Stahujte zde

1
Bůh
Od chvíle, co inteligenční kvocient našich předků překročil jistou magickou
hranici, kdy si jedinci našeho druhu, krom naplňování svých vlastních
biologických potřeb, začali pokládat složitější otázky ohledně původu a podstaty
bytí, vyplula na povrch představa božstev, coby hypotetických bytostí „vyššího
řádu“, jimž se přisuzovala schopnost stvoření věcí vezdejších.
Již u prvních animistů se také můžeme setkat se snahou o budování hierarchické
struktury božstev, na jejímž vrcholu stojí hlavní bůh, jenž vládne všem ostatním.
Pohanská náboženství tuto představu v podstatě přejímají avšak původně animální
podstata božstev je stále více personifikována.
Na vrcholu božské hierarchie tak stojí např. u prvních Egypťanů bůh Usirev, u
antických Řeků Zeus, u Indů bůh Krišna, u starých Slovanů Perun hromovládce,
atp.
S představou jediného Boha se poprvé setkáváme u Egyptského faraóna
Amónhotepa IV., který ve 14. stol. př. n. l. zrušil, k všeobecné nevoli svých kněží,
veškerá egyptská božstva a založil kult jediného Boha – Boha Slunce Atóna.
Sám se pak přejmenoval na faraóna Achnatóna, což znamená milý Atónu (jakási
obdoba českého Bohumila).
Modernější monoteistická pojetí – judaismus, křesťanství a islám – pak představují
lidstvu Boha, jehož úroveň personifikace (pocity, touhy, emoce a u starých
kabalistů dokonce i např. přesná znalost délky jeho vousů) dosti ostře kontrastuje
s až těžko uvěřitelnými schopnostmi tvůrce a absolutního vládce nekonečného
vesmíru, který je všemohoucí, vševědoucí, všudypřítomný a nadčasový –
neomezený kontinuitou prostoru ani linearitou a jednosměrností toku času.
Hlavní otázkou, jež se nyní dere na mysl, je „proč to všechno“?
Jediná rozumná odpověď, která mne napadá, zní „a proč ne“?
Vskutku – co není zakázáno, je dovoleno.
Mají-li argumenty svědčící pro Boží existenci naprosto stejnou váhu jako
argumenty svědčící proti ní (jednoduše proto, že ani jedny, ani druhé neexistují),
pak je ateizmus stejnou měrou náboženstvím – filozofií opírající se toliko jen o
víru a vlastní přesvědčení (neboť hmatatelné důkazy principielně nelze nalézt) –
jako je jím ze stejných důvodů teizmus.
Lidstvo se potom dělí v podstatě na dva „znepřátelené“ tábory věřících jedinců, z
nichž jedni věří v Boží existenci a ti druzí v Boží neexistenci.
Oba dva druhy víry jsou si přitom z faktografického hlediska zcela ekvivalentní.
Zdá se tedy, že jakmile byl jedenkrát vypuštěn „džin“ z láhve, již nikdy nemůže
být náboženská otázka považována za problém jen omezené části lidstva.
Naopak, týká se nás všech – každý z nás (s výjimkou idiotů, které naštěstí podobné
otázky netrápí) si musel již v období svého dětství či dospívání zvolit, do kterého
tábora věřících se přidá.
Existuje tedy vůbec nějaké východisko z tohoto skličujícího zajetí
v nepoznatelnosti pravé podstaty bytí?
2
Může býti náboženská otázka jednou pro vždy jednoznačně vyřešena?
Filosofie, ba ani teologie (jež je v podstatě jen součástí filosofie) ji zjevně vyřešit
nedokážou, neboť filosofie otázky pouze klade.
Schopnost nalézat odpovědi filosofie nemá a nikdy neměla.
S tímto problémem se naopak doposud velmi úspěšně vypořádávala přírodní věda.
Můžeme však chtít po exaktní vědě aby dokázala existenci Boha, kterého se od
počátku své existence vehementně pokouší obcházet, a co víc, dosud velmi
úspěšně?
Když roku 1800 francouzský matematik, fyzik, astronom a politik, markýz Pierre
Simon de Laplace předložil svému bývalému žáku z vojenské školy a nynějšímu
císaři Napoleonu Bonaparte, k nahlédnutí svůj geniální pětidílný spis o nebeské
mechanice, pojednávající o vzniku a principech stability sluneční soustavy, byl
zhodnocen kladně s jedinou výhradou.
Císař byl znepokojen, že nikde ve spise nenalezl jedinou zmínku o úloze Boha.
Laplace na to odpověděl legendární větou: „Tuto hypotézu jsem nikde ve svém
díle nepotřeboval“.
Vskutku, hypotetická bytost zvaná Bůh, která je teology pokládána za tvůrce
veškeré přírody, je v klasickém teologickém pojetí zároveň čímsi cizorodým
v přírodě samé, stojícím kdesi mimo ni, mimo její zákony, jichž má býti sama
tvůrcem.
Z toho důvodu se doposud vymykala možnostem zkoumání přírodními vědami.
Celá situace by se však již brzy mohla radikálně změnit, podaří-li se nalézt tzv.
úplnou teorii všeho.
Někteří odborníci dokonce předpokládají, že zmíněná teorie již byla formulována.
Jedná se o poslední dobou tolik diskutovanou jedenáctirozměrnou teorii
dirichletických brán formulovanou ve druhé polovině devadesátých let minulého
století americkým fyzikem Edwardem Wittenem a českým matematikem Petrem
Hořavou na základech starší teorie tzv. superstrun.
Pouze nepředstavitelná matematická komplikovanost tohoto fyzikálního modelu
prý dosud brání jeho efektivnímu využití k zodpovězení některých klíčových
otázek, jakými jsou např. přesný tvar Calabi – Yauovy variety či Boží existence.
Nikdo zkrátka dosud nenalezl dostatek odvahy aby se pustil do výpočtů, jež by i za
použití nejmodernějších počítačů zabraly celá desetiletí a zřejmě by nezůstaly
zcela bez chyb.
Schůdnější cestou se v tomto ohledu jeví spíše snaha o celkové zjednodušení
matematického aparátu teorie, např. použitím již mnohokrát osvědčených dualit.
Metoda spočívá v tom, že namísto aby se složitá matematická úloha řešila přímo,
nalezne se tzv. duální úloha, jejíž řešení je jednodušší a přitom vede k zodpovězení
stejných otázek jako kdybychom vyřešili úlohu původní.
Tímto způsobem se např. anglickému matematiku A. Wilesovi v roce 1994, po
více než 350-letém úporném a zejména marném snažení jeho předchůdců –
předních matematiků své doby, konečně podařilo dokázat tzv. velkou Fermatovu
3
větu tím, že vyřešil jen 40 let starý duální problém zvaný Tanijamova –
Šimurova hypotéza.
Osobně se domnívám, že jakákoliv teorie, jež si činí nárok býti nazývána úplnou
teorií všeho, musí nabízet jednoznačné odpovědi i na tak záludné otázky jako je
původ vědomí, či existence bytosti Boží.
Stěží si však lze představit teorii, jež by byla schopna existenci bytosti Boží nade
vší pochybnost vyvrátit.
Dokázat že něco neexistuje je totiž vždy přetěžký úkol a to i tehdy, jedná-li se o
veskrze pozemské otázky, jako je např. existence lochnesské obludy, či
himalájského Yetiho.
Máme-li tedy vůbec uvažovat o vytvoření skutečné finální teorie universa, pak
jedině s tím požadavkem, aby takováto teorie v principu byla schopna existenci
bytosti Boží nade vší pochybnost dokázat.
Ba co víc, měla by obsahovat Boha jako svoji přirozenou a nedílnou interní
komponentu a nikoliv jako cosi, co stojí nad přírodními zákony, tj. zcela mimo ně.
Očekáváme tedy teorii, jež bude schopna vysvětlit fungování bytosti Boží v rámci
jakýchsi rozšířených přírodních zákonů vyššího řádu (v porovnání s tím jak je
chápe současná přírodní věda) podobně, jako je kvantová mechanika již dnes
principielně schopna vysvětlit funkci bytostí lidských.
Právě možnostem vytvoření finální teorie splňující výše zmíněná kritéria se
v současnosti intenzivně věnuje nově se rodící vědní obor zvaný teologická
fyzika, či fyzikální teologie.
Protože výzkum je teprve v počátcích, bylo by poněkud předčasné informovat již
nyní o všech dílčích úspěších jichž bylo zatím na tomto poli bádání dosaženo.
Zmiňme se tedy zatím jen o těch nejdůležitějších.
Bůh, odborně nazývaný Blandrium, je obří dutý kulovitý útvar obklopující místní
kupu vesmírů.
Vnitřní povrch Blandria má tvar krychle (zvané kubický subchronor) o hraně
cca. 3 ⋅ 1027 m.
Vnější povrch (tzv. sférický chronor) je, jak již bylo řečeno tvaru koule, jejíž
poloměr zhruba odpovídá hraně kubického subchronoru.
Vnitřní struktura Blandria je velmi složitou sítí tzv. sytorezonančních chreod –
tenounkých vlnovodů o průměru Planckovy délky (1,6 · 10-35 m) a délce miliard
parseků, jimiž se nepředstavitelnými rychlostmi cca. 6 · 10132 m ⋅ s-1 pohybují
sytorezonanční kvazikvanta – sytony.
Tato síť připomíná gigantický počítačový procesor, či obří vesmírný mozek běžící
na závratné frekvenci 2 · 10105 Hz, s operační rychlostí neuvěřitelných 6 · 10146 bit ·
s-1.
Uvnitř této sítě lze rozeznávat clustery různé velikosti a složitosti, s jistým
stupněm autonomie, které nazýváme Entelechie.
Ukazuje se, že Entelechie jsou vytvářeny myslícími systémy ve vesmíru, jež si do
nich ukládají kvanta svého vědomí a qubity svých životních zkušeností, které po
4
jejich fyzické smrti mohou přecházet na další bytosti prostřednictvím tzv.
reverzního tunelování.
Jeho projevy můžeme experimentálně zkoumat např. prostřednictvím
psychologického fenoménu zvaného kolektivní nevědomí, který byl objeven ve
20. letech minulého století švýcarským psychologem, zakladatelem analytické
psychologie, C. G. Jungem.
V tomto ohledu jsme tedy my všichni, či alespoň naše nesmrtelná část, přímou
součástí Boží bytosti.
Dlouho panovala nejistota, zda je Blandrium jen gigantickým počítačem, tupě
reagujícím na vnější podněty, či zda se skutečně jedná o vědomou bytost.
Teprve úspěchy unitární teorie pole a zejména kvantové psychofyziky přinesly
přesvědčivé argumenty, že Bůh není vševědoucí a tudíž ani neomylný, jak hlásají
světová náboženství.
To je základní předpoklad pro vznik svobodné vůle v jistém slova smyslu a
následně též vědomí sebe sama.
Kvantová teorie ukazuje, že částice, jež není pozorována, přestává existovat.
K existenci částic ve vesmíru, tj. i nás samotných, je tedy zapotřebí neustálá
činnost toho, kterýž se stále dívá.
Z kvantové teorie však také plyne, a bylo to již ověřeno i experimentálně, že
částice, jež je pozorována neustále, nemůže změnit svůj stávající kvantový stav a je
nucena setrvávat zamrzlá v jednom jediném stavu – v dokonalé statické rovnováze.
Metaforicky se tato skutečnost často vyjadřuje větou „voda na kamnech, která je
neustále sledována, nikdy nezačne vřít“.
Východiskem z této zdánlivě paradoxní situace se ukázal býti předpoklad, že Bůh
neustále velmi rychle „mrká“.
Původ tohoto „mrkání“ je dnes již velmi dobře objasněn na fyzikální úrovni.
Vyplynul zcela přirozeně z teorie jako takové, neboť se ukázalo, že již samotná
pozorovací činnost bytosti Boží vede k „nepříznivému“ vedlejšímu efektu tzv.
sekundární sytorezonance, jenž rozmazává informaci o přesné poloze a stavu
všech částic ve vesmíru, čímž významně narušuje dokonalost statické rovnováhy,
kterou se Blandrium snaží v každém okamžiku nastolit již z úřadu své funkce
vrchního vesmírného voyeura.
Blandrium je zkrátka, díky tomuto narušení zpětné vazby, v každém okamžiku
poněkud nepřesně informováno o aktuálním stavu většiny částic ve vesmíru, což
zákonitě vede k jejich pohybu ale i ke vzniku všech čtyř přírodních sil – gravitace,
elektromagnetismu, slabé a silné interakce.
Zajímavým aspektem Boží nedokonalosti je také snížená schopnost rozlišovat
částice, jež se nacházejí v témže stavu, v těsné blízkosti jediného světobodu.
Blandrium má však celou plejádu nástrojů, kterak stavy takovýchto částic
vzájemně rozházet tak, aby je dokázalo přeci jen rozeznávat.
Nejzajímavějším z těchto nástrojů je slabá jaderná interakce:
Nalézá-li se ve stísněném prostoru atomového jádra příliš mnoho nukleonů téhož
druhu, řekněme pro konkrétnost protonů, Bůh, maje veliké potíže s jejich
5
vzájemným rozlišením, okamžitě zahájí práci na přepisu některých protonů na
neutrony, neboť proložením všech zbylých protonů stejným počtem neutronů se
všechny nukleony v jádře stávají vysoce kontrastními.
Fyzikové tento proces nazývají inverzním rozpadem beta.
Slabá interakce tak vede ke známé skutečnosti, že nejstabilnější atomová jádra jsou
ta, jež obsahují vždy přibližně stejný počet protonů jako neutronů.
Pouze s takovýmito jádry může být Bůh doopravdy spokojen.
Také klasické experimenty se dvěmi štěrbinami ukazují, že existují okamžiky, kdy
se elementární částice musejí samostatně rozhodnout po které z možných světočar
budou pokračovat ve své další pouti a právě v těchto okamžicích se dočasně
ztrácejí ze zorného pole „Božího oka“.
Kvantová psychofyzika dokázala, že právě v těchto vzácných chvílích se vytvářejí
tzv. kvanta vědomí – entity tolik nezbytné k tomu, abychom strukturu
zpracovávající informace mohli začít nazývat vědomou bytostí – člověkem či
Bohem.
Vědomí však ale také zřejmě úzce souvisí s pojmem inteligence a svobody vůle.
Je-li tedy Bůh vědomou bytostí, měl by mít též jistou svobodu ve svém
rozhodování a konání.
Jak ale tento závěr koresponduje se skutečností, že přírodní zákony, ač se často řídí
pouze pravděpodobnostmi a statistikou, jsou univerzálně platné, časově neměnné a
podle všeho též poznatelné?
Existují snad v přírodě jevy, jež se vymykají z běžného rámce v němž přírodní síly
obvykle působí?
Odpověď zní „zřejmě ano“ – jedná se o tak zvané hraniční jevy, pro něž teologie
používá alternativního termínu zázraky.
Jde o jevy vyskytující se velmi řídce, jevy jejichž výskyt je nepředpověditelný,
velmi často též neopakovatelný a v žádném případě je nelze reprodukovat
v laboratorních podmínkách ani přesvědčivě vysvětlit v rámci soudobých
vědeckých poznatků a modelů světa.
Takovéto jevy, ačkoliv objektivně existují, se zcela vymykají možnostem
zkoumání přírodními vědami, striktně vyžadujícími neomezenou
reprodukovatelnost, a právě v nich se může zrcadlit část Boží vůle.
Daleko větší oblast, v níž se může Boží vůle plně rozvinout, však tvoří kvantová
statistika.
Zatímco časový vývoj vlnové funkce, popisující chování obrovských souborů
částic je plně deterministický – určený řešením Schrödingerovy rovnice pro daný
systém, každá jednotlivá částice v tomto souboru má značný prostor libovůle ve
volbě svého chování.
Bůh tak má možnost někde cíleně „ubrat“, když zároveň někde jinde zase „přidá“.
Kvantová statistika tím nijak neutrpí, takže si nikdo nemůže povšimnout žádných
anomálií v chování velkých souborů částic v porovnání s předpovědí kvantové
mechaniky.
6
takovéto Boží zásahy přitom mohou vést k velmi závažným důsledkům zejména u
tzv. nelineárních dynamických systémů.
Jedná se o fyzikální systémy jejichž časový vývoj se řídí nelineárními
diferenciálními rovnicemi, což má za následek extrémní citlivost na volbu
počátečních podmínek.
Zatímco lineární systémy, jako například planety sluneční soustavy, mají tendenci
reagovat na drobné poruchy svých drah jejich automatickou stabilizací, což
umožňuje předpovídat jejich přesnou vzájemnou polohu na tisíciletí dopředu, u
nelineárních systémů, jakým je např. počasí, vedou drobné počáteční fluktuace po
čase k lavinovitému narůstání nepředpověditelných změn uvnitř systému.
Mávání motýlích křídel, které vyvolává sotva znatelné atmosférické poruchy, tak
může po půl roce vyústit ve zformování uragánu na opačné straně zeměkoule, při
jehož řádění zahynou stovky lidí.
Tento jev, nazvaný přiléhavě Butterfly efect , vypadá snad na první pohled jako
čirá science fiction.
Ve skutečnosti se však jedná o holý fakt vyplývající ze zákonů nelineární
dynamiky, který zdaleka nesouvisí pouze s chováním počasí, a jeho
prostřednictvím může Bůh po miliardy let nepozorovaně prosazovat ve vesmíru
svoji vůli, aniž by si toho principielně mohl kdokoli povšimnout.
Nejdůležitější úkol přisuzovaný Bohu stran teologů však spočíval v samotném aktu
stvoření vesmíru, kde, jak se alespoň donedávna zdálo, narážejí kvantoví
kosmologové na samé fyzikální hranice svého vědního oboru, v čase pouhých
5 · 10-44 s po velkém třesku, zanechávaje zde malou skulinku pro všeliké
teologické rejdy.
Zavedením imaginárního času Stephenem W. Hawkingem a Jimem Hartlem v
první polovině 80. let minulého století, se však celá situace poněkud
zkomplikovala.
Zatímco teoretici Hawkingova typu mají dnes vcelku jasno v tom, že pro
nastartování prostoru a času nebylo třeba iniciace ze strany čehosi co stojí mimo
samotný prostor a čas (který v okamžiku stvoření samozřejmě ještě neexistoval),
řada odborníků přistupuje k této Hawkingově – Hartleho teorii „bez hranic“
s velikou opatrností.
Doba zkrátka ještě nedozrála do té míry, abychom mohli pokračovati v těchto
našich úvahách až do zdárného rozuzlení největší záhady, s níž se lidstvo potýká
od počátku věků – záhady stvoření a stvořitele.
Protože veškeré snahy o prodloužení toku našich myšlenek až za hranice
samotného aktu stvoření – do oblastí kde ještě neexistoval prostor ani čas – by
vyústili v pouhé bezobsažné filozofické tlachání, je nejvyšší čas ukončiti jej právě
nyní a ještě si počkat jaké fantastické objevy přinesou úsvity dnů příštích.