N-trophy 4 – Epilog

N-trophy4 – Epilog
Vynález byl zničen…
Vynález byl odnesen z podzemí v centru Brna a dopraven do sklepa ústavu. Tam si pobyl posledních
dvacet čtyři hodin své existence a v pondělí ho ředitelka ústavu spolu s profesorem Theodorem
Micháčem deaktivovala, rozebrala na součástky a ty pak společně odvezli do několika sběrných
středisek po celém Brně.
Uklízečka Lucie se na ústavu již neobjevila, bylo nutno najít novou pracovní sílu. Od té doby ale už
nikdy nebyly chodby, laboratoře a kanceláře uklizené tak dokonale. Zaměstnancům ústavu trvalo
několik let, než si zvykli, do té doby se na ústavu tato pracovní pozice několikrát vyměnila, vždy pro
údajné nedokonalé plnění pracovních povinností. Asi po čtyřech letech zaměstnanci konečně
přistoupili na to, že úklid nemusí být vždy dokonalý.
Profesor Theodor Micháč se s nadšením vrhl do dalšího zkoumání a i když na Nobelovu cenu nikdy
nedosáhl, získal to, co chtěl - stal se jedničkou na ústavu, získal několik velkých grantů, publikoval v
prestižních vědeckých časopisech a objížděl ty nejzásadnější vědecké konference v nově vzniklém
oboru fyzikálně chemické kyberpsychologie.
Docent Vojtěch Procházka se po odpuštění poloviny trestu vrátil na ústav. Do výzkumů profesora
Micháče nijak nezasahoval, velmi se o něj ale zajímal, pečlivě studoval jeho publikace a přátelil se s
jeho nejbližšími spolupracovníky.
Odborná asistentka Zdenka Moosová po profesorově smrti úspěšně publikovala svůj článek již bez
dalších úprav v mezinárodním vědeckém časopise. Na základě této publikace získala velmi dobře
placenou stáž na univerzitě v Pomparáčí.
Vdova po profesorovi Kateřina se po nějaké době vdala za Iva Hufnágla. Spolu postavili jeho podnik
na nohy a od té doby žili šťastně až… ale o tom jinde.
PhD. studentka Klára Nováková opustila studium i ústav, dala se na studium psychoterapie a
alternativních metod a k vědě se nikdy nevrátila.
Asi tak deset let se v oboru nic moc nedělo. Po nějaké době ale začaly chodit (v té době už)
profesorce Bečánové zvláštní zprávy odeslané ze serveru v Pomparáčí. Byly anonymní, ale česky.
Pak chodit přestaly.
Krátce na to se ve večerních zprávách objevila podivná informace o výskytu zombie-like bytostí ve
městě Bandur v oblasti jižní Kenobie. Odeslaný tajný tým výzkumníků z ústavu na místě však nic
zvláštního neobjevil.
O pár let později (v době, kdy všechny světové velmoci už dávno respektovaly totální zákaz jaderných
a chemických zbraní) se kenobská armáda stala skutečnou hrozbou všem okolním státům. V jejích
strukturách se začaly pravidelně objevovat jednotky speciálně vycvičených zabijáků, kteří jakoby trpěli
osobní záští a touhou po pomstě vůči konkrétním rasám či národům. Zároveň Kenobští přistěhovalci
na ostatní kontinenty začali po světě šířit nové náboženství, které se rychle ujímalo i u
nepravděpodobných skupin obyvatel. Kenobské plastové modlitební pomůcky zaplavily celý svět,
včetně sedmého kontinentu uprostřed Tichého oceánu. Mimochodem ten se z rozlohy pětkrát
Německo rozrostl do rozlohy jeden a půl Evropy a přijal první stálé obyvatele.
Díky novým technologiím ovládajícím lidské myšlení a upravujícím vzpomínky mohli všichni žít tak
šťastně, jak jen chtěli. Pouze v některých částech střední Evropy přetrvávaly skupinky rebelů, kteří
odmítali nové náboženství a dál lpěli na životě v bludu, nevědomosti a čemsi, co sami nazývali
svobodou myšlení…