Skripta – požární ochrana staveb

Transkript

FIRE GROUP s.r.o.
Malostranská 23
742 42 Šenov u Nového Jičína
protipožární systémy a zařízení
IČ 26880822 DIČ CZ26880822 odborná činnost, školení PO, BOZP
tel.: +420 556 700 556
fax: +420 556 700 556
[email protected]
www.firegroup.cz
SKRIPTA
Vzdělávání v oblasti požární ochrany staveb
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
„Vzdělávání v oblasti požární ochrany staveb,
bezpečnosti práce a rizik ve stavebnictví“
Zpracovali:
Doc.Ing.Václav Kupilík, CSc.
Ing. Zbyněk Valdmann
Stanislav Šimák
Projektový manažer:
Rostislav Pokluda
2013
Skripta vzdělávání v oblasti požární ochrany staveb
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
OBSAH
ÚVOD
1. NÁZVOSLOVÍ A ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ
2. ROZBOR POŽÁRŮ
2.1. Průběh požárů
2.2. Proces hoření
2.3. Požární zatížení
3. POŽÁRNÍ LEGISLATIVA A EVROPSKÉ NORMY VE VZTAHU K ČSN
4. POŽÁRNĚ BEZPEČNOSTNÍ ŘEŠENÍ
4.1. Požární návrh
4.1.1. Požární a ekonomické riziko požárního úseku
4.1.2. Stupeň požární bezpečnosti
4.2. Požadavky na požární odolnost stavebních konstrukcí
4.2.1. Požární scénáře
4.2.1.1. Normová křivka teplota – čas pro požár po celkovém vzplanutí
4.2.1.2. Ostatní požární scénáře
4.2.2. Hořlavost stavebních hmot a třídy požární odolnosti
4.2.3. Charakteristiky vlastností požární odolnosti
4.2.4. Třídění konstrukcí na základě požární odolnosti a hořlavosti
4.3. Únikové cesty
4.3.1. Nechráněné, částečně chráněné a chráněné únikové cesty
4.3.2. Typy chráněných únikových cest
4.3.3. Dimenzování únikových cest
4.3.4. Stavební konstrukce a osvětlení v únikových cestách
4.4. Odstupové vzdálenosti a požárně nebezpečný prostor
4.4.1. Obvodové pláště z hlediska požárně otevřených ploch
4.4.2. Střešní pláště z hlediska požárně otevřených ploch
4.4.3. Odstupové vzdálenosti
4.4.4. Požární pásy
4.4.5. Konstrukce s dodatečným zateplením obvodových stěn
4.5. Zařízení pro protipožární zásah
4.5.1. Přístupové komunikace
4.5.2. Vnější a vnitřní zásahové cesty
4.6. Zásobování vodou pro hašení a dodávka elektrické energie
4.7. Hasicí přístroje
5. POŽÁRNÍ KODEX
6. OCHRANA NEJPOUŽÍVANĚJŠÍCH MATERIÁLŮ PROTI OHNI
6.1. Tradiční ochrana obezděním nebo s použitím betonu
6.2. Protipožární omítky a nástřiky
6.2.1. Protipožární omítky
6.2.2. Protipožární nástřiky
6.2.2.1. Složení a způsob zpracování protipožárních nástřiků
6.2.2.2. Podklady pro protipožární nástřiky
6.2.2.3. Vlastnosti protipožárních nástřiků
2
2013
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
6.2.2.4. Tloušťky a podmínky aplikovatelnosti protipožárních nástřiků
6.3. Protipožární nátěry
6.3.1. Druhy protipožárních nátěrových systémů
6.3.2. Struktura ochranných protipožárních nátěrů
6.3.3. Vlastnosti protipožárních nátěrů
6.3.4. Podmínky aplikovatelnosti protipožárních nátěrů
6.3.4.1. Požadavky na zábranové nátěry
6.3.4.2. Požadavky na intumescentní nátěry
6.3.4.2.1. Ocelové konstrukce
6.3.4.2.2. Dřevěné konstrukce
6.3.4.2.3. Železobetonové konstrukce
6.3.4.2.4. Kabelové rozvody
6.4. Impregnace dřeva
6.4.1. Druhy a složení chemických prostředků k impregnaci dřeva
6.4.2. Vlastnosti impregnačních prostředků
6.5. Protipožární deskové obklady
6.5.1. Druhy protipožárních desek
6.5.2. Vlastnosti protipožárních desek
6.5.2.1. Desky na bázi sádry
6.5.2.2. Desky na bázi vermikulitu
6.5.2.3. Desky na bázi cementu
6.5.2.4. Desky na kombinované bázi vápna a cementu
6.5.3. Podmínky aplikovatelnosti protipožárních desek
6.6. Lepené obklady z minerálních vláken
6.6.1. Funkce lepených obkladů z minerálních vláken
6.6.2. Vlastnosti lepených obkladů z minerálních vláken
7. PROTIPOŽÁRNÍ ODOLNOST DILATAČNÍCH SPÁR
8. VLIV OBVODOVÝCH PLÁŠŤŮ NA PRŮBĚH TEPLOT OD POŽÁRU
8.1. Vliv výplní a styků na šíření požáru
8.2. Šíření požáru po fasádě
9. NĚKTERÉ SYSTÉMY A PRVKY ZAJIŠŤUJÍCÍ ZLEPŠENÍ PROTIPOŽÁRNÍ
OCHRANY STAVEBNÍCH KONSTRUKCÍ
9.1. Požární stěny
9.2. Požární prosklené konstrukce
9.3. Požární podhledy a předěly
9.4. Požární uzávěry
9.4.1. Druhy požárních uzávěrů
9.4.2. Požární uzávěry v rekonstruovaných objektech
9.4.3. Požární uzávěry v místě úniku osob nebo přejezdu vozidel
9.4.3.1. Zavírače pro požární jednokřídlové dveře za normálního provozu převážně
zavřené
otevřené
9.4.3.3. Regulátor postupného zavírání dveří
9.4.3.4. Dveře ve výtahových šachtách
9.5. Protipožární ucpávky a kabelové kanály
9.5.1. Pevné ucpávky
9.5.2. Rozebíratelné ucpávky
3
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
9.5.3. Protipožární kabelové kanály
9.6. Požární izolace
9.7. Vodní clony
10. PROBLÉMY LIKVIDACE POŽÁRU VE VÝŠKOVÝCH BUDOVÁCH
11. PROBLÉMY LIKVIDACE POŽÁRU V HALOVÝCH OBJEKTECH
11.1. Možnosti výskytu požáru
11.2. Protipožární větrací zařízení
12. POŽÁRNĚ BEZPEČNOSTNÍ ZAŘÍZENÍ
12.1. Význam požárně bezpečnostních zařízení
12.1.1. Vliv požárně bezpečnostních zařízení v nevýrobních objektech dle ČSN 73 0802
12.1.2. Vliv požárně bezpečnostních zařízení ve výrobních objektech dle ČSN 73 0804
12.2. Elektrická požární signalizace (EPS) a zařízení autonomní detekce a
signalizace
12.2.1. Skladba elektrické požární signalizace (EPS)
12.2.1.1. Dělení hlásičů požáru EPS
12.2.1.2. Princip detekce některých typů hlásičů EPS
12.2.1.3. Technické řešení EPS
12.2.2. Skladba autonomní detekce a signalizace
12.2.2.1. Typy používaných hlásičů
12.2.2.2 Funkčnost a instalace hlásičů
12.3. Stabilní (SHZ) a polostabilní (PHZ) hasicí zařízení
12.3.1. Vodní stabilní hasicí zařízení
12.3.1.1. Sprinklerové stabilní hasicí zařízení
12.3.1.2. Drenčerové stabilní hasicí a chladící zařízení
12.3.1.3. Zaplavovací zařízení
12.3.1.4. Stabilní hasicí zařízení na vodní mlhu
12.3.2. Pěnová stabilní hasicí zařízení
12.3.3. Plynová a halonová stabilní hasicí zařízení
12.3.4. Prášková stabilní hasicí zařízení
12.3.5. Navrhování sprinklerových vodních stabilních zařízeních
12.3.5.1. Klasifikace provozů a požárního nebezpečí
12.3.5.2. Zásobování vodou
12.4. Zařízení na odvod kouře a tepla při požáru (ZOKT)
12.4.1. Kouř jako nebezpečný faktor s obsahem škodlivin
12.4.2. Funkce zařízení na odvod kouře a tepla
12.4.3. Požadavky na zařízení pro odvod kouře a tepla
12.4.4. Zásady pro volbu zařízení na odvod kouře a tepla
12.4.5. Kouřové přepážky a klapky
12.5. Požární klapky
13. HYDRANTOVÉ SYSTÉMY V ZÁSOBOVÁNÍ POŽÁRNÍ VODOU
13.1. Požární vodovody
13.1.1. Vnější požární vodovody
13.1.2. Vnitřní požární vodovody
4
2013
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
ÚVOD
Požární bezpečnost staveb se v poslední době dostává do popředí zájmu naší společnosti
jednak vlivem stále častějších teroristických útoků, jednak selhávajícího lidského faktoru a
nedostatečné zodpovědnosti v pracovních procesech, jednak přírodních katastrof a
v neposlední řadě i v důsledku záměrného žhářství a válečných operací.
Požáry ohrožují nejen lidské zdraví, životy zvířat, osobní a veřejný majetek, ale způsobují i
ekologické škody, někdy až nevyčíslitelného rozsahu. Proto požární bezpečnost staveb musí
zajistit bezpečnou evakuaci osob z požárem ohroženého objektu a účinný zásah požárních
jednotek a zabránit šíření požáru jak mimo objekt, tak mezi dílčími části objektu (požárními
úseky).
Období, ve kterém publikace vychází, je poznamenáno častými legislativními změnami, které
jsou harmonizovány s evropskými normami a předpisy. Jde o dlouhodobý proces náročný jak
na experimentální ověřování, tak na teoretickou analýzu, provázenou matematickým
modelováním.
Skriptum Požární bezpečnost je aktualizovaným vydáním učebních textů pro posluchače se
zaměřením na problematiku požární bezpečnosti staveb. Je rozdělena do 13 kapitol, které
zahrnují dvě hlavní skupiny, a to především požární prevenci (11 kapitol) a základy aktivních
požárních bezpečnostních zařízení (2 kapitoly).
Kromě rozboru procesu hoření, požární legislativy a kodexu a požárně bezpečnostního řešení
se jedná o témata převážně zaměřená na ochranu nejpoužívanějších materiálů (dřevo, ocel,
betony bez výztuže i vyztužené, plasty) v ohni, konstrukční prvky a dílce (obvodové stěny,
dilatační spáry, požární stěny, prosklené konstrukce, požární uzávěry, podhledy a předěly,
požární přepážky, ucpávky a izolace, vodní clony) a možnosti úniku z výškových a halových
objektů. Závěrečné kapitoly se zahrnují základy požárně bezpečnostního zařízení ve
stavebních objektech.
5
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
1. NÁZVOSLOVÍ A ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ












Číslo napěnění - hodnota vyjadřující poměr napěnitelnosti roztoku pěnidla s vodou. Na
číslu napěnění závisí chladicí účinek pěny – podle toho těžká pěna má číslo napěnění 1-20
(obvykle 5–10), střední 20-200 (obvykle 50-150), lehká 200–1000 (obvykle asi 500).
Hadicové systémy - hasicí zařízení pro první zásah sestávající z ručně (nebo automaticky)
ovládaného přítokového ventilu, na který je napojena tvarově stálá nebo zploštitelná
hadice, instalovaná v hadicovém uložení a opatřená na konci uzavírací proudnicí.
Hydrant - odběrné uzavíratelné zařízení napojené na veřejný vodovodní řad. Slouží
k čerpání požární vody, k odběru vody pro veřejné účely, např. k čištění ulic a k odvětrání
(odvzdušnění) nebo proplachování potrubní sítě. V místech, kde nehrozí nebezpečí
poškození, je možno osazovat nadzemní hydranty; podzemní hydranty se umisťují pod
terén, aby nepřekážely při zástavbě nebo dopravě ve městech. Pro připojení hadic na
hydrant je nutné použít hydrantový klíč, příp. hydrantový nástavec.
Inhibitor (zpožďovač, antikatalyzátor) - látka, která zpožďuje chemickou reakci nebo
brání její iniciaci. Inhibice je založena na eliminaci radikálové řetězové reakce a inhibitor
je zachycovačem radikálů. Inhibitor působí při hoření nebo spalování jako antidetonátor a
prostředek pro impregnaci hasiva (hasicí prášky, halony).
Kalorická hodnota - tepelná energie uvolněná hořením jednotky hmotnosti dané látky.
Kouřová klapka - klapka uzavírající otvor v obvodové konstrukci stavby a otevírající se
pro odvod kouřových zplodin do volného prostoru v případě požáru. Ovládání kouřové
klapky může být ruční, hydraulické, pneumatické, elektromagnetické, motorové.
Kyslíkové číslo (KČ) - nejnižší koncentrace kyslíku ve směsi s dusíkem (v objemových
procentech), při které zkoumaná látka ještě hoří. Při stoupající teplotě hoření zkoušené
směsi klesá k. č. a zvyšuje se potenciální hořlavost. Podle velikosti kyslíkového čísla se
hořlavé látky považují za nehořlavé (KČ > 0,50), samozhášivé (KČ = 0,27 – 0,50), hořlavé
(KČ = 0,20 -0,27), lehce hořlavé (KČ < 0,20). Kyslíkové číslo určuje např. přítomnost
změkčovadel, plnidel a prostředků zvyšujících hořlavost plastů. Anglický ekvivalent
tohoto termínu je „oxygen index“, zkratka je OI.
Plně rozvinutý požár - stav požáru, kdy na všech hořlavých materiálech v posuzovaném
prostoru probíhá hoření.
Požárně nebezpečné vlastnosti, kvantitativně i kvalitativně charakterizující vlastnosti
hořlavých látek určené zejména strukturou, množstvím a rozdělením látek; mezi chemické
parametry patří např. seskupení atomů v molekule, reaktivní místa, dvojné vazby a
přítomnost určitých sloučenin ve směsi; fyzikálními parametry jsou např. entalpie,
specifické teplo, tepelná vodivost, difúzní odpor, tepelná jímavost, teplota vzplanutí,
teplota hoření, teplota vznícení, výhřevnost, mez výbušnosti, rychlost odhořívání.
Požární klapka - požární uzávěr v technologických, dopravních a vzduchotechnických
zařízeních. Pro požární klapky je vyžadována zejména požární odolnost, nehořlavost
použitých hmot, možnost samouzavírání. Jejich ovládání je obvykle zajišťováno
elektromagneticky prostřednictvím tepelného čidla, mechanickou pružinou uvolněnou po
překročení stanovené teploty např. pomocí skleněné ampulky s kapalinou, instalovanou
bezprostředně u požární klapky; používají se i další způsoby ovládání klapek (např.
hydraulicky, stlačeným vzduchem).
Požární strop (stěna) - stavební konstrukce bránící šíření požáru ve svislém
(vodorovném) směru.
Samovznícení - vznícení, při kterém je látka zapálena samozahříváním, tj. procesem
zvýšení teploty v důsledku exotermních vlivů. Při dostatečném přívodu vzduchu a
6
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062











2013
odpovídající tepelně izolační schopnosti bezprostředního okolí dojde k samovznícení
samozahříváním, když rychlost uvolňování tepla překročí rychlost odevzdávání tepla do
okolí. Reakce organických látek se vzduchem probíhá velmi pomalu a uvolňovaná tepelná
energie se přenáší do okolí s nepatrným zvýšením teploty. Při dosažení teploty
samovznícením jsou však oxidačně redukční reakce tak rychlé, že dochází k tvorbě
hořlavých plynů a lze zjistit vzestup teploty představující bod vznícení.
Samozhášivá látka - látka, která po oddálení zápalného zdroje již dále nehoří, resp.
pomalu uhasíná důsledkem větší spotřeby tepla a tepelných ztrát než je množství tepla
uvolňované oxidačně redukčním procesem hoření za jednotku času. K samozhášivým
látkám patří některé plasty (PVC, silikonová pryž) považované za požárně méně
nebezpečné látky. Hoří však ve směsi s jinými hořlavými látkami za stálého přívodu tepla.
Sprinkler (sprchová hlavice) - armatura s uzavřenou tryskou pro vodní nebo pěnové
stabilní hasicí zařízení. Je sestavena z tělesa hlavice, hubice, deflektoru a uzávěru
otevírajícího se při stanovené teplotě prostřednictvím skleněných nebo tavných pojistek,
které samočinně spouští skrápěcí systém otevřením jedné nebo více hlavic. Sprinklery
vytvářejí podle tvaru rozstřikujícího deflektoru celý nebo poloviční vodní kužel.
Střešní plášť - část střechy bez nosné střešní konstrukce (např. bez krovu), která zahrnuje
povrchovou vrstvu – krytinu, nosnou vrstvu střešního pláště a doplňkové vrstvy (např.
tepelně izolační vrstvu, parotěsnou zábranu atd.).
Teoretická intenzita požáru - intenzita případného požáru v posuzovaném stavebním
objektu nebo jeho části, která by vznikla bez uplatnění požárně bezpečnostních opatření.
Teplota hoření (bod hoření) - nejnižší teplota, při které se zahříváním látky vyvine
takové množství plynů, že při přiblížení plamene plyny vzplanou a hoří déle než 5 sekund
bez přerušení.
Teplota vznícení (bod vznícení) - nejnižší teplota, při které látka na vzduchu začne hořet
i bez iniciace otevřeným plamenem. Při stanovení teploty vznícení se hoření vyvolá pouze
působením tepla, nikoliv otevřeným plamenem nebo jiskrou.
Teplota vzplanutí (bod vzplanutí) - nejnižší teplota, při které se látka přiblížením
plamene vznítí a opět zhasne (dále již nehoří).
Trvalé plamenné hoření - souvislé plamenné hoření po dobu delší než 10 sekund.
Ventilová stanice - prostor, ve kterém jsou společně umístěny řídící ventily vodního
sprchového stabilního hasicího zařízení pro jednotlivé hasební sekce v PÚ objektu.
Požární clona - plošná konstrukce z lehkých nehořlavých hmot zavěšená obvykle na
nosné střešní konstrukci používaná v relativně vysokých prostorách (např. v halách) k
ochraně před sálavým teplem a k zamezení šíření kouře pod stropem nebo pod střechou.
Zároveň zlepšuje podmínky evakuace i požární odolnost konstrukcí proti vysokým
teplotám; slouží i k omezování škodlivin vznikajících při výrobě a k rychlejší signalizaci a
spouštění požárně bezpečnostních zařízení, např. sprinklerů, zařízení pro odvod tepla a
kouře. Pro požární clony není nutno stanovovat požární odolnost konstrukce.
Vodní mlha, disperze vod. kapének o průměru menším než 1 mm (optimálně 0,35 mm)
tvořená mlhovými tryskami vodního stabilního hasicího zařízení. S menším průměrem
kapének se zvětšuje jejich celková povrchová plocha, jejímž účinkem je pohlcováno teplo
a zvyšován chladicí účinek vody. Kapénky vodní mlhy mají navíc schopnost se dlouho
vznášet ve vzduchu a tím zabraňovat šíření tepla sáláním na okolní předměty při
doznívajícím požáru.
7
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
2. ROZBOR POŽÁRŮ
Požární bezpečnost staveb zahrnuje technická, provozní a organizační opatření zajišťující ve
sledovaném objektu ochranu osob, zvířat a materiálních hodnot před účinky požáru. Tato
opatření mohou být:
a) aktivní požární ochrana - předcházejí vzniku, zabraňují šíření požáru a umožňují bezpečný
únik osob,
b) pasivní požární ochrana - tvoří systém účinných zásahových prostředků zajišťující co
nejrychlejší likvidaci požáru a tím zabránění škod.
2.1. PRŮBĚH POŽÁRŮ
Na základě sledování skutečných nebo experimentálních požárů lze jejich průběh rozdělit na
tři časová období (obr.1). V I. fázi dochází ke vznícení hořlavých materiálů a k šíření požáru
na ostatní hořlavé materiály. Tato fáze se vyznačuje značnou časovou variabilitou, protože
může trvat od několika minut až po několik hodin. Také převážná část požáru bývá
likvidována v tomto časovém úseku. Ve II. fázi dochází k plnému rozšíření požáru, kdy hoří
převážná část hořlavých hmot v požárním úseku. Ve srovnání s I. fází, pro kterou jsou
charakteristické poměrně nízké teploty v prostoru zasaženém požárem, II. fáze se vyznačuje
rychlým vzestupem teplot (tzv. „flash over“ – prostorové vzplanutí) a shořením většiny
paliva. Ve III. fázi nastává pokles teplot a převážná část hořlavých hmot shořela.
Z energetického hlediska je teplo uvolněné v I. fázi
z větší části spotřebováno na endotermickou reakci
ostatního paliva. Pro hodnocení tepelné rovnováhy má
rozhodující význam II. fáze, kdy dochází k uvolnění
většiny tepla v průběhu krátkého časového intervalu.
Obr.2.1 zároveň zachycuje také úbytek hmotnosti
hořlavých materiálů (paliva) M. Všechny požáry jsou
řízeny větráním nebo palivem.
Obr.2.1. Model požáru: Tg – teploty plynů v hořícím prostoru, M – hmotnost hořlavých materiálů
2.2. PROCES HOŘENÍ
Hoření je fyzikální jev (teplo a světlo) v důsledku chemické reakce, při které dochází
k prudké syntéze hořlavých a nesnadno hořlavých látek s kyslíkem. Jeho intenzita a změna
s časem má vliv na průběh a velikost tepelné bilance. Při hoření dochází k rozkladným
reakcím, součásti látky se za vzniku kouře rozkládají a vznikají jednak hořlaviny prchavé hoří dlouhým plamenem, jednak neprchavý zbytek - hoří krátkým plamenem nebo pouze
žhne. Po zapálení hořlavé látky může dojít k různým projevům - plamenné hoření, žhnutí,
uhelnatění, atd., které po oddálení iniciátoru končí nebo pokračuje dále. Samovznícení (viz
oddíl 1) lze rozdělit na:
a) fyzikální:
Nejznámějším příkladem tohoto samovznícení je uhlí. Obsažený uhlík má schopnost
prostřednictvím svého povrchu pohlcovat plyny a páry, čímž vzniká teplo. Nejrizikovější
je skladování velkých hromad uhlí (malý povrch = malý odvod tepla);
b) chemické:
Tento proces nastává při reakci dvou nebo více chemických látek za vzniku tepla
(exotermická reakce). K němu náleží např. reakce s kyslíkem (oxidace) nebo s vodou
(sodík, draslík, karbidy vápníku atd.);
8
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
c) biologické:
K tomuto samovznícení jsou náchylné rostlinné materiály, např. seno, luskoviny, obilniny
atd. Podstatou biologického samovznícení je činnost mikroorganismů (bakterií), která
vede k zahřívání. Při teplotě asi 70°C začnou bakterie odumírat. Teplota je však již
dostačující pro rozpad některých jednodušších rostlinných látek, z nichž vzniká uhlík. Ten
dále funguje jako v přírodě uhlí, poněvadž oxiduje a tím zvyšuje teplotu látky, dále vzniká
další uhlík a uvolňují se i jiné látky, přičemž dojde ke vznícení rostlinné hmoty při teplotě
250 – 300°C. Samovznícení je ovlivňováno nerovnoměrným rozložením vlhkosti a tím i
různorodou jakostí vrstvené hmoty.
Existují 3 druhy hoření:
a) dokonalé:
Název vychází z toho, že se jedná o dokonalou chemickou reakci, při které nevznikají
zplodiny schopné dalšího hoření (nejčastěji CO2 a vodní pára). Příkladem může být požár
plynu unikajícího z potrubí na volném prostranství (v tomto případě se průběh požáru
přibližuje téměř dokonalému hoření);
b) nedokonalé:
Při tomto hoření vznikají zplodiny schopné dalšího hoření. Při požáru se vždy jedná o
nedokonalé hoření, ale pokaždé s jinou kvalitou hoření podle druhu hořlavé látky a
přístupu oxidačního prostředku. Příkladem nedokonalého hoření může být požár ve
sklepě, kdy zplodiny hoření dokáží často vytvořit výbušné koncentrace (např. oxid
uhelnatý ve směsi se vzduchem);
c) explozivní:
Hoření probíhá formou výbuchu, což je rychlá fyzikálněchemická reakce provázená
okamžitým uvolňováním velkého množství energie. Z hlediska rychlosti oxidace probíhá
chemický výbuch buď formou explozivního hoření nebo detonací. Obě formy se od sebe
liší především rychlostí šíření. U explozivního hoření nepřevyšuje rychlost šíření rychlost
zvuku. Detonace se šíří rychlostí větší než 1000 m.s-1, převyšuje tedy rychlost zvuku. Tlak
v detonační vlně dosahuje až dvojnásobek hodnot tlaku při explozivním hoření.
K šíření plamene přispívá i odkapávání a odpadávání hořící hmoty. Teplo udržuje vlastní
proces hoření tím, že zvyšuje teplotu chemických produktů rozkladem na bod vzplanutí.
Hoření vyžaduje 3 hlavní faktory:
1) hořlavé látky,
2) přítomnost vzdušného kyslíku,
3) vhodný tepelný stav látky za přítomnosti iniciátoru.
Podle vlastností hořlavého systému hoření může probíhat jako:
1) homogenní, např. hoření plynů,
2) heterogenní - hoření tuhých a kapalných látek.
Na udržení hoření materiálu plamenem za určitých podmínek stačí koncentrace kyslíku ve
směsi kyslíku s dusíkem daná kyslíkovým číslem (oddíl 1). To se liší pro různé materiály, jak
o tom svědčí tyto údaje (např. OI 0,2 = běžná koncentrace 20% kyslíku ve vzduchu): teflon
0,95; PVC 0,35 - 0,37; vlna 0,24 - 0,26; bavlna 0,17 - 0,19. Teploty vzplanutí, hoření a
vznícení (oddíl 1) mohou být pro stejnou látku velice rozdílné, např. pro líh: teplota vzplanutí
13°C, teplota hoření 30°C a teplota vznícení cca 400 °C.
Rychlost reakcí při hoření je přímo úměrná teplotě. Pro zabránění hoření je zapotřebí narušit
vazby mezi jeho faktory, např. zamezením vzniku hořlavých plynových látek, ale též
9
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
snížením přístupu kyslíku (snížením dokonalosti spalování, odebíráním uvolněného tepla,
snížením vznikajícího tepla za pomoci inhibitorů apod.). K některým hořlavým látkám,
zejména k polymerům se do jejich struktury přidávají retardéry, jejichž přítomnost může
podstatně ovlivnit zdroj paliva i jeho zapálení, avšak v pokračujících stádiích procesu hoření,
zvláště za vysokých tepelných toků, se jeho účinek příliš neprojeví. Hmoty s obsahem
retardérů se označují jako hmoty samozhášivé nebo se sníženou hořlavostí.
2.3. POŽÁRNÍ ZATÍŽENÍ
Požární zatížení p je pomyslné množství dřeva [kg.m-2], jehož normová výhřevnost je
ekvivalentní normové výhřevnosti všech hořlavých látek na posuzovaném požárním úseku.
Pro stanovení základní charakteristiky objektu z hlediska požární ochrany je rozhodující
množství tepla Q, které se může při požáru uvolnit. Vztahuje se k hořlavým látkám
obsaženým buď přímo v konstrukci nebo jako součást vybavení vnitřního prostoru. Jeho
množství lze určit podle vztahu
n
/1/
Q  i 1 H i .M i
kde Q - celkové množství uvolněného tepla [J.s-1,W]
Hi - výhřevnost (i-té) hořlavé nebo nesnadno hořlavé látky (určuje se podle ČSN 73
0824) [J.kg-1]
Mi - hmotnost (i-té) látky [kg]
n - počet hořlavých nebo nesnadno hořlavých látek.
Toto teplo vztaženo na jednotku půdorysné plochy A [m2] části objektu představuje hodnotu
specifického tepla q. S ohledem na zjednodušení výpočtu jsou výhřevnosti hořlavých látek
přepočteny na normovou výhřevnost suchého smrkového dřeva o hodnotě Hd = 16,75 MJ.kg-1
= 16,75.106.J.kg-1, která udává požární zatížení p podle výrazu
Q
q
i1 H i .M i
p


A.H d H d A.16,75.10 6
n
[kg.m-2]
/2/
Požární zatížení obdobně jako u statických zatěžovacích stavů sestává ze stálého ps (týká se
všech hořlavých látek ve stavebních konstrukcích kromě hořlavých látek v nosných
stavebních konstrukcích, zajišťujících stabilitu objektu a v požárně dělicích konstrukcích)
a nahodilého požárního zatížení pn (týká se všech hořlavých látek, které se za normálních
podmínek provozu vyskytují - hořlavý nábytek a ostatní zařizovací předměty, technologická
zařízení, zpracovávané a skladované hořlavé suroviny atd.). Pro výpočet požárního zařízení se
pak používá požární zatížení výpočtové pv, zejména pro nevýrobní objekty. Mezi nimi platí
následující závislosti:
p = p s + pn
pv = p . f
/3/
f = a .b. c
/4/
kde f - faktor zahrnující především následující bezrozměrné součinitele:
 součinitel a - rychlost odhořívání z hlediska charakteru hořlavých látek (druh, rozměr,
možnost povrchového šíření plamene).
 součinitel b - rychlost odhořívání z hlediska stavebních podmínek (tvar, přístup vzduchu,
otvory zejména v obvodových stěnách a střeše atd.)
 součinitel c: vliv požárně technických opatření - zahrnuje tyto dílčí vlivy (c < 1):
c1 - vliv elektrické požární signalizace na průběh požáru;
c2 - vliv zásahu profesionální požární jednotky;
10
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
c3 - vliv stabilních hasicích zařízení;
c4 - vliv samočinného odvětrávacího zařízení (SOZ), častěji označovaného jako zařízení
pro odvod kouře a tepla (ZOKT).
Z hodnot c1 až c4 lze pro výpočet pv z výrazu /4/ použít pouze jednu. Hodnoty součinitelů
a, b, c jsou podrobně rozebrány v ČSN 73 0802.
U výrobních objektů se navíc můžeme setkat s označením místně soustředěné požární
zatížení, což je požární zatížení na vymezené části půdorysné plochy požárního úseku, které
podstatně převyšuje průměrné požární zatížení (tj. zatížení rovnoměrně rozložené na
půdorysné ploše požárního úseku) a nezapočítává do jeho hodnoty.
3. POŽÁRNÍ LEGISLATIVA A EVROPSKÉ NORMY VE VZTAHU K ČSN
Stavební zákon v souladu se Směrnicí Rady ES č.89/106 EEC stanoví, že pro stavbu mohou
být navrženy a použity jen takové výrobky a konstrukce, jejichž vlastnosti z hlediska
způsobilosti stavby pro navržený účel zaručují, že stavba při správném provedení a běžné
údržbě po dobu předpokládané existence splňuje následující základní požadavky:
mechanická pevnost a stabilita,
požární bezpečnost,
hygiena, ochrana zdraví a životního prostředí,
bezpečnost při užívání (včetně užívání osobami s omezenou schopností pohybu a
orientace),
e) ochrana proti hluku,
f) ochrana na úsporu energie a tepla.
a)
b)
c)
d)
Také vlastnosti výrobků pro stavbu, mající rozhodující význam pro výslednou kvalitu stavby
musí být ověřeny z těchto hledisek, především podle zákona 22/97 Sb. o technických
požadavcích na výrobky a souvisejících nařízeních vlády (178/97 Sb. ve znění nařízení vlády
81/99), ve kterých jsou požadavky na požární bezpečnost zohledněny u vybraných skupin
výrobků. Tento zákon zavádí pojem "stanovené výrobky" a stanoví, že výrobce, dovozce nebo
distributor nesmí tyto výrobky, pokud jsou určeny pro použití ve stavbě, uvádět na trh, pokud
nemají parametry, určené požadavkem platných norem či jiných předpisů a pokud nejsou tyto
parametry průkazně ověřeny postupem, který je tímto zákonem a nařízením vlády určen - to
znamená, že musí být certifikovány.
Dalším nezbytným požadavkem, bez kterého nesmí být výrobek uveden na český trh je
"Prohlášení o shodě", kterým výrobce, dovozce nebo distributor s plnou odpovědností
prohlašuje, že jím prodávaný výrobek splňuje všechny výše uvedené parametry, jinými slovy
že to nabízí podle příslušného certifikátu ve vzájemné shodě.
Tvorba a vydávání českých technických norem musí splňovat podmínky, které vyplývají
z členství v mezinárodních nevládních normalizačních organizací (např. ISO – International
Organization for Standardization, CEN – European Comittee for Standardization).
Harmonizovanou českou technickou normou, která není závazná, se může stát pouze ta
norma, která přejímá harmonizovanou evropskou normu.
České technické normy se označují ČSN EN (evropské normy), ČSN P ENV (evropské
předběžné normy), ČSN ISO (mezinárodní), ČSN EN ISO (převzata EN identická
s mezinárodní ISO). V technické komisi CEN/TC 250 je zpracovávána soustava normativních
dokumentů pro navrhování stavebních komisí, která je často označována pracovním názvem
11
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
„Eurokód“ evropských předběžných norem ENV. Překlad těchto evropských předběžných
norem do soustavy ČSN je označován jako ČSN P ENV. Eurokódy zavedené formou ČSN P
ENV jsou normy určené k ověření a platí souběžně s původními národními normami, což tedy
znamená, že původní národní normy nebyly zrušeny a lze je v praxi nadále používat.
4. POŽÁRNĚ BEZPEČNOSTNÍ ŘEŠENÍ
Na základě zákona o požární ochraně (č.133/1985 Sb.) lze vytvořit podmínky pro ochranu
života a zdraví občanů a majetku před požáry těmito preventivními opatřeními:
a) zabránění vzniku požáru,
b) zamezení rozšíření požáru,
c) zabezpečení evakuace osob a materiálu,
d) zajištění rychlého hasebního zásahu.
Pro splnění těchto požadavků musí být zpracována předepsaná dokumentace požární ochrany
s požárně bezpečnostním řešením, které popisuje navržená opatření a zahrnuje následující
základní údaje:
 Rozdělení objektu do požárních úseků a stanovení stupně požární bezpečnosti včetně
zhodnocení návrhu požárně bezpečnostního zařízení (součinitel c),
 Srovnání normových a navrhovaných požadavků na požární odolnost stavebních
konstrukcí,
 Použité únikové cesty a jejich posouzení z hlediska doby evakuace stavebních úprav,
normových požadavků pro jednotlivé typy únikových cest atd.,
 Odstupové vzdálenosti a posouzení požárně nebezpečného prostoru,
 Zařízení pro protipožární zásah vnitřními a vnějšími zásahovými cestami,
 Zásobování vodou pro hašení a dodávka elektrické energie,
 Hasicí přístroje, druhy, jejich počet a umístění,
 Zhodnocení technických a technologických zařízení (větrání, vytápění, VZT apod.).
4.1. POŽÁRNÍ NÁVRH
Z hlediska požární bezpečnosti se stavební objekty dělí na menší požárně ohraničené celky,
tzv. požární úseky (PÚ). Požární úsek jako základní posuzovaná jednotka je prostor
stavebního objektu, ohraničený od ostatních částí tohoto objektu, popř. od sousedních objektů
požárně dělicími konstrukcemi. Požární úseky nebo jejich části mohou být:
a) bez požárního rizika – např. společné vnitřní a vnější komunikace (chodby, schodiště,
haly, pavlače, vestibuly atd.), místnosti hygienického příslušenství (koupelny, umývárny,
WC, úklidové komory bez skladování úklidových potřeb apod.), prádelny a sušárny
(pokud se nevztahují k profesionálně provozovaným hotelovým a veřejným službám),
lodžie, balkony (pokud nejsou výslovně určeny pro skladovací účely):
 s ohraničujícími stavebními konstrukcemi druhu DP1 (viz oddíl 4.2.4), koeficientem a
 1,1 a pv  7,5 kg.m-2,
 s ohraničujícími stavebními konstrukcemi druhu DP1, koeficientem a > 1,1 a pv  3,5
kg.m-2.
Požární úseky bez požárního rizika se bez ohledu na výšku objektu i svoji výškovou
polohu posuzují jako požární úseky v I. stupni požární bezpečnosti;
b) s požárním rizikem – z často užívaných provozů v bytových domech samostatné požární
úseky musí tvořit byty, garáže a místnosti s technickou vybaveností např. kotelny,
12
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
elektrorozvodny, strojovny vzduchotechniky, strojovny výtahů (pokud není strojovna nad
výtahovou šachtou) atd.
Kromě toho samostatnými požárními úseky musí být chráněné únikové cesty (viz oddíl 4.3.1),
evakuační a požární výtahy, výtahové a instalační šachty, kabelové šachty a kanály, shozy
odpadků, které procházejí více požárními úseky.
Požárně dělicí konstrukce jsou stavební konstrukce bránící šíření požáru mimo požární
úsek. Objekt, který není dělen na požární úseky, je považován za jeden požární úsek. Požárně
dělicími konstrukcemi může být:



požární stěna (vnitřní, obvodová, štítová apod.), tj. stavební konstrukce bránící šíření
požáru ve vodorovném směru,
požární strop nebo střešní konstrukce bránící šíření požáru ve svislém směru,
požární uzávěr, tj. stavební konstrukce bránící šíření požáru otvory (dveře, poklopy,
vrata, popř. uzávěry technických nebo technologických zařízení, např. uzávěry šachet).
Mezi významné charakteristiky z hlediska požární bezpečnosti objektu patří požární a
ekonomické riziko PÚ, stupeň požární bezpečnosti, velikost požárních úseků, požární
odolnost požárně dělících a nosných konstrukcí, hořlavost stavebních hmot, požární odolnost
požárních uzávěrů, třídění konstrukcí, definice únikových cest a odstupové vzdálenosti.
4.1.1. Požární a ekonomické riziko požárního úseku
Podle požárního rizika se určují požadavky na stavební konstrukce a odstupové vzdálenosti,
podle ekonomického rizika se stanoví požadavky na požárně bezpečnostní zařízení a
velikosti požárních úseků.
Požární riziko představuje pravděpodobnou intenzitu rozsahu případného požáru v
posuzovaném stavebním objektu. Pro nevýrobní objekty ČSN 73 0802) je vyjádřeno
výpočtovým požárním zatížením pv a určeno charakterem objektu, jeho funkcí, technickým a
technologickým zařízením, konstrukčním, dispozičním, popř. urbanistickým řešením území,
požárně bezpečnostními opatřeními. Pro výrobní objekty (ČSN 73 0804) je určeno
ekvivalentní dobou trvání požáru e a normovými teplotami plynů v hořícím prostoru nebo
pravděpodobnou dobou trvání požáru a pravděpodobnými teplotami plynů v hořícím prostoru.
Ekvivalentní doba trvání požáru je pomyslná doba trvání požáru, během které by požár
v posuzovaném požárním úseku probíhal podle normové teplotní křivky (ČSN 73 0810) a
vyvolal by v reprezentativní konstrukci (betonové desce) stejné účinky jako skutečný plně
rozvinutý požár. Pravděpodobná doba trvání požáru je pomyslná doba plně rozvinutého
požáru, během které dojde k odhoření většiny požárního zatížení při zohlednění vlivu požárně
bezpečnostních zařízení. Pravděpodobná teplota plynů je průměrná teplota plynů v hořícím
prostoru v době plně rozvinutého požáru (bez zásahu požární ochrany).
Ekonomické riziko pro výrobní objekty (podle ČSN 73 0804) se obdobně jako riziko požární
vztahuje k požárnímu úseku. Je to pravděpodobná míra ekonomických důsledků požáru, která
závisí na indexu pravděpodobnosti vzniku a rozšíření požáru P1 (je určen druhem provozu
s předpokládanou pravděpodobností vzniku a rozšíření požáru a pravděpodobnými účinky
požárně bezpečnostních zařízení) a na indexu pravděpodobnosti rozsahu škod P2 (je určen
druhem provozu s předpokládanou pravděpodobností rozsahu ztrát a dalšími činiteli –
velikostí půdorysné plochy, počtem podlaží, hořlavostí konstrukčního systému a podílem
následným a přímých škod).
13
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Z hlediska rozšíření požáru jsou důležitá požárně bezpečnostní opatření, která přispívají k
včasné lokalizaci, popř. likvidaci vzniklého požáru. V ČSN 73 0802 i v ČSN 73 0804 jsou
tato opatření zohledněna součinitelem c, resp. c1 až c4, o kterých bylo pojednáno v oddíle 2.3.
4.1.2. Stupeň požární bezpečnosti
Stupeň požární bezpečnosti (požárního úseku) charakterizuje klasifikační zatřídění
vyjadřující schopnost stavebních konstrukcí požárního úseku jako celku čelit požáru
z hlediska rozšíření požáru a stability konstrukcí objektu. Stupeň požární bezpečnosti
požárního úseku se určí:
a) pro nevýrobní objekty v závislosti na:
 výpočtovém požárním zatížení,
 hořlavosti hmot použitých pro požárně dělicí konstrukce a hořlavosti hmot použitých
pro nosné konstrukce zajišťující stabilitu celého objektu,
 požární výšce objektu (měří se od podlahy 1.NP k podlaze posledního užitného NP);
b) pro výrobní objekty v závislosti na:
 požárnímu riziku vyjádřeném ekvivalentní dobou trvání požáru,
 součiniteli bezpečnosti k8, vyjadřujícím míru důležitosti konstrukcí podle počtu
podlaží a druhu stavebních konstrukcí použitých na požárně dělicí a nosné konstrukce.
Požární úseky mohou být zařazeny do sedmi stupňů požární bezpečnosti označené římskými
číslicemi, které vyjadřují vzestupný požadavek na požární odolnost. Požární úseky bez
požárního rizika se bez ohledu na výšku objektu a svoji výškovou polohu posuzují jako
požární úseky v I. stupni požární bezpečnosti.
Na rozdíl od nevýrobních objektů se za požární úseky bez požárního rizika výrobních
objektů považují prostory, které:
a) nemají místně soustředěné požární zatížení a ani do toho úseku neprostupují technologická
a dopravní zařízení;
b) mají ekvivalentní dobu trvání požáru nejvýše 7,5 minut;
c) mají index pravděpodobnosti rozšíření požáru P1 nejvýše 1,4;
d) jsou v objektu s nehořlavým konstrukčním systémem.
Části požárních úseků mohou být posuzovány jako prostory bez požárního rizika, pokud
současně kromě výše uvedených bodů a) až d):
 jsou ohraničeny stavebními konstrukcemi (příčkami) druhu DP1 s požární odolností
alespoň EI 15 a
 mají otvory v ohraničujících konstrukcích (kromě otvorů v obvodových stěnách)
uzavíratelné požárními uzávěry alespoň typu EW 15 DP3, přesahují-li 25 % ploch
konstrukcí oddělujících tento prostor od ostatních částí požárního úseku.
4.2. POŽADAVKY NA POŽÁRNÍ ODOLNOST STAVEBNÍCH KONSTRUKCÍ
Normové požadavky zahrnují celou problematiku požární bezpečnosti stavebních objektů
a jejich realizace zasahuje do celého stavebního díla. Kromě požárního rizika se na návrhu
požárních opatření podílí i požární odolnost stavebních konstrukcí. Požární odolnost nosných
a dělicích prvků může být v rámci prováděných zkoušek určena pomocí rozdílného
mechanického působení, které jsou předmětem dalšího výkladu.
14
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
4.2.1. Požární scénáře
Požární scénáře slouží pro zkoušky požární odolnosti různých stavebních konstrukcí. Podle
ČSN EN 13502-2 byly zavedeny požární scénáře, stanovující pro použitý prvek jednu či více
úrovní tepelného namáhání. Jednotlivým scénářům odpovídají rozdílné teplotní křivky.
4.2.1.1. Normová křivka teplota - čas pro požár po celkovém vzplanutí
Na základě statistiky byl mezinárodně stanoven jednotný časový průběh teploty při požáru,
tzv. normová teplotní křivka T o rovnici:
T = 345 log 10 (8t + 1) + 20,
/5/
kde t - doba od začátku zkoušky [min],
T - průměrná teplota v peci [°C].
Účinek konkrétního požáru se převádí na normový požár podle zásady, že všechny
vyšrafované plochy na obr.4.1. jsou stejné.
4.2.1.2. Ostatní požární scénáře
Kromě základní normové křivky byly pro různé
specifické situace stanoveny podle ČSN EN 13 501- část
2 i další požární scénáře (obr.4.2), např.:
 Křivka pomalého zahřívání pro doutnající požár,
 „Polopřirozený požár“ s vysokou teplotou u stropu,
 Uhlovodíková (hydrokarbonátová křivka) – u tunelů,
 Křivka působení vnějšího požáru,
 Působení konstantní teploty
15
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Požární odolnost se stanovuje:
a) pro normový průběh požáru:
 pv (viz oddíl 4.1.1) podle ČSN 73 0802 Nevýrobní objekty (pv = p.a.b.c)
 e (viz oddíl 4.1.1) podle ČSN 73 0804 Výrobní objekty (e = 2p.c / k3.Fo1/6),
b) pro pravděpodobný (parametrický) průběh požáru:
  + Tg ( - pravděpodobná doba trvání požáru, Tg – pravděpodobné teploty plynů
v hořícím prostoru) podle ČSN 73 0804 Výrobní objekty čl. 6.1.3 a příloha A)
 analýzou podle přílohy A ČSN EN 1991-1-2:2004
4.2.2. Hořlavost stavebních hmot a třídy požární odolnosti
Hořlavost stavebních hmot je ukazatelem toho, jak stavební materiály přispívají k intenzitě
požáru. Z tohoto hlediska se podle ČSN 73 0862 (zrušena k 1.1.2004) stavební materiály
dříve zatřiďovaly do následujících 5 stupňů hořlavosti:
stupeň A - nehořlavé stavební hmoty,
stupeň B – nesnadno hořlavé stavební hmoty,
stupeň C1 – těžce hořlavé stavební hmoty,
stupeň C2 – středně hořlavé stavební hmoty,
stupeň C3 – lehce hořlavé stavební hmoty.
V současné době se hořlavost materiálů klasifikuje třídami reakce na oheň. Požadované
stupně hořlavosti materiálů A až C3 se nahrazují třídami reakce na oheň s tímto převodem:
Stupeň hořlavosti
Třída reakce na oheň
A
A1, A2 (nehořlavé)
B
B
C1
C
C2
D
C3
E, F (max. hořlavé)
Mezi třídami a referenčními požárními situacemi platí pro stavební výrobky tyto vztahy (ČSN
EN 13501-1):
Třída A1: Výrobky třídy A1 nebudou přispívat k požáru v žádném jeho stadiu; z toho důvodu
jsou automaticky považovány za vyhovující všem požadavkům pro nižší třídy;
Třída A2: Výrobky sice vyhovují stejným kritériím EN 13823 jako pro třídu B, ale navíc
nebudou za podmínek plně rozvinutého požáru (viz Názvosloví v kapitole 1)
významně přispívat ke kalorickému zatížení a tím i k dalšímu růstu požáru;
Třída B: Jako u třídy C, ale s přísnějšími požadavky;
Třída C: Jako u třídy D, ale navíc při tepelném působení jednotlivého hořícího předmětu
vykazují omezené rozšíření plamene;
Třída D: Výrobky vyhovující kritériím pro třídu E a schopné odolávat působení malého
plamene po delší časový interval bez jeho významného rozšíření. Kromě toho jsou
též schopny odolávat působení tepla od jednotlivého hořícího předmětu za
podstatného zpoždění a omezení uvolňování tepla;
Třída E: Výrobky schopné odolávat působení malého plamene po krátký časový interval
bez významného rozšíření plamene;
Třída F: Výrobky, které nelze zařadit do žádné z předchozích tříd.
Za nehořlavé hmoty třídy A1, popř. A1fl (index fl se vztahuje k podlahám) se bez dalších
průkazů považují anorganické stavební hmoty, výrobky a konstrukce bez ohledu na užití ve
16
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
stavebním objektu, jakož i výrobky, které obsahují pouze hmoty uvedené v ČSN 73 0823
stupně hořlavosti A:
 expandovaný perlit, vermikulit, minerální vlna, přírodní kamenivo, cement, vápno,
vláknocement, pěnové sklo, vysokopecní struska,
 beton (jak v hotových směsích, tak prefabrikovaných výrobcích),
 beton s kamenivem přírodním hutným a pórovitým nebo umělým kromě zabudované
tepelné izolace
 železo, ocel, měď včetně slitin, zinek včetně slitin, olovo, hliník včetně slitin,
 pálené výrobky (cihly, obkladové prvky, dlažbu a žáruvzdorné prvky např. komínové
vložky,
 vápenokřemičité prvky (písek, křemenný štěrk nebo kamenivo nebo jejich směsi),
 prvky ze sádry (tvárnice a jiné prvky ze síranu vápenatého a vody, které mohou obsahovat
vlákna, plniva, kamenivo a jiné přísady a mohou být barveny práškovými barvivy),
 sádra a omítky na bázi sádry – přísady (retardéry, plniva, vlákna, barviva, vápenný
hydrát, provzdušňovací a hydratační činidla a plastifikátory), hutné kamenivo (např.
přírodní nebo drcený písek) nebo pórovité kamenivo např. perlit nebo vermiculit,
 malty s organickými pojivy (omítkoviny, podlahové stěrky a omítky pro zdění na bázi
jednoho nebo více anorganických pojiv, např. cementu, vápna, sádry atd.),
 výrobky z přírodního kamene a břidlice (opracované či neopracované prvky vyrobené
z přírodního kamene nebo břidlice),
 teraso (dlaždice a na místě zhotovené podlahy),
 keramika a sklokeramika (lisované a protlačované výrobky glazované či neglazované a
sklokeramiku sestávající z krystalické a zbytkové skleněné fáze),
 sklo (tepelně tvrzené, chemicky zpevněné, vrstvené sklo s drátěnou vložkou).
Dodatková klasifikace stavebních výrobků podle:
a) vývoje kouře:
 s3 – žádné omezení množství kouře není požadováno,
 s2 – celkové množství kouře a poměrné zvýšení množství kouře jsou omezeny
 s1 – přísnější kritéria než pro s2
b) plamenně hořících kapek/částic:
 d2 - bez omezení
 d1 - žádné kapky /částice plamenně hořící déle než udávaný časový interval
 d0 - žádné plameně hořící kapky / částice.
Výrobky s označením: s1, s2 a s3 se týkají tvorby kouře, d0, d1 a d2 pak tvorby plamenně
hořících kapek se zásadou, že s narůstajícím číslem se zvyšuje tvorba doprovodných
komponentů hoření (nižší číslo udává požárně výhodnější výrobek).
Podle ČSN 73 0810 se u podlahových krytin podle ČSN EN 13 501-1 se třídy reakce na oheň
nahrazují indexy šíření plamene is takto:
A1fl, A2fl  is = 0 [mm/min],
Bfl  is v rozmezí 0  50[mm/min],
Cfl  is v rozmezí 50  100[mm/min],
Dfl až Ffl  is nad 100 [mm/min],
přičemž is vyhovuje požadavkům norem ČSN 73 08xx do konce kalendářního roku 2007.
Třídy reakce elektrických kabelů na oheň mají zavedeny třídy Aca, B1ca, B2ca, Cca, Dca, Eca a
Fca (index je odvozen z výrazu „cable“-kabel). V klasifikaci u kabelů je na rozdíl od
předešlých klasifikací zavedena jen jedna třída A (Aca) a dvě třídy B (Bca a Bca).
17
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
4.2.3. Charakteristiky vlastností požární odolnosti
Požární odolnost požárně dělicích a nosných konstrukcí na rozdíl od stavebních hmot, které
jsou charakterizovány hořlavostí, se vztahuje ke stavebním konstrukcím. Např. v označení
REI 45 DP1 jsou zahrnuty mezní stavy, vlastní doba požární odolnosti v minutách a druh
konstrukce, které budou v dalších oddílech rozvedeny. Mezní stavy požární odolnosti lze
označit symboly uvedenými v tabulce 4.3.
Tabulka 4.3. Užívané symboly pro označení vlastností požární odolnosti
Označení
Název symbolu
Základní princip vlastnosti
symbolu
s mezinárodní terminologií
Kritérium nosnosti
týká se únosnosti a stability prvků jednak
R
s proměnným zatížením (stropy, střechy), jednak
Loadbearing capacity
osově zatížených prvků (sloupy, stěny)
Kritérium celistvosti
stanoví na podkladě tří následujících kritérií :
E
Integrity
 trhliny či otvory přesahující stanovené rozměry,
 vznícení bavlněného polštářku,
 souvislého hoření na neexponované straně
Izolační schopnost
vzrůst teploty na neohřívaném povrchu omezený na
I
140°C nad průměrnou počáteční teplotou
Insulation
Radiace
klasifikace se udává jako doba, po níž maximální
W
hodnota radiace na neohřívaném povrchu
Radiation
nepřekročí 15 kW.m-2
Mechanická odolnost
jedná se o schopnost prvku odolat rázu pro případ,
M
kdy konstrukční porušení jiného dílu při požáru
Mechanical action
způsobí náraz na posuzovaný prvek
Samozavírání
uplatňuje se u prvků běžně uzavřených, které se
C
musí zavřít automaticky po každém otevření
Self-closing
Kouřotěsnost
jedná se o schopnost prvku snížit nebo vyloučit
S
pronikání kouře z jedné strany prvku na druhou
Smoke leakage
Odolnost proti požáru sazí klasifikace odolnosti proti požáru sazí u komínů a
G
jim podobných výrobků zahrnuje hlediska těsnosti a
Soot fire resistant
tepelné izolace
Účinnost požárních ochran jedná se o schopnost stěnových nebo stropních
K
obkladů chránit po stanovenou dobu obložené
Fire protection ability
materiály proti vznícení, žhnutí a ostatním škodám
trvání stability při konstantní teplotě
D
trvání stability při normové teplotní křivce
DH
funkčnost větracího zařízení s nuceným odvodem kouře a tepla
F
funkčnost větracího zařízení s přirozeným odvodem kouře a tepla
B
Klasifikace izolace je specifikována pomocí indexů 1 a 2, odpovídajících shora uvedeným
definicím (např. I1). Tyto indexy se používají pouze pro požární dveře a uzávěry a uzávěry
přepravních systémů, nikoliv pro jakékoliv jiné prvky s klasifikací I.
18
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
4.2.4. Třídění konstrukcí na základě požární odolnosti a hořlavosti
Konstrukční prvky se třídí do 3 skupin - konstrukce druhu DP1, DP2, DP3 (v normách řady
ČSN 73 08.. D1, D2, D3 do konce kalendářního roku 2007), přičemž se posuzují ze dvou
hledisek. Prvním hlediskem je, zda mohou přispívat k intenzitě požáru. Druhé hledisko
hodnotí, zda použité hořlavé hmoty mají vliv na stabilitu a únosnost konstrukčního prvku.
Při hodnocení druhu konstrukcí, popř. konstrukčních systémů podle ČSN 73 0802 a ČSN 73
0804, včetně souvisících norem, se za konstrukční části druhu DP1 považují výrobky a
hmoty:
a) pouze třídy A1 nebo A2 s určitými požárními podmínkami (např. požární výškou objektu),
b) nebo třídy na oheň B až F umístěné uvnitř konstrukční části mezi výrobky podle bodu
a); na těchto výrobcích není závislá stabilita a únosnost konstrukční části (např. pěnový
polystyren v železobetonových sendvičových panelech).
Konstrukce druhu DP1 nezvyšují v požadované době požární odolnosti intenzitu požáru
(resp. dílčí zvýšení intenzity požáru je tak malé, že ho lze v rámci rozptylu hodnot zanedbat).
Jde převážně o zděné a betonové nosné konstrukce jak svislé, tak vodorovné. Zdivo z plných
cihel, bloků či tvarovek při stejné tloušťce vykazuje vyšší požární odolnost než výrobky
s dutinami (s narůstajícím množstvím a velikostí pórů nebo dutin se požární odolnost snižuje).
Stávající cihelné nebo kamenné klenby do cihelných nebo silikátových konstrukcí lze bez
dalšího průkazu hodnotit jako stropní konstrukce:

REI – 90 DP1 při tloušťce klenáků min. 150 mm,

REI – 180 DP1 při tloušťce klenáků min. 250 mm.
Konstrukční části druhu DP2 nezvyšují v požadované době požární odolnosti intenzitu
požáru a podstatné složky konstrukcí sestávají:
a) z výrobků třídy reakce na oheň A1 nebo A2, tvořících povrchové vrstvy konstrukčních
částí, u nichž se po dobu požadované požární odolnosti nenaruší jejich stabilita a jejichž
tloušťka je ověřena zkouškou nebo je alespoň 12 mm (např. omítky na pletivu, desky na
bázi sádry atd.),
b) z výrobků třídy reakce na oheň A1 až D umístěných uvnitř konstrukční části mezi
výrobky podle bodu a); na těchto výrobcích je závislá stabilita konstrukční části (např.
dřevěné sloupky, dřevěné nosníky),
c) popřípadě také z výrobků kterékoliv třídy reakce na oheň umístěných uvnitř konstrukční
části, aniž by na těchto výrobcích byla závislá stabilita konstrukční části (např. tepelné či
zvukové izolace mezi dřevěnými sloupky, opláštěné podle bodu a).
Za konstrukce druhu DP2 se např. bez ohledu na podlahovou část považují dřevěné trámové
stropy:
 se záklopem a podhledem s omítkou na pletivu tloušťky alespoň 12 mm nebo
 se záklopem a podhledem s omítkou na rákosu tloušťky alespoň 15 mm nebo
 s podhledem z desek třídy reakce na oheň A1 či A2 tloušťky ověřené zkouškou nebo
min.12 mm.
19
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Konstrukce druhu DP2 jsou také např. stěny s dřevěnou kostrou opláštěné výrobky třídy na
oheň A1 či A2 (např. deskovými materiály, u nichž byla tloušťka ověřena zkouškou nebo je
alespoň 12 mm bez ohledu na tepelnou či akustickou izolaci (třídy A1 až F) uvnitř stěny.
Uvedené tloušťky vrstev příkladů konstrukcí druhu DP2 je třeba považovat za minimální
pro požární odolnosti do 45 minut. Požaduje-li se vyšší požární odolnost, skladby a tloušťky
vrstev se musí upravit a ověřit. Kromě konstrukcí s dodatečnými tepelnými izolacemi (viz
oddíl 4.4.5) se za konstrukce DP2 považují i obvodové stěny s vnější tepelnou izolací třídy
reakce na oheň E či F, i když ostatní obvodové stěny jsou třídy reakce na oheň A1 či A2
(např. zateplení novostaveb pěnovým polystyrenem).
Konstrukce druhu DP3 zvyšují v požadované době požární odolnosti intenzitu požáru a
nesplňují požadavky v konstrukci druhu DP1 a DP2. Schématické znázornění jednotlivých
druhů konstrukčních prvků je uvedeno na obr.4.3.
Obr.4.3. Třídění konstrukčních prvků: a) konstrukce DP1; b) konstrukce DP2; c) konstrukce DP3;
Na základě druhu konstrukčních prvků nebo dílců použitých pro požárně dělicí a nosné
konstrukce, zajišťující stabilitu objektu, se třídí stavební objekty a jejich části na objekty s:
a) konstrukcemi nehořlavými, u nichž jsou na uvedené konstrukce užity pouze konstrukční
prvky DP1 (obr.4.4a),
b) konstrukcemi smíšenými, kde pro svislé požárně dělicí a nosné konstrukce jsou použity
konstrukční prvky druhu DP1, pro vodorovné konstrukce konstrukční prvky druhu DP2
(obr.4.4b),
c) konstrukcemi hořlavými (obr.4.4c), které mají buď
c1) všechny konstrukční prvky druhu DP2 nebo
c2) všechny konstrukční prvky druhu DP3, různé kombinace konstrukčních prvků, které
neodpovídají podmínkám bodů ad a), b), popř.c1).
Stavební konstrukce je možno zařazovat do nehořlavých, smíšených a hořlavých samostatně
po jednotlivých částech objektu, pokud rozdělení objektu na tyto části je provedeno po celé
výšce objektu požárně dělicími konstrukcemi druhu DP1, staticky nezávislými na
konstrukcích druhu DP2 nebo DP3 (obr.4.3). Stavební objekt, který má pouze v podzemních
podlažích požárně dělicí a nosné konstrukce druhu DP1 (v nadzemních podlažích jsou
konstrukce druhu DP2 nebo DP3) se považuje za objekt s nehořlavými konstrukcemi pouze
při posuzování podzemních podlaží (při posuzování nadzemních podlaží jde o objekt se
smíšenými nebo hořlavými konstrukcemi).
20
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Při posuzování konstrukcí objektu se nebere zřetel na:
a) konstrukce, které se nacházejí nad požárním stropem posledního užitného NP
(např.dřevěné krovy), pokud požární strop není staticky závislý na těchto konstrukcích.
b) konstrukce z hořlavých hmot v posledním užitném NP u objektu s více než 2 NP, jedná-li
se o objekt s konstrukcemi smíšenými,
c) konstrukce vestavěných částí (tvořících i samostatné požární úseky), umístěné ve větších
požárních úsecích, pokud požárně dělicí a nosné konstrukce těchto vestavěných částí
nezajišťují stabilitu objektu a ani neohraničují požární úsek, ve kterém jsou umístěny.
Obr.4.4. Třídění objektů:
a) s konstrukcemi nehořlavými;
b) s konstrukcemi smíšenými;
c) s konstrukcemi hořlavými:
ca) pouze DP2
cb) pouze DP3 a kombinace
4.3. ÚNIKOVÉ CESTY
Únikové cesty musí umožnit evakuaci všech osob z ohroženého objektu nebo jeho části na
volné prostranství a umožnit přístup zásahovým jednotkám do prostorů napadených požárem.
Podle stupně ochrany, tj. stupně zabezpečení těchto prostorů, které poskytují unikajícím
osobám, se rozlišují únikové cesty:
a) nechráněné (NUC),
b) částečně chráněné (ČCHUC),
c) chráněné (CHUC).
Kromě těchto únikových cest musí být v některých objektech (tam, kde je pouze jedna
nechráněná komunikace - např. z místností určených pro spaní většího počtu osob nebo
v prostorech v podzemních podlažích s více osobami a s větším množstvím rychle hořících
látek) zajištěny náhradní únikové možnosti (okna, požární žebříky, skluzné tyče, skluzné
žlaby), které se však nezapočítávají do počtu ani kapacity únikových cest. Okna jako náhradní
úniková možnost musí mít šířku min.500 mm, výšku 800 mm s parapetem nejvýše 1200 mm.
Rampy mohou být únikovou cestou pouze tehdy, mají-li sklon nejvýše 1: 8. Eskalátory
(pohyblivá schodiště) se považují za únikové cesty pouze tehdy, tvoří-li druhou nebo další
únikovou cestu. Výtahy se mohou pro únik osob použít jen tehdy, jsou-li navrženy a
provedeny jako evakuační výtahy. Pokud evakuační výtahy nejsou součástí CHUC a tvoří
samostatný požární úsek, musí dveře výtahu ústit do PÚ bez požárního rizika s dostatečným
manipulačním prostorem. Jestliže evakuační výtahy jsou součástí prostoru chráněné únikové
21
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
cesty typu B nebo C, musí splňovat požadavky z hlediska jejich ovládání, nehořlavosti klece,
dodávky elektrické energie a rychlosti pojezdu.
Evakuační výtahy musí být zřízeny v objektech:
a) pokud se v podlažích výše než 45 m nachází více než 50 osob,
b) majících více než 3 užitná NP, v nichž se trvale či pravidelně vyskytuje více než 10 osob
s omezenou schopností pohybu nebo neschopných samostatného pohybu,
c) kde je to určeno dalšími normami, např.ČSN 73 0835 pro budovy zdravotnických zařízení.
Přepravní kapacita evakuačních výtahů se započítává do celkové kapacity únikových cest
pouze v případech podle bodu b), popř.c).
4.3.1. Nechráněné, částečně chráněné a chráněné únikové cesty
Nechráněná úniková cesta (NUC) je trvale volný komunikační prostor v PÚ s požárním
rizikem, směřující buď na volné prostranství či do chráněné únikové cesty. Nemusí být od
ostatních prostorů v objektu oddělena stavebními konstrukcemi. Lze je použít ke komunikaci:
a) uvnitř požárního úseku s volným prostranstvím nebo s chráněnou únikovou cestou,
b) mezi nadzemními podlažími nebo s volným prostranstvím, pokud výškový rozdíl podlah
nepřesahuje 9 m,
c) dvou podzemních podlaží mezi sebou,
d) prvního podzemního podlaží s volným prostranstvím,
e) 1.PP s 1.NP za předpokladu, že nechráněná úniková cesta je požárně oddělitelná od
ostatních prostorů nadzemního podlaží.
Za nechráněnou únikovou cestu se považují i vnější komunikace (pavlače, balkony,
schodiště), které nejsou od vnitřních prostorů požárně odděleny. Na únikovou cestu z pavlače
musí navazovat chráněná úniková cesta nebo cesta z pavlače (jako nechráněná) musí končit
na volném prostranství. Ve směru úniku nemůže být tato pavlač pokračováním CHUC.
Částečně chráněná úniková cesta je trvale volná komunikace (vyskytují se nejčastěji u
rekonstrukcí a výrobních objektů), kde se lze bez překážek pohybovat směrem k východu na
volné prostranství nebo do chráněné únikové cesty a která:
a) je v požárním úseku bez požárního rizika (nikoli chráněnými únikovými cestami), nebo
b) prochází sousedním požárním úsekem, ve kterém však nejsou provozy s hořlavými a
nebezpečnými látkami,
c) prochází částí posuzovaného PÚ, která je sice bez požárního rizika, ale s ohraničujícími
příčkami druhu DP1 s požární odolností min. EI 15, obsahujícími otvory uzavíratelné
požárními uzávěry min. typu EW 15 DP3 velikosti > 25 % celkové plochy příčky.
Vstupní dveře do částečně chráněné únikové cesty musí být opatřeny samozavírači.
Chráněná úniková cesta (CHUC) je trvale volný komunikační prostor tvořící samostatný
požární úsek, který vede na volné prostranství. Požárně dělicí konstrukce (obvodové a požární
stěny, stropy) musí být vždy z nehořlavých hmot DP1. Jejich požární odolnost se stanoví
podle stupňů požární bezpečnosti přilehlých požárních úseků. Požární uzávěry otvorů
v požárně dělicích konstrukcích CHUC musí být typu EI a musí být vybaveny samozavíracím
zařízením. Pokud jsou vnější komunikace (schodiště, pavlače apod.) od vnitřních prostorů
odděleny obvodovými stěnami typu DP1, považují se za chráněné únikové cesty.
V CHUC kromě hořlavých hmot v konstrukcích oken, dveří, a madel a kromě požárního
zatížení v prostorech sloužících dozoru nad provozem v objektu (vrátnice, recepce,
informační služba atd.) lze umístit hořlavé nebo malé užitné předměty. Požadavky pro jejich
užívání je možno shrnout do následujících bodů:
22
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
a) vzdálenost hořlavého předmětu od části stavby z hořlavých hmot s výjimkou podlahy nebo
jiného hořlavého předmětu musí bránit přenosu hoření, ale musí být alespoň 2 m;
b) hořlavý předmět nebo jeho část nesmí být z plastu;
c) hořlavý předmět nesmí být umístěn na strop nebo podhled, popř. do prostoru pod stropem
či podhledem v části CHUC určené pro pohyb osob nebo činnost požárních jednotek;
d) hořlavý předmět musí být připevněn tak, aby nedošlo k jeho uvolnění při úniku osob nebo
zásahu požárních jednotek;
e) v prostoru CHUC je možno na stěnu o ploše 60 m2 umístit pouze jeden hořlavý předmět a
na podlaží CHUC nesmí být umístěny více než 3 hořlavé předměty;
f) hořlavý předmět ve tvaru „nástěnky“ nesmí být v prostoru CHUC umístěn, je-li větší než
1,3 m2 při tloušťce 4 mm;
g) z nábytku lze umístit:
 židli z nehořlavé konstrukce s čalouněnou úpravou; při umístění více než 2 židlí, musí
být tyto z nehořlavé konstrukce, zápalnost textilní záclony a závěsu  20 sekund a
čalounické materiály vyhovují z hlediska zápalnosti,
 i jiný sedací nábytek, jehož čalouněná část musí splňovat stejnou podmínku jako v
předchozím případě a jeho konstrukce je vyrobena z materiálu vyhovujícím třídě
reakce na oheň nejméně D a zároveň velikost předmětu nesmí být větší než jsou
obvyklé u běžné židle,
h) z užitných předmětů je možno umístit:
 jeden malý závěsný automat na nápoje a jiné zboží pro 3 podlaží;
 květinovou výzdobu z plastů, pokud průmět plochy této výzdoby na stěnu není větší
než 0,5 m2 a hloubka této výzdoby nepřesahuje 0,1 m. Při umístění této výzdoby nesmí
být omezena minimální šířka únikové cesty stanovená výpočtem;
i) výše uvedené předměty nesmí svým umístěním:
 ovlivňovat pohyb osob v CHUC nebo při vstupu na ni nebo výstupu z ní, zejména při
převržení, pádu nebo odvalení;
 zasahovat do min. šířky CHUC stanovené v projektové dokumentaci nebo výpočtem,
 bránit otevírání či zavírání dveří na CHUC nebo na vstupu na ni či výstupu z ní;
j) v prostoru CHUC lze umístit hořlavý předmět umělecké či historické hodnoty (nesmí být
textilního charakteru) max. rozměrů 2 x 2 m, nezasahující do prostoru CHUC více než 50
mm, pokud je objekt v části umístění tohoto předmětu jištěn:
 elektrickou požární signalizací a zároveň stabilním hasicím zařízením nebo
 elektrickou požární signalizací a osobou schopnou provést prvotní hasební zásah po
dobu přítomnosti osob v objektu.
Jinak v CHUC nesmějí být umístěny:
a) zařizovací předměty zužující průchozí šířku chráněné únikové cesty, která vyhovuje min.
šířce dveří 0,8 m,
b) volně vedené rozvody z hořlavých hmot (kapalin, plynů) nebo jakékoliv volně vedené
potrubní rozvody z hořlavých hmot s výjimkou stavebních změn objektů v rámci jejich
přestavby, kdy mohou být volně vedeny rozvody hořlavých látek do DN potrubí 50 cm2 ,
23
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
c) volně vedené vzduchotechnické rozvody, které neslouží pouze větrání CHUC,
d) volně vedené kouřovody, rozvody středotlaké a vysokotlaké páry či toxických látek apod.,
e) volně vedené elektrické rozvody (kabely) bez dostatečné ochrany (např. kabelovými
kanály nebo samostatnými požárními předěly).
Rozvody podle bodu c) a d) mohou být v CHUC umístěny jen tehdy, jsou-li zabudovány
v konstrukci druhu DP1 (např. samostatnými požárními předěly) a od CHUC požárně
odděleny krycí vrstvou s požární odolností alespoň EW 30 (např. deskovým obkladem).
V části únikové cesty mající funkci požární předsíně (CHUC typu B a C) nesmí být
umístěny žádné předměty.
4.3.2. Typy chráněných únikových cest
Chráněné únikové cesty se podle doby, po kterou se při požáru mohou osoby v únikové cestě
bezpečně zdržovat, dělí na tři typy:
a) chráněnou únikovou cestu typu A:
Tento typ únikové cesty je od ostatních požárních úseků komunikačně oddělena požárními
uzávěry otvorů zajišťujícími max. dobu zdržení osob 4 minuty. Je odvětrána:
a1) přirozeným větráním:

při ploše CHUC  20 m2 v každém podlaží otevíratelnými výplněmi otvorů o ploše
> 2 m2, popř. otvory umožňujícími příčné větrání o ploše min. 1 m2; při větší ploše
CHUC se uvažuje plocha oken min. 10 % půdorysné plochy;

větracím otvorem o min. ploše 2 m2 umístěným v nejvyšším místě komunikace (u
schodiště) a stejně velkým otvorem pro přívod vzduchu z volného prostoru ve
vstupním podlaží nebo níže. Otevírací mechanismus alespoň horního otvoru musí
být vybaven dálkovým ovládáním z několika míst v prostoru CHUC, vždy však
z úrovně vstupního podlaží;

větracími průduchy osazenými v každém podlaží CHUC, s vývodem vzduchu u
stropu a s přívodem čerstvého vzduchu u podlahy, o průřezové ploše každého
průduchu rovnající se v každém podlaží alespoň min. 1 % podlahové plochy té části
únikové cesty, kterou mají odvětrat (je-li možno vyústění průduchu v každém
podlaží uzavřít tak, aby kouř nemohl pronikat průduchem mezi jednotlivými
podlažími, mohou být odvětrávací i přívodní průduchy pro více podlaží společné potom plocha každého průduchu se určí jako aritmetický průměr obou průřezových
ploch průduchů ve vyústění);
a2) umělým větráním zajišťujícím 10 x výměnu větraného prostoru CHUC za hodinu a
odvodem vzduchu pomocí průduchů, šachet apod.
Je-li CHUC typu A v objektech vyšších než 22,5 (jako druhá a další úniková cesta) větrána
přirozeně, musí se použít kombinace podle bodů a1 a a2. Větrání CHUC ve více než jednom
podzemním podlaží se musí provést podle bodu b).
b) chráněnou únikovou cestu typu B:
V tomto případě je CHUC od ostatních požárních úseků v objektu komunikačně oddělena
požárními uzávěry otvorů, zajišťujícími dobu bezpečného pobytu osob 15 minut. Její součástí
je i samostatná větraná požární předsíň s dveřmi, které zabraňují pronikání kouře. Požární
předsíň musí mít min. půdorysnou plochu 5 m2, nejmenší půdorysný rozměr je 1,2 m.
24
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Pro odvětrání požární předsíně je postačující otevíratelné okno o ploše 1,4 m2 nebo větrací
průduchy o rozměrech 500x 300 mm s vývodem vzduchu u stropu, s přívodem u podlahy, a to
v každém podlaží. Ostatní části komunikace musí být odvětrány obdobně jako cesta typu A.
c) chráněnou únikovou cestu typu C:
Tento typ CHUC je obdobně řešen jako typ B (předsíň má stejné rozměry a plochu). Na rozdíl
od typu B se prodlužuje doba, po kterou se mohou při požáru osoby na únikové cestě
zdržovat, až na 30 minut. Prostory únikové komunikace a předsíně však musí být vybaveny
přetlakovým větráním (přetlak min. 25 Pa) proti vnikání kouře do únikové cesty.
Množství dodávaného vzduchu při přetlakové ventilace se určí buď:
a) jako výměna vzduchu objemu větraného prostoru min. 15x za hodinu, nebo
b) ze spodní meze přetlaku a z předpokladu, že 5 % dveřních otvorů, nejméně však 2 dveřní
otvory jsou otevřené. Další podrobnosti výpočtu jsou uvedeny v ČSN 73 0802, čl. 9.4.7.
4.3.3. Dimenzování únikových cest
Platí zásada, že z každého místa PÚ, popř. objektu, musí být dosažitelné nejméně dvě
samostatné únikové cesty vedoucí různým směrem z požárního úseku na volné prostranství
kromě přesně definovaných výjimek, kdy postačí jedna úniková cesta (např. omezení počtu
osob v podlažích bytových domů s omezenou požární výškou). Začátek únikové cesty se
uvažuje v nejvzdálenějším místě PÚ. U ucelené skupiny místností (max. 40 osob, 100 m2 a
vzdálenosti ke vstupním dveřím  15 m) se délka únikové cesty měří od vstupních dveří. U
bytů se délka únikové cesty určuje vždy od vstupních dveří.
Pro nevýrobní objekty se vychází z mezní délky únikových cest nechráněných z PÚ nebo
z místnosti v závislosti na počtu únikových cest a součiniteli a požárního úseku. Délka
nechráněné únikové cesty se měří v ose cesty od nejvzdálenějšího místa PÚ k ose východu na
volné prostranství nebo do chráněné únikové cesty.
Pro administrativní provozy vychází pro koeficient a = 1 mezní délka jedné nechráněné
únikové cesty cca 25 m. U rodinných domků se délky únikových cest neposuzují. U chráněné
únikové cesty se mezní délka stanoví pouze u cesty typu A, a to 120 m. Počet evakuovaných
osob je omezen:
a) u nechráněných cest při užití jedné únikové cesty,
b) u chráněných únikových cest v závislosti na stupeň požární bezpečnosti přilehlých
požárních úseků, druh provozu a typ chráněné únikové cesty.
Šířka únikové cesty musí umožňovat bezpečnou evakuaci všech osob z místnosti, PÚ a z
objektu. U rodinných domků postačuje NUC šířky 0,9 m s šířkou dveří na únikové cestě 0,8
m, v rodinných rekreačních objektech se doporučuje šířka cesty 0,75 m a šířka dveří 0,7 m.
Základní jednotkou šířky únikových cest je únikový pruh o průchozí šířce 0,55 m. Nejmenší
započitatelný počet osob v místnosti, PÚ, objektu, používaný pro výpočet evakuace (tudíž pro
dimenzování šířky únikových cest) stanoví ČSN 73 0818. Nejmenší počet únikových pruhů u
u
E
.S
K
/6/,
kde E - počet evakuovaných osob v posuzovaném místě,
K - počet evakuovaných osob v jednom únikovém pruhu,
s - součinitel vyjadřující podmínky evakuace.
25
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Pro počet únikových pruhů platí:
 pro NUC: umin = 1
 šířka NUC: 1 x 0,55 = 0,55 m,
 pro CHUC: umin = 1,5  šířka CHUC: 1,5 x 0,55 = 0,825 m (dveře 800 mm vyhovují),
Počet únikových pruhů se zaokrouhluje na poloviny únikového pruhu, tj. u = 1; 1,5; 2; 2,5 …
4.3.4. Stavební konstrukce a osvětlení v únikových cestách
Dveře na únikových cestách se musí otevírat ve směru úniku a musí být bez prahu, s
výjimkou ucelené skupiny místností a vchodových dveří na volné prostranství (max.200
osob). V bočních stěnách únikové cesty se doporučuje dveře otevírat ve směru pohybu osob
na cestě tak, aby otevřené dveřní křídlo nepřekáželo osobám při úniku. Při malé šířce únikové
cesty by se tyto dveře měly otevírat o 180° (obr.4.5). Dveře otevíravé do prostoru schodiště
nesmí narušovat pohyb
unikajících osob na
schodišti.
Z tohoto
důvodu
je
vhodné
rozšířit podestu o šířku
dveřního
křídla
(obr.4.6).
Obr.4.5. Otevírání dveří do únikové cesty:
a) o 180°, pokud nejmenší počet únikových pruhů umin je shodný se šířkou chodby š1;
b) v případě, kdy dveřní křídlo nezasahuje do nejmenšího počtu únikových pruhů umin
Obr.4.6. Umístění a otevírání dveří do schodiště:
a, b – s rozšířením podesty o šířku dveřního křídla,
c – s odsazením zárubně od prvního schodu o šířku dveřního křídla
Dveře,
popř.
vrata
ovládaná
motoricky musí umožňovat také
ruční otevření. Za otevíravé se ve
směru úniku považují také dveře
kývavé a vodorovně posuvné (do
stran)
mimo
únikovou
cestu.
Turniketové dveře lze do únikové
kapacity započítat jen jako druhý
nebo další východ na volné
prostranství (celkový započitatelný
průchod turniketovými dveřmi po
celou dobu evakuace je 50 osob bez
ohledu na šířku dveří). Dveřní křídla
opatřená zástrčemi a obrtlíky se do
šířky únikové cesty nezapočítávají.
Dveře
otevíravé
do
prostoru
schodiště na únikových cestách se
musí otevírat jen na podestu (nikoliv
do schodišťového ramene). Podesta musí být rozšířena tak, aby se otevřením dveří nezúžila
započitatelná šířka únikové cesty.
26
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Stěny EW v různém materiálovém provedení (např. i zasklené) se nesmí užít u konstrukcí
PÚ, které ohraničují:
a) chráněné únikové cesty typu B a C,
b) šachty požárních a evakuačních výtahů,
c) chráněné únikové cesty typu A, bez nichž nelze zajistit evakuaci osob z objektu, pokud:
 jde o podzemní část těchto objektů, nebo
 výška nadzemní části těchto objektů > 22,5 m, nebo
 sousední PÚ oddělený stěnou EW je ve II. nebo vyšším stupni požární bezpečnosti,
popř. je vybaven samočinným stabilním hasicím zařízením a je v V. nebo vyšším
stupni požární bezpečnosti.
Požární uzávěry v těchto stěnách musí být navrženy shodně s těmito stěnami.
Stěny bez nosné funkce (příčky), oddělující požární předsíň v CHUC typu B a C nebo
kouřotěsně oddělující jiný prostor, nemusí vykazovat požární odolnost, ale musí být druhu
DP1 a svou celistvostí musí bránit proniku kouře. Nenosné pevně zasklené stěny s ověřenou
požární odolností, které mají rámovou konstrukci v ploše do 30 % stavebního rozměru
zasklené stěny (sloupky, příčníky, diagonály) z výrobků třídy na oheň A1 až D (např. i
dřevěná konstrukce, ale nikoli z plastů) se mohou posuzovat jako konstrukce druhu DP1
v objektech s nehořlavým konstrukčním systémem, pokud nejde o požárně dělicí konstrukce:
a) chráněných únikových cest typu C, nebo
b) požární a evakuační výtahy, nebo
c) chráněné únikové cesty typu B v podzemních podlažích nebo nadzemních podlažích
s výškovou polohou přes 30 m.
Nejmenší šířka kosých stupňů, které jsou v započitatelné šířce únikové cesty, musí být ve
vzdálenosti 300 mm od vnitřního okraje ramene alespoň 230 mm, slouží-li schodiště pro více
než 10 osob. Sklon schodišťových ramen na únikových cestách s požadovanou šířkou větší
než 1,65 m nesmí být větší než 35 (odpovídající výška stupně v rozmezí 150 až 180 mm).
Předložené nebo vyrovnávací schodiště ve vstupním podlaží musí být podélně rozděleno
zábradlím, pokud jeho šířka je větší než 3,3 m.
Nášlapná vrstva podlahy v CHUC musí být navržena ze hmot třídy reakce na oheň nejméně
Cfl -s1. CHUC musí mít vždy elektrické osvětlení stejně tak jako částečně chráněná úniková
cesta, pokud nahrazuje CHUC. Nouzové osvětlení musí být v CHUC typu B, C a dále v
cestách typu A, pokud slouží k úniku více než 300 osob. Podle Vyhlášky o obecných
technických požadavcích na výstavbu (OTP) však musí mít nouzové osvětlení všechny
CHUC. Nouzové osvětlení by mělo též navrhováno do chodeb ústících do CHUC, do
podzemních garáží a do občanských budov (školy, úřady atd.).
Nouzové osvětlení musí být funkční i v době požáru v objektu u CHUC typu A min. po dobu
15 minut, typu B po dobu 30 minut a typu C po dobu 45 minut. CHUC sloužící současně jako
vnitřní zásahové cesty musí mít nouzové osvětlení funkční min. po dobu 60 minut.
Podle ČSN EN 1838 se nouzové osvětlení dělí na:
a) Nouzové únikové osvětlení:
Je definováno jako osvětlení, které zajišťuje bezpečnost lidí opouštějících prostor, nebo
snažících se dokončit potenciálně nebezpečný proces před opuštěním prostoru. Je-li
požadováno osvětlení v celém prostoru a je touto normou doporučena montážní výška
svítidel alespoň 2 m nad podlahou.
27
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Nouzové únikové osvětlení je členěno na následující typy s těmito požadavky:
a) nouzové osvětlení únikových cest 1 lx [lux] v ose únikové cesty,
b) protipanické osvětlení (veřejných prostorů) 0,5 lx v celém prostoru,
c) nouzové osvětlení prostorů s velkým rizikem s 10 % intenzity normálního osvětlení,
(minimálně však 15 luxů), přičemž musí být zabráněno stroboskopickému jevu,
d) místa první pomoci (lékárničky) musí být osvětlena 5 lx na podlaze,
e) místa každého hasícího prostředku a požárního hlásiče musí být osvětlena na
hodnotu 5 lx na podlaze.
b) Náhradní osvětlení:
U náhradního osvětlení platí, že:
 použije-li se náhradní osvětlení pro nouzové únikové osvětlení, musí splňovat
rozhodující požadavky této normy a
 je-li hladina náhradního osvětlení nižší než u minimálního normálního osvětlení,
může být použito pouze pro přerušení nebo dokončení činnosti.
4.4. ODSTUPOVÉ VZDÁLENOSTI A POŽÁRNĚ NEBEZPEČNÝ PROSTOR
Nutnou podmínkou k zamezení přenosu požáru vně hořícího objektu je vymezení
minimálních odstupových vzdáleností mezi objekty. Kolem hořícího objektu vzniká požárně
nebezpečný prostor, ve kterém je nebezpečí přenosu požáru sáláním tepla, popřípadě
padajícími hořícími konstrukcemi. Požárně nebezpečný prostor se určuje jak pro objekty nově
navrhované, tak pro sousední objekty stávající.
V požárně nebezpečném prostoru mohou být umístěny jiné objekty pouze tehdy:
 jsou-li jejich obvodové stěny umístěné v požárně nebezpečném prostoru bez požárně
otevřených ploch a mají nehořlavé povrchové úpravy, u dodatečného zateplení
obvodových stěn musí povrchové úpravy vykazovat index šíření plamene is = 0,
 nachází-li se jejich střešní plášť zasahující do požárně nebezpečného prostoru bez požárně
otevřených ploch a je-li konstrukcí druhu DP1 nebo se musí prokázat, že střešní plášť
nešíří požár.
Před požárně otevřenou plochou mohou do požárně nebezpečného prostoru předstupovat
z posuzovaného požárního úseku výstupky, které:
a) mají požárně uzavřené obvodové stěny i střešní plášť,
b) sice mají požárně otevřené obvodové stěny nebo střešní plášť, avšak nepředstupují o více
než 1,5 m nebo o 1/10 odstupové vzdálenosti a netvoří více než 20 % požárně otevřených
ploch posuzovaného PÚ.
Přenos (šíření požáru) se předpokládá požárně otevřenými plochami, což jsou plochy v
obvodových stěnách nebo střešních pláštích, kterými může dojít k přenosu požáru na jiný
objekt. Zvláště důležité je posouzení oken v obvodové stěně, je-li požárně nebezpečný prostor
stávajícího objektu vyšší než navržená proluka mezi ním a novým objektem (obr.4.7). Jiné
řešení nabízí obr.4.8. s vícepodlažním a halovým objektem se střešními světlíky.
28
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Obr.4.7. Požární okno osazené k zabránění přenosu požáru ze sousedního objektu
Na povrchové úpravy obvodových stěn z vnější strany objektu se musí užít hmot s indexem
šíření plamene is = 0, pokud obvodové stěny:
a) tvoří požární pásy,
b) tvoří ohraničující konstrukce chráněných únikových cest, v nichž jsou otvory (např.okna),
c) jsou v požárně nebezpečném prostoru kromě požárně nebezpečného prostoru téhož objektu
o výšce h < 9 m.
Obr.4.8. Řešení nového objektu v požárně nebezpečném prostoru:
a) z exteriéru
b) z interiéru
4.4.1. Obvodové pláště z hlediska požárně otevřených ploch
Obvodové pláště mohou být:
a) zcela požárně otevřené, u kterých:
 po dobu požadované požární odolnosti hustota tepelného toku v rovině jejich líců > 60
kW.m-2 odpovídající výpočtovému požárnímu zatížení pv >15 kg.m-2 či době trvání
normového požáru > 15 minut,
 množství uvolněného tepla > 350 MJ.m-2,
 vnější povrchy jsou z výrobků třídy E nebo F;
bez dalších průkazů:
 není zjištěna jejich požární odolnost, popř. nevyhovuje mezní stav celistvosti v
požadovaném čase,
29
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062


2013
se jedná o konstrukci druhu DP3 (výrobky třídy E či F), pokud se neprokáže, že jejich
další úpravou vzniká při hoření nižší hustota tepelného toku než 60 kW.m-2,
otvory s výplní (např. okna) v době požadované požární odolnosti nesnižují hustotu
tepelného toku pod 18,5 kW.m-2, která je rozhodující pro vymezení požárně
nebezpečného prostoru;
b) částečně požárně otevřené, u kterých:
 po dobu požadované požární odolnosti hustota tepelného toku v rovině jejich líců 15 <
60 kW.m-2 odpovídající výpočtovému požárnímu zatížení 2 < pv  15 kg.m-2 či době
trvání normového požáru 2 až 15 minut,
 obvodová stěna je druhu DP1 nebo DP2 s požadovanou požární odolností, mající
vnější povrch z výrobků třídy reakce na oheň nižší než A2 (např. zděná stěna s
dřevěným obkladem),
 množství uvolněného tepla je větší než 150 MJ.m-2, ale menší než 350 MJ.m-2;
c) požárně uzavřené:
 je-li jejich množství uvolněného tepla < 150 MJ.m-2,
 pokud jsou v PÚ bez požárního rizika nebo v PÚ chráněných únikových cest,
 ve kterých je v celé půdorysné ploše instalováno samočinné stabilní hasicí zařízení a
obvodové stěny jsou druhu DP1 či DP2 bez vnějšího povrchu z hořlavých hmot
uvolňujícího větší množství tepla než 150 MJ.m-2.
4.4.2. Střešní pláště z hlediska požárně otevřených ploch
Na rozdíl od obvodových stěn střešní pláště jsou pouze buď požárně otevřené nebo
uzavřené. Střešní plášť se posuzuje ze spodní a horní strany. Ze spodní strany se hodnotí
hořlavost a požární odolnost, z horní strany se posuzuje:
a) v požárně nebezpečném prostoru:
Zde musí být proveden z konstrukcí typu DP1 nebo se musí prokázat, že střešní plášť
nešíří požár a brání vznícení hořlavých částí konstrukce: např. střešní plášť s pálenou či
obdobnou nehořlavou krytinou na dřevěných latích či bednění se považuje z horní strany
za nehořlavý a nešířící požár, kdežto z dolní strany může vykazovat určitou požární
odolnost (zpravidla E < 15 minut), avšak je hořlavým konstrukčním systém (celistvost či
stabilita je závislá na dřevěných podporujících částech). K jiným vyhovujícím
povrchovým úpravám na hořlavém povrchu střešního pláště patří kačírek tloušťky min.40
mm, dlaždice, zelené vegetační souvrství apod.;
b) v pásech mimo požárně nebezpečný prostor:
V tomto případě je povrchová vrstva členěna pásy, které nešíří požár na plochy
nepřesahující 1500 m2. Šířka těchto pásů musí být alespoň 2,0 m. Pásy mohou být
nahrazeny stěnou konstrukce druhu DP1 převyšující povrch střešního pláště o 300 mm
nebo jinou ekvivalentní úpravou bránící rozšíření požáru;
Střešní pláště včetně otvorů (světlíky, střešní okna atd.) jsou požárně otevřenou plochou
s hustotou tepelného toku odpovídající výpočtovému požárnímu zatížení pv = 30 kg.m-2.
Případy, kdy se střešní pláště nepovažují za požárně otevřenou plochu a tudíž nevyžadují
odstupové vzdálenosti:
a) střešní plášť nad požárním stropem posledního NP je bez nahodilého zatížení nebo jsou na
něj kladeny nulové požadavky (pro I. a II. stupeň požární bezpečnosti), přičemž pv  50
kg.m-2;
30
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
b) střešní plášť ohraničující požární úsek s požárním rizikem, který:
 vykazuje požadovanou požární odolnost střešního pláště buď pro III. až VII. stupeň
požární bezpečnosti nebo pro nosnou konstrukci střechy,
 nevykazuje požární odolnost střešního pláště předchozí odrážky, ale v daném
požárním úseku je součinitel c (zahrnuje vliv požárně bezpečnostních zařízení)  0,4;
c) střešní plášť s požárně dělicí funkcí DP1 vykazuje požadovanou požární odolnost, přičemž
případná hořlavá povrchová vrstva (krytina, tepelná izolace apod.) při požáru uvolní
nejvýše 150 MJ tepla z 1 m2 střechy nebo tepelný výkon je nižší než 0,4 MW.m-2 (pro
zhodnocení stačí jedno z těchto kritérií s uvážením výhřevnosti živičných hydroizolačních
krytin 30 MJ.m-2). Průměrná vzdálenost povrchu střešního pláště od stropní konstrukce
druhu DP1 nesmí být větší než 0,5 m;
d) hustota tepelného toku z hořící střechy je ve svislé rovině v okraji římsy menší než hodnota
18,5 kW.m-2, která je rozhodující pro vymezení požárně nebezpečného prostoru.
Na základě bodu c) předchozího odstavce střešní plášť se nepovažuje za požárně otevřenou
plochu, pokud je uložen na konstrukci střechy s požárně dělicí funkcí DP1 vykazující
požadovanou požární odolnost (např. na železobetonové střešní desce) za předpokladu, že
hořlavá povrchová vrstva (živičná krytina na polystyrénu) může při požáru uvolnit nejvýše
150 MJ. Tomuto požadavku vyhoví střešní plášť z živičné krytiny na expandovaném
polystyrénu o dané objemové hmotnosti 30 kg.m-3 a tloušťce nejvýše 100 mm, jak to
dokazuje následující výpočet:
Z rovnice /1/ vyplývá, že Q  i 1 M i .H i ,
j
kde Mi - hmotnost 1 m2 i-tého druhu hořlavé hmoty umístěné na vnějším povrchu obvodové
stěny [kg]; do této hmotnosti se započítávají všechny hořlavé hmoty, které mohou při
požáru postupně, ale trvale odhořívat ve směru od vnějšího k vnitřnímu povrchu
obvodové stěny,
Hi - výhřevnost i-tého druhu hořlavé hmoty [MJ.kg-1] vnějšího povrchu obvodové stěny,
j - počet druhů hořlavých látek.
Po dosazení technických parametrů pro expandovaný polystyrén EPS ( = 30 [kg.m-3], Hps =
39 [MJ.kg-1]) a živičnou krytinu (výhřevnost živičné krytiny Hk = 30 MJ.m-2) do výše
uvedené rovnice dostaneme pro celkovou výhřevnost střešního pláště H hodnotu H = 30 +
0,10.30.39 = 30 + 117 = 147,0 MJ.m-2 < 150 MJ.m-2.
Z výše uvedeného zdůvodnění vyplývá, že pokud je vrstva EPS o stejné objemové hmotnosti
větší než 100 mm uložená pod živičnou krytinou, je nutno považovat střešní plášť za požárně
otevřenou plochu. Toto hledisko se uplatní především u plochých střech budov ve stávající
zástavbě nebo kde odstupová vzdálenost má rozhodující význam.
Při posuzování střešní plášťů za požáru je nutno vycházet ze stávajících zkušebních předpisů.
Základní normami jsou:
 zkušební norma ČSN P ENV 1187 z roku 2002,
 klasifikační norma: ČSN EN 13501-5 z roku 2006.
Zkušební norma obsahuje 4 zkušební metody, převzaté z národních norem 4 států EU. Liší se
navzájem provedením zkoušky (velikost vzorků, tepelné namáhání a vyhodnocení). Jsou to
zkoušky:
 Zkouška 1 – hořící hraničky, bez větru (vychází z německé metodiky DIN 4102-7),
 Zkouška 2 – hořící hraničky + vítr (vychází ze skandinávské normy Nordtest NT FIRE
006),
31
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013

Zkouška 3 – hořící hraničky + vítr + radiace (vychází z francouzské metodiky
v ministerském dekretu),
 Zkouška 4 – hořící plynový hořák + vítr + radiace (vychází z britské metodiky BS 476-3).
Každá ze 4 metod má několik klasifikačních tříd. U všech se začíná třídou BROOF (hodnoty
zjištěné při zkoušce vyhoví stanoveným zkušebním kritériím) a končí třídou FROOF (hodnoty
zjištěné při zkoušce nevyhoví stanoveným zkušebním kritériím). Za tato označení třídy se
připojuje ještě označení zkušební metody (t1) (t2) (t3) (t4). Příklad klasifikace: BROOF (t1).
Pro potřeby ČSN 73 08.. byly z této normy akceptovány pouze zkoušky 1 a 3. Zkouška 1 je
požadována pro střechy mimo požárně nebezpečný prostor, zkouška 3 je požadována pro
střechy v požárně nebezpečném prostoru. Proto za vyhovující je požadována klasifikace:
BROOF (t1) – mimo požárně nebezpečný prostor,
BROOF (t3) – pro požárně nebezpečný prostor.
V projektových normách byly prostřednictvím ČSN 73 0810, tj. od roku 2005 požadavky na
hodnocení:
 zkouškou A nahrazeny požadavkem na třídu BROOF (t3),
 zkouškou B nahrazeny požadavkem na třídu BROOF(t1).
4.4.3. Odstupové vzdálenosti
Odstupová vzdálenost od posuzovaného objektu se měří jako kolmá vzdálenost od požárně
otevřených ploch jednotlivých požárních úseků objektu k hranici požárně nebezpečného
prostoru. Pro určení velikosti odstupové vzdálenosti mezi stavebními objekty je rozhodující:
 velikost a procento požárně otevřených ploch posuzovaného požárního úseku,
 hustota tepelného toku z posuzovaného požárního úseku.
Velikost požárně otevřených ploch obvodových stěn se započítává:
 u zcela požárně otevřených plochou skutečnou plochou,
 u částečně požárně otevřených ploch skutečnou plochou v případech, kde posuzovaný PÚ
má jen částečně požárně otevřené plochy nebo úměrnou částí vyskytují-li se kombinace
ploch s různou hustotou tepelného toku.
Při určení odstupových vzdáleností se současně posoudí, zda v případě požáru nedojde
k padání hořících částí stavebních konstrukcí druhu DP3 , které by mohly šířit požár mimo
požárně nebezpečný prostor. Při nebezpečí padání hořlavých částí stavebních konstrukcí se
musí odstupové vzdálenosti zvětšit tak, aby části dopadly vždy do požárně nebezpečného
prostoru za předpokladu, že mohou padat v odchylce 20°od svislé roviny, tj. do vzdálenosti
rovné 0,36 násobku výšky pádu hořlavé části stavební konstrukce.
Odstupové vzdálenosti od stavebních objektů se tedy určí:
a) buď na základě procenta požárně otevřených ploch po (nejnižší hodnota po je uvažována
40 %) nebo výpočtem hustoty tepelného toku a vymezením požárně nebezpečného
prostoru. Není-li dosaženo 40 %, uvažuje se obvodová stěna jako 100 % požárně
otevřená plocha;
b) výpočtem odstupové vzdálenosti z hlediska padání hořlavých částí do požárně
nebezpečného prostoru.
Za výslednou odstupovou vzdálenost se považuje větší z obou hodnot.
U objektů s jediným východem na volné prostranství, který směřuje do prostoru s nebezpečím
padání hořlavých částí stavebních konstrukcí, popř. padání zasklených částí konstrukcí, se
32
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
zřizují přístřešky, popř. jiná opatření omezující ohrožení unikajících osob a osob
provádějících požární zásah. Porovnání odstupových vzdáleností z hlediska padání hořlavých
částí se neprovádí:
 jde-li o objekty s obvodovými a střešními plášti z konstrukcí druhu DP1 a DP2, pokud lze
předpokládat, že ani padající části plášťů nemohou šířit požár na jiné objekty,
 jde-li o odstupové vzdálenosti mezi požárními úseky téhož objektu,
 jedná-li se o dřevěné římsy s vyložením  1 m, krovy se sklonem  45°, doplňkové
konstrukce (zábradlí, žaluzie atd.).
4.4.4. Požární pásy
Proti šíření požáru požárně otevřenými plochami do sousedních požárních úseků se v
obvodových stěnách zřizují svislé a vodorovné požární pásy. Požární pásy musí být z
konstrukcí z nehořlavých hmot, musí vykazovat požární odolnost stanovenou podle vyššího
stupně požární bezpečnosti přilehlých požárních úseků objektu a nesmí jimi prostupovat
žádná konstrukce z hořlavých hmot.
U nevýrobních objektů poloha svislého požárního pásu šířky min. 900 mm vzhledem
k požární stěně může být libovolná, avšak požární pás se musí s požární stěnou stýkat po celé
tloušťce požární stěny (obr.4.9a). Stejně tak na styku obvodové stěny s požárním stropem se
musí v obvodové stěně vytvořit vodorovný pás šířky min. 900 mm.
Obr.4.9. Řešení svislých
požárních
pásů
Svislý pás požární pás je možno nahradit:
a) ustoupením či vystoupením líce obvodové stěny min. o 600mm v délce 900mm (obr.4.9b),
b) prodloužením požární stěny před líc obvodové stěny tak, aby rozvinutý vnější obvod
prodloužené požární stěny byl nejméně 1200 mm (obr.4.9c).
Vodorovný pož. pás 900 mm (obr.4.10a) lze nahradit:
a) ustoupením líce obvodové stěny (lodžií, terasou atd.) nad požárním stropem min. o 900
mm (obr.4.10b)
b) ustoupením líce obvodové stěny pod požárním stropem o 900 mm (obr.4.10c)
c) prodloužením požárního stropu před líc obvodové stěny tak, aby rozvinutý vnější obvod
prodloužené části požárního stropu (římsy) byl nejméně 1200 mm (obr.4.10d).
33
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Obr.4.10. Řešení vodorovných požárních pásů
U výrobních objektů šířka požárních pásů závisí na ekvivalentní době trvání požáru e takto:
a) 0,9 m pro e  45 minut,
b) 1,2 m pro e > 45 minut,
kde e je delší doba trvání požáru PÚ pod požárním pásem.
Bez ohledu na dobu trvání požáru se doporučuje u PÚ v provozech průmyslového charakteru
zvětšit výšku vodorovných požárních pásů na 2,0 m. Požární pás výšky 0,9 m pak vyhovuje
jen mezi požárními úseky nevýrobního charakteru bez ohledu na dobu trvání požáru v těchto
požárních úsecích.
Od požárních pásů lze upustit, pokud:
a) alespoň na jedné straně požární stěny nebo požárního stropu je požární úsek bez požárního
rizika nebo prostor bez požárního rizika široký min. 1500 mm,
b) jde s výjimkou svislých požárních pásů u požárních stěn mezi objekty o požární pásy mezi
požárními úseky v objektu o výšce menší než:
b1) 9,0 m - pro nevýrobní objekty,
b2 ) 12,0 m - pro výrobní objekty, které mají max. 3 NP,
c) jedná se o vodorovné požární pásy nad posledním nadzemním podlažím, nad kterým je
požární strop, avšak povrchová úprava střešního pláště včetně římsy v tloušťce alespoň 10
mm je z nehořlavých hmot,
d) jde o vodorovné požární pásy nad chráněnou únikovou cestou,
e) jsou požární úseky vybaveny samočinným stabilním hasicím zařízením (tímto zařízením
nemusí být vybaveny požární úseky bez požárního rizika) a mají konstrukce druhu DP1.
4.4.5. Konstrukce s dodatečným zateplením obvodových stěn
Dodatečným zateplením se rozumí stavební úpravy provedené na stávajících, již
zkolaudovaných objektech. Konstrukce dodatečného zateplení obvodových stěn (včetně
požárních pásů) objektů se hodnotí jako ucelený výrobek (povrchová úprava, tepelná izolace,
nosné rošty, upevňovací prvky atd.) s povrchovou vrstvou vykazující index šíření plamene is
= 0 [mm.min-1]. Tyto konstrukce s požární výškou h > 9 m jsou vyhovující, pokud vykazují:
34
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
a) u PÚ s výškovou polohou  22,5 m třídu reakce na oheň B, přičemž zateplená část musí
odpovídat min. třídě reakce na oheň E při kontaktním spojení se zateplovanou stěnou;
b) třídu reakce na oheň A1 nebo A2 v případech nekontaktního spojení s dutinami, které
umožňují svislé proudění plynů nebo jsou-li ve výškové poloze > 22,5 m.
Za kontaktní spojení se považují případy, kdy mezi tepelnou izolací a povrchem obvodové
stěny jsou i vertikální otvory (např. vlivem profilovaného povrchu obvodové stěny), jejichž
průřezová plocha v horizontální úrovni  0,01 m2 na běžný metr. V případě užití tepelně
izolační vrstvy z plastů pro variantu a) nesmí být osoby unikající z objektu ohroženy
případným odkapáváním či odpadáváním těchto hmot.
4.5. ZAŘÍZENÍ PRO PROTIPOŽÁRNÍ ZÁSAH
Každý objekt musí mít zařízení umožňující protipožární zásah vedený vnějškem nebo
vnitřkem objektu, popř. oběma cestami.
4.5.1 Přístupové komunikace
Ve všech případech přístupovou komunikací musí být vozovka šířky minimálně 3,00 m.
K nevýrobním objektům, kromě budov, v nichž jsou pouze požární úseky bez požárního
rizika, musí vést přístupová komunikace umožňující příjezd požárních vozidel:
a) až k nástupní ploše šířky min. 3,5 m, která musí být odvodněna (sklon v jednom směru
max. 5 %) a zpevněna alespoň k jednorázovému použití požárního vozidla (zatížení na 1
nápravu min. 80 kN),
b) alespoň do vzdálenosti 20 m od vchodů navazujících na zásahové cesty v případech, kdy
se předpokládá vedení protipožárního zásahu těmito vchody nebo kde se nástupní plocha
nevyžaduje. Nástupní plocha se nemusí zřizovat zejména u objektů:
 vybavených vnitřními zásahovými cestami,
 o výšce do 12 m, i když nejsou vybaveny vnitřními zásahovými cestami,
 u objektů jejichž všechny požární úseky jsou bez požárního rizika.
U výrobních objektů přístupové komunikace vedou až k nástupní ploše, které kromě
požadavků pro nástupní plochy nevýrobních objektů musí zajistit sklon nejvýše 5 % v šířce
6,5 m. Nástupní plocha se nevyžaduje u objektů:
 o výšce h < 9 m, i když nejsou vybaveny vnitřními zásahovými cestami,
 kde nelze vůbec nebo jen obtížně vést protipožární zásah z vnější strany objektu (např.
v horských polohách) nebo doba dojezdu jednotek PO je delší než pravděpodobná doba
trvání požáru,
 pokud zřízení přístupových komunikací by si vyžádalo více než 50 % pravděpodobných
přímých a následných škod).
Pokud se nástupní plocha u výrobních objektů nevyžaduje, vedou přístupové komunikace do
vzdálenosti nejvýše 10 m od vchodů do objektu, na které navazují vnitřní zásahové cesty.
K objektům, v nichž jsou PÚ s provozy průmyslového charakteru, se doporučuje zřídit
alespoň dvě přístupové komunikace (nejlépe ze 2 nebo více stran).
Vjezdy určené pro příjezd požárních vozidel na ohrazené pozemky, na nichž jsou stavební
objekty, dále při blokové zástavbě atd. musí být u nevýrobní i výrobních objektů ve světlých
rozměrech min. 3500 mm široké a 4100 mm vysoké. Každá neprůjezdná jednopruhová
přístupová komunikace delší než 50 m musí být na neprůjezdném konci navržena se
smyčkovým objezdem nebo plochou umožňující otáčení vozidla.
35
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
4.5.2. Vnější a vnitřní zásahové cesty
Za vnější zásahové cesty se považují:
a) požární žebříky nebo schodiště:
Smí být navzájem vzdáleny nejvýše 200 m. Jednopodlažní objekty o půdorysné ploše větší
než 200 m2 a vícepodlažní objekty o půdorysné ploše > 100 m2 a o výšce h větší než 9 m,
musí mít požární žebřík tehdy:
 není-li na jejich střechu přístup jinou cestou (např. vnějším schodištěm, CHUC) nebo
 mají-li instalováno zařízení na odvod kouře a tepla střešními odvětrávacími klapkami
s výjimkou odvodu kouře z prostoru CHUC, šachet požárních výtahů, instalačních či
odvětrávacích šachet;
b) požární lávky:
Musí umožňovat překonání překážek na střeše při protipožárním zásahu. Jsou zhotoveny
z nehořlavých hmot, šířky min. 600 mm, opatřené alespoň jednostranným zábradlím.
Požární lávky se musí zřizovat na střechách jednopodlažních objektů a ostatních, jejichž
výška h > 9 m, a to ve všech případech, kde konstrukce střechy brání požárním jednotkám
v pohybu po střeše (např. světlíky). Osazují se po 40 m délky překážky a nesmí vést přímo
nad střešními odvětrávacími klapkami nebo jinými otvory pro odvod kouře a tepla.
Vnitřní zásahové cesty jsou tvořeny únikovými cestami typu B nebo C, jejich požárními
předsíněmi, požárními výtahy, navazujícími vnitřními komunikacemi, zejména prostory bez
požárního rizika (schodišti, chodbami apod.), popř. požárními žebříky umístěnými uvnitř
objektu. U rekonstrukcí může vnitřní zásahovou cestu také tvořit CHUC typu A, popř. u
výrobních objektů i částečně chráněná úniková cesta.
Vnitřní zásahové cesty mají být vybaveny požárními vodovody. Není-li přístup k instalačním
rozvodům z vnější strany, musí být ovládání těchto rozvodů zajištěno z vnitřních zásahových
cest. Vnitřní zásahové cesty musí být zřízeny v objektech, kde:
a) se předpokládá vedení protipožárního zásahu ve výšce h > 22,5 m,
b) nelze účinně vést protipožární zásah z vnější strany objektu (např. objekty nemají
v obvodových stěnách otvory vhodné protipožární zásah),
c) jsou PÚ o půdorysné ploše > 200 m2 se součinitelem a  1,2 a kde vedení protipožárního
zásahu nelze účinně zajistit ze 2 vnějších stran objektu.
4.6.
ZÁSOBOVÁNÍ
ENERGIE
VODOU
PRO HAŠENÍ
A
DODÁVKA
ELEKTRICKÉ
Hadicové systémy (viz Názvosloví v oddílu 1) musí být navrženy tak, aby mohly být účinně
obsluhovány jednou osobou. Mají se osazovat ve výšce 1,1 - 1,3 m nad podlahou (měřeno ke
středu zařízení). Nejodlehlejší místo požárního úseku může být od vnitřního odběrního místa
vzdáleno nejvýše:
a) 40 m – pro hadicový systém s tvarově stálou hadicí (délka hadice 30 m + dostřik 10 m),
b) 30 m – pro hadicový systém se zploštělou hadicí (délka hadice 20 m + dostřik 10 m).
Vzdálenost se měří v ose skutečné trasy hadice.
Vnitřní rozvod vody se dimenzuje tak, aby i na nejnepříznivěji položeném přítokovém
ventilu jakéhokoliv systému (jakéhokoliv typu) byl zajištěn přetlak alespoň 0,2 MPa a
současně průtok vody z uzavíratelné proudnice v množství alespoň 0,3 l.s-1. Pokud hadicové
systémy v objektech v územích s pravděpodobnou dobou ohlášení požáru do zahájení zásahu
požárních jednotek větší než 30 minut) nejsou napájeny z veřejného vodovodu, musí mít
v systému zajištěnu využitelnou zásobu vody pro první zásah o objemu min. 10 m3.
36
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Rozvodná potrubí k dodávce vody do hadicových systémů mohou být provedena i
z hořlavých hmot, a pokud jsou trvale zavodněna, mohou volně (bez další ochrany) procházet
také prostory s požárním rizikem. Z nehořlavých hmot však musí být zhotoveny trubní
rozvody v objektech, situovaných v územích s pravděpodobnou dobou ohlášení požáru do
zahájení zásahu požárních jednotek větší než 15 minut nebo když kromě zásobování vnitřních
odběrních míst slouží současně i pro zásobování požární vodou skrápěcích systémů.
Zavodněné hadicové systémy musí být chráněny před mrazem, jinak je třeba hadicové
systémy osadit na nezavodněná potrubí (uzávěr přívodu vody do nezavodněného potrubí však
musí být vždy umístěn v prostoru chráněném proti zamrznutí a v nejnižším místě rozvodného
potrubí nezavodněné části musí mít vypouštěcí zařízení). Světlost DN potrubí, které napájí
vnitřní odběrní místa, nesmí být menší než jmenovitá světlost těchto zařízení.
Od zařízení pro zásobování požární vodou lze upustit za předpokladu, že je provedeno
opatření zabraňující přenesení požáru na sousední (např. odstupové vzdálenosti). Z toho
důvodu odběrní místa lze vynechat především u požárních úseků:
a) kde součin půdorysné plochy PÚ [m2] a požárního zatížení (max. započitatelná hodnota p
= 150 kg.m-2) nepřesahuje hodnotu 9000;
b) v budovách pro bydlení a ubytování, ve kterých celkový počet osob není větší než 20,
c) v budovách nebo jejich částech se zdravotnickým zařízením, kde celkový počet osob
v prostorech zdravotnických zařízení není větší než 15,
d) s vodním samočinným stabilním hasicím zařízením, které působí na celé ploše daného PÚ
(kromě ploch bez požárního rizika) a nejvyšší dobou uvedení do činnosti 5 minut,
e) nekrytých prostor pro parkování vozidel (na volném terénu nebo na střeše objektu apod.),
f) kde je nepřípustné hašení a ochlazování vodou (např. elektrické stanice) nebo voda nemá
pro danou hořlavou látku hasící efekt atd.)
Elektrické rozvody zajišťující funkci nebo ovládání zařízení sloužících k protipožárnímu
zabezpečení stavebních objektů (např. požární a evakuační výtah, posilovací čerpadlo požární
vody, nouzové osvětlení, posilovací ventilátor pro vzduchotechniku atd.) musí mít zajištěnou
dodávku elektrické energie alespoň ze 2 na sobě nezávislých napájecích zdrojů, z nichž
každý musí mít takový výkon, aby při přerušení dodávky z jednoho zdroje byly dodávky plně
zajištěny po dobu předpokládané funkce zařízení ze zdroje druhého.
Trvalou dodávku elektrické energie z druhého zdroje lze zajistit např. samostatným
generátorem, akumulátorovými bateriemi. Výjimečně se může dodávka elektrické energie
zajistit připojení na distribuční síť smyčkou nebo připojením na mřížovou síť. V těchto
případech nesmí porucha na jedné větvi vyřadit dodávku elektrické energie (požárně oddělené
rozvodné skříně, oddělené vedení atd.). Připojení na distribuční síť smyčkou nebo na
mřížovou síť se nesmí použít pro zajištění dodávky elektrické energie pro protipožární
zařízení:
 u chráněných únikových cest typu C,
 u požárních výtahů,
 v objektech vyšších než 45 m, kromě rekonstrukcí budov pro budovy pro bydlení a
ubytování buď s max. 40 osobami nebo 60 osobami umístěnými max. do 3.NP,
 ve shromažďovacích prostorech bez ohledu na výšku objektu a únikové cesty.
Elektrická zařízení sloužící k protipožárnímu zabezpečení objektu se připojují samostatným
vedením z přípojkové skříně nebo z hlavního rozvaděče. Výpadkem zdroje je narušení jeho
funkční činnosti v elektrické rozvodné síti po dobu delší než 120 sekund.
37
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
4.7. HASICÍ PŘÍSTROJE
Hasicí přístroj je nádoba naplněná hasivem a opatřená samočinným vytlačovacím zařízením s
trvalým tlakem z vložené patrony či láhve nebo tlakem při chemické reakci. Podle konstrukce
rozlišujeme hasicí přístroje:
a) přenosné:
ručně přenášené nebo obsluhované s hmotností v provozuschopném stavu menší než 20 kg.
Mohou být jako pojízdné, na kolečkách či podvozku;
b) přívěsné - pojízdné hasicí přístroje s podvozkem pro připojení za tažné vozidlo;
c) s tlakovou patronou:
výtlačný prostředek je ve zvláštní nádobě – ocelové láhvi, která je uzavřená buď
zlamovacím uzávěrem nebo průtržnou membránou. Po ulomení uzávěru nebo perforaci
membrány vniká výtlačný prostředek do nádoby hasicího přístroje, ve které se nachází
hasivo a vytváří v nádobě hasicího přístroje provozní tlak;
d) pod stálým tlakem:
v nádobě hasicího přístroje se spolu s hasivem nachází výtlačný prostředek.
Podle druhu hasiva se hasicí přístroje dělí na:
a) vodní – je naplněný vodou a mrazuvzdornou přísadou. Jeho dostřik 3 až 6 m, periodická
zkouška v oprávněné dílně se musí provést jednou za 3 roky;
b) pěnové – je naplněný hasebním práškem, dostřik 4 až 6 m;
c) práškové – prášky jsou minerálního původu (fosfáty, kaliumsulfáty, natriumchloridy atd.),
dostřik do 5 m, životnost je omezena Vyhláškou MV č.246/2001 Sb. na 20 let;
d) CO2 – s náplní oxidu uhličitého, jehož pracovní přetlak je 5,8 MPa. Oxid uhličitý je jako
plyn v atmosférických podmínkách 1,5 x těžší než vzduch, jeho nejvyšší přípustná
koncentrace v pracovním ovzduší činí 2,5 % objemu prostoru;
e) halonové – většinou s hasivem na bázi halogenových uhlovodíků. Jedná se o
halogenderiváty uhlovodíků odvozené z uhlovodíků náhradou vodíkových atomů
v molekule halovými prvky. Jejich dostřik je v rozmezí 2 až 6 m.
Životnost všech druhů hasicích přístrojů s výjimkou CO2 je omezena Vyhláškou MV
č.246/2001 Sb. na 20 let, u CO2 je tato doba prodloužena na 40 let. Každý hasicí přístroj má
uvedeno na plášti (piktogramy) jeho použití, způsob hašení a kterou třídu požáru hasí (tabulka
4.4). Rozčlenění na jednotlivé třídy je pak detailně uvedeno v tabulce 4.5.
Tabulka 4.4. Použití hasicích přístrojů pro různé hořlavé látky a rozdílnou třídu požáru
Označení
Hořlavá látka
Použití přenosného
třídy
hasicího přístroje
A
Požáry pevných látek, které hoří a žhnou (papír,
Vodní, práškový
dřevo, textil, sláma, uhlí, guma)
s práškem ABC, pěnový,
s čistým hasivem
B
Požáry kapalin nebo látek přecházejících do
Pěnový, práškový
kapalného skupenství: nepolární kapaliny (benziny,
s práškem ABC a BC,
laky, oleje, tuky, dehet), polární kapaliny (líh, éter,
CO2, halonový, s čistým
ředidla rozpustná vodou)
hasivem
C
Požáry plynů (svítiplyn, zemní plyn, propan-butan,
Práškový s práškem
acetylén apod.)
ABC a BC
D
Požáry kovů (hořlavé kovy a litiny, elektron. termit:
Práškový s práškem D
vápník, hořčík, hliník, alkalické kovy – sodík, draslík
(speciální prášek)
F
Požáry z přepalovaných tuků, fritovacích olejů
Práškový s práškem
(smažení)
ABC a BC
38
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Tabulka 4.5. Druhy hasicích přístrojů s ohledem na třídu požáru
Druh hasicího přístroje
B
C
D
A
vodní
ne
ne
ne
ano
pěnový
ano
ne
ne
ano
práškový s práškem ABC
ano
ano
ne
ano
práškový s práškem BC
ano
ano
ne
ne
práškový s práškem D
ne
ne
ano
ne
CO2
ano
ne
ne
ne
halonový
ano
ne
ne
ne
s čistým hasivem
ano
ne
ne
ano
Na starších hasicích přístrojích byla ještě vyznačena třída požáru „E“, symbolizovaná
bleskem, která představovala možnost hašení požárů elektrických zařízení pod napětím, takto
označeným hasicím přístrojem. V souvislosti s harmonizací norem bylo od této praxe
upuštěno a na každém hasicím přístroji je uvedeno v textu u návodu k obsluze, zda se přístroj
smí nebo nesmí použít k hašení elektrických zařízení pod napětím a za jakých podmínek. Je
tedy nutné před použitím provést kontrolu druhu hasicího přístroje.
Hasicí schopnost hasicího přístroje pro třídu požáru A se určuje podle dřevěné hraničky šířky
500 mm, výšky 560 mm a délky v závislosti na jeho označení ve štítku obalu. Např. pokud je
na štítku uvedena hasicí schopnost 21 A, označuje to délku hraničky 2100 mm (21 dm).
Hasicí schopnost pro třídu požárů B byla odvozena z kruhové plochy zasažené požárem.
Přenosné hasicí přístroje jsou určeny k prvotnímu zásahu (tzn. ve fázi rozhořívání požáru).
Počet přenosných hasicích přístrojů nr v požárním úseku (pokud nejsou stanoveny
v navazujících normách) se určí výpočtem v závislosti na celkové půdorysné ploše PÚ,
součiniteli určujícího rychlost odhořívání a a součinitelem zahrnujícího vliv samočinného
stabilního zařízení c3. Pokud není typ a počet hasicích přístrojů uveden pro vybrané druhy
staveb, stanoví se v souladu s Vyhláškou 23/2008 počet hasicích přístrojů podle vztahu:
nHJ = 6 . nr
/7/,
kde nHJ – počet hasicích jednotek hasicích přístrojů.
Při výpočtu nHJ se postupuje tak, že pro daný požární úsek se vybere vhodný druh
přenosného hasicího přístroje a pro předpokládanou třídu požáru se z typového štítku
s uvedenou hasicí schopností určí hasicí schopnost přístroje. Z tabulky 4.6 se pro danou hasicí
schopnost vybraného hasicího přístroje určí velikost hasicí jednotky hasicího přístroje HJ1.
Vypočtená hodnota nHJ se dělí hodnotou HJ1 a tím se získá příslušný počet přenosných
hasicích přístrojů daného druhu. Výsledek se vždy zaokrouhlí nahoru na celá čísla.
Tabulka 4.6. Hasicí jednotky a hasicí schopnost hasicích přístrojů pro třídy požárů A a B
Hasicí
jednotky has.
přístrojů HJ1
1
2
3
4
5
Hasicí schopnost has.
přístrojů pro třídy požárů
A
5A
8A
13 A
-
B
21 B
34 B
55 B
70 B
89 B
Hasicí
jednotky has.
přístrojů HJ2
1
2
3
4
5
39
Hasicí přístroje schválené podle ČSN 38
9100
A
B
S 1,5; S 2, H 1
P 2, V 6
V 10, Pě 10
A+B
Pě 10
S 6, Pě 10, H 4
H6
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
6
21 A
113 B
6
P6
P6
P6
9
27 A
144 B
9
H 10
10
34 A
183 B
10
P 10
P 10
12
43 A
12
P 12
P 10
P 12
15
55 A
233 B
15
Použité zkratky: S - hasicí přístroj CO2
P - práškový hasicí přístroj s práškem ABC nebo odpovídající ČSN 38 9100
P - práškový hasicí přístroj s práškem BC
V - vodní hasicí přístroj
Pě - pěnový hasicí přístroj
H - halonový hasicí přístroj
Součin počtu hasicích přístrojů jednoho druhu s jemu odpovídající hasicí jednotkou HJ1 musí
být větší nebo roven hodnotě nHJ. Je-li zvoleno více druhů přenosných hasicích přístrojů,
součiny počtu hasicích přístrojů jednoho druhu s jemu odpovídající hasicí jednotkou HJ1 se
sčítají. Součet musí být větší nebo roven hodnotě nHJ. Pro přenosné hasicí přístroje, schválené
podle ČSN 38 9100, které nemají na typovém štítku uvedenou hasicí schopnost, platí
převodní tabulka 4.6 na hasicí jednotky HJ2. Počet HJ2 se potom musí v daném požárním
úseku rovnat počtu HJ1.
Např. pro nr = 1,6 (zaokrouhluje se na celé číslo) vychází pro třídu požáru A nHJ: 2 x 6 = 12
buď 2 hasicí přístroje 21 A nebo 1 hasicí přístroj 43 A. Tyto hasicí schopnosti lze dosáhnout
přístroji s náplní 6 kg prášku ABC a rozdílný počet je dán kvalitou konkrétního přístroje.
Pokud není počet hasicích přístrojů vypočítán (např. u rekonstrukcí), určí se jejich počet na
základě Vyhlášky MV č.246/2001 Sb. (týká se jen prostor právnických osob a podnikajících
fyzických osob, ne např. bytových objektů), podle které:
 na každých započatých 200 m2 půdorysné plochy podlaží objektu přenosné hasicí přístroje
obsahující hasivo s celkovou hasicí schopností nejméně 13 A (pro požáry látek v tuhém
stavu, zejména organického původu, jejichž hoření je obvykle provázeno žhnutím), nebo
 na každých započatých 200 m2 půdorysné plochy podlaží objektu přenosné hasicí přístroje
s celkovou hasicí schopností nejméně 70 B (pro požáry hořlavých kapalin nebo hořlavých
látek přecházejících do kapalného stavu).
5. POŽÁRNÍ KODEX
Požární bezpečnost staveb v ČR se řídí souborem požárních norem – požárním kodexem.
Všechny normy zahrnuté do požárního kodexu jednak stanoví požadavky a jednak definují
průkaz těchto požadavků. Požární kodex v podstatě tvoří soubor 4 skupin norem,
soustředěných v podskupině ČSN 73 08..:
a) normy projektové: stanoví požadavky na řešení staveb. Základem projektovým norem jsou
dvě normy kmenové: ČSN 730802 Požární bezpečnost staveb. Nevýrobní objekty
ČSN 73 0804 Požární bezpečnost staveb. Výrobní objekty.
Na ně navazují další normy: ČSN 73 0818, ČSN 73 0831, ČSN 73 0833, ČSN 73 0834,
ČSN 73 0835, ČSN 73 0842, ČSN 73 0843, ČSN 73 0845.
Zvláštní místo v tomto souboru zaujímá ČSN 73 0810:2005, která stanoví požadavky na
požární klasifikaci stavebních výrobků a konstrukce staveb v souladu s ČSN EN 13501-1,
ČSN EN 13501-2 a tehdy připravovanými normami ČSN EN 13501-3 až 5, jakož i
požadavky vyplývající z dalších převzatých evropských norem souvisících s navrhováním
40
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
požární bezpečnosti staveb podle souboru norem řady ČSN 73 08... Zároveň zahrnuje
zpřesněné a doplněné znění společných ustanovení požární bezpečnosti staveb, u nichž
docházelo k rozdílným interpretacím nebo která dosud chyběla. Požární bezpečnost
jednotlivých a hromadných garáží řeší ČSN 73 0804 Požární bezpečnost staveb.
Výrobní objekty – Příloha I. garáže.
b) normy zkušební: stanoví metodiky zkoušek a průkaz požadovaných vlastností konstrukcí
a stavebních hmot,
c) normy hodnotové: uvádějí hodnoty požárně technických vlastností těch konstrukcí a hmot,
u nichž tyto hodnoty byly průkazným způsobem stanoveny a u kterých dochází k velké
četnosti používání,
d) normy předmětové: doplňují základní projektové normy o další specifické požadavky.
Kromě toho byly pro navrhování stavebních konstrukcí vypracovány tzv.Eurokódy (EN),
jejichž cílem je vytvořit soustavu běžných technických pravidel pro navrhování pozemních a
inženýrských staveb, která nahradí odlišná pravidla jednotlivých členských států CEN
(European Committee for Standardisation). Česká republika je plnoprávným členem CEN od
roku 1997.
6. OCHRANA NEJPOUŽÍVANĚJŠÍCH MATERIÁLŮ PROTI OHNI
Stavební konstrukce mohou být chráněny ochrannými prostředky, které lze v podstatě rozdělit
do následujících skupin:
a) tradiční ochrana obezděním nebo s použitím betonu,
b) protipožární omítky a nástřiky,
c) protipožární nátěry,
d) impregnace dřeva,
e) protipožární deskové obklady,
f) lepené obklady z minerálních vláken.
Požadovaná požární odolnost konstrukcí musí být zajištěna po celou předpokládanou
životnost objektu. Účinnost požárních ochran určená na podkladě výpočtů (např. podle
Eurokódů) se považuje za průkaznou jen v případech, kde zkouškami požární odolnosti byla
prokázána stabilita, celistvost, popř. jiná rozhodující vlastnost ochrany, a to po dobu
požadované požární odolnosti.
Zpěňující nátěry či jiné ochrany konstrukcí, které nemají průkazně ověřenou a zaručenou
dostatečnou životnost a musejí se obnovovat, lze užít jen:
a) na těch částech konstrukcí, které i po zabudování jsou přístupné k obnovování ochran,
jakož i ke kontrole stavu těchto ochran,
b) v případech, kde požadovaná požární odolnost konstrukce je:
b1) max. 30 minut, jde-li o:
 objekty s požární výškou h  9 m, nejvýše však o objekty se 4 nadzemními
podlažími, nebo
 konstrukce nezajišťující stabilitu objektu nebo jeho části, které se vyskytují
v nástavbách posledních dvou nadzemních podlaží v objektech s původní požární
výškou h  22,5 m (např.krovy),
b2) max. 45 minut u jednopodlažních výrobních, popř. skladových objektů s požární
výškou h = 0,
41
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
c) pokud doba životnosti (do první obnovy) ochrany konstrukce je min. 10 let.
Zpěňující nátěry a ochrany konstrukcí bez ověřené a zaručené životnosti nelze použít u
konstrukcí:
a) v podzemních podlažích,
b) požárních úseků navrhovaných ve shromažďovacích prostorech,
c) požárních úseků v budovách pro bydlení a ubytování s kapacitou větší než:
 60 osob umístěných nejvýše do 3.NP, nebo
 40 osob v ostatních případech,
d) ve zdravotnických zařízeních skupiny LZ 2 s lůžkovým zdravotnickým zařízením s jednou
a více lůžkovými jednotkami.
6.1. TRADIČNÍ OCHRANA OBEZDĚNÍM NEBO S POUŽITÍM BETONU
Tato skupina patří mezi starší, dnes již málo používané způsoby ochrany vzhledem k jejich
hmotnosti, tloušťce a mokré technologii provádění.
a) Obezdění:
Obezdění je ovlivňováno použitým materiálem, tloušťkou ochranné obezdívky a možností
provedení povrchové omítky. S ohledem na větší tepelnou vodivost klasických materiálů
(tradičních cihel) musí mít ochranná vrstva větší tloušťku a tím se zvyšuje hmotnost obkladu.
Proto je výhodnější používat lehčených tvárnic pórobetonových, křemelinových atd. s nižší
objemovou hmotností a lepší tepelně izolační schopností. Jejich nevýhodou je křehkost,
nutnost přizpůsobování vnějším rozměrům sloupů a značný počet spár, dovolujících vznik
tepelných mostů. To vyžaduje odbornost vyspárování a vhodnou volbu použitých materiálů.
b) Obetonování a vylití betonem:
Tato úprava se uplatňuje jen u ocelových konstrukcí. Vzhledem ke značné hmotnosti betonu a
pracnému bednění se obetonování v podstatě již nepoužívá. Vnitřní výplň betonem se aplikuje
jen u uzavřených, především kruhových ocelových průřezů, kdy betonová směs je
technologicky čerpána do dutiny sloupů. Ocelový sloup se navrtá ve spodní a horní části
podlaží, nejvýše však ve vzdálenosti 10 m. Ze spodního otvoru se pomocí hubice čerpadla
směs protlačí až do výše horního otvoru. Je třeba pamatovat na to, aby v horní části vyvrtaný
otvor umožňoval odvod vodní páry v případě požáru. U většiny průřezů ocelových sloupů
(cca do průměru 600 mm) je vzhledem k malému požadovanému množství betonové směsi
vhodné použít čerpadel vyžadujících světlý průřez otvoru pro nasazení hubice čerpadlové
hadice do stěny ocelového sloupu 30 mm.
6.2. PROTIPOŽÁRNÍ OMÍTKY A NÁSTŘIKY
Protipožární nanášené hmoty patří kromě deskových silikátových obkladů k nejstarším
ochranným systémům. Původní hliněné omítky a jíl, které sloužily jako ochrana dřevěných a
rákosových stěn proti povětrnosti, plnily též funkci protipožární ochrany. Po celá staletí se
pak používaly nejrůznější typy vápenných i cementových omítek, ať již vyztužených nebo bez
výztuže.
6.2.1. Protipožární omítky
V současné době podle složení malty rozeznáváme tyto druhy nanášených omítek:
I. sádroperlitové nebo sádrovermikulitové,
II. sádrové nebo vápenosádrové,
III. vápenné, vápenocementové nebo cementové.
42
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Z hlediska požárně izolačních schopností jsou z klasických omítek nejúčinnější malty skupiny
I, nejméně účinné malty skupiny III. Pro jejich aplikaci je třeba zajistit jejich tloušťku alespoň
10 mm. Vermikulitové omítky ( = 250-300 kg.m-3) kromě dobrých protipožárních vlastností
vykazují dobré vlastnosti akustické, protikondenzační a tepelně izolační. Omítky na bázi
perlitu obsahují expandovaný perlit s velikostí zrn 0,1 až 1 mm a pojivo, kterým je cement,
sádra nebo vápno (je vhodné přidávat i přísady anorganických vláken).
U omítek II. skupiny příznivě působí sádra pro svůj vysoký obsah chemicky vázané vody,
která se uvolňuje při teplotách nad 100°C. Značná část tepla se spotřebuje k odpaření vody
jednak chemicky vázané, jednak volné. Tím dochází při vedení tepla sádrou ke zpožďování.
Při vysokých teplotách nastává smršťování sádry, což má za následek vznik kontrakčních
trhlin a následné oddělování nanášených vrstev při požáru. Těmto objemovým změnám lze
zabránit přidáním vláknitých hmot (např. minerálních vláken) do sádry a do vrstev větších
tlouště vkládáním 1 nebo 2 drátěných pletiv. Při celkové tloušťce omítky do 30 mm stačí
jedna vrstva pletiva, při větší tloušťce jsou nutná pletiva dvě.
Omítky se mohou nanášet na jakýkoliv silikátový podklad, ale též na povrchy dřevěné a
ocelové, avšak povrchově upravené. Dřevěné prvky musí mít povrch opatřen keramickým
pletivem, drátěnou sítí s velikostí ok maximálně 12,5 mm, popř. tahokovem. Stejně jako u
dřeva, tak i u ocelových konstrukcí musí být jejich povrch opatřen pletivem. To je připevněno
k podkladu opatřeném základním nátěrem pomocí třmenů z pozinkovaného drátu asi ve
vzdálenosti 400 mm tak, aby vnější krytí pletiva omítkou dosahovalo cca 10 mm. Na
otevřeném průřezu (např. I, U, T apod.) lze upevnit pletivo buď přímo na celém povrchu
(omítnutý prvek kopíruje tvar ocelového prvku) nebo s vynecháním vzduchové dutiny
(obr.6.1). Omítnutý prvek je nejčastěji obdélníkového průřezu - u profilu I se dvěma
dutinami, u profilu U s jednou dutinou.
Obr.6.1. Způsob upevnění pletiva na
otevřeném průřezu:
Obr.6.2. Ocelové sloupy se vzduchovou
dutinou:
a) přímo na celém povrchu
b) se vzduchovou dutinou
a) bez přerušení
b) přerušovanou ocelovými přepážkami
PřiNárůst
porovnání
požární polymerů
odolnosti ocelových
sepletiva
vzduchovou
mezerou
buď
teploty vznícení
Způsobsloupů
upevnění
na otevřeném
průřezu:
a) přímo(obr.6.2)
na celém povrchu
nepřerušovanou
nebo přerušovanou
se ukázalo, že sloupy
v závislosti
na navázané vnitřními přepážkami
b) se vzduchovou
dutinou oproti průběžné
s přerušovanými
funkční
vzduchovými
skupiny
dutinami vykazují vyšší
požární odolnost
Nárůst teploty vznícení polymerů v závislosti
na navázané funkční skupiny
43
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
vzduchové dutině. Ve vzduchové dutině bez přepážek totiž narůstají v horní části sloupu
teploty rychleji vlivem vertikálně vzestupného proudění ohřátého vzduchu.
Při omítání na ocelový tyčový prvek (např. u omítky s perlitem)se někdy používá nárožníků
(obr.6.3), neboť jimi se brání odpadnutí ochranné vrstvy při mechanickém úderu a docílí se
větší přesnosti v dodržení předepsané tloušťky. Nárožník je složen z průběžné ocelové lišty
tvaru U, tloušťky kolem 2 mm, na kterou jsou bodově navařeny (cca po 400 mm´distanční
pásky s předem vyvrtanými otvory, jejichž tvar určuje tloušťku omítky. Nárožníky se osadí
k ocelovému sloupu předem opatřenému pletivem do všech čtyř rohů a připevní se vázacími
pozinkovanými dráty, protaženými otvory k ocelovému profilu.
Omítky bez nárožníku se provádějí tak, že se v prvé fázi nanese omítka na dvě protilehlé
strany profilu mezi dvě prkna, která jsou upevněna tak, že vymezují žádanou tloušťku omítky
(obr.6.4). Po zatvrdnutí se omítnou dvě zbývající strany.
6.2.2. Protipožární nástřiky
Na rozdíl od omítek se protipožární nástřiky používají mnohem častěji pro malou hmotnost
ochranné vrstvy při vyšší účinnosti požární odolnosti a poměrně i nižší staveništní pracnosti
(např. pro odolnost 240 minut se udává hmotnost 7-10 kg.m-3). Technologie nástřiků je
analogická jako u omítání, pouze nanášení ochranné vrstvy se provádí strojně pod tlakem.
Dřívější nástřiky obsahovaly minerály (např. u Thermaxu vermikulit), později byl vermikulit
nahrazen expandovaným perlitem. Byly používány i nástřiky obsahující minerální vlákna
(např. Metizol P), avšak zákaz azbestových vláken zpomalil jejich rozšíření.
Obr.6.3. Omítání s nárožníky:
1 – průběžná plechová lišta
2 – distanční pásky po 400 mm
3 – vázací drát
Obr.6.4. Omítání bez nárožníků:
1 – prkno
2 – omítka tloušťky 20 mm
3 – 2 x U 200
44
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Na trhu se proto dodnes udrželo pouze několik systémů, které byly dostatečně propracovány a
které dodnes snesou náročná měřítka průběžně se zpřísňujících norem a požadavků. Mezi ně
patří moderní nástřiky jednak na bázi vodou ředitelných disperzí, směsi silikátových plniv,
minerálních vláken atd. (např. Porfix, Terfix, Plamostop), jednak na bázi vermikulitu
(např.Unimix). Zajímavým výrobkem byl i odzkoušený nástřik na bázi vodního skla
(Tahizol), který po zahřátí vytvářel velmi rychle tvrdou, dobře izolující pěnu se zvětšením
objemu až na desetinásobek, avšak výroba tohoto nástřiku nebyla realizována.
6.2.2.1. Složení a způsob zpracování protipožárních nástřiků
Protipožární nástřiky lze z hlediska jejich složení rozdělit podle schématu na obr. 6.5. Jak
vyplývá z tohoto schématu, jedná se především o silikátové hmoty, obsahující obvykle
lehčené složky s vysokým obsahem vzduchu, případně doplněné o další plniva, které zlepšují
tepelně izolační vlastnosti. Jejich funkcí je odolávat co nejdéle vysokým teplotám a zůstávat
dlouhodobě stabilními i při běžných provozních podmínkách. Dalším požadavkem je dobrá
adheze k podkladu, odolnost proti agresivnímu prostředí a průmyslovým atmosférám, nízká
hmotnost a co nejlepší fyzikálně-mechanické vlastnosti.
Obr.6.5. Schéma rozdělení protipožárních nástřiků na
silikátové bázi
K technicky
nejvýhodnějším
protipožárním nástřikům patří
nástřiky na bázi vermikulitu
s přídavkem
cementu
a
vápenného hydrátu. V posledním
období jsou do směsi přidávány i
některé
druhy
akrylátových
disperzí.
Díky
vermikulitu
vykazují tyto nástřiky velmi dobré
tepelně izolační vlastnosti, což se
projevuje nižšími požadavky na
výslednou tloušťku ochranné
vrstvy. Jejich nevýhodou je
obvykle vyšší cena, ale ta může
být částečně kompenzována nižší
spotřebou hmoty a tím i nižší
pracností.
Téměř srovnatelné a z hlediska funkce jen mírně horší jsou nástřiky s obsahem stejného
pojiva a expandovaného perlitu. Na jedné straně jsou sice levnější, avšak na druhé straně je
nutno k zajištění stejné požární odolnosti zapotřebí silnějších vrstev hmoty, které ve
výsledném efektu se projeví mírně horšími fyzikálně-mechanickými vlastnostmi.
Také nástřiky na bázi hydrátu síranu vápenatého (tzv. sádrové nástřiky) s obsahem
vermikulitu nebo experlitu jsou plně srovnatelné s předchozími. Jak již bylo řečeno u
protipožárních sádrových omítek, při teplotách nad 100oC se ze sádry uvolňuje velké
množství chemicky vázané i volné vody, která na začátku požáru redukuje teplotu plamene a
tím zpomaluje ohřívání nanesené vrstvy. Stejně jako u omítek je možno vznik trhlin zabránit
vyztužením stříkané směsi minerálními vlákny. Kvalita provedených nástřiků je silně závislá
na přesném dodržování výrobní technologie.
45
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Kvalitu nástřiku je možno i po několika létech hodnotit podle jeho celkové pevnosti,
soudržnosti, tvrdosti povrchu a adhezi k podkladu. Všechny tyto vlastnosti mohou být
ovlivněny nesprávným poměrem míšení jednotlivých složek a v důsledku toho nástřiky jsou
měkké, snadno se drolí, jsou ve vrstvě nesoudržné atd. V opačném případě při přebytku
některých složek (např. cementu) je nástřik velmi tvrdý a pevný, ale jeho izolační vlastnosti
jsou horší, jeho přilnavost ke konstrukci je nižší, v nástřiku se tvoří praskliny a při
dynamickém namáhání (např. provozu manipulačních vozíků v okolí) může nátěr i odpadávat.
Zvláště u nástřiků na bázi síranu vápenatého nesprávným dávkováním vody nebo nevhodným
rozmícháním, tvrdnutím při nižších nebo naopak příliš vysokých teplotách může hned od
počátku dojít k vytváření mikrotrhlin ve vrstvách hmoty, které se během stárnutí postupně
rozšiřují a mohou vést až k odpadávání hmoty z konstrukce.
6.2.2.2. Podklady pro protipožární nástřiky
Protipožární nástřiky jsou nejčastěji používány pro:
 železobetonové, případně předpjaté stropní konstrukce,
 železobetonové, případně cihelné stěny,
 ocelové nosné i nenosné konstrukce.
Obecně platí zásada, že jakékoliv podklady, na které se nástřiky aplikují, musí být předem
zbaveny rzi a dalších nečistot, nesmí být hydrofobní a musí být opatřeny primární adhezní
vrstvou, kterou předepíše dodavatel (zejména u železobetonu). U ocelových konstrukcí je
třeba vždy provést kompletní antikorozní nátěrový systém. Protipožární nástřiky nejsou
použitelné pro plasty jakéhokoliv typu a složení a omezeně použitelné dřevěné konstrukce
(pokud nejsou předem impregnovány proti plísním a dřevokaznému hmyzu a pokud není
nástřik aplikován do kovového pletiva upevněného přímo na konstrukci).
Čím je povrch konstrukce hladší, tím důležitější je provedení předběžných povrchových
úprav, které zvýší adhezi nástřiku k podkladu. Adhezní vrstva často označovaná jako
„primer“ (např. u nástřiku Terfix zrnitá hmota) zvyšuje specifický povrch stříkané konstrukce
a tím i lépe zajišťuje primární i trvalou přídržnost těchto nástřikových systémů k podkladu.
V praxi se ukázalo, že v místech, kde na konstrukcích nebyl „primer“, došlo k odpadnutí
nástřiku v krátké době po jeho nanesení.
Dalším důležitým faktorem je i vlhkost podkladu a prostředí během stříkání a po něm. Čím je
relativní vlhkost vzduchu v objektu vyšší a čím méně vzduch cirkuluje, tím pomaleji
nástřiky schnou (či vytvrzují). To ovšem neznamená pouze zpomalení práce, ale nesprávné
zasychání má rovněž výrazný vliv na kvalitu. Období, kdy vrstva nástřiku na podkladu
zasychá je zcela zásadní pro dobrou adhezi nátěru k podkladu neboť vrstva je tomto smyslu
ovlivňována nejen vnějšími vlivy, ale vlastní hmotností nástřiku. Neodpařená voda, zejména u
vodorovných a svislých či šikmých vrstev, má tendenci stékat do spodních vrstev a k povrchu.
Na spodní straně je tak nástřik těžší než v adhezním spoji a při dostatečně dlouhé době se
vytvářejí bubliny, které způsobují, že u silnějších vrstev může dojít až k odpadávání hmoty
z podkladu. Je zřejmé, že i když takový nástřik později ztvrdne, jeho kvalita a tedy i funkce je
výrazně snížena.
6.2.2.3. Vlastnosti protipožárních nástřiků
Ve srovnání s protipožárními nátěry mají protipožární nástřiky celou řadu těchto výhod:
 ve vhodném prostředí jsou stálé a stárnou velmi pomalu – tím svoje požárně technické
parametry zachovávají po dlouhou dobu;
46
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062



2013
umožňují zajistit splnění normových požadavků požární odolnosti většině ocelových,
někdy i železobetonových nosných konstrukcí a to v rozmezí 15 až 180 minut;
vykazují podstatně nižší náklady na dosažení požadované požární odolnosti, což u
protipožárních nátěrů neplatí zejména tehdy, když nákladů zahrne i životnost;
jejich nastříkaná vrstva na podkladní konstrukci dosahuje po dokončení a vysušení
prakticky všech svých vlastností ihned, kdežto u protipožárních nátěrů až při požáru. Tím
nemůže dojít k ovlivnění jejich tepelně izolační funkce jakýmikoliv dalšími změnami
konstrukce, dodatečnými obklady nebo jinými úpravami, a proto se dá požární odolnost
nastříkané konstrukce a následných protipožárních úprav téměř vždy sčítat.
Naproti tomu mají protipožární nástřiky i své nevýhody, a to:
 jejich objemová hmotnost je oproti protipožárním nátěrům mnohonásobně vyšší, takže
více zatěžují konstrukci;
 jsou poměrně křehké a nesnášejí dynamické namáhání konstrukce;
 nesrovnatelně horší vzhled a proto nelze je aplikovat v běžném interiéru. Jejich povrch je
totiž nerovný a až na výjimečné případy nelze jejich povrch hladit (event. současné
systémy to již umožňují, ale povrchová úprava je dosti náročná a nákladná);
 v čistých provozech může být nežádoucí vzhledem k jejich nerovnostem značně velká
plocha nástřiku, což může způsobit usazování prachu, který se obtížně odstraňuje;
 k odpadávání nástřiků může dojít až po určité době (někdy i za několik let (kdy už prošla
záruční doba a také kdy se nástřik mokrým procesem již velmi těžko opravuje;
 problematická je i v některých případech i jejich adheze k povrchu, zejména u
železobetonových prvků z hutných betonů.
6.2.2.4. Tloušťky a podmínky aplikovatelnosti protipožárních nástřiků
Minimální tloušťka ochranné vrstvy nástřiku v závislosti na druhu chráněné konstrukce se
určuje na základě přepočtu konstrukce podle poměru ohřívaného obvodu k ploše průřezu
plochy k průřezu Ap/V nebo tloušťky krytí příslušné armatury železobetonového prvku.
Tabulky pro dimenzovaní a další technické údaje k jednotlivým nástřikům jsou podrobně
rozvedeny v katalogových listech dodavatelů. Vzhledem k tomu, že ve většině případů je
tloušťka protipožární ochranné vrstvy nástřiku poměrně vysoká (často 20 až 40 mm), je nutné
co nejlépe zabezpečit trvalou přídržnost k povrchu chráněné konstrukce. Je logické, že
vodorovné plochy stropních konstrukcí jsou obecně problematičtější, než svislé stěny.
Některé protipožární hmoty, ačkoliv snesou v jedné vrstvě aplikaci až 50 mm tloušťky
(zejména při ručním nahazování), je nutno provádět min. ve 2 vrstvách, jinak je ohrožena
jejich funkce. Obecně totiž platí, že čím silnější vrstva, tím déle trvá její zasychání a při takto
provedeném nástřiku se podstatně zvyšuje riziko, že v důsledku pomalého tuhnutí dojde
k porušení adheze na podklad. Proto se doporučují provádět nástřiky nejméně ve dvou, u
silnějších nástřiků i více vrstvách (kromě případů, kdy celková tloušťka vrstvy nepřesahuje 10
mm) a to nejlépe tak, že se druhý den po aplikaci adhezní vrstvy provede základní podstřik
(„špric“) v tloušťce 5 až 10 mm.
Pokud jsou provedeny stříkané povrchy s nerovnostmi přesahujícími někdy i 10 mm, jejich
funkce nebude nikdy spolehlivá. Tady totiž nejde o tloušťku vrstvy, ale o lokální pnutí ve
hmotě, vyvolávající zvláště při zvýšené teplotě praskliny, které ohrožují celou stabilitu
nastříkané vrstvy.
Protipožární nástřiky jsou použitelné v interiérech, kde jsou chráněny před deštěm nebo
odstřikující vodou (na vlhké prostředí byl citlivý zejména nástřik Porfix, který rychle ztrácel
přilnavost k podkladu). Má-li být protipožární nástřik aplikován v exteriéru, rozhoduje o jeho
47
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
použití předchozí povrchová úprava podkladu a dokončeného povrchu. Pokud je tato úprava
prováděna např. krycí vrstvou jiné omítky, musí být průkazně ověřen celý systém
samostatnou zkouškou i z hlediska požární odolnosti, protože použitím přídavného materiálu
by mohlo dojít k celkovému snížení jeho protipožární funkce.
6.3. PROTIPOŽÁRNÍ NÁTĚRY
Protipožárními nátěry mají za sebou velmi bohatou historii. Již ve starověku dřevo bylo
impregnováno máčením v roztocích solí, mořské vodě, nebo chráněno nátěry vápnem,
hlinkou, hliněnou mazaninou atd. Řekové používali k ochraně svých staveb proti ohni vodní
vápenné roztoky, později i vodní sklo. Z období středověku je známo, že dřevěné krovy
zejména významných staveb (kostely, zámky, paláce atd.) byly povrchově upravovány nátěry
na bázi organických látek, jejichž pyrolýzou byl uvolňován dusík (např. volskou krví). Tyto
úpravy neměly podstatný význam, ani dostatečnou účinnost a uplatnily se především při bílení
dřevostaveb vápnem, jako nátěry dřevěných krovů a telegrafních sloupů.
V průběhu II. světové války byly povinně dřevěné krovy natírány před nálety obarveným
roztokem vodního skla, který byl znám pod názvem Betogen. V dnešní době již je bez funkce,
ale při rekonstrukcích se velmi obtížně odstraňuje. V poválečných letech začínají protipožární
nátěry sloužit k povrchové úpravě dřeva a později i jako ochrana ocelových konstrukcí a
kabelů. S rozvojem nosných ocelových konstrukcí (válcované a svařované profily) se
protipožární nátěry postupně dostávají do popředí zájmu stavařů a požárníků.
6.3.1. Druhy protipožárních nátěrových systémů
Na základě své funkce a účelu rozeznáváme tyto protipožární nátěrové systémy:
a) zábranové,
b) intumescentní (zpěňitelné),
c) sublimující.
a) Zábranové nátěrové systémy:
Tento typ systému brání přístupu plamene k povrchu chráněného předmětu a během určité
doby i k jeho vznícení. Ale i potom zábranové systémy omezují přístup kyslíku a tím
brání šíření plamene po povrchu. Uplatňují se především u hořlavých konstrukcí a
materiálů – kromě dřeva hlavně u plastů, ať již jako kabelové izolace nebo plastová
potrubí. Vzhledem ke svému složení mají vysokou účinnost, která je srovnatelná s nátěry
intumescentními. V podstatě však nemají žádnou tepelně izolační schopnost a jejich
funkce je založena výhradně na bariérovém efektu.
K těmto systémům lze zařadit i tenkovrstvé systémy se značnou odolností vůči vysoké
teplotě, které odrážejí teplo a tím snižují povrchovou teplotu namáhaného povrchu
plamenem. Jsou založeny na principu orientované vrstvy křemenných mikrodestiček,
někdy kombinované s dalšími hmotami, např. slída, bentonitové jíly apod.
b) Intumescentní nátěrové systémy:
Intumescentní nátěry založené na vzniku nehořlavé pěny jsou v poslední době
nejrozšířenější. Podstatou působení těchto nátěrů je chemická reakce iniciovaná vyššími
teplotami při požáru, v jejímž průběhu se vytváří na povrchu chráněné konstrukce či
předmětu objemný uhlíkatý zbytek, ze kterého se vlivem přítomného nadouvadla díky své
poréznímu struktuře vytváří izolační vrstva pěny s malou tepelnou vodivostí.
48
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Struktura, výška vypěnění a velikost jednotlivých buněk této pěny limituje účinnost
konkrétního nátěrového systému, a proto je formulace jednotlivých nátěrů velmi nákladná
a obtížná. Intumescentní nátěry se používají hlavně pro protipožární ochranu ocelových
nosných konstrukcí, dřevěných nosných i nenosných konstrukcí a pro ochranu plastových
kabelových rozvodů.
c) Sublimující nátěrové systémy:
Tyto nátěry jsou jakýmsi přechodem mezi nátěry a nástřiky. Poprvé byly použity při
vesmírných letech v USA, aby z jedné strany ochlazovaly raketové obaly a z druhé strany
chránily řídicí systémy a kabely na raketových rampách před vysokými teplotami.
V podstatě se jedná o poměrně tlustou vrstvu, vyztuženou skleněnými vlákny či
rohožemi, která se při vyšších teplotách začíná odpařovat – sublimovat.
Sublimující nátěry jsou velmi stálé, odolné vůči povětrnostním vlivům a mechanickému
namáhání, a proto jsou vhodné pro venkovní konstrukce v nepřístupných místech, kde
nelze použít běžné úpravy a kde je třeba vyloučit riziko selhání. Vzhledem k jejich
vysoké ceně nejsou příliš používány, ačkoliv jsou velmi perspektivní.
Základní možnosti využití protipožárních nátěrových systémů jsou patrné z následujícího
schématu na obr.6.6.
6.3.2. Struktura ochranných protipožárních nátěrů
Nátěry zábranové na bázi
anorganických systémů jsou
vytvořeny z lehce tavitelných
sklovin, často s přídavnými
krátkými výztužnými vlákny a
aditivy, které přispívají ke
zhášení plamene. Při požáru pak
většinou dochází k rychlému
odhoření organického pojiva a
zbytek anorganického původu
vytváří pevnou krustu s dobrou
adhezí k podkladu, bránící
šíření plamene.
Obr.6.6. Schéma rozdělení protipožárních nátěrů včetně
jejich aplikace
Nátěry zábranové na bázi anorganických systémů jsou vytvořeny z lehce
tavitelných sklovin, často s přídavnými krátkými výztužnými vlákny a
aditivy, které přispívají ke zhášení plamene. Při požáru pak většinou dochází k rychlému
odhoření organického pojiva a zbytek anorganického původu vytváří pevnou krustu s dobrou
adhezí k podkladu, bránící šíření plamene.
Kvalitní zpěnitelný protipožární nátěr obsahuje řadu komponentů s různou funkcí, kterou lze
rozložit do následujících bodů:
 objem vzniklé uhlíkaté pěny má být co největší,
 pěna by měla vykazovat dostatečnou mechanickou pevnost – odolávat např. silnému
proudění vzduchu při požáru,
 nestékavost nátěru na svislých či šikmých plochách.
49
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Podstatnou roli u zpěnitelných nátěrů hraje obsah sloučenin fosforu, které se za zvýšené
teploty rozkládají, uvolněná kyselina fosforečná reaguje s organickou hmotou – zdrojem
uhlíku, který brání její úplné oxidaci. Zpěnitelný nátěr obsahuje i pojivo, zpravidla polymerní
látku (nesmí bránit vzniku uhlíkaté pěny), která poskytuje dostatečnou pevnost zaschlému
nátěru za normální teploty a do jisté míry i za teploty zvýšené. do některých nátěrů jsou
přidávána i nehořlavá vlákna (přírodní minerální či syntetická – skleněná, keramická,
grafitová apod.) podporující tuhost vzniklé pěny. Někdy jsou to i látky (hydroxid hořečnatý
nebo hlinitý), uvolňující za zvýšené teploty vodu, která natřený povrch mírně ochlazuje.
Intumescentní nátěrový systém (obr.6.7) sestává:
 ze základního nátěru (primeru) zajišťujícího dobrou adhezi k podkladu,
 z vlastního zpěnitelného nátěru (někdy současně i vrchního),
 z vrchního ochranného nátěru s možnou barevnou úpravou povrchu, který je nutný
především pro aplikaci v exteriéru – některé složky zpěnitelných nátěrů jsou totiž alespoň
částečně rozpustné ve vodě a zaschlý nátěr je proto nutno chránit před vodními srážkami.
Obr.6.7. Struktura intumescentního nátěru
Obr.6.8. Rozdílná savost protipožárního
nátěru na dřevo
Sublimující nátěr je v principu kompozit s výztužnými vlákny v polymerním, obvykle
epoxidovém pojivu. Uvolněné plyny v důsledku rozkladu pak strhují plamen a ochlazují
povrch, na kterém jsou naneseny.
6.3.3. Vlastnosti protipožárních nátěrů
Nátěry na ocelové a dřevěné nosné konstrukce se neliší jen z hlediska mezního stavu R, ale u
z hlediska aplikace. Nátěr na dřevo se totiž musí do podkladu vsáknout a z tohoto důvodu
nelze měřit tloušťku nanesené vrstvy (obr.6.8). U nátěrů na kov je naopak nezbytné pečlivě
měřit nanesené vrstvy, neboť nátěr správně funguje pouze při dodržení předepsaných
hodnot všech vrstev. U nátěrů na kov jsou předepsané hodnoty nátěrových vrstev
kontrolovatelné jednak měřícími přístroji na měření suchých vrstev, jednak mechanickým
tloušťkoměrem (hřebenem) u mokrých vrstev. S ohledem na vsakování nanášené nátěrové
hmoty do dřeva se kvalita nátěrů kontroluje poměrným množstvím spotřebované nátěrové
hmoty na natírané ploše.
K výhodám intumescentních nátěrů na ocelových konstrukcích patří především nízká
hmotnost, estetický vzhled, nezměněná vzpěrná délka konstrukce a zdánlivě jednoduchá a
rychlá aplikace. U dřevěných konstrukcí jsou zpěnitelné nátěry účelné, pokud se jedná o
systémy, kde je vyžadována požární odolnost do 30 minut. Obvykle jsou aplikovány na
vnitřní konstrukce pouze některých částí krovů, a to prakticky vždy na snadno přístupných
plochách sloupů a nosníků uvnitř půdních vestaveb. Tyto nátěry lze povrchově poměrně
50
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
snadno odstranit broušením a omytím vodou, přičemž u nejlepších nátěrů tohoto typu existuje
předpoklad minimální životnosti nejméně 10 let (u některých výrobců i delší).
Nevýhodou zpěnitelných nátěrů je neprokázaná funkční životnost, velmi obtížná kontrola
funkce, nespolehlivá aplikace (prostředí ve zkušebně se liší od podmínek na stavbě), vysoké
finanční náklady, komplikovaná obnovitelnost nátěrů.
Konstrukce opatřená zpěňujícím nátěrem nesmí být dodatečně zakryta jinou konstrukcí,
poněvadž zpěňující nátěr potřebuje dostatečný prostor pro vytvoření ochranné pěny a
jakýkoliv obklad prostor pro vytvoření pěny omezuje. Z tohoto důvodu nátěr nelze aplikovat
ani na nosné konstrukce:
 které jsou následně uzavřeny uvnitř sendvičových příček (např. sádrokartonových),
 stropů, když budou nosníky následně zakryty podhledem,
 kdy při jakémkoliv zakrytí natřené konstrukce nemohou nastat podmínky shodné se
zkoušeným vzorkem tedy nelze zaručit požární odolnost chráněného prvku.
6.3.4. Podmínky aplikovatelnosti protipožárních nátěrů
Požární odolnost lze vztahovat výhradně jen na stavební konstrukce a nikoliv na
technologické prvky. Také použitelnost jednotlivých protipožárních nátěrů pro jednotlivé
stavební konstrukce se liší. Proto je nutné, aby projektanti zabývající se požární ochranou
znali alespoň v hrubých rysech základní vlastnosti jimi navrhovaných nátěrů.
6.3.4.1. Požadavky na zábranové nátěry
Vzhledem k tomu, že zábranové nátěry se nejčastěji používají u kabelových rozvodů
s plastovou ochranou, je nutno při jejich použití zajistit funkční schopnost chráněného
kabelového rozvodu po stanovenou dobu. Nezvyšují jejich požární odolnost (takový
parametr u kabelových rozvodů neexistuje), ale omezují rychlost šíření plamene, případně
prodlužují provozuschopnosti. Současně musí jejich vlastnosti odpovídat požadovanému
účelu, a to:
 musí vykazovat dobrou adhezi na povrchu plastových izolací nejen za normálních, ale i
zvýšených teplot,
 musí být odstranitelné v případě, kdy dojde k výměně kabelu ve svazku,
 nesmí tepelně izolovat kabel, aby tím nedošlo k omezení jeho použitelnosti, které
v krajním případě může vést ke zkratu,
 musí být pružné, aby nepraskaly vlivem dilatačních pohybů kabelu,
 musí odolávat určitému mechanickému namáhání, vlhkosti, popř. vodě (prostředí
v kabelových kanálech nebývá vždy optimální),
 musí vzdorovat hlodavcům, biotickým škůdcům atd.
Ve specifických podmínkách (např. v jaderné energetice) musí navíc odolávat desaktivačním
roztokům apod. Některé zábranové nátěry obsahují komponenty, které snižují tvorbu a
toxicitu kouře. Obvyklá tloušťka zábranových nátěrů zhotovených na anorganické bázi 3 mm,
nanesená na kabel, splňuje dlouhodobě požadavky v daných provozních podmínkách.
6.3.4.2. Požadavky na intumescentní nátěry
Intumescentní nátěry za zvýšené teploty zvětšují svůj objem až 50krát, a proto stačí nanášet
pouze relativně tenkou vrstvu – obvykle do 1 mm. To umožňuje získat účinnou protipožární
ochranu stavebních konstrukcí stávajících objektů bez rozsáhlejších konstrukčních úprav,
které jsou zpravidla finančně nákladnější. Tloušťka vlastního zpěnitelného nátěru je jedním
z rozhodujících faktorů účinnosti systému a je ovlivněna především poměrem obvodu Ap a
51
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
průřezu chráněného profilu V. Velmi důležitá je příprava povrchu, zvláště u ocelových
konstrukcí.
Životnost zpěnitelného nátěru v reálných podmínkách se určuje velmi obtížně. Zatímco např.
v případě antikorozní ochrany se dožívající nátěr projeví postupnými příznaky koroze
chráněného materiálu, v případě protipožární ochrany může být selhání funkce rychlé a
důsledky se nedají předem odhadnout.
Jak vyplývá ze schématu na obr.6.6, intumescentní nátěry se používají jako povrchová úprava
ocelových, dřevěných, popř.železobetonových konstrukcí, ale též u kabelů.
6.3.4.2.1. Ocelové konstrukce:
Zpěnitelné nátěry na ocelových nosných konstrukcích jsou limitovány mezním stavem R, tj.
stabilitou staticky zatížené nosné konstrukce. Kromě požadované tepelně izolační schopnosti
je třeba, aby pod protipožárním nátěrem byla zajištěna i dobrá korozní odolnost, což obvykle
znamená, že nátěr musí být kompatibilní alespoň s některými antikorozními nátěry. Jelikož u
protipožárních nátěrů se vždy jedná o nátěry s vyšším obsahem sušiny, s nízkou odolností
proti vodě a agresivním vlivům, musí se tyto nátěry zpravidla aplikovat v takovém systému,
kde jsou proti těmto vlivům chráněny. U ocelových konstrukcí jsou tyto nátěry většinou
aplikovány na jejich viditelných částech, a proto musí působit i esteticky. Intumescentní
nátěry mají být zpracovány při teplotě  10°C, přičemž teplota povrchu ocelové konstrukce
by měla být alespoň +5°C.
Intumescentní nátěry lze použít i pro hliník pouze na základě samostatného expertního
posudku, v němž musí být přepočtena limitní teplota, při které dochází ke ztrátě stability
konkrétní hliníkové konstrukce při uvažovaném statickém zatížení. K tomu je samozřejmě
zapotřebí i příslušný protokol o zkouškách nátěru, ze kterého musí být zřejmý průběh nárůstu
teplot, resp. účinnost nátěru. Stejné podmínky platí i pro litinu. Obvykle však nelze litinu
chránit nátěrem na vyšší požární odolnosti než 30 minut.
Tloušťka nátěru na kovové konstrukce závisí jednak na návrhové teplotě oceli (350, 400,
450, 500, 550, 600, 650, 700, 750°C), jednak na poměru Ap/V a požadavku požární
odolnosti R [min] chráněné ocelové konstrukce (R 15, R 30). Při tom je třeba vzít v úvahu,
zda se jedná o sloup nebo nosník a z kolika stran může požár působit na jeho povrch (z
jedné až ze čtyř stran). Do návrhu se uvažuje vždy pouze ohřívaná plocha. S ohledem na
stávající technologickou nekázeň, způsob kontroly, nedostatečnou kvalifikaci a odpovědnost
prováděcích firem je dáno normou používání protipožárních změnitelných nátěrů na ocelové
konstrukce s nejvyšší hodnotou požární odolnosti R 30, v krajních případech výjimečně R 45.
6.3.4.2.2. Dřevěné konstrukce:
Zpěňovatelné nátěry na dřevěné konstrukce mohou sloužit ke dvěma různým účelům:
a) ke snížení hořlavosti dřeva,
b) ke zvýšení požární odolnosti dřevěných konstrukcí.
V případě add a) tyto nátěry umožňují za vhodných podmínek dosáhnout podle dřívějšího
zatřídění u dřeva (dnes již neplatné ČSN 73 0862, která funkci nátěrů hodnotila podle
celkového úbytku hmotnosti) až nejnižšího stupně hořlavosti. Pojem „nehořlavé“ dřevo podle
této staré normy znamenalo, že nátěrem opatřený dřevěný prvek splnil příslušné srovnávací
kritérium, které norma stanovila pro příslušný klasifikační stupeň. To ale neznamená, že
dřevo je skutečně nehořlavé. Pro oblast projektování z toho vyplynulo, že dané zatřídění
platí pouze po dobu, po kterou použitý nátěr působí – u těch nejlepších nátěrů max. 15
52
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
minut. V tomto případě působí obdobně jako nátěry zábranové, popř. je od nich vyžadováno
zvýšení požární odolnosti dřevěné nosné konstrukce obdobně jako u nátěrů na ocel.
Při tom však nátěr musí být přizpůsoben jednak způsobu aplikace (totiž možnosti penetrace
alespoň části nátěru do dřeva), aby byla zajištěna dokonalejší soudržnost vznikající pěny
s podkladem, jednak se musí nátěr vypěňovat při co nejnižších teplotách, protože za kritickou
mez deformace zatížené nosné dřevěné konstrukce se považuje průměrná teplota jádra cca
120oC, resp. teplota vznícení na povrchu cca 300oC. Protože se tyto nátěry užívají v největší
míře především v půdních vestavbách a tam, kde má být zdůrazněno použití dřeva, vyžadují
se většinou v transparentním provedení. Z toho opět vyplývá, že musí být kompatibilní
s dalším krycím nátěrem, který nesmí omezovat jeho funkci.
Při aplikacích nátěrů určených jak pro zvýšení požární odolnosti, tak i u nátěrů pro snížení
hořlavosti je třeba velmi přísně dbát na minimální přípustné tloušťky resp. průřezy dřevěných
prvků. Důležitý je minimální průřez dřevěného prvku, neboť hodnota zvýšení požární
odolnosti nátěrem se připočítává k vlastní požární odolnosti dřevěné konstrukce. Nátěr musí
mít i určitou vydatnost (obvykle 300 – 700 g.m-2). V tomto směru je nutno respektovat platné
tabulky pro dimenzování nebo údaje o tom, na jakém profilu, resp. na jak silné desce byl nátěr
zkoušen. Je třeba zcela jednoznačně konstatovat, že při nedodržení těchto minimálních
povolených rozměrů údaje o dosažených požárně technických parametrech těchto systémů
neplatí.
6.3.4.2.3. Železobetonové konstrukce
Zpěnitelné nátěry na betonové konstrukce byly informativně odzkoušeny z hlediska požární
odolnosti s poměrně s dobrým výsledkem. Žádná firma je však nenabízí, protože je jejich
použití značně nákladné vzhledem:
 k poréznímu a nerovnému povrchu betonů a tím i vysoké spotřebě nátěru,
 k velmi obtížně kontrolované tloušťce výsledné vrstvy,
 ke značně problematické jejich dlouhodobé životnosti na betonovém podkladu z hlediska
vlhkosti a pH.
6.3.4.2.4. Kabelové rozvody
Zpěňující nátěry na kabelových rozvodech mají omezit rychlost šíření plamene a zvýšit jejich
funkční schopnost. To znamená, že po vypěnění musí bránit přístupu vzduchu ke kabelům a
tak zpomalit jejich hoření. Vzniklá pěna musí současně povrch kabelů tepelně izolovat, aby se
snížila jeho teplota pod bod plastifikace – u měkčeného PVC cca pod 160 – 180oC. Pokud je
tato teplota přestoupena a kabely mají sklony k tečení, ztrácí nátěr podporu a tím i funkci,
protože se začíná pěnová vrstva trhat. Problém je ovšem v tom, že většina nátěrů se začíná
teprve při této teplotě zpěňovat.
Na rozdíl od zpěnitelných nátěrů pro ocelové či dřevěné konstrukce vznikající pěna na
kabelových rozvodech musí:
 mít co největší pružnost,
 být pokud možno pevná, hustá a soudržná při nižší tloušťce,
 umožňovat unikání plynů vznikajících při tepelné degradaci izolace pod nátěrem,
 zachovat celistvost i při výronech taveniny z kabelových plášťů na povrch nátěru,
 vytvářet se při co nejnižších teplotách a co nejdéle odolávat mechanickému působení
plamene, popř. proudění vzduchu při požáru,
 vzdorovat různým agresivním vlivům s ohledem na poměry v kabelových kanálech.
53
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
6.4. IMPREGNACE DŘEVA
Kromě protipožárních nátěrů a nástřiků lze provádět ochranu dřeva povrchovou, popř.
hloubkovou impregnací. K povrchové impregnaci se používají vodou ředitelné přípravky,
kdežto hloubková impregnace se provádí za vyššího tlaku nebo máčením dřeva v roztocích
s obsahem retardéru. Vzhledem k tomu, že u stavebních konstrukcí se hloubková impregnace
aplikuje jen sporadicky, a to v předem upravených zařízeních mimo stavbu, bude další výklad
zaměřen jen na povrchovou impregnaci.
6.4.1. Druhy a složení chemických prostředků k impregnaci dřeva
Podle charakteru ochranné účinnosti rozeznáváme tyto chemické prostředky:
a) proti dřevokazným houbám - fungicidy,
b) proti dřevokaznému hmyzu - insekticidy,
c) proti účinkům požáru - antipyrotika.
Podle ČSN 49 0600 - část 1 je účinnost ochranného prostředku specifikována následujícím
označením:
B - toxicita pro houby dřevozbarvující,
D - ochranné vlastnosti proti povětrnostrním vlivům,
FA - toxicita pro houby Ascomycetes,
FB - toxicita pro houby Basidiomycetes,
Ij - toxicita pro hmyz intenzivní (likvidační),
Ip - toxicita pro hmyz preventivně,
K - ochranné vlastnosti proti chemické korozi,
O - ohnivzdorné vlastnosti,
P - toxicita pro plísně,
Z - ochranné vlastnosti proti fyziologickým změnám.
Z protipožárního hlediska mají rozhodující význam retardéry hoření, zpomalující tepelný
rozklad a hořlavost dřeva na základě:
a) zábrany přístupu kyslíku k vnějšímu i vnitřnímu povrchu dřeva,
b) zředění hořlavých plynů, které se vznikají tepelným rozkladem dřeva, plyny nehořlavými,
c) izolace dřeva od vnějšího tepelného zdroje tuhou izolační vrstvou – pěnou,
d) endotermické reakce podporující tvorbu zuhelnatělé izolační vrstvy dřeva a zároveň
potlačující vývin hořlavých plynů,
e) zastavení úplné oxidace uhlíku v zuhelnatělé vrstvě až na oxid uhličitý, čímž brání žhavení
dřevěného uhlí jako potenciálního zdroje dalších požárů.
Protipožární chemické prostředky zahrnují např.:
 amonné soli, fosforečné sloučeniny, kamence, halogenderiváty apod., jejichž účinnost
spočívá ve vzniku plynné látky (např. u amonných solí plynný amoniak), uvolňující se
při zahřátí a zpožďující zapálení a hoření impregnované dřevní hmoty,
 uhličitany (Na2CO3, K2CO3), jejichž zahříváním se uvolňuje nehořlavý oxid uhličitý,
 chemické látky s obsahem boru (alkalické boritany i fluoroboritany, směsi H3 BO3 atd.),
které působí nejen proti ohni, ale i houbám a hmyzu; jsou málo jedovaté, zato snadno
vyluhovatelné.
6.4.2. Vlastnosti impregnačních prostředků
Používané chemické prostředky mají většinou polyfunkční účinek. Svým rozkladem
současně odvádějí z chráněného povrchu teplo, které se musí využít k vytvoření jejich
54
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
rozkládající reakce. Výhodou anorganických solí je dobrá rozpustnost ve vodě a možnost
použití různých způsobů impregnace, nevýhodou naopak jejich snadné vyluhování, a
z tohoto důvodu se nemohou používat ve venkovním prostředí.
Problematická zůstává doba účinnosti vodných roztoků, která obvykle vyžaduje
u nejpoužívanějších technologií (nátěr, nástřik) v průběhu životnosti celé konstrukce jejich
opakované provádění. Ačkoliv výrobci udávají trvanlivost od 3 do 5 let, je nutno vzít
v úvahu, že trvanlivost je ovlivněna nejen vlastní hmotou, ale stupněm vlhkosti dřeva před
jeho impregnací, dále relativní vlhkostí a agresivitou prostředí, v němž se chráněná dřevní
hmota bude nacházet. Proto i tato odhadovaná trvanlivost je diskutabilní.
Účinnost impregnačních nátěrů vyjma hloubkové tlakové impregnace je ve srovnání
s intumescentními nátěry výrazně nižší, a proto v současné době ustupují do pozadí.
Hloubková impregnace navíc snižuje pevnost dřeva a dochází i k poklesu rázové
houževnatosti, což se projevuje u smrku až 30 %, u borovice 20 %. Také některé používané
soli (především borité a fosforečné) z dlouhodobého hlediska přispívají ke stárnutí a
degradaci povrchu dřevěných konstrukcí, jindy může dojít k poklesu fyzikálně mechanických
vlastností dřeva.
Na rozdíl od našich výrobců, kde specifikace snížení míry hořlavosti na dřevěných
konstrukcích není uváděna ani dokladována, některé zahraniční firmy, (např. Promat)
podmínky pro redukci míry hořlavosti nejen popisují, ale i doplňují zkušebními protokoly.
6.5. PROTIPOŽÁRNÍ DESKOVÉ OBKLADY
Ve srovnání s protipožárními nátěry a nástřiky, které slouží především pro zvýšení požární
odolnosti nosných, zejména tyčových prvků, mohou být protipožární deskové obklady
využity víceúčelově a svoji protipožární účinnost si zachovávají po celou dobu své životnosti
(není třeba je obnovovat).
6.5.1. Druhy protipožárních desek
Podle složení rozeznáváme tyto protipožární desky:
a) desky z anorganických a organických hmot:
b) desky kombinované.
V závislosti na jejich materiálovém základu je možno protipožární desky rozdělit na:
a) desky na bázi sádry,
b) desky na bázi vermikulitu,
c) desky na bázi cementu,
d) desky na kombinované bázi vápna a cementu.
a ty mohou být buď vyztužené nebo nevyztužené.
Desky využitelné v požární ochraně staveb je možno rozlišit takto:
a) desky homogenní:
Desky mají stejnoměrnou strukturu ve všech směrech stejné mechanické a fyzikální
vlastnosti. K nim patří vápenocementové desky (např. Promatect), plné sádrové desky
nebo desky na bázi vermikulitu (např.Thermax, Grenamat);
b) desky sendvičové:
Desky tohoto typu sestávají z oboustranného pláště a vnitřního jádra. Do této skupiny lze
zařadit všechny desky sádrokartonové, některé desky sádrovláknité (např. Fireboard,
55
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Ridurit), ale i další dílce s ocelovým nebo hliníkovým pláštěm a jádrem z polyuretanu či
minerální vlny (např. Kingspan);
c) desky s nehomogenní strukturou:
Tato skupina zahrnuje desky, kde plášť i jádro jsou ze stejného materiálu, ale
s nestejnoměrným rozvrstvením hmoty (např. cementotřískové desky Cetris). Mohou to
být i desky s integrální strukturou (jádro obsahuje velký počet pórů, směrem k povrchu je
hmota stále kompaktnější a povrch bývá tvrdý a hladký), které se používají jako
sendvičová jádra dílců (např. pěnový polyuretan), která však musí být uzavřená
v nehořlavých pláštích (z Cetrisu);
d) desky vrstvené:
V podstatě se jedná o lamináty, z nichž stále více se rozšiřují laminátové desky ze
speciálních typů epoxidových pryskyřic, které nejsou konstrukčním materiálem. Deska
nabývá svých protipožárních vlastností až po nanesení a vytvrzení přímo na konstrukci,
kdy se laminováním postupně vytvoří tvrdá a tvarovaná vrstva s tloušťkou 10 i více
milimetrů. Tato vrstva se během požáru rozkládá a svými vzniklými produkty ochlazuje
podklad, na který je nanesena. Takto vytvarovaná deska vykazuje v závislosti na druhu
použitého pojiva velmi dobré fyzikálně mechanické vlastnosti.
6.5.2. Vlastnosti protipožárních desek
První dvě skupiny se nechají použít pouze v interiéru, třetí skupina i v exteriéru a čtvrtá
skupina kromě interiéru i ve vnějším prostředí, ale za předpokladu, že jsou desky opatřeny
impregnací a nejsou trvale vystaveny přímému dešti (např. zakryté přetaženou střechou).
Obklady na rozdíl od nátěrů značně zatěžují nosnou konstrukci. Na rozdíl od obezdění,
obetonování, omítek a nástřiků, obklad protipožárními deskami však vylučuje mokrý proces
a umožňuje rychlou montáž.
Při obkládání ohýbaných nosníků, zejména u oceli, je třeba při montáži obkladových desek
zajistit jejich volnou teplotní dilataci se zachováním mezery alespoň 5 mm mezi spodní
stranou nosníku a vnitřním lícem opláštění (obr.6.9). Pro všechny skupiny protipožárních
desek je základním kritériem jejich chování při požáru, které se u jednotlivých skupin liší.
6.5.2.1. Desky na bázi sádry
Na této bázi jsou doposud vyráběny tři základní typy, a to:
a) sádrokartony s jádrem armovaným skleněnými nebo minerálními vlákny,
b) sádrovláknité desky:
b1) sendvičové konstrukce, kde pláštěm místo kartonu je skleněná rohož nebo tkanina např. Fireboard, Ridurit,
b2) homogenní sádrové desky vyztužené delšími (např.celulozovými vlákny v celém
průřezu, avšak bez oplášťování (např. Fermacell),
c) plné sádrové desky pro nenosné příčky.
Sádrokartonové desky:
Tento velmi rozšířený typ desek s vyztuženým jádrem o objemové hmotnosti  = 750 – 800
kg.m3 se dodává jednak v základním protipožárním provedení (v červené barvě), jednak navíc
se zvýšenou odolností proti vlhkosti (v zelené barvě s červeným popisem). Tím, že sádra při
zvýšených teplotách uvolňuje krystalickou vodu způsobující ochlazení plamene, desky
ztrácejí mechanickou pevnost a v důsledku toho po určité době praskají.
U protipožárních desek o standardní tloušťce 12,5 mm dochází obvykle k jejich popraskání
při teplotách cca 680 – 780°C, a to přibližně mezi 15. a 20. minutou. Přesnou dobu prasknutí
56
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
nelze jednoznačně stanovit, poněvadž tato doba závisí na jejich vnitřní vlhkosti, na způsobu
jejich upevnění ke konstrukci, na jejich spojení mezi sebou atd. To znamená, že v tomto
teplotním intervalu nastává ztráta celistvosti desek. Kritickými místy jsou spáry mezi deskami
a jejich kotvení na nosný rošt.
Velmi podstatný význam má materiál používaný na vyrovnání desky v místě nosného roštu.
Pro tyto účely se má používat buď speciální tmel nebo páska na bázi kaolinu, kdežto u
nepožárních desek stačí páska plastová. Záměnou předepsaného tmelení za hořlavou pásku na
svislém ocelovém profilu dojde ke ztrátě celistvosti až o 15 minut dříve ve srovnání
s podloženou deskou - páska jednak odhoří a tím se deska na profilu uvolní a také dochází
k rychlejšímu prohoření nepodložené spáry.
Vzniklé praskliny u sádrokartonové desky nemusí ještě znamenat ztrátu tepelně izolační
funkce celé konstrukce za podmínky, že konstrukce je řešena s další tepelnou izolací. V těchto
případech záleží na každém detailu, a proto je nutno dodržet všechny montážní předpisy
uvedené výrobcem – z tohoto důvodu nestačí, aby jejich montáž prováděla forma pouze
s obecným zaškolením na montáž běžných sádrokartonů.
Sádrovláknité desky:
Sádrovláknité desky mají ve srovnání se sádrokartony:
 lepší fyzikálně mechanické parametry a tím i vyšší únosnost pro zavěšení břemene,
 nižší sklon k vytvoření prasklin a v důsledku toho i vyšší požární odolnost
v konstrukcích,
 vyšší objemovou hmotnost ( = až cca 1200 kg.m-3),
 mírně vyšší cenu.
Tento typ desek lze však realizovat i např. podlahy s požární odolností 90 minut (shora), které
ze sádrokartonů řešit nelze.
Plné sádrové desky
Tyto desky tloušťky 60, 80 a 100 mm se vyrábějí ze stavební sádry, u které při zahřívání nad
70°C začíná proces dehydratace doprovázený rozrušením krystalické struktury a tím i
poklesem pevnosti (obr.6.9). Aplikují se technologií přesného zdění na péro a polodrážku.
Jejich fyzikálně mechanické vlastnosti jsou minimálně ve stejné rovině jako u sádrokartonu,
avšak bez větších problémů lze jimi zajistit vyšší požární odolnost nenosných konstrukcí
v rozmezí od 90 do 180 minut. V závislosti na tloušťce desky jsou tyto stěny samonosné do
výšky 4 – 6 metrů, a to za cenu v přepočtu na požární odolnost značně nižší než u jiných
montovaných konstrukcí.
6.5.2.2. Desky na bázi vermikulitu
Desky tohoto typu ( = 450 až cca 850 kg.m-3) vykazují vysokou odolnost vůči vysokým
teplotám, avšak horší fyzikálně mechanické vlastnosti. Jsou zpracovatelné běžnými
truhlářskými technologiemi. Jejich nízká odolnost vůči vlhkosti navzdory jejich možné
hydrofóbní úpravě jim nedovoluje aplikaci v prostředí nad 75 – 80 % relativní vlhkosti
vzduchu. Desky Thermax (dodavatel Brandschutzteile Geselschaft) a Grenamat A (firma
Grena, a.s.) mají ve své struktuře pouze čistý vermikulit, kdežto Grenamat B kromě
vermikulitu obsahují i určité množství dřevěných třísek, které přispívají k jejich větší
pevnosti. Zavedením různých povrchových úprav (např. kašírovaný papír, různé druhy dýh a
laminátů) umožnil dodavatel širší jejich uplatnění.
57
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Obr.6.9. Graf sádrokartonové desky GKF v závislosti na čase při zatížení požárem
6.5.2.3. Desky na bázi cementu
Po zákazu používání azbestových vláken se výroba kvalitních desek pro požární izolace
značně omezila. Přesto desky na cementové bázi i nadále zůstávají na trhu jejich obtížné
alternativní nahraditelnosti v důsledku některých svých předností a to:
 odolnosti vůči povětrnosti, vlhkosti a vodě,
 fyzikálně mechanických vlastností, především pevnosti v tahu za ohybu a rázové
houževnatosti,
 ve srovnání se sádrovými deskami vyšší požární odolnosti (mají menší nasákavost),
 poměrně přijatelné ceně.
Naproti tomu jsou podstatně těžší ( = 1200 - 1700 kg.m-3) a navíc se obtížněji opracovávají.
Do této skupiny lze zařadit:
a) desky vyrobené pouze z cementu a různých plniv,
b) cementotřískové desky.
Desky vyrobené pouze z cementu a plniv:
desky kromě cementu obsahují různá plniva (písek, keramzit) vyztužená skleněnými vlákny,
ať již oboustranně plášťované skleněnými tkaninami (např. desky Aquapanel firmy Knauf)
nebo vyztužené skleněnou sítí ve hmotě. V naší republice se sice podobné desky vyrábějí,
avšak pro požární účely se zatím téměř nepoužívají, poněvadž žádná z montážních firem
nechce investovat do rozsáhlých a finančně nákladných zkoušek, bez kterých jsou tyto desky
pro protipožární účely bezvýznamné.
Cementotřískové desky:
Tyto certifikované desky (výrobní označení Cetris) k požárním účelům mají v současné době
téměř dominantní postavení při aplikaci do venkovního prostředí. Jejich větší hmotnost ( =
max. 1350 kg.m-3) značně přitěžuje konstrukci a poměrně vysoký součinitel tepelné vodivosti
vzhledem k ostatním obkladovým deskám ( = 0,35 W.m-1.K-1) snižuje tepelně izolační
schopnost chráněné konstrukce.
58
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
6.5.2.4. Desky na kombinované bázi vápna a cementu
Tento typ desek je vyráběn za vysoké teploty a tlaku v různých tloušťkách a velikostech. Tyto
dovážené desky ze zahraničí (dovozcem je jedině firma Promat) při požáru nepraskají
(ponechávají se svoji homogenní strukturu), a proto po celou dobu si zachovávají svoje velmi
dobré tepelně izolační vlastnosti ( = 0,175 W.m-1.K-1). Patří k nejkvalitnějším materiálům
pro protipožární ochranu stavebních konstrukcí. Vzhledem i k jejich velmi příznivým
fyzikálně mechanickým vlastnostem umožňují výrobu jednoplášťových uzavřených profilů
(např. vzduchotechnická potrubí), zejména tam, kde nelze používat plech nebo prvky z jiných
materiálů. Po impregnaci jsou desky použitelné i ve vlhkých provozech. Ačkoliv jsou
schopny zajistit požární odolnost až do 180 minut, jsou ve srovnání s ostatními protipožárními
deskami poněkud dražší.
6.5.3. Podmínky aplikovatelnosti protipožárních desek
Funkce obkladů je velmi závislá na způsobu provedení. Praxe ukázala, že pro nižší požární
odolnosti (max. do 45 minut) bude obklad v silné konkurenci protipožárních nátěrů značně
znevýhodněn. Je totiž nutno upozornit na to, že cena tenkých obkladových desek je ve většině
případů kompenzována vyšší montážní pracností – zatímco silnější desky (cca od tloušťky 12
mm) lze sponkovat nebo hřebíkovat mechanicky, tenké desky je třeba upevňovat na kovové
profily a lišty.
Všechny dřevěné konstrukce, které budou uzavřeny neporézními obkladovými materiály,
musí být předem opatřeny nátěrem proti biologickým škůdcům a hnilobě. Pokud jsou
obkladové desky provedeny jako vícevrstvé, musí být příčné i podélné spoje prostřídány.
U ocelových konstrukcí je nutno pod obklady provádět kvalitní povrchovou antikorozní
úpravu, protože při eventuálních opravách by bylo zapotřebí obklad zcela demontovat. Na
druhé straně ovšem obklad chrání antikorozní nátěr před případným mechanickým
poškozením a tak zajišťuje jeho dlouhodobou životnost. Zde je třeba zvážit, že uvnitř obkladu
se vytvoří mikroklima, které se jen velmi pomalu mění. Dostane-li se potom do dutiny např.
voda, bude ocel pod obkladem korozně namáhána podstatně déle, poněvadž i samotný obklad
je obvykle navlhlý. Obklady u ohýbaných ocelových nosníků jsou osazovány na podložky
z výřezů obkladových desek a na spodním líci nosníku musí být s ohledem na jeho možný
průhyb vynechána mezera (obr.6.10).
6.6. LEPENÉ OBKLADY Z MINERÁLNÍCH VLÁKEN
Tento typ protipožární ochrany představuje poněkud zvláštní skupinu. Jedná se o
polyfunkční lepený protipožární obklad na bázi čedičové plsti Ordexal ( = 200 kg.m-3),
který zajišťuje požadované parametry požární bezpečnosti R, E, I, W všech materiálových
skupin stavebních konstrukcí (ocel, dřevo, železobeton) v celém časovém spektru od 15 do
180 minut (obr.6.11).
6.6.1. Funkce lepených obkladů z minerálních vláken
Na rozdíl od všech protipožárních desek, se zde nejedná o konstrukční prvky splňující funkci
pouze zvýšení požární odolnosti konstrukcí zhotovených z jiných hmot, ale slouží pro více
účelů, především jako:
59
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Obr.6.10. Obklad ocelového
nosníku tuhými
protipožárními
deskami
s vynecháním
mezery mezi
kontaktní
ocelovou plochou
a vnitřním lícem
obkladových
desek
Obr.6.11. Detail lepeného obkladu Ordexal na ocelové stropní konstrukci




tepelná a zvuková izolace ( = 0,039 W.m-1.K-1),
požárně odolné desky pro zvýšení požární odolnosti,
výplň křídel požárních uzávěrů,
těsnění dilatačních spár.
Při podrobnější analýze Ordexal:
a) zajišťuje protipožární ochranu:
 nosných ocelových a železobetonových konstrukcí v rozsahu R (EI) 15 až R (EI) 180,
 obvodových stěn a střech z trapézových plechů v rozsahu EI/EW 15 až EI/EW 90,
60
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062



2013
keramických stropů, příček z dutých cihel, montovaných stěn v rozsahu (R) EI 15 až
(R) EI 180,
plastového potrubí,
svařenců a ocelových nádob;
b) zvyšuje tepelně izolační parametry požárně chráněných prvků a ploch Ordexalem, a to:
 tepelný odpor R na střeše z trapézového plechu z R = 0,02 na R =1,67 m2.K.W-1 při
tloušťce obkladu 40 mm (REI 45 D1),
 tepelný odpor železobetonové stropní desky z R = 0,05 na R =1,13 m2.K.W-1 při
tloušťce obkladu 40 mm (REI 180 D1),
c) zlepšuje akustické vlastnosti požárně chráněných ploch Ordexalem, a to:
 u trapézových plechů vzduchovou neprůzvučnost o 9 dB při tloušťce obkladu 40 mm,
 střední činitel pohltivosti zvuku v pásmu 250 až 4000 Hz v hodnotě 1 (100 %) při
tloušťce obkladu 40 mm, což představuje zvukový útlum až o 10 dB;
d) slouží jako tepelný izolant kontaktních zateplovacích systémů.
6.6.2. Vlastnosti lepených obkladů z minerálních vláken
Výhody lepených obkladů z minerálních vláken:
a) nízká hmotnost, která minimálně zatěžuje chráněnou konstrukci;
b) použití jakékoliv tloušťky představuje dodatečné zateplení a tím i odstranění případných
tepelných mostů;
c) u železobetonového nebo kovového prvku též akustický obklad (využití u bytových a
občanských staveb);
d) flexibilita obkladu umožňuje libovolné tvarování;
e) odolnost vůči vibracím a dynamickým nárazům;
f) základní povrchová úprava lepených obkladů je možná v libovolném barevném odstínu a
je poměrně jednoduchá. V porovnání s nástřiky mají lepené obklady nesrovnatelně lepší
vzhled a v průmyslových objektech působí často i jako estetický prvek;
g) povrchová úprava i běžnými fasádními omítkami do armovací sítě, čímž obklady dostanou
vzhled běžného stavebního prvku a lze je použít i do exteriéru;
g) nezávadnost vůči životnímu prostředí;
h) levná aplikace - ve srovnání s nástřiky a zejména s protipožárními deskami je od 60 minut
použití lepeného obkladu na železobetonových prvcích plně srovnatelná s tepelně
izolačními nástřiky a při vyšších odolnostech i levnější;
Lepenými obklady z minerálních vláken je možno opatřit jen soudržné povrchy (podkladem
může být i soudržný nátěr), přičemž chráněná plocha nemusí být ani souvislá (obklad lze
lepit i na trapézový plech). Životnost lepených obkladů je dána především funkcí použitého
lepidla a povrchových úprav. Ve venkovním prostředí je dána kvalitní povrchovou úpravou,
která je shodná s běžnými úpravami zateplovacích omítek.
7. PROTIPOŽÁRNÍ ODOLNOST DILATAČNÍCH SPÁR
Dilatační spáry ve stavební konstrukci mají splňovat více funkcí. Dilatace musí jednak
umožnit pohyby konstrukce, ale také současně působit jako těsnění proti vlhkosti, bránit
prostupu tepla, zvuku apod. Obě funkce se nechají jen velmi těžko sjednotit, a proto dochází
ve spárách velmi často k poruchám. V podmínkách požáru jsou na dilatační spáry kladeny
extrémní nároky, vyžadující i jejich experimentální ověření.
61
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Obr.7.1. Deformace
dilatačních
spár vlivem
tepelného
namáhání
V případě objemových změn lze na základě výpočtů i praktických poznatků poměrně
spolehlivě určit deformace klimatickými vlivy (teplota vzduchu, vlhkost, sluneční záření) a
vystihnout chování stavebních materiálů vlivem dilatace teplem, dotvarováním i
smršťováním. V průběhu požáru však musí být spára schopna přijmout deformaci vyvolanou
z extrémního tepelného namáhání, které je zpravidla mnohem větší než očekávaná deformace
ve stavu použití (obr.7.1). Zároveň má být spára provedena tak, aby zabránila prostupu ohně a
to bezprostředně nebo v důsledku prohřátí.
Obr.7.2. Dilatační spára s vloženým pružným páskem
z PVC zajišťujícím vodotěsnou funkci:
a) půdorysný řez
b) výplň spar zpěnitelnou hmotou PROMASEAL
1 - zpěnitelné pásky PROMASEAL
2 – lepidlo PROMAT K48 (složení : vodní sklo
modifikované anorganickými plnivy)
3 – trvale plastická spárová těsnící hmota (např.
silikon – kaučuk)
4 – nehořlavé prvky desek y minerální vlny (γ ≈
50 kg.m-3) nebo pevně stlačená minerální
vlna
5 – spárovací pásek
6 – betonový stavební dílec
K vytvoření vodotěsných spár se používají pružné
spárovací pásky z PVC, které jsou obvykle umístěny ve
středu příčného průřezu (obr.7.2). Přitom je nutno vzít v
úvahu, že části výplně spáry během požáru jsou
vystaveny vysokým teplotám (nad 500°C) a tím podle
okolností ztratí svoji elasticitu a vodotěsnost spáry je
narušena. Skladba a označení dilatační spáry jsou uvedeny na obr.7.3. Podle toho např.
šířka b0 se vztahuje k začátku požáru, b90 označuje šířku spáry po 90 minutách trvání požáru
na hraně spáry odvrácené od ohně.
Obr.7.3. Struktura dilatační spáry:
b – šířka spáry v okamžiku vyplnění spáry
bt = šířka spáry po t minutách trvání
požáru
tV – hloubka výplňové hmoty spáry
tS – hloubka utěsňovací hmoty spáry
d – hloubka spáry : d = tS + tV + tS
62
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Podle výzkumných záměrů v Německu na základě platných norem byla stanovena maximálně
přípustná mezera dilatační spáry na vzdálenost l = 30 m pro následující případy:


v normálních případech, např.u objektů bytového a občanského charakteru, nejméně b
= L/1200 = 25 mm,
ve zvláštních případech, při kterých je nutno počítat s mimořádně vysokými teplotami
nebo s mimořádně dlouhým trváním požáru min. b = L/600 = 50 mm.
Obr.7.4. Zalomená dilatační spára bez
lepení výplňové hmoty
Uspořádání spáry platné pro normální případ může být také využito při převažujícím posunu
okrajů spáry pro dilatace se šířkou b = 50 mm. Nalepení výplňové hmoty na boky spáry však
není nutné, pokud v případě požáru se očekává převážně uzavírající pohyb okraje spáry nebo
při převažujícím natočení okrajů spáry, kdy předpokládané natočení odpovídá odporu spáry, a
také ve spárách se zalomenými boky (obr.7.4). Výplňovou hmotu však nikdy nesmíme lepit,
jestliže v případě požáru nastane kombinovaný pohyb okraje spáry složený z posunu a
natočení.
8. VLIV OBVODOVÝCH PLÁŠŤŮ NA PRŮBĚH TEPLOT OD POŽÁRU
Obvodové pláště můžeme z požárního hlediska rozdělit na monolitické a montované. Z
materiálového hlediska mohou být zhotoveny ze hmot na silikátové či metalo-chemické bázi.
Masivní monolitické stěny plní kromě fyzikálních požadavků i nosnou funkci, okenní otvory
jsou ohraničeny parapetem, ostěním a nadpražím. Prostorová tuhost u sloupových systémů je
zajištěna tuhými styčníky rámů nebo výztužnými stěnami, výplněmi atd. Obvodové pláště u
těchto systémů nemají nosnou funkci, ale zajišťují ostatní fyzikální požadavky. Zpravidla se
předsazují před nosný systém a v málo případech tvoří vestavěné pláště.
Lehké obvodové pláště se navrhují v různých materiálových variantách s různou povrchovou
úpravou skla, plastů, kovů, dřeva apod. Stabilita těchto plášťů je zpravidla řešena kovovými
úchytkami na stropní konstrukce. Vestavěné obvodové pláště se k nosnému skeletu připevňují
obvykle ke svislým nosným konstrukcím. U předsazených plášťů to může mít v případě
požáru vážné následky, zejména je-li kovová nosná kostra přímo vystavena působení ohně.
8.1. VLIV VÝPLNÍ A STYKŮ NA ŠÍŘENÍ POŽÁRU
K zabránění šíření požáru vně objektu na přilehlé požární úseky se vytváří jako součást
obvodových stěn požární pás provedený z nehořlavých hmot. Jeho šířka (či výška) se měří v
konstrukci vykazující požární odolnost stanovenou podle vyššího stupně požární bezpečnosti
přilehlých úseků (viz ČSN 73 0802 a ČSN 73 0804). Podle toho nelze tedy započítávat např.
okenní rám do šířky požárního pásu (obr.8.1). S tím souvisí druh konstrukcí DP1 (viz oddíl
4.2.4); tyto konstrukce mohou obsahovat i hořlavé materiály, avšak nesmí na nich být závislá
stabilita konstrukce a ani nesmí tyto materiály uvolňovat teplo při požáru. Z toho vyplývá
jednoznačný požadavek uzavření i čela ostění podle obr.8.1b. Tím však vzniká zpravidla
tepelný most, a proto se hledalo kompromisní řešení. Experimentálně bylo ověřeno, že úplné
zakrytí např. okenním dřevěným rámem je vyhovující, avšak závisí na kvalitě provedení a
konstrukčním detailu (obr.8.1c). Proto lze v nezbytných případech připustit úpravu podle
obr.8.1c, ale ze zásady bychom se měli obdobným úpravám co nejvíce vyhýbat.
63
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Obr.8.2. Pronikání ohně okenními otvory do fasády:
a) malého rozsahu plamene a nízké intenzity
b) velkého rozsahu plamene a nízké intenzity
c) velké intenzity
Obr.8.1. Měření šířky (výšky) požárního pásu:
a) nevyhovující
b) vyhovující
c) omezeně vyhovující
Kromě vlivu připevnění okenního rámu na šíření požáru mohou také dřevěná okna
identifikovat jeho průběh, jak to dokládá obr. 8.2. Téměř všechny požáry bez výjimek začínají
jiskrou nebo malým plamenem a postupně se rozrůstají ve volném prostoru do pyramidy
postavené vrcholem vzhůru – modelu „V“.
Pokud se na vnějším vertikálním povrchu fasády objeví model tvaru "V" jako rovnostranný
trojúhelník (obr.8.2a), pronikání ohně nebylo ani zabráněno, ani odchýleno. Jestliže model
tvaru "V" je mnohem širší než světlost otvoru, pak pronikal otvorem plamen nízké intenzity a
velkého rozsahu (obr.8.2b), přičemž ukazatelem doby pronikání plamene je hloubka
zuhelnatění rámu horní části otvoru. Je-li model tvaru "V" stejné šířky jako otvor a vzniká
pouze v omezené vzdálenosti na horním okraji otvoru, svědčí to o větší intenzitě plamene
(obr.8.2c). Také v tomto případě je hloubka zuhelnatění ukazatelem doby pronikání plamene.
Plastová okna ve srovnání s dřevěnými provází při požáru únik nebezpečných toxických látek.
Následkem houževnatého PVC se samozhášivým účinkem nastává při vyšších teplotách
uvolňování veškerého vázaného chloru až do teploty cca 300°C, kdy dochází k hoření
zbývajících uhlovodíkových řetězců za vzniku CO2, CO a H2O. Nejobávanějšími produkty při
rozkladu PVC jsou HCl a CO, které mohou způsobit ztrátu vědomí nebo dokonce smrt
člověka. Při reálném hoření PVC se vyvíjí CO v množství 0,13 - 0,15 % objemu. Při
3
spalování 300 g PVC v uzavřeném prostoru o objemu 100 m se vytvoří koncentrace HCl nad
-1
1,5 mg.l ohrožující již lidský život. Z 1 kg čistého PVC se uvolní cca 380 až 400 l plynného
chlorovodíku s dráždivými účinky ohrožující zdraví uživatelů vnitřních prostorů.
Nesprávně provedené styky se vyskytují zejména u vodorovných požárních pásů, jednak jsouli obvodové stěny předsazené před líc požárního stropu, jednak kde požární pás je uchycen na
nechráněné předsazené ocelové konstrukci, jednak kde požární pás dokonce chybí (obr.8.3).
64
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Obr.8.3. Typické příklady
nesprávně
provedených styků u
požárních stropů
8.2. ŠÍŘENÍ POŽÁRU PO FASÁDĚ
Vliv konstrukce obvodových plášťů na šíření ohně v důsledku radiace a s tím i jeho přenosu
plameny vystupujícími z oken byl v několika státech podroben velmi pečlivému výzkumu.
Z výsledků těchto výzkumů vyplynulo i rozložení teplot horkých plynů před fasádou v
závislosti především na materiálu, jeho skladbě, tloušťce a čase (obr.8.4). Praktické zkoušky
masivních stěn byly provedeny např. v Německu, na základě kterých se zkušební požár
přenesl do horního podlaží po porušení skleněné výplně okna. Plameny šlehající z oken
končícího podlaží zapálily záclony v horním podlaží a od nich se pak vznítily dřevěné panely,
jimiž byl obložen strop.
Naopak při zkouškách, při nichž zůstala celistvost skleněné výplně oken zachována, k
rozšíření požáru do horního podlaží nedošlo. V podstatě lze z výsledků těchto zkoušek učinit
závěr, že pokud dojde k porušení zasklení oken v horním podlaží, nezabrání přenosu ohně ani
římsa široká 1 m a teoretická dráha plamene 1,8 m. Podmínkou rozšíření požáru však je, aby v
bezprostřední blízkosti okna byly hořlavé
materiály - záclony, závěsy, obklady stěn a
stropu. Přesto lze hodnotit, že římsa může
svou šířkou podstatně ovlivnit působení
plamenů, neboť se zvětšováním šířky římsy
se plameny vzdalují od fasády (obr 8.5.).
Na druhé straně se zdá, že meziokenní
stěna má na dráhu pouze sekundární vliv
(obr. 8.6).
Obr.8.4. Příklady šíření horkých plynů před
fasádou zděné obytné budovy
Obr.8.6. Průběh plamene po fasádě
s parapetem a nadpražím
Obr.8.5. Průběh plamene na fasádě
s převislým koncem
65
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Lehké obvodové pláště jsou z hlediska požáru mnohem nebezpečnější než silikátové
především v důsledku použití subtilních kovových prvků, zejména s uzavřenými profily pro
konstrukci kostry.
Z tepelně technického hlediska se tento problém řešil přerušením tepelných mostů vložením
tuhých izolantů do kovových částí průřezu, z hlediska požáru pak vyvložkováním uzavřených
profilů protipožárními deskami s vysokou požární účinností, jak o tom svědčí např.
vodorovný řez lehkým obvodovým pláštěm s hliníkovou kostrou typu EI (obr.8.7).
Obr.8.7. Půdorys fasádního hliníkového sloupku na styku
s vloženými protipožárními dveřmi
Mezi předsazeným lehkým
pláštěm a skeletem často
zůstává mezera několika
centimetrů, do které se
vkládají upevňovací prvky a
které slouží i pro rektifikaci
kotvení předsazeného pláště.
Aby se zabránilo šíření
plamene, je vhodné, aby
svislé části rámu předsazené
stěny byly ke skeletu
připevněny
v
každém
podlaží. Parapet a překlad
vyžadují připevnění ke
stropu, přičemž spoj musí
vyhovovat požadavkům na
požární
odolnost.
Ke
zvýšení požární odolnosti
slouží i vyplnění mezer
pružným
nehořlavým
materiálem, který ovšem
musí vyčnívat až nad úroveň
podlahové krytiny a pod
stropní podhled.
Z uvedených poznatků lze pro návrh obvodových plášťů vyvodit tyto závěry:
a) k přenosu požáru do horních podlaží dochází po porušení okenního skla za spolupůsobení
hořících záclon a někdy i hořlavých stropních podhledů,
b) přenos požáru může nastat i tehdy, je-li dodržena předepsaná výška požárního pásu 0,9 m,
c) přenos požáru po fasádě je značně ovlivněn požárními vlastnostmi vnější vrstvy
obvodového pláště,
d) intenzita šíření ohně je přímo ovlivněna výškou a šířkou oken (optimální řešení je v
širokých a nepříliš vysokých oknech); při nedostatečném přístupu vzduchu (malá okna) se
hořlavé plyny tvoří vně objektu, takže plameny šlehají delší dobu,
e) zavěšené fasádní panely musí být v každém podlaží pevně připojeny ke skeletu, pokud se
má zabránit jejich deformaci při požáru,
f) dráha plamenů závisí nejen na druhu, rozmístění požárního zatížení a na výšce oken, ale
též na větru a mnoha dalších faktorech,
g) nebezpečí povrchového šíření ohně po fasádě se zvyšuje jestliže:
 vznikne komínový efekt vlivem požáru několika podlaží současně; tato skutečnost
může být značně redukována dělením objektu do požárních úseků,
 vítr vane směrem k fasádě.
66
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
9. NĚKTERÉ SYSTÉMY A PRVKY ZAJIŠŤUJÍCÍ ZLEPŠENÍ PROTIPOŽÁRNÍ
OCHRANY STAVEBNÍCH KONSTRUKCÍ
U stavebních konstrukcí je možno zvýšit jejich požární odolnost nebo snížit hořlavost dalšími
systémy a prvky, a to:
a) požárními stěnami – nenosnými příčkami,
b) požárními prosklenými konstrukcemi,
c) požárními podhledy a předěly,
d) požárními uzávěry,
e) požárními přepážkami a ucpávkami,
f) požárními izolacemi,
g) vodními clonami.
9.1. POŽÁRNÍ STĚNY
Požární stěna může být nosná či nenosná. Nenosná stěna tzv. požární příčka je konstrukce
požárně dělící kategorie EI, oddělující požární úseky, která má odklon od vertikální roviny
< 20° (při větším sklonu se jedná o vodorovnou konstrukci). Musí splňovat tato hlediska:
a) požární odolnost konstrukce - stanoví se podle vyššího stupně požární bezpečnosti dvou
sousedících požárních úseků;
b) hořlavost použitých hmot - z normových předpisů někdy vyplývá omezení nejvyšší
hořlavosti podle reakce na oheň;
c) statická závislost na sousedících konstrukcích - tato závislost se projevuje především ve
vícepodlažních objektech. V jednopodlažních halách mohou být požární stěny provedeny
jako staticky nezávislé nebo staticky závislé (obr.9.1). Jejich požární odolnost je dána
vyšším stupněm požární bezpečnosti přiléhajících požárních úseků. Požární stěny by však
neměly být svázány s nosnou konstrukcí zastřešení, zvláště jde-li o vazníky nebo jiné
konstrukce prostě podepřené, neboť při požáru mohou při deformaci nosné konstrukce
strhnout i požární stěnu. Ze statického hlediska lze nabídnout dva způsoby řešení:
Obr.9.1. Požární stěna v jednopodlažní hale:
a) staticky nezávislá na nosných konstrukcích oddělujících požárních úseků,
b) staticky závislá na nosné příhradové konstrukci požárního úseku A
1 – požární stěna
2 – nosná příhradová konstrukce bez požární odolnosti
3 – nosná příhradová konstrukce s požární odolností
67
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
 požární příčky nižších výšek lze staticky vyřešit pouhým vetknutím do základu s
volným horním konzolovým koncem,
 požární příčky větších výšek je výhodnější vyřešit pevným kloubem v základové části
a v horní části vytvořit oboustranné posuvné uložení k nosné konstrukci obou
sousedících požárních úseků tak, aby v případě zřícení nosné konstrukce vlivem
požáru v jednom požárním úseku byla zaručena její stabilita. Oboustranné posuvné
uložení lze konstrukčně vyřešit např. kombinací oceli s polyetylénovou vložkou, která
se v případě požáru roztaví a umožní z jedné strany snadné vyklouznutí požárem
deformované (např. ocelové) konstrukce haly;
d) návaznost na požární strop, obvodový a střešní plášť požární stěny - požární příčky
se musí vždy stýkat s fasádou, požárním stropem, popř. s konstrukcí střechy, mající funkci
požárního stropu.
Aby nedošlo k rozšíření požáru kolem požární stěny mimo objekt, je nutno vyřešit prostup
konstrukcí střechy, jsou-li tyto konstrukce druhu DP2 nebo DP3 a převýšení požární stěny
nad vnější povrch střešního pláště (měřeno kolmo k jeho rovině) o 300 mm, u
jednopodlažních objektů o 450 mm (obr.9.2). Pokud střešní plášť je z konstrukcí druhu DP1 a
má pouze povrchovou vrstvu z hořlavých hmot (např. živičná krytina na betonové desce),
nebere se na povrchovou úpravu zřetel.
Obr.9.2. Požární stěna
s převýšením nad
konstrukcí střechy
pro:
a) jednopodlažní
objekty o 450 mm
b) vícepodlažní
objekty o 300 mm
Od převýšení požární stěny lze upustit, je-li střešní plášť (z každé strany požární stěny) v šíři
nejméně 1,20 m konstrukcí druhu DP1 nebo mění-li se u požární stěny výšková úroveň
střešní roviny o výškový rozdíl alespoň 1,20 m (obr.9.3). Podle obr.9.3a) je možno např.
bednění z prken nebo z OSB desek pod krytinou nahradit nehořlavou cementotřískovou
deskou Cetris v minimálním předepsaném přesahu.
Požární stěna s požárním uzávěrem větším než 4 m2 (vrata nebo křídla vrat apod.), jímž
vede jediná úniková cesta z požárního úseku, musí být opatřena dalším požárně
uzavíratelným menším otvorem (dveřmi světlosti min. 800 mm), umožňujícím evakuaci
osob a protipožární zásah. Tento menší otvor může být součástí požárního uzávěru
velkých rozměrů.
Konstrukční řešení požárních stěn
Mezi tradičně prováděné způsoby patří požární stěny s mokrými procesy, především
z monolitického betonu, z cihelného zdiva nejrůznějšího provedení, popř. u starší zástavby i
z kamenného a hrázděného zdiva. Jejich požární odolnost je uvedena v ČSN 73 0821. Subtilní
nevyztužené zděné příčky bývají však též omezeny světlou výškou:
68
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
pro stěnu z CP (s oboustrannou omítkou tloušťky 15 mm na MVC):


pro tloušťku příčky  100 mm do cca 2,8 m,
pro tlustší příčky z CP, CDm apod. do cca 3,0 m.
Obr.9.3. Požární stěna bez převýšení nad střechu:
a) v případě střešního pláště DP1 v šířce větší než 1200 mm nad požární stěnou
b) při výškové změně střešního pláště min. o 1200 mm
1 – střešní plášť druhu DP1
2 – střešní plášť druhu DP2 nebo DP3
3 – požární stěna
Obr.9.4. Požární stěna z keramických
desek Hurdis vyzděná do
ocelových sloupků:
1 – ocelový sloupek IE 160
2 – keramické stropní desky
CSD-Hurdis
3 – patka CSD-Hurdis 2
4 – distančník (ocel.drát ø 5,5
mm)
Kromě tradičních těžkých zdí lze použít
i dvojitých keramických subtilních
požárních stěn, které mají podstatně
nižší hmotnost (obr.9.4). V objektech
bytové a občanské výstavby se stále
více uplatňují lehké montované příčky,
ať již jednovrstvé nebo vícevrstvé,
jejichž požární odolnost udávají výrobci
na základě atestů. Oproti lehkým
montovaným příčkám bez požárně
technických požadavků je třeba při montáži požárních stěn, sestávajících z nosné kostry a
plášťových desek, více dbát na jejich dilataci, např. podle obr.9.5.
69
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
9.2. POŽÁRNÍ PROSKLENÉ KONSTRUKCE
Problém vyhovujícího prosvětlení vnitřních prostorů a zejména komunikací lze vyřešit
použitím průhledných požárně ochranných stavebních dílců, které musí splňovat předepsané
požadavky požárně dělicích konstrukcí nebo jejich kombinaci. Jedná se zejména o:
a) celistvost (parametr E)
b) izolační schopnost (parametr I)
c) omezení radiace (parametr W).
Obr.9.5. Dilatace kostrové
příčky s jednoduchým
opláštěním
Z hlediska struktury protipožárního skla lze v zásadě rozlišovat
dva druhy skel:
a) sklo s drátěnou vložkou
b) speciální vrstvené sklo skládající se z více vrstev skla, mezi
kterými jsou umístěny požárně ochranné vrstvy (gely), jež
jsou v případě požáru aktivovány (obr.9.6). Tento typ skla
pohlcuje tepelné záření a vytváří účinnou izolační vrstvu,
čímž se z průhledných tabulí stávají tabule neprůhledné.
Obr.9.6. Lepené
pětivrstvé sklo
s požární
odolností EI
60 minut a
hmotností 47
kg.m2
Obr.9.7. Skleněné tabule nevhodných tvarů
70
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Vyšší požární odolnost protipožárního skla je tak dosahována více vrstvami gelu a desek skla,
správnou sestavou konstrukce rámu (dřevěného nebo kovového), správnou velikostí a tvarem
rámu a skla (obr.9.7). Nejdůležitější vlastností protipožárního izolačního skla je schopnost
tepelné izolace, kterou zabezpečuje speciální gelová vrstva. Tato vrstva se teplotou napěňuje a
drží popraskané části skla tak, aby neodpadly. Při požáru selhává tak, že se rozpadají
jednotlivé vrstvy, vrstva po vrstvě. Protože ke zhoršování dochází postupně, může tento typ
skla plnit svoji funkci i několik hodin, takže zvyšuje úroveň ochrany a prodlužuje bezpečné
prostředí pro zasahující hasiče.
Tento specielní gel však může být poškozen jednak vlivem UV záření, popř. i odraženým
zářením od jiné prosklené plochy, jednak vlivem vlhkosti. Také při teplotě pod –20°C a nad
40oC může dojít rovněž k poruše skla. Ze statického hlediska je třeba si uvědomit, že
s narůstající požární odolností vícevrstvého skla se kromě ceny skleněných tabulí zvyšuje i
jejich hmotnost. To dokazuje např. lepené sklo o 5 vrstvách s požární odolností 60 minut na
obr.13.6, jehož hmotnost 1 m2 dosahuje 47 kg. V takových případech není možno používat
běžné firemní detaily fasádních lehkých obvodových plášťů (zejména hliníkových) pro lehčí
skla (řádově s požární odolností do 30 minut).
Kromě jednoduchého skla jsou vyráběna i protipožární dvojskla (obr.9.8), která se většinou
používají jako výplně obvodových stěn nebo pro prosklené střešní pláště (obr.9.9). Jsou
sestavena z protipožárního skla, distančního rámečku a vnějšího skla, mají mimo protipožární
i tepelně a zvukově izolační vlastnosti. Při jejich montáži nesmí dojít k poškození ochranné
pásky řezné hrany skla po celém jejich obvodě.
Pevně zasklené části vnitřních
prosklených konstrukcí se
posuzují jako požární stěny na
rozdíl od otevíravých částí,
které se považují za požární
uzávěry. Dveřní nadsvětlík se
považuje za součást požárního
uzávěru, pokud jeho plocha 
1,5 násobek plochy požárního
uzávěru, nejvýše však 6 m2. To
znamená, že např. dvoukřídlové
dveře šířky 2,0 m a výšky 2,4
m mohou mít plochu přilehlých
2
konstrukcí max. 6 m ačkoliv
2
1,5 násobek je 7,2 m .
Je-li více požárních uzávěrů
vedle sebe, přičemž vzdálenost
mezi okraji těchto uzávěrů je
menší než dvojnásobek jejich
šířky, vztahuje se mezní plocha
6 m2 ke skupině těchto uzávěrů.
Např. mají-li dva tyto uzávěry
s částí požárních stěn šířku 1,8
2
m a 1,5 m, posuzuje se každý z nich samostatně (≤ 6 m ), jsou-li od sebe vzdáleny alespoň 3,6
m. Cílem tohoto omezení je zabránit tomu, aby se stěny posuzovaly jako uzávěry, u kterých je
požadovaná požární odolnost cca poloviční.
Obr.9.8. Požární dvojsklo sestávající z jednoduchého a
z lepeného protipožárního skla
71
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
U požárních prosklených stěn nesmí dojít k ohřátí povrchu na odvrácené straně požáru o více
než 140°C (střední hodnota), popř. o 180°C (maximální hodnota), popř. 360°C (v místech
tepelných mostů). Nenosné pevně zasklené stěny nemají mít výšku zasklených ploch větší
než:
 u ocelových rámů max. 4 m, u hliníkových rámů max. 3,5 m, u dřevěných rámů max. 3 m.
9.3. POŽÁRNÍ PODHLEDY A PŘEDĚLY
Požární podhledy i předěly se
nacházejí ve spodní části stropní
konstrukce.
Z konstrukčního hlediska je možno
podhledy rozdělit na:
a) celistvé:
 zavěšené,
 samonosné – bez závěsů,
b) kazetové:
 pevné,
 demontovatelné,
c) lamelové:
 pevné,
 demontovatelné,
 sklápěcí, posuvné.
U zkosených ploch v podkroví bývá
často problematické, zda zešikmená
plocha se posuzuje jako strop či
jako stěna. Podle ČSN 73 0810 se
konstrukce se sklonem menším než
70° (obr.9.10) se považují za
stropy, kdežto v opačném případě
Obr.9.9. Řez protipožární prosklenou střešní konstrukcí za stěny. U podkrovních bytů
v bytových domech, popř. u rod.
domků
pouze
s hořlavým
konstrukčním systémem stačí pro
zajištění požární odolnosti 15 minut
jednovrstvýsádrokartonový podhled
připevněný na ocelový či dřevěný
rošt.
Obr.9.10. Šikmá stěna jako strop
pro úhel měřený od
vodorovné roviny  70°
Řez protipožární prosklenou střešní konstrukcí
72
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Podhledy mají vliv i na požární uzávěry, jak
je patrné z obr.9.11. Z obr.9.11 vyplývá, že u
styku požárních dveří s podhledem bez
požární odolnosti může být část požárního
uzávěru
nad
podhledem
provedena
neprůhlednou výplní. Tato výplň však musí
vykazovat minimálně stejnou požární
odolnost jako prosklená část. Důležitým
detailem
protipožárních
podhledových
konstrukcí všech typů je zakrytí zapuštěných
svítidel pomocí krytů s odpovídající požární
odolností (obr.9.12). Vstupy (poklopy či
revizní otvory) do prostoru nad podhledem
musí také vykazovat odpovídající požární
odolnost.
Obr.9.12. Svítidlo osazené v zavěšeném
podhledu:
a) nesprávně
b) správně
Samostatný požární předěl kategorie EI buď
chrání instalace v dutině mezi podhledem a
stropem, nebo chrání prostor pod podhledem
proti požáru instalací v dutině – typu EI. Na
rozdíl od nosné konstrukce, která může mít
zároveň funkci požárně dělicí konstrukce (např.
nosné stěny a stropy na hranicích požárních
úseků, tj. konstrukce typu REI), samostatný
požární předěl nemusí mít nosnou funkci,
pokud vykazuje mezní stavy EI (např. příčky).
Z toho důvodu nosné konstrukce (např. sloupy a
nosníky) nemohou být požárním předělem,
poněvadž se u nich hodnotí mezní stav R –
nosnost a stabilita. Podhledy kategorie EI jsou
tedy konstrukce zaručující funkci při požáru
shora, zdola nebo shora i zdola současně.
Podhledy či obklady stropů a střech mohou být
jako součást stropní a střešní konstrukce, která
jako celek vykazuje požární odolnost REI.
Jednotlivé skladby těchto podhledů jsou přímo
závislé na odzkoušených typech stropních a
střešních konstrukcí. Totéž platí pro rozteče
pomocných nosných konstrukcí a odstupy od
stropu či střechy. Do této skupiny patří dřevěné
trámové stropy a stropy konstruované pomocí
trapézových plechů (např.obr.9.13).
Obr.9.13. Požární podhledy stropů s ocelovými
trapézovými plechy:
a) rovný podhled v přímém styku
s nosnými plechy
b) kontaktní podhled s obkladem nosníků
c) zavěšený podhled
73
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Kromě toho lze konstruovat podhledy s více
převládajícími funkcemi, např. zajištění
protipožární odolnosti u akusticky děrovaných
podhledů Knauf. Jednou z možností, jak
takovou kombinaci provést, je rozdělení
podhledu do dvou úrovní (obr.9.14). První
úroveň podhledu (uvažováno od stávajícího
stropu) je sádrokartonový protipožární podhled
Knauf, druhá úroveň podhledu s akustickou,
popř. estetickou funkcí musí splňovat tyto
požadavky:
 podhled u navrhovaného řešení nesmí
vážit více než 15 kg.m-2,
 min. požadovaná vzdálenost od opláštění
první úrovně podhledu je 150 mm,
 zvuková nebo tepelná izolace nesmí být
z hořlavého materiálu,
 podhled může být otevřený nebo uzavřený.
Obr.9.14. Kombinace akustického podhledu
s protipožárním ve dvou úrovních
(požární odolnost 30 minut)
Pro kotvení podhledů je v současné době na trhu celá řada hmoždinek a kotev vyráběných jak
v tuzemsku, tak v zahraničí. Nejrozšířenější jsou z plastů, které však ve většině případech
vyhovují v rozmezí teplot -15 do +60°C, což z požárního hlediska je nevyhovující. Pro
požárně odolné podhledy je nezbytné, aby byly použity hmoždinky doporučené v průvodní
dokumentaci výrobcem systému.
9.4. POŽÁRNÍ UZÁVĚRY
Otvory v požárních stěnách a v požárních stropech musí být požárně uzavíratelné (tj. v
případě požáru uzavřeny). Za součást požárního uzávěru se považuje i dveřní nadsvětlík,
pokud splňuje podmínky uvedené v předchozím oddíle 9.2.
9.4.1 Druhy požárních uzávěrů
Požární uzávěry otvorů vedoucích do chráněných únikových cest, musí být typu EI a
musí být samouzavíratelné - označení C (tento požadavek splňuje obvykle každý typ
dveřního zavírače). V případech, kdy bude požární uzávěr samočinně uzavřen (např. na
základě elektrické požární signalizace), může být samouzavírací závěr po dobu provozu
trvale otevřen. Požární uzávěry, oddělující navzájem ostatní požární úseky, mohou být
typu EW.
Typy EW se samozavíračem C mohou být také umístěny mezi chráněnou únikovou
cestu a požárním úsekem, popř. prostorem bez požárního rizika. Požární uzávěry typu S
se umisťují především v chráněných únikových cestách typu B a C, a to mezi požární
předsíní a následujícím prostorem únikové cesty. U požárních uzávěrů je podstatnou
vlastností jejich kouřotěsnost (obr.9.15), kterou lze zvýšit např. kovovým pružným těsněním
(kovotěs). Těsnění z pryží a plastů jsou nevhodná.
74
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Z konstrukčního hlediska požární uzávěry otvorů
rozdělujeme na:
 požární dveře,
 požární vrata,
 požární poklopy.
Protipožární dveře a vrata se osazují do
ocelových zárubní, které jsou provedeny Obr.9.15. Půdorysný řez plnými dřevěnými
buď z jednoho nebo z více profilů. Dveřní
požárními dveřmi do ocelové
křídla jsou nejčastěji otočná, oplášťovaná
zárubně
ocelovým
plechem
nebo
jinými
deskovými materiály (např. upravenými dřevovláknitými deskami). Rozměry protipožárních
dveřních křídel odpovídají normalizovaným světlostem normálních dveřních otvorů. Mezi
zárubní a dveřním křídlem musí být po obvodě zpěnitelná protipožární páska.
Z hlediska použitých materiálů mohou být protipožární dveře typu:
DP1 – nehořlavé (většinou ocelové, hliníkové)
DP3 – dřevěné.
Kromě toho se vyrábějí protipožární dveře prosklené
(dřevěné či kovové), ale pouze protipožárním sklem,
které bylo výrobcem odzkoušeno (obr.9.16). Mohou být
typu EI i EW, DP1 nebo DP3 a dokonce mohou být i
kouřotěsné (typu S).
Obr.9.16. Půdorysný řez
prosklenými
požárními dveřmi
v hliníkovém
provedení
Kouřotěsnými dveřmi se rozumí kouřotěsné uzávěry
otvorů ve dveřní sestavě včetně příslušenství a
funkčního vybavení, které brání průniku kouře a zplodin
hoření otvory v dělicích konstrukcích tak, aby v jimi
odděleném prostoru nebylo dosaženo normové hodnoty
zdraví nebezpečné koncentrace plynů. Označují se
písmenem S (kouřotěsné) a C (se samozavíračem).
V poslední době se začínají stále více na stavbách
aplikovat roletové požární uzávěry. Ty se používají jako
dělící konstrukce, avšak v případě požáru splňují
požadavky na požární uzávěr. Roletový požární uzávěr
je
vybaven elektrickým pohonem, uloženým
v plechovém krytu. Po stranách je opatřen plechovými
vodítky. Jeho funkci zajišťuje řídící jednotka s vlastním
záložním zdrojem. V klidovém stavu je roletový požární
uzávěr v horní poloze v uzavřeném krytu (obr.9.17).
Obr.9.17. Roletový uzávěr
9.4.2. Požární uzávěry v rekonstruovaných objektech
Při posuzování požární odolnosti stávajících dveří a vrat otevíravých v postranních závěsech
(v rekonstruovaných objektech) je možno tyto výplňové otvory hodnotit jako:
75
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
a) požární uzávěr typu EI 15 DP3, pokud
a1) tloušťka výplně z plného masivu dřeva
v místě největšího zeslabení je alespoň 12
mm (obr.9.18),
a2) - buď výplň dveřního křídla může být do
20 % své plochy, nejvýše však do plochy
0,4 m2, nahrazena běžným sklem
s drátěnou vložkou, upevněným dřevěnou
lištou průřezu alespoň 15 x 15 mm, nebo
- nebo výplň dveřního křídla může být (bez
omezení plochy) nahrazena běžným Obr.9.18. Posuzování nejmenších
rozměrů dřevěných výplní
sklem s drátěnou vložkou, upevněným
dřevěnou lištou průřezu alespoň 15 x 15
mm,
a3) uzávěr nemusí být opatřen zpěňujícím těsněním a může být ponechán stávající kovový
zámek a kovové závěsy;
b) požární uzávěr typu EI (popř. EW) 30DP3, pokud:
b1) tloušťka rámu dveřního křídla z plného masivu dřeva je alespoň 40 mm,
b2) tloušťka výplně z plného masivu dřeva je v místě největšího zeslabení alespoň 25 mm
(obr.9.18),
b3) střelka zámku, zapadající plech a závěsy, popř. další dveřní uzávěry (např. zástrče)
jsou ocelové,
b4) po obvodu dveřního křídla (kromě prahové spáry) nebo v drážce zárubně je zpěňující
těsnění;
c) požární uzávěr typu EW 15 DP1, pokud,
c1) se jedná o ocelové dveře s výplní plechem (včetně plechu hliníkového),
c2) se jedná o ocelové dveře s výplní běžným sklem s drátěnou vložkou upevněným lištou,
jejíž nejmenší rozměr z pohledové strany je alespoň 15 mm,
c3) uzávěr nemusí být opatřen zpěňujícím těsněním a může být ponechán kovový zámek a
kovové závěsy;
d) požární uzávěr typu EW 30 DP1, pokud
d1) jeho plocha  4 m2 s maximální výškou 2,4 m,
d2) má ocelová dvouplášťová křídla s celkovou tloušťkou alespoň 40 mm,
d3) zámek má ocelovou střelku a každé křídlo je upevněno min. třemi závěsy pravidelně
rozmístěnými po jeho výšce,
d4) po obvodu dveřního křídla (kromě prahové spáry) nebo v drážce zárubně je zpěňující
těsnění.
U všech hodnocených závěrů:
 nesmí být funkční spára mezi křídlem a zárubní, popř. mezi křídly v uzavřeném stavu
volná (musí být alespoň jednostranně překryta zárubní nebo křídlem),
 dveřní křídlo nesmí mít otvory kromě kukátek,
 hloubka styčných ploch mezi křídlem a zárubní (obr.9.19) musí být alespoň:
- 25 mm pro dveře s polodrážkou,
- 40 mm pro dveře bez polodrážky.
Pokud výška křídla přesáhne 2,4 m, musí se hloubka styčné plochy zvětšit o 7 mm.
76
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Do stávajícího světlíku s půdorysnou plochou nejvýše 10 m2 mohou vést požárně neuzavřené
otvory s prostorů s požárním rizikem z více požárních úseků tehdy, nezasahuje-li do otvorů
z jiného požárního úseku (v jednom podlaží) požárně nebezpečný prostor vymezený bez
dalšího průkazu vzdáleností d  S 01 , kde S01 je součet ploch otvorů z téže místnosti
požárního úseku. Je-li takový světlík nezastřešený, mohou do něj vést požárně neuzavřené
otvory z chráněné nebo částečně chráněné únikové cesty typu A, pokud ostatní neuzavřené
otvory z téhož světlíku vedou jen do prostorů bez požárního rizika (obr.9.20).
Obr.9.19.
Varianty styčných
ploch mezi zárubněmi
a dveřními křídly a
jejich překrytí:
a) jednostranné překrytí
b) oboustranné překrytí
1 – umístění zpěňujícího
těsnění pro uzávěry
otvorů s požární
odolností 30 minut
(buď připevněno
k rámu nebo ke
dveřnímu křídlu)
2 – hloubky styčných
ploch mezi křídlem a
zárubní bez
polodrážky
3 – hloubka styčných
ploch mezi křídlem a
zárubní pro dveře
s polodrážkou
4 – hloubka styčných
ploch pro
dvoukřídlové dveře
9.20. Řešení uzávěrů ve světlíku: a) zastřešeného,
b) nezastřešeného
dřevěných výplní
9.4.3. Požární uzávěry v místě úniku osob nebo přejezdu vozidel
Požární dveře slouží jednak jako normální dveře pro běžné uzavírání prostupů v době bez
vyhlášení poplachu, jednak jako zábrana proti šíření tepla a plamenů z prostoru požáru do
přilehlých požárních úseků a chráněných únikových cest v čase vzniku požáru. Podle toho,
jak často se dveře zavírají lze rozdělit požární uzávěry do čtyř skupin:
77
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
1) jednokřídlové dveře, které jsou za normálního provozu bez poplachu zavřené – používají
se buď k oddělení požárních úseků s nízkou frekvencí pohybu osob nebo s instalovanou
klimatizací,
2) jednokřídlové dveře, které jsou za normálního provozu bez poplachu otevřené - oddělují
prostory bez klimatizace, s poměrně vysokou frekvencí přecházejících osob,
3) dvoukřídlové dveře, které se postupně zavírají,
4) dveře ve výtahových šachtách.
zavřené
Dveře tohoto charakteru jsou velmi často ovládány samočinnými zavírači, vybavenými
integrovaným aretačním mechanismem. Tento typ dveřních zavíračů zavírá dveřní křídlo za
každou osobou procházející dveřmi. Aretační mechanismus zavírače musí udržovat dveřní
křídlo libovolně otevřené, jestliže se zvolí úhel otevření dveří mezi 85 a 180°. Otevření dveří
může být zajištěno kontrolním kouřovým hlásičem požáru. V případě nebezpečí (např. za
přítomnosti kouře) dveřní zavírač křídlo samočinně rychle uzavře. Při výpadku elektrického
proudu nebo použitím přerušovaného tlačítka dveře otevře elektromagneticky ovládaný ventil.
Zavírače se vyrábějí v podstatě ve dvou provedeních:
a) Vrchní dveřní zavírač s elektromagnetickým a hydraulickým kotvením dveří (obr.13.21),
který se montuje na horní vlys dveřního křídla a pákou se připevňuje k zárubni. Rozlišuje
se zavírač pro levé a pravé dveře. Provoz zavírače vyžaduje napětí 12 V nebo 24 V.
b) Podlahový dveřní zavírač s elektromagnetickým a hydraulickým kotvením dveří
(obr.13.22), který se osazuje do úrovně podlahy. Technické parametry zavírače jsou
stejné jako v předchozím případě.
Obr.9.21. Požární dveře s vrchním dveřním
zavíračem
Obr.9.22. Požární dveře s podlahovým dveřním
zavíračem
a) celkový pohled
b) možnosti aretace dveřního křídla
1 – vrchní dveřní zavírač
2 – elektrická zásuvka
3 – hlásič požáru
a) celkový pohled
b) možnosti aretace dveřního křídla
1 – podlahový dveřní zavírač
2 – elektrická zásuvka
78
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
otevřené
Tyto dveře jsou opatřeny aretačním zařízením zajišťujícím dveřní křídlo v otevřené poloze.
V praxi se používají dva systémy aretačních zařízení:
a) Aretační magnetové zařízení (obr.9.23), které tvoří protikouřový spínač přidržovací
magnet, hlásič požáru a přerušovací tlačítko. Protikouřový spínač zahrnuje část sítě pro
napájení celého aretačního zařízení a vyhodnocovací elektroniky hlásičů požáru proudem.
V případě požáru protikouřový spínač přijímá od hlásičů požáru signály a přerušuje
přívod proudu k přidržovacímu magnetu. Požární dveře se zavírají a tím brání rozšíření
požáru do sousedního požárního úseku.
Přerušovací tlačítko je určeno pro ruční spouštění aretačního zařízení. Může se vynechat
v případě, když protikouřový spínač je umístěný v bezprostřední blízkosti požárních dveří
nebo pokud přidržovací magnet tvoří s přerušovacím tlačítkem jeden celek. Přidržovací
magnety a magnetové protidesky na dveřním křídle jsou vyrobeny ze speciálního
měkkého železa.
Přidržovací magnet se může instalovat na stěnu nebo na podlahu s distančními držáky tak,
aby při otevření dveřního křídla magnet dosednul na přidržovací protidesku dveřního
křídla, čímž dochází k aretaci dveřního křídla. Pro měkký a pružný dotyk obou částí
magnetu se může použít protideska s odpružením nebo kloubovým pootočením.
Připojovací napětí protikouřového spínače aretačního zařízení je 220 V. Výstup pro
přidržovací magnety je 24 V, pro požární hlásiče obvykle o málo nižší (20 V). Přípustná
teplota okolí pro protikouřový spínač je 0 až cca 40°C. Na jeden protikouřový spínač je
možno připojit až 10 přidržovacích magnetů a stejně tak hlásičů požáru.
b) Elektromagnetické
aretační
zařízení pro otevírací křídla
dveří, posuvné dveře, posuvná
vrata a kouřové klapky
(obr.9.24) může být spuštěno
řídícím mechanismem nebo
ručním tlačítkem, ale také přímo
tlačítkem
umístěným
na
aretačním zařízení. Aretační
zařízení umožňuje aretaci dveří
při libovolném úhlu otevření.
Zařízení se může kombinovat
s každým dveřním zavíračem.
Obr. 9.23. Požární dveře s aretačním zařízením (magnet):
a) otevřené dveře
b) zavřené dveře
1 – požární dveře
3 – protikouřový spínač
4 – přerušovací tlačítko
5 – vrchní dveřní zavírač
6a – přidržovací magnet na podlahu s přidržovací
protideskou na dveřích (1.varianta)
6b – přidržovací magnet na stěnu s distančním
držákem, s přidržovací protideskou na dveřích
(2.varianta)
7 – připojení na elektrickou síť
79
Provoz aretačního zařízení
vyžaduje napětí 12V nebo
24 V. Při objednávce není
nutno rozlišovat, zda se
jedná o dveře levé či pravé.
Pro posuvné dveře a vrata se
aretační zařízení může dodat
s montážní deskou 170 x
120 x 4 mm. Aretační
zařízení
musí
být
uvolnitelné
též
ručně
v bezprostřední blízkosti PÚ
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Obr. 9.24. Požární dveře s aretačním
zařízením:
a) pro dveřní křídla
b) pro posuvné dveře
1 – aretační zařízení pro dveřní křídlo
2 – aretační zařízení pro posuvné dveře
s montážní deskou
3 – dveřní zavírač
Obr. 9.25. Dvojkřídlové požární dveře
s regulátorem postupného
zavírání dveřních křídel
1 – regulátor postupného
zavírání
9.4.3.3. Regulátor postupného zavírání dveří
Kromě výše uvedených dveřních zavíračů umožňujících mechanické nebo elektromagnetické
zrušení aretace požárních jednokřídlových dveří, je možno zavírání dvoukřídlových dveří
zabezpečit regulátorem postupného zavírání (obr.9.25). Jedná se o elektromechanické
antiaretační zařízení, které v případě vzniku požáru posune na základě impulzu elektrického
proudu křídla požárních dveří z aretované polohy, z níž se dveřní zavírače křídla samočinně
uzavřou. Po uvedení regulátoru do provozu zabudovaný mikrospínač samočinně odpojí přívod
elektrického proudu. Regulátor zůstává nadále v činnosti na mechanickém principu.
Regulátor se může aplikovat nejen pro všechny šířky dveřních křídel, ale též pro kombinaci
úzkých a širokých křídel. Vzhledem k tomu, že se montuje na zárubeň, není třeba rozlišovat,
zda se jedná o dveře levé či pravé. Montážní tolerance mohou být vyrovnány nastavovacími
vruty.
9.4.3.4. Dveře ve výtahových šachtách
Výtahové dveře se liší od ostatních druhů požárních uzávěrů tím, že samotné nemohou
zabránit šíření požáru z hořícího podlaží do podlaží bez požáru. Do jisté míry působí jako
80
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
součást šachtového systému. Pokud jsou všechny výtahové dveře uzavřené, požár by se
musel šířit z podlaží zasaženého požárem do jiného podlaží dveřmi, šachtou a dalšími dveřmi.
Modelové zkoušky ukázaly, že k přenosu požáru z podlaží do jiného podlaží výtahovou
šachtou běžně nedochází, a to ani v případě, kdy kabina výtahu stojí před otevřenými dveřmi
podlaží, v němž hoří. Musí však být splněná podmínka, že výtahová šachta se nevyznačuje
větším požárním zatížením, musí být odvětraná a výtahová kabina provedená z nehořlavých
materiálů.
9.5. PROTIPOŽÁRNÍ UCPÁVKY A KABELOVÉ KANÁLY
Cílem požárních ucpávek je uzavřít otvory potřebné buď k průchodu hořlavých potrubí
nebo kabelů stěnami a stropy a tím v případě požáru zabránit rozšíření ohně a kouře do
dalších požárních úseků, únikových cest, schodišťových prostorů, přístupových chodeb atd.
Těsnění prostupů se posuzuje v těchto případech (ČSN 73 0810):
a) požární odolnosti EI
a1) kanalizační potrubí, třídy reakce na oheň B až F (tj. potrubí z plastických hmot),
světlého průřezu > 8000 mm2, a to EI-UU nebo EI-CU,
a2) potrubí s trvalou náplní vody nebo jiné nehořlavé kapaliny, třídy reakce na oheň B až F,
světlého průřezu přes 15 000 mm2, a to EI-UC,
a3) potrubí sloužící k rozvodu stlačeného nebo nestlačeného vzduchu či jiných nehořlavých
plynů včetně vzduchotechnických rozvodů, třídy reakce na oheň B až F, světlého
průřezu > 12 000 mm2, a to EI-UC,
a4) kabelových a jiných elektrických rozvodů tvořených svazkem vodičů, pokud tyto
rozvody v běžných případech prostupují jedním otvorem, mají izolace (povrchové
úpravy) šířící požár a jejich celková hmotnost > 1,0 kg.m-1 (výjimky jsou uvedeny
v ČSN 73 0810);
b) požární odolnosti E-C/U nebo U/C apod., a to ve všech případech uvedených v bodě a),
pokud jde o prostupy požárně dělicí konstrukcí klasifikace EW.
Kromě toho prostupy požárně dělicí konstrukcí dvou a více potrubí podle bodů a) a b)
umístěné vedle sebe, se systémově utěsňují bez ohledu na jejich světlou průřezovou plochu,
pokud mezi nimi je menší vzdálenost než deset průměrů potrubí (např. potrubí o průměru 30 a
50 mm, které mají mezi sebou vzdálenost 400 mm, musí být utěsněna).
Potrubí, která mají menší světlé průřezové plochy než je výše uvedeno nebo mají třídu
reakce na oheň A1, A2 (kovové potrubí) musí mít prostupy požárně dělicími konstrukcemi
zaplněny až k vnějšímu povrchu potrubí, přičemž těsnící konstrukce musí vykazovat požární
odolnost shodnou s požární odolností konstrukce, kterou rozvody procházejí. Pokud těsnění
prostupů kabelů a potrubí požárně dělicí konstrukcí nelze z provozních nebo technických
důvodů zajistit, (např. skupina obtížně přístupných prostupů s nekontrolovatelným
utěsněním), může být na základě výpočtu nebo zkouškou těsnění prostupů nahrazeno např.
ochranným pláštěm se samočinným hasicím zařízením.
Od konce 80. let se celosvětově začaly vyvíjet takové systémy těsnění, které by byly schopny
vyplnit prostor vzniklý termodynamickými pohyby na konstrukci a prostupující instalaci a
především vyplnit prostor ohořelých částí instalací. Bylo zde využíváno intumiscence
(zpěnění) na základě termické reakce použitých materiálů. V průběhu 90. let se situace
zpěňujících systémů stabilizovala na dvou základních směrech:
81
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
a) Systémy vyvinuté na základě reakce speciálně preparovaného grafitu, které zvětšují svůj
objem při 120 až 180°C (podle druhu a typu preparace grafitu) cca v desetinásobku pod
zatížením při současném vývinu tlaku asi 0,1 MPa.cm-2. Tyto systémy byly odvozeny od
zpěňujících protipožárních pásek pro těsnění požárních uzávěrů;
b) Systémy vyvinuté na základě objemu reakce křemičitanu sodného či fosfátu se zvětšením
objemu při 180 až 250°C, a to od pěti- do třicetinásobku bez současného vývinu tlaku.
Základem pro jejich aplikaci byly zpěňující nátěry na ocel a dřevo.
Pro použití jednotlivých typů systémů jsou rozhodující následující parametry:
a) požadovaná požární odolnost v samostatném požárním úseku – parametr EI (případně E)
vyjádřený v čase 30 – 180 minut;
b) typ požárně dělicí konstrukce (plná nebo sendvičová stěna, druh stropní konstrukce atd.);
c) velikost prostupu a typ procházejících instalací – jednotlivé kabely, plastové či kovové
trubky, rozvody vzduchotechniky (VZT), stavební spáry atd.;
d) požadavek na životnost systému – funkční schopnost systému po dobu 5, 10, 15, 20 let;
e) prostředí, ve kterém se těsnění vyskytuje – s běžnou vnitřní relativní vlhkostí, venkovní
s možností klimatických výkyvů, chemicky agresivní, s nebezpečím výbuchu,
s nebezpečím tlakových rázů (např. voda, vzduch), s nebezpečím radiace apod.;
f) ostatní požadavky – např. časté obměny procházejících instalací, těsnění rozvodu parovodů,
kde teplota na povrchu instalačního rozvodu dosahuje vysokých teplot.
Těsnění jakéhokoli typu prostupu je prvek, na který se v případě požáru stejně tak jako na
kvalitu nosných konstrukcí, uzávěrů atd. musí evakuovaní spolehnout. Z toho důvodu je
nutno, aby ucpávky prováděla odborně zaškolená firma, každý systémově prováděný prostup
(ucpávka) byla označena identifikačním štítkem a každý rok byla prováděna jejich revize.
Podle toho jaký otvor a jaké prvky jsou těsněny, lze ucpávky v zásadě podle použitého
těsněcího materiálu rozdělit do dvou základních skupin:
1) pevné ucpávky
2) rozebiratelné ucpávky
9.5.1. Pevné ucpávky
Protipožární pevné ucpávky lze řešit jako:

měkké – zahrnují kromě přesně definovaných desek z minerální vlny endotermní požárně
ochranné stěrkové hmoty (nátěry) bez rozpouštědel. Stěrková hmota nebo nátěr (nečastě ji
na zpěnitelné bázi) s větším množstvím chemicky vázané vody za požáru s vysokým
chladícím účinkem se nanáší na desky z minerální vlny a všechny ostatní dílce (kabely,
trasy kabelů, úložné žlaby, potrubí apod.);

tvrdé – jsou vytvořeny z předem promíchané speciální požárně ochranné malty, která po
přidání vody vytvoří tvárnou maltu připravenou k utěsnění prostupů. Tento typ ucpávek
se používá zejména tam, kde je požadována snadná a bezprašná montáž (řídící centra,
laboratoře atd.) nebo též jako stěnové požární přepážky v kabelových kolektorech.
9.5.2. Rozebíratelné ucpávky
Mezi nejčastěji používané rozebíratelné ucpávky patří:
82
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062

2013
protipožární manžety utěsňující hořlavé plastové potrubí (nejčastěji kanalizační) od
průměru DN 50 aktivací zpěňující výplně manžety (obr.9.26), kdežto prostupy
plastového potrubí menších průřezů (cca do DN 50) se zpravidla dotěsňují pomocí
měkkých ucpávek, které jsou schopné vyhořelé plasty samy dotěsnit tuhou krustou. Podle
požadavku zákazníka mohou být prostupy doplněny i protihlukovou izolací v místě
prostupu stěnou (obr.9.27).
Obr. 9.26. Pohled na ochrannou
manžetu pro utěsnění hořlavých trub až
do průřezu 160 mm
1 – masivní stěna
2 – ochranná manžeta
3 – plastová trubka
4 – montážní úchytka
5 – štítek s označením
Obr. 9.27. Prostup hořlavé trubky stěnou
s použitím protihlukové ucpávky
Kromě standardních manžet pro daný průřez
potrubí lze přímo na stavbě vyrobit atypický
prvek pomocí manžetového pásu zkráceného
podle konkrétních podmínek, popř. se lze
použít manžety sestávající ze dvou polovin
(obr.9.28). Svěrací uzávěr polomanžet musí
být umístěn vždy vodorovně. Materiál
polomanžety obsahuje rozpínavou aktivní
látku (např.vermiculargrafit), která je
zpevněna tepelně stálým systémem pojidel.
Manžety nemusí sloužit jen pro jednu trubku,
ale i pro dvě nebo i tři trubky vedené
společně v jedné manžetě (obr.9.29). Podle
pokynů výrobce je možné prostupy i
kombinovat.
Obr. 9.28. Ochranná manžeta složená
ze dvou polovin
Obr. 9.29. Ochranná dvoudílná manžeta
pro dvě nebo tři trubky
83
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Kabely a trubky mohou být i společně vedeny v kombinovaných přepážkách (obr. 9.30).
Dotěsnění všech rozvodů se provádí na hranicích požárních úseků, poněvadž požárně dělící
konstrukce na hranicích požárních úseků jsou kategorie EI nebo REI, takže musí být
celistvé a nesmí obsahovat otvory a spáry, které by porušily mezní stav celistvosti. Tím, že
protipožární ucpávky a přepážky se provádějí v požárně dělících konstrukcích – stropech a
stěnách s požadovanými mezními stavy E a I, musí rovněž splňovat stejné mezní stavy.
Požární odolnost stavebních konstrukcí je uvedena v požárně bezpečnostním řešení.
Obr. 9.30. Kombinovaná přepážka pro
kabely a trubky
1 – desky z minerální vlny
2 – požární ochranná manžeta
3 – požárně ochranná stěrková hmota
bez rozpouštědel tloušťky > 1mm
4 – hořlavé potrubí
5 – nehořlavé trubky
6 – kabelová lávka, např.ocelový
plech, Al, plast
7 – kabel, svazek kabelů, vodič
z optických vláken
8 – zavěšení kabelových lávek
9 – typový štítek
Při aplikaci ucpávek a přepážek s použitím speciálních malt, stěrek či nátěrů musí být
dodržena minimální teplota prostředí +5°C a na kabelech a prostupujících technologiích
nesmí kondenzovat voda. Konstrukce požární přepážky a ucpávky je ovlivněna okolními
konstrukcemi. Ucpávka musí vykazovat stejnou požární odolnost jako požárně dělicí
konstrukce, v současné době se nevyžaduje vyšší než 60 minut. Ucpávka smí být aplikována
pouze do požárně dělící konstrukce předepsané tloušťky. Pokud nemá dělící konstrukce
dostatečnou tloušťku, musí být její tloušťka dodatečně upravena (např. obkladem).
9.5.3. Protipožární kabelové kanály
Protipožární kabelové kanály (obr.9.31) jsou uzavřené kanály vytvořené ze speciálních
protipožárních desek chránících:
 kabely proti působení ohně z vnější strany a tím zaručují funkčnost kabelů při požáru
(kabely napájející např. požárně bezpečnostní zařízení) nebo
 okolní prostory proti vlivu hoření kabelů uvnitř kabelového kanálu (nejčastěji
v chráněných únikových cestách).
Obr. 9.31. Kabelový kanál pro ochranu vodičů
elektrické energie při působení ohně
z vnější strany
1 – protipožární vápenosilikátová deska
2 – nosný ocelový profil
3 – závitové tyče s kovovými rozpěrnými
hmoždinkami > M 8
4 – přířez z vápenosilikátové desky
5 – těsnící výústková větrací tvarovka
9 – typový štítek
84
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Rozměry kabelových kanálů jsou závislé na výsledcích zkoušek jednotlivých systémů. Kromě
dotěsněných vstupů a výstupů je nutno odzkoušet i potřebnou požární odolnost i u závěsné
konstrukce k zabránění kolapsu celého systému při požáru.
U kabelových kanálů je třeba rozlišovat působení ohně z vnitřní nebo vnější strany kanálu,
neboť při působení ohně:
 z vnější strany zaručuje kabelový kanál funkčnost kabelů při požáru, a z toho důvodu
musí být dodrženy podmínky výrobce systému na požární odolnost upevňovacích prvků,
 z vnitřní strany musí být nosné konstrukce uvnitř kanálu s požární odolností stejnou jako
požární odolnost kabelového kanálu.
9.6. POŽÁRNÍ IZOLACE
Požární izolace chrání konstrukce dodatečným opláštěním deskovým nebo tvarovatelným
izolačním materiálem, který může být různých hmotností a vlastností (minerální vlna,
deskový materiál, speciální malty, tvarovky, apod.). Vždy se jedná o zkoušený, certifikovaný
systém, kde jsou kromě technologického postupu též stanoveny maximální rozměry (např.
izolovaného potrubí).
Příkladem aplikace požární izolace je ochrana vzduchotechnického potrubí v požárně dělicí
konstrukci. V místě prostupu této konstrukce musí být vzduchotechnické potrubí z
nehořlavých hmot, a to do vzdálenosti L = A1/2, ale min.500 mm (A je plocha průřezu
potrubí). Tato vzdálenost se podle čl.4.2.2. ČSN 73 0872 měří od obou líců klapky nebo
vnějších líců požárně dělicí konstrukce (do této vzdálenosti nesmí být na potrubí osazeny
vyústky). Aby nebyla porušena požární odolnost požárně dělicí konstrukce, zvláště pak její
celistvost [E] ve smyslu ČSN 73 0810, musí být místa prostupu vzduchotechnického potrubí
utěsněna těsnící konstrukcí, která vykazuje požadovanou požární odolnost. Takový prostup
lze provést podle obr.9.32.
Obr. 9.32. Prostup potrubí VZT z pozinkovaného
ocelového plechu požárním předělem
tvořeným masivní stěnou či stropem:
a - požární zpěňující tmel bez rozpouštědel
(šířka spáry  10 mm),
b - pruhy desek z minerální vlny (objemová
hmotnost cca 50 kg.m-3) šířky = b + 5
mm nebo minerální vlna (pevně
stlačená) s rozměrem D1 podle tabulky
13.1,
c - ochranná těsnící trvale elastická hmota
na bázi silikonu,
d - masivní stavební dílce, železobeton s
rozměrem D2 podle tabulky 13.1,
e - VZT potrubí z pozinkovaného plechu
Tabulka 9.1. Hodnoty požární odolnosti ve vztahu k obr.9.32
Tloušťka materiálů
Hodnoty požární odolnosti materiálů
EI 90
EI 120
EI 180
minerální vlna b), rozměr D1 [mm]
 50
 80
 100
masivní stavební dílec d), rozměr D2 [mm]
 100
 120
 150
85
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Pro požární izolaci je rozhodujícím mezním stavem E a I. Při zatížení izolované
vzduchotechnické konstrukce požárem z vnější strany, je součástí zkoušené konstrukce i
závěsný systém. V případě, kdy je izolační materiál zároveň i materiálem nosným (např. u
potrubí), není třeba vnitřní (např. plechové) potrubí obkládat. Požární izolace je nejčastěji
používána u vzduchotechnického potrubí a klapek. Zde je třeba rozlišovat, ze které strany je
potrubí zatíženo požárem, což ovlivňuje odlišnou tloušťku izolačního materiálu – např. při
zatížení z vnitřní strany může být izolace silnější.
U izolace rozvodů plastových rour je zkoušen pouze určitý druh potrubí – při tom je třeba
postupovat zásadně podle pokynů výrobce.
9.7. VODNÍ CLONY
Vodní clony nejčastěji zabraňují přenosu požáru sálavým teplem do sousedních prostorů,
popř. na další objekty. Mohou být sprinklerové nebo drenčerové (viz oddíl 12.3.1.1 a
12.3.1.2) a používají se v případech, kdy zejména z technologických důvodů nelze použít
požárně
dělicí
konstrukci či požární
uzávěr otvoru nebo
naopak zajistit ochranu
požárních
uzávěrů,
pokud se vyskytují
ojediněle
např.
vchodové dveře, jak to
dokumentuje obr. 9.33
a, b. Vodní clona smí
být
použita
jen
v případech
specifikovaných ČSN
73 0802 nebo ČSN 73
0804.
Kontrolovat
vodní clony a provádět
funkční zkoušky může
jen oprávněná osoba
proškolená výrobcem,
a to ve lhůtách
určených výrobcem, min.
1 x za rok.
Obr. 9.33. Vodní clona nad
vchodovými
dveřmi:
a) půdorys rozvodu
s umístěním
skrápěcí trysky,
b) pohled na
skrápěcí trysku
86
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Náhradu za požárně dělicí konstrukci je možné použít u:
a) prostupů technického a technologického zařízení,
b) části požárně dělící konstrukce, které z provozních důvodů nelze požárně uzavřít
s výškou otvoru do 4 m a plochou otvoru do 25 m2 v požárních úsecích s výškovou
polohou hp do 45 m,
c) otvorů s plochou větší než 25 m2 (např. u pasáží) pokud:
 požární úseky, které jsou odděleny mají po celé půdorysné ploše instalováno
stabilní hasicí zařízení, kromě požárních úseků bez požárního rizika,
 požární úseky mají výškovou polohu hp do 12 m,
 je posouzena tvorba a pohyb zplodin hoření a je prokázáno, že unikající osoby a
požární jednotky v době zahájení zásahu nebudou ohroženy zplodinami hoření.
Požárně bezpečnostní zařízení nemohou nahradit konstrukce chráněných únikových cest
(včetně požárních uzávěrů těchto cest), konstrukce ohraničující evakuační a požární výtahy a
staticky nezávislé konstrukce v jednopodlažních nevýrobních i výrobních objektech.
Obdobné zásady platí i pro případy posuzované pro výrobní objekty. Výše uvedené podmínky
náhrad požárně dělících konstrukcí platí pro převážnou skupinu běžných provozů (neplatí pro
riziková prostředí, např. s plynnými palivy, výbušninami apod.). Požárně bezpečnostní
zařízení může být užito ke krytí technologických otvorů v požárních stropech, pokud jeden
z rozměrů otvoru není větší než 2,5 m, plocha otvoru (mimo procházející technologické
zařízení) není větší než 10 m2 a pokud je zajištěno, že otvorem nebudou protékat zplodiny
hoření a kouř do vyšších podlaží.
Vodní clona může být použita i pro zvýšení požární odolnosti stavební konstrukce, pokud je
experimentálně nebo výpočtem prokázána požadovaná účinnost zařízení. Zkrápění umožňuje
zvyšování požární odolnosti stavební konstrukce odváděním tepla vodou dodávanou na její
povrch; slouží také ke snížení hustoty tepelného toku z povrchu požárem ohřáté konstrukce,
popř. ke snížení hustoty tepelného toku dopadajícího z ložiska požáru na povrch chráněné
konstrukce. Skrápění lze užít pouze u konstrukcí, které vykazují požární odolnost alespoň E
15 DP1.
10. PROBLÉMY LIKVIDACE POŽÁRU VE VÝŠKOVÝCH BUDOVÁCH
Požáry výškových budov jsou celosvětovým problémem. Z požárního hlediska se za výškové
objekty považují budovy, jejichž výška h od podlahy prvního nadzemního podlaží k podlaze
posledního užitného nadzemního podlaží je větší než 22,5 m. Při tom se za nadzemní podlaží
považuje každé podlaží, které nemá povrch podlahy níže než 1,50 m pod nejvyšším bodem
přilehlého terénu, ležícím ve vzdálenosti do 3,00 m od objektu. Podlaží, které má podlahu
níže, se považuje za podlaží podzemní (obr.10.1).
Není-li první nadzemní podlaží v jedné úrovni nebo je jinak obtížné jednoznačně určit polohu
prvního nadzemního podlaží, postupuje se podle některé z následujících zásad:
a) poloha prvního nadzemního podlaží se určí podle vstupu do budovy, ke kterému směřuje
příjezdová komunikace pro požární vozidla; nebo
b) určí se několik poloh prvního nadzemního podlaží (např. u svažitého terénu), pokud se toto
rozlišení vztahuje na celé požární úseky (obr.10.2) nebo pokud se toto rozlišení týká částí
se vzájemnou nezávislou stabilitou (např. stavebně dilatované části, ať již úseky
procházejí dilatovanou částí či nikoliv); nebo
87
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
c) za rozhodující se považuje nejníže položená úroveň prvního nadzemního podlaží
s povrchem podlahy nižším než 1,50 m pod nejvyšším bodem přilehlého terénu, ležícím
ve vzdálenosti do 3,00 m od objektu.
Vzhledem k tomu, že konstrukční
výška jednoho podlaží bývá u
občanských staveb cca 3 m,
zahrnují výškové budovy objekty
tohoto typu s více než osmi
nadzemními
podlažími
u
bytových
panelových
domů
s konstrukční výškou podlaží 2,8
m pak od devíti nadzemních
podlaží více. Výškové budovy je
možno
z hlediska
požární
bezpečnosti zařadit do dvou
skupin, a to na projektované a
stavěné:
a) před rokem 1977,
b) po tomto roce.
Obr.10.1. Výška objektu z požárního hlediska
Obr.10.2. Výška objektu s rozdílnými výškovými
stupni
V tomto předělu se totiž začal
uplatňovat
kodex
požárních
norem. Starší budovy nebyly ještě
členěny do požárních úseků a
požár se v nich šířil až do doby
než
ho
požární
jednotky
zlikvidovaly.
Naproti
tomu
budovy projektované po roce
1977
jsou
řešeny
formou
ohraničujících požárních úseků,
které v případě požáru brání jeho
horizontálnímu a vertikálnímu
rozšíření do sousedních požárních
úseků. Přitom je rozhodujícím
kritériem stabilita budovy a
záchrana osob.
U těchto dříve projektovaných objektů se měla dodatečně provádět řada postupných opatření
ke zvýšení jejich požární bezpečnosti, ale jejich realizace nebyla v praxi vždy a všude
důsledná. Na základě smutných zkušeností z velkých požárů, při nichž se oheň z jednoho
podlaží do druhého dostal za pouhých 5 minut, byla např. měněna laminátová větrací potrubí
a utěsňovány prostupy, čímž bylo eliminováno vertikální šíření požáru. Ovšem některé bytové
organizace nebyly ochotny investovat potřebné finanční prostředky a tak i v současné době
musí být postupně tato požární rizika eliminována.
Při požáru se zásah ve vyšších podlažích nedá provádět zvenku - ze žebříků a plošin, ale
vyžaduje, aby hasiči se dostali do budovy, často do plamenů, napojovali hadice na vnitřní
hydranty a prováděli zásah zevnitř.
88
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Nejvyšší požární žebříky u nás dosahují do výše
kolem 50 metrů, tedy asi od desátého až
dvanáctého podlaží (obr.10.3). Při takové výšce
jsou však již nemobilní, tedy musí se ustavit na
pevné rovné ploše u budovy, nelze jimi příliš
otáčet, ani dokonce popojíždět. U výškových
budov však často není ani kde takový žebřík
postavit, neboť parkující auta překážejí, terén bývá
kolem objektů parkově upravený a málo únosný a
technika se proto boří. Vysokozdvižné plošiny jsou
z hlediska pohyblivosti vhodnější, ale dosáhnou
výšky jen 20 až 27 m. Připočteme-li, že proudnice
vodního děla má dostřik kolem 20 m, je zřejmé, že
vnější zásah je velmi obtížný ve všech budovách
vyšších než 40 m.
Obr.10.3. Zvláštnosti průběhu požáru
u výškových budov:
1 – optimální bezpečnostní
protipožární schodiště,
2 – oheň se ve výškových
budovách šíří výtahovými
šachtami, klimatizací,
kabely elektroinstalace,
izolačním obložením
panelů, celoplošnými
koberci, popř. nezavřenými
dveřmi,
3 – bezpečný seskok do
záchranné plachty,
4 – maximální možnost seskoku
do speciální záchranné
plachty,
5 – zásahová výška ze žebříku
Proto v těchto případech přichází v úvahu
protipožární technika. V ČR jsou to především
nezavodněné
nebo
zavodněné
(obvykle
s přečerpáním požární vody) požární rozvody. V
podlažích se zajistí jedno nebo více vyústění,
zakončené v hydrantové skříňce. Nezavodněný
rozvod požární vody lze během několika sekund
naplnit vodou a začít zásah. U pražského hotelu
Panorama je např. navíc ještě v posledním podlaží
plavecký bazén, jehož voda by v případě potřeby
pomohla při zásahu ve vyšších podlažích.
Další budovy (např. administrativní budova
s dřívějším názvem Motokov), mají především
spolehlivý elektronický systém hlásičů (oddíl
18.2), dále elektronická čidla, napojená na počítač.
Ten v případě požáru vypíná v místě požáru přívod
klimatizovaného vzduchu. V budově totiž z
bezpečnostních důvodů nelze otevírat okna. V
postiženém úseku musí zaměstnanci urychleně
odejít, protože dochází k uzavření protipožárních
dveří. Oheň bez kyslíku zde začne sám dusit a
nerozhoří se tak silně. Přivolaní hasiči pak zevnitř
oheň likvidují.
Kromě toho jsou stále více rozvíjeny systémy stabilních hasicích zařízení. K nim patří i
sprinklery (oddíl 12.3.1), jimiž jsou v Praze vybaveny některé obchodní domy (např. dřívější
Kotva a K – Markt). Jedna tryska sprinkleru obsáhne plochu asi 12 m2. Zkušenosti z provozu
ukázaly, že ačkoli se zdá tento systém poměrně dokonalý, je nákladný a zranitelný různými
vandaly. Stálým problémem zůstává evakuace uživatelů výškových budov, neboť únik
skokem do plachty je v podstatě nemožný.
89
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
V tomto směru zatím pokročili Japonci, kteří vyvinuli zvláštní textilní roury se samobrzdným
účinkem. Fungují jako tunelové skluzavky. V každém patře je malý balkónek, odkud se
vstoupí do trvale upevněné splasklé, ale pružné roury o malém průměru. Osoba normálním
vstupem do ní skočí jako do pytle, přičemž tělo klouže dál, "razí" si cestu zúženým profilem a
zvolna klesá stálou rychlostí dolů, kde lze z roury vylézt. Lidé mohou jeden za druhým do
roury skákat, aniž by se vzájemně dostihli a kloužou dolů jako korálky po šňůře. Údajně je
možno tento systém použít z jakékoliv výšky.
V USA probíhaly zkoušky s protipožární
plošinou, která byla zavěšována pod vrtulník s
navijákem (obr.10.4). Měla své vlastní
manévrovací motory a mimo jiné i televizní
kameru, aby pilot vrtulníku mohl vše sledovat na
obrazovce a pohotově reagovat na situaci. Lano
mělo délku 305 m, bezpečně uneslo plošinu se 3
hasiči a 10 až 15 zachraňovanými lidmi. O
výsledku zkoušek a širším použití zatím nejsou
známy žádné podrobnosti. Řešením mohou být
samostatná izolovaná úniková schodiště nebo
spirálové cesty s vlastním větracím systémem,
což není jednoduché ani z hlediska dispozičního,
ani z hlediska finančního.
Obr.10.4. Zásah požárníků s použitím
požární plošiny
11. PROBLÉMY LIKVIDACE POŽÁRU V HALOVÝCH OBJEKTECH
V jednopodlažní budově bez průduchů funguje oheň jako pumpa, která uvádí do pohybu
vzduch se zplodinami až do recirkulace. Vzduch cirkuluje kolem ohniska požáru a je stále
více ohříván. Jak teplota, tak i koncentrace kouře a ostatních zplodin požáru rychle stoupají
(obr.11.1). Tyto horké plyny a rostoucí tepelná radiace roztavují, vysušují a termicky
rozkládají hořlavé látky. Způsobují, že množství produktů termického rozkladu rychle stoupá.
Tento proces je stejně destruktivní jako samotný požár. Jakmile je obsah kyslíku redukován,
hoření je nedokonalé, začíná vznikat oxid uhelnatý a hustý kouř. Kritický stav nastává po
dosažení zápalné teploty znečištěného vzduchu, kdy kyslík se stává pouhou přísadou,
potřebnou pro změnu plynu v plamen.
Obr.11.1. Šíření požáru v objektech nevětraných
a s instalovaným protipožárním zařízením
90
Za těchto podmínek musí být budova
otevřena, aby kouř vyšel do
atmosféry a aby hasiči mohli do ní
vstoupit. Avšak toto otevření způsobí,
že nový kyslík podporuje další
hoření. To je také jeden z důvodů,
proč hasiči doporučují použití
v halových
objektech
větracích
otvorů, klapek, popř. průduchů se
samočinným ovládáním a dalších
zařízení (např. kouřových přepážek,
zástěn, rolet atd.) co nejdříve po
vzniku požáru tak, aby bylo
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
zabráněno jakékoliv akumulaci a aby bylo průběžně odstraněno teplo a kouř, jež se vytvářejí
v ohnisku požáru.
11.1. Možnosti výskytu požáru
Na rozdíl od malých místností obytných budov mají průmyslové a obchodní budovy dostatek
vzduchu podporujícího hoření. V těchto objektech mají odvody kouře a tepla ještě větší
přínos. Velké rozdělené prostory a sklady, vyplývající z řešení moderního průmyslu,
umožňují rychlé šíření ohně. Za těchto podmínek prokázalo velkou efektivnost automatické
protipožární větrání a dělení střešního prostoru kouřovými přepážkami. Schémata na obr.11.2
názorně ukazují různé případy výskytu požáru:







V případě A se uvolňuje kouř
a zplodiny požáru. Ty stoupají kolmo
nahoru podle tepelného vztlaku a šíří
se
pomalu
podél
střechy.
V horizontální rovině se sálavé
a konvekční teplo ohně šíří současně.
Podle intenzity požáru v případě
B stále narůstá sálavé a konvekční
teplo ohně a přivádí v blízkosti
uskladněné materiály k samovznícení.
Uvolňují se kouřové plyny a teplo
a tím horká vrstva pod střechou haly Obr.11.2. Varianta šíření ohně v halových
velmi rychle narůstá.
objektech
Případ C je dokladem toho, že haly bez
protipožárního větrání jsou v mnoha případech již po několika málo minutách zcela
naplněny kouřem. Lokalizace ohniska požáru je možná jen s dýchacími přístroji.
Ve variantě D s použitím kouřových přepážek se uvolněné plyny a zplodiny ihned
a přímo odvedou. Proudícím vzduchem se materiál v blízkosti ohniska požáru
kontinuálně ochlazuje a ochrání před sálavým teplem.
V případě E lze sledovat, že při požáru se od počátku snižuje možnost samovznícení
dalších uskladněných látek a rozšíření požáru. Účinná ochrana protipožárními ventilátory
se může ještě zvýšit kouřovými přepážkami, instalovanými do střešního pláště. Tyto
přepážky zabraňují rozšíření horké vrstvy pod střechou haly.
Případ F je názornou ukázkou toho, že otevřou-li se větrací otvory teprve několik minut
po vypuknutí požáru (např. při ručně ovládaných systémech), může se rozsah požáru
a kouřová vrstva pod střechou tak rozrůst, že plyny, teplo a kouř již nemohou být účinně
odvedeny. Zkouškami se ukázalo, že je téměř nemožné, aby zakouřený objekt byl opět
bez kouře.
Případ G reprezentuje zcela zakouřenou halu. Následkem toho je likvidace požáru životu
nebezpečná, je-li vůbec možná, a dochází k vysokým primárním a sekundárním škodám.
11.2. Protipožární větrací zařízení
Bylo dokázáno, že zvýšení teploty o 1oC na normál (18 - 20oC) snižuje produktivitu práce
v průměru o 2 až 4 %. Rovněž v horkých prostorech jsou lepší podmínky pro vznik
mikrobiálního mikroklimatu, a konečně dlouhodobé vystavení vysokým teplotám se
negativně odráží na fyzické stránce člověka. Při správném rozmístění odvětrávacích klapek je
možno všem těmto komplikacím zabránit bez jakýchkoli nároků na energii a údržbu. Správné
91
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
rozmístění protipožárního odvětrávacího zařízení dovoluje během ohně okamžitě otevřít
odvětrávací klapky umožňující odvádění kouře a
tepla a podle sloupce dýmu tak signalizující vznik
požáru.
Mezi nejúčinnější typy protipožárního větrání patří:
a) střešní větrací okna a klapky,
b) větrací žaluzie,
c) víceúčelové větrací zařízení
a) Střešní větrací okna a klapky
Po technické stránce tento typ odvětrání využívá Obr.11.3. Odvětrávací hlavice
rozdílu přirozeného termodynamického tlaku
s uzavíratelnými klapkami
v přehřátém objektu a venku. Odvětrávací klapky se
a axiálním ventilátorem
automaticky nastavují podle rozdílu vnějších
poháněným elektrickým
a vnitřních teplot (obr.16.3). Čím je větší rozdíl, tím
motorem
větší proud vzduchu odchází z místnosti.
Obr.11.4. Větrací žaluzie s přirozeným
odvodem spalin a tepla
a) ve střeše
b) v obvodové stěně
b) Větrací žaluzie (obr.11.4)
Obr.11.5. Celkový vzhled a profil
žaluzie větracího zařízení
s pneumatickým ovládáním
Obr.11.6. Jednoduchá žaluzie:
a) konvenční,
b) tvarovaná
Tento typ obsahuje žaluzie nejrůznějších tvarů,
ovládaných mechanicky (lankové ovládání) nebo
pneumaticky (obr.11.5) apod. Zařízení umožňuje
dokonalé větrání i za deště (neuzavírá se při
dešti). Na rozdíl od tradičního zařízení, které
v důsledku tření, turbulencí a postavením svých
žaluzií dosahuje jen cca 25 % účinnosti,
univerzální žaluzie díky lepšímu postavení
a profilu žaluzií vykazuje účinnost vyšší.
U konvenční žaluzie (obr.11.6a) dochází
k turbulentnímu proudění vzduchu, při použití
tvarované žaluzie (obr.11.6b) se zlepšuje
aerodynamický součinitel.
92
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Odvětrávací zařízení s tvarovanými žaluziemi umožňuje proudu vzduchu, aby se společně
s vodou dostal dovnitř otvoru. Zde se pomocí prudké změny směru (tvaru žaluzie) dosáhne
odstředivé síly, která těžší vodu oddělí od vzduchu, takže po nárazu na zadní stranu žaluzie je
v důsledku turbulence sváděna do sběrného kanálku. Na rozdíl od konvenčních typů je zde
žádoucí silný vítr.
Podle uspořádání tvarovaných žaluzií v odvětrávacím systému rozeznáváme:
1) jednoduché žaluzie (obr.11.7a):
mají velmi dobrý aerodynamický součinitel, mohou se používat i pro sestavy dveří, nemají
však zcela dokonalý systém odvodnění a při silném dešti proniká část vody do budovy;
proto jejich použití je vhodné tam, kde nejsou deštivé přívaly příliš veliké,
2) dvojité žaluzie (obr.11.7b):
voda pronikající dovnitř je řízena, odsáta na konec žaluzie a odtud odváděna kanálky na
dno žaluzie,
3) dvojité žaluzie hlubší (obr.11.7c):
tento typ lze umístit vertikálně i horizontálně,
4) trojité žaluzie (obr.11.7d):
tento typ zcela zabraňuje odtoku prošlé vody na dolní žaluzii; drenážní systém je navržen
tak, aby umožňoval napojení na konvenční odpadní síť.
Obr.11.7. Odvětrávací
zařízení
s tvarovanými
žaluziemi:
a) jednoduchými,
b) dvojitými,
c) dvojitými
hlubšími,
d) trojitými
c) Víceúčelové větrací zařízení
U tohoto typu větracího zařízení jsou
regulovatelné klapky součástí víceúčelového
ventilátoru (obr.11.8). Víceúčelový ventilátor
je vysoce účinný přirozený ventilátor
s pojistkou nebo quartzovou žárovkou pro
automatické větrání. Jestliže je plně otevřen,
potom poskytuje přímé větrání. Dokonce
i v případě nepříznivého počasí, kdy jsou
uzavřeny hlavní klapky, pokračuje větrání
postranními
nastavitelnými
lamelami.
Odvětrávací
klapky
ve
víceúčelovém
ventilátoru tak zastávají 4 hlavní funkce:
93
Obr.11.8. Víceúčelový ventilátor
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
c1) přirozené větrání (obr.11.9a):
zcela otevřené odvětrávací klapky mají dvojnásobnou kapacitu odsávání než odvětrávací
zařízení konvenční; při tom poloha klapek je samoregulovatelná v závislosti na rozdílu
teplot uvnitř a vně budovy,
c2) tlumené větrání (obr.11.9b):
zjistí-li senzory, umístěné na střeše déšť, okamžitě se ventilátor přepne z přirozeného
větrání na tlumené,
c3) protipožární větrání (obr.11.9c):
v případě, že teplota dosáhne předem stanovené hodnoty nebo kouřové detektory zachytí
příznaky požáru, přepne se ventilátor na maximální výkon,
c4) úsporné větrání (obr.11.9d):
v zimním období může být ventilátor programován tak, aby bylo co nejvíce zabráněno
nekontrolovatelným ztrátám tepla.
Obr.11.9. Funkce
víceúčelových
odvětrávacích
klapek ve
ventilátoru
a) přirozené
větrání
b) tlumené
větrání
c) protipožární
větrání
d) úsporné
větrání
V halových objektech se často uplatňuje větrání
pomocí sedlových světlíků s pevným bočním
zasklením a otevíratelnými šikmými střešními
plochami (obr.11.10) či střešními kopulemi
popř. větracími okny. Při požáru je jejich
otevírání zajištěno čidly, elektrickým pohonem
s návazností na elektrickou požární signalizaci
(oddíl 11.2). Je velmi důležité, aby při vysokých
teplotách nedošlo ke vzpříčení pohyblivých
částí ani ke zmenšování průtokové plochy
odvětrávacích zařízení. Dále by měly zabránit
šíření požáru hořícími částmi padajícími dovnitř
objektu nebo přenesenými na povrch střešního
pláště i za extrémních klimatických podmínek.
Obr.11.10. Protipožární větrání sedlovým
světlíkem
94
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
12. POŽÁRNĚ BEZPEČNOSTNÍ ZAŘÍZENÍ
Požárně bezpečnostním zařízením podle Vyhlášky č. 246/2001 Sb. se rozumí:
a) zařízení pro požární signalizaci (např. elektrická požární signalizace, zařízení dálkového
přenosu, zařízení pro detekci hořlavých plynů a par, autonomní požární signalizace, ruční
poplachové zařízení),
b) zařízení pro potlačení požáru nebo výbuchu (např. stabilní a polostabilní hasicí zařízení,
automatické protivýbuchové zařízení, samočinné hasicí systémy),
c) zařízení pro usměrňování pohybu kouře při požáru (např. zařízení pro odvod kouře a
tepla, zařízení přetlakové ventilace, kouřová klapka včetně ovládacího mechanismu,
kouřotěsné dveře, zařízení přirozeného odvětrání kouře),
d) zařízení pro únik osob při požáru (např. požární nebo evakuační výtah, nouzové osvětlení,
nouzové sdělovací zařízení, funkční vybavení dveří, bezpečnostní a výstražné zařízení),
e) zařízení pro zásobování požární vodou (např. vnější požární vodovod včetně nadzemních a
podzemních hydrantů, plnících míst a požárních výtokových stojanů, vnitřní požární
vodovod včetně nástěnných hydrantů, hadicových a hydrantových systémů, nezavodněné
požární potrubí),
f) zařízení pro omezení šíření požáru (např. požární klapka, požární dveře a požární uzávěry
otvorů včetně jejich funkčního vybavení, systémy a prvky zajišťující zvýšení požární
odolnosti stavebních konstrukcí nebo snížení hořlavosti stavebních hmot, vodní clony,
požární přepážky a ucpávky),
g) náhradní zdroje a prostředky určené k zajištění provozuschopnosti požárně bezpečnostních
zařízení, zdroje nebo zásoba hasebních látek u zařízení pro potlačení požáru nebo výbuchu
a zařízení pro zásobování požární vodou, zdroje vody určené k hašení požárů.
K vyhrazeným druhům požárně bezpečnostního zařízení patří taková zařízení, na jejichž
projektování, instalaci, provoz, kontrolu, údržbu a opravy jsou kladeny zvláštní požadavky.
Za vyhrazené druhy požárně bezpečnostních zařízení se považují:
a) elektrická požární signalizace,
b) zařízení dálkového přenosu,
c) zařízení pro detekci hořlavých plynů a par,
d) stabilní a polostabilní hasicí zařízení,
e) automatické protivýbuchové zařízení,
f) zařízení pro odvod kouře a tepla,
g) požární klapky.
Z těchto vyhrazených druhů požárně bezpečnostních zařízení se zařízení uvedená pod body
b), c) a e) vyskytují jen v úzce specializovaných provozech, a proto nebudou dále
analyzována. Zbývající požárně bezpečnostní zařízení jsou předmětem dalšího rozboru.
12.1. VÝZNAM POŽÁRNĚ BEZPEČNOSTNÍCH ZAŘÍZENÍ
Požárně bezpečnostní zařízení mají vliv na omezení šíření požáru v požárním úseku, popř.
objektu, a to tím, že dávají podnět k požárnímu zásahu (požární signalizace), na zásahu se
podílejí (stabilní a polostabilní hasicí zařízení) nebo snižují účinnost požáru v posuzovaném
prostoru (zařízení na odvod kouře a tepla, požární klapky). Jejich aplikace má vliv na zvýšení
požární bezpečnosti objektů a tím na snížení předpokládaných ekonomických ztrát.
Na základě předpisů požární bezpečnosti staveb v ČR (ČSN 73 0802 a ČSN 73 0804) lze
požárně bezpečnostní zařízení rozdělit na:
95
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
a) elektrickou požární signalizaci (EPS),
b) stabilní a polostabilní hasicí zařízení (SHZ, PHZ),
c) zařízení na odvod kouře a tepla při požáru, někdy též označované jako samočinné
odvětrávací zařízení (SOZ).
Vzhledem k poněkud rozdílnému pojetí ekonomického hodnocení požáru v nevýrobních
(ČSN 73 0802) a výrobních objektech (ČSN 73 0804), je jejich vliv na výpočet odlišný.
12.1.1.Vliv požárně bezpečnostních zařízení v nevýrobních objektech podle ČSN 73 0802
U nevýrobních objektů se vliv požárně bezpečnostních zařízení vyjadřuje:
a) snížením požárního rizika pv,
b) zvětšením mezních rozměrů požárních úseků,
c) prodloužením mezní délky nechráněných únikových cest.
Účinnost těchto zařízení je zahrnuta v součiniteli c, a to při použití:
a) elektrické požární signalizace součinitelem c1,
b) samočinného hasicího zařízení součinitelem c3,
c) samočinného odvětrávacího zařízení součinitelem c4.
Poznámka: Kromě vlivu požárně bezpečnostních zařízení uvažují výše uvedené normy
i s vlivem požárně bezpečnostních opatření, jimiž je především možnost zásahu
požární jednotky (označovaný jako c2). Pro zásah požární jednotky jsou
stanovena 3 časová pásma, a to:
 do 7 minut,
 do 15 minut,
 přes 15 minut
v závislosti na pravděpodobné době od ohlášení požáru do zahájení zásahu.
Časové pásmo pro jednotlivé případy určí buď územně příslušný hasičský
záchranný sbor nebo se stanoví na základě rozboru konkrétních podmínek.
Hodnota součinitele c1, vyjadřující vliv elektrické požární signalizace provedené v celém
požárním úseku, se stanoví za těchto předpokladů:
a) požární úsek je vybaven automatickými hlásiči požáru, signalizujícími požár nejpozději do
120 sekund od jeho vzniku, a to ve všech prostorech s požárním rizikem oddělených
stavebními konstrukcemi,
b) hlásiče jsou nepřetržitě zapojeny na samostatný nebo náhradní zdroj elektrického proudu
v případě přerušení jeho dodávky (např. akumulátor),
c) hlásiče jsou napojeny na automatickou ohlašovnu požáru se stálou službou, která má přímé
telefonické spojení na nejbližší požární jednotku provádějící zásah,
d) objekt je vybaven zařízením pro akustický signál vyhlášení poplachu v návaznosti na
zjištění vzniku požáru elektrickou požární signalizací, popř. jsou zajištěny následné
samočinné operace požárního zajištění objektu či požárního úseku (např. uzavření
požárních dveří, uvedení v činnost zařízení požárního odvětrání).
Vliv samočinného hasicího zařízení na průběh požáru lze vyjádřit součinitelem c3 jen tehdy,
jestliže toto zařízení působí na celé ploše uvažovaného požárního úseku kromě ploch bez
požárního rizika. Účinek samočinného hasicího zařízení lze zvýšit, když:
 samočinné hasicí zařízení je současně doplněno zařízením signalizujícím vznik požáru, či
 se počítá současně se zásahem požární jednotky.
96
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Vliv samočinného odvětrávacího zařízení při požáru lze vyjádřit snižujícím součinitelem c4
jen tehdy, působí-li na celé ploše (v celém prostoru) PÚ kromě ploch bez požárního rizika.
Samočinné odvětrávací zařízení zajišťuje odvod tepla a zplodin hoření po stanovenou dobu na
principu přirozeného nebo nuceného odvětrání, popř. kombinací obou principů.
Hodnotu součinitele c4 lze použít za následujících předpokladů:
a) samočinné odvětrávací zařízení je uvedeno do chodu impulsem z elektrické požární
signalizace nebo jiného stejně citlivého zařízení,
b) samočinné odvětrávací zařízení je funkční po dobu evakuace osob (resp. po dobu možného
ohrožení osob účinky požáru), nebo do doby zásahu první požární jednotky (rozhodující je
delší z obou dob, nejméně však 5 minut od vyhlášení poplachu),
c) funkce odvětrávacího zařízení je samočinně signalizována do ohlašovny požáru se stálou
službou, odkud lze vznik požáru ohlásit pomocí přímého spojení nebo přes veřejnou
telefonní síť na nejbližší požární jednotku provádějící zásah.
d) návrh odvětrávacího zařízení, zejména jeho postačující účinnost, je doložena výpočtem.
Elektrickou požární signalizací musí být vybaveny objekty:
a) s výškou h větší než 22,5 m, pokud v části objektu s výškovou polohou nad 22,5 m je více
než 300 osob,
b) s výškou h větší než 45 m (kromě budov pro bydlení skupiny OB 2 podle ČSN 73 0833),
c) u kterých je elektrická požární signalizace speciálně požadována jinými normami či
předpisy (např. pro ubytování skupiny OB 4 s více než 100 lůžky, vybraná zdravotnická
zařízení atd.).
Kromě toho se elektrická požární signalizace doporučuje i v dalších významných objektech
(např. kulturní památky, muzea, obchodní domy, administrativní prostory apod.).
Samočinným hasicím zařízením musí být vybaveny požární úseky, které:
a) mají součin nahodilého požárního zatížení a součinitele an větší než 60 kg.m-2 a jsou
umístěny:
a1) v prvním podzemním podlaží s půdorysnou plochou > 1000 m2 nebo ve druhém a
dalším podzemním podlaží s půdorysnou plochou > 500 m2,
a2) v prvním nebo druhém nadzemním podlaží s půdorysnou plochou > 4000 m2 nebo ve
vyšších nadzemních podlažích s půdorysnou plochou > 1000 m2,
b) mají výškovou polohu:
b1) větší než 45 m, půdorysnou plochu > 150 m2 a součin nahodilého požárního zatížení
a součinitele a > než 40 kg.m-2,
b2) větší než 100 m, půdorysnou plochu > 75 m2 a součin nahodilého požárního zatížení
a součinitele a > 25 kg.m-2 , kromě budov pro bydlení skupiny OB2 podle ČSN 73
0833,
c) u kterých je samočinné hasicí zařízení požadováno jinými normami a předpisy.
Samočinným odvětrávacím zařízením musí být vybaveny požární úseky s požárním rizikem,
ve kterých je omezen přirozený odvod zplodin hoření a kouře a kde:
a) požární úseky jsou:
a1) v prvním podzemním nebo v nadzemních podlažích s výškovou polohou do 45 m,
v nichž je více než 150 osob, (podle ČSN 73 0818), nebo
a2) ve druhém a dalším podzemním podlaží nebo v nadzemních podlažích s výškovou
polohou nad 45 m, v nichž je více než 100 osob (podle ČSN 73 0818),
b) je doba evakuace delší než vypočtený časový limit,
c) je požadováno jinými normami a předpisy.
97
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
12.1.2. Vliv požárně bezpečnostních zařízení ve výrobních objektech podle ČSN 73 0804
U výrobních objektů se vliv požárně bezpečnostních zařízení projevuje při stanovení
ekonomického rizika. Uplatňuje se při výpočtu indexu pravděpodobnosti vzniku a rozšíření
požáru. Vliv požárně bezpečnostních zařízení na ekonomické riziko vyjadřuje součinitel c.
Základní hodnota součinitele c = 1 se může snižovat odečtením příslušných  c1 až
 c3 podle druhu požárního bezpečnostního zařízení, přičemž:



 c1 se vztahuje k zásahu požární jednotkou v závislosti na časovém pásmu,
 c2 vyjadřuje vliv samočinného stabilního hasicího zařízení,
 c3 zahrnuje účinek samočinného odvětrávacího zařízení pro odvod tepla a zplodin.
Podmínkou pro použití jakéhokoliv požárně bezpečnostního zařízení  c1 až  c3 je
instalace elektrické požární signalizace provedená tak, že:
a) požární úsek je vybaven samočinnými hlásiči požáru, a to ve všech prostorech oddělených
stavebními konstrukcemi kromě požárních úseků bez požárního rizika,
b) hlásiče jsou nepřetržitě zapojeny a mají buď samostatný zdroj elektrického proudu nebo
v případě vypnutí elektrického proudu v síti mají náhradní zdroj elektrického proudu
(např. akumulátor),
c) hlásiče jsou napojeny na automatickou ústřednu elektrické požární signalizace, která je
umístěna v ohlašovně požáru se stálou službou, vybavenou telefonickým spojením pro
přivolání jednotky požární ochrany k provedení zásahu,
d) objekt je vybaven zařízením pro akustický signál vyhlášení poplachu v návaznosti na
zjištění vzniku požáru elektrickou požární signalizací a dalšími doplňkovými opatřeními.
12.2. ELEKTRICKÁ POŽÁRNÍ SIGNALIZACE (EPS) A ZAŘÍZENÍ
AUTONOMNÍ DETEKCE A SIGNALIZACE
Elektrická požární signalizace a autonomní detekce a signalizace slouží k včasné detekci a
lokalizaci požáru a k vyhlášení poplachu. Elektrická požární signalizace a autonomní
detekce a signalizace se od sebe liší. Zatímco vliv EPS lze použít ve výpočtu pro snížení:
a) požárního zatížení u nevýrobních objektů (započítává se součinitelem c1  1),
b) požárního i ekonomického rizika u výrobních objektů,
u zařízení autonomní detekce a signalizace nelze uplatnit snižující koeficient. Na rozdíl od
klasické EPS s monitorovací ústřednou a detektory, zařízení autonomní detekce a
signalizace zahrnuje pouze samostatně pracující detektory, zvyšující stupeň zabezpečení
objektů (hotely, sklady, provozovny), což velmi často investorům zajišťuje získání bonusů u
pojišťovacích společností.
12.2.1. Skladba elektrické požární signalizace (EPS)
Základní sestava EPS sestává z:





hlásičů požárů,
požárních smyček,
ústředny EPS,
signalizační linky,
doplňujících zařízení (signalizační zařízení, zařízení dálkového přenosu informací,
ovládací jednotky apod.).
98
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Elektrická požární signalizace může být:
a) jednostupňová:
Má jednu nebo více hlavních ústředen EPS. Na jejich vstupy jsou připojeny samočinné a
tlačítkové hlásiče požáru, na výstupy doplňující zařízení. Nemá však vedlejší ústředny.
b) vícestupňová:
Obsahuje hlavní a vedlejší ústředny. Od předchozího typu se liší tím, že na výstupech jsou
připojeny vedlejší ústředny, tedy ústředny nižšího stupně.
12.2.1.1. Dělení hlásičů požáru EPS
Hlásiče požáru jsou přístroje, které vytvářejí výstupní elektrický signál, a to:


samočinně, při dosažení hodnoty reakce - samočinný hlásič,
uvedením do činnosti osobou - tlačítkový hlásič.
Samočinné hlásiče je možno dělit podle různých hledisek:
1) podle fyzikální veličiny, kterou sledují:
a) kouřové – reagují na změnu chemického složení,
b) hlásiče vyzařování plamene (v ultrafialové, viditelné či infračervené oblasti spektra) –
reagují na změnu spektra,
c) teplotní hlásiče – reagují na změnu teploty,
d) nasávací – reagují na změnu tlaku,
e) speciální hlásiče (např. lineární teplotní kabely, ultrazvukové atd.).
2) podle místa, ve kterém hlásiče vyhodnocují parametry požáru:
a) bodové – sledující změny fyzikálních parametrů v jedno místě,
b) lineární – sledující změny v určitém prostoru nebo úseku;
3) podle způsobu vyhodnocení změn sledovaného fyzikálního parametru:
a) maximální – reagují na překročení nastavené mezní hodnoty,
b) diferenciální – reagují na překročení rychlosti změny,
c) kombinované – spojují účinky dvou předchozích typů,
d) inteligentní – s vestavěným mikroprocesorem, které porovnávají své naměřené
hodnoty s informacemi od ostatních hlásičů v posuzovaném prostoru;
4) podle časového zpoždění reakce:
a) hlásiče bez zpoždění – reagují ihned po překročení mezní hodnoty sledovaného
parametru,
b) hlásiče se zpožděním – reagují až po překročení limitní hodnoty parametru, které trvá
určitou dobu.
12.2.1.2. Princip detekce některých typů hlásičů EPS
 ionizační:
Hlásiče tohoto typu reagují na neviditelný kouř již v samém zárodku procesu hoření.
Detekční systém tohoto hlásiče pracuje na principu ionizační komory, v níž je konstantní
99
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
zdroj radioaktivního záření, a to zářič  ionizující vzduch a způsobující tak konstantní
elektrický tok komorou (iontová vodivost plynů). Při dokonalém spalování pevných nebo
tekutých látek dochází v plamenech ke vzniku nepatrných kulovitých částic sazí
o poloměru cca 10-8 cm. Při kontaktu s plamenem tyto částice narůstajía jakmile se
dostanou z dosahu plamene, většina z nich koaguluje. Tyto vzniklé shluky jsou kouřovými
částicemi disperzně rozptýlenými ve směsi vzduchu a plynných spalin. Směs produktů
spalování, složený z disperzního média a kouřových částic, bývá označován jako kouřový
aerosol. Na povrchu částic aerosolu dochází k adsorpci iontů vzniklých působením zářiče
 . Jestliže do prostoru ionizační komory proniknou částice kouře, usazuje se část iontů na
těchto částicích, čímž dochází ke snížení jejich pohyblivosti a intenzita proudu komorou
se zmenšuje. Tato změna proudu, kterou interpretujeme jako změnu efektivního odporu
náplně ionizační komory, slouží k indikaci přítomnosti kouřových částic jakožto ukazatele
možného výskytu požáru.
 kouřové:
Tento typ hlásičů reaguje na nárůst koncentrace viditelného kouře, zejména světlé barvy,
který vzniká při hoření některých druhů plastů, bavlny, izolačních materiálů
elektrotechnických přístrojů. Jejich citlivost je pevně nastavená a není možno ji měnit.
Doporučuje se používat ji v kombinaci s předchozím typem.
 světelné:
U tohoto systému detekce je využito elektromagnetického záření plamenů vznikajícího
požáru. Největší intenzita tohoto záření se pohybuje v rozmezí dlouhých infračervených
vln. Vzhledem k tomu, že mnoho dalších zdrojů produkuje záření o stejném vlnovém
rozsahu (např. sluneční záření, záření osvětlovacích elektrických těles), bylo nutno
identifikaci plamenů určit dalším charakterizujícím kritériem. Bylo zjištěno, že frekvence
kmitů plamenů v závislosti na jejich velikosti je v rozmezí 1 - 20 Hz. Touto frekvencí je
vysílané tepelné záření modulováno. Tohoto charakteristického jevu je využíváno při
světelné detekci požáru. Je však třeba si uvědomit, že světelná energie ubývá se čtvercem
vzdálenosti od zdroje a že světelné paprsky mohou být stíněny jakoukoliv neprůhlednou
překážkou.
Světelné hlásiče jsou vhodné do prostředí, kde se v případě požáru předpokládá rychlé
hoření otevřeným plamenem. Tím, že reagují na infračervené záření plamenů hořícího
dřeva, plastů, výrobků z ropy apod., se také nazývají hlásiče infračerveného záření.
 tepelné:
Tepelné detektory sledují teplotu vzduchu ve střeženém požárním úseku. Účinek zařízení
je závislý na přenosu tepelné energie konvekcí od ohniska požáru k instalovanému čidlu.
Měří se buď předem stanovená mezní hodnota dosažené teploty ve střeženém prostoru
(asi 70oC) - tzv. detekce termomaximální nebo rychlost vzestupu teploty v prostoru za
časovou jednotku (asi 10oC za 1 až 3 min) a srovnává se s předem stanovenou mezní
hodnotou - tzv. detekce termodiferenciální. Tepelné hlásiče jsou daleko méně citlivé než
hlásiče ionizační.
 lineární:
Lineární hlásiče pracují na principu vysílaného lineárního paprsku určitého spektra světla
z vysílací jednotky umístěné například na jedné vnitřní svislé stěně objektu, který je
zachycován terčem nebo odražečem na protilehlé stěně objektu. Přerušení toku paprsku
kouřovými zplodinami, nebo podstatné snížení jeho intenzity je signálem pro aktivaci
EPS. Vylepšený typ umožní kombinaci infračerveného a laserového paprsku, která zajistí
jeho spolehlivé automatické zaměření.
100
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
 lineární teplotní kabely (LTK):
LTK patří mezi speciální hlásiče požáru, umožňující jak prostorovou ochranu, tak i
detekci přehřátí. Proto je možno je použít i v aplikacích, kde nelze použít bodové hlásiče
nebo je jejich použití obtížné (prostředí s nebezpečím výbuchu, dopravní tunely atd.).
Digitální LTK:
Název digitální neboli dvojstavový vychází ze dvou stavů: klid – požár. Základem kabelu
jsou dva zkroucené ocelové vodiče, mezi nimiž je velké vnitřní pnutí. Kdyby nebyly
odděleny plastem, došlo by ke zkratu. Toho se využívá při detekci požáru, neboť při
definované teplotě plast změkne a způsobí zkrat. Maximální délka kabelu připojeného
k vyhodnocovací jednotce může být až několik kilometrů.
Optický LTK:
Tento hlásič uvedený na trh koncem 90-tých let patří k nejmodernějším, neboť nepoužívá
kovový vodič, ale optické vlákno. Jako zdroj světla slouží polovodičová laserová dioda,
s přesnou vlnovou délkou a stabilními vlastnostmi. K měření teploty se využívá tzv.
Ramanova jevu (rozptylu) ve skleněném optickém vlákně. V místě, kde došlo ke změně
teploty, totiž dojde k mřížkové oscilaci v rámci vlákna a pomocí speciální vyhodnocovací
jednotky je možno určit místo požáru a teplotu po celé délce kabelu. Ke standardu patří
vizualizační software, který zobrazuje aktuální stav systému, místo požáru a provádí
správu dat.
Analogové LTK:
U tohoto typu jsou vodiče izolované polymerem s negativním teplotním koeficientem (se
vzrůstající teplotou odpor klesá). Existují dvě technická řešení – dvoupárové a koaxiální
kabely. Pro obě řešení platí, že celková změna odporu závisí na změně teploty a ohřáté
délce kabelu. Pro přiblížení lze konstatovat, že celková změna odporu závisí na změně
teploty a ohřáté délce kabelu. Pro přiblížení lze uvést, že ohřev o 100°C na 1 metru
vypadá stejně jako ohřev o 1°C na 100 metrech kabelu. Proto uvedená technologie nemá
pevně danou prahovou teplotu požáru. Na rozdíl od digitální a optické technologie nelze u
analogových LTK určit místo požáru.
V případě stropů s podhledy je možno kromě klasických hlásičů, které se montují povrchově,
použít i méně nápadné podhledové hlásiče. Tyto hlásiče nemají klasickou optickou komoru,
ale tzv. virtuální, která se nachází mimo hlásič v podhledu. Speciální dioda vysílá paprsek do
prostoru pod hlásičem. Za normálních podmínek se tento paprsek v prostoru v podstatě ztratí.
V případě, že se pod hlásičem (v oblasti virtuální komory) objeví kouř, část světla se vlivem
lomu rozptýlí a dopadne na opačnou stranu hlásiče, kde je fotodioda. Po dopadu signálu na
fotodiodu a jeho vyhodnocení dojde k vyhlášení poplachu. Vzhledem k poměrně vysoké ceně
se tento typ hlásičů uplatní především v náročných reprezentačních a architektonicky
náročných provozech.
12.2.1.3. Technické řešení EPS
Hlásiče požáru se zpravidla spojují do požárních smyček, které se napojují na ústřednu EPS.
Všechna vedení od smyček k ústřednám, mezi ústřednami a od ústředen k ovládaným
zařízením musí být chráněna proti účinkům požáru. Provoz EPS ani ovládaných zařízení
nesmí být závislý pouze na běžné dodávce elektrického proudu ze sítě. Ústředny EPS se
zásobují elektrickou energií ze dvou navzájem nezávislých energetických zdrojů. Ústředna
EPS má zpravidla za úkol předat dále poplachový signál, automaticky kontrolovat funkci
důležitých částí zařízení (hlášení poruch), zabezpečovat energetická zařízení, eliminovat
101
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
signály, které nejsou záznamem některého z charakteristických průvodních jevů požáru (planý
poplach) apod.
Při organizaci požárního poplachu a následného požárního zásahu mají mimořádný význam
tzv. ovládací funkce automatické požární signalizace. Pod touto činností rozumíme především
automatické ovládání stabilního hasicího zařízení, uzavření požárních uzávěrů, otevření či
uzavření kouřových klapek, ovládání funkce ventilátorů, vypnutí elektrického zařízení apod.
Vždy se vyžaduje EPS se samočinnými hlásiči požáru doplněná hlásiči tlačítkovými. Při
volbě hlásiče platí zásada, že typ hlásiče musí být určen individuálně s ohledem na požární
riziko střeženého prostoru a jeho umístění v prostoru objektu. Hlásiče požáru a represivní
hasicí systémy by měly plnit následující požadavky:





systém detekce má mít jednoznačnou schopnost identifikovat vznik jakéhokoliv požáru,
registrace požáru (reakce čidel) má být nejpozději do 2 minut od jeho vzniku,
hasicí systém má být schopen účinného hašení za 60 sekund od vyhlášení požárního
poplachu a požár by měl být uhašen nejpozději do 9 minut,
signalizační a hasicí systém má být ekonomicky únosný - náklady na jeho instalaci nemají
překročit 10 % hodnoty objektu, popř. chráněných hodnot v objektu,
signalizační a hasicí systém nesmí svou činností vést k ohrožení uživatelů objektu a musí
preventivně signalizovat vznik ohně před zahájením represivní funkce hasicího zařízení,
samočinný systém hlásičů musí být vysoce spolehlivý, bezporuchový a musí zajišťovat
požární bezpečnost střeženého požárního úseku v plném rozsahu.
12.2.2. Skladba autonomní detekce a signalizace
Vyhláška č.23/2008 nařizuje instalaci tohoto zařízení u:
 rodinného domu a stavby pro rodinnou rekreaci,
 bytového domu,
 objektu ubytovacího zařízení,
 objektů památkově chráněných a s movitými památkami.
Zařízením autonomní detekce a signalizace se rozumí:
a) autonomní hlásič kouře podle ČSN EN 14604 nebo
b) hlásič požáru dle ČSN EN 54 Elektrická požární signalizace, např. část 5, část 7 a část 10.
11.2.2.1. Typy používaných hlásičů
Jednotlivé typy hlásičů opatřené sirénou jsou sice podobné hlásičům elektrické požární
signalizace, avšak mohou být řešeny v různých modifikacích [1]:
a) Optický – kouřový detektor:
identifikuje požár v počátečním stadiu podle kouře na základě tzv. Tyndallova
fotoelektrického jevu. Proniknou-li totiž částice kouře do měřicí komory hlásiče, dochází
k odrazu vysílaného infračerveného paprsku a část záření dopadne na přijímací fotodiodu
umístěnou mimo optickou osu vysílací diody LED (light emitting diode). Tato změna je
dále zpracována vyhodnocovacími obvody a po zakódování se objeví informace o stavu
hlásiče (požár či klidový stav zobrazen LED diodou na hlásiči). Detektor není citlivý na
vliv prachu, vlhkost a vysokou rychlost proudícího vzduchu. Nejvíce vhodný je tam, kde
při prahovém hoření v počátečním stádiu dochází k vývoji světlého kouře. U kvalitnějších
detektorů je měřicí komora opatřena mřížkou proti létajícímu hmyzu nebo nečistotám.
102
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
b) Kombinovaný hlásič opticko-kouřový s detekcí CO:
zabezpečuje ochranu proti požáru a úniku oxidu uhelnatého zejména v prostorách možným
vznikem těchto nebezpečných spalin (garáže, dílny, chodby s průjezdem aut atd.). Oxid
uhelnatý je totiž bezbarvý, nezapáchající plyn vyvinutý některými domácími spotřebiči
(nejčastěji krb, kamna), který může otrávit člověka během několika minut. Tyto detektory
spustí poplach v případě většího výskytu CO a dají šanci pro záchranu osob.
c) Teplotní detektory:
identifikují otevřený oheň bez kouře. Měří okolní teplotu a naměřené hodnoty
vyhodnocují podle speciálního algoritmu a ověřují věrohodnost výsledků testu. Obdobně
jako hlásiče EPS reagují jak na nárůst teploty, tak i na překročení teplotního maxima. Jsou
použitelné i ve zhoršených podmínkách jako je prašnost, kouř či pára. Vyhlášení poplachu
signalizuje opět LED dioda.
d) Kombinované opticko-kouřové a teplotní hlásiče:
mají shodné parametry jako jednotlivé dílčí hlásiče a pomocí algoritmu tak vyhodnocují
obě složky požáru (kouř i teplotu). Jejich výhodou je použití dvou hlásičů v jediném
provedení.
e) Ionizační kouřové detektory:
jsou založeny stejně jako u hlásičů EPS na existenci dvou komor – jedna je referenční se
stopovým obsahem prvku vyzařující záření a druhá – měřicí, do které vstupuje kouř. Obě
komory jsou porovnávány, a pokud dojde k vyrovnání nebo zvýšení záření obsaženého
v kouři v měřicí komoře, dojde opět k vyhlášení poplachu pomocí LED diody. Výrobci
udávají, že ionizační záření je extrémně malé a nemá vliv na zdraví člověka.
12.2.2.2 Funkčnost a instalace hlásičů
Sirény mohou být detekovány LED diodou a zároveň aktivovány akustickým poplachem
s intenzitou 85 – 95 dB. Napájení hlásičů je zajištěno akumulátorem – baterií (obvykle
s napětím 9 V), jejíž trvanlivost je závislá na kvalitě (max. 10 let). U funkčních zkoušek se
jedná zpravidla o periodickou aktivaci čidla pomocí zkušebního tlačítka na detektoru, kdy je
zkoušena siréna, reléový modul a míra nabití baterie.
Hlásiče kouře je vhodné umístit doprostřed stropu chráněné místnosti, minimálně však 300
mm od stěny (obr.12.1). Maximální výška pro umístění je 6 m od podlahy chráněného
prostoru. Hlásiči by měly být vybaveny minimálně centrální místnosti objektu a místnosti
určené ke spaní, CO detektory by pak měly být instalovány především v prostorech s možným
výskytem kouře (místnosti s krbem, dílny, garáže). V rodinném domě musí být běžně jeden
hlásič umístěn v části vedoucí k východu z bytu nebo u mezonetových bytů a rodinných domů
s více byty v nejvyšším podlaží společné chodby nebo prostoru, u bytů v bytovém domě pak
v části bytu přístupné z únikové cesty.
103
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Obr.12.1. Rozmístění hlásičů v místnosti
12.3. STABILNÍ (SHZ) A POLOSTABILNÍ (PHZ) HASICÍ ZAŘÍZENÍ
Stabilní hasicí zařízení zvyšují preventivní ochranu před požárem zejména tam, kde je
potřebný zásah při začátku požáru (např. prostory s vysokým požárním zatížením, provozní
úseky vysílacích středisek, místnosti pro počítače, výroba plastů a hořlavých látek, památkové
objekty atd.). Stabilní hasicí zařízení na rozdíl od normální techniky jsou pevně zabudovaná v
chráněném požárním úseku či objektu. Uvádějí se do činnosti:
a) ručním ovládáním: - přímým: otevřením ovládacího ventilu pákou atd.,
- dálkovým: pomocí mechanických, elektrických a jiných zařízení
b) samočinným ovládáním založeným na reakci některého z průvodních jevů při hoření např. tavnými články apod.
Polostabilní hasicí zařízení je systém pevně zabudovaný ve stavebním objektu nebo na
technologickém zařízení, který zahrnuje potrubní rozvod, na jehož začátku je pevně
nainstalovaná armatura pro připojení mobilní techniky; na potrubních rozvodech jsou
v chráněném prostoru osazena výstřiková zařízení. Hasební látka je do systému dodávána
v požadovaném množství a tlaku mobilní technikou.
SHZ se podle druhu hasební látky rozdělují na:
a) vodní,
b) pěnová,
c) plynová,
d) prášková,
e) kombinovaná.
12.3.1. Vodní stabilní hasicí zařízení
Vodní stabilní hasicí zařízení se dělí na:
 sprinklerová zařízení,
 drenčerová zařízení,
 záplavová zařízení,
 zařízení na vodní mlhu
104
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
12.3.1.1. Sprinklerové stabilní hasicí zařízení
Sprinklerové SHZ se používá na hašení materiálu, popř. technologických zařízení, která se
mohou hasit vodou. Při požáru se samočinně uvede do činnosti a současně oznamuje vznik
požáru. Sprinklerové SHZ sestává:
 ze zdroje tlakové vody,
 ze zdroje stlačeného vzduchu,
 z potrubního rozvodu,
 z jedné nebo několika ventilových stanic,
 z poplachového a monitorovacího zařízení,
 z rozváděcího potrubí se sprinklerovými hlavicemi pevně připevněného ke stavební
konstrukci nebo technologickému zařízení.
Sprinklerová hlavice je samočinný ventil se skleněnou pojistkou a s jednorázovou nebo
opakovanou funkcí. Většina sprinklerových instalací je vybavena hlavicemi jednorázovými,
které musí být následně po odstavení hasicího zařízení z činnosti nahrazeny novými
pojistkami v hlavicích. Hlavice s opakovanou funkcí se po uhašení požáru samočinně zavřou
a jsou připraveny pro další použití.
Obr.12.2. Řez sprinklerovou hlavicí se
skleněnou pojistkou
Obr.12.3. Řez sprinklerovou hlavicí s
tavnou pojistkou
V Evropě se převážně používají sprinklerové hlavice se skleněnou pojistkou. Pojistku tvoří
skleněná baňka naplněná nemrznoucí kapalinou s vysokou roztažností (obr.12.2). Hlavice má
za účel vytvořit sprchový proud hasicí vody, popř. pěnotvorného roztoku s požadovanou
výstřikovou charakteristikou a intenzitou dodávky. U sprinklerových hlavic s tavnou
pojistkou (převládají v USA) pojistku tvoří dvě plechové destičky spojené pájkou (obr.12.3).
Pojistka drží v předepjatém stavu pákový uzavírací mechanismus, přitlačující k sedlu ventilu
uzavírací ventil.
Sprinklerové hlavice se rozlišují podle výstřikové charakteristiky, otevírací teploty, způsobu
montáže na rozdělovací potrubí, průtoku, povrchové ochrany a citlivosti. V potrubí mezi
ventilovými stanicemi a hlavicemi je udržován konstantní tlak vody nebo vzduchu.
Sprinklerové hlavice se při dosažení otevírací teploty samočinně otevírají a začne z nich
stříkat voda na plochu, kde vznikl požár. Předností je, že se otevírá jen ta sprinklerová
hlavice, která je umístěná nad místem vzniku požáru. Sprinklerové zařízení je rozděleno do
tzv. soustavy, což ta část systému, která zasahuje od řídícího ventilu ke sprinklerové hlavici.
Rozvody a aktivní prvky sprinklerového systému se obvykle montují pod strop nebo pod
105
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
střechu objektu. Při instalaci ve skladových prostorech je možná jeho modifikace na tzv. InRack systém, kdy se jedná o zapojení sprinklerových hlavic v regálových úrovních.
Sprinklerové SHZ může být provedeno jako
a) mokrá soustava:
Obr.12.4. Schéma standardního sprinklerového hasicího zařízení
Rozvodná potrubní
síť je až ke
sprinklerovým
hlavicím naplněná
tlakovou
vodou
(obr.12.4).
Instalace je možná
jen v požárním
úseku, ve kterém z
důvodu nebezpečí
zamrznutí vody v
rozvodném potrubí
je zaručená teplota
nad 0oC (obvykle
od +5 do + 70oC).
b) suchá soustava:
Rozvodná potrubní síť je na rozdíl od mokré soustavy naplněna od řídícího ventilu až ke
sprinklerovým hlavicím stlačeným vzduchem (obr.12.5). U suché soustavy musí být před
výstřikem vody vypuštěn z potrubí stlačený vzduch, čímž se může prodloužit reakční doba
oproti mokrému rozvodu cca o 50 %. Negativní vliv vzduchu se v potrubí částečně
eliminuje omezením maximálního objemu rozvodného potrubí a použitím speciálního
zařízení – rychlo-otevírače či rychloodvzdušňovače (obr.12.6). Suchá soustava se
navrhuje do nevytápěných prostor a také ve vícepodlažních objektech.
c) smíšená soustava:
Obr.12.5. Schéma soustavy:
Tato soustava vzniká spojením soustav
sprinklerového SHZ, při které je k rozvodné
potrubní síti mokré soustavy připojená jedna nebo
několik suchých soustav. Lze ji instalovat v
jištěném požárním úseku, kde převážná část
prostoru splňuje podmínky pro návrh mokré
soustavy, ale zbylý prostor je ohrožený mrazem
(např. střešní nebo chlazené prostory) nebo se
vytápí na vysoké teploty (např. sušárna).
a) mokré
b) suché
106
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
Obr.12.6. Schéma suché soustavy:
a) s rychloodvzdušňovačem
b) s rychlootvíračem s detailním řezem funkčních částí
1 – napojení na potrubí soustavy
2 – připojení k atmosférické komoře
3 – odvodnění
4 – řídící komora
5 – membrána
6 – přepouštěcí ventil
7 - tryska
2013
d) soustava s předstihovým
řazením:
Jde o spojení suché
soustavy s elektrickou
požární signalizací, která
jistí
požární
úsek
společně
se
sprinklerovým
SHZ
(obr.12.7). Při signalizaci
poplachu EPS je současně
jištěné i otevření řídícího
ventilu, čímž dojde k
naplňování
suché
soustavy vodou, ještě
dříve než se otevře první
sprinklerová hlavice.
Obr.12.7. Schéma suché soustavy
s předstihovým řízením:
a) s blokováním
b) rychločinné
12.3.1.2. Drenčerové stabilní hasicí a chladící zařízení
Název drenčerová hasicí zařízení je odvozen z anglického Drencher Systems a nahrazuje
dříve používané názvy jako skrápěcí apod. Na rozdíl od sprinklerového SHZ, které je
vybavené samočinně se otevírajícími
sprinklerovými hlavicemi, na rozvodném
potrubí
drenčerového
zařízení
jsou
instalované trvale otevřené hasicí dýzy
(drenčery), které mohou být opatřeny
odchylovacími růžicemi. Při spouštění se tak
uvádí do činnosti všechny hasicí dýzy
současně. Potrubní síť od řídících ventilů až
po hasicí dýzy je proto zaplněná
atmosférickým
vzduchem.
Drenčerové
zařízení rovnoměrně postřikuje celý objekt
proudy vody.
Obr.12.8. Objemové drenčerové zařízení
107
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Podle způsobu aplikace vody lze dělit drenčerová zařízení a:
a) objemová (obr.12.8):
Objemová drenčerová zařízení slouží k ochraně hal, hangárů, místností, skladovacích
prostor apod. Pokud se jištěný požární úsek dělí na menší části, jedná se o drenčerová
zařízení zónová. Ta se využívají především k ochraně vysokoregálových skladů.
b) povrchová (obr.12.9):
Povrchová drenčerová zařízení se navrhují
pro ochranu technologických zařízení,
ocelových konstrukcí, ale i budov a jejich
částí (např. střech). Hašení má povrchový
charakter, voda většinou smáčí povrch
chráněného objektu.
Obr.12.9. Povrchové drenčerové zařízení
c) clonová (obr.12.10):
Clonová drenčerová zařízení vytváří
vodní stěny zamezující šíření sálavého
tepla. Používají se k rozdělení PÚ na
menší části a k ochraně obvodových a
střešních plášťů, okenních, dveřních a
technologických otvorů a skladovacích
nádrží.
Obr.12.10. Clonové drenčerové zařízení
d) jiskrová (obr.12.11):
Jiskrová drenčerová zařízení se používají
k ochraně
pneumatických
systémů
určených pro dopravu dřevěných a
textilních odpadů.
Obr.12.11. Jiskrové drenčerové zařízení
Podle rychlosti uvedení hasicího zařízení do činnosti jsou drenčerová zařízení:
a) standardní:
Do této skupiny patří většina drenčerových zařízení opatřená běžnými typy dýz a řídících
ventilů.
b) středně rychlostní:
V těchto případech, kdy je nebezpečí rychlého šíření požáru, je nezbytné použít
drenčerových zařízení, u nichž zpoždění mezi otevřením řídícího ventilu a výstřikem vody
z dýz je minimální.
108
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
c) vysokorychlostní:
U zařízení vysokorychlostního se dosahuje dalšího zkrácení doby potřebné o uvedení
hasicího zařízení do činnosti použitím speciálního vysokorychlostního řídícího ventilu
s rozbuškou ovládanou EPS. Reakční doba je v tomto případě 0,03 – 0,04 sekundy i méně.
Tato zařízení se uplatňují především při ochraně skladů a provozů na výrobu výbušnin.
Podle funkce hašení se rozlišují:
a) stabilní hasicí zařízení (drenčerové SHZ),
b) stabilní chladící zařízení (drenčerové SCHZ).
Oba typy zařízení se mohou spouštět:
 samočinným spouštěcím zařízením, jehož součástí jsou snímače (např. samočinné požární
hlásiče), umístěné v prostoru, který soustava jistí a reaguje na účinky požáru,
 ručním spouštěcím zařízením, kdy se ručním spuštěním, pomocí táhla nebo tlačítka otevře
uzávěr řídícího ventilu.
12.3.1.3. Zaplavovací zařízení
Účelem zaplavovacího zařízení je v případě požáru co nejrychleji zaplavit chráněný požární
úsek nebo jeho část vodou, popř. vodou a pěnou. Zařízení se navrhuje pro ochranu
technologických provozů s velmi velkým požárním zatížením, např. pro výrobu a skladování
výbušnin, nátěrových materiálů, laků, organických ředidel apod.
Zaplavovací zařízení se skládá z přívodního potrubí o velké světlosti ovládaného samočinným
řídícím ventilem, z rozdělovacího potrubí vedeného kolem chráněného prostoru nebo
zavěšeného na stropech a několika výtokových trubek opatřených otevřenými dýzami
rozmístěnými tak, aby zaplavení bylo rychlé a rovnoměrné. Zaplavovací zařízení je vhodné
pro prostory s podlahovou plochou do cca 260 m2.
12.3.1.4. Stabilní hasicí zařízení na vodní mlhu
Účinnost hašení vodní mlhou spočívá ve schopnosti vody odebrat hašenému předmětu teplo.
Tato schopnost je tím větší, čím větší je povrch vody. Zvětšením objemu vodní mlhy při
zahřátí se z okolí hořícího předmětu vytlačí vzduch a tím se okamžitě uhasí plamen. Vlivem
rychlého hasicího účinku a jeho intenzivního využití se hašení vodní mlhou vyznačuje nízkou
spotřebou vody. Protože se téměř všechna vody vypaří, škody způsobené vodní mlhou bývají
malé nebo vůbec nevzniknou.
Rozlišují se SHZ:
a) na hašení vodní mlhou proudící střední rychlostí opatřené hasicími dýzami, ze kterých
proudí mlha při přetlaku cca 0,14 MPa. Dýzy se mohou uvádět do činnosti individuálně,
jako při sprinklerovém SHZ, nebo po skupinách, a to samočinně nebo ručně. Zařízení jsou
vhodná pro hašení lehkých olejů, zkapalněných plynů a hořlavých kapalin rozpustných ve
vodě, např. alkohol, aceton, sirouhlík atd. s teplotou vzplanutí nižší než 38o C a současně
na chlazení zásobníků apod.
b) na hašení vodní mlhou proudící velkou rychlostí, kde hasicí dýzy vyžadují provozní tlak
min. 0,28 MPa. Dýzy bývají uspořádány do skupin. Zařízení je určeno pro objekty s
vysokým požárním rizikem, na hašení olejů s teplotou vzplanutí nad 38oC (kotelny na
kapalná paliva), na ochranu generátorů, transformátorů apod.
109
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
12.3.2. Pěnová stabilní hasicí zařízení
Pěnové SHZ zahrnuje výrobu pěnotvorné směsi z vody a pěnidla v potřebném množství a
přetlaku, dopravu směsi do pěnotvorné proudnice, kde ze směsi vzniká vzduchová pěna, a
aplikaci pěny na objekt zasažený požárem (obr.12.12). Pěnové SHZ zpravidla sestává ze
zdroje vody (požární vodovod nebo čerpací stanice), ze směšovací stanice a potrubního
rozvodu se zařízením na aplikaci pěny.
Obr.12.12. Pěnové stabilní hasicí
zařízení na lehkou pěnu
s detailem generátoru
[10]:
1 – ventilátor
2 – difuzer
3 – rozprašovací dýza
4 – injektorový přimíchávač
5 – sací potrubí pěnidla
6 – zásobník na pěnidlo
7 – přívod vody
Pěna jako hasicí prostředek,
vyrobený z vody, pěnidla a
vzduchu, se podle čísla napěnění
(tj. poměru nezpěněné směsi vody
a pěnidla k vyrobenému objemu
pěny) dělí na:
a) těžkou pěnu do 20,
b) střední pěnu 20 až 200,
c) lehkou pěnu nad 200.
12.3.3. Plynová stabilní hasicí zařízení
Podle použitého hasicího prostředku se rozeznávají SHZ na hašení oxidem uhličitým,
dusíkem nebo jinými inertními plyny. SHZ s inertními plyny mohou být nízkotlaká
(obr.12.13) či vysokotlaké, a to s časovým systémem (obr.12.14) nebo bez časového spínače
(obr.12.15). V případě použití SHZ vysokotlakých je nutné pamatovat při navrhování tohoto
zařízení na odvedení přetlaku (např. SHZ s hasivem Inergen). Plynové SHZ je určené na
ochranu prostorů a objektů uzavřených a polouzavřených těžko přístupných míst nebo tam,
kde je důležitý rychlý a účinný zásah - např. pro hašení elektrických zařízení, transformátorů
ve vnitřním prostředí, skladů hořlavých kapalin, v serverovnách, ve velkokuchyních.
Halonová SHZ používají halogenované uhlovodíky – halony (obr.12.16). Halony jsou
zkapalněné bezbarvé a elektricky nevodivé plyny s lehkým éterickým zápachem. Hasicí efekt
halonů spočívá v chemickém působení „antikatalytickým“ ovlivněním průběhu hoření, při
kterém se uvolňuje při spalovacích reakcích za přítomnosti halonu méně energie než při
přímém hoření hořlaviny na oxid uhličitý a vodu. Proto se hoření okamžitě přerušuje. Halony
se chovají pasivně vůči všem běžným kovům (železo, ocel, hliník, měď, olovo, kromě Zn a
Mg). Bez poškození mohou být halonem postříkané plasty. V důsledku postříkání halonem
nevznikají v chráněných prostorech prakticky žádné následné škody.
110
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Obr.12.13. Schéma nízkotlakého
SHZ – CO2 se silně
chlazenou nádrží
1 – plynová dýza
2 – rozvodné potrubí
3 – samočinný hlásič požáru
4 – tlačítkový hlásič požáru
5 – pojistná armatura
6 – ocelová nádrž na
zkapalněný CO2
7 – plnící a vypouštěcí
potrubí
8 – chladící agregát
9 – ústředna SHZ
10 – časový systém
11 – tlakový spínač dálkové
poplachové signalizace
12 – akustické poplachové
zařízení
13 – sekční ventil
Obr.12.14. Schéma vysokotlakého
SHZ – CO2 s časovým
systémem:
1 – láhev na CO2
2 – rychlotvírací ventil
3 – pneumatické spouštění
4 – časový systém
5 – tlakový zásobník CO2
6 – otvírací ventil
7 – řídící ústředna
8 – hasicí dýza
9 – samočinný hlásič
10 – poplachové zařízení
Obr.12.15. Schéma vysokotlakého
SHZ:
1 – samočinný hlásič
3 – sekční ventil
4 – ústředna SHZ
5 – baterie lahví CO2
6 – sběrné potrubí
7 – tlačítkový hlásič
8 – plynová dýza
9 – elektrická siréna
111
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Obr.12.16. Schéma halonového
SHZ s ústředním
uskladněním halonu:
1 – dýza
3 – rozdělovací potrubí
4 – rozdělovací ventil
5 – lahvová baterie na halon
Halony jsou vhodné především na hašení povrchových požárů - potlačují požáry plastů,
pohonných látek, plynů, gumy, a to v průběhu několika sekund po vypuknutí požáru. Lze je
použít v oblasti petrochemie, v energetickém a automobilovém průmyslu, pro zařízení na
zpracování dat, rozhlasová a televizní zařízení. V běžných koncentracích, které se vyskytují
při hašení, tj.5 % objemu nepůsobí toxicky a nedusí. S ohledem na narušování ozonové vrstvy
chemickým bromem, který zkvalitňuje hasicí charakteristiky halonů, výroba halonů se stále
snižuje a dochází k jejich nahrazování hasivy na obdobné bázi s označením např. FM 200.
12.3.4. Prášková stabilní hasicí zařízení
Prášková SHZ používají na hašení prášek uložený v tlakových zásobnících, který se
dopravuje na místo požáru potrubím pomocí stlačeného plynu (např.dusík, oxid uhličitý).
Účinnými složkami hasicích prášků, podle kterých se rozlišuje vhodnost nasazení na požár,
jsou fosfáty, kaliumsulfáty, natriumhydrogenkarbonáty a natriumchloridy. Předností hasicích
prášků je vysoká hasicí účinnost, která probíhá v podstatě na antikatalytickém efektu a
použitelnost v rozsahu pracovních teplot od -60 do + 140oC. Hasicí prášky nejsou (s výjimkou
prášků na hašení kovů) jedovaté. Vyznačují se minimální schopností vlhnout, nepůsobí
korozivně. Jejich nevýhodou je, že se usazují v zásobnících, v důsledku čehož je třeba
zabezpečit jejich pravidelné promíchávání. V uzavřených prostorách dochází ke značnému
zaprášení, což vylučuje jejich nasazení na zařízení citlivé na prach.
Hasicí prášky se používají v provozech se zvýšeným požárním rizikem, kde se vyžaduje
rychlé uhašení ohně, např. v chemických laboratořích, leteckých hangárech, zásobnících na
hořlavé kapaliny a plyny, strojírenské provozy vybavené stroji s rotujícími částmi atd. V
hasicích zařízeních je přípustné používat jen hasicí prášky, které schválilo GŘ HZS ČR.
12.3.5. Navrhování sprinklerových vodních stabilních zařízeních
Vzhledem k tomu, že sprinklerová vodní SHZ jsou nejrozšířenější SHZ, je vhodné se tímto
druhem SHZ podrobněji zabývat. Požadavek na vybavení požárního úseku sprinklerovým
SHZ vyplývá z požárně bezpečnostního řešení objektu. Požární úsek se vyhodnotí ve vztahu
ke stavebně odděleným prostorům bez požárního rizika, které nemusí být vybaveny
112
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
sprinklerovým jištěním (WC, chráněné únikové cesty atd.) a k prostorům, kde nesmí být
instalováno sprinklerové SHZ (např. elektrická zařízení). Části požárního úseku se začlení do
tříd nebezpečí v závislosti na druhu výroby a požárním zatížení.
12.3.5.1. Klasifikace provozů a požárního nebezpečí
Třídy rizika se podle ČSN EN 12845 dělí tímto způsobem:
 malé nebezpečí – LH,
 střední nebezpečí – OH,
 vysoké nebezpečí, výroba – HHP,
 vysoké nebezpečí, skladování – HHS.
Střední nebezpečí OH a vysoké nebezpečí HHP se dále dělí do skupin 1 – 4, třída nebezpečí
pro skladování HHS se dělí do kategorií I – IV.
Malé nebezpečí:
Se vztahuje k prostorám s malým požárním zatížením a nízkou hořlavostí, kde žádný
jednotlivý úsek není větší než 126 m2 a s požární odolností nejméně 30 minut. Patří sem:
školy a jiné vzdělávací instituce, kanceláře, věznice atd.
Střední nebezpečí:
Lze uvažovat v prostorách, kde se zpracovávají nebo vyrábějí hořlavé předměty se středním
požárním zatížením a střední hořlavostí. Zahrnují např. provozy: strojírenství, potraviny a
nápoje, chemie, papír, pryž a plasty, sklo a keramika, obchody a kanceláře, textil a oděvy,
dřevo a řezivo atd. Dělí se do 4 skupin: OH1 – skupina 1 (s nejmenším rizikem) až OH4 –
skupina 4 (s největším rizikem). Materiály se smějí skladovat v prostorech klasifikovaných
jako OH1, OH2 a OH3 při dodržení následujících podmínek:
a) ochrana v místnosti musí být navržena nejméně pro třídu OH3,
b) nesmí se překročit maximální výšky skladování, které se v závislosti na kategorii (I až IV)
nesmí překročit 4 m pro kategorii I – (pro volné stohové či blokové skladování) a 1,2 m
pro kategorii IV,
c) skladovací plocha smí být max. 50 m2 pro 1 skladovací blok s volným prostorem kolem
bloku nejméně 2,4 m.
Pokud je výrobní provoz zařazen do nebezpečí OH4, musí se skladovací plochy řešit pro
nebezpečí HHS.
Vysoké nebezpečí, výroba:
zahrnuje výrobu a provozy s materiály, které mají vysoké požární zatížení, vysokou hořlavost
a mohou vytvořit rychle se šířící intenzivní požár (např. výroba podlahových textilií a linolea,
barvy a laky, pryskyřice, dřevitá vlna, kaučuk, pěnové plasty atd.). Dělí se do 4 skupin:
HHP1 – skupina 1 (s nejmenším rizikem) až HHP4 – skupina 4 (s největším rizikem).
Pokud se jedná o nebezpečí HHP4 (např. výroba zábavné pyrotechniky), jsou obvykle
chráněna zaplavovacím zařízením.
Vysoké nebezpečí, skladování:
Pokrývá skladování zboží, kde výška skladování překračuje mezní hodnoty uvedené v bodě b)
středního nebezpečí. Dělí se do 4 kategorií: HHS1 – kategorie I (s nejmenším rizikem) až
HHS2 – kategorie IV (s největším rizikem).
Skladování materiálů se řídí následujícími zásadami:
Výsledná třída nebezpečí skladovaných materiálů závisí na jejich hořlavosti, včetně jejich
obalů a způsobu skladování.
113
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Způsoby skladování se musí klasifikovat takto:
 ST1: volné stohové nebo blokové skladování,
 ST2: jednořadové regálové sklady s uličkami o šířce nejméně 2,4 m,
 ST3: víceřadové regálové skladování včetně dvouřadových,
 ST4: paletové regály (ukládání palet na nosníky),
 ST5: regály s plnou nebo laťovou policí o šířce  1 m,
 ST6: regály s plnou nebo laťovou policí o šířce > 1 m, nejvýše však 6 m.
Pro každou skladovací metodu jsou stanovena konkrétní omezení výšky skladování, která
závisí na typu a návrhu sprinklerového zařízení.
12.3.5.2. Zásobování vodou
Nevyčerpatelným zdrojem se rozumí:
 veřejný vodovod pro pitnou, popř. užitkovou vodu,
 vodojemy,
 čerpadla ve spojení s přirozeným vodním zdrojem – řeka, jezero, pokud čerpání není
ohrožováno nánosy nebo ovlivňováno mrazem.
Zásobování vodou musí být schopné automaticky zajistit alespoň požadované podmínky na
tlak/průtok v zařízení. Realizuje se těmito způsoby:
a) veřejná vodovodní síť:
Musí mít instalovaný tlakový spínač, který musí vyvolat poplach při poklesu tlaku
v přívodním potrubí na předem stanovenou hodnotu. Potrubní síť může mít i posilovací
čerpadla výlučně pro požární účely. Je-li instalováno jediné čerpadlo, musí být proveden
obtok dimenzovaný nejméně stejně jako přívodní potrubí k čerpadlu a musí být opatřen
zpětnou klapkou a dvěma uzavíracími armaturami;
b) zásobní nádrže:
Pro každou nádrž je stanoven minimální objem vody, který je možno zajistit buď při
plném nebo redukovaném objemu. Při plném objemu je využitelný objem rovný nejméně
stanovenému objemu vody, při redukovaném objemu je požadovaný objem vytvořen
spojením využitelného objemu nádrže a automatického plnění. Rozeznáváme:
 nádrž s čerpadlem,
 spádovou nádrž,
 otevřenou nádrž;
c) nevyčerpatelné zdroje – usazovací a sací komory:
Jestliže sací potrubí nasává z usazovací nebo sací komory napájené z nevyčerpatelného
zdroje jsou možné tři varianty:
 zásobování s přepadem - mezi sací a usazovací komorou je přepadová přepážka,
 zásobování otevřeným korytem – dno musí mít plynulý spád k usazovací nebo sací
jímce (min.1: 125),
 zásobování kanálem nebo potrubím – potrubí i kanály musí mít plynulý spád
k usazovací nebo sací jímce jako v předchozím případě;
d) tlakové nádrže:
Tlaková nádrž určená výlučně pro sprinklerové zařízení musí být chráněna zevně i
zevnitř proti korozi. Prostor pro vzduch nesmí být menší než jedna třetina objemu
tlakové nádrže. Tlak v nádrži nesmí být vyšší než 12 bar, trvalá teplota v místnosti
alespoň 4°C. Výtlačné potrubí musí být umístěné nejméně 50 mm nad dnem nádrže.
114
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Umístění tlakové nádrže:
 v budově chráněné sprinklery nebo
 v samostatné, sprinklery chráněné budově z materiálů třídy reakce na oheň A1
nebo A2 nebo
 v budově nechráněné sprinklery, v požárním úseku s požárně dělicími
konstrukcemi požární odolnosti 60 min, kde nejsou žádné hořlavé předměty.
Pokud je tlaková nádrž umístěna v budově chráněné sprinklery, musí být prostor
z konstrukcí s požární odolností nejméně 30 min.
Možnosti zásobování vodou jsou následující:
a) jednoduchá zásobování vodou:
 veřejná vodovodní síť,
 veřejná vodovodní síť s jedním nebo více posilovacími čerpadly,
 tlaková nádrž (pouze pro třídu LH a OH1),
 spádová nádrž,
 zásobní nádrž s jedním nebo více čerpadly,
 nevyčerpatelný zdroj s jedním nebo více čerpadly;
b) jednoduchá zásobování vodou se zvýšenou spolehlivostí:
 veřejná vodovodní síť napájená ze dvou stran, která splňuje následující podmínky:
- každý přívod musí splňovat tlakové a průtokové požadavky zařízení,
- musí být zásobována ze dvou nebo více zdrojů vody,
- nesmí být za žádných okolností závislá na jednom hlavním přívodním potrubí,
- jestliže se požadují posilovací čerpadla, musí se instalovat dvě nebo více;
 spádová nádrž bez posilovacího čerpadla nebo zásobní nádrž se dvěma nebo více
čerpadly, pokud nádrž splňuje následující podmínky:
- nádrž musí mít plný objem,
- nesmí dovolovat přístup světla nebo nečistot,
- musí se použít pitná voda,
- nádrž musí být natřena nebo opatřena takovou ochranou proti korozi, aby nebylo
nutné vyprázdnění nádrže při údržbě nejméně po dobu 10 let;
 nevyčerpatelný zdroj se dvěma nebo více čerpadly;
c) zdvojená zásobování vodou:
Zdvojená zásobování vodou sestávají ze dvou jednoduchých zásobování vodou, kde
každé zásobování je na druhém nezávislé. Je možno použít všechny kombinace
jednoduchých zásobování vodou (včetně jednoduchých zásobování vodou se zvýšenou
spolehlivostí) s následujícími omezeními:
 u nebezpečí OH se nesmí použít více než jedna tlaková nádrž,
 smí se použít jen jedna zásobní nádrž na vodu s redukovaným objemem;
d) kombinovaná zásobování vodou:
Kombinovaná zásobování vodou musí být jednoduchá zásobování vodou se zvýšenou
spolehlivostí nebo zdvojená zásobování vodou navržená k zásobování více než
jednoho stabilního hasicího zařízení, např. když jde o kombinaci hydrantů, hadicových
systémů a sprinklerových soustav.
Volba zdroje vody závisí na umístění, velikosti a charakteru stavby, možnostech vodovodního
řadu, požadavku investora atd. Využitelný objem nádrže [V, m3] se stanovuje podle prostoru
s nejvyšší třídou rizika v objektu, s největší hydraulicky nejnepříznivější účinnou plochou [S,
m2] a nejvyšší dobou činnosti [tmax, min]. Při stanovení využitelného objemu nádrže se musí
započítat potřeby vody pro jiná zařízení napájená ze sprinklerového zařízení (např. hadicové
115
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
systémy apod.). Při použití nádrže s redukovaným objemem musí být zabezpečeno
doplňování nádrže, aby nedošlo k jejímu vyprázdnění.
S výjimkou tlakových nádrží musí mít každé zásobování vodou objem vody dostatečný
nejméně pro následující doby činnosti:
 LH 30 min,
 OH 60 min,
 HHP a HHS 90 min.
12.4. ZAŘÍZENÍ NA ODVOD KOUŘE A TEPLA PŘI POŽÁRU (ZOKT)
Pro člověka jsou největším nebezpečím spaliny včetně kouře, objekt ohrožuje teplo. Definice
kouře není jednotná. Zatímco západoevropské státy označují kouřem aerosol nebo
kondenzovanou fázi komponentu produktů při spalování, americká společnost ASTM
(American Society for Testing and Materials) zahrnuje do pod pojem kouř také vyvinuté
plyny. Kouřový aerosol mění široce svůj vzhled a strukturu, a to od světle černé (pro kapičky
vzniklé během kouření a tepelného rozkladu paliva) až k černé (pro pevné uhlíkaté částice či
saze vzniklé v průběhu plamenného hoření).
12.4.1. Kouř jako nebezpečný faktor s obsahem škodlivin
Účinek kouře vyvinutého ohněm závisí na jeho množství a vlastnostech. Nejdůležitější
fyzikální vlastností kouře je rozložení a velikost jeho částeček. Vyzařování kouře z plamene
reprezentuje rovnováhu mezi narůstajícími rozkladnými procesy v palivu provázenými
plamenem a vyhořelým palivem s kyslíkem. Kouř vyvíjející se z plamenného hoření zahrnuje
velký obsah elementárního (grafitového) uhlíku.
Pyrolýza se vyskytuje na povrchu paliva vlivem
zvýšené teploty zářivého toku tepla na jeho
povrchu. Teplota pyrolýzy cca 600 – 900 °C je o
mnoho menší než teplota plynné fáze plamene
v rozmezí 1200 – 1700°C. Zatímco většina
materiálů může být štěpena teplem, jen málo
materiálů včetně celulózových (dřevo, papír,
lepenka atd.) a pružná polyuretanová pěna jsou
schopny doutnat. Teplota v průběhu doutnání
dosahuje 600 – 1100°C. Kouř zahrnuje ve své
struktuře saze, a to v závislosti na jejich průměru
vzhledem k celkové velikosti shluku, jak to
dokládá např. obr.12.17.
Obr.12.17. Elektronický snímek částeček
sazí o průměru jednotlivých
kuliček cca 0,03 m s celkovou
velikostí shluku cca 6 m
116
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
12.4.2. Funkce zařízení na odvod kouře a tepla
Odvody kouře a tepla jsou požárně bezpečnostní zařízení, která se v případě impulsu (např.
mechanického, tepelného, elektrického apod.) otevřou, a odvádějí zplodiny hoření a teplo
mimo objekt. Mají tak za úkol vytvářet nezakouřenou vrstvu nad podlahou, potřebnou pro
bezpečnou evakuaci osob, ochranu věcných hodnot a usnadnění požárního zásahu. Zároveň
snižují tepelné namáhání stavebních konstrukcí. Na tyto účely se používají zařízení na
přirozený nebo nucený odvod kouře a tepla, které v normách řady ČSN 73 08.. je definováno
jako samočinné odvětrávací zařízení (SOZ).
a) Přirozené větrání je založeno na vztlaku teplejších plynů s nejmenším rozdílem oproti
teplotě okolního vzduchu alespoň 20 °C. Označuje se též jako tzv. komínový efekt, který
závisí na rozdílu hustoty vzduchu a spalin při vstupu a výstupu z hořícího prostoru, na
účinné výšce, tedy rozdílu výšky mezi přívodními a odvodními otvory.
b) Nucené větrání je dáno výkonem ventilátoru. Používá se zejména tam, kde není z
technických důvodů účelné nebo možné používat odvody kouře a tepla s přirozeným
větráním. Vlastní ventilátor musí odolávat všem vlivům, jež vznikají při požáru (např.
vysokým teplotám) tak, aby byl během požáru funkční.
12.4.3. Požadavky na zařízení pro odvod kouře a tepla
Zařízení pro odvod kouře a tepla musí z hlediska požární ochrany splňovat požadavky na:
 stabilitu,
 odolnost proti korozi,
 funkční bezpečnost a spolehlivost,
 spouštění, tj. vybavení jak zařízením pro dálkové otevírání, tak i samočinným tepelným
otevíráním,
 chování při požáru,
 třídu reakce na oheň.
Kromě hlediska požární ochrany mohou být na ZOKT kladeny i jiné požadavky, např. z
hlediska osvětlení, běžného větrání, akustiky apod. Každý návrh musí vycházet z konkrétních
podmínek odvětrávaného prostoru (odvětrávaného PÚ), zejména jeho požárního rizika, z
geometrických tvarů, doby evakuace osob, doby do zásahu požárních jednotek atd.
Každý požárně odvětrávaný úsek zahrnuje jednu nebo více kouřových sekcí, označených v
ČSN 73 0802 jako odvětrané sekce. Proto kouřová sekce je základní jednotkou, pro kterou je
ZOKT navrhováno. V prostoru s více kouřovými sekcemi jsou tyto sekce vzájemně odděleny
kouřovými přepážkami, kterými jsou vhodné stavební konstrukce (příčky, plnostěnné
vazníky, kouřové závěsné stěny atd.). Tyto konstrukce pak brání šíření zplodin hoření, kouře a
sdíleného tepla (v tzv. akumulační vrstvě) mimo sekci zasažené požárem (obr.12.18). Právě
v tomto prostoru by mělo být umístěno čidlo, které by v případě požáru samočinně otevřelo
zařízení k odvodu kouře a tepla z požárem zasaženého interiéru (obr.12.19).
Je-li světlá výška větší, pak spodní plocha akumulační vrstvy se doporučuje ve výši 3 m, resp.
nejméně v úrovni poloviny výšky prostoru. V případě hromadných garáží může být spodní
plocha akumulační vrstvy nejníže 1,9 m nad podlahou kouřové sekce stání vozidel.
Přirozené i nucené jsou řešeny:
a) přímo ve střešní konstrukci, a to bez použití potrubních systémů (např. střešní kouřové
klapky, elektrické ventilátory),
117
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
b) pomocí potrubních systémů, popř. šachet.
Ty slouží pro:
b1) jednu nebo více kouřových sekcí v jednom PÚ, popř. jako pomocná zařízení v jedné
kouřové sekci (např. sběrné potrubí) nebo
b2) pro více PÚ s jednotlivými kouřovými sekcemi.
Obr.12.19. Umístění teplotního čidla
Obr.12.18. Akumulační prostor pro
v akumulačním prostoru
zachycení kouře
Sběrné potrubí horkých plynů má zpravidla v rámci kouřových sekcí vodorovnou polohu,
přičemž toto potrubí buď pokračuje ve vertikálním směru nebo je zaústěno do odvětrávacích
šachet. Pokud potrubí či šachty procházejí dalšími PÚ, považují se v těchto případech za
samostatné PÚ. Jestliže požární odvětrání je podmíněno přítokem minimálního množství
vzduchu do kouřové sekce a tento přívod vzduchu je zajišťován potrubím, navrhuje se toto
potrubí jako vzduchotechnické.
Plocha otvorů pro přívod vzduchu se odvozuje z velikosti otvorů pro odvod kouře, a to tak,
aby obě plochy jak přívodních, tak odvodních otvorů byly ve vzájemně účelném poměru
(geometrická plocha otvorů pro přívod vzduchu by měla být alespoň dvojnásobkem ploch
odvodů kouře kouřového úseku s největší aerodynamicky účinnou plochou). Velikost
přívodních otvorů závisí též na teplotě odváděného kouře. ZOKT mají být rozmístěny pokud
možno rovnoměrně, především nad předpokládaným ohniskem požáru. Otvory odvodů kouře
a tepla mají být umístěny v nejvyšším místě prostoru ohroženého požárem, neboť se tím
dosáhne největší účinné tahové výšky.
12.4.4. Zásady pro volbu zařízení na odvod kouře a tepla
Volba systému na odvod kouře a tepla může ovlivnit požární zatížení a konstrukční řešení
objektu. Za předpokladu, že zařízení má sloužit nejen na odvod kouře, ale též tepla, je toto
zařízení ovlivňováno požárním zatížením a rychlostí odhořívání. Velké požární zatížení a
vysoká rychlost odhořívání totiž vedou v místnosti požáru ke vzniku velkého množství tepla a
za určitých okolností k jeho akumulaci.
Zatímco nucený odvod kouře se vyznačuje konstantním objemovým průtokem a zařízení
uvedením do činnosti okamžitě vykazuje plnou výkonnost (plný objemový průtok), při
přirozeném odvodu kouře nastává určitý systém samoregulace. Při daných průřezech otvorů
se objemové průtoky zvyšují s narůstající teplotou v místnosti požáru. Právě tato pozitivní
118
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
vlastnost přirozeného odvodu kouře je výhodný především při vyšších požárních zatíženích.
Naopak při odvodu studeného vzduchu do vnějšího ovzduší je tento systém nevýhodný.
Pro jednopodlažní objekty s jednoduchou dispozicí (např. sklady, výrobní haly atd.) je
vhodnější zařízení na přirozený odtah kouře. Pokud se v objektech s 1.NP vyskytují prostory
či mezistropy s rozdílným požárním zatížením, již tento systém není tak jednoznačný
(obr.12.20) a u objektů se 2.NP je nevýhodný. Srovnání přirozeného a nuceného odtahu
v objektech s 1.NP a 2.NP z obr.12.21a) až f). Z obr.12.21a) vyplývá, že pro lepší přirozený
odtah kouře a tepla u objektů se 2.NP je vhodné využít šachet s příslušnou požární odolností.
Další možností přirozeného odtahu kouře ve vícepodlažním objektu je provedení průduchů a
klapek na odvod kouře a zajištění ochrany proti vnikání dešťových srážek do interiéru objektu
(obr.12.22). Každé podlaží však musí mít svůj samostatný průduch. Samostatným problémem
je odvod spalin z místnosti s velkou hloubkou prostoru do větrací šachty (obr.12.23).
Obr.12.20. Přirozené větrání s jednopodlažním
objektu se zalomenou střešní konstrukcí
119
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
Obr.12.21. Zařízení na odvod kouře a
tepla:
2013
Obr.12.22. Průduchy na odvod kouře
a tepla z vícepodlažních
objektů:
1 – ve dvoupodlažním objektu:
a) přirozeným způsobem
b) nuceným způsobem
2 – v jednopodlažním objektu:
c) nuceným způsobem
d) přirozeným způsobem
1 – průduch s požadovanou
požární odolností
2 – kouřová klapka
3 – ochranná deska proti
atmosférickým srážkám
Obr.12.23. Cirkulace spalin v prostoru
s velkou hloubkou traktu
12.4.5. Kouřové přepážky a klapky
Kouřové přepážky člení podstřešní prostor na samostatné odvětrané kouřové sekce. Velmi
podstatné je kromě vlastního spuštění ZOKT též zajistit otevření otvorů pro přívod vzduchu,
poněvadž bez něho by toto zařízení bylo nefunkční. Kouřové přepážky jsou nosné či nenosné
části střešních plášťů (např. plnostěnné vazníky, drátosklo, textilie) nebo dělicích konstrukcí
(např. příčky) uvnitř požárního úseku, které vykazují alespoň požární odolnost E 15 DP1.
Mohou být pevné nebo pohyblivé (např. kouřové závěsové stěny na obr.12.24 a 12.25). V
požárních normách řady ČSN 73 08.. jsou označeny jako závěsové stěny nebo kouřové
závěsové stěny. K lemujícím stavebním konstrukcím, které člení požární úsek do kouřových
sekcí, mají co nejtěsněji doléhat - plocha případných spár by neměla přesáhnout 3 % plochy
kouřové přepážky.
Kouřové přepážky se samostatně hodnotí na kritérium vlastnosti D600, zajišťující stabilitu při
působení teplot do 600 °C. Bez ohledu na stupeň požární bezpečnosti požárního úseku, v
němž se kouřová přepážka nachází, vyhovuje třída D600 30, popř. D600 60, pokud ostatní
zařízení (tj. potrubí pro odvod kouře a tepla, kouřové klapky, zařízení pro přirozený či nucený
odvod tepla a kouře) jsou navržena na dobu 60 minut.
Pokud se kouřová klapka nachází na rozhraní dvou potrubí rozdílných požárních odolností,
navrhuje se kouřová klapka pro vyšší požární odolnost. Kromě samočinného ovládání
odpovídající polohy kouřových klapek v potrubí (zavřené či otevřené) se doporučuje současné
jejich ruční ovládání z posuzovaného požárního úseku.
120
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
Obr.12.24. Konstrukce závěsové stěny:
2013
Obr.12.25. Detail konstrukce závěsové
stěny:
1 – železobetonový strop
2 – samopřezný vrut
3 – protipožární
vápenosilikátová deska
tloušťky 8 mm
4 – pozinkovaný profil
1 – kovová rozpěrná hmoždinka
2 – pozinkovaný profil 50 x 50 x 1,0
mm
3 – protipožární vápenosilikátová
deska tloušťky 8 mm
12.5. POŽÁRNÍ KLAPKY
Požární klapky uzavírají vnitřní prostor potrubí ventilačních (vzduchotechnických) systémů
(větracích, odsávacích a klimatizačních). Prostupy vzduchotechnických zařízení musí
odpovídat ČSN 73 0872. Ventilační vedení, která spojují požární úseky, musí být uzpůsobena
tak, aby vzniklý oheň a kouř nemohl být přenesen do jiných požárních úseků, ostatních
podlaží a únikových cest. Proto musí být ventilační potrubí v místě průchodu požárním
předělem opatřeno požární klapkou, která samočinně (např. pomocí elektrické požární
signalizace) uzavře průchod vzduchu pomocí mechanického, teplotního nebo elektronického
uzavíracího zařízení (obr.12.26). K nejčastějším ovládáním patří mechanická pružina
uvolněná po překročení stanovené teploty např. pomocí skleněné ampulky s kapalinou,
instalovaná bezprostředně u klapky.
Obr.12.26. Požární klapky a požární izolace
121
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Obr.12.27. Podélný svislý řez
napojením požární klapky
na požárně dělicí
konstrukci:
A - obklad potrubí a požární
klapky protipožárními
deskami podle
požadované požární
odolnosti,
B - spára zazděna požárně
ochrannou maltou,
C - napojení ve "hraně
zazdění" podle údajů
výrobce - příkladem
může být napojení
pomocí přířezu
vápenosilikátových
desek
Požární klapka musí navazovat na požární dělicí konstrukci. Pokud je klapka umístěna
mimo požárně dělicí konstrukci, je nutno požárně chránit potrubí od vnějšího líce požárně
dělicí konstrukce k hranici požárního předělu v klapce (obr.12.27).
Potrubí ventilačních systémů se člení podle směru působícího tepelného namáhání podle
normové teplotní křivky, které je buď:
a) z vnější strany s označením „i  o“ (zvenku dovnitř), nebo
b) z vnitřní strany s označením „i  o“ (zevnitř ven).
Požární klapky musí vykazovat stejnou charakteristickou vlastnost požární odolnosti jako
potrubí, v němž jsou osazeny (EI či E). Pokud potrubí včetně požárních klapek se nachází
v požárních úsecích zařazených do I.stupně požární bezpečnosti, mohou být požární klapky
třídy E. Ve zdravotnických zařízeních LZ 2 (podle ČSN 73 0835) a vedoucích do
shromažďovacích prostorů (podle ČSN 73 0831) musí být třídy požární odolnosti EI-S (navíc
musí být kouřotěsné) i kdyby se jednalo o PÚ bez požárního rizika.
Požární klapku není nutno při průchodu požárním předělem v souladu s čl.4.2 ČSN 73 0872
osazovat, pokud:
a) průřez prostupujícího potrubí má plochu max. 40 000 mm2, součet těchto ploch je menší
než 1/100 plochy požárně dělicí konstrukce a vzdálenost prostupů je min. 500 mm;
b) potrubí je v posuzovaném požárním úseku včetně míst prostupů v celé délce požárně
chráněné;
c) je zajištěno jiným opatřením tak, že nemůže dojít k šíření plamenů, tepla a kouře
vzduchotechnickým potrubím, průřez prostupujícího potrubí má plochu max. 90 000 mm2
a součet těchto ploch je menší než 1/100 plochy požárně dělicí konstrukce.
13. HYDRANTOVÉ SYSTÉMY V ZÁSOBOVÁNÍ POŽÁRNÍ VODOU
Kromě stabilních požárně bezpečnostních zařízení patří k represivním opatřením hasicí
přístroje (viz oddíl 4.7) a hydrantové systémy v zásobování požární vodou. Vnitřní odběrná
místa pro zásobování požární vodou musí být dle ČSN 73 0873 Zásobování požární vodou
trvale pod tlakem s okamžitě plynulou dodávkou vody (viz oddíl 4.6).
122
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
13.1. POŽÁRNÍ VODOVODY
Požární vodovody slouží pro přívod požární vody buď vně nebo uvnitř objektu. Požárním
potrubím pak rozumíme nezavodněné, samostatné potrubní rozvody o průměru min. 80 mm
(např. pro rodinné domy), které jsou zásobovány pomocí požární techniky (popř. jiným
tlakovým zdrojem vody k hašení); slouží zejména pro vedení zásahu vnitřkem objektu. Pokud
není k dispozici požární vodovod, mohou být použity alternativní zdroje hasicí vody, např.
požární nádrže, vodoteče apod. Podle umístění vzhledem k objektu mohou být požární
vodovody vnější a vnitřní.
13.1.1. Vnější požární vodovody
Vnější požární vodovody slouží pro přívod požární vody co nejblíže k objektům do vnějších
požárních hydrantů nebo plnících míst. Na vnějších rozvodech požární vody se instalují
vnější podzemní nebo nadzemní hydranty, které se nesmí nacházet v požárně nebezpečném
prostoru. Oba hydranty umožňují odběr z vodovodního potrubí i v době mrazu. Odběr vody z
nadzemního hydrantu je pohodlnější. Uskutečňuje se připojením hadice přímo na horní duté
těleso hydrantu. Z podzemního hydrantu se voda může odebírat jen pomocí hydrantového
nástavce. Protože pod sněhem či blátem nelze vidět hydrantový poklop, jeho poloha se značí
tabulkou, připevněnou obyčejně na průčelí nejbližšího objektu, plotu, nebo trvalé konstrukce.
Vnější hydranty se rozmisťují podél potrubí, nejvýhodněji střídavě po obou stranách
komunikace, v zastavěném území ve vzdálenosti závislé na druhu objektu (rodinné domy,
nevýrobní objekty, výrobní objekty a sklady) a maximální ploše požárního úseku. Např. pro
rodinné domy je jejich největší vzdálenost od objektů 200 m a mezi sebou 400 m. Přístup k
nim musí být zajištěn z komunikace nebo z nástupní plochy pro požární vozidla. Vzdálenost
hydrantů od objektů musí být alespoň rovna odstupové vzdálenosti vymezující kolem objektu
požárně nebezpečný prostor (vnější hydranty se mají umisťovat alespoň ve vzdálenosti 5 m od
hranice požárně nebezpečného prostoru).
Rozvodná síť vnějších požárních vodovodů má být okružní, neboť v této síti, která nemá
koncové větve, voda obtížněji zamrzne a lze též zajistit odběr ze dvou stran. Zásobování z
jedné strany jediným vodovodním potrubím se připouští jen za předpokladu, že potřeba
požární vody  25 l.s-1 a k dispozici je ještě jiný, stálý zdroj požární vody (např. požární
nádrž). Stávající přetlak v hydrantech vnějšího požárního vodovodu musí být min. 0,25 MPa,
výjimečně, pro osamělé objekty s max. 2 NP na odlehlých místech 0,1 MPa.
13.1.2. Vnitřní požární vodovody
Vnitřní požární vodovody rozvádějí požární vodu dovnitř objektů. Podle ČSN 73 0873
nemusí být vnitřní požární vodovody instalovány např.:
 v budovách skupiny OB1 až OB 4 (podle ČSN 73 0833), kde celkový počet osob
v prostorech pro bydlení a ubytování není větší než 20,
 v budovách se zdravotnickým zařízením (podle ČSN 73 0835), kde celkový počet osob
v prostorech zdravotnických zařízení není větší než 15,
 kde součin půdorysné plochy požárního úseku a požárního zatížení (nejvyšší
započitatelná hodnota p = 150 kg.m-2 nepřesahuje hodnotu 9 000 (toto ustanovení se
nevztahuje na výše uvedené dvě skupiny objektů),
123
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
 s vodním samočinným stabilním hasicím zařízením, které působí na celé ploše
uvažovaného požárního úseku (kromě ploch bez požárního rizika) a s nejvyšší dobou
uvedení do činnosti 5 minut nebo kde pro prvotní zásah je zajištěno potřebné množství
vody jiným způsobem umožňující účinnou obsluhu nejpozději do 5 minut za předpokladu
současného zásahu požárních jednotek v časovém pásmu nejvýše H2 (tj.
s pravděpodobnou dobou ohlášení požáru do zahájení zásahu max. 15 minut,
 další nekryté prostory (např. pro parkování vozidel, volné skládky apod.).
Vnitřní požární vodovody sestávají ze zavodněných, popř. nezavodněných požárních rozvodů,
na které jsou osazeny vnitřní požární hydranty. Na vnitřních rozvodech se instalují nástěnné
hydranty s příslušenstvím, které tvoří hadice tvarově stálá dlouhá 20 nebo 30 m nebo
zploštitelná s délkou 20 m a proudnice s dostřikem do vzdálenosti a výšky 10 m. Hydrantové
systémy s tvarově stálou hadicí jsou dle charakteristik prostor navrhovány buď s hadicí
průměru 19 nebo 25 mm.
Zavodněná rozvodná požární potrubí k dodávce do hydrantových systémů a hadicových
navijáků mohou být provedena i z hořlavých materiálů a mohou procházet prostory
s požárním rizikem. Volně však mohou být vedena v požárních úsecích bez požárního rizika
nebo za předpokladu, že jejich tepelná izolace zajišťuje provozuschopnost potrubí po dobu 30
minut. Další výjimky jsou možné také podle ČSN 73 0834, avšak po konzultaci s
projektantem. V případě, že bude plastové potrubí opatřeno protipožárním obkladem, je třeba
jej doložit platným atestem s přesným určením použitého materiálu a dosažené požární
odolnosti.
Hydranty musí být v objektech rozmístěny tak, aby se proudy požární vody (okruhy účinného
rozsahu) dvou sousedních hydrantů i v nejvzdálenějších místech požárního úseku alespoň
dotýkaly (obr.13.1). Musí se nacházet v prostoru každé chráněné únikové cesty, přičemž u
únikových cest typu A na podestách schodišť, ve společných komunikacích, popř. v požárních
předsíních únikových cest typu B a C (obr.13.2).
Obr.13.1. Účinný zásah jedním proudem
na každé místo požárního
úseku ze dvou hydrantů
124
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
Obr.13.2. Příklady umístění
nástěnných
požárních hydrantů:
a) – uvnitř nebo
v blízkosti
chráněných
místností,
b – v požárních
předsíních
chráněných
únikových cest
typu B popř. C:
1 – správné
umístění,
2 – přípustné
umístění,
3 – nepřípustné
umístění
Obr.13.3. Požární vodovod
v obytné budově:
a) – v bytovém domě
nebo v domě na
ubytování s výškou
h  22,5 m
b) – v bytovém domě nebo
v domě na ubytování
s výškou h > 22,5 m:
1 – nástěnný hydrant
v obytném domě,
2a – nástěnný hydrant
v domě na ubytování
2b – nástěnný hydrant
3 – ležatý rozvod
4 – automatická tlaková
stanice
5 – požární čerpací
stanice
6 – svislý rozvod
7 – svislý zavodněný
požární rozvod
8 – svislý nezavodněný
požární rozvod
(suchovod)
9 – pevná tlaková spojka
ve skříňce na
připojení hadice
125
OPVK CZ.1.07/3.2.07 /03.0062
2013
V budovách na ubytování se 2 a více nadzemními podlažími se na vnitřním vodovodním
potrubí umisťují nástěnné hydranty s příslušenstvím za stejných podmínek jako nástěnné
hydranty v bytových domech (obr.13.3).
Hydranty jsou umístěny ve skříních, které mohou obsahovat i jiná hasicí zařízení, pokud tomu
jejich velikost odpovídá a pokud toto zařízení nepřekáží rychlému použití ventilu a hadice.
Barva hadicového uložení (kolébka, košík) i navijáku musí být červená. Skříň nemusí být
červená, což je důležité zejména při umisťování do interiérů nových budov.
Obr.13.4. Hadicový systém
s otočným navijákem na
výkyvném rameni:
1 – skříň
2 – dveře
3 – hadicový naviják
4 – tvarově stálá hadice
5 – přítokový kohout (ventil)
6 – uzavíratelná proudnice
7 – výkyvné rameno
8 – hadice na přívod vody
V hydrantových skříních ve výšce 1,1 až 1,3 m nad podlahou mohou být umístěny buď
tvarově stálé hadice na otočném navijáku s výkyvným ramenem (obr.13.4.) nebo zploštitelné
hadice na kolébce.
Na hydrantovém systému musí být toto označení:
 název nebo obchodní značka výrobce nebo dodavatele, popř. obojí,
 číslo evropské normy (ČSN EN 671-1 nebo 671-2),
 rok výroby,
 maximální pracovní tlak,
 délka a průměr hadice,
 průměr hubice (označení na proudnici).
126

Skripta – požární ochrana staveb

Transkript

Podobné dokumenty

ZD_P8.2.A. PSZ DSPS ELI 1 - ELI – extreme light infrastructure

Přednáška 4 (123XCHS)

spolehlivost a diagnostika - Personalizace výuky prostřednictvím e

Untitled - Techsta.cz

Návod - Kotle Verner

Vodní hospodářství jaderných energetických zařízení

Kompendium otiskování

6 PROTIPOŽÁRNÍ DESKOVÉ OBKLADY

Textilní kouřový uzávěr typ Fiberseal

6 STABILNÍ HASICÍ ZAŘÍZENÍ

za rok 2011 - Východočeské archivy

3. přednáška