Omlouvám se, ale předkládaný text není zcela hotový. Dvě kapitoly

Omlouvám se, ale předkládaný text není zcela hotový. Dvě kapitoly nejsou dopsané.
Proto uvítám i návrhy na to, jak v textu dále pokračovat, co „opomenout“, na co se
zaměřit a co např. více zdůraznit.
Díky
Milan
Metafory a rámování kolektivního jednání
Úvod
V polovině 80. let minulého století publikovali Robert D. Benford, David A.
Snow (1986) a jejich kolegové studii, kde představili „nový“ koncept, který
propojuje sociálně psychologický pohled na mobilizaci s teorií zdrojů
(resource). Nazvali jej rámování. Tento koncept nebyl v sociálně vědním
prostředí nikterak nový, neboť pochází od významného sociologa Chicagské
školy Ervinga Goffmana. Benford se Snowem jej převzali a dále rozvíjeli na poli
teorie a především ve výzkumné praxi zabývající se sociálními hnutími. Na
základě rámování resp. na základě shody interpretativních rámců jednotlivců
s interpretativními rámci sociálních hnutí se snažili vysvětlit, proč se lidé
v některých případech mobilizují
a v jiných nikoliv. Podstatu úspěšné
mobilizace spatřovali v tom, zda význam, který dané události přikládá
potenciální účastník např. protestu, se shoduje s významem, který téže
události přikládá hnutí, které daný protest organizuje. Jak je z předchozího
patrné, do popředí zájmu odborníků zabývajících se rámováním u sociálních
hnutí se dostalo studium „významů“. Ty jsou zkoumány jak na straně hnutí
(významy, které svým požadavkům a akcím připisují) tak i na straně
jednotlivců (jak si tyto významy interpretují).
Jedna z dosud největších výzev, kterým teorie rámování za posledních
více než pětadvacet let čelí, je otázka, jak analyzovat rámování resp., rámce.
Tato otázka v zásadě pramení ze dvou úzce souvisejících skutečností. Za prvé,
rámování není doménou jen výzkumu sociálních hnutí, resp. sociologie, ale i
psychologie, lingvistiky, žurnalistiky a příbuzných oborů. Za druhé, uvnitř
jednotlivých oborů panují diskuse nad tím, co se pojmem rámování rozumí.
Tento problém je navíc znásoben rozdílnou konceptualizací rámování
jednotlivými obory. Není tedy automaticky jisté, co se rámci rozumí, jak se
využívají, jaké možnosti jsou jim přisuzovány, zda jsou tvořeny, či jsou pouze
reprodukovány bez zjevné možnosti ovlivnění (Fisher 1997). Z tohoto pramení
jeden z nejvážnějších problémů, s kterým se koncept rámování potýká –
metody výzkumu rámování (viz Benford 1997, Benford and Snow 2000, Koenig
2004, Johnston 1995, 2002, 2005, Vicari 2010). Ačkoliv existuje řada studií,
jejichž autoři si výše uvedené uvědomují (Johnston 2005: 238), stále velké
procento autorů věnuje objasnění použité metody sotva poznámku pod
čarou (Koenig 2004: 2-3) a pro čtenáře tak zůstává záhadou, jak např.
k identifikovaným
rámcům
dospěli.
Výzkumu
rámování
tedy
chybí
systematické využití dostupných dat a jasně a zřetelně deklarovaný postup,
který vede k odhalení rámců či rámování.
Tento článek reaguje na tuto neutěšenou situaci a snaží se nabídnout
podobně jako příspěvky Hanka Johnstona (1995, 2005) metodu, která by byla
vhodná k systematické analýze rámování. V jádru tuto metodu tvoří kritická
analýza metafor (critical metaphor analysis), kterou používá Jonathan
Charteris-Black (2004). Abych přesvědčivě dokázal, že lze kritickou analýzu
metafor využít pro výzkum rámování představím nejdříve koncept rámování,
tak jak jej využívá teorie sociálních hnutí, abych byl vzápětí schopen přesně
formulovat, co rozumím pod pojmy rámování, resp. rámce. Na tuto část
navážu konceptualizací metafor, resp. teorií metafor, díky které je možné
využít metafory k analýze rámování. Závěrečná kapitola je de facto
propojením teorie rámování s teorií metafor, kde explicitně ukážu, jakým
způsobem lze využít analýzu metafor k výzkumu metafor.
Rámce a rámování kolektivního jednání
Rámování má v teorii sociálních hnutí v zásadě dvojí pojetí (Noaks and
Johnston 2005: 5). První z nich se zabývá individuální úrovní, tedy sociopsychologickými
procesy,
jejichž
prostřednictvím
se
jedinci
„mění“
z pozorovatelů na účastníky kolektivního jednání – např. protestu. Hlavním
proponentem tohoto přístupu je William A. Gamson. Druhé pojetí je spjato
především se jmény Roberta D. Benforda a Davida A. Snowa a zabývá se tím,
jak aktéři sociálních hnutí konstruují významy různých události a nabízejí je
veřejnosti, resp. usilují o to, aby tyto významy rezonovaly s interpretacemi
účastníků kolektivního jednání. Jinak řečeno se zajímají o to, jaké významy
hnutí konstruují za účelem zmobilizovat co největší počet lidí ve svůj prospěch.
Zásadní rozdíl mezi oběma pojetími spočívá v objektu zájmu (jedinec x hnutí)
ale i v jejich postavení (jedinec interpretující si jemu dostupné významy x hnutí
jako aktér tvořící významy za účelem ovlivnění). Ačkoliv je možné říci, že se
jedná o dvě strany téže mince, které sdílí mnoho společného (Noaks and
Johnston 2005: 5), pramení z těchto rozdílů rozdílná konceptualizace
rámování a tedy i metody výzkumu. Jelikož předmětem mého zájmu je hnutí
jako aktivní tvůrce významu rámující nějakou událost nebo akci, nechám
první pojetí stranou, pokud na něj nebude nutné upozornit v souvislosti se zde
diskutovaným pojetím.
Benford se Snowen, jak bylo výše naznačeno, čerpají z Goffmanovy
teorie rámování. Aby byl ale koncept rámování využitelný i pro sociální hnutí
jako aktéry, kteří rámují události či situace za účelem získání podpory, museli
jej poupravit, resp. reinterpretovat. To, jakým způsobem tak činí, je důležité
z hlediska konceptualizace rámování tak, aby tento koncept mohl být využit
jako analytický nástroj na výzkum kolektivního jednání. Snow s Benfordem
(1988: 198) chápou rámování jako připisování významu a interpretování
důležitých událostí a okolností, jehož účelem je mobilizovat potenciální
přívržence a demobilizovat odpůrce. Aby se podařilo zmobilizovat potenciální
účastníky, je třeba, aby rámování splnilo tři úkoly, které Snow s Benfordem
pojmenovávají (1) diagnostické rámování (2) prognostické rámování a (3)
motivační rámování. Diagnostické rámování (1) odpovídá identifikaci
problému a konstrukci obvinění domnělého viníka. Prognostické rámování (2)
má artikulovat nabízené řešení, resp. navrhovaný postup a s tím související
náležitosti. Motivační rámování (3), má za úkol odůvodnit účast na samotné
akci. Tato úloha je spojena s tvorbou vhodného motivačního slovníku, který je
důležitý z hlediska vytvoření a udržení přesvědčení o správnosti jednání (Snow,
Benford 1988: 199-204) Zde dochází nejviditelněji k prolnutí předchozích úkolů
rámování, neboť motivační rámování se v podstatě odvíjí od identifikace
problému a jeho viníka (diagnostické rámování) a částečně i nabízeného
řešení a způsobu jeho dosažení (prognostické rámovaní). Jak je možné si
všimnout, výše uvedené obsahuje řadu nejasností, které mají zásadní
implikace pro výběr vhodné metody. I přesto narazíme v řadě odborných
publikací právě na takovéto pojetí. Abych se vyhnul stejnému problému, je
třeba tyto nejasnosti osvětlit.
Výše zmíněnou definici, která jasně poukazuje na dynamický charakter
rámování, doplňují Snow s Benfordem (1992) rámci kolektivního jednání
(collective action frames). Ty definují jako produkty rámování, které jsou do
jisté míry konstruovány na základě vyjednávání sdíleného porozumění některé
problematické okolnosti nebo situace, kterou aktéři definují jako změny
potřebnou. Obsahem tohoto „produktu“ je označení odpovědného objektu,
artikulace alternativní sady opatření a urgence ostatních, aby jednali ve
prospěch změny (Benford, Snow 2000: 615). Ve své podstatě zde Snow
s Benfordem
explicitně
přisuzují
konceptu
rámování
obsah,
který
je
identifikován na základě úkolů, jež rámování přisoudili (diagnostické,
prognostické a motivační rámování). Tento „posun“ od rámování k rámcům
kolektivního jednání stál za velkým rozšířením konceptu rámování ve výzkumu
sociálních hnutí. Téměř každý výzkumník identifikoval různé rámce, které byly
pojmenovány od obecných názvů, např. rámce nespravedlnosti - injustice
frames (Gamson et al. 1982), opoziční rámce - oppositional frames (Blum
Kulka a Liebes 1993 až po velmi konkrétní rámce např. rámec studentské
levice - student left frame (McAdam 1994) či rámec volného trhu free market
frame (Mooney 1991) 1, což vedlo k banalizaci celé teorie rámování. To si
uvědomili i samotní autoři teorie rámování Snow a Benford (Benford 1997,
Snow Benford 2000), kteří se pokusili kriticky shrnout dosavadní příspěvky
k teorii rámování, upozornit na její problémy a navrhnout, kudy by se měla
teorie i praxe výzkum rámování ubírat.
V jedné z těchto kritických statí upozorňuje Benford (1997: 413) na velmi
důležitý
„rozpor“,
který
se
v teorii
rámování
objevil.
Nedostatečná
konceptualizace vedla k tomu, že rámce jsou chápány dvěma způsoby - jako
struktura, ve které je význam obsažen a sdělován na základě vztahu
s ostatními prvky a jako kontextuální obsah, který je definován hranicemi toho,
1
Pro více příkladů viz Benford (1997: 414).
co má být sděleno a co má naopak zůstat nevyřčeno, schováno. Tento
nejednoznačný výklad rámců je úzce vázán na druhý závažný problém, který
se úzce dotýká samotné podstaty rámování. Tím je výklad slova „schéma“,
které se objevuje ve Snowově a Benfordově definici rámců. Dle nich podstata
rámců
„odpovídá
zestručňuje
„vnější
interpretativnímu
svět“
schématu,
prostřednictvím
které
zjednodušuje
a
selektivního
zdůrazňovaní
a
zašifrování různých objektů, situací, událostí, zkušeností a sekvencí různých
akcí na základě aktuálních nebo předchozích událostí“ (Snow, Benford 1992:
137). Toto pojetí vychází přímo z Goffmanovy teorie rámování (1974). Takto
pojaté schéma má sloužit k tomu, aby se jedinec dokázal zorientovat
v situaci, ve které se právě nalézá. Mezitím co část akademiků chápe
„schéma“ na základě kognitivně psychologické konceptualizace, část, mezi
niž se řadí i Snow s Benfordem, jej chápe více sociologický. Základní rozdíl
mezi těmito pojetími spočívá v tom, že kognitivně psychologické chápání
rámců dle Snowa a Benforda přehlíží interaktivní a konstruktivistický charakter
rámování (Benford 1997: 416, Snow Benford 2000: 614) a zaměřuje se spíše na
kognitivní aspekty konstrukce významu.
V předchozích odstavcích jsem se snažil identifikovat dva zásadní
problémy konceptu rámování, které mají výrazný vliv na volbu vhodné
metody. V obou případech (kognitivně psychologické x sociologické pojetí
rámování a struktura x obsah) jsou daná pojetí nazírána jako „protichůdná“,
resp. chápána jako „buď anebo“. V následujících pasážích se budu snažit
dokázat, že kognitivně psychologické a sociologické pojetí stejně jako pojetí
struktura x obsah nejsou v rozporu, ale že se naopak jedná o dvě strany jedné
mince, které nelze chápat a posuzovat odděleně.
Ve skutečnosti je tento komplexní pohled na rámování přítomen již v
Goffmanově teorii, ze které Benford a Snow původní význam rámců (mentální
schémata, která organizují
vnímání a interpretaci) přejímají. Tím, že
Goffmanovo pojetí přenášejí z individuální roviny do roviny kolektivních
rámců, se kognitivně psychologické „složky“ rámování nezbavují a ani zbavit
nemohou, neboť jak sám Benford poznamenává „sociální hnutí nerámují
problémy, jejich aktivisté či jiní zúčastnění je rámují“ (Benford 1997:418).
Rámovat určité události a problémy mohou tedy pouze lidé, a pouze ti jsou
schopní dávat věcem smysl. To znamená, že chceme-li analyzovat rámování,
nemůžeme kognitivně psychologický aspekt vynechat, tj. musíme počítat
s tím, že rámování je i kognitivním procesem. Sociologické pojetí rámců, tedy
důraz na interaktivní a konstruktivistický charakter rámování je v podstatě
důrazem na vliv prostředí a v něm se pohybující - interagující aktéry. Jinými
slovy se jedná o symbolický „život“ sociálního hnutí (ve smyslu jeho aktérů),
které se neustále střetává se svými názorovými oponenty, ať už se jedná o
protihnutí, média či různé instituce, komunikuje se svými přívrženci a pořádá
různé kampaně, happeningy, pochody, protesty apod. v určité době a na
určitém místě (kulturní aspekt). Primární náplní tohoto „života“ je snaha
komunikovat určitý význam. Ten je neustálými interakcemi aktérů vystaven
novým a novým interpretacím. Marek Nohejl k tomu dodává: „Komunikace je
ovšem také jednáním, čímž se nejen ozřejmuje vztah jednání k diskursu, nýbrž
se tím otvírá i nový pohled na samotné jednání. K tvorbě norem dochází
prostřednictvím jednání právě proto, že se odehrává v diskursu. A naopak
diskurs existuje právě proto, že je ustavován jednáním“ (Nohejl 2007: 75).
Zmíněná citace je v podstatě definicí diskursu, kterou Nohejl dále doplňuje:
„Střetávají se v něm ideje, předpoklady, normy, jejichž nositelem je řeč. Toto
střetávaní je tedy ve svém zásadním ohledu komunikací.“ (Nohejl 2007: 75).
Z tohoto pohledu je diskurs pro konceptualizaci rámování důležitý, neboť
komunikaci pojímá jako jednání. Jak jsem již uvedl výše, jednání je
předmětem neustálé interpretace, která se poté podílí na přiřazení významu,
ať už různým věcem nebo událostem. Interakce a sociální konstruktivismus, na
které kladou Snow s Benfordem takový důraz, lokalizuji především na
úrovni diskursu, kde diskurs chápu jako součást sociálního světa, který zahrnuje
i nediskursivní realitu (Vávra 2008: 212) a na jehož pozadí získávají rámce určitý
význam a konečně mohou (ale také nemusí) působit, tak jak bylo aktéry hnutí
zamýšleno. Shrnu-li výše uvedené, pak je patrné, že aktivisté, kteří rámují –
dávají význam svým požadavkům nikoliv ve „ významovém vakuu“ ale
v prostoru, kde již ve společnosti sdílené významy existují, kde se střetávají,
proměňují a reprodukují – v diskursu. Proto se v případě kognitivního a
sociologického pohledu jedná o dvě strany téže mince, které chceme-li
analyzovat rámování, musíme brát v potaz.
V případě pojetí rámců jako struktura x obsah je opět vhodné
připomenout Goffmanovu teorii rámování a základní vymezení rámců. Když
Goffman ale i Benford se Snowem hovoří o rámcích, primárně je definují jako
schémata, která se liší svým uspořádáním, kde některá jsou organizovaná dle
jasných pravidel, mezitím co jiná spíše odpovídají něčemu, co bychom mohli
nazvat perspektiva (Goffman 1974: 21), resp. jako interpretativní schémata,
která zjednodušují a zestručňují vnější svět. (Snow, Benford 1992: 137). V obou
případech je patrné, že rámce jsou vnitřně strukturované nehledě na to do
jaké míry. Výzkum Gerhardse a Ruchta (1992) o dvou protestních kampaních
v (bývalém) Západní Německu ukazuje, jak lze na základě strukturace obsahu
jednotlivých úkolů rámování (diagnostického, prognostického a motivačního
rámovaní) identifikovat hlavní rámec (master frame). Ovšem oba dále
zdůrazňují, že rezonance rámce je do velké míry dána tím, jaké jsou vztahy
mezi
jednotlivými
komponenty
rámců.
Robustnost
diagnostického,
prognostického a motivačního rámování, to jak jsou tyto komponenty rámce
rozvinuté, bohaté a především provázané, jak jeden doplňuje druhý,
zvýrazňuje význam prvního apod., má zásadní vliv na rezonanci rámování
(1995: 9 Snow and Benford, 1988: 199). Velmi příznačně na výše uvedené
upozorňuje sám Goffman (1999, 1974: 124 – 155), když píše o rámování
společenského života jako divadla. Goffman v něm společenský život
strukturuje na základě divadelního prostředí – kde herci, diváci, kostýmy,
hlediště, zákulisí apod. jsou jednotlivé komponenty, které mají určitý obsah –
význam. Tento rámec má však i svoji vnitřní logiku, která je tvořena pevnými
vztahy mezi jednotlivými složkami a hierarchickým uspořádáním – herci
poslouchají režiséra, diváci nezasahují do hry, nechodí na pódium a do
zákulisí apod. Podobných příkladů, které ukazují, že obsah a struktura rámce
jsou dvěma stranami jedné mince, je možné najít mnoho a pecemi-li
skutečně identifikovat rámec tj. nabízené výkladové schéma, pak je třeba
posuzovat obojí, resp. komplexně. Jedině tak je možné poodhalit „skutečný“
význam celé události či problému.
Doposavad jsem se snažil ukázat, že pro konceptualizaci rámování je
třeba brát ohled jak na kognitivní aspekty, tak i na sociální aspekty
(sociologický pohled). Nelze tvrdit, že rámování
je pouze záležitostí
kognitivních procesů u jednotlivců, stejně tak jako pouze sociální záležitostí,
naopak jedná se o dva důležité a neoddělitelné aspekty rámování. To stejné
platí i pro pojetí rámců jako struktura x obsah. I v tomto případě se jedná o
jeden celek, který chceme-li analyzovat rámování (tj. včetně rámců),
nemůžeme vnímat odděleně.2 Konceptualizaci rámování (a rámce) je tedy
možné znázornit graficky (obrázek 1) 3.
Obrázek 1
Zdroj: autor
Schematický nákres má ilustrovat, že rámování je připisování významů a
interpretování důležitých událostí prostřednictvím rámců (interpretativních
schémat). Ty jsou aplikovány aktéry sociálního hnutí na základě interakcí
kognitivních a sociálních procesů, přičemž mají na základě strukturovaného
obsahu
zjednodušovat
a
zestručňovat
„vnější
svět“
prostřednictvím
selektivního zdůrazňovaní a zašifrování různých objektů, situací, událostí,
zkušeností a sekvencí různých akcí na základě aktuálních nebo předchozích
zkušeností a okolností. Účelem rámování je mobilizovat potenciální přívržence
a demobilizovat odpůrce. 4
Při prezentaci výsledků analýzy rámování je možné představit např. obsah rámců odděleně
od struktury, ale pouze z důvodu lepší, přehledné a snazší prezentace výsledků.
3 jedná se o zjednodušený nákres, kde je zobrazen pouze jeden rámec,
4
Viz definice rámování (Snow, Benford 1988: 198) a rámců (Snow, Benford 1992: 137).
2
Teorie metafor
Metaforám a analýze metafor je v současné době věnována velká
pozornost. Nejen v lingvistice či sociolingvistice, literární vědě ale i v sociálních
vědách, např. v sociologii, psychologii, politologii, kulturní antropologii a
dokonce i v oborech jako je ekonomie. K značnému posunu v chápání
metafor přispěla především kognitivní věda, resp. kognitivní lingvistika. Díky
objevům, které byly v této vědní disciplíně učiněny, je dnes možné využít
metafory k analýze rámování (viz např. Ignatow 2009: 167-178). O jaké objevy
se jedná, pojednávají následující řádky.
Metafory poutaly pozornost už v dobách antického Řecka, především
v souvislosti rétorikou. Jejich významu ve schopnosti přesvědčovat o určitém
pohledu na věc si všimnul Aristoteles. Zásadního či hlubšího významu, které by
metafory mohli mít, si ovšem nevšimnul a v podstatě jejich využití nepovažoval
za nezbytné, neboť přesvědčivě lze hovořit i bez jejich využití (Charteris-Black
2004: 25, Ortony 1979: 3). Od dob antického Řecka však uplynula dlouhá
doba a současná lingvistika nazírá na metafory i jinými pohledy (např.
Charteris-Black 2004, Dirven, Frank, Pütz 2003, Lakoffa Johnson 2002, Pütz 1992,
Ortony 1979). Zásadní změna v pohledu na metaforu je spojena s vývojem na
poli kognitivní lingvistiky. Její nástup je dáván do souvislosti s kritikou
dominantního strukturního pojetí jazyka. Ta spočívala v tom, že strukturní pojetí
jazyka vytěsňovalo význam či smysl do ústraní. První z reakcí na tuto
dominanci byl vznik lingvistických sub-disciplín, např. diskursivní analýzy, které
později, v druhé vlně, pod tlakem zvýšené pozornosti sociálně-symbolické
funkci jazyka vedlo k rozvoji dalších sub-disciplín, konkrétně sociolingvistice,
etnometodologii, kritické diskursivní analýze, kognitivní lingvistice a dalších.
Kognitivní lingvistika (tedy i Johnsonova a Lakoffova analýza metafor) je
definována jako “lingvistický model, který je zároveň rozvinutým gramatickým
modelem, a plně na uživatele a užití orientovaný model, který zahrnuje
funkcionální, pragmatickou, interaktivní a sociokulturní dimenzi běžného
jazyka“ (Dirven, Frank, Pütz 2003: 3). Tato definice již v mnohém naznačuje,
jakým způsobem bude kognitivní lingvistka přínosná pro analýzu rámování.
Jak jsem již zmínil, význam metafor prošel od Aristotelovy doby mnoha
proměnami, které změnily pohled na jejich roli a funkci. V současnosti jsou
pokládány za důležitý významotvorný prvek jazyka, resp. významu, který je
v daném textu obsažen. Začněme od samotného původu pojmu metafora,
který nám leccos naznačí. Z hlediska etymologie se jedná o výraz, který
pochází z řeckého meta a ferein. Výklad prvního slova je velmi rozsáhlý a
mnohoznačný. Pro význam celého pojmu je nejlépe jej přeložit jako „přes“.
Druhé slovo znamená „nést“. Metafora tak de facto znamená přenos
(významu). Pokud budeme hledat přesnější definici výrazu metafora, budeme
odkázáni na nemálo různých přístupů (srovnej Ortony 1979), kde každý
definuje metaforu podle jiných kritérií. Hledat tedy „universálně“ platnou
definici metafory nemá smysl, podobně jako je tomu u jiných výrazů. Avšak
smysl má vytyčit jisté hranice, ve kterých se význam metafory pohybuje.
Charteris-Black (2004: 20) vymezuje metaforu jako komplex lingvistických,
kognitivních a pragmatických charakteristik, přičemž, pokud se má metafora
blíže specifikovat, bude to vždy s ohledem na kontext využití.
S ohledem na Charteris-Blackovo pojetí, definuji metaforu na základě
následujících kritérií. V prvé řadě jde o to, že metafora je důsledkem, stejně
jako může být příčinou změny konceptuálního systému. Základem této změny
je relevance nebo psychologická asociace mezi atributy, týkající se
lingvistického výrazu v jeho původním významovém kontextu a těmi, které se
vztahují k novému, cílovému a významovému kontextu. Relevance nebo
psychologická
asociace
jsou
obvykle
založeny
na
nějaké
dosud
neuvědomělé podobnosti mezi výrazy v oněch kontextech (Charteris-Black
2004: 21). Nabízí se zde otázka, proč kladu důraz právě na kognitivní pojetí?
Kognitivní přístup (kognitivní lingvistika) je totiž primárně zaměřen na význam či
smysl, což vyžaduje vhled do sociální reality, tedy tam, kde je význam
„vyjednáván“. Jinými slovy klíčovou roli zde hraje význam, který je vyměňován
v interakci (Dirven, Frank, Pütz 2003: 3). Výraz „vyměňován“ zde rovněž odráží i
interpretaci, která je s tímto procesem spojena, neboť, jak konstatuje Blumer
(1969: 2) věci, či události jsou interpretovány. To je důležité z hlediska výtky,
kterou činí Benford (1997: 418) ohledně sociálních hnutí, která jsou brána jako
„věci“, které rámují, interpretují apod. V Benfordově „stížnosti“ je rovněž
možné nalézt vodítko k odpovědi na předcházející otázku. Právě kognitivní
přístup se zaměřením na význam a jeho výměnu (včetně interpretace) je
vhodný k tomu, aby bylo možné lépe proniknout, resp. nahlédnout do
interpretativního procesu, jehož výsledkem je přisouzený význam. Převedemeli to na úroveň sociálních hnutí, pak díky kognitivnímu přístupu je možné lépe
zachytit procesy interpretace a přisuzování významu, které probíhají při
rámovaní. Nyní je tedy zřejmé, proč volím kognitivní přístup. Nabízející se
otázka, proč analyzovat metafory, bude zodpovězena na následujících
řádcích. Otázku, jakým způsobem lze zkoumat metafory, nechme zatím
stranou a zaměřme se na otázku proč metafory analyzovat?
Když jsem se výše v textu zmiňoval o tom, že metafory jsou významným
prvkem jazyka a nikoliv pouze okrasným, činili jsme tak s ohledem na zásadní
práci Lakoffa a Johnsona (2002) s výstižným názvem „Metafory, kterými
žijeme“. Autoři v ní přicházejí s tvrzením, že metafora není záležitostí pouze
jazyka, ale lidského myšlení, neboť procesy lidského myšlení jsou z velké části
metaforické. Jde o to, že metafora je přítomná v našem každodenním životě
nejen
v jazyce,
ale
především
v našem
myšlení.
Pokud
se
tedy
zaposloucháme do projevu představitelů sociálních hnutí či si přečteme jejich
projevy
nebo
se
podíváme
na letáky,
které
distribuují,
možná
ani
nezaznamenáme, že užívají metaforické výrazy. To je zapříčiněno tím, že
užívání pojmového systému je do jisté míry automatické (Lakoff Johnson 2002:
15-18). Aby bylo možné si lépe představit, co znamená, že pojem je
metaforický a strukturuje naše vnímání, myšlení a jednání uvádím následující
příklad. Představme si pojem SPOR/ARGUMEMTACE, k němuž se váže
pojmová metafora SPOR/ARGUMEMTACE JE VÁLKA. Z čeho metaforický
pojem vychází? Lakoff a Johnson (2002: 16) uvádějí mnoho příkladů z běžné
praxe, tedy běžného užití jazyka, kdy o sporu, či argumentaci hovoříme jako o
válce. Považme např. „oblíbené“ hlasovaní a následné konstatovaní, kdo
v (politické) debatě zvítězil, či byl poražen nebo novinové titulky či televizní
upoutávky na souboj dvou předsedů stran, v případě řešení sporů pak
prohlášení typu premiér zvolil vůči opozici vyčkávací strategii, vybojovali jsme
dobré podmínky a mnoho dalších. Je tedy patrné, že spor, argumentaci
chápeme jako válku, z čehož dále vyplývá, že soupeře či druhou stranu
považujeme za protivníka, kterého se snažíme napadnout, či za útočníka,
vůči němuž se bráníme, jehož útok odrážíme apod. Následné jednání, které
aplikujeme v probíhajícím sporu/argumentaci je tedy strukturováno pomocí
pojmu válka. Ač v našem sporu/argumentaci nejde o válku v právem slova
smyslu, její strukturu využíváme pro verbální „válku“. Velký vliv má na tuto
pojmovou metaforu má kulturní prostředí, neboť v jiné kultuře by byl
spor/argumentace strukturován dle jiné metafory. Lakoff s Johnsonem (2002:
17) uvádějí příklad tance – SPOR/ARGUMENTACE JE TANEC. Pokud bychom
chápali spor/argumentaci jako tanec používali bychom jiné výrazy než
strategie, boj, protivník apod. Místo toho bychom o sporu/argumentaci
hovořili třeba takto, balancoval mezi argumenty, stepoval námitky jednu za
druhou a jiné. Pro nás jsou tyto výrazy, tak jak by byly v takovém textu využity,
zcela nepochopitelné, protože nestrukturujeme spor/argumentaci jako
tanec. Naše diskursivní forma je totiž strukturovaná jako válka. Je tedy zcela
patrné, že vliv kulturního prostředí je významným činitelem. Podrobněji se však
k němu vrátím později.
Pro Lakoffa a Johnsona z toho plyne, že „podstatou metafory je chápání
a prožívaní jednoho druhu věci z hlediska jiné věci“ (Lakoff, Johnson 2002: 17).
Nejedná se však o to, že by tyto pojmy byly v nějakém vzájemném vztahu např. nadřazená, podřazená kategorie. Jedná se o dvě zcela odlišné činnosti
s tím, že SPOR/ARGUMENTACE je strukturován, chápán a využíván v řeči jako
válka. Z toho podle autorů vyplývá, že pojem je strukturovaný metaforicky,
činnost je strukturovaná metaforicky, a tudíž i jazyk je strukturován metaforicky
(Lakoff, Johnson 2002: 19). Tím, že jsou metafory v běžném hovoru takto
využívány, aniž bychom si to plně uvědomovali, de facto poukazuje na to, že
metafora je přímo v našem pojetí sporu/argumentace. Nejedná se tak o
žádný přenesený význam, či okrasný prvek, kterým bychom chtěli dodat
určitému projevu na kráse, neboť spor/argumentaci v naší kultuře prostě jako
válku pojímáme. Podle toho také jednáme, připravujeme strategii, vymýšlíme
plány, zaujímáme pozice apod.
Uvedl jsem příklad, který názorně ilustruje, proč je metaforám třeba
věnovat pozornost. Uvážíme-li, že jazyk je strukturován metaforicky a že jazyk
(v jakékoliv podobě) je hlavním komunikačním prostředkem mezi hnutími a
opozičními hnutími (countermovements), opozičními aktéry (např. vláda), ale
i mezi hnutími a jejich členy, sympatizanty, cílovými skupinami apod., pak
analýza metafor má předpoklady, které umožňují její využití k analýze
rámovaní. Prozatím jsem uvedl pouze pár z nich. K těm zbývajícím, které jsou
z hlediska zmíněné konceptualizace rámování zásadní, se dostanu na
následujících řádcích.
Pokud bych stavěl pouze na teorii metafor Lakoffaf a Johnsona,
nemohl bych analýzu metafor k výzkumu rámování (tak jak jsem nastínil
v úvodní části textu) využít. Důvodem je fakt, že Lakoff s Johnsonem považují
používání metafor za nevědomé, resp. nezávislé na vůli aktéra, což by
znamenalo, že rámování (jako aktivní tvorba a změny významů prováděné
aktéry) není možné na základě analýzy metafor analyzovat. Lakoffa a
Johnsonava teorie metafor tak zůstává „pouze“ základem, na který je třeba
navázat
Charteris-Blackovou
(2004)
teorií
metafor
tzv.
pragmatickým
chápáním metafor, resp. kritickou analýzou metafor. V tomto pojetí je
metafora považována za prvek, jenž je záměrně (pragmaticky) využit za
účelem přesvědčení příjemců o určitém pohledu na věc – „[význam] metafor
tkví v tom, že umožňují konstruovat takový obraz reality, který ovlivňuje
chápání různých aspektů sociálního a politického života a hrají zásadní roli
v utváření a formovaní lidské víry, postojů a jednání“ (Charteris-Black 2004:
28).
Pragmatické využití metafory je pouze jednou z částí kritické analýzy
metafor. K tomu, abych jasně ukázal, jak lze díky tomuto pojetí využít metafor
k analýze rámování, je třeba jej představit detailněji. Dobrým „startovacím
bodem“ je Charteris-Blackův diskursivní model metafory (obrázek 2).
Obrázek 2
Zdroj: Charteris-Black 2004: 248
Dopsat
Rámce a metafory
Nejdříve však (do)povězme, jak je možné užít jazyka k odhalení povahy a
procesu rámců, resp. rámování. Jak jsme už uvedli, procesy lidského myšlení
jsou metaforické, a jelikož jsou metaforické pojmy systematické, jest pak
systematický i jazyk. „Jelikož metaforické výrazy jsou vázány na metaforické
pojmy systematicky, lze využít metaforických jazykových výrazů i pro
zkoumání povahy metaforických pojmů a postihnout tímto způsobem
metaforickou povahu našich činností“ (Lakoff, Johnson 2002: 19). Takto je
tedy možné „proniknout“ do povahy našeho myšlení, čímž lze zpětně
vypovědět o tom, jakým způsobem chápeme některé věci či události.
Důležité však je, že podobně to lze učinit i na základě projevu, či rozhovoru
u aktivistů např. iniciativa NE základnám a takto analyzovat jejich rámovací
proces.
Nyní je třeba věnovat pozornost našemu pojmovému systému. Je-li totiž
strukturován metaforicky, znamená to, že většinu pojmů chápeme na základě
jiných pojmů 5. Tímto je nepřímo zohledněn i vztah kultury a metafor. Ten je
rovněž
důležité
z hlediska
kulturního
pozadí
teorie
rámování.
Lakoff
s Johnsonem kultuře připisují zásadní roli a jak bylo zmíněno u příkladu
pojmové
metafory
SPOR/ARGUMENTACE
JE
VÁLKA,
pokud
bychom
spor/argumentaci strukturovali jako tanec, pak bychom v naší kultuře 6 této
strukturaci nerozuměli, zatímco jiná kultura by nerozuměla té naší. Lakoff a
Johnson (2002: 35) tedy tvrdí, že elementární hodnoty kultury budou
koherentní s metaforickou strukturou jejich elementárních prvků. Nelze však
říci, že by každá metafora musela být koherentní s našimi hodnotami, které
vycházejí z naší kultury. Nezřídka se tak může stát, že se vyskytnou konflikty
mezi metaforami a našimi hodnotami. Zde svou roli hrají dva faktory. Prvním je
role subkultury a druhým je naše osobní hodnotová hierarchie. Mezi těmito
faktory je vztah, který je založen na přiřazování priority. V různých subkulturách
sice existuje shoda na základních hodnotách, avšak priorita, kterou
jednotlivým hodnotám přisuzujeme, se může lišit. Zde je vhodné odkázat na
Geertze (1973)a jeho interpretativní pojetí kultury, neboť právě interpretace
hodnot je závislá na kontextu, ve kterém je subkultura lokalizována. Z hlediska
rámovaní a většího důrazu na kulturní kontext při studiu a výzkumu sociálních
hnutí je toto velmi důležité, protože vliv kultury je tak inherentní k metaforám,
které používáme a tudíž i k strukturaci našeho pojmového systému a myšlení.
Pokud tedy sociální hnutí, např. odpůrci radarové základny konstruují rámce,
budou tak pravděpodobně činit v souladu se svou kulturní příslušností. Je tedy
možné, že aktéři hnutí využijí kulturu jako „sadu nářadí“, jak o ni hovoří
Swindler (1986, 1985). Nicméně stále tento prvek bude v metaforách
přítomen. Zda v souladu s celkovou koncepcí rámce, či nikoliv, je poté
Lakoff a Johnson (2002: 74) v souvislosti s touto poznámkou vznášejí otázku, zda
existují nějaké pojmy, kterým rozumíme přímo. Podobně jako jsme u symbolického
interakcionismu a Goffmanově analýze rámců dělili interakci, resp. rámce na, pokud
to zjednodušíme, přírodní („dané“) a sociální, tak i Lakoff a Johnson připouští výskyt
určitých základních pojmů, které odpovídají prostorové orientaci, což bychom mohli
zařadit pod přírodní kategorii (fyzické prostředí). Tato analogie jde dále, když autoři
konstatují, že „přírodní“ kategorie je v jisté interakci s kulturním prostředím, neboť
každá zkušenost se odehrává na rozmanitém kulturním pozadí.
6 V tomto případě „naší“ kulturou rozumím široce pojatou euroatlantickou kulturu.
5
záležitostí, která může působit problémy u potenciálních sympatizantů nebo
členů.
Vztáhneme-li to na tvorbu rámců u jednotlivých hnutí, pak na základě
zkoumaní jejich jazykových projevů, ať už verbálních či neverbálních,
můžeme analýzou metafor odkrýt, jakým způsobem interpretují např. svůj
„boj“ za zastavení budování radarové základny. Jazykové projevy, které
směřují vůči svým členům, sympatizantům, ale i protivníkům či odpůrcům jsou
primárně využívány k tomu, aby přesvědčily, či argumentovaly ve prospěch
smyslu či významu svého záměru. Jinými slovy poskytují interpretační rámec.
Jeho obsah, ale i tvorbu, tj. proces rámování, nám analýza metafor umožňuje
vysledovat, a to právě na základě toho, že metaforičnost jazyka je
vyjádřením
metaforičnosti
našeho
myšlení.
Budou-li
tedy
aktivisté
(metaforicky) hovořit o sporu ohledně budování radarové základny na území
České republiky jako o válce, budeme vědět, že tak činí na základě toho, že
skutečný spor takto strukturují a pravděpodobně i o něm takto také přemýšlí.
Rámovaní, jako dynamický proces, může být zachyceno analýzou
metafor několika způsoby za určitých předpokladů (viz Johnston 2002: 66) a
dalo by se říci i na několika úrovních. Předně budeme-li srovnávat jazykové
projevy v průběhu jistého času, můžeme zachytit i proměny, resp. dynamiku
rámovaní. Vezme-li v potaz, že rámovaní je kontinuální proces, kdy tvůrci
rámců reflektují zpětné vazby a aktuálně reagují nejen na činy soupeřů, ale i
na akty a dokonce i „nálady“ svých stoupenců, pak je de facto možné
zachytit dle využívaných metafor i změny, které probíhají. Opět se zde
odkazujeme na Lakoffovu a Johnsonovu (2002: 18) poznámku, ve které tvrdí,
že metaforické jsou do značné míry i procesy lidského myšlení. Přičemž
myšlení je rovněž procesem, který de facto lze rekonstruovat z jazykových
projevů. Podobně je tomu i u rámování a sociálních hnutí, kde analýza
metafor je jednou z možností jak tento fenomén zachytit a analyzovat.
S připisováním rámců, zvláště pak s rozšířením rámce souvisí i imaginativní
a tvůrčí metafory, které ostatně jako konvenční metafory některé rysy
zvýrazňují a jiné potlačují. Variabilita toho, co bude novou metaforou
zvýrazněno a co potlačeno, umožňuje dát metaforám mnoho různých
významů. Pokud se naše zkušenosti shodují s novým významem, pak je
budeme považovat za pravdivé. Zpětná vazba se pak projeví v souladu mezi
naší činností a novým významem, resp. metaforou (Charteris-Black 2004: 1719, Lakoff, Johnson 2002: 155-16). Z hlediska rámování je důležité, že nový
význam je z části vázán na minulou zkušenost, přičemž roli zde hraje i kulturní
kontext tak, jak jsme o něm už psali. Z toho může vzejít metafora, která je
náležitá a případná, neboť vyslovuje souhlas s jistými činnostmi, ospravedlňuje
vyvozené závěry a pomáhá nám vytyčit cíle, čímž zároveň může stanovovat
naše jednání. Přiblížíme-li to opět na příkladu hnutí proti výstavbě radarové
základny, pak metaforický pojem SPOR/ARGUMENTACE JE VÁLKA byl předtím
chápan např. jako SPOR/ARGUMENTACE JE SPOLUPRÁCE. Původní cíle a
způsob jednání, které odpovídaly představě spolupráce, se změní na takové,
které odpovídají válce. Tyto změny však budou zachytitelné analýzou
metafor, budeme-li je sledovat v určitém časovém období. „Pokud nová
metafora vstoupí do pojmového systému, na němž spočívají naše činnosti,
změní tento pojmový systém a vjemy i činnosti, jimž tento systém poskytuje
východisko… …Změny v našem pojmovém systému opravdu proměňují to, co
je pro nás reálné, a ovlivňují způsob, jak vnímáme svět a jak na základě
těchto jevů jednáme “ (Lakoff, Johnson 2002: 162).
Dopsat
Literatura
Benford, Robert D. (1997) „An Insider's Critique of the Social Movement
Framing Perspective.“ Sociological Inquiry, Vol. 67, N. 4, pp. 409-430.
Benford, Robert D. and David A. Snow (2000) „Framing Process and Social
Movements!“ An Overview and Assessment. Annual Review of Sociology
Vol. 26, N. 1, pp. 611-639.
Bernstein, Basil (1971) „Clas, Codes and Control“ London: Routledge and
Kegan Paul.
Black, Max (1979) „More about Metaphor“ In Ortony, Andrew (ed.) Metaphor
and Thought. Cambridge: Cambridge University Press, pp. 19-45.
Blumer, Herbert (1969) Symbolic Interactionism. Englewood Cliffs, NJ;
Transaction.
Bull, Peter (2007) „Political Language and Persuasive Communication“ In
Weatherall, Ann, Bernadette M. Watson and Cindy Gallois (eds.)
Language, discourse and social psychology. Basingstoke: Palgrave
Macmillan.
De Landstheer, Christ’l, Ilse De Vrij et al. (2004) „Talking about Srebrenica:
Dutch Elites and Dutchbat. How Metaphors Change During Crisis“ In
Beer, Francis A. and Christ’l De Landtsheer (eds.) Metaphorical World
Politics: Michigan. Michigan: University Press, pp. 163-192.
Dirven, René,Roslyn Frank and Martin Pütz (2003) „Cognitive Models in
Languge and Thought: Ideology, Metaphor and Meanings.“ Berlin, New
York: Mouton de Gruyter.
Drulák, Petr (2005) „Co nám metafory mohou říci o politice?“ Mezinárodní
politika, roč. 29, č. 2 pp. 4-5.
Drulák, Petr (2006) „Motion, Container and Equilibrium: Meaphors in Discourse
about European Integration.“ Euoropean Journal of International
Relations Vol. 12, N. 4, pp. 499-531
Drulák, Petr (2008) „Analýza Metafor“ In Petr Drulák a kol. Jak zkoumat
politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích.
Praha: Portál, str. 125-148.
Drulák, Petr (2008) „Epistemologie, ontologie a operacionalizace“ In Petr
Drulák a kol. Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a
mezinárodních vztazích. Praha: Portál, str. 14-28.
Eder, Klaus (1993) The new politics of class : social movements and cultural
dynamics in advanced societies. London: SAGE Publications, pp. 141157.
Fairclough, Norman (1992) Discourse and Social Change. Cambridge: Polity
Press.
Fairclough, Norman (1995) Critical discourse analysis: the critical study of
language. Harlow: Longman an imprint of Pearson Education.
Fairclough, Norman (2003) Analysing discourse: textual analysis for social
research. London: Routledge.
Fine, Gary Alan (1995) „Public Narration and Group Culture: Discerning
Discourse in Social Movements.“ In Johnston, Hank and Bert Klandermans
(eds.) Social Movements and Culture. Minneapolis: University of
Minnesota Press, pp. 127-143.
Fisher, Kimberley (1997). „Locating frames in the discursive universe.“
Sociological Research Online, Vol. 2, N. 3, pp. 1-30, on-line verze
(http://www.socresonline.org.uk/2/3/4.html) [cit. 30. 4. 2009].
Fraser, Bruce (1979) „The Interretation of Novel Metaphors“ In Ortony, Andrew
(ed.) Metaphor and Thought. Cambridge: Cambridge University Press,
pp. 172-185.
Gamson, William A. (1992a). Talking Politics. New York: Cambridge University
Press.
Gamson, William A. (1992b). „The Social Psychology of Collective Action“. In
Morris, Aldon D. and Carol M. Mueller, (eds.) Frontiers of Social
Movement Theory. New Haven: Yale University Press, pp. 53-76.
Gamson, William A., Bruce Fireman, Steven Rytina. (1982) „Encounters with
Unjust Authority.“ Homewood, IL: Dorsey.
Geertz, Clifford (1973) The Interpretation of Cultures. New York: Basic.
Gerhards, Jurgen (1995) „Framing dimensions and framing strategies:
contrasting ideal and real type frames“. Social Science Information 34, 2.
pp. 225-248.
Gerhards, Jurgen and Dieter Rucht (1992) „Mesomobilizaiton: Organizing a
Framing in Two Protest Campaigns in West Germany“. American Journal
of Sociology 98: 555-595.
Goffman, Erving (1956). The presentation
Edinburgh: University of Edinburgh.
of
self
in
everyday
life.
Goffman, Erving (1997) „Frame Analyses (From Frame Analysis: An Essay on
the Organization of Experience)“ In Lemert, Charles and Ann Branaman
(eds.) The Goffman reader. Malden: Blackwell Publishing, pp 149-166.
Goffman, Erving (1997) „Frame Analysis of Talk (From Felicity's Condition)“ In
Lemert, Charles and Ann Branaman (eds.) The Goffman reader.
Malden: Blackwell Publishing, pp. 167-200.
Hammersley, Martyn (1990) The Dilemma of Qualitative Method Herbert
Blumer and the Chicago Tradition London: Routlage.
Hart, Stephen (1996) „The Cultural Dimension of Social Movements: A
Theoretical Reassessment and Literature Review.“ Sociology of Religion
Vol. 57, N. 1, pp. 87-100.
Haydu, Jeffrey (1999) „Counter Action Frames: Employer Repertoires and the
Union Menace in the Late Nineteenth Century“. Social Problems, Vol. 46,
N. 3, 313-331.
Horváth, Martin (2008) „Herbert Blumer: Symbolický interakcionismus –
teoretické a metodologické vymezení“ In Šubrt, Jiří a kol. Soudobá
sociologie (Teorie sociálního jednání a sociální struktury). Praha:
Nakladatelství Karolinum, str. 35-61.
Howe, Nicholas (1988) „Metaphor in Contemporary American Political
Discourse“ Metaphor and Symbolic Activity, Vol. 3, N. 2, pp. 87-104.
Hülsse, Rainer (2003) „Sprache ist mehr als Argumentation:
wirklichkeitskonstruierenden Rolle von Metaphern.“ Zeitschrift
internationale Beziehungen, Vol. 10, N. 2, pp. 211–246.
Zur
für
Charteris-Black, Jonathan (2004) Corpus Approaches to Critical Metaphor
Analysis Houndmills: Palgrave Macmillan.
Chilton, Paul (1996) Security Metaphors: Cold War Discourse
Containment to Common House. New York: Peter Lang.
from
Jaspers, James M. (1992) „The Politics of Abstractions: Instrumental and
Moralist Rhetorics in Public Debate.“ Social Research, Vol. 59, N. 2, pp.
315-344.
Johnston, Hank (1995) „A Methodology for Frame Analysis: From Discourse to
Cognitive Schemata“ In Johnston, Hank and Bert Klandermans (eds.)
Social Movements and Culture. Minneapolis: University of Minnesota
Press, pp. 217-246.
Johnston, Hank. (2002) Verification and Proof in Frame and Discourse Analysis
In Klandermans, Bert and Suzanne Staggenborg. (eds.) Methods of Social
Movement Research. Minneapolis: University of Minnesota Press.
Johnston, Hank and Noakes, John A. (2005) Frames of protest : social
movements and the framing perspective. Lanham: Rowman & Littlefield
Publishers.
Jorgensen, Marianne and Louise Phillips (2002) Discourse analysis as theory
and method. London: SAGE Publications.
Klandermans Bert, Marga de Weerd and Jose Manuel Sabucedo (1999)
„Injustice and Adversarial Frames in a Supranational Political Con-text:
Farmers' Protest in the Netherlands and Spain.“ In della Porta Donatella,
Hanspeter Kriesi and Dieter Rucht (eds.) Social Movements in a
Globalizing World. London: Macmillan pp. 134- 147.
Klandermans, Bert and Sjoerd Goslinga (1996) „Media Discourse, Movement
Publicity, and the Generation of Collective Action Frames: Theoretical
and Empirical Exercises in Meaning Construction“ In McAdam, Doug,
John D. McCarthy and Mayer N. Zald (eds.) Comparative perspectives
on social movements : political opportunities, mobilizing structures, and
cultural framings. Cambridge: Cambridge University Press, pp. 312-337.
Kövecses Zoltán (2002) Metaphor: A practical introduction. New York: Oxford
University Press.
Kubal, Timothy J. (1998) „The Presentation of the Political Self: Culture,
Mobilization, and the Construction of Collective Action Frames.“
Sociological Quarterly, Vol. 39, N. 4, pp. 539-554.
Lakoff, George (1992) „Metaphors and war: The metaphor system used to
justify war in the gulf“ In Pütz, Martin (ed.) Thirty years of linguistic
evolution: studies in honour of René Dirven on the occasion of his sixtieth
birthday. Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, pp. 463-481.
Lakoff, George (1993) „The Contemporary Theory of Metaphor.“ In Ortony,
Andrew (ed.) Metaphor and Thought, 2nd. Cambridge: Cambridge
University Press, pp. 202-51.
Lakoff, George (2002) Moral politics: How Liberals and Conservatives Think.
Chicago: University of Chicago Press.
Lakoff, George (2004) Don't think of an elephant!: know your values and
frame the debate: the essential guide for progressives. White River
Junction, Vt.: Chelsea Green Publishing Company.
Lakoff, George, Johnson, Mark (2002) Metafory, kterými žijeme. Brno: Host.
Lakoff, George. Johnson, Mark (1980) Metaphors We Live By, Chicago:
Chicago University Press.
Lakoff, George. Turner, Mark (1989) More Than Cool Reason: A Field Guide to
Poetic Metaphor. Chicago, IL: Chicago University Press.
Miller, George A. (1979) „Images and Models, Similes and Metaphors.“ In
Ortony, Andrew (ed.) Metaphor and Thought. Cambridge: Cambridge
University Press, pp. 202-253.
Mueller, Carol M. (1992) „Building Social Movement Theory“ In Morris, Aldon D.
and Carol M. Mueller, (eds.) Frontiers of Social Movement Theory. New
Haven: Yale University Press, 3-25.
Musolff, Andreas (2000) Mirror Images of Europe. Metaphors in the public
debate about Europe in Britain and Germany. München: Iudicium.
Musolff, Andreas (2001) „The Metaphorisation of European Politics: Movement
on the Road to Europe.“ In Musolff, Andreas, Colin Good, Ruth Wittlinger
and Petra Points (eds.) Attitudes Towards Europe: Language in the
Unification Process. Aldershot: Ashgate pp. 179-200.
Nerlich, Brigitte, Craig Hamilton, Victoria A. Rowe (2002) „Conceptualising
Foot and Mouth Disease: The Socio-Cultural Role of Metaphors, Frames
and
Narratives“
Metaphorik.de.
pp.
90-108,
on-line
verze
(http://www.metaphorik.de/02/nerlich.htm) [cit. 30. 4. 2009].
Nohejl, Marek (2007) Jednání, diskurs, kritika: Myslet společnost. Praha:
Sociologické nakladatelství.
Oliver, Pamela E. and Hank Johnston (2000) „What a Good Idea! Ideologies
and Frames in Social Movement Research.“ Mobilization, Vol. 4, N. 1, pp.
37-54.
Ortony, Andrew (1979a) „Metaphor: A Multidimesional Problem“ In Ortony,
Andrew (ed.) Metaphor and Thought. Cambridge: Cambridge University
Press, pp. 1-18.
Ortony, Andrew (1979b) „The Role of Similarity in Similes and Metaphors.“ In
Ortony, Andrew (ed.) Metaphor and Thought. Cambridge: Cambridge
University Press, pp. 186-201.
Ortony, Andrew ed. (1979) Metaphor and Thought. Cambridge: Cambridge
University Press.
Pütz, Martin ed. (1992) Thirty years of linguistic evolution: studies in honour of
René Dirven on the occasion of his sixtieth birthday. Philadelphia: John
Benjamins Publishing Company.
Schaffuer, Christina and Anita L. Wenden (1995) „Introduction.“ In Schaffuer,
Christina and Anita L. Wenden (eds) Language and Peace. Aldershot:
Dartmouth. pp. xi-xxii.
Snow, David A. and Robert D. Benford (1992) „Master Frames and Cycles of
Protest“. In Morris, Aldon D. and Carol M. Mueller, (eds.) Frontiers of Social
Movement Theory. New Haven: Yale University Press, pp. 133-155.
Snow, David A. and Robert D. Benford 1992 „Master Frames and Cycles of
Protest“. In Morris, Aldon D. and Carol M. Mueller, (eds.) Frontiers of Social
Movement Theory. New Haven: Yale University Press, pp. 133-155.
Snow, David A. and Robert D. Benford (1988) „Ideology, Frame Resonance,
and Participant Mobilization.“ In Klandermans, Bert, Hanspeter Kriesi and
Sidney Tarrow (eds.), International Social Movement Research. Vol. 1.
Greenwich, CT: JAI, 197-218.
Snow, David A., E. B. Rochford, Steven K. Worden Jr. and Robert D. Benford,
(1986) „Frame Alignment Processes, Micromobilization, and Movement
Participation“. American Sociological Review, Vol. 51, N. 4, pp. 464-481.
Steinberg, Marc (1998) „Tilting the frame: Considerations on collective action
framing from a discursive turn“ Theory and Society, Vol. 27 N. 6, pp.
845 872.
Steinberg, Marc (1999) „The Talk and Back Talk of Collective Action: A
Dialogic Analysis of Repertoires of Discourse among Nineteenth Century
English Cotton Spinners“. American Journal of Sociology, Vol. 105, N. 3,
pp. 736-780.
Swidler, Ann (1986) „Culture in Action: Symbols and Strategies.“ American
Sociological Review. Vol 51, N. 2, 273-86.
Swidler, Ann (1995) „Cultural Power and Social Movements.“ In Johnston,
Hank and Bert Klandermans (eds.) Social Movements and Culture.
Minneapolis: University of Minnesota Press, 127-143.
Vávra, Martin (2008) „Diskurz a diskurzivní analýza v sociologii“ In Šubrt, Jiří a
kol. Soudobá sociologie (Teorie sociálního jednání a sociální struktury).
Praha: Nakladatelství Karolinum, str. 204-221.
Wetherell, Margaret (2001) „Introduction“ In Wetherell, Margaret,
Stephanie Taylor, and Simeon J. Yates et al. Discourse Theory and
Practise. A Reader. London: Sage pp 1-13.
Williams, Rhys (2004) “The Cultural Contexts of Collective Action: Constraints,
Opportunities, and Symbolic Life of Social Movements.” In Snow, David,
Sarah Soule and Hanspeter Kriesi, (eds.) The Blackwell Companion to
Social Movements. Malden, Oxford, Carlton: Blackwell Publishing, pp. 91115.