IFA H3 - Robur

Text: Petr Hošťálek
HISTORIE
AUTA NĚMECKÝCH DĚDŮ
Horch H 3 A na snímku z roku 1956, kdy se
zkoušel v tropických podmínkách v Egyptě.
Horch alias
IFA H 3
Jedním z vozů, které se na našich silnicích nikdy neobjevily, byl třiapůltunový náklaďák
IFA H 3, vyráběný ve Zwickau v NDR. Byl to dělník, ale aristokratického původu. Písmeno „H“
v typovém označení H 3 totiž znamenalo Horch. A Horch, to byla značka, která v předválečném Německu platila za nejlepší. I Mercedes byl o třídu níž…
Zakladatelem značky byl August Horch, žijící v letech
1868 – 1951. V předválečných letech patřila automobilka
Horch do koncernu Auto-Union, který slučoval firmy DKW,
Moderně vyhlížející Horch H 3 byl první nákladní vůz, který se začal
v poválečném Německu opět vyrábět.
52
04-2008
Wanderer, Audi a Horch, tudíž měl svá želízka ve všech
sektorech automobilového i motocyklového trhu. U DKW se
vyráběly motocykly od 100 do 600 cm3 a lehké lidové osobní
automobily. U Wandererů to byly motokola s motory Sachs
98 cm3 a osobní automobily střední třídy. V Audi vyráběli
vozy vyšší střední třídy a konečně u Horchů se produkovalo to nejlepší a nejluxusnější. Za války se ale pod značkou
Horch dělaly dva typy otevřených bojových vozů s pohonem
4x4, střední a těžký, k tomu automobily pancéřové, polopásové tahače Kfz.11 a další zbrojní materiál, například
torpéda. Koncem války bylo více než patnáct procent závodů Horch i Audi ve Zwickau zničeno spojeneckými nálety
a v dubnu 1945 se výroba definitivně zastavila.
14. května 1946 vydalo sovětské okupační velení příkaz
k zahájení výroby třítunového nákladního vozu, přičemž
se měly použít zbytky válečné produkce šestiválcových
benzínových motorů Maybach HL 42, které zbyly v továrních skladech po zastavení výroby polopásových tahačů
Foto: archiv Jihočeského motocyklového musea
HISTORIE
AUTA NĚMECKÝCH DĚDŮ
Pohled na řadu hotových vozů H 3, připravených k expedici před halou závodu ve Zwickau.
pro německý Wehrmacht. O necelý rok později se výroba
skutečně rozjela. Ačkoliv se jednalo o „z nouze narozené
dítě“, výsledkem byl tehdy skoro nadčasově vypadající
náklaďák s polotrambusovým uspořádáním předku, který
nesl označení Horch H 3. Dělal se až do roku 1949 a bylo ho,
podle podkladů z továrního muzea, za tu dobu vyrobeno
celkem 852 kusů.
jehož výroba se rozběhla v roce 1950. Už na první pohled
se lišil v poválečných letech konvenčnějším kapotovým
uspořádáním, měl ale zcela nový motor. Už ne benzínový,
teď to byl řadový vodou chlazený čtyřválec diesel s předkomůrkami, který nesl označení Horch EM 4-20. Pocházel
z rýsovacího prkna někdejšího šéfkonstruktéra nákladních
vozů VOMAG, firmy, která byla sovětskou okupací zcela
zlikvidována. Nový motor měl objem těsně nad šest litrů,
přesně to bylo 6 024 cm3 a dával při otáčkách 2000/min.
80 koní (59 kW). Také Horch H 3 A disponoval pětirychlostní
převodovkou. Kromě ní i natolik kvalitním zpracováním
ostatních dílů, že se stal nejúspěšnějším nákladním vozem
v NDR vůbec. Jeho výroba trvala bez podstatnějších změn až
do roku 1958.
Z tohoto polopásového tahače pocházel benzínový motor Maybach HL 42, použitý
v nákladních vozech Horch H 3. Byl to vodou chlazený řadový šestiválec
s vačkovým hřídelem v hlavě (OHC), který při vrtání 90 a zdvihu 110 mm měl objem
4 170 cm3. Kompresní poměr byl 1:6,7 a výkon rovných 100 koní (73,5 kW).
Horch H 3 měl při objemu motoru 4 200 cm3 rovných sto
koní (73,5 kW), což bylo na třítunku až až. Motor doplňovala pětirychlostní převodovka. Vlastní hmotnost vozidla byla
3 330 kg a nosnost 3 tuny. Z dnešního pohledu je nezvyklé,
že takto „přemotorovaný“ nákladní vůz měl udávanou
relativně malou maximální rychlost, pouhých 65 km/hod.
Od samého začátku se počítalo s tím, že benzínový třítunový Horch H 3 je jen dočasné řešení, do spotřebování zbylých motorů Maybach. Pokračováním se stal Horch H 3 A,
Nový, teď již vznětový, Horch H 3A. V této podobě se vyráběl od roku 1950. Na
továrním snímku má ještě pneumatiky rozměru 7,50–20, později byl obouván do
většího rozměru 8,25-20. Vyráběl se ve dvou závodech, ve Zwickau a ve Werdau.
V exotickém prostředí, tady v exportní variantě Horch H 3 S
s prodlouženým rozvorem. Jedná se o vůz, který pro svou trans-africkou
výpravu použili Rakušani.
V roce 1952 se z původní firmy SAW Werk Horch stal
východoněmecký „národní podnik“ VEB IFA Werke a od té
chvíle byl emblém Horch, kovové písmeno H s korunkou,
doplněn plechovým, na roh postaveným, čtvercem s písmeny IFA.
IFA Horch H 3 A se vyráběl ve dvou závodech, ve Zwickau
a Werdau. Kromě standardního valníkového provedení se
dělala řada dalších variant a nástaveb. Jedním z příbuzných
typů byl silniční tahač Horch Z 3 na zkráceném podvozku,
původně určený k tahání dvou vleků za sebou o celkové
hmotnosti až čtrnáct a půl tuny. Silniční tahač měl stejný
motor i převodovku s normálním valníkem, měl jen poněkud snížený převod v zadní nápravě, z čehož vyplývala cca
o deset kilometrů nižší maximální rychlost 54 km/hod.
04-2008
53
HISTORIE
AUTA NĚMECKÝCH DĚDŮ
V praxi se ukázalo, že na tahání dvou plně naložených
vleků je Horch Z 3 s pouhými 80 koni (59 kW) dost slabý,
a tak ho nakonec nejvíc používali cirkusáci k tahání maringotek, nebo cirkusových atrakcí. Tahač Horch Z 3 se vyráběl
sice v malém počtu, ale právě tak, jako základní typ valníku,
až do roku 1958.
Speciální verzí byl nákladní vůz IFA Horch H 3 S, který
se začal dělat v roce 1956. Jednalo se o provedení, určené
pro export do zemí třetího světa, kde se počítalo s daleko
V roce 1956 projevila na Lipském veletrhu o nákladní vozy z NDR zájem Čína.
Čínské zástupce zejména zajímalo, jestli by bylo možné nákladní valníkový Horch
H 3 S upravit na pohon generátorovým plynem z uhlí, kterého měla Čína značné
vlastní zásoby. Výsledkem byla varianta na obrázku. Vůz byl podroben tvrdým
zkouškám, během kterých musel projet trasu celým Tibetem, z Lhasy
až do Lanzhou, během níž zdolal dva vrcholy přes pět tisíc metrů a několik dalších,
přesahujících výšku 4 500 metrů. Na snímku je před dalajlámovým palácem
Potala ve Lhase.
Hasičské provedení Horch H 3 A, u kterého byla použita skříňová nástavba
původní jednotné válečné konstrukce. Na snímku z polského časopisu Technika
Motoryzacyjna z roku 1956 je už na chladiči vozu vidět znak IFA.
Horch H 3A byl v běžném provozu na silnicích NDR velmi často vidět s vlekem.
54
04-2008
hrubším zacházením a minimální údržbou. Hlavní rozdíl byl
v použití delšího chassis, aby vůz mohl mít delší a objemnější ložnou plochu. Mimo to se exportní typ lišil ještě ve dvou
podstatných bodech. Prvním bylo použití větší a dimenzovanější převodovky z těžkého šestitunového nákladního
vozu IFA H 6, protože v zemích, kam byl vůz určen, se předpokládalo hrubší zacházení. Druhým byly vzduchotlaké brzdy místo původních hydraulických. Drobností byla vyklápěcí
čelní okna kabiny.
Krátce vyráběná varianta Sachsenring S 4000
Nepříliš kvalitní snímek řadového čtyřválcového „dieselu“ Horch EM 4-20, který
poháněl téměř všechny varianty nákladních vozů Horch a IFA z NDR.
V roce 1958 se krátce, pouze jednu sezónu, objevilo provedení se zvýšenou nosností na čtyři tuny. Tady poprvé zcela
zmizelo označení Horch. Nový vůz dostal název Sachsenring
S 4000 a v levém dolním rohu chladiče se objevilo písmeno
S v kruhu, známé u nás z masek Trabantů. Sachsenringy
S 4000 měly delší chassis, stejné s předchozím „exportním“
provedením, pouze pro některé speciální nástavby se
používal původní krátký rozvor. V tom případě vozy nesly
označení S 4000 K.
Od roku 1960 až do skončení výroby v roce 1967 se opět
změnilo označení, tentokrát na IFA S 4000-1 a lehce byl
zvýšen výkon motoru na 90 koní (přes 66 kW). Vylepšený
motor měl označení Nordhausen EM 4-22. Pětistupňová
HISTORIE
AUTA NĚMECKÝCH DĚDŮ
převodovka dostala synchronizaci a maximální rychlost
stoupla na 80 km/hod. To bylo poslední provedení vysoce
úspěšného čtyřtunového nákladního vozu z NDR, než jej
nahradil nový typ IFA W 50 s trambusovou kabinou.
Jak už bylo řečeno v úvodu, nákladní vůz IFA H 3 se k nám
nikdy nedovážel, u nás byl neznámý. Tří až třiapůltunovou
kategorii u nás zastupovala dosluhující „erena“ Praga RN
a její dieselová varianta RND. Protože bylo rozhodnuto,
že u nás se další vozy této třídy nebudou vyrábět a bude
se to řešit dovozem z RVHP, objevil se na silnicích
maďarský Csepel. Nebylo to řešení nejšťastnější a nebylo
ho dost, takže se nakonec musela začít vyrábět silniční
Praga S 5 T.
Na krátký podvozek Sachsenring S 4000 K se montovala řada různých
komunálních nástaveb. Na fotografii je cisternový fekální vůz.
Hasičské provedení Sachsenring S 4000-1. Jednička za pomlčkou znamenala
inovovanou verzi motoru se zvýšeným výkonem na 90 koní (přes 66 kW) a novou
jednotnou převodovku se synchronizací druhého až pátého rychlostního stupně,
což, jak se uvádělo v továrním prospektu, „ulehčovalo ovládání méně zkušeným
řidičům a zaručovalo dlouhou životnost vozidla“.
IFA S 4000-1 jako účelový vůz elektrických podniků se zvedací plošinou pro opravy
trolejového vedení.
Tahač IFA S 4-1 Z byl určen pro dopravu silničních „autovlaků“, tedy dvou vleků za sebou. Vyráběl se v závodě ve Werdau a v této podobě vyvinul
maximální rychlost 59 km/hod.
04-2008
55