Ronald Reagan a vítězství ve studené válce Citát

Ronald Reagan a vítězství ve studené válce Citát

Časopis Mladých konzervativců Brno
Vážení čtenáři,
na konci roku bývá zvykem otočit se
zpátky a podívat se, co končící rok přinesl.
Byl zvolen nástupce Václava Havla,
prezident ČR Václav Klaus. Spojenecké
síly provedly úder na Irák a zbavily svět i
Irák samotný jednoho nevypočitatelného
tyrana. V červnu naše země zažila první
případ přímé demokracie – referendum o
přistoupení ČR k Evropské unii. V srpnu
jsme si připomněli 35 let od invaze vojsk
Varšavské
smlouvy
do
tehdejšího
Československa. Byl to rok nabitý
událostmi. Příští rok se Česká republika
společně s dalšími zeměmi stane členskou
zemí EU a čekají nás troje volby. Stále se
něco děje a stále se musíme rozhodovat,
komu nebo čemu dáme svůj hlas. Pro
někoho možná otrava, avšak ve skutečnosti
veliká výsada demokracie, které stále
silnější komunisté nepřejí. Važme si této
hodnoty a nedopusťme, aby nám ji znovu
vzali.
Robert Kotzian,
předseda MK Brno
Citát
Co se hýbe, je třeba zdanit.
Když se to ještě hýbe, je třeba to
zregulovat.
Když se to přestane hýbat, začneme to
dotovat.
Ronald Reagan a Margaret
Thatcherová při popisu
ekonomické politiky socialistů
Internet
Cílem Centra pro ekonomiku a politiku
(CEP) je šíření a podpora idejí svobodné
společnosti a tržního hospodářství a šíření
a podpora myšlenek velkých osobností
liberálního myšlení.
Číslo 4, rok 2003
Ronald Reagan a vítězství ve
studené válce
ROMAN JOCH
„Ronald Reagan vyhrál studenou válku, aniž by vypálil jediný
výstřel.“ – řekla o něm Margaret Thatcherová. K tomu není co dodat.
Porazil komunismus. Je naším osvoboditelem.
Po druhé světové válce v Americe vzniklo aktivní politické a
intelektuální antikomunistické hnutí, jehož mnozí představitelé byli předtím
komunisty či trockisty. Své exsoudruhy, jejich taktiku a cíle, tedy znali
dokonale. Proto byli přesvědčeni, že poválečná americká politika vůči
Sovětům, založená na strategii zadržování (containment), je nesprávná,
neboť je pouze defenzivní a tedy dlouhodobě neúčinná. Z toho důvodu
požadovali přejít do protiútoku a aplikovat vůči SSSR strategii
osvobozování (liberation), která by na Sověty vyvíjela vnější tlak. K ní se
v 50. letech rétoricky připojil ministr zahraničí prezidenta Eisenhowera
John Foster Dulles, který hodně mluvil o zatlačení (roll-back) sovětské
moci; v praxi však pro to neudělal nic.
Aktivním členem tohoto amerického antikomunistického hnutí byl i
Ronald Reagan. Ve volební kampani v roce 1976 byl jediným
prezidentským kandidátem, který kritizoval politiku détente, tj. politiku
zmírňování napětí se Sovětským svazem a odzbrojování, neboť byl
přesvědčen, že povede k posílení Sovětů. To se ve druhé polovině 70. let
potvrdilo, a tak byl Reagan v roce 1980 zvolen 40. prezidentem Spojených
států.
Pokračování na straně 2
Vrtochy starého kontinentu
ROBERT KOTZIAN
Velvyslanec USA při NATO vyvolal 20. října t.r. mimořádnou schůzku
velvyslanců členských zemí při NATO. Důvodem pro svolání byly obavy
Spojených států z francouzsko-německého projektu evropského vojenského
plánování. Suverenita ve vojenském plánování a vytváření vojenského
bezpečnostního potenciálu na území státu je jednou ze základních
podmínek jeho suverenity. Pokud jde o suverenitu, nemusí tvorba
evropských vojenských jednotek sama o sobě nutně znamenat její narušení,
avšak přenesení vojenského plánování z národní úrovně do orgánů EU je
dalším krokem k odnětí suverenity členských zemí EU.
Po celou dobu studené války zajišťovala bezpečnost svobodné části
Evropy Severoatlantická aliance. Dnes pomáhá zajišťovat i naši
bezpečnost. Vůdčí roli v NATO zastávají Spojené státy, kterým je někdy
vyčítáno, že si hrají na světového policistu. Pokud lze takový příměr vůbec
použít, pak se domnívám, že USA tuto roli nesmíme vyčítat, ale musíme
jim za ni být vděční. Spojené státy jsou vojensky přítomny v mnoha zemích
světa i Evropy. Držely a drží všechny potenciální agresory na uzdě. Francie
a Německo spolu s dalšími evropskými zeměmi však touží mít větší moc
než mají USA, chtějí být první mezi prvními. Tomu podřizují i svou
politiku v EU. Nejdříve to byly pouze společné vojenské jednotky, dnes je
to požadavek na společné vojenské plánování a zítra? …
www.cepin.cz
Pokračování na straně 4
2
POHLED ZPRAVA 2003
Bezohlednost
nade vše...
JIŘÍ NĚMEC
Patřím mezi lidi, kteří
využívají automobil téměř
každý den. Vím, že když
udělám přestupek, měl bych
být potrestán. Stane-li se tak,
akceptuji to. Nesnažím se
policistům ujet, či lhát jim, že
to všechno bylo jinak.
Dodržují
však
samotní
policisté to, co hájí? Dovolte
mi krátce popsat situaci, které
bývám svědkem téměř denně.
Na jedné z brněnských
křižovatek je zákaz odbočení.
Pokud se chcete dostat do
místa těsně za odbočením a
nechcete porušovat zákon,
zajedete si asi dva kilometry.
Kdo tak neučiní a zákon
poruší, čeká na něj téměř
neustále přítomná policejní
hlídka a je řádně pokutován.
Mnohokrát jsem se viděl, jak
do zákazu odbočení vjelo
vozidlo se zelenými pruhy a
nápisem Policie. V klidu,
pomalu a bez majáků.
Policejní hlídka tomu jen tiše
přihlíží a nechává automobil
svých kolegů v poklidu projet.
Všichni víme, že takovéto i
jiné situace, kdy policie
porušuje zákon jsou běžnou
praxí českých policistů a jsou
na denním pořádku. Nebylo
by tedy lepší začít od sebe a
místo několika nárazových
akcí Kryštof udělat pořádek v
samotné policii pane Grossi?
Navštivte naše
stránky!
www.konzervativci.cz/brno
Ronald Reagan…
Pokračování ze strany 1
Ronald Reagan byl přesvědčen, že společnost, v níž jsou lidé svobodní a vládnou si
sami, je neskonale nadřazená totalitarismu; a má být před ním nejen bráněna, nýbrž
sama se má zasloužit o posunutí hranic svobody ve světě. Byl vůbec prvním
americkým prezidentem, který uplatnil strategii osvobozování. Nehodlal svobodný svět
pouze bránit, nýbrž přešel do protiútoku. Nechtěl s komunismem koexistovat, nýbrž ho
chtěl zničit. O jeho vztahu k této tyranské ideologii nejlépe svědčí jeho vlastní slova
(1981): „Západ odbude komunismus jako nějakou bizarní kapitolu lidských dějin, jejíž
poslední stránky právě teď píšeme.“
Reagan se odradit nenechal: v západní Evropě rozmístil rakety středního doletu
Pershing 2, které kompenzovaly předtím rozmístěné sovětské rakety SS-20. Embargem
sabotoval výstavbu sovětského plynovodu do západní Evropy, čímž Sovětům přiškrtil
hlavní přívod devíz. Odborový svaz Solidarita v Polsku tajně dostával materiální
pomoc. A na periférii sovětské moci Reagan poskytoval přímou podporu guerillám
bojujícím proti místním komunistickým režimům v Nikaragui, Angole, Kambodži a
především v Afghánistánu, kde sovětské válečné mašinérii citelně pustil žilou. V roce
1983 přímou vojenskou intervencí svrhl marxistický režim na Grenadě; do té doby
komunismus pouze expandoval (každou zemi, které se zmocnil, si i podržel), Grenada
byla prvním zvrácením tohoto trendu a prvním úspěchem strategie osvobozování.
Snad ze všeho nejdůležitější byl však Reaganův program protiraketové Strategické
obranné iniciativy (SDI) – tzv. „hvězdných válek“ – který byl započat v r. 1983. SDI
Sověty skutečně deprimovala. Právě pod jejím vlivem – v důsledku vědomí, že
zkostnatělé plánované sovětské hospodářství by obdobný projekt nebylo schopno
financovat – dospěl Gorbačov k přesvědčení, že Sovětský systém musí zásadně
reformovat. Uvědomil si, že v opačném případě závody ve zbrojení, které Sovětům
vnutil Reagan, prohraje. Jeho prvotním motivem nebylo komunistický systém
demontovat, nýbrž reformovat a tak posílit. Proto ta perestrojka – hospodářská
reforma. Ta si ale vyžadovala svobodu kritiky – tedy glasnosť. Jenže problémem každé
despocie, každého tyranského režimu, je to, že začne-li se jednou liberalizovat, stává se
zranitelným a rozpadá se. To byl i případ Sovětského svazu. Ronald Reagan jej
zbrojením přinutil k reformám, a tedy i k následnému kolapsu.
Teze, že ke krachu komunismu došlo pouze v důsledku jeho vnitřní hospodářské
neefektivity, je neudržitelná. Nesmírně chudé režimy se udrží, jsou-li dostatečně
brutální: to je příklad Severní Korey či Stalinova Sovětského svazu v 30. letech, kdy
tam byl hladomor. Avšak začne-li se nesvobodný režim vnitřně reformovat, poleví-li
v bezohlednosti a krutosti svých represí, může padnout. To byl případ Sovětského
bloku na konci 80. let. Co však bylo příčinou touhy vládců po vnitřních reformách?
Vnější tlak Západu, eskalace mezinárodního napětí, přechod ke strategii osvobozování,
a závody ve zbrojení. V 70. letech Sověti neměli žádný důvod k reformám, neboť je
nikdo z vnějšku neohrožoval; v 80. letech měli důvod k reformám veliký, neboť vnější
tlak byl značný. Zásluhu na osvobození střední Evropy – na našem osvobození – měl
tedy Ronald Reagan, nikoli Gorbačov. Jedinou zásluhou Gorbačova bylo, že v kritické
hodině se nerozhodl pro kolosální masakr lidí přirozeně toužících po svobodě, nýbrž
raději akceptoval ústup ze střední Evropy; i když ještě i v březnu 1991 poslal do
Vilniusu tanky, aby utopily v krvi volání Litevců po troše svobody.
Před pár lety potkal Ronalda Reagana jeden židovský emigrant z Ukrajiny,
pozdravil ho a začal mu děkovat za svou svobodu a porážku komunismu. Reagan, již
poznačen nemocí, nechápal, proč ho ten člověk zdraví, neboť už si nepamatoval, že
kdysi byl prezidentem. Zdvořile mu však odzdravil a řekl mu: „Bojovat proti
komunismu, to je má práce.“ – Ano, to byla jeho práce. Bůh mu žehnej!
Výročí založení Československa
AKCE MLADÝCH KONZERVATIVCŮ BRNO
28. října jsme vzpomněli výročí založení Československa a uctili jsme
tento den položením kytic k soše T.G.M. společně s Junior klubem
křesťanských demokratů a se zástupci Občiansko konzervatívnej strany
Trnavského kraje ze Slovenska. Jsme si vědomi, že respekt k minulosti je
jedním ze základních pilířů udržitelnosti demokratického státu. Proto, vedle
seminářů, konferencí a happeningů, pořádáme i takovéto akce. Spolupráce
s partnerskými organizacemi na takovýchto akcích je pro nás vyjádřením
univerzality hodnot demokracie a svobody.
3
POHLED ZPRAVA 2003
Měli bychom platit školné na univerzitách?
JIŘÍ ŠILHÁNEK
Tato jednoduchá otázka rozděluje naši společnost na dva nesmiřitelné tábory. Jedni argumentují tím, že provoz
vysokých škol je příliš nákladný na to, aby ho platil pouze stát. Druzí zas oponují, že zavedením školného by se zamezilo
sociálně slabším ve studiu. Je mnoho argumentů pro a proti, mě však zaujal jeden čistě statistický, který se zde pokusím
rozebrat.
Český statistický úřad vydal publikaci s názvem Mzdová diferenciace zaměstnanců v roce 2002. Tato publikace, z níž
čerpám data, je volně ke stažení na stránkách tohoto úřadu (www.czso.cz). V tomto materiálu mě zaujala diferenciace mezd
podle dosaženého vzdělání. Napadla mě jednoduchá otázka. Kolik si člověk vydělá tím, že vystuduje vysokou školu?
Počítal jsem, jaký je rozdíl mezi tím, co si za život vydělá člověk s maturitou a co člověk s diplomem. Budu zde uvažovat,
že dotyčná osoba využije svůj produktivní věk z větší části, tj. zhruba 40 let práce. Dále budu předpokládat, že si vydělává
pouze jako zaměstnanec a že dostává plat dvanáctkrát ročně. Osoba s maturitou a průměrným platem, podle statistik,
18 514,- Kč si za svůj život vydělá 8 886 720,- Kč. Druhá osoba s vysokoškolským diplomem má průměrný plat 31 835,Kč. Tento člověk si tedy za svůj život přijde k 15 280 800,- Kč. Rozdíl tedy činní 6 394 080,- Kč.
Nyní vidíme jakou hodnotu má vlastně vysokoškolský diplom. Vyvstává tu otázka. Neměl by student zaplatit alespoň
část nákladů za tento vskutku cenný papír?
Většinový volební systém
JAN STRELIČKA
Především kvůli poměrnému volebnímu systému, který
se aplikuje ve volbách do Poslanecké sněmovny, nebylo
možné v krátké historii české demokracie konstituovat
pevnou, stabilní a transparentní vládu (vyjma vlády
chronologicky první, která však ještě dokončovala
transformaci autoritářského socialistického režimu). Jedna
středopravá vláda nebyla schopna dožít své řádné volební
období a byla vystřídána přechodnou, nestandardní, vládou
úřednickou. Následoval menšinový levicový kabinet, jenž
žil z podpory strany z opačného konce ideologického
spektra. Nic jiného však nezbývalo. Dnešní vláda je nejvíce
možně křehkou koalicí, a to stran levice, středu a pravice.
To jistě není zcela v pořádku. A jak bude vypadat vláda
příští, radši ani nepomýšlet. Dosáhnou-li komunisté ještě ke
všemu v příštích volbách lepšího výsledku, pro vytvoření
demokratické vlády mnoho prostoru zbývat nebude.
Pro současnou (latentní) krizi naší demokracie existuje,
dle mého názoru, jeden efektivní lék. Tím je jednokolový
neboli relativní většinový volební systém. Tento systém se
doporučuje těm zemím, jež jsou národnostně homogenní,
ústavně-politicky a kulturně soudržné, což pro ČR platí
téměř stoprocentně. Ve světě se ho užívá v ne jedné zaběhlé
demokracii, jmenovitě např. ve Velké Británii, USA,
částečně v SRN. Už jen z těchto důvodů je nutno brát úvahy
o radikální změně volebního systému seriózně.
Jak by mohl vypadat relativní většinový volební systém
do Sněmovny v ČR? Myslím si, že by se volební území ČR
mohlo rozdělit do 162 volebních obvodů (dvojnásobek
volebních obvodů do Senátu, do něhož se volí kvalitativně
zcela odlišným dvoukolovým, absolutně většinovým
volebním systémem). V každém obvodu by se volil jen
jeden poslanec dle principu „the winner takes it all“ nebo
taktéž „the first past the post“. Vítězný kandidát by byl ten,
který by obdržel jednoduše nejvíce hlasů. Při 162
mandátech v celorepublikovém měřítku by jednoho
poslance vybíralo v jednom volebním obvodu cca 50 000
voličů. Tím by se zvýšila i reprezentativnost hlasu každého
z nás. Volba kandidáta by s sebou nesla i změnu mentality
voliče, který by volil mnohem uvážlivěji a nesáhl by
kolikrát k tzv. protestní volbě, která by se celkově minula
účinkem. Změna mentality voliče by způsobila i posun v
chování a jednání politických stran. A dá se předpokládat,
že směrem k lepšímu.
Dnešní politická realita ideji zavedení relativního
většinové systému příliš nenahrává. Menší strany se
obávají, že by z politického systému vymizely. Velké
strany se bojí, že by byly obviněny z pokusu o uzurpaci
moci a že by si menší demokratické strany, za stávající
situace vždy potenciální koaliční partnery, znepřátelily.
Není však nikde vytesáno do kamene, že integrace
umírněné levice a umírněné pravice a vytvoření velkých
politických stran či bloků je věc nemožná.
Stabilní a životaschopné vlády budeme v budoucnu
potřebovat. Je proto nutné opět oživit veřejnou diskusi na
téma volební reformy a vzbudit tak, v nejlepším případě, u
politické elity vůli k jejímu provedení. Anebo se musíme
smířit s tím, že každý výsledek voleb bude vždy jen
neřešitelný pat.
Přidej se k nám!
Ø
Ø
Ø
Ø
Také si myslíš, že svoboda jednotlivce je nejdůležitější hodnotou?
Také neuznáváš revoluci jako prostředek pro dosažení politických cílů?
Také jsi přesvědčen(a), že svobodný kapitalismus je nejlepším společenským uspořádáním?
Chceš se s námi podílet na propagaci pravicového myšlení a je Ti 15 až 35 let?
Přidej se k nám - staň se členem či členkou Mladých konzervativců!
Mladí konzervativci Brno, Česká 11, Brno, 602 00
4
POHLED ZPRAVA 2003
Jak se dělá politika
Vrtochy…
MILAN JULÍNEK
Nedávno jsem navštívil představení Miloslava Šimka a
Zuzany Bubílkové Politické harašení. Oba baviče mám rád
a představení se mi líbilo. Jako divadelní divák jsem však
měl možnost spatřit něco, o co je divák televizní ochuzen.
Chvíli před přestávkou vystoupil Miloslav Šimek, aby
pohovořil, jak sám řekl, nad rámec tohoto pořadu.
Promluvil o jaderné energii, o plánovaném skladišti
jaderného odpadu na našem území, o zvyšujícím se počtu
jaderných elektráren, ale hlavně, a to je důležité, o svém
negativním postoji k této problematice. Zmínil se také o
sdružení, které proti výše uvedeným „jaderným aktivitám“
bojuje, a jehož je členem. Výsledkem tohoto výstupu byly
desítky podpisů na přihláškách (připravených v předsálí)
do onoho sdružení. Já zde však nemám v úmyslu
vyjadřovat svůj názor k tomuto tématu, ani hodnotit, zda
takové výstupy mají v podobných pořadech místo. Chtěl
bych upozornit na fenomén, který se na naší společenské i
politické scéně čas od času objevuje, ale jen málo z nás ho
vnímá a uvědomuje si ho. Jde o vliv, jaký mají mediálně
známé (nepolitické) osobnosti na formování politických
názorů občanů. Věřím tomu, že kdyby podobnou agitační
akci uspořádala jakákoli politická strana, neměla by tato
snaha zdaleka takový úspěch. Je to tím, že většina
mediálně známých osobností je politicky nezainteresovaná
a „nezkažená“ a občané jsou náchylnější přistoupit na
názory vyslovené jejich ústy spíše, než když je slyší z úst
politika. Toho využívají nejen samy osobnosti ke svému
politickému prosazení, ale i politici ke zlepšení vlastní
reputace v očích veřejnosti.
Jako příklad sebeprosazení mohu uvést nedávné volby
na
post
guvernéra
státu
Kalifornie.
Arnold
Schwarzenegger svou popularitu nepochybně má a
politicky je čistý (kromě nevýznamné funkce za
prezidentování G. Bushe staršího) jako lilie, takže voliči
ani protikandidáti jeho politickou minulost příliš hodnotit
nemohli. Schwarzenegger vsadil na sliby a vytýkané
nedostatky v ovládání umění politiky vykompenzoval
najmutím odborných poradců. Výsledkem voleb bylo
nejen sesazení guvernéra Davise, ale Schwarzeneggerovi
se podařilo porazit i jiné mediální hvězdy jako Larryho
Flinta nebo Gary Colemana.
Mediálně známé osobnosti se také objevují například
v předvolebních kampaních k volbám do Poslanecké
sněmovny, ale význam jejich vlivu si uvědomila i naše
vláda a my jsme poté mohli v kampani před hlasováním o
vstupu České republiky do EU z televizních obrazovek
slyšet řadu herců, zpěváků či sportovců, kteří vyjadřovali
většinou kladný postoj k našemu vstupu. Jako další
příklady angažovanosti těchto osobností mohu uvést petici
S komunisty se nemluví, dále Charta 77 a kontroverzní
Anticharta, veřejná podpora při Sametové revoluci a další.
Na závěr bych rád připomněl akci, při které znejistěli i
někteří politici. Vzpomeňte si, jaký ohlas a vliv na českou
veřejnost měla iniciativa „Kája Gott for president“. Proto
si dávejme dobrý pozor na to, co nám do ouška zpívají naši
oblíbení zpěváci.
Pokračování ze strany 1
… Čím dál více se Francie s Německem snaží NATO
zrelativizovat budováním paralelní, evropské, vojenské
struktury. NATO je záruka naší bezpečnosti, ale evropská
armáda je mocenský prostředek pro posílení pozice EU.
NATO je tedy společenství ryze obranné, kdežto evropská
armáda má být organizace pro mocenské konkurování EU
Spojeným státům. Není žádný důvod si myslet, že by nová
evropská armáda byla lepší zárukou bezpečnosti, než je
desetiletí budovaná Severoatlantická aliance. Nizozemský
poslanec Evropského parlamentu Max van den Berg se
nechal při příležitosti zmiňované schůzky velvyslanců při
NATO slyšet: „… (Američané) si musejí uvědomit, že
(Evropská) unie má svou moc, své vlastní zájmy.“
Snahy o snižování významu NATO budováním jeho
evropské alternativy je nezodpovědný hazard s bezpečností
celé Evropy. Nesdílím úsudek, že nám teď ani v nejbližší
době nic nehrozí (v současné době skutečně žádné
konkrétní hrozbě nečelíme), tudíž můžeme být klidní.
Technologické pokroky ve vojenství činí naši zemi stále
dosažitelnější a především hrozba teroristických útoků je
trvale přítomná. O svou bezpečnost se musíme umět
postarat především my sami. Proto je důležitá naše úplná
suverenita v oblasti vojenství. V případě
napadení
agresorem máme NATO. Proto je důležité nedopustit
jeho znehodnocení kvůli vojenským ambicím EU.
Motivací pro zahájení evropské integrace bylo
vyloučení konfliktů mezi zeměmi Evropy vytvářením
těsných vazeb mezi nimi v ekonomické i politické rovině.
Nakolik ale ještě platí, že evropská integrace je zárukou
míru? K tomu Margaret Thatcherová ve své knize „Umění
vládnout“
napsala:
„…věrohodnost
pacifistických
euronadšenců
je
pochybná,
pokud tvrdí,
že
k udržení míru potřebujeme sjednocenou Evropu,
když ta usiluje o to, aby se stala vojenskou velmocí.“
Čtenářský tip
ROBERT KAGAN: LABYRINT SÍLY A RÁJ SLABOSTI
Po letech napětí přichází náhlé poznání, že se skutečné
zájmy Ameriky a jejích spojenců ostře rozcházejí a samy
transatlantické vztahy se změnily, možná nezvratně.
Evropa považuje Ameriku za
necitlivou, příliš ochotnou k
jednostranným akcím a zbytečně
bojovnou. Spojené státy vnímají
Evropu
jako
vyčerpanou,
neseriózní a slabou. Vztek a
nedůvěra na obou stranách se
mění v neschopnost porozumět
jeden druhému. Právě o tomto
kontrastu je
skvělá
kniha
Roberta
Kagana
s trefně
upraveným českým názvem.
Chcete-li se o nás dovědět více, navštivte naše stránky www.konzervativci.cz/brno nebo nám napište mail
[email protected]. Naše adresa je Mladí konzervativci Brno, Česká 11, Brno, 602 00.
Vydávání Pohledu zprava je dotováno z rozpočtu Statutárního města Brna