Magazín 02/2013pdf3 MB

2/2013
MAGAZÍN
ZE ŽIVOTA OBCE
HVOZDNÁ
Vydejme se
na cesty
za poznáním
SVATÁ ZEMĚ
MAPA HVOZDNÉ S NOVÝMI NÁZVY ULIC
SISTER CITY HVOZDNÁ
MAROKO PRO OKO II.
úvodník
Svatí Cyril
a Metoděj
V letošním roce si připomínáme významnou událost, která nejen že byla velmi důležitá pro naši historii, ale svým způsobem stále ovlivňuje i současnost. Uběhlo
již 1150 let od doby, kdy na Velkou Moravu přišli na přání knížete Rastislava bratři Konstantin s Metodějem, aby zde hlásali křesťanskou víru. I když byly Rastislavovy
pohnutky motivovány především mocenskými zájmy, cyrilometodějská misie tento
záměr ve svém důsledku překonala v mnoha směrech. Při své cestě na Velkou Moravu
měli bratři původně pouze zjistit zdejší situaci a vychovat si nové žáky, oba však svoji misii pojali v mnohem širším měřítku, než vůbec mohli tušit kníže Rastislav i císař Michal
III, který je na Velkou Moravu vyslal.
Oba bratři patřili mezi významné učence své
Ukázka Proglasu psaného hlaholicí
doby, kteří již měli bohaté zkušenosti s misijní činností mezi Araby nebo Chazary. Na svoje působení mezi Slovany se tedy důkladně
připravili. Ještě v Byzanci vytvořil Konstantin
hlaholici. Šlo o písmo, které bylo schopné zaznamenat slovanský jazyk. Z jihoslovanských
dialektů také vytvořili nový jazyk, staroslověnštinu. Společně s Metodějem do ní pak
přeložili nejen knihy potřebné pro svoji misijní činnost, ale také část Bible. Tento překlad byl dokonalý jak po stránce jazykové,
tak i stylistické, byl opravdu přesný a výstižný. Konstantin ještě k překladu přidal báseň
Proglas, která je vlastně chvalozpěvem na Písmo svaté, na slovanský národ a na Boha. Slovanský jazyk tak dostal pro svůj rozvoj vlastní
písmo, základy gramatiky a také mnoho nových výrazů, kterými jej bratři obohatili, aby
2
byli schopni přeložit náročné církevní texty.
Vytvoření staroslověnského jazyka a písma
mělo obrovský význam nejen pro rozšíření
křesťanství, ale především pro šíření vzdělanosti a kultury na našem území.
Bratři se však neomezili jen na překlad písma
a kázání. Metodějovo právnické vzdělání jim
umožnilo nahradit stávající zvykové právo
jednoduchým právem psaným, které shrnuli v civilním zákoníku (Zákon sudnyj ljudem).
Byla to první sbírka obecně platných zákonů
na našem území, kde byly mimo jiné stanoveny tresty za těžké zločiny, byly zde zahrnuty i články týkající se soudních svědků, práva
azylu v kostelích a nerozlučitelnosti manželství. Asi největší obdiv si však zaslouží samotná podoba jejich misijní činnosti. V době církevních bojů mezi východem a západem
o nadřazenost stáli Konstantin s Metodějem
mezi těmito znesvářenými stranami, aby hájili zájmy národa, ke kterému byli vysláni. Jejich
nestrannost a odvaha prosazovat svoji myšlenku byla v té době jedinečná a právě díky
tomu bychom si jejich stále živý odkaz měli
připomínat i po více než tisíci letech.
V rámci oslav tohoto významného výročí se
v letošním roce koná nejen u nás, ale i po celém světě mnoho kulturních akcí. Ty byly zahájeny v květnu 2012 v Římě a vyvrcholí 4. - 5.
července 2013 na Velehradě.
Kateřina Bergerová
Výstava v Brně: www.mzm.cz
Kalendář akcí k výročí: www.velehrad.eu
s kytarou...
Můžeš se nám úvodem představit?
Jmenuji se Marek Havelka jsem 33 let mlád
a bydlím ve Zlíně. Po absolvování Střední pedagogické školy v Kroměříži jsem vystudoval Speciální pedagogiku pro předškolní věk
na Univerzitě Palackého v Olomouci.
V minulosti jsi pracoval asi 15 let ve speciálním školství. Liší se hodně práce s handicapovanými dětmi a tzv. zdravými dětmi v MŠ?
V MŠ jsou u dětí poměrně rychle se dostavující a viditelné výsledky práce. Ve speciálním
školství jde vše pomalu, ale děti jsou v zásadě všude stejné. Vidět učit v MŠ muže je celkem nezvyklé, u nás v republice je asi jenom
50 učitelů v MŠ.
Jak Tě napadlo zkusit právě mateřinky?
Hledal jsem prostě alternativu ke speciálnímu školství.
Kolik bylo chlapců, když jsi studoval střední
školu v ročníku? Byl jsi sám?
Pokud je mi známo tak jsme byli vůbec nejsilnější ročník v historii školy, bylo nás osm.
Jak na Tebe zpočátku reagovali rodiče
a hlavně děti?
Myslím, že jak děti, tak maminky byly chvilku zaskočené, ale zvláště děti si zvykly velice rychle. Ovšem kdybychom se vrátili o sto i
méně let zpátky, tak by se všichni podivovali
nad tím, že děti vyučuje žena.
škola
Venkovský učitel
Je nějaký patrný rozdíl mezi městskými
a venkovskými dětmi
Nemám srovnání s ostatními venkovskými
dětmi, takže těžko říct. Rozhodně ve Hvozdné obdivuhodně funguje spolupráce s rodiči
a obecní život vůbec. Něco takového ve městě není.
Často hraješ dětem na kytaru. Baví je to?
Učíš je třeba hrát nějaké písničky?
Na kytaru hraju docela často, každý měsíc se
naučíme nějaké nové písničky, zpíváme dětem, co mají narozeniny a po odpoledním
spaní probouzím děti kytarou. Kytarou je také doprovázím při pěveckých soutěžích.
Liší se program dne ve školce, když učí pan
učitel nebo když učí paní učitelka? Hraješ
s nimi třeba fotbal?
Fotbal zrovna ne, ale do míče kopeme. S kolegyní Bárou nemáme činnosti nijak rozdělené
na mužské a ženské, jen je možná pojímáme
každý trošku jinak.
Jakou roli hraje mužský prvek ve výchově
malých dětí?
Dosti podstatnou, zvlášť v dnešní době nejsou často schopni tatínkové, ale nejen oni,
věnovat svým dětem dostatek času a školství
je bohužel hlavně ženskou doménou. Mužský vzor a styl jednání pak dětem jednoznačně chybí.
Jak relaxuješ ve volných chvílích?
Hodně času trávím procházkami se psem
a dále se věnuji hudbě, deskovým hrám (např.
Osadníci z Katanu, Citadela, Dixit...) a archeologii. Archeologie není ani tak koníček jako
spíš kůň, dlouhodobě spolupracuji s několika archeologickými pracovišti, účastním se
výzkumů, dělám pro muzea povrchové sběry
apod. Baví mě také fotografování. Snažím se
fotit i různé akce ve školce, fotky si pak rodiče
můžou prohlédnout na webu školy.
Za redakci magazínu Ti přeji pevné nervy s našimi nejmenšími dětmi, optimismus
a hodně spokojenosti v osobním životě.
Rozhovor připravila Jarmila Nečasová
3
škola
Slet čarodějů
a čarodějnic
Pálení čarodějnic patří k velmi populárním lidovým zvykům na vesnici. Magická filipojakubská noc 30. dubna patřila mezi noci, kdy
prý zlé a nečisté síly vládly větší mocí než
jindy. Čarodějnice se potíraly kouzelnými
malé i velké čarodějnice a čaroděje pak pasovala do řádu „Homo megeres obludus“. Saxana také vyhrála soutěž „Miss ohava senior“.
Odměněna byla půllitrem pravého hvozdenského čarodějnického moku.
Dalším vesnickým zvykem koncem dubna
bývá stavění májky. Také naše děti si jednu takovou májku pod vedením Radka Holeňáka
nazdobily svými krepovými mašlemi. Čarodějnický večer byl zakončen slavnostním zapálením vatry a upálením vyrobené čarodějnice.
Sdružení čarodějnic děkuje Mysliveckému
sdružení za ochotné zapůjčení areálu a také
všem ostatním, kteří pomohli s přípravou
sletu. Tak velký zájem nás opravdu překvapil. Velké díky patří panu starostovi, který bez
rozpaků přijal roli Saxany a aspoň na chvíli vyměnil svůj úřednický talár za veselejší, čarodějnický...
mastmi, aby mohly létat. Také nad naši obec
v tento čas vzlétlo velké množství čarodějnic a čarodějů. Létali nejen na dobře seřízeném koštěti, ale i na obyčejné metle či mopu.
Odpoledne čarodějnice a čarodějové přistáli
před divadlem, odkud pod dohledem policie
odletěli na tajemnou chatu „Lovka“.
U rybníka připravilo Sdružení čarodějnic při
zdejší škole několik zajímavých her a také občerstvení za opravdu čarodějnické ceny. Soutěžilo se např. v hodu škrpálem na zavěšené
myšky, v namotávání škrpálu na dřevěný kolík, ve slalomu s koštětem, v přeskakování
koštěte... Na tento mejdan čarodějnic přijala
pozvání také naše nejznámější pohádková
čarodějnice Saxana jako nejvyšší předsta- Už teď jste všichni srdečně zváni na náš další
vitelka naší obce. Tentokráte nepřiletěla na slet v dubnu 2014. „Ber si koště, přidej plyn,
koštěti, ale v dnešním moderním světě přijela přidej se k nám ostatním...“
Za Sdružení čarodějnic Jarmila Nečasová
ve velkém stylu na své Jawě 350. Všechny
4
obec
Trnková
Mapa Hvozdné
s novými názvy ulic
Projekt – „Pojmenování ulic ve Hvozdné“
Vážení občané, jak jsme vás již informovali
v loňském červnovém čísle magazínu obce,
pokračujeme dále s projektem „Pojmenování
ulic ve Hvozdné“. Konečně se nám podařilo
v jednáních s Českou Poštou pro Hvozdnou
dořešit přidělení samostatného vlastního
PSČ - jinak řečeno - poštovního směrovacího
čísla. Nic už nebrání tomu, abychom mohli
spustit dokončení projektu a vyřešit pojmenování ulic a celý projekt dovést do realizace.
Na následujících stránkách magazínu se
k vám dostává první návrh pojmenování
ulic ve Hvozdné. Ulice pro jednotlivý dům
se určuje podle orientace jeho vchodu. Zavedením názvů ulic se stane naše obec přehlednější jak pro místní obyvatele, tak hlavně pro návštěvníky, turisty, veřejnou správu,
zásilkovou službu, ale hlavně pro záchranný
systém, hasiče a pod.
Za přípravnou komisi tohoto projektu vás
prosím o následující spolupráci. Prohlédněte
si uvedené názvy ulic a pokud byste našli
pro danou ulici lepší či výstižnější název,
prosím, doručte do 15. 8. 2013 vaše připomínky, návrhy či náměty na obec. Písemně je možné zaslat připomínky též mailem
na adresu [email protected] .
Postup pojmenování ulic jsme popsali již
v minulém článku a tak jen připomenu, že
názvy částečně vychází i z historického pojmenování lokalit, historických míst, budov,
tratí apod. v naší obci. Také jsme se nechali
inspirovat názvy ulic z ostatních měst a obcí.
Tento návrh je již všem občanům, složkám,
komisím a výborům obce k dispozici v tištěné
podobě na OÚ, ale také v elektronické verzi
na našich webových stránkách obce www.
hvozdna.cz. Návrh projektu „Pojmenování
ulic ve Hvozdné“ bude k připomínkování vystaven do 15. 8. 2013. Potom komise vyhodnotí došlé připomínky a následně je předloží
k projednání na schůzi zastupitelstva obce.
Za přípravnou komisi Miroslav Válek, starosta
A
B
C
5
obec
ŠTÍPA
KV
ět
ř
Zah
rad
n
í
Polní
Lučn
í
Oře
cho
vá
Lipo
vá
olsk
Sok
á
Úvoz
Horní
Větr
ná
NÁVRH POJMENOVÁNÍ ULIC VE HVOZDNÉ
1a Horní
(křižovatka Osmek až po křižovatku u Divadla)
2 Osmek
3 K Větřáku
4 Kusalka
6 U Vodojemu
5 Družstevní
7 Záhumení
14 Větrná
32 Sokolská
33 Spojovací
34 Lipová
35 Višňová
36 Trnková
38 Ořechová
39 Polní
40 Zahradní
41 Luční
42 Hájka
43 Smrková
44 Dubová
45 Borová
46 Úzká
50 Úvoz
6
Ž
OSTRATA
obec
A
řá
k
u
Há
Du
bo
vá
Sm
rk
ov
á
jka
ro
vá
Viš
ň
ko
vá
Lip
Trn
Os
ov
á
m
ek
Bo
ov
á
alka
Kus
Ho
rn
í
Jab
loň
ová
UV
od
oje
mu
Úzká
Spo
jov
ací
Kusalka
í
en
Zá
h
í
um
vn
ste
už
Dr
SLUŠOVICE
ŽELECHOVICE NAD DŘEVNICÍ
VESELÁ
7
obec
NÁVRH POJMENOVÁNÍ ULIC VE HVOZDNÉ
U Obrázku
Mik
ulov
ka
U Obrázku
Korábek
ŽELECHOVICE NAD DŘEVNICÍ
8
á
tsk
Fo
j
Dubičí
i
í
ln K Pálenic
ov
á
Do
Sad
ičí
bit
ov
n
í
Přík
rá
b
Du
Hř
Dubičí
1a Horní
(křižovatka Osmek
až po křižovatku u Divadla)
1b Školní
(křižovatka u Divadla
až po křižovatku pod Kostelem )
1c Dolní
(křižovatka pod kostelem
až po dolní konec obce)
7 Záhumení
8 Pod Školou
9 K Pálenici
10 Rybníček
11 Sadová
12 Na Kopci
13 Boří
14 Větrná
15 Korábek
16 Mikulovka
17 Dubičí
26 Příkrá
27 Fojtská
28 Hřbitovní
29 U Obrázku
30 Nad Zbrojnicí
31 Strmá
47 Ječná
48 Žitná
49 Žleb
51 Nad Divadlem
H or
ní
B
Větrná
Strmá
obec
OSTRATA
Nad Div
adlem
Ječná
Záhumení
u
Pod Školo
Školn
í
Mikulovk
a
ojnicí
Nad Zbr
Žitná
Žleb
ení
um
Záh
bn
íče
k
Ry
Na
Ko
pc
i
í
ln
Do
Boří
Bo
ří
9
obec
bn
ík
a
C
lní
U
Ry
vy
Ni
Do
vy
Ni
Pod
H
rází
Pod Hr
á
zí
ŽELECHOVICE NAD DŘEVNICÍ
10
á
Fo
jts
k
obec
í
ln
lenici
Do K Pá
do
vá
ičí
Sa
b
Du
ří
Ry
Přík
rá
Bo
bn
íče
k
OSTRATA
Dubičí
Dubičí
ck
ive
l
s
My
á
Niv
ka
Háj
Háje
e
NÁVRH POJMENOVÁNÍ ULIC VE HVOZDNÉ
1c Dolní
(křižovatka pod kostelem
až po dolní konec obce)
9 K Pálenici
10 Rybníček
11 Sadová
13 Boří
17 Dubičí
18 Nivy
19 U Rybníka
20 Pod Hrází
21 Myslivecká
22 Háje
23 Nivka
26 Příkrá
27 Fojtská
Í
11
obec
Sister city
Hvozdná
Opět se po čtyřech letech schylovalo k odjezdu na západ za moře, kde na nás netrpělivě čekalo texaské sesterské městečko
East Bernard.
Všech 18 účastníků hvozdenské výpravy se
20. února nemohlo dočkat odjezdu, ať už
za starými přáteli, nebo za novými dobrodružstvími. Před námi však nestála pouze náročná cesta. Hvozdná se s námi loučila sněhovou nadílkou a mrazivým počasím, kdežto
Texas nás měl přivítat teplým letním sluncem.
Úspěšně jsme zvládli rozdíl podnebí i první
jednatřicetihodinový den.
Při příjezdu do East Bernard nás vítali nejen
naši američtí přátelé, u kterých jsme byli hos-
ty při minulé návštěvě, nebo kteří nám ukazovali krásy Texasu, ale nesmíme zapomenout
ani na ceduli s nápisem SISTER CITY, HVOZDNÁ, CZECH REPUBLIC, která stojí u vjezdu
do města. Mnohokrát zazněl český pozdrav
„Jak se máš“, s lehkým texaským přízvukem.
Po vřelém přijetí jsme se ubytovali v hostitelských rodinách. S dorozuměním nebyly problémy, jazykové bariéry byly minimální, většinou někdo z domácích uměl česky nebo
někdo z naší skupiny anglicky.
První den pobytu jsme navštívili místní ma-
12
teřskou a základní školu, kde jsme předali výtvarná dílka žáků naší školy. Při vstupu do tříd
nás vítalo 10 – 20 žáků nejrůznějšího původu, v lavicích seděli běloši, černoši, ale také
hispánci. Překvapením bylo, že mnohé učitelky nás česky nejen vítaly, ale také na dotazy odpovídaly naší mateřštinou. Později jsme
se dozvěděli, že během dětství s nimi rodiče
doma běžně mluvili česky, proto pro ně čeština nebyla ani nyní cizí. Na gymnáziu jsme
poznali výuku pro farmáře. Ta představuje renovaci starých traktorů a zemědělských strojů, a taky stavbu nových autopřívěsů. Odpoledne jsme stihli navštívit muzeum s expozicí
myslivosti a místní historie v okresním městě Wharton. V předvečer proběhlo oficiální přivítání starostou města na radnici. Tam
jsme také předali 11 obrazů a uměleckých děl
od sdružení Valašský názor jako dar obce
Hvozdná pro město East Bernard. Pozdravit
a pobavit se s námi navíc přišlo mnoho přátel, kterým velmi zachutnala naše valašská slivovice.
Jeden týden pobytu jsme si vyhradili na výlet lodí do Karibiku, kde jsme navštívili ostrovy států Honduras, Belize a Mexika. Tady jsme
získali mnoho nezapomenutelných zážitků
s tropickou přírodou a koupáním v moři. Šnorchlování daleko od pobřeží nás uchvátilo
natolik, že jedna hodina uběhla jako několik málo minut. I přesto jsme měli možnost
vidět hejna exotických ryb, rostlin a korálů
na jednom z největších útesů světa. Velký dojem na nás udělal také ostrov velikosti fotbalového hřiště čnící asi 1 m nad hladinou moře.
Jeho osamělost a pustost nám dala pocítit,
jaké to je být zoufalým trosečníkem. Projížděli jsme se také na kajaku mezi ostrůvky rostlin,
vyrůstajících z moře, které nejsou k vidění jinde než právě v Karibiku. Při koupání u tohoto nevelkého ostrova jsme byli svědky vzrušující, ale na první pohled nebezpečné scény.
Dva plavce z naší výpravy totiž začal pronásledovat delfín, který zpočátku působil jako
Zasloužený odpočinek po náročném rodeu
suta. Projeli jsme celou jeho rozlehlou farmu
na trajleru sedíce na naložených balících
sena. Fascinující bylo, že tento trajler byl zapřáhnutý za historickým tříkolovým traktorem. Cestu nám hrou na harmoniku zpestřoval náš kamarád a hudebník Chris Rybak,
který vhodně volil texaské a moravské písně.
K dokonalosti nechybělo ani pivo a slivovice,
která navíc podezřele rychle ubývala. K tomu
všemu jsme se na party potkali s mnoha lidmi
s českým původem a se zájmem o naši zemi
a kulturu.
Den před odjezdem jsme strávili na zemědělské výstavě ve městě Houston, která je spojená s největším rodeem na světě. Výstava
byla sestavena tak, aby odpovídala požadavkům jak laické, tak odborně vzdělané veřejnosti. Na své si přišly také děti, které program
seznamoval se životem na farmě. Mohly například zhlédnout nafilmované, ale i skutečné záběry narození zvířat, což bylo asi největším lákadlem. Jedním z vystavovatelů
byl i pan Shoppa, náš dlouholetý přítel čes-
kého původu, který byl v minulosti jedním
z našich hostitelů. Skutečný zážitek však byla
až návštěva rodea. Jako mezinárodní návštěvníci jsme se přímo účastnili zahajovacího ceremoniálu na ploše stadionu, přičemž někteří
z nás seděli na alegorických vozech, na nichž
jsme objeli celý stadion a zdravili asi 80 tisíc
diváků. Nejrůznější disciplíny, které k rodeu
nezaměnitelně patří, jsme sledovali přímo
nebo na velkoplošných obrazovkách. Mezi ně patří chytání mladých býčků lasem a jejich znehybnění na čas, překážková jízda dívek
na koních na čas, jízda kovbojů
na rodeových koních, závod několika koňských čtyřspřeží s vozy
a jiné. Nejnáročnější disciplínou
byla samozřejmě jízda kovbojů
na rodeových býcích. Naopak
úsměvný byl úkol, při kterém měla
skupina čtyřiceti chlapců a dívek
pochytat stejný počet mladých
býčků. Závěr rodea patřil vystoupení jedné z nejpopulárnějších
pop country skupin v USA, Lady
Antebellum, která svůj talent předvedla na otáčivém jevišti a ozvláštnila zpěv světelnými efekty. Celá show byla
zakončena obrovským ohňostrojem. Pro nás
bylo největší ctí, když nám zástupce starosty
udělil čestné občanství města Houston.
Poslední den pobytu měli někteří z výpravy čest setkat se podruhé se starostou města East Bernard. Ten nás zasvětil do tajů práce
na radnici, odhalil plány na výstavbu a seznámil se samotným životem města. Abychom
se s touto problematikou setkali osobně, rozhodli jsme se projet průmyslovou zónu, kde
působí několik místních firem. Stihli jsme
ještě prodiskutovat místní veřejné osvětlení
a srovnat ho s osvětlením naší vesnice. Pak
bohužel nastal čas loučení. V odpoledních
hodinách jsme poděkovali našim hostitelským rodinám a dalším přátelům za jejich
pohostinnost, starostlivou péči a společně
strávené chvíle. Rozloučení skončilo předsevzetím, že se určitě ještě uvidíme, ať už
ve Hvozdné nebo opět v Texasu!
Miroslav Válek, Miroslav Sovadina,
Eliška Hrbáčková
obec
žralok, jelikož nad vodou byla vidět jen hřbetní ploutev. Jsem si jistý, že tak rychle naši přátelé ještě nikdy neplavali a nejspíš už ani nebudou.
Týden plavby po Karibiku uběhl jako voda
a my jsme se vrátili na poslední 3 dny do East
Bernard. Jedním z nejpříjemnějších zážitků
posledních dnů byla party v mexickém stylu na soukromém ranči kamaráda Davida Va-
13
obec
Kořenová
čistírna
V posledním čísle loňského Hvozdenského magazínu jsme Vás informovali o studii
„Odkanalizování obce Hvozdná“, která popisovala 3 možné varianty odkanalizování
obce.Následně pak zastupitelé obce jednohlasně schválili na svém zasedání dne
19. 11. 2012, že budeme pokračovat cestou kanalizačního přivaděče do Průmyslové zóny Zlín - Příluky.
Na dalším jednání zastupitelstva obce dne
18. 2. 2013 byl vznesen dotaz z řad občanů,
zda obec Hvozdná posuzovala během svého
rozhodování o koncepci odkanalizování obce i variantu použití kořenové čistírny odpadních vod (KČOV). Dříve, než Vám na tuto otázku odpovím, dovolte mi pár řádků k popisu
a provozu KČOV.
Princip KČOV
Princip čištění odpadních vod v kořenové čistírně patří ke starým osvědčeným extenzivním metodám čištění vod. V podstatě se jedná o kopírování přírodního samovolného čistícího procesu, kdy při gravitačním průtoku
vhodně konfigurovaným terénem, který disponuje značným, atmosféricky provzdušněným objemem (štěrkové sutě, silniční příkopy, lesní terén atd. …) a vhodnou vegetací,
dochází k samovolnému nárůstu kultury čistících aerobních mikroorganizmů. Při optimální rovnováze množství přitékajících odpadních vod, živin v nich obsažených, patřičném
provzdušnění a potřebném časovém zdržení
v uvedeném systému, dochází k výraznému
čistícímu, resp. v přírodních podmínkách samočistícímu efektu.
Typická skladba KČOV
Kořenová čistírna má na svém vstupu vždy
velkokapacitní septik či štěrbinovou (usazovací) nádrž pro separaci nerozpuštěných látek, vlastní kořenová pole následují za ní.
Vzhledem k typu kanalizace v obci Hvozdná
(jednotná kanalizace, do níž jsou zaústěny
i kanalizační vpusti ze silnic a místních komunikací) je nezbytné předřazení hrubých
146
a jemných česlí a dostatečných lapáků štěrku
a písku. Vlastní návrh by pak ještě řešil případnou nutnost stavby lapáku tuků, protože ty se
podobně jako štěrk a písek nesmějí do KČOV
za žádných okolností dostat. Nezbytnou součástí pak jsou vstupní šachta, rozdělovací objekt, regulační a revizní šachty atd.
Kořenová pole se navrhují v ploše 10 m2
/obyvatele (dříve 5 m2/obyvatele), s hloubkou filtračního lože cca 80 – 100 cm, včetně nátokového, rozvodného a sběrného potrubí. Osazují se zpravidla rákosem obecným
a chrasticí rákosovitou. Uvedené bahenní rostliny rostou nad vodní hladinou, zatímco jejich kořeny vyžadují trvalé ponoření
ve vodě. Nadzemní část rostlin dopravuje kyslík
do kořenové části, kde se kyslík uvolňuje.
Nutná velikost KČOV pro obec Hvozdnou
o velikosti 1 500 EO (ekvivalentních obyvatel): 1 500 x 10 = 15 000 m2, tj. plocha kořenových polí cca 150 x 100 m.
Po připočtení předřazených zařízení a prostoru nutného pro obsluhu KČOV se dají předpokládat rozměry KČOV: 200 x 150 m
= 30 000 m2. Ochranné pásmo kolem KČOV
pak je 50 m od nejbližší bytové zástavby,
takže pod nejnižším rodinným domem pana
R. Divily máme v katastru obce Hvozdná k dispozici pouze cca 4 500 m2, což je více než 6 x
méně, než bychom pro stavbu potřebovali.
Hlavní výhody KČOV
- zpravidla estetický vzhled a vhodné začle
nění do krajiny,
- nezávislost na el. energii,
- KČOV umí odstranit organické znečištění
a nerozpuštěné látky.
Hlavní nevýhody KČOV
- plošná náročnost daleko vyšší než u stan
dardní mechanicko/biologické ČOV,
- v zimním (mimovegatačním) období dochá
zí ke značnému poklesu čistícího efektu,
- během postupného zanášení filtračního lože dochází k chronickému nedostatku kyslíku v systému a návazně k rozvoji anaerob-
Úspora
za energie
obec
ních procesů a nárůstu sirných baktérií, což
spolu s provozováním velkokapacitního septiku na vstupu vede ke vzniku značného zápachu,
- filtrační lože je nutno každých cca 6 let vy
měnit. To je dle současné legislativy považováno za nebezpečný odpad a musí
se tedy skládkovat (nelze jej použít na komunikace, základy staveb apod.). Náklady
na skládkování nezbytného objemu filtračního lože činí dle současného ceníku okolních skládek cca 138 mil. Kč!, a to bez nákladů na dopravu …
- KČOV nedokáže odstraňovat žádné formy
dusíku ani celkový fosfor, což je nutný požadavek současné legislativy, protože zcela
chybí denitrifikační část čištění odpadních
vod.
Z výše uvedených vlastností KČOV logicky vyplývá nesouhlas vodoprávních úřadů
s povolováním kořenových čistíren v České republice z důvodu jejich nedostatečného čistícího efektu. KČOV tak nejsou ani
součástí Plánu rozvoje vodovodů a kanalizací zlínského kraje (PRVKZK) a není možno
na ně získat žádný dotační titul.
Možnosti nasazení KČOV
Kořenové ČOV mají své uplatnění v případě letních rekreačních středisek, sezónních
letních táborů, samot nebo plošně rozsáhlejších rodinných domků. Zde může kombinace mokřadu s kameny, dřevěnými architektonickými prvky a s případným stylovým
oplocením připomínat vzhled japonských
zahrad a působit velice pozitivně při zachování své primární funkce.
Odpověď na otázku, zda obec Hvozdná
zvažovala možnost použití KČOV?
ANO, zvažovala! Z článku je však zřejmé, že
kořenová čistírna jednoznačně není vhodným řešením pro odkanalizování naší obce
Hvozdná. Vzhledem k tomu, že nesplňuje
ani základní parametry čištění OV požadované legislativou ČR, nemáme dostatečný
prostor na její umístění v naší obci a její provoz je extrémně nákladný, nebyla tato varianta do vlastní Studie odkanalizování obce Hvozdná zpracovávané v roce 2012 vůbec zahrnuta!
Ing. Vladimír Jonášek
Podobně jako jiné obce i obec Hvozdná se
rozhodla snížit náklady za plyn a elektřinu
pro své občany. Jak? Prostřednictvím elektronické aukce, kterou pro nás bude organizovat fy B4F (zavedená fy na našem trhu).
Sdružením mnoha jednotlivých domácností
našich občanů vytvoříme pro dodavatele velmi zajímavý objem, který ještě navíc spojíme
s dalšími obcemi. O tento „balík“ se v elektronické aukci dodavatelé energií doslova poperou. Tímto způsobem lze získat nejnižší ceny
na trhu a očekávat úspory v řádech 15 – 30 %.
Možnost ušetřit na cenách elektřiny či plynu
jsme se rozhodli nabídnout i našim občanům.
Obec Hvozdná bude fungovat jako nezávislý
prostředník, poskytne Vám informační servis
a prostor k setkání se zástupcem odborné firmy. Naši občané se touto cestou vyhnou jednání s podomními prodejci, kteří jim nabízejí mezi dveřmi často nejasné a nevýhodné
smlouvy. Vítězný, předem neznámý dodavatel osloví po aukci občany s nově vysoutěženými cenami. Ti s ním pak mají možnost
uzavírat nové smlouvy na dodávky elektřiny
nebo plynu.
Občané, kteří se aukce zúčastní, nic neriskují. Jen si vyplní s odborníkem jednoduchou
a nezávaznou poptávku. Po zjištění vítězného dodavatele s nejlevnější cenou energie
se lehce vypočte Vaše úspora a poté se teprve rozhodnete, zda podepíšete smlouvu
s novým dodavatelem. Čím více občanů se
zapojí do aukce, tím více odběrů se nasčítá
a dodavatelé budou soutěžit o velký, pro ně
zajímavý objem. Využijte této příležitosti
ke svému nákupu energií. Zájemci o účast
v aukci, dostavte se do budovy Obecního úřadu a vezměte s sebou roční vyúčtování a platné smlouvy se stávajícím dodavatelem, a to
na elektřinu i plyn.
KDY: každé pondělí a středu, od 1. července do 12. července, od 15 do 17 h a mimořádně v sobotu 13. 7. od 9:00 do 12:00 h.
Miroslav Válek, starosta a fy B4F
715
historie hvozdenských rodů
16
Stěhování
do Hvozdné
V tomto díle našeho putování po historii
Marie
hvozdenských rodů se přesuneme o kou(1863 – 1932),
sek dále. 100 km od Hvozdné, v severpravnučka
ní části Drahanské vrchoviny, západně
Fabiána Rupy
od Prostějova, se nachází obec Horní Štěz Horního Štěpápánov. A s touto obcí jsou spojeny hned tři
nova, provdaná
vzájemně pokrevně spřízněné rody vyskyBobalová
tující se v současnosti ve Hvozdné.
ní příjmení Rupa.
18. ledna 1785 se v Horním Štěpánově v rodiPrvní Rupa
ně domkáře Augustina Rupy (psáno i Roppa,
ve Hvozdné, Fanebo Roupa) narodil syn Fabián. Fabián vybián, umírá roku
růstal v Horním Štěpánově a zde se také ože1831. Rod Rupů
nil s Eleonorou Langerovou a založil s ní rodiexistuje
ve
Hvozdné
již
200
let.
nu. V roce 1813 přichází zásadní rozhodnutí
Rod
Langerů
pochází
také
z Horního Štěpáv životě rodiny a Fabián, Eleonora a dvě jejich
nova a pozorní čtenáři si jistě všimli, že byl
spřízněn s rodinou Rupů. Je tedy zřejmé, že
poté, co Rupovi obhlédli situaci ve Hvozdné,
informovali Langerovi a ti je v přestěhování
následovali. Vyloučeno není ani to, že Rupovi a Langerovi přišli společně. Přesný rok příchodu se nicméně nepodařilo zjistit, jisté je,
že prvním Langerem ve Hvozdné byl Josef
se svou manželkou Barborou Čížkovou z Kořence (vesnička u Horního Štěpánova). Rodina se usadila na č. 62 a roku 1841 je již veden
jako majitel syn zakladatele rodu Langerů
ve Hvozdné, Josef Langer ml.
Josef a Barbora měli celkem 4 syny, jejichž potomci ve Hvozdné žijí dosud a to i na původHorní Štěpánov na historické mapě
ním čísle 62. Rod Langerů existuje ve Hvozděti se stěhují do vzdálené vesničky Hvozdná. dné určitě více než 172 let, pravděpodobně
Jaký byl důvod jejich přesunu do tak vzdále- zhruba tak dlouho jako Rupovi.
ného místa a jak se vůbec o Hvozdné dozvě- Dalším rodem, který následoval rodiny Rupů
děli, to se zřejmě již nikdy nedozvíme. Víme a Langerů z Horního Štěpánova byli Vodávšak, že se usadili v č. 47 a jejich rodina se kovi. Zakladatelem rodu Vodáků ve Hvozddále rozrůstala. Ke dvěma dětem narozeným né byl Tomáš, syn Tomáše Vodáka a Mariany
v Horním Štěpánově přibylo ještě pět dalších. Langerové z Horního Štěpánova. V roce 1842
Prvním Rupou, který se narodil ve Hvozdné, je již veden jako majitel domu č. 76, možné
byl Jan, a to v roce 1814. Kromě dvou potom- ale je, že se do Hvozdné přistěhoval již dříve.
ků, kteří zemřeli v dětském věku, všichni po- Rod Vodáků existuje ve Hvozdné, podobně
tomci Fabiána a Eleonory našli své drahé pro- jako rod Langerů více než 171 let, pravděpotějšky ve Hvozdné nebo v okolních vesnicích dobně však zhruba tak dlouho jako Rupovi.
Jaromír Štach
a pokračovali v rozšiřování rodu a udržová-
pro radost
Ke hře Kubb jsem se dostal už tak před 10 lety
díky mým sousedům, kteří ji získali od svých
příbuzných ze Švédska. Za pár let se nám ji
podařilo sehnat i u nás. Jedná se o dávnou Vikingskou hru, v níž se utkávají dva týmy. Kubb
spočívá v přesném házení dřevěných kolíků
na soupeřovy ,,kubby“ ve snaze je shodit
a získat tak nad soupeřem výhodu do dalších
herních situací. Herní plocha je vymezena
plochou 5 x 8 metrů. Kubb se nejčastěji hraje
na ploše rovné a travnaté, ovšem fantazii se
meze nekladou a dá se hrát i na alternativních místech. V zimních měsících využíváme
na tréninky zamrzlou hladinu rybníku Argalaška. Hráli jsme a hrajeme především pro
radost. Podařilo se nám rozšířit Kubb mezi
přátele a strávit tak mnoho příjemných volných chvil i díky tomu, že je to hra pro jakoukoliv věkovou skupinu. Postupem času jsme
však dostali chuť vyzkoušet si hru na turnajové úrovni. Vytvořili jsme tým s názvem Skröl
ve složení: Michal Juřík, Radek Holeňák a Ja-
kub Dostál a přihlásili se na Mistrovství ČR
v Kubbu. To se konalo na podzim loňského
roku v Brně. Byl to náš první turnaj, od kterého jsme očekávali hlavně to, že budeme moci
vidět, jak hrají jiné týmy a jaké způsoby a strategie ve hře používají. Turnaj probíhal na ploše fotbalového hřiště, kde bylo přichystáno
na více jak dvě desítky hřišť. Nejprve jsme
museli absolvovat 4 utkání v základní skupi-
naše zájmy
KUBB
ně. Z té následoval postup do hlavní hry a pak
pomocí systému „pavouk“ jsme se postupně
probojovali dál. Na turnaji panovala velice
příjemná nálada a krásné počasí tuto pohodu jen podpořilo. Následovalo náročných
6 utkání, z nichž některé trvaly déle jak hodinu a chvílemi už nám, oběma týmům, bylo
z důvodu absence sil celkem jedno, kdo dané
utkání vyhraje. Nakonec jsme se umístili na,
pro nás neuvěřitelném, děleném 9. - 12. místě, z celkového počtu 38 týmů. Byl to pro nás
nečekaný úspěch. Cestou na turnaj nás ani
nenapadla možnost se jakkoliv umístit. Jeli
jsme čistě ze zvědavosti a vyklubal se z toho
téměř výkon na profesionální úrovni. Toto
umístění nám alespoň na chvíli přineslo pocit
úspěšných a talentovaných sportovců. Sice
hry, kterou vlastně skoro nikdo v naší zemi
nezná, i přesto můžeme prohlásit, že tým
z Hvozdné patří mezi 12 nejlepších v republice. Po tomto úspěchu bychom chtěli s hrou
seznámit širší veřejnost. Momentálně nás drží
myšlenka uspořádání Hvozdenského Kubb
turnaje. Snad se to podaří a budete si ji moci
vyzkoušet i vy. Hráli jsme a hrajeme především pro radost.
Skröl tým
17
divadlo
Nové
pohádky
Taneček přes dvě pekla
V pohádce Taneček před dvě pekla, od mladé
režisérky Terezy Řeháčkové, se sešli ochotníci
všech věkových kategorií. Pravidelné zkoušky
rody, která prodlužuje vládu zimy a nedovolí jarním paprskům zahnat chlad a mráz. Malí
hrdinové se ale nezaleknou žádného nebezpečí a s velkým hrdinstvím v srdcích se postaví všem protivenstvím a porazí zlá kouzla a také probudí Matku Přírodu z hlubokého
šmorůvkového spánku.
Představení Šmoulové je krásnou ukázkou
výborné práce dětských herců ve věku od 5
do 13 let, kteří se na každé představení nesmírně těší, a i my starší herci si můžeme vzít
příklad z jejich nadšení, se kterým hrají každé
představení a vydají ze sebe naprosto vše. Samotná práce s malými herci je krásná a naplňující, a i když některé děti rády zazlobí, svou
upřímností a snahou vše napraví. Své umě-
při takovém počtu herců (25) jsou velmi organizačně náročné. Pokud se ale všichni úspěšně setkají buď při zkoušce, anebo při samotném představení, skvělá atmosféra je vždy
zajištěna.
Přáli bychom si, aby tato pohádka byla podívanou pro malé i velké diváky a z představení
si odnesli jen ty nejlepší dojmy.
Šmoulí pohádka
Dětské představení Šmoulí pohádka je debutem začínající režisérky Aleny Herman, která scénář napsala sama dle pohádkové předlohy Šmoulové. Malí Šmoulové se dostanou
do velikého nebezpečí a musí porazit nejen
zlého čaroděje Gargamela a jeho podlého
kocoura Azraela, ale také ospalost Matky Pří-
18
ní děti naposledy ukázaly 31. května u našich
sousedů ve slovenském Makově, kde měly
velký úspěch, a 2. června, když hrály ve Hvozdné opět před vyprodaným sálem.
Doufejme jen, že Alenka Herman nezůstane
zanechal jen ty nejhezčí dojmy. Práce s malými a dovolím si říct velice nadějnými herci, je pro mě velkou inspirací, ale i závazkem
do další práce.
Alena Herman
Misantrop
S divadelní hrou Misantrop jsme vyrazili mimo naši domácí scénu a to hned na dvě divadelní přehlídky. První z nich byla přehlídka
Divadelní Vsetín 2013. Zároveň to byla první
divadlo
u prvního představení a bude psát a režírovat
dál, nejen pro naše nejmenší.
Lenka Murčeková
Slovo režisérky
Kroužek divadelních ochotníků v příštím roce
oslaví své 105. narozeniny. Takové číslo je pro
každou organizaci závazkem, aby v její tradici bylo pokračováno. Nikdy by se tak ovšem
nestalo bez výchovy mladé generace. Bylo
krásné nechat se inspirovat dětmi při tvorbě
scénáře a následně při režii. Každá z postav
během zkoušek získávala své osobité kouzlo a půvab dětství. Mým prvotním záměrem
bylo vytvořit veselou pohádku, která si získá
nejen malého diváka, ale taky dospělé. Velkým oceněním nejen pro mě, ale také pro
malé i velké herce bylo získání prvního místa při letošní divadelní přehlídce. Na prknech
našeho divadla se pohybuji v různých divadelních rolích 25 let, ale ještě nikdy jsem si
nezkusila roli režisérky. Byl to tedy můj první počin v takové pozici, který ve mně ovšem
repríza v novém prostoru a před neznámým
divákem a odbornou porotou. Představení
se vydařilo a ve Vsetíně jsme získali čtyři čestná uznání (Zuzana Mrvová, Michal Juřík, Jan
Polach, inscenace), dvě ceny (David Langer,
Matěj Randár) a doporučení na celostátní divadelní přehlídku ve Volyni. Užším výběrem
na tuto přehlídku se už představení Misantrop neprobojovalo. Druhá přehlídka byla
v Kroměříži a to Divadelní festival Ludmily
Cápkové. Na této přehlídce byla porota složena ze zástupců soutěžících divadelních spolků. Naše divadlo reprezentovala po celou
dobu Markéta Válková. Každý porotce musel absolvovat až tři divadelní představení
denně, jejich rozbory a následně rozhodnout
o ocenění. Ani odtud jsme neodjeli s prázdnou a cenu za dramaturgický výběr hry si odvezl režisér Matěj Randár.
Michal Juřík
19
galerie mladých
Nejdříve levou
a pak pravou
Představujeme vám Stanislava Dostála
(*1991), gólmana druholigového fotbalového klubu FC Fastav Zlín. Po ukončení Střední školy polytechnické – Management strojírenství, se stal profi brankářem.
Od roku 2008 má trvalý pobyt na Hvozdné
na I. Záhumení.
Jak jsi se dostal k fotbalu?
Fotbal hraji od pěti let, přivedli mě k němu
moji rodiče. Celou svoji dosavadní karieru
jsem strávil ve Zlíně, od přípravky až po muže.
Proč chráníš právě fotbalovou svatyni a nejsi třeba v útoku nebo záloze? Kdo tě do ní
postavil?
V přípravkách jsem začínal jako hráč na levém kraji obrany, ale začalo mě to táhnout
do brány a po několika trénincích si asi trenéři řekli, že to bude lepší volba, tak už jsem tam
zůstal. Vždycky mě bavilo spíš gólům zabraňovat, než je dávat, přišlo mi to jednodušší.
Kolikrát týdně máš trénink a jak probíhá?
Trénuji každý den dvakrát denně, máme
dvoufázové tréninky. Ale záleží i na tom, který den v týdnu hrajeme zápas. Kromě individuálních tréninků s trenérem brankářů, mám
také tréninky v posilovně, které se týkají odrazové síly a dynamiky. Samozřejmě také síly
jako takové.
Máš nějak speciálně upravený jídelníček?
Jídelníček přes týden nějak zvlášť upravený
nemám, pocházím z Valašska, takže jsem naučený jíst vše a musím se přiznat, že mám jídlo hrozně rád . Samozřejmě před zápasem se
jídelníček liší, řekl bych, že na mě až moc, ale
v tomto ohledu to naprosto chápu a respektuji. Samozřejmě musím i doplňovat energii, před zápasem jsou to energetické nápoje
a během týdenního cyklu tréninku to jsou
20
iontové nápoje a doplňky stravy.
Jsi držitelem českého rekordu. O jaký rekord
jde?
Jde o rekord Gambrinus ligy, kterou jsem chytal jako nejmladší gólman, který v ní kdy nastoupil. Bylo to v 17 letech a překonal jsem
o 14 dní i Petra Čecha.
V současné době jste s týmem kolem šestého místa tabulky, jste hráči i trenéři s umístěním spokojeni? Chtěli jste být výš, případně uvažovali jste i o postupu do Gambrinus
ligy - naší nejvyšší soutěže?
Nemůžu odpovídat za trenéry nebo kluky
z kabiny, každý má na to asi jiný pohled, ale
za mě můžu říct, že jsem spokojen. Samozřejmě, že bychom pomýšleli na postup do vyšší soutěže, ale sezona je dlouhá a druhá liga
Máš před závodem nějaký rituál?
Jediný rituál, který mám, tak je obouvání ko- je nevyzpytatelná, takže to není jednoduchý
paček. Nejdřív levou a pak pravou, v tomto úkol.
pořadí je také zavazuji.
galerie mladých
Čas mám a občas si chodíme s kamarádem
zahrát tenis tady na Hvozdnou. Spíš ale trávím čas se svou přítelkyní a dcerou.
Účastníš se zápasů nejen po celé republice, ale určitě i v zahraničí. V 90-tých letech
jsme byli v Evropě na předním místě v kopané. Klesli jsme od té doby fotbalově hodně
nebo to ještě není tak hrozné.
Dřív jsme v mládežnických kategoriích cestovali po turnajích třeba ve Francii nebo Chorvatsku. Poté v mládežnických reprezentacích
to byly reprezentační zápasy v Portugalsku,
Polsku nebo Německu. Nemyslím, že bychom
od té doby nějak klesli, spíš jsme se zastavili ve vývoji, protože fotbal ve světě se během
krátké chvíle posunul hodně dopředu z hlediska výchovy mládeže a od toho se odvíjí
i mužské kategorie.
Kterému světovému nebo evropskému klubu fandíš? Máš oblíbeného fotbalistu? Sleduješ fotbal ve světě?
Fandím Realu Madrid, to je můj oblíbený tým
a mám v něm i svého oblíbence a to je Iker
Casillas. Fotbal ve světě samozřejmě sleduji,
ale nejvíc mě zajímají evropské soutěže, jako
je Liga Mistrů a Evropská liga.
Poslední otázka, jakého úspěchu bys chtěl
ve fotbalu dosáhnout?
Chtěl bych dosáhnout toho, abych pravidelně chytal první ligu a kdyby se poštěstilo, tak
vyhrát titul, to bych si moc přál.
Za který velkoklub v Evropě by sis oprav- Za redakci magazínu Ti přeji hodně spordu rád aspoň jedenkrát v životě zachytal? tovního štěstí, aby se Tvé sny splnily, a také
Samozřejmě to je Real Madrid.
hodně spokojenosti v osobním životě.
Rozhovor připravila
Máš čas i na jiné záliby a koníčky?
Jarmila Nečasová
21
farnost
Putování
po Svaté zemi
m
mi
V týdnu od 16. do 23. března tohoto roku
jsme spolu s otcem Františkem Sedláčkem
a cestovní kanceláří AVER Tour ze Zábřehu
na Moravě navštívili Svatou zemi.
Trasa Štípa – Bratislava – Tel Aviv trvala necelých 10 hodin a příjemně ubíhala. Za necelou
hodinku jízdy autobusem z letiště jsme dorazili do hotelu v Betlémě.
Během pouti jsme navštívili řadu míst. Kdybych měla jmenovat všechny, byl by to článek na pokračování. Zmíním pouze místa
nebo aktivity, které mě něčím zaujaly.
Hned první den – v neděli ráno- nás vzbudil neskutečný hluk, muslimové se svolávali
(nejen do mešity) na svou pravidelnou ranní
modlitbu. Po snídani jsme se vydali do Jeruzaléma. Jako první jsme navštívili Getsemanskou zahradu a baziliku Agonie. V zahradě
jsou prastaré olivovníky, jejichž kořenový systém pamatuje Ježíše Krista. Následovala Jeskyně zrady a dále Betfage, vesnice, z níž Pán
Ježíš vjel do Jeruzaléma o Květné neděli.
Po obědě jsme si prohlédli Večeřadlo, místo
poslední večeře Páně, a zavítali do vesnice Ejn
Kerem, rodiště a místa působení Jana Křtite-
Pohled na Jeruzalém
dali do Betléma. Podívali jsme se do jeskyně mléka a Baziliky narození. Tady jsem trošku postrádala přítomnost památkářů, neboť
nad vstupem do jeskyně narození visel lustr
z 19. století a v něm úsporná zářivka.
Úterní program začal u řeky Jordán. Někteří
z nás zažili šok. Tato izraelská stojatá bahenní řeka je totiž lehce nazelenalé barvy a rozhodně nevoní. Vodou z Jordánu jsme provedli obnovu křestních slibů (bez újmy na zdraví).
Následovala návštěva Qumránu (místo nálezu svitků od Mrtvého moře) a Masady (osamocená pevnost na vrcholku skalního útesu,
vystavěná za doby Heroda Velikého).
A pak jsme vyrazili k Mrtvému moři, kde se
teplota vzduchu pohybovala okolo 30° Celsia, voda obsahuje velmi významné procento
minerálů a 33,7% soli. Po přečtení novin (typická aktivita tohoto místa) a případném pokusu o plavání následovala celotělová bahenní maska. Mrtvé moře se nachází 418 metrů
Obnova křestních slibů u řeky Jordán
pod hladinou moře, a tím je nejníže položele. Tento den byl nejchladnější z celého týdne né místo na Zemi.
a někteří z nás opravdu nepočítali s teplotami Ve středu nás čekal přejezd z Judska do Galileje. Zvládli jsme jej za necelé tři hodinky.
kolem 10° Celsia.
V pondělí, dostatečně oblečeni, jsme se vy- Za teplého slunného dne jsme společně vy-
22
ry jsou vyhrazeny 6 různým církvím) a bez
našeho úžasného průvodce Štěpána Sittka
bychom se tam asi ztratili. Poklonili jsme se
u Kristova hrobu a Kamene pomazání (místo,
kde mrtvý Kristus dostal poslední pomazání
a byl zabalen do plátna). Dále jsme zavítali na
Golgotu, která je součástí chrámu.
Během obědové pauzy a za velkého horka
jsme prošmejdili židovský bazar a dali jsme
si výbornou kávu (a přežili jsme). Odpoledne
jsme se vydali na křížovou cestu Via Doloroza
a zastavili se u Zdi nářku. Předtím jsme museli
projít bezpečnostní kontrolou jako na letišti.
Zeď je součástí dochované hradby Chrámové hory z období Heroda Velikého (20 př. Kr.)
Muži a ženy se modlí odděleně. Mužům je vyhrazena větší část zdi a ještě k ní mají, pouze
pro ně, vyhrazenou mešitu.
Poslední místa, která jsme navštívili, byla
kostel Dominus flevit a kostel Pater Noster,
v překladu Otče náš. Chrám vyrostl nad jeskyní, kde Ježíš naučil učedníky modlitbu Páně.
U kostela Dominus Flevi se nám naskytl poli jsme si Baziliku zvěstování Páně (zde se slední výhled na celé město Jeruzalém. FouPanně Marii zjevil Archanděl Gabriel). Bazilika je nápadná moderní svatyně, má velkou
kopuli, která ční nad městem. Kolem baziliky je poklidná zahrada. Skrz zahradu, která vede kolem zřícenin původního chrámu,
se dostanete k malému, komornímu kostelu
sv. Josefa. Zde podle předpokladů by měla
stát Josefova tesařská dílna a dům. Bohužel
byl kostelík v době naší návštěvy rekonstruován. Oltář v tomto chrámu je darem moravských farníků z roku 1926.
Další den jsme pluli po Genezaretském jezeře. Plavba nám byla zpříjemněna židovskými
písněmi a výukou židovských tanců, do které jsme se všichni zapojili. Po 90minutové
projížďce jsme vyrazili na horu Blahoslavenství. Hora se nalézá poblíž města Tabghy. Zde
jsme se odpoledne nakrátko zastavili. Kostel
byl postaven na místě, kde Hospodin nasytil Tabgha - místo rozmnožení chleba a ryb
pět tisíc lidí pěti bochníky chleba a dvěma rybami. Nedaleko kostela se nachází kostel Pri- kal vítr a částečky prachu v očích nebyly nic
mátu sv. Petra. Zde Pán ustanovil 1. papeže, příjemného, ale nádhernou podívanou nám
svatého Petra.
to nezkazilo. Večer, ač neradi, jsme si museli
Poslední den jsme se vrátili do Jeruzaléma. zabalit své kufry. A někteří ještě stihli přátelHned ráno jsme zavítali do Chrámu Boží- skou družbu s poutníky z ostatních farností.
ho hrobu. Je to chrám velmi členitý (prostoZuzana Holíková a Věra Gabrhelíková.
farnost
šlápli na horu Tabor. A pak jsme se zastavili
v Káně Galilejské. V kostelíku přítomné manželské páry obnovili manželské sliby a ti ostatní se alespoň trošku zchladili.
Odpoledne jsme se ubytovali v městě Nazareth, které obývá 30% křesťanů. Prohléd-
23
chovatelé
Krajská výstava
ve Hvozdné
Dne 21. – 22. září 2013 Základní organizace Českého svazu chovatelů ve Hvozdné uspořádá v prostorách areálu hřiště
TJ Sokol Hvozdná XII. Krajskou výstavu
ve Zlínském kraji.
Bude to vůbec poprvé, co Krajskou výstavu
budou pořádat chovatelé ze Hvozdné a Ostraty. Doposud byly krajské výstavy pořádány
pouze v bývalých okresních a menších městech Zlínského kraje. Jako chovatelé jsme si
na sebe vzali nelehký úkol, ale pevně věříme,
že i v našich podmínkách dokážeme uspořá-
při výstavě možnost nahlédnout.
Bude se jednat opravdu o věc ojedinělou
jak pro hvozdenské chovatele, tak pro obec
Hvozdnou. Budeme nejmenší obcí, ve které
byla uspořádána Krajská výstava.
Tato výstava bude náročná jak po stránce organizační, tak po stránce finanční, proto pokud budete mít někdo zájem podpořit hvozdenské chovatele, tak Vaši pomoc s díky
přijmeme. V případě zájmu informujte jednatele spolku Josefa Říhu. Již teď bychom chtěli
poděkovat za finanční podporu od zastupitelstva obce Hvozdná a od Zlínského kraje.
Hejtman Zlínského kraje také přebral záštitu
nad XII. Krajskou výstavou pořádanou v září
ve Hvozdné.
dat výstavu na vysoké úrovni jak po stránce
organizační, tak také po stránce kvality vystavených drobných zvířat z celého Zlínského
kraje.
Tento náročný úkol jsme si jako chovatelé
vzali při příležitosti výročí 50-ti let od založení našeho spolku. Tuto výstavu bychom
chtěli pojmout jako oslavu výročí založení
spolku a poděkování dvěma předchozím generacím, které pro nás postavily výstavní fundus a zapsali hvozdenské chovatele ve velice
dobrém světle v širokém chovatelském podvědomí. Velkou zásluhu na tom má poslední
žijící zakládající člen pan František Morbicer,
který řadu let dělal ve spolku jednatele, dodnes ve spolku aktivně působí a také vede
kroniku našeho spolku, do které budete mít
24
Přátelé, všechny Vás na tuto výstavu zveme.
Přijďte se potěšit krásou a pestrostí čistokrevných zvířat. Také pro Vás bude nachystané
občerstvení, tombola a další program.
Na Vaši návštěvu se těší chovatelé.
Ing. Josef Říha, jednatel
pro oko II.
Den desátý
Dnešní den je opět bohatá snídaně. Ve vzduchu je cítit napětí z následujícího výletu.
Vřele se loučíme a fotíme se Španěly a s naším hostitelem Mubarakem. Přijíždí naše doprovodné vozidlo Toyota Land Cruiser. Řidič
je poměrně nevrlý strejda s vestičkou jezdce
rallye Paříž - Dakar. Mezitím se náš doprovod
Ahmed převlékl do místního pouštního oblečení a vyrážíme. Nejdříve na benzín, kde potkáváme KTM tábor z minulého dne a poté se
podívat na místní jezero plné plameňáků. Jakmile jsme k jezeru přijeli, tak odletěli. Konec
romantiky, opět vyrážíme, míjíme poslední
město na mapě, vojenskou základnu Taouz.
Začíná opravdový terén a opravdové pády.
První seznámení s hlubokým pískem. Já předvádím piruetu o 180 stupňů. Pevný terén se
střídá s písčitým. Delší a hlubší. Místy jedeme
po písku několik set metrů v řadě a nezpomalovat dá velký problém. Stejně jako se neplést
ostatním pod kola při zmatených manévrech.
Pavel stále nepadá, holt je z nás nejlepší. Cestou ještě upravujeme tlak v našich pneu, ideální je tak 0,6 – 0,8 barů. A je to sakra poznat,
motorka jakoby teď plavala nad pískem. Přijíždíme ke korytu řeky Oed Ziz. První, kdo se
zaboří, je naše doprovodné vozidlo. Do vyprošťování se nejvíc pouští Jarek a asi pět
místních. Ani nevíme, kde se tady vzali. Bez
pořádné lopaty auto nevytáhneme. Vít zkouší
s Pavlem najít cestku korytem a poté přibližně
půl hodiny taháme motorky z těžkého písku.
Mezitím se první skupině podařilo vyprostit
Toyotu. Já, Saša a Jaromír se snažíme projet
korytem úzké stezky. Velké kameny však rozhazují naši stabilitu a Jaromír nakonec motorku pokládá do písku před malým svahem.
Za pomoci Ahmeda motorku zvedáme, já
ještě odhazováním kamenů chystám schůdnější cestu. Jaromír řadí za jedna, s citem se
rozjíždí a je na druhé straně. Vítovi s Pavlem
to nedá a zkouší štěstí přímo středem koryta.
Plný plyn při rozjezdu, následuje mírný skok
cestování
Maroko
do písku a jsou také na druhé straně.
Je nám opravdové vedro. Teplota dosahuje 40
stupňů ve stínu, jsme oblečení, máme helmy,
rukavice, těžké motorky a začíná nám citelně
ubývat voda. Jedeme dál a pod stromem
u cesty potkáváme známé Francouze. Jeden
je po nehodě, ale snad nic vážného. Ahmed
nám připravuje oběd. Uprostřed pouště, pod
stromem rozdělává oheň a opéká kuřecí,
k tomu rozkrájí melouny a další ovoce. Je to
S Jaromírem vyprošťujeme zapadnutého Víta
výborné, dokonce i Pavel si dal velblouda ala
kuřecí, nebo co to bylo. Každý při tom vypijeme víc vody než velbloud po výletě. Jedeme
dál asi 10 kilometrů a máme pocit, že už se
nám začíná v písku dařit.
Jsme rádi, že máme průvodce a doprovodné
auto. Orientace je velmi obtížná. Mapy do navigace pro tuto oblast neexistují, máme pouze
marocké hlavní tahy. Míjíme velkou spoustu
vyježděných kolejí, které se vzájemně kříží
a těžko říct, kam vedou. Už několikrát se nám
vyplatilo čekat na rozcestí na doprovodné vozidlo. Domluvili jsme se, že pojedeme za autem, jízda ve zvířeném oblaku písku nám moc
nesvědčí. Ahmed dostal do ruky zrcadlovku
a fotí z auta, nakonec se ukázalo, že to byl výborný nápad.
Dorážíme do avizovaného problémového mís-
25
cestování
26
ta pro nás a naše těžké stroje. Peklo se jmenuje
Oue Rhis a jedná se o další vyschlé koryto řeky.
Tohle je ale široké mnoho kilometrů a víme
jen směr, jakým se máme pohybovat. Smluvený sraz je někde o šest kilometrů dál, jet co
nejvíc od sebe, abychom se při pádech navzájem nepobili. Za sebou jet nejde, hutnější písek měkne pod koly motorky a vyjetá kolej je
pastí k zapadnutí. První polovinu máme za
sebou, celkem si to užíváme a máme za sebou pár pěkných, ale neplánovaných skoků.
To když se terén mění rychleji, než to stíháme
sledovat. Párkrát si navzájem pomáháme
s taháním motorek a síly ubývají. Nemáme
u sebe moc vody. Na co taky, když se za pár
minut uvidíme s Ahmedem. Jenomže to se
mýlíme, padá i Pavel a to neznamená nic dobrého. Druhá půlka koryta se stává naší největší
zkouškou. Vjíždíme mezi malé stromky, které
jsou mezi sebou vzdálené jen tak na projetí
motorkou. Jeden pád střídá druhý a navzájem nevíme, kde jsou Ti druzí. Najednou se
přede mnou objeví mez, hutně porostlá křovím. Nestačím dostatečně rychle změnit směr,
najíždím na hranu meze a motorku pokládám.
Nemilá situace, kola zůstala výš jak řídítka. Slyším zvuk další motorky, křičím a snažím se
na sebe upozornit, běžím za zvukem. Marně,
nikoho jsem nezahlídnul, nikdo mě neslyšel.
Najednou je ticho, řev motoru ustal. Nemám se
čeho chytit, a tak se pomalu vracím ke své motorce. Po dnešním namáhavém dnu a v tomto
horku s motorkou moc nehnu, natož abych ji
lehce zvednul. 230 kg váhy v tomto horku narostlo na dvojnásobek. Přemýšlím, co budu
dělat. Navigace je k ničemu, vody nic moc
a ostatní kdoví kde. Do tmy chybí tak dvě hodiny. To byl ale hloupý nápad, rozprchnout se
jak malé děti. Tentokrát si nepřeju vyhrát soutěž na schovávanou, i když k tomu nemám
daleko. Vysílačku u sebe nemám, telefon je
mimo signál. Všechny zásoby a kempovací
potřeby zůstaly v doprovodném autě. Přichází
solidní zkouška jak nepodlehnout panice.
Po pár minutách slyším troubení, je to někde
za mnou. Svitá mi naděje, že jsem tady nezůstal sám a rychlým krokem mířím k původci
zvuku. Nacházím Pavla, motorku zaparkoval
přímo ve křoví. Mám radost. Jak se říká, ve dvou
se to lépe táhne. Ozve se další hlas, Vít také
hledá spojence pro tuto nenadálou situaci.
Na rozdíl od nás motorku nepoložil, ale zahrabal kompletně zadní kolo. Motorka teď stojí
bez držení. Společně vytahujeme Pavlovu motorku, pak moji, Vítovu musíme chvíli hledat.
Všechny ty stromky vypadají stejně. Není tady
žádný záchytný bod. Za pár minut ji máme.
Pavel toho má v tom vedru již dost a leží na
zemi. Vypadá fyzicky vyčerpaný. Dáváme čtvrt
hodiny odpočinek a pak vyhrabeme i Vítovu
motorku. Před námi je armáda stromků a vyhnout se jim je malý zázrak. Opět padáme, taháme, jedeme. Snažíme se jet mimo stromky
- je to síla! Vlastně sil už moc není. Vracíme se
zpět k pláni, kde není taková hromada písku.
Pomalu se proplétáme kýženým směrem. Několikrát se musíme vrátit. Zase někde zapadnout se nám už nechce. Najednou vidíme naši
Toyotu, troubíme jak zběsilí, všimne si nás. Počká a vyvede nás ven. Venku je i Jarkova motorka, ale Jarek nikde. Mohamed říká, že Jarek
jel hledat Sašu. Ležíme u auta, jsme naprosto
vyčerpaní, nemůžeme ani stát, ani mluvit.
Po 20 minutách z nás padá psychické vypětí,
dostáváme se k „normálu“, každý sám přemýšlí
o uplynulých chvílích. Bylo to náročné. Jedině
nám pomohlo, že jsme se navzájem podpořili. Jaromír ani Saša se nevrací. Ahmed a řidič je jde hledat. I když hledá jen Ahmed, řidič
se schová za první stromek. Asi se sám nechce
ztratit. Stmívá se, vidíme Sašu i Jaromíra. Ten
to dokázal a Sašu našel, vyjel mu s motorkou
a dovedl ho zpátky. Oba jsou psychicky i fyzicky na dně. Je tma, sedáme na stroje, čeká
nás posledních dvacet kilometrů. Jedeme
technicky nejlíp za celou výpravu, ty předchozí
kilometry nás vyškolili. Dojíždíme do městečka Tafroute Sidi Ali. V hotelu nás majitel přivítá jako staré známe. Usmíváme se, všechno
napětí spadlo, jsme šťastní. Dostáváme bohatou večeři, společnost místních lidí je příjemná, nenucená. Pavel prohlásil, že dneska
to byl zážitek jako z filmu a mně nezbývá, než
s ním souhlasit. Dnes máme každý svůj pokoj.
Usínám a padám do velmi hlubokého spánku.
Dnešek byl opravdovým zážitkem.
Den jedenáctý
Probouzím se za svítání v jednoduchém pokojíčku, nad sebou mám deku z velblouda.
Prohlížíme si sbírku trilobitů, jsme v centru
Před Zagorou kolem cesty - desítky velbloudů
do asi deset kilometrů dlouhé pasáže plné
velkých šutrů a ničeho jiného. Jízda po tomto
povrchu je očistec. Rány, jaké dostávají motorky, rvou uši. Saša odrovnal své ráfky a jede
na prázdné gumě. Kompresor to spraví. Co
spraví až pořádné klíče, jsou ohnutá řídítka.
Jo Saša za to umí zatáhnout. Cesta se mění
z kamenité v prašnou. Chvílemi míjíme pracující Marokánce. Zastavujeme a fotíme bezpočet velbloudů. Vypadá to jak na farmě. Je
jich spousta a jsou úplně všude. Ještě pár fotek, nasedáme a vjíždíme na široký násep,
na kterém bude v budoucnu stát silnice 1. kategorie. Moc daleko však nedojedeme. Násep
končí a po překonání hromady hlíny a kamení
jsme zpět na původní cestě. Je nám z toho
trochu smutno, jestli tento krásný kus přírody rozetne dálnice, je po dobrodružných zážitcích. Čekáme na doprovodný vůz, který je
za námi. Dostáváme instrukce, že budeme
projíždět vesnicí, kde nemají cizince rádi. Je
také možné, že může přiletět pár kamenů. Nasedáme a vesnici projíždíme rychlým tempem. Naštěstí si nás místní moc nevšímají.
K našemu překvapení najíždíme na asfaltku.
Jarek zatáhne za plyn a je opět v čele výpravy.
Vjíždíme do Zagory. Řidič je trochu dezorientovaný, projedeme městem a vracíme se směrem, odkud jsme přijeli. Na silně vypuštěných
pneumatikách dojíždíme do našeho cíle, hotelu, který má to nejlepší již za sebou a je tak
vzdálený svým přístupem hotelům z pouště.
Jediné co má navíc, je bazén blízko našich pokojů. Vyrážíme do města vybrat peníze z bankomatu. Není to žádný problém, město už
máme projeté, takže bankomat nacházíme
celkem rychle. Já ještě kupuji v železářství dvě
matky na utřepaná zrcátka. Opět potkáváme
Francouze, jsou všichni v pořádku. Odpoledne
máme siestu, mytí oblečení a podobné záležitosti. Vyrážíme s Vítem na svačinu do místní hotelové restaurace. Probudíme číšníka,
který spí v jednom z boxů. Říká, že je otevřeno.
Ptáme se na jídlo, ale nejsme úspěšní. Přecházíme do protější samoobsluhy. Kupujeme alespoň brambůrky v plechové dóze. Samoobsluha je ve stylu discount. Zboží na paletách,
z toho základního je tu všechno, včetně kompotů. Zaplatíme, načínáme brambůrky a vyrážíme hledat nějakou restauraci. Na rohu ulice
narazíme na bar, kde dělají sendviče. Oba vybíráme s tuňákem a k tomu naši oblíbenou
colu. Tuňáka s cibulí a kari v arabském chlebě
jsme nečekali. Máme hlad, nereptáme a zakusujeme se do jídla. Po návratu do hotelu si
ještě užijeme koupání v bazénu a na večeři
vybíráme couscous se zeleninou a masem.
K tomu opět salát z čerstvé zeleniny s černými
olivami. Dnes jdeme brzo spát. Jsme v civilizaci, ale vlastně nás to moc netěší.
Den dvanáctý
Snídaně je klasika, něco sladkého s něčím
sladkým. V hotelu nás to nebaví, začíná tam
smrdět něco jako žumpa. Nosíme všechny
věci k motorkám a snažíme se je uspořádat
na původní místa. Kola jsme dofoukli už včera,
kompresory máme ve své výbavě pro jistotu.
Zvedáme kotvy, platíme a rychle mizíme. Jedeme směr Jebel Toubkal – hliněné město,
kde se točí americké filmy. Po cestě nám
to spolu moc nejde, navzájem se brzdíme
cestování
jejich výskytu. Objednal jsem si pro jistotu
benzín, ostatní to neřeší. Přinesli jej ve staré
litrové petce od fritovacího oleje. Loučení
s majitelem hotelu a hurá do sedel. Potkáváme lišky a na písku nám padá Saša. Dnešek je taková odměna - technické pasáže si víc
užíváme, jedeme mezi roklemi, velmi blízko
Alžírským hranicím. Výhledy jsou jak z filmu, je
to paráda. Jezdíme na vyschlých solných jezerech, zkoušíme driftovat. Po písku už jezdíme
jak staří mazáci, místo na dvojku bereme pasáže písku na čtyřku nebo pětku. Cesta ubíhá
rychleji než bychom chtěli. Dostáváme se
27
cestování
28
neplánovaným focením a lezeme si trochu
na nervy. Rozdělujeme se na dvě skupiny. Já
s Pavlem a Vítem dáváme po cestě oběd, tradiční hranolky, kolu a kuřecí se skopovým
na roštu. Hospodský rychle chystá vše potřebné, po dvaceti minutách nám servíruje
maso napíchané na jehlách a opečené na roštu. Je to trošku přepečené, ale jinak dobré. Zajímavé je, že i v té největší díře mají zpravidla
internet a ke všemu zadarmo. Jako zázrakem
jsme neměli jediný defekt nebo problém s motorkou. Projíždíme opět horami, cesta je místy
perfektní a Vít s Pavlem se odvazují ojet špunty
až na hranu. Snažím se kluků držet, až drhnu
v zatáčkách kufry o cestu. Dal jsem je moc
nízko, kvůli těžišti. Po pár dnech si užíváme
cestování i na silnici. Odpoledne dorážíme
do hliněného města. Potkáváme Jaromíra se
Sašou, kteří se vydali na motorkách skoro až
na hradby hradu, to my je nechali pokorně
na veřejném parkovišti. Opět se rozdělujeme.
Jaromír a Saša hlásí, že zůstávají na místě a najdou si ubytování. Nás láká město měst Marrákeš. Být v Maroku a nepodívat se tam by byl
hřích. Pavel vypráví, co se dozvěděl o místních nočních trzích, a tak natěšeně vyrážíme
severním směrem. Cesta je úžasná, projíždíme
opět pohořím Atlas. Je zde tolik výhledů, že si
můžeme vykroutit hlavy. Jedna zatáčka střídá
druhou, perfektní povrch. Motorkářský ráj.
Do Marrákeše přijedeme za tmy. To, co nás
tam čekalo, nikdo z nás netušil. Dojeli jsme
bůhví jak do Mediny, úplného centra města
a to v době největší dopraví špičky. Sem tam
jsme zajeli do pěší zóny a necítili zrovna přátelské prostředí. Chytli si nás dva místní pobertové na kolečkových bruslích a vedli nás
na parkoviště uprostřed města. Bylo to šílené.
Ve třech pruzích popojíždělo bez nám známých pravidel šest aut vedle sebe. K tomu
cyklisté, skútry, dobytek, autobusy, kamióny,
chodci, troubení, hluk, přehřívání našich motorek. Zastavujeme na parkovišti. Abychom
měli motorky kam dát, tak začnou šoupat
s asi pěti auty. Majitelé nechávali klíče od
svých vozů obsluze, ti pak přestavovali auta
dle potřeby, aby prostor co nejvíce zaplnili.
Nakonec měníme plán. Museli bychom tady
nechat většinu věcí, nedokážeme vše uskladnit pod zámek. Neznáme místní zvyky a tak je
to pro nás riziko. Po celém dnu cestování potřebujeme sprchu a čisté oblečení. Opět se
vydáváme hledat hotel, vypadá to dost šíleně.
Tady vládne ruch a cizinec není vítán. Projíždíme okolo královských paláců a k naší velké
radosti nacházíme hotel. Je nedaleko od centra, jen to vlastně zatím nevíme. Hotel je v pohodě, moderní, čistý a s internetem. Máme je-
Hliněné město Ait Benhaddou
den třílůžák, platit se dá kartou. Sprcha, cola
a jdeme na procházku. Chytáme klasického
místního taxíka, třicet let starého mercedesa
– piáno. Jsme na Pavlem vychvalovaných trzích, ale podvědomě cítíme, že jsme přeci
jenom přišli už pozdě. Atrakce se balí, dáváme jídlo v jednom z bezpočtu stánků. Zeleninový salát, místní karbanátky. Neodolám
a zkouším chilli omáčku. Je výborná, ale později toho budu litovat. Zpátky do hotelu
jdeme pěšky. Je neuvěřitelné, jak rychle čas
letí. Před chvilkou jsme vjeli do města na ověšených špinavých motorkách a připadalo nám
to, že jsme vjeli do samotného pekla, kde se
nemůžeme vyznat. Nyní se tady procházíme
jako běžní turisti. Už je po dopravní špičce
a ve městě je celkem klid. Sám bych se tady asi
bál. Na hotelu ihned usínáme.
Den třináctý
Probouzíme se dalšího slunného dne v Maroku. Jdeme na snídani, čeká nás poprvé náznak evropské stravy. Je to vítané zpestření,
i když viditelně nestíhají potraviny doplňovat.
Ne že by byl takový odběr, jen toho nosí málo
a dlouho jim to trvá. Dnešní start máme pomalejší, vyrážíme vstříc rušným ulicím velkoměsta. Trochu bloudíme a pak chytáme směr
venkov, kde se máme potkat s Jaromírem
z hlavní cesty. Ve zpětných zrcátkách vidím, že
Vít s Pavlem zůstali ve směru Marrákeš. O této
chvíle jsme dvě skupiny. Zastavuji, chvilku čekáme, konzultujeme, co se stalo. Tolik času nemáme a pokračujeme ve zvolené trase. Vyjíždíme nad Demnate na vyhlídku. Dáváme si
pozdní oběd. Vejce se zeleninou a kari, upečené na ohni v keramické misce. Radíme se
nad dalším plánem cesty. Na konec jsme
ve shodě, vyrazíme směr vodopády Cascades de Ouzoud. Cesta ubíhá velmi příjemně,
vede Jaromír. Posledních 20 km můžeme pozorovat západ slunce, které se rozlévá po vrcholcích hor. Je to neskutečná scenérie, vše
je jakoby nabito energií. Sjíždíme do vesnice
k vodopádům, snažíme se zorientovat. Místní
balí stánky a my pokračujeme dál. Hledáme
ubytování. Ujme se nás člověk, vlastnící Hotel
de France. Klukům se zde líbí, cena je víc než
příznivá. Já už tak nadšený nejsem. Vracím se
zpět na kopec zkusit štěstí v kempu Zebra.
Mají poslední volný pokoj s vlastní koupelnou
cestování
a Sašou. Po cestě zastavujeme na benzínce
a dáváme si kolu a kávu. Už jsme se naladili
na africký kmitočet a vlastně si vůbec neuvědomujeme, že pitím kávy strávíme celou hodinu.
Vyrážíme na smluvené místo Demnate. Cesta
je dnes klidná, jedeme venkovskou krajinou
a nikam nepospícháme. Na smluveném místě
nenacházíme druhou část výpravy, a tak vytahujeme přístroj, na který jsme si už celkem
odvykli. Mobilní telefon. Komunikace je trochu chaotická. Zjišťujeme, že kluci mají problém a nepřijedou. Dostáváme GPS souřadnice, které jsou nám v Maroku stejné platné
jako celá navigace. K ničemu. Nejdříve vyrazíme opačným směrem. Po pár kilometrech
zastavujeme a přeplánujeme trasu. Tušíme,
že nás čekají alespoň dvě hodiny cesty. Já využívám přestávky, dostavuje se první náznak
konzumace nekvalitního jídla. Kluci jsou v pohodě, jedli vše kromě chilli omáčky. Vyrážíme
už správným směrem, jedeme po bočních tazích a průměrně kolem 130 km/h. Jaromíra
a Sašu vidíme stát u cesty. Sašova motorka
připomíná čopr. Nálada je hustá. Sklízíme
od Jaromíra spršku nadávek. Má pocit, že jsme
nespěchali dostatečně rychle! Jak jsme se dozvěděli z předchozího telefonátu, spadla Sašovi motorka poryvem větru od kamionu
do rokle, kdy se asi po 30 metrech zachytila
o stromy. A zatím, co my jsme se „kochali“, sbírali kluci rozsypané věci a nosili je k silnici. Také
si zahráli na dobu kamennou a hliníkové kufry
vyklepali šutrem. Světe div se, ale kromě uraženého plexiskla byla motorka plně funkční.
Vytáhnout se ji podařilo za pomoci místních,
kteří za úplatu přivezli něco mezi jeřábem
a tahačem s navijákem. Jedinou chybou bylo,
že vytekl všechen benzín a nádrž nešla těsně
zavřít. Pavel dolévá Sašovi benzín z kanystru
a přes komunikační zmatky vyrážíme dál.
První jede Jaromír se Sašou a my vyrážíme
chvilku za nimi. Já jedu poslední. Po pár kilometrech vidím kluky u benzinky, troubím
na Víta a Pavla. Stavím u krajnice, připojují se
Jaromír se Sašou. Vyrážíme na původně smluvené místo. Ujímám se vedení, cestu jsme projeli před chvilkou, tak to bude hračka. Pavla
a Víta potkáváme v protisměru. Otáčí se a následují nás. To celé trvá jen do první odbočky
Sašova motorka putuje na laně zpět na cestu
a toaletou. Beru! Majitelé jsou Holanďani, kteří
se rozhodli žít v Maroku. Posílám klukům SMS,
že se potkáme až ráno. Vybaluji potřebné věci,
užívám si teplou sprchu. Ještě stihnu zaskočit
do hlavního stanu na šálek mátového čaje.
Nebýt včerejšího chilli, bylo by vše dokonalé.
Večer dostávám SMS od Víta, že tuto noc přespí v Marakéši a pak pojedou přes Gibraltar
do Portugalska a po ose zpět do Česka. Jestli
budu chtít, mám se k nim přidat. Zvažuji možnosti, ale nakonec dávám přednost ještě si vychutnat Maroko.
29
cestování
30
Den čtrnáctý
Ráno vstávám v dobré náladě. Snídaně je
dnes asi nejlepší za celou dobu pobytu v Maroku. Vše je přesně odměřeno v misečkách.
Máslo hygienicky balené. To tady ještě nebylo. Začínám vaječnou omeletou a zazdívám jí místním chlebem a marmeládou. Jdu
zaplatit. Cena je víc evropská, jak africká, ale
stálo to za to. Sjíždím dolů za klukama. Ti už
jsou sbaleni a nachystaní na odjezd. Neradi
přiznávají, že teplá voda tady teď neteče. Ukazují mi polo-rozebranou karmu, která má zajistit teplou vodu pro celý hotel. Plyn je přivedený z bomby.
Než jsem dorazil, měli kluci exkurzi do místní
výrobny arganového oleje. Vše se dělá ručně
z plodů argánie trnité. Je hojně využíván v tradiční kuchyni jihozápadního Maroka. Je také
jedním z nejdražších a nejcennějších olejů
v kosmetickém průmyslu. Kolem hotelu se
také pěstují pomeranče. Pan majitel nás vede
k vodopádům. Pohled opravdu stojí za to.
Voda se valí z výšky 110 m. Pod vodopádem se
prohání loďky, aby se člověk mohl vychutnat
vše zblízka. K turistickým atrakcím na protějším břehu patří také restaurace a stánky se suvenýry. Bohužel nemáme tolik času, vracíme
se do hotelu a vyrážíme směr Azilal, pak okruh
Cathedrale des Roches. Podle mapy to odhadujeme na půldenní kochací vyjížďku. Sjíždíme z hlavního tahu. Asfaltka je po stranách
velmi okoralá. Vyhnout se autu znamená sjet
na nezpevněnou krajnici. Kocháme se krásnými scenériemi hor. Pomalu stoupáme výš
a výš. Míjíme místní školu plnou dětí. Asfalt se
mění na uválcovanou šotolinu. Se stoupající
nadmořskou výškou se mění ráz krajiny. Převládají keře, ale není jich moc. Asi po 80 km
zastavujeme na jednom z vrcholů. Poprvé vytahujeme vařiče a začínáme chystat piknik.
Pěkně nám to odsýpá, už jsme alespoň v polovině. Později poznáme, jak jsme se pletli. Vidíme stáda ovcí, na každé dohlíží pastevec.
Žijí zde v kamenných domcích bez elektřiny.
Rozhlížíme se a na nejvyšších vrcholcích vidíme sníh. Užíváme si sluníčka a čerstvého
vzduchu. Balíme a pokračujeme dál, teď už
z kopce. Jedeme opatrně, sráz je hluboký
a kvalita cesty nevalná. Ze zatáčky proti nám
vyjíždí nákladní auto. Tak tak všichni stíháme
dobrzdit. Pomalu se vyhýbáme, korba je plná
lidí. Pravděpodobně místní MHD, podle pytlů
u cesty také rozvoz zboží. Po pár kilometrech
musíme zastavit a počkat, až bagr rozhrne odstřelenou stráň dolů do rokle. Tímto způsobem rozšiřují nebo staví nové cesty. Sjíždíme
do údolí. Vše se začíná zelenat, údolím protéká řeka. Je zde sympatická malebná vesnice.
Offroad kolem Cathedrale des Roches
U řeky perou ženy prádlo. Připomnělo nám to
scénu z filmu o Popelce. Každou chvíli očekáváme návrat do civilizace. Ještě netušíme,
že jsme teprve v polovině. Cesta začíná opět
stoupat. Nacházíme rozcestník, každá destinace je vzdálená od 50 do 80 km. Trochu nám
mrzne úsměv na tváři. Postupně vystoupáme
až do výšky 2600 metrů. Krajina je v druhé
polovině mnohem krásnější. Zastavujeme
u horkého potoku. Krátké příjemné osvěžení,
pokračujeme. Blíží se 17 hodina a my stále
v horách. Pak další sjezd, opět se blížíme
k řece. Už to tady vypadá civilizovaně. Vidíme
domy, po cestě potkáváme lidi. Dvakrát přejíždíme řeku, dostáváme se do malé vesničky.
Nemůžeme najít cestu dál. Vracíme se k řece
a opět do vesnice. Nakonec asi po půl kilometru nacházíme rozbitou asfaltku. Už je šero
a my sjíždíme k jezeru Bin el-Ouidane. Sašovi
dochází benzín. Naštěstí mám v kanystrech 4
litry. Přejíždíme most Oued Laabid. Ještě před
vjezdem do města vidíme po pravé straně
dva vojenské vrtulníky. Kousek dál opět kontrola při vstupu do města. S policií se zdravíme a pokračujeme dál k jezeru, kde předpokládáme možnost nějakého ubytování. Je už
Stánky kolem cesty nabízí různé suvenýry
utrpení. Nevím jak si sednout, k tomu je docela horko. Zastavujeme na benzince, dávám
si panadol. Včera jsem preventivně nasadil antibiotika. Jaromír mi přinesl iontový nápoj,
který by měl doplnit ztracené minerály při
střevních obtížích. Immodium se zatím osvědčilo. Postupně krájíme další kilometry. Téměř
nefotíme, vše podřízeno rychlému přesunu.
Stavíme na malé benzince na palivo a kafé.
Panadol zabral, už je mi líp a vše je veselejší.
Saša se snaží odskočit na místní WC, ale nakonec se rozhodne, že ještě vydrží. Pokračujeme
dál. Jedeme svižně, ne zcela podle předpisů.
Cesta je klikatá, místy musíme dlouho čekat
na svůj předjížděcí manévr. Zastavujeme kousek před Ouazzane v Motelu Rif. Mají volno
a tak se jdeme podívat na pokoje. Za slušnou
cenu slušný pokoj. Každý má jeden. Paráda. Je
pozdní odpoledne. Dáváme sprchu, obcházíme areál. Podobá se evropskému kempu.
Mají zde bazén, ale zelená voda ke koupeli neláká. Sedáme na zahrádku, dáme si něco dobrého k snědku. Omeleta s krevetami, vepřové
s hranolkami a nakonec ovocný pohár. To tady
ještě nebylo. Dnes jsme ujeli 440 km, zbývá
necelých 200. Trajekt jeden až k večeru, budeme mít spoustu času na přesun.
Den šestnáctý a sedmnáctý
Jak se blížíme k Evropě, můj zdravotní stav
se zlepšuje. Nastává ranní rituál. Všechno pobalit a nanosit na motorky. Vyrážíme směr
Tanger-Med, přístav mezi městem Tanger
a Ceutou. V Ouzazane otočka, netrefili jsme
na kruháči směr. Není velký provoz a my se
opět dostáváme do tempa. Vnímáme krajinu.
Kolem cesty stáda ovcí a pole s obilím. Odbočujeme a stoupáme nad Chefchaouen, město
v pohoří Rif. Naskýtá se nám nádherný pohled
na celé město. Tradiční bílo-modré fasády přitahují turisty. V okolí lze nalézt spousty polí
s konopím. Sjíždíme do centra. V ulicích je
mnoho stánků a obchůdků, kde kupujeme
suvenýry. Sluníčko svítí, je kolem 30 stupňů.
Malé občerstvení a můžeme pokračovat. Zastavujeme u jednoho ze stánků s keramikou.
Jaromír kupuje vysněný taginátor, v překladu
keramická nádoba na přípravu místního pokrmu Tajine. Sašovi se zalíbí dlouhý kabát s kapucí, mně se líbí barevné mísy. Obluhuje nás
mladá žena, za kterou se schovává tak tříleté
děvče. Vytahujeme poslední pytlík bonbónů
a ona si ho velmi ostýchavě bere. Další jízdu si
užíváme. Poslední den v Maroku. Kolem cesty
se začínají válet odpadky, po dvou kilometrech jsme u hlavní skládky. Tohle si přece pamatujeme, blíží se Tetouan. Stavíme na benzince, kde jsme před pár dny potkali Pavla.
Tentokrát jedeme do Tangeru přes vnitro-
cestování
úplná tma. Stavíme u Hotelu Widiane. Tento
wellness komplex má sice volno, ale noc
za 2500 dh je příliš velký luxus. Vracíme se asi
o kilometr zpět, nakonec zůstáváme v hotelu
Bin el Ouidane. Cena je sice lepší, ale přesto
stále vysoká 550 DH. Za ty peníze bych čekal víc, ale už jsme příliš unaveni něco hledat.
Je 22h a my se těšíme na zasložený spánek.
Z malé vyjížďky se stalo 240 km, z toho 180
km v terénu. A nakonec jsme skončili 30 km
od místa výjezdu.
Den patnáctý
Dnes rychlý přesun, zítra nám jede trajekt.
Směr Beni Mellal, Azrou, Mekneš, Tanger-střed. K mému nemilému překvapení na mě
čekají ráno ve sprše švábi. Saša má zase pod
postelí mraveniště. Nejdražší, ale nejhorší ubytování za celou dobu. Snídaně svou kvalitou
odpovídá noclehu. Číšnící si nás měří pohledem, netváří se přátelsky. Tak honem všechny
věci na motorky a vyrazíme. Před odjezdem
se ještě fotíme se samolepkou projektu „cestou-necestou“, kdy Marokem projížděl Václav
Noid Bárta, Fanánek Hágen a Martin Zounar.
Hotel hodnotili stejně a netekla jim ani teplá
voda. Mám horečku, všechno mě bolí, jízda je
31
cestování
32
zemí. Cesta je nevalné kvality, samá díra. Mám
obavu o nakoupenou keramiku, snad to přežije bez úhony. Podjíždíme hlavní tah a jsme
v části zvané Ksar Seghir. V restauraci objednáváme Brochetes Kefta (mleté vepřové
maso ala naše karbanátky) s hranolkami, colu
a mátový čaj. Po hodince odpočinku jedeme
do přístavu. Cestou nás zastavují Marokánci
a nabízejí nám za 5 EUR papíry nutné k nalodění na trajekt. Odmítáme, což se jim moc
nelíbí. Slibují nám problémy s policií. Před 14
dny bychom jim na to ještě skočili. Zastavíme
o kousek dál u stánku s keramikou. Je potřeba utratit zbylé peníze. Převážet se nesmí
a v česku nám budou k ničemu. Dokupujeme
ještě sadu 3 misek. Dohadujeme se dlouho
o ceně, nakonec jsme našli kompromis. Přijíždíme do přístavu, tam nás posílají k jiné bráně.
Za chvilku se vytváří řada ze zájemců o cestu
do Evropy. Přijíždí další motorkáři. Jsou z Francie. Letmo se zdravíme. Začíná absurdní veselohra s doklady. Přenáší je z jedné boudy
do druhé. Francouzi využívají výhodu svého
rodného jazyka. Přátelsky s celníky konverzují. My se tváříme, že patříme k nim. Pasy
se nám vrátily, vše v pořádku. Sjíždíme dolů
přímo před trajekt. Zde ještě hodinku musíme
počkat. Sešlo se asi 20 motorek. Pohledem
zjišťujeme, že opravdový offroad jsme jezdili
jen my. Jsme na sebe hrdí a těšíme se na trajekt. Budeme dva dny odpočívat. Každý den
v sedle dá zabrat.
Je večer, kajuta pro čtyři, my jsme tři. Ani
nám to moc nevadí. Sprcha a hurá na palubu
na pivo. Ještě zamáváme Africe a jdeme spát.
Ráno vstáváme, jdeme na snídani. Kopírujeme mezi sebou fotky, co jsme nafotili za celou výpravu. Povídáme o zážitcích. Oběd v jídelně. Nevaří nic moc a ještě to mají hrozně
drahé. Večer zastavujeme v Barceloně. Vyloďuje se větší část motorkářů. Taková příjemná
nuda. Máme v plánu dojet z Janova až domů.
Den osmnáctý
Vstávali jsme brzy. Budili nás rozhlasem a máme vyklidit kajuty ještě před příjezdem do Janova. Hodinu stepujeme na chodbě a čekáme, kdy nás pustí do podpalubí. Dorazili
kolem čtvrt na osm. Po další čtvrthodnině běžíme všichni do garáže. Parkujeme na palubě
C. Tentokrát jsme vzadu a musíme počkat,
až vyjedou ostatní s auty. Celnice je formalita. Pozdravíme se a pouští nás dál. Najíždíme
na dálnici a uháníme po naplánované trase
Brescia, Padova, Udine, Villach, Klagenfurt,
Graz, Vídeň. Je nádherně, dálnice volná. Uháníme průměrně 140 km. Po dvou hodinách zastavujeme na benzince. Bereme palivo a Saša
vyjíždí jako předvoj. Cestou ho máme dohnat.
Bez plexi potřebuje jet pomaleji. Vyrážíme
chvíli za ním. Místy zúžení a omezená rychlost. Moc se nám nedaří ji dodržovat. Naštěstí
nikde neměří a my jsme před Rakouskými
hranicemi. Počasí nám zatím přeje. Blížíme se
ke Klagenfurtu, začínají rychlostní omezení
na 100 km/h. Jaromír se pomalu vzdaluje, nějaké omezení nehodlá dodržovat. Nevadí,
mám před sebou posledních 600 km. Začíná
foukat a citelně se ochladilo. Asi 100 km před
Vídní oblékám na odpočivadle nepromoky.
Ochrání před případným deštěm a hlavně neprofouknou. Je pozdní odpoledne a já pokračuji dál. Palivo začíná docházet rychleji, než
jsem čekal. Nedokáži odhadnout, kolik kilometrů ještě ujedu a kdy bude další benzinka.
Rezervní kanistry zůstaly od La Cathedrale
prázdné. Mají úzké hrdlo a špatně se plní. Nechci riskovat a sjíždím z dálnice. Po 5 km jsem
jednu benzinku našel. Vracím se na dálnici
a pokračuji směrem Vídeň. Začíná hodně pršet. Moc toho nevidím. Míjím obchvat, jedu
starou známou trasou směr Mikulov. Stále prší
a chvilku se předháníme s partou polských motorkářů. Měním směr na Břeclav, po dálnici se
mi jet nechce. Je skoro tma. Ve Veselí uhýbám
na Moravský Písek, Uherský Ostroh je stále
uzavřen. Přestalo pršet. Odrazy světel protijedoucích aut od mokré vozovky jsou nepříjemné. Kupodivu nepociťuji únavu. Projíždím
Hradiště, Březolupy, Zlín. Nemůžu se dočkat, až budu doma. Před 22 hodinou vjíždím
do Hvozdné. Hurá, jsem doma. Dnes téměř
1200 km. Ještě posílám klukům SMS, že jsem
dorazil v pořádku. Teď osprchovat, vyčurat
a spát, vybalovat se bude až zítra. Celkově najeto 5600 km. Stálo to za to!
Radomír Bušo, Vít Štěpánek
Foto: Jaromír a Saša
Fotky, videa a trasy jsou k dispozici na:
http://www.facebook.com/gs.experience
http://www.a-trip.com/users/home/19238
našich sportovců
AEROBIC
Monika Antoláková, Lenka Horáčková,
Dominika Machová
1. místo 1. 6. 2013 - Zlín - 3. Moravský FC
- Hanačka Cup, fitnes tým, kat. cadet 11-13 let
Adriana Nečasová (*2006)
3. místo 23. 3. 2013 Praha - Petřiny - Fisaf,
I. VT, tým 8 - 10 let
2. místo
6. 4. 2013 Louny - Fisaf, I. VT, tým 8 - 10 let
18. 5. 2013 Brno - Fisaf, I. VT, tým 8 - 10 let
Daniela Nečasová (*2002)
2. místo 21. 4. 2013 Semily – Fisaf, II. VT,
singl cadet 11 - 13 let
sport
Úspěchy
Tereza Štachová (*2005)
2. místo 1. 6. 2013 - Zlín - 3. Moravský
FC - Hanačka Cup, kat. 5 - 7 let
Beata Obdržálková a Daniela Nečasová
Adéla Závadová (*1995)
3. místo 23. 3. 013 Praha - Petřiny, I. VT,
fitness tým, dospělí
6. 4. 2013 Louny - Fisaf, I. VT,
fitness tým, dospělí
2. místo18. 5. 2013 Brno - Fisaf, I. VT,
fitness tým, dospělí
4. místo 6. - 10. 5. – Antverpy – ME, fitness
tým, dospělí, postup na MS v Srbsku
RC MODELY
David Sedláček (*1999)
1. místo
Velíková - Intercup (IRC), junior
Zlín-Podhoří - (ERC), junior
Zlín-Podhoří - (ERC), junior (závod se jel 2 x)
Fryšták - (ERC), junior
2. místo
Adriana Nečasová - nejmladší účastnice naší
Zlín - Euro RC Rally Challenge, junior
nejvyšší soutěže v aerobiku Fisaf
Kamil Sedláček (*1994)
1. místo
Michaela Štachová (*1997)
Velíková - Intercup (IRC), dospělí
1. místo
24. 3. 2013 – Brno - Pohár federací v gymnas- Zlín - Euro RC Rally Challenge, dospělí
tickém aerobiku, kat. AG2 Team GR
TANEC
2. místo
24. 3. 2013 – Brno - Pohár federací v gymnas- Klára Zámečníková (*1990)
2. místo (z 29 párů)
tickém aerobiku, kat. AG2 Team TR
20. 4. 2013 WDSF International open Banja
2. místo
Luka (Bosna Hercegovina)
1. 6. 2013 – Nitra - kat. Dance aerobic
33
z naší matriky
Společenská
kronika
Narodili se
Kuželová Kristýna, *1. 2. 2013
Machová Agáta, *5. 2. 2013
Plášek Martin, *12. 4. 2013
Maršovská Magdaléna, *21. 4. 2013
Kučera Tom, *23. 4. 2013
Vzpomínáme
pozvánky
Bellayová Ludmila, † 4. 2. 2013
Bednařík Jaromír, † 27. 2. 2013
Sekyrová Libuše, † 21. 3. 2013
Holík Karel, † 9. 4. 2013
Slováčková Ludmila, † 15. 4. 2013
Lukešová Františka oslavila 90 let, *17. 3. 1923
Havlíková Františka oslavila 70 let, *19. 3. 1943
Kočnar František oslavil 75 let, *25. 3. 1938
Pekař Jaroslav oslavil 75 let, *10. 4. 1938
Javorová Emilie oslavila 80 let, *17. 4. 1933
Pagáčová Jiřina oslavila 75 let, *24. 4. 1938
Vykopalová Milada oslavila 90 let, *1. 6. 1923
ČERVENEC 2013
Letní divadelní sezona KDO Hvozdná:
www.divadlohvozdna.cz a kabelová TV
5. 7 HLAVNÍ POUŤ NA VELEHRADĚ
– výročí 1150 let příchud sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu – www.velehrad.eu
5. 7 POHÁR STAROSTY OBCE HVOZDNÁ
– lesní a barvářské zkoušky loveckých psů
– areál myslivecké chaty Lovka ve Hvozdné
6. 7. HVOZDENSKÉ SETKÁVÁNÍ
– 3. ročník zábavy pro děti a rodiče
– Hvozdná hřiště na Osmeku, 16:00 h
– hudba k tanci a poslechu, občerstvení,
tombola, srdečně zvou zastupitelé obce
20. 7. VELKÝ LETNÍ KONCERT JIŘÍ BŘEZÍK
A HOSTÉ – 19:00 hod. – areál Myslivecké chaty Lovka, zve Valašský názor a KDO Hvozdná
28. 7. POUŤ SV. ANNY V OSTRATĚ – 8:30 h
mše svatá u kapličky sv. Anny v Ostratě
SRPEN 2013
2. 8. STARCI NA CHMELU – 20:30 h
– areál Myslivecké chaty Lovka, KDO Hvozdná, v případě nepříznivého počasí se ruší
4. 8. TANEČEK PŘES DVĚ PEKLA – 17:00 h
– areál Myslivecké chaty Lovka, KDO Hvozdná
24. 8. JIŘÍ BŘEZÍK - desátý komorní koncert – sál KDO Hvozná, 20:00 h
34
Významná životní jubilea
31.8. PĚŠÍ POUŤ NA SVATÝ HOSTÝN
– zve farnost Hvozdná
ZÁŘÍ 2013
1. 9. ŽEHNÁNÍ ŠKOLNÍCH AKTOVEK – 7:30 h
– kostel Všech svatých ve Hvozdné
8. 9. HLAVNÍ POUŤ VE ŠTÍPĚ – mše svaté:
7:00, 8:15, 9:30, 11:00 h, požehnání v 15:00 h
7. 9. STARCI NA CHMELU – 20:30 hod.
– areál Myslivecké chaty Lovka, KDO Hvozdná, v případě nepříznivého počasí se ruší
8. 9. MRAZÍK – DERNIÉRA – 17:00 h
– areál Myslivecké chaty Lovka,
21. - 22. 9. KRAJSKOU VÝSTAVA DROBNÉHO ZVÍŘECTVA – areál TJ Sokol Hvozdná,
srdečně zvou hvozdenští chovatelé
27. 9. SETKÁNÍ SENIORŮ V KDO – všechny
seniory srdečně zve Kulturní komise
DRAKIÁDA - bude upřesněno
ŘÍJEN 2013
VÝSTAVA OVOCE, ZELENINY A KVĚTIN
5. 10. - sobota 13:00 - 18:00 hod.
6. 10. - neděle 8:00 - 17:00, hod.
7. 10. - pondělí pro ZŠ a MŠ Hvozdná,
sál KDO Hvozdná, zve ČZS Hvozdná
aneb Pohled měšťana
Jako malá jsem se téměř každý víkend a každé prázdniny toulala po malé vesničce na Vysočině, kde bydlí mí prarodiče a kde vyrůstala moje maminka. Spolu s ní jsem objevovala
všechny kouzelné kouty, které vesnice ukrývají. Jak čas plynul, na návštěvy zbývalo stále méně a méně času. Většinu z něj pohltily „městské povinnosti“, čili taneční soutěže
a soustředění. V mé mysli tedy zůstal venkov
tak trochu pohádkovým místem dětství, které
nyní vytlačovala městská mentalita. I přesto
jsem nezapomněla na leckteré vesnické „vrtochy“, jako například obchody zavřené nejpozději ve čtyři, skutečnost že každý každého
zná, tudíž se všichni navzájem zdraví, ale taky
fakt, že tu nic neutají. Až po delší době mě čekal střet s vesnickými samozřejmostmi a vesnickou komunitou. A to když jsem se chystala
na zábavu na Hvozdnou.
Mám ve zvyku chodit všude o pár minut dříve. Pro jistotu. Byla jsem tedy přesvědčená, že
jestliže dorazím na autobusové nádraží deset
minut před odjezdem, budu mít v autobuse
zaručeně místo. Opak byl pravdou. Na zastávce už na mě čekala fronta, nejméně o padesáti lidech, a další se trousili za mnou. To byl můj
první střet a omyl s vesnicí. Nakonec jsem,
opravdu nečekaně, obsadila jedno z posledních sedadel. A mohli jsme vyrazit!
Po cestě na vyhlášenou hvozdenskou zábavu
jsem přemýšlela nad dalšími stereotypy, které
jsem si během života o vesnici vytvořila, ale
které mohou být od pravdy na míle daleko.
Co třeba vesnické souznění s přírodou? Tráví opravdu každý „vesničan“ hodiny šlechtěním své oázy za domem? Unikají po práci do
zahrady starat se o dary přírody? Řekla bych,
že mnozí své zahrady a zahrádky skutečně
nezanedbávají. Často svou švadlenu, místo
za strojem, nacházím za domem v oděvu ryze
pracovním. Na druhou stranu, je to jen lehké
okopávání záhonků a zastřihování keříků jaké
mají ve zvyku zlenivělí měšťáci? To asi ne…
Co dál. Přijde mi zcela běžné, že obyvatelé
vesnice pravidelně chodí do kostela. Nejsem
ale úplně přesvědčena, že je to vždy z náboženského „zapálení“. Od babičky totiž často slýchám, že u nich se do kostela chodí pro
nové drby. Neotřelé využití.
Poslední věc, kterou spojuji s životem na vesnici, jsou postavičky. Každá ves i víska má, podle mě, tu svou, nezapomenutelnou. U babičky na Vysočině to byl pán, který choval kozy
a nikdo mu neřekl jinak než Mryden. Nechápala jsem tuto přezdívku do chvíle, než jsem
ho potkala. Na mé popřání dobrého dne odpověděl zbrkle: „ Mrý den.“ Ale možná se pletu
a tato křižanovská postavička je jen výjimkou.
Když konečně vysedám z vydýchaného autobusu, na zastávce Hvozdná - Osmek, slyším
už tóny linoucí se zpoza fotbalového hřiště.
V tu chvíli mě napadne jen: „Kdo všechno už
asi ví, že jsem přijela?“
Eliška Hrbáčková
MAGAZÍN
2/2013, červen 2013, č. 64, ročník XVII.
HVOZDNÁ
HVOZDNÁ - magazín ze života obce. Vydavatel: Obecní úřad Hvozdná, 210, 763 11 Želechovice nad Dřevnicí, IČ: 00283991,
www.hvozdna.cz, tel. 577 901 017. Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 20972. Redakční rada: Oldřich F. Krajíček, Miroslav
Válek, Mgr. Eva Pekařová, Stanislava Bergerová, Zuzana Holíková, Jarmila Nečasová, Jaromír Javora, Jaromír Štach. Výroba: Trinitas,
náklad 460 výtisků. Neprošlo jazykovou úpravou. Příjem placené inzerce a příspěvků do 30. 9. 2013 na [email protected].
jak to vidím já
Zapomenutý kout
fotoseriál z divadelního jeviště
Z pohádky do pohádky
Tak to si počkáme,
co máme vlastně hrát...
No jo,
ale do které?
A vzhůru
do pohádky!
Tak Lucifere,
řekneš něco?
Víš, ale já bych se
nerad seknul.
Ááá, teď si vás
kúpim všecky!
Aj s magazínem!
Kdy už bude
premiéra?
Pozóóór,
nááápad!
Foto: Drahoslav Lysák, text: Marek Herman