Sémantika vlastních jmen a identitní teorie predikace

Transkript

STAT
SÉMANTIKA VLASTNÍCH JMEN
A IDENTITNÍ TEORIE PREDIKACE
Lukáš Novák
1. Úvod
Tento lánek1 je pokusem nastínit plausibilní sémantickou teorii vlastních
jmen, která by byla sluitelná s jistou realistickou verzí tzv. identitní teorie
predikace. Popudem k úvahám, jejichž výsledek tento lánek pedstavuje, mi
bylo zjištní, že teorii vlastních jmen, kterou jsem do té doby pijímal a která
má v souasné dob stále znaný poet zastánc, totiž teorie Saula Kripkeho,
lze s identitní teorií predikace, kterou bych si rovnž pál hájit, smíit velmi
obtížn. Takto vzniklé pochybnosti o Kripkeho závrech pak logicky vedly ke
kritickému provování argumentace, jež za nimi stojí (obsažené zejména
v Kripkov slavné knize Naming and Necessity2); piemž vyšly najevo její
neoekávané slabiny. Zárove se ukázaly i urité nezávislé dvody svdící
pinejmenším proti jisté interpretaci Kripkeho teorie.
Svj lánek jsem rozdlil do nkolika ástí. V první ásti strun vyložím
podstatu té formy identitní teorie predikace, která je pro tento lánek
relevantní. Ve druhé ásti ukážu problémy, které spauji v Kripkeho pojetí
sémantiky vlastních jmen, a to jak s ohledem na výše vyloženou identitní teorii
predikace, tak bez vztahu k této teorii. V ásti tetí se budu vnovat dvma
možným strategiím, jak tmto problémm elit, k nimž sice mžeme nalézt
1
lánek je upravenou a rozšíenou verzí pednášky, již jsem proslovil 20. 5. 2004 na
setkání Vinohradské odboky Jednoty filosofické. Za podntné pipomínky dkuji Davidu
Svobodovi a pedevším Prokopu Sousedíkovi.
2
Saul Kripke: Naming and Necessity, Cambridge, MA: Harvard University Press 1980.
10
Studia Neoaristotelica 1 (2004) / 1–2
STAT
Lukáš Novák
SÉMANTIKA VLASTNÍCH JMEN A IDENTITNÍ TEORIE PREDIKACE
inspiraci u nkterých autor, které však podle mého mínní selhávají. V ásti
tvrté pak, vycházeje z kritiky Kripkeho argumentace, navrhnu ešení vlastní.
2. Identitní teorie predikace3
Pod spolený termín „identitní teorie predikace“ bývají všeobecn
zahrnovány rzné podoby teorií predikace, vycházející z Aristotelova odkazu a
rozvíjené pedevším v rámci scholastické logiky; v podstat „identitní“
pedstava o predikaci panovala i v pokleslé novovké „tradiní“ logice, a teprve
logika moderní pinesla pedevším v díle Fregov zásadní kritiku tohoto pojetí.
Jeho charakteristickým znakem je pesvdení, že podstatou predikace je jakási
myšlenková identikace; mezi jednotlivými verzemi identitního pojetí
samotnými i mezi jejich rznými interpretacemi však panují dosti znané
rozdíly.
Jako nejzávažnjší z tchto odlišností se pitom jeví samotná odpov na
otázku, eho se ona identikace, o níž jde pi predikaci, vlastn týká. Podle
odpovdi na tuto otázku mžeme rozlišit ti zásadn odlišné verze identitní
teorie predikace, piemž dále se budeme zabývat pouze jednou z nich.
První z nich lze nazvat extenzionální identitní teorií predikace; a pro ni
charakteristická odpov na uvedenou otázku zní, že v predikaci se jedná o
identikaci dvou rzným zpsobem pojatých (nebo, v nominalistickém pojetí,
rzným zpsobem oznaených i pojmenovaných) vcí: totiž pedmtu
subjektového pojmu a pedmtu predikátového pojmu (resp. pedmt
oznaených subjektovým a predikátovým termínem4). Tato interpretace je
podle mého mínní nejbližší stanovisku Aristotelovu ve spise O vyjadování,
podle jistých interpretací5 ji zastával i Tomáš Akvinský, a její nominalistickou
verzi, kterou nalézáme nap. u W. Occama, známou jako tzv. „teorii dvou
jmen“, kritizoval v moderní dob v mnoha svých pracích pronikav P. T.
Geach.6
3
O rzné interpretace identitní teorie predikace se jedná též v diskusi o tomistickém pojetí
predikace, publikované rovnž v tomto ísle.
4
Pesnji pedmt, za které subjektový a predikátový termín v daném konkrétním pípad
tzv. suponují.
5
Jedná se interpretaci, jejíž verzi hájí P. Dvoák – viz jeho lánek „Tomášova teorie
predikace ve svtle obecné sémantické teorie“, jehož zkrácená verze je publikována v tomto ísle
v rámci diskuse o tomistickém pojetí predikace.
6
Nap. P.T. Geach: Reference and Generality: An Examination of Some Medieval and
Modern Theories, Ithaca and London: Cornell University Press, 1968 (doplnné vydání z roku
1962), par. 28, str. 34–36.
STAT
11
Lukáš Novák
Proti této teorii lze postavit kontrastní intenzionální identitní teorii predikace,
která naopak považuje predikaci za identikaci dvou pojm, pesnji pojmových
obsah: tvrdit, že S je P, podle ní znamená tvrdit, že pojem P je obsažen v (je
souástí) pojmu S. Známým zastáncem tohoto pojetí byl G. W. Leibniz.
Tetí možnost, jak pojmout identitní teorii predikace, která bývá
v souasnosti asto opomíjena, akoliv jde, jak se zdá, o zpsob, jak byla
predikace vtšinou chápána ve všech tech hlavních realistických smrech
pozdní a druhé scholastiky (totiž tomismu, scotismu a suarezianismu), by snad
bylo možné charakterizovat jako teorii intenzionáln-extenzionální. Jedná se
o pojetí, podle njž se (na rozdíl od obou pedchozích) myšlenková
identikace, kterou nazýváme predikací, netýká dvou entit téhož ontologického
statusu – dvou reáln existujících pedmt i dvou intencionáln (pomysln)
existujících pojm –, nýbrž jde jakoby napí tmito dvma rovinami. To, co
pi predikaci ztotožujeme, je totiž podle tohoto pojetí na jedné stran pojem
(predikát soudu), na druhé stran pak reáln existující individuum i individua
(subjekt soudu). Predikace je tak chápána jako aplikace pojmu na vc; aplikace
našeho pontí o skutenosti na skutenost samu.
Je to práv tato tetí varianta identitní teorie predikace, z níž budu
vycházet v tomto píspvku. Akoliv zde není místo na její dkladné vcné
zdvodnní,7 pesto se pokusím alespo strun naznait, pro se má práv
tato teorie predikace stát mítkem pijatelnosti jiných logických teorií (zde
konkrétn sémantické teorie vlastních jmen). Následující argumenty tedy
rozhodn nepokládám za dostatenou obhajobu této teorie: jejich cílem je
spíše poskytnout tenái urité záchytné body pro porozumní.
V prospch tohoto pojetí predikace lze pedevším uvést, že je velmi dobe
v souladu s bžnou intuicí: subjekt-predikátovým výrokm, které tvoíme,
spontánn rozumíme tak, že v nich pomocí predikátu njak charakterizujeme
vc, k níž referujeme pomocí subjektového termínu; jinými slovy, na danou
vc aplikujeme jakousi její pedpokládanou charakteristiku, kterou o ní
koncipujeme. íci, že v predikaci ztotožujeme pojem s individuem, znamená
pouze pevést tuto pirozenou intuici do technického jazyka. Mimoto se zdá,
že ob konkurenní varianty identitní teorie jsou vystaveny obtížným
7
Nkteré argumenty ve prospch této teorie jsem se pokusil pedložit ve své pednášce
„Pravda: Korespondenní teorie bez fakt“, kterou jsem proslovil 31. 8. 2002 na konferenci
Sdružení uitel filosofie na teologických fakultách konané na Spišské kapitule, a jejíž písemnou
verzi zájemci naleznou na internetové adrese <http://kfcmtf.upol.cz/petr/Lukas.doc>. Formální
výklad jisté verze této teorie pedstavuje lánek prof. Sousedíka „Tomistická teorie singulární
predikace a její ontologické základy“, uvedený v tomto ísle v rámci diskuse o tomistickém pojetí
predikace.
12
STAT
Lukáš Novák
námitkám. U Leibnizovy intenzionální teorie, která je navíc tsn spjata s jeho
specickou metafyzikou, jde o známé problémy splývání pravdivosti a
analytinosti, vedoucí podle všeho k eliminaci nahodile pravdivých tvrzení.
Pokud pak jde o identitní teorii extenzionální, mám za to, že podobn jako
jakákoliv jiná extenzionální teorie (nap. inherenní i moderní množinová) ve
skutenosti pedpokládá možnost predikace ve smyslu hájeného „smíšeného“
pojetí: znamená-li totiž v extenzionálním pojetí predikace S je P tolik, co S a P
jsou (v njakém smyslu) totožné, pak se nejedná o nic jiného než aplikaci pojmu
identity na dvojici jsoucen – a tedy o predikaci identity o dvojici individuí
v hájeném intenzionáln-extenzionálním smyslu. Extenzionální teorie tedy z tohoto
hlediska vlastn pouze redukuje všechny predikace na predikace identity (a jiné
extenzionální teorie podobn redukují veškeré predikace na predikace
inherence i predikace náležení do množiny atd.); je-li však možné predikovat
jeden pojem (identitu) v našem smyslu, pro by nebylo možné predikovat
pojem jakýkoliv?
Tolik tedy alespo velmi strun na obhajobu teorie predikace, z níž
hodlám dále vycházet. Než však pistoupím k aplikaci této teorie na problém
vlastních jmen, je teba to, co o ní bylo eeno, ješt v nkolika smrech
doplnit.
Formulace, že pi predikaci se jedná o ztotožnní individua a pojmu, mže
zvlášt znalce moderní analytické losoe vést k podezení, že samotné jádro
této teorie je zatíženo hrubým omylem: jaký mže dávat smysl jakékoliv
ztotožování neho tak rozdílného, jako jsou individua a pojmy? Aby se
rozptýlila tato pochybnost, je teba blíže objasnit, co se zde vlastn míní
termínem pojem.
V rámci aristotelského realismu, který pedstavuje metafyzickou základnu
hájené verze identitní teorie predikace, se tento termín používá ve dvou
rzných významech. Za prvé se pojmem míní uritý jednotlivý akt i akcident
lidského rozumu, „mentální modikace“, díky níž a skrze níž si rozum
zpítomuje (uchopuje, pojímá, iní svým pedmtem) njakou vc nebo
obecn njakou ást skutenosti. Pojem v tomto smyslu se pesnji nazývá
pojmem formálním (nebo je uritou akcidentální formou inherující v rozumu); a
hovoit o njakém ztotožování vcí s našimi formálními pojmy by skuten
nedávalo dobrý smysl.
K onomu druhému, pro nás relevantnímu významu termínu pojem mžeme
dospt následující úvahou: Pokud rozum pojímá vci, iní tak vždy
nedokonale; nevystihuje nikdy vše o daném pedmtu, nýbrž ponechává
mnohé jeho stránky tak íkajíc mimo svoji pozornost. Takovou „stránkou“
STAT
13
Lukáš Novák
pedmtu, již náš rozum ani není s to zachytit, je podle tradiního pesvdení
pedevším individualita vcí; avšak rozum obecn mže – a zámrn i díky
své nedokonalosti – ponechat stranou libovolný z rys svého pedmtu. Jinými
slovy, rozum pojímá své pedmty obecn a abstraktn; tj. nepojímá je pesn tak,
jak reáln jsou (reálné vci jsou totiž individuální a konkrétní), nýbrž ponkud
jinak: pedmty si jakoby „upravuje“ do stavu, v nmž je s to je postihnout.
Tento stav njaké vci, v nmž se nalézá, nakolik je, byvši takto
„upravena“, pedmtem rozumu, tj. ono „být pojímán“, se scholastickou
terminologií nazývá intencionálním (pomyslným) bytím (zatímco existence vci
nezávisle na rozumu se nazývá bytím reálným); pojímané pedmty, nakolik mají
toto intencionální bytí, tj. nakolik jsou pojaty rozumem, se pak rovnž nazývají
pojmy, pesnji pojmy objektivními, a práv pojmy v tomto smyslu jsou mínny,
hovoí-li se o jejich ztotožování s vcmi.
Objektivní pojmy totiž nejsou nic od vcí samých po vcné stránce
odlišného: jejich odlišnost pramení pouze z innosti našeho abstrahujícího
rozumu, který danou vc pojímá tak, že pi tom „odhlíží“ od nkterých jejích
„stránek“. Jestliže je mezi tmito stránkami i individualita dané vci, znamená
to, že takto vzniknuvší objektivní pojem již dále není vázán na individuum,
z nhož byl získán (abstrahován), nýbrž reprezentuje stejnou mrou kterékoliv
z individuí, v nichž je uskutenn jeho obsah – je tedy obecný. Tato obecnost
ani další vlastnosti, jimiž se intencionáln existující objektivní pojmy odlišují od
reáln jsoucích vcí, však nejsou na pekážku ztotožnní, k nmuž dochází pi
predikaci: toto ztotožnní se totiž týká pojm práv pouze po stránce jejich
obsahu, tj. co do vlastností, které si „pinesly s sebou“ z reality („znak
pojmu“),8 nikoliv vlastností, které získaly díky tomu, že byly koncipovány
rozumem.
Intenzionáln-extenzionální identitní teorie predikace mže, jak jsem
pesvden, sloužit k vysvtlení povahy jak singulárních, tak generálních
(obecných a ástených) soud – ve skutenosti byla pvodn zamýšlena
pedevším práv jako analýza soud generálních, a práv zde se podle mého
mínní ukazuje její síla. Tradiní pesvdení o jednoduché subjekt-predikátové
povaze generálních soud nicmén podrobil zásadní kritice G. Frege, v
dsledku ehož vtšina souasných autor9 od chápání generálních soud jako
jednoduchých subjekt-predikátových struktur upustila a pijala analýzu
8
Scholastikové zde (v návaznosti na Avicennu) hovoí o „natura secundum se“.
Neopominutelnou výjimkou je F. Sommers (a jeho žáci), který vytvoil a hájí moderní verzi
„logiky termín“. Viz jeho knihu The Logic of Natural Language, Cambridge University Press
1982.
9
14
STAT
Lukáš Novák
fregovskou, jež se stala v moderní predikátové logice bžnou. Problém povahy
generálních soud však zde mžeme ponechat stranou, nebo vzhledem
k tomu, že naším tématem jsou termíny singulární (vlastní jména a ásten i
urité deskripce), postaí pedpokládat použitelnost této teorie predikace pro
soudy singulární.
3. Problém Kripkeho teorie vlastních jmen
Jak známo, Saul Kripke vybudoval svoji sémantickou teorii vlastních jmen
jako kritickou alternativu vi tzv. teorii deskriptivní, inspirovanou pedevším
dílem G. Frega a B. Russela.10 Podle deskriptivní teorie vlastních jmen
neoznaují bžná vlastní jména pirozeného jazyka svj denotát pímo, nýbrž
prostednictvím uritého mezilánku intenzionální (pípadn hyperintenzionální) povahy, který mžeme nazývat smyslem jména a který je dvodem toho,
pro lze jméno chápat jako zkratku za uritou deskripci, tj. jazykový výraz, který
onen smysl výslovn deskriptivn vyjaduje.11
Jádrem Kripkovy teorie, kterou nyní strun pipomeneme i s klíovými
argumenty, které pro ni Kripke uvádí, je naopak odmítnutí myšlenky takto
zprostedkované reference vlastních jmen: podle Kripkeho njaký deskriptivní
smysl sice mže sloužit k ustavení reference jména, dál už se na ní však
nepodílí,12 reference jména na nm nezávisí, jméno oznauje pojmenovaný
pedmt bezprostedn a pímo. Dležitou vlastností reference jména je totiž
podle Kripkeho jeho rigidita: tj. skutenost, že vlastní jméno oznauje týž
pedmt ve všech konsistentních kontrafaktuálních situacích, ve všech
„možných svtech“ – je to, jak zní Kripkeho termín, rigidní designátor. Tato
rigidita referenního vztahu jména by však byla porušena, pokud by jméno
oznaovalo svj pedmt skrze njaký nahodilý smysl, nebo ten je co do své
reference „modáln promnlivý“, popisuje v rzných možných svtech rzná
10
Quentin Smith ve svém lánku „Marcus, Kripke, and the Origin of The New Theory of
Reference“, in: Synthese 104, . 2 (srpen 1995), str. 179–189, pesvdiv dokládá, že skutené
autorství klíových myšlenek této sémantické teorie oznaované dnes jako „nová teorie
reference“ je teba piznat Ruth Barcanové-Marcusové, která tyto myšlenky zformulovala již na
zaátku šedesátých let, a nikoliv (na ní závislém) Saulu Kripkemu. V tomto lánku budu nicmén
vycházet z Kripkovy formulace této teorie a budu o ní proto hovoit tradin, a ne zcela pesn,
jako o Kripkeho teorii.
11
Ponechávám stranou mínní B. Russela, podle nhož deskripce (a tedy i gramatická
vlastní jména, která jsou jejich zkratkami) samy o sob ve skutenosti nic neoznaují a svj
význam získávají teprve v rámci propozice, kde se transformují v predikáty.
12
Naming and Necessity, str. 57 nn.
STAT
15
Lukáš Novák
jsoucna:13 chápeme-li napíklad jméno „Aristotelés“ jako oznaující svj
pedmt skrze smysl (dejme tomu) uitel Alexandra Velikého, nebo, jak se asto
íká, jako zkratku za deskripci „uitel Alexandra Velikého“, musíme pipustit,
že v tch možných svtech, v nichž byl uitelem Alexandra nkdo jiný než
Aristotelés, jméno „Aristotelés“ neoznauje Aristotela, nýbrž tuto jinou osobu,
což se zdá být absurdní závr. Mimoto, pokud by vlastní jméno Aristotelés
mlo smysl uitel Alexandra Velikého, znamenalo by to, že tvrzení Aristotelés byl
uitelem Alexandra Velikého je apriori známé; zdá se však, že to, že Aristotelés
byl Alexandrovým uitelem, je skuteností známou empiricky: je teoreticky
možné, že bychom historickým zkoumáním zjistili, že Aristotelés ve
skutenosti Alexandrovým uitelem nebyl.
Neuruje-li pak referenci jména žádný „smysl“, musí ji urovat nco
jiného: podle Kripkeho tzv. „kauzální“ teorie reference je tímto urujícím
principem (zhruba eeno) úmysl mluvího používat jméno se stejnou
referencí, s jakou je používali pedchdci v kauzálním etzci, v nmž si lidé
znalost reference postupn pedávali a který onoho mluvího spojuje až
s okamžikem „ktu“, prvotního stanovení reference jména.
Tváí v tvá Kripkeho argumentm se zastánce identitní teorie predikace
ocitá v obtížném dilematu. Na jednu stranu se zdá, že Kripke má pravdu, když
poukazuje na to, že vlastní jména používáme rigidn a že s nimi nespojujeme
žádný „smysl“: a to i na základ naší intuice, bez ohledu na jeho argumenty:
Jaký smysl má jméno Pavel i Martin? Dokonce i v pípadech, kdy byla jména
dána na základ njaké vlastnosti, a mají s sebou tedy asociovaný jistý „smysl“,
nepestávají oznaovat svj pedmt ani tehdy, když již této vlastnosti
pozbude: jedné usedlosti na Tebosku se íká „U Kazd“, podle rodiny, které
patila; nyní však již patí Šimkm, a pesto jméno „U Kazd“ referuje k ní,
nikoliv ke stavení, kam se Kazdovi odsthovali. Jinými slovy: smysl usedlost
patící Kazdm referenci jména „U Kazd“ neuruje, není to tedy pesn vzato
smysl jména „U Kazd“, nýbrž pouze jakýsi obsah se jménem voln asociovaný.
Intuitivn cítíme, že je rozdíl mezi tím, njaké individuum jednoznan popsat
(udat jeho uritou deskripci), a pojmenovat je.
Na druhou stranu se zdá, že výše popsané identitní pojetí predikace
vyžaduje, aby každý jazykový termín, který má vystupovat na míst subjektu i
predikátu, ml njaký svj smysl. Roli smysl jazykových termín, tj. entit,
13
Budu nadále používat následující typografickou konvenci: pokud budu chtít referovat
k jazykovým výrazm, uvedu je v uvozovkách. Pokud naopak budu chtít referovat k jejich smyslu
(k smyslu jména i deskripce, tj. k pojmu, i k soudu jakožto smyslu vty), uvedu píslušný
jazykový výraz bez uvozovek kurzívou.
16
STAT
Lukáš Novák
které zprostedkovávají jejich referenci k vcem, totiž v této teorii hrají pojmy; a
celá teorie je situovaná na úrove pojm, nikoliv na úrove jazyka, který je
chápán pouze jako konvenní reprezentace pojm.14 Má-li tudíž existovat soud
– dejme tomu soud Aristotelés byl velký losof –, musí existovat jak pojem
subjektu, tak pojem predikátu: a jméno „Aristotelés“ tedy musí mít njaký
smysl; musí být znakem njakého pojmu, skrze njž je Aristotelés pro soud
zpítomnn, skrze njž je na nj vztažen pojmový obsah ten, kdo byl velkým
losofem. Identikace, o niž se jedná pi predikaci, je identikace myšlenková,
intencionální, a proto i reálné individuum, jemuž se predikuje pojem, musí být
pi tom njak myšleno.
Peveme tutéž argumentaci do mén technického jazyka: Když tvoíme
soud Aristotelés byl velký losof, zejm máme Aristotela njak „na mysli“, njak
jej myšlenkov uchopujeme. Jak bychom to však mohli init jinak než skrze
pojem? Vždy myšlenková uchopení pedmt, to jsou práv pojmy! Aby nám
tedy jméno „Aristotelés“ vbec „nco íkalo“, zdá se, že musí nco znamenat,
musí být znakem njakého pojmu – musí mít smysl.
Kripke si ovšem byl vdom toho, že je teba njakým zpsobem vysvtlit
bezprostední referenní vztah jména k jeho pedmtu, a práv za tím úelem
formuloval svoji „kauzální teorii reference“. Domnívám se však, že tato jeho
teorie problém ve skutenosti neeší. Pomocí kauzální teorie reference je
Kripke schopný udat píinu toho, pro jménem „Aristotelés“, které používám,
14
Na tomto míst je snad teba podat urité objasnní. Fregovská sémantika (výraz užívám
voln ve smyslu na Fregových myšlenkách založená sémantika – mám na mysli nap. pojetí P.
Cmoreje vyložené v jeho knize Úvod do logické syntaxe a sémantiky, Praha: Triton 2002) oste
rozlišuje mezi typy výraz, které mohou plnit funkci subjektu, a výrazy, které mohou plnit funkci
predikátu; v sémantice spojené s identitní teorií predikace, z níž zde vycházíme, však tentýž typ
výrazu mže hrát roli jak subjektu, tak predikátu. Ve fregovské sémantice je podstatný rozdíl mezi
smyslem (i významem) urité deskripce „první eský prezident“ a predikátem „…byl prvním
eskoslovenským prezidentem“: zatímco významem deskripce je individuum T. G. Masaryk a
jejím smyslem jeho uritý „zpsob danosti“ (nkdy modelovaný jako funkce od možných svt a
píp. asových okamžik k individuím), významem fregovského predikátu „…byl prvním
eskoslovenským prezidentem“ je jednoprvková množina {T. G. Masaryk}, a jeho smyslem (lze li
o nem takovém u predikátu hovoit) je pojem, vlastnost být prvním eskoslovenským
prezidentem, modelovaná jako charakteristická funkce této množiny (funkce od individuí do
pravdivostních hodnot). V aristotelské sémantice však žádný takový rozdíl neexistuje: jazykový
výraz „první eskoslovenský prezident“ se mže stát jak subjektem, tak predikátem, a v obou
pípadech je jeho smyslem pojem první eskoslovenský prezident, jeho významem pak pedmt
tohoto pojmu, T. G. Masaryk. Rozdíl mezi subjektem a predikátem není v typu výrazu (a s ním
spojeného smyslu a významu), ale pouze ve funkci, kterou tento výraz plní v daném soudu:
tentýž pojem (smysl daného výrazu) mže být jak predikován, tak sloužit jako prostedek
k referování k reálnému subjektu (pedmtu) soudu. Proto lze za tchto pedpoklad hovoit o
pojmu jakožto smyslu singulárního termínu.
STAT
17
Lukáš Novák
referuji k Aristotelovi, nedokáže však vysvtlit, co to vcn znamená, že jméno
„Aristotelés“ referuje k Aristotelovi. Scholasticky eeno, kauzální teorie
reference udává úinnou píinu reference jména, nikoliv však píinu
formální. Neíká, v em spoívá fakt, že pro m jméno Aristotelés nco
znamená, pouze tento fakt zdvoduje.15 Z pedchozích úvah se však zdá, že
to, že njaký jazykový termín pro m nco znamená, mže spoívat pouze v tom,
že je spojen s njakým pojmem, jímž to, co znamená, myslím – jinak bych
nemyslel nic, jméno by pro m bylo bezvýznamným shlukem hlásek.
Zdá se tedy, že jsme se ocitli v dilematu: na jednu stranu se zdá zejmé, že
vlastní jména referují rigidn, a tudíž nikoliv skrze njaké nahodilé deskriptivní
pojmové obsahy,16 na druhou stranu se zdá nemožné takovouto bezprostední
referenci jména k vci jednak vysvtlit a jednak slouit s identitním pojetím
predikace jakožto myšlenkového úkonu, v nmž gurují dva pojmy.
4. Neúspšné strategie
K ešení aporie, do níž nás uvrhá tento „stet intuic“, bychom mohli zvolit
dv strategie, které podle mého mínní selhávají a o nichž bych se rád zmínil,
než pejdu k pokusu o ešení vlastní.
4.1. Scholastická strategie
První strategii bychom mohli charakterizovat jako „scholastickou“, nebo
vychází ze scholastické nauky o pti predikabiliích. Podle této nauky mžeme
pojmy (které jsou smysly jazykových termín) rozdlit v zásad na dv skupiny:
na pojmy, které se o svém pedmtu vypovídají nahodile (a termíny, jejichž
jsou smyslem, jsou tudíž non-rigidními designátory) – takové pojmy se nazývají
logické akcidenty –, a pojmy, které se o svém pedmtu vypovídají nutn
(termíny, které je vyjadují, jsou tudíž designátory rigidními) – to jsou jednak
propria, vyjadující nutné akcidenty vci, a jednak ti esenciální predikabilia: rod,
15
Tohoto nedostatku kauzálních teorií reference vlastnách jmen kripkovského typu si
(ovšem z ponkud odlišného úhlu pohledu) všímá také Marián Zouhar ve své erstv vydané
monografii, jejíž centrálním námtem je teorie reference vlastních jmen (Marián Zouhar: Podoby
referencie, Bratislava: Iris 2004). Na str. 119 autor píše: „Komunikaná sie dokáže iba ilustrova
spôsob jako si jednotliví príslušníci jazykovej komunity obohacujú svoj idiolekt o nový výraz, ale
nie je schopná vysvetli, v om spoíva vzah referencie.“
16
Termíny „deskriptivní“ a „pojmový“ budu nadále v této souvislosti používat vícemén
jako synonyma: každá deskripce totiž vyjaduje pojem, a každý pojem lze vyjádit deskripcí
(nemám zde na mysli pouze deskripce empirické: jako (neuritou) deskripci zde mžeme chápat
vlastn jakoukoliv definici njakého pojmu).
18
STAT
Lukáš Novák
druh a diference, které rzným zpsobem vyjadují samotnou esenci vci,
samotné to, co vc je.17
Jestliže však existují njaké nutné predikáty vcí (propria nebo esenciální
predikáty), pak to znamená, že ne každý smysl, ne každý pojem zpsobí nonrigiditu, bude-li spojen s njakým jménem. Podle této strategie je jist omylem
domnívat se, že jméno „Aristotelés“ vyjaduje smysl uitel Alexandrv nebo
nejnadanjší Platónv žák apod. – to vše jsou totiž Aristotelovy logické akcidenty,
které spluje pouze nahodile, a tudíž nikoliv ve všech možných svtech.
Sémantická teorie vlastních jmen postavená na této strategii18 však má za to, že
jméno „Aristotelés“ vyjaduje jako svj smysl individuální esenciální pojem
Aristotela: vyjaduje Aristotelovu lidskou esenci spolu s jeho individualitou,
s jeho individuální diferencí, „aristotelovitostí“.
Takovéto pojetí sémantiky vlastních jmen má tu výhodu, že dovoluje
zachovat rigiditu reference vlastních jmen (ímž uniká Kripkeho argumentm),
pitom však vlastní jména nezbavuje smyslu, pipouští existenci pojmu, který
jejich referenci zprostedkovává a který mže gurovat v soudech o
pedmtech tchto jmen jako to, co je pro myšlení zpítomuje. Pesto se
domnívám, že je tato teorie nepijatelná, a to z nkolika dvod.
Za prvé, je znan pochybné, zda vbec disponujeme esenciálními pojmy
na úrovni druh a nižších rod. Napíklad klasická denice lovka živoich
rozumový zejm nevyjaduje esenci lovka pímo, nýbrž pouze skrze jeho
propriové vlastnosti: jako jsoucno, které je subjektem vegetativních a
smyslových mohutností, a rozumu. Proto se vlastn nejedná o esenciální, nýbrž
propriální denici; a pojem lovk tedy vlastn není pojmem esenciálním.
Mžeme namítnout, že není teba, aby šlo o pojem esenciální: i pojmy
propriové postaí k zachování rigidity, nebo i ty se vypovídají o svém
pedmtu nutn. Avšak zde pichází námitka druhá: aby šlo skuten o pojem
individuální, museli bychom mít njaké pojmové poznání nejen specické
pirozenosti (a už skrze propria, nebo pímé, esenciální), nýbrž i esenciálních
individuálních diferencí jsoucen: a to zejm nemáme. Rzná individua totiž
rozlišujeme podle jejich obecn pojímaných akcident: barvy, tvaru, velikosti,
asoprostorového umístní apod.; k vnitnímu esenciálnímu principu
individuace jsoucen však rozumem, jak se zdá, nepronikáme. Proto se zdá, že
17
Rozdíl mezi proprii a esenciálními predikabiliemi mže být tenái uvyklému zpsobu
vyjadování obvyklému v souasné analytické filosofii obtížn srozumitelný, nebo zde bývají
všechny nutné predikáty, vetn tch zde charakterizovaných jako propria, nazývány
„esenciálními vlastnostmi“. V naší souvislosti však toto rozlišení nehraje podstatnou roli.
18
Podobná teorie bývá pipisována napíklad Tomáši Akvinskému.
STAT
19
Lukáš Novák
každý individuální pojem musí být nutn akcidentální, a tudíž non-rigidní
povahy.19
A konen poslední, avšak o nic mén závažná námitka proti takové teorii
pochází ze zkušenosti: skuten spojujeme se jmény jako jejich smysl
individuální esenciální pojmy? Zdá se, že rozhodn nikoliv. Vždy pojmenovat
mžeme cokoliv – a vbec k tomu nepotebujeme mít esenciální poznání dané
vci, navíc v její individualit. K tomu, abychom byli schopni rigidn referovat
k njakému individuu, nemusíme znát žádnou z jeho nutných vlastností.
Vyžadovat pro smysluplnost jména esenciální pojem je tedy jist pehnaný
požadavek.
4.2 Strategie „nepojmového obsahu“
K jinému pokusu, jak získat na rovin myšlení i smyslu njakou entitu,
která by zprostedkovávala referenci jména a byla schopna gurovat v soudu
podobn jako pojem, nás mže inspirovat myšlenka Strawsonova žáka Garetha
Evanse. Evans ve své posmrtn publikované knize The Varieties of Reference20
hájí existenci entity, již nazývá „nepojmovým obsahem“ („nonconceptual content“)
a která mu slouží k vysvtlení sémantiky pedevším ukazovacích zájmen. Evans
si uvdomuje, že když používáme ukazovací zájmena, máme (stejn jako když
používáme vlastní jména) „nco na mysli“: referujeme a myšlenkov se
vztahujeme ke konkrétním individuálním pedmtm. V naší mysli tedy, jak se
zdá, musí existovat njaký obsah, cosi, co pro nás iní dané ukazovací zájmeno
smysluplné, co determinuje jeho referenci. Nemže to však být njaký pojmový
obsah, nebo všechny pojmové obsahy jsou ze své povahy obecné, a (zde
Evans pejímá Strawsonovu myšlenku) jakkoliv dmyslná kombinace
deskriptivních pojmových obsah není schopná zaruit jedinenost reference:
k té je vždy poteba njaký nikoliv deskriptivní, nýbrž ostenzivní („ukazovací“)
element; njaké pojítko s konkrétní empirickou individuální skuteností. A
touto mentální entitou, která zprostedkovává referenci ukazovacího zájmena,
je podle Evanse práv cosi, co nazývá „nepojmovým obsahem“: obsah, který
nijak nepopisuje, ale pouze ukazuje na dané individuum, cosi, co sice je v naší
mysli, avšak není to pojem. Scholasticky eeno, byl by to jakýsi akt rozumu,
19
Mohli bychom ješt uvážit alternativu individuálních propriových pojm: je ovšem
nejisté, zda vbec existují akcidenty s nutností spojené pouze s daným jediným individuem; a
dále, zda bychom byli schopni je jako takové indentifikovat, když nejsme schopni rozumov
proniknout k jejich metafyzickému fundamentu, esenciální individuální diferenci jejich nositele.
Jak bychom si mohli o jakékoliv vlastnsoti být jisti, že ji mže mít pouze toto dané individuum a
žádné jiné?
20
Gareth Evans: The Varieties of Reference, ed. John McDowell, Oxford: Oxford Clarendon
Press (New York: Oxford University Press) 1982.
20
STAT
Lukáš Novák
který by nám zpítomoval individuum jako takové, aniž by je však vystihoval
co do jeho vlastností, jako to iní pojmy: byl by to, ím máme na mysli njaké
individuum, když na nj (by i jen v myšlenkách) pouze ukazujeme.
Mohla by smyslem vlastních jmen být entita podobná Evansovu
„nepojmovému obsahu“?21 Bylo by možné pipustit, že krom pojm mohou
existovat i aprehenzivní rozumové akty jiného, nedeskriptivního, nepojmového
typu, které jsou nicmén schopny gurovat v soudech o individuích na míst
subjektového pojmu? Na rozdíl od pedchozího zavrženého ešení zde nechci
tuto možnost zcela vylouit (po jistou dobu jsem ji sám zastával): zdá se, že
toto ešení by mlo i jistou intuitivní plausibilitu, nebo se mže zdát, že když
používáme njaké vlastní jméno, myslíme jaksi „pímo“ na dané individuum
jako takové, naše myšlenkové uchopení tohoto individua se mže zdát jakoby
intuitivní, nedeskriptivní.
Pesto se však domnívám, že tento návrh vykazuje znané obtíže:
pedevším se zdá velmi obtížné blíže vymezit, co by to onen „nepojmový
obsah“ vlastn byl. Zdá se, že má-li njaký intencionální obsah plnit funkci
smyslu, tj. reprezentovat, zpítomovat njakou vc, pak se zdá, že to musí být
pojem. Ona zpítomnná vc totiž musí být zpítomnna alespo po njaké
své stránce – kdyby nebyla zpítomnna po žádné stránce, nebyla by vbec
zpítomnna. Zpítomuje-li však njaký mentální obsah vc po njaké její
stránce, pak je to práv to, co nazýváme pojmem vyjadujícím tuto stránku:
napíklad mentální obsah, který zpítomuje kon, lidi, velbloudy atd. po
stránce jejich živoišnosti, je pojem živoich. Zdá se velmi tžké pipustit
existenci obsahu, který by vc sice zpítomoval, ale tak, že by ji nedával po
žádné stránce poznat.
Dalším problémem koncepce nepojmového obsahu je to, že by, jak se zdá,
pedpokládala jakousi intuici jednotlivého: taková entita by musela
reprezentovat vc v její individualit. Je však dosti pochybné, zda je lovk
schopností takové intuice individuality skuten vybaven: postihujeme
skuten individualitu vcí jako takovou? Jsme schopni odlišit jednu vc od
druhé jinak, než podle jejich rzných obecných vlastností? A dále:
k teoretickému zavedení nepojmového obsahu Evanse motivuje Strawsonovo
zjištní, že deskriptivní pojmové obsahy nejsou schopné zaruit jedinenost
21
Gareth Evans ovšem po Kripkov vzoru pokládá bžná vlastní jména (na rozdíl od ídkých
pípad tzv. „deskriptivních“ vlastních jmen, jako nap. „Jack Rozparova“) za „ist referující
výrazy“ („genuinely referring expressions“), tj. výrazy, s nimiž nic takového jako smysl spojeno
není.
STAT
21
Lukáš Novák
reference. Avšak není to vskutku tak, že tato jedinenost reference jednoduše
zaruena není?
Tyto otázky zde nyní ponechám stranou a pejdu k pokusu o vlastní ešení
uvedeného problému: podaí-li se totiž náš problém vyešit jiným zpsobem,
nebude již teba se k obskurním entitám typu „nepojmového obsahu“ vbec
uchylovat, i když snad nelze jejich existenci zcela vylouit.
5. Pokus o ešení
V pedchozí ásti jsme vylouili dva možné kandidáty na to, co by mohlo
být smyslem vlastního jména: esenciální (i propriový) deskriptivní pojmový
obsah a njaký nepojmový, nedeskriptivní obsah. Jedinou zbylou možností
tudíž zstává, že roli smyslu vlastních jmen skuten hrají njaké akcidentální
deskriptivní obsahy, tak jak to odpovídá bžné deskriptivní teorii vlastních
jmen, drtiv kritizované Kripkem. Aporie, do níž jsme upadli, se tudíž ješt
vyostila.
ešení, které se nyní pokusím pedložit,22 spoívá ve zneškodnní
Kripkeho argument popením jistého pedpokladu, na nmž podstatnou
mrou závisí a který stál v pozadí i našich dosavadních úvah, a následném
navržení jistého typu deskriptivních obsah jako smysl vlastních jmen.
Nejprve ale ke zmínnému pedpokladu. O jaký pedpoklad se jedná?
Kripke, podobn jako mnoho jiných autor, pedpokládá, a my jsme
doposud tento pedpoklad mlky pijímali, že rigidita i non-rigidita singulárního
termínu je pevn stanovena jeho typem, jinými slovy, jedná se stabilní sémantickou
vlastnost termín, podle níž je lze tídit, tak jak to Kripke iní, na rigidní a nonrigidní designátory. Jádrem ešení, které zde pedkládám, je popení tohoto
pedpokladu: chci tvrdit, že skutenost, zda daný termín v dané situaci referuje
rigidn i non-rigidn, není determinována sémantickými vlastnostmi
samotného termínu, tj. jeho smyslem, pípadn absencí smyslu, nýbrž teprve
rozhodnutím autora soudu užít tento termín tím i oním zpsobem,23 tj.
typicky – je-li onen termín subjektem soudu24 – rozhodnutím autora vztáhnout
k nmu predikát tím i oním zpsobem.
22
Podobnou argumentaci i závry jsem nalezl v následujícím pronikavém lánku: Michael
Oliva Córdoba: Rigidity and Modal Asymmetry: The intuitive Kripkean argument revisited, online,
<http://www.gap-im-netz.de/gap4Konf/Proceedings4/pdf/6%20Sp5%20Cordoba.pdf>.
23
Tím nechci vylouit možnost existence jazykové konvence, která stanoví, že nap. vlastní
jména jsou obyejn užívána rigidn – viz níže.
24
Jiné pípady aplikace této distinkce než na subjekt soudu viz níže, pozn. 27.
22
STAT
Lukáš Novák
Pro tuto vlastnost singulárního termínu (jímž mže být jak jméno, tak
uritá deskripce!) zde budu používat termín supozice. Budu íkat, že daný termín
suponuje de re práv tehdy, pokud je použit tak, aby referoval rigidn, tj.
k témuž individuu, ke kterému referuje v aktuálním svt, ve všech možných
svtech, kde toto individuum existuje, bez ohledu na to, jakým pojmem
(smyslem) je dané individuum zpítomnno v aktuálním svt; a budu íkat, že
termín suponuje de dicto práv tehdy, když je použit non-rigidn, tj. tak, aby
referoval v každém možném svt k tomu individuu, které v tomto možném
svt spluje smysl tohoto termínu, bez ohledu na to, zda jde o totéž
individuum, jež je referentem termínu v aktuálním svt. Tytéž denice lze pak
analogicky vztáhnout i na samotný pojem, který je smyslem daného termínu.25
Ilustrujme mé tvrzení na píkladu: mjme uritou deskripci „první
eskoslovenský prezident“. Podle Kripkeho pedpokladu se jedná o typický
non-rigidní designátor, tj. výraz, který v rzných možných svtech oznauje rzná
individua. Moje teze zní, že akoliv je pravda, že pedmtem pojmu první
eskoslovenský prezident jsou v rzných možných svtech rzná možná individua,
pesto tento pojem (a tudíž i jazykový termín, jimž je vyjáden) mžeme použít
k rigidní referenci k T. G. Masarykovi, necháme-li totiž tento pojem suponovat
de re. Tak mžeme nap. vytvoit soud není nutné, že první eskoslovenský prezident
byl prvním eskoslovenským prezidentem: soud je pravdivý, protože podle našeho
úmyslu jeho subjekt, pojem první eskoslovenský prezident, suponuje de re, a tudíž
oznauje T. G. Masaryka ve všech možných svtech, kde T. G. Masaryk
existuje, tedy i v tch, kde se prvním eskoslovenským prezidentem nestal.26
25
Termín supozice a termíny de re a de dicto bývají používány v rzných myšlenkových
okruzích v rozliných významech; mám však za to, že zpsob, jakým jsem je zavedl zde, do
znané míry spojuje všechna tato rzná užití. Termín supozice pochází pvodn z pozdn
scholastické sémantické teorie, kde ml podobný význam jako dnešní termín reference. Dnes se
používá rozlišení supozice de re a de dicto v intenzionálních logikách – v transparentní
intenzionální logice P. Tichého je tato distinkce zavedena pomocí jejího aparátu ve velmi
podobném smyslu, v jakém ji zavádím zde: zhruba eeno, termín suponuje de re, pokud referuje
k individuu, které je denotátem njaké intenze („individuového úadu“) v aktuálním svt, a
suponuje de dicto, pokud referuje k této intenzi samotné. Termíny de re a de dicto se dále
používají minimáln ve dvou dležitých kontextech: a sice pi rozlišování modálních výrok a
propoziních postoj. Jak bude ásten zejmé i z dalšího výkladu, vztah mezi tmito klasickými
zpsoby užití této distinkce a smyslem, v níž jsem ji zavedl zde, je velmi pímoarý. Platí, že
modalizovaný subjekt-predikátový výrok je modalizován de re (resp. de dicto) práv tehdy, když
jeho subjekt suponuje de re (resp. de dicto), a platí, že propoziní postoj k subjekt-predikátovému
soudu je postojem de re (resp. de dicto) práv tehdy, pokud subjekt soudu, který je pedmtem
postoje, suponuje de re (resp. de dicto). Komplikovanjším zpsobem by bylo možné analogii
rozšíit i na složitjší pípady.
26
Klasický popis takového tvrzení by spíše znl, že to modální operátor je zde aplikován de
re. Avšak v identitní teorii predikace, z níž zde vycházíme, je modalita soudu chápána jako uritá
STAT
23
Lukáš Novák
Je zejmé, že pokud je pravda, že závisí na rozhodnutí autora soudu, zda
nechá jeho subjekt suponovat de re nebo de dicto, 27 pak se hledání „rigidního“
smyslu pro vlastní jména stává bezpedmtným, nebo rigidita i non-rigidita
reference na povaze smyslu vyjadovaného termínem vbec nezávisí – i zcela
nahodilé deskripce mohou být použity rigidn, pokud budou suponovat de re.28
Takto je zneškodnno jádro Kripkeho argumentace: Vezmme jeho
„intuitivní argument“ ve prospch rigidity vlastních jmen.29 Kripke porovnává
následující dv tvrzení (podtržení moje vlastní):
a) Nixon nemusel být prezidentem.
b) Nixon nemusel být Nixon.
modifikace zpsobu vztažení predikátu na subjekt, podobn jako supozice subjektu (a ostatn i
kvalita a kvantita soudu). Proto z hlediska této identitní teorie není vcný rozdíl mezi vyjádením
„subjekt suponuje de re“ a „modální operátor je aplikován de re“ – obojí vyjaduje totéž
z rzných stránek.
27
Rigidní a non-rigidní užití singulárního termínu je teba rozlišit také tehdy, když je daný
termín užit k referenci k pedmtu njakého vztahu v rámci njaké komplexní deskripce (nap.
„první manželka prvního eského prezidenta“). Také v tomto pípad navrhuji jeho rigiditu i
non-rigiditu chápat jako dsledek zpsobu, jakým je jeho referent uinn pedmtem onoho
vztahu. U takovýchto komplexních termín mže dojít k mnoha rzným variantám reference,
v závislosti na typu supozice jednak celého termínu, ale také jeho složek. Tak „první manželka
prvního eského prezidenta“ mže suponovat temi (nikoliv tymi, jak by se snad zdálo) rznými
zpsoby: pokud celá deskripce suponuje de re, referuje výraz rigidn k Olze Havlové, bez
ohledu na to, jak suponuje „eský prezident“, nebo pro stanovení reference je v tomto pípad
podstatný pouze referent termínu v aktuálním svt, a modální variabilita složky „eský
prezident“ tedy nepichází vbec do úvahy. Pokud však celá deskripce suponuje de dicto, je
teba dále rozlišit: pokud i „eský prezident“ suponuje de dicto, pak výraz referuje non-rigidn
v každém možném svt k té žen, která je v daném svt první manželkou muže, jenž je zde
prvním eským prezidentem. Suponuje-li však celá deskripce non-rigidn a „eský prezident“
rigidn, referuje výraz non-rigidn v každém možném svt k žen, která je zde manželkou
Václava Havla (vlastní jména práv použitá ve výkladu jsou mínna de re).
28
Teze o možném rigidním použití uritých deskripcí není ovšem mým objevem – v uritém
smyslu ji hájil nap. Keith Donellan prostednictvím svého rozlišení referenního a atributivního
užití deskripce (viz Keith Donellan: „Reference and Definite Descriptions“, in: The Philosophical
Review 75 (1966) str. 281–304); rovnž užití operátoru dthat Davida Kaplana (viz David Kaplan:
„Demonstratives“, in: J. Amlog, – J. Perry – H. Wettstein (eds.): Themes From Kaplan, Oxford
1989) i „operátoru aktuality“ má za následek „rigidifikaci“ deskripce. Návrh, který pedkládám,
je však od zmínných myšlenek pece odlišný. Jak pi referenním užití deskripce, tak pi aplikaci
operátoru dthat totiž (pvodní) smysl deskripce ztrácí svoji roli zprostedkovávat referenci (pi
referenním užití ásten, pi užití operátoru dthat zcela); a rovnž užitím „operátoru aktuality“
se pvodní smysl deskripce mní (to jediné F se zmní na to jediné, co je aktuáln F). Podle
mnou navrhované teorie však pvodní, nijak nepromnná deskripce, užitá atributivn bez
jakéhokoliv operátoru, mže v závislosti na intenci mluvího suponovat de re i de dicto, a tedy
referovat rigidn i non-rigidn – a to skrze svj (nezmnný) smysl.
29
Naming and Necessity, str. 49
24
STAT
Lukáš Novák
Na základ intuitivního pedpokladu, že tvrzení a) je pravdivé, zatímco
tvrzení b) je nepravdivé, pak vyvozuje, že jméno Nixon je rigidním
designátorem: jestliže neplatí b), pak Nixon je nutn Nixon, tudíž Nixon je
Nixon ve všech možných svtech, takže jméno Nixon referuje rigidn. Ale
práv tento pedpoklad platí pouze tehdy, když (zcela pirozen) rozumíme
tvrzením tak, že podtržený výraz v první vt suponuje de dicto, zatímco
v druhé vt de re.30 Abychom však tento fakt mohli zobecnit a íci, že protože
nyní, v této interpretaci jméno „Nixon“ suponuje de re, zatímco uritá deskripce
„(americký) prezident (rozumí se v tom a tom konkrétním volebním období)“
suponuje de dicto, suponují tyto termíny takto vždy, k tomu již musíme
pedpokládat, že typ supozice je stabilní sémantickou vlastností termín: a to je
práv pedpoklad, který byl zpochybnn.
Co nám totiž brání, abychom stejnými slovy, jimiž je vyjádeno tvrzení a),
vyjádili soud, v nmž deskripce „americký prezident“ bude suponovat de re a
bude tedy rigidn referovat k Nixonovi? A co nám brání (jakkoliv je to snad
nezvyklé), abychom v tvrzení b) nechali jméno „Nixon“ suponovat de dicto, tj.
referovat v každém možném svt k individuu, které spluje vlastnost, jež je
smyslem tohoto jména (o tom, jaká je to vlastnost, viz níže)? Jsem pesvden
o tom, že tím nejsilnjším, co nám mže bránit, je njaká slabá jazyková
konvence, podobná napíklad konvenci, která íká, že modální tvrzení (jež mají
být interpretována ve smyslu) de re bývají vtšinou formulována pomocí
modálního slovesa („Aristotelés nemusel být uitelem Alexandra“) a nikoliv
nkterým z ostatních možných zpsob.
A tímto se dostáváme k poslednímu problematickému bodu, kterému bych
se chtl vnovat. Je-li výše eené správné, pak se ukazuje, že požadavek
rigidity pro vlastní jména nikterak nevyluuje možnost, že by vlastní jména
mla njaký smysl – což práv vyžaduje extenzionáln-intenzionální identitní
30
Ponechávám stranou otázku, jaká je vlastn pesn logická forma tchto tvrzení: oné
gramatické form „A je B“, kde A i B jsou singulární termíny, mžeme v rámci identitní teorie
predikace rozumt minimáln temi zpsoby: bu se jedná o predikaci vztahu identity o dvojici
subjekt A a B („A a B jsou identické“), nebo o predikaci vlastnosti být identický s B o A („A je
identický s B“), nebo konen predikaci B o A („A je B“). Možnost tetí je však vylouena faktem,
že Kripke tvrzení evidentn míní tak, že podtržené výrazy (B) referují, neboli (v naší terminologii)
suponují. Pojem, který je predikátem soudu, však (v extenzionáln-intenzionální identitní teorii
predikace) nemá funkci referenní (njak zpítomnit, fixovat urité jsoucno), nýbrž
„charakterizaní“ – nemá zpítomovat svj pedmt, nýbrž charakterizovat pedmt subjektu
soudu (pokud už bychom chtli pipsat predikátu njakou supozici, byla by to vždy supozice de
dicto, nebo u predikátu jde práv pouze o ono dictum, tj. o jeho smysl, o jeho pojmový obsah, a
nikoliv o jeho pedmt/leny rozsahu). Proto budeme ona tvrzení chápat jedním z prvních dvou
zpsob – kterým, to není v našem kontextu podstatné.
STAT
25
Lukáš Novák
teorie predikace. Proto vzniká otázka: jaký je tedy smysl vlastních jmen v
pirozeném jazyce?
Než odpovíme na tuto otázku, musíme si uvdomit, že výše navržená
teorie nijak nepodkopala jiný Kripkeho argument, pomocí njž lze, jak se zdá,
o vtšin, ne li o všech možných deskriptivních obsazích dokázat, že nejsou
smyslem vlastního jména.31 Kripkeho argument zní: pokud by smyslem jména
„Aristotelés“ byl deskriptivní obsah uitel Alexandra Velikého, pak by tvrzení
„Aristotelés by uitelem Alexandra Velikého“ bylo tautologií – avšak to není
pravda; nebo pravdivost tautologie je zejmá a priori ze smysl slov, zatímco je
docela možné, že bychom aposteriorním zkoumáním zjistili, že Aristotelés ve
skutenosti uitelem Alexandra nebyl.32
Jaký závr mžeme z tohoto argumentu vyvodit pro naše hledání smyslu
vlastních jmen? Domnívám se, že tento: hledaný smysl X daného vlastního
jména N musí být takový, aby se dsledek, že pravdivost tvrzení „N je X“ je
apriorn známa (tj. že toto tvrzení je tautologií), nejevil jako absurdní, nýbrž
jako správný. Na rozdíl od Kripkeho se nedomnívám, že by takový
deskriptivní obsah nebylo možné nalézt.
Pomrn snadné je to v pípad jisté skupiny vlastních jmen, která Gareth
Evans nazývá „deskriptivní jména“ a jejichž charakteristickým rysem je, že byla
do jazyka zavedena výlun prostednictvím urité deskripce, tj. jako jména
individua, které danou deskripci spluje, a je jím cokoliv. Paradigmatickým
pípadem takového jména je nap. „Jack Rozparova“: jméno, které bylo
zavedeno pro rigidní oznaení pachatele jisté série vražd v Londýn, a už jím
byl kdokoliv.33 Pokusíme-li se nyní pedpokládat, že smyslem jména „Jack
Rozparova“ je skuten deskriptivní obsah pachatel jisté série vražd v Londýn,
31
Viz Naming and Necessity, str. 30.
Zde bych rád upozornil na to, že argument je platný, pokud je interpretován takto
epistemologicky, a nikoliv, jak tomu asto bývá (nap., jak se zdá, M. Zouhar v citované knize,
str. 155) ontologicky, tj. zhruba následovn: „Kdyby jméno „Aristotelés“ znamenalo uitel
Alexandrv, pak by tvrzení ‚Aristotelés byl uitelem Alexandra‘ bylo nutné, to však není pravda,
protože Aristotelés se Alexandrovým uitelem stát nemusel, rozhodl se pro to svobodn.“ Nutnost
tautologie je totiž pouhou nutností de dicto, která nevyluuje ontologickou, tj. de re nahodilost
(to platí bez ohledu na to, zda rozdíl mezi de re a de dicto modalitami interpretujeme pomocí de
re a de dicto supozice, jak jsem výše navrhl, nebo napíklad bžným zpsobem jako rozdíl v
„dosahu“ modálního operátoru). Z obsaženosti pojmu uitel Alexandra ve smyslu jména
„Aristotelés“ by tedy nijak neplynulo, že stát se uitelem Alexandra bylo pro Aristotela nutné,
podobn jako de dicto nutnost tvrzení „Každý kominík je kominík“ nepipraví kominíky o
svobodnou volbu povolání. Zdá se, že k „ontologické“ argumentaci, zatížené konfúzí de re a de
dicto modalit, sklouzl místy sám Kripke (srov. Naming and necessity str. 74 nn.).
33
Evansv slavný vlastní píklad je jméno „Julius“, zavedené stipulativn pro osobu, která
vynalezla zip.
32
26
STAT
Lukáš Novák
jehož policie nikdy nechytila…atd., shledáme, že dsledek, který z tohoto
pedpokladu vyplývá, a sice že tvrzení „Jack Rozparova je pachatel série vražd
v Londýn…“ je tautologické a apriori známé, není nijak nepijatelný, nýbrž
pravdivý: žádné empirické zkoumání by nemohlo vést k výsledku, že Jack
Rozparova nebyl pachatelem zmínných londýnských vražd, nebo takto bylo
toto jméno prost do jazyka zavedeno.34 Mžeme tedy uinit závr, že smyslem
„deskriptivních jmen“ je prost smysl deskripce, pomocí níž byla tato jména do
jazyka zavedena.
Taková jména však pedstavují spíše výjimené pípady. Mnohem astji
jsou jména do jazyka zavádna zpsobem, který Kripke nazývá „ktem“, tj.
pragmatickým aktem, pojmenováním pítomného individua, explicitní nebo
implicitní deklarací, jíž se jazykovému spoleenství dává najevo, že toto
individuum bude napíšt oznaeno tímto jménem. Pi tomto aktu, jak se zdá,
nehrají deskriptivní obsahy v podstat žádnou roli: ten, kdo pojmenovává,
jménem vtšinou „vbec nic nemyslí“, a jméno je dáno individuu, které je
identikováno nikoliv skrze deskripci, nýbrž „demonstrativn“ – prostým
ukázáním. Jaký lze pro tento typ jmen nalézt obsah, který bychom bez zdráhání
považovali za smysl daného jména, aniž bychom považovali za absurdní
dsledek to, že predikace takového obsahu o nositeli jména by byla a priori
pravdivou tautologií? Moje odpov na tuto otázku bude mít dv ásti,
negativní a pozitivní. Nejprve tedy tu negativní:
Domnívám se, že jediná zcela adekvátní odpov na otázku „jaký mají smysl
bžná vlastní jména“ zní jednoduše: „takový, jaký jim dá individuum i
jazykové spoleenství, které dané jméno užívá“. Jinými slovy, zdá se mi, že
písn vzato jde o empirický, nikoliv teoretický problém; odpov získáme nikoliv
pomocí deduktivní úvahy, nýbrž zkoumáním jazykové praxe.
Na druhou stranu, a zde pichází pozitivní ást mé odpovdi, zdá se mi, že
ve všech rzných pípadech užití lze identikovat cosi jako minimální smysl
vlastních jmen, který je pítomen i tehdy, když se zdá, že s daným jménem
žádný smysl spojený není – jedná se o pípad jmen, která jsou dána skuten
ist jako „nálepky“. Takovýmto minimálním smyslem libovolného jména N je
podle mého mínní (omezme se nyní pro jednoduchost na jména osob)
deskriptivní obsah ten (z okruhu nám blízkých osob), kdo byl pojmenován „N“. Toto
mé tvrzení však vyžaduje vysvtlení a obhajobu.
34
Maximáln bychom mohli zjistit, že zadržený podezelý, o nmž jsme se domnívali, že je
to Jack Rozparova, ve skutenosti Jackem Rozparovaem není.
STAT
27
Lukáš Novák
Pedevším by se mohlo zdát, že se jedná o návrh, který Kripke kritizoval a
odmítl na závr druhé pednášky Naming and Necessity,35 a to z toho dvodu, že
vysvtlení reference vlastního jména pomocí takovéhoto smyslu by bylo
kruhové: pokud bychom nevdli, k jaké osob referuje jméno „Sókratés“, nijak
by nám nepomohlo, kdyby nám nkdo sdlil, že referuje k tomu, kdo se
jmenuje Sókratés; a jestliže smysl je to jediné, co uruje referenci jména, pak by
reference zstala jednoduše neurená.
Takto ovšem mj návrh myšlen není: tvrdím totiž, že je teba rozlišit dva
rzné vztahy: Za prvé je to sémantický vztah reference, který je determinován
smyslem jména a který mžeme vyjádit deskriptivním obsahem být referentem
jména „N“. Souhlasím s Kripkem, že takovýto deskriptivní obsah nemže být
smyslem jména „N“, nebo by uvrhoval urení reference do kruhu. Za druhé je
zde vztah jiného typu, vztah, který jsem výše charakterizoval jako vztah být
pojmenován „N“ (alternativn: být nositelem jména N). Tento vztah není
sémantickým vztahem reference jména (determinované jeho smyslem). Jedná
se o vztah, který vznikne mezi jménem a pojmenovaným individuem na
základ pragmatického aktu pojmenování a který bychom mohli (v prvním
piblížení) denovat následovn: Jméno „N“ a individuum X jsou ve vztahu
pojmenování práv tehdy, pokud došlo k události, že individuum X bylo pojmenováno
„N“.36
Tento vztah tudíž není determinován smyslem jména „N“, nýbrž uritou
historickou událostí, k níž došlo, oním „ktem“ (a nejedná se tedy vbec o
vztah sémantický!). Proto mže deskriptivní obsah ten, kdo byl pojmenován „N“
sloužit jako smysl jména N a nekruhov determinovat sémantický vztah
reference tohoto jména. Pokud nevíme, k jakému individuu referuje jméno
„N“ (a neznáme smysl jména „N“ – napíklad proto, že nevíme, že je to vlastní
jméno), je pro nás odpov „k tomu, kdo byl pojmenován ‚N‘“ informativní:
neodkazuje nás zpt ke smyslu tohoto jména, abychom jeho pomocí zjišovali
referenci, nýbrž vyzývá nás k uritému typu historického zkoumání, k pátrání
po tom, jaké individuum hrálo píslušnou roli v události ktu, pi níž bylo
jméno „N“ udleno.
35
Naming and Necessity, str. 68–70. Teorie, kterou zde Kripke vyvrací, pochází od
W. Kneala; otázku, nakolik se mnou pedložená teorie shoduje s Knealovou, ponechávám
stranou.
36
íkám „v prvním piblížení“, nebo na konstituci tohoto vztahu se pravdpodobn podílí
ješt uritá trvající konvence dané individuum nadále považovat za takto pojmenované – pokud
by tato konvence zanikla nebo byla zrušena, individuum by pestalo být nositelem jména. Tyto
jemnosti však v dalším zanedbávám.
28
STAT
Lukáš Novák
Pokusím se vc objasnit ješt z jiné stránky. Na zaátku jsem kritizoval
Kripkeho kauzální teorii reference slovy, že udává pouze úinnou, nikoliv však
formální píinu reference jména. Tento návrh je vlastn pokusem využít
Kripkeho kauzální teorii práv pro stanovení hledané formální píiny
reference jména. Kripke se, jak se zdá, domníval, že ke stanovení reference
staí práv onen fakt historické události ktu, spolu s kauzálním komunikaním
etzcem, který povdomí o ní „dopraví“ k souasným mluvím. Podle mého
mínní tento fakt nestaí, nebo vztah být pojmenován není sémantickým
vztahem, není to vztah, který by byl zprostedkován njakým smyslem, a tudíž
nemže vysvtlovat skutenost, že každý jednotlivý mluví používá jména
signikantn, že pro nj jméno nco znamená, že to není jen bezvýznamný shluk
hlásek. K tomu, aby njaký shluk hlásek skuten byl pro nkoho znakem, musí
být v jeho mysli asociován s njakým myšlenkovým aktem, který mu to, eho je
to znak, zpítomní – tj. musí být spojen s njakým smyslem.
Mnou navržená teorie smyslu vlastních jmen se pokouší Kripkeho kauzální
teorii doplnit o to, co jí chybí: konstruuje smysl vlastního jména jako
konceptualizaci vdomí o faktu existence ktu (a následného komunikaního
etzce). Jestliže samotný vztah pojmenování nestaí k tomu, aby jméno bylo
znakem, a sám o sob není vztahem reference jména, pak jediné, co je teba
uinit, je konstruovat smysl, který tento vztah pojmenování vyjádí: a skrze
tento smysl pak bude konstituován vztah reference jména.
Pro lepší pochopení radikálního rozdílu mezi zmínnými dvma typy
vztahu si mžeme jména pedstavit jako jakési pomyslné cedulky, jimiž
oznaujeme individua. Reálné vlastnosti, které individua mají, totiž vesms
nejsou unikátní; my však potebujeme individua njak jednoznan
identikovat a referovat k nim – a to nemžeme jinak než pomocí deskriptivních
obsah. K jednoznané identikaci individua pomocí deskriptivního obsahu,
který by vyjadoval jeho reálné vlastnosti, bychom však potebovali vyjádit
vždy znan objemný svazek takových obecných vlastností – a práv této
nepohodlné nutnosti nás zbavuje pojmenování vcí: aktem ktu pidlíme
individuu jakousi pomyslnou jedinenou charakteristiku (scholasticky eeno,
pomyslný vztah, relatio rationis37) jmenovat se tak a tak; tato charakteristika je pak
v rámci našeho diskursu (v ideálním pípad) jedinená, a mže proto dobe
sloužit za základ jednoznané deskriptivní identikace, tj. identikace skrze
njaký deskriptivní obsah. Tímto deskriptivním obsahem pak v tomto pípad
37
Podle scholastické klasifikace se pesn vzato nejedná o pomyslné jsoucno, ens rationis,
nýbrž o ens morale, tj. entitu závislou nikoliv pouze na rozumu, nýbrž i na njakém rozhodnutí
vle (jiným píkladem ens morale je nap. vlastnický vztah i prezidentská funkce).
STAT
29
Lukáš Novák
není nic jiného než pojem, který dané individuum zpítomuje jakožto nositele
toho a toho jména – deskriptivní obsah ten, kdo se jmenuje tak a tak.
Vlastní jméno individua tedy hraje roli jakoby cedulky (eknme) urité
jedinené barvy: ovšem s tím rozdílem, že papírové cedulky by samy o sob
nebyly souástí jazyka, proto by nemohly být nositeli obou zmínných vztah:
jak vztahu pojmenování (jemuž by u cedulky odpovídal vztah prostorového
umístní), tak sémantického vztahu reference zprostedkovaného smyslem
nositel cedulky té a té barvy. Deskriptivní obsahy typu nositel cedulky té a té barvy
bychom tudíž museli vyjadovat njakými specicky jazykovými prostedky:
nejlépe pomocí deskripcí typu „nositel cedulky té a té barvy“.
Naproti tomu jméno je ze své povahy entitou jazykovou, a proto mže
s výhodou samo plnit ob role, být nositelem obou vztah, jak vztahu
pojmenování, tak vztahu reference. Na vyjádení smyslu ten, kdo se jmenuje tak a
tak proto nepotebujeme v jazyce njaké nové prostedky, ale staí nám
samotné jméno. Kdybychom však naopak mli jazyk, který by neužíval slov,
nýbrž barevných cedulek, nepotebovali bychom na vyjádení smyslu nositel
cedulky té a té barvy jiné prostedky než cedulku samu, a naopak pro vyjádení
smyslu ten, kdo se (v mluveném jazyce) jmenuje tak a tak by nám jméno nestailo,
nebo by nebylo typem entity, která se mže stát souástí našeho jazyka –
potebovali bychom na to speciální cedulku.38 Práv fakt, že jména jsou nositeli
obou zmínných vztah, pravdpodobn vedl k jejich konfúzi, která je poté
dvodem podezení z kruhovosti teorie reference. Skutenost, že každý z obou
vztah mže nést jiná entita, však dokládá jejich rznost.
Když se nyní vrátíme k výše uvedenému kritériu adekvátnosti naší teorie a
položíme si otázku, zda tvrzení, která se ukážou jako tautologická a apriori
pravdivá na základ pipsání takovéhoto smyslu vlastním jménm, skuten za
taková pirozen považujeme, je zejmé, že mžeme dát kladnou odpov.
Tvrzení typu „Petr je ten, kdo byl pojmenován Petr“ jsme, jak se domnívám,
38
K nemu podobnému fakticky dochází ve znakovém jazyce neslyšících. Pro blízké
osoby, s nimiž jsou astji ve styku, si neslyšící zavádjí jedinené znaky jako jejich vlastní
jména, která jsou obdobou vlastních jmen v mluveném jazyce a jsou nositeli obou zmínných
vztah. Pi referenci k mén blízké osob, jejíž „znakové“ jméno bu neexistuje, nebo je
neslyšící nezná, a nebo pi jednání s úady apod. však vyvstává poteba identifikovat ji pomocí
jejího „mluveného“ jména. V takovém pípad neslyšící použuje generický znak pro dané
„mluvené“ jméno, nebo znakovým jazykem jméno hláskuje: jinými slovy, vyjádí znakovým
jazykem deskripci „ten, kdo má v mluveném jazyku jméno, které zní tak a tak“. Tato deskripce je
tudíž nositelem vztahu reference, ale nikoliv vztahu pojmenování (není jménem oné osoby – ta
totiž žádné jméno ve znakovém jazyce nemá, nebo má njaké jiné, jedinené „znakové“ méno,
které daný mluví nezná nebo nechce použít). Pesto je taková deskripce nepochybn používána
k rigidní referenci k dané osob.
30
STAT
Lukáš Novák
skuten ochotni na první pohled považovat za tautologická a jejich pravdivost
známe bez ohledu na jakékoliv empirické zkoumání. I v tomto testu tedy, jak
se zdá, navržená teorie obstojí.39
Zeptejme se na závr: není tedy mezi vlastními jmény a deskripcemi
v podstat žádný rozdíl? Jsou vlastní jména skuten pouhé zkratky za
deskripce, i když deskripce uritého specického typu? Domnívám se, že jistý
rozdíl zde pece jen je. Zatímco totiž deskripce v jazyku bžn suponují jak de
re, tak de dicto, u vlastních jmen je supozice de dicto ne snad vylouená, nýbrž
pomrn nezvyklá. Pomrn pijatelná by byla u jmen deskriptivních: umíme si
pedstavit, že by soudce pronesl na adresu Jacka Rozparovae výitku: „Vy jste
se ale pece nemusel stát Jackem Rozparovaem!“, v níž by jméno „Jack
Rozparova“ suponovalo de dicto.40 U jmen, která mají onen výše navržený
„minimální smysl“ jsou však pípady de dicto supozice skuten ídké; akoliv je
teoreticky možné použít vtu „Aristotelés by nemusel být Aristotelem“ ve
smyslu Aristotelés by se nemusel jmenovat Aristotelés, tj. tak, že by druhý výskyt
jména „Aristotelés“ suponoval de dicto,41 pesto by se takový soud ve vtšin
pípad vyjádil spíše tak, že by na druhém míst gurovala deskripce:
„Aristotelés by se nemusel jmenovat Aristotelés“. Z této jazykové praxe se zdá,
že panuje uritá konvence, že vlastní jména bývají obyejn používána
v supozici de re, tj. rigidn.
39
Opt pipomínám, že z toho, že jde o tautologii, nijak neplyne, že by pro Aristotela bylo
nutné, aby dostal jméno Aristotelés. To by byla nutnost de re, která z nutnosti de dicto vlastní
tautologiím neplyne.
40
Pro objasnní viz pozn. 27
41
Že toto užití možné skuten je, o tom svdí jednak fakt, že sám Kripke cítí potebu tuto
interpretaci tvrzení „Nixon by nemusel být Nixon“ vylouit (Naming and Necessity, str. 49), a
jednak skutené pípady takového užití – mým oblíbeným je proslulá „balkónová“ scéna
z Romea a Julie (2. scéna, 2. jednání), kde Julie íká: „Deny thy father and refuse thy name; Or, if
thou wilt not, be but sworn my love, and I’ll no longer be a Capulet….“ A Romeo odpovídá:
„…Call me but love, and I’ll be new baptized; Henceforth I never will be Romeo.“ Instruktivním
na tomto píkladu je použití vlastního jména „Capulet“ jako obecného termínu (a tedy zejm
jako vyjadujícího njaký obecný smysl) – fakt, který lze pomocí navržené teorie velmi snadno
vysvtlit, aniž musíme ad hoc popírat, že se zde skuten jedná o jméno v pravém slova smyslu,
a to jméno užité v souladu s pravidly anglického jazyka.
STAT
31
Lukáš Novák
SUMMARIUM
De nominum propriorum signicatione
et „doctrina identicationis“
Saul Kripke nominis proprii suppositionem (a recentibus „reference“ dictam) per „sensum“
quemlibet (intensionem, conceptum) mediatam esse negat, eam propter eius „rigiditatem“ immediatam
esse docet suamque sententiam nonnullis argumetnis defendit. Doctrina vero, quae praedicationem ut
identicationem conceptus praedicati cum re per conceptum subiecti repraesentatam concipit („doctrina
identicationis“), sine conceptibus (sensu terminorum) stare nequit. Nostra in dissertatione doctrina
quaedam proponitur, in qua, „doctrina identicationis“ supposita, argumenta Kripke conatur solvere,
salvando tamen nominum „rigiditatem“. Duo asseruntur: Primo: utrum suppositio terminis sit de re
(„rigida“) an de dicto („non rigida“), hoc non ex natura termini singularis (scil. utrum sit nomen
proprium an descriptio determinata), sed ex intentione auctoris propositionis provenire: nihil ergo
obstat quin et nomina et descriptiones et de re et de dicto supponere possint. Secundo: dari „sensum
minimalem“ nominis proprii e.g. N, qui ita describi potest: „ille cui nomen N impositum est“. Verbis
„nomen impositum est“ relatio quaedam rationis exprimitur; haec a relatione suppositionis (quae
mediatur per nominis sensum) stricte distinguenda est, ne in determinanda suppositione in circulum
vitiosum incidatur.
SUMMARY
The Semantics of Proper Names
and Identity Theory of Predication
Saul Kripke denies that the reference of a proper name is mediated through a sense (an intension,
a concept), and claims that it has to be immediate for „rigidity“ of a proper name to be saved. On the
other hand, the version of the Identity Theory of predication according to which predication is
characterised as intentional identication of the conceptual content of the predicate with the object
represented by the subject-concept requires that there be a concept (sense of the term) at the places both
of the subject and of the predicate. This paper is an attempt to propose a conception that purports to
maintain the Identity Theory of predication with its demand for proper names to have senses and
respond to Kripkean arguments while retaining the rigidity of proper names. Two main theses are
defended: 1) Whether a term refers rigidly or non-rigidly does not depend on the nature of the term
(i. e. whether it is a name or a description), but on the intention of the speaker/writer. Consequently,
both names and descriptions can be used both rigidly and non-rigidly. 2) There is a „minimal sense“
to any proper name which can generaly be described as follows: „the person who has been given the
name so-and-so“. The expression „has been given the name“ describes a „relation of reason“, which
must be strictly distinguished from the relation of reference of the name, in order to avoid a vicious circle
in reference determination, something against which Kripke warned.
32
STAT

Sémantika vlastních jmen a identitní teorie predikace

Transkript

Podobné dokumenty

Objective KET slovníček - Cambridge University Press

Adventures Intermediate wordlist

English in Mind 4 slovníček - Cambridge University Press

Slovníček Adventures Pre-Intermediate