Proč jsou pro děti důležité pohádky

Proč jsou pro děti důležité pohádky?
„Chcete-li mít inteligentní dítě, vyprávějte mu pohádky. Pokud chcete mít dítě ještě
inteligentnější, vyprávějte mu ještě víc pohádek.“
Albert Einstein
Nás dospělé bude vždy znovu a znovu okouzlovat způsob, jakým fantazie dětí
dokáže oživit a proměňovat věci zcela obyčejné. Jejich fantazie dokáže z pár
dřívek postavit hrad, z kamínků vytvořit stádo koní, z jedlových šišek zrodí celé
hejno skřítků, a to vše se zaníceným doprovodem pokřiku a slov.
Schiller měl pravdu, že není větší lidské štěstí, než dětská hra fantazie. Děti jsou
v ní ukryty ve svém vlastním světě, šťastné a zapomínají na čas. Léčivý význam
fantazie je dnes již všeobecně známý. Již skoro před dvěma staletími napsal
německý pedagog Jean Paul: „Dáte-li dítěti suchou větev, jeho fantazie na ní dá
vykvést růžím. Dejte mu lístek růže a bude po vodě řídit kouzelnou lodičku.“
Pokud je hra činností vnější, pak poslouchání pohádek směřuje dovnitř. Při hře
se síly fantazie sbíhají do vnějšího volního jednání, ale poslouchání pohádek
působí bezprostředně na vnitřní citový život. Některé pohádky děti chtějí slyšet
opakovaně, každý den. A velmi hlídají, jestli je každé slovo tak, jak má být.
Jejich duše hladoví po obrazech a gestech, které by ji vnitřně vzrušovaly. Jsou
jako nástroj toužící po hudebníkovi. Pohádkové tóny ukryté v nitru chtějí znít.
Duše se obohacuje, barví a naplňuje a začínají se v ní rýsovat výšiny i hlubiny
budoucích osudů. Bez „pohádkové“ výživy zůstanou dětské duše vnitřně tupé,
neohebné a citově chudé. Když ještě k tomu žijí v nepodnětném a na přírodu
chudém prostředí, mohou vnitřně otupět úplně.
V naší době mají pohádky stále důležitější poslání. Děti obklopené betonem,
železem a technikou právě v předškolním věku potřebují pohádky, které v nich
probudí hlubokou niternost. Avšak pohádky na CD nebo na videu nejsou
nejvhodnější. Jsou to spíše nedostatečné náhražky. Neumělé matčino vyprávění
je stokrát působivější, než cédéčko s dokonalým uměleckým přednesem. Ve
vyprávění maminky je přítomno její lidské srdce a pohled očí, který proniká do
duševní schránky dítěte, a to nemůže nahradit žádná technika.
Co vlastně dá lidem sílu do života, aby dokázali obstát i nejtěžších zkouškách,
aby se nehroutili, nepolykali prášky, nepili, nefetovali atd.? Co dá člověku sílu,
aby se dokázal vzpřímit a postavil se vědomě výzvám života? Staří Řekové
vložili základy výchovy do obrazů v pohádkách a mýtech.
V mýtech a pohádkách vlastně bytost, která přichází z duchovních světů na
Zemi, nachází pravou potravu a saje do sebe životní obrazy. Tyto živé obrazy
postupně vyplňují její duši a vyživují postupně i celé fyzické tělo. Lidé dávných
civilizací i my dnes, dokážeme z těchto obrazů vědomě čerpat. Jen si musíme
vzpomenout, na co jsme už mnozí zapomněli.
Dokonce jsme zapomněli i to, že se dětem vyprávějí pohádky. V některých
státech existuje nová profese. Někteří lidé se živí tím, že učí rodiče, jak se dětem
vyprávějí pohádky a zpívají písničky. Najednou, ve ztrátě všech instinktů,
zjišťujeme, že to, z čeho člověk může čerpat životní síly, jsou obrazy, které mu
utvářejí duši, když je úplně malý.
Když si z historických pramenů porovnáme průměrnou fyzickou kondici lidí ve
starověku s kondicí člověka dvacátého prvního století, zjistíme, že značně
zaostáváme. Možná, že moudří lidé těchto dávných věků tušili, že budeme
potřebovat posílit a pomoci. A tak nám poslali dar. Královský dar. Pohádky. A
do těchto pohádek uzavřeli obrazy, které probouzejí životní síly a které znovu
obnovují spojení člověka s duchovním světem.
Nyní budeme čím dál intenzívněji prožívat, že vlastně vůbec nežijeme z našich
vlastních sil. Kdo žije jen z vlastních sil, je velmi brzo vyčerpán. Musíme si
uvědomit, že to, z čeho žijeme, je skutečně ona duchovní podstata v nás.