zrození obra - Univerzita Hradec Králové

Transkript

Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
ZROZENÍ OBRA
HÁDANKY A JISTOTY OBJEVENÍ BRAZÍLIE PŘED PĚTI STY LETY
Jan Klíma
Před portugalským loďstvem, kterému velel Pedro Álvares Cabral, se 23. dubna roku
1500 vynořilo malebné členité pobřeží země uzavírající ze západu centrální Atlantický oceán.
Zakotvit hodně zatížená plavidla asi půl míle od ústí řeky Caí se sice podařilo, ale skutečně
„Bezpečný přístav“ (Porto Seguro) našli plavci poněkud severněji až 25. dubna. Tehdy vplula
„kapitánova loď“ do ideálního místa chráněného před jihovýchodními větry, kam "by se vešlo
200 plavidel". Objev země, která se jednou bude jmenovat Brazílie, byl dovršen. Začaly
přípravy k vylodění a k převzetí "Země pravého kříže" pod ochranu krále Manuela, začal
dlouhý proces splývání ras, kultur a jazyků pod patronací evropské křesťanské mocnosti.
Rozpačité objevování
V naší globalizované době je nad jiné užitečné připomínat si historické momenty,
které ukončily izolaci kontinentů a regionů. Po kolumbovském půlmiléniu, které roku 1992
díky významu a finanční pozici severoamerických univerzit rozpoutalo vlnu diskusí o
encounteru, konfliktním setkávání civilizací, nenechali Portugalci uspořádáním světové
výstavy Expo'98 zapadnout půltisícileté výročí otevření cesty do Indie, jímž Vasco da Gama
roku 1498 dovršil dlouholeté snahy Evropy navázat přímý kontakt s bohatou Asií. Nemůže
zapadnout ani další z půtisíciletých jubileí - počátek kolonizace portugalské Ameriky. Ve
stínu španělské a anglosaské Ameriky se totiž od roku 1500 vyvíjelo třetí nejmohutnější
kulturně a jazykově svébytné společenství Nového světa, které od primitivních začátků
dospělo do pozice prvořadé regionální velmoci Jižní Ameriky.
Objev Brazílie je a pravděpodobně navždy bude provázen nejasnostmi. Není pochyb o
tom, že portugalští námořníci se skvěle vyznali v Atlantickém oceánu dávno před
Kolumbovou historickou plavbou. Také proto se poslední dobou stále častěji vynořují
spekulace, že Cabralův zábor Brazílie byl jen tečkou za mnohem staršími kontakty.
Technicky i organizačně bylo možné, a dokonce pravděpodobné, že se některá portugalská
loď přiblížila k břehům pozdější Jižní Ameriky někdy po polovině 15. století. Praxe utajování
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
informací v dobyvatelském centru, které řídil slavný princ Jindřich Mořeplavec po
portugalském dobytí Ceuty v roce 1415, ovšem vylučovala, aby se systematicky sbíraná fakta
zveřejňovala. Senzační objev Brazílie před Cabralem zatím nelze nezvratně doložit a nemělo
by ani smysl připisovat mu význam, jestliže po něm nenásledovalo obsazení země.
Objevitelská epizoda spojená s Cabralovým jménem byla naopak mediálně využita.
Reagovala totiž na nebezpečí španělské konkurence. Už v červnu 1494 se při podpisu
Tordesillaské smlouvy ukázalo, že z pyrenejských sousedů je v zámoří významnější
Portugalsko. Pod jeho tlakem se posunul poledník oddělující západní španělskou a východní
portugalskou polovinu světa o mnoho západněji, než jak navrhovala papežská bula Inter
Caetera z předchozího roku. Portugalsko zaujaté triumfálním obeplouváním Afriky a konečně
nalezením cesty do Indie nelibě neslo španělskou expanzi v prozatím nevýnosném, ale
strategicky významném Novém světě. Španělé ohrožovali portugalskou objevitelskou prestiž,
když pronikali z antilských základen daleko za ústí Orinoka až do končin, kudy již mohla
probíhat zatím neaplikovaná tordesillaská hranice. Koncem ledna 1500 přistál u břehů
dnešních brazilských území Amapá a snad i Pará španělský kapitán Vicente Yáñez Pinzón. V
únoru a březnu téhož roku se u severobrazilských břehů pohybovala španělská výprava,
kterou vedl Diego de Lepe. Tehdy už Portugalci museli zasáhnout a zřetelně obhájit svůj
smluvně zajištěný územní nárok.
Významný úkol splnil muž, jehož jméno bezpečně zná každý ze 160 milionů Brazilců
a většina vzdělaných občanů šestimiliardové planety Země. Taková proslulost potvrzená
učebnicemi historie a vyjádřená desítkami pomníků (ten nejpůsobivější zdobí Lisabon u
parčíku před bazilikou Estrela) kontrastuje se skutečností, že o objeviteli víme mnohem méně,
než o samotném objevu Brazílie.
Slavný neznámý
Drobný šlechtic Pedro Álvares Cabral se narodil někdy kolem roku 1467 v poněkud
zastrčeném koutě Portugalska daleko od moře, v malé osadě Belmonte na východních svazích
pohoří Estrela. Podle rodinné tradice bojovali Cabralovi předkové roku 1385 proti Kastilcům
u Aljubarroty a roku 1415 proti Maurům u Ceuty v severní Africe. Před Pedrem Álvaresem se
z celého rodu nejvíce proslavil Fernão zvaný „Obr z Beiry“, a to jako silácký ekvilibrista.
Rodový erb s dvěma kozami (cabra), který dodnes zdobí kapli u belmontského hradu,
vyjadřuje přiléhavě život Cabralů v neslavné chudobě kraje pastevců a prostých zemědělců.
V době objevů se ovšem musel a chtěl angažovat každý jen trochu schopný
Portugalec. K mořeplavecké slávě byl roku 1497 pohnán neznámý Vasco da Gama z malého
městečka Sines a brzy poté došlo i na málo proslulého syna Fernãa Cabrala a Isabely de
Gouveia. Pedro Álvares byl sice už dříve odměněn za jakési služby prokázané Janu II. (14811495), ale je s podivem, že mu Manuel „Veliký“ (1495-1521) svěřil velení (pro mnohé byla
vojenská velitelská funkce capitão-mor nesplnitelným snem) nákladné námořní výpravy,
která měla pojistit obchod s Indií ihned po slavném návratu Vaska da Gamy.
V březnu roku 1500 vyplula z lisabonského přístavu flotila 13 plavidel, deseti "lodí"
(naus) a tří karavel. Výprava byla skvěle obsazena i vystrojena. Měla zastrašit neochotného
kalikatského zamorima a učinit nedávno zahájený obchod s Orientem lukrativním
pravidelným monopolem portugalské koruny. Mezi nejzkušenější Cabralovy spolupracovníky
patřil španělský podvelitel Sancho de Tovar, správce hospodaření Simão de Miranda a
zasloužilý objevitel mysu Dobré naděje Bartolomeu Dias. Vrchní velitel Cabral patřil k těm
méně zkušeným, snad proto chlácholil vlastní strach z oceánu soškou Panny Marie Nadějné
(dnes je vystavena v kostelíku Svaté Rodiny v Belmonte). Než dojel ke Kapverdským
ostrovům, ztratil jednu loď. Na povinné zastávce nabral vodu - a namísto k jihovýchodu plul k
jihozápadu. Co znamenal na cestě do Indie překvapivě jistý kurz opačným směrem? Nikdo ze
současníků nepopsal objev Brazílie jako záměrně organizovaný čin. Gaspar Correia
poznamenal, že Cabral hledal příhodné větry, aby mohl obeplout mys Dobré naděje (také
Vasco da Gama namířil k jižní Africe středem Atlantiku). João de Barros vysvětlil směr
plavby podobně: Cabral se chtěl vyhnout bezvětří, které často zastavovalo lodě v Guinejském
zálivu. Sám autor vynikající zprávy o objevu Brazílie Pêro Vaz de Caminha nevidí "žádný
zjevný důvod" k brazilské zastávce na cestě do Indie. Ačkoli plavební praktiky skutečně
upřednostňovaly vzdálená místa s příznivým větrem před přímým směrem s nebezpečím tišin
nebo protivětru, obsazení Brazílie Cabralem se pak odehrálo naprosto oficiálně. Renomovaný
brazilský historik Pedro Calmon v čele plejády dalších znalců pramenů poprvé argumentoval,
že to byl německý astrolog, matematik a odborník na navigaci zvaný „mestre João“, kdo
inspiroval zastávku v Brazílii, schválenou na nejvyšších místech.
Kde vlastně ležel onen „Bezpečný přístav“? Adolfo Varnhagen, první kritický
brazilský historik, umístil místo Cabralova zakotvení k řece Buranhem, kde později šlechtický
lokální místodržitel (donatário) Pero de Campos Tourinho založil sídlo kapitánie nazvané
Porto Seguro. Capistrano de Abreu a Beaurepaire de Rohan pečlivě zkoumali Caminhovu
reportáž a došli k závěru, že „Bezpečný přístav“ s dostatkem sladké vody z velké řeky (Mutari
nebo Itacumirim) může být nejspíš záliv Červené koruny, který už roku 1817 pojmenoval
další z vlasteneckých historiků Aires do Casal Cabrália.
Cabral se na tomto místě nezdržel příliš dlouho. Po ceremoniálním záboru divokých
končin poslal jednu loď do Lisabonu se zprávou o "nalezení Země Pravého kříže" a pak hned
pokračoval v cestě do Indie. Když vplouval do Indického oceánu, připravily ho bouře o čtyři
další lodě. Flotila zredukovaná na polovinu se zastavila na ostrově Mosambiku a pak v Kilwě,
přátelsky byla uvítána v Malindi a s dvěma „gudžarátskými piloty“ na palubě zamířila do
indického Kalikatu. Cabral tam v pronajatém domě otevřel obchodní stanici, ale protože
konkurenční obchodníci zavraždili faktora i jeho úředníky, rozbombardoval město a zničil
všechny nablízku operující "musulmanské" lodě. Posunul se do přátelštějšího Kóčínu. Založil
tam funkční faktorii, naložil koření a v lednu 1501 se vypravil na zpáteční cestu do Lisabonu.
Přes nepoměrně větší obchodní úspěch, než předtím zaznamenala pionýrská výprava
Vaska da Gamy, se Cabral slávy nedočkal. Do sporů o funkce, velení, úřady a prebendy se
zapletl tak nešťastně, že už žádnou významnou příležitost nedostal. Do Indie zamířil znovu
Vasco da Gama a na hlavním, východním směru portugalské expanze pak vynikl bezpočet
vojáků a obchodníků. Jen Pedro Álvares Cabral zapadl v rodném Portugalsku, kde zemřel
někdy kolem roku 1520.
Země Pravého kříže
V sobotu 25.dubna 1500 zakotvila Cabralova flotila v "Bezpečném přístavu". Nazítří
nemohl františkán Enrique de Coimbra opomenout den Páně. Na malém ostrůvku před
skupinkou zvědavých indiánů vzdával hold svému bohu. Domorodé diváky to upoutalo, a tak
jim mnich rozdal pár cínových křížků a učil je nosit na krku symbol víry tak, aby ho bylo
možné občas uctivě políbit. Zdálo se, že od domácích lidí nebezpečí nehrozí. Mestre João si o
dva dny později zapsal do deníku: „Včera v pondělí 27. dubna jsme vystoupili na zemi...“ V
úterý už panoval na pevné zemi čilý ruch. Námořníci doplňovali zásoby pitné vody, dva
truhláři osekávali kmeny stromů na veliký kříž.
Slavnostní vylodění uspořádal Cabral 1. května. Otec Enrique pod velkým symbolem
křesťanství sloužil mši, plavci se modlili, početní indiáni přátelsky přiblíželi a velitel obřadně
prohlásil zemi za majetek svého krále. Hned příštího dne se historický kontakt rozplynul jako
dým. Gaspar de Lemos odjížděl se zprávami o objevu do Lisabonu, flotila mířila do Indie. Na
východních březích Jižní Ameriky nezůstal nikdo, kdo by tu představoval portugalskou moc.
Zůstal jen duch výbojů evropského křesťanstva. Než přijdou pionýři fyzické
conquisty, mělo Manuelův nárok střežit dobyvatelské kouzlo, které pěstovali jen Portugalci.
„Pravý kříž“, po němž Cabral objevenou zemi nazval, byl poslední připomínkou prastaré
templářské tradice, která vznikla při dobývání Svaté země, ale po likvidaci templářů ve
Francii i Španělsku nalezla útočiště v zemi, jejíž první král Afonso Henriques byl templář a
jejíž královský zakladatel univerzity Dinis zachránil templářské uprchlíky z celé Evropy tím,
že jejich organizaci přejmenoval na „Kristův řád“. Z hradu v Tomaru se legendy o svatém
grálu i templářská bojová mystika šířily do Portugalska, do Evropy a nakonec díky
velmistrovi Kristova řádu, princi Jindřichovi Mořeplavci, do dalekého zámoří. „Pravý“
templářský kříž, krvavě červený kříž s rozšířenými konci ramen, vylepšený po Dinisově
záchranné reformě jen vložením úzkých bílých pruhů, symbolu nevinnosti, do středu rudých
ploch, měl přenést podstatu bojujícího křesťanství do země, která zatím žila docela jinými,
nikoli však méně krvavými tradicemi.
André Gonçalves zahájil příštího roku 1501 poznávání a obsazování země objevené
Cabralem. Florentský kosmograf v portugalských službách Amerigo Vespucci na této výpravě
podmanivým stylem své reportáže naznačil, že rozlehlé pobřeží má kromě krás pro oko snad i
příznivou budoucnost. Sami Portugalci nebyli téhož mínění. Když v polovině srpna 1501
indiánské ženy s chutí pojídaly na pláži u mysu svatého Rocha portugalské námořníky, které
předtím utloukly palicemi, nechtělo se bělochům ani obchodovat s tím jediným, co tu mělo
cenu. Bylo to dřevo barvy žhavého uhlí (portugalsky brasa) použitelné pro výrobu nábytku i
stavbu lodí.
Vývoz „pernambukového dřeva“ zvaného obvykle „pau brasil“ ze země, které se brzy
podle něho říkalo Brazílie, začal roku 1503, ale pro Portugalce byla jejich část Ameriky ještě
dlouho trestem ve srovnání s bohatou Asií. Brazílie dávala málo, a brala všechno. Na začátku
roku 1504 se beze stopy ztratilo 24 Portugalců, ale objevy zdaněné krví přesto pokračovaly.
João Dias de Solis poznal ve španělských službách celé jižní pobřeží, na Río de la Plata ho
však zabili čarrúánští indiáni. Až roku 1516 vydala rozpačitá portugalská koruna první
dokument, který počítal s produktivní kolonizací Brazílie. V té době se z divočiny vynořil
první prorok brazilské budoucnosti: Diogo Álvares zvaný Caramurú, téměř nahý Portugalec
obklopený početnou indiánskou rodinou. Dlouholeté boje o přežití a zároveň trvalé míšení
ras, krve a jazyků zahájily proces vytváření brazilského národa, do něhož brzy významně
zasáhli černošští otroci.
„Země pravého kříže“ ztratila svá tajemství a dostala poslání světového exportéra
produktů tropického zemědělství. Po krátkém období dřeva nadešla slavná doba cukru, poté
ještě slavnější doba zlata, diamantů, bavlny a později kávy. Dobu samby, karnevalů, fotbalu a
televizních seriálů už každý zná...
Cabralovo dědictví
Už samo mezinárodní obsazení Cabralovy flotily reprezentující celoevropskou expanzi
předznamenalo etnické a rasové složitosti brazilského vývoje. Ihned po Portugalcích se u
pobřeží objevili Francouzi. Ilegálně obchodovali, ale také rabovali a snažili se založit vlastní
ohniska kolonizace. Do pyrenejského zámoří pronikali Angličané. Dílo "duchovní conquisty"
pomáhali za nesmírných obětí zvelebovat Italové, Katalánci, Kastilci, Francouzi, později i
Němci a Češi (páteři Samuel Fritz, Valentin Stansel, Jan Gintzel). Nepočetný portugalský
národ obchodující s Afrikou, Indií, Čínou i Japonskem nedokázal svou část Ameriky zalidnit.
Ale konkurence cizích pirátů a protestantských vetřelců na druhé straně nedovolila, aby se
zastavila portugalská kolonizace nekonečně dlouhého členitého pobřeží a ojedinělých
základen ve vnitrozemí. Z ohnisek soužití hrstek bělochů s indiány a černochy brzy začala
nová fáze conquisty opírající se tentokrát o vnitřní síly, drsné zvyky a znalost země. Výpravy
(entradas) od pobřeží k řekám a horám, dobyvatelská tažení (bandeiras) procházející po
měsíce a roky nekonečným vnitrozemím postupně dovolily Brazílii poznat, využít a zalidnit.
Zázračná síla nové země se naplno projevila v polovině 17.století. Převaha
pokročilých Nizozemců, kteří obsadili celý severovýchod produkující třtinový cukr, se rozbila
o brazilský odpor a roku 1654 nejúspěšnější země světa v Brazílii kapitulovala. Brazilci
dokázali vyrvat Nizozemcům i Angolu, dodavatele otroků, a vrátit západoafrické pobřeží
Portugalské koruně, svádějící právě zoufalý zápas se Španělskem o potvrzení obnovené
nezávislosti.
Zlatá horečka vypukla v Brazílii o jedenapůl století dříve než v Severní Americe. Zlato
a diamanty změnily demografickou mapu; začal „pochod na západ“ (marcha para o oeste),
který definitivně rozmetal tordesillaskou hranici a Brazílii několikanásobně zvětšil. Naleziště
v Minas Gerais a poté v Goiásu i Mato Grossu dala Evropě a světu hromady drahého kovu,
umožnila přestavět Lisabon zničený zemětřesením roku 1755 a ukázala, že nikoli Asie, nýbrž
Amerika je nejhodnotnější součástí všech vzniklých koloniálních impérií. Po zhroucení
britské i španělské nadvlády v Americe svrhla emancipovaná brazilská elita v roce 1822
snadno portugalskou supremaci. Nezávislé císařství a od roku 1889 republika rozvíjely
kulturní dědictví indiánů, Evropanů ze všech koutů starého světa, černochů z bezpočtu
afrických regionů, Japonců i Syřanů při konstituování nového národa spojeného portugalským
jazykem a katolickým náboženstvím.
Přes všechny složitosti vývoje si brazilský národ zachoval jednotu, osvědčil svou
svébytnost a originalitu. Poselství epizodního objevitele tedy nakonec ukázalo svou
nesmírnou sílu a podnětnost. Zatímco evropští historikové vedeni ušlechtilou snahou
zhodnotit překvapivě bujné archeologické kořeny Brazílie stejně jako dávnou etnohistorii
vybízejí své brazilské kolegy, aby se častěji dívali do dávnější minulosti, sami Brazilci vidí
symbolický a rozhodující začátek skutečné historie svého velkého národa v oněch dubnových
dnech roku 1500, kdy se pod zelenými kopci v modrých zátokách objevily lodě s velikými
kříži na plachtách.
Článek původně vyšel v Dějiny a současnost, roč. 22, 2000, č. 3, s. 31-35.
Prameny a literatura:
A. Fontoura da Costa, Os Sete Únicos Documentos Referentes ao Descobrimento do Brasil, 2.
vyd., Lisabon 1960.
D. Peres, O Descobrimento do Brasil por Pedro Álvares Cabral, Lisabon 1968.
J. Capistrano de Abreu, Descobrimento do Brasil, 2. vyd., Rio de Janeiro 1976.
P. Calmon, História do Brasil, sv. 1, São Paulo 1939.
B. Fausto, História do Brasil, 6. vyd., São Paulo 1998.
J. Klíma, Dějiny Brazílie, Praha 1998.
J. Klíma, Dějiny Portugalska, Praha 1996.

zrození obra - Univerzita Hradec Králové

Transkript

Podobné dokumenty

nad knihou roberta e. quirka „fidel castro“

kapverďané – národ v rozmachu

Více... - Nadační fond Campianus

Jak to slyšeli studenti kvinty: