Hop! A jedem bez razítek! - Magazín MF DNES 2/2014

Transkript

Hop! A jedem bez razítek! - Magazín MF DNES 2/2014
 reportáž dnes
TEXt jan malinda FOTO michal sváček, mafra
Nymburk
čeští bobisté
Prvně na olympiádě: 1948
Do roku 1945 vznikly
bobové dráhy v Aši, Dubí
či Jablonci nad Nisou.
Na olympiádě v roce
1948 zajel český dvojbob i
čtyřbob shodně
14. místo, pak byly boby
jako buržoazní sport na
okraji zájmu. Čtveřice
Puškár, Kobián, Džmura
a Polomský uspěla na
zimních hrách v letech
1994 a 1998. Zatím nejvíc
zazářil dvojbob Danilevič-Gomola, který vyhrál
v roce 2007 evropský titul.
Pilot i brzdaři
stisknou
roztlačováky, mají
chuť šmiknout
i nějakou
tu světovou
velmoc. Snad jim
pojedou kudly. Že
nerozumíte? Klid,
vše vysvětlíme.
Takhle trénuje
český čtyřbob
na olympiádu.
V posilovně
a s kovovým
vozíkem,
v atletickém
tunelu.
Hop! A jedem bez razítek!
2/ 2014
12–13
reportáž dnes
D
1
2
3
4
ěláš atletiku.
Nejlíp sprint,
překážky nebo
trojskok. Šanci
máš i jako ragbista nebo kulturista. Podvědomě tě přitahuje nebezpečí
a rychlost a pak se od někoho
dozvíš o partě bláznů, kteří létají po světě ledovými koryty
vměstnaní do železné patrony.
Tak se člověk kolem dvacítky
nejčastěji vmísí mezi bobisty.
Ale pozor, ještě předtím tě
pořádně vykrmí, neomezuj se –
protože sprinter váží okolo pětasedmdesáti kil, zatímco
ideální bobista by měl vážit až k metráku, a s takovým přítěžkem na těle se
člověku najednou sprintuje o dost hůř.
Proč zrovna metrák? Je to skoro středoškolská rovnice:
aby železný bob padal ledovou dráhou co
nejrychleji, musí být logicky co nejtěžší, zároveň v součtu
nesmí posádka se strojem vážit víc jak 630 kilogramů – tak
kážou pravidla. Lze to dohnat
olověným závažím, kterým se
vycpe čelo bobu, ale praktičtější je, aby všichni bobisti měli
zhruba stejnou hmotnost. Důvod? Těsně před závodem vám
onemocní stabilní člen sestavy,
náhradník váží o pár kil víc, a to
se potom improvizuje a vymýšlí,
kde ušetřit každé deko: v nouzi
se závodí i bez slipů, bez ponožek, odmontovávají se narychlo
i úchytky z helmy...
Hned tě ale na led nepustí,
nejdřív se pilují starty, u nás
na to mají v Liberci trenažér
upevněný na kolejnicích. Když
se ukáže, že ho umíš roztlačit
a jsi seběhaný s ostatními tak,
že bez ostudy naskočíš, vezmou
tě zkraje sezony konečně na výlet – na dráhu. Nejblíž je to do
saského Altenbergu. Nenápadná
poznámka: je to nejšílenější dráha na světě!
„Nemůžeš jít do bobu s tím, že
seš podělanej,“ říká Honza Kobián – třiačtyřicet let, pětkrát na
olympiádě, v Naganu osmý na
dvojbobu, jeden z nejlepších výsledků české historie. „Nesmíš
se bát. To se už stalo víckrát –
objevili jsme kluka, na trenažéru běhal skvělý časy, pak přijel
na dráhu, viděl to a omluvil se,
sorry, pánové. Jiný to vzdal poté,
co se svezl dvakrát.“
A pokaždé si cestou nazvracel
do helmy.
„No a občas někdo dole vystoupí a nadšeně řekne – to bylo
super!“
Pozor, ještě pořád nemáš
vyhráno. Může se ukázat, že se
v mrazu při minus dvaceti škubeš – jsi při prudkých rozbězích
náchylný k natržení svalů. To jsi
o sobě v atletice zjistit nemohl,
tam se sprintuje v teple.
Taky vám ten výběr ideálního bobisty připomíná výcvik
astronautů?
Když ale všechno klapne, zlomíš strach a máš auto a čas dojíždět na každotýdenní tréninky, dostaneš se brzy třeba až
do národního áčka, najednou
jezdíš světovou špičku. Motáš se v žebříčku kolem desítky patnáctky – tak dobří čeští
bobisti už léta jsou. Přitom jich
je u nás poskrovnu, celý svaz
čítá něco přes dvě stě členů, na
1 nácvik v liberci. Takhle se cvičí rozběhy na jediném
českém trenažéru. 2 na olympiádu! Před zimními hrami
v Soči dostal český čtyřbob nový lak. 3 péče o kudly. Na
nožích záleží, starají se o ně i samotní jezdci. 4 vancouver.
Na poslední olympiádě v roce 2010 startovaly hned dva
české čtyřboby a jeden dvojbob.
14–15
2/ 2014
vrcholové úrovni jich bobuje kolem třicítky.
Ti nejlepší se teď sešli na víkendovém soustředění v Nymburce, aby se prověřilo, kdo se
nejlíp hodí do čtyřbobové sestavy na olympiádu v Soči.
„Kluci mají vlastní trenéry, ale
je potřeba výkony sladit. Já jako
kondiční trenér sleduju hlavně
fyzičku,“ říká Honza Kobián.
Po snídani začínáme v po­silovně.
I SRB MÁ DODÁVKU!
Vyhneme se vtípkům o českých
kokosech na sněhu. Jednak kluci, kteří teď zahřívají svaly na rotopedech a pak přejdou k čince,
slyšeli tu supervtipnou hlášku
jim v cíli mačkají palce i přítelkyně a manželky.
Především ale mají Angličané
a jiní (které Češi umějí porazit)
proti české reprezentaci (která
si musí vystačit asi se 3 miliony)
třicetinásobný rozpočet.
„Po závodě odevzdají bob
mechanikům, navečeří se v restauraci a jdou si lehnout. Naši
kluci vyrazí na nákup pro nějaké
maso, namasírují se maximálně tak mezi sebou, když nejsou
líní,“ líčí praxi místopředseda
českých bobistů Martin Bohman, který se chystá na svou
třetí (a poslední) olympiádu.
Sociálně slabší reprezentace
se od bohaté pozná už na parkovišti: velmoci přicestují velkými
dodávkami, až obřími náklaďáky, chudší výpravy soukromými auty s vlekem. Za největšího
exota je chorvatský nadšenec
Ivan Šola, který v třiapadesáti objíždí evropské poháry se
čtyřbobem na střeše auta.
„Už i Srb má dodávku!“
povzdychnou si kluci od
činek.
Martin Bohman je chlácholí: zrovna se mu podařilo dohodnout na spolupráci
s Mercedesem, a tak trapnému a hlavně únavnému
martýriu plahočení po silnicích osmdesátkou s přívěsem je
i u české reprezentace šlus.
Jamajská pohádka
V čem se americká komedie
Kokosy na sněhu liší od skutečného
olympijského příběhu?
Jamajští sprinteři selžou v kvalifikaci na letní
olympiádu 1988, a tak se chtějí probojovat
aspoň na hry zimní, do Calgary. Ukecají dvojnásobného zlatého olympionika v jízdě na
bobech z roku 1968, aby je trénoval, a ten je
do Kanady na vysněný závod dovede. To je
příběh filmový z roku třiadevadesát – dojímavý a úsměvný. Fikce se však dostává do sporu
s realitou už tím, že zimní olympiáda se v osm­
aosmdesátém odehrávala před tou letní.
A ani zbytek příběhu nepřipomíná pohádku;
účast jamajského bobu v Calgary byl prostý
marketingový kalkul amerických byznysmenů
George Fitche a Williama Maloneyho.
Nábor mezi špičkovými sprintery přes masivní
anonci skončil blamáží, a tak většinu týmu
zaplnili v říjnu 1987 jamajští vojáci – na povel.
LUXUSNÍ SLOVENSKÁ
OJETINA
teprve asi tisíckrát (ačkoliv film
samotný je zas až tak neirituje,
někteří ho mají dokonce rádi),
jednak podobně na suchu trénují i týmy světových bobistických velmocí: Němci, Švýcaři,
Američané, Rusové. I oni se učí
sbíhat na kolejnicových trenažérech, ale je tu jeden rozdíl:
oni mají k dispozici i skutečné
dráhy, takže s vozíky blbnou jen
přes léto. Takový Švýcar odjezdí
jako junior v jednoročním tréninku na ledu tolik jízd, co naši
reprezentanti ve svěťáku v součtu za tři sezony.
„A hned v první soutěži dospělých ten junior udělá medaili, jak by taky ne,“ říká Honza
Kobián.
Velké týmy mají suitu servismanů, doktorů, řidiče a na mistrovstvích světa a olympiá­dách
Čím to, že se české těžké váhy,
jak si bobisti přezdívají, dotýkají
elity špičky a občas ji zaskočí –
třeba loni pátým místem v německém závodě svěťáku?
„Úspěch záleží z třetiny na
startu, z třetiny na pilotáži,
z třetiny na technice,“ tvrdí
Bohman.
Pilota má reprezentace výborného, jedenatřicátník Honza Vrba (v civilu se živí pokládáním izolací na střechách domů)
má jako jediný olympiádu v Soči
prakticky jistou. I starty jsou letos u čtyřky slušné.
A ta zbylá třetina? Co se míní
technikou?
„Bob. Nový stojí kolem milio­
nu a půl, na to nemáme, takže
kupujeme ojetiny od Slováků,
kteří mají solventního pilota.
Teď naše áčková reprezentační čtyřka jezdí na bobu značky
Film se liší i v dalších faktech:
· Reálný jamajský čtyřbob finanční nouzí netrpěl, měl hned několik trenérů, výcvik probíhal v Kanadě a Rakousku.
· Do Calgary se vydal za Jamajku nejen čtyřbob, ale i dvojbob.
· Nebyl to jediný exotický tým v soutěži, startovaly tam i posádky z Mexika, Tchaj-wanu či
Nizozemských Antil.
· Světová bobistická špička se v Calgary na
outsidery nedívala s despektem, mistři z NDR
či Švýcarska exotickým amatérům fandili,
půjčovali jim i vlastní vybavení.
· Posádka jamajského dvojbobu skončila třicátá z jedenačtyřiceti startujících; až za nimi
se umístil tým Bulharska či Portugalska.
· Čtyřbob se ve filmu vybourá kvůli technické
závadě na ovládání, ve skutečnosti se pilot
Dudley Stokes úplně obyčejně dopustil jezdecké chyby.
· Film končí dojákem: Jamajčané nesou bob
na ramenou do cíle. Ve skutečnosti ho dotlačili do cíle pořadatelé, závodníci odkulhali, pilot Stokes měl navíc z předešlé jízdy
zlomenou klíční kost.
2/ 2014
14–15
Tajemný
lexikon
těžkých
vah
šmiknout
porazit soupeře,
přeskočit ho ve
výsledcích
pilot
řidič bobu
brzdař
poslední člen posádky
tým. Zleva: brzdaři Michal Vacek, Dominik Dvořák,
Dominik Suchý, Jan Stokláska a pilot Jan Vrba.
v nejprudší
zatáčce
na tebe
působí až
pětinásobná
gravitace.
podobně
jako při
startu do
kosmu.
16–17
2/ 2014
Singer, který si Slováci koupili
před olympiádou v Turíně. Jezdí
fakt super, perfektní materiál,“
pochvaluje si ojetinu Bohman.
Drobné úpravy si osobně šéfuje pilot, který nejlíp vycítí
i kosmetickou změnu. Zdánlivě se nedá na bobu nic extra vycizelovat, ale světové týmy všelijak experimentují, aby jízda
zrychlila o setiny – to jsou pak
ty medaile.
„Třeba Američani spolupracují na designu s BMW. Roky
rituál. Před každou olympiádou čeští bobisté
navštíví tetovací salon, zde kérka Jana Kobiána.
vývoje, miliony dolarů,“ prozrazuje Bohman.
To není vše. Klíčové jsou
i kudly – nože, i tady se dá ukrátit pár setin jízdy.
„Aby se nedělaly rozdíly mezi
bohatšími a chudšími reprezentacemi, ustanovilo se, že si
všichni musí koupit stejný polotovar od jedné švýcarské firmy. Jak si ho pak ofrézují k dokonalosti, záleží na jejich umu,“
říká Martin.
Běžná praxe: „Němci nebo
Američani si můžou dovolit
koupit nožů víc, testují je. Ty,
které nejedou, prodají jiným
státům,“ doplní pilot Honza
Vrba.
Laboruje se i s chemií: bohaté
týmy testují kromě povoleného
leštění nožů brusnými papíry
mikronové hrubosti i tajemné
přípravky. Na posledním mistrovství světa všechny dopálili
Němci, když měli při standardní pilotáži zázračně o kilometr
vyšší maximální rychlost než
zbylá špička.
O pouhý kilometr za hodinu!
A to se čtyřbob řítí dráhou až
stopadesátkou.
KOSMICKÝ
START DOLŮ
Přiznávám, svezl bych se v ledové dráze fakt rád. Zřejmě
o tom můžu jen snít, musel
bych mít závodní licenci. Bez
ní vás komisaři do bobu nepustí.
Kluci po lehkém obědě a pauze prohánějí v atletickém tunelu primitivní svařovaný vozík.
Na vozíku závaží, naskočit se
nedá, trénují se na něm výhradně rozběhy.
„V nejprudší a nejrychlejší zatáčce na tebe působí až pětinásobek gravitace.“
To je téměř podobná síla
jako při kosmickém startu.
posilovna. Bobisté nenacvičují jen běhání a naskakování do stroje,
spoustu času tráví i s činkami.
Pocity z reálné jízdy mi líčí
Jan Mottl, donedávna taky závodil, dnes zdarma vypomáhá
na svazu jako sekretář.
Poznávací znamení bobisty
na pláži nebo v sauně: plochá
jizva po spálenině na rameni
nebo lopatce, slangově razítko.
Následek odřeniny po překlopení bobu.
Rčení: když nespadneš, nejsi
bobista.
„Z dráhy se dneska už nevypadává, protože jsou konstruo­
vány do céčka. Když vyjedeš
moc vysoko, spadneš do koryta,“ říká Mottl.
Nejohroženější je při pádu ten
poslední – brzdař.
„Tam když jsem spadnul, helmou jsem škrtal o led, bylo to
o otřes mozku.“
Brzdař má zásadní roli v cíli,
musí za to vzít a tříšť lítá. Já ale
viděl video, kde italský brzdař
u čtyřbobu zaspal, a dopadlo to
hrozně.
„Nezaspal,“ opraví mě pilot
Honza Vrba, tu historku zažil
osobně: „To bylo v La Plagne,
blbě naskočili, brzdu si přitom
zasedli. Vyletěli na konci do závěje, tak osmdesátkou. Byli trochu potlučení, nějaké zlámané
prsty tam byly...“
Další bobistický zlý sen:
brzdař na startu uklouzne
a nestihne naskočit, pilot mu
ujede.
„To se stalo našim klukům
před čtyřmi lety, dvěma se nepodařilo naskočit, zůstal tam jenom
pilot Vrbič a brzdař Kobi, kterému se povedlo za jízdy přelézt dozadu,“ přidá se Martin Bohman.
„Vrbič byl machr, že se mu povedlo bob ukočírovat – jet ve dvou
na čtyřbobu je najednou strašnej
rozdíl na techniku jízdy.“
Dojet museli, zastavit uprostřed dráhy se smí jen v extrémní situaci, brzdění by zničilo led,
dráha by spadla, platí se sankce
v řádu stovek eur.
OTLUČENÝ
JAKO PÍŠŤALKA
V bobu žádné pohodlí. Pokračuje Jan Mottl: „Neskutečná rychlost, celé se to chvěje,
člověk se drží jen rámu, síla ti
mačká krk a záda, musíš se vzepřít, ale tuhnou ti ruce i ramena. Chytit se nahoře a dojet tak
až do cíle – začátečnická chyba. Zkušený brzdař, který dráhu zná, ví: teď je rovinka, můžu
si na vteřinu odpočinout...“
Hlavy sklopené kvůli aero­
dynamice, tlačíte ostatním
helmami do zad. Ohled se musí
brát na pilota, ale i ten to schytá. „Na tréninku, který je zároveň kvalifikací, se jede šest jízd,
pak závod. Takových závodů je
víc, před Vánocemi už je člověk
omlácený jako píšťalka.“
A jak se na slabší týmy, jako
je ten český, dívají soupeři ze
špičky?
Brzdař Dominik Suchý:
„Různě. S několikanásobným
olympijským vítězem Langem
z německé posádky se dalo normálně bavit. I se Švýcary prohodíme pár slov. Nejnamyšlenější
jsou Rusové, sem tam Američan, ani na pozdrav neodpoví.
Taky to ale neplatí o všech.“
A to jsou na tom čeští bobisté ještě relativně dobře, nejchudší týmy z Balkánu nemají
ani na jednotné dresy. S těmi
se ale olympijská posádka měřit nemíní.
„Za medaili bych se přimlouval,“ hecuje kluky Martin Boh­
man. „Protože vyhlášení je
v rámci závěrečného ceremoniálu – no, uvažujte nad tím.“
Říká to s lehkým úsměvem.
Nebo mluví vážně? Česká posádka se na posledních závodech v Americe dost zlepšovala, šmikla sem tam i nějakou tu
bobistickou velmoc. Co kdyby
to brzdaři v Soči pořádně rozběhli a pilot Vrbič byl za rajčáky
bezchybný, jako to dokázal už
víckrát? Co kdyby to vyšlo? n
[email protected]
razítko
jizva po spálenině
způsobená odíráním
těla o led po kolizi bobu
v korytě; nejčastěji
najdete razítko u bobisty
na rameni či na lopatce
brzdaře
kudly
nože, na kterých bob
klouže
péra
nástavce, na něž se
umisťují kudly
rajčáky
řídicí mechanismus,
kterým pilot koriguje
jízdu
křídla
drobné výstupky
u spodku čtyřbobu,
které usnadňují
naskakování
roztlačováky
madla, která se po
rozběhnutí bobu sklopí
bačkory
dřevěné či hliníkové
návleky usnadňující
manipulaci s bobem
a chránící kudly a péra
při přepravě