Guido Adler \(1855 Ivančice na Moravě –1941 Vídeň\):

Komentáře

Transkript

Guido Adler \(1855 Ivančice na Moravě –1941 Vídeň\):
Guido Adler (1855 Ivančice na Moravě –1941 Vídeň):
studoval na vídeňsko konzervatoři, mj. u Antona Brucknera, 1878 získal doktorát práv a 1880
doktorát filozofie na vídeňské univerzitě, 1882 se habilitoval tamtéž
spolu s Friedrichem Chrysanderem a Philippem Spittou založil Vierteljahrsschrift für
Musikwissenschaft (1885)
v témže roce (1885) byl povolán jako profesor na německou (Karlo-Ferdinandovu) univerzitu
v Praze, kde působil až do r. 1898
v letech 1898–1927 působil jako ordinarius pro hudební vědu na univerzitě ve Vídni; stolici
převzal po Eduardu Hanslickovi
mezi jeho četnými žáky byli Arnold Schönberg, Anton Webern a Egon Wellesz
r. 1927 spoluzakládal Internationale Gesellschaft für Musikwissenschaft, jejímž čestným
předsedou zůstal až do své smrti
r. 1894 založil edici Denkmäler der Tonkunst in Österreich, kterou řídil až do roku 1938, kdy
mu byla po hitlerovském Anschlussu zakázána veškerá veřejná činnost; jeho velká a cenná
knihovna byla po jeho smrti konfiskována
Umfang, Methode und Ziel der Musikwissenschaft, in: Vierteljahrschrift für
Musikwissenschaft 1, 1885
další práce:
Die historischen Grundklassen der christlich-abendländischen Musik bis 1600, disertace,
1880
Studien zur Geschichte der Harmonie, habilitační spis, 1881
Richard Wagner, 1904
Gustav Mahler, 1916
Der Stil in der Musik, 1911
Methode der Musikgeschichte, 1919
Handbuch der Musikgeschichte, 1924, zde mj. stati Periodisierung der Musikgeschichte, Die
Wiener klassische Schule, Die Moderne
nesčetné čsp. studie a edice
Hugo Riemann (1849 Sondershausen –1919 Leipzig):
studoval nejprve v Berlíně práva, germanistiku a kunsthistorii, poté v Lipsku na konzervatoři
a na univerzitě hudbu a hudební vědu; promoval r. 1873 na universitě v Göttingen prací Über
das musikalische Hören, která byla původně v Lipsku odmítnuta; pak působil jako dirigent a
učitel hudby v Bielefeldu
r. 1878 se habilitoval v Lipsku, avšak nezískal tam pevné univerzitní postavení, proto odešel a
působil mj. jako profesor hudební teorie a klavírní hry na konzervatoři v Hamburku a později
ve Wiesbadenu, kde byli jeho žáky mj. Max Reger a Hans Pfitzner
teprve r. 1895 se stal řádným docentem v Lipsku, 1901 profesorem, 1908 ředitelem tamějšího
Ústavu pro hudební vědu (Collegium musicum), který sám založil, a 1914 ředitelem Státního
badatelského ústavu pro hudební vědu (Staatliches Institut für Musikwissenschaft); ordinariem
na lipské univerzitě se nikdy nestal
Grundriss der Musikwissenschaft, Leipzig 1903 [1904?], 41928 (vyd. Johannes Wolf)
další spisy:
Musikalische Logik. Hauptzüge der physiologischen und psychologischen Begründung
unseres Musiksystems, 1873 (= Über das musikalische Hören)
Studien zur Geschichte der Notenschrift, habilitační spis, 1878
Notenschrift und Notendruck, 1886
Grundlinien der Musikästhetik, 1890
Geschichte der Musik seit Beethoven, 1901
Handbuch der Musikgeschichte, 1904–1913 (= dva díly v pěti svazcích)
Kleines Handbuch der Musikgeschichte mit Periodisierung nach Stilprinzipien und Formen,
4
1908, 1922, rev. Alfred Einstein
Die byzantinische Notenschrift im 10. – 15. Jahrhundert, 1909
Kompendium der Notenschriftkunde, 1910
2
Musikgeschichte in Beispielen, 3 svazky 1910–1912, 1922, vyd. Arnold Schering
L. van Beethovens sämtliche Klavier-Solosonaten, 3 svazky, 1918–1919 (= edice)
práce hudebně teoretické a hudebně didaktické (kromě výše jmenovaných):
Musikalische Syntaxis. Grundriß einer harmonischen Satzbildungslehre, 1877
2
Skizze einer neuen Methode der Harmonielehre, 1880, přeprac. jako Handbuch der
Harmonielehre, 1887
Neue Schule der Melodik. Entwurf einer Lehre des Contrapunkts, 1883
Musikalische Dynamik und Agogik, 1884
Systematische Modulationslehre als Grundlage der musikalischen Formenlehre, 1887
Lehrbuch des einfachen, doppelten und imitierenden Kontrapunkts, 1888
Vereinfachte Harmonielehre oder die Lehre von den tonalen Funktionen der Akkorde, 1893
Geschichte der Musiktheorie im IX. – XIX. Jahrhundert, 1898
Die Elemente der musikalischen Ästhetik, 1900
Große Kompositionslehre: I. Der homophone Satz, 1902, II. Der polyphone Satz, 1903, III.
Der Orchestersatz und der dramatische Gesangsstil, 1913
System der musikalischen Rhythmik und Metrik, 1903
Problem des harmonischen Dualismsus, 1905
učebnice (katechismy, příručky) klavírní hry, elementární hudební nauky, dějin hudby,
jednotlivých hudebně teoretických disciplín i nauky o kompozici
Riemann Musik-Lexikon, 1882
A.W. Thayer-H. Deiters-H. Riemann: Ludwig van Beethovens Leben, 5 svazků, 1907–1915
[…]
25. 11. 2008
jg