Martina Jelínková, 17 let, Klasické a španělské gymnázium Brno

PŘEDSTAVENÍ
Tréma mi sedí v žaludku už několik hodin, takže ani nemám hlad, který by mě
rozptyloval a musím myslet na to, jak se dovleču na scénu, protože nervozita mi svazuje
kolena. A jazyk vlastně taky. Musím se uklidnit. To šero za scénou mi nedělá dobře. Jak je to
jen dlouho, co mi naposled do tváře zářily reflektory? Škoda, že nemáme víno, sklenka dodá
jednomu jistotu. Ale to by jich Gretička musela vypít aspoň tucet. Zlatá holka, naučit se text
za dva týdny. Ještě aby to zahrála aspoň z poloviny tak dobře jako Vlasta. Já jsem byl na své
premiéře tak nervózní, že si pamatuju jen to štěstí, když lidem svítily oči, mně hořely tváře.
Kdy naposled jsem viděl svítit oči?
Sedí tu a mumlá si text, vyčnělá kolena vychrtlých nohou se pod špinavými pruhovanými kalhotami třepou jak osika. „Leo, budeš úžasnej, neboj. A Greta to umí, text zvládla za d
va týdny a těší se, úplně zapomene, že je to vlastně její premiéra.“
„Myslíš?“ ptá se mě ostýchavě, „je to dlouho, co jsem hrál naposled.“
„Nebuď skromnej, Leo. Ty ses jako herec narodil, to nemůžeš zapomenout.“
Tím jsem si jistá, je to jediná věc, kterou jsem si jistá. Možná krom toho, že umřeme, ale pomalu ztrácím jistotu i v tu smrt.
Usměje se a ukáže mi tak děravý chrup.
Vedle umyvadýlka v maskérně ta tréma vždycky zůstává. Zapomínám, kdo
jsem a začínám žít pro roli. Jo, tady si ještě musím otřít barvu. Žít. Kdy naposled jsem cítil, že
žiju? Hlediště šumí, jen potichu a tak ostýchavě, jak by ne, premiéry jsou posvátné, rodí se
nová hra a diváci jsou u toho. Lidé zaplňují dlouhé řady, jako když si děcko navléká korálky
na šňůrku. V první lajně vidím svoji Annu. Jestli za chvilku nezačneme, tak na tu scénu
vtančím, chci slyšet znovu klapot bot o prkna. Škoda, že jsem neviděl obsazení. Vedle
smýšleného jména z jiné doby a cizího světa vidět Leo Ullstein a mít tak potvrzené, že dneska
večer budu někým jiným. Pod tím číst, že pro nemoc zastupuje Vlastu Obermeier Greta
Wagnerová. Přišel pan řiditel. Budeme začínat. Opona!
Koukám se nad něj ještě ode dveří. S obřadným výrazem kouká do poškrábanýho
plechovýho lavoru a stírá si hlínu a špínu z tváře ještě špinavějším rukávem. Tu šmouhu si
sice rozmazal po celým obličeji, ale jak se usmívá, tak to nebude poznat. Už druhej úsměv
tenhle večer, po celým půl roce slz a vrásek. Musím si jít sednout, abych chytla místo někde
vepředu, sebraly nám brýle, tak bych na něj neviděla. A taky budu daleko od esesáků, budou
stát vzadu za lavicema a výhružně nám foukat za krk. A hele, už jde. Poslali jenom jednoho.
Proč by vlastně ne. Jsme slabý, unavený a je nás čím dál míň. Vlasta na ten tyfus prej včera
umřela. Soukám se na první lavici. Dost se kýve, nemá jednu nohu. Ale aspoň v půlce
nepraskla jako ta o řadu dál. Kolem mě to hučí, všichni si sedají. Esesák za náma, myslím, že
je to Silberstein nebo tak nějak, nervózně zakašle. Nojo, už začínáme. A netvař se tak
povýšeně, ty svině esesácká, za chvíli něco uvidíš.
První kroky jsou nejisté. Znervózňují mě pohledy diváků, ale radost z ťukání bot o
prkna světa mi nezkazí. Nebojte, za chvíli se budete smát taky. A jak smát. Srdce mi poskakuje
nahoru a dolů jakoby chtělo vyskočit z hrudi, snad štěstím, snad aby mi pomohlo hrát
roztřesenost nervózního Podkolatova. Pořád se nesmějí. A pan ředitel se tváří znuděně.
Greta! Jak výborně rozkládá těma rukama, úplná Tekla, já ji nepoznávám. No tak, nesmím se
smát. Co kdyby mi začalo tikat oko? Jsem Podkolatov. Jistě, že mi tiká oko. Jeviště se náhle
zachvěje, slyším, jak bránice šumí. A za chvíli se smějí nahlas. První řada. Druhá. Třetí! To je
jistě ráj, světla mě na chvíli naprosto ozařují. Světlo a smích. Díky, Hospodine!
Leo přišel na scénu. Vyčnělý kolena se naposled zachvěly, chvilku jsem měla strach,
aby neklopýtl, ale nohy v roztrhaných škrpálech za chvilku naberou jistoty na podlaze
z udupaný hlíny. Silberstein si opovržlivě hryže nehty, prase jedno, luza si hraje, pán se nudí,
šmejd, já bych… To je Greta. Na Vlastu se zapomenout nedá, ale i Gretičce to jde, holka by
to byla šikovná. Ze všech z nás by něco bylo, kdyby… Leo se činí. Jak mu teď cuká v tom
ksichtě a koktá, lidi, to je komediant! Ach jó, je snad lepší, než byl před válkou na opravdový
scéně. A co, že na něj svítí jen petrolejka, ve který se ještě víc rýsujou velký oči v propadlým
obličeji umazaným svinstvem, co jde těžko smýt, a místo tváří má už jen dvě lícní kosti?
Děkovačka. V pravý dlani svírám Gretinu ruku, zleva mě drží Kočkarev. Moje Anna
v první řadě vyskočila. Vstávají další a tleskají. První řada, druhá, třetí, světla na nás upírají
své oči, potlesk šumí a já cítím teplo, co vydávají ta zahřátá srdce. Já bych ty svoje oči
nejradši zavřel, ale žár z nich by mi jistě propálil víčka. Svítím, zářím a celej náš ansámbl
taky. Pan řiditel se tváří nějak zamyšleně. Hvězdy na nebi jistě dnes nesvítí, nechaly to nám.
Vychrtlýma rukama s okousanými nehty tleskáme, co to dá, až v nás chrastí klouby,
žebra nás bolí od smíchu. Tisíce úsměvů po půl roce vrásek. Jen esesman má tvář bledou. A
že by se mu chvěla brada? Teď si utřel pot z čela. Překvapeně zírá. Čumíš, že jsme ještě lidi,
co? Bojíš se, protože se ještě můžeme smát. A v noci nebudeš moct spát, vidíš totiž, že jsme
lidi jako ty.
Autor: Martina Jelínková (17)
3. kategorie
jjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjj
kkkkkkkkkkkkkkkk
narozena
9.3. 1998
kkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkk
adresa: Dřínová 1920, Tišnov 666 01
kkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkk
kkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkk
email: [email protected]
kkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkk
adresa školy: Klasické a španělské gymnázium, Vejrostova 2, Brno-Bystrc 635 00
třída: 6A8
jméno vedoucího pedagoga: Mgr. Monika Hanáčková