Konec války v Zákolanech

Obecní info
Kanalizace - žádáme o dotace
Proběhne revitalizace centra obce
Projektová dokumentace pro výstavbu kanalizace v naší obci je
již zcela dokončena včetně získání potřebných povolení, smluv
o věcných břemenech pro první etapu výstavby. Obec bude
využívat všechny dostupné možnosti pro získání dotace, která je
podmínkou pro realizaci kanalizace. Obec podala v lednu 2010
další žádost o dotaci na výstavbu čistírny odpadních vod a části
kanalizace z programu ministerstva zemědělství. Další možnost
podání žádosti o dotaci by měla být na podzim. Dotace nejsou
nárokové je proto těžké odhadovat, kdy k výstavbě kanalizace
dojde. Pokud bychom získali dotaci, o kterou máme zažádáno,
v příštím roce by se nejprve postavila čistírna odpadních vod
pod nádražím, kanalizační řady v centru obce a připojovací řad
směrem na Koleč a Blevice. Návrh postupného připojení
jednotlivých částí obce vychází z podmínek poskytnutí dotací kdy
v první fázi musíme připojit co nejvíce obyvatel s co nejmenšími
náklady na přípojku (náklady první fáze výstavby kanalizace
totiž navyšuje výstavba čistírny). Dlouhodobá spolupráce obcí
Zákolany, Koleč a Blevice na výstavbě a provozování společné
čistírny odpadních vod byla definována trojstrannou smlouvou
podepsanou osmého dubna.
Obec získala dotaci z Regionálního operačního programu Střední
Čech na úpravu parku a novou fasádu školy. Projekt byl v rámci
podaných projektů vyhodnocen jako vůbec nejlepší a Krajský
úřad jej použije jako vzor pro žadatele v dalších kolech. Návrh
nové podoby parku byl projednáván na jednáních zastupitelstva
v roce 2008. Počítačově vytvořené obrázky jeho úprav byly
veřejnosti představeny v červenci 2009, v prosincovém čísle
Budečských Rozhledů obec prosila občany o připomínky k
návrhu. Obec děkuje za zaslané připomínky, které byly projednány dne 8. 3. 2010. Zápis z jednání byl zveřejněn na panelu v
parku kde je od minulého roku vidět i jeho nová podoba.
Plánujeme, že úpravy parku a nová fasáda školy budou
dokončeny v tomto roce. V současné chvíli se připravuje
výběrové řízení na dodavatele stavby, podmínky výběrového
řízení budou jako obvykle zveřejněny na úřední desce obce.
Územní plán schválen
Obec v březnu vydala Územní plán Zákolany. Jedná se o důležitý
mezník v historii obce. Územní plán je k nahlédnutí na obecním
úřadě a určuje způsob využití jednotlivých částí území obce.
Pořizovatelem územního plánu Zákolan byl podle nového
stavebního zákona Odbor architektury Magistrátu města Kladna,
zhotovitelem územního plánu byl ateliér Ing. Arch. Mikoláše
Vavřína. Obec oceňuje práci odborného týmu, přijatý územní
plán je nezávislými odborníky hodnocen velmi dobře.
Úvodní slovo
Pozemkové úpravy zahájeny
Díky spojenému úsilí obce a majoritních vlastníků půdy se
podařilo zahájit pozemkové úpravy v tzv. extravilánu obce (na
celém katastru obce mimo zastavitelné území, tedy mimo obec
samotnou). Pozemkové úpravy pro nás zajišťuje Pozemkový
úřad Kladno a plně financuje stát. Pozemkové úpravy udělají
„pořádek“ v často nelogicky umístěných a nepřístupných
pozemcích včetně obnovy přístupových cest a zeleně v krajině.
Zároveň dojde k digitalizaci map našich katastrů. Na území obce
se již pohybují geometři, kteří zaměřují záchytné body v krajině
a barevně je označují. Prosíme, neničte tyto značky, které jsou
umisťovány v zájmu naší obce. Majitelé pozemků budou včas
informováni a Pozemkový úřad je přizve k jednání.
Nový pracovník technických služeb - Kamil Carda
Foto: J. Zajíc
Přírodní park okolí Budče
Boj s přívaly sněhu
V letošní kruté zimě se velice osvědčily technické služby obce,
které udržovaly všechny důležité cesty průchozí. Nebylo by to
možné bez velmi dobré spolupráce obce s farmou pana Vraštila,
který jako každý rok zajišťoval protažení obecních cest. Vítězství
nad přívaly sněhu museli všichni čtyři pracovníci technických
služeb v mrazivém počasí potvrzovat znovu a znovu tvrdou prací
často i o víkendech, patří jim za to naše poděkování. Hlavní
poděkování ale směřuje panu Vraštilovi a panu Noskovi na
farmu na Trněném Újezdě, kteří nemají úklid sněhu v popisu své
práce a své obci pomáhají dobrovolně. Na jednorázové vyklizení
sněhu z centra obce jsme najali bagr, jiná profesionální firma
zajistila shoz sněhu ze střechy školy.
Naše obec již dříve podpořila vyhlášení přírodního parku Okolí
Budče na svém území a zastupitelstvo toto rozhodnutí znovu
potvrdilo v dubnu 2010. Přírodní park je nejnižším stupněm
ochrany hodnotného území, který umožňuje pokračování všech
aktivit v území, na které jsme zvyklí. Magistrát města Kladna, který
návrh připravuje, ve svém zdůvodnění mj. uvedl: „Cílem
přírodního parku (dále jen PP) je ochránit významné hodnoty krajinného rázu a nabídnout lidem k životu vlídné prostředí s nímž se
budou moci identifikovat. Na území PP by měly být eliminovány
hrubé zásahy do krajinného rázu, které představuje především
zástavba, jež organicky nenavazuje na původní sídla anebo
původní sídla pohlcuje. Stejně tak by měly být z PP vyloučeny
velkosklady zboží pro kamionovou dopravu apod. Ta vedle ztráty
krajinných hodnot (oblast krajinného rázu) představuje i ztrátu
identity celého území. Přírodní park naopak neznamená omezení
zástavby, která citlivě navazuje na již zastavěné území a je vyhodnocena a schválena v územních plánech“.
Připravuje se oprava silnice na Blevice
Silnice na Blevice je v katastrofálním stavu, který dále zhoršila
letošní zima. Obec připravila projekt opravy silnice, na který
žádala o dotaci z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj
venkova. Finanční prostředky jsme z tohoto fondu bohužel
nezískali, finance na opravu sháníme dál.
Ing. Jan Vraštil a Jakub Nosek při odklízení sněhu v Kovárech
Foto: V. Dobeš
Po úpravách školní zahrady se údržba zeleně, o kterou se stará zahradník
Jakub Votýpka s Kamilem Cardou, soustředila na obnovu cest a údržbu zeleně
na Budči. Na obnově cesty za hřbitovem se podíleli všichni čtyři pracovníci
technických služeb.
Foto: V. Dobeš
KALENDÁŘ AKCÍ
8. 5. od 14:30
15. 5.
Vítání občánků
Obec Zákolany se již na začátku loňského roku rozhodla
investovat do nákupu laviček a košů, kterými osadila řadu míst v
jednotlivých částech obce. Tato snaha o zlepšení veřejného
prostoru obce pokračuje i v letošním roce a tak si již v současné
době můžete odpočinout na lavičkách a posezeních jež nahradila
stará a rozbitá, ale i na zcela nových místech, jež umožňují
odpočinek a setkávání. I do budoucna chceme v úpravách
veřejných prostranství pokračovat a tak uvítáme Vaše návrhy kde
ještě zbudovat posezení a instalovat lavičky. Lavičky osazují Pavel
Dobeš a Ivan Staněk z technických služeb obce.
15. 5.
Turnaj v nohejbale na malém hřišti
22. 5. od 17:00
Májová veselice
hudební pozvánka začíná ve 13:00 v Kovárech
27. 5. – 28. 5.
Volby
28. 5. – 29. 5.
Volejbalový turnaj na malém hřišti
29. 5.
Zahájení letní sezony v jezdeckém sportu
parkury, drezúry, statek Kováry
30. 5.
Dětský den na statku v Kovárech
5. 6.
Dětský den v Podholí
26. 6.
Fotbalový turnaj v Zákolanech
27. 6.
Pouť v Zákolanech
7. – 8. 8.
Fotbalový turnaj Budečsko v Holubicích
Majitel areálu bývalého cukrovaru umístí zřejmě již během
léta na střechy budov a na volná prostranství fotovoltaické
panely na výrobu elektřiny. Obec s tímto záměrem souhlasí.
Výstavba elektrárny není v rozporu se schváleným územním
plánem a navíc umožní rozložit předpokládanou novou
bytovou výstavbu v jednotlivých rozvojových zónách v obci
v čase tak, aby nedošlo ke skokovému nárůstu počtu obyvatel,
který by pro rozvoj obce nebyl žádoucí. Majitelé počítají
s alespoň částečným využitím areálu pro bydlení v dlouhodobějším časovém horizontu.
Krásné jarní dny Vám přeje
Oslavy 65. výročí konce války v Zákolanech
Kolonie
Nové lavičky
V cukrovaru bude sluneční elektrárna
Vážení čtenáři,
Budečské rozhledy získaly registraci od
Ministerstva kultury a jeho výtisky budeme
vedle obecní knihovny v Zákolanech nově
rozesílat i dalším knihovnám a institucím včetně
Národní knihovny České republiky, knihovně
Národního muzea v Praze, Parlamentní
knihovně, Středočeské vědecké knihovně
v Kladně anebo Ministerstvu Kultury ČR.
Jarní číslo Budečských rozhledů, které
držíte v ruce, je věnováno především
vzpomínce na konec druhé světové války v
Zákolanech. Výjimečnou událostí, na kterou
bychom chtěli upozornit, je instalace výstavy
Vojáci republiky v poli 1914 – 1945 v rámci
oslav konce války. Výstava putuje pod záštitou
předsedy vlády Jana Fischera a místopředsedy
vlády a ministra obrany Martina Bartáka do
Zákolan přímo ze Strakovy akademie.
Velice si ceníme vzpomínek paní Hany
Němcové na konec války v Zákolanech,
otiskujeme je v plném rozsahu. Budečské
rozhledy se zúčastní besedy s pamětníky dne
8. 5. a redakce Budečských rozhledů ráda
otiskne další informace, fotografie i dokumenty, které mapují důležité okamžiky v historii obce. Pomozte je zdokumentovat i pro
příští generace.
Vedle vzpomínek a informace o chystaných
oslavách jsme do Budečských rozhledů
zařadili i dobový dokument „Výpis z kroniky
obce Zákolany – rok 1945“. Jedná se
o doslovný přepis zápisu provedeného v kronice obce Zákolany, který podle pamětníků neodráží události v Zákolanech dostatečně věrně.
Zápis je i obrazem doby, ve které byl
s dvouletým zpožděním pořízen.
Příští číslo připravujeme k vydání
k Petropavlovské pouti na konci června.
Pokusíme se v něm mimo jiné zachytit některé
další připravované události jako je obnovená
tradice vítání občánků (naši noví občané byli
se svými rodiči a dalšími blízkými lidmi
pozváni na vítání občánků dne 15. 5.) anebo
v pořadí již druhá Májová veselice, která se
uskuteční 22. 5. a na kterou najdete pozvánku
na straně 7.
Redakční rada
Konec války v Zákolanech
Letošní zima nás zasypala spoustou sněhu
a dlouho nechtěla uvolnit své mrazivé panování
jaru. Pro mne byla krutá tím, že se v Kovárech
jara nedožili dva sousedé. Oba milovali život a
krajinu Budče, měl jsem rád jejich vyprávění a
vzpomínky. Zavedly mne do příběhů spojených s
krajinou a jejími lidmi, jejími jmény, cestami,
studánkami… Uvědomil jsem si opět velmi silně,
jak bereme některé nesamozřejmé věci
samozřejmě a pro spoustu méně významných
věcí často nenajdeme čas na ty opravdu důležité.
Za jednu z těch důležitých věcí považuji znát
příběhy místa, ve kterém žijeme. Některé jsou
velmi dramatické.
Z Budče kdysi vedla cesta na Dřetovice, byla
zavezena při stavbě silnice Praha – Slaný. Říká se
tu Na Týnici a dnes už je patrný pouze začátek
cesty, která tu končí - přivede Vás remízkem na
pole. Minete přitom jámu zahloubenou ve skále.
Nikdo by nehádal, že jde o masový hrob. Asi 50
lidí, většinou mužů, zde bylo hromadně pohřbeno
poté, co zemřeli násilnou smrtí, někteří byli
popraveni stětím. Jejich ostatky byly uloženy do
polozemnice – obydlí zapuštěného v zemi (na dně
se údajně ještě našly zbytky ohniště). Podle
archeologů, kteří hrob prozkoumali a kosterní
ostatky odvezli do depozitářů, mohlo k této
události dojít někdy kolem desátého století. Jedná
se o unikátní nález, ojedinělý nejen v českých
zemích. Snad se jednou u obnovené cesty na
Dřetovice dočká jednoduchého označení, nejlépe
asi náhrobním kamenem. Informační cedule by tu
rušily pietu a intimitu místa zapomenuté války.
Pro všechny obce v českých zemích byla
tragická první světová válka, jejíž oběti
připomínají pomníčky na návsích. V naší obci jsou
to pomníčky na Trněném Újezdu a v Zákolanech.
Ten druhý byl od bývalého obecního úřadu, který
kdysi stával u kapličky v Zákolanech, přesunut do
parku. Dostalo se mu tak ne zrovna nejlepšího
umístění v rohu parku u mostku přes Týnecký
potok. Při připravované úpravě parku vznikne
cestička, která bude k tomuto památníku
směřovat, upraví se jeho okolí a pomník tak v naší
obci dostane místo, které bude lépe odpovídat
jeho významu.
Pro Zákolany byl dramatický konec druhé
světové války . Cestu z bojující Prahy přes
Pavel Dobeš a Ivan Staněk z technických služeb obce odklízejí sníh
v Zákolanech Foto: V. Dobeš
Obec uzavřela se Statkem Kováry dohodu o společném postupu
při využití pozemku u potoka mezi mostkem a bývalou
hasičárnou. Statek Kováry se zavazuje vybudovat a udržovat
ochrannou ohradu pro průchod koní a provádět pravidelný úklid.
Úpravy, které byly opakovaně projednány s občany, budou
dokončeny do konce června, pozemek u potoka pak bude
využitelný pro veřejnost.
Od března probíhají každý lichý pátek od 16:30 do 17:30 kurzy
sebeobrany v základní škole; jsou určeny nejširší veřejnosti (cca
od 12 let). Kurzy vede profesionál, pan učitel Petr Kalenský,
a jsou velmi přínosné, ale i vtipné a zajímavé.
Od konce dubna budou rovněž v tělocvičně základní školy
probíhat kurzy ZUMBY, každý čtvrtek od 20:00 s profesionální
lektorkou. Přijďte se „protáhnout“ zase trochu jinak, v latinskoamerických rytmech; vhodné i pro začátečníky.
Budečské rozhledy | periodicita : čtvrtletní | místo vydávání: Zákolany | číslo 13 | den vydání: 5. 5. 2010 | evidenční číslo : MK ČR E 19506 | název vydavatele: Občanské sdružení
Budeč | identifikační číslo: 26630249 | adresa: Kováry 3, 273 28 Zákolany | tel.: 602 617 975 | k vydání připravili: M. Armstrong, O. M. Urban, K. Langerová | ve spolupráci: V.
Dobeš, H. Hlinková, P. Bekečová, L. Wittlichová, V. Černý, J. Votýpka, J. Šup, J. Žďárek | Art Director: J. Zajíc | sazba a zlom: futique boutique OIIO | tisková produkce: I. a M. Hájkovi
strana 8 Budečské rozhledy číslo 13
Zákolany na Slaný použili prchající příslušníci
jednotek SS. Údolím projížděl obrněný vlak, na který
tu chtěli granáty a ručními zbraněmi zaútočit
partyzáni a místní občané, jiné svědectví hovoří
o lokomotivě vyslané proti obrněnému vlaku... Co je
jisté, v Kovárech již stálo několik kovárských občanů
u zdi, ale před popravou je zachránily prosby německé
ženy, která zde byla ubytována jako „národní host“
poté, co při bombardování ztratila svůj původní
domov. V Zákolnanech již občané konfrontovaní
Foto: Archiv
s vojáky SS toto štěstí neměli. Tragickou událost
připomíná pomníček u odbočky na Blevice.
Když jsem tady v Kolonii v květnu 2007 dával
za obec poprvé kytičku u památníku padlým na
konci druhé světové války, znal jsem dramatický
příběh jen odosobněně z opožděného zápisu
zákolanské kroniky, přišel mi tehdy jakoby
z jiného světa.
pokračování na straně 2
Novinky a události z naší školky a školy Pod Budčí
Nové pravidelné akce
Upravuje se veřejný prostor v Kovárech
Karel Dlouhý s dcerou Hanou před svou dílnou, před kterou byli dne 8. 5. 1945 popraveni naši občané
H. Němcové, roz. Dlouhé (autorky vzpomínke na rok 1945)
Společné čtení školka / škola
Foto: archiv školy
Během celého školního roku 2009/2010 se
snažíme o propojení školních a školkových
aktivit, což pomáhá předškolním dětem odbourat
obavy ze školního prostředí a školákům zase
vytváří pocit smysluplnosti jejich vzdělávání. Od
druhého pololetí, kdy už i prvňáčci zvládají
plynulé čtení, chodíme pravidelně se školáky
v pondělí do mateřské školky malým dětem číst
ze slabikářů, z čítanek i z nejrůznějších knížek
a časopisů. Na závěr si pak společně s chutí
zazpíváme. Školáci i děti ze školky se již každé
pondělí na tuto aktivitu těší. Věříme, že tak
napomáháme hlubšímu rozvoji čtenářství, které
je pro děti prvního stupně velmi důležité
a předškolním dětem tím vytváříme pozitivní
vztah ke čtení.
Na podporu a rozvoj čtenářství jsme se také
v naší škole i školce připojili k mezinárodní již
10. jubilejní noci s Andersenem a to v pátek 26.
března. Zde se k nám mohli připojit také
kamarádi našich dětí a při organizaci a realizaci
akce také ochotné maminky z mateřského centra.
Letos jsme vzhledem k propojení s tématem
našeho celoročního projektu „Plavba kolem
světa“ zvolili téma „Pohádky tisíce a jedné noci“
od Františka Hrubína, které nám pomohly také k
bližším představám o Asii, odkud tyto pohádky
pocházejí. Pomocí naší fantazie jsme mohli být
na návštěvě u krutého sultána a chytré
Šehrezády, kteří nás seznámili s příběhem
chudého Alí Baby a 40ti loupežníků. Děti
společnými silami i přes přicházející bouřku
našly sladký poklad ukrytý na zahradě školy.
Školáci si dokázali vyrobit vlastní knížku „Alí
Baba a 40 loupežníků“ a s chutí pak naslouchali
ještě příběhu o Aladinově lampě, jímž byl
inspirován i jejich noční suvenýr – duch lampy
„džin“, který Aladinovi pomohl získat za ženu
princeznu. Všichni účastníci spokojeně přečkali
noc ve škole/školce a ráno si mohli ještě
vychutnat zelený čaj – nejběžnější nápoj Asie.
Kromě našeho celoročního projektu, kterým
chceme dětem přiblížit různorodost naší
Zeměkoule („propluli jsme“ již od začátku
školního roku přes nejrůznější ostrovy Evropou,
Antarktidou a zeměmi věčného ledu i výše
zmiňovanou Asií), chceme také dětem
pravidelně přibližovat českou, tedy nám
nejvlastnější, kulturu, lidové zvyky a obyčeje.
Proto jsme v prosinci před Vánoci nacvičili
s dětmi společné divadelní představení
„Vánoční hra Zákolanská“, plné staročeských
koled (scénář připravila Jana Doležalová). Děti
tak mohly zažít vystoupení před plnou
tělocvičnou a závěrečný děkovný potlesk
přítomných diváků.
Po Novém roce jsme se 6. ledna 2010 vydali
ve 2 skupinkách na tradiční Tříkrálovou
charitativní sbírku. I přes silný mráz děti statečně
zpívaly tradiční píseň 3 králů u dveří domů v
Zákolanech, v Kovárech i na Trněném Újezdu.
V únoru jsme pro děti uspořádali tradiční
Masopustní průvod a veselici v tělocvičně školy.
Díky maminkám a babičkám měly děti při této
příležitosti stoly plné pestrého občerstvení.
pokračování na straně 6
strana 1 Budečské rozhledy číslo 13
Konec války v Zákolanech
pokračování ze strany 1
Nad obcí jsou tu nádherné skály a pod nimi plošina
s terénní korunou, ze které je překrásný rozhled.
Z boku je vidět, jak se v bývalém cukrovaru zdvíhá
a rozkračuje hřebínek mezi Týneckým a Třebusickým potokem, na kterém byly v areálu bývalého
cukrovaru nalezeny bohatě vybavené hroby z předkřesťanské doby. Kolem pradávných mohyl těchto
„stařešinů“ se tu kdysi pravděpodobně rozkládaly
posvátné háje, kolem ve stráních byly prameny.
Jen tady dole v Kolonii byly donedávna tři. Jeden
pod tratí, druhá studánka byla ve svahu nad
krejčovskou dílnou na jejímž místě později
vznikla dnes již také neexistující autobusová
zastávka a třetí jen malý kousek odtud v rokli za
dnes už zbořenou stavbou Kolonie. Kdo by tu v té
nádheře světa, pod kvetoucími stromy mohl
v poledne osmého května 1945, když už bylo
jasné, že je konec války, zastřelit malého chlapce
a další občany naší obce?
Nárok na dokonalé a objektivní poznání “historické pravdy” by byl naivní vzhledem k tomu, že
vzpomínky na naši minulost budou vždy ovlivněny
naším vnímáním, zkušenostmi a hodnotami. Co
považuji za důležité je si jednou za čas
připomenout zásadní příběhy, které formovaly
místo, kde žijeme, uvědomit si dilemata, která
museli řešit naši předkové a načerpat z nich
poučení pro vlastní život. Učit se lepšímu vnímání,
získávat zkušenosti a upevňovat hodnoty, které
dávají smysl našemu lidství. Získávat moudrost,
která lidem chyběla, když svými slovy a činy často
“v dobré víře” ubližovali sobě i druhým. Přijde mi to
o to naléhavější oč déle žijeme v míru a tento stav
bereme stále více jako samozřejmost.
Velice jsem uvítal, když se na mne obrátila
dopisem paní Hana Němcová z Kladna, která je
zřejmě posledním žijícím přímým pamětníkem
válečného zločinu v Kolonii. Setkal jsem se s vitální
ženou, která si vybavuje vzpomínky z dětství
v Zákolanech, o které se s námi chce podělit. Vedle
jejího vyprávění na mne nejsilněji zapůsobilo, když
mi předávala památky na válečné události v
Zákolanech, mimo jiné i prostřelenou průkazku
svého bratrance Jiřího Hereina, který byl mezi
zastřelenými v Kolonii.
Společně se zástupci TJ Sokol Zákolany, sborem
dobrovolnýcn hasičů a baráčnickou obcí Podbudeč
jsme začali připravovat oslavy konce války
v Zákolanech a shromažďovat informace o dalších
pamětnících. Kronikář pan Vladimír Černý měl
například kontakt na pana Dr. Vladimíra Maříka, který
v Zákolanech organizoval odboj včetně útoku na
obrněný vlak. Dr. Mařík rovněž přislíbil účast na
oslavách a podělí se s námi o své vzpomínky. S pomocí
TJ Sokol Zákolany a baráčníků a využitím záznamů na
obci jsme vytipovali další pamětníky konce války, kteří
dostali na oslavy pozvánku jako čestní hosté.
Přípravy programu, pozvánek a plakátů se ujala
paní Dr. Lucie Wittlichová z Trněného Újezda, která
pracuje jako ředitelka Informačního centra Úřadu
vlády ČR. Diskusi s pamětníky bude moderovat pan
Dr. Jiří Fidler, vojenský historik a autor výstavy
„Vojáci republiky v poli 1914 - 1945“. Zákolany
budou prvním místem, kam se výstava přesune ze
Strakovy akademie, sídla předsedy vlády ČR.
S panem kronikářem Černým jsme se dohodli, že
tuto celostátně zaměřenou výstavu doplníme
o výstavu fotografií a dokumentů ze Zákolan.
Přispěním Úřadu vlády, našich občanských
organizací a pamětníků tak vznikl program
důstojných oslav konce války, které začnou
8. května odpoledne u památníku v Kolonii. Jménem
všech pořadatelů Vás na tyto oslavy srdečně zvu.
Vladimír Dobeš
starosta
Vzpomínky na rok 1945 – rok osvobození Československé republiky
Jiří Herein, jeden ze zastřelených zákolanských občanů, vyučen v Kladně cukrářem, pak totálně nasazen do AVIA
Letňany Foto: archiv H. Němcové
Před několika lety jsem se pokoušela psát pro
svá vnoučata vzpomínky na moje dětství ve
válečných letech 1939 – 1945. Když jsem jim jako
malým vyprávěla, co jsem jako válečné dítě tehdy
zažívala, kdy jsme bydleli v Zákolanech, jejich
otázky nemívaly konce – a babi, jak to bylo, a babi,
to se přece nemohlo stát, a babi, proč jsi těm vojáků
neřekla, aby nestříleli... kéž by to bývalo bylo tak
jednoduché! A tehdy jsem si poprvé uvědomila, že ty
traumatizující zážitky nesu v sobě po celý dlouhý
život, že je veliké štěstí, že již několik generací v naší
republice od té doby prožilo život v míru, bez
válečných hrůz.
A po čase, kdy jsem už mnoho let v důchodu,
začala jsem psát pro svoje děti a vnoučata rodinné
vzpomínky. To však je soukromá záležitost, ale o
vzpomínky na události v r. 1945 se s Vámi podělím.
Začnu tím, že jsme bydleli v Kolči, v posledním
domě vedle sousedních Zákolan. Dům stál v Kolči,
část zahrady však už byla na katastru Zákolan.
Protože jsem se narodila v Zákolanech v r. 1935,
stále říkám, že jsme bydleli v Zákolanech, Koleč byla
jen taková válečná epizoda. Když totiž došlo v r.
1939 k záboru českého pohraničí Německem, vrátil
se p. Šebesta do svého domu v Zákolanech a moji
rodiče dostali výpověď. Z velkého bytu jsme se
přestěhovali do jedné jediné místnosti, a celých
dlouhých let nás tam žilo pět lidí – moji rodiče,
dědeček a já s bratrem. Dnes vlastně obdivuji, jak to
strana 2 Budečské rozhledy číslo 13
tehdy dokázali přežít.
Do školy jsem chodila v Kolči. Dnešní děti si to asi
neumí představit, ale i z Mozolína se chodilo do
školy v Kolči. Žádné autobusy nebo auta – hezky
pěšky. S kluky i děvčaty z Mozolína jsme se ráno
setkávali u rybníka na kraji Kolče (chodilo se v zimě
v létě cestou podle „bílé zdi“ cukrovaru), pak jsme
chodili údolím podle trati až na konec Kolče. Pro
dětské nohy opravdu pěkná dálka. Z Mozolína si
pamatuji na spolužáka V. Bumbu, který prý byl snad
ještě před r. 2000 vedoucím Jednoty v Zákolanech.
Od r. 1945 jsem se s ním nikdy nesetkala.
Z té doby mám vzpomínku na to, jak do školy
přišel gestapák v koženém kabátě, na tabuli pověsil
veliký plakát s kolem a aktovkou a nařizoval nám,
prvňáčkům, že máme hlásit každé podezření a udat
atentátníky na Heydricha – to bylo po vypálení Lidic
v r. 1942! A na hořící Lidice jsme se spolu s dalšími
občany Zákolan a mými rodiči dívali z Katovky – ten
dým byl viditelný kolik kilometrů. A strach lidí – můj
otec měl tehdy v sousedních Makotřasech dva bratry s rodinami – ten strach se na nás děti moc a moc
přenášel, proto asi ta jasná vzpomínka.
Další vzpomínku mám, jak v Zákolanech v
místech, kde je dnes prodejna Jednoty, byl domek s
velikými černými vraty snad hospodářského
stavení. A na těch vratech visel veliký plakát s
roztaženým pařátem, z kterého kapala rudá krev, a
s nápisem Zachvátí-li tě, zahyneš!
Toho plakátu jsem se tehdy moc bála.
To však ve vzpomínkách není to nejhorší, to
teprve mělo přijít v jarních měsících posledního
válečného roku, roku 1945. Pro celou naši rodinu
to byly měsíce katastrofické.
Po prožitých hrůzách, o kterých budu vyprávět
dále, jsme se začátkem srpna 1945 přestěhovali ze
Zákolan do rozbombardovaných Kralup n. Vlt. Jako
devítiletá jsem přišla do neznámého města, kde byly
na každém kroku ruiny a kde ještě v srpnu byl cítit
mrtvolný pach, kde se v té době ještě pod troskami
domů nacházely oběti amerických bomb. Mám v
živé paměti, že jsem se s tímto městem vlastně takto
seznamovala. Nálet amerických bombardérů na
Kralupy byl totiž 22. března 1945 v poledne. Téměř
celý střed města byl rozbořen, zničena byla rafinérie
a některé další továrny, dále nádraží. Kolem nádraží
to bylo nejhorší, zde byly i zasaženy kryty s
obyvatelstvem. Při náletu zahynulo přes 120
obyvatel, přesná čísla si nepamatuji, ale jsou určitě v
historických publikacích.
Na nálet mám osobitou vzpomínku. To jsme ještě
bydleli v Kolči, ale už jsme od března 1945 nechodili
do školy kvůli "hloubkařům", anglickým či
americkým letadlům, která nalétávala na vlaky a
bombardovala je. V místech, kde jsme bydleli, vedla
blizoučko kolem domů trať Praha - Slaný a přímo
vedle domu a zahrady byla zastávka, říkalo se
vechtr. Zde se vystavovalo velké kulaté znamení, že
se blíží vzdušné nebezpečí - vypadalo, jako dnešní
stopka na křižovatce. A konec nebezpečí mělo zase
jiné znamení, to už si také nepamatuji. Musíme si
dnes uvědomit, že telefon nebyl běžně k dispozici,
veškeré informace se mezi Čechy předávaly
drážními telefony, třeba i šifrovaně.
Ten den - 22. března 1945 - byl krásný a
slunečný, už bylo velké teplo, všechno v přírodě se
zelenalo a kvetly první jarní kvítky. Pamatuji si, že
jsem měla letní šaty a podkolenky a tatínek mi dovolil, abych šla do lesa nad "bílou zdí cukrovaru" na
fialky. Máti byla s tetou Herainovou na kolech v
Kralupech na nákupu. Když jsem odešla do lesa,
přišlo na vechtr hlášení o leteckém útoku, ale bylo to
na poslední chvíli, takže mě už táta neviděl, kde
jsem. Byla jsem sice na kraji lesa, dál jsem sama
nikdy nesměla, ale nikoho jsem neslyšela ani
neviděla. Najednou obrovský hukot letadel a
detonace, a já vyběhla na kraj lesa na kopci a stála
jak přimražená - tolik letadel jsem v životě neviděla
a snad už nikdy neuvidím, letěla tak nízko, protože
se od Kralup ještě zbavovala zátěže zbylých bomb a
právě nad námi nabírala výšku. A já jako osamělý
terč na louce! Dívala jsem se vzhůru a viděla jsem,
jak mi z jednoho letadla mává černoch a hází
staniolové proužky a směje se na mně! Do té doby
jsem tehdy černou tvář neviděla, ale tohoto letce v
letecké kukle jsem viděla jasně. Najednou na mě
padla hrůza a já se otočila a utíkala zpět do lesa a na
druhou strany od domova, do obce Týnice. Tam mě
uviděla jedna paní, vzala mě k sobě domů a ptala se,
kdo jsem. Dnes vím, že to byl šok, který u mně trval
asi hodně dlouho, protože jsem prý nemluvila,
nevěděla jsem ani, jak se jmenuji, ani kde bydlím,
ani odkud jsem tam přišla.
Jenže to nebylo všechno. Otec hlídal malého
bratra, hledal mně i se sousedy ve druhém lesíku
nad tratí od Zákolan a matka se z Kralup nevracela.
Obě dvě s tetou při vyhlášení poplachu sebraly kola
a ujížděly přes Minice domů. Na konci Minic je však
zastavila protiletecká hlídka a zahnala je do krytu.
Ale ony z tohoto krytu utekly a ujely po silnici
směrem k Otvovicím. Když slyšely výbuchy bomb,
lehly si i s koly do škarpy do stínu stromů u Rusavek
a vlastně si zachránily život, protože ten kryt, z
kterého utekly, dostal plný zásah bomby! Když byl
konec poplachu, ujížděly obě domů. Musím zde napsat, že po silnici z Kralup do Zákolan je to 7
kilometrů, takže ta hrůza byla po celé cestě slyšitelná i viditelná. A slyšitelná byla i u táty v dílně!
Dneska si umím představit, co asi zažíval, nevěděl,
kde má dcerku ani ženu a švagrovou!
Asi za 2 hodiny mne našli sousedé v Týnici v
domku při cestě z lesa, přivedli mne domů a vrátily
se ve zdraví jak máti, tak i teta. Tenhle děsivý zážitek
se mi vryl do paměti tak hrozně, že jsem prý mnoho
dní blouznila ve spaní a nemohla se z toho
vzpamatovat. Nikdo mi nevěřil, že jsem viděla
černocha a že mi mával a hodil staniolové proužky,
ty jediné byly skutečností, kterou jsem si přinesla.
Na jaře 1945 se po trati Praha-Slaný
přesunovaly pancéřové vlaky německé armády.
Poslední přesuny byly 7. května. Jeden vlak kolem
nás projel, aniž jsme se ukryli, ale na další jsme
nečekali a utíkali do krytu, který jsme měli pro tyto
případy vyhloubený ve stráni nad kolonií v Katovce.
Nebyli jsme sami, těch krytů tam bylo několik,
pryčny a pár zásob na přežití. Bylo to odpoledne,
opět byl krásný den, a spolu se sousedy nám asi
otrnulo, že pancéřáky bezpečně projely a už se
nečekalo, že pojede ještě další, od těch krytů nebylo
Školní třída v Kolči, kam chodila paní Hana Němcová do školy (druhá řada, pátá zleva, vpravo je paní učitelka Veselá)
Foto: archiv H. Němcové
Skupinka příbuzných před bytem Hereinových v Kolonii asi v r. 1942. Zleva Karel Dlouhý, Květa Dlouhá, Františka
Hereinová, Josef Herein. V popředí malé děti Hana a Miloš Dlouhých, v šatové zástěře babička Hellebrandtová
a vedle ní Hana Němcová, roz. Dlouhá Foto: Jiří Herein / archiv H. Němcové
na znamení na vechtru vidět. To ještě nebylo pole
mezi rozcestím Koleč – Blevice zastavěno domky,
takže bylo od trati dobře vidět. Vylezli jsme všichni
na stráň nad kolonií, jenže to se od Zákolan na trati
objevil další pancéřový vlak a jak němečtí vojáci
uviděli pohyb lidí na stráni, spustili na nás palbu z
kulometů. Táta mně a bratra popadl pod paždí a
kutálel s námi sudy dolů ke krytům, ostatní lidé také,
takže nikdo nebyl zraněný, jen jsme byli z toho
útěku dolů ze stráně trošku potlučeni.
Vyspali jsme se doma, vlastně všichni asi moc
nespali, protože od 5. května byla v Praze revoluce,
rozhlas volal o pomoc pro Prahu, po celé republice
během těch dnů se Češi už zapojovali do revoluce a
odzbrojovali německé vojáky tam, kde to šlo. Také v
Zákolanech zajali ostrahu cukrovaru, který byl
přeměněn na sklad rozebrané elektrárny ze
Záporoží ze SSSR, vyšli mezi lidi i partyzáni, o
kterých jsme tehdy ani nevěděli, že je v Zákolanech
máme. Pamatuji si, že jsem se divila, proč je u nás
pořád tolik sousedů - my jsme totiž měli jako jediní v
tomto koutu obce rádio, a všichni chodili k nám
Parte zastřelených zákolanských občanů.
H. Němcové
Foto: Archiv
poslouchat, co se děje a jak revoluce pokračuje. I po
letech, když v květnových dnech občas v rádiu
vysílají archivní „pamagitě, gavariť Prága – hovoří
Praha, voláme všechny Čechy na pomoc Praze“, tak
ve mně zatrne a ta doba se mi docela živě
připomene.
Takže se vrátím k dalšímu dni, k 8. květnu. Opět
krásné slunečné dopoledne, nikdo nepracoval,
trvalo napětí - lidé se srocovali a debatovali. My, celá
rodina - naši, já, bratr Miloš a babička z Brandýska
jsme byli naproti u tety a strýce v Kolonii, okna bytu
měla teta v obou pokojích dokořán a spolu se
sousedy a bratrancem Jiřím jsme byli všichni před
bytem venku. Sousedka paní Pochová měla ve
dveřích na verandě v neckách namočené prádlo,
takže dveře do jejich bytu nešly zavřít. Najednou
křik, že se od Zákolan valí kolona ustupujících
esesáků, slyšeli jsme střelbu! Rozprchli jsme se do
jednotlivých bytů kolonie, my celá rodina k tetě, jen
Jiří už to nestihl a ukryl se u Pochů spolu s dalšími
14 lidmi. A nešly zavřít dveře!!! Kolona esesáků
zahlédla pohyb před kolonií, zastavila před naší
dílnou na rozcestí a vojáci začali střílet a křičet a
rozeběhli se do kolonie. Moje matka se doplazila ke
dveřím verandy, už nestačila zamknout, tak aspoň
zastrčila na dveřích háček. Okna zůstala dokořán!!!!
Ukryli jsme se, jak se dalo - babička za vysokou
pelest postele, můj bratr pod oknem na šlapadle
šicího stroje, u něho můj otec, já za ozdobnou
kovovou stranou šicího stroje - všichni v zadním
pokoji, v předním pokoji pod okny strýc s tetou a
moje matka, která se sem odplazila podle zdi z
verandy a kuchyně.
Nastalo peklo!!!! Vojáci vtrhli do bytu Pochových,
začali vyhánět a prohledávat zde ukryté lidi, vše pod
otevřenými okny, kde jsme byli ukryti my. Tři muže
propustili. Všude křik, nářek, střílení do vzduchu,
řvaní povelů Hende hoch! Ti tři propuštění
okamžitě utekli do jiných bytů v zadní části kolonie.
Podle svědectví paní Pochové vojáci začali bodat do
namočeného prádla a našli tam ukrytou pistoli,
kterou tam dal některý z partyzánů, a to byl konec
všech ostatních - vyhnali je před byt včetně paní
Pochové a malého Vládi, kterému bylo tehdy 8 let ten křičel "nezabíjejte mi maminku, nezabíjejte mi
tatínka!" pak střelba a už nekřičel! - a esesáci
všechny zajaté zahnali před naši dílnu na křižovatce
a tam je bez milosti postříleli!!! Pan Poch si prý
stoupnul v poslední moment před svou ženu a tím jí
zachránil život, střela jí škrábla po spánku a ona
padla pod mrtvoly. Také pan Šebesta se zachránil,
byl také pod mrtvolami jen postřelený, snad do nohy,
ale vylezl, když první kolona vojska odtáhla, a zalezl
do skruže mostku před naší dílnou. Mezitím ještě
esesáci prohledávali Kolonii, ale protože ostatní
byty byly zavřené, další lidi nenašli. Jen ta naše
otevřená okna zřejmě upoutala jednoho vojáka - do
dneška si vybavuji, že měl pancéřovou pěst přes
rameno spolu s řadou nábojnic šikmo přes prsa, v
ruce samopal a díval se na mně! Musel mně vidět,
protože jsem viděla jeho oči a v nich poznání! Ta
chvíle možná trvala vteřinu nebo celou věčnost, to
neumím odhadnout, ale šel další esesák a ten, co
mně viděl, jen mávnul rukou a něco povídal –
zřejmě že v bytě nic není. Tak jsme se všichni
zachránili!!! Jenže ta hrůza trvala celé dvě hodiny, já
jediná jsem počítala odbíjení tetiných starodávných
hodin! Za kolonou esesáků se přiblížila další kolona
a ještě další, stále ostřelovali dům v Kolonii (střelba
se násobila ještě tím, že přímo nad bytem tety byly
na půdě opřené plechové necky a ty byly prostříleny
jak řešeto - to byly strašné rány nad hlavami!) a co
nejhoršího, do mrtvol před naší dílnou stříleli také.
Můj bratranec měl prý v sobě 24 smrtelných ran a
ostatní mrtví také mnoho!
Jak jsme se po těch hodinách hrůzy opět všichni
sousedé sešli, to nevím, jen si pamatuji, že jsme
odešli do Blevic a v hospodě u Brejníků jsme
přespali - kdo s námi dětmi byl, to si už nepamatuji.
Se mnou chodil do školy Vláďa Brejník z Blevic. Jen
si vzpomínám, že nás pozdě večer či v noci vzbudil
rozruch, protože se tady zastavili dva Američané s
džípem - snad důstojníci-průzkumníci, kteří hledali
volnou cestu na Prahu. Později v historických matezyriálech je zaznamenáno, že se dostali až do Prahy
a vyjednávali s revolučním národním výborem ….
Dočetla jsem se kdysi, že příjezd dvou Američanů do
Prahy není pravda – je to pravda, v Blevicích se zastavili.
A jak dopadly kolony esesáků? Prchali směrem
na Slaný, ale u Žižic na náhorních polích nad
Brandýskem je dostihla vojska Rudé armády, kde s
nimi svedla velikou bitvu s leteckou podporou a tam
nad nimi zvítězila.
Pohřeb obětí masakru byl za pár dní na Budči,
fotografie a záznam jsem našla v kronice obce
Zákolan. Já si z toho pamatuji jen útržky, jen vím, že
bratranec Jiří je pochován v rodinném hrobě v Kolči.
Asi jsem byla opět v šoku, když si pamatuji takovou
nepodstatnou věc, že ve vzpomínkách vidím několik
vyděšených sousedů u pumpy před tetiným bytem,
jak jim říkám, že to trvalo 2 hodiny a oni mi nevěřili,
že jsem odbíjení hodin počítala. A také to, že bratr se
pod tím oknem počůral strachy a plakal, ale ne
hlasitě, a babička se za tou pelestí modlila.
Potom nás osvobodili Rusové, ležení měli v Kolči
kolem velkostatku. K nám domů chodil důstojník,
takový mladý hezký muž, říkali jsme mu "paněnka".
Houpal mě na kolenou a vyprávěl, že má doma také
takovou holčičku. Pak však došlo ještě k jedné
události. Táta už zase pracoval v dílně, opravoval
boty mnoha ruským vojákům. Z vyprávění matky
vím, že jednou v noci jej opilí ruští vojáci vytáhli z
postele, odtáhli ho do dílny a musel jim pod
namířeným samopalem šít nové boty. Nakonec ráno
tátu vojáci, které přivolala matka z Kolče, osvobodili
a vojáka, který to všechno zavinil, prý vojenský soud
ještě ten samý den odsoudil k trestu smrti a vlastní
spolubojovníci ho zastřelili (prý k utužení kázně a
na výstrahu!). Tento voják je pohřben v Kolči blízko
hrobu Herainových a později - za totality - byl hrob
uctíván jako hrob osvoboditele Kolče.
Jak je tato událost s ruským vojákem
zaznamenána v kronice obce Kolče, to nevím, protože
jsem se o to dřív nezajímala. Jenomže čím jsem starší,
ta vzpomínka je vtíravější, a musím si co nejdříve
kroniku v Kolči - mají-li nějakou - prohlédnout.
Taková byla také válka, takové byly paradoxy!
Americké bomby – německá zvěrstva – ruský
vojenský soud na místě činu ….
Strýc i teta dostali v r. 1945 od prezidenta čs.
republiky dr. Edvarda Beneše pro svého syna
Jiřího Heraina vyznamenání in memoriam –
Válečný kříž. Jestli toto vyznamenání dostaly i
další rodiny pozůstalých v Zákolanech či Trněném
Újezdě nebo rodiny dvou mě neznámých
partyzánů, to nevím.
My jsme se ze Zákolan, vlastně z Kolče, v srpnu
1945 odstěhovali, protože táta nemohl v dílně
pracovat, pořád mu to připomínalo masakr z
května a noc hrůzy už z června nebo července.
Také teta se strýcem se z bytu v Kolonii během
léta 1945 přestěhovali do bytu v kantýně
cukrovaru. Pro ně ztráta syna byla veliká, protože
jejich starší dcera už bydlela v Praze a jiné děti
neměli. Později, v 80. letech, se teta se strýcem
přestěhovali zpět do kolonie, tentokrát do
upraveného bytu po Pochových. Verandy u obou
bytů byly tehdy odstraněny, takže už tu válečnou
dobu nic nepřipomínalo.
Můj otec dílnu buď prodal nebo pronajal pí.
Andulce Pekárkové, která také bydlela v Kolonii, a
která ji nakonec používala snad na nářadí, měla
totiž vedle malou zahrádku. Mívala tam plno
ním úplně bílý pramen vlasů. Vyprávěla mi, že se
hned po válce odstěhovala ze Zákolan snad do
Kladna nebo blízko Kladna, po čase se provdala za
bratra svého prvního manžela, a měla s ním dítě,
snad chlapečka. Takže jméno Poch pokračovalo.
Teta mi vyprávěla, že pí. Pochová pak za ní do
Zákolan dost často jezdívala na návštěvu.
Při návštěvách u tety a strýce, ať už jsme k nim
zajížděli s manželem a našimi dětmi vlakem nebo
později autem, vždy jsme dětem dali do rukou
malou kytičku, aby ji k pomníčku položili. Moje
vyprávění, jaké to bylo, když jsem byla já malá,
dcerka i syn poslouchali jako pohádku. Pro mně,
přeživší a vzpomínající, to byla a je už také jako
hrůzostrašná pohádka, ale pro mně s dobrým
koncem.
Můj bratr, který tuto popisovanou hrůzu prožil
jako pětiletý, měl ty traumatizující okamžiky ve
svých vzpomínkách zřejmě také, jen o tom moc
nemluvil. Bohužel zemřel předčasně v r. 1989, ale
svým dětem prý také při návštěvách v Zákolanech
připomínal, co se v těch květnových dnech r.
1945 v Zákolanech stalo.
Když jsem si začátkem roku 2010 uvědomila,
že od těchto popisovaných událostí uplynulo už
dlouhých 65 let, přemýšlela jsem, jak je
připomenout dnešní generaci. Protože v
posledních několika letech se velmi angažuji v
důchodcovském hnutí – jsem členkou Kolegia a
členkou Předsednictva Rady seniorů České
republiky, místopředsedkyní Svazu důchodců
České republiky a předsedkyní Krajské rady
SDČR Středočeského kraje, úzce spolupracuji s
Památníkem Lidice, s kladenskou organizací
Českého svazu bojovníků za svobodu a Čs. obcí
Prostřelená legitimace Jiřího Hereina na slevu na železnici, kterou měl 8. 5. 1945 v náprsní kapse
H. Němcové
květin, což se mi moc líbilo – jako dítě jsem si
představovala, že vlastně ty kytičky jsou na
místech, kde všichni popravení leželi …. ještě
několik let, kdykoliv jsme přijeli na návštěvu do
Zákolan, vždycky jsem do těch míst zaběhla,
abych zavzpomínala na kamaráda Ládíka Pocha a
na mého nezapomenutelného bratrance Jiřího.
Kdy se zbourala naše bývalá dílna a kdy se
místo masakru pietně upravilo a slavnostně se
odhalil pomník padlým, to už si nepamatuji. Jistě
to bude v zákolanské kronice zaznamenáno. O
pomník se několik let společně starala s Andulkou
Pekárkovou moje teta. Později už jenom moje teta,
paní Herainová, dobrovolně a trvale – vím, že tam
stále byly čerstvé květiny a okolí pomníčku vždy
krásně upravené.
Ještě jednu vzpomínku mám – po mnoha
letech, kdy jsem byla s dětmi na návštěvě u tety,
přijela ji navštívit paní Pochová. Vzpomínám, jak
měla stále viditelnou jizvu na levém spánku a nad
Foto: Archiv
legionářskou – zmínila jsem se primátorovi
města Kladna Ing. Jiránkovi a řediteli Památníku
Lidice JUDr. Červenclovi o pomníčku v
Zákolanech a co jsem tam prožila. O mé
vzpomínky se zajímal i pplk. Ing. Stehlík z
Vojenského historického ústavu, zatím jsem ho
však nekontaktovala.
Napsala jsem starostovi obce Zákolany, p. Ing.
Dobešovi dopis, sešla se s ním při jedné
vzpomínkové akci v Lidicích a byla jsem
ubezpečena, že v Zákolanech na oběti 2. světové
války nezapomínají, že obyvatelé obce
vzpomínku na své postřílené spoluobčany mají
stále v paměti.
Podle mého názoru v dnešní době, kdy je snaha
opět překrucovat dějiny, je třeba vydat svědectví
nás, dosud žijících, JAK TO TEHDY SKUTEČNĚ
BYLO.
Hana Němcová, roz. Dlouhá
strana 3 Budečské rozhledy číslo 13
Dokument: Výpis z kroniky obce Zákolany
Slavnost v srpnu 1945 na Trněném Újezdu
Foto: Archiv V. Černého
Rudá armáda prochází Kováry, v pozadí je památná lípa, která padla v šedesátých letech
Tank Rudé armády v centru Zákolan
Foto: Archiv V. Černého
Foto: Archiv V. Černého
Přichází období těžkých a slavných dnů květnových, které již pod dojmem vítězného
pochodu Slavné sovětské armády, porážky
hitlerovského Německa, osvobozením států
balkánských přináší lidem i v naší obci
různorodé názory na celou situaci. A tak ve
večerních hodinách dne 4. května za schůzky
několika jednotlivců je ustaven „Revoluční
národní výbor, který přichází s první svojí
činností zamalováním a odstraněním několika německých názvů v obci a napsáním
velikého hesla na ohradě proti restauraci
v Habeši: „Ať žije slavná Sovětská armáda,
naše osvoboditelka“.
strana 4 Budečské rozhledy číslo 13
Dne 5. května ihned v ranních hodinách začíná
RNV. svojí činnost v následujícím složení: Hladký
Ladislav, předseda, Mařík Vladimír JUC. a člen
ilegální skupiny, který svojí iniciativou
a informovaností byl vlastně ideovým a výkonným
vedoucím RNV., Vítek František, Jelínek Oldřich,
Pekárek Josef st., Duda Václav ml., Duda Antonín
rolník, Popelka Frant., kovář, Veselý Josef, Šaroch
Jar. polic. inspekt. v.v., Richter Josef por. v zál. všichni
tři z Trněného Újezda, Tomíšek Josef, úředník a Pittl
Jaroslav, úředník (rotný v zál.) ze Zákolan.
Prosazování zásady s. Vl. Maříka, aby byl tento
výbor sestaven ze 70% komunistů, se nestal
skutkem, neboť zde byl ustálený odpor proti nim.
Názorná ukázka toho, že buržoásní panská klika
se ve zdejší obci nemínila vzdát vedoucích míst
a tak i tentokráte nabyla ještě vrchu. Ze sebraných
zbraní, které byly různými osobami v obci po dobu
okupace schovány, bylo jakž, takž, vyzbrojeno
9 lidí, takže také právě tato skupina měla za úkol
rozvědky po našem okolí a hlídkovou službu.
Prvním zajištěným v obci byl vedoucí
Technische nothilfe v Zákolanech, sonderführer
Paul Wagner se svojí manželkou a ihned v neděli
6. května eskortováni příslušníky nothilfe do
Slaného. A v neustálém napětí, poslechu rozhlasových relací probíhá neděle, když odpoledne
zvoní telefon a Otvovští nám telefonují, že zadrželi
Roberta Bernaschka. Byl převzat rotným Pittlem
na trati za Vystrkovem a dán prozatím do
místnosti vedle hasičské zbrojnice, která sloužila
za stanoviště nových hlídek. Noční rozhlasové
relace apelují na veškeré občanstvo, aby vydrželo,
hlavně pak hrdinní obránci Prahy, Mělníka
a jiných míst, že již slavná Rudá armáda je na
pochodu, pomoci ohrožené Praze. Rozrušení
všeho občanstva stoupalo a nejlépe se ukázala
vyspělost a spolehlivost jedinců, když počali kritisovati situaci a jejich chování se jasně projevilo
právě změnami daných okamžiků. Hlídky
procházely obcí a na hranicích obcí sousedních si
vyměňovali svoje poznatky.
V neděli večer pak přiveden zadržený další
německý příslušník Max Matthes z Chemnitz,
který byl dán k Bernaschkovi. A když v pondělí
pak přivádí rotný Pittl Jar. a Popelka Frant. dalších
8 zadržených německých příslušníků, kteří
prchali z Ruzyňského letiště, museli jsme najíti
vhodnější místo a sice sklep v bývalé kantině
cukrovaru, kde byl tou dobou nájemce p. Cízl se
dvěma syny, kteří neúnavně pomáhali ve strážní
službě. Noc utekla bez zvláštních příhod, až časně
ráno bylo oznámeno, že u Kovár se potloukají
skupinky i jedinci, kteří jsou na útěku směrem
k Zákolanům. Hned po této zprávě všichni kdož
měli nějaké zbraně vypravili se ke Kovárům, až
došli k zastávce. Tam byl právě prohlížen jeden
zadržený, od kterého jsme se dozvěděli, že
v Libochovičkách přes noc byl ubytován větší
oddíl SS. Celkový počet jsme se nedozvěděli, ale
když jsme zahlédli skupinu, která přebíhala za
zastávkou k Holy, ozbrojenou kulometem, nechali
jsme toho a vrátili se všichni domů. Při návratu
jsme se dozvěděli, že R. Bernaschek se nám
podřezal žiletkou a totéž zkoušel i Max Matthes,
který toho nechal, a tak byl odveden do Kolče
k lékaři za doprovodu Václava Čecha z č. 55.
Právě když se vraceli, najednou směrem od
Budečského kostela bylo slyšeti jednotlivé střelné
rány nejdříve jednotlivě, později pak ve větších
dávkách. Nežli si všichni občané vlastně
uvědomili co se děje, bylo již po jednotlivcích
stříleno zatím bez vážných následků.
O chvilku později pak se objevili již první vojáci
SS na rohu Chaloupkovic hospody a od rohu počali
stříleti směrem k Roučkovic. Za nimi pak předjelo
veliké auto, na jehož zádi byly 2 flaky (rychlopalná
protiletadlová děla) a z rozcestí mezi Dudovic
a Černých počali pálit směrem k Roučkovým
a Libuši. Tím chtěli postrašit občanstvo. Mezitím
však pochodovaly jednotky SS obcí, kde nastalo
pravé boží dopuštění. Starou poštu č. 55 zachránila
svým zákrokem manželka cestáře, která jako
sudeťačka ovládala velmi dobře německy a taktéž
p. Veselý, kteří odvrátily hrozící nebezpečí. Po
zásahu p. Josefa Řezníčka, který hlídkoval
v hasičské uniformě a počal s jednotlivými veliteli
vyjednávat, byl vzat jako rukojmí a došel s nimi až
k drožďárně, kde při příležitosti odvedení koně z
drožďárny již se k SS nevrátil což bylo také asi jeho
jediným štěstím, že nepřišel o život.
Tato velmi vyčerpaná, ale silně vyzbrojená
jednotka SS, která měla asi 2.500 příslušníků,
sebrala sebou dvě skupiny tzv. „Besarabců“, se
kterými v tomto případě bylo dobře jednáno, nyní
dobře vidno pro dobro obce a kteří zde byli
u Dudů ve statku a Dudů ve mlýně, po dobu asi
6 týdnů. První otázky které jim kladli SS byly, zdali bylo s nimi dobře nakládáno a jednáno. Při informaci, kterou si vyžadoval jeden z feldvéblů
u drožďárny byl z pistole těžce postřelen 18letý
příslušník TN Altman, který po takřka
dvouměsíčním zápase v nemocnici zemřel.
Dalším neštěstím pro obec byla střelná rána
vypálená na Katovce, která nebyla vůbec
objasněna a stála život 6 příslušníků obce. První
skupina SS překročivši trať ku Kolči zahlédla, jak
se do kolonie uchýlila skupina lidí, kteří měli za
úkol hlídati na rozcestí silnic ke Kolči a Blevicím
a před průzkumnou hlídkou SS se uchýlila ke
krejčímu Pochovi. Když pak došla druhá
skupinka SS a dohadovali se zřejmě o směru,
padl na Katovce výstřel, na který první z přísl.
SS ihned reagovali násilným vniknutím do bytu
krejčího Pocha a rozkázali, že musí okamžitě
všichni ven. Když 8letý synek Pochův prosil za
svého otce, byl těmito nestvůrami zastřelen.
Ostatní odvedeni na rozcestí silnic, kde před
dílnou p. Dlouhého byli ranami do týlu
zastřeleni. Jenom řízením osudu se stalo, že
sedmý a sice Pavel Šebesta, ač těžce postřelen,
byl zachován při životě, neboť tito zločinní
vrazi neměli času, aby se svým obětem více
věnovali. Další skupiny, které procházeli po
této vraždě, ještě do popravených znovu
stříleli. A tak se stal 8. květen 1945 krvavým
mezníkem v rámci dějin naší obce. Další hodiny
potom již přinášel rozhlas radostnější zprávy o
postupu slavné Rudé armády a o zničení celého
transportu SS u nás vraždícího, u Slaného
téhož dne večer.
V neskonalé úctě skláníme se nad obětmi
zločinného přepadení naší obce v dopoledních hodinách německými okupanty
dne 8. května 1945
Pekárek Karel
Poch Bedřich
se svým synem
Pochem Vladimírem
Dluhoš Drahomír
Herein Jiří
Hora Jaroslav
Vojáci republiky v poli
1914 – 1945
Do Zákolan putuje výstava pod záštitou předsedy vlády České republiky Jana Fischera
a místopředsedy vlády a ministra obrany Martina Bartáka.
Konec druhé světové války je každoročně
příležitostí k zamyšlení se nad nesmyslností
ozbrojených konfliktů a nad zbytečným utrpením
civilního obyvatelstva. Připomínáme si tragické
události, hrdinství našich vojáků, odbojářů, ale
i obyčejných lidí, kteří položili své životy v boji
proti nepříteli. Za svou vlast ale bojovaly statisíce
mužů a žen i v zahraničí. A právě jim je věnována
výstava Vojáci republiky v poli, kterou připravil
Úřad vlády České republiky jako jednu z prvních
letošních připomínek konce druhé světové války.
Autor výstavy, vojenský historik PhDr. Jiří Fidler,
koncipoval expozici do chronologicky navazujících panelů, na nichž zachytil na pozadí
dobových map pouť československých vojáků
a jejich bojové akce od roku 1914, kdy se formovaly první dobrovolnické sbory na území
Ruska. Doprovodné texty zasazují pak tyto
události do kontextu evropského dění a historic-
kých souvislostí a ukazují podíl československých
jednotek na konečném vítězství jak v první tak
druhé světové válce. Na unikátních dobových
fotografiích návštěvníci uvidí významné
představitele československé armády, řadové
vojáky, bojiště a všední život legionářů.
Předseda vlády Jan Fischer zahájil výstavu
slovy: „My nezapomínáme! Záruky a předpoklady naší svobody vždy ležely, leží a budou ležet
v zahraničí. Bojovat za svobodu i mimo hranice
republiky je pro náš malý národ tedy nejen
morální povinností, ale i prozíravým hájením
vlastních zájmů. Od legionářů první světové
války přes účastníky druhého odboje až
k příslušníkům zahraničních misí vede čestná
linie hrdinství a boje za svobodu. Bez legionářů
by náš novodobý stát sotva vznikl. Bez bojovníků
na západní a východní frontě druhé světové
války bychom se nemohli počítat mezi hrdé
vítězné národy v boji s nacismem.“
Tato výstava je tedy malým poděkováním všem
statečným ženám a mužům, kteří nasadili vlastní
zdraví a životy za naši svobodu.
Od února, kdy byla výstava za účasti předsedy
vlády Jana Fischera, představitelů Armády České
republiky a válečných veteránů slavnostně zahájena v prostorách Strakovy akademie, ji shlédlo
téměř tři tisíce návštěvníků. Výstava se setkala
s velikým ohlasem a řada z pamětníků s lítostí
konstatovala, že tento příklad úspěchů české,
resp. československé armády není prezentován
široké veřejnosti. Proto se Úřad vlády ČR rozhodl
zpřístupnit výstavu široké veřejnosti a prvním
místem, kde bude veřejně instalována, je obec
Zákolany.
PhDr. Lucie Wittlichová
Ředitelka Informačního centra vlády
Předseda vlády Jan Fischer a Dr. Jiří Fidler na vernisáži
výstavy Vojáci republiky v poli Foto: K. Pazderka
ve věku 51 let
ve věku 36 let
9 letým
ve věku 21 let
ve věku 21 let
ve věku 20 let
Další dobové dokumenty
Uložení pozůstatků bylo pietně provedeno
po smutečním obřadu 11. května 1945 pod
lipami na Staroslavné Budči.
Padlí hrdinové!
Dříve, než budete uloženi do země vlasti,
zvěste, že ona již dýše Svobodou, kterou
Jste jí vykoupili též Vy. Vaše tragická smrt
jako by symbolisola znovuzrození
Svobody celého národa, který nyní žije
i Vaší obětavou zásluhou.
Kéž jest Vám zadosti učiněním vědomí, že
bez obětí by nebylo Svobody, která
podmiňuje život.
A život znamená boj, nelítostný boj o svobodu osobní i národní. Hrdinové národa
jsou Oni velcí, kteří krví a úsilím vykupují
a zajišťují život jiných.
Vy jste se nesklonili před terorem a my
podníceni posvátným hněvem nad Vašimi
obětmi vytrvali do konečného vítězství.
Padli Jste heroicky abychom my šťastně žili.
Přísaháme, že nesmrtelný vděk Vám
dokážeme svorností a věrností k níž nás
zavazuje Vaše věrnost až do smrti. Buďme
si všichni vždy pamětlivi onoho krví
posvěceného příkazu, který ve jménu
jejich předáváme svým potomkům.
V noci z 8. na 9. května přejížděli již v panické
hrůze před postupující Rudou armádou,
jednotlivé kolony Němců, kteří již odhazovali
svoje zbraně, kde jen se dalo. Této noci také
dojeli až do Kolče lehké americké vozy, které po
zjištění kde se nacházejí odjeli nazpět. V časných
hodinách raních 9. května se dozvídáme, že
sluneční paprsky, které ozářili Prahu, sklouzly
také na první sovětský tank za nímž následovaly
stovky dalších. I nám bylo umožněno v odpoledních hodinách uvítati první jednotky slavné
Rudé armády, které ovšem velmi rychle projeli
obcí a teprve ve čtvrtek jsme měli možnost již
promlouvati a pohostiti další dojíždějící části. Je
nutné si připomenout, že jestliže Sovětské
armády postupovaly na Berlín 60 km rychlostí
za 24 hodiny na pomoc Praze postupovali
dvakráte rychleji, neboť nejkratší směr na Prahu
od Riesy je 250 km a k tomu vysoké hory
oddělují Československo od Německa. Proto
když docházela hlášení předních tankových
jednotek – v předu jsou Němci. Dovolte nám
zahájit boj! Obdrželi rozkaz, zanechte jen nepatrný oddíl a hlavními silami obejděte, neztraťte
čas. – Vpřed! A v této době stála americká armáda 80 km od Prahy – v Plzni odkud vedou do
Prahy velmi pěkné silnice po rovině.
Vzpomínka na oběti nacismu otištěná v novinách v roce
1948. Na fotografiích jsou Jaroslav Hora, Jiří Herein,
Vladimír Poch, Bedřich Poch, Drahomír Dluhoš a Karel
Pekárek. Foto: Archiv H. Němcové
Osud Miroslava Altmana
Na vstupní budově bývalého cukrovaru a později
energovodu v Zákolanech je pamětní deska
Miroslava Altmana, kterého zastřelili prchající
němečtí vojáci. O této události se zmiňuje kronikář
Oldřich Doucha, který pořídil zápis podle
vzpomínek pamětníků v roce 1981:
„V Drožďárně byl nasazen studující Miroslav
Altman z Pyšel. Pracoval tam na demontáži strojů
z vodní elektrárny na Dněpru, kterou tam Němci
ukradli a uskladnili v Zákolanech (nyní sklad
Energovodu). Miroslav Altman stál na dvoře
a díval se na ustupující německá vojska. Jeden
z Němců jej spatřil a střelil po něm. Altman byl
s průstřelem plic odvezen do nemocnice. Bránil se
léčení i transfúzi krve, plakal a nechtěl jíst.
Zdůvodňoval své počínání tím, že stejně zemře.
Brzy na to skutečně zemřel.“
Kronika Zákolan, 3. díl, strana 63
Armstrong
přepis M.
Pro Budečské rozhledy doslovný přepis zápisu
tehdejšího kronikáře pana Jaroslava Pittla z roku
1947 pořídil v dubnu 2010
Vladimír Černý, kronikář
Pomníček Miroslava Altmana
Foto: V. Dobeš
Provolání, které bylo v Zákolanech vyvěšeno již 5. 5. 1945 dopoledne
Foto: Archiv Dr. Vladimíra Maříka
strana 5 Budečské rozhledy číslo 13
Novinky a události z naší školky a školy Pod Budčí
pokračování ze strany 1
Japonská zahrádka
Můj otec se mnoho let zabývá pěstováním bonsají.
Již od dětství jsem je měl všude kolem sebe, tvořily
přirozenou součást mého života. Byl jsem svědkem
dobývání vhodných rostlin ve volné přírodě, jejich
pěstování, tvarování a celkové estetické úpravě.
Všech těchto činností jsem se zároveň účastnil. Na
podzim loňského roku jsem prováděl úpravy
zahrady v areálu školy a školky. Hned za vstupní
brankou do školky je podlouhlý vyvýšený záhon, ve
kterém se nacházely staré přerostlé neudržované
a proschlé konifery. To byla pro mne automatická
výzva. Rostliny jsem prostříhal, ze dvou jsem vytvaroval krásné patrové bonsaje. Přerostlé větve,
které již samy znovu zakořenily jsem oddělil, vyryl
a přesadil na jiná místa záhonu, kde jsem z nich
zatvaroval další malé bonsaje. Zahrádku jsem pak
doplnil modely pohoří a samostatných skal
z kamenů a ze zbytků pařezů porostlých mechy,
kapradinami a lišejníky, jež jsem získal ve svahu
Májová veselice
nad školní zahradou. Přidal jsem drobné
stavbičky z kamenů a na závěr zhotovil
kamennou lucernu, která je v zahradě důležitým
určujícím prvkem. Během zimy ale spadly na
zahrádku velké kusy sněhu ze střechy školy, silně
ji poškodily a skoro úplně zničily dvě velké patrové bonsaje, zbyla z nich pouze torza. V dubnu byla
zahrádka v rámci možností obnovena, a doplněna
o jednu novou rostlinu. Dále by měla být částečně
pokryta netkanou textilií a zamulčována proti
růstu plevelu.
Každá zahrada a nejinak i ta japonská se
neustále mění a vyvíjí. Tak se časem můžeme
dočkat jejích proměn a přírůstků. Děti, které
chodí každý den okolo, vnímají estetiku zahrádky
a její změny. Reagují na ně, tím se podvědomě učí
a je tak myslím naplněno motto „škola hrou“.
Jakub Votýpka
Jana Holíková a Jana Nosková na Májové veselici 2009 v Zákolanech
Vítání jara
Foto: archiv školy
Úspěšně vybudované iglů na výjezdě v Orlických horách
Jaro jsme přivítali a definitivně se rozloučili se
zimou společně s rodiči dětí a přáteli školy
22. března vynesením Morany - v našem případě
„školní Smrtkou a školkovým Smrťákem“
- jejich spálením a vhozením do potoka
u zákolanského nádraží. Každý mohl Moraně
ještě před jejím utopením pošeptat to, čeho se
chce zbavit. Aby se zima už opravdu nemohla
do naší obce vrátit, přinesli jsme od potoka
hned dvě ozdobená „líta“, jedno z nich umístili
v parčíku a druhé na zahradě školy. Děti se
naučily lidová říkadla a jarní písničky, kterými
jsme společně jaro zkusili přivolat a přivítat.
Vydatně nám pomáhalo i sluníčko, které svou
silou slibovalo, že už zima skutečně ztratila
svou moc.
Kromě těchto akcí v blízkosti školy bychom
také rádi ještě vzpomněli na společný výjezd až
do Bartošovic v Orlických horách, kde jsme s
dětmi strávili 5 společných dní plných zimních
radovánek v okolí krásné chaty „U Rampušáka“.
Dodnes vzpomínáme na živého lišáka Karla,
který chodil na dobroty z kuchyně a nám dával
dobrou noc, na sněhovou nadílku, která nám
umožnila každodenní bobování, budování iglú i
koulovačky. Doufáme, že i jarní škola v přírodě
se nám tak pěkně vydaří, jako ta zimní.
Důležitým dnem v naší škole byl 25. březen
2010, kdy proběhl ZÁPIS do 1. ročníku ZŠ. Na
denní vzdělávání ve školním roce 2010/2011
bylo zapsáno celkem 9 prvňáčků, dalších
6 prvňáčků bylo zapsáno na individuální
vzdělávání podle § 41 školského zákona. Na
všechny děti se již těšíme!
A co je u nás ve škole ještě nového? Máme
nové počítačové sestavy za minimální náklady
z odprodeje vyřazených počítačů z firmy ČEZ
(použité, ale stále v lepším stavu než ty, které tu
byly doposud), v tuto chvíli má tudíž již každý
Tak jako v loňském roce i letos jsme se rozhodli
uspořádat Májovou veselici. Myslím, že ta loňská
se setkala s mnoha kladnými ohlasy a tak proč
neobnovit starou tradici májových veselic i v naší
obci. 22.5. tedy opět pojede krojovaný průvod
naší obcí za doprovodu dechovky a neopomene
se zastavit v centrech Kovár, Trněného Újezda
i Zákolan. Hospodyňky tedy můžou na tyto hudební pozvánky napéct a trochu se vytáhnout se svým
kuchařským uměním. A my oproti loňsku
Foto: archiv školy
žáček školy možnost pracovat při kroužku
nebo při výuce na svém funkčním počítači
s přístupem na internet. Děkujeme touto cestou
pomocným rukám za vydatnou pomoc při
stěhování i instalaci počítačů.
S přátelským pozdravem všem příznivcům
školky a školy a s poděkováním všem, kteří
škole i školce nejrůznějším způsobem pomáhají
v jejím fungování a existenci
Japonská zahrádka v zahradě školy
Školní celoroční projekt „Plavba kolem světa“
jsme zahájili 1. září 2009. Projekt je zaměřený na
podporu a rozvoj multikulturní výchovy a
vzdělávání dětí v mateřské i základní škole.
Hlavním cílem projektu je pomocí společných
činností, aktivit a témat propojit všechny žáky,
pedagogy, rodiče a zaměstnance školy i školky,
věnovat se společnému dílu na základě vzájemné
kooperace. Tematicky specifické činnosti a
aktivity se souběžně prolínají v mateřské i
základní škole, během celého školního roku
probíhají společné projektové dny. Vyvrcholením
projektu bude jeho veřejná prezentace v červnu
2010 otevřená všem rodičům, přátelům, občanům
obce i široké veřejnosti.
vlastní lodí, školkové děti dopluly na návštěvu
školy pomocí kruhů a pádel. V komunitním kruhu
jsme si vzájemně popsali život na jednotlivých
ostrovech. „Plavba“ po škole a poznávání
jednotlivých ostrovů a jejich obyvatel se velmi
podařily, bylo to príma! Nakonec jsme se úplně
všichni sešli na jedné lodi, a to je to, o co se již
dlouho v naší škole snažíme - „Plujeme všichni na
jedné lodi!“
Plavidlo školčátek
Foto: archiv školy
Výlet se vydařil a to nejen díky krásnému
podzimnímu počasí. Děti měly možnost porovnat
prostředí vesnice a města, poznaly Pražský hrad.
Pro ty úplně nejmenší byla velkým zážitkem jízda
tramvají. Děti k sobě byly velmi pozorné, milé a
citlivé. Společně stráveným dnem jsme se ujistili o
tom, že vztahy a komunikace mezi dětmi ze školy
a školky jsou na velmi dobré a přátelské úrovni.
Máme z toho radost.
pozorujeme Prahu z blízka i z dálky
Prvky Montessori pedagogiky
V mateřské škole aktivně využíváme prvky
vycházející z principů, modelů a postojů
inspirovaných pedagogikou Marie Montessori.
Děti mají možnost pracovat s mnoha speciálními
pomůckami, které pomáhají rozvíjet, udržovat
a podporovat dovednosti ze všech výchovně
vzdělávacích oblastí nezbytných pro úspěšný start
do základní školy. Děti jsou dobře motivované,
zaujaté, zvídavé, pozorné a komunikativní. Pracují
s chutí a velkým zaujetím, spontánně i cíleně objevují a získávají nové informace, poznatky,
zkušenosti a dovednosti. Spokojené, šťastné
a maximálně se rozvíjející dítě je pro nás tím
nejdůležitějším a nejcennějším přínosem.
posuneme začátek večerní veselice o trochu
dříve. To proto aby Vám nebylo večer zima a také
proto, aby jste na ten májový rej mohli přivést své
děti, které budou mít vstupné zdarma. Těšíme se
na Vaši účast a již dopředu přejeme pěknou
zábavu. P.S.: Chcete li se přidat ke sponzorům této
akce budeme rádi i za drobné dárky do tomboly,
ty můžete dát tak týden před májovou na OU
v Zákolanech, děkujeme.
Jiří Šup
Bez komentáře ?
Hana Hlinková
ředitelka školy
Ze života ve školce
Školní projekt „Plavba kolem světa“
Foto: J. Šup
Foto: J. Votýpka
inzerce
MÍSTO SETKÁVÁNÍ
Centrum setkávání a osobního rozvoje
Semináře, workshopy, otevřená setkání: systemické konstelace (rodinné, traumat aj.),
konstelace příčin nemocí, šamanské semináře, semináře tradiční japonské reiki, cykly
země a těla, přednášky
více na 721 807 244 nebo na www.mistosetkavani.cz.
Každou středu od 26. května od 19 – 21 hod. jógová cvičení vhodná pro každého, na
uvolnění únavy, stresu i ztuhlých zad (práce s dechem, tělem a vědomím). Zákolany čp. 12
(bývalá hájovna)
Původně jsem chtěl tento obrázek pořízené při
procházce vesnicí jednoho mrazivého lednového odpoledne nechat bez komentáře, ale
nakonec mi to nedalo, abych nepřidal pár vět k
zamyšlení. Když před 7 lety začala plynofikace
vesnice, všichni jsme se zaradovali, že se
konečně zbavíme toho žlutého štiplavého
kouře, který se valil ze všech komínů a v čase
zimních inverzí naplnil údolí tak, že se nedalo
vyjít ani na procházku. Většina občanů začala
topit plynem, je to pohotovější a pohodlnější,
odpadá skládání a nošení uhlí a vynášení
popela. Je to ale bohužel také dražší. A zřejmě
proto i po tak dlouhé době část obyvatel stále
topí uhlím.
Vím, že je to sociálně velmi citlivá otázka
a svým zamyšlením nechci v žádném případě
pranýřovat sousedy a spoluobčany, jejichž
komíny stále otravují vzduch, který dýcháme.
Věřím, že by také raději jen mačkali knoflíky
na plynovém agregátu, než se lopotili s uhlím.
Těm, kteří na takové pohodlí nemají, stát
bohužel nenabízí mnoho alternativ ani dotací.
Existují, resp. existovaly státní příspěvky na
zakoupení plynového kotle, ale samotný provoz
už nikdo nepodporuje. A tak je to na občanech,
jejich finančních možnostech a ekologickém
cítění, zda se rozhodnou hledat možnosti
přechodu na topení plynem. Někdy mám ale
pocit, že ne vždy za takovým rozhodováním
musí být nutně jen ekonomické překážky.
Možná, že to může být také náš konzervatizmus nebo převrácený žebříček hodnot, co
nám brání investovat do vylepšení kvality
prostředí, v němž trávíme největší část života,
a raději investujeme do nového auta nebo
drahé dovolené. Vždyť jsme na světě jen jednou! Ale abychom tu vydrželi co nejdéle, o tom
rozhoduje, v jakých podmínkách žijeme, jaký
životní styl vyznáváme, co jíme a pijeme,
ale také co dýcháme – prostě, jaká je kvalita
našeho žití. Nad tím se ovšem musí zamyslet
každý sám. Pokud by si snad někdo nevěděl
rady, kde a jak začít, v obecním zastupitelstvu
jsou odborníci, kteří rádi poradí a pomohou
s administrativní a technickou přípravou
každému, kdo se rozhodne rozmnožit řady těch
Zákolanských, z jejichž komínů k nebi stoupá
jen bílá pára.
Jan Žďárek
Foto: archiv školy
Zájmové kroužky
Plavidlo školáků
Děti, které navštěvují mateřskou školu v
posledním školním roce před zahájením povinné
školní docházky mají možnost společně se
školními dětmi navštěvovat zájmové kroužky.
Zájem o tyto aktivity je velký, již nyní děti
využívají možnost navštěvovat sportovní a dramatický kroužek, do budoucna uvažujeme ještě o
nabídce hudebního kroužku. Od 4 let se děti ze
školky mohu účastnit plaveckého výcviku
společně se školními dětmi. V tomto školním roce
této možnosti využívá 12 dětí.
Foto: archiv školy
Prezentace školkového ostrova
Prezentace školního ostrova
Foto: archiv školy
Vyvrcholením a ukončením prvního měsíčního
témata „Ostrovy“ ze školního projektu bylo
dokončení ostrovů (MŠ a ZŠ), vytvoření plavidel
a vzájemná návštěva ostrovů. Děti byly tvořivé
a velmi nápadité. Školní děti připluly do školky
strana 6 Budečské rozhledy číslo 12
Foto: archiv školy
Všichni jsme se společně vydali na výlet do
Prahy. Nejprve jsme navštívili výstavu malíře
Otakara Lebedy, který se ve svých dílech nechal
inspirovat také zákolanskou přírodou. Součástí
výstavy byla i zajímavá tvůrčí dílna, která se
dětem velmi líbila. Z hlíny a přírodnin si děti
vytvořily vlastní kus země dle své vlastní fantazie
a představ, motivovaných prohlíženými obrazy.
Po výstavě jsme se krásnou procházkou vydali na
prohlídku Pražského hradu.
Naše zážitky z Prahy
Velkoobchod BENDI
od 1.9.2009 se do Zákolan přestěhoval velkoobchod Bendi s.r.o. Zabývá se prodejem
drogistického a kartáčnického zboží a prodejem balených trvanlivých cukrovinek
(bonboniéry, čokolády, sušenky, oplatky apod.).
Sortiment je vhodný pro maloobchody i velkoobchody, firmy a další instituce, které
potřebují úklidové pomůcky a prostředky. Nákup je možný uskutečnit osobně nebo
prostřednictvím objednávky zaslané mailem, faxem nebo telefonicky.
Výuka anglického jazyka
Dvakrát týdně v dopoledních hodinách probíhá v
mateřské škole výuka anglického jazyka. Děti zde
hravou, zábavnou a nenásilnou formou získávají
první dovednosti a zkušenosti podporující a
rozvíjející jejich předpoklady k osvojování cizí
řeči. Tyto hry, činnosti a aktivity mají děti velmi
rády. Baví je písničky, básničky i říkadla
doprovázená obrázky a pohybovými aktivitami. V
základní škole na tyto aktivity od 1. třídy plynule
navazuje kroužek anglického jazyka se stejným
lektorem, děti tak mají zajištěnou nepřetržitou a
systematickou výuku anglického jazyka od
mateřské školy až po celý první stupeň.
Chůze po elipse
Foto: archiv školy
Zápis do mateřské školy
Zápis do mateřské školy proběhl v pondělí
9. března 2010. V příštím školním roce bude
v mateřské škole sedm volných míst, k zápisu se
dostavilo 22 dětí. Zájem o mateřskou školu
a i počet zaregistrovaných přihlášek stále stoupá.
Všech sedm předškoláků z mateřské školy
nastoupí v září do Základní školy v Zákolanech.
Pavlína Bekečová
Při odběru nad 2000 Kč je možný závoz našimi auty zdarma.
Jsou vítání i všichni občané z řad místních obyvatel i z okolí.
Otevírací doba je od 8 do 15,30 hodin, po předchozí telef. domluvě možno i v jiném čase.
Sortiment firmy Bendi si můžete též prohlédnout na internetu na adrese www.bendi.cz.
Všichni zájemci jsou srdečně vítáni.
Foto bez komentáře..
Foto: J. Žďárek
strana 7 Budečské rozhledy číslo 12