Probuzené NATO, rozpolcené Turecko

Probuzené NATO, rozpolcené Turecko
Na pozadí politického střetu mezi vicepremiéry Babišem a Bělobrádkem o demisi ministra obrany by nám
nemělo uniknout průlomové rozhodnutí Severoatlantické aliance o námořní misi v Egejském moři, jejímž
cílem má být podle jejího generálního tajemníka Jense Stoltenberga „pomoc v boji proti pašování lidí“.
Potvrdil se tak závěr o další neudržitelnosti politické neutrality nejsilnějšího bezpečnostního uskupení
Západu ve vztahu k migrační krizi, která nabývá obřích rozměrů: vždyť přes Egejské moře dorazilo do
Řecka od Nového roku téměř 75 tisíc uprchlíků, což je v meziročním srovnání desetinásobek.
Klíčovou roli v tomto politickém rozhodnutí sehrálo Německo. Naznačují to slova ministryně obrany von der
Leyenové, že je „důležité, abychom teď jednali rychle“. Určitě ano, protože i v Egejském moři se může
rozhodovat o politickém osudu kancléřky Merkelové. Proto se nedivme, že námořní operaci má vést Stálá
námořní skupina č. 2 pod německým velením. Německo jistě sehrálo velkou diplomatickou partii, aby spolu
s ním o vyslání námořní mise požádaly i Řecko a Turecko. V případě Řecka jde přitom o obrat o 180
stupňů, neboť premiér Tsipras ještě před dvěma dny měl k zásahu NATO výhrady s poukazem na možné
ohrožení řecké svrchovanosti.
I Česko musí zbystřit v kontextu vyjádření amerického ministra obrany Cartera, že na misi by se měly
podílet všechny země. V úvahu přichází podpora operace na zemi, na řeckých ostrovech. V této souvislosti
by nám neměl uniknout fakt, že řecká vláda po selhání všech institucí, které se měly podílet na řešení
migrační krize, rozhodla, že za koordinaci a řízení opatření k jejímu zvládnutí bude odpovídat armáda.
„Alianční budíček“ ovšem zároveň přichází ve chvíli, kdy na světlo vyšly výroky tureckého prezidenta
Erdogana z jednání s lídry EU. Nad jeho pohrůžkou, že kdykoliv může poslat migranty do Řecka a
Bulharska, pokud Unie nezvýší pomoci Turecku až na šest miliard eur, nelze mávnout rukou.
Není to další důkaz turecké „dvojí tváře“ uplatňované v politice vůči EU, NATO a též konfliktu v Sýrii, který
plodí největší díl uprchlické vlny? Musíme počítat s tím, že Turecko, řečeno slovy ředitele izraelského
institutu
pro
politiku
a
strategii
v
Herclíji
Šmuela
Bara,
už
není
Tureckem
Atatürka.
Jako regionální mocnost má i odlišné politické zájmy a priority i na Blízkém východě, jež příznačně
označuje za „postotomanský prostor“. I to ale může limitovat efektivní tureckou účast na námořní operaci
NATO. Čekají nás tak možná i další nepříjemná překvapení.