro k ránu, se tam svlékala
nějaká asi deseti či jedenáctiletá dívenka,
na jejíž ranní striptýz jsem tak náhodou
padl a málem se z toho nad ní rozeřval. Jsem
strašně rozcitlivělý k ránu. Pak už jen jedna
příhoda, ale to není příhoda, ale jen to, že
jsem se, když jsem honil strýcova psa, který
mi, když jsem ho šel ven vyvenčit, utekl po
stráni související se strýcovým obydlím za
nějakým jiným psem, málem zabil, když
jsem při honbě za ním spadl do nějaké
rokle, a to po hlavě. Nic víc Ti o sobě ani
při nejlepší vůli ze svých posledních dnů
nemohu napsat.
Odpovědi na otázky (…):
Můj poklad, tj. to, co je pro mne nejvzácnější, by byl především můj psací stroj Ideal
Neumann Blitz. A pak i ten menší Consul,
na který píšu teď, když jsem si ho přivezl
z Vrchlabí jako lehčí zavazadlo do Jilemnice.
(Ideal Neumann bych neunesl.) Uschoval
bych ho někam do hnízda datlů, aby to bylo
hodně vysoko v koruně nejhustšího stromu.
Tam bych také na něj chodil psát. Lidé by
mysleli, že je to datel. Své opisy, dopisy
a rukopisy bych uschoval do kotle. Babičku
bych jako poklad uschoval tak, že bych se
s ní nechal svázat do pytle a případně zakopat, kdyby zemřela. Čisté papíry, pásky do
stroje apod. bych jako svůj poklad rozházel
na střeše našeho domu v okamžiku, kdy
by začla první jarní bouřka, nebo válka,
do větru. Jilemnici, jako svůj poklad, bych
přenesl kámen od kamenu, cihlu od cihly
atd. někam do opuštěného dolu, do jehož
štol bych ji znovu vestavěl na způsob zabydlování chodbiček mraveniště. (Anebo bych
tento „poklad“ uschoval do Patagonie, jak
to chtěl udělat vůbec s celým slovanstvem
moudře Hitler.) Svou „dívku“, s níž jsem
33
▪ Karel Šebek: koláž, 1977
zase navázal kontakt, abych ji čas od času
uviděl vedle sebe v posteli, bych uschoval
v SSSR, kam bych s ní podnikl malý výlet
za hraniční čáru a pak od ní utekl. Snad
bych jako svůj „poklad“ schoval ještě jeden
půllitr piva, který bych zapekl do bochníku
chleba, a dále budík, který bych uschoval
mezi knihy, abych při čtení pořád neusínal.
(…)
Nejodpornější slova v češtině: s tím, že
je mi český jazyk samozřejmě „odporný“
jaksi vůbec, i když ho na druhé straně mám
za jistých okolností ze všech „nejraději“,
se mi, kromě zdrobnělin, které uvádíš Ty,
a které jsou i pro mne velmi nepříjemné,
hnusí pak už ne určitá slova, nýbrž zase
samozřejmě některá hesla, provolání apod.,
34
ale i ta dovedu případně nějak z druhé
strany „milovat“. Pak se mi hnusí (mám
k nim odpor) některá slova z chuligánské
hantýrky a několik nadávek. Nepříjemné
pocity ve mně vzbuzuje i „slovo“ „šebek“,
i když vlastně kromě mne a ostatních
postižených nic neznamená konkrétně ze
světa věcí apod.
Strašidla dětství: z nejranějšího dětství
si pamatuji v této souvislosti hlavně na otce,
který mne často snad nespravedlivě trestal.
Pak ještě na tmu a ticho ložnice, když
jsem musel jít spát sám dřív než ostatní,
ale kterými strašidly jsem si to prostředí
zalidňoval, to si již nepamatuji. Z knížek
jsem se bál vlka z Červené Karkulky, např.,
a pak se tento strach převedl jejím přiči-
něním i částečně na matku. Bál jsem se
dunivě odbíjejících hodin v pokoji dědečka
Krause. Prázdných pokojů a vůbec prázdných místností. Pak samosebou „Půdaře“,
kterým mne začala strašit babička Krauseová, když jsem její půdu pomalu obracel
vzhůru nohama. Němců, před osvobozením
rozložených s kulomety na rozích jilemnického náměstí, kde jsem tehdy bydlel
u dědečka K. Pak mne babička K. strašila
ještě železnými dvířky zapuštěnými do zdi
za kuchyňskými dveřmi. Když se dvířka
otevřela, byla tam jen zašpiněná zeď,
saze a plno pavučin a díra někam nahoru
a dolů. Záchodu v témže domě, který byl
v mezipatře. Pokoje, kde „bydlela“ slečna
Votočková. Pepíka Dušků, nějakého vzdáleného synovce dědečka K., který byl přes
své mládí úplně plešatý, otylý a páchl močí.
Polibků, a to zvláště od babiček a vůbec
starších lidí, ale i mazlení všeobecně. Paní
lékárníkové, která bydlela na náměstí vedle
babičky K., a o které se vyprávělo, že je ve
spojení se záhrobím. Při četbě některých
pohádek a dobrodužných příběhů (Píseň
lodní posádky, Co bude po smrti? od Lombrosa). Svého vlastního hlasu, když jsem
byl sám doma a hlasitě v dětství promluvil,
a svého odrazu v zrcadle, když jsem do něho
dělal grimasy s vyceněnými zuby. Dědeček
Štětka mě strašil „Metyšem“, který je dosud
žijícím skutečným jilemnickým občanem.
Dále mne strašil strašidly, která si na mne
vymyslil, „Tintirolem“, které sahalo z Jilemnice až do Martinic, a „Ňuhňou“. Bál jsem
se také Krakonoše. Některých spolužáků,
a to nejen starších, ale i rodičů některých
spolužáků. Učitelů (ředitele Kobra, který
mne v kabinetu ohrožoval motykou, když
mne měl v podezření, že jsem ukradl spolužákovi album známek). Když jsem byl
jednou u dědečka Š., hrál jsem si před vilkou na cestě a nějaká potrhlá stařena mne
násilím vedla k cestě do polí. Snad kdyby
tehdy pozorně z okna mne sledující dědeček nezakročil, byl bych doopravdy někde
v lese upečen a sněden. Na Liščím kopci
jsem se bál „antifašisty Řezníčka“ a nějaké
Rakušanky, která k nám občas chodila
uklízet. Jak jsem vyrůstal, měl jsem kolem
sebe „strašidel“ čím dál tím víc. V pubertě
to byly hlavně starší ženy. (Mrzáků jsem se
příliš nebál, protože můj hodný dědeček Š.
byl sám hrbáč.) Pak ženy vůbec. A pak lidi
vůbec, až na některé výjimky. Nejvíc se ale
asi v současné době bojím sám sebe a také
se pro sebe pokládám za nejnebezpečnější
a nejreálnější, všudypřítomné strašidlo.
V mausoleu bych si přál být po smrti
vystaven, ale nejraději už za živa. (…)
Ze Strašnic bych si přál mít např. i tu
spoustu ptáků, jejichž řvaní jsem tehdy slyšel ráno po u Tebe probdělé noci, když jsem
vyšel před dům a Prokop nesl v počínajícím
svítání ven šálek vařící kávy, ale i názvy
některých ulic. Dále pohled ze Strašnic na
Židovský hřbitov. V každém případě název
STRAŠNICE. (…)
Přál bych si, aby můj pokoj a vůbec
náš dům byl vystavěn z knih, které bych si
vybral. Základy domu z knih nejčernějšího
humoru, aby dům spadl. Kotelna aby byla
vystavěna z Leninových, Stalinových atd.
spisů. Postel z lodních deníků pro zápisy
snů. Celou Jilemnici vystavěnou z knih surrealistické poesie a trestních zákoníků.
Babiččina kuchyň samozřejmě i s kamny
z kuchařek. Alespoň jeden lesík z mé dosavadní poesie, kterou bych tam chodil „dopisovat“. Záchodky z některých modernistů,
atd. Já sám bych si přál být rovněž knihou.
(…)
Svět v barvě některých „barevných“
západů slunce, ale i např. roztaveného
železa. Ale i v světle modré barvě. V černé.
A samozřejmě v Tvé šedi světa fi lmů. Nikoliv v bílé, hnědé, zelené, růžové atd.
Z ptáků bych také jako Ty nechtěl být
v žádném případě kachnou, slepicí apod.,
a dále papouškem. Chtěl bych být některým z nočních ptáků, nejraději sovou. Ale
i havranem. Pak ale i některým dravcem.
Také ne rozhodně pštrosem např.
(…)
▪ Karel Šebek: koláž, 1977
Tak zase na konci jednoho z dopisů, jimiž
se spolu dorozumíváme jako hluchoněmí,
když už jsme nuceni se takto dorozumívat.
Zapomněl jsem ještě na výměnu babiček,
která, pokud již nenastala a já jsem si toho
nevšiml, by byla i pro mne velmi žádoucí,
ale neznám Tvou babičku natolik dobře,
takže nevím, zda bych si s ní rozuměl tak
„špatně“, jako s babičkou svou. Obávám
se, že si s babičkou budu nucen brzy taky
dopisovat, protože její ústní projev je mi
35
čím dál víc nesrozumitelný. Jednou, až
přece jen nastane komunismus, a okénka
klosetů již teď jsou úplným výhledem do
této budoucnosti, dojde snad i k všeobecné
výměně babiček. Škoda, že se toho asi
nedožijeme. („Tolikrát jsi živ, kolik znáš
strážníků“.)
A tímto se loučím a pozdravuju i od
babičky a od všech ostatních jilemnických
známých i neznámých
Tvůj velmi Ti oddaný
Karel
Jilemnice, 30. 11. 1966
Nejmilejší Petře,
je půl druhé v noci a já nemohu pořád
usnout, ač se o to už chvíli poctivě snažím,
zháším a rozsvěcím lampu na nočním
stolku a poznamenávám si věty, které mi
brání usnout, a nakonec mne napadlo, že
by bylo vůbec nejlepší napsat Ti popůlnoční dopis. Píšu to ovšem v posteli, vedle
v kuchyni sípe babička, všude je naprosté
ticho, až na ten nešťastný budík, který
snad jednou přeci jen odnaučím tikat, až
ho přestanu v hrobě natahovat, ale zatím
to není pořád to, co bych si přál, až jednou
umřu z toho věčného psaní, z něhož jsem
zatím bohužel nedostal ani chřipku. Ale
já Tě chci opravdu jenom v noci pozdravit,
a když do Strašnic je daleko, musím psát
dopis.
Tenkrát, když jsem od tebe odešel se
sáčkem plným jídel, která jsi mi dal na
cestu, jsem ještě pořádně promrznul i s tou
hroznou dívkou, kterou bych skutečně nejraději viděl někde třeba i zmrznout, kdyby
nemyslela ty všechny svoje hrozné pitomosti vážně, ale takhle to nejde a tak ať
si žije, ale raději co nejdál ode mne. Nevím
už, proč jsem jí dal to maso od Tebe, a proč
jsem i ten zbytek nesnědl sám, když jsem
měl takový hlad, že bych klidně byl sežral
i ji celou, a to tak rychle, že by o tom ani
nevěděla. Ale já o této dívce skutečně nemíním hovořit. Domů jsem se dostal v pondělí
ráno (jel jsem v půl jedné v noci z Prahy osobákem) a ta noční jízda mezi spícími spolu-
36
▪ Karel Šebek v dětství
cestujícími, z nichž se už žádní mezi sebou
nebavili a všechny hlavy byly skloněny
hluboko na prsa, mne docela těšila. Ráno
v pondělí jsem se s tou dívkou skoro ani
nerozloučil a utíkal jsem z nádraží pořád
pryč a tak rychle, aby mne nemohla dohonit, až mi zmizela z očí. Některé ženy jsou
horší, než slepota. Ale jak říkám, už je pryč,
protože jsem utíkal dost rychle. Kdy mne
dohoní, nevím.
(…)
Pozoruji, že se mi už zase chce opravdu
spát. Chtěl jsem napsat psát, ale ono je to
někdy jedno. Vedle v kuchyni babička
kašle, budík dál tiká jako bych ho měl
zasazený přímo do ucha a teď se ke všemu
ještě přidal vítr. Budu muset brzy opravdu
aspoň na noc se vždycky pokusit nějak
ohluchnout. Je půl třetí, už napolo spím,
nemám už sílu skládat báseň ani přestavovat postel, v níž se mi špatně leží, protože
z ní vypadlo jedno prkno. Už mám jenom
sílu se podepsat.
Tvůj i v noci
Karel
TRAPNÁ MUKA
Teprve když se člověk setká se záhadou, uvědomuje si vlastní duši
Karel Čapek, Jan Mikulášek / režie Jan Mikulášek
Ukázky vybral P. K., opraveny byly jenom
„nejviditelnější“ gramatické chyby. Odkazy
k tématům otázek, na něž si korespondenti
odpovídají, byly pro větší přehlednost zvýrazněny kurzivou. ▪
www.provazek.cz
Dopis Gagarinovi ▪ Text RozRazil, foto J. Hanzelka a M. Zikmund (Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, archiv H + Z)
Foto Jitka Taussik-Doležalová
Kam zmizel první kosmonaut
rozhovor s cestovatelem Miroslavem Zikmundem
Co jste dělal 12. dubna v roce 1961?
Byl jsem v Nepálu. Když jsme se vraceli
z natáčení, koupil jsem si v Káthmándú
anglické noviny a tam to stálo, „First Man
in Space“. Je pozoruhodné, že jsem první
zprávu zachytil právě pod Everestem,
nejvyšší horou planety.
Několik měsíců nato jste se vy
a Jiří Hanzelka s Gagarinem osobně
potkali v Kolombu na Srí Lance.
Dnes Srí Lanka, ale v té době ještě Cejlon,
tehdy to byla britská država. Bylo to na
začátku prosince 1961, tedy pár měsíců
poté, co Jura obletěl Zemi. Tehdy paní
Bandáranájaková, předsedkyně vlády,
spolu s generálním guvernérem uspořádali velkou recepci, dokonce si pamatuju
i název místa, hotel Galle Face, kam jsme
s Jirkou Hanzelkou byli pozváni a kam
měl přijít i Gagarin. Ale co na tom bylo
nejpěknější: My měli, než jsme se vydali
na naši druhou cestu se dvěma vozy
Tatra 805 po Asii a Oceánii, uzavřenu
takovou dohodu s vedením Prazdroje,
že nám do každého hlavního města
na trase pošlou karton plzeňského piva,
což jsem já jakožto rodák z Plzně přijal
s velkou radostí. A zrovna v ten den
přišla na ambasádu bednička. Tak jsme
80
to ve spěchu naložili a vyrazili do hotelu
na recepci. Byli jsme představeni Gagarinovi a hned jsme si s ním padli do očí.
No a někdo z nás, už nevím, jestli já nebo
Jirka Hanzelka, říká: „Pojď, Juro, máme
dole zaparkovaný vůz a v něm plzeňské
pivo.“ On okamžitě zajásal, znáte Rusy,
a tak jsme se zadním vchodem vykradli
k té naší osmsetpětce, kde jsme pak
společně v klidu ochutnali české pivo.
Když jsme se asi po půl hodině vrátili,
byl všude strašný poprask, Gagarin se
ztratil a nikdo z těch jeho strážců nevěděl, co se děje. Takže to byl náš první
kontakt s Jurou, hned jsme si potykali,
on znal naše knížky a říkal: „Závidím
vám vaše cesty, já jsem na orbitě strávil
jen 108 minut.“ To mi utkvělo v paměti,
to číslo je totiž v celém východním světě
magické, sto osm je například pecek na
buddhistickém růženci.
Na mě to taky působí magicky…
No a necelé dva měsíce nato už jsme
byli na Sumatře, a co čert nechtěl, první
kosmonaut, který na Sumatru přijel, byl
German Titov, tedy druhý člověk, který
vyletěl do vesmíru, takže v rozpětí dvou
měsíců jsme poznali prvního i druhého
kosmonauta.
Byli jste s nimi v kontaktu i později?
Psali jste si třeba dopisy?
Na to nebyl čas, ani z jejich ani z naší
strany, ale přece: v roce 1962 jsme byli
kvůli nějakým záležitostem v Akademii
věd na skok doma. Když jsme se pak vraceli zpátky na Sumatru k našim Tatrám,
dozvěděli jsme se, že na orbitě je třetí
kosmonaut, Andrijan Nikolajev, den nato
pak ve Vostoku 4 startoval Pavel Popovič. Poprvé v historii se na oběžné dráze
nacházely dvě kosmické lodě současně.
My jsme, pamatuju si to přesně, 12. srpna
seděli v letadle do Moskvy. Přišla k nám
letuška se vzkazem od kapitána, který
věděl, že se známe s prvním i druhým
kosmonautem, jestli prý nechceme
na Vostok 3 a 4 zaslat radiotelegram.
Samozřejmě jsme neváhali a rychle jsme
v ruštině zformulovali zdravici do vesmíru. To jsme ještě netušili, že se za pár
dní všichni setkáme v Moskvě.
To bylo kdy?
To bylo tuším 18. srpna, přistáli jsme
v Moskvě a hned v hotelu dostali pozvání
na recepci do Kremelského paláce. Tam
jsme se setkali nejenom s Nikolajevem
a Popovičem, ale i s Gagarinem, Titovem
a zejména s Valentinou Těreškovovou,
Miroslav Zikmund (1919) obkroužil celý svět a spolu s Jiřím Hanzelkou
o tom psal knihy, které se po celém světě čtou. Obědval s lovci lebek
i v honosných palácích, setkával se s císaři a králi, náčelníky i diktátory,
téměř zahynul v poušti a taky popíjel pivo s Gagarinem.
o které svět ještě nevěděl, že bude první
ženou, která poletí do kosmu, a která se
mimochodem později stane manželkou
kosmonauta Nikolajeva. O další tři dny
později jsme se pak zase všichni sešli při
konferenci na Lomonosovově univerzitě.
Tam, zatímco všichni ruští i cizí novináři
fotili přes celý sál s teleobjektivy, já jsem
jediný seděl v publiku a jen s Leicou na
krku chodil pod pódiem, kde seděla celá
ta „věrchuška“. Seděli tam všichni, včetně
generála Kamanina, který vedl výcvik
kosmonautů, vedle něj Titov, ten mi tak
přátelsky pokynul. Mám fotku Kamanina, který na mě blahosklonně hledí
a myslí si něco jako „no já vím, kdo jsi,
ale tady nemáš co dělat, jsi moc blízko“…
Tak taková byla moje a Hanzelkova
setkání s Gagarinem a kosmonauty.
nesmírně náročné. Ale ten Cejlon tehdy,
to byla jeho první zahraniční cesta do tak
zvaného kapitalistického světa a on byl
neobyčejně kamarádský, vřelý, usměvavý,
vtipný… byl prostě ještě odpočatý, kdybych to měl vyjádřit stručně.
Karel Pacner dělal s Gagarinem rozhovor v létě 1966. Popisuje ho jako
uštvaného člověka, který odpovídal
mechanicky, jako by naučeně, bez
úsměvu a bez zájmu plnil svou povinnost. Jak si pamatujete Gagarina vy?
Dovedu si představit, o čem Karel Pacner mluví. Gagarin létal z jednoho místa
na druhé jako takový ukázkový panák
tehdejšího režimu a to pro něj muselo být
Kdybyste Juriji Gagarinovi dnes psal
dopis, o čem by byl?
Já bych mu napsal, že si ho pamatuju jako
toho správného, u nás říkáme „ogara“,
který se stal slavným, protože byl první.
Tak jako byl první na Everestu Edmund
Hillary, se kterým jsem se tehdy sešel
v Káthmándú pár dní před tím slavným
letem, tak byl Jura první ve vesmíru.
Napsal bych mu, že je pro mě stále ten
jedinečný a usměvavý člověk, který si
nezasloužil takové ty všelijaké dohady
o tom, jak skončil svůj život. Pro mě je to
pořád ten veselý, sympatický, prostý kluk,
který se stal přes noc slavným, protože
byl jednička. ▨
Máte rád létání? Chtěl byste vy sám
letět do vesmíru?
Za nic, opravdu za nic na světě… Víte,
vyjadřují to i Jurova slova, když s námi
mluvil o tom, že my si na svých cestách,
tam dole, můžeme povídat s lidmi. On tam
byl sám a byl rád, že se za těch 108 minut
vrátil zpět. Tehdy se o tom samozřejmě
nesmělo mluvit, ale jeho šance, že let
přežije, byly tak padesát na padesát.
Létání do vesmíru bylo a je zatím nebezpečné.
81
▪ 7. 12. 1961, Cejlon, Kolombo. Gagarin poprvé na „Západě“ — vlastně na východě
82
▪ 7. 12. 1961, Cejlon, Kolombo. Gagarin pod palmami, veselý, svěží, zvídavý
83
▪ 10. 12. 1961, Cejlon, Kolombo. Dva Jurové v Tatře 805 na dvoře Galle Face hotelu: Gagarin a Hanzelka
84
▪ 10. 12. 1961, Cejlon, Kolombo, na recepci v Galle Face hotelu. Uprostřed nad Gagarinem senátor Reggie Perera
85
▪ German Titov se kamarádsky usmívá, generál Kamanin shovívavě přihlíží, jak se Miroslav Zikmund
v nabitém sále Lomonosovovy univerzity pohybuje s fotoaparátem přímo pod tribunou
86
87
108
Propadliště ▪ Z archivních materiálů národního podniku Vlněna Brno
sestavila Barbora Šedivá, narozena 1981, noiserka.
109
110
111