docSestava 1 - Naivní divadlo
download 
Stížnost Transkript
Sestava 1 - Naivní divadlo
Branka zamčená na knoflík Poslechněte, jak bývalo Putování dona Juana aneb Epidemie sevillská Kolíbá se velryba Pohádka do dlaně Bezhlavý rytíř Alibaba a čtyřicet loupežníků Alína aneb Petřín v jiném dílu světa Jeminkote, Psohlavci Zvířecí divadlo Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla I v a P e ř i n o v á byla zkušená a uznávaná autorka dlouho před mým příchodem do Naivního. Po něm se zcela samozřejmě stala mým nejbližším spolupracovníkem. Sedmnáct let jsem tak mohl sledovat zblízka vznik jejích her, které byly velmi často výborné a často vynikající. Na začátku devadesátých let minulého století (není to dávno!) došlo ke šťastnému setkání s režisérem Tomášem Dvořákem a výtvarníkem Ivanem Nesvedou, kteří, stejně jako Iva Peřinová, měli rádi loutky. Společně udělali nezměrnou práci pro proměnu postavení a vnímání loutkového divadla v kontextu celé české divadelní tvorby. Hry jako Bezhlavý rytíř, Alibaba a čtyřicet loupežníků, Alína aneb Petřín v jiném dílu světa, Jeminkote, Psohlavci, Zvířecí divadlo, Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla, Labutí jezírko a řada dalších dokládají, proč byla respektovanou partnerkou pro všechny, se kterými spolupracovala. Při práci na inscenacích bojovala za každé slovo, o jehož důležitosti a potřebě pro jeviště byla přesvědčená. Někdy se to také neobešlo bez slz… Mnohem častěji se však její tvář s živýma očima radostně smála... Paměť, a divadelní obzvlášť, je krátká. Rychle se rozmlžuje, vytrácí, mizí. Aby se alespoň občas podařilo tenhle proces zdržet, je nutné o paměť pečovat. Usilovat o zachování toho, co je cenné. Co by nemělo pominout. Knihou her Ivy Peřinové se Naivní divadlo Liberec k této péči připojuje s pýchou a úctou. Stanislav Doubrava, ředitel Naivního divadla Liberec © Iva Peřinová, 2014 © Naivní divadlo Liberec, 2014 Z ROZ E NA P RO LO U T KY Zdeněk A. Tichý „Kolíbá se kolíbá, kolíbá se velryba. Je v ní jako v pokojíčku, sednu si tam na židličku a ještě si zazpívám: kolíbá se kolíbá…,“ napsala Iva Peřinová v jednom ze svých divadelních hitů. „Jonášovská“ představa velryby, v jejíchž útrobách si můžete zařídit útulné bydlení, byla samozřejmou součástí její neobyčejné imaginace. Imaginace, ze které se zrodily desítky příběhů vymknutých z všednodenní reality. Příběhů, ve kterých dokazovala, že ani v dospělosti neztratila – řečeno s Jiřím Suchým – schopnost hrát si jako dítě školou povinné… Ať již v nich vyprávěla o dobrodružství malých kluků v tajemné zahradě, o napínavém putování sněhových vloček, o pirátech, o zvířatech, o loupežnických bandách, o vodníkovi žijícím v akváriu, o čertech, o dracích, o princeznách a princích, o čarodějnicích a čarodějích, o čertech… Hravost ji ostatně provázela i v příbězích vyprávěných značně odrostlejším divákům, když jim představila třeba velmi nejiráskovskou verzi Psohlavců nebo skrytou historii výstavby a požáru Národního divadla. Hravost prostupuje texty Ivy Peřinové v mnoha souvislostech i významech. Často v podobě prostoru pro improvizaci herců nebo prostoru pro společné „hraní si“ (představování si) účinkujících a diváků na to, co všechno je možné v loutkovém světě, jehož hranice určuje pouze nekonečná lidská fantazie. Někdy se nechala unášet hravým proudem nonsensu, aby si v mnoha dalších textech s chutí pohrála s díly klasiků: od bratří Grimmů i Čapků přes Dickense až po Shakespeara nebo Čajkovského. Její hry činí neobyčejně přitažlivými i komediální hravost a dravost, talent pro objevování originálních gagů a cit pro jemnou (sebe)ironii i sarkasmus a zejména pro různé dimenze humoru – od poetického až po ten černý, od groteskní nadsázky k parodii. Pro tvorbu Ivy Peřinové je navíc charakteristická básnická hra s češtinou, v jejíchž zákrutech objevovala jazykové hříčky i verše pro své divadelní písničky. • Z deště do divadla Inscenace her Ivy Peřinové sklízely nadšený potlesk diváků i uznalé recenze novinářů, obsazovaly přední místa divadelních anket, sbíraly trofeje na domácích i zahraničních festivalech a nejednoho ocenění se dočkala i autorka sama. Kritici a teatrologové o ní psali s respektem a obdivem – byla pro ně „první dámou loutkového divadla“. A profesor František Černý ji dokonce prohlásil vůbec za „nejlepší českou autorku píšící pro loutkové divadlo, kterou jsme v historii měli.“ 1 Za výčtem úspěšných titulů a v houštinách divadelních vavřínů se dnes již pomalu ztrácejí počátky její cesty k loutkám, které se datují do poloviny šedesátých let minulého století… Iva Peřinová – tehdy ovšem ještě coby Iva Veverková – odmaturovala v roce 1962 na Střední průmyslové škole sklářské v Teplicích a poté vystřídala několik pracovních míst divadlu hodně vzdálených: účetní ve sklárně, myčka oken, pomocná síla na stavbě, redakce podnikového časopisu Náš beton a oddělení propagace. První loutkové představení navštívila, jak prohlásila v několika rozhovorech, až ve svých dvaceti letech! Byl to Bajaja od Františka Pavlíčka v Ústředním loutkovém divadle, kam prý původně nezavítala za divadelním zážitkem, ale z čistě praktických pohnutek – aby se ukryla před deštěm: „Pracovala jsem tehdy jako odhřebíkovačka u zedníků na stavbě strahovských kolejí a ty loutky v ÚLD byly mnohem hezčí než moje hřebíky. Hýbaly se samy a říkaly přitom moc hezké věty. Tak jsem si dodala odvahu a zaklepala v herecké šatně, jestli mě tam nechtějí, že bych to chtěla taky umět. Oni mi řekli, že musím nejdřív na DAMU. Tak jsem vyplnila přihlášku – a vidíte, jak to dopadlo.“ 2 Na divadelní fakultě AMU studovala v letech 1965–1969 loutkoherectví; svolení k přestupu na dramaturgii, která ji lákala, nedostala, a tak se objev jejího literárního talentu odložil. Autorsky se uplatnila alespoň na přípravě klauzurního představení a o tom, že zamýšlené směřování od herectví k dramaturgii nebyla vůbec náhodná volba, 1 SD. Iva Peřinová. Naivní divadlo Liberec – Mezi ohněm a vodou. Liberec: Naivní divadlo, 2010, stránky nečíslovány. ISBN 978-80-87100-11-0. 2 TICHÝ, Zdeněk A. Cesta Ivy Peřinové od hřebíků k loutkám. Hadrián, zpravodaj Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů. Hradec Králové: Klicperovo divadlo. 2000, č. 3, s. 1. 5 cet následujících let. Nejprve coby herečka a poté jako herečka píšící divadelní hry, aby se posléze stala lektorkou dramaturgie a nakonec dramaturgyní. A v autorské spolupráci s libereckým souborem pokračovala i poté, co v roce 2003 opustila svou dramaturgickou kancelář, kde ji vystřídal syn Vítek Peřina. • Od Perníkové chaloupky k bratrům Čapkům Zdeněk a Iva Peřinovi v inscenaci Deset černoušků (1986). VEVERKOVÁ, Iva, 1969. Klasická pohádka na současném loutkovém jevišti. Praha. Diplomová práce. Divadelní fakulta Akademie múzických umění, s. 12–13. 3 6 svědčí také její diplomová práce Klasická pohádka na současném jevišti. Například z pasáže, ve které srovnává možnosti činohry a loutkového divadla pro inscenování pohádek, je zřejmé, že svým uvažováním výrazně přesáhla horizont obvyklé „herecké diplomky“: „…Pohádka odporuje činohernímu předvádění především svou podstatou. Její irealita se vzpírá tak reálné determinaci. Dáme-li chiméře (např. chiméře!) konkrétní – a hlavně skutečnosti podobný – tvar, přiblížíme ji sice v jejích druhotných znacích, ale zároveň popřeme její materii. Nechci tím říci, že by činohra nemohla snad být (teoreticky) vybavena hercem nadmíru dlouhým či nadmíru širokým, ale že přesto nemůže mít Dlouhého a Širokého v celé jejich pohádkové délce či šíři. Že má blondýnu, a ne Zlatovlásku. Že i kdyby sehnala exemplář draka, bude to cirkus, a ne pohádka. A tady někde přistupuje na pomoc divadlo loutek. Myslím, že ani loutka (protože i ona je hmotná) nemůže plně ,ztělesnit‘ pohádkovou postavu. Ale může ji adekvátně symbolizovat. Myslím, že substrát pohádkových fenoménů je imunní vůči jakémukoli ztvárnění, krom ztvárnění symbolikou…“ 3 Po absolvování DAMU nastoupila Iva Veverková do angažmá v libereckém Naivním divadle, se kterým spojila své osudy na čtyři- Na úvod své herecké kariéry byla mladá loutkoherečka a potenciální dramatická autorka obsazena do dvou titulů nejtradičnějšího dětského repertoáru – Perníkové chaloupky (1969) a Červené karkulky (1969). To ovšem nic nevypovídá o mimořádně inspirativním prostředí, v jakém se ocitla. Divadelní dění sedmdesátých let sice bylo sešněrováno ideologickým dohledem těch, kdo se do svých funkcí svezli na tancích sovětské armády v srpnu 1968, ale navzdory nim se v některých místech podařilo udržet enklávy umělecké (i lidské) svobody v nesvobodném světě. Jedna z nich byla v Liberci, kde existovalo unikátní „dvousouborové“ uskupení loutkářského Naivního divadla a Studia Ypsilon. Díky tomu se Iva Veverková nesetkávala od počátku svého angažmá jenom s úspěšnými loutkářskými tvůrci, jako byli kupříkladu herečka a režisérka Markéta Schartová, herec a režisér Pavel Polák, režiséři Jiří Středa, Karel Makonj a Josef Krofta, scénograf Pavel Kalfus nebo dramaturg a režisér Pavel Vašíček. Vliv na ni – i na formující se poetiku Naivního divadla – měl také styl Ypsilonky, jednoho z nejoriginálnějších studiových divadel, jež založil a vedl režisér, výtvarník, herec a dramatik Jan Schmid. A kde v té době hostovali – než se Schmidův soubor přestěhoval v roce 1978 do Prahy – například režiséři Evald Schorm, Jan Grossman a Jan Kačer; ten ostatně režíroval i v Naivním divadle. Coby loutkoherečka působila Iva Veverková, respektive Peřinová – po svatbě se Zdeňkem Peřinou, kolegou z divadla – v libereckém souboru až do poloviny osmdesátých let. Ze začátku hrála převážně role typu „holčička se stříbrným hláskem“, k nimž patří i titulní postava v dramatizaci knihy Vítězslava Nezvala Anička skřítek a Slaměný Hubert (1970) v režii Jiřího Středy. Ve výčtu rolí z následujících let nescházejí vedle těch výraznějších, jako byla třeba Karkulka (Na hradě v zahradě, 1972), Jasánek (Tajemství zlatého klíčku, 1973) nebo Hofmistryně (Švec Dratvička, 1975), ani méně vděčné loutkářské kreace typu němý pahorek (Krakonošův les, 1973), 4. strážník (Boj o Tomka, 1974) a 2. dračí hlava (Dračí kámen, 1975). Iva Veverková účinkovala i ve svém autorském debutu O dráčku, který nejdřív lechtá (1973), jehož režie se ujal Zdeněk Peřina. Tehdy ještě ale nic nesvědčilo o tom, že by Naivní divadlo objevilo její dramatický talent. Naopak, guru českých loutkářů Erik Kolár ji tvrdě zkritizoval: „To byl příšernej spucunk,“ vzpomínala po letech. „Dodnes si pamatuju, jak jsem se klepala. Myslím, že mě sepsul víc, než musel. To se tak někdy stane. Dlouho jsem pak nenapsala nic, uzavřela jsem se.“ 4 Ke psaní se vrátila až díky režisérce Markétě Schartové, která si u ní objednala písničky do pohádky Marie Kownacké Švec Dratvička (1975); za ně se tentokrát od Erika Kolára dočkala velké pochvaly. A pak ji Pavel Polák oslovil s nabídkou na dramatizaci Trnkovy Zahrady – proslulou hru Branka zamčená na knoflík (1977) již podepsala jménem Iva Peřinová. Ačkoliv šlo o inscenaci úspěšnou, ke společné práci se oba znovu sešli až po více než deseti letech. (Polák mezitím režíroval v Naivním divadle, i na dalších scénách, hry jiných autorů – např. Jana Vodňanského, Oldřicha Augusty a Pavla Šruta, případně texty vlastní.) Opět se obrátili na nejmenší diváky, pro něž Iva Peřinová napsala rozpustilou hříčku Kolíbá se velryba (1988) o dvou drsných pirátech, kteří se napraví pobytem ve velrybím žaludku. A do třetice Polák inscenoval její lyrickou komedii Pohádka do dlaně (1991), v níž dvě sněhové vločky – Anežka 1 a Anežka 2 – putují v různých podobách a po různých místech čtyřmi ročními obdobími. Bezprostředně po Brance zamčené na knoflík ovšem Iva Peřinová vyrukovala s hrou inspirovanou kramářskými písněmi Poslechněte, jak bývalo (1978), kterou režírovala Markéta Schartová. A definitivně se tehdy potvrdilo, že se v libereckém souboru zrodila nová dramatička. Navíc dramatička, jež umí napsat originální texty jak pro dětské publikum, tak pro mládež a dospělé. Což bylo dvojnásob důležité po roce 1978, kdy Ypsilonka přesídlila z Liberce do Prahy. Loutkáři nyní mohli vystoupit ze stínu proslulejšího souboru, ale zároveň museli dokázat, že zvládnou navázat (samozřejmě po svém) na jeho patnáctiletou éru. Do konce osmdesátých let si Naivní divadlo vybudovalo renomé na domácím teritoriu a opakovaně ho potvrdilo i na mnoha zahraničních zájezdech. Velký podíl na tom měla Iva Peřinová, která se čím dál víc etablovala coby autorka a úměrně tomu stále méně hrála: „Jak jsem se zavírala doma při psaní, začínala jsem být na jevišti nejistá a ztrémovaná.“ 5 S hereckou profesí se rozloučila ve svých hrách – rolí Anděla v Putování dona Juana aneb Epidemie sevillská (1985) a úplně naposledy figuruje její jméno mezi účinkujícími v programu Deseti černoušků (1986), „detektivce pro děti“ inspirované anglickou nonsensovou říkankou. Autoři, kteří zároveň hrají nebo režírují, nejsou mezi loutkáři nic neobvyklého, ale Iva Peřinová byla výjimečná tím, v jaké míře dokázala při psaní spojit svůj literární talent a praktické loutkářské zkušenosti: „Vím-li, že tam budou například marionety na drátě, je ten dialog přece jenom jiný než například u akčních maňasů nebo při výstupech živých herců.“ 6 To ostatně potvrzovali i herci a režiséři, se kterými pracovala. „Umí psát hry na konkrétní loutky a skvěle cítí žánr,“ říká režisér Tomáš Dvořák. „U Psohlavců například prohlásila: ,To musí být marionety. Chodové musí chodit!‘ No a maňásci nebo javajky na scéně nechodí ale plujou. Když jsme dělali Alibabu, tak chtěla předem vědět, jaké loutky s Ivanem Nesvedou použijeme. A když jsme jí řekli, že maňásky, tak napsala dialogy přesně do těch maňáskových hubiček, a ne takové, které by se hodily do marionetových hub.“ 7 Kromě znalosti nejrůznějších typů loutek a jejich možností i limitů těžila Iva Peřinová i ze znalosti svých kolegyň a kolegů z libereckého souboru: „O mně se říkalo, že píšu našim hercům ,na tělo‘. Je pravda, že když už jsem při psaní hry věděla, kdo tu roli bude hrát, tak mi to pomáhalo. Řekla bych, že někteří herci byli bezděčnými spoluautory textu své role, třebaže na jevišti říkali to, co jsem jim napsala.“ 8 Kongeniálně tato symbióza zafungovala mj. u hry Jak chodil Kuba za Markytou (1987) napsané na motivy bratří Grimmů. S loutkářskou „one woman show“, kterou režíroval Pavel Kalfus (dvorní scénograf Naivního divadla), procestovala herečka Zuzana Schmidová pořádný kus světa – od Evropy až po Izrael, Indii a Kanadu. Jinak ale Iva Peřinová spolupracovala v osmdesátých letech především s režisérkou, která stála u počátku její autorské kariéry. Markéta Schartová nastudovala i Pohádky na draka (1980), kde autorka s komediální nadsázkou vychýlila tradiční pohádkovou optiku a na- Iva Peřinová v inscenaci Brum, dům, Ťululum (1984) na motivy P. Grovese. SCHARTOVÁ, Markéta. Někdy trochu ulítnu. Divadelní noviny. 2004, č. 9, s. 10. ISSN 1210-471X. 5 TICHÝ, Zdeněk A. Iva Peřinová zůstává ráda skrytá za loutkou. Mladá fronta Dnes, 15. 7. 1997. 6 BALOUNOVÁ, Petra. Iva Peřinová: kmenová autorka Naivního divadla v Liberci. Liberec: Česká beseda, Naivní divadlo, 2000. ISBN 80-238-6906-X. 7 (zat). Dvořák chystá kus mládeži nepřístupný. Hadrián, zpravodaj Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů. Hradec Králové: Klicperovo divadlo. 2000, č. 3, s. 5. 8 Rozhovor s Ivou Peřinovou, archiv autora. 4 7 místo princezenlačného monstra přivedla na scénu tříhlavého draka Habánka – vegetariána. Pohádky na draka jsou patrně nejhranějším textem Ivy Peřinové a často je uvádějí v různých podobách i úpravách i zahraniční soubory, což ona sama připisovala – pro svou tvorbu – netypickým okolnostem jejich vzniku: „Nepsala jsem je tenkrát pro žádnou konkrétní inscenaci, ale z mladické nerozvážnosti pro jakousi soutěž, podporující vznik nových her pro loutky – a odtud jejich univerzálnost.“ 9 Jenom v zemích bývalého Sovětského svazu je uvedlo 11 loutkových divadel a například v polovině devadesátých let si hru upravil činoherní soubor z bulharského Plovdivu na muzikál. Autorsko-režisérský tandem Peřinová – Schartová je v Naivním divadle podepsán i pod dalšími tituly pro dětské, respektive rodinné publikum: Deset černoušků (1986) nebo Tři zlaté vlasy děda Vševěda (1990). Vedle nich ovšem vytvořil volnou inscenační linii, která parafrázovala či upravovala texty klasických autorů nebo zpracovávala a rozvíjela klasická témata. První v ní byla Turandot ukrutnice (1982), parafráze na Gozziho hru, poté následovala Shakespearova Komedie omylů (1984), inscenace Košile pro Jánošíka (1984) a variace na juanovský mýtus Putování dona Juana aneb Epidemie sevillská (1985). Tuto linii završila na jaře roku 1989 scénická koláž vytvořená ze hry bratří Čapků Ze života hmyzu. Iva Peřinová jejich text rozstříhala a sestavila do nového tvaru, škrtla postavu Tuláka a její repliky rozdělila mezi postavy ostatní. Navíc do inscenace napsala písničky, k nimž složil hudbu Slávek Janoušek, tehdy jeden z nejpopulárnějších folkových zpěváků. Sukces čapkovské variace u diváků i kritiky potvrdil to, co již bylo patrné během předcházejícího desetiletí. A totiž spřízněnost Naivního divadla s progresivními studiovými scénami, jako bylo Divadlo Husa na provázku, HaDivadlo, Studio Ypsilon, Divadlo na okraji nebo Činoherní studio. Liberecký soubor se sice na rozdíl od Divadla DRAK nepouštěl do mezinárodních koprodukcí ani se nezapojil do některého ze společných studiových projektů, ale přesto opakovaně překračoval horizont loutkářského světa. V jeho inscenacích totiž diváci mohli mj. číst – podobně jako v tvorbě dalších jmenovaných divadel – zprávu o stavu upadající totalitní společnosti a její pokřivené morálce. A to nejen v takovém Dykově Krysaři (1986) nebo Brechtově Kavkazském křídovém kruhu (1987), ale i ve hrách Ivy Peřinové. • 8 Rozhovor s Ivou Peřinovou, archiv autora. 8 S loutkami do Zlaté kapličky V roce 1990 nastoupila Iva Peřinová do funkce dramaturgyně Naivního divadla a v psaní her pokračovala neúnavně dál. A v letech 1990–2009 se na liberecké scéně dočkala 14 premiér svých pohádek a her pro děti. V českém divadelním světě se ale opravdu hvězdné slávy dotkla až díky textům určeným staršímu publiku, i když v pří- padě její tvorby obvykle platí, že dospělí se skvěle baví na pohádkách a děti s nemenším nadšením hltají „dospělácké“ kusy. Prvním hitem z tohoto období byla komedie na motivy her českých lidových loutkářů Bezhlavý rytíř též Koranto a Špadolino aneb Obležení hradu Valečova (1993), která nabídla půlnoční rej duchů, stětí hlavního padoucha i obléhání hradu loupežnickými hordami – a to vše v ryze loutkovém provedení, s herci ukrytými za scénou. Inscenaci nastudoval hostující Tomáš Dvořák z plzeňského Divadla Alfa se svým týmem (scénograf Ivan Nesveda, hudební skladatel Jiří Koptík) a k jejímu věhlasu zásadním způsobem přispělo nadšené přijetí na Mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni v roce 1994. Před rokem 1989 bylo výjimečné, pokud se na některé divadelní přehlídce objevili vedle činoherců i loutkáři – ti se scházeli především na Skupově Plzni a Mateřince. Díky vystoupení Naivního divadla na Divadle ’94 tak mnozí z diváků, včetně profesionálních divadelníků, teatrologů a kritiků, najednou začali objevovat kvality a půvab „neznámého“ loutkářského světa. A velkým objevem pro nejednoho z nich byla i samotná Iva Peřinová – v té době přitom již uznávaná a oceňovaná autorka. Peřinová s Dvořákem nebyli zdaleka prvními, kdo čerpal inspiraci z poetiky lidových loutkářů. Ostatně sama autorka už se s ní setkala v dřívějších letech – např. v Poslechněte, jak bývalo (1978) nebo v Loupežnících na Chlumu (1983). Jejich loutkářské retro ovšem bylo jedinečné do detailů promyšlenou provázaností textu, režie i scénografie a komediálním nadhledem. Bezhlavý rytíř navíc přišel po dlouhém období, kdy diváci již odvykli iluzivnímu hraní loutkami bez viditelné přítomnosti herců na scéně, a tak se rádi nechali opět okouzlovat a udivovat starými loutkářskými kousky v novém balení. Důležitou roli sehrálo i to, že se inscenace zrodila v přelomové éře českého divadelnictví, v atmosféře rozkolísaných jistot, kdy se přeskupovaly umělecké soubory, zakládala se nová divadla, objevovala se neznámá jména, někteří tvůrci se pouštěli do obsahových i formálních experimentů, další se naopak snažili vymezovat vůči strašidlu postmoderny… A v téhle atmosféře vyrukoval liberecký soubor s ryzí divadelní podívanou vysokých profesionálních parametrů, která vyrůstala z nejlepších loutkářských tradic, ale přitom je nekopírovala konzervativním způsobem. Na sukces Bezhlavého rytíře hraného s marionetami v následujících letech volně navázaly – opět v režii Tomáše Dvořáka – dva další tituly napsané pro různé typy loutek: maňáskový Alibaba a čtyřicet loupežníků (1994) a adaptace české vlastenecké hry Jana Nepomuka Štěpánka Alína aneb Petřín v jiném dílu světa (1996) hraná s marionetami a javajkami. Tehdy se ozývali dokonce loutkářští fundamentalisté, kteří hlásali, že to je jediný správný způsob, jak hrát loutkové divadlo – tj. bez „živých“ herců. „To je samozřejmě nesmysl,“ oponovala Iva Peřinová. „Kdyby to měl být jediný vzor, brzy se vyčerpá a přestane bavit jak publikum, tak tvůrce. Ale mimochodem: napsat a zinscenovat hru pouze pro loutky tak, aby publikum nenudila, není zas tak jednoduché. Spíš naopak.“ 10 Texty Ivy Peřinové po odchodu Markéty Schartové a Pavla Poláka z Naivního divadla počátkem devadesátých let inscenovali různí režiséři nebo herečtí kolegové z libereckého souboru. Pohádku Jak dostal Janek princeznu (1992) tak nastudoval Petr Pešek, Markéta Schartová inscenovala coby hostující režisérka Popelku (1994), Jaroslava Šiktancová dramatizaci románu Karla Čapka Válka s mloky (1995) a Petr Nosálek adaptaci Dickensovy Čarovné rybí kostičky (1998). Společně se svým manželem se Iva Peřinová ujala režie hříčky podle bratří Grimmů Vánoce s Kulišákem (1996) a již sám Zdeněk Peřina inscenoval Čerty z Ještědu (2003) a pohádku Přijel bílý medvídek (2007). Michaela Homolová, nová kmenová režisérka Naivního divadla, pak měla příležitost uvést tři další pohádkové texty: Líný Lars a žabka kouzelnice (1998), Křesadlo (2000) a Janek a kouzelná fazole (2006). Nejtěsnější a nejčastější spolupráci ovšem s Ivou Peřinovou navázal právě Tomáš Dvořák, jenž vedle jejích nejproslulejších velkých titulů režíroval i komornější pohádkové inscenace: Vodníci pod kamenem (1997), Máme kliku pohádkovou (2003) a Sůl je nad zlato! (2007). Pro plzeňské Divadlo Alfa, kde byl Tomáš Dvořák v angažmá, pak Iva Peřinová napsala historickou komedii Jeminkote, Psohlavci (1999), za kterou mj. získala Cenu Alfréda Radoka v kategorii nejlepší hra roku. V anketě divadelních kritiků tehdy předstihla o tři hlasy Divadelníka od Thomase Bernharda inscenovaného J. A. Pitínským v Divadle Na Zábradlí a obdržela dvakrát více hlasů než opera E. F. Buriana Bubu z Montparnasu ze Státní opery Praha v režii Jiřího Nekvasila, která obsadila třetí místo. Geneze „Psohlavců“, které si plzeňské divadlo objednalo, přitom byla docela komplikovaná: „V Plzni chtěli nový titul – nejlépe něco s živou hudbou, plzeňský folklór. Já na to: ,To jste se obrátili na toho pravého, já ani nevím, jak se tam mluví, a s dudákama se neznám‘,“ vzpomínala na okolnosti jejich vzniku Iva Peřinová v rozhovoru pro Divadelní noviny. „Pak mi zavolal dramaturg Pavel Vašíček s nápadem, že bych mohla zdramatizovat Psohlavce. ,Psohlavce?! To je ten Kozina, že?‘ vzpomněla jsem si na ten film… Přečetla jsem si Jiráska a bryskně zavolala Vašíčkovi zpátky, že se zbláznil, že TO prostě NE! Že je to strašně smutný a to že já neumím. A legraci že si z toho dělat nechci. Nechtěla jsem zesměšňovat něco, co si nezaslouží, aby bylo směšné. A ten Jiráskův vlastenecký patos, ten bych tedy nemohla. Neuměla bych to skousnout, tohle téma. Vašíček přemlouval dál, že na něco určitě přijdu. Pak mi přinesl hromadu zpěvníků chodských písní od Jindřicha Jindřicha. Probrala jsem je a začalo mě to zajímat. Možnost postupovat podle těch písniček, podle jejich textů, vpisovat je do příběhu, přizpůsobovat jim pověst a třeba i jména. To už jsem ale předtím – čistě náhodou – našla sešit, kde jsem měla různé zajímavé výroky Kašpárka, které jsem nepoužila do Bezhlavého rytíře. Byly samozřejmě z různých lidových her, Kašpar byl skoro všude. Ten hajzlík jeden česká. A tehdy mě napadla ta věta – Jeminkote, Psohlavci, tam jsem ještě nebyl! Hrála jsem si s ní a už mě to bavilo…“ 11 Vzápětí po plzeňské premiéře Peřinová uvedla – opět v tandemu s Dvořákem – na své mateřské scéně Zvířecí divadlo (1999), parodickou bajku s podtitulem Dramatické okamžiky ze života jednoho zvířecího souboru. Předobrazem prý byla jedna knížka s obrázky ze života zvířat, kde autorku mj. fascinovala kočka za pianem: „Napsala jsem to k výročí našeho divadla, sakumprásk v jednom tahu bez synopse. Šlo to tak snadno, až je mi to dodneška podezřelé.“ 12 K vrcholům jejich autorsko-režisérské spolupráce se přiřadila i další komedie z českých dějin, Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla (2005) – inspiraci k ní našla v jednom ze svazků Toulek českou minulostí od Petra Hory Hořejše, které dostávala od svého manžela jako dárky k Vánocům a narozeninám: „No, a to Národní divadlo v 8. dílu mě hodně vzalo. Takže jsem si ještě honem půjčila knížku Miroslava Ivanova Požár Národního divadla aneb Příliš mnoho náhod a bylo to najednou celkem nabíledni.“ 13 Při psaní tak vycházela především z faktů a událostí popsaných v historické literatuře, které byly samy o sobě zajímavé, napínavé a někdy až skoro neuvěřitelné, jako by si je autorka vyfabulovala. „Proboha, já jsem přece žádnou fantazii nepoužívala, vždyť já jí mám v podstatě poskrovnu!“ prohlásila v této souvislosti. „A jestli mi nějaká zbývá, musím si ji šetřit pro pohádky! Jenom ta Marjánka z Nadhasiče se možná jmenovala jinak a ta Líza asi taky jinak. A moje Líza byla ve skutečnosti herečka, a ne Hynaisův model. A Čeněk ve skutečnosti neměl tři, nýbrž čtyři nemanželské děti, což už by bylo pro Tomáše Dvořáka jistě neúnosné veledrama. Akorát ta bláznivá Háta, tu jsem si možná malinko vymyslela. A taky Čeňkovu povahu, jeho charakter, a proto – čistě alibisticky – jeho příjmení ve hře radši nepoužívám.“ 14 Z dochovaných vzkazů, které Iva Peřinová posílala Tomáši Dvořákovi a Ivanu Nesvedovi, lze vyčíst, jak pro ni byla důležitá – již během psaní – znalost inscenační koncepce i představa konkrétního scénografického řešení. A jak text v dialogu s režisérem a scénografem dále domýšlela a upravovala: „…Ze všeho nejdřív budu potřebovat vědět: – jestli uvidíme, že ti XXX divadlo staví, – jak by mohl aspoň přibližně vypadat celý ten poslední den – den požáru (máte ho v bodech v té složce ,Sled událostí‘). A ozvěte se mi radši dřív, i když budete vědět třeba jenom něco málo z toho. Vždyť já jsem tu nad tím už moc dlouho jako ten nešťastný kůl v plotě…“ SCHARTOVÁ, Markéta. Někdy trochu ulítnu. Divadelní noviny. 2004, č. 9, s.10. ISSN 1210-471X. 11 Tamtéž. 12 Tamtéž. 13 Rozhovor s Ivou Peřinovou, archiv autora. 14 Tamtéž. 10 9 Po čase: „Milý Tome, posílám Ti to se změnami, na kterých jsme se domluvili. Z těch mi ale vyplynuly i dvě změny, na kterých jsme se nedomluvili: 1/ Rudolf je teď ,němá‘ role (krom jedné kratičké větičky). To překládání z němčiny do češtiny a z češtiny do němčiny by skutečně nešlo. Strašně by to nakynulo a nemá to v sobě žádný vtip. Vtip to mělo např. v Alíně, kde šlo o překlad z ,golkondštiny‘… 2/ Připsala jsem ještě jeden obraz. A sice další Hospodu – některé řeči lidiček (příliš osobité) jsem vyškrtla a převedla do marionet. Všimni si, že je to takhle dějově plynulejší. (…) Chci Ti ale navrhnout ještě další věc. Aby ten čáp byl přece jen marioneta, která snese mimino Marjánce do klína. Ty řeči lidiček přece musí mít svůj řád (a jedno téma!), ale jak začne někdo o čápovi a jiný mu odpoví, je to v čudu. Přečti si ty tři Jíši, které předcházejí obrazům U Marjánky! Jedině snad u toho prvního by to šlo, ty druhé dva by to rozflákalo. A navíc: Čápa s miminem letícího krajinou jsme už viděli – na ilustracích i v loutkových divadlech (např. Paleček v Radosti). Tohle by mělo spíš představovat ten porod, o kterém se Marjánka později zmíní. Teď mě napadla i ,porodní sloka‘, co by si při příletu čápa mohla zazpívat…“ 15 Krásný nadhasič má výjimečné místo nejenom v rámci tvorby Ivy Peřinové, ale i v historii českého loutkového divadla. Liberecký soubor s ním totiž dvakrát hostoval přímo na prknech Zlaté kapličky. Po hře sáhl také Český rozhlas, který ji v roce 2007 natočil v úpravě Aleny Zemančíkové a režii Dimitrije Dudíka. A navíc i s excelentním hereckým obsazením – mj. v ní účinkovali Jiří Štěpnička, Jiří Lábus, Veronika Jeníková, David Novotný, Andrea Elsnerová, Nela Boudová, Matěj Hádek, Stanislav Zindulka, Alois Švehlík nebo Josef Somr. • Na křídlech Pegasa 15 Vzkazy Ivy Peřinové režiséru Tomáši Dvořákovi při práci na hře Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla; archiv autora. 16 TICHÝ, Zdeněk A. Iva Peřinová zůstává ráda skrytá za loutkou. Mladá fronta Dnes, 15. 7. 1997. 10 Iva Peřinová se sice celoživotně upsala loutkám, ale nezříkala se ani autorských výpadů do jiných oblastí: činohry, muzikálu, televize, prózy… A na počátku její dramatické tvorby sehrály osudovou roli písničky napsané pro inscenaci režisérky Markéty Schartové Švec Dratvička (1975) – mít ambice v hudební oblasti, znali jsme její texty nejspíš i v podání mnoha českých zpěvaček a zpěváků. Naštěstí pro loutkové divadlo se rozhodla jinak. K písňovým textům se ovšem mnohokrát vracela i v následujících letech – a to nejen, když je potřebovala ve svých vlastních hrách. V Naivním divadle jimi doprovodila také inscenace Tygříček (1978), Přijde človíček (1987) nebo Pohádky Jana Wericha (1988) a coby autorka textů písní hostovala i v královéhradeckém Divadle Drak: Pan Johanes aneb O krutém vyhnání a slavném navrácení princezny Kačenky čili Konec zlých duchů (1980) a Očarovaný had (1993). Díky písničkám, které si u ní objednal režisér Josef Krofta do Mechanického divadla (1984), pak zanechala v Hradci Králové svou autorskou stopu rovněž v legendárním Studiu Beseda. Většina her Ivy Peřinové je sice – v premiérovém nastudování – spojena přímo s domovským Naivním divadlem, ale v jejím autorském životopise se najde pár výjimek. Přímo pro plzeňskou ALFU, která jinak uvedla celou řadu jejích textů, napsala vedle zmíněného hitu ze života Psohlavců také adaptaci ruské lidové pohádky Kouzelný prsten (2004). Pro královéhradecké Divadlo Drak připravila adaptaci Loupežníků na Chlumu (1983) Jana Nepomuka Štěpánka (a vedle toho v Draku v roce 1997 zazářila Kroftova inscenace jejích Tří zlatých vlasů Děda Vševěda). K osmdesátému výročí pražské amatérské Říše loutek napsala na objednávku hru Vy neznáte Krutihlava? (2001). Na činoherní prkna se Iva Peřinová vydávala jen výjimečně. Prvně se tak stalo v roce 1983, kdy Západočeské divadlo v Chebu uvedlo její dramatizaci Andersenovy Sněhové královny. Častější byly pokusy převést její loutkové hry do inscenační verze pro činoherce. Dvakrát si to vyzkoušel Tomáš Dvořák, když v Městském divadle v Karlových Varech nastudoval Alibabu a čtyřicet loupežníků (2002) a Bezhlavého rytíře (2004). A například Slovácké divadlo obohatilo svůj repertoár o Pohádky do dlaně (2004) v režii Ladislava Peška. „Činohra by nebyla pro mne,“ tvrdila. „V loutkovém divadle je méně rivality a více poklidu a jeho anonymita mi vyhovuje. Líbí se mi, že zde mohu zůstat poněkud skrytá za loutkou.“ 16 Pro činohru tak už napsala jen variaci na pohádku Kráska a Zvíře – hru Netvor v zahradě, kterou měl v devadesátých letech režírovat Miroslav Krobot. Z inscenace na scéně Národního divadla však sešlo a rozplynuly se i pozdější plány na uvedení pohádky v Dejvickém divadle. V portfoliu Ivy Peřinové figuruje dokonce jeden muzikálový hit – nezapočítáme-li ovšem k tomuto žánru některé z jejích loutkových her s opulentním hudebním doprovodem. Jako autorka libreta se společně se skladatelem Leszkem Wronkou a textařem Vladimírem Čortem podílela na muzikálu Ferda Mravenec (1994), který v Těšínském divadle nastudoval režisér Karol Suszka. Výsledek sice příliš neodpovídal jejím představám, ale inscenaci měl soubor v Českém Těšíně na repertoáru i dvacet let po premiéře, kdy už napočítal hodně přes 500 repríz. Kromě her psaných pro konkrétní divadla a režiséry si Iva Peřinová našla čas i na nezávazné divadelní hříčky, texty primárně určené spíše ke čtení. Jedna z nich, Pašík Vašík (1997), variace na prvorepublikovou básničku „Když byl pašík malé sele, neměl v světě nepřítele…“, byla jejím dárkem k 50. narozeninám dramaturga a režiséra Pavla Vašíčka. V aktovce Také o loutkovém divadle (Za pět minut dvanáct), kterou publikovala v časopise Svět a divadlo (č. 6/1999), vyšetřuje policejní Vyšetřovatel záhadné zmizení apoštolů ze Staroměstského orloje o silvestrovské noci. A jak se posléze ukáže, tím, koho v této záležitosti vyslýchá na služebně v Bartolomějské ulici, je jeden z pohřešovaných – apoštol Bartoloměj… Ve zvláštní příloze Světa a divadla Standa má problém a další malé hry pro velké SADisty (2006) vyšla její hra Strýček Noe (Zlehýnka o potopách světa), v níž se Charles Darwin ocitne po smrti v nebi a Hospodin mu nabídne vidění: potopu světa, ovšemže v poněkud bláznivé podobě. Namísto vznešených cílů řeší pasažéři Archy sérii karambolů, jež odstartovala slepice navíc, propašovaná Semovou manželkou. Spolu s ní se totiž na palubu dostali – jako slepičí krmivo – i nadpočetní červotoči. Dírky, které do lodi vyhlodali, se pokusil ucpat Cham směsí vyrobenou ze zaječích bobků, šnečího slizu a jedu z kobry. Jenže místo lepidla vyrobil výbušninu, jejíž exploze prorazila lodní trup v místě špajzu – katastrofě zabránil až Jafet, který díru pohotově ucpal hrochem… Pro sborník kulturního týdeníku A2 nazvaný Divadelní minutky (2007) pak napsala hříčku Kravička a travička (Hovadské drama s optimistickým koncem), v které na předepsané ploše jedné minuty načrtla anekdotické setkání hladové Kravičky a dramatické Autorky v centru Liberce. A tři texty ještě publikovala v Sadařově lidovém kalendáři (2009), příloze 20. ročníku Světa a divadla. Hříčku Na čtyři s postavami pana Luštiče a slečny Tajenky ocení zejména milovníci křížovek. Hrdinou Hodného lykantropa je vlkodlak – pan Vlček, jehož obvodní lékař pošle k psychiatrovi, a v mikulášské povídce Blízké setkání mimozemských druhů se stará knihovna těší na to, až ji ufouni promění a omladí podle obrázku jednoho hodného pána. Jenže vše se zvrtne poté, co k ní 5. prosince dorazí Mikuláš, anděl a čert… Jméno Ivy Peřinové neschází ani v televizním archivu. Několik divadelních inscenací jejích her se dočkalo záznamu a dvě pohádky pro televizi přímo napsala. V dvoudílné loutkové inscenaci Madlenka a strašidla (1982), kterou režírovala Libuše Koutná, se na půdě jednoho domu odehraje setkání malé holčičky a zvláštních – a hlavně zábavných – strašidel. O pětadvacet let později měla premiéru pohádka Kdo hledá, najde (2007) v režii Jaroslava Hanuše. V ní Peřinová vyprávěla s komediální nadsázkou – stejně jako to uměla v divadle – příběh odlišný od tradičních pohádkových schémat. Inscenace o dvou potomcích kouzelnického rodu a nevychované princezně, kterou nechtěl za ženu ani Lucifer, měla i výborné herecké obsazení: mj. Jitka Molavcová, Alena Vránová, Magdalena Zimová, Václav Rašilov, Václav Postránecký, Václav Vydra a Stanislav Zindulka. Autorský portrét Ivy Peřinové by nebyl úplný bez její prózy – v knize Zápisky křídlem a kopyty (2004), s podtitulem Události pozemské i nadpozemské, podsvětní i podmořské, bájným koněm zaznamenané, převyprávěla řecké báje, jež do té doby několik ge- nerací českých čtenářů znalo především z podání Ladislava Petišky. V její verzi je kronikářem pradávných dějin kůň Pegas, který známé i méně známé, ale povětšinou značně masakrózní příběhy sepisuje jako svědectví o tom, co zažil mezi svými božskými a polobožskými příbuznými; coby syn Poseidona a Medúzy totiž patří do olympské rodiny. Na rozdíl od amerických seriálů Herkules nebo Xena, jejichž scenáristé si udělali z řeckého bájesloví trhací kalendář, Iva Peřinová antickou mytologii respektovala. Ale přitom všechny ty komplikované intriky, kletby, věštby, podrazy, nevěry a mordy dokázala čtenářům zprostředkovat srozumitelně a vtipně díky Pegasově „rodinné“ optice i svému laskavě demytizujícímu stylu. Vydání „Zápisků“ ovšem přišlo v době, kdy knižnímu trhu kraloval Harry Potter, a tak prozaický debut dramatické autorky na rozdíl od jejích her nevzbudil pozornost, jakou by si zasloužil. • Labutí epilog Iva Peřinová tvrdila, že až na výjimky, jako byly její pradávné „textíky a básničky“ nebo první divadelní hříčka, psala celý život na objednávku. A dokonce o sobě prohlásila, že ani nezná slovo inspirace.17 Vzhledem ke kvalitě i kvantitě a také k tematické šíři jejího díla však tento výrok nelze brát příliš vážně. Jistě, různé výzvy a objednávky pro ni byly důležitým prvotním impulzem k psaní – koneckonců tady byl i neúprosný diktát divadelní sezóny, ale bez inspirace to možné určitě nebylo. A jak připomněla Markéta Schartová v jejich společném rozhovoru, ve svém autorském šuplíku měla různé náměty a nápady připravené nezřídka již několik let předtím, než se objevily v jejích hrách.18 O dodávku těch čerstvých se nejspíš staral hrdina její knihy, okřídlený Pegas, na jehož hřbetě vyrážela na tajné projížďky do říše fantazie. Dosud se většinou připisovalo Ivě Peřinové autorství více než 30 her, ale při započítání všech známých textů bude asi příhodné zaokrouhlit tuto sumu na 40 divadelních her a originálních adaptací, dramatizací, parafrází a her psaných volně na motivy, volně na téma… „Se slovem dramatizace jsem opatrná,“ říkala. „Nikdy nevím, jak moc bych se musela držet předlohy – u loutkového divadla je tohle docela těžké.“ 19 Její (spolu)autorství v případě adaptací dramatiků v osmdesátých letech, jako byl Gozzi nebo bratři Čapkové, ostatně nejspíš přispělo k tomu, že chvíli trvalo, než ji coby pozoruhodnou dramatickou autorku zaregistrovali i divadelníci mimo loutkářský svět. Než pochopili, že v jejím případě nešlo jen o pár škrtů dramaturgického pera. Mimořádný úspěch a mediální zájem, který provázel její hry od devadesátých let, Ivu Peřinovou těšil zejména kvůli loutkovému divadlu. Ji samotnou ale trochu uváděl do rozpaků: „Já jsem nikdy neměla potřebu prosazovat se. Neprahla jsem po úspěchu. To je oby- SCHARTOVÁ, Markéta. Někdy trochu ulítnu. Divadelní noviny. 2004, č. 9, s. 10. ISSN 1210-471X. 18 Tamtéž 19 TICHÝ, Zdeněk A. Cesta Ivy Peřinové od hřebíků k loutkám. Hadrián, zpravodaj Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů. Hradec Králové: Klicperovo divadlo. 2000, č. 3, s. 1. 17 11 KASTNEROVÁ, Irena. Když se mi něco povede, to je pak životodárná síla. Plzeňský deník, 7. 7. 2000. 21 TICHÝ, Zdeněk A. Cesta Ivy Peřinové od hřebíků k loutkám. Hadrián, zpravodaj Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů. Hradec Králové: Klicperovo divadlo. 2000, č. 3, s. 1. 20 12 čejná touha žít. V poslední době je mi zájem sdělovacích prostředků spíše nepříjemný. Třicet let jsem psala v pohodě, a teď je o mou osobu takový zájem, že začínám cítit odpovědnost a strach, jestli to, co napíšu, nebude horší, než co jsem napsala dřív. Kdybych chtěla být populární, nebudu se věnovat loutkovému divadlu. Mé přání je naopak být trochu anonymní, tvořit, hrát si, bavit sebe i okolí, ale nebýt v září reflektorů.“ 20 Měřítkem úspěchu pro ni vedle prestižních trofejí byly i drobné, mediálně neatraktivní zážitky: „…Kdysi na jedné mé návštěvě v Teplicích si cizí dítko (při oblékání plyšového zajíce) dokolečka prozpěvovalo tři veršíky z mé pohádky. To dítko mě neznalo, jeho maminka taky ne, a já jsem se tajně rděla štěstím. A téměř kolaps jsem pak měla v obchodě s tapetami, kde si jedna holčička strhla s hlavy zasněženého kulicha a rozzlobená prodavačka pocákané tapety utřela a holčička zoufale plakala: To ale byly moje Anežky! Anežky se jmenovaly dvě sněhové vločky z mé Pohádky do dlaně. Tak tohle jsou právě ty momenty, které nezařídí ani 52 moudrých kritiků dohromady.“ 21 Přeskočíme-li nevydařený debut, dá se autorská dráha Ivy Peřinové odstartovaná Brankou zamčenou na knoflík (1977) měřit na 33 let. V prvním desetiletí se vedle psaní věnovala loutkoherecké profesi, kterou posléze vyměnila za dramaturgickou práci s texty jiných dramatiků. Spisovatelkou „na plný úvazek“ tak byla vlastně až v letech 2003–2009, kdy odešla do důchodu. Přesto se na ni mohlo Naivní divadlo po celou dobu spolehnout natolik, že obvykle uvádělo každou sezónu jednu (a někdy i dvě) její premiéry. Obdivuhodné je, že ani mezi těmi méně slavnými hrami se nenajdou texty podprůměrné, natož nějaký propadák, který by svědčil o tvůrčí krizi autorky. Své pověsti dostála Iva Peřinová i ve hře poslední, Labutím jezírku (2009), v níž zpracovala libreto pohádkového baletu Petra Iljiče Čajkovského. Ještě jednou se sešla při práci v Naivním divadle s režisérem Tomášem Dvořákem a scénografem Ivanem Nesvedou, aby společně vdechli život loutkám, rozpoutali boj dobra se zlem a malé i velké diváky přenesli do světa, v němž ještě platí, že láska navzdory padouchům zvítězí a zlo dostane na frak. Iva Peřinová symbolicky své dílo uzavřela opravdovou labutí písní, v které naposledy zazněly tóny její originální imaginace, autorské preciznosti, hravosti a humoru. S divadlem se tak rozloučila s noblesou, jaká patří skutečné první dámě. Zdeněk A. Tichý, divadelní kritik, pedagog a dramaturg 13 Volné zpracování motivů z knihy Jiřího Trnky Zahrada BRAN K OTEVR KNOFL OSOBY: A – kluk B – menší kluk C – kocour, slon, trpaslík D – velryba, menší slon, kudrnatý pes PŘED ZAHRADOU ------------------------- A: Každá zahrada má svá tajemství. A proto je každá trošičku jiná. Tahle stála na samém konci jednoho města, které snad nikdo ani nezná. Byla už stará, opuštěná, schovaná za vysokou zdí, obrostlou kolem dokola psím vínem. A v té zdi byla branka. Taková stará železná branka, celá rezavá. B: A ty tu branku umíš odemknout? A: Podle toho. Co máš v kapse? B: Já mám v kapse... já mám v kapse... já mám v kapse díru. A ty? A: Já mám v kapse provázek. B: A umíš tu branku odemknout? A: Provázkem to nejde... Teď už mám jen tenhle knoflík, podívej... B: Kde jsi ho našel? Ten byl můj, já ho ztratil... A: A kde jsi ho měl? B: Tady. V kapse... A: Ten se do zámku ani nevejde. Nejde tam nacpat a nejde tam nacpat... (Branka se malinko pootevře.) Není vůbec zamčeno. B: Ale bylo zamčeno. Bylo zamčeno na náš knoflík. (Branka se otevírá.) ZAHRADA --------------- C (Trpaslík): Á, hosti jdou! Pomyslel si kamenný trpaslík, ale neřekl to nahlas. To se nejdřív vleze do cizí zahrady, a pak se ani nepozdraví. A: Pánové, to je zahrada? B: Koukej, tady je trpaslík. Dobrý den, trpaslíku! Píchneme tě do pupíku! A: Nech ho! Kamenní trpaslíci se přece nikdy s nikým nebaví... C: To by tak hrálo, mlčel trpaslík, aby se kamenní trpaslíci s někým bavili. A ten pupík jste si mohli nechat od cesty, mlčel trpaslík ještě víc. A: Slyšels? Co to bylo? C: To se nejdřív dělá, že se nikdo nebojí, a pak se odsud maže, div se dva nepřerazí, ach jo. B: Jako by tu někdo byl a něčím jako zachrastil a číhal na nás. Bojíš se? A: Já se nebojím! C (Kocour): Juk! To jsem vás vylekal, vy darebáci, checheche, chichichi. B: To je hloupost, kdybychom o vás věděli, tak jsme se nelekli. C: Ale vy jste o mně nevěděli, checheche. A: Nemluvíte rozumně, teď, když o vás víme, tak se nelekáme, podívejte se na nás. C: Juk! B: To není slušné, na někoho vyjuknout. Vy jste asi vůbec neslušný kocour. A: Jste-li vůbec kocour, vypadáte spíš jako starý smeták. C: Kdo je smeták, vy uličníci, vy darebáci, vy smetáci, vy rohožky, kousnu vás do paty a taky do nosu vás kousnu, to budete koukat, jak já – B: Vztekal se ten zlomyslný kocour, ale najednou se zničehonic přestal vztekat a začal koukat někam nahoru na tu vysokou zeď a kluci se tam taky podívali a něco tam viděli. Něco se tam hýbalo, něco tmavého, velikánského. Hýbalo to křídly a uprostřed to mělo dlouhý krk, který se nakláněl. A hned vedle se vynořilo něco úplně stejného, jenže to bylo o kousíček menší. Čápi to nebyli, kdepak čápi, čápi netroubějí jako sloni a tohle zatroubilo jako sloni. (Dvojí zatroubení.) Jako jeden velký slon a jeden o kousíček menší. C: Viděli jste? Kocour se běžel radši někam schovat a kluci vyběhli ven, podívat se na tu divnou sloní věc zblízka, ale nikdo už tam nebyl. PŘED ZAHRADOU -------------------------- B: To je horko, jako na koupališti. A: Horko je, ale tady v té zahradě je stín a chládek. B: A kocour. A: To je nejhorší. B: A není to ani trochu spravedlivé. A: Ta zahrada by měla být pro děti, aby byly ve stínu. Děti by si sedly do toho stínu a byly by hodné. B: Ale je tam kocour. A: Přestaň s tím kocourem, já vím, že tam je, tak proč to pořád říkáš? Nejradši bych ho chytl za ocas a vyhodil přes hradbu. B: To nemůžeš, on je zlomyslný. A: Tak ho budeme nejdřív honit, a až bude uhřátý, tak mu dáme napít studené vody, aby dostal zápal plic. B: A musel by do nemocnice, to by bylo... Nebo ne. To by nám ho pak bylo líto. Napít ne. A: Ale vždyť bychom mu mohli do nemocnice přinést kytky a cukroví... B: Ne. Ty jsi asi zlý kluk a trápíš zvířata. Je doma? (Branka se otevírá.) ZAHRADA --------------- C: Branku otevřel ten zlý kluk, který vlastně vůbec nebyl zlý a strašně se teď styděl za tu nemocnici. A bylo ticho, ani lísteček se nepohnul. A: Není. Doma je jen trpaslík. Co teď? Kocoure! C: Mňoumňoure! A: To byla divná ozvěna, taková kňouravá. B: Tady je kočičí ozvěna, to bude tím, že tady bydlí zlý kocour. Kocourku! C: Mňau – mňau – re! A: Hele, ona to říká jinak a je jinde, volej ještě. 15 B: Kocoure, jsi doma? C: Nejsem, mňa – mňour – ku...! A: Zas je jinde a dělá si z nás legraci, pojď, nejdříve chytíme ozvěnu a pak toho kocoura. Ozvěno, kde jsi? C: Co si? A: Za ní! Ozvi se, ozvěno! C: Lezu v bezu! B: Au, ona tam nebyla, ale kopřivy, au au au au! C: Mňau mňau mňau mňau! A: A já už vím co: Ozvěno, pojď se honit, kocour není doma! C: A je a je! Hoňte mne, už jedu, pozor, cililink... Napijte se studené vody, napijte se studené vody, nechcete do nemocnice? A: Jedeš... C: Jedu! Cililink! A: Pomoc, topí se starý kocour! C: Stu – de – ná... B: Nepijte vodu, jste uhřátý. C: Nejsem uhřátý, darebáci, naopak, je mi zima. Asi nastydnu. B: My vám půjčíme čepici, nechcete? A: Vypadáte špatně, je vás jen půl kocoura... C: Není mě půl kocoura, vy darebáci a taky uličníci, počkejte, vy jste mě tam shodili! B: To není pravda, vy jste kocour, který lže! C: Tak dobře, teď uvidíte, jaký jsem zlomyslný kocour. A nejdříve vás postříkám! A: Nechte nás! My vám nic neděláme! C: Ale já vám teď něco udělám, koukejte ty drápy, těmi vás podrápu! Dostanete otravu krve! Už týden jsem si nemyl drápy, heleďte ty zuby, roztrhnu vám kalhoty a dostanete doma výprask. Už týden jsem si nečistil zuby a teď vám roztrhnu kalhoty a taky čepice rozkoušu. A kalhoty taky dostanou otravu krve a budete je muset zahodit. A: Nechte nás! 16 C: Teď to začne: Nejdřív drápnu tohohle... B: My nechceme! My chceme domů! C: Jeden po druhým, na všechny dojde... Jste připraveni? Já už jsem. Už skáču... Vykřikl kocour a skočil. Ale pozdě, protože – podívejte se: Dva choboty, jeden velký a jeden o kousíček menší se natáhly přes zeď, chytily kluky kolem bříška a zvedly je. Byli to ti dva hodní sloni, kteří zase přišli na pomoc. A kocour zato spadl do kopřiv. Auvajs! Patří mu to. Všichni jste darebáci, i ti choboťáci... Tak byli kluci zase zachráněni a ze zahrady se ještě dlouho ozývalo: Darebáci, choboťáci, dare... báci, chobo... Tak dlouho, dokud kocour vzteky neusnul. ...ťáci Slyšíte? Už vzteky spí. PŘED ZAHRADOU ----------------------- A: To je zas horko, zas jako na koupališti. B: A v té zahradě je stín a chládek, a koupe se tam jedině kocour a to není spravedlivé, viď. A: Anebo třeba velryba. B: Velryba? Tobě se o ní taky zdálo? A: Mně se zdálo, že v tom bazénu s vodotryskem bydlí moudrá velryba. B: To mně se taky zdálo. A že hned každému radí. A: Tak pánové, jestli se to zdálo taky kocourovi a slonům, tak je to s tou moudrou velrybou pravda. B: Kocoure... (Branka...) ZAHRADA ------------- D: Kocourovi se o ní zdálo, když vzteky usnul, to jsme právě nechtěli prozradit.A možná, že se o ní zdálo i slonům, jenže to nevíme určitě. A: Kocour tady není. B: Sláva! Uvidíme velrybu! A: Velrybo! D (Velryba): Co vám mohu poradit, pánové? A: Viděls to? Ona tam doopravdy je... Co nám může poradit, nevíš? B: Ne. Ta je ale velká, ta je ale moudrá... A: Poraď nám, co nám může poradit, honem, než zaleze... B: Ať nám třeba poradí něco jen tak... D: Velice správně, poslouchám vás a vidím, že se vyznáte... Pozor, začínám radit... Bude to píseň, která se vám hodí. (zpívá) Blecha dělá kotrmelce a přitom si zpívá tence elce pelce do pekelce A: Hm. To je celé...? B: Konec? D: Samozřejmě. A: Tak vám pěkně děkujeme... Rozuměl jsi tomu? B: To se ví. Blecha dělá kotrmelce. Někam do pekelce. A: Ale proč? A proč nám tohle radí? B: Protože abychom... to nevím, ale je to nějaká hrozně moudrá velryba a je velká škoda, že už zalezla. A: Je to spíš nějaká popletená velryba a sloni jsou mnohem lepší. B: Sloni a trpaslík... Podívej, on už tady není... To je nějaká nová socha...! D (Pes): (zpívá) Koukejte se z okýnka já jsem slečna Lokýnka nad mě není nad mě není já tady mám vystoupení heč A: To není nová socha. To je úplně stejný trpaslík, jenomže má na hlavě kudrnatého psa! B: A myslíš, že se mu to líbí? D: (zpívá) Koukejte se z okýnka já jsem slečna Lokýnka Koukejte se pudlíci jak mám krá-á-snou líci heč A: Tomu psu se to asi líbí, jinak by tam nestál, to dá rozum. Ale jestli se to líbí tomu trpaslíkovi, to nemůžeme vědět, ale můžeme se ho zeptat. Jenomže nám nic nepoví. C: To zrovna, pomyslel si trpaslík. Přijďte si na to hezky sami, jestli se to může slušnému trpaslíkovi líbit. Když mu stojí na hlavě taková psí maškara. B: Já myslím, že se mu to nelíbí. Co myslíš ty? A: Koukejte se, vážená dámo...! D: (zpívá) Koukejte se z okýnka já jsem slečna Lokýnka heč A: Slečno Lokýnko, asi jste si nevšimla, že stojíte jednomu trpaslíkovi na hlavě. B: My si totiž myslíme, že se mu to moc nelíbí. D: Není zač, jako by se stalo prosím, je to ostatně jeho vina, že stojí tam, kde chci stát já. Pardon, omlouvám vás, potěšení je na mé straně, pokračujte, pudlíku. B: Kdyby tady byli sloni, ti by vám ukázali, ti by vám zatroubili! C (Kocour): Chechecheche, darebáci, uličníci, pudlíci... juk! A: Ani jsme se vás nelekli, protože teď máme plnou hlavu jiných starostí... B: A ani ten protivný pes s těmi mašlemi a s těmi protivnými řečmi se vás nelekl, poněvadž by jistě odešel. A: Nelekl se ani trochu, ačkoli by nám i trpaslíkovi bylo mnohem milejší, kdyby už konečně opustil trpaslíkovu hlavu a vzal do zaječích. D: Chtěl jste říci do psích, pudlíku, nebo snad do psích zaječích, no prosím, jak račte. Mám toho tolik a všechno je psí, poslužte si, nevadí. B: Ať ti neříká pudlíku. D: Mám s dovolením svůj psí pokojíček, psí postýlku a růžový polštářek, který mi velice, dle názoru jiných, opravdu velice sluší. Své psí natáčky mám v koupelně, heč. A: Pánové, ten toho má... D: A co máte vy, prosím? C: Já? Chechecheche chichichichi... já mám blechy! Svoje! A teď jsou taky vaše!!! Cheche! A: Podívej, blecha dělá kotrmelce a přitom si zpívá tence... (Pes ječí, dělá kotrmelce pryč, Kocour za ním, honí ho.) B: Elce pelce do pekelce. Už je tam. V pekelci. A: Tak to je ta píseň, která se nám hodí. Měli jsme oba pravdu, byla to hrozně moudrá velryba a ještě štěstí, že se nám o ní zdálo. Trpaslíku, mohl byste jí aspoň poděkovat! B: Anebo tomu kocourovi, on už není tolik zlý, skoro vůbec, viděl jste přece... C: Kdo není zlý, vy uličníci, jak to, že nejsem zlý, já jsem náhodou strašně zlomyslný kocour, vy darebáci, a choboťáci jsou taky darebáci, tak kdepak je máte, checheche... už ať jste venku, chechechecheche... D: Sloni, kde jsou naši sloni, je s námi zle, pomyslili si kluci, ale sloni se ani neukázali. Asi byli někde schovaní. Asi měli něco moc důležitého na práci. A: To pozná, protože rak je mokrý. B: A jakpak může být mokrý, když je zabalený? A: Kdo je zabalený? B: No přece ten rak. Je ve stříbře. A: Pánové, to jsem ještě neslyšel, rak ve stříbře, kdes ho našel? B: Na stromečku byl, o Vánocích, já ho schoval. A: Jů... čokoláda... Dej mi kousek... B: To nejde, musíme ho předhodit kocourovi. Kdo má provázek? A: Já. B: A teď prut. Budeme kocoura lovit. A: Bere? B: Nebere. Co tam vidíš...? A: Je to zrezavělé... (Branka se otevírá.) ZAHRADA -------------C: Otevřenou brankou bylo vidět zas tu starou zahradu. Byl v ní jen trpaslík, ale ten se teď nějak usmíval. V duchu, samozřejmě, takže to na něm stejně nebylo moc vidět. A: Číhá na nás. PŘED ZAHRADOU ----------------------- A: S tím kocourem se to musí ukončit. B: Nejlepší bude, když mu předhodíme myš, on si s ní bude pohrávat a my vběhneme do zahrady. A: Ano, předhodíme mu myš. Dej ji sem, kdo ji má! B: Já bych měl raka. A: To je hloupost, rak není myš. B: A jakpak to kocour může poznat, jestli je to rak nebo myš? Ilustrace Pavla Poláka z programu 17 B: Nečíhá, asi spí. A: Nespí, není doma... B: Sláva, kocour není doma...! C (Kocour): Aúúchjéjej... B: Víte, že to není slušné takhle na člověka vybafnout! C: Aúúchjéjej... A: Teď nám budete nadávat? C: Nemůžu nadávat, bolejí mě zuby. A taky v krku, mám ještě angínu a rýmu, bolí mě břicho a je mi špatně, nemůžu nadávat. A: A co jste jedl? C: Myši. A: To je divné. A co ještě? C: Eště raky. A: Taky raky? B: Vidíš, měl jsem pravdu, kocour požírá taky raky! A: A kolik těch myší a kolik těch raků jste snědl? C: Tři krabice myší a dvě raků... B: A jaké to byly myši a jací raci? C: Čokoládový... Od Ježíška. A: Nelžete. Ježíšek nedává žádné raky kocourům. A taky nejsou Vánoce. B: Já bych chtěl vánočku... A: Nech toho! Ať řekne, odkud je měl. Tak co, odkud je máte, řekněte pravdu. C: Od slonů. B: A proč vám je dali? C: Abych vás pustil do zahrady, nemám vás strašit a mám si s vámi hrát... A: To je nám líto, že stůněte a nemůžete si s námi hrát. Mohli jsme si hrát na lovce a na tygra. Vy byste byl tygr a my bychom vás zastřelili a stáhli z vás kůži a mrtvolu dali do mraveniště, abychom měli vaši kostru, a tu bychom pak dali do školy. B: Teď si musíme hrát na doktora. Slezte dolů! C: Já jsem se zabil a něco si asi zlomil, mně je zle. 18 B: To nic není. Dáme vás na nosítka a odneseme do postele. Ale nemáme nosítka. A: Tamhle u zdi je děravý pekáč, to budou nosítka. C: Táhněte pomalu! Tam ne, támhle chci! A teď chci k té jedli! A zpátky! Teď k trpaslíkovi. A k bezu! Teď chci k brance! A: Poslouchejte, nám se zdá, že vy se necháváte jen tak vozit a že nestůněte... C: Stůňu, stůňu! Co bude teď? A: Teď bude léčení. Dáme vám teploměr. B: A teď vám vytrhneme bolavý zub. C: A já vás kousnu. A: Ale ne, my vám jen „jako“ vytrhneme zub. C: A já vás jako kousnu. A: Tak ne. My vám radši dáme obklad na hlavu, chcete? B: Už je mu asi lépe, už nemluví. A: Ještě teploměr, prohlédni teploměr! B: Je s vámi zle. Máte 196 horečky. Musíte dostat lék. C: Né! Kytky nejím, jsem masožravec! A: Tak my vám dáme raka, to je maso! C: Néé!! Raky a myši nechci! Mně je špatně!!! A: On by měl spát a nejlíp usne, když nám bude povídat pohádku. My také nejlépe usneme, když se nám povídá pohádka. B: Tak povídejte, my už pěkně sedíme. C: Nic nebudu povídat. Jsem nemocnej a umím jenom strašidelný věci. Povídejte si sami. A: S vámi není žádná hra. B: S vámi je otrava, abyste věděl. A: Kocoura mrzelo, že je s ním otrava, taky měl vztek a taky se trošku styděl. A kluky zase mrzelo, že mu řekli, že je s ním otrava, když je nemocný, a nevěděli, co mají dělat. Ale nejvíc to mrzelo ty hodné slony, kteří si řekli, že to všecko způsobili. Jenomže sloni hned věděli, co mají dělat. Copak sloni. Sloni to vymysleli, jak nejlépe uměli... C (Slon): Dobrý večer, velevážené obecenstvo, dovolte nám, aby nám bylo známo, že jste utrpěli křivdu. Chceme ji odčiniti pohádkou, nějakou hezkou, a sice pro tamtoho kocoura taky. Jelikož jste všichni nevinní čokoládovými myšmi a taky týmiž raky. B: Ten slon umí mluvit krásnou řečí... A: To je skoro jako na divadle. D: (Menší slon): Po zatroubení na chobot se počne divadlo, které se nazývá Šípková Karkulka. Zrýmovali dva sloni. Karkulku hraje slon, babičku hraje slon, myslivce hraje slon, vlka hraje slon, jenže ten druhý. Tak a teď to začne. Šípková Karkulka. B: Snad Růženka, ne? A: To nejde, nemůže to být Růženka, když má červenou čepici, D: Červená čepice, to je Karkulka, já jsem Karkulka! C: Tak začni, Karkulko, checheche... D: Já jsem malá Karku – Karkulička, za lesem bydlí babi – babička a dneska je svátek, babička má pátek! A: To je nějaké divné... D: Totiž dneska je pátek a babička má svátek. C: Vždyť je sobota! A: Musí to být pátek, aby se to rýmovalo. Sobota nejde, ta se nerýmuje! B: Tak ono to bude rýmované, to já nemám rád. Já mám rád obyčejné. A: Něco bude rýmované a něco obyčejné, to někdy v divadle tak je. B: Tak dobře. Tak hraj, Karkulko. D: Já jsem malá Karku – A: To už bylo, říkej dál...! D: Dále už nic není, teď má přijít vlk. A: Tak ať přijde! D: On nechce. On nechce hrát toho zlého vlka, protože ten vlk je zlý. B: To je opravdu moc hodný slon... A: Ale to nebude žádné divadlo... C (Kocour): A bude a bude! Protože já jsem strašně zlý kocour a už mi není špatně a umím hrát vlka!... Copak to nesete? A kampak detete? B: Ten to ale umí, ještě že tady je! D: Každý pátek má babička svátek a já jí nesu k lesu, co unesu. C: A co unesete, Karkulinko...? D: Já unesu hodně. Já unesu i automobil. A: To nejde, on zapomněl, že je teď Karkulka, a ne žádný slon. C: Snad jen automobilíček, když jste Karkulíček? D: Ano, ano, automobilíček, jako pumprlíček, jako knoflíček, malíček, puntíček, nicíček, nicek, nic. Neunesu nic...!!! A: Tak je to správně. C: Tak jdi radši pryč. A: A kdo je tohle? B: To je určitě babička. A: Ale vždyť má pořád tu čepici? B: To nevadí, ale má i brýle, aspoň se hned pozná, že ta babička je Karkulčina babička. D: Kdo to klepá na okénku, koukej, ať jsi honem venku! A: Vždyť nikdo neklepe... B: Ale klepe, neruš pořád...! (zaklepe) D: Jsi-li ovšem vlk. Jsi-li však má Karkulička, pospěš za mnou v pokojíčka! C: Já jsem vlk, já tě slup! D: Jezuskote! (Kocour vyskočí na Slona, utečou.) A: To bylo dobré. To bylo moc dobré. Opakovat! B: Opakovat, opakovat!!! D: Babinko, hubinko, doma-li jste? C (Slon): Nehraj, nehraj, já už chci taky hrát divadlo, já chci být vlk! Tak. A teď hraj. D: Babinko, hubinko, doma-li jste? C: Je pátek, mám svátek, co bych doma nebyla? Když je pátek, tak mám svátek a hotovo... Každý pátek mám já svátek. Ale v pátek... D: To už stačí. Babičko, vy máte ale velké uši! C: To abych tě lépe viděla! D: Babičko, vy máte ale modré oči! C: To abych tě lépe slyšela! B: Teď to bude hrozné... D: Ale babičko, vy máte velký zub! C: To abych tě lépe slup! (Honička. Sloni utečou.) B: Myslíš, že ho tam doopravdy slup? A: Určitě, tak je to správně podle té pohádky. Ale jenom jako. (Sloni se vrátí. Slon-vlk si lehne.) D: Já jsem myslivec jako lívanec. A teď přijde tanec. (tančí) B: Tenhle slon strašně rád hraje divadlo. Teď zas tančí Karkulčina myslivce. D: Ha – co to tu leží nedaleko dveří? C: To šimrá, přestaň... D: Ten, co tu leží, je ještě svěží, někdo tam leží, kdo mně nevěří... C: Nech toho, už to nevydržím... D: Kdo mně nevěří, ať si tam běží... A: Tohle špatně dopadne. B: Když on tak rád hraje divadlo... D: Tam pod tou věží, někdo tam běží, kdo mně nevěří, ať si tam leží... C: Nech mě, povídám!!! (Větší honička, nějaký binec, sloni utečou.) A: To už je asi celé... C (Kocour): Konec, cililink... B: Ještě že se tak dobře známe s tím zlým kocourem, jinak jsme se ho určitě lekli. A: Takový zlý kocour se náhodou moc dobře hodí pro divadlo. B: A to divadlo je pak mnohem krásnější než nějaké vystoupení kudrnatého psa na trpaslíkovi. C (Trpaslík): Děkuji vám. A: Ty jsi něco povídal? B: Já ne, já jsem jenom něco slyšel. Jako by tady něco děkovalo. A: Byl to takový trpasličí hlásek, jako od nějakého trpaslíka... Trpaslíku! Vy už s námi mluvíte? C: Poděkovat snad ještě můžu, myslel si trpaslík. Ale teď už běžte. To se nejdřív vleze do cizí zahrady, a pak se neví, kdy se má jít domů, myslel si trpaslík, ale neřekl to nahlas. A: Pánové, tady se tedy dějí věci... Pak šli kluci ze zahrady domů. Byla to ta stará zahrada s rezavou brankou, za kterou se pořád něco děje. Pořád a pořád. A beránci na nebi pořád někam utíkají a utíkají. -------------------- Po špičkách šeptem za branku tohle je maličká zelená přeslička tohle je bez tak už tam vlez po špičkách šeptem za branku kdo se v tom nevyzná tohle je divizna u ní ten bez tak už tam vlez po špičkách šeptem za branku tohle je lopucha směje se od ucha k uchu ten bez tak už tam vlez po špičkách šeptem za branku po špičkách šeptem za branku tohle je nebe z beránků 19 Branka zamčená na knoflík (Naivní divadlo Liberec, 1977, režie Pavel Polák, výprava Pavel Kalfus). Pavel Vašíček Po špičkách šeptem Po špičkách šeptem za branku… Kousíček od branky Čekají čekanky Slézá k nim sléz Diví se divizna Odkud nás jenom zná Směje se bez Čeho se leknín lek? Bojí se bojínek? Třese se vřes? Psí víno tady je Které si nalije Nejeden pes! Nad tím vším nebe Nad tím vším nebe Z beránků… Iva Peřinová (tehdy ještě Veverková) studovala na KL DAMU v letech 1965–69, tedy o rok výš než já. K bližšímu kontaktu s ní (a jejími spolužáky Andrejem Pachingrem, Helenou Klupkovou, dnes Fantlovou, Láďou Raškou a Alenou Zábojníkovou) mne přivedla neblahá okolnost – srpen 1968. Všichni výše jmenovaní se právě ocitli na prahu posledního roku studia, který měli zahájit nastudováním Halíkovy dramatizace čtyř epizod z „veselé Bible“ Roarka Bradforda: „Černošský Pán Bůh a páni Izreaeliti“. Inscenaci už rok připravovali s dr. Kolárem dva režiséři z NDR, režijní knihy byly připravené do posledního puntíku, výprava, kterou navrhli český výtvarník a slovenská výtvarnice (každý dvě epizody), byla z větší části vyrobena. Leč… režisérům nebylo německými orgány umožněno, aby se po okupaci vrátili zpět do Prahy, zřejmě aby nenačichli jedem kontrarevoluce… Prekérní situace! Naštěstí jsem byl (zcela soukromě) přítomen vzniku slovenské poloviny výpravy, něco málo jsem pochytil, a tak jsem sebral odvahu a přihlásil se dr. Kolárovi, „že bych to tedy zkusil“ – bez jakékoli přípravy, na první zkoušce jsem toho věděl zhruba tolik co herci. O nějaké „režijní knize“ jsem si mohl nechat jen zdát… Ale pustili jsme se do práce… Obsadil jsem i 2 pedagogy (Emila Havlíka a Josefa Pehra + coby pianistu ve slamáčku skladatele Milana Jíru), aktuální politická situace nám nabídla spoustu munice k satirické aktualizaci (no, odolejte na podzim 68, byla-li součástí pásma třeba scénka „David a Goliáš“), třídu jsme tak trochu proměnili v zahulený jazzový klub, či spíše špeluňku… a snad to nakonec nedopadlo nejhůř. Iva zahrála možná jednu ze svých nejlepších rolí – Salome! Kolik úlisnosti a smyslnosti dokázala tehdy hlasem a jednoduchou, jen reliéfní, loutkou vyjádřit! A v neposlední řadě i na tom „zahulení jazzového klubu“ se výrazně podílela. Už během zkoušení, v pauzách a hlavně při občasných sedánkách s herci v některé z malostranských hospůdek (nejčastěji asi U Glaubiců) mi nemohl uniknout Ivin cit pro jazyk, její osobitý smysl pro humor, její neotřelé slovní hříčky i občas spontánně zrodivší se trefná čtyřverší (nejraději jsem měl to o jisté hlasové pedagožce DAMU – viz: Loutkář 1994/str. 136). Bylo tedy asi jen otázkou času, kdy se chopí pera a napíše i něco pro divadlo. Své první a poslední angažmá získala hned po absolutoriu v NAIVNÍM DIVADLE v Liberci, v divadle, v jehož čele stál tehdy již etablovaný loutkářský autor Oldřich Augusta. První rolí, kterou tu Iva vytvořila, byla Mařenka v Augustově „Perníkové chaloupce“ (O chaloupce z marcipánu). -------------------------------Ten první krok byl učiněn 29. I. 1973, kdy se na repertoáru objevila první Ivina drobnička „O dráčku, který nejdřív lechtal“. A řekněme rovnou, že to nebyl krok právě úspěšný (pokud vím, sama Iva se k němu v budoucnu příliš nehlásila). Možná přece jen 21 trochu neprávem (neznám ovšem inscenaci, pod níž byli podepsáni režisér Zdeněk Peřina, výtvarník Josef Fučík, skladatel Milan Hlavsa). Na Ivu coby autorku dalších tří desítek her, pyšnící se od dob „Psohlavců“ predikátem „první dámy české loutkové hry“, by tehdy asi vsadil málokdo. Co lze dnes vyčíst z devítistránkového textu? Samozřejmě především díky svému autorskému ustrojení (viz výše), ale myslím, že i z podvědomé potřeby výrazně se odlišit od autorské tvorby Augustovy, sepsala Iva hříčku, kterou bych charakterizoval jako hravé, lehce dekadentní, lehce dadaistické „preludium“. Dvě královské děti (možná dvojčata) Marián a Marie Hedvika jsou dotčeny tím, že jejich snad jen o málo starší bratr Jan, který byl před týdnem korunován na krále a po (zřejmé) smrti rodičů se musel stát svým mladším sourozencům pěstounem, si s nimi ze dne na den přestal hrát, což do té doby činil s gustem a pravidelně. V dětském pokoji pouze pohodí knížku nazvanou „O dráčkovi, který nejdřív lechtá – a pak si dá!“ Dětem však kniha poslouží jen jako předmět, jímž lze druhého bacit po hlavě. Ale po dráčkovi oba zatouží (třeba proto, aby zlechtal Jana) a už je tu Černokněžník, který jim daruje vejce, na němž mají princátka sedět, z něhož se však nic nevyklube. Zato z Černokněžníka se – poté, co děti napadne, že Černokněžník chce ublížit Janovi – vyklube sám Jan – strůjce rafinované dětské hry! Mezi řádky prosvítá – přes všechno hašteření – nefalšovaná soudržnost mezi sourozenci, odkázanými sami na sebe. O příběhu, který autorka nabídla, lze – spolu s Kainarem – konstatovat, že „smyslem té příhody, je ta příhoda sama“, a toto konstatování text jistým způsobem limituje. S určitou nadsázkou řečeno: název „Dráček, který nejdřív lechtá“ (a částečně i nastíněná fabule) je pro mne tak trochu z rodu Ribemont-Dessaignesova „Němého kanára“ – ale to vše, prosím, za časů utužující se normalizace a v sousedství her Oldřicha Augusty! Jaký to rozdíl proti některým Augustovým jen jaksi „učitelsky“ hravým, vždy moralizujícím a „ideově podepřeným“ konstruktům! Připomeňme Augustovy hry uvedené v NAIVNÍM DIVADLE v roce 1971 – poněkud konjunkturální „SOS“ (1. cena v soutěži k 50. výročí KSČ – utkat se s ní musela Ypsilonka, s jejíž poetikou se tvrdě střetla) a „Trosečníci a Bububu“. Pod tímto názvem se skrývala „Ponorka na dvorku“ z roku 1965 (spolu s nikdy nehranou hrou „o pionýrské morálce“ na motivy „Šípkové Růženky“ nazvanou „Princezna a bodláčí“ získala 2. cenu v tzv. Shakespearovské soutěži vypsané v roce 1964). Asi ne náhodou režisér Karel Makonj nechal loutkoherce „celou hru na dané téma znovu vymyslet. Herci (především Z. Peřina a P. Polák – pozn. P. V.) se tak stali aktivními dramaturgy a spoluautory textu“ (E. Křížková: „Živý pramen improvizace“ ČsL 7/1971). Nejde mi primárně o hodnocení, ale o charakteristiku dvou diametrálně odlišných autorských typů, jež se sešly na jednom „smetišti“, a naznačit Ivinu nepříliš záviděníhodnou výchozí pozici. 22 Neboť už to, že se jí podařilo prosadit zcela jinou, k absurditě tíhnoucí poetiku, bez sebemenší stopy tzv. angažovanosti, mimo čas a prostor (Augusta vždy myslel na a k t u á l n í hodnotové konotace), ale přitom nikoli mimo dětského adresáta, lze – ve výše naznačeném kontextu doby a okolností – chápat jako progresivní a obdivuhodný čin. Kdybych tento text dnes našel v poště, jevil by se mi asi jako vcelku standardní hříčka, jíž by nejlépe slušeli maňásci a která by se třeba i mohla hrát, byť asi nutně nemusela! -------------------------------Inscenace první hry Ivy Peřinové se navíc ocitla zcela ve stínu přípravy na stěžejní titul sezóny, Augustovu hru „Krakonošův les“, jež pak v režii Mirka Vildmana získala na VI. SP Skupovu cenu. Ze všeho, co bylo řečeno, lze pochopit, že Iva se coby autorka opět odmlčela a plně se věnovala loutkoherecké profesi. Ale po dvou letech znovu zaslechla zpěv Sirén… Novou šanci jí nabídla její herecká kolegyně, a občas i režisérka, Markéta Schartová, která Ivu požádala, aby upravila a vlastními písňovými texty opatřila text polské autorky Marie Kownacké, pocházející z první půle 30. let. Hra „O strašlivém drakovi, princezně a ševcovi“ v přebásnění Kamila Bednáře byla v Liberci poprvé uvedena již v roce 1962 (v režii Oskara Baťka a výpravě Jana Schmida). Schartová asi věděla, proč se obrátila právě na Ivu… Stačí, přečteme-li si pár řádků z překladu K. Bednáře à la „Vítej, princezno, milá, jak jsi tam u draka žila? – Byla to muka. Našla se však ta statečná ruka, co vzala život drakovi, za záchranu vděčím zde ševcovi…“ atp. Ne, nejde o začátečnické rýmování ani o povrchní parodii, je zřejmé, že zkušený literát byl veden určitým záměrem, jestliže zvolil „primitivizující styl v duchu lidových dramatických textů. (Naivní rýmy, nestálé veršové schéma, některé slovní obraty či rytmické přechody mezi veršem a prózou připomínají staré české lidové hry; parodistický účinek se přitom nevylučuje.)“ (Viz Z. Bezděk: „Primitivismus jako program?“, ČsL 1963/5) Režisérka správně vytušila, že jazyková a stylová vrstva, kterou zvolil Bednář, bude Ivě blízká, a že tedy dokáže citlivě a v obdobném duchu provést případné změny (např. „Až já tě seknu kladivem, rozevřeš tlamu údivem.“). A skutečně – Iva bez znatelných švů hru obohatila několika vlastními písňovými texty, tu a tam (ne příliš) škrtala či parafrázovala původní dialog. Zbavila hru také zhola zbytečného osmistránkového prologu a především – rozhojnila počet rytířů ze dvou na pět, což umožnilo režii i hercům rozšířit a prohloubit komické situace: nedotčen ještě tehdy zůstal závěr hry, ve kterém švec i princezna pohrdnou královskou korunou. (V domnění, že se jedná o hru z 50. let, podrobil tento závěr ideologickému rozboru P. Pavlovský v LOUTKÁŘI 1999, na str. 221.) Pro Dvořákovu inscenaci v Divadle ALFA v Plzni (v r. 2000) provedla Iva ještě několik drobných změn (včetně finále). Tvůrci liberecké inscenace (která se na- konec hrála pod názvem „Švec Dratvička“ a Iva v ní vytvořila roli Hofmistryně) přistoupili k předloze s potřebným nadhledem a jejich úsilí zaznamenalo výrazný úspěch a vytvořilo jeden ze základních kamenů osobité režisérské éry Markéty Schartové, jež pak inscenovala i několik dalších her z pera Ivy Peřinové (např. „Poslechněte, jak bývalo“ či „Turandot Ukrutnice“ aj.). Již rok předtím – Čukovského „Motanicí“ – odstartovala i obdobně úspěšná paralelní mateřinkovská éra Pavla Poláka. -------------------------------A právě v Polákově režii proběhl třetí – neobyčejně šťastný – autorský vstup Ivy Peřinové na prkna NAIVNÍHO DIVADLA… Vstup rozhodující! „Branka zamčená na knoflík“ (1977), tak autorka nazvala svoji dramatizaci jediné knihy Jiřího Trnky „Zahrada“, se kterou – řečeno s Markétou Schartovou – „rázem pronikla do širokého povědomí loutkářské dramaturgie jako líbezný květ na úhoru“ (ČsL 1981, str. 135). V dnes již zklasičtělé Trnkově předloze našla Iva látku úzce spřízněnou s povahou svého literárního talentu, se svým přirozeným směřováním, se svojí – možná zatím spíše tušenou – poetikou, jak jsme se ji už pokusili nastínit výše. A tak i tam, kde text sama dotvářela, se Trnkovi sebeméně nezpronevěřila (např. v pohádce „O perníkové zahrádce“, jíž posléze nahradila „Šípkovou Karkulku“, či v textu ústřední písně apod.). Lze tu, dle mého soudu, najít i jistou shodu se základní situací „Dráčka“. Trnkův „zlý“ kocour, je pro mne vlastně jistou obdobou Krále Jana (viz závěrečnou kocourovu repliku v Trnkově textu na str. 109: „Vy darebáčci, uličníčci, knedlíčci, lopatičky, koláčci, kytičky, chlapečci…“) Oba si s dětmi hrají, aniž by si děti tento fakt uvědomovaly, což jejich zážitek ze hry samozřejmě povyšuje na prožitek (což následně platí i u malých diváků v hledišti). Ale na rozdíl od Iviny prvotiny se tentokrát jednalo o látku mnohovrstevnou, s diferencovaným sdělením pro diváky různého věku. A dramatizátorka, byť naštěstí odolala všem nástrahám v podobě různých atraktivních odboček a soustředila se na to, aby vybudovala zřetelnou dějovou linku, přesto dokázala tyto vrstvy zachovat (a přitom ještě o krok přiblížit nejmenším dětem). Jak napsal Miroslav Česal: „Autorka tu dokázala přenést z literatury zvláštní nostalgii trnkovské lyriky právě tak jako jeho klukovsky dravý humor, aniž by jakkoliv pozapomněla právě na jeviště…“ (např. zredukovala pětice kluků i slonů na dvojice apod. – pozn. P. V., in: Malí velikáni, SN Liberec 1986). To se prokázalo hned při „světové premiéře“ v Liberci dne 27. I. 1977 (režie: Pavel Polák, výprava: Pavel Kalfus, hudba: Milan Hlavsa, Iva hrála velrybu, kudrnatého psa a především slona-Mařenku). Dejme nyní slovo Jarmile Majerové a její recenzi s příznačným názvem „Divadlo, kde se něco děje“ (ČsL 1977/12): „Brankou, která se otvírá knoflíkem – kouzelným klíčem fantazie – vstupuje malý divák do tajuplné staré zahrady s kamenným trpaslíkem a starobylou kašnou, aby byl účasten neobvyklých dobrodružství dvou kluků, trápení se zlým kocourem, setkal se s nafintěným pudlíkem, ale také s moudrou velrybou, s hodnými slony prožil pohádkové divadlo o perníkové chaloupce. Zkrátka do zahrady, kde se pořád něco neuvěřitelného děje, kde se sny proměňují v pohádkově skutečné příběhy. Malé, dějově uzavřené celky, kde slovo podpírá akce, sledují svým obsahem velmi logickou myšlenkovou vazbu. V hříčce nechybí napětí, které vnáší do děje komicky záporná postava kocoura jako protihráče kladných hrdinů – kluků. Snadno čitelná charakteristika jednotlivých postav, naznačovaná v replikách a hlavně v jednání, a nenápadná elementární didaktičnost jsou vedle citlivě jevištního dialogu výrazným kladem textu. Jednoduchá stavba vět a slovní obraty vycházející z dětského slovníku stejně jako snadno zapamatovatelné říkanky a písničky oscilují mezi rafinovanou naivitou slovních hříček a prostotou dětského vyjadřování. Autorka zachovala potřebné, a v hříčkách pro nejmenší děti osvědčené, vypravěčské vložky. Komentují, vysvětlují, spojují text nevtíravě, jakoby mimochodem doplňují, co nestačí dopovědět hra loutek. Domácí autorská samoobsluha vyšla neobyčejně citlivě vstříc poetice inscenátorského i hereckého kolektivu v jeho divadelní obrazivosti, v bezprostřední a v improvizační lehkosti projevu, citlivě reagujícího na odezvu dětského publika. V režijním pojetí P. Poláka zaznělo dílo autora-adaptátora v celé své rozmarné hravosti, nezkresleně a živě, ale i obohaceno vlastním divadelním viděním a uměleckým názorem…“ Skutečný triumf slavila inscenace na MATEŘINCE v roce 1979, kde získala nejen Hlavní cenu, ale ještě i 2 individuální ceny pro Helenu Fantlovou a Zdeňka Peřinu, jemuž Pavel Kalfus připravil naprosto dokonalou loutku kocoura – mrňavého poťouchlíka v roztomilé košilce (k vidění je na obálce LOUTKÁŘE 1995/1) – a s touto loutkou předvedl Peřina jeden ze svých životních výkonů! Dokonalé sladění charakteru postavy, svým způsobem kontrastního výtvarného ztvárnění a mistrovského hereckého výkonu ve složce mluvní i animační nelze označit jinak než jako geniální! Osobně si myslím, že Polákova inscenace tohoto textu Ivy Peřinové nebyla dosud překonána! Připojme ještě vzpomínku Markéty Schartové z již citovaného Ivina medailonku z roku 1981: „Největší slávu této inscenace – na Mateřince 79 – už prožívala v hledišti, odkud upřímně tleskala kamarádce Heleně, která za role po Ivě převzaté přebírala cenu. Na Ivu čekal doma malinký Vítek…“ (A jak už dnes víme, jablko nepadlo daleko od stromu…) -----------------------------Stačilo jen otevřít branku knoflíkem… Pavel Vašíček, dramaturg, režisér a teoretik 23 (Písnička na povědomou notu, jenže jinak...) Osoby: Herec Zpěvačka Loutky: Kníže Artuš Hirlanda, jeho matka Anežka, jeho žena František, jejich syn Máry, služebná Špinifiks Don Špagát Banditi Služebnictvo 1. obraz: U Anežky v chaloupce PRVNÍ JEDNÁNÍ --------------------------------------------------------Předscéna -------------H EREC : Nevím, jak se sem dostala, ale byla tady. Někde asi zrovna troubil autobus, řinčela tramvaj nebo mně možná zvonilo v uchu: Neslyšel jsem, že bych ji pozval dál. ZPĚVAČKA: Poslechněte jak bývalo jaké cesty v životě HEREC: Vypadala nějak divně. Co tady děláte...? ZPĚVAČKA: Stojím tady. HEREC: Tak vy tady stojíte... ZPĚVAČKA: Stojím tady před lidmi a zpívám. HEREC: Stála tady, zpívala a já se tvářil vyjeveně. ZPĚVAČKA: Když pak faleš, zrada, podvod panuje na tom světě Poslechněte lidé milí nešťastnou tragédii o překrásné ctnostné paní kterou pozdějc zabijí HEREC: Promiňte, že vás přerušuju, ale kdy pozdějc? Jak to vlastně myslíte? ZPĚVAČKA: Až pozdějc. Ve třicáté páté sloce. HEREC: No nazdar. ZPĚVAČKA: Co... HEREC: Nic ve zlém, slečno, ale... vy to tady chcete zpívat celé? Teď? Tady? To se přece nedá dlouho poslouchat... A co to máte v ruce? ZPĚVAČKA: (má v ruce ukazovátko) Co...? HEREC: Kramářská, viďte? O milencích, viďte? ZPĚVAČKA: O Anežce a o Artušovi... ------------------------------------------ANEŽKA: Samotinká sedím u okýnka svou práci vykonávám spatřím hocha okolo mne jíti kterýž kadeřavé vlasy má Kýž tě vidím hochu kadeřavý Kýž tě vidím brzy jíti zas Tvůj obrázek přede mnou se staví nevidím tě ale slyším hlas ARTUŠ: Auvé zima klepám na okýnko pojď a otevři mně má Anežko otevři mně brzy jsem umoklý nenech mě stát u dveří ANEŽKA: Když nevím, kdo to tluče. ARTUŠ: Po hlasu mne můžeš dobře znáti nejní se ti třeba dlouho ptáti pusť mne do světnice a tak poznám že máš upřímný srdce ANEŽKA: Kdo ví, kdo jsi a odkud jsi přišel. ARTUŠ: Odpoledne vyšel jsem na špacír s kamarády jsem se tam natrefil šli jsme hrát biliard tak jsem se tam má Anežko omeškal ANEŽKA: Když nevím, kdo to tluče! ARTUŠ: To jsem přece já, Artuš! ANEŽKA: Kde jsi byl, Artuši, tak dlouho? Předscéna -------------H EREC : Spokojená? Předpokládám, že jste už postřehla, že si z té vaší kramářské písničky děláme divadlo... ZPĚVAČKA: Však Anežka nic netuší že jest Artuš knížetem dala mu jest nejen duši pak zaplakala nad světem Kníže Artuš kadeřavý slzí dívky se dojal čímž oumysly na ženění ku své Anežce pojal H EREC : A sakra! Nad tak originální zápletkou se mi skoro zatajuje dech. Takže nápadník chudé a překrásné Anežky byl především náramně vznešený pán. Není známo, po kom zdědil tak ušlechtilou duši, ztepilou postavu, podmanivý hlas a interesantní sinalost obou lící... Ale vypráví se, že po jednom z předků z otcovy strany. Matčin rod prý proslul úkazy vpravdě opačnými. ZPĚVAČKA: Knížete Artuše máti dlela u něj na hradě že si syn chce chudou bráti byla s ním ve zlé vadě H EREC : Já to tušil! Maminka přijela a trošku mu domluvila! 25 2. obraz: Na hradě knížete Artuše ---------------------------------------------H IRLANDA : Otevři, synu, okno, podívej se ven a odpověz mi: Jaké je dnes počasí? ARTUŠ: Metelice a plískanice, matinko. H IRLANDA : Tak. Metelice a plískanice. A nyní vzpomínej: Co se tu včera stalo? ARTUŠ: Chcípnul nám pes, matinko. Milovaný to druh nebožtíka otce. H IRLANDA : Chcípnul pes, dobrá. A jak moje zdraví, synu? ARTUŠ: Podle příležitosti, matinko. Dnes tě silně pobolívá tvůj zub. H IRLANDA : Tak synáčku, tak, přesně tak. Zub pobolívá, chcípnul pes a venku plískanice. A přesto vypadáš, jako bys chtěl každou vteřinou ze sebe vypustit nevázaný jásot! Táži se proč! ARTUŠ: Miluji dívku, matinko. HIRLANDA: Letním časem při krásném stromořadí s mým synem kráčí děvče otrhaný ARTUŠ: Má drahá máti co jste viděla byla moje vyvolená HIRLANDA: Daremný synu toť jsou mi novoty nevěsta tvá nemá drahé klenoty ARTUŠ: Ach matko moje darmo bereš zlost nejdražší jest v lásce stejnost HIRLANDA: Ach synu to se mi nic nešikuje nemá ani botky co si obuje ARTUŠ: Milenka moje víc než botky má má srdce celé ze zlata A jmenuje se Anežka Je krásnější než... H IRLANDA : Více ani muk necekni. Sice budu křičet a klíti jako zlá saně. Znáš mne. Teď si zčerstva pinkl pakuji a odjíždím na residenci nebožtíka otce. Apropó: Až tě přejde ta láska přetuhá, dej mi vědět. ARTUŠ: Dřív budou, matinko, na suchu ryby plavat. Dřív bude slunce v noci blesk vydávat... Má dívka jest krásnější než bílý den. 26 Předscéna -------------ZPĚVAČKA: Kníže Artuš láskou zmámen matku z hradu vypudil chudou překrásnou Anežku manželkou ustanovil HEREC: Svatební veselí se odehrálo bez okázalosti, tiše a pokojně, ba co dím, v přísně střežené tajnosti. Nevěsta se zahalila v neprodyšný závoj a ženich si cestou do kostela clonil tvář kapesníkem, předstíraje rýmu. To vše kvůli matce, kdyby měla cestu kolem. ZPĚVAČKA: I když se tak milovali jak na nebi andělé nastala jest těžká zkouška pro nebohé manželé neboť kníže měl přítele s kterým hrával biliár byl to padouch lichometný Špinifiks se jmenoval H EREC : A všimněte si, prosím, že jsme ani pořádně nezačali a už je to ohromně napínavé. 3. obraz: Též na hradě knížete Artuše --------------------------------------------------ANEŽKA: Tu dobu si vždycky připomínám když jsem tě ponejprv spatřila na tu příčinu si vždy vzpomínám proč jsem se tak tuze styděla ARTUŠ: Pročpak mně tak tuze tlouklo srdce tak jako když něco zaviním a přitom mně bylo zas tak sladce že ti ani říci neumím ANEŽKA, ARTUŠ: Láska to jest nejkrásnější růže než ujde čas věku mladého neláska jest přeukrutné zvíře nešanuje v světě žádného ŠPINIFIKS: Příteli, drahý příteli, což takhle partičku biláru? ARTUŠ: Nezlob se, můj kamaráde, ale nemohu hrát biliár, nemohu skrze hru opustit svou mladou ženu. ŠPINIFIKS: Jakže? Ty jsi ženat? Tak ty ses přece oženil? A paní matinka se nezlobí? ARTUŠ: Ani ne! Ona to totiž neví, kamaráde...! ANEŽKA, ARTUŠ: Láska to jest nejkrásnější růže než ujde čas věku mladého neláska jest přeukrutné zvíře nešanuje v světě žádného ŠPINIFIKS: (stranou) Tak ona to neví? Ale to je snad škoda, aby to ta bohatá paní nevěděla! A aby nenalezla přičinlivého chlapíka, který by byl ochoten pro její dobro leccos vykonati... Tuším, že jím budu já. Já, lichometný padouch jménem Špinifiks. Předscéna -------------ZPĚVAČKA: Nastojte ten lichometník za groš duši by prodal jak k velkému jmění přijít ve dne v noci přemítal Že se proti vůli matky Artuš tenkrát oženil jal se kouti pikle zrádné proti svému příteli H EREC : Slyším zdáli zrádný dusot koní a lichometné vrzání kočárových kol... A teď pozor! Hluk ustává, kočár zastavuje přímo před rezidencí zmíněného nebožtíka otce... a vystupuje z něj ... ano, dobře ho poznávám podle charakteristického padoušského našlapování... je to on ... je to Špinifiks! Copak asi pohledává u té vzácně temperamentní paní? 4. obraz: V rezidenci nebožtíka otce -----------------------------------------------H IRLANDA : Co vás přimělo k této ranní audienci, Špinifiksi? ŠPINIFIKS: Váš ctěný syn, kníže Artuš – H IRLANDA : Můj ctěný syn jest chrapoun, Špinifiksi, a dále mi o něm nemluvte. Ještě něco jste měl na srdci? ŠPINIFIKS: Už nic. Vlastně... Téměř nic. Jen pouhou maličkost: Ta jistá dívka... HIRLANDA: Jaká dívka? Která dívka? Ta šlundra? Ta cifrena klemravá? Ó, nešťastný Špinifiksi! Pokud jste přicválal na rezidenci mého nebožtíka tak brzy po ránu jen proto, abyste rozhejbal mou žluč, pak se vám to tedy šikovně podařilo! ŠPINIFIKS: Jste velkolepá ve své zuřivosti, kněžno Hirlando... H IRLANDA : Ovšemže, Špinifiksi. A přiznám se vám, že kdykoliv si na tu holku vzpomenu, napadají mne velmi černé myšlénky. Netušíte ani, s jakým gustem bych jí ten její přelíbezný klofec zhuntovala. ŠPINIFIKS: A co vám v tom brání... kněžno Hirlando? H IRLANDA : Hahaha... vy kujóne... tak vy hned takhle... vy šelmo podšitá... Inu, jsem přece dáma, pane Špinifiksi. ŠPINIFIKS: Žebrák mošny nepozbude v lesích bývá mnoho žluv chceš-li dobře vyjít všude mnoho slyš a málo mluv HIRLANDA: Lhář si zalže až se práší raci mají klepeta staré zlosti hubu zašij ona nosem štěbetá ŠPINIFIKS: Za humny se vosy rojí švícko není hrabětem koho doktor Špína hojí ať se loučí se světem HIRLANDA: Jeruzalém velké město Loučná hora malá ves Popláčeš si má nevěsto popláčeš si ještě dnes ŠPINIFIKS: Obdivuji vás, kněžno Hirlando. H IRLANDA : Vím dobře, co obdivujete... Obdivujete mé peníze, Špinifiksi. Ale podaří-li se vám zabránit tomu nemožnému sňatku, ráda vám za tu službu zaplatím. ŠPINIFIKS: Lituji, ale tomu sňatku již zabránit nelze. H IRLANDA : Cože? ŠPINIFIKS: Váš syn je již několik dní zdárně ženat, kněžno Hirlando. (Hirlanda se rozječí jako zlá saň.) ...Jen klid... klid... dýchejte zhluboka... ano, tak ... už je to v pořádku? (Herec se někde chechtá.) H IRLANDA : To jim nedaruju! Víte co, Špinifiksi? Navštěvujte mě častěji! Ještě si budeme mít o čem povídat... Předscéna -------------ZPĚVAČKA: Brzy musel kníže Artuš se svým lidem do boje a tím byla zarmoucena obě srdéčka dvoje H EREC : Ubohá srdéčka. Obě dvoje... ZPĚVAČKA: Anežka se dozvěděla že pán odejíti má jsa životem požehnaným přežalostně naříká Ale Špinifiks ten padouch raduje se velice neb jest přišla jeho chvíle na niž čekal... H EREC : ...velice! A tak se stalo, že se nad naším příběhem jednoho zvláště nerudného odpoledne stáhla těžká mračna. Co to však náhle zazářilo v tom dusném přítmí? Co to prolétlo schodištěm mramorem vykládaným? Ne, nebyl to kulový blesk, ač mnohé tomu nasvědčuje. Byl to Špinifiks, stanuvší před Hirlandou se zcela definitivními pocity. 5. obraz: V rezidenci nebožtíka otce ------------------------------------------------ŠPINIFIKS: Nastavte uši nechť pravdu slyší poslouchejte panny mládenci malí velcí pozorujte Vy kteříž rodiče máte běda vám kdož je hněváte ŠPINIFIKS, H IRLANDA: Vy kteříž rodiče máte běda vám kdož je hněváte 27 ŠPINIFIKS: Ach běda těm všem bezbožným dětem kdo svých starších poslouchat nechce zahyne těžce v krátkých časích tak jako i jedna dcera nedobrá a zlořečená Tak jako i jedna dcera nedobrá a zlořečená H IRLANDA : Vypadáte, jako byste mi nesl nějakou skvělou novinku. ŠPINIFIKS: Kníže Artuš odjíždí se svým lidem do boje, kdežto mladá paní je v outěžku, kněžno Hirlando. HEREC: V tomto okamžiku kněžna Hirlanda nedokázala potlačit své radostné pohnutí a trhavě zakvílela kdesi vysoko nad dvojčárkovaným cé. H IRLANDA : V outěžku... Kdežto pan manžel odjíždí... Mladá paní si tedy zaslouží alespoň mateřskou péči. Nemám pravdu? ŠPINIFIKS: Zajisté, kněžno Hirlando. H IRLANDA: Bravo, Špinifiksi. O to děťátko se postaráme sami. Předscéna -------------Jen Anežka osaměla S BOR : Hirlanda tam přijíždí Špinifiks už přešlapuje z roští temně vyhlíží Před vraty se domluvili tajná slova dodali pak jsou ti dva spiklencové na Anežku volali Anežko! ZPĚVAČKA: Vy se mi nelíbíte... 28 6. obraz: Před hradem knížete Artuše --------------------------------------------------ARTUŠ: Ještě v srdci připravím zahradu ještě z očí připravím k ní vodu tou budeš zalejvat kvítek krásný má Anežko štěpovat ANEŽKA: A to tu budu, Artuši, sama? ARTUŠ: Kráčím smutně od toho keříčku jedu jedu na vraným koníčku už musím na vojnu už tu s tebou má Anežko nebudu ANEŽKA: Láska to jest nejkrásnější růže ach jak smutné jest to loučení neláska jest přeukrutné zvíře které cosi zlého učiní Vojna s neláskou se družně druží vojna s láskou se zas nesnáší samotinká myslím na tu růži je mi ouzko div že nepláči ŠPINIFIKS: (k Anežce) Dobré jitro, paní... jakpak jste se vyspala? (k Hirlandě) Dovolte, paní kněžno, abych vám představil... H IRLANDA : Není třeba, Špinifiksi, jako by se stalo. My už se přece známe, děvenko, viďte? Kdepak jsme se to jen potkaly? Ach ano, vzpomínám si... letním časem při krásném stromořadí... Předscéna -------------H EREC : ...šveholila ta stará dáma, zatímco ve svých myšlenkách jako hrůzostrašný gigantický pavouk osnovala pletivo své pomsty. ZPĚVAČKA: Byli jsou tam jako doma skoro čtyry neděle znalí byli ve způsobu žertovali vesele A když přišla ta hodina chlapečka porodila Anežka do mdlob upadla o ničem nevěděla Tehdy obá spiklencové čeledi podplatili a nebohé pacholátko do lesa vykázali H EREC : Píseň praví, že se ta ohavná věc udála právě takto a ne jinak, a nám nezbývá než uvěřit. Leč přenechme vykázané pacholátko zatím svému osudu a pozorujme oba ničemy, kterak po oné zlotřilé noci tráví na lačno svou ranní siestu: 7. obraz: V rezidenci nebožtíka otce ------------------------------------------------H IRLANDA : A teď zčerstva vyklopte, kolik za tu špinavost ode mne chcete. ŠPINIFIKS: Nemůž žádný pochopiti co člověk zkusí pracně svůj chléb a svou živnost dobývat musí Časně ráno vstávati čilou práci konati zrnko zasít nechat vzklíčit i zalívati H IRLANDA : (platí) Stačí? ŠPINIFIKS: To jest ještě všechno málo té jeho práci předce nemá uděláno všem pro rekraci Nevím jaká v tom chyba aneb jaká příčina když někdo z něj živ být musí pravda jediná H IRLANDA : Špinifiksi! Copak kradu? ŠPINIFIKS: Já jsem to neřekl, paní kněžno. Třebaže se mezi vašimi poddanými proslýchá hodně podobný názor. H IRLANDA : Ta slota! Ta lůza! Ta chamraď! Tak to vidíte... nikdo mě nemá rád a vy na mne takhle... Kolik chcete? ŠPINIFIKS: Summa summou celoročně pokoje nemá jak po polích tak po lesích dost se nadělá Velkou práci konati tělo své zhuntovati a předce jím leckdo jenom chce pohrdati H IRLANDA : Víc nedám! ŠPINIFIKS: S tím tu píseň uzavírám snad nechybí nic kdyby mě čas postačoval zazpíval bych víc Jenom si nemyslete že vy mne odbudete když ode mne ten chlebíček teplý nesete H IRLANDA : Jste větší padouch, než jsem prve doufala, Špinifiksi. Jste padouch k nezaplacení... A kdyby se ta věc vyzradila... ŠPINIFIKS: Ale paní kněžno... O dítko jest přeci bedlivě postaráno, neboť je již v tento čas v lese sežráno vlky! A není-li dosud sežráno vlky, zmrzne do zítřka! Oblékla jste mu tuším velmi tenkou košilku a vložila je do velmi tenké cíšky... H IRLANDA : Ano, Špinifiksi, a převázala jen velmi tenkým povijánem. ŠPINIFIKS: Vyšívaným, ano, vzpomínám si... Ha! A nebylo na něm něco vyšito? H IRLANDA : Ovšemže bylo, když byl vyšívaný. ŠPINIFIKS: Myslím monogram, nebo tak něco... H IRLANDA : Monogram? Ne! Ale... (Hirlanda se rozječí) Monogram tam nebyl, nýbrž přímo jakási celá věta, Špinifiksi! Předscéna že paní divnou nestvůru zrodila mu našeptal (Herec předvede nestvůru.) ZPĚVAČKA: Kdo jste, pane? Jenom se posmíváte... Teď je to nejvíc hrozné a vy se posmíváte... nevšimli si povijánu který mělo jich břímě Na tom povijánu bylo Anežkou vyšíváno Artuš Anežka rodiče bylo jest tam napsáno H EREC : Budiž stokrát chvála všem těm hedvábným nitkám, vyšívacímu bubínku a jehle v trpělivé ručce! Stalo se, že poviján – který mělo jich břímě – byl vyšit tak dokonale, že připomínal stručný záznam z matriky. Jich břímě mělo zkrátka kliku. ZPĚVAČKA: Špinifiks pak ke knížeti na bojiště ujížděl kníže právě v stánu seděl řešil vojenskou svízel Nastojte jak Špinifiks ten hanebně jej oklamal -------------------------ARTUŠ: Ó, Artuši! Tvé tělo jest notně zplundrováno a touží po čistotě. Nejlépe vše proklít a obrátit se na kavalci... Tos ty, příteli? ŠPINIFIKS: Ovšem. Buď zdráv. ARTUŠ: Proč na mne tak udiveně zíráš, příteli? ŠPINIFIKS: Hádám, že nejsi v stavu čelit ranám osudu... Raději odcházím, Artuši. ARTUŠ: Špinifiksi...! Tak co je? ŠPINIFIKS: Neřeknu. ARTUŠ: Ó, Artuši! Ani jsi nevzpomněl, kolikátého je dnes měsíce... A ona zatím, Anežka, má perlička zlatá... má syna, viď? Ale to je přece důvod k divoké veselosti! Kde mám svou polní láhev? ŠPINIFIKS: Nehledej svou polní láhev. Ta věc se má jinak, příteli drahá. Při měsíčku tam v háječku potkal mládenec dcérečku toho se však nenadál co se přihodilo dál Že to bylo děvče hezký vstoupil s ní ve stav manželský toho se však nenadál co se přihodilo dál A že mělo divné zvyky chtěl před lidma zatajiti toho se však nenadál co se přihodilo dál A že bylo naskrz špatný nebylo mu to nic platný toho se však nenadál co se přihodilo dál Dál se jářku přihodilo -------------ZPĚVAČKA: Slyš outrpná duše lidská a raduj se upřímně 8. obraz: Na bojišti 29 ARTUŠ: Zadrž! Jakou odpornou šlichtu mi tu servíruješ? Na tvé nevážné vtipkování... ŠPINIFIKS: Tak tedy poslouchej, Artuši. Tvé dítko... (Šeptá Artušovi nejmíň šest vět.) ARTUŠ: Ven, bídáku. A mou paní ať už víckrát nespatřím! Předscéna -------------ZPĚVAČKA: Ven bídáku a mou paní ať už víckrát nespatřím Kníže smysle omámený vzkřikl hlasem bolestným Špinifiks zpět na hrad cválal pravil rozkaz knížete by Anežka nemeškala samotna šla po světě Anežka se rozplakala rukama zalomila pryč do světa se vydala dvacet let tam pobyla H EREC : Kolik? Dvacet let? A to je dobře, to si uděláme přestávku. (Přestávka) DRUHÉ JEDNÁNÍ -----------------------------------------------------------Předscéna -------------ZPĚVAČKA: Anežka se odebrala ve své kruté nuzotě do služeb lakomé vdovy by unikla žebrotě Co pasačka stádo pásla totiž plných dvacet let až ji potkal mladý voják jenž se její bídy lek 30 Zanechav jí tam svůj kabát v kapse našla poviján který kdysi vyšívala a který děťátku dán Poznala že našla syna a to syna pravého upřímně se radovala ze srdéčka celého H EREC : Děje se v zeleném háječku. Anežka pase ovečky. 9. obraz: V zeleném háječku -------------------------------------H EREC : Copak? Ach jo. Já vím... Ty zatracené písničky... Já si z nich pořád dělám legraci, viďte? A to se nemá, viďte? Tak schválně: Poslouchejte chvilku se mnou. To je Anežka. A zpívá kousek nějaké milostné... ANEŽKA: Láska to jest nejkrásnější růže ach jak smutné jest to loučení neláska jest přeukrutné zvíře které cosi zlého učiní ZPĚVAČKA: Až nad tím srdce usedá... H EREC : Já bych to řekl asi jinak, ale v podstatě máte pravdu. To je totiž tak. Kdysi dávno, před dvěma třemi sty let, zpívali kramáři tyhle písničky na poutích, na jarmarcích nebo jen tak na nároží a jejich děj ukazovali přitom holí na obrazech. A aby si ty písničky získaly co nejširší oblibu, muselo nad nimi srdce usedat. Muselo tam být všeho o něco víc: Víc lásky, víc žalu, víc mordování. Ale občas tam tohle všechno bylo dodáno v tak pěkné podobě, že nám nezbývá než zapomenout na veškerou ironii... ANEŽKA: Ovečky bílé, beránci rohatí... vy bílá kvítečka v stráni. Potěšte srdéčko. VOJÁK (František): Chleba komisní a trunk vody to byly celé moje hody vzpomeň si matinko má drahá milenko jaké mám škody Sotva na buben uhodějí kulky a palaše střílení uši jenom hučí a už chudák skučí visí na třmeni Hyne tam koňstva překrásnýho zkáza je šatstva přečistýho ach rodiče milí že jste nás plodili do času zlýho ANEŽKA: Jaká je to smutná písnička. Vy zelené lesy, vy ji slyšíte. FRANTIŠEK: Kdybyste nás ach raději byli ještě dávno v lázni utopili vždyť co tam zbylo z nich rodičů překrásných zahynulých dětí Na svůj palášek hledím svého koníčka rukou hladím běž si můj koníčku pozdravuj matičku kam poběžíš nevím ANEŽKA: Komu jsi zpíval tu písničku, vojáku? FRANTIŠEK: Nikomu. Nikoho nemám. Utíkám z vojny, víš? Ale tady je krásně. ANEŽKA: Vždyť se tu posaď na chvilenku. A kam chceš jít, když nikoho nemáš? FRANTIŠEK: Sám nevím, co nejdále. Bude to divný špacír. Vždyť ani nevím, kde jsem se narodil. Jistý vandrovní mě našel v lese, a tak mě v nejoutlejším věku zachránil holý život. Ale ten vandrovní už dávno umřel a pak mě zverbovali... Máš tady pěkně, škoda, že už musím jít. Proč se tak chvěješ, dobrá ženo? Na, vezmi si můj kabát... ANEŽKA: Ne, není mi zima... FRANTIŠEK: Jen si jej vezmi, darmo by byl na překážku. Chytili by mne, poutečka dali, křížem sepjali... tak sbohem. ANEŽKA: Děkuju, vojáčku... HEREC: Takže jsme zase šťastně zpátky v příběhu, a věnujeme tedy pozornost dotyčnému darovanému kabátu: Anežka si jej skutečně oblékla a potom, zpola ostýchavě a zpola chvatně, v předtuše čehosi nesmírného – sáhla do kapsy. A výkřik, který následoval, výkřik zastřený štěstím a blížícími se mrákotami, byl tak veliký, že veškeré ovečky i beránci rohatí několik centimetrů leknutím nadskočili. ANEŽKA: V kapse má poviján, který jsem sama vyšívala!!! Předscéna -------------SBOR: Zatím ale poslechněte jaká byla novina knížete Artuše máti zlou duši vypustila H EREC : Poslední hodinka staré dámy byla pochopitelně – aby bylo spravedlnosti učiněno zadost – provázena vidinami agresivních hadů, armády potkanů s vyvinutým chrupem a tak podobně, to vše doplněno mlsně se olizujícími jazyky pekelnými. ZPĚVAČKA: Skonala jest v těžkých mukách od svědomí černého Špinifiks zas pozbyl peněz přišla bída na něho Nebožka víc peněz nedá tak si vzpomněl padouch ten že jest kdysi v dávných dobách býval skvělým mordýřem Za bandou dona Špagáta čile ihned odkvapil našel jest ho v černých lesích plány tajné mu pravil H EREC : Ano. Nad potemnělými lesy se právě vyhoupl bledý měsíc, aby ozářil obrysy jakési velmi podezřelé postavy. Zmíněnou postavu v číhavém nakrčení míjí jiný podezřelý stín, pak další a další, je jich tam celá horda, děsivě cení zuby, blýskají noži a spokojeně pomlaskávají. A nad tím vším veliký vůdce bandy Don Špagát, jehož existence v našem příběhu vnese trochu světla do tajů Špinifiksova původního – byť méně elegantního – řemesla. 10. obraz: V černých lesích ------------------------------------BANDITI: A a a – toť abeceda nekalého všeho žití taktéž toho živobytí a a a – toť abeceda Bé bé bé – polituj nebe všecky naše skutky děsné onehdá velmi otřesné bé bé bé – polituj nebe Cé cé cé – máme palice kudly ba i další zbraně prošpikují nevybraně cé cé cé – máme palice Dé dé dé – už sem někdo jde načež dupnem si s kuráží už se dejchat neodváží dé dé dé – už sem někdo jde DON ŠPAGÁT: Ajta, ajta! Zdá se, že sem někdo jde! BANDITI: Ajta... ajta... DON ŠPAGÁT: Zdá se, že má, medle, plnou kapsu bankocetlí...! BANDITI: ...medle... medle... DON ŠPAGÁT: Zdá se, že šel jinudy. BANDITI: ...šlaka... DON ŠPAGÁT: Nešel jinudy! Ha ha ha! BANDITI: Ha ha ha – toť chvíle blaha nejprv záda mu zmuchlujem pak ho zcela zkasírujem ha ha ha – DON ŠPAGÁT: Ha, persóno ošemetná! Dej sem! ŠPINIFIKS: Prosím? Ó ano, velice rád – pokud vám ovšem nevadí, že je má peněženka opět prázdná. BANDITI: Špinifiks...! DON ŠPAGÁT: Pojď na mou hruď, chlapče! A copak že jsi zase na mizině? ŠPINIFIKS: A jak ty, Done Špagáte? DON ŠPAGÁT: Já? Inu, už to neni, co to bejvalo... To bejvaly časy, pamatuješ? To bejvaly mordy... ŠPINIFIKS: Mám plán. DON ŠPAGÁT: Co nepovídáš? ŠPINIFIKS: Mám tajný plán. DON ŠPAGÁT: Tajný, říkáš? Tajný plán? Chlapci, zpívejte! A ty povídej... BANDITI: (zpívají, takže není rozumět, co Špinifiks Špagátovi říká) Cha cha cha – to jest útěcha když Špinifiks pikle kuje všecko se potom strefuje cha cha cha 31 DON ŠPAGÁT: Šlaka, Špinifiksi, to se to strefuje...! BANDITI: Šlaka... šlaka... DON ŠPAGÁT: Zpívejte, zpívejte! Předscéna -------------ZPĚVAČKA: Navedl Dona Špagáta i ty jeho bandité aby dneska zdrancovali hrad knížete Artuše H EREC : A kníže Artuš? On si to nechal jenom líbit? On nevyběhl do mezipatra a nestrhl tam ze stěny památeční dýku, aby s ní pobodal tu bandu ničemnou? Žel, nevyběhl, nestrhl a nepobodal. A hlavně nebyl vůbec doma. Jeho partie biliáru v nedalekém hostinci byla ten večer drsným žertíkem tajného plánu padouchova. Domů přišel – běda – někdo docela jiný. Kdosi neskonale blažený, poviján v ruce výmluvně třímající... ZPĚVAČKA: A teď ale poslechněte co se stalo strašného Anežka na ten hrad spěchá již vstoupila do něho 11. obraz: Na hradě knížete Artuše ----------------------------------------------MÁRY: Kdopak jste a copak nám nesete? ANEŽKA: Já jsem Anežka, manželka Artušova. MÁRY: Ó, nejste vy ta paní, o níž se povídá, že našemu pánovi porodila před dvaceti lety nějakou podivnou nestvůru? ANEŽKA: Ano, to jsem já. MÁRY: To to utíká, viďte... ANEŽKA: Tvůj pán není doma? MÁRY: Ne, není... A jak se pořád máte? ANEŽKA: Kde je tvůj pán? MÁRY: V nedalekém hostinci, paní. Hraje tam dnes s panem Špinifiksem biliár. ANEŽKA: Aha. Co se dá dělat. Počkám zde na něj. 32 MÁRY: Ó, tak to nevím, paní, jestli vás tady smím nechat. Když se povídá, že jste mu porodila před dvaceti lety nějakou podivnou... ANEŽKA: Co se povídá, to se povídá a ty mne tady koukej nechat. Přináším mu skvělý důkaz o své nevinnosti. Předscéna -------------H EREC : Anežka se jala u okénka rozdírat své srdce jistou nehynoucí vzpomínkou. Služebná Máry naopak s fortelností sobě vlastní vycídila lampu, přilila do ní petroleje a zapálila knot, neboť se smrákalo. Ale žádná z obou žen netušila, že tak nastal večer, večer s velkým V, večer plný hrůzných příhod a krvavých překvapení. ZPĚVAČKA: Don Špagát žebronil u vrat že jest chudý vandrovník když služebná otevřela s bandou svou do hradu vnik 12. obraz: Před hradem knížete Artuše ---------------------------------------------------ANEŽKA (hlas zevnitř): Samotinká sedím u okýnka svou práci vykonávám spatřím hocha okolo mne jíti kterýž kadeřavé vlasy má DON ŠPAGÁT: V tomto jarním čase projdu se po lese abych ztrápenému srdci mohl učinit regraci radost je vratká jakož i krátká ANEŽKA (hlas zevnitř): Kýž tě vidím hochu kadeřavý kýž tě vidím brzy jíti zas tvůj obrázek přede mnou se staví nevidím tě ale slyším hlas DON ŠPAGÁT: Radost vratká protož zkrátka otevř vrátka ANEŽKA (hlas zevnitř): Když nevím, kdo to tluče... DON ŠPAGÁT: Jsem chudý vandrovní. Au! Taky mě nějak bolí tadyhle lopatka...! ANEŽKA (hlas zevnitř): Máry! Je tady nějaký chudý vandrovní a je nemocen, otevř mu vrata a pusť ho do šláfcimry. MÁRY (hlas zevnitř): Už běžím, milostivá paní... Óóó! Paní! Paní! To není chudý vandrovník a není nemocen! Jsou to nějací zakuklenci, jsou čilí a zdrávi a chtějí mně cosi zlého učiniti! Óóó, óóó, zběsile mě sekají, paláškama rubají... Mně snad není dobře. Předscéna -------------ZPĚVAČKA: Ach přesmutné podívání co Don Špagát počínal každé duši bez pardonu nos i uši uřezal A když všecko zmordovali do kradení se dali ubohou Anežku zatím při životě nechali Zasedla ta banda k stolu a počala hodovat neb Anežka musela rum englišpitr nalejvat 13. obraz: Na hradě knížete Artuše ----------------------------------------------BANDITI: Ká ká ká – támhle utíká valíme se celým hradem nikdo neupláchne zadem ká ká ká – támhle utíká ANEŽKA: Óóó. DON ŠPAGÁT: Copak je jí? Snad neomdlela? No nic, chlapci, nevadí. Tu si necháme až nakonec. BANDITI: El el el – tamtomu namel tento už si nesmí ceknout chcem ho taky semhle seknout el el el – navždy odešel En en en – to máme zas den oudy k podlaze se kácej kdež pokojně vykrvácej en en en – to máme zas den To zas bude na krchově husto. ANEŽKA: Ach? DON ŠPAGÁT: A hele, milostivá se probudila? To je zas den, viďte? BANDITI: Er er er – bankocetle ber zlato a klenoty fešný žádné cingrle falešný er er er – bankocetle ber ANEŽKA: Ale co to vlastně děláte? DON ŠPAGÁT: Ani se radši neptejte, milostivá paní... ANEŽKA: Vy mordujete...! Vy kradete...! DON ŠPAGÁT: Slyšeli jste to, chlapci? Ta je, co? Ta má někdy tak šikovný řeči, že bych to poslouchal porád. BANDITI: Es es es – zhyneš jako pes nejdřív nám sklenice podej rum a englišpitr dodej es es es – zhyneš jako pes (Anežka nosí občerstvení) BANDITI: Té té té – co ještě máte žíznivá jsou naše hrdla nebuďte madam natvrdlá Té té té – ještě repete Ú ú ú – pijeme rumu pijem rumu englišpitru nenecháme ani litru ú ú ú – pijeme rumu ú ú ú – pijeme rumu úúú DON ŠPAGÁT: Ale no tak, chlapci... víte že to nerad vidím... BANDITI: ...šlaka... šlaka... DON ŠPAGÁT: No proto. A nyčko drobet kafé! Zdá se, že ho ti chlapci potřebujou...! Předscéna -------------H EREC : S písničkou na rtech popadla Anežka svůj kafemlejnek a měkce jej pohladila. Ukázalo se, že tento láskyplný počin, tato malá prodleva děje řítícího se kupředu bezhlavou rychlostí, nasměroval náš příběh na cestu absolutní tragedie. ANEŽKA: (mele kafe) Tuším, že bych to kafe měla hostům bedlivě osladiti... Ano, ano. Tak, tak. Hodím jim tam utrejch. 14. obraz: Na hradě knížete Artuše ----------------------------------------------Banditi: (pijí kafe) Vé vé vé – to jest to pravé kafíčko jest velmi zdravé pro čilé i pro churavé vé vé vé ... BANDITA: Au au au! Auvéééé... DON ŠPAGÁT: Copak, chlapče, copak? Copak tě tak zrychtovalo? Vypadáš namouduši jako umrlec... (Bandita skoná.) Vidíte, chlapci? A je to. Už má dost. Koho by napadlo, že jednou takhle špatně skončí... ŠPINIFIKS: Jsem tu! BANDITI: Špinifiks! DON ŠPAGÁT: Pojď dál, chlapče, pojď dál. A pozdrav hezky mladou paní. ANEŽKA: Dobrý den, pane Špinifiksi, nevíte náhodou, kde je Artuš? Neviděla jsem ho dvacet let. ŠPINIFIKS: V nedalekém hostinci, paní. Čeká tam na mne s rozehranou partií biliáru. ANEŽKA: Aha. Co se dá dělat. Nechcete kafíčko? Poslužte si prosím. (Špinifiks pije kafe.) DON ŠPAGÁT: Jak říkám, chlapci byli jako rtutě. Řek bych, že dneska mají namordováno do foroty. Jen tady ten nějak ... koukej ... nevíš, vod čeho to má? Prve byl celej říčnej... jestli se tu nenastyd... BANDITI: Ypsilon – toto je náš skon konali jsme tuze směle teď jsme na tom zcepeněle ypsilon – toto je náš skon DON ŠPAGÁT: Ale chlapci, chlapci, co je to dneska s váma? Všici jste mi tady skápli a mně taky nejni dvakrát nejlíp... Au! Jako by mě červové šerední pajšlem prolejzali... Ouvé! Zdá se... že je po mně. Zet zet zet – smrt po mně leze tak vypouštím ducha svého 33 z toho těla špásovného žet žet... Že by? No ne... No ano! Teď jsem ale připadl na myšlénku. Ha persóno ošemetná! Pojď sem! Chlapcům se nějak nelíbíš...! Ano, ano, přisypalas nám do kafe utrejch! Dal sis kafe, Špinifiksi? ŠPINIFIKS: Dal jsem si kafe, Done Špagáte. DON ŠPAGÁT: Jak se cejtíš, Špinifiksi? ŠPINIFIKS: Skonávám, Done Špagáte, a dokonávám... Ale taky pamatuju, že jsem kdysi býval skvělým mordýřem! ANEŽKA: Ach! (Výstřel, Anežka padá.) Artuši, Artuši! Však my se ještě oba setkáme! (Špinifiks a Don Špagát padají.) Předscéna -------------H EREC : A byla noc. Černá, ze všech nejčernější. Pampelišky v zámeckém parku už dávno vypnuly svá žlutá světýlka, ptáčkové na agátu už dávno ustali ve svém švitoření a v knížecích salónech zvolna vychládaly bohatě nakupené mrtvoly. Ale na opuštěné ulici dochází ještě k jednomu zajímavému setkání. ZPĚVAČKA: Kníže Artuš nebyl doma když se tam drancovalo cestou domů potkal hocha jak on kadeřavého 15. obraz: Před hradem knížete Artuše ---------------------------------------------------ARTUŠ: Ó, Artuši, Artuši! Už tolik let tu naplano okouníš, a kde nic, tu nic... Kdybych jen, Anežko, věděl, kde tě mám hledat. Tak bych tam stejně asi nešel, ach jo. FRANTIŠEK: Říkal jste něco, pane? ARTUŠ: Já? FRANTIŠEK: Ano, vy... ARTUŠ: Ach tak. Asi jsem přemýšlel nahlas, mládenče, to už tak opuštění lidé dělávají... 34 FRANTIŠEK: Vás tedy někdo opustil? ARTUŠ: Vlastní žena, hochu. To je, viď? Totiž... Vyslal jsem ji pryč... Vyštval a vyhodil, tak. A teď je můj dům zcela prázdný. Jen ta trocha služebnictva, ale to se nepočítá. FRANTIŠEK: Velmi vás lituji, pane. ARTUŠ: Dobře děláš, mládenče, moc dobře. Předscéna -------------H EREC : Závěrečnou epizodu našeho příběhu nabízíme pouze divákům s duší statečnou, udatnou a neochvějnou. Labilnějším povahám doporučujeme, aby zatím rozjímaly nad širokým odkazem kramářských písní. Nad jejich hranatou neumělostí, nad jejich půvabnou naivitou i nad sentimentalitou, která v těch písničkách časem přeroste v parodii sebe sama... ZPĚVAČKA: Mládenec pak doprovodí knížete až v rodný dům myslejí že velmi pustý nevěří však svým zrakům mrtvá těla na hromadách pod stolem i pod skříní kníže za srdce se chytí půlnoc právě odbíjí 16. obraz: Na hradě knížete Artuše ----------------------------------------------FRANTIŠEK: A vy říkáte, že je váš dům zcela prázdný? ARTUŠ: Jaký je dnes tady divný nával... FRANTIŠEK: Hlava na hlavě, pane. ARTUŠ: Špinifiksi! Příteli drahý! To bych se tě dnes načekal v hostinci nedaleko odsud... Proč jsi se mnou raději nedohrál tu partii biliáru? (Odbíjí půlnoc.) ZPĚVAČKA: Náhle z šera jeho paní v rouše bílém oděná z té osoby na Artuše vane zima studená FRANTIŠEK: Co je vám, pane? ARTUŠ: Ale nic, to nic, lépe řečeno, trochu slabo. Jako bych kohosi támhle zahlédl. Nikdo tam nestojí, mládenče? FRANTIŠEK: Všichni leží, pane. ARTUŠ: To jsem rád. Nuže, kde jsme to přestali? FRANTIŠEK: Zdá se vám, že tam někdo stojí. ARTUŠ: Ne ne ne! Naopak! Jedna postava vstává, znamení mi rukou dává...! DUCH (Anežka): Samotinká sedím u okýnka svou práci vykonávám ARTUŠ: Koho mi jen připomíná? Spatřím hocha okolo mne jíti DUCH: kterýž kadeřavé vlasy má ARTUŠ: Snad nejsi Anežka, má ubohá žena? DUCH: Jdu si pro tebe. Jsem její duch. Když tě spatřím hochu kadeřavý tenkrát je mé srdce veselý Juch! FRANTIŠEK: Vám není dobře, pane. ARTUŠ: Anežko zlatá! Kdes byla a co se ti to přihodilo? Kdo ti to udělal? Já nešťastník! Tohle nepřežiju! FRANTIŠEK: Pane, pane, s kým to mluvíte? Máte horkost, pane! ARTUŠ: Ano, Anežko, já chci taky umřít. Kde máme náš utrejch? Miloval jsem tě celá léta. DUCH: Ale nemiloval. ARTUŠ: Ale miloval. Tak kde máme ten utrejch? DUCH: Došel! A neříkej, prosím tě, žes mě miloval... Náš syn – ARTUŠ: Jaký syn zase? Víckrát už nemluv o tom nešťastném ohavném stvoření! DUCH: Tohle je náš pravý syn! A zde je poviján, který měl v kapse svého vojenského kabátu. ARTUŠ: To není možná. DUCH: Je. ARTUŠ: Jak že se jmenuješ? FRANTIŠEK: František. ARTUŠ: Františku...! FRANTIŠEK: Vám je opravdu hrozně zle. ARTUŠ: Nech mě domluvit, já pospíchám! Přišel si pro mne duch tvé matky. To byla ona, podívej... Františku...! Synu...! Jsem tvůj otec, žel jen nakrátko. (umírá) FRANTIŠEK: Ta dobrá žena zde a ten nešťastník po jejím boku... Anežka a Artuš? Ze žalosti rychle tuto píseň zavírám a všem mojim kamarádům dobrou noc dávám. Anežka a Artuš, rodičové moji, jak stojí psáno v povijánu. ZPĚVAČKA: Z toho vemte naučení kterýmž vás napomínám abyste zlé nečinili H EREC : Kam jdete... Počkejte přece...! A byla pryč. Venku zrovna troubil autobus, řinčela tramvaj nebo mně možná zvonilo v uchu. Přeslechl jsem, že by ještě něco řekla. 35 A OS L O Do OUT BY L e n J KY Al por uan : e f An ons lo o n So Ros Inéz a ch ina a an nta dě la PUTOV DONA aneb EPIDEMIE SEVILLSKÁ 36 PRVNÍ DĚJSTVÍ -----------------------------------------------------PROLOG -------------- ALFONSO: Ano, přátelé, tento úder byl smrtící a vy jste svědky tragedie. Tragedie o magickém svůdci žen, jehož putování se, doufám, chýlí ke konci. LEPORELO: (zametá) Proč je mi to souzeno? Proč já musím pořád tohle dělat? Vždyť já bych nemusel. Nebo musel? Proč je mi souzeno zametat po něm to svinstvo? ALFONSO: Jste v pokoji dona Juana. Předměty, které zde vidíte, jsou němými svědky jeho zločinů. LEPORELO: Pentličky. Kytičky. Hřebínky. Prstýnky. ALFONSO: Ten chlap s tím koštětem je Juanův sluha Leporelo. Myslí si, že tu nejsem... Jsem předmět, který nevidíte. LEPORELO: Šminky. Sponky. Kudrlinky. Opičinky. Svinstvo. ALFONSO: Myslí si, že tu nejsem. Aspoň mne zatím nejmenoval. LEPORELO: Děvčata, děvčata. Vy mi dáváte po ránu zabrat. ALFONSO: Jsem předmět, který nevidíte. Hlavní předmět tragedie. Věc. Nic pěkného, prosím, ale je to tak. Zameť ještě před pánovým prahem, Leporelo! LEPORELO: Něco mi říká, abych ještě zametl před pánovým prahem! (Otevře dveře a dovnitř vpadne mrtvý Alfonso.) A co je tohle zase? ALFONSO: Tak to jsem já. Ano, jsem mrtvola za dveřmi a dějství první může začít. První obraz: Juanův pokoj ------------------------------------LEPORELO: Vzbuďte se, pane. Tohle já po vás uklízet nebudu. JUAN: Isabelo. LEPORELO: Já nejsem žádná Isabela. Vzbuďte se! Dobré ráno! JUAN: Dobré, dobré, a proč se tak mračíš, Mirando? LEPORELO: Vzbuďte se, pane! Jsem Leporelo, váš sluha. Od nepaměti váš sluha! JUAN: Ano. Ovšem. A já jsem don Juan, ten populární Španěl. Taky od nepaměti. LEPORELO: Jeden z nejpopulárnějších, pane. O vás by se daly psát knihy. A taky že se o vás píší. Od nepaměti... JUAN: Ano. Já vím. A kdopak je tohle? LEPORELO: To je přece pan Alfonso, pane. JUAN: Takový slušný člověk. LEPORELO: A hodný člověk. A vážený člověk. JUAN: A na slovo vzatý odborník. LEPORELO: Ano. Pan Alfonso je odborný felčar, lékárník, lidumil a badatel a teď tu leží jako kus hadru. JUAN: Ale proč? Kdo mu to udělal? LEPORELO: Tak tohle, pane, já po vás uklízet nebudu. (Někdo klepe.) JUAN: Tak jdi otevřít. (Leporelo odejde, Juan opět usíná.) ALFONSO: Vrahu. JUAN: Máš bílé ruce, Lukrécie... (nevědomky uchopí Alfonsovu ruku) Br. Ty jsou ale bílé... Kdo mu to asi udělal? ALFONSO: Nedělej se. Vrahu. LEPORELO: (za scénou) Kdybyste, slečno, počkala ještě chvíli venku. Můžete se tu zatím třeba přezout. Gruntujeme, víte? (vejde) To je slečna Anna! Považte! Kdyby to tak věděla! Kdyby ho tu zahlédla, chudinka malá... ALFONSO: Anna...! Anna je moje sestra. LEPORELO: (uklízí Alfonsa do skříně) Proč je mi to souzeno? Proč já musím po vás uklízet to... ANNA: Juane! Vstávejte! Už je ráno! ALFONSO: Má ubohá sestra. Taky si myslí, že tu nejsem. JUAN: Ty, Anno? Ty jsi přišla? ANNA: Přišla. Já jsem přišla, Juane! JUAN: Ty jsi... ANNA: Přišla! JUAN: Ty jsi přišla s kufrem, Anno? ANNA: Stalo se, že má nevinnost tu vzala za své. A padne-li španělská nevinnost, je to horší, než když se zřítí obrovitá tvrz. LEPORELO: A jejej. Už ji to zas bere, ta její ctnost. To zas budou orgie. ALFONSO: Byl jsem tu zabit úderem tupého předmětu do lebeční kosti, sestřičko moje! A díky tomuto osudnému úderu je mi dopřáno zveřejnit tvé slzy, zvednout před tímto fórem varovný prst a současně jím poukázat na výsledky své dlouhodobé práce. ANNA: Stěhuji se k tobě, Juane. Bude to tak mnohem lepší. Kdyby se Alfonso dověděl, že jsem tu jednou ztratila... JUAN: Ty jsi tu něco ztratila, Anno? ANNA: Cože? Juane! Juane...! Juane...!? JUAN: Uklidni se, Anno. A v klidu mi to pověz. ANNA: Tak! On už ani neví, co jsem tu... LEPORELO: Je nepořádná, pane. Ale my ne! My máme rádi pořádek, slečno! A teď zrovna gruntujeme, jestli vám to nevadí. JUAN: Tak takhle nemluv, Leporelo. A radši honem slečně pomoz. LEPORELO: Kytičky. Pentličky. Hřebínky. Prstýnky. JUAN: Nic nepřehlédni, Leporelo! Bude to nejspíš nějaká drobnost. ANNA: Drobnost! On tomu říká drobnost! Připraví děvče o to nejcennější a... JUAN: Jakže...? 37 ANNA: Jak asi! LEPORELO: Jestli mluví pravdu, tak to nemá cenu hledat. JUAN: Snad už neodcházíš, Anno? ANNA: Padouch. Zlosyn. LEPORELO: Zdejší kláštery jsou prý velmi pěkné, pane. Všude čisto, útulno, na zemi dlaždice, na stěnách táflování... JUAN: Dlaždice? A nestudí to? Není tam zima od nohou? ANNA: Ten prevít! Zločinec je to! LEPORELO: Prý to tam vytápějí kamny, pane. JUAN: Kamny? Tak to je dobře. A co strava? ANNA: A z profilu vypadá jako debil. JUAN: Slušná, viď? Slušná strava. Nu což, škoda, že tak spěcháš, tak sbohem a napiš mi někdy, Anno... ANNA: Nedotýkej se mě! (Pauza.) JUAN: Tak pozor. Poslyš, Leporelo, já tohle nemám rád. LEPORELO: Já vím. Ale zapomeňte na to. JUAN: Tohle, víš? ANNA: Nesahej na mne! JUAN: Jak mi tohle některá řekne... ANNA: Nech mě, sakra! JUAN: ...tak jsem až na další docela ztracen. LEPORELO: Pane! Ona to už možná o vás taky ví. Možná vám to dělá naschvál. Třeba se jí do kláštera vůbec nechce! Třeba je mazaná, pane. ANNA: Kam že se mi nechce? Půjdu se třeba utopit, ale ať mě už konečně pustí! JUAN: Nedělá mi to schválně. To bych poznal. Anno... LEPORELO: Přišla s kufrem! A teď chce odejít... Dobrovolně, pane! JUAN: Ten pohled... Leporelo, to je pohled, vidíš...? Ty krásné rozzlobené oči... Leporelo, ona mě snad nechce nebo co... LEPORELO: Pane! Prosím vás! Zapomeňte na to! 38 JUAN: Tak proč mi utíká... LEPORELO: Zapomeňte na to! Zapomeňte, že jste ten nesmyslný lovec. Aspoň dneska, aspoň teď, v tuhle chvíli, teď tady máme úplně jinou práci! JUAN: Zůstaň, Anno. Prosím... Pojď, dej sem ten kufr... (Pootevře skříň, mrtvola vypadne.) LEPORELO: Tam ne! JUAN: Tam ne. ALFONSO: Vrahu! Vrahu! Vrahu! LEPORELO: Pomozte mi s ním! JUAN: Odpočiň si už, Leporelo. Zdřímni si trochu. LEPORELO: Jak chcete, pane. ALFONSO: Anno! Sestřičko Anno! Podívej se ke skříni! JUAN: Má milá! ALFONSO: Kdepak. Ta snad má oči jen pro toho lumpa. ANNA: Znám tě, Juane. Jsi ten nejodpornější chlap... JUAN: Tak proč mi utíkáš? ANNA: Jsi podvodník a sprostý lhář... JUAN: Tak proč mi utíkáš? ANNA: Jsi sobec, necita a blázen. JUAN: Polož ten kufr tady na zem. ANNA: Jsi... Pomůžeš mi to vybalit? INTERMEZZO --------------------JUAN: Tak copak jsi nám to přinesla, Anno? ANNA: Tři čtyři kabáty aby nás nezáblo Rukavice JUAN: A pro mě těšení Snad mi tě nezmění světlo denní ANNA: Tři čtyři košile a snítku jalovce na Vánoce JUAN: A pro mě mámení a pro mě mámení ANNA: Tři čtyři sukýnky od mojí maminky JUAN: A pro mě kopyta ANNA: A pro mě mámení JUAN: Dosyta Dosyta ANNA: A pro mě zjevení JUAN: A laň je zabitá ANNA: A pro mě těšení a pro mě těšení JUAN: Leporelo! KONEC INTERMEZZA ----------------------------------------------ANNA: A pro mě těšení... LEPORELO: Prosím, pane? JUAN: To tu chceš tu mrtvolu takhle nechat? LEPORELO: Nechci. Musíme ji odnést, pane. Odstranit. JUAN: Čert ví, co se s nezvanými nebožtíky vlastně dělá. ANNA: A pro nás těšení... snad nám je nezmění světlo denní... LEPORELO: Takoví mrtví se obvykle rolují do koberce a vynášejí z domu, pane. JUAN: Tak roluj, Leporelo, roluj! ANNA: Tři čtyři košile a snítku jalovce na Váno... Co to děláš s tím kobercem, Juane? JUAN: Gruntujeme. ANNA: Byl špinavý? Vy s ním odcházíte? K pradleně? JUAN: Ano. Ovšem. K pradleně. (odejdou) ANNA: Tři čtyři kabáty aby nás nezáblo Rukavice Přestavba na druhý obraz ----------------------------------ALFONSO: Vážení přátelé! Stalo se, že jednoho dne navštívil mou lékárnu pobledlý muž, jehož prsty se křečovitě svíraly, oči těkaly a zuby skřípaly, což jsou příznaky stavu úzkosti a bezmezného vzteku. Blábolil cosi o své ženě a jakémsi rošťákovi a žádal si otrušík. Tak to ne, pane! A zamknul jsem jed do šuplíku. Druhý den vešel další muž se stejnými příznaky a se stejnou žádostí. Třetí den další... A společným jmenovatelem jejich neštěstí bylo jediné jméno: Don Juan. Druhý obraz: U řeky ---------------------------JUAN: Sedl si lovec. Pod jalovec. Tak. A co teď? LEPORELO: Co já vím, tak se za tohoto sucha nežádoucí mrtví házejí do moře. JUAN: Anebo do řeky. LEPORELO: Do moře, pane, to je hlubší. JUAN: Do řeky, Leporelo, poněvadž v Seville teče řeka. LEPORELO: Jak myslíte, pane. (Hodí koberec do řeky. Je to mělčina. Koberec je vidět nad hladinou.) JUAN: To snad není ani potok...! LEPORELO: Za tohoto sucha se nežádoucí mrtví házejí do moře, protože je hlubší, pane... ALFONSO: Začal jsem dona Juana navštěvovat. Abych mu domluvil jako přítel. Abych mu ledacos objasnil. A chtěl jsem, aby se mi svěřil... JUAN: Leporelo!! LEPORELO: Nedívejte se tam, pane! JUAN: Někdo sem asi přichází, viď Leporelo... LEPORELO: Ano, někdo tu za námi stojí a vy se nedívejte. JUAN: Asi nějaká žena, viď, Leporelo? A já se nedívám. Protože ji v této situaci nechci ani vidět. Dobrý den, slečno. ALFONSO: Nepopírám, že jsem byl částečně zvědav na praktiky, jichž vůči ženám používá. Ne, že bych tím chtěl něco získat, to rozhodně ne... ale... INÉZ: Dobrý den. LEPORELO: Tak, pane. Učinil jste zdvořilosti zadost a dál už na slečnu nemluvte. Když si jí nebudete všímat, odejde za chvíli sama. JUAN: Na shledanou, slečno. LEPORELO: Dobře. Teď jste jí to dal. JUAN: Nebo snad paní...? INÉZ: Kdepak! Říkejte mi Inéz... JUAN: Inéz... INÉZ: Potřebujete ten koberec vyprat? LEPORELO: Ne! Ani za nic! JUAN: Má drahá Anna, ta má vždycky pravdu! Říkala, že jdeme k pradleně, a už jsme u pradleny. INÉZ: Ale já nejsem pradlena. Já jsem kloboučnice. Kloboučnice Inéz. LEPORELO: Tak podívejte se, kloboučnice Inéz. Každá kloboučnice má moc práce, to jinak nejde. Vsadil bych se, že máte doma celé štosy dyftýnu a lidem kvůli vám už půl hodiny táhne na hlavu. Místo abyste se chopila díla, tak se nám tu producírujete, koulíte po nás očima, div vám nevypadnou z důlků, vlníte se nám tu jako kobra... INÉZ: No tohle! Co si to...! (odejde) LEPORELO: Vidíte to, pane? Takhle se na ně musí. Urazit je hned na začátku. Zničit, zdeptat, znemožnit a je klid. A je... ALFONSO: Co si to k ní dovoluješ, Leporelo? (Koberec se ve vodě rozvíjí. Na mrtvolu je strašidelný pohled.) LEPORELO: Klid. Klid... Jen klid, Leporelo. JUAN: Nějak se nám rozbaluje, podívej. ALFONSO: Leporelo! Leporelo! Leporelo! LEPORELO: Cože? Co? Co jste? ALFONSO: Ty mě slyšíš, Leporelo? LEPORELO: Trošku. Trošku ano. ALFONSO: No ne. A vidíš mě? LEPORELO: (pro sebe) Ježišmarjá, ten je velký. ALFONSO: Jsem duch pana Alfonsa. JUAN: (si prohlíží mrtvolu ve vodě) Ten vypadá... Jako sumec! LEPORELO: Co mi chcete?! ALFONSO: Co si to k ní dovoluješ, Leporelo? LEPORELO: Ke komu? ALFONSO: Totiž... chci říci... Moc věcí se mi nelíbí, Leporelo! LEPORELO: Já vím! ALFONSO: Takhle by to dál nešlo, Leporelo! LEPORELO: Já vím, já vím... ALFONSO: A máčíte mě ve vodě, Leporelo! LEPORELO: Já vím, já vím... JUAN: A co víš? Proč pořád opakuješ, že víš? LEPORELO: Vy ho nevidíte? JUAN: A koho? 39 ALFONSO: Nevidí mě. Ani mě neslyší. Už jsem to na něj taky zkoušel. LEPORELO: Tak proč já? Proč jenom já? ALFONSO: To je záhada, kterou teď na místě nevyřeším. LEPORELO: Pane! Hovoří ke mně pan Alfonso. Nevíte, proč se neobrátí na vás? JUAN: Nevím. Třeba ti lépe funguje svědomí. LEPORELO: To snad ne. To bych si radši dal pár facek. ALFONSO: Leporelo! Leporelo! Leporelo! LEPORELO: Ano, slyším, ano. A já už vím, co uděláme, pane Alfonso, my vás teď pěkně opatrně vyjmeme z té vody a odneseme vás na hřbitov. Je tam jedna stará opuštěná hrobka a ta se vám bude hrozně líbit. Je taková veliká... nádherná... a mramorová... JUAN: To bude vlastně nejrozumnější. Hřbitov je kousek odtud. Dělej! (Vytahují koberec s Alfonsem na břeh.) LEPORELO: Vidíte, pane Alfonso, jak jste teď pěkně umytý. Prokoukl jste, prokoukl. JUAN: Nech si ty řeči a zatáhni trochu. Je těžký jako žok. LEPORELO: Co říkáte, pane Alfonso. Kde jste? Vy už se mi nezjevujete? ALFONSO: Leporelo! LEPORELO: Jen vám člověk slíbí mramorovou hrobku, už se mu nezjevujete. (na mrtvolu) S vámi už je to horší... JUAN: Roluj! LEPORELO: Kouká. Kouká pořád. Prokukuje. JUAN: Ten koberec je teď nějaký menší. Že by se srazil? LEPORELO: Řekl bych, že spíš pan Alfonso máčením přibral na objemu. Nacucal se, chudák. A někdo sem jde. JUAN: To je Inéz! Inéz se sem vrací! To je náhoda! 40 LEPORELO: Nešlapejte na pana Alfonsa. Rolujte! Rolujte rychle! JUAN: Inéz... LEPORELO: Lehněte si taky, pane. Zkusíme dělat, že se tu všichni tři opalujeme. Na koberec, rychle! Tak. Žijeme sice v době, kdy se tato disciplína ještě příliš neprovozuje, ale nic chytřejšího mě nenapadá. INÉZ: To jste zase vy? Přišel za vámi kamarád, že? A proč ležíte u vody a necháváte na sebe svítit slunce? Vždyť vám zhnědne kůže! LEPORELO: To právě chceme. Promyšleně pracujeme na odpudivém zjevu, aby se nám ženské vyhýbaly obloukem. INÉZ: Ten váš kamarád... je moc podobný někomu, koho znám. LEPORELO: Ale jděte! Jděte dělat klobouky, kloboučnice! INÉZ: Dnes už mám všechnu práci hotovou... Nesu ji právě... Ne. Není to on. Tenhle je tlustší. Nejste náhodou bratr pana Alfonsa? Nejste? LEPORELO: Jdete pryč! Kšc! INÉZ: Nebo aspoň bratranec? Ne? LEPORELO: Kšc! INÉZ: To je nemluva, že? A že je tak bledý? LEPORELO: Aby nebyl bledý, když mu tady zacláníte! Pane, nemá ona pod tou sukní dřevěnou nohu? Zapíchla se s ní nad nás do trávy a ne a ne se pohnout! JUAN: Leporelo, mě se ty tvé urážky nelíbí. Vždyť je to žena! A nemůžeš přece vědět, jestli to není zrovna ta pravá žena pro mne. LEPORELO: Pro vás? Pro vás, pane, není žádná žena ta pravá. To je dávno zjištěno, doloženo, potvrzeno a všechny vaše další experimenty se ženami jsou jen ztráta času. JUAN: Odpočiň si, Leporelo. Zdřímni si trochu. LEPORELO: Už? JUAN: (odvádí Inéz od Alfonsa) Vy ale umíte šít krásné klobouky, Inéz. Komupak je nesete? INÉZ: Tenhle právě nesu panu Alfonsovi... a tenhle... Líbí se vám? JUAN: Moc. INÉZ: To jsem ráda. To je klobouček pro mého José. On má dneska svátek, víte? Ušila jsem mu jej... JUAN: ...z lásky. INÉZ: Vy jste to poznal? JUAN: Dala jste na něj jeřabiny... INÉZ: Ano, červené jeřabiny. Až k němu přijdu, nasadí si jej a řekne... JUAN: (nasadí si klobouk Josého) Ty moje holka zlatá, děkuju ti za ten pěkný dárek k svátku... INÉZ: Ano! Zrovna tak to řekne! Jak to víte? JUAN: Jste milá, Inéz... INÉZ: Vraťte mi ten klobouk... Ach José, José...! Už se tě nemohu dočkat. Ale nejdřív musím za panem Alfonsem. Tam se mi tedy vůbec nechce. Pan Alfonso si stále vymýšlí nějaké opravy... JUAN: (si nasadí Alfonsův klobouk) Je příliš tuhý. A je mi těsný. Tady. A tady taky, slečno. INÉZ: Ano. Tohle mi říkal už před měsícem. A druhý den nato... JUAN: Ale, ale, slečno! Dnes jste ho zvětšila příliš! Podívejte! Vždyť mi padá z hlavy! INÉZ: Nepadá. Shodil jste si ho sám! JUAN: Opravte to, prosím. Přijdu zase zítra. INÉZ: Víte, pane, na chudou holku si každý troufne. ALFONSO: Co to povídáte? Netroufnul jsem si na vás. To je právě to, že jsem si netroufnul. Nemohl jsem se vám přece přiznat, že... že... JUAN: Ne, Inéz. Netroufám si na vás. To je právě to, že si netroufám. Nemohu přece přiznat, že sem chodím kvůli vám. Že je mi dobře, když se vaše prsty dotýkají mého čela, mých spánků, mých vlasů, šíje... INÉZ: Vašeho čela? JUAN: Ano. Tady... INÉZ: Spánků...? JUAN: Ano... Opravte to... Prosím... INÉZ: Vlasů... JUAN: Jste křehká, Inéz... ALFONSO: Inéz! Inéz! Inéz! (Inéz se rozpláče.) ALFONSO: To jsem nechtěl... Promiňte, nechtěl jsem vás vylekat. JUAN: To jsem nechtěl. Nechtěl jsem vás rozplakat... ALFONSO: Jestli mě vidíte... a jestli vám tolik vadím... JUAN: Jestli vám tolik vadím, už mě nikdy neuvidíte... INÉZ: Ne... JUAN: Už nikdy, opravdu... INÉZ: Ne, nevadíte. To je to hrozné... To je to hrozné, že mi nevadíte, done Juane... JUAN: Jste křehká, Inéz, jako váza... INTERMEZZO --------------------JUAN: Jsi křehká Inéz jako váza Bojím se INÉZ: Dotknout? JUAN: Jen abych si tě nerozbil Jsi křehká Inéz jako váza A já jsem si tě dneska přines Průhledná Inéz Křišťále Nejdražší mezi všemi Jen abych si tě nerozbil INÉZ: Jsi kytka jeřabin Jsi kytka jeřabin JUAN: Jsi křehká Inéz jako váza A já jsem si tě dneska přines A já jsem si tě dneska získal Jen abych si tě nerozbil Jen abych si tě nerozmlátil Nerozflákal Neroztřískal INÉZ: Jsi kytka jeřabin Jsi kytka jeřabin nejdražší mezi všemi Jsi kytka jeřabin a jak té váze je mi JUAN: Průhledná Inéz Průhledná A co bych ti měl ještě Krucinál Skleničko sklínko jdi radši za okýnko INÉZ: Jsi kytka jeřabin Jsi kytka jeřabin JUAN: Bojím se INÉZ: Dotknout? JUAN: Je tu střep KONEC INTERMEZZA ----------------------------------------------LEPORELO: Vidíte to, pane Alfonso. A takovýhle život já mám pořád. Spoustu volného času. A ráno to všechno zametám. ALFONSO: Leporelo! Leporelo! LEPORELO: Hrobka bude. Nebojte se. Mramorová. ALFONSO: Leporelo! Leporelo! LEPORELO: Vždyť jsem tady. Tak nekřičte. ALFONSO: Ty už ze mě nemáš strach? LEPORELO: Asi jsem si už na vás zvyknul. Ale na vás (k mrtvole), na vás bych si tu radši nezvykal. Tak se mi zdá, pane Alfonso, že mi tu na tom slunci začnete brzo nevonět. Už jdou? ALFONSO: Juan se vrací. Don Juan se vrací ze svých... LEPORELO: Radši na to nemyslete. ALFONSO: Hnus... Je to hnus. LEPORELO: Nemyslete na to! ALFONSO: Hnus. LEPORELO: Neříkejte to slovo. Nebo si urychlíte rozklad. Pojďte, budeme balit. Nemůžete mi pomoci? Nemůžete, viďte. Kdybyste tak chtěl jít sám.. Kdybyste tak chtěl jít hezky sám pod kytičky... JUAN: Dělej, Leporelo. Popadni ho nějak. Musíme zmizet. ALFONSO: Zeptej se ho ještě na tu kloboučnici... LEPORELO: Co kloboučnice, pane? JUAN: Kloboučnice, Leporelo, se svému nejdražšímu Josému právě učinila nevěrnou. (Vejde Inéz.) Kam jdete, Inéz? INÉZ: Nevím. Za tebou, Juane. JUAN: To nemůžete, Inéz! INÉZ: Musím! JUAN: Vraťte se. Jděte! INÉZ: Ne... JUAN: Tak tady nestůjte jako... jako... Leporelo, nemá ona pod tou sukní dřevěnou nohu? Zapíchla se s ní tady do trávy... LEPORELO: Teď ji takhle nevyhánějte, pane... JUAN: Tak ty nevíš, kam máš jít? INÉZ: Ne... 41 JUAN: Ty už to nevíš? (zvedne zakutálený klobouk Josého a nasadí si jej na hlavu) Ty moje holka zlatá! Děkuju ti za ten tvůj pěkný dárek k svátku! (Inéz odejde.) Nebyl lovec nebyl líný, za kloboučkem jeřabiny. A co teď? Přestavba na třetí obraz --------------------------------ALFONSO: Vážení přátelé! Jak jistě víte, medicína je dosud v plenkách a já jsem jen felčar. Ale odpovědný felčar a vím, co je mou povinností. Mou lékárnu už navštívily manželky zmíněných mužů, nešťastné sevillské paní, dříve kvetoucí a smavé, dnes zpustošené, rozcuchané, plačící. Ne, už nepomáhalo pouštět žilou! Věděl jsem, že musím svým pacientkám především otevřít oči! Že musím podchytit a zveřejnit dokonalý obraz jejich nemoci takřka na vědecké bázi. Jsem felčar a jako takový jsem – navzdory historii – dokázal vskutku nemožné. Třetí obraz: Před lékárnou ------------------------------------(Juan a Leporelo nesou mrtvolu mezi sebou. Mrtvý vypadá, jako by kráčel.) LEPORELO: Dobrý nápad, pane. Takhle je to ze všeho nejjednodušší a pan Alfonso vypadá celkem přirozeně. JUAN: Že je tu dneska nádherně, Leporelo... Není to zajímavé putování? Putování dona Juana... Putování od ženy k ženě... LEPORELO: Ano. To celé je velmi zajímavé putování. Je to putování s mrtvolou. Nicméně k tomuhle domu bych se radši nepřibližoval. Já bych to obešel tudy. JUAN: Neříkal jsi mi, že si pan Alfonso naléhavě přeje, abychom ho se vší pietou pohřbili? A nevede snad tato cesta ke hřbitovní bráně stejně dobře jako jiná? 42 LEPORELO: Nedělejte, že nevíte, kdo v tom domě bydlí. JUAN: Postůj chvíli, Leporelo! Copak je tamto kulaté? Nejsou to pomeranče? Jsou na stromech, Leporelo! A hele, datle! A není sušená...! Nespěchej, potěš se tím trochu! LEPORELO: Proč to děláte, pane? Proč schválně provokujete? JUAN: O čem to mluvíš? Kráčím veřejně a se vší důstojností pohřbít mrtvého, kterého jsem nezabil a ke kterému se nikdo nehlásí. ROSINANTA: Alfonso...! LEPORELO: Tak. A teď máte, co jste chtěl. JUAN: To ovzduší kolem... Není divu, že si tu náš přítel pořídil lékárnu... ROSINANTA: Tam dál už žádnou hospodu nenajdete, pánové... Alfonso...?! No ne...! Kde ses tak zřídil, prosím tě? LEPORELO: To víte, mladá paní, trošku jsme popovídali, poklábosili, popili španělského vínka, to má sílu, seňoro, to má říz! ROSINANTA: Není na to zvyklý. Alfonso...? Ty jsi dopad, člověče... Odneste mi ho dovnitř, prosím vás... LEPORELO: Ne, tak to bych nedělal. Pane Alfonso, viďte, že byste ještě s námi rád někam zašel, že byste popil, popovídal. Podívejte, seňoro, jak kývá hlavou... ROSINANTA: Done Juane? Co si to ten váš sluha vlastně dovoluje? JUAN: Co si to vlastně dovoluješ, Leporelo! Pojď hezky udělat, oč si paní... tolik říká. (Juan a Leporelo odejdou s mrtvolou do domu.) ROSINANTA: Můj milý, dobrý Alfonso! Copak se ti to dneska asi přihodilo? ALFONSO: To je má žena, seznamte se. ROSINANTA: Copak tě to asi mohlo vytrhnout od té pilné práce... ALFONSO: Nech toho, Rosinanto... ROSINANTA: Od té mravenčí... ALFONSO: Rosinanto! ROSINANTA: Od té stupidní... ALFONSO: Rosinanto! Rosinanto!!! Kdepak. Nekomunikuje. Té se už nezjevuju ani ve snu. Má žena poslední dobou nemá pro mé metody dost pochopení. A dělá chybu! Vždyť právě detailním srovnáváním jednotlivých případů rozkrývám jejich podstatu! Jak je to všechno stejné! Jak se to všechno dokonale opakuje! A výsledek? Kruh! Dokonalý začarovaný kruh. ROSINANTA: Alfonso, Alfonso. Tak ty ses mi dneska takhle picnul. Ale co budeš večer dělat? Vždyť ty v tomhle stavu snad nebudeš schopen třídit kartotéku... ALFONSO: Ano, mám bohatou kartotéku pacientek, vypracované grafy inkubačních dob, seznam příznaků, podrobný archiv následků... a to všechno už dneska bohužel... Co je ti, Rosinanto? ROSINANTA: Ale nic. Uložili jste ho? JUAN: Ano, paní. ROSINANTA: Díky. JUAN: Leporelo, měl jsi alespoň částečnou představu, jak vypadá v téhle době lékárna v jižním Španělsku? Já ne. Neměli bychom si tu něco koupit? Copak se to tady suší, paní? ROSINANTA: To je chalovec. Plody chalovce. JUAN: Vida! Sedl si lovec... pod chalovec. Tak. A co je to červené? ROSINANTA: Přece cheřabiny. Plody cheřábu. JUAN: Koukám, že vy tu máte všecko. Jenže jinak. ROSINANTA: Proč jinak? Španělská flora má své zvláštnosti. Je to stejné jako s faunou. Vždyť vy také nejste Juan, Juane... (čti: juan, chuane...) LEPORELO: To s tou faunou, to se mi nelíbilo, pane. ROSINANTA: A tohle je podléžka chaterník. Pokud vás bolí ledviny, anebo zlobí chátra... JUAN: Mě chátra nezlobí. LEPORELO: A v tom je celé vaše neštěstí, pane. Každého příslušníka vaší vrstvy zlobí chátra, jen vy máte pořád docela jiné starosti. ROSINANTA: Ano, to je pravda. JUAN: Vy víte, jaké já mám starosti? ROSINANTA: Z mého hlediska jste už uzavřený případ. Kupte si tohle. Chytrocel lékařský... Sedací lázeň z chytrocele vám zaručeně pomůže. JUAN: Ale? Vyprávějte mi o tom, paní... Váš recept mě zajímá... ROSINANTA: Do dřevěné kádě vhoďte lžíci sušeného chytrocele, přelijte kotlem vroucí vody, rychle vstupte... a sedněte si. Setrvejte co nejdéle. LEPORELO: To je ježibaba! Chce, abyste si všecko opařil! ROSINANTA: Vstanete jako vyměněný, Juane. Jak název praví, chytrocel je bylina... už jenom velmi rozumných polibků... (Pauza.) LEPORELO: Proč na ni tak koukáte, pane? To vám dneska uhranula i tahle? Nekazte si svůj vytříbený vkus! Tyhle baby mají divné zvyky! JUAN: Kdo jste? LEPORELO: Narkomanka. Nevíte, že narkomanie a toxikomanie lidových bylinářek je historický fakt? Tahle si maže chytrocel i na chleba s máslem! JUAN: Jak se jmenujete, paní...? ROSINANTA: Rosinanta... JUAN: Rosinanta...? Leporelo, nejmenuje se tak dáma toho druhého populárního Španěla? LEPORELO: Myslíte dona Quijota? Prosím vás! Její muž přece není žádný kichot! To je vědec, pane! ROSINANTA: A Rosinanta není kichotova dáma, ale kůň. Jeho věrný kůň. Naprosto věrný, done Juane. JUAN: Opravdu? Tolik? Odpočiň si, Leporelo... Zdřímni si třeba v síni... LEPORELO: Spěcháme, pane. JUAN: Odpočiň si. Jdi už! LEPORELO: Ale, pane, prosím vás! Zkraťte to. Stručně a jasně ji zneuctěte a ... JUAN: Jdi už! (Leporelo odejde.) JUAN: Rosinanto... ROSINANTA: Prosím? Přejete si? JUAN: Vás bych chtěl mít rád. ROSINANTA: Ano. To je pravděpodobné. Můj manžel to vypočítal na takovém grafu. Stejně tak je pravděpodobné, že vašim svodům podlehnu. A vy, zaskočen touto skutečností, prchnete zhnusen do jiné náruče. JUAN: Paní... ROSINANTA: Máte ještě jiné přání? Co byste ještě rád? JUAN: Paní... ROSINANTA: Poslouchám. Tak jen do toho, done Juane...! Předveďte se! JUAN: Ne. Měla jste pravdu. To je to peklo... ROSINANTA: Peklo? JUAN: Peklo. Je mi nanic, Rosinanto. ROSINANTA: To věřím, Juane. ALFONSO: Z šipek na své mapce jsem dávno pochopil, že sevillská epidemie směřuje k mému domu. A nedávno padla má sestra Anna. ROSINANTA: Odejděte. JUAN: A neuměla byste... neuměla byste mi pomoci? ROSINANTA: Já? JUAN: A kdo jiný, paní... ROSINANTA: Vám ne, Juane. Ne, nezlobte se, ale... zázraky neumím. Jděte pryč. JUAN: Já vím. Máte pravdu. Tak... tak promiňte. (odchází) ROSINANTA: Juane...! ALFONSO: Kruh. Začarovaný kruh. Jejich kruh. Do kterého se nedostanete. ROSINANTA: Vy mi promiňte. Nemyslela jsem to zle. JUAN: Já jsem to taky nemyslel... jen mě napadlo, že vy... Kdo jiný, paní... ROSINANTA: Já? JUAN: Snad umíte zaříkání... Voníte bylinkami jako hojivá mast... Vy umíte zaříkání... ROSINANTA: Zaříkání? JUAN: Zázrak, paní. ROSINANTA: To je past. ALFONSO: (křičí) A znáte vy vůbec vzorec pro výpočet obsahu kruhu? Ne? Pí er na druhou! To je bomba, co? A teď si dosaďte za kteroukoli sevillskou paní písmeno pí a za toho rošťáka písmeno er a zesináte taky! Už chápete, proč si rošťák tolik troufá? Vždyť může-li er na druhou, troufne si i na třetí a o to rychleji pak na čtvrtou a vlastně na každou sevillskou pí! I na tu moji! I na tu moji pí! Ano, přátelé. Epidemie sevillská se šíří kvadratickou řadou a vy nad tím žasnete a já se jenom divím. PŘESTÁVKA DRUHÉ DĚJSTVÍ -----------------------------------------------------------JUAN: Jak končí putování dona Juana, Leporelo? LEPORELO: Byl jednou jeden a to byl velký nemrava... JUAN: To nechci, to znám. Jak končí ten příběh? LEPORELO: Jsou s vámi šťastné. Aspoň někdy. Ty se mají, viďte. JUAN: Jak končí putování dona Juana?! LEPORELO: On si pozve domů Kamenného hosta, pane. JUAN: Kamenného hosta? LEPORELO: Sochu. Pomník jednoho pána, kterého ten don zamordoval. A ta socha k němu přijde. JUAN: A co...? LEPORELO: Podá mu ruku a... JUAN: A...?! LEPORELO: Don Juan skončí v pekle, pane. JUAN: Moc pěkné. Moc pěkná pitomost. Poslyš, já mám opravdu výhodu, že mám tak sečtělého sluhu. V tom jsem asi rarita. To se mám podle tebe starat, jestli přijdu do pekla, nebo do nebe? LEPORELO: S nebem si už starosti nedělejte. A pak! Spolehnul bych se na vědu, pane, nebe je prozkoumané. Ale o pekle jsou zatím i ve vědeckých kruzích velké pochybnosti. Když ono se pořád neví, kde peklo leží. Kde se rozkládá. Kde je umístěno. Copak, pane? Vy o tom něco víte? INTERMEZZO ---------------------ROSINANTA: Tou zaříkám tě řečí a vymýšlím si zaklínání Z bylin zrozených v pradávnu Z bylin zrozených o tři věky dřív než první pláč Než první úsměv Nežli pohlazení Z bylin sta a sedmi druhů Z bylin sta a sedmi druhů ale jediné vůně Z bylin života JUAN: Léčivá paní ROSINANTA: Procitneš Juane JUAN: Léčivá paní Hojivá paní ROSINANTA: Procitneš Juane Budeš žít Juane Budeš žít Juane jako král Zaříkám tě řečí JUAN: Zaříká mě řečí ROSINANTA: Zaklínám tě klínem JUAN: Zaklíná mě klínem A co dál ROSINANTA: Juane Juane Můj ty světe Tou zaříkám tě řečí JUAN: A co dál ROSINANTA: Můj světe jediný JUAN: Sama se léčí ROSINANTA: Jediný JUAN: Sama se léčí A mně ROSINANTA: Jediný JUAN: A mně jediný podává jed KONEC INTERMEZZA ----------------------------------ALFONSO: Leporelo! LEPORELO: Promiňte, pane, ale neměl byste mi už pomoci s panem Alfonsem? ROSINANTA: Jdi domů, Leporelo. Můj manžel si pomůže sám. LEPORELO: Nepomůže, já ho znám. Není mu to dáno. Shůry, víte? A v téhle apatyce už asi nekoupí. ROSINANTA: Nechápu... LEPORELO: Leda kdybyste tu měla něco proti... cynomie mortuorum. ROSINANTA: Fuj! JUAN: Co je to? ROSINANTA: Mrtvolní červi! Ale nechápu... ALFONSO: Vidíte ten tupý výraz? V tomto stavu už nechápou ani tak základní věci! Typický příznak, který si na kartě obvykle značím... zeleným puntíkem!!! Promiňte. Promiňte, že se mě celý tento výstup poněkud dotknul. (odejde) LEPORELO: Pane! Nebude to už dlouho trvat a s panem Alfonsem tu budeme muset chtěnechtě přestat vystupovat. Dál už by se to asi nikomu nelíbilo. JUAN: Přijďte večer ke mně, Rosinanto. (Vejde Inéz.) INÉZ: Dobrý den. LEPORELO: (k Rosinantě) Nejlepší bude, když přijdete rovnou s kufrem. ROSINANTA: Kdepak. To nejde. INÉZ: Dobrý den. LEPORELO: Dobrý den. Anebo víte co? My bychom vám rovnou odstěhovali některé takové těžké věci. Hned teď. INÉZ: Dobrý den. Přinesla jsem... LEPORELO: (k Juanovi) Paní lékárníková má doma jednu moc šikovnou truhlu. Velikou, prostornou. Můžeme s ní jít rovnou na hřbitov. INÉZ: Přinesla jsem panu Alfonsovi ten klobouk. ROSINANTA: Aha. Podívám se, jestli už se probral. LEPORELO: Na to se taky podívám. (oba zajdou) JUAN: Ublížil jsem vám, Inéz, a nevím proč. Mrzí mě to. Pořád na vás myslím. Vlastně jenom na vás. Jsem teď rád, že jste za mnou přišla... INÉZ: Já za vámi nepřišla. Přinesla jsem panu Alfonsovi ten klobouk. ROSINANTA: (vyjde) Je tuhý. INÉZ: Klobouk?! ROSINANTA: Můj muž. Co to děláš, Leporelo? LEPORELO: (stěhuje z domu truhlu) To máte tak, mladá paní. Pan manžel farmaceut je dneska mimořádně tuhý. A těžký. Pomozme mi s tou truhlou, pane. ROSINANTA: Počkejte, přece! Vy to s tím stěhováním myslíte doopravdy, Juane? Vždyť já vás nechci...! Já tě nechci, Juane... INÉZ: Vy si myslíte, že se stěhujete k donu Juanovi, paní Rosinanto? ROSINANTA: Inéz...! Ale vy jste plakala! To nesmíte! Dneska ne... Proč jste plakala, Inéz? INÉZ: Tak já vám to tedy řeknu. Přestavba na čtvrtý obraz ----------------------------------ALFONSO: Manželé dotyčných žen zpravidla blednou, jejich prsty se křečovitě svírají, oči těkají, zuby skřípají a dožadují se otrušíku. Tento stav jsem si přivodil s předstihem na základě své hypotézy, která mi – jak jste si jistě všimli – tak dokonale vyšla. Rozumíte mi? Slyšíte mě vůbec?! LEPORELO: Jojo. Slyšíme. Jsou situace, při nichž zblbne i badatel. Čtvrtý obraz: Hřbitov -----------------------------JUAN: Leporelo, nemá zdejší hrobník nějakou dceru? LEPORELO: Myslím, že nemá. JUAN: A nevidíš tu u nějakého hrobu nějakou truchlící, ale krásnou pozůstalou? LEPORELO: Nevidím, pane. To je divné, viďte? JUAN: Je! Člověk by řekl, že tu nějakou takovou potkáme. Leporelo, jsi si jistý, že jsem neměl nic s hrobníkovou dcerou? Tak co tu tedy propánakrále budeme celou tu dobu dělat? LEPORELO: Pohřbíme pana Alfonsa a tím to všechno skončí. Bude to výstup nudný, ale zásadní. A bude mít pro všechny kolem vysvobozující účinky. JUAN: To je ta opuštěná hrobka? Pohodlná...! LEPORELO: Ale nebudou ty papíry pana Alfonsa tlačit? JUAN: Jaké papíry? LEPORELO: V truhle zůstaly různé papíry, kartičky a lejstra, nestačil jsem to přendat, byl spěch, pane... JUAN: Nevadí. Bude mít pohřeb jako předpotopní král! Se vším, co k němu patří! LEPORELO: On patří k vám, pane. JUAN: Ano! Drazí pozůstalí, pohřbíváme tu věc obrovského významu! Pohřbíváme tu jedinečnou, důmyslnou rekvizitu tohoto populárního Španěla, a to jen proto, že k vám máme ohledy! Smradlavou metaforu! Sajrajt...! LEPORELO: Pane...! JUAN: Jen ať si všichni zacpou nos! LEPORELO: Neřvěte! Jsme na hřbitově, pane... JUAN: Sajrajt! Hromadu neštěstí, s kterou se bude stejně vláčet dál! Kdyby nebylo Alfonsů, nebude ani Juanů! LEPORELO: Přeháníte. Jako vždycky a ve všem. JUAN: A nesmím? Jsem sobec, podvodník a lhář a jako takový můžu vlastně úplně všecko. Tak řekni: Kde je moje mez? Kdo mi ji může určit? Podívej se nahoru, Leporelo. Krásná, viď? (socha anděla) Pěkná. Nevinná. LEPORELO: Ano, pane, je to moc dobře uděláno a teď už můžeme jít. JUAN: Pěkná. Nevinná. Ale smutná. Jakpak vám říkají, slečno? LEPORELO: Konec, pane! Ať to tady zatáhnou a rozsvítí, my ty vaše řeči se sochou poslouchat nechceme. JUAN: Kam až můžu, Leporelo... a co potom, vlastně za to... To máme dnes počasí, viďte, slečno? 45 LEPORELO: Pane! Moc vás prosím! JUAN: No ne? Leporelo... ty máš o mne strach! O mne.Vždyť ti za to vůbec nestojím, tak proč? LEPORELO: Nevím. Jen jsem se bál, že si chcete domů pozvat Kamenného hosta. JUAN: Přece bys těm povídačkám nevěřil... LEPORELO: Nevěřil. Pojďme. JUAN: Moment. Tak věřil, nebo nevěřil? Andělská dívko, bytosti bílá a jediná spravedlivá, bytosti mramorová... mohl bych si vás dnes pozvat k sobě domů? (Pauza.) Leporelo, nevypadalo to teď, jako by maličko přikývla? LEPORELO: Pane! Dával jsem schválně velmi dobrý pozor. Věděl jsem, že na tohle místo musím dávat rozhodně velmi dobrý pozor. A dával jsem pozor. Socha nepřikývla. Vůbec! A když, tak jen maličko. JUAN: Mlč už! Hlupáku. Troubo. Sejčku... ALFONSO: Vážení přátelé! Mnoho objevitelů a badatelů padlo na poli vědy za spravedlivou věc. Mne don Juan zabil, o tom mám nezvratný důkaz. A snad tedy – vzhledem k nadcházející kamenné návštěvě – ani moje smrt nebyla zbytečná. LEPORELO: Já nechci sejčkovat, pane, ale teď se mi zdálo, jako by se ten anděl dokonce hodně pohnul. JUAN: Chudáku Leporelo! Ty klubíčko zdrchaných nervů! Měl bys víc spát a víc jíst, halucinace jsou ošklivá věc. ALFONSO: Pokud by byly pochybnosti, tady je ten důkaz. Tupý předmět neobvyklého tvaru. (svícen) Ležím v truhle na dně hrobky, ale kdybyste měli možnost odhrnout vlasy na mé lebce, věděli byste vše. Vidíte tady ten vroubek? Přesné. Souhlasí na milimetr. JUAN: Už zase, viď? LEPORELO: Teď se mi zdálo, že dokonce popolezl. 46 JUAN: Ale že to je nesmysl, to snad ještě chápeš? Fuj. Leze to dolů jako obrovský nechutný brouk. LEPORELO: Jo. Tyhle halucinace jsou ze všech nejhorší. To si pak člověk myslí, že k němu něco takového přileze, a ono to zatím... Ještě že nemá kufr, pane. ALFONSO: Tento svícen byl pečlivě ukryt ve věcech dona Juana. Zdůrazňuji: Ukryt! Myslíte, že jde o podvrh? Já ho tam nedal, já ne! Já jím byl zabit, přátelé. A teď mi řekněte: Kdo z nich by chtěl tohle na Juana svést? JUAN: A je dole. LEPORELO: Utečte, pane! Zdrhněte mu! ANDĚL: Haló! Tady jsem! To mi to trvalo, viďte? Konečně jste se dočkali. Promiňte. LEPORELO: Ale kdepak! Naopak! Vůbec jsme vás nečekali! Ještě dlouho... ještě dlouhá léta jsme vás nečekali, můj pán toho chtěl ještě tolik udělat... ANDĚL: Nepovídej. A čeho? To víte, musel jsem opatrně. To je tíha! To je nějakého mramoru! Už jsem si myslel, že se neudržím! To by bylo, viďte! Kamenný host před Juanem padne na zadek. To by bylo finále! JUAN: Kamenný host? ANDĚL: Ovšem, že bys mě mohl pozvat domů. Ale upřímně řečeno, já už jsem u tebe dneska byl. Vyřídíme to tady, co říkáš? LEPORELO: (blábolí pro sebe) Na shledanou, můj pane, na viděnou zas někdy jindy, jste nestvůra, jste obluda a já nevím, proč se s vámi pořád trmácím a kdepak asi vyšlehnou ty plameny, škoda toho trávníčku pěkného zeleného, viďte, andílku... a nešlo by to aspoň jednou... výjimečně... bez toho pekla? ANDĚL: To by bohužel nešlo. Koukej – ženské! Nakonec se ty potrefené vždycky nějak sejdou. To je národa! Jako o Dušičkách, Juane... (Vejde Anna, Rosinanta a Inéz. Juan s Leporelem se skryjí.) ROSINANTA: Nikde tu nejsou. Vy jste si to vymyslela, Inéz. INÉZ: Nevymyslela. Říkal to Leporelo. Říkal donu Juanovi, aby šli s vaší truhlou rovnou na hřbitov. ANNA: Tady je truhla. Na dně hrobky. Vtipné, že? Zvláštní humor, viď, Rosinanto? ROSINANTA: Ty jdi domů a nestarej se! Vypadni! Copak jsi nevěděla, co on je zač? To ti to Alfonso ještě nevysvětlil? ANNA: To je gól! Hledá Juana jak pominutá a ohání se vlastním mužem! INÉZ: Nebuďte smutná. Buďte ráda, že jste našla tu truhlu. ANNA: Teď jste ji potěšila, Inéz. Truhlu místo Juana. INÉZ: Třeba v ní něco paní Rosinanta má. A dona Juana už přece nechce. Vždyť s ní dělal to stejné co se mnou. ROSINANTA: Ta holčička je až dojemně pitomá. INÉZ: Vy to nevíte. Ale on pořád myslí... ANNA: Víš, na co ten prevít akorát myslí? INÉZ: Sestra pana lékárníka a mluví tu jako úplná fuchtle. ROSINANTA: Ona naše Andulka je tak trochu od fochu. To jste nevěděla? Juan není vybíravý... ANNA: To tedy není, jak tak koukám...! INÉZ: Ach Juane, Juane... ANDĚL: Přidej se, Juane. Tvé dámy tu pořádají besídku. INÉZ: Říkal mi, že pořád myslí... ANNA: Já ho znám! Jak já ho znám! Nejlíp! ROSINANTA: Ty? Nejlíp? Cha. Děvenko... INÉZ: Jenže vy nic nevíte. On pořád myslí jenom na mne. ROSINANTA: Bože, to je tele. (Ženy se rozcházejí hledat Juana.) INÉZ: Ach Juane, Juane... ANNA: Juane!! ROSINANTA: Juane? ANDĚL: Juane... JUAN: Ty jsi tak krásně nad tím vším. Ty jediná. A jestli jsi smrt, tak docela hezká. ANDĚL: Ale já nejsem smrt. Jsem kámen. Kámen s dívčí tváří. JUAN: Podej mi ruku... ANDĚL: Lásko moje veliká. JUAN: Cože? Co jsi to řekla? ANDĚL: Nic podstatného, krásný večer, Juane... Procházíš se rád? Nevyšel by sis zase někam? JUAN: Vím, jak mám skončit, tak proč to protahuješ, podej mi ruku! ANDĚL: Tvé dnešní putování je u konce. A zítřejší ti začíná. Tak jděte už. JUAN: To jako, že můžeme jen tak odejít...? LEPORELO: Kdyby nebylo Juana, museli bychom ho těm ženským vymyslet, viďte, andílku. JUAN: Děkujeme. ANDĚL: Nemáte zač. Sám sobě neutečeš. Ne, opravdu, nemáte za co. LEPORELO: Tak neděkujte, pane, hlavně že jste si vybral tuhle sochu, znám pomníky, co by s vámi zatočily jinak, opravdu nemáte za co, hlavně že putování se začíná... ANDĚL: Na shledanou, Juane. ALFONSO: Takhle se tedy chová k Juanovi kamenný host s dívčí tváří. Moc hodný host. Dívčí a nesoudný. ANDĚL: Já vím. A nespravedlivý. Ani nevíš, jak mě to mrzí. ALFONSO: Jakýpak ty jsi host! Ani jsi k němu nešel domů. ANDĚL: Ale šel! Já už u něj dneska byl. ALFONSO: Tak proč jsi ho náležitě nepotrestal? A teď jsi ho nechal utéct kdovíkam...! Inu ovšem! I kámen se ustrnul. Nad sobcem, nad lhářem, nad podvodníkem a nad mým vrahem! ANDĚL: Jak ty to umíš vždycky všecko přesně pojmenovat... To já bych asi neuměl. Víš, Alfonso, kdy jsem tam byl? ALFONSO: Kdy? ANDĚL: V noci. To nikdo neví, Alfonso. V noci, než se ti to stalo. Měls v kapse ten otrušík, vzpomeň si... Chtěl jsem tě pohladit... Za to, že se tolik snažíš, chtěl jsem tě jenom pohladit, Alfonso... ALFONSO: Co tím chceš říct? Slyšíš? Tak odpověz! Slyšíš mě, nebo ne?! ANDĚL: Samozřejmě, že tě slyším. To by bylo, abych tě neslyšel. Teď už si s nikým jiným kloudně nepopovídáš... Patříš už k nám, hochu. Potřebuješ ještě něco vědět? (Alfonso si prohlíží jeho křídlo.) Ano, Alfonso. Tupý předmět neobvyklého tvaru. Má to vroubek! Vidíš tady ten vroubek? Souhlasí. Taky na milimetr. To jsou věci, viď? To jsou mi věci, mezi nebem a zemí... Nešťastný Juan. ALFONSO: Cože? ANDĚL: Nešťastný Juan! Nosí si to sebou, to peklo věčné. INÉZ: Jsi kytka jeřabin... ANNA: A pro mě těšení... INÉZ: Jsi kytka jeřabin a jak té váze je mi. ANNA: A pro mě těšení a pro mě těšení. ROSINANTA: Tou zaříkám tě řečí. ALFONSO: Cože? Nerozumím... ANDĚL: Bodejť by jo. Tak jdeme, Alfonso. 47 Komentář dramaturga: Jan Císař Řeknu rovnou, že je to jistá dramaturgická rozkoš, psát komentář ke hře Ivy Peřinové Putování dona Juana aneb Epidemie sevillská. Neboť tento text má to, o co se může dramaturg při svém rozboru především opřít – syžet. Syžet jako systém tematizovaných složek, které ve svém celku realizují informaci, jež je schopná být přenosem uměleckého obrazu. Tím chci říci, že tento text má už sám o sobě jisté kvality literárně dramatické, s nimiž se v textech určených pro loutkové divadlo tak často nesetkáváme. Zajisté – určitou rovinou nezapře Peřinová, že psala pro soubor Naivního divadla, že je jeho členkou a že důvěrně zná jeho poetiku. Je to rovina, pro niž lze snad nejlépe nalézt označení v pojmech křehkost, něžnost, půvabnost. I když – a to budiž přičteno textu ke cti – nechybí tu ani protiváha dramatičnosti a především zcela zvláštního humoru, který by se snad dal nazvat „černým“, ale raději bych volil pojem „drsný“. A to už jsme zase zpět u syžetu. Či spíše – u zvláštního, umně vystavěného pohybu fabule a děje. Fabule je prostá: don Juan se sluhou Leporelem jdou pohřbít mrtvolu Alfonsa, který zemřel v Juanově pokoji. Z tohoto hlediska je putování dona Juana obsažené v názvu velice konkrétním řetězcem situací a událostí, které mají chronologický a kauzální charakter. A jehož jistá ponurost je nesporná. Ale – tato chronologičnost a kauzálnost fabule je neustále rozbíjena dějovými digresemi. Situacemi, kdy don Juan potkává na své cestě s mrtvolou různé ženy, a jak už juanovská tematika nabízí, vznikají tu četné milostné vztahy. Leč pozor: ono tu také vzniká vskutku dramatické jednání. To jest jednání, které má svůj konkrétní a poměrně snadno splnitelný cíl, jehož dosažení je ovšem stále narušováno překážkami. A tyto překážky jsou v samotném Juanovi, v jeho povaze, která neodolá kráse žen. Nebo ještě jinak: v jakémsi fluidu (nebo snad pověsti?), které zájem žen o Juana vzbuzuje. Ať tak či onak, ponurost fabule dostává situacemi děje další dimenzi už zmíněného drsného humoru. A odtud už není těžko skočit rovnýma nohama do intermezz, jejichž povaha je nejblíže tomu, co koresponduje s poetikou Naivního divadla; s onou křehkostí, půvabností, něžností. Neboť Peřinové Juan je schopen i takového projevu. A tím jsem u tématu základního – nebo jinak u otázky, jak tento text pojednává juanovský problém, co nového k němu říká. Dramatické postavy jsou samozřejmě také syžetovou kategorií – dokonce v jistém směru rozhodující, neboť přes ně se dostává podnětu tvorbě herecké, která sceluje sdělovací a zobrazovací funkci divadla. 48 DONA JUANA (n Mno vyš ebo a hé hry Ve ly v lesp Ivy dop dle to časo oň uk Peři áz no p ln h dra ěna o o byla ise LO ky z vé n m k h nap atur rátk ra t UTK ich) é ý je p rosto gický , ale f měř v ÁŘ. u u o ž r Cís depsá většin ozbo ndova dy ař. n p ou r. P ný úva Uk rof z n od hy áz es ic Ivy nad ka z j or Jan h Peř Juan eho i e ná nové m sle du je. Tak tedy Peřinové Don Juan. Fabule jej nezbavuje jisté tragické osudovosti, která nemá daleko ke krutosti, cynismu. Zůstávají za ním mrtvoly a s lehkým srdcem se jich zbavuje. Leč děj mu dodává i nesporné přitažlivosti, především v tématu, které upozorňuje na jeho schopnost žít naplno. Až potud jsou to variace na témata, která z juanovské literatury mutis mutandis známe. Ale Peřinová jde dále. Její Juan je svou schopností žít nikoliv jenom dobyvatelským poživačným typem. Je také jistým pozitivním principem životní košatosti a bohatosti, v níž láska dostává rozměr naplněné pozemskosti. Proto propuká epidemie sevillská, neboť mrtvoly, které za Juanem zůstávají, jsou mrtvoly závistníků, jimž není dopřáno toto štěstí poskytovat. A tak je Juanovi na konci i odpuštěno. Socha není komtur, ale anděl s líbeznou ženskou tváří, který umí Juanovi říci: „Lásko moje veliká.“ Neboť v něm cítí onu sílu, jež přitakává životu. A stejně tak cítí v Alfonsovi onu závistivost, která neumí nic jiného než nosit v kapse otrušík. Takže: přesto, že je Alfonso vlastně Juanovou obětí, je to na konci on, kdo prohrává jako představitel záporného životního principu. Peřinová se tu pohybuje na velice ostré hraně: novost pohledu je nesporná – i když tato ostrost přináší některé problémy. V tom, že toto napětí mezi dvěma životními principy není provedeno důsledně celou hrou a v závěru je pro ně příliš málo místa. Jako dramaturg bych považoval za nutné upozornit každého režiséra, že toto vrcholné téma textu musí všemi prostředky jeviště stavět a realizovat i tam, kde je Peřinová jenom naznačuje nebo dokonce opouští. Ale i tak, tuhle hru právě pro to přitakání životu, pozemskosti stojí za to hrát. Dokonce jsem přesvědčen o tom, že je to náš dnešek, který má plné právo se takto na Juana podívat, učinit z něj spojence zápasu za lidskost, dát mu při vší rozpornosti průraznost rozbíjející led rigorózního schématu, jemuž je vše lidské cizí. A ještě něco: řekl jsem už, že text nezapře, že pochází z dílny Naivního divadla. A řekl jsem také proč. Snad teď mohu na závěr celého komentáře prohlásit, že ony vlastnosti, jež jsem už pojmenoval, tu nacházejí společného jmenovatele, který je libereckým vlastní: optimismus. (Loutkář 12/1985) Jan Císař, teoretik, pedagog Putování dona Juana aneb Epidemie sevillská (Naivní divadlo Liberec, 1985, režie Markéta Schartová, výprava Pavel Kalfus). 49 OSOBY: A, B L z Y: Žvanda, Planda, Hvě K T U O S E L A O I B K A L R E B Y V d ičk a 1. PŘEDSCÉNA --------------------- Hudba: předehra. A: (nastupuje s papírem) Kolíbá se velryba… B: A co má být? A: Kolíbá se velryba. B: To už tady bylo. A dál? A: To kdybych věděl. Kolíbá se velryba! B: Ono je to tam napsané? A: Není. Ale jinak se z toho dá udělat docela pěkná čepice. (vyrábějí čepice, výměna) Ta bude ráda? B: Kdo? Čepice? A: Velryba! B: Řekl bych, že se velryba kolíbá raději v moři než v čepici. A: V moři? Toho je tu moře… Bílé moře… (reflektor) Žluté moře… (reflektor) Teď… (reflektor) B: Teď plavu v kečupu! A: To je Rudé moře! B: A teď já! (sfoukne světlo – tma) A: Já se bojím! Co to děláte?! B: Černé moře… A: Dejte s tím pokoj! B: Dobrá. Pozor, změna! Modré moře… (reflektor) Hudba: moře. A: Teď jsem v nebi! Já jsem v sedmém nebi… B: Hezké moře! To se nám povedlo. Pojďte, pane, půjdeme se opalovat! Racek: (přeletí) Checheche… A: Proč se smějete? B: Já se ani neusmál! Racek: Chichichi… B: Teď jste se smál vy! A: Kdepak. Racek: Chochocho... A: To on! (ukazuje na Racka) Racek, proč se chechtáš? RACEK: Protože jsem chechtavý! A: Nám se smát nebude! Zavolejte ho! B: Racek! RACEK: Co je? B: On ti něco dá! RACEK: Kde? A: Tady! (Racek ho klovne.) Au! Ty, racek! RACEK: Co je? A: Teď ti dá něco on! B: Na puťa, puťa…! (Racek se mu vyšprkne na čepici.) A: Ten se vám ale podepsal na čepičku! (s odporem vezme čepici a hodí ji do moře) Kde jsme to přestali? Aha! Po tom moři pluje… B: Pokakaná čepice. A: Loď! B: Taková ošklivá a odrbaná? A: Po tom hezkém moři pluje taková ošklivá a odrbaná loď, protože v ní bydlí dva oškliví a odrbaní chlapi. B: Piráti! A: Neboli námořní lupiči a loupežníci. Zkrátka darebáci, až hanba povídat. (Loutky pirátů v lodi.) A jak se to moře kolíbá, loď se prudce nahýbá… A jeden chlap z lodi vyletí. B: Který? A: Ten ošklivější, co se vám tak podobá. (Pirát vypadne z lodi.) B: Oba chlapi z lodi vyletí! A: Kdepak! Ten můj, ten hezčí, se drží dobře. B: Oba, nebo žádný! A: Tak oba! (Obě loutky zmizí v moři.) B: (prohlíží čepici) Kde jsou? Co jste s nimi udělal? A: Já? Hudba: odkryje se VELRYBA. A: To ona… B: To je… velká ryba! A: To je velryba, která otevřela tlamu… B: A zavřela tlamu… A: A řekla… VELRYBA: Ňam! Hudba: píseň. Ňam řekla velryba OBA: Ňam řekla velryba Koukejte se Koukejte se Záhadně se usmívá Něco v sobě ukrývá Dějí se v ní události nečekané Ňam řekla velryba Ňam řekla velryba Koukejte se Koukejte se Záhadně se usmívá Něco v sobě ukrývá Divadlo v ní začíná VE VELRYBĚ ------------------ (Dovnitř velryby přiletí piráti Žvanda a Planda, loutkové role obou protagonistů.) PLANDA: Žvando! ŽVANDA: Plando! Já jsem letěl! PLANDA: A já s tebou! Ale kam? ŽVANDA: Na to se tě, Plando, ptám! PLANDA: Jsme v nějaké cizí lodi. ŽVANDA: Tedy já nevím, jak tobě, Plando… ale mně se to moc hodí. PLANDA: Jdeme na to! Žvando, pojď! ŽVANDA: Plando, pojď! 51 OBA: Vyloupíme tuhle loď! OBA: Žvanda, Planda piráti. Piráti vám namlátí! (prohlížejí břicho Velryby) ŽVANDA: Koukám… PLANDA: Koukáš taky? ŽVANDA: Marně napínám své zraky. Je to tady zvláštní, hochu. PLANDA: To je. Trochu. Je mně… ŽVANDA: Je mně… PLANDA: Je mně trochu nepříjemně. Mám takový pocit, jako bych se ocit… v břiše velryby! ŽVANDA: Ach! Nacházím se v útrobách! Řekni, že to není pravda! Krutibrkofixkaramba, tohle se mi nelíbí. Plando, pojď! PLANDA: Žvando, pojď! Třeba najdeme svou loď! OBA: Žvanda, Planda piráti. Piráti vám namlátí! VELRYBA : Chachacha. (Piráti letí, Planda vykoukne zadkem.) PLANDA: Au! Tudy ne. Tudy cesta nevede! VELRYBA : Chachacha. (ocasem plácne Plandu zpět) PLANDA: Myslel jsem, že je to brána. ŽVANDA: Je to brána, která je před námi rychle zavírána. Klape tlamou, velryba. 52 VELRYBA : Chachacha. PLANDA: Chechtá se nám, posmívá. VELRYBA : Tak co? Jak se máte? PLANDA: Š… š… špatně. VELRYBA: To jsem chtěla slyšet. Spolkla jsem vás za trest, vy lotři. Poněvadž jste darebáci, co neznají kloudnou práci. ŽVANDA: Plando! Plando, velryba k nám hovoří. PLANDA: Za trest nás tu umoří. ŽVANDA: Ne, to ne! Já chci zpátky na svou loď! PLANDA: Já chci zpátky na svou loď! ŽVANDA: Neplač, Plando! Že ti není hanba! PLANDA: Já chci zpátky na svou loď… ŽVANDA: Krutibrkofixkaramba! Hudba: opona zakrývá Velrybu. 2. PŘEDSCÉNA --------------------- B: Chudáci darebáci. A: Chudáci darebáci. Třeba by se rádi polepšili. Zvlášť ten jeden. B: Který? A: Ten hezčí, co mi je tak podobný. B: Oba, nebo žádný! A: Tak žádný! OBA: (smířlivě) Oba… Žádný… A: Ti darebáci mají ale štěstí… B: Proč? A: Co nevidět jim padne z nebe hvězda. To si mohou něco přát. B: Vy něco vidíte? A: Copak já! Vidět padat hvězdu z nebe, to by mi šlo. B: Jenom jestli si jen tak nevymýšlíte. A: Tak na vymýšlení jsem mistr. Můžete mi klidně říkat mistře, mně to nevadí. B: Mistře, prosím vás, nevíte náhodou, kam ta hvězda spadne? A: To vím náhodou bezpečně. Spadne… sem ne… do moře. Sem! Dávejte pozor, pane! (B odvrácen sleduje, z druhé strany přiletí HVĚZDA, A ji chytí do čepice.) A: Viděl jste? B. Nic jsem neviděl. A: To protože je tady! B: Pod čepicí? (A pustí Hvězdu z čepice.) Hudba: píseň. HVĚZDA: Kolíbá se kolíbá Kolíbá se velryba Kolíbá se kolíbá Kolíbá se velryba Kolíbá se kolíbá B: Ta je krásná. (hraje si s Hvězdičkou) A: Je. Dejte mi ji! B. Co s ní zamýšlíte, mistře? A: Touhle dobou se tady vždycky koná krmení velryb. A já jsem tady krmič. Krmič velryb. Velrybo, ke mně! Hudba: sjíždí moře. A: Tu máš, malá, hvězdičku a řekni – ňam! VELRYBA: Ňam! Hudba: píseň. OBA + VELRYBA: Ňam řekla A pak hekla Radostí Jenom vstupte Já jsem dobrák Od kosti Každému se zalíbí Moje břicho velrybí ÓÓÓ Je v něm široko ÓÓÓ Je v něm hluboko Ó Ňam VE VELRYBĚ ------------------ PLANDA: Já chci zpátky na svou loď! ŽVANDA: Já chci zpátky, nebo se z toho zblázním, na svou loď! (Ťuk, ťuk.) PLANDA: Někdo ťuká. ŽVANDA: Někdo ťuká, snad ukončí naše muka. Hudba: Hvězdička. HVĚZDA: (vejde) Snad vám něco nechybí? Jdu tak náhodou kolem velryby a přitom si povídám, že se dovnitř podívám, kdo to tady ťuká. OBA: Jé… kdo jste? HVĚZDA: A kdo jste vy? PLANDA: My jsme dva mládenci ubohý. ŽVANDA: Vy jste přišla z oblohy? PLANDA: Spadla jste z nebeské báně? HVĚZDA: Možná… ale… vzpomínám si marně. ŽVANDA: Už vím! Jste mořská hvězdice, krásná a mokrá velice. HVĚZDA: Možná… ale jak se znám, já jsem hlavně kouzelná. PLANDA: Kouzelná jste? Opravdu? HVĚZDA: Vždyť sem kvůli tomu jdu! Něco se vám na mně nezdá? ŽVANDA: No podívejte se, ne že by se nám na tom něco nezdálo, ale že by ke dvěma spolknutým pirátům vlétla velrybě do tlamy ještě kouzelná hvězda, tak to se nám teda nezdá. HVĚZDA: Můžete se přesvědčit. Který z vás mne chytí, páni, tomu splním jeho přání. Kdo má přání? OBA: Já! Já chci zpátky na svou loď! HVĚZDA: Na pirátskou? Loupežnickou? Špinavou a odrbanou? To je vaše přání, viďte? No tak si mě chyťte! OBA: Žvanda, Planda piráti. Piráti vám namlátí. (Honička.) PLANDA: Je to marné, člověče. Pokaždé nám uteče. ŽVANDA: Hvězdička se špatně lapá. HVĚZDA: Darebáci, pápá, pápá! (uteče z Velryby) ŽVANDA Nejdřív nám slíbí, že nám splní přání, a pak si tu lítá jako splašená. Kdyby si aspoň na chvíli někam sedla. PLANDA: Náladu by nám zvedla… Ach jo! Hudba: zavírá se Velryba. HVĚZDA: Kolíbá se kolíbá Kolíbá se velryba Je v ní jako v pokojíčku Sednu si tam na židličku A ještě si zazpívám Kolíbá se kolíbá Kolíbá se velryba Je v ní jako v pokojíčku Sednu si tam na židličku Pápá Sednu si tam na židličku Pápá Na židličku… 3. PŘEDSCÉNA --------------------- OBA: Pápá! B: Je to špatné, mistře. Jak si taková hvězda jednou umane, že si sedne na židličku, tak se jinam neposadí. A viděl jste už někdy ve velrybě židli? Já ne. A: Tahle velryba je, pane, proslulá velkou hltavostí. Spolkne všechno, co nás napadne. B: A nenapadá nás… že by mohla spolknout nějakou šikovnou židličku? A: To by bylo nej… ne! Nenapadá. V žádném případě. Tahle velryba polyká stožáry, plachty, prkna z potopených lodí… a tady dole má takové skladišťátko a tam si všechno dává. Podívejte! (A topí B.) B: Tam je věcí! Takže kdyby chtěli, mohli by si tu židli vyrobit. 53 A: Já ho... Já ho leknu! Baf! A: Chtěli. Zvláště ten můj. Ten hezčí! B: Oba, nebo žádný! B: Pilka! A: Tak žádný! A: Kladivo! (Uraženě odvráceni.) OBA: Židlička! Hudba: Kladivoun. A: Velrybo! Tu máš kladivo a pilku a řekni – ňam! B: (Kladivoun doráží) Nechejte toho! (Hodí do Velryby nářadí.) A: Nedolézejte! (otočí se) Už jsem vám říkal… (Ryba ho bouchne do hlavy.) VELRYBA: Ňam! Ryba kope! Hudba: píseň. B: Ryba! Na, puťa, puťa! (připluje) Mně dala A + B: Ňam ňam ňam ňam ňam ňam ňam ňam pusu! Kudrnatá hoblina A: Na, puťa, puťa! Au! Mě kousla! (ruka do ryby) Ježatá je tříska Pomoc! Ňam ňam ňam ňam ňam ňam ňam ňam (Tahání, B utrhne kladivo.) Tak se židle začíná Tak se židle získá Vy jste jí něco utrhl! Ukažte ruku! (ruka) DruŇam ňam ňam ňam ňam ňam ňam ňam hou! (ruka) Obě! (ruka s kladivem) Buďte tiše buďte tiše B: To je moře, panečku! Tam se najdou ryby! Tady ve velrybím břiše A: To je ryba kladivoun! Něco tluče něco bouchá B: (vezme kladivo) Kladivo? Pusťte ji, mistře! Ať se každý zaposlouchá o Třeba jí to doroste. Takže ten můj si může Ňam ňam ňam ňam ňam ňam ňam ňam o udělat židličku. (klepání do nohou) To netlukou slavící o Hudba: Piloun. To nehouká sýček o A: Dejte sem kladivo a chyťte si pilku! Ňam ňam ňam ňam ňam ňam ňam ňam o B: Na puťa, puťa! Pst! o (Kladivoun ho lechtá.) Pozor na prstíček… Dělejte něco, pane! o o o o o o o o 54 o o VE VELRYBĚ ------------------ (Přibyla židlička.) ŽVANDA: Čekám, čekám na hvězdičku, až ke mně přijde na židličku. Židlička se mi povedla. PLANDA: Blablabla…! Mně se povedla. Já jsem tuhle židli stloukal! ŽVANDA: Copak já jsem se jen koukal? Já jsem řezal do prkýnka, já jsem řezal do polínka! Řezal, řezal, vyřezával, až jsem se z toho nepoznával. Židle je moje! PLANDA: Židle je moje! ŽVANDA: Hvězda je moje, mně splní přání a ty už nemukni ani! PLANDA: Žvando! Žvando! Myslím, že tu bude rvačka! ŽVANDA: Plando! Plando! Žvanda Plandu odhodí a zmačká! OBA: Žvanda, Planda piráti. Piráti si namlátí! (Rvačka.) PLANDA: Moje hlava! Moje hlava! Já snad nikdy nevstanu! ŽVANDA: Mám zlomenou celou postavu! PLANDA: Achich ach! ŽVANDA Jsou to muka! (ťuk ťuk) A ještě ke všemu zas někdo ťuká. Hudba: Hvězdička. HVĚZDA: Jdu tak náhodou kolem velryby a přitom si povídám, že se dovnitř podívám, zda vám něco nechybí. OBA: Chybí. Hlavně hodně zdraví. HVĚZDA: Co to tu děláte? Že vás to baví! PLANDA: My totiž máme… ŽVANDA: …zlomená těla. HVĚZDA: Tak to je hrůza, to jsem ještě, namouduši, neviděla. PLANDA: Dívej se, dívej a udělej si pohodlí. Posaď se tady na mou židli. ŽVANDA: Mohl bych poprosit milou hvězdičku, aby si sedla na mou židličku? PLANDA: Na mou! ŽVANDA: Na mou! (Začínající rvačka.) HVĚZDA: Ale páni! (váhá, ale pak si nesedne) Nemyslete si, že jsem vás podvedla. Ale já bych si tu stejně dneska nesedla. OBA: Ne...? A proč...? HVĚZDA: Jedna židle v pusté noře? To je špatné posezení. Nebylo by mi tu dobře. Jste tu jako ve vězení… Posadím se na židličku – v malovaném pokojíčku! Pak mě chyťte, páni, a já splním přání! (zmizí) PLANDA: V pokojíčku? ŽVANDA: Malovaném! OBA: To je s naším přáním ámen! (Velryba se zavře.) Hudba: píseň. HVĚZDA: Kolíbá se kolíbá Kolíbá se velryba Je v ní jako v pokojíčku Sednu si tam na židličku A ještě vám zazpívám Kolíbá se kolíbá Kolíbá se velryba Sednu si tam na židličku V malovaném pokojíčku Pápá V malovaném Pápá… V malovaném… 4. PŘEDSCÉNA --------------------- B: Komu fandíte, mistře? A: Tomu hezčímu. Co je mi tak podobný! B: Ten s těmi černými vlásky se mi zdá o něco hodnější. A: Mně taky. Tak to by mohl vymalovat pokojíček – B: Nemůže. A: Ten můj taky nemůže. B: Oba, nebo žádný! Hudba: píseň. A: Tak žádný! (urazí se, po chvíli smířlivě) Proč A opět řekla velryba své ňam OBA: nemůže malovat? Snad nemarodí? Jen pojďte všichni podívat se k nám Malování B: Protože nemá čím. Malování A: (uvidí sasanku) Jé! Všichni kdo to zkusí B: Vyrostla vám kytka! Roztáhnou své pusy A: Jestlipak voní? (chce si čichnout, sasanka zaK usmívání leze, vyleze na druhé straně) Usmívání B: A teď vyrostla mně! Jen pojďte všichni podívat se k nám A: Pane, to není kytka, to je žížala! Tahejte! (pře- VELRYBA: Jen pojďte všichni podívat se k nám tahování – roztržení) Vy jste ji utrhl! To je ono páni já se mám B: Neutrhl. Když mě zmámí Když mě zmámí A: Ukažte ruku! Barvičky a štětce B: A teď ukažte vy! Mračit se mi nechce A: Teď obě! Malování B: Vy taky obě! Malování (Etuda se sasankou – sasanka se postupně mění o A to je ono páni já se mám o v košťátko – hranolky – drbátko – štětku.) o A: To je…! Postavte se sem! o (Žlutá barva.) o B: A teď vy! o (Červená barva.) A: Takže si mohou vymalovat ten pokojíček! o o Dejte jí to! B: Velrybo! Tumáš… A: Dejte jí ještě tuhle zelenou… B: Tu máš štětky a řekni – ňam! VELRYBA: Ňam! o o o o o o o o o 55 VE VELRYBĚ ------------------ (Je vymalováno.) ŽVANDA: Plando! Plando! Víš, jak je mi, když se dívám na ty stěny? PLANDA: Já jsem z toho unešený. ŽVANDA: Povedla se naše malba. PLANDA: Malba jako z rodinného alba. Jenže… ŽVANDA: Jaké jenže? PLANDA: Prázdný pokoj není pokoj. ŽVANDA: Pusto. Prázdno! PLANDA: Neútulno… ŽVANDA: Ale já si nedám pokoj, dokud tu nebude pokoj! PLANDA: Pro výtvarno já mám cit. Chtělo by to jehlu, nit. ŽVANDA: Já ušiji záclonky! Všelijaké oponky! PLANDA: A já zase poklusem vyrobím stůl s ubrusem! ŽVANDA: A sem dáme křeslo! Křeslo, to je moje heslo! VELRYBA: Jééééééé…! ŽVANDA: Co to bylo? PLANDA: Asi ona. Ona se dnes divně chová. VELRYBA: Jééé…! PLANDA: Je z nás celá ťumpachová. Poklesly jí čelisti. ŽVANDA: Podívám se, jestli něco nezjistím… (vyleze z Velryby) Plando, hochu zlatá! Otevřela tlamu jako vrata! PLANDA: (vyleze z Velryby) Moře…! Žvando, využijeme tu chvíli! Můžem odtud vyplout k cíli. ŽVANDA: Kdepak. Já ne! (vrátí se do Velryby) Kdo by ušil záclonky, všelijaké oponky!? PLANDA: (vrátí se) To máš pravdu. S tebou podstoupím tu dřinu. OBA: Pak si lehnem na peřinu! Žvanda, Planda piráti Na loď už se nevrátí 56 Žvanda, Planda piráti Na loď už se nevrátí… Hudba: Velryba se zavře. 5. PŘEDSCÉNA --------------------- (V moři se prohánějí ryby, A nahodí udici.) B: Co říkáte tomu, mistře, že piráti propadli pracovnímu nadšení? A: Nerušit, rybařím! B: Myslel jsem, že tu jen tak okouníte. A: Správně. Chytám okouny a teď mi zrovna jeden bere! (chytí rybu) B: Mám rybu! Ta je ale živá! A: (chytí druhou rybu) Já mám taky rybu! (ryby se na sebe podívají – přibližují – třou – vycení zuby – polibek) B: Daly si pusu! Asi se mají rády. A: Jako my. B: Mistře, pojďte, pustíme je. (pustí ryby) RYBY: Děkujeme. Děkujeme… A: Za málo. B: Není zač. CHOBOTNICE: Ahoj! A: Proč mě zdravíte? Už jsme se dnes viděli. B: Já vás nezdravil. CHOBOTNICE : Ahoj! A: Už jsem vám říkal… (Chobotnice útočí.) Pane, udělejte – na puťa…! B: Na puťa, puťa… A: (chytí chobotnici) To by člověk nevěřil, co všechno se v tom moři najde… a co to potom umí… Jenom nevím, k čemu je to dobré. B: To je totiž chobotnice! Šlapity, šlapity. A: Jestli to spíš není děravé paraple. Paraple klapací. Klapity klapity. B: Je to chobotnice do deště! A: Jenomže chudáci darebáci si chtějí pořídit záclonky, všelijaké oponky. To jim žádná chobotnice do deště neušije. B: Počkejte, mistře! Já říkal šlapity šlapity, vy jste říkal klapity klapity… jestli to není ten… ten... A: No ano! Klapací a šlapací! (udělají stroj) Hudba: píseň. OBA: Onehdy potkalo na ulici Klapity šlapity tramtarárá Děravé paraple chobotnici Klapity šlapity tramtarárá Řeklo ahoj Hoj hoj hoj hoj Teď budem stroj Hoj hoj hoj hoj Teď budem stroj Hoj hoj hoj hoj Náramný stroj šicí Klapací šlapací stále v běhu Klapity šlapity tramtarárá Zůstane tu po nás mnoho stehů A jedno šlapací tramtarárá My dva jsme stroj Hoj hoj hoj hoj My dva jsme stroj Hoj hoj hoj hoj My dva jsme stroj Hoj hoj hoj hoj A to nám nikdo neodpárá A: Zavolejte velrybu a dejte jí to! B: Velrybo! Tumáš šlapací klapací a řekni – ňam! VELRYBA: Ňam! Hudba: zavírání Velryby. VE VELRYBĚ ------------------ (Je tam už opravdu jako v pokojíčku.) ŽVANDA: A už máme záclonky… PLANDA: Všelijaké oponky! ŽVANDA: Slyším lehké cupitání… PLANDA: Už se těším na vítání! (Ťuk ťuk.) ŽVANDA: Vstupte, prosím! PLANDA: Jenom dále! Hudba: Hvězdička. HVĚZDA: (vejde) No ne? No ne? Ale, ale! Když se kolem sebe dívám… nevešla jsem někam jinam? Jsem na správné adrese? PLANDA: Ovšem, hvězdo, divte se! HVĚZDA: Ó… ó… ó… ŽVANDA: Hvězda kouká jako z nebe spadlá. PLANDA: Kouká, kouká na kukadla! Posaďte se… ŽVANDA: Jen si sedni, hvězdo denní. (Hvězdička se usadí na židličku, piráti se tiše smějí.) HVĚZDA: Díky. Sedím. Připomínám, že už sedím! No tak co je? Vzpomeňte si, co jsem vám tu slíbila! V malovaném pokojíčku posadím se na židličku. Chyťte si mě, páni, já vám splním přání. PLANDA: Opravdu? HVĚZDA: Vždyť sem kvůli tomu jdu! ŽVANDA: Kvůli tomu sem ale chodit nemusela, viď Plando? HVĚZDA: Chtěli jste přece na svou loď! PLANDA: Na pirátskou? Loupežnickou? ŽVANDA: Špinavou a odrbanou? Řekneme jí to? OBA: Žvanda Planda piráti. To už dávno neplatí. Na loď už se nevrátí! HVĚZDA: Jestli je to vaše přání, splním vám ho bez chytání. Pápá… (zmizí) ŽVANDA: Ale… Co tomu říká velryba? PLANDA: Zeptáme se. OBA: Velrybo! VELRYBA: Já jsem ráda, že jste tady. Aspoň nejsem bez nálady. OBA: Plando! Žvando! (obejmou se, mizí, vylézají a zdobí Velrybu) B: Co to děláte, mistře? A: Zdobíme si velrybu! B: Aby nad ní každý zůstal v údivu. A: Jsou tu keře, stromečky... B: …a růže. (palma) A: Zde se někdo slunit může. (slunečník) B: Všichni koukají a žasnou nad velrybou divukrásnou. (maják) A: Jenom hvězda malinká… (rozsvítí) …mrká na nás z okýnka… B: A dál, mistře? A: Pak připlavala ošklivá loupežnická loď, a když tu krásu uviděla, omdlela překvapením… (zahodí čepici) B: (vyloví čepici) A když se z té mdloby probrala, byla už zase čepicí… A: (zahodí čepici) …pak prázdným papírem… a pak už ničím… B: Zůstala jen velryba. A: Velryba se usmívá… B: …kolíbá se… A: …pluje světem… OBA: …ukazujeme ji dětem! Hudba: píseň. VŠICHNI: Kolíbá se kolíbá Kolíbá se velryba Je v ní jako v pokojíčku Sednu si tam na židličku Pápá Šalalalala… lííííí 57 Osoby: Herec (civil) – proměny na „Křoví“ Zima Jaro Léto Podzim Loutky: Anežka 1 vločky, později kapky Anežka 2 Richard 1 – kapky Richard 2 Richard 3 Richard 4 Richard 5 Skřivan Žížala Kámen Žába Ryba Želva HEREC: Tenhle začátek je hrozně důležitý, tak si ho, prosím vás, pamatujte. Abychom se v tom pak vyznali. Začalo to tak: Zabalil jsem se do deky, protože jsem měl doma strašnou zimu. A když jsem usínal… JARO: Není v té dece Zima? HEREC: Je… řekl jsem vyjeveně. Co tady chcete? JARO: Hlavně jí o mně neříkejte. HEREC: Prosím? JARO: Na mou radu dejte, nic jí o mně neříkejte. HEREC: A komu? JARO: Zimě přece! Říkal jste, že je v té dece. Nebo není? Nebo není? Halí belí, koně v zelí, hledám ji už od pondělí. HEREC: Hopsalo to, kníkalo to ve verších a šelmovsky to na mne pomrkávalo. JARO: Ale já se schovám! Schovám já se do křoví, ono to na mne nepoví… HEREC: V mém pokoji naštěstí žádné křoví neroste. Doufal jsem, že odskotačí jinam. JARO: Pane! A nemohl byste nám ho tady udělat? HEREC: Cože…? (Vejde Zima.) ZIMA: Co asi! Křoví! HEREC: Ztuhl jsem hrůzou. Ta druhá osoba byla ještě příšernější. JARO: Nemůžete nám tu aspoň hodinku dělat křoví? HEREC: To tedy nemůžu! ZIMA: Ale můžete, co byste nemoh! HEREC: A pak se to stalo. Cítil jsem, jak tuhnu čím dál víc, pokrývám se tmavou kůrou a pomalu, ale jistě se rozvětvuji… A bylo to. Byl jsem křoví. Holé a černé, nikde ani lísteček. (zpívá) Stojí stojí keř chodí k němu zvěř Není to zvěř je to ale taky hodně neurvalé je to horší než ZIMA: Huhů! Huhů! HEREC: než divoká zvěř Copak je to za stvoření které na nás zuby cení Řekni co nám chceš ZIMA: Huhů! Huhů! HEREC: Stojí stojí keř A to křoví mrazení má bude z toho kašel rýma a angína též Br. To je zima… To je Zima! ZIMA: Huhů! Huhů! Kdopak se to tam schovává? Není-li to ta ohava, která je tady každým rokem mým nepřítelem a drzým sokem? JARO: Poznávám dobře ten skuhravý hlas… ZIMA: Jsem Zima, umím dělat mráz! Huhů! Huhů… JARO: Bývávalo! Já jsem Jaro! Já už jsem přišlo! Přiletělo! Mám svěží dech a rozjásané čelo! ZIMA: Já jsem Zima! Krutá Zima… JARO: Vždyť já vím. Jen počkej, já tě upravím… ZIMA: Jak na mne sáhneš, prsty upadnou ti! Zčernají mrazem, ztuhnou na rampouchy… A… co si to neseš v tom košíčku? JARO: To víš… Trošičku deštíčku… ZIMA: A co ještě? JARO: Taky trochu jarní barvy, semínka, zrní, kukly a larvy… ZIMA: A co ještě? JARO: Vánek voňavý a hbitý… ZIMA: A dál?! JARO: A další jarní rekvizity… ZIMA: Ukaž! Něco mého není v nich? JARO: Co hledáš? ZIMA: Sníh! Kams ho dalo! Copak jsi s ním udělalo! Nezbyla mi ani vločka. Přiznej se! Mluv! Já klidně počkám. Tak dobře…! Jestli nezjistíme, jak to je, neodejdu z pokoje. HEREC: Prosím vás, paní! Prosím vás na kolenou, řekněte jí, jak to je, nebo tady nastydnu. JARO: Kde jste, vločky sněhové? Kde jste, kde jste, ozvěte se! HEREC: Tak kde jste? Ozvěte… to je nesmysl. Copak mohou mluvit? ZIMA: Někdy. Výjimečně. Třeba když mají svátek, tak jim to dovolím. HEREC: Jak mohou mít svátek? Nemají jméno… VLOČKA: (hlas) A kdo má dneska svátek? HEREC: Co to bylo? ZIMA: Jedna tady je. A ptá se, kdo má dneska svátek. HEREC: Byl jsem z těch všech přírodních úkazů tak vynervovaný, že jsem se šel dokonce podívat do kalendáře. Anežka. 2 VLOČKY: (hlasy) Tak to já jsem Anežka! Já jsem taky Anežka, to je pěkné jméno! HEREC: Já je nevidím… ZIMA: Tam…! Ty dvě tečky bílé! HEREC: Aha. Moment. Vezmu si na ně brýle… (Ve stínohře v okně se objeví dvě zvětšené vločky.) JARO: Už je to v pořádku? ZIMA: Řeknem si o nich pohádku. 1. stínohra ------------ZIMA: Žily, byly, padaly. Jedna hezčí Anežka než druhá. A jedna zase složitější. ANEŽKA 1: Já padám, Anežko, já padám… ANEŽKA 2: Já taky padám, Anežko, já taky padám… ZIMA: Vítr je nadnášel, a tak si žily, byly a padaly takhle zlehýnka a pomaloučku. ANEŽKA 1: Neznám nic krásnějšího nežli padat… ZIMA: …řekla ta první. 59 ANEŽKA 2: Ani já ne, i když…? ZIMA: Řekla ta druhá, ta trochu složitější… ANEŽKA 2: …i když moc by mě zajímalo, co budeme dělat potom. ANEŽKA 1: Kdy potom? ANEŽKA 2: Potom. Až dopadneme. ANEŽKA 1: Teď na to nemysli, nějak dopadneme… ZIMA: …řekla ta první trochu lehkomyslně. ANEŽKA 2: To není tak jednoduché. ZIMA: Řekla ta složitá. ANEŽKA 1: A proč? ANEŽKA 2: Já už jsem asi dopadla. ANEŽKA 1: Já ale taky! Jsme na kopci! ANEŽKA 2: Klouzačka! ANEŽKA 1: A vítr! To se mi líbí! ANEŽKA 2: Mohly jsme dopadnout hůř. ANEŽKA 1: Jak třeba? ANEŽKA 2: Třeba do komína! ANEŽKA 1: Zpátky na kopec! („Kopec“ zaskřehotá a pohne se.) ANEŽKA 2: Víš určitě, že je to kopec? ANEŽKA 1: Je… Ale strašidelný. („Kopec“ zaskřehotá víc.) Strašidelný kopec!!! („Kopec“ se posune – objeví se okno.) ANEŽKA 2: Anežko! To je hrůza! Ten kopec se na nás dívá! ANEŽKA 1: Na tebe ne! Na mne se dívá! Vidíš…? (Zornice oka „Kopce“ sleduje pomalý pohyb Anežky 1.) Bedlivě mě pozoruje, jak jdu nahoru… (Kopec zaskřehotá.) ANEŽKA 2: …a vrže! (Je vidět celá hlava i se zobákem.) SKŘIVAN: Já nejsem kopec. Já jsem skřivánek. ANEŽKA 1: Strašidelný…? Strašidelný skřivánek? ANEŽKA 2: A proč tak vržeš? 60 SKŘIVAN: Skřivan musí vrznout, i kdyby měl zmrznout! (zpívá) Vrzy vrzy vrzy zmrznu asi brzy nezmrznu-li brzy budu dělat vrzy vrzy vrzy celé hodiny já jsem ten skřivan hrdinný ANEŽKA 1: Chudák. Asi je mu zima. Sluníčko, zahřej skřivánkovi hlavičku! (Proměna vloček v kapky vody.) ANEŽKA 2: Poslechlo nás! Vidíš, Anežko? Kde jsi? ANEŽKA 1: Já… já už asi vůbec nejsem. Ty taky nejsi? ANEŽKA 2: Já asi brzy skápnu. Ukápnu. Ukapuji… ANEŽKA 1: Padám! Já padám! ANEŽKA 2: Já taky padám, Anežko, já taky padám! JARO: Přišlo Jaro a Anežky se proměnily v kapky vody. ZIMA: Trochu to vypadalo, jako když skřivánek pláče. JARO: Kdepak skřivánek! To jenom Jaro Zimu rozplakalo… (Zima lamentuje a přehnaně kvílí.) ZIMA: Žily jste jen chvíli, Anežky mý bílý! Jak jste byly milý, mile rozpustilý, ale teď jste se mi celé rozpustily… Ukáply jste kdovíkam, já se asi uplakám… JARO: Neskuhrej, Zimo. Neumřely. To není jejich příběh celý. ZIMA: Víš to jistě? JARO: Já na tvém místě – svěřím je teď obě Jaru. Budou žít jako v seriálu… ZIMA: Dej na ně pozor, na Anežky. Čeká je osud tuze těžký. JARO: Ty už jdeš? ZIMA: Myslím, že už trochu taju… HEREC: (netrpělivě) To nic, jen jděte, paní, já to potom po vás vytřu… ZIMA: Odcházím, mizím… Vypustilo jsi skřivany, já se jdu nyní vypustit do vany. Odcházím… mizím… zvolna taju… JARO: Už neplač, Zimo! ZIMA: Nech mě! Tohle ráda hraju… Odcházím… mizím… (odejde) HEREC: Jedna postava sice zmizela, ale druhá se u mne začala podezřele zabydlovat. Nic nenechala na svém místě a rozverně si prozpěvovala… JARO: Halí belí koně v zelí a žížaly pod postelí… HEREC: Žížaly…?! Paní, to snad nemyslíte vážně! JARO: Podrž to. Uhni. Pozor, vánek. Co koukáš jako jelimánek? Pomoz mi! Já teď musím volat honem pod jednu kvočnu telefonem… (zpívá) Haló kuře haló haló tady Jaro tady Jaro Už ti brzo bude hej ještě jednou zaťukej pak naklovni skořápku půjde to jak na drátku HEREC: To snad nemůže být pravda, tohleto… JARO: Může! Je to pravda čím dál větší. Jaké má číslo domek šnečí? (zpívá) Haló šnečku haló haló tady Jaro tady Jaro Vzkazuje ti kapusta kadeřavá a tlustá že vylezla ze země dneska bude příjemně HEREC: To se mi snad jenom… vzpomínáte si na začátek? Byla mi zima, zabalil jsem se do deky a usínal… (Jaru) Paní! Vy se mi tu jenom zdáte, viďte!? JARO: (zpívá) Haló všichni haló haló probuďte se už je jaro opusťte své podušky vemte si příklad z berušky (a ze žížaly!) haló haló tady Jaro tady Jaro HEREC: Já se chci probudit! Já se chci strašně probudit! JARO: Tak je to v pořádku, můžem hrát pohádku. 2. stínohra ------------JARO: Sotva Zima odešla, kapky Anežky spadly do křoví, které se strašně chtělo probudit. Chtělo se probudit ze zimního spánku… (Ve stínohře jsou zvětšené větve holého křoví.) ANEŽKA 1: Kde bydlíš, Anežko, kde bydlíš? ANEŽKA 2: Tady! Ve třetím patře! ANEŽKA 1: Já ve druhém! A vidíš mne? ANEŽKA 2: Nevidím! ANEŽKA 1: Tak se trochu vykloň! ANEŽKA 2: (spadne o větev níž – k Anežce 1) Já jsem se asi vyklonila moc… ANEŽKA 1: Anežko! Tys ke mně přišla na návštěvu? A nechceš u mne bydlet? ANEŽKA 2: Asi budu muset. Nahoru se nepadá. (Křoví hlasitě zívne.) Co to bylo? KŘOVÍ: To nic… Promiňte. A hele… Udělal se mi pupínek. ANEŽKA 1: To nic, Anežko, to nic. Křoví má jenom pupínek. JARO: Křoví se probudilo, zívlo a kouklo si na větev. Pupínek. A znovu se kouklo… a druhý pupínek. A třetí a čtvrtý. Šířilo se to jako neštovice. KŘOVÍ: Pomoc! Stůňu! JARO: Zavřískalo křoví vyprahlým hlasem. KŘOVÍ: Pomoc! Neštovice! ANEŽKA 2: Anežko! Pomoc! Křoví má neštovice! ANEŽKA 1: A kde? KŘOVÍ: Na třetí větvi zdola! ANEŽKA 1: Vidíš? U tebe ve třetím jsou neštovice. Ještě, že ses ke mně přestě… ANEŽKA 2: To není tak jednoduché. ANEŽKA 1: A proč? ANEŽKA 2: Tady už jsou taky. ANEŽKA 1: Hrůza! Padáme do prvního! KŘOVÍ: Padejte, padejte! Já jsem strašně nemocné křoví! A ukrutně nakažlivé! ANEŽKA 1: Tady jsou taky. A ještě větší. ANEŽKA 2: A v přízemí je karanténa. ANEŽKA 1: Nakazíme se a umřem. ANEŽKA 2: (vedle zvětšujícího se pupence) A co když ne. ANEŽKA 1: To nebudou neštovice… ANEŽKA 2: To je rašení! KŘOVÍ: (zoufale) Já mám rašení?! ANEŽKA 2: Raší ti pupenec! A jaký! ANEŽKA 1: To je krása! KŘOVÍ: A jó… JARO: …vydechlo křoví překvapeně a za chvíli bylo plné zelených lístečků. A velice, velice se z nich radovalo… HEREC: To je tedy kouzlo… Myslím, že jsem teď ve svém vlastním bytě ohromně dekorativní. Ano, milé Jaro, teď jsem se opravdu zaradovalo. To by se mělo zapít… JARO: Jdi s tím k šípku… HEREC: Ale já mám opravdu žízeň. Rašení jednoho děsně vyčerpá. JARO: Zpátky! Křoví stojí! HEREC: Stojí, ale občas pije… JARO: Jdi mi s tím k šípku, povídám! HEREC: Tak tohle jsem celou dobu nevěděl. Chápal jsem sice, že jsem křoví, ale netušil jsem jaké. A přitom jsem byl celou dobu šípek. A teď jsem dokonce trochu zvadlý šípek. Jéé… já mám žízeň… JARO: Ovšem. Teď už je to v pořádku a můžeme hrát pohádku… 3. stínohra ------------JARO: Křoví mělo žízeň. Ale Anežky se jen tak povalovaly od listu k listu a zjevně se nudily. KŘOVÍ: Proč se pořád válíte? JARO: …zavrčelo křoví netrpělivě. ANEŽKA 1: A co máme dělat! KŘOVÍ: Padat! ANEŽKA 2: To není tak jednoduché. Víš? ANEŽKA 1: Když se nám nechce. KŘOVÍ: Vy Anežky! Nemožné! Máte padat! A hustě! ANEŽKA 1: Křoví má žízeň. Nejradši by nás schlamstlo kořenem. KŘOVÍ: A neprší a neprší! ANEŽKA 2: Nemůže pršet. Víš? ANEŽKA 1: Když nemáme deštníky. (Mezi Anežkou 1 a Anežkou 2 spadne velká kapka Richard 1.) RICHARD 1: Deštníky budou! ANEŽKA 1: Jé, to je obrovská Anežka! RICHARD 1: Já nejsem Anežka, já jsem Richard! (Padají další kapky.) RICHARD 2: Já jsem taky Richard! RICHARD 3: Richard, to je pěkné jméno! ANEŽKA 1: A co tu děláte? RICHARD 4: Co asi! Padáme! Aby byly deštníky! RICHARD 5: Deštníky budou! Deštníky budou! KŘOVÍ: (jásá) Prší!!! JARO: A tak se stalo, že všichni Richardové vklouzli šípkovému keři až ke kořenům a nad Anežkami se rozevřely nádherné růžové deštníky… HEREC: A já jsem celý rozkvetl. Rozkvetlo. Bzz… včeličky. Bzz… To byl čmelák, tohleto. A jak jsem jim vonělo! Bzz. Ale ne nadlouho. 61 Třetí podivuhodná postava vstrčila nos do mého příbytku. Už si tu na ně pomalu zvykám. LÉTO: Mohu dál? Mohu? Mohu! Mohu si sednout tady v rohu? JARO: Ale jen pojďte, sedněte si… LÉTO: Doufám, že vás moc nevyděsím… Mohu si stoupnout? Rozhlédnout se? JARO: Kdo jste…?! LÉTO: Popojít kousek…? JARO: Ne… LÉTO: Ještě kousek?… Mohu si blíž k vám přisednouti? JARO: Tak mluvte! Nechte mi to proutí! LÉTO: A jak se máte? Vypadáte bledě… JARO: Nechte ten koš! A zůstaňte už sedět! LÉTO: Nerado ruším v době této… JARO: Vy jste… LÉTO: (zpívá) Léto Léto to je moje jméno Léto Léto Už je to potvrzeno Jako malý důkaz předvedu vám úkaz předvedu svůj horký dech áááá…! JARO: To ne! To ne, to mi nech… LÉTO: (zpívá) Léto Léto tepelné má vlohy Léto Léto namočte si nohy Já se budu snažit všechny tady zpražit pozor druhý horký dech áááá...! JARO: Zelený pažit nesmíš zpražit, ten mi nech! LÉTO: (zpívá) Léto Léto to je moje jméno V době této 62 Už je to potvrzeno Ve stínu za bukem natřete se tukem …a teď třetí horký dech áááá…! HEREC: Tak. A já se loupu na zádech. JARO: Proč jsi mě přepadlo tak brzy? LÉTO: V krajině zdejší zdáš se mi čím dál přepadlejší. A to mě mrzí. Už pěkně dlouho číhám u plotu. Musím ti změřit teplotu. (Měření teploty.) JARO: Kolik mám stupňů? Moc ne, že ne…? LÉTO: Moc málo! Jaro, ty jsi podchlazené! Tragédie, tragédie… divím se, že vůbec žiješ… JARO: Pozor, to je kytička! LÉTO: Tak proč už z ní nejsou jablíčka!? Zelená bzinko! Nedochůdče! Takhle nám bude v břiše kručet! Kytičky, larvičky. Motýlkové… A všechno je tu nehotové. JARO: Neřvi mi tu pořád! LÉTO: Skvělé. Vidím, že tě umím dohřát. (měření teploty) Má mě rádo, nemá mě rádo…má mě rádo… (otrhává kvítky) JARO: Ty kazisvěte! LÉTO: Asi nemá. JARO: Chceš zničit všechno, co mi tady kvete? LÉTO: Léto může! Léto musí! Dovol, abych ti vysvětlilo… JARO: Ty kazisvěte! LÉTO: Dovol, abych ti vysvětlilo… JARO: Uááá… LÉTO: Uááá… HEREC: Pouštěly blesky, hromování. A taky se z nich při tom lilo. Taková letní honička… JARO: Co to je? LÉTO: To bývala tvá kytička. Teď je to ovšem naše dílo. JARO: Naše dílo? To snad ne… Ty pěkné bobulky zelené? Nemohu tomu ani věřit… LÉTO: Pojď sem. Naposledy tě musím změřit… HEREC: Já už jsem se ovšem ničemu nedivil. Protože mně se ty zelené bobule najednou udělaly taky. LÉTO: (si prohlíží teploměr) Tak vida. Máme tady vedra. JARO: Musím si to v hlavě přebrat… LÉTO: Jako jsi předtím Zimu rozplakalo, tak musí Léto dohřát Jaro. Teď budu samo chvilku hrát. Bobulky zatím budou zrát. HEREC: (zpívá) Roste roste keř chodí k němu zvěř brouci žížaly a ptáci všichni tady mají práci chodí ke mně jako domů chodí ke mně mnoho tvorů a beruška též VŠICHNI: (zpívají) Roste roste keř kvete kvete keř zraje zraje keř HEREC: A je to! Konečně máte prázdniny! Ale pozor, jenom deset minut! VŠICHNI: (zpívají) Zraje zraje keř zraje zraje keř zraje zraje keř Přestávka -----------HEREC: (zpívá) Zraje zraje keř zraje zraje keř zraje zraje keř Zase nic. Tak znova. (zpívá) Zraje zraje keř zraje zraje keř Jedna větev a teď druhá zraje zraje jde to ztuha zraje zraje – Nebo ne? Tak nevím. Jsem celkem pěkný, statný a urostlý šípkový keř. Šípků mám na sobě nejmíň pět kilo, ale ne a ne uzrát! A jaký by ze mne mohl být čaj. Co, čaj! Možná i marmeláda… JARO: (si prohlíží šípky zblízka) Promiň, křoví. Já se jenom mrknu… LÉTO: Jaro! Zbláznilo ses? Co tu děláš v srpnu? JARO: Hledám… LÉTO: Pak má uzrát! Jdi od toho keře! JARO: Promiň, ale… LÉTO: Mám s tebou vyrazit dveře? JARO: Promiň, Léto, promiň, promiň. Zmizely dvě kapky vody, které dala Zima Jaru, aby žily v seriálu. Hledám je tu dodneška. LÉTO: Kapky? Které? JARO: Slyšící na jméno Anežka. LÉTO: To mi stačí. Jdi už, já to prošetřím. Najdu je, neboj. JARO: A pak hlídej, jako oko v hlavě… LÉTO: Neboj, Jaro, ohlídám je… JARO: Naposledy byly pod deštníky… LÉTO: Jdi už… JARO: Díky, Léto, díky… (odejde) LÉTO: (velitelsky) Tak spusť. Teď jsme tady sami. Slyšíš mě? HEREC: Slyším… LÉTO: Přiznej se, nebo bude zle! Tak mluv, ty křoví! Natvrdlé! HEREC: Já o nich nevím! LÉTO: Nelži. HEREC: Nemám o nich ani páru… LÉTO: Ty jsi je spolknul! Anežky! Dvě hezké, milé postavičky seriálu… A tys je spolknul! Vypil, vysál, vylokal kořenama! A teď mi řekni: To ti není hanba? HEREC: Pršelo… Myslel jsem, že piju samé Richardy… LÉTO: Richardy! Čisté, že jo! Bez ničeho! Já tě zpražím, sežehnu tě, rozsápu tě na hadry! HEREC: A co mám teď dělat? LÉTO: Nic. Chci jenom vědět, jestli je ti hanba. HEREC: Je. Hrozná. LÉTO: Tak to je v pořádku, můžem hrát pohádku. HEREC: O čem? LÉTO: To se teprv pozná… 4. stínohra ------------LÉTO: Bylo jedno hloupé a zelené křoví a to spolklo dvě Anežky. KŘOVÍ: To jsem ale hloupé a zelené křoví. Stydím se, fuj. LÉTO: …řeklo křoví a zastydělo se. Pořádně. Víc! Tak. (Velká zvětšenina šípku. Je zelený a zčervená.) A pak už nebylo zelené. HEREC: To jsem rád. LÉTO: Už bylo jen hloupé. KŘOVÍ: Přemýšlím o tom, proč jsem pořád hloupé. LÉTO: …řeklo a přemýšlelo. Přemýšlelo tak silně, že se z toho celé zpotilo a orosilo. Pořádně. Víc. Tak. (Na šípku se postupně objevují kapičky.) ANEŽKA 1: U-u-u-u-už to bude, pane… u-už budu celá Ane… Ane-Ane-Anežka! Pane křoví! Už jsem celá Anežka! LÉTO: Jenom jedna? ANEŽKA 1: Myslím. Jenomže jsem rosa. KŘOVÍ: A-a-aha. LÉTO: …řeklo křoví a rázem bylo moudřejší. HEREC: Poslyšte! Vy vypravěčko! LÉTO: Léto, jméno mé. HEREC: Kolik jsem podle vás těch Anežek spolknul a pak tady přede všemi ostudně vypotil? LÉTO: Vypadá to, že jen jednu. Inu, léto se mýlí, pole sílí. Ale kde ta druhá je? HEREC: Ta složitější? Ta to určitě neměla takhle jednoduché. LÉTO: Zkusíme hrát pohádku, třeba to bude v pořádku. 5. stínohra ------------LÉTO: Zatímco první Anežku spolknul šípek a potom z ní udělal rosu, druhá Anežka bloudila hluboko pod zemí. Zabloudila v bludišti cest, které tam vyvrtala žížala. ŽÍŽALA: Vrtám! Vrtám! Vrtám! ANEŽKA 2: Dobrý den. ŽÍŽALA: Dobrý. Když vrtám. Ty nevrtáš? ANEŽKA 2: Já padám. A hledám Anežku. ŽÍŽALA: Padej za mnou. Vrtám. ANEŽKA 2: Vy ji znáte? ŽÍŽALA: Teď za roh. Vrtám. ANEŽKA 2: Jsme si dost podobné, viďte? ŽÍŽALA: Jste stejné. Vrtám. ANEŽKA 2: A prosím vás, pane vrtáku… ŽÍŽALA: C o ž e ?! ANEŽKA 2: Prosím vás, pane… hm… ŽÍŽALA: Jen to dopověz! ANEŽKA 2: …vrtáku… ŽÍŽALA: Cha! A nevrtám. Všecky jste stejné! Padej! ANEŽKA 2: Ale kudy? ŽÍŽALA: Můžeš si vybrat! ANEŽKA 2: Já ale hledám Anežku! ŽÍŽALA: Slyšíš? (zvuk potoka) Můžeš si vybrat! Tam jich je! A všechny jsou stejné! Padej! Chachachachá! LÉTO: Tahle žížala měla vztek na všechny kapky vody, protože jí všechny říkaly vrtáku. A tak jim ve svém bludišti nadělala tunely, které je zavedly rovnou do potoka. Chtěla, aby se utopily. HEREC: No nazdar… LÉTO: To jsem tomu dalo. Že jsem ji lépe nehlídalo! 63 HEREC: Chudák Anežka. Spadla do potoka a utopila se. To jsem ji snad měl radši spolknout. LÉTO: Křoví stojí a neřeční! Na potok namířím paprsek svůj sluneční… Kapka, ta se neutopí… Musím se však více vzchopit! Málo tepla. Slabý dosah… ANEŽKA 1: (hlas) U-už nejsem ani rosa… LÉTO: Ty ne! Počkej… Tady byla… ANEŽKA 1: (hlas) U-u-už jsem pá-pá-pára… pápá… LÉTO: Já ji chytím. Anežko…! HEREC: To těžko. Jedna se nám utopila, druhá se nám vypařila, teď nemáme ani páru, to je konec seriálu. LÉTO: Ne. Já ji chytím. Hopla! ANEŽKA 1: (hlas) Pápá… LÉTO: Hopla, hopla, hopla… někoho jsem kopla. Promiňte mi, paní. PODZIM: Já nejsem paní, já jsem pán. Já jsem pan Podzim a jsem upatlán. HEREC: Letošní podzim se opravdu mimořádně vydařil. PODZIM: Tady je to, varieto. Už to padá, už to lítá, každý mě tu rád uvítá! Tady je to, varieto, legrace na place, to koukáš, Léto! (zpívá) Podzim chodí po létu v upatlaném paletu v upatlaném pale-palemalířskou má pale-palemalířskou má paletu Podzim chodí po létu po lé- po lé- po létu zmaluje vám pole pole když po poli pole-polepoletuje v paletu Podzim chodí po létu v upatlaném paletu malířskou má pale-pale paletu a pale-palec! Au Palec jako z baletu 64 LÉTO: Ten nám tady chyběl. PODZIM: Viď. Legrační a upatlaný brach. LÉTO: A co jsi dělal? PODZIM: Patlal jsem se v barvičkách. Milá paní, já jsem někdy k popukání… Kdo mi zjistí, jakou barvu má mít listí? Denně zkouším jinačí. Už mi barvy nestačí. HEREC: Co to dělá? Co to provádí ta osoba? PODZIM: Strakatě, strakatě, v povětří i na blátě… HEREC: Tak, Léto, co je s tebou? Ty to tak necháš? Máme snad my, krásně zelené dřeviny, vypadat šmahem jako počmáraní šašci? LÉTO: A co mám podle tebe dělat? Zkus mu ty barvy vzít… PODZIM: Kdo mi barvy ukradne, tomu listí upadne. A kdo ne, tak tomu taky. A nejen listí, ty dřevino. Halí belí, koně v zelí a křížaly pod postelí… HEREC: Žížaly? Už zase?! LÉTO: (po chvilce, se smutkem) Křížaly. Sušená jabka… PODZIM: Už to padá, už to lítá, každý mě tu rád… ach jo. Ať dělám, co dělám, je tady smutno, viďte. A já jsem se tolik snažil! Aby tu bylo veseleji! Když už to tedy musím udělat… HEREC: Ale co? LÉTO: Chce sklidit celé moje dílo. Vše, co se letos urodilo. PODZIM: Musím. To víte. Než uhodí Zima. Tak jako Jaro Zimu rozplakalo, tak jako Léto musí dohřát Jaro, tak Zima praští ze všech sil. A promiň, že jsem tě roztesknil. LÉTO: To nic, to je v pořádku. PODZIM: Takže už jen…? 6. stínohra ------------PODZIM: Druhou Anežku – tu, kterou zavedla žížala do potoka – čekala dlouhá a složitá cesta. (Ubíhající břeh potoka.) KÁMEN: Vystupte si! PODZIM: Volaly balvany na břehu potoka. KÁMEN: Kdo nejede do řeky, vystupte si! Rychle! PODZIM: A tak některé kapky rychle narážely na kamení a vyskakovaly na břeh. ŽÁBA: Vystup si se mnou. Já také vystupuji! PODZIM: Řekl zelený skokan a nabídl Anežce nohu. Ale Anežka nevystoupila z potoka, a tak se dostala až do řeky. (Ubíhající břeh řeky.) HOLÍNKA: Vystupte si! Kdo nejede do moře, vystupte si! PODZIM: Řekly černé rybářské holínky, které vešly do řeky. RYBA: Vystup si se mnou, já také vystupuji. PODZIM: Řekla Anežce smutná ryba, která právě spolkla háček. Ale Anežka nevystoupila z řeky, a tak se dostala až do moře. (Mořské pobřeží.) ANEŽKA 2: Anežko! Milá Anežko! Jsi tady? PODZIM: Volala tisíckrát marně Anežka. Nikde totiž není tolik kapek jako v moři a nikde nenadělají tolik rámusu. Až konečně unavená, k smrti vyčerpaná Anežka konečně spočinula na něčem nesmírně krásném. (Kapka se koulí v pravidelné architektuře želvího krunýře.) ŽELVA: Hledáš Anežku? ANEŽKA 2: Hledala jsem ji už všude. Na zemi, pod zemí i ve vodě. Nemohla bys mi pomoci? ŽELVA: To bych mohla… PODZIM: Řekla Želva a vystoupila s Anežkou na mořský břeh. ŽELVA: Všude jsi ještě nehledala. Pojď. ANEŽKA 2: Co to děláme? ŽELVA: Jdeme. ANEŽKA 2: Aha. Želvo, prosím tě, nemohla bys jít rychleji? ŽELVA: To bych tedy nemohla. ANEŽKA 2: S tebou se daleko nedostanu! ŽELVA: Dál, než si myslíš! Až tam, kde jsi ještě nehledala! ANEŽKA 2: A kde jsem ještě nehledala? ŽELVA: Přece v nebi! PODZIM: Řekla Želva a nastavila krunýř slunečním paprskům. ANEŽKA 2: Já jsem… já jsem… pá pá… pára… Pápá… PODZIM: Řekla druhá Anežka a odletěla za tou první do nebe. HEREC: Těžko říct, kam odchází Léto. Možná že na pobřeží s mořskou želvou, povídat si o dvou vločkách, které dala Zima Jaru, aby žily v seriálu, který nikdy nekončí. LÉTO: Hlídej je tady jako oko v hlavě. PODZIM: Neboj se, Léto, ohlídám je. (Léto odejde.) HEREC: Léto jsem měl rád. Ale tahle čtvrtá postava mi trochu naháněla strach. PODZIM: Tak jsme tady sami, keříčku nečesaný. HEREC: Nečesaný? To mám jít kvůli vám k holiči, nebo co? PODZIM: Kdepak k holiči… HEREC: Jděte pryč… Jděte… Zmizte!!! PODZIM: Pst. Křoví stojí. A nekřičí. HEREC: Co mi chcete udělat? PODZIM: Dneska každý strom i keř očesán je, to mi věř. (přináší pytel) Pomoz mi… HEREC: Nene. Křoví stojí. A nehne prstem. PODZIM: Byl jsem honit severáky. Vichřice a vichry taky. Za kabát mě chytli, ale teď jsou v pytli. HEREC: V tomhle pytli? PODZIM: Neboj, vítr nebolí. Jen tě trošku oholí. HEREC: Ne, prosím vás, odneste to někam… PODZIM: Jak chceš. Já tě nerad lekám. Tak nic… Půjdou pěšky, chudinky mokré… HEREC: Kdo? PODZIM: Obě jsou v oblacích, ale každá jinde. Teď musí pěšky, dvě Anežky. A já těm chudinkám ani nepomohu. HEREC: Rozvažte ten pytel… trošku… PODZIM: Trošku? Trošku víc. HEREC: Dost! (Vítr. Křoví opadává.) Dost, dost! PODZIM: Tak se dělá kupovitá oblačnost! Každá Anežka je ráda! HEREC: A bude čaj a marmeláda! PODZIM: A teď už je všechno v pořádku. A já dopovím tu pohádku. 7. stínohra ------------PODZIM: V nebi je spousta kapek, které se tak dlouho hledají, až se najdou. A když se najdou, to je radosti! Rradostí rrachotí celá mračna… RICHARD 1, RICHARD 2, RICHARD 3: Richarde, Richarde, Richarde! PODZIM: Najdou se, obejmou se a padají spolu rychle na zem. ANEŽKA 1: Richarde…? ANEŽKA 2: Já nejsem Richard, já jsem Anežka! ANEŽKA 1: Ale já jsem taky Anežka! ANEŽKA 2: Anežko…? ANEŽKA 1: Anežko! Konečně jsme se našly… (Vejde Zima.) ZIMA: Konečně! To vám to trvalo. PODZIM: Pozor, Zima je tady. Teď to bouchne! Zacpěte si uši! Zima prý praští ze všech sil! ZIMA: To víte, že ne! Říká se sice, že uhodí zima, ale nebouchne to. Jen to cinkne. Pst! Slyšíte? (Cinknutí. Kapky se promění ve vločky.) Cinklo to, jako když končí pohádka. Anebo jako když znovu začíná… ANEŽKA 1: Já padám, Anežko, já padám! ANEŽKA 2: Já taky padám, Anežko, já taky padám! ANEŽKA 1: Padáme, padáme… ANEŽKA 2: …padáme znova… HEREC: (křoví zmizelo) Bylo to tiché a nesmělé cinknutí, ale já jsem se probudil. Řekl jsem: Dále! Otevřel jsem a chytil jsem vločku do dlaně. Venku se vesele chumelilo. ZIMA: (zpívá) Koukni se na ten zázrak z blízka chyť vločku do dlaně trochu se třpytí trochu blýská a potom roztaje a potom roztaje Trochu se třpytí trochu blýská ale jen zpočátku koukni se na ten zázrak zblízka máš v dlani pohádku máš v dlani pohádku VŠICHNI: (zpívají) Roste roste keř kvete kvete keř zraje zraje keř opadává keř roste roste keř roste roste keř roste roste keř 65 Kresby Ivana Antoše z programu vydaného k uvedení hry v Naivním divadle Liberec. 66 Eva Hanžlíková Mateřinka, která se uhnízdila na letošním „Přeletu“, je z líhně Naivního divadla, kde má právě tento milý malý loutkodivadelní druh tradici nejdelší. S mateřinkou „od Naivních“ už automaticky spojujeme poezii – literární i jevištní. POHÁDKU DO DLANĚ ušila svým kolegům na tělo přímo autorka. A ráda předesílám, že tuhle hru považuji za jednu z jejích nejlepších, jako by se v ní přímo „našla“. Iva Peřinová je totiž mnohem víc lyrik než dramatik. To by zrovna nemusela být pro divadelního autora poklona, neboť – velmi obecně – definujeme lyriku jako nedějové vyjadřování pocitů autora. Ivanka je však za a) lyrik divadelní, což v praxi znamená, že její lyrická kreativita rezonuje v divadelních postavách, a za b) lyrik komediální, který stváří své potomstvo – tj. role – k obrazu svému čili s nadhledem, laskavou sebeironií a smyslem pro nesmysl. Což se knižně řekne „nonsens“ – a hned to zní smysluplněji! Nonsensu tentokrát nevyužívala jen v dialozích, ale přímo na něm postavila ústřední zápletku, respektive zápletky. Ty ovšem, jak známo, obvykle vyvěrají z děje. Peřinová si však zvolila „podle skutečnosti“ příběh absolutně nezvratný, nepřipouštějící nejmenší dějovou odchylku: sleduje totiž koloběh přírody ve čtyřech ročních obdobích, která personifikuje do postav Jara, Léta, Podzimu a Zimy. Konfliktní zápletky vznikají pokaždé, když následující postava zákonitě vytlačuje ze hry předchozí, což se neobejde bez řevnivosti, nátlaku, přiměřeného násilí, vítězství a proher, slziček a uspokojení. A přitom i každé malé dítě ví, že všechny ty třenice a rozčilování jsou úplně zbytečné. N e s m y s l n é . A proto komické. Takže nesmyslné dostává teatrální smysl. Dějový metronom odbíjí každou čtvrtku přesně jako hodiny, vlastně proč chodit pro příměry, prostě tak, jako se střídá pravidelně čtvero ročních období, a autorka si v tom vyloženě „rochní“. S kreativitou komediálního lyrika využije pro postavu jí vyměřenou dobu k okázalému nástupu, parádnímu slunovratu a žalostivému odstupu ze slávy. Scénicky se dění promítá do živého snu mládence-herce, kterému se, když Zima vtrhne do jeho pokoje, stane, že ztuhne a promění se v křoví. Postava křoví je nadále trpným objektem přičinlivosti kvarteta ročních dob, které na jeho fyzis demonstrují své snažení včetně výsledků. Takže Křoví nejprve Zimou ztuhne, s Jarem se osype pupínky, rozkvete a zazelená, s Létem vyzraje v šípkovou úrodu, aby bylo Podzimem očesáno a oholeno. Moc hezká role, tohle Křoví! Ale to není všechno. Aby si lyrická autorka jen tak neulehčovala komponování nonsensové komedie, vymyslela si sama na sebe komplikaci: Ve druhém plánu hry se průběžně v detailu stínohry odvíjí „seriál“ – příběh dvou sněhových vloček, které se působením Jara rozpustí v dešťové kapky, dopadnou na větve Křoví, prožijí s ním jarní „neštovice“, v bouřce se stanou kroupami a padají ke kořenům Křoví, které tou dobou projevuje sklon k pití, za což se stydí, až zčervená, přemýšlí, až se zpotí, čímž vrátí na svět první kapku jako rosu, kdežto druhá v pátém dílu seriálu bloudí pod zemí v žížalích chodbách a spadne přitom do potoka, aby v šestém dílu putovala do řeky a z řeky do moře, odkud ji vysvobodí želva a ukáže jí – teď už páře – cestu do nebe, kde se v sedmém dílu obě kapky šťastně shledávají a padají opět – coby vločky – tentokrát herci do dlaně. Není to roztomilé? Vsadila bych se, že Iva Peřinová by asi moc těžko „sériově“ plodila seriály. Ale tady, když si scénickou existenci seriálu motivuje jako recesi, parodicko-poetický ohlas Večerníčků, a přitom recesi dějově opět podmíněnou danými neměnnými zákony koloběhu přírody, šťastně, jen tak „mimochodem“ a se záviděníhodně lehkým perem dokazuje, že to „taky umí“. Je to opravdu šťastná hra, načrtnuté postavy vybízejí k hereckému hraní si nejen se slůvky naivistických veršíků, ale hlavně se situacemi; navíc provokuje režiséra k tvořivému a řádově promyšlenému uchopení mizanscén i celku. Předpokládá samozřejmě realizaci adekvátně hravou a inteligentní, čehož se jí v hereckém pojetí „Naivních“ dostalo vrchovatě. (Z hodnocení festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem, Loutkář 12/1992) Eva Hanžlíková, dramaturgyně, autorka divadelních her a bývalá šéfredaktorka časopisu Loutkář 67 též Koranto a Špadolino aneb Obležení hradu Valečova Loutková komedie na motivy her českých lidových loutkářů Osoby: Rytíř Záruba Adléta, jeho dcera Rytíř Loreko, později bezhlavý Lorekův otec Koranto, loupežník Špadolino, loupežník Rytíř Karel z Trosek Škrhola, konšel z Příhraz Kašpárek B 1. obraz – U Loreků -----------------------LOREKO: Já, nechvalně známý rytíř Loreko, který už v kraji mnoha hanebnostmi proslul, jsem tě dal k sobě povolat, abys mně dobře posloužil. KORANTO: A já, veliký a strašný loupežník zvaný Koranto, se tě žádostivě ptám: Co to bude, pane? Co uděláme? LOREKO: Hrad Valečov. KORANTO: Ajta, ajta, ajajaj! LOREKO: Nyní mi pověz, Koranto: Kolik máš mužů ve své tlupě? A mnoho-li dovedou? KORANTO: Ó vzácný rytíři! Tam na Černé hůře mám celé hejno žhavých sršňů. A ty když vypustím, půl světa s nimi vyhladím. Meč, kůl a šibenici za pouhou hříčku sobě mají. LOREKO: Půl světa, pravíš? To jest mi pořád ještě málo, Koranto. KORANTO: Tak tedy půjdu do té těžké práce s bratrem svým, kterýž se Špadolino nazývá. I on má na Černé hůře veliké hejno žhavých sršňů, a ty když vypustí... (vejde Otec) LOREKO: Co tu pohledáváš, otče? Co mi chceš tak brzo po ránu a ještě před svítáním? OTEC: Nemohu spát, synku, nemohu spát. Tvůj pěkný silný hlas podivnou ozvěnou hradní zeď rozechvívá... LOREKO: Tedy si polož polštář přes hlavu a mne zde nevyrušuj! OTEC: Vidím, že tady máš hosta. LOREKO: Ano, to mám. OTEC: A nevím, nevím, zda-li se mi tuze líbí... LOREKO: Odejdi, pravím! Jdi spát! OTEC: Už zase křičí. Až se třesou zdi. (odejde) LOREKO: Uf. Tak tedy – kde jsme skončili svou řeč? KORANTO: I můj bratr Špadolino má veliké hejno žhavých sršňů, a ty když vypustí – půl světa s nimi vyhladí. LOREKO: Tak to už jest dobré. KORANTO: Půl a půl jest celej svět. LOREKO: Chci zničit jenom Valečov. Však vítězství chci mít jisté. Tři sta zlatých dukátů vám dám, když dnes o půlnoci Zárubův Valečov přepadnete, spanilou Adlétu sem do těch mejch rukou donesete a vše ostatní v mrtvoly obrátíte. KORANTO: Takové dílo, rytíři Loreko, nám bude velmi po chuti! LOREKO: Nikoho nešetřete, Koranto! Zvláště ne pak rytíře Záruby! Neb ten teď nejvíc poznat musí, že neměl mi svou dceru odepřít. (Vejde Otec.) Co je zas, otče? OTEC: Nemohu spát synku, nemohu spát. Víš, já se těším, že pojedu na lov. LOREKO: Na lov? Už sotva udržíš se v sedle! OTEC: Můj dobrý přítel, rytíř Záruba z Valečova, mě prý zítra vezme na lov. Skolíme spolu jelena! LOREKO: Zítra? Checheche. OTEC: Vidím, že máš ještě hosta. LOREKO: Jdi spát! OTEC: Ten se mi nelíbí. Ne! Ten se mi hrubě nelíbí... (odejde) LOREKO: Nyní pospěš, loupežníku Koranto, a se svým bratrem Špadolinem uchystejte přepadení hradu Valečova. A ať se tak stane již dnes o půlnoci. Neboť věz, že kdybych svou potupou se trýznil ještě zítra, má vzkypěná žluč by mě jistě zahltila a já bych už nejspíš zlostí prask! 2. obraz – Škrholův palouk -------------------------------KORANTO a ŠPADOLINO: Hip hip hip, smrdutá myš, mrtvoly, fik, fik, fik! ŠPADOLINO: Pověz, Koranto, proč vlečeš mě až sem, kde jenom sova či kulich lesní v doupatech hnízdí? KORANTO: Špadolino, bratře můj! Jedině zde, pod touto starou višní, je dobré místo k pojednání našemu, neboť nám jest veliké opatrnosti zapotřebí. ŠPADOLINO: Jen ty mně oznam, co velkého učiníme! KORANTO: Dnes přesně o půlnoci hrad Valečov se svými hordami přepadneme, všechno, co v domě žije, v mrtvolu obrátíme, Zárubovu dceru Adlétu uneseme a rytíři Lorekovi do jeho rukou odevzdáme. A za to, bratře můj, budeme mít 300 zlatých dukátů v našem soukromém pokladu uložené. ŠPADOLINO: Tak to jest mi, bratře, dobrá špekulace. Za tolik dukátů abych nakonec hrad ještě olejem polil, plamenem zapálil, by celý lehl popelem. KORANTO: Může být, bratře, může být...! KAŠPAR: (hlas) He... he... hepčík... KORANTO: Slyš! Zde v houští ozval se lidský hlas! ŠPADOLINO: Aby nás tak někdo tajně vyslechl, byli bychom oba v krátkém čase vyzrazeni! KORANTO: Jdi tam! Jdi do houští! A zda-liž někoho dostihneš, jako smrdutou myš ho oběs! ŠPADOLINO: Kdo se teď do mých pekelnejch ruk dostane, tomu já zaživa pekelnou lázeň zaopatřím! KAŠPAR: Jauvajs! ŠPADOLINO: Je tady jeden, bratře. A vidím, že poslouchal...! KAŠPAR: Au, copak mi to děláte? Nemáte rozum, nebo vám zrovna ulít? Dejte pokoj! Netahejte mne tak silně za hlavu! ŠPADOLINO: Však já tě za ni budu tahat ještě mnohem víc. Pohleď, bratře, jakého šeredného zvěda jsem v houští dopadl. Copak s ním nyní vykonati mám? KORANTO: Jak jsem již pravil, bratře: Jako smrdutou myš ho oběs! 69 KAŠPAR: Co to povídáte? Vy... vy mě oběsit? To byste si mohli zkusit. Abyste tady nakonec ještě s pláčem neprosili. Víte co? Ó díky, blahorodí. Nechte mě raději být a já vám to všecko odpustím. Protože jestli mě dopálíte, budete mít oba dost, kdežto jestli mě necháte na pokoji, já si tuhle klidně sednu a vy můžete odejít. ŠPADOLINO: Bratře Koranto! To je mi ale furiant! KORANTO: Bratře Špadolino! Podej mi toho furianta sem! KAŠPAR: Poslouchej, ty druhej, ty seš hodnější, pusť mě. KORANTO: I kdepak, ke mně půjdeš. A nyní, abys poznal, že i já jsem dobračisko, můžeš si vybrat... ŠPADOLINO: ...na které větvi... KORANTO: ...budeš viset. KAŠPAR: Ó díky. Pak teda tahleta holá nejholejší větev se mi nejvíc zamlouvá. (Připoutávají Kašpara ke kmeni.) KORANTO: (vážou provaz) A jestlipak víš, co má naše kočka ráda? ŠPADOLINO: Takovou malou, smrdutou myš! KORANTO: Smrdutou myš a dočista voběšenou! ŠPADOLINO: Cha! Už visí! KORANTO: A nyní mluv, můžeš-li. KAŠPAR: Ne... mů... žu... ŠPADOLINO: A to já bych myslel, abys mu ještě tělo drobet od hlavy odřízl, nebo to často bývá, že oběšenec k sobě přicházívá. KORANTO: Nebuď tak nesmyslný, bratře. Sám vidíš, že už v tváři černá. Pojďme. (odejdou) KAŠPAR: (na větvi) Hup! Hup! Uf! Tak ještě jednou hup a bude po mně. Uf!!! Hup! (kmen se zlomí) Já věděl, proč se mi ta holá uschlá větev tolik zamlouvá. ŠKRHOLA: (přichází) Jojo. Když chce jeden hospodářství vést, musí si ten svůj palouk dobře ohlídat. I čermáka, to byl fukéř, to byla činěnice, i mezník mi tu v noci lehnul! Jojo. Tak to bejvá. Jeden postaví lomenici a spadne mu zničehonic komín. Postaví komín a povalej se mu vrata. Postaví vrata a nedejbože položí se mu osení. I čermáka! To jsou mi hňápy, to jsou mi tlápy! A tady...?! No ne! Hlubokej rikól, jako by sem někdo spadnul rovnou z višně a do mojí voranice se zavrtal! KAŠPAR: Tak to jste dobře uhád, strejčku! ŠKRHOLA: Já nejsem žádnej tvůj strejček, já jsem ouřední osoba! Konšel Škrhola z Příhraz, to si pamatuj, ty mamlase! A vůbec, co tady děláš? KAŠPAR: Jak už jste řek – spadnul jsem sem rovnou z višně. ŠKRHOLA: Tak přeces to byl ty, kdo mi tu vyvrtal ten rikól v osení? Za to mi teda zaplatíš! KAŠPAR: A čím? Koukejte – jedna kapsa prázdná a druhá vysypaná! ŠKRHOLA: Za to osení mi zaplatíš – nebo budu tobě platit já! Ale holí! Pic! KAŠPAR: Au! Nechte mě! Auvajs! Ale počkejte, teď se mi rozsvítilo! ŠKRHOLA: Já ti zase zhasnu. Pic! KAŠPAR: Já vám něco povím! ŠKRHOLA: A co mi povíš? KAŠPAR: Mě když někdo praští, vždycky se mi v hlavě rozsvítí. Tak teď už vím, kdo vám za mě to osení zaplatí! ŠKRHOLA: I čermáka! Nepovídej! KAŠPAR: Poslyšte, strejčku... ŠKRHOLA: Konšel. KAŠPAR: Poslyšte, pane konšeli Škrholo z Příhraz, nejprve mi řekněte, víte-li, kde se nachází hrad Valečov a zda-li mne tam nedoprovodíte. ŠKRHOLA: A proč bych tě tam, ty mamlase, doprovázel? Dyk je to daleko! KAŠPAR: Konšeli! Jste ouřední osoba? ŠKRHOLA: To jsem! KAŠPAR: Tak vidíte! Na Valečově učiníme takové oznámení, které nám jistě odměnu přinese, a pak budete mít to zatrachtilé osení splacené i s ourokem! (odchází) ŠKRHOLA: Stát! Valečov je na druhý straně, mamlase. 3. obraz – U Zárubů -----------------------ZÁRUBA: Poslyš, má vroucně milovaná dcero Adléto! Již od rána cosi nepohnutelného na mém srdci leží a mého ducha trápí. Neboť jsem měl dnešní noci sen, že se krutá, loupeživá válka proti mně blíží a nepřítel mě hodlá z mého počestného hradu vykořenit. ADLÉTA: Ach otče! I mne navštívil této noci sen a byl neméně hrůzný. Dvě hejna velikých ohnivých sršňů se k našemu hradu úprkem brala a uštípat nás k smrti chtěla. ZÁRUBA: Ó! Naše předtucha jest tedy pravdou, která se má stát. Ano, ano, dvě hejna sršáňů, to jsou ony dvě loupežnické bandy, jež jsem ve snu viděl, ach, raději nevzpomínat... ADLÉTA: Nene, otče, jen vzpomínejte dál! Neboť v mém snu zvítězili jsme nad nimi, sršáni spadali na zem a zcepeněli tady. ZÁRUBA: Tady? ADLÉTA: Ale ne... Dole pod hradem. ZÁRUBA: Tak to se mi nezdálo, dcero. ADLÉTA: Někdy jest lépe si trochu déle přispat...! ZÁRUBA: To jsem nemohl, Adléto. Dva podivní směšní chlapíci vtrhli mi do snu a semleli páté přes deváté, čemuž jsem pramálo rozuměl. I rozzlobil jsem se a probudil. ADLÉTA: Ale otče! Z toho je vidět, že sem najisto přijdou! ZÁRUBA: Ach ne! A kdy to bude, dcerko? ADLÉTA: O tom povědomí nemám, jisté však je, že vyslechnout je trpělivě musíme a pak se jistě zlé sny v dobré obrátí. (klepání na dveře) ZÁRUBA: Ha! Adléto! Snad už to nejsou oni chlapíci? ADLÉTA: Můžete vstoupit! ŠKRHOLA: (vejde) Vida čermáka, jsou doma! No pozdravpánbu, pane rytíři! I kdepak, tohle je jinačí židle, než já mám v baráku. Já rád zvysoka sedám a pak se o ní dycky šťouchnu do koženek. ADLÉTA: Tak to bude ten první, otče... ŠKRHOLA: Namoutě, tohle je ta pěkná slečinka. Poklona uctivá, slečno... ZÁRUBA: Ano, ano, poznávám ho... ŠKRHOLA: A bodejť byste mě nepoznal, já jsem tuhle z Příhraz konšel Škrhola! No jak mám ten barák u lesa...! No co tam ten potok teče...! Dyk tam tudy jezdíte na nadháňku, nebo ne? ZÁRUBA: Teď nevím. Mluv jen o tom, co tě sem přivádí. ŠKRHOLA: Já jsem se do toho baráku přiženil. Ono to bylo všecko zpustlý, a tak jsem musel postavit novou lomenici. A jen vám tu lomenici postavím, on se mi svalil komín. ZÁRUBA: Poslyš příteli, tahle stížnost mi přece nepřísluší! ŠKRHOLA: Toť se ví, že vám ne, ale moje stará povídá: Seš jednou pan konšel, nesmíš mít komín povalenej! Tak jsem postavil komín, ale co myslíte, pane rytíři! No co myslíte! ZÁRUBA: Puf. ADLÉTA: Klid, otče, klid. ŠKRHOLA: Jo! Postavil jsem komín a svalila se mi vrata. ZÁRUBA: Adlétko... Proč mi to všechno povídá, nevíš? ŠKRHOLA: Už jsem u toho, pane rytíři, už jsem u toho. Postavil jsem vrata a pak už jsem konečně zasil to osení na mým palouku. ADLÉTA: A nepřišel jste sem ještě s někým? A nechtěli jste nám vy dva něco důležitého říci? ŠKRHOLA: Dyk vám to zrovna povídám! Ten, co jsem ho přived, čeká vedle, poněvadž já chci mít to svý osení zaplacený. ZÁRUBA: Jaké osení, pořád... ADLÉTA: Klid, tatínku... ŠKRHOLA: Ten, co čeká vedle, mi ho potlápal a vy mi to zaplatíte. ZÁRUBA: Tak to už je na mne příliš! Ven! ŠKRHOLA: Posaďte se, jako doma, jako doma... (zavolá Kašpara) Pojď, mamlase. A povídej, co jsi slyšel! KAŠPAR: Poklona uctivá, šlechetný vladyko. Jest nejvyšší čas připraviti se na nejhorší. Neboť kdybychom zde takto až do půlnoci klábosili, dvě strašné loupežnické hordy hrad Valečov by přepadly a všechno živé v mrtvolu obrátily. ZÁRUBA: Co pravíš? Není možná! ADLÉTA: Ale je! Vzpomeň si na náš sen! ŠKRHOLA: Jojo. Já jsem jim to chtěl říct, ale nechtěli to slyšet. Jen jsem o palouku spustil... ZÁRUBA: Loupežníci? Už dneska? KAŠPAR: Dnes o půlnoci, šlechetný vladyko. ZÁRUBA: Dceruško... Naše obrana je na dvě hordy slabá... ADLÉTA: Tak vyšli rychlé posly někam pro pomoc... ZÁRUBA: Můj nejvěrnější přítel Božen je už příliš stár, avšak jeho syn, rytíř Loreko... KAŠPAR: Tak toho mladého bych sem teď zrovna dvakrát nevolal. ZÁRUBA: Cože to? ADLÉTA: Ach ano, otče! To on jest zajisté ten padouch, co sem loupežníky vyslal! Za to, že nestanu se Lorekovou chotí, nyní se nám krutě mstí! ŠKRHOLA: Jojo. Tak to jsem jim chtěl taky říct. A taky, že mně barák chátrá a tenhle že mi palouk potlápal. ZÁRUBA: (volá z okna) Zbyhněve! Stojmíre! Mnato! Sedlejte koně! KAŠPAR: (volá z okna) Sedlejte koně! ŠKRHOLA: (volá z okna) Jak to sedláš, Mnato?! 71 4. obraz – U Loreků -----------------------(Odbíjení hodin.) LOREKO: ...osm... devět... deset... jedenáct... dvanáct. (zajásá) Dvanáct!!! Dvanáct... ale poledne. Kéž by však takto odbila už půlnoc! Má vzteklá touha po pomstě narůstá s každou vteřinou a nedá se již déle vydržeti. (vejde otec) Co je zas, otče? OTEC: Nemohu spát, synku, nemohu spát. LOREKO: Tak nespi, je poledne. OTEC: Ty už tu nemáš toho hosta? LOREKO: Do mého hosta ti pranic není. OTEC: Ale pamatuj, synku, že se zítra těším na lov! LOREKO: A proč mi to povídáš? OTEC: A taky si pamatuj, že rytíř Záruba jest můj přítel nejdražší a nejvěrnější! A jestli proti němu brojíš... LOREKO: Tak tys nás poslouchal? Nu dobrá... Tak jsi to tedy slyšel. OTEC: Ó nešťastníče! Což ničeho se nebojíš? LOREKO: A čeho? Snad ne těch tvých duchů se dřevěným rejčem? OTEC: Pověz mně, synku... LOREKO: Co bych tě věšel, skapeš sám. OTEC: ...ty mě chceš vskutku svými hanebnostmi k smrti usoužit a do černého hrobu sklátit? LOREKO: S tím už nic nenaděláš, otče. Dnes o půlnoci nastane se Zárubou i s celým Valečovem ten nejstrašnější konec. OTEC: Tak tedy sbohem, synku! Kéž tě za tvé skutky duchové v kole neutancujou a dřevěným rejčem ti hlavu s krku nesrejpnou! (umře) LOREKO: No ne? Ono jest opravdu už po něm... Brávo. A cože to povídal o tom rejči? Pleteš se, starochu bláznivá! Ty sám teď půjdeš na lopatu a já s chutí stanu se tvým hrobníkem! 72 5. obraz – U Zárubů -----------------------ADLÉTA: Zde máte jídlo a pití, ať se před cestou domů trochu posilníte. KAŠPAR: I mockrát děkujeme, slečno, já mám hlad jako čtyry a tady konšel hlady šilhá, koukněte... ŠKRHOLA: A to já nevím, jestli tohle budu. Moje stará mi doma dycky dělá škubany. ADLÉTA: Škubany? A copak to je? ŠKRHOLA: Ona je vaří bez ohně. ADLÉTA: Cožpak lze bez ohně něco vařit? ŠKRHOLA: Vezme takovej režnej pytel a teď tam dá mouku a nastrouhá brambory a venku s tím tluče o pilíře, jednou sem, a jednou tam... pic... KAŠPAR: Au! ŠKRHOLA: (přivlastnil si Kašparův talíř) A pak to takhle všecko proňahňá a pak teprv přijdu já a veženu to mezi pysky... ADLÉTA: (směje se) Ale vidím, že i tahle pečeně vám jde k duhu... Nalijte si vína, poslužte si... KAŠPAR: A to já nevím, jestli tohle konšel může pít. On je zvyklý zapíjet škubany syrovátkou... On toho škubana vždycky zaleje a škuban udělá žbluňk, a druhého zaleje ještě víc a žbluňk, a třetího... ŠKRHOLA: Slečinko, on mi to vypije! KAŠPAR: Už jo. To se mi vždycky takhle v hlavě rozsvítí, když mě někdo praští. ADLÉTA: Jste oba opravdu veselí a legrační chlapíci. To abych vám došla pro repete. ŠKRHOLA: A to já nevím, jestli tu máme ještě ostat. Když si vzpomenu, co se tu dnes v noci přihodí... KAŠPAR: Jen jděte, strejčku, já tady budu za vás ještě chvilku statečnej. ADLÉTA: Už se to nese, pánové! ŠKRHOLA: No, ještě sednem, abysme nevynesli spaní... ADLÉTA: Vždyť já jsem ráda, že jste tady. To očekávání jest strašné a vy mi zde děláte dobrou společnost. (vejde Záruba) Jaké máš novinky, otče? ZÁRUBA: Zařídil jsem obranu hradu. ADLÉTA: Ale jak, otče – a kým? ZÁRUBA: Na můj povel vyrazili tři ostří poslové. První z nich pádí na hrad Valdštejn, druhý na hrad Frýdštejn a třetí, dcerunko, třetí pádí na hrad... ADLÉTA: Snad ne na hrad Trosky? ZÁRUBA: Ano, na Trosky, dcerko. ŠKRHOLA: (opilý) I ty jeden Kašpare! Se mně zdá, že plavu. ADLÉTA: Na Trosky? Ty jsi vzkázal i pro rytíře Karla z Trosek? Ach tatínečku zlatý...! A co jsi mu vzkázal? KAŠPAR: (opilý) I ty jeden...! I ty jeden trosko! ŠKRHOLA: Se teda pleteš. Troska neplave. Si teda pleteš trosku s treskou. A já jsem treska, páč já plavu, hele... ADLÉTA: Mlčte, prosím vás! Co jsi jim vzkázal?! ZÁRUBA: Že je nechám coby vlastence věrné pozdravovat a na tvář líbat... ADLÉTA: Tatíčku! I Karla z Trosek?! ŠKRHOLA: I čermáka! I čermáka z tresek. ZÁRUBA: ...a aby nemeškali, mně pomocí svou přispěli, neb lůza loupežnická nás míní o půlnoci vymýtit. KAŠPAR: Namoutě, konšel už tady plave jako treska tejden shnilá a mně taky nejni dvakrát nejlíp. ADLÉTA: Ach bože! Pohleď na ty dva chlapíky, otče! ŠKRHOLA: Kašpare! Potřebuju nový vosení! KAŠPAR: (zpívá) Vosení, vosení, v dukáty se promění... ŠKRHOLA: A na můj palouk novou trávu! KAŠPAR: (zpívá) A na tu trávu novou krávu! Nebo dvě, že jo. Nebojte se strejčku, oni vám to tady všecko daj. ZÁRUBA: Ach, Adléto, dalas jim nápoje, na které nejsou zvyklí. Tak mnoho pili, až svůj rozum potratili. ŠKRHOLA: Kramněmecký víno! Ono to se mnou strká! Ale poslouchejte, slečinko, kdyby sem teď nějakej taškář loupežnickej vstoupil... ADLÉTA: Co byste udělal? ŠKRHOLA: Já bych s tím taškářem křápnul... (praští opět holí Kašpárka, oba upadnou) KAŠPAR: A safra! Teď se mi rozsvítilo! Tak se mi zdá, že jsme si tu ušili z ostudy kabát. A takhle velikej. Domů. Ale honem... ŠKRHOLA: Moje stará! Až ta mě zmerčí, to zase budou škubany! Kašpárečku, dyk ona je vaří bez vohně... Ona mě tím režným pytlem dycky jednu takovou škubne...! KAŠPAR: Jojo. Tady jsou dveře. Tak pozdrav pánbůh ve vaší těžké hodince a pardón, pardón... Ne. Tady jsou dveře. (odejdou) ZÁRUBA: Ach, má vroucně milovaná dcero Adléto! Přesně takhle jsem ty chlapíky v tom příšerném snu viděl. 6. obraz – Škrholův palouk -------------------------------(Noc. Kašpárek i Škrhola spí. Houká sova nebo kulich. Kašpárek se probudí.) KAŠPAR: Strejčku... strejčku... ŠKRHOLA: I toto... (spí) KAŠPAR: Strejčku Škrholo... ŠKRHOLA: I toto... (spí) KAŠPAR: (zařve) Konšeli z Příhraz! ŠKRHOLA: Tu jsem! KAŠPAR: No a já jsem tu taky, strejčku. ŠKRHOLA: Ale co to tady děláme? Co to tu safraporte děláme na mojim palouku? KAŠPAR: Byli jsme na hradě Valečově, strejčku. Ale vy jste se domů bál, že zas budou škubany. ŠKRHOLA: Jojo. Lehnul mi komín, lehnula mi vrata, lehnulo mi vosení, a tak jsem lehnul taky. KAŠPAR: Kdybychom tak věděli, jak dlouho jsme tu spali. Já jenom – když už nám všechno tak pěkně lehlo, aby tak zatím nelehnul i Valečov. Ale popelem! ŠKRHOLA: I čermáka! Kolikpa je hodin? A kolikátýho dne a kolikátýho měsíce a kolikátýho roku? KAŠPAR: Podle hvězd a podle tohohle starýho lišajníku a podle toho klepání v mým břiše bych řek, že je teprve dneska. ŠKRHOLA: Jojo. A podle tý ledový ruky, co na mne teď sáhla, bych řek, že je zrovinka před půlnocí. (Objeví se duchové a točí se dokola.) KAŠPAR: Nestrašte mě strejčku, mně se točí hlava. ŠKRHOLA: Mně se netočí hlava. Mně se točí celej palouk. KAŠPAR: Mně se točí hlava i palouk a ještě k tomu se mi zdá, že se na něm točí i někdo jiný. ŠKRHOLA: To si mi právě taky zdá... DUCHOVÉ: (zpívají) Půjď půjď půjď Půjď Loreko půjď z nádvoří jdi cestou rovnou rovnou cestou k nám sem rovnou Půjď Loreko půjď Loreko Loreko není to daleko Není to daleko Loreko Loreko Není to Loreko daleko daleko Tak půjď (Loreko vpluje náměsíčně do kola duchů, vedle kterých poletuje také dřevěný rejč.) DUCHOVÉ: Půjď půjď půjď No tak vidíš už jsi tady Dej se s námi do zábavy Do kola k nám půjď Půjď půjď půjď Půjď Loreko půjď To my máme za zábavu Že ti rejčem srejpnem hlavu Tak půjď... chechechechech... (Duchové usekli Lorekovi rejčem hlavu a zmizeli.) KAŠPAR: Štípněte mě strejčku, ať se z toho radši vzbudím. ŠKRHOLA: A to já nemůžu. Já mám tim strašnym děsem vobě ruce ouplně chromý. LOREKO: (silným, deformovaným hlasem) Já jsem ten bezhlavý rytíř Loreko, který svými hanebnostmi rodného otce do hrobu sklátil, za což mi duchové dřevěným rejčem hlavu srejpli. Pročež já, bezhlavý rytíř Loreko, se světem trmácet budu, abyste všichni viděli, co špatného sem činil a činit jsem neměl. Pročež já, bezhlavý rytíř Loreko, se světem trmácet budu, abyste všichni viděli, abyste všichni viděli... ŠKRHOLA: Tak se mi tak ňák... jakoby vodlehlo, že jo. KAŠPAR: Oni to možná nebyli úplně nejhorší duchové... ŠKRHOLA: To jo. Tak dlouho tu tancovali, a nikde žádný hňápy tlápy! KAŠPAR: Kam se to ale šine ten bezhlavý? Za ním, strejčku, za ním! 73 7. obraz – U Zárubů -----------------------ZÁRUBA: Půlnoc již odbila. ADLÉTA: A pořád nic. Ó strašné, nejstrašnější chvíle! ZÁRUBA: Napadá mne, dcero, což jestli varování těch dvou chlapíků nebyl jen humbuk aneb daremný špás? ADLÉTA: Já nevím, otče. Nevím už ničeho. Vím jen, že moje srdce tluče na poplach, zmučená má duše úpí a všecko ve mně k prasknutí je napjato. ZÁRUBA: (zařve) Hernajs! Kde však tak dlouho mí spojenci jsou? Cožpak je cestování z Valdštejna, Frýdštejna a Trosek tak nekonečná štrapác?! Adléto, holčičko moje, ty máš ještě stářím nezkalený zrak, podívej se ven. Nejedou již? Nejedou? ADLÉTA: (dívá se z okna) Ach ano! Již jedou, otče! Dobře je vidím a dobře je slyším! Vesele mávají kyji a palicemi... cení na mne své žluté zuby... obhrouble sakrujíce... Ne. Ach ne. To není můj rytíř Karel z Trosek, to nejsou rytíři z Valdštejna a Frýdštejna! (Oknem padají kameny či šípy.) ZÁRUBA: Jsou to ti bandité! ADLÉTA: Jsou to ti bandité! Chtějí hrad vyloupiti, mě Lorekovi do rukou přinésti a tebe ubíti! ZÁRUBA: (zasažen oknem šípem do zadnice) Jsou to ti bandité! A mají dobrou trefu! Nuž, rozlučme se, dcero, již nás nic nespasí. ADLÉTA: Ach otče, podívej se z okna! ZÁRUBA: Ne, tam já už nikdy nepůjdu. ADLÉTA: Ona horda loupežnická se náhle zastavila a před čímsi vyděšeně couvá. LOREKO: (hlas z dálky) ...pročež já, bezhlavý rytíř Loreko, se světem trmácet budu, abyste všichni viděli... abyste všichni viděli... ADLÉTA: Ach otče! A teď tam ti loupežníci na zem padají! Ano, oni omdlévají hrůzou, jako by spatřili strašidlo nějaké či přízrak... 74 ZÁRUBA: Opravdu? ŠKRHOLA: (vejde i s Kašparem) Tak počkejte, vašnosto, já vám to povím hnedle celé od začátku. Byli jsme v noci zas na mojim palouku. A přišly tam tuze divný osoby a tancovaly a tancovaly... ZÁRUBA: Nyní nás neruš, konšeli Škrholo! ŠKRHOLA: Povídám! Moc jich tam tancovalo a jeden rejč. A nikde žádný hňápy tlápy. A víte proč? ZÁRUBA: Odejdi, Škrholo! ŠKRHOLA: Poněvadž to byli duchové! KAŠPAR: Přízraky! ZÁRUBA: Cože? KAŠPAR: Vždyť vám to tady pan konšel celou dobu povídá. ZÁRUBA: Duchové na palouku? KAŠPAR: A s nimi loupežný rytíř Loreko. Utancovali ho v kole a potom mu dřevěným rejčem jen tak hlavu srejpli. Hrůzný výjev, pane! Ten bezhlavý se potom šinul k hradu a právě z něho jal bandity děs. (dupání) KAŠPAR: Slyšíte? Už dupe, pane! ŠKRHOLA: Pojďme radši všichni do kouta! (Všichni zalezou do kouta, vejde rytíř Karel z Trosek.) ADLÉTA: Ach Karle...? Ty už jsi nás přišel osvobodit? (omdlí) ZÁRUBA: Vítej, rytíři Karle z Trosek! KAREL: Zdráv buď, rytíři Zárubo! ŠKRHOLA: (křísí Adlétu) Ale ale, slečinko. Tohle ještě není tamto strašidlo. KAŠPAR: Tamto teprv přijde... ŠKRHOLA: Karle, pojďte taky do kouta. Teď se tu uvolnilo místo. KAREL: Já a všichni moji udatní mužové jsme vás přišli osvobodit. ADLÉTA: Tak ti děkujeme... (omdlí) KAREL: Byli jsme nepříteli v patách, neb jsme se cestou opozdili. Však nastojte! Ta banda loupežná se náhle celá obrátila a tu ti bandité, roztřesení a slabí, jak mouchy padali nám do rukou. ZÁRUBA: A máte je? KAREL: Máme. ZÁRUBA: Kde? KAREL: Tam pod lesem je palouk... ŠKRHOLA: Zase můj palouk! No toto! Tak ten teda dneska dodělal. ZÁRUBA: Nuž – vzhůru dolů, přátelé! Tuhle zlou věc ať dobrým ukončíme. 8. obraz – Škrholův palouk -------------------------------ZÁRUBA: V tuto slavnou pro nás chvíli chci všecky, kdož se o mé vítězství zasloužili, po zásluze odměnit. Nejprve však odměním vás, bandity. Dám vám srazit hlavy! KORANTO: Ó to nemůže být! ŠPADOLINO: Slitování, pane! KORANTO: Tak velicí a slavní loupežníci nesmějí zajít tak malou smrtí. Žádám, abych byl do kola vpleten, na dva díly tupým nožem čtvrcen a potom vhozen černým krkavcům. ŠPADOLINO: Tak jest! A já si žádám, bych rozsekán byl na sto tisíc kusů a potom ještě naražen byl na žhavený kůl. ZÁRUBA: Já ti nevím, Adléto. Tohle já tak nerad dělám... ŠKRHOLA: Vašnosto? Jsem ouřední osoba? ZÁRUBA: To jsi! ŠKRHOLA: Pak je tedy chci hnát touhle svou ouřední sukovicí rovnou do šatlavy! ZÁRUBA: Budiž. ŠKRHOLA: A teď vám ji křápnu, vy taškářové! To je za ty hňápy, to je za ty tlápy v mojim osení... (odežene holí loupežníky pryč) ZÁRUBA: Tak to bychom měli. Rytíři Karle z Trosek! Tobě dávám svou dceru Adlétu, neb dnešní den mne dobře přesvědčil, že lepší jsi než rytíř Loreko. KAREL: Adléta – chotí mojí? ADLÉTA: Ano, Karle, tvojí! KAREL: Nekonečná blaženost. Nekonečné díky. Ach, Adléto! ADLÉTA: Ach, Karle! KAŠPAR: (přiběhne) Pane rytíři! Pane rytíři! Hrad Valečov je v obležení! ZÁRUBA: Není možná? Co pravíš? Cože? KAŠPAR: Vlastencové z Valdštejna a Frýdštejna přelezli právě vaše hradby a mocí mermo vás osvobodit chtějí. ZÁRUBA: Ach tak...! Oni už dojeli? Musím je tedy také odměnit. Vystrojím hostinu, bohatou a slavnou, kdež mnoho pečeně bude a vína víc, než do hrdel se vejde. ŠKRHOLA: (se vrací) Už sedí, taškářové. A maj tam horší posezení, než já mám v baráku. (Zabučení krávy.) ZÁRUBA: Co je to? ADLÉTA: Tak přece, otče, dělá kráva. Promiň, Karle. (odejde pro provaz a podá ho Škrholovi) To se ozval můj dárek pro konšela Škrholu. ZÁRUBA: Krávu? A celou? ADLÉTA: A ty mu, otče, přidej ještě louku, aby měl tu svou odměnu kde pást. ZÁRUBA: I louku...? ŠKRHOLA: Slečinko... i toto... aby se má stará ze mě nakonec blahem nepomátla... ADLÉTA: Vždyť tento dobrý palouk vskutku velké újmy doznal. V celé té dnešní komedii víc obléhán byl než hrad Valečov! ŠKRHOLA: (je odtahován provazem ze scény) Prr, stračeno, prrr... (zpoza scény zoufale) Vlastencové! (přiběhne bez provazu) Pojďte všichni zase radši do kouta! (Vejde bezhlavý Loreko.) VŠICHNI: Óóó! KAŠPAR: Zeptejte se ho, šlechetný vladyko, určitě chce taky odměnu. ZÁRUBA: Čeho si žádáš, bezhlavý rytíři? LOREKO: Já, bezhlavý rytíř Loreko, vás žádám a mocným hlasem zapřísahám! Vás všecky a taky vojáky všecky a taky školáky všecky! Abyste na to dobře pamatovali, jak já jsem nectil nikoho a ničeho, za což jsem na věky k zatracení přišel! Pročež já, bezhlavý rytíř Loreko, se světem trmácet budu, aby mě všichni viděli... (odchází) ...aby mě všichni viděli... aby mě všichni viděli... ZÁRUBA: Myslím si, že nyní budeme své skutky všichni lépe vážit. KAŠPAR: A to já zas ne. To já se zase radši nikdy nepolepším... I šlimprment! Tohle je konec podle mého gusta! Všichni viděli, co měli – tak nezdržujme více ctěné obecenstvo a nezdržujme svoje hrdla od vína a pečeně! 75 Málem orientální tragikomedie pro velmi mnoho maňásků LOUTKY: Alibaba • Zubaida, jeho žena • Kásim, jeho bratr • Mardžána, otrokyně Náčelník loupežníků • Hňup, loupežník • Bum, loupežník • 37 loupežníků Sousedé a množství pytlů s palicí, mezek PRVNÍ OBRAZ ------------------------------------U Alibaby ------------- ZUBAIDA: Můj muž Alibaba je dobrý, moudrý a ušlechtilý muž. Kde však tak dlouho je? Sbírá klestí? Nebo lesní plody? Věřím, že ano. Neboť nenasbírá-li ničeho a nepřineseli výměnou trochu mouky, budeme mít dnes na talíři jen tato sezamová semínka. Ach ne! Zase sezam! Můj muž Alibaba je dobrý muž. Ale namouduši, že tento sezam k obědu dobrý není! ALIBABA: Zubaido! Ženo moje! Jsem zde! ZUBAIDA: Vítej, Alibabo! A copak jsi to dneska donesl? Snad ne mouku? ALIBABA: Kdepak mouku! ZUBAIDA: Že by borůvky? ALIBABA: Kdepak borůvky! ZUBAIDA: Tys nebyl v lese, Ali? ALIBABA: Ale byl! Ležel jsem tam pod skalou, odpočíval a přemýšlel. ZUBAIDA: Přemýšlel? ALIBABA: Až jsem z toho vyhládl! I sáhl jsem do kapsy pro sezamové semínko, ale bylo tvrdé. Skousl jsem je pevně a řekl: Sezame, otevři se! A vtom, Zubaido…! ZUBAIDA: A proč jsi mu říkal takovou hloupost, Ali? Proč jsi radši nešel na klestí? ALIBABA: A vtom, Zubaido… se v té skále přede mnou otevřela jeskyně plná pokladů! (vysype z pytle zlaťáky) ZUBAIDA: Co to je…? ALIBABA: Peníze. ZUBAIDA: Peníze? To jsem ještě nikdy neviděla… ALIBABA: Jsme nyní bohatí, víš? Neboť toto, Zubaido, jsou zlaťáky. ZUBAIDA: Alibabo! Kdes to vzal?! ALIBABA: Vždyť ti to zrovna povídám! ZUBAIDA: Tak proč jsi tam ty ostatní poklady nechal, Ali? Proč jsi toho nedonesl víc? ALIBABA: Protože jsem moudrý Alibaba, Zubaido! Vzal jsem jen tolik, aby mě zlato cestou příliš netížilo. S tímto budeme žít spokojeně až do smrti. Jsou toho nejmíň tři mírky zlaťáků. ZUBAIDA: Spíš dvě a půl, viď, Ali… ALIBABA: Řekl jsem tři! Tři, Zubaido. ZUBAIDA: Já ti to nevěřím, ale to nevadí, Ali… Potkalo nás štěstí. ALIBABA: Ano, ano, Zubaido! Ó! Cítíš to také…? Jak překrásně to u nás dnes voní…! ZUBAIDA: To není u nás, Ali. To je od vedle. Tvůj bratr Kásim obědvá. U Kásima ------------ KÁSIM: A talíř je prázdný! To byla kachnička na pomerančích, plněná jehněčím, mandlemi a sladkým vínem. Zatancuj mi, Mardžáno. Můj přecpaný břich je uondán a můj duch je dobrou krmí znaven. Jen oči nejsou ještě syty! Tancuj, Mardžáno! (Mardžána tančí.) Mardžáno! Ty hloupá, neladná a nepohledná otrokyně! Tomu říkáš tanec pro vznešeného pána? MARDŽÁNA: Neříkám. Mlčím, pane. KÁSIM: Tancuj! (Mardžána tančí.) Stačí! Je vidět, zač jsem tě tenkrát na tom trhu vyměnil! Za chromého osla! Kdybych si ho nechal, tancoval by mi líp. MARDŽÁNA: Odpusť, pane. Práce v tvé kuchyni, na tvých polnostech a stájích mi nedovolí věnovat se krásám pohybu. KÁSIM: Chceš říct, že už jsi z toho všeho utahaná. MARDŽÁNA: Přesně tak, pane. KÁSIM: Ale nemysli si, že tě vyměním! To bych si pak musel místo tebe koupit… MARDŽÁNA: Koupit? KÁSIM: Kdepak! Já nemám peníze. Totiž mám peníze, ovšemže mám. Ale málo! Málo, Mardžáno! (Někdo klepe.) Jdi otevřít! A jestli je to moje švagrová, tak ji rovnou vyhoď. (Mardžána jde otevřít, vrací se se Zubaidou.) KÁSIM: Co jsem ti říkal, Mardžáno?! ZUBAIDA: Švagře Kásime! Tvůj bratr Alibaba tě pozdravuje a… KÁSIM: Já jeho taky! Ale vidíš sama! Talíř je prázdný a placky jsme dneska radši ani nepekli. MARDŽÁNA: Pekli… KÁSIM: Kuš! ZUBAIDA: Nepřišla jsem si pro almužnu. KÁSIM: Ne…? ZUBAIDA: Chtěla jsem tě požádat, zdali bys nám nezapůjčil mírku. Odměrku, s kterou měříš obilí. KÁSIM: Vy máte obilí? Nebo čeho máte tolik, že to chcete měřit? ZUBAIDA: Ach, to je vskutku neuvěřitelný příběh… KÁSIM: Jaký příběh? Mluv! (Zubaida mlčí.) Nepovíš? (Mardžána donesla mírku.) Tuhle jí nedávej! Dej to sem. Přinesu jí lepší. (odejde) ZUBAIDA: Ach, Mardžáno! Až se mi z toho klepou nohy. Já si snad sednu. Potkalo nás štěstí. MARDŽÁNA: Prosím tě, paní! Potkalo-li vás štěstí, pak to mému pánu za nic neříkej! On vždycky závistí celý zežloutne a potom zezelená. 77 KÁSIM: (vrací se s mírkou) Tak a je to. Už jsem ji našel, tu svou lepší mírku. Doufám, že ji brzy vrátíš. ZUBAIDA: Za chviličku. Děkuji ti, švagře. (odejde) KÁSIM: To se divíš, Mardžáno. Nejde ti do hlavy, jakou že jsem to přinesl lepší mírku, když máme doma jenom jednu. Chachá! Já ji vylepšil! Dal jsem na její dno trochu lepidla...! U Alibaby ------------ ALIBABA: Tři, Zubaido! A vrchovaté! ZUBAIDA: Ali! Můj dobrý Ali! Já jsem to tušila! Jenom jsem se bála na tolik vrchovaté štěstí pomyslet... (Zpívají, tancují...) Koupíme si čtyři mezky anebo dva velbloudy budeme se míti hezky dáme si je do boudy Hop, hop, juchajda U Kásima ------------ KÁSIM: Mardžáno! Jestli se nedozvím, co tam teď měří, budu dneska hrozně špatně spát. MARDŽÁNA: Ach pane, že si děláš takovou starost... ZUBAIDA: (vpadne) Švagře Kásime, švagře Kásime! MARDŽÁNA: Dojdu si pro vějíř. Vidím, že tě budu muset brzy ovívat. (odejde) KÁSIM: Tak už jsi zpátky? To jste moc dlouho neměřili. Nebylo co, viď? ZUBAIDA: Ale bylo. A to jsme si ještě stačili s Alim radostí zatancovat. KÁSIM: Cože...? Zlaťák...! Na dně mírky zůstal přilepený zlaťák! ZUBAIDA: Opravdu? Tedy si jej ponech. Tvůj bratr Alibaba tě zdraví a srdečně ti děkuje. 78 KÁSIM: Vy jste měřili zlaťáky? MARDŽÁNA: (přišla s vějířem, ovívá Kásima) Můj pane! Můj veliteli! Jak ukrutně jsi celý zežloutl! KÁSIM: Jdi ode mne! Nezacláněj! A ty mluv! Kolik jste naměřili? Kolik?! ZUBAIDA: Jenom tři mírky. Ale vrchovaté. KÁSIM: Ne... tolik peněz! Tolik nemám ani já! Kde jste to vzali? Odkud?! MARDŽÁNA: (ovívá Kásima) Zhluboka dýchej, pane, zhluboka dýchej... KÁSIM: Nezacláněj mi tu s těmi péry, nebo tě zpráskám!!! MARDŽÁNA: Jde o tvé zdraví, můj vzácný pane... (ovívá) KÁSIM: Kde mám tu hůl?! MARDŽÁNA: Alláhu...! Vždyť on je zelený jako salám v létě! (Kásim holí skolil Mardžánu, zaváhá nad další ranou.) A teď mě zabije! A nebude mít ani večeři... ZUBAIDA: Když ji zabiješ, budeš si muset koupit novou. A ty přece, švagře, na vyhazování nemáš... KÁSIM: (odhodí hůl) Ech! Jdu s tebou, švagrová. Můj bratr Alibaba mi jistě poví, jak ke zlaťákům přišel. Radši bych se zalknul, než bych já, Kásim, byl chudší nežli on! Před scénou --------------- ČTYŘICET LOUPEŽNÍKŮ: (zpívají) Aj aj aj Aj aj aj Ajajaja ohó Je nás tady mnoho Mnoho mnoho mnoho mnoho mnoho moc Aj aj aj jako černej mor Loupežníků sbor Pro čtyřicet hlasů Tenorů a basů Drsných tuze mnoho mnoho mnoho mnoho mnoho mnoho moc Aj aj aj Aj chraptivých a zlých Aj chraptivých a zlých Ohó ohó ohó Ajajaja ajajaja On vás přejde smích DRUHÝ OBRAZ ---------------------------------------Před jeskyní ---------------- ALIBABA: Kásime, bratře, mně se to nelíbí. KÁSIM: Co se ti nelíbí? Ukázat mi, kde se ta zlatá jeskyně skrývá? To se ti nedivím. To by se mi taky nelíbilo. Jenomže já už tě, bratříčku, nějak přinutím! ALIBABA: Copak tys nezahlédl na obzoru ty zlověstné temné stíny? KÁSIM: Ech! Stíny sem, stíny tam! Co je mi po nich! ALIBABA: Celý tento hvozd jimi ponuře hlučel a tvůj mezek byl z toho úkazu všecek nesvůj. Když o tom teď přemýšlím, bylo těch zlověstných stínů možná dobrých čtyřicet! KÁSIM: Pořád jen přemýšlí! Kde je ta jeskyně! A bez vytáček! ALIBABA: Stojíme u ní, bratře. Jenom se obávám... KÁSIM: Tak dost! A zčerstva mi pověz to tajemné heslo, kterým se jeskyně otvírá! ALIBABA: Kásime... chceš-li, mohu se s tebou o zlaťáky rozdělit. Chtěli jsme si se Zubaidou koupit dva velbloudy, ale když o tom přemýšlím, on by nám stačil ke štěstí... jen jeden... KÁSIM: Heslo, Alibabo! ALIBABA: ...dohromady, víš? KÁSIM: Tak budeš mluvit? (Uhodí holí Alibabu, ten spadne a řekne:) ALIBABA: Sezame, otevři se. (Jeskyně se otevírá...) To heslo si pamatuj, Kásime... Ona se za tebou zase zavře... KÁSIM: Pamatuju, nestarej se, jdi pryč, jdi pryč... To je záře, to je svit, to je moje, to je všecko moje, jdi pryč... ALIBABA: A neměl bych ti s tím pomoci? KÁSIM: To by se ti hodilo. Cha. Málem jsi mě rozesmál. Vypadni! (žene Alibabu bičem) Huš, huš! (sám) A nyní já, Kásim, tetelit se začnu převelikým blahem. V jeskyni ------------ KÁSIM: Je. Jeje. Nádobí. Brnění. Skvosty. Je. Jeje. A všecko ze zlata. Na mě jdou mdloby. Mardžáno, ovívej mě...! A z briliantů a rubínů a ze zlata... Kásime, vydrž! Vzchop se! To bys byl pak smutný, kdyby tě tu z toho klepla pepka... Tak pojďte ke mně, zlatouškové... Budeme se stěhovat. Já si vás nejdřív takhle nakupím ke vchodu... A ty jsi taky můj zlatoušek. Ale větší. A těžší, viď. Pojď, já ti pomůžu... A v téhle zlaté míse si večer umyju nohy. A pak se takhle osprchuju... (sype na sebe zlato z mísy) Pamatuju si heslo? Pamatuju. Ale ještě ho neřeknu, kdepak, jen ať se mezek ztrhá... Ale copak je tohle? No ne! Zlatý batoh plný zlata! Ale, ale? Ty chceš taky k páníčkovi? Ty jseš mi ale vzácný kamínek! V našich krajích nevídaný... To je vltavín! (Zlatá hrouda mu spadla na hlavu – buch.) Au. Něco mi říká, že už mám dost. Jdeme ven. Na vzduch. To mě to praštilo, auauau... Tak. A teď... heslo. Ano. A teď... a teď? Teď si vzpomenu, samozřejmě. (nevzpomíná si) Ó Kásime, praštěný Kásime! Ty máš po té ráně v hlavě jak vykradeno! Počkat. Bylo to o něčem, co ten můj bratr věčně chroustal... Rýže, otevři se! Ne. Buráku, otevři se! Ne. Oříšku! Ne. Kokose! Kokose, otevři se! (tluče hlavou do zdi) Ten můj kokos! Ten můj prázdný kokos! Před scénou --------------- LOUPEŽNÍCI: (zpívají) Aj aj aj Aj aj aj NÁČELNÍK: Ticho! Slyšíte taky to co já? LOUPEŽNÍCI: Aj aj aj My slyšíme rány z naší jeskyně Ozývají se po té naší krajině Aj aj aj Ty se ozývaj NÁČELNÍK: Ticho! Vidíte taky to, co já? LOUPEŽNÍCI: Aj aj aj To je buďto mezek nebo mezkyně On tu čeká u té naší jeskyně Aj aj aj Prohlíží si kraj To je krásný kraj Brzo bude máj NÁČELNÍK: Ale čí je to mezek? Koho?! LOUPEŽNÍCI: Ajajaja, ajajaja, ohó. NÁČELNÍK: Někdo zná naše heslo! A chce nám uloupit to, co jsme si naloupili! Chápete to? LOUPEŽNÍCI: Ohó, ohó, ohó! NÁČELNÍK: To jsem rád. A proto já, váš náčelník, musím nyní do jeskyně vejít a přičinit se tam o pořádek. V jeskyni ------------ KÁSIM: Nevím. Já nevím. Já už nic nevím. NÁČELNÍK: (hlas zvenčí) Sezame, otevři se! KÁSIM:Teď jsem si vzpomněl! Sezame! Otevři se! NÁČELNÍK: (vpadne) Ha, červe červavý! KÁSIM: Vašnosto... emíre, chalífo, šejku, můj velký džine... NÁČELNÍK: Tento nůž, zvaný chandžár, je nůž oboustranně broušený... KÁSIM: Bojim. Bojim. NÁČELNÍK: Nu, dobrá, ty zatuchlý turbane prožraný molem, ty měchu zkyslého oleje, tobě stačí dát palicí po palici... KÁSIM: Stačí. Stačí. NÁČELNÍK: Tato palice, zvaná kyj, je dobrá palice. (zatluče Kásima do země) Před jeskyní ---------------- LOUPEŽNÍCI: Aj aj aj Aj aj aj už se neozývaj NÁČELNÍK: (vyjde) Tak, hoši. Tou záležitostí se již nechci déle zdržovat, neboť my, loupežníci, nemáme ve svém rabování nikdy času nazbyt. Pojďte sem někdo. Třeba ty. Jak se jmenuješ? H ŇUP : Třicetvosum. NÁČELNÍK: Zařídíš, aby mrtvola toho žluklého červa, co se nám sem do jeskyně zavrtal, byla zde pověšena coby vítězný prápor na výstrahu všem nezvaným hostům! Rozuměls, Třicetčtyry? H ŇUP : Já jsem Třicetvosum. Třicetčtyry je ten bez nohy. NÁČELNÍK: Ech! Pojďme, hoši, vykrademe zatím mešitu. (odejdou) H ŇUP : Můj náčelník je přičinlivý. Za světla i za tmy žene se s námi do těžké lopoty, řídiv se heslem Loupežník nikdy nespí. V mešitě bude mít dlouhé rabování. Věšení toho červa je pro mne krátká věc. Tím chci povědět, že se tu nejdřív trochu prospím. (zalehne a usne) 79 ALIBABA: (vejde, Hňupa nevidí) Mezku mého bratra, mezku Kásimův! Ani ty ses dosud svého pána nedočkal? Řekla mi Mardžána, že ho dosud není... Sezame, otevři se! (Z jeskyně na něj vypadne Kásimova mrtvola.) Jak neveselé setkání v bratrském náručí! Toto zde je Kásim ar Záhir Ruknaddín Baibar al-Bundukdárí. Byl sice lakotný a nadmíru hloupý, avšak až jej do země pochovám, slzu lítosti za něho jistě uroním. (Odváží Kásima na mezkovi. Vejde Náčelník.) NÁČELNÍK: Cože? Kde je mezek? Chtěl jsem si jej právě odvésti! Máme už více zboží, než rukama uneseme… A ten hňup tu klidně spí…? Třicetčtyry! Ne. Třicetsedum! Ne. Třicetvosum! Taky ne…?! (bouchne ho palicí) Hňupe! H ŇUP : Zde! NÁČELNÍK: Konečně jsem ti přišel na jméno! Kde je mezek, Hňupe? A proč tady ten mrtvolný prápor ještě nevisí? Sezame, otevři se… (kouká do jeskyně) Je pryč! Ale na mezku sám neodjel! Někdo další zná naše heslo! Už druhý červ se nám do jeskyně zavrtal a oloupil nás o toho, co nás chtěl oloupiti! A jistě i o mnoho pokladů! Chápeš to? H ŇUP : Ohó, ohó, ohó…! NÁČELNÍK: Okamžitě mi zjisti, kdo to je! (bije ho) Ptej se lidí, tady se nic neutají! Někdo tu přece umřel, ne? A potom! Někdo zbohatnul, ne? A potom! Označ mi jeho dům! H ŇUP : Ale jak? Jak, jak, jak? 1 Náčelník 2 3 4 NÁČELNÍK: Hňupe! Barvou! Namaluj mu na vrata kolečko. Až se budem vracet, uvidíme kolečko a budem vědět. Důmyslnou lstí se dovnitř dostaneme, zamordujem ho – a s ním i celou jeho rodinu. Před scénou --------------- (Loupežníci zpívají.) SBOR: Aj aj aj – Aj aj aj To je krásný kraj Sluníčko vychází za horama Po nebíčku se kulí Jen chlape vyskoč a zazpívej si s náma Koho dnes praštíme po kebuli NÁČELNÍK: (na jednotlivé diváky) Tady toho! Toho rovněž! Toho bodni! Toho pověs! Toho picni, toho též… A s tímhle si udělej co chceš… SBOR: Sluníčko vychází za horama Po nebíčku se kulí Jen chlapče vyskoč a zazpívej si s náma Komupak dnes vyrazíme zuby NÁČELNÍK: Aj aj aj…! SBOR: Aj aj aj To je krásný kraj To je krásný kraj NÁČELNÍK: Všichni co se tady culí dosti zubů maj… 5 6 7 8 9 10 TŘETÍ OBRAZ ------------------------------------Ulice (řada stejných domů) --------------------------------- H ŇUP : Jsem převlečen za kupce, a tím jistě vzbudím důvěru všech zdejších lidí. Mám se jich na to zeptat. Tady se nic neutají. Někdo z nich tady umřel a potom zbohatnul. (klepe na dům) 1. SOUSED: (hlava v okně) Kdopak jsi, člověče, a copak tu chceš? H ŇUP : Jsem kupec Hadžidži z dalekého Dailámu. 1. SOUSED: A s čímpak obchoduješ, Hadžidži? H ŇUP : S čímpak já to jenom obchoduji…? Už to mám! S rakvičkami, sousede, s rakvičkami! Neumřel tady někdo? 1. SOUSED: Umřel! Ten, co bydlí vedle! Ale ten měl pohřeb dneska, ten už tě nepotřebuje! H ŇUP : A potom? Zbohatnul…? 1. SOUSED: Cože? H ŇUP : Ptám se tě, kdo tady umřel a potom zbohatnul! 1. SOUSED: Jdi od mých dveří, Hadžidži! Ty nejsi kupec, ty jsi hlupec! (zaleze) H ŇUP : Hlupec? Můj náčelník věděl, že se tu nic neutají. Pozeptám se i v tomto domě. (mine dům Aliho a Kásima, klepe na další) 2. SOUSED: (hlava v okně) Kdopak jsi, člověče, a copak tu chceš? 11 12 13 14 15 16 17 18 19 H ŇUP: Jsem hlupec Kadžidži z dalekého Dailámu. 2. SOUSED: Vypadáš jako kupec, Kadžidži. HŇUP: A to já nejsem, to já jen tak vypadám! 2. SOUSED: Ba ne, ty mi chceš něco prodat! Jdi od mých dveří, Kadžidži! Nabízej vedle, u souseda! Ten prý teď tuze zbohatnul! HŇUP: A mám to! Je to už jisté, bydlí tady. Umřel – i zbohatnul. To bude kolečko! Za tohle kolečko mi náčelník pogratuluje. (Zatímco Hňup maluje kolečko na dveře, přichází Mardžána.) MARDŽÁNA: Ano. Slavný a veliký pohřeb měl dneska pan Kásim. Žel, nikdo však na něm neplakal. Jen dobrý pan Alibaba uronil slzu, avšak zdá se mi, že pouze jedinou. Tento dům – ano, ten, na nějž ten divný člověk cosi maluje… zdědili oba bratři po předcích. Jenže zlý Kásim ve své lakotě vzal si jej téměř celý, mladšímu bratru ponechav jenom tu komůrku a sezam pod oknem. Ne že bych mu tu ukrutnou smrt přála, ale pan Alibaba je mnohem moudřejší a laskavější pán! Kéž mu zdraví slouží! A proto tu pozoruji toho divného člověka a ptám se: Kdopak jsi, člověče – a copak tu chceš? H ŇUP : Já…? (překotně, přistižen) Jsem kupec – hlupec, Kadžidži Hadžidži. MARDŽÁNA: Opravdu? Vypadáš jak přestrojený loupežník! 20 21 Voko bere 22 23 24 25 26 27 HŇUP: Třicetvosum alias Hňup! MARDŽÁNA: Jdi od těch dveří, chlape bídná. HŇUP: Já to věděl! Kdepak, tady se nic neutají! (uteče) MARDŽÁNA: Kolečko na dveřích domu? Zajisté smluvené znamení, aby někdo se zlým úmyslem dům mého pána našel! Ach! Zatímco dlouze přemýšlím, barva rychle zasychá a znamení už nelze smazat! Jak jenom zařídit, aby se dům zas ostatním podobal? 1. SOUSED: Mardžáno! Copak to má pan Alibaba na dveřích? MARDŽÁNA: Pěkné kolečko, pane. Ty takové na svých dveřích nemáš? 1. SOUSED: Ó takové bych si věru přál…! 2. SOUSED: Mardžáno! Copak že si to náš soused přeje? MARDŽÁNA: Pěkné kolečko, pane. Takové, jako má na dveřích pan Alibaba. 2. SOUSED: Ó takové bych si také přál! Škoda, že je na svém domě nemám! MARDŽÁNA: Ale sousedé! Věřím, že budete-li se snažit, jistě i vy kolečko dokážete! (Na dveřích se postupně objevují kolečka, ozývají se hlasy dalších sousedů.) SOUSEDÉ : – Abdalláh už má kolečko a Džafar taky, tak to já musím mít taky kolečko… – To víte, bez kolečka to už dneska nejde, kdepak! 28 29 30 31 32 33 34 – Kdepak! Dveře bez kolečka nejsou dveře, kdepak! – Udělej mi kolečko, udělej mi kolečko… – Udělej mi kolečko, moja galanečko, budeš moja… MARDŽÁNA: (zpívá) Ta naše vesnička malinká ta je tak milá a sladká Každý tu má svoje okýnka a pod okýnky vrátka A když má někdo dlaždičky tak to musí mít každičký A na zácloně mašličky tak to musí mít každičký A když měl Džafar spalničky taky je chtěl mít každičký A já vám k tomu musím říct že tu má taky každičký o kolečko víc NÁČELNÍK: (s palicí) Jsem jako u vidění. Já koukám jako blázen. Nejdřív jsem myslel, že po svém ranním šňapsu vidění mám dvojité… pak trojité… pak dvakrát patnáct devatenáct…! Což mám oční vadu? Nemám! Hňupe!! H ŇUP : (přichází) To já ne! To já ne! NÁČELNÍK: Já taky ne! Můj zrak je ostrý! (pic) Ale tvá hlava je vydlabaná tykev! (pic) Dřevnatý kedluben! Chycený prašivinou! Ty Hňupe! Řek jsem, že máš namalovat kolečko – a ne sto padesát! 35 36 37 38 Hňup 39 40 Bum H ŇUP : To já ne! To já ne! NÁČELNÍK: Takhle jsi splnil úkol? Víš, co s tebou udělám? H ŇUP : To já ne… to já nevím. NÁČELNÍK: Já tě roztrhnu. Roztrhnu tě vejpůl, to bude nejlepší. H ŇUP : Nebude, nebude… NÁČELNÍK: Ne? Máš pravdu, to by bylo krátké. Radši tě předhodím tvým druhům a oni tě dle svého strašlivého úsudku dokonale prošpikují a pokrájejí na třicet devět kousíčků! H ŇUP : (vezme palici, kterou předtím Náčelník odhodil, a mlátí se do vlastní hlavy) Ne, ne, ne! Já chci vejpůl! Radši vejpůl! NÁČELNÍK: To by se ti hodilo! Kdepak! H ŇUP : Vejpůl, vejpůl! NÁČELNÍK: Nech toho! A okamžitě zůstaň celý! Nejdříve musíme ukončit svoji akci v plné síle čtyřiceti mužů! Zjistím si sám, kde ten druhý červ, co se nám do jeskyně zavrtal, bydlí. A až to skončíme, máš se nač těšit, Hňupe! Před scénou --------------SBOR: Aj aj aj aj aj aj aj aj aj aj aj aj H ŇUP : Když já jsem byl malý kradl jsem jen málo Možná ani tolik co by za řeč stálo jen co se mi vešlo do maličké ručičky SBOR: (vysokými hlásky) Paci paci paci Paci paci paci H ŇUP : Ale co jsem vyrost ve velkého chlapa jen se podívejte jaká je to tlapa SBOR: (basem) Paci… paci… pacičky… 82 ČTVRTÝ OBRAZ ---------------------------------------U Alibaby ------------ ZUBAIDA: Jak dusný je dnes večer! Jako před bouřkou. ALIBABA: Nejraději bych se vydal do našich proslulých veřejných lázní, kdež by mne lazebník pomocí palmového lýka, oslích žíní a horké a studené páry osvěžoval. Je však večer a v lázních mají zavřeno. ZUBAIDA: Je večer. A je před bouřkou. (Někdo klepe.) A ještě k tomu někdo klepe, Ali. ALIBABA: Host do domu, Zubaido! Mardžáno, otevři mu. (Mardžána přivádí Náčelníka v přestrojení.) NÁČELNÍK: Dobrý večer. ALIBABA: Dobrý večer. ZUBAIDA: Dobrý večer. MARDŽÁNA: Dobrý večer. ALIBABA: Vítám tě v mém domě! Čeho si žádáš, pane? NÁČELNÍK: Jsem obchodník z cizích krajů a dalekého bydliště. Chtěl jsem zde prodat s výdělkem trochu koření a máty, ale nalezl jsem trhy uzavřeny. ZUBAIDA: Je večer. ALIBABA: A je před bouřkou. Chceš-li, můžeš u nás přenocovat a svoje koření si složit v síni. NÁČELNÍK: To jsem rád. Věz, že se ti za to pohostinství pěkně odvděčím… Checheche… MARDŽÁNA: Děkujeme předem, pane! Trochu té máty by nám jistě přišlo vhod… ALIBABA: Mlč! Máš mnoho zboží, pane? Pomohu ti náklad složit. NÁČELNÍK: Ani ne! Ani ne čtyřicet pytlů… ALIBABA: Tolik…? NÁČELNÍK: Zpátky! Slyšíš? Vrať se a tady seď! Jsou příliš těžké žoky a moje svalstvo je již na ně cvičené. (odejde) MARDŽÁNA: Pane Alibabo… Na tak prudké a neurvalé odpovědi by nemělo mít právo ani nejcvičenější svalstvo… ALIBABA: Tobě nenáleží hosta posuzovat, Mardžáno! ZUBAIDA: Je z jiného kraje – a tam je možná jiný mrav. Víš? MARDŽÁNA: Možná. Ale dovolte mi aspoň podívat se za ním do síně. Tuze ráda cítím vůni koření. Chtěla bych si to kořeníčko trochu očichati… NÁČELNÍK: (vrací se) Vy ještě nepůjdete spát? Vy ještě nejste ospalí? ALIBABA: Půjdeme. Dobrou noc, pane. NÁČELNÍK: Dobrou noc. Ať vás blechy štípou celou noc! (odejde) ZUBAIDA: Podivný člověk. Jsem z něho celá rozčilená, Ali. MARDŽÁNA: Měla bych vám na noc uvařit trochu mátového čaje. Ten prý uklidní. ALIBABA: Ano, to bys měla. MARDŽÁNA: Ano, to bych měla. ZUBAIDA: Tak o tom nemluv a jdi! Co koukáš? Uvař nám ten čaj. MARDŽÁNA: Nemáme mátu, paní. A ani nevím, zda nějakou v celém domě najdu… ZUBAIDA: Co je to za odpověď?! Rozumíš jí, Ali? Já tedy ne. V síni -------- (Náčelník popohání pytle, kterých přibývá.) NÁČELNÍK: Tak capejte, hoši, capejte. Snad jste si nemysleli, že vás budu nosit? Jsme na správné adrese, jak už mi sousedé rádi pověděli. Je to však velký dům a nikdo neví, kolik se v něm skrývá stráží. Až všichni usnou, prozkoumám jej celý – a vy pak na můj povel všichni vyrazíte. Musíte být jako smršť! Mydlete je hlava nehlava! To je dobrý plán. Ale teď dám někomu důležitý úkol. A nechci na něj Hňupa! Kterýpak ty jsi? JEDEN Z PYTLŮ: Jednadvacet, pane. Alias Vokobere. NÁČELNÍK: Aha! Tebe taky nechci. Ty už nám radši moc nechoď na oči. Ani když máme ještě dvě! Ty sem pojď! Jméno? BUM: Čtyřicet, pane. Neboli Bum. NÁČELNÍK: Bum? Dobře. Ty se mi líbíš, Bum. I přes ten maskovací pytel je na tobě vidět, že se můžu spolehnout. Ručíš mi za to, že tady zatím nikdo ani nemukne a že se všichni budou chovat coby pravé žoky! Ukaž jak. BUM: (zařve) Pozor! NÁČELNÍK: Dobře, Bum. Nejlépe jako žoky v pozoru… (odejde) MARDŽÁNA: Což opravdu nemáme v domě ani trochu máty? To by bylo špatné… Nic ve zlém a ve vší zdvořilosti, vzácný hoste… ale copak jste si to k nám přinesl? Máte mátu, pane? Kdepak ji máte? Já ji poznám, já mám dobrý nos! (očichává pytle) Tohle jistě není ona. Tohle taky ne. A jéje! To je mi ale hodně silné koření! Silné a orientální… (potichu) A je to tak, jak jsem si myslela! BUM: Pozor! MARDŽÁNA: (k jednomu z pytlů) Ten vedle tě chce zabít! (k jinému z pytlů) Ten vedle tě chce zabít! (k dalšímu z pytlů) Ten vedle tě chce zabít! (Pytle se vzájemně mlátí. Tma. Když se rozsvítí, na scéně jsou zkrvavené pytle.) ALIBABA: Hrůzné koření… Ne! Takováto máta je na mne příliš peprná…! Mardžáno, jsi tady? Jsi tady?! NÁČELNÍK: (vpadne) Jsem tady, hoši! (Alibaba uskočí, schová se.) Prohledal jsem dům a nenalezl jedinou stráž. To bude snadné mordování! Cože? Oni mi leží…?! Pozor! Pohov. Pozor! Pohov… (zoufá si a pláče) Vy lotři! Co jste mi to udělali? Což jste se mi tu všichni dohromady vyhladili? BUM: (vylézá z pytle) Já ne! Náčelníku! Na mne je spolehnutí! NÁČELNÍK: Jsem z toho výjevu celý tumpachový… to tys mi je všecky takhle bacil? BUM: To ne, já jsem jenom začal… NÁČELNÍK: Začal…?! Pak tedy musíš stejným koncem skončit! Ty hade! Ty proradný… slizký… opice! Ty, ty, ty… já ti ani nemůžu přijít na jméno ty, ty… BUM: Čtyřicet, pane! Neboli Bum! (Vzájemně se pomordují.) ALIBABA: (vyleze) Mardžáno… kde jsi? Tys mému hostu nevěřila! Mardžáno…? (Najde bezvládnou Mardžánu mezi pytli.) Ó já nešťastník! Kéž bys mohla nyní můj nářek slyšet! Říkám ti tady, žes byla statečná a k tomu moudřejší než já. MARDŽÁNA: (probere se) To neříkej, pane, to se nesluší. ALIBABA: Ona žije. MARDŽÁNA: Pane, to byla smršť! Až se mi z toho udělalo mdlo… ALIBABA: To se ti nedivím… Ach ne! Ti dopadli…! MARDŽÁNA: Nelituj je, pane. Jsou to příliš hrubé pytle. A samy postaraly se o hrubou záplatu. ALIBABA: Ona je dokonalá. MARDŽÁNA: Zde v síni vám padlo čtyřicet loupežníků. ALIBABA: Ale jak? Snad ne tvým důvtipem? MARDŽÁNA: Ne. Mým důvtipem jich padlo třicet osm. Za ty dva nemůžu. ALIBABA: I to je hodně. Třicet osm. Třicet osm...! H ŇUP : (vylézá z pytle) Zde! Třicet osm alias Hňup! MARDŽÁNA: Tebe znám, ty loupežníku! Jak to, že ještě žiješ? H ŇUP : Já jsem spal tady tiše v koutku. Mí druhové mě zamordují až po akci. ZUBAIDA: To těžko. Ale víš co? Odevzdám tě našim četníkům. H ŇUP : Ó to je znamenitý nápad! Díky! Díky, pane! Líbám tvoje nohy… ZUBAIDA: Hned ráno, sotva posnídáš, vykoupeš se a osvěžíš, tě odvedu. Ne, už mi neděkuj! Stačí! Chápeš to? H ŇUP : Chápu…! U Alibaby ------------- ALIBABA: A tobě, Mardžáno, daruji naopak svobodu. Od této chvíle už nejsi otrokyní. Budeš v mém domě žít vedle mé manželky jako rovná s rovnou. ZUBAIDA: (vejde) Říkal jsi něco, Ali? MARDŽÁNA: Potkalo nás štěstí. ZUBAIDA: Ach ano. Potkalo nás štěstí. Tak je to v našem kraji zvykem. Vítám tě, Mardžáno. A pamatuj si: Náš muž Alibaba… ALIBABA: Váš muž Alibaba je dobrý, moudrý a ušlechtilý muž. 83 ČÁST DRUHÁ: HOLUBIČÍ POVAHY A HRDINOVÉ Karel Král (...) „Nežádejte, aby každé místo na našem těle a naší duši bylo olízáno jazykem českého lva.“ Těmito slovy Peroutka nabádá, abychom za každou cenu nechtěli být jiní než druzí. Poučku lze ale také obrátit a v jinakosti druhých objevovat svá vlastní specifika. To je nakonec i běžně uplatňované pravidlo divadelní dramaturgie: divák se má „najít“ i v nejcizokrajnějších postavách a jejich příbězích. Ač Peřinová, Dvořák, Nesveda a soubor Naivního divadla po marionetové a české strašidelné rytírně (Bezhlavý rytíř, pozn. red.) uvedli „málem orientální tragikomedii pro velmi mnoho maňásků“, svou verzi Alibaby a čtyřiceti loupežníků, vzdálili se otčině méně, než by se mohlo zdát. A to přesto, že gong, lampióny, brokátové přítmí, bílý „Bagdád“, krajiny podobné zvětšeným perským miniaturám, arabské typy s velkými nosy a mnoha bradami, to vše upomíná na geograficky daleký Blízký východ. Leccos „českého“ můžeme najít v pohádce samé (třeba alibismus hledající oporu v náboženství), počeštění Pohádek tisíce a jedné noci však dokonala Iva Peřinová, tentokrát Šeherezáda liberecká. V první scéně líčí Alibaba ženě, jak místo sbírání klestí ležel „pod skálou, odpočíval a přemýšlel“, a my hned rozpoznáváme českou pracovní rozvahu. „Až jsem z toho vyhládl,“ dodává. „I sáhl jsem do kapsy pro sezamové semínko, ale bylo tvrdé. Skousl jsem je pevně a řekl: Sezame, otevři se!“ Praktická manželka Zubaida se sice přízemně ptá, proč raději nepracoval, my však víme, k jak báječným výsledkům ta lenost vedla. Zázrakem, který je u nás většinou záchranou, zárukou happy endu, se hra tentokrát otevírá. Dál už je nálezce pokladu Alibaba jen čím dál šťastnější: rozšíří totiž svůj majetek i o to, co patřilo bratrovi. „Mírka“ štěstí je dovršena, když se bývalá bratrova otrokyně Mardžána stane i jeho druhou, postavou bujnější a krásnější, protože černošskou manželkou. Splněním mužského snu o bigamii (který v originále chybí) je pohádka korunována i sexuálně. Tím se také vyvažuje jinak spíš feministická, matriarchální idea kusu. Je to totiž právě Mardžána, která prvotní zázrak dotáhne do šťastného závěru. Ani legenda o moci žen a hospodyň není žádnou naší 84 Časopis Svět a divadlo (známý též jako SAD) se hrám Ivy Peřinové věnoval pravidelně a často. Mnohé z nich otiskl, o mnohých z nich psal a dokonce i vznik mnohých (krátkých) hříček Ivy Peřinové přímo inicioval. A pokud je řeč o SADu, je většinou řeč přímo o jeho šéfredaktorovi, Karlu Královi, z jehož „sadovských“ prací na okraj her Ivy Peřinové a inscenací NDL vybíráme krátkou ukázku. specialitou: už v Pohádkách tisíce a jedné noci je to právě černá otrokyně, která loupežníky prokoukne, dokonce vlastnoručně zlikviduje. Mardžána z Liberce je sice urostlá jako zápasnice, povahu má ale mírnou. Jejím specifikem je chytrá nečinnost. Nemusí, aby zmátla lupiče, malovat jejich znamení na cizí vrata, stačí, když vzbudí závist sousedů a ti si sami pořídí novou „výzdobu“. Ani zlosyny ukryté v žocích nezaleje vroucím olejem, jen „popostrčí“: „Ten vedle tě chce zabít!“ řekne, pak se už pomordují sami. Tak je naplněna pohádková spravedlnost. Postiženi jsou ti „oškliví“. Alibabův bratr Kásim a loupežníci. Kásima opláče Alibaba jedinou slzou. Byl to totiž notorický chamťa. Proto se také nechal omámit nádherně blyštivým pokladem (i když, jak se v programu píše, „pochází z Bižuterie, a. s., Jablonec n. N.“), ztratil paměť (ne a ne si vzpomenout na „sezamovské“ zaklínadlo) i život: Náčelník lupičů ho – jak je u maňásků zvykem – zatloukl do země. Nad údajnými hrdlořezy není pochopitelně uroněna ani slzička. A to přesto, že jen Náčelník s orlím nosem a potměšilým pohledem je nebezpečný zjev. Loupežnickou masu zastupuje v samotném příběhu typ, který by mohl být od vteřiny kumpánem našich křupanů. Markýruje přičinlivost, ve skutečnosti je to lenoch a filuta: Náčelníkovo heslo, že „loupežník nikdy nespí“, bere si originálně za své – pospí si, místo aby splnil rozkaz, vyhrabal ze země „červa“ Kásima a pověsil ho „coby vítězný prápor na výstrahu všem nezvaným hostům“, když mu Mardžána řekne, že vypadá jako loupežník přestrojený za kupce, rozevře jako exhibicionista „převlečník“ a po vojensku se hlásí – „Třicetvosum alias Hňup“. Coby komik – s věčně vyvrácenou klapačkou, což dodává jeho šaškovskému výrazu na úpěnlivosti – je ušetřen. Jako jediný přežije „rudou žeň“. Když se ostatní bili, on podle svého zvyku spal tiše v koutku. Jak patrno, i v této hře objevíme české povahy a leckterý náš mýtus. Například i ten, že kultura má být „nadstavbou“, vlastně moučníkem: Kásim po obědě, kdy „jen oči nejsou ještě syty“, žádá od Mardžány, aby zatancovala, leč umělecký výkon mu připadá málo krásný (chuť si po téhle chabé estetické konzumaci spraví při pohledu na zlaťák). Patrno též je, že si ceníme chytrosti (byť ji tentokrát můžeme bez uzardění připsat jen té od pohledu nejexotičtější smavé služebné), shledáme ale zejména, že u nás bývají – jak Hňup, Alibaba i Mardžána dotvrzují – slabost, respektive lenost a nečinnost považovány za svého druhu zázračnou moc. Tato idea pozoruhodně koresponduje s největším vkladem adaptace. Zcela nové je zde múzické pojetí loupežníků. Ti se objevují – bez Hňupa a Náčelníka – jako osmatřicetičlenný pěvecký sbor, umělecký útvar, dle hlasů-šarží patřičně seřazený a klapající čelistmi. „Sluníčko vychází za horama / Po nebíčku se kulí / Jen chlapče vyskoč a zazpívej si s náma / Komupak dnes vyrazíme zuby.“ Takových kruťáckých songů je ve hře několik. Mohou nám připomenout „revoluční písně“ a jejich tesklivou brutalitu. Tedy onu ruskou poetičnost milující chaos a násilí, o níž Peroutka soudil, že je nám, stejně jako ruská pasivní a mystická humanita, zcela cizí. „Síla je pramenem nehumanity a slabost posiluje humanitu,“ na- psal a na jiném místě k tématu dodal: „Kult síly u nás nikdy nezdomácněl.“ Dle Peroutky je národ „nejchladnějších Slovanů“, naivních šosáků, libujících si v klidu, vzdálen horoucímu a dobyvačnému anarchismu Slovanů východních. Leč i o téhle, jako o každé jiné příliš absolutní „pravdě“, můžeme zapochybovat. Zvlášť když máme za sebou půl století importu – v Alibabovi roztomile ironizovaného – „kultu síly“. Nejsme ani schopni zcela rozpoznat, nakolik je náš vlastní „kult slabosti“ – v Alibabovi pohádkově vítězící – vzdálen humanitě „pravoslavné“, tedy poněkud bezohledné. Naším hájemstvím je lyrika přírodní, ruským lyrika revoluční. Obojí vychází z pocitu existence sladkobolné. (Časopis Svět a divadlo 1997/4) Karel Král, divadelní kritik, dramaturg a režisér 85 aneb Petřín v jiném dílu světa Loutková parafráze hry Jana Nepomuka Štěpánka OSOBY: Alína Cílka Vampurán Omar Libínský Švec Sládek Řezník Mílek V zahradě před palácem ----------------------------------ALÍNA: Lide golkondský! Od těch dob, když já, Alína, stala jsem se tvojí královnou a paní, s velikou radostí i s velikou starostí k tobě se dívám! Kýž se ti tvoje dílo daří a příjemnost je v živobytí! (zpívá) Kýž Golkondou zní moje vlídnost a nikdáž nikde žádný hněv a ve všech rukách mocná pilnost a na jazyku jenom zpěv VAMPURÁN: Toť ona! Cizozemkyně na trůnu golkondském! Tfuj. Ani vidět ji nechci. Jen počkej… jen počkej, ty daremná Evropčanko se žlutými vlasy! Však já, odbojný bojár Vampurán, už s tvojí vládou brzo zatočím. ALÍNA: Kýž Golkondou se píseň nese a nikdáž nikde žádný trud nad tebou lide pýchou dme se Alíně její hruď LID: Sláva sláva sláva Alíně naší Alíně sláva sláva buď VAMPURÁN: Přichází Omar. Můj spolehlivý nohsled a dobře vycvičená opice. Omare věrný! Cože sladkého mému sluchu přinášíš? Mnoho-li medu máš pro mne ve svých ústech? OMAR: Ech, jitřenko mého žití!… Žádný. VAMPURÁN: Tak mluv a neotálej! Kdo z našich sousedů mi pomůže? OMAR: Jiný pronárod však jako vichr přižene! A těší se, jak Alínu ti do vězení podá a její vládu tady rozdupe. A ty pak, bohorovný Vampuráne, jako hvězda nebeská vzneseš se na panovnický trůn! VAMPURÁN: Ó bohové! Hare, hare, hare! Již brzo budu vládcem! ALÍNA: Co jsi to povídal, Vampuráne? VAMPURÁN: Mamaskuru mam, paní… OMAR: Mamaskuru, mamaskuru… (Odejdou, Alína za nimi volá.) ALÍNA: Ty drzý, ničemný a odbojný bojáre! Ty ještě budeš litovat! (Vešla Cílka.) CÍLKA: Co ti zas řekl, Alíno? ALÍNA: Že se mu mám klanět! Jemu, Vampuránovi! Ale co horšího, Cílko! Neřekl mi to česky! Což neví, jaká ouřední řeč byla v Golkondě zavedena? CÍLKA: Oba to vědí. On – i ten jeho opičák! ALÍNA: To není jen ledasjaký opičák, Cílko. On jest, věř mi, strašlivá gorila. Ukrutný nohsled, opatřený silou! Chraň se mu dostat do pazoury! CÍLKA: Ničemové jsou to. Zločinci! ALÍNA: Ba. A srdce mi naschvál rozdírají. CÍLKA: Cožpak za to můžeš, že kdysi piráti tě zajali a potom z otroctví tě vyzdvihnul sám král? ALÍNA: Cožpak za to mohu, že zde na mou počest uzákonil českou řeč? CÍLKA: A můžeš snad za to, že tě svou chotí učinil – i svojí následnicí? ALÍNA: A mohu snad za to, že pak okamžitě umřel? CÍLKA: Nemůžeš! (znejistí) Nemůžeš za to, viď že ne…? ALÍNA: Ach, Cílko! Co ti mám na to odvětiti… Není v světě dívka, s níž by si osud rozmarněji pohrával. Není příběhu barvitějšího, než jest ten můj. Není podivuhodnějších cest… ach Cílko, jak se mi stýská. CÍLKA: Po Praze? ALÍNA: Inu arci. CÍLKA: I mně je smutno, paní. Tak ráda bych zas Prahu uviděla… Alespoň na chvíli… VAMPURÁN: (tiše si mumlá ve „své“ věži) Sattvam sukhe sanjayati, rajah karmani bharáta, jňanam avrtya tu tamah, pramáde sanjayaty uta… CÍLKA: Slyšíš, Alíno? Slyšíš to mumlání a tajemné šepotání? ALÍNA: To krutý Vampurán zas vzývá ty své prapodivné bohy… (Liboznění opodál.) Ach! Co se to děje...? CÍLKA: Liboznění opodál… A zahradním potůčkem na labuti běloskvoucí k nám cosi připlouvá… ALÍNA: Cílko…! Já se toho bojím… CÍLKA: Ale proč? ALÍNA: Což nevidíš, že to má více paží, než je zdrávo? Toť dozajista bůžek asijský, jehož Vampurán sem přivolal… M ÍLEK: Dívenky! CÍLKA: Umí však česky! ALÍNA: Jak jinak. Ctí zákony své země. M ÍLEK: Dívenky milé! CÍLKA: Umí česky a dokonce se na nás usmívá… M ÍLEK: (recituje do „liboznění“) Alína a Cílka dočkaly se Mílka. A kdo je to Mílek? Mílek je král bůžků, k němuž mnoho dívek modlívá se v lůžku. ALÍNA: A co nám chceš, bůžku? M ÍLEK: Já? Nic..! Já jsem jen slyšel, že jste smutné. Tuze rád plním dívčí přání… CÍLKA: Opravdu? Tak já bych chtěla… ALÍNA: Počkej, Cílko. My bychom chtěly… M ÍLEK: Uvidět Prahu? Aspoň na chvíli? OBĚ: Ano… to ano, ano! M ÍLEK: Na Mílkovo znamení Nechť je tady mámení! (Golkondský palác se proměňuje v panorama Hradčan. Text písně J. N. Štěpánka, kterou se údajně Tyl inspiroval při Kde domov můj.) OBĚ: Doprčic… CÍLKA: (zpívá) Kýž ty krásné české háje kýž vlast ještě spatřím svou rozkošné ty české háje protýkané Vltavou Všude z hájů, lučin, strání rozléhá se prozpěvání Taj tydlá taj tydli A tam jaký lid přebývá veselá v něm poctivost člověk mezi ním okřívá všude vládne blaženost Všude z hájů, lučin, strání rozléhá se prozpěvání Taj tydlá taj tydli 87 (Mílek i mámení zmizí.) CÍLKA: A konec. Máme po Hračanách. (Alína se třese.) Co je ti, Alíno? Celá se chvěješ… ALÍNA: Obávám se, že jest můj pohled silně jasnozřivý. Ano, teď jsem uviděla město! CÍLKA: Jaké město? ALÍNA: Veliké. I mléko a strdí. Mein Gott…! CÍLKA: Tys, Alíno, potratila rozum. ALÍNA: Ó ne. Já mám veliký rozum. Urychleně sem pozvu ty nejznamenitější Evropčany. Neboť věz, že až se od nich zdejší lid přiučí všem českým způsobům, dovednostem a českým ctnostem, nastane i zde, v Golkondě, ten zemský ráj! (prorocky) Stvořena pak bude Praha i v tomto dílu světa – a stane se i tady matkou měst a srdcem Ásie! (Posun v čase.) OMAR: Hvězdo mých očí! Hop! A už je to tady! Jen jeden měsíc uplynul a celý šik onoho pronároda se zahnutými šavlemi se ti na pomoc přibližuje… VAMPURÁN: Se zahnutými šavlemi? Ty opičáku! Tys pozval do mojí Golkondy Turky? OMAR: Nelíbí se ti, Vampuráne, Turci? VAMPURÁN: Ech! Líbí nebo nelíbí! Hlavně že Alínu do mého vězení mi posadí a její vládu navždy rozmetou. (Přichází Lid.) LID: Sláva sláva sláva Alíně naší Alíně sláva sláva buď ALÍNA: (vstoupí) Lide golkondský! Dnes večer připluje k našim břehům koráb řemeslníků českých, též pracovníků výborných a znamenitých Evropčanů. Jděte je tedy všickni do přístavu uvítat! Já zatím uchystám zde veliké veselice, slavnosti a hry, neb pro tento slavný den chci spravedlivě vyprázdnit svoje poklady! 88 LID: (jásá) Hohó! Poklady! Hohó! Vyprázdnit! Hare, hare, hare! (Lid odejde, Vampurán sám.) VAMPURÁN: Čandála! Čandála! To je čandála, ta Alína…! ALÍNA: Vampuráne! Pojď sem… I ty se raduješ, Vampuráne? VAMPURÁN: (zuří) Raduju, paní, raduju. ALÍNA: Dozvěděla jsem se od svých čilých zvědů, že se před Golkondou začalo kupit nebývalé množství Turků. Nevíš o tom něco náhodou? VAMPURÁN: Tobě se, paní, Turci nelíbí? ALÍNA: Líbí. Jen ať si tam v klidu posedí ve svém zkříženém tureckém sedu. Jen ať si tam pijí turka a okusují turecký med. Ale ať mi tam moc nemávají těmi zahnutými šavlemi! Rozumíš? VAMPURÁN: No tak dobhe. Já jim to vyhídím. ALÍNA: Dobře se říká! A vyřídím se říká, Vampuráne! Vím o tobě, že umíš moc dobře říkat ř, ale jen z odbůjnosti… VAMPURÁN: Vždyť híkám „h“. ALÍNA: …ale jen z odbůjnosti a sprostné daremnosti mi tady jak somálský osel hýkáš! Jdi mi z očí, odejdi!!! (Vampurán odejde.) Ne všichni Golkondští mají dobré srdce. A tento zlý Vampurán mně teď takové utrpení způsobil, že toužím usednout a usedavě plakat. Cílko, židli! (Cílka přinese židli. Alína usedne a pláče.) Tys, Cílko, pilná komorná. Ó jak jsem tuze ráda, že i tebe piráti na té lodi zajali… CÍLKA: Děkuju ti, Alíno. Ale pověz mi raději, jakže se jmenoval ten bůžek ásijský, co nám tu na chvíli Hračana přimámil? ALÍNA: Říkal, že se jmenuje Mílek. CÍLKA: Podivné jméno, viď? ALÍNA: Ani ne. Vím, co to jméno znamená… Mílek, Cílko, to je bůžek lásky. CÍLKA: Lásky? To tedy umí ještě onačejší kouzla nežli přičarovat Hračana… (Liboznění opodál.) M ÍLEK: Alína a Cílka dočkaly se Mílka… ALÍNA: On o nás ví! A už je tady zase… M ÍLEK: Dívenky milé! Nemáte náhodou nějaké přání? CÍLKA: Přání? Což o to… M ÍLEK: A jaképak? CÍLKA: Totiž… já teď honem nevím. Ale mělo by to být něco jiného. Něco jiného než tamto. ALÍNA: My totiž nevíme, zda jsme si přály to pravé. MÍLEK: Už rozumím, dívenky, však já vám rozumím! Na Mílkovo znamení nechť je tady mámení! (Mílek vytváří schody.) CÍLKA: Schody…? To myslím není ouplně to pravé… ALÍNA: Cílko! Ale to jsou přece Staré zámecké schody! Po nich se mnou každý večer chodívával Libínský! CÍLKA: Jaký Libínský? ALÍNA: Libínský! Můj milý Libínský přece! Už vím! Už rozumím, co mi chtěl Mílek tím obrazem zvěstovati! Můj Libínský se blíží! Ano, Cílko! Já cejtím tady ve svém srdci, že Libínský sem připlouvá na korábu nejznamenitějších Evropčanů! CÍLKA: Aby tak s nimi nakonec připlaval i můj švec! Joj! To by bylo něco! ALÍNA: Nepochybně, Cílko. Švec – toť velká pejcha naší vlasti! Už je to tak! (Schody zmizí.) CÍLKA: Ten můj jmenuje se Šídlo. A ten tvůj – má dobré řemeslo? ALÍNA: Jakpak ne! On je přece kupec! On český peníz obchodem rozmnožuje a jeho převelikou moc a slávu po cizině šíří! Ach Libínský…!!! (česká muzika, blížící se halas) A myslím, že už jde! Ano, už jdou, už jdou, přicházejí, ano, Cílko, už jsou všichni tady… A v jejich čele… že nevíš, kdo je v jejich čele? Nu přece Libínský! (Přijdou tři čeští muzikanti, tři řemeslníci, Libínský a Golkonďané.) ALÍNA: Vítejte… LIBÍNSKÝ: Zdravím tě, královno golkondská! My na tvůj příkaz přišli jsme sem zdaleka! My přišli jsme sem z české země… ALÍNA: (k publiku): Ach proč tak cize...? Což mě nepoznal? MUZIKANT: My jsme muzikanti a přicházíme k vám. (Muzikanti „zahrají“ následující písničku na své nástroje, pak se řemeslníci přidávají se zpěvem.) ŘEZNÍK: A já jsem řezník z Podolí a skolím naráz tři voly a umcajda a bum a frk a i když dělaj trky trk tak umcajda a bum a pic já řezník jsem a kdo je víc carára SLÁDEK: A já jsem sládek z Motola a já se motám dokola a umcajda a bum a frk a nikdo nemá suchej krk tak umcajda a bum a pic já sládek jsem a kdo je víc carára ŠVEC: To nejlepší je nakonec a to jsem já – žižkovskej švec a umcajda a bum a frk a boty sfouknu než bys mrk tak umcajda bum a pic a já jsem švec – a kdo je víc ALÍNA: Já i můj zdejší lid se velice radujeme, že vás už tady konečně máme. Váš veliký um a všechny vaše způsoby a zvyky – ty nám už tady dlouho chyběly. A jakoupak jste měli cestu? Třeba vy, pane, povězte mi. Vyprávějte nám…! LIBÍNSKÝ: Ale dobrou. ALÍNA: Ach tak. Ovšem. Nic víc mi neřeknete, pane? Nuž pojďme nyní všickni do paláce, kdež mnoho jídel, nápojů a pamlsků všelikých… (nedopoví, Češi už se hrnou, Alína je sama, smutně) ...a pamlsků všelikých bylo tam pro vás nachystáno. Ach Libínský, Libínský! Tak ty už jsi mě ani nepoznal? LIBÍNSKÝ: (se vrátí, vztekle): A já jsem kupec z Vinohrad a já měl jednu holku rád a umcajda a pic a bum a teď mám bez ní prázdnej dům (odejde) ALÍNA: Ne. Jak je vidět, nepoznal mě. To pro to ohavné sárí! To pro ty šeredné golkondské závoje! Jak je ta láska slepá! Mně to snad srdce zláme. (Posun v čase.) VAMPURÁN: Svítá… A vejskot a veselí nebere v paláci konce. A já jsem neklidný. Kde je můj opičák? Kam tak náhle zmizel? OMAR: Tady jsem, už jsem tady! Hop! VAMPURÁN: Kde jsi byl?! Snad ne v paláci…?! OMAR: Ó duše moje! Vůně mnoha pokrmů mě přitáhla až k palácové bráně. A ta brána mě pak vcucla do sebe, tak jako kobra myš. Nemohl jsem jinak, má hvězdičko nebeská! VAMPURÁN: Jakže?! Omare! Ty pažravče! Ty nenechavý dojídači misek! Ty pidlooký somrácký lidoope! Doufám, že jsi tam nepojedl vepře? OMAR: To ne, kdepak! Ani za nic! Jen drůbež jakousi. Moravského vrabce. Se zelíčkem, pane. VAMPURÁN: Tak to jsem si oddechl. Ale proč mě přesto ouzkost svírá? Proč jsem tak tuze neklidný… Vrabce, říkáš? OMAR: Vrabec je obyčejný pták. Jak papoušek, pane, avšak méně pestrý. VAMPURÁN: Pták. Nu dobrá. Nezapomeň, že Alínini zvědové, ti zatracení krucišpióni, vyčenichali Turky již před Golkondou! Teď právě nesmíme ztratit svoji sílu! OMAR: Neboj se, pane. I zvědové padnou pod zahnutou šavlí… VAMPURÁN: Jen nemají-li Pražané šavle ještě zahnutější! Praví se o nich, že jsou znamenití… OMAR: Ale v čem, sluníčko moje, v čem? VAMPURÁN: To právě nikdo neví. A proto se musíme mít před nimi na pozoru. Náramně na pozoru, Omare… CÍLKA: Dobrý večer. Neviděli jste tu moji paní? VAMPURÁN: A copak jsi jí chtěla? CÍLKA: Ó to jest velmi tajné, to já vám nesmím říct! VAMPURÁN: Tajné? A velmi? To se mi nelíbí! Omare, hop…! OMAR: Vyklop tu zprávu ze sebe, sice ti zakroutím krkem! CÍLKA: Pomóc! VAMPURÁN: Jestli ji uškrtíš, tak nám to nepoví. OMAR: Tak si ji takhle skácím přes koleno a… a safra, ty Evropčanky jsou ale divně stavěný! Všude samá nit… CÍLKA: Gorila! Pomóc! Pražané! Dostala mě do pazoury! ŠVEC: Já jsem švec a šiju boty od neděle do soboty! SLÁDEK: A já jsem sládek Pivéčko, potěším české srdéčko! OMAR: Ale já jsem ten opičák jménem Omar – a jsem zlej! 89 ŘEZNÍK: (vpadne) A já jsem zase řezník Ovar! A jsem zase šikovnej! ŘEMESLNÍCI: A umcajda a hopsajda a tramtarára juchajda a umcajda a hopsajda a tramtarára bububu (Omar se svíjí a prchá.) OMAR: Hop, hop… rychle hop. (uteče) VAMPURÁN: Tak teď sám nevím. Buď jsou opravdu tak znamenití, jak se o nich po tom širém světě říká. Anebo je vrabec tuze divný pták. (odejde) CÍLKA: Děkuju vám… Vy mí klucí kudrnatý…! ŠVEC: Neviděli jsme se už někde, panenko? CÍLKA: Viděli. V Praze. ŘEZNÍK: Tak to já už vím! Tys u mě vždycky kupovala za krejcar buřta do fleků… CÍLKA: Ne, to ne… SLÁDEK: Tak to já už vím! Tys proháněla svoje faldy U Fleků! CÍLKA: Ne, to ne… ŠVEC: Panenko! A neklepal jsem cvočky do tvejch kramfleků? CÍLKA: Ano! A jak…! (pláče) A jmenuješ se, ty rošťáku, Šídlo! ŠVEC: A ty jsi Marjánka! Ne. Amálie… ALÍNA: (hlas) Cílko…! Cílko…! ŠVEC: (ke chlapům) Cílka to je. A jó…! Tak to já už vím… ALÍNA: (vejde) Cílko! Dozvěděla ses...? CÍLKA: Dozvěděla. ALÍNA: Nechte nás, Pražané, o samotě. Cílka má teď pro mne velmi tajnou zprávu. (Řemeslníci odejdou.) CÍLKA: Ach paní! Prohledala jsem celý palác, Libínský však nikde. Až jiný Evropčan mi o něm řekl. Libínský prý měl velký žal a šel se zpít pod obraz. A teď tam leží. 90 ALÍNA: Kde… CÍLKA: Vždyť ti to říkám! Pod obrazem! ALÍNA: Pod jakým obrazem? CÍLKA: Nu přece pod tvým! Jak visíš na zdi ve svém českém šatě! A v oleji! A v pozlaceném rámu! ALÍNA: V českém šatě? Tak to už mě poznal, to je dobrá zpráva…! CÍLKA: Ach, to já nevím, paní. Viděla jsem ho. Leží tam tuhý a natažený jako drát. ALÍNA: Jdi, Cílko, vrať se k našim hostům! (Cílka odejde.) Já si tu zatím Mílka přivolám a požádám jej, aby… (Liboznění a Mílek.) M ÍLEK: To ani nemusíš, dívenko milá! ALÍNA: Ó Mílku! Ty už víš? M ÍLEK: Jakpak by ne! Napadlo mne, že si dnes přeješ mít na sobě svůj český šat! ALÍNA: Ano. To také. Ale… M ÍLEK: Ještě něco k tomu? ALÍNA: Totiž… jestli to pro tebe nebude moc těžké… M ÍLEK: Jenom se neostejchej! ALÍNA: Přeji si, abys mi sem z Prahy přinesl horu, kteráž Petřínem se nazývá! M ÍLEK: Ó to je velmi těžká hora. Avšak u nás v Himalájích přeceť jsou některé těžší! ALÍNA: A tam na té hoře je lavička, do níž můj milý vyryl moje jméno. A na tu lavičku pak položíš Libínského, kterýž spí v paláci pod obrazem. M ÍLEK: Ne… Tolik přání? Jak ti je mohu mžikem splnit? ALÍNA: Však to nemusí být mžikem. Můj miláček chce ještě dlouho spát. Leží tam tuhý a natažený jako drát. M ÍLEK: Budiž. Svůj fěrtůšek a sukni najdeš v síni… ALÍNA: (odbíhá) Děkuju ti, Mílku! M ÍLEK: A já se zatím pokusím tu horu nadzvednout. Ó to bude fuška! Na Mílkovo znamení, ať je tady mámení! („pracuje“ na přestavbě Petřína) Já to věděl, že to bude fuška… Na Petříně --------------(Snáší se lavička s Libínským. Přichází Alína v českém kroji.) ALÍNA: Libínský… LIBÍNSKÝ: Alíno…! Tys to, Alíno? ALÍNA: Ta já jsem, Libínský, ta já jsem! LIBÍNSKÝ: Ó ne! Ty nejsi ta. Už ne. Už nikdy ne. ALÍNA: Co pravíš? LIBÍNSKÝ: Tys královnou golkondskou! ALÍNA: Avšak… LIBÍNSKÝ: Slyšel jsem, žes už byla vdána! A proto jsem měl žal – a opil se, jak zákon káže! ALÍNA: Ach! Tento váš český zákon…! Libínský! Můj znejmilejší! Když si mě král za manželku bral, nebylo mu o nic míň než devadesát devět roků. Když ale skonal, nebylo mu o nic víc. LIBÍNSKÝ: A jak je toto vůbec možné…? ALÍNA: Skonal, nešťastník, hned zvečera. LIBÍNSKÝ: Alíno! Probůh! Snad ne tvojí rukou? ALÍNA: Rukou ne. LIBÍNSKÝ: A čím tedy…? (Alína mlčí.) LIBÍNSKÝ: Nuže...? Mluv, Alíno, a neplaš moje smysly! ALÍNA: Je mně až ouzko při tom vzpomínání. Ten večer, jak je přikázáno, jsem závoje své odložila… a … LIBÍNSKÝ: A…? A co? ALÍNA: A pohled na tu českou krásu vyrazil mu dech. LIBÍNSKÝ: Dech? To jako… ouplně? A nafurt?! ALÍNA: Ba arci. Ač po něm lapal usilovně, nový, žel, už poté nenabral. Ó to byl smutný večer. A nevěřil bys, jak se na něj těšil… LIBÍNSKÝ: To já bych věřil! Věřil, věřil! ALÍNA: Ty lepé české tvary však už dříve k jeho srdci promluvily. Vždyť kvůli nim zde uzákonil českou řeč! LIBÍNSKÝ: Tomu bych věřil, věřil, věřil! Ó to byl moudrý vládce. Ocenil tvoje tvarosloví! Však je-li to vše pravda… Alíno! Tys pořád ještě ta, jaká jsi dříve byla! ALÍNA: Ta já jsem, Libínský, ta já jsem! LIBÍNSKÝ: Ano! Ano!! Ano!!! Tady do stromu jsem vyryl tvoje jméno! Blázním – anebo jsem se pomát na rozumu? Tohle je Petřín přece… Kde se tu ta hora vzala? Alíno! Jaks to dokázala? ALÍNA: Já? Já ne… To láska hory přenáší. LIBÍNSKÝ: To věrná láska, Alíno. (Alína a Libínský zpívají.) To věrná láska hory přenáší z Prahy až na konec světa To věrná láska hory přenáší a jako poupě v srdci vzkvétá aj tydli tydlidaj aj tydli tydlidaj Tydli tydli tydli tydli Tydli tydli tydli tydlidaj ŠÍDLO: Cílinko! Cílko rozmilá! Zdalipak ještě vzpomínáš? CÍLKA: Můj milý Šídlo! Jak bych nevzpomněla! Zde v tomto stromu tebou vyryto mé jméno! (Cílka a Šídlo zpívají.) To věrná láska hory přenáší z Prahy až sem do Asie To věrná láska hory přenáší a v našich srdcích věčně žije aj tydli tydlidaj aj tydli tydlidaj VŠICHNI ČTYŘI : tydli tydli tydli tydli tydli tydli tydli tydlidaj (Přicházejí Golkondští.) ALÍNA: Lide golkondský! I ty se raduj a provozuj si svoje veselí! Neboť toto jest česká hora milostná, kteráž Petřín slove! GOLKONĎANÉ: Pethín! Pethín! Pethín! Hora, hora! Hare, hare! Hora, hora! (na sochu Máchy) Hare Krišna! Hare Krišna! Pethín! Hare Pethín! (zpívají) tydli tydli tydli tydli tydli tydli tydli tydli tydli tydli tydli tydli tydli tydli tydli MÍLEK: Jsem to ale znamenitý pašák! To se mi mé dílo daří! Juchů! VŠICHNI : (mohutný sbor) To věrná láska hory přenáší a vykvétá nám jako růže To věrná láska hory přenáší a všecky divy světa zmůže aj tydli tydlidaj… M ÍLEK: Dost už…! Běda! Nijaké mámení nesmí být věčné – a já jsem se tu samou radostí zapomenul! Kéž na mou nepozornost nikdo nedoplatí! Na Mílkovo znamení: Petřín pryč – a konec mámení! V zahradě před palácem ----------------------------------VAMPURÁN: To je mi ale zatraceně divné povětří. Že by se už přiblížili Turci? Kdy mají dorazit? OMAR: Však se dočkáš, slunce moje… Už zítra v noci přibydou do palmového lesa… VAMPURÁN: A taky nevím, proč je palác prázdný… Kdepak všichni jsou? (Přichází Libínský s Alínou v náručí. Ještě si ani nevšimli, že Mílek kouzlo zrušil. Zpívají si.) LIBÍNSKÝ, ALÍNA: Aj tydli tydlidaj aj tydli tydlidaj VAMPURÁN: Vida ji, panovnici. LIBÍNSKÝ, ALÍNA: Tydli tydli tydli tydli Tydli tydli tydli tydlidaj VAMPURÁN: Ani stráže tady nejsou… A tihle dva nevědí o světě. Nevidí, neslyší… LIBÍNSKÝ, ALÍNA: Aj tydli tydlidaj aj tydli tydlidaj VAMPURÁN: Napadá tě taky to co mě? OMAR: Ale kdež! Jak by mohlo? Jsemť jen ten hovadský tvor, můj bohorovný pane… Ale jestli tě napadlo, abych je spoutal, tak mám tady provaz. VAMPURÁN: Nežvaň a dělej… (Omar je spoutává.) A teď je odtáhni do mého strašidelného domu! Do mé tajné hladomorny a mučírny, kterou jsem si jenom kvůli Alíně dal vybudovat! LIBÍNSKÝ, ALÍNA: Aj tydli tydlidaj aj tydli tydlidaj VAMPURÁN: Jen počkej! Jen počkej, ty daremná Evropčanko! Ty budeš brzy jinou zpívat! (Odešli.) M ÍLEK: (sám, pláče) To já jsem zavinil! To já za to můžu! Neviděli, neslyšeli a teď jsou oba v jeho strašidelném domě… (Přichází Cílka se Ševcem a se Sládkem.) CÍLKA: Tady to bylo! Zahlídla jsem, jak se tady má paní s kupcem dostala gorile do pazoury. Tak dělejte něco! Přece to takhle nechcete nechat?! SLÁDEK: A co jako máme tento… CÍLKA: Běžte je přece spolu zachránit! Tak už běžte! SLÁDEK: My? Ale kam…? CÍLKA: Copak já vím?! A kde máte toho třetího? Kde je? Nevíte, kam se skoulel ten váš zatracenej Ovar? Ovare…! 91 (Cílka odběhla, pánové usednou a v poklidu filozofují.) ŠVEC: Vona Cílinka je jinak moc hodná holka. SLÁDEK: No jo, to jo. ŠVEC: Ale co naděláš. SLÁDEK: No právě. ŠVEC: To je život, že jo. SLÁDEK: Těžkej, že jo. ŠVEC: No jo. To jo. (Pláč Mílka.) SLÁDEK: A teď tam ještě ke všemu brečí. ŠVEC: Kde? SLÁDEK: V potoce. ŠVEC: Proč by brečela v potoce? SLÁDEK: Třeba je jí tam zima. Voda je zjara studená! (Pláč Mílka.) ŠVEC: (vyskočí) A přeceť v tom potoce někdo brečí! Ale není to Cílka, je to labuť! SLÁDEK: Kamaráde...! Kdyby labuť! Tam brečí něco mnohem horšího... Já ti povím, že takovýhle stvoření se u nás nenajde… M ÍLEK: Haló! Vy dva! Pojďte sem… Já vám něco dám. ŠVEC: A copak nám dáš? (Mílek předá láhev.) ŠVEC: Lahvinku? Děkujeme pěkně, kloučku. To nemuselo bejt… M ÍLEK: To je voda. SLÁDEK: Voda? Pámbů s námi a zlej pryč. MÍLEK: (znovu se rozpláče) Ale já nejsem zlej, já jsem hodný pánbů, věřte mi… Já jsem bůžek bůžků, k němuž mnoho dívek modlívá se v lůžku! Já jsem moc hodný! Ale tohle poslední kouzlo jsem dělat neměl… (Mezitím přišel řezník se zavázanou hlavou.) 92 ŠVEC: Zdravíčko, Ovare. SLÁDEK: Tys dopad! ŘEZNÍK: Dopad! Z Petřína rovnou na kebuli. M ÍLEK: Ó a nenatrhnul sis při tom pádu náhodou ucho? ŘEZNÍK: Právě že natrhnul! (k chlapům) Jak to ví? M ÍLEK: To je mi líto. Ale potři si je touto vodou. Je kouzelná a tuze posilovací… (Mílek odplouvá či odlétá.) Alíně však vyřiďte, že to bylo naposledy, co jsem zde konal pražská mámení! ŘEZNÍK: Co to bylo tohleto? ŠÍDLO: Nějaký ten jejich bůžek, to je tady normální. Chceš potřít to ucho? ŘEZNÍK: Chci. Horší to už nebude. Bolí… bolí… (Švec mu potře ucho) …nebolí. Zázrak. Ucho se mi uzdravilo. Cože? SLÁDEK: Co – cože? ŘEZNÍK: Tady někdo něco povídal. ŠVEC: Nepovídal. ŘEZNÍK: Tady ne. Ale někde jinde… Pst! Pánové! Já tím posíleným uchem slyším do daleka…! SLÁDEK: Kam až? ŘEZNÍK: To kdybych věděl. Ale někomu tam teď zakručelo v břiše. A ona povídá… ŠVEC: Kdo? ŘEZNÍK: Alína. A říká: Libínský, já mám v té jeho hladomorně hlad. SLÁDEK: Alíně v dálce kručí v břiše? Ovare! Tys bystrosluchý! Šídlo, potři mi moje oko! (Švec mu potře oko) Zázrak! Já tím okem vidím do daleka! Tímhle do daleka… a tímhle do blízka! A tímhle do daleka. Až přes hory a přes doly…! Jsou tam spolu oba. ŠVEC: Kde? Za horama? ŘEZNÍK: Anebo za dolama. Já jsem slyšel, jak do nich sfárali. SLÁDEK: Jsou tam za nějakým plůtkem… A toho divnýho nářadí kolem... ŘEZNÍK: Nářadí? Ale nerubou už… Asi maj po fajruntu. SLÁDEK: A není to plůtek, je to katr! A jéje. A fuj. To je ale vošklivej arest. A ještě k tomu tajná mučírna. Tajná mučírna a ještě k tomu tajná hladomorna. ŘEZNÍK: A Libínský teď říká, že by jed i hřebíky. A Alína říká, že by snědla i ty hřebíky ze španělský boty. A Libínský povídá… CÍLKA: Co to tady vyvádíte? Ó vy bando ničemná! Tak vy si tu sedíte při lahvince, zatímco Alína s Libínským jsou zavřeni u Vampurána v jeho strašidelném vězení? ŠVEC: Odkud to víš? CÍLKA: Šla jsem se zeptat Alíniných zvědů. Ale Vampurán prý teď odjel k palmovému lesu… ŘEMESLNÍCI: On není doma?! ŠVEC: Jestli není doma, tak to já bych tam třeba šel… Ale nejdřív si na to té posilovací vody pořádně loknu… (napije se) Zázrak. Já mám v břiše vítr. A v hlavě vichřici. A v pajšlu tajfun! A ve svém celém člověkovi ničivej uragán…! Počkejte, teď něco uvidíte! Fůůůůůůů… (odfoukl sládka) CÍLKA: Panenkomarjá! Ty máš ale páru! ŠVEC: A to jsem si fouknul jenom malinko. Já bych to zkusil ještě na Ovara… ŘEZNÍK: Ne! Na mě ne! Teď ne! Moje posílené ucho zrovna něco slyší! (Hlomoz blížících se Turků.) CÍLKA: Moje taky. I bez vody. SLÁDEK: Vidím cizí nepřátelský šik! Vidím ho zdálky… A zblízka taky. Tímhle okem i tímhle okem! ŠVEC: A já vidím oběma, že mají šavle setsakramentsky zahnutý! CÍLKA: Turci! A s Vampuránem v čele! Lokněme si radši všichni, ať tu hrůzu přežijeme! (Švec dává všem napít, vbíhá Vampurán.) VAMPURÁN: Na ně! Na ně, vy škaredá bando turecká! CÍLKA, ŠVEC, SLÁDEK, ŘEZNÍK: Fůůůůů! Fůůůůů! Fůůůů! (Turci poletují.) SLÁDEK: Já už je vidím za Golkondou! CÍLKA, ŠVEC, SLÁDEK, ŘEZNÍK: Fůůůůůůůůů!!! ŘEZNÍK: Já už je slyším na africký poušti! VAMPURÁN: Ó suduskaram, suduskaram! CÍLKA, ŠVEC, SLÁDEK, ŘEZNÍK: Vampurán! Fůůůůů! (Vampurán odletí.) CÍLKA: A já teď jdu do mučírny vyfouknout Vampuránovi ty dva hladový nebožáky! (Přicházejí muzikanti, hrají na své nástroje následující píseň.) ŘEMESLNÍCI: (vesele tančí a zpívají) A my jsme kluci jako buci jako buci jako buci My jsme kluci z Prahy carára ratata carára ratata A vyzráli jsme sakra kruci sakra kruci sakra kruci na turecký vrahy carára ratata carára ratata Pic pic ratata ratata na turecký kaťata (Přichází Cílka a Alína s Libínským.) ALÍNA: Krutý turecký měsíc z oblohy už vyblednul… LIBÍNSKÝ: A i my jsme po přestálých mukách konečně pojedli a tělu odpočali. ALÍNA: Za což našemu českému lidu musím poděkovat! CÍLKA: Řekla bych, že i Mílek nám se svou posilovací vodičkou pomohl… ALÍNA: Mílek? ŠVEC: No, trošku… Ale vzkazuje ti, že už tady nikdy nechce dělat pražská mámení. ALÍNA: Ach ne! A proč?! To už nikdy neuvidím Petřín? LIBÍNSKÝ: Uvidíš! Však si tě na korábu teď do Prahy odvezu! A udělám tam z tebe kupcovou! ALÍNA: Libínskou? LIBÍNSKÝ: Baže! Kupcovou Libínskou! ALÍNA: Joj...! (Objeví se Vampurán.) CÍLKA: Vampurán?! LIBÍNSKÝ: Kde se tu vzal? ŠVEC: Kde ses tu vzal? Vždyť jsme tě odfoukli do daleka… VAMPURÁN: Ano, spadl jsem z nebe. Můj věrný opičák mě při tom uragánu zachytil v koruně palmy… Mě odsud hned tak někdo neodfoukne, kdepak… (padne na zem a modlí se) Ó bohové! Děkuji vám! Hare, hare, hare! Šrutí-vipratipanna te budhih himaelayja LIBÍNSKÝ: Co říká? ALÍNA: A zvláště tobě děkuju, Mílku, bůžku himalájský… VAMPURÁN: …yadá yogam sthasyati te te… ALÍNA: …k němuž jsem se modlil a zdařile s tebou… VAMPURÁN: …comunicayá… ALÍNA: …komunikoval... VAMPURÁN: …kim asita vrajeta kim-kim. ALÍNA: … žes tu tak chytře a mazaně všechny mé prosby plnil. (Liboznění.) M ÍLEK: Avašah, Vampuráne… Dambha mana mada-anvitah. ALÍNA: (rozumí mu a žasne) Cože…? ŠVEC: Co říkal? ALÍNA: Není zač, Vampuráne… bylo to s nimi snadné od počátku až do konce. (k Vampuránovi) Tak vy jste na nás byli domluveni… ŠVEC: Škoda, že mi došla voda! Já bych mu jednu takovou fouknul… ALÍNA: Jen ho nech, ševče, na pokoji. Vždyť těmi kouzly způsobil mi radost navěky: Vrátil mi mou věrnou lásku. ŠVEC: A jo... no jó…Cílka je to, Cílka… CÍLKA: A co ti Turci, které na nás poslal? VAMPURÁN: Cožpak vám Mílek od nich nepomohl? ŘEMESLNÍCI: A jó… no jó… SLÁDEK: To je tady normální! ALÍNA: Nyní už vidím, že tento odbojný bojár, třebaže nerad mluví česky, vezme zde vládu dobře do svých rukou. VAMPURÁN: Tak za tuhle řeč ti, Alíno, náleží nyní tisíckrát sláva! VŠICHNI: Kýž Golkondou se píseň nese a nikdáž nikde žádný trud kýž nad Golkondou pýchou dme se Vampuránova hruď Sláva sláva sláva Alíně naší tisíckrát sláva sláva buď 93 Na motivy jedné historické události, písniček z Chodských zpěvníků Jindřicha Jindřicha, her českých lidových loutkářů a Psohlavců od Aloise Jiráska Ve hře vystupují: Kozina, Kozinová, Hančí, Čtyři kluci, Rychtář, Rúbal, Lomikarka, Lomikar, JEMI PSOH Soudní president, Čtyři soudci, Sekretář, Kašpárek, Maškary, Muzikanti a................. Smrt M UZIKANTI: Jak je v Draženově hezky rostú tam na jedli švestky A v Houjezdě eště líp je rostú na zelený lípě Z Draženova ženu neber mušel bys mít na ni hever Hever stojí štyry zlatý to se žena nevyplatí Vem si ženu zez Houjezda ta má voči jako vězda Dva zlatý dáš vod cedulky ha máš děti jak cibulky 1. U Kozinů -------------- KOZINA: Ha je to kluk! HANČÍ: I toto, Hondzo! Ten je hale mjilučký ha sladký... Jakpa se bure menuvát? KOZINA: Sladký, Hančí, Sladký! M UZIKANTI: Řekni ty Hančíčko řekni kerak se nám nožky spletly To v komůrce na postýlce na tý strakatý peřince KOZINA: Další kluk! HANČÍ: Tuten je hale teký... KOZINA: Sladký, Hančí, Sladký! M UZIKANTI: Sekyj Hondzo sekyj dúbek Hančička je ako súdek Sekyj Hondzo sekyj lipku svý Hančičce na kolíbku KOZINA: Ha ešče jeren...? HANČÍ: Né! Ešče dvá! KOZINA: Kluci moji sladký... Kozinové!! M UZIKANTI: V Houjezdě je hezká chasa Pane Bože to je krása V Draženově eště lepčí enomže je šmaťchavjijší V Draženově eště lepčí enomže je šmaťchavjijší 2. Na vejměnku ------------------ RYCHTÁŘ: Nonono! Hu nás v Draženově se to zpjívá vopáčně! (zazpívá) V Draženově hezká chasa... KOZINOVÁ: Nech teho, lychtáři. Ha hukaž mi raděj, cos nám do Houjezda přines... RYCHTÁŘ: Tak tuto sú, Kozinová, ty vzácný perkameny vod šelijakejch králů českých, kerý nám Chodům haž do skonání světa svobodu ponechali. Podlé nich robotuvát nemušíme pro žádnú vrchnost, hani pro samýho Lomikara. KOZINOVÁ: Pěkně to znáš, lychtáři, pěkně. Nadarmo nejsi lychtář. RYCHTÁŘ: Šak vím! Hale níčko huž ty perkameny na mý draženovský lychtě nesmí byjt. Huž se ta po nich buli ptát hi Lomikarovo správčí... KOZINOVÁ: Skovám je, nebuj. Hu starý báby je žádnyj tuten panchart hledat nebure. RYCHTÁŘ: Ha nemíl bych to hukázat hi tvýmu chlapsi? KOZINOVÁ: Janovi? To huž nejni žádnyj Kozina. RYCHTÁŘ: Ha jakpa to, Kozinová, jakpa to? KOZINOVÁ: Žena mu vzala šecko srce. Je níčko samý šmajchluvání, ha hubjičky, ha kolíbčičky, ha poljitika žádná! Ten huž na rebélii hani nepomyslí. KOZINA: (vejde se čtyřmi kluky) Dyj Pánbů dobryj večír, mámo. Hančí se nechá ptát, esli byste nám nechtěli tuto pár děcek trochu vohlídat, habysme si mohli teky jednou hu muziky ryjdováček skočit. KOZINOVÁ: Já ti dám ryjdováček, ty hambo rodu Kozinojc! DĚTI: (ženou se k listinám) Rúry! Rúry! To sú velký rúry! KOZINOVÁ: (soptí) Ha rychle si vodveď ty svý paskrsčata vod tutěch vzácnejch perkamenů! DĚTI: Já chci rúru! Já chci teky rúru! Já! Já! Já! KOZINA: Ticho, chlapsí, ticho ha nešmatejte tuto, nebo vám nekúpím ty dudy, co sem vám dnes slíbil! DĚTI: Já chci dudy! Já chci teky dudy! Já! Já! Já! KOZINA: Šak jo! Hale ticho! Ha vy mi teď hukažte ty rúry, mámo! KOZINOVÁ: Nehukážu. Temu ty nerozumíš. KOZINA: Súdím, že sú to ty majestáty, co huž dávno neplatí. KOZINOVÁ: Že neplatí? RYCHTÁŘ: Hale platí! Tuto je náše právo, ha to je kerak dub, ha žádnej ho nezmiklá! Hani Lomikar! KLUK: (špitne) Já nechci dudy, já chci rúru... KOZINA: Kuš! Možná se huvidíme, lychtáři, a šecko si to povíme. Jdeme, vy čmerti, jdeme dym, vaše bába vás tary dneska nerada vidí... Dobrú noc, šem. M UZIKANTI: Lomikar je krutyj pán robotu nám hukládá ha do vězení dává Lomikar je krutyj pán do hda bude robota hdyž jsme se nedožíli rádi bysme vedíli do hda bude robota 95 3. Před chalupou -------------------- RÚBAL: Hančí, pusť teho svýho Jána teky někdy mezi nás! HANČÍ: Hale dite, von je hu mě rád! RYCHTÁŘ: Hale mezi náma chlapsema si ešče ináč popovídá! HANČÍ: No šak právě! Haby se tu tak zas něco trhlo, ňáká nehoda... hanebo nedyjbože ňáká rebélie... RÚBAL: Hondzo, poj! Chutě! Chutě poj! HANČÍ: Nikam nepure! M UZIKANTI: Haž robota nebure to bure svět chčasnyj život bure krásnyj haž robota nebure HANČÍ: Ha nepure ha nepure! KOZINA: (vyjde) Že ne?! Ha přece puru! RYCHTÁŘ: Hdepák, je to Kozina! Hlava nehústupná... KOZINA: Hani ta máma huž mi nevěří. Čmert haby to šecko spral! (zanotuje) Haž robota nebure to bure svět chčasnyj život bure kr... kr... ...haž robota... (Přes jeho zpěv rušivě zazněla Kašpárkova písnička.) KAŠPÁREK: Až mně bude sedum sedumdesát sedum sedum set sedumdesát sedum let nebude mi hlava moje stará hlava nebude mi ještě šedivět KOZINA: Níčko mi hale vítr zanes nějakú inú muziku do huší. KAŠPÁREK: Až mně bude vosum vosumdesát vosum vosum set vosumdesát vosum let nebudou mě nohy moje starý nohy nebudou mě ještě nic bolet KOZINA: Nezpjívá si po našom. To nebure náš čouek, lychtáři... 96 RYCHTÁŘ: Eslivá nejni zez Prahy... RÚBAL: Nebo haž zez Brna... RYCHTÁŘ: Ha nebo haž vod Dunaje, zez Prešpurka... KAŠPÁREK: Až mě bude devět devět set devadesát devět devět tisíc devět set devadesát devět let nebudou mý kosti moje starý kosti ještě v hrobě práchnivět RYCHTÁŘ: Stůj! Hukaž se nám...? KAŠPÁREK: Jeminkote! To jsem se lek. RÚBAL: To je mi hale škaredyj škrček. KAŠPÁREK: Však vy se mi taky dvakrát nelíbíte! I prachsakulinte! To já myslel, že tady uvidim něco švandovnějšího. KOZINA: Švanduvnějšího...? KAŠPÁREK: Už jo! Myslel jsem, že vám budou stát uši víc nahoru! A že budete mít ty svý mordy chlupatější – a s fortelnějšíma tesákama! RYCHTÁŘ: Co to povídá, nevíte ...? KAŠPÁREK: A že vám budou ty jazyky z huby plandat víc po vestě! KOZINA: Súdim, že je to ňáký chudačisko, enom blázen bláznový. Nevšímej si teho, lychtáři. KAŠPÁREK: I šliprment! Tak ty jsi rychtář? Nakonec ještě řekni, že se jmenuješ Škrhola. No počkej... a víš, že seš mu trochu podobnej? RYCHTÁŘ: Co to povídá...? RÚBAL: Já ho bacim, né? KOZINA: Pote si za svym, chlapsí. Ha ty se nám tu nepleť! Tary tera hurčitě žádná švanda nebure. Hani dneska, hani zejtra, ha hin se hukáže, že ešče hani do roka ha dne né! (odejdou) KAŠPÁREK: Lidičky zlatý, ten mi ale zamíchal kyselo do kafe! Nu což! To když jsem sloužil u doktora Fausta, tak tam taky nebylo porád jen veselo. A u dona Šajna? Tam se děly rovnou scenérie hrůzný! Já bejval i v Hudlicích s knížetem Voldřichem, co měl tu kněžnu Boženu, dokonce i u sultána na tureckym pomezí jsem byl, no zkrátka všude, všude, všude, a tak mě tuhle zničehonic napadlo: Jeminkote, Psohlavci! Tam jsem ještě nebyl! (Vyjde stará Kozinová.) KAŠPÁREK: Moje oucta, mladá pani. (Kozinová si nevěřícně prohlíží Kašpara ze všech stran, zatímco Kašpar mluví k k divákům.) Jak já se těšil, že budou mít na krku psí hlavy a voni ne! Dokonce i tahle herdekbaba má, se mi zdá, vlastní... KOZINOVÁ: Hale, hale... Hukaž se mi? Hukaž...? KAŠPÁREK: A ještě ke všemu je tady každej ňákej dušnej. Nemůžou se tu ňák nadechnout, tak pořád dělaj huhuhu. KOZINOVÁ: Ha vodkavápa si přišel...? KAŠPÁREK: Odkud jdu? To je za mnou. A kam jdu? To je, babičko, přede mnou. KOZINOVÁ: Paskršče červený, kerak rajský jabko... KAŠPÁREK: Paninko, rešpekt, já sem řemesník! KOZINOVÁ: Hi toto! Ha co humíš? KAŠPÁREK: Já jsem šafář, poklasnej, pan správec, derektor, hajnej, fořt, obrfořt, slouha, písař... a tesař taky. KOZINOVÁ: Hi tesař? Ha humíl bys mi hudělát v senci do podlahy húkryt? KAŠPÁREK: Proč ne? Jak všude řikám: Když dáte peníze, jídlo, pití a liveraj, sloužim dost. KOZINOVÁ: Tak poj se mnú, škrčku. Muším mít v podlaze húkryt na tekuvý lejstrá, na tekuvý rúry, haby mi je noučata nehucumlaly. KAŠPÁREK: A copak jste dneska vařila, teta? Jejej, to je vůně! A copak pitíčko, máte, máte? (běží napřed) KOZINOVÁ: Mám! Hi nářadí pro tebe mám! Hi sekery mám... (k divákům) ...hi kyjany mám, hi čakany mám! MUZIKANTI: Počkyjte sedláci přídú na vás časy kerý nihdýž nebuly Příde na vás bída příde na vás núze sižerú vás žoužaly Příde na vás bída příde na vás núze sižerú vás žoužaly Počkyjte sedláci burú z vás žebráci příde na vás žoužala Pláště vám rozkúše rukávy hukúše selkám zase kanduše Tak burete chodit celí vochlípělí každyj v jinyj punčoše 5. Na zámku --------------- KAŠPÁREK: Dobrej den vespolek, panstvo! Jsem tady dobře na tom slavnym Lomikarskym zámku? LOMIKARKA: Jezuskote! Šašíček! KAŠPÁREK: Rešpekt, paninko, rešpekt, já sem tady tesař! A vy ste tady Lomikarka, jestli se nemejlim. 4. Na vejměnku ------------------ KOZINA: Mámo! Mámo! Dobře jste ty perkameny hukrýli? KOZINOVÁ: Nebuj, synku, nebuj, tesař mi huž brzo húkryt hudělá... KOZINA: Hale Lomikarovo panchartí teď prohledávaj šecky chalupy! KOZINOVÁ: Ha prý tě mlátili. Ha prý tě bili moc, chlapše. Ha ty si nepovedíl, hde sú... KOZINA: Kerak dub, mámo. Ha kerak škála. Dyž mlátí, tak to znamená, že tuty perkameny ešče platí! Mezi náma, mámo, voni tera neplatí hani trochu... hale?! Mohly by! Jednou! Tak je to, mámo! Ináč by je přec tulik nehledali, né? M UZIKANTI: Tehdá sedlák byjval hdyž v hospodě pjíval tehdá von bul zvesela Níčko huž tak nejni přišla na něj bída sižrala ho žoužala LOMIKARKA: Ano, ano, říkají mi tak... ti oškliví. Ale pokud bys chtěl u nás sloužit, musel bys mně říkat jemnostpaní. KAŠPÁREK: A to jo! To já už byl s jednou jemnostpaní i voženěnej! Jmenovala se Kalupinka a chodili jsme spolu do Sokola cvičit. LOMIKARKA: Neříkej? A kdepak to je? KAŠPÁREK: To máte těžký...! Ach jo. Když vy víte tak akorát, kde je Bílá hora. Panečku, že jste si tam tehdy ale šikovně zacvičili! Na tenhleten slet budeme mít ještě moc dojemný vzpomínky! LOMIKARKA: Mluv klidně dál, já tě stejně neposlouchám. Přichází totiž můj předrahý manžel. (Vstoupí Lomikar.) KAŠPÁREK: To je to jelito, kroupama nabito? LOMIKAR: Was?! LOMIKARKA: Můj zlatyj mužíčku vos hos ten kmocht Já jsem tě čekala tý konce nocht Tý- á- rá tý- á- rá (atd.) Já jsem tě čekala traumt hóc fon týr Já jsem se vohlídla tú šlofst paj mír KAŠPÁREK: Poslechněte, paninko, kdyby vás tu někdo nechtěl, tak řekněte, já si vás vezmu! LOMIKAR: (na Kašpárka) Was? Was ist das?! Tfuj! Das ist ein ekelhaft paznecht na mym sámku! KAŠPÁREK: Kašpárek, jméno mé. Ale jemnostpane! Jestli tady nebudete mluvit česky, tak vám tu lidi nebudou rozumět ani slovo! LOMIKAR: Né? To by byla ale škoda! (na diváky) Feliký škoda pro fás! Tak já holt teda dneska čechiš. Tfuj, to je chnusná jazyk, tfuj. A kde ses tu tak mírnyx týrnyx vzal, ty paznechte skrčenej? KAŠPÁREK: Odkud jdu – to je za mnou, a kam jdu – to je přede mnou. Tak já to dělám pane, křížem krážem, a po věky věkův. Zdalipak mě vezmete taky do služby? LOMIKAR: Warum...? KAŠPÁREK: He... LOMIKAR: Ptám se proč! Ptám se, proč bych tě měl brát do služby! (na diváky) Tfuj, to je chnusná jazyk, já s ní sfracim. LOMIKARKA: Povídal mi, že je tesař. LOMIKAR: Což o to, tesař by se mi časem hodit mohl... A jestli mi pak vytesá i to, na co si teď zrovna myslím... KAŠPÁREK: A proč ne? Jak všude řikám: Když dáte peníze, jídlo, pití a liveraj, sloužim dost! LOMIKAR: Gut! Tak běž, běž zatim do kuchyně, oni ti tam něco daj. Já se tu musím své ženušce s něčím svěřit. (Kašpárek odběhne – Juchú!) LOMIKARKA: Jen povídej, Maxíčku. Copak tě trápí? Zase tě souží játra? Nebo tě zlobí slezina? 97 LOMIKAR: Je to horší, Terezko. Zlobí mě Kozina. Oni mě tam v tom Újezdě a Draženově zlobí skoro všichni, ale ten šreklich Kozina nejvíc! Ten taky zpunktoval tu supliku do Vídně, naštěstí tomu Jeho Milost starou... jak se to... der Filzschuh... LOMIKARKA: Bačkoru. LOMIKAR: Tak. Naštěstí tomu Jeho Milost starou bačkoru rozumí. Myslím, že to předá k nám, k pražskému soudu. LOMIKARKA: Ale o co se chtějí soudit? Ta jejich chodská práva přece neplatí... už od toho frmolu na Bílé hoře... LOMIKAR: Platí, neplatí, to už tu bylo víckrát, a vždycky je dostali zpátky. Na jejich místě bych se taky nedal... Ale teď je mám tady. Všecky ty královské majestáty našli mí drábové u Kozinovy mámy v almaře... Vidíš ty pečetě? (zapaluje) Jan Lucemburk, Karel IV, Václav, Vladislav, Ferdinand, Maxmilián. Ten se jmenoval po mně, checheche... checheche... vidíš, jak to všecko dobře hoří? LOMIKARKA: Proboha živýho, Lomikare...! LOMIKAR: (užasne) Was...? Lo-mi-ka-re...?! (na diváky) To byl ale ošklifá násef od mý choti. Tfuj. M UZIKANTI: Lomikar je krutyj pán robotu nám hukládá ha do vězení dává Lomikar je krutyj pán hdo nechce robotuvát pán mu vynadá chámů dráb dá hnedkavá ránu hdo nechce robotuvát Do hda bude robota hdyž jsme se nedožíli rádi bysme vedíli do hda bude robota 6. U Kozinů -------------- RÚBAL: Súdim, že bysme ty Lomikarovo pancharntí huž míli bacit čakanú po palici. KOZINA: Nech teho, Rúbale. Já súdim, že né! Zapomíl jsi, že nás teď pozvali k vorvolacímu súdu v Praze? 98 RYCHTÁŘ: No právě, právě! KOZINA: Nyjhorší hale je, že nám ty naše královský... (vejde Hančí) Copa je, Hančí? HANČÍ: Nechcete kafe? Né? KOZINA: Né, Hančí, né... (Hančí odejde) Nyjhorší je, že nám ty naše královský majestáty hupálili. Hdybysme je míli v Praze s sebú... HANČÍ: (vejde) Nebo haspoň mlíko? Teky né? KOZINA: Né, Hančí, né! Ha běž huž, běž...! (Hančí odejde) Tak tera: Hdybysme je míli, mohli bysme je u teho súdu hukázat, haby... HANČÍ: (vejde) Máme ho tučný... KOZINA: Cože? HANČÍ: Mlíko. Máme ho tučný. KOZINA: (zařve) Hani tučný, hani kurva hubený! HANČÍ: (rozpláče se) Co si to tuto řek? Nihdá si na mě škaredě nekřičíl... Hondzíčku, Hondzo... copa je to níčko s tebú? Ha nespíš ha koukáš ha málo jíš... Lychtáři, nechte ho huž byjt, prosim, prosim... prosim vás! KOZINA: Běž do komůrky, Hančí, běž, děcka tě chcú. HANČÍ: Hale nechcú! Mě né...Tebe chcú, tebe! (Přijdou čtyři kluci, všichni mají maličké dudy, hrají na ně a zpívají.) KLUCI: Jak je v Draženově hezky rostú tam na jedli švestky A v Houjezdě eště líp je rostú na zelený lípě KOZINA: (mírně) No dobře, dobře. Ha huž ticho, chlapsí, ticho, nebo vám ty dudy rošlapu. HANČÍ: (špitne) Nerošlape, nebuj... KLUCI: Z Draženova ženu neber mušel bys mít na ni hever Hever stojí štyry zla... KOZINA: Vy nehupřahaná čeládko! Teď huž vám hale nakřískám, haž z vás budú cancúry lítat! KLUK: (šeptá jinému) Nenakříská, nebuj... KLUCI: Vem si ženu zez Houjezda ta má voči jako... (Vejde Kozinová.) HANČÍ: (lekne se) Babička. KOZINOVÁ: Dyj pámbu dobryj večír! DĚTI: Babička! Bujim, bujim, bujim... (utečou, Hančí mizí s nimi) KOZINOVÁ: Koukám, že tu máte kerak vo jarmarku. Nebo že bys míl, Jene, huž po přástkách? KOZINA: Hinu... Právě tu máme s lychtářem a s Rúbalem tekuvú řeč. RYCHTÁŘ: Tekuvú konšpiráci. KOZINOVÁ: Aha, aha. RÚBAL: Že nám hupálili ty perkameny, co ste míla jen tak v halmaře! KOZINOVÁ: Chtíla jsem v senci húkryt. Hale ten tesař – najed se, napíl... von je to tera řemesník akorát hubou! RYCHTÁŘ: No jo! No jo! Hale... KOZINA: Mámu nech byjt! Šak ty Lomikarovo panchartí šecko proklepali! Hi hu nás, hi hu vás! RYCHTÁŘ: No jo. Hale! Hale?! Hdybysme je míli, mohli bysme se s nima vorvolat haž v Praze! KOZINOVÁ: No tak tera, hdyž ináč nedáte... tady máte haspoň dvá. KOZINA: Mámo...!? KOZINOVÁ: Přec neburu čekat, haž mi mú halmaru vyrabujú celú. Hdybych vzala šecko, nepřestali by... Hale spočítaný je nemíli, to né. Tuty dvá sem si šúpla pod sukňu... RÚBAL: Hukažte, teta... Že vy tam máte ešče jeren majestát? KOZINOVÁ: Hi kuš, ty kozle prkatyj! Ha níčko mi řeknite: Hdo do tý Prahy tera pojede... hdo? KOZINA: Nyjdřív přece mušíme těm pánům poslat papír, tu supliku, mámo. HANČÍ: (vlítne a křičí) Hale do tý Prahy! Hdo pojere! Hdo?! RÚBAL: Poslúchala za dveřmama. KOZINOVÁ: Nebuj se vo něj tulik, Hančí. vo to HANČÍ: Nebuj..?! Co v srci nosíme, vo to se bojíme! Já Honzu mjiluju, ha vy? Ha vy, mámo..?! 7. Masopust -------------- KAŠPÁREK: No jo! Jenomže než se takovej slavnej soud nachystá, tak tu máme hnedle únor a už je tu masopust! Masopust, masopust, a ty Franto, maso pusť! A já maso nepustím, nepustím, to se radši – i šlimprment – pohostím! MUZIKANTI (Maškary): Záhon petrželi záhon mrkve nepureme demu haž se smrkne Záhon petrželi záhon prosa nepureme demu dyjk je rosa Záhon petrželi záhon křenu nepureme demu haž ve středu KOZINA: Počkyjte, chlapí! Kam to táhnete! Snad ne do Trhanova! K Lomikarovi né! Von na nás nesmí nic mít, hdyž bureme mít súd! Bureme mít súd! MAŠKARY: Záhon petrželi záhon zelí nepureme demu haž v neděli Záhon petrželi záhon máku počkyj haž ti vlezu do baráku! KOZINA: Rúbale! K Lomikarovi né! Rúbale! Škvrká ti v kebuli?! MAŠKARY: Něco za cibuli něco za křen něco zaplatíme něco zapřem Něco za fazole něco za hrách počkyj šak bureš ležít na márách LOMIKARKA: Ryk a jek. Dudy a randál. Opilci a ožralové. Příšerný lidový zvyk. LOMIKAR: Myslel jsem, že ti ta naše milá lůza tolik nevadí... LOMIKARKA: Totiž... Kdyby ty maškary neměli tak hrozné. Čert! Smrt! I Smrt tam dokonce mají. Hrozné. A Maxi... který z nich je ten... ten Kozina? LOMIKAR: Nikde ho nevidím. To se mu podobá. Ti, co nejsou vidět, jsou nejhorší! RÚBAL: Chlapí! Ha huž je to tary, huž je to tary, to dvoje strašný nechčestí! Humře nám masopust, ha huž dokonává! Hale ešče někdo nám huž brzo skápne! Jeren Trhanovskej, kerýho tu neburu menuvát, huž má možná teký na mále! (Čert veze slaměného jezdce.) MAŠKARY: V trhanovskym lese čerchmant děrka nese Tralalala tralalala čerchmant nese Lomikara Koukejte se koukejte se kerak von s nim třese LOMIKAR: Vidíš, Terezko? Ten slaměný jezdec, to mám být já! Ták..! A už mě utopili! LOMIKARKA: Ach ne! LOMIKAR: Ale jdi ty, vždyť to nic není. To je pořád jenom takové to jejich pošťoucháváníčko. Jenom takový ten jejich... checheche... pupntyjátr! Byl bych radši, kdyby trošku přidali. Za tohle přece nemůžu toho Kozinu ani do těch svej kroužečků dát... LOMIKARKA: Cože? Kam? LOMIKAR: No do želez, Terezko, do želez. 8. Kozinova jízda -------------------- MUZIKANTI: Jere firmánek do Vídně – kukuk Jere firmánek do Vídně veze Hodzíčka v košině Kuku kuku kuku Nejeru chlapsí do Vídně – kukuk KOZINA: Nejeru chlapsí do Vídně tam se mnú nejsú hupřímně Kuku kuku kuku MUZIKANTI: Cos to Hodzíčku hudělál – kukuk Cos to Hodzíčku hudělál níčko tě vezú – nevíš kam Kuku kuku kuku Níčko mě vezú do Prahy – kukuk KOZINA: Níčko mě vezú do Prahy ha tak mi hrajte vod porlahy Kuku kuku kuku MUZIKANTI: V Praze ti zahrajú – co asi – kukuk V Praze ti zahrajú – co asi voni tam drnkajú basy Kuku kuku kuku Ha přecej pojeru do Prahy – kukuk KOZINA: Ha přecej pojeru do Prahy ha vy mi zahrajte na dudy Kuku kuku kuku HANČÍ: (volá) Hondzíčku! Hondzo! Hať se ti tam hu teho súdu v Praze nestane ňáká nehoda! 99 KAŠPÁREK: Copak v Praze, tam já jednou moc šikovně na Koňskym trhu s koňma hokenařil! No tam, na tom velkym náměstí, co tam pak po mně zbyl na soklu ten bronzovej valach! A že na něj pak místo mě posadili ňákýho Václava, a že mu kytky i svíčičky nosej, i sakulinte, tomu já teda říkám historickej velevomyl! Tak jo. Tak to já se teda do tý Prahy dneska taky podívám. Poněvadž tady, lidičky, začíná bejt ňáký moc horko vod nohou... MUZIKANTI: Scípla nám robota huž nám pominula z teho se raduje i každá kobyla Z teho se radujú šecky selský voli že se tý proklatý roboty zbavjili Houroky nedáme ni žádný slepice dáme si na hlavě na stranu čepice Svoboda je zlatá robota proklatá radujme se chlapsí scípla nám robota 9. Vzpoura ------------- LOMIKAR: Vy křupani chodský! Slyšel jsem, že se v poslední době ulejváte na mých polích víc než kdy jindy a že mi v lesích mlátíte jednoho medvěda za druhým! Kdopak vás k tomu navádí, kdopak? MUZIKANTI: Sedláci jonáci burú mjít svobodu haž scípne robota rozbjijú hospodu Haž scípne robota desátek nedají burú se menuvát – sedláci zemani LOMIKAR: Copak nevíte, vy šmucik hejhulové, že ta vaše práva už pětasedmdesát let neplatí? RÚBAL: Tuto není pravda! Nemůže byjt! Né ha né! Bíjte Lomikara! Humlaťte šecky panchartí! MUZIKANTI: Houroky nedáme ni žádný slepice dáme si na hlavě na stranu čepice Svoboda je zlatá robota proklatá radujme se chlapsí že scípne robota RYCHTÁŘ: Zastavte, lidi! Té je voda na panskej mlejn! RÚBAL: Tuto ty, lychtáři? Kerak Jidáš? Nu, ešče šichni Chodováci nehumříli! Chutě, chlapsí, chutě! RYCHTÁŘ: Ešče sme, Rúbale, nevyhráli, ešče ne! Kozina se za nás súdí, ha než vodjel... RÚBAL: Šak vím! Já mu sic rukú dáním slíbil, že tu buru mlčít, hale hdo si tary začal, hdo? 100 KAŠPÁREK: Ale teď už pojďte, lidičky! Pojďte do zlatý matičky! Budete koukat jak na nový vrata! Ukážem vám hraběte Kolovrata! A na lavici po pravici ještě jedno hrábě a ještě druhý hrábě a na lavici po levici skoro to samý právě! (nahlédne do soudní síně) Uctivá poklona, vaše vosvícenstva! Jo. A taky je tam ňákej brkouš neboli zapisovák čili cekretář českej. Zdravíčko, vašnosto, zdravíčko! Nic? Voni jsou ňáký zaražený. To asi, že tu teď čekali někoho drobet jinýho... No jo! Ale s ním já bych se tu dneska nechtěl dělit napolovic... 10. Soud ---------- SEKRETÁŘ: Co to bylo, tohleto? SOUDCE 1: Já jsem to, myslím, také viděl... SOUDCE 2: To se nám, pane hrabě, asi něco ošklivého zdálo. SOUDNÍ PRESIDENT: Ale ovšem, jinak to přece nedává žádný smysl. Tak ať už vstoupí! SEKRETÁŘ: (volá) Ať vstoupí! (vejde Kozina) Jméno? KOZINA: Jan Sladký Kozina. SEKRETÁŘ: (píše) Kozina Sladký Jan... Narozen? KOZINA: Ano! SEKRETÁŘ: (píše) Ano, ano, tak nějak... Bydliště? KOZINA: Houjezd. SEKRETÁŘ: ...Houjezd? SOUDCE 2: Újezd. To je tam někde dole. SEKRETÁŘ: (píše) Někde dole neboli v majetku pana Lomika... éé... slovutného pána Lammingera... KOZINA: Tak to tera né! Právě vo tom si tary teprv máme povídat! Slávnyj súde! My Chodovácí jsme nihdáž nebuli v majetku žádnýho pána! Ha víte proč? Huž vod starodávna buly tutý naší zemi nejmocnější hradbú ty přehluboký lesy, který jsme my na pomezích strážili! Ha za to, slávnyj súde... SEKRETÁŘ: (pořád zapisuje) Ať trochu zpomalí, já to nestíhám... SOUDCE 4: (mu špitne) To nevadí... KOZINA: To tera vadí! Hať to tam napíše, že vod těch dob sme enom k tej naší chodovský tvrzi patříli, k našemu domažlickýmu hradu, co sme tam hi majestáty, hi prápor míli! SEKRETÁŘ: Nestíhám... KOZINA: (křičí) Tak si tam, ty fúse tupyj, haspoň poznamenej... SOUDNÍ PRESIDENT: Takhle svou při nevyhrajete, Kozino. KOZINA: (zkrotne) Chtíl jsem enom... haby ten pán tam nezapomíl zapsát tuty náše Domažlice. SOUDNÍ PRESIDENT: (na Soudce) Domažlice? A co to má být? SOUDCE 1: Já nevím. SOUDCE 2: Já taky ne. SOUDNÍ PRESIDENT: A vy, pane hrabě? (Soudce 3 spí.) Zdá se, že ani on to neví... SOUDCE 4: To nevadí... MUZIKANTI: (ryčně spustí) Žádnyj neví co jsou Domažice žádnyj neví co je to... SOUDNÍ PRESIDENT: Ticho prosím! Klid! KOZINA: Taus! Tausburk! Frštéc? (Soudci kroutí záporně hlavami.) MUZIKANTI: Žádnyj neví co jsou Domažice žádnyj neví co je to Taus Taus je to německy Domažlice česky žádnyj neví co je to Taus SOUDNÍ PRESIDENT: Řekl jsem ticho! Nebo dám vyklidit soudní síň! KOZINA: Tak já vám tera něco hukážu... Tary to máte černý na bílym! Tuto sú ešče dva královský majestáty, který nám Lomikar nestačíl hupálit. SOUDCE 1: Lomikar? KOZINA: (zařve) No tak tera slovutnyj pán Lamminger! LOMIKAR: (vpadne) Tady jsem, mládenci, tady, děkuji za pozvání! Mám pro vás moc zajímavé novinky. Á, Kozina! To je mi překvapení... Slavný soude! Mohu se ho na něco zeptat? SOUDNÍ PRESIDENT: Ovšem, jste přece doktor práv, pane Lammingere... LOMIKAR: To jsem. A díky křižácké minulosti svých předků dělám nejradši ze všeho křížový výslech! Kozino, předstup. A pověz tady pánům: Jaká je svoboda? KOZINA: To ešče nevim. LOMIKAR: Ne? Tak copak si to dáte na hlavě na stranu? KOZINA: Co... LOMIKAR: No přece če... če... KOZINA: (směje se) Jo tak! Čepice... LOMIKAR: A co mi nedáte? KOZINA: Slepice? LOMIKAR: Výborně. Tak jaká je svoboda? KOZINA: Zlatá... LOMIKAR: A jaká je robota? KOZINA: Proklatá! LOMIKAR: A kdo mi zabil hajnýho? KOZINA: Jakýho hajnýho? LOMIKAR: Mýho France, včera! KOZINA: Nevim... LOMIKAR: Děkuji, to je všechno, slavný soude. Slyšeli jste? Neví! On to totiž nikdo neví! Na Chodsku je vzpoura, krvavá rebélie, pánové! Musel jsem tam poslat vojsko! A kdopak je k tomu asi měl, nevšimli jste si? SOUDNÍ PRESIDENT: Je opravdu těžké z jednoho výslechu usuzovat... Kozina je, abych tak řekl... poměrně výmluvný člověk... SEKRETÁŘ: Ani jsem ho nestíhal. LOMIKAR: Zato já jsem stihnul všechno. Jeho císařská Milost žádá hlavu hlavy vzbouřenců... Ale ale? (prohlíží si dva předložené majestáty) A vzhledem k tomu, že jistý Rúbal, ten co rúbal rychleji, než myslí, nám už vletěl pod kulku sám... a vzhledem k tomu, že rychtáře ranila z téhož Rúbala zavčas mrtvice... pak je tady už jen... obžalovaný... KOZINA: Obžalovanyj? Já enom přišel vyjednávat! SOUDNÍ PRESIDENT: Ano, to ano... SOUDCE 1: Ano. Ale žádá-li Jeho Milost Kozinovu hlavu, pak už je tato skutečnost poněkud irelevantní... SOUDNÍ PRESIDENT: Ano, to ano. LOMIKAR: Nepochybně. Ale abys věděl, Kozino, že jsem lidumil... (Rozhodí útržky majestátů, které předtím zničil.) KOZINA: Co ste to huďál, co ste to s našimi majestáty huďál, vy, vy...! SOUDNÍ PRESIDENT: (klepe kladívkem) Takhle svou hlavu nezachováš, Kozino! Dopovězte, pane Lammingere. LOMIKAR: ...že jsem lidumil, přimluvím se ve Vídni za tebe. Protože ty teď pojedeš domů a uklidníš mi to tam. Povíš jim, že ty vaše majestáty už nemáš, protože neplatí... KOZINA: Tak to né! To nihdá, nihdá nepovím! To nehudělám. LOMIKAR: Protože neplatí a nikdy v budoucnu už platit nebudou! KOZINA: Burou. Burou... Ha přece burou... LOMIKAR: Burane... Spoutat! Tak co je? Copak v tý vaší Praze nerozumíte česky? SOUDNÍ PREZIDENT: Dejte mu želízka, ať už to skončí... 101 LOMIKAR: (odchází a zpívá si) Žádnej neví co je to železo žádnej neví co je kroužek Kroužek je železo má milá Terezo žádnej neví co je kroužek MUZIKANTI: Měj se dobře stará košatino měj se dobře stará nůše Dříve jsi byjvala za štyry kryjcary hale teď jsi za dva kroše 11. U Kozinů --------------- HANČÍ: Mámo, voni ho voběsí. (Kozinová mlčí) Povídali ve vsi... že mi ho... (Kozinová mlčí) Mámo, proč nic neřikáte? (Kozinová mlčí) Mámo, voni ho voběsí! Ha vy nic! Ha vy porád kerak dub, mámo! KOZINOVÁ: Kerak dub. Ha kerak škála, Hančí... (rozpláče se) MUZIKANTI: Škály se pukají vodička pryjská že se mi Hodzíčku po tobě styjská Škály se pukají vodička kape že si bul Hodzíčku... KOZINOVÁ: ...muj zlatyj chlapec... HANČÍ: Mámo! Šak já vím... KOZINOVÁ: Hančí... (objetí) (Vpadne Kašpárek.) KAŠPÁREK: I šlimprment! Ty si teď daly ale hubana! HANČÍ: Kašpárku! Co tary chceš? KAŠPÁREK: Já za to nemůžu. Jako bych tu nebyl, jako bych tu nebyl... HANČÍ: Tak di, di pryč... KAŠPÁREK: (odchází, vrátí se) Já za to nemůžu! Já si tu vždycky musím aspoň krapet počesku zapumprlíkovat, aby tu bylo eště veselejc... HANČÍ: Haby tu bulo co...?! KAŠPÁREK: Eště veselejc... než tu je. 102 KOZINOVÁ: Panenkomarjá... MUZIKANTI: (hrají beze slov píseň Škály se pukají..., v závěru mužský hlas sólo) Škály se pukají vodička kolem buďte tam doma s pánembohem 12. Na zámku ---------------- LOMIKAR: Kašpare! Tesaři Kašpare! KAŠPÁREK: (hlas) Pane, já nemám kdy. LOMIKAR: A co máš za práci? KAŠPÁREK: Šibenici? I saprlot! Tak to já vám na ni nejdřív vezmu míru... LOMIKAR: Cože? KAŠPÁREK: Von má dneska hluchej tejden. Povídám, že vám na tu šibenici nejdřív vezmu míru! LOMIKAR: Ty knote! Ne pro mě! Co sis to myslel? KAŠPÁREK: A pro koho teda? Jeminkote! Snad ne pro mě? To ne, pane, vono by mě to tuhle pod krkem moc lechtalo! LOMIKAR: Chci na ni jednoho telikventa pověsit! KAŠPÁREK: Telikventa? Eklhaft telikventa? LOMIKAR: Ja richtik. Telikventa tisidenta šreklich. KAŠPÁREK: Tak to je mi teda trefa do čepice! Pro nás dva, pane, bych se tu šibenici stavět možná vostejchal... 13. V Plzni ------------- KAŠPÁREK: (hlas) Ale štípám v kuchyni vodu a pumpuju polena. LOMIKAR: Nech si ty řeči a poběž sem! KAŠPÁREK: (vejde) To je porád poroučení na dluh... LOMIKAR: Na dluh? Já snad špatně slyším! Probendils mi tady skoro všecky nevolnický dávky a ještě pořád jsi pro mě nic nevytesal! KAŠPÁREK: (šeptá k divákům) Někdo se tu právě chystá chytit lišku za ocas... LOMIKAR: Tesaři Kašpare! Vytesáš mi šibenici a postavíš mi ji v Plzni u zdi. (Vidíme jenom Lomikara s Lomikarkou, tedy mimo dav, na balkóně například.) LOMIKARKA: Neměli jsme sem jezdit. Je chladno. Nemám Plzeň ráda. Nemám ráda tohle strašné místo. Tuhle plzeňskou zeď. A je tady chladno. Nastydneš. Já se ti, Maxi, tak nerada koukám na tyhle popravy... LOMIKAR: Kolik je hodin? LOMIKARKA: Bude jedenáct. Nemám ráda tohle místo. Ten tichý vzdor. A ty hořké slzy. Ty slzy, ty slzy a to smrkání. Do rukávů. KAŠPÁREK: (jen proběhne) Toť je mi místečko, joj! Hořkého moku prastarý zdroj! Plzeňáci si, panečku, pamatují... Však to pak tady nazvou U Prazdroje... (Do následujícího dialogu zní údery věžních hodin.) LOMIKARKA: Já se ti na to někdy tak nerada koukám... Ty taky, viď Maxi... A je tady chladno. Měl sis vzít dneska tu teplejší paruku. Nastydneš! Nastydneš a...! LOMIKAR: Kolik je?!!! LOMIKARKA: Vždyť slyšíš! Jedenáct! LOMIKAR: (zařve) Tak už hergot mlč! (Atmosféra se výrazně mění, buben uvozující popravu, pak už je slyšet jen Kozinův „veliký“ hlas.) KOZINA: (hlas) Lomikare, Lomikare! Do roka ha do dne zvu tě na boží súd! Hin se hukáže, hdo z nás... (škvrk!) MUZIKANTI: Plzencký hodiny včera eště bjily dnes huž nebjijů Včera eště bjily dnes se zastavjily na jerenáctů Hodiny nebjijte ftáci nezpjívyjte já jsem ztrápená Míla jsem mjilýho muže hupřímnýho ha huž ho nemám Plzencký hodiny včera eště bjily dnes huž nebjijů Včera eště bjily dnes se zastavjily na jerenáctů 14. Na zámku ---------------- KAŠPÁREK: Já vím. Vás by asi zajímalo, cože se to teda do roka stalo. Je klid! Je po rebélii! Ale jemnostpán přesto vypadá jak podebranej. Už říká jenom au... a pořád se chytá tady... a pak zas tady... a tady taky... LOMIKAR: Kašpare! Co jim to tu zase žvaníš?! Au. KAŠPÁREK: Pane, já bych nutně potřeboval vědět, zdali se k tomu božímu soudu hodláte dostavit a kdy to asi bude, abych vám stih na cestu ještě něco pěknýho vytesat. Chcete ji mít lakovanou, nebo jen z vohoblovanýho dřeva? LOMIKAR: A cože mi to zase chceš vytesat...? Au...! Ty knote skrčená! Vždyť ty jsi řemesník akorát hubou! Auauauaua... KAŠPÁREK: Tomu říkám pech, pane. Sotva vás přestane zlobit Kozina, začne se vám podebírat slezina. Jestli vy jste někde vloni... zhruba před rokem... nenastyd... LOMIKAR: Zmlkni už, Kašpare, sic o tebe svoji hůl přerazím! KAŠPÁREK: Ale pane! Vždyť my dva jsme přece tak pěknej párek pro publikum! Už po staletí...! LOMIKAR: Ja, fážená puplikum! A salitujte, že mě ten paznecht chce těma svejma... Auauauaua... KAŠPÁREK: No jo, je to podebraný. Já vám, pane, kolikrát vidím až do žaludku. LOMIKAR: ...těma svejma šfástama přivíst dneska do chrobu! KAŠPÁREK: Já? Vždyť já bych za vás život dal! Za Vás, za Kozinu... za celý Psohlavce i s předmluvou a doslovem! Život bych za vás dal, jen kdybych věděl, že při tom neumřu! LOMIKAR: Auauauauaúúú! (chytá se za srdce, kácí se, volá) Terezo! Uvař mi zas to thé z toho kořenu... KAŠPÁREK: (k divákům) Voni teda ty felčaři takhle kolem roku 1695 nebyli ještě nic moc. Ale, ale? Copak je tohle za maškaru? (vejde Smrt) Že by byl zase masopust? Nene, maškary – ty už se letos nekonají. Letos už ne... viďte, kmotra? (Smrt sáhne na Lomikara, Lomikar umře.) A povězte, kmotřičko... zdalipak tam nahoře u toho božího soudu umějí taky ten... křížovej vejslech? SMRT: Bojíš se ho, že jo? (Jde ke Kašpárkovi, sáhne na něj, ten se jen oklepe.) Když ty máš tu kliku, ty prevíte, že jsi v tom česku tak nesmrtelnej... (odejde) KAŠPÁREK: A dál už není o čem. Jeminkote, Psohlavci... Ale proč jsem mezi ně vůbec lez, to už teď teda nějak nevím. MUZIKANTI: Měj se dobře stará košatino měj se dobře stará nůše Dříve jsi bejvala za čtyři krejcary ale teď jsi za dva... Za tři! KAŠPÁREK: Za tři sta třiatřicet stříbrných... MUZIKANTI: ...grošů. Ilustrace Mikoláš Aleš 103 PSOHLAVCI (Jeminkote, Psohlavci) Pavel Vašíček Na počátku bylo slovo, slovo vyšlé z úst herce hradeckého DRAKU Vendy Poula, slovo PSOHLAVCI, jež bylo – spolu s dodatkem: „Ty bych rád někdy viděl na loutkovým divadle“ – adresováno Vendovu kamarádovi, režisérovi plzeňského Divadla ALFA, Tomáši Dvořákovi. Stalo se tak někdy v létě 1998… Ostatně tento titul bychom našli už na repertoáru některých lidových loutkářů, např. Rudolfa Kaisera, který je pojal jako „historický obraz o 6 dějstvích“, který „vzbuzuje největší nadšení a zanechává mohutný dojem v duši pro vždy“. Zvláštním titulkem – na plakátě, z něhož citujeme – inzeroval, že bude předvedeno „zjevení Koziny a smrt Lomikarova na rok a den“. Ale zpět k Vendovi. Jeho podnět padl na už částečně zkypřenou půdu. Již po nějaký čas jsme v ALFĚ uvažovali o ztvárnění regionální látky (na přetřes přišla dokonce i letitá „Chodská neděle“) a „Psohlavci“ samozřejmě tento záměr naplňovali ideálně. Poprvé v životě jsem si stejnojmenný Jiráskův román přečetl a s překvapením jsem zjistil, že se mi docela líbí. Zbývalo najít autora, který by se tohoto námětu ujal. Inu, kdo jiný než „první dáma české loutkové hry“ Iva Peřinová. Ale ouhá! Její odpovědí bylo – do telefonu vyřčené – kategorické NE! Vzpomínám si, jak jsme si s Tomášem předávali sluchátko a horem dolem, zleva zprava jsme potencionální autorku přesvědčovali, že právě ona a jen ona to určitě svede a „kdopak by se Jiráska (případně Koziny) bál“… A tehdy snad padla zmínka o tom, že by zvolené vážné téma (aniž by samo o sobě bylo shazováno, to nikdo z nás nechtěl) mohlo zaznít v kontrastu s NĚČÍM… A tak se (v Ivině hlavě) zrodil nápad poslat mezi Psohlavce Kašpárka… Kašpárek, který po celá desetiletí nesměl chybět v téměř žádné loutkové hře, se do té doby vydal už ledaskam a byl ledaským. Mezi Shakespearovy postavy vyslal Kašpárka Bedřich Beneš-Buchlovan ve svých úpravách alžbětincových her (Zimní pohádka, Sen noci svatojanské, Hamlet, Kupec benátský, Král Lear), které vydal v době první světové války pod názvem „Malé divadlo Globe“. V roce 1925 se Kašpárek stal vtipným zákulisním „antiiluzivním“ glosátorem pocciovsky střižené komedie Vaška Sojky „Pohádka o žábě s miká104 dem“. V roce 1926 zavedl František Ptáček v kuriózní hře „Princezna Nafta“ Kašpárka na ropné naleziště v Americe (a Kašpárek se tu setkává i s Vinnetouem). V roce 1928 se díky Bedřichu Wunderlichovi uskutečnil dokonce „Kašpárkův výlet do XXX. století“. Snad těchto několik namátkou vybraných příkladů postačí. Pominout však nemůžeme hru Milana Uhdeho z roku 1986 „Kdopak lepší trefu měl aneb Kašpárek a Vilém Tell“, kterou si u autora objednal, tehdy ve švýcarském exilu dlící, režisér „Balady pro banditu“ Zdeněk Pospíšil. V Čechách však byla publikována až v roce 2001, tedy tři roky po vzniku hry Ivy Peřinové. Kašpárek v tomto Uhdeho textu zavítal do světa dramatu Friedricha Schillera „Vilém Tell“, kde nahradil vojáka Friesshardta. Přestože promlouvá současným jazykem, je to obdobně prospěchářský, poživačný Kašpárek jako u lidových loutkářů („Za čtyry zlatý odpřísáhnu, co budeš chtít.“) a navíc je přeborníkem v disciplině „převlékání kabátů“. Přišel z pimprlové komedie a do ní se opět vrací, neboť… „Co je to za země tohle Švýcarsko? Všechno naopak. Blbec ošidí chytráka… čestný chlap je tady zřejmě v módě. To není pro mě.“ Zvolený princip (a Kašpárkova funkce v něm) je tedy podobný jako ve hře Ivy Peřinové (Uhdeho Kašpárek ovšem vstupuje už do existujícího dramatu, z něhož je převzata řada výstupů), byť obě hry vznikly zcela nezávisle na sobě. Iva Peřinová si zcela vědomě zvolila klasického Kašpárka lidových loutkářů včetně specifického jazyka (ostatně sama vzpomíná, že z časů vzniku „Bezhlavého rytíře“ jí zbyl sešitek s nepoužitými Kašpárkovými výroky z různých her), „věčného“ Kašpárka, který kráčí ze hry do hry, ze století do století (ba ví už i leccos z toho, co se teprve stane), se vší svou poživačností, přízemností a především bezbřehou bezcharakterností. Vždyť Kašpárek – zde v roli tesaře – je ochoten vyrobit Chodům skříňku na jejich „privilegia“ právě tak jako šibenici pro Kozinu či rakev pro Lomikara, jen když mu z toho něco „kápne“. Ale ani sama Smrt s ním nic nesvede („Když ty máš tu kliku, ty prevíte, že jsi v tom Česku tak nesmrtelnej.“). A tenhle Kašpárek si jednoho den řekne: „Jeminkote, Psohlavci! Tam jsem ještě nebyl!“ Asi právě v tom, že autorka Kašpárka vyslala do jedné z „nejpopulárnějších“ a emotivně nejpůsobivějších „příhod“ nejen regionálních, ale i českých dějin, tkví síla a aktuální potenciál její hry. Jí zprostředkovaný Kašpárkův zdánlivě anachronický výlet dosáhl zatím asi nejdál (až do našich časů a k jejim problémům) a nejhloub (přímo k esenci horších stránek české povahy). Zkrátka: V Jeminkote, Psohlavci si Peřinová jako protiklad k síle a patosu Jiráskova příběhu (jehož hrdiny v čele s Kozinou – který se vůdcem rebelie stává spíše nedopatřením – ovšem výrazně „polidštila“ – pozn. P.V.) bere na mušku malé české „kašpárkovské“ vychcánkovství, které všechno zná, do všeho kecá a „vlastní život by dalo, jen kdyby vědělo, že nemusí umřít“. V dnešních souvislostech aktualita bohužel nikoliv náhodná. (M. Reslová, SaD 3/1994, str. 19) „Bonusem“ navíc pak jsou aluze na byvší i současné (ne)soužití Čechů s Němci. Důležitou etapou vzniku hry byl Ivin pobyt na plzeňském festivalu DIVADLO ’98, kdy veškerý čas mimo festivalová představení trávila v hotelovém pokoji, kde se probírala asi osmi díly chodských zpěvníků Jindřicha Jindřicha, jimiž jsem ji zásobil. Probrala jsem je a začalo mě to zajímat. Možnost postupovat podle těch písniček, podle jejich textů, vpisovat je do příběhu, přizpůsobovat jim pověst a třeba i jména. (I. Peřinová v rozhovoru s M. Schartovou, DN 9/2004, str. 10) Hra pak už vznikla až zázračně rychle a na rozdíl od většiny ostatních vyžadovala jen zcela nepatrné úpravy. Nemýlím-li se, Iva ji odevzdala v listopadu 1998. Právě od korepetic výše zmíněných písní a jejich hudebního doprovodu (v aranžmá Jiřího Koptíka, v němž samozřejmě nechyběly dudy, na něž se naučil hrát Bob Holý) se začal odvíjet vznik inscenace ještě dlouho před započetím zkoušek, tedy na jaře 1999. To už se vyráběly loutky, kostýmy a scéna podle návrhů Pavla Kalfuse (i jeho jsme předtím zahrnuli množstvím – tentokrát obrazových – publikací). A po prázdninách začal Tomáš Dvořák zkoušet na jevišti s tím, že inscenace bude mít svoji slavnostní premiéru na festivalu DIVADLO ’99 (se vším rizikem, jež takové rozhodnutí s sebou nese). Hra byla poprvé uvedena 11. X. 1999 pro školní návštěvu a ona festivalová premiéra se uskutečnila hned nato, 15. X. 1999. (V programu si bylo lze přečíst, že režisér inscenaci věnoval „kolegovi Václavu Poulovi“.) Ze všech tehdejších bezprostředních (a vesměs nadšených) ohlasů dejme slovo třeba hudebnímu publicistovi Jiřímu Černému: Psohlavci – to je ohromné divadlo, které si udržuje tempo, střídání nálad, soudržnost všech použitých prvků. Navíc je to krásná ukázka toho, jak se dá objevně zacházet s tzv. klasikou. Tak jako se mi velice nelíbil pražský muzikál Rusalka, tak se mi velice líbil loutkový muzikál Psohlavci. Dokonce víc než stejnojmenná Kovařovicova opera. (Plzeňský deník, 21. X. 1999, str. 19) A jaké byly následující osudy textu a inscenace? Text hry už v roce 1998 získal II. cenu v soutěži o původní hru pořádanou Nadací Alfréda Radoka a byl prohlášen HROU ROKU 1999 (tedy nejzajímavější realizovanou novinkou na českých jevištích). Na XXIII. SKUPOVĚ PLZNI v roce 2000 získali ceny: Iva Peřinová za autorství, Pavel Vašíček za dramaturgii, Tomáš Dvořák za režii, Pavel Kalfus za výpravu, Jiří Koptík za hudbu, Tomáš Froyda a Milena Jelínková za herecké výkony. Inscenace byla uvedena na většině českých a slovenských divadelních festivalů a viděli ji i diváci v Rakousku, ve Francii či v Japonsku. V roce 2001 ji natočila Česká televize. Hrána byla s velkým úspěchem až do své slavnostní derniéry v dubnu 2005, kdy měla na kontě již 105 repríz! (Loutkář 3/2004) 105 Dramatické okamžiky ze divadelního souboru Ve hře vystupují: Hroch, režisér Datel, autor života jednoho zvířecího Čáp, choreograf Medvěd, korepetitor Kachnička, inspicientka Tučňáci, jevištní technika Herci: Kozel, Vrána, Opice, Lev a Liška j. h. Taneční a pěvecký sbor: Kočka Ťapina, Kočka Čičina a Kočka Micina ZV 1. obraz: U stolu – umělecká porada ------------------------------------------ HROCH: Tak vás tady vítám a zahajuji poradu uměleckého vedení našeho Zvířecího divadla. Program bude jako vždycky. Za prvé: Co budeme hrát. Za druhé: Pošta diváků. Za třetí: Co budeme hrát, ale doopravdy! Pane Kozle...? Paní Vráno...? Mistře Čápe...? Medvěde...? M EDVĚD: To máš těžký, Hrochu. HROCH: To jsem čekal. Neposlalo nám nějaké zvíře nějakou novou hru? OSTATNÍ: Nenene... HROCH: Ani ten Datel nám nic nanaklepal? OSTATNÍ: Nenene... VRÁNA: Ale přišel nám dopis od diváků, pane režisére! HROCH: Takže za druhé: Pošta diváků. KOZEL: Ale hloupý dopis, pane režisére, hloupý! HROCH: To jsem taky čekal. Jen čtěte, paní Vráno, čtěte! VRÁNA: (čte) Milé Zvířecí divadlo! Velmi se nám líbila vaše hra Myška Pyška. Nelíbilo se nám ale, že Myšku Pyšku hrál pan Kozel. Byl nedostatečně nalíčen a my jsme poznali, že není žádná myška, a to i ze třetího balkonu. Proč nehrála Pyšku myška? S pozdravem – Sdružení kocourů NAŠE PRACKA. KOZEL: Hloupé, že? HROCH: Jako vždycky. ČÁP: Copak tu můžeme angažovat myš, když máme kočky ve sboru? Ne že bych jim nevěřil, jsou to profesionálky, ale... VRÁNA: A vůbec! Spočítal už někdo, kolik druhů zvířat bychom tu měli podle těch dopisů zaměstnat? ČÁP: Stovky... Vzpomínáte, co nám napsali po premiéře... Tapír upírem? VRÁNA: Nebo na ten náš milostný thriller... Zamilovaný Čmelík... HROCH: Pan Kozel se hlásí. Prosím. KOZEL: Čmelíka nebrat. HROCH: Ovšem. Ano. Uf. MEDVĚD: To máme za to, Hrochu, že tu hrajem samý nesmysly. VRÁNA: Kdybychom uvedli hru, která má pravdivý a strhující příběh... KOZEL: ...tak divák nebude mít ani čas přemýšlet o zevnějšku herce! HROCH: Cože...!? Ale to jste řekli moc hezky! Děkuji vám, přátelé. MEDVĚD: Ale ne... to jsi řek ty, Hrochu. Tady u tohohle stolu. Už minule. HROCH: A vidíte...? A dneska mi to došlo! Ano, to bude ono! Tak to bychom tedy měli za třetí! (odchází) Končíme, pánové a dámo, končíme poradu...! OSTATNÍ: Kam jdete, pane režisére? HROCH: Za Datlem! Kam jinam! Za Datlem! Před bufetem – předscéna ------------------------------ 1. TUČŇÁK: Vidíš? Má ještě zavřeno. Já ho neviděl už dobrý týden. 2. TUČŇÁK: Jestli zas neodtáhl za tu velkou louži... Přece nemá tak dlouho inventuru? (tluče na kiosk) Havrane! Havrane, otevři! 1. TUČŇÁK: (čte pomalu na cedulce) Nevermore. 2. TUČŇÁK: Panejo. Tak to bude tamto. 1. TUČŇÁK: A co tamto...? 2. TUČŇÁK: Tohle přece moc rádi krákají všichni tihle zámořský havrani! Nevrmór! Nevrmór! A myslejí tím něco jako – nikdy více. 1. TUČŇÁK: Tím chceš říct, že nám tenhle Havran neotevře už nikdy více bufet...? 2. TUČŇÁK: To nevím! Já vím jen to, že jsem od rána nic nejed! 1. TUČŇÁK: Řeknu ti, Tučňáku... tahle situace je snad ještě horší než stav našeho současného zvířecího baletu. (Na stanici tramvaje přišel Hroch. Tučňáci ho zaregistrují.) 2. TUČŇÁK: Kdyby jen baletu... 1. TUČŇÁK: Hlavně ta režie nám pokulhává. Je to bez nápadu. Tak nějak při zemi. 2. TUČŇÁK: Právě! Sedí to na zadku a nevzletí to a nevzletí. 1. TUČŇÁK: (směrem na Hrocha) Nojo. Sedí. 2. TUČŇÁK: Kam chce asi jet? 1. TUČŇÁK: Vsadím se, že za Datlem. 2. TUČŇÁK: Ne! Že by už zase Datel? Ach ouvej. (odcházejí) Nevrmór, Datle, nevrmór...! HROCH: (čte na vývěsce) Nejezdí ve svátek... a v pondělí. A safra. V pondělí taky ne? Tak zase pěšky. Uf. 2. obraz: Hřbitov -------------------- (Je to hřbitov zvířat, náhrobky s nápisy Havran, Kohout, Tygřice, Vlk apod. Přichází Hroch s Datlem.) DATEL: Zvláštní... až téměř nepříjemné místo. HROCH: Chudák starý Havran. Tak už je taky nebožtík. DATEL: Myslel jsem, že mě pozvete spíše do kavárny... HROCH: Já ho znal, tohohle Havrana. Koupil si ten bufet před divadlem. Ale najednou bum a prásk... DATEL: Bum a prásk? HROCH: Ano. Spadla na něj z regálu láhev šampusu. Ta exploze ho úplně rozmetala. DATEL: Doufám, pane režisére Hrochu, že po mně nebudete chtít žádnou morbidní záležitost. Jsem citlivý Datel, však víte. HROCH: Ale kdepak! O Havrana mi nejde... (přejde k Vlkovu hrobu) Tady je to. Tady leží. Zakopán. DATEL: Kdože? Vlk. Vlk...?! Snad ne ten...? Pane režisére Hrochu! Snad to není ten...? 107 HROCH: Je. Dovolil jsem si mu přinést tuto malou kytičku. Doufám, že si vzpomínáte, jak se mu to stalo. DATEL: Ale ovšem! Prý ho v té studni nalezl nějaký Potkan. Bylo to ve všech zvířecích novinách. Jeho osud mnou dokonale otřásl. HROCH: To jsem rád. DATEL: Padl jako oběť naší zcivilizované zvířecí duše... HROCH: Takže jsme u toho: Nenapíšete nám o něm hru? DATEL: Jeho životní příběh je dokonale dramatický a současně hluboce psychologický... je působivý a naléhavý... Ano, ano, tak to bych, myslím, nadatlovat uměl... 3. obraz: Herecká šatna se stolky a zrcadly -------------------------------------- (Zrcadla pro 4 zvířecí herce. Vrána, Opice a Lev sedí u svých stolků. Líčí se.) LEV: Nechápu, proč hraju toho Výra. Ta dřina, než se namaskuju na Výra. Proč ho nehraje tady paní Vrána, ta se mu přece víc podobá... VRÁNA: Protože jste nadanější, pane Lve. OPICE: Pan režisér Hroch říká, že hlavní je ta duše a ten talent. A vraťte mi ty barvičky. LEV: Myslíte? Ale ten Výr tam přece jenom spí... VRÁNA: Já mám dneska tak bledý zobák... Nemám si namalovat zobák? KOZEL: (vejde) Ahoj. OPICE, VRÁNA: Ahoj, Kozle. LEV: Dobrý večer, pane Kozle. KOZEL: Je ráno, pane Lve... OPICE: Kozle... Víš už něco o té hře, co nám ten Datel píše? KOZEL: Bude se to jmenovat... Obětavý Vlk a bude to... Kdo mi tu rozsypal ten pudr? OPICE: Tak co to bude!? 108 KOZEL: ...bude to hra se zpěvy a tanci. Ale ze života! LEV: Tuším, že já tam budu hrát Krále. Tentokrát snad ano... (Ostatní se zasmějí.) VRÁNA: Ale dědoušku, nezačínejte s tím zase... KOZEL: Chudák Lev. OPICE: A já nejsem chudák? (prohlíží se v zrcadle) Proč jsem tak nešťastná, když jsem tak krásná...? KACHNIČKA: (vejde) Dobré ráno. OSTATNÍ: Ahoj, Kachničko. KACHNIČKA: Jsme tady všichni? Nikdo nechybí? LEV: Já jsem se také dostavil, slečno inspicientko. KACHNIČKA: To je dobře, pane Lve. Tak tedy – už mohu dát gong? OPICE: Ještě vteřinku, prosím tě... LEV: Ano, ano... vteřinku... (usíná) OPICE: Kozle... a ty víš, jaké v tom budou role? KOZEL: Hlavní je ten obětavý Vlk. OPICE: Tak toho budeš hrát ty. Nebo zase Vrána, samozřejmě. KOZEL: A pak je tam nějaké dítě... OPICE: Lidské...? KOZEL: Lidské. OPICE: Já jsem lidem hodně podobná. Nejpodobnější...! VRÁNA: Teda já mám dneska tak bledý zobák... OPICE: A věřili byste, že opice mají s lidmi společných 95 až 98 procent genetického materiálu? VRÁNA: Já snad mám ten zobák dneska i nějak nakřivo. OPICE: A každé ráno, když si měřím svoje íkvé, tak... KOZEL: ...tak proč už radši nehrajeme?! KACHNIČKA: Už mohu dát gong? Gong, prosím! (gong) A pusťte nám sem odposlech z hlediště! Děkuji! (Je slyšet odposlech různých zvířeckých zvuků a potlesku v sále.) KOZEL: Nemám čepici! Kde mám čepici, kde mám čepici? KACHNIČKA: (hledá) Kde má tu čepici, kde má tu čepici? LEV: (probere se) Kde má tu čepici? KACHNIČKA: Tady. Vy jste si na ni zase zchrupnul, pane Lve... (Kozel s čepicí vyběhne ze šatny.) OPICE: A věřila bys, Vráno, že íkvé některých mých kolegů lze vyjádřit jen zápornými čísly? KOZEL: (hlas, zkresleně – z odposlechu) Milá prasátka, koťátka, telátka a velblouďátka! Milá štěňátka, kuřátka, tygřátka, broučátka, žížalky, škrkavky a hyeňátka! Začíná se ve vší kráse vaše milá pohádka! VRÁNA: (k Opici) Tak pojď, jdeme zase na to... (Lev spí.) KACHNIČKA: Dneska zase bez Výra? VRÁNA: Má spát tady nebo na jevišti... Před divadlem – předscéna -------------------------------- HROCH: Koho já jen do té role obsadím? Komupak já tu náročnou roli obětavého Vlka dám? Že by Kozlovi? Že by Vráně? Komu já bych ji jen dal? Uf. Dal bych si vanu. LIŠKA: Dobrý den, pane režisére... HROCH: Dobrý den, mladá paní, dobrý den. LIŠKA: Už chvíli vás poslouchám. HROCH: Promiňte. Mluvím si tady nahlas pro sebe. To my hroši takhle děláme. Zvláště když čekáme na tramvaj. LIŠKA: Nejede, viďte. HROCH: Ona málokdy jezdí. Téměř nikdy. A já mám tolik práce... LIŠKA: Óóó! Také miluji divadlo! A domnívám se, že jsem velmi nadaná... HROCH: A vy už jste někdy něco hrála, madam? LIŠKA: Zatím se spíše věnuji svým dětem, ale... HROCH: Takže nehrála. (Přijela tramvaj. V okýnkách jsou zvířecí hlavy. Liška mluví na Hrocha, Hroch tramvaj neregistruje.) LIŠKA: Pane režisére! Nemýlím-li se, pak má pan Kozel rohy a paní Vrána křidélka... HROCH: Je pravda, že si divák někdy povšimne i těchto detailů... LIŠKA: Copak jste si nevšiml, že role Vlka je pro mne jako stvořená? Stačí, abych se jen trochu přepudrovala, a nikdo mě od Vlka nerozezná! Zvládnu to, jak my lišky říkáme, levou zadní! HROCH: Odpusťte, ale... LIŠKA: A jakpak jste na tom v tom vašem divadle s muzikou? Nesnáším, když někdo jen tak vrže na nástroje, z toho mě vždycky rozbolí hlava... HROCH: No dovolte...?! Jsme nejlepší Zvířecí divadlo, které znám! LIŠKA: Nu dobrá tedy. Přemluvil jste mě. HROCH: Prosím? LIŠKA: Ptám se vás, kdy máte... (Tramvaj odjíždí.) HROCH: Moje tramvaj! LIŠKA: Ptám se vás, kdy máme první čtenou zkoušku. Dostavím se samozřejmě včas. HROCH: Ach tak... Ano. Zítra ráno. LIŠKA: Tak na viděnou, pane režisére! (odběhne) HROCH: A zase pěšky. Uf. Dal bych si tu vanu. 4. obraz: Čtená zkouška u stolu ------------------------------------- HROCH: Ne, nejde vám to, paní Liško, nejde. Myslím, že uděláte lépe, budete-li se i nadále věnovat svým dětem... LIŠKA: O mé děti nemějte obavy. Dokážu se o ně velmi dobře postarat, i když budu v divadle. A teď bych to zkusila ještě takhle... (čte) Není to koza, která by trkala. Bezbranně hopsá si a dělá tralala! HROCH: Ne! To je příšerná recitace! Copak nechápete, že jde o mimořádně závažný monolog, do něhož by se měl promítnout ten převeliký soucit, ba láska, láska ke každému slabšímu tvorečkovi... (Vejde Lev.) Co je zase, pane Lve? LEV: Chtěl jsem se přeptat na tu roli. Na tu roli Krále. HROCH: V této hře žádné království není, pane Lve, kolikrát vám to mám říkat? LEV: Myslel jsem tu roli Krále pouště... HROCH: Tam není ani poušť. Tam je jen les a les a zase les! LEV: Tak na shledanou. KACHNIČKA: (přináší kávu) Vaše káva, paní Liško. LIŠKA: Děkuji ti, holčičko. KACHNIČKA: Chcete tam cukr? LIŠKA: Ano, cukr. KACHNIČKA: Už tam je. (odchází a zpívá si) Tralala, tralala, tralala... LIŠKA: Milá, že? HROCH: Ano, to jistě... LIŠKA: Milá kachnička. Pěkná. Baculatá. Ňam. (vezme text a znovu čte, ale s citem) Není to koza, která by trkala. Bezbranně hopsá si a dělá tralala. Ach ouvej, jemine... jak jí to mám říci? Víš, co tě nemine, holátko nevinné... a růžolící? HROCH: Teď to bylo mnohem lepší, ano! Takhle na to, ano! Takhle jímavě! A víte, že vám to možná půjde? Zkusme si to ještě jednou s tím sborem! (volá) Sbor! Sbor! Muchomůrky, kde jste? (Vběhnou Kočky přestrojené za muchomůrky.) Vezmem si to, kočky, od začátku! Takže: Muchomůrky na pasece dotančily... a spustí...! KOČKY: (recitují) Jakpak to udělá? Jakpak to udělá? Jak se to dělá? LIŠKA: Ne! Nemohu už vidět krev, která z rozsápaných oudů tryská na mne v horkém proudu! Nemohu už vidět krev, která stříká z krčních cév! KOČKY: Jakpak to udělá? Jakpak to udělá? Jak se to dělá? LIŠKA: Jak se však najíst bez drápů a zubů? Což mám tak převeliký krk? Což umím tolik rozevřít svou hubu? KOČKY: Jakpak to udělá? Jak se to dělá, aby se nažral vlk – a přitom koza zůstala celá? LIŠKA: Není to koza, je to děcko. A o to je to horší všecko. Je to milé, něžné dítě. Kéž, zlý vlku, uprosí tě... HROCH: Ano, ano, stokrát ano! Takhle dobrý vlk to musí být! Máte roli, paní Liško, je vaše! Kočičky...! A vy teď běžte za Medvědem, ať vás to naučí hezky zpívat! KOČKY: (odcházejí) Tak na shledanou! Na shledanou! Na shledanou... LIŠKA: Ale hezky! ŤAPINA: (vrátí se) Prosím? LIŠKA: Říkám – ale hezky! Ze špatné muziky mě vždycky rozbolí hlava. ŤAPINA: Tak na shledanou... HROCH: Počkej ještě, prosím tě. Já bych měl... Já... Uf! Kde je pan Kozel a paní Vrána? ŤAPINA: V šatně, pane režisére. HROCH: V šatně, ano. A co tam dělají? ŤAPINA: Jsou naštvaní, pane režisére. 109 HROCH: Uf. ŤAPINA: A Opice pláče. HROCH: Na Opici jsem se neptal! Pošli mi sem ty dva. ŤAPINA: Ano, pane režisére. LIŠKA: A nemohla bych dostat ještě to dobré kafíčko? HROCH: Samozřejmě. Ťapino! Přines nám sem jednu kávu! ŤAPINA: Ano, pane režisére... LIŠKA: Ale ne... ona mi ji nepřinese ta vaše inspicientka? Ta vaše mladá Kachnička? HROCH: Už jsem ji dnes nepotřeboval, dal jsem jí volno... LIŠKA: Tak nic. ŤAPINA: Co nic...? LIŠKA: Už nemám chuť. Můžeš dojít pro ty dva. ŤAPINA: Ano, pane režisé… (zahihňá se)… ale co to povídám! Na shledanou. HROCH: Máme tu moc šikovné kočičky. Jsou to samí sirotečkové. Jejich maminka snědla špatnou konzervu. LEV: (vejde) Dobrý den, pane režisére Hrochu. LIŠKA: A tahle kočička je taky sirotek? LEV: Pane režisére Hrochu. Chtěl jsem se přeptat na tu roli Krále pouště... HROCH: Že radši nespíte, pane Lve, že vy radši pořád nespíte. LEV: A mohu...? HROCH: Poslužte si. (Lev se někde svalí a usne. Vejdou Kozel a Vrána.) 110 Pojďte dál, drazí přátelé, pojďte dál. Dovolte, abych vám představil vaši novou kolegyni, paní Lišku, která bude účinkovat v roli Vlka v naší hře Obětavý Vlk. KOZEL: Kozel... LIŠKA: Vrána...? (zajímá se o Vránu, ta před ní ustupuje) KOZEL: (bere si Hrocha stranou) A je to moudré, pane Hrochu? Slyšeli jsme, že paní Liška není herečka z povolání... Že je, jak říkáme, docela natur, tedy přírodní... HROCH: Já vím, ano. Ale počkejte, až ji uvidíte hrát! Až se napudruje, nikdo ji od vlka nerozezná! To budou dopisy, to bude nádherná pošta od diváků...! KOZEL: Pokud nás pozvete na premiéru... HROCH: Ale jděte! Bez vás a paní Vrány se přece v žádné hře neobejdu! Máte tam, pane Kozle, překrásnou roli Babičky a vy, paní Vráno... vy tam budete hrát to lidské mládě... VRÁNA: Já? A neměla by to hrát raději Opice? Ona je lidem tolik podobná... HROCH: No právě. To je na ní to nejhorší. Nemůžu se na ni koukat, jak se šklebí... KOZEL: Vráno... ty jsi přece lepší... LIŠKA: Vrána je lepší! VRÁNA: Ale opice má íkvé...! Ona má íkvé...! HROCH: Ještě ke všemu! Tak proč si to neléčí? LIŠKA: Vránu. Vránu. Vránu. VRÁNA: (zoufá si) Pane režisére! Prosím vás! A nemyslíte, že už jsem na to mládě stará...? LIŠKA: A kolik jí je? HROCH: Prosím...?! KOZEL: Taková indiskrétnost! VRÁNA: Je mi hodně. LIŠKA: Ale nevypadá na to, že? VRÁNA: Jsem stará, stará, stará... Stará jako černé uhlí! A tuhá jako briketa...! A kostnatá jak stará vrána! (Na chvilku všichni zatrnou.) LIŠKA: (se rozesměje) Vtipné, že? Kostnatá jak stará vrána...! KOZEL: (se rozesměje) A stará jako černé uhlí! HROCH: (se rozesměje) A tuhá jako briketa...! Paní Vrána má ohromný smysl pro humor. Věřím, že vytvoříme skvělé představení. VRÁNA: (odbíhá a volá) Hlavně aby to nemělo nějaký jiný konec! LEV: (se vzbudí) Konec?! Už je konec? Přeslechl jsem gong... KOZEL: To nevadí... LEV: A jaký jsem dneska byl? HROCH: Dobrý, pane Lve, dobrý. Takového Výra, jako jste vy, pane Lve, abych jinde pohledal! Před divadlem – předscéna -------------------------------- HROCH: Ano. Ano. Takže: Liška – Vlk. Vrána – děcko. Kozel – babka. A toho Myslivce? Komu já tu roli dám? Že by panu Lvovi? Nebo že by dokonce Opici? Komu? Komu? OPICE: Dobrý den, pane režisére, dobrý den! HROCH: Opice! Že ty jsi mě poslouchala! OPICE: Neposlouchala... HROCH: A teď po mně budeš chtít, abys hrála Myslivce, a mně zatím ujede tramvaj! Viď, Opice?! OPICE: Ano, to bych moc ráda... HROCH: Cože?! OPICE: ...bych... toho Myslivce... moc. HROCH: Tak poslyš: Ne, že bys nevypadala jako Myslivec! Ty kdyby ses na Vlka zašklebila, tak nemusíš mít ani flintu! Ale kdo se na tebe má koukat? OPICE: A vy si myslíte, že pan Lev... HROCH: ...je dobrý charakterní herec! Může on za to, že byl tak dlouho za mřížemi? Ale počkej, však my si jednou postavíme taky takovou zahradu! A budeme se tam chodit na ty lidi kou- kat! A tak už mě pořád nepřemlouvej, nebo mi ujede tramvaj! OPICE: Ona málokdy jezdí. HROCH: (čte na vývěsce) Nejezdí ve svátek... A v pondělí. A v úterý... a ve středu a ve čtvrtek. A safra. Ve čtvrtek taky ne? OPICE: Píšou to tady. Že ve čtvrtek ne... HROCH: Uf! Tak zase pěšky! OPICE: Tak na shledanou, pane režisére... HROCH: Vanu, vanu. Dal bych si vanu. (Rozejdou se. Na prázdnou scénu přijede tramvaj. Chvíli čeká, pak se rozjede. Vrací se zadýchaný Hroch, tramvaj už nestíhá.) HROCH: Tak to on už je dneska pátek...?! Ale to znamená... to znamená, že naše premiéra se neodvratně blíží! 5. obraz: Na jevišti ---------------------- (Jevišťátko. Někde před ním nebo pod ním je koupací vana.) KACHNIČKA: Na jeviště, prosím! Pan režisér chce, abyste šli všichni na jeviště! (Na jeviště se pomalu trousí herci: Kozel, Opice, Liška, Lev...) MICINA: Sbor musí taky? KACHNIČKA: Pan režisér říkal, že všichni! Jsme tady všichni? Nevidím nikde paní Vránu! Neviděli jste paní Vránu? KOZEL: Kočky, neviděly jste Vránu? KOČKY: Neviděly, neviděly... HROCH: (hlas) Na Vránu nečekáme! LIŠKA: A kde ten Hroch vlastně je? Já ho vůbec nevidím... KACHNIČKA: Je ponořený. Tady, ve vaně. V této fázi zkoušek má ve zvyku být co nejvíce ponořený. (Hrocha ve vaně nevidíme. Slyšíme, že se v té vaně s funěním převrací a šplouchá, cáká z vany vodu a bubliny.) HROCH: (hlas) Tak mě poslouchejte! Jde mi o to, aby Vlkovi všechna zvířata dobře rozuměla! Umíte si představit, co by si z jeho dramatu udělali lidé? Nepochopili by Vlkovu oběť! Měl hlad, ale poranit nechtěl! Musel si dokonce bolestivě vykloubit sanici, aby to dítě zůstalo v celku, bez jediného škrábnutí. A s nepocuchaným červeným čepečkem! A s nerozkousanou babičkou! Kachničko, dolej. Já jsem si to vycákal. (Kachnička konvičkou polévá Hrocha.) Krása. Krása... Děkuju, děkuju. Zvířecí divák se musí dozvědět tu strašnou pravdu: Za dobrotu – na žebrotu! Vždyť za všechny ty Vlkovy ohledy mu Myslivec bez milosti rozpáře břicho, a když mu pak ty dvě zcela neporušené osoby z břicha sebere, nacpe mu tam místo nich kamení a hodí ho do studny! Tak a teď jděte a přemýšlejte o svých rolích! (Všichni odcházejí.) HROCH: (hlas) Kachničko! (Hroch poprvé vykoukne z vany) Přestaň na mne cákat, chci ti něco říct. Vrána dala výpověď. KACHNIČKA: Jejej...! Tak to je hrůza! Ale proč? HROCH: Nevím! Pěkně nás vypekla ta stará Vrána! KACHNIČKA: Jejej. Ach jejej. A to nebude premiéra? HROCH: Totiž... Paní Liška se mě ptala, jestli bych tu roli tedy nesvěřil... KACHNIČKA: Komu...? HROCH: ...tobě, Kachničko. KACHNIČKA: Mně?! Opravdu mně? HROCH: Myslíš, že by ses tu roli naučila...? KACHNIČKA: Ale pane režisére! Vždyť já už to přece dávno umím! Vždyť jim to všecko napovídám zpaměti! Děkuji, pane režisére! Já jsem tak šťastná! Já jsem tak šťastná! (odběhne) HROCH: (sám) Že prý je Kachnička ze všech nejlepší. Že prý je nejlepší, i kdyby salmonelová vejce nesla. (Kachnička vybíhá s košíčkem a červeným čepečkem na hlavě, šťastně si prozpěvuje a tancuje.) KACHNIČKA: Tralala, tralala, tralala... a proč máš tak velké oči a proč máš tak velké uši a proč máš tak velké zuby, tralala, tralala, tralala, tralala... Před divadlem – předscéna -------------------------------- (Přijíždí tramvaj v opačném směru, v ní sedí Hroch.) HROCH: (čte noviny) Bojíte se rádi? Ve Zvířecím chystají premiéru... Obětavý vlk vás určitě dostane! Očekává se velké množství repríz... (Tramvaj zastavila a zase se rozjíždí. Hroch se zasnil.) Ano, ano... Velké množství repríz. Ano, ano... (Tramvaj zmizela, Hroch za scénou volá.) Stop! Já jsem přejel! Já chci vystoupit! Zastavte to! Stop! 6. obraz: Na jevišti ---------------------- (Přibyla „jevišťátková“ dekorace lesa. Medvěd hraje na piáno.) ČÁP: Medvěde... já bych už na Hrocha nečekal. Kdoví, kdy přijde – a bude se zase vymlouvat na dopravní kolaps. Potřebuju si s Muchomůrkami zopakovat... jé, dobrý den, pane režisére. HROCH: Tak už jsem tady. Býložroutská ulice je totálně neprůjezdná. ČÁP: Pane režisére... potřebuji si s nimi zopakovat ten začátek. HROCH: Myslel jsem, že ty kočky budou dneska jenom zpívat... ČÁP: Už zase? To aby nebyly falešně a paní Lišku z nich nerozbolela hlava, že? A já si mám kvůli ní udělat se svým tanečním číslem ostudu? 111 HROCH: Tak ale rychle, mistře Čápe. Technika! (Vejdou dva Tučňáci.) Připravte jim to tady na ten začátek. (Tučňáci přeskupí scénu a odejdou.) ČÁP: Začínáme! Muchomůrky, kde jste? Na značky, kočičky, na značky! (Přicházejí Kočky s muchomůrkovskými klobouky.) Micino, tebe se to taky týká! Medvěde, můžeme! (Medvěd hraje na klavír úvodní skladbu. Čáp mluví do hudby a připomíná kočkám libreto, které už mají tanečně nacvičeno, kočky v kloboucích tančí.) Je ráno, les se pomaloučku probouzí... Můchomůrky vystrčily z mechu své kloubočky... ano... setřásají z nich třpytivou rosu... ano, ano, přesně tak... Ach! Jak krásné ráno je dnes na pasece... (Tučňáci se vracejí pro stromek.) Co je to tam za binec? Technika! Co to tam ještě děláte?! TUČŇÁCI: Paseku. My vám tu děláme paseku. ČÁP: Paseku, ovšem. Tak ale rychle, rychle! (pozoruje práci Tučňáků) To bych rád věděl, proč všichni pingvíni tak šmajdaj... M EDVĚD: Platfus... ČÁP: Ták! Muchomůrky radostí roztočí své bílé sukýnky... Ale fuj. Znova! A propínejte mi ty tlapy, prosím vás! A ty ocásky elegantně! Ach! Jak krásné ráno je dnes na pasece! Micino, bylas jinak! M ICINA: Já jsem byla dobře! Oni byli jinak! ČÁP: Tak buď jinak jako ty ostatní! Pokračujem, nemáme čas! Ale copak se to k nim prodírá tím hustým křovím na paseku? Čí jsou ta světýlka zelená...? Nejsou to laskavé oči vlčí? Raduj se, Micino, líp se raduj! M ICINA: Já se raduju! ČÁP: Takhle se raduje mladá muchomůrka?! Takhle se raduje leda plesnivej klouzek...! (Kočky se rozchechtají) Kterýho předtím nakopnul jelen! (Kočky se rozchechtají ještě víc) 112 HROCH: (vejde) Koukám, že tu máte veselo. Jděte už, kočky, radši k piánu... (Medvěd hraje, kočky se rozezpívávají: ááá...) KOČKY: Jíst se musí. Jíst je třeba. Vlkovi nestačí jen chleba. Čerstvé maso chce on míti. Jak to však zaonačiti, když se mu z těch hnusných skutků dělá špatně od žaludku...? Jakpak to udělá? Jakpak to udělá? Jak se to dělá? (Píseň tiše pokračuje přes dialog Hrocha a Čápa.) ČÁP: Vy máte ale hroší kůži, pane režisére. HROCH: Nechápu, co tím myslíte, mistře Čápe... ČÁP: Neříkejte, že nevíte, proč dala paní Vrána výpověď. HROCH: Řekla mi, že tohle nemá zapotřebí. Její strýček jí prý odkázal nějaký majetek či co... ČÁP: A nenapadlo vás, že my ptáci se v tomhle divadle už necítíme tak docela v bezpečí...? HROCH: Ale prosím vás! Nešiřte mi tady před premiérou tuhle špatnou náladu, ano? ČÁP: My starší víme své. To jen některé mladé kachničky jsou důvěřivé... KOČKY: (zpívají) Jak se však najíst bez drápů a zubů? Což má tak převeliký krk? Což může tolik rozevřít svou hubu? ČÁP: Vy máte ale hroší kůži, pane režisére... (odejde) MEDVĚD: A teď to sólo, Čičino... ČIČINA: (zpívá) On nemá rád to maso obnažené. Za kořistí se nerad žene. I když je hladový, i když je lačný, z duše si protiví ty scény akční... (Medvěd korepetuje s Čičinou, Hroch si povídá s ostatními Kočkami.) HROCH: Vy si o mně taky myslíte, že mám hroší kůži? KOČKY: – Ale kdepak! – Vy máte kůži jako miminko! – Ale až se tohle rozkřikne, tak bude vyprodáno. – Bude plná kasa... – A uvidíte ty nadšené dopisy! – Obětavý vlk bude mít sto tisíc repríz... HROCH: Sto tisíc repríz, ano... M EDVĚD: Dobře, kočičky, dejme si pauzičku... (Kočky odběhnou.) ČÁP: (vejde) Tak co je? Nebyla pauza, děvčátka, nebyla... LIŠKA: (vejde) Já jsem vás viděla, mistře. Já jsem vás pozorovala... ČÁP: Opravdu...? LIŠKA: Copak jste to vykládal panu Hrochovi? ČÁP: Kdy...? LIŠKA: Teď! Před chvílí! ČÁP: Už nevím... Bavili jsme se o počasí... LIŠKA: Dejte si na mě pozor. Jste sice dosti velký pták, mistře, ale zlomit krček umím i takovým, jako jste vy... ČÁP: Medvěde! Kočky! Kde jste? Jsme na pasece! Prosil bych to naše kolečko... (Medvěd hraje, kočky tančí a přitom si spolu povídají.) KOČKY: – Liška je skvělá... dokonalá... strhující... – Ona to prožívá tak doopravdy... – A když se dojme, tečou jí opravdové slzy... – A když ji potká, tečou jí opravdové sliny... – A jak se vždycky nakrčí a ani nedýchá... – Já když ji vidím hrát, tak se mi vždycky zježí chloupky... (Dál tancují už bez textu a dochází k setkání Datla a Lišky.) DATEL: Dobrý den, paní Liško, dobrý den! Jakpak se daří? A co vaše dětičky? LIŠKA: Děkuji. Jsou zdravé a čilé a dělají mi jenom radost. Škoda, že neuvidí moji premiéru. Ale to víte, to pro ně ještě není... DATEL: Ano... Viděl jsem včera kus vaší produkce, a tak bych si dovolil takovou malou připomín... LIŠKA: Cože?! DATEL: Jen docela malinkatou... připomínečku... Mohu? LIŠKA: Tak do toho. Zkuste to. DATEL: Aby divák uvěřil, že svou potravu nechcete... abych tak řekl... kousnout, že... nemohla byste ještě víc rozevřít tu svou... ta svá ústa? Představte si třeba, že chcete spolknout velikananánský kokos... LIŠKA: Já si, pane autore, žádný kokos nechci ani představovat. Ani kokos, ani fíky, ani datle... (zaútočí) Ale takového Datla, jako jste vy, splivnu klidně na posezení i se všema jeho brkama! (Datel prchá. Kočky pokračují v tanečku a povídají si.) KOČKY: – A o premiéře chce prý podat svůj nejlepší výkon... – Kočky! Já se tak ráda bojím... – Kočky! Já se tak těším na premiéru... – Konečně si všichni přijdou na své... (Lev vběhne doprostřed, zamíří na ně pušku a zvolá mocně:) LEV: Jenomže já...! (Kočky se s vyděšeným křikem rozprchnou.) Jenomže já, já budu hrát Krále! Já budu hrát Krále spouště! Před bufetem – předscéna ------------------------------ KACHNIČKA: Dobrý den. Já bych prosila... (Z okénka stánkového bufetu vykoukne Vrána.) VRÁNA: Ale dobrý den... Kachničko! KACHNIČKA: Jejej. Ach jejej. Paní Vráno, vy jste teďka tady? VRÁNA: To víš... Dědictví po strýci. KACHNIČKA: A to vás baví...? Vás, takovou velkou herečku? VRÁNA: Už dřív jsem se mu snažila občas pomoct... Naposled jsem mu rovnala šampaňské do regálu a... (pauza pro diváky) Ach jo. Já teda moc šikovná nejsem. A co si chceš u mne koupit? KACHNIČKA: Napadlo mne, že bych měla paní Lišce doběhnout pro svačinu. Prve mi při zkoušce pošeptala do ucha, že má hlad jako vlk! Nemohla byste mi pro ni dát kousek sýra? VRÁNA: Jak to myslíš – dát? KACHNIČKA: Totiž... já... ona mi nedala peníze a já zrovna nemám... Jen jsem rychle vyběhla, jsem tady v kostýmu, víte? VRÁNA: Však je nechci od tebe! A vůbec! Co si to ta Liška myslí? Že jí můj sýr bude jen tak padat do tlamy? Tomuhle nesmyslu by snad nikdo nevěřil! KACHNIČKA: Ano. Tak na shledanou. (smutně odchází) VRÁNA: (pro sebe) ...v kostýmu? V jakém kostýmu...? (volá) Kachničko! (Kachnička se vrátila.) Snad ti nedali tu moji roli? Poslyš, děvče... KACHNIČKA: Měla jsem štěstí! Život bych za tu roli dala! VRÁNA: Aha. Tak to je pak těžké ti něco rozmlouvat. KACHNIČKA: To jistě, vždyť máme zítra premiéru! VRÁNA: Už zítra? (chvatně) Tak si tedy vezmi pro Lišku ty sýry! Hlavně ať se předtím pořádně nacpe! Vraž do ní tuhle cihlu, ty trojúhelníčky do ní všecky nasoukej i s tím staniolem – a přidej romadúry! A oštiepok! A těmi korbáčikmi jí tu papulu pažravú omotaj a zavaž na tri uzle! (zavře okénko) KACHNIČKA: (rozesměje se) No ne...! Ta paní Vrána má ale opravdu ohromný smysl pro humor! 7. obraz: Herecká šatna – premiéra ----------------------------------------- (Je tam Lev, Kozel a Opice v klobouku Muchomůrky. Opice pláče.) KOZEL: Nebreč a namaluj se. OPICE: A jakou má vlastně Muchomůrka pusu? KOZEL: Červenou. Nebo bílou! OPICE: Nebo puntíkatou? KOZEL: Nebo žádnou! OPICE: Prosím tě! A čím by asi zpívala, kdyby neměla pusu? (rozpláče se) Ve sboru! S kočkama! Já...! Primát! Proč jsem tak nešťastná, když jsem tak krásná...? KOZEL: Ale nejsi... Pořád ti to říkám: zkus to u lidského divadla, tam si budou myslet, že jsi docela hezká. Co to tady tak příšerně páchne? OPICE: Ale tamhle je plný koš sýrů... Nejspíš dar od sponzora. KACHNIČKA: (v červeném čepečku) Paní Liška ještě nepřišla? LEV: (probere se) Já jsem se už také dostavil, slečno inspicientko... totiž... slečno herečko. KACHNIČKA: To je dobře, pane Lve. Snad nepřijde paní Liška pozdě... Vždyť máme dneska premiéru! Jejej. Já mám takovou trému, že až drkotám zobáčkem. LEV: A já, slečno, já budu hrát Krále. KACHNIČKA: Pane Lve! V téhle hře hrajete přece Myslivce! Ale nebojte se, já vás na ten váš výstup určitě vzbudím! (odejde) LEV: Tak! A bude to! Budu hrát Krále spouště. OPICE: Z jaké pouště pořád? Vždyť už víte, dědoušku, že je tam jen les... 113 LEV: Jo. A bude to! A koupil jsem si ostré náboje! A tady mám tu pušku, a ta má tady mušku a tady spoušť. A Myslivec bude Králem spouště. KOZEL, OPICE: Ostré náboje..?! (chtějí Lvovi pušku vzít, ten se ožene) LEV: Nechat! KACHNIČKA: (vejde) Napadlo mě, jestli paní Liška zas nemá nějaký problém s hlídáním dětí... Co když k nim dneska nikoho nesehnala... KOZEL: Neplaš se, Kachničko... Ta se o své děti umí dobře postarat! (Kachnička odejde, Kozel tiše k Opici.) Musíme ho rychle, ale opatrně odzbrojit... LEV: Nechat! OPICE: Já to tušila, že ten dědek může být i nebezpečný. LEV: Jo. A nemyslete si, že nevím, co se tady děje! Už si tady o tom šušká kdekdo! Všichni se tu už těší, jak bude hrát Liška doopravdy! A taky se povídá, že si pro velký zájem publika budeme pořizovat na každé představení novou kachnu! Tak to ne! To ať je tady radši spoušť! OPICE: (se rozječí) Pomóóc! HROCH: (vejde) Co tady vřískáš, Opice? OPICE: On... on nám ji chce... KOZEL: Chce nám zastřelit Lišku! HROCH: To je v pořádku. Bude spát, jako vždycky. Já už s tím výstupem Myslivce stejně nepočítám... KOZEL: Jenže Kachnička mu slíbila, že ho na ten výstup vzbudí! OPICE, HROCH: ...Kachnička...? KOZEL: (po pauze – čas pro diváky) Aha... Ta už ne. LEV: A bude to! Až paní Liška naši Kachničku spolkne, tak já ji zastřelím, rozpářu jí břicho a naši Kachničku z ní živou vysvobodím...! (zase usne) 114 HROCH: Leda tak, pane Lve, leda tak. KACHNIČKA: (vejde) Pane režisére, nevíte, jestli paní Liška dneska sehnala někoho ke svým dětem? HROCH: Prý tam má zase nějakého malého kluka... A víte, co za to ten rošták chtěl? Aby mu prý dala hrášku a povozila na ocásku... Po lavici a pak ještě po světnici... KACHNIČKA: Já se tak bojím, že přijde pozdě. Moje premiéra! Můj debut... Neměla bych jí zavolat? HROCH: Ale jen si posluž. Uvidíš, že už je na cestě... (V šatně je telefon, slyšíme i zkreslený hlas Lišky.) LIŠKA: (hlas) Liška! Co je?! Auauau... KACHNIČKA: Tady Kachnička. Paní Liško, vy jste ještě doma...? LIŠKA: (hlas) Nemohu hrát! Nemohu hrát! Strašně mě rozbolela hlava... KACHNIČKA: Ale to nám přece nemůžete udělat! LIŠKA: (hlas) Někdo tu pořád příšerně vrže na nástroje... auauauau... A zase! A pořád dokola! Pořád dokola! Pořád dokola! KACHNIČKA: Jděte tam na ně, paní Liško, a řekněte jim, ať přestanou hrát, že vás bolí hlava! LIŠKA: (hlas) Už jsem tam poslala všecky svoje děti! A já tu ležím jako zcepenělá! Copak ty to tam neslyšíš? H LASY A VRZÁNÍ V TELEFONU: My máme housličky a bubínek, kdepak je asi náš Budulínek... KACHNIČKA: Přemožte se, paní Liško! (pláče) Na kolenou... se sepjatýma křidýlkama vás prosím... Vyjděte ven a uvidíte, že vás hlava bolet přestane! LIŠKA: (hlas) Myslíš? Já tedy jdu... KACHNIČKA: (položila telefon) Tak doufejme, že přijde. A že mi ta premiéra dobře dopadne. Tfuj, tfuj, tfuj! 8. obraz: Na hřbitově ------------------------- (Přichází Hroch s Datlem. Vedle hrobů s nápisy zvířat přibyl náhrobek s nápisem LIŠKA.) HROCH: Dovolil jsem si paní Lišce přinést tuto malou kytičku. DATEL: Ne že bych na paní Lišku vzpomínal pouze v dobrém, ona nám ptákům někdy dokázala nahnat i strach, ale když si uvědomíme, kvůli čemu vlastně do toho pytle vlezla... Ach, to všecko ty vyšší umělecké nároky! HROCH: Další oběť naší zcivilizované zvířecí duše... DATEL: Její osud mnou hluboce otřásl. Ani jsem jí nestačil popřát „zlom vaz!“ – a vidíte – stalo se. HROCH: Takže jsme u toho: Nenapíšete nám o ní hru? DATEL: Já...?! Já ne! Vždyť ona mě málem sežr... Totiž... Její životní příběh je dokonale dramatický a současně hluboce psychologický... je působivý a naléhavý... Myslíte...? Že bych...? Já? HROCH: A kdo jiný! Umíte si představit, co by si z jejího příběhu udělali lidé? Zvířecí divadlo (Naivní divadlo Liberec, 1999, režie Tomáš Dvořák, výprava Ivan Nesveda). 115 aneb Požár Národního divadla Loutková hra o národním neštěstí Loutky: Staročech Mladočech Mladočech 2 (později Staročech 2) Němec Anka, hostinská Bláznivá Háta Čeněk Marjánka Líza Pepek 1 Pepek 2 Malíř Architekt Skladatel Arcivévoda Děti Čáp …a spousta lidiček (XXX) z „Nábřeží“ (Veškerá „Nábřeží“ jsou z hlediska realizace výstupy přestavbové. Hráno miniaturními loutečkami před kulisou divadla, které tam postupně vyrůstá, pak stojí, pak shoří.) KRAS NADH Ti s k 1 871 Spodní voda dokonale odčerpána! Dostavěna sklepní podlaží! Obvodové zdivo už začíná vykukovat ze země! Během projekce sborový zpěv: Na nábřeží velká jáma velká jáma vykopána Vykopána na nábřeží které naši řeku střeží Z jámy ozývá se hluk Už to není jenom jáma kdepak jáma kdepak jáma Kdo nevěří ať tam běží ať tam běží všichni s náma Táta máma děd i vnuk Kuk…! Nábřeží --------- (…a na Nábřeží zdivo vykoukne. Melodie písně pokračuje…) X: Lidičky! (Přiběhnou další. Sborově zazpívané „Kukuk“ a zdivo povyroste.) XXX: Lidičky! Lidičky, pojďte sem!!! (Seběhne se dav. Zazpívané „Kukukuk“ a zdivo ještě povyroste.) X: A vida! Tak už je to tady! X: Po všem tom trápení a zmaru už naše Národní divadlo vesele vykukuje ze země…! XXX: Sláva! Nazdar! Hurá! 1. V hospodě -------------- U stolu oba Mladočeši a Staročech, někde v koutku Bláznivá Háta s loutnou. Jinde sedí dva Pepkové-řemeslníci. Obsluhuje Anka. MLADOČECH: (nad novinami) A vida! Tak už je to tady! Peníze na stavbu naší kapličky zlaté opět nestačí. A nastanou nyní sbírky, zvané krejcarové! STAROČECH: A pročpak by ne? Každý snad může dát na stavbu jeden krejcar denně… PEPEK: Krejcar? To máme dvě piva, Pepku. STAROČECH: Tedy každý, kdo může… M LADOČECH: Ovšem. Až na to, že… MLADOČECH 2: Až na to, že návrh na krejcarové sbírky byl podán už dávno – a vy? M LADOČECH: Že prý sněm s tou naší šlechtou všechno doplatí! M LADOČECH 2: I jiné návrhy už byly dobré – a vy? A vy?! STAROČECH: Co – vy? Kdo – vy? Anka, pivo! (Anka nese pivo. Mladočeši ji schválně vylekají.) M LADOČEŠI : Pozor! (Anka vyleje pivo na Staročecha.) ANKA: Jé! Teď jsem na nich kápla, vašnosto. STAROČECH: Kdyby kápla! Polilas mě! M LADOČEŠI: Staročech, staročech, ten má ale pech… ANKA: Ráčej prominout, já nechtěla… STAROČECH: To vím taky, že ty ne. To tihle… MLADOČECH: Ten, kdo myslí postaru… M LADOČECH 2: …mívá mokrou čamaru! STAROČECH: Budu platit, Anka. ANKA: Zlatku dvacet. A ten tuzér pro mě daj do kasičky na veřejnou sbírku… Ať nám zas to divadlo kousek povyskočí, že ano? 1. PEPEK: (volá) No neškudlej tolik, neškudlej! 2. PEPEK: (s pivem) Nebo budou i gatě mokrý! STAROČECH: Stydět byste se měli! Hanbou propadnout do horoucích pekel, chásko… (odejde) M LADOČECH 2: A zbyla nám tu po něm...? Toliko loužička. Toliko loužička… ANKA: (po pauze) To sousedovic Marjánka, ta si nestěžuje, když přijde domů politá! Ten hoch odnaproti ji stříkací pistolkou ostřeluje, a ona piští radostí. MLADOČECH: Jó, Čenda… Čeněk se jmenuje. Taky jsem od něj dostal zásah. HÁTA: (zabrnká a zazpívá) Neb Čeněk Marjánku miluje… (Chlapi se smějí.) HÁTA: (brnká a zpívá) A Marjánka Čeňka miluje… (Chlapi se smějí.) PEPEK: No tak to se milujou oba dva! HÁTA: A Čeněk Marjánku miluje Vášnivo, plamenně miluje Pojď už pojď už pojď MLADOČECH: A ještě k tomu plamenně. A to je jim teprve čtrnáct! (Chlapi se smějí.) M LADOČECH 2: A nepálí tě žáha, Háto? HÁTA: Pálí… (Chlapi se smějí.) ANKA: No nesmějou se tolik, nesmějou. Kdoví, co zas pánbů Hátě do tý její pomatený hlavy našeptal. HÁTA: Pálí mě žáha a to je zlé. Něco přijde. Něco se má stát. Něco neslýchaného a tuze velikého… 2. PEPEK: (volá) Zemětřesení! HÁTA: Zemětřesení? To už u nás v Čechách dlouho nebylo… Jo. Zemětřesení. (Chlapi se smějí.) NĚMEC: (vejde s novinami) Ja, ja. Chechtaj se, jenom chechtaj se. To je mi krása. Vy nečetla ta novina? Právě vyšlo! (položí noviny před Mladočechy) MLADOČECH: (čte) Zvláštní vydání… Povodeň… Lidi, slyšíte? Obrovská povodeň se k nám blíží! ANKA: Takže povodeň, Háto. HÁTA: Jojo. A zemětřesení. 117 Ti s k 1 87 3 Povodeň připravila mnoho lidí o život, další o střechu nad hlavou. Povodňové krachy bank! Zemětřesení na vídeňské burze! Nábřeží --------- Dostavěno třetí patro divadla. Před rozestavěným divadlem zpívá miniaturní Háta. Kolem ní projdou dvě X. HÁTA: (zpívá) I ta dvě poupata v rozpuku dělají na sebe kukukuk Vždyť Marjánka Čeňka miluje a Čeněk Marjánku miluje Tak pojď už pojď už pojď X: Chudinka malá. Jak dojemně tu žebrá. Možná měla tenkrát taky chaloupku pod vodou. X: Tahleta nežebrá. To je jen Háta. Bláznivá Háta se jí tady říká… HÁTA: (zpívá) A jako ta voda veliká čas valí se a utíká A poupátka se rozvíjejí a převelmi se pomilují Pojď už pojď… 2. U Marjánky ----------------- MARJÁNKA: (zpívá) ...už pojď už tolik čekáme tě pojď už pojď už pojď ať už jsi s námi na tom světě pojď už pojď už (Čáp složí Marjánce do klína mimino.) Ach! Vítej, vítej k nám! ČENĚK: (vběhne) Ó světa nádhero! Jsem nadšen, Marjánko, moje zlatá! A copak že to vlastně máme? 118 MARJÁNKA: Toť chlapeček, Čeňku. ČENĚK: A jak krásný, krásný jest! MARJÁNKA: To po tobě, Čeňku, po tobě… ČENĚK: A nyní na mne pohleď, synku… MARJÁNKA: No ne?! Do čeho ses to dneska oblékl? ČENĚK: Toť oblek hasičů neboli uniforma, Marjánko! Pro dnešní den od mých kumpánů zapůjčená. MARJÁNKA: A načpak to? ČENĚK: Aby byl chlapec na tátu hrdý, sotva svá očka prvně otevře. Vidíš mne, kloučku? Už brzy hasičem se stanu! MARJÁNKA: Hasičem? A mým manželem se, Čeňku, také staneš? ČENĚK: Inu… kdybych jen nebyl tak tuze mlád… Vždyť je mi teprv sedmnácte let. MARJÁNKA: To mně taky, Čeňku. To mně právě taky. ČENĚK: A kdybych teď neměl tolik té veliké práce před sebou! Chci se stát nejstatečnějším ze všech hasičů pražských i přespolních! Proslavím se, Marjánko, to ještě uhlídáš! MARJÁNKA: Ale proč? Nechtěj to, nechtěj… ČENĚK: A přeceť chci! Však svatba, ta nám neuteče! Vždyť svatba nohy nemá, no ne? Tak jakpak by utíkala, no ne? (se smíchem odběhne) MARJÁNKA: (k miminku) Ach ty poklade můj drahý, slyšel jsi tátu svého? Velikou tužbou a velikou ctižádostí obdařen on jest. A k tomu samý smích a samé žertování, a kumpánové jeho prý chválou o něm nešetří. Nábřeží --------- Divadlu přibyla další 2 patra. X1: Lidičky, lidičky! Přispějte do naší kasičky! XXX: A na copak, na copak? X1: Na ty, jimž voda všecko vzala! XXX: Co máme, to dáme, co máme, to dáme… (Házení do kasičky, cinkot mincí. S druhou kasičkou přichází jiný X.) X2: Lidičky, lidičky! Přispějte do naší kasičky! XXX: A na copak, na copak? X2: Na stavbu Zlaté kapličky! XXX: Co jsme měli, to jsme dali… Nemáme už, nemáme, nemáme… 3. V hospodě -------------- STAROČECH: (nad novinami) A vida! Tak už je to tady! Peníze na stavbu opět nestačí. M LADOČECH: Však teď už to bude lepší. STAROČECH: Ano, ano. Je to zde psáno. Půjčka. M LADOČECH 2: Půjčka u České spořitelny. No a? STAROČECH: No a?! ANKA: Pivo? STAROČECH: Vy se mne tady, před touto českou vlastenkou, kteráž vám pivo nosí, nestydíte takto zeptat? Pak vám odpovím: Jste zrádci! Zrádci národa! Anka! Pověz jim! Cože je to ta Česká spořitelna? ANKA: Ale to ví přece každej, vašnosto. Česká spořitelna je banka německá… STAROČECH: Tak to vidíš, Anka. Mladočeši chtěli stavět divadlo bez naší české šlechty, a teď se nestydí žebrat u Němců! Tfuj! (odplivne si) M LADOČECH: Plivnul jste mi na botu, pane! (strčí do něj) STAROČECH: Tak to jsem se asi správně nestrefil! (praští ho, strkanice) M LADOČECH: Ale strefil! STAROČECH: Nestrefil! (hádka) 1. PEPEK: (volá) Hurá. Naplivejme si všichni do ksiftů! NĚMEC: (vejde s novinami) Guten Tag. M LADOČECH: Tak co nám to ten Franc nese za smutnou novinu? NĚMEC: Ne smutná! Německá novina! (směje se) Ftypná, ftypná! Německá novina psala, (čte) že Češi svoje cheslo Národ sobě pozmenili na Národ v sobě. M LADOČECH 2: Nechápu…! ANKA: Zkrátka že náš národ stále rozhádaný je. Že jsme tu pořád v sobě… STAROČECH: A čípak je to vina? Nedivme se, že lid už mladočechům věřit přestává! (Háta už brnká do strun.) MLADOČECH: Národ nevěří staročechům! STAROČECH: Národ nevěří mladočechům! HÁTA: (zpívá) Jaké by to bylo hezké kdybychom zde mohli míti trojité království české Troje – to by bylo hezké Hezké hezké STAROČECH: Háto, Háto. Co se ti to zas v hlavě motá? 1. PEPEK: Ta už má teda dneska dost. Už vidí trojitě… (Pepkové odcházejí) 2. PEPEK: Ta se má. A my abychom šli zase makat. NĚMEC: (směje se) Ale neříkala, neříkala! 2. PEPEK: Malinko, pane, jen kapánek… Nábřeží --------- Na divadle je rozestavěná střecha. 1. PEPEK: Tak už se nám to naše divadýlko sedum roků staví. 2. PEPEK: Je to dobrý, Pepku! 1. PEPEK: Je, Pepku, je. Není holt nad to, bejt lešenářem u tak věčný stavby. (přináší 1. prkno) 2. PEPEK: To holt máme práci tak ňák na furt. (přináší 2. prkno) 1. PEPEK: Je to tu tak ňák porád dokola. (odnáší 2. prkno zpátky) 2. PEPEK: A co teprv až se začne makat vevnitř… (odnáší 1. prkno zpátky) 1. PEPEK: (přináší prkno) Bodejť. Dyk von i ten štukatér lešení potřebuje… 2. PEPEK: A než tenhle barák se vší slávou votevřou, my dva už budem pod drnem. 1. PEPEK: (mrskne prknem) Do prkýnka! A já si na to koupil tak fešáckou kravatu! Už předloni! 4. U Marjánky ---------------- MARJÁNKA: (zpívá) Pojď už pojď už pojď už tolik čekáme tě Pojď už pojď už pojď ať jsi tu s ná… (Proletí čáp s druhým miminem.) Ach vítej, vítej k nám. ČENĚK: (vejde) Tak už je to tu zase? Ó světa nádhero! Jsem nadšen, Marjánko moje! A copak že to nyní máme? MARJÁNKA: Toť chlapeček, Čeňku! ČENĚK: A jak krásný, krásný jest! MARJÁNKA: Je ti už, Čeňku, dvacet roků… Dvě děti už jsou tady… ČENĚK: Já vím, já vím. Však svatba, ta nám neuteče. MARJÁNKA: Jen abys mi zatím neutekl ty… ČENĚK: Tak ty mně nevěříš? Mně, hasičovi, kterýž se chce i nadhasičem stát? MARJÁNKA: Nadhasičem? A cože to znamená? ČENĚK: Že kumpánům svým velet budu! A skvěle velet, Marjánko! A proslavím se ještě, uvidíš. MARJÁNKA: Tomu já věřím. Ve svatbu však už ne… ČENĚK: Že ne? Tak poslyš tedy! Svatba bude ještě letos. Letos, na svatého Martina! MARJÁNKA: A proč až na svatého Martina? ČENĚK: Ten, Marjánko, na bílém koni přijíždí. Když snížek padat začne, plamenům se do něj nechce. V té době my všici v hasičárně jen v karty hráme… DÍTĚ: (asi tříleté, vběhne) Tati! Tati! Tati! ČENĚK: Pojď k tátovi! Copak je, kloučku, copak? (ozve se zvuk požární trubky „hó-ří!“) No ne! Slyšíte? A já musím, musím odejít! (odběhne) DÍTĚ : Mámo, mámo, táta pa! MARJÁNKA: (k miminku a k chlapci) Ach, vy dva poklady mé drahé! Nyní si se mnou přejte, ať na svatého Martina nám hustý snížek spadne a za vašeho tátu všecko uhasí. Ti s k 1 877 Staročeši se dostávají do vedení! Mladočeši cítí svůj konec a rychle vypisují konkurs na výzdobu divadla! Konflikty staročechů a mladočechů vrcholí! Nábřeží --------- Budova je zastřešena. Háta stojí sama před divadlem a zpívá. Během písně k ní postupně přicházejí lidičky… HÁTA: (zpívá) Jaké by to bylo hezké kdybychom zde mohli míti trojité království české Troje – to by bylo hezké Hezké hezké Jedno by bylo pro staročechy Druhé by bylo pro mladočechy A to třetí nejkrásnější pro nás pro Čechy XXX: (zpívají) A to třetí nejkrásnější pro nás pro Čechy X: (odchází) Vždyť jako ta voda veliká čas valí se a utíká… XXX: (odcházejí) Čas valí se a utíká, utíká… 120 5. V hospodě -------------- ČENĚK: (vejde) Hospodo, nalej! Víte-li pak, co se stalo?! Podívejte, podívejte! Jmenován jsem byl dnes nadhasičem! ANKA: No jo, Čeňku. Nějak víc se ti to tam teď blejská… STAROČECH 2: (dříve Mladočech 2, nyní v čamaře) Gratuluju, chlapče, drž se a jen tak dál! ANKA: (k Staročechovi 2) Ale, ale? Copak to? Koukám, že vašnosta taky nějak pozměnil svůj mundůr! STAROČECH 2: No a? MLADOČECH: Nediv se, Anka. Mladočeši ostrouhali a staročeši jsou u vesla. To bývá dobré kabát si převléknout… STAROČECH: (rozchechtá se) Dejte si na ně pozor, příteli. Však víte! Ten, kdo myslí postaru, mívá mokrou čamaru! 1. PEPEK: (volá) Nadhasič, cákej! Ty to teď umíš ze všech nejlíp! (všichni se smějí) STAROČECH 2: Jen samé vzteky a zlosti umíte vyvolávat! Stydět byste se měli. A na ono překrásné jaro si občas vzpomenout. ČENĚK: Cože? Na jaké jaro? STAROČECH 2: Na jaro v Praze, v osmašedesátém… ČENĚK: A co jako bylo…? STAROČECH: Slyšíte ho, chlapečka? MLADOČECH: Kdepak, ti mladí už dneska nevědí vůbec nic. STAROČECH 2: Těch nadějí tehdáž. Těch nadějí… ČENĚK: To znám! Vždyť moje Marjánka je v naději už potřetí! (Chlapi se smějí a poplácavají ho po zádech.) STAROČECH 2: To ještě národ český svorný byl. To bylo jásotu. A toho objímání! ČENĚK: A proč ne? Obejměme se dnes také všici! (Objímá se s nimi. Pak se Mladočech obejme i se Staročechem a přitom mu jedovatě řekne:) MLADOČECH: Již desátým rokem naše divadlo se staví. A jde to, arci, ztuha. A kdože za to vinu nese? STAROČECH: (zuří) Dneska my! Inu ovšem! Ale kdože svou vlastní vinou naši vinu zavinil? ANKA: (s povzdechem) Tenkrát, milý Čeňku, to bylo jinačí objímání. Tenkrát v květnu, v roce 1868, noviny psaly… (vzpomínka) Slavnost položení základního kamene k Národnímu divadlu je až dosaváde tou nejkrásnější manifestací lidstva v dějinách českých. Ti s k 1 8 6 8 HLAS: (podbarvuje ukázku tisku) Je konce s malostí naší! Už žádnou chatrnou scénu prozatímní! Nyní chceme sobě stavět Chrám! Kapličku zlatou! Svatostánek našich Múz! Hlavním naším heslem budiž: Na zdar našeho Národního divadla! HLASY: Na zdar! Na zdar… Nazdar! Nazdar! Nazdar! (Děj pokračuje opět v hospodě.) ČENĚK: A to do toho divadla národního bude vpuštěna jen lůza? MLADOČECH: Lůza? Ty říkáš lidu národa českého – lůza? ČENĚK: Ne… To vy jste teď vzpomínali na tu slavnost a říkali cosi o svatostánku lůz… STAROČECH: (chechtá se) Lůz! Svatostánek lůz! Tak to se povedlo! To sedí! Tento náš Čeněk má vskutku vtipu za tři! MLADOČECH: V této věci se však nežertuje, hochu. ČENĚK: Cožpak jsem žertoval? MLADOČECH: Pak jsi tedy špatně slyšel! Řeč byla o svatostánku Múz! ČENĚK: Múz? A cože to ta Múza vlastně je? STAROČECH: Múza, hochu, jest bytost inspirativní. Políbí-li kohosi Múza, počinů velikých a přenádherných se od něj národ dočká. ČENĚK: Počinů velikých? A přenádherných…? Opravdu? Vskutku, pane…? Nábřeží --------- Čeňka cestou domů míjejí dvojice lidiček nebo jednotlivci. ČENĚK: S požáry svádím jen bitvy vítězné. Má výkonnost pracovní už dávno přesahuje zdejší zvyklosti… Dobrý den. XX: Nazdar! ČENĚK: Tak mlád jsem, a přesto své vytoužené hodnosti jsem dosáhl. Dobrý den. X: Nazdar, Čeňku, nazdar! ČENĚK: Tak skvělý jsem, že všichni mne tu znají. X: Nazdar, Čeňku, sláva ti! ČENĚK: A snad mne i ta Múza nakonec políbí… XX: Nazdar! Sláva ti, náš krásný hasiči! ČENĚK: Už nejen hasič, lidičky! Štěstí mne dnes potkalo! Chce se mi zpívat a jásat! Svou pilnost a statečnost chci nyní oslavovat…! 6. U Marjánky ---------------- MARJÁNKA: (zpívá) už pojď už pojď už pojď už pojď už pojď už (Proletí čáp se třetím miminem.) …ach! Vítej, vítej… ČENĚK: (vbíhá) Marjánko! Oslavu chystej! Oslavu! Marjánko! Stalť jsem se dneska nadhasičem! Vskutku nadhasičem, slyšíš? (povšimne si miminka) Jejej! Už do třetice, že? Ale i to bychom přece oslavit měli! MARJÁNKA: Svatbou? ČENĚK: Inu, na tu taky dojde. MARJÁNKA: Tenkrát jsi řekl, že na svatého Martina. ČENĚK: A mohu snad za to, že v Ďáblicích v ten den stodola se vzňala? A poté hned ten velký barák v Dejvicích? MARJÁNKA: Je ti teď roků třiadvacet… ČENĚK: Vidíš? A přesto už nadhasičem jsem! Proto na stůl postav nějaký ten nápoj veselý, který by naši mysl ještě více rozkurážel! MARJÁNKA: Nemáme, Čeňku, došel už. ČENĚK: Ech! Škoda, žes ke kupci nezaběhla, nežli zavřel krám. MARJÁNKA: Nestihla jsem. Porod jsem měla, Čeňku. ČENĚK: Já vím, já vím. Ukaž? Inu, kloučku, ty ses mi také povedl! MARJÁNKA: Toť holčička, Čeňku. ČENĚK: Překrásná. Ale poslyš! A co ten malíř, co si tu v podkroví ateliér vzal, pobývá v něm? MARJÁNKA: Občas. Jindy prý však až ve francouzské Paříži bydlí. Co je s ním? ČENĚK: Ten by snad mohl lahvinku mít, takoví při ní přec rádi tvoří… MARJÁNKA: Ale já nechci, slyšíš?! Pít chce teď naše malá, avšak cosi jiné! DĚTI: (přiběhnou dva kluci – asi tříletý a šestiletý) Tati! Tati! Tati! ČENĚK: Ale copak, děti mé, copak je, copak? DĚTI: Tati! ČENĚK: Nu, Marjánko, i tak bych k němu zašel, pro jistotu. Hned se vrátím, děti, však vy víte. A pak mi to všecičko dopovíte… (odejde) DÍTĚ: Mami, mami, kam šel táta? DÍTĚ: Táta pa. MARJÁNKA: Ach vy tři poklady mé drahé! Nyní si se mnou přejte, aby se váš chrabrý otec až na svatého Dyndy nevrátil. Nábřeží --------- Xl: (čte noviny) No toto, toto. To jsou věci. Xl: Lidičky! XXX: Copak, copak, copak? Xl: Četli jste už o nich v novinách? XXX: A o kom? O kom? Xl: O umělcích, kteří nám naše divadlo vyzdobí a vyparádí! X: A který z nich nám pomaluje oponu? Xl: To se právě ještě neví! X: Lidičky, to mě podržte! Xl: Ono se toho totiž hodně neví! X: Ne? A proč ne? Xl: To se právě taky neví! X: Lidičky, já padám… (Lidičky se kácejí a mizí dolů) 7. V ateliéru ------------- MALÍŘ: I jen pojďte dál, mladý muži. ČENĚK: Bydlím tady dole, mistře. MALÍŘ: Však vím, potkali jsme se už přece. (k modelu) Lízo, odpočiňte si zatím. ČENĚK: Propána. Koho to tu máte? MALÍŘ: A copak jste mi chtěl, mladý muži? (Čeněk zírá na Lízu) Tak co si přejete? Ztratil jste snad řeč? ČENĚK: Ano…Totiž… Vidím, že lahví je zde dost… MALÍŘ: Inu, ředidla, ředidla… ČENĚK: Lepší by bylo neředěné… K veselejšímu pití, zapůjčit jenom. Stalť jsem se dneska nadhasičem a… LÍZA: Gratuluji. ČENĚK: Mistře!!! Koho to tu máte? Ó světa nádhero… Vidím, že slečnu malujete… MALÍŘ: Nemaluju slečnu. Maluju Múzu. ČENĚK: (vydechne) Múzu? Ona je to Múza…?! MALÍŘ: Múza tragédie. 121 ČENĚK: Trag… ech. Ta je tedy krásná. LÍZA: (tiše) I vy, mladíku, i vy… MALÍŘ: Trochu vína jsem tu našel, jen nevím, nebude-li zkyslé. ČENĚK: Nebude. LÍZA: Nebude. MALÍŘ: Ale Lízo! Pán si chtěl víno jistě odnést domů. ČENĚK: Zdržuji vás, mistře… LÍZA: Viďte že ne, že nespěcháte, mistře Vojtěchu? MALÍŘ: To máte pravdu, Lízo… (vztekle) Tyto mé skici zajisté nespěchají! Stejně zas páni vlastencové řeknou, že Vojtěch Hynais malovat česky plynně neumí! Malovat plynně česky, rozumíte tomu? Hrom aby je spral! LÍZA: (přináší sklenky) Tak na co si spolu připijeme, mladý muži? Nábřeží --------- MARJÁNKA: (s dětmi) Lidičky! Lidičky! XXX: Copak, Marjánko, copak? MARJÁNKA: Lidičky! Nevíte, kde je můj Čeněk, můj krásný nadhasič? XX1: Nevíme, nevíme… MARJÁNKA: A vy? XX2: Nevíme, nevíme… MARJÁNKA: A vy? XX3: Nevíme… (odcházejí) MARJÁNKA: Háto! Háto! Nevíš, kde je můj Čeněk, můj krásný nadhasič? HÁTA: Pálí mě, pálí… Chápeš? MARJÁNKA: (s pláčem odchází) Babo! Babo bláznivá! HÁTA: (sama) Pálí to od rána jak čert. Přichází něco, co nemělo se stát… 8. U Lízy ---------- ČENĚK: Jsem u Múzy! Jsem u své Múzy! Jsem u své Múzy Lízy! Jsem u ní jako doma! 122 LÍZA: Jsi tady doma, můj krásný nadhasiči… ČENĚK: Jsem tady doma a nikdy se už neodstěhuji! LÍZA: Jen zůstaň, zůstaň, zůstaň… ČENĚK: Ó! Má Múza mne políbila! A to již pošesté! Jak velikých a přenádherných počinů se ode mne národ ještě dočká! LÍZA: Teď budeš hasit jako nikdo! ČENĚK: Budu hasit jako blázen. Jsem z tebe blázen, ty moje trigédie! LÍZA: (se směje) Tragédie, Čeňku, tragédie! ČENĚK: A cože to slovo vlastně znamená? Není to něco o veliké radosti a štěstí? (Líza se rozesměje a ozve se trubka „hó-ří“.) ČENĚK: (jásá) Poplach! Poplach jako na zavolanou! Svaly v mých pažích roztřásly se touhou po hadici! Mé nohy chtějí nedočkavě k požáru pádit! Tak polib mne, Múzo má, ještě posedmé…! (Líza ho políbí) Díky, Múzo, díky! Čím více polibků, tím častěji teď u nás hořet bude! (odběhne) LÍZA: (sama) Můj krásný nadhasiči, můj naivní jinochu. Jen polibky a polibky… A přitom po spalujícím ohni tolik toužíš. Ach, ty můj kvítečku nevinný… (Dovnitř vtrhnou děti.) LÍZA: Kdo jste? MARJÁNKA: Dobrý den, madam! LÍZA: A co tady chcete? MARJÁNKA: Pozdravte, děti! DĚTI: Brýden. Blýden. Bé… LÍZA: Aha! Almužnu chcete? Milodary? To je neslýchané. Jaká drzost, dojít si pro ně k někomu až do bytu… MARJÁNKA: O nic se neprosíme! Chceme jen vědět, zdali se nastěhoval k vám. LÍZA: Kdo? MARJÁNKA: Však vy dobře víte. Vyběhl právě z vašich dveří. 1. DÍTĚ: Upaloval k hasičárně, jako by hořelo. 2. DÍTĚ: Ale nehoželo, že ne. (1. dítě má s sebou dětskou trumpetku a zatroubí signál „hóří“.) LÍZA: (se rozesměje): Ach tak! Takový to byl tedy poplach? I ty rošťáku malý, kdepak jsi to vzal? MARJÁNKA: Jediná hračka, co od táty dostal… LÍZA: (k Marjánce) Váš pan manžel je snad také u hasičů? (po pauze) Proč mlčíte? Pročpak se o mého Čeňka vlastně zajímáte? 1. DÍTĚ: Prej proč! Proč asi!? 2. DÍTĚ: Plej ploč! Ta je plaštěná, že jo, mami? LÍZA: Mladá paní, jestli mi nemáte co říct, tak si posbírejte ty svoje drzé dětičky a odejděte už! MARJÁNKA: Nejsou jen moje. Jsou to i Čeňkovy děti! LÍZA: Tak to už je na mne příliš! Chcete mi namluvit, že si můj Čeněk už dokázal pořídit potomka? MARJÁNKA: Tři, madam. (To Lízu rozesměje.) ČENĚK: (vejde) Ach, Lízo! Planý poplach! Jaká škoda! Planý po… DĚTI: Tati, tati, tati! ČENĚK: Marjánko?! No copak? Copak je zase, děti mé? LÍZA: Cože? Ty jsi snad s touto osobou opravdu ženat? ČENĚK: Nejsem, Lízo, nejsem! To ještě nikdy! Jenom těch dětiček spolu povícero máme… Viď, Marjánko? MARJÁNKA: Pojďme, děti. ČENĚK: Marjánko, kam jdeš? MARJÁNKA: Domů. Snad ještě víš, kde bydlíme. ČENĚK: Marjánko… Lízo… Múzo moje… LÍZA: Vypadni. Zmiz. Zmiz!!! Naši malíři a sochaři se činí! Výzdoba divadla konečně v plném proudu! Ti s k 1880 Nábřeží --------- Pepkové vytahují na střechu divadla Schnirchovu trigu. Přichází Čeněk a zastaví se pod ní. ČENĚK: Má Múza mi řekla vypadni. Má Múza mi řekla zmiz. Zavrhla mne a já si zoufám. K smrti si zoufám… 1. PEPEK: Popojdi, človíčku, nebo na tebe slítne! ČENĚK: Cože? 2. PEPEK: Nevidíš? Triga! Slítne na tebe triga! ČENĚK: Tri… ga? Jaképak triga?! Lidičky! Vždyť já stále ještě nevím, co to znamená! 1. PEPEK: No tyhle koně s tou vokřídlenou ženskou! ČENĚK: Hrůza… 2. PEPEK: Tak uhni už, človíčku! Slítne to a z tebe bude mrtvolka! ČENĚK: (odchází) Mrtvolka? Ano… Ano. I ta možná k mé trigédii patří. 9. U architekta ---------------- ARCHITEKT: (pokřikuje ve dveřích, vrací se dovnitř, huláká ven a zase se vrací) Trvalý nedostatek peněz? A co je mi po tom, pánové? Jak si to ti staročeši představují? Jak snadné pro ně bylo kritizovat! Ale jak těžké je nyní budovat… Mé jméno, pánové, je záruka jisté kvality! A svět už poznal, co architekt Zítek umí! Šmejdy, jářku, nebuduje… MLADOČECH: Dobrý den, pane architekte. NĚMEC: Guten Tag ARCHITEKT: Nazdar, nazdar. MLADOČECH: Pane architekte… Totiž… následník trůnu arcivévoda Rudolf se bude ženit. Bude se ženit s belgickou princeznou Stefanií… ARCHITEKT: Ano? Že gratuluji. MLADOČECH: Na svatební cestu však hodlá přijeti do Prahy a zúčastnit se slavnostního otevření našeho divadla… ARCHITEKT: Vždyť ať si přijede. MLADOČECH: Jenomže... oni tu cestu míní uskutečnit už nyní. ARCHITEKT: No tak si prohlídnou Hradčany! MLADOČECH: Nerozčilte se teď, pane architekte, nerozčilte se… ARCHITEKT: Tak ven s tím, chlape! MLADOČECH: Je to prý příkaz shora, že… aby… totiž. Národní divadlo má býti na jejich počest otevřeno… Tak přece mluvte, Franc! To vy jste nám tu novinku od nich přinesl! NĚMEC: Má býti otevšeno pše... pšeščasně. ARCHITEKT: Přešťastně? No uvidíme, uvidíme. NĚMEC: To née! Pšeščasně! ARCHITEKT: Já mu nerozumím. MLADOČECH: Tedy… předčasně, prosím pěkně. Předčasně. ARCHITEKT: Jak – předčasně? NĚMEC: Chned. Skoro chned. V bžeznu. ARCHITEKT: (křičí) V březnu? Když výzdoba interiérů nebude vůbec hotova?! Ne!!! To se mi snad zdá! MLADOČECH: Co není hotovo, má býti drapérií zakryto: To víte, staročeši! Ti si přece šlechtu proti sobě nepopudí… ARCHITEKT: Šmejdi… Šmejdi… Šmejdi… T i s k 1 881 BŘEZEN Vystavěné už slavobrány netřeba bourat? Vznešený pár svou cestu do Prahy pouze odkládá na měsíc duben! DUBEN Vystavěné už slavobrány netřeba bourat! Vznešený pár svou cestu do Prahy pouze odkládá na měsíc květen! KVĚTEN Zašlé a poničené slavobrány je třeba zbourat a znovu vybudovat. Veličenstva přijedou pravděpodobně v červnu. Během projekce sborový zpěv: Jsme věrni, věrni, zůstaneme věrni My jsme těm Habsburkům pořád věrni I když jsme nevěrní, zůstaneme věrni I zcela nevěrni umíme být věrni Až do skonání tím věrni sobě 10. V salonku -------------- STAROČECH: Povšiml jste si, příteli, jak si nyní Franc vykračuje? STAROČECH 2: Ovšemže. Jako páv. Inu, nedivím se mu. Komu se poštěstí, aby byl vybrán jako průvodce tak vzácné návštěvě. STAROČECH: (zuří) Vzácné, pravda. Převzácné! Opět jsme vypravili zvláštní vlaky pro lid z okolí, který měl vytvořit vítací špalíry, a návštěva o ně, zdá se, nestála! STAROČECH 2: Ano… Vznešený pár je tady a my nevíme, jak se sem dostal. To je kruté. STAROČECH: Ale víme! Uzavřeným kočárem! Vystoupili ze svého vlaku už před Prahou! 124 Moc je prý bavilo přijet sem tajně! Je mi zle, příteli, když si uvědomím… NĚMEC: (vešel) Copak? Šaludek? Ale néé…! STAROČECH 2: Jsme nešťastni, Franci, hluboce nešťastni. Od jara Prahu šperkujeme, slavobrány stavíme, uvítací řeči secvičujeme… FRANC: A proč vy to delala? STAROČECH: Tak, tak! Proč my to dělala! NĚMEC: Ten pugét pro mě? STAROČECH 2: Ano, prosím. Tedy pro ctěnou choť arcivévody, samozřejmě. Buďte tak laskav, předejte jí ho s naším pozdravením před začátkem představení. NĚMEC: Ona nešla. STAROČECH 2: Nerozumím. NĚMEC: Na dyvadlo. Ne, nebude koukat. STAROČECH: Cože?! NĚMEC: Má nyný nemoc. Nemoc v chlavě. Migréna. STAROČECH: Aha. NĚMEC: Podám vaše kytka arcivévoda Rudolf. Já být v jeho lóži pše… pšekladatel! STAROČECH 2: Vy mu snad chcete tu operu překládat? NĚMEC: Ne celá, celá néé! Ale žíkali lidy, jakou vám ta vaše kníže Libuš udelá pše… pšedpoveď. STAROČECH: Věštbu. NĚMEC: Ja, ja. Ftypná, ftypná věštba, ftypná, chachacha… Nábřeží --------- Ozývá se předehra k Libuši. Před divadlem dav. X: Už to začíná! Lidičky! Už to začíná! X: Nestrkejte se, prosím vás… X: Nikoho tam nepustili, vůbec nikoho! X: Nemačkejte se, prosím vás… X: Jen samé potentáty a šlechtu! X: Neušlapejte mě, prosím vás… X: Z našich peněz vybudováno a svatebním darem dáno… X: Neušlapejte nás… X: Národ sobě. No nazdar… XXX: Nazdar… (Chumel lidiček se valí přes sebe a mizí dolů.) 11. V divadelní lóži --------------------- Arcivévoda je v lóži při hudbě (nebo zpěvu) sám. Má tam už kytku od staročechů. Pak vstoupí Němec a přivádí Skladatele. NĚMEC: Komm! Komm! (přichází do lóže, vede Skladatele, na Arcivévodu) Sie haben gewünscht, Herr Erzherzog,… herbeizuführen… (na Skladatele) Ech, entschuldigen Sie, ich habe den Namen vergessen… (Skladatel se mlčky ukloní, posadí se a dívá se už jen dopředu – tedy na operu.) (na Skladatele) Nedelala, že nerozumí, pane! Já jen sapomnela vaše jméno! No nevím! Cestou sapomnela, no! Tak pšedstavte se, prosim! (Skladatel mlčí.) ARCIVÉVODA: Franz? Warum schweigt er? NĚMEC: Ja bitte? Ein moment, bitte, ein moment! Slyšíte? Jeho Výsost ptala, proč vy mlčet. (Skladatel mlčí.) Flastenec, ja? Flastenec, co nechce nemecky any slyšet, ja? (Skladatel mlčí.) Any vstupenku vám ty flastencove nedali! Nechteli vás tu! A nepozvali! Do dyvadla vy dostal se jinym vchodem a krčil v koutu! (Skladatel mlčí.) Jeho Výsost pšála si poznat komponista. Kratulovat chtela k muzice! A já chledal, chledal a já našel vás! A vy tak? A vy tak? (Skladatel mlčí.) Ale to je chamba! Chamba! (vztekle s ním zatřepe) Slyšíte?! SKLADATEL: Neslyším…! Ti s k 1881 ČERVEN Následník trůnu arcivévoda Rudolf zhlédl celé první dějství opery Libuše, a dokonce i začátek dějství druhého. Předtím si ještě stihl pohovořit se skladatelem B. Smetanou. ČERVENEC Divadelní prázdniny! Veškeré nedokončené práce na výzdobě divadla pokračují! Nábřeží --------- Háta před divadlem brnká na loutnu. Projde Čeněk a říká do melodie: ČENĚK: A nehoří a nehoří! Jak toulavý pes Prahou bloudím. Mé dny jsou plné zoufalství. A noci zlé. A bezútěšná rána… (zajde) HÁTA: …rána?! Jo. Rána. (hraje dál, kolem jdou Pepkové s prkny, Háta vykřikne) Jo! Přijde to. Rána! 1. PEPEK: Jaká rána, Háto? HÁTA: Rána… 2. PEPEK: To jako že s náma spadne lešení? HÁTA: Rána morová… Rána morová už na národ český taky dlouho nepřišla… 1. PEPEK: Řeknu ti, Pepku, někdy je lepší Hátu nepotkat. 2. PEPEK: To máš teda pravdu, Pepku. HÁTA: Rána, rána, rána…. 12. V divadle --------------- Pepkové došli s prkny před Ženíškovu oponu. 1. PEPEK: Koukej, Pepku! Nahatý ženský! 2. PEPEK: Jo… Tak tomu já říkám paráda… Parádní opona, Pepku! ARCHITEKT: (vejde) Vám připadá parádní? 1. PEPEK: A ne? ARCHITEKT: Nic moc, chlapci, nic moc… 2. PEPEK: No jo, nic moc. ARCHITEKT: Chudá kompozičně... a koneckonců i myšlenkově. 1. PEPEK: A kdopak nám ji tak chudě pomaloval? ARCHITEKT: Pan Ženíšek. František Ženíšek se ten pán jmenuje… (Pepkové manipulují s prkny.) 2. PEPEK: To bude tím. Ženiši jsou bohatý, ženíškové chudý. 1. PEPEK: A proto jsou ty ženský tak chudě voblečený, že jo, Pepku. ARCHITEKT: Počkejte! Co mi to sem strkáte? 2. PEPEK: Budem tu stavět lešení pro štukatéry, jak jste si ráčil přát. ARCHITEKT: Ovšem, ovšem. Ale nejdřív chci přezkoušet protipožární oponu! Divadla taky občas hoří, víme? A oni mi nedovolili pro divadlo stříkačku objednat! Že prý jim stačí hydranty! (volá) Haló! Spusťte mi to někdo! (železná opona prudce sjede před Ženíškovu oponu) 1. PEPEK: Panejo. To byl fofr! ARCHITEKT: Dolů sjela docela dobře, ne…? (volá) Haló, nahoru s ní! (opona jede během zbývajícího dialogu pomalu nahoru) Nahoru to sice nějak divně kodrcá, ale dolů sjela… 2. PEPEK: Jako gilotina, že jo. 1. PEPEK: Brr... No fuj. Jedna bláznivá ženská měla prve zlý tušení… ARCHITEKT: To už mám dlouho. 1. PEPEK: Aby to tak sjelo zničehonic a ufiklo to štukatérům hlavičky! To byste, pane architekt, pak neměl doštukováno nikdy! ARCHITEKT: Už bych se tady ničemu nedivil… Radši ji pak nad nimi zajistěte řetězem… Nábřeží --------- ČENĚK: Múzo má… Ke svému velikému poslání překrásnou posedlostí jsem zahořel. A k tobě pak divokou touhou vzplanul. A tys mi řekla – zmiz…! U tolika požárů jsem v životě už byl, ale tento oheň v sobě uhasit neumím… Hořím, má Múzo… hořím… (Zastřelí se – ohlušující rána.) HÁTA: (vběhne) Rána! Sice ne morová… ale rána to byla. A jaká! A jaká! (křičí) Lidičky! Lidičky! Váš krásný nadhasič se zastřelil!!! (Vběhne chumel lidiček, nad Čeňkem se rozpláčou a odnesou ho ze scény.) 13. V hospodě --------------- HÁTA: (sama v prázdné hospodě brnká a zpívá) Už nikdy více nikdy více nevložíš ruce na hadice a plamen který dílo ničí pod nimi nikdy nezasyčí Už nikdy ne už nikdy ne Slávy se ti však dostane Ó jé ty krásný nadhas… HÁTA: Anka! ANKA: (vejde) Copak je, Háto? HÁTA: Proč se mnou nezpívají? ANKA: Kdo? HÁTA: Všichni! ANKA: Nikdo tu není. HÁTA: Nelži mi, Anka! ANKA: Je ještě brzy, Háto. (zase zajde) HÁTA: (zpívá) A proto moje hrdlo křičí Ó jé Ó jé Ó jé!!! Tvá pracovitost vydá plod který nám ještě bude vhod (Mezitím vešli Mladočech a oba Staročeši.) HÁTA: Anka! ANKA: Copak je, Háto? HÁTA: Nelži mi, Anka, že tu nikdo není! A co je teda tohle? Zlej sen? Obludy že se mi zjevujou? ANKA: Nevšímaj si toho, pánové. Hátě je dnes od rána tuze šoufl. Ale nic jí nenalévám, věřej mně! Od rána pije jenom vodu! 125 HÁTA: Voda je dobrá. NĚMEC: (vejde) Šlendrián, ja! Švajneraj!!! Všude chodník rozkopaná, samá chlína na botě… STAROČECH: Ale, ale, Franc… Je moc dobře, že za divadlem potrubí vyměňují. Z jedné roury stříkala voda až ven… HÁTA: Voda je dobrá. NĚMEC: Ja! Měnit roura, až když jim tekla do bot. Gut, moc gut! HÁTA: Voda je dobrá, když to pálí… 1. PEPEK: (vejde se smíchem) Teda, pánové, teďka se konalo to pravý divadýlko! Cvičení hasičů s tou fungl novou stříkačkou! Nemoh jsem vod nich voči vodtrhnout! MLADOČECH: To věřím. Parní stříkačka, zakoupená nyní pro město Prahu, je zázrak techniky! Škoda, že Čeněk se jí nedožil. 1. PEPEK: Skákali kolem ní jak pajduláci na drátě! STAROČECH 2: Nesměj se, hochu. Pára je síla převeliká. Lopotu lidskou nahradí! A přitom vzniká pouze pomocí dřeva, uhlí a vody. HÁTA: Voda je dobrá, když to pálí. A pálí to silně, pálí… ANKA: Hasiči měli cvičení? Dneska? Až doteď? A to chtějí ještě stihnout i ten Čeňkův pohřeb? 1. PEPEK: Ale jo, stihnou to. Před chvílí si celej ten zázrak na kousky rozmontovali, pak se sešikovali i s kapelou – a vyšli! Panečku, tohleto bude přeslavnej funus! HÁTA: Pálí to jako čert… Jako peklo samo! Sopka… Sopka už u nás v Čechách dlouho nevybuchla… Sopka, sopka, sopka…! 2. PEPEK: (přiběhne) Kouř! Lidi! Ze střechy divadla jde kouř! (všichni ustrnou) Chtěl jsem to nahlásit, ale požární hlásič je rozbitej… HÁTA: Sopka. Valí se dým a jiskry vylétají… 126 Projekce Střídání záběrů na pohřební průvod a na Ženíškovu oponu. Smuteční marš kontra praskoty bortícího se divadla. V komentáři se střídají hlasy účinkujících herců. Komentář: (hasiči jdou) Dne 12. 8. 1881 šlo na pohřeb Čeňka D. zvaného „krásný nadhasič“ veškeré pražské hasičstvo. Kouř nad divadlem byl zahlédnut v 17 hodin. Požární hlásič však nefungoval. (opona) Do divadla vnikají dobrovolníci z lidu. Divadlo nemělo vlastní stříkačku, jen hydranty, z nichž mnohé měly utržené ventily. Buď byly poškozeny už předtím, nebo až v nastalé panice a zmatku. (hasiči jdou) Hasiči nekráčejí s rakví svého kolegy na hřbitov tou nejkratší cestou, nýbrž tou nejdelší možnou. Byl totiž nadhasičem proslaveným, oblíbeným a příkladným. (opona – kouř) Přijíždějí hasiči z venkova. Jejich sací hadice jsou však krátké a nedosáhnou k hladině Vltavy. V blízkosti divadla se klade nové vodovodní potrubí, takže ani z nepoškozených hydrantů mnoho vody nevyteklo. (hasiči stojí) Jak vypadal smuteční obřad a jak dlouho trval, doloženo není. (opona začíná hořet) V 18 hodin: Střecha divadla je v plamenech a protipožární oponu nelze spustit. Je svázána řetězem a uzamčena. Pod ní stojí lešení pro štukatéry. (hasiči pádí – už bez marše) V 19 hodin: Pražští hasiči se vracejí z pohřbu. Ale bez vybavení. Novou parní stříkačku se učili těsně před pohřbem obsluhovat, a nyní je rozebrána. (opona – až do shoření) Ve 20 hodin: Hasiči přivážejí sestavenou parní stříkačku. Ale nepoužitelnou. Někdo z ní vyndal dřevo a uhlí. Buďto z nevědomosti, nebo pro svou potřebu. Ve 20.30: Hoří provaziště, jeviště, s rachotem padá i protipožární opona. Řítí se lustr, strop, hoří hlediště. Ve 21 hodin: Parní stříkačka začíná pracovat. A ve 22 hodin:… (Otevírá se „Nábřeží“.) Nábřeží --------- Obraz hořícího divadla. X: Lidičky, přispějte do naší kasičky! XXX: A na copak, na copak? X: Na nové Národní divadlo! XXX: Co máme, to dáme, co máme, to dáme… X: Pozor, Háta! Vyžeňte ji někdo, ať se nestane nic zlého! HÁTA: (skáče po scéně) Juchů! Juchů! Já se snad zblázním! Juchů! Juchů! Juchů! X: No ne? Bláznivá Háta se chce zbláznit! X: Pojďte, někdy je prý lepší Hátu nepotkat… HÁTA: Zbláznit radostí, lidičky! Vždyť mně se teď konečně udělalo líp! Juchů! 14. V ateliéru --------------- Líza sedí ve stejné póze jako Múza tragédie na Hynaisově oponě. MALÍŘ: (maluje) Tak to vidíte, Lízo. Když jsem si vás před lety skicoval, netušil jsem. LÍZA: Všichni říkají, že to nové divadlo bude o hodně lepší… MALÍŘ: To bude. A v mnohém kvalitnější… Otočte hlavinku, chci tam mít ten profil. LÍZA: A že prý nějaký Křižík dovnitř i jakousi elektřinu zavádí a nebude se tam už plynem svítit… MALÍŘ: Inu, konečně pokrok. Však to první rostlo jen ve zmatcích a hádkách… (směje se) A víte, že už se jeden staročech dal slyšet, že nové divadlo budeme mít jejich zásluhou? LÍZA: Cože?! MALÍŘ: Protože prý zakázali tu stříkačku objednat… LÍZA: (vyskočí) Ale tím to přece není, mistře Vojtěchu! MALÍŘ: Posaďte se, prosím… LÍZA: (křičí) No není! MALÍŘ: Posaďte se! A hlavu mi natočte! Ten profil tam chci, profil… LÍZA: Hasiči měli svou a požár by uhasili! Nebýt ovšem toho dlouhého a nádherného pohřbu… Pohřbu hrdiny, mistře! MALÍŘ: Ach tak! LÍZA: Takže jen díky krásnému nadhasiči lepší divadlo nám vzniká… MALÍŘ: Prosím? Ano, ano… vlastně ano… LÍZA: A čemu se smějete? MALÍŘ: (pro sebe) Múzo tragédie… Ještě že národ český vidí i tu tvou odvrácenou tvář… Projekce: Hynaisova opona Během projekce sborový zpěv: Už nikdy více nikdy více Nevložil ruce na hadice Náš krásný nadhasič Ó jé ó jé ó jé A jako ta voda veliká Čas valí se a utíká A všechno je to pryč Jenom ta věčná tragédie Ta si tu s námi stále žije Ó jé Žije si s námi vesele Tak jak se jí tu ustele Ó jé Ó jé Ó jé Bláznivá Háto křič HRY IVY PEŘINOVÉ A JEJICH INSCENACE ------------------------------- 1. O dráčku, který nejdřív lechtá 1973 Naivní divadlo Liberec 2. Branka zamčená na knoflík 1977 Naivní divadlo Liberec 1979 Bábkové divadlo Košice 1980 Divadlo Radost Brno 1985 Divadlo ALFA Plzeň 1985 Silistra – Bulharsko 1990 Malé divadlo České Budějovice 1992 Zwickau – SRN 2000 Divadlo Lampion Kladno 3. Poslechněte, jak bývalo 1978 Naivní divadlo Liberec 4. Pohádky na draka 1980 Naivní divadlo Liberec 1980–2003 uvedeny (v různých úpravách, i pro činohru nebo muzikál) v 5 českých, v 11 ruských a ve 2 bulharských divadlech, v estonském Tallinnu a v německém Naumbergu 5. Turandot ukrutnice 1982 Naivní divadlo Liberec 6. Loupežníci na Chlumu 1982 Divadlo DRAK Hradec Králové 1989 Ústřední loutkové divadlo Praha 1993 Divadlo Radost Brno 1998 Divadlo ALFA Plzeň 7. Košile pro Jánošíka 1984 Naivní divadlo Liberec 1986 Bábkové divadlo Košice 8. Brum, dům, Ťululum 1984 Naivní divadlo Liberec 1989 Silistra – Bulharsko 9. Putování dona Juana aneb Epidemie sevillská 1985 Naivní divadlo Liberec 1994 Varna – Bulharsko 10. Jak chodil Kuba za Markytou 1987 Naivní divadlo Liberec 11. Deset černoušků 1986 Naivní divadlo Liberec 130 1988 Divadlo Lampion Kladno 1996 Teatr lalki Walbrzych – Polsko 1998 Bábkové divadlo Žilina 2007 Divadlo ALFA Plzeň 12. Kolíbá se velryba 1988 Naivní divadlo Liberec 1990 Radost Brno 1997 Bábkové divadlo Žilina 2008 Divadlo rozmanitostí Most 13. Tři zlaté vlasy děda Vševěda 1990 Naivní divadlo Liberec 1997 Divadlo DRAK Hradec Králové 1999 Mukamas – Finsko 14. Pohádka do dlaně 1991 Naivní divadlo Liberec 1993 Západočeské divadlo Cheb (činoherní úprava) 1994 Divadlo rozmanitostí Most 1996 Kolibri Szinház Budapešť– Maďarsko 1998 Maják Žilina 2004 Slovácké divadlo Uherské Hradiště (činoherní úprava) 2007 Osijek – Chorvatsko 2011 Malá scéna Zlín (činoherní úprava) 15. Jak dostal Janek princeznu 1992 Naivní divadlo Liberec 16. Bezhlavý rytíř 1993 Naivní divadlo Liberec 2004 Městské divadlo Karlovy Vary (činoherní úprava) 17. Popelka 1994 Naivní divadlo Liberec 1994 Divadlo ALFA Plzeň 1997 Astorka Korzo Bratislava 1999 Divadlo Minor Praha 18. Alibaba a čtyřicet loupežníků 1994 Naivní divadlo Liberec 2002 Městské divadlo Karlovy Vary (činoherní úprava) 19. Vánoce s Kulišákem 1996 Naivní divadlo Liberec 2001 Štátne bábkové divadlo Bratislava 2007 Divadlo rozmanitostí Most 20. Alína aneb Petřín v jiném dílu světa 1996 Naivní divadlo Liberec 21. Vodníci pod kamenem 1997 Naivní divadlo Liberec 22. Čarovná rybí kostička 1998 Naivní divadlo Liberec 2012 Divadlo ALFA Plzeň 23. Líný Lars a žabka kouzelnice 1998 Naivní divadlo Liberec 24. Jeminkote, Psohlavci 1999 Divadlo ALFA Plzeň 25. Zvířecí divadlo 1999 Naivní divadlo Liberec 2003 Ořechovské divadlo (coby Zrzavá subreta v činoherní úpravě V. Pešky) 26. Křesadlo 2000 Naivní divadlo Liberec 27. Vy neznáte Krutihlava? 2001 Říše loutek Praha 28. Máme kliku pohádkovou 2003 Naivní divadlo Liberec 29. Čerti z Ještědu 2003 Naivní divadlo Liberec 30. Kouzelný prsten 2004 Divadlo ALFA Plzeň 31. Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla 2005 Naivní divadlo Liberec 32. Janek a kouzelná fazole 2006 Naivní divadlo Liberec 33. Sůl je nad zlato! 2007 Naivní divadlo Liberec 34. Přijel bílý medvídek 2007 Naivní divadlo Liberec 35. Labutí jezírko 2009 Naivní divadlo Liberec DRAMATIZACE ----------------------- O. Sekora: Ferda Mravenec (libreto k muzikálu) 1994 Těšínské divadlo Český Těšín K. Čapek: Válka s mloky 1995 Naivní divadlo Liberec Z řady úprav byla nejvýznamnější scénická koláž s písničkami ze hry bratří Čapků Ze života hmyzu (Motýlové, Kořistníci, Paraziti) – 1989 Naivní divadlo Liberec ZÁZNAMY PŘEDSTAVENÍ ČESKOU TELEVIZÍ ------------------------------- Brum, dům, Ťululum Ze života hmyzu Pohádka do dlaně Bezhlavý rytíř Alibaba a čtyřicet loupežníků Alína aneb Petřín v jiném dílu světa Tři zlaté vlasy děda Vševěda Jeminkote, Psohlavci Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla TELEVIZNÍ HRY ------------------------ Madlenka a strašidla (1982) Dvoudílná loutková inscenace Kdo hledá, najde (2007) Humorná pohádka o dvou potomcích kouzelnického rodu a nezbedné princezně ROZHLASOVÉ HRY ----------------------------- Krásný nadhasič (2007) Rozhlasová verze loutkové hry o českém národním neštěstí BELETRIE ---------------- Zápisky křídlem a kopyty (2004) Nakladatelství Albatros Řecké báje z pohledu bájného okřídleného koně Hry vydané tiskem agenturou DILIA ---------------------- Branka zamčená na knoflík Deset černoušků Kolíbá se velryba Pohádka do dlaně Bezhlavý rytíř a Loupežníci na Chlumu Hry otištěné v časopisu SVĚT A DIVADLO ------------------------- Alibaba a čtyřicet loupežníků (4/1997) Tři zlaté vlasy děda Vševěda (5/1998) Jeminkote, Psohlavci (6/1999) Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla (2/2005) Labutí jezírko (6/2009) Hry otištěné v časopisu LOUTKÁŘ --------------- Jak chodil Kuba za Markytou (1/1991) Bezhlavý rytíř (1/1994) Popelka (7–9/1994) Alína aneb Petřín v jiném dílu světa (12/1996) Zvířecí divadlo (1/2000) Křesadlo (6/2000) Jeminkote, Psohlavci (3/2004) Kouzelný prsten (2/2005) Ukázky z her otištěné v časopisu LOUTKÁŘ ----------------------------- Pohádky na draka (7/1980) Turandot ukrutnice (5/1982) Košile pro Jánošíka (10/1984) Putování dona Juana (12/1985) Kolíbá se velryba (10/1989) Ze života hmyzu (1/1990) Pohádka do dlaně (3/1992) 131 Stanislav Doubrava: Úvodní slovo ... 3 Zdeněk A.Tichý: Zrozena pro loutky (Úvodní shrnující stať o IP) ... 5 Branka zamčená na knoflík ... 14 Pavel Vašíček: Branka do světa (O počátcích tvorby IP) ... 21 Poslechněte, jak bývalo ... 24 Putování dona Juana aneb Epidemie sevillská ... 36 Jan Císař: Komentář dramaturga (Putování dona Juana) ... 48 Kolíbá se velryba ... 50 Pohádka do dlaně ... 58 Eva Hanžlíková: Pohádka do dlaně (Pohádka do dlaně) ... 67 Bezhlavý rytíř ... 68 Alibaba a čtyřicet loupežníků ... 76 Karel Král: Jací jsme (Alibaba a čtyřicet loupežníků) ... 84 Alína aneb Petřín v jiném dílu světa ... 86 Jeminkote, Psohlavci ... 94 Pavel Vašíček: Na počátku bylo slovo (Jeminkote, Psohlavci) ... 104 Zvířecí divadlo ... 106 Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla ... 116 Dílo Ivy Peřinové ... 128 V roce 2014 vydal Roman Karpaš RK, Hedvábná 1119/11, 460 01 Liberec, pro Naivní divadlo Liberec, příspěvkovou organizaci, Moskevská 32/18, 460 31 Liberec. Odpovědná redakce Vít Peřina. Jazyková redakce Jiří a Alice Chocholouškovi. Grafická úprava a předtisková příprava Roman Karpaš. Fotografie Josef Ptáček, Josef Fučík, Oldřich Pernica, Jan Rauner, Vladimír Svoboda, Petr Šimr a archiv Naivního divadla Liberec. Tisk a vazba Europrint, a. s., Praha. Stran 132, vydání první. ISBN 978-80-87100-24-0
