Sborník 2014 - Základní škola Litovel Jungmannova 655

Transkript

Sborník 2014 - Základní škola Litovel Jungmannova 655
Jak jsem potkal
přírodu
Sborník nejlepších
literárních prácí
O cenu Josefa Jungmanna
3. ročník 2014
Natálie Nováková, 5.B
A v tom je to kouzlo: na chvíli se zastavit a naslouchat… vidět paprsky slunce prosvítající mezi kmeny
stromů… Každý z nás by si měl občas vyjít do přírody – žijeme přece v Litovelském Pomoraví.
Jiří Navrátil, 9.A
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
„Národy nečiní velikými především jejich velikáni, ale
vyspělost nesčíslných průměrných lidí.“
Josef Jungmann
Letos uplyne 180 let od vydání prvního dílu úžasného pětidílného slovníku Josefa
Jungmanna. A protože je naše škola spojena s jeho jménem, rozhodli jsme se
letos už potřetí uctít jeho památku literární soutěží O cenu Josefa Jungmanna a
tímto sborníkem.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Jungmann
PŘIPOMEŇME SI, KDO BYL JOSEF JUNGMANN
Josef Jungmann byl prvním učitelem češtiny v českých zemích. Učil češtinu našeho
nejslavnějšího básníka Karla Hynka Máchu. Bez Jungmanna by Mácha svoji slavnou báseň
Máj napsal možná německy.
Josef Jungmann byl skvělý překladatel. Uměl sedm jazyků, překládal z angličtiny,
němčiny, francouzštiny, polštiny a ruštiny, italštiny a španělštiny. Každý rok 30. září ke Dni
překladatelů je udělována překladatelům Cena Josefa Jungmanna za nejlepší překlad.
Josef Jungmann položil základy moderní češtiny. Sepsal pětidílný slovník – na 4 689
stranách 120.000 hesel s uvedením jejich významů a způsobu jejich užití. (To všechno bez
počítače  ) Každý den použijeme nějaké slovo, kterým Jungmann češtinu obohatil. Např.:
látka, názor, časopis, rostlina, podstatné jméno, přízvuk, čtverec, trojúhelník, povídka,
ozvěna, hvězdárna, zeměpis, mluvnice, odvaha, otvor, podmět, prvosenka, pyl, skromný,
vlastnoruční, vzor, žralok, suchar… a mnoho dalších - to všechno jsou slova, která před
Jungmannem v češtině nebyla.
Josef Jungmann pro nás může být vzorem neuvěřitelně pracovitého, vzdělaného a
obětavého člověka.
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
1
V letošním roce 2014 proběhlo už třetí kolo literární soutěže o Cenu
Josefa Jungmanna, tentokrát s tématem „Jak jsem potkal přírodu.“
Sešlo se celkem 84 prací. Letos bylo mnohem vyšší zastoupení poezie.
Vyhodnotit nejlepší nebylo lehké. Nejtěžší volba byla v kategorii 8 – 9. třída. Do
ní se přihlásilo 23 prací a všechny byly hodně zajímavé. Ty nejlepší si můžete
přečíst na následujících stránkách.
Do sborníku jsme na závěr zařadili také dvě práce, které získaly ocenění
v literárních soutěžích vyhlášených ministerstvem školství. Příběh Denise
Uhlára z 5.B byl vybrán mezi devíti nejlepšími ve své kategorii v České republice
v literární soutěži Náš svět. Ocenění si převzal na veletrhu Svět knihy v Praze.
Druhou úspěšnou autorkou je Marie Vosáhlová z 9.B se 3. místem v krajském
kole literární soutěže Příběh planety.
Vítězům gratulujeme a současně děkujeme všem, kteří se soutěže
zúčastnili. Autorům přejeme radost z další tvorby a všem ostatním zábavu při
čtení.
Porotci: Mgr. Vlasta Vaňková
Mgr. Zdeňka Nováková
Mgr. Soňa Purová
Mgr. Martina Holadová
Mgr. Marcela Nevěřilová
Kategorie:
1. kategorie: 1. – 3. třída próza
1. – 3. třída poezie
2. kategorie: 4. – 5. třída próza
4. – 5. třída poezie
3. kategorie: 6. – 7. třída próza
6. – 7. třída poezie
4. kategorie: 8. – 9. třída próza
8. – 9. třída poezie
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
2
1. – 3. třída próza
1. místo Johana Štaffová, 3.A
Kočičí výlet
Byla jedna kočka, která se jmenovala Micinka. Jednoho dne se Micinka rozhodla, že
bude operní zpěvačkou. Odjela vlakem do Prahy a šla na konkurz do opery. Tam ji ale nevzali,
protože zpívá, jako když tahá kočku za ocas.
Na Karlově mostě uviděla malíře a moc se jí to líbilo. Proto odjela autobusem do Brna
na uměleckou školu, kde se zrovna konaly přijímací zkoušky. Dostala výkres a barvy a měla za
úkol namalovat obrázek. Přestože se Micka snažila, vznikla jí jen čmáranice. Paní zkoušející jí
řekla, že nebude na školu přijata. Micka šla smutně po ulici a plakala.
Když šla kolem parku, všimla si starého pána, který stál pod velikým dubem a naříkal.
Díval se do koruny stromu, natahoval ruce nahoru a nešťastně volal: „Pepíku, pojď sem.“
Když přišla Micka blíž, všimla si, že na větvi sedí žlutý kanárek. „Pane, já vám pomůžu,“ řekla
Micka a hop na strom, vyšplhala na větev, chytila opatrně kanárka Pepu do tlamičky a
donesla ho překvapenému pánovi. Ten byl moc šťastný a Micce děkoval.
Pak se jí zeptal, jak se jí může odměnit. Micka se svěřila se svým trápením, že nemůže
najít dobré povolání. „Ho, ho,“ řekl pán, „bude z tebe výborná záchranářka.“ Zaplatil Micce
záchranářský kurz a od té doby Micka zachraňovala zatoulaná zvířátka šťastná.
Jméno: Johana Štaffová
Věk: 9 let
Moje vlastnosti: přátelská
Moje zájmy: zvířata, mažoretky
Moje zkušenosti s psaním: dobré
Moje oblíbená četba: Harry Potter
Wilibald Vodička, 9.B
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
3
2. místo: David Habrmann, 3.A
Dobrodružství žabáka Kvaka
Jednoho dne si žabák Kvak četl knížku. Bylo v ní spoustu
dobrodružství malého hrdiny. I on chtěl zažít nějaké to dobrodružství,
a proto se vydal do světa.
Vzal si batůžek, do něho pár dobrot na cestu a vyrazil. Došel až
k veliké hoře. Začal se šplhat nahoru, i když měl veliký strach, že se
skutálí po kamenech dolů. Nakonec se mu podařilo dostat se až na
vrchol. A stálo to zato.
„Takový krásný pohled do krajiny jsem ještě neviděl,“
pochvaloval si. Ale jen co to dořekl, objevil se mu nad hlavou stín.
Nejdříve si myslel, že je to velký mrak. Ale byl to stín obrovského
Sára Horníková, 6.B
jestřába. Kvak se polekal a začal utíkat. Uviděl jeskyni a schoval se tam.
Ale jestřáb stále kroužil kolem jeskyně. Nezbývalo mu nic jiného, než tam přenocovat.
Když se ráno probudil, jestřáb byl pryč. Kvak se vydal opět na cestu, až došel
k rybníku. Řekl si, že by se mohl vykoupat, ale začalo pršet, a tak se schoval pod veliký
kámen. Tu se za ním ozvalo zasyčení. Otočil se, zadíval se do tmy a uviděl dvě zelená
světýlka. Rychle vyskočil z úkrytu právě ve chvíli, kdy po něm chňaply dva hadí zuby.
Na nic nečekal a rychle uháněl v dešti domů. Než vyčerpáním usnul, řekl si, že další
dobrodružství podnikne až za hodně, hodně dlouho.
Jméno: David Habrmann
Věk: 9 let
Moje vlastnosti: přátelský
Moje zájmy: matematika, zvířata
Moje zkušenosti s psaním: středně dobré
Moje oblíbená četba: Sherlock Holmes, Agáta a doktor Lupa
3. místo: Tadeáš Fryčák, 3.A
Jak Ohniváček zachránil Bodlináčka
V jednom krásném hlubokém lese plném vysokých
stromů, mechu a kapradí žil jelen Paroháček s nádherným
parožím. Paroháček byl v lese oblíbený, a proto měl spoustu
kamarádů mezi medvědy, zajíci, liškami a jinou divokou zvěří.
V lese pomalu nastal podzim. Paroháček se vydal na cestu
lesem, kde pozoroval kamarády, jak se připravují na zimu. Do
svých domečků sbírali mech, kterým si vystýlali pelíšky, aby
jim ve velikém mrazu nebyla zima. Sbírali potravu, aby měli
co jíst, proto nebylo divu, že zvířátka žila ve spěchu, aby toho
co nejvíc stihla, než napadne první sníh.
Jednoho dne se obloha zatáhla a začaly padat krásné
bílé vločky sněhu. Celý les pokryla sněhová peřina. Když se
Paroháček vydal na procházku lesem, uslyšel strašný pláč.
Vtom spatřil ježečka Bodlináčka, jak naříká. „Copak se ti
Sabina Smékalová, 8.B stalo, Bodlináčku?“ zeptal se starostivě. Bodlináček mu
odpověděl: „Probudilo mě sluníčko a já si myslel, že přišlo
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
4
jaro, a tak jsem rychle vyběhl ven. V tom okamžiku mi dveře od domečku zavřela sněhová
peřina a teď se nemůžu dostat zpátky do svého teplého pelíšku.“ Paroháček ho utěšil:
„Nemusíš plakat, znám jednoho moc hodného skřítka Ohniváčka, který ti z neštěstí rád
pomůže.“
Ihned se vydali na cestu. Když došli ke dveřím Ohniváčkova domečku, zaklepali na
dveře. Ohniváček vylezl ven, Paroháček s Bodlináčkem mu pověděli o svém velikém trápení a
poprosili ho, jestli by jim nemohl pomoci dostat Bodlináčka do jeho vyhřátého pelíšku.
Ohniváček rád souhlasil a dal se do díla. Začal hřát a pálit. Čím víc bylo tepla, tím víc sníh tál,
až úplně roztál. Ohniváček hřát tak moc, že jeho teplo probudilo i sněženky ze zimního
spánku. Náhle tu byly dveře Bodlináčkova domečku.
„Děkuji, Ohniváčku, za pomoc,“ křičel Bodlináček radostí. Rozloučil se s oběma
kamarády a utíkal do své teplé postýlky, kde počká, až přijde opravdové jaro, aby mohl vylézt
a vyhřívat se na sluníčku.
Jméno: Tadeáš Fryčák
Věk: 9 let
Moje vlastnosti: přátelský
Moje zájmy: elektro, matematika, čeština, hra na klavír
Moje zkušenosti s psaním: dobré
Moje oblíbená četba: Deník malého poseroutky
1. – 3. třída poezie
1. místo: Daniela Štěpánová, 2.B
Kouzelná příroda
Sluníčko se probudilo,
na přírodu zasvítilo,
pozdravilo skřivánky,
pohladilo studánky,
probudilo travičku,
zavolalo včeličku.
Stromy kvetou - to je krása.
kdo to vidí, jenom jásá.
Pojďte děti, honem ven,
hezky si to užijem.
Zahrajem si honičku
na pejska a na kočičku.
Věneček si upleteme,
na kole se projedeme,
projdeme se ještě dnes,
za městem nás vítá les.
Zvířátka tam mají skrýš,
tiše, ať je nevzbudíš.
Alena Obšilová, 7.A
Příroda je kouzelná,
překvapení pro nás má.
Jméno: Daniela Štěpánová
Věk: 9 let
Moje vlastnosti: tichá, stydlivá
Moje zájmy: zvířata, příroda, kolo, brusle, lego
Moje zkušenosti s psaním: básnička v MŠ Kaštánci
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
5
Moje oblíbená četba: encyklopedie, časopis
2. místo: Laura Zavadilová, 2.B
Jaro
Je to pěkné podívání,
jak nám jaro teplo vhání.
A náš úsměv na tváři,
po zimě se rozzáří.
První ráno vstávají
ptáčci v naší aleji.
Poskakují, zpívají,
nový den tak vítají.
Jméno: Laura Zavadilová
Věk: 8 let
Moje vlastnosti: přátelská, pečlivá, dochvilná
Moje zájmy: kolo, koleč. brusle, gymnastika
Moje zkušenosti s psaním: žádné
Moje oblíbená četba: Pipi Dlouhá punčocha
Sluníčko se z nebe směje,
všechno krásně barevné je.
Fialová, modrá, žlutá,
včelkám se až hlava motá.
3. místo: Martin Palinek, 2.B
Jarní příroda
V přírodě vše kvete,
děvčátko věnec plete.
Ráno někdy prší,
slunce prádlo suší.
Užíváme si sluníčka,
pěkně nám hřeje na líčka.
Včelky sbírají pyl,
aby náš med sladký byl.
Konečně je teplíčko,
oblékneme si tričko
vyrazíme do přírody,
užívat si té jarní pohody
Ondřej Šana, 6.B
.
Jméno: Martin Palinek
Věk: 8 let
Moje vlastnosti: roztržitý, obětavý
Moje zájmy: tanec, fotbal, matematika
Moje zkušenosti s psaním: ve škole
Moje oblíbená četba: Děti z Bullerbynu
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
6
4. – 5. třída próza
1. místo: Denis Uhlár
Brokovo dobrodružství
Kocour! Okamžitě jsem se za ním rozběhl. Kličkoval, skákal,
pobíhal ze strany na stranu. Já mu však byl stále v patách. Běžel jsem,
co mi nohy stačily. A najednou – hop a byl na stromě. Pomyslel jsem si:
A teď už mi neutečeš. Štěkl jsem na něho: „Pojď dolů!“
Patrik Vykydal, 7.B
A kocour na to: „Ne, ne a ještě jednou ne.“
A zase hop – a byl na dalším stromě. Cítil jsem se trochu potupně, ale o to víc jsem
chtěl kocoura chytit. Kocour najednou seskočil ze stromu a rozběhl se k lesu. Já za ním.
Nemyslel jsem na to, že to tu neznám. Zlost mnou cloumala, chlupy se mi naježily. Zaběhl
jsem do lesa za ním. Kocour běžel, běžel a najednou zničehonic hop a byl zase na stromě.
Podíval se na mě dolů a spustil: „Heč, heč, že mě nechytíš!“ A to byla ta poslední kapka!
Rozběhl jsem se, vyskočil – prásk! Všechno kolem mě se točilo a rozpojovalo. Chvilku
mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Kocour zatím skočil na další strom. A najednou křup – a
kocour spadl ze stromu jako zralá hruška i se ztrouchnivělou větví.
Rychle jsem se zvedl a znovu se za ním rozběhl. Ale byla už tma a měl jsem hlad a byl
jsem ztracený. A kocour na tom určitě nebyl lépe. Proto jsem mu řekl: „Nač to honění a
skákání? Spojíme se, někde se spolu utáboříme, lehneme si a zítra se vydáme hledat naši
vesnici a můj dům.“
Souhlasil. Našli jsme dost velkou opuštěnou noru. Vyhrabal jsem trochu větší vchod.
Kocour tam vlezl a řekl: „Je to tu docela útulné.“
Tak jsme si tam vlezli oba a šli jsme spát. Trochu se mi stýskalo a trochu jsem byl
naštvaný na kocoura. Ale byla to taky moje vina, že jsem se za ním rozběhl. Teď už jsem byl
ale ospalý a nechtělo se mi nad tím přemýšlet.
Na druhý den jsem se probudil s nepříjemným kousáním a škrabáním v kožichu.
Rychle jsme se zvedli a vydali jsme se společně na cestu. Pořád jsem se ale drbal a stěžoval si,
protože to kousání byly blechy. A navíc jsme měli hlad a žízeň. Naštěstí jsme narazili na
potůček a tam jsme se napili. Potom jsme pokračovali na pole lovit myši. Ale za celý den
lovení jsme jich chytili jen pět. A protože se už stmívalo, uložili jsme se pod takový veliký
rozvětvený strom. Byli jsme pořádně utahaní, takže jsme rychle usnuli.
Na druhý den ráno jsem se necítil moc dobře. S kocourem jsme se vydali nachytat si
snídani – myši. A když jsem se pořádně rozkoukal – hle – byl jsem u vesnice! U té mé vesnice!
Radostně jsem to oznámil kocourovi, ale ten nebyl moc rád. Říkal, že tu nebydlí a že
mě doprovodil jenom kvůli kamarádství a proto, že to byla jeho vina, že jsem se ztratil.
Řekl jsem mu tedy: „Pojď se mnou. Budeš bydlet u nás.“ A on na to, že tak už žije celý
život. Pořádně jsme se rozloučili a každý jsme šli svou cestou. Já za svým milovaným pánem a
on… bůhví kam.
Nikdy na toho kocoura nezapomenu. Už jsem ho víckrát neviděl.
Jméno: Denis Uhlár
Věk: 11 let
Moje vlastnosti: aktivní, ukecaný
Moje zájmy: házená za Tatran Litovel, čtení
Moje zkušenosti s psaním: úspěch v celorepublikové soutěži
Moje oblíbená četba: Percy Jackson: Zloděj blesku
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
7
2. místo: Diana Uhlárová, Denis Uhlár, Lukáš Spáčil – 5.B
Litovelští vodníci
Vodník Brblálek – Diana Uhlárová
V Litovli v Nečízu žije vodník Brblálek a jako každý jiný má své
vodní kamarády. Má velikou chaloupku s malými okýnky a vysokými
dveřmi.
Brblálek je malý, nosí kabátek prošitý těmi nejjemnějšími
bublinkami, rukávy má ušité z vlnek řeky Moravy a knoflíky zdobí
šupiny těch nejvzácnějších ryb. Boty má z žabí kůže a klobouk mu
krášlí červená mašlička. Kulatý obličej, z kterého vykukují dvě černé
oči, mu lemují jemné zelené vlasy.
Chcete vědět, jak se takovému vodníkovi u nás žije?
Se svým kamarádem kaprem od rána až do večera čistí koryto
řeky. To byste nevěřili, co všechno už tam spolu našli: boty, lahve,
hrnce a dokonce i jízdní kolo.
I přes to všechno harampádí má však Brblálek svůj domov rád
a za nic na světě by ho s nikým nevyměnil.
Anna Pacáková, 6.A
Vodník Pepa – Denis Uhlár
Vodník Pepa žije u čističky u autobusového nádraží. Vypadá jako starý shrbený
dědeček. Ale pozor – na hastrmaní život je docela mladý. A jak vlastně vypadá? Zelené oči,
ve vousech zamotané řasy a ze šosu, jak už to u vodníků bývá, mu kapou kapky vody.
U čističky se mu líbí, protože tam má krásně čistou vodu. Svého řemesla – topení lidí
– už dávno zanechal. V 19. století si totiž lidé na vodníky už dávali pozor a jednou ho málem
chytili strážníci. A ve 20. století ho dokonce postřelili, ale naštěstí jen do nohy. Proto někdy
kulhá.
Je to čestný a spravedlivý vodník. Mnohokrát zachránil ryby před ulovením. I když
dnes se mu to už bohužel tak nedaří, protože rybářů je čím dál víc. Nechci vidět řeky za 20 let
– jestli v nich ještě nějaká rybička zbyde.
Vodník Očičko – Lukáš Spáčil
Jmenuje se Očičko, protože, když se dívá na lidi, má nad
hladinou Moravy jen velké modré oči. Proto přesně nevíme, jak
vypadá. Někteří tvrdí, že nosí zelený klobouček, jiní ho ale zahlédli
bez klobouku a s plešatou hlavou.
Původně bydlel v Chořelicích pod mostem, ale když most
spadl a hasiči postavili jen lávku, přestěhoval se do Závrbku, aby
měl větší klid. Tam ho ruší jen bobři, co mu kalí vodu.
Je to vodník hodný, netopí lidi, jen jim pro zábavu občas
něco provede. Občas třeba zaplete rybářům vlasec do kořene
stromů. Když má však dobrou náladu, pomáhá jim k úlovkům.
Zuzana Šmoldasová, 6.B
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
8
3. místo: Lukáš Spáčil, 5.B
Sopka – Uhlířský vrch
Loni, poslední den prázdnin, jsme si vyjeli s maminkou, babičkou a sestrou na výlet.
Cíl měl být překvapení.
Jeli jsme autem do Šternberka a já už jsem si myslel, že pojedeme na Tylov chytat
pstruhy a siveny. Minuli jsme však Tylov a rybníky a jeli dál k Bruntálu. Najednou maminka
zastavila u závory. Všichni jsme vystoupili z auta a šli do kopce lipovou alejí. Maminka se
rozpovídala o tom, kam jdeme a co tam uvidíme. Ten kopec, po kterém jsme stoupali, je prý
vyhaslá sopka. Moc jsem tomu nevěřil. Podél cesty byla zastavení vyřezávaná do dřeva a
umístěná na různých kamenných podstavcích.
Největší překvapení nás ale čekalo nahoře: velký kostel. Byl sice zavřený, ale podívali
jsme se klíčovou dírkou. A potom – ten výhled! Vlevo se leskla hladina Slezské Harty, před
námi Kočov, Tylov, větrné elektrárny a vpravo kousek dál probleskovala věž na Pradědu. Na
informační tabuli bylo napsáno, že stojíme na sopce, která vznikla v období mezi třetihorami
a čtvrtohorami, tedy asi před 2,4 miliony let.
Pořád se mi to nezdálo. Sopku jsem si představoval úplně jinak. Na další tabuli psali,
že na jihovýchodním svahu je lom na tuf (horninu ze sopečného popela). Cestou zpátky jsem
zkusil nějaký najít. Ale na cestě byly jen úlomky. I když mi to maminka zakázala, vlezl jsem do
křoví. A byl tam! Kus tufu velký jako mužská dlaň. Zdál se lehký, ale cestou mi v batohu
ztěžkl. Doma jsem si ho zvážil. Můj tuf váží 850g.
Pak jsem se dočetl, že kousek od Bruntálu jsou další sopky. Venušina sopka a Lávové
proudy u Meziny a Velký Roudný s rozhlednou. Až příště pojedeme na sever, doufám, že se
na některou ze sopek podívám.
Jméno: Lukáš Spáčil
Věk: 10
Moje vlastnosti: klidný, pohodový
Moje zájmy: házená, fotbal
Moje zkušenosti s psaním: jen ve škole, jde to
Moje oblíbená četba: Duchaři, Detektiv Klubko
Marek Vašíček, 7.A
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
9
4. – 5. třída poezie
1. místo: Diana Uhlárová, 5.B
Nevídaný kamarád
Když jsem šla jednou k ránu
po pěšince k lesu,
potkala jsem černou vránu –
ptá se, co jí nesu.
„Kdo to mluví? Co to bylo?
Kdo se mě to ptal?“
Všude bylo krásné ticho,
a tak jsem šla dál.
Dala jsem jí čerstvou vodu,
taky hrstku zobání,
potom plyšového méďu
pro dlouhou chvíli na hraní.
Boty jsem jí koupila ráno
a neperlivou vodu:
„A co teď, vráno –
půjdeš na svobodu?“
Pak mi vlezla do cesty:
„To já, vrána Kukula!
Chtěla jsem si půjčit boty –
jen abych si je obula.
Chodím bosky, nemám boty,
je mi zima na šlapky.
Nemám na papuče teplé,
nemám ani na žabky.“
„Ne, nechci do lesa zas,
tam je zima a mráz,
s tebou se moc dobře mám,
jsi nejlepší člověk, kterého znám.“
Tu vránu jsem si nechala
a získala jsem tak kamaráda.
Do smrti jsem se o ni starala
a vždycky jsem ji měla ráda.
Stála jsem jak přilepená –
vrána – a chce boty?
Vždyť ty žádný ptáček nemá!
Copak jsou to za novoty?
Vzala jsem ji do náručí:
„Pojď, půjdeme spolu.
Vždyť ti hlady v břichu kručí.“
A tak jsme šly domů.
Natálie Pichlerová, 6.B
Jméno: Diana Uhlárová
Věk: 11 let
Moje vlastnosti: chytrá, trpělivá, nápaditá
Moje zájmy: koně, psi a vůbec zvířata; zpěv, flétna
Moje zkušenosti s psaním: dobré
Moje oblíbená četba: o koních
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
10
2. místo: Natálie Kvapilová, 4.A
Veverka
Co to na nás padá z výšky?
To veverka loupe šišky.
Otrhala celý smrk,
až zůstal holý krk.
Vyhrabává v lese jamky,
budí broučky svatojánky.
V hřibech díry vykousala,
do studánky listí dala.
Vyplašila noční můry,
které spaly v kousku kůry.
Z dlouhé větve na modřínu
zřídila si trampolínu.
Už se na to zlobí datel,
i pár lesních obyvatel.
Děláš škodu, nevidíš?
Že se, zrzko, nestydíš!
Polepši se ještě dnes,
ať tě má rád celý les.
Jméno: Natálie Kvapilová
Věk: 10 let
Moje vlastnosti: kamarádská, upřímná, laskavá
Moje zájmy: čtení, plavání, jízda na kole
Moje zkušenosti s psaním: žádné
Moje oblíbená četba: Heidi na cestách
3. místo: Eliáš Jurečka a Lucie Rozmanová, 4.A
Eliáš Jurečka
Hadí den
Máma v šopě haraší,
není, co ji zastraší.
Chce mít záhon samé kvítí,
ten den slunko pilně svítí…
Semínka se sypou z dlaně
do záhonu – hlínu na ně,
kropím já je konvičkou
naší vlastní vodičkou.
Pod keříky dáme kůru –
oj, spí si v ní užovka!
Máma zírá a já chňapnu –
to je ale rychlovka!
V dlani se mi proplétá,
ospalá je, popleta…
Hledám v běhu větší sklínku,
do ní dám ji na chvilinku.
Pozoruju háďátko,
šedo-lesklé zvířátko.
Jméno: Eliáš Jurečka
Věk: 10 let
Moje vlastnosti: kamarádský, veselý
Moje zájmy: hra na klavír a na bubny, kanoistika, kreslení
Moje zkušenosti s psaním: žádné
Moje oblíbená četba: Deník malého poseroutky
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
11
Lucie Rozmanová
Ježek
Jednoho dne znenadání
cupital si ježek strání.
Do jezírka chodil pít
a kocourkům z misky jíst.
Dupal jen tak cestičkou,
vynořil se před mou babičkou.
Na sluníčku si vyhříval bodlinky
a stal se součástí naší rodinky.
Prozkoumal celou zahradu,
aby nezůstal o hladu.
Jméno: Lucie Rozmanová
Věk: 9 let
Moje vlastnosti: přátelská, pracovitá
Moje zájmy: pohybové aktivity, plavání
Moje zkušenosti s psaním: žádné
Moje oblíbená četba: knížky o zvířatech
Věra Kocourková, 6.B
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
12
6. – 7. třída próza
1. místo: Roman Nevrlý, 7.B
Žijme s přírodou!
Chtěl bych tě před tím, než začneš
tento příběh číst, o něco menšího poprosit.
Pokud nemáš nijak bujnou fantazii, nečti
tenhle příběh. Děkuji!
Mé jméno je „Lee“, neboli v překladu
do našeho jazyka - chápavý. Jak jsi nejspíš
poznal z mého jména, nejsem úplně Čech.
Moji rodiče, můj dědeček a můj
pradědeček nám říkali Mohitové. Mohitové
jsou bojovníci za přírodu. Určitě se ptáš:
„Proč bojovníci za přírodu?“
Je to
jednoduché. Můj dědeček mi stále říká, že
naši předkové uměli s přírodou mluvit a žít.
A to doslova. Jeho rodiče to uměli také a
zemřeli právě v boji za přírodu. Já si někdy
říkám, že se časem snad naučím to, co naši
předkové uměli. Neustále si v hlavě
připomínám význam svého jména – Chápavý
- a k tomu přikládám: Bojovník za přírodu.
Takže Chápaví bojovníci za přírodu. Nezní to
skvěle? Podle mne určitě ano.
Jednoho dne jsem se vydal za
dědečkem do vzdálené vesnice. Velmi si ho
vážím, protože babička už zemřela, tudíž
nemám nikoho, kdo by mi mohl něco o
přírodě a bojovnících vyprávět. Cesta vede
Wilibald Vodička, 9.B
přes velký, obrovský les, který podle všech,
co znám, ukrývá mnohá tajemství. Nikdo mi nepověděl jaká, ale i tak v to věřím. Pokud bys
tím lesem prošel také, bez zaváhání bys uvěřil. ten les mi připadá jako místo, kde vás všichni
milují a jste tam vítáni. Žádný řev, žádné hádky, jen krásný poklidný život. Takový pocit se
nedá vyjádřit pouhými slovy. Když jsem došel do vesnice, uviděl jsem velké seskupení lidí.
Zdálo se mi, že stojí v kruhu, ale nevěděl jsem, kdo je uvnitř. Tak tak jsem se prodral až
doprostřed a uviděl svého dědečka. Prováděl něco jako rituál. Nevypadalo to strašidelně,
právě naopak. Připadalo mi, že ho někdo hladí po tváři a přitom šeptá do ucha. Jakmile
přestal, ihned se k němu vrhla spousta lidí a začali se vyptávat: „Copak ti říkali, copak ti
šeptali?“ Já se pokusil dostat do první řady hned k němu, ale nebylo ani potřeba. Ihned si mě
všiml a zavolal pro mě. Samozřejmě jsem se ho začal vyptávat na to samé. Řekl mi, že se bavil
se svými předky, kteří ho učí žít s přírodou doslova jako se svým domácím mazlíčkem.
Nedokázal mi ale vysvětlit, jak ho to učí.
Říkal jsem, že bych to chtěl také umět. Přemluvil jsem ho, aby mě vzal do lesa, o
kterém jsem vám již povídal. Dědeček si za chvíli začal něco nesmyslně mumlat, jakoby se
zbláznil. Pak mi řekl: „Lee, pověz jim něco!“ A já jen hloupě koukal.
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
13
„A co jim mám říct? A komu?“
„Nadechni se, jen se zhluboka nadechni.“
Já se nadechl a jakoby mi do hlavy někdo něco povídal. Uslyšel jsem vánkový hlásek,
co mi šeptal: „Vítáme tě zpět, vítej!“ Potom mi dědeček oznámil, že je to hlas předků. Učil
mě mluvit s přírodou, učil mě mluvit se stromy, s keři a dalšími obyvateli lesa.
Pět dnů po našem dobrodružství zemřel. Nebudu se o tom tady rozepisovat, píše se
mi o tom velmi špatně. Určitě mě chápeš. Uměl jsem však jen polovinu učení s přírodou. Tu
druhou polovinu, neboli chování a respekt, jsem se musel učit už sám. A to bylo tak
nehorázně těžké! Tehdy mi podle mě pomohly hlasy vycházející z lesa. Bylo to něco
úžasného. Cítil jsem to jako nejjemnější vánek na tváři. Říkalo mi to skoro vše. Vše, co jsem
chtěl vědět. Dodnes nechápu, jak je to možné.
Když jsem se učil v přírodě chovat a respektovat ji jako vlastního člena rodiny, byly to
složité chvilky. Časem jsem se to ale naučil. Pokud si říkáš, proč jsem tomu věnoval takovou
dobu a nevzdal to, je to velice prosté. Kdybys chtěl za něčím jít, například za svým snem, tak
půjdeš, ne? Stejně tak jsem za svým snem šel i já – za voláním přírody. Možná jsem byl pro
většinu lidí blázen. Přírodu totiž beru jako člena rodiny, čistím ji, pečuji o ni. A ochraňuji ji
dodnes. Dnes už se bohužel většinou ničí a není nás tolik, abychom vše zvládali dávat zase do
pořádku.
Proto ti tedy říkám v dobré vůli: „Pečuj o přírodu, mluv s ní a žij s ní, ona ti to vrátí. Ne
hned, ale vrátí! Snad se tento příběh dostane co nejdále. Rád jsem tě poznal a doufám, že se
někdy setkáme.
Lee (Mohita)
Jméno: Roman Nevrlý
Věk: 13 let
Moje vlastnosti: upřímný, urážlivý, dobrý kamarád
Moje zájmy: zvířata, počítač, grafika, kytara
Moje zkušenosti s psaním: Píšu, když mám nápad – a to není často 
Moje oblíbená četba: fantasy
2. místo: Kateřina Dospivová, 7.B
Časy dávné a dávnější aneb cesta za pokrokem
Mamutinka (hlavní hrdinka tohoto příběhu) bydlela na svou dobu ve velkém luxusu,
totiž v jeskyni. Těm prudce inteligentním jistě došlo, že doba děje není 21. století.
Mamutinka je totiž člověk neandertálský.
Jeden den byl zatažený a už od rána nevěstil nic dobrého. Zrovna se vrátili lovci s
úlovkem (to je velice dobrá zpráva), ale bez dalšího člena výpravy. Na tom není nic divného, v
té době byla smrt na denním pořádku. Ovšem proč to zmiňuji. Ten lovec byl Mamutinčin táta
a jí došlo, že něco není v pořádku.
Naše hrdinka byla na svou dobu obdařena velkou inteligencí. Proto dostala nápad. Byl
velmi jednoduchý:
PLÁN:
1. Najít stopy šavlozubého tygra (je to největší predátor této doby).
2. Jít podle nich.
3. Najít tátu.
Mamutinka měla hodně sourozenců, a tak matka ani nepoznala, že chybí. Jistě by se
na cestu ráda vybavila svačinou, ale zas o tolik doba nepokročila. Také si musela zjistit od
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
14
šamana (bývalého lovce), jak vůbec smilodonovy stopy vypadají.
Pátrání začalo kousek od tábora. Najít stopy nebylo vůbec jednoduché. Ale kdo hledá,
najde. A tak po chvíli i Mamutinka našla, co hledala, a vyrazila podle nich. Na cestě byla už
nějakou dobu, den se chýlil ke konci. Noc byla tou dobou nejhorší část dne. Mamutinčino
jediné vybavení byly hezké bílé kameny, které nasbírala po cestě. (Byly to křemeny, ale to
ona nevěděla.) Když padla tma, Mamutinka ztratila odvahu a házela kámen po všem, co se
hýblo. Tenkrát to ještě nebylo známo, ale při škrtání dvou křemenů, vznikají jiskry a ty dají
vznik ohni. Tak se také stalo: dva křemeny škrtly o sebe a od jiskry chytl blízký keř. Díky tomu
Mamutinka přečkala první noc v divočině.
Se slunce východem se Mamutinka vydala na další cestu. Potíž však přišla hned ze
začátku. Žízeň. Šla potichu kupředu a pozorně naslouchala. Opravdu uslyšela tichounké
šplouchání vody. Jak krásný je to zvuk pro žíznivého člověka! Cesta k vodě ale vedla skrz
prales, kterému se chtěla vyhnout, protože i smilodonovy stopy ho obcházely. Nakonec nad
tím mávla rukou a šla dál. Řeka, ke které došla, byla obrovská asi jako Amazonka (možná to i
byla ona). U vody rostly podivné listy nějaké rostliny. Milá neandrtálka utrhla jeden list a
naplnila ho vodou. Nahoře ho svázala liánou, ze které udělala i ucho, a vak na vodu byl
hotov. Když šla Mamutinka k řece, zašla až moc daleko a vracet se, by zabralo moc času.
Chtěla vodu přebrodit, ale na to byla řeka moc prudká a hluboká.
Co tedy dělat? Vy možná znáte vor. Ten však ona neznala. Ona ho vymyslela! Nápad
přišel jednoduše: Mamutinka viděla, jak na vodě plují velké i malé větve. A tak jich pár dala
vedle sebe a svázala liánou. Pomalu svůj výtvor spouštěla na vodu v domnění, že tak řeku
nějak přejede. Proud byl ale moc silný a vor to strhlo. A tak se jelo s proudem.
Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Tentokrát to byl hlad. Milá neandrtálka se
podívala pod sebe, jak si poklidně plují téměř všude ryby. Rozhlédla se kolem a mezi stromy
uviděla nataženou pavučinu. Opět dostala nápad. Když si takhle chytne pavouk mouchu, já si
s podobnou sítí ulovím rybu. Urvala z trupu své lodi tenké větve a snažila se z nich vytvořit
napodobeninu pavučiny. Po několika pokusech se jí podařilo udělat něco na způsob dnešní
rybářské sítě a tu posléze ponořila do vody. Chvíle čekání a síť už se cuká. Naplavala do ní
jedna docela velká rybička, která skončila jako večeře Mamutinky. Ta noc byla opět klidná,
dívku chránila řeka, a tak si k ní žádná šelma nedovolila.
Ráno ji však čekalo nemilé překvápko. Velice rychle se blížila k vodopádu. Co teď?
Vzdálenost se rychle krátila. Mamutinka se opět rozhlédla. Její pohled padl na želvu. Ta si to
klidně plavala k vodopádu a nic jí nevadilo, protože ji ochránil krunýř. Na prvním voru bylo
něco zvláštní:
1. Byl jediný na světě.
2. Z jeho trupu trčelo hodně větví (nebyl prostě čas je ořezávat a ani nebylo čím).
Mamutinka si lehla na dno lodi a opletla kolem sebe z těch větví jakýsi koš. A pak už
jen čekala, unášena proudem. Trápila se obavami, že je něco špatně. Ale vše se povedlo. Při
pádu do vody si sice pořádně lokla, ale přežila. Po této zkušenosti se držela raději u břehu.
Jen jedna věc ji silně mrzela, ztratila stopu, podle které by mohla najít tátu.
Pro pozvednutí nálady se rozhlížela a obdivovala přírodu. Viděla kolem sebe nejen
čistou vodu a mohla cítit i čistý vzduch. V lese, jenž ji všude obklopoval, nebyla ani jedna
plechovka. Na vodě pluli různobarevní ptáci a v řece se to jen hemžilo krásnými rybami.
Pak její pozornost upoutaly stopy v mokré zemi. Mamutinka se rozloučila s vorem,
naplnila vak na vodu a sledovala mamutí stopy. Po chvíli cesty si všimla, že mamuty něco
rozehnalo do všech stran. Ano, do mamutí skupiny se vplížili lovci a o kousek dál smilodon.
S hrůzou, která ji rázem prostoupila, se vydala směrem, jímž směřovaly tygrovy stopy.
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
15
V dálce uviděla jeskyň. Myslela si, že je u sousedů, ale to se spletla. Když přišla blíž,
poznala člověka, který před ní stál. Měl na sobě kůži ze šavlozubého tygra a ten člověk byl její
táta. Někdy tou dobou se celým známým světem (ten nebyl ani tak velký) ozval první hrdelní
zvuk „ Papá“, což v překladu znamená „tatí“.
A pak se ta dvojice vydala na cestu domů. Právě díky jim máme dnes některé
památky, jako například nástěnné malby, šperky a zbraně. Pokud jste si Mamutinku oblíbili,
podívejte se do nějakého muzea, třeba na ni narazíte.
Jméno: Kateřina Dospivová
Věk: 12 let
Moje vlastnosti: kamarádská, chytrá
Moje zájmy: čtení, pohyb
Moje zkušenosti s psaním: už jsme se jednou umístila
Moje oblíbená četba: dobrodružná, fantasy
3. místo: Pavel Houb, 6.A
Ze života brouka roháče
Probouzím se a slyším kukat kukačku. „Co se to
děje? Kde to jsem?“
Přede mnou se tyčí mohutný strom, na něm prapodivná
soustava deštníků nebo satelitů, nebo co to vlastně je.
„A jé je! Já mám rohy! Co se to stalo? Já nejsem já!? Že by
se ze mě stal jelen?“ Ale než to stačím pořádně uvážit,
přeletí nade mnou obří helikoptéra. Ale ne! To je vážka!
Takže jelen asi nebudu. Zmateně si hledám úkryt a snad
také něco k snědku. Ale musím si dát pozor, aby si něco
neudělalo svačinku ze mě!
Naštěstí se mi podařilo najít velkou štěrbinu v zemi. Vedle
mého doupěte stojí pár hříbků a moje rohy jsou bezvadná
pilka na houby. Už vím, co jsem zač. Jsem…nó jak bych to
řekl… prostě a jednoduše – jsem roháč obecný. Já vím, zní
František Milčický, 6.B to hloupě, co? No jo, ale je to tak.
Jdu na procházku do borůvčí – natrhat si pár lesních plodů na potom. Hele, tam se
perou nějací dva samci roháčů. Naboku stojí samice a bitku sleduje. Kolem proletěla včela a
zabzučela na mě: „Brej den, strejčku, zdravím, bzzzz.“ A byla pryč.
Vtom uslyším známý cvrkot budíku. Vstanu a jsem doma – a jsem to zase já 
Jméno: Pavel Houb
Věk: 12 let
Moje vlastnosti: klidný, zapomnětlivý
Moje zájmy: rybaření, čtení
Moje zkušenosti s psaním: jenom slohy – ty mě baví
Moje oblíbená četba: Dva roky prázdnin od J. Verna
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
16
Vladimír Jureček, 9.B
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
17
6. – 7. třída poezie
1. místo: Tereza Opichalová, 7.A
Údolí
Za sedmero horami,
tam, kde srdce nebolí,
za sedmero řekami
leží tiché údolí.
Však i to léto jednou skončí,
listí barvou zazáří,
teplé dny se se mnou loučí,
podzim tiše přichází.
Ve dne tam svítí slunce jasné,
jedna radost kvítkům kvést.
Však každé světlo jednou zhasne,
v noci vidím jen třpyt hvězd.
Když klepe zima na dveře,
padne na kraj bílá peřina,
jakmile se zámek otevře,
celé údolí rázem usíná.
Nad jedlemi v ranním šeru
mlžný opar leží,
doopravdy, na mou věru,
já tam byla, ty tam dojdeš stěží.
Větřík slabě pofukuje,
listí stromů ševelí,
travička se pohupuje,
je krásné letní pondělí.
Na lukách se prohánějí
statní jeleni s daňky,
opodál zase postávají
koloušci a laňky.
Protéká jím potůček bublavý
nad hlavami zpívají ptáci,
z vody na mě koukají
klepetníci – raci.
Petra Ťuiková, 8.B
Jméno: Tereza Opichalová
Věk: 13 let
Moje vlastnosti: pečlivá, netrpělivá
Moje zájmy: čtení a kamarádi
Moje zkušenosti s psaním: psala jsem různé příběhy
Moje oblíbená četba: dobrodružné knihy
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
18
2. místo: Tomáš Dubový, 6.A
U nás doma
Šel jsem jednou do lesa,
zrovna byl pátek.
Všude tráva zelená,
příkop plný skládek.
Ptáci pěkně zpívají,
zkrátka hezký den.
Nohy už mě bolejí,
vyjdu z lesa ven.
Zamířil jsem pěšinkou
mezi jedle, smrky.
Uviděl jsem kance s rodinkou,
zajíce a srnky.
V dálce světla zářící,
co vidím, není pro radost.
Cesta končí dálnicí –
řekne někdo: „Už dost?!“
Jméno: Tomáš Dubový
Věk: 12 let
Moje vlastnosti: učenlivý, zapomnětlivý
Moje zájmy: čtení, sport
Moje zkušenosti s psaním: jen slohové úkoly
Moje oblíbená četba: detektivky
Denis Uhlár, 5.B
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
19
3. místo Tereza Kocvrlichová, 7.B
Kůň
Už Tě znám let spoustu,
v mém srdci zanechal jsi spásu.
Tvé velké hnědé oči,
na mě se upírají každý den.
Proto prosím řekni,
kolik lásky jsem Ti dlužen.
Tvá hříva ve větru plápolá,
a Tvé hbité nohy mě zas nesou o kus dál.
Miluji Tvůj dech,
když už nemůžeš.
Tvé jméno na rtech mi zůstane,
na Tebe nikdy nezapomenu.
To si pamatuj,
koníčku můj!
Klára Němcová, 7.B
Jméno: Tereza Kocvrlichová
Věk: 13 let
Moje vlastnosti: chytrá, milá, kamarádská
Moje zájmy: tanec, koně, čtení
Moje zkušenosti s psaním: žádné
Moje oblíbená četba: dobrodružné knihy
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
20
8. – 9. třída próza
1. místo Petra Ťuiková, 8.B
Zázračná květina
Píše se rok 1850. Hned ráno jsem se vydala na trh. Cestou jsem měla příležitost přemýšlet o
své malé sestře. Je to už šest dní, co leží doma ve vysokých horečkách. Zkoušeli jsme různé
bylinky, ale nic nepomáhá. Smutně jsem procházela trhem a zastavila se u stánku s jablky.
Stála u něj malá babička. Vzbuzovala ve mně zvláštní pocit strachu. Když na mě promluvila,
hned jsem změnila názor. Milým hlasem se mě zeptala: „Copak tak smutně děvče?"
„Má sestra je těžce nemocná," odpověděla jsem. Babička se na mě zadívala, zvážněla a
zeptala se:
„Byla bys pro ni schopna obětovat i svůj život?"
Moje odpověď zněla jasně: „Obětovala bych vše."
„V tom případě mám pro tebe radu," řekla babička. „Když se vydáš na sever, narazíš na les.
Když ho celý přejdeš, uvidíš malou chaloupku. V ní bydlí žena, která ví, kde hledat lék pro
tvoji sestru.“
Než jsem stačila poděkovat a zeptat se na víc, babička jako by se propadla do země.
Rozhodla jsem se, že ten lék najdu. V noci, když všichni spali, jsem se vyplížila z domu a
vydala se na cestu. Vzala jsem si s sebou pouze kousek chleba. Tu noc svítil jasně měsíc, který
mi aspoň trochu osvětloval dlouhou tmavou cestu. Přesně podle babiččiných slov jsem došla
k malé chaloupce. Uprostřed temné noci se tam svítilo. Připadalo mi, jako by na mě osoba v
chaloupce čekala. Rozpačitě jsem zaklepala na dveře. Vrzly panty a objevila se mladá žena.
Nevypadala vůbec překvapeně, že mě vidí, a pozvala mě dál. Připadalo mi, jako bych ji už
někdy viděla. Ale nemohla jsem si vzpomenout. Ty oči… Už jsem jí chtěla začít vysvětlovat, z
jakého důvodu jsem ji přišla navštívit, žena mě však jemně zadržela se slovy:
„Mám nadpřirozené schopnosti a lidé ke mně chodí pro rady. Pomůžu i tobě. Zde máš
hodinky, které budeš při cestě za lékem potřebovat." Byly zvláštní, měly pouze tři čísla a to 1,
2 a 3. „Zmáčkni dlouze tohle tlačítko," řekla žena.
Bez dlouhého přemýšlení jsem tlačítko zmáčkla. Během mrknutí oka jsem se objevila na
zvláštním místě. Všude byla mlha a stromy. Otočila jsem se a za mnou sedělo na pařezu malé
děvče. Podle mého odhadu nemohla mít více než 10 let. Opět mi připadala strašně
povědomá. Děvče se na mě vlídně usmálo a konstatovalo: „Vítám tě tu, jmenuji se Emily a
vysvětlím ti tvůj úkol. Vím, že chceš lék pro svoji sestru, ale nemysli si, že to bude
jednoduché."
Nebyla jako typická malá holčička. Z jejích očí vyzařovalo něco starodávného.
„Jsi tu, abys splnila tři úkoly. Budeš na to mít tři hodiny."
Srdce mi začalo tlouct a se zatajeným dechem jsem se zeptala: „Co když to nestihnu?"
Až s děsivým klidem Emily odvětila: „Umřeš."
Emily pokračovala dále: „Tvůj první úkol: dnes ráno jsem se procházela v lese a ztratila se mi
tam zlatá spona. Najdi ji a dones mi ji.“ V tom okamžiku zazářily hodinky a ručička začala
obíhat ciferník. Nesměla jsem ztrácet čas. Věděla jsem, že tu sponu musím najít za každou
cenu. Les nebyl příliš velký, zato to tu všude bylo zarostlé trávou. Prosekávala jsem se jí a
hledala zlatou sponu. Bylo to, jako hledat jehlu v kupce sena. Začínala jsem se bát, zda ji
vůbec najdu. Najednou se naproti mně něco v koruně stromu zalesklo. Stoupla jsem si pod
strom a zjistila, že je to zlatá spona. Držela ji v zobáku straka. Jak já ji jen mám nalákat dolů,
aby mi sponu dala? V tu chvíli mi došlo, že mám s sebou kousek chleba z domu. Nevěděla
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
21
jsem, jestli straky jí chleba, ale
zkusit jsem to musela.
Rozdrobila jsem ho okolo stromu
a čekala, jestli straka slétne. Nic
se nedělo. Tvrdohlavě seděla na
větvi a povýšeně se na mě shora
dívala. Nenapadlo mě nic jiného,
než začít lézt nahoru za ní. Když
jsem už byla skoro na vrcholku,
straka se lehce zvedla a odletěla
mi přímo před očima. Bylo to k
vzteku a pláči zároveň. Takhle to
pokračovalo: vždy jsem vylezla na
strom a straka mi uletěla.
Vyčerpaně jsem si se slzami v
očích sedla ke kmeni stromu.
„Nikdy ten lék nedostanu a ke
všemu umřu i já," naříkala jsem.
Najednou mi však něco spadlo na
hlavu. Byla to zlatá spona. Bylo to,
jako by se nade mnou straka
smilovala. Radostně jsem vyběhla
z lesa a sponu předala Emily.
„Výborně, první úkol jsi splnila.
Jana Buxbaumová, 8.B Sponu si však nech, budeš ji ještě
potřebovat. Tvým dalším úkolem
je zajít k této řece," ukázala Emily. „V ní žije velmi vzácná ryba. Musíš ji chytit a sebrat jí
jednu duhovou šupinu. Nemusíš se bát, že ji nepoznáš, v této řece žije jako jediná."
Když jsem se podívala na hodinky, zjistila jsem, že mi zbývají dvě hodiny. Doběhla jsem k řece
a rozhlédla se. Byla dlouhá a mělká. Neměla jsem žádnou síť ani nic podobného na lovení
ryb. Musela jsem ji ulovit holýma rukama. V tom jsem si vzpomněla na jeden starý trik, který
používal Tonda Štika. Měl na lovení ryb zvláštní taktiku. Vzal si nějakou lesklou věc, která
vytvářela na hladině světélka, a kroužil s ní nad hladinou do tvaru osmičky. Já měla s sebou
zlatou sponu, která vytvářena na hladině duhová světélka. Na ryby to působí doslova jako
magnet. Vlezla jsem si do vody po kolena a začala kroužit sponou do tvaru osmičky. Po třiceti
minutách urputného lákání se něco ve vodě zacukalo. Byla to duhově zbarvená ryba! Pomalu
ke mně připlavala, jako by se mě ani nebála. Když byla dostatečně blízko, popadla jsem ji a
sebrala jí šupinu. Málem mi vyklouzla, ale já ji stačila chytit. S vítězným pohledem jsem došla
k Emily se šupinou v ruce.
„Výborně, druhý úkol jsi úspěšně splnila. Další na tebe čeká na jiném místě. Když tuto šupinu
podržíš v ruce a zavřeš oči, objevíš se tam,“ řekla Emily.
Zavřela jsem tedy oči a podržela šupinu. Když jsem oči zase otevřela, všude mě obklopoval
písek, horko a strašně těžký vzduch. Byla jsem na místě, kde nezavál sebemenší vítr - na
poušti. „Čeká tě poslední - třetí úkol. Zde máš lahvičku s vodou, musíš ji opatrovat, závisí na
ní život tvůj i tvé sestry. Tvým úkolem je najít uvadající květinu a zalít ji vodou z lahvičky.
Nesmíš se z vody napít. Ta květina je lék pro tvoji sestru a zároveň symbolizuje tvůj život.
Pokud nestihneš květinu zalít a ona uvadne, zemřeš s ní," řekla Emily s ledovým klidem.
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
22
Ukázala mi směr, kudy se mám vydat, a já vyšla vstříc zářivému slunci.
S lahvičkou pevně v rukou jsem rychle postupovala nekončícím pískem. Každý krok byl pro
mě čím dál těžší. Připadalo mi to, jako cesta bez konce. K tomu se začalo přidávat sucho v
krku. Po pár minutách chůze jsem už nebyla ani schopna zvedat nohy. Všechny mé myšlenky
se upínaly k tomu, jak ráda bych se z lahvičky napila. Najednou jsem v dálce zahlédla malou
krčící se květinu. Z posledních sil jsem se rozběhla a skácela se ke květině. Otevřela jsem
lahvičku, už jsem chtěla vodu nalít na květinu, ale lahvička mi vyklouzla z ruky. Všechen její
obsah se vylil do okolního písku. Moje naděje se v té chvíli rozplynuly. Chyběl jen kousek k
tomu, abych sestru zachránila. Skloněná nad květinou jsem začala brečet. Slzy začaly stékat
po květině, její lístky se zazelenaly a květ se zbarvil do sytě rudé. Moje slzy nahradily vylitou
vodu.
Poušť najednou zmizela a objevila jsem se na malém paloučku. Naproti mně stály tři známé
osoby: babička z trhu, žena z chaloupky a malá holčička Emily. Pak zazářilo jasné světlo a na
paloučku zůstala pouze žena z chaloupky držící květinu v ruce. Podala mi ji se slovy: „Z této
květiny uvař své sestře čaj a uvidíš, že se uzdraví."
Společně se ženou jsme se objali, poděkovala jsem a květinu si vložila do kapsy. Stejně jako
jsem se dostala sem pomocí hodin, dostanu se i domů. Dlouze jsem podržela tlačítko na
hodinkách a během mrknutí oka jsem se ocitla před naším malým domkem. Rozběhla jsem
se ke dveřím a vběhla dovnitř. Bylo brzo ráno a nikdo si ani nevšiml, že jsem byla pryč.
Z květiny jsem tedy uvařila čaj, jak mi řekla žena. Přistoupila jsem ke své sestře a dala jí čaj
vypít. Po pár hodinách se opravdu sestře udělalo líp a za pár dní už byla úplně zdravá.
Jméno: Petra Ťuiková
Věk: 14 let
Moje vlastnosti: cholerická
Moje zájmy: chození ven, notebook, spánek
Moje zkušenosti s psaním: předešlé dva ročníky této soutěže
Moje oblíbená četba: detektivky, fantasy a televizní program
2. místo: Jiří Štencl, 8.A
Moje první setkání s nejlepším přítelem člověka
Podle vyprávění rodičů jsem už od mala miloval zvířata.
Dnes je toho důkazem koš plný plyšáků, který zdědily mé sestry.
Protože jsme měli malý byt, nešlo pořídit žádné zvířátko, natož
pejska, kterého jsem si tolik přál. Naštěstí jsme jezdili do
Moravské Huzové za strejdou a tetou, kteří měli fenku Ritu.
Na svoje první setkání s Ritou naši nikdy nezapomenou.
Bylo mi asi rok a půl, když jsme přijeli opět na návštěvu
k tetě, která pro nás jako vždy připravila obrovské pohoštění.
Takže se povídalo, pojídalo a popíjelo a všichni se dobře bavili.
Mě však zajímalo jen chlupaté, chundelaté zvíře pobíhající po
domě. Rád jsem se k ní přidal a pobíhali jsme společně. Měli jsme
výhodu, že si mě s Ritou dlouho nikdo nevšímal. Až se mamce
zdálo, že je nějaký moc velký klid. Šla nás zkontrolovat a viděla
to, co určitě vidět nechtěla. Uviděla Ritu, jak žere z misky své
Veronika Nakládalová, 7.A granule, a já jsem byl vrchní ochutnávač. A bylo jasné, že mi
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
23
opravdu chutnalo. Navzdory strachu mé maminky jsem z dobroučké svačinky neměl žádné
potíže.
A tak se stvrdilo mé přátelství se psy.
Jsem rád, že po dlouhodobém přemlouvání přistála chlupatá koule i k nám domů.
Jmenuje se Bukin a je to můj miláček. Dnes si už nemohu představit vejít do domu bez jeho
přivítání, ale granule přenechávám jen jemu.
Jméno: Jiří Štencl
Věk: 14 let
Moje vlastnosti: sportovec
Moje zájmy: házená a ostatní sporty
Moje zkušenosti s psaním: jen slohové práce
Moje oblíbená četba: Perry Jackson: Zloděj blesku
3. místo: Zdeněk Riegel, 8.B
Mé první setkání s opravdovou přírodou
Ahoj, jmenuji se Nick a rád bych vám pověděl příběh o své proměně.
Dříve jsem býval takový ten typ, co jen sedí u televize a cpe se popcornem. Můj
jediný každodenní pohyb, který by stál za řeč, bylo jít vyvenčit svého Border teriéra Puňťu za
dům na pole a dalo by se o mně říct, že jsem opravdu vypadal jako "bečka sádla".
Ale to všechno se jednoho jarního dne změnilo.
Ten den začal jako každý jiný: vstal jsem, snědl snídani a zapnul televizi. Už jsem si
chtěl sednout do svého křesla, když jsem si vzpomněl, že naši odjeli na chalupu a nejspíš
Punťovi nedali nažrat. Tak jsem se otočil a šel zpátky do kuchyně, kde jsem z ledničky vytáhl
plechovku se psím žrádlem. Vyprázdnil jsem konzervu do Puňťovy misky a zavolal „Puňťo!"
Ale místo Puňti přiběhl náš kocour Mikeš a přímo k Puňťově misce se žrádlem. Říkal jsem
mu: „Ne, počkej, Mikeši, to není pro tebe, ty dostaneš žrádlo za chvilku!"
Sotva jsem to dořekl, vyřítil se z obýváku Puňťa a vrhl se na Mikeše bránit svou
misku. Kocour se dal na útěk. Punťa za ním. Nejdřív vběhli do obýváku, kde převrátili
mamčinu oblíbenou vázu. Potom se vrátili zpátky do kuchyně a Mikeš vyskočil pootevřeným
oknem ven a dírou v plotě utekl. A protože byl Puňťa i na Border teriéra docela malý, okno
ani plot ho nedokázaly zastavit a Puňťa vyrazil za kocourem směrem k lesu. Snažil jsem se ho
zavolat zpátky, ale ať jsem volal sebevíc, ani se neotočil.
„To bude průšvih," řekl jsem si. Jediná možnost, jak se vyhnout trestu, byla vydat se
Puňťu hledat.
Vybavil jsem se litrovou láhví Coca Coly, sáčkem chipsů a vydal se za Puňťou k lesu.
Stačilo přejít pole, to nebyl velký problém, ale lesní cesta byla klikatá a navíc stoupala, takže
asi po 15 minutách chůze lesem jsem měl chuť to vzdát a jít zpátky. Ale pomyšlení na Puňťu
mě nutilo pokračovat. Šel jsem dál a pořád volal: „Puňťo! Puňťo!"
Už mi z toho volání vyschlo v krku, tak jsem dopil posledních pár loků Coca Coly a
láhev zahodil někam do křoví. Chtěl jsem pokračovat dál, ale v tom křoví se něco pohnulo.
Zvědavost mi nedala, a tak jsem se šel podívat, co to bylo. Odhrnul jsem pár větví a uviděl
sedm malých hnědých selátek. Po chvilce mi ale došlo, že když tu jsou selátka, musí tu někde
být i bachyně! Pomalu jsem se otočil a potichoučku se vracel na cestu.
Najednou se v tom křoví zase něco pohnulo, ale tentokrát něco většího! Vzpomněl
jsem si, že v televizi říkali, že když vás bude honit divočák, máte rychle vylézt na strom.
Přiběhl jsem k nejbližšímu stromu, chytil jsem se za větev, ale nedokázal jsem se přitáhnout.
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
24
Snažil jsem se pomoct si nohama, ale pokaždé, když jsem se zapřel nohou, ulomil se kousek
kůry a noha mi zase sjela na zem.
Došlo mi, že tady na ten strom nevylezu, a rozhlížel jsem se okolo po nižším stromě.
Uviděl jsem jeden a rozběhl jsem se k němu, jak nejrychleji jsem mohl. Vší silou jsem se
snažil vytáhnout, ale kvůli své váze jsem to nedokázal. Pak jsem na druhé straně stromu
uviděl pařez. „Ten by mi mohl pomoct dostat se na ten strom," řekl jsem si a běžel k němu.
Když jsem k pařezu doběhl, rukama jsem se pevně chytil větve, postavil se na pařez,
odrazil jsem se, co nejvíc to šlo, a už jsem se skoro dostal na tu větev, ale uklouzla mi noha.
Tak jsem to zkusil znovu, chytil jsem se, vyskočil a zapřel jsem se nohama o kmen stromu.
Tentokrát se to už povedlo. Sedl jsem si na větev a opřel se o kmen stromu. Pomalu jsem
nemohl dýchat, ruce a nohy jsem měl v jednom ohni, ale dokázal jsem to.
Seděl jsem na stromě a díval se na to křoví. Znovu v něm něco zašustilo, křoví se
celé zatřepalo a vtom z něj vyskočil zajíc. Při představě, jak jsem se zoufale snažil vyškrábat
na strom před zajícem, jsem se musel začít smát. Smál jsem se tak moc, že jsem málem spadl
z větve.
Najednou jsem uslyšel takové vrzání a křupání. Přestal jsem se smát a poslouchal
jsem, co to je. Když mi to došlo, bylo moc pozdě. Větev stromu se urvala a já se spolu s ní
poroučel k zemi. Naštěstí jsem se nijak vážně nezranil. Takže jsem mohl pokračovat v
hledání.
Po hodině dalšího neúspěšného hledání jsem došel na druhý konec lesa. Začal jsem
si myslet, že Puňťu nikdy nenajdu. Měl jsem už velký hlad, tak jsem si sedl na blízký pařez a
začal jíst chipsy.
Když jsem dojedl poslední chips, nechal jsem vítr, aby si sáček vzal a odnesl ho
vysoko do vzduchu. Sledoval jsem, jak tančí ve větru a tu jsem si všiml žlutozelené trávy
ohýbající se ve větru, zelených luk posetých snad tisíci žlutých květů pampelišek, malého
hučícího potůčku s křišťálově čistou vodou, který vytékal z lesa, a ten les - svým šuměním
jakoby zpíval osamoceným kvetoucím stromům na louce.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že skutečná příroda vypadá daleko krásněji než ta na
obrázku a že nic jiného na světě ji nemůže napodobit. Zastyděl jsem se, když jsem si
vzpomněl, jak špatně jsem se k ní zachoval, když jsem zahazoval odpadky po lese.
Pak jsem si vzpomněl na Puňťu, jak se někde opuštěný toulá po lese, a bylo mi
smutno ještě víc. Ale už se začalo stmívat a já musel rychle domů, abych ve tmě sám
nezabloudil. Když jsem vyšel z lesa a přišel k brance, nemohl jsem uvěřit svým očím. Před
brankou seděl Puňťa a na vyhřátém parapetu ležel Mikeš. Oba se na mě dívali, jakoby mi
vyčítali, kde jsem tak dlouho byl.
Díky této příhodě jsem poznal přírodu a od té doby chodím s Puňťou každý den na
procházku. Často se zastavím u toho pařezu na druhém konci lesa.
Jméno: Zdeněk Riegel
Věk: 14 let
Moje vlastnosti: melancholický, inteligentní
Moje zájmy: četba, jízda na kole
Moje zkušenosti s psaním: píši rád, ale soutěžím poprvé
Moje oblíbená četba: fantasy knihy
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
25
8. – 9. třída poezie
1. místo: Lenka Tomášková, 9.A
Příroda
Dneska v noci zdál se mi sen –
zpívali ptáci, byl slunečný den.
Snová louka plná kvítí,
které všemi barvami hraje,
slunce na tu krásu svítí,
každý ledovec roztaje.
Krásně barevní motýli
poletují sem a tam,
někteří na květinách seděli –
takovou krásu před očima mám.
Však nic není takové,
jaké se zdá být.
Jak panenky makové
chci v pohádce žít.
Na louku padl stín,
všechny květiny zvadly.
A proč? Já vím –
lidé na louku vpadli.
Někteří lidé přírodu ničí
a já vztek zaháním.
Nejradši bych je vzala tyčí –
no dobře, trošku přeháním.
Chraňme si přírodu
a taky její krásu.
Má to velkou výhodu,
není to ztráta času.
Filip Zapletal, 6.A
Jméno: Lenka Tomášková
Věk: 15 let
Moje vlastnosti: sklerotická, přátelská, bláznivá (bohužel až moc)
Moje zájmy: čtení, kreslení, hraní na klavír
Moje zkušenosti s psaním: píšu si básničky a příběhy
Moje oblíbená četba: fantasy, dobrodružná
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
26
2. místo Šárka Jarošová, 9.B
Jak jsem potkal vaši matku
Budete-li o to stát
a budete-li poslouchat,
začnu pěkně od začátku
a budu vám povídat,
jak jsem potkal vaši matku.
V ten jediný den,
kdy probouzí se všechno kolem,
když byl jsem ještě mladej kluk,
co všechno řeší alkoholem,
já uslyšel jsem zvláštní zvuk.
Petra Ťuiková, 8.B
Byl jsem zrovna děsně zlitej,
mohl to být jenom klam.
„Jen pojď se mnou... Pojď dál, vítej!“
Co s tím sakra dělat mám?
Když tu jsem došel na kraj lesa,
kde ten kopec mírně klesá.
Kde čekalo mě jezero
a překvapení vícero.
Přišlo mi to hrozně zvláštní,
trochu jsem se možná bál.
Řekli moji bratři vlastní:
„Z tebe už se blázen stal!“
Hladina se roztančila,
začala se mírně chvět,
najednou se vynořila
dívka jako z růže květ.
Nikdo mi to nevěřil,
vlastně ani já si nebyl zcela jistý.
S rozumem cit soupeřil,
pak přišel nápad skoro čistý.
Nevěřil jsem vlastním očím,
strašně rád bych se jen díval
jak krásně se usmívala.
To o ní jsem dlouho sníval.
Tak jsem hlásek poslechl,
Není, co víc říct.
Zhluboka se nadechl
a vykročil mu vstříc.
Za uchem bílá květina,
stojící v měsíčním světle,
duše čistá a nevinná,
oděná v nejkrásnějším snu.
Šel jsem do prudkého kopce
a bylo mi to fuk.
Potkal jsem i dřevorubce,
když porážel statný buk.
Vlasy lesklé a dlouhé,
na nich zrcadlil se úplněk.
Stačily by vteřiny pouhé
- však aby se vlekly.. jako šnek.
Vedl mě dál lesem, houštím,
nevěděl jsem, co mě čeká.
„Bože, do čeho se pouštím?“
zmatená mysl se leká.
V očích stříbrné jiskřičky hvězdy by mohly závidět.
Smích sladký jako rolničky,
do kolen padnu co nevidět.
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
27
Byla vážně nádherná,
jak tam takhle stála.
Svému rodu nevěrná,
když mě k sobě povolala.
Smutně si povzdychla, sklopila zrak.
Na prsou ucítil jsem zvláštní tlak.
Takhle jsem poznal pravou lásku když potkal jsem tuhle milou krásku.
Natáhla ruku a přišla blíž.
Co mám teď sakra udělat?
„To já jsem ten hlásek, víš?“
řekla a pohled sklápěla.
Avšak ten příběh
nemá happyend.
Možná jen to,
že ze mě je abstinent.
Ruku její jsem uchopil
a okamžitě pochopil,
že tohle musí osud být.
Nedoved' jsem radost skrýt.
Dívku jsem nespatřil nikdy víc,
tím končí všechen špás.
Však všechno má svůj rub i líc
a jednoho dne jsem našel vás.
Tohle že se vážně děje?
Snad se mi to jenom zdá...
Ba ne, jak se směje!
Tenhle efekt láska má!
Na prahu domu, asi po roce
dvě děti v košíku leží.
To zasáhlo mě hluboce,
vzdát se jich - mohl bych stěží.
To však není jenom efekt,
ona je tak dokonalá!
Získala si lesa respekt,
už když byla víla malá.
A tak, moje milé děti
končí tahle příhoda.
Zbývá už jen jedno dodat:
vaší matkou je příroda.
Poslouchal jsem vyprávění,
jak svůj život prožívala,
že podobu svou stále mění
aby se lidem vyrovnala.
Já divil jsem se: „Krásko moje!
Proč chceš jako lidé být?
Máme zbraně, máme stroje...
To chceš vážně takhle žít?"
Hluboce se zamyslela, potom povídá:
"Vy lidé jste vážně zvláštní,
kdo ví, co má předvídat.
Však jednu věc vám závidím:
milovat, být milována - to jen z dálky uvidím."
Jméno: Šárka Jarošová
Věk: 15
Moje vlastnosti: individualista, flegmatik
Moje zájmy: bicí, kreslení, malování, psaní, čtení
Moje zkušenosti s psaním: loňský ročník o cenu J. Jungmanna, sdílení na netu
Moje oblíbená četba: Darren Shan, Nikki Sixx, Ch. Baudelaire
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
28
3. místo: Klára Dospivová, 8.B
Houbový příběh
Hluboko v přírodě,
kde chlupatý je mech,
leze žlutý jezevec
a šimrá se na zádech.
Okolo tebe bujný les
a můra říká,
že lesní mroži mají ples.
Okolo proběhla myška,
v křoví se chichotá plešatá liška.
Uléháš do trávy,
potichu sníš,
i kdybys hlady umíral –
houbiček se už nenajíš.
Oranžová žába
kouká na tebe z prázdné tůně,
někdo ji vypil
a tvoje břicho stůně.
V bolestech se svíjíš,
obrovský zajíc nad tebou,
než se naděješ,
zlije tě polevou.
Stromy se tiše smějí,
tušíš něco zlého,
točí se svět,
všechno se hýbe podle svého.
Motáš se, hlava tě bolí,
nejistý z okolí,
svět tančí a ty s ním.
Příště se radši zeptej: „Maminko, smím?“
Jsi úplně mimo, nemůžeš dál.
A najednou zjistíš:
já jsem zdrogován!
Adéla Malínková, 6.B
Jméno: Klára Dospivová
Věk: 14
Moje vlastnosti: cholerická optimistka
Moje zájmy: spánek, kamarádi, psychologie, horolezectví
Moje zkušenosti s psaním: slohy, občas si píšu pro sebe
Moje oblíbená četba: Anthony Horowitz, fantasy, Drsné
dějiny, horory, cokoli o 2. svět. válce, Hunger Games
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
29
Šárka Jarošová, 9.B
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
30
Práce vybraná mezi devíti nejlepšími ze 111 v dané kategorii v celostátní soutěži Náš svět
Denis Uhlár, 5.B
Neuvěřitelné dobrodružství
Šel jsem pomalu podivnou tichou ulicí. Hlavou mi běžela myšlenka: Kde to jsem? Tady
to neznám. Jak jsem se tu ocitl? Kolem mne se tyčily vysoké kovové domy, které končily až
někde v mracích.
Nejednou mě oslepil záblesk světla. Současně jsem uslyšel ohlušující ránu. Přímo nad
hlavou. Ztuhl jsem. Co se to děje? Když jsem se podíval nahoru, nevěřil jsem vlastním očím.
Těsně nade mnou totiž narazilo létající auto s obrovskými světlomety. A co bylo nejděsivější
– to auto nespadlo! Kolem něj létaly kovové součástky a části skla. Slyšel jsem klepání v autě.
Třásl jsem se hrůzou.
Pomalu jsem však strach překonal. Zvědavost mi nedala a já nahlédl do nabouraného
auta. Uslyšel jsem slabý hlas. Lidský hlas! Vsoukal jsem se do auta. Uviděl jsem muže. Měl
zaklíněnou nohu, zavřené oči a nehýbal se. Vzadu sedělo malé dítě. Pomyslel jsem si: „Jako
první musím zachránit to dítě. Potom musím pomoci tomu muži.“
Vytáhnout dítě nebylo těžké. Mělo sotva rok a bylo docela v pořádku. Pak jsem se
otočil k muži. Zaklíněná noha šla ale jen těžko ven. Tu se na mě muž podíval. Naskočila mi
husí kůže. Otevřel ústa a řekl: „Jdi dál.“ Nechápal jsem. Muž zase: „Jdi dál.“ Překvapilo mě,
že mluvil stejnou řečí jako já. Ustoupil jsem.
Muž otočil hlavu, natáhl ruku a stiskl černý, velice malý, avšak dobře viditelný knoflík.
„To snad ne,“ řekl jsem si potichu. Auto se totiž během chvilky rozložilo. Potom muž otevřel
tašku, která byla vyrobena z nějakého zvláštního materiálu. Vytáhl z ní malou ampulku.
Odšrouboval uzávěr a šetrně si kápl tekutinu na rozedřenou nohu. Krev okamžitě zmizela a
rána se zacelila.
Muž znovu stiskl tlačítko. V ten moment se auto opět sestavilo. Muž a dítě vlastně
mou pomoc vůbec nepotřebovali! Přesto mi muž poděkoval za záchranu. Zeptal jsem se ho,
jak se jmenuje.
„Zen se jmenuji já a malá se jmenuje Kristýna.“
Dvě docela odlišná jména, napadlo mě. „A příjmení?“ zeptal jsem se.
„Příjmení už přece mnoho let není.“
Udiveně jsem se zaposlouchal: „Prosím?“
„No příjmení se zrušila. Kvůli počtu Nováků, Zatloukalů, Přikrylů a tak dál.“
Já jsem přikývl jen proto, aby to nevypadalo, že jsem se zbláznil.
„A proč je tady tak vylidněno?“ zeptal jsem se.
„Ty to nevíš?“
„A co přesně bych měl vědět?“
„Pojď,“ řekl Zen, „já ti to ukážu.“
Nastoupili jsme do nového pěkného auta, ale ve skutečnosti starého a nabouraného.
Chvíli jsme letěli a pak jsem to uviděl: velký létající talíř s malými okénky po stranách a s
jedním velkým oknem nahoře.
„Už víš?“ zeptal se mě Zen. „Je jich tady plno. A vláda pořád ještě neví, co od nich
můžeme čekat. Proto jsou všichni schovaní.“
V tom okamžiku se otevřelo okýnko a něco začalo vylézat. Malá Kristýnka se
rozbrečela. A zase ten ohromující a oslepující záblesk!
A najednou jsem seděl doma ve svém pokoji a vedle mě ležela kniha. To snad ne. To
není možné! To byl jen sen? Udiveně jsem se díval na obálku: napsal Jules Verne.
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
31
3. místo v olomouckém kraji v soutěži o sci-fi povídku na téma budoucnosti planety Země
Marie Vosáhlová, 9.B
Náhled do budoucnosti
„Katko,“ ozve se z kuchyně, „běž na půdu pro tu starou kuchařku.“ „Už jdu, mami.“
Zaklapnu knížku a jdu pomalým krokem na půdu. Jakmile se rozkoukám, uvidím krabici se
starými knihami a vyjdu směrem k ní. Hned na vrchu spatřím vrstvou prachu pokrytou
kuchařku. S vidinou, že za chvilku už se zase budu moct ponořit do své knížky, ji okamžitě
vezmu, a když už se chystám jít zpátky dolů, můj pohled se zadrhne na knížce s názvem
Náhled do budoucnosti, která ležela hned pod kuchařkou. Opatrně ji uchopím a otevřu, když
v tom se zem pode mnou prohloubí a já padám do temného tunelu.
Když znovu otevřu oči, objevím se na stejném místě jako předtím, jen kuchařka jako
by tu ležela tak dvě stě let. Nějak se nad tím nepozastavuju, popadnu kuchařku i tu novou
knížku a rychle sbíhám schody dolů. Chci si ještě na chvilku skočit do pokoje, tak zamířím
nejdřív tam. Procházím chodbou a všechno je tu úplně jiné. Přijdu do pokoje, ale místo toho
starého pokoje tu byla vznášející se postel, počítač přes celou zeď tenký asi jako papír a k
tomu stůl, který psal, aniž by k tomu někoho potřeboval. Třikrát zamrkám a s otevřenou
pusou na to všechno zírám. V tom okamžiku vejde do mého pokoje cizí holka. Ty oči. Znám
je. Jsou úplně stejné jako ty moje.
Chvilku na sebe němě zíráme a ona pak prolomí ticho jako první větou: „Můžu vědět, co
děláš v mém pokoji?“ „Ve tvém pokoji?“ vykřiknu s údivem. „Vždyť tohle je můj pokoj.“ „A ty
jsi kdo?“ zeptá se mě. „Jmenuju se Kateřina Novotná a tohle je můj domov. A ty jsi kdo,
smím-li se ptát?“ Chvilku na mě kouká jak na zjevení a pak koktavě odpoví: „Já.. já jsem taky
Kateřina Novotná. Dostala jsem to jméno po prababičce. Prý mám její oči.“ Začnou mi
docházet souvislosti. Ta kniha, díry v zemi a pak úplně stejný dům, ale vlastně úplně jiný. A ty
oči. „Co je teď za rok?“ zeptám se. „2168, proč se ptáš?“ Asi jí to pořád nedošlo, tak se jí to
snažím trochu objasnit. „No já se narodila v roce 2001, mám oči úplně stejné jako ty a podle
toho, jak jsem si to tak vypočítala, bych odpovídala věku tvé prababičky.“ „A jmenuješ se
stejně jako má prababička, Kateřina Novotná.“ V očích se jí rozsvítí. V prvotním nadšení si
padneme do náruče. Potom se začneme obě smát a rozpovídáme se o všem možném.
Většinou mluví ona, protože to, co jí můžu říct já, se ona může dočíst, ale já, to co mi řekne
ona, asi nikde nezjistím.
Seděli jsme na létající posteli a ona mi všechno vyprávěla. Dozvěděla jsem se třeba
to, že v roce 2056 vypukne třetí světová a že my, jako bychom o tom věděli, jsme se ukryli do
úkrytu a tím pádem si zachránili život. Tímto se to vlastně všechno vysvětluje, když já to
budu vědět, že? Popisovala mi, kolik ještě bude předpovězených konců světa a kolik se jich
zase nepotvrdí. Pak se dostala k rodinné záhadě. Vzala takovou malou krabičku a vytáhla z ní
kuličku. „Vždyť je to jen obyčejná kulička, to záhada není.“ Řeknu to a ona zvolá jen „rádio“ a
v ten moment se z malé kuličky stane docela velké rádio. Potom řekne jen „mobil“ a
najednou má v ruce neznámý mobil, úplně rozdílný od toho našeho. Začne mi vyprávět, jak
to vlastně všechno bylo.
Jednou šel její táta něco hledat na půdu, a když se díval na starou krabici s knížkami, našel
tam malou kuličku. „Kéž bych tu měl baterku, abych si mohl posvítit,“ pomyslel si a v té chvíli
se z kuličky stala baterka. Nakonec jsme něco na ten způsob začali prodávat po celém světě a
stal se z toho vynález tisíciletí. Podala mi ji do ruky a řekla: „To je úplně ta původní, co se tam
našla. Na, to je dárek ode mě.“ S údivem v očích jsem se na ni podívala a nemohla uvěřit, že
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
32
mi ji chce doopravdy dát. „Děkuju, strašně moc si toho vážím. Ani nevíš jak.“ Sotva jsem to
dořekla, volali ji na večeři a pro nás dvě přišel ten moment, kdy jsme se měly rozloučit.
„Jsem ráda, že v mojí rodině existuje někdo tak super jako jsi ty,“ řekla jsem a usmála se.
„Nápodobně,“ odpověděla a obě jsme viděly v očích té druhé, jak těžké je se rozloučit.
Podruhé slyšíme volání z přízemí k večeři. „Tak já už budu muset. Jsem strašně ráda, že jsme
se poznaly. Nikdy na tebe nezapomenu,“ řekne mi, obejme mě a rychle utíká dolů. Pro obě je
těžké se loučit a ona to vyřešila po svém. Ještě chvilku tam stojím a snažím se si to všechno
co nejvíc vrýt do paměti, abych na to nikdy nezapomněla. Pak se otočím a pomalým krokem
vycházím schody. Sednu si na stejné místo jako před tím a otevřu tu stejnou knihu. Dnes už
po druhé padám do hluboké černé díry, ale tentokrát už se nebojím.
Otevřu oči a zjistím, že jsem na stejném místě a ve stejné době, kdy to všechno
začalo. S úlevou si oddychnu, že je vše, jak má být. Záhadnou knížku pokládám na stejné
místo, jak ležela, a pro jistotu ji ještě zakrývám ostatními knihami. Už si stoupám a i s
kuchařkou se chystám jít zpátky dolů, když vtom mi z kapsy vypadne ona záhadná kulička.
Zapadne hluboko do krabice, a když už se ji chystám vylovit, dojde mi, že teď už to všechno
do sebe perfektně zapadá a všechno je, jak má být. Rychle sbíhám schody a kouknu se do
svého pokoje. Všechno je zase, jak to vždycky bylo. Po tom, co zanesu mamce kuchařku, díky
které to všechno vzniklo, vezmu svůj nový deník a začnu zaznamenávat své dnešní
dobrodružství. Za chvilku slyším volání na večeři, ale tentokrát už to je v roce 2014.
Jméno: Marie Vosáhlová
Věk: 14 let
Moje vlastnosti: veselá, šílená, kreativní, kamarádská
Moje zájmy: fotografování, kreslení, hraní na kytaru
Moje zkušenosti s psaním: 3. místo v olomouckém kraji
Moje oblíbená četba: autoři Nicolas Sparks, Jane Austen
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
33
Klára Horníková, 8.B
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
34
Obsah
Kdo to byl Jungmann ................................................................................................................ 1
Informace o soutěži .................................................................................................................. 2
Johana Štaffová: Kočičí výlet .................................................................................................... 3
Willibald Vodička obr. Kočka .................................................................................................... 3
David Habrmann: Dobrodružství žabáka Kvaka ....................................................................... 4
Tadeáš Fryčák: Jak Ohniváček zachránil Bodlináčka .......................................................... 4
Sára Horníková, obr.Žába ........................................................................................................ 4
Sabina Smékalová, obr. Ohniváček .......................................................................................... 4
Daniela Štěpánová: Kouzelná příroda ...................................................................................... 5
Alena Obšilová, obr. Sluníčko ................................................................................................... 5
Laura Zavadilová: Jaro .............................................................................................................. 6
Martin Palinek: Jarní příroda .................................................................................................... 6
Ondřej Šana, obr. Hnízdo ......................................................................................................... 6
Denis Uhlár: Brokovo dobrodružství ........................................................................................ 7
Patrik Vykydal, obr. Pes ............................................................................................................ 7
Diana Uhlárová: Vodník Brblálek.............................................................................................. 8
Denis Uhlár: Vodník Pepa ......................................................................................................... 8
Lukáš Spáčil: Vodník Očičko ..................................................................................................... 8
Anna Pacáková, obr. Vodník..................................................................................................... 8
Zuzana Šmoldasová, obr. Vodník ............................................................................................. 8
Lukáš Spáčil: Sopka ................................................................................................................... 9
Marek Vašíček, obr. Sopka ....................................................................................................... 9
Diana Uhlárová: Nevídaný kamarád.........................................................................................10
Nataša Pichlerová, obr. Hnízdo ................................................................................................10
Natálie Kvapilová: Veverka .......................................................................................................11
Eliáš Jurečka: Hadí den .............................................................................................................11
Lucie Rozmanová: Ježek ...........................................................................................................12
Věra kocourková, obr. Sluníčko ................................................................................................12
Roman Nevrlý: Žijme s přírodou...............................................................................................13
Wilibald Vodička, obr. ..............................................................................................................13
Kateřina Dospivová: Časy dávné a dávnější aneb cesta za pokrokem .....................................14
Pavel Houb: Ze života brouka roháče .......................................................................................16
František Milčický, obr. Brouk ..................................................................................................16
Vladimír Jureček, obr. Prales ....................................................................................................17
Tereza Opichalová: Údolí .........................................................................................................18
Petra Ťuiková, obr. Listí ............................................................................................................18
Tomáš Dubový: U nás doma .....................................................................................................19
Denis Uhlár, obr. Stromy ..........................................................................................................19
Tereza Kocvrlichová: Kůň .........................................................................................................20
Klára Němcová, obr. Osel .........................................................................................................20
Petra Ťuiková: Zázračná květina...............................................................................................21
Jana Buxbaumová, obr.Víla ......................................................................................................22
Jiří Štencl: Moje první setkání s nejlepším přítelem člověka .………………………………… 23
Veronika Nakládalová, obr. Štěně …………………………………………………………………………………23
Zdeněk Riegel: Mé první setkání s opravdovou přírodou .......................................................24
Lenka Tomášková: Příroda ………………………………………………………………………………………………… 26
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
35
Filip Zapletal, obr. Tulipány ........................................................................................................26
Šárka Jarošová: Jak jsem potkal vaši matku ……………………………………………………………………… 27
Petra Ťuiková, obr. ……………………………………………………………………………………………………………. 27
Klára Dospivová: Houbový příběh ……………………………………………………………………………………… 29
Adéla Malínková, obr. ……………………………………………………………………………………………………….. 29
Šárka Jarošová, obr. …………………………………………………………………………………………………………. 30
Denis Uhlár: Neuvěřitelné dobrodružství ………………………………………………………………………… 31
Marie Vosáhlová: Náhled do budoucnosti ……………………………………………………………………….. 32
Klára Horníková, obr. Mořská víla ……………………………………………………………………………………. 33
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
36
Jak jsem potkal přírodu
Sborník vítězných literárních prací
O cenu Josefa Jungmanna 2014
Fotografie autorů vítězných prací: Marie Vosáhlová, 9.B
Výtvarné práce vytvořili žáci pod vedením Mgr. Zdeňky Novákové a Mgr. Boženky
Mikolajczykové
Sborník uspořádala Mgr. Vlasta Vaňková
Vydala Základní škola Litovel, ulice Jungmannova 655
Základní škola Litovel, ulice Jungmannova
37