panely výstavy - Městská knihovna Tábor

překladatelů
Titulní list
1
2
Titulní list
Říká se, že dobrý překladatel je takový, jehož existenci si čtenář vůbec
neuvědomuje, protože přeložené dílo čte, jako by je autor rovnou
napsal česky. Také se vedou spory, do jaké míry je překladatelství
činností umělecky tvůrčí nebo jen dokonale odvedeným řemeslem.
Jistě záleží na typu knihy, na osobnosti autora i na kvalitě překladatele.
Osobnost překladatele však je pro pochopení a rozšíření díla v jiném
jazykovém prostředí klíčová a tento význam bývá neodbornou
veřejností nespravedlivě opomíjen. Výstava Dvanáct překladatelů
má připomenout, že k českým čtenářům by se sotva dostala díla
ze všech koutů světa, kdyby nebylo těch správných prostředníků:
příkladně vzdělaných, jazykově zdatných, a zároveň pokorných.
Právě jejich zásluhou se k nám zahraniční literatura dostává v celé
své rozmanitosti, dopřává nám chvíle napětí, poskytuje potěšení,
ohromuje nás krásou slov a obrazů či nás obohacuje o dobrodružství,
exotiku a zajímavosti z jiných krajů a nepoznaných mravů. Za tím
vším se však skrývá hluboké a zdlouhavé, ačkoli neviditelné úsilí,
kombinující překladatelovy znalosti, um a invenci. A také schopnost
zůstat služebníkem původního autora, nenechat se strhnout vlastním
tvůrčím rozletem na úkor originálu.
Nebylo lehké vybrat ze stovek renomovaných překladatelů pouhých
dvanáct apoštolů; výběr je vždy do jisté míry nahodilý, osobní,
neúplný. Pokusili jsme se ukázat, že překladatelé masově čtených
autorů mají na svém kontě i jiné tituly. Chtěli jsme naznačit, jak
široké je jazykové spektrum překladové literatury. Považujeme za
důležité připomenout překlady velkých světových autorů, u nás někdy
navzdory Nobelovým cenám opomíjených, i vzdát hold renomovaným
překladatelům. Přehled nejlepších zástupců překladatelského řemesla
by byl mnohem delší a pestřejší, náš prostor je však omezený. Účel
výstavy bude splněn, pokud si čtenáři budou napříště všímat i toho,
kdo jim jejich oblíbeného autora převedl do tak pěkné a bohaté
češtiny. A třeba si další knihu vyberou jak podle autora, tak podle
překladatele.
Autorka portrétů: Fany Lachmanová
Autorka textů: Anežka Charvátová
Grafická podoba: Jan Čumlivski
Vytvořeno pro Tabook 2013 www.tabook.cz
Doprovodný seznam knih vytvořila Městská knihovna Tábor
www.knihovnatabor.cz
Dvořáčková 1
Vlasta Dvořáčková
Dvořáčková 2
(nar. 1924) vystudovala češtinu a polštinu na Filozofické fakultě
Univerzity Karlovy v Praze a získala doktorát prací o Františku
Kvapilovi. Záhy po studiích nastoupila jako nakladatelská redaktorka
do SNKLHU (pozdějšího Odeonu), redigování děl literatury anglické,
německé a zejména polské se věnovala celý život. Těžiště její redakční
i překladatelské práce spočívá především v uvádění významných
polských autorů do českého prostředí – za tuto svou činnost obdržela
roku 2011 prestižní Cenu Transatlantyk, kterou od roku 2005
každoročně uděluje polský Knižní institut za výjimečnou podporu
a šíření polské literatury. Kromě řady dalších ocenění získala roku
2009 Cenu Josefa Jungmanna, udílenou Obcí překladatelů za nejlepší
překlad roku, za překlad básní polské nositelky Nobelovy ceny
Wisławy Szymborské. Za nejvýznamnější Dvořáčková považuje své
překlady soudobých polských básníků – je známá jako překladatelka
děl Czesława Miłosze, Tadeusze Różewicze, Wisławy Szymborské či
Zbigniewa Herberta. V dlouhém seznamu jejích publikací však lze
najít i díla polských klasiků (J. I. Kraszewski, H. Sienkiewicz,
A. Mickiewicz). Věnuje se také vlastní básnické tvorbě, píše pro děti,
pracuje pro rozhlas. Kromě polštiny překládá též prózu z angličtiny
(hlavně v 90. letech detektivky) a němčiny a za spolupráce jazykových
odborníků překládá bulharskou poezii.
Ukázka ze sbírky
Wisławy Szymborské
Okamžik. Dvojtečka. Tady
Život – jediná možnost,
jak obrůstat listím,
lapat na písku po dechu,
vzlétávat na křídlech;
Být psem,
nebo ho hladit po teplé srsti;
Vytvořeno pro Tabook 2013 www.tabook.cz
Doprovodný seznam knih vytvořila Městská knihovna Tábor
www.knihovnatabor.cz
1
Líman
Antonín Václav Líman
2
Líman
(nar. 1932) patří k našim předním japanologům a překladatelům
z japonštiny. Po studiích anglistiky a japanologie na FFUK pracoval
v ČSAV, od roku 1966 studoval postgraduál v Tokiu a po roce 1967
se už do Prahy nevrátil a odcestoval do Kanady. Působil třicet let
na University of Toronto, kde dosáhl hodnosti plného profesora,
a učil též na japonské univerzitě Otemae. V 90. letech se vrátil jako
hostující profesor také do Ústavu Dálného východu Filozofické
fakulty Univerzity Karlovy, nyní přednáší jako emeritní profesor
na prestižních univerzitách v Kanadě, USA a Japonsku. Publikoval
přes čtyřicet studií a esejů o japonské literatuře v různých světových
časopisech a sbornících, po roce 1990 se vrátil k překladům
a původním studiím v rodném jazyce. Zabýval se dílem významných
japonských spisovatelů, jako je držitel Nobelovy ceny Kawabata
Jasunari, Tanizaki Džun’ičiró, Šiga Naoja, Mijazawa Kendži , Ibuse
Masudži a další. Roku 2000 vydal v Mladé frontě krásně vypravenou
knihu Krajiny japonské duše, čtrnáct esejů o moderní japonské literatuře,
oceněnou výroční cenou MF. V říjnu roku 2008 získal prestižní Cenu
Josefa Jungmanna za překlad dvou novel Ibuse Masudžiho. Jeho
převod básnické sbírky starojaponské poezie Manjóšú do češtiny
je teprve druhým kompletním překladem tohoto díla na světě do
jednoho z evropských jazyků. V listopadu 2009 za něj obdržel Cenu
za významný kulturní přínos od Japonské společnosti překladatelů
v Tokiu. Čtenáři poezie velmi ocenili i obsáhlou antologii japonských
haiku Chrám plný květů (2011), přes osm set vybraných skvostů od
sedmdesáti autorů od zakladatele žánru Bašóa (17. stol.) po moderní
autory 20. stol. Na otázku, co nejraději překládal, Líman odpověděl:
„Vybrat, co jsem překládal nejraději, je těžké. Bylo by to asi Na vlnách
od Ibuse Masudžiho (jehož novou sbírku rybářských povídek právě
dokončuji), pak Boží člověk Issa a Manjóšú.“ Roku 2012 vydal Líman
paměti s metaforickým japonským názvem zobrazujícím poutnictví
Věčný polštář z trávy, v nichž velmi čtivě a poutavě líčí vzpomínky na
mládí prožité ve Staré Boleslavi a v Praze a na pozdější emigraci do
Kanady a studijní cesty po Japonsku.
Písně z Ostrova vážek
(výbor básní z Manjóšů)
Žínka krásná
jak pestré stráně jeseně,
dívka svižná
jak proutek mladého bambusu,
co as mohla mít na mysli?
Proč neměla život dlouhý
jak lano z býčí moruše?
Být jako rosa, řekl bych,
že zrána orosí květ
a s večerem se rozplyne,
být jako mlha, řekl bych,
že s večerem ulehne,
a příští ráno zas odvane.
Jak je mi líto, že si stěží vzpomínám,
na její jméno, jež drnčelo jako luk z katalpy,
a že jsem ji jen tak letmo zahlédl.
Její muž, mladý jak jarní travička,
usínal na hebké podušce jejích paží,
oděných v jemných rukávech,
a měl ji po boku,
jak čepel vlastního meče.
Je to snad samota, jež mu nedá spát,
když si na ni vzpomene?
Je to snad z lítosti, že na ni musí myslet
a mučit se touhou
po dívce, jež odešla,
než se naplnil její čas
jak po ránu rosa,
jak z večera mlha.
Vytvořeno pro Tabook 2013 www.tabook.cz
Doprovodný seznam knih vytvořila Městská knihovna Tábor
www.knihovnatabor.cz
Lidmilová 1
Pavla Lidmilová
Lidmilová 2
(nar. 1932) má největší zásluhy na uvádění portugalské a brazilské
literatury do českého kontextu. Nejvíc zdejších čtenářů ji asi zná
díky jejím překladům Brazilce Paola Coelha, jehož Alchymistu v půlce
devadesátých let 20. století objevila a zprvu neúspěšně nabízela
několika nakladatelům: dodnes si musejí trhat vlasy, že ho tenkrát
odmítli! Populární Coelho je však kvalitou na nejnižší příčce
z autorů, které Pavla Lidmilová objevila a překládá. Zdejší literární
obec nadchly její překlady portugalského básníka Fernanda Pessoy,
tvořícího pod různými heteronymy, za jehož Knihu neklidu získala roku
1993 výroční cenu Odeonu, či brazilského autora João Giumarãese
Rosy a jeho obsáhlého, mnohovrstevného románu Velká divočina.
Pavla Lidmilová také pokrývala překlady Josefa Hiršala a pomohla
mnoha začínajícím portugalistům proniknout do tajů lusitánské
literatury i překladatelského řemesla. Portugalsky – a v počátcích
i španělsky – psané literatuře se věnovala celý život, ať už pracovala
v rozhlase, v Ústavu světové literatury ČSAV či jako externistka na
FFUK. Seznam přeložených knih, často osobně sestavených antologií
a autorů vybraných na její popud, obsahuje na padesát položek.
Uvedla do češtiny autory, jako jsou Murilo Rubião, Lygia Fagundes
Tellesová, Erico Verissimo, Darcy Ribeiro, Clarice Lispectorová, José
Luandino Viera a další. Kromě nakladatelských a překladatelských cen
či portugalských a brazilských řádů obdržela roku 2005 Státní cenu za
překladatelské dílo.
Ukázka ze sbírky básní Fernanda Pessoy
Nevinnost je nemyslet. Básně Alberta Caeira
Natáhnu se do trávy
a zapomenu na všecko, co mě učili.
Alberto Caeiro
XI.
Piano, co má ta paní,
nezní tak špatně, ale zurčení vod
ani šumění v korunách to není…
K čemu je dobré mít piano?
Nejlepší je mít uši
a milovat přírodu.
Vytvořeno pro Tabook 2013 www.tabook.cz
Doprovodný seznam knih vytvořila Městská knihovna Tábor
www.knihovnatabor.cz
1
Forbelský
Josef Forbelský
2
Forbelský
(nar. 1930) vystudoval hispanistiku v padesátých letech, pak vyučoval
na středních školách, od roku 1969 i na vysokých školách včetně
tehdejšího Institutu překladatelství a tlumočnictví. Teprve po roce
1989 mohl získat akademické tituly. K překládání ho přivedla
potřeba uniknout z izolace komunistického režimu, neboť náležel
ke generaci, která vyrostla z evropského kulturního odkazu; ačkoli
hispanista, nemohl se dostat za západní hranice a jediný živý kontakt
se španělskou kulturou mu zprostředkovávali republikánští emigranti.
Forbelský však překládal nejen z této potřeby řekněme politické
či osvětové, z touhy po integraci tragicky rozdělené Evropy (jeho
překlad španělského myslitele Ortegy y Gasseta Evropa a idea národa
měl být po roce 1989 inspirací pro naše politiky, dostal se tehdy do
rukou Václava Havla a dalších); překlad mu byl hlavně potěchou
duše. Podobně jako mnozí další se překladu věnoval také proto, že
z politických důvodů nemohl sám psát. Překládal zejména velká
díla španělských klasiků: Cervantese, Baltasara Graciána, Lope de
Vegu, Góngoru. Na tomto velkém barokním básníkovi spolupracoval
s Josefem Hiršalem, kterého posléze několikrát pokrýval v době,
kdy byl Hiršal zakázaný. Do španělštiny přeložil ve spolupráci se
španělským básníkem Guillermem Carnerem verše Vladimíra Holana.
Kromě překládání též píše o literatuře a umění, vydal např. Španělskou
literaturu 20. století, přispěl mnoha hesly do Slovníku spisovatelů
Španělska a Portugalska. Z latinskoamerické literatury překládá
méně, ale jeho dílem je například česká verze vrcholného románu
paraguayské literatury Já nejvyšší Augusta Roa Bastose. Jeho největším
dlouhodobým projektem je nový překlad Cervantesova Dona Quijota.
Luis de Góngora y Argote, Samoty
Věnování vévodovi z Béjaru
Všechny tyto verše, nadiktované sladkou múzou, jsou kroky
bloudícího poutníka; jsou to kroky ztracené v spletité samotě, jsou to
verše naplněné inspirací. Ó vznešený vévodo, jenž obklopen houfem
oštěpů svých lovců (oštěpů připomínajících hradbu jedlových větví,
jako diamantovým cimbuřím korunovanou zářícím zahroceným
kovem) vyjíždíš na lov do hor (pokrytých brněním sněhu, a proto
nahánějících strach nebi, které se rozpomíná na svůj dávný boj
s giganty, syny Země, a strachuje se, aby tyto převysoké hory nebyly
novými giganty, tentokrát giganty z křišťálu, ježto jsou pokryty
sněhem), do hor, kde lovecký roh, násoben ozvěnou, vábí ti na
dosah zvěř a ta, ležíc pak mrtva na zemi, barví její povrch svou krví
a znetvořuje její podobu – tolik je zvěře, že se sotva vejde na zemi –,
až posléze krvavou pěnou ztřísní vody řeky Tormesu, u níž pořádáš
svůj lov.
Vytvořeno pro Tabook 2013 www.tabook.cz
Doprovodný seznam knih vytvořila Městská knihovna Tábor
www.knihovnatabor.cz
Fröhlich 1
František Fröhlich
Fröhlich 2
František Fröhlich (nar. 1934), nositel Státní ceny za překlad
z roku 2006. Překládá ze severských jazyků a angličtiny. Veřejnosti
je znám hlavně díky svým překladům Ibsenových her z norštiny
a Andersenových pohádek z dánštiny. Objevil pro české čtenáře
novely Karen Blixenové a poezii Bennyho Andersena (jehož básničky
zhudebnil a rád zpívá Jan Burian). Po maturitě na gymnáziu v Praze
studoval 1952–1957 angličtinu a dánštinu na tehdejší Filologické
(dříve a později Filozofické) fakultě Univerzity Karlovy, po studiích
pracoval v Československém rozhlasu v Praze, 1969–72 v Institutu
překladatelství a tlumočnictví při Univerzitě 17. listopadu v Praze
a současně 1969–72 působil v Činoherním klubu v Praze jako lektordramaturg. Od 1972 se věnuje překladatelské činnosti ve svobodném
povolání. Před listopadem 1989 též jako „pokrývač“ půjčil jméno
překladateli ze švédštiny Josefu Vohryzkovi, který nesměl publikovat.
V létech 1990–2004 působil externě na Filozofické fakultě Univerzity
Karlovy, kde vedl překladatelské semináře pro studenty anglistiky
a skandinavistiky. Překládá hlavně prózu a drama z dánštiny
a angličtiny a z dalších severských jazyků, je autorem řady komentářů
a doslovů.
Do Slovníku severských spisovatelů napsal kapitolu o dánské literatuře
a většinu hesel o dánských autorech.
Benny Andersen: Má velká doba byla malá
Úklid v lékárničce
Flaštičky a tuby s vůní
dávno zapomenutých neduhů
mastičky na zmizelá kuří oka
razantní vodičky proti vnitřním obtížím
které svíraly mysl i tělo
dnem i nocí
a teď jsou dávno za horami
vystřídány pozdějšími strastmi.
Kapky pro úlevu mladým očím
které už viděly příliš mnoho
i když ne dost.
Prášky co buď kdysi zabíraly
anebo právě nezabraly
prostě už se neberou
a jejich smysl dávno pominul –
zašlé horečky
uvadlý kašel
odvátá bolest
Marnost
marnost –
pryč s tím vším
Uvolněte místo pro nastávající útrapy.
Vytvořeno pro Tabook 2013 www.tabook.cz
Doprovodný seznam knih vytvořila Městská knihovna Tábor
www.knihovnatabor.cz
Jindra 1
Miroslav Jindra
Jindra 2
(nar. 1929) překládá z angličtiny. Na svém kontě má zatím přes šedesát
knižních překladů; spolupracoval především s legendárním Odeonem
a dokáže vyprávět různé zábavné historky o dřívější i současné
nakladatelské praxi. K jeho nejznámějším překladům patří několik
děl Josepha Hellera, především slavná Hlava XXII, dále třeba Hodiny
Michaela Cunninghama, Králík se vrací od Johna Updikea, Nájemníci
Bernarda Malamuda, dva romány Kingsleyho Amise a mnoho dalších
významných textů. Obrovský úspěch měly v 70. letech Medojedky
amerického autora Roberta Ruarka, kterých se pak do současnosti
v několika vydáních prodalo přes tři sta padesát tisíc výtisků. (Do
prvních vydání příznačně zasahovala dobová cenzura – např. do
neklidné Afriky tehdy vyvážené československé samopaly musely
v českém překladu pocházet „z nejmenované středoevropské země“,
nikoli přímo od nás, ze země přece výhradně oddané míru). Dlouhá
léta pracoval jako vysokoškolský pedagog a mnoho jeho bývalých
studentů na jeho literárněhistorické a translatologické semináře rádo
vzpomíná. Řada z nich už také úspěšně překládá. Je spoluautorem
několika učebnic angličtiny a prvních českých Dějin Kanady, čtenáře
svých překladů rovněž potěšil a poučil desítkami knižních doslovů
či předmluv. Věnuje se i sborovému zpěvu, a tato jeho hudební
zkušenost mu možná pomohla i k tomu, že kongeniálně překládá
poezii Leonarda Cohena (sbírky Květiny pro Hitlera a Kniha toužení).
Přebásňuje i některé jeho písňové texty, které rád ve své české verzi
sám zpívá. V roce 2009 získal za překlad Cohenovy Knihy toužení
s přihlédnutím k dosavadnímu dílu Státní cenu za literární překlad.
Leonard Cohen
Rozštěp
Co s ním můžu dělat
s tím svým lásky stínem
tím chlupatým chtíčem
jedovatým vínem?
To víno spolu vypijem
schováme kamsi ten chtíč
Kdo miluje ať si sténá
my smát se půjdem pryč
Kterou bych měl přivléct
až na okraj zkázy
sežehnout jí srdce
polibky co mrazí?
Pak přilehnu si k tobě
tebe já dobře znám
Kostlivce tiše pohřbím
nevěstu vezmu si sám
Rozštěpím radš vedví
veškerou svou lásku
jednu část si nechám
druhou dám ti v sázku
A ty potom uděláš totéž
ty na to přece máš
V mý hlíně vykopeš jámu
ženicha pochováš
Vytvořeno pro Tabook 2013 www.tabook.cz
Doprovodný seznam knih vytvořila Městská knihovna Tábor
www.knihovnatabor.cz
Kareninová 1
Anna Kareninová
Kareninová 2
(nar. 1954) Překladatelka, autorka rozhlasových literárních pořadů,
autorka četných článků a doslovů, zabývá se dlouhodobě překlady
filmovými. Kromě jiných ocenění je nositelkou ceny Magnesia Litera
2003 za překlad knihy Louise Ferdinada Célina Klaun’s band a ceny
Francouzského velvyslanectví za přínos ke zpřístupnění francouzské
literatury v Čechách. V roce 2011 vydala knihu Céline v Čechách. Po
dětství stráveném v zákulisí opery (oba rodiče byli operními pěvci)
vystudovala Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, pak pracovala
jako redaktorka zaměřená na románskou a především francouzskou
literaturu v prestižních nakladatelstvích Odeon a Český spisovatel,
v 90. letech působila jako šéfredaktorka v neméně prestižní revue
Světová literatura. Od 90. let studijně pobývala v Itálii, Francii, USA
a Velké Británii a rozhodla se plně věnovat literárním překladům:
v próze především francouzským románům Louise-Ferdinanda
Célina, v poezii anglicky psanému dílu Ezry Pounda. Kromě
knižních překladů, které doprovodila vlastními doslovy a komentáři
(Marguerite Durasová, Guillaume Apollinaire, Nathalie Sarrautová,
Tommaso Landolfi, René Char, Tom Stoppard, Michel de Ghelderode,
Louis-Ferdinand Céline, Ezra Pound), je překladatelkou a autorkou
dialogů více než stovky filmů a vytvořila filmové titulky ke snímkům
významných světových režisérů (Fellini, Godard, Visconti, Antonioni,
Russel, Truffaut, Greenaway, Strick, Tarkovkskij...). Z její dílny
pocházejí i mnohé české verze operních libret.
Ezra Pound
Ze sbírky Canzoni z roku 1911, dedikované
budoucí manželce Dorothy a tchyni Olivii Shakespear
Blandula, Tenulla, Vagula
Co pořád máš, má duše, s tím svým rájem?
Nenajdem si, až naše volnost padne,
prosvětlené místo, kam slunce za dne
skrz olivové listy bude řinout
kanoucí slávu? Jestli tě v Sirmiu,
duše má, potkám, až tu život zchřadne,
nepůjdem raději na mysy, požehnané
vzdušnými apoštoly pozemského štěstí?
Nemůžem na vlnách nechat své kulty plynout,
na jasném safíru, kobaltu, kyaninu,
na trojjediných blankytech, nehmatném,
neutkvělém zrcadlení věčné obměny?
A když tam bude Ona, copak nás, duše,
veškerý věhlas nebe, v dvornosti a touze
oslní víc než mračný vrchol Rivy?
/Před smrtí složil římský císař Hadrianus (75–138)
verše: Animula vagula blandula, / hospes comesque corporis,
/ quae nunc abibis in loca / pallidula rigida nudula / nec
ut soles dabis iocos, čili: „Toulavá milounká dušinko,
v tělu (mém) hoste i průvodkyně, na jaká to místa nyní
odejdeš bledoučká, ztuhlá a nahotinka; už nebudeš
vtipkovat, jak máš ve zvyku.“ Tenulla zřejmě tenella,
útloučká./
Vytvořeno pro Tabook 2013 www.tabook.cz
Doprovodný seznam knih vytvořila Městská knihovna Tábor
www.knihovnatabor.cz
1
Karpatský
Dušan Karpatský
2
Karpatský
(nar. 1935), literární historik, bohemista a kroatista. První překlad
z charvátštiny do češtiny zveřejnil v roce 1958. Dnes jeho překladová
bibliografie čítá stovku položek, především knihy, ale i divadelní
a rozhlasové hry. Vystudoval češtinu a srbocharvátštinu na
Filologické fakultě Univerzity Karlovy, nejdříve musel nastoupit jako
vychovatel a učitel, v šedesátých letech pak působil jako redaktor
Československého rozhlasu a měsíčníků Plamen a Sešity pro mladou
literaturu. Po roce 1968 se jako mnoho dalších ocitl na seznamu
těch, kdo nesměli pod svým jménem publikovat, až do uvolnění
v 80. letech proto uveřejňoval své překlady i původní práce pod
vypůjčenými jmény. Karpatský se překladatelsky věnoval zejména
charvátské literatuře, ale také literatuře srbské, bosenskohercegovské
a černohorské, velmi aktivně též propagoval českou kulturu
v Charvátsku i Srbsku. Do charvátštiny přeložil mimo jiné eseje
Václava Havla a Jana Patočky a s básníkem Slavkem Mihalićem
Noc s Hamletem a další básně Vladimíra Holana, do srbštiny pak
hru Františka Hrubína Kráska a zvíře, která se hrála několik let
v bělehradském divadle, a spolu se svými žáky z Filozofické fakulty
Univerzity v Záhřebu uspořádal a přeložil Zlatou knihu českého básnictví.
Od Jihoslovanů obdržel Dušan Karpatský za svou překladatelskou
práci několik cen. Ve vlasti mu byla roku 2003 udělena za celek jeho
překladatelského díla Státní cena a roku 2007 cena Gratias agit za
šíření dobrého jména České republiky ve světě.
Kromě překladové činnosti též píše vlastní studie o literatuře, velký
úspěch měla literární encyklopedie pro mládež Malý labyrint literatury,
cenný je Slovník spisovatelů Jugoslávie. Samostatně sestavil rozsáhlou
antologii „tisíce let charvátské poezie v díle stovky básníků“ Koráb
korálový, antologii srbského mýtu Co se stalo na Kosovu rovném a několik
antologií a tematických sborníků literatury Bosny a Hercegoviny.
Řídil devítisvazkové Spisy Miroslava Krleži a šestisvazkové Spisy Iva
Andriće. V Charvátsku se podílel na slovníku zahraničních spisovatelů
a Charvátské literární encyklopedii.
Svůj kulinářský zájem uplatnil v Jugoslávské kuchyni, která, doplněná
a rozšířená, vyšla znovu jako Nostalgická kuchařka a Lahůdky od Jadranu.
Ivan Slamnig, Barbara
Večerní šplechty starého kapitána Nikoly
Barbara bývala běloboká,
statná, jak stávala zeširoka,
Barbara byla naše pýcha,
Barbara, Barbara, krásná a tichá.
Když jsi ji viděl, neposedu,
jak se naparuje zezadu i zpředu,
srdce ti tlouklo jak vlny o skálu,
jak malý praporek v závanu mistrálu.
S touhle lodí vyplout nezaškodí,
s její přídí, to se, pane, řídí,
s její zádí, to se, pane, pádí,
ta si to hasí mezi moly
jak mladá šenkýřka mezi stoly.
(Barbare, zmlkni, když pluje Barbara,
co hraje na slunci pestrýma barvama!)
Vytvořeno pro Tabook 2013 www.tabook.cz
Doprovodný seznam knih vytvořila Městská knihovna Tábor
www.knihovnatabor.cz
Medek 1
Vladimír Medek
Medek 2
(nar. 1940) pracoval v občanském zaměstnání celý život ve sklářství,
ale zároveň se od mládí věnoval překladům beletrie. V roce 1967
jako první představil českým čtenářům Kolumbijce Gabriela Garcíu
Márqueze, nositele Nobelovy ceny (1982), když přeložil jeden
z největších románů 20. století, Sto roků samoty. Tento překlad vyšel
už osmkrát a patří k těm, jichž si Medek cení nejvíce – a stejný
názor na výtečně česky vykroužené dlouhé věty napříč časovými
rovinami sdílejí čtenáři i odborníci. Průkopnický byl i následující
překlad románu Argentince Julia Cortázara Nebe peklo ráj, který se
stal nesehnatelnou kultovní legendou – kvůli zákazu překladatelské
činnosti „osmašedesátníka“ Medka vyšel až roku 1972 bez uvedení
jména překladatele a ve velmi omezeném nákladu. Až ve druhém
vydání roku 2001 se objevilo jméno překladatele místo neosobního
„bylo přeloženo“ a doplnily se pasáže dříve vyškrtnuté cenzurou.
Medek měl až do poloviny 80. let zákaz publikace, ale dál překládal
pod jmény pokrývačů. Ze španělštiny přeložil řadu knih druhého
současného latinskoamerického nobelisty, Peruánce Maria Vargase
Llosy (Zelený dům, Válka na konci světa, Pantaleón a jeho ženská rota,
Zlobivá holka), nedávno zesnulého Mexičana Carlose Fuentese, svého
oblíbeného Španěla Artura Péreze-Reverteho a mnoho dalších. Kromě
Sto roků samoty přeložil řadu dalších Márquezových prací včetně jeho
pamětí. Na otázku, co překládal nejraději, odpověděl: „Márquezovy
tak zvané paměti Žít, abych mohl vyprávět. Stejně jako autor jsem se
i já znovu vracel na známá místa. Stárnoucí překladatel překládal
vzpomínky stárnoucího autora; vlastně by bývalo nespravedlivé,
kdybych to nedělal právě já.“ Za nejtěžší překlad ze španělštiny
považuje „pralesní recepty na zvýšení potence v Pantaleónovi“, při
tomto překladu se však také královsky bavil. Stejně jako při překládání
příběhů Harryho Pottera, kterého dělá na střídačku s bratrem Pavlem.
Před překladem prvního dílu si musel česky stvořit celou kouzelnickou
školu v Bradavicích, což bylo stejně zábavné jako náročné. Jinak si
ze svých anglických překladů nejvíc váží Durrellova Alexandrijského
kvartetu, „který se mi dokonce dost připletl do osobního života“,
vzpomíná Medek.
Medek nejen překládá, ale i píše – a to všechno, co sám rád čte.
V mládí vydal knížku veršů, později pohádku O hodináři Filipovi
a skřítku Hodináříčkovi, hororové povídky Krev na Maltézském náměstí,
fantasy trilogii Maronna a sci-fi povídky Bronzová planeta a jiná řešení.
Gabriel García Márquez
Sto roků samoty
O mnoho let později, tváří v tvář popravčí četě, vzpomněl si plukovník
Aureliano Buendía na ono vzdálené odpoledne, kdy ho otec vzal
k cikánům, aby si prohlédl led. Macondo v těch dobách sestávalo
z dvaceti domků z hlíny a divokého rákosu, postavených na břehu
řeky, jejíž průzračné vody se hnaly řečištěm plným ohlazených kamenů,
bílých a velikých jako předvěká vejce. Svět byl tak mladý, že řada věcí
ještě ani neměla jméno, a kdo o nich chtěl hovořit, musel na ně ukázat
prstem. Každoročně v březnu rozbila u vesnice svůj stan otrhaná
cikánská rodina a s lomozným doprovodem píšťal a bubínků předváděli
nejnovější vynálezy. Nejdřív přinesli magnet. Podsaditý cikán s divokou
bradou s titěrnýma rukama, který se představil jako Melquíades, sveřepě
předváděl vesničanům objev, který sám nazýval osmým divem učených
alchymistů makedonských. Chodil od domu k domu s dvěma kovovými
pruty a všichni užasle hleděli, jak hrnce, kotlíky, kleště a koše na řeřavé
uhlí padají z polic, dřevo skřípe, jak se z něho naráz zoufale pokoušejí
vytrhnout všechny hřebíky a šrouby, a dokonce i věci, které dávno
pohřešili, se najednou objevují tam, kde se jich nejvíc nahledali, a v divé
změti se plazí za Melquíadesovými kouzelnými pruty. „Věci jsou nadány
vlastním životem,“ vyhlašoval cikán s drsným přízvukem, „běží jen o to,
probudit v nich duši.“
Vytvořeno pro Tabook 2013 www.tabook.cz
Doprovodný seznam knih vytvořila Městská knihovna Tábor
www.knihovnatabor.cz
Slezák 1
Vratislav Jiljí Slezák
Slezák 2
(nar. 1932) překládá zejména z němčiny. Jako mnoho překladatelů i on
působil jako vysokoškolský pedagog. Pracuje pro různá nakladatelství,
zejména Argo, Karmelitánské nakladatelství. Mladá fronta, Paseka,
Cesta. K překládání se dostal přes dílo Hermanna Hesseho. Tento
autor ho již v mládí oslovil natolik, že si některé jeho texty zkoušel
přeložit sám pro sebe. Hesse byl rovněž tématem jeho diplomové práce
a stal se i jeho prvním „opravdovým“ beletristickým překladem. Sám
na to vzpomíná takto: „Někdy začátkem 70. let jsem šel po Národní
třídě kolem Odeonu. Právě z budovy vyběhl šéfredaktor doktor
Čermák, ukázal na mě prstem a řekl: ,Vy jste přece ten germanista, co
dělal diplomku o Hessem! Tak jděte rychle do redakce – my máme
totiž soutěž na překlad Stepního vlka, zeptejte se redaktora Hanuše
Karlacha na detaily, jak se ještě můžete narychlo zúčastnit.‘ Vyběhl
jsem tedy nahoru a dověděl se, že se soutěž uzavírá toho dne večer.
Na otázku, zda mám doma něco přeloženého, jsem mohl reagovat
kladně – dokonce šlo i o delší pasáž z Hesseho Stepního vlka. Jel jsem
domů pro ty texty, přivezl je do redakce a asi za týden jsem se dověděl,
že jsem tu soutěž vyhrál.“ A za překlad desátého svazku souborného
díla Hermanna Hesseho – s přihlédnutím k významnému podílu na
vydání celého souboru v nakladatelství Argo – získal pak roku 2003
významnou překladatelskou Cenu Josefa Jungmanna, udílenou Obcí
překladatelů. Kromě této prestižní ceny obdržel i řadu dalších ocenění.
Mezi nejznámější německé autory, které přeložil, patří Heinrich von
Kleist, Alfred Döblin, Friedrich Dürrenmatt, Peter Handke, Thomas
Bernhard, Heinrich Böll, Gustav Meyrink, Thomas Mann.
Hermann Hesse
Zamyšlení (1933)
Božský a věčný je Duch.
Jemu vstříc, jehož jsme obraz a nástroj,
vede nás cesta; naší nejvnitřnější touhou je:
být jako on, planout v jeho Světle.
Leč smrtelní a pozemští jsme tvorové,
tísní a svírá nás břemene tíž.
Líbezně sic a mateřským teplem nás objímá
příroda,
napájí země, stele nám kolébku, ustýlá hrob.
Přesto nám z přírody nevzchází pokoj,
jejím mateřským kouzlem otcovsky proniká
nesmrtelného Ducha nabádavá jiskra,
stírá nevinnost a probouzí k boji a svědomí.
Tak mezi matkou a otcem,
tak mezi tělem a duchem
kolísá stvoření nejkřehčí plod,
člověk duše chvějivá, utrpení schopen
jak žádná jiná bytost, a schopen nejvyššího:
věřit, doufat a milovat.
Těžká je jeho cesta, hřích a smrt jsou mu
pokrmem,
často zabloudí do temnot, často by lépe mu bylo
vůbec nebýt stvořen.
Věčně však nad ním plá jeho určení
a touha: Duch, Světlo.
Cítíme: jej, ohroženého,
miluje Věčný obzvláštní láskou.
Proto nám bloudícím bratřím
je láska možná i ve všem rozbroji,
a nikoli soud a nenávist,
leč trpělivá láska,
s láskou trpět vede nás
k svatému cíli blíž.
Vytvořeno pro Tabook 2013 www.tabook.cz
Doprovodný seznam knih vytvořila Městská knihovna Tábor
www.knihovnatabor.cz
Steinová 1
Dagmar Steinová
Steinová 2
(nar. 1922) v březnu roku 1939 emigrovala do Velké Británie, kde
odmaturovala na londýnské univerzitě a jako externistka (extramural
scholar) navštěvovala v Oxfordu přednášky z německé a francouzské
literatury, později studovala biologii a chemii na University
College v Leicestru. V letech 1944–46 pracovala pro československé
ministerstvo zahraničí – nejdříve v Londýně a pak na československém
velvyslanectví a jako dopisovatelka ČTK v Moskvě. V letech 1952–68
byla vedoucí redaktorkou redakce románských literatur ve Státním
nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (pozdějším Odeonu),
od r. 1970 je překladatelkou a konferenční tlumočnicí na volné noze.
Autorka předmluv, doslovů a studií; překládá především z angličtiny
a francouzštiny mimo krásnou literaturu i texty odborné, zejména
z oblasti dějin umění, hudby a medicíny. Asi pětadvacet let simultánně
tlumočila mezi češtinou, angličtinou a francouzštinou. Překládá
i do angličtiny a francouzštiny, především práce z oblasti hudební
a výtvarné, např. do francouzštiny libreta k operám Leoše Janáčka
Výlety pana Broučka (1993) a Věc Makropolos (1994/95), do angličtiny
katalogy a průvodce stálých expozic i dočasných výstav. K jejím
nejznámějším překladům patří Mýtus o Sysifovi Alberta Camuse,
Nebezpečné známosti Choderlose de Laclos – překládala i jiné autory
18.století, jako byl Vivant Denon Crébillon, Robert Challe, Sade –,
Bretonovy Manifesty surrealismu, Sartrovy knihy (Nevolnost, Slova),
ale i Dickensovy Zlé časy a několik románů irské spisovatelky Jenifer
Johnstonové.
Robert Challe
Deník z cesty do Východní Indie
Čtvrtek 15. [června]
Dnes v noci vítr zesílil, ráno za rozbřesku jsme zahlédli pevninu, a to Madagaskar, což je
prý největší a nejlidnatější ostrov světa. Pánové od Společnosti tam kdysi měli expozituru
a pevnost, která se jmenovala Fort Dauphin. Opustili ji kvůli neustálým bojům s ostrovany,
kvůli jejich krutosti a proradnosti. Pan de Flacourt, který tam dlouho působil jako guvernér pro
pány někdejší Společnosti a pro maršála de La Meilleraye, o tom sepsal velmi přesnou zprávu
a velice si stěžuje na nevalnou poctivost tamních obyvatel. Domnívá se, že to jsou potomci
starověkých Židů a že tam asi tak před třemi sty lety také připluli mohamedáni a usadili se
tam. Zdůvodňuje to tím, že si uchovali některá židovská jména a mnoho zvyků ze Starého
zákona, s vydatnou příměsí mohamedánství. Pan de Choisy zřejmě tento názor sdílí v Životě
Šalomounově, který uveřejnil po svém návratu ze Siamu, kam jel s rytířem de Chaumont,
královým vyslancem; vychází z nejkratší cesty, jakou ten národ používal, když se plavil do
Indie pro vonné dřeviny, voňavky a měď, ten cenný kov vzácnější než zlato a použitý při stavbě
chrámu, který dal Šalomoun postavit v Jeruzalémě, a rovněž při obětování, které se tam denně
konalo. Pan Choisy také tvrdí, že tento kov se nachází jen v Indii. Obyvatelé Siamu mu dodnes
říkají tembach; byly z něho vyrobeny překrásné vázy, které siamský král poslal našemu králi.
Dále pak abbé de Choisy nastiňuje cesty oněch židovských lodí Ormuzským mořem, po němž
je nechává obeplout celou Indii. Činí tak nejen jako ohromný znalec zeměpisu, ale i jako
zkušený mořeplavec. Domnívá se, že některé lodě ztroskotaly a jejich námořníci a další osoby
se tam usadili, protože neměli možnost vrátit se do své země. Nepouští se však do nudných
podrobností, odkud se vzaly ženy, které jejich druh rozmnožily, a jestli je Židé vozili s sebou na
dlouhé plavby – pokud jde o rohatý dobytek, který se tam vyskytuje v hojném počtu, ten mohli
mít Židé na svých lodích, vždyť i my, kteří pocházím z mnohem větší dálky, je s sebou vezeme
– napadl mě však důvod, který mi přes veškerou vážnost a úctu, jakou bych měl a také chovám
k tak učenému a skvělému muži, umožňuje dokázat opak, totiž že podle zpráv všech Evropanů,
kteří navštívili onen ostrov, a dokonce i podle zpráv pana de Flacourt ti ostrované vystavují
zuřivosti divokých zvířat své právě narozené děti a nechávají je hanebně umírat, pokud je
horoskop, který dávají sestavit hned po jejich narození, nepříznivý. To je mimořádně odporná
krutost těchto lidí – jiné národy, byť sebebarbarštější, velmi starostlivě živí a vychovávají své
děti, což bylo zvlášť patrné v Judeji, kde byla neplodná žena pokládána za nečistou a prokletou
a kde velký počet dětí dělal rodičům čest. Kdyby tomu tak nebylo, budoucí pokolení by byla
ochuzena o onen mimořádně spravedlivý rozsudek, jemuž se dodnes říká soud Šalomounův,
což je vladař, za jehož panování došlo podle abbého de Choisy k oněm ztroskotáním. Ti Židé
tedy nemohli ze své vlasti přivést onen ohavný zvyk ani porady s věštci, ty jim totiž zákon
výslovně zakazuje.
Vytvořeno pro Tabook 2013 www.tabook.cz
Doprovodný seznam knih vytvořila Městská knihovna Tábor
www.knihovnatabor.cz
Valentová 1
Anna Valentová
Valentová 2
Anna Valentová (nar. 1941) vystudovala češtinu a maďarštinu
na Filozofické fakultě UK a celý život pracovala převážně jako
nakladatelská redaktorka v Praze. Kromě toho též učila maďarskou
literaturu a naopak češtinu v Maďarsku, podílela se na slovníku
maďarské literatury. Překládá zejména z maďarštiny, okrajově
z angličtiny, zaměřuje se na prózu. Její zásluhou mohli čeští
čtenáři objevit velikány současné maďarské prózy, jako je Sándor
Márai, Magda Szabó nebo Péter Nádas. Za překlady maďarských
autorů, které si většinou sama objevila a přinesla do nakladatelství,
získala řadu nakladatelských cen za překlad (1980 cenu Odeonu,
1981 Lidového nakladatelství, 2000 Mladé fronty); za překlad
románu Pétera Nádase Kniha pamětí pak kromě nakladatelské ceny
i překladatelskou Cenu Josefa Jungmanna. Roku 2001 obdržela Anna
Valentová Státní cenu za překladatelské dílo. Staří i mladí překladatelé
z mnoha různých jazyků ji také znají jako pečlivou redaktorku, která
dokázala vylepšit všemožné pokrouceniny. Redakčně též zpracovávala
nejnevděčnější naučné slovníky a encyklopedie z mnoha oborů, velmi
náročná byla například příprava etnografické encyklopedie.
Péter Nádas, Mínótauros (1970)
„Józsefe, nemělo by se mu dát kůzle?“ I když nezvonili, za úplňku se
József náhle probudí, jako by zvonili. József tu otázku vždycky ve spánku
slyšel, třebaže se neptala. Čekal na druhé zazvonění. Když si nebyl jist,
vždycky počkal na to druhé zazvonění. A přitom ho nebudila otázka,
ani ho nebudil zvonek. Marie lehce ve spánku oddechovala, podruhé
už nezazvonili. Měsíční světlo. Usedla v posteli. „Józsefe, odnesl jsi
dolů kuře? Józsefe, jí ještě kuřata? Józsefe, nemělo by se mu dát kůzle?“
Opatrně vyklouzl z postele, aby nemusel poslouchat otázky. V pokoji je
vlaho z Mariina snu. K oknu. Kradl se, aby nezaskřípala podlaha. Usedl
za záclonu. Tady se cítil dobře, pod oknem, mezi záclonou a stěnou. Na
modrý prstenec šesti pavlačových chodeb shlížel úplněk z výšky šesti
poschodí. Jako by seděl hluboko ve studni. Mohl se modlit. Očekával
zvonek. Mohou zazvonit vždycky v následujícím okamžiku: jako by
si to mohl předem vypočítat. „Milostivý Bože! Děkuji, že jsi mě v této
pozdní noční hodině probudil. Mocný Bože! Dej mi klid a mír a dej
je každému, kdo v tomto domě… a dej mi sílu, abych dokázal vstát, až
zazvoní. A veď po jejich cestách ty, kdož se vracejí a budou zvonit, a dej
mi sílu, abych s láskou uvítal navrátivší se beránky. Beránku boží, smiluj
se nade mnou! Bože Otče, zbav mě všeho zlého. Mých hříchů.“ Kdyby
teď zazvonili. Může jít, když rozmlouvá s Bohem? Ano. Neříká však toto
ano zlo? Ne. A neříkám sám sobě ne, ano – podle toho, jak se mi zachce?
Jak je souzeno. Sklonil hlavu. Budiž. Místo měsíce zůstala ve tmě pod
jeho zavřenými víčky louže světla. A Marie z hlubin pokoje vlahého jejím
snem: „Józsefe, odnesl jsi dolů kuře?“ „Odnesl, odnesl!“ odpověděl rychle,
udýchaně József zpoza záclony. Mariino lehké oddechování ve spánku.
„Spíš?“ zeptal se József za záclonou. Vůně pokoje vlahého Mariiným snem
a její lehké oddechování ve spánku. „Spí,“ řekl József potichu.
Vytvořeno pro Tabook 2013 www.tabook.cz
Doprovodný seznam knih vytvořila Městská knihovna Tábor
www.knihovnatabor.cz