Naučíme naše děti zpívat?

Naučíme naše děti zpívat?
Josef Fryščák
Lidský hlas je nejpodivuhodnější hudební nástroj. Z vnějšku nepotřebuje nic, žádný předmět,
žádný zprostředkující mechanismus. Člověk se svým fyzickým a psychickým vybavením se tu sám
stává hráčem, ale zároveň i nástrojem.
Žádný hudební nástroj kromě lidského hlasu také nemá současně k dispozici jak výrazové
prostředky hudby, tak i slovesného umění. Síla hudební inspirace je umocněna hloubkou básníkova
pohledu. To je důvod, proč se píseň a další vokální formy staly nejrozšířenějším hudebním útvarem.
Navíc je to nástroj, který vlastní všichni lidé. Ne všichni jej ale umějí ovládat, protože mnozí
si navykli používat jej pouze k mluvnímu projevu. Naprostá většina „nezpěváků“, „bručounů“, či
jak jsme si ještě jinak navykli je nazývat, jsou prostě jenom nerozvinutí zpěváci. Mají všechny
předpoklady ke zpěvu, ale nedokáží je správným způsobem rozvinout.
Chceme-li se zabývat problematikou dětského hlasu s ohledem na rozvoj pěveckých
schopností dítěte, velice nám prospěje, když si uvědomíme několik podstatných skutečností.
Hlas je pro člověka od okamžiku narození prvním a nejdůležitějším prostředkem komunikace
s okolním světem. Ta se zprvu odehrává prostřednictvím interjekcí – hlasových projevů, které jsou
spontánním vyjádřením pocitů a reakcemi na podněty z vnějšího světa. Zahrnují celou paletu zvuků
– od křiku, pláče, hekání až po smích, výskání, radostný jekot, kojenecké broukání a další obtížně
popsatelné hlasové výlevy. Jejich společným znakem z akustického hlediska je znějící tón,
pohybující se zprvu v malém rozsahu zhruba kvinty. Postupně se hlasový rozsah interjekcí rozšiřuje
a ve věku kolem 3 let, t.j. krátce předtím, než se prostředkem komunikace stane v plném rozsahu
mluva, dosáhne rozsahu kolem jedné a půl až dvou oktáv v oblasti mezi c´ až c´´´.
Hlas je prvním prostředkem komunikace novorozeněte s okolním světem. Křikem dává
najevo pocity své nespokojenosti – hladu, žízně, chladu – smíchem vyjadřuje svou dobrou pohodu a
radost z kontaktů s blízkými osobami. Paleta těchto interjekcí – spontánních hlasových projevů
emocionálního života dítěte a jeho reflexivních reakcí na podněty z okolního světa – se s
postupujícím věkem stále rozrůstá a diferencuje.
Z akustického pohledu se tu jedná o různě modulované tóny, vytvářené zapojením celého
hlasového aparátu, přičemž zvláště zřetelná je aktivní účast kompletního dýchacího ústrojí. Dítě při
nich využívá celý rozsah hlasu v podstatě rovnoměrně a udržuje tak jeho rejstříkovou rovnováhu.
Když si dítě začne postupně osvojovat umění řeči, dochází k radikální změně ve způsobu
užívání hlasu:
- Zvuky už nevznikají spontánně a reflexívně, nýbrž mezi vnějším podnětem a hlasovou
reakcí na něj proběhne myšlenkový proces s mluveným slovem jako jeho výsledkem.
- Náročná je též samotná artikulace. Řeč – na rozdíl od interjekcí – je založena na soustavě
přesně definovaných hlásek, jež se pak skládají do slabik a slov. Pro její zvládnutí se musí dítě
naučit dřívější spontánně tvořené a jakémukoliv řádu se vymykající zvuky interjekcí rozčlenit do
řady zřetelně formovaných a výrazně diferencovaných vokálů.
- Současně musí uvést do činnosti artikulační aparát a překonat těžkosti a komplikace při
tvorbě jednotlivých konsonantů.
Jak řádná diferenciace samohlásek, tak i správná výslovnost souhlásek je velice náročná a
složitá činnost. Trvá řadu let, než ji dítě uspokojivě zvládne, často teprve s pomocí zkušeného
logopeda.
Lidský hlas je výsledkem souhry dvou mechanismů uvnitř fonačního ústrojí – hrtanu.
V hloubkách převládá činnost mechanismu hrudního rejstříku, ve výškách mechanismus rejstříku
hlavového.1.)
Pokud byl hlas v období komunikace dítěte prostřednictvím interjekcí zatěžován rovnoměrně
v hloubkách i výškách, byla aktivita rejstříkových mechanismů vyrovnaná a hlas vytvářel zvukově
jednotný celek.
Řeč je však položena do spodní poloviny celkového hlasového rozsahu. Z toho důvodu je
nyní více zatěžován a procvičován mechanismus hloubek – hrudní rejstřík – zatímco mechanismus
hlavového rejstříku se oslabuje, jeho podíl na tvorbě mluvního hlasu se postupně stále zmenšuje
(viz graf b, c, d) a původní rejstříková rovnováha je tím jednou pro vždy narušena.
Všechny tyto komplikace a nové skutečnosti spojené s osvojováním procesu mluvy
boří původní spontaneitu a funkční přirozenost tvorby dětského hlasu.
Přechod ke komunikaci prostřednictvím řeči je komplikovaný a dlouhodobý proces. Může se
rozvíjet v zásadě dvěma způsoby:
Buďto budeme dále rozvíjet schopnost emocionálního prožitku dítěte i jeho vyjádření
prostřednictvím interjekcí a slovo mu přiblížíme jak formou mluvy, tak i formou zpěvu:
nebo tento hlasový potenciál postavíme pouze do služeb řeči a tím výrazně okleštíme jeho
vývoj ve všech podstatných kvalitách (rozsah, síla, pružnost a barevnost hlasu).
1/ Zabývat se podrobně anatomií a fyziologií hlasového orgánu by přesahovalo rámec naší publikace. Zájemcům
o tuto problematiku doporučuji: F. Husler, Y. Roddová-Marlingová: Zpěv (F-PRINT Ostrava, 1995) nebo
O. Lacina: Problémy zpěvního hlasu (Panton Praha, 1977).
Podle cesty, kterou zvolíme, může se hlas dítěte ve své předmutační podobě (do 11 – 12 let)
vyvinout do zcela odlišných podob, jak je patrno z uvedených diagramů.
K rozvíjení smyslu dítěte pro tónovou stránku jeho hlasového projevu můžeme však použít i
dalšího prostředku, jež stojí někde uprostřed mezi interjekcemi a zpěvem. Jsou to nápodoby
přírodních zvuků: cinkání zvonečků, mňoukání kočky, vrčení psa, kukání kukačky, houkání
meluzíny atd.
Svou formou jsou to už podle zákonů řeči artikulované sledy hlásek či slabik, avšak bez
sémantického obsahu, plnící převážně funkci zvukomalby. Spojují činnost artikulačního ústrojí,
která je podmínkou pro zvládnutí nového úkolu – osvojení si řeči – s původní převážně tónotvornou
složkou prvotních interjekcí. Můžeme je už formovat melodicky i rytmicky a mohou nám úspěšně
sloužit i jako pomůcky při nácviku písní.
V posledních desetiletích, ruku v ruce s rozvojem a rozšířením elektronických médií (rozhlas,
televize, magnetofon, CD přehrávač atd.), se ke komplikacím se zvládnutím řeči přidávají další
negativní vlivy, které stále výrazněji ovlivňují všeobecný úpadek pěveckých schopností dětské
populace. Mohli bychom je označit jako vlivy civilizační:
U dětí – a nejen u nich – sledujeme stále výraznější přechod od aktivního provádění hudby ( a
především zpěvu, který je její nejdostupnější a nejrozšířenější formou ) k pasivnímu poslechu. Nač
se obtěžovat vlastní činností, když stačí zmáčknout tlačítko, zapnout vypínač.
Chybí také pozitivní pěvecký vzor, který kdysi představovala především matka a v blízkém
rodinném a školním prostředí sourozenci a učitel.
Před nástupem elektronických médií byla zpěvu věnována mnohem větší pozornost, byla to
oblíbená forma zábavy i společenského vyžití. Dnes se matka mnohem výrazněji podílí na
ekonomickém zajištění rodiny a na někdejší formy výchovného působení nemá dost času. Navíc
většinou už sama zpívat neumí, nebo ke zpěvu nemá vztah. Také ve školách se zpívá méně než
kdysi, upadají i pěvecké schopnosti učitelů a učitelek.
Místo toho zní všude – v mnohých rodinách nepřetržitě jako zvuková kulisa – na komerční
cíle orientovaná populární hudba. Její interpretace vyžaduje od zpěváků často hlasový projev
založený spíše na mechanismu křiku a chrapotu než na mechanismu zpěvu. Dětem je tu předkládán
negativní vzor, jehož nápodobou dochází k autodestrukci dětského hlasu; je to záporný vzor stejné
síly, jakým byl dřív – ovšem v pozitivním smyslu – vliv zpívající matky, rodiny a školy.
V období, kdy dítě užívá ke komunikaci výlučně nebo alespoň převážně interjekcí, používá
hlas rovnoměrně ve výškách i hloubkách a tak udržuje v rovnováze a dobré vzájemné koordinaci
oba rejstříkové systémy lidského hlasu – systém hlavového rejstříku a systém hrudního rejstříku.
Napomáhá tomu také dýchání s výrazně akcentovaným zapojením břišních svalů a bránice. Tato
skutečnost je nesmírně důležitá, poněvadž aktivní podíl abdominálního dýchání, zejména pak účast
bránice na procesu dýchání je podmínkou pro zapojení činnosti jednoho z nejdůležitějších prvků
napínacích procesů v samotném hrtanu – „stahovačů“ musc. sterno-thyreoideus a musc. crico
pharyngeus - do komplexní činnosti hlasového orgánu. Teprve jeho aktivní zapojení umožňuje
dosažení rejstříkové rovnováhy hlasového orgánu.1 Školenými zpěváky je tento fenomén vnímán
jako „dechová opora“.
V době, kdy si dítě začne osvojovat řeč, která se mu postupně stane hlavní formou
komunikace – a často i jedinou formou užívání hlasového nástroje – dochází doslova k revoluci ve
tvoření a způsobu užívání hlasu:
 Zvuky už nevznikají spontánně a reflexivně, nýbrž mezi vnějším podnětem a mluvní
reakcí na něj proběhne myšlenkový proces s mluveným slovem jako jeho výsledkem.
 Dříve spontánně tvořené a jakémukoli řádu se vymykající zvuky interjekcí se musí formovat
do pevného systému výrazně diferencovaných samohlásek, z nichž každá má odlišné napětí a
posazení.
 Zcela novým úkolem je ovládnutí artikulačního aparátu, koordinace mluvidel při tvorbě
jednotlivých souhlásek. Jak řádná diferenciace samohlásek, tak i správná výslovnost souhlásek je
náročná činnost a trvá řadu let, než ji dítě uspokojivě zvládne. Všechny tyto skutečnosti narušují
dosavadní automaticky funkčně správně fungující mechanismus tvorby hlasu.
 Řeč je položena do spodní poloviny hlasového rozsahu, tedy do polohy, v níž hraje
dominantní úlohu mechanismus hrudního rejstříku. Mluvou je tedy soustavně více nárokovaná
činnost hrudního rejstříku. Pokud není současně procvičován – interjekcemi, zpěvem – i
mechanismus hlavového rejstříku (jehož činnost dominuje ve výškách), dojde k výraznému oslabení
hlavového rejstříku a jeho podíl na tvorbě mluvního hlasu se postupně stále zmenšuje, případně i
zcela vytrácí.
 V důsledku civilizačních vlivů degeneruje původní vrozené kostálně-abdominální dýchání
v plytké kostální dýchání, čímž je hlas dítěte připraven o někdejší vrozenou dechovou oporu (viz
pozn.l ) a tím i o rejstříkovou rovnováhu.
Uvedené vlivy výrazně potlačují původně dominantní tónovou složku hlasu ve prospěch
složky artikulační.
Jsou-li z akustického hlediska interjekce, stejně jako zpěv, převážně znějící tón, je řeč z téhož
pohledu modifikovaný šum, hluk.2 Také tato skutečnost nám naznačuje, že řeč není vhodným
východiskem pro rozvíjení zpěvního hlasu.
Chceme-li se zabývat možnostmi rozvoje zpěvního hlasu žáka, měla by nám uvedená zjištění
naznačit směr, kterým bychom se měli ubírat:
1) Obnovit funkčně vyváženou činnost dechového ústrojí s důrazem na zapojení
abdominálního dýchání.
2) Oživit činnost mechanismu hlavového rejstříku a propojit činnost obou rejstříkových
mechanismů – hrudního a hlavového – do jednoho zvukově homogenního celku.
3) Do tohoto tónotvorného základu dětského hlasu vložit postupně – přes nápodoby zvuků
z přírody a okolního světa, jednotlivé slabiky a dvojice vhodně volených slabik – textovou složku.
Ad l)
Problematice dýchání se nevyhne nikdo, kdo se chce vážně a zodpovědně zabývat
hlasovou technikou na každé – elementární i nejvyšší profesionální – úrovni. Správně dýchat
v žádném případě neznamená dokázat nadechnout co nejvíce vzduchu, nýbrž naopak umět vzduch
vypouštět s aktivním zapojením celého dechového aparátu, zejména jeho abdominální části tak, aby
1
Podrobný popis zmíněného procesu by přesahoval rámec tohoto článku. Zájemce odkazuji na publikaci F.Husler,
Y.Roddová-Marlingová: Zpěv, nakl. F-PRINT Ostrava l995, str 35-37, 52 a 77-79.
2
F.Husler, Y.Roddová-Marlingová: Zpěv, str.96 : „Zpěv a řeč jako akustické materiály jsou dva již ve svých kořenech
rozdílné fenomény. Ten první je tón, ten druhý modifikovaný hluk, šum.“
díky této aktivitě došlo k optimálnímu napětí ve fonačním ústrojí (hrtanu) a tím i k minimální
spotřebě vzduchu při tvorbě tónu.
K dosažení tohoto cíle existuje řada postupů – dýchání v leže na zádech a foukání na
padající peříčko, nádech jako když chceme přivonět ke kytičce atd. Mohou být účinné, ale vyžadují
buď pro zpěv nepřirozenou polohu, nebo soustředění pozornosti na dýchání, které není snadné
trvale udržet. Navíc napětí dýchacího aparátu – to, co školený zpěvák vnímá jako tzv. dechovou
oporu – není při zpěvu v průběhu klesající a stoupající melodické linky konstantní: ve výškách
narůstá a s klesající melodií povoluje.
Jako optimální řešení se ukázalo zařadit do procesu dýchání pohyb celého těla: během
přechodu do mírného předklonu a lehkého podřepu při současném mírném zapažení provedeme
nádech. Během výdechu přejdeme z podřepu do vztyčení a z předklonu ( při současném vedení paží
ze zapažení přes předpažení do vzpažení) do vzpřímení a to tak, že popsaný pohyb se rozloží na
celou výdechovou frázi. Pohyb rukou a vzpřímení nesmí být vnímáno jako uvolňovací švih, ale
jako tah naplněný elastickým napětím břišních svalů. Tento vzhledem k sledovanému cíli
nejúčinnější pohyb lze později kombinovat s jinými pohyby paží, jež mají podobné účinky:
komíhání pažemi ze strany na stranu v mírném předpažení, kroužení pažemi v protipohybu
v předpažení a pod. (Po čtvrthodinovém tímto způsobem realizovaném rozezpívání se dýchací
ústrojí uvede spolehlivě do správné činnosti a děti pak mohou při nácviku stát nebo sedět už bez
pohybu.)
Ad 2)
Zpěv je u dětí pevně svázán s představou řeči a tudíž i jejím mechanismem, ve kterém
převládá činnost hrudního rejstříku. Při oživování funkce mechanismu hlavového tónu proto zprvu
pomineme vše, co by navazovalo na mluvu a vypomůžeme si představami z přírody a okolního
světa, které evokují tvorbu měkce nasazeného tónu a jeho melodický pohyb v relativně velkém
rozsahu: bzučení čmeláka, let včelky nahoru a dolů (pro cviky v „brumendu“, t.zn.se zavřenými
ústy), zvuk meluzíny a vrčení psa (glissanda v rozsahu l a l/2 až 2 oktáv – i více), „ochočená
meluzína“ (vedení „meluzíny“ po dané melodické lince), mňoukání kočky (glissanda na mi-a-u
v menším rozsahu (kvarta až oktáva), „dialog“ starého kocoura a malé kočičky (glissanda zdola
nahoru a shora dolů na mi-a-u v rozsahu až 2 oktáv, juchání hej – juch (z hluboké hlasové polohy
glissandem co nejvýše, často až do tříčárkované oktávy). Úspěšná a vytyčenému cíli – oživení
mechanismu hlavového rejstříku a jeho propojení s mechanismem hrudního rejstříku – prospěšná
realizace cviků je podmíněná tím, že k ní dojde současně s činností popsanou v bodě 1). Měli
bychom dbát, aby napětí dechového aparátu, vnímané jako pružné napětí břišní stěny a boků nad
pánví, dosáhlo svého maxima (t.zn. ruce se dostaly do předpažení) při nejvyšších tónech
probíhajícího glissanda.
Ad 3)
Abychom co nejméně narušili tónový základ, vybudovaný předchozími cviky,
a
naopak ještě posílili rezonanční zakotvení tónu v „masce“, můžeme pro nácvik přechodu
k artikulovanému zpěvu zvolit cinkání zvonečků – bim bam, bum bam, bom bom. Doporučuji
začít se slabikou bom, která nejlépe umožňuje uvolněný pohyb spodní čelisti, nebo dvojicí bum –
bam (vokál u jako vokál hlavového tónu). Na krátký, hbitým pohybem čelisti provázený úder
slabiky bo (v p nebo mp) navazuje intenzivní proznění souhlásky m (viz „brumendo“
v předchozím oddílu).
Cviky sestavujeme v jednoduchých melodických řadách. Zprvu diatonickou řadou v malém
rozpětí (tercie) procvičíme hlubokou polohu (po f1), abychom do ní vnesli prvek hlavového
rejstříku. Po opětovném procvičení tónotvorné složky některým cvikem z oddělení 2) (meluzína,
vrčení psa) zvětšíme rozsah přípravného artikulačního cvičení na kvintu a později oktávu a vedle
diatonických řad použijeme rozložený durový kvintakord. Jako další krok zvolíme propojení
zvonečků s meluzínou: bim bam – ju (viz podrobný popis cviků v příloze). Procvičení legata
následuje na dvojice slabik – pro začátek doporučuji kombinaci ju – no.
Na procvičení pohyblivosti spodní čelisti a rezonančního zakotvení tónu v „masce“ jsou
vhodné slabiky no a mo (v sestupných diatonických řadách), pak vhodná jednoduchá slova –
voláme na maminku: mámo, mámo; mami, mami; též: máme, máme.
Také nácvik písně provádíme tak, že si ji nejdříve několikrát zacinkáme v různých
tóninách na bim bam nebo bum bam, případně též na ju no a pak ji teprve zazpíváme na slova.
Všechny cviky opět provádíme se zapojením pohybu, popsaném v bodě l),
který nám umožňuje zapojením komplexní činnosti dechového aparátu navodit
a
posílit funkčně správné napětí v hrtanu, otevřít cestu do vysoké polohy a propojit ji s hloubkami do
jednolité, barevně i dynamicky vyrovnané tónové řady.
Pro vyrovnání a scelení rejstříků je velice prospěšné procvičovat jednotlivá krátká cvičení
v celém hlasovém rozsahu tak, že cvik netransponujeme nahoru v chromatické nebo diatonické
řadě ( C, Cis, D, Es, E, F dur nebo C, D, E, F dur), nýbrž ve skocích – kvarta nahoru, malá
tercie dolů, kvarta nahoru atd. (C, F, D, G, E, A dur) nebo kvinta nahoru, kvarta dolů, kvinta
nahoru, kvarta dolů atd. ( C, G, D, A, E, H dur).
V průběhu hlasové rozcvičky střídáme cviky z okruhu 2 (tónotvorné, na interjekce navazující
prvky – „meluzínu“, mňoukání, vrčení - vše v glissandu) s cviky z okruhu 3 (přechod k prvkům
deklamačním – „zvonečky“ ve všech variantách, dvojice slabik a pod.). Průpravné deklamační
cviky procvičujeme v hluboké a střední poloze až po f2, glissanda a „meluzínu“ až k hranici
tříčárkované oktávy, vše s pohybem popsaným v bodě l.
Tento způsob rozvíjení dětského zpěvního hlasu je o to účinnější, oč dříve začneme.
Činnost tónotvorných mechanismů interjekcí je u 6-7 letého dítěte v jeho fyziologické paměti
zachována mnohem jasněji a živěji než u dítěte l0 - l2 letého a lze na ně mnohem snadněji navázat.
Jeho princip spočívá v oživení od narození funkčního hlasového mechanismu interjekcí, na
který „naroubujeme“ zprvu jednoduché deklamační prvky, a postupně pěveckou deklamaci
takovým způsobem, aby artikulační složka nepotlačila či zcela nevytlačila složku tónotvornou,
jak tomu bývá pravidlem při běžném přechodu z interjekcí na řeč.
Nejlépe si lze tento přístup k rozvíjení dětského hlasu osvojit formou praktického semináře,
při kterém bude k dispozici skupina dětí..Všechny nuance uvedeného postupu totiž nelze verbálně
dokonale popsat, a u zpěvu, jak všichni dobře víme, často záleží více na tom jak než pouze na tom
co děláme. V případě zájmu lze seminář dohodnout.
Pro základní představu připojujeme ukázkový model hlasové rozcvičky.
Notová příloha
I. Hlasová rozcvička
l) „Čmelák“
2) „Včelka letí nahoru a dolů“
3) „Zvonečky“
4) „Meluzína“
(uvolnit spodní čelist, nejlépe nejdřív na bom bom bom bom
pak na bum bam bum bam
sa bim bam bim bam
5) „Zvonečky“
6)
Opakovat „meluzínu“, navázat „vrčení psa“ (cv.č.4)
7)
„Zvonečky a meluzína“
8)
„Mňoukání kočky“ (důraz klademe na propojení vokálů i-a-u )
(pokračovat v tóninách H,E; C,F; D,G; E,A; F,B dur)
9) „Dialog kocoura a kočičky“ (propojujeme vokály a glissandem hloubky s výškami)
10) „Cinkání zvonečků“
11) „Ochočená meluzína“ (cvičení transponujme do stejných tónin jako cv.č.7)
12) Nácvik artikulace: procvičit nejdříve na: no, no, no, no; mo, mo, mo, mo;
mámo, mámo; mami, mami;
máme, máme atp. : později též na:
13) „Juchání“
(se zákmihem paží a výskokem):
14) Nácvik melodie a rytmu nové písně (Skákal pes) střídavě na: bim bam bim;
bum bam bum;
ju no ju;
(začít v Es dur, dále procvičit v C, F, D, G dur)
15) Zpěv písně Skákal pes na text
Hlasovou rozcvičku je možno rozšířit a obohatit o další cviky:
1) – „Radostné překvapení“
2) – Propojení vokálů a rejstříků
3) – Nácvik vedení hlavového tónu
4) – Spojení legata a vyrovnávání vokálů
5) – Nácvik legata - krátká vokalíza
6) – „Kukačka“
7) – „Dvě kukačky“
8) – „Cinkání zvonečků“ – sestupná diatonika v rozsahu kvinty
9) – „Cinkání zvonečků“ – sestupný kvintakord v rozsahu kvinty
10) – „Zvonečky a meluzína“
11) – Nácvik staccata
12)
– Nácvik staccata pro rozvoj výšek – postup nahoru v kvartových skocích
13) – Vyrovnávání vokálů
14) – Vyrovnávání vokálů – rozšířená varianta
Vyznačený rozsah, ve kterém máme jednotlivá cvičení procvičovat, je stanoven pouze
orientačně. Vycházíme z okamžitých hlasových možností žáků, které se budou při správném vedení
postupně rozšiřovat.
Hlasové schopnosti zpěváků, budeme dále rozvíjet na zpěvu písní. Dbejme přitom těchto
zásad:
 Nedovolme dětem křičet – vždyť i kráva má silný hlas, a přesto raději posloucháme slavíka !
 Zpočátku si melodii písně „zacinkejme“ na bim bam, bum bam nebo bom bom, nejlépe
v několika různých tóninách;
 Volme písně začínající v horní části svého rozsahu ( Dobrú noc, má milá, Ráda, ráda, můj
zlatej Honzíčku, Skákal pes, Žádnyj neví, co jsou Domažlice atd. )
 Počáteční tón volme zprvu dostatečně vysoko nad hranicí rejstříkového zlomu ( f 1 ), tedy
alespoň b l, h 1, c 2, abychom zabránili přetahování hrudního rejstříku směrem nahoru.
 Základní dynamikou je pohodlné mf, které směrem nahoru „rozkvétá“ do zvuku a směrem
dolů je zeslabujeme.
Až si zpěváci navyknou zpívat přiměřenou silou, kdy hlas přechází přirozeně z oblasti
hrudního do oblasti hlavového rejstříku, začneme zpívat i písně, jejichž melodie začínají uprostřed
nebo i vespod jejich celkového rozsahu (Už se ten tálinskej rybník nahání, A já sú synek z Polanky,
Voděnka studená jako led atd.). Dbáme však stále na dodržování přiměřené síly a ušlechtilosti tónu,
na přirozené zesilování stoupající melodické fráze a zeslabování klesající melodie.
Tóniny písní volme tak, abychom zpěvem pomáhali oživovat ochabující činnost hlavového
mechanismu, tzn. abychom odlehčili hloubky a používaný rozsah posunuli nahoru alespoň po f 2.
V praxi to znamená zpívat písně postupně o velkou sekundu až velkou tercii výše než je notový
záznam v učebnicích HV.
Hlasová rozcvička žáků v hodinách HV nesmí být příliš dlouhá (zprvu 5-10 minut, později
kolem 5 minut). Jejím cílem je osvěžit a oživit ochablou funkci hlavového mechanismu a připravit
hlas ke zpěvu písní. Na jejich pestrém melodickém materiálu pak budeme dále rozvíjet pěvecké
schopnosti malých zpěváků.
Pracujeme-li s dětským sborem, volíme hlasovou rozcvičku delší – u malých dětí (1.st.NŠ )
asi 10 minut, u starších ( 2.st.NŠ a SŠ ) 10-15 minut, abychom dosáhli výraznějšího rozvoje
pěveckých schopností, potřebných ke zvládnutí sborového repertoáru.
Hlasová rozcvička je ovšem pouze úvod k vlastní pěvecké praxi, k ní směřuje a jí slouží.
Nacvičením správného, o činnost břišních svalů a bránice opřeného dýchání, oživením mechanismu
hlavového rejstříku a jeho propojením s hrudním rejstříkem dětem postupně vybudujete základy
pěvecké techniky. Dále ji budete rozvíjet při nácviku písňového repertoáru dodržováním
elementárních pěveckých zásad.
 dbáme na správné dýchání (tj. dýchání s aktivní účastí břišních svalů a bránice);
 při zpěvu vycházíme z dynamiky pohodlného mf, které plynule a pružně rozvíjíme do f a
 zeslabujeme do p; nedovolíme dětem křičet stále ve f;
 těžiště rezonančního zakotvení hlasu vnímáme v prostoru nad měkkým a tvrdým patrem
v místě, kde jsou kořeny horních řezáků;
 dbáme, aby děti v hluboké a střední poloze ubraly na síle, protože když příliš zatíží hloubky
a střed, omezí tím rozvoj výšek;
 nenecháme děti otvírat přehnaně ústa, ale dbáme, aby při artikulaci měly pružně se
pohybující a dopředu mírně vysunutou spodní čelist;
 tvar úst při všech vokálech je spíše neutrální, jednotlivé vokály jsou vytvářeny
především polohou a tvarem jazyka v ústech;
Nebojme se k cvičením přistupovat kreativně a využívat vlastních nápadů.
I.
1.- Dechová cvičení v leže (foukání na peříčko, na chmýří pampelišky atp.):
2.- „Čmelák“ – brumendo ( se zavřenými ústy ve spodní části hlasového rozsahu):
3.- Výskání ( se zákmitem a výskokem):
4.- „Meluzína“. Obdobným způsobem možno procvičit „vrčení psa“ (není na snímku):
5.a – „Kukačka“:
5.b – „Dvě kukačky“(08:10):
6.a - „Mňoukání kočky“ ( důraz klademe na propojení vokálů: mni-a-u ):
6.b – „Mňoukání kočičky a kocoura“ ( propojujeme vokály a glissandem hloubky s výškami):
:
7.a – „Cinkání zvonečků“ – sestupná diatonika v rozsahu kvinty:
Poznámka: při provádění cviků můžeme postupovat buď chromaticky (jak je zachyceno na
videosnímku) nebo po velkých sekundách (jak uvádí notový záznam tohoto i
některých dalších cvičení).
7.b – „Cinkání zvonečků“ – sestupný kvintakord v rozsahu kvinty :
7.c – „Cinkání zvonečků“ – sestupný kvintakord v rozsahu oktávy :
8.a – „Včelka“ brumendo (se zavřenými ústy ve střední části hlasového rozsahu) :
8.b – „Včelka letí nahoru a dolů“( brumendo, glissando podle pohybu ruky) :
9. – „Radostné překvapení“ :
l0. – Nácvik melodie písně :
II.
1.
– Dechová cvičení: sfouknutí svíčky, chmýří pampelišky apod.:
2.
– „Čmelák“ - viz I.2 – procvičit i v hlubší poloze :
3.a – „Zvonečky“ – diatonika v rozsahu tercie ( procvičit hlubokou polohu až po f1) :
3.b – „Zvonečky“ – rozložený kvintakord v rozsahu kvinty, podruhé o kvartu výše :
(vložena „meluzína“ – I.4.)
3.
– „Ochočená meluzína“ :
Poznámka: m na konci cviků je vlastně „brumendo“, které pomáhá upevnit představu
správného posazení hlasu.
5. – „Zvonečky a meluzína“:
(vloženo „mňoukání kočičky a kocoura“ – I.6b):
6. – Vyrovnávání vokálů :
7. – Nácvik staccata :
8. – Nácvik legata - krátká vokalíza (27:05):
9. – Nácvik artikulace :
1O. – Propojení vokálů a rejstříků :
III.
1.
– Brumendo ( viz II.2. – „Čmelák“) :
2.a – „Zvonečky“ – diatonická řada v rozsahu tercie (viz II. 3a) :
2.b – „Zvonečky“ – kvintakord v rozsahu kvinty :
2.c – „Zvonečky“ - dva kvintakordy nad sebou :
2.d – „Zvonečky a meluzína“ – varianta předchozího cviku (36:40):
3. – Vyrovnávání vokálů – rozšířená varianta cviku II.6. :
4. – Nácvik staccata – procvičení hluboké a střední polohy :
5. – „Ochočená meluzína“ – dvě vlny nad sebou (viz II.4.) :
6. – Nácvik artikulace – varianta cviku II.9. :
7.a – Nácvik hlavového tónu :
7.b – Nácvik vedení hlavového tónu :
8. – Vyrovnávání vokálů – další varianta:
9. – Spojení legata a vyrovnávání vokálů – další varianta využití krátké vokalízy:
1O. – Nácvik staccata pro rozvoj výšek – viz II.7., avšak postup nahoru v kvartových skocích :
11.a – Nácvik artikulace – legato na jednom tónu :
11.b – Nácvik artikulace – legato na sestupné melodické řadě :
12. – Nácvik piana (52:55):
13. – Propojení vokálů a rejstříků – viz II.lO.,avšak ve větším rozsahu :
POKYNY K SAMOSTATNÉ PRÁCI:
Uvedený způsob rozvoje zpěvního hlasu ukazuje jednu z možných cest. Hlasová cvičení
v jednotlivých odděleních dětského sboru na sebe navazují. U nejmladších ( 1.- 3. tř. ZŠ )
vycházíme výlučně z interjekcí a nápodob zvuků z přírody. V další skupině ( 3 .- 5. tř. ZŠ )
rozvíjíme tento základ a formujeme jej do konkrétních melodických a rytmických tvarů.
V koncertním sboru (zpěváci od 10 do 18 let a výše ) dále obohacujeme melodicky i rytmicky
jednotlivá cvičení, rozšiřujeme jejich rozsah i délku, zaměřujeme je cílevědomě k řešené
problematice ( staccato, legato, vyrovnávání rejstříků a vokálů, deklamace atd.).
Cviky jsou seřazeny do 9 skupin a představují jakýsi „jídelníček“, z kterého sestavujeme
jednotlivá „menu“.
Hlasová rozcvička by neměla být příliš dlouhá. Jejím cílem je osvěžit a oživit ochablou funkci
hlavového mechanismu a připravit hlas ke zpěvu.
Sestavu cviků budeme volit tak, aby v ní byly zastoupeny cviky z různých skupin, jak jsou
dále seřazeny pod jednotlivými písmeny. Není nutné procvičovat každou zkoušku všechny prvky.
Povinně, byť třeba jen krátce, by měly být zastoupeny skupiny:
A – dýchání (a o ně dbáme při zpěvu neustále! )
B – rozezpívání v dolní části hlasu,
C – uvolnění výšek,
D – procvičení střední polohy
CH – nácvik melodie písně na slabiky ( pouze u začínajících dětí ),
H – rozvoj výšek (u vyspělejších).
V každé hodině se pak zaměříme alespoň na jednu ze zbývajících skupin:
E – vyrovnávání vokálů a rejstříků,
F – nácvik piana – hlavový tón,
G – nácvik artikulace.
Hlasové schopnosti pak budeme dále rozvíjet na zpěvu písní. Dbejme přitom těchto zásad:
- Nedovolme dětem křičet – vždyť i kráva má silný hlas, a přesto raději posloucháme slavíka !
- Zpočátku si melodii písně „zacinkejme“ na bim bam – nebo bam bam.
- Volme písně začínající v horní části svého rozsahu ( Dobrú noc, má milá, Ráda, ráda, můj
zlatej Honzíčku, Skákal pes, Žádnyj neví, co jsou Domažlice atd. )
- Počáteční tón volme zprvu dostatečně vysoko nad hranicí rejstříkového zlomu ( f 1 ), tedy
alespoň b l, h 1, c 2, abychom zabránili přetahování hrudního rejstříku směrem nahoru.
Základní dynamikou je pohodlné mf, které směrem nahoru „rozkvétá“ do zvuku a směrem
dolů je zeslabujeme.
Až si děti navyknou zpívat přiměřenou silou, kdy hlas přechází přirozeně z oblasti hrudního
do oblasti hlavového rejstříku, začneme zpívat i písně, jejichž melodie začínají uprostřed nebo i
vespod jejich celkového rozsahu (Už se ten tálinskej rybník nahání, A já sú synek z Polanky,
Voděnka studená jako led atd.). Dbáme však stále na dodržování přiměřené síly a ušlechtilosti tónu,
na přirozené zesilování stoupající melodické fráze a zeslabování klesající melodie.
Tóniny písní volme tak, abychom zpěvem pomáhali oživovat ochabující činnost hlavového
mechanismu, tzn. abychom odlehčili hloubky a používaný rozsah posunuli nahoru alespoň po f 2.
V praxi to znamená zpívat písně postupně o velkou sekundu až velkou tercii výše než je notový
záznam v učebnicích HV.
Pracujeme-li s dětským sborem, volíme hlasovou rozcvičku delší – u malých dětí (1.st.ZŠ ) 510 minut, u starších ( 2.st.ZŠ a SŠ ) 10-15 minut, abychom dosáhli výraznějšího rozvoje pěveckých
schopností, potřebných ke zvládnutí sborového repertoáru.
Jestliže se při práci s dětmi v hodinách HV budeme opírat především o cvičení z okruhu I. a
II., při práci se sborem přesuneme těžiště pozvolna na cviky z okruhu III. ( koncertní sbor).
Cviky v dolní a střední oblasti hlasového rozsahu ( zhruba od malého a po f 2, event. g 2 )
procvičujeme s celým sborem, hloubky pod malým a pouze alti, výšky od g 2 nahoru pouze
sopráni.
Po začátku v hluboké poloze v dynamice p-mp volíme jako základní dynamiku pohodlné a
přirozeně znějící mf, které průběžně zesilujeme do poco f a zeslabujeme do p i pp, abychom
dosáhli pružnosti a rejstříkové vyrovnanosti hlasu.
ZAŘAZENÍ CVIKŮ DO JEDNOTLIVÝCH SKUPIN
A – DÝCHÁNÍ
Není důležité, kolik vzduchu dítě nadechne, nýbrž zda do dýchání zapojí celý dýchací aparát,
zejména břišní svaly a bránici (viz dýchání kojenců v úvodní části videosnímku ). Teprve jejich
aktivní účastí při tvorbě hlasu dochází k optimálnímu využití všech napínacích procesů v hrtanu.
Dýchání s aktivní účastí břišních svalů a bránice je tedy základní podmínkou pro funkčně správnou
činnost lidského hlasu, umožňující plné využití hlasového potenciálu každého jedince.
I.1.a– Vleže: uvolnění, představa spánku; foukáme na padající peříčko, chmýří z pampelišky;
zintenzivňujeme výdech (použitím části zbytkového vzduchu, tzn. mírným zatažením břicha při
výdechu ), nemyslíme na nádech ( protože po správném výdechu následuje automaticky správný
nádech).
Ve stoje: u malých dětí zapojením pohybu celého těla ( viz I.3. – výskání: podřep a výskok se
současným kmitáním paží ).
Pohyb možno připojit též k meluzíně ( I.4. ) a mňoukání kočičky a kocoura (I.6. ):v hloubce
předklon, se stoupající melodií vzpřímit trup a vzpažit ruce a opakovat s pohybem melodie.
U vyspělejších žáků ve stoje: připomenout výdechový impuls dole v podbřišku (těsně nad
kostí stydkou ) hned na začátku rozcvičky a prověřit správné dýchání hned při prvních cvicích (
foukání na odkvetlou pampelišku, sfouknutí svíčky, „čmelák“ a „cinkání zvonečků“ v nízké
poloze). Funkci bráničního dýchání posílit použitím zbytkového (reziduálního ) vzduchu – při
výdechu vědomě poněkud zatáhnout břicho.
PAMATUJ:
Dechová cvičení začínáme vždy výdechem ( -„po správném výdechu následuje
automaticky správný nádech“).
zatažením břicha – výdech,
vyklenutím břicha – nádech ( také hrudník se může mírně vyklenout, avšak ramena se
nesmějí zvedat !)
B – ZAČÁTEK ROZEZPÍVÁNÍ - vždy v dolní části hlasového rozsahu
(od nejhlubších tónů po f1)
Cviky pro rozvoj hlavového tónu v hluboké poloze:
I.- 2., II.- 2. a III.- 1. - Čmelák“ – brumendo
II.- 3.a - „Zvonečky“ v rozsahu tercie
III.- 2.b – „Zvonečky“ v rozsahu kvinty
Základní dynamika: p – mp
Cílem cvičení je dosáhnout měkce znějícího brumenda ( proznívání souhlásky m při
zavřených ústech) při současném zapojení celého dýchacího aparátu (zejména břišních svalů a
bránice ).
C – UVOLNĚNÍ VÝŠEK
I.- 3. – Výskání
I.- 4. – „Meluzína“ (obdobně též „vrčení psa“)
I.- 6.b – „Mňoukání kočičky a kocoura“
I.- 9. – „Překvapení“
II.- 4. – „Ochočená meluzína“
Tato cvičení oživují mechanismus interjekcí a dále jej rozvíjejí. Zapojení celého dýchacího
aparátu, jež je pro správné provádění cviků základní podmínkou, podporuje pohyb dítěte ( podřep –
výskok, předklon – vzpřímení atd. – viz oddíl A – o dýchání ).
Dynamika: od p v hloubkách po plný, do f-ff svobodně se rozvíjející zvuk ve výškách.
Cílem cvičení je posílení hlavové funkce ve výškách a její propojení s hrudní funkcí ve
střední a hluboké poloze. Podmínkou je správné dýchání – viz oddíl A ).
D – PROCVIČENÍ STŘEDNÍ POLOHY
I.- 7.a – „Zvonečky“
I.- 7.b – „Zvonečky“
I.- 7.c – „Zvonečky“
II.- 3.b – „Zvonečky“
II.- 5. – „Zvonečky a meluzína“
III.- 2.c – „Zvonečky“ – dva kvintakordy nad sebou (35:14):
III.- 2.d – „Zvonečky a meluzína“ – dva kvintakordy nad sebou
III.- 4. – Nácvik staccata ( v hluboké a střední poloze )
III.- 5. – „Ochočená meluzína“ ( v hluboké a střední poloze )
Dynamika: převážně od p do mf a zpět do pp (občas zesílíme až do f). Směrem nahoru
dynamika narůstá do mf (případně f ), dolů zeslabujeme do p a poslední tón cviku protáhneme a
stáhneme do pp. Pružná změna dynamiky pomáhá propojení obou rejstříkových mechanismů ve
střední a hluboké poloze a vytváří podmínky k rozvoji výšek. Dbáme též na uvolněný pohyb spodní
čelisti při artikulaci (viz oddíl G ). Základním předpokladem je – jako ve všech předchozích i
následujících cvičeních – správné dýchání ( oddíl A ).
Cílem cvičení je položit základy rejstříkové rovnováhy, umožňující pružnou dynamickou
modulaci, a upevnit pocit rezonančního zakotvení hlasu ( těžiště rezonance nad měkkým a tvrdým
patrem u kořene nosu, případně nad kořeny horních řezáků ).
E – VYROVNÁVÁNÍ VOKÁLŮ A REJSTŘÍKŮ
I.- 6.a,b – „Mňoukání kočky“ a „mňoukání kočičky a kocoura“
II.- 6. – Vyrovnávání vokálů
II.- 8. – Vokalíza (na jeden vokál )
II.- lO. – Propojení vokálů a rejstříků
III.- 3. – Vyrovnávání vokálů – rozšířená varianta
III.- 8. – Vyrovnávání vokálů na diatonické řadě
III.- 9. – Vyrovnávání vokálů a rejstříků ( vokalíza se střídáním vokálů )
Dynamika: od pp po f, při oktávových skocích používat též portamenta a glissanda.
Ústa přehnaně neotvírat, ale zachovávat pružně se pohybující spodní čelist.
Tvar úst při všech vokálech je spíše neutrální (viz videosnímek), jednotlivé vokály jsou
vytvářeny spíše jazykem, jeho tvarem a polohou v ústech, než tvarem úst a rtů.
Prostřednictvím těchto cvičení se snažíme o další, hlubší propojení funkcí hlasového orgánu a
tím o vyrovnání činnosti obou rejstříkových mechanismů, aby hlas získal jednotnou barvu
v hloubkách i výškách a při všech vokálech ( při zachování jejich dostatečné diferencovanosti ).
F – NÁCVIK PIANA – HLAVOVÝ TÓN
I.- 8.a,b – „Včelka“ a „včelka letí nahoru a dolů“
III.- 7.a,b – Nácvik hlavového tónu, nácvik vedení hlavového tónu
III.- 12. – Nácvik piana
Schopnost tvorby nejslabšího – ovšem na plném zapojení dýchacího ústrojí založeného a tím
dynamické modulace schopného – hlavového tónu je důležitou podmínkou pro optimální využití
hlasových možností každého jedince. O činnost bránice opřený hlavový tón je také základem
kvalitního piana, jež dokáže naplnit zvukem i obrovské prostory hudebních divadel a koncertních
sálů.
Dynamika: ppp – mp ( mf ) Správnou dechovou oporu si ověříme tím, zda dokážeme tón
dynamicky modulovat v uvedeném rozpětí.
Cílem cvičení je podložit hlas v celém rozsahu kvalitním pianem a vytvořit předpoklady pro
jeho užití při vokální interpretaci.
G – NÁCVIK ARTIKULACE
I.- 5.a,b – „Kukačka“ a „dvě kukačky“
II.- 9. – Nácvik artikulace
III.- 6. – Nácvik artikulace
III.- 11.a – Nácvik artikulace – legato na jednom tónu
III.- 11.b – Nácvik artikulace – legato na sestupné melodické řadě
Artikulace je důležitou složkou pěvecké techniky, protože zpěv je obor, jež v sobě spojuje
umění slovesné s uměním hudebním. Správná pěvecká deklamace dokáže spojit srozumitelnou a
plastickou artikulaci s krásným, barevným a ve všech vokálech vyrovnaným tónem.
Dynamika: mp – mf (f), uvolněná, mírně předsunutá spodní čelist. Používat raději nižší
dynamiku (mp), aby se ze zvuku nevytratil měkký „hlavový“ podklad (jako při brumendu). Mít
pocit, že souhlásky naslovujeme tam, kam jsme zakotvili brumendo a položili rezonanční těžiště
hlasu ( nad měkké a tvrdé patro, u kořene nosu ).
Cílem cvičení je propojit tónovou složku zpěvu s její složkou artikulační tak, aby byly
v rovnováze.
H – ROZVOJ VÝŠEK
Opakovat krátce některá z těchto cvičení ( viz oddíl C )
I.- 3. – „Výskání“
I.- 4. – „Meluzína“, „vrčení psa“
I.- 6.b – „Mňoukání kočičky a kocoura“
I.- 9. – „Radostné překvapení“
Potom pokračovat:
II.- 4 – „Ochočená meluzína“
III.- 5. – „Ochočená meluzína“ – dvě vlny nad sebou
III.- 10. – Nácvik staccata pro rozvoj výšek
Závěrečná část hlasové rozcvičky. Zapojuje do provozu i oblast výšek a pozvolna umožňuje
rozšíření hlasového rozsahu, použitelného pro umělecké účely směrem nahoru.
Dynamika: p – f Do výšek nepostupovat posunováním cviků chromaticky ( po půltonech )
nahoru, ale ve skocích ( vždy kvarta nahoru, pak velká tercie dolů a zase kvarta nahoru atd., viz
např. cv. III.5). Procvičení celého hlasového rozsahu je konečnou fází přípravy zpěváka ke zpěvu
písní či jiného vokálního repertoáru.
CH – NÁCVIK MELODIE PÍSNĚ NA CVIČNÉ SLABIKY
I.- 10. – Píseň Skákal pes přes oves
Použitím tohoto postupu přecházíme přirozeně a snadno k nácviku písní. Je to způsob, který
má svůj význam především u začínajících nejmenších zpěváčků. U vyspělejších můžeme tuto formu
nácviku vypustit a přejít hned ke zpěvu písní na text.
Způsob rozvoje pěveckých schopností dětí, který jsme vám předvedli na naší videokazetě,
není žádnou uzavřenou a samospasitelnou, jedině správnou metodou hlasové výchovy. Je to pouze
náš příspěvek k této aktuální tématice, vycházející ze všem lidem vrozené přirozené tvorby lidského
hlasu. Působením mnoha výchovných a civilizačních faktorů (viz úvodní část textu) byla tato
přirozenost a funkčnost hlasového orgánu více či méně narušena. Předvedený postup ukazuje cestu
k jejímu znovunabytí, zkultivování a praktickému využití v pěvecké praxi.
Protože se jedná v podstatě o pracovní snímek, zjistíte při jeho sledování, že ne všechny děti
jsou schopny plnit ihned a stoprocentně všechny požadavky. Zejména to platí o těch nejmenších:
jedno otvírání úst při artikulaci přehání, jiné sotva pohne čelistí, další zase hlasová rozcvička
nepokrytě nudí. Jestliže však dokážeme děti zaujmout a správně motivovat, jistě se nám podaří
nedostatky postupně odstranit a dosáhnout toho, že ze znuděné dívky se stane dokonce – jako
v našem případě – výborná sólistka.
Za klíčové pro úspěšný rozvoj dětského zpěvního hlasu považuji především dodržování těchto
zásad:
dbáme na správné dýchání (tj. dýchání s aktivní účastí břišních svalů a bránice);
rozcvičku zahajujeme krátkým dechovým cvičením a procvičením hluboké polohy
v dynamice p - mp ; pokračujeme střídáním cviků z dalších okruhů (C, D, E, F, G) a končíme
procvičením celého rozsahu včetně výšek;
při procvičení střední polohy a výšek používáme hojně skokových postupů (viz cv. I. 5b,
II. 3b, II. 10, III. 2, III. 5)
zeslabujeme do p; nedovolíme dětem křičet stále ve f;
při zpěvu vycházíme z dynamiky pohodlného mf, které plynule rozvíjíme do f a dbáme,
aby děti v hluboké a střední poloze ubraly na síle, protože když příliš zatížíme hloubky a střed,
omezíme tím rozvoj výšek jak co do rozsahu, tak i síly;
Vyznačený rozsah, ve kterém máme jednotlivá cvičení procvičovat, je stanoven pouze
orientačně. Vycházíme z okamžitých hlasových možností dětí, které se budou při správném vedení
postupně rozvíjet.
NÁVRHY KOMBINACÍ CVIKŮ PRO HLASOVOU ROZCVIČKU:
Začátečníci:
I.1, I.2, I.3, I.5a, I.7a, I.6a, I.10;
I.1, I.2, II.3a, I.4, I.7b, I.6b, I.5b, I.10;
I.1, I.2, II.3a, I.3, I.4, I.7c, I.6a, I.8a,b, I.10;
atp.
Mírně pokročilí:
I.1, II.2, II.3a, I.4, II.4, II.3b, I.6b, II.6, II.9, II.4,
I.1, II.3a, II.3b, I.9, II.4, II.5, II.9, II.10, I.4, II.4,
I.1, II.2, II.3a, I.6b, II.6, II.5, II.8, II.9, II.4, III.10,
atp.
Pokročilí:
I.1, III.1, II.3a, I.4, III.2c, III.3, II.5, III.7a,b, III.6,III.11b, III.10,
I.1, III.1, II.3a, III.2b, I.4, III.2d, III.4, III.8, III.6, III.5, III.10,
I.1, II.3a, I.3, III.2c, III.5, III.9, III.7a, III.12, III.10, III.5,
atp.
Jednu variantu lze procvičovat v několika hodinách, pak zaměnit za další. Z vlastní praxe
postupem času zjistíte, které cviky a jejich kombinace mají nejlepší účinek a těm dáte při
sestavování jednotlivých „menu“ přednost. Nebojte se sami hledat a tvořit !
Hlasová rozcvička je ovšem pouze úvod k vlastní pěvecké praxi, k ní směřuje a jí slouží.
Nacvičením správného, o činnost břišních svalů a bránice opřeného dýchání, oživením mechanismu
hlavového rejstříku a jeho propojením s hrudním rejstříkem dětem postupně vybudujete základy
pěvecké techniky. Dále ji budete rozvíjet při nácviku písňového repertoáru dodržováním
elementárních pěveckých zásad, jež jsou uvedeny v průvodním textu.
Nebojte se k cvičením přistupovat kreativně a využívat vlastních nápadů (práce ve skupinách,
propojení s pohybem atp.). Zpívejte hodně a často jak v hodinách hudební výchovy, tak i při jiných
příležitostech. Využívejte zpěv jako účinnou formu relaxace při únavě, jako vhodný doplněk aktivit
sportovních, vlastivědných i turistických. Volte pestrý repertoár, nechejte dětem poznat a prožít
radost z krásy, kterou si svým zpěvem samy vytvoří.
Lidský hlas je nejpodivuhodnější hudební nástroj. Z vnějšího světa nepotřebuje nic, žádný
předmět, žádný zprostředkující mechanismus. Člověk se svým fyzickým a psychickým vybavením
se tu sám stává zároveň hráčem i samotným nástrojem.
Žádný hudební nástroj kromě lidského hlasu také nemá současně k dispozici jak výrazové
prostředky hudby, tak i slovesného umění. Síla hudební inspirace je umocněna hloubkou básníkova
pohledu. To je důvod, proč píseň a další vokální formy se staly nejrozšířenějším hudebním útvarem.
Navíc je to nástroj, který vlastní všichni lidé, a jsou také schopni naučit se jej ovládat. Těch
opravdových nezpěváků, postižených expresívní amuzií nebo jinou závažnou poruchou, je jen malý
zlomek procenta celkové populace. Ostatní „nezpěváci“, „bručouni“ či jak jsme si ještě jinak
navykli je nazývat, jsou prostě jenom nerozvinutí zpěváci. Mají všechny předpoklady ke zpěvu, ale
nedokáží je využít, protože nevědí jak.
Ve snaze ukázat jednu z možných cest, jak pomoci vybudovat zdravý hlas, schopný nejen
mluvního, ale i kultivovaného zpěvního projevu, jsme připravili tento příspěvek.
Přechod od aktivní zábavy ( sport, hry v přírodě, závodění ) k zábavě intelektuálního typu
(počítačové hry ) nebo k pasivní konzumaci produkce zábavního průmyslu s sebou přináší úpadek
fyzické kondice, což se projevuje kromě jiného oslabením činnosti dýchacího ústrojí a sníženou
účastí nebo přímo vyřazením činnosti bránice z procesu dýchání, čímž je narušen základní
předpoklad správného fungování lidského hlasu.
Jak vidíme, cesta dětí ke zpěvu je v současnosti mnohem těžší a složitější než bývala ještě
před několika generacemi. Podívejme se, jak bychom jim při tom mohli pomoci.
PŘEDVEDENÁ HLASOVÁ CVIČENÍ
I.– SLAVÍCI
1.- Dechová cvičení v leže (foukání na peříčko, na chmýří pampelišky atp.)(05:55):
2.- „Čmelák“ – brumendo ( se zavřenými ústy ve spodní části hlasového rozsahu)(06:30):
3.- Výskání ( se zákmitem a výskokem)(07:00):
4.- „Meluzína“. Obdobným způsobem možno procvičit „vrčení psa“ (není na snímku)(07:15):
5.a – „Kukačka“(07:40):
5.b – „Dvě kukačky“(08:10):
6.a - „Mňoukání kočky“ ( důraz klademe na propojení vokálů: mni-a-u )(08:55):
6.b – „Mňoukání kočičky a kocoura“ ( propojujeme vokály a glissandem hloubky s výškami)
(09:20):
7.a – „Cinkání zvonečků“ – sestupná diatonika v rozsahu kvinty (10:02):
Poznámka: při provádění cviků můžeme postupovat buď chromaticky (jak je zachyceno na
videosnímku) nebo po velkých sekundách (jak uvádí notový záznam tohoto i
některých dalších cvičení).
7.b – „Cinkání zvonečků“ – sestupný kvintakord v rozsahu kvinty (10:50):
7.c – „Cinkání zvonečků“ – sestupný kvintakord v rozsahu oktávy (11:50):
8.a – „Včelka“ brumendo (se zavřenými ústy ve střední části hlasového rozsahu) (12:17):
8.b – „Včelka letí nahoru a dolů“( brumendo, glissando podle pohybu ruky) (12:42):
9. – „Radostné překvapení“ (13:50):
l0. – Nácvik melodie písně (14:25):
II.- KOSI:
– Dechová cvičení: sfouknutí svíčky, chmýří pampelišky apod. (17:55):
– „Čmelák“ - viz I.2 – procvičit i v hlubší poloze (18:12):
3.a – „Zvonečky“ – diatonika v rozsahu tercie ( procvičit hlubokou polohu až po f1) (18:30):
3.b – „Zvonečky“ – rozložený kvintakord v rozsahu kvinty, podruhé o kvartu výše (19:07):
(vložena „meluzína“ – I.4.)
– „Ochočená meluzína“ (20:40):
Poznámka: m na konci cviků je vlastně „brumendo“, které pomáhá upevnit představu
správného posazení hlasu.
5. – „Zvonečky a meluzína“ (21:42):
(vloženo „mňoukání kočičky a kocoura“ – I.6b) (23:09):
6. – Vyrovnávání vokálů (23:29):
7. – Nácvik staccata (25:26):
8. – Nácvik legata - krátká vokalíza (27:05):
9. – Nácvik artikulace (27:40):
1O. – Propojení vokálů a rejstříků (29:44):
III.- KONCERTNÍ SBOR:
– Brumendo ( viz II.2. – „Čmelák“) (33:20):
2.a – „Zvonečky“ – diatonická řada v rozsahu tercie (viz II. 3a) (33:54):
2.b – „Zvonečky“ – kvintakord v rozsahu kvinty (34:40):
2.c – „Zvonečky“ - dva kvintakordy nad sebou (35:14):
2.d – „Zvonečky a meluzína“ – varianta předchozího cviku (36:40):
3. – Vyrovnávání vokálů – rozšířená varianta cviku II.6. (38:22):
4. – Nácvik staccata – procvičení hluboké a střední polohy (39:51):
5. – „Ochočená meluzína“ – dvě vlny nad sebou (viz II.4.) (41:07):
6. – Nácvik artikulace – varianta cviku II.9. (42:15):
7.a – Nácvik hlavového tónu (44:33):
7.b – Nácvik vedení hlavového tónu (45:25):
8. – Vyrovnávání vokálů – další varianta (46:25):
9. – Spojení legata a vyrovnávání vokálů – další varianta využití krátké vokalízy (48:05):
1O. – Nácvik staccata pro rozvoj výšek – viz II.7., avšak postup nahoru v kvartových skocích
(49:45):
11.a – Nácvik artikulace – legato na jednom tónu (51:45):
11.b – Nácvik artikulace – legato na sestupné melodické řadě (52:14):
12. – Nácvik piana (52:55):
13. – Propojení vokálů a rejstříků – viz II.lO.,avšak ve větším rozsahu (54:17):