zde - GO EAST!

Go East
str. 1/4
Antidotum pajánů
Přemysl Janýr, Vídeň, leden 2009
Tomáš Krystlík
Zamlčené dějiny 1918, 1938, 1948, 1968
Alfa, Praha 2008, ISBN 978-80-87197-06-6
Málo co ilustruje náš vztah k vlastním dějinám jako fakt, že žádné nemáme. Chybí standardní
„Dějiny českých zemí od počátků do současnosti“, chybí „Dějiny české státnosti“, neexistují ani
publicistické pokusy moderní dějiny nějakým novým způsobem shrnout a interpretovat,
periodicky zaplňující žebříčky bestsellerů v okolních zemích. Dosud nejsmělejší „Velké dějiny
zemí Koruny české“ nakladatelství Paseka dospěly až k Pražskému povstání před čtyřiašedesáti
lety. Obecné povědomí o novější historii je produktem legend, mýtů a lidové tvořivosti.
„Dál jsem lhát nechtěl a pravdu psát nemohl“, zdůvodňoval František Palacký, proč jeho
„Dějiny Národu Českého“ končí rokem 1526. Tomáš Krystlík v knize „Zamlčené dějiny“, pojaté
jako „antidotum pajánů o slavné české historii“ ukazuje, proč se na tom dodnes nic nezměnilo.
„Státy se udržují těmi politickými silami, kterými a ze kterých vznikaly“, píše Masaryk, jako by
budoucnost nového státu předem tušil a Tomáš Krystlík ony síly zpětně rozkrývá. Není historik,
ale rozhněvaný muž. Nevychází z vlastních nových poznatků či archivních bádání, ale z pečlivé
kompilace bezmála stopadesáti titulů do nových, zřetelných a konsistentních obrazů.
Neargumentuje, cituje. A výslovně upozorňuje na fakta, která byla a dodnes jsou politikou i
oficiální historiografií utajována či překrucována.
Nepřipraveným čtenářem kniha nejspíše otřese. Šovinisté, pokud tak již neučinili, si Krystlíka
zanesou na prominentní místo v listině národních zrádců. Ale i těm, kteří již jsou se zápachem
mrtvol ve sklepení české historie slušně obeznámeni poskytne množství nového materiálu.
Občas se ovšem rozezlený Krystlík sám nevyhne obdobným vzorcům, které kritizuje a ne vždy
musí čtenář s jeho ikonoklastickým zápalem bezezbytku souhlasit. Tak proti idealizovanému
obrázku moudrého a spravedlivého tatíčka Masaryka na bílém koni kompiluje obraz padoucha
posedlého bezohlednou touhou po moci, demagogického válečného štváče, prolhaného
defraudanta, intrikána a špiona.
Budiž, smiřme se s tím, že i nejsvatější ikony českého politického pantheonu byli lidé z masa a
kostí, jednající z lidských pohnutek, pragmaticky a ne vždy tak, jak bychom od nich očekávali.
Potud je Krystlíkovo boření mýtů záslužné.
Nicméně posudek, který Masarykovi vystavuje se orientuje na dnešních měřítcích – a ta se na
první světovou válku skutečně aplikovat nedají. Představa demokratické Dohody bojující proti
despotickým Ústředním mocnostem za sebeurčení porobených národů patří definitivně k
mýtům, které Krystlík jinak vášnivě boří. Tři z pěti dohodových států byly monarchiemi a i
Masaryk odcházel s představou obnovení Království Českého. Program národních demokracií
adoptovala Dohoda pro státy vznikající na troskách rozbitých říší teprve ke sklonku války – ale
tu bylo nejprve nutno za každou cenu a bez všech skrupulí vyhrát, připomeňme jen Winstona
Churchilla obětujícího civilní Lusitanii německým ponorkám, aby zatáhl do války USA.
Rovněž minucióznost, se kterou Krystlík dokumentuje Masarykovu a Benešovu špionážní
činnost pro Anglii a Francii odráží především aktuální českou posedlost – lze snad denunciovat
účinněji, než označením za agenta? Jenomže špionáž není službou Ďáblu, ale politice a armádě
– za války o to nezbytnější. Lze diskutovat o prozíravosti a legitimitě rozbití Rakouska, ale když
www.go-east-mission.net
Go East
str. 2/4
už na ně jednou přistoupíme, nedává smysl pohoršovat se nad konsekvencemi. Ano, Masaryk
a Beneš bojovali proti Rakousku na straně Dohody. K tomu patří propaganda, špionáž,
zabíjení, brutalizace. Na obou stranách.
Pro mnohé nový bude popis působení Legií v Rusku, uloupení carského pokladu a drancování
Sibiře, přestože zde Krystlík vychází z řady publikovaných pramenů. Rovněž případ Karla
Perglera podrobně zaznamenali Antonín Klimek a další. Zato u popisu sestřelení Štefánikova
letadla a likvidace jeho svědků cituje pouze z Černé knihy minulosti Zbyňka Ludvíka a Václava
Bureše, aniž by si položil otázku spolehlivosti svědectví ze třetí ruky. Zároveň již nezmiňuje
další svědectví ze stejného zdroje, podle něhož měl být důvodem vraždy Štefánika jeho záměr
nechat po návratu vyšetřit osud peněz zahraničního odboje, které měl Beneš prohrát v kasinu
v Monte Carlu. Problém však lze i obrátit: okázalá ignorance řady klíčových momentů oficiální
historiografií bývá spolehlivou indicií, že nejtemnější fámy nejsou příliš vzdálené od
skutečnosti.
Také Krystlíkův popis první republiky se věnuje záslužnému odhalování jejích temných stránek
a neznám druhý český zdroj, ze kterého by se s nimi mohl čtenář v tak kompaktní podobě
seznámit.
Nicméně i zde se projevuje nepřiměřenost měřítek. Po šedesáti letech míru a prosperity
považujeme dnešní kritéria demokracie a lidských práv za nezpochybnitelnou míru věcí. Po
první válce byla ovšem demokracie experimentem ozkoušeným dosud teprve v pár exotických
zemích, zpochybňovaným z jedné strany značně bližšími modely autokratickými a z druhé
dalším experimentem socialistickým. Na mnoha místech byl od počátku přijímán s nechutí a
nedůvěrou, které byly nejpozději s hospodářskou krizí více než potvrzeny. Krystlíkovy
puntičkářské poukazy na projevy levicové afinity ČSR zároveň zamlčují rovněž existující
projevy afinity pravicové. Že si ČSR v této části Evropy udržela základní demokratické rysy
nejdéle je ovšem fakt, který lze relativovat nejvýše poukazem, že při svém heterogenním
složení ani neměla na vybranou. Obrat „ostrůvek demokracie“ je ostatně německé
provenience, ne české.
Velká část jeho kritiky první republiky sleduje argumentační linii sudetoněmeckou a Krystlík
věnuje celou kapitolu rozvracení tradovaného obrázku Konráda Henleina. I to je přínosné, pro
řadu čtenářů budou argumenty a fakta o jazykové a národnostní politice předválečné ČSR i o
nejoblíbenějším nepříteli Čechů objevná. Nicméně soustředění na českoněmecký rozměr pomíjí
problém vztahů k ostatním národnostem, ke Slovákům, Maďarům, Židům a především
k Cikánům. Tak se čtenář ani z tohoto kritického spisu nedozví, že ČSR byla hned po Bavorsku
první zemí, která zavedla proticikánské zákony a evidenci cikánského obyvatelstva, že jsme
byli v každé fázi řešení „cikánské otázky“ o krok dál, než náš německý vzor a že vyvraždění
českých Cikánů byla pravděpodobně nejdůslednější genocidou druhé války.
Mýtus Mnichovské zrady je ovšem vděčným terčem zejména v rovině politické. Krystlík ale
nejprve věnuje šest stran strategickému rozboru, který se však – až na lehce odlišná čísla a
několik apriorně negativních soudů – zásadně neliší od podrobnějšího Klimkova a Hofmanova
popisu ve Velkých dějinách zemí Koruny České.
Ne tak popis dalších událostí. Rozhodující informaci o přijetí francouzsko-britského ultimata
Hodžovou vládou 21. září 1938 nemůže nezasvěcený čtenář z Klimkova mnohomluvného textu
vůbec dešifrovat - po cíleném hledání jsem ji nalezl, neurčitě formulovanou a mimo kontext, až
na třetí pokus. Sice tu je, ale jakoby nebyla a není to stylistickou neobratností. Rovněž o
protiústavnosti přijetí ultimata musí čtenáři vědět předem, aby dokázal dešifrovat debatu o
demisi vlády či polemiku o Petru Zenklovi. Dokonce demisi vlády 22. září neuvádí Klimek přímo
a o protiústavnosti jmenování vlády generála Syrového se čtenář nedozví vůbec. Zjevným
cílem je zamlžit nejdůležitější, že Československo odstoupilo Sudety osm dní před Mnichovskou
konferencí.
Chvíli mi trvalo, než jsem si skutečný rozsah Klimkovy manipulace uvědomil. Mýtus
mnichovské zrady je dodnes základním traumatem české identity, ovlivňující i současný vztah
www.go-east-mission.net
Go East
str. 3/4
k Evropské unii. Je zdrojem nedorozumění se zahraničními partnery, kteří nemohou pochopit,
proč si Češi ze dvou osudových dat, kapitulace 21. září 1938 a obsazení Wehrmachtem 15.
března 1939, vybrali jako nejtragičtější právě to třetí, mezinárodní projednání modalit nových
hranic 29. září 1938. Vysvětlení je ovšem nasnadě: aby se dal národní hněv obrátit proti
cizákům. Koho by asi Beneš získal pro program „odčiňování“ své vlastní Pražské kapitulace?
Autor monopolního kompendia národních dějin ovšem rozhodl, že pro národ a jeho příští
generace bude lépe, když setrvají ve sladkém oblbení.
Rovněž osm stránek Krystlíkova popisu druhé republiky – tématu v české literatuře neobyčejně
vzácného - podává plastičtější a relevantnější obraz, než stopadesát oficiózních Klimkových
stránek – na kterých autor ostatně zamlčel i Benešovu abdikaci na prezidentský úřad 5. října
1938.
Rozsáhlou kapitolou je popis protektorátního odboje, což je ovšem o poloprázdné či poloplné
láhvi. Z Krystlíkovy rozhněvané perspektivy je samozřejmě poloprázdná a není lehké se s ním
přít. Pokud si vzpomínám, dospěl Radomír Luža na základě srovnávací studie k závěru, že
český odboj byl srovnatelný například s francouzským. Já jsem si jeho rozměr uvědomil až na
okolnostech atentátu na Heydricha, kdy parašutisté přes diletantskou londýnskou přípravu
dokázali v nepřátelské zemi sami nalézt kontakty na odboj, navázat přes něj spojení
s Londýnem, zorganizovat si fungující existenční a logistické zázemí, vyšpehovat Heydrichovy
plány a pohyby, připravit a provést atentát, zajistit si spolehlivý ústup a úkryt a mezitím ještě
navádět spojenecká letadla na plzeňskou Škodovku. Svědčí snad tohle o nedostatku
odbojového ducha v Protektorátu?
Krystlík má ovšem spadeno zejména na Beneše coby agenta NKVD (předchůdce KGB). O
finanční podpoře, kterou z této strany před odjezdem do exilu obdržel se ovšem z Velkých
dějin zemí Koruny české nedozvíme rovněž nic, přestože stvrzenka o ní sehrála o deset let
později významnou roli při komunistickém převzetí moci.
Nicméně myslím, že i zde Krystlíkova agentománie spíše zakrývá prostší realitu. Stalin byl
jediný státník, který si nedělal nejmenší problémy s legitimitou Benešova znovuprezidentství, s
uznáním londýnského exilu jako plnoprávné vlády, s eskamotérstvím právní kontinuity
Československa a neplatnosti Mnichovské dohody od samého počátku ani s poválečným
vyhnáním Němců a Maďarů – a dobře věděl proč. Párijské postavení mezi ostatními exilovými
reprezentacemi, Stalinova vstřícnost i nezbytnost kultivovat mýtus zrady západními spojenci
neponechávaly Benešově chorobné potřebě vlastní důležitosti a moci na vybranou. Služebná
oddanost, kterou SSSR a Stalinovi prokazoval byla především oddaností sobě samému a je
vedlejší, jak oprávněně ho přitom NKVD jako svého agenta evidovala.
Poválečnou republiku označuje radikál Krystlík za nacionálně socialistický stát, právem a
zdůvodněně. Ze své „pravicové“ perspektivy se však soustřeďuje především na aspekty
komunistické cesty k moci, což je podobně zjednodušující ideologický výklad, jako vítězství
pracující třídy.
Skutečný rozsah diskontinuity s předválečnou ČSR zůstává dodnes nezpracován. Zahrnovala
státní území, složení obyvatelstva, zahraniční orientaci, hospodářskou strukturu, ústavní a
politické zřízení, likvidaci právního státu, fašizaci společnosti, zavedení diktatury až po
institucionalizaci teroru jako prostředku výkonu státní moci. Svalování odpovědnosti na
komunisty je stejně falešné, jako svalování odpovědnosti za rozbití předválečné ČSR na
mnichovské mocnosti. Samotný komunistický převrat byl jen logickým důsledkem politiky
„odčiňování Mnichova“, uznání kontinuity Benešovy vlády a přijetí jejího Košického programu.
Na závěr doplňuje Krystlík ještě kapitolku k roku 1968 s tezí, že „Pražské jaro bylo jen
kouřovou clonou pro [dávno dohodnuté] umístění vojsk Rudé armády v Československu“.
Je samozřejmě otázkou, kam Krystlíkovu knihu zařadit. Jako dějepis je nesoustavná,
emocionální a ideologická. Nutno ovšem říct, že to ani nezakrývá – na rozdíl od jediného
soustavného dějepisu Klimkova, manipulujícího fakta pod rouškou akademické serióznosti.
www.go-east-mission.net
Go East
str. 4/4
Tím se vracím k úvodnímu postesku, že žádné dějiny nemáme. Interesovanému čtenáři
nezbývá, než se v základním přehledu, alespoň pro dosud zpracované období 1918-1945,
orientovat na Klimkově kompendiu (pro tento účel ovšem značně zbytnělém), ale zároveň si
jeho informace průběžně ověřovat, korigovat a doplňovat z dalších kritických zdrojů. Zde
nabízí Krystlíkova kniha jejich dosud nejkompaktnější shrnutí. Chybějící dějiny nenahrazuje,
ale doplňuje, koriguje a klade laťkou jejich věrohodnosti. Po jejím vydání je již – doufejme –
nebude možné psát tak ležérně, jako dosud.
____________________________________________________________________________________
Tato recenze vyšla na Britských Listech (www.blisty.cz) v únoru 2009.
Na www.go-east-mission.net vychází v listopadu 2011 z podkladu autora a s jeho laskavým svolením.
Janýrova recenze 2. dílu Zamlčených dějin od T. Krystlíka viz zde.
www.go-east-mission.net