SC09/1

SVOBODNÁ CESTA
Č A S O P I S O B C E U N I TÁ Ř Ů V P L Z N I
číslo
1
leden–duben
2009
ročník v
******************************************
Obsah čísla 1:
LOVČÍ, Radovan: Úvodník k číslu 1 .......................... s. 1–2
LOVČÍ, Radovan: John Biddle. Otec anglického unitářství
…………………………………………………….… s. 3–10
KAHL, Hans-Dietrich: Peter Günter. Příběh německého
unitáře a mučedníka (přeložila Lucie Šnajdrová) ………....
…………………………………………………..…. s. 11–18
MIKEŠ, Otakar: Střípky z Náboženství Moudrosti ………..
................................................................................... s. 19–29
Husovo a Masarykovo pravidlo ………………...…….. s. 30
ČAPEK, Norbert Fabián: Mozek a duše ……....… s. 30–32
SCHWARZ, Jan: Napoleon ………………..…….. s. 32–33
SALESKÝ, František: Modlitba ve stáří ……………... s. 34
******************************************
Úvodník k číslu 1:
Vážení a milí čtenáři Svobodné cesty,
ať již plzeňští, pražští, brněnští, ostravští či z jiné části republiky. Na úvod čísla bych Vám všem rád popřál šťastný vstup do nového
roku 2009 a v něm pokud možno jen úspěchy a zdárné konání na duchovní cestě.
Redakční rada Svobodné cesty prošla v tomto roce malou změnou. Naše složení doplnil již loni bratr Vladimír Mrvka, který dočasně
zastoupil nemocnou Libušku Volfovou. Ta se nyní do redakční rady navrací a rada tak bude poprvé fungovat ve 4 lidech.
První letošní číslo Svobodné cesty je specifické tím, že je koncipováno v poněkud historickém duchu. Začíná mým příspěvkem, který je
věnován životu průkopníka anglického unitářství – magistra Johna Biddlea.
Článek byl původně určen pro již roku 2003 avizovaný a plánovaný sborník
„Požehnáni ohněm“, v němž by byli představeni přední reprezentanti unitářského hnutí a někteří náboženští liberálové. Nicméně sborník nebyl ani
po téměř 6 letech realizován, a protože mi bylo líto nechávat medailon1
ky, které jsem pro sborník sepsal, uschované v „šuplíku“, rozhodl jsem se
je uveřejnit prozatím alespoň ve Svobodné cestě.
K uveřejnění dalšího článku mne inspiroval br. dr. Boris Merhaut
z brněnské unitářské obce. Před osmi lety, ještě v době svého redakčního
účinkování v Unitářských listech, vydávaných pražskou obcí, se v jednom ze
svých článků krátce zmínil o životním příběhu německého unitáře a mučedníka víry Petera Güntera. Tehdy jsem si uvědomil ohromný deficit, který máme
v ohledu našich znalostí o německých unitářích a unitářství. Ve „Tvůrčím náboženství“ se o nich prakticky nepíše a mnoho o nich nevíme. Günter, jehož
představujeme v tomto čísle, není učencem, jako byli M. Servet či J. Biddle.
Je příkladem prosté osobnosti z lidu, která nezanechala žádné písemné dílo
a jež upřednostnila hlas vlastního svědomí a dala přednost poznané Pravdě před zvnějšku vynucovaným dogmatem, ač ji takový postoj nakonec stál
život. V té souvislosti děkuji profesoru dr. Hansi-Dietrichu Kahlovi z německé unitářské společnosti za možnost bezplatně uveřejnit jeho již dříve publikovaný článek o P. Günterovi, jehož překlad zajistila Mgr. Lucie Šnajdrová.
Dnešní unitářství, které se může svobodně rozvíjet na půdě demokratických států, má pochopitelně poněkud jinou podobu. Není toliko křesťanské, ale namnoze čerpá z nejrůznějších světových nauk, což je
i případ české Unitarie. Pokládá si také závažné otázky o současných i budoucích podobách moderní religiozity. V úmyslném kontrastu k výše uveřejněným historickým článkům proto uvádíme příspěvek br. ing. Dr. Otakara Mikeše, DrSc., který se v něm zabývá možnou podobou postmoderního náboženství budoucnosti, jež bude blízké vědě a soudobým vědeckým poznatkům. Jeho článek se nazývá „Střípky z Náboženství moudrosti“. V té souvislosti děkuji sestře Rev. Mgr. Livii Dvořákové za zapůjčení ilustračního fota jejího tatínka dr. Karla Hašpla, k jehož myšlenkovému odkazu se br. Mikeš též osobně hlásí a snaží se jej dále rozvíjet. Rovněž vyjadřuji své poděkování s. Havelkové a Kutinové z pražského ústředí NSČU za kvalitní scan obálky knihy „Sádhaná, duchovní
cesta“. V časopisu dále najdete starší příspěvek br. dr. Norberta Fabiána
Čapka, inspirující modlitbu sv. Františka Saleského a tradiční fejeton z pera bratra ThDr. Jana Schwarze.
Za redakci Svobodné cesty
Radovan Lovčí
2
**********************************
John Biddle.
Otec anglického unitářství
Radovan Lovčí
**********************************
John Biddle spatřil světlo světa dne 14. ledna roku 1615 v rodině soukeníka a obchodníka s vlnou v obci Wotton-under-Edge v hrabství Gloucestershire v Anglii. Ačkoli byl jen prostý hoch, od raného
dětství vynikal přirozenou inteligencí, která mu nakonec vynesla pozornost šlechetného mecenáše. Jeden z místních šlechticů v Gloucestershire
se dozvěděl o chlapcově nadání a školních úspěších a rozhodl se Johna
finančně podporovat na jeho cestě za vyšším vzděláním. Po absolvování
nižší a střední školy tak mohl John nastoupit ve svých 19 letech na prestižní oxfordskou univerzitu, která byla i v 17. století pokládána za špičkové vzdělávací středisko nejenom na Britských ostrovech, nýbrž v celé
Evropě.
Ani zde nezůstal mladík nic dlužen pověsti, jež ho doposud provázela. Zařadil se do kategorie studentů, o nichž se říkalo, že dávno
předčili vlastní učitele. Jediným „nedostatkem“ jeho snažení se stal odpor vůči mechanickému způsobu studia. Soukenický synek odmítal bezmyšlenkovité přijímání informací, a když to bylo z jeho pohledu zapotřebí, neváhal zcela vážně zapochybovat o platnosti nejedné staletím udržované vědecké či teologické „pravdy“. Asi nejvíce ho fascinovalo
znění Nového zákona, jehož studiu a pročítání věnoval bezpočet hodin
svého času. Tento zvyk wottonského rodáka neopustil ani po skončení
univerzitních studií, završených roku 1641 úspěšnou magisterskou promocí.
Po ní zamířil John Biddle jako pedagog do gloucesterské „svobodné školy“. V průběhu výuky na jmenovaném vzdělávacím učilišti
se neustále dostával do situací, kdy musel zodpovídat velmi zvídavé teologické otázky od školního žactva. Aby tuto úlohu zvládl opravdu zodpovědně, zintenzivnil studium Nového zákona, jehož anglické i řecké
3
znění byl po několika letech schopen opakovat doslova odstavec po odstavci.
Kromě fenomenální paměti, již často s úctou připomínali Biddleovi současníci, došel mladý učitel v novém působišti nemalé obliby
díky svým povahovým vlastnostem: čestnosti, pravdomluvnosti a upřímnosti, jež k němu přitahovaly nemálo sympatizantů. Ty také poprvé seznámil s výsledky osobních snah o alternativní interpretaci Bible. Na
podkladě jejího důkladného studia totiž nezávisle na lidech typu Michaela Serveta či stoupenců sociniánského hnutí 1 zpochybnil Trojiční
dogma, jež srovnal s triteismem (vírou ve 3 bohy, jež odporuje monoteismu), a odmítl označovat jako Boha Ježíše Krista i Ducha Svatého.
Pověst o svérázném mysliteli, který ve srovnání s oficiální anglikánskou dogmatikou vykládá Bibli odlišným způsobem, se pochopitelně roznesla po městě a roku 1644, tři roky po návratu z oxfordské
univerzity, byl John Biddle nečekaně udán gloucesterskému magistrátu
a donucen k oficiální obhajobě před smírčím soudcem. Podobná situace byla pro tehdy devětadvacetiletého učitele zcela nezvyklá. Ve vzduchu viselo riziko dlouhodobého věznění a existenční nejistoty a Biddle,
napoprvé zastrašen tlakem vnějšího okolí, vzdor dosavadní pověsti raději slíbil věrnost konvenčnímu vyznání víry. Po propuštění trpěl obavami z možného dalšího uvěznění a neortodoxní náboženské názory šířil pro příště jen v uzavřeném okruhu nejvěrnějších stoupenců, jimž
dostatečně důvěřoval.
Nicméně i mezi nejbližšími přáteli se často vyskytnou zrádci.
2. prosince 1645 byl nekonformní pedagog na základě dalšího udání
znovu zatčen a bez milosti uvržen do vězení. Ačkoli se po záruce jednoho z gloucesterských přátel dostal brzy na svobodu, záležitost dostal
1
Sociniáni – křesťanské antitrinitářské hnutí, které mělo svou základnu především v Polsku. Bylo nazváno po Faustu Socinovi (1539–1604), polském svobodomyslném teologovi, který navázal na učení svého strýce Laelia Socina (1525–1562) a dalších antitrinitářských myslitelů z 16. a 17. století. Ačkoli v Polsku a také na historické Litvě
(ta tvořila formou personální unie jeden státní celek s Polskem a zahrnovala i podstatnou část dnešní Ukrajiny a Běloruska) zapustilo časem pevné kořeny a mělo zde
několik tisíc sborů, následkem protireformace a společného tlaku katolíků i protestantů a státní moci bylo ve třetí čtvrtině 17. století rozbito. Na odkaz někdejších sociniánů navazují v Polsku současní ideoví nástupci této církve, polští sociniáni, kteří
se pokládají za součást světového unitářského hnutí.
4
k prošetření rovněž anglický parlament a Johnova cauza získala punc
celostátně významné aféry. V létě roku 1646 byl magistr John Biddle
povolán do parlamentního sídla ve Westminsteru, kde byl znovu uvězněn a poté opakovaně vyslýchán zvláštním poslaneckým výborem.
Miguel Serveto (neboli též Michael Servet, či Servetus), jeden
z čelných antitrinářských myslitelů, na obrazu lužického malíře
Christiana Fritzsche (nar. 1660)
Vyšetřování se nezdravě protahovalo, výbor stále nevynášel
svůj definitivní soud a Biddle ve vězení pomalu začal propadat depresím a letargii. Obrátil se sice osobně na několik předních anglických
politiků, kromě planých příslibů se však kloudného výsledku nedočkal.
Přesto bez větších pochyb doufal, že se řádně obhájí a na podkladě textového rozboru Bible prokáže skutečnou pravdu. Ve snaze urychlit vyšetření vlekoucí se kauzy se nakonec ve druhé půli roku 1647 odhodlal
k sepsání a vytištění svých názorů knižní formou. Doba naštěstí ve
srovnání se Servetovými časy pokročila, Biddle mohl v průběhu nucené internace psát, přijímat návštěvy, a co bylo podstatné, nechyběli mu –
jako ostatně již dříve v životě – vlivní podpůrci.
5
Namísto lepšího pochopení a zisku osobních sympatií ovšem
gloucesterský učitel vzbudil bouři hněvu. Kniha s názvem „Dvanáct
otázek či argumentů“, v níž mimo jiné opět popřel Trojiční dogma,
byla parlamentními činiteli zhodnocena jako nebezpečná a heretická2 a odsouzena se všemi existujícími výtisky ke spálení.
Větší problém nastal, když se jednalo o otázce vhodného trestu
pro knižního pisatele. Parlament, kladoucí důraz na striktní dodržování
zákona, dospěl k závěru, že Biddlea je možno postihnout jen řádně platným zákonným usnesením a počal jednat o vydání vhodného legislativního opatření. Výsledkem debat se stala v roce 1648 oficiálně schválená
„Pravidla pro trestání kacířství a blasfémie“3, jež označila popírání
sv. Trojice za hrdelní zločin.
Ke štěstí unitářského vězně však anglický parlament v letech
1648 a 1649 řešil také mnohem důležitější otázky, a ne toliko kauzy
předních anglických heretiků. Vrcholily spory s králem a zemí znovu
otřásala občanská válka. Pokračování zdlouhavého vyšetřování případu
někdejšího pedagoga z Gloucesteru tak nebylo na pořadu dne. Když
proto jeden z vlivných Bidleových stoupenců přišel s nabídkou finanční
kauce, peněžní nabídka udělala své a John směl v průběhu roku 1649
opustit brány vězení.
Nedlouho po propuštění nastoupil do funkce kaplana ve Straffordshire, jeho štěstí ale netrvalo příliš dlouho. Brzy mu totiž bylo nařízeno vrátit se zpět do věznice a vyšetřování vypuklo nanovo. Skutečnou
svobodu tak Johnu Biddleovi přinesl teprve „Generální pardon“ předsedy
Státní rady Olivera Cromwella (ten prosadil roku 1649 popravu krále
Karla I. z rodu Stuartovců, vyhlášení republiky a fakticky se stal hlavou anglického státu). Generální pardon nastolil podmínky pro větší
svobodu tisku a veřejného vyjadřování v Anglii. Jen díky němu mohl
Biddle v roce 1652 opustit žalář, znovu začít hlásat některé „kontroverzní“ ideje a soustřeďovat okolo sebe své názorové stoupence. Ti byli
někdy s posměchem, jindy zcela vážně nazýváni biddeliány, sociniány
anebo unitáři.
2
3
Heretická = kacířská.
Blasfémie – doslova znamená rouhačství, znevažování věcí hodných nejvyšší úcty.
6
Wottonský rodák současně znásobil své publikační úsilí. Potěšen blízkostí postojů s polskými antitrinitáři přeložil a vydal několik sociniánských spisů. Dále osobně sepsal dva neortodoxně laděné katechismy (jeden pro děti a druhý, sofistikovanější, pro dospělé), jež vzbudily
na anglické půdě a v blízkém zahraničí nemalý ohlas.
Oliver Cromwell
Podobně jako „Dvanáct argumentů“, jimž se dostalo k nelibosti
činitelů parlamentu po jejich spálení dokonce ještě větší publicity (a nejenom mezi Brity, například i mezi Holanďany), též Biddleův katechismus budil rozporuplné reakce doma i v zahraničí a tím na sebe poutal
výraznější pozornost. Holandští orthodoxní protestanté, šokovaní z rychlého šíření Biddleových názorů ve své rodné zemi, dokonce museli pořádat kampaně proti „sociniánskému ateismu“ z Anglie.
Kniha byla hojně interpelována taktéž v anglickém parlamentu,
jehož členové se v opozici ke Cromwellově tiché toleranci některých
heretických náboženských skupin počali odvolávat na dosud formálně
stále platná „Pravidla pro trestání kacířství a blasfémie“. S odvoláním
7
na ně byl John Biddle v prosinci r. 1654 zatčen a nedlouho poté následovalo oficiální spálení všech nalezených výtisků jeho katechismu.
Nové hrozbě vlastní popravy unikl neortodoxní myslitel jen díky rozpuštění stávajícího parlamentu, což mu 28. května 1655 vyneslo
navíc propuštění na svobodu. Po vyprovokované veřejné polemice s negramotným baptistickým pastorem Johnem Griffinem, jenž nedovedl obstát v souboji argumentů, a po následném udání (patrně pocházejícím
přímo od Griffina) se nicméně „unitářský rouhač“ již 3. července téhož roku do vězení opět navrátil. Vykonání trestu smrti tentokrát zabránil přímo samotný Cromwell, který s přihlédnutím k Biddleovým zastáncům a své neochotě brát v potaz protikacířské zákony poslal „nebezpečného unitáře a sociniána“ na tři roky do vyhnanství na jeden
z ostrovů Scillského souostroví.
Roku 1658, po návratu z exilu, obnovil John Biddle veřejné kazatelské působení v Londýně a na anglickém venkově. Ve stejném roce zemřel Oliver Cromwell a o dva roky později se po mnohaleté odmlce opět chopil vlády v zemi rod Stuartovců a republiku vystřídala monarchie. Pro nekonformního teologa již poněkolikáté nastávaly zlé časy.
V průběhu roku 1662 byl magistr Biddle znovu zatčen a za šíření kacířských myšlenek odsouzen k vysoké pokutě. Protože ji nemohl zaplatit, zůstal řadu týdnů ve vězení, kde se těžce zdravotně roznemohl.
Když byl 20. září 1662 konečně propuštěn, bylo již na účinné léčení
pozdě. Dva dni po svém propuštění zemřel.
Uštván křesťanskými fanatiky tak skončil svůj život člověk, jenž
přinesl rozhodující impuls k rozvoji a vzrůstu pozdějšího unitářského
hnutí v Anglii. Ač zůstal doživotním protestantským biblistou, který
v přístupu k Písmu postrádal znaky radikalismu, typického pro pozdější anglofonní unitářské myslitele, zaslouží si Biddle čestnou připomínku nejen jako mučedník víry a přesvědčení, ale i jako decentní a tolerantní teolog, vyhýbající se agresivním polemikám a celkově vzdálený fanatických a nesnášenlivých výpadů. Náboženství jako takové
přitom nikdy nevnímal v rovině samoúčelného plnění vyšších příkazů
a předepsaných rituálů, ale z racionálního hlediska mu přisoudil úlohu
základny pro mravnost a stezky na cestě k ryzímu charakteru. A tomuto pojetí zůstal magistr John Bidle i navzdory mladickému selhání, kdy
z obav o vlastní život dočasně popřel vlastní názory, až do své předčas8
né smrti důsledně věrný a podobně jako český mistr Jan Hus zaplatil věrnost poznané pravdě svým životem.
***
Chronologické shrnutí:
***
14. 1. 1615
1641
1644
2. 12. 1645
1646
1647
1648
1648
1652
1654
narozen v rodině soukeníka ve Wotton-under-Edge
promuje jako magistr na univerzitě v Oxfordu, po skončení studií se stává učitelem gloucesterské školy
je poprvé zatčen v Gloucesteru pro šíření heretických
myšlenek
za stejný přečin opět na krátko putuje do gloucesterského
vězení
je již poněkolikáté uvězněn a povolán zodpovídat se z „rouhačsství“ anglickému parlamentu ve Wesminsteru
s pomocí přátel nechává vytisknout „Dvanáct otázek či
argumentů“, v nichž logickou cestou a na základě textu
Písma popírá, že by sv. Duch mohl být zároveň Bohem;
totéž prohlašuje i o Ježíši
zveřejňuje spis „Vyznání víry dotýkající se sv. Trojice
podle Písma“, v němž opětovně vyvrací nebiblické Trojiční dogma
anglický parlament vydává „Pravidla pro trestání kacířství
a blasfémie“, odmítání Trojice je v nich označeno za hrdelní zločin
s přihlédnutím ke Cromwellovu „Generálnímu pardonu“
je Biddle omilostněn a propuštěn na svobodu, obnovuje
své literární snažení, začíná překládat sociniánské spisy
a soustřeďuje okolo sebe první organizovanou skupinu
anglických unitářů
publikuje tzv. Dvojí katechismus, v témže roce je znovu
zatčen a uvězněn, parlament nařizuje spálení všech výtisků
„Dvojího katechismu“
9
1655
1658
1662
20. 9. 1662
jen těsně uniká hrozbě popravy 4 a na základě Cromwellovy milosti putuje do vyhnanství na Scillské soustroví
dostává amnestii a vrací se do Anglie
je znovu uvězněn
umírá na následky zdravotních útrap způsobených pobytem ve vězení
Výběr z použitých teologických a historických pojednání:
1. BAUTZ, Friedrich Wilhelm: Biddle John (Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon), in: http://www.bautz.de/bbkl/b/biddle_j.shtml.
2. ČAPEK, Norbert Fabián – HAŠPL, Karel – ŠÍMA, Jaroslav:
Tvůrčí náboženství. Praha 1937
3. John Biddle (The 1911 Edition Encyclopedia), in:
http://42.1911encyclopedia.org/B/BI/BIDDLE_JOHN.htm
4. JUFERI, Mohd Elfie Nieshaem: John Biddle´s Twelve Arguments
Refuting The Deity of The Holy Spirit. A Brief Biography of John Biddle
(1615-1662), in: http://bismikaallahuma.org/Doctrine/biddle.htm5
5. MAXWELL, Allon: John Biddle (1615–1662). A Brief Biography, in:
http://home.pacific.net.au/~amaxwell/biddle/biddlbio.htm
6. MORGAN, Kenneth O. a kol.: Dějiny Británie. Praha 2002
7. SCHAFF, Philip: Biddle, John (New Schaff-Herzog Encyclopedia
of Religious Knowledge by Philip Schaff), in:
http://www.ccel.org/s/schaff/encyc/encyc02/htm/iv.v.lxxxviii.htm
8. WILBUR, Morse Earle: Our Unitarian Heritage. Boston 1925
4
Poněkud jinak nežli magistr Bidle dopadl např. v roce 1682 jiný „kacíř“, dr. Leyton,
který si na základě studia rané církve dovolil znevážit mocenskou roli křesťanských
biskupství. Za svou „těžkou herezi“ si nevysloužil přímo trest smrti, nýbrž byl oficiálně odsouzen „pouze“ k následujícím trestům: brutálnímu zbití, po němž mu bylo
useknuto jedno ucho, rozříznuta jedna strana nosu a na tváři vypálen žhavým železem ponižující cejch. Po sedmi dnech se celá procedura opakovala znovu na dosud
zdravé straně hlavy. Kultivovaný a vzdělaný učenec, trpící ve vězení následkem
způsobených zranění, byl opět bestiálně zbit, bylo mu useknuto druhé ucho, rozříznuta druhá strana nosu a dosud zdravá polovina obličeje znetvořena žhavým železem.
To vše se přitom navenek událo ve jménu křesťanského náboženství Lásky a Milosrdenství.
5
Autory daných internetových stránek jsou příslušníci muslimské víry, kteří zde mimo jiné připomínají odkaz křesťanských teologů, již zůstali věrni myšlence jednoty
Boží a postavili se do opozice vůči nebiblickému dogmatu o sv. Trojici.
10
**********************************
Peter Günter.
Příběh německého unitáře
a mučedníka
Hans-Dietrich Kahl
**********************************
Peter Günter (1653?–1687) je téměř o tři generace mladší než známý křesťanský mystik a „kacíř“ Jakub Böhme. Stal se obětí justiční
vraždy, na níž se podíleli vyučující univerzity ve Wittenbergu, jenž byl
baštou tehdejšího luteránství.
Pro nás je tento zámečnický tovaryš, který vstoupil na Vánoce
roku 1686 do služeb jednoho lübeckého mistra, důležitý ze dvou důvodů: Na jeho osobě lze mimořádně dobře sledovat hranice, které byly
v tehdejším Německu vytyčeny rozvoji raně unitářského hnutí. Nadto
představuje vzácný příklad toho, jaký dojem vyvolávala religiozita tohoto druhu v prostších kruzích, mimo vrstvu učenců, na kterou se jinak
většinou musíme omezovat.
Günter pocházel z Východního Pruska, snad z okolí Tilsitu. Bývalo starým zvykem, že řemeslničtí tovaryši odcházeli po složení tovaryšské zkoušky na několik let na vandr, aby si rozšířili obzory a získali
co možná nejrozmanitější pracovní zkušenosti. Günterovi bylo už 34
let. To nelze pokládat za neobvyklé, ačkoli by se dalo najít množství
řemeslníků, kteří v tomto věku už dávno měli zavedenou mistrovskou
činnost. Ale to vše bylo možné jen v rámci cechovnictví, a to přinášelo
konfesijním outsiderům problémy. Günter k nim patřil.
Sice byl pokřtěn jako luterán a v duchu luteránství vychováván,
avšak sám si zvolil jinou cestu. Proč ji nastoupil, nevíme. Stejně jako
Böhme se odvolával na vize a přeludy – prý ho vedly. Možná provázely jeho vnitřní boje – možná způsobily, že ve východopruském Königsbergu (Královci) musel být jednou lékařsky ošetřen kvůli
„pomatení“. Těžko to však bude celá pravda. To, co víme o jeho přesvědčení, nese zřetelné sociniánské rysy. Východní Prusko patřilo k ze11
mím, které na rozdíl od jiných otevřely své hranice vyhnaným Polským
bratřím (sociniánům). Když průvody uprchlíků táhly zemí, bylo Peteru Günterovi něco mezi deseti až dvanácti lety. Zanechalo to v něm
stopy, po kterých se později musel vydat? Neprozradil žádného z těch,
kteří mu mohli být duchovními otci, avšak jeho výroky osvětlily motiv,
jenž pro něj byl důležitý: Když ještě věřil ve „tři bohy“, odpuzoval jej
prý „hanebný život lidí“ – tedy luteránů z jeho okolí. Jinými slovy: Jednota víry a životní praxe, o kterou se snažili sociniáni, jej přitahovala
nejvíce.
Východní Prusko a okolí, 17. stol. (zdroj: www.wikipedia.de)
Jak je možné, že se takový člověk stal hlavní postavou kriminálního případu, obětí justiční vraždy? Částečná odpověď se skrývá
v poměrech, které tehdy vládly ve městě Lübecku. Značně se totiž lišily
od situace, jež panovala v Norimberku v prvních desetiletích 17. století. Je pravda, že obecné právní postavení Lübecku bylo podobné: dale12
kosáhlá autonomie pod ochranou vzdáleného vídeňského císaře, s vazbou na říšské právo, které v rámci tzv. Augšpurského náboženského míru6 dovolovalo jak katolictví, tak protestantství, navíc s jistou možností
volby – Lübeck se přiklonil k luteránství. Avšak na rozdíl od Norimberku se toto říšské město na pobřeží Baltského moře, kdysi hrdá hlava
Hanzy 7, jež mohla diktovat podmínky králům, mezitím dostalo téměř
na kolena. Co už započal přesun světového obchodu k Atlantiku, to vystupňovala třicetiletá válka. Město samotné jí sice zůstalo ušetřeno,
ovšem náklady na modernizaci opevnění a kontribuce8, které měly odvrátit ještě horší vývoj, dalece přesahovaly jeho finanční možnosti.
Pokusy vyřešit tíživé dluhy vyššími daněmi a odvody znovu rozdmýchaly dřívější sociální napětí a vyvolaly nepokoje, jež se jen
s námahou podařilo uklidnit.
Oficiálním náboženstvím byla luteránská ortodoxie. Musela
však bojovat o své postavení, což činila s náležitou zarputilostí. Bojovala proti všemu, co nazývala „ateismem“ (upadající návštěvnosti bohoslužeb; podceňování toho, co bylo řečeno v kázáních; nedostatečnému svěcení neděle, nedodržování mravních zásad vyžadovaných církví
atd.). Šlo přitom převážně o symptom ochabující schopnosti církve přesvědčovat, nikoliv o principiální, otevřený odklon od víry v Boha, ačkoli např. pochybnosti o dogmatu svaté Trojice a svátostech na ní vystavěných se samozřejmě objevovaly.
Církevní úřady se snažily vytvořit duchovní ochranný val, který
měl zadržovat neluteránské vlivy. Židé se v Lübecku nesměli usazovat
6
Augšpurský náboženský mír byl uzavřen 25. září 1555. Ukončoval období bratrovražedných válek na území Svaté říše římské, kde spolu bojovali stoupenci katolictví
a luteránství. Mír uznával právo feudálního vládce rozhodnout o náboženském vyznání svých poddaných ve stylu: Čí země, toho náboženství. Mír byl relativním
úspěchem především pro luterány, kteří uhájili svou náboženskou svébytnost, byli
vyňati z pravomoci římského papeže a nesmělo na ně být útočeno kvůli jejich náboženství. Vestfálským mírem, který roku 1648 uzavřel období bojů tzv. třicetileté
války, byla ustanovení Augšpurského náboženského míru rozšířena i na kalvinisty
(poznámka redakce).
7
Hanza – svaz německých obchodních měst, který se zabýval dálkovým obchodem.
Fungoval cca od poloviny 12. do pol. 17. století. Ve své době byl finanční i vojenskou mocností, která se občas dostala i do válečných sporů s dánským králem
(pozn. red.).
8
Kontribuce – odvod daní.
13
vůbec. Katolíky, kteří v malém počtu zůstali ve městě od dob reformace, chránil Augšpurský náboženský mír, takže nemohli být jednoduše
vykázáni; byli však s nedůvěrou sledováni.9 Rozvoj obchodních vztahů
s Nizozemím nevyhnutelně přinesl příliv kalvinistů.10 Byli s nechutí
trpěni, ovšem jejich bohoslužby se zpočátku směly konat jen v soukromých domech; dalo by se mluvit o nedůstojné šikaně. Sociniáni stáli
mimo náboženský mír a nemohli očekávat ochranu.
V roce 1664, před dobrými 20 lety, hledali po vyhnání z Polska
azyl i v Lübecku, byli však odmítnuti, ačkoli mnozí občané si kvůli obchodním zájmům přáli, aby zůstali. Stejně tak podezírané, ovšem těžko
potíratelné byly privátní kroužky, které, neuspokojeny ortodoxní církví, vznikaly za účelem samostatného praktikování pobožností, aniž by
se formálně zřekly církevní příslušnosti – jednalo se o předchůdce pozdějšího pietismu.11 Ortodoxní duchovenstvo prakticky nevidělo hranici
mezi nimi a „ateisty“, jako účinná obrana je však nic nenapadalo – o to
silnější nejistotu cítilo. Krátce řečeno: Když Günter přišel do Lübecku,
bylo město v mnoha směrech nemocné.
Mohl Günter tušit, jak horká půda ho čeká, když, přicházejíc
z Wismaru, spatřil stále ještě pyšné věže města? Dle zvyku vandrujících řemeslnických tovaryšů hledal práci a byl úspěšný. Při výsleších
později jeho mistr uvedl, že se Günter projevil jako pilný a mírumilovný člověk, v neposlední řadě zbožný; rád zpíval duchovní písně; chodil
také do kostela, ačkoli ne k (luteránskému) přijímání; a když prý přišla
řeč na Krista, zatnul zuby a bylo vidět, že potlačuje hněv. Günter byl
prý tedy neortodoxního přesvědčení, nechával si je však pro sebe, aniž
by je prosazoval, a vyhýbal se názorovým střetům. V dílně ho očividně
nechávali na pokoji, protože svou práci vykonával řádně a i jinak se
choval dobře. Se zřetelem k tehdejším poměrům musíme mistrovi ten9
Zde vidíme rozdíl v pojetí Augšpurského náboženského míru ve svobodných říšských městech ve srovnání s drobnými monarchiemi, viz poznámku 6.
10
Stoupenci učení Jeana Kalvína (1509–1564). Kalvinismus se stal spolu s luteránstvím jedním ze dvou nejvýznamnějších protestantských směrů v Evropě raného novověku.
11
Pietismus – reformní hnutí v rámci protestantismu, které odmítalo přílišnou klerikalizaci církve a vliv světských autorit na církevní dění. Skutečný křesťan měl podle
učení pietistů plně sladit svůj život s křesťanskými zásadami, a tím se stával „znovuzrozeným“, tj. člověkem žijícím v souladu s Bohem.
14
to postoj přičíst k dobru – byl příkladem tolerance a lidskosti v temných dobách. Günter byl však určitě dobrý pracovník, u kterého stálo
za to udržet si jej.
Ortodoxie ale nespala. Už v prosinci roku 1686, pravděpodobně
ještě předtím, než Günter dorazil do Lübecku, přišlo vrchnímu církevnímu úřadu od wismarských kolegů varování před tímto „Kristovým
nepřítelem a jeho stoupenci“; vyšlo najevo, že byl ze sousedního hanzovního města vykázán kvůli své víře. Musel se pak během několika
málo týdnů dvakrát dostavit k výslechu. Nedostali z něj přitom skoro
nic, jen opakoval, že ho mají nechat být tím, kým je; a pokud by neměl
klid, odstěhuje se do Turecka (jinými slovy: do islámské země, kde Ježíš nebyl uctíván jako Bůh). Ve chvíli, kdy neuplynuly ještě ani čtyři
roky od doby, kdy Turci stáli před Vídní a vyvolali znovu náladu křižáckých výprav, byl tento výrok značně odvážný, pochopitelný jen jako projev velkého rozčilení, ale tentokrát ho ještě nechali jít – a nepochybně si vyhradili možnost dalších kroků proti němu. Nakolik tajné
byly výslechy a jejich výsledky, lze těžko zjistit. Zda v jejich důsledku
či jinými cestami – něco určitě prosáklo na veřejnost a vzbudilo zvědavost.
Zámečníci patřili jakožto „malí kováři“ do cechu kovářů. Jejich
tovaryši pořádali jednou měsíčně setkání – sešli se v krčmě, nejprve
prohovořili společné záležitosti a pak se popíjelo. Stejně tak probíhal
večer 13. února 1687. Kdosi začal mluvit o Kristovi. Asi to při takovýchto příležitostech nebylo běžné téma – spíše šlo o to vyprovokovat
Güntera k tomu, aby prolomil svou zdrženlivost, a ostatní se dozvěděli
více o jeho postojích. Alkohol už tekl. Bylo nastoleno téma Spasitele
jakožto „syna Božího“. Günterovi vyklouzlo přiznání: „Když je to tak,
jsme všichni synové Boží. A naopak je i Kristus hříšný člověk, ne jinak
než my všichni.“ Až „jezuité“ z něj prý udělali takovou modlu. V jeho řeči padlo i cosi o „proklatých darebácích“. Günter sám později vypověděl, že mluvil o „jezuitech, proklatých darebácích“. Jiní však tvrdili,
že „proklatým darebákem“ nazval Krista. Ti, kteří seděli Günterovi
nejblíže, o takové řeči nic nevěděli, ale tři pijani zůstali při opačné výpovědi, ať už byli opilí pivem, nebo cíleně hledali příležitost ke rvačce.
Minimálně jeden byl ochoten se pro svého „Spasitele“ bít, a Günter
musel něco takového snášet.
15
O tři dny později byl zatčen a uvržen do vězení. Společnost mu
dělaly Bible a sbírka kázání; kromě toho přicházel často na návštěvu
někdo z církve, aby jej odvrátil od jeho „neznabožství“. Günter takovým návštěvám namítal: „Když jsem ještě věřil ve tři bohy, byl jsem
bezbožný“ – zde rozuměj v morálním smyslu –, „ale od chvíle, kdy
jsem uvěřil v toho jednoho, bál jsem se ho.“
Byli lidé, na které takovýto postoj a v něm obsažená tak citelná
religiozita udělaly dojem. Superintendant von Eutin pro něj vymohl
jisté úlevy ve vězení (že jistě ani ty nemohly vést k humánnímu výkonu trestu v dnešním slova smyslu, je nepochybné). Jiní očividně nevěděli, co si s tímto případem počít. Objevily se tendence soudní řízení
přerušit a Güntera vykázat z Lübecku. Avšak ortodoxie, tak zjevně frustrovaná bojem proti „ateismu“, odpověděla zlobnými bouřemi.
Lübeck na obrazu Matthäeuse Meriana z roku 1641
Günter sám přiznal, že Ježíše nazval „idolem“, tedy „modlou“;
„darebáka“ popřel, takže stálo tvrzení proti tvrzení, ale podle platného
práva stačili dva věrohodní svědci k tomu, aby byl obviněný usvědčen,
a zde byli tři – pochybnosti ohledně jejich hodnověrnosti, třeba kvůli
vlivu alkoholu, ani o trestní odpovědnosti obžalovaného nebyly připuštěny.
Na veřejných bohoslužbách se na jedné straně lidé modlili za
Günterovo „obrácení“, na straně druhé se kázalo proti lhostejnosti rady
16
města, která odsouvala plánované potrestání. Nechyběly opatrné hlasy.
Vyzývaly k umírnění, pokoušely se oživit staré protestantské principy,
které se před 150 lety staly základem reformátorského myšlení: „Mýlící se svědomí“ se prý koneckonců „nedá napravit žádným tělesným
trestem či soudcovským nátlakem“; Günter prý proto nemůže ve svatou
Trojici „věřit ani ji přijímat, protože by zradil své svědomí“; Lübeck
by se měl chránit toho, aby znovu neupadl do „temné papežské tyranie“. Lidé nechtěli takové hlasy, připomínání volnosti svědomí, slyšet
– jaké nebezpečí by z toho bylo mohlo ortodoxii nakonec vyrůst!
Mínění popuzeného lidu zesílilo tlak. Rada se musela obávat,
že by proti ní mohla zasáhnout ještě vyšší místa kvůli přílišné apatii ve
věci hájení stávajících pořádků a čistoty víry. Zdá se, že i svědci obžaloby s hrůzou zjistili, jakým směrem se jimi rozvířená záležitost ubírá
– každopádně je nápadné, že se všichni tři uchýlili do Hamburku, ještě
než soudní řízení dospělo k závěru, to znamená, že se přestěhovali do
jiného z mnoha samostatných panství Říše. Chtěli utéci před možností
dalších výslechů?
Nakonec byly opatřeny právní posudky. Nejblíže situovaná univerzita se nacházela v Kielu, založena byla roku 1665 vévodou z rodu
Šlesvik-Holštýn-Gottorp na principech umírněného luteránství, které
se v dogmatických sporech obvykle drželo zpátky. Právě odtud přišlo
rozhodnutí: „Ten, kdo se rouhá, si zaslouží trest smrti“ (to odpovídalo
„hrdelnímu soudnímu řádu“ císaře Karla V. z roku 1532, tzv. „Carolině“, která v severním Německu zůstala částečně v platnosti do roku
1871, tedy určujícímu říšskému právu své doby). V tomto případu, psalo se dál, však nelze rozpoznat, šlo-li skutečně o rouhání proti Bohu.
To bylo odpovědné nabádání k opatrnosti na půdě daných norem –
a nechávalo řešení dle staré právní zásady otevřené, aby se při pochybnostech mohlo rozhodnout ve prospěch obžalovaného (in dubio pro
reo).
Jiný názor měl Wittenberg. Teologická fakulta rozhodla, že se
podle aktů jedná o zarputilou apostázii 12 a ateismus, které lze postavit
na stejný stupeň s „Turky, židy a zaslepenými pohany“. Že takový člověk navíc zneužil zbožné písně, je prý rouhání proti Bohu. Když ob12
Apostázie, respektive apostasie – odpadnutí od víry.
17
žalovaný zůstává nepoučitelným, má být uplatněn exemplární trest,
aby odstrašoval a aby odvrátil od města a občanů Boží hněv (který by
na ně zjevně padl, pokud by shovívavost vůči tomuto hříšníkovi zašla
příliš daleko). To skoro působí, jakoby to bylo opsáno podle lübeckého
návrhu bez vlastního studia aktů, bez skutečné znalosti věci. Stejně
paušálně se o něco později vyjádřila právnická fakulta téhož města. Peter Günter prý musí být považován za plně vinného ve smyslu obžaloby, a proto má být „pro vyobcující a usvědčující řeči zbaven života mečem. V zájmu práva!“
Rozsudek smrti vyžadoval potvrzení radou města. Jednomyslnosti nebylo možné dosáhnout, ale většina rozhodla, s dodatkem, že
odsouzený, neochoten k nápravě, má být po vykonání trestu pohřben
„na zvláštním místě“, tedy ne mezi křesťany na řádném hřbitově.
Ve středu 25. října 1687, po více než 36 týdnech čekání a obav,
byl rozsudek vykonán – první poprava z náboženských důvodů v Lübecku od roku 1402, necháme-li stranou případy upalování čarodějnic.
Na popravišti padla ještě jednou otázka, a to, zda se chce Peter Günter
zříci své „mylné víry“. Bylo jasné, že na tom visí jeho život. Jen potřásl
hlavou. „Ó, ty věčné a pravdomluvné Světlo, slituj se nade mnou!“ byla jeho poslední slova. Zdá se, že sám popravčí byl dojat – musel tít
dvakrát, aby „rouhačovu hlavu“ oddělil od trupu.
Spisy Peter Günter nezanechal – mluví k nám jedině prostřednictvím skrovných poznámek v soudních protokolech. Zřetelná je jeho
antitrinitářská pozice: pohled na Ježíše jako na člověka. Jeho Bůh byl
silou, jež ho žádala a jíž důvěřoval, že jej zachytí ve smrti. Silně zde
přitom vystupovala symbolika Světla. Mluví z jeho posledních slov,
což podtrhuje její důležitost; objevuje se i v tom, co říkal o svých snových vizích. Jeho náboženství mu bylo životní silou, ne jen teoretickým
náhledem na svět. Vyvrcholilo ve větě: „Je přeci jen jeden (to znamená samojediný, jediný) Bůh. Je jednotou a celkem.“
Pro tuto víru Peter Günter zemřel.
přeložila Lucie Šnajdrová
**********************************
18
**********************************
Střípky z Náboženství
Moudrosti
Otakar Mikeš
**********************************
Úvod
Brněnská redakce časopisu „Poutník“ otiskla v roce 1995 stať
pod výše uvedeným titulem. Poněvadž tyto výňatky z preprintu knížky
„Náboženství Moudrosti. (Příspěvek k univerzálnímu náboženství budoucnosti)“ shrnují hlavní rysy jmenované duchovně orientované doktríny, považujeme za vhodné uvedenou stať v revidované formě zveřejnit i ve Svobodné Cestě; už proto, že zmíněná asi stopadesátistránková knížka dosud nebyla vydána ve větším nákladu a mnoha unitářům není její obsah blíže znám. V úvodu je nutné objasnit původ názvu „Náboženství Moudrosti“: Zakladatel NSČSU dr. Norbert Fabián
Čapek a jeho nejbližší spolupracovník dr. Karel Hašpl se ve svém hlásání moderních necírkevních duchovních nauk nechtěli vázat na stará
církevní jména osobních bohů (jakými byli např. Jahve, Bůh-Otec,
Brahma-Stvořitel, Alláh apod.), proto někdy užívali pro neosobního
Boha název „Nejvyšší Moudrost“ – a od daného termínu jsem odvodil
název „Náboženství Moudrosti“, který je navíc blízký „rozumovému
náboženství“, užívanému i unitáři. V těchto „Střípcích“ jsou vybrány
kapitolky charakterizující hlavní rysy tohoto necírkevního, nedogmatického a vědě blízkého postmoderního duchovního učení.
Nauka o správném životě
Etika a morálka by měly být jedny z nejdůležitějších prvků každého náboženství. Ti duchovně vyspělí lidé, kteří v sobě poznali své
duchovní centrum, nám ukazují, jaký vztah máme zaujímat k vesmíru,
19
přírodě, ostatním lidem a všem živým tvorům do doby, než se i my
probudíme, než i my pochopíme svůj božský původ, než se i my zbavíme připoutanosti – a ukazují nám správný způsob života, otevírající
před námi perspektivy duchovní etiky a z ní vyplývající morálky. Až
jednou budeme sami probuzení, budeme zcela přirozeně myslit, jednat
a žít správně z hlediska Jednoty a nebude nám třeba žádných poučení
od jiných lidí. Do doby, než tomu tak bude, nám však etika a morálka,
podávaná z duchovní perspektivy vyspělými jedinci, může být velice
užitečným vodítkem pro správný život.
Rev. Bc. Karel Hašpl, Dr. Hc.
Etika duchovně vyspělého člověka vychází z existence projeveného vesmíru jako celku, vychází z Jednoty (Unitas), i když tato je
dosud většinou lidstva bezprostředně nepoznaná. Tato Jednota se ve
formě projeveného vesmíru účelně vyvíjí.
I když celý projevený vesmír se nakonec zhroutí do své základny, přesto desítky miliard let jeho existence představují dostatek času
k vývoji a projevům nesčetných generací živých bytostí a otevírají jim
netušené obzory. Je to dostatek času k tomu, aby se inteligentní živé
bytosti dokázaly osvobodit od pomíjivých přeměn zákonitě se vyvíjejícího vesmíru a orientovat se k jeho vnitřní, věčné a nepomíjející prapodstatě.
20
Doba, po kterou inteligentní živé bytosti vedle sebe existují a vyvíjejí se jako jednotlivci i jako celek, má být dobou jejich duchovního
růstu. Mají se učit chápat svou duchovní sounáležitost, své duchovní
příbuzenství, a žít podle toho.
Člověk člověku má být duchovním bratrem či sestrou, ale máme si uvědomovat i své duchovní příbuzenství s jinými živými tvory či
organismy, neboť i ony jsou spolu s celou živou a neživou přírodou
součástí téže Jednoty, k níž patříme též my. Vztah k druhým bytostem a celé přírodě má vycházet z našeho duchovního srdce, z našeho „Vyššího
Já“, které je pramenem čisté lásky, a má směřovat k „Vyššímu Já“ v nich.
Pak budeme zcela přirozeně své bližní milovat a dokážeme jim i odpouštět jejich možná provinění.
Vedle našeho normálního vědomí, jímž řešíme problematiku svého života, neseme v sobě ještě jiné oblasti mysli, které si zpravidla neuvědomujeme, a proto je považujeme za nevědomé, ale které mají svůj
vlastní specifický život. Celá velká skupina automatismů a instinktů
v našem duševním a tělesném životě, jakož i naše sny a smyslové touhy, jsou ovlivňovány procesy, které probíhají v našem podvědomí. To
je dost úzce vázáno na náš smyslový a tělesný život a na naše malé já,
na naše ego.
Naproti tomu máme v sobě i další „nevědomou“ oblast, tzv.
nadvědomí, které je zdrojem intuice, inspirace, našich ušlechtilých vlastností a našeho svědomí. Tato oblast duchovního života je v blízkém
vztahu k našemu „Vyššímu Já“, k duchovnímu centru v nás, k tomu, co
nazýváme také „Boží Jiskrou“ v nás, „Paprskem Absolutna“, „Bohem
v nás“, „Vnitřním Pozorovatelem“, „Svědkem“ našeho zrození z Absolutna a všech našich myšlenek i činů, „Átmanem“, nebo naším „niterným
Kristem“.
A tak naše střední vědomí (intelektuální a citový život našeho
„malého já“) je stále ovlivňováno ze dvou stran: „shůry“ od našeho altruistického nadvědomí, které je mluvčím „Vyššího Já“ v nás, a „zespoda“ od našeho egoistického podvědomí, které nedokáže překročit
omezení jednotlivce. My však v našem „středním vědomí“ máme svobodu si vybírat podněty, které chceme sledovat, máme plnou svobodu
se rozhodnout mezi impulsy „vyšší“ nebo „nižší“ části naší osobnosti.
Nejsme totiž nějací automatičtí andělé dokonalosti, kteří jsou postrko21
váni podněty božství; dobrými se musíme stát z vlastní svobodné vůle.
Za toto své rozhodování neseme však plnou zodpovědnost.
Nauka o svědomí a hříchu
Oblast nadvědomí v nás vytváří rovněž i naše svědomí. Odtud – chtě-nechtě – se díváme na životní problémy tak, jak by se na ně
měl dívat duchovně vyspělý člověk. Je to pohled v principu altruistický.
V našem středním normálním vědomí však ne vždy zaujímáme
takováto stanoviska. Často sledujeme více-méně své sobecké cíle. Jestliže jsou naše myšlenky, představy nebo činy hodně špatné, ozve se hlas
svědomí. Jako by nás cosi káralo za naše sobecké myšlení či jednání.
Tento „hlas“ je jemným pocitem, který pramení z nadvědomí a nikterak
se nevnucuje. My máme svobodu jej poslechnout či neposlechnout. Ne
vždy jednáme v souladu se svým svědomím. Někteří lidé dovedou zahnat hlas svědomí do nějakého okrajového koutku svého vědomí a snaží
se na něj zapomenout, pakliže nevyhovuje jejich sobeckým přáním, a není jim proto příjemný. – Naše postmoderní náboženství hodnotí takovýto rozpor jako hřích.
Hřích je nesoulad našeho myšlení, představ či činů s etickým
postojem našeho nadvědomí, které zrcadlí postoje našeho „Vyššího Já“
k problematice našeho duševního i tělesného života. Nejde však přitom
o nějakou zjednodušenou morálku, kterou by nějaký antropomorfizovaný „pámbu“ vnucoval všem lidem stejně. Tento postoj a také svědomí člověka nejsou u všech lidí stejné. Závisí na výchově člověka, na
vlivu jeho okolí, na životních zkušenostech, na stupni jeho vyspělosti, na
jeho světonázoru a víře. Tatáž myšlenka nebo čin mohou být u jednoho
člověka zcela akceptovatelné, zatímco u jiného vzbudí velký vnitřní odpor. Velice taktéž záleží na místě a čase. V různých časech a na různých
místech panovaly a panují o určitých eticko-morálních normách názory
třeba i protichůdné – a to se zrcadlí i v hlasu svědomí. Jsou však jisté
všeobecné humanistické principy, které platí prakticky všude. Naše svědomí v podstatě shrnuje zkušenosti vyvíjející se lidské rasy spíše z hlediska potřeb lidstva jako celku než z hlediska dočasných výhod jednotlivce.
22
Podle našeho postmoderního náboženství tedy hřích není nedodržení nějakého přikázání, vytyčeného v dávných dobách jakýmsi prorokem, ale vážný rozpor člověka se svým vlastním svědomím. Tato
vyšší forma vědomí v nás zná dobře naši konkrétní situaci, nepřetržitě
vidí do našeho myšlení (proto je „Vyšší Já“ někdy nazýváno také jako
„Vnitřní Pozorovatel“ či „Niterný Svědek“) a dovede naše myšlení i činy
docela dobře (a spravedlivě) posoudit s nadhledem. Proto je tato vyšší
forma vědomí kvalifikována k tomu, aby vyslovila své krédo. Tato
vyšší forma vědomí (nadvědomí) to také bude, z jejíž perspektivy budeme pozorovat rychlý film celého svého života v okamžiku umírání,
jímž my sami ve spolupráci s ní budeme svůj vlastní život hodnotit
(což ovlivní naše další posmrtné osudy). Proto bychom měli již teď
těmto oblastem svého duševního života věnovat náležitou pozornost.
Nauka o spáse nepřipoutaností
a osvícením
Člověk, orientovaný na stará náboženství, často hledá spásu (tj.
záchranu) své duše, nebo – podle buddhismu – vykoupení z koloběhu
životů (sansáry). O spáse se domnívá, že ji může dosáhnout po své fyzické smrti přijetím své duše do věčného ráje, do nebe, nebo – podle
víry orientálců – vynětím z koloběhu sansáry, zamezením dalších inkarnací vyvanutím (nirvánam).
Naše postmoderní náboženství ukazuje jiný přístup ke spáse:
máme se snažit o její dosažení již na tomto světě během našeho pozemského života. Spása spočívá v získání nepřipoutanosti k tomuto
světu i k našemu „malému já“ nejenom při kontemplaci, nýbrž i během
celého našeho aktivního života ve světě, spočívá v přesunu našeho vědomí k „Vyššímu Já“ a dosahuje se jí osvícením nebo probuzením. Po
jeho dosažení již nebudeme toužit ani po ráji či nebeských sférách, ani
po dalším vtělení na tomto světě. Spása je osvobození od omezení našeho „malého já“ a jeho osobních tužeb. Touto změnou se osvícený člověk blíží poznání božství, neboť splývá s jeho Paprskem, určeným jen
pro něj a směřujícím do Věčnosti, tj. mimo čas a prostor.
Spása je vyvrcholením duchovní cesty. S tímto novým vědomím
kosmické Jednoty osvícený člověk daleko lépe a moudřeji prožívá zby23
tek svého života na Zemi v altruistické aktivitě ve prospěch rozvoje
lidské společnosti i celé přírody jak po stránce fyzické, tak i duchovní.
Po smrti, kdy se zbaví omezujícího těla, úplně zanikne i jeho malá individuální osobní existence a vědomí osvíceného člověka bezprostředně splyne s vědomím věčné prapodstaty – neosobním božstvím – a to
je pro naše postmoderní náboženství spása posmrtná.
Nauka o smyslu života
Podle našeho postmoderního Náboženství Moudrosti smysl
života netkví v dosažení spásy po smrti. Smysl života tkví v životě samém, především v něm máme jeho smysl hledat. Zrodili jsme se z hlubokého Míru a část (Paprsek) tohoto neosobního pravědomí nám byl
dán do vínku. Smysl našeho zrození proto jistě nebude v tom, abychom
teď – po zrození – chtěli zpět do tohoto věčného Míru utéci. To bychom se přeci vůbec nemusili zrodit, vždyť jsme z toho Míru přišli.
My jsme byli zrozeni proto, abychom se vhodným způsobem
podíleli na vývojovém procesu tohoto projeveného vesmíru. Jakožto
pozemšťané máme zaujmout své místo ve vývoji lidské společnosti,
máme zde vykonat určitou práci dle svých schopností, máme splnit určitý úkol. Proto jsme ve vývojovém procesu projevení se tohoto vesmíru přišli na tento svět. Ten však nebude naším trvalým domovem.
Náš pobyt zde je časově vyměřen. Po splnění svého úkolu naše individuální vědomí opustí hmotné tělo, které se rozpadne, a jeho atomy se
zapojí do všeobecného koloběhu látek v přírodě. Jiné bytosti, které
přijdou po nás, je mohou užívat k výstavbě svých těl, ve kterých se vyvine jiné individuální vědomí. Proto ani naše hmotné tělo, ani tento
svět, se kterým jsme jeho prostřednictvím v kontaktu, nejsou naším trvalým vlastnictvím nebo trvalým prostředím. Je nám to vše jen zapůjčeno ke splnění našeho úkolu. Není proto moudré na tom všem ulpívat.
Ani tělo, ani náš hmotný majetek, ani naše vztahy k okolí nejsou pro nás něčím trvalým. Při tělesné smrti se s tím vším rozloučíme.
Ani celý vyvíjející se vesmír není trvalý. I ten je smrtelný, jednou zanikne. Skutečně trvalé, věčné, je jen Absolutno, Bůh, neosobní pravědomí, základ všech postupně projevovaných vesmírů. Osvoboďme se
proto od připoutanosti k pomíjejícímu a hledejme věčné! To však ne24
znamená, že máme z tohoto světa utíkat! To věčné je přeci zde s námi
jako skrytý základ všeho pomíjejícího dění. My máme především plnit
své poslání, své povinnosti jako člověk, dělat co nejdokonaleji svou
práci, uskutečňovat smysl svého zrození. Máme toto své poslání plnit
podle svých nejlepších schopností, ale nemusíme přitom trpět připoutaností k produktům své práce. Můžeme zde žít jako dočasný pracovitý
host, který chce co nejlépe přispět k rozvoji lidské společnosti a celého
tohoto světa, který však ví, že jeho pravý domov je jinde – je ve věčnosti, odkud se zrodil a kam se zas po splnění svého životního poslání
navrátí.
Nauka o správném vztahu k jiným
náboženstvím a filozofiím a o zásadě
náboženské a názorové svobody
Celou historií inteligentního lidstva se prolínají náboženské
nauky, které se snažily člověku ustavičně připomínat vyšší duchovní
zřetele a zabraňovat, aby se trvale neutopil v materialismu tohoto světa. Tyto cíle si klade i naše postmoderní náboženství budoucnosti, které chce člověka správně orientovat pro praktický i duchovní život. Proto postmoderní náboženství bude s úctou pohlížet na své předchůdce,
ať už to jsou náboženství již zaniklá, nebo dosud živá, která mají v celém světě miliony stoupenců. Bude v nich hledat opravdu hluboce duchovní, nadčasové a ušlechtilé principy, navazovat na ně, a v postmoderním podání je rozvíjet. Nebude se však vázat žádnými zastaralými
dogmaty, která se dostala do rozporu s naším současným poznáním.
Postmoderní náboženství nebude s ostatními náboženskými formami
polemizovat nebo dokonce bojovat, nýbrž jimi bude klidně a moudře
prorůstat směrem k hlubšímu poznání, ke světlu. Poměr postmoderního
náboženství k jiným náboženstvím bude proto přátelský. Postmoderní
náboženství bude každému člověku přát plnou náboženskou svobodu
a právo na vlastní světonázor. Své doktríny nebude nikomu vnucovat,
neboť si bude vědomo toho, že jejich správné pochopení je podmíněno
stupněm vývoje člověka a ten nelze přikázat, toho je nutné dosáhnout
prožíváním. A to vyžaduje svůj čas. A tak postmoderní náboženství bu25
de své světlo zpřístupňovat těm, kteří k tomu dozrají, a s ostatními věřícími i nevěřícími bude žít v míru a přátelství.
Nauka o duchovních učitelích, zřecích, guruích,
prorocích, avatarech a mesiáších
Paprsek božství v nás stále září a z hlubin našeho nitra více či
méně ovlivňuje náš život. U některých jedinců jeho působení přesahuje
běžnou míru a prostřednictvím nadvědomí zasahuje velice silně do života takového člověka. Jeho vědomí je orientováno na stálý kontakt
s „Vyšším Já“ a z této perspektivy přináší hlubokou duchovní moudrost, kterou předává dalším lidem. Takovíto jedinci se vždy vyskytovali v lidské společnosti, i když nebyli nijak hojní, a plnili úkoly duchovních učitelů různých stupňů. Někteří z nich soustřeďovali kolem
sebe skupiny žáků a hráli tak úlohu duchovních vůdců – guruů – zejména když měli schopnost nazírat jako rišiové (zřeci) hlouběji do prapodstaty všeho. Občas se zrodil jedinec v tomto směru mimořádně nadaný a jeho působení překročilo hranice úzkých skupin žáků a výrazně
ovlivnilo širší vrstvy současníků i jejich potomků: na světě se objevil
prorok, který zpravidla přispěl k usměrnění náboženství nejen své doby, ale i dalších generací. Mezi takovýmito proroky několikrát ve vývoji lidstva zazářila hvězda zvláště výrazná: na svět přišel učitel mimořádných kvalit, který byl později uctíván jako vykupitel, osvoboditel,
avatar, spasitel či mesiáš. Takovíto jedinci se stávali zakladateli nových náboženství. Bohužel, původní čistota a hloubka jejich učení bývaly často silně deformovány jejich následovníky. – Naše postmoderní
náboženství ctí takovéto světlonoše, kteří nesmírně hluboce a nedocenitelně zasáhli do vývoje lidstva. Ctí je, učí se od nich, ale nezbožňuje
je. Svého Boha hledá především v nitru každého člověka, kde je mu
nejbližší pro osobní kontakt, a dále v celé přírodě, v celém vesmíru, jako neosobní prazáklad, prapodstatu Jednoty.
Některá náboženství a duchovní směry očekávají příchod nového mesiáše, který má výrazně ovlivnit další vývoj lidstva. K těmto vírám a touhám naše postmoderní náboženství zaujímá následující postoj: Vyvíjej se duchovně tak, abys dokázal spolehlivě rozpoznat myš26
lenky takového Učitele, pokud se tento objeví, v nepřehledném souboru
různých duchovních učení, která nás v rámci New Age obklopují. Aby
sis dokázal uvědomit, že „toto jsou ty správné myšlenky nového Učitele“.
Avšak nepodmiňuj svůj duchovní vývoj jeho příchodem! Vždyť jsou náboženské směry, které očekávají svého mesiáše již tisíce let! Uvědom
si, že svého nejvyššího Učitele máš u sebe již nyní. Je to Boží Jiskra v tvém
nitru, je to tvé vlastní „Vyšší Já“. To je průzor do Absolutna, tam hledej
svého mesiáše, odtud čerpej svou inspiraci! Vždyť taktéž všichni vnější
mesiášové čerpali ze své vlastní božské podstaty. Když to spolehlivě
dokážeš, nebudeš žádného vnějšího Spasitele potřebovat. Budeš přímo
a bezprostředně u zdroje Moudrosti, u svého Božství. Nespoléhej proto
na spasení prostřednictvím nějakého vnějšího mesiáše. Jedině tvé „Vyšší
Já“ může být tvým spasitelem.
Nauka o Slunci jako o nejvhodnějším symbolu
našeho postmoderního náboženství
Každé náboženství si tradičně osvojilo určitou symboliku, jíž
vyjadřuje své duchovní ideje. I naše postmoderní náboženství potřebuje vhodný symbol. Poněvadž je náboženstvím kosmickým, přebírá svůj
symbol z kosmu. Nejideálnějším symbolem Božství – užívaném na základě intuice již dávnými náboženskými směry v minulosti – je Slunce.
Je zdrojem světla a tepla, osvětluje a hřeje celou naši Zemi, bylo nezbytnou podmínkou vzniku a rozvoje života, jeho světelná a tepelná energie udržuje koloběh vzduchu a vody, podmiňující život, a ukládána po miliony let ve fosilních uhlíkatých surovinách, byla a je zdrojem elektrické energie a tepla pro život lidské společnosti. Je to sluneční energie, která po zachycení v zelených rostlinách a po chemické
transformaci při zažívání potravy je zdrojem naší vlastní tělesné energie, jakož i tělesné energie všech živých tvorů. Jsou to sluneční paprsky, které v transformované podobě pohánějí všechny biochemické a fyziologické procesy veškerého životního dění, všech živých organismů.
Utíkáme-li, či když pohneme rukou, nebo jen přemýšlíme, je to
transformovaná sluneční energie v nás, která to dovoluje. Naše práce je
27
umožněna sluneční energií v nás. Zapálíme-li oheň v krbu či táborák
v přírodě, nebo i když zapálíme jen obyčejnou svíci či petrolejku, je to
ve skutečnosti trasformované sluneční světlo a teplo, které pociťujeme.
Donedávna i z elektrických žárovek na nás svítilo sluneční světlo. Nyní, když tepelné elektrárny jsou nahrazovány atomovými, jen část světla žárovek je slunečního původu, protože naše atomová energie nemá
původ ve Slunci. (Energie radioaktivních atomů pochází z dávných výbuchů nov a supernov).
Obálka knihy br. Mikeše, vydané roku 1992
nakladatelstvím Unitaria
Sluneční záření existuje stále ve viditelné i neviditelné podobě
mimo nás i v nás, a proto je Slunce nejvhodnějším symbolem Božství.
Je proto pochopitelné, že se vyskytuje i ve vrcholku našeho unitářského znaku. Je to však jen symbol Boha, a nebudeme proto Slunce uctívat jako hmotné těleso, ani si je neosídlíme antropomorfizovaným
božstvím. Duchovní Slunce je však nádherným symbolem, zdrojem duchovního Světla, které svými paprsky trvale září v našich nitrech a láká
nás ke kontemplaci. Když je nalezneme tam, uvidíme je pak duchovně
zářit i v celé přírodě.
28
Postmoderní náboženství a věda
Vědu v dávných dobách pěstovali kněží jakožto nejvzdělanější společenská složka tehdejších dob. Byla to většinou věda aplikovaná – představovalo ji určování ročních dob (slunovratů), stavů zaplav Nilu, astronomie a předpovědi zatmění Slunce a Měsíce, stavitelství a architektura (zejména budování chrámů), agrotechnika a dále medicínská věda
(léčitelství). Ojediněle se tehdejší kněží zřejmě zabývali i studiemi spadajícími do jiných vědních oborů. Toto měření slunovratů, pohybu a fází
Měsíce i jiných nebeských těles bylo základem pro tehdejší kalendáře,
jejichž vypracovávání a udržování mělo velký společenský význam nejen ve vzájemných stycích společenských skupin a v obchodě, ale záviselo na nich zejména zemědělství.
Později tyto pro lidstvo velice významné funkce převzaly orgány státní správy a vývoj náboženství se stále více přesouval do oblasti
obětních rituálů i jiných obřadů a dogmatik a postupně se odvracel od
pozorování přírody a skutečnosti. A tak se náboženství začalo rozcházet s vědou. Z náboženství se vyvinula teologie v dogmatickém slova
smyslu. Nastala dlouhá doba teologického temna.
V současné době pozorujeme opačný proces. Někteří vědečtí
pracovníci vykazují stále stoupající zájem o náboženství. Hledají objektivní pravdu a shledávají, že současná věda sama o sobě jim nedává
uspokojující odpovědi na nejzákladnější otázky existence, protože vzhledem ke své orientaci a metodám ji ani dát nemůže. Proto hledají v oblasti filozofie a náboženství. Jejich přístupy k náboženství však nejsou
dogmatické (příkladem může být geniální Albert Einstein se svou „kosmickou religiozitou“), a je proto naděje, že někteří současní i budoucí
vědci účinně pomohou s výstavbou nedogmatického náboženství budoucnosti. A pak se náboženství opět sjednotí s vědou, jako tomu bylo
v dávných dobách. Vznikne tak nový vědní obor – opravdová věda o Bohu – teologie budoucnosti. Stane se to tehdy, až věda pronikne do duchovních oblastí. A náboženství budoucnosti bude na takovéto postmoderní teologii založeno.
***
29
**********************************
Husovo a Masarykovo
pravidlo
**********************************
Husovo pravidlo pravdy i pokroku osvojil si Masaryk. Zní: „Od
začátku svého studia obral jsem si za pravidlo, že rád a pokorně upouštím od svého mínění, kolikrátkoli bych nalezl poučení lepší v oboru
kterémkoli, neboť vím, že co víme, je pramalá část toho proti tomu, co
nevíme.“ 13
T. G. Masaryk na portrétu E. Miléna
**********************************
Mozek a duše
Norbert Fabián Čapek
**********************************
Při svém studiu mozku závidím hvězdářům. Tentýž systém velkokoleposti, účelnosti, ohromných koncepcí tvůrčích jako při studiu mozku
13
Převzato z časopisu Kralovický obzor, roč. 17, č. 6, 7. 2. 1930, Kralovice, s. 3.
30
vidí hvězdář v soustavě hvězdné, jenže má při tom pocit nekonečnosti.
Hvězdná soustava počítá s miliony milionů věků – kdežto mozek je
takové křehoučké ústrojí! Člověk-bestie do něj uhodí, střelí a vše je zničeno. Opravdu vše?
Nedávno jsem na procházce studoval velkolepé květy mrazu na
různých oknech nově vystavěných domů. Jaká nádhera. Jaká pravidelnost, jaká podoba s ostatním životem v přírodě. Povstaly tak krásné, že
by bylo těžko umělci je napodobit – a začne tát, oteplí se a bude po
nich? Nebude. To, co je tvořilo; to, co je vždy znovu za stejných podmínek vyvolává, to se neztrácí.
A tak je to i s mozkem. Kdyby tomu bylo jinak, jak bychom tu
museli litovat těch nejlepších mozků. Měly by se změnit v prach zpravidla na vrcholu své výkonnosti? Nikdy. Mozek člověka je nejvelkolepější knihou, ve které jsou pečlivě a podrobně sepsány dějiny vývoje
celého lidstva a zároveň dějiny tohoto jednoho člověka. Mozek však
pomine, ale ty skutečnosti zůstanou, jejich nejvlastnějším nositelem
nebyla hmota – ta byla jen zdáním. Byl to duch a byla to duše a v duši
osobnost a všechny její osudy, minulé i budoucí, všechna semínka,
která vyrostla v plodech a která dále budou růst a znovu kvést a nové
plody přinášet.
Ať tomu, co je trvalou a věčnou naší podstatou a co zůstává i po
zničení mozku, ať tomu učeně říkáme psychický substrát nebo lidově
lidský duch, je to oheň Boží, je to záření a chvění, je to vědomí a nadvědomí, je to síla a inteligence, je to láska a zodpovědnost, je to člověk, který se béře k horám věčnosti jako slunce k západu, jen tak, aby
jeho západ na jedné straně života byl východem na straně druhé.
31
Výňatek z přednášky pronesené v neděli 18. 12. 1927 ve velkém
sále Slovanského ostrova. 14
**********************************
Napoleon
Jan Schwarz
**********************************
Oslavovali ho nejenom nejbližší spolubojovníci, jeho schopností si vážili i nepřátelé, obdivný hold mu vzdal Puškin, Byron, Mickiewicz, Stendhal, Beranger, Heine, Zweig, Lermontov a další. Napoleon se
stal trochu nezaslouženě symbolem komplexu malých lidí, stoupajících
si zoufale a neustále na špičky, aby nezanikli v davu. Když se jednou
natahoval ve své pracovně pro knihu na nejvyšší poličce knihovny, nabídl se mu úslužně jeden z důstojníků – „Dovolíte? Já jsem větší.“ Císař ho tehdy opravil – „Nejste větší, jste pouze vyšší.“ Čímž odmítl přímou úměru mezi velikosti a výškou.
S obdivem se vracím k Napoleonovi, abych se na jeho osudech
poučil, kolik překážek překonal, navzdory veřejnému mínění. A sdělovacím prostředkům. Jen si to vezměte. Když dnes napíší noviny jeden
kritický článek, vedoucí politik nařčené strany si po tiskovce sbalí kufry a ujede na zdravotní dovolenou. Jistě neslyšel nic o Napoleonovi.
Určitě by pochopil, že veřejné mínění je jen opar a názory čtenářů, redaktorů i vydavatelů novin se mění rychleji než počasí.
Po Napoleonově útěku z Elby přinášely francouzské noviny
nejnovější zprávy pod těmito titulky: Den 1. – Netvor unikl ze svého
vyhnanství. Den 2. – Korsický vlkodlak vystoupil v Luz-Juan na pevninu. Den 3. – Tygr se ukázal v Gapu. Ze všech stran se k němu blíží
vojsko. Bloudí v horách jako bídný dobrodruh. Den 4. – Nestvůra se
dostala, neznámo jakou zradou, do Grenoblu. Den 5. – Tyran byl
v Lyonu, hrůza jímala každého, kdo ho spatřil. Den 6. – Usurpátor se
odvážil přiblížit k hlavnímu městu na vzdálenost 60 hodin. Den 7. –
Bonaparte se blíží rychlými kroky, ale do Paříže se nikdy nedostane.
14
Otištěno v časopisu Cesty a cíle, roč. 6, č. 3, Praha 1928, s. 25–26.
32
Den 8. – Napoleon bude zítra v Paříži. Den 9. – Císař je ve Fontainebleau. Stačilo pouhých devět dní a z opovrženíhodného netvora se
opět stal obdivovaný císař.
Napoleon Bonaparte na obrazu Paula Delarocheho
Asi mi potvrdíte, že v Čechách tomu bývá přesně naopak. Během několika dní dokážeme z oslavovaného politika vyčarovat nemorální obludu. A jindy zase z filozofa na trůně učiníme kašpárka. Je těžké být v Čechách králem, vzdychl si už kdysi dávno Václav IV. Jakpak by se ti asi vedlo, slovutný Bonaparte, kdyby tvé kroky místo
k břehům Seiny zamířily k stověžatému městu nad Vltavou?
**********************************
33
**********************************
Modlitba ve stáří
sv. František Saleský
**********************************
Pane, ty víš lépe než já, že den ode dne stárnu a jednoho dne
budu starý. Chraň mne před domněnkou, že musím při každé příležitosti a ke každému tématu něco říci.
Zbav mne velké náruživosti chtít dávat do pořádku záležitosti
druhých. Nauč mne, abych byl uvážlivý a ochotný pomáhat, ale abych
přitom nevrtal a neporučníkoval. Zdá se mi, že je škoda z přemíry moudrosti nerozdávat – ale Ty, Pane, víš, že bych si rád udržel pár svých
přátel.
Nauč mě, abych dovedl mlčky snášet své nemoce a obtíže. Přibývá jich a chuť hovořit o nich roste rok od roku.
Netroufám si prosit, abys mi dal dar s radostí poslouchat druhé,
když líčí své nemoci, ale nauč mě to trpělivě snášet. Také se neodvažuji
prosit o lepší paměť, ale jen o trochu větší skromnost a menší jistotu,
když se má paměť neshoduje s jejich pamětí. Nauč mě té obdivuhodné
moudrosti se mýlit.
Drž mě, abych byl, jak jen možno, laskavý. Starý morous je korunní dílo ďáblovo.
Nauč mě u jiných odhalovat nečekané schopnosti a dej mi krásný dar, abych se o nich i zmínil.
Mám vrásky a šedivé vlasy. Nechci si stěžovat, ale tobě, Pane,
to říkám – bojím se stáří. Je mi tak, jako bych se musel rozloučit, nemohu zastavit čas.
Dej mému srdci sílu, abych život přijal tak, jak jej Ty řídíš. Ne
mrzoutsky, ne lítostivě se skleslou náladou, ne jako odcházející, ale jako vděčný a připravený ke všemu, k čemu mě Ty ještě povoláš.
A k tomu mi dej všechnu sílu srdce.
34
Osvícený rozum a probuzené svědomí
jsou naší nejvyšší autoritou,
veškerá pravda a jen pravda je naší Biblí,
všichni dobří lidé jsou našimi svatými,
celá příroda je naším chrámem
a láska ideálem každodenního života.
SVOBODNÁ CESTA
časopis Obce unitářů v Plzni
odpovědný redaktor: PhDr. Radovan Lovčí
redakční rada: Vladimír Mrvka, Mgr. Luděk Pivoňka, Libuše Volfová
adresa: Obec unitářů v Plzni, Tomanova 3, 301 00 Plzeň
tel: 377 44 26 38, e-mail: [email protected]
internet: www.unitaria.cz/plzen