Přehled jednotlivých disciplín hudební vědy A) systematická část

Transkript

Úvod do hudební vědy
Přehled jednotlivých disciplín hudební vědy
A) systematická část
1) hudební teorie
a) počátky souvislé tradice hudebně teoretického myšlení v antickém Řecku:
pythagorejci neboli kánonikové (cca 6. stol. př. n. l.)
PÝTHAGORÁS ze Samu – sám postava spíše mýtická než historická; jeho náhledy
známe z pozdějších spisů jeho žáků a dalších teoretiků, kteří je dále tradovali; byl
pokládán za „vynálezce“ hudby v tom smyslu, že podal matematické zdůvodnění
základů hudby (= tónového systému);
toto zdůvodnění podpořil akustickými měřeními: monochord
stavebné kameny a číselné proporce jeho tónového systému:
čistá oktáva, 1:2
čistá kvinta, 2:3 (= nepatrně vyšší než temperovaná kvinta)
čistá kvarta, 3:4 (= komplementární interval, nepatrně nižší než temperovaná kvarta,
spolu s kvintou dává oktávu)
tyto proporce se dají vyjádřit pomocí čísel 6, 8, 9, 12, přičemž v rámci oktávy máme
dvě kvinty 2:3, dvě kvarty 3:4 a jeden celý tón 8:9; oktávy, kvinty a kvarty jsou
v pythagorejském ladění čisté, jsou to dokonalé konsonance
ostatní intervaly vznikají odvozením z prve jmenovaných, např.
tercie ze dvou celých tónů 8:9, půltón odečtením dvou celých tónů 8:9 od kvarty 3:4,
jejich číselné proporce jsou složité a jsou tudíž disonantní
v rámci pythagorejského ladění jsou možné tyto tónové systémy (řady):
– pentatonika bez půltónů, vznikne navršením pěti kvint:
c-g-d-a-e, seřazeno v rámci jedné oktávy: d-e-g-a-c [c-d-e-g-a]
– sedmitónová diatonika: f-c-g-d-a-e-h, neboli d-e-f-g-a-h-c [c-d-e-f-g-a-h]
– dvanáctitónová chromatika: zde ovšem vzniká známá potíž v tom, že dvanáctá
kvinta je o tzv. pythagorejské komma (= 23,5 centů)
vyšší než sedmá oktáva, s níž by měla být identická, a tento rozdíl se pak opakuje u
všech (z hlediska temperovaného ladění) tzv. enharmonických tónů, např. fis-ges, b-as
apod.
Pýthagorás dále formuloval představu o harmonii sfér: hudba (= tónový systém) jako
součást a zároveň šifra kosmického řádu
a také představu o hudebním ethosu, tj. o působení hudby na člověka, na fyzickou i
psychickou stránku jeho existence
k nositelům a pokračovatelům pythagorejské tradice patřili mj.
PLATÓN (427–347)
poznal pythagorejskou tradici (centra na Apeninském poloostrově a na Sicílii)
rozpracovává hlavně teorii (pojem) éthos - s ohledem na výchovné působení hudby,
zvl. ve spisu Politeiá (Ústava)
1
EUKLEIDES (ca 300 př. Kr., Alexandria)
spis Stoicheia (Základy, 13 knih o geometrii, aritmetice a algebře) zahrnuje i nauku o
hudebních proporcích
autorovi jsou dále připisovány knihy
Eisagoge armonike (Úvod do harmonie)
Katatome kanonos (Dělení kánonu) = shrnutí pythagorejského učení o hudbě
„dokonalý tónový systém“
b) cca 4. stol. př. n. l.
teoretické výklady o hudbě nabývají více či méně systematickou podobu:
Æ músiké epistémé
řada spisů se ovšem ztratila – u některých známe jména autorů a názvy z pozdějších
odkazů a zpráv, jiné možná zmizely beze stop
músiké epistémé: byla součástí studia filozofie a rétoriky; jednotlivé disciplíny (složky
výkladu) byly zpravidla:
„harmonie“ – tónový systém resp. tónina (armoniá)
rytmika, metrika – „hudební“ i básnická (rhythmos, logos)
éthos – nauka o působení hudby na člověka (ve smyslu kladném, zušlechťujícím,
pročišťujícím)
protikladný pojem = pathos: temné, iracionální vášně, pudové síly v člověku
obojí (tj. možnost obojího působení) má co činit s harmonií (= tóninou), rytmem
(metrem) a s hudebním nástrojem, na který se hraje: kithara x aulos
tyto pojmy: harmonie, rytmus, logos, hudební nástroj i gesto (= tanec resp.
pantomima, herecký projev) hrají podstatnou roli též v učení Platónově (viz výše)
ARISTOTELES (384–322)
největší systematik mezi řeckými filozofy, Platónův žák
hudbě nevěnoval samostatnou (zvláštní) pozornost
zmiňuje ji hlavně ve spisu Poetica (Peri poiétikés), v kontextu výkladů o básnictví a
dramatu (o dramatickém umění)
c) hudební teorii však pěstují Aristotelovi žáci, tzv. harmonikové
oproti pythagorejcům jsou více zaměřeni k hudební praxi, tzn. vycházejí
z empirického zkoumání elementů melodiky
ARISTOXENOS z Tarentu (354–300)
žák Aristotela, ale zřejmě též obeznámen s pythagorejskou tradicí
Harmonika stoicheia (Základy harmonie) – dochovaný spis, jiné se ztratily
= hudebně teoretický spis v našem (novodobém) slova smyslu
zabývá se problémy harmonie (tónového systému, intervalových poměrů)
[a problémy rytmu (Elementy rytmu – nedoch.?); srv. dále]
ale s ohledem na znějící hudbu, konkrétní sluchovou zkušenost a interpretační praxi
2
poukazuje na rozdíly mezi ideálně zkonstruovanými veličinami (matematickými
proporcemi) a tím, co skutečně zaznívá resp. co je slyšeno
tzv. harmonické dělení oktávy dává následující intervalové a číselné poměry:
z oktávy 1:2 vznikají kvinta a kvarta 2:3:4, z kvinty 2:3 vznikají velká a malá tercie
4:5:6, z velké tercie 4:5 vzniká velký a malý celý tón 8:9:10
ovšem i tento systém je neuzavřený, podobně jako ladění pythagorejské: šest celých
tónů nedává dohromady čistou oktávu; rozdíl mezi velkým a malým celým tónem činí
81:80, tj. 21,5 centů = tzv. syntonické neboli didymické komma (o dva centy menší
než pythagorejské komma)
tzv. středotónové ladění vyrovnává právě toto komma, velké tercie jsou v tomto
ladění čisté (tj. dokonale konsonantní)
Aristoxenovo učení o éthosu je dochováno zprostředkovaně u Plutarcha (srv. dále)
d) helénistické a římské období
přináší (stejně jako období následující, tj. pozdní antika a raný středověk) kompilace
a shrnutí starších učení; díla starších teoretiků, Pythagora, Aristoxena, ad., známe
většinou takto zprostředkovaně
pokračovatelem Aristoxenovým byl
DIDYMOS CHALKENTEROS (nar. 63 př. Kr., Alexandria)
univerzální učenec, gramatik; dílo dochováno ve zlomcích
stanovil proporce pro velkou a malou tercii (4:5, 5:6), včlenil malou tercii do
diatonické řady, rozlišil velký a malý celý tón (9:8, 10:9); rozdíl mezi nimi =
didymické komma (81:80); viz výše
jeho učení je tradováno u Porphyria a Claudia Ptolemaia (srv. dále)
KLAUDIOS PTOLEMAIOS (83–161, Alexandria)
spisy z oblasti astronomie, astrologie, geografie: jako prvý zmiňuje Frísy, Sasy,
Langobardy; jeho znalosti uchovány skrze arabskou tradici
Harmonika, 3 knihy – summa řecké hudební teorie
kritika pythagorejské i aristoxenovské tradice; nástin vlastní teorie tónových řad
teorie intervalů: na rozdíl od veškeré dosavadní tradice rozeznává intervaly
– homofonní (oktáva, dvojitá oktáva),
– symfonní (kvinta, kvarta)
– emmelické (velká a malá tercie, celý tón)
– ekmelické (= ostatní)
PLUTARCHOS (ca 48–120)
studoval v Aténách, cestoval do Asie, Egypta, Říma
obsáhlé literární dílo všech oborů; asi 2/3 ztraceny
Peri musikes (De Musica) = spis sestavený z textů Aristoxenových + Herakleita
Pontika
důležitá informace o řecké teoretické tradici
3
e) pozdní antika, raný středověk
teorie hudby byla chápána v návaznosti na klasickou antiku i na helénismus primárně
jako matematická disciplína a jako předstupeň filozofické a teologické kontemplace;
měla tedy zároveň význam propedeutický, jako ars musica (= musica teorica) byla
součástí studijního programu klášterních a dómských škol
antickou tradici zprostředkoval pro středověk především Boethius (viz dále)
teprve později a zpočátku spíše sporadicky a nesoustavně se objevuje zřetel k hudební
(zpěvní, kompoziční) praxi;
viz dále
ARISTEIDES QUINTILIANUS (3. – 4. stol. po Kr.)
tři knihy o hudbě: kompilace, shrnutí řeckého učení
1) harmonie a metrum
2) ethos
3) pythagorejská kosmologie
AURELIUS AUGUSTINUS (354–403)
De Musica – plánována jako šestisvazkový spis, ale nedokončena
obsahuje opět tradiční součástky hudební teorie (harmonie – rytmika – ethos)
hudba = scientia bene modulandi (...)
úvahy o hudbě též v dalších spisech, zvl. v Confessiones
ANICIUS MANLIUS SEVERINUS BOETHIUS (ca 480–524)
„poslední Říman“ – působil ve službách gótského krále Theodoricha, vězněn a
popraven za velezradu; srv. O útěše z filozofie
De institutione musica – 5 svazků (psáno ca 500–510), v kontextu analogického spisu
o aritmetice
opět: přehled, kompilace, shrnutí dosavadního vědění
MAGNUS AURELIUS CASSIODORUS (6. stol. po Kr.)
též na dvoře gótského království v Ravenně, poslední léta života trávil v klášteře, kde
sepsal (opět v opření o starší vzory)
Expositio in psalterium a zvl.
Institutiones divinarum et saecularium litterarum (Úvod do duchovních a světských
věd, ca 544)
kniha 2: De artibus ac disciplinis liberalium artium
neboli pojednání o sedmi svobodných uměních, východisko pro středověk;
hudba v kap. 5
NB: Septem artes liberales: poprvé formuloval MARTIANUS CAPELLA, ca 430,
v pojednání De nuptiis Philologiae et Mercurii
zde, v této době a v této tradici se upevňuje ono matematické (teoretické) pojetí
hudby, její začlenění do systému svobodných umění, jakož i triáda musica mundana,
musica humana, musica instrumentalis (jež pochází z pythagorejské resp.
novopythagorejské tradice)
4
ISIDOR ze Sevilly (ca 570–636, biskup, církevní otec)
Etymologiarum sive originum libri viginti (srv. český překlad!)
= souhrnný výklad křesťanského světonázoru, kosmologie, ontologie
na pozadí antické tradice; velmi vlivný, dochován v četných opisech, formulace o
hudbě přejímány až do 15. – 16. století
hudba = ars musica (neboli teorie), ale zároveň i praktická disciplína, tzn. je zde
pojednáno i o liturgickém zpěvu a o zpěvácích
FLACCUS ALCUINUS (Alcuin, ca 753–804)
Angličan, univerzální vzdělanec, filozof, působil na dvoře Karla Velikého v Cáchách
traktáty: Dialectica, De animae ratione (aj.)
poprvé zmiňuje středověký systém církevních tónin:
8 modů, které jmenuje řeckými názvy; tyto názvy jsou ale užity v jiném významu, což
platí pro celý středověk
JOANNES SCOTTUS ERIUGENA (ca 810–877)
irského původu, působil na dvoře Karla Holého (= západofranská říše), znalec řečtiny
a platónské tradice, nejvýznamnější myslitel své doby
traktát: De divisione naturae
hudba v systému veškerého dobového vědění
mj. první zmínky o vícehlasu (organum), jeho včlenění do tradičního systému
(harmonie sfér, musica mundana; srv. Boethius aj.)
traktáty hudebně praktického (pedagogického) zaměření
představují specifický typ středověkého hudebně teoretického písemnictví;
soustavněji se objevují od 9. – 10. století
racionální promýšlení a pojmové uchopení proměňuje dosavadní usuální praxi (=
cvik, návyk, ústní tradice) v praxi artificiální
předmětem teoretických úvah (teorie v užším, moderním slova smyslu) je
– chorál: systém modů, melodické formule, způsob zpěvního přednesu (typický
příklad: Aurelianus Reomensis, 9. stol.)
v pojednáních o chorálu je vesměs ex post shrnuta dobová praxe, tradovaná již dlouho
předtím ústně – v době, kdy se nová chorální tvorba (= mladší vrstvy chorálu) ubírá
opět jinými cestami
– vícehlas: organum, discantus, contrapunctus (poprvé soustavněji: Musica
Enchiriadis, přelom 10. a 11. století)
postupně formulována pravidla vedení hlasů, zákaz paralel, rozlišení perfektních a
imperfektních konsonancí, pravidla zacházení s disonancemi apod.
v tomto případě se jedná o výdobytky teorie stejně tak jako o výdobytky kompoziční
praxe; teorie drží krok s praxí, resp. ji předjímá
– notace: „vynález“ notové osnovy a klíčů; problémy rytmu a metra modální a
mensurální notace – také zde shledáváme aktivní / vůdčí roli teorie
HUCBALD (ca 840–930): benediktin, působil na území dnešní Belgie a Francie
Liber de harmonica institutione (název: srv. opět Boethius)
ODO DE CLUNY (ca 878–942): francouzský benediktin srv. tzv. clunyjské [reformní]
hnutí
5
NOTKER BALBULUS (ca 840–912): benediktin ze St. Gallen
NOTKER LABEO – tamtéž
AURELIUS REOMENSIS (9. stol.)
f) 10. – 11. století
MUSICA ENCHIRIADIS & Scolica Enchiriadis
anonymní traktát & komentáře k němu (10. stol.), někdy připisovány Hucbaldovi
nebo Odonu z Cluny
prvé soustavnější zmínky o vícehlasu (organu)
BERNO von Reichenau (†1048)
HERMANNUS CONTRACTUS (1013–1054)
též benediktin z Reichenau, napsal mj. světovou kroniku a traktát Opuscula musica
GUIDO z Arezza (ca 992–1050)
italský benediktin, nejproslulejší hudební teoretik své epochy
traktát: Micrologus de musica (zveršován jako: Regulae rhythmicae)
pojednává o chorální praxi a raném vícehlasu
De ignoto cantu (= rozprava o hudbě ve formě dopisu mnichu Michaelovi)
g) 12. století – dochováno relativně méně památek
AD ORGANUM FACIENDUM
anonymní traktát, Milano ca 1100
JOHANNES COTTONIUS (Affligemensis, Flandry): traktát De arte musica, ca 1120
uvádí melodické modely pro jednotlivé (chorální) mody; informuje též o raném
vícehlasu
h) 13. století: rozkvět hudební teorie v Paříži
DISCANTUS POSITIO VULGARIS
anonymní traktát, ca 1225
JOHANNES de GARLANDIA (ca 1190–1272), Angličan, žil v Paříži:
De musica mensurabili positio, ca 1240
FRANCO de COLONIA (de Paris): Ars cantus mensurabilis, ca 1260
HIERONIMUS de MORAVIA, pocházel patrně ze Skotska (= kraj Murray)
Tractatus de musica, 1272–1304
jeden z nejobsáhlejších hudebně teoretických spisů středověku;
pojednává mj. o provozovací praxi (pěveckých ozdobách) a hudebních nástrojích
6
PETRUS de CRUCE (nar. v pol. 13. stol., Amiens)
působil v Paříži; v teorii rytmiky a notace (tradované jinými autory) stojí mezi Franco
Kolínským a Philippem de Vitry (srv. jinde)
brevis dělí na 2–9 semibreves, zavádí tzv. punctum divisionis
i) konec 13. a počátek 14. století
hudební teorie se stále více obrací k problémům kompoziční praxe
problémy notace vícehlasé (mensurální) hudby; rytmus
„estetické“ hodnocení – obhajoba či propagace jistého směru v hudbě, odmítání směrů
jiných; spor „starého“ s „novým“
centrem teoretického myšlení zůstává Paříž, ač do vývoje přispěli též Angličané a
Italové
JACOBUS de LIÈGE (nar. cca 1260)
obhájce starého umění (ars antiqua) – název ovšem užíván až dodatečně
PHILIPPE de VITRY (1291–1361)
jeden z nejvýznamnějších mužů své doby: traktát Ars nova
JEAN de MURIS (cca 1290–1351)
matematik, astronom, hudebník; stěžejní traktát: Ars novae musicae
další spisy: Musica practica, Musica speculativa
JOHANNES de GROCHEO (Paříž cca 1300)
traktát De arte musicae: též věnuje pozornost kompoziční praxi i jednotlivým druhům
hudby
WALTER ODINGTON (cca 1300)
traktát De speculatione musicae
ve vrcholném středověku (14. stol.) byla hudba jako ars musica důležitou součástí
univerzitního studia (předtím v klášterních a katedrálních školách)
základem výuky byly traktáty, zvl. Johannes Muris, Musica speculativa (srv. výše),
jež byla užívána ještě kol. r. 1550 a v Krakově dokonce r. 1745
postavení hudby určovaly statuty – např. pařížská z let 1215 a 1366 nebo pražská z let
1367 a 1390
v 16. a zvl. v 17. století ale hudba z univerzit mizí (= změna systému vzdělání),
výrazně zůstává zastoupena pouze na univerzitách v Oxfordu a Cambridgi, dále
v Basileji, Lipsku a Uppsale
zůstává také v programu středních škol (městských nebo řádových) – nyní už
převážně jako praktická disciplína
j) 15. – 16. století (humanismus, renesance)
hudba vykládána stále v tradici (formou) středověkých latinských traktátů, avšak
zároveň se projevuje větší ohled k dobové kompoziční praxi (teoretická, estetická a
kritická reflexe, kompoziční návody, následná zobecnění)
7
pojem (výměr) hudební teorie se zužuje, až nabývá dnešního významu kompoziční
nauky resp. propedeutiky
původní univerzální výměr (srv. výše) se odsouvá na pokraj zájmu jako neplodná
spekulace
JOHANNES TINCTORIS (ca 1435–1511)
souputník franko-flámských mistrů; 12 traktátů, mj. pojednání Liber de arte
contrapuncti, 1477; reflektuje a zobecňuje styl doby (generace) Dufayovy
rozlišuje mezi (částečně) improvizovaným vícehlasem supra librum a mezi res facta
(= kompozice, opus)
HEINRICH LORITI (LORIS) GLAREANUS (1488–1563)
Švýcar, profesor ve Freiburgu; autor traktátu Dodekachordon, 1547
mj. rozšiřuje tradiční systém církevních modů (= 8 modů, Alcuin ca 800, ad., viz
jinde) na dvanáct: přidává mody jonický a aiolský (autentický a plagální), neboli
dnešní dur a moll
okruh německých luteránských teoretiků, působících zvl. na univerzitě ve
Wittenbergu: GEORG RHAW, JOHANNES LISTENIUS ad.
Æ Musica poetica – značí obrat ke kompoziční praxi; kompoziční pravidla: návody,
jak psát hudební dílo v opření o rétoriku (tj. o návody, jak sestavit správnou a
působivou řeč:
hudební teoretikové té doby byli vesměs humanisticky vzdělaní učenci, vynikající
latiníci; kantor v tomto období zpravidla vyučoval na městské škole hudbu a latinu)
řada pojmů převzatých z rétoriky byla aplikována „doslovně“ na hudební dílo resp. na
hudební formu
hudební rétorika (nauka o rétorických figurách, jež hrály takovou roli u H. Schütze,
J. S. Bacha ad.) však není propracována beze zbytku; názvy figur a jejich výklad jsou
zachyceny porůznu v různých pojednáních
protějškem rétorických figur jsou madrigalismy a učení o ornamentice
k) 17. století (baroko, racionalismus)
pokračuje resp. doznívá tradice souhrnných (latinských) traktátů, ale už s jinými
akcenty
příklady (nejdůležitější autoři a tituly):
MICHAEL PRAETORIUS (1571 Kreuzberg,Thüringen – 1621 Wolfenbüttel)
Syntagma musicum, Wittenberg – Wolfenbüttel, 1614–1619
3 svazky: kromě tradičního rámce pojednány zvl. hudební druhy, hudební nástroje,
styly (v návaznosti na poetiku, tzn. teorii literatury)
8
ATHANASIUS KIRCHER (1602 Fulda – 1680 Řím): Němec, ovšem katolík, jezuita
Musurgia universalis, Roma 1650
novum: afektová teorie (+ fyzikálně-akustická zkoumání)
protiklad k racionalismu a matematické přírodovědě je jen zdánlivý; afekty (vášně
duše) jsou vykládány jako něco, co lze přesně popsat, utřídit, rozumově uchopit
RENÉ DESCARTES (1596–1650; srv. jinde)
Compendium musicae, napsáno 1618 (srv. též Rozprava o metodě), publikováno 1650
Traité des passions de l’âme, 1650
MARINNUS MERSENNE (1588–1648), současník a přítel Descartův:
Harmonie universelle, Paříž 1636–1637
zde mj. novodobé počátky akustiky; srv. též JOSEPH SAUVEUR, ATHANASIUS KIRCHER
ad.
JOHANN MATTHESON (1681–1764 Hamburg): Der vollkommene Capellmeister, 1739
autor pro nás figuruje spíše jako zakladatel hudební kritiky, kvůli stanoviskům, která
zaujímal k hudbě současníků; ale jde tu znovu ještě o ono univerzální pojetí
počátky „novodobé“ hudební teorie – příznačně v národních jazycích, ne již v latině:
GIOSEFFO ZARLINO (1517–1590): žák A. Willaerta, reflektuje pozdní nizozemskou
polyfonii
L’ istitutioni harmoniche, Venezia 1558
JEAN PHILIPPE RAMEAU (1683–1764)
Nouveau système de musique théorique, Paris 1726
a další spisy
vychází z objevu alikvotních tónů; z alikvotní řady vyvozuje prioritu durového
trojzvuku a kvintových vztahů (příbuzností) v přirozeném tónovém systému
kvintové vztahy (kroky) = postup fundamentálního basu
hlavní harmonické funkce:
tonika a její svrchní a spodní dominanta
harmonický monismus: prioritní je dur (durový tónorod a durový trojzvuk); moll je
odvozené, neplnoprávné – toto odpovídá dobové kompoziční praxi, je ale vykládáno
jako neměnný přírodní zákon
JOHANN JOSEPH FUX (1660–1741): Gradus ad Parnassum, Wien 1725
l) 18. – 19. století
hlavní témata hudebně teoretického myšlení:
– obdiv pro fyziku (= akustiku) jako vzorovou vědu
J. Ph. Rameau bere za základ své teorie akordických vztahů přirozenou tónovou řadu
[…]
– zároveň akcentování vkusu a ustavení estetiky hudby
J. Mattheson odvozuje své učení o melodii z estetických předpokladů
podobně činí J. J. Rousseau
9
– v 19. století reprezentuje hudební teorii především harmonie (G. Weber –
M. Hauptmann – S. Sechter – H. Riemann)
zatímco nauka o kontrapunktu zažila obrodu až ve 20. století, na nových základech
(E. Kurth – H. Schenker)
– nauka o hudebních formách má počátky u J. Matthesona a J. A. Scheibeho, dále se o
ni zasloužili J. Riepel, H. Chr. Koch a později A.B. Marx (v návaznosti na morfologii
J. W. Goetha)
– teorie rytmu zůstala u dílčích nasazení (H. Riemann)
nauka o harmonii v 19. století:
proti harmonickému monismu stojí v 19. století harmonický dualismus – hlavní
představitelé:
MORITZ HAUPTMANN (1792 Dresden –1868 Leipzig)
Die Natur der Harmonik und der Metrik, 1853, 21873, angl. 1888
ARTHUR OETTINGEN (1836–1920)
Harmonie-System in dualer Entwicklung, 1866
snaží se teoreticky prokázat a zdůvodnit rovnocennost dur a moll
(durového a mollového trojzvuku) – mj. konstrukcí (hypotetické) „spodní alikvotní
řady“; ve svrchní řadě jsou tóny mollového trojzvuku jak známo zastoupeny až
v dosti pozdním pořadí
dále pak též HUGO RIEMANN (1849–1919; viz)
předtím ještě z odlišných pozic vychází
FRANÇOIS JOSEPH FÉTIS (1784–1871)
jenž se mj. snaží definovat pojem tonalita – což je pro něj souhrn tónových vztahů
v rámci rozmanitých, historicky a geograficky podmíněných a proměnlivých
tónových systémů; „moderní“ dur-mollová tonalita je tedy jenom jedním z mnoha
možných případů
neboli: Fétis je skeptický vůči oné přírodovědné, akusticko- fyzikální argumentaci, jež
jinak v dané době převládala
podobně HERMANN HELMHOLTZ (1821–1894) ve svém spisu Die Lehre von den
Tonempfindungen als physiologische Grundlage für die Theorie der Musik, 1863
jinak spolu v 19. století soupeří Stufenlehre, chápající logiku harmonických
souvislostí jako důsledek horizontálního postupu generálního basu – a Funktionslehre
(funkční teorie), chápající horizontální pohyb jako důsledek kvalitativně rozmanitých
vztahů akordických vertikál
oba náhledy, obě odlišné tradice se přitom mohou i mísit
pojem (kategorii) modulace – ve vztahu k pojmu či kategorii tonality formuloval
patrně poprvé
GEORG JOSEPH VOGLER (1749–1814) ve svém spisu Handbuch zur Harmonielehre,
Prag 1802
10
jedná se o učebnici kompozice: počátky (základy) nauky o hudebních formách
(Formenlehre) – jež je třeba ale hledat i v oblasti hudební estetiky a jež souvisejí se
vzestupem instrumentální hudby
JOHANN GEORG ALBRECHTSBERGER (1736–1809 Vídeň)
po r. 1772 vlivný a ceněný učitel kontrapunktu a kompozice: Gründliche Anweisung
zur Composition..., Leipzig 1790, 31821, franc. 1814, angl. 1844
HEINRICH CHRISTOPH KOCH (1749–1814)
Versuch einer Anleitung zur Composition: 3 svazky, 1782–1793 – nepříliš vlivná
práce
ANTON (ANTOINE) REJCHA (1770–1836)
Traité de mélodie, Paris 1814
Traité de harmonie, Paris 1819–1824
Cours de composition musicale, Paris 1818
Traité de haute composition musicale, 2 svazky, Paris 1824, 1826; něm. překlad Carl
Czerny, Wien 1834
L’Art du compositeur dramatique, Paris 1833
ADOLF BERNHARD MARX (1795–1866, Berlin)
Die Lehre von der musikalischen Komposition, 4 svazky, Leipzig 1837–1847
mj. opouští již definitivně tradiční rétorický pojem hudební formy (jakožto nauky o
stavbě period) a chápe formu jako abstraktní schéma, jako souhrn základních rysů,
jež jsou pokaždé společné velké množině hudebních děl
podobně později opět HUGO RIEMANN – viz jinde
SIMON SECHTER (1788–1867)
Abhandlung von der Fuge, 1843, revidované vydání starší práce Marpurgovy
Grundsätze der musikalischen Composition, 3 svazky, 1853–1854
m) hudební teorie ve 20. století
přijímá mj. kategorie z tvarové psychologie (Gestaltpsychologie) a z fenomenologie, a
tíhne zároveň k historizaci - srv. vývoj hudební estetiky: nároky teorie postihnout
neměnnou podstatu věcí (jak si to představoval ještě Hugo Riemann) jsou považovány
za dogmatické
k tomu pokusy některých skladatelů
– o formulování a prosazení radikálních inovací, hudebního pokroku na základě
vzájemného působení teorie a praxe
– o teoretické ospravedlnění vlastní kompoziční praxe; příkladem může být Arnold
Schönberg, který byl ovšem skeptický jak vůči věčným estetickým pravdám, tak vůči
přeceňování teoretické správnosti kompozice
n) současný stav
hudební teorie je chápána převážně jako soubor skladebných nauk, formulovaný
hlavně k pedagogickým účelům jako základ či propedeutika pro
11
– kompoziční praxi
– hudebněvědný výzkum
vůči hudebně-vědnému (-historickému, -estetickému) výzkumu je zároveň v poměru
– základu
– předmětu zkoumání
o) vývoj teoretického myšlení o hudbě v českých zemích
sporadické doklady o pěstování hudební teorie v katedrální škole u sv. Víta (=
poslední třetina 13. století: ENGELBERT von ADMONT, cca 1250–1331, cisterciácký
mnich původem ze Štýrska, v katedrále sv. Víta v l. 1271–1274) a na univerzitě ve 2.
polovině 14. století – pak univerzita upadá, již po Dekretu kutnohorském (1409; srv.
jinde)
doklady o reformě chrámového zpěvu za Arnošta z Pardubic (=doba Karla IV.)
kritické zmínky o hudební praxi (světská píseň!) u Tomáše Štítného a M. Jana Husa
(obdobné najdeme i u církevních autorit zahraničních – dnes to jsou prameny pro
světský zpěv oné doby)
Æ 15. století (doba husitská):
JAN Z HOLEŠOVA (†1436)
benediktin z břevnovského kláštera, ve svém traktátu zapsal mj. poprvé píseň
Hospodine, pomiluj ny
PAVEL ŽÍDEK Z PRAHY (cca 1413–1471)
Libri viginti artium – podává též výklad o hudbě
Æ 16. století – humanismus a reformace:
VÁCLAV PHILOMATES (pseud.?, poč. 16. stol., poch. z Jindřichova Hradce)
Musicorum libri quatuor, 1512 Vídeň, psáno ve verších (latinských hexametrech);
srv. Martin Horyna […]
JAN BLAHOSLAV (1523–1571)
Musica, to jest knížka zpěvákům náležité zprávy v sobě zavírajícím
Olomouc 1558, Ivančice 1569
+ Přídavky: Zprávy některé potřebné těm, kdož chtí dobře zpívati. Naučení potřebná
těm, kteříž písně skládati chtějí
JAN JOSQUIN (? – ?, pseud.)
Muzyka, to jest zpráva ke zpívání náležitá, 1561, z téhož bratrského okruhu; srv.
Otakar Hostinský […]
Æ 18. – 19. století:
THOMAS BALTHASAR JANOVKA (cca 1660 Kutná Hora – ?)
magister filozofie, po r. 1690 varhaník Týnského chrámu v Praze
Clavis ad thesaurum magnae artis musicae, Praha 1701, 21715; průkopnické dílo
12
MAURITIUS VOGT (1669–1730)
cisterciácký mnich a řádový hudebník v Plasech
Conclave thesauri magnae artis musicae, Praha 1719; navazuje na Janovku
JAKUB JAN RYBA (1765–1815)
Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnímu, 1800, vyd. posmrtně
1817 (atd.)
JOHANN GOTTFRIED DLABACZ (Jan Bohumír Dlabač, 1758–1820; srv. dále)
OTAKAR HOSTINSKÝ (1847–1910)
Die Lehre von den musikalischen Klängen, Praha 1879 (česky in O. H.: O hudbě,
Praha 1961)
FRANTIŠEK ZDENKO SKUHERSKÝ (1830–1892)
O formách hudebních, Praha 1873, 21884
Nauka o hudební komposici:
1. O závěru a modulaci, Praha 1880
2. O jednoduchém a dvojitém kontrapunktě, Praha 1880
3. O imitaci – O kánonu – O fuze I., Praha 1883
4. O fuze II., Praha 1884
Nauka o harmonii na vědeckém základě ve formě nejjednodušší, Praha 1885
atd.
Srv. Jitka Ludvová: Česká hudební teorie 1750–1850, Praha, Academia 1985; Česká
huddební teorie novější doby 1850–1900, Praha 1900
____________________
Základní literatura k jednotlivým hudebně teoretickým disciplínám
(skladebným naukám):
a) nauka o harmonii
GIOSEFFO ZARLINO: Istituzioni harmoniche, 1558
Dimostrationi harmoniche, 1571, faks. 1965
JEAN PHILIPPE RAMEAU: Traité de l’harmonie reduit à ses principes naturels, 1722
Nouveau système de musique théorique, 1726
Génération harmonique, ou Traité de musique théorique et pratique, 1737, a další
spisy
JOHANN PHILIPP KIRNBERGER: Die Kunst des reinen Satzes in der Musik, 2 sv. 1771–
1779
GOTTFRIED WEBER: Versuch einer geordneten Theorie der Tonsetzkunst, 3 sv. 1817–
1821
F. H. J. CASTIL-BLAZE: Dictionnaire de musique moderne, Paris 1821, 21825
FRANÇOIS-JOSEPH FÉTIS: Traité complet de la théorie et de la pratique de l’harmonie,
Paris 1844 [...] 121879
SIMON SECHTER: Die Grundsätze der musikalischen Komposition,1853–1854
13
MORITZ HAUPTMANN: Die Natur der Harmonik und der Metrik, Leipzig 1853, 21873
HERMANN von HELMHOLTZ: Die Lehre von den Tonempfindungen als physiologische
Grundlage für die Theorie der Musik, 1863, 61913
ARTHUR VON OETTINGEN: Harmoniesystem in dualer Entwicklung, 1866
HUGO RIEMANN: Über das musikalische Hören (= Musikalische Logik. Hauptzüge der
physiologischen und psychologischen Begründung unseres Musiksystems), Leipzig
1873
Musikalische Syntaxis. Grundriß einer harmonischen Satzbildungslehre, Leipzig 1877
Handbuch der Harmonielehre, Leipzig 1887, 101929
Vereinfachte Harmonielehre oder die Lehre von den Tonvorstellungen, in: JbP 1914–
1915, Leipzig 1916
HEINRICH SCHENKER: Neue musikalische Theorien und Phantasien, Bd. I, 1906, angl.
1954
ARNOLD SCHÖNBERG: Harmonielehre, 1911, 51960, angl. 1947
Structural Functions of Harmony, 1954, něm, jako: Die formbildenden Tendenzen der
Harmonie, 1957
ERNST KURTH: Die Vorasusetzungen der theoretischen Harmonik und der tonalen
Darstellungssysteme, 1913
Romantische Harmonik und ihre Krise in Wagners Tristan, 1920
HERMANN GRABNER: Die Funktionstheorie Hugo Riemanns und ihre Bedeutung für
die praktische Analyse, 1923
Die wichtigsten Regeln des funktionellen Tonsatzes, 1935
Handbuch der Harmonielehre, 2 sv. 1951
SIEGFRIED KARG-ELERT: Die Grundlagen der Musiktheorie, 1920
Akustische Ton-, Klang- und Funktionsbestimmung, 1931
Polaristische Klang- und Tonalitätslehre,1931
PAUL HINDEMITH: Unterweisung im Tonsatz, 2 sv., 1937, angl. The Craft of Musical
Composition, 1940–1941
JACQUES HANDSCHIN: Der Toncharakter, 1948
MARTIN VOGEL (ed.): Musiktheorie des 19. Jahrhunderts. Studien zur
Musikgeschichte des 19. Jahrhunderts, sv. 4, Regensburg 1966
DIETHER de LA MOTTE: Harmonielehre, Kassel-Basel etc. 1976, 31981
(atd.)
Práce a učebnice českých a slovenských autorů:
FRANTIŠEK BLAŽEK: Theoreticko-praktická nauka o harmonii, Praha 1866, 21878
JOSEF FOERSTER: Nauka o harmonii, Praha 1878 a další vyd.
LEOŠ JANÁČEK: Úplná nauka o harmonii, Brno 1913, 21920, nově in: Hudebně
teoretické dílo, sv. 2, Praha 1974
OTAKAR ŠÍN: Nauka o harmonii, 21920
JAROSLAV VOLEK: Teoretické základy harmónie z hľadiska vedeckej filozofie,
Bratislava 1954, česky jako: Novodobé harmonické systémy z hlediska vědecké
filozofie, Praha 1961
ZDENĚK HŮLA: Nauka o harmonii, 2 sv. Praha 1956
EMIL HRADECKÝ: Úvod do studia tonální harmonie, Praha 1960
KAREL JANEČEK: Harmonie rozborem, Praha 1963
Základy moderní harmonie, Praha 1965
Skladatelská práce v oblasti klasické harmonie, Praha 1973
MIROSLAV FILIP: Vývinové zákonitosti klasickej harmónie, Bratislava 1965
14
KAREL RISINGER: Hierarchie hudebních celků, Praha 1969
Nauka o harmonii 20. století, Praha 1978
(atd.)
b) nauka o kontrapunktu
JOHANNES TINCTORIS: Liber de arte contrapuncti, 1477
NICOLA VICENTINO: L’antica musica ridotta alla moderna prattica, 1555
GIOSEFFO ZARLINO: Istituzioni armoniche, díl III., 1557
JOHANN JOSEPH FUX: Gradus ad Parnassum, 1725
HUGO RIEMANN: Geschichte der Musiktheorie im IX. - XIX. Jahrhundert, 1898
ERNST KURTH: Grundlagen des linearen Kontrapunkts, 1917, 31927, 41946
KNUD JEPPESEN: Der Palestrina-Stil und die Dissonanz, 1925, angl. 1927, 21946
ERNST APFEL: Beiträge zu einer Geschichte der Satztechnik von der frühen Motette
bis J. S. Bach, 2 sv., 1964–1965
Učebnice:
JOHANN GEORG ALBRECHTSBERGER: Gründliche Anweisung zur Komposition, 1790–
1818, franc. 1814
LUIGI CHERUBINI: Cours de ounterpoint et de fugue, Paris 1835
SIEGFRIED DEHN: Die Lehre von dem Contrapunkt, dem Canon und der Fuge, Berlin
1859, 21883
HEINRICH BELLERMANN: Der Contrapunkt, 1862, 41901
SAMUEL JADASSOHN: Musikalische Kompositionslehre.
I. Die Lehre vom reinen Satz
II. Lehrbuch des einfachen, doppelten, drei- und vierfachen Kontrapunkt, 1884, 71926
HUGO RIEMANN: Lehrbuch des einfachen, doppelten und imitierenden Kontrapunkt,
1888, 4–61921, angl. 1904
PAUL HINDEMITH: Unterweisung im Tonsatz, 2 sv. 1937, 21940, angl. The Craft of
Musical Composition, 1941–1942
ERNST KŘENEK: Studies in Counterpoint, 1940; něm. Zwölfton-Komposition-Studien,
1952
ARNOLD SCHOENBERG: Preliminary Exercises in Counterpoint, 1963
Učebnice české:
OTAKAR ŠÍN: Nauka o kontrapunktu, imitaci a fuze, Praha 1936
ZDENĚK HŮLA: Nauka o kontrapunktu, 2 sv., Praha 1958 a 1966
c) nauka o hudebních formách (nauka o kompozici)
JOHANN MATTHESON (1681–1764): Der vollkommene Capellmeister, 1739
JOHANN ADOLPH SCHEIBE (1708–1776): Critischer Musicus, 1739
JOSEPH RIEPEL (1709–1782): Anfangsgründe zur musikalischen Setzkunst..., 1752
HEINRICH CHRISTOPH KOCH: Versuch einer Anleitung zur Composition, tři díly 1782,
1787, 1793
ANTON REICHA: Traité de haute composition musicale, 2 svazky, Paris 1824–1826
ADOLF BERNHARD MARX: Die Lehre von der musikalischen Komposition, 4 svazky
1837–1847; přepracoval H. Riemann, 1887–1890
15
HUGO RIEMANN: Systematische Modulationslehre als Grundlage der musikalischen
Formenlehre, 1887
Grundriß der Kompositionslehre (Musikalische Form), 1889
Große Kompositionslehre, 3 svazky, 1902–1913
HUGO LEICHTENTRITT: Musikalische Form (Handbuch der Musiklehre), 1911, 51952,
angl. rozš. 1951
AUGUST HALM: Von zwei Kulturen der Musik, 1913, 31947
HANS MERSMANN: Musikhören, 1938
RUDOLF RÉTI: The Thematic Process in Music, 1950
ERWIN RATZ: Einführung in die musikalische Formenlehre, 1951
KARL HEINRICH WÖRNER: Das Zeitalter der thematischen Prozesse in der Geschichte
der Musik. Studien zur Musikgeschichte des 19. Jahrhunderts sv. 18, Regensburg
1969
Učebnice české:
KAREL BOLESLAV JIRÁK: Nauka o hudebních formách, 5Praha 1946, 6přeprac. 1985
KAREL JANEČEK: Hudební formy, Praha 1955
Tektonika, Praha 1968
2) hudební akustika
a) počátky – mýtické stádium
PÝTHAGORÁS (6. stol. př. n. l.; srv. výše)
hudba = tónový systém
intervalové poměry tohoto systému definovány matematickými (číselnými)
proporcemi, neboli: teorie číselných poměrů jakožto základ hudby
b) helénismus
ARISTOTELES (384–322, srv.výše)
uvažuje o poměrech kmitočtů k délce a napětí struny
ARISTOXENOS z Tarentu (354–300, srv. výše): Harmonica stoicheia
dvě knihy o elementech harmoniky + torzo knihy o elementech rytmiky
EUKLEIDES (cca 300 př. n. l., srv. výše): Stoicheia; Katatone kanonos
shrnuje pythagorejskou tradici (měření na monochordu)
NB: problémy ladění; konsonance a disonance srv. též jinde – DIDYMOS, KLAUDIOS
PTOLEMAIOS ad.
c) středověk
BOETHIUS (475–524, srv. výše): De institutione musica […]
CASSIODORUS (nar. cca 485, srv. výše): Expositio in psalterium...
Institutiones divinarum et saecularium lectionum...
16
GUIDO d’AREZZO (cca 995–1050, srv. výše):
Micrologus de disciplinae artis musicae (+ Regulae rhythmicae)
De ignoto cantu
HUCBALD (cca 840–930, srv. výše): Liber de harmonica institutione
MUSICA ENCHIRIADIS […]
JOHANNES de GARLANDIA (nar. cca 1190): De musica mensurabili positio, cca 1240
JOHANNES MURIS (cca 1300–1351): Ars novae musicae; Musica practica etc.
výklad o hudební akustice in: Musica speculativa
d) renesance
JOHANNES TINCTORIS (1435–1511, srv. výše): Terminorum musicae diffinitorium
HEINRICH LORITIS GLAREANUS (1488–1563, srv. výše): Dodekachordon, 1547
GIOSEFFO ZARLINO (1517–1590, srv. výše): Istituzioni armoniche, 1558
RENÉ DESCARTES (1596–1650, srv. výše): Compendium musicae, 1618
MARINUS MERSENNE (1588–1648, srv. výše): Harmonie universelle, 1636–1637
MICHAEL PRAETORIUS (1571–1621, srv. výše): Syntagma musicum, 1614–1620
e) 17. – 18. století
JOSEPH SAUVEUR (1654–1716), Principes d’acoustique et de musique, 1700–1701
GEORG ANDREAS SORGE (1703–1758): Vorgemach der musicalischen Composition,
1745
GIUSEPPE TARTINI (1692–1770): Trattato di musica secondo. La vera scienza
dell’armonie, 1754; De’principi dell’armonia musicale, 1767
LEONHARD EULER (1707–1783): Testamen novae theoriae musicae, 1739
f) počátek 19. století
ERNST FLORENZ FRIEDRICH CHLADNI (1756–1827): Die Akustik, Leipzig 1802; Neue
Beyträge zur Akustik, 1817
formuloval program a hlavní úkoly oboru: akustika má zkoumat
– časové poměry kmitajících pohybů (= aritmetická část)
– zákony chvění všech pružných těles (= mechanická část)
– šíření zvuku
– vnímání zvuku uchem (= fyziologická část)
17
GEORG SIMON OHM (1787–1854), matematik, fyzik, chemik
formuloval akustický zákon r. 1843: pro „čisté tóny“ bez alikvotů platí „kyvadlový
pohyb“ zvukových vln; ostatní tóny jsou složené
g) 60. léta 19. století
HERMANN von HELMHOLTZ (1821–1894), fyziolog (zabýval se zejména fyziologií
slyšení a vidění), fyzik, filozof
stěžejní spis:
Die Lehre von den Tonempfindungen als physiologische Grundlage für die Theorie
der Musik, 1863
jádro H. teorie = tzv. rezonanční teorie slyšení (viz též dále hudební fyziologie,
hudební psychologie):
tónová výška = korelát kmitočtu
intenzita tónu = korelát amplitudy
barva tónu = dána jeho spektrální skladbou, tj. alikvotními tóny
konsonance a disonance = důsledek dílčích souznění resp. interferencí alikvotních
tónů
cíl H. výzkumů = ustavení pevných základů hudební estetiky
ARTHUR JOACHIM von OETTINGEN (1836–1920)
Harmoniesystem in dualer Entwicklung, 1866 (viz též výše)
ALEXANDER JOHN ELLIS [SHARP] (1814–1890 London), filolog a matematik, zabýval
se fonetikou
přeložil Helmholtzův spis do angličtiny: On the Sensations of Tone as a Physiological
Basis for the Theory of Music, 1875
prováděl rovněž akustická měření škál
důsledky jeho výzkumů: škály (tónové systémy) jednotlivých hudebních kultur jsou si
rovnocenné, není důvod považovat evropský systém za nadřazený, protože je údajně
„daný přírodou“...
h) 20. století
problémy hudebního slyšení:
HARVEY FLETCHER – W. A. MUNSON
Loudness, Pitch, and the Timbre fo Musical Tunes and their Relation to the Intensity,
the Frequency and the Overtone Structure, in: Journal of American Acoustic Society,
1934
tzv. Fletcherovy křivky vnímání [hudebních] zvuků; k tomu „zkreslení“, k němuž
dochází v lidském uchu (srv. též níže)
moderní akustické bádání je velmi rozmanité a člení se zhruba na
– fyzikální akustiku (= mechanika, učení o kmitech a vlnách)
– fyziologickou akustiku (= přenášení kmitů, tj. akustických vzruchů, v nervových
vláknech)
– psychologickou akustiku (psychoakustiku), zkoumající proměny akustického
vnímání pokud jde o
18
- intenzitu, stupeň zalíbení (tón, šum, hluk) a
- kategorie hudebního slyšení (tónová výška, barva, konsonance a
disonance atd.)
– hudební akustiku (stavba nástrojů atp.)
– technickou (prostorovou a stavební) akustiku
– elektroakustiku, zahrnující a zkoumající mj. též
- experimentální reprodukování akustických jevů za účelem jejich
lepšího poznání
- zvukový materiál elektronické (elektroakustické) a konkrétní hudby
- přístroje pro záznam a reprodukci zvuku
- zesilovací aparatury zábavné a rockové hudby, atd.
Literatura (učebnice, příručky):
OTAKAR HOSTINSKÝ: Die Lehre von den musikalischen Klängen, 1878
(= Nauka o hudebních zněnách. Příspěvek k estetickému zdůvodnění nauky o
harmonii, in: Otakar Hostinský, O hudbě Praha 1961, s. 127–255; zde mj. shrnuto
učení H. Helmholtze, A. v. Oettingena a H. Riemanna)
ČENĚK STROUHAL: Akustika, Praha 1902
HUGO RIEMANN: Katechismus der Akustik, Leipzig 1918
FRANZ TRENDELENBURG: Akustik. Handbuch der Physik Bd. 8, Berlin 1927
ANTONÍN ŠPELDA: Úvod do akustiky pro hudebníky, 1958
Hudební akustika pro posluchače filozofických a pedagogických fakult, 1978
ANTONÍN ŠPELDA – JARMIL BURGHAUSER: Akustické základy orchestrace, Praha 1967
MIROSLAV FILIP: Kapitolky z akustiky, Bratislava 1970
VÁCLAV SYROVÝ: Hudební akustika, Praha 2008
3) fyziologie hudby
dnes rovněž spíše na okraji hudebněvědného bádání, někde mezi akustikou,
psychologií a medicínou (biologií)
souvisí těsně
– s hudební akustikou
– s psychologií hudby
kombinuje metody užívané biologií a medicínou a metodologický aparát muzikologie
sleduje způsob, jakým se akustické jevy (=chvění těles a vlnění vzduchu) dostávají do
(lidského) vědomí
vysvětluje vztah mezi akustickým jevem a představou tónu ve vědomí (= fyziologie
vyšší nervové činnosti; může se týkat i zvířat)
studuje mechanismus hudebního vnímání
zkoumá procesy lidského slyšení a reagování na hudbu; k tématům výzkumu patří
– stavba (složení) lidského ucha; jak ucho zpracovává a předává mozku akustické
(hudební) vjemy a podněty; způsob vnímání tónových výšek, barev, intenzit
– hlasové ústrojí a zpěv – metodika výuky zpěvu
– stavba ruky a fyziologické problémy nástrojové hry – též důležité pro hudební
pedagogiku
– dýchání a motorické projevy vyvolané hudbou
– léčebné a škodlivé účinky hudby
- léčebné účinky: muzikoterapie – souvisí těsně s hudební psychologií
19
- škodlivé účinky: práh bolestivosti u sluchových podnětů (nadměrný
hluk rockových kapel a nevratná poškození sluchu; „nemoci
z povolání“ u některých instrumentalistů a zpěváků, atd.
Základní literatura:
GUSTAV THEODOR FECHNER (1834–1887), psycholog, estetik:
Elemente der Psychophysik, 2 sv. Leipzig 1860
HERMANN HELMHOLTZ (viz výše): Die Lehre von den Tonempfindungen...
ERNST MACH (1838–1916), významný fyzik a filozof, působil ve Vídni, Praze a
Grazu: Einleitung in die Helmholtzsche Theorie der Musik, Graz 1886
WILHELM WUNDT (1832–1920)
fyziolog, psycholog, filozof, profesor na univerzitě v Lipsku (= starší vrstevník H.
Riemanna), zakladatel prvního ústavu pro experimentální psychologii
Grundzüge der physiologischen Psychologie, Leipzig 1874
H. FLETCHER a W. A. MUNSON (viz výše)
Příklady českých prací:
Karel SEDLÁČEK – Antonín SYCHRA: Hudba a slovo z experimentálního hlediska,
Praha 1962
Jan NĚMEC (ed.): Současné problémy fyziologické akustiky a akustiky řeči, Praha
1963 (atd.)
4) hudební psychologie
disciplína, která se zabývá působením hudby na člověka, hudbou ve vědomí člověka;
(na rozdíl od pohledu hudební fyziologie) není již vnímání hudby chápáno jako
fyziologicko-anatomický mechanismus, ale jako duševní pochod
disciplína, která stojí na rozhraní mezi přírodovědnými a humanitními disciplínami
(tak jako celá psychologie, jejíž je součástí)
odhaluje (některé) motivace estetického soudu, nechápe však ještě hudbu jako
nositelku estetických a společenských funkcí
důraz na funkční hledisko (estetickou funkci hudebního projevu a vjemu) znamená
přechod od (hudební) psychologie k psychologické estetice
vývojová stádia – předchůdci moderní hudební psychologie:
antický étos a katarze (viz jinde)
afektová teorie (= učení o afektech a vášních duše; viz)
pojem nálada v romantickém umění a v romantické psychologii
[…]
opět veliký rozmach v pozitivistickém období
experimentální psychologie (obecná) se mj. velmi intenzívně zabývala problémy
slyšení
současnost: metody obecné psychologie (psychologické testy, experimenty) jsou
kombinovány s výzkumy hudebně estetickými, hudebně sociologickými a
pedagogickými
20
praktické úkoly a souvislosti disciplíny:
hudební psychologie = teoretický podklad pro hudební pedagogiku
hudební pedagogika staví na psychologických poznatcích
konkrétně:
rady pro profesionální koncertní činnost
jak se připravovat na vystoupení (soutěž), jak bojovat s trémou
pro dirigenty, sbormistry, režiséry:
jak pracovat s orchestrem, sborem, sólisty na scéně
(v zásadě jde o rady obecně psychologické povahy;
srv. aplikovaná psychologie: psychologie práce, sportu apod.)
tradiční členění oboru – dvě hlavní větve:
a) psychologie slyšení
(také Tonpsychologie, psychologická akustika, hudební fyziologie – viz výše)
zkoumá jevy slyšení (i hudebního slyšení) z psychologického hlediska a
psychologickými metodami
součást psychologie vnímání (resp. psychologie schopností a nadání; klasifikace
hudebních schopností a tvůrčích typů, ale i hudebního slyšení naráží ovšem posléze
na společenské podmínění) epochální dílo:
HERMANN HELMHOLTZ a jeho moderní teorie slyšení (viz výše)
dále:
CARL STUMPF (1848–1936)
v letech 1879–1884 působil na pražské univerzitě
Tonpsychologie, 1883–1890, 2 sv., nedokonč.
kritizuje Helmholtzovu teorii konsonancí
konsonance = splývání tónů, nikoliv souznění alikvotů
podobně:
THEODOR LIPPS (1851–1914)
Tonverwandschaft und Tonverschmelzung, Leipzig 1899
GÉZA RÉVÉSZ (1878 Maďarsko – 1955 Amsterodam)
Zur Grundlegung der Tonpsychologie, 1913
Einführung in die Musikpsychologie, 1946, 21972
mj. nové poznatky o vnímání tónových výšek
počátek 20. století:
obrat od elementové psychologie:
srv. JOHANN FRIEDRICH HERBART (1776–1841, filozof a pedagog, působil v Jeně,
Bernu, Göttingenu, Königsbergu a nakonec opět v Göttingenu):
Psychologie als Wissenschaft neu gegründet auf Erfahrung, Metaphysik und
Mathematik, 1824–1825
Psychologische Untersuchungen, 1839–1840
k tzv. tvarové psychologii (Gestaltpsychologie):
srv. již WILHELM DILTHEY (1833–1901, působil v Basileji, Vratislavi a Berlíně):
21
Ideen über eine beschreibende und zergliedernde Psychologie, 1894 aj.
a ovšem CHRISTIAN VON EHRENFELS;
odmítnutí redukcionismu, tj. představy o jednoduchém vztahu mezi podnětem a
psychickou reakcí; tvarové kvality jsou nyní chápány jako komplexní a nedílné
Literatura:
CHRISTIAN VON EHRENFELS (1850–1932: Über Gestaltqualitäten, in:
Vierteljahresschrift für wissenschaftliche Philosophie, 14, 1890
2
in:Gestalthaftes Sehen. Zum 100. Geburtstag von Christian v. Ehrenfels, Darmstadt
1960; používá poprvé tento pojem
FELIX KRUEGER (= pokračovatel Ehrenfelsův v Lipsku, představitel
Gestaltpsychologie): Das Bewußtsein der Konsonanz. Eine psychologische Analyse,
Leipzig 1903
tzv. berlínská škola:
ERICH VON HORNBOSTEL: Psychologie der Gehörserscheinungen, 1926
(NB: srv. též etnomuzikologie!)
WOLFGANG KÖHLER: Akustische Untersuchungen, 1909
Tonpsychologie, 1910
ALBERT WELLEK: Musikpsychologie und Musikästhetik, 1963
(tato práce představuje přechod k hudební psychologii – viz dále;
zabývá se mj. problémy absolutního a relativního sluchu, rozlišením různých
sluchových typů a typů hudebního nadání;
A. W.: syn Bronislava W., životopisce Smetanova, bratr literárního vědce René W.)
H. J. WATT: The Psychology of Sound, 1917
R. M. OGDEN: Hearing, 1924
S. S. STEVENS – H. DAVIS: Hearing, Its Psychology and Physiology, 1938
JACQUES HANDSCHIN: Der Toncharakter. Eine Einführung in die Tonpsychologie,
Zürich 1948
(NB: srv. též hudební historiografie)
b) hudební psychologie (Musikpsychologie)
pod tímto pojmem se rozumí jakási vyšší disciplína, pro niž je psychologie slyšení
jenom základem
zkoumá psychologické předpoklady tvorby, jakož i estetického vnímání (působení
díla) a estetického hodnocení (estetických zákonitostí)
souvisí s pojetím tvorby jakožto individuálního projevu a výrazu tvůrčí osobnosti
teoretickým předpokladem a východiskem je rozštěpení hudební struktury a
afektivního obsahu (resp. citového působení; srv. již EDUARD HANSLICK!):
hudební struktura = věc hudební estetiky a kritiky (?)
city a afekty = záležitost psychologie
hudební sociologie (viz dále) je pak chápána jakožto sociální psychologie hudby:
zkoumá problémy masové recepce, vkusu apod.
disciplína založena a pěstována zvl. ve 30. letech 20. stol.
významný propagátor:
ERNST KURTH (1886–1946, nar. ve Vídni, studoval u Guido Adlera, působil v Bernu)
Musikpsychologie, 1930, 21947, reprint 1969
22
1) Tonpsychologie und Musikpsychologie: výchozí pozorování-tónový
fenomén;výstavba tónového zážitku; oblasti a hranice hudební psychologie
2) Kraft, Raum, Materie: energie v psychologickém pojetí; problém zobrazení
pohybu; psychická a fyzická energie; fenomén hudebního prostoru; iluze hmotnosti
3) Erscheinungsformen der Klangmaterie: souzvuk; dynamizace zvuku; zvukový
pohyb
4) Erscheinungsformen des Bewegungsverlaufs: k psychologii pojmu formy; základní
psychické funkce v utváření melodie; rytmické průběhové formy
základní rysy a zdroje Kurthova myšlení: voluntarismus a energetismus
(Schopenhauer!), Gestaltpsychologie, hlubinná psychologie (C.G. Jung!; srv.
předchozí Kurthovy práce: Romantische Harmonik und ihre Krise in Wagners
Tristan, 1920; Anton Bruckner I–II, 1925)
typologie vnímání a tvorby
– ve vztahu k motivům:
KURT HUBER
Der Ausdruck musikalischer Elementarmotive. Eine experimental- psychologische
Untersuchung, Leipzig 1923
– ve vztahu k rytmu:
GUSTAV BECKING (1894 Brémy – 1945 Praha)
Der musikalische Rhythmus als Erkenntnissquelle, 1928
– ve vztahu ke zvukovému materiálu:
ALBERT WELLEK (viz výše)
rozeznává hudební typ lineární a cyklický (polární)
lineární typ tíhne ke kontrapunktickému myšlení, typ cyklický
k myšlení zvukově barevnému
obojí rozlišeno též geograficky: protiklad sever - jih
další (třetí) typ = synestetický, tíhne k tónomalbě resp. k programní hudbě
(NB: srv. též OTAKAR ZICH)
Základní literatura (zčásti znovu):
HUGO RIEMANN: Über das musikalische Hören, Leipzig 1873 (srv. též jinde)
CARL STUMPF: Tonpsychologie, 2sv.Leipzig 1883-1890 (nedokonč.)
WILHELM WUNDT: Grundriss der Psychologie, Leipzig 1896 (srv. též výše)
HEINRICH BESSELER: Grundfragen des musikalischen Hörens, in: Jahrbuch der
Musikbibliothek Peters 1925, Leipzig 1926
Das musikalische Hören der Neuzeit, Berlin 1959
2
in: Aufsätze zur Musikästhetik und Musikgeschichte, Leipzig 1978
ERICH M. VON HORNBOSTEL: Gestaltpsychologisches zur Stilkritik, Wien 1930 (srv.
též výše)
RICHARD WALLASCHEK: Psychologische Ästhetik, 1930
(NB: 1860 Brno – 1917 Vídeň, půs. též v Londýně)
RICHARD MÜLLER-FREIENFELS: Psychologie der Musik, 1936
(žák Williama Jamese, věnoval se hlavně „obecné“ psychologii umění a umělecké
tvorby / osobnosti)
C. E. SEASHORE: Psychology of Music, 2New York – London 1938
B. M. TEPLOV: Psichologia muzykal’nych sposobnostej, 1947 (též česky Praha 1965)
FELIX SALZER: Structural Hearing. Tonal Coherence in Music, 2 sv. New York 1952
(něm. Strukturelles Hören, Wilhelmshaven 1957)
23
na pomezí hud. psychologie a (schenkerovské) analýzy (viz jinde)
SIEGFRIED BIMBERG: Einführung in die Musikpsychologie, Wolfenbüttel 1957
HELGA DE LA MOTTE-HABER: Musikpsychologie, Köln 1972
LEOŠ JANÁČEK: O průběhu duševní práce skladatelské, Brno 1916
2
in: Hudebně teoretické dílo, sv. 2, Praha 1974
(NB: srv. Janáčkův zájem o problematiku hudební psychologie – ve své knihovně měl
spisy Wundta, Stumpfa ad. a pilně je četl)
ALOIS HÁBA: O psychologii tvoření, pohybové zákonitosti tónové a základech nového
hudebního slohu, Praha 1925
OTAKAR ZICH: Elementární podmínky hudebního nadání, in: Sborník Otakara
Kádnera, 1930
Estetické vnímání hudby, 1910
K psychologii uměleckého tvoření, in: Česká mysl, 1911
5) hudební sociologie
aktuální disciplína; co do předmětu a metody je součástí
– sociologie (= sociologie kultury a vědy)
– hudební vědy
úkoly:
– interpretace společnosti z konkrétního hudebního díla resp. skupiny děl (hudební
druh, stylový proud)
– rozšíření analýzy a interpretace hudby o společenský aspekt (otázka: na co se má
klást rozhodující důraz?)
problémy:
sociální konstelace se neodráží bezprostředně v díle
ke kvalitám vynikajícího hudebního díla patří transcendování společenského faktoru
v autonomně hudební danosti
neboli interpretace sociologické podmíněnosti (= tj. proměny společenských
determinant, jejich povahy a stupně) z hudby je obtížná – a je obtížnější
z mistrovského díla než z průměru dobové produkce resp. z užité hudby či hudby na
objednávku, která je se společenskými danostmi bezprostředněji spojena
(užitá hudba resp. masová hudební kultura je naopak vhodným objektem pro
sociologický přístup; neboť obecná sociologie zkoumá především přítomnost, pracuje
převážně empirickými metodami, není orientována historicky)
nebezpečí sociologického přístupu: dílo chápáno jako ilustrace společenských
tendencí, ne jako cíl zkoumání
témata:
sociální pozadí hudby
hudební život, hudební instituce
společensky podmíněné způsoby působení a recepce hudby
sociální postavení hudebníků
tato témata zpracovávána již od vzniku moderní hudební vědy v biografistice,
v lokálních a regionálních dějinách hudby apod.
napsat sociální dějiny hudby je nutný úkol; sociální souvislosti staví do popředí i
současná hudební etnologie
24
hudební sociologie – sociální dějiny hudby:
hudební dílo (notový pramen) slouží jako dokument
starověk (Sumerové, Egypt apod.):
není dost děl
antické Řecko:
pojem músiké znamená sepětí hudby s různými kruhy života...
teorie o společenském resp. výchovném působení hudby: platónský
éthos = spojení sociálně psychologických a sociálně utopických nasazení
středověk:
sociologické výklady hudby resp. sociologická kritéria se zdají být druhořadé ve
srovnání s výklady teologickými
nicméně původ některých forem liturgické hudby ze společenské situace je patrný:
antifona – deklamace aj.
církev jako objednavatel resp. regulátor hudební praxe
zákazy a naopak doporučování některých typů hudby:
ars nova, tridentská reforma apod.
hudba pro určité účely a instituce
od pozdního středověku: hudba pro znalce – oproti hudbě pro církev a obec
isorytmické moteto, musica reservata, madrigal 16.-17. století
renesance:
od 15. století (=ca 1430): Umgangsmusik (H. Besseler) tj. muzicírování laiků, od
2. pol. 15. stol. i v měšťanských kruzích
od 16. století se pro tyto kruhy rozvíjí i samostatná instrumentální hudba
slavnostní hudba (hudba ke slavnostem) je provozována profesionály (kapely) jako
Darbietungsmusik
renesanční a barokní slavnost jako Gesamtkunstwerk:
poetický rozvrh, scéna, deklamace
madrigalová komedie – opera – koncertantní formy instrumentální
období po roce 1600:
oslovování posluchače hudbou, která se podobá řeči svým melodickým spádem
(monodie) nebo formálními analogiemi (rétorické figury)
rozdvojení prima prattica a seconda prattica (= otázky stylu)
diskuse v 17. a 18. století se snaží uvést na pravou míru mísení druhů, tzn. rozlišit
hudební druhy podle místa a určení (funkce)
NB: sociologické x estetické hledisko
opera:
bohatství prostředků a forem, volnosti sazby; od 17. století nejen preferovaný druh
slavnostní hudby, ale také druh intenzívně pěstovaný měšťanstvem
(veřejná stálá divadla od 30. let 17. století)
koncert:
vyvíjí se v návaznosti na operu jako typicky měšťanská forma hudebního života (...)
nototisk:
vychází vstříc potřebám diletantů
25
přelom 18. a 19. století:
utopická vize univerzální hudby, srozumitelné všem národům
překonání rozdílných národních stylů: smísení stylů (smíšený vkus) – hudba
vídeňských klasiků
19. století:
idea absolutní hudby
smyčcový kvartet:
sociologicky nově orientovaný pojem komorní hudby
symfonie:
obrací se k veřejnosti, tj. společenství lidí bez rozdílů národnosti a státní příslušnosti,
pokračuje v ideji všeobecně srozumitelné hudební řeči
píseň, salonní hudba:
hledání nové exkluzivity a intimity (?) jako protiváha vůči narůstání počtu městského
obyvatelstva v industriální epoše (?)
pěvecké sbory, festivaly:
společenství, pospolitost
zábavní hudba:
po r. 1830 začíná vznikat jako průmysl
instituce:
hudební spolky a společnosti
festivaly
hudební tisk, hudební kritika, koncertní a operní průvodci = zprostředkování hudby
slovem
20. století:
masové sdělovací prostředky
gramodeska a rozhlas...
kritik jako protějšek skladatele namísto publika
vzrůstající izolace nových hudebních směrů
mocenské zásahy do umění
hnutí mládeže (=20. léta) atd.
MAX WEBER: Die rationalen und soziologischen Grundlagen der Musik, 1924
THEODOR W. ADORNO: Zur gesellschaftlichen Lage der Musik
in: Zeitschrift für Sozialforschung, 1932
TÝŽ: Über den Fetischcharakter der Musik, tamtéž, 1938
TÝŽ: Einleitung in die Musiksoziologie, 1962
TÝŽ: O fetišovém charakteru v hudbě a regresi sluchu, český překlad in:
Divadlo, 1964
EBERHARD PREUSSNER: Die bürgerliche Musikkultur, 1935
LEO BALET: Die Verbürgerlichung der deutschen Kunst, Literatur und Musik im
18. Jahrhundert, 1936
KURT BLAUKOPF: Musiksoziologie, 1951
TÝŽ: Musik im Wandel der Gesellschaft, Wien 1982
ALFONS SILBERMANN: Introduction à une sociologie de la musique, 1955
TÝŽ: Vovon lebt die Musik?, 1957
26
HEINRICH BESSELER: Umgangsmusik und Darbietungsmusik im 16. Jahrhundert, in:
Archiv für die Musikwissenschaft 1959; 2in: Aufsätze zur Musikästhetik und
Musikgeschichte, Leipzig 1978
WALTER SALMEN: Der fahrende Musiker im europäischen Mittelalter, 1960
HANS ENGEL: Musik und Gesellschaft, 1960
GEORG KNEPLER: Musikgeschichte des XIX. Jahrhunderts, Berlin 1961
JOZEF KRESÁNEK: Sociálna funkcia hudby, Bratislava 1961
VLADIMÍR KARBUSICKÝ: Empirische Musiksoziologie, Wiesbaden 1975
WALTER BENJAMIN: Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti,
původně in: Zeitschrift für Sozialforschung, 1936; český překlad in: Dílo a jeho zdroj,
Praha 1979
ELISABETH HASELAUER: Handbuch der Musiksoziologie, Wien 1980
CHRISTIAN KADEN: Musiksoziologie, Berlin 1980
RICHARD LEPPERT – SUSAN MCCLARY (ed.): Music and Society – The Politics of
Composition, Performance and Reception, Cambridge, Mass. 1987
MIKULÁŠ BEK: Vybrané problémy hudební sociologie, Olomouc 1993 (skriptum)
TÝŽ: Konzervatoř Evropy? K sociologii české hudebnosti, Praha 2003
LYDIA GOEHR: The Imaginary Museum of Musical Works. An Essay in the Philosophy
of Music, Revised Edition Oxford University Press 2007
6) hudební estetika
věda o hudebním krásnu
součást všeobecné estetiky/filozofie a hudební vědy
(řecké slovo aisthésis znamená smyslové vnímání
předmět hudební estetiky = hudební dílo v plnosti a totalitě svých hodnotových
obsahů (jakožto objektová/objektivní stránka) a přístup k hudebnímu dílu v hudebním
vnímání/slyšení, neboli hodnocení, hodnotový soud (jakožto subjektová/subjektivní
stránka)
dějiny – stručně:
(hudební estetika – hudební teorie: vztah obou disciplín)
počátky v antice
nedílnost obou složek v antickém i středověkém myšlení o hudbě
srv. pojmy harmonie; musica mundana – humana – instrumentalis;
étos v hudbě
afektová teorie
(všude jde o působení hudby na člověka)
nejpozději od poloviny 18. století je toto teoretické uvažování vztaženo k autonomní
hudební tvorbě, k ideji autonomního hudebního díla/opus:
estetika jako korelát autonomie uměleckého/hudebního díla
estetika jako filozofická disciplína ...
vědecké stádium disciplíny (v novodobém slova smyslu) až od 2. poloviny 19. století:
pozitivismus
psychologická a experimentální linie; hledání obecně platných (elementárních)
zákonitostí hudebního krásna
fenomenologická estetika 1. poloviny 20. století ...
27
dnes: estetika resp. estetické názory minulých epoch jako předmět historického
výzkumu (estetika jako součást hudební historiografie)
estetika jako filozofická/vědecká disciplína x estetika jako soubor názorů určitého
uměleckého směru či školy; zbraň v uměleckých polemikách a diskusích
(systematičnost x utilitární nereflektovanost)
klíčový problém novějšího hudebněvědného bádání:
vztah historie a estetiky, neboli zprostředkování mezi historickým poznáním a
estetickým soudem
dosavadní (některé) odpovědi a řešení:
„historie pracuje pro estetiku“ (Hermann Kretzschmar, 1848–1924: Einführung in die
Musikgeschichte, 1920)
a proti tomu estetika (= estetické názory) jako předmět historického zkoumání;
dobové názory na hudbu jako součást věci samé (C. Dahlhaus)
atd.
novodobý název vytvořil ALEXANDER GOTTLIEB BAUMGARTEN (1714–1762)
systematik německé školské filozofie
jeho nedokončený latinský spis Aesthetica (1750–1758) je charakterizován jako
theoria liberalium artium
na rozdíl od akcentu na vkus v dobové francouzské a anglické literatuře staví
Baumgarten estetiku jako součást filozofie (v systému leibnizovsko-wolffovském)
[NB: Gottfried Wilhelm Leibniz, 1646–1716; Christian Wolff, 1679–1754]
jako „sestru logiky“, jako ars pulchra cogitandi a scientia cognitionis sensitivae
(neboli: vědu o smyslovém vnímání jako protiklad a doplněk duchovního či
rozumového poznání)
krása = dokonalost smyslového poznání, souhlas mnohosti v jednotě
krásno = smyslové zpřítomnění harmonické stavby světa, harmonie univerza
na tomto základě se pak rozvíjí německá idealistická estetika (konec 18. / 1. třetina
19. století; srv. Hermann Lotze: Geschichte der Ästhetik in Deutschland, 1868)
estetika/hudební estetika:
objevuje se v okamžiku, kdy je umění (umělecká tvorba – dílo – vnímání) rozpoznáno
a tematizováno jako svébytná oblast lidské duchovní aktivity
krásno/krása v umění jakožto předmět estetiky:
krásno je to podstatné, co činí umění uměním, podstatná hodnota, o niž především jde
resp. naopak: umění je tou sférou lidské duchovní aktivity, která je vlastní doménou
krásna;
krásno přitom není samoúčelem, ale slouží buď slávě boží, anebo oslavě královského
majestátu
ono podstatné v umění, tzn. krása jako hodnota v umělecké tvorbě i ve vnímání neboli
v lidském přístupu k ní, může být přitom chápáno
28
– jako něco trvalého a neměnného
– jako něco historicky a společensky (i z hlediska jednotlivých uměleckých druhů)
proměnlivého: estetické hodnoty a hodnocení se pak stávají předmětem historického
zkoumání
hudební estetika nikdy nezapřela zcela svůj spekulativní původ; v určité fázi vývoje
hudebního myšlení zaujala místo hudební teorie (kontemplace – jejímž předmětem /
objektem není už tónový systém, ale hudební dílo / opus)
teprve v 2. polovině 19. století dospěla k pozitivistickému stádiu: psychologická a
experimentální estetika – soustředění na otázky hudebního vnímání
HUGO RIEMANN: Grundriss der Musikwissenschaft (srv. výše) rozlišuje tři druhy
estetických zkoumání:
– elementární účin tónových výšek, síly, pohybu (NB: hudba jako výraz vůle – srv.
A. Schopenhauer)
– řád a jednota formového utváření (hudba jako představa)
– schopnost hudby vzbuzovat asociace, vyjadřovat a charakterizovat mimohudební
jevy (hudba jako představená vůle)
ovšem to, co pro Riemanna – nazíráno systematicky – bylo domněle nadčasově platné,
se v historickém pohledu ukázalo být jenom určitým vývojovým stupněm
teprve upozaděním klasického ideálu krásy se otevřela cesta k estetickému ocenění
hudby jiných období – baroka i středověku
předpokladem/cestou k tomu byl i pojem styl
styl: je zároveň historická a estetická kategorie: hudbu jednoho stylového období /
okruhu nelze posuzovat měřítky, vzatými z období / okruhu jiného
propletenost a neoddělitelnost historického poznání a estetického hodnocení ...
po pádu idealistické metafyziky ovšem zároveň ve vědě o hudebním krásnu vzrostla
nejistota, pokud jde o její východiska i její metodické postupy
východiska/klíčové pojmy:
– idea hudby
– komponované umělecké dílo
– tvůrčí postup skladatele (jeho hudební poetika, kompoziční systém)
– hudební slyšení (Mithören, Zuhören: Heinrich Besseler; Rezeptionsästhetik)
metodické postupy:
– metafyzický x empirický
– normativní x deskriptivní
– obsahový x formový (atd.)
ALEXANDER GOTTLIEB BAUMGARTEN: Aesthetica, 1750–1758
ADOLF BERNHARD MARX: Über die Malerei in der Tonkunst, 1828
29
EDUARD HANSLICK: Vom Musikalisch-Schönen. Ein Beitrag zur Revision der Ästhetik
der Tonkunst, 1854
AUGUST WILHELM AMBROS: Die Grenzen der Musik und der Poesie, 1856
ROBERT ZIMMERMANN: Geschichte der Ästhetik als philosophische
Wissenschaft, 1858
HERMANN LOTZE: Geschichte der Ästhetik in Deutschland, 1868
JOHANNES VOLKELT: Das Symbolbegriff in der musikalischen Ästhetik, 1876
GUSTAV THEODOR FECHNER: Vorschule der Ästhetik, 1876
OTAKAR HOSTINSKÝ: Das Musikalisch-Schöne und das Gesamtkunstwerk vom
Standpunkte der formalen Ästhetik, 1877
FRIEDRICH von HAUSEGGER: Die Musik als Ausdruck, 1885
RICHARD WALLASCHEK: Ästhetik der Tonkunst, 1886
HUGO RIEMANN: Katechismus der Musikästhetik, 1887
Die Elemente der Musikästhetik, 1900
FERRUCCIO BUSONI: Entwurf einer neuen Ästhetik der Tonkunst, 1907
CHARLES LALO: Esquisse d’une esthétique musicale scientifique, 1908
OTAKAR ZICH: Estetické vnímání hudby, 1910
EUGEN SCHMITZ: Musikästhetik, 1915
HUGO GOLDSCHMIDT: Die Musikästhetik im 18. Jahrhundert, 1925
HEINRICH BESSELER: Grundfragen der Musikästhetik, 1926
HANS MERSMANN: Angewandte Musikästhetik, 1928
WALTER SERAUKY: Die musikalische Nachahmungsästhetik im Zeitraum 1700–1850,
1929
ROMAN INGARDEN: Zagadnienie tożsamośći dzieła muzycznego, 1933
RUDOLF SCHÄFKE: Geschichte der Musikästhetik in Umrissen, 1934
ARNOLD SCHERING: Das Symbol in der Musik, 1941
ZOFIA LISSA: Fragen der Musikästhetik, 1954
ALBERT WELLEK: Musikpsychologie und Musikästhetik, 1963
CARL DAHLHAUS: Musikästhetik, 1967; Analyse und Werturteil, 1971
DÉNES ZOLTAI: Ethos und Affekt, 1970
(atd.; viz též soupis doporučené literatury k předmětu Hudební estetika)
7) etnomuzikologie (Musikethnologie, musikalische Völkerkunde)
věda o hudbě mimoevropských národů; termín užíván asi od 40.let 20. století
dílčí součást hudební vědy, avšak zároveň součást (obecné) etnologie, antropologie,
sociologie a sociální psychologie (?)
v Evropě pěstována většinou etnologicky vyškolenými muzikology, v USA zpočátku
muzikologicky školenými antropology
tradiční srovnávací hudební věda omezovala své výzkumy na jednotlivé elementy
příslušných hudebních kultur; naopak moderní etnomuzikologie se snaží chápat
hudbu a hudební nazírání cizích národů jakožto uzavřený celek v souvislosti
s duchovní a materiální kulturou příslušné společnosti
30
uplatňuje se též členění oblastí zkoumání
a) na hudbu kulturních národů (vysoké hudební kultury)
b) na hudbu přírodních národů
hlavní úkoly: bádání o historických souvislostech, ohraničení regionů, v nichž existují
určité hudební styly, tónové systémy, formy a žánry, hudební nástroje, interpretační
praktiky, náboženské a společenské danosti
prameny:
– ústní tradice, archeologické nálezy (u národů bez písma)
– vyobrazení, písemné záznamy, teoretické spisy (ve vysokých hudebních kulturách)
výklad hudebně teoretických spisů a provozovací praxe je dnes většinou doménou
badatelů příslušných národností a tvoří součást národních hudebních dějin
NB: opět prolínání systematického a historického hlediska
většina vyspělejších států má dnes vlastní badatelské instituce a archívy
množství látky a problémů vyžaduje specializaci v regionálním i věcném ohledu,
znalost příslušných jazyků atd.
vývoj disciplíny:
počátky lze spatřovat v 17. století: v době zámořských objevů roste postupně i zájem
o kulturu a umění cizích národů
MARINUS MERSENNE: Harmonie universelle, 1636
ATHANASIUS KIRCHER: Musurgia universalis, 1650; Oedipus Aegyptiacus, 1652
18. století:
JEAN-JACQUES ROUSSEAU: Dictionnaire de la musique, 1768: v dodatku uvádí čtyři
příklady exotické hudby
J. M. AMIOT: Mémoires sur la musique des Chinois, tant anciens que modernes, 1779:
prvá vědecká monografie
19. století
RAFAEL GEORG KIESEWETTER: Die Musik der Araber, 1842
FRANÇOIS-JOSEPH FÉTIS: Histoire génerale de la musique, 1869: 1. svazek = první
souborné pojednání o hudbě mimoevropských národů
ovšem znalosti mimoevropské hudby byly dlouho mezerovité a pozornost se
soustřeďovala na hledání odlišností od evropské hudby; též problémy zápisu a notace
důležitý mezník: objev fonografu (= USA)
r. 1869 pořízeny prvé fonogramy indiánských melodií; r. 1891 publikovány knižně ve
zvláštní notaci
80. – 90. léta 19. století (srovnávací hudební věda):
akustická měření tónových výšek melodií a nástrojů, akustická a tónově
psychologická (= hudebně fyziologická) zkoumání
31
zde mj. důležitý objev Carla Stumpfa (viz jinde): sedmitónová temperovaná škála
Siamců
vlastní zakladatel oboru:
ERICH MARIA von HORNBOSTEL (1877–1935)
vyvinul základní metody etnomuzikologie, rozšířil sféru výzkumu směrem k hudební
vědě i k etnologii
zakladatel berlínské školy, k níž patřili mj.
OTTO ABRAHAM, CURT SACHS, ROBERT LACHMANN, MIECZYSŁAW KOLINSKI, HANS
HICKMANN, MARIUS SCHNEIDER, WALTER WIORA, HEINRICH HUSMANN, JAAP KUNST
vídeňská škola:
zakladatelem byl ROBERT LACH (1874–1958; studoval a promoval u G. Adlera
v Praze)
přejímá metody školy berlínské
americká škola:
v 19. století sem patřili mj. THEODOR BAKER, B. I. GILMAN, ALICE FLETCHER, FRANZ
BOAS (= antropolog, hlavní díla vydal v l. 1884–1888), FRANCES DENSMORE, HELEN
H. ROBERTS;
později GEORGES HERZOG, který sloučil metody berlínské školy s americkým
přístupem (F. Boas), podle něhož má být hudba jednotlivých kmenů zkoumána pokud
možno bezprostředně, tzn. „v terénu“ a ve vztahu k náboženskému a sociálnímu
životu příslušného kmene
v současnosti se evropské a americké přístupy sblížily, práce v terénu jednoznačně
převažuje
ROBERT LACHMANN: Die Musik der außereuropäischen Natur- und Kulturvölker
(= Handbuch der Musikwissenschaft 2), Potsdam 1929
TÝŽ: Musik des Orients, Breslau 1929
JACQUES HANDSCHIN: Exotische Musik, in: Musica aeterna, 1948
JAAP KUNST: Ethnomusicology, 1955, 31959
ALAN P. MERRIAM: The Anthropology of Music, 1964
BRUNO NETTL: Music in Primitive Cultures, Cambridge, Mass. 1956 (aj.)
MAUD KARPELES: The Collecting of Folk Music and Other Ethnomusicological
Material, 1958
FR. GILLIS – A. P. MERRIAM: Ethnomusicology and Folk Music: An International
Bibliography of Dissertations and Theses, in: Special Series in Ethnomusicology
Vol. 1, Middletown, Conn. 1966
časopisy: Journal of the International Folk Music Council, 1949nn.
Ethnomusicology, 1953nn.
Jahrbuch für musikalische Volks- und Völkerkunde, 1962nn.
(atd.; viz též doporučená literatura k předmětům Úvod do etnomuzikologie a Kapitoly
z etnomuzikologie)
32

Přehled jednotlivých disciplín hudební vědy A) systematická část

Transkript

Podobné dokumenty

Orchestr BERG | 14. sezóna BERG2014CITY:město ELEMENTY