Na poslední cestu - Evangelický časopis

Komentáře

Transkript

Na poslední cestu - Evangelický časopis
11
2
Evangelický
měsíčník||ročník
ročník85/2009
87/2011||cena
cena25
25Kč
Kč| |roční
ročnípředpatné
předplatné
290
Evangelický měsíčník
290
KčKč
Na poslední cestu
V hospici je tomu jinak než v nemocnici. Na původní diagnóze nezáleží.
Klient hospice je člověk, který potřebuje laskavou péči. Potřebuje teplo,
potřebuje kdykoli převléci, potřebuje dostat najíst, kdy chce a kolik chce.
A přeje-li si, aby u něj někdo byl a držel ho za ruku, někdo u něj bude.
Reportáž z hospice Citadela | 7
Rozhovor o nepřipravenosti na smrt
Mimořádný synod zasedne 25. listopadu
Křesťanská služba na rozcestí
Proč je zavřený ústřední církevní archiv?
Dva polemické příspěvky k rozloučení se Ctiradem Mašínem
|9
| 19
| 23
| 44
| 45
ÚVODNÍK
3 Čas – D. Ženatá
ÚVODNÍK
ZACHOVÁNÍ ODKAZU PAMÁTEK REFORMACE
4 Oltářní obraz žehnajícího Krista. Huslenky
– M. Čejková
BIBLICKÁ ÚVAHA
5 Zaslíbení pro staré a k závěru života spějící
– J. Pokorný
TÉMA
7 Hospic Citadela – D. Ženatá
9 Důležitější jsou slova předposlední.
Rozhovor s MUDr. Z. Susou – J. Mamula
12 Je dobré nebýt sám na“zubatou“. Rozhovor
s P. Rumlem – J. Plíšková
16. Modlí se evangelíci za mrtvé? – K. Šimr
17 Otázka na tělo
Máte představu, jak by měl vypadat váš pohřeb?
CÍRKEV ŽIJE
21 Misijní aspekty bohoslužeb – R. Mazur
22 Z rebelky křesťankou – Radka
23 Na rozcestí? Křesťanská služba – D. Krupová
Třetí rok v Olomouci a první rok se spirituálem
– J. Klimeš
EKUMENA ŽIJE
28 Nemocniční kaplani mají svou asociaci – V. Vurst
29 Workshop HEKS a ČCE – D. Ženatá
31 Pracovní návštěva německých přátel v ČCE
– D. Ženatá
32 Andreas Marti v Praze – D. Hamrová
32 Bát se nebudeme. Konference ke katastrofám
– K. Šimr
DIAKONIE PRO ŽIVOT
35 (Před)poslední téma lidského života – ph/
Diakonie ČCE
36 Dejte nám místo ve svém srdci
– ph/Diakonie ČCE
PROKŘIKNI A ZPÍVEJ
38 Písně o smrti, „andělském trúbení a súdu“
– L. Moravetz
SLOVO
40 Boží úspěch, křesťanský neúspěch – J. Hoblík
41 Biblická hodina – O. Smrčková
42 „Vaření mně v nejmenším nedělalo potíže…“
– Š. Grauová
43 K cíli skrz mořské hlubiny – M. Balabán
44 Zavřený archiv – uzavřená minulost?
45 Ďábel se promění a přestrojí – J. Šulc
46 Vzpomínkové shromáždění na památku
J. Honzátka – E. Vejnar
Čas
Č
as plyne. Utíká jako voda. Je to jediná spravedlnost
na světě, vyměřuje všem stejně, říká se. Čas zimní
a letní. Minulou neděli hlásil pan farář v ohláškách,
že za týden začne kostel podle zimního času, tak ať
si nezapomeneme přetočit hodiny. Vyvstala otázka
kam. Dozadu, nebo dopředu? Na podzim dozadu,
jistě. Můžeme o hodinu déle spát, prožijeme tu noční
hodinu mezi druhou a třetí dvakrát. A kdo by přece
zapomněl, nevadí. Přijde ráno do kostela o hodinu dřív
a může počkat. Horší je to na jaře. Spánek zkrácený
o hodinu, a ještě nebezpečí, že když si zapomeneme
přetočit budík, přijdeme do kostela na amen.
Jiný posun času zažijeme při cestování. Cestou
na Ukrajinu s potulným kazatelem Petrem Brodským
koncem října celá sedmičlenná osádka mikrobusu
rázem o hodinu zestárla přetočením hodinek na hranicích. Kdo cestoval stejný den do Londýna, o hodinu
omládl. Po návratu do vlasti čas vše spravedlivě a milosrdně srovnal. Hodinu sem nebo tam ani nepoznáte.
Zimní čas nemám moc ráda. Světla ubývá pozvolna během celého podzimu, ale najednou je tma
v půl šesté! V době, kdy v létě stojí ještě za to sednout
na kolo a jet se koupat, mám chuť rozestlat a pomalu
se uložit k spánku. Naši předkové nezdeformovaní
svitem žárovek to asi tak dělali. Zaopatřili dobytek,
zavřeli slepice a po večeři vklouzli do peřin. Zimní
čas byl časem odpočinku. My sice máme snadné
řešení, na tmu vyzrajeme jedním stiskem vypínače,
ale čas odpočinku bychom potřebovali také. A tak se
v podzimním čase nabízí čas k návštěvám. Zatopit
v kamnech, upéct bábovku, zapálit svíčku a pozvat
přátele – to voní podzimní pohodou.
Celoroční téma Českého bratra dochází ke svému
závěru. K podzimu života se vším, co k němu patří.
Nemoci, stáří, doprovod na poslední cestu a konec
životní pouti. O nepřipravenosti na smrt se dočtete
v rozhovoru se Zdeňkem Susou, lékařem a bývalým
synodním kurátorem. O službě nemocničního a vojenského kaplana hovoří v listě Pavel Ruml. A z hospice
Citadela, ze zařízení, kde člověk může v klidu dožít své
dny, najdete v tomto čísle reportáž.
Inspirativní podzimní čtení přeje
Daniela Ženatá
3
ZACHOVÁNÍ ODKAZU PAMÁTEK REFORMACE
Oltářní obraz žehnajícího Krista
Huslenky
V
alašská obec s něžným názvem Huslenky leží
v údolí Vsetínské Bečvy mezi Vsetínskými
vrchy a Javorníky. Není odtud daleko do Vsetína
ani na slovenské hranice.
Toleranční patent z 13. října 1781 přinesl
náboženskou svobodu i na Valašsko. Většina
evangelíků se přihlásila k augsburskému vyznání, možná také proto, že ze Slovenska často
přicházeli tajní evangelíci – luteráni. Na území
Huslenek začala vyrůstat první modlitebna již
v roce 1782. Byla postavena, dnes bychom řekli
„svépomocí“! Přitesané klády na hrubou stavbu, šindele na střechu i dřevo na pavlače uvnitř
stavení poskytli sami věřící, postarali se o krásně vyřezávanou kazatelnu a stůl. Pořídili také
okénka se skly zalitými do olova a každá rodina
si vyrobila svou lavici.
Původní modlitebna sloužila v obci přes 100 let –
až v roce 1895 musela být pro svou vetchost stržena.
Místo pro nový kostel se nehledalo lehce a nebylo ani nejvhodnější – mokřinu bylo nutno zavážet kamením, aby v roce 1877 mohla být stavba
kostela zahájena. Dílo však nepokračovalo podle
představ místních evangelíků; peněz přibývalo
jen pomalu, v roce 1880 při velké bouři a povodni se na střechu zřítila věž. I přes toto neštěstí
však zvolna vyrůstal novoklasicistní trojlodní
kostel s věží nad vchodem, uvnitř se vznosnými
sloupy, světlými okny a galeriemi. Luterský oltář
ozdobil později velký obraz žehnajícího Krista.
Ten pochází z katolického kostela Nejsvětějšího
Salvátora v Praze. Rok 1892 je rokem dostavění
kostela.
Od té doby uplynulo ve Vsetínské Bečvě mnoho vody. Přes kraj se na konci 2. světové války
přehnala fronta a zeď kostela poškodil granát.
Později, již v normalizačních letech, hrozila kostelu i faře zkáza – na Vsetínské Bečvě měla být
vybudována přehrada. Naštěstí k tomu nedošlo.
4
Dnes zvony krásně opraveného kostela znějí
široko daleko nad údolím a jsou slyšet i na pasekách; i odtud každou neděli přicházejí věřící
k bohoslužbám.
Avšak ani stará toleranční modlitebna nebyla
zapomenuta. Tehdy před jejím stržením pořídil
mladý Dušan Jurkovič přesné plány a popisy této
vzácné památky. V červnu 2009 byla ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm,
na mírném návrší poprvé otevřena dokonalá
replika původní toleranční modlitebny, přesně
podle zachovaných plánů Dušana Jurkoviče. Při
prvních slavnostních bohoslužbách jsme se neubránili dojetí. Můžete se přijet podívat. Jednou
do roka, na svátek M. Jana Husa, se tam konají
bohoslužby.
Huslenský sbor byl poslední, který jsem ve své
šestileté službě na synodní radě navštívila.
8. listopadu 2009 byl krásný slunečný podzimní
den, který jsme s Joelem Rumlem prožili ve společenství plném radosti. To vědomí, že to bylo
naposledy, dodává mým vzpomínkám zvláštní
jasnost.
Mahulena Čejková
BIBLICKÁ ÚVAHA
Zaslíbení pro staré a k závěru života spějící
„Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit.“ (Iz 46,3-4)
Z
ákladním záměrem oddílu, v němž čteme náš
verš, je výstraha před modlami. Chce ukázat
na všemohoucnost Boží a nicotnost pohanských
bůžků. Ve vedlejším důrazu však přináší veliké
zaslíbení pro nemocné, staré a k závěru života
spějící. „Já sám až do vašeho stáří, až do šedin
vás budu nosit.“ Jestliže se pohané pachtili s přenášením soch svých bohů, až pod tím břemenem
klesali, naopak věřícím v Hospodina bude dáno
slavné poznání, že jsou sami neseni jeho milostí
a ochranou.
Vždycky, a zvláště dnes bylo stáří viděno jako
věc obtížná, v ruchu života překážející, zkrátka mrzutá. Ostatně sama Bible mluví o létech,
v nichž nemáme zalíbení (Kaz 12,1). Přicházejí
vleklé nemoci, mizí pružnost těla i ducha.
Slábnou pohotové reakce a tak se stává, že
je někdy „sotva kročej mezi mnou a smrtí“ (1S
20,3b). Vstoupíme třeba nerozvážně do vozovky.
Lidský život zvláště ve stáří je křehký a ohrožený!
A přece stáří a nemoc mohou být pro věřícího člověka časem požehnaným. Ještě je mu
dána lhůta k promýšlení cesty, kterou prošel.
Poznává, jak mnoho věcí, na nichž si zakládal,
bylo ve smyslu našeho oddílu modlami, s nimiž
se těžce vlekl, ať to byl výkon, kariéra, majetek
či společenské postavení. Vše to bylo spojeno
s otrockou námahou a s obavami o možnou
ztrátu. Jak přitom zapomněl, že nejdůležitější je
zrání člověka do obrazu Božího, to jest do stále
užšího a důvěrnějšího vztahu k Pánu Bohu. To
smíme na lůžku nebo v závěru života promodlit, promýšlet a prověřovat. Pokoušet se také
ve vztahu k lidem, k rodině, přátelům, k bratřím
a sestrám ve sboru přemáhat v dobrém zlé, spět
ke smíření, odpouštět a pamatovat na přímluvné modlitby. Když nám ubývají síly, domníváme
se, že už k ničemu nejsme. Ale pokud jsme při
smyslech, můžeme se za blízké i vzdálené modlit.
A pokud jsme opravdu neseni laskavou milostí
Boží, smíme se stávat vlídným světlem pro svoje
okolí. Když přicházíte k takovému nemocnému či
starému člověku, přemýšlíte, jak byste ho potěšili, ale nakonec odcházíte nejvíc potěšeni sami.
Nezadržitelně se na obzoru přibližuje ta
nejistota nejjistější a jistota nejnejistější, totiž
smrt. Začínáme rozumět nápisu na jednomu
kříži na Vysočině: „Zastav se, poutníče, a rozjímej, neboť nevíš, kdy, kde a jak odbije poslední
hodina tvá.“ To neznamená, abychom stále mysleli na smrt, nýbrž abychom se dovedli zastavit
a rozjímat o posledních věcech. Za starých dob
se hodně dalo na ars moriendi, na umění umírat. Dnes je téměř neslušné o přípravě na smrt
hovořit.
Co je nám tedy pomocí a přípravou tváří v tvář
odchodu z této časnosti? Je to nikoli něco, ale především Někdo, náš Pán a Záchrance Ježíš Kristus.
Nepřekonatelně to vyjádřil začátek Heidelberského katechismu: „Mým jedinkým potěšením v životě i ve smrti, je to, že nejsem sám svůj, ale svého
věrného Spasitele Ježíše Krista.“ Buď on je Pánem,
nebo smrt je paní. Ale on je mocnější a především
láskyplnější než smrt. Ne v naší nesmrtelné duši,
ale v jeho věrné lásce je vepsán náš věčný život.
Od ní nás nic neodloučí.(Ř 8,35–39)
Jan Pokorný
5
TÉMA - Na poslední cestu
Děkování
Syn s ženou v závoji
sklání se v pokoji.
Dlaně
a maminčiny skráně.
Stíny
i naděje.
A žena?
I květina
vzpomíná.
Za ně.
Miloš Vavrečka
foto: Jindřich Štreit, Paseka 1994
DOPROVOD NA POSLEDNÍ CESTU
Hospic Citadela
Všichni do poslední chvíle stejně doufají, že se stane zázrak
H
ospic Citadela ve Valašském Meziříčí je
jedním z třiatřiceti středisek Diakonie ČCE.
Poskytuje tři druhy služeb: specializovanou
hospicovou paliativní péči, sociální služby a odlehčovací služby. S ohledem na téma tohoto čísla
Českého bratra nás zajímala především první
z nich. Hospicová péče je určena nevyléčitelně nemocným a umírajícím, u kterých už není
možná léčba vedoucí k uzdravení, ale je možné
zmírnit důsledky jejich onemocnění. Klient
může počítat s tím, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, bude mít duchovní podporu, pokud
o ni bude stát, bude respektována jeho lidská
důstojnost a v posledních chvílích života nezůstane osamocen. Do konce roku 2010 doprovodili
v Citadele na poslední cestě 1218 klientů a letos
jich bylo již 177.
Budova hospice Citadela je architektonicky
velmi zdařilé dílo s prosvětleným atriem a s možností z každého pokoje vyjít nebo na vozíku či
lůžku vyjet na terasu či na zahradu. Je zde moderní technické zázemí, místnost posledního
rozloučení i kaple. Fundraiserka Ruth Kopecká
se mnou s velkou láskou a zápalem pro věc mluvila nejprve o smyslu i o provozu hospice a pak
mě celým špičkově zařízeným objektem provedla.
Při obchůzce vyvstávaly další náměty k otázkám
i odpovědím.
Poznatek první: Komu hospic slouží
a proč tu je
„Lidé mají představu hospice jako takového
luxusnějšího starobince. To ale není pravda. Je
to zařízení, kde je místo pro každého umírajícího. S nevyléčitelným onemocněním, nejčastěji
onkologickým, ale také s chorobami životně důležitých orgánů nebo s AIDS přicházejí i mladší
a úplně mladí lidé,“ vypočítává Ruth Kopecká.
Nedávno jeden zlínský student jako svou bakalářskou práci natočil o hospici Citadela film. Nepořizoval záběry klientů. Rozhodl se nefilmovat
je vůbec. Pojal film jako výpovědi příbuzných
a zaměstnanců, kteří vyprávěli příběhy a svoje zážitky s lidmi, kteří v hospici zemřeli. „Ten
film je trošku depresivní, ale výstižně vyjadřuje,
komu sloužíme a proč tu jsme. Zřetelně říká, že
doprovodit na poslední cestě potřebují lidé staří
i mladí,“ dodává Ruth.
Poznatek druhý: Smysl hospice
V hospici najdou lidé klid. V nemocnici se nezachází s člověkem, ale s jeho nemocí. Ruth má
hned příklad po ruce: „Když má člověk zlomenou
TH dvanáctku (jeden z obratlů), v nemocnici není
řeč o pacientovi a už vůbec ne s pacientem, ale
o TH dvanáctce: ,Sestři, máte volné lůžko? Mám
tu jednu TH dvanáctku!‘ʻ Nikdo se nezajímá, jestli
pacient něco potřebuje nebo jaké ho svírají pocity. Nabídnou mu možná lék na bolest.“ V hospici
je tomu jinak. Na původní diagnóze nezáleží. Klient hospice je člověk, který potřebuje laskavou
péči. Potřebuje teplo, potřebuje kdykoli převléci,
potřebuje dostat najíst, kdy chce a kolik chce,
nikdo ho ráno nebudí v nesmyslnou dobu, a když
zazvoní, někdo vždycky přiběhne. A přeje-li si,
aby u něj někdo byl a držel ho za ruku, někdo
u něho bude.“
Poznatek třetí: Jak důležitá je rodina
V hospici může klienta doprovázet rodina. To je
důležité právě u mladších lidí. „Rodina má často
svého nemocného doma, dokud to jen trochu
jde, a náročná péče všechny vysílí. Jedou úplně
na doraz. Práce, děti, péče o nemocného, noční
vstávání. Pod tíhou práce se vytrácejí vztahy.
Láska je v pozadí, ale není na ni prostor a čas,“
vysvětluje Ruth. „Když se rodina v takovéto
situaci rozhodne přijít do hospice, velice se jí
uleví. U nás je středem zájmu nejen klient, ale
celá jeho rodina. Péči o nemocného převezme
personál a rodina má čas na vztahy. Pomoci se
navíc dostane také rodině. Všichni žijí v úzkosti,
v obavách a s mnoha otázkami, co a jak bude dál.
My v hospici můžeme v této těžké době účinně pomoci nejen nemocnému, ale i ostatním v rodině.“
Poznatek praktický: Jak se člověk
do hospice dostane
Zdravotníci musí rozhodnout, že kurativní léčba (směřující k uzdravení) již nemá smysl, je ¥
7
ukončena a že nyní nastupuje léčba symptomatická (směřující k tišení bolesti a jiných důsledků nemoci). Takový pacient je vhodný k přijetí
do hospice. Pak stačí vyplnit žádost o přijetí, což
může udělat on sám nebo jeho rodina. Žádost
musí potvrdit lékař a je celkem jedno, zda je to
onkolog, internista nebo jiný specialista či lékař
praktický. Důležité je rozhodnutí, že se přechází na symptomatickou léčbu. Žádost a lékařská
dokumentace se přinese do hospice, a je to. Formulář žádosti o přijetí je na webových stránkách
www.citadela.cz.
nit další smysl hospice, totiž že si člověk stačí dát
do pořádku své věci. Samozřejmě ty materiální
a finanční jako třeba dědictví, ale také otázky
po smyslu života, co po něm zůstává, co bude
s jeho příbuznými. Na zklidnění a přemýšlení
o těchto věcech je potřeba pár dnů, spíše týdnů.
„Měli jsme v hospici i svatbu, když si klient přál
uspořádat vztahové záležitosti po právní stránce,“ usmívá se Ruth. „Někdy se tu octnou lidé, kteří nevědí, kde jsou jejich děti, nebo neviděli léta
své rodiče. My pak nastoupíme jako detektivové
a pátráme po příbuzných, aby se vůbec dozvěděli,
že jejich blízký umírá a že je chce vidět. Všechny
tyto věci pomáháme dávat do pořádku, pokud
klient chce. Někdo je zatvrzelý a nechce, toho
samozřejmě nenutíme.“ Průměrná doba pobytu
je tři týdny.
Loučila jsem se v hospici Citadela s velice dobrým pocitem. Ačkoli je známo, že většina lidí by si
přála umřít doma a mezi svými, málokomu se to
podaří. Nemocnice nebo léčebny dlouhodobě nemocných nebývají dobrovolným řešením. Strávit
poslední dny zde, pod odbornou péčí laskavého
personálu a za přítomnosti blízkých lidí, s možností vyjet do zahrady a mluvit s farářem, však
nevypadá jako něco, co by se nedalo přežít. I když
ve skutečnosti se to vlastně přežít nedá. Podle
Ruth Kopecké stejně všichni do poslední chvíle
doufají, že se stane zázrak.
Daniela Ženatá
Poznatek odborný: Co je paliativní léčba
Je to léčba příznaků onemocnění. Už se neléčí
příčina, ale důsledky. Hlavně bolest, ale také
zažívací obtíže, následky chemoterapií, ozařování, také úzkost a strach. Podle Ruth fyzická
bolest hodně souvisí s úzkostí. „Máme zkušenost,
že nesmířený pacient má mnohem větší bolesti
než smířený. Pacientovi, který se otevře a začne
o svých úzkostech mluvit, se uleví i od fyzické
bolesti. A je celkem jedno, jestli to probral s lékařem, psychologem, farářem nebo s rodinou.“
Poznatek lidský: Lepší je přijít
do hospice včas
Někdy se stane, že přivezou klienta, který má doslova smrt na jazyku a zemře pár hodin po přijetí.
I několik dnů je málo. Lepší je, když se může napl-
8
zázemí hospice
ROZHOVOR s MUDr. Zdeňkem Susou
Důležitější jsou slova předposlední
O eubiosii, obecné nepřipravenosti na smrt a prášcích na tlak
MUDr. Zdeněk Susa (1942) je starší
generaci možná známější jako synodní
kurátor a aktivní ordinovaný presbyter
či jako zpravodaj z poutí do Santiaga de
Compostela. Na webu lze nalézt i stránku
jeho nakladatelství www.susa.cz, na níž
jeho majitel slibuje, že „i nadále budou
vycházet knihy o putování, historii,
filosofii...“. Vzpomenou si na něj studenti
medicíny, nejméně viditelná je však jeho
vlídná tvář lékaře s celostním pohledem
na otázky života a smrti.
Ještě v dobách, kdy se to nenosilo, přijal
pozvání k přednášce o posledních věcech
do zapadlého Horního Slavkova. Dodnes
vzpomínám, jaký to byl v dobách dusné
normalizace čerstvý pramen otevřeného
vyjadřování. Věděl jsem tedy hned, koho
budu zpovídat k tématu tohoto čísla.
Posuďte sami. Zdeněk je empatický, nebojí
se pravdy, vyzařuje naději, ale vyhýbá se
dobovým klišé a povrchní ideologizaci
problému. Dobrý příklad, jak může víra
vstupovat do života profesionála.
Začnu tam, kde jsem sám zažil vrcholné momenty
spolupracovníků v pomáhajících profesích, kteří
rádi užívají termínu „dobrá smrt“. Existuje?
Já ten termín rád nemám, protože mi připomíná
termín „euthanasie“ – dobrá nebo příjemná smrt;
ten jsme zvyklí užívat, když té smrti nějak pomůžeme. A to se mi příčí. Já jsem se vždycky snažil
pomáhat životu, aby byl dobrý a příjemný, a to
až do smrti. Takže je mi bližší termín „eubiosie“.
se nevzdali a společně bojovali. Žila ještě rok.
A pracovala, svítila. Mnoho lidí obohatila. Ještě
večer před smrtí dirigovala svůj sbor na koncertě. Pak odjela do nemocnice a v noci zemřela...
To byl dobrý život až do konce! Nechci tvrdit,
že na délce života nezáleží, delší život je větší
příležitostí najít smysl, ale určitě nejde o samu
délku života, ale o naplnění.
Sám jsi také kazatel a víš, že Bible je
ve vztahu ke smrti velmi příkrá, třeba
apoštol Pavel: „poslední nepřítel“, „mzdou
hříchu je smrt“, rozhodující je přece
vzkříšení, které není z tohoto světa...
Ano, rozhodující je vzkříšení, které není z tohoto
světa... Ale já jsem lékař v tomto světě a tady je
smrt samozřejmým zakončením každého života.
Bližší než apoštol Pavel s jeho příkrými výroky
je mi svatý František z Assisi, který dokázal
děkovat i za „sestru naši smrt tělesnou“.
Stále si ještě myslíš, že platí poslední
slova Karafiátových Broučků „poslušně
zemřít“? Narážím na tvou přednášku
o smrti a umírání, kterou jsi měl v Horním
Slavkově za hluboké totality.
Já dnes už samozřejmě nevím, jak jsem to tenkrát formuloval. Ale jako lékař vím, že všichni
moji pacienti mi nakonec umřou – že nikomu
život doopravdy nezachráním. A nakonec umřu
i já sám. Myslím, že člověk má pokorně přijmout
i svou smrtelnost – to by mohlo být to „poslušně
zemřít“ –, ovšem v naději víry, že smrt nemá poslední slovo.
U lůžka umírajícího
Takže dobré žití až do konce? Co však
když smrt potká mladého člověka?
Takový dobrý život až do smrti jsem zažil u svých
pacientů mnohokrát. Vrcholným zážitkem byla
jedna mladá hudebnice – zpěvačka, houslistka,
sbormistryně... Přišla ke mně ve chvíli, kdy její
zhoubný nádor byl už rozšířen po těle a nějaká zásadní pomoc nebyla možná. Přesto jsme
Pokud vím, pracoval jsi léta na oddělení,
kde „paní s kosou“ byla častou návštěvnicí.
(Mimochodem, co si myslíš o mizejících
metaforách lidského konce?) Jaké to bylo,
zažívat lidské odchody? Slyšel jsem vyprávění
lidí, provázejících druhé při umírání, že často
jde o hluboký duchovní zážitek...
¥
9
Zažil jsem to opravdu mnohokrát a „paní s kosou“ jsem při tom nepotkal nikdy. Ale nemyslím,
že by ústup téhle metafory byl nějak na škodu.
Pořád užíváme všelijaká opisná a zjemňující
vyjádření. Vždyť i ten latinský exitus znamená
prostě „odchod“ a o zemřelém tedy říkáme – my
obhroublí zdravotníci –, že „odešel“.
Když mi umírali pacienti, které jsem předtím
déle ošetřoval, bylo to vždycky těžké, jako když
odejde kamarád. Ale současně to byl zážitek
jakéhosi uklidnění, pokoje, do kterého trpící
člověk přešel.
Ještě jinak: ze skript sociální etiky
nejmenovaného evangelického teologa si celý
život pamatuji posměšné konstatování, že
lidé mívali ve zvyku v okamžiku smrti otevřít
okno, aby duše mohla odletět. Cha cha, taková
katolická pověra! Dodnes je mi z těch skript nějak
trapně. Co si ty myslíš o nezbytných rituálech,
které by měly odchod člověka provázet?
Když jsem svědkem smrti, okno neotvírám. Ale
nikdy bych se tomu nesmál ani bych v tom nikomu nebránil. Dnes žijeme v době, kdy se všechny
negativní stránky života – nemoc, postižení,
10
smrt – uklízejí do příslušných ústavů za vysokou
zeď. Nemusíme to vidět a tím na to nemusíme
myslet; nemáme pak šanci se s tím nějak vyrovnat. Myslím, že když se stonalo a umíralo doma,
byli lidé dospělejší a hlubší – alespoň mohli takoví být. A že se kolem smrti vytvořily rituály,
bylo jen přirozené.
Co poslední slova umírajících? Někde jsem četl,
že poslední slova různých velikánů byla často
velmi všední, takříkajíc mimo kontext věčnosti...
Smrt si člověka připravuje, říká se... Člověk
může vědět, že je vážně nemocen, že jeho nemoc
povede ke smrti. Ale že smrt přijde právě teď,
za chvíli, po příští větě, to v naprosté většině
případů neví. Obvykle se vědomí postupně kalí
a člověk pak umře jakoby ve spánku. Není divu,
že jeho „poslední slova“ jsou velmi všední, když
netuší, že jsou poslední. Takže důležitější než ta
skutečně poslední slova jsou slova předposlední.
Moody a zážitky z klinické smrti...?
Pojem „klinická smrt“ je chybný. Vyvolává představu, že člověk, který prošel „klinickou smrtí“,
mohl zahlédnout něco „za smrtí“. A to je omyl.
Nejde v žádném případě o smrt ani o závdavek
smrti. Ten stav je „minimální život“, ale pořád
život, při němž ještě neodumřely ani ty nejzranitelnější buňky – buňky mozkové. Kdyby totiž
odumřely, člověk by se nemohl probrat. Takže
ty zážitky nejsou zážitky smrti, ale hladovění
mozkových buněk po kyslíku. Připodobnil bych
to spíš vizím po některých drogách.
Ale pochybuji i o těch zážitcích. Kdysi jsem
pracoval na koronární jednotce, kde jsem ošetřoval mnoho lidí, kteří prošli „klinickou smrtí“.
Pokud o tom vyprávěli, vždycky měli pocit spánku beze snů... To ovšem Moodyho kniha ještě
nebyla na světě...
Mnozí sociologové si stýskají, že dnes chybí
starodávný fenomén „úmrtního lože“. Lidé
cítili, že se blíží konec, svolali rodinu, smířili
se, rozloučili, vyjádřili svůj testament a odešli.
Nejsme dnes pod ochranou medicíny připraveni
o přirozený instinkt svého konce? Anebo se
v minulosti jednalo spíše o románovou fikci?
Myslím, že i v minulosti platilo to, že smrt si uvědomuje sotva desetina lidí. Když ovšem lidé cítí,
že se blíží konec, i dnes si někdy svolají rodinu
atd., ale žijí pak někdy týdny nebo i měsíce. To
rozloučení a následné „vydechnutí naposled“ je
asi románová fikce.
A jestliže jsme dnes připraveni o nějaké instinkty, určitě to není vina medicíny, ale naší
obecné nepřipravenosti, o které jsem už mluvil.
Smrt nevidíme, neznáme, nemluvíme o ní...
Dnešní doba trpí kultem mládí, výkonu, úspěchu. Když pak narazíme na ty negativní stránky
života, jsme bezradní.
Medicínsko-průmyslový komplex
Co lékař a lidský konec? Hodně se teď mluví
o medicínsko-průmyslovém komplexu,
který smrt vytěsňuje na okraj...
Myslím, že smrt na okraj vytěsňuje moderní
společnost a právě ona ji svěřuje „medicínsko-průmyslovému komplexu“, aby se na ni nemusela dívat.
Lidský věk se jen za naší generace
prodloužil téměř o deset let. Zároveň se
zdá, že odchod z tohoto světa je čím dál
těžší. Jaký je tvůj názor na toto téma?
Dříve umíraly malé děti, matky při porodu, mladí
lidé odcházeli na všelijaké infekční nemoci... To
byly těžké a tragické události. Dnes umírají lidé
mnohdy plní dnů. Pokud je to dnes čím dál těžší,
je to obecným nedostatkem nějakého zakotvení,
které dává víra, a tou nepřipraveností, o které
pořád mluvím.
Vydal jsi také knížku o psychosomatických
otázkách. Co je podle tebe nejdůležitější...
Nejdůležitější podle mne je, aby lékaři viděli
pacienta vždycky jako celého člověka – s tělem
i s psychikou. I když léčí nemoc nějakého jeho
orgánu, je to nemoc celého člověka. Když toho
člověka dokážou uklidnit, vzbudit v něm důvěru,
že je u nich v dobrých rukou, bude se jejich pacient líp léčit. A klíč k důvěře je jednoduchý – je
to dobrá komunikace.
Z hlediska pacienta je nejdůležitější zapomenout na „právo na zdraví“ a nechtít od lékaře
„pilulku na dobře“ – to jest: „Dej mi pilulku, aby
mi bylo dobře hned a nemusel jsem sám se sebou
nic dělat; mám na to přece právo.“
Jako lékař vím, že všichni moji pacienti mi
nakonec umřou – že nikomu život doopravdy
nezachráním. A nakonec umřu i já sám.
Ještě k moderní medicíně a „přirozenosti“.
S přáteli vrstevníky jsme tuhle debatovali
o svém stárnutí a došlo nám, že každý z nás
bere nejméně jeden dva prášky „na tlak“
nebo „na cévy“ a že tedy o svém konci
vlastně spolurozhodujeme. Co když tím
svému okolí jednou přiděláme ještě větší
starosti? Abych užil známý příklad, Pavel
Tigrid přece v jistou chvíli rozhodující léky
přestal brát. Co ty na to jako křesťan a etik?
Víš, já si myslím, že Božím darem nejsou jen
léčivé síly přírody, ale i vědomosti a schopnosti
moudrých lékařů. Takže i prášky „na tlak“ jsou
Božím darem. Pohrdnout jimi znamená pohrdnout možností neumřít zbytečně předčasně
na nějaký hloupý infarkt nebo mozkovou mrtvici. Tu možnost neumřít předčasně nám skrze
lékaře nabízí náš Pán proto, abychom získali čas
a mohli ho naplnit.
Přesto se domnívám, že mohou nastat chvíle, kdy člověk má právo ukončit léčbu a odejít
„přirozeně“, a že to v takovém případě není sebevražda. Ale netroufl bych si pro to stano- ¥
11
vit žádné obecné pravidlo. I s Pavlem Tigridem
to – pokud vím – bylo složitější, než jak jsme se
dočetli v novinách.
všude klade důraz na „práva“. O nich diskutujeme, na něčem se usneseme a to pak považujeme
za etické. Ale tohle v biologii neplatí – příroda se
našemu usnesení vychechtá.
Lékařská etika
Vloni jsem tě potkal a spěchal jsi někam
vyučovat. Etiku, vzpomínám si dobře?
Ještě předloni jsem učil i na lékařské fakultě, ne
však etiku, ale vnitřní lékařství. Teď učím jen
na Jaboku – to je církevní vyšší odborná škola pro
Vzpomínám, že když jsem jako farář vyřizoval
pohřeb, stával jsem se prvním hromosvodem
stesků na lékaře a nemocnice. Téměř vždycky
měli v očích pozůstalých udělat víc. Nechtěl
bych být lékařem, když se lidé tak rádi soudí...
To se všechno dá uvést na společné jmenovatele:
Pozůstalí na smrt svých blízkých ani svou vlastní nejsou připraveni, takže smrt pro ně znamená
selhání lékařů. A lékaři zanedbali komunikaci
s nemocnými i s rodinnými příslušníky.
Pozůstalí na smrt svých blízkých ani svou
vlastní nejsou připraveni, takže smrt pro ně
znamená selhání lékařů. A lékaři zanedbali
komunikaci s nemocnými i s rodinnými
příslušníky.
sociální pracovníky, kde se učí sociální nauky,
psychologie, pedagogika, speciální pedagogika
a také základy teologie. Já tam učím předmět
„biologie člověka“, jakousi „medicínu v souvislostech“, a k ní samozřejmě patří i etika.
Čím žijí dnešní studenti? Jak si s nimi rozumíš?
Moji studenti jsou vybraná skupina mladých
lidí, kteří něco chtějí. Mají už maturitu na nějaké škole a teď si chtějí prohloubit vzdělání.
Také to, že se přihlásili na církevní školu, o nich
něco vypovídá. Takže se setkávám se zájmem
a rozumím si s nimi – i když jsem ve věku jejich
dědečků.
Co považuješ za největší problémy
současné etiky v medicíně?
Myslím, že by to bylo na delší povídání. Ale
na nejobecnější rovině soudím, že se tu srážejí
„lidská práva“ s „biologickými danostmi“. Dnes se
12
Od nového roku má začít platit zákon,
který mi umožní rozhodnout o případné
resuscitaci. Jsem po mozkové příhodě
a třeba případ Ariela Sharona mi připadá
dosti odstrašující. Jaký je tvůj názor?
Příklad Ariela Sharona odstrašující připadá
i mně. Ale tohle se žádným obecně platným
zákonem nedá vyřešit, protože je to vždycky
individuální. Ariel Sharon, to jsou celé roky
ošetřování člověka v bezvědomí a bez naděje,
že by někdy vstal a mohl komunikovat. Ty jsi
také po mozkové příhodě a vedeš se mnou docela
zajímavý rozhovor. Myslím, že to je doklad toho,
že není mrtvice jako mrtvice...
Vidím, že s tímhle mi neporadíš, i když...
Vraťme se tedy ještě na začátek. Jak
vztahuješ „eubiosii“ sám na sebe?
Snažím se být aktivní tělesně i duševně, jak
dlouho to půjde. Kromě té cesty do Santiaga jsem
došel i do Assisi a do Říma, teď dokola obcházím
naši zemi po hranicích. A učím, píšu, přednáším,
kážu, vydávám knihy... Kupodivu se mi to – díky
Bohu – pořád daří. A snad to má i nějaký smysl...
Jo, a prášky „na tlak“ beru...
Jan Mamula
ROZHOVOR s Pavlem Rumlem
Je dobré nebýt sám na „zubatou“
Služba v armádě, nemocnici a církvi je rozdílná i podobná
Mgr. Pavel Ruml (1956) je v naší církvi znám
jako vojenský kaplan; nyní pracuje šestým
rokem ve vojenské nemocnici v Praze
Střešovicích (ÚVN).
Coby farář začínal v Šonově u Nového
Města nad Metují. Po dalším, třináctiletém
působení ve sboru v Letohradu odešel v roce
1999 do armády, v Letohradu ho vystřídala
jeho žena Jana. Ta je od roku 2005 farářkou
v Olomouci, kam se rodina přestěhovala. Mají
tři dospělé děti, dvě ještě dokončují studia.
Kaplanská práce Pavla Rumla začala
v Havlíčkově Brodě u 4. brigády rychlého
nasazení, dva roky strávil na Velitelství
společných sil v Olomouci; od roku 2006
působí v ÚVN.
Zúčastnil se tří zahraničních misí: v roce
2000 strávil sedm měsíců v Bosně, v letech
2002–2003 osm měsíců v Kuvajtu a v roce 2009
sedm měsíců v Kosovu.
Těmi zahraničními misemi ses stal v naší
církvi tak trochu slavným, je to přece jen
v ČCE poněkud neobvyklé, nemyslíš?
Na vojenských misích se už vystřídala celá řada
farářů, i z ČCE. Unikátní ale bylo, že jsem v roce
2007 strávil dva měsíce s režisérem Václavem
Marhoulem v Tunisku při natáčení filmu Tobruk.
On to pro herce zorganizoval jako jakousi misi,
takže já jsem byl asi první farář v Čechách, který
se stal kaplanem pro filmový štáb!
Ve filmu jsi tedy kaplana nehrál?
Ne. Marhoul je „záložák“ a armádou žije, herce
prohnal výcvikem ve Vyškově a při filmování
potřeboval od armády různou pomoc. A proto
požádal i o kaplana a taky o poradce pro válečné
scény. Jeli jsme tedy z armády dva. Tím se rád
chlubím, byl to úchvatný zážitek. A ty dva měsíce
stačily k tomu, abych tam, mezi cizími lidmi, jako
farář opravdu zafungoval.
Změna z faráře pracujícího ve sboru
na vojenského kaplana je obrovský kotrmelec.
Je to radikálnější, než kdybys odešel do věznice
nebo do nemocnice. Jaké bylo to rozhodování?
Je pravda, že vstup do armády kotrmelec byl. U mě
možná o to víc, že mám na vojenskou základní
službu děsné vzpomínky. Přitom jsem na vojně, velmi protekčně, díky několika křesťanům
mezi vojáky a civilními zaměstnanci pracoval
na ošetřovně. Tam jsem se dost naučil, dostal
jsem se i k odborným věcem. Po roce na mě ale
skočila vojenská kontrarozvědka, měl jsem tři
soudy. Těch posledních sedm měsíců, ten stres
s „kontrášema za zadkem“, ten to celé překryl.
Nepopsatelná hrůza.
Jestli nakonec právě tyhle zasuté úděsné zážitky
k tomu rozhodnutí dělat v armádě nepřispěly.
Asi trochu také. A jaké bylo to rozhodování? Děti
už byly celkem velké. Člověk ale dopředu neví,
nedokáže si představit, co ho čeká, možná proto
se to rozhodnutí dělá snáz. Silné vzpomínky mám
na odjezd do Kuvajtu, bylo to na začátku ledna, věděli jsme, že jdeme do války, to bylo dost hrozné.
Vybavovaly se mi Formanovy Vlasy – jak tam ti
vojáci pochodují do letadla… Ale svým způsobem
je pobyt na misi horší pro ty blízké tady doma
než pro nás.
V jakém smyslu?
Oni se bojí tak trochu pořád. Ale my se tam z těch
24 hodin máme třeba velkou část dne docela
dobře, leckde byly například tělocvičny, obchody,
kino. To tady v televizi neukazují.
A teď tady sedíš v bílých nemocničních
kalhotech… Jsi nyní, formálně vzato,
kaplan vojenský, nebo nemocniční?
Říkává se mi běžně nemocniční, a já každého
opravuji, že vojenský, protože jsem na to hrdý.
Dělám práci nemocničního kaplana, ale k armádě
mám pořád jisté povinnosti.
Jaké?
Jsem členem některých poradních orgánů, chodím na různá shromáždění. Konkrétní podoba ¥
13
mé práce v nemocnici spojená s armádou se týká
hlavně zraněných vojáků, které k nám přivezou
z misí.
Jsi kaplanem stejně pro pacienty
jako pro personál?
Jsem. Snažím se o to. Po těch pěti letech už to
funguje.
Pokud jde o práci s pacienty, jistě jde primárně
o rozmluvy a o pastoraci. Dělá se pro ně
taky něco jiného? Společné programy?
Já to nedělám, ani bych to příliš dělat nechtěl,
i když jednou měsíčně chodím k veteránům na sociální lůžka a s kytarou zpíváme. To trvá už pět let
a je to krásné. Každé pondělí je tady v kapli mše
14
svatá, tu zajišťuje farář z břevnovského kláštera.
Já si myslím, že nejlepší a nejdůležitější kus mé
práce je tváří v tvář, z očí do očí, ne žádné „masovky“ či „kultura“. A ještě k tomu nemocničnímu
kaplanství: scházíme se již víc než dva roky asi
s deseti našimi faráři, kteří jsou taky nemocniční
kaplani. Je to krásné společenství – sdílíme zkušenosti, připravujeme si liturgické formuláře k lůžku pacienta, radíme se, vzděláváme se. Máme už
i svůj fond – založil jej pro nás šlechetným darem
pan profesor Kohák.
Pro pacienty nejsi možná „jen“ kaplan.
Jsi pro ně důvěryhodná osoba, které
se mohou svěřit s lecčíms. Stěžují si ti?
Dobře víme, jak se chovají některé sestry,
o doktorech to platí ke vší hrůze taky.
Každý při příchodu do nemocnice slyší, že má
možnost mluvit s kaplanem. Šedesát až sedmdesát
procent pacientů, které navštívím, nejsou věřící.
A k těm stížnostem – důvěrné postesknutí, které
se týká chování personálu, je spíš výjimečné.
Vůbec si nedělám iluze, vím dobře, jací ti doktoři
nebo sestry často jsou. Ale musí si prostě dávat
pozor. Akreditaci teď nemáme, ale jsou standardy
kvality a personál je dost „na očích“.
A když si tedy někdo tobě opravdu stěžuje?
Když pacient souhlasí s tím, že o tom budu s tím
dotyčným mluvit, tak to potom udělám. Děje se
to výjimečně; ne proto, že bychom byli skvělí, ale
relativně to docela jde. Také jsou pacienti v nemocnici stále kratší dobu, tak se tolik těch zážitků nestihne. Ale když jsem se nedávno dozvěděl
od pacienta opravdu něco brutálního, nemluvil
jsem o tom s tím příslušným zaměstnancem, ale
nechal jsem si to na výjezdní zasedání s vrchními
sestrami a tam jsem z toho udělal „prezentaci“.
A rázem to věděli všichni, i ředitel. Byl z toho
pěkný humbuk.
Jednou měsíčně chodím k veteránům na
sociální lůžka a s kytarou zpíváme. Ale nejlepší
a nejdůležitější kus mé každodenní práce je
tváří v tvář, z očí do očí.
Cítíš tady taky od personálu nepřátelství,
nesouhlas? Postoj, že oni mají práci, léčí
nemocné, zatímco ty máš dobrou pozici, chodíš
v bílých kalhotech jako oni, a neděláš nic?
Přejít od armády do nemocnice byla velká změna.
Tam jsme přišli brzo po revoluci – do postbolševické organizace. Když mě tam někdo nenáviděl,
dal mi to jasně najevo. Když jsem přišel sem – zase
do trochu postbolševické a „V. I. P.“ nemocnice,
všichni se tu na mě usmívali. A já nevěděl, na čem
jsem. Teď už to vím, je to úplně stejné jako v armádě a jako v celé ČR – také jsou tu lidi, kteří mě
a priori nenávidí, jenže se usmívají. Poznávám
tady (kromě jiného!) svět intrik intenzivnější než
v armádě; tam je to v tomto ohledu mnohem čistší.
Asi čistší i než v církvi.
Trpíš tím?
Vůbec. Je to normální, jak jsem říkal – jako v celé
naší zemi. Teď se chystám na jeden psychologic-
ko-psychiatrický kongres a hodlám tam říct (už
si to můžu dovolit), jak rasistická a diskriminační
naše společnost je a že například křesťané jsou tu
diskriminováni permanentně. Uráženi pro svou
víru. Když ráno přijdu do práce, nezačnu přece
hned na chodbě na někoho vykřikovat, že on
půjde za chviličku pod drn (však to je jeho víra),
zatímco já budu v nebi. Ale oni to dělají stále!
Vtípky, kecy, pomluvy… mně to nevadí, netrpím,
vždycky jsem měl všude dobré přátele, mám kam
jít na kafe. Ale uvědomuji si, že mě to celý život
provází a má to každý farář a každý křesťan. Ať
jdou do hajzlu; já je nechávám žít, ať mě nechají
taky. Je to český rys, v tom jsme ubožáci.
Jak vypadá praktická stránka? Jak ti jde dojíždění?
Dobře. Jezdím vlakem, mám hodiny času na čtení – přidaný čas! Do armády jsem šel jako vášnivý
řidič – jsem z toho vyléčen. A protože tady pracuji ve dvanáctihodinových směnách, odjíždím
z Olomouce až v pondělí ráno a v pátek bývám
brzy odpoledne zase doma. Při těch „dvanáctkách“ nemusím z nemocnice chvátat, někdy
je ten podvečerní a večerní čas na rozhovory
s pacienty vůbec nejlepší. Nemocní lidé opravdu
potřebují o své situaci mluvit; je toho přece tolik
intimního a osobního, co člověka bolí. A když se
k tomu celému stonání ještě někdy přidá dech
smrti či umírání – vždyť je to něco úplně nového,
co najednou do života vstupuje. Jak dobré je nebýt
na ni sám, na tu „zubatou“…
A jaký je o tebe ve skutečnosti zájem?
Kolik tak lidí za den navštívíš?
Asi šest set lidí ročně. Kolik jich je za den, to se nedá
moc přesně říct, málokdy se mi ale stane, že odjíždím domů a nikomu nedlužím návštěvu – často kvůli
dalším povinnostem. Musím mluvit s personálem,
jezdím často někam přednášet – a to dělám rád, jsem
si jist, že naši profesi je třeba připomínat! Jinak by nás
bolševici spolkli!
Baví tě to, viď?
Baví. Je to zajímavé. Já už jsem měl dvakrát našlápnuto do civilu, původně jsem tady v ÚVN podepsal
jen dva roky, a je z toho pět. Teď jsem už na odchod
začal pomýšlet vážně, ale nakonec tu budu ještě
další dva roky, hlavní kaplan i vedení nemocnice
mě znovu požádali o prodloužení. Dobře se to poslouchá, když je o vaši práci zájem. Vlastně jsem
tady rád. Jana Plíšková
15
KONEC ŽIVOTA
Modlí se evangelíci za mrtvé?
J
eden z klasických zjednodušujících mýtů praví,
že evangelíci se za mrtvé nemodlí. Řada evangelických pohřbů, zejména významných osobností, pak působí podobně skličujícím dojmem
jako tryzny za komunistické pohlaváry. Protože
přece při pohřbu děkujeme za život zesnulého,
vše v pohledu na něj musí být bez vrásky a vady,
vyzdvihují se jeho zásluhy a význam. Ale je toto
ještě křesťanské, potažmo evangelické rozloučení s mrtvým? Cožpak si každý člověk nenese
z tohoto světa také své viny? Cožpak neodchází
ze vztahů často porušených a neusmířených?
svého zápasu proti záslužnictví a magickým
představám spojeným se slavením Kristova stolu.
Vadila jí myšlenka, že svými modlitbami či činy
můžeme ovlivňovat posmrtný úděl zemřelých.
Smrtí je přece lidský příběh uzavřen – a ostatní
už je věc Božího soudu.
Učení o ospravedlnění je jistě třeba držet. Jenže
otázka modliteb za mrtvé spadá jinam. V rámci
Kréda spíše do článku o „svatých obcování“ – jako
vyjádření křesťanského vyznání, že jsme ve víře
spojeni i přes hranice času a smrti. Smrt neruší
naši vzájemnou lásku – vždyť přece Kristova láska smrt přemohla. Smyslem modlitby za mrtvé
není ovlivňovat záhrobní osud zemřelých (ostatně
jako smyslem žádné modlitby není Pánu Bohu určovat, co má dělat), ale naplnit naše společenství
v životě i ve smrti před Boží tváří.
Ani Martin Luther se neodvážil modlitbu
za mrtvé zcela zakázat a vyhradil jí prostor v soukromí. Tato jeho rozkolísanost – pochopitelná
vzhledem k situaci církve v jeho době – vytvořila
v evangelické církvi vakuum, které pak snadno
mohou zaplnit různé cizí formy jako spiritismus
či okultismus.
Spojeni v životě i ve smrti
Cožpak kromě děkování a zvěstování naděje
vzkříšení nepřísluší naší víře také prosit o smilování a svěřovat Božímu milosrdenství – nejen
pozůstalé, ale i zemřelé?
Jistě, je možné namítnout, že modliteb není
třeba. Bůh přece zná ty, kdo jsou jeho. Jenže tato
námitka by pak musela platit o modlitbě vůbec.
Hospodin přece ví, co potřebujeme. A přesto ho
o to prosíme. Naše modlitba není snahou Pána
Boha „přemluvit“, ale dovolat se jeho zaslíbení.
Jak uzavírá své úvahy na toto téma profesor Jan
Heller: „Otázka nezní, zda modlitby za mrtvé,
nýbrž jaké.“
Moderní evangelické či ekumenické dokumenty proto
modlitbě za zemřelé opět přiznávají její důstojné místo
především v liturgii církve. Například německý Evangelický katechismus pro dospělé dosvědčuje: „Společenství věřících, církev, není zrušeno smrtí. Jako v životě,
tak i ve smrti je křesťan odkázán na společenství.
V modlitbě se obec přimlouvá u Boha za zesnulého,
vyprošuje mu odpuštění viny, přijetí u Boha a věčný
život.“
Jako pokřtění nevstupujeme do smrti jako do temného neznáma. „Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli,
věříme, že spolu s ním budeme také žít“ (Ř 6,8), vyznává apoštol Pavel svou křestní víru. Smrt můžeme
chápat jako dovršení našeho křtu. A křestním poutem
jsme také – i v modlitbě – spojeni navzájem i s tím,
který „zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí,
žili spolu s ním“. (1 Tes 5,10)
Zápas reformace
Reformace – alespoň ta luterská – se proti modlitbám za mrtvé postavila především z důvodu
16
Karel Šimr
OTÁZKA NA TĚLO
Máte představu, jak by měl vypadat váš pohřeb?
Pavla Queisnerová, pastorační pracovnice
Jako pastorační pracovnice jsem letos v lednu
zařizovala pohřeb bezdětným manželům, kteří neměli žádné příbuzné. Zemřeli tři týdny
po sobě. Ačkoliv mi není ještě čtyřicet let, uvědomila jsem si, že je dobré si ve věcech kolem
pohřbu i majetkových záležitostí udělat jasno.
A to až pod dojmem těchto zkušeností, přestože
nám farář kolikrát do roka opakuje, abychom
si udělali v posledních věcech pořádek, dokud
jsme při smyslech. Mimochodem, pozůstalí toto
vše jistě ocení.
aby všem v něm mohl manžel se synem poslat
moje parte. Bylo by dobré poslat parte poštou,
ale na spoluúčastníky různých kurzů mám
zkrátka jen adresy e-mailové. Rozloučení bude
asi v našem kostele v Pardubicích, kde žijeme.
Budu ležet na márách, které jsem chystala už
tolikrát. Starost s tím, co si vezmu na sebe,
nebudu tentokrát řešit já, ale manžel nebo syn.
Mám vybranou zatím jednu píseň, která stejně
jako konfirmační verš není moc pohřební, ale
to mi nevadí, mně se líbí. Moji pozůstalí by
neměli zapomenout na finanční dar sboru jako
poděkování za můj život. Doufám, že se nebudu
za svůj život stydět, že můj život bude naplněn,
že neodejdu nesmířená. Pak se půjde na faru, kde
bude přichystáno pohoštění, bude se povídat,
aby se rozptýlila bolest z prázdnoty, bude se
vzpomínat, co jsme zažili a co už nebude. A samo
pohřební shromáždění? Je mi trochu líto, že tam
nebudu – ale kdo vlastně ví, jak to je!? A možná
tam bude smutno, ale jednou se shledáme v radosti. Pohřební rozloučení jsou přece plna naděje
na další shledání.
Jan Kříbek, grafik
Pokud to nebude zaživa, tak mi na formě moc
nezáleží.
Pavla Bělíková, učitelka
Určitě bych chtěla mít rozloučení v kostele. Přála
bych si, aby přišlo co nejvíc kamarádů. Rozhodně bych nechtěla, aby moje rodina uspořádala
rozloučení jen v rodinném kruhu. Když zemřel
můj kolega z práce, můj kamarád, taky mi vadilo, že jsem se s ním nemohla rozloučit, protože
rodina ,,vyloučila“ z pohřbu ostatní. To ostatní
je mi jedno.
Takže – na parte budu mít konfirmační verš,
a ačkoliv mám ráda květiny, asi bude se zmínkou, že místo květinových darů mají účastníci
pamatovat na potřeby sboru. Snažím se od té
doby udržovat adresář v počítači v pořádku,
Jana Trusinová, sociální pracovnice
Nemám žádnou představu o svém pohřbu, ale
určitě by se mi líbilo, kdyby mi tam hrál Kalandra Špitál u svatýho Jamese. Jinak platí – mrtvý
prd ví.DaZ
17
NÁSTĚNKA
SYNODNÍ RADA
Na zasedáních dne 20. 9. a 4. 10.
projednala synodní rada celkem
80 titulů. Z nich vybíráme:
Sbory a pracovníci
Synodní rada potvrdila volbu Alexandry Hauserové
za druhou farářku sboru Brno II, Stanislava Mikulíka za jáhna ve Vsetíně – Horním sboru, Ewy Mileny
Jelinek za druhou farářku v Ostravě a Pavla Kaluse
za faráře v Praze 3 – Žižkově na plný úvazek a Dalibora Antalíka za faráře v Bukovce na úvazek 70 %. Bere
na vědomí snížení úvazku Markéty Slámové, farářky
v Novém Městě na Moravě, na 50 % do konce roku
2011 a následné zvýšení na 80 % a zvýšení úvazku
daňkovické farářky Debory Rumlové na 100 %. Rovněž bere na vědomí snížení úvazku farářky v PrazeNuslích Ireny Škeříkové z 50 na 30 % ze zdravotních
důvodů.
Dan Petříček, kazatel v Kyjově, podal rezignaci na místo faráře. SR jej pověřuje duchovenskou službou
v Armádě ČR na dobu čtyř let. SR vzala na vědomí
rezignaci Jana Kupky na členství v poradním odboru
křesťanské služby.
Správa církve
Na vědomí vzala SR zprávy ze zasedání seniorátních
výborů Horáckého, Brněnského, Pražského, Poličského, Chrudimského, Poděbradského a Libereckého
seniorátu.
Jeronymova jednota
V rámci podpory grantového financování souhlasí
SR s poskytnutím půjčky na financování projektu
v Litoměřicích ve výši 300 000 korun.
Na výměnu oken ve středisku Sola fide v Janských
Lázních bude třeba 279 026 korun. SR souhlasí s podáním žádosti Jeronymově jednotě o poskytnutí
půjčky v této výši se splatností tři roky.
18
Mládež a výchova
Pracovní skupina pro koncepci časopisu Bratrstvo
předložila výsledky své práce. Po seznámení se závěrečnou zprávou a rozhovorem se členy pracovní
skupiny souhlasí synodní rada s dalším vydáváním
časopisu Bratrstvo a počítá s úvazkem šéfredaktora.
Předpokládá dále těsnější spolupráci s ostatními
tištěnými a webovými médii ČCE.
Synodní rada vzala na vědomí vyhodnocení a vyúčtování letního kempu pro mládež Pod jednou
střechou. Ze zprávy vyplývá, že se kempu zúčastnilo
44 mládežníků a 14 vedoucích a pomocníků. Ohlas
všech zúčastněných byl velice kladný, a proto by
oddělení mládeže kemp příští rok rádo zopakovalo.
Ekumena
Pavel Stolař podal zprávu o synodu Valdenské církve
v Torre Pellice. Ten se kromě jiného věnoval problematice soužití se spolubratry z jiného kulturního
prostředí – valdenská církev přijímá do svých sborů
mnoho uprchlíků z Afriky, v některých sborech je
již většina členů afrického původu. Valdenská církev nedostává a nikdy nedostávala od státu žádné
příspěvky, má to ve svých zásadách. Vede velmi podrobnou statistiku, z níž bude možno vyvodit doporučující poznatky i pro naši cestu samofinancování.
Synodní rada vzala na vědomí zprávu Moniky Žárské
z církevního dne Lužických Srbů v Schleife (Slepo)
a zprávu Joela Rumla z mezinárodního setkání komunity Sant Egidio v Mnichově. Dále zprávu Jana
Roskovce o průběhu konzultací z druhého zasedání
redakční skupiny připravující dokument Písmo – vyznání – církev pro Společenství evangelických církví
v Evropě (GEKE) ve Štrasburku a zprávu Petera Moréeho z konzultací GEKE o vzdělávání v Tutzingu.
Evangelická akademie
Synodní rada vyhlašuje výběrové řízení na místo
spirituála EA Náchod – kazatele povšechného sboru.
DaZ
SBÍRKA
MIMOŘÁDNÝ SYNOD
1. mimořádné zasedání 33. synodu, dne
25. listopadu 2011, 16.30 Praha-Nusle
bude jednat především o majetkovém narovnání mezi
církvemi a státem a o budoucím financování církví.
Zasedání bylo svoláno nejprve na 4. listopadu 2011.
Ze strany právních poradců však došlo k zpochybnění způsobu svolání synodu. Podle Řádu o správě
církve svolává zasedání synodu synodní rada na návrh
předsednictva synodu nejméně 30 kalendářních dnů
před jeho zahájením dopisem zaslaným všem členům
synodu. Pokud by se však synod konal 4. listopadu, uplynulo by od zaslání dopisu, 6. října, po zasedání synodu,
29 kalendářních dní.
Proto se v neděli 16. října večer v Brně sešla synodní rada s předsednictvem synodu a společně jednali
o vzniklé situaci. Dohodli se, že zruší svolání 4. 11.,
a synod svolají 25. 11. 2011.
Rozhodli se tak proto, že věcné a soustředěné jednání a předání aktuálních informací o majetkovém
narovnání státu s církvemi a financování církví je pro
synodní radu a předsednictvo synodu víc než obhajoba
postupu svolání. Diskuse o správnosti svolání synodu
by mohla celé jednání zdržovat.
Běleč bez bariér – ukončení sbírky
V období od února do září 2011 se uskutečnila veřejná sbírka Běleč bez bariér pořádaná Českobratrskou
církví evangelickou. Celkově se vybralo: 73 776 Kč.
Všem, kteří na účel sbírky přispěli, děkujeme.
Výtěžek ze sbírky je určen k vybudování bezbariérového nájezdu v Táboře JAK v Bělči nad Orlicí, kde se
každoročně konají pobyty pro osoby s postižením.
Středisko je celoročně využíváno pro pobyty
všech věkových kategorií a navštěvuje je široká
veřejnost. Vybudování bezbariérového nájezdu
usnadní pobyt většímu počtu lidí s postižením či
sníženou pohyblivostí.
EB
Daniel Ženatý
JUBILANTI
V měsíci listopadu slaví kulaté nebo půlkulaté narozeniny (od padesáti let výše) tito současní a bývalí
pracovníci v církvi:
Jiří Řehák 80
Lydie Roskovcová 75
Z DOMOVA
Stoletých přibývá
V České republice je stále více lidí, kteří se dožijí sta
let. Na konci září jich v Česku bylo 625, což je o 160 víc
než před pěti lety. Muži přitom tvoří ani ne pětinu.
Demografové odhadují, že v polovině 21. století by
u nás mohlo žít bezmála 13 tisíc stoletých a starších
osob.
Respekt/DaZ
19
CÍRKEV ŽIJE
Vyslání nových kazatelů do služby v církvi
Brno, Červený kostel
2. října 2011
MISIJNÍ INSPIRACE
Misijní aspekty bohoslužeb
P
řinejmenším ve městech platí, že jsou-li naše
sbory živé a misijně otevřené, dosti často se
na bohoslužbách objeví účastník, který není členem naší ani jiné církve. V největších a nejživějších velkoměstských sborech to může být někdy
až deset nebo dvacet náhodných hostů najednou,
v menších sborech spíše jednotlivci a ne úplně
pravidelně.
Ačkoli jsou bohoslužby především slavností
již dříve uvěřivších, měly bychom na případné
návštěvníky z mimocírkevního prostředí brát
zřetelný ohled. V první řadě proto, že jsou našimi
milými hosty a jako k takovým se k nim chceme
chovat. Pak rovněž proto, že jsou v řadě ohledů
znevýhodněni – přicházejí do prostředí, které je
pro ně nové a cizí, neznají ostatní účastníky bohoslužeb, neorientují se v jejich liturgii... Přitom již
sama skutečnost, že odvážně vyrazili do neznámého „terénu“, obvykle signalizuje podstatnou míru
zájmu o křesťanskou víru či o konkrétní sborové
společenství. A ještě něco: většinu z toho, čím
vyjdeme při přípravě a průběhu bohoslužeb vstříc
případným hostům zvenčí, ocení kladně i pravidelní účastníci bohoslužeb.
Co dopřejeme našim novým hostům?
Ještě než zazní první slovo bohoslužeb, náš sbor
již svým hostům káže. Noví lidé jsou zvláště
citliví na to, čemu bychom mohli říkat „atmosféra“. Lze ji vnímat jako otevřenou a přátelskou?
Z jednoho z našich sborů jsem před nedávnem
zaslechl hrůzostrašnou historku o tom, jak byl
host vykázán z místa, na které se posadil. Zdůvodnění bylo velmi „hluboké“: „Tady sedávám
vždycky já!“ Panuje v našem sboru atmosféra
otevřenosti a přátelství vůči okolnímu světu,
a tedy i vůči novým účastníkům bohoslužeb?
Velmi pozitivně a přirozeně obvykle působí
Obout si na chvíli boty návštěvníka
V následujících odstavcích tohoto článku i v jeho
pokračování (v příštím čísle Českého bratra) se
proto pokusím nabídnout hrst nápadů těm, kdo při
přípravě a průběhu bohoslužeb chtějí vzít vážně
i možnost, že se na nich objeví někdo nový. Vyzývám při tom laskavého čtenáře, aby si je přebral
nebo upravil podle poměrů ve vlastním sboru.
Začít můžeme například tím, že si projdeme
s očima dokořán okolím i prostorami našeho
sboru celou „trasu“, kterou k nám případný nový
návštěvník dorazí. Obrazně řečeno si při tom
vlastně obujeme jeho boty. Při tom se můžeme
pokusit podívat na naše budovy zvenčí i zevnitř
jeho očima. Po několika týdnech života ve sboru
nás totiž jako pravidelné návštěvníky zasahuje tzv.
provozní slepota. Díky ní přestaneme vnímat vady
na kráse, které jsou novým hostům zřejmé na první
pohled: dlouho neaktualizovaná nástěnka, nedostatky v osvětlení či větrání, odřené dveře, špína
na malbě, neuklizené toalety…
střízlivý, ale milý osobní pozdrav při příchodu
na bohoslužby, ať už u dveří vítá duchovní, člen
staršovstva nebo jiná pověřená osoba.
I když je naše liturgie oproti jiným relativně
prostá, na hosta zvenčí bude přesto zřejmě působit nově a nesrozumitelně. Výraznou pomocí se
mu může stát malý program bohoslužeb, který
obdrží při vstupu do kostela. Kromě základního
postupu bohoslužeb může být využit pro sdělení
důležitých informací o sboru a jeho životě. Může
být připravován každý týden zvlášť pro všechny účastníky bohoslužeb. V takovém případě
může kromě programu bohoslužeb obsahovat
například i klíčové biblické texty. Nebo může být
vytisknut v obecnější podobě jako jakási sborová
vizitka se základními údaji o sboru a jako takový
¥
nabízen především nečlenům sboru.
21
Oslovit, nebo neoslovit nové návštěvníky?
Častou otázkou při hledání vhodného přístupu
k hostům bohoslužeb je tato: Oslovit je přímo,
nebo neoslovit? Mně samotnému se nejvíce
osvědčila střední cesta. Jistě nepovažuji za vhodné hned – třeba i ve skupince – nové hosty „vyslýchat“, nebo jim dokonce hned nabízet přihlášku
ke členství ve sboru. Na druhé straně považuji
za nemoudrý i druhý extrém – bez jediného slova
(kromě obligátního dobrý den a nashledanou) je
nechat přijít a zase odejít. Otevřená otázka typu:
„Jste dnes u nás na návštěvě poprvé?“ vyjádří
zřetelný zájem a zároveň nechá stanovení míry
otevřenosti případného následujícího rozhovoru
na svobodě odpovídajícího. Najít vhodný způsob
a obsah oslovení nových návštěvníků bohoslužeb
by mělo být předně úkolem pro domluvu a uplatnění přirozené sociální inteligence pravidelných
účastníků bohoslužeb, především kazatele nebo
kazatelky a členů staršovstva. Roman Mazur
Z rebelky křesťankou
V
yrůstala jsem v komunistické rodině s heslem:
„Klidně podváděj, ale hlavně ať tě nikdo nechytí
a nemusíme to řešit.“ Když jsme například jednou
projížděli v dešti kolem faráře z vedlejší vesnice,
táta projel kaluží tak, aby na něj dopadlo co nejvíce
vody, a pokládal to za velkou legraci. Vlastně my
všichni, celá rodina. Když sestra jednou přijela
na víkend domů s tím, že se stane katoličkou, rodiče do ní mluvili celý víkend, až ji dohnali k pláči
a přesvědčili, že víra a křesťanství jsou jen pro lidi,
kteří nemají rozum a potřebují se na něco upnout.
Sama jsem se vždy pokládala za inteligentního
člověka, který se přece nebude snižovat k tomu,
že by se přimknul k nějaké skupině slabochů, kteří
potřebují v něco věřit a kteří v neděli ráno nemají
co na práci, a tak jdou do kostela.
překvapivě podobné názory, postoje a hodnoty. Pochopila jsem, že oni je měli vštípené už
od mládí, z evangelických rodin. To vzbudilo
Vnitřní samota
K mému životnímu stylu patřilo i to, že sex jsem
od čtrnácti let brala jako běžnou záležitost. Lidem,
kteří čekají na toho pravého, aby s ním splynuli až
v den svatby, jsem se jen vysmívala. Mimochodem:
i s touto „dokonalou“ filozofií a znalostí vztahů jsem
až dodnes nenašla člověka, s kterým bych strávila zbytek života. Kamarádů a známých jsem vždy
měla moc, ale někoho bližšího, skutečného přítele,
snad nikdy. V osmnácti letech jsem se odstěhovala
od rodičů a začala pracovat a studovat v Praze. Rodiče se tehdy ani nepřišli rozloučit. Připadala jsem
si vždy tak trochu sama.
Pražský obrat
Až v Praze jsem poznala skupinu slovenských
křesťanů. Velmi brzy jsem zjistila, že máme
22
ilustrační foto: Jitka Ládrová
můj zájem o křesťanství. Měla jsem obrovskou
touhu dozvědět se víc. Říkala jsem si, že kdybych
tak vyrůstala já, měla bych vše jednodušší. Pak
jsem natrefila na úžasného evangelického faráře. Mou počáteční nedůvěru pomohlo překonat
to, že vypadal naprosto normálně, což jsem u faráře nečekala. Zjistila jsem, že dokáže člověka
povzbudit a zaujmout. A když se za mne poprvé
pomodlil, neuvěřitelně mě to dojalo. Skoro cizí
člověk se za mě přimlouvá hned u toho „nejvyššího“.
Po několika setkáních předkřestní přípravy,
bohoslužbách a přečtených knížkách, došlo
jednoho dne na otázku, zda se nechám pokřtít.
Váhala jsem. Může se někdo jako já přimknout
k Bohu? Já, která jsem se těmto věcem vysmívala? Já, která žila tak bujarý život? Nejsem na to
stará? Jsem dost dobrá, abych vůbec mluvila
k Bohu? Ale pochopila jsem, že Bůh mě přijímá
bez výhrad a bez otázek. Věděla jsem, že tímto
krokem se ještě víc vzdálím od své rodiny. Ale
víra byla silnější.
Bůh ví, jak na rebela
Proč jsem nemohla poznat křesťanství a víru, když
jsem byla mladší? Proč jsem si musela projít tím vším?
Myslím, že Bůh ví, jaká jsem, a udělal to chytře. Věděl,
že jsem taková vzpurná osoba, která by – i kdyby vy-
růstala v křesťanské rodině – stejně vzdorovala a nevěřila. Asi jsem k tomu všemu musela dojít oklikou,
abych si toho vážila a vytrvala. Sama jsem musela
přijít na to, že vztahy budované hlavně na sexu
nemají význam. Sama jsem musela přijít na to,
že na bohoslužby se člověk nechodí nudit, ale
přiblížit se k Bohu. Když usednu do lavice, cítím
takovou úlevu, že jsem doma, mezi lidmi, kteří
jsou také „jiní“. Sama jsem musela přijít na to, že
člověk musí být často silný a inteligentní, aby
věřil. Hodně z věřících si přece prošlo nějakým
špatným zážitkem, aby se dostali až na dno
a zamysleli se nad podstatou života. Sama jsem
musela přijít na to, že je jedno, jestli jsem evangelička, katolička či pravoslavná. Nezáleží tolik
na formě, jak v Boha věříme, ale že věříme.
Přesto občas zapochybuji. A také stále chybuji. Jsem jen člověk. Důvody, proč věřit, však přece
vždy znova naleznu. A hlavně už nejsem sama!
Radka (28)
KŘESŤANSKÁ SLUŽBA
Na rozcestí?
Otazníky poradního odboru křesťanské služby
„P
éče o potřebné, nemocné a slabé jako výraz
křesťanské lásky k bližnímu patří neodmyslitelně k životu i práci Českobratrské církve evangelické (ČCE). Tato křesťanská služba, pro niž máme
v Novém zákoně řecký pojem diakonia, je společně
se zvěstováním Božího slova a vysluhováním svátostí základním posláním a úkolem církve a každého jejího sboru. Církev vede své členy k tomu, aby se
podle svých obdarování a možností na této službě
podíleli.“ (Řád diakonické práce, 2007)
V jednom z dalších bodů se uvádí: „Synodní rada
zřizuje poradní odbor křesťanské služby.“ To určitě
není v historii církve nic nového. Poradní odbory
pro práci křesťanské služby zde byly již dávno.
Jenže po roce 1989 se situace v oblasti křesťanské
služby hodně změnila. Najednou mohla církev
vykonávat svou službu veřejně a profesionálně.
Vznikla Diakonie ČCE, do jejíž práce se zapojilo
mnoho těch, kteří byli dříve aktivní právě na půdě
sboru. Starý odbor ukončil svou práci a nastoupili
noví lidé. Nastalo hledání nové cesty, nové náplně
práce křesťanské služby ve sborech. Obavy a počáteční napětí mezi církevními pracovníky a Diakonií
se nenaplnily. Všichni měli příležitost sloužit tam,
kde bylo potřeba. Naopak, nabídla se další možnost
ve vzájemné spolupráci a doplňování se.
Poradní odbor křesťanské služby se skládá z lidí,
kteří by chtěli obě oblasti propojit, vidí potřebu podpořit sbory v jejich službě bližním. Je to v souladu
s církevním řádem: „Poradní odbory křesťanské
služby pečují o provádění křesťanské služby mezi
potřebnými a dbají o odbornou přípravu bratří
a sester, kteří se na této službě podílejí. Odborná
příprava je zaměřena na oblast teologickou i sociálně zdravotní.“ Ale někde se stala chyba. Nějak to
přestalo fungovat. Členové odboru se stále snaží
připravovat kurzy se zajímavými řečníky i tématy
použitelnými v praxi. Dokonce sezvou zástupce ¥
23
foto: Pavel Capoušek
pracovníků v křesťanské službě ze všech seniorátů, aby zmapovali práci v jednotlivých sborech
i potřeby těch, kdo slouží. Ještě chvíli se vše daří.
A pak náhle konec. Na kurzy se hlásí několik jedinců, k udržení těchto aktivit nejsou fondy. Následují
schůzky plné hledání. Je to tak, že se křesťanská
služba ve většině sborů koná (podle výsledku posledního dotazníku, vyplněného mnoha sbory).
Někde se koná nahodile, jinde se lidé scházejí
ke společným schůzkám, na nichž návštěvy i ostatní činnosti služby koordinují a promýšlejí. Otázka
na to, co čekají sbory od práce odboru křesťanské
služby, však zůstává nezodpovězena. Co na to církevní řád?
„Odbornou pomoc farním sborům zajišťují především seniorátní a celocírkevní poradní odbory
křesťanské služby. Tyto odbory organizují různá
setkání, kurzy, vzdělávání, vydávání pomůcek
apod.“
Jak z toho ven? Je práce odboru opravdu zbytečná? Chtěli jsme propojit práci Diakonie a křesťanské služby, vzájemně se o možnostech i potřebách
informovat na bázi celocírkevní i v rovině místních sborů a středisek, chtěli jsme, aby vzájemná
setkání inspirovala a povzbuzovala ty, kteří se
obětavě starají. Synodní rada kromě odboru
křesťanské služby zřídila nově odbor pro práci
s lidmi s postižením. Náplň jistě hodně související s křesťanskou službou. Nebylo by dobré oba
odbory spojit a vytvořit v jejich rámci skupinky
pro práci v jednotlivých aktuálních oblastech?
Podle statutu má odbor také řešit a plnit úkoly
zadané synodní radou. Jaké je zadání?
Služba bližním je třetím z důležitých pilířů života a práce církve – nejen ČCE. Častá námitka je,
že v sociální oblasti dnes pracuje řada odborníků
a že tuto službu lze v celém rozsahu dělat pouze
profesionálně. Jistě je to pravda. Vlastně, je to jen
její část. S přibývajícím tlakem, hlavně ekonomickým, na práci profesních charitativních organizací
se znovu otvírá prostor pro práci dobrovolnickou.
Pro práci křesťanské služby uprostřed našich sborů a třeba je i přesahující. Pro práci, která vychází
z poznání veliké Lásky, nám darované, z potřeby
dávat ji dál. Nápadů co dělat by se jistě našlo dost.
Obracím se na vás, čtenáře Českého bratra, jakožto
zástupce různých sborů, generací a lidí různě zkušených. Prosím, poraďte! Využijte možnosti přispět
k tomuto tématu, kterému časopis chce věnovat
určitý prostor.
Dobromila Krupová
(autorka je členkou poradního odboru křesťanské služby
a bývalou ředitelkou střediska Diakonie ČCE – domácí péče
ve Valašském Meziříčí)
KONZERVATOŘ EVANGELICKÉ AKADEMIE
Třetí rok v Olomouci a první rok se spirituálem
K
onzervatoř Evangelické akademie v Olomouci (KEA) je tady už od roku 1991, kdy v Kroměříži 1. září 1991 začala výuka. KEA vznikla
z iniciativy hymnologického odboru naší církve,
a to především díky aktivitě manželů Horkých.
Zřizovatelem KEA je tedy Českobratrská církev
evangelická.
24
Škola sama je ekumenicky otevřená církevní
konzervatoř, která přijímá studenty bez ohledu
na jejich náboženské vyznání či církevní příslušnost. Nicméně jak u svých studentů, tak u svých
pedagogů očekává, že jsou jim křesťanské postoje blízké. A to je podmíněno nejen tím, že
se jedná o konzervatoř církevní, ale především
do Olomouce, do nádherné barokní budovy
bývalé kanovnické rezidence. Zlepšení není
ale jen v nových, hudbě přiměřenějších prostorách, ale také v prostředí univerzitního města.
V Olomouci mají studenti i absolventi mnohem
větší možnost uplatnění. I prostor pro kulturní
spolupráci s dalšími subjekty je tady mnohem
větší než v Kroměříži.
KEA v Olomouci spolupracuje s povšechným
sborem ČCE i místním sborem farním – společně
pořádají cyklus tzv. Dobrých večerů s hudbou,
které nabízejí komponovaný program hudby
(studenti KEA) a biblicky orientovaného slova.
KEA spolupracuje také s mnoha subjekty v Olomouci a sama organizuje i některé hudební akce
(např. pěveckou soutěž aj.). Stala se tak součástí
kulturního prostředí v Olomouci a snad i v ČCE
(nejen účastí na sjezdu mládeže či koncerty
ve školách EA).
Na škole od 1. července pracuje spirituál –
školní farář – naší církve. Konají se pravidelné
pobožnosti a slavnostní bohoslužby k různým
příležitostem. Členem pedagogického sboru je
i katolický kněz – premonstrát. Na KEA tak ¥
zaměřením školy. KEA se ve výuce zaměřuje
na církevní hudbu – starou i novou, chce tak
vědomě navazovat na tradici církevní hudby
u nás. Proto mají např. studenti v každém ze šesti
ročníků předmět církevní hudba a zpěv a také
předmět základy křesťanské nauky. Studium je
možné ukončit maturitou po čtvrtém ročníku
nebo absolutoriem po ročníku šestém.
Další zvláštností naší školy je, že společně,
po třídách, se koná výuka pouze tzv. hromadných předmětů – čeština, angličtina apod. Jinak
se odborná výuka koná formou individuálních
hodin (tzv. hlavního oboru), kdy se v hodině
potkává pouze žák a jeho učitel. Proto je taky
na KEA mnohem víc pedagogů než na školách
jiných. Někteří přijíždějí jen za několika málo
„svými“ studenty.
Na KEA se jako hlavní obor vyučuje hra
na smyčcové, dechové a klávesové nástroje,
kytaru, bicí, zpěv a zobcovou flétnu. Nově se
otevírá obor cembalo a dálkové studium pro
všechny hudební obory a také pro obor skladba.
Pro současnost KEA je důležitý mezník 1. září
2008, kdy se škola přestěhovala z Kroměříže
25
panuje otevřená ekumenická atmosféra, která
spolu se snahou vedení školy a menším počtem
(asi stovky) studentů vytváří rodinné a přátelské
ovzduší církevní školy. O této atmosféře svědčí
mimo jiné to, že se momentálně dva studenti
připravují ke křtu.
Kdo uvažujete o studiu hudby, připomínáme,
že uzávěrka přihlášek ke studiu na naší škole je
již 30. 11. 2011. Ti z vás, kdo se o KEA prostě jen
zajímáte, jste srdečně zváni na oslavu 20. výročí
trvání školy, která se bude konat 22. 11. 2011.
Další informace najdete buď na našem webu,
anebo se s dotazem ozvěte spirituálovi školy či
vedení – adresy najdete na: www.ckonz.cz
S
ynodní rada přijala v červnu tohoto roku
(ve spolupráci s vedením KEA) střednědobou strategii pro KEA Olomouc. Vyhodnocení
proběhne v červnu až září 2013. Ze strategie:
spolupráce s povšechným sborem ČCE a jeho
částmi: koncerty ve školách EA, účast na Sjezdu nejen evangelické mládeže apod; realizují
společně spirituál a vedení školy. Prezentace
školy navenek v církevní veřejnosti, např. články
v Bratrstvu, Českém bratru apod; realizují společně spirituál a vedení školy. Prezentace ČCE
ve škole – mezi studenty a pedagogy. Realizuje
spirituál za podpory vedení školy.
Martin Čech,
Jiří Klimeš, spirituál KEA Olomouc
ředitel ústředí Evangelické akademie
MEDAILE VDĚČNOSTI
Sestře Anně Havlíkové
S
polečenství děčínského sboru prožívalo poslední zářijovou neděli pěkné chvíle. Naším hostem
byla sestra synodní kurátorka Lia Valková, která
přijela s radostným úkolem: z pověření synodní
rady předat sestře Anně Havlíkové k jejím 70. narozeninám medaili vděčnosti Českobratrské církve
evangelické.
Anička Havlíková (foto v pravo) vyrostla v děčínském sboru ČCE, který její rodiče hned po válce
pomáhali budovat. Začala se brzy učit na klavír;
do základů varhanní hry ji zasvěcoval farář Renatus
Schiller, sám nadšený muzikant a varhaník. Celá
léta nás Anička doprovází, ať již na varhany v kostele na Teplické ulici či na malé vzácné varhany
v zimní modlitebně. Nemá vlastně vystřídání – o to
víc si jí vážíme, pro její věrnost a odpovědnost. Je
dlouholetou členkou staršovstva a obětavě pomáhá všude, kde je jí zapotřebí. Uklízí, nosí květiny
na stůl Páně, peče cukroví a nezalekne se ani natírání podlahy, když je třeba. K naší malé sborové
rodině neodmyslitelně patří. Máme ji moc rádi,
stejně jako její široká rodina. V poslední době je její
velikou radostí malý vnouček, nedávno pokřtěný
v našem kostele.
Velmi si vážíme možnosti vyjádřit zvláštním
oceněním naší církve – medailí vděčnosti – plnost života a věrnou službu děčínskému sboru
naší sestře Anně Havlíkové. Za vše jí děkujeme
a přejeme, ať ji Pán Bůh nadále doprovází a věrně
ochraňuje, ať jeho blízkost je jí pevnou oporou.
26
Mahulena Čejková
ORDINACE 2011
Noví kazatelé a kazatelky pověřeni ke službě v církvi
Č
ervený kostel v Brně se první říjnovou neděli
zcela zaplnil. Při ordinačních bohoslužbách byli
pověřeni ke kazatelské službě tito faráři, farářky,
jáhnové a jáhenky (na fotografii zleva): Jan Zámečník, Alexandra Hauserová, Stanislav Mikulík, Dalibor Antalík, Ewa Jelinek, Radek Hanák, Kateřina
Rybáriková, Zdeněk Píštěk a Jakub Hála.
Bohoslužbu vedli a na kázání na blahoslavenství
(Mt 5, 1–12) se podíleli slovem všichni nově ordi-
novaní. Do rukou synodního seniora Joela Rumla
a synodní kurátorky Lii Valkové složili předepsaný
ordinační slib. Požehnání k vyslání do služby obdrželi noví kazatelé od svých ordinovaných kolegů,
mentorů, učitelů z fakulty i vedoucích vikariátu,
kterých se sjelo na padesát. Mohutným zážitkem
byl i společný zpěv v brněnské katedrále a vysluhování večeře Páně na závěr slavnostních bohoslužeb.
DaZ
UPOUTÁVKA
Chotěboř 40 let střediska
V červenci letošního roku vyšel sborník ke čtyřicátému výročí
otevření Evangelického střediska Chotěboř. Na 124 stranách
křídového papíru přináší o životě chotěbořského střediska
zprávy a vzpomínky patnácti autorů a od dalších autorů černobílé i barevné fotografie.
Distribuci sborníku provádí předseda kuratoria střediska
Petr Černý, s nímž si můžete domluvit, kolik výtisků a jak chcete
pro svůj sbor odebrat. Pokud za výtisk darujete aspoň 100 Kč,
nebude Evangelické středisko Chotěboř na náklad sborníku
doplácet.
Sborník je možné objednat na adrese: Petr Černý, Na Moráni 8, 128 00 Praha 2 anebo mailem na adrese: [email protected]
evangnet.cz. Vaše objednávky budeme vyřizovat postupně
a při zaslání poštou budeme účtovat poštovné a balné.
27
EKUMENA ŽIJE
Pastorační a duchovní péče
Nemocniční kaplani mají svou asociaci
po boku kaplanů vězeňských, vojenských a policejních složek
J
iž delší dobu se v řadě českých nemocnic mohou
pacienti i jejich rodinní příslušníci setkat s nemocničními kaplany. V sobotu 22. října byla slavnostně ustavena Asociace nemocničních kaplanů
(ANK). Nová asociace rozšíří řady spřátelených
kaplanských organizací, které působí v oblasti
vojenské a vězeňské služby, stejně jako ve složkách policie ČR. Cílem ANK je podpořit vzdělání,
osvětu a především zabezpečit kvalitní profesionální duchovní a pastorační péči o nemocné,
jejich blízké a zdravotnický personál.
Slavnostní ustavení ANK se uskutečnilo
v kapli Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze 4 – Krči. Bohoslužba s požehnáním kaplanské
službě v nemocnicích navázala na Studijní den
Ekumenické rady církví (ERC) k duchovní službě
ve zdravotnictví, který se konal rovněž 22. října
v prostorách neurologické kliniky krčské nemocnice.
„Vznik Asociace reaguje na situaci, kdy přibývá
iniciativ ze strany nemocnic nebo církví zřídit
v konkrétním zařízení nemocniční kaplanskou
službu. Kaplani pak často vstupují do průkopnické a osamělé služby. Asociace jim nabízí odbornou
pomoc a lidskou podporu,“ říká Pavel Pokorný,
referent komise pro duchovní péči ve zdravotnických zařízeních Ekumenické rady církví v ČR
a člen zakládajícího výboru ANK.
Občanské sdružení Asociace nemocničních
kaplanů působí na celém území České republiky, jeho členové jsou svými církvemi pověřeni
k duchovní službě ve zdravotnickém zařízení.
Nemocniční kaplani poskytnou duchovní, pastorační a náboženskou péči pacientům, jejich
blízkým i jejich pečovatelům, zaměstnancům
a dobrovolníkům v nemocnicích, v hospicích
a jiných zdravotnických a sociálních zařízeních.
Tuto péči poskytují kaplani všem, kdo o ni požá-
28
dají, vždy s respektem k jejich přesvědčení. Tedy
i těm, kdo jsou bez náboženského vyznání.
Předsedou ANK byl zvolen Vítězslav Vurst,
nemocniční kaplan Fakultní nemocnice Motol.
„Mnoho lidí si pod pojmem duchovní péče představuje pouze náboženské úkony, jež jsou určeny
lidem hlásícím se k nějakým církvím. Duchovní (spirituální) potřeby jsou ale mnohem širší
a máme je naprosto všichni. Rozdíl je pouze v tom,
jak moc si je uvědomujeme. Jedno z poslání ANK
je podpora vzdělávání a přípravy duchovních pro
tuto práci. Podpora těch, kteří ji dělají, a šíření
osvěty jak ve zdravotnictví, tak v celé společnosti,“ říká Vítězslav Vurst.
Studijního dne ERC i slavnostního ustavení
ANK se kromě zástupců náboženských společenství, církví, nemocnic či duchovních z řad
vězeňských, vojenských a policejních složek
zúčastnili také Joel Ruml, předseda ERC, a Dana
Kalnina-Zakis, zakladatelka a předsedkyně
Latvia Association of Professional Health Care
Chaplaincy.
Patronát nad ustavující se ANK převzal herec
Jan Potměšil. Sám k tomu říká: „Po autonehodě
v prosinci 1989 jsem se dotkl pomyslné hranice života a smrti a jsem velmi vděčný za to, že jsem do-
stal šanci tady zůstat. V době pobytu v nemocnici
se ale neléčí jen tělo, může se posílit i duch. Je to
příležitost k pochopení souvislostí a duchovního
rozměru života. Proto podpora otevřeného, zralého a citlivého průvodce, nemocničního kaplana, je
nezbytná a zásadně důležitá. A to je důvod, proč
jsem rád převzal patronát nad Asociací nemocničních kaplanů.“
Vítězslav Vurst
e-mail: [email protected], tel. 608 769 002
PARTNERSTVÍ MEZI CÍRKVEMI
Workshop HEKS a ČCE
Témata a priority další spolupráce
V
e dnech 5.–7. října se konalo pracovní setkání
zástupců HEKSu (Hilfswerk der Evangelischen
Kirchen Schweiz/Pomocné dílo evangelických církví Švýcarska) a Českobratrské církve evangelické
(ČCE). Cílem dvoudenního intenzivního workshopu bylo zmapování současné situace v naší církvi
a navržení směrů další spolupráce. V rozhovorech
na nejvyšší úrovni byla tématem nejen aktuální
situace v naší církvi, ale také v Diakonii a na teologické fakultě.
Za HEKS vedli rozhovory ředitel Ueli Locher
(vpravo) a referent pro část východní Evropy
Mathias Herren (vlevo). Dále Serge Fornerod, referent pro ekumenu Svazu evangelických církví
Švýcarska, a Friedhelm Pieper, moderátor Kulatého stolu ze Zemské evangelické církve Hesensko-Nasavsko. Kromě synodního seniora Joela Rumla
a dalších členů synodní rady Lii Valkové, Daniela
Ženatého a Pavla Stolaře se na debatách podíleli
ředitel Diakonie David Šourek a proděkan ETF pro
vnější a ekumenické vztahy Jan Roskovec. Za další
úseky církevní práce přišli se svými příspěvky Jan
Plecháček za předsednictvo synodu, Jiří Tomášek
za Jeronymovu jednotu, Tomáš Růžička jako člen
poradního odboru pro společenské a mezinárodní záležitosti a Petr Černý za církevní rekreační
střediska. Účastni byli rovněž pracovníci ústřední církevní kanceláře – vedoucí tajemnice Lydie
Gallusová, tajemník pro ekumenu a vnější vztahy
Gerhard Frey-Reininghaus a další zástupci jednotlivých úseků.
Úvodní referát o situaci v české společnosti
a výzvách Česka přednesla socioložka Jiřina
Šiklová. Čtvrteční dopoledne pak patřilo referátům
z jednotlivých oblastí života církve: co je aktuální
v ČCE, jak pracuje Diakonie a jaký vztah k církvi má
Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy,
kde dnes studuje většina nečlenů ČCE. Odpoledne
pak přišly na řadu výzvy – cesty dalšího směřování
rozvoje práce v jednotlivých oblastech se zřetelem
na spolupráci s HEKSem. Do výzev směřujících ven
do společnosti můžeme zahrnout práci Diakonie,
která pečuje o klienty bez rozdílu vyznání a chce
uchovat punc křesťanské organizace i přes to, že
věřících zaměstnanců je sotva 20 %, i teologické
vzdělávání na ETF. Dobrou příležitostí, jak nechat
společnost více nahlédnout do života církve, je série
blížících se významných výročí v letech 2013–2018.
Rovněž fungující a přívětivá rekreační střediska
mohou být dobrou vizitkou směrem do společnosti.
Výzvy uvnitř církve jsou ve sborové práci zejména
na poli vzdělávání všech podob a forem s důrazem
na misii.
V pátečním bloku referovali zástupci HEKSu
o širším kontextu v rámci projektové pomoci,
o způsobu přípravy a výběru projektů a o jejich
zpracování a realizaci včetně vyhodnocení. Velkou
výhodou je podle nich podobnost evangelické ¥
29
církve Švýcarsku a u nás, díky níž má mezicírkevní spolupráce velký potenciál.
Cílem workshopu bylo nalezení témat a určení priorit pro spolupráci HEKSu a ČCE na další
pětileté období. Perspektivní oblasti spolupráce
jsou vzdělávání, diakonie, pomoc při správě budov a partnerství sborů.
HEKS byl založen roku 1946 a zaměřuje se
na pomoc v nouzi v oblastech, kde příčinami
jsou hlad, bída, sociální příčiny a bezpráví.
V dvaadvaceti zemích světa má koordinační
kanceláře a v současné době se podílí na více než
dvou stovkách projektů. V zahraničí spolupracuje s partnerskými organizacemi. Spolupráce
s naší církví sahá hluboko do dob komunismu,
kdy podpora od HEKSu byla velmi významná
jak při udržování a rekonstrukcích církevních
budov, tak v projektu kmotrovství, kde pomoc
směřovala k dětem z farářských rodin.
Daniela Ženatá
ROZHOVOR s Mathiasem Herrenem
Účinná podpora se rodí z odpovědí na spoustu otázek
Referent Pomocného díla evangelických
církví Švýcarska (HEKS) pro země východní
Evropy přijel do Prahy na pracovní jednání
o možnostech a formách další spolupráce
HEKSu s ČCE. V letošním roce podpořil HEKS
finančně mj. i vydávání časopisu Český bratr.
Mathiase Herrena jsme uvítali i v naší redakci,
zajímal se velmi podrobně o způsob redakční
práce a hovořili jsme o naplňování dílčích cílů
společného projektu. Pobyl na sjezdu mládeže
v Jihlavě a navštívil farní sbor v Merklíně.
Mathias Herren je nástupcem u nás dobře
známého Andrease Hesse, který odešel letos
na jaře do důchodu. Na závěr jsme Mathiasi
Herrenovi položili několik otázek.
kontaktu s lidmi spolupracujícími na společných
projektech. Rád rozumím tomu, co máme v Česku
podporovat. A s tím je spojeno množství otázek.
Když se setkávám s odpovědnými pracovníky z české strany, vždy se odpovědí na své otázky dočkám.
Na jaké pozici v HEKSu pracujete?
Jsem referent HEKSu zodpovědný za mezicírkevní spolupráci. Mám na starosti všechny projekty
ve východní Evropě, které HEKS podporuje u tamějších církví a církevních organizací.
Co to znamená pro ČCE?
Českobratrská církev evangelická je jedním z našich
nejvýznamnějších partnerů ve východní Evropě. Její
projekty podporujeme již po desetiletí. Intenzivní
kontakt s jejími představiteli je tudíž pro mě velice
důležitý.
Jaké cesty další spolupráce mezi
HEKSem a ČCE vidíte?
Zástupci HEKSu a ČCE se setkali v minulých dnech
na dvoudenním pracovním zasedání a dohodli se,
do kterých oblastí bude HEKS v příštích letech
směřovat svou podporu. Výsledky jednání nejsou
ještě zpracovány, jisté ale je, že HEKS podpoří
v budoucnosti jak diakonické, tak církevní aktivity.
Proč jste přijel do Čech?
Jakožto pracovník zodpovědný za projekty HEKSu s Českobratrskou církví evangelickou jezdím
do Česka pravidelně. Je důležité být v přímém
30
Co jste v Čechách a v Praze prožil?
Vedle sjezdu mládeže v Jihlavě a mnoha rozhovorů s lidmi z ČCE především dvoudenní intenzivní
workshop se zástupci církve, Diakonie a teologické
fakulty.
Líbilo se vám tu?
Praha je nádherné město a Česko velmi pěkná
země. Během první části mého pobytu na počátku října bylo teplo a hezky jako v létě. Na ulicích
a na náměstích vládla příjemná, ještě prázdninová nálada.
Co přejete našim čtenářům?
Doufám, že čtenářky a čtenáři budou v Českém
bratru stále nacházet napínavé články a že tento
časopis bude přinášet zajímavé věci o ČCE a jejích
aktivitách. Tím Český bratr přispěje též k soudržnosti uvnitř ČCE.
ptala se Daniela Ženatá
SPOLUPRÁCE PŘES HRANICE
Pracovní návštěva německých přátel v ČCE
Z
ástupci vedení Zemské církve Berlín-Braniborsko-slezská Horní Lužice (EKBO) navštívili
ve dnech 16. a 17. září Prahu a byli hosty Českobratrské církve evangelické (ČCE). Setkávání obou
církví mají dlouhou tradici ještě z dob před pádem
železné opony. Po revoluci se uskutečnilo několik
setkání, seminářů, společných slavností a bohoslužeb střídavě v Čechách i v Německu přibližně
v tříletých intervalech.
Letošní návštěva delegace z EKBO pod vedením biskupa Markuse Drögeho byla první příležitostí k bližšímu poznání a k výměně poznatků
nejen s tímto nově zvoleným biskupem, ale také
s Rolandem Herpichem, ředitelem Berlínského
misijního díla (Berliner Missionswerk), generálním superintendentem Martinem Herchem
z Görlitz a Wolfgangem Iskrautem, farářem pro
příhraniční ekumenu.
Velký zájem projevili naši němečtí sousedé
v rozhovoru s vedením církve o majetkové vypořádání státu a církví. O situaci a stadiu jednání
v těchto otázkách referoval synodní senior Joel
Ruml a zodpověděl také množství dotazů na téma
odluky církve od státu a majetkového vyrovnání.
O příhraniční spolupráci hovořil senior Libereckého seniorátu Tomáš Matějovský. Pracovníci
z misijního díla se mj. zajímali o aktivity ČCE
podporující křesťany na Kubě. Dozvěděli jsme se
také, že úřad Berlínského misijního díla zastřešuje veškeré aktivity a projekty EKBO v zahraničí a čítá asi čtyřicet zaměstnanců (to je skoro
dvakrát víc, než má celá ústřední kancelář ČCE!).
Páteční odpoledne strávili němečtí hosté
na Evangelické teologické fakultě UK, kde byli
přijati děkanem fakulty Jindřichem Halamou.
V sobotu vedla německá delegace rozhovory
se zástupci Diakonie ČCE, s níž již EKBO na některých projektech spolupracuje, a zbývající čas
věnovala prohlídce Prahy a návštěvě salvátorského sboru a kostela.
Návštěva německých bratří a sester byla pracovní a velmi intenzivní. Vzájemné porozumění,
informovanost, otevřené rozhovory, přísliby spolupráce v dalších oblastech a zajímavé výhledy
do budoucnosti jsou nadějí pro dobré soužití
v Evropě.
DaZ
31
Andreas Marti v Praze
N
a třicet zájemců o hymnologii z celé republiky
strávilo druhou říjnovou sobotu v kostele v Praze na Vinohradech, aby se seznámilo s koncepcí
švýcarského evangelicko-reformovaného zpěvníku
a zkušenostmi švýcarské církve při jeho zavádění
do praxe. Přednášel o tom profesor církevní hudby
z Bernu Andreas Marti, který se významně podílel
na práci švýcarského zpěvníku z roku 1998 a je
také externím poradcem komise pro nový zpěvník
ČCE. Přehledná struktura, promyšleně uspořádaný
obsah a krásný zevnějšek švýcarského zpěvníku se
pro práci naší komise staly hlavním inspiračním
zdrojem. Proto posluchači sledovali se zájmem,
jakou strukturu a jaké rozdíly proti EZ je možno
ve švýcarském zpěvníku objevit. Dozvěděli se, že
Švýcarům tento zpěvník neslouží jen při nedělních
bohoslužbách, ale pomáhá všude, kde se v církvi
zpívá. Proto v něm najdeme i program pro domácí
rodinné pobožnosti stejně jako večerní modlitby
z Taizé, své místo v něm mají i písně pro mládež
a děti. Vedle společného zpěvu nabízí zpěvník
i možnost společně mluvit (např. část se žalmy,
které je možno číst společně nahlas při různých
příležitostech). Zajímavým nápadem je záložka se
seznamem „podstatných písní“ (Kernlieder) – které
by měl každý evangelík znát, a to pokud možno
zpaměti, aby se mohlo zpívat i bez zpěvníku.
Odpoledne pak přítomní vyslechli řadu ukázek
varhanní hudby, inspirované ženevskými žalmy.
Profesor Marti představil harmonizaci těchto
žalmů v nejrůznějším zpracování, od renesanční
vícehlasé formy přes romantické podání až po moderní žalmové skladby. Tím posluchače přesvědčil,
že tvorba Claude Goudimela má v našem zpěvníku
opodstatněně své důležité místo.
Setkání s Andreasem Martim bylo inspirativní,
jeho pohled na některé věci, které jsou nám společné, byl obohacující a potvrdilo se tak, že ekumena
může mít různou podobu.
Daniela Hamrová
KONFERENCE KE KATASTROFÁM
Bát se nebudeme
Rozdíly mezi japonským a českým postojem
V
pátek 14. října 2011, zhruba půl roku po katastrofálním zemětřesení v Japonsku, se ve zcela
zaplněné velké posluchárně Evangelické teologické fakulty UK v Praze uskutečnila mezioborová
konference s názvem Bát se nebudeme: otřásání
a trvání v kultuře japonské a české.
V úvodu vyzvala moderátorka konference Bohumila Baštecká k minutě ticha za oběti jednoho
32
z největších zemětřesení lidské historie. To o síle
8,9 stupně pohnulo zemskou osou a letošního
11. března zasáhlo Japonsko; následná vlna tsunami si vyžádala přes dvacet tisíc mrtvých a pohřešovaných. Konferencí chtěli organizátoři vzdát
poctu japonskému národu – lidem, kteří v důsledku
březnového japonského zemětřesení zahynuli,
i těm, kteří nesou a pomáhají zvládat jeho důsledky.
Kromě toho si konference kladla za cíl prozkoumat způsoby zvládání životních a společenských
otřesů v japonské a české kultuře, učit se ze setkání kultur a posílit tak připravenost na neštěstí.
Přítomní si rovněž položili otázku: Co bychom
světu řekli, kdyby se to stalo nám?
Ludvík Armbruster, který v Japonsku jako jezuitský kněz a profesor působil přes půl století, se
ve své úvodní přednášce zabýval vztahem Japonců
k přírodě a vlivem šintoismu a buddhismu na jejich životní postoje. Zdůraznil význam zdvořilosti
a připomněl, že to, co se nám jeví jako hrdinství,
vyrůstá z buddhistické hodnoty nelpění na životě
a svobody.
Buddhistický duchovní Robin Shoen Heřman
pak z perspektivy japonské tradice pohovořil
o odpovědnosti jedince za harmonické fungování
socio-ekosystému na pozadí buddhistických představ o vazbě lidské mysli a světa jevů.
Do přemýšlení o vztahu náboženství a katastrof
v české historii uvedl sociolog Zdeněk R. Nešpor.
Připomněl občanskou odpovědnost za to, jak se
Česká republika vyrovná s „hnědnutím“ politické
scény s nacionálním a jiným extremismem, v něž
ústí česká historie 20. století.
Dana Drábová ze Státního úřadu pro jadernou
bezpečnost se ve svém příspěvku zamýšlela nad
problémem nakládání s informacemi v situaci
neštěstí a nad potřebou pokory v lidské snaze
ovládnout přírodu.
Fotograf Jan Čížek promítl a komentoval fotografie z bleskové povodně na Frýdlantsku a Jan
Munzar z Ústavu geoniky AV ČR poukázal na ztrátu historické paměti, která se v našem prostředí
projevuje hlavně v oblasti vztahu obyvatel k povodním.
David Labus z Ústavu Dálného východu Filozo-
fické fakulty UK v Praze na závěr referoval o přírodních pohromách jako neodmyslitelné součásti
japonské civilizace a o síle vizí, které v kritických
chvílích umožnily národu se dlouhodobě semknout
a jednotlivcům „opustit osobní prospěch“.
Konference poukázala na rozdílnost japonských a českých hodnot a jejich východisek: „Vy
máte jednoho Boha a věříte v jednu pravdu; našich
bohů je mnoho. A tak i pravd může být mnoho,“
líčil profesor Armbruster, co ho učil jeho japonský
přítel. A vyzval, ať zkoumáme to, co nás spojuje,
ne to, co nás rozděluje. Neboť – v duchu klasické
logiky – „jen ti, kteří mají hluboce něco společného,
mohou vnímat svou krajní odlišnost.“
Co jsme se my, Češi, o sobě dozvěděli díky
možnosti dívat se na Japonce? Jsme prý v situaci
katastrof více schopni improvizovat. Otázka, co
bychom světu řekli, kdyby nás potkala katastrofa
podobná japonské, však zůstává otevřená. V diskusi se z různých stran probírala osobní – občanská – odpovědnost. Každý z nás má svou zodpovědnost například za přijímání rizika (katastrof),
přijímáme-li výhody technologického pokroku.
Tváří v tvář japonskému odkazu jsme především
odpovědni za svůj postoj k sobě a k prostředí:
„Když je bahno, vy asfaltujete silnice. Japonec si
upraví svoje topánky,“ shrnul obrazně rozdíl mezi
Evropany a Japonci profesor Armbruster.
Konferenci uspořádala Evangelická teologická
fakulta UK v Praze ve spolupráci s Ústavem Dálného východu Filozofické fakulty UK v Praze, Česko-japonskou společností, Cyrilometodějskou teologickou fakultou UP v Olomouci, Psychosociálním
intervenčním týmem České republiky a Spolkem
krizovců a humanitářů.
Karel Šimr
33
OZNÁMENÍ
Ekologie - hodnoty a priority
je téma besedy s Mgr. Ing. Štefanem Šrobárem, CSc., konané
v úterý 8. listopadu 2011 od 17.30 v přízemí kláštera Emauzy
v Praze 2, Vyšehradská 49. K účasti zve Ekologická sekce České
křesťanské akademie.
Evangelický měsíčník
vydává Českobratrská církev evangelická
Chystáme: Boží soud a věčný život
REDAKČNÍ RADA
šéfredaktorka: Daniela Ženatá
redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová
členové: Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří
Hoblík, Jan Kirschner, Jan Mamula, Tomáš
Pavelka, Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová,
Romana Špačková
NA OBÁLCE
foto: Pavel Capoušek
REDAKČNÍ UZÁVĚRKA
Redakční uzávěrkalistopadového čísla je
20. 11. 2011. Vyhrazujeme si právo
nevyžádané příspěvky krátit.
DISTRIBUCE PRO NEVIDOMÉ
elektronicky: Diakonie ČCE,
Klimentská 18, 110 05 Praha 1,
tel.: 222 316 306,
e-mail: [email protected]
34
TISKNE
M.I.B. production service s.r.o.,
Papírenská 1, 166 11 Praha, 6
(ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně,
jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč,
do zahraničí 790 Kč.
Informace o předplatném
podá, objednávky rozšiřuje
(i do zahraničí) redakce
ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE
Jungmannova 9, p. p. 466,
111 21 Praha 1,
tel.: 224 999 236,
e-mail: [email protected],
http://www.e-cirkev.cz, Český bratr
ISSN 1211-6793
Tématem ročníku je lidský život
od narození do smrti.
DIAKONIE PRO ŽIVOT
(Před)poslední téma lidského života
Diakonie pomáhá těm, kteří svou pouť na tomto světě uzavírají
K
teré jiné diakonické zařízení než hospic Citadela ve Valašském Meziříčí by se nabízelo
jako zdroj či inspirace pro předposlední článek
cyklu Diakonie pro život, reflektující (před)poslední téma lidského života, totiž smrt a umírání, odchod z této časnosti. Jediný „evangelický“
hospic u nás je však pro téma listopadového čísla
Českého bratra natolik významný, že reportáž
foto: Marcel Rozhoň
o návštěvě v Citadele z pera šéfredaktorky
Daniely Ženaté jste mohli najít v samostatném
hlavním článku, tedy mimo diakonickou rubriku. Abychom však zůstali věrni tématu i zde,
přinášíme vám jeden z příběhů, který se v hospici Citadela před časem udál. Pomoc má mnoho
tváří – od narození po umírání. A Diakonie už
po léta pomáhá také těm, kteří svou pouť na tomto světě uzavírají. Tak tomu bylo i v případě
manželů H. Podobně jako u manželů Cardových
v Krabčicích, o nichž jsme psali v minulém čísle,
i jim bylo dáno zůstat až do konce spolu.
Paní H. byla přijata na hospicové lůžko se
zhoubným novotvarem štítné žlázy. Její zdravotní stav byl stabilizovaný, paní H. se sama
najedla, v lůžku se posadila, zazvonila, když
něco potřebovala. Paní H. byla s péčí spokojená,
stále se usmívala. Padesát kilometrů odsud však
po ní tesknil doma její manžel. Postupem času
se zdravotní stav zhoršoval, paní H. přestala
s ošetřovateli spolupracovat, špatně se orientovala a podobně. Manžel a rodina za ní pravidelně
přicházeli. Před vánocemi byl přijat manžel paní
H., původně jen na několik dní, aby vánoční čas
strávili spolu. Již zůstal.
Paní H. musela být na krátký čas hospitalizována v nemocnici pro akutní zhoršení stavu, jež
nesouviselo se základním onemocněním. Mezitím manžel v hospici čekal. Odloučení těžce nesl.
Hospic mu nabídl odvoz do nedaleké nemocnice.
Choť paní H. natrhal cestou kytičku. Okamžitě
jej poznala a byla to pro oba slavnostní chvíle.
Obrázek staršího muže u lože své umírající ženy
se navždy vryje do paměti. Po návratu paní H.
z nemocnice jim byl dopřán ještě krátký čas, ale
zdravotní stav paní se zhoršoval. Na sklonku života většinu dní prospala, až v klidu, bez bolestí
v přítomnosti manžela zesnula.
Pan H. zůstal ještě několik měsíců v hospici
na respitním lůžku – doma by se bezprostředně
cítil sám, opuštěný. Když se uvolnilo místo v domově pro seniory v blízkosti bydliště, rozhodl
se tam nastoupit. Po pár dnech se pak již mohl
vrátit do vlastního domku, kde měl svoje zázemí.
Udělal nám radost, když po čase ještě několikrát
„přátele“ v hospici navštívil.
ph / Diakonie ČCE
Tento i další příběhy z Diakonie najdete v brožuře
20 příběhů z Diakonie ČCE. Můžete si ji stáhnout z webu
www.diakonie.cz/nase-pribehy/publikace nebo si o její
tištěnou verzi napište na [email protected]
35
Dejte nám místo ve svém srdci
Bienále pro Diakonii
III.
Bienále pro Diakonii zprostředkovalo setkání s uměním a podpořilo diakonickou práci
s handicapovanými členy společnosti. Bienále pro
Diakonii je charitativní kulturní projekt, který
vznikl na půdě dejvického sboru ČCE. Jeho cílem je nabídnout setkání s výtvarným uměním,
které je svým obsahem či svými tvůrci spojeno
s křesťanstvím. Výtěžek celého projektu je určen
foto: Kryštof Sýkora
na podporu práce střediska Diakonie v Praze –
Stodůlkách, které už od roku 1994 pomáhá handicapovaným dětem a jejich rodinám.
Letošní ročník měl biblické motto „Dejte nám
místo ve svém srdci“ (2 Kor 7,2) a svá díla během
něj představilo více než 60 českých a německých
výtvarníků. Kromě aukce a prodejní výstavy výtvarných děl se návštěvníci mohli potěšit také
dalším kulturním programem. Hned první den
Bienále zahájil večerní koncert skupiny Jablkoň
v modlitebně vinohradského sboru ČCE. V průběhu Bienále pak vystoupili i další hudebníci a osobnosti kulturního života, jako například pěvecký
sbor Naši pěvci, soubor Trigonum musicum, písničkář Tomáš Najbrt, lékař Zdeněk Susa, teolog
Jan Roskovec nebo herec Martin Myšička, který
se stal zároveň patronem a tváří bienále. „Vidím,
že je to dobrá věc, a tak Bienále podporuji,“ říká
herec Dejvického divadla, který zároveň bydlí
v Praze-Stodůlkách a symbolicky tak propojuje
obě pražské čtvrti, v nichž se bienále konalo.
Na úvodní aukci uměleckých děl se vydražila
díla J. Gemrota, O. Kulhánka, O. Rady, A. Střížka,
B. Veselé a dalších. Svoji grafiku vydražil za několikanásobek vyvolávací ceny také pan Jiří Suchý,
což mohl být potěšující dárek v předvečer jeho
narozenin. Celá aukce vynesla 76 749 Kč. To zahrnuje i více než 8 tisíc korun za krásné výrobky
klientů ergoterapeutické dílny stodůleckého
střediska. Po započtení průběžného prodeje přes
internetový rezervační systém se celková shromážděná částka v době uzávěrky Českého bratra
blížila 250 tisícům korun, dražit ovšem mohli
zájemci dál až do konce října.
Středisko Diakonie ČCE v Praze Stodůlkách
působí od roku 1994 v oblasti péče o kombinovaně
postižené děti a jejich rodiny. Součástí zařízení je
středisko rané péče o mentálně, fyzicky, smyslově či kombinovaně postižené děti a jejich rodiny,
stacionář pro zdravotně postižené a sociálně terapeutická dílna. Se střediskem úzce spolupracují
speciální mateřská a základní škola, které sídlí
ve stejném objektu. Za předchozí dva ročníky
Bienále pro Diakonii (2007 a 2009) se podařilo
prodejem uměleckých děl a výtěžkem benefičních koncertů shromáždit částku přesahující
1,5 milionu Kč, které byly věnovány na dostavbu
a vybavení střediska Diakonie Stodůlky.
ph / Diakonie ČCE
Další informace najdete také na www.bienaleprodiakonii.cz
Česká kniha rekordů: Pochod broučků ve Vsetíně zapsán!
T
aké letos zorganizovala Diakonie Vsetín tradiční Pochod broučků. Při této příležitosti
mají děti, jejich rodiče nebo prarodiče příležitost
36
rozsvítit lampionky nebo lampičky, obléknout se
do broučkovského – vzít si kostým, tykadla, krovky,
domalovat si obličej a projít se potemnělým měs-
tem. Letošní, již 6. ročník je dokladem toho, že tak
vsetínští dělají stále raději. Vždyť se k akci připojilo
odhadem více než 850 občanů města Vsetín.
Sraz byl v pátek 14. 10. 2011 na Dolním náměstí.
V 18 hodin se začali scházet ti, kteří využili možnosti vyrobit si krovky nebo tykadélka na místě či
si nechat namalovat obličej. Úvod patřil společně
zpívané písni „Krásný je vzduch, krásnější je moře,
co je nejkrásnější – usměvavé tváře“. Po pozdravení
všech přítomných starostkou města Vsetína Ivetou
Táborskou oslovil zúčastněné také pan farář Čmelík s poselstvím o světle našich lampiček, které nás
vede tmou. Tak je to i s Božím slovem, které nás
dokáže vést životem i jeho úskalími.
AKTUALITY
Diakonie vítězem soutěže Být vidět 2011
Diakonie ČCE získala hlavní cenu v kategorii
Nejlepší integrovaná komunikace za probíhající
sociální kampaň Otevřeno seniorům, a to v soutěži Být vidět 2011 vyhlašované Fórem dárců.
Děkujeme a ocenění si velmi vážíme!
Soutěž Být vidět vyhlašuje od roku 2003 organizace Agens. V letošním roce ji zastřešilo Fórum
dárců. Za hlavní smysl předávání cen označují
organizátoři podporu neziskových organizací
a jejich komunikace s veřejností. Ceny v dalších
kategoriích získaly například organizace Člověk
v tísni se svým projektem Skutečný dárek, Arcidiecézní charita Brno nebo Linka bezpečí.
Dům sociálních služeb ve Valašském Meziříčí otevřen!
Na Dolní náměstí dorazil také komisař z Agentury Dobrý den z Pelhřimova, aby přepočítal broučky a berušky, jejichž celkový počet bude zapsán
do České knihy rekordů. Každý proto procházel
důkladnou kontrolou, zda má krovky, tykadla
a hlavně ručně vyrobenou lucerničku – jak stálo
v pravidlech. Takto vyzdobení broučci zcela zaplnili
velké schody Dolního náměstí. Konečné číslo, které
bylo slavnostně vyhlášeno komisařem, je 111!
Zároveň pracovníci Diakonie Vsetín vybírali
tři nejkrásnější broučky nebo berušky a jejich
lucerničky a ti dostali krásné dárky. Poté se vydal
svítící průvod do tmy zahaleného parku Panské
zahrady, kde mezi stromy tančila „nefalšovaná“ víla
Eliška. Pochod broučků byl završen zářícím ohňostrojem a možností zdarma navštívit vsetínský
zámek a jeho expozice. Letos navíc pro účastníky
pochodu zaměstnanci zámku připravili teplý čaj
a soutěž v hledání pohádkových bytostí po celém
jeho areálu.
A na co se můžete těšit příští rok? Přesvědčíme
vás, že ve vsetínském parku nebydlí pouze víla
Eliška, ale daleko více pohádkových bytostí.
Marta Vodáková
O více než dva měsíce dříve byla zrekonstruována
budova bývalé léčebny dlouhodobě nemocných,
která od října letošního roku slouží jako Dům sociálních služeb ve Valašském Meziříčí. Slavnostní
otevření objektu proběhlo v pondělí 26. září.
Zázemí v Domu sociálních služeb naleznou převážně senioři, kterým zdravotní stav neumožňuje
samostatný pobyt v domácím prostředí. Po odléčení
závažného onemocnění a stabilizaci zdravotního
stavu tak naleznou potřebnou péči právě zde.
Na provozu Domu sociálních služeb se budou podílet dvě střediska Diakonie ČCE, a to hospic Citadela,
který bude jako zdravotnické zařízení zajišťovat
ústavní pobytové služby, a středisko ve Valašském
Meziříčí.
„Toto středisko bude mít v objektu zázemí pro
ambulantní službu, tedy stacionář pro seniory a lidi
se zdravotním postižením. Díky Domu sociálních
služeb můžeme i rozšířit kapacitu a rozsah služeb
stacionáře,“ konstatovala Zdislava Odstrčilová,
nová ředitelka střediska Diakonie ve Valašském
Meziříčí. „Věřím, že tyto prostory budou důstojné
a co nejvíce našim klientům zpříjemní jejich pobyt
tady,“ sdělil ředitel druhého diakonického střediska
v místě – hospice Citadela Miloslav Běťák.
ph
37
PROKŘIKNI A ZPÍVEJ
Písně o smrti, „andělském trúbení a súdu“
Arytmie utahaného zpěvu
V
e zpěvníku nemáme opravdové „táhlé“ písně
rubatového typu (nepravidelného, uvolněného tempa). Kostelní zpěv, když je „utahaný“,
má také svou nepravidelnost, která ovšem není
v souladu s charakterem a typem písně. Mezi
táhlou a utahanou písní je veliký rozdíl! Píseň
působí utahaně tehdy, když se zpívá těžkopádně. Většinou to souvisí se špatným zpěvem,
s nerespektováním hudební interpunkce, když
varhanní doprovod prakticky nevede zpěv
shromáždění (špatně vytvarované fráze), jen jej
harmonicky podbarvuje. Možná je to proto, že
varhaník dostal písně příliš pozdě a nestihl se
připravit, nebo mu rytmika a vícehlasá sazba dělají problémy. K tzv. utahání písní dochází také
v situacích, kdy část shromáždění ( jeden člověk)
výrazně zpívá „po svém“, nevnímá vedení varhan a nedokáže se napojit na společné „zdravé“
tempo, které vědomě nastolil dobře připravený
varhaník. Jsem přesvědčený, že utahané písně
svou arytmií a neuspořádaností brzdí působení
Ducha svatého v našem společenství. A rytmickému církevnímu zpěvu jsme si možná navykli
a ani nám nepřijde, že je něco v nepořádku, ba
naopak, mnohé písně máme takto zažité. Ale
to není žádná katastrofa, vždyť přednes každé
písně je variabilní, dá se různě nastavit. Leccos
se dá postupně opravit, vylepšit, když je k tomu
ochota, vůle, a hlavně když se té nápravy (léčení
arytmie společného zpěvu) nenápadně chopí
agilní lidé s muzikantským srdcem (na jejich
věku a na délce členství v ČCE nezáleží!). Pokud
se to podaří, je to zázrak! Důležité je, aby zpěv
zněl, abychom zpívali rádi, a hlavně: aby Hospodin náš zpěv přijal. Přestože se snažíme, aby náš
zpěv zněl dobře, nemáme jistotu, zda Hospodin
jej přijme jako „oběť díků“ (Ž 50, 14), jako projev
našeho vyznání, naší vděčnosti. V tom nemá jistotu ani celocírkevní kantor, „ale u posledního
súdu sa dozví věcej“.
38
Moravské blues
Tak jsem označil táhlou horňáckou , když jsme
ji zpívali spolu se studenty semináře církevní
hudby při našem večírku se švýcarským hymnologem prof. Andreasem Martim. Tož pravda,
východní duchovní zpěvy jej zaujaly, hned si je
vzal „pod lupu“, zkoumal jejich znaky a potvrdil tezi Leoše Janáčka, že tyto zpěvy mají své
vlastní moravské tóniny, ť jejich průběh je jiný
než u nápěvů v církevních modech. Táhlé písně
do zpěvníku? Někteří moji přátelé, kteří preferují
jen písně v rychlejším tempu (možná proto, že
mají negativní zkušenosti/vzpomínky se zpěvem
„pod tempem“), nevidí rozumný důvod pro přijetí
písní tohoto tytu do církevního zpěvníku. Táhlá je bohatá na určité „vitaminy“, které možná
nepotřebuje každá zpívající duše, ale někomu
mohou prospět. Táhlá v podobě moravské balady
není statická, má své nepsané zákonitosti, které
vycházejí z autentické deklamace tradovaného
textu od několika generací. Je to zpívaná mystika
venkovského člověka.
Klidný vztah ke smrti
Když si vesničan připomínal časnost svého života, činil to s vědomím, že jeho délka života je
závislá na Božím rozhodnutí. „Víra a hlas svědomí tvořily mravní základy života vesničanova,
dodávaly mu síly a živily onen silný optimismus,
který k nám mluví z písní i z tisícileté moudrosti přísloví“ (Jiří Horák). V písních tohoto typu
nalézáme zvláštní klidný vztah k smrti. Tato
síla však vychází z hluboké křesťanské víry.
Je zde přesvědčení, že Boží soud učiní to, co
je v pozemských poměrech nemožné: „tam je
chuďák cisárovy rovný.“ Táhlá píseň, ve které
člověk připomíná svému egu, že není nic jiného než „popeł a błáto“, nám promlouvá na „jiné
frekvenci“, než jsme možná zvyklí, ale byla by
škoda, kdyby tuto frekvenci církev nechtěla vy-
užít. Jsem přesvědčený, že táhlá moravská může
pozitivně působit na lidi nejen z východní části
naší země. Proto hledám onu misijní „frekvenci“,
která účinně rezonuje v nitru některých skupin
obyvatelstva. Žel to přináší také odmítavé reakce uvnitř církve…
Píseň je strava, bereme ji do úst, rezonuje
v našem těle, v naší duši. Tento druh písní však
„hýbe“ s každým člověkem jinak, a proto si myslím, že ani v tak malé církvi, jako je ta naše,
není možné docílit naprosté shody, aby všichni
měli rádi všechny hudební žánry a všechny typy
zpěvů. Při hledání a objevování ztracených pěsniček, mám snahu, abych rozšířil náš církevní
zpěv něčím, co pochází z našeho venkova, co
připomíná kulturu venkova, co zaujme nejen
venkovský lid, ale také intelektuála, který má
vztah k folkloru, k etnické hudbě. Ladislav Rutte
si ve své knize Horňácko ve zpěvu, hudbě a tanci,
již v polovině minulého století stěžuje na nevšímavost veřejnosti: „Byli jsme příliš prosyceni
jakýmsi divným světoobčanstvím, které nebylo
ani upřímné, ani přirozené. Přijímali jsme nám
zcela cizí a nám nepřiléhající rytmy… spíše proto, aby se nezdálo, že nejsme snad dost světoví.
I my neseme velikou část viny, neboť jsme se stavěli dlouho zády k hodnotám lidové hudby, zpěvu
tance, ačkoliv tryskají z národní duše a rýsuje
se v nich celý život našeho lidu a jeho minulost,
umělecky tak význačně ovlivněna.“ Uvedené písně nejsou určené k pohřebním příležitostem, ani
ke kostelnímu užívání, ale jako „privátní“ zpěvy,
které si člověk zpívá sám s přáteli při posezení
doma (kde se EZ téměř nepoužívá) či ve sborové
klubovně. Jejich rozjímavé texty v půvabném
nářečí, v nichž dochází ke zvláštní kombinaci
biblických obrazů s lidovou spiritualitou a moudrostí, mohou někoho dráždit, mne však posilují
ve víře a naději, že nějaké to „trúbení“ anděla
jednou uslyším. A ty moravské nápěvy patří
k těm nejkrásnějším.
Ladislav Moravetz, repatriovaný Čech z Moravy
39
SLOVO
Boží úspěch, křesťanský neúspěch
Mezi věrci a bezvěrci (11.)
N
ajděte mi někoho, kdo by byl úspěšnější než
Bůh. Jak ale zvažovat úspěchy křesťanů, navíc
v době neustálého usilování o úspěch? Hádání
o takzvanou „Boží existenci“ zatím k úspěšnému
konci nedošlo. Není jen středověkou, ale neustálou záležitostí. A v novověku se na něm, zdá se
mi, projevuje jakási únava z teologie. Když se
o něčem neustále mluví po celá staletí, jakpak
by se člověk neunavil a nezatoužil po něčem
čerstvějším? A vida – máme tu novější a novější
civilizační výdobytky! Můžeme si užít pohodlí,
relaxace, rekreace, zábavy – to nám dá zapomenout na všední i vážnější starosti – a co potom
s náboženstvím? Jako bychom si dokázali zařídit
svět šťastnější, než jak jej Pán Bůh stvořil. Jen
si kriticky málo uvědomujeme, že lidské tvoření
je jen odvozeninou Božího stvoření a že je riskantní.
Jak potom ale obhajovat křesťanství, které
často nedělá, co dělat má? A to nemusí jít o křiklavé, a tedy příliš snadno použitelné případy,
jako jsou křižáci a inkvizitoři. A ani o výkřiky, že
církev je zločinecká organizace, plná vrahů a zlodějů, o výkřiky, jejichž překřikování by nanejvýš
jen živilo marnost a postrádalo ušlechtilost.
Ale zkusme se na snadné téma zaměřit jinak.
Vždyť křižáci a inkvizitoři byli prý také křesťané. Jak se srovnat s příslušností k téže společnosti? Jistě, být křesťanem – to přece neznamená
být křižákem a inkvizitorem. A pokud křižáci
usilovali o ochranu poutníků do Izraele – nedělali špatně úplně všechno. Jenže: válčení pod
znamením kříže se tím omluvit nedá.
A tak se nedivme, že Ludwig Feuerbach, filozof, který studoval teologii, si dal tu práci, aby
množstvím historických příkladů doložil vinu
křesťanů. Od osmdesátých let vychází v Německu zatím devítisvazkové dílo Karlheinze
Deschnera Kriminální dějiny křeťanství, vyvo-
40
lávající smíšené reakce, které autora obviňují
z kriminalizace křesťanství, zatímco on si prohlašuje: „Když někdo opustí církev, je to pro mne
světlý okamžik...“
Nad tím vším mi ale vyvstává jedna obecná
otázka. Když křesťan páchá zlo, je ve svém páchání zla křesťanem? Zůstává stále týmž člověkem.
Ale křesťanství spočívá v tom, k čemu se hlásí,
ne v přirozenosti onoho jedince. Páchá-li zlo, pak
je jeho křesťanství buď vnějškovou slupkou, anebo jiným momentem jeho osobnosti než konání
zla. Místo aby byl celý proniknut vírou. Pakliže
tento rozpor křesťan v sobě vytváří, činí ze své
křesťanskosti právě onu slupku. A to nemusíme
hledat jen křiklavé případy, už naše všednodenní
rozpornosti nás mohou předvědčovat o tom, že
hranice mezi věrectvím a bezvěrectvím nevede
mezi dvěma skupinami lidí. Vine se spletitě již
v jednotlivých křesťanech a jejich vztazích.
Mělo by ovšem být jasné, že křesťanská církev
není pospolitost svatoušků. Jen jako by vyznání
víry se slovy o „svaté církvi“ nebylo obrněno proti
chybnému pochopení: každý člověk má sklon se
proviňovat, ale stačí jen patřit ke „svaté církvi“,
a vše je rázem zapomenuto?
A je snad úspěchem křesťanství, že se pod
jeho baldachýnem lidé neodnaučili páchat zlo,
i když třeba nekrást a nevraždit je snadné?
Lidé, co se kdy ke křesťanství hlásili, napáchali spoustu zlého – a hned tak každý se nebude
obtěžovat s jemným rozlišováním toho, čemu
nebylo možné se vyhnout, co je opravdu křesťanské a co je znásilňováním křesťanství. Spočívá
tedy křesťanství jen v samých ideálech? A vždyť
zpochybňovány jsou i tyto ideály samy!
Dějiny tedy představují velkou zátěž. Komplikacím není radno se vyhýbat. Ale k unesení toho
je třeba oné jednoduchosti, znamenající obrátit
se na Ježíšovo učení, které je prosté, jednoznač-
né, osvobozující, a shrnuto do dvojpřikázání,
nanejvýš postačující. Jako nejvlastnější opora
ke kritice dějin křesťanství i ke kritice nepochopení křesťanství, ale též jako opora proti
zklamání ze své příšlušnosti k církevní organi-
zaci s její historií. Včetně zklamání z osobních
křesťanských odpovědností za to, že se někteří
nekřesťané bojí kříže jako čert kříže.
Jiří Hoblík
POVÍDKA
Biblická hodina
S
edíme kolem dlouhého stolu. Jeden vedle druhého. Naproti sobě. Spolu. Slyšíme navzájem
svůj dech. Střetáváme se očima. Ruce na dosah,
jen se dotknout.
Sedíme spolu, a přesto každý osamocen. Sám se
svou duší a se svým životem. Sám se svou bolestí
a se svým strachem.
Sedíme kolem dlouhého stolu a marně se snažíme ujistit o tom, že smrt není. Že nás se netýká.
NÁS, nebo alespoň MNE samé, přece NE!
Možná ne dnes.
Ale co zítra?
Sedíme kolem dlouhého stolu. Tváře nám potemněly smutkem – nad nadějí, která v nás pomalu
umírá. Mlčení je prolomeno. „Bojím se bolesti. …
Bojím se, abych to zvládla… Bojím se, abych nebyl sám… Chci umřít důstojně… Mám rakovinu
a dva roky života, než začnou potíže.“
Dnes nás strach spojil. Strach z konce a ze smrti.
Ve tvářích vepsána úzkost. Rysy strnulé jako při
čekání na ránu z milosti. Těkavé pohledy z jednoho na druhého. Mlčení, které nechce nikdo
prolomit.
Smrt je tabu!
Smrt nepatří do života!
Smrt odsuzujeme ke smrti!
A přitom ona k nebytí odsuzuje nás.
Běhá mi mráz po zádech, kdykoliv mi dýchne
na paty.
Kdykoliv naruší prostor mých myšlenek. Kdykoliv vstoupí do snu, aby se připomenula. Kdykoliv
vztáhne ruku na to, co patří mně: na mé tělo,
na můj čas, na můj život, na mé milé. V každé
změně a ztrátě cítím její pach.
Sedíme kolem stolu a Smrt tam sedí s námi. S podivným úsměvem nám naslouchá. Jako ten, který
ví své. Nikdo ji nevidí. Jen já. Ostatní se opouzdřeni smutkem noří znovu do své samoty. Hlavy
plné temných představ: nemocniční postel, mísa,
jehly s infuzí ve zmodralých žilách, proleženiny,
bolestnou křečí zkroucené tělo, rakev… Hlasy
utichly. Smrt překvapeně vzhlédla. Díváme se
sobě do očí.
Ten pohled nejde snést. Sklápím oči. Když je
znovu pozdvihám, Smrt mezi námi již není.
Neodešla. Schovala se. Pátravě se rozhlížím
po tvářích kolem sebe, ve které je vepsána. Tu
svoji nevidím. Cítím jen tíži v myšlenkách. Smrt
se mi usídlila v hlavě. Vypálila se do morku kostí.
Vpila se mi tím pohledem do duše. Nikdy se jí
nezbavím. Nikdy před ní neuteču.
Sedíme kolem stolu, jeden vedle druhého. Tak
blízko sebe a každý sám. Spojeni stejným strachem, a přece k smrti sami.
Olga Smrčková (farářka v Olešnici na Moravě)
41
RECENZE
„Vaření mně v nejmenším nedělalo potíže…“
K
do chtěl za starých časů zvědět něco o životě,
přečetl si román. Kdo chce vědět něco o hrdinech naší doby dnes, možná sáhne mnohem
častěji po knížce rozhovorů. Látky k přemýšlení
získá nejspíš stejně, jen přebrat si ji musí – bez
spisovatelem podané ruky – sám. O knížce rozhovorů, které vedli Michal Plzák a Magdalena
Čechlovská s Jiřinou Šiklovou, to platí měrou vrchovatou. Jakékoli konvenční představy o světě
jsou v ní totiž podrobeny radikálnímu tázání.
Životní příběh Jiřiny Šiklové je přitom v mnoha
ohledech modelovým příběhem intelektuálky poslední předválečné generace: narodila se ve středostavovské rodině, i když místo rodinného majetku
získala jen kulturní zázemí a bezpečnou orientaci
v politickém životě padesátých let. Již na sklonku
vysokoškolských studií, roku 1956, z touhy zasahovat do okolního dění vstoupila do KSČ, odkud
roku 1969 zase vystoupila. V téže době přestala
být odbornou asistentkou sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a stala se uklízečkou, později působila jako socaiální pracovnice
geriatrického oddělení Thomayerovy nemocnice
v Praze. Podepsala Chartu 77 a dlouhou dobu byla
hlavní organizátorkou pašování exilových tiskovin
do Československa a děl zakázaných spisovatelů
na Západ. Za tuto činnost byla roku 1981 vězněna,
nikoli však odsouzena a roku 1999 za ni dostala Medaili za zásluhy 1. stupně. Po roce 1989 se
vrátila ke svému povolání socioložky, na Filozofické fakultě UK založila katedru sociální práce,
spoluzakládala česká genderová studia, napsala
tři úspěšné knížky, kandidovala v nejrůznějších
volbách za Stranu zelených.
Tolik základní fakta. Jiřina Šiklová ovšem není
muž ani založením historik, a proto důležitější
než fakta, s nimiž ostatně sama zacházívá dosti
velkoryse, je v této knížce příběh: příběh ženy,
která je až posedlá potřebou být tam, kde se něco
podstatného děje, a ještě lépe, kde se něco rodí.
A když se zrovna nic nerodí, zjistit, zda by se přece jen něco rodit nemohlo. Z knihy je až fyzicky
cítit ten tah, odhodlání všechno stihnout a u všeho zajímavého být, nezdržovat se podružnostmi
a bez ohledu na možné výhrady hnidopichů, ale
i na všemožná rizika či osobní důsledky celou
42
svou silou naplňovat toto životní poslání porodní
báby světa. „Předat svět trochu lepší, než člověk
dostal.“ (s. 329)
Na rozdíl od Sokrata, jehož pověstné „babické
umění“ směřovalo k lepšímu rozumění, má ovšem
pro Šiklovou myšlenka smysl, především pokud je
užitečná, pokud je na jejím konci čin. Možná proto
je „intelektuálka“ (stejně jako třeba „idealismus“)
jedním z řady slov, která jsou podle Jiřiny Šiklové
„blbá“: svírají realitu do skořápek, které jsou jí
příliš těsné, vytvářejí stereotyp. A respondentka,
žena „bez ohlávky“, vynakládá veškerý důvtip,
celé své jasné a obvykle neúprosně přesné myšlení na to, aby se právě takovými stereotypy prodrala k neotřelému, a přesto geniálně funkčnímu
řešení „blbých“ situací.
V tom, co právem zasluhuje největší obdiv,
může být ale zároveň největší úskalí. Svobodná,
předsudky nespoutaná racionalita má nejen moc
pomáhat, ale také moc škodit, a je-li pojmenování ambivalentní skutečnosti jasné příliš, křehká
krása světa se rozplyne. Bylo by snadné vršit
příklady stránek rozhovoru, na nichž se právě
toto děje, zajímavější je ale podle mého soudu to,
že tvrdá slova – ať už jsou to vulgarismy, nebo
třeba biologicky věcné popisy erotických projevů – nejspíš nastupují tam, kde rozhovor brká
o skutečné city. Do hlubin svých lásek, nadějí
a obav Jiřina Šiklová ani na 340 stranách čtenáře
rozhodně nevpustí, nemá totiž ráda „citové výlevy
na veřejnosti“. O tom, že takový život, o jakém tu
s nadhledem vypráví, musí být poháněn velkým
srdcem, mají zřejmě – jak typické! – mluvit zase
jenom a jenom ty činy. Je trochu s podivem, že Jiřina Šiklová ke každému výtisku knihy nepřibalila
štrúdl. Šárka Grauová
PLZÁK, Michal – ČECHLOVSKÁ,
Magdalena: Jiřina Šiklová.
Bez ohlávky (rozhovory). Praha: Kalich 2011, 365 s.
ISBN 978-80-7017-154-7
K cíli skrz mořské hlubiny
Jonáš
S
poluprací originálního zvěstovatele Evangelia
(i prostřednictvím divadla a různých rétorik)
Štěpána Hájka a investigativní malířky s ostrým
duchovním viděním Mariky Bumbálkové vznikla půvabná, svrchovaně esteticky vypravená
knížka Jonáš. Tento spisek hodný nejen pozoru,
ale i obdivu má formát A5, celkem 94 (+ 1) stran
a je ozdoben 28 ilustracemi a jednou souhrnnou
na přední straně vazby. Toto společné dílko vydal
Eman v Benešově roku 2011.
Jonáš je (nejen byl) prorok. Každý prorok je
jona – holubice se zadáním Hospodinova poselství.
To naznačuje paní Marika malou černou holubičkou na rozsáhlém bílém poli. Základní úkon
proroka je „vstaň“, což má násvit vzkříšení, jak
připomíná Nový zákon, který srovnává Jonáše s Ježíšem. Prorok je z Božího „vstaň“ velmi vyjeven, jak
svými kresbami (tuš, kresba, rastrování, patrně
i počítačové úpravy) znázorňuje naše výtvarnice.
Za velmi rafinované v pozitivním smyslu považuji
Hájkovo rozhodnutí začít svůj výklad prorokovou
modlitbou „v útrobách ryby“. To znamená: všechno podstatné začíná jinde. Ne v našem navyklém
živobytí, totiž v naprosté ztracenosti a přízračné
bouři, kterou Marika představuje jako zlou babici s mohutnými drápy. Někteří starozákoníci se
domnívají, že „modlitba v rybě“ je žalm, který původně nebyl součástí knihy Jonáš. To znamená, že
poselství jonášovské novely je organicky spojeno
s kérygmaty Žalmů.
Promyšleně uvádí Hájek scénu s Jonášem pod
stinným stromem (skočec). Bohem nastrojený
červ (jehož strategické poslání až demonstrativně připomíná malířka, která má smysl pro
humor i ironii) koná své dílo – poslání. Hájek,
interpret a hermeneut, ukazuje, že i my, čtenáři
a posluchači, jsme podobně jako Jonáš polapeni
syndromem lhostejnosti, ne-li cynismu, rádi jen
přihlížíme –„budujeme si své příbytky“ (s. 88). Ostrovidně zdůrazňuje Hájek podvojnost Boží výzvy.
Bůh dává svému člověku, od něhož něco požaduje,
další šanci.
I když byl prorok vyvržen z temnot na břeh,
musil vstát a jít, kam jít od počátku měl a musel.
Útěk od Boha je u konce, naopak – člověk dostává
novou sílu. Je konec s marností a nicotou, teď nastává čas obětavosti, nových slibů a jejich plnění.
„Už se nechci zbavovat Boží dobroty. Utíkal jsem
od Boha pryč, špatně jsem dopadl, ale on se mě milostivě ujal, neodepsal mě, ale zachránil a vybavil
novou energií“ (s. 54, 56). A proto: zpět do Ninive,
města velkého před Bohem (bohy), což je hebrejská
fráze pro všechno, co je velmi veliké, skoro by se
dalo říci: jako celý svět, ten náš zatrolený kosmos.
Boží slovo vykonáno, ale žádné aleluja: prorok
očekává zkázu a běží pod strom, aby se pokochal
tím, jak jeho Bůh drží své slovo, ó běda! Ale Bůh,
přesvědčuje nás malířka, má mnoho očí rozházených jako pravěké artefakty, na všech stranách.
Ve velkoměstě nastává obrat, všechno se posypává
popelem, dokonce i zvířata. A jedno velké Oko zírá
na zběhlého proroka. V jakémsi popeli, strastné ¥
43
šedé zóně, naznačuje divákovi umělkyně Marika,
zírá do blba či do svata ninivský král. Ale na druhé
straně té zplundrované oblasti nemůžeme přehlédnout novorozeně s pupeční šňůrou.
V několika jakoby scholastických bodech snaží
se laskavě energický kazatel vyložit či (pokusně)
vyslovit, co pohnulo Boha ke změně jeho počátečního úradku. Hospodin „litoval“, že řekl to, co
řekl. V metafoře slovesa „litovat“ se skrývá mnohé:
Boží radost, možná i účast na spásné hře o osud
provinilého člověka, a zároveň lítost nad vlastním
hněvem, nad oním předešlým rozhodnutím. To je
něco těžko popsatelného, a přitom nádherného. Je
to tedy úžasné hnutí Boží mysli, božského srdce,
Božího nitra (srov. s. 75). „To není žádná laciná
milost, žádný výprodej základních principů práva
a morálky“ (s. 83). Hospodin učinil své, z hlediska
církevní metafyziky pohoršlivé rozhodnutí, teprve
když viděl u Ninivanů rozhodný odvrat od velmi
zlých činů, které se v metropoli staly. Malířka Marika namalovala na bílém podkladu kruh hříšných
postav a postaviček (opilou ženštinu, obžeru, pyšného úředníka, dámu, technika atd.). A uprostřed
vilného kruhu stojí Jonáš opírající se o hůl. Ale i my
máme vědět už od školních let až po funkce seniorské či poslanecké a prezidentské, že Boží oči i oka
nás provázejí všude, od pobytu zbožného pietisty
až po vybavené bydliště ortodoxního církevního
pastora.
Díky, Mariko a Štěpáne! Po Hansi Walteru
Wolffovi, Karlu Deurloovi a Štěpánu Šoltészovi jste
přišli vy, abyste českému lidu nabídli váš český
impozantní výklad prorockého poselství Jonášova.
Milan Balabán
HÁJEK, Štěpán; BUMBÁLKOVÁ, Marika. Jonáš. Benešov:
Eman 2011. 96 s. 218 Kč, ISBN 978-80-86211-74-9
ÚSTŘEDNÍ CÍRKEVNÍ KANCELÁŘ
Zavřený archiv – uzavřená minulost?
Reakce na dopis redakci v 10. čísle ČB
V
uvedeném článku čtenář našel kromě informace o uzavření Ústředního archivu ČCE také
stanovisko, o co by ČCE měla usilovat, a formou
dotazu i posouzení (odsouzení) vzniklé situace.
Chápeme názor historiků a souhlasíme s potřebností funkčního archivu.
Chybí však otázka, PROČ k tomu došlo: nikdo
z autorů článku se před zveřejněním nepřišel
44
zeptat do ústředí, z jakého důvodu se tak stalo.
Kdyby otázka položena byla, zazněla by tato
odpověď:
Vzhledem k tomu, že chod ústředí církve je financován v převážné většině z výnosů z pronájmů
budov a tyto příjmy poklesly do té míry, že pro rok
2012 je nutno počítat s částkou o cca 2,25 milionu nižší, bylo nutné přijmout úsporná opatření
v ústřední církevní kanceláři (ÚCK), redukovat
počet pracovních úvazků v ÚCK a přeorganizovat
činnosti.
Omezení činnosti archivu a dočasné uzavření
badatelny je tedy opatřením vynuceným uvedenou skutečností, mj. tím, že instituce, která
archiv nejvíce využívá, Evangelická teologická
fakulta UK (ETF), dluží na nájmu.
Ke dnešnímu dni eviduje ÚCK nedoplatek ze
strany ETF ve výši 2 191 870 Kč. (Pro přesnost:
v této částce je zahrnuta faktura se splatností
21. 11. 2011 ve výši 438 374 Kč).
K zásahům do dosavadního chodu ÚCK došlo
po dlouhém váhání, hledání a vyčerpání jiných
možností.
Archiv není jediné oddělení, které prošlo redukcí. K omezení došlo v provozním oddělení (o 1
pracovní úvazek), o polovinu byl zkrácen úvazek
pro ředitele Evangelické akademie a šéfredaktora webových stránek, o jeden pracovní úvazek se
snížil i počet pracovníků ekumeny, sníženy jsou
i úvazky v oddělení mládeže a výchovy a dochází
k postupné reorganizaci ekonomického oddělení.
Činnost archivu by mohla zůstat bez omezení
pouze na úkor oddělení zajišťujících personální
a ekonomickou agendu, či omezování činností
oddělení výchovy nebo mládeže.
Vedení ÚCK stále hledá řešení alespoň k částečnému obnovení činnosti archivu. Jako možnost
se jeví podpora z fondu Věry Řivnáčové-Třebické,
připravujeme žádost o dar.
Jisté je, že pokud se podaří zajistit, aby ETF plnila své závazky vůči ČCE, bude možné uvažovat
o obnovení provozu badatelny.
Pavel Stolař, člen synodní rady
Lydie Gallusová, vedoucí tajemnice ÚCK
UPOUTÁVKA
Vyhnanci – akce Kulak
N
euvěřitelně zlé a smutné chvíle prožívali zemědělci v padesátých letech, kdy mnozí byli
v takzvané „Akci kulak“ během čtyřiadvaceti
hodin násilně vystěhováni ze svých domovů a to
tehdy vládnoucími komunisty.
Bez soucitu, bez lítosti, jako podřadní lidé
byli tito sedláci převezeni třeba na druhý konec republiky, jen aby nenarušovali vznikající
JZD. Z tisíců osudů těchto vysídlenců jsem zatím
alespoň část sepsal a vydal tiskem v dokumentu
Vyhnanci, jehož první díl se již doprodává. Křest
druhého dílu, který volně navazuje, proběhl 20.
června v budově Krajského úřadu v Jihlavě za přítomnosti hejtmana J. Běhounka.
Paní Jarmila Zíchová od Jaroměře mi s pláčem
vyprávěla, že teprve nyní, téměř po šedesáti letech, když si přečetla knihu Vyhnanci, si uvědo-
mila, čeho všeho byla jejich rodina ušetřena. A to
je jeden z pravých důvodů, proč by měly rodiny
nevystěhovaných číst tento dokument a děkovat
Bohu, že nepatřili k těm postiženým.
I já, jsem byl s navržen na vystěhování, avšak
v kritický den schůze KSČ, kde jeden rozumný
komunista prohlásil, že nebude po práci v továrně ještě chodit pracovat na opuštěná pole
po vystěhovaných sedláckých rodinách. Přidal
se další soudruh a bylo po stěhování...
Z vděčnosti jsem se věnoval tomuto tématu
a věřím, že se takovýto zločin již nikdy nebude
opakovat.
Knihu lze zakoupit v knihkupectvích a nebo ji
zašlu přímo z Vilémova, kontakt: [email protected]
seznam.cz, 569 449 147.
Miloslav Růžička
POLEMIKA
Ďábel se promění a přestrojí
Z
rozhovorů se čtenáři Českého bratra vím,
že nejsem sám, koho vyděsila ta část kázání
Marka Zikmunda při rozloučení se Ctiradem
Mašínem v Ohiu 24. 8. 2011, v níž mluví o těch,
které skupina bratří Mašínů zabila. Jde o slova:
„Radek Mašín […] zakusil […] pohrdání ze strany
těch, kteří se ex post pohoršují nad ztracenými
životy příslušníků komunistické policie či milice.“ A dále: „[…] boj proti režimu uvnitř zadrátované vlasti je stavěn na pranýř kvůli prolité krvi
těch, kdo vzali zbraň do ruky jako první.“ Myslím
si, že není možné být členem ČCE a na tato ¥
45
Zikmundova slova nereagovat. Nejen proto, že
degradují celek jinak dobře míněného kázání,
ale proto, že vyvolávají naléhavou otázku: Je toto
ještě vůbec křesťanství?
Ten, kdo četl dnes již velmi bohatou historickou literaturu o činnosti bratří Mašínů, dobře ví,
že oběti bratří Mašínů nebyli původci zla, proti
němuž bratři Mašínové bojovali, nebyli těmi, kdo
je pronásledovali a věznili. Je tedy snad vyjádřením křesťanského postoje ke světu nepohoršovat se nad jejich ztracenými životy? Měly ty
životy menší hodnotu než život jakéhokoli jiného
člověka jen proto, že ti, kdo je zmařili, bojovali
proti zlu? A dá se proti zlu bojovat tak, že sám
páchám zlo jiné?
Shodou okolností nedlouho před zveřejněním Zikmundova kázání hovořili v televizním
pořadu Hyde Park syn jednoho ze zavražděných
a vnučka druhého. Oč lidštější a hlubší bylo
jejich svědectví o tragédii, již bratři Mašínové
jejich rodinám způsobili, než necitlivá Zikmundova slova na adresu těchto obětí! Život ani
svět nejsou tak černobílé, jak by bylo možno
ze Zikmundova kázání usuzovat. To, že bratři
Mašínové byli stateční lidé s ušlechtilými cíli,
nezpochybňuje dnes téměř nikdo. Současně je
však třeba jasně a otevřeně říci, že se při své
činnosti dopustili něčeho strašného, něčeho, co
se nikdy nemělo stát. A dovoláváme-li se nad hrobem Ctirada Mašína Boha a Bible, měli bychom
se modlit především za ty, které skupina bratří
Mašínů připravila o život.
Marek Zikmund ve svém kázání cituje slova
z písně Sváti Karáska: „Řekni ďáblovi NE.“ V parafrázi této písně s názvem Ty jsi řekl ďáblovi
ne Sváťa Karásek zpívá: „ďábel je stará kurva /
promění se a přestrojí“. Měli bychom mít tato
slova stále na paměti. Aby se nám nestalo, že
se budeme brát za věc zcela opačnou, než je ta
Ježíšova.
Jan Šulc
Vzpomínkové shromáždění na památku Jaroslava Honzátka
Čelákovice 28. září 2011
N
edalo mně to a musel jsem se ho účastnit. 28.
září uplynulo přesně padesát let ode dne, kdy
byl ve služebně SNB v Čelákovicích zavražděn
Ctiradem Mašínem štábní strážmistr Jaroslav
Honzátko. Jak se to tehdy odehrálo, bylo mnohokrát popsáno. Ať se na to dívám z kterékoli
strany, nevidím za tím činem nic statečného,
slavného ani osvobozujícího. Pokud bych se
i snažil vidět tuto událost v poloze boje dobra se
zlem, jak ji interpretují její obhájci, je to ten případ, kdy místo jednoho vyhnaného zlého ducha
obsadí dům sedm jiných, horších než ten první.
Jméno Jaroslava Honzátka jsem poprvé zaregistroval jako farář v Brandýse nad Labem.
Když jsem tam po svém příchodu listoval knihou
zemřelých, zaujala mne u jednoho záznamu o pohřbu poznámka mého předchůdce, Jiřího Pištory:
„Zavražděn ve službě.“ U Honzátka se stále zdůrazňuje členství v KSČ. Pro mne je důležitější,
že to byl člověk. To, že patřil do stejné církve
jako já, sounáležitost s ním ještě umocňuje. Měl-li jako člen KSČ evangelický pohřeb, je to pro
46
mne sdělení, co stálo v hierarchii jeho hodnot,
případně hodnot jeho rodiny, výš.
Se svou účastí na vzpomínkovém shromáždění jsem dlouho váhal. Nebylo mně po chuti, že
jej organizovala KSČM. Ale když se ho neujala
evangelická církev, tak kdo jiný? K cestě do Čelákovic mě ve svém komentáři v Právu ponoukl
i Petr Uhl, který napsal, že by se slušelo, aby se
akce účastnil zástupce evangelické církve. Hlavním motivem mé účasti na ní byla ovšem potřeba
dát najevo pozůstalým, že ne všichni evangelíci
velebí vraha, ale někteří z nich soucítí s obětí.
Jsem rád, že jsem jim mohl po shromáždění podat
ruku a říci jim tahle slova.
Emanuel Vejnar
47

Podobné dokumenty

Neštěstí a vina: věrní souputníci

Neštěstí a vina: věrní souputníci v naději. Možná by je proměnil spíše v beznaděj. Postiženého uzdravuje, aby učedníci, a po nich všichni další posluchači evangelia věděli, kdo je Ježíš a že u něho je pomoc. Ať už je to s hříchem a...

Více

Příchod do penze - Evangelický časopis

Příchod do penze - Evangelický časopis Je to čas, ve kterém jsou den, týden i doba církevního roku rámovány začátkem, kdy člověk prosí o Boží pomoc a požehnání pro správný život. A koncem, kdy se vyznává ze svých vin, ale také děkuje za...

Více

Mgr. Jana Bulantová

Mgr. Jana Bulantová PARAZITÓZY U PLAZŮ V ZAJETÍ Zatímco jedna skupina chovatelů plazů vůbec netuší, že by jejich zvířata mohla být hostitelem jakéhokoli parazita, jiní mají z cizopasníků panickou hrůzu a snaží se je p...

Více

Krása ve filmovém dokumentu

Krása ve filmovém dokumentu Znovuzhodnocení Špátovy tvorby nám může pomoci znovu navázat kontakt s problematikou řemeslné práce, umění jako vztahování se ke kráse a kultivaci člověka a jeho postoje ke světu. Tato aristotelská...

Více

Sborový dopis únor 2010

Sborový dopis únor 2010 rozdávající život, i když ho stále ohrožuje zklamání a zrada, nemoc a smrt. Věřit v Boha, i když na mě útočí strach, nedověra a pochybnosti, a stále se k Bohu zpátky vracet, i když se nás často při...

Více